Čínské halucinace
Dělá mi velké potíže rozeznat podle obličeje jednoho Číňana od druhého. Mně připadají všichni Číňané stejní. U recepce hotelu The Gotham, blízko Páté avenue, mi vypadlo tlusté pouzdro s kreditními kartami. Nezpozoroval jsem to. Úslužný Číňan mi je podal s přátelským úsměvem. Poděkoval jsem. Číňan se uklonil. Zasunul jsem toto nezbytné pouzdro do zadní kapsy kalhot a ujistil se, že je zapnutá. To se stalo za časného rána, ihned po mém příjezdu z Kennedyho letiště. Po dlouhém dni, kdy jsem marně bojoval s únavou způsobenou časovým posunem, jsem k smrti unaven seděl v hotelovém baru. Abych se správně naladil na spánek, vypil jsem několik sklenek kalifornské imitace bordeaux, ročník, který byl k lítosti Francouzů při degustaci v jejich vlastní zemi hodnocen špičkově. V baru bylo v tuhle denní dobu prázdno. V tmavé místnosti, obložené dřevem a spoře osvětlené svíčkami a umělým krbem, seděl v jednom z tmavě červených kožených křesel Číňan, který ze mě nespouštěl oči. Přímo jsem cítil jeho pohled na těle. Možná ještě neviděl Švýcara. Když jsem platil, zaplatil také. Když jsem vstal, šel za mnou, nastoupili jsme spolu do výtahu a ve 14. patře jsme společně vystoupili. Když jsem pospíchal po silných velurových kobercích, našlapoval tiše za mnou, aby pak naproti 7
mému pokoji otočil klíčem v čísle 1432. Posledním pohledem jsem se pokusil zachytit něco charakteristického. Měl na sobě střízlivý konfekční chlapecký oblek. Tmavomodrý. Jak jsem v tlumeném světle chodby zjistil, nic typického: už dávno jsem zpozoroval, že všichni Číňané nosí takové obleky, a jsou si proto ještě podobnější. Příštího rána jsem nastoupil na Grand-Central-Station do metra. Dírou v New York Times mě pozoroval Číňan. „Můj“ Číňan? Nesmysl. V New Yorku žije tolik Číňanů jako ve středně velkém čínském městě, mají pevně ve svých šikovných a pilných rukách rychločistírny, krejčovské a ševcovské dílny. Následující den jsem v Metropolitním muzeu přes sklo jedné z vitrín zachytil pohled páru vyčkávavých očí, které patřily nějakému Číňanovi. Měl jsem pomalu dojem, že jsem pronásledován celou armádou Číňanů, když jsem na Kennedyho letišti oslovil malého žlutého mužíčka, který si stejně jako já kupoval letenku do Paříže. Zeptal jsem se: „Promiňte, neznáme se náhodou odněkud?“ Polekal se oslovený, nebo byl jen zmatený? „Nevím, kdo jste…,“ vykoktal v dobře srozumitelné oxfordské angličtině. Osud nebo Air France tomu chtěly, že jsme seděli vedle sebe. Můj soused si asi hodinu četl v románu Somerseta Maughama Veselice aneb Kostlivec ve skříni. Mě vzal na vědomí, teprve když se roznášelo jídlo. Protože místo mezi námi nebylo obsazené, odsedl jsem si kvůli pohodlí stranou. Aniž by viditelně pohnul očima, objevil něco na uvolněném sedadle. Sebral tu věc a podával mi ji: „Je to vaše?“ Moje kreditní karty! Tady nebylo něco v pořádku! Již 20 let jezdím po světě a ještě nikdy mi nevyklouzlo pouzdro 8
s kreditními kartami ze zadní kapsy kalhot. Byl jsem ohromený, a to tak, že jsem zapomněl natáhnout ruku. „Ne?“ Číňan se na mě tázavě díval. „Tak je tedy dám letušce.“ „Děkuji, jsou moje,“ odpověděl jsem rychle a schoval zelené kožené pouzdro do levé kapsy svého saka. Těch několik málo slov prolomilo ledy. Poté, co jsme vypili láhev šampaňského, jsem věděl, že můj soused se jmenuje Da-ren, že pochází ze Šanghaje a že si jako obchodník s devizami jisté státní banky užívá slušných diet a během své obchodní cesty z pověření ústřední pekingské vlády by rád poznal i kapitalistické smyslové požitky. Důvěrně se mě ptal na možnosti dobré zábavy. Doporučil jsem mu světoznámé zábavní podniky jako Lido, Olympii, Folies-Bergère a zejména Alcazar. Pan Da-ren si dělal pilně poznámky. Na Orly jsme se rozloučili. V podvečer příštího dne jsem v rue Mouffetard, tam, kde je Paříž ještě Paříží, pil svůj pernod a stejně jako ostatní cizinci pozoroval procházející se elegantní, hezké mladé dámy. Tu se ke mně blížil Číňan se zářivým úsměvem z radostného shledání na rtech, alespoň jsem se tak domníval. Zeptal se: „La place est libre?