Informační politika Základní východiska a současnost ve vyspělých demokraciích Rudolf Vlasák
1
ÚVOD
Bylo by tendenční uvažovat o způsobu ovlivňování procesů komunikace poznatků ve společnosti jejími správními orgány, ať už demokraticky zvolenými či panujícími na základě jiných principů, kdybychom pojem "informační politika" vztáhli jen na moderní, informatizací zasaženou civilizaci. Zabýváme-li se jakoukoli organizací lidské společnosti, a to už od dob, z nichž o tom máme uchována svědectví, vždycky se setkáme s problémem, jaké jsou principy přístupu k významným poznatkům a jak je nakládáno s jejich předáváním. Uvědomme si klíčovou úlohu tajemství, která pro sebe bránili a jejichž prostřednictvím ovládali nevědomé masy vládci už v nejstarších civilizacích. Na přelomu druhého a třetího tisícíletí vstupujeme do zcela nového komunikačního prostředí pro myšlení i konání. Kybernetický prostor digitalizovaných sdělení všeho druhu vytváří i nové paradigma pojetí organizace společnosti, zejména pak její vědy a ekonomiky. Český filozof Miroslav Petříček uvažuje o "rekonfiguraci disciplín" a míní tím mimo jiné stírání hranic mezi tradičním vymezením oborů lidského poznání, jako jsou humanitní a přírodní vědy. Zmiňuje také nové, mediální pojetí reality jako zdroje informací. Způsoby a principy procesu předávání poznatků, resp. zpráv mezi lidmi jsou odjakživa rozhodujícím faktorem společenského vývoje. Jestliže podstatou politiky je způsob společenské správy, od něhož se odvíjejí všechny další aspekty společenského života, je logické, že mezi hlavními faktory, které tento způsob ovlivňují, náleží právě postoj, jaký politikové zaujímají k formám a metodám ovlivňujícím šíření informací ve správním celku, v němž působí. Můžeme proto říci, že vždycky, a to i když to výslovně nebývalo řečeno (a to se, vzhledem k teprve relativně nedávnému objevení výrazu ‘informace’ jako označení tak univerzálního pro pojem v moderní společnosti tak významný) byla kromě "politické politiky" uplatňována nějaká forma také politiky informační. Ani dosud není v některých státech informační politika jako určitý způsob ovlivňování procesů komunikace informací ve společnosti řídícími orgány státní správy explicitně deklarována. Nicméně, jak bylo řečeno, bez tohoto ovlivňování, ať už skrytého nebo otevřeného a často hrdě deklarovaného, se neobešla a neobejde žádná vládnoucí struktura v žádném typu lidské komunity. Dnes už se běžně užívá výrazu informační politika nejen ve smyslu státní či místní společenské správy, ale navíc se zkoumají metody informační politiky také institucionálních celků. Existuje rozsáhlá literatura o informační politice podnikatelských subjektů, a to jak o vnitropodnikové organizaci informačních toků, tak o jejich informačním chování v konkurenčním prostředí v souvislosti s prosazováním na trzích. Na rozdíl od zřetelných hodnotících kritérií úspěšnosti politiky např. v zemědělské či sociální oblasti, je velmi obtížné sledovat exaktně výsledky informační politiky. Její důsledky se projevují v řadě jiných odvětví hospodářské a sociální sféry. Snad nejvýznamnějším kritériem úspěšnosti informační politiky v poslední době se stala míra uplatnění moderních prostředků informační a telekomunikační techniky, které jsou hybnou silou tzv. digitální revoluce v komunikaci poznatků ve společnosti. Jejich vyspělost a šíře uplatnění v životě společnosti se dramaticky zvyšují. Jde o digitalizované formy přenosu všech typů informací, a to v současnosti čím dál tím více i hlasové komunikace. Digitalizovaný přenos textu, obrazu a videonahrávek se ročně zvyšuje o 20 až 50%. Mírou pokroku se stává mimo jiné zavádění hlasového rozhraní pro ovládání terminálů vedle klávesnice, myši a dotykové obrazovky.
Prosazuje se též dialogové online ovládání práce s videozáznamy. Dochází ke konvergenci datových přenosových sítí, počítačových systémů a rozhlasových, resp. televizních vysílacích systémů. Dosud zřejmě nedohlížíme důsledky integrace televize a počítače jako domácí klientské stanice celosvětové internetovské sítě milionů serverů. Digitalizovaná data v multimediální formě jsou rozhodující surovinou moderního hospodářství. Výkonnost jejich počítačového zpracovávání se v dekádě okolo přelomu století oproti minulé dekádě zvýšila asi stonásobně. Fenomén internetu jako žádnou informační politikou neovládaná globální informační infrastruktura ovlivňuje na druhé straně informační politiku všech vyspělých států. Přitom se už v tomto smyslu nehovoří jen o jednotlivých státech, ale vlivem ekonomické a politické integrace v Evropě i jinde na světě jde také o informační politiku celých seskupení států, neboli nadstátní a nadnárodní informační politiku. Ta je, právě v případě Evropské unie, rozhodující i pro vývoj u nás, a to nejen z informačních, ale zejména ekonomických aspektů. Bylo už mnohokrát prokázáno, že v současné době jsou otázky informační politiky těch hospodářsky nejvyspělejších států světa v ohnisku politického dění a předmětem legislativních úprav ukládajících jejich vrcholným činitelům rozhodné kroky ve směru zabezpečení rozvoje všech aspektů informatizace společnosti. Problematika, kterou si lze pod označením "informační politika" v tom smyslu, jak je dnes chápán, představit, je nesmírně široká. Není možné ji v jedné práci postihnout. Tento text, určený jako podpůrný pro výuku předmětu se stejným názvem na Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (a také v jistých souvislostech výuky dalších informačních a knihovnických vzdělávacích institutů na našich vysokých a vyšších odborných školách) se věnuje jen vybraným, podle autora nejvýznamnějším problémovým okruhům, aktuálním z různých hledisek pro příští české informační profesionály včetně knihovníků. Důraz je položen na výklad geneze moderního pojetí informační politiky a zejména na poslední její vývoj v hospodářsky vyspělých zemích světa.
2
INFORMACE, INFORMAČNÍ POLITIKA A EKONOMIE
Problémem definování pojmu, označovaného výrazem "informace" (resp. obměnami tohoto ze staré řečtiny odvozeného slova v různých moderních národních jazycích světa) a čím vlastně informace jsou, se zabývá již po desetiletí mnoho myslitelů a celých škol. Není cílem této práce k jeho řešení nějak přispět. Text se vpodstatě opírá o všeobecně dnes známé Buchlandovo pojetí, korespondující také s výkladem slova "informace" ve vydání Oxford English Dictionary z roku 1989. Vychází ze skutečnosti, že daný výraz se používá v trojím smyslu, a to jednak jako proces, jednak jako znalost a také jako věc ("information - as proces", "information - as - knowledge", "information - as - thing"). Rozlišuje se především informace ve smyslu procesu jako změna toho, co příjemce informace dosud znal. Jde o informační akt, komunikaci poznatků či zpráv o existenci určitých skutečností. Dále se uvádí výklad slova informace ve smyslu komunikovaného poznatku vztahujícího se k určité skutečnosti, předmětu nebo věci. Konečně se uvádí termín informace v souvislosti určování vlastnosti, resp. atributu, užívaného pro takové jevy, resp. věci, jejichž vlastností je schopnost nést informaci a informovat. V samotném výrazu "informace", který se vykládá často jako cosi, co zvyšuje určitost systému, se současně projevuje jistý paradox, protože právě tento výraz je značně neurčitý.
Navíc je zřejmé, že informace může ve smyslu přenesení poznatku přinést jejímu příjemci i zvýšenou míru nejistoty, vnesenou do stávajícího systému jeho poznání (obdoba shannonovského matematického pojetí informace jako míry určitosti oproti entropii, neboli neurčitosti systému). Informace ve smyslu věci nesoucí informaci lze rozdělit na data a dokumenty. Data jako plurál od latinského slova "datum" znamenají "věci, které jsou dány". Dnešní denotace tohoto výrazu převážně souvisí s počítačovým zpracováváním informací a znamená to, co je v počítači zaznamenáno, jak to definoval např. ekonom Fritz Machlup (bude ještě zvlášť zmíněn). Dokumenty (texty, obrazy, zvukové nahrávky) nelze přesně vymezit, neboť jejich ohraničenost co do celku nesoucího informaci je naprosto relativní. Od tohoto výrazu se také z časů Paula Otleta (spoluzakladatele moderní informační vědy a zejména dnes vůdčí světové organizace informačních pracovníků a institucí, o kterých bude podrobně pojednáno v dalších kapitolách) na počátku dvacátého století odvozuje termín "dokumentace", používaný dosud v řadě zemí a institucí jako synonymum informační činnosti ve vědě a technice. V současnosti se pojmosloví okolo informačních aktivit ve společnosti, a to zejména vlivem všeobecného poznání významu tohoto odvětví jako jádra hlavního sociálního proudu moderní doby, předznamenaného vidinou nové dějinné éry lidstva, označované jako "informační společnost" (bude o tom dále podrobněji pojednáno), poněkud komplikuje. Souvisí to ovšem také s převažujícím vlivem angličtiny na snad veškerou vědeckou terminologii v jednotlivých národních jazycích, zejména pak právě v oborech spojených s informační technikou a technologií a odvozeno od toho i v oborech, zabývajících se vlastními informačními činnostmi. Kromě výrazu "information" se dnes prosazuje také výraz "knowledge" a namísto dosud běžně užívaných slovních spojení, jako jsou "information management" nebo už zmíněná "information society", se prosazují výrazy "knowledge management", "knowledge society" apod. Pro anglický výraz "knowledge" má ale čeština hned výrazy dva, a to jednak "poznatek" a jednak "znalost". Poznatek je v češtině obecně chápán jako "výsledek poznání", přičemž poznat znamená "dospět k vědomosti o něčem", kdežto "znalost" znamená "vlastnost toho, kdo je znalý něčeho nebo někoho" a také "informovanost", resp. i "zkušenost" (podle Slovníku spisovného jazyka českého z roku 1989). Obvykle se poznatek chápe jako nově získaná a také v lidském vědomí přijatá informace a znalost už jako vyšší stupeň poznání, který je v mysli člověka podložen jeho zkušenostmi a vědomím věcných souvislostí. Pro účely česky psané práce pojednávající o problémech spojených s informační politikou je účelné využít nabízejících se jazykových možností a rozlišit od sebe často u nás dosud nepříliš důsledně a přesně užívaných termínů údaje, data, informace, poznatek i znalost. Využito zde je návrhu definic hlavních pojmů souvisejících s informačními aktivitami, který zpracovala ve své diplomové práci, vedené autorem tohoto textu, v roce 1999 na Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Martina Přibylová. Údaje budeme chápat jako uspořádané soubory zaznamenaných symbolů, které vypovídají o věcech, osobách, jevech a událostech, neboli o objektech informačního zpracování, a jsou určeny ke zpracování a interpretaci s cílem konkrétního využití. Mají tedy potenciální funkci k vytvoření informace, avšak samy o sobě nepřinášejí žádnou vědomost. Tu je možno nabýti až po uvedení údajů do vzájemných souvislostí. Údaj musí být vždy pojmenován, resp. musí mít nějakou identifikaci, ať už explicitně vyjádřenou nějakým indexem, zkratkou či celým jménem, nebo implicitně obsaženou při udání jeho pozice v rámci souboru údajů. Tato identifikace udává, o jaké vlastnosti či parametru objektu, k němuž se vztahuje, vypovídá. O údajích ještě nelze určovat, zda jsou relevantní či irelevantní.
Data jsou dnes všeobecně chápána jako všechno to, co je uloženo v digitální formě na nějakém počítačovém nosiči nebo je komunikováno po nějakém komunikačním kanálu mezi počítači. Mohou to být digitální interpretace jakýchkoli symbolů, textů, obrazů či zvukových nahrávek. Informace je chápána jako uvedení určitých dat do takové souvislosti, aby se dospělo ke "sdělení", které má působit na znalostní základnu potenciálního příjemce. Jde opět o potenciální funkci, jako u dat, ale je už možno rozlišit relevanci či irelevanci. Informace je v tomto smyslu souborem dat uvedených do souvislosti a uzpůsobených ke komunikaci. Poznatky jsou pak chápány jako informace, které byly příjemcem pochopeny a přinesly mu něco, co rozšířilo jeho znalostní základnu. Zda jde či nejde o poznatek, závisí na individuálním příjemci. V tomto smyslu je možno poznatek vyložit jako informaci, která pro příjemce znamená rozšíření jeho znalostní základny. Znalosti jsou nejvyšším stupněm všech aktivit souvisejících s tvorbou, zpracováváním, šířením a přijímáním informací. Znalost je tvořena jednak už primární zkušeností člověka, jeho schopností posuzovat přijímanou informaci, jeho intuicí, ale také vírou a citovou stránku osobnosti. Znalost je zcela individuální - osobní a je prvkem aktuálního stavu znalostní základny jedince. Znalost je jako taková nekomunikovatelná. Skutečnost, že již v současnosti pokládáme pojem "informace" za samozřejmý a vpodstatě všemi intuitivně obdobně chápaný, vyplývá zřejmě především z obecného přijetí potřeby nějak obecně označit tak významný fenomén, prostupující prakticky všechny aktivity moderní společnosti. Představy materiálních nákladů, vyspělosti a objemu techniky i obchodně ekonomického rozmachu organizací a transakcí, které se dnes v informačních službách angažují, pak vedly k rozšíření povědomí o těchto aktivitách jako o regulérním průmyslovém odvětví. V USA se pak ve druhé polovině 40. let začal postupně, na bázi rozvoje dokumentačních činností, vytvářet nově pojmenovaný vědní obor, česky dosud nepříliš snadno prosazovatelný - "informační věda". Informační věda (Information Science, Informationswissenschaft, Science de l’information) se jako vědní a studijní obor pěstuje a vyučuje již od 60. let na desítkách univerzit a jiných typech vysokých škol ve všech zemích demokratického světa. V SRN byl v roce 1990 dokonce založen Vysokoškolský svaz pro informační vědu. I když se ve světě uplatňují různá pojetí a rozličné školy a směry v chápání informační vědy, lze se shodnout na obecném určení jejího předmětu, jímž je přenos znalostí ve společnosti. Nejméně ve třech bodech se (např. podle profesora Jiřího Cejpka) většina osobností současné světové informační vědy shoduje: a) že tato disciplína, jejíž počátky jako konstituovaného vědního oboru se datují do poloviny 40. let 20. století (USA),je dosavadním výsledkem úsilí obecné vědy o informaci, b) že informační věda má výrazně integrační charakter, neboť se v ní spojují přístupy a metody humanitních, sociálních, přírodních i technických věd, a konečně c) že význam informační vědy poroste tak, jak poroste význam informace ve společnosti. Obor, který byl v roce 1996 uznán také na Univerzitě Karlově pro doktorská studia na Ústavu informačních studií a knihovnictví, se ve světě i u nás historicky nazýval různě, a to v souvislosti s vývojem pojetí knihovnictví a dokumentalistiky až po informační systémy a služby. Velmi mnoho problémů se správnou identifikací a pochopením podstaty tohoto oboru způsobilo jeho mylné označování prakticky v celém bývalém bloku tzv. socialistických zemí jako "informatika". Tento výraz se zde prosadil, jako se ostatně prosazovalo vše, tj. podle sovětského vzoru. Šlo zde o pojetí profesora Michailovova, zakladatele sovětského ústředního informačního centra VINITI (bude o něm ještě pojednáno), vycházející ze zúženého pohledu na obor, který respektoval pouze komunikaci vědeckých a technických informací. Prosazoval
se i výraz "vědní informatika" a v případě rozšířeného chápání oboru i na komunikaci dalších typů informací mimo vědu a techniku se používalo také výrazu "sociální informatika". Zcela se opomněla skutečnost, že termín "informatika" byl již "obsazen" díky francouzské odborné terminologii vztahující se k informační technice, neboli k počítačům (l’informatique), a to už také od začátku 60. let. Tento termín převzal pak vpodstatě celý hospodářsky vyspělý svět i většina rozvojových zemí, díky postavení francouzštiny a samozřejmě angličtiny i v těchto zemích. Ještě dosud se však i u nás obtížně zdůvodňuje, že mezi oborem, jehož teoretické základy jsou řešeny informační vědou, a oborem zabývajícím se pouze informační technikou a její aplikací dnes už vpodstatě ve všech ostatních oborech lidské činnosti, je podstatný rozdíl. Výraz "světový informační průmysl" a jeho věcný obsah je vyložen podrobně v učebním textu, který autor této práce publikoval pod názvem "Světové informační systémy a služby" (viz literatura). Informační politika soudobých průmyslově vyspělých států a jejich společenství se s touto skutečností musí vyrovnávat. To se projevuje především v pojetí informací a informačních služeb jako významné ekonomické kategorie.
2.1
Informace jako předmět trhu
V řadě projevů národohospodářů a zejména v běžné publicistice, která se dotýká významu informací a informačních aktivit v ekonomice, se setkáme se sloganem označujícím informace za nejcennější zboží (resp. komoditu). V tomto smyslu je pak často chápán pojem informačního průmyslu jako v určitém smyslu také produkce a prodej informací. Vztah mezi dodavatelem informace a jejím příjemcem přitom bývá skutečně zcela běžně vztahem obchodním - komerčním. Přesto informace nelze považovat za zboží v pravém slova smyslu. I když toto konstatování působí do značné míry jako popření všech ekonomických učení o trhu a komerci, zamyslíme-li se nad skutečnou podstatou toho, o co vlastně při komunikaci informací i v ryze komerčních systémech informačních služeb jde, dojdeme k řadě důvodů, které na první pohled zcela jednoduché zařazení informace mezi zboží na informačních trzích zpochybňuje. Vyjdeme-li z podstaty informace, jak je obvykle, a to i v různých teoriích, definována, narazíme při jejím zařazení pod širší pojem "zboží" na trhu, neboli "komodity" především na otázku vymezení nějaké měrné jednotky, podle níž se vždycky zboží při prodeji oceňuje. U informace, jestliže ji hodnotíme z hlediska užitnosti, což je v obchodě jednou ze součástí tvorby ceny, lze velmi stěží nalézt jakýkoli způsob kvantitativního vyjádření jak hodnoty, tak množství. Rozhodně to nelze učinit klasickými jednotkami hmotného výrazu informace platícího v kybernetice, neboli bity. Jejich množství totiž nemá nijak postižitelný vztah k hodnotě a tudíž i k ceně informace. Totéž ale platí o jiném způsobu možného kvantitativního měření, a to objemem měřeným z hlediska nosiče informací - dokumentu. Jeden bit nebo na druhé straně jeden dokument jsou jednotkami hmotného zachycení, uložení a komunikace informace, ale nemají vztah k jejímu obsahu a tudíž ani k její hodnotě a ceně. Informace je ve své podstatě nehmotná. Neplatí pro ni totiž ještě další zákon procesu prodeje a koupě zboží: ten, kdo prodává, zboží pozbývá na úkor toho, kdo je kupuje. Ten, kdo "prodává" informaci, ji však nepozbývá, neboť ji i nadále, ať chce nebo nechce, vlastní a může ji dále šířit, zpřístupňovat dalším "zákazníkům". Jen v některých případech se už podaná informace stává pro jejího poskytovatele dále nepředatelnou, protože jde např. o unikátní obchodní tajemství. Informační trh dnes chápeme především jako obchodní soutěž v oblasti poskytování služeb. To, co se prodává a nakupuje, jsou práce a výkony lidí a techniky, materiál a energie, které jsou vynakládány k zabezpečení procesu, na jehož konci je získání potřebných informací
uživateli - zákazníky informačních služeb. Na druhé straně pak jde o prodej a koupi hmotných entit, označovaných obecně jako informační produkty. Jsou to výstupy zpracovatelských procesů v informačních systémech, ať již jde o rešerše, studijně rozborové materiály, katalogy, bibliografie, analýzy nebibliografického charakteru atd. Primárně to jsou však také knihy, noviny a časopisy a v moderní době i rozhlasové a televizní pořady jako výstupy vědecké, odborné, publicistické, umělecké a jiné tvůrčí činnosti. V informačních službách se penězi přímo nehodnotí (a pokud jsou úplatné, neplatí) cena informace, ale ve většině případů rozpočtená cena nákladů na materiální a personální zabezpečení provozu informačních pracovišť, která informace nevytvářejí, ale provozují, resp. organizují pouze jejich sběr, zpracování až po vyhodnocování, šíření, resp. zprostředkování v různých formách informačních produktů. Výši ceny samozřejmě ovlivňuje poptávka a další faktory, působící na každém trhu. Jestliže jsme ono populární označení a s tím spojené ohodnocení informace jako zboží zpochybnili, neznamená to, že by se tím nějakým způsobem skutečně snižovala obecná hodnota a zejména význam informace jako takové. V nedaleké budoucnosti se budou základní a převažující síly, které podmiňují společenský rozvoj, generovat nikoli ze surovinových a energetických zdrojů, ale ze zdrojů informačních. Bude o tom ještě dále v souvislosti s výkladem soudobého pojetí informatizace světa pojednáno. Informace lze také v jistém, ale velmi přeneseném slova smyslu, spíše jako jakousi metaforu, chápat jako surovinu a jako takovou ji také v ekonomických vztazích reálně uplatňovat v rámci běžných tržních kategorií, jako jsou nabídka a poptávka. Opět však zde nepůjde o množství informace, ale o objemy dat a jejich společenskou poptávku, od níž se za tuto "surovinu" odvozují platby. Nelze zároveň opomenout kulturní význam informací a kulturní kontext probíhajícího procesu informatizace společnosti.Tomuto procesu bude ještě v této práci věnováno zvláštní místo. Ekonomická hlediska hodnocení informace jako takové byla a jsou zkoumána ve světě na teoretické, někdy až filozofické úrovni, nebo se jimi zabývají konceptoři různých systémů, působících v rámci státních či lokálních politických a hospodářských celků. Pokud jde o praktická ekonomická hlediska vztahující se k informaci, uplatňují se zpravidla vždy až na konkrétní informační systémy a služby, kde se pochopitelně hodnotí náklady a na druhé straně příjmy (i zisk), které se u těchto provozů také vyčíslují. Klasickým příkladem uvažování o skutečném místě informace ve vyspělé tržní ekonomice demokratického státu je obsáhlá a důkladná studie "Online information in Europe" Baudoina Durieuxe. V souvislosti s rozborem vývoje informačního průmyslu v západoevropských zemích v 80. letech se dotýká ekonomických problémů této oblasti na mnoha místech, souhrnně se však též přiklání k názoru, že "informace jako taková nemá absolutně měřitelnou ekonomickou hodnotu". Kriticky se staví k samotnému oboru "ekonomie informace", který podle něho nepatří k zavedeným oborům ekonomie. Vychází z již všeobecně přijatého poznatku, že "informace může být oceněna", avšak problémy vyvstávají, jakmile toto oceňování nespojíme s reálnými produkty (např. tiskoviny) a službami. Na druhé straně, pokud bychom se zabývali vlastní hodnotou informace, pak je třeba vzít podle Durieuxe na vědomí přinejmenším následujících 6 specifických vlastností informací (z hlediska ekonomických vztahů): 1) Informace jsou nehmotné, nezávislé na metodách jejich šíření (papír, mikrografie, telekomunikace, magnetická, optoelektronická média). 2) Informace mohou být simultánně využívány mnoha osobami. 3) Informace jsou nekonečně reprodukovatelné v rámci velmi širokého spektra ekonomiky (ekonomických vztahů).
4) Přes řadu pokusů o definování, neexistuje žádná známá jednotka informace, která by byla ekonomicky měřitelná. 5) Informace může zastarat, nemůže však být jako zdroj vyčerpána. 6) Informace mají ekonomickou hodnotu. Tato hodnota však spočívá pouze v jejich reálných nebo potencionálních účincích. Totéž telefonní číslo může mít nevyčíslitelnou cenu pro jednu osobu a nulovou pro jiného člověka. V moderním pojetí, vycházejícím už z představy globálně působících informačních systémů a služeb v internetovském prostředí, je rozlišováno následujících 8 hlavních ekonomických funkcí informace: 1) Informace jako rozhodující prvek managementu, a to jak ve strategickém, tak taktickém a operačním řízení v ekonomice. 2) Informace jako substitut hmotných entit, jestliže dokážeme informačními systémy a jejich prostředky simulovat reálné procesy např. nákladných chirurgických zákroků před jejich skutečným provedením - vpodstatě jako prostředek modelování skutečnosti. 3) Informace jako obraz vnějšího prostředí ekonomického subjektu, zejména pokud jde o orientaci na relevantních trzích. 4) Informace jako prostředek ovlivňování - prosazování ekonomického subjektu publicistikou, reklamou, marketingovými prostředky atd. 5) Informace jako prostředek vzdělávání a tudíž, v nastávající éře prosazování systémů celoživotního vzdělávání pro schopnost člověka se zaměstnat v podmínkách měnících se požadavků na kvalifikaci, jako klíčový moment vývoje ekonomiky. 6) Informace jako faktor působící v komerčních vztazích v oblasti kultury a zábavy včetně sportu jako prudce se rozvíjejícího komerčního odvětví. 7) Informace ve formě informačního produktu, jak byl už výše, v souvislosti s úvahami o vztahu informace a komodity vyložen. 8) Informace ve formě informační služby, opět v ekonomických vztazích, jak byly vyloženy výše při vymezování vztahu pojmů "informace" a "zboží". Moderní pojetí otázky o místě informací a legislativním rámci jejich komunikace ve státě se zpravidla odvolávají na Všeobecnou listinu práv a svobod. Ta byla přijata 3 roky po ukončení 2. světové války - 10. prosince 1948 Valným shromážděním OSN jako výraz obecně přijatých morálních zásad, jimiž se mají řídit ústavy a celé legislativní systémy členských států této světové organizace. Listina je dnes ústavním zákonem České republiky č. 23/1991 Sb. ještě z údobí polistopadové ČSFR. Významný je zde z hlediska nejen informační politiky především článek 17 a jeho odstavce 1, 2, 4 a 5. Stanoví, že právo na informace je zaručeno, že každý má právo informace svobodně vykládat a šířit, kromě případů stanovených zákonem, a že státní orgány a orgány místní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. K citování jsou z hlediska informační politiky také nepřímo relevantní ještě dvě části článku 27. (1): "Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, užívat plodů umění a podílet se na vědeckém pokroku a jeho výtěžcích." (2): "Každý má právo na ochranu morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby." V naší soudobé filozofii je možné v souvislosti s významem informací a procesem informatizace moderní demokratické společnosti citovat nikoho menšího než Jana Patočku, který v jedné ze svých příležitostných prací v 70. letech, publikované až v roce 1996
(zásluhou profesora Jiřího Cejpka v časopisu Acta Bibliothecalia et Informatica), staví informaci a svobodný přístup k ní jako protipól totalitního byrokratismu či, jak to nazývá proti "...libovůli jednotlivců a jejich mocenského rozhodování..." - a jako zásadní prostředek usnadnění života jednotlivce. Na závěr těchto úvah je vhodné uvést slavný citát Thomase Jeffersona, prezidenta USA v letech 1801 až 1809: "Ten, kdo ode mne získá myšlenku, získá ji, aniž mne o ni ochudí, jako ten, kdo přiloží louč k mé, získá světlo, aniž já upadnu do tmy".
2.2
Odlišnosti pojetí informace ve společnostech Dálného východu
Mezi chápáním toho, čím je v sociálních a ekonomických vztazích moderní společnosti informace, existují mezi "západní" a "východní" civilizací jisté rozdíly. K jejich pochopení, které je pro orientaci v globální informační sféře nezbytné, uveďme alespoň stručné vysvětlení. Vůdčí úlohu v rozvoji informačního průmyslu převzalo na Východě pochopitelně Japonsko. Pokud jde o technickou úroveň, patří spolu s USA k nejvyspělejším. Přesto se však v organizaci a sociálních postojích pracovníků informačního sektoru na Východě projevují často výrazná specifika, odlišující především Japonsko, jako hlavního představitele tohoto pojetí, od západního světa. Proměna japonské společnosti z vpodstatě feudální na postindustriální, resp. informační v průběhu několika desetiletí po druhé světové válce je pro Západ stěží pochopitelná. Kořeny této proměny spočívají v samotné psychologii a mentalitě Japonců. Ta především podmiňuje jejich schopnost importování všech nových poznatků zejména technického a technologického charakteru a jejich rychlého a účinného využívání. Nehledě na prudký technický pokrok zůstává základní charakter kultury a kulturní identity Japonců nezměněný. Kopíruje se pouze materiální vybavení společnosti Západu, ne však sociální chování lidí. Vlastnosti, jako jsou smysl pro loyalitu, pracovní soustředěnost, touha po vzdělání a disciplína, jsou na rozdíl od jiných populací pro Japonce typické. Vztah Japonců k informacím je zcela jiný, než vztah vědeckých a odborných pracovníků k tomuto fenoménu na Západě. Zde se věda zpravidla definuje jako veřejné poznání a poznatky se publikují, aby byly přístupné co nejširší odborné veřejnosti. Platí zde generativní princip technického rozvoje spolu s exponenciálním růstem objemu vědecké komunikace, publikačních aktivit a všeobecně výstupů vědeckovýzkumné a vývojové činnosti. Tyto výsledky se publikují mimo jiné i pro možnost jejich kritického posouzení. Zdůrazňuje se často objektivita a nezávislost vědou získaných poznatků na mínění jednotlivce, na jeho subjektivním chápání skutečnosti. Odtud pramení i způsob organizace komunikace poznatků v Západní společnosti, založený zde tradičně na institucionálních systémech zprostředkovatelských subjektů, ať již nakladatelů, knihoven nebo informačních středisek. Existují zde producenti, zprostředkovatelé a uživatelé informací a informačních služeb. Japonci se zásadně snaží neobjevovat už objevené. Výhody, vyplývající ze získání informace, jsou pro ně mnohem podstatnější, než prestiž z případné původnosti. Získání informace je však pro ně nejen jejím pouhým převzetím s následným využitím. Proces přejímání informací se pro Japonce skládá z následujících prvků souvislého "informačního řetězce": objevení informace - její úplné okopírování - osvojení informace - vlastní zdokonalení poznatku opuštění cizí informace. Podstatná je skutečnost, že pro Japonce informační řetězec nekončí, jako zpravidla v západních společnostech, prostým využitím získané informace včetně
korektního uvádění jejího původu. Pro Japonce je důležité informace se "zmocnit", tj. obohatit ji a odvrhnout původní, jinde získaný poznatek, jako překonaný. Pokud jde o cenu informace, také japonci nepokládají samotnou informaci za zboží, které lze nějakým způsobem ocenit. Na druhé straně ale pečlivě vyčíslují náklady na získávání informací. A ty pro ně nejsou zpravidla nikdy dost vysoké, aby se nakonec nesnažili zajistit na jejich zabezpečení potřebné finance. Protože prospěch a konec konců zisk ze získaných informací nelze nejen předem, ale vesměs ani dodatečně spolehlivě vypočítat, smiřují se Japonci se skutečností, že rentabilita informací se vypočítat nedá. To také přispívá k všeobecné snaze získat informace často bez ohledu na náklady s touto činností spojené. Např. D. Marhoulová cituje v této souvislosti francouzského ekonoma D. Turcqa, který se ptá: "Kolik francouzských podniků si může dovolit vysílat do USA a jiných zemí odborníky určené pouze pro vyhledávání nejnáročnějších informací?" Tito specialisté jsou velmi často účastníky odborných seminářů a konferencí, kde sice nepřednesou referát, ale za plný účastnický poplatek, hrazený jejich vysilatelskou firmou, nejen pečlivě vyslechnou a zaznamenají to, co zaznělo na oficiálním pořadu akce, ale vyhledávají přímé kontakty s aktivními účastníky jako další, nezanedbatelný zdroj poznatků. Japonci jsou zastánci dobrých mezilidských vztahů i se zástupci konkurence a jsou ochotni absolvovat nejrůznější pracovní jednání v jakékoli náročnosti na čas i peníze. Pro Japonce není věda a vědecké poznatky předmětem veřejného poznání, ale různě vymezených společenství, kolektivů (korporací), jako jejich vnitřní záležitost. Získané poznatky těmto společenstvím, často uzavřeným, nejen patří, ale ona se s nimi fakticky ztotožňují a ztotožňují s nimi organizaci, technologii a její výstupy - produkty. Poznatky a poznání nejsou pro Japonce abstraktní pojmy, protože kognitivní procesy nejsou nezávislé ani na jejich subjektu, ani na objektu. Z toho pak vyplývá pro Západ paradoxní zjištění, že japonská informační společnost vlastně existuje bez informací, resp. není založena na komunikaci informací ve veřejném životě. Ztotožnění subjektu a objektu je konec konců jedním ze zákonů buddhismu, odkud lze také japonské chápání kognitivního procesu a jeho důsledků odvodit. Pro Japonce je významnější kognitivní akt sám o sobě než poznatek. Z hlediska pojetí informačních systémů v moderní japonské společnosti, které se formálně podobají struktuře, funkcím i technologii západních informačních systémů, je významná funkce komunikace. Pro komunikaci poznatků Japonci mnohem více než Západ používají názorné pomůcky, kresby a vůbec grafiku, protože je pro ně "vidět" více než "znát". V japonské kultuře předcházela vždycky vizualizace před verbalizací. Něco ukázat znamenalo více než něco říci. Podle posledních výzkumů připadá v japonských komunikačních prostředcích 35% na zprávy komunikované verbálně a 65% na neverbální formu zpráv. V západních zemích je pro proces informatizace typická diferenciace funkcí a úloh jednotlivých subjektů, které se informačního procesu zúčastňují. Vznikají zcela nové instituce, jako jsou např. veřejné datové sítě, informační agentury, producenti bází dat atd. Informace jsou zpřístupňovány jednak jako zveřejněné poznatky a jednak také jako komerční produkty. Informace tedy existují i nezávisle na jejich tvůrcích a uživatelích. Zcela jinak je tomu v soudobé japonské společnosti. Informační systémy zde zpravidla nejsou součástí veřejných služeb, ale ztotožňují se s institucemi, které informace vytvářejí, resp. kde informace vznikají. Výzkum, vývoj, komunikace informací a jejich využití spolu v Japonsku většinou úzce organizačně i funkčně souvisejí. Proto hlavní cestou výměny poznatků nejsou informační systémy, ale přímá komunikace mezi vědci, výzkumnými a vývojovými pracovníky. Zdůrazňuje se význam nezprostředkovaného osobního kontaktu. Ačkoli je v Japonsku množství knihoven, informačních středisek a také se zde produkuje a využívá téměř jeden tisíc informačních databází (z nichž je celkem 90% přístupných v dialogovém režimu),
představují stále nejvýznamnější prostředek informování různé mítinky, semináře a konference, kde se tvůrci a současně uživatelé (lépe příjemci) informací osobně setkávají. Jde především o skupinovou formu komunikace informací, založenou na mluveném, nikoli psaném projevu. Jedním ze základních atributů skupinově produkovaných a šířených informací - a v zásadě i japonské kultury zacházení s poznatky - je jejich časová dimenze. Japonské pojetí společného, skupinového poznání znamená pracovat se současnými poznatky. Poznatek nepatří ani minulosti, ani budoucnosti, ale současnosti. Jen takové poznatky jsou živé, aktuální a schopny přetvářet svět. Přes tyto odlišnosti se Japonsko zejména v 90. letech snaží přiblížit svoje informační služby a systémy západnímu světu. Není to dáno jen účastí v celosvětové síti internet. Už v předchozím desetiletí bylo svým ústředním informačním centrem JICST (Japan Information Center of Science and Technology) "vtaženo" do společného dialogového systému zpřístupňování velkého počtu informačních databází spolu s německým databázovým centrem STI International (bude o něm ještě podrobněji pojednáno) a americkým centrem informací v chemických oborech CAS (Chemical Information Services). A v roce 1994 uspořádalo Japonsko 47. kongres a konferenci vůdčí celosvětové informační nevládní organizace FID (z francouzského Fédération international de documentation, anglicky International Federation of Information and Documentation) na němž se jeho informační sféra představila jako do velké míry slučitelná (kompatibilní) s ostatním světem. Na druhé straně se však oproti Západu japonské informační systémy a služby nerozšiřují ani v posledním desetiletí 20. století dostatečně intenzivně na úrovni veřejných, komerčně online provozovaných databázových informačních center. Statistické údaje o rozvoji veřejného informačního trhu, zveřejňované pravidelně např. IMO (Information Market Observatory) svědčí o zaostávání Japonska za prudkým vzestupem zisků z těchto služeb v USA a v zemích Evropské unie. Podle statistik zveřejněných na konferenci Infobase, uspořádané ve Frankfurtu v roce 1994, se jako nejprudčeji rozvíjející sektor elektronického zpracování a šíření informací představil německý informační trh. Jeho objem se za necelou první polovinu 90. let zvýšil o 59% a jeho celkový obrat dosáhl hodnoty 1,3 miliardy DM. Znamenalo to zhruba 10% nárůst z roku na rok. Všeobecně je možno konstatovat, že se v japonské informační infrastruktuře vůči Západu prosazují dosud spíše uživatelské tendence, než rozvoj vlastních veřejně zpřístupňovaných komerčních informačních služeb, a to má rozhodující vliv na objem japonského informačního trhu, který stále ještě, i přes vyspělost zejména některých technických prvků, zaostává za Západem.
3
INFORMAČNÍ SFÉRA JAKO SEKTOR EKONOMIKY
Jádrem informační politiky demokratického státu je ekonomické pojetí vlivu informace na rozvoj společnosti a tím i státu jako takového. Pro pochopení moderních koncepcí informatizace a na této bázi také vytváření prostoru pro rozvoj informačních systémů a služeb hospodářsky vyspělých zemí světa je třeba sledovat myšlenkové proudy v sociologii, filozofii a zejména v makroekonomice, které se rozvíjely na Západě zhruba v posledních třiceti letech 20. století.
3.1
Ekonomie informace a informatizace společnosti
Jako každé produktivní národohospodářské odvětví, má také informační sektor, označovaný zhruba v posledních dvaceti letech jako informační průmysl, svoji ekonomiku. Ta je pak sledována, zkoumána a vyhodnocována s využitím celého systému nástrojů, s nimiž pracuje moderní ekonomie. V USA jako v zemi, kde se zrodila informační věda, byly také poprvé položeny základy průniku tohoto oboru a ekonomie, a to ve studiích vedených od počátku 60. let významnými národohospodáři a současně teoretiky procesu informatizace společnosti. Jejich vklad bude dále představen. Vznikl obor, označovaný anglicky "Economics of Information", česky "ekonomie informace" nebo také "informační ekonomie". Sleduje především všechny významné aspekty působení informační sféry v hospodářství jednak jednotlivých zemí, ale také jejich mezinárodních seskupení, na druhé straně i různě vymezených regionů a naopak dnes už vlastně globální ekonomické souvislosti v moderní civilizaci. Ekonomika je také jedním z hlavních kritérií, podle něhož se posuzuje naopak vyspělost informační sféry v té které zemi či seskupení států v současném světě. Je jedním z rozhodujících hledisek posuzování pokroku na cestě k vývojové etapě označované zejména v evropských koncepcích pohledu na svět jako "informační společnost". Např. D. Y. Jeong charakterizoval tuto vývojovou etapu lidstva jednak jako společnost, v níž je vysoké procento pracovní síly angažováno v oblasti procesů tvorby, zpracování a šíření informačních produktů a služeb, a jednak jako společnost, v níž významné procento příjmů a mezd pochází z aktivit informačních profesí a ve které tudíž vytváří vysoké procento podílu hromadného domácího produktu produkce a šíření informačních produktů a služeb. V průběhu 80. let se v prostředí automatizace začaly vzájemně provazovat oblasti ekonomiky, informací a dalších společenských aktivit. Tento proces v 90. letech konverguje, jak např. uvádí Paul Kleinert, k jejich úplnému splynutí, které má být základem nového pojetí společenského pořádku, v němž ekonomika působí jako rozhodující řídící faktor vývoje. Přitom je informace chápána jako specifická entita definovaná jako znaky nebo data, uplatňované v kontextu a smysluplné pro rozhodování. Smysluplnost informací při rozhodování znamená jejich úlohu ve vytváření názoru, který je nutné v tomto procesu uplatnit. Univerzalita je pak chápána jako odraz skutečnosti, jako jsou např. národy nebo teritoria, která spolu navzájem souvisejí a jsou na sobě vzájemně závislé. K pojetí univerzality ekonomiky se světový názor vyvíjel postupně už od antiky. Výraz "ekonomika" pochází z řečtiny (oikonomos) a označoval výslovně lokální oblast hospodaření v jednotlivých domácnostech. Toto lokální pojetí se udržovalo vlivem vládnoucích ideologií i ve středověku. Významnou měrou k univerzalitě pojetí ekonomiky přispělo však středověké Španělsko, kde se ve velké míře začaly uplatňovat poznatky z cest za objevy nových zemí a světadílů. Zvýraznil se jimi zejména pocit sounáležitosti a komplexnosti světa. Přispěl k tomu
i návrat k řeckým vědeckým objevům a filozofii, jejíž vliv v té době ve Španělsku silně působil. Univerzalita vědomí o světě a tomu odpovídající chápání ekonomiky kulminovalo pak v osvícení osmnáctého století. Výrazem těchto myšlenkových proudů se stala politická ekonomie Smitha a Ricarda, jako základ pozdějšího prudkého nástupu průmyslu a jeho ekonomických aktivit v 19. století. Naplno se rozvinulo univerzalistní chápání ekonomiky až po 2. světové válce. Nastalo propojování finančního sektoru a sektoru informačního a to natolik intenzívně, že se např. bankovní činnosti začaly, jak o tom bude ještě dále pojednáno, zařazovat mezi činnosti informační. Dnes toto pojetí skutečně nabývá reálného opodstatnění, protože se bankovní operace stávají skutečně tak, jak jsou metodicky i technologicky realizovány, v plném smyslu slova činnostmi informačními. Neoperuje se s reálnými penězi, ale s informacemi o finančních transakcích. Jako příklad může sloužit činnost mezinárodní finančnické centrály Cedel (Centrale de Livraison de Valeurs Mobiliérs) se sídlem v Luxembourgu. Provádí klíringové služby ve 30 různých měnách pro organizace z více než 60 zemí světa. Jde v průměru o 30 tisíc transakcí denně (v celkové hodnotě téměř 2 biliony, tj. tisíc miliard dolarů!), což nelze realizovat jinak, než prováděním operací v počítačovém informačním systému. Závislost dnešní světové ekonomiky na výpočetní a telekomunikační technice, která nahradila dřívější postupy, založené na manipulaci s fyzickými penězi, a zároveň postupující celosvětová působnost těchto systémů vyvolává stále se prohlubující vzájemnou závislost a propojenost univerzality v ekonomickém a informačním sektoru, které postupně splývají v jednom "informačním systému", a to i v případě, že k chápání tohoto pojmu využijeme již klasické definice B. C. Vickeryho ("...organizace lidí, surovin a strojů, sloužících k podpoře přenosu informace od jedné osoby ke druhé"). Nicméně dosud veškeré věhlasné světové kapacity v oblasti ekonomiky a informací, jako např. Arrow, Machlup, Schwuchow, Porat, Rubin, Griffits, Lamberton, King, Yovits a jiní pokládají informaci za stěží definovatelný, spíše mlhavý produkt, jehož reálná hodnota je měřena vždy ve vztahu ke konkrétní potřebě. Zatímco filozofové a sociologové hovoří dnes v souvislosti s uplatňováním nové techniky a organizace komunikace poznatků o postindustriální, resp. informační společnosti, razí např. Peter Drucker nově pro označení nadcházejícího vývojového stupně civilizace v nejvyspělejších zemích název "postobchodní společnost" (post-business society), přičemž srovnává význam informační vlny s průmyslovou revolucí. Drucker pochopil převratnou úlohu informačního systému a jeho vlivu na poznatkovou základnu podniku, který se rozvíjí v konkurenčním prostředí a musí využívat zejména z jeho hlediska vnější okruh informačních zdrojů, který se celosvětově rozvíjí v rámci aktivit informačního sektoru. Východiskem Druckerovy teorie postobchodní společnosti je "taylorismus", směr prosazující vědecké principy do organizace průmyslové výroby, který založil už koncem 19. století americký podnikatel a ekonom Frederick W. Taylor. Zavedl jako první pojem "průmyslový inženýr" jako vysoce kvalifikovaná pracovní síla s perspektivou stále rostoucí potřeby této profese na trhu práce. Intenzívně se zabýval problematikou kategorizace poznatků, resp. znalostí (knowledge), a na nich závislých informačních potřeb při řízení podniku. Vycházel z předpokladu, že v jakémkoli sociálně ekonomickém systému je na úrovni vrcholového řízení nutné sledovat na prvním místě informační toky a teprve na druhém místě toky "hmotné". Taylor už pracoval s pojmem "informační systém pro strategické řízení" a odlišoval kvalitu i objem informací potřebných pro tuto úroveň a úroveň operativního řízení organizace. Počátky soudobého moderního ekonomického myšlení založeného na vnímání významu informatizace společnosti a na vlivu informačních aktivit na ekonomiku však spadají až do začátku 60. let, kdy se začaly projevovat první praktické důsledky zavádění počítačové
techniky v řadě oborů intelektuální činnosti. V roce 1962 uveřejnil jeden ze zakladatelů informační ekonomie, Fritz Machlup, převratné dílo "The Prediction and Distribution of Knowledge in the United States". Zde bylo poprvé použito jakési kategorizace znalostního vybavení pracovníků různých profesí, které analyzoval na základě hospodářských statistik prováděných v poválečném údobí ve Spojených státech. Dospěl k následující klasifikaci: praktické znalosti (vyplývající a používané při realizaci člověka v určité profesi, ať už orientované na manuální, intelektuální, obchodní či jinou formu činnosti), intelektuální znalosti (uspokojující přirozené snahy a touhy člověka objevovat a dozvídat se), znalost řečí a historie (uspokojující a stimulující seberealizaci člověka v zaměstnání i mimo ně), duchovní znalosti (vedoucí k uspokojení touhy člověka po duchovním životě, včetně života náboženského), nechtěné znalosti (které člověk nabývá jaksi mimoděk, aniž by jich, jako často nepotřebných, dovedl účelově pozbývat). Machlup získal doktorát na Vídeňské univerzitě jako žák mimo jiné také jednoho z čelných "neoklasických" ekonomů, často citovaných našimi vedoucími představiteli ekonomické transformace po roce 1989, zejména Václavem Klausem. Oproti tomuto směru, který ještě s pojmy jako informační služby, informační systém nebo informatizace nepracoval a význam informací v ekonomii zcela opomíjel, vyšel Machlup při formování moderní ekonomické metodologie při analýze procesu komunikace poznatků z hlediska určení hlavních faktorů ekonomického růstu. Při formování své ekonomické koncepce vyšel Machlup z Taylora a sledoval statistické rozbory amerického hospodářství z hlediska vlivu produkce poznatků na růst hrubého národního produktu. Jeho analýza je rozdělena do dvou částí, jednak na situaci v rámci jednotlivých odvětví a jednak na vliv zvyšování poznatkové základny v rámci jednotlivých profesí. Machlup už v uvedeném díle razil pojem "knowledge industry", který bychom v souladu s výše definovanými pojmy v této práci mohli přeložit spíše jako "znalostní" než "poznatkový" průmysl. Machlup definuje anglický výraz "knowledge" v tomto smyslu jako cokoli, co někdo zná a umí. Jde mu však také o produkci poznatků, kterou chápe jako činnost při které jednak někdo učí a někdo se naučí něco, co předtím neznal. Do tohoto procesu zahrnul i funkci komunikace informací. Pokud jde o provedené analýzy rozvoje či naopak útlumu poptávky po hlavních dvou kategoriích pracovní síly, totiž tzv. "modré límečky" a "bílé límečky", jak se v USA v makroekonomických statistikách traduje, dospěl Machlup k závěru, že mezi roky 1900 a 1960 se zvýšil podíl zaměstnanců průmyslových podniků s převahou duševní práce (bílé límečky) ze 17,6 na 42%, zatímco podíl manuálně pracujících zaměstnanců v americkém průmyslu klesl v tomto údobí z původních 83,4 pouze na 48%. V těchto svých analýzách použil Machlup dvojího různého rozdělení pracovníků, a to jednak podle kategorizace pracovní síly, s nímž pracuje Úřad pro sčítání lidu USA, a jednak vlastní klasifikaci. V prvním rozdělení jde o celkem 11 kategorií: 1. Odborní specialisté, kvalifikovaní pracovníci a s nimi spolupracující síly 2. Majitelé a správci farem. 3. Řídící pracovníci, funkcionáři a majitelé firem s výjimkou farmářů.
