Integrace azylantů Výzkumná zpráva pro Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky

Integrace azylantů Výzkumná zpráva pro Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Oddělení pro Českou republiku

Zpracoval: Zdeněk Uherek

Recenzent: Mgr. Věra Honusková

Etnologický ústav Akademie věd České republiky Oddělení etnických studií Praha 2002

Tento text byl vypracován na základě objednávky úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, oddělení pro Českou republiku.

Tato zpráva je založena na šetření, které probíhalo v českých pobytových a azylových střediscích Ministerstva vnitra České republiky. Jádrem šetření bylo přibližně 50 rozhovorů s žadateli o azyl, se zaměstnanci pobytových a azylových středisek, s úředníky Ministerstva vnitra a s pracovníky nevládních organizací. Terénní šetření bylo doplněno studiem relevantních materiálů. Všem, kdo se na této práci podíleli, bychom rádi poděkovali.

2

Obsah

Úvod

4

Řízení o udělení azylu v České republice a integrační proces

5

Azylanti v České republice - Výchozí podmínky integrace azylantů - Státní integrační program - 1. Státní integrační program v oblasti jazykové přípravy - 2. Státní integrační program v oblasti integračních bytů - Integrace azylantů v oblasti zaměstnání - Integrace azylantů do lokální společnosti

15 17 18 19 21 24 26

Integrace azylantů a problematika slučování rodin

28

Koncepce integrace cizinců na území České republiky

30

Závěr

31

Doporučení

34

Odkazy

36

3

Úvod Proces integrace jedinců do nového prostředí byl studován již celou řadou antropologických a sociologických škol. Významné podněty pro studium otázek začleňování osob do nového prostředí přinesla bezesporu Chicagská škola, která studovala tuto tématiku v americkém velkoměstě. Zejména práce Roberta Ezry Parka, ale též Ernesta Burgesse, Louize Wirtha a dalších žáků této školy přinesly nové pohledy na postavení imigranta a problémy, se kterými se vyrovnává. Právě Robert Ezra Park rozpracoval v knize The City otázku kombinovaných vlivů různých institucí na život imigrantů. Některé tyto instituce si sami imigranti mezi sebou vytvářejí a rozšiřují tím nejen možnosti včlenění se do nového prostředí, ale také eliminují faktory, které mohou integrační procesy brzdit. Park se rovněž zabýval působením lokálního prostředí na imigrační skupiny a vlivy pracovního prostředí. Ve studii Community Organization and the Romantic Temper napsal: „Imigrantské společenství slouží zjevně k tomu, aby umožnilo imigrantovi žít. Životem však míníme něco více než pouhou fyzickou existenci. Člověk je takovým stvořením, že žije jako součást společnosti, žije ve svých přáních, snech a myslích jiných lidí“ (Park 1925: 118– 119). V návaznosti na svého předchůdce Williama Isaaca Thomase hovoří Park o čtyřech základních potřebách imigranta: „Musí mít místo, kde se cítí bezpečný (1), domov; místo, odkud může odcházet a kam se může vracet. Musí získávat (2) nové podněty, mít prostor k odpočinku, k novým zážitkům, dojmům. Musí být uznáván (3); to znamená, že musí patřit do nějaké společnosti, v níž má určitý status, musí patřit k nějaké skupině, v níž něco znamená, tam či onam. Musí být jedincem spíše než pouhou součástí ekonomické a sociální mašinérie. A konečně (4) musí mít v někom nebo něčem zalíbení, mít důvěrný vztah, třeba i jen k pouhé kočce nebo psovi, vůči kterým pociťuje náklonnost a ví, že je tato náklonnost opětována“ (Park 1967 : 119). K naplnění těchto tužeb mohou státní instituce poskytnout jen základní rámec, který však dává prostor pro širší sociální práci. Již ve 20. letech si chicagští sociologové uvědomovali, že tato sociální práce má být zakotvena v lokálním prostředí, kde imigrant začíná nový život. Ernest W. Burgess výstižně napsal: „Instituce obklopující imigranta jako kostel, škola a sousedská komunita jsou základními kulturními institucemi a přijetí tohoto faktu má dalekosáhlý dopad na politiku a programy v lokálních centrech“ (Burgess 1967 : 146).

4

Azylové řízení je v České republice procedurou, jejíž délka případ od případu kolísá. Může se trvat několik týdnů nebo měsíců. Jsou známy případy žadatelů, kterým byl azyl udělen velmi rychle, ale většinou se jedná o delší proces, který probíhá déle než jeden rok. Pokud žadatel o azyl tuto dobu žije v soukromí a má zaměstnání, velmi často u něho akt udělení azylu kontinuálně navazuje na předchozí proces adaptace na podmínky České republiky. Pokud naopak do této doby setrvával v pobytovém středisku Ministerstva vnitra, jde o kvalitativní změnu, životní předěl. Azylant se vrací do společenského života ze zařízení, které svými rysy v některých ohledech připomíná goffmanovskou totální instituci.

Řízení o udělení azylu v České republice a integrační proces V České republice je řízení o udělení azylu uskutečňováno od jejího vzniku v roce 1993. Roku 1993 také Česká republika přijala Dohodu OSN o postavení uprchlíků z roku 1951. Již předtím se k této dohodě přihlásila Československá republika roku 1990. Žadatelé o azyl začali do Československa, resp. České republiky, směřovat bezprostředně po demokratických změnách. První žádost o azyl byla zaznamenána v červnu roku 1990 a do konce tohoto roku bylo podáno celkem 1 602 žádostí o azyl. Výrazně převládali žadatelé z Evropy, a to převážně z postkomunistických států. V roce 1990 byli nejpočetnější žadatelé z Rumunska (1 080), dále žadatelé z Bulharska (168) a z tehdejšího Sovětského svazu (95). Již tento první rok řízení o udělení azylu předznamenal specifika složení žadatelů o azyl, mezi kterými hrají význačnou roli žadatelé z nedalekých postkomunistických států.1 V roce 1991 stoupl počet žadatelů o azyl na 2 226 osob a tuto hranici nepřekročil do roku 1997. V letech 1991 – 1997 průměrný počet žadatelů o azyl činil 1 743 osob ročně. Po celé toto období byly nejdůležitějšími zdrojovými evropskými zeměmi Rumunsko a Bulharsko, méně již území rozpadajícího se Sovětského svazu. Z mimoevropských států byly v tomto období stabilními zdrojovými zeměmi zejména Irák a Afghánistán. Evropské postkomunistické země (včetně Ruska) byly nadále primárním zdrojem žadatelů o azyl. Do 31. 12. roku 1997 zažádalo o azyl celkem 9 385 evropských žadatelů (včetně Ruska) oproti 4 328 mimoevropským (u 87 žadatelů nebyla zjištěna státní příslušnost nebo byli bez státní příslušnosti). Situace se krátce změnila v letech 1998 – 1999, kdy azylové řízení zahájilo celkem 8 169 žadatelů z Asie, převážně z Afghánistánu, Indie a Srí Lanky. 1

Asie byla zastoupena 75 žadateli (největší počet z Turecka, Íránu, Iráku a Afghánistánu), Amerika 14 žadateli (z Kuby) a Afrika 140 žadateli (převážně z Angoly a Nigérie). 5

Zvýšené počty žadatelů z uvedených zemí byly způsobeny vnitropolitickou situací v těchto státech. V dalších letech opět převládli evropští žadatelé. Změnilo se však jejich složení. Hlavní podíl evropských žadatelů o azyl v letech 2000 – 2001 tvořili žadatelé z Ukrajiny a Moldávie. V této době se také extrémně zvýšil počet zájemců o azyl v České republice (viz graf 1). Graf 1. Zdrojové oblasti žadatelů o azyl v letech 1990 - 2001 12000

Evropa

10000

Asie

8000

Afrika

6000

Amerika

4000

Bez stát. přísl.

2000 0 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001

Příčin prudkého vzestupu zájmu o Českou republiku ze strany žadatelů o azyl v letech 2000 - 2001 bylo několik. V prvé řadě vstoupil k 1. 1. 2000 v platnost nový zákon o azylu č. 325/1999 Sb. a k 21. 11. 2000 novela zákona o zaměstnanosti pod č. 369/2000 Sb. Působením těchto norem se zlepšily podmínky žadatelům o azyl a azylantům mimo jiné i v přístupu na trh práce.2 Současně došlo k zavedení vízové povinnosti pro řadu států bývalého Sovětského svazu. Zvýšila se také ochrana trhu práce vůči pracovní migraci, mimo jiné i pomocí zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky, který vstoupil v platnost ve stejnou dobu jako nový zákon o azylu. Výsledkem bylo, že část pracovních migrantů začala využívat řízení o udělení azylu jako možnost legalizace pracovního pobytu. Takto jednali zejména občané některých zemí bývalého Sovětského svazu. Zvýšil se počet žadatelů o azyl především z již zmiňované Ukrajiny a Moldávie, ale též počet žadatelů z Ruska a Rumunska (viz graf 2). Vzrůstem podílu pracovních migrantů na počtu žadatelů o azyl se současně zvýšil počet zamítnutí udělení azylu.

2

Zákon 325/1999 Sb. azylanty téměř ve všech ohledech zrovnoprávnil s občany státu, pouze s omezením volebního práva a práva být volen. Azylanti jsou též osvobozeni od výkonu vojenské služby a nesmějí být přijati do některých vybraných zaměstnání (podrobněji Integration Rights and Practices… 2000). 6

Graf 2. Počty žadatelů o azyl ze států, u kterých byl v letech 2000 - 2001 zaznamenán největší přírůstek žádostí o azyl

4500 4000 3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0

Ukrajina Moldávie Rusko Rumunsko

1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001

Vzhledem k nastalé situaci (využívání azylového řízení k legalizaci zaměstnání, zahájení řízení o azylu s cílem vyhnout se vyhoštění a zahájení azylového řízení s cílem nelegální migrace do zemí EU) i vzhledem k potřebě harmonizovat azylový zákon se zákonnými normami v EU3 byla v roce 2001 vypracována novela azylového zákona, která vstoupila v platnost k 1. 2. 2002. Tato novela především omezuje žadatelům o azyl přístup na pracovní trh,4 omezuje jejich možnosti privátního bydlení a stimuluje žadatele o azyl, aby nejednali protiprávně. Neredukuje přitom práva azylantů. V důsledku legislativních změn se počet žadatelů o azyl snižuje. V roce 2001 žádalo o azyl v průměru 1 508 osob měsíčně, po změně zákona od února 2002 do srpna 2002 to je v průměru 652 osob měsíčně. Současně poklesl počet žadatelů z Ukrajiny a Moldávie, tyto státy však i nadále patří mezi zdrojové země s největším počtem žadatelů o azyl v České republice (viz tabulka 1).

