INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ

STRANA 1

METODIKA PR O UČITELE

INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ Úv od1 Člověk si od samého počátku své existence kladl otázky týkající se smyslu života, původu života a záležitostí, které jej přesahují. Na tyto otázky existují různé odpovědi, které se liší hodně podle toho, zda dotazovaný připouští existenci božstva, či nikoliv. Ateistické světové názory a filozofické proudy přímo popírají existenci nebo poznatelnost osobního Boha2. Agnosticismus se v otázce Boží existence naopak zdržuje soudu, protože je přesvědčen o nemožnosti zodpovězení této otázky. Existuje obrovské množství náboženských systémů (teismů), které mohou, ale nemusí být založeny na existenci Boha (nebo nějakého božstva). Všechny náboženské směry však mají některé prvky společné. Některé autority to vysvětlují tím, že lidská psychika (duše) má jisté konstanty, jež člověka při hledání odpovědí na výše uvedené otázky vedou k podobným závěrům. Něco stejného je tedy vepsáno do srdce či mysli (psychiky) všech lidí. Důvody, proč lidé věří, i způsoby, jakým svoji víru projevují, resp. k jakému náboženskému směru se hlásí, jsou různé – ovlivněné dobou a místem, ve kterém žijí, výchovou, tradicí, životní situací.

a věčného stvořitele. Nejvýznamnějšími monoteistickými náboženstvími jsou judaismus, křesťanství a islám. K monoteismu neodmyslitelně patří instituce proroctví. Podle náboženské tradice posílal Bůh v různých historických dobách k jednotlivým národům proroky, kteří přinášeli lidem poselství, aby uctívali jediného Boha, tedy věřili v něj a dodržovali určité zásady a způsob života. Poselství některých proroků byla zaznamenána písemně (záznamy byly inspirovány Bohem), starší z nich se však buď nedochovala, nebo byla v průběhu doby lidmi pozměněna. Nejdůležitějšími z posvátných knih monoteistických náboženství jsou Bible a Korán. Z těchto knih se dovídáme o Bohu a jeho vlastnostech, dalších duchovních bytostech, soudném dni a posmrtném životě, ale také o tom, jaké chování a vlastnosti očekává Bůh od lidí, co je podle Boha dobré a co špatné, co člověk může a co nesmí dělat. Společným rysem monoteistických náboženství je také víra v to, že se všichni lidé budou zodpovídat ze svých skutků, které vykonali během pozemského života, a podle toho budou v posmrtném životě odměněni nebo potrestáni.

Předmětem víry nebo objektem uctívání mohou být nejrůznější nadpřirozené bytosti, výjimeční lidé (světci, proroci), zvířata, živly, předměty3 . Zatímco polyteistická náboženství znají více bohů, monoteismus je založen na uctívání jediného Boha – všemocného

1 Autorka textu Úvod Klára Hradílková, in My a ti druzí, Multikulturní centrum Praha, 2003. 2 Odmítnutí absolutní bytosti je motivováno většinou filozoficky. V zemích západních průmyslových společností lze už po desetiletí pozorovat ve zvláštní míře praktický ateismus, který spočívá ve stylu života zaměřeného výhradně na hmotný svět. 3 Výraz „náboženství“ vnucuje představu, že jeho objektem musí být bůh či božstvo. Jiné evropské jazyky však užívají především výraz odvozený od latinského slova „religio“, které nese význam „udržování vztahu, braní ohledu na něco“. 4 „Mnohobožství“ na rozdíl od monoteismu je představa víry většiny historických i současných náboženství. Polyteismus zná více bohů jako samostatné bytostné osobnosti, které požívají úcty a kultu. V přírodních náboženstvích vystupuje tento systém většinou jako fetišismus nebo animismus. V monoteistické formě náboženství se uznává jediný Bůh. Od pravého monoteismu nutno odlišit henoteistická náboženství, která sice přijímají mnoho bohů, zásadně však svou úctu vzdávají jen jednomu.

T E N T O P R O JE K T JE S P O L UF IN A N C O VÁ N E V R O P S K Ý M S O C I Á L NÍ M F O ND E M, S TÁT NÍ M R O Z P O Č T E M Č E S K É R E P UBL IK Y A R O Z P O Č T E M HL AV NÍ H O MĚ S TA P R A H Y.

STRANA 2


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ J u d a i s m u s 5, 6 Židovské náboženství je považováno za nejstarší monoteistické náboženství. Jeho kořeny sahají do doby, kdy podle hebrejské Bible Hospodin7 uzavřel smlouvu s Abrahamem (přibližně 1 800 př. n. l.) a vyvolil potomky jeho druhorozeného syna Izáka za svůj lid. Za zakladatele judaismu jakožto náboženství i morálního kodexu, který byl převzat křesťanstvím a je též považován za základní kámen evropské společnosti, lze nejspíše považovat Mojžíše. Ten vyvedl izraelský národ z egyptského otroctví do Izraele, země zaslíbené. Podle tradice se mu cestou zjevil Hospodin a na hoře Sinaj mu předal desatero B-ch přikázání zapsaných na kamenných deskách. Desatero je spolu s Tórou (Pentateuch, neboli 5 knih Mojžíšových) první částí hebrejské Bible a základním kamenem židovského náboženství. Dalšími důležitými postavami judaismu byl bezesporu první významný židovský král David, který vyvolil Jeruzalém za hlavní město, a jeho syn Šalamoun, který se proslavil svou moudrostí a postavil v Jeruzalémě chrám coby hlavní centrum uctívání a symbol izraelské svrchovanosti. Základem židovského náboženství je víra v jednoho nezpodobitelného, jedinečného, všemohoucího a milosrdného B-ha, který stvořil vše na Zemi i ve vesmíru, a zachovávání příkazů Tóry jakožto lidmi zaznamenaného B-ho slova a zákona. Tóra byla po celá tisíciletí pečlivě studována a bylo v ní nalezeno 613 příkazů a zákazů (tzv. micvot), které je povinen dodržovat každý Žid po dovršení 13 let (dívky po dovršení 12 let). Velká část příkazů se ale týká chrámové služby, která se po dobytí Jeruzaléma a zničení chrámu Římany v roce 70 n. l. nepraktikuje. Velmi významnou knihou židů je též Talmud, kniha

obrovského rozsahu (běžné vydaní má kolem 20 svazků), která přináší výklad Tóry (tzv. ústní Tóry), židovského ritu a tradice formou komentářů, příběhů a diskuse. Uvádí se, že Talmud byl psán přibližně 400 let a má 3 500 autorů. Typická strana Talmudu obvykle obsahuje několik řádků Tóry kolem dokola lemovaných komentáři, názory či příběhy rabínu a učenců z různých dob. Zhruba v roce 500 n. l. byl Talmud (základní část) kodifikován a od té doby nezměněn, pouze byly přidány některé další komentáře – důvodem byl rozsah knihy a skutečnost, že vše podstatné již bylo v knize zahrnuto. Židovská modlitba se do dnešní podoby vyvíjela více než tisíce let. Modlitba provází Žida celý den – hned po probuzení, ještě než otevře oči, i v době, kdy usíná. Pokud to situace dovolí, modlí se Židé třikrát denně, před každým jídlem a při rituálních příležitostech. Nejvýznamnější modlitbou týdne je páteční modlitba na začátek šabatu. Svěcení šabatu (dne odpočinku) patří mezi nejvýznamnější prvky judaismu a slaví se každý sedmý den v týdnu (podle našeho kalendáře začíná v pátek po soumraku a končí po soumraku sobotního večera). Na rozdíl od jiných monoteistických náboženství nemá judaismus misijní charakter – jeho zastánci se nesnaží na svou víru přivést lidi z okolí. Pokud se najde jedinec, který by se chtěl přijmout židovské náboženství, musí podstoupit řadu zkoušek, které ho mají odradit. Židé věří, že jsou B-hem vyvolený národ. Tato vyvolenost spočívá v povinnosti sloužit B-hu. V současné době se k judaismu hlásí zhruba 14,5 milionů lidí – za největší centra lze považovat New York a stát Izrael, v Evropě je to Francie (600 000), Rusko