4. Úředníci a spolupracující administrativní personál. 5. Pracovníci v prodeji. 6. Mistři, předáci a s nimi spolupracující síly. 7. Tovární dělníci a související profese. 8. Pracovníci v domácnosti. 9. Pracovníci ve službách. 10. Zemědělští dělníci a předáci na farmách. 11. Ostatní dělníci kromě těch, kteří pracují v zemědělství a těžebním průmyslu. Ve vlastní klasifikaci rozdělil Machlup pracovní sílu do tří skupin, a to: 1. Duševní pracovníci (tzv. "bílé límečky"), do níž patří podle kategorizace amerického Úřadu pro sčítání lidu 1., 3., 4. a 5. kategorie. 2. Manuální pracovníci a pracovníci ve službách, zahrnující z první kategorizace 6. - 9. a 11. kategorii. 3. Zemědělští pracovníci, zahrnující kategorie 2 a 10 z předchozí kategorizace. Po smrti Machlupa (v roce 1983) pokračovali v jeho analýzách Rubin, Huber a Taylor, kteří dospěli až k roku 1980. Podle nich se podíl duševně pracujících od roku 1900 do roku 1980 zvýšil z 10.7 sice pouze na 41,2, ale podíl manuálně pracujících zaměstnanců se snížil z původních až 89,3 na 58,8%. V každém případě je zřejmé, že tento vývoj je nezvratný a bude pokračovat nejen v USA, ale také v Evropě a postupně ve všech zemích, které nastoupí cestu směrem k informační společnosti. Fritz Machlup byl už ve své době uznávaným ekonomem, ačkoli se, na rozdíl od Hayeka a některých dalších protagonistů neoklasického ekonomického směru, o kterých bude ještě dále pojednáno, nedočkal Nobelovy ceny. Přednášel na prestižních amerických univerzitách (Baltimore, Princeton, New York) a v roce 1966 byl zvolen prezidentem Americké ekonomické asociace AEA (American Economic Association). Jeho význam překročil daleko celou neoklasickou ekonomickou školu a teprve s technologiemi založenými na internetu na konci 20. století se mu dostává plného ocenění. Od 90. let se zejména v USA prosazuje informatizace do veřejného života, samozřejmě s podtextem hospodářských implikací vedoucích ke globalizaci ekonomiky a účasti co nejširší veřejnosti. Např. vydavatelství Elsevier Science Publishers se základnami v Nizozemí a v USA vydává od roku 1990 nový odborný časopis s názvem "Information and the Public Sector". Hlavními odbornými redaktory jsou profesoři I. T. M. Snessen z Erasmovy university v Rotterdamu a J. L. King z Kalifornské univerzity v Irvine. Časopis má mezinárodní charakter a zveřejňuje příspěvky k politickým, ekonomickým, právním a organizačním aspektům procesu informatizace ve veřejném sektoru společenských aktivit. Mezi hlavními tématy se objevují problémy aktuálních změn mocenských vztahů ve veřejných a soukromých organizacích, řízení tvorby informačních fondů, ochrana dat z hlediska ochrany soukromí jedince, přístup veřejnosti k počítačově uloženým informacím, vliv informatizace na lidská práva atd. Časopis se věnuje i praktickým otázkám provozu a zavádění informačních systémů, jako jsou principy projektování systémů, vyhodnocování nákladů a jejich návratnosti v automatizovaných informačních systémech, vývoj komunikační
infrastruktury, využívání kompaktních disků a telefaxu, tvorba a využívání velkých informačních databází, vyhledávání informací a také aplikace nové techniky a technologie. Všeobecně se soudí, že budoucnost soudobé "informačně založené" světové ekonomiky závisí na takových faktorech, jako jsou mezinárodní ekonomická spolupráce a schopnost překonat nacionalismus a protekcionismus státních ekonomik, porozumění podstatě informace a umění informací využívat, upuštění od regulace vnitrostátních kapitálových trhů, podpora mezinárodního toku kapitálu a likvidace rozdílností mezi jednotlivými finančními trhy, neboli, pokud jde o filozofický základ nového ekonomického myšlení, je to příklon ke směru "laissez faire" (bude ještě dále vyložen). Editor amerického časopisu "Wired" Peter Leyden v roce 1998 shrnul diskuse spíše technicky orientovaných komunit, probíhající vesměs na elektronických stránkách internetu, do jakési teorie "pěti vln technologického ovlivnění transformace společnosti" na přelomu tisícíletí, přispívajících podstatnou měrou k vizi budoucí "learning society": 1. Počítačové technologie vyvíjející se s perspektivou do roku 2010 k využívání mikroprocesorů na úrovni bilionu bytů a k ovládání počítače rukopisem a hlasem se strojovým překladem. 2. Tzv. "big bang" v oblasti telekomunikací, vedoucí k propojení stovek milionů počítačů a jejich prostřednictvím vývoj globální digitální telefonní a televizní sítě opět se strojovým vzájemným překládáním národních jazyků. 3. Biotechnologické zvládnutí problému zmapování lidského genomu a díky tomu rozvoj medicíny ve směru léčení dispozic k nemocem. 4. Nanotechnologie jako další z převratných prostředků výroby, která vychází z molekul a umožňuje vytvářet např. mikroskopické senzory do organismů. 5. Alternativní energetické zdroje, jako jsou např. hybridní pohony pro automobily bez emisí. Jde o procesy celosvětové, zasahující nejen Západ, ale i civilizace Dálného Východu, kde tradice pojetí světa, ekonomiky i informací vychází z odlišného filozofického základu, než civilizace západní. Z nepochopení této odlišnosti vyplývají někdy u nás zbytečná rozčarování např. z nedostatečné otevřenosti japonského informačního trhu a všeobecně celé, technicky mimořádně vyspělé informační infrastruktury Japonska a také dalších, rychle vyspívajících východoasijských ekonomik. Je ovšem třeba přiznat, že postupem času se spíše tato scéna svými pravidly přizpůsobuje Západu, než naopak. Svědčí o tom např. zpřístupnění celé japonské patentové literatury v elektronické formě pro světové informační systémy v oblasti ochrany průmyslového vlastnictví ve druhé polovině 90. let. Univerzalizací informačního sektoru dochází ke vzniku tzv. globální ekonomie, jejímž produktem jsou i nekontrolovatelné a z hlediska jednotlivých státních ekonomik vpodstatě neovladatelné sféry obchodních a finančních transakcí, realizovatelných jen díky globálním informačním počítačovým a telekomunikačním sítím. Efektivní zásahy do sociálně ekonomických procesů v soudobém světě dnes také mohou provádět již pouze velké nadnárodní organizace, vybavené nejmodernější informační technikou.
3.2
Nový pohled na vývojové etapy lidstva
Už v 70. letech se začaly objevovat prognostické úvahy na téma možnosti vytvoření jakéhosi "globálního mozku", tehdy superpočítače, do něhož bude možno uložit podstatnou část lidského poznání a zpětně v něm vyhledat a po tehdy právě vznikajících digitálních telekomunikačních sítích získat kteroukoli v daném okamžiku pro nás relevantní informaci. Později, zhruba v první polovině 80. let, směřovala informační technika a technologie ve svém vývoji již jednoznačně k nedávno vytyčenému cíli: většina informací bude převedena do elektronické formy a bude dostupná z kteréhokoli místa na zemském povrchu. Tato představa, teprve ve druhé polovině 90. let reálně naplňovaná, podnítila filozofy a sociology k úvahám o novém stadiu vývoje lidské společnosti, společnosti "postindustriální", respektive "informační společnosti" (information society). V této souvislosti se dnes současně hovoří o procesu "informatizace společnosti". Tímto výrazem je míněno zavádění a uplatňování informační a telekomunikační techniky a technologií a teprve tímto prostřednictvím zvyšování úlohy informací v životě společnosti. Výraz "informatizace" je odvozen od výrazu "informatika", označujícího obor vztahující se k vývoji a ovládání výpočetní techniky, včetně technických a programových prostředků aplikovaných v informačních systémech a službách, nikoli přímo od oboru zabývajícího se vlastními informačními službami - informační vědy. K představě revolučně nové - informační éry lidstva, založené ovšem především na významu komunikace poznatků, se zhruba v době už nepochybného širokého a praktického uplatnění výpočetní a telekomunikační techniky, tedy na počátku 70. let 20. století, hlásili už nejen teoretici působící v projektování a řízení informačních systémů, výzkumní pracovníci laboratoří pro vývoj výpočetní a přenosové techniky a tvůrci programových systémů. Ti ale současně se sociální stránkou vývoje zdůrazňovali stránku hospodářskou. To je spojovalo s ekonomy - národohospodáři. Americký prognostik Alvin Toffler v roce 1980 napsal v dodnes slavném a často citovaném díle Třetí vlna (Third Wave), že tak markantní přenesení většiny nových příležitostí z oblasti materiální výroby do oblasti tvorby informací nejen v bohatých, ale i ve středně rozvinutých zemích světa, jakého jsme svědky, nevyžaduje již důkladných statistických sociálních studií, abychom si uvědomili, že se společnost mění z průmyslové na postindustriální. Výrazem "třetí vlna" označil Toffler podle něho třetí nejvýznamnější předěl ve společenském vývoji, po první "vlně" nástupu agrárního způsobu práce a z něj vyplývajících společenských vztahů (už někdy v 10. tisíciletí před Kristem) a po druhé, "industriální vlně", nastoupivší zhruba před 300 lety. Současný epochální předěl Toffler pojal jako transformaci hodnotového oceňování pracovníků i podniků a organizací. Zatímco v končícím průmyslovém způsobu organizace hospodářství byly rozhodující suroviny (a tudíž vlastnictví území, kde se daly získávat) a hromadná strojová produkce (a tudíž továrny, města, resp. průmyslové aglomerace), začíná být stále významnější přístup k poznatkům, jejich přenos a zejména uplatnění v ekonomice. Podle Tofflera se dřívější třídní rozdíly mezi buržoazií a proletariátem mění na rozdíly mezi vzdělaným, resp. kvalifikovaným, a nekvalifikovaným pracovníkem. Imperiální expanze založené v minulosti na ovládnutí území se mění na expanzi v ovládání trhů a kapitálu. Po "ekonomice továrních komínů" a hromadné, sériové výroby přichází tzv. symbolická ekonomika. Je charakterizována zisky ze znalostí a tudíž také z informačních služeb. Produkty z výroby jsou zde i po distribuci zákazníkům (uživatelům) předmětem dalšího dopracování, často s pomocí různých typů servisů od výrobce (provozovatele informačního systému). Nastává rozpad podnikatelské sféry na velké množství malých, ale pružných firem. Je ohrožována dosavadní byrokracie, čerpající síly z centralizace jakékoli formy moci. Demokratizací přístupu k informacím, danou především technickými možnostmi, se stírá hierarchie služebních míst. I začínající zaměstnanec může pracovat s bohatými a relevantními
informačními zdroji. Tuto Tofflerovu hypotézu dokládá později např. Reinhard Mohn, představitel jedné z významných evropských společností, ovládajících komunikaci informací - Bertelsmann, A. G. - podle něhož už ve skutečnosti pouze nařízení schválená většinou zaměstnanců mají šanci být dodržována. Demokratizace v přístupu k informacím pak vede k demokratizaci organizačních řádů a předpisů v podnicích. Je zajímavé, že se osobní postoj Tofflera od doby vzniku Třetí vlny postupně v průběhu 80. a zejména pak 90. let, kdy ještě spolu se svou ženou Heidi vydal opět slavné tituly Změna moci (1990) a Válka a antiválka (1993) změnil z poměrně optimistického vidění postindustriálního světa na hluboce depresivní představy důsledků globální informatizace. V rozhovoru pro polský deník Gazeta Wyborcza, přetištěném v našich Lidových novinách na začátku roku 1999, se v jeho vidění světa prosadily převažující mírou negativní až negativistická stanoviska, zejména ke způsobu počínání amerického Kongresu a také bruselské administrativy Evropské unie. Kritizuje zejména neschopnost demokraticky volených mocenských orgánů přizpůsobit se globalizaci a zároveň jiným než už překonaným vztahům v ekonomice. V srpnu 1999 poskytl Toffler exkluzívní rozhovor také významnému španělskému deníku El País. V něm několikrát zaútočil na ty, kteří včas nepochopili význam internetu pro další vývoj lidstva. Za jednu z jeho hlavních předností pokládá skutečnost, že dává poprvé v lidské historii příležitost k přístupu k poznatkům i "vyděděncům" naší společnosti. Vysmívá se těm, kteří stále zdůrazňovali negativní stránky a možná nebezpečí internetu i všeobecně nových počítačových a telekomunikačních technologií. Připouští sice možnost určitých sociálních konfliktů, které vznikají prudkým rozvojem této sítě sítí, jak internet nazývá. Avšak v dlouhodobé perspektivě Toffler nevidí v internetu žádný lidstvo ohrožující problém. Za jeho další klad pokládá postupné, nikoli však diskriminující stírání rozdílů mezi různými kulturami jednotlivých částí světa. internet totiž současně umožňuje pestrost a diverzifikaci etnik a dává příležitost minoritám všeho druhu, aby se projevily už nikoli jen lokálně, ale přímo globálně. Jako na zajímavost poukazuje Toffler na skutečnost, že v případě internetu a vůbec informatizace lidské společnosti jde o první významnou revoluci, která nebyla vyvolána a není řízena z Evropy. Internet významně snižuje moc a význam centrálních úřadů, vyvolává flexibilitu pracovní doby a pracovního místa a navíc "virtualizuje" finance. Právě postupnou eliminaci moci byrokracie považuje Toffler za nesporně pozitivní důsledek rozšiřování a popularizace internetu. Velmi zajímavý je Tofflerův názor na dnes rozšířené obavy z přemíry informací, která moderního člověka zaplavuje. Pokládá to opět za určitý anachronismus pramenící z evropských intelektuálních tradic. Výraz "informační exploze" označuje za přehnaný a těm, kdo se jí obávají, radí, aby dále v klidu a uzavřenosti, resp. izolaci, bádali ve starých knihách. Tento názor, jakkoli je neobvyklý, je třeba brát velmi vážně, zejména v prostředí české humanitní akademické komunity. Ta se vlivem už z komunismu pramenící kritiky "nekontrolované" (správně "svobodné") komunikace informací ve společnosti dosud nezbavila nejrůznějších obav z počítačové techniky a zejména pak z internetu. Ten se zde prosazuje i na přelomu století, po více než 8 letech od jeho vstupu do naší země, až ostudně pomalu. Přitom na obavy z informační exploze a v jejím důsledku zahlcování člověka přemírou informací v moderní době lze zcela logicky namítnout, že dnešní člověk ani netráví, ani nevnímá rychleji než jeho předkové v uplynulých stoletích. Zatímco dříve vnímal podněty a v jejich rámci přijímal informace intenzívněji v nepříliš technizovaném prostředí (namísto televize pobýváním v přírodě, hovory s jinými lidmi a četbou), nyní má k dispozici více umělých a méně přírodních podnětů, nicméně víc, než je mu od přírody fyzicky umožněno, na vstupu svými smysly nepřijme. Navíc má (má mít) k dispozici rozum, který mu umožňuje z
přicházejících podnětů vybírat a zpracovávat jen ty, které jsou z nějakého důvodu vhodné (pro poučení, zábavu apod.). Jako nesporný důkaz pozitivního působení internetu ve světovém měřítku uvedl na závěr svého rozhovoru pro El País příklady z latinskoamerické republiky Peru a dokonce i z dosud komunistické Číny. Díky účasti v této síti může dnes malá peruánská horská vesnička o zhruba 50 rodinách prodávat svoji zemědělskou produkci do Spojených států a na druhé straně se rozvíjí obchod mezi čínskými zemědělci a restauracemi v Německu, které tak z Číny mohou výhodně nakupovat česnek. Primát v postižení a pojmenování nové éry společenského vývoje, předznamenané rozvojem informační techniky a technologie, je však přisuzován americkému sociologovi, emeritnímu profesoru Harvardovy univerzity a členu Americké akademie umění a věd - Danielu Bellovi. Už v roce 1973 publikoval zásadní dílo analyzující důsledky racionalizace a prudce se zvyšující efektivnosti lidské práce, jestliže jsou využity moderní počítačové a telekomunikační prostředky a jejich prostřednictvím především nové poznatky. Tato studie, příznačně nazvaná "Nástup postindustriální společnosti" (The Comming of Post-Industrial Society), ještě před Tofflerem vystihuje hlavní atributy nadcházející sociální stratifikace. Tu však situoval až do údobí po roce 2000. Píše o "nové kvalitě života", významu vzdělání a zejména o změně hodnotových kritérií vlastnictví - od materiálního na duševní (intellectual property). Hlavními znaky příští - postindustriální společnosti v 21. století budou podle Bella přeměna ekonomiky výrobků na ekonomiku služeb, vznik nové elitní sociální vrstvy, ovládající potřebné znalosti typu "know how", rozvoj vědy jako rozhodujícího zdroje nejen technických inovací, ale také politického působení, a konečně vznik nového, tzv. "intelektuálního sektoru", jako jsou tradiční sektory agrární a průmyslový. Postindustriální společnost charakterizoval Bell jako svět, v němž hrají rozhodující roli ve všech rozvojových aspektech lidstva poznatky. Anglický výraz "knowledge" takto v daném případě přeložený do češtiny (oproti jiným souvislostem, kdy je možné použít českého slova "znalost") chápal jako "to, co je objektivně známo, jako duševní vlastnictví vázané na jméno nebo skupinu jmen a potvrzeno příslušnými prostředky rekognoskace původcovství, ať už jde o copyright nebo ještě častěji o nějakou formu ochrany průmyslového vlastnictví“. Za zprostředkování poznatků se podle Bella platí v době jeho využití v publikacích, ve výzkumu, vývoji atd., a to formou monetární kompenzace. Je to subjekt uznávaný trhem, a to institucionálními či politickými představiteli nebo veřejností jako vztahující se hodnotě výsledku práce a jako požadavek uplatněný na sociální zdroje. Ve studii "Gutenberg and the Computer: on Information, Knowledge and the Distinctions" z roku 1985 už Daniel Bell vymezil poznatek (knowledge) oproti informaci. Informace charakterizuje jako zprávy, fakta, statistiky, právní akty a soudní rozhodnutí apod., kdežto poznatky jsou už interpretace v určitém kontextu a znamenají konceptualizaci a také formu argumentace. Výsledkem komunikace a osvojení poznatků jsou teorie vyúsťující do snah stanovit relevantní vztahy či vazby mezi fakty, daty a jinými formami informací v určité konkrétní formě a vyložit důvody takových generalizací. Významným polem zájmu Daniela Bella se v 80. letech stala otázka futurologického vidění vývoje společnosti po roce 2000. Už v roce 1980 uvažuje ve studii "The Social Framework of the Information Society" publikované ve sborníku věnovaném predikacím vývoje informační techniky se zamýšlí nad nezbytností změnit "sociální rámec" lidské komunity, a to v závislosti na revolučních změnách v možnostech digitální komunikace s globálním rozměrem. To způsobí revoluci v organizaci zpracování a šíření informací a s tím i revoluci v tvorbě, šíření a
zpětném vyhledávání poznatků (knowledge). Změní to také stratifikaci zaměstnání a charakter práce podstatné části civilizace. Daniela Bella považují i soudobí teoretikové "informační společnosti", jako je např. Angličan F. Webster, za autora, který nejvíce ovlivnil celou generaci nejen sociologů, ale i ekonomů a filozofů. Je považován za syntetika, který spojil myšlenkové proudy začínající už v 60. letech, a to z hlediska zkoumání struktury profesí, kterou ovlivnil rozvoj služeb na úkor průmyslové výroby, z hlediska rozvoje poznatkové základny a v té souvislosti i se sledováním informačních toků ve vědě a technice a konečně z hlediska vývoje počítačové, resp. informační techniky. Jádrem jeho teorie byl vztah mezi informací a společností. Přitom ještě v díle "Svět v roce 2013" z roku 1987 nezmínil výraz "informační společnost", ale zdůraznil vizi budoucí totální vzájemné komunikační propojenosti lidí ("wired society", resp. "wired nation" v "postindustriálním" věku. Sám napsal, že termín "informační společnost" nemá rád a nepovažuje se za teoretika této vývojové etapy společnosti. Přesto v roce 1980 vyšla ve sborníku redigovaném T. Fosterem v nakladatelství Blackwell Bellova stať s názvem "Sociální rámec informační společnosti", která reflektuje zejména sociální hlediska informatizace na bázi tehdy nastupující mikropočítačové techniky. Celý sborník nese příznačný název "Mikroelektronická revoluce". Prognostické schopnosti Daniela Bella můžeme posoudit už nyní, necelé čtvrtstoletí po prvním zveřejnění dalšího jeho významného díla "Teletext a technologie: nové sítě poznatků a informací v postindustriální společnosti", kde se zabývá kromě perspektivy mikropočítačů také pojmy jako "elektronická knihovna", "informační průmysl", "informační exploze", "bezpapírové kanceláře" a vztahem mezi uživatelem a systémy pro vyhledávání informací. To vedlo k nepochopení a odsudkům Bellova díla mezi knihovníky. Některé autory, jako např. Harrise a Hannaha přivedlo studium tohoto díla až k domněnce, že jde o likvidaci knihoven v důsledku vývoje k budoucí "bezpapírové společnosti", jak to nazvali. Stojí za zmínku, že poprvé užil Bell výrazu "postindustriální společnost" ve smyslu "informační společnost" už v roce 1967, kdy vyšla jeho studie "Poznámky k postindustriální společnosti" a kde tehdejší dobu označil jako první stadium nástupu této epochy. Navíc už ve zmíněné sborníkové stati z roku 1980 napsal, že v nadcházejícím století vznikne nový sociální rámec založený na telekomunikacích, přičemž povolání, v nichž se budou lidé více uplatňovat, vzniknou ekonomickými a sociálními změnami ovlivněnými novými způsoby přenosu poznatků ve společnosti. A ve studii nazvané "Třetí technická revoluce a její možné socioekonomické důsledky" z roku 1989 už předpověděl mikropočítačové vybavení domácností jako novou dimenzi sociálního a hospodářského vývoje. Pro své nekonvenční vidění moderního světa byl Daniel Bell už na konci 70. let zařazen ve studiích klasifikujících nejvýznamnější intelekty v zemi mezi první desítku (top ten) v "American Intellectual Elite".
3.3
Poratův "informační sektor"
Je pochopitelné, že spolu s rozšiřujícím se prostorem pro podnikání v informačních službách se množily také teoretické úvahy i konkrétní aplikace ekonomických, zejména národohospodářských teorií, které se zabývaly hospodářskými aspekty informatizace společnosti. Z těchto obecných východisek se už ve druhé polovině 70. let ve Spojených státech vytvářela disciplína zvaná "informační ekonomie". V pionýrských pracích se zde uplatňovali jiní ekonomové, i když žáci neoklasických ekonomických osobností, jako např. Fritz Machlup už v 60. letech. Jako snad první významný ekonom charakterizoval informace
jako zdroj, z jehož jediné části (v tomto případě formulovaného poznatku) lze generovat nekonečné množství reaktivací (reaktivovaných poznatků) a přitom tržní cena této části je nepostižitelná. Je znám jeho výraz o této veličině jako "zero marginal cost". Machlup se také už v první polovině 60. let zabýval nejen otázkou, jakou měrou se informační profese začíná podílet na celkovém profesním rozložení pracovně aktivní společnosti, ale současně také definováním typů a druhů pracovních zaměření, z nichž se celá sféra informačního průmyslu skládá. Která zaměstnání a v jaké míře jsou hlavním zdrojem obživy té části obyvatelstva, která se určitým způsobem podílí na procesu tvorby, sběru, zpracování, uchování, zpětném vyhledávání a dalším šíření informací? Souvisí to s těmi výzkumy, které byly již dávno před objevem pojmu informační průmysl zaměřeny na sledování vývoje rozložení hlavních profesních oblastí v národním hospodářství. Všechny se shodují v základním trendu, který, sledován v některých zemích již od počátku 20. století, předurčuje znatelný pokles pracovních příležitostí v zemědělství, znatelný nárůst pracovních míst a také pracovníků ve službách a mírný pokles (od 50. let) v průmyslu. Průmyslem zde však v žádném případě není míněn takový rozsah profesních specializací, který by zahrnoval i informační činnosti ve smyslu zde analyzovaného informačního průmyslu. Informační zaměstnání, pokud bychom je zcela nevyňali z uvedených tří základních profesních kategorií, bylo vždy zahrnováno do sektoru služeb. Význam této vrstvy produktivních sil v moderní společnosti však důsledně zhodnotil až žák Fritze Machlupa, americký ekonom, pracovník ministerstva obchodu, Marc U. Porat. V díle "The information economy: definition and measurement", kterému předcházela obsáhlá studie, vycházející zcela z Machlupových předchozích výzkumů, vytvořil nový model rozložení podílu jednotlivých sektorů americké ekonomiky co do počtu pracovních míst, existujících na pracovním trhu. Poratovy statistiky, sledující vývoj proporcionálních poměrů v profesním zaměření obyvatelstva Spojených států od roku 1900 do roku 1980, naznačují vývojové tendence růstu či poklesu počtu zaměstnanců ve čtyřech národohospodářských sektorech: kromě tradičních odvětví zemědělství, průmyslu a služeb také ve zvlášť vyděleném sektoru informačním (obr. 1). Na rozdíl od Machlupa, který ještě vesměs pracoval s obtížně definovaným výrazem "knowledge" (poznatek, resp. znalost), zavedl Porat do svých výzkumů důsledně pojem "informace". Vytvořil jako první novou škálu národohospodářských sektorů, obohacenou o sektor "informační". Přitom právě ten zaznamenává v celém sledovaném časovém údobí stálý a v posledních desetiletích nejprudší vzestup, takže od nejnižší míry podílu na zaměstnanosti v roce 1900 (okolo 13%) postupně překonává podíly zemědělství, služeb i průmyslu. Je zajímavé, že podle Poratových výzkumů to byl nejdříve (v roce 1920) sektor služeb, který byl co do procenta pracovních míst sektorem informačním dostižen, a to společně v tomto průsečíku vývojových křivek na úrovni zhruba 17%. V této tobě (zhruba kolem roku 1920) se shodou okolností proťaly i křivky vývoje podílu pracovních míst průmyslu a zemědělství (zhruba na úrovni 33%). Ještě před rokem 1930 předstihly podle Porata informační profese zemědělství, když oba sektory představovaly zhruba 20% všech pracovních míst v USA. Sektor služeb (oproštěný od informačních povolání) byl informačním sektorem předstižen až okolo roku 1955 (na úrovni zhruba 35% podílu z počtu pracovních míst ve všech odvětvích amerického hospodářství).
Information Service Industry Agriculture
50 45 40
percent
35 30 25 20 15 10 5 0 1890
1900
1910
1920
1930
1940
1950
1960
1970
1980
1990
year
Obr. 1.: Vývoj podílu počtu pracovních sil v jednotlivých národohospodářských sektorech na celkové zaměstnanosti USA podle Porata (1977) Ve studii publikované v časopisu Information Reports and Bibliographies Porat vyjmenoval povolání, která podle něho náleží z 50% do informačních aktivit a z 50% do služeb. Mimo jiné sem zahrnul lékaře a zdravotní sestry, administrativní aparát soudů, společností a odborů, obchodní úředníky, prakticky všechny druhy řídících pracovníků, podomní obchodníky atd. Vycházel zejména z tržních aspektů, v nichž se jednotlivá informační povolání projevují. V jeho kategorizaci tohoto sektoru do pěti základních informačních profesí se jako vyšší třídící hledisko projevuje právě jejich vztah k tržnímu chování jednotlivých informačních činností: 1. Producenti poznatků - individuální tvůrci ve vědě a technice, ale také privátní poskytovatelé informačních služeb, např. daňoví poradci, auditoři, advokáti aj. 2. Distributoři poznatků - pedagogičtí pracovníci, právnické i soukromé osoby poskytující veřejné informační služby, pracovníci v telekomunikačních službách. 3. Analytici, průzkumníci a koordinátoři v oblasti trhu - shromažďovatelé informací, specialisté pro vyhledávání a koordinaci trhů, plánovači a pracovníci kontroly. 4. Zpracovatelé informací - všichni zaměstnanci i soukromí podnikatelé v oblasti zpracování a šíření dat a informací, a to jak v prostředí elektronických, tak i neelektronických technologií. 5. Pracovníci obsluhující "informační stroje" (information machine workers) - operátoři elektronických i neelektronických technických prostředků, servisní personál v tomto odvětví a také tito pracovníci v telekomunikacích. V rámci informačního sektoru definoval ještě Marc Porat tři základní kategorie, který jej rozdělují podle hlavních druhů informačních aktivit: I. kategorie: Primární informační sektor zahrnující všechny osoby pracující v organizacích, jejichž produkty a služby jsou výhradně informační, neboli jde o produkci informačních komodit s cílem jejich prodeje na informačních trzích.
II. kategorie: Sekundární informační sektor zahrnující pracovníky ve všech ostatních organizacích, které ve svých aktivitách alespoň zčásti uplatňují informační služby nebo informační produkty. III. kategorie: "Neinformační" sektor, který tím, že zajišťuje obsluhu zařízení a také technický servis pro potřeby činností vyvíjených prvními dvěma kategoriemi, poskytuje pracovní příležitosti pro různé typy informačních povolání. Na základě prolnutí obou předchozích kategorizací dospěl Porat k následující typologii povolání, která zařadil do informačního sektoru: I. Primární informační sektor - trhy pro informace 1) producenti poznatků 2) distributoři poznatků II. Sekundární informační sektor - informace na trzích 3) analytici, průzkumníci a koordinátoři v oblasti trhu 4) zpracovatelé informací III. Neinformační sektor - informační infrastruktura 5) pracovníci obsluhující "informační stroje" Pokračovatel Poratova díla, D. Y. Jeong, rozlišuje pro identifikaci informačního sektoru dva přístupy. První z nich se opírá jednak o "profesní analýzu" a jednak o "průmyslovou analýzu". V rámci profesní analýzy vyčleňuje ze tří základních sektorů národního hospodářství (zemědělství, průmysl a služby) ty profese, v jejichž rámci jsou realizovány určité informační aktivity. V rámci průmyslové analýzy pak dává do souvislosti informační produkty a služby zahrnuté do informačního sektoru s hrubým domácím produktem. Druhý přístup k identifikaci informačního sektoru spočívá podle Jeonga v analýze vztahů napříč národohospodářskými sektory a současně v analýze růstu vlastního informačního sektoru. Podobně jako už v Tofflerově pohledu na profesní vztahy v postindustriální společnosti jeho "třetí vlny" se zde promítá citlivé vnímání prudkého rozvoje administrativy a tzv. technokratických elit. Ty jsou podle Jeonga převažující profesní sférou zejména ve vládních či správních orgánech a také ve všech typech podnikatelských subjektů. To má zpětný vliv na intenzifikaci tvorby informační infrastruktury, pronikající celým spektrem společenských aktivit, ať už jsou průmyslového, obchodního či administrativního charakteru, o akademické, resp. vědecké, výzkumné a vývojové sféře ani nemluvě. Mezi následovníky Poratových statistických šetření v USA lze zařadit také americkou socioložku E. M. Martinovou, která percentuální podíl informačních pracovníků v americkém hospodářství sleduje až do roku 1995. Od Poratových propočtů se její údaje poněkud liší, zejména významným jejím zjištěním je skutečnost, že tento podíl se v 90. letech už zdaleka tolik nezvětšoval, jako v předchozích dekádách, ovšem v absolutních číslech stále výrazně narůstal. Zatímco v roce 1970 činil podíl informačních pracovníků 40,21% z celkového počtu zaměstnaných v USA (přes 30 milionů z celkem 70,3 milionu zaměstnaných), do roku 1980 vzrostl tento podíl o 3,93% (na více než 43 milionů z celkem téměř 100 milionů zaměstnaných), za další dekádu do roku 1990 už se percentuální rozdíl snížil na pouhých 1,56% (přes 53 milionů z celkem téměř 119 milionů zaměstnaných) a konečně mezi roky 1990 a 1995 došlo k nárůstu podílu informačních pracovníků v celém
americkém národním hospodářství už o pouhých 0,11% (na více než 57 milionů z celkového počtu téměř 125 milionů zaměstnaných). Tyto statistické údaje se mohou samozřejmě případ od případu lišit, a to především podle toho, jak tuto zaměstnaneckou kategorii a od ní odvozený národohospodářský sektor jednotliví autoři definují. K tomuto problému už od Machlupových dob existuje relativně bohatá literatura, ale navíc také, a to je podstatné, zabývaly se tím věcně příslušné mezinárodní organizace. 3.4
Typologie a klasifikace informačních povolání
Na rozdíl od Poratova širokého pojetí informačního sektoru se v roce 1986 ve výsledcích statistických šetření Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD (Organization for Economic Cooperation and Development), sledujících význam, resp. podíl informačních povolání v celkovém objemu pracovních míst ve vyspělých západoevropských zemích od roku 1950, objevily údaje poněkud skromnější, nicméně přesto o stálém růstu významu těchto povolání přesvědčující. Od uvedeného roku činil podle OECD růst podílu těchto povolání v celkových hospodářských aktivitách sledovaných států 2,3% za každých 5 let. V roce zpracování výsledků uvedených šetření OECD se odhadovalo, že v USA činí celkový podíl informačních profesí již zhruba 45,8%, přičemž z evropských zemí stály nejvýše Velká Británie (41%), SRN (33,5%) a Francie (32,1%). Oddělení, resp. vyčlenění sektoru informačních povolání ze souhrnu ostatních profesí vyžaduje bližší vysvětlení a specifikování, co se vlastně do tohoto nového odvětví národního hospodářství zahrnuje. I když jej jako zvláštní sektor např. Porat ve svých studiích sledoval již od počátku století, neznamená to, že už tehdy byl takto pojímán kterýmkoli národohospodářským statistikem. První takové specifikace můžeme vysledovat v činnosti Expertní skupiny OECD, která pracovala na typologii a následně standardizaci nomenklatury občanských povolání. V roce 1968 byla vydána Mezinárodní standardizovaná klasifikace zaměstnání ISCO (International Standard Classification of Occupation), kde se informační sektor vymezuje následujícími typy pracovního zaměření: 1. producenti informací 2. zpracovatelé informací 3. distributoři informací 4. zaměstnání v informační infrastruktuře Toto základní schéma pak bylo jak v Evropě, tak v USA dále rozpracováváno a upřesňováno. Protože ISCO vycházela při vymezování jednotlivých typů informačních pracovních zaměření především z hlediska druhů povolání, která do tohoto sektoru začleňují, objevily se protinávrhy, založené spíše na rozlišování konkrétních druhů práce lidí, kteří jsou v informačním sektoru zaměstnáni. Představiteli těchto pojetí jsou především J. R. Schement a L. A. Lievrouw. Jejich základní klasifikace rozlišuje celkem pět kategorií: 1. producenti informací 2. zpracovatelé a redistributoři informací 3. uchovatelé informací, správci informačních fondů 4. producenti informačních technologií 5. udržovatelé, provozovatelé informačních technologií
Z tohoto hlediska mohlo být podle autorů této klasifikace informačních pracovních zaměření zařazeno do informačního sektoru 25,1% ze sektoru průmyslu, 26,1% ze sektoru zemědělství a dokonce téměř 97% z profesí, které sem zařazoval americký nomenklaturní slovník DOT (Dictionary of Occupational Titles) z roku 1977, definující jednotlivá povolání. Z hlediska mezinárodní standardizace zaměstnaneckých kategorií a jejich klasifikace v současnosti je významný standard ISCO-88 (COM), vydaný Evropskou unií a respektovaný i našimi sociálními a ekonomickými statistiky. Rozhodující je zařazení pracovníka podle konkrétní zaměstnanecké činnosti, tedy jde o zaměstnání, nikoli o to, k čemu je pracovník individuálně vzdělán, neboli nejde o povolání. U nás má zkratku KZAM (Klasifikace zaměstnání). Významným aspektem této klasifikace je stupeň vzdělání, který se na tu kterou kategorii zaměstnání vztahuje. Je zajímavé, že výjimku zde činí jednak hlavní třída 0, kam jsou zařazeni příslušníci armády, a třída 1, kde jsou vedeni zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci bez ohledu na odborné zaměření. V třídě 2 jsou zařazeny zaměstnanecké skupiny, které vyžadují vysokoškolské magisterské, příp. bakalářské vzdělání a od 3. třídy jsou pak klasifikována zaměstnání, kde se vyžaduje zpravidla středoškolské vzdělání, ať už úplné odborné nebo všeobecné nebo i nižší vzdělanostní stupeň. Celá tato klasifikace je z hlediska informačních zaměstnání poznamenána citelně pojetím výpočetní techniky v organizaci 70. a ještě první poloviny 80. let. Počítá se s velkými útvary výpočetních středisek (tehdy ještě s tzv. mainfraim computers, neboli velkými počítači zaplňujícími svými konfiguracemi včetně nezbytných klimatizačních zařízení a početnou obsluhou celé sály a přilehlé prostory, např. pro skladování velkých kotoučů magnetických pásek. Ty plnily i funkce jádra provozu informačních systémů, včetně vědeckotechnických a také knihovnických. Zatímco ve 2. zaměstnanecké třídě jsou rozděleni informační pracovníci na třetí úrovni mezi podtřídy 213 Vědci a odborníci v oblasti výpočetní techniky a 243 Archiváři, knihovníci a odborní pracovníci v příbuzných oborech, v 1. třídě věnované nejvyšším kategoriím zaměstnanců se vyskytuje explicitně, ale až pod čtvrtou úrovní hierarchie pouze skupina 1246 Vedoucí pracovníci výpočetních útvarů, kdežto pro archiváře a knihovníky v nejvyšší třídě zaměstnaneckých kategorií ani na takové úrovni, jako pro vedoucí výpočetních středisek, už místo nezbylo. Vedoucí archívu, knihovny velké organizace, se vyskytuje až na 5. úrovni s kódem 12397 v jakési zbytkové podtřídě 1239 Vedoucí pracovníci ostatních útvarů jinde neuvedení. Nicméně v podtřídě 243 jsou rozlišena zaměstnání 2432 Odborní pracovníci knihoven (kromě řadových knihovníků, spadajících až do 4. třídy - nižší administrativní pracovníci (úředníci) a 2433 Odborní pracovníci v informacích. Zde se vyskytují takové kategorie, jako 24331 Vědecký (výzkumný a vývojový) pracovník pracovník v oboru informací nebo 24333 Odborník v informacích - pro vědu a výzkum a zvlášť ještě 24334 odborník v informacích - pro humanitní obory, 24335 Odborník v informacích - pro technické obory (VTI) a navíc ještě 24338 Odborný pracovník střediska vědeckých informací (VTI). Pojem "informačního manažera" se zde ještě nereflektuje a veškeré informační činnosti jsou, jak z klasifikace vyplývá, soustředěny na zaměstnání spojená s provozem výpočetního střediska. Z těchto důvodů ani tato, relativně moderní kategorizace profesí, z hlediska tendencí vývoje společnosti k výrazné informatizaci, ale nikoli na bázi oddělení odborníků pro výpočetní techniku a ostatních odborníků, kteří ji využívají, jednoznačně deklarovaných v USA, nevyhovuje. Není náhodou, že jejím aplikačním územím je Evropa, která v informatizaci za Spojenými státy stále zaostává, a to přes všechny deklarace, které od konce první poloviny 90. let řídící orgány Evropské unie vydávají. Bude o tom ještě zvlášť pojednáno v rámci kapitoly věnované informační politice Evropské unie.
Ekonomická a tržní hlediska sledování rozvoje informačního průmyslu převažují prakticky ve většině prací, které se touto problematikou zabývají. Zejména když jde o vyjádření poznatků, vztahujících se ke sledování trendů růstu objemu různých informačních aktivit, analyzují se hospodářské výsledky organizací i soukromých podniků, které v tomto sektoru působí. Proto je také ve světové literatuře věnována patřičná pozornost vymezování oblasti, kterou z těchto hledisek vývojové analýzy (a současně také různé prognostické studie, které vždy tvořily nezanedbatelnou část odborného informatického tisku) sledují. Jednou z posledních významných prací, které se hledisky ekonomického dopadu klasifikace informačních procesů a od nich odvozených profesí zabývají, je Hayesova studie z roku 1997, citovaná také už v souvislosti přípravy diplomové práce na ÚISK FF UK také M. Přibylovou. Jde o zajímavou Hayesovu "matici dimenze a procesu", v níž jsou členěny s informací spojené procesy ve vztazích hmotné a symbolické dimenze (obr. 2)
hmotné
DIMENZE
hmotná
symbolická
manuální práce personální služby
sport výkonná umění politika pedagogická činnost
PROCESY symbolické vstup dat počítačové zracování řízení administrativa management programování lit. činn. a komponování matematika
Obr. 2: Matice dimenze a procesu (podle Hayese, 1997)
Pomocí této matice se pak Hayes pokusil o schematickou reprezentaci makro a mikroekonomické struktury národního hospodářství vyspělé demokratické země z hlediska úlohy a podstaty informace. Tu Hayes definuje jako "vlastnost dat (tj. zaznamenaných symbolů), která vyjadřuje (a měří) výsledek jejich zpracování". Z této definice pak odvodil další upřesnění pojetí informace, a to ve čtyřech základních informačních procesech: 1) přenos dat jako nejjednodušší úroveň zpracování informace, jehož základem je hmotný přenos signálu, 2) selekce dat jako proces, daný kombinací hmotné a symbolické dimenze, přičemž rozhodnutí náleží do symbolické úrovně, kdežto vlastní selekci chápeme jako hmotný proces, 3) analýza dat, která zahrnuje vysoký podíl symbolického zpracování při tvorbě různých forem reprezentace informací a je ve své podstatě symbolickým procesem,
jehož hmotným orientovaného,
projevem jsou pak výstupy informačního systému takto
4) redukce dat, jako vpodstatě symbolický proces. Hayesovu matici lze podle Přibylové dále využít např. při hodnocení úrovně jednotlivých typů zpracovatelských operací v informačních systémech. Při přechodech mezi jednotlivými kvadranty matice se stávají vyšší úrovně zpracování než je přenos dat, tj. selekce, analýza nebo redukce dat, ekonomicky důležitějšími od toho okamžiku, kdy se začaly zvyšovat jejich ceny i náklady na ně. Hayes také navrhl, kterým oblastem ekonomiky USA je třeba v rámci státní informační politiky věnovat pozornost, aby se v této zemi vyvíjela zdárně informačně založená tržní ekonomika. Jsou to v rámci obecné ekonomické politiky: podpora soukromého podnikání, přechod k vyspělejším technologiím, přechod od produkce hmotných statků k informacím, v rámci rozvoje informační ekonomiky: podpora efektivního využívání informací v oblasti obchodu, stimulace rozvoje informačního průmyslu, rozvoj informačních dovedností, v rámci řízení informačních zdrojů: technické informační dovednosti, personální podpora. Uvedená doporučení by měla podle Hayese vést k tvorbě kvalitnějších pracovních zdrojů, zejména k vyšší kvalifikací, k vývoji produktů založených na důkladnějších znalostech potřeb zákazníků, k vyspělejšímu technickému vybavení, marketingu, řízení investic s alokací zdrojů a souhrnně k vyšší efektivnosti managementu podniků, založeného na informačních a komunikačních technologiích a sofistikovaných strukturách informačních systémů pro řízení. Z dosud uvedených přístupů k vymezování a definování ať již kategorií pracovních aktivit nebo pracovních profesí a druhů povolání, které náleží do sektoru, který již nepochybně národohospodáři vyčlenili jako jeden z mála rozlišovaných z makroekonomických hledisek zkoumání hlavních směrů společenského rozvoje ve 20. století, je zřejmé, že naprosto nelze vymezit jednoznačné hranice mezi těmi činnostmi, které do informačního sektoru zařadíme, a ostatními společenskými aktivitami. Nikde se také nespecifikuje, které informace jsou do těchto statistik zahrnovány. Ostatně to ani není možné. Hlavním cílem těchto sociálně ekonomických studií je sledování vývojových trendů společnosti jako celku a ze zjištěných tendencí (nikoli přesných statistických čísel) odvozovat strategické národohospodářské úvahy. Proto také jednotliví autoři, kteří se v různých aspektech definování obsahu pojmu informační sektor navzájem liší, dospívají ke vpodstatě shodným zjištěním. Jedná se vesměs o makrostruktury a tzv. velká čísla, přičemž se nerozlišují z jiných hledisek významná specifika sledování vývojových trendů informačních činností, jako jsou jednotlivé druhy informačních služeb, jednotlivé technologie, různé uživatelské zaměření výstupů informačních systémů apod.
