Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Ústav práva autorského, práv průmyslových a práva soutěţního
Internet a autorské právo – způsoby uţití a rozsah ochrany díla Diplomová práce
Zpracoval:
Jiří Rosol, 5. ročník Světice, V Dolích 214, 251 01
Vedoucí práce: Praha 2011
JUDr. Irena Holcová
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 4. 5. 2011
Jiří Rosol 2
Rád bych na tomto místě poděkoval vedoucí mé práce JUDr. Holcové za cenné rady a připomínky při jejím psaní.
3
Obsah 1. Úvod.............................................................................................................................. 5 1.1 Internet jako specifické prostředí autorského práva............................................... 7 2. Prameny autorského práva ............................................................................................ 9 2.1 Mezinárodní právo ................................................................................................. 9 2.2 Právo Evropské Unie............................................................................................ 11 2.3 České autorské právo ........................................................................................... 18 3. Způsoby uţití díla na síti Internet ............................................................................... 19 3.1 Dílo jako předmět autorského práva .................................................................... 19 3.2 Zpřístupnění díla prostřednictvím Internetu......................................................... 22 3.3 Stahování díla z Internetu..................................................................................... 26 3.4 Linking ................................................................................................................. 27 3.5 Framing ................................................................................................................ 28 3.6 Peer-to-peer sítě ................................................................................................... 29 3.6.1 Peer-to-peer sítě první generace .......................................................... 30 3.6.2 Peer-to-peer sítě druhé generace ......................................................... 31 3.6.3 Uţití díla prostřednictvím peer-to-peer sítě......................................... 32 3.7 Webcasting ........................................................................................................... 34 3.8 BitTorrent ............................................................................................................. 37 3.8.1 Uţití díla prostřednictvím protokolu BitTorrent ................................. 39 3.9 Další způsoby uţití ............................................................................................... 43 3.9.2 Podcasty............................................................................................... 43 3.9.3 Lets Play .............................................................................................. 44 3.9.4 E-mail a instant messaging .................................................................. 45 4. Doplňující otázky........................................................................................................ 46 4.1. Volná uţití a zákonné licence ............................................................................. 46 4.1.1 Volná uţití ........................................................................................... 46 4.1.2 Zákonné licence ................................................................................... 49 4.1.3 Tzv. třístupňový test ............................................................................ 51 4.2 Licence Creative Commons ................................................................................. 52 4.3 Ochrana autorských práv ..................................................................................... 54 4.3.1 Prostředky technické ochrany ............................................................. 57 5. Závěr ........................................................................................................................... 61 6. Seznam pouţitých zdrojů ............................................................................................ 63 Právní předpisy: ............................................................................................ 63 Literatura: ..................................................................................................... 63 Periodika:...................................................................................................... 64 Internetové zdroje: ........................................................................................ 64 Abstrakt – Český jazyk ................................................................................................... 65 Abstract – English ........................................................................................................... 66
4
1. Úvod Ţijeme ve světě kde prudký rozvoj Internetu a s ním spojených sluţeb je nedílnou součástí kaţdodenního ţivota. Internet nám přináší nepřeberné mnoţství informací a moţností. Je nutné poznamenat, ţe zde nejde pouze o rozvoj technický, ale i společenský, za nějţ povaţuji moţnost přístupu k Internetu takřka ve všech společenských vrstvách a ve valné většině států po celém světě. Objem dat, která jsou prostřednictvím Internetu přenášena, neustále roste a podle studie firmy Cisco z roku 2010 by měl v roce 2014 dosáhnout 767 exabyte (tedy 767 miliard gigabyte). Stejná studie předpovídá, ţe v roce 2014 bude Internet čtyřikrát rozsáhlejší neţ v roce 2009 a objem dat, které jím kaţdý měsíc poputují, bude odpovídat 12 miliardám DVD.1 Internet se tak stává platformou, která nejen ţe tradičním sdělovacím prostředkům v mnohém konkuruje, ale často je i překonává – ať uţ obrovským rozsahem dat, moţností široké individualizace sledovaného obsahu, nebo tím, ţe kombinuje funkce a moţnosti novin, televize, rádia a dalších médií. Připojení k Internetu je v dnešní době povaţováno za něco tak důleţitého, ţe ve Finsku bylo dokonce vyhlášeno za nezcizitelné lidské právo. Tamní občané mají právo na připojení s rychlostí aspoň 1Mbit/s. I český Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu2, ţe Internet není nadstandardní luxusní sluţbou, ale je skrze něj realizováno právo jednotlivce na osobní rozvoj, vztahy s ostatními lidmi a vnějším světem, tedy právo na soukromý a rodinný ţivot. S rozvojem Internetu je ale také spojena odvrácená strana, a sice masivní porušování autorských a souvisejících práv. Internet jako médium, které je ze své podstaty anonymní, svobodné a nikým nekorigované, svádí k takovému zacházení s autorskými díly, které velmi často nerespektuje autorova přání a právní normy. Platí, ţe neznalost práva neomlouvá, ale obzvláště v oblasti Internetu je právní povědomí lidí velmi malé. K tomu se navíc váţe i všeobecné vnímání porušování autorských práv jako něčeho, co není závadné a závaţné. Mnoho uţivatelů Internetu si neuvědomuje, ţe v oblasti autorských práva platí “Co není dovoleno, je zakázáno” a myslí si, ţe pokud u 1 Hyperconnectivity and the Approaching Zettabyte Era, 2 června 2010, Http://www.cisco.com/en/US/solutions/collateral/ns341/ns525/ns537/ns705/ns827/VNI_Hyperconnec tivity_WP.html 2 I.ÚS 22/10
5
konkrétního díla není uveden zákaz jeho uţití, mohou ho svobodně uţít. Tak to ale samozřejmě není. Poslední dobou se objevují různé způsoby komunikace autorů s případnými uţivateli jejich děl, které řeší rozsah uţívání, jako jsou třeba licence Creative Commons, o kterých se budu detailněji zmiňovat v práci samé. Důvodem, proč jsem si jako téma své diplomové práce vybral Internet ve spojení s autorským právem je, mimo mého zájmu o autorské právo jako takové, to, ţe se v oblasti Internetu denně pohybuji a téma rozboru způsobů uţití v jeho prostředí mi přišlo velmi zajímavé. Internet se neustále, velmi rychle a dynamicky rozšiřuje a mění. Pozitivní právo na tyto změny logicky reaguje se zpoţděním a často ani nedokáţe ideálně upravit nově vzniklé a do té doby neznámé instituty. Technologie jako BitTorrent, ještě před pár lety neznámé, představují často interpretační oříšek, coţ můţe způsobovat nejen nejistotu veřejnosti, ale často i právní obce. V první části práce se budu věnovat autorskému právu jako takovému a jeho hlavním pramenům relevantním ve vztahu k Internetu. Ve druhé části se budu věnovat jednotlivým druhům uţití autorského díla na Internetu, se zvláštním přihlédnutím k technologii BitTorrent, která je dosud nejméně prozkoumanou a nejzajímavější oblastí. Kromě technologie BitTorrent bych se rád zaměřil ještě na tzv. podcasty a soundcasty, streaming a peer-to-peer sítě, jakoţ i e-mailu, jelikoţ tyto sluţby jsou buďto relativně nové, nebo prošly v posledních letech vývojem. Závěrečná část práce by měla zahrnovat otázky související s celou oblastí Internetu a autorského práva jako jsou volná uţití, zákonné licence a prostředky ochrany práv. Tento text se zabývá pouze ochranou autorských děl, jako předmětů autorského práva. Nezabývá se tedy právy souvisejícími s právem autorským, upravenými hlavou II autorského zákona č. 121/2000 Sb. Na tomto místě je nicméně vhodné připomenout, ţe objekty nacházející se na internetu mohou být chráněny i jinak neţ jen jako autorské dílo. Kromě dále v textu zmíněných databází a počítačových programů (jeţ jsou však chráněny jako díla literární) tak jde o umělecké výkony, zvukové záznamy, zvukově obrazové záznamy a vysílání. Ke všem se váţou určitá práva výkonného umělce respektive výrobce nebo vysilatele. Tyto objekty mohou a nemusí být současně autorskými díly, i v případě kdy se tedy ochrana autorského práva neuplatní, můţe být objekt chráněn právem souvisejícím. I to je třeba při pohybu na Internetu respektovat. 6
1.1 Internet jako specifické prostředí autorského práva Internet je definován jako “celosvětový systém navzájem propojených počítačových sítí, ve kterých mezi sebou počítače komunikují pomocí rodiny protokolů TCP/IP.“ 3 Jeho základní funkcí je přenos dat ať uţ v jakékoli podobě. Historie Internetu sahá aţ do roku 1969, kdy 29. října byla v USA zprovozněna síť ARPANET, předchůdce Internetu jak ho známe dnes. Měla zajistit komunikaci mezi armádními počítači na celém území Spojených států a to i v případě ţe by část sítě byla vyřazena z provozu. Síť byla totiţ decentralizovaná a tak více odolná proti případnému útoku nebo poruše. Postupem času se k síti připojovaly další instituce, zpočátku hlavně vědecké a vojenské, později i komerční a počet uţivatelů narůstal. Hlavní nárůst nastal díky TCP/IP4 a hlavně sluţby WWW.5 Je důleţité nezaměňovat WWW a Internet. Zatímco pod pojmem Internet rozumíme vzájemně propojené počítačové sítě, WWW je pouze jednou z aplikací, které na Internetu fungují. Mezi další můţe patřit kupříkladu elektronická pošta, instant messaging (přímá komunikace), sociální sítě a další. Postupem času se Internet z původní základní podoby přeměnil do dnešní moderní sítě s miliony uţivatelů a nespočtem vyuţití. Co je vlastně Internet z právního hlediska? Je jasné, ţe se nejedná o fyzickou osobu. Mohl by být osobou právnickou? Za právnické osoby se podle § 18 odst. 2 OZ povaţují sdruţení fyzických nebo právnických osob, účelová sdruţení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Internet nelze zařadit pod ţádnou ze jmenovaných kategorií. On sám je totiţ bytostně spjat s různými subjekty práva – lidmi, právnickými osobami i státy. Je tedy Internet objektem práva? Pojem objektu není v českém právu nikde definován, teorie ho definuje jako “ovladatelný hmotný předmět, či ovladatelnou přírodní sílu, která slouţí potřebám lidí.” Internet nemá jednoho majitele, nikdo ho nevlastní. Nelze Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Internet [online]. c2011 [citováno 30. 04. 2011]. Dostupný z WWW:
4 Protokoly pro komunikaci v počítačové síti 5 World Wide Web – soustava propojených hypertextových dokumentů (odkazů) 3
7
ho tedy povaţovat ani za věc. Je to sloţitý informační systém, který jako takový nelze povaţovat ani za subjekt ani za objekt.6 Tato jeho právní nezařaditelnost jde ruku v ruce s chováním jeho uţivatelů, kteří jako by povaţovali i všechny objekty v prostředí Internetu se nacházející za věci vyňaté z působení (nejen) autorského práva. Jedním z charakteristických rysů Internetu je totiţ také globální dostupnost účastníků při značném stupni zachování jejich anonymity. S Internetem tedy vzniká jakési do jisté míry na reálném světě nezávislé prostředí, které bývá někdy označováno jako „kyberprostor“.7 I v něm ale dochází k realizaci právních vztahů. Je nutné podotknout, ţe autorské právo jako takové patří k mladším právním oborům, ale jeho základy byly poloţeny uţ v 15. století s vynálezem knihtisku. Ve starověku jako takové neexistovalo, autor ale poţíval ochrany vlastnického práva k hmotnému vyjádření svého díla a odměnu získával prodejem takového díla. Je jasné, ţe takováto koncepce nemohla vydrţet ve chvíli, kdy bylo moţné kaţdou knihu relativně levně a snadno rozmnoţit knihtiskem. Ve středověku se ochrana týkala nejprve vydavatelů, coby ochrana proti neoprávněným kopiím a aţ později se začala vztahovat i na autory, i kdyţ ne v dnešní podobě. Pravý rozvoj autorského práva nastal aţ v moderní době, první autorský zákon byl přijat v Anglii na začátku 18. století. Zásadní je pak tzv. Bernská úmluva z roku 1886, která zajistila jednotný minimální základ pro ochranu autorských práv ve všech státech, které úmluvu podepsaly. Charakter autorského práva je logicky ovlivněn a poznamenán vývojem, kterým prošlo. Ochrana byla tradičně vţdy směrována na hmotné projevy díla. Internet, který, jak jsme jiţ zjistili, není na rozdíl od objektů v jeho prostředí se nacházejících a subjektů jej uţívajících, objektem nebo subjektem, je prostředím v lecčems unikátním a zvláštním. Tradiční způsoby ochrany v něm ne vţdy fungují a v některých případech je těţké prosazení jejich realizace. Internet je typický svou ne-teritorialitou a individualizací ve spojení s interaktivním prostředím. Působí globálně na celém světě a je nestabilní, nelze
6 Viz Smejkal, V., Internet a §§§, Grada publishing, Praha 2001, s. 16-17 7 Kříţ, J., Ochrana autorských práv v informační společnosti, Linde Praha a.s., Praha 1999, s. 75
8
v něm přesně definovat obsah, rozsah ani okruh adresátů či konzumentů děl.8 A proto je pro mě takovou výzvou pokus o rozbor způsobů uţití děl v jeho prostředí.
2. Prameny autorského práva Je nezpochybnitelnou skutečností, ţe probíhá stále větší mezinárodní a evropský tlak na harmonizaci práv k duševnímu vlastnictví. Ty jsou totiţ globálním problémem, obzvláště ve spojení s Internetem, a jsou v úzké vazbě na mnoho oborů.9 Přesto je celosvětová harmonizace spíše pouhým přáním neţ tvrdou realitou, ať uţ kvůli rozdílu mezi kontinentálním a angloamerickým pojetím autorských práv, nebo situaci v rozvojových zemích.
2.1 Mezinárodní právo Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl - 1886 Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl byla uzavřena 9. září 1886. Prošla celou řadou novelizací: 1908 (Berlín), 1928 (Řím), 1948 (Brusel), 1967 (Stockholm) a 1971 (Paříţ). Česká republika je jí vázána od roku 1921, jejím revidovaným paříţským zněním pak od roku 1980.10 (dále jen „Bernská úmluva“). Je to základní mezinárodněprávní dokument upravující autorské právo. Je zaloţena na principech národního zacházení, automatické ochrany bez formální registrace, ochrany literárního, vědeckého a uměleckého díla bez ohledu na jeho formu a způsob vyjádření. Nestanovuje jako podmínku jedinečnost díla, čímţ se vztahuje i na počítačové programy. Bernské úmluvy se účastní většina států světa, má obecný, univerzální charakter. Členské státy mají povinnost zajistit na svém území aspoň minimální úroveň ochrany autorských práv. Úmluva neupravuje práva související s právem autorským. Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových snímků a rozhlasových organizací – Řím 1961 Tato úmluva navazuje na Bernskou úmluvu, řídí se stejnými principy a upravuje práva 8 Kříţ, J., Ochrana autorských práv v informační společnosti, Linde Praha a.s., Praha 1999. s.84 9 Dobřichovský T., Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví v kontextu evropského práva, dohody TRIPS a aktivit WHO, Linde Praha a. s., Praha, 2004, str. 19-20 10 133/1980 Sb.
9
související s právem autorským. ČR je členem od roku 1964.11 Dohoda o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (TRIPS) – 1994 Tato dohoda nabyla účinnosti 1. ledna 1995 jako jeden z výsledků Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání vedoucích k zaloţení Světové obchodní organizace - World Trade Organization (dále téţ jen „WTO“). V dohodě jsou promítnuty principy národního zacházení, doloţky nejvyšších výhod a nediskriminace. Princip národního zacházení zaručuje stejné zákonné posuzování, zacházení a přístupy jak k domácím subjektům, tak k subjektům pocházejícím z členských zemí WTO. V dohodě jsou, na rozdíl od předcházejících mezinárodních smluv na ochranu práv k duševnímu vlastnictví, zakotvena ustanovení vztahující se k vynucení těchto práv. Dohoda TRIPS je spravována Světovou obchodní organizací. Mezi WTO a WIPO (Světovou organizací duševního vlastnictví), která spravuje všechny ostatní smlouvy v této oblasti, byla podepsána dohoda o spolupráci. Dohoda TRIPS stanovuje minimální standard ochrany práv k duševnímu vlastnictví, kterého jsou povinny dosáhnout všechny členské země. Tento standard tak musí splňovat všichni členové WTO. Nově TRIPS upravuje ochranu počítačových programů, databází, zásadu vyčerpání práva aj. “Internetové smlouvy” WIPO – 1996 Dvě tzv. Internetové smlouvy byly přijaty na půdě Světové organizace duševního vlastnictví (World Intellectual Property Organization nebo WIPO) v Ţenevě roku 1996, pro ČR jsou závazné od roku 2002.12 Konkrétně se jedná o Smlouvu WIPO o autorském právu (WCT) a Smlouvu WIPO o ochraně práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů (WPPT). Jejich cílem je úprava ochrany autorských práv a práv příbuzných v podmínkách uţívání elektronického přenosu dat a informací. Obě smlouvy vycházejí z Bernské, respektive z Římské úmluvy a rozvíjejí úroveň ochrany jimi poskytovanou. Důleţitou úpravou je právo na uţití díla, výkonu a zvukového záznamu v digitálním prostředí. Dále upravují právo autora na pronájem, 11 12
192/1964 Sb. 33/2002 Sb.m.s. a 48/2002 Sb. m. s.
10
právo sdělování veřejnosti, postih proti odstraňování tzv. technických prostředků ochrany děl. Pro výkonné umělce zavádí WPPT osobnostní práva a některá majetková práva.