5 Ediční poznámka: Z úcty k Bohu nepoužívají někteří Židé jeho jméno při jiných příležitostech než při bohoslužbách. Na žádost autora je proto v tomto textu užívána neúplná podoba slova, tedy: B-h, B-ha. 6 Autor textu Judaismus: Jan Horyna, in My a ti druzí, Multikulturní centrum Praha, 2003. 7 V Bibli se užívá několik různých pojmenování B-ha (např. Věčný, Hospodin). Ve 2. knize Mojžíšově 3:14 je zaznamenán rozhovor mezi B-hem a Mojžíšem, v němž se Mojžíš ptá na jeho jméno. B-h odpovídá: „Jsem, který jsem“. Posvátným jménem je tzv. tetragramaton (jméno o čtyřech písmenech) JHVH, jež se z posvátných důvodů nemělo vyslovovat a jehož správnou výslovnost proto neznáme. JHVH bylo při bohoslužbách a modlitbách nahrazováno slovem Adonai.


STRANA 3


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ (400 000) a Ukrajina (300 000). V České republice se v rámci Federace židovských obcí k judaismu oficiálně hlásí 3 500 lidí, minimálně dalších 10 000 osob má židovský původ (o němž mnohdy nic netuší) a převážná část z nich se k judaismu oficiálně nehlásí (na tomto faktu se podílí řada příčin – období totalitní vlády, holocaust, rozšířený ateismus v ČR). Největší obcí v ČR je Pražská židovská obec (www.kehilaprag.cz), která sdružuje kolem poloviny všech Židů z ČR. V Praze sídlí i zemský rabinát. V rámci Pražské židovské obce se pravidelně konají bohoslužby ve dvou synagogách, v provozu je základní škola, školka, penzion pro seniory a všeobecné gymnázium. Kromě židovských obcí existuje v ČR celá řada židovských spolků či poboček velkých mezinárodních židovských organizací různého zaměření. Zmiňme Českou unii židovské mládeže (pro mladé Židy ve věku 15 – 35 let), sportovní klub Hakoach, Chabad Prague, Bejt Praha (konzervativní komunita otevřená i pro cizince žijící v ČR), Bejt Simcha (liberální komunita), Bejt Elend (odpolední škola a školka). Křesťanství8 Křesťanství je nejrozšířenější z monoteistických náboženství, v současné době se k němu hlásí přibližně pětina obyvatel planety. Křesťanství vzniklo v polovině 1. stol. př. n. l. v Palestině v souvislosti s působením Ježíše Krista, kterého křesťané považují za Mesiáše, tedy spasitele a zachránce, jehož příchod předpověděla hebrejská část Bible. Ježíš (z hebrejského záchrana, pomoc) Kristus (pomazaný) se podle evangelií narodil v Betlémě, dětství prožil v Nazaretu (odtud přívlastek Nazaretský) se svými rodiči Marií a Josefem. Přibližně do 30 let pracoval jako řemeslník, pak se nechal pokřtít a odešel se postit do pouště. Po návratu započal své tříleté veřejné působení – kázal, vykládal Písmo, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé. Protože jeho počínání pobuřovalo mocné, Římané ovládající Palestinu jej ukřižovali. Smrtí Ježíše

Krista ale biblický příběh nekončí. Podle křesťanské věrouky vstal Ježíš z mrtvých a byl vzat do nebe. Během několika desetiletí se ze skupinky jeho učedníků zformovala křesťanská církev. Zvěst o Ježíšovi shrnují Matouš, Marek, Lukáš a Jan ve svých evangeliích (evangelium = radostná zvěst), příběhy rané církve pak Skutky apoštolů a další knihy tzv. Nového zákona. Křesťané věří, že Ježíš byl zároveň člověkem a zároveň Božím synem, který svým úmrtím – obětí za všechny – a vzkříšením překonal smrt coby definitivní konec života. Základní křesťanskou zvěstí je totiž naděje, že vždy existuje možnost začít znovu. Hlavní poselství se dá shrnout i tak, že pokud selže veškeré lidské úsilí, je zde Bůh, který může zasáhnout. Křesťanství vědomě navazuje na židovství, přejalo původní hebrejskou Bibli, kterou nazývá Starý zákon a doplnilo ji o Nový zákon zahrnující čtyři evangelia, Skutky apoštolů, listy apoštolů prvním křesťanským obcím a Zjevení Janovo (Apokalypsa). Křesťanství poukazuje na to, že řada židovských proroctví dosáhla svého naplnění právě v postavě Ježíše Krista (což Židé až na výjimku tzv. mesiánských Židů popírají). Starý zákon považuje za Bohem vyvolený národ Židy, zvěst Nového zákona tuto vyvolenost nabízí všem lidem, kteří věří v Ježíše Krista jako Mesiáše. Křesťan podle vzoru Ježíše věří v milosrdného, osobního a věrného Boha, který člověka neopouští v životě, ani v umírání. Křesťanská víra se zaměřuje spíše na otázku „komu“ (tedy věřím konkrétnímu Bohu) než „v co“. S vírou úzce souvisí životní styl křesťana. Ten se podle Ježíšova vzoru snaží pomáhat potřebným tohoto světa. Křesťané se sdružují v církvi (shromáždění). Kvůli rozkolům a neslučitelným představám lidí o podobě křesťanství existuje celá řada církví, jež se považují za křesťanské. Z těch nejdůležitějších dělení v církvi zmiňme, že v 11. stol. se do té doby jednotná církev