Pokud bychom však chtěli vysledovat sociálně ekonomické trendy alespoň v posledních 30 letech u nás, neposlouží nám ani tato hrubá čísla; v našich statistikách, viz např. publikace Ukazatele hospodářského vývoje v zahraničí, vydávané každé dva roky až do konce 80. let v tehdejším Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací (UVTEI) a obsahující i údaje o Československu, nebyly ve strukturách sledovaného spektra povolání okruhy služeb a tím méně informací zvlášť sledovány. Oba jsou implicitně zahrnuty do kategorie "nevýrobní sféra", která ve statistikách figuruje ještě vedle sektorů zemědělství a průmyslu (na Západě standardně sledovaných) - které se uvnitř ještě dále podrobněji diverzifikují. Proti americkým a západoevropským údajům se zde projevuje relativně nízké tempo přesunu zaměstnanosti ze zemědělství do zbývajících dvou sektorů. Navíc zde ještě v 80. letech narůstala zaměstnanost v průmyslu. Poměr mezi nevýrobní sférou, kde musíme hledat také informační profese, a zbývajícími dvěma sektory se přesto i v krátkém časovém úseku 25 let do poloviny 80. let v její prospěch výrazně změnil. Zatímco v roce 1960 představovala tato sféra pouze jednu polovinu zemědělského a jen o něco více než jednu třetinu průmyslového sektoru, v roce 1985 již o 50% převyšovala zemědělství a představovala více než 50% objemu zaměstnanosti naší populace v průmyslu. Na druhé straně však i průmyslový sektor ještě v 80. letech u nás relativně i absolutně narůstal. Z uvedené situace také vyplývá složitost dosud neřešeného problému: do jaké míry je možné sledovat z daných hrubých hledisek vymezení všech informačních činností ve společnosti (a z nich vyplývajícího pojetí informačního průmyslu zejména 70. a 80. let) vlastní knihovnicko informační oblast, resp. okruh vědeckých, technických a ekonomických informací spolu s knihovnickými službami v soudobé společnosti. Také zde je zřejmé, že ani není možné, ani by to nebylo účelné, hledat ostřejší hranice tohoto okruhu s dalšími informačními okruhy, které představují podstatnou měrou (a postupem času stále více) převažující množinu jinýých informačních aktivit.
3.5
Informace a ekonomické učení ovlivňující českou transformaci v 90. letech
Zatímco se u nás zejména v 80. letech etablovala státem bohatě dotovaná soustava vědeckých, technických a ekonomických informací (VTEI) a na podporu rozvoje informatizace národního hospodářství vláda přijímala významná usnesení, zahrnující nejen VTEI, ale také oblast tehdy nejvýznamnějšího sektoru plánovacího a také statistického, po listopadové "sametové" revoluci jakoby se pojem "státní, resp. vládní informační politika" z politického života vytratil. Nebylo to náhodou. Rozhodujícího vlivu zde už na počátku 90. letech nabyla skupina ekonomů v čele s pozdějším českým premiérem Václavem Klausem, která programově následovala učení jedné z významných světových ekonomických škol druhé poloviny 20. století, označovanou jako "neoklasická ekonomie". Jejími tvůrci se stali mimo jiné tři nositelé Nobelovy ceny za ekonomii. Pravděpodobně nevýznamnějším z nich (z hlediska vlivu na naši českou polistopadovou vládní ekonomickou politiku) se stal Rakušan August Friedrich von Hayek (Nobelovu cenu za ekonomii obdržel v roce 1974). Vytvořil ucelený systém učení o samoregulačních principech vývoje ekonomiky demokratického státu, založený na už v minulých stoletích někdy prosazovaném filozofickém směru označovaném francouzským výrazem "laissez faire", neboli "ponech věcem volný průběh". I v češtině vyšla jeho kniha s názvem "Cesta k nevolnictví" (přeložil ji Tomáš Ježek), kde se zdůvodňuje premisa, že "...trh disponuje dostatečnými samoregulačními mechanismy..." a tudíž jakékoli státní či jiné správní direktivní zásahy do tohoto mechanismu jsou vesměs kontraproduktivní. Hlavní Hayekovo tvůrčí období je vymezeno 30. až 70. lety tohoto století (narodil se v roce 1899). Je ovlivněno
vrcholícím stadiem poválečného průmyslového rozvoje a zároveň už také prosazujícím se významem práce s poznatky. Už v roce 1937 vydal dílo s názvem "Economic and Knowledge". Hayek se jako snad jediný z představitelů liberálního ekonomického směru zabýval otázkou využívání znalostí a informací. V jeho terminologii jsou znalosti (knowledge) odlišovány od informací (information). Zatímco znalosti jsou podkladem pro konkretizaci plánů podniků a institucí, informace vznikají podle Hayeka jen v souvislosti se změnami znalostí. Informace je pro Hayeka to, co zanmená změnu znalosti. Informaci pokládal za faktor vyrovnávající vznikající disproporce v hodnotovém systému ekonomiky a více informací signalizuje nerovnováhu a tudíž negativní ekonomické tendence. Ekonomická hodnota informace pak spočívá v tom, jakým způsobem pozitivně ovlivní nerovnováhu a hrozící ztroskotání hospodářdkých záměrů podnikatelského subjektu, tj. jakým ztrátám může tento subjekt předejít, získá-li ji v pravý čas. Velmi zajímavé je Hayekovo konstatování, že sama informace přináší zprvu spíše vědomí strastí, které ohrožují hospodářské aktivity, vedené v rámci určitého záměru. Někdy totiž přináší poznání o neodvratném neúspěchu. Dílo tohoto světově proslulého ekonoma, které u nás nikdy nebylo v souvislosti s reformou ekonomiky, bohužel, využito, se nazývá "Využití znalosti ve společnosti" (The Use of Knowledge in Society). Zde se, na rozdíl od našich vládních ekonomů prvního polistopadového údobí 90. let důsledně zabýval významem a vlivem informací při racionalizaci ekonomického systému. Znalosti pokládal za základ sestavení strategického plánu podniku. Dokonce zdůrazňoval značnou prestiž toho, kdo ovládá zpracování a využívání vědeckých informací ve společnosti. Druhou významnou světovou osobností v ekonomické vědě, o jejíž názory se naše polistopadové reformy ideologicky opíraly, je Američan Milton Friedman (Nobelovu cenu za ekonomii získal v roce 1976). Je zakladatelem tzv. Chicagské školy moderního bankovnictví a pro koncepci makroekonomických systémů opět vyznavačem směru "laissez faire". Byl často citován právě Václavem Klausem, původně bankovním zaměstnancem. Třetím nejvýznamnějším světovým ekonomem z hlediska koncepce naší polistopadové reformy se stal opět Američan - James M. Buchanan (Nobelovu cenu za ekonomii získal v roce 1986). Je zakladatelem tzv. „Školy veřejné volby", založené na předpokladu, že každá politika je sledovatelná nástroji ekonomiky. Politiku chápe, jak jeho učení interpretují současní ekonomové, např. G. T. Buchholz, vesměs jako politickou aktivitu a jako předcházející osobnosti vyznává neoklasický směr samoregulujícího se rozvoje ekonomiky v demokratickém politickém prostředí, jehož demokratičnost tato ekonomika zpětně rozvíjí. Z hlediska nového, možno říci postindustriálního pojetí informace jako významné ekonomické kategorie (a jejím prostřednictvím i významného prvku v politice státu), je neoklasická ekonomie téměř nedotčena. Informace je v tomto učení (snad s výjimkou díla Friedricha von Hayeka) chápána jako samozřejmý doprovodný element ekonomických procesů, svobodně cirkulující, přičemž (podle dalšího neoklasického ekonoma J. Hirschleifera, který se k informacím jako jeden z mála explicitně vyjádřil) "...každý subjekt ekonomického podnikání k nim má mít bezplatný přístup". V informacích vidí neoklasičtí ekonomové jakousi kompenzaci nedostatků v organizaci volných trhů. Z neoklasických ekonomů se v souvislosti s informačními problémy společnosti obvykle citují pouze Kenneth Arrow a Kenneth Boulding. Ti se však o informacích zmiňují vesměs jako o čemsi, co se podobá zboží na trzích. O této verzi pojetí informace už bylo výše pojednáno, právě tak, jako o dalším, tentokráte velmi významném světovém ekonomickém mysliteli, Fritzi Machlupovi, kterého vzhledem k jeho liberalistickým postojům řadí mnozí
též k neoklasickému ekonomickému směru. Ten ovšem informacím (nikoli však informačním službám nebo informačním produktům) přisuzuje, jak už bylo uvedeno, "nulovou tržní cenu" (zero marginal cost). Ukazuje se, že hlavní osobnosti liberální neoklasické ekonomie, které jsme představili, vytvořili jádro svého učení, které je nepochybně z hlediska moderního pojetí demokratického prostředí hospodářských aktivit společnosti zdravé, ještě v době, kdy nebyly známy revoluční zásahy globální digitální informační infrastruktury a z ní vyplývajícího významu informatizace všech procesů, s nimiž moderní ekonomie pracuje. Plné pochopení fenoménu digitální revoluce, na ní postavených telematických služeb a vstupu nejširších vrstev podnikatelských subjektů i jejich zákaznických sfér do globálně přístupných a snadno komunikovatelných informačních zdrojů je, jak se ukazuje, především generačním problémem světové a zejména naší (nejen) informační politiky.
4
SFÉRY VLIVU INFORMAČNÍ POLITIKY
Informační politika států a vlád v současnosti až na výjimky působí jako nikoli řídící, ale především jako ovlivňující faktor rozvoje informačních aktivit a jejich vlivu na rozvoj země ve všech myslitelných aspektech. V průběhu posledních několika desetiletí se postupně formovala nová představa toho, co všechno se vlastně do "sféry zájmu" informační politiky v moderní společnosti zahrnuje.
4.1
Dekompozice informační sféry
V posledních letech se hovoří o dekompozici celé informační sféry na oblasti, které jsou postaveny na specifických institucionálních základech, mají jakýsi společný smysl a cíl a mohou být uceleně chápány jako předmět zájmu státní legislativy. U nás jsou tradičně označovány jako informační okruhy. Termín "informační okruhy" se prosazuje do povědomí odborné veřejnosti, zabývající se u nás různými druhy informační činnosti, ale i řídících pracovníků na všech úrovních, zhruba od 1. poloviny 70. let. V té době se výrazně posilovaly snahy centrálně a systémově podchytit veškeré aktivity, zejména pak ty, které se vztahovaly ke sběru, zpracování a šíření odborných informací různých typů v celém národním hospodářství. Informace vztahující se k umění, kultuře, politice, filozofii a dalším sociálně a politicky "citlivým" tématům, byly pod kontrolou cenzury a oficiálně byly řízeny úřady pro tisk a informace jako skrytými cenzorními místy. Informace z oblasti vnitra a armády nedoznaly z hlediska celkového pojetí žádných změn. Spolu s rostoucím uplatněním těchto centralistických tendencí byl přikládán značný význam otázkám jednotících principů, které by ve svém důsledku usnadnily proniknutí centra do struktur i obsahu všech informačních aktivit. Současně s tím nelze těmto snahám upřít ani vůli po zefektivnění procesů zpracování a šíření informací v celém národním hospodářství. Z uvedených snah a předpokladů vznikla v roce 1973 ve federální vládě tehdejší ČSSR základní koncepce rozvržení hlavních informačních okruhů v československém národním hospodářství. Jejím výrazem se stalo vládní usnesení č. 20/73 "o zdokonalování a racionalizaci informačních soustav a o perspektivách jejich integrace" dělící spíše teoreticky vykonstruovaný než reálně existující tzv. národohospodářský informační systém na okruhy sociálně ekonomických informací (SEI), informací pro plán a rozpočet (IPSR) a okruh
vědeckých, technických a ekonomických informací (VTEI). Tím se dostalo poslednímu ze tří hlavních jmenovaných okruhů do té doby nebývalého uznání. Byl postaven na roveň tak pro stát významných informací, jako byly statistické informace, které ze zákona spravoval Federální statistický úřad, nebo jako byly informace působící při tvorbě a kontrole plnění státního plánu spravované tehdy všemocnou Státní plánovací komisí. Toto uznání se skutečně pak po řadu let příznivě projevovalo ve formě zařazení prací na rozvoji čs. soustavy VTEI mezi významné státní programy rozvoje vědy a techniky, které byly po celá dvě desetiletí 70. a 80. let relativně dobře financované. Na jejich základě se u nás podařilo vytvořit (ve srovnání s ostatními zeměmi tehdejšího tzv. socialistického tábora) technicky, technologicky, organizačně i funkčně relativně velmi vyspělou soustavu informačních služeb, zejména pro výzkumná a vývojová pracoviště v oblasti techniky a přírodních věd, která představovala tehdy velká řada různých výzkumných ústavů. Na druhé straně bylo uvedené pojetí tří základních národohospodářských okruhů již v době vydání daného vládního usnesení z hlediska reálné situace v oblasti informačních aktivit v národním hospodářství násilné, schematické a nefunkční a z hlediska světových zvyklostí v provozování a rozvoji informačních aktivit ve vyspělých ekonomikách zcela atypické. Zásadním důvodem, proč se toto pojetí, i když mocensky podpořené usnesením vlády, v praxi neuplatnilo a zůstalo po valnou dobu 70. let více či méně citovaným dokumentem v různých teoretických pracích a školních učebnicích, byla skutečnost, že skutečně obrovský rozsah a sortiment národohospodářských (ale nejen těchto) informačních aktivit nelze seřadit a srovnat pouze do uvedených tří základních okruhů. Analyzujeme-li soudobou reálnou situaci ve společnosti z hlediska informačních toků, na nichž je její rozvoj stále více závislý, potom základním dělítkem pro celý informační sektor je zveřejnitelnost, resp. na druhé straně diskrétnost informací, které jsou předmětem různých druhů a forem zpracování a šíření. Předmětem zkoumání jsou pak nikoli samotné informace, ale organizace, metodika, technologie a technika provozu informačních služeb. Pokud jde o neveřejné informační služby, patří sem jednak okruhy některých státních aktivit s účelným utajováním strategicky důležitých skutečností (nejen armáda a vnitro, ale také části rozpočtu a operativy státní správy a hospodářských záležitostí), a jednak veškeré systémy zpracovávající informace privátního charakteru, ať již institucionální nebo osobní. Na druhé straně existují ne tři, ale celá řada informačních okruhů, v nichž jde o zpracování a šíření informací, které jsou zpřístupňovány prostřednictvím odpovídajících institucí a technických prostředků veřejnosti. Stává se měřítkem vyspělosti společnosti, do jaké míry dokonalosti jsou neveřejné informace před neoprávněným využitím zabezpečeny, a naopak do jaké míry jsou veřejně zpřístupnitelné (tedy všechny ostatní) informace skutečně ve veřejnosti dostupné. Hovoří se o demokratizaci přístupu k informacím, přičemž úspěšnost snah o prosazení tohoto trendu souvisí nejen s organizací a legislativou informačních služeb, ale do velké míry také s technickými možnostmi. Tento problém je též v souvislosti s rozvojem informačních technologií v této práci dále zkoumán. Často je informační sektor v soudobé společnosti ztotožňován pouze s jednou jeho součástí. Z hlediska hospodářsko - politického uspořádání a řízení státu převažuje pojetí sledující význam hromadných sdělovacích prostředků, problematiku veřejné informovanosti, otázky tzv. masmédií a souvisejících aktivit. Z hlediska rozvoje vědy a techniky a všeobecně celé terciální sféry převažuje v pojetí veřejného informačního sektoru oblast vědeckých, technických a ekonomických informací včetně knihovnických činností. Z národohospodářského hlediska je do tohoto sektoru spolu s veškerými dosud zmíněnými činnostmi zahrnována i sféra informací operativně působících v řízení všech druhů
podnikatelských aktivit. Často je sem zahrnována i technická infrastruktura informačních činností, do které spadá výpočetní a přenosová technika a v té souvislosti veškeré aktivity, které jsou v souvislosti s jejich uplatněním (ale v některých širších pojetích i s jejich produkcí) ve společnosti vykonávány. V tomto názorovém spektru je z hlediska účelu zkoumání aktuálních souvislostí technického rozvoje a demokratizace přístupu k informacím možno zvýraznit ty oblasti informační činnosti, které jsou pro všechna uvedená hlediska přijatelné, resp. které nejsou z úhlu jejich pohledu zcela vyloučeny. Vymezení těchto oblastí může pak být pouze rámcové, bez určení hranic, ale spíše s přihlížením k jejich překrytům a vzájemným vztahům. Hlavním principem je zde funkční zaměření jednotlivých od sebe odlišitelných, ale vzájemně často úzce souvisejících informačních okruhů, které lze v současném vývojovém stadiu celého veřejného informačního sektoru vysledovat.
4.2 4.2.1
Informační okruhy veřejného informačního sektoru Okruh hromadných sdělovacích prostředků - publicistika
Jestliže sledujeme vliv a význam informací na strategicky nejdůležitější sféry zájmu všech typů mocenských orgánů všech forem uspořádání států a jejich různých uskupení, pak právě okruh vytvářený vesměs žurnalistikou - obecně uznávanou světovou velmocí - představuje nejen nejširší, ale také nejvýznamnější oblast v celém soudobém informačním sektoru. Tato jeho výseč je od svého vzniku účelově zaměřena na zprostředkování informací v nejširším slova smyslu, a to (pokud odhlédneme od naštěstí vždy přechodných etap různých typů cenzorství) bez ohledu na profesní zaměření uživatelů (zde spíše konzumentů) informací a jejich sociální postavení. Jiří Cejpek tento okruh charakterizuje jako nejen poskytující obraz společnosti, ale jako život této společnosti, ovlivňující informační sféru, jejíž prostředky (hromadné sdělovací prostředky) jsou dnes "moderními továrnami na výrobu informací". Hromadné sdělovací prostředky jsou založeny ze všech informačních okruhů v nejvyšší míře na principu demokratizace přístupu k informacím. Technika, kterou disponují, tento princip svým zejména soudobým vývojem (viz prudký vzrůst významu moderní digitalizované přenosové technologie) umocňuje. Kromě stále ještě vládnoucích médií tisku, rozhlasu a televize se i zde začal na konci 90. let, zejména v USA, prosazovat i fenomén počítačové sítě internet. Předpokládaná integrace této informační infrastruktury s dnešní televizní a rozhlasovou vysílací a přijímací technikou vyvolává perspektivu ještě dalšího rozměru publicity a tím i působnosti informací, šířených v rámci tohoto okruhu celým společenským spektrem. Právě v tomto informačním okruhu půjde o kritický střet techniky a technologie publikování tradičními technikami, ať už je to papír a tisk nebo analogové šíření signálu rádia a televize, s prostředky, kterými se prosazuje tzv. digitální revoluce. Patří sem mimo jiné také i dosud pouze v jiných informačních okruzích působící online databázová informační centra, která dnes ukládají a pro uživatelské terminálové (klientské) stanice zpřístupňují úplné exempláře (tj. texty i vyobrazení) denního tisku i populárních časopisů a dalších typů agenturního zpravodajství zasahujícího prakticky do všech sfér společenského života - a navíc v mezinárodním měřítku. Institucionální základnu tohoto okruhu tvoří ekonomicky i politicky významná sféra hromadných sdělovacích prostředků, státních i soukromých, národních i nadnárodních agentur, nakladatelů a vydavatelství. Z tohoto i z materiálního hlediska, které s
institucionalizací bezprostředně souvisí, je to nejlépe vybavený informační okruh. Slouží však také největšímu počtu uživatelů. Z hlediska systémového zabezpečení informačních funkcí tohoto okruhu hrají klíčovou úlohu zpravodajské (dnes již nelze říci pouze tiskové) agentury. Jde o mezinárodní nebo národní instituce, v demokratických zemích s tržní ekonomikou vesměs privátní podniky, které prostřednictvím sítí spolupracovníků v regionech a významných politických, hospodářských a kulturních (i jiných) institucí soustřeďují sběr informací o nejnovějších událostech. Ty pak soustřeďují do specifických forem aktuálního zpravodajství, které přejímají zpravidla jako jakousi surovinu pro další zpracování, komentování, rozbory a jiné formy informování veřejnosti jednotlivé redakce novin, časopisů, rozhlasu a televize. Mezinárodní organizace UNESCO definuje zpravodajské agentury jako podniky, jejichž hlavním úkolem je shromažďovat informace s jediným cílem - vyjadřovat a tlumočit fakta nebo je dodávat jiným informačním podnikatelským subjektům nebo organizacím, příp. i soukromým osobám s tím, že informace jsou co nejúplnější a co nejvíce nestranné (objektivní). Informace agentury poskytují za úhradu a za podmínek shodných s obchodním právem a zvyklostmi v oboru obvyklými. Jako první v historii vzniklá zpravodajská agentura na světě se zpravidla uvádí Agence Havas, která zahájila v Paříži činnost ve 40. letech 19. století, bezprostředně po vynálezu telegrafu (v roce 1837) jako své hlavní informační a komunikační techniky. Zde má svůj původ dnešní hlavní francouzská zpravodajská agentura AFP (Agents France Press). Navíc zde už pracoval pozdější zakladatel dnes bezpochyby nejvýznamnější a největší světové agentury Reuters - Paul Julius Reuter. K založení firmy Reuter’s Agency došlo v Londýně v roce 1851 s cílem rychle a profesionálně přenášet komplexní burzovní informace mezi Londýnem a Paříží. Uvádí se, že se v ranných dobách k tomu účelu používalo i poštovních holubů. Až do roku 1916 byla londýnská kancelář Reuters vedena jako rodinný podnik. Poté se transformovala do standardní soukromé společnosti, která dnes představuje globální multimediální informační servis s více než 3 tisící abonentských organizací nejen v oblasti hromadných sdělovacích prostředků. Dodává např. ve značném rozsahu i finančnické informace, které jsou přejímány ve světovém bankovnictví. Reuters pronikl už svým denním zpravodajstvím (v případě elektronických informačních systémů prakticky nepřetržitým tokem nových zpráv po 24 hodin denně) v pěti jazycích do více než 150 zemí světa. Mezi ve světě nejprestižnější zpravodajské agentury patří, kromě už zmíněných, ještě zejména původně americká AP (Associated Press), rakouská APA (Austria Presse Agentur) a německá DPA (Deutsche Presse Agentur). Za zmínku stojí také někdy citovaná ruská kancelář ITARTASS, následovnice sovětského gigantu TASS. U nás působí už od vzniku 1. republiky ČTK (původně Československá a po roce 1992 Česká tisková kancelář). Hlavní účel činností a smysl vynakládání prostředků na provoz informačních služeb v celém informačním okruhu publicistiky lze vyjádřit jedním slovem: zveřejňovat. Tomu jsou podřízeny organizace, metody, technologie a technika zpracování a šíření informací a samozřejmě i formy, jakými jsou na výstupu jednotlivých zpravodajských systémů, které tento okruh vytvářejí, prezentovány. Jde o formy maximálně srozumitelného vyjadřování poznatků a údajů, v některých případech i s využitím uměleckých metod ztvárnění obsahu, který má být informačními kanály přenášen a působit na příjemce těchto informací.
4.2.2
Okruh archivních informačních fondů
Tento okruh je možno z řady hledisek specifikovat jako protipól okruhu hromadných sdělovacích prostředků. Jde o účelově vymezenou oblast metod a prostředků (a samozřejmě i oblast účelově zaměřenou), působící průřezově v celé řadě společenských aktivit. Nejde však o protipól zveřejňovací funkce hromadných sdělovacích prostředků ve smyslu především funkce utajovací. Zákon České národní rady č. 343/1992, který je novelou původního zákona č. 97/1974 Sb. "o archivnictví" definuje archiválii jako "písemné, obrazové a jiné záznamy, které vzešly z činnosti státních orgánů, obce a jiných právnických osob i z činnosti fyzických osob a které vzhledem ke svému dokumentárnímu významu mají trvalou hodnotu". Archívy obecně členíme podle jejich provozovatele, resp. zřizovatele, na státní archivy, archivy veřejných institucí, hospodářských podniků a na soukromé archivy. U nás je státní archivnictví organizováno jako síť, kde archiválie vymezené zákonem jsou součástí "Jednotného archivního fondu České republiky". Vůdčí organizací je zde Státní ústřední archiv v Praze. Dále existují archivy městské, místní, oblastní, okresní, krajské, zemské atd. podle jejich územního působení. Kromě svých některých typů, resp. částí, které mají mimo jiné právě i tuto funkci, organizují informační fondy zejména s cílem jejich selektivního zpřístupňování podle odborných informačních potřeb. Část tohoto okruhu náleží pochopitelně do sféry neveřejných informačních služeb, avšak valná část archivů a spisových správ lze zařadit do informačních činností veřejných. V informačním okruhu archivnictví je možno hlavní poslání a smysl aktivit jeho institucí a pracovníků vyjádřit podobně jako v předchozím okruhu jedním slovem - tentokráte: uchovávat. Veškerá metodika a technika práce s informacemi v tomto okruhu je podřízena především funkci uchovávací, avšak v tom smyslu, aby byl kterýkoli informační dokument nejen ochráněn před ztrátou či zničením, ale aby byl kdykoli ze všech potřebných hledisek zpětně vyhledatelný a zpřístupnitelný - bez ohledu na časové dimenze související se vznikem informace. Tomu jsou pak podřízeny jak výběr médií, na nichž jsou archivované informace ukládány, tak i metody, kterými jsou zpřístupňovány. Převažují dnes zejména (kromě tradičních papírových médií) média optická, ať již to jsou po desetiletí používaná reprografická mikromédia (mikrofilm a mikrofiše) nebo dnes stále více se prosazující optická počítačová média, jako jsou kompaktní disky všeho druhu (v poslední době zejména nastupující velkokapacitní DVD). Tyto nosiče jsou sice z hlediska trvanlivostních parametrů pro uchování uložených dokumentů dosud neprobádaná a existují zde pouze teoretické (v praxi pochopitelně zatím nepotvrzené) odhady, avšak jejich využívání v archivnictví je zapříčiněno především snadností selektivního zpětného přístupu k rozsáhlým a předem podle všech potřebných hledisek neutříděným informačním zdrojům. Problémy spojené s trvanlivostí záznamu zde lze snadno řešit vždy včasnou aktualizací a také případnou konverzí do formátů a médií, které odpovídají novým technickým prostředkům a technologiím, včetně programového vybavení. Podstatnou úlohu u archivace hraje faktor prostoru. Z tohoto hlediska jsou nehledě na poslední vývoj počítačových prostředků stále aktuální mikromédia, zejména dnes mikrofiše jako snadno manipulovatelné, přenositelné i dále kopírovatelné médium. Nicméně budoucnost patrně náleží optickým počítačovým médiím, kde na rozdíl od mikromédií stále ještě probíhá proces miniaturizace a kde významnou perspektivní úlohu sehrává skutečnost, že jsou součástí počítačových zpracovatelských technologií, které ve všech druzích a typech informačních činností stále více převažují. Umožňují také podstatně efektivnější selektivní a zpětně vyhledávací a vybavovací postupy v archiváliích, než reprografické techniky a technologie.
Profesně náleží aktivity spojené s informačními aspekty archivnictví jednoznačně do teoretické základny informační vědy, přičemž ve významné části tohoto okruhu samozřejmě hrají důležitou úlohu odbornosti orientované na historii.
4.2.3
Okruh informací ve společenské správě
Tento informační okruh, obdobně jako předchozí archívnický, nelze zcela zahrnout pouze do sféry veřejných informačních činností. Avšak s vývojem převažující části světa směrem k demokratickým formám vlády a rostoucího podílu veřejnosti na správě nejen státu jako celku, ale také jeho jednotlivých regionů, ale na druhé straně i nadnárodních celků různých mnohostátních seskupení, jde dnes stále více o informace veřejné povahy. Navíc se tento informační okruh zejména v posledních letech rozrůstá o oblast informací publikovaných jako oficiální publikace. Ty nenáleží pouze do působnosti vlád a parlamentů jednotlivých zemí, resp. zastupitelstev místní správy. S postupující integrací v hospodářské a s ní bezprostředně související politické sféře západní hemisféry (která je ostatně pro vývoj informačního sektoru rozhodující) vzniká rozsáhlá oblast dokumentace (tzv. šedé literatury), vztahující se ke vzniku a působení různých mezinárodních organizací. Jejich řídící aparát využívá veškeré známé informační metody a technické prostředky, aby zajistil informovanost o všech správních aktech i o jejich legislativním podkladu minimálně ve dvou úrovních: ve vlastní řídící sféře těchto mezinárodních správních celků a decentralizovaně ve všech společně spravovaných regionálních i odborných oblastech společenského života. Hlavním cílem informačních aktivit a smyslem vytváření a provozování různých systémů a služeb v rámci tohoto informačního okruhu je zajistit kvalifikovaný způsob řízení složitých sociálně ekonomických a politických systémů, fungujících ovšem na demokratických samosprávních principech v prostředí tržních ekonomických vztahů. (Informační systémy nedemokratických státních správ náleží větší částí do sféry neveřejných informačních okruhů.) Technologie a technické prostředky informačních systémů státních a mezinárodních správních agend jsou sice v současné době v převážné míře tradiční, tj. tištěné, resp. rozmnožované materiály na papírovém médiu, prosazují se však již služby orientované na počítačové technologie, uplatňované především v tvorbě a správě různých evidencí, resp. registrů. Perspektivní tvorba elektronických knihoven dokumentů, vytvářených a šířených v tomto informačním okruhu, je převažujícím trendem a určujícím směrem vývoje i v rámci tohoto okruhu. V některých případech, jako je např. americký Kongres, jsou dnes již vybrané druhy spisové vládní dokumentace ukládány a šířeny prostřednictvím internetu a paralelně na optických počítačových médiích, především na kompaktních discích. Významným krokem v informatizaci státní správy USA byl v poslední době zákon "o zvýšení elektronického přístupu k informacím Vládního tiskového úřadu", známý pod zkratkou WINDO Bill (o kterém bude pojednáno v dalších kapitolách, věnovaných státní informační politice USA). Tímto směrem, i když o poznání opatrněji, postupuje také nyní Evropská unie, zejména díky aktivitám komisaře Martina Bangemanna (bude o tom podrobněji pojednáno v souvislosti s informační politikou EU). Součástí informační produkce v tomto okruhu je také stále významnější oblast legislativních dokumentů. V tomto směru dochází již k prolínání s okruhem vědeckých a technických informací, v jehož odborných právních informačních subsystémech jsou tyto informace (obdobně jako kterákoli odborná literatura) ukládány a vyhledávány z hlediska podpory teoretických i praktických činností, spadajících do oblasti práva. Zde se prosazuje celá škála automatizovaných právních informačních systémů provozovaných jak státními orgány, tak soukromými firmami, založených zpravidla na ukládání plných textů veškeré legislativy, od
zákonů a vyhlášek až někde po spisovou dokumentaci jednotlivých případů projednávaných soudy. Významným aspektem provozu informačních systémů jak ve státní, tak v místní správě, je převážně neziskový charakter producentů databází i tradičních typů dokumentů a na druhé straně zcela diferencované spektrum hospodářského charakteru provozovatelů informačních služeb na základě této produkci. Zatímco "páteřní" databáze státních informačních systémů různé institucionální oficiální registry (např. obchodní rejstříky, územní katastry, rejstříky nemovitostí atd.) bývají vytvářeny z rozpočtových prostředků, jejich zpřístupňování může být svěřeno nejen opět státním či regionálním správním orgánům, ale často to bývají soukromé komerční firmy. Ty ovšem získávají od správních orgánů - garantů těchto systémů - na to, aby uživatel nebyl zatížen ještě kromě platby daní na tvorbu těchto informačních zdrojů dalšími náklady a aby je mohl využívat vpodstatě za režijní ceny, odpovídající finanční prostředky. Institucionální stránka tohoto okruhu není pevně vymezená a bývá rozložena do více druhů vládních i nevládních organizací a pracovišť, vykonávajících často především jiné než informační funkce. Existují však množící se příklady veřejných online informačních služeb serverů na internetu a už renomovaných světových databázových center, zpřístupňujících celé elektronické knihovny pro nejrůznější profese pracující ve státní či místní správě, ale také pro jiné orgány, organizace a firmy a čím dále tím více (prostřednictvím veřejně přístupných databází na internetu v prostředí WWW) také pro nejširší veřejnost. V souvislosti s výkladem současné informační politiky vybraných států a jejich společenství bude ještě dále o specifických aspektech informačních systémů, patřících do okruhu společenské správy, pojednáno.
4.2.4
Hospodářské informace
Tento informační okruh se vymezuje už od dob vzniku speciálních informačních služeb pro podnikatele a finanční ústavy v polovině 19. století. Až sem sahají např. počátky dnes celosvětově proslulé producentské firmy databází zachycujících podstatné informace o ekonomice podniků Dun & Bradstreet. Právě tak, jako při hledání hranic mezi okruhem správních informací a vědeckotechnickými informačními a knihovnickými systémy, je obtížné vymezit nějakou dělící rovinu mezi těmito oběma okruhy a okruhem, specifikovaným především daty vztahujícími se k výrobě, obchodu, trhu, finančnictví a dalším aktivitám, souvisejícím s podnikáním. Je pochopitelné, že i zde spadá část informací do neveřejné sféry, ale pro informační pracovníky i uživatele z bývalých tzv. socialistických zemí je až s podivem, jaké podrobnosti jsou o hospodaření soukromých (a tím více veřejných) organizací zveřejňovány. Na jedné straně to vyplývá ze zákonodárství svobodného tržního ekonomického systému a na druhé straně se sami podnikatelé ucházejí o možnost zveřejnit o sobě údaje v pokud možno co největším počtu informačních systémů. Jde také o reklamu a samozřejmě o marketing, v jehož rámci se dnes ekonomicky orientované informační systémy prudce rozvíjejí v prostředí internetu. Jádrem poslání informačních aktivit v tomto okruhu je podpořit podnikání, a to jak ze strany zabezpečení informovanosti podnikatelského subjektu o svém systémovém okolí (tj. oblast dodavatelská a oblast tržní), tak ze strany spotřebitelů o nabídce, kterou podnikatelská sféra poskytuje. Typickým příkladem informačních činností, který představuje stále větší podíl na celém tomto informačním okruhu, je oblast marketingu. Jinou oblastí, která se právě v posledních letech rychle v rámci tohoto okruhu rozvíjí, je burzovní zpravodajství, využívající přenos dat a dialogové počítačové systémy, a bezpapírový obchodní a bankovní styk.
Všeobecně lze o okruhu hospodářských informací z hlediska metod a technologií říci, že zde již dnes převažují informační systémy zcela závislé na výpočetní a telekomunikační technice. Jde o velká množství různých, převážně numerických údajů, vypovídajících o hodnotách velkého množství veličin, významných v jednotlivých oblastech podnikového, místního, státního i mezinárodního hospodaření. Zcela sem náleží veškeré systémy informující o průběžném stavu a transakcích na kapitálových trzích, zejména aktuální burzovní zpravodajství. Patří sem makroekonomické ukazatele právě tak, jako analytické ukazatele hospodaření firem. Navíc je dnes vytvářena rostoucí řada databází obsahujících podrobné údaje o hospodářských subjektech od jejich názvu, adresy a jmen vedoucích představitelů až po podrobné vyjmenování všech produktů a jejich parametrů, nebo služeb, které dodávají. Existují databáze plných textů výročních zpráv podniků. Na hranici tohoto okruhu a okruhu působnosti hromadných sdělovacích prostředků jsou dnes velmi rozšířené a stále zdokonalované počítačové průběžné zpravodajské služby, nazývané "news-letters" a zaznamenávající rychleji, než to dokáže denní tisk, veškeré události v hospodářské sféře v celosvětovém rozsahu. Na ekonomické obchodní a finančnické informační služby, včetně manažerských informačních systémů, je například speciálně orientováno jedno z nevýznamnějších světových databázových center - americký systém Dow Jones News/Retrieval, resp. Dowe Jones Interactive. Podle autorek Julie Scottové a Veroniky Vootliffové je možné okruh hospodářských informačních systémů a služeb definovat také vymezením jeho uživatelských aplikací. Jsou to podle nich tyto sféry využití: strategické plánování, analýza trhů, burzovní podnikání, bankovnictví, poradenské služby pro firemní management, finančnictví mimo bankovní sféru, státní i místní správa. V současné době lze z různých statistik a strategických rozvah, zabývajících se rozvojem informačního průmyslu, usuzovat, že tento okruh je nejvíce ze všech kybernetizován. Jeho podíl na obchodním obratu při provozování různých informačních služeb je dnes největší a ještě dále narůstá. Z těchto hledisek je současná situace v informačních službách vyspělých průmyslových zemí sledována na jiném místě této práce, věnovaném ekonomickým souvislostem uplatňování nových informačních technologií, které přispívají k diverzifikaci informačních funkcí a k celkové demokratizaci přístupu společnosti k informacím. Informační okruh hospodářských informací nemá vyvinutou vlastní specifickou organizační strukturu založenou na institucionální základně. Jeho systémy a služby působí jednak v rámci řídících agend organizací, prostřednictvím zpravodajských agentur a stále více se prosazuje ve velkých informačních databázových centrech, jejichž původ je třeba hledat v následujícím informačním okruhu. Zcela novou a velmi perspektivní sférou působnosti informačních systémů a služeb jsou telematické aplikace v oblasti telebankingu, homebankingu či homeshopingu prostřednictvím internetu či jiné veřejné (ale někdy i privátní) datové sítě. Po vyřešení tzv. "elektronického podpisu" neboli nezpochybnitelné autorizace elektronických komunikátů mezi zákazníkem a provozovatelem služby či obchodníkem se rozvíjí "bezpapírová" ekonomika jako realizace nejrůznějších forem a typů informačních systémů. Lze předpokládat, že v příštích několika letech objem hospodářských transakcí, realizovaných prostředky online informačních systémů, podstatným způsobem převýší transakce realizované mimo tyto systémy.
4.2.5
Okruh informací ve vědě a technickém rozvoji
Historicky je vedle některých historických forem archivnictví a také hromadných sdělovacích prostředků tento okruh vlastně kolébkou všech profesionálních informačních aktivit. Spadá sem totiž tradičně knihovnictví, a to ta jeho složka, která už v dávnověku (traduje se knihovna krále Assurbanipala v Ninive ze 7. století před Kristem) sloužila k uchovávání a zprostředkování odborných poznatků a vyvíjela se v ní k tomu účelu příslušná metodologie organizace dokumentů. Pojem "vědecké a technické informace" je již dnes ve světě chápán (i když s různým pojmenováváním - u nás například vždycky ve spojení s přívlastkem "ekonomické" a se zkratkou VTEI jako vědecké, technické a ekonomické informace) vpodstatě shodně a dosti jednoznačně jako komplex činností, jehož tradice, jak bylo řečno, sahá hluboko do minulosti knihoven s naučnou literaturou. Z původně tradičních knihovnicko - bibliografických činností se zde v průmyslovém věku vyvinula nejprve nadstavba dokumentační (analytické zpracovávání všech druhů dokumentů s důrazem na věcný popis, rozšířený o anotace či dokonce referáty), a později se zde prosadila ještě další nadstavbová informační činnost studijně rozborová, sloužící především všem tvůrčím činnostem, jako je výzkum, vývoj, konstrukce (projektování), výchova a vzdělávání, zdravotní péče, ale i strategické řízení, prognózování a plánování. Informační metody odvozené od služeb vědeckých, resp. technických knihoven a středisek VTEI prolínají všechny společenské odborné činnosti a slouží k povznesení odborné úrovně metodiky a technologie provozování informačních služeb ve všech ostatních informačních okruzích. Zcela specifickým rysem tohoto okruhu je silná orientace na dokumenty jako hlavní zdroje informací. Jejich sběr, ukládání, zpětné vyhledávání často velmi sofistikovanými metodami a programovými prostředky a zpřístupňování většinou formou výpůjčky nemá v dosud charakterizovaných informačních okruzích obdoby. Je zřejmé, že v informační podpoře všech odborných společenských činností nelze ustrnout pouze u zprostředkování jednotlivých primárních dokumentů. Uživatelé v technickém rozvoji i v managementu vyžadují analýzy toho, co dokumenty z hlediska relevantních informací pro jejich činnost obsahují, a nebo alespoň přímé uvedení vybraných údajů (v některých případech i jejich porovnání) o objektech studia či sledování. Pouze v tomto informačním okruhu vznikl a je používán terminologický aparát rozlišující informace zpřístupňované formou zapůjčení dokumentů a informace, které pouze přivádějí k poznání, ve kterých dokumentech jsou hledané odborné informace obsaženy - neboli informační fondy primární a sekundární, resp. informace faktografické (nebibliografické) a informace dokumentografické (bibliografické). Ve všech ostatních informačních okruzích jde vpodstatě vždy pouze o informace faktografické a proto jsou termíny odlišující tyto druhy informací vlastně nepotřebné. Používají se tam však v rostoucí míře jiné termíny, které mají svůj původ právě v okruhu informací pro vědu a techniku, zejména v oblasti pořádání - organizovaného ukládání a vyhledávání dat a informací. Jsou to např. termíny "klíčové slovo", "deskriptor" a "tezaurus", "indexace", "dotazovací jazyk", "rešerše" apod. Hlavním smyslem zpracovatelských činností a služeb tohoto informačního okruhu je podpořit rozvoj vědy a techniky. Významným rysem informací tohoto okruhu je jejich vesměs nadnárodní charakter, právě tak, jak mezinárodní je věda a technika. U nás se, jak už bylo uvedeno, zcela výjimečně, na rozdíl od prakticky všech národních i mezinárodních sítí a soustav vědeckých a technických informací, ustálil pro pojmenování tohoto okruhu název vyjadřovaný běžně již pouze zkratkou VTEI. Adjektivum "ekonomické" není neopodstatněné a bylo by je jistě možné i oprávněně používat pro tento informační okruh také v dalších
zemích, kdyby to tam nebylo proti již zavedeným zvyklostem. Právě v současné době se zaměřuje řada vědeckoinformačních služeb ve světě (více než dosud u nás) na zprostředkování přístupu k nebibliografickým informačním souborům a bázím dat, orientovaným na odborné problémy hospodářského charakteru. Zde se tento okruh prolíná s předchozím okruhem hospodářských informací, ovšem s tím, že tyto informace zpracovává a zpřístupňuje vlastními organizačními a metodologickými postupy. Tento okruh má relativně vyhraněnou institucionální strukturu, tvořenou vědeckými a odbornými knihovnami a informačními středisky, resp. informačními ústavy, jejich soustavami a sítěmi v regionálním, státním a nadnárodním měřítku. Dále právě v rámci tohoto okruhu v posledních 30 letech vznikly specifické organizační typy, jako jsou dokumentační a referátové služby a na jejich základě producentství informačních databází, databázová centra nakupující od mnoha producentů informační zdroje ve formě desítek, někdy i stovek databází primárních i sekundárních dokumentů a zpřístupňující je online někdy až milionům uživatelů. To o předešlém okruhu, jak bylo vyloženo, dosud ve všech jeho službách a systémech neplatí, i když se právě v původně vědeckoinformačních databázových centrech stále více prosazuje. Zdá se, že tomuto okruhu především zůstanou sloužit ještě další specifické instituce pracující v prostředí globálních počítačových sítí, především internetu. Jsou to jednak knihovnická servisní centra orientovaná na souborné katalogy a od nich se odvíjející služby katalogizační a výpůjční v meziknihovní spolupráci a dále moderní systémy dokumentových dodavatelských služeb známých pod anglickou zkratkou DDS (document delivery services), které stále více nahrazují jak meziknihovní výpůjčky, tak často už i nákup celých titulů periodik tím, že si u nich uživatel "koupí" pouze elektronickou kopii článku nebo jiného kratšího dokumentu a importuje jej do své klientské stanice. Materiální vybavení a zejména ekonomický efekt služeb vědeckoinformačního okruhu zdaleka úrovně okruhu hospodářských informací nedosahuje. Jeho komercionalizace je sice na postupu, ale nikdy nemůže dosáhnout takového stupně, kterého bylo dosaženo např. v okruhu informací šířených hromadnými sdělovacími prostředky. Snad již také proto, že, jak již bylo řečeno, základ vědeckoinformačního okruhu tvoří knihovny, od pradávna nevýdělečné, spíše kulturní instituce, o něž se vždy staraly vlády, školy, výzkumné organizace a také převážně jen velké podniky. Knihovny a odborná činnost, která je v nich vykonávána, spojuje tento okruh s okruhem působícím převážně v kultuře, ale také ve vzdělávání a zejména výchově. Je však založen na jiných typech knihoven, než jsou knihovny vědecké a technické.