2.2 Právo Evropské Unie Na začátek je třeba říci, ţe vstupem Lisabonské smlouvy v účinnost (tedy dnem 1. 12. 2009) zanikla tradiční pilířová struktura práva Evropských společenství a Evropská Unie nabyla právní subjektivity. Nadále budu tedy označovat veškeré právní předpisy jako právo EU nebo evropské právo a nebudu pouţívat termínu “komunitární právo”. Právo EU se dělí na tzv. právo primární a sekundární. Primární právo tvoří mezinárodní zřizovací smlouvy uzavřené členskými státy. Tyto se problematice autorského práva v podstatě nevěnují. Nicméně, článek 345 Smlouvy o fungování EU13 říká “Smlouvy se nijak nedotýkají úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech”. Článek 36 pak připouští, jako výjimku z principu volného pohybu, moţnost zákazu nebo omezení vývozu, dovozu nebo transitu z důvodu ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví. Důleţitým je i článek 118, který tvoří oprávnění pro tvorbu opatření v oblasti evropských práv duševního vlastnictví. Hlavní úprava autorského práva v EU leţí v právu sekundárním, konkrétně pak v řadě směrnic. Směrnice nemají přímou právní působnost, zavazují členské státy k tomu, aby do stanoveného termínu uvedly svůj právní řád do souladu s jejich ustanoveními, jsou tedy závazné jen co do cíle (výsledku), jehoţ mají tyto státy dosáhnout, avšak volbu forem a metod jeho dosaţení ponechávají členským státům. Směrnice můţe výjimečně nabýt přímého účinku, není-li řádně a včas implementována do vnitrostátního práva a je-li tím znemoţněno uplatnění práv jednotlivce, která ze směrnice vyplývají. Směrnice můţe získat přímý účinek aţ poté, co marně uplynula lhůta k její implementaci do vnitrostátního práva. 14 Dále je nutné podotknout, ţe proces harmonizace evropského autorského práva je
13
2010/C 83/01 14 Rozhodnutí ESD ve věci Van Duyn v. Home Office. (4l/74)
11
znatelně ztíţen tím, ţe ve Velké Británii a Irsku se uplatňuje angloamerický koncept copyright law, zaloţený na registračním a majetkovém principu, zatímco kontinentální Evropa spadá většinou pod tzv. koncept droit´d auteur s neformální ochranou a osobnostními právy. Směrnice tak musí brát na tento střet konceptů zřetel. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES o právní ochraně počítačových programů15 Tato směrnice upravuje ochranu počítačových programů jako děl literárních ve smyslu výše uvedené Bernské úmluvy. Chrání se počítačový program vyjádřený v jakékoliv podobě, nikoliv však myšlenky a zásady, na kterých je zaloţen. Jako kritérium způsobilosti k ochraně je uplatňována pouze původnost, není tedy třeba jedinečnosti, jak je tomu u ostatních autorských děl. Ochrana se vztahuje na rozmnoţování a to v jakékoliv formě a jakýmikoliv prostředky. Dále na překlady, zpracování, změny a šíření včetně pronájmu. Ochrana je zaručena po dobu autorova ţivota a 70 let po jeho smrti. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem16 Směrnice upravuje výlučné právo autora na pronájem a půjčování díla. Pronájmem se rozumí zpřístupnění za účelem uţívání na omezenou dobu, spojené s přímým či nepřímým hospodářským nebo obchodním prospěchem. Půjčováním pak zpřístupňování za účelem uţívání na omezenou dobu, které není spojeno s přímým ani nepřímým hospodářským nebo obchodním prospěchem, pokud je uskutečňuje veřejně přístupné zařízení. Právo udělit svolení k pronájmu a půjčování náleţí podle směrnice autorovi, výkonnému umělci, výrobci zvukového záznamu a výrobci prvotního záznamu filmu. Dále směrnice upravuje právo na záznam, vysílání a sdělování veřejnosti a právo na rozšiřování.
15
Kodifikované znění původní směrnice 91/250/EHS 16 Kodifikované znění původní směrnice 92/100/EHS
12
Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu Tato směrnice je reakcí na technologie kabelového přenosu a druţicového vysílání a poţaduje, aby členské státy uznaly, ţe autorské právo a práva s ním související zahrnují i oprávnění ke svolení ke sdělování veřejnosti prostřednictvím těchto technologií. Směrnice odstraňuje nejistotu ohledně toho, zda se vysílání prostřednictvím druţice nebo kabelového přenosu dotýká jen práv v členském státě vysílání nebo i ve státech příjmu. Jako řešení zavádí jednotné pravidlo odpovědnosti ve státě původu. Souhlas ke sdělování díla veřejnosti je tedy vţdy vyţadován od drţitelů autorských práv ve státě vysílání. Oprávněné subjekty také mají právo udělit nebo odmítnout souhlas ke kabelovému přenosu. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících17 Směrnice harmonizuje dobu ochrany autorských práv na dobu ţivota autora a 70 let po jeho smrti. Upřesňuje, ţe u audiovizuálních a kinematografických děl končí 70 let po smrti poslední z těchto ţijících osob: hlavního reţiséra, autora scénáře, autora dialogu a skladatele hudby, která byla zvlášť vytvořena pro uţití v kinematografickém nebo audiovizuálním díle. U práv souvisejících s právem autorským harmonizuje dobu ochrany na 50 let. Dále zavádí ochranu dosud nezveřejněných děl v rozsahu 25 let a kritických a vědeckých vydání volných děl v rozsahu 30 let. Také stanoví, ţe kritériem pro ochranu fotografie jako autorského díla je pouze její původnost. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází Směrnice chrání databáze v jakékoli formě, přičemţ databází se rozumí soubor děl, údajů nebo jiných nezávislých prvků, které jsou systematicky nebo metodicky uspořádány a které jsou jednotlivě přístupné elektronickými nebo jinými prostředky. 17 Kodifikované znění směrnice 93/98/EHS
13
Chráněny jsou databáze, které způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu představují vlastní duševní výtvor autora. Autorskoprávní ochrana databází podle této směrnice se nevztahuje na jejich obsah, ale pouze na databázi jako takovou. Autor databáze má výlučné právo provádět nebo povolovat rozmnoţování, překlad, zpracování, úpravu a jakoukoli jinou změnu, jakoukoli formu rozšiřování databáze nebo jejích rozmnoţenin na veřejnost, jakékoli sdělování, zobrazování nebo předvádění na veřejnosti. Dále směrnice zavádí pro pořizovatele zvláštní právo za účelem ochrany jeho investice při pořízení databáze. Jedná se o právo zabránit vytěţování a/nebo zuţitkování celého obsahu databáze nebo jeho kvalitativně nebo kvantitativně podstatné části, pokud pořízení, ověření nebo předvedení tohoto obsahu potvrzuje kvalitativně a/nebo kvantitativně podstatný vklad. Toto právo trvá 15 let od pořízení databáze. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti („Informační směrnice“ nebo jen „Směrnice“) Jak jiţ z názvu vyplývá, měla Směrnice za cíl především sjednotit právní úpravu autorských práv v členských státech s ohledem na rychle se rozvíjející informační společnost. Přijetím Směrnice splnila Evropská společenství své mezinárodní závazky vyplývající z Internetových smluv WIPO (viz výše). Na úvod Směrnice uvádí, ţe pokud není dále výslovně stanoveno jinak, nedotýká se Směrnice ţádným způsobem a ani nemění ustanovení ostatních směrnic v oblasti autorského práva a práv s autorským právem souvisejících. To znamená, ţe ty směrnice, které upravují ochranu určitých druhů děl nebo jiných předmětů ochrany, jsou ve vztahu ke Směrnici, jako obecnému právnímu předpisu, právními předpisy zvláštními18 V Druhé kapitole upravuje Směrnice jednotlivá práva a výjimky z nich. Jedná se o právo na rozmnoţování díla, na sdělování díla veřejnosti a právo na rozšiřování díla. Co se týče rozmnožování, ukládá ustanovení článku 2 Směrnice členským státům povinnost poskytnout jednotlivým autorům, výkonným umělcům, výrobcům zvukových záznamů, výrobcům prvotních záznamů filmů a vysílacím organizacím (nositelům práv) 18 Hartmannová, D., Komentář ke Směrnici 2001/29/ES, Knihovnická revue, č.4, str. 283
14
ve vztahu k příslušným předmětům ochrany výlučné právo povolit nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnoţování jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě, vcelku nebo zčásti. Pro oblast uţití děl a ostatních předmětů ochrany v prostředí Internetu je podstatné zejména to, ţe uţitím je i rozmnoţování nepřímé, dočasné a ţe není rozhodující forma rozmnoţování, ani to, zda se jedná o rozmnoţování celého díla, nebo jen jeho části. Článek 3 Směrnice pak ukládá členským státům povinnost poskytnout autorům výlučné právo na sdělování jejich děl bezdrátově nebo po drátě a všem nositelům práv pak výlučné právo na zpřístupňování veřejnosti způsobem, ţe členové veřejnosti mohou mít k dílům nebo jiným předmětům ochrany přístup na místě a v čase dle individuální volby. Extenzívním výkladem lze dojít k tomu, ţe pojem místa dle individuální volby zahrnuje i omezený okruh počítačů, z nichţ lze mít k dílu přístup. Pojem členové veřejnosti v definici sdělování je nutné s ohledem na to, ţe následují dále pojmy v mnoţném čísle (díla a jiné předměty ochrany), vykládat tak, ţe zahrnuje i jednoho člena veřejnosti. Neboli i zpřístupnění díla jedné konkrétní osobě, buďto na internetové stránce s podmíněným přístupem přes uţivatelské jméno a heslo, nebo jeho zasláním emailem, je sdělováním díla. Ne kaţdé zpřístupňování prostřednictvím sítě internet má však povahu zpřístupňování v místě a čase dle individuální volby. Tzv. webcasting, neboli vysílání prostřednictvím sítě internet, tedy šíření programu strukturovaného tím, kdo jej šíří, v reálném čase je jiným sdělováním (vysíláním).19 Článek 4 Směrnice upravuje výlučné právo autorů na rozšiřování jejich děl buď prodejem originálu či rozmnoţenin díla, nebo i jinak. Pro ostatní nositele práv je toto právo upraveno jiţ směrnicí 2006/115/ES. Rozšiřováním se rozumí zpřístupňování díla v hmotné podobě a to převodem vlastnického práva k věci, na níţ je dílo zachyceno. Odstavec 2 článku 4 pak upravuje tzv. vyčerpání práva na rozšiřování, které znamená, ţe pokud je originál nebo rozmnoţenina díla prodána, popř. vyměněna či darována buďto samotným autorem, nebo s jeho souhlasem na území Evropské unie, je právo na kontrolu dalšího rozmnoţování tohoto originálu či rozmnoţeniny v Evropské unii vyčerpáno a příslušný originál či rozmnoţenina díla můţe být bez souhlasu autora dále rozšiřován. 19 Hartmannová, D., Komentář ke Směrnici 2001/29/ES, Knihovnická revue, č.4, str. 284
15
Článek 5 směrnice obsahuje taxativní seznam výjimek z práva na rozmnoţování díla a práva na sdělování díla veřejnosti. Jedinou povinnou výjimkou jsou tzv. dočasné rozmnoženiny, tedy rozmnoţeniny, které jsou pomíjivé nebo podruţné za předpokladu, ţe nemají ţádný nezávislý hospodářský význam a tvoří nedílnou a nezbytnou součást technologického
procesu,
telekomunikační
sítí
mezi
jehoţ
jediným
třetími
účelem
osobami
je
umoţnit
prostředníkem
buď
(tzv.
přenos
technické
rozmnoţeniny), nebo oprávněné uţití. To jsou především rozmnoţeniny, které se vytvářejí při tzv. “cachingu”, tedy dočasném ukládání obsahu internetových stránek v uzlech přenosového systému, Druhý případ upravený v odstavci 1 se týká především rozmnoţenin, které se vytvářejí právě u uţivatele, tedy toho, kdo dílo zpřístupňuje. Ostatní článkem upravené výjimky (kterých je 19) mají fakultativní povahu, do národních řádů tedy promítnuty být mohou, ale nemusí. Patří mezi ně takové instituty jako citáty pro kritiku či recenzi, náboţenské a úřední úkony, karikatura a parodie a jiné. Třetí kapitola Směrnice upravuje ochranu pomocí technických prostředků zamezujících kopírování bez svolení řádné osoby a zajišťujících přesnou autorskoprávní identifikaci děl. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ("směrnice o elektronickém obchodu") Nejdříve je třeba si říci, co se rozumí pod pojmem “sluţby informační společnosti”, Směrnice o elektronickém obchodu odkazuje na ustanovení směrnice 98/34/ES ve znění směrnice 98/48/ES. Tam jsou definovány jako každá služba zpravidla poskytovaná za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb.
Cílem směrnice je zajistit volný pohyb sluţeb informační společnosti mezi členskými státy. Členské státy tak nemohou (s určitými výjimkami) z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb sluţeb informační společnosti z jiného členského státu. Pro naši oblast je důleţité ustanovení článku 12 Směrnice, které říká, ţe poskytovatel sluţby není odpovědný za přenášené informace (za tzv. “prostý přenos”), pokud není 16
původcem přenosu, nevolí příjemce přenášené informace nebo nevolí a nezmění obsah přenášené informace. Článek se 13 se pak zabývá ukládáním do vyrovnávací paměti ( cachingem) a ukládá členským státům, aby zajistily ţe poskytovatel sluţby informační společnosti není odpovědný za automatické přechodné dočasné ukládání, které slouţí pouze pro co moţná nejúčinnější následný přenos informace, pokud dodrţí stanovené podmínky, tedy především informaci nezmění, nepřekročí povolené pouţívání technologie a přijme opatření vedoucí k odstranění jím uloţené informace nebo ke znemoţnění přístupu k ní, jakmile zjistí, ţe informace byla na výchozím místě přenosu ze sítě odstraněna nebo k ní byl znemoţněn přístup nebo soud nebo jiný správní orgán nařídil odstranění této informace nebo znemoţnění přístupu k ní. Podle článku 14 neodpovídá poskytovatel za informace ukládané na ţádost příjemce, pokud nebyl účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací, nebo jakmile se o tomto dozvěděl tak jednal s cílem odstranit tyto informace nebo přístup k nim. Článek 15 pak říká, ţe nemá existovat obecná povinnost poskytovatelů dohlíţet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecná povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost. Směrnice je do českého práva implementována zákonem 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví Směrnice se zabývá opatřeními k zajištění dodrţování práv duševního vlastnictví a průmyslových práv. Jak vyplývá z článku 2., je Směrnice opět spíše obecnějšího charakteru a nedotýká se speciálních směrnic, vnitrostátního trestního řízení, mezinárodních závazků a případných předpisů, jejichţ pouţití můţe být pro nositele práv výhodnější. Směrnice ukládá členským státům povinnost zavést opatření, řízení a nápravná opatření potřebná k zajištění dodrţování práv duševního vlastnictví. Dále se směrnice zabývá domněnkou autorství a řadou procesních a důkazních postupů.
17
2.3 České autorské právo Ochranu autorským právům přiznává jiţ Listina základních práv a svobod v článku 34 odst. 1. Základním pramenem českého autorského práva je zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), (dále také „AZ“), který nahradil starý zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých. Autorský zákon je postaven na tzv. kvazidualistické koncepci – osobní a majetková práva netvoří jeden celek, ale nejsou ani zcela oddělená. Mezi související předpisy patří zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, zákon č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, o změně a doplnění některých zákonů a některých dalších předpisů (zákon o audiovizi), zákon č. 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti a je tu samozřejmě návaznost autorského zákona na občanský zákoník č. 40/1964 Sb. a trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Autorský zákon prošel několika novelizacemi, nejvýznamnější z nich je asi ta z roku 2006, která implementovala mimo jiné Informační směrnici. Obsahuje ustanovení jak povahy soukromoprávní tak veřejnoprávní20, svojí povahou je ale předpisem práva soukromého. Veřejnoprávní aspekt se projevuje především v části týkající se kolektivní správy práv.21 Autorský zákon je ve vztahu speciality k občanskému zákoníku. To znamená, ţe pro řešení vztahů vzniklých v souvislosti s tvorbou a uţíváním autorských děl se pouţije ustanovení autorského zákona, pokud obsahuje vlastní, přímou úpravu takovýchto vztahů. V ostatních případech se zkoumá, zda úpravu obsahuje občanský zákoník. Z občanského zákoníku se tak pouţijí zejména obecná ustanovení včetně pravidel pro výklad právních ustanovení apod.