“ a bez rozpaků si přisedl k mému stolu. Díkybohu, tentokrát jsem „svého“ Číňana poznal! Pokud bych býval ještě pochyboval, přestal bych, když hodinu vyprávěl o Šanghaji, kde v tuto hodinu prý vládne podobný provoz. Se zvoněním procházel okolo chlapec s černou tabulí, na níž bylo jméno Da-ren, načež se můj soused zvedl. Když si se slovy Excusez-moi opět sedl na svou židli, zeptal jsem se ho, zda by se mnou nechtěl strávit večer v Alcazaru. Zdvořile se uklonil, zatímco přemrštěně děkoval za pozvání. 9
Navrhl jsem, že bychom tedy měli jet zpátky do hotelu, abychom se v klidu převlékli. Přesně v devět jsme se měli sejít před nočním klubem. Zavolal jsem si taxi a nechal se odvézt do hotelu. V recepci jsem měl vzkaz: nakladatelský redaktor mě prosil, abych mu zavolal do bytu. Hovor byl krátký, šlo jen o schůzku na příští den. Když jsem opouštěl telefonní kabinu, doslova jsem vběhl do náruče pana Da-rena: „To jsme mohli jet společně! Nevěděl jsem, že bydlíme ve stejném hotelu!“ „Jak to, jet společně?“ usmál se pan Da-ren. „Nu, z rue Mouffetard sem!“ odpověděl jsem. „Tu ulici neznám!“ Pohled pana Da-rena vyjadřoval podiv. „Promiňte,“ vykoktal jsem a utekl do výtahu. Už jsem ničemu nerozuměl. Rychle jsem na sebe navlékl košili a smoking, abych byl včas v Alcazaru. A tam stáli, jen několik kroků od sebe, dva Da-renové. Oba ke mně přistoupili, uklonili se. Oba měli na sobě modré chlapecké obleky. Jeden Číňan musel být ten z letadla a druhý z restaurace. Neznali se. Žádný div u téměř miliardového národa. „Seznamte se,“ pomohl jsem si z rozpaků mezinárodní floskulí. TeQ, když stáli vedle sebe, jsem u jednoho Da-rena zpozoroval malou bradavici na bradě. Ale to také byl, alespoň z mého pohledu, jediný rozdíl. Oba se mi přilepili na paty, ale kterého z nich jsem pozval, to jsem nevěděl. Nádherně sladké uvaděčce jsem podal své dvě vstupenky, byli jsme uvedeni ke stolu a jeden Da-ren zmizel. Hudba začala hrát, opona se zvedla! Dva tucty spoře oblečených dam ukazovaly téměř vše. Odlákán půvaby jeviště nevěnoval jsem svému hostu ani po10
hled. Když opona dívky znovu zakryla, poznamenal můj Da-ren: „Dekadentní!“ „Nádherné!“ oponoval jsem. Při prvotřídním menu jsem neměl chuR vést ideologický boj. Druhé vystoupení mě teprve zaujalo. V zářivém kuželu světla stála zcela nahá kráska, světlehnědá postava exotickoerotické nádhery. Jako by se probouzela, pozvedla se na obrovském loži. Šátrající žluté reflektory hledaly její prádlo, které leželo jen tak pohozené na křesle a na podlaze. Při něžných tónech Mussettova valčíku se nahá dívka počala oblékat. Nejprve si na své dlouhé, dobře stavěné nohy s požitkem natáhla punčochy a vklouzla do zlatých střevíčků. Vstala, našla svou podprsenku a pomalu si ji oblékla. Nakonec vklouzla do miniaturních kalhotek. Když se oděla do večerních šatů vyšší společnosti, stála ve světle jedna z nejhezčích žen Paříže. „Nestoudné!“ prohlásil Da-ren. „Byl to pro mne stejný požitek jako pro Adama jablko v ráji!“ přiznal jsem bezděky své potěšení z tohoto obráceného striptýzu. Zmizelý Da-ren se postavil za mé křeslo a se zářivým úsměvem řekl: „Ça c’est Paris!“ Protože neumím čínsky, nerozuměl jsem ničemu ze žvatlání, jímž si oba Da-renové posléze vysvětlovali své rozdílné světonázorové postoje. Od sousedních stolů již žádali o klid. Ačkoli mi to připadalo směšné, bylo to trapné. Pan Da-ren, kterého jsem pozval, se neformálně rozloučil, a ten z letadla si sedl ke mně. TeQ jsem se teprve dozvěděl, že Da-ren je v Číně stejně časté jméno jako u nás Müller, Dupont nebo Hürlimann, že jeho asketicko-ideologicky křečovitě sevřený jmenovec je 11