Státní příslušnost Ukrajina Vietnam Moldávie

Gruzie Slovensko Arménie Rusko Indie

II-VIII 2002 874 505 491

3

397 304 296 254 244

Zejména pokud jde o.otázku nezávislé odvolací instance. Povolení k zaměstnání může být na žádost žadatele o azyl (po splnění zákonných podmínek) vydáno nejdříve jeden rok po podání žádosti o udělení azylu na území ČR. 4

7

Čína Bělorusko Irák Bulharsko Mongolsko Rumunsko Kazachstán Alžírsko Ázerbajdžán Uzbekistán Jugoslávie Nigérie Afghánistán Kyrgyzstán Makedonie Srí Lanka Senegal Sýrie Litva Pákistán Pobřeží slonoviny Turecko Maroko Bangladéš Polsko Burkina Faso Írán Nepál Thajsko Ghana Konžská dem. republika Libanon Etiopie Guinea Súdán Jordánsko Egypt Sierra Leone Tunisko Kuba Jemen Tádžikistán Angola Kamerun Keňa Libye Mali Somálsko Chorvatsko Rakousko

221 167 100 75 55 44 43 34 25 20 15 14 13 13 13 12 12 11 9 8 8 7 7 6 6 5 4 4 4 4 4 3 3 3 3 2 2 2 2 2 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

8

Tabulka 1. Žadatelé o azyl v České republice únor – srpen 2002 V České republice spadá řízení o udělení azylu pod jurisdikci Ministerstva vnitra České republiky. Ministerstvo vnitra také zřizuje nebo svěřuje k provozování ubytovací zařízení, která s řízením o udělení azylu souvisejí. Po podání žádosti o azyl je žadatel povinen se dostavit do přijímacího střediska.5 Jedná se o uzavřené zařízení, ve kterém má žadatel povinnost se zdržovat přibližně tři týdny. Během této doby jsou s ním provedeny nezbytné pohovory, lékařská vyšetření a je mu vystaven průkaz žadatele o azyl, který slouží k jeho identifikaci. Do přijímacího střediska není přístup volný, povolení zpravidla dostávají vedle zaměstnanců Ministerstva vnitra také pracovníci nevládních organizací zabývajících se uprchlíky. Tyto organizace garantují, že žadatel o azyl bude mít dostatek informací a možností konzultovat svoji situaci. Po ukončení pobytu v přijímacím středisku přichází žadatel o azyl do pobytového střediska, kde čeká na rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o udělení nebo neudělení azylu. Rozhodnutí ve věci vydává ministerstvo do 90 dnů od podání žádosti. Lhůtu však může prodloužit a této možnosti velmi často využívá. Proti rozhodnutí lze podat opravný prostředek soudu. Čekání na soudní přezkoumání trvá rovněž několik měsíců, takže není výjimkou, že žadatel o azyl stráví čekáním na rozhodnutí obou instancí jeden rok, a často i déle. Žadateli o azyl je poskytnuto zdarma ubytování a stravování, Ministerstvo vnitra hradí lékařskou péči a žadateli o azyl poskytuje kapesné ve výši 360,- Kč měsíčně na dospělou osobu. Pobytové středisko je zařízení otevřené a lze ho volně opouštět. Žadatel o azyl může za zákonem stanovených podmínek pobývat i v soukromí. Novela zákona o azylu však pobyt v soukromí vystavuje kontrole. Pobytová střediska se nacházejí v obcích Zastávka u Brna, Červený Újezd, Bělá pod Bezdězem, Stráž pod Ralskem, Zbýšov, Bruntál, Seč, Havířov, Kostelec nad Orlicí a Kašava, tedy většinou v menších sídlech s omezenými možnostmi kulturního vyžití a sociálních kontaktů s majoritním obyvatelstvem. V případě psychických či jiných obtíží se žadatelé o azyl v pobytových střediscích mohou obracet na sociální pracovníky. Svou činnost zde rozvíjejí humanitární organizace, které usilují o zlepšení jejich hmotné situace i o jejich vzdělávání a adaptaci na nové podmínky. V pobytových střediscích Ministerstva vnitra České republiky působí zejména Český helsinský výbor, který poskytuje právní poradenství, výuku českého, ale 5

Žadatelé o azyl podávají žádost o udělení azylu velmi často přímo v přijímacím středisku. 9

také anglického jazyka (pobytové středisko Červený Újezd a Bělá–Jezová). V Bělé–Jezové též v době výzkumu provozoval dílnu na výrobu recyklovaného papíru a kurz práce s počítačem. Český helsinský výbor zabezpečuje pro žadatele o azyl také cizojazyčné tiskoviny. Organizuje pánské a dámské kluby, zajišťuje promítání filmů. Další nevládní organizací, která pravidelně navštěvuje uprchlické tábory, je Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU). OPU provozuje právní, sociální a psychologické poradenství, dílny ručních prací určené ženám, ergoterapii, volnočasové aktivity a dováží materiální pomoc, zejména knihy, noviny a časopisy v mnoha jazycích. V době našeho výzkumu OPU realizovala v přijímacím a pobytovém středisku Červený Újezd a v pobytových střediscích Bělá–Jezová, Zastávka u Brna, Zbýšov a Stráž pod Ralskem projekt nazvaný Bezpečné těhotenství a mateřství. Projekt byl určen těhotným ženám a matkám s novorozenci a uskutečnil se pod záštitou Velvyslanectví Velké Británie, Charities Aid Foundation a žen diplomatů v Praze.6 OPU pravidelně spoluorganizuje pro děti žadatelů o azyl letní dětské tábory, soutěže, koncerty, sportovní dny a vánoční besídky. Společenské a kulturní vyžití žadatelů o azyl rozšiřuje také Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE). SOZE organizuje obdobné aktivity jako Český helsinský výbor a OPU, v posledních letech se nicméně věnuje především integraci uznaných azylantů. Důležitou institucí pro žadatele o azyl je také Česká katolická charita a nově, od roku 2001 také Multikulturní centrum Praha, které pravidelně vysílá do pobytových středisek dobrovolníky. Veškeré tyto nevládní organizace pravidelně konzultují svoji činnost s UNHCR a některé jejich aktivity jsou touto institucí podporovány finančně. Vybrané projekty, např. vzdělávání, podporuje UNHCR i přímo, případně usiluje o navázání mezinárodních kontaktů, import zahraničních vzorových řešení atd.7 Žadatel o azyl v pobytovém středisku je povinen dodržovat ubytovací řád, zaměstnanci pobytových středisek však vůči němu nemají žádné specifické kázeňské pravomoci. Přestože se jedná o zařízení, ze kterého je možné vycházet, pro adaptaci žadatele o azyl na nové podmínky, resp. integraci do prostředí cílové země, je podstatné, že se jedná o zařízení, jež se přibližuje popisu totální instituce, jak ji formuloval Erving Goffman v slavné knize Asylums. Goffman definuje totální instituci jako „místo pobytu a práce, kde je velký počet umístěných jedinců na delší dobu odříznut od širší společnosti, společně 6 7

V roce 2002 program změnil název, ale jeho ideová náplň zůstala zachována. Aktivita tohoto typu byla vyvinuta v první polovině roku 2002 zejména v oblasti vzdělávání žadatelů o azyl. 10

veden a uzavřen a kde je oficiálně řízen jejich veškerý život“ (Goffman 1968 : 11). Lidé v urbanizované společnosti mají tendenci vykonávat každodenní činnosti jako spát, jíst a bavit se na oddělených místech a zpravidla během dne bývají v kontaktu s různými sociálními skupinami. Pobytové středisko působí jako totální instituce tím, že jsou tyto činnosti soustředěny na jedno místo a okolo jsou pořád titíž lidé. Pobytová zařízení poskytují žadatelům o azyl vše, co je potřebné k životu, a to téměř ve stejném rozsahu, ať jedinec volí přístup k životu aktivní nebo pasivní. Pobytová zařízení jsou totálními institucemi také v tom smyslu, že se zde téměř nic neprodukuje. Vše je soustředěno na provoz samotné instituce. Žadatele o azyl, kteří pobytové středisko využívají, lze rozdělit do tří skupin. První skupina jej využívá jako zastávku na cestě ze země původu do států Evropské unie. Tato skupina zde pobývá krátce, Česká republika je pro ni zemí tranzitní a nebuduje si zde k žádným místům nebo institucím hlubší vztah. Azylovou procedurou tato skupina legalizuje svůj pobyt na území České republiky a to jí poskytuje čas k přípravě další cesty. Druhá skupina využívá pobytové středisko jako zázemí pro výdělečné aktivity na území České republiky. Tato skupina pobývá na území České republiky delší dobu, vytváří si zde k různým místům citová pouta,8 získává kontakty s místním obyvatelstvem, proniká do místních sociálních struktur, někdy má i zájem zůstat v České republice natrvalo. Jádro této skupiny však tvoří lidé, kteří přijeli pouze za výdělkem a následně se vracejí do země původu. Azylová procedura je pro ně legalizací pobytu. Třetí skupina je tvořena uprchlíky, kteří vyhovují konvenci z roku 1951. Jejich pohnutky, proč požádali o azyl právě v České republice, jsou různorodé, ale velmi často zde hraje roli otázka přístupu do České republiky ze země původu (malé překážky tomu, aby se žadatel o azyl do země dostal), sociální kontakty, které zde žadatel měl (známí, příbuzní atd.) a představa přiměřených životních podmínek v demokratickém státu. Skupina si vytváří pouta k místu pobytu a sociální kontakty s perspektivou do budoucna. Azylová procedura pro tyto žadatele znamená příslib nového života v České republice a legalizaci pobytu v zemi, kde s větší nebo menší pravděpodobností hodlají zůstat. Hranice mezi těmito skupinami jsou prostupné. Lidé z třetí skupiny mohou přecházet do první nebo druhé a naopak. Velikost všech tří skupin se špatně 8

Na Zakarpatské Ukrajině ověřoval tým oddělení etnických studií v červenci a v srpnu v roce 2001 ve složení: Zdeněk Uherek, Naďa Valášková, Kateřina Plochová a Mikuláš Mušinka. Tento výzkum nebyl součástí šetření pro UNHCR. 11

odhaduje, ale zdá se, že třetí skupina je v současné době početně nejslabší a skupina druhá byla na konci roku 2001 početně nejsilnější a nyní s novelou zákona oslabuje. Azylanti se rekrutují ze třetí skupiny, neboť žadatelé o azyl z první skupiny nečekají na výsledek azylového řízení a žadatelé z druhé skupiny téměř nikdy nevyhovují podmínkám pro udělení azylu. Proto nás tato skupina v této studii primárně zajímá a soustředíme na ni největší pozornost. Každá z uvedených skupin se chová odlišně. Zatímco jedinci z první skupiny jsou soustředěni jen na sebe a svoji skupinu, druhá hledá pracovní příležitost. Ze třetí skupiny pak jsou často účastníci výukových kursů a lidé, kteří se snaží pochopit společenské dění v České republice a načerpat o tomto státě co nejvíce informací. Přesto je i v této skupině celá řada lidí, kterým se zdá málokterá činnost smysluplná. Jediný jasně definovaný smysl pobytu v této totální instituci je čekání na klíčový okamžik, kdy se rozhodne o dalším osudu žadatele. Pro někoho je tímto klíčovým okamžikem přechod hranic do Evropské unie, pro jiného rozhodnutí azylového řízení. Vzhledem k tomu, že další vývoj vlastního životního osudu je pro mnoho žadatelů o azyl nejistý, podvazuje to jejich vlastní aktivitu. Přestože je pro žadatele připravována celá řada sociálních programů, ne vždy jsou tyto možnosti využívány, včetně jazykových kurzů. I žadatelé, kteří se rozhodli setrvat až do skončení řízení o udělení azylu, často nevědí, jaký jazyk má v daném okamžiku smysl se učit. Jediná činnost, která má zjevně smysl, je jíst, spát a čekat. Pracovníci pobytových středisek konstatují, že žadatelé o azyl během pobytu přibírají na váze, ale přesto právě kolem jídla a stravování vzniká celá řada nedorozumění a stížností. Potřeby a nároky na množství stravy a čas jídla se mezi žadateli značně různí. Ubytovací řád naopak stanovuje místo a čas vydávání jídel. Jídelna má být navíc jediným prostorem, kde se pokrmy, kromě suchého pečiva a stravy pro malé děti, konzumují. Hygienický předpis určuje, že do 3 hodin po uvaření se teplé jídlo musí vydat, zkonzumovat a případný zbytek zlikvidovat. Pracovníci pobytových středisek v tomto smyslu chrání zdraví svých klientů, ale na druhou stranu se dotýkají jejich individuality v oblasti toho mála činností, které pro ně neztratily smysl. Pobytová střediska jsou kolektivními zařízeními a dlouhodobý pobyt v nich je psychicky náročný zejména pro osoby, které jsou zvyklé žít v rodinném prostředí. Nejsou ubytováni jednotlivě, ale po dvou či třech, s dalšími lidmi, které před tím nikdy neviděli. Při jejich ubytovávání se respektuje etnický původ, aby se byli schopni mezi sebou bez problémů dohovořit. Rodiny sice 12