20 Knapp, V., Teorie práva, 1.vydání, C. H. Beck, Praha 1995, str. 68 21 Matzner, J., Právní úprava počítačového programu z pohledu autorského práva, Key Publishing s.r.o., Ostrava 2010, str. 17
18
3. Způsoby užití díla na síti Internet 3.1 Dílo jako předmět autorského práva V první řadě je vhodné definovat si ve vztahu k prostředí Internetu, co to vlastně autorské dílo je. Autorský zákon definuje autorské dílo takto: “§ 2 Autorské dílo (1) Předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen "dílo“).(…) „ Druhou část ustanovení tvoří demonstrativní výčet děl, chráněna jsou ale díla všechna, pokud splňují výše uvedené pojmové znaky. Navíc je výslovně chráněn původní počítačový program a databáze (srov. § 2 odst. 2 AZ). Pojmové znaky díla jsou tedy tři: musí jít o dílo literární, jiné dílo umělecké a dílo vědecké. Jako takové musí být dílo objektivně vnímatelně vyjádřeno. Posuzování toho, zda nějaké dílo je či není svou povahou dílem uměleckým či vědeckým je ale samo o sobě procesem dosti subjektivním, dílo by ale mělo být vyjádřeno tak, ţe příjemce ho jako umělecké či vědecké můţe vnímat22 dílo je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora. Poţadavek jedinečnosti se vztahuje k objektivnímu hodnocení díla v tom smyslu, ţe stejné dílo coby dílo stejného vyjádření, popř. stejné kvality, obsahu a formy v minulosti nevzniklo. Nemohou tedy existovat dvě stejná díla. Na rozdíl od toho za “původní” označíme dílo, je-li autorovým vlastním výtvorem bez dalšího. Dílo ovšem i v tomto případě musí být vytvořeno tvůrčí činností, nikoliv pouhým mechanickým procesem.23 Výsledkem autorovy tvůrčí činnosti pak musí být
22
Kříţ J., Ochrana autorských práv v informační společnosti, Linde Praha a.s., Praha 1999, str. 26 23 Sýkora M., Definice díla v prostředí Internetu ( I. ), 30. 4. 2008, http://www.pravoit.cz/article/definicedila-v-prostredi-internetu-i
19
takový výtvor, který je projevem individuální osobnosti autora,24 dílo musí být vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Nemusí dojít k samotnému vnímání, stačí, pokud je moţné dílo vnímat.25 Dílo nemusí být srozumitelné všem, jeţ se s ním setkají, stačí, kdyţ mu porozumí určitá skupina osob. Dílo nemusí být vyjádřeno hmotně a autorský zákon výslovně uvádí elektronickou podobu, čímţ pamatuje právě na prostředí Internetu. Jak uţ bylo řečeno, u počítačových programů není vyţadována jedinečnost a kritériem pro jejich ochranu je tedy pouze původnost. Počítačové programy jsou chráněny jako díla literární (§65 autorského zákona). Původnost je relevantním kritériem i u fotografií a databází. V ustanovení § 2 odst. 6 je také demonstrativně uvedeno, co dílem není. Jedná se zejména o námět díla sám o sobě, denní zprávu nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenku, postup, princip, metodu, objev, vědeckou teorii, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě. Lze říci, ţe definice autorského díla dle autorského zákona je relativně široká a valná většina děl nacházejících se na Internetu pod ní bude spadat. Výjimkou mohou být Internetové stránky velmi nízké úrovně, několik holých vět nebo podobné objekty. Obecně je ale vhodné přistupovat ke kaţdému materiálu na Internetu, jako k autorskému dílu.26 Celkové autoritativní posouzení pojmových znaků autorského díla představuje kombinaci posouzení právního, jeţ přísluší soudci, a posouzení mimoprávně odborného, jeţ přísluší znalci z příslušného oboru a odvětví.27 Výjimky z autorskoprávní ochrany ve veřejném zájmu upravuje §3 autorského zákona. Zde jde o díla, která by splňovala podmínky pro vznik její ochrany, veřejným zájmem ale je, aby se na ně ochrana nevztahovala, ať uţ z důvodu zájmu na širokém přístupu k nim, nebo neznámého autora. Jedná se o úřední díla (právní předpisy, rozhodnutí, 24 Kříţ J., Holcová I., Kordač J., Křesťanová V., Autorský zákon – komentář a předpisy související, Linde Praha a.s., 2 vydání, Praha 2005, str. 42 25 Tamtéţ, str. 43 26 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 26-27 27 Telec, I., Obecný dotazník k posouzení pojmových znaků děl podle autorského zákona. Bulletin advokacie, 1997, č. 5, s. 33
20
opatření obecní povahy…) a výtvory tradiční lidové kultury, není-li pravé jméno autora obecně známo a nejde-li o dílo anonymní nebo o dílo pseudonymní. Autorem díla je fyzická osoba, která dílo vlastní tvůrčí činností vytvořila. Právo autorské k dílu vzniká okamţikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Jedná se tedy o ryze neformální vznik ochrany příznačný kontinentálnímu pojetí autorského práva. Ke vzniku ochrany není třeba ţádné registrace či jiného úředního aktu. Obsah práva autorského zahrnuje výlučná práva osobnostní (§11 AZ) a výlučná práva majetková (§12 a násl. AZ). Vzhledem k tématu této práce nebudu detailněji rozebírat obsah všech těchto práv, ale z důvodů přehlednosti je zde stručně uvedu. Práva osobnostní jsou spojena s osobou autora, jsou nepřevoditelná a jeho smrtí zanikají. Jedná se o právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo osobovat si autorství, včetně práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění a dalším uţití jeho díla a právo na nedotknutelnost svého díla. Okamţikem smrti autora vzniká takzvaná postmortální ochrana, která spočívá v tom, ţe si nikdo nesmí osobovat jeho autorství k dílu, dílo smí být uţito jen způsobem nesniţujícím jeho hodnotu a, je-li to obvyklé, musí být uveden autor díla, nejde-li o dílo anonymní, jíţ se mohou domáhat osoby uvedené v § 11 odst. 5 AZ. Majetková práva jsou práva spojená s hospodářským významem. Základním právem je právo autora dílo uţít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu práva dílo uţít. Bez takového oprávnění můţe jiná osoba uţívat dílo pouze v případech stanovených autorským zákonem, tedy v případě uvedených děl vyloučených ve veřejném zájmu z ochrany, volných děl či na základě zákonných licencí, nebo volného uţití. Další majetková práva jsou zejména právo na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého (§24) a právo na odměnu v souvislosti s rozmnoţováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu (§25). Majetková práva trvají obecně po dobu autorova ţivota a 70 let po jeho smrti. U některých děl je speciální úprava (srov. § 27 odst. 2 aţ 5) – např. u díla audiovizuálního se doba počítá od smrti poslední přeţivší z následujících osob: reţisér, autor scénáře, autor dialogů a skladatel hudby zvlášť vytvořené pro uţití v audiovizuálním díle. V ustanovení §12 odst. 4 je demonstrativní výčet způsobů uţití díla, odstavec 5 21
stanovuje, ţe dílo lze uţít i jiným způsobem. Způsoby uţití díla podle § 4 jsou tyto: §12 (...) (4) Právem dílo užít je a) právo na rozmnožování díla b) právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla c) právo na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla d) právo na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla e) právo na vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla f) právo na sdělování díla veřejnosti, zejména 1. právo na provozování díla živě nebo ze záznamu a právo na přenos provozování díla 2.právo na vysílání díla rozhlasem či televizí 3.právo na přenos rozhlasového či televizního vysílání díla 4.právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání díla (...) Pro uţití díla v prostředí Internetu přicházejí v úvahu pouze rozmnoţování díla a sdělování díla, neboť všechny ostatní způsoby zacházejí s hmotným substrátem díla. V úvahu také přichází nepojmenované “jiné” uţití díla dle odstavce 5. Je otázkou jak široce chápat toto nepojmenované jiné uţití, zvláště vzhledem k okolnosti, ţe uţití jako takové není v AZ definováno, definovány jsou jenom jeho jednotlivé způsoby (rozmnoţování, rozšiřování…). Další rozšiřování způsobů uţití nad způsoby vyjmenované AZ v § 12 by jistě negativně ovlivnilo právní jistotu. Uţívání na Internetu lze ale přesvědčivě podřadit pod uvedené způsoby uţití. Primárně tak budu pracovat s rozmnoţováním a sdělováním díla.
3.2 Zpřístupnění díla prostřednictvím Internetu
O zpřístupnění díla prostřednictvím Internetu hovoříme v případech, kdy je autorské dílo nahráno (uploadováno) pomocí počítače (či jiného přístroje) s přístupem na Internet 22
na server. Pod pojmem server rozumějme obecné označení pro počítač, který poskytuje nějaké sluţby nebo počítačový program, který tyto sluţby realizuje.28 Tyto servery uchovávají a nabízejí webové stránky a poskytují další sluţby. Data na server uloţená jsou pak přístupná dalším osobám. Je důleţité poznamenat, ţe obzvláště v dnešní době není nijak obtíţné nahrát autorské dílo na Internetové servery. Existuje řada tzv. hostovacích sluţeb, které jsou často zdarma a nabízejí nahrání (upload) objektu velmi snadno. Mezi takovéto sluţby patří stránky
jako
www.youtube.com,
a
http://www.viddler.com/
pro
videa,
http://imageshack.us/, www.rajce.net pro fotografie a http://www.text-upload.com/ pro texty. Často skloňovaným pojmem 21. století je také takzvaný Web 2.0. Jedná se o internetový obsah vytvářený kreativně samotnými uţivateli. Tento koncept se odklání od tradičního pojetí Internetu, kdy určitá skupina osob aktivně tvoří obsah světové sítě a valná většina ho pouze uţívá. Web 2.0 byl odstartován slavnou Wikipedií (www.wikipedia.org) čistě Internetovou, neziskovou encyklopedií tvořenou všemi jejími uţivateli pro uţivatele. K dnešnímu dni je jen na anglické verzi Wikipedie přes 3 a půl milionu článků. Obrovský úspěch Wikipedie měl za následek řadu jejích epigonů a tak na Internetu existuje celá řada stránek tvořena na podobném principu, často orientována na specifické oblasti informací. Web 2.0 je dále tvořen takovými stránkami jako je právě www.youtube.com a hlavně v poslední době také sociálními sítěmi jako je Facebook (http://www.facebook.com/) a Myspace (http://www.myspace.com/). Sociální sítě jsou kromě základního naprogramování funkcí téměř výhradně tvořeny uţivateli a jejich počet neustále narůstá. V takovémto prostředí je sledování dodrţování autorských práv ještě mnohem náročnější. Zpřístupnění díla pomocí Internetu je sdělováním veřejnosti podle §18 AZ. První odstavec § 18 zní: “Sdělováním díla veřejnosti se rozumí zpřístupňování díla v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově. “ S takovým vymezením lze, kromě klasických způsobů sdělování jako je provozování 28 Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Server [online]. c2011 [citováno 30. 04. 2011]. Dostupný z WWW:
23
díla ţivě nebo ze záznamu, vysílání díla rozhlasem či televizí včetně jeho přenosu a provozování vysílání, zařadit i ostatní způsoby uţití spojené s Internetem. Odstavec 2 ustanovení §18 je pak v souladu s Informační směrnicí reakcí přímo na uţívání na Internetu29: “Sdělováním díla veřejnosti podle odstavce 1 je také zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí. “ Takováto interaktivní a individualizovaná forma sdělování začala být moţná aţ s nástupem moderních informačních technologií. Toto sdělování “na vyţádání” umoţňuje příjemcům individualizovat čas a místo přijmutí díla30. Odstavec 2 tak upřesňuje, ţe i takovéto sdělování se povaţuje za sdělování veřejnosti, i kdyţ ve skutečnosti můţe dílo přijímat v určitou chvíli jen jediná osoba. Podle odstavce 3 ale není sdělováním díla veřejnosti pouhé provozování zařízení umoţňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování, tedy sluţby poskytovatele připojení. Zajímavým je odstavec 4., který říká, ţe sdělováním díla veřejnosti podle odstavce 1 a 2 nedochází k vyčerpání práva autora na sdělování díla veřejnosti. Vyčerpání práva se uplatňuje pouze u rozšiřování díla (viz §14 odst. 2 AZ). Ten v zásadě říká, ţe prvním prodejem nebo jiným prvním převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoţenině díla v hmotné podobě, který byl uskutečněn autorem nebo s jeho souhlasem na území členského státu Evropských společenství nebo jiné smluvní strany Dohody o Evropském hospodářském prostoru, je ve vztahu k takovému originálu nebo rozmnoţenině díla právo autora na rozšiřování vyčerpáno pro území Evropských společenství a ostatních smluvních stran Dohody o Evropském hospodářském prostoru vyčerpáno; právo na pronájem díla a právo na půjčování díla zůstává nedotčeno. Jak uvedeno, právo na vyčerpání se vztahuje pouze k rozmnoţenině v hmotné podobě. Dochází tak ke kuriózní situaci, kdy zakoupením hmotného substrátu díla (kupříkladu hudebního CD) dochází k vyčerpání práva na rozšiřování, ale pokud zakoupíme stejný obsah CD, ale nikoliv v jeho hmotné podobě, nýbrţ v nějakém internetovém obchodě typu ITunes, nedojde koupí k rozšiřování, ale ke sdělování. Právo na další rozšiřování 29 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 34 30 Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 221-222
24
se tak autorovi nevyčerpá a my zakoupené dílo nemůţeme dále rozšiřovat ani sdílet (tedy prodávat nebo darovat!). Aplikaci principu vyčerpání práva pro zpřístupňování díla prostřednictvím Internetu je tedy třeba zcela vyloučit.31 Zároveň se sdělováním díla ale dochází i k jeho rozmnožování.32 V první řadě se vytváří rozmnoţenina díla v počítači osoby, která dílo nahrává na Internet. Dále se rozmnoţenina vytváří na internetovém serveru, kde je dílo uloţeno. Pokud si někdo dílo stáhne, vytváří se rozmnoţenina v jeho počítači. Při tom všem dochází k tvorbě řady tzv. technických rozmnoţenin, které vznikají v různých uzlových bodech sítě za účelem snazšího provozu. Rozmnoţení díla je ale ve většině případů (aţ na koncového uţivatele) pouhým technickým předpokladem pro sdělování díla veřejnosti.33 Ustanovení §38a AZ, který je reakcí na Informační směrnici, v tomto případě říká, ţe do práva autorského nezasahuje ten, kdo provádí dočasné úkony rozmnoţování děl, které jsou pomíjivé nebo podruţné, tvoří nedílnou a nezbytnou součást technologického procesu, nemají ţádný samostatný hospodářský význam a jejich jediným účelem je umoţnit přenos díla počítačovou nebo obdobnou sítí mezi třetími stranami uskutečněný prostředníkem, nebo oprávněné uţití díla. Sem rozhodně spadají rozmnoţeniny vznikající nezávisle na vůli zúčastněných osob. U ostatních rozmnoţenin ale uţ situace tak jasná není. Jiří Čermák argumentuje tak, ţe ustanovení §18 o sdělování díla podle něj jiţ ve své podstatě zahrnuje i rozmnoţování díla a to v rozsahu nezbytném pro toto sdělování veřejnosti. Pořízení rozmnoţeniny je totiţ pro sdělování na Internetu nezbytné.34 Dle mého názoru se ale jedná o oba způsoby uţití, tedy jak rozmnoţování, tak sdělování veřejnosti. Rozmnoţenina totiţ jednoznačně vzniká, všechny zákonné znaky jsou naplněny. To, ţe vznik rozmnoţeniny je technickým předpokladem pro samotné sdělování, neznamená, ţe k rozmnoţování jako takovému nedochází. Uvedený názor však můţe mít význam ve vztahu k nezbytnosti získání oprávnění k uţití díla prostřednictvím Internetu.
31 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 32 32 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 33 33 Kříţ J., Holcová I., Kordač J., Křesťanová V., Autorský zákon – komentář a předpisy související, Linde Praha a.s., 2 vydání, Praha 2005, str. 103 34 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 35-36
25
Ustanovení §50 odst. 1 AZ jasně stanovuje, ţe licence můţe být omezena na jednotlivé způsoby uţití díla. Odstavec 5 pak říká, ţe nestanoví-li smlouva jinak, licence k rozmnoţování díla zahrnuje i licenci k rozšiřování takto zhotovených rozmnoţenin. Výkladem lze dospět k názoru, ţe stejně tak by měla licence ke sdělování díla na Internetu obsahovat i licenci k rozmnoţování, neboť bez něj není moţné. To ale neznamená, ţe k rozmnoţování jako takovému při procesu nedochází. K rozmnoţení jako formě uţití dojde a je k němu třeba licence. Ta je ale nezbytnou součástí licence ke sdělování. Nakonec tedy souhlasím s Jiřím Čermákem v tom, ţe k uţití díla na Internetu stačí souhlas autora nebo jiné oprávněné osoby pouze ke sdělování veřejnosti. Jistě ale není na škodu věci, spíše naopak, pokud součástí licence bude i souhlas k rozmnoţování. Na závěr bych rád dodal, ţe podle rozhodnutí Nejvyššího soudu35 nezáleţí na kvalitě pořízené rozmnoţeniny, a proto je nutné povaţovat kaţdou rozmnoţeninu díla, která byla zhotovena v rozporu s autorským právem a lze ji smyslově vnímat, za nelegální rozmnoţeninu a tedy i za zásah do chráněných práv.
3.3 Stahování díla z Internetu Stahování díla (download) je vlastně protipólem zpřístupňování díla. Stahováním si uţivatel vytvoří kopii dat, které předtím někdo prostřednictvím Internetu zpřístupnil, na svém nosiči – nejčastěji pevném disku. Situace u prostého stahování díla z Internetu není tak komplikovaná jako u ostatních způsobů uţití. Právně je problém vcelku jasný, horší je to uţ s postiţitelností případných uţivatelů porušujících autorská práva. Stahováním z Internetu dochází k rozmnoţování díla podle §13 AZ, neboť autorský zákon za rozmnoţeninu povaţuje i elektronickou formu díla. Ve vztahu ke stahování se ale v široké míře uplatňuje ustanovení §30 AZ o volném uţití díla. To v odstavci 1 říká, ţe za uţití díla podle tohoto zákona se nepovaţuje uţití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehoţ účelem není dosaţení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li tento zákon jinak. Do práva autorského tak podle odstavce 2 nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, 35 NS ČR – Tdo 1056/2008 z 3.9.2008
26
rozmnoţeninu nebo napodobeninu díla. Tedy k běţnému „domácímu“ stahování pro osobní potřebu nepotřebujeme souhlas autora nebo oprávněné osoby. Výjimkou jsou počítačové programy a databáze, u nichţ je uţitím i uţití pro osobní potřebu (viz §30 odst. 3 a §66 odst. 2 AZ). Uţitím je také vţdy zhotovení rozmnoţeniny či napodobeniny díla architektonického stavbou a pořízení záznamu audiovizuálního díla při jeho provozování ze záznamu nebo jeho přenosu.