4.2.6
Okruh informací působících v kultuře a umění
Do informačního sektoru je dnes již bez větších pochybností řazen i okruh činností, které zajišťují uchovávání, pořádání a napomáhají podstatnou měrou ke zpřístupňování uměleckých děl všeho druhu a dalších kulturních statků. V současnosti je totiž v průmyslově vyspělých zemích široce rozvíjena nejen tradiční sféra veřejných knihoven s převahou fondů uměleckého, kulturního a všeobecně vzdělávacího charakteru v podobě tištěných materiálů, ale vznikají oddělení těchto knihoven, která zpřístupňují encyklopedie, obrazové katalogy a reprodukce uměleckých děl, uložené na počítačových médiích. Výpočetní technika je zde základem videoték, fonoték a prosazuje se všeobecně jako základ informačních metod pro zpřístupňování fondů těchto knihoven. Existují i knihovny, působící v tomto okruhu, nazvané podle multimediální povahy materiálů, s nimiž pracují a který zpřístupňují veřejnosti, "mediatéky" (např. městská veřejná knihovna ve francouzském Nancy). Navíc zde již kromě
počítačových médií, zprostředkujících kulturu a umění, zdomácněly gramofonové desky a magnetofonové nahrávky hudebních i slovesných děl, videokazety a optické disky, které jsou uživatelům institucí, působících v tomto informačním okruhu, zpřístupňovány právě tak, jako knihy a časopisy. Významnou složku uživatelů institucí působících v tomto okruhu tvoří děti a mládež. Problém specifičnosti informací v tomto okruhu spočívá v samotné podstatě působení kultury, zejména pak umění ve společnosti. Také umělecké dílo je svým způsobem dokumentem, nesoucím jistý druh informace od svého tvůrce k tomu, kdo je jeho ať už čtenářem, posluchačem nebo divákem. Podstatou obsahu této informace není však odborný poznatek, ale spíše informace o myšlení a zejména cítění autora - umělce. Jestliže v psychice adresáta vyvolá odpovídající odezvu, pak jde v jistém smyslu také o přenesení informace. Základním smyslem činností v tomto informačním okruhu je zpřístupnění kultury co nejširší veřejnosti v celém rozsahu tohoto pojmu. Od části knihovnictví, zařazeného spolu s vědeckými a technickými informačními aktivitami do předchozího okruhu, se tento kulturní informační okruh liší zejména co do obsahu, resp. charakteru informačních fondů, i když, jak bylo v souvislosti s technickým vybavením moderních veřejných knihoven naznačeno, metody a technologie zpracování a zpřístupňování se v některých případech přibližují. Jsou to především internetovské prostředky ukládání a šíření celých uměleckých děl a nejen informací o nich. Vytvářejí se již celé elektronické galerie obrazů a knihovny hudebních i literárních děl. Navíc zde i v tradiční podobě vždy existovaly a také v době dominantního postavení výpočetní a spojové techniky v informačních službách budou existovat zpracovatelské úseky, které spojuje základní knihovnické "řemeslo". Spočívá v akvizici publikací, katalogizaci, bibliografii, uchovávání, zpětném vyhledávání dokumentů a ve výpůjčních službách. To, co okruh informací pro vědu a technický rozvoj od tohoto okruhu rozděluje, není však jen obsah fondů, ale způsob práce s uživatelem. Vědeckoinformační okruh souží uživateli v jeho pracovním procesu, a to informacemi, jejichž odborné posouzení a výběr záleží zcela na něm. Informační pracovník zná metody zpřístupňování těchto informací, avšak i když by v oboru, v němž středisko pracuje, neměl být laikem, musí odborný názor vždy ponechat na uživateli. V kulturním informačním okruhu jsou služby poskytovány v převažující míře pro uživatele s cílem obohatit jeho volný čas. Knihovník zde má funkci nejen zprostředkovatele, ale také odborného rádce, jako pracovník vzdělaný v oblasti kultury i v metodách knihovnických činností. Institucionální základnu tohoto informačního okruhu tvoří na jedné straně galerie, muzea, ale zejména veškerá kulturní zařízení, zpřístupňující dramatické a hudební umění, a na druhé straně, jak již bylo řečeno, také veřejné (u nás dříve nazývané "lidové") knihovny. Ty se ve vyspělých zemích zpravidla sdružují do regionálních sítí, navazujících účelné kontakty s vědeckými knihovnami a informačními institucemi, pokud jde např. o regionální souborné katalogy a meziknihovní výpůjční služby. Není ani myslitelné oddělovat tuto základnu od části základny hromadných sdělovacích prostředků, která se na kultuře významnou měrou podílejí, nebo, lépe řečeno, se jí přímo účastní. Jakoby se zde kruh, který byl podle různých diferenciačních aspektů analýzy celé veřejné informační sféry v soudobé společnosti opsán, uzavřel. Nelze to však absolutizovat a nevšimnout si jiných, možno říci právě tak silných vazeb mezi jinými informačními okruhy. Ty se pak, samozřejmě nikoli co do obsahového a funkčního jádra, ale především působením vnějších vlivů, prosazují postupem doby stále zřetelněji.
4.3
Styčné body a plochy mezi informačními okruhy
Už při definování výše uvedených informačních okruhů bylo zřejmé, že mezi nimi existuje mnoho průniků. Jestliže byly sledovány specifické rysy různých reálně dnes existujících informačních okruhů, dělo se tak s cílem postihnout pokud možno všechny hlavní směry a formy působení informací na člověka v hospodářsky vyspělých zemích světa. Diferenciací informační sféry do vytyčených okruhů nechce být zdůrazněna jejich autonomie. Ta se stále více stírá působením těch nejvýznamnějších vnějších vlivů na rozvoj informačních činností a služeb ve společnosti, které mají dnes počítače a systémy přenosu dat. Informační okruhy byly vymezeny především z hlediska věcného zaměření informačních služeb, které se v jejich rámci rozvíjejí. Pokud bychom od tohoto dělení odhlédli a např. zkoumali, jaké jsou nejen účelné, ale také již ve velké většině realizované integrační procesy jak ve zpracovávání, tak ve zpřístupňování, zjistíme, že existuje již relativně velké množství bází dat, které tomuto trendu odpovídají. Jsou to především původně systémy databázových center, které se dnes na bázi multimediálního prostředí internetu (jako jeho servery) prosazují svými velmi různorodými informačními zdroji zpravidla současně ve více informačních okruzích. Jde např. o americké systémy Dialog Corporation, LEXIS/NEXIS nebo zejména CompuServe, které online vystavují integrovaně, pod jedním databázovým programovým systémem elektronické informační zdroje relevantní ve vědě a technickém rozvoji, publicistice, ekonomice včetně obchodu a finančnictví a také v umění a kultuře všeobecně. Když byly na počátku roku 1991 zahájeny přípravné práce na nové koncepci "Státního informačního systému" v České republice, byl např. v rámci činnosti pracovní skupiny pro veřejně přístupné informační služby zpracován přehled možných registrů, evidencí a přehledů, který obsahoval téměř 60 druhů různých informačních databází, využitelných zpravidla ve více informačních okruzích (i když vytvářených vždy v jednom určitém okruhu). Byly to např. registr hospodářských subjektů, registr zahraničních obchodních zastoupení, podnikové rejstříky, výroční zprávy podnikatelských subjektů, registr nevyužitých zásob, registr poptávky/nabídky výrobků, služeb a výrobních kapacit, registr volných míst/konkursů, registr poptávky po pracovních příležitostech, registr pracovních příležitostí, evidence nemovitostí, evidence obyvatel a bytů, evidence motorových vozidel, telefonní seznamy, evidence kulturních památek, muzeí a galerií, evidence uměleckých děl, muzejních a galerijních sbírek, fonotéky, filmotéky, videotéky, registr počítačových programů, registr vědeckotechnických akcí, registr expertů, registr veletrhů a výstav, registr léčiv, meteorologické informace, ekologické informace, toxikologické informace, právní předpisy, rejstříky platných právních předpisů, hledané osoby, burzovní zprávy, bankovní zprávy vč. bankovních klientů, daňové informace, kursy cenných papírů, akcií, valut a deviz, demografické informace, přehledy služeb obyvatelstvu, agenturní zprávy, encyklopedie, slovníky jazykové, terminologické a výkladové přehledy, předpovědi počasí, přehledy kulturních programů, cenové přehledy, jízdní a letecké řády, rezervační systémy, seznamy ubytovacích zařízení, nabídky cestovních kanceláří, nakladatelské seznamy, registr vydávaných periodik, registr distribuovaných periodik, registr dovážených zahraničních periodik, výměny bytů, seznamka, koupě, prodej a výměna mezi občany atd. Technické prostředky odbourávají informační bariéry vzdáleností a času. Stávají se postupně dostupnými pro skutečně nejširší obec uživatelů. Navíc postupným sjednocováním parametrů pro zpracování a přenos všech typů zachycení a prezentace informací (údaje, text, grafika, obraz, pohyblivý obraz a zvuk) slučují příjem informací do relativně malého počtu typů uživatelských prostředků přístupu k informačním službám, které jsou obsahově a účelově odlišné a které jsme zařadili do různých informačních okruhů.
V každém případě se dnes zejména v automatizovaných systémech, původně vybudovaných pro okruh informací ve vědě a technickém rozvoji, integrují přístupy uživatelů současně k hospodářským informacím, informacím ve státní správě a k publicistickým informacím, zpracovávaným a šířeným v okruhu působnosti hromadných sdělovacích prostředků. To vede uživatele, který zpravidla vyhledává informace vztahující se k určitému věcně vymezenému jevu, aby získával současně informace vědeckého nebo technického zaměření spolu s informacemi, které se k témuž předmětu zájmu jako relevantní mohou objevit v části právní nebo publicistické literatury a případně také v bázích dat ekonomických informací. Navíc začíná převažovat, jako pravděpodobně nejvýraznější technologická inovace v polovině 90. let v informační práci, metoda hypertextových a multimediálních prezentací informací v internetovském prostředí World Wide Web. Ta umožňuje přímo "slévání" nejrůznějších informačních materiálů, vytvořených původně v různých informačních okruzích (nebo pro různé informační okruhy) a komunikovaných původně na různých médiích, do jednoho materiálu, a to na základě výběru relevantních částí více dokumentů, transformovaných předtím do počítačové formy, na základě ad hoc stanoveného předmětu zájmu, k němuž se vztahují. Umožňuje to, obecně řečeno, technický a technologický pokrok, jako jeden z rozhodujících faktorů, ovlivňujících metodiku, organizaci a funkce všech typů informačních služeb ve společnosti.
5
HISTORICKÉ KOŘENY INFORMAČNÍ POLITIKY
Genezi informačního sektoru je možno sledovat např. už od dob, z nichž se uchovalo doložitelné svědectví o existenci jakési praknihovny, zřízené králem Assurbanipalem v Ninive okolo zhruba první poloviny 7. století před Kristem. Zde snad působil první informační profesionál, tehdy kustod sbírek, které uspořádával tak, aby se v nich dalo hledat. Neznáme ani jeho jméno, ani metody, jakými to dělal. Knihovna se nedochovala. Nicméně od té doby se po příští staletí a tisícíletí vyvíjel obor, v jádru knihovnický, který teprve v minulém století poznamenala nezbytnost vytvářet nejen na tomto základě, ale také paralelně s ním a mimo něj další, nadstavbové činnosti a také profese, zabývající se uchováváním a současně zpřístupňováním poznatků ukládaných na době odpovídající hmotná média.
5.1
Vznik dokumentalistiky
Až v 19. století vyvstala potřeba profese, která uživateli, pokud se snažil informaci získat a nevěděl, v jakém dokumentu a kde uloženém je obsažena, nabízela nejen odkazy na ucelená díla monografií v určité knihovně (jak to činí věcné katalogy), nejen odkazy na tato díla bez předběžného omezení na určitý knihovní fond (jak to činí klasické bibliografie), ale buď odkazy třeba jen na část díla, článek v časopisu, stať ve sborníku, kapitolu v monografii, nebo uživateli poskytla přímo hledanou informaci tím, že mu zpřístupnila příslušný text, tabulku či obraz, bez dalšího odkazování na dokumenty a knihovny. Nastoupilo odborné (z hlediska oborů, v jejichž rámci se informace vyhledávala) a analytické bibliografické nebo i nebibliografické - faktografické zpracovávání dokumentů všeho druhu. Protože už nešlo hlavně o knihy/biblos, ale o všechny tehdejšímu rozvoji věd a techniky odpovídající formy šíření poznatků, zejména o odborné časopisy, patentovou literaturu, plány, mapy atd., začalo se pro tuto novou činnost používat také nového označení. Použito bylo obecnějšího výrazu než jsou jednotlivé z uvedených médií - dokument. Od tohoto výrazu se pro zpracovatelské
činnosti spojené s výběrem, analytickým věcným (a samozřejmě také identifikačním podle pravidel jmenného popisu, ale už ne tak striktně dodržovanými, jako tomu musí být třeba v národní bibliografii nebo ve velkých katalozích) popisem dokumentů všeho druhu odvodil termín "dokumentace". Je třeba vědět, že "dokumentátoři" se rekrutovali z jiných než knihovnických nebo bibliografických odborností. Ty, zejména metody věcné indexace, se museli doučit jako svoji druhou odbornost a navíc, protože šlo zpravidla o zpracovávání dokumentů nejen v jejich mateřštině, museli být kvalifikovaní i v cizích jazycích. Základem však byla jejich původní profese, ať už technická, přírodovědná nebo ekonomická. Ve společenských a humanitních vědách se dokumentace ani dosud příliš neuplatnila. Tyto profese si zpravidla literaturu (v jejíž formě přece jen kniha neztratila na významu tolik, jako v exaktních oborech, kde informace zastarávají rychleji), vyhledávají jinými cestami (např. přímo podle autorů, jejichž jména zpravidla znají, na základě recenzí a citací v časopisech a dílech, která studují, apod.). Někteří tito pracovníci sekundární dokumenty - dokumentační záznamy s podrobnou indexací, doplněné abstraktem nebo někdy dokonce až referátem - ani nezpracovávali, ale svým uživatelům, jejichž potřeby často znali velmi podrobně, dodávali přímo výstřižky, kopie nebo zkrácené překlady relevantních dokumentů. Není bez zajímavosti, že vůbec první vysokoškolská vzdělávací instituce na světě v oboru, založeném, jak bylo řečeno, na knihovnictví, vznikla v New Yorku jako fakulta dodnes velmi prestižní Kolumbijské univerzity v roce 1877 a byla orientována nejen na klasické knihovnické metody, ale také na analytické zpracovávání dokumentů a na otázky hospodářského řízení knihovny jako informační instituce. Nesla název "School of Library Economy". Souhrnně je možno vysledovat tři hlavní zdroje vzniku dokumentalistiky a později informační profese, tvořící nadstavbu klasického knihovnictví. Byly to: 1) velké průmyslové podniky, které měly své vlastní výzkumné a zejména vývojové, konstrukční a projekční útvary, pro jejichž potřebu bylo třeba velmi kvalifikovaně průběžně vyhledávat, dodávat, pokud možno už do jisté míry zpracovávat technické a někde už také ekonomické informace, 2) vysoké školy technického a přírodovědného zaměření, kde se vytvářely v rámci jejich knihoven analytické bibliografické kartotéky, které budovala specializovaná oddělení, dokumentující vědecké časopisy a také nové typy publikací i vznikající "šedé" literatury, 3) učené společnosti, vědecké akademie, muzea a nadace, pro jejichž členy se kromě klasických knihoven vytvářela jakási vědecká dokumentace, kterou zpracovávali specialisté v odpovídajících oborech. Ve druhé polovině 19. století se už vytvořila nová profese. Nebyla ještě pojmenována podle dnešní terminologie jako informační pracovníci, ale podstata a smysl její činnosti spočívaly v průběžném odborném informování specifických okruhů uživatelů. Ti se rekrutovali jednak ve velkých továrnách, ale také v bankovnictví a na technicky či přírodovědně orientovaných vysokých školách a v institutech zakládaných na podporu vědy různými učenými společnostmi a bohatými příznivci vědeckého a technického rozvoje. Zde se začaly vedle knihoven vytvářet speciální útvary, kanceláře, v nichž se výše naznačeným způsobem zpracovávaly a dále šířily informace z dokumentů, které si jejich personál (u nás později v technických oborech označovaný jako "studijní inženýři") z těchto knihoven vypůjčoval nebo si je obstarával jiným způsobem. Na tomto základě se už na konci 19. století vytvářely i z
dnešního pohledu moderní informační - tehdy ovšem jinak nazývané služby. Byly to zejména tyto formy vesměs průběžného informování: - dokumentace (tj. tvorba analytických bibliografických záznamů bohatě věcně indexovaných a opatřených často abstrakty, resp. anotacemi) především na bázi odborné časopisecké literatury, doplněné o různé účelové tisky, někdy i denní tisk, patenty, normy a samozřejmě také o sborníky z konferencí a monografickou odbornou literaturu, - výstřižková služba tam, kde šlo o zachování nejen textu, ale zejména grafických součástí dokumentů, - specializované poradenské služby při práci s patentovou literaturou a obecně podpora činností, spojených s ochranou duševního vlastnictví, zejména vlastnictví průmyslového, kde už šlo o dnes běžné agendy práce s ochrannými známkami a průmyslovými vzory, - situační zpravodajství o ekonomických problémech podniků, o různých hospodářských odvětvích nebo naopak o situaci regionů, států apod., - burzovní zpravodajství s možností aktuálních analýz vývojových trendů, - rozbory tzv. "bonity" podniků, neboli konkurenceschopnosti jejich výrobků nebo služeb na trzích, jejich produktivity a předpokladů dále se vyvíjet. U nás se vedle knihovnictví dokumentalistika rozvíjela v 19. století zejména ve známých velkých podnicích, jakými byly např. brněnská Zbrojovka, Českomoravská Kolben a Daněk a pravděpodobně nejvyšší kvality dosáhly postupně až na přelomu století ve Škodových závodech v Plzni. Kromě toho tyto činnosti podporovaly české vlastenecké učené spolky, jakými byly už za 1. republiky např. Masarykova akademie práce (bude o ní ještě řeč), Spolek inženýrů a architektů nebo Elektrotechnický svaz. Za zmínku v této souvislosti stojí, pokud jde o vysoké školy, Vysoké učení technické v Brně. Rozhodující vliv na náš, ale současně celosvětový vývojový trend směrem k odborné dokumentační a později informační podpoře vědy, techniky a ekonomiky, měly však integrační proudy, které se prosadily na konci 19. století v západní Evropě.
5.2
Mezinárodní dokumentační hnutí - FID
Odborní bibliografové, dokumentalisté a další profese, sloužící vědeckotechnickému rozvoji v různých průmyslově vyvinutých zemích světa, vycítili už v posledních desetiletích 19. století na jedné straně meze zachytit na jednotlivých pracovištích potřebné pensum bouřlivě rostoucí produkce odborné, zejména časopisecké literatury a na druhé straně možnost kooperace v této činnosti v mezinárodním rozsahu. Bránila však tomu jazyková různost dokumentů a také výsledků dokumentace - bibliografických a dokumentačních záznamů (vytvářených na rozdíl od katalogů na lístcích formátu A6). Vznikla myšlenka mezinárodní výměny těchto záznamů, ale s podmínkou vytvoření mezinárodně přijatého sjednocujícího jazyka, který by vypovídal o obsahu zachycovaných dokumentů a zároveň sloužil pro jejich třídění a zpětné vyhledávání. Současně se začalo uvažovat o vytvoření jakéhosi centrálního celosvětového bibliografického fondu ve formě věcně utříděné kartotéky, do níž by přispívala bibliografická a dokumentační pracoviště zemí, které by se na projektu zúčastnily. Tyto snahy vyvrcholily v roce 1895. V tomto roce svolali dva belgičtí právníci a současně veřejně známé osobnosti v oblasti vědy a mezinárodního práva Paul Otlet a Henri Maria La Fontaine do Bruselu na dny 2. až 4. září první mezinárodní konferenci o bibliografii "Conférence Bibliographique Internationale" a přednesli myšlenku vybudování
Mezinárodního bibliografického ústavu - známého pod zkratkou IIB (Institute de Bibliographie Internationale), jehož úkolem by bylo vytvářet kartotéku nazvanou zkratkou RBU (Répertoire Bibliographique Universel) se záznamy indexovanými kromě různých národních třídicích soustav či předmětových hesel navíc jednotně - podle k tomu účelu speciálně vytvářeného univerzálního polytématického systematického třídění. Tak vznikla současně s ústřední světovou bibliografickou, resp. dokumentační kartotékou (která už dnes neexistuje) také dodnes celosvětově používaná a stále ještě rozvíjená klasifikace, označovaná u nás všeobecně známou zkratkou MDT (Mezinárodní desetinné třídění). Celá tato aktivita by nebyla možná bez významného finančního přispění tehdejší průmyslové podnikatelské elity. Hlavním sponzorem akce se stal belgický průmyslník a zároveň vědec v oboru sociální problematiky Ernest Solvay. Navíc se oběma hlavním protagonistům bibliografické konference podařilo přesvědčit státní autority o jejím významu natolik, že se nikoli nedůležitým sponzorem stala také belgická vláda. Ta také vytvořila materiální zázemí pro IIB, a to jeho umístěním do Královské knihovny v Bruselu. Vlastní počátek provozu ústavu se datuje na 12. září 1895, kdy byl jako jádro IIB zvláštním královským dekretem založen Mezinárodní bibliografický úřad OIB (Office International de Bibliographie), který plnil funkci výkonného orgánu při založení a výstavbě kartotéky RBU. Ten spravoval postupem času také odbornou Mezinárodní knihovnu (Bibliothèque internetionale) zejména vědeckých a technických časopisů, vytvářenou jako přirozený základ nejen dokumentalistických prací na kartotéce, ale také jako zdroj služeb ústavu při plnění požadavků jeho uživatelů na získání primárního dokumentu,k němuž je přivedl příslušný bibliografický záznam. Henry Maria La Fontaine (1854-1943) se účastnil aktivit ve prospěch mezinárodní kooperace v dokumentaci vědecké a technické literatury z pozice veřejně činné a možno říci slavné osobnosti. Tento profesor mezinárodního práva na univerzitě v Bruselu od roku 1895 až do roku 1932 byl poslancem belgického senátu, v letech 1919 až do konce své působnosti dokonce jeho místopředsedou. Zasloužil se o mnoho mezinárodních úmluv a kooperací Belgie, mimo jiné byl iniciátorem založení její hospodářské unie s Lucemburskem. Kromě toho zpracoval pokrokovou reformu belgického základního školství. Hlavním polem působnosti La Fontaina však bylo mezinárodní mírové hnutí. Už od roku 1882, kdy byl založen International Peace Bureau (IPB), se podílel na přípravě mírových konferencí, které se pak uskutečnily v Haagu v letech 1899 a 1907. Od roku 1907 až do své smrti v roce 1943 byl prezidentem IPB. Jako člen Meziparlamentní unie pracoval už ve 20. letech 20. století na přípravě projektu "světového parlamentu". V roce 1910 obdržel Nobelovu cenu za mír. Zejména však v údobí mezi oběma světovými válkami intenzívně prosazoval nejrůznější mezinárodní kooperativní aktivity, a to nejen v politice (např. působnost při organizaci Pařížské mírové konference, Ligy národů aj.), ale také v akademické sféře (povzbuzování mezinárodní meziuniverzitní spolupráce) a samozřejmě v knihovnictví a bibliografii. Nezanedbatelnou aktivitou této významné osobnosti byla také obhajoba ženských práv. Byl prezidentem Asociace pro profesionální vzdělávání žen a ženské otázce věnoval dílo "La femme et le burreau" (1901). V oblasti dokumentalistiky publikoval historické dílo "Histiore documentaire des arbitrages internationaux" a jako milovník vysokohorské turistiky sestavil mezinárodní bibliografii alpinismu. Paul Otlet (1868-1944) se už dlouho před památným rokem založení IIB zabýval myšlenkou racionalizace odborných bibliografických prací v mezinárodním měřítku a jeho práce "Něco o bibliografii" z roku 1892 svědčí o jeho snaze nalézt vhodnou metodu věcného pořádání bibliografických záznamů. Potom ale, jak zní legenda, při příležitosti své účasti na kongresu Britského svazu pro pokrok ve vědě přečetl si v anglických novinách článek o Deweyeho
desetinném třídění a myšlenku právě dekadického členění vědních oborů pro mezinárodní bibliografickou kooperaci už neopustil. Je také známo, že Otlet spolu s La Fontainem a jeho sestrou už v té době zpracovali bibliografický soubor o téměř 400 tisících záznamech, takže nosný základ pro RBU byl už před rokem 1895 vytvořen. Navíc se už tehdy, jako později proslavený průkopník moderních knihovnicko-bibliografických technologií, zabýval prosazováním kartotéčních lístků, které označoval za revoluční metodu práce v bibliografii. Zdůrazňoval při tom snadnost jejich úprav a zejména operativnost v aktualizaci celých kartoték a v pořádání odkazů na literaturu, k níž se jednotlivé kartotéční záznamy vztahují. Velmi závažnou myšlenkou Otleta byla snaha přesvědčit vědecké knihovny, aby se přeměnily na jakési "informační stanice", vykonávající především konzultační funkce a v konečném důsledku působící jako "encyklopedické kanceláře". Měly by vytvářet sítě spolupracující i s technickými muzei a archívy. Posléze, když se začal prosazovat rozhlas, doporučoval Otlet využívání rádia jako jednoho z doprovodných prostředků informačních aktivit, za nimiž by stály tyto kanceláře. Základem jejich práce však musí být kartotéky záznamů nejen knih, ale i jiných publikací. Prosazoval analytické zpracovávání časopisů podle článků a sborníků podle jednotlivých příspěvků a tím rozšířil pojetí do té doby převládajícího stanovování, co je knihovní jednotkou, resp. jednotkou také bibliografického zpracování. Sám příkladně pojmenovával i jednotlivé kapitoly svých spisů. Tyto názvy koncipoval jako dlouhé substantivní věty, které pokud možno co nejpregnantněji vypovídají o obsahu textů, které za nimi následovaly. Otlet tím, že nevystačil s kategorizací a pojmenováním dosud tradičních publikací - knih a časopisů, dospěl k obecnějšímu pojmenování příslušné odborné činnosti, která zachycovala a uspořádávala jejich obsah s cílem zpětného vyhledání a šíření - dokumentace. V tomto smyslu se snažil o konstituování nového vědního oboru - "dokumentalistiky". Viděl v ní předpoklad veškerého rozvoje lidského vědění. Známá je Otletova věta charakterizující význam tohoto oboru: "Člověk nebude potřebovat dokumentalistiku až tehdy, kdy se stane vševědoucím, jako Bůh". Při studiu vlastností dokumentů z hlediska jejich bibliografického zpracování dospěl k závěru, že nejde jen o psaný nebo graficky ztvárněný záznam nějaké myšlenky, ale o ústřední nástroj komplexního procesu mezilidské komunikace, o hromadění a přetváření lidského poznání a vědění. Vrstevníci spatřovali v Otletovi futurologa a ještě častěji spíše snílka. Nicméně dvě jeho díla, která vydal až v polovině 30. let 20. století, a to "Traité de documentation" a "Mondé: essai d'universalisme", jsou dodnes považována za základní kameny vývoje současné informační vědy. Po zahájení činnosti IIB se jeho univerzální kartotéka prudce vyvíjela. Už v roce 1897 čítala 1,5 milionu záznamů, do začátku 1. světové války (1914), kdy aktivity na jejím dalším budování ustaly, obsahovala kartotéka Mezinárodního bibliografického ústavu více než 12 milionů záznamů a poslední statistický odhad o její velikosti z roku 1930 udává počet téměř 30 milionů záznamů. Bibliografie byla průběžně vydávána pod názvem Bibliographie Universalis, a to navíc spolu se speciálními soubory záznamů vybraných k některým odborným tématům. Jako samostatné byly spolu s touto bibliografií vydávány jako vedlejší produkty dokumentační činnosti IIB např. v roce 1906 zahájený Univerzální obrazový rejstřík (obsahující kreslené ilustrace a také už fotografie dokumentující tehdejší pokroky ve vědě a technice), v roce 1907 zavedená Dokumentační encyklopedie (speciální druhy dokumentů, jako firemní literatura, letáky, opisy výtahů z časopiseckých či knižních publikací) a průběžně byly publikovány soupisy Hlavní katalog knihoven a Hlavní registr sdružení a institucí, který se stal jakýmsi předchůdcem dnešních firemních katalogů, pokrývajících názvy a adresy nejvýznamnějších podniků a organizací v mezinárodním měřítku.
Veškeré dokumentační soubory, které IIB zpracovával, byly věcně uspořádávány podle MDT - ve světě známého dnes všeobecně pod anglickou zkratkou UDC (Universal Decimal Classification). To bylo od roku 1895 intenzívně rozvíjeno s mezinárodní účastí i nejvýznamnějších vědeckých kapacit, včetně několika nositelů Nobelovy ceny. V prvním úplném vydání vyšlo v průběhu let 1904 až 1907 pod názvem Manuel de répèrtoire bibliographique universelle. V čem se shodovalo a v čem odlišilo od původního Deweyova desetinného třídění a jak se dále v celé historii moderních pořádacích soustav a selekčních jazyků rozvíjelo, o tom existuje rozsáhlá literatura. Z hlediska sledování vývoje světové informační politiky je významná skutečnost, že až do vzniku stalinismu v Sovětském svazu ve dvacátých letech bylo v oblasti dokumentalistiky a odborného knihovnictví přijímáno vpodstatě všemi vyspělými zeměmi jako nástroj mezinárodního dorozumívání o obsahu publikované vědecké a technické literatury, bez snah o jakékoli jeho ideologizování. Až stalinismus vtiskl tomuto nástroji problematiku politického ovlivňování způsobů pořádání informací. MDT zde bylo pro účely zvýraznění komunistické ideologie modifikováno (vznikla tak jakási "Tropovského modifikace MDT", která se uplatňovala v 50. letech také v našem knihovnictví) a vývoj této klasifikace se zde odtrhl od jejího univerzálního mezinárodně sjednocujícího základu. Problém používání MDT či jeho účelově zideologizované modifikace se po skončení stalinské éry stal jedním z charakteristických znaků vývoje státní informační politiky tehdy všech zemí spadajících to tzv. "socialistického tábora", řízeného Sovětským svazem. Od počátku 20. století se díky vydavatelské činnosti Mezinárodního bibliografického ústavu rozvíjelo také vlastní teoretické zázemí nového oboru - oborové a specializované bibliografie, resp. dokumentace. Ten se profiloval jako nadstavba nad základní knihovnické činnosti, jako je akvizice, katalogizace, univerzální či registrující bibliografie, budování a správa knihovních fondů a výpůjční protokol. Profiloval se jako služba vědeckým, výzkumným, vývojovým pracovníkům, ale také v neposlední řadě projektantům, konstruktérům, lékařům, laborantům a ostatním praktickým odborným profesím, jak v moderní době vznikaly, diferencovaly se a zase v některých případech integrovaly. V roce 1903 vyšla významná studie "Monographic principle" v níž byly položeny teoretické základy metod věcného odkazování mezi obsahově příbuznými texty jednotlivých publikací - možno říci jakási prapůvodní idea dnešního hypertextu. Šlo tehdy o překonání úrovně bibliografické reference cestou přímého odkazování na fakta obsažená v jednotlivých kapitolách či odstavcích dokumentů. Fundamentálními pracemi v oblasti racionalizace informační, včetně knihovnické praxe cestou zavádění tehdy nových technologií mikrografie proslul zejména Paul Otlet. Ve spolupráci s Robertem Goldschmiedtem vypracovali několik návrhů, jak využívat mikrofiše. Už v roce 1906 podali první návrh na standardizaci mikrofiše pro zachycení dokumentu. V roce 1925 pak oba autoři popsali prognostickou představu knihovny, kde veškeré dokumenty i katalogy budou uloženy na mikrofiších a tudíž celý nutný prostor na uložení fondů se zmenší na pouhých několik kartoték, samozřejmě se studovnou, vybavenou čtecími přístroji. Rok 1925 se stal pozoruhodným i z hlediska našeho státu, neboť se tehdy u nás poprvé o této organizaci uveřejnila obšírnější informace (F. X. Prusík napsal do Národních listů článek "Světová otázka", kde vyzdvihl význam mezinárodní spolupráce při dokumentaci vědecké literatury). Pravděpodobně nejvýznamnějším Otletovým dílem se stala v roce 1934 publikovaná "Traité de documentation" - jakási koncepce oboru, který se vymezil od dokumentace až k informačním profesím téměř už v tom smyslu, jak jej chápeme dnes. Zde byly položeny základy nového pohledu na služby, odvíjející se od knihovnictví, ale vztahující se už k
analytickému pohledu na dokument jako na nositele informace. Za podstatný úkol byla vymezena selekce podle věcných kritérií a v této souvislosti také maximální využití moderní techniky a technologie k racionalizaci zpracovatelských procesů a služeb. Z Otletových myšlenek zejména pak čerpal mezinárodní kongres, pořádaný v roce 1935 v Kodani. Zde se také poprvé prezentovala celá sekce s panelem přednášek i ukázek dokumentační techniky a technologie. Byly zde prezentovány mikrografické zpracovatelské linky, fondy mikrofilmů a mikrofiší, mechanizované systémy skladovací techniky, potrubní pošta ve využití spojení výpůjčního pultu a skladů v knihovně atd. V památném roce 1895 započala nejen moderní éra mezinárodní spolupráce informačních pracovníků, ale tento rok se všeobecně uznává jako kolébka dnes nejvýznamnější světové informační organizace FID (Mezinárodní federace pro informace a dokumentaci - tak se nyní oficiálně přepisuje tradiční, ještě z francouzštiny vzniklá zkratka podle celého názvu Fédération international de documentation). Než však došlo k jejímu založení a později tomuto jejímu modernímu pojmenování, uběhlo několik desetiletí. Nejprve se v roce 1924 mezinárodní bibliografický ústav reorganizoval pouze na profesionální sekretariát organizace, která měla charakter federace národních dokumentačních organizací. Tuto novou organizaci mezinárodního působení ústavu navrhl holandský bibliograf a zároveň chemik působící v oblasti průmyslové chemie Fritz Donker Duyvis. Zatímco do té doby se registrovalo členství v IIB na základě osobních údajů těch, kteří se na práci podíleli, od roku 1924 se registruje členství institucionální a federace se stala sdružením institucionálních členů. Mateřská země Duyvise se pak prostřednictvím holandského národního ústavu pro dokumentaci NIDER (Nederlands Instituut voor Documentatie en Registratuur) stala prvním členem později rozvinuté organizace národních členských organizací ve FID. Do holandského Haagu se nakonec také administrativní vedení organizace přestěhovalo a sídlí tam dodnes. Fritz Donker se stal spolu se zakladateli organizace Paulem Otletem a Henri La Fontainem třetím generálním tajemníkem. Zatímco oba Belgičané ukončili své aktivní působení v roce 1938, Duyvis pracoval ve FID až do roku 1959. V roce 1931 byl pak znovu vytvořen mezinárodní ústav, nazvaný už "Institute international de documentation" se zkratkou IID, a teprve v roce 1937 vznikla dnešní mezinárodní federace - FID. Po přerušení v její činnosti způsobeném 2. světovou válkou došlo k podstatné restauraci hlavních aktivit až v roce 1950, kdy se rozběhly především koordinační a editorské práce nad dalšími dopracováními a vydáními MDT. Systém vývoje a správy této jedinečné klasifikace by si zasloužily zvláštní monografické zpracování, protože už pravděpodobně nikdy v této oblasti nedojde k tak promyšlené a ve své době celosvětově uznávané činnosti s tak širokým praktickým uplatněním v průřezu kontinentů, národních jazyků a především oborů vědy a techniky. Nicméně tato látka náleží věcně do oblasti historie a teorie selekčních jazyků, mezi nimiž má MDT skutečně výjimečné postavení. Ve druhé polovině 20. století prošel FID několika vývojovými vlnami vzestupu a naopak zase útlumu činnosti. Ovlivňovalo to nejen obecné geopolitické klima, ale samozřejmě také v té či oné době zvolené představitelstvo této světové organizace. Ve druhé polovině 50. let, kdy po Stalinově smrti došlo k uvolnění mezinárodního napětí, restaurovaly se pod záštitou FID různé odborné komise a výbory, z nichž nejvýznamnější úlohu sehrála komise pro vývoj MDT. Za nejvýznamnější vývojový mezník té doby je považována 25. konference a kongres FID ve Varšavě v roce 1957. Zde byla přijata hlavní část nových úkolů organizace do konce století. Ty byly formulovány do pěti skupin, a to:
1) Spojení profesionálních organizací a osob pracujících v dokumentačních a informačních službách v celosvětovém měřítku a vytvořit pro ně mezinárodní fórum pro výměnu názorů, zkušeností a inicializaci spolupráce. 2) Podpora odborného vzdělávání a tvorba kooperativních sítí dokumentačních a informačních organizací a knihoven. 3) Zjišťování a formulování společenské informační potřeby ve vědě, technice a vzdělávání a zprostředkování světového poznatkového bohatství vědcům, inženýrům, lékařům a dalším profesím. 4) Vytváření, správa a průběžná aktualizace MDT. 5) Vyhledávání kontaktů a forem spolupráce s dalšími mezinárodními i národními organizacemi zainteresovanými na šíření informací. Na varšavském zasedání byla také formulována jakási filozofie FID, spočívající ve stavbě mostů mezi odborníky v dokumentaci a informačních službách pracujícími v různých částech světa, bez ohledu na charakter etnika, politického přesvědčení a stupně technického a společenského vývoje. 60. léta pak byla uvozena hned na jejich počátku publikovaným manifestem "Outline of a long-term policy FID". V něm byla zdůrazněna už také politika pomoci v zavádění moderních dokumentačních a informačních metod a technologií rozvojovým zemím. To se promítlo také do ediční politiky FID, která se začala orientovat kromě nových vydání MDT také na příručky a studie vztahující se k využívání tehdy ještě nesměle nastupující počítačové techniky a tradičně už také technikám mikrografickým. Po relativním útlumu v 70. letech nastoupil FID v následujícím desetiletí do ofenzívy především v rozšiřování zorného pole aktivit z dokumentačních a vědeckoinformačních také na informace faktografické. V roce 1986 byl publikován nový strategický plán FID s názvem "Participating in progress", který předznamenal rozhodující změny v orientaci už celosvětové organizace s participací většiny zemí Latinské Ameriky a mnoha asijských, rychle se rozvíjejících států. V roce 1990 byla do čela FID zvolena finská reprezentantka firemních informačních systémů Ritva Launo. Díky jejímu pragmatickému vedení se celá mezinárodní organizace rychle přizpůsobila novým trendům informačního světa a zejména globalizačnímu proudu ve světové ekonomice. Jako historický mezník je označováno rozhodnutí vzdát se dosud klíčové aktivity FID - sponzorství a garance rozvoje a správy MDT a předat tuto agendu zcela do rukou Konsorcia pro MDT, složeného ze soukromých a veřejnoprávních organizací, které se k tomuto účelu utvořilo. Konsorciu byla předána veškerá práva rozvoje a publikování klasifikace (včetně copyrightu) s tím, že má pravidelně o své činnosti informovat vedení FID. Hlavními zeměmi, které Konsorcium pro MDT podporují, se staly Belgie, Japonsko, Nizozemí, Island a Velká Británie. Na druhé straně však byly založeny aktivity odborné i faktické podpory tvorby účelových informačních systémů v průmyslu (zejména ve sféře podnikání malých a středně velkých firem), aktivována byla činnost mezinárodně složených odborných grémií ve formě tzv. zájmových skupin a výborů a na konferencích a kongresech, které FID pořádá už od vzniku svého předchůdce - Mezinárodního bibliografického ústavu zpravidla vždy každé dva roky, začala být záměrně upřednostňována problematika informačního zabezpečení podniků a na druhé straně také strategické problémy informatizace společnosti. Už rok před velmi pečlivě připravenými oslavami stoletého jubilea FID, které bylo vztaženo právě k roku založení Mezinárodního bibliografického ústavu v Bruselu (1895), byl na 47. kongresu a konferenci FID v japonském městě Omiyi nedaleko Tokia přijat bezesporu
historický dokument - "Tokijská deklarace strategického svazku mezinárodních nevládních informačních organizací ke zlepšení služeb světovému společenství". Deklarace byla určena vládám všech zemí světa a v době japonského zasedání FID vykázala už 46 signatářských organizací s mezinárodní působností ze světa knihovnictví, informačního průmyslu, informačního vzdělávání a také oborově zaměřených mezinárodních organizací ve vědě, technice a medicíně. FID se ústy zakladatele mezinárodní specializované skupiny pro informace v průmyslu a svého pozdějšího viceprezidenta Karla Kalseta z Norska přihlásil k podpoře výměny zkušeností mezi informačními pracovníky, kteří se podílejí na rozvoji metodologie informační podpory managementu průmyslových podniků. Vzniklo prohlášení, které doprovodilo Tokijskou deklaraci, adresované vedoucím pracovníkům všech druhů podniků a organizací ve všech zemích světa, kde se vyzdvihuje význam informací v moderní době. Konkrétně jsou zde informace prohlášeny za - nástroj strategického rozhodování v konkurenčním prostředí, - zbraň v hospodářské soutěži, - motor inovačních procesů, - základ marketingu, - jádro všech podpůrných systémů v managementu, - příčinu tržního chování podniku a - nezbytné prostředí pro stálý technický a technologický rozvoj podniku. Plně v souladu s touto orientací se ve druhé polovině 90. let přihlásil FID velmi zřetelně k podpoře ideje vybudování Globální informační infrastruktury a v té souvislosti také tzv. Informační dálnice viceprezidenta USA Alberta Gore (o těchto projektech bude podrobně pojednáno v souvislosti s americkou informační politikou). Na 48. kongresu a konferenci v rakouském Štýrském Hradci se FID už velmi aktivně přihlásil k využívání globální počítačové sítě internet. Veškeré informace v průběhu příprav akce i její výsledky byly důsledně publikovány v prostředí WWW. Byly deklarovány trvalé cíle organizace, které se mají uplatnit zejména v "kybernetickém věku". Jsou to: a) propagovat studium a využití informační vědy, dokumentace a informačního managementu, b) zajištovat platformu pro šíření a výměnu idejí, informací, vědomostí a zkušeností mezi informačními profesionály, c) podporovat odborný růst informačních specialistů, d) podporovat a chránit zájmy uživatelů informací, e) podporovat mezinárodní spolupráci v oblasti informační vědy, zpracování informací a informačního managementu. Byly také stanoveny zásady pro novou koncepci statutu organizace. Obecně bylo stanoveno, že členské organizace FID mohou mít plné členství, přidružené členství, nebo mohou být čestnými členy. Členem FID může být jak organizace, tak jednotlivec. Všichni členové bez rozdílu mají právo zúčastnit se zasedání Generální rady FID, ale právo volit mají pouze členové s plným členstvím. Všichni členové, s výjimkou čestných členů, mají povinnost platit členské příspěvky. Statut FID vychází tradičně (s odkazem na jeho založení jako Mezinárodního bibliografického ústavu belgickými právníky Otletem a La Fontainem) z belgického práva.