8 Autorka textu Křesťanství: Klára Hradílková, in My a ti druzí, Multikulturní centrum Praha, 2003.


STRANA 4


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ rozdělila na ortodoxní (pravoslavnou) a katolickou, od dob reformace (zejména 16. stol.) se dále vyčlenily církve protestantské9. Od 17. století se však objevují i tendence opačné, tj. usilující o obnovení jednoty církve (ekumenismus). Základními jednotkami církve jsou křesťanské obce, farnosti nebo sbory, podle Ježíšových slov však stačí dva nebo tři lidé shromážděni v jeho jménu, neboť tam je on uprostřed nich. Lidé se v církvích scházejí, aby se společně modlili k Bohu, četli Bibli, sdíleli svou víru a zkušenosti s ostatními a měli dostatečné zázemí pro aktivity zaměřené na okolní svět – tedy misii (šíření křesťanské víry) a diakonii (charitu, pomoc potřebným). Každá církev má své oficiální představitele. Ti mají zodpovědnost za každodenní chod církevního společenství, zajišťují bohoslužby, vyučování dětí a mládeže, setkávání se seniory, biblické hodiny apod. Existuje několik rituálů společných všem křesťanským církvím. Především to jsou iniciační rituály – křest (v některých tradicích navíc slavnost dospělosti biřmování či konfirmace), jímž věřící přebírá zodpovědnost spojenou s křesťanskou dospělostí. Křtem se člověk stává křesťanem, Božím dítětem. Křtí se poléváním vodou nebo ponořením do vody na znamení očištění a nového počátku. Další slavností je eucharistie (večeře Páně), připomínka Ježíšovy poslední večeře, kterou připravil pro své učedníky, rozdávaje jim chléb a víno. Věřící dodnes proto společně přijímají chléb jako symbol těla Kristova a víno jako symbol jeho krve coby připomínku Ježíšovy oběti a lásky. Po rozchodu křesťanství se židovstvím (kolem roku 70 n. l.) začali křesťané jako den připomenutí Ježíšova zmrtvýchvstání světit neděli. V tento den chodí křesťané do kostelů, sborů nebo modliteben na bohoslužby zahrnující společné modlitby, zpěvy, četbu, výklad biblických textů a večeři Páně. Řád bohoslužby (liturgie) závisí na zvyklostech konkrétní církve – např.

katolické a pravoslavné bohoslužby mají poměrně pevnou strukturu, ty protestantské bývají volnější. Nejdůležitějšími křesťanskými svátky jsou Velikonoce coby připomínka Ježíšova utrpení, smrti a vzkříšení, Vánoce jako připomenutí Ježíšova narození v Betlémě a letnice – slavnost seslání Ducha svatého a s tím spojený vznik církve. Česká republika je zemí s křesťanskou tradicí. I když v současnosti převažuje ve společnosti ateismus, ke křesťanství se stále hlásí téměř třetina obyvatel (přibližně 3 300 000 lidí podle sčítání v roce 2001). Nejrozšířenější zůstává římskokatolická církev s 26,8 % věřících z celkového počtu občanů, dále Církev českobratrská evangelická s 1,2 % a Církev československá husitská s 1 %. Ovšem ne všichni lidé hlásící se k některé z církví se aktivně účastní dění v křesťanském společenství. Tradiční církve zaznamenaly v posledních deseti letech výrazný úbytek věřících, přibývá však stoupenců nových církví, křesťanských hnutí a různých sekt.

I s l á m 10 Základem islámu je víra v existenci a uctívání pouze Jediného Boha, Stvořitele vesmíru, který je věčný, nebyl zplozen, nemá potomky a nic se mu nevyrovná. Název islám si nevymyslel člověk podle jména nějaké osoby nebo území, ale Bůh jej zjevil v Koránu. Význam slova islám je “odevzdání se do vůle Boží”. To znamená, že člověk se snaží řídit se zákony seslanými Bohem a příkladem proroka Muhammada a jeho předchůdců. Lidé, kteří islám následují, se nazývají muslimové.

9 Došlo samozřejmě k dalším dělením: konkrétně v Česku působí církev pravoslavná, římskokatolická, řeckokatolická i starokatolická, dále církve českobratrská evangelická, československá husitská, adventisté a další 10 Autor textu Islám Vladimír Sáňka, in My a ti druzí, Multikulturní centrum Praha, 2003. Připomínkovala Jana al Oukla.


STRANA 5


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ Islám neznamená jen víru v Jediného Boha, nýbrž zahrnuje v sobě způsob života a chování jednotlivců i celé společnosti a není omezen na určitý kmen, národ, zemi či období. V islámu nenajdeme církev ani hierarchicky uspořádané duchovenstvo. Důležité postavení mají lidé vzdělaní v náboženských otázkách učenci (ulamá), kteří by měli být rádci ostatním, dále soudci, kteří jsou vzděláni v islámském právu, a v neposlední řadě imámové, kteří vedou modlitby, bohoslužby nebo stojí v čele mešity. Islám je v posledních desetiletích nejrychleji se šířícím náboženstvím na světě a počet muslimů přesáhl podle odhadů jeden a půl miliardy. Nejpočetnější muslimskou zemí je Indonésie. V České republice nemá islám dlouhou tradici. V současné době zde žije mezi 10 - 15 tisíci muslimů (podle posledních odhadů kolem 11 250 muslimů, většinou se jedná o cizince. Mnozí z nich jsou tu jen na omezenou dobu (studují zde nebo tu pracují), někteří se však v ČR usadili. Muslimů české národnosti je kolem 200 - 300. Nicméně do náboženského života se aktivně zapojuje okolo 2 000 muslimů, kteří se účastní například pátečních modliteb a dalších náboženských činností. V České republice jsou dvě hlavní islámská centra: v Brně a v Praze, (pod kterou spadá i centrum v Teplicích) a informační centrum a modlitebna v centru Prahy (Politických vězňů 14, stav v r. 2007) a několik malých modliteben ve větších městech, kde se nacházejí studenti z muslimských zemí. Islámská centra jsou spravována Islámskými nadacemi, které vyvíjejí zejména charitativní a osvětovou činnost. Kromě toho v ČR působí Ústředí muslimských obcí, Svaz muslimských studentů a Muslimská unie. Podstatou islámu je poznání Boha a usilování o Jeho spokojenost. Muslimové se učí jeho přikázáním, co je dobré a co zlé, a snažit se jimi řídit. Samotná víra bez skutků je nedostatečná: Bůh učinil člověka zodpovědným za skutky, které jsou v jeho moci, a bude jej spravedlivě soudit.

Hlavní články islámské věrouky: 1. Víra v Jediného Boha. Jeho vlastní jméno je Alláh, které označuje monoteistického Jediného Boha. Muslimové používají raději tohoto jména, protože je to jméno, které si dal sám Bůh v původních semitských jazycích, v nichž byla zjevena Písma (hebrejsky Eloah, aramejsky a arabsky Alláh je z arabského il – iláh označuje božstvo, stejně jako hebrejské el, eloh – mn. Elohim s určitým členem al-Iláh – Alláh nabývá významu vlastního jména označujícího Jediného Boha). Bůh stvořil člověka a dal mu schopnost podmanit si věci kolem sebe. Člověk má podle islámu vrozenou schopnost rozeznávat, co je dobré a co špatné, a od Boha dostal vedení v podobě Písem, která byla zjevena prorokům. Jediný Bůh má mnoho vlastností a atributů, které jsou zmiňované na mnoha místech Koránu a jsou označována jako překrásná jména Boží, který je devadesát devět (např. Vševědoucí, Všemohoucí, Odpouštějící, Milosrdný, Slitovný, Spravedlivý, Jedinečný, Vládce vesmíru.) 2. Víra v Korán (Qur´an – to co, je přednášené, recitované) a ostatní zjevená Písma, kam patří Tóra, Evangelium, Žalmy. Korán byl seslán prorokovi Muhammadovi jako konečné Zjevení, které se dochovalo beze změny a bez lidského zásahu. Muslimové jej považují za přímé nestvořené slovo Boží, které existuje od věčnosti, a za „matku Knih“ a proto se řídí jen Koránem a považují ho také za hlavní zdroj zákonodárství. Druhým závazným souborem ponaučení je pro muslimy sunna, závazný vzor daný prorokem Muhammadem, skládající se z jeho výroků, činů a schválených jednání. 3. Víra ve všechny seslané proroky a posly Boží, a to od Adama, přes Noema, Abrahama, Mojžíše, Ježíše až po Muhammada, který je označován za pečeť proroků. Proroci vedení Bohem, přicházejí varovat a zvěstovat lidem Boží vůli, Jeho naučení a příkazy pro život.“ Proroci dávali svým učením