3.4 Linking Linking je způsobem uţití specifickým pro prostředí Internetu. Jedná se o zpřístupňování děl pomocí hypertextových odkazů zejména na webových stránkách. Hypertextové odkazy usnadňují pohyb po Internetu – místo toho abychom museli neustále ručně vypisovat URL („internetová adresa”) do řádku prohlíţeče, stačí pouhé kliknutí myší na textový, obrázkový či jiný odkaz a prohlíţeč nás automaticky přesměruje na jinou stránku. Dá se říci ţe linking tvoří jednu ze základních funkcí fungování jazyka HTML, v němţ je vytvořena většina World Wide Webu. Bez linkingu by byl pohyb po síti řádově obtíţnější. V souvislosti s linkingem se ale nabízí řada právních otázek. Odkaz na objekt můţe umístit kdokoli a kamkoli, často se tak stane, ţe odkaz na autorské dílo nebo jeho rozmnoţeninu umístí osoba, která není autorem nebo osobou oprávněnou. Zákonná úprava, která by se věnovala přímo odkazům, zatím v českém právu chybí, podle některých autorů panuje však i kdyţ spíše výjimečně názor, ţe linking spadá pod sdělování díla veřejnosti, neboť je to jedna z forem zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, ţe kdokoli můţe mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí podle §18 odst. 2 AZ. I pouhé poskytnutí odkazu na autorské dílo tak je podle některých názorů uţitím díla, ke kterému je třeba souhlas autora nebo oprávněné osoby.36 Podle mého názoru je však třeba věc posuzovat podle typu linkingu. Např. je nutné odlišit situaci, kdy odkaz směruje přímo na dílo samotné a kdy jen odkazuje na stránku, 36 Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 227 -228
27
ze které se lze na dílo dostat. V tomto případě nedochází k zásahu do autorského práva, neboť osoba poskytující odkaz se nedopustila zpřístupnění díla jako takového, ale pouze webové stránky (která můţe být sama o sobě dílem, coţ nicméně není nyní předmětem výkladu). Není však zcela vyloučena autorskoprávní odpovědnost za ohroţovací delikt. Mezi kritéria rozhodná pro posouzení vzniku takové odpovědnosti zde bude patřit především to, zda odkaz směřuje pouze na domácí stránku sdělovatele, nebo přímo ke zdroji zpřístupnění díla, zda dochází ze strany provozovatele sluţby k majetkovému prospěchu atd. 37 Poněkud odlišným je tzv. “deep linking”, kdy odkazem dochází přímo ke spojení uţivatele na dílo. Jedná se o situaci, kdy se uţivatel kliknutím na odkaz, nebo zadáním odkazu do řádku adresy v prohlíţeči dostane rovnou na objekt, nebo ho dokonce začne rovnou stahovat. Takovéto situace se uplatňují obzvláště u internetových úschoven souborů (tzv. sluţby file hosting)38, coţ jsou stránky, které umoţňují krátkodobé nahrání dat na své servery. Souboru je pak přidělena unikátní adresa většinou sestávající z řady čísel. Po jejím zadání si můţe kdokoliv nahraná data zkopírovat na svůj pevný disk. Tyto sluţby, které původně měly slouţit jako prostředek přesunu souborů příliš velkých pro přílohu elektronické pošty, jsou v dnešní době převáţně vyuţívány k nelegálnímu sdílení hudby, filmů a počítačových her. Existují specializovaná tzv. “warez” fóra, která slouţí ke sdílení takovýchto odkazů. I kdyţ provozovatelé file hostingových sluţeb rychle reagují na nahlášení neprávem sdíleného materiálu a taková data odstraňují, počet uţivatelů, kteří je znovu nahrávají, je natolik velký, ţe sehnat nový film nebo jiné dílo není pro průměrného uţivatele Internetu větší problém.
3.5 Framing O framingu („rámování“) hovoříme v případech, kdy je webová stránka sloţena z několika na sobě nezávislých rámů. Taková stránka můţe vypadat třeba tak, ţe na levé straně obsahuje rám s ovládacími odkazy, jimiţ se po stránce pohybujeme, nahoře je rám určený pro různé reklamy („bannery“) a zbytek stránky je samotný obsah. Kaţdý rám je v podstatě samostatnou webovou stránkou, zobrazují se ale dohromady. 37 Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 228 38 Kupříklad www.rapidshare.com, www.megaupload.com, www.edisk.cz
28
Rámování je pro tvorbu webových stránek běţným postupem. Problém vzniká ve chvíli, kdy jeden z rámů neobsahuje původní materiál provozovatele stránek, ale zobrazuje stránky nebo přímo autorské dílo někoho jiného. Tento cizí obsah je ale zarámován do stránky provozovatele a tvoří vlastně součást této stránky. V těchto případech se opět jedná o sdělování díla veřejnosti podle §18 odst. 2 AZ, neboť jde o zpřístupňování díla v nehmotné podobě. Situace se v mnoha ohledech podobá problematice linkingu. Nejvíce podobný je pak tzv. inlining. Ten spočívá ve vyuţití vlastnosti HTML, která dovoluje činit součástí stránky objekty umístěné jinde na Internetu a to tak ţe je uţivatel nemusí umisťovat na svůj server, ale jenom na ně odkáţe.39 Je nutné poznamenat, ţe takto vystavěná stránka nemusí být zcela stabilní, neboť objekty v síti se často mění a zanikají. Existují i technické prostředky jak zamezit takovémuto inliningu. Proti provozovateli stránky s rámováním je navíc moţné uplatnit výlučné osobnostní právo autora na nedotknutelnost svého díla podle §11 odst. 3 AZ.40
3.6 Peer-to-peer sítě Jako sítě peer-to-peer (doslova přeloţeno “rovný s rovným”) se označují počítačové sítě ve kterých spolu přímo a rovnocenně komunikují uţivatelé. Liší se tedy od standardní síťové architektury klient – server, ve které jednotliví uţivatelé komunikovali s centrálním serverem. Sítě peer-to-peer buď centrální server neobsahují vůbec, nebo tento centrální server plní jen pomocnou roli, ať uţ se jedná o prvotní navázání komunikace mezi uţivateli, nebo indexovací funkci.41 Všechny počítače zapojené do takové sítě tak nejsou jenom pasivními příjemci dat a sluţeb, ale zároveň fungují jako server pro ostatní uţivatele a poskytují jim svoje data a sluţby. Nejčastěji se peer-topeer sítě pouţívají jako systémy pro sdílení souborů, ale na jejich principu funguje i celá řada jiných aplikací, jako jsou distribuované výpočty, hlasová komunikace či vysílání internetových televizí a rádií. Problémem z hlediska autorskoprávního nicméně je, ţe převáţná většina souborů 39 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 65 40 Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 228 41 Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Peer-to-peer [online]. c2011 [citováno 30. 04. 2011]. Dostupný z WWW:
29
přenesených pomocí sítí peer-to-peer jsou autorská díla a jsou takto přenášena bez anebo proti vůli autorů. To i navzdory skutečnosti, ţe dnes lze velkou část autorských děl na Internetu získat legální cestou (internetové prodejny, volně sdílená díla atd.). Řada děl se navíc dostává touto cestou do oběhu často i s velkým předstihem před datem jejich oficiálního vydání, čímţ se finanční ztráty autorů a hudebního či filmové průmyslu ještě více zvyšují. Odhaduje se dokonce, ţe aţ 99% souborů přenášených sítěmi peer-to-peer je nelegálních.42 Sítě se liší co do stupně decentralizace, relativní anonymity uţivatelů i způsobu technického zabezpečení. Na základě těchto rozdílů se člení do několika generací.
3.6.1 Peer-to-peer sítě první generace Tato generace sítí je evolučně nejstarší a funguje na principu centrálního vyhledávače, tedy serveru, na kterém jsou uloţeny seznamy a adresy souborů a počítačů. Stále tedy existuje určitá struktura uţivatel-server, ale uţivatel nestahuje ze serveru samotná data, ale pouze informaci o jejich umístění. Data pak získává od jiných uţivatelů a sám vyčlení na disku svého počítače určitý prostor, ze kterého mohou další uţivatelé ve chvíli, kdy je připojen k Internetu, volně stahovat tam uloţené soubory. Server mezitím průběţně aktualizuje databázi, která informuje na počítači kterého uţivatele se konkrétní soubor nachází. Dnes na tomto principu funguje třeba program Soulseek43, v minulosti pak byl nejznámějším Napster. Napster byl systém pro výměnu hudebních souborů ve formátu MP3, který měl ve své době (období mezi červnem 1999 a červencem 2001) aţ desítky milionů uţivatelů. Napster byl ve své původní podobě zrušen na základě úspěšné ţaloby americké RIAA (Recording Industry Association of America),44 následně odkoupen a nyní poskytuje stahování hudby on-line, ale jiţ za peníze a na legálním základě.
42 Dobřichovský T., Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví v kontextu evropského práva, dohody TRIPS a aktivit WHO, Linde Praha a. s., Praha, 2004, str. 76 43 http://www.slsknet.org/ 44 A&M Records, Inc. v. Napster, Inc., 239 F.3d 1004 (2001)
30
3.6.2 Peer-to-peer sítě druhé generace Tento druh sítí je dnes asi nejrozšířenější. Jedná se o tzv. pravé peer-to-peer sítě, neboť zde jiţ neexistuje ţádný centrální server, na jehoţ provozu by byly závislé 45 (kupříkladu DC++, nebo Gnutella). Vyhledávání informací a samotných souborů probíhá přes všechny uţivatele, kteří si poţadavky mezi sebou vzájemně předávají. Zpřístupňování děl je řešeno podobně jako v předchozím typu, tedy zpřístupněním na disku počítače uţivatele. Rozdíl je tedy hlavně ve způsobu šíření dotazu na poţadovaný soubor. Ten se šíří lavinovitě mezi všemi v tu chvíli aktivními stanicemi, dokud nějaká pozitivně neodpoví. Vyhledávání je tedy pomalejší neţ u sítí s centrálním vyhledávačem. Výhodou těchto sítí je také ta vlastnost, ţe jejich celková přenosová či komunikační kapacita pro průměrného uţivatele s růstem počtu uţivatelů/uzlů stoupá, nikoliv klesá, jako u centralizovaných systémů. To je navíc prohloubeno technologiemi pro segmentové stahování.46 Takto decentralizovaný systém je samozřejmě mnohem těţší postihnout nebo narušit jeho provoz. Nikdo (kromě samotných koncových uţivatelů) také nemá centrální kontrolu nad obsahem souborů.47 Vztahovat odpovědnost na provozovatele sluţby není jednoduché, neboť sluţba nebyla primárně určena k nelegálnímu uţití, a jak jiţ bylo řečeno, kontrolovat obsah přenášených dat je obtíţné, ne-li přímo nemoţné. V dnešní době se uţ začíná hovořit o vznikající třetí generaci sítí. Ta se vyznačuje především zaváděním nebo posilováním šifrování, větším důrazem na anonymitu uţivatelů a ještě větší decentralizaci. Další variantou jsou pak poloprivátní nebo přímo soukromé sítě (tzv. friend-to-friend), na které se nelze dostat bez pozvánky od jiného uţivatele (kupříkladu http://www.demonoid.me/ nebo http://waste.sourceforge.net/ ).
45 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 94 46 Vachtl P., Sdílení souborů na Internetu a sítě P2P - základní technologický přehled, 25.11.09, http://pcworld.cz/internet/sdileni-souboru-na-internetu-a-site-p2p-zakladni-technologicky-prehled8350 47 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 95
31
3.6.3 Užití díla prostřednictvím peer-to-peer sítě Uţití díla prostřednictvím sítě peer-to-peer se v zásadě neliší od “běţného” uţití díla na Internetu a platí pro něj podobné právní posouzení. Pokud uţivatel pouze stahuje dílo, pak pokud nejde o díla uvedená v § 30 odst. 3 AZ, tak můţe bezproblémově činit v případě volných děl, děl vyňatých z ochrany ve veřejném zájmu a volných uţití pro osobní potřebu za podmínek § 30 odst. 1 a 2 AZ a současně za podmínek § 29 odst. 1 AZ (tzv. třístupňový test). Uţivatel, který současně zpřístupňuje autorská díla na pevném disku svého počítače prostřednictvím sítě, tím naplňuje pojmové znaky sdělování veřejnosti podle § 18 odst. 1 a 2 AZ. Jde tedy o uţití díla, k němuţ bez dalšího musí mít svolení autora nebo jiné oprávněné osoby. Je důleţité poznamenat, ţe ke sdělování díla dochází uţ okamţikem zpřístupnění díla, jímţ je okamţik kdy je s dílem moţno nakládat; není tedy třeba, aby další osoby dílo fakticky shlédli či přijmuli, postačí poskytnutí moţnosti k takovému chování.48 Pokud uţivatel vyhledává prostřednictvím sítě autorská díla a následně je stahuje, dochází v jeho případě k rozmnoţování podle § 13 AZ. Často ale půjde, jak uvedeno, o výjimku podle §30 AZ, tedy o volné uţití. Peer-to-peer sítě ale fungují na principu vzájemnosti, kdy by kaţdý uţivatel měl nabízet nějaké soubory ke staţení ostatním uţivatelům. Účastnící, kteří nic nenabízí a pouze stahují, bývají často ze sítí vylučováni. Znamená to, ţe subjekt, který stahuje díla, je ve většině případů i nabízí ke staţení, čímţ dochází opět ke sdělování. Většinou také dílo, které stáhne od jiného uţivatele, rozmnoţí do takového adresáře na pevném disku, který je určen ke sdílení. Rozmnoţené dílo tak začíná být okamţitě sdělováno. V takovém případě se nemůţe na staţení díla vztahovat výjimka volného uţití dle §30, neboť nejde o uţití pro osobní potřebu. Je samozřejmě teoreticky moţné sdílet pouze volná díla, popřípadě díla vlastní či díla sdělovaná na základě licence. Skutečnost ale taková většinou není. Hlavním
problémem
spojeným
s
peer-to-peer
sítěmi
je
nevymahatelnost
autorskoprávních nároků a případných postihů. Sítě totiţ zaručují svým uţivatelům značnou anonymitu a navíc je obsah dat natolik rozdroben mezi jednotlivé uţivatele, ţe 48 Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 218
32
účinný zásah je v podstatě nemoţný. Lze postihnout jednotlivé uţivatele, ale na celkovém chodu systému to mnoho nezmění.49 Odpovědnost provozovatelů je záleţitost, která je mohutně diskutována a není na ní jednotný názor. Sami se většinou nedopouští přímo jednání hodnotitelného jako uţití díla, nicméně svým jednáním umoţňují toto činit uţivatelům systému. Jak jsem jiţ poznamenal, většina výměnných systémů dat nebyla vytvořena za účelem porušování autorských práv, ale k legální výměně dat. Stejně tak nemůţeme činit odpovědnými poskytovatele připojení k Internetu, za to ţe na něm dochází k nelegální činnosti. Jiří Čermák dovozuje, ţe provozovatele by bylo moţné činit odpovědnými podle ustanovení §415 občanského zákoníku tedy obecné povinnosti nepůsobit škodu (neminem laedere), přičemţ postihem by byla ţaloba na náhradu škody podle §420 OZ, podle kterého odpovídá za kaţdý za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Onou právní povinností by pak měla být ona obecná povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a ţivotním prostředí.50 . Ustanovení §415 OZ je obecným ustanovením, které stanoví obecnou povinnost neškodit, která je nesporně velmi důleţitá pochopitelně i v tomto případě. U § 420 OZ se pak jedná o odpovědnost subjektivní, k jejímu vzniku je tedy třeba: a) porušení právní povinnost, b)způsobení škody, c) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou a za d) zavinění. Problém vidím především v bodu d), tedy v zavinění. Jak jiţ bylo uvedeno výše, provozovatel sluţby nemá moţnosti sledovat obsah přenášených dat. Případnou odpovědnost (a tak i zavinění) je třeba dle mého názoru vykládat v souladu se zákonem 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jímţ byla do českého práva provedena směrnice 2000/31/ES. Konkrétně pak v souladu s jeho § 3: (1) Poskytovatel služby, jež spočívá v přenosu informací poskytnutých uživatelem prostřednictvím sítí elektronických komunikací nebo ve zprostředkování přístupu k sítím elektronických komunikací za účelem přenosu informací, odpovídá za obsah 49 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 97 50 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 99
33
přenášených informací, jen pokud a)
přenos sám iniciuje,
b)
zvolí uživatele přenášené informace, nebo
c)
zvolí nebo změní obsah přenášené informace.
(2) Přenos informací a zprostředkování přístupu podle odstavce 1 zahrnuje také automatické krátkodobě dočasné ukládání přenášených informací. Sluţba sítí peer-to-peer spočívá v přenosu informací poskytnutých uţivatelem, neboť i autorské dílo je v elektronické podobě pouhou informací. Za poskytovatele služby je podle §1 uvedeného zákona povaţována kaţdá fyzická nebo právnická osoba, která poskytuje některou ze sluţeb informační společnosti. Službou informační společnosti se pak rozumí podle §1 jakákoliv sluţba poskytovaná elektronickými prostředky na individuální ţádost uţivatele podanou elektronickými prostředky, poskytovaná zpravidla za úplatu; sluţba je poskytnuta elektronickými prostředky, pokud je odeslána prostřednictvím
sítě
elektronických
komunikací
a
vyzvednuta
uţivatelem
z
elektronického zařízení pro ukládání dat, S ohledem na uvedené mám za to, ţe provozovatelé sítí by měli odpovídat jen za data, jejichţ přenos sami iniciovali, zvolili nebo změnili. Důleţitým je i § 6, který říká: „§ 6 Poskytovatelé služeb uvedení v § 3 až 5 nejsou povinni a) dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací, b) aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace. „ Konečně samotný autorský zákon stanovuje v §18 odst. 3, ţe sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umoţňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování. Pokud jsou provozovatelé současně poskytovateli prostoru, pak se jejich odpovědnost řídí téţ ustanovením § 4 a 5 citovaného zákona.