Proto jeho znění, které pochopitelně v průběhu let doznává různých změn a doplňků, musí být vždy přeloženo do francouzštiny a konfrontováno s belgickými zákonnými normami. Navíc musí být publikován v úředním listě Moniteur Belge. K zásadním doplňkům a úpravám tohoto statutu v průběhu 90. let 20. století došlo celkem dvakrát, a to oproti verzi schválené Valným shromážděním FID v Havaně na Kubě v roce 1990 a publikované v Moniteur Belge v roce 1992. Poprvé byl zásadním způsobem upraven statut v oblasti definování členství v této mezinárodní organizaci na Valném shromáždění v roce 1994 v japonské Omiyi. Podle této nové organizační instrukce bylo definováno celkem 7 různých členských kategorií: A. Národní člen B. Mezinárodní člen C. Korporativní člen D. Institucionální člen E. Osobní člen F. Sponzorující člen G. Přidružený člen H. Čestný člen V rámci této kategorizace se ještě rozlišuje členství řádné, zahrnující prvních pět kategorií, a speciální členské kategorie (F, G a H). Nejvýznamnější a také historicky nejzavedenější členskou kategorií ve FID je pochopitelně Národní člen (National Member). Ten reprezentuje informační (a také vědeckoknihovnickou) obec vždy celé země (státu). Zpravidla to bývá vrcholná národní (státní) vědeckoinformační instituce nebo také institucionalizovaný Národní výbor FID v zemi, složený z reprezentantů jejích nejvýznamnějších informačních institucí. Každá země může však být na této úrovni ve FID zastoupena pouze jediným Národním členem. Organizace nebo orgán, který tuto funkci plní, může mít v příslušné zemi, kterou zastupuje, sice status vládní nebo nevládní organizace, avšak ve FID jako v nevládní mezinárodní organizaci není nikdy, zejména pak v případě voleb do jejích vrcholných orgánů, chápán jako představitel vlády dané země. Národním členem FID nemůže být jednotlivec. Úkolem Národního člena je zejména koordinovat ve své zemi veškeré aktivity související s účastí také jiných institucí, organizací i jednotlivců ve FID. K tomu souží zpravidla národní výbory FID, které tuto úlohu pod garancí Národního člena v jednotlivých zemích plní. Funkci Národního člena FID u nás po dlouhou dobu (od poloviny 60. let do roku 1991) plnila československá hlavní informační instituce UVTEI (Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací), poté jeho následnická organizace v České republice NIS ČR (Národní informační středisko) až do svého zániku na konci roku 1996 a na konci 90. let tuto funkci převzal ÚISK FF UK (Ústav informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy). Každý národní člen má při jakémkoli hlasování v průběhu schůze Valného shromáždění FID sílu dvou hlasů. Má právo nominovat do voleb na Valném shromáždění FID představitele nejen své země do všech vrcholných orgánů organizace. Platí ovšem za svou zemi členské příspěvky za každý rok. Jejich výše se určuje se schválením Valného shromáždění podle několika kategorií odpovídajících, obdobně jako je tomu např. v OSN, výši hrubého domácího produktu. Zcela novou členskou kategorií, vytvořenou teprve v rámci nově rekonstruovaného organizačního řádu, schváleného Valným shromážděním v roce 1994, je Mezinárodní člen (International Member). Opět jím může být jak vládní (v tomto případě mezivládní) organizace, tak jakékoli mezinárodní sdružení nevládních organizací, což je samozřejmě
častější případ. Navíc není stanoveno, že musí nutně jít o organizaci, jejímž hlavním věcným zaměřením je informační nebo knihovnická oblast. Vesměs jde ale o organizace, spjaté více či méně s vědeckým a technickým vývojem. Mezinárodní člen musí deklarovat vedení FID jednoho jmenovitého reprezentanta pro účast na Valném shromáždění FID. Zde má, obdobně jako další delegáti, při jakémkoli hlasování právo uplatnit už pouze jeden hlas. Mezinárodní člen má právo nominovat kromě sebe i další organizace pro tuto formu členství ve FID a také nominovat členy Generálního sekretariátu, Rady FID, předsedy regionálních organizací FID i předsedy komisí a zájmových skupin této mezinárodní organizace. Korporativní člen (Corporate Member) je organizací náležící do soukromého sektoru, i když se zde počítá i s tzv. quasi-vládními organizacemi, u nichž stát např. vlastní většinu akcií. Tato organizace má sice právo nominovat členy Generálního sekretariátu, Rady FID, předsedy regionálních organizací FID i předsedy odborných komisí a zájmových skupin, ale na rozdíl od předchozích členských kategorií nevolí ani Generální sekretariát, ani Radu FID. Má hlasovací právo při rozhodování pouze vybraných záležitostí a k tomu je standardně vybavena hlasovací silou jednoho hlasu. Korporativní členové mají z řídících orgánů FID obecně doporučeno vytvářet prostředí pro kooperaci (sítě) v národním i mezinárodním měřítku, protože se předpokládá existence více takových organizací v jednotlivých zemích s rovným právem účasti na činnosti ve FID. Vytváří se tak "korporativní síť" (Corporative network), která má organizovat součinnost organizací se statutem Korporativního člena ve prospěch odborných aktivit v informačním sektoru. Představitele "korporativní sítě" pak mají Korporativní členové zvolit jako jednoho z členů Rady FID. Institucionálními členy (Institutional Member) se mohou stát všechny národní organizace působící v informační oblasti ve veřejném sektoru, ale nevykonávající právě funkci Národního člena FID. Mohou to být vládní i mezivládní organizace, působící v daném rámci v národním, nikoli však pouze regionálním nebo naopak mezinárodním měřítku. Zpravidla sem náleží výchovné, vzdělávací, výzkumné, vývojové a další typy neziskových organizací, včetně různých filantropických organizací, jako jsou nadace, dobročinné spolky apod. Jejich činnost by měl v každé zemi koordinovat a podporovat Národní výbor FID. Tyto organizace se mají aktivně podílet na spoluvytváření národní informační politiky, zejména pak na utváření vztahu představitelů této politiky k FID. Iniciují často nové aktivity a navrhují osoby a organizace pro účast v zájmových orgánech FID a nominují kandidáty pro práci v ústřední administrativě této mezinárodní organizace. Institucionální členové mohou být zastoupeni také na Valném shromáždění FID, avšak podle formule jednoho hlasu na padesát takovýchto organizací. Mohou se mezinárodně sdružovat a v průběhu konferencí a kongresů FID pořádat společné akce. Posledním řádným typem členství ve FID byla v novém organizačním statutu ustanovena kategorie Osobní člen (Personal Member). Jako takový se sám může nominovat kterákoli soukromá osoba, a to přímo k rozhodnutí o přijetí Generálním sekretariátem FID. Vyžádá si pro to zpravidla předem stanovisko Národního člena své země. Osobní členové mají právo zvolit si ze svého středu jednoho zástupce do Rady FID. Nesmí jím být však osoba, která by zde současně vystupovala jako představitel některé z jiných členských kategorií a musí být řádným Osobním členem FID. Obdobně jako v případě Institucionálního člena mají Osobní členové jedné členské země FID nárok na jeden hlas při rozhodování Valného shromáždění na každých padesát členů. Také tato kategorie má vytvářet v rámci FID vlastní členskou "síť" - Personal network, v jejímž rámci mají vznikat a působit různé myšlenkové proudy přispívající k rozvoji FID a jeho pozitivní úlohy v podpoře světového informačního průmyslu. Osobní členové mají podle organizačního řádu právo nominovat pracovníky do ústřední administrativy FID a navrhovat členy všech
možných odborných orgánů této organizace, zejména do speciálních zájmových skupin a komisí FID. Jejich činnost mají podporovat a koordinovat jednotlivé Národní výbory FID. Mezi mimořádné členské formy ve FID náleží především kategorie Sponzorující člen (Sponsoring Member). Mohou to být osoby i organizace, které určitým způsobem podporují činnost FID, aniž v této organizaci trvale působí. Nemají hlasovací právo při rozhodování Valného shromáždění FID a nemohou ani nominovat pracovníky do vrcholných orgánů této organizace. Mohou se však na zasedáních Valného shromáždění FID účastnit jako pozorovatelé. Předpokládá se jejich aktivní účast na konferencích a kongresech i na dalších odborných akcích, které jsou FID pořádány, ovšem s tím, že tyto akce nějakým způsobem materiálně či finančně podpoří. Nový organizační řád člení tuto kategorii ještě na subkategorie, a to na Příznivce (Patrons), Dobrodince (Benefactors) a Podpůrce (Sustainers). Do subkategorie "Příznivci" jsou přijímáni zejména jednotlivci nebo velmi malé organizace ze soukromého sektoru, přispívající drobnými finančními částkami na vybrané akce či na souvislé národní aktivity FID v daném regionu. Naproti tomu jako "Dobrodinci" jsou přijímány za členy FID spíše organizace a podniky střední velikosti, přinášející do činností FID podstatnější příspěvky. "Podpůrci" jsou pak zpravidla větší organizace, často s mezinárodní působností, přinášející podstatnější materiální či finanční podporu významným akcím a projektům FID. Kategorie Přidružený člen (Associate Member) sdružuje instituce a organizace, které si přejí prozatím pouze pozorovatelskou účast na aktivitách FID. Chtějí výt informovány o všech zásadních událostech v této organizaci, přestože ještě nejsou jejími řádnými členy formou žádné z dosud uvedených pěti členských kategorií. Zpravidla jde o organizace v rozvojových zemích, které by mohly v příštích dvou letech po nabytí statutu přidruženého člena (obvykle ve dvouletém mezidobí konání Valného shromáždění) aspirovat na funkci Národního člena nebo Institucionálního člena FID. Statut Přidruženého člena lze udělit organizaci pouze na údobí těchto dvou let a poté se buď stává řádným členem, nebo její dosud uznávané mimořádné členství zaniká. V průběhu statutu mimořádného členství mohou tyto organizace nominovat členy všech odborných orgánů FID, jako jsou speciální zájmové skupiny a odborné komise. Mohou se také účastnit jako pozorovatelé Valného shromáždění, konferencí a kongresů FID. Poslední, nikoli však významem, je kategorie Čestný člen (Honorary Fellow). Jde o osobnosti, které se svou celoživotní činností významným způsobem zasloužily o rozvoj informační profese a pochopitelně také o FID. Návrhy osobností do této kategorie mohou podávat členové FID jakékoli formy členství a o nominaci pro konečné rozhodnutí hlasováním Valného shromáždění pak jedná Poradní skupina pro ceny a vyznamenání (Honours and Advisory Group). Ta předkládá každé dva roky Valnému shromáždění FID příslušné doklady se zdůvodněním a doporučením. Nové směrnice pro kategorizaci členské základny FID schválené v roce 1994 byly zpracovány s deklarovaným cílem posílit akceschopnost této mezinárodní organizace právě v době, která je charakterizována epitety "postindustriální", resp. "informační". Míra jejich uplatnění je ovšem vždycky velmi závislá na prohlubování těch směrů aktivit, které nalézají bezprostřední odezvu u rozhodujících institucí a organizací, zejména podniků, působících jako provozovatelé rozsáhlých informačních služeb v mezinárodním měřítku. Došlo však k procedurální chybě, na kterou poukázalo nové vedení FID, zvolené Valným shromážděním v rakouském Štýrském Hradci v roce 1996. Ukázalo se, že úpravy statutu FID z Omiye nebyly přeloženy oficiálně do francouzštiny a nebyly v této řeči předloženy belgickým zákonodárcům ke schválení. Tato chyba byla napravena až na přelomu století, kdy bylo do Haagu svoláno na květen 2000 mimořádné Valné shromáždění FID, aby nejprve schválilo
znovu upravený organizační pořádek ve statut FID a následně jej předložilo ve francouzském jazyce ke schválení do belgického parlamentu. Jednání muselo vyjít ze skutečnosti, že poslední platné znění statutu FID je datováno až do roku 1990, kdy byl výsledek jednání Valného shromáždění v Havaně oficiálně schválen belgickými orgány. Od roku 2000 tedy platí poslední úprava statutu FID, která vychází z následujících deklarovaných cílů: 1) zachovat ve statutu maximální stručnost a jasnost základních ustanovení s tím, že detaily mohou být řešeny ve speciálních instrukcích, na které může statut odkazovat, 2) co nejvíce demokratizovat celou řídící strukturu FID, aby umožnila hlasovací právo na Valném shromáždění a tím účast na řízení pokud možno všem kategoriím členství, zejména s ohledem na výběr a volbu vrcholných orgánů organizace. K nejradikálnější změně došlo v regulích týkajících se hlasovacího práva jednotlivých členských kategorií také v ustanoveních o jejich věcném vymezení. Podle belgického práva totiž mohou hlasovat pouze organizace s plným členstvím v organizaci, ale mohou být co do váhy jejich rozhodovací síly navzájem odlišeny počtem hlasů, kterými jejich jednotliví zástupci, hlasující na Valném shromáždění disponují. Tyto počty musí být statutem výslovně stanoveny. Nadále se oficiálně počítá pro hlasovací práva na Valném shromáždění FID jako na nejvyšší řídící instanci organizace pouze s šesti členskými kategoriemi, uvedenými ve statutu v následujícím pořadí: Mezinárodní člen (International Member) - 6 hlasů Národní člen (National Member) - 10 hlasů Korporativní člen (Corporate Member) - 5 hlasů Přidružený člen (Associate Member) - 4 hlasy Institucionální člen (Institutional Member) - 3 hlasy Osobní člen (Personal Member) - 1 hlas Tyto kategorie reprezentují právní subjekty, za které jedná jimi určená osoba. Tou může být pouze a) titulární vedoucí organizace, b) zaměstnanec organizace nebo c) v případě přidruženého člena to má bát osoba s "dobrým postavením" (good standing) v organizaci. Podle poslední verze statutu FID z roku 2000 potvrzuje skutečnost, že jde o mezinárodní asociaci podle belgického zákona z 25. října roku 1919 ve znění úpravy z 6. prosince 1954. Oficiálním sídlem FID je Brusel s tím, že sekretariát sídlí v Haagu a může přesídlit na základě usnesení Valného shromáždění FID do jiného města jiné země. Významné je ustanovení, že FID je organizací nevládní a nevýdělečnou s vědeckými a vzdělávacími cíli. Specifickými cíli FID podle nového statutu z roku 2000 jsou: a) podporovat výzkum a využití poznatků informační vědy, informačního managementu,
dokumentace a
b) vytvářet fórum pro šíření a výměnu myšlenek, informací, znalostí a dovedností mezi informačními a dokumentačními odborníky, c) podporovat rozvoj profesionality informačních a dokumentačních odborníků, d) podporovat a ochraňovat zájmy uživatelů informací a e) podporovat mezinárodní spolupráci v oblastech informační vědy, dokumentace a informačního managementu. Nejvyšším řídícím orgánem FID je (obdobně jako je tomu v OSN) její Valné shromáždění. To se schází jednou za dva roky, kdy jsou souběžně pořádány Kongres a Konference FID. Účastníky Valného shromáždění jsou kromě už uvedených členů s právem hlasovacím také čestní členové FID. Nejvýznamnějšími body zasedání Valného shromáždění jsou schválení rozpočtu, programu na další dvouleté období a zejména volba členů řídících orgánů FID. Každý z nich je volen vždy na 4 roky s tím, že mu toto období může být prodlouženo o další dva roky. Složení řídících orgánů FID je následující: 1. V čele organizace stojí prezident, který odpovídá za řízení organizace vždy ve dvouletých údobích mezi konáním Valného shromáždění. V této odpovědnosti se podílí s dalšími orgány, a to: 2. Jako druhá nejvyšší řídící kategorie byly nově zavedeny funkce "zvolený prezident" (President-Elect) a "bezprostředně minulý prezident" (Immediate Past-President). Jde o praxi, v níž vždy v údobí od 1. ledna po následující dva roky stojí v čele organizace prezident, ale v údobí od konání Valného shromáždění v roce předcházejícím nástupu nového prezidenta do jeho nástupu na začátku následujícího roku funguje ještě vpodstatě "dosluhující" prezident, který i pro nastávající údobí zůstává ve vedení FID jako bezprostředně minulý prezident a navíc je tu už známý nově zvolený prezident. Ten se už také účastní vedení organizace. Na rozdíl od praxe platné po celou druhou polovinu 20. století se podle posledních změn statutu z roku 2000 už nepokládá za nezbytné, aby prezident FID měl vždy k dispozici pro spolupráci na řízení organizace viceprezidenty (byli vždy voleni tři). 3. Strategická i operativní rozhodování, koordinaci akcí a reprezentaci FID v jiných mezinárodních organizacích a akcích vykonává Rada FID (FID Council). Rada se skládá z prezidenta, zvoleného prezidenta, bezprostředně minulého prezidenta, pokladníka a neméně než šesti, ale nanejvýše dvanácti řádných členů Rady. Jedním z těchto "radních" je automaticky zástupce Belgie jako zakládající země FID - vlasti obou jejích zakladatelů Otleta a La Fontaina. Dalším je osobnost určená jako reprezentant kategorie institucionálních členů a třetím je reprezentant kategorie personálních členů (viz dále o statutu a organizačním řádu FID). Nevolí se vždy celá Rada najednou, právě tak jako viceprezidenti, protože jejich volební údobí začíná v různých dvouletých etapách a tudíž se ve čtyř až šestiletých cyklech různě překrývají. Pro jednotlivá Valná shromáždění jsou vždy předem vyhlášení ti členové vedení FID, kterým uplývá volební období a jsou buď ještě "znovu volitelní", nebo jejichž místa se už uvolňují. Dalšími členy Rady FID, kteří nepodléhají volbám v řádných lhůtách, mohou být předsedové šesti Regionálních organizací. 4. Operativní řízení chodu organizace především po administrativní stránce je svěřeno Výkonnému výboru, který má k dispozici Ústřední sekretariát FID se sídlem v Haagu. Výkonný výbor se skládá z prezidenta, zvoleného prezidenta, bezprostředně minulého prezidenta, pokladníka a maximálně z pěti vybraných členů Rady FID.
5. V čele sekretariátu FID stojí výkonný ředitel sekretariátu a jeho členy jsou pokladník a redaktor publikací FID. Významnou složkou dnešních aktivit jsou Regionální organizace FID. Jsou označovány zkratkami a zejména v rozvojových zemích organizují speciální vědeckotechnické akce na podporu mezinárodní spolupráce v informačních činnostech a také ve vzdělávání pro tuto profesi. Registrují se tyto regionální organizace: FID/CAO - pro Asii a Oceánii FID/CLA - pro Latinskou Ameriku FID/CAF - pro Západní, Východní a Jižní Afriku FID NANE - pro Severní Afriku a Blízký Východ FID/CNA - pro Karibskou oblast a Severní Ameriku FID/ROE - pro Evropu Jako organizace výrazně profesní se FID významně podílí na celkovém rozvoji odborné základny informačních činností. K tomu účelu zde byly tradičně zakládány různé platformy pro mezinárodní spolupráci v různých oblastech profesionálních zájmových činností dokumentačních a informačních pracovišť a pracovníků. Naposledy byla sféra zájmu FID v podpoře odborností vymezena na Kongresu a konferenci v Madridu v roce 1992. Bylo zde vytčeno 7 hlavních programových témat odborných zájmů FID: 1. Soudobé pojetí informační profese 2. Úloha odborných, ekonomických a průmyslových informací v globalizace informačních trhů
podmínkách
3. Informační politika 4. Vliv vývoje informatiky jako technické a technologické činností
základny informačních
5. Aplikace informační a telekomunikační techniky a technologie 6. Výstupní zpracování informací a nové formy informačních produktů 7. Řízení informačních toků Hlavními formami organizace odborných aktivit ve FID se staly "výbory" (committee) a "speciální zájmové skupiny" (SIG - Special Interest Groups). Jejich počet a složení se sice časem mění, ale některé z těchto orgánů přetrvávají po desetiletí. Jsou organizovány na základě dobrovolné a bezplatné účasti vždy v čele s předsedou, zvoleným členskou základnou orgánu na dobu neurčitou, ale zpravidla potvrzeným ještě Radou FID. Kromě pracovních schůzek a pořádání specializovaných seminářů a konferencí se dnes jejich aktivita přenáší zejména do elektronického prostředí e-mailu a WWW internetu. K nejvýznamnějším výborům a speciálním zájmovým skupinám FID dnes patří: FID/ET (Education and Training - pro výchovu a výcvik) FID/FTI (Fundamental Theory of Information - pro základní spojené s informací)
teoretické otázky
FID/II (Information in Industry - pro informační činnosti v průmyslové sféře) FID/IIP (Infostructures and Information Policy - pro informační politiku)
FID/IPI (Intellectual Property Issues - pro otázky ochrany duševního vlastnictví) FID/SD (Social Sciences Documentation - pro dokumentační a informační činnosti ve společenských vědách) FID/ARM (Archives and Museums Documentation - pro informace v archivnictví a muzejnictví)
okruzích
FID/BFI (Banking, Finance and Insurance Information - pro informační činnosti v bankovnictví, finančnictví a pojišťovnictví) FID/EI (Environmental Information - pro informace v prostředí)
problematice životního
V posledních zhruba třech desetiletích 20. století vyvíjí FID významnou publikační činnost. Dnes je kategorizována a rozčleněna do následujících edicí: 1) informativní a současně odborný měsíčník FID News Bulletin, nejvýznamnější edice FID, publikující nejen informace o veškerém dění v organizaci, ale v jednotlivých číslech také zpravidla monotématicky orientované soubory několika odborných statí, např. k situaci v informačních aktivitách v jednotlivých regionech nebo oborech, 2) FID National Member Newsletter - občasník s aktuálními informacemi určený nejen Národním členům, ale také národním výborům FID a všem orgánům působícím v této organizaci, 3) FID News Service. Newsletter for FID Institutional and Personal Members občasník určený v názvu uvedeným skupinám členů FID, 4) International Forum On Information and Documentation - čtvrtletně vydávaný sborník vědeckých studií řízený redakční radou složenou z významných osobností oboru, 5) FID Directory - jednou za dva roky vydávaný přehled celé organizace včetně odborných orgánů, 6) Occassional Paper Series - edice příležitostně publikovaných odborných monografií vytvořených na zakázku sekretariátu FID, tématicky orientovaných zpravidla na aktuální širší problémy informační sféry, 7) UDC Publications - různá vydání tabulek MDT, která jsou autorizována touto organizací 8) FID Publication Catalog - retrospektivní soupisy vydaných publikací FID Sledujeme-li celou dosavadní historii FID a zejména její vývoj v posledních čtyřiceti letech, můžeme pozorovat proměny mezi údobími vysokého stupně aktivit a také prestiže v mezinárodní informační komunitě a údobími spíše útlumovými. Do značné míry to ovlivňují osobnosti, které stojí v čele organizace, zejména jako její prezidenti a v neposlední řadě i ty, které organizaci administrativně řídí ve funkci, která se dnes nazývá "výkonný ředitel", jako její placení zaměstnanci. Jednou z nejvýraznějších osobností na prezidentském místě v celém poválečném údobí existence FID byla bezesporu Ritva Launo a současně s ní pracující vynikající administrátor, výkonný ředitel FID Ben Goedegebuure. Tento možno říci tandem, působící v letech 1990 až 1996, si získal zásluhy především na několika reformách, a to organizačních i věcně koncepčních, kterými tato mezinárodní organizace v posledních letech prošla. Dokázali vhodně motivovat všechny organizační složky FID po celém světě,
organizace se přeorientovala na moderní informační sféru, kterou představuje informační podpora podnikatelských subjektů všech typů, FID vstoupil včas a plnohodnotně na internet a také jeho organizační statut byl v tomto údobí významně zmodernizován. Svých zkušeností informačního manažera, který se uplatňuje v soukromém průmyslovém sektoru jedině zásluhou tržní síly svých služeb, využila Ritva Launo k iniciativě zaměřené na celkovou modernizaci struktury členské základny FID. Tu přizpůsobila na základě změn v příslušných kapitolách organizačního řádu FID skutečnosti, že se rozvíjí také průmysl informační, v němž působí řada prosperujících soukromých informačních firem. Těm umožňují nově upravené formy členství (v nové členské kategorii nazvané "institucionální člen") využívat celosvětově působící prostředí FID k rozšiřování informací o svých službách, ovšem s podmínkou finanční protihodnoty, kterou formou členského příspěvku této organizaci poskytnou. Velmi významně se Launo zasloužila o novou koncepci obsahového zaměření FID. S vědomím existence také Mezinárodní federace knihovnických asociací (IFLA - International Federation of Library Associations) jako sesterské organizace, působící na rozdíl od FID převážně v oblasti knihovnictví, kde se stále více prosazují také bibliografické a s tím související informační služby, prosadila určitý posun FID směrem k tzv. nebibliografickým informačním službám a zejména ke službám, specificky zaměřeným na podnikatelskou sféru. Pravděpodobně jednou z nejpřevratnějších změn, kterou hned v počátečním funkčním období prezidentky z Finska FID prošel, bylo zrušení finanční podpory a s tím rezignace této organizace na zabezpečování údržby a rozvoje Mezinárodního desetinného třídění. Právě tato klasifikace tvoří, jak už bylo řečeno, historický fundament vzniku FID v roce 1895. Ona byla programem, na němž byl založen Paulem Otletem a Henri La Fontainem tehdejší Mezinárodní bibliografický ústav, aby se vytvořil a tak, jak se rozvíjí věda a technika, z jednoho místa koordinovaně aktualizoval jeden celosvětově srozumitelný mezinárodní jazyk pro věcné indexování dokumentů. Cílem bylo umožnit přejímání bibliografických záznamů mezi knihovníky vědeckých a specializovaných knihoven, bibliografy a také dokumentalisty a studijními inženýry, jak se profese, starající se o informační podporu v průmyslových podnicích také nazývala, ve stále širším mezinárodním měřítku. Od roku 1991 je tato klasifikace, používaná dnes i v řadě automatizovaných systémů, obhospodařována, jak už bylo výše uvedeno, mimo FID k tomu vytvořeným mezinárodním konsorciem. To se financuje z tržeb za svoji koordinační a vydavatelskou činnost. FID však přece jen zůstal alespoň jednou z jeho členských organizací. Je nesporné, že výrazně inženýrská a hospodářská linie, kterou Ritva Launo spolu s některými dalšími osobnostmi (mezi nimi je třeba jmenovat především Karla Kalseta) prosazovala, se v dalším vývoji FID udrží. Po Ritvě Launo nastoupila v roce 1997 do prezidentské funkce FID kanaďanka afrického původu Martha Stoneová a odstoupil také Ben Goedegebuure. Indický kongres, konference Valné shromáždění nebyly zdaleka tak navštíveny, jako tyto akce v předchozích letech. Zdá se, že nastává na jistý čas mírný útlum, způsobený mimo jiné také stavem rozpočtu, kde se vytvořil mírný deficit. Za zmínku stojí také okolnost, že nové vedení FID se už tak radikálně nevymezuje na informační oproti také knihovnickým službám. Naopak informačním profesím a také problémům spojeným s činnostmi, označovanými v Evropě jako dokumentalistika a vědeckoinformační služby (na rozdíl od anglo-amerického světa, kde výraz "library" věcně pokrývá velmi širokou škálu knihovnických i informačních aktivit), se věnuje stále výrazněji jiná profesní mezinárodní organizace, původně orientovaná převážnou měrou na veřejné knihovnictví a bibliografii.
Nicméně se nedá předpokládat, že množství institucí a osobností z oblasti vědeckých informací a také knihovnictví, které dnes v této organizaci působí, lze jako iniciátory nových aktivit opomenout. Navíc se novými technologiemi a zejména s prosazováním totální digitalizace dokumentů a vytvářením virtuálních knihoven, které jsou integrální součástí také databázových informačních center, ve všech směrech začíná věcný obsah zaměření FID dotýkat dosud jednoznačně vymezené knihovnické sféry, reprezentované mezinárodním fórem IFLA. Zde se naopak často oficiálně jedná o věcných okruzích a problémech, které dosud náležely do "sféry zájmu" FID. Nejde o ztotožňování specifických úloh veřejných knihoven s úlohami informačních institucí zaměřených na rozvoj vědy, techniky a stále více hospodářského managementu. Nicméně je zřejmé, že se nemalá část problematiky informačních služeb, kterou se zabývají jak FID, tak IFLA, stále zřetelněji překrývá. V roce 2001 se ukázalo, že pod vedením prezidentky Stoneové z Kanady není FID schopna udržet rozpočet v únosných mezích zadluženosti a musel být vyhlášen bankrot. Na záchranu alespoň nejvýznamnějších odborných aktivit zájmových skupin a výborů FID byla ze strany IFLA nabídnuta pomoc. Byl tak zahájen logický proces postupné integrace obou světových organizací, které se v současnosti stále ve větší míře odborných činností překrývaly a současně obě se angažují v jedné z nejperspektivnějších oblastí vývoje společnosti, kterou jsou informační systémy a služby (včetně knihovnických). Česká republika má založenu tradici členství ve FID už z Československa 20. let. V té době se u nás také názorově rozdělila profesionální, tehdy vesměs knihovnická sféra, na tradiční knihovníky, reprezentované Zdeňkem Václavem Tobolkou, zakladatelem našeho vysokoškolského knihovnického vzdělávání (v roce 1927 vznikl jeho zásluhou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy příslušný lektorát pro dvouleté studium) a tzv. dokumentalisty, představovanými druhou největší osobností našeho knihovnictví té doby - Františkem Ladislavem Živným. Jak už bylo výše zmíněno, poprvé se u nás o FID mohla veřejnost dočíst v článku Prusíkově publikovaném v Národních listech v roce 1925. V roce 1926 se jeho zásluhou tehdejší ČSR prostřednictvím Československé společnosti normalizační přihlásila k členství ve FID, v té době ještě jako jedna z prvních zhruba 20 zemí na světě, ovšem nikoli ještě jako registrovaný Národní člen. Toto členství však bylo už před 2. světovou válkou několikrát přerušeno. Stávalo se tak především z důvodu neexistence samostatné dokumentalistické organizace (na rozdíl od organizace knihovnické, která ovšem byla orientována i co do účasti v mezinárodních profesních organizacích jiným směrem bude to ještě dále zmíněno). Ještě nedlouho před 2. světovou válkou, v roce 1936, zasazoval se u nás o spolupráci s FID Československý komitét pro vědeckou organizaci. Po 2. světové válce bylo československé členství ve FID díky aktivitě českých dokumentalistů především ve velkých (a tehdy relativně bohatých, protože na rozdíl od ostatních evropských zemí válkou málo poškozených) průmyslových závodech oficiálně zahájeno v roce 1947. Stalo se tak díky tehdy působící Československé dokumentační společnosti. Toto členství však nemělo, bohužel, dlouhé trvání. V 50. letech byla vlivem studené války a naší příslušnosti do tábora totalitně komunisticky spravovaných států ovládaných stalinistickým Sovětským svazem naše účast v jakýchkoli mezinárodních nevládních odborných organizacích s účastí také západních zemí zamezena. To se však koncem 50. let po destalinizaci změnilo. Od roku 1958 se náš stát nejprve ještě spolu se Slovenskem a po roce 1992 jako Česká republika účastní ve FID nejen svým Národním členem, ale také osobní aktivitou některých našich významných odborníků. Nejprve se stala naším Národním členem KVŠT (Knihovna vysokých škol technických v Praze). Od roku 1966 až do roku 1991 plnilo funkci československého Národního člena FID UVTEI (Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací), v letech 1991 až 1996 NIS ČR (Národní
informační středisko České republiky) a poté ÚISK FF UK (Ústav informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy). Obě prvně jmenované organizace budou ještě dále podrobněji představeny. Mezi naše nejvýraznější osobnosti, které se v aktivitách FID uplatnily, patří především Slovák Vladimír Štefánik, který byl jako jediný Čechoslovák jmenován čestným členem FID za dlouholetou práci v Radě FID a zásluhy o podpůrné aktivity této mezinárodní organizace v rozvojových zemích, a významný český dokumentalista a informační pracovník Karel Havlíček (o kterém bude ještě pojednáno v souvislosti s poválečným vývojem československé informační sféry). Celkově je možno shrnout, že FID v průběhu více než posledních 100 let splnila úlohu nejvýznamnější mezinárodní odborné organizace v informačně orientované části profese, zahrnující knihovníky vědeckých a odborných knihoven, dokumentalisty, rešeršéry a další pracovníky v informačních službách, až po informační manažery v moderních řídících strukturách organizací a podniků všeho druhu. Počet národních členů se dnes pohybuje okolo 80, přičemž celkový počet členů FID v různých členských kategoriích a 93 zemích světa převýšil v roce 1998 600. Kongresy a konference v Madridu, Omiyi a Štýrském Hradci představovaly vrcholné události z hlediska odborného i společenského postavení informační profese. Dokládá to mimo jiné Tokijská deklarace, přijatá významnými profesními mezinárodními organizacemi na celém světě. Navíc došlo k jednoznačnému a zřetelnému podpoření nejvýznamnějších geopolitických směrů, jako je Globální informační infrastruktura iniciovaná Spojenými státy americkými nebo na druhé straně programové kroky Evropské unie s cílem označeným jako "vstup lidstva do informační společnosti 21. století. Přes údobí útlumů, někdy až krizových situací zejména ve válečných dobách, představuje FID stále ještě podstatnou hybnou sílu v odborném životě celosvětové informační komunity. Protože jde stále prokazatelněji o subjekt, působící velmi účinně zejména také na vládní politiku členských zemí, jejichž počet dokonce přesahuje národní členství ve FID, jde o významný prvek soudobé informační politiky v celosvětovém měřítku.
5.3
Informační politika ve světovém knihovnictví - IFLA
Světové knihovnictví dospělo k vytvoření vlastní mezinárodní organizace, reprezentující tuto profesi, kupodivu později, než její dokumentalistická nadstavba. Důvodem je skutečnost, že knihovna (pokud nejde o servisní systémy působící celostátně či nadnárodně) je od nepaměti institucí především lokálního významu. Její služby jsou až dodnes, kdy dochází zejména vlivem internetu k radikální změně vlastního knihovnického paradigmatu (bude o tom ještě pojednáno dále), založeny na osobní návštěvě čtenáře, tedy musí být situována v jeho dosahu. Proto v knihovnictví nikdy nehrála mezinárodní spolupráce tak významnou roli, jako v dokumentalistice. Ta se úzce váže na rozvoj vědy a techniky, v poslední době stále výrazněji také ekonomiky, který je ve své podstatě nadnárodní, možno říci globální. V roce 1926 byla do Prahy svolána mezinárodní porada knihovníků, z jejíhož jednání vzešla idea založit mezinárodní knihovnickou organizaci. Ta se realizovala o rok později ve skotském Edinburgu. 30. září 1927 se zde zástupci knihovnických svazů, kteří se zúčastnili Výroční konference knihovnických sdružení, podepsali rezoluci k založení Mezinárodního knihovnického a bibliografického výboru. O dva roky později, kdy se uskutečnil 1. oficiální mezinárodní sjezd knihovníků v Římě, vytvořila se a zahájila činnost organizace pod dnešním názvem - Mezinárodní federace knihovnických asociací - IFLA (International Federation of Library Associations). Až do 70. let se jednoznačně orientovala na specifickou knihovnickou problematiku, přičemž převažovaly otázky kulturních a vzdělávacích programů
knihoven ve společnosti. Významným podpůrným prvkem rozvoje IFLA po 2. světové válce se stala skutečnost, že získala přímou podporu OSN jako přidružená organizace UNESCO (United Nations Education, Scientific, and Cultural Organization). I když statutárně zůstala nevládní organizací, její aktivity jsou do určité míry financovány prostřednictvím UNESCO z programů, které podporují vlády členských států do rozpočtů OSN. Jestliže do začátku 2. světové války měla IFLA 35 národních členů z 25 zemí, pak na konci tohoto století dosáhla, a to i ve srovnání s FID, mimořádného rozvoje. Podle statistik z konce 20. století sdružuje IFLA kromě 15 mezinárodních organizací téměř 1600 členů ze 150 zemí světa. Oficiálně má IFLA statut mezinárodní nevládní a nekomerční organizace sdružující knihovnické svazy, spolky a instituce z celého světa. Deklarovanými cíli jsou rozvoj mezinárodního porozumění, spolupráce, výměny názorů, výzkumu a vývoje ve všech oblastech knihovnické činnosti, včetně bibliografie, informačních služeb a výchovy odborníků. Sídlem administrativního vedení IFLA je Haag v Nizozemí. Jednacími jazyky IFLA jsou angličtina, francouzština, ruština, španělština, němčina a čínština. Kromě s UNESCO je dnes pro IFLA deklarována spolupráce s WIPO (World Intellectual Property Organization), ISO (International Standard Organization) a FID. Současné aktivity IFLA jsou založeny na statutárně vymezených funkcích, které byly stanoveny v roce 1976. Tato mezinárodní organizace sdružující především různá národní sdružení, svazy, spolky a asociace knihoven a knihovníků, soustřeďuje své úsilí zejména na následující činnosti: organizování, podpora a koordinace výzkumných a vývojových knihovnictví, bibliografie a informačních služeb,
prací v oblasti
shromažďování, evidence, publikování a šíření informací souvisejících s knihovnickou, bibliografickou a informační praxí, včetně vzdělávání, organizování odborných konferencí pro knihovníky, bibliografy pracovníky, spolupráce s jinými mezinárodními organizacemi, zejména archivnictví a dokumentace,
a informační
působícími v oblasti
zakládání pracovišť (středisek, kanceláří) na podporu specifických knihovnických, bibliografických a informačních aktivit, a to v rámci jednotlivých odborných skupin a jednak v rámci tzv. "klíčových programů" IFLA. Nový statut z roku 1976 také upravil formy členství, které jsou v IFLA oproti FID značně zjednodušené: 1. Mezinárodní organizace, resp. sdružení zaměřená na otázky bibliografie a informačních služeb.
knihovnictví včetně
2. Národní knihovnické organizace, tj. veškeré organizované formy knihovníků, bibliografů a informačních pracovníků. 3. Jednotlivé instituce působící v oboru knihovnictví, služeb.
sdružování
bibliografie a informačních
4. Jednotlivci, kteří se řádně přihlásí a platí členské příspěvky, a to bez ohledu na profesní zaměření. Kromě toho IFLA, obdobně jako FID, podporuje jakési volné členství v případě organizací a jednotlivců, od nichž může získat nějakou finanční nebo materiální podporu. Organizuje proto kampaně registrující pak jako zvláštní druhy členství různé typy sponzorů, jako např. "patron
sponsors", "sustaining sponsors", "basic sponsors" apod. Navíc jsou registrováni stálí poradci a poradní instituce mimo organizační rámec IFLA (bodies with consultative status). Mezi členskými subjekty existuje ještě rozdělení na status řádného a přidruženého člena. Např. jednotlivci a instituce, které nelze jednoznačně označit jako knihovnické, jsou pouze přidruženými členy. Na přelomu století vykazuje IFLA více než 1560 členů z celkem 146 zemí světa. Nejvyšším řídícím orgánem IFLA je, obdobně jako u FID, Valné shromáždění, které volí prezidenta a Výkonný výbor (Executive Board). Tento orgán je řízen přímo prezidentem a skládá se ze dvou viceprezidentů, pokladníka a dalších 4 členů. Výkonný výbor odpovídá za plnění základních úkolů federace zejména v rámci Valným shromážděním schválené koncepce, politiky a rozvojových směrů. Odpovídá také za rozpočet a externí vztahy IFLA. Kromě tohoto vrcholného orgánu pracuje průběžně Odborná rada (Professional Board), která po věcné stránce řídí a kontroluje plánování aktivit a nejvýznamnější programy IFLA. Odborná činnost IFLA se realizuje prostřednictvím několika organizačních forem. Především to jsou odborné skupiny (professional groups), které jsou rozděleny podle jednotlivých typů knihoven a nebo také podle určitých druhů knihovnických činností. Pokrývají celkem osm oblastí, tzv. divizí (divisions), které jsou dále rozděleny na subdivize podle konkrétních, specifických druhů knihoven. IFLA tak vytváří jakousi klasifikaci institucionální stránky knihovnictví, včetně číselného označení jejích tříd a podtříd (divizí a subdivizí). Z teoretického hlediska je tato klasifikace velmi sporná, ale byla a je vytvářena především pro praktické účely seskupování knihoven, které se zejména v dnes převládajícím anglosaském knihovnickém hnutí prosazují jako sítě. Pro názornost si uveďme alespoň hlavní "divize" a několik příkladů jejich členění: I Divize všeobecných vědeckých knihoven 1 národní knihovny 2 univerzitní knihovny a ostatní všeobecné vědecké knihovny 3 parlamentní knihovny a výzkumné útvary sloužící parlamentům II Divize vědeckoinformačních středisek (označovaných v anglosaských zemích termínem "special libraries") 4 vládní informační střediska a knihovny 5 knihovny se sociálně vědní problematikou 6 knihovny zaměřené na geografii 28 lékařské knihovny a knihovny pro biologické vědy 30 knihovny zaměřené na umění III Divize knihoven sloužící všeobecné veřejnosti 8 veřejné knihovny 9 knihovny pro postižené 10 dětské knihovny a knihovny pro mládež 11 školní knihovny
31 slepecké knihovny B národní centra knihovnických služeb D mobilní knihovny IV Divize pro bibliografii 12 bibliografie 13 katalogizace 29 klasifikace a indexace V Divize pro knihovní fondy a služby 14 akvizice a tvorba fondů 15 dodávání dokumentů a meziknihovní výpůjční služby 16 seriálové publikace K noviny 18 vzácné knihy a rukopisy VI Divize pro řízení a technologii 19 Ochrana a konzervace 20 výstavba a zařízení knihoven 21 informační technologie 34 management a marketing E audiovizuální a multimediální dokumenty F řízení knihovnických spolků a svazů VII Divize vzdělávání a výzkumu 23 vzdělávání a výcvik G celoživotní vzdělávání 24 knihovnická teorie a výzkum H dějiny knihoven a knihovnictví VIII Divize pro regionální aktivity 25 regionální aktivity: Afrika 26 regionální aktivity: Asie a Oceánie atd. V rámci těchto osmi oblastí je organizována mezinárodní spolupráce knihovníků formou různých specializovaných pracovních seskupení, jako jsou divize (divisions), sekce (sections) a kulaté stoly (round tables). Nejvíce rozvinuta je v posledních letech práce v sekcích, kterých je registrováno celkem 34 a ve formě kulatých stolů (celkem 11). K řešení aktuálních problémů jsou navíc organizovány diskusní skupiny (discussion groups) a pro studium zvlášť vymezených, zpravidla aktuálních témat se ad hoc vytvářejí různé pracovní skupiny (working groups). Práce v těchto pracovních útvarech je organizována tak, že se vždy zvolí
stálý pracovní výbor se zpravidla čtyřletým funkčním obdobím a ten připravuje program a organizuje pracovní schůzky, případně mezinárodní konference na vybrané téma. Kromě těchto odborných aktivit IFLA zakládá čas od času specializované výbory a diskusní skupiny k řešení významných aktuálních problémů, souvisejících v poslední době už s moderní světovou informační politikou. Na konci 20. století v tomto směru působily už tři výbory: CAIFE (Committee on Access to Information and Freedom of Expression) na obranu všeobecné dostupnosti informací a svobody projevu ve smyslu příslušných článků Základní listiny lidských práv, FAIFE (Committee on Free Access to Information and Freedom of Expresssion) opět na obranu svobodného přístupu k informacím a svobody projevu, přičemž tento výbor si vytkl úlohu upozorňovat na nedodržování uvedených zásad na půdě OSN, CLM (Committee on Copyright and other Legal Matters) zabývající se především otázkami autorských práv v elektronickém publikování s ohledem na služby knihoven. Tento výbor účinně oponuje snahám zavést i do knihovnických služeb zpřístupňování dokumentů povinnost platby autorských poplatků nakladatelům. Spolupracuje např. se skupinou ECUP (European Copyright User Platform) bránící práva čtenářů a uživatelů moderních knihovnických služeb proti nakladatelským a producentským lobby. Relativně rozvinutá je vydavatelská aktivita IFLA, zejména v posledních 20 letech. Člení se do šesti základních položek: 1) hlavní periodikum časopiseckého typu představuje IFLA Journal, vycházející šestkrát ročně, pro členy bezplatně, 2) ročenka IFLA Annual přinášející výtahy z většiny referátů přednesených na výroční konferenci v příslušném roce, 3) jedenkrát za dva roky vydávaný adresář IFLA Directory registrující členskou základnu, řídící orgány s jejich personálním vybavením, vydané publikace a přinášející další významné informace o federaci, 4) zpravodajství o všech významnějších odborných aktivitách IFLA Professional Reports, 5) nepravidelně vydávané bulletiny typu News Letters, 6) brožury s texty delších referátů a jiných literárních prací vzniklých jako výsledky odborných činností zejména při plnění hlavních programů IFLA - Booklets. 7) v rámci programu UBCIM (viz dále) je vydáván čtvrtletník International Cataloging and Publication Control. Nejvýznamnější úlohou IFLA v současnosti je koordinace a podpora celkem 5 rozhodujících "zastřešujících" programů (Core Programmes), vyhlášených zároveň organizací UNESCO už v polovině 80. let a majících z tohoto titulu také plnou podporu OSN. Programy IFLA mají v současnosti následující základní strukturu: 1) UAP (Universal Availability of Publicatins) - s cílem zajistit cestou meziknihovních výpůjčních služeb, dokumentových dodavatelských služeb a dalšími cestami a službami dostupnost každého publikovaného dokumentu pro čtenáře na celém světě. Tento program koordinuje BLDSC (British Library Document Supply Centre) v Boston Spa ve Velké Británii.