STRANA 6


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ a příkladem ostatním návod, jak žít. Proto byl život proroka Muhammada i jeho výroky pečlivě uchovávány a později zaznamenány. Tyto výroky shrnuje sunna. Bůh v Koránu říká, že všichni proroci byli muslimové (tedy „podřízeni vůli Boží“) a každý muslim je následovníkem nejen Muhammada, ale i Abrahama, Mojžíše, Ježíše a dalších proroků. Muslimem je každý, kdo se podřídí Božím zákonům. 4. Víra v soudný den. Muslim nepovažuje smrt za konec všeho. Věří, že přijde den, kdy budou všichni lidé vzkříšeni a každý se seznámí s výsledky svého chování a skutků během života. Na jejich základě Bůh věřícího odmění nebo potrestá. Naději na odměnu ve věčném posmrtném životě mají muslimové, kteří konali dobré skutky. Každý člověk přirozeně udělá chyby a hřeší. Bůh slíbil odpuštění těm věřícím, kteří učiní pokání, a tedy budou svých hříchů litovat, prosit za odpuštění a snažit se chyby napravit a již je neopakovat. Islám má pět pilířů (základních povinností): • Vyznání víry (šaháda) v Jediného Boha (Alláha) a v poselství posledního proroka (Muhammada). • Modlitba (salát), muslimové mají předepsáno pět denních modliteb v stanovených časových intervalech. Je to způsob uctívání a připomínání si Boha ale i duševní očista a připomenutí si víry a správného způsobu života.

v mešitách společná bohoslužba, která se skládá s kázání (chutby) a páteční společné modlitby. Muslimové slaví dva svátky v roce. Jeden po skončení postního měsíce ramadánu (Svátek přerušení půstu) a druhý v době konání pouti do Mekky (Svátek oběti). Během nich se konají sváteční bohoslužby, muslimové se hodně navštěvují a dávají si dárky. Na Západě koluje mnoho zkreslených informací o islámu a vůči této víře přetrvává celá řada předsudků. Některé jsou šířeny z neznalosti nebo záměrně, k některým přispívají sami muslimové tím, že se islámem buď neřídí, nebo jsou naopak příliš radikální. Zdrojem předsudků bývá i směšování některých místních zvyklostí a tradic s islámem nebo počínání autoritativních vlád v některých muslimských zemích. Klíčová slova: náboženství, Bůh, monoteismus, judaismus, křesťanství, islám, život věřícího, výhody a nevýhody náboženství, náboženský stereotyp Cíle: Seznámit se se základy monoteistických náboženství interaktivní formou, utřídit znalosti, stávajících, sledovat společné i rozdílené rysy monoteistických náboženství – zabývat se náboženskými předměty, posvátnými texty či svátky, uvědomovat si náboženské stereotypy a pracovat s nimi.

• Náboženská daň určená pro chudé a potřebné (zakát). • Půst v měsíci ramadánu. • Pouť do Mekky (hadž) alespoň jednou za život pro ty, kdo jsou schopni ji vykonat. Muslimové se scházejí v mešitách, které slouží jako místo pro modlitby, četbu Koránu, vzdělávání i k mnoha dalším aktivitám. Svátečním dnem je pátek, kdy je

Aktivita 1 „Jaká znáte náboženství" Cíl: Zjistit znalosti žáků, pomoci jim je utřídit, vysvětlit. Všimnout si společných rysů různých náboženství. Doba trvání: 20 minut Pomůcky: tabule nebo flip-chart, křídy nebo fixy


STRANA 7


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ Popis aktivity: 1. Na tabuli napište slovo „náboženství“ a požádejte žáky, aby nahlas říkali vše, co je napadá, když toto slyší. Zapisujte na tabuli. Nekomentujte. 2. Když skončíte se zapisováním, požádejte žáky, aby vám pomohli zapsané uspořádat. Pokud je nic nenapadá, pomozte jim najít rozřazovací klíč. Slova spojujte šipkami, podtrhávejte či jinak graficky zvýrazňujte, zapisujte na nový papír, např.: • • • • • •

Která náboženství vyznávají jednoho boha. Jak se pojmenovávají? (Monoteistická) Která náboženství vyznávají více bohů? (Polyteistická) V jakých zemích je největší počet věřících. Jak pojmenovávají svého boha nebo bohy? Kdy asi vzniklo a jaké znáte významné události v historii náboženství? Jak se navenek náboženství projevuje (oblečení vyznavačů náboženství, typické stavby, svaté knihy atd.)

Aktivita 2 „Náboženské předměty“ Cíl: Seznámit žáky se základy jednotlivých monoteistických náboženství atraktivní formou s využitím nejrůznějších náboženských artefaktů. Sledovat některé společné rysy různých náboženství. Doba trvání: 40 minut Pomůcky: náboženské předměty nebo alespoň jejich fotografie, kopie Popis aktivity: 1. Na zem doprostřed třídy položte náboženské předměty (nebo jejich fotografie). Vyzvěte žáky, aby si je prohlédli a vybrali si předmět (fotografii), který se jim líbí a vzali si ho. Je nutné mít dostatek předmětů. Pokud nemáte stejný počet předmětů jako je žáků ve třídě, musíte v zadání říct, že si žáci mají

předmět vybrat ve dvojici či trojici. 2. Pak žáky vyzvěte, aby se rozdělili do tří skupin podle toho, k jakému náboženství patří daný předmět. Pokud žáci nebudou vědět, kam se zařadit, pomozte jim. 3. Následuje diskuse o předmětech v jednotlivých skupinkách. Žáci, za pomoci a doplňování lektorů, představují svůj předmět ostatním ve skupince. Co to je, k čemu slouží, kdo a jak jej používá, jaký význam má předmět pro dané náboženství. 4. Když se představí všechny předměty ve skupinkách, upozorněte žáky, že jejich úkolem bude tyto předměty představit svým spolužákům. 5. Pokud to čas dovolí, mohou si děti připravit pro ostatní plakát o náboženství a s jeho pomocí udělat prezentaci. (Na tvorbu plakátů počítejte s 10 minutami navíc.) 6. Tři malé skupinky se sloučí do jedné velké skupiny, židle do kruhu tak, aby na sebe všichni viděli. Děti jsou předem upozorněny, že budou předmět představovat ostatním.