získávají vlastní pokoj, ale jednotlivci i rodiny jsou neustále vystaveni jevu, který Goffman nazývá „interpersonal contamination“ (Goffman 1968) – téměř veškeré věci, které žadatele o azyl obklopují, jsou používány ještě někým jiným a po někom jiném. I on sám jako by se tak stával součástí instituce. Instituce mu na jednu stranu pomáhá začlenit se do společnosti, na druhou stranu ho svazuje, zbavuje odpovědnosti za vlastní život. Tato myšlenka je několikrát vyjádřena též v knize Vladimira Borody Bez hrdinů, která pojednává o pobytovém středisku Červený Újezd: „Nad člověkem prostě visí rozvrh dne a morduje ho ….. Mně se třeba v tuhle chvíli vůbec nechce jíst, třeba by se mi chtělo někam zalézt a stýskat si, ale …. , to proklaté ‘ale’, ale jestli nechci mít hlad, musím ten stesk odmrštit a jít do jídelny… Do tlupy sobě podobných. Každý má svoji náladu, svoje chutě, někdo má rád holky, jiný vdolky. Potom všichni, i ti, co mají rádi samotu, jsou posazeni k dlouhým stolům, zapatlaným předchozími strávníky čímsi lepkavým a ohavným … U kanystru s čajem je obrovský dav, nechceš se tlačit, ale …, zase ‘ale’, ale jinak na tebe čaj nevystačí…” (Boroda 1999: 21).9 Jednotlivci i rodiny proti tomuto jevu alespoň částečně bojují například tím, že se snaží vystupovat jako co nejautonomnější ekonomické jednotky. Z více zdrojů (personál pobytových středisek i sami uprchlíci) jsme zaznamenali zájem žadatelů o azyl raději hospodařit se zvýšeným rozpočtem, než se stravovat ve společných jídelnách, i za předpokladů, že by to pro ně bylo organizačně náročnější. Nákup potravin, vaření a společná konzumace stravy v rodinném kruhu vrací v mnoha kulturách společenské funkce a vážnost ženě a podstatně posiluje koherenci rodiny. Tohoto jevu si všimli nejen antropologové, ale i vedoucí pobytových středisek. Lze doložit, že i v pobytových střediscích, kde pro individuální přípravu jídel nejsou podmínky (v ubytovacích částech jsou pouze malé přípravny na kávu, jedna připadá na několik desítek osob), si žadatelé o azyl tajně vaří i na přípravu náročná jídla. V azylovém zařízení v Havířově, které je vybaveno samostatnými kuchyňkami, se prý samostatné vaření osvědčuje. Jiným příkladem „interpersonal contamination“ je fakt, že obyvatelé jednotlivých pokojů kromě kuchyněk a jídelny společně sdílejí chodby, WC, sprchy a koupelny. Často dochází k nežádoucímu kontaktu se sousedy v době provádění osobní hygieny a v dalších situacích, kdy je člověk rád sám. Právě žadatelé o azyl ze třetí skupiny, kteří jsou středem našeho zájmu, trpí tímto typem „interpersonal contamination“ nejvíce, protože zůstávají v pobytových střediscích nejdéle. „Dělníci“ z druhé skupiny ráno odcházejí a vracejí se až večer, pokud k tomu mají podmínky, preferují privátní bydlení. Žadatelé o azyl z první skupiny pobývají v pobytových střediscích jen krátce. 9

Navštívili jsme pobytové středisko Červený Újezd. Žádné dlouhé stoly jsme v jídelně neviděli, ani jsme neměli pocity popsané v úryvku, ale právě na konfrontaci pohledu zvnějšku a zevnitř je třeba brát zřetel. 13

Žadatelé třetí skupiny setrvávají v pobytových střediscích mnohdy i více než jeden rok. Jeden z úspěšných žadatelů o azyl nám sdělil, že se spolu s těhotnou družkou v pobytovém středisku celkem pětkrát stěhovali kvůli sousedům, zejména kvůli jejich hlučnosti. Našli si tichý pokoj, přestěhovali se do něj a netrvalo dlouho a někam blízko se přistěhovali hluční sousedé. Našli si jiný pokoj, jenž se uvolnil po žadateli o azyl, který odcestoval, a situace se zakrátko opakovala a potom ještě třikrát.10 Nemůžeme v tuto chvíli posoudit, zda sousedé citovaných respondentů byli opravdu tak hluční. Z výpovědi, kterou máme k dispozici, je však patrné, jak je psychicky náročné žít delší dobu v těsné blízkosti osob, se kterými jedinec není svázán blízkými kontakty a přitom je nucen s nimi sdílet i tu část života, v níž preferuje samotu. Nepohodlnou situaci řeší alespoň změnou prostorové lokace. Snaží se před svými sousedy utéci a tím opět posiluje svoji individualitu a nabývá pocit jistoty, že je schopen situaci řešit. Podobné problémy jsou spojeny s možností přizpůsobit si žitý prostor vlastnímu vkusu a potřebám. Žadatelé o azyl jsou zjevně pyšní, když jim pochválíme výzdobu pokoje nebo uspořádání nábytku v jejich pokoji, a to i v případě, že veškeré vybavení, včetně potahových látek, záclon atd. získali z humanitární pomoci. Žadatelky o azyl ze Slovenska v pobytovém středisku ve Stráži pod Ralskem s hrdostí ukazovaly, jak jsou schopny i při početných rodinách s malými dětmi udržet v ubytovacích prostorách čistotu a pořádek.11 Podobné reakce zaznamenáváme při prezentaci výsledků zájmových kroužků a skupin. Veškeré zmíněné aktivity posilují individualitu žadatelů o azyl, zvyšují jejich sebehodnocení, pomáhají jim překonat nečinnost, nedostatek podnětů v přítomnosti a ztrátu perspektiv do budoucnosti. Stav nečinnosti a nedostatku podnětů může snadno vyústit v nostalgické chování. Jedná se o jev, kterému se málokterý migrant bezezbytku vyhne. Charles Zwingmann ukazuje, že nostalgické chování není pouhou reakcí na prostorové oddělení od některých referenčních objektů, ale že souvisí s celkovou orientací osobnosti ve vztahu k času. Za normálních okolností by člověk měl nacházet uspokojení v celém spektru psycho-temporálních aktivit. To znamená v projekci (do budoucnosti), v participaci (v přítomnosti) i v retrojekci (do minulosti). Přebujelá retrojekce, „tj. nostalgická reakce nastává tehdy, když existence v přítomnosti (realitě) je nepříjemná nebo bolestná a/nebo projekce nenabízí odpovídající uspokojení, protože nějaká překážka (skutečná nebo smyšlená) blokuje postup k cíli“ (Zwingmann 1973 : 22). Proto je důležité vytvářet prostředí, v němž žadatel o

10

Výzkum 27. 11. 2001. Tento příklad byl zaznamenán v souvislosti se šetřením, které nebylo přímou součástí výzkumu pro UNHCR, ale proběhlo pod vedením stejného řešitele na jaře roku 2001. 11

14

azyl, stejně jako azylant, vyhlídky do budoucnosti, které si buduje přítomným chováním, neztrácí. Zejména žadatelé o azyl, kteří patří ke třetí jmenované skupině a pro něž se Česká republika stane s největší pravděpodobností cílovou zemí, se snaží najít pozitivní vztah k žitému prostoru a k lidem, kteří k němu patří. Snaží se také v tomto prostoru nikoli najít práci za každou cenu, ale pozitivní uplatnění. Po prostorovém přemístění hledají v cílové zemi stabilizaci. Stabilizace však přichází až po několika letech. Mladá respondentka, která získala azyl po dvou letech a dvou měsících strávených v pobytových zařízeních, změnila v Čechách čtyřikrát lokaci: nejprve se dostala do přijímacího střediska ve Vyšních Lhotách, následovala Zastávka u Brna, po první instanci Seč, kde dostala vyrozumění o udělení azylu. V době výzkumu pobývala v integračním azylovém středisku (neuvádíme jméno, aby respondentku nebylo možné identifikovat). V zařízeních Ministerstva vnitra žila od 17 let a v době výzkumu jí bylo téměř 20. Azyl získala nedávno a na integrační byt se zpravidla opět čeká, někdy i několik let. Stěhování po České republice z jednoho pobytového zařízení do jiného nelze hodnotit jednoznačně negativně. Žadatelé o azyl vnímají určitou změnu, vývoj situace. Na druhé straně se však stěží mohou sžít s prostředím, kde působí, najít si zde přátele nebo známé z řad majoritní populace. Zejména do 1. 2. 2002, kdy získali se žádostí o azyl i možnost pracovat bez nutnosti žádat o povolení k zaměstnání, které je zpravidla udělováno nejdříve po jednom roce od podání žádosti o azyl, vyzkoušeli i drobné nekvalifikované sezonní práce, které trochu vylepšily jejich finanční situaci, ale proces vnitřního sžívání s novým prostředím může být s novými a novými přesuny jak posílen, tak i naopak narušen. Když jsme se zmíněné azylantky zeptali, kde se jí nejvíce líbilo, odpověděla, že v přijímacím středisku ve Vyšních Lhotách, neboť všichni tam byli plni očekávání, kam se dostanou. Vzhledem k dlouhé azylové proceduře a specifickým podmínkám, ve kterých žadatelé o azyl žijí, lze konstatovat, že uznaného azylanta charakterizuje velmi často psychická únava a pocit nejistoty.

Azylanti v České republice První žádosti o azyl byly v České republice pozitivně vyřízeny v roce 1990. Do 30. 4. 2002 bylo celkem vydáno 2 123 kladných rozhodnutí o udělení azylu (dříve podle terminologie české legislativy postavení uprchlíka). Byly to přibližně 4% žádostí o udělení azylu. Pro Českou republiku je charakteristické, že zatímco počet žádostí o udělení azylu se od druhé poloviny 90. let zvyšoval, 15

počet kladných rozhodnutí o poskytnutí azylu stagnuje. Nejvíce kladných rozhodnutí bylo vydáno v roce 1991, z nichž největší část tvořila kladná rozhodnutí pro žadatele o azyl z Rumunska (325 kladných rozhodnutí) (viz tabulka 2).