2) UBCIM (Universal Bibliographic Control and International MARC) - s cílem vytvořit předpoklady pro celosvětové bibliografické pokrytí zveřejňovaných publikací na bázi výměnného počítačového formátu záznamu typu MARC (MAchine Readable Cataloging). Základem evidence se stalo Mezinárodní standardní číslo knihy, resp. seriálu - ISBN (International Standard Book Number) založené ve Velké Británii už v roce 1967, resp. ISSN (International Standard Serial Number) zavedené prvně zakladatelem centra OCLC (Online Computer Library Center) Frederickem Kilgourem v roce 1971. Koordinace programu byla svěřena Deutsche Bibliothek ve Frankfurtu. 3) UDT (Universal Dataflow and Telecommunications) - s cílem vytvářet podmínky pro přenos a zpřístupnění dat a informací v rámci knihovnických, bibliografických a informačních systémů a služeb moderními komunikačními prostředky. Tento program koordinuje NLC (National Library of Canada). 4) PAC (Preservation and Conservation Programme) - zaměřený na vývoj, šíření a zavádění moderních metod a prostředků zabraňujících ztráty vzácných i jiných dokumentů, ohrožených z důvodu ekologických či jiných vlivů v celosvětovém rozsahu. Tento program koordinuje Bibliothèque Nationale de France. 5) ALP (Advancement of Librarianship in the Third World) - usilující o rozvoj a různé formy podpory knihovnictví a souvisejících aktivit v rozvojových zemích. K tomuto programu se jako koordinátor přihlásilo Finsko. Tyto programy IFLA řídí a mezinárodní spolupráci směřující k jejich naplňování koordinuje Výbor pro řízení programů (Programme Management Committee). Ten zodpovídá především za výběr institucí v mezinárodním měřítku, které se práce na programech mají účastnit. Navazuje s nimi kontakty, zprostředkuje mezinárodní setkávání specialistů a hodnotí plnění vytčených úkolů. Odborně jsou aktivity v jednotlivých programech ovlivňovány už zmíněnou "odbornou radou" IFLA. Veškeré aktivity, které jsou v těchto programech organizovány, se hradí z členských příspěvků IFLA a navíc jsou v řadě případů sponzorovány různými podpůrnými a grantovými projekty především zemí, které se ujaly zodpovědnosti za naplnění cílů některého z uvedených pěti hlavních programů. Kromě uvedených programů si IFLA navíc stanovuje dlouhodobé a střednědobé plány, které jsou rozpracovávány do všech organizačních forem její činnosti v mezinárodním měřítku. Dlouhodobý plán IFLA se v současnosti zaměřuje na úlohu knihoven a jejich rozvoj v kontextu kulturních a sociálních otázek rozvoje lidstva, na prosazování práva přístupu k informacím, na překonávání disproporcí mezi tzv. "informačně bohatými" a "informačně chudými" oblastmi světa, na ochranu svobody projevu a ochranu před cenzurou, na prosazování tržního pojetí profesionálních informačních služeb a ještě na další, i když často aktuální problémy dneška. Střednědobý plán na léta 1998 až 2001 si klade za cíl intenzívní uplatňování nových informačních a telekomunikačních technologií v knihovnách všeho druhu a tímto způsobem zabezpečení rovnoprávného přístupu obyvatelstva k informacím. Souběžně s tím je rozpracován střednědobý plán rozvoje gramotnosti a na záchranu stále ohroženějšího knižního bohatství ve vzácných knihovních fondech celého světa. Pravděpodobně nejvýznamnějším počinem IFLA ve směru ovlivňování informační politiky jednotlivých států, ovšem zaměřené na "nedokumentalistickou“ část informační sféry v 90. letech, se stalo zpracování a prosazení publikace Manifest veřejné knihovny, který byl v roce 1994 vyhlášen UNESCO. Oslovuje nikoli především knihovníky, ale vlády všech členských zemí OSN. Veřejná knihovna je zde pojata jako nikoli jen místo pro kvalitní trávení volného času a zdroj kulturních hodnot, ale jako informační instituce zajišťující v
příslušné lokalitě přístup každého občana k informacím. Jde pochopitelně především o informace všeobecného a také lokálního významu, ale pro děti a mládež a také pro občany všech věkových kategorií jde o instituci, která jim má napomoci k získávání co nejvyšší úrovně obecného, samozřejmě nikoli specializovaného vzdělání. I veřejná knihovna se tak prosazuje jako významný prvek do oblasti moderní státní informační politiky. Vládám je tímto manifestem doporučeno, aby veřejná knihovna v obci zaujímala významné místo nejen z původně akcentovaného hlediska kulturně osvětové úlohy, ale její status se rozšiřuje významně do oblasti vzdělávací a především do sféry zabezpečení práva občana na informace, jak je to dáno Všeobecnou listinou lidských práv a svobod. Jestliže se zabýváme problematikou veřejných knihoven a vlastně komplexním problémem veřejného knihovnictví, je třeba si uvědomit, že i zde jde o navýsost informační institucionální sféru. Jde však současně o to, abychom ji dokázali správně odlišit od jiných informačních sfér, resp. okruhů, jak byly definovány. Veřejná knihovna je informační institucí působící univerzálně, tedy nikoli jakkoli specializovaně, v celé společnosti, zahrnující všechny věkové kategorie způsobilé přijmout psané nebo mluvené slovo. Je významnou institucí s regionální působností (v okruhu osobní dosažitelnosti svých čtenářů) v kultuře, všeobecného vzdělávání a informačních služeb občanského charakteru. Někdy se už také používá termínu "občanské informace". Jsou to informace, které jsou potřebné k řešení jak každodenních, tak i výlučných občanských problémů. Zejména to jsou informace o životě obce, o aktuálních místních událostech a problémech, o zařízeních, podnicích, organizacích a službách v regionu, o činnosti správních orgánů místních i celostátních, o legislativě, o kultuře, o zájmových činnostech a možnostech občana se jich účastnit. Soudobá aktivizace mezinárodního knihovnického hnutí, zastřešeného v IFLA, je podnícena vědomím očekávaných změn v úloze knihovny jako instituce hrající především úlohu lokálního přístupového místa k informačním zdrojům, v konečné fázi k jakkoli zhmotněnému dokumentu. Internet a snadná forma komunikace elektronických, jakoby nehmotných dokumentů, nezávislých z hlediska zpřístupnění na jakékoli lokalitě, předznamenává zcela nová paradigmata pro knihovnickou službu. Např. ve Spojených státech se už mezi roky 1992 a 1994 projevil až překvapivý pokles prestiže knihovníka jako profese. Podle žebříčku prvních 100 nejprestižnějších povolání v USA, který byl otištěn v roce 1994 v časopisu Money, vzrůstá rapidně prestiž profesí spojených se softwarovou i technickou stránkou informačních technologií. I opravář počítačů stoupl během dvou sledovaných let z 69. na 39. pozici. Naopak knihovník klesl z původní relativně uspokojivé 24. pozice až na 51. příčku tohoto hodnocení. Přitom hlavními kritérii při udávání místa na pomyslném žebříčku hodnocení jednotlivých povolání byly obecně uznávaná společenská prestiž, míra stresu při plnění pracovních povinností a současně poptávka po této specializaci na pracovních trzích. Knihovnictví bylo z těchto hledisek ohodnoceno jako "profese s průměrnou prestiží a výdělkem, s poměrně nízkou stresovou zátěží a nijak výraznou perspektivou". To je varovná předzvěst nezbytnosti pohlédnout na úlohu knihovny a také na knihovnickou profesi, jako na dosud odborný fundament jakýchkoli informačních služeb, zcela nově - z perspektivy už "propuknuté" digitální revoluce.
Digitalizace samozřejmě nemůže znamenat komplexní transformaci všech dokumentů pouze do digitální formy. Na tom se shodují nejen knihovníci, ale také profese spojené s výpočetní a komunikační technikou. Jde jen o to, do jaké míry se oproti současnosti promění způsob využívání dokumentů. Už na konci 20. století se ve vyspělých zemích studenti začali učit z multimediálních hypertextových dokumentů, přičemž tištěný dokument vyměnili za přenosný počítač, odkudkoli napojitelný do internetu a jeho prostřednictvím do potřebných učebních zdrojů. Tento způsob práce je samozřejmě na postupu ve výzkumu a vývoji, o projekci a konstrukci nemluvě. Děti od ranného věku začaly považovat počítač za samozřejmý zdroj jak hry a jiné zábavy, tak i učení. Stále menší procento zdrojů poznání, jimiž odedávna byly "hmotné" psané a tištěné dokumenty, bude dostupné pouze v této formě, aniž by bylo alternativně dostupné také prostřednictvím výpočetní a telekomunikační techniky. Co to znamená pro knihovny, můžeme zatím jen tušit. Jde o to, do jaké míry bude tato instituce potřebná právě v místě čtenářského přístupu k materiálním, nikoli digitálním dokumentům. Digitální dokumenty jsou stále pro širší okruh čtenářské obce přístupné nikoli pouze z počítačů umístěných v knihovně, jak tomu dosud přechodně, při nedostatečné vybavenosti domácností klientskými stanicemi serverů na internetu je, ale běžně, kromě množství veřejných míst, jako jsou např. pošty, nádraží a supermarkety, přímo z domova. Vůdčí osobnosti v technice, ekonomice i politice a také filozofové a sociologové predikují nastávající století jako století informační. Od konce 80. let se v rozvojových programech informatizace zemí Evropské unie, jak ještě bude podrobněji ukázáno, stále častěji objevují projekty čelící a připravující půdu pro nastávající nezbytnost celoživotního vzdělávání podstatné části obyvatelstva. Navíc se rozvíjejí tzv. univerzity 3. věku. Na světové konferenci Mezinárodní telekomunikační unie, uspořádané v Buenos Aires na jaře roku 1994 vyhlásil viceprezident USA Albert Gore velkorysý projekt, známý už dnes všeobecně pod zkratkou GII (Globální informační infrastruktura). Je do značné míry zaměřen na sociální stránky života společnosti bez hranic jednotlivých států a jejich seskupení. V jeho zdůvodnění zvýrazňuje budoucí úlohu knihoven a knihovnictví všeobecně: "Chtěl bych důrazně požádat, aby tato konference přijala do programu svého jednání a také za své poslání ukázat, jakým způsobem může být dosaženo, aby každá škola a každá knihovna v každé zemi na světě mohla být připojena k Internetu, největší světové počítačové síti, aby se vytvořila "Globální digitální knihovna". Tento pojem se ujal a operuje se s ním už také v nejnovější strategické iniciativě, ústící do plánů celosvětového rozvoje, kterými se zabývají nejvyšší představitelé zemí tzv. skupiny G7. O amerických i globálních tendencích zaměření informační politiky bude ještě v dalších kapitolách této práce podrobněji pojednáno. Už koncem roku 1995 ukončilo 900 špičkových vědeckých pracovníků působících v Německu tzv. Delfskou studii, obsahující 131 prognóz v technologiích, které mají výrazně ovlivnit vývoj společnosti v prvních dvou dekádách 21. století. Ne náhodou se mezi hlavními predikcemi objevuje vize online přístupu do elektronicky vystavovaných knižních fondů národních knihoven pro každého občana členských států Evropské unie z jeho domácího terminálu. Píše se dokonce o možnosti číst si a listovat v libovolné knize, a to už v roce 2002. Zdá se, že prognóza poněkud přecenila z hlediska významu jednotlivých druhů publikací knihy na úkor periodické literatury. Její elektronické fondy se staly realitou už před koncem 20. století. Staly se základem služeb typu DDS (document delivery services, resp. česky dokumentové dodavatelské služby) i nabídky běžných čtenářských služeb online přístupu k plným textům dokumentů. Na závěr těchto úvah, souvisejících s mezinárodními knihovnickými programy podporovanými IFLA, je vhodné zmínit ještě konferenci s výstižným názvem "Veřejná knihovna 1995 - 2020 - 2045" která se uskutečnila ve dnech 18. a 19. května 1995 v
Londýně. Konference byla mimo jiné uvedena skutečností, že v Anglii a Welsu každý rok využívá služeb veřejných knihoven 24 milionů dospělých čtenářů, což jsou tři pětiny veškerého obyvatelstva. Přitom polovina z uvedeného počtu jsou pravidelnými uživateli, kteří navštěvují veřejné knihovny v průměru každých čtrnáct dní. Tato konference jednoznačně potvrdila skutečnost, že nejde o zánik knihoven, ale že se pouze mění základní knihovnické paradigma. Není už cílem knihoven mít ve svých fondech vše, nebo alespoň v mezích možností většinu toho, co jejich uživatelská obec požaduje. Knihovna se stává zprostředkovatelským místem v první řadě pro přístup k informacím a teprve následně k fondům, v nichž jsou uloženy. Tyto fondy zprostředkovává z celé sítě knihoven, které stále rostoucí objem publikací, a to jak papírových, tak elektronických, sdílejí, a navíc je stále více zpřístupňují čtenářům na jejich klientské stanice doma nebo na pracovišti. Význam IFLA pro rozvoj nejen knihovnictví, ale všeobecně pro ovlivňování informační politiky států směrem k demokratizaci přístupu k informacím, je nesporný. V současné době se odborné aktivity, jejichž výsledky jsou každoročně prezentovány na celosvětových kongresech IFLA v jednotlivých odborných sekcích, stále výrazněji překrývají s aktivitami FID. Průřezovou oblastí jsou bibliografické a informační služby mimo rámec veřejného knihovnictví. Přitom IFLA má oproti FID nespornou výhodu v počtu přispívajících členských organizací i jednotlivých institucí. Jde o značné množství nejen různých knihovnických spolků, svazů, asociací a dalších forem sdružování včetně čistě zájmových aktivit, ale také o nepřeberné množství nejrůznějších typů zpravidla významných knihoven, a to nejen národních, ale např. také parlamentních, akademických, ústředních knihoven odvětví, jako je zdravotnictví, zemědělství apod. Na konci 90. let IFLA vykazuje členství 1.380 institucí ze 138 zemí světa. Jestliže IFLA zasahovala po celou svoji historii především do knihovnické sféry a z té, vzhledem ke kulturní a vzdělávací orientaci resortu UNESCO, především oblast veřejných knihoven, na konci 20. století se tento vliv rozšiřuje. Zejména se však prohlubuje vliv, kterým IFLA v celé sféře knihovnicko-informační spolupůsobí také na rozvoj globální informační infrastruktury a na druhé straně na rozvoj moderních zpracovatelských metod a technologií. Podrobnější charakteristika dnešních aktivit IFLA by si vyžádala samostatnou monografii. IFLA se, jak bylo uvedeno, na rozdíl od FID, těší kromě velmi početného členství knihoven z téměř všech zemí světa, také z podpory UNESCO. Tato organizace, která je přímým nástrojem OSN, jak už vyplývá ze znění jejího oficiálního názvu v angličtině (United Nations Educational, Scientific, and Cultural Organization), podporuje celosvětový rozvoj vzdělávání, vědy a kultury a prostřednictvím speciálních programů vytváří prostor pro mezinárodní spolupráci především v oblasti šíření informací ve vědě, technice, vzdělávání i kultuře. Významná část těchto aktivit se věnuje také knihovnickým problémům, zejména veřejným knihovnám. V roce 1994 vydaný Manifest veřejné knihovny (Public Library Manifest), zmíněný už v souvislosti s činností IFLA, nejenže definuje poslání veřejné knihovny jako nástroje vzdělávání, kultury a zpřístupňování informací nejširší občanské veřejnosti, ale přímo vyzývá vlády a orgány místní správy všech členských zemí OSN k aktivní podpoře rozvoje veřejných knihoven. V souladu s toto filozofií pojetí informační politiky UNESCO rozvíjí tři informační programy, a to: 1. Všeobecný informační program (General Information Programme) označovaný také zkratkou GIP, zahájený už v roce 1977 a zaměřený nejen na knihovny, ale také na archívy a vědeckoinformační instituce a pracoviště. Na léta 1996 až 2001 byly nově
vytyčeny jeho základní strategické cíle, spočívající v následujících problémových okruzích: záchrana písemných památek jako podpora programu "Paměť zaměřeného na digitalizaci vzácných písemností a tiskovin,
světa",
informace pro výchovu, vzdělávání a vědecký výzkum, informace pro rozvoj člověka, informace pro řízení v oblasti ochrany životního prostředí. Sledována je důsledně ochrana autorských práv, dodržování norem a sjednocujících doporučení světových standardizačních organizací a zvýrazňovány jsou multimediální informační technologie. 2. Mezinárodní komunikační program (International Communication Programme) se zkratkou ICP, datovaný od roku 1980, s orientací na hromadné šíření informací sdělovacími prostředky všeho druhu. Zaměřuje se především na rozvojové země. 3. Mezinárodní program pro informatiku (Internation Informatics Programme) se zkratkou IIP, který vznikl v roce 1985 a zaměřuje se na rozvoj výpočetní techniky jako významného základu pokroku ve vzdělávání, ekonomice i v sociálním rozvoji. I když jsou programy UNESCO na první pohled pro informační profese přitažlivé, je třeba mít na vědomí, že tato organizace se zaměřuje především na rozvojové země a spíše na zprostředkovávání kvalifikovaných pracovníků knihoven, archívů a informačních institucí jako lektorů a expertů působících v různých školicích akcích, organizovaných v tzv. "Třetím světě".
6 FORMOVÁNÍ SOUČASNÉ INFORMAČNÍ POLITIKY STÁTŮ A JEJICH SESKUPENÍ V současnosti už žádná vláda hospodářsky vyspělého státu neopomíjí ve svých programových cílech ani v každodenním konání respektovat potřebu formulovat svoji vlastní informační politiku. Jde jen o to, do jaké míry to činí explicitně a do jaké míry se viditelně v ovlivňování procesů tvorby, sběru, zpracování, uchovávání a šíření informací - a to ve všech "informačních okruzích", jak byly dříve definovány, angažuje. Také totalitní vlády už v 60. letech vytvářely velmi zřetelné mocenské prostředí pro ovlivňování informačních procesů, jak bude dále alespoň stručně ukázáno. Pojetí informační politiky se samozřejmě odvíjí od konkrétního politického, resp. ideologického směru, z něhož ta která vláda v té které době vychází. A nejde jen o informační politiku jednotlivých států, ale v případě Evropské unie se vytváří a průběžně formuje nadnárodní koncepce, odpovídající koncensuálním východiskům vztahu členských států k tvorbě prostředí, v němž se budou vytvářet a provozovat informační systémy a služby nejrůznějšího typu a zaměření.
6.1
Obecné zásady moderní informační politiky
O podstatě moderní, a je třeba zdůraznit demokratické informační politiky, existuje už obsáhlá literatura. Jak už bylo řečeno, existuje např. v nejvýznamnější současné mezinárodní informační a dokumentalistické organizaci FID specializovaný odborný orgán, který se problematikou informační politiky soustavně zabývá (speciální zájmová skupina FID/IIP). Americký autor Peter Hernon v roce 1989 charakterizoval informační politiku jako činnost založenou na souboru vzájemně provázaných zákonů a předpisů pro zvládání procesů přenosu informací v zemi a ovlivňující vlastní politiku, ekonomiku, sociální a technický rozvoj. Informační politika podle Hernona pomáhá nalézat východiska k posuzování různých vládních aktů vyvolaných rozhodovacími procesy. Forest W. Horton, také Američan, významný představitel FID, pak v roce 1998 v článku "What are national information policies" už posunul pojetí informační politiky na disciplínu, nikoli sice v pravém slova smyslu vědeckou, nicméně do značné míry rozhodujícím způsobem ovlivňující pokrok jednotlivých zemí, neboť vstupujeme do informační společnosti. "A nyní, v době vstupu světa do kybernetického prostoru a kdy každý stát čelí potřebám budování informační superdálnice a výstavby vlastní národní a regionálních informačních infrastruktur a jejich propojení do infrastruktur globálních, stává se informační politika pro moderní uvažování nepostradatelnou. Její absence vede ke stavu chaosu nejen v informační sféře, ale ve vlastní politice jako takové a ke ztrátám zdrojů nejen informačních, ale všech zdrojů vytvářených člověkem i přírodou." Touto uvedenou proklamací Horton uvozuje úvahy o charakteru moderní informační politiky. Ta se podle něho dnes zpravidla dělí na tzv. základní (basic) a na sektorově specifickou (sector specific). První její část obsahuje oficiální vládní stanoviska např. ke způsobu správy všech druhů informačních fondů, včetně jejich materiální a právní ochrany, dále k předpokladům maximální míry zpřístupnění těchto fondů, jejich archivaci a v neposlední míře také k metodám kontroly dodržování stanovených pravidel nakládání s informacemi. Sektorově specifická informační politika se pak zabývá optimalizací situace v informačních systémech a službách orientovaných podle jednotlivých odvětví národního hospodářství, jako je např. průmysl, obchod, životní prostředí, zemědělství aj. Je samozřejmé, že se jednotlivé státy a jejich vlády v pohledu na formy a metody konkrétní realizace informační politiky liší. V každém případě se však informační politika vždycky vztahuje k vytyčování programových cílů v následujících devíti oblastech: 1) Sociálně kulturní oblast, v níž se řeší zejména otázky demokratizace přístupu občana k informacím včetně poznatkového a kulturního bohatství země. 2) Legislativa vztahující se k otázkám ochrany duševního vlastnictví, v současnosti zejména s ohledem na prostředí elektronické komunikace a zpřístupňování digitálních dokumentů. 3) Právní ochrana fyzických osob, zejména ve vztahu k zamezení přístupu nepovolaných osob a institucí k osobním datům a na druhé straně pokud se týká důvěryhodnosti a autenticity informací soukromým osobám zpřístupňovaným. 4) Vztahové otázky mezi veřejným a soukromým sektorem, zejména z hlediska otevřenosti informačních zdrojů vytvářených institucemi v oblasti státní i místní správy a veřejnoprávních institucí pro soukromé podnikatelské subjekty. 5) Ekonomické a obchodní cíle, v jejichž rámci se stanovují obecná kritéria hospodářského chování informačních producentů a provozovatelů informačních systémů a služeb (zjednodušeně možno říci - co za peníze a co bezplatně).
6) Politika subvencování informačních institucí a knihoven jako poskytovatelů veřejných informačních služeb, včetně tzv. knihovnických zákonů, vztahujících se vesměs na instituce a služby v oblasti veřejného knihovnictví. 7) Technická a technologická úroveň informační infrastruktury i vlastních informačních systémů, na jejichž provoz má státní či regionální správa vliv. 8) Vlastní mocensko-politické cíle promítané do programových prohlášení o významu informací, např. že informace jsou "klíčovým zdrojem rozvoje státu" apod. 9) Oblast výchovy a vzdělávání informačních pracovníků. Navíc je vždycky v souvislosti se sledováním otázek informační politiky nezbytné respektovat skutečnost, že jde především o oblast formování vztahů, a to: a) vztah stát - občan, kdy na straně státu jde především o míru svobody občana v přístupu k informacím a na druhé straně v právu informace zveřejňovat, zatímco na straně občana jde kromě obou uvedených aspektů také o ochranu osobních dat, b) vztah státní správa - místní správa, kdy na obou stranách jde především o získání maximální míry informovanosti o všech aspektech správních procesů (z hlediska státní správy jsou potřebné údaje o místních strukturách podnikatelských aktivit, obchodu a služeb, z hlediska místní správy jde především o včasnou a přesnou informovanost o všech správních aktech vlády, které se v místní správě bezprostředně promítají), c) vztah veřejný sektor - soukromý sektor, v jehož rámci jsou řešeny otázky tržních či naopak netržních způsobů poskytování či získávání informací, které jsou generovány na jedné straně v garanci orgánů státní nebo i místní správy a na druhé straně provozovány třeba s dotacemi z veřejného sektoru soukromými podnikatelskými subjekty. Souhrnně je možno říci, že pojem "informační politika" se vyvíjí a samozřejmě podléhá vždy hlavním dobovým myšlenkovým proudům vztahujícím se k chápání světových vývojových trendů a pochopitelně vychází ze stavu technického pokroku, politického smýšlení i celkové ekonomické situace v zemi. V 90. letech, zejména v jejich 2. polovině, převládl v názorech na definování pojmu "informační politika" aspekt informatizace společnosti a konkrétně její vstup do informačního věku, symbolizovaném především internetem. Jedním z nejcitovanějších autorů zabývajících se teoretickými aspekty soudobé informační politiky na Západě, Ian Rowlands, definuje moderní informační politiku jako soubor zákonů a dalších právních regulativ, představujících politiku podpory a odstraňování zábran ve svobodné tvorbě, využívání, ukládání a šíření informací. Za zcela základní úlohu této politiky pokládá vytváření právního a institucionálního rámce, ve kterém se uskutečňuje formální informační výměna. Informační politika musí být podle Rowlandse samozřejmě pružná, dynamická a odpovídající měnícímu se okolí. Má se snažit o snižování nejistot, které jsou v oblasti společenské výměny informací přirozené. Základy současného pojetí informační politiky se formovaly zhruba na přelomu 50. a 60. let. Bylo to údobí na jedné straně charakterizované tzv. "studenou válkou" mezi sovětským blokem totalitních států a ostatním demokratickým světem, ale na druhé straně prudkým vědeckotechnickým rozvojem. Soupeření západních velmocí s Východem vyvolávalo především závody ve zbrojení a v tomto rámci také tlak na výzkum a vývoj. Soupeřilo se nejen ve vývoji zbraní (bohužel, zejména zbraní hromadného ničení), ale také v ovládnutí vesmíru. V obou těchto oblastech byla až do posledních let před pádem komunismu na přelomu 80. a 90. let soutěž dosti vyrovnaná. Na druhé straně se však postupně hlavním
proudem technického rozvoje v celosvětovém rozsahu stala výpočetní, později současně také komunikační technika. A v této oblasti se hlavní konkurenční boj odehrával už jen v rámci vyspělého demokratického světa mezi velkými počítačovými firmami a co do globálního rozvržení - mezi západoevropským subkontinentem, Severní Amerikou a prudce se rozvíjejícími východoasijskými zeměmi, které neovládla komunistická ideologie, v čele s Japonskem. Tyto politicko-ekonomické vztahy ovlivňovaly podstatnou měrou rozvoj informační sféry jako tentokrát už nezpochybnitelné základny zdárného rozvoje vědy a techniky. Souběžně se informační aktivity hlouběji prosazovaly i do ekonomiky a postupně ovládly moderní metodologii řídících procesů moderního managementu. Rozhodující vliv na vývoj informační sféry, postupně až do úrovně soudobého "informačního průmyslu", však měly právě v 60. letech vznikající aplikační možnosti počítačů nejen už jako počítacích strojů, ale jako strojů na zpracování informací. Mezníkem se pak stal vstup revolučně nové - třetí generace počítačů v roce 1964, reprezentovaných "rodinou" IBM 360. Ty umožnily poprvé uložení velkých databází na magnetické disky a jejich online zpřístupňování z telekomunikačně připojených terminálových stanic. Souběžně se ukládané informace daly pořádat do souborů, které se opět s pomocí výpočetní techniky (fotosazbou) tiskly a široce publikovaly. Na přelomu tisícíletí se navíc v informatizaci světa ve skutečně globálním pojetí souvislosti poznání a ekonomické prosperity vložily instituce, které mají starost o globální ekonomickou prosperitu tak říkajíc v popisu práce. Byla to zejména Světová banka, která se na konci 90. let začala angažovat v podpoře informatizace zejména rozvojových zemí. K tomu účelu založila program infoDev (Information for Development), jehož hlavním heslem bylo "Opening doors to the Information Revolution". Jde o globální program reagující na potřebu zemí třetího světa zavádět nové technologie, které mají napomoci jejich plné integraci do moderní informační ekonomiky vyspělého světa a zajistit přístup co nejširším vrstvám jejich obyvatelstva ke světovým informačním zdrojům. Mezi deklarovanými cíli programu infoDev nalezneme např. zajistit přístup rozvíjejícím se ekonomikám k relevantním informacím, které jsou objektivní a nezatížené konflikty různých zájmových skupin, rozšířit optimální postupy vedoucí k řešení problémů ekonomického rozvoje, vytvářet transparentní tržní prostředí, trvale snižovat chudobu, zlepšovat podmínky pro výchovu a vzdělávání, propagovat prostředky a metody ochrany životního prostředí, podporovat rozvoj telekomunikací a informačních infrastruktur, slaďovat národní statistické systémy, k čemuž byl vypsán Světovou bankou speciální strategický program PARIS (PArtnership In Statistics for development in the 21st Century). Začal závod nejvyspělejších států světa o ovládnutí nejen informační techniky, ale především informačních zdrojů a postupně také informačních trhů. Nastal čas uvědomění těchto států, jejich vlád a parlamentů o významu informací a o nezbytnosti ovlivňování rozvoje informačního sektoru jako jednoho z klíčů k úspěšnému hospodářskému rozvoji země. Přes větší či menší stupeň liberalizace a všeobecně vládnoucí svobodné tržní ekonomiky všech
hospodářsky vyspělých zemí se právě v informační sféře jejich vlády začaly v 60. letech angažovat jak podpůrnými, tak různými regulačními opatřeními, často znatelnějšími než v průmyslu a zemědělství. Souviselo to samozřejmě s už dříve vyloženými filozofickými, sociologickými a makroekonomickými myšlenkovými proudy, které se v tomto období začaly prosazovat. Bude zajímavé vyložit alespoň ve stručnosti poslední vývoj informační politiky a jejího odrazu ve formování informační sféry těch zemí (a také nadnárodních politickoekonomických uskupení), které současný svět ovládaný informacemi v rozhodující míře formují. Z toto hlediska jsou, zejména také pro naše chápání tohoto významného společenského fenoménu, rozhodující poznatky z vývoje informační politiky především v sousedním Německu. Ty pak mohou být konfrontovány s vývojem v obou dalších významných evropských zemích právě v informační politice – s Francií a Velkou Británií. Na druhé straně bude zajímavý částečný náhled na postup malých, ekonomicky vyspělých západoevropských zemí, s nimiž bychom se měli porovnávat. Nejvíce pozornosti však musí být věnováno dvěma nejvýznamnějším ohniskům celosvětového vývoje směřujícího k "informační společnosti", kterými jsou Evropská unie jako celek a na druhé straně Spojené státy americké.
6.2
Informační politika Spolkové republiky Německo
Německý stát je bezpochyby jedním z nejangažovanějších a také nejštědřejších společenských správních orgánů na světě, pokud se týká vztahu k rozvoji informační sféry ve všech jejích aspektech. Přitom rozhodující prostředky věnuje na rozvoj především konkrétních informačních (a také knihovnických) institucí, systémů a služeb, které jsou orientovány na vědu, výzkum, techniku, ale také jmenovitě na medicínu a právo. Hned v úvodu této kapitoly je třeba zdůraznit, že německá informační politika možno říci "těží" ze skutečnosti, že zde na vrcholné úrovni státní správy působí jako gestor rozvoje vědy a techniky a s tím spojeného rozvoje souvisejícího informačního sektoru Ministerstvo pro výzkum a technologie. Počátky současné německé státní informační politiky lze datovat do roku 1962, kdy Federální kontrolní úřad SRN podnítil jednání vlády o nových formách a způsobech zpřístupňování výsledků vědeckotechnického pokroku nejširší odborné veřejnosti, které by už měly být založeny na aplikacích výpočetní techniky. Z tohoto podnětu byl federální vládou založen Ústav pro dokumentaci ve vědě IDW (Institut für Dokumentation in Wissenschaft). Tato instituce, sídlící ve Frankfurtu, se od počátku přihlásila k významným německým vědeckým tradicím a její význam podtrhla garance nejen zmíněného ministerstva, ale také Společnosti Maxe Planka. Nicméně v jejím čele jako první ředitel stanul bývalý ředitel Pruské státní knihovny, Max Cremmer. Současně s IDW začalo působit Ústředí pro strojovou dokumentaci ZMD (Zentralstelle für Dokumentation), které se proslavilo vůbec první automatizovaně zpracovávanou národní bibliografií na světě (samozřejmě ještě v "marcovsky" nestandardizované formě na počítačích druhé generace, nicméně už s progresivními rejstříky KWIC (Key Word in Context) a jinými přínosnými prvky, které počítače už tenkrát přinášely. Dosti výjimečným způsobem se v podmínkách tržní ekonomiky a převahy soukromého podnikání stará o rozvoj informačních služeb spolková vláda SRN zejména z hlediska tvorby státních plánů a projektů. Do jisté míry to připomíná praxi, zavedenou v uplynulých letech ve východní Evropě, kde byl plán deklarován jako klíčový národohospodářský řídící nástroj. V
SRN se totiž už od sedmdesátých let vyhlašují víceleté, státem financované rozvojové programy. Už na konci 60. let se německá spolková vláda začala zabývat formami systematické podpory průřezově v celém oborovém a odvětvovém spektru působení informační a dokumentační podpory rozvoje. Do tohoto rámce byly začleněny i sociální a humanitní vědní obory. Spolu s Ministerstvem pro výzkum a technologie se spoluzodpovědnými resorty staly i zdravotnictví, zemědělství a samozřejmě hospodářství. Na přelomu 60. a 70. let se tato myšlenka konkretizovala v plánu, jehož cílem bylo konstituovat celkem 16 odvětvových "informačních a dokumentačních" systémů na celostátní úrovni, zasahující všechny spolkové země SRN. Odpovídalo to federální struktuře německého národního hospodářství. Plán byl pak dlouhou dobu připravován, až se v roce 1974 prosadil jako 4-letý celostátní německý Program spolkové vlády na podporu informací a dokumentace (Programm der Bundesregierung zur Förderung von Information und Dokumentation). Jádrem programu se stal projekt vybudování 16 odvětvových informačních středisek a navíc ještě 4 středisek specializovaných na meziodvětvové informace podle určitých druhů dokumentů nebo služeb. Tato střediska se dosud, i když se zdaleka nevytvořila a nebo třeba nedochovala všechna, označují zkratkou FIZ (Fachinformations Zentrum). Výstavba a provoz každého z těchto center bylo svěřeno do gesce určitému spolkovému ústřednímu orgánu státní moci - ministerstvu. Plán, označovaný také jako projekt nové německé informační infrastruktury, určil následující strukturu odvětvových a specializovaných informačních středisek v SRN: poř. č.
zaměření
1. Zdravotnictví, medicína, biologie 2. Potravinářství, zemědělství 3. Chemie 4. Energetika, fyzika, matematika 5. Hutnictví, kovy, kovovýroba 6. Přírodní zdroje, vědy o Zemi 7. Doprava, dopravní komunikace 8. Stavebnictví, architektura 9. Spotřební zboží 10. Ekonomie 11. Právo 12. Vzdělání 13. Sociální vědy 14. Humanitní vědy 15. Podpora rozvojových zemí 16. Elektrotechnika, strojírenství 17. Patenty 18. Vědecké informace 19. Životní prostředí 20. Normy
ministerstvo zdravotnictví zemědělství a lesnictví výzkumu a technologii výzkumu a technologii hospodářství hospodářství dopravy stavebnictví hospodářství hospodářství spravedlnosti vědy a techniky výzkumu a technologií výzkumu a technologií zahraničních věcí výzkumu a technologií spravedlnosti výzkumu a technologií vnitra hospodářství
Program předpokládal, že v uvedených informačních centrech budou zajišťovány všechny informační činnosti, funkce a služby, které byly už tehdy pokládány za "komplexní informační zabezpečení“ ať už odvětví, oboru nebo průřezové hospodářské nebo průmyslové
sféry určitým typem informací. Centra byla původně projektována jako samostatné instituce, složené z vědecké knihovny, dokumentačního útvaru vytvářejícího bibliografické, případně i faktografické databáze, studijně rozborového útvaru vydávajícího pro potřeby vrcholového managementu podniků i vládních autorit přehledové analýzy a syntetické situační zprávy, a v neposlední řadě z útvaru výpočetního centra (tehdy šlo o sálové počítače s relativně početným personálním vybavením), kde se všechna počítačově zpracovatelná data ukládala a vystavovala online pro uživatele především v německy mluvících zemích. To se však ukázalo jako koncepčně poněkud zastaralé. Uvedená představa byla překonána vývojem, který směřoval k budování a využívání celosvětových systémů databázových center budovaných zejména v USA, ale také ve Velké Británii, Francii a navíc ještě mezinárodními organizacemi, jako byly např. ESA (European Space Agency) nebo IAEA (International Atom Energy Agency). Také dokumentovat na národní odvětvové úrovni světovou literární produkci se ve světle už tehdy existujících světových magnetopáskových služeb, produkujících už ve standardizované počítačové formě dokonalou dokumentaci (bibliografie s důkladnou indexací, zpravidla doplněnou abstrakty a někde i referáty) všech významných monografií, periodik a také "šedé literatury" v globálním rozsahu velkými producenty, jako byly např. CAS, Engineering Index, World Patent Index apod., se ukázalo jako efektivní jen ve výjimečných případech. Ty přicházely v úvahu, jestliže šlo o výrazně německá specifika (např. právo a legislativa, některá průmyslová odvětví, humanitní vědy, teritoriálně zaměřené ekologické problémy apod.). Tak se stalo, že z původního programu se v 70. letech ve Spolkové republice realizovala pouze jeho část. I ta však významným způsobem ovlivnila nejen celkovou úroveň informačního zabezpečení vědy a technického rozvoje v Německu, ale možno říci i v celé západní Evropě a částečný vliv měla i v celosvětovém rozsahu. Zasloužily se o to zejména tehdy vzniklé německé systémy databázových center, které dosud výrazným způsobem spoluvytvářejí světový informační průmysl. Jde zejména o systém STN International, dnes už komerční instituce a jedno z nejvýznamnějších a v globálním rozsahu působících databázových center. Vyvinulo se z původního FIZ INKA v Karlsruhe, orientovaného na stavebnictví a architekturu, které převzalo také garanci nad informacemi pro odvětví strojírenství a jaderných oborů. Významnou úlohu sehrálo dále dosud převážně na státním rozpočtu závislé databázové centrum DIMDI (Deutsches Institut für Medicinische Dokumentation und Information) orientované obecně na vědy o životě, zejména však samozřejmě na medicínu. V souvislosti s realizací programu se původní IDW transformoval na Společnost pro informace a dokumentaci GID (Geselschaft für Information und Dokumentation), která se zabývala především otázkami automatizace informačních systémů a dokonce sama na krátký čas provozovala ve svém výpočetním středisku online informační služby, jako malé národní databázové centrum. Hlavními důvody, proč první německý program rozvoje vlastní informační a dokumentační sféry nebyl z relativně významné části realizován, se kromě už uvedených světových trendů v počítačovém zpracování a šíření informací, staly: resortní roztříštěnost správy a garancí nad výstavbou informačních center typu FIZ, odpor vydavatelské sféry, která se obávala komputerizace produkovaných informačních zdrojů na úkor tisku a klasických nakladatelských struktur, včetně knižního obchodu, změna vládní orientace po volbách v průběhu realizace programových cílů směrem k liberalizaci ekonomiky.
Přes tyto dílčí neúspěchy byly na léta 1978 až 1981 a poté na údobí 1982 až 1984 iniciovány ještě dva vládní podpůrné programy, orientované podobně jako první německá informační "čtyřletka". Navíc se však vlivem tehdejšího pokroku ve výpočetní technice a také nutnosti překonávat jazykové bariéry alespoň mezi němčinou a stále všeobecněji převládající angličtinou začaly z vládních prostředků dotovat projekty strojového překladu a také databáze obsahující plné texty dokumentů. Zvláštní pozornost byla také věnována databázím, které Němci na rozdíl od anglosaského světa explicitně označují jako "faktografické", zachycující formalizovaným způsobem např. data o podnicích, výrobcích, službách apod. Ani tyto programy, vedené do poloviny 80. let, nebyly splněny. Tentokráte se na jejich průběhu podepsala dočasná hospodářská recese, ale současně také měnící se technické a technologické prostředí informačních systémů. Navíc se vzhledem k prosazování státních zájmů na úkor podnikové sféry na programech nezúčastnila ještě v dostatečné míře soukromá podnikatelská sféra. Nicméně myšlenka masivní státní podpory německého informačního průmyslu nezanikla a v 80. letech se opět za vlády křesťansko-demokratické koalice federální vláda už intenzívně zabývala zabezpečením informační podpory především vědy, vzdělávání a technického rozvoje. Začaly se ovšem také už znatelně projevovat potřeby národní podpory na poli informačních trhů, obdobně jako trhů v jiných hospodářských odvětvích, a jejich ochrany před světovou konkurencí. V tomto směru se pak SRN zapojila velmi intenzívně do odpovídajících programů, organizovaných nejprve Evropskou hospodářskou komisí a posléze Evropskou unií (budou ještě dále představeny). V 80. letech se už výrazně projevovaly např. subvence spolkové vlády SRN, a to především v hospodářství velkých západoněmeckých databázových center. K této skutečnosti je možno uvést několik zajímavých čísel. Např. jeden z největších provozovatelů dialogových informačních služeb v SRN, kterým se stal DIMDI, měl na svůj provoz v první polovině 80. let roční rozpočet zhruba 25 miliónů DM. Z toho byly získány od platících uživatelů ze SRN i ze zahraničí pouhé 3 milióny DM. Zbytek rozpočtu byl vyrovnáván západoněmeckou spolkovou vládou. Přitom toto databázové centrum vystavovalo už v té době zhruba 25 miliónů záznamů ve více než 30 bázích dat a už za rok 1983 vykázalo celkově 19 tisíc hodin využívání z terminálových stanic (tzv. connect-time). Dotazy uživatelů sídlících mimo území SRN představovaly z tohoto množství téměř padesátiprocentní podíl. V roce 1986 však již dosáhlo příjmů, které ze 35,6% vyrovnávaly jeho rozpočet, který činil kolem 22 miliónů DM. Přitom pouze 65% uživatelských smluv DIMDI vlastní organizace a soukromé osoby v SRN a zbývajících 35% představují zahraniční uživatelé. V poslední době se DIMDI orientovalo na zvýšení schopnosti zajišťovat informacemi výzkumy související s chorobou AIDS, na které bylo spolkovou vládou uvolněno 135 miliónů marek. Celkové využití DIMDI se ke konci 80. let odhadovalo na 48 tisíc hodin connect-time, což bylo o 22% více než např. v roce 1986, kdy došlo dokonce i k nárůstu o 32% oproti předchozímu roku. Původně (po DIMDI) druhé největší západoněmecké databázové centrum - FIZ-INKA - bylo až do jeho integrace s širší světovou informační službou, pracující dnes pod názvem STN International, soběstačné jen z jedné pětiny a 80% jeho rozpočtu opět kryla finanční podpora spolkové vlády SRN. Ta se dále vztahovala kromě uvedených dvou největších především na již od počátku 80. let pracující centra FIZ Technik, GID, Hoechst a CMS (Coordinierte Management Systeme) ve Frankfurtu, DBI (Deutsches Bibliotheksinstitut) v Berlíně, VWD (Vereinigt Wirtschaftsdienste) v Eschbornu, INFAS (Institut für Angewendte Sozialwissenschaft) a JURIS v Bonnu, DATEV (informace o daňové problematice) v Norimberku a ještě další, malé provozovatele dialogových informačních služeb.