Popis náboženských předmětů Judaismus Tóra (5 knih Mojžíšových, Pentateuch) Svatá kniha židů, kterou Bůh podle tradice předal na hoře Sinaj, a do dnešního dne se zachovala beze změn. Tóra je Hospodinovo slovo a zákon, obsahuje 613 příkazů a zákazů (micvot), které je povinen každý dospělý jedinec dodržovat. Tóra se dodnes vyrábí v podobě ručně psaného svitku na hovězí kůži, typické provedení je možné vidět na obrázku. Zajímavostí je bezesporu i fakt, že na Tóru se nesmí sahat, a proto se při čtení používá speciální ukazovátko ve tvaru ruky. Kipa (jarmulka, čepička) Pokrývka hlavy o průměru 10-15 centimetrů, kterou nosí židovští muži. Jedná se o tradiční část oděvu, která


STRANA 8


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ má věřícímu připomenout přítomnost B-ha. Jarmulka je také znamením odlišujícím zbožného Žida od ostatních. Povinnost nosit kipu ovšem nevyplývá přímo z Tóry, jedná se o tradiční záležitost, a tak existuje i početná skupina Židů, kteří nosí kipu pouze při modlitbě nebo ji nenosí vůbec. Synagoga Stavba, ve které se židé scházejí ke společné modlitbě. Synagoga bývá rozdělena na dvě části – mužskou a ženskou. Uvnitř synagogy nenajdeme žádné sochy či obrazy. Výzdoba je většinou prostá a skládá se z úryvků z Tóry a symbolů judaismu či rituálních předmětů. Hřbitov Židovský hřbitov je nápadný tvarem svých náhrobků. Zpravidla se jedná pouze o desky obdélníkového profilu zasazené v zemi či na podstavci. Židé nenosí na hrobky svých blízkých žádné květiny, místo nich používají malé kamínky, které symbolizují putování pouští za dob Mojžíšových a jsou symbolem toho, že jejich vzpomínka je věčná a nepovadne jako květina. Chanukový svícen (devítiramenný) Svícen se zapaluje na svátek Chanuka, kdy si Židé připomínají zázrak, který se stal při znovudobytí jeruzalémského chrámu během makabejských válek. Legenda praví, že Židé při zasvěcování chrámu našli jen jednu nádobu s olejem do menory (sedmiramenného svícnu), která vystačila pouze na jeden den. Nalezený olej však vydržel hořet osm dní, jichž bylo třeba na výrobu nového oleje. Devátá svíce na svícnu slouží k zapalování ostatních.

Křesťanství Kříž Kříž je nejrozšířenějším symbolem křesťanství. Připomíná ukřižování Ježíše Krista i jeho zmrtvýchvstání. Dalšími symboly křesťanství jsou kalich, ryba a Bible.

Kalich a miska (patena) Nádobí užívané na víno a nekvašený chléb při eucharistii (večeři Páně), bohoslužebném obřadu připomínajícím Ježíšovu poslední večeři s učedníky a jeho smrt. Bible Slovo Bible je odvozeno od plurálu řeckého slova bibliom (sg.), biblia (pl.) – kniha, svitek. Je to posvátná kniha všech křesťanů, dělí se na Starý zákon, který křesťané sdílí se Židy, a Nový zákon sepsaný po Ježíšově smrti. Ve starozákonních knihách lze nalézt mj. známé příběhy o Adamovi a Evě, Noemově arše, Davidu a Goliášovi, moudrém králi Šalamounovi. V Novém zákoně pak můžeme číst o Ježíšově narození v Betlémě, jeho životě, smrti a zmrtvýchvstání. Pro běžnou četbu je nejlepší použít ekumenický překlad Bible, který je psán srozumitelným současným jazykem. Růženec Jedná se o modlitební předmět. V katolické tradici se vyskytuje od středověku, původně jako pomůcka pro negramotné lidi – každý korálek symbolizuje jednu modlitbu. Kostel Kostel je stavba, kde se křesťané scházejí k modlitbám a společným bohoslužbám. I u nás můžeme vidět různé typy kostelů podle příslušnosti k církvi, či různého architektonického stylu.

Islám11 Korán Kniha, jejíž verše byly v průběhu 22 let (v letech 610 – 632 n. l.) sesílány jediným Bohem proroku Muhammadovi, poslednímu z řady proroků. Podle tradice se Korán do současnosti zachoval bez jediné změny. Jsou v něm hlavní zásady, kterými by se lidé měli ve svém životě řídit (např.: jak se chovat k druhým lidem, jak být spravedlivý a neubližovat, nekrást a nepodvádět, nepít


STRANA 9


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ alkohol, vážit si svých rodičů a pomáhat jim). Korán popisuje také skutečnosti pro člověka jinak nepoznatelné (např.: vlastnosti Boha nebo posmrtný život či vědecké zázraky). Za zbožný život bude podle islámu věřící odměněn životem v ráji. Modlitební kobereček Muslimové se mají modlit pětkrát denně, buď v mešitě, nebo kdekoliv jinde na čistém místě. K tomu slouží kobereček, na němž se modlitba obvykle vykonává. Některé modlitební koberečky jsou opatřeny buzolou určující modlitební směr k Mekce. Mešita Stavba, v níž se muslimové scházejí ke společným modlitbám a bohoslužbám, ale také při jiných příležitostech (vzdělávání, četba Koránu apod.). Součástí mešit mohou být vysoké štíhlé věže – minarety. Z nich jsou věřící svoláváni ke společné modlitbě. Mešita uvnitř Při vstupu do mešity se všichni zouvají. Čistota místa je totiž pro modlitbu velmi důležitá. Podlahu mešity pokrývají koberce či rohože. Mešity bývají zdobeny mozaikami, ornamentálními motivy či ozdobnými nápisy z Koránu. Islám zakazuje zobrazování živých bytostí a zvláště Boha a proto nikde nejsou umístěny žádné sochy ani obrazy živých bytostí. V jedné ze stěn mešity se nachází výklenek (mihráb), který ukazuje modlitební směr směrem ke svatyni Kaabě v Mekce na Arabském poloostrově. Kaaba byla postavena již prorokem Abrahamem a jeho prvorozeným synem Ismaelem. Růženec Modlitební růženec nebo-li masbaha slouží k odříkávání 99 krásných jmen Božích a chvalořečení Boha.

Šátek (hidžáb, chimár) Podle islámu si mají dospělé ženy a dívky na veřejnosti a před cizími muži zakrývat své tělo a vlasy. Toto opatření má přispívat ke všeobecné mravnosti ve společnosti, chránit ženy před obtěžováním cizími muži a umožňovat jim účast na společenském životě. Žena nemusí být zahalena, pokud je mezi blízkými příbuznými nebo mezi dalšími muslimkami.