16

Rok

Počet žadatelů o azyl

1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 Celkem

1 602 2 226 841 2 207 1 187 1 417 2 211 2 109 4 085 7 220 8 788 18 094 51 987

Počet kladně vyřízených žádostí 30 776 251 251 116 59 162 96 78 79 133 83 2 114

Procentuální podíl kladně vyřízených žádostí 1,9% 34,9% 29,8% 11,4% 9,8% 4,2% 7,3% 4,5% 1,9% 1,1% 1,5% 0,5% 4%

Tabulka 2. Přehled počtu žadatelů o azyl a kladně vyřízených žádostí v letech 1990-2001

Nejvíce kladných rozhodnutí o udělení azylu v období 1990 – 31. 8. 2002 bylo doručeno občanům Rumunska (474, tj. 22%), dále občanům Afghánistánu (233), občanům bývalého Sovětského svazu (175),12 Vietnamu (156) a Arménie (133). Složení žadatelů o azyl a azylantů se z hlediska státní příslušnosti liší. Zatímco mezi žadateli o azyl převládali v posledních letech Ukrajinci, Vietnamci, Moldavané, Gruzínci, a Slováci, kladná rozhodnutí o udělení azylu v období od 1. 1. 2000 do 31. 8. 2002 získali zejména občané Běloruska (55), Afghánistánu (48), Arménie (21), Iráku (18) a Jugoslávie (18). K 31. 8. 2002 pobývalo na území České republiky 1 291 osob s uděleným azylem, to znamená přibližně 61% z těch, kterým byl azyl udělen. Ostatním osobám, kterým byl azyl udělen, byl později odňat, případně jej pozbyli, vzdali se ho nebo jim zanikl. Mezi azylanty v České republice převažují muži nad ženami. V letech 1990 – 2001 byl azyl udělen celkem 1 331 muži a 783 ženám. Postupně se však počet kladných rozhodnutí o udělení azylu mužům a ženám vyrovnává. Tuto tendenci ukazuje následující tabulka.

12

Poslední kladná rozhodnutí byla vydána občanům s tímto státním občanstvím v roce 1996. 17

Tabulka 3. Pohlaví azylantů Rok udělení azylu muži 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 Celkem

27 527 173 155 65 35 96 58 40 41 74 40 1331

ženy celkem 3 249 78 96 51 24 66 38 38 38 59 43 783

30 776 251 251 116 59 162 96 78 79 133 83 2114

podíl žen v procentech 10 32 31 38 44 41 41 40 49 48 44 52 37

Výchozí podmínky integrace azylantů Integrace azylanta, to znamená začleňování do společnosti, která jej obklopuje, úzce souvisí s vyvazováním se z institucionálních vazeb vytvořených pro žadatele o azyl a jejich nahrazováním vazbami novými. Současně by mělo v procesu integrace docházet i k obnovování takových přístupů k realitě, které během azylové procedury azylant nepotřeboval, nebo mu byly nedostupné. Po udělení azylu je azylantovi vystaven průkaz k povolení pobytu a opouští pobytové středisko pro žadatele o azyl. Pokud nemá možnost samostatného privátního bydlení, podepisuje smlouvu s azylovým integračním střediskem, kde je mu nabídnuto ubytování. Integrační azylové středisko podle §80, odst. 3, zákona č. 325/1999Sb. o azylu provozuje Ministerstvo vnitra nebo právnická osoba v rozsahu pověření uděleného ministerstvem za úplatu a podle odst. 3 §79 téhož zákona slouží k přechodnému ubytování cizinců, kterým byl udělen azyl. V současné době se integrační azylová střediska nacházejí v Zastávce u Brna, v Hošťce, v Ústí nad Labem – Předlicích a v Jaroměři. V integračním azylovém středisku dostává azylant k užívání byt nebo pokoj, hospodaří samostatně, pokud nemá zaměstnání, dostává sociální dávky, které jsou rovnocenné se sociálními dávkami, jež by za daných podmínek dostával občan České republiky. Azylant má zdravotní a sociální pojištění. Ubytování mu poskytuje Ministerstvo vnitra, které s azylantem podepisuje nájemní smlouvu většinou na 6 měsíců. Po šesti měsících by se měl azylant vystěhovat. Buď si 18

během uvedeného půl roku najde bydlení sám, nebo je mu Ministerstvem vnitra nabídnut integrační byt. Nabídka je jediná a azylant ji buď přijme, nebo si musí bydlení zabezpečit sám. Protože však nabídka velmi často do šesti měsíců nepřichází, v integračním azylovém středisku zůstává, někdy i několik let. Pobyt v integračním azylovém středisku poskytuje více prostoru pro vlastní rozhodování a kreativitu. Azylant se sám stravuje, ošacuje, sám hospodaří, většinou si sám dovybavuje pokoj nebo byt, který má k dispozici. Velmi často si právě v této době vytváří hmotné zázemí k tomu, aby mohl po dalších šesti měsících začít žít zcela samostatně. V současné době existují charitativní organizace, které v začátcích pomáhají a na které se lze obrátit. Především se jedná o již zmíněný Český helsinský výbor, Organizaci pro pomoc uprchlíkům, Českou katolickou charitu a zejména Poradnu pro integraci a Sdružení občanů zabývajících se emigrací (SOZE), které jsou přímo na integraci azylantů specializované. Veškeré tyto nevládní organizace spolupracují s UNHCR a částečně je jejich činnost UNHCR sponzorována. Některé projekty těchto nevládních institucí hradí též stát. Ještě před pěti lety byla situace komplikovanější. Při výzkumech azylantů z Bosny a Hercegoviny jsme zaznamenávali, že azylanti začínali střádat jako domácí výbavu i kelímky od jogurtů, které uschovali a používali na pití.13 Protože má azylant prostor pod vlastním uzavřením, provádí si v něm i náročnější úpravy, jeho přebývání už lze nazvat skutečným bydlením. Bydlení si také hradí, platí za elektřinu, vodu, plyn apod. V této době také spadá pod státní integrační program, jehož podmínky jsou zakotveny v hlavě IX zákona 325/1999 o azylu ve znění pozdějších předpisů. V roce 2002 byl hlavním partnerem státních orgánů při zabezpečování státního integračního programu Svaz občanů zabývajících se emigranty.

Státní integrační program Státní integrační program je zaměřen na pomoc azylantům při jejich začleňování do české společnosti. Netýká se žadatelů o azyl. Jeho hlavní náplní je vytvoření předpokladů pro získání znalostí českého jazyka a zajištění bydlení azylantů. Pro státní integrační program schvaluje vláda České republiky každoročně kvóty a finanční prostředky.

1. Státní integrační program v oblasti jazykové přípravy 13

Výzkum prováděli Zdeněk Uherek a Naďa Valášková v zařízení Ministerstva vnitra v Ústí nad Orlicí. 19

Podle zákona o azylu státní integrační program v oblasti získávání znalostí českého jazyka realizuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy formou bezplatného jazykového kurzu. Státem hrazené kurzy českého jazyka zabezpečuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na základě pokynu č.j. 21 153/2000-35 ze 4. června 2000 s platností od 1. července 2000. Pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy v souladu se zněním §70 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s usnesením vlády České republiky č. 25 ze dne 5. 1. 2000 o pokračování zabezpečení integrace osob s přiznaným postavením uprchlíka, azylantů a cizinců s trvalým povolením k pobytu, stanovuje, že bezplatná možnost realizovat kurzy českého jazyka bude azylantům nabídnuta 30 dnů po sdělení Ministerstva vnitra o udělení azylu. Samotnou realizaci zabezpečuje odbor 35 – celoživotního vzdělávání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Pokyn dále určuje, že nabídka bude organizována prostřednictvím vzdělávací instituce, pověřené na základě výběrového řízení zorganizovaného uvedeným odborem, a bude probíhat ve skupinových i individuálních kurzech s časovou dotací 100 hodin v případě individuální výuky a 150 hodin v případě výuky skupinové s dobou trvání kurzu maximálně 10 měsíců v místě, které bude sjednáno s azylantem (azylanty) při provedení nabídky. Po zvládnutí kurzu vydá vzdělávací instituce posluchačům osvědčení o jeho absolvování .14 Ve výběrovém řízení, při kterém Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy požadovalo zabezpečení kurzů v průběhu celého roku po celém území České republiky a zajištění skupinové i individuální výuky, zvítězila Akademie J. A. Komenského se sídlem 118 43 Praha 1, Tržiště 20. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy s ní uzavřelo smlouvu do 31. 12. 2002. Šetření pro účely této studie ukázalo, že od 16. 8. 2000 se realizovaly kurzy tak, že Ministerstvo vnitra předalo seznam azylantů Ministerstvu školství, mládeže a 14

Do 1. 7. 2000 byl postup při organizaci kurzů následující: kurz zajišťovaly školské úřady – především ty, na jejichž území bylo zřízeno pobytové integrační středisko Ministerstva vnitra, v němž byli azylanti ubytováni. Školské úřady podaly informaci odboru vzdělávání a spolupráce se zahraničím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o zřízení kurzu a počtu posluchačů společně s jejich seznamem a současně školský úřad zajistil učitele českého jazyka (praxe probíhala i tak, že učitele sehnala ubytovatelka integračního zařízení a učitel se pak kontaktoval se školským úřadem). Kurz byl zřízen, pokud se přihlásilo alespoň 5 zájemců, a byl organizován v 50, resp. 75 vyučovacích hodinách po 6 hodinách týdně. Náklady spojené se zřizováním kurzů hradilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. V období od 19. 5. 1998 do 20. 6. 2000 požádaly školské úřady Brno – venkov, Náchod, Litoměřice a Karviná odbor zahraničních vztahů a evropské integrace Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o poskytnutí finančních prostředků na zajištění kurzů českého jazyka pro celkem 60 osob s přiznaným postavením uprchlíka, jejichž výuka probíhala ve 12 kurzech. 20

tělovýchovy, odkud jej pověřená osoba postoupila Akademii J. A. Komenského. Ta nabídla azylantům kurz českého jazyka v rozsahu: • skupinová výuka: 150 vyučovacích hodin, 3x2 hodiny týdně po dobu maximálně 9 měsíců; • individuální výuka: 100 vyučovacích hodin, 2x2 hodiny týdně po dobu maximálně 9 měsíců. Celkové náklady na 1 vyučovaného byly vypočteny na jednu hodinu při kolektivní výuce 80,- Kč, tj. přibližně USD 3,-, při individuální výuce 120,- Kč, tj. přibližně USD 4,-. Výuku měli provádět kvalifikovaní učitelé češtiny se znalostí dalšího světového jazyka podle tématického plánu, který byl součástí smlouvy o výuce azylantů mezi Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a Akademií J. A. Komenského. Předností tohoto systému mělo být souběžné zavedení centrální evidence všech azylantů, jimž byl kurz českého jazyka nabídnut a kteří kurz absolvovali, popřípadě jej odmítli nebo na nabídku nereagovali. Další předností měla být možnost individuálního způsobu výuky, na kterém by mohly participovat celé rodiny, včetně dětí. Vyšší kvalitu měli přinést také učitelé se znalostí dalšího světového jazyka i vyšší počet vyučovacích hodin než jaký byl do 16. 8. 2000. Při poskytnutí nabídky kurzů akademií J. A. Komenského se však ukázalo, že individuální kurzy českého jazyka pro azylanty budou zřejmě realizovány v podobě, která azylantům nebude vyhovovat.15 Individuální učení totiž v tomto případě neznamenalo, že by učitelé individuálně navštěvovali žáky, ale že žáci mohou individuálně navštěvovat místo, kde se vyučuje, které ale může být značně vzdálené od místa jejich pobytu. Například v době výzkumu v Zastávce u Brna realizovala Akademie J. A. Komenského výukové kurzy češtiny pro azylanty asi 20 kilometrů od integračního střediska. Pro azylanty to znamenalo dojíždění, tedy časové ztráty a náklady za dopravu. Tato překážka se může zdánlivě jevit jako malá, pro azylanty však byla těžko překonatelná, neboť hradit cestovné ze sociálních dávek je takřka neúnosné. Zájem o výuku se tím snížil. Podobně tomu bylo v dalších střediscích. Pro azylanty v integračním azylovém středisku v Hošťce nabízela akademie J. A. Komenského kurzy v Ústí nad Labem nebo v Mělníku. V době našeho šetření zde kurzy češtiny žádný azylant nenavštěvoval. K 31. 12. 2001 byla smlouva s Akademií J. A. Komenského vypovězena a v roce 2002 byla po novém výběrovém řízení delegována odpovědnost za realizaci jazykových kurzů na Sdružení občanů zabývajících se emigranty, se sídlem v Brně, které jazykovou výuku zabezpečuje ve spolupráci s Masarykovou univerzitou v Brně a s dalšími partnery v blízkosti azylových integračních center. Výsledky tohoto řešení budou zřejmé po několika měsících 15