Z uvedených systémů dosáhl pravděpodobně nejvýznamnějšího postavení JURIS. K jeho vývoji a provozování byla v roce 1986 založena soukromá společnost JURIS GmbH, které stát svěřil gesci zveřejňování veškeré německé státní legislativy i judikatury ve formě online přístupných databází plných textů dokumentů. Navíc se aktuální právní dokumenty prostředky této společnosti vydávají na CD-ROM. V současné době je zde elektronicky zpřístupňováno jak německé, tak i tzv. evropské právo, neboli legislativa Evropské unie. Relativně nejúspěšnějším se stal v pořadí 4. program spolkové vlády Německa na léta 1985 až 1988, nazvaný prostě "Fachinformation Programm der Bundesregierung" (Vládní program pro odborné informace). Jeho hlavním cílem bylo posílit postavení produktů německého národního hospodářství ve všech resortech na světových trzích, a to cestou lepší informační vybavenosti německých firem pro boj se zahraniční konkurencí. V rámci tohoto programu vznikly nové "faktografické" informační systémy, jako např. soubor databází firem Beilstein a Gmelin v chemii, PATDPA Německého patentového úřadu, PATOS (speciální systém zpřístupňování patentových informací v němčině podporovaný koncernem Bertelsmann) a jiné. Ve spolkových zemích bylo s vládní dotací založeno celkem 134 zprostředkovatelských informačních kanceláří, jejichž úkolem bylo přivést podnikatele k využívání dostupných německých, ale i světových informačních zdrojů. Rozvinula se spolupráce informačních institucí a vědeckých knihoven s obchodními komorami a na druhé straně s akademickou sférou univerzitních výzkumných a vývojových základen. Spolkové ministerstvo hospodářství dokonce po čtyři roky dotovalo provoz regionálních studoven patentové literatury pro místní výzkumné a vývojové ústavy a firmy. V roce 1986 vyhlásil německý ministr spravedlnosti Hans Engelhard otevření patentového databázového systému podporovaného vládou a obchodní komorou SRN s cílem zpřístupňovat bázi dat o veškerých patentových dokumentech v SRN od roku 1968. Cena jedné hodiny využívání báze z terminálové stanice byla stanovena na 250 západoněmeckých marek. Navíc mohl uživatel na vyžádání po telefonním spoji získat telefaksimile kteréhokoli z vyhledaných dokumentů pouze s několikaminutovým zpožděním. Projekt byl dotován vládou ve výši 11 miliónů marek. Západoněmecká obchodní komora do systému až dosud dodává navíc bázi dat o společnostech, které v SRN působí, a o výrobcích, které produkují. Pátý program rozvoje vědeckoinformačních činností a služeb v Německu byl vyhlášen ministrem pro výzkum a techniku SRN dr. Czermakem v roce 1990. Jeho trvání bylo stanoveno na pět let (do roku 1994) a byl spolkovou vládou dotován ve výši 2,2 miliardy DM. Hlavní věcné zaměření tohoto programu bylo stanoveno na základě studie vytvořené düsseldorfskou konzultační firmou Kienbaum GmbH v roce 1988, která zároveň zhodnotila výsledky předchozího informačního programu SRN, ukončeného v roce 1988. Koncepce vycházela ze skutečnosti, že se do určité míry podařilo aktivizovat podporu německých producentů informačních databází ukládaných na počítačových médiích a současně také podporu provozovatelů systémů dialogového zpřístupňování těchto i zahraničních bází dat obsahujících vědecké a technické informace. Bylo dosaženo až 30% průměrného ročního nárůstu objemu služeb těchto německých systémů oproti "pouze" 18% nárůstu, zaznamenávanému ve druhé polovině 80. let v USA. Daný německý pětiletý rozvojový program se zaměřil především na podporu tzv. informační infrastruktury. Tou byla míněna síť soukromých vydavatelství a obchodů s publikacemi a tentokráte také síť vládou podporovaných 16 vědeckoinformačních center (FIZ) a vědeckých knihoven. Síť německých FIZ má byla dotována z programu částkou převyšující 700 milionů DM a vědecké knihovny měly obdržet dokonce 777,3 miliónu DM. Cílem podpory FIZ bylo především zvýšení kvality a zrychlení frekvence aktualizace bází dat, které zpřístupňují, aby se zvýšila jejich schopnost samofinancování. Zatímco v roce 1985 činil podíl státních a jiných
subvencí do těchto center v průměru 75% jejich rozpočtu, v roce 1989 to již bylo pouze 55%, přičemž tento trend program podpořil. Vedoucí pracovníci FIZ byli speciálně školeni v marketingových metodách. Značné podpory se z tohoto programu dočkaly německé vědecké knihovny. Z prostředků jeho jednotlivých projektů došlo k zavádění moderních knihovnických automatizovaných systémů. Budovaly se kooperativní katalogové systémy a také i systémy pro akvizici a výpůjční služby. Zejména se začaly zavádět systémy elektronické objednávky primárních dokumentů jako součást dialogových služeb při vyhledávání literatury v databázových centrech. Elektronické zpřístupňování informací, zvláště pak elektronické publikování, bylo subvencováno programem ve výši přes 90 milionů DM. Začala éra vstupu informačních a knihovnických služeb do globální sítě internet. Na německých univerzitách se do výuky postupně zavádělo školení studentů v dialogovém vyhledávání informací v databázových centrech z terminálových stanic. Z různých vědeckovýzkumných programů je věnováno vždy zhruba 1% na úhradu takto zajišťovaných výukových programů. Na podporu terminálového způsobu vyhledávání informací se účastníkům tříletého studia na vysokých školách začaly vydávat speciální poukázky (vouchery), které jim zlevní dialogové vyhledávání v databázových centrech zhruba o 50%. Navíc se do škol, v první řadě vysokých zaváděl přístup k internetu. Na výzkum nových metod a technologií v informačních a knihovnických službách, zejména na vývoj integrovaných multimediálních informačních systémů, bylo vyčleněno přes 130 milionů DM. Relativně nejmenší částka naproti tomu zbyla na vývoj systémů strojového překladu. Přes odpor zejména rozpočtové sféry informačních a knihovnických služeb bylo i nadále podporováno největší německé databázové centrum - STN International. Z prostředků tohoto programu byla navíc vybudována 3 výcviková střediska pro jeho dialogové využívání v bývalé NDR a instalováno zde bylo k tomu účelu 130 jeho terminálových stanic. Poslední vládní programové opatření v 90. letech bylo vyhlášeno 14. srpna 1996. Vznikl rozsáhlý program nazvaný "Informace jako surovina pro inovace" (Information als Rohstoff für Innovation) a jeho projekty byly naplánovány až do roku 2000. Řízení programu bylo tentokráte svěřeno Úřadu spolkového kancléře pro nakladatelství a knihovny. Hlavním koncepčním východiskem se stala zpráva pro spolkovou vládu nazvaná "Info2000 - německá cesta do informační společnosti". Vytyčeny byly následující 3 cíle programu, na který byly naplánovány prostředky ze spolkové německé pokladny v celkové výši 1,9 miliardy DM: 1) vytvoření digitalizovaných fondů plných textů dokumentů ve všech oblastech vědy, techniky, ekonomiky a kultury, 2) vytvoření infrastruktury pro přímou komunikaci mezi autorem, čtenářem a nakladatelem a nalezení nové úlohy informačního zprostředkovatele - knihovníka, resp. informačního pracovníka, 3) přesun větší části informačních služeb a informačních produktů na tržní - komerční mechanismy jejich tvorby, provozu a zpřístupňování, aby i zde byly náklady uhrazovány v maximální míře jejich koupí a nikoli bezplatným poskytováním. Jde zejména o iniciativy jednotlivých ústředních úřadů a na druhé straně spolkové vlády na podporu účasti německých subjektů provozujících informační a knihovnické služby v programech Evropské unie. Stále jsou relativně značné prostředky věnovány na podporu tvorby německých počítačových databází. Zatímco ještě v předchozích programech se tato pomoc soustřeďovala na vytváření různých faktografických bází dat a na podpůrné prostředky pro jejich využívání, prosazuje se ke konci století podpora zejména tvorbě sítí, ať už vědeckých a odborných knihoven a jejich elektronických souborných katalogů, sdílené katalogizace a bezpapírové akviziční agendě, nebo přímo budování elektronických knihoven
digitálních primárních dokumentů. Zároveň se podporují systémy typu DDS (Document Delivery Systems) neboli dokumentových dodavatelských služeb, založených na přenosu dokumentů z databází plných textů za úhradu poplatků včetně copyrightových náležitostí přímo na klientské stanice uživatelů. Výzkumné a vývojové projekty posledního německého informatizačního programu se soustřeďují zejména na čtyři vytčené programové linie, a to: a) zpřístupnění celosvětových informačních zdrojů pro co nejširší okruh německých občanů a k tomu účelu vytváření "uživatelsky vlídných" rozhraní informačních a knihovnických systémů, b) rozvoj elektronického publikování a spolu s tím stále ještě publikování tištěných dokumentů, c) podpora přístupu malých a vědeckotechnickým informacím,
středně
velkých
soukromých
podniků
k
d) privatizace informačních služeb. Kromě uvedených vládních podpůrných programů jsou významné i dílčí projekty podpory rozvoje informačních služeb, např. cestou pomoci nevýdělečným organizacím, jako jsou školy, různými firmami, působícími v informačním průmyslu. Ze snadno pochopitelných důvodů se německá státní informační politika pokládá v odborných knihovnických a informačních kruzích i dalších zemí, včetně naší, za dosud nepřekonaný vzor. Byla to také ona, která jako jedna z prvních na evropském kontinentu schválila implementaci německé verze kryptografie pro účely tzv. elektronického podpisu, nezbytného pro veškeré formy elektronicky provozovaných právních, obchodních i dalších transakcí. Stalo se tak 2. června 1999 a současně s tímto rozhodnutím spolková vláda Německa vyjádřila přání, aby se tento způsob podpisu stal podkladem pro standardizaci v celoevropském měřítku. V souladu s německou vládní politikou směřující na přelomu století ke skutečně masovému přístupu obyvatel k informačním prostředkům založeným na internetu a telematice, vyhlásil Deutsche Telekom od roku 2000 výrazné slevy především pro mládež. Při komunikaci ze stanic připojených mimo školu, tedy při libovolném zájmovém "surfování" po internetu mezi 14.00 až 18.00 platí německé děti a mládež v rámci speciálního tarifu T-ISDN XXL paušál pouhou 1 DM. Německé školy však získaly tímto opatřením pro výuku přístup k internetu zcela zadarmo. Bylo vypočítáno, že se tím Deutsche Telekom ročně ochudí až o 125 milionů DM, nicméně zdá se, že situace ve společnosti vstupující do informačního věku a snažící se následovat USA, které jsou, jak bude ještě dále uvedeno, ještě mnohem dále než Evropa, je to nezbytností, zejména právě ve vztahu k nejmladším generacím. Pravděpodobně nejvýznamnějším samostatným projektem, za nímž nestála německá vláda, ale soukromá společnost, a to už na počátku 90. let, se stala akce německé pobočky firmy IBM Deutschland, která se v roce 1990 významným dílem účastnila výzkumných a vývojových prací, prováděných německými vysokými školami i výzkumnými ústavy a laboratořemi. Německé organizace používaly ještě v té době v relativně značném rozsahu techniku IBM a z jejich výzkumů profitovala tato americká počítačová firma různými formami protihodnot. Poskytuje dosud např. německým vysokým školám také své přední vědecké pracovníky, kteří zde vedou semináře a zčásti také přednášejí. V uvedeném roce šlo o 200 pracovníků firmy IBM, kteří na německých vysokých školách působili jako lektoři při výuce v oborech souvisejících s výpočetní technikou. Stejný počet představovaly také různé kooperační dohody mezi IBM Deutschland a německými akademickými, resp. vědeckovýzkumnými organizacemi. Součástí této spolupráce se stalo i vzájemné využívání
informačních zdrojů a informačních systémů, kterými obě strany disponují. Na základě této spolupráce se v německém akademickém světě začala využívat informační technika firmy IBM včetně špičkových aplikačních programových systémů pro zpracovávání a využívání informací a také pro účely komunikace informací. Např. zde účinně dosud působí ENC (Europaische Zentrum für Netzwerkforschung), patřící IBM Deutschland. Mezi nejnovější projekty na konci 90. let patří především systém MeDoc (multimedia Electronic Document), který organizuje německá Geselschaft für Informatik se sídlem v Bonnu. Podílí se na něm významnou měrou ještě známé centrum FIZ INKA v Karlsruhe a vydavatelství Springer Verlag v Berlíně. V rámci tohoto projektu se koordinovaně vytváří elektronická knihovna multimediálních dokumentů, zatím v oboru informatiky. Na základě zkušeností z jakéhosi modelového řešení takového informačního zdroje mají být vytvářeny digitální multimediální knihovny i v ostatních oborech lidského poznání. Navíc se mimo celoněmecké informatizační programy v jednotlivých spolkových zemích ke konci století prosazují nové projekty kooperace knihoven při vytváření systémů souborných katalogů a současně s nimi i digitalizovaných fondů zejména periodik, které slouží k zajištění moderních služeb typu DDS. mezi nejvýznamnější jejich představitele patří systémy JASON, který na vyžádání poskytuje elektronické kopie článků z více než 120 tisíce titulů periodik, dále systém TIBQUICK 2000, zaměřený obdobnými službami jako JASON na celou oblast technických oborů, nebo systém SUBITO, jehož název připomíná italský výraz pro rychlost, pružnost a operativnost a který je opět zaměřený na elektronické objednávání a dodávání dokumentů, v tomto případě jak článků z periodik, tak i celých vědeckých monografií, především disertačních a habilitačních prací, výzkumných zpráv a sborníků z konferencí. V neposlední řadě do tohoto okruhu projektů náleží zřejmě největší současný souborný katalogu periodik na světě ZDB (Zeitschriftendatenbank), obsahující podle statistiky z roku 1998 přes 906 tisíc titulů. Mezi nejnovější projekty, které jsou na počátku 21. století v Německu předmětem jednání spolkové vlády, patří nové způsoby organizace knihovních fondů, odpovídající postupující digitalizaci a možnostem telekomunikačního přístupu k téměř neomezeně rozsáhlým informačním zdrojům z kterékoli lokality této ve všech směrech vyspělé země. Vychází se z tendence budování elektronických knihoven nejen na bázi digitalizace fondů stávajících klasických "kamenných" knihoven, ale také z trendu elektronického publikování a navazujícího přímého telekomunikačního zpřístupňování. Tak vznikla myšlenka vybudování "Elektronické národní německé knihovny". Její existence se jeví jako naprosto logické pokračování tradic německého knihovnictví, které se vždy opíralo o pochopení mocenských struktur pro podporu veřejného národního, resp. státního knihovnictví v čele s velkými a významnými národními knihovnami. Problémem, s nímž se výstavba a správa zcela elektronické knihovny v prostředí prudce se vyvíjejících jak technických, tak softwarových prostředků, na nichž je a bude provoz takového systému založen, budou muset její provozovatelé neustále vyrovnávat, je průběžná transformace jak její databáze, tak uživatelského rozhraní na nové metody, jak jsou a budou vyvíjeny a také standardizovány. Knihovna by měla v budoucnu obsahovat jednak digitální verzi veškerých fondů stávajících dvou národních německých knihoven a navíc ještě veškeré publikace, které už budou existovat pouze v digitální podobě. Logickým předpokladem, o němž se v souvislosti s touto německou knihovnou hovoří, je představa také celosvětové generální elektronické knihovny, na kterou může aspirovat jako pravděpodobně nejvhodnější kandidát Kongresová knihovna USA. Významnou úlohu v německé informační politice sehrávají profesní organizace, a to zejména ty, které jsou zaměřeny na pracovníky vědeckých a odborných knihoven a profesní
organizace informačních pracovníků. V roce 2000 na kongresu "Informace a veřejnost" v Lipsku došlo k významnému, možno říci dějinnému posunu v pojetí profese, někde nazývané "Bibliothekar" a jinde "Informationsberuf". Na uvedené konferenci, které se zúčastnilo přes 3700 knihovníků a informačních pracovníků, došlo ke sloučení do té doby působících organizací, a to BDB (Berufsverband Information Bibliothek) a DGI Deutsches Geselschaft für Deutsches Bibliothekaren) do jedné společné organizace BIB (Berufsverband Information Bibliothek) s téměř 8 tisíci členy. Organizace se hlásí k podpoře rozvoje informační vědy a pokroku v knihovnicko-informačních službách. Nejvýznamnějším referátem se stalo vystoupení profesora Rainera Kuhlena z univerzity v Kostnici, který ve svém referátu formuloval 11 tézí, které vymezují nový pohled na úlohu informační profese a informačních činností v moderní (německé) společnosti: 1. Informační trhy jsou součástí standardních komerčních aktivit společnosti, ale současně také příspěvkem k veřejnému vědění bez komerčních aspektů. 2. Z informací je třeba vytvořit znalosti a vědění, které je nejvýznamnějším faktorem úspěšného chování jednotlivce i organizace. 3. V informační společnosti se stává informační průmysl motorem veškerého podnikání. 4. Vědě a vědeckým pracovníkům musí být zajištěn bezbariérový přístup k informačním zdrojům. 5. Politikové a administrativní pracovníci musí zvýšit racionalitu své práce cestou intenzívnějšího využívání odborných informací. 6. Budoucí občanská samospráva musí vycházet i z možnosti elektronické komunikace, která zajišťuje přímou účast občanů v politice. 7. Historická paměť - znalost minulosti - je i v informačním věku příkazem kulturnosti společnosti. 8. Na všech stupních vzdělávání musí být zajištěna příprava ke znalosti a schopnosti ovládat prostředky přístupu k potřebným informacím. 9. Informační politika státu musí vykazovat naprostou transparentnost. 10. Instituce zabývající se odbornými informacemi se musí transformovat v souladu s požadavky informačního průmyslu až na základě transparentní, veřejné a konsensem uzavřené diskuse zainteresovaných subjektů. 11. Informační sektor je třeba vybavit infrastrukturou, která by napomáhala dosáhnout vytčené politické cíle informatizace společnosti. V tomto duchu se odvíjí diskuse i v dalších německých prostředcích komunikace odborných názorů na současné výzvy, které vycházejí z procesu informatizace společnosti v globalizujícím se světě. Akcent se zde klade na rozšiřování možností přístupu všech občanů i k odborným informacím. V souhrnu je možno konstatovat, že Spolková republika Německo představuje svojí informační politikou skutečně typický příklad, jak vlády hospodářsky vyspělých západoevropských zemí v posledních desetiletích prosazovaly pokrok v dnes nejvýznamnějším hospodářském sektoru. Německo věnuje i po sjednocení obrovské finanční částky nejen do rozvoje průmyslu a služeb v bývalé NDR, ale stále se zde stát podílí relativně vysokými dotacemi do informačního průmyslu, vzniklého v 70. a 80. letech v jeho západní
části. Jak DIMDI nebo STN International, tak zejména dnes elektronické knihovnické služby mohou počítat s trvalou státní podporou. Typický pro celou Evropu je v SRN také "dualismus" rozlišující profesně i terminologicky oblast knihovnictví a z dokumentalistiky se vyvíjející oblast informační. Typickým příkladem tohoto myšlení je paralelní existence DIMDI a Ústřední vědecké lékařské knihovny přímo v Kolíně nad Rýnem. Přitom "ústav pro dokumentaci a informace" se s touto "knihovnou" překrývá minimálně v bibliografických zpracovatelských činnostech. Rozdíl mezi knihovnictvím a dokumentalistikou je patrný při sledování oborové orientace informačních služeb. Zatímco v humanitních, sociálních oborech a v akademické sféře jde vesměs o knihovny, v průmyslu a exaktních vědách se prosazuje většinou dokumentalistika. Je zřejmé, že v obou případech jde o překrytí jak základních knihovnických procesů, jako je akvizice, katalogizace a bibliografie, přičemž v dokumentační sféře se už analytická anotovaná bibliografie nazývá dokumentace a tvorba bibliografických soupisů na vyžádání se nazývá rešeršní činností. Co obě oblasti odlišuje, je bezesporu odvození všech služeb pouze od dokumentu v knihovnictví a naopak nebibliografické informační služby, založené na faktografických databázích a také studijně rozborové služby jsou výhradní doménou dokumentalisticky orientované informační oblasti (bez ohledu na skutečnost, že její původní pojmenování je odvozeno právě od dokumentu). Na přelomu století se v německém odborném informačním tisku znovu začala diskutovat úloha státu v rozvoji informační infrastruktury zejména v souvislosti s rozvojem vědy a techniky. Např. Jörg Tauss shrnul v roce 1999 násady, které by pro německou informační politiku měly platit při vstupu do 21. století, do následujících 14 bodů: 1) Informační trh není jen ryze komerční záležitostí. V oblasti vědy, výzkumu a vzdělávání jde především o výměnu poznání, tedy o oblast, kde se běžná komerční kritéria uplatňují s velkou obtížností. 2) Data a informace jsou intelektuálním kapitálem, který se uplatňuje v ekonomice stále globálněji a nelze mu už stavět do cesty jakékoli státní či územní hranice. 3) Klíčem k rozvoji vědy a techniky v globalizujícím se světě je informační ekonomika, resp. informační pojetí ekonomiky států i nandnárodních ekonomicko-politických seskupení. 4) I když informace jako takové nemohou podléhat měření kvantitativními metodami, informační produkty musí být oceňovány v reálných měřítcích moderního obchodu. 5) Německo se musí přizpůsobit skutečnosti, že moderní státy světa se snaží pro informační trhy vytvářet podmínky už na centrální úrovni. 6) Pro zachování přístupu národní vědecké komunity ke komerčně zpřístupňovaným informačním zdrojům a informačním produktům je nezbytná podpůrná účast státu. 7) V rámci státní informační politiky by se měly podporovat také různé formy tzv. "přímého publikování", kterým se rozumí přímá výměna vědeckých poznatků prostřednictvím online publikování na internetu. 8) Platí pravdivost předpokladu, že lepší využívání odborných informací zvyšuje kvalitu a efektivitu činnosti státních i místních správních orgánů. 9) K přímému využívání informačních zdrojů musí být postupně vytvářeny také příslušné podmínky pro vzdělávání co nejširší veřejnosti.
10) Vědeckoinformační politika státu musí reflektovat mimo jiné také kulturní aspekty vědy a vzdělanosti. 11) V souvislosti s naplňováním představy o vstupu civilizace do "informační společnosti" je nezbytné pamatovat i na speciální vzdělávání pedagogů v oblasti práce s informacemi. 12) Vědeckoinformační systémy se stávají stále transparentnější především z hlediska mezinárodního transferu poznatků. 13) Soustava odvětvových informačních center FIZ, která byla vládou SRN budována už v 70. letech již neodpovídá moderním nárokům na informační zabezpečení vědeckotechnického rozvoje a musí se přebudovat především vzhledem k postupující komercionalizaci informačních služeb. 14) Vzhledem k novým evropským koncepcím musí být přestavěna celá německá vědeckoinformační infrastruktura. Je zřejmé, že stát, ve kterém hluboce zakořenilo vědomí o jeho odpovědnosti za národní vědeckotechnickou politiku a spolu s ní také vědeckoinformační politiku, neváhá ani v nových, velmi komercionalizovaných ekonomických podmínkách budování a provozování vědeckoinformačních systémů, vynaložit úsilí ve směru dobudování celé informační infrastruktury, odpovídající novým koncepcím, které se prosazují v Evropské unii, jejímž je významným členem. Podobné tradice v rozvoji informační sféry jako Německo lze sledovat také ve druhé nejvýznamnější "kontinentální" evropské zemi - Francii. Oproti SRN zde nicméně existují jistá specifika, která jsou pro pochopení celé západoevropské informační politiky významná.
6.3
Informační politika Francie
Jednoznačné vymezení dokumentalistiky a na ní navazující informační oblasti má ve Francii daleko hlubší kořeny než v Německu. Stalo se tak především díky jazykové spřízněnosti s Belgií, kde leží v podobě Otletem a La Fontainem založené světové organizace dokumentalistů a informačních pracovníků - FID kolébka moderní, nadnárodní informační politiky. Už v roce 1899 vzniklo v Paříži vedle Mezinárodního bibliografického ústavu spolu se Společností pro podporu průmyslu také jakési bibliografické ústředí, označené jako BBF (Bureau Bibliographic de France). Zde se soustředila spolupráce na tvorbě MDT a také na metodologii tehdy progresivních dokumentačních metod práce. Za těmito aktivitami stála dodnes uznávaná osobnost generála Hippolita Sebarta, zakladatele francouzské moderní informační školy. V roce 1905 publikoval BBF 1. francouzské vydání MDT a do začátku 1. světové války se tato klasifikace rozšířila do všech významných technických knihoven velkých podniků a vysokých inženýrských škol ve Francii a také francouzsky mluvících zemí. Pozoruhodného vývojového stupně dosáhla Francie už v údobí mezi oběma světovými válkami. Jako vůbec v první zemi na světě zde byl vedle klasických vědeckých institucí typu akademií a velkých univerzit (připomeňme Sorbonu) a také národních knihoven založen už ve dvacátých letech ústřední státní orgán pro koordinaci a zejména také podporu výzkumu ve vědě a technice ONRSI (Office National de Recherches Scientifiques et Industrielles). Tato vládní instituce se stala hlavní iniciátorkou vzniku celé dokumentalistické profese ve Francii, orientované na analytické zpracovávání odborné literatury ve všech oblastech lidského
poznání. V roce 1931 byla již založena Unie francouzských dokumentačních pracovišť UFOD (Union Francaise des Organismes de Documentation) a o tři roky později - v roce 1934 - vzniklo první francouzské informační ústředí ve vědeckém ústavu pro ekonomii a sociální vědy - Centre de Documentation d’Institut Scientifique des Recherches Economiques et Sociales. Jeho zásluhou se stala právě Francie hostitelkou 1. světového dokumentačního kongresu v roce 1937. Bezprostředně po osvobození Francie z fašistické okupace za 2. světové války se dokumentalistická informační komunita soustředila na obnovu středisek v průmyslu. V roce 1944 byla založena asociace už nejen pro dokumentaci, ale na prvním místě pro informační činnosti, s názvem AID (Association d’Information Documentaire). Stala se předchůdkyní dnešní významné celonárodní francouzské asociace ADBS (l’Association des professionnels de l’information et de la documentation) sdružující jednotlivé pracovníky a instituce působící ve velmi široké sféře informačních a dokumentačních služeb. Ta se ve Francii, podobně jako je tomu v Německu i v dalších evropských zemích, vymezuje vedle knihovnických služeb jako specifická profesní oblast. Oproti Německu se však ve Francii datuje nástup moderní státní informační politiky po 2. světové válce zhruba o 10 let později. Příčinou může být skutečnost, že se zde vlastně moderní koncepce a organizace informačních služeb ve vědě, technice i ekonomice tradují od předválečného období a že ani v 60. letech nebylo nezbytné činit nějaká zvláštní opatření na podporu těchto činností. Do současného pojetí informační politiky, založeného na podpoře tvorby především informační infrastruktury v prostředí počítačových sítí a rozvíjejícího se informačního průmyslu vstoupila Francie v 70. letech. Podstatnou úlohu zde hrála myšlenka maximální demokratizace přístupu obyvatelstva k počítačovým informačním zdrojům a službám, jejímž výrazem se stala celostátní datová síť budovaná s vysokými vládními dotacemi už od první poloviny 70. let. Francouzský národní program informatizace společnosti byl založen v době, kdy britská pošta zahájila přípravu tehdy relativně izolovaného systému Prestel. V roce 1972 byly veřejnosti poprvé převedeny laboratorní prototypy systému, který byl v pozdějších letech realizován pod názvem Télétel, resp. Minitel, spolu se vznikem tehdy nového pojmu telematických služeb. Myšlenka vytvoření masového videotexového systému s řadou návazných služeb ve Francii vznikla v CNET (Centre National d’Etude des Télécommunications), v jehož laboratořích se také technologie a technika budoucího systému vyvíjela. Jádrem projektu bylo vyvinutí velmi levného obrazovkového terminálu, připojitelného na běžnou francouzskou telefonní síť, který by se dostal do takřka každé francouzské domácnosti, vlastnící telefonní stanici. Souběžně se začal vyvíjet ve výzkumném útvaru CNET zárodek budoucích telekomunikačních a informačních služeb. V roce 1975 byly na tomto základě zahájeny první videotexové služby ve Francii, známé pod názvem Antiope. V témže roce vyhlásilo ředitelství francouzských telekomunikací Direction Générale des Télécommunications, dnes nazývané France Telcom, program "telefon do každé domácnosti". Během 7 let do roku 1982 bylo v jeho rámci instalováno 14 miliónů telefonních linek. V roce 1975 byly navíc zahájeny služby francouzské veřejné datové sítě Transpac. Dalším impulzem rozvoje francouzské informační sféry se stala "Zpráva pro francouzského prezidenta o informační společnosti a důsledcích pro Francii", zpracovaná v roce 1978 pracovní skupinou francouzského národního koordinačního ústředí pro vědu a technický rozvoj CNRS (Centre National de Recherches Scientifique), které vzniklo na základě předválečného ONRSI. Zpráva vyvolala intenzivní státní podporu ve výstavbě především telekomunikací jako základní platformy rozvoje komplexní informatizace národního hospodářství.
Tehdejší francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing se stal skutečně osvíceným zastáncem informatizačního směru ve vývoji země. Svědčí o tom mimo jiné jeho dodnes citovaný zahajovací projev na mezinárodním kolokviu "l’Informatique et societé", uspořádaném v Kongresovém paláci v Paříži roku 1979. Tehdy se tento politik plně postavil za názor, že "informatizace disponuje silou, která pomáhá překonávat tři významné bariéry: institucionální omezenost, hranice izolující navzájem jednotlivé technické obory a exkluzivitu specializací". Konstatoval, že "informatizovaná společnost pak přinese nový způsob dorozumívání mezi lidmi a národy" a na závěr zdůraznil, zejména pro další vývoj ve Francii významnou premisu, že "pro další vývoj informatizace společnosti má rozhodující význam spolupůsobení a tím synergie výpočetní a telekomunikační techniky a technologie". Hlavní podpůrné aktivity státu se ve Francii nadále soustřeďovaly především na výstavbu národní telekomunikační infrastruktury. Jejím hlavním, až do roku 1998 monopolním představitelem, je France Telecom. Působil už v 70. letech jako DGT (Direction Générale des Télécommunications) - výkonný orgán veřejné správy pro telekomunikační sítě a jejich služby. V roce 1978 zavedl ve Francii jako v jedné z prvních evropských zemí veřejnou datovou síť Transpac na bázi protokolu X.25, neboli přepojování paketů. Podle statistik z roku 1989 činil roční obrat jeho obchodní činnosti 100 miliard franků, přičemž investováno bylo 300 miliard a na výzkum byly věnovány 4 miliardy franků. Pozoruhodný v té době byl také počet 55 tisíc jeho pracovníků, ovšem také počet obhospodařovaných linek (26 miliónů). Projekt komplexních telematických služeb se ve Francii začal realizovat nejprve jako experiment omezený na vybranou regionální oblast severního příměstského okruhu Paříže, Vélizy. V letech 1981 až 1984 se ve zdejší moderní urbanistické lokalitě instalovala zařízení pro využívání Télételu ve vzorku 2.500 domácností. Na počátku se projektu zúčastnilo, v té době experimentálně, 190 různých dodavatelů informačních služeb, kteří byli ochotni uhradit náklady na elektronické publikování různých informací na svých hostitelských počítačových systémech. Sledována byla frekvence využívání jednotlivých služeb, mezi které náležely publicistické informace právě tak, jako např. zábavné počítačové hry, výchovné a výukové programy, programy kulturních zařízení a další zdroje poučení i zábavy. Bylo zjištěno, že v průměru na jednu domácnost byly souhrnně tyto služby využívány 90 minut měsíčně. Od roku 1984 se začalo s rozšiřováním a postupným zprovozněním lokálně omezeného experimentu Télétel po celé Francii. Aby se podnítil zájem obyvatelstva na účasti v projektu v úloze uživatelů, vybavených příslušným terminálovým zařízením, rozhodlo se ředitelství francouzských telekomunikací zpřístupnit telefonní seznamy namísto tištěných pouze formou telematických služeb a francouzské ministerstvo pošt a telekomunikací zajistilo finančně možnost bezplatného pronájmu terminálů. Jak ukázaly tehdejší průzkumy, zájem o jejich zakoupení i při relativně velmi nízké ceně zhruba 600 franků a dostupnosti velkého sortimentu telematických služeb, které již byly nabízeny, by byl mezi francouzským obyvatelstvem minimální. Avšak na základě přijatých opatření došlo k velmi prudkému rozšíření služeb a jejich využívání. Již v prosinci 1985 vlastnilo terminál k Télételu 1,3 miliónu domácností, za rok se tento počet zvýšil na 2,2 miliónu, v prosinci roku 1987 to již byly 3 milióny a v květnu roku 1988 3,5 miliónu francouzských domácností. Přitom na počátku roku 1988 bylo bezplatné dodávání terminálů zastaveno. Nadále bylo zavedeno nájemné ve výši 5 franků měsíčně za již získané materiály. Za informační a jiné telematické služby, které má při využití této techniky francouzský občan k dispozici, se platí zvlášť. Od poloviny 90. let, kdy se telematický systém Minitel transformoval technologicky na dnešní internetovské multimediální prostředí WWW, se počet uživatelů odhaduje na více než 30 milionů, přičemž počet terminálů, resp. dnes klientských stanic včetně tzv. kiosků, tj. na veřejných místech instalovaných jednoduchých terminálů, dosahuje téměř 10 milionů.
Nejznatelnější obrat v ekonomice související se systémem Télétel - Minitel byl zaznamenán v rozmezí let 1988 a 1989. V tomto údobí čtyřnásobně vzrostly příjmy firem, které jeho prostřednictvím poskytovaly své informační služby, a to na celkový objem více než 100 miliónů dolarů. Podle rozboru provedeného v roce 1990 službou IMO (Information Market Observatory - bude o něm ještě pojednáno v souvislosti s informatizačními projekty Evropské unie) dosáhl v roce 1989 celkový objem využívání služeb Télétel ze stanic Minitel i z různých typů osobních počítačů ve funkci inteligentních terminálů, kterých bylo dohromady již zhruba 5 miliónů, více než 86 miliónů hodin. Jedna čtvrtina tohoto objemu připadla na běžné denní informace a zábavné hry a pětina na zjišťování telefonních čísel v elektronicky zpřístupňovaných telefonních seznamech. V roce 1990 vlastnilo stanice Minitel už více než 85% malých a středních francouzských firem. Télétel představoval ve sledovaném období 80% objemu využívání všech videotexových služeb v zemích tehdejšího Evropského společenství. Roční nárůst připojených terminálů přesáhl 11% a objem provozu vlastního databázového systému se zvyšoval ročně o 12%, přičemž o 16% rostl počet nových služeb. Ten v 90. letech dosahuje téměř 20 tisíc. Ještě v první polovině 90. let zaznamenal Télétel nový rozkvět, podporovaný nejen zájmem soukromých provozovatelů komerčních informačních služeb, ale také francouzskou, v té době ještě socialisticky orientovanou vládou. Do roku 1995 se počet terminálů (minitelů) zvýšil na téměř 7 milionů a jen do online telefonního seznamu bylo vykázáno 776 milionů dotazů. Díky rozšíření standardů v rámci ISDN (integrované služby digitálních sítí) ve francouzských telekomunikacích se začaly uplatňovat také videotelefonní přenosy, elektronické nákupy na kreditní karty po této síti. Postupně se celý tento původní videotexový systém transformoval do dnešní podoby plně využívající internetovské webové prostředí. Souhrnně můžeme celou etapu vývoje systému Télétel - Minitel označit jako významný předstupeň dnešních internetovských multimediálních systémů založených na programovém prostředí WWW. Je pozoruhodné, že už v této informační technologii, rodící se na počátku 70. let původně ve Velké Británii v podobě systému Prestel (bude o něm ještě pojednáno v souvislosti s vývojem britské informační politiky), se objevila myšlenka integrace domácího telefonu, počítačových databázových systémů a televize. Sociolog Daniel Bell označil francouzský videotexový systém v Harward Business Review v roce 1979 jako technologii, která uvede lidstvo do "informační společnosti". V souvislosti s rozvojem telematických videotexových informačních služeb systému Télétel v 80. letech se ve Francii vytvářely i příslušné legislativní normy, vztahující se ke zveřejňování informací v elektronické formě. Nejprve byl (v roce 1982) vydán zákon, který specifikoval pojem a náležitosti dialogového charakteru práce s informačními databázemi, zpřístupňovanými veřejnosti prostřednictvím videotexové služby. Následně, v roce 1986, vyšel zákon, vyžadující na provozovateli jakékoli elektronické informační služby předběžné ohlášení jejího provozování a deklaraci jejího obsahu (obsahu báze dat, na jejímž základě je služba realizována) z hlediska ochrany obecných principů pro zveřejňování informací. Podle dekretu z 1. 9. 1987 mohly být ve Francii telematické služby využívány i v privátních telekomunikačních sítích a také v sítích, označovaných tehdy jako VAN (Value Added Networks), neboli sítě, které kromě standardního přenosu dat přinášejí uživateli ještě některé návazné informační služby (dnes vstoupily internetem do globálních komunikačních funkcí). Právě tak, jako vydavatelství, nakladatelé a různé tiskové agentury, musely i videotexové služby stanovit za obsah zveřejňovaných informací a typy služeb odpovědnou osobu ve funkci "ředitele pro zveřejňování". Provoz služeb podléhal od počátku autorskému právu copyright, vztahujícímu se na veškeré informační soubory v dialogově zpřístupňovaných bázích dat. Od roku 1985 jím byly chráněny také soubory aplikačních programů, které se při
provozu videotexových služeb používaly. Na druhé straně se povinností provozovatele videotexové služby stalo uvádět při zpřístupňování každého informačního souboru, resp. báze dat, plný název jejího producenta a jméno jeho ředitele pro zveřejňování. Už tehdy ve Francii platilo, že se na veškerá data a informace, které se zpřístupňují v dialogovém režimu, vztahují zákony platné pro jakékoli písemné a tištěné materiály, které jsou určeny k publikování. Šlo zejména o tzv. tiskový zákon, jehož verze, odpovídající také potřebám videotexového elektronického publikování, byla ve Francii vydána v roce 1981. Tímto systémem legislativních úprav se francouzská vláda snažila v relativně značném předstihu před ostatním světem překlenout rozdíly mezi tradičním a elektronickým zveřejňováním informací jakéhokoli druhu a účelu. Podobně jako německá, také francouzská vláda věnovala v uplynulých desetiletích značnou pozornost a také finanční prostředky s cílem posílit informační zabezpečení národnímu rozvoji vědy a techniky, a to cestou státem dotované výstavby veřejných vědeckoinformačních institucí. Na rozdíl od SRN se však ve Francii položil důraz na regionální kritérium rozvržení celé sítě vědeckoinformačních center. V roce 1979 začala působit speciální ministerská komise nazvaná MIDIST (Mission Interministerielle de l’Information Scientifique et Technique), přeměněná v roce 1985 na DIST (Direction pour l’Information Scientifique et Technique). Tento koordinační orgán sdružoval zástupce jednotlivých ministerstev a jiných francouzských ústředních orgánů státní moci a koordinoval výstavbu celkem 19 regionálních "agentur" ARIST (Agencies de Recherches Information Scientifiques et Techniques) pro podporu vědeckoinformačních služeb v decentralizovaných oblastech Francie. Kromě regionálních vědeckoinformačních agentur byla pak v 80. letech ve Francii, obdobně jako už v 70. letech v SRN, budována v rámci vládních programů síť odvětvových a specializovaných vědeckoinformačních center. Na odvětvové úrovni tak vznikla střediska: Název odvětvová střediska INSERM CIMA CEDOCAR INRIA BRGM IFP INRA CNEXO CATED IFT CNIC EDF IFE AFDIN specialzovaná střediska INPI AFNOR SOC-DOC
Věcné zaměření medicína - jakási obdoba německého DIMDI boj s rakovinou vojenství výpočetní technika geologie nafta, petrochemický průmysl zemědělství oceanologie stavebnictví textilní průmysl chemie elektrotechnika energetika jaderné obory patentové informace normalizace služby běžných adresných rešerší (SDI) pro všechny obory a specializace
Francie byla jednou z prvních evropských zemí, která včas zachytila nástup trendů výstavby komerčních veřejných online vědecko-informačních služeb v podobě velkých databázových systémů, jako byly v první polovině 70. let Dialog koncernu Lockheed Missiles and Space Company, BRS nebo ORBIT (původně System Development Corporation). Z podnětu francouzské vlády byly zahájeny práce na zavedení dialogových informačních systémů v centru nazvaném Télésystćmes Questel. V roce 1978 vznik tohoto centra (datovaný pak na červen 1979) inicioval CNRS a francouzská vláda investovala do jeho výstavby už v roce 1979 2,25 miliardy franků. Současně bylo pod přímým řízením CNRS ve městě Nancy založeno národní francouzské vědeckoinformační centrum INIST (Institute National d’Information Scientifique et Technique) s úkolem zpracovávat a v tištěné i elektronické podobě vydávat důkladně anotovanou a indexovanou bibliografii francouzské a celosvětové literární produkce ve všech oborech vědy, techniky a medicíny. Tak vznikly dvě významné polytématické dokumentační databáze Pascal a Francis, vydávané původně jako magnetopáskové služby a vystavované online nejen ve francouzském databázovém centru Télésystćmes Questel. Navíc se díky novým zákonům vztahujícím se na zpřístupňování informací o podnikatelských subjektech nejen státní správě, ale veškeré veřejnosti, vytvářejí pod vládním dohledem speciální registry i analytické informační fondy (např. plných textů výročních zpráv podniků), které jsou součástí neuvěřitelně širokého spektra informačních zdrojů původního Télételu (Minitelu). Např. mezinárodně zpřístupňovaná databáze SCRL French Companies Financial Profils obsahuje více než 600 tisíc plných textů bilančních zpráv francouzských podniků a je aktualizována dvakrát ročně. Zdárný rozvoj této vědeckoinformační a ekonomické větve informačního průmyslu ve Francii byl pak podmíněn především následujícími faktory: vlivem vysoké úrovně telekomunikací ve Francii bylo dosaženo už v sedmdesátých letech možnosti přístupu uživatelů do více než 2 tisíc různých bází dat, zpřístupňovaných databázovými centry v západní Evropě i ve Spojených státech; francouzská vládní informační politika se snažila zajistit, aby zpřístupňované báze dat pro francouzské uživatele byly co do obsahu, formy a určení značně diverzifikované a přinášely co nejširší sortiment informačních zdrojů - od bibliografických po numerická vědecko-technická data, údaje o firmách i plné texty dokumentů, které byly s postupem doby stále více ukládány v pamětech hostitelských počítačů, resp. serverů databázových center; kromě numerických databází nabízejí francouzské databázové systémy také speciální programové vybavení, které uživateli umožňuje různé vědeckotechnické výpočty, statistiky a modelování včetně konstrukcí různých prognóz; některé textové báze dat umožňují zkvalitnění výkonu různých klasických profesí, zejména v oblasti legislativy a medicíny; mimořádně širokého rozsahu uplatnění dosáhly videotexové služby a tudíž značné rozšíření terminálových stanic Minitel mezi francouzským obyvatelstvem dával už v 80. letech předpoklad podstatně většího procenta uživatelů také dialogových informačních služeb ve vědě a technice ve francouzské odborné veřejnosti, než tomu bylo v ostatních evropských zemích; prostřednictvím tohoto videotexového systému byl francouzským uživatelům usnadněn přístup také do databázového centra Télésystćmes Questel; významným dílem k uplatnění dialogových informačních služeb přispěla také ještě dlouho před nástupem internetu dobře fungující francouzská veřejná datová síť Transpac, propojená s obdobnými komunikačními systémy v dalších
západoevropských zemích a se systémy, zajišťujícími efektivní přenos dat se Severní Amerikou. Kromě vědecko-informační sféry se socialistická francouzská vláda a jmenovitě prezident François Mitterand angažovala v 80. i 90. letech také ve veřejném knihovnictví. Kromě prestižního projektu výstavby nové Národní francouzské knihovny se zejména ve druhé polovině 90. let začaly budovat automatizované knihovnické sítě a jako jejich základní články souborné katalogy. Nejvýznamnější z nich - CCFr (Catalogue Collectif de France) je budován od roku 1990 v rámci výstavby nové Národní knihovny. Do roku 1995 proběhla pro účely jeho založení retrokonverze katalogů 54 městských a 32 univerzitních knihoven. Z takto vytvořeného základu celkem zhruba 3 milionů záznamů se tento souborný katalog dále rozšiřuje s předpokladem do roku 2000 dosáhnout počtu 14 milionů záznamů. Je zajímavé, že v předem stanovených principech jeho výstavby, jako je partnerství, integrovaný a bezplatný přístup a priorita lokačních a identifikačních funkcí, se explicitně vylučuje úloha věcného vyhledávání dokumentů. K programům výstavby evropské informační infrastruktury se Francie přihlásila výrazně v roce 1994. Tehdy vydal France Telecom pod vedením ředitele Geralda Theryho a z iniciativy ministra pro komunikace Alaina Carignona "Zprávu o superhighway" s návrhem dlouhodobého strategického plánu s výhledem až do roku 2015. Počítá se s účastí všech francouzských institucí, firem i domácností na internetu a s masivní výstavbou vysokokapacitních optoelektronických komunikací. Přestože na rozdíl od ostatních západoevropských států došlo k liberalizaci v provozování datových sítí už v roce 1986, byly opět v roce 1995 vydány nové telekomunikační zákony, reflektující rozhodnutí Evropské unie o totální demonopolizaci v této oblasti v členských státech od 1. ledna 1998. Ve Francii má tradičně silné zastoupení ve všech informačních aktivitách veřejný sektor. Vychází se z politické koncepce Mitterandova etatistického nazírání na rozvoj vědy a vzdělávání obyvatelstva a důraz je už od 70. let kladen současně na rozvoj veřejného knihovnictví, ale současně také na nemalé státní dotace tzv. "dokumentalistické" větve. Ta je spojena se státní vědeckou politikou. I po ukončení Mitterandovy politické správy a po nastoupení pravicovějších proudů ve francouzské politice tento vliv státu na rozvoj veřejného vědního a vzdělávacího sektoru viditelně neoslabil. S tímto sektorem je pochopitelně neodlučně spojen také sektor veřejných vědecko-dokumentačních služeb a institucí, které je provozují. Ústředním orgánem státní správy je v tomto směru velmi silné francouzské ministerstvo pro vzdělání, výzkum a technologie. To řídí a samozřejemě také financuje relativně velký počet vědeckovýzkumných, vzdělávacích a s nimi také informačních institucí, společně označovaných zkratkou ESPIT (établissements publics à caractère scientifique et technique). V čele celé soustavy institucí spadajících do okruhu ESPIT je už zmíněné vědecké řídící centrum CNRS. Do jeho koordinační působnosti spadá 84 univerzit, 14 výzkumných ústavů a 4 pedagogické vysoké školy. Řízení a koordinace vědeckoinformačních a dokumentačních (včetně knihovnických) služeb v rámci této soustavy institucí je rozděleno na dva "subdirektoráty": 1) Sous-Direction les bibliotheques et de la documentation - sem spadají také všechny vysoké školy, 2) Mission de la culture et de l'information scientifique et technique et des musés. Významnou finanční podporu stále získává ústřední francouzská vědeckoinformační instituce - INIST. Toto centrum se také rozhodující měrou podílí (pokud ne přímo v řídící roli) na
nejvýznamnějších projektech grantového typu, které ministerstvo pro vzdělání, výzkum a technologie vypisuje. V poslední době lze uvést např. projekt státem dotovaného přístupu vědeckých pracovníků a akademické univerzitní obce k elektronickým verzí vědeckých časopisů v chemických oborech na základě smlouvy mezi INIST a vydavatelstvím Elsevier. Na druhé straně se francouzská vláda už od poloviny 90. let nikterak významně neangažuje v oblasti všeobecné podpory digitalizace v běžných občanských aktivitách. Zde ponechává iniciativu regionálním správním orgánům a společenským organizacím. Od přelomu tisícíletí se prosazuje úloha francouzské vlády v oblasti informační politiky zejména v následujících směrech: 1) systematické vytváření prostředí kompetivity subjektů podnikajících v informačním průmyslu, 2) podpora tzv. "univerzálních" veřejných informačních služeb typu Télétel, ovšem už v internetovské verzi, 3) povzbuzování inovačních proudů v informační a telekomunikační technice a jejich implementace v konkrétních informačních službách, podpora telematických služeb, 4) organizace veřejných debat a diskusí o problémech vývoje lidstva k informační společnosti, 5) liberalizace informačních trhů, 6) budování vysokorychlostních komunikačních spojů až do domácností pro účely jejich komunikace s multimediálně pracujícími servery na internetu, 7) financování tvorby a zpřístupňování veřejných informačních zdrojů i za cenu deficitu státního rozpočtu. Souhrnně je možné francouzskou informační politiku charakterizovat jako mimořádně reflektující význam telekomunikací jako základu informatizace země a hlavního zdroje úspěšného rozvoje veřejných informačních služeb. Zároveň se ve Francii projevuje (obdobně jako v sousedním Německu) zřetelný dualismus dokumentalisticko-informační a knihovnické sféry. První z těchto jejích oblastí jsou věnovány nesrovnatelně větší finanční částky ze státního rozpočtu oproti snad všem ostatním zemím světa. Francie udržuje vedle rozsáhlé a bohaté sítě veřejných knihoven v čele s nově vystavěnou národní knihovnou a navíc s např. dalším kulturním (a také významným knihovnickým stánkem) v pařížském Centre Pompidou, také velmi kvalitní systém národní dokumentace celosvětové produkce dokumentů ve všech oborech vědy, techniky a ekonomiky v podobě služeb provozovaných centrem INIST. Francouzská vláda se vždycky v posledních desetiletích k podpoře veřejných informačních systémů a služeb explicitně hlásila a hlásí. V tomto směru se výrazně liší od dlouhá léta vládnoucí pravicové, konzervativní správy další z nejvýznamnějších západoevropských zemí - Velké Británie.