Aktivita 3 „Příběhy svatých knih“ – varianta pro žáky 8. a 9. tříd Cíl: Práce s texty z Bible, Koránu a Tóry v malých skupinách. Zjistit, co se píše ve starých náboženských knihách. Doba trvání: 30 minut Pomůcky: kopie textů svatých knih pro každého Popis aktivity: Ponechejte žáky rozdělené do třech skupinek. Nyní se budou podrobněji zabývat druhým ze tří monoteistických náboženství, dbejte na to, aby každá skupinka změnila probírané náboženství. Každý žák dostane text příběhu ze svaté knihy. Potichu si jej přečte a s lektorem provede rozbor textu. • O čem text je? Vyjádřete hlavní myšlenku několika slovy. • Jaké bylo hlavní poselství textu? • Jaká neobvyklá slova text obsahuje? Rozumíte jejich významu? • Komu je text určen? • Komu by text udělal radost, kdo by s ním naopak nesouhlasil? • Co se vám na textu líbí či nelíbí? • Skupinky odpovídají na otázky, odpovědi se zapisují na velký papír. V závěru skupinky své odpovědi porovnají. V jakých odpovědích se shodují?

11 Předměty je možné získat v Islámském centru v Praze nebo v Brně. V obou centrech je také možné domluvit návštěvu s výkladem.


STRANA 10


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ Křesťanství: Uzdravení ochrnutého Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Tu k němu přišli s ochrnutým, čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: Odpouštějí se ti hříchy, anebo říci: Vstaň, vezmi své lože a choď? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme nikdy neviděli.“ (Markovo evangelium 2, 1-12)

Islám: Příběh slona V dalekém Jemenu žil vládce jménem Abraham. Byl nejen mocný, ale i namyšlený a bezohledný. Jednoho dne se rozhodl vystavět nádhernou katedrálu, kterou by navštěvovali obyvatelé z celého Arabského poloostrova místo poutě do Mekky, která byla centrem náboženského, kulturního i obchodního života v této oblasti. Ale obyvatele

nezlákala honosnost katedrály a dále chodívali ke svatyni v Mekce. To Abraháma rozčílilo tak, že vypravil obrovskou armádou a vydal se město Mekku zničit. V jeho armádě bylo také několik obrovských slonů, a proto je jeho vojsko nazýváno jako „lid slona“ a rok této události jako „rok slona“ (rok 570 př. n. l., ve kterém se narodil prorok Muhammad). Když vojsko dorazilo těsně k Mekce největší ze slonů se zastavil a odmítal jít jakýmkoliv jiným směrem, než zpět domů do Jemenu. Mezitím se obyvatelé Mekky ze strachu uchýlili do okolních hor. Obávali se o osud svého města a svatyně Ka´by, kterou na Boží příkaz před dávnými věky postavil otec lidstva Adam a dostavěl prorok Ibrahím se synem Ismaílem. Jeden z jejich vůdců je však ujistil, že Bůh posvátné město jistě ochrání a nenechá jej padnout do špatných rukou. A opravdu se tak stalo. Obloha se zatměla křídly černých ptáků, z nichž každý nesl tři žhavé kameny jeden v zobáku a dva v pařátech. Tyto kameny dopadly na Abrahámovo vojsko a způsobily záhubu většiny jeho vojáků včetně jejich namyšleného vůdce Abraháma, který zemřel na zpáteční cestě do Jemenu. Mekka byla tak z Božího příkazu zachráněna. O mnoho let později obyvatelé Mekky, kteří byli zarputilými nepřáteli islámu, se stejnými obavami sledovali z okolních hor proroka Muhammada a ostatní muslimy, kteří se blížili k Mekce. Bůh ale nechal svobodně a bez trestu proroka Muhammada s jeho lidmi vstoupit do Mekky a vykonat pouť. Jejich víra a přesvědčení, že Bůh je ochráncem posvátné, byla příčinou, že s konečnou platností uznali Muhammada za proroka a přijali poselství Islámu. Vždyť Bůh by nikdy nedopustil, aby Mekky padla do zlých a proradných rukou nějakého podvodníka či kouzelníka.


STRANA 11


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ (Korán, súra Slon – 105) Judaismus: Noha od zlatého stolu

je přečíst si text a odpovědět na následující otázky. Otázky zapíší na velký papír tak, aby si mohli porovnat odpovědi s ostatními skupinkami.

Rabi Chanina ben Dosa byl velmi chudý. Jednoho dne mu řekla jeho žena: „Modli se přece za to, abys už teď dostal něco z toho, co je přichystáno pro spravedlivé v budoucím světě.“ On se tedy modlil.

Název svátku: • Kdy se slaví? • Jak dlouho trvá? • Jak se slaví? • Typické jídlo? Lektoři mezitím nakreslí na tabuli kruh znázorňující 1 rok, rozdělený na čtvrtletí a měsíce. Skupinky do kruhu (každá skupinka jinou barvou) zapisují název svátku a přesný termín. Lektor v závěru shrne a zopakuje všechny svátky.

Tu mu byla do domu vhozena noha od zlatého stolu. V jednom snu však viděl, že v budoucím světě budou všichni jíst u stolu se třemi nohami. Když sen vyprávěl své ženě, prosila ho: „Modli se přece za to, aby si tu zlatou nohu zase vzali zpátky!” On se tedy modlil a noha byla vzata zpět. (Traktát Ta’anit 25a)

ktivita 4 „Svátky – kdy jsou a co znamenají, A aneb proč všichni neslaví Vánoce“ – varianta pro žáky 6. a 7. tříd Cíl: Seznámit se s nejdůležitějšími svátky jednotlivých náboženství. Odpoutat se od kulturních stereotypních středoevropských představ o Vánocích a Velikonocích jako „těch nejdůležitějších svátků“ v roce. Doba trvání: 30 minut Pomůcky: 3 různé puzzle – se zobrazením typického křesťanského, židovského a muslimského svátku Popis aktivity: Žáci nadále pracují ve stejných skupinkách. Každá skupinka dostane obálku s rozstříhaným obrázkem jednoho náboženství z jedné strany a s textem z druhé strany. Jejich úkolem je nejprve složit puzzle. Když se jim to podaří, budou mít z druhé strany popsáno, jaké jsou nejdůležitější svátky v každém náboženství a kdy se slaví. Jejich úkolem

Židovské svátky Roš Hašana (Nový rok) září - říjen Jeho oslava trvá dva dny. Nový rok je Dnem stvoření světa. Je to výročí šestého dne stvoření světa, kdy Bůh stvořil prvního člověka – Adama. Je to Den troubení na beraní roh – zvuk má probudit věřící z mravní ochablosti, Den připomínání si činů a jejich nápravy, a Den soudu – celý svět je souzený za svoje činy. Bůh určuje, kdo bude zapsaný do Knihy mrtvých nebo Knihy živých, komu je souzeno bohatství a komu bída. Není to svátek veselí a zábavy, ale svátek duchovního znovuzrození a ponoření se do sebe, probuzení se z náboženské lhostejnosti. Dalším významem tohoto dne je vyjádření naděje v budoucnost. Jom kipur (Den smíření) září - říjen Je nejvýznamnějším židovským svátkem a vyvrcholením sedmi dnů pokání po Novém roce. Hospodin v tento den dává odpuštění hříchů spáchaných vůči němu v minulosti, ale jen v případě, že se dotyčný duševně očišťuje od hříchů a upřímně se kaje. Na odpouštění hříchů mezi lidmi je potřebné požádat o odpuštění lidem, kterým bylo ublíženo.