známý znalec dynastií Yüan, který jako parádní kůň vědy cválá světem a těší se v Pekingu velké úctě. Bankéř Da-ren mě požádal, abych ho dovedl na place Pigalle. Při tanci se věnoval spoře oděné dívčině. Během večera jsem ho ztratil z očí. Kdykoli jsem v příštích dnech potkal odborníka na dynastie Yüan, který skutečně bydlel v mém hotelu, jeho šikmé oči se zúžily tak, že mě ani neviděl, a o tom druhém Da-renovi jsem již neslyšel. Na letišti Orly jsem seděl v letadle Swissairu a čekal na odlet do Curychu. Na poslední chvíli běželi chodbou dva Da-renové a posadili se právě na obě volná sedadla vedle mě. Zase jsem nevěděl, který z nich je který. Drobná bradavice na bradě musela být uhřík. Neviděl jsem již žádný rozdíl. Zmocňovala se mě zneklidňující domněnka. Začal jsem se potit, to se mi stává vždycky, když mám strach. Spěšně jsem vytáhl z kapsy kapesník a přitiskl si ho na zátylek. Vlevo sedící Da-ren poskládal obličej do sladkého úsměvu: „Není vám dobře? Schází vám něco?“ ptal se s účastí. „Mám migrénu.“ „Olivový olej!“ vykřikli oba najednou. Druhý Da-ren vylovil snaživě zpod sedadla malý plastový kufřík a s úsměvem ukázal ploché, hnědé pouzdro s mnoha a mnoha tenkými jehlami. „Nebolí to a vždycky to pomůže!“ usmíval se majitel a pokyvoval přitom hlavou. Vybral a vyjmul akupunkturní jehlu a otáčel jí šikovně mezi palcem a ukazovákem. Nevím, co by se stalo, kdyby mě energická letuška před vpichem nezachránila. Přikázala Číňanům, aby si své jehly okamžitě zabalili. 12
Brzy po startu jsem ze strachu z nového útoku na své tělo zalezl na nejzazší ještě volné sedadlo, hned vedle řvoucí trysky DC 9. Během cesty z curyšského letiště Kloten do mého bydliště mě napadaly podivné myšlenky. Co je to za zvláštní lidi, kteří se špikují jehlami a ještě z toho mají potěšení? Kteří si propichují svou jemnou, žlutou pokožku, jako by to byl necitelný plast? Umělá hmota. A najednou mi spadly šupiny z očí. Byli všichni ti Da-renové vůbec lidi? Nebyli to snad androidi dopravení sem odkudsi z vesmíru? Množí se a zabírají stále větší prostor. Brzy již ovládnou naši planetu. Tato rasa z dalekého světa má tak shodné rysy, stejnou žlutou kůži, stejně šikmé oči, že je nelze vzájemně rozlišit. Svými dlouhými jehlami kontrolují ve svém biotronickém těle jakási elektronická rozhraní. To byly myšlenky, které mě napadaly z únavy na hranici bdění a spánku. O tři měsíce později jsem měl v hotelu Hyatt v Singapuru možnost pokračovat ve svých etnologických zkoumáních. Kolem mne byli samí Da-renové. Bezpochyby jsem byl zcela blízko místu, kde je vyrábějí. Usmíval se na mě ženský typ Da-rena nepopsatelné krásy – úchvatný jako měsíc v úplňku, řekl by asi P’u Sung-Ling. V našich zeměpisných šířkách by to bylo jasné vyzvání k tanci, nebo to zde byl výraz známé zdvořilosti? Každopádně jsem jí úsměv vrátil. Dáma povzbudivě pozdvihla obočí, ale to mohla být náhoda. Zamrkal jsem na ni. Nebyla to náhoda, ta mimika s obočím. Začali jsme se navzájem dorozumívat nesmírně komickou pantomimou. Buňky šedé kůry mozkové vyzařovaly na obou stranách touhu, státy a národy přesahující komunikace, jediná, která skutečně funguje spolehlivě. V okamžiku, kdy jsem k ženě 13
vykročil, jsem si říkal, jaká je to nezodpovědnost, že OSN ještě nemá komisaře pro lásku. Mimo přání držet ji v náručí jsem tu viděl i jedinečnou příležitost k odhalení těch nepochopitelných androidů. Věci se vyvíjely svou přirozenou cestou. Mám sice stále ještě potíže rozeznat jednoho Číňana od druhého, ale androidi, a to přísahám, nejsou.