Ověřili jsme terénním šetřením v Zastávce u Brna a v Hošťce v říjnu a v listopadu 2001. 21

výuky. Z předběžných sond vyplývá, že výuka se v prostoru integračních azylových středisek uskutečňuje, ale všichni azylanti ji nenavštěvují. Vedle jazykových kurzů pro dospělé azylanty probíhá povinná školní docházka žadatelů o azyl a azylantů do patnácti let. Tuto výuku realizuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v základních školách. Tématu školní výuky byla věnována samostatná studie (viz Uherek – Procházková 2002). Z výsledků šetření vyplývá, že integrace této věkové skupiny probíhá relativně efektivně. Mimo státní integrační program probíhá podpora výukových aktivit azylantů starších 15ti let ze strany některých nevládních a neziskových organizací a mezinárodních organizací. Tyto programy umožňují azylantům získat kvalifikaci, zlepšit znalost českého jazyka, a tím zlepšují jejich šance na trhu práce. V roce 2001 například podporovala Poradna pro integraci ve spolupráci a s finančním přispěním UNHCR a vlády Spolkové republiky Německo studium 19 studentů – azylantů na vysokých školách. Na tuto aktivitu, kterou vysoce oceňujeme, byla vyčleněna částka 417 600,- Kč.

2. Státní integrační program v oblasti integračních bytů Rozhodujícím krokem pro integraci azylanta do české společnosti je jeho úplné osamostatnění a život uprostřed lokální společnosti v samostatném bytě. Opatřit si bydlení je však krokem, který není jednoduchý ani pro občana České republiky. Trh s byty v České republice dosud funguje s problémy a právě v regionech, kde je dobré pracovní uplatnění, je poptávka po bydlení vysoká, a tudíž je vysoká i tržní cena za byt. Pro většinu azylantů, kteří v České republice nemají ekonomické zázemí, je samostatné řešení bytové otázky velmi komplikované. V roce 1994, tedy těsně po období, kdy stát uděloval největší počty azylů v historii postkomunistického státu,16 přistoupil k tak zvanému státnímu asistenčnímu programu integrace. Ten umožňoval lidem žijícím v integračních azylových střediscích (resp. integračních pobytových střediscích) s uděleným azylem (resp. přiznaným statusem uprchlíka) získat samostatné bydlení v integračním bytě, který pro uprchlíka pronajalo Ministerstvo vnitra nájemní smlouvou na regulované nájemné na dobu 10 let a 1 den a poskytlo dotaci na jeho renovaci.17 Program byl garantován tehdejším Odborem pro uprchlíky a 16

V roce 1991 bylo uděleno 776 azylů, v roce 1992 – 251 azylů a v roce 1993 – 251 azylů. Asistenční program integrace byl realizován na základě a v souladu s usnesením vlády č. 643 ze 17. listopadu 1993 a podle pravidel stanovených v Instrukci Ministerstva vnitra České republiky ze dne 27. května 1994 č. j.: U-1027/94 „O postupu okresních úřadů při zajišťování integrace osob s přiznaným postavením uprchlíka v České republice.“ 17

22

integraci cizinců Ministerstva vnitra České republiky za spolupráce s okresními úřady. Za dobu existence programu došlo k jeho různým drobnějším úpravám, ke změnám výše dotace na toto bydlení apod. V roce 1997 především došlo k rozšíření okruhu oprávněných osob, které mohou být do asistenčního programu zařazeny. Vzhledem k tomu, že část osob s uděleným azylem později migrovala z České republiky, vytvořil se zde určitý fond bytů, které bylo možné obsazovat azylanty nebo též lidmi, kterým bylo poskytnuto dočasné útočiště.18 Účinnost státního asistenčního programu prověřovala Poradna pro integraci s následujícím výsledkem: V období 1994 – 1997 byly podle údajů Ministerstva vnitra uzavřeny smlouvy na 104 byty. Poradna pro integraci uvádí, že „z toho 50 bytů bylo v menších obcích do 5 000 obyvatel, 32 ve městech do 100 000 obyvatel, 21 ve městech nad 100 000 obyvatel. Podle přehledu Ministerstva vnitra v tomto období bylo na asistenční program vyplaceno 27 780 000 Kč ze státního rozpočtu“ (Ditrychová – Machová 2001).19 Poradna pro integraci zjišťovala i závady v bytech, počet bytů, kde se nebydlí a dále byty, kde jsou azylanti vážně nespokojeni nebo mají problémy v místě. V každé kategorii zaznamenala Poradna pro integraci asi 10% problémových bytů. Z rozboru však není patrné, do jaké míry se problémové byty v jednotlivých kategoriích překrývají. V letech 1998 – 2000 bylo podle údajů Ministerstva vnitra České republiky poskytnuto celkem 102 byty (dle Poradny pro integraci 106 bytů). Poradna pro integraci uvádí, že došlo k „výraznému posunu v umístění bytů, zejména díky intenzivnější spolupráci s magistrátními městy (Praha, Brno, Ústí nad Labem a další). Z celku 106 bytů jich je 16 v malých obcích do 5 000 obyvatel, 30 000 ve městech do 100 000 obyvatel, 60 ve městech nad 100 000 obyvatel. Celkový objem finančních prostředků byl 35 630 000 Kč“ (Ditrychová – Machová 2001).20 Počet problémových bytů poklesl, ale samy autorky rozboru uvádějí, že „část tohoto rozdílu může být způsobena také kratším odstupem od přidělení bytu“ (Ditrychová – Machová 2001). V souladu se zněním nového zákona 325/1999 Sb. o azylu byl v roce 2000 státní asistenční program integrace inovován a přejmenován na státní integrační program. Podle údajů Ministerstva vnitra bylo v roce 2000 na základě tohoto 18

Projekt trvalého řešení situace osob v dočasném útočišti na území České republiky byl schválen usnesením vlády č. 580 dne 13. listopadu 1996. Státní asistenční program byl např. uplatněn při řešení bydlení části uprchlíků z Bosny a Hercegoviny. 19 Číselné údaje zveřejněné Ministerstvem vnitra České republiky a Poradnou pro integraci se v detailech neshodují. Dílčí údaje Poradny pro integraci a celkové součty, které jsou čerpány z údajů Ministerstva vnitra proto nesouhlasí. 20 Údaje Ministerstva vnitra České republiky a Poradny pro integraci opět nejsou zcela shodné. 23

programu přiděleno 30 bytů pro 78 osob. Zajištění bydlení pro azylanty stálo v roce 2000 6 600 000 Kč, to jest přibližně 212 903 USD. Součástí finančních prostředků na zabezpečení integrace cizinců je však ještě částka na rozvoj obce, kam jsou azylanti umístěni. Ta tvoří přibližně třetinu výdajů na bydlení. Částka na integraci do lokálního prostředí zabezpečením bydlení byla tedy v roce 2000 celkem 9 690 000 Kč. V roce 2001 bylo azylantům přiděleno 23 bytů. V polovině roku 2002 pracovníci Ministerstva vnitra konstatovali, že od roku 1994 bylo přiděleno celkem 229 bytů, v nichž bydlelo 604 osob. Podle sdělení pracovníků SOZE bude v roce 2002 přiděleno celkem 20 bytů. Počet přidělených bytů v letech 1994 – 2001 ukazuje následující tabulka. Rok

Počet integračních bytů

1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 celkem

22 48 15 19 28 44 30 23 229

Počet ubytovaných azylantů 84 120 44 56 65 110 78 47 604

Tabulka 4. Počet přidělených integračních bytů Zdroj dat: Ministerstvo vnitra České republiky

Vzhledem k podmínkám, které v České republice panují v oblasti trhu s byty a za jakých je přidělováno sociální bydlení občanům státu, je státní integrační program určený pro azylanty relativně velkorysý. Přesto neřeší otázku bydlení azylantů bezezbytku. Azylanti na byty často dlouhou dobu čekají (obvykle déle než jeden rok). V Zastávce u Brna jsme byli informováni o případech, že si azylanti již v lokalitě zvykli, její poloha a sociální klima jim začalo vyhovovat a nabídkou integračního bytu byli postaveni před situaci začínat znovu na jiném místě České republiky. Naopak jindy se podaří získat integrační byty v blízkosti lokality, kde jsou již azylanti aklimatizováni, mají zde zaměstnání apod. Chvályhodné je, že integrační byty jsou zřizovány v lokalitách různé velikosti, včetně velkých měst. Z předchozích výzkumů máme ověřeno, že zájem je velmi často o malá nebo středně velká města. Mnozí imigranti také preferují velká města jako Praha nebo Brno. Proto pozitivně hodnotíme, že právě Praha nabídla pro státní integrační program nejvíce bytů. Azylanti se z praktických důvodů 24

(zaměstnání, lékařská péče, školy atd.) obávají bydlení v místech, odkud je město obtížně dostupné (Valášková – Uherek – Brouček 1998). Uvědomují si, že pokud získají byt na v malé vesnici se špatnou dopravní obslužností, je vysoce pravěpodobné že budou mít problémy místo bydliště změnit. Na druhou stranu si však velmi často při svých požadavcích neuvědomují, jaká je v České republice situace na trhu s byty a že se stejnými problémy se potýkají také mladé nebo sociálně slabší rodiny českých občanů. Dosud neřešeným problémem je, že nájemní smlouvy jsou na časově omezenou dobu a že po uplynutí deseti let a jednoho dne nastanou některým azylantům potíže s bydlením znovu.