STRANA 12


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ Pesach (Svátek nekvašených chlebů) březen - duben Připomenutí vysvobození Židů z egyptského otroctví. Hospodin vysvobodil lid deseti mocnými zásahy. Při posledním z nich pomřelo v Egyptě všechno prvorozené. Naživu zůstal pouze ten, kdo se postavil pod Boží ochranu. Na znamení této ochrany obětovala každá izraelská rodina Bohu beránka. Jeho krví potřeli rám dveří svého domu. Tak byli uchráněni před zkázou, která je minula. Odtud pochází židovský název Velikonoc „pesach“ (překročení), protože Bůh při posledním zásahu překročil domy Izraelců. Když Izraelci opouštěli Egypt, nestačilo jim zkvasit připravené těsto. Napekli jen nekvašené chleby (macesy) a proto se Velikonocím říká také Svátky nekvašených chlebů. Svátek začíná slavnostní hostinou. Nazývá se „seder“, což znamená řád. Večer se doma prostře nádherně stůl. Na stole je zapálená svíce, talíř se třemi macesy na památku tří praotců Izraele: Abrahama, Izáka a Jákoba. Na pokrývce je pět pokrmů připomínajících události z otroctví, osolená voda, hořké byliny, pečené drůbeží křídlo, které představuje beránka a čtyři kalichy. Každý kalich má své zvláštní jméno. První „byli jsme vyvedeni“, druhý „byli jsme zachráněni“, třetí „byli jsme vykoupeni“, čtvrtý „byli jsme přijati“. Otec během slavnosti předčítá vyprávění o odchodu z Egypta. I pro děti je něco připraveno. Tatínek vezme střední z těch tří macesů, pozvedne ho a rozlomí. Vezme jednu půlku a zabalí ji do bílého šátku a někde schová. Děti dávají pozor, kam to asi schovává. Potom třikrát zatleská a řekne: „Běžte to hledat.“ Děti s nadšením hledají a kdo tu polovinu najde volá: „Já jsem to našel“, a dostane slíbený dárek. Šavuot (Svátek týdnů) květen - červen Od počátku Pesachu jej dělí sedm týdnů. Souvisí rovněž s odchodem z Egypta. Svátek má jednak hospodářský význam: do jeruzalémského chrámu se nosilo první obilí z nové úrody pšenice – dodnes se chrámy zdobí květy nebo ratolestmi ze stromů. Taktéž připomíná den, kdy

Hospodin na hoře Sinaj vyhlásil svůj mravní zákon Desatero a odevzdal Mojžíšovi knihu Božího učení – Tóru. Sukot (Svátek stánků) září - říjen Rovněž souvisí s odchodem z Egypta, konkrétně s biblickým příkazem pobýt sedm dnů ve zvláštních stanech, respektive nevelkých provizorních přístřešcích pokrytých listnatými ratolestmi nebo chvojím, přes které musí být večer vidět na hvězdnou oblohu. Pobyt ve stanu připomíná vyprávění o tom, jak Židé putovali 40 let pouští, než se usídlili v Zaslíbené zemi. Zároveň je to také oslava úrody a vinobraní. Poděkování Bohu za úrodu se vyjadřuje při bohoslužbě máváním svazečku čtyř rostlin (cedr – citrusový plod, myrta, datlová palma a vrba). Rostliny v tomto svazečku symbolizují rovnost všech lidí, kteří mají držet spolu, a citrusové plody, starší i novější, symbolizují kontinuitu minulosti a budoucnosti. Věřící se stěhují zpět do svých domovů osmý den (Šeminy atceret – Svátek osmého dne) a jejich modlitba obsahuje prosbu za déšť, bez kterého by byla Zaslíbená zem jen vyprahlou pouští. Simchat Tóra (Svátek radosti z Tóry) září - říjen Slaví se devátý den po Sukotu. Oslavuje se jen mimo Izrael a je radostnou oslavou velikosti Tóry. Tancuje se s jejími svitky, vyjadřuje se radost z Písma, které je v modlitbě nazývané stromem života. Chanuka (svátek posvěcení chrámu) listopad - prosinec Připomíná Boží pomoc v době nouze a slaví se v zimě. V roce 164 př. n. l. Židé vedení Judem Makabejským zvítězili nad krutým panovníkem Sýrie – Antiochiem IV., který v Zaslíbené zemi zakázal obřady židovské víry a zneuctil jeruzalémský chrám. Ten byl potom opět zasvěcený Boží službě. Po zapálení sedmiramenného svícnu (symbol Boží přítomnosti v chrámu), došlo k zázraku: jediná konvička olivového oleje, která měla


STRANA 13


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ vystačit na jeden den, vydržela celých osm dní, přesně tolik, než trvala výroba dalšího oleje. Na památku toho se každý den během osmi dnů zapaluje jedna svíčka na osmiramenném svícnu (chanukija) ve směru zleva doprava.

s Marií, která v té době čekala dítě. “Když tam byli, naplnily se jí dny, kdy měla porodit. I porodila syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo...” (Lukáš 2,1-7)

Purim (Svátek losů) únor - březen Nejveselejší svátek. Připomíná, jak zlý vezír Haman chtěl vyhladit všechny Židy, a proto si házel losy (házel si mincí), kdy by byl nejpříhodnější den pro jeho strašný čin. Díky legendární královně Ester a jejímu strýčkovi Mordechajovi se plán nevydařil. Při této příležitosti se konají veselé hostiny, maškarní průvody pro děti, hrají se divadelní hry o královně Ester. Součástí svátku je obdarovávaní chudých a posílání dárků – sladkostí přátelům a známým.

Velikonoce12 Připomínáme si Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Středa se lidově nazývá „škaredá“ nebo „černá“ a připomíná, jak Jidáš Iškariotský, jeden z dvanácti učedníků, odešel k velekněžím, aby jim Ježíše zradil. Čtvrtek se jmenuje „zelený“ podle hořkých bylin, které připomínaly hořkost egyptského otroctví. Ježíš večeřel se svými učedníky. Když bylo po večeři, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Potom vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Tak ustanovil večeři Páně, kterou slavíme dodnes. Velký pátek je den ukřižování a smrti Ježíšovy a je největším svátkem evangelických křesťanů. Pán Ježíš svou obětí na kříži přemohl zlo, peklo a smrt. Bílá sobota má název odvozený od bílých rouch, do kterých se oblékali katechumeni při přijímání křtu. Ve 4. století byla velikonoční noc spojena s křestním shromážděním a vznikla velká křestní noc církve a tím došlo ke spojení Velikonoc a křtu. Neděle, třetí den po ukřižování, se nazývá Boží Hod velikonoční a je to den vzkříšení. Čteme o tom, jak ženy přišly k hrobu, nalezly odvalený kámen, a když vstoupily dovnitř, oslovil je anděl, který jim řekl: „Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde!“ K Velikonocím patří beránek. Představuje Božího Beránka, Krista, a znázorňuje se s praporem vítězství. Symbolem Velikonoc je také vajíčko, protože něco skrývá, je jako zamčený hrob, ve kterém je přesto ukryt život. Dále je to velikonoční koleda – pomlázka, která patří k velikonočnímu pondělí. Obchůzka po domech, veršovaná přání, polévání vodou a hlavně šlehání