14
Stalo se ve výšce 9000 metrů
Bejvávalo. Bývaly časy, kdy o cesty letadlem byl stále větší zájem. Mladí i staří si přáli letět v pohodlných křeslech z jednoho kontinentu na druhý. Bejvávalo. Služby na palubách většiny leteckých společností byly vynikající, konkurence oživovala obchod. Každá společnost se snažila ostatní trumfnout (ještě) lepšími a kvalitnějšími službami. Ve výšce 10 000 metrů se nad Atlantským oceánem jedlo například stříbrnými příbory, dobré nápoje se pily z opravdových skleniček. Miniaturní toalety na přídi a na zádi se vždycky leskly parfémovanou čistotou. Byly dokonce i takové společnosti, které svým pasažérům nejen v první třídě věnovaly před jídlem karafiát nebo růži. Kdo chtěl spát, dostal úplně novou, sterilně čistou vlněnou přikrývku. To byl zlatý věk cestování letadlem. Bejvávalo. Dnes tomu lze už sotva věřit, ale tehdy nacházel pasažér se samozřejmou jistotou čistě se lesknoucí popelníky v opěrkách svého sedadla, jehož pérování zajišRovalo maximální pohodlí. V přihrádkách sedadel se tehdy rozhodně nedaly najít staré noviny a látkové kapsy nebyly zalepené žvýkač15
kou. Na podhlavnících ležely krásně vonící, čerstvě vyžehlené šátky. V tvrdém konkurenčním boji přicházely tyto společnosti neustále s novými nápady, aby z cestování letadlem udělaly skutečný požitek. Bejvávalo. Byly doby, kdy jedna americká společnost přišla s výborným nápadem namontovat do všech palubních oddělení velké obrazovky. Dvě televizní kamery umístěné v kabině přímo za piloty zprostředkovaly cestujícím pohled z kabiny a ti pak prožívali starty a přistání z pohledu pilotů. Jiná společnost zvětšila rozestupy mezi řadami sedadel a postavila mezi ně malé stolky. Je libo bridž, nebo skat? Každé sedadlo se dalo otočit o 180 stupňů, takže spolu mohly jíst nebo hrát skupiny čtyř nebo osmi osob. Pohodlná, přívětivá restaurace vysoko v oblacích. Bejvávalo. Byly doby, kdy letecké společnosti svým zákazníkům rozdávaly drobné dárky. Začalo to praktickými plátěnými taškami, což bylo velmi chytré, protože cestující pak pobíhali ulicemi celého světa jako živoucí reklamy. Některé firmy rozdávaly výrobky svých zemí, například malé čokolády (které jsou ještě dnes k dostání na jedné lince), čistě a přitažlivě balené sýrové zákusky, čerstvé tropické ovoce, veselé barevné šátky nebo jídelní tyčinky z napodobeniny slonoviny, a dokonce do stříbrné fólie balené exotické ořechy a osvěživě vonící santalové dřevo. Nápady neměly hranic. Bejvávalo. To bylo v dobách, kdy letušky chodily decentně oblečené, aniž by však skrývaly své erotické půvaby. Tehdy se létající personál snažil zásobit cestující nápoji, časopisy, malými svačinkami a dobrými radami. Kapitán například zcela samo16