3.7 Webcasting Pojmem webcasting se rozumí tzv. „real time streaming“ dat, tedy zpřístupňování nějakého obsahu pomocí sítě Internet v reálném čase. V určitém ohledu je podobný klasickému televiznímu nebo rozhlasovému vysílání, s tím ţe vše probíhá ţivě. Uţivatel 34
má ale často mnohem větší moţnost aktivně ovlivnit streamovaný obsah, neboť přímá komunikace mezi poskytovatelem a divákem je mnohem snazší neţ u televize či rádia. Tok dat je ale pro všechny uţivatele jednoho kanálu stejný a je technicky zabezpečen tak, ţe ho nelze ukládat a pořizovat si tak rozmnoţeninu díla. Mezi webcastery patří jak stávající televizní a rádiové stanice, které kromě svého tradičního provozu fungují i na Internetu, tak jen čistě internetoví provozovatelé. Webcastingu se ale také často uţívá v komerčním sektoru, kupříkladu při přenosu valných hromad a také v e-learningu, tedy výuce prostřednictvím Internetu. Technologie webcastingu umoţňuje mnoha uţivatelům Internetu vysílat svoje vlastní pořady s minimálními náklady. Je otázkou, jestli má webcasting být povaţován za vysílání podle českého zákona 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (ZRTV). Pokud ano, bylo by k němu třeba získat licenci a dodrţovat zákonná omezení. Jiří Čermák tvrdí, ţe webcasting za vysílání povaţovat nelze, neboť §2 odst. 2 (v novelizovaném znění §3 odst. 2) písmeno a) ) výše zmíněného zákona říká, ţe za rozhlasové a televizní vysílání se nepovaţuje zajišťování komunikačních sluţeb zaměřených na poskytování informací nebo jiných sdělení na základě individuálních poţadavků. Obecně se má za to, ţe právě webcasting patří mezi tyto případy, neboť k přenosu dochází aţ na základě individuálního konkrétního poţadavku.51 Také ustanovení §5 písm. a) stejného zákona můţe webcasting vyloučit, neboť podle neţ se za televizní vysílán nepovaţuje vysílání, které nemá povahu činnosti především hospodářské, nebo které nesoutěţí s televizním vysíláním. V recitálu 27, směrnice 2010/13/EU, se však rozlišuje mezi webcastingem v povaze vysílání přes Internet, který je podřazen pod televizní vysílání, a sluţbou videa na vyţádání (video on demand), které je povaţováno za audiovizuální sluţbu na vyţádání. Rozlišení by tedy mělo být vedeno hlavně na základě kritérií linearity vysílání na straně jedné a moţnosti diváka volit obsah videa na straně druhé. Co se týče autorskoprávního posouzení webcastingu, dochází zde jednoznačně ke sdělování podle §18 AZ a v některých případech také k rozmnoţování podle §13, pokud je dílo ukládáno na serveru odkud se vysílá. K úmyslnému rozmnoţení ale dojít nemusí, pokud jde o ţivé vysílání. V tom případě vznikají pouze technické kopie. 51 Čermák, J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2. vydání, Praha, 2003, str. 125
35
Otázkou je, zda webcasting nespadá pod sdělování veřejnosti upřesněné § 21, tedy vysílání rozhlasem nebo televizí. Komentář k Autorskému zákonu52 tvrdí, ţe uţší veřejnoprávní vymezení pojmu rozhlasové a televizní vysílání podle §3 odst. 1 písmeno a) ZRTV, není pro autorskoprávní posouzení aktu uţití díla rozhodující a webcasting pod §21 zahrnuje. Lze tedy říci, ţe ač se z veřejnoprávního hlediska na webcasting jako vysílání dívat nelze, z hlediska autorského práva ho za vysílání povaţovat lze. Uplatní se tedy ustanovení §72 AZ a u případného vysílání zvukových záznamů vydaných k obchodním účelům bude moţné uzavřít hromadné smlouvy s kolektivním správcem, bez ohledu na to, zda má kolektivní správce s konkrétním autorem uzavřenou smlouvu o zastupování. Pokud by se jednalo o jiné sdělování podle §18 AZ, toto by nešlo. Dalším zákonem, který se můţe na webcasting vztahovat, je pak zákon č. 132/2010 Sb., o audiovizuálních mediálních sluţbách na vyţádání a o změně některých zákonů, který je implementací Směrnice o audiovizuálních mediálních sluţbách (kodifikované znění – 2010/13/EU ). Tento zákon by měl regulovat právě internetové vysílání. Zaměřen je na tzv. nelineární média, tedy média poskytující audiovizuální obsah na poţádání, nicméně, jak vyplývá z §2 odst. 2, za audiovizuální mediální sluţbu na poţádání se nepovaţují sluţby, které nemají povahu činnosti především hospodářské nebo které nesoutěţí s televizním vysíláním. Zákon se tedy nevztahuje na tzv. uţivatelské vysílání, tedy vysílání provozované neziskově, kterého je na Internetu většina. Naopak se vztahuje na provozovatele různých video portálů nebo Internetových videopůjčoven, provozovaných jako hospodářské činnosti. Platí také několik dalších podmínek: provozovatel musí sídlit v České republice, sluţba svojí povahou soutěţí s televizním vysíláním, sluţba umoţňuje sledování pořadů v okamţiku zvoleném uţivatelem a na jeho individuální ţádost na základě katalogu pořadů sestaveného poskytovatelem této sluţby. Takovíto provozovatelé se musí registrovat u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a budou nadále podléhat regulaci tímto orgánem. Z hlediska autorského práva a této práce ale nejde o relevantní oblast, proto se jí nadále vyhnu.
52 Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 250
36
3.8 BitTorrent BitTorrent je zvláštním nástrojem pro přenos souborů v sítích peer-to-peer. Pod názvem BitTorrent můţeme najít jak samotný distribuční protokol, který je klíčem k přenosu dat, tak původní aplikaci, která ho vyuţívá ( která je dnes jen jednou z mnoha) tak soubory s příponou .torrent, které slouţí jako nástroj přenosu. Důvodů, proč věnuji protokolu BitTorrent (nebo zkráceně jen torrent) vlastní kapitolu, je více. Zaprvé se dnes jedná o široce rozšířený způsob distribuce souborů, který pouţívá kaţdý den více neţ 20 milionů lidí, kteří v průměru stáhnou přes 400 000 souborů.53 Šokující ale je, ţe podle studie australských vědců odkazuje na nelegální obsah 89 procent z více neţ milionu zkoumaných souborů .torrent, které obsahují data potřebná ke staţení distribuovaného souboru.54 Mnoţství nelegálně sdílených dat tak dosahuje obrovských rozměrů. Na druhou stranu nelze šmahem odsoudit všechny uţivatele BitTorrentu jako počítačové piráty. Protokol byl vyvinut s cílem usnadnit přenos a stahování velkých objemů dat a mnoho společností ho vyuţívá právě k tomu na zcela legální bázi.55 Výhodou pro ně je řádově menší zatíţení serverů, výhodou pro uţivatele pak většinou větší rychlost stahování. Autorem BitTorrentu je Braham Cohen a vznikl roku 2002. Funguje na specifickém principu, a sice na tom, ţe uţivatelé, kteří stahují velký soubor, si mohou mezi sebou vzájemně kopírovat to, co jiţ stáhli. Při distribuci pomocí BitTorrentu je soubor nebo soubory rozděleny klientem na menší části, tzv. bloky. Kaţdý uţivatel můţe poţádat kteréhokoliv jiného uţivatele stahujícího stejný soubor o chybějící blok, a zároveň poskytuje ostatním svoje jiţ kompletně stáhnuté bloky. U obvyklého systému distribuce souborů stahují uţivatelé data jen ze serveru, který tak musí být výkonný a potřebuje velice rychlé připojení k Internetu. Protokol BitTorrent umoţňuje, aby klient stahoval data nejen ze serveru, ale i od ostatních uţivatelů, kteří mají i jen část potřebných dat.
53 Dočekal D., BitTorrent pouţívá více neţ 100 milionů lidí měsíčně, 4. 1. 2011, http://www.justit.cz/wordpress/2011/01/04/bittorrent-pouziva-vice-nez-100-milionu-lidi-mesicne/ 54 http://www.afact.org.au/research/bt_report_final.pdf 55 Například společnost Blizzard Entertainment , provozovatelé největší on-line hry World of Warcraft, kterou hraje přes 10 milionů hráčů po celém světě, vyuţívá protokolu BitTorrent k distribuci mnoţství dat i hry samotné. BitTorrent ale vyuţívají i televize, rozhlas atd.
37
To znamená, ţe proces je tím rychlejší, čím více je uţivatelů.56 Proces získání dat probíhá v několika krocích. Nejprve je potřeba získat tzv. metadata, tedy soubor s příponou .torrent, který obsahuje údaje o stahovaném souboru: jméno, velikost, datum vytvoření, URL trackeru, velikost bloku, případný komentář atd. Tento soubor lze vyhledat na Internetu pomocí běţného vyhledávače jako je Google, nebo pomocí vyhledávačů specializovaných právě na torrenty (nejznámějším je server http://thepiratebay.org/ ). Ke spuštění souboru s příponou .torrent je třeba speciálního klienta. Tím můţe být původní BitTorrent nebo řada dalších programů, jako třeba populární µTorrent. Aţ tento klient dokáţe otevřít metadatový soubor a přečíst informace v něm vloţené. Pomocí získaných a zpracovaných informací pak začne klient hledat ostatní počítače stahující tentýţ soubor. K jejich vyhledání slouţí sluţba Tracker. URL této sluţby je uvedeno v poloţce announce v .torrent souboru. Tracker je sluţba pouţívající architekturu klientserver, jejím úkolem je udrţovat aktualizovaný seznam počítačů stahujících příslušný soubor.57 Ve třetí fázi dochází k samotné výměně dat na principu peer-to-peer. Uţivatelské uzly se navzájem spojují a vyměňují si bloky informací, které ještě nemají. Teprve aţ stáhnutím všech bloků se dá stahovaný soubor znovu sloţit do pouţitelného stavu, do té doby se nedá pouţít k původnímu účelu. K odstartování celého procesu je samozřejmě třeba původního subjektu, který má k dispozici celý sdělovaný objekt, ten je znám pod pojmem „seeder“. Uzel v síti peer-to-peer který sdílí celý soubor je pak nazýván „seed“. Seeder umísťuje na Internet metadatový soubor s příponou .torrent, který mu následně umoţňuje sdílet data. Ostatní uţivatelé stahující soubor se nazývají „peery“, ti se stávají seedy ve chvíli, kdy celý soubor stáhnou a nadále jej nabízejí ke stahování ostatním uţivatelům. Hovoří se také o tzv. „leechích“, tedy osobách pouze stahujících, kteří po staţení souboru nepokračují v jeho sdílení. Takové chování se v komunitě uţivatelů BitTorrentu povaţuje za neţádoucí. Všeobecně se má za to, ţe uţivatel, pouţívající tuto technologii by měl sdílet minimálně stejný obsah dat, který stáhnul, tedy dosáhnout aspoň koeficientu 1.0. 56 Wikipedie: Otevřená encyklopedie: BitTorrent [online]. c2011 [citováno 30. 04. 2011]. Dostupný z WWW: 57 Kolář R., BitTorrent – technologie, 7. 4. 2004, http://www.root.cz/clanky/bittorrent-technologie/
38
Jak jsem jiţ uvedl, mezi výhody BitTorrentu patří moţnost dosáhnout mnohem niţších nákladů pro poskytovatele obsahu dat, vyšší spolehlivost, a mnohem větší odolnost vůči zneuţití nebo náhlým přívalům zájemců, neţ klasický server. Nevýhodou pak můţe být to, ţe můţe chvíli trvat, neţ stahování dosáhne maximální přenosové rychlosti, protoţe je třeba jisté doby, neţ se připojí dostatek "seedů" a spojení se ustálí. Stahované soubory také často nemusí být řádně označeny a můţe se jedna o odlišné soubory, časté je také riziko zavirování stahovaných dat, to většinou u nelegálně sdílených objektů.
3.8.1 Užití díla prostřednictvím protokolu BitTorrent Hlavním rozdílem oproti uţití díla v běţných sítích peer-to-peer je to, ţe při uţití prostřednictvím torrentu od sebe nelze oddělit proces nahrání díla na síť a staţení díla ze sítě. Výjimkou je prvotní „seeder“, který se dopouští pouze sdělování díla veřejnosti podle §18 AZ. Řekli jsme si, ţe uţivatel stahující data, ať uţ na sítích peer-to-peer, nebo v běţném prostředí Internetu, se dopouští rozmnoţování díla vytvořením rozmnoţeniny na pevném disku svého počítače nebo jiného zařízení. To je ale často kryto výjimkou podle §30 AZ, tedy volným uţitím, resp. zákonnou licencí. To u torrentů neplatí. Zde kaţdý uţivatel dílo stahuje a zároveň staţená data sdílí a nabízí ke staţení dalším osobám. V první řadě se tedy kaţdý uţivatel protokolu BitTorrent dopouští sdělování podle §18 AZ, stejně jako původní seeder. Dochází ale zároveň i k rozmnoţování podle § 13 AZ, které není kryté §30 AZ. Data, která osoba stahuje, totiţ nestahuje pouze pro osobní potřebu, ale zároveň je nabízí i ostatním, institut volného uţití se tudíţ nemůţe v tomto případě uplatnit. Zajímavou otázkou ale je, zda lze přenesená data povaţovat za dílo ve smyslu §2 odst. 1, resp. odst. 2 AZ u databází a počítačových programů. Zákon v § 2 odst. 1 říká, ţe předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam; v případě databází a počítačových programů, popř. fotografií pak musí být podle § 2 odst. 2 AZ alespoň původním výsledkem tvůrčí činnosti autora. Informace přenášené mezi jednotlivými uzly torrentové sítě ale nejsou dílo, tak jak je 39
vymezeno v §2AZ. Jedná se o velmi malé bloky dat, které samy o sobě nejsou pouţitelné a nedávají smysl. Aţ staţením a následným zkompletováním všech bloků dochází k “rekonstrukci” díla na pevném disku počítače. Odstavec 3 ustanovení §2 AZ sice vztahuje autorskoprávní ochranu i na části díla, ty ale musí splňovat podmínky odstavce 1 nebo 2, tedy hlavně jedinečnost, respektive původnost. Při posuzování toho, jestli se na tato data vztahuje autorskoprávní ochrana, tedy není rozhodné, zda mohou být jednotlivé části díla uţity i samostatně mimo dílo, nebo nemohou. Části nemusí být svým rozsahem podstatné. Relevantním je, zda splňují podmínky odstavce 1 nebo 2 ustanovení §2 AZ.58 Jsou tedy takovéto kousky dat jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora nebo původním duševním výtvorem? Nabízí se zde srovnání s knihou. Pokud by někdo z takové knihy vytrhl stránku a tu následně uţíval rozmnoţováním nebo sdělováním jistě by se jednalo o porušení autorského práva, neboť stránka z knihy je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a ochrana se na ní vztahuje. Stejné by to bylo třeba u charakteristické postavy (Brouk Pytlík, Spiderman). Lze si představit i ochranu pouhé věty („Tak nám zabili Ferdinanda“) pokud je natolik jedinečná.59 Těţko si ale představit ochranu jediného slova anebo písmena. V našem případě se dá situace přirovnat ke knize rozstříhané na jednotlivá písmena, která si mezi sebou uţivatelé posílají a následně je pomocí klientu opět sloţí do podoby původní knihy. Takovéto srovnání ale nelze v plné míře uplatnit. Je pravdou, ţe jedno písmeno, nebo jeden zlomek dat sám o sobě nebude pod vymezení díla nebo části díla spadat. Je třeba ale uvaţovat v širším kontextu. Pokud bych měl pokračovat ve výše nastíněném příkladu s knihou, podstatou není, zda je rozdělena na jednotlivá písmena nebo je rozmnoţována či sdělována v celku, ale zda jsou sdílena taková data, z nichţ jasně vyplývá jedinečnost nebo původnost původního autorského díla. Uţíváním protokolu BitTorrent zpřístupňujeme jiným uţivatelům dílo v nehmotné podobě. Je teoreticky moţné, ţe konkrétnímu jednomu uţivateli zpřístupníme jen jediný blok dat, který sám o sobě není funkční. To ale není podstatné, podle §18 odst. 2 AZ je sdělováním zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, ţe kdokoli můţe mít k němu přístup na místě a 58 Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 45 59 Viz třeba Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 141
40
v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí. Jakmile tedy má uţivatel na svém pevném disku uloţena data, která ve spojení s jinými daty mohou tvořit dílo či jeho část, dochází podle mého názoru ke sdělování díla či jeho části. Další otázkou, kterou je záhodno při uţití díla prostřednictvím protokolu BitTorrent vyřešit, je, zdali při rozdělení souboru (díla) na jednotlivé bloky nedochází k zásahu do osobnostních práv autora, konkrétně do práva na nedotknutelnost díla dle §11 odst. 3 AZ. V zákoně je stanoveno, ţe pod tímto právem se rozumí zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla. Jde tedy pouze o demonstrativní výčet. Přesto zde dle mého názoru k zásahu do autorských práv nedochází. Postup rozdělení souboru do bloků je třeba chápat jako čistě technický proces, kdy do díla není zasahováno jako takového, dílo tedy není kvalitativně měněno či doplňováno. Pokud bychom tento mechanický proces brali jako porušení práva na nedotknutelnost díla, pak bychom museli stejně tak chápat i převod písní z jednoho formátu do druhého, či změnu formátu videa, coţ by vedlo k absurdním závěrům. Na závěr bych rád zmínil rozhodnutí v tzv. „věci Pirate Bay“, která bývá označována za nejdůleţitější evropský soudní výrok ve věci sdílení dat na Internetu a obdobu amerického případu Napster.60 Šlo o švédské občanské a trestní řízení ve věci internetové stránky http://thepiratebay.org/, která slouţí jako tracker, tedy nástroj vyhledávání souborů s příponou .torrent. Čtyři zakladatele této sluţby odsoudil švédský městský soud ve Stockholmu k pokutě 32 milionů švédských korun a 1 roku ve vězení. Proti tomuto rozsudku se účastníci odvolali, odvolací soud je nicméně shledal vinnými, jejich tresty sníţil, ale pokutu zvýšil na celkem 46 milionů (čili zhruba 122 milionů Kč). Server Pirate Bay (respektive jeho čtyři zakladatelé) byl ţalován za porušování autorských práv, aniţ by ale hostoval jediné chráněné dílo. Obsahoval pouze konfigurační soubory, tedy torrenty a tracker pro správu seznamu adres účastníků jednotlivých mikrosítí, jeţ s pomocí torrentů vznikají. Jak je výše popsáno, skutečná data, jsou vyměňována mezi jednotlivými účastníky mikrosítí, zcela mimo tracker, a na rozdíl od centralizovaných P2P i mimo jeho kontrolu. Trestní ţalobu podporovala skupina drţitelů práv duševního vlastnictví v čele s IFPI (International Federation of the Phonographic Industry), kteří také podali civilní ţalobu na náhradu škody. Obţaloba 60
Johansson D., 17 duben 15:52, http://www.thelocal.se/18930/20090417/
41
tvrdila, ţe 4 obţalovaní dohromady spravovali, hostovali a rozvíjeli sluţbu, kterou usnadnili jiným lidem porušování autorských práv. Obţalovaní svou obhajobu postavili na tom, ţe server Pirate Bay neobsahuje ţádný nelegální materiál a nemohou se tedy dopouštět porušování copyrightu. Server však byl směřován k jediné funkci a to právě k nasměrování uţivatelů Internetu k torrentovým souborům, které mohou být uţity k staţení téměř čehokoliv a v kontextu Internetu tedy primárně nelegálně sdíleného obsahu. Samotný název serveru pak jasně odkazuje na záměr jeho tvůrců. Obhajoba dále tvrdila, ţe systémy sdílení souborů mohou být pouţity jak zákonně tak protizákonně a podle švédského práva je v souladu se zákonem provozovat sluţbu, která můţe být vyuţita jak legálně tak nelegálně. Sluţby serveru Pirate Bay byly přirovnány k výrobci aut, které můţou jejich uţivatelé řídit přiměřeně nebo příliš rychle. Obhajoba byla také zaloţena na článku 12 Informační směrnice 2000/31/ES, která říká, ţe v případě poskytování sluţby informační společnosti spočívající v přenosu informací poskytnutých příjemcem sluţby komunikační sítí nebo ve zprostředkování přístupu ke komunikační síti, není poskytovatel sluţby odpovědný za přenášené informace, pokud není původcem přenosu; nevolí příjemce přenášené informace anebo nevolí a nezmění obsah přenášené informace. Provozovatelé serveru podle obhajoby nezahajovali přenos, a proto nejsou odpovědní, odpovědnost podle nich musí nést uţivatelé. V případě napomáhání pak musí být v rámci švédského trestního práva úzká vazba mezi pachateli trestných činů a pomocníky, která zde údajně nebyla. Rozsudek byl nakonec vynesen v neprospěch obţalovaných, kdy je soud shledal vinnými z účastenství na „autorskoprávním zločinu“, s přitěţující okolností komerční povahy jejich činnosti. Soud ale neprokázal spáchání přímo individuálního trestného činu, pouze účastenství na trestné činnosti, která ale nicméně byla dostačující k tomu, aby odpovědnost za porušení zákona dopadla i na tyto nepachatele. Řetězec událostí okolo celého případu nakonec vedl k vytvoření známé švédské Pirátské strany (Piratpartiet), která brzy získala přes 40 000 členů a začala usilovat o změnu pojetí ochrany práv duševního vlastnictví.61
61
The Pirate Bay trial. (2011, April 5). In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 20:35, May 2, 2011, from http://en.wikipedia.org/w/index.php?title=The_Pirate_Bay_trial&oldid=422569957
42
3.9 Další způsoby užití Na síti Internet se dá vypozorovat ještě mnoho dalších zvláštních způsobů uţití, jako je uţití v rámci internetových obchodů nebo internetových knihoven. Zásadně se ale neliší od způsobů jiţ popsaných. Existují ale relativně nové instituty, o kterých toho nebylo mnoho řečeno, a které jsou svou povahou velmi zajímavé. Jedná se mimo jiné o tzv. podcasty a Lets Play.