Tiša Be-av (Vzpomínka zničení chrámu) červenec - srpen Je nejvýznamnějším smutečním dnem. Připomíná několik tragických událostí, které se odehrály devátého dne měsíce Av: Zničení prvního a druhého jeruzalémského chrámu (v r. 586 př. n. l.), vypovězení Židů z Anglie v r. 1290 a Španělska v r. 1492. Vyhoštění byl pro Židy jeden z nejtěžších trestů. Na jeho ospravedlnění křesťané vytvořili Legendu o bludném Židovi Ahasverovi, která pochází ze 13. století a vypráví o židovském vrátném z Jeruzaléma, který údajně uhodil Ježíše Krista, když odcházel z Pilátova domu a chtěl si trochu odpočinout. Za tento čin byl Ahasver potrestaný tím, že nikde nemohl nalézt klidu a musel stále putovat z jednoho místa na druhé.

Křesťanské svátky Vánoce Oslava narození Ježíše Krista, ústřední postavy křesťanství. Narození Krista se slaví 25. prosince. V době prvního sčítání lidu v římské říši, které nařídil císař Augustus, se odebral Josef z města Nazareta do judského Betléma, aby se tu zaregistroval společně

12 http://smichov.evangnet.cz/ao/ao10.htm


STRANA 14


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ zelenými spletenými pruty přináší prý „pomlazení“. Odtud je název předmětu, dne, někde i celých Velikonoc. Když byl Kristus ukřižován, byli jeho učedníci naprosto bezradní, nešťastní, nevěděli, co mají dělat, a tak bloumali Jeruzalémem, naříkali a lkali. Až se sešli, právě na výročí svatodušních svátků, a tehdy byli osvíceni. Sestoupil k nim Duch svatý a řekl jim, co mají dělat. V tu chvíli pochopili, že mají jít do světa a hlásat slovo Boží. Od té chvíle také ovládali všechny jazyky, aby se domluvili s nevěřícími. Apoštolové se rozešli a pak se už nikdy v plné podobě nesešli. A na počest této události se slaví svatodušní svátky. Součástí letnic byla ale také zábava, tanec, hostiny, popíjení.

a následuje zhruba 3 měsíce po Malém svátku. Koná se dne 10. dhú ´l-hidždža, v den, kdy poutníci obětovávají ovci či jiné zvíře na památku proroka Ibrahíma, kterému Alláh nařídil obětovat jeho syna Ismacíla, aby vyzkoušel jeho poslušnost a oddanost. V poslední chvíli však byl Alláhem zaměněn za ovci. V tento den i ostatní muslimové po celém světě, ráno po společné sváteční modlitbě, obětovávají ovci či jiné zvíře a maso z této oběti rozdělují chudým a potřebným. V tento den si muslimové oblékají nové oblečení, navštěvují se navzájem a děti dostávají dárky nebo peníze. (tur. buyuk bairam, kurban bayram)

Aktivita 5 „Obhajoba a kritika náboženství“ Muslimské svátky Muslimské svátky jsou pohyblivé, neboť muslimové používají lunární kalendář, který je oproti slunečnímu o 11 dní kratší (33 let lunárních odpovídá 32 slunečním). Měsíce pak mají střídavě sudé 29 a liché 30 dní. Malý svátek by měl připadnout zhruba na 12-13. října, velký svátek pravděpodobně na 20. 12. 2007 (plus mínus 1-3 dny). Al-ídu ´s-saghrír nebo ídu ´l-fitr (Malý svátek) Tento svátek se koná dne 1. šawwálu po skončení postního měsíce ramadánu jako svátek přerušení půstu. Je to den děkování Alláhu, je nejradostnější událostí pro všechny muslimy v roce. V tento den se také platí almužna pro chudé nebo-li zakátu ´l-fitr. Oslavy trvají 2–3 dny. Lidé svátek začínají ráno společnou sváteční modlitbou. V tento den si muslimové oblékají nové oblečení, navštěvují se navzájem a děti dostávají dárky nebo peníze. Oslavy a tradice se v jednotlivých zemích liší, v některých zemích děti chodí koledovat tak jako u nás. (tur. seker bayram) Ídu ´l-adhá (Svátek oběti či velký svátek) Spadá do období velké poutě v Mekce (hadždž)

Cíl: Diskutovat, zabývat se nejdůležitějšími stereotypy a předsudky vůči náboženstvím. Učit se argumentovat, klást otázky, zamýšlet se na pojmy jako je pravda, lež, spravedlnost, smysl života aj. Doba trvání: 45 minut Pomůcky: texty s nejčastěji zmiňovanými mýty, stereotypy a předsudky týkajícími se jednotlivých náboženství Popis aktivity: 1. Do třetice se ve skupince změní probírané náboženství. Každá ze tří skupinek se ještě rozdělí na polovinu. První polovina se bude připravovat na roli obhájců náboženství, druhá polovina bude náboženství kritizovat. Skupiny musí dopředu promyslet, co si na ně ti druzí připraví – na popud lektorů sepíší seznam nejčastějších mýtů, stereotypů a předsudků souvisejících s náboženstvím a pokusí se najít argumenty do diskuse. Pokud skupinky nebude nic napadat, lektoři jim pomohou. Skupinky se kdykoli mohou zeptat lektora na vysvětlení nebo upřesnění. Pokud je jejich argumentace chybná, lektor je na to taktně upozorní. Čas na přípravu: cca 15 minut.



STRANA 15

INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ 2. Poté si všichni sednou do kruhu a každá skupina vystoupí se svou kritikou a obhajobou. Začnou kritici, obhájci reagují. Jako obhájci se mohou zapojit i členové jiných skupin. Lektoři kontrolují, aby diskusi o každém náboženství náležel stejný čas, cca 10 minut. Texty: Židé • jsou lakomí • okrádají • mají velké nosy • vybírají svým dětem partnera (tj. manžela, manželku) • pořád se modlí • zavraždili Ježíše Krista • jsou zrádci • ctí rodinu • jsou líní • jsou vzdělaní a moudří • chtějí ovládnout svět Muslimové • jsou náboženští fanatici a sebevrazi • diskriminují ženy tím, že je nutí chodit zahalené • neradi se fotografují • nosí dlouhé vlasy • při jídle sedí na zemi a jedí rukama • jsou špinaví a bydlí v poušti Křesťané • mají hodně dětí, protože nepoužívají antikoncepci • mohou páchat hříchy, když se po nich vyzpovídají a poprosí Boha o odpuštění Autorky metodiky: Klára Jíchová, Jana al Oukla, Ruth Weinegerová (2008)


INTERKULTURNÍ DÍLNA SVĚTOVÁ MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ

Recommend Documents