Integrace azylantů v oblasti zaměstnání Možnosti zaměstnání předznamenává kvalifikace azylanta, jeho jazykové schopnosti a lokace integračního azylového střediska nebo integračního bytu. Velká část azylantů nemůže sehnat stálé zaměstnání, pracují jen příležitostně jako nekvalifikovaní sezonní dělníci. Kvalifikovanou práci azylanti získávají obtížně. Jedním z důvodů je jistě i malá znalost češtiny. Azylanti sice navštěvovali kurzy češtiny v pobytových střediscích a výuka češtiny zabezpečovaná Poradnou pro uprchlíky Českého helsinského výboru pro ně byla přínosem, ale výukou v pobytových střediscích lze získat jen základní znalosti. Kurzy totiž začínají po příjezdu nové skupiny žadatelů o azyl vždy od začátku. Po absolvování jazykových kurzů v pobytových střediscích proto azylanti pokračovali ve studiu většinou individuálně poslechem rozhlasu, televize a četbou novin, ovšem nesystematicky. Z předchozích výzkumů máme ověřeno, že znalost češtiny se mezi imigranty nejrychleji zvyšuje u školní mládeže a dále u osob, které jsou v pracovním poměru (Valášková – Uherek – Brouček 1997; Uherek – Valášková – Kužel – Dymeš). U imigrantů, kteří jsou nezaměstnaní, u žen v domácnosti nebo u důchodců proces probíhá pomaleji. Dospělí azylanti proto mívají s češtinou problémy i po několika letech pobytu v České republice. Nedostatečné zvládnutí jazyka není však jediným důvodem problémů se zaměstnáním. Z rozhovorů s pracovníky z integračních azylových středisek víme, že problémy s nalezením práce mají i azylanti, kteří jsou již jazykově velmi kvalitně vybaveni. Nepodařilo se však prokázat, že by důvodem bylo, že jsou cizinci. Důvodem spíše je, že kvalitních pracovních příležitostí není dostatek a azylanti mají jen omezený přístup k informacím o možnostech zaměstnání. V azylových integračních střediscích jsou stále ve velkých koncentracích na jednom místě, a tak je konkurence na jakékoli zaměstnání 25

velká. Všichni azylanti, se kterými jsme hovořili, měli však zkušenosti se sezonními pracemi nebo krátkodobými zaměstnáními, často bez řádně uzavřených pracovních smluv.21 Ne vždy jsou také azylová integrační střediska v místech, kde je pracovních příležitostí dostatek. Relativně příznivá situace je např. v Zastávce u Brna, kde nedaleké Brno nabízí různorodé pracovní příležitosti. Méně příznivá je např. situace v severních Čechách. Ověřili jsme, že odpovídající zaměstnání získávají zpravidla lékaři po nostrifikaci diplomů, což ovšem vyžaduje značné úsilí a investice do poplatků za nostrifikaci, lidé se speciálními znalostmi, jako je například výborná znalost angličtiny, a potom lidé, kteří již v České republice mají zázemí, známé nebo příbuzné, jež jsou jim schopni a ochotni pomoci. Takto jsou nápomocni příbuzní, kteří patří například k arménské nebo gruzínské komunitě. Ten, kdo musí spoléhat na podporu od majoritního obyvatelstva, má situaci obtížnější. Pracovníci pobytových a azylových integračních středisek se snaží vypomoci alespoň tím, že zaměstnávají azylanty ve svých zařízeních (zaznamenali jsme azylanty pracující jako vrátní nebo jako pomocné síly v kuchyni, v úklidu atd.). Počet míst, která mohou uprchlická zařízení nebo další instituce Ministerstva vnitra nabídnout, je však omezený. Jednou z cest, jak zvýšit zaměstnanost azylantů, je rekvalifikace a státní asistenční programy pro zvýšení zaměstnanosti cizinců. V komparativní analýze vypracované UNHCR na základě dat z vybraných evropských postkomunistických států se doporučuje zavádění takových programů jak pro státní instituce, tak pro nevládní organizace (Integration Rights and Practices …. 2000). Programy pro zvýšení zaměstnanosti azylantů však doposud nejsou součástí státního integračního programu a také nevládní organizace mají v této oblasti jen omezené možnosti. Situaci zaměstnanosti azylantů se daří uspokojivě řešit zejména v případech, když rodině azylanta pomohou příslušníci lokální společnosti. Existuje řada pozitivních příkladů, jak pomocnou ruku podali starostové obcí nebo členové zastupitelstev (např. Kuřim a další). Ani v těchto případech však výsledek není vždy dlouhodobý vzhledem k jazykovým předpokladům azylantů.

21

Zaměstnavatelé tím vůči azylantům uplatňují přístup, který často protiprávně praktikují vůči zahraničním dělníkům, zejména z území bývalého socialistického bloku. 26

Integrace azylantů do lokální společnosti Důležitým aspektem integrace azylantů je vedle integrace na trhu práce i začlenění do lokální společnosti. Vzhledem k tomu, že žadatelé o azyl a následně azylanti mění na území České republiky několikrát místo pobytu, je jejich integrace do lokálních struktur obtížná. Také lokace azylových integračních center je z tohoto hlediska mnohdy problematická a neumožňuje časté kontakty s majoritní společností. Jedná se o zařízení, která jsou obvykle umístěna mimo obce nebo která jsou v malých venkovských sídlech. Podle sdělení pracovníků azylových zařízení i samotných azylantů není lokální společnost v místech, kde jsou umístěna integrační azylová střediska, azylantům nepřátelská. S popisy xenofobních reakcí vůči azylantům jsme se setkali jen výjimečně.22 Většinou se obyvatelé obce brání, aby bylo v jejich blízkosti středisko zřízeno,23 brzy však zjistí, že obraz uprchlíka, jaký si vytvořili ze zprostředkovaných informací, neodpovídá profilu lidí, kteří přicházejí. Ztrácejí obavy, s azylanty konverzují a přestávají shledávat v přítomnosti azylového integračního střediska jakýkoli problém. Současně však venkovská společnost velmi často žije segmentarizována uvnitř nukleárních a rozšířených rodin, nenavazuje hlubší kontakty a neposkytuje tudíž mnoho prostoru, který by azylantům umožňoval jejich integrování do lokálních struktur. Dobrým základem k průniku do takových struktur jsou kontakty rodičů vzniklé prostřednictvím dětí ve školách, kontakty ze zaměstnání (pokud azylant pracuje) nebo například kontakty prostřednictvím sportu.24 V lepší situaci než dospělí jsou mladí lidé, kteří mají instituce k seznamování, jako jsou diskotéky, kluby pro mladé atd. Pokud jsou ovšem mladí azylanti umístěni na venkov, musí za takovými institucemi dojíždět. Při takovém navazování kontaktů však samozřejmě riskují, že se stanou oběťmi lidí, kteří využijí jejich nezkušenosti a špatné orientace v místních podmínkách. V České republice má občanská společnost v posledním půlstoletí teprve dvanáctiletou tradici. Nevládních a neziskových organizací není mnoho a zejména v mimopražských lokalitách netvoří uspořádanou síť, která by usnadnila azylantovi přístup do struktur lokální společnosti. Z hlediska integrace azylantů je poměrně funkční síť církevních institucí, která se zaměřuje i na 22

Zaznamenali jsme jen vyprávění azylantky, která uvedla, že krátkodobě pracovala u soukromníka, jenž ji přestal zaměstnávat, když se dozvěděl, že je z pobytového střediska a že přišla z prostoru bývalého Sovětského svazu. 23 Tato reakce odpovídá zjištěním publikovaným agenturou STEM v práci Názory české veřejnosti na uprchlíky, která byla připravena na základě objednávky UNHCR v Praze v lednu roku 2002 (Názory české veřejnosti... 2002: 14) 24 Ubytovatelka jednoho z integračních azylových zařízení vyprávěla například o případu basketbalisty, který se stal ihned předmětem zájmu nedalekého sportovního klubu. 27

pomoc těmto osobám a poskytuje jim i hmotnou podporu. Pokud však azylanti nejsou věřící, je kontakt s touto sítí opět jen příležitostný. Absenci lokálních sítí supluje činnost takových organizací, jako je Sdružení občanů zabývajících se emigranty, jehož pracovníci provázejí azylanta celým procesem od získání azylu až po jeho osamostatnění a poskytují při tom právní, sociální i psychologické poradenství. SOZE od druhé poloviny roku 2001 realizuje část státního integračního programu. V roce 2002 zvítězilo ve výběrovém řízení a je smluvním partnerem také při realizaci jazykových kurzů pro azylanty. Dalším důležitým subjektem je Poradna pro integraci, která se zabývá právním a sociálním poradenstvím, pomáhá azylantům vyhledávat odpovídající bydlení a zřizuje komunitní centra,25 nebo Poradna pro uprchlíky Českého helsinského výboru, která zabezpečuje psychologickou i právní pomoc jak žadatelům o azyl, tak i azylantům. Činnost těchto organizací je zřetelná a velmi užitečná. V České republice takto působí celá řada podobných organizací a zřejmě není azylant, který by se s nimi v praxi nesetkal. Asistence těchto institucí však nemůže zcela nahradit existenci neformálních vazeb v lokální společnosti. V jednom z azylových integračních středisek jsme sledovali denní počet kontaktů azylanta s obyvateli žijícími mimo azylové integrační středisko a zjistili jsme, že krátký neformální rozhovor s člověkem mimo azylové středisko proběhne v průměru 1x denně Při něm si azylant a místní obyvatel vymění několik běžných frází v obchodě nebo jde o pozdrav s krátkou konverzací přes plot u domu. Delší rozhovor s člověkem mimo integrační azylové středisko se odehrává jednou za několik dní, někdy za více než týden, a jedná se většinou o komunikaci s lidmi, kteří za azylantem přijedou. Je prokazatelné, že většina azylantů ani po několika měsících nenavštívila žádný z bytů majoritního obyvatelstva v sousedství a že jim jejich izolace působí i psychické problémy. Izolovanost života azylantů není projevem nepřátelství ze strany majoritní společnosti, je spíše zrcadlem způsobu života v České republice. Životní styl uzavřených segmentarizovaných lokálních společností však není charakteristický jen pro Českou republiku. V srpnu roku 2001 jsme prováděli v rámci projektu Akademie věd České republiky výzkum v Bosně a Hercegovině, během něhož jsme hovořili také s pracovními migranty do Německa.26 Rozhovor se ženou, která 11 let pracovala v německém městě u firmy Siemens, bydlila s manželem v činžovním domě s německými obyvateli a nikdy nevstoupila do jejich bytu ani s nimi delší dobu nehovořila (nenaučila se

25

Financováno Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky. Výzkum byl proveden v rámci cíleného projektu S9058101 podporovaného Akademií věd ČR. Uskutečnili jej Zdeněk Uherek a Kateřina Plochová. 26

28

za tu dobu ani plynule německy), nás přesvědčil, že tato situace není pouze českým lokálním specifikem.27 Azylanti se snaží izolaci prolomit. Strategií zejména mladých svobodných mužů a žen je vytvoření trvalého svazku se životním partnerem. Partneři (partnerky) přijíždějí za žadateli o azyl ze zemí původu a také podávají žádost o azyl, mladí lidé se seznamují v azylových zařízeních a mají zájem o sňatek. Z výzkumů rodinných vztahů je však známo, že imigranti velmi často uzavírají sňatky rovněž s imigranty28 a pokud se přece jedná o sňatek s partnerem z majoritní společnosti, má tento partner velmi často problémy s integrací do místních struktur. Sňatek tedy řeší izolaci azylantů jen částečně, i když jej můžeme jednoznačně započítat mezi pozitivní signály, že se azylant snaží normalizovat svoji životní situaci. Častou reakcí azylantů ve společenské izolaci je soustředit pozornost na dítě a těšit se z jeho úspěchů jako z úspěchu celé rodiny. Při výzkumu v azylovém integračním středisku v roce 1998 jsme se setkali s rodinou azylanta, jehož dcera se dostala na vysokou školu, hovořila bezchybně česky a měla ve škole přátele. Rodiče, kteří vykonávali nekvalifikované práce, byť v místě původu patřili k technické inteligenci, viděli v tomto integračním úspěchu druhé generace svůj vlastní integrační úspěch a považovali tím i vlastní integraci za pozitivně probíhající. Výrok, že rodinná migrace byla uskutečněna především „kvůli dětem“, byl velmi frekventovaný také při výzkumech migrací z Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu, které nebyly spojeny s azylovým řízením (např. Valášková – Uherek – Brouček 1998).