3.9.2 Podcasty
Pod slovem podcast se rozumí zvukový (audiocast) nebo obrazový (video) záznam (videocast), který jeho autor umisťuje na Internet v podobě souborů, na které pak odkazuje buď z webových stránek, nebo pomocí uzpůsobeného RSS feedu62. Ten pak podcasty monitoruje a automaticky nové stahuje. Slovo podcasting vzniklo spojením názvu přehrávače iPod (Pod = Personal On Demand) firmy Apple a anglickým slovem broadcasting, vysílání.63 Podcasting je tedy jakousi alternativou (především) rádiového vysílání. Místo toho, aby mluvené slovo, hudba či video byly vysílány v reálném čase, jsou vytvářeny kompaktní soubory o různé délce, které jsou následně staţeny do počítače, MP3 přehrávače či jiného přístroje a uţivatel si je pustí, kdy chce. Pokud autor vytváří obsah podcastu sám, neliší se jeho situace od obecného způsobu uţití díla v síti Internet. Řádově častější je ale u podcastingu uţití licencí Creative Commons, o kterých se zmiňuji dále v této práci. Nahráním podcastu na Internet dochází k rozmnoţování, jeho zpřístupněním pak ke sdělování, jak bylo jiţ popsáno výše. Stejně tak stáhnutím podcastu z Internetu dochází k rozmnoţování, zde takřka vţdy k osobní potřebě tedy k volnému uţití podle §30 AZ. Pokud bychom měli posuzovat, jestli lze podcasty zařadit pod pojem vysílání, je moţné 62 RSS je rodina XML formátů umoţňujích se uţivatelům Internetu přihlásit k automatickému odběru novinek z konkrétní stránky 63 Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Podcasting [online]. c2011 [citováno 30. 04. 2011]. Dostupný z WWW:
43
vyjít ze stanovisek vyjádřených výše u webcastingu. Stejně jako webcasting nelze ani podcasty zařadit pod veřejnoprávní definici vysílání, podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Dle mého názoru ale na rozdíl od webcastingu, nelze podcasty podřadit ani pod vysílání rozhlasem nebo televizí dle §21 AZ. Podcast totiţ, ač v mnohém klasické rádiové vysílání nahrazuje, není streamován v reálném čase, ale pouze nahrán na server a z něho následně staţen jako běţný soubor, tedy na vyţádání uţivatele. Větším problémem je, pokud autor netvoří obsah podcastu celý sám, ale vyuţívá do něj jiných děl. To se děje u písňových podcastů, které mají být podobné vysílání hudebního rádia.64 Zde je jasné, ţe k takovému uţití písně je třeba souhlasu autora nebo jiné oprávněné osoby. Kolektivní správci, jako třeba OSA, uţ s podcasty počítají a zahrnují je do svých ceníků odlišně od vysílání. Nebude tedy moţné uplatnit úplatnou zákonnou licenci podle §72 AZ, ani uzavřít hromadnou smlouvy s kolektivním správcem, který s konkrétním autorem nemá uzavřenou smlouvu o zastupování bez ohledu na to. Uţít dílo v podcastu lze tedy jen na základě licence uzavřené s autorem či jinou oprávněnou osobou.
3.9.3 Lets Play Tzv. Lets Play (volně přeloţeno jako „Pojďme si zahrát“) jsou zvláštním formátem uţití díla, který se stal populární v souvislosti se vznikem tzv. Webu 2.0. Jejich princip spočívá v tom, ţe konkrétní osoba nebo osoby hrají počítačové nebo video-hry (tedy v zásadě zábavní počítačové programy) a tuto svojí činnost zaznamenávají ať uţ pomocí audiovizuálního záznamu, nebo statických obrázků (tzv. screenshotů). Záznam pak většinou doprovázejí komentářem, ať uţ doplňujícím obrázky, nebo ve formě titulků či mluveného slova k audiovizuálnímu záznamu. Některé Lets Play jsou tvořeny čistě jen jako návod, jak projít tou kterou hrou, obzvláště v poslední době ale jejich tvůrci často přidávají i svůj vlastní podíl, ať uţ (kritický) komentář nebo vlastní interaktivní prvky. Komunita Lets play je velmi rozšířená na serveru www.youtube.com, existuje ale i zvláštní stránka dedikovaná čistě video-herním Lets play vzniklých na diskusním fóru 64 Viz třeba http://music.podcast.com/
44
Something Awful, která obsahuje stovky takovýchto formátů.65 Jiţ ze samotného popisu vychází najevo, v čem se tato forma uţití liší od ostatních, pokud se vůbec za uţití ve smyslu autorského zákona dá povaţovat. Ustanovení §12 AZ říká, ţe autor má právo své dílo uţít v původní nebo jiným zpracované či jinak změněné podobě. Ten kdo na Internet umisťuje Lets Play, tam ale neumisťuje samotnou hru, kterou hrál, ale pouhý záznam své herní činnosti, v němţ však mohou být obsaţeny některé prvky hry. Nesdílí tedy dílo samé, ani zpracované, ale zcela nový samostatný výtvor, který můţe být při splnění podmínek §2 odst. 1 AZ povaţován za nové autorské dílo.66 Je otázkou, jestli je přesto třeba souhlasu autora původní hry. Dle mého názoru zní odpověď ano. Autorský zákon totiţ nechrání pouze samotné dílo, ale i jeho části, včetně názvů a jmen a postav, pokud splňují obecné podmínky pro autorské dílo podle §2 odst. 1 nebo 2. Pokud je tedy v takovémto Lets Play zobrazena kupříkladu nějaká autorskoprávně chráněná postava či se v ní objevuje jiný typický prvek autorskoprávně chráněný, jde dle mého názoru o uţití části díla jak rozmnoţováním podle § 13 AZ (potaţmo § 66 odst. 2 AZ), tak sdělováním podle §18 AZ, ke kterému je třeba souhlasu drţitele autorských práv.
3.9.4 E-mail a instant messaging Pro uţití díla prostřednictvím e-mailu (elektronické pošty) platí v zásadě to samé co pro běţné uţití autorského díla v síti Internet. Odesláním díla elektronickou poštou ve formě souboru dochází k rozmnoţování dle §13 AZ, a to k rozmnoţování, které není kryto volným uţitím dle §30 (pokud dílo neposílám sám sobě, pro osobní potřebu). Dochází ale také ke sdělování, a to i kdyţ posílám e-mail jen jedné konkrétní osobě. Ustanovení §18 odst. 2 AZ vymezuje sdělování jako zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, ţe kdokoli můţe mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí. Pojem veřejnosti ale není nikde v autorském zákoně vymezen. Ve světle internetových smluv WIPO je ale třeba termín kdokoli chápat jako 65 http://lparchive.org/ 66 Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 40
45
kteroukoliv osobu, která je ve vztahu k uţivateli veřejností. Tedy i jeden konkrétní subjekt můţe být ve vztahu k uţivateli veřejností, pokud můţe mít k dílu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby. Při posílání díla pomocí elektronické pošty někomu jinému tedy dochází jak k rozmnoţování, tak ke sdělování, přičemţ k oběma činnostem je třeba souhlasu drţitele autorských práv. Pod termínem instant messaging rozumíme sluţby komunikace v reálném čase, zaloţené na protokolech jako je ICQ, Jabber nebo AIM. Výklad k uţití díla prostřednictvím e-mailu, lze pouţít v zásadě stejně i na tyto sluţby.
4. Doplňující otázky 4.1. Volná užití a zákonné licence Ne všechny objekty, s nimiţ se v prostředí Internetu setkáváme, jsou chráněny autorským právem. Existuje i řada výjimek, na něţ se autorskoprávní ochrana nevztahuje, nebo vztahuje jen omezeně, jak částečně zmiňuji jiţ výše. Nejprve si připomeňme tzv. díla neautorská a díla nechráněná, jiţ popsaná v kapitole 3.1 této práce. Neautorská díla jsou takové objekty, jeţ nesplňují podmínky autorského díla podle § 2 odst. 1., respektive §2 odst. 2 AZ. Jejich demonstrativní výčet je uveden v odstavci 6 ustanovení §2 AZ. Pod díly nechráněnými se pak rozumí úřední díla a výtvory tradiční lidové kultury vymezené §3, na které se ochrana nevztahuje z důvodu veřejného zájmu a volná díla (§28 AZ). Dalšími výjimkami jsou pak volná uţití (§ 29, § 30 a § 30a AZ) a zákonné licence (zejména § 29 a § 31 a násl. AZ).
4.1.1 Volná užití Institut volného uţití má pravděpodobně z dostupných výjimek v prostředí Internetu největší význam, neboť valná většina staţení děl z Internetu fyzickými osobami pod něj bude spadat. Upraven je v § 30 autorského zákona. Odstavec 1 říká, ţe za uţití díla podle tohoto zákona se nepovaţuje uţití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehoţ účelem není dosaţení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li tento zákon jinak. Zákon výslovně mluví o fyzické osobě, není tedy moţné volné uţití právnickou osobou. 46
Pod pojmem osobní potřeba je pak třeba chápat uţití díla uţivatelem v soukromí ať uţ za účelem zábavy, studia nebo jiným. Má se za to, ţe do této soukromé sféry spadá i uţití v rámci blízké rodiny nebo jiných blízkých osob,67 tedy v okruhu osob dle § 115 a 116 občanského zákoníku. Nejvyšší soud dokonce říká, ţe tento způsob uţití díla zahrnuje i okruh osob krátkodobě či dlouhodobě pobývajících v domácnosti uţivatele.68 Striktnější chápaní volného uţití jako uţití výlučně pro osobní potřebu konkrétního uţivatele a nikoho jiného mi přijde zbytečně svazující a v nesouladu s evropskou úpravou, kdy je kupříkladu v Informační směrnici pouţito spojení soukromé užití, coţ je pojem širší. V rámci uţití pro osobní potřebu nikdy nesmí dojít k přímému nebo nepřímému hospodářskému či obchodnímu prospěchu. Odstavec 2 ustanovení §18 AZ pak spíše demonstrativně potvrzuje, ţe do práva autorského nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoţeninu nebo napodobeninu díla. V odborné veřejnosti existuje jistý rozpor, jestli výše zmíněná formulace znamená, ţe lze pro osobní potřebu pořídit pouze jednu jedinou rozmnoţeninu69 nebo rozmnoţenin více. Pokud se, dle mého názoru, oprostíme od striktně jazykového výkladu a přihlédneme ke smyslu ustanovení bok po boku tzv. třístupňového testu vycházejícího z §29, musíme dojít k závěru, ţe vytvoření 1 nebo více rozmnoţenin není relevantním faktorem, pokud jsou splněny podmínky stanovené § 29 a 30. Singulár slova rozmnoţenina je třeba chápat jako právně-technický termín. Tento názor potvrzuje i Nejvyšší soud,70 který říká, ţe uţití jednotného čísla v právním předpise je běţnou legislativní technikou a výklad omezující pořízení rozmnoţenin na jeden kus by byl výkladem „ad absurdum“. Práva autora nejsou uţitím pro osobní potřebu poškozena více, pokud si uţivatel vytvoří kopii jednu, či dvě, neboť jsou v obou případech kompenzována odměnou pořízenou v souvislosti s rozmnoţováním pro osobní potřebu dle §25. Samozřejmě, vţdy musí jít o skutečné uţití pouze pro osobní potřebu. Pokud by počet rozmnoţenin přesáhl únosnou míru a překročil tak podmínky třístupňového testu (viz níţe), jedná se o vybočení ze zákonem dovoleného uţití díla, k 67 Sýkora M., Výjimka z ochrany autorského díla - Volná uţití ( III. ), 22.09.2008 17:10 http://www.pravoit.cz/article/vyjimka-z-ochrany-autorskeho-dila-volna-uziti-iii 68 NS ČR – Tdo 1056/2008 z 3.9.2008 69 např. Kříţ J., Holcová I., Kordač J., Křesťanová V., Autorský zákon – komentář a předpisy související, Linde Praha a.s., 2 vydání, Praha 2005, str. 127 70 NS ČŘ – 5 Tdo 234/2009 z 25.3.2009
47
němuţ je třeba souhlasu autora.71 Nejvyšší soud ve stejném nálezu72 nicméně říká, ţe pořízení rozmnoţeniny je moţné nejen z originálu díla. Je moţné si pořídit rozmnoţeninu z jiné rozmnoţeniny v rámci volného uţití a není bez dalšího vyloučeno, aby zdrojová rozmnoţenina byla pořízena i na základě jednání, které je v rozporu s autorským zákonem, jelikoţ sama tato skutečnost nemůţe změnit právní povahu aktu pořízení rozmnoţeniny díla pro osobní potřebu. Zde se zdá býti chyba ve znění §30 AZ, které nestanovuje podmínku „oprávněného uţivatele“ jak to činí jinde (§36, §66). De lege ferenda by se proto mělo toto ustanovení změnit, neboť vědomé pořizování rozmnoţenin z jiných, nelegálních rozmnoţenin jistě není v souladu s duchem autorského zákona. Odstavec 3 ustanovení § 30 AZ pak stanovuje výjimky z volného uţití. Mezi ty patří uţití počítačového programu, elektronické databáze, zhotovení rozmnoţeniny či napodobeniny díla architektonického stavbou a pořízení záznamu audiovizuálního díla při jeho provozování ze záznamu nebo jeho přenosu. Počítačové programy a databáze jsou v souladu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES a Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES vyloučeny z jakéhokoliv volného uţití a to z důvodů jejich specifické povahy a moţného významného narušení obchodní činnosti výrobců a prodejců softwaru, coţ můţe mít vliv na oprávněnost uţití např. počítačových her, jsou-li počítačovými programy, i pro osobní potřebu (i v tomto případě by šlo o zásah do autorského práva). Zvláštní omezení rozsahu práv autora k počítačovému programu jsou ale stanoveny v §66 AZ. Ten umoţňuje určité zásahy do programu, je-li to nezbytné k jeho uţití, či funkčnímu propojení s jinými programy. Je také nutné poznamenat, ţe v určitých případech mohou bránit volnému uţití účinné prostředky technické ochrany. O tomto střetu se blíţe zmiňuji v kapitole věnované právě jim (4.2.3).
71 Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 347 72 NS ČŘ – 5 Tdo 234/2009 z 25.3.2009
48
4.1.2 Zákonné licence Zákonné licence se dělí na bezúplatné a úplatné a jejich funkcí je umoţnit v určitých případech uţití díla, aniţ by uţivatel musel ţádat o licenci autora a to právě na základě takovéto zákonné licence. Upraveny jsou v §31 aţ 39 AZ. Pro uţití v prostředí Internetu jsou relevantní zejména zákonné licence citační (§31 AZ), úřední a zpravodajská licence (§34 AZ) a licence pro dočasné rozmnoţeniny (§38a AZ). Institut citace umoţňuje uţití díla buď ve formě malé citace (tj. oprávnění uţít v odůvodněné míře výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů ve svém díle) upravené v § 31 odst. 1 písm. a) AZ, nebo ve formě velké citace, coby uţití výňatků z díla nebo drobných celých děl pro účely kritiky nebo recenze a uţití díla při vyučování nebo vědeckém výzkumu upravené v § 31 odst. 1 písm. b) AZ. To vše za dodrţení dodatečných podmínek stanovených §31 AZ, především uvedením autora, názvu díla a pramene. Citace musí být uţita jako součást jiného výtvoru, nemůţe obstát uţití samostatné.