Integrace azylantů a problematika slučování rodin Stabilizace azylantů v lokálním prostředí a tvorba životních podmínek srovnatelných s autochtonním obyvatelstvem souvisí také s možností být v těsném kontaktu s nejbližšími rodinnými příslušníky, s manželkou (manželem) a nezletilými dětmi. Na variantu udělení azylu za účelem sloučení rodiny pro členy nukleární rodiny pamatuje zákon o azylu v § 13 odst. 1. Podle názoru pracovníků Poradny pro integraci v Brně, kteří se problematikou slučování rodin azylantů zabývají, nenastávají vážné problémy s aplikací práva v praxi v případě, že členové nukleární rodiny azylanta jsou na území České republiky a mohou o udělení azylu za účelem sloučení rodiny požádat. 27

Komunita pracovníků z bývalé Jugoslávie žila v tomto městě uzavřena do sebe, její členové si vzájemně vypomáhali, hlídali si děti, společně se bavili. S německými nadřízenými v továrně komunikovali prostřednictvím tlumočníka. Žena se přitom v Německu necítila osamělá. V závěru rozhovoru litovala, že tam nezůstala. 28 Viz např. Uherek Z. 1998. 29

Podle zjištění Marka Čechovského, pracovníka Poradny pro integraci, který je specialistou na danou problematiku, nastávají problémy zejména v případě, že osoby, které mají zájem o udělení azylu v České republice za účelem sloučení rodiny s azylantem, který již v České republice azyl získal, pobývají mimo území České republiky. Podle platného zákona o azylu lze podat žádost o azyl až na území České republiky a cizinec, který má zájem o sloučení rodiny, musí především najít způsob, jak na území České republiky vstoupit. Je třeba přitom vyhovět nikoli zákonu o azylu, ale zákonu o pobytu cizinců. Jeho prvořadým úkolem je tedy získat vstupní vízum na území České republiky. Vstupní vízum získává daná osoba na zastupitelském úřadě v místě, odkud hodlá vycestovat do České republiky. Tento zastupitelský úřad často není informován o situaci daného cizince žádajícího (zpravidla) o turistické vízum na 90 dní a na jeho úmysly požádat o azyl z důvodu sloučení rodiny s osobou, které již byl udělen azyl v České republice, nemusí brát zřetel. V případě, že vízum není daným zastupitelským úřadem vystaveno, snaží se azylanti v České republice ve spolupráci s organizacemi zabývajícími se azylanty, zejména Poradnou pro integraci a Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky, získat pro řešení případu podporu českých státních orgánů. Zainteresovanými institucemi jsou zejména Ředitelství cizinecké a pohraniční policie, Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra a Konzulární odbor Ministerstva zahraničních věcí – nadřízený orgán jednotlivým zastupitelským úřadům České republiky v zahraničí. Vzhledem k tomu, že vydání víza je plně v kompetenci daného zastupitelského úřadu v zahraničí, dochází často k vleklým jednáním, které mohou negativně působit na psychický stav azylanta a na jeho vůli k integraci do nového prostředí. Marek Čechovský z Poradny pro integraci na Republikovém semináři Konsorcia organizací pracujících s uprchlíky v České republice v listopadu roku 2002 konstatoval, že vleklá frustrující jednání o sloučení rodiny někdy vyústí i v rozpad rodiny. Podle informací Poradny pro integraci řeší tato nevládní organizace ve spolupráci s dalšími institucemi (zejména úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) přibližně pět až šest případů tohoto typu ročně. Některé z nich, zejména pokud nemá osoba žádající o vízum na území České republiky v pořádku požadované cestovní doklady, se podaří úspěšně vyřešit až za jeden nebo dva roky. Vedle zdlouhavých jednání, která brzdila sloučení rodiny azylanta s rodinnými příslušníky v zahraničí, je však třeba připomenout také případy, kdy byl úmysl 30

sloučení rodiny pouze předstírán za účelem získání víza z jiných důvodů. Proto lze při některých sporných žádostech zdrženlivost zastupitelských úřadů chápat.

Koncepce integrace cizinců na území České republiky Problematice integrace cizinců se v současné době v České republice věnuje značná pozornost. Klíčové postavení vzhledem k této problematice má Ministerstvo vnitra, které v roce 1998 zřídilo v rámci Odboru azylové a migrační politiky oddělení integrace cizinců. Pokynem ministra vnitra č. 3 ze dne 13. ledna 2000 byla ustanovena Komise ministra vnitra pro přípravu a realizaci politiky vlády v oblasti integrace cizinců a rozvoje vztahů mezi komunitami, která působí na meziresortní bázi jako jeho poradní orgán. Jsou v ní zastoupeni pracovníci vládních institucí, nevládní organizace, zástupci měst a obcí i akademická obec. Složení komise odpovídá tomu, aby mohla uplatňovat komplexní pohled na danou problematiku, reagovat na aktuální situaci a současně napomáhat dlouhodobé koncepční činnosti. Je sestavena tak, aby se mohla vyjadřovat k otázkám právním, k problematice zaměstnání, bydlení, zdravotního zabezpečení, sociálního zabezpečení, náboženství a kultury, vzdělávání i k dalším otázkám.29 Dlouhodobá koncepční činnost komise vychází z usnesení vlády České republiky č. 689 ze 7. července 1999 o Zásadách koncepce integrace cizinců na území České republiky a o přípravě a realizaci této koncepce. Integrace cizinců je v pojetí Zásad charakterizována jako „proces, který má své podmínky a politické, ekonomické, sociální, kulturní, psychologické a náboženské aspekty“ (viz http//www.mvcr.cz/index.html). Tyto zásady mají napomoci k vytváření možností, aby se imigranti mohli svobodně podílet na hospodářském, společenském a veřejném životě. Koncepce integrace cizinců se snaží uvést do souladu celý soubor otázek, ve spektru, které přináší každodennost. Jednou z důležitých otázek, které patří do této agendy je i monitorování situace jednotlivých skupin a jejich potřeb. V souladu s programem integrace cizinců Ministerstvo vnitra schválilo vypracování celé řady studií, které by problematiku integrace cizinců měly postavit do širšího kontextu a odpovědět na některé otázky, jejichž řešení zatím neznáme.

29

Podrobnosti viz:http://www.mvcr.cz/index.html. 31

Závěr Od roku 1990 do 30. 4. 2002 byl azyl udělen celkem 2 123 osobám. Tento počet odpovídal 4% podaných žádostí o azyl v České republice. V roce 2002 pobývala na území České republiky přibližně polovina z těch, kterým byl azyl udělen. Podle současných právních norem České republiky se postavení azylantů z hlediska práv, povinností, sociálního zabezpečení a zdravotní péče až na několik výjimek uvedených v textu neliší od postavení občanů České republiky. Integrace v těchto oblastech je relativně rozsáhlá. Česká republika v tomto smyslu respektuje poučku, že „rovnoprávné zacházení [by mělo být] úhelným kamenem politiky integrace a vztahů mezi komunitami“ (Niessen 2000: 48). Bezprostředně po udělení azylu jsou azylanti zařazeni do státního integračního programu, který se soustřeďuje na zabezpečení bydlení azylanta a na jeho výuku českého jazyka, to znamená na oblasti, které jsou předpokladem k tomu, aby mohl azylant aktivně koexistovat ve strukturách české společnosti. Státní integrační program v oblasti bydlení, spočívající v poskytnutí ubytování v azylovém integračním středisku a následně v nabídnutí pronajatého bytu s regulovaným nájemným na deset let a jeden den, je v podmínkách České republiky relativně velkorysý a vytváří v oblasti bydlení azylantům podmínky, které bychom mohli označit, vzhledem k aktuální situaci na trhu s byty a dostupnosti bydlení rodinám státních příslušníků České republiky, jako nadstandardní. Integrační byt byl poskytnut přibližně jedné třetině osob, kterým byl v České republice udělen azyl. Z těch azylantů, kteří pobývají na území České republiky, by podle statistických dat měla být bytem přiděleným v rámci státního integračního programu saturována přibližně jedna polovina. Azylanti, kterým nebyl v rámci státního integračního programu poskytnut integrační byt a pobývají na území České republiky, si zabezpečili samostatné bydlení vlastní aktivitou, byl jim udělen azyl před zahájením státního integračního programu nebo na nabídku integračního bytu čekají v azylových integračních střediscích. Nedostatkem státního integračního programu v oblasti bydlení je, že ne vždy se podaří zajistit byt, který je v místě vhodném k integraci do lokálního prostředí, a kde se lze ucházet o místo na trhu práce. Nedostatkem jsou též dlouhé čekací doby na integrační byt (i několik let), které zpomalují proces integrace. Po osmi letech státního integračního programu začíná být též aktuální otázka, jak řešit situaci, pokud si azylant po vypršení nájemní smlouvy nebude schopen opatřit další ubytování. Nízká flexibilita a dlouhé čekací doby by měly být alespoň částečně odstraněny spoluprací s nevládními neziskovými organizacemi, které jsou smluvními partnery státní sféry při zajišťování bydlení azylantů, a