73
Tzv. malou citaci podle § 31 odst. 1 písm. a) AZ lze uţít za jakýmkoli
účelem. Velkou citaci podle § 31 odst. 1 písm. b) AZ jen pro účely kritiky či recenze vztahující se k dílu, nebo pro účely vědecké či odborné tvorby. U tzv. výukové, téţ vědecké a výzkumné citace podle § 31 odst. 1 písm. c) AZ je moţnost uţití v rámci výuky či vědeckého výzkumu omezena tím, ţe při výkonu citace nesmí být jejím účelem dosaţení hospodářského nebo obchodního prospěchu. Není přitom významné, jestli k takovému prospěchu skutečně došlo nebo ne.74U citací je třeba dbát, aby nedošlo k porušení práva autora na nedotknutelnost díla podle §11 odst. 3 AZ. Citováním proto nesmí být změněn obsah a smysl citovaného díla. Na základě úřední a zpravodajské licence upravené v § 34 AZ lze uţít dílo v odůvodněné míře na základě zákona pro účely veřejné bezpečnosti, pro soudní nebo správní řízení nebo k jinému úřednímu účelu nebo pro parlamentní jednání a pořízení zápisu o něm, respektive ve spojitosti se zpravodajstvím týkajícím se aktuálních událostí, a to v rozsahu odpovídajícím informačnímu účelu. U zpravodajství je třeba obzvláště trvat na dodrţení třístupňového testu, hlavně v souvislosti s délkou a
73 74
Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 359 Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 361
49
intenzitou uţití díla. Dále lze podle této licence uţít dílo přetiskem, pokud není zapovězen a lze uţít politický projev nebo úryvky veřejné přednášky nebo podobných děl v rozsahu odpovídajícím informativnímu účelu. Pod přetiskem rozumíme další uţití jiţ zveřejněného díla, pokud se jedná o dílo významné pro zpravodajství mající aktuální význam o věcech politických, hospodářských nebo náboţenských. Dílo musí být uţito ve sdělovacím prostředku, a to v odpovídající míře. Sdělovacím prostředkem můţe být i internetová stránka, neboť spadá pod tzv. jiné hromadné sdělovací prostředky, musí ale splňovat vlastnosti sdělovacích prostředků, hlavně tedy přístupnost veřejnosti. Licence pro dočasné rozmnoženiny podle §38a AZ říká, ţe do práva autorského nezasahuje ten, kdo provádí dočasné úkony rozmnoţování děl, které jsou pomíjivé nebo podruţné, tvoří nedílnou a nezbytnou součást technologického procesu, nemají ţádný samostatný hospodářský význam a jejich jediným účelem je umoţnit přenos díla počítačovou nebo obdobnou sítí mezi třetími stranami uskutečněný prostředníkem, nebo oprávněné uţití díla. Tato licence je tedy vytvořena specificky kvůli prostředí Internetu, v němţ je vytváření dočasných technických kopií velmi frekventované a často i nezbytné k samotnému fungování. Mezi takové úkony náleţí kupříkladu prohlíţení webových stránek (browsing), ukládání do vyrovnávací či operační paměti (caching) nebo účinné fungování přenosových systémů (buffering, hosting).75 Ustanovení promítá do českého práva čl. 5 odst. 1 Informační směrnice. Zajímavé je, ţe český autorský zákon výslovně neupravuje institut parodie, tedy zpracování díla humorným způsobem, který jinak bývá v podobných výčtech uveden. Parodie je vlastně druh odvozeného díla, který uţívá prvky původního díla komickým způsobem.76 Parodii přitom upravuje Informační směrnice jako fakultativní výjimku (2001/29/ES) v čl. 5 odst. 3 písm. k), do českého práva však nebyla transponována, to i kdyţ byla částí vládního návrhu novely autorského zákona pod §31a. Ten byl ale z návrhu vypuštěn pozměňovacím návrhem, který vzešel z Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládeţ a tělovýchovu, a to bez zveřejněného důvodu. Šalomoun přesto dovozuje, ţe uţití díla parodií je třeba povolit, a to v rovině práva ústavního na principu
75
Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 401 76 Šalomoun, M., Právní aspekty humoru, 1. Vydání, Praha, C. H. Beck, 2001, s.96
50
proporcionality a samozřejmě v souladu s trojstupňovým testem.77
4.1.3 Tzv. třístupňový test Třístupňový test vyplývá z rozhodnutí Orgánu pro provádění dohody Světové obchodní organizace v řízení mezi Evropskými společenstvími a USA78 a uplatní se u všech výše uvedených výjimek. Představuje jakousi materiální podmínku, která musí být splněna společně s konkrétními formálními podmínkami uvedenými u jednotlivých institutů, aby mohlo být dílo řádně uţito dle zákona bez autorovy licence. Tak je to stanoveno v §29 odst. 1 AZ, kde se říká, ţe výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze ve zvláštních případech stanovených v tomto zákoně a pouze tehdy, pokud takové uţití díla není v rozporu s běţným způsobem uţití díla a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora. Ustanovení §29 AZ je tedy obecné výkladové ustanovení, nadřazené konkrétním výjimkám, které musí být uplatněny v souladu s ním. Tři stupně testu jsou tyto: Za prvé je třeba k uţití bez souhlasu autora zákonem předvídaná zvláštní situace, jako je třeba citace apod. Druhý stupeň je uţití díla, které není v rozporu s běţným způsobem uţití díla. Zde je obzvláště třeba dávat pozor u institutu volného uţití, kdy případné zacházení s pořízenými rozmnoţeninami které by se vymykalo běţnému uţití díla, třeba jejich další šíření můţe být častým porušením toho stupně. Ve třetím stupni nesmí výjimkou být nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora. K tomu můţe dojít, pokud by byly výjimkou porušeny zájmy autora v takové míře, ţe by to vedlo k nepřiměřené ztrátě příjmů autora. Na závěr je třeba dodat, ţe všechny zákonné výjimky je třeba uplatňovat takovým způsobem, aby jejich uţití nebylo v rozporu s jinými zákonnými ustanoveními. Stojí-li totiţ v moţnosti volného uţití díla nějaká jiná právní překáţka, nelze ji s poukazem na zákonnou výjimku obejít.79 Na Internetu se bude nejčastěji jednat o technické prostředky ochrany práv na rozmnoţenině díla, kterým autorský zákon přiznává zvláštní ochranný reţim upravený v §43 odst. 1. Podle něj do autorského práva neoprávněně 77 Šalomoun, M., Právní aspekty humoru, 1. Vydání, Praha, C. H. Beck, 2001, s.98-99 78 Sp. Zn. WTO WT/SD160/R(2000) 79 Sýkora M., Výjimka z ochrany autorského díla - Volná uţití ( III. ), 22.09.2008 17:10 http://www.pravoit.cz/article/vyjimka-z-ochrany-autorskeho-dila-volna-uziti-iii
51
zasahuje ten, kdo obchází účinné technické prostředky ochrany práv podle AZ. Jedná se o tzv. DRM (Digital Rights Management) nástroje, coţ jsou technické metody, jejichţ účelem je kontrolovat či omezovat pouţívání obsahu digitálních médií. Cílem takové ochrany je především zajistit uţívání obsahu v souladu s autorskými právy, respektive v souladu s licenčními podmínkami, vztahujícími se k obsahu.
4.2 Licence Creative Commons Creative Commons jsou souborem veřejných licencí, které jsou vypracovány stejnojmennou organizací a to za účelem rozšíření mnoţství autorských děl dostupných veřejnosti k legálnímu uţívání. Creative Commons nabízí škálu různých licenčních schémat, která drţitelům autorských práv umoţňují nabídnout některá práva na uţívání díla veřejnosti, zatímco jiná práva jim stále zůstávají. Cílem je omezit potíţe, které platné autorské zákony kladou sdílení informací.80 Autor má tedy díky nim posílenou pozici, při rozhodování za jakých podmínek bude dílo veřejně zpřístupněno. Pokud autor chce nabídnout dílo k veřejnému uţití, nemusí sám vymýšlet licenční smlouvu a podmiňovat uţití díla souhlasem s touto konkrétní smlouvou (coţ můţe být obzvláště v prostředí Internetu poněkud obtíţné), ale vyuţije právě některé licence Creative Commons a jejich prostřednictvím plošně uzavírá se všemi potencionálními uţivateli díla smlouvu, na základě které jim poskytuje některá svá práva k dílu a jiná si vyhrazuje. Licence jsou poskytovány neurčitému okruhu osob, po celou dobu ochrany díla, získá je kaţdý, kdo dílo v souladu s nimi uţívá, nabyvatelé licence jsou oprávněni dílo šířit a jsou zdarma. Licence Creative Commons vznikají kombinací několika základních charakteristik, které popisují, jaká práva si chce drţitel autorských práv podrţet a jakých si přeje se vzdát. Existují čtyři základní charakteristiky: Attribution (zkratka by): Umoţňuje ostatním rozmnoţovat, rozšiřovat, vystavovat a sdělovat
dílo
a
z
něj
odvozená
díla
pouze
při
uvedení
autora.
80 Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Creative Commons [online]. c2011 [citováno 30. 04. 2011]. Dostupný z WWW:
52
Noncommercial (nc): Umoţňuje ostatním rozmnoţovat, rozšiřovat, vystavovat a sdělovat dílo a z něj odvozená díla pouze pro nevýdělečné účely. No Derivative Works (nd): Umoţňuje ostatním rozmnoţovat, rozšiřovat, vystavovat a sdělovat pouze dílo v původní podobě, nikoli díla z něj odvozená. Share Alike (sa): Umoţňuje ostatním rozšiřovat odvozená díla pouze za podmínek identické
licence.
Kombinací těchto podmínek můţe teoreticky vzniknout šestnáct moţných variant, z nich je ovšem pět nesmyslných (čtyři z nich kombinují klauzule nd a sa, které se navzájem vylučují, pátá nepouţívaná kombinace je prázdná).81 Důvod, proč licence Creative Commons v této práci zmiňuji, je, ţe jsou jedním z významných prostředků Internetu, které umoţňují přizpůsobit tradiční pojetí autorského práva zaměřené stále především na hmotné, analogové pojetí autorského díla modernímu digitálnímu světu. Jejich význam neustále roste, na základě licencí Creative Commons funguje největší Internetová encyklopedie Wikipedia, ale je pod nimi šířeno například i vysílání arabské televize Al-Dţazíra nebo stránky českého ministerstva ţivotního prostředí. V prostředí Internetu bývá chápáno tradiční pojetí autorskoprávní ochrany všech děl jako rigidní a bránící svobodnému sdělování informací a neadekvátně brzdící lidskou kreativitu. Přestoţe byly Creative Commons licence původně vytvořeny pro americké prostředí, jejich myšlenka se rychle přenesla do celého světa. V České republice byla česká verze CC licencí v rámci tiskové konference uvedena 16. dubna 2009. Vytvořilo ji sdruţení Iuridicum Remedium ve spolupráci s Národní knihovnou České republiky a Ústavem práva autorského, práv průmyslových a práva soutěţního při Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.82 Právní základ pro vyuţívání Creative Commons licencí v ČR je zaloţen na §46 odst. 5 a 6 AZ, které rozšiřují obecnou úpravu licenčních smluv. Podle nich jde o podání návrhu na uzavření smlouvy i tehdy, směřuje-li projev vůle vůči neurčitému okruhu osob. S 81 Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Creative Commons [online]. c2011 [citováno 30. 04. 2011]. Dostupný z WWW: 82 Gruber, Lukáš. Licence Creative Commons v českém prostředí. Knihovna [online]. 2009, roč. 20, č. 1, s. 88-94
53
přihlédnutím k obsahu návrhu nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo zvyklostem můţe osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele tím, ţe se podle ní zachová, zejména ţe poskytne nebo příjme plnění. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamţiku, kdy byl tento úkon učiněn.
4.3 Ochrana autorských práv Autor, do jehoţ práv bylo neoprávněně zasáhnuto, nebo jehoţ práva jsou ohroţeny neoprávněným zásahem, musí mít zákonnou moţnost jak svá práva ochránit a jak zasáhnout proti případným rušitelům. Právní následky neoprávněného zásahu do autorského
práva
jsou
jak
soukromoprávní,
tak
veřejnoprávní.
V
oblasti
soukromoprávní obsahuje úpravu nároků autora §40 AZ, přičemţ výčet zde uvedených nároků je demonstrativní. Všechny nároky vycházejí z principu objektivní odpovědnosti rušitele, přičemţ je lze uplatnit samotně, ale i kumulativně. Jedná se zejména o nárok na určení autorství, nárok zdrţovací, nárok informační, nárok odstraňovací, nárok satisfakční, dále nárok na zákaz poskytování sluţby, kterou vyuţívají třetí osoby k porušování nebo ohroţování práva autora, nárok na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení a právo uveřejnit rozsudek na náklady účastníka, jeţ ve sporu prohrál. Nárok na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení se řídí obecnými předpisy občanského práva, s tím ţe autorský zákon obsahuje speciální úpravu, pokud jde o výši náhrady ušlého zisku, stejně tak i co se týče bezdůvodného obohacení, kde autorský zákon pro soukromé právo poměrně netypicky penalizuje tím, ţe výše bezdůvodného obohacení vzniklá neoprávněnému uţivateli činí dvojnásobek běţné odměny autora. U nároku na určení autorství podle §40 odst. 1 písm. a) AZ se dovozuje,83 ţe se jedná o ţalobu odlišnou od ţaloby určovací podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a sice o specifickou ţalobu na výkon zvláštního autorskoprávního nároku. V řízení tedy 83 např. Kříţ J., Holcová I., Kordač J., Křesťanová V., Autorský zákon – komentář a předpisy související, Linde Praha a.s., 2 vydání, Praha 2005, str. 144
54
není třeba prokazovat naléhavý právní zájem, coţ je pro autora výhodnější. Zdrţovacím nárokem se autor domáhá zákazu jednání, které ohroţuje nebo můţe ohrozit autorské právo, nelze ho tedy uplatnit, pokud uţ zásah do práva netrvá a nehrozí jeho opakování. V §40 odst. 1 písm. b) AZ je demonstrativní výčet zdrţovacích nároků, kterých se autor můţe domáhat. Informační nárok spočívá v povinnosti poskytnout informace stanovené v §40 odst. 1 písm. c) AZ, výčet informací je taxativní. Tento nárok směřuje nejen proti rušiteli, ale i proti jiným osobám, jejichţ demonstrativní výčet je rovněţ uveden ve stejném ustanovení. Odstraňovací nárok podle §40 odst. 1 písm. d) AZ směřuje proti důsledkům, jeţ nedovolený zásah do autorského práva, či jeho hrozba, přivodil a má za cíl obnovit právní stav, který existoval před takovým zásahem či hrozbou. Podmínkou uplatnění tohoto nároku je, ţe následky zásahu stále trvají, i kdyţ uţ porušování bylo ukončeno. Zaměřen je pak především proti neoprávněně zhotoveným rozmnoţeninám či napodobeninám díla a nástrojům slouţícím k obcházení technického zabezpečení děl. Cílem je odstranění těchto objektů z obchodování, jejich zničení nebo odstranění. Taková opatření musí být přiměřená závaţnosti porušení práva a musí být přihlédnuto k zájmům třetích osob, zejména spotřebitelů a osob jednajících v dobré víře. Nárok na přiměřené zadostiučinění (nárok satisfakční) přiznává §40 odst. 1 písm. e) AZ, přičemţ i demonstrativně vypočítává formy takového zadostiučinění, tedy omluvu a finanční satisfakci, tu jen však v případě, pokud by se jiné zadostiučinění nejevilo dostatečným. Předpokladem je vznik nemajetkové újmy, která není škodou na věci ani ušlým ziskem.84 Výši peněţitého zadostiučinění pak určí soud, a to zejména na základě závaţnosti vzniklé újmy a s přihlédnutím k okolnostem, za nichţ k zásahu do práva došlo. Je otázkou, jestli můţe soud ultra petitum přiznat i více peněz, neţ poţadoval ţalobce v ţalobním návrhu,85 jak by vyplývalo z jazykového výkladu ustanovení. Faktem spíše bude to, ţe obecné soudy se budou řídit zásadou návrhového řízení a rozhodovat tak maximálně do výše navrţené částky, podobně jako v řízení na ochranu 84
Telec I., Tůma P., Přehled práva duševního vlastnictví – česká právní ochrana, Doplněk, Brno 2006, str. 71 85 Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha, 2007, str. 423
55
osobnosti.86 Zvláštní zdrţovací nárok zákazu poskytování sluţby, kterou vyuţívají třetí osoby k porušování nebo ohroţování práv autora, jak je vymezen v §40 odst. 1 písm. f) AZ byl do autorského zákona vloţen v souvislosti s Informační směrnicí. Tento nárok se dá vztáhnout na provozovatele peer-to-peer sluţeb, ale třeba i provozovatele copy center nebo internetových kaváren. Je to tedy nárok, který s prostředím Internetu velmi souvisí. Odpovědnost těchto třetích subjektů je ale problematickým institutem, který je třeba bedlivě posuzovat z hlediska příčinné souvislosti a přiměřenosti. Relativní novinkou v českém autorském právu je potom právo autora na uveřejnění rozsudku podle §40 odst. 3 AZ. Toto právo přiznává autorovi soud, pod uveřejněním se pak rozumí zveřejnění rozsudku nebo jeho soudem určené části ve sdělovacích prostředcích.87 Co se týče veřejnoprávní odpovědnosti, dá se tato dělit na trestní a správní. Trestný čin Porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi je v novém trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. upraven v §270, Hlava VI, díl 4. Říká, ţe kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu… bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Rozdíl oproti stejnému trestnému činu ve starém trestním zákonu 140/1961 Sb. Spočívá v přidání slovního spojení nikoli nepatrně. Tím rozumějme vznik škody větší neţ 5000,- Kč. V novém trestním zákoníku je tedy ke vzniku trestní odpovědnosti třeba většího zásahu do práv. Dalším rozdílem je rozšíření kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, aby do ní spadal i ten, kdo získá takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch a přidání ještě přísnější kvalifikované podstaty pro osoby, které získají činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, nebo dopustí-li se takového činu ve velkém rozsahu. Objektem trestného činu je tedy zájem na ochraně autorského práva a práv souvisejících, pachatelem můţe být kdokoli a subjektivní stránka trestného činu vyţaduje úmysl, který musí zahrnovat i znak neoprávněnosti. Pachatel si musí být vědom této skutečnosti. Je moţný jednočinný souběh s trestným činem neoprávněného 86 Viz třeba usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 1995 sp. Zn. 1 co 174/95 87 Šalomoun, M., Právní aspekty humoru, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2011, s. 81
56
podnikání dle §251.88 Na jednání, jehoţ společenská škodlivost nedosahuje výše zakládající trestnost činu, se uplatní ustanovení §105 aţ 105c AZ, která upravují správní delikty. Fyzická osoba se můţe dopustit přestupku podle §105a AZ, zatímco právnické osoby a fyzické osoby podnikající se dopouští správních deliktů podle §105b AZ. V prostředí Internetu se můţe jednat o neoprávněné uţití autorského dílo, uměleckého výkonu, zvukového či zvukově obrazového záznam, rozhlasového nebo televizního vysílání nebo databáze, případně jednání podle §43 odst. 1 nebo 2 nebo §44 odst. 1 AZ, tedy obcházení účinných technických prostředků ochrany práv podle AZ, nebo výroba a obchodování se zařízeními uţívanými k takovému obcházení technických prostředků ochrany. Za tyto správní delikty lze uloţit pokuty od 50 000,- do 150 000,- Kč.