32

decentralizací této části státního integračního programu, která spočívá v předání kompetencí k zajišťování integračních bytů krajským úřadům. Státní integrační program v oblasti výuky českého jazyka azylantů se po jeho reformě v roce 2001 nepodařilo úspěšně realizovat. Azylanti dostali podle zákona nabídku kurzů, ale nenavštěvovali je, protože finančně náročné dojíždění do výukových středisek příliš zatěžovalo jejich rozpočty. V roce 2002 byl program inovován a k jeho realizaci byla Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, které za tuto část státního integračního programu odpovídá, vybrána jiná partnerská instituce než v roce 2001. Výsledky inovovaného programu, jenž realizuje Sdružení občanů zabývajících se emigranty, bude třeba po několika měsících výuky vyhodnotit. Děti ve věku 6 – 15 let absolvují povinnou školní docházku. Jejich vzdělávání, včetně jazykové přípravy, probíhá bez závažnějších problémů (viz Uherek – Procházková 2002). V oblastech integrace, které nespadají do státního integračního programu, to znamená integrace na trh práce a do lokální společnosti, asistují azylantům nestátní neziskové organizace. Za problémovou pokládáme zejména oblast zaměstnání, neboť azylanti jsou řadu let na trhu práce málo konkurenceschopní, a to díky nedostatečné znalosti jazyka, funkční gramotnosti i z dalších důvodů. Často nemohou například prokázat vzdělání a kvalifikaci, mají problémy s nostrifikací vysokoškolských diplomů, neorientují se na trhu práce atd. Výsledkem je nízká životní úroveň a zpomalování integračního procesu i v dalších oblastech života azylanta. Publikace Rámec integrační politiky, vydaná Radou Evropy, konstatuje: „Zaměstnání je pro integraci do společnosti nezbytné. Zajišťuje pravidelný příjem a ekonomickou nezávislost, jistotu, společenské postavení, příležitost k navázání vztahů s lidmi z většinového společenství a také sociální integraci“ (Cousseyová 2000: 15). Mezi azylanty je vysoká nezaměstnanost, a je proto na místě tvrzení, že uvedenou formu integrace se daří azylantům poskytnout jen z části. Z výzkumů přesídlenců z Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu víme, že imigrant v českých podmínkách potřebuje většinou přibližně tři roky života se samostatným bydlením a zaměstnáním, aby si již byl schopen hledat práci blízkou jeho zájmům nebo práci v původní profesi, aby byl schopen skloubit otázku práce a bydliště atd. Ten, kdo právě obdržel vyrozumění o azylu, takové schopnosti nemá. V integračních azylových zařízeních jsme zjistili, že zaměstnanci těchto zařízení a pracovníci nevládních organizací se snaží azylantům pomoci, ale ne vždy se to daří. Je otázkou, zda dlouhodobá 33

nezaměstnanost azylanta nedeformuje postoje azylanta vůči společnosti, která jej přijala. Jens Lind při analýze souvislostí mezi integrací a nezaměstnaností v dánské společnosti píše: „Započetí procesu sociální integrace založené na něčem jiném než na ekonomicko/pracovně tržní integraci, je velmi obtížné. Předpokládá to zrušení vztahu mezi výrobou a spotřebou a tím i vytvoření nového obecného vnímání úlohy aktivní lidské činnosti ve společnosti“ (Lind 1995: 186). Integrace do struktur lokální společnosti je také vážným problémem a jeho řešení je o to složitější, že tyto struktury lze jen obtížně centrálně iniciovat. Řešení je závislé na postoji místních institucí a na sociálním klimatu v daném sídle. V oblasti integrace do lokálních struktur jsme zaznamenali úspěšné i neúspěšné strategie azylantů. Úspěchy zpravidla mají azylanti s dětmi školního věku, osoby se specifickými dovednostmi (např. sportovci), osoby, které se díky náboženskému vyznání mohou kontaktovat s náboženskými organizacemi a azylanti, kterým se podařilo integrovat v oblasti zaměstnání. Při terénním výzkumu jsme nenarazili na problémy v oblasti poskytování zdravotní péče, na překážky znemožňující azylantům pěstovat kulturu a jazyk země původu ani na problémy s náboženským vyznáním.30 Xenofobní reakce vůči azylantům ze strany majoritního obyvatelstva nejsou časté, ale vyskytují se. Součástí integrace do společnosti je možnost žít rodinným životem. Řada azylantů tuto otázku řeší snahou najít si partnera v novém prostředí. Ti, kteří usilují o sloučení rodiny, narážejí v některých případech na problémy s povolením vstupu příslušníkům nukleární rodiny do České republiky.

30

Naše vzorky však byly relativně malé a výzkum nebyl směrován plošně. Velká část azylantů i žadatelů o azyl také pochází ze zemí, které nejsou České republice kulturně vzdálené. 34

Doporučení Vzhledem k tomu, že nebyly shledány závažné nedostatky v právním rámci pro integraci azylantů, ale spíše dílčí nedostatky v jeho aplikaci, doporučujeme se soustředit především na implementaci integračních programů a v těchto oblastech hledat systémová řešení. Znamená to: • hledat cesty, jak s pomocí státních a nestátních institucí dosahovat toho, aby mohl azylant efektivně využívat možností, jež mu jeho postavení skýtá; • hledat cesty, jak azylanty stimulovat k tomu, aby sami efektivně usilovali o rychlou integraci do všech oblastí společenského života. Pro urychlení a zefektivnění integračních procesů zejména doporučujeme: • Urychlit řízení o udělení azylu, neboť řízení samotné dezintegruje žadatele o azyl ze společenského života, je pro něho psychickou zátěží a vytváří podmínky, kdy se stává zcela závislý na institucích státu. Obecně platí, že jedinec, který dlouhodobě žije pod ochranou totální instituce, ztrácí schopnost řešit samostatně vlastní problémy a má tendenci nečinně čekat na pomoc zvenčí. Pasivní přístup k vlastnímu životu, ke kterému vede zdlouhavé čekání na rozhodnutí o udělení azylu, se pak přenáší i do integračního procesu. • Urychlit implementaci státního integračního programu v oblasti bydlení, který vysoce oceňujeme, a jeho realizaci ještě více přizpůsobit potřebám azylantů. Zejména doporučujeme snížit čekací doby na integrační byt a věnovat více pozornosti výběru lokality, kde je integrační byt situován. Proces decentralizace a těsnější spolupráce s nestátními a neziskovými organizacemi považujeme za cestu správným směrem, neboť je příslibem větší flexibility a operativnosti programu. Nastoupené systémové změny ve státním integračním programu zároveň umožní řešení situace v místě, kde azylant již fakticky nastoupil integrační proces. • Dále prohlubovat možnosti integrace azylantů do společnosti prostřednictvím vzdělávání. Státní integrační program v oblasti jazykové přípravy může azylantovi poskytnout jen základní jazykovou kompetenci, která nestačí k vykonávání náročnějších povolání a k plnohodnotnému životu uvnitř majoritní populace.

35

- Doporučujeme nadále pečlivě sledovat průběh výukových programů češtiny v rámci státního integračního programu a nabízíme realizaci šetření jejich efektivity a výukových potřeb azylantů v roce 2003. - Doporučujeme též zdokonalovat metody výuky a výuku nadále individualizovat. Azylanti přicházejí do azylových integračních středisek s nestejnou jazykovou kompetencí a jen pro některé z nich je jazyková výuka v nabízeném rozsahu efektivní. - Doporučujeme i nadále podněcovat zájem azylantů o další studium. Vysoce pozitivním krokem je finanční podpora vysokoškolského studia ze strany UNHCR. Stejným způsobem doporučujeme podporovat středoškolské studium, nejen mládeže, ale i dospělých, návštěvu rekvalifikačních kursů atd. Současně doporučujeme stimulovat azylanty, aby možnosti vzdělávání sami vyhledávali. Podle dosavadních zkušeností je vzdělávání s využitím školského systému České republiky vysoce efektivním způsobem integrace do společnosti prostřednictvím institucí, které jsou přímo k integraci do společnosti vytvořeny. - Jazyková kompetence není jedinou dovedností, která člověka integruje do společnosti. Doporučujeme rozvíjet také takové programy, při nichž se azylant bude učit aktivně řešit společenské situace, se kterými se dostává do kontaktu v každodenní životní praxi. • V oblasti integrace na trh práce zaznamenáváme nejpozitivnější příklady tam, kde pomoc poskytla státní správa a samospráva v místě bydliště azylanta. Doporučujeme tyto pozitivní příklady zveřejňovat, veřejně oceňovat a hledat i další formy, jak orgány státní správy a samosprávy v lokálních společnostech stimulovat, aby byly procesu integrace na trh práce nápomocni. Dále doporučujeme motivovat nestátní a neziskové organizace, aby napomáhaly azylantům při hledání přístupu na trh práce a vysvětlovaly jejich situaci v lokálních společnostech, neboť dosavadní praxe ukazuje, že se azylanti při hledání zaměstnání často setkávají s předsudky, lidé si je pletou se zahraničními dělníky, zaměstnavatelé jim často nabízejí jen krátkodobé práce bez řádně uzavřených pracovních smluv atd. • V oblasti integrace do lokální společnosti doporučujeme podporu všech institucí, které se programově zaměřují na vytváření takových sítí, jež se nerozplynou, jakmile azylant opustí azylové integrační středisko, a které mu pomohou překlenout dobu, než si najde vlastní individuální cestu do lokální společnosti. Již nastoupenou praxi komunitních center považujeme za vysoce prospěšnou. Efektivní je též práce řady církevních 36

charitativních institucí. V této souvislosti doporučujeme zejména rozvíjení takových programů, kde dochází k interakci azylantů s majoritním obyvatelstvem, a kde mohou obě skupiny navzájem komunikovat a poznávat se. I v této oblasti doporučujeme práci individualizovat. Azylantů je relativně malý počet a lze je proto mnohem lépe vnímat jako jednotlivce s individuálními potřebami než jiné skupiny cizinců. Řada států azylanty dále dělí, například Kanada podle provenience, a nabízí jim specifické programy (Kelley – Trebilcock 1998: 406 – 430). • Vysoce oceňujeme právní a sociální pomoc, kterou nestátní a neziskové organizace azylantům poskytují. Týká se to i pomoci při slučování rodin azylantů. Doporučujeme hledat spolu s vládními a legislativními orgány cesty, jak se vyhnout zbytečným průtahům a administrativním selháním, aniž by bylo zvýšeno nebezpečí zneužívání aktu slučování rodin k účelům, kterým by sloužit neměl.

Odkazy Boroda V. 1999: Bez hrdinů. Praha, Maťa. Briggs V. M. Jr. – Moore S. 1994: Still an Open Door? U. S. Immigrant Policy and the American Economy. Washington, DC: American University Press. Burgess E. W. 1967: Can Neighborhood Work Have a Scientific Basis? In: Park R. E. – Burgess E. W. – McKenzie R. D. (eds): The City. Chicago, London, Univesity of Chicago Press. (First published 1925). Cousseyová Mary 2000: Rámec integrační politiky. Rada Evropy. Ditrychová L. – Machová B. 2001: Integrace uprchlíků v oblasti bydlení potřebuje změnu. Veřejná správa č. 15 z 27. 4. 2001. Citováno z http: //www.pp-i.cz/czech/aktual/stat_int_prg.htm Goffman E. 1968: Asylums. On the Social Situation of the Mental Patients and Other Inmates. Hardmondsworth, Penguin Books Ltd. (First published 1961). Integration Rights and Practices with Regard to Recognised Refugees in the Central European Countries. 2000: Geneva, UNHCR, Bureau for Europe.

37

Kelley N. – Trebilcock M. 1998: The Making of the Mosaic. Toronto, University of Toronto Press. Lind J. 1995: Unemployment Policy and Social Integration. In: Mortensen N. (ed.): Social Integration and Marginalisation. Frederiksberg, Samfundslitteratur: 183 – 205. Niessen J. 2000: Rozmanitost a soudržnost. Nové úkoly v oblasti integrace imigrantů a menšin. Rada Evropy. Park R. E. 1967: The Romantic Temper. In: Park R. E. – Burgess E. W. – McKenzie R. D. (eds): The City. Chicago, London, University of Chicago Press. (First published 1925). Uherek Z. 1998: Češi v Sarajevu. Menšina v městském prostoru. Český lid 85, 1998, 2: 129 – 146. Uherek Z. – Procházková H. 2002: Education Programmes for Refugees. Research Report for the United Nations High Commissioner for Refugees - Branch Office for the Czech Republic. Praha, Institute of Ethnology. Uherek Z. – Valášková N. – Kužel S. – Dymeš P. 2002: Češi z Kazachstánu. In Press. Valášková N. – Uherek. Z. – Brouček S. 1997: Aliens or One’s Own People. Czech Immigrants from the Ukraine in the Czech Republic. Praha, Institute of Ethnology of the Academy of Sciences of the Czech Republic.

38