4.3.1 Prostředky technické ochrany
Pod pojmem prostředky technické ochrany, který je českou variantou anglického Digital rights management (dále také DRM) se rozumí různé technické metody, jejichţ účelem je kontrolovat či omezovat pouţívání obsahu digitálních médií. Cílem takové ochrany je především zajistit uţívání obsahu v souladu s autorskými právy, respektive v souladu s licenčními podmínkami.89 Technologie DRM začaly být zaváděny v devadesátých letech v souvislosti se snahou omezit nekontrolované rozmnoţování autorských děl, které bylo s nastupující digitalizací a technickým rozvojem stále snazší. Za jejich zaváděním stojí myšlenka, ţe pouhá právní ochrana nechrání práva a oprávněné zájmy autorů dostatečně, neboť působí pouze na principu potrestání případného neoprávněného uţivatele a obavy z takového potrestání dalších potencionálních škůdců. Na druhé straně DRM funguje preventivně tím, ţe porušení práva neumoţní v první řadě. Technická ochrana můţe spočívat v omezení nebo kontrole přístupu k dílu, kdy DRM umoţňuje drţiteli práv rozhodnout o tom, kdo a za jakých podmínek má k dílu přístup. 88 Jelínek, j. a kol., Trestní právo hmotné, 2. vydání, Praha, Leges, 2010, s. 676 89 Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Digital rights management [online]. c2011 [citováno 30. 04. 2011]. Dostupný z WWW:
57
Přístup tak můţe být omezen časově, kdy je moţné dílo vnímat jen po určitou dobu či jen v určitý okamţik, můţe být omezen ale i na určité místo, vnímající osobu (tedy drţitele přístupového hesla), přístroj, pomocí něhoţ lze dílo vnímat nebo kvalitu díla. Druhý základní způsob technické ochrany spočívá v omezení některého ze způsobů uţití díla dle AZ. Kupříkladu tak můţe být omezena (nebo zcela zakázána) moţnost pořizovat rozmnoţeninu díla či dílo sdělovat veřejnosti. Omezení můţe být kvantitativní (lze vytvořit jen omezené mnoţství rozmnoţenin), nebo prostorové – z hlediska přístrojů, které je moţné k uţití díla pouţít, atd.90 V ideálním případě DRM zakóduje mediální soubory tak, aby je nemohl dekódovat nikdo jiný neţ oprávněný majitel licence. Prioritním záměrem tvůrců této technologie je omezení nekontrolovatelného rozmnoţování autorských děl. Problémem však je, ţe ač na jednu stranu chrání vlastníky autorských práv, na stranu druhou výrazně omezuje některá práva uţivatelů.91 Dalším problémem je, ţe technické prostředky ochrany nejsou dokonalým nástrojem a jsou poměrně snadno a pravidelně překonávány. Proto bylo potřeba spojit technickou ochranu díla s ochranou právní a začlenit i DRM pod autorskoprávní ochranu. Tak se stalo v souvislosti s transpozicí Informační směrnice. Technické prostředky ochrany jsou nyní chráněny §43 AZ. Ten říká, ţe do práva autorského neoprávněně zasahuje ten, kdo obchází účinné technické prostředky ochrany práv podle tohoto zákona a také ten, kdo vyrábí, dováţí, přijímá, rozšiřuje, prodává, pronajímá, propaguje prodej nebo pronájem nebo drţí k obchodnímu účelu zařízení, výrobky nebo součástky nebo poskytuje sluţby, které slouţí především k obcházení DRM. Vymezení pojmu účinné technické prostředky je pak obsaţeno v §43 odst. 3 AZ. Vymezení je poměrně široké, AZ pod DRM rozumí jakékoli technologie, zařízení nebo součástky, které jsou při své obvyklé funkci určeny k tomu, aby zabraňovaly nebo omezovaly takové úkony ve vztahu k dílům, ke kterým autor neudělil oprávnění, jestliţe uţití díla můţe autor kontrolovat uplatněním kontroly přístupu nebo ochranného procesu jako je šifrování, kódování nebo jiná úprava díla nebo uplatněním kontrolního mechanismu 90 Dobeš, P., Technické prostředky ochrany autorských práv z pohledu mezinárodního, evropského a českého práva po zásadní novele autorského zákona – 1.část, Právní rozhledy, 2006, č.17, s. 620 91 Sýkora M., Technické prostředky ochrany autorských práv, 31.01.2010 21:50 http://www.pravoit.cz/article/technicke-prostredky-ochrany-autorskych-prav
58
rozmnoţování. K tomu, aby prostředky technické ochrany poţívaly i právní ochrany, je třeba jejich faktické účinnosti. V tomto případě tedy právní ochrana nesměřuje proti těm, kteří se dopustili neoprávněného uţití autorského díla, ale proti těm, jeţ svou činností umoţňují takové neoprávněné uţití, přičemţ není relevantní, jestli k takovému uţití skutečně došlo či nikoliv. Oprávněným osobám pak vznikají stejné nároky jako při neoprávněném výkonu autorského práva (viz výše). Problematickou stránkou uţití DRM se nicméně jeví to, ţe často i výrazně omezují nakládání s dílem, které si jeho drţitel pořídil zcela legálně. Drţitelé práv tak mohou kontrolovat i nakládání s dílem, které je v souladu se zákonem a nepředstavuje zásah do autorského práva. Můţe jít o samotný přístup k dílu, moţnost dílo uţít pouze na určitých přístrojích a samozřejmě volná uţití a zákonné licence. Zde bývá kolize s technickými prostředky ochrany nejčastější. To vede ke kuriózní situaci, kdy řádný zákazník, který chráněné dílo zakoupil, je ve svém svobodném nakládaní s dílem omezen více, neţ osoba, která dílo nelegálně stáhla na Internetu, či obstarala jinak, a prostředky DRM buď sama, nebo prostřednictvím jiných obešla. To pochopitelně vede k řadě výtek, které uţivatelé vůči DRM vznášejí.92 V dnešní době se situace poněkud obrací a některé společnosti vyuţívají této vlny nesouhlasu s DRM a distribuují díla (i počítačové programy, kde se však zákonná úprava liši) bez ní. I pravděpodobně největší internetový obchod s hudbou ITunes společnosti Apple nabízí některé písně bez DRM, ale za poněkud vyšší cenu. V ideálním případě jsou prostředky technické ochrany do děl zabudovány tak, ţe si jich oprávněný uţivatel ani nevšimne. V souvislosti se střetem technických prostředků ochrany a zákonných výjimek a omezení autorského práva je třeba upozornit na §43 odst. 4 AZ, který pod vlivem evropského práva uvádí 7 výjimek, u kterých ukládá drţiteli autorského práva, aby učinil taková opatření, která v nezbytném rozsahu umoţní výkon těchto výjimek. Tato opatření ale nemůţe vykonávat samotný uţivatel, ale pouze autor nebo drţitel autorských práv. Z výjimek je pro prostředí Internetu relevantní tzv. malá citace podle §31 odst. 1 písm. b) AZ a úřední a zpravodajská licence podle §34 písm. a) AZ. Kromě toho můţe autor či jiná oprávněná osoba zpřístupnit dílo pro účely pořízení 92 Antoš D., DRM zvoní hrana, 11. 10. 2007 6:20, http://www.lupa.cz/clanky/drm-zvoni-hrana/
59
rozmnoţeniny pro osobní potřebu dle §30 AZ, v tom případě ale je oprávněn omezit počet takových rozmnoţenin. Ve všech ostatních případech je ale třeba při střetu zákonných výjimek z autorskoprávní ochrany a DRM dát přednost ochraně DRM. Nelze tedy obecně obcházet účinné prostředky technické ochrany s poukazem na zákonnou výjimku uţití. Technický prostředek ve své ideální podobě by měl být přiměřeně účinný, aby jej nebylo moţno laikem snadno prolomit a zároveň natolik přístupný, aby vyhověl i dalším poţadavkům zákona a poţíval tak jeho ochrany. Jen on samotný ale není a nemůţe být lékem na masivní porušování autorských práv v kybersvětě.
60
5. Závěr Na závěr bych si dovolil tvrdit, ţe ač to tak moţná nevypadá, česká právní úprava autorského práva ve vztahu k Internetu je na dobré úrovni a srovnatelná se západními státy. Svůj vliv na tom jistě mají i právní předpisy Evropské Unie a jejich dopad v podobě harmonizace tuzemského práva. Jak bylo jiţ podotknuto v úvodu, prostředí Internetu a s ním spojeného digitálního světa se neustále a nezadrţitelně vyvíjí a udrţet krok právní úpravy po jeho boku je úkol velmi náročný, aţ sisyfovský. Čeští zákonodárci ne vţdy přijímají právní normy v ideální podobě, ale taková je jiţ skutečnost a je věcí soudů a odborné obce vůbec se s tím vypořádat. Dle mého názoru je třeba do budoucna více informovat veřejnost o tom, jaký typ prostředí vlastně Internet je a ţe i na něj platí zákonná pravidla. Právní neznalost prostředí smíšená s polopravdami a mýty o Internetu a autorských dílech je jedním z největších současných problémů. Říká se sice, ţe neznalost zákona neomlouvá, je ale jistě v zájmu drţitelů autorských práv, ale i veřejnosti vůbec, aby se běţný uţivatel webu nedopouštěl kaţdodenně porušení zákona. Z pohledu de lege ferenda bych se rád dočkal změny principu First sales doctrine v souvislosti se sdělováním díla, kdy internetovým „prodejem“ díla nedochází k vyčerpání práva autora, kteráţto situace se nezdá býti dobrou. Co se týče další úvahy teoreticky zvaţovaného modelu, kdy by byl přístup k Internetu podroben poplatku podobnému platbám v souvislosti s rozmnoţováním pro osobní potřebu – tedy jakémusi zpoplatnění Internetového rozmnoţování a sdělování, nejsem jejím velkým příznivcem. Internet jako takový je svobodné prostředí a škála činností, jeţ na něm probíhá, je obrovsky široká. Podrobit jeho uţivatele dalšímu poplatku, ať jakkoli velikému, není z hlediska spravedlnosti ideální. Uţ sám institut „levies“, tedy odměn v souvislosti s rozmnoţováním pro osobní potřebu, který zpoplatňuje nenahrané nosiče a rozmnoţovací techniku, je poněkud nekoncepční a je povaţován za „nouzové řešení“ v reakci na moţnosti snadného osobního rozmnoţování.93 Uplatnit podobný institut i na
93
Dobřichovský T., Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví v kontextu evropského práva, dohody TRIPS a aktivit WHO, Linde Praha a. s., Praha, 2004, str. 65-66
61
Internet je tedy pokračováním v nekoncepčnosti, které jistě není záhodné. Také si myslím, ţe by bylo vhodné do českého práva zavést zákonnou výjimku parodie, karikatury, parafráze a koláţe, jak je upravena v Informační směrnici, a to nejen z důvodů větší tvůrčí svobody, ale i z hlediska jednotné úpravy v evropských zemích, kdy ji řada států má zavedenou (Francie, Lichtenštejnsko, Litva, Španělsko, Malta…) Myslím, ţe do budoucna bude Internet stále větší a důleţitější součástí lidských ţivotů a autorské právo bude muset tuto změnu akceptovat a odklonit se od tradičního pohledu na digitální svět jako na cosi podruţného a doplňujícího ke světu analogovému, hmotnému. Internet na autorské právo působí, coţ je vidět ve stále větší komercionalizaci, dematerializaci a deteritorializaci. Je otázkou, jak se autorské právo vypořádá s nástupem nové digitální doby a jestli zůstane stát na stále stejných základech, na jakých stojí dnes. Jistě to bude zajímavá cesta.
62
6. Seznam použitých zdrojů Právní předpisy: Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) Zákon 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti a o změně některých zákonů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů Zákon 132/2010 Sb. o audiovizuálních mediálních sluţbách na vyţádání a o změně některých zákonů Směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti („Informační směrnice“) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech sluţeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ("směrnice o elektronickém obchodu")
Literatura: Čermák J., Internet a autorské právo, Linde Praha a.s., 2 vydání, Praha 2003 Smejkal, V., Internet a §§§, Grada publishing, Praha 2001. Kříţ J., Holcová I., Kordač J., Křesťanová V., Autorský zákon – komentář a předpisy související, Linde Praha a.s., 2 vydání, Praha 2005. Telec I., Tůma P., Autorský zákon – komentář, C.H.Beck, 1. vydání, Praha 2007. Dobřichovský T., Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví v kontextu evropského práva, dohody TRIPS a aktivit WHO, Linde Praha a. s., Praha 2004. Jelínek, j. a kol., Trestní právo hmotné, 2. vydání, Leges, Praha 2010. Šalomoun, M., Právní aspekty humoru, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2011. Matzner, J., Právní úprava počítačového programu z pohledu autorského práva, Key Publishing s.r.o., Ostrava 2010. Kříţ, J., Ochrana autorských práv v informační společnosti, Linde Praha a.s., Praha 1999. Telec I., Tůma P., Přehled práva duševního vlastnictví – česká právní ochrana, Doplněk, Brno 2006, str. 71
63
Periodika: Hartmannová, D., Komentář ke Směrnici 2001/29/ES, Knihovnická revue, č.4, Dobeš, P., Technické prostředky ochrany autorských práv z pohledu mezinárodního, evropského a českého práva po zásadní novele autorského zákona – 1. část, Právní rozhledy, 2006, č. 17, Gruber, Lukáš. Licence Creative Commons v českém prostředí. Knihovna [online]. 2009, roč. 20, č. 1, Telec, I., Obecný dotazník k posouzení pojmových znaků děl podle autorského zákona. Bulletin advokacie, 1997, č.5,
Internetové zdroje: http://cs.wikipedia.org/ - Internetová encyklopedie www.itpravo.cz – server o internetovém a počítačovém právu www.root.cz – informační server o linuxu a IT www.lupa.cz – server o českém Internetu www.osa.cz - Ochranný svaz autorský http://www.pravoit.cz/ - server o informačním právu
64
Abstrakt – Český jazyk Internet představuje v 21. století velmi specifickou a čím dál tím důleţitější platformu, na které se střetávají autorská díla a jejich uţivatelé. Právě zvláštní prostředí Internetu jako takového, ve spojení s tradičním pojetím autorského práva jako práva zaměřeného na ochranu hmotného substrátu díla, vytváří onen zajímavý problém, kterým je uţití díla v prostředí Internetu. Vyřešení tohoto problému, a popsání toho, k čemu na světové síti kaţdodenně dochází, je důleţité i pro snazší orientaci veřejnosti v jejich běţném uţívání Internetu. Valná část uţivatelů si totiţ není vědoma, čeho se dopouští a jaké její jednání je a není v pořádku. Cílem této práce je zejména popsat jednotlivé druhy uţití díla a způsob jejich ochrany. V prostředí Internetu dochází k uţití díla dle §12 autorského zákona ve spojení s §13 a §18, tedy k rozmnoţování a sdělování, neboť jde o způsoby uţití díla, které nevyţadují hmotný substrát díla. Práce řeší, ve kterém případě dochází k jakému způsobu uţití, kdy se uplatní volné uţití dle §30, kdy je třeba souhlasu přímo autora nebo kolektivního správce. Práce také řeší problém vysílání ze soukromoprávního a veřejnoprávního hlediska. Také se zabývá uţitím v peer-to-peer sítích, odpovědností jednotlivých jejich uţivatelů a vymezením podstaty díla v souvislosti s technologií BitTorrent. Práce po úvodním vymezení prostředí Internetu popisuje mezinárodní, evropské a tuzemské právní předpisy, které se k cílové oblasti vztahují. Následují výklady obsahující jednotlivé způsoby uţití díla se zvláštním důrazem na uţití pomocí technologie BitTorrent, webcastingu a peer-to-peer sítí. Práce je zakončena doplňujícími otázkami ohledně volných uţití a zákonných licencí, prostředků technické a právní ochrany děl a licencí Creative Commons.
65
Abstract – English In the 21st century the Internet constitutes very specific and important domain where the copyrighted works and their users encounter. It is the unique character of the Internet that in connection with the traditional concept of copyright as a law protecting a tangible medium creates this interesting problem of the use of copyrighted works in Internet environment. Resolving this problem and depicting what is actually happening on the web everyday is important also for the public in their daily use of the Internet. The majority of users does not even know what exactly they do on the Internet - which acts they perpetrate are legal and which are not. The aim of this thesis is mainly to describe particular modes of use of copyrighted works, and the scope of protection of a work. In the field of Internet these are according to §12 in association with §13 and §18 of the Czech Copyright Act reproduction and communication to public, for these are the only modes that doesn't require a tangible medium. The thesis solves in which case the Fair use concept of §30 is applied and when a consent of author or collective administrator is required. The thesis also deals with the distinction between public and private law definition of broadcasting. The paper also handles the use of copyrighted work in peer-to-peer environs, liabilities of specific users and the definition of copyrighted work in connection with BitTorrent technology. First part of my thesis circumscribes the Internet environment and deals with International, European and Czech copyright law related to the issue. Second part describes individual modes of use with particular emphasis on BitTorrent technology, webcasting and peer-to-peer networks. The final section of the paper deals with followup questions concerning fair use, statutory licenses, digital rights management, protection of law and Creative Commons licenses.
66
Název práce v anglickém jazyce: The Internet and copyright-modes of the use and the scope of protection of a work.
Klíčová slova: Internet Autorské právo (copyright)
67