6.4
Informační politika Velké Británie
Britské vnímání informačního světa se poněkud liší od ostatní - kontinentální Evropy. Vlivem především shodného národního jazyka se blíží poněkud více pojetí americkému, zejména např. právě v nerozlišení knihovnické a dokumentalistické sféry a setření jejich kontinentálního dualismu i v terminologii. Instituce, které evropané, a to nejen na západě kontinentu, označují jako dokumentační nebo vědecko-informační centra, jsou v celém
anglosaském světě nazývány knihovnami, ovšem s příslušným epitetem: buď jako "special libraries" či "research libraries", pokud jde o knihovnicko-informační centra a útvary výzkumných, vývojových i výrobních organizací a podniků, nebo "academic libraries", pokud jde o vědeckoinformační útvary a knihovny vysokých škol. Kromě okruhu informací ve vědě, výzkumu a technickém rozvoji a také samozřejmě v celé, ve Velké Británii zvláště kvalitní síti veřejných a školních knihoven ve všech, i odlehlých lokalitách, se pozornost ústředních orgánů státní správy a legislativy soustřeďuje především na soustavné vytváření právního rámce tvorby, zpracování a šíření informací všeho druhu. Tato aktivita, na rozdíl od dříve zkoumaných západoevropských zemí, z hlediska angažovanosti vlády ve Velké Británii zřetelně převažuje nad koncipováním, vyhlašováním a také placením státních informačních programů. Na druhé straně jsou však ze státního rozpočtu bohatě dotovány všechny veřejné knihovny a také jejich informační činnosti. Velká Británie sice nemá instituci nazvanou "národní informační centrum" nebo ze státních prostředků udržovaná odvětvová a specializovaná informační centra např. typu FIZ. Jejich funkce je však zcela uspokojivě zastoupena a v některých případech i kvalitněji vykonávána celým komplexem služeb národní knihovny Velké Británie - British Library. Tato instituce vznikla v 70. letech tohoto století postupným slučováním ústředních vědeckých knihoven v Londýně a Britské národní bibliografie jako původně samostatné organizace se sídlem v Brightonu. Provozuje současně nejen knihovnické, ale také bibliografické a informační služby v celém rozsahu, včetně vlastního databázového centra BLAISE (British Library Automated Information Service) a také vpodstatě průmyslového systému dokumentových dodavatelských služeb v podobě BLDSC (British Library Document Supply Centre) se sídlem v Boston Spa. Vědeckotechnické informační služby jsou britskou vládou už od druhé poloviny 60. let podporovány pouze vypisováním grantů, orientovaných především na výzkum a vývoj nových metod a informačních (i knihovnických) technologií. Tak se na přelomu 60. a 70. let etablovala významná škola vývoje a aplikací nových metod indexace, ať už systematické nebo předmětové, respektující možnosti, které poskytovala už v té době výpočetní technika. Tzv. London Classification Group, soustřeďující významné osobnosti knihovnického a informačního oboru (např. B. Vickery, D. Foskett, S. Coates, D. Austin a jiní) vypracovávala v rámci vládní zakázky novou klasifikaci na bázi Ranganathanova facetového třídění a Britská bibliografie vyvíjela speciální metodu předmětového indexování dokumentů v rámci už standardizovaného formátu typu MARC, nazvanou PRECIS (PRECoordinated Indexing System). V souvislosti s integračními a koordinačními aktivitami v té době právě ve Velké Británii vznikla myšlenka jednoznačného označování všech edic monografické literatury, dnes všeobecně přijatým systémem Standardního čísla knihy, ovšem nyní už mezinárodně rozšířeným - ISBN (International Standard Book Number). Počátky moderní britské informační politiky, orientované nejprve na podporu prestiže informačních aktivit, sahají do roku 1948, kdy londýnská vědecká královská společnost Royal Society of London uspořádala akci nazvanou "Conference on Scientific Information". Zde byly formulovány zásady nejen informačních služeb ve vědě, ale také vědeckého zkoumání informačních systémů a služeb. Na druhé straně se britské oficiální kruhy věnovaly jako první v Evropě propracování legislativy týkající se ochrany osobnosti před zveřejňováním diskrétních údajů. V roce 1984 byl zde přijat zákon "o ochraně dat" řešící ochranu osobních i firemních informací. Stal se vzorem pro pozdější formování legislativy dnešní Evropské unie.
Významnou úlohu sehrály britskou vládou alespoň částečně v začátcích dotované činnosti veřejnoprávní organizace Aslib. Zde se vytvářel prostor zejména pro rozvoj informační vědy a postupně se pod odbornou garancí Aslib vydávaly nejen odborné časopisy, ale také hlavní současná bibliograficko-dokumentační databáze pro knihovnictví, bibliografii a informační vědu LISA (Library and Information Science Abstracts). Díky vládou vytvářenému příznivému legislativnímu prostředí pro rozvoj nejen státem dotovaných, ale zejména soukromých informačních služeb, se ve Velké Británii na rozdíl od všech ostatních evropských států vyvinuly velké světové informační systémy, srovnatelné jen s americkými. V této souvislosti je možné jmenovat například produkci významných dokumentačních systémů, jako je v tištěné formě Engineering Index a jeho počítačová databázová forma COMPENDEX, zasahující prakticky všechny inženýrské obory, v patentové oblasti nejkvalitnější světová databáze World Patent Index, vydávaná původem britskou firmou Derwent nebo největší světová informační agentura Reuters. Všechny tyto informační systémy a služby pracují jako hospodářské subjekty, zcela nezávislé na státních příspěvcích. I když se významné správní a reorganizační kroky, vyvolané sice odbornou veřejností, ale realizované pod vedením britské vlády, uskutečňovaly v okruhu institucí označovaných jako knihovny a také jejich protagonisté, ve velké míře také členové London Classification Group, byli zaměstnanci knihoven, přesto nesl příslušný vládní orgán, který tyto akce zastřešoval, název neobsahující označení, vedoucí do knihovnictví. Veškerá rozhodující opatření, ať už to byl vznik British Library, zavedení povinného registračního číslování knih britskými nakladateli nebo vypisování grantů na řešení aktuálních odborných problémů, včetně např. automatizace Britské národní bibliografie jako vůbec první na světě po americké Kongresové knihovně na bázi komunikativního formátu MARC, zajišťoval už v 60. letech vládní orgán nazvaný OSTI (Office for Scientific and Technical Information). Za první významný vládní akt směřující ve Velké Británii k posílení vědomí nutnosti formulovat národní informační politiku lze považovat zřízení skupiny Multimedia Industry Advisory Group při britském ministerstvu obchodu a průmyslu. Na to následovala v roce 1995 iniciativa Parlamentního úřadu pro vědu a technologie k vybudování vládní telekomunikační sítě GTNet (Government Telecommunication Network), která by umožnila větší průchodnost komunikace velkých objemů informací a dokumentů na úrovni ústředních orgánů státní správy. Teprve až v roce 1995 byla pro účely speciálních vládních podpůrných akcí a programů, orientovaných na kooperaci britského knihovnictví v rámci Evropského společenství, vytvořena UK’s Library & Information Commission. Z jejího podnětu byl pak v roce 1997 vypsán pro veřejné knihovny velkorysý program nazvaný "New Library". V jeho rámci se veškeré veřejné knihovny zapojují do jednotné sítě na bázi internetu s maximálním využíváním možností příslušných počítačových a komunikačních funkcí. Jde zejména o sdílenou katalogizaci, tvorbu souborných katalogů, resp. účast ve světovém souborném katalogu WorldCat amerického systému OCLC, ale zejména zvýšené využívání britské hlavní dokumentové dodavatelské služby BLDSC po internetu. V rámci tohoto programu se má vytvořit možnost přeškolit na nové technologie a organizaci knihovnické práce zhruba 27 tisíc pracovníků britských veřejných knihoven. K rozhodujícímu kroku směrem k informatizaci britské státní správy došlo v červnu roku 1996. Stalo se tak u příležitosti předložení vládní zprávy "Information Society Agenda for Action in the United Kingdom" v Sněmovně lordů. Tento dokument, zpracovaný v Aslib a navrhující vybudování superprůchodné telekomunikační "informační dálnice", byl k dispozici
už také v elektronické formě na WWW. Na jeho základě se dosud spíše akademicky orientované britské internetové sítě JANET (Joint Academic Network), resp. SuperJANET, otevřely a staly se běžně dostupnými pro průmyslové a obchodní podniky. V roce 1996 se také na základě podpory opět ministerstva obchodu a průmyslu zrodila celostátní akce s názvem "Information Society Iniciative", v jejímž rámci vložila britská vláda do různých inovačních programů v oblasti výpočetní a telekomunikační techniky, plánovaných na léta 1996 až 2000, 35 milionů Liber. Vzniklo tak mimo jiné více než 50 lokálních podpůrných středisek pro zavádění internetu a na něm založených podnikatelských aktivit. Tato akce byla navíc podpořena v roce 1997 vznikem občanské iniciativy pod názvem CoPI (Coalition for Public Information), která plošně propaguje význam amerického projektu Globální informační infrastruktury a tzv. Informační dálnice (o nichž bude ještě podrobně pojednáno v souvislosti s informační politikou USA). Důsledná informatizace státních i místních správ se velmi zintenzívnila také díky nastoupivší labouristické vládě ve Velké Británii na konci 90. let. V roce 1998 byl vládou vypsán nový informační program s názvem BIG (Better Information for Government), orientovaný, jak už z názvu vyplývá, na přizpůsobení metod správy země globálním trendům, včetně informatizačního úsilí společných řídících orgánů Evropské unie pod heslem "směrem k informační společnosti". Program BIG zasahuje podle propočtů prováděných při jeho koncipování do práce zhruba půl milionu zaměstnanců v ústředních orgánech státní správy a vůbec v centrální administrativě Spojeného království a dokonce několik milionů pracovníků v resortních orgánech decentralizovaných v jednotlivých lokalitách a také samozřejmě v orgánech místní správy. Program v říjnu uvedeného roku schválil britský parlament a na jeho materiální podporu se zavázaly přispět nejen britské, ale také americké významné firmy a organizace, angažující se v informačním průmyslu, jako např. provozovatel online služeb významného světového databázového centra Dialog Corporation, producent pravděpodobně nejrozšířenějšího softwarového databázového systému Oracle nebo známý výrobce především kopírovací techniky Xerox. Svojí orientací se program BIG blíží obdobným vládním aktům prosazovaným už od začátku 90. let prezidentem a viceprezidentem USA Billem Clintonem a Abertem Gorem (bude o tom dále podrobně pojednáno). Ve Velké Británii se v této souvislosti vytyčilo heslo "Vytvořit vzdělanou a stále se vzdělávající společnost". Na základě doprovodných projektů programu BIG se předpokládá, že po roce 2000 se bude účastnit až 66% obyvatel v dospělém věku prostřednictvím už digitální televize, připojené k internetu,různých programů celoživotního vzdělávání. Hlavní proud rozvoje informačních aktivit, včetně oblasti systémů a služeb vědeckých a technických informací se ve Velké Británii prosazuje buď mimo sféru spravovanou vládními institucemi, nebo způsobem, umožňujícím částečné subvence do privátního sektoru z pozice centrálních orgánů státní správy. Ve druhém případě, zejména v poslední době, je často tato státní podpora orientována na projekty elektronického publikování dokumentů a jejich zpřístupňování v akademické a výzkumné sféře. Jádrem těchto aktivit jsou však zpravidla soukromé organizace. Např. na přelomu tisíciletí se v tomto směru začalo v Anglii uvažovat o možné podpoře přímé komunikace mezi konečným uživatelem a nakladatelstvím, které publikuje elektronické dokumenty na vlastním serveru Internetu. Protože však dosud nelze počítat s masovým ovládnutím potřebných dovedností při online vyhledávání těchto informačních zdrojů uživateli, vstupují do komunikačního informačního procesu namísto knihoven a středisek vědeckých informací zprostředkovatelské firmy.
Jedním z projektů, který se ve Velké Británii uplatnil hned na začátku 21. století, je vládou sledovaná služba nově vzniklé firmy Ingenta (název je odvozen z latinského "ingens" znamenající obrovský, rozsáhlý), založené vědeckými pracovníky, absolventy univerzity v Cambridge. Ta se specializuje na tvorbu internetového portálu, který vytváří inteligentní počítačovou podporu konečného uživatele více než 20 elektronických knihoven na www. Britská vláda finančně subvencuje speciální část systému zpřístupňování těchto informačních zdrojů nazvanou Freeserve, a to pro akademickou a vědeckovýzkumnou sféru. Znamená to bezplatný přístup, navíc s podporou uživatelsky vlídného rozhraní, pro vysoké školy a výzkumné instituce financované z veřejných prostředků. Programově nelze informační politiku ve Velké Británii soustavně sledovat. Jde spíše o jednotlivá, často izolovaná opatření vládních orgánů a na druhé straně organizovaných profesních aktivit různých knihovnických a informačních sdružení, spolků a společností. V tomto směru je třeba ještě např. zmínit pro celý informační svět významnou sérii každoročních konferencí IOLIM (International Online Information Meeting) pořádaných vždy v prosinci v Londýně, které udávají tón v informačním průmyslu už od roku 1977. Jejich organizátorem se stal Roger Bilboul, prezident Oxford Learned Society, zakladatel a dlouholetý producent databáze LISA a také iniciátor jednoho ze světově nejvýznamnějších odborných časopisů v oblasti vědeckých, technických a ekonomických informací - "Online & CD-ROM Review", vycházející také od roku 1977 (původně pouze jako "Online Review"). Souhrnně lze informační politiku Velké Británie charakterizovat jako blížící se spíše politice Spojených států amerických než ostatním západoevropským zemím. Jde už o poněkud jinou kategorizaci informačních institucí (viz úlohu Britské knihovny na rozdíl od národních či jiných typů ústředních knihoven "kontinentální" Evropy) nebo o naprostou absenci vládou budovaných odvětvových a specializovaných vědeckoinformačních center. Na druhé straně se britská vláda v posledních desetiletích starala možno říci příkladně o rozvoj internetu, informační vědy a všeobecně o dobrý legislativní rámec vývoje informačního průmyslu a zejména jeho podnikatelské sféry.
6.5
Významné prvky informační politiky ve vybraných zemích světa
Kromě největších západoevropských zemí, které byly z hlediska informační politiky charakterizovány, a na druhé straně informační politiky Evropské unie a USA, o nichž bude ještě souvisle pojednáno, se v různých hospodářsky vyspělých zemích světa objevují v posledních desetiletích některé významné prvky, které doplňují celkový obraz světa, jenž se, jak už je všeobecně uznáváno, vyvíjí směrem k informační společnosti. Protože na ploše pouze této práce zdaleka nelze z daných hledisek zmapovat celý svět, všimneme si pouze vybraných prvků, které jsou charakteristické zejména pro menší státy a tudíž vždycky do určité míry také inspirativní pro naši informační politiku. Do tohoto rámce můžeme zahrnout především některé charakteristické rysy posledního vývoje ve srovnatelných evropských zemích s naší republikou, jako jsou bezesporu Finsko, Dánsko, Belgie nebo Nizozemí a v celosvětovém měřítku lze vyzdvihnout některé prvky informační politiky např. Kanady a nebo Austrálie. Finsko se skutečně programovou informační politikou své vlády výrazně profiluje jako stát, který relativně významnými finančními prostředky podporuje nejen tradičně v celé Skandinávii kvetoucí veřejné knihovnictví, ale také informatizaci ve všech hospodářských, sociálních a kulturních oblastech života země. Uznávanou strategií, o níž jsou i ve světové odborné literatuře publikovány zasvěcené komentáře, je vládní program nastartovaný v roce
1996 vládním dokumentem s názvem "Výchova, vzdělávání a výzkum v informační společnosti: národní strategie". Do roku 1998 bylo v jeho rámci investováno v přepočtu 2,5 milionu dolarů do akce "Knihovna - domov znalostí". Cílem akce bylo připojení všech finských knihoven na internet a vytvoření jejich společné domovské stránky také ve švédštině a angličtině. V mimoknihovnické, resp. vědeckoinformační sféře se finská informační politika soustřeďuje na sledování skutečně politických důsledků informatizace země (přičemž tento proces je relativně, i v porovnání s nejvyspělejšími evropskými státy ve velmi pokročilém stupni). Tato politická dimenze širokého uplatňování internetovských funkcí ve společnosti ve Finsku, ale také v dalších skandinávských zemích, vede k reálným úvahám o možnostech tzv. "elektronické demokracie" - v terminologii finských vládních dokumentů, připravovaných na toto téma, jde o tzv. "hlubokou demokracii". Tato dimenze informatizace se dílčím způsobem prosazuje už jen v USA, avšak v porovnání s prioritami kolektivních koncepcí informační politiky Evropské unie je zcela původní. Belgie se zapsala do světové informační politiky už uvedeným zakladatelským činem Otleta a La Fontaina, na jehož základě na konci minulého století vznikla později současná nejvýznamnější světová informační organizace - FID. V dokumentalistických tradicích pokračuje v této zemi vládou řízená (a také dobře financovaná) ústřední informační instituce CNDST (Centre National de Documentation Scientifique et Technique). Byla založena v roce 1964 s cílem umožnit belgickým podnikatelským společnostem i vědeckovýzkumným institucím včetně vysokých škol snadnější přístup k informacím v ostatních hospodářsky vyspělých zemích. Postupným rozvojem se informační činnost tohoto centra do konce století rozšířila už na všechny technické a přírodovědné obory a také na oblast práva, sociologie, psychologie a dalších sociálních věd. V 70. letech se CNDST ujímalo významných národních funkcí vůči různým mezinárodním informačním organizacím a systémům. Nejprve se zde vytvořilo národní centrum pro účast Belgie v informačním systému Evropské kosmické agentury, založeném na činnostech databázového centra ESA-IRS se sídlem v italském městě Frascati. Později začalo pracovat také jako belgická pobočka německého odvětvového informačního střediska a zároveň databázového centra DIMDI a posléze také plnilo tutéž funkci ve francouzsko-americkém databázovém systému Questel-ORBIT. V 80. letech už CNDST zajišťovalo zastoupení Belgie v systému databázového centra STI International a zároveň v jeho významné součásti - CAS (Chemical Abstracts Services). V současnosti je CNDST zaměřeno především na poskytování rešeršních služeb spolu s návazným zpřístupňováním primárních dokumentů. Vzhledem k rozvoji společenské poptávky po těchto službách, který je ve vyspělých zemích obvyklý, byla v Belgii kromě tohoto národního informačního centra založena ještě další vládou podporovaná centrální informační služba, nazvaná SIST, která navíc pořádá různé semináře na podporu rozšíření moderních technologií v informační praxi pro oblast vědy a techniky a vytváří celostátní registr vědeckoinformačních středisek a vědeckých knihoven. Jako kolébka mezinárodního pojetí dokumentalistiky a posléze vědeckotechnických informačních služeb se i v posledních deseti letech tato západoevropská země prosazuje v koncepcích informatizačních programů Evropské unie. Zejména jsou významné belgické aktivity na podporu informačního zabezpečení sféry malých a středně velkých podniků. Byla to právě belgická vláda, která iniciovala projekt vybudování celoevropské sítě tzv. EuroInfo Centers - zprostředkovatelských kanceláří, které vytvářejí a zpřístupňují speciální informační zdroje potřebné k navazování mezinárodních obchodních vztahů mezi podnikatelskými
subjekty. Do tohoto programu jako do jedné z prvních západoevropských podpůrných informačních aktivit vstoupila naše země už v roce 1990. Obdobně jako v SRN, Francii a ve Velké Británii jsou podporovány informační a knihovnické služby pro vědu, školy a technický rozvoj nejen státního, ale převážně soukromého sektoru, i v dalších státech západní Evropy. V některých případech jsou v poslední době dokonce zakládány státní instituce, jejichž úkolem je systematické sledování a formou finančních subvencí i částečné řízení rozvoje informačního průmyslu. Především v malých státech, které nemají kapacity na zpracování a tvorbu vlastních informačních fondů vhodných pro průmyslový způsob využívání, jako v USA, Velké Británii, SRN a částečně i ve Francii. Příkladem realizace opatření uvedeného druhu je Nizozemí. V Haagu byl vytvořen Úřad pro zprostředkování informačních služeb IIB (The Information Intermediary Bureau), pro jehož účely byla zpracována analýza dialogového využívání i vlastní tvorby bází dat v Nizozemí. Tyto práce a služby jsou podporovány nizozemskou vládou. Za léta 1985-1987 činila tato podpora 50 miliónů guldenů (tehdy přibližně 25 miliónů dolarů). Na tomto základě byl např. realizován pod záštitou ministerstva kultury tříletý experiment ve zpřístupňování elektronicky publikovaných dokumentů sítí nizozemských knihoven, sloužících veřejnosti. Ústřední informační instituci země vykonává Královská nizozemská knihovna akademie umění a vědy se sídlem v Amsterodamu. Byla založena už na počátku 19. století a postupně se vyvinula v moderní knihovnicko-informační centrum, poskytující i specializované bibliografické a rešeršní služby na základě komunikace se zahraničními databázovými centry i z vlastních informačních zdrojů. Navíc vytváří expertní systémy v průřezových interdisciplinárních oblastech. Také Dánsko má vybudovanou organizaci státní podpory vědeckoinformačních institucí a služeb. V čele stojí Dánský výbor pro vědecké a technické informace - DANDOK, zřízený v roce 1970 dánským ministrem školství a výzkumu, pod jehož kompetenci spadá. Jeho úkoly zahrnují koordinaci v oblasti rozvoje vědeckých a technických informací včetně rozvoje výzkumu a vzdělávání v této oblasti. Je poradním orgánem veřejných organizací a institucí v oboru využívání informací ve veřejném zájmu a v určitém menším rozsahu zabezpečuje tyto služby i pro soukromý sektor. Stejnou zkratkou je také označena tzv. Dánská národní vyhledávací databáze", založená ministerstvem výzkumu a informačních technologií. V 90. letech se stala součástí Dánské elektronické výzkumné knihovny (Denmark's Electronic Research Library), kterou spravuje na uvedeném ministerstvu oddělení informačních služeb. Nejde jen o dokumentografické záznamy, ale databáze zachycuje také faktografické informace o výzkumných projektech, financovaných z veřejných zdrojů a o výsledcích výzkumu dánských vysokých škol, výzkumných ústavů a také laboratoří dánských významných průmyslových podniků. V roce 1942 byla založena Národní technická knihovna Dánska a Dánské středisko pro dokumentaci jako součást Dánské technické univerzity. Poskytuje standardní informační služby, které se ve většině moderních evropských demokracií rozsahem srovnatelných s Českou republikou zajišťují v obdobných národních informačních institucích, tj. vystavování vybraných národních informačních databází se specifickými zdroji, ať už bibliografickými nebo faktografickými, rešeršní služby z evropských a amerických databázových center, zprostředkování dokumentových dodavatelských služeb, studijně-rozborové materiály pro dánské instituce, různé informační analýzy pro podnikatelské subjekty a také instruktáže pro pracovníky dalších dánských informačních středisek a vědeckých knihoven. V současné době působí při rozvoji dánských informačních služeb tzv. akční plán dánské vlády, jehož první verze vznikla už ve druhé polovině 80. let 20. století. V rámci odboru pro
plánování ministerstva financí existuje Meziministerský výbor pro informační technologie TMU, který byl zřízen v roce 1982. Jedním z jeho úkolů je příprava návrhů týkajících se realizace společné informační politiky. V tomto výboru jsou zastoupena ministerstva veřejných prací, kultury, průmyslu, školství a výzkumu, práce, životního prostředí a veřejné správy. Zastoupení zde má rovněž úřad ministerského předsedy. DANDOK má v tomto výboru od roku 1987 statut pozorovatele. Celý tento orgán je zaměřen na rozhodování o výši a účelu finančních dotací, které má dánský stát věnovat na rozvoj knihovnicko-informačních služeb. Pro zajímavost je vhodné uvést také příklad středoevropské, s ČR srovnatelné země, která též prodělává transformaci z totalitního režimu na demokracii s tržní ekonomikou - Maďarska. Tato země si, na rozdíl od naší, zachovala v procesu transformace a ještě důslednější privatizace a deetatizace rozhodujících institucí, jako jsou velké banky a průmyslové podniky, kontinuitu v provozu centrálních profesionálních informačních služeb. Ústřední maďarská informační instituce, vybudovaná, obdobně jako u nás a v dalších evropských i mimoevropských zemích ve 2. polovině 20. století - OMIKK (Centrum Technických informací a knihovna Maďarska) v Budapešti, provozuje i v současnosti řadu informačních služeb, které nelze racionálně svěřit do odvětvových nebo regionálních oblastí. V Centru, které vzniklo na základě rozšíření funkcí Národní technické knihovny už na počátku 60. let 20. století, pracuje více než 200 zaměstnanců a na tvorbě různých průřezově využívaných databází se podílí několik stovek externích specialistů. Kromě standardních automatizovaných knihovnických služeb OMIKK nabízí výběrovou dokumentační databázi z nejvýznamnějších světových informačních zdrojů v maďarštině a zprostředkování online rešeršních služeb v nejvýznamnějších světových databázových centrech. Zpracovává rešerše a navazující studijně rozborové zprávy. Zpřístupňuje více než 50 titulů informačních zdrojů na CD-ROM a podporuje vlastními aktivitami kooperaci Maďarska s Evropskou unií v oblasti zpřístupňování informací a prosazování evropských koncepcí informační politiky. Navíc řídí edice časopisů, jako jsou např. Hungarian R&D Abstracts a dokumentační periodikum v maďarštině Vědecké a technické informace. Dále jsou zde komerčně poskytovány překladatelské služby vědeckotechnických dokumentů, školení pro informační profesionály a knihovníky, výstavy a semináře v oblasti informační vědy a konečně OMIKK buduje ústřední maďarskou vědeckotechnickou virtuální elektronickou knihovnu. Velmi významnou úlohu vědeckoinformačním službám přisuzují už od 50. let 20. století ústřední orgány státní správy v Kanadě. Lze říci, že se zde nehledě na všeobecný vliv Spojených států prosadil spíše evropský kontinentální model organizace informačních služeb pro vědu a technický rozvoj. Jakési celostátní vědeckoinformační centrum zde bylo založeno už v roce 1927 jako v jednom z prvních států světa. Po druhé světové válce začala v Kanadě působit Národní rada pro výzkum - NRC (National research Council), která nejprve zřídila Národní vědeckou knihovnu, ale tu v roce 1974 přebudovala na skutečné ústřední státní informační centrum ve vědě a technice - ústav s názvem CISTI (Canada Institute for Scientific and Technical Information). Ten tehdy zahájil velkorysý projekt celostátních služeb adresného šíření informací (známé služby SDI) na základě centrálního nákupu a zpracovávání širokého spektra bibliografických a referátových databází, tehdy ještě dodávaných různými producenty na magnetických páskách (u nás známých jako magnetopáskové služby). Význam tohoto ústavu a také rozsah jeho služeb narostl pak zejména na konci 80. let. Jeho uživateli se staly nejen výzkumné ústavy a univerzity v Kanadě, ale také zhruba 3 tisíce amerických vědeckých knihoven, resp. informačních středisek, a 13 tisíc takových institucí a pracovišť v Kanadě.
Na přelomu století se rozvinuly služby CISTI do celé řady informačních a současně také knihovnických systémů, využívajících v plné míře soudobé technické prostředky a technologie, včetně internetových možností. Pro knihovny vede jakýsi souborný katalog CISTI, který kromě obvyklých knižních fondů zachycuje mimo jiné např. záznamy 54 periodik, které ústav odebírá, a dalších zhruba 30 tisíc časopisů odebíraných Kanadskou zemědělskou knihovnou. Další zajímavostí jsou jeho záznamy téměř 2 milionů výzkumných zpráv, jejichž texty jsou uloženy v knihovně CISTI na mikrofiších. Návaznou službou na katalog i na další, zejména rešeršní služby CISTI, je jeho systém Document Ordering and Delivery, spolupracující sice nejvýznamněji s britským centrem BLDSC (British Library Document Supply Centre), ale v případě, že dokument v tomto centru není dostupný, zajišťující jeho kopii včetně elektronické z dalších obdobných systémů z celého světa. Rešeršní služby jsou CISTI realizovány pro nejširší odbornou veřejnost i institucionální sféru v rámci systému CISTI Source. Kromě standardních retrospektivních rešeršních úloh se zde nabízí také sledovatelská služba obsahů zhruba 14 tisíc časopisů a také možnost založení uživatelského profilu pro následnou službu typu SDI. Kanadské CISTI představuje v každém směru prototyp instituce, v níž se profiluje zájem vlády o podporu informačního sektoru orientovaného nejen na vědeckovýzkumnou sféru, ale lze říci na celoplošné pokrytí uživatelských potřeb v technickém rozvoji a také v ekonomických profesích. Mohli bychom pokračovat výčtem obdobných státních institucí v dalších zemích, a to ve všech kontinentech, i v tzv. "třetím světě". Platí, že většina států si v průběhu posledních zhruba šedesáti let vytvořila kromě standardních, ústředními orgány státní správy garantovaných knihovnických institucí typu národních a jiných ústředních veřejných knihoven, také ústřední instituce zajišťující koordinaci i výkon veřejných vědeckoinformačních služeb. Jejich přehled poskytuje následující tabulka.
6.6
Národní informační střediska v jednotlivých zemích
Země
Název instituce
Založení Evropa
Belgie
CNDST (Centre National de Documentation Scientifique et Technique)
1964
Bulharsko
CINTI (Central’nyj institut naučnoj i techničeskoj informacii)
1961
Dánsko
DANMA (Národní technická knihovna Dánska a Dánské středisko dokumentace)
1970
Finsko
TRK (Technillisen Rorktalum Kirijasto)
1947
Francie
INIST (l’Institut de l’information scientifique et technique)
1934
Irsko
NBST (National Board for Science and Technology)
1966
Itálie
ISRDS (Instituto di Studi sulla Ricerca e Documentazione Scientifica)
1936
Jugolávie
JCTND (Jugoslovenski Centar za Techniku i Naučnu Dokumentaciju)
1952
Maďarsko
OMIKK (Országos Müszaki Információs Központ Könivtár)
1962
Nizozemí
CID (Centrum voor Technische en Wetenschap pelijk Informatie en Documentatie)
1975
Norsko
NCI (Norsk Centar for Informatikk A/S)
1944
Polsko
IINTE (Instytut Informacji Naukowej, Technicznej i Ekonomicznej)
1950
Portugalsko
Centro de Documentacao Cientifica a Technica
1936
Rumunsko
INID (Institutul Nacional de Informare si Documentare)
1949
Rusko
VINITI (Vseruskoj institut naučnoj i techničeskoj informacii)
1955
INION (Institut naučnoj informacii po obšestvennym naukam)
1958
Řecko
EKT (Greek Documentation Centre)
1980
Španělsko
ICYT (Instituto de Información y Documentación en Ciéncia y Technología)
1972
ISOC (Instituto de Información y Documenta ción en Ciéncias Sociales y Humanidades)
1975
Švédsko
KTHB (Kunglike Tekniska Hograns Bibliotek Informations- och Dokumentationscentralen)
1967
Švýcarsko
SITI (Swiss Institute for Technical Information)
1979
Velká Británie
British Library
1973
Amerika Argentina
CAICYT (Centro Argentino de Informacnon Cientifica y Tecnologica)
1976
Brazílie
IBICT (Instituto Brasileiro de Informacao em Ciencia e Tecnologia)
1962
Chile
CENID (Centro national de Informacnon y Documentacnon)
1963
Kanada
CISTI (Canada Institute for Scientific and technical Information)
1974
Mexiko
CONACYT (Centro de Servicios de Informacnon y Documentacnon)
1970
USA
Library of Congress
1880
NTIS (National Technical Information Services)
1964
CNICT (Centro Nacional de Informacion Cientifica y Technica)
1971
Venezuela
Austrálie a Oceánie Austrálie
NLA (National Library of Australia)
1960
Nový Zéland
NLNZ (National Library of New Zeland)
1970
Afrika Egypt
NIDOC (National Information and Documentation Centre)
1954
JAR
CSTI (Centre for Scientific and Rechnical In formation)
1946
Asie Čína
ISTIC (Institute of Scientific and Technical Information for China)
1956
Hon Kong
Hong Kong Polytechnic Library
1972
Indie
INSDOC (Indian National Scientific Documentation Centre)
1952
Izrael
COSTI (National Centre of Scientific and Technical Information) 1961
Japonsko
JICST (Japan Information Center of Science and Technology)
Korejská rep.
KINITI (Korea Institute of Industry and Technology Information) 1962
Singapur
ITIS (Industrial Technical Information Ser- vice) na Stát. normalizačním úřadu
1972
Tajwan
STIC (Science and Technology Information Centre)
1973
Turecko
TURDOC (Turkish Scientific and Technological Documentation) 1966
1957
Státní subvencování se pochopitelně neobejde bez problémů, spočívajících zejména v nízké efektivitě využívání získaných finančních zdrojů v organizacích, které pak pracují převážně jako nevýdělečné, ve prospěch široké veřejnosti. V některých případech bývají později informační útvary, zřízené a udržované původně ze státního rozpočtu, převedeny do vlastnictví organizace, která nadále zajistí jejich funkce bez státní podpory nebo alespoň s podporou značně omezenou. Pro naši praxi takto ve světě existuje řada různých příkladů dotační politiky v informačních službách, hodných následování. Už dříve uvedená Tofflerova teorie třetí vlny ve vývoji civilizace (první, od pravěké společnosti, jako agrární, druhá jako průmyslová a třetí, právě nastupující, jako postindustriální), představuje soudobou epochu jako jakousi antiindustriální revoluci, kdy právě vlivem informatizace dochází k podstatným změnám v celkové organizaci civilizace. Ztrácí význam teritoriálního vlastnictví surovinových a energetických zdrojů pro průmysl, protože to je možno ovládat prostřednictvím intervence nikoli armád, ale kapitálu. A přitom kapitálové imperiální expanze jsou již realizovány nikoli reálnými penězi, ale převážně elektronickými informačními transakcemi v účetnictví bank a podniků. Rozhodujícím prvkem v této postindustriální revoluci se bezpochyby staly světové počítačové sítě vybavené softwarovými prostředky, které přinesl internet. Právě zásluhou těchto technologií došlo ve světové ekonomice k výrazným změnám především v chápání významu informační infrastruktury. Ta, jak bylo už několikrát ukázáno, se nejrychleji vyvíjela v USA a to způsobilo další prohlubování už tradičního náskoku této ekonomiky před ostatním světem. Až koncem 80. let si začínali nejprozíravější evropští politici a národohospodáři uvědomovat, jaký má právě informační sféra pro další rozvoj zemí rozhodující význam. Až do konce 20. století jsme svědky postupného přenesení těžiště hospodářské soutěže mezi "starým kontinentem" a Severní Amerikou (také Kanada znamená spolu se Spojenými státy pro Evropu konkurenční pól v boji o ovládání světových trhů) a navíc i třetím ekonomickým pólem světa, který představuje Japonsko (spolu s nejvýznamnějšími východoazijskými rozvojovými ekonomikami), na pole informatizace společnosti. Na přelomu 20.a 21. století lze nejen svět informačních systémů a služeb, ale vlastně celospolečenský vývoj charakterizovat sice jedním zásadním trendem, který představuje demokratizace prostředků informační techniky a digitálních telekomunikací. Pominemeli však specifikum Dálného východu v samotném chápání informace (jak to bylo v počáteční kapitole na příkladu Japonska vyloženo), pak tento globální trend vykazuje očividně odlišné varianty celkového pojetí fenoménu informatizace společnosti, a to variantu evropskou a variantu americkou.
7
INFORMAČNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE
Evropská unie (dále také EU, resp. Unie) dnes představuje především strategicky koncipované seskupení států s cílem vytváření hospodářské konkurenceschopnosti vyspělejší části Evropy oběma zbývajícím hlavním světovým ekonomickým potenciálům, a to Severní Americe v čele s ekonomickým potenciálem USA a Jihovýchodní Asii v čele s Japonskou ekonomikou. Prostředkem k tomu má být maximální míra integrace nejen ekonomik, ale také legislativního rámce všech hospodářských, politických, sociálních a kulturních aktivit států, které unii tvoří. Integrace jako hlavní idea, na které je Evropská unie budována, si vyžaduje silné administrativní centrum, vyspělý správní systém vedoucí z centra až do nejokrajovějších regionů a v neposlední řadě stále hlouběji propracovávanou nadnárodní koncepci informační politiky. Pro správné pochopení současných a také budoucích kroků, které EU podniká v celém širokém spektru své informační infrastruktury, je vhodné si připomenout alespoň ve velmi stručném přehledu kořeny vzniku Unie, její dosavadní vývoj a také její soudobou organizační strukturu a hlavní správní mechanismy, na nichž jsou jakékoli akty v informační oblasti založeny.
7.1
Historické kořeny EU a její současná organizace
Počátky EU spadají až do roku 1950, kdy bylo dne 9.května založeno Evropské sdružení uhlí a oceli, označované někdy také jako Montánní unie. Původně především francouzskoněmecká integrační iniciativa v jednom hospodářském odvětví se rychle ujala a zejména díky tehdejšímu francouzskému ministru zahraničí Robertu Schumanovi a jeho tzv. "Schumanově plánu" se o necelý rok později, dne 18. 4. 1951, toto sdružení ustavilo na základě tzv. Pařížské smlouvy podepsané vládami Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Německa a Nizozemí a ratifikované postupně všemi jejich příslušnými orgány do konce roku 1952. V tomto roce, konkrétně 23. července, vstoupila Pařížská smlouva v platnost. V dalších letech se kooperace začala týkat i jiných odvětví než původně jádra těžkého průmyslu zainteresovaných států. Dnes se za nejvýznamnější datum a dějinný mezník Evropy pokládá 9. květen 1950 a slaví se jako Den Evropy. Přitom Evropské sdružení uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství a Euratom existují dodnes jako tři samostatná společenství a tvoří společně "Evropská společenství" označované jako "první pilíř EU". Už v Montánní unii se začaly vytvářet společné administrativní orgány, z nichž některé se v určité více či méně transformované podobě vyskytují i ve stávajícím uspořádání EU. Jako
nejvyšší správní instituce byl ustanoven Vysoký komisariát a dále základ dnešního Evropského parlamentu - Společné shromáždění, Rada ministrů, Soudní dvůr a Poradní sbor. Jako další nejvýznamnější dějinný mezník v počátečním vývoji západní Evropy směrem k dnešní Unii se všeobecně uznává 25. březen 1957, kdy došlo k uzavření známých Římských smluv mezi šesti stávajícími členy Evropského sdružení uhlí a oceli, které se přeměnilo na Evropské hospodářské sdružení (EHS), a navíc evropskou organizací pro kooperativní jaderný výzkum, Euratom a zejména byly hlouběji propracovány zásady postupné hospodářské integrace zúčastněných zemí. Od roku 1958 se staly Parlamentní shromáždění (od roku 1962 Evropský parlament) a Soudní dvůr společnými orgány Evropských společenství. Dne 8. dubna 1965 byla podepsána a k 1. červenci 1967 vstoupila v platnost tzv. "Slučovací smlouva", na jejímž základě došlo k úpravě legislativních vztahů při předchozích integračních krocích Montánní unie, EHS a Euratomu. EHS se pak stále rozšiřovala o nové členské státy. V roce 1973 do ní vstoupily Dánsko, Irsko a Velká Británie, v roce 1981 Řecko a v roce 1986 se po vstupu Portugalska a Španělska ustavila tzv. "dvanáctka", která se stala zakládajícím seskupením dnešní Evropské unie. Legislativním základem Unie je tzv. Maastrichtská smlouva, dohodnutá na summitu "dvanáctky" v Maastrichtu ve dnech 9. až 11.prosince 1991. Předcházel jí už v únoru roku 1986 podepsaný Jednotný evropský akt, který vstoupil v platnost 1. července 1987. Stanovil právní rámec, v němž se členské státy zavázaly připravit do roku 1992 podmínky skutečně hluboké integrace, která by znamenala jakýsi předobraz "Spojených států evropských". Maastrichtská smlouva vstoupila v platnost jako Smlouva o Evropské unii, zakládající postupné sjednocení členských zemí na úrovni občanství, hospodářství včetně měny, politiky s důsledkem zrušení tzv. "přeshraničních" náležitostí a závazky společné obranné a bezpečnostní politiky, a konečně také justice a legislativy. Smlouva vpodstatě rozšiřovala integrační pole, na kterém se zakládalo EHS, navíc ještě o sociální politiku, výzkum a vývoj a také vnitřní bezpečnostní složky. Tak významný krok státu, ztrácejícího de facto značnou část samostatnosti, je podmíněn referendem a ratifikací smlouvy o členství příslušnými samosprávnými orgány. Např. ratifikační proces k definitivnímu připojení všech zakládajících států EU trval až do 1. listopadu 1993. V roce 1995 pak došlo k poslednímu rozšíření stávající podoby evropské hospodářské integrace ve 20. století, když do EU byly přijaty Finsko, Rakousko a Švédsko. Další drobné úpravy a doplňky k Maastrichtské smlouvě jsou průběžně prováděny v různých etapách a aktualizují vztahy mezi členskými zeměmi z hlediska potřeb příslušného stavu vývoje EU (např. v roce 1997 tzv. Amsterodamská smlouva). Pro účast postkomunistických evropských států a také dalších evropských zemí v rozvojových programech EU, což znamená jakousi formu přípravy na perspektivní vstup do Unie, jsou nejvýznamnějšími právními podklady tzv. "asociační smlouvy". Jejich forma a obsah byly naposledy dopracovány na summitu EU v Kodani v roce 1993. Pro účely věcné konstrukce těchto smluv zde bylo stanoveno následujících pět hlavních cílů: 1. Poskytování komplexního rámce pro postupnou integraci do EU 2. Vytvoření podmínek pro politický dialog 3. Podpora obchodu a harmonických obchodních vztahů 4. Vytvoření základu pro finanční a technickou pomoc 5. Spolupráce v kulturní oblasti
Kodaňská schůzka znamenala konečné rozhodnutí o otevření Unie pro státy střední a východní Evropy a zároveň stanovení jakýchsi zásadních kritérií, která při tomto procesu budou uplatňována. Označují se jako "kodaňská kritéria" a lze je vyjádřit ve třech bodech: 1) stabilita institucí zabezpečujících demokracii, právní stát, lidská práva a respekt k ochraně menšin, 2) fungující tržní ekonomika a schopnost vyrovnat se s konkurenčním prostředím v Evropské unii, 3) schopnost převzít závazky členství v souvislosti s cíli politické, hospodářské a měnové unie. Podle těchto kritérií a v novém prostředí posuzování schopnosti zemí se do Unie zapojit se takto připravované asociační dohody charakterizují jako "dohody třetí generace" a jsou kvalitativně náročnější než předtím už uzavřené asociační dohody s Tureckem, Maltou a Kyprem Česká republika má asociační smlouvu s EU uzavřenu v roce 1993, s platností až z roku 1995, a to z důvodu dělení Československa po roce 1992. Původní asociační smlouva s ještě naším federativním státem byla uzavřena už v roce 1991, avšak po rozdělení státu nastala nová asociační jednání, trvající bezmála další 3 roky. V lednu roku 1996 pak Česká republika oficiálně požádala o členství v EU. První stanovisko Unie k tomuto kroku bylo zveřejněno v rámci tzv. "Agendy 2000" v červenci 1997 a v listopadu 1998 už byla zpracována pro Evropskou radu první zpráva o pokroku v přípravě na naše členství v EU. Tato zpráva, právě tak, jako následující zprávy v následujících letech se netýkají pouze našeho státu, ale jsou oficiálně vydávány k situaci postupně ve všech kandidátských zemích, které o členství v EU požádaly a s nimiž už byly podepsány asociační dohody. Státy, které vstoupily do procesu připojování k EU, se dělí do dvou vln: 1. vlna (schválená na zasedání Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997), zahrnuje kromě České republiky ještě: Kypr (asociační smlouvy s ním a s Maltou, která je už ve 2. vlně, byly podepsány už v roce 1986), Maďarsko, Polsko (asociační smlouvy s nimi a také s tehdejší ČSFR byly podepsány v roce 1991), Estonsko a Slovinsko. 2. vlna (schválená na zasedání Evropské rady v Helsinkách v prosinci 1999) zahrnuje Bulharsko, Rumunsko, Slovensko, Maroko, Litvu, Lotyšsko, Turecko a Maltu. Stávající organizace správy EU je na první pohled dosti komplikovaná, je však třeba si uvědomit, o jak složitý komplex problémů musí v mnohonárodním, uměle vytvářeném "nadstátě" neustále řešit. Správa především vychází z požadavku založení na principech co nejširší demokracie. To se odráží jak v preferenci parlamentu v hierarchii správních orgánů, tak také v interních předpisech jejich demokratického rozhodování (zpravidla hlasováním podle určitého klíče). Strukturu nadnárodní správy Unie tvoří celkem šest hlavních orgánů: 1) Evropský parlament se sídlem ve Štrasburku a sekretariátem v Lucemburku je chápán jako nejvyšší rozhodující autorita pro tvorbu "evropského" zákonodárství. Pro práci dalších řídících orgánů Unie má současně poradní a zároveň kontrolní funkce. Zde se např. s konečnou platností schvaluje přijetí nových členů EU a také asociační dohody prošly jeho hlasováním. Má celkem 626 členů se stanovením početního podílu v zastoupení pro každou členskou zemi. Poslanci Evropského parlamentu jsou voleni občany členských států EU přímo, a to vždy na pětileté funkční období. K významným úkolům tohoto parlamentu, zastupujícího dnes už více než 370 milionů občanů významné části Evropy, patří schvalování ročních rozpočtů Unie, volba ombudsmana a tvorba dočasných vyšetřovacích výborů k řešení sporných otázek zásadního charakteru. Přes tyto pravomoce nezaujímá Evropský parlament
dosud ve struktuře institucí Unie odpovídající místo, a proto je jeho funkce stále, od smlouvy ke smlouvě, posilována. Není zákonodárným orgánem, ale plní zejména funkce kontrolní. V legislativním procesu spolupůsobí na různém stupni intenzity v závislosti na projednávané problematice. 2) Evropská komise je orgánem připomínajícím svojí úlohou vládu, resp. soustavu ústředních orgánů státní moci v jednotlivých demokratických státech. Jako v každé demokracii, jejíž správa je postavena na klasických třech mocenských pilířích (moci zákonodárné, výkonné a soudní) plní tento orgán úlohu výkonné moci nad dodržováním zákonů, předpisů a nařízení platných pro celou Unii. Jejím základním právem je legislativní iniciativa. Kromě toho se jedním z konkrétních úkolů tohoto tělesa stala tvorba, řízení a kontrola rozvojových programů, na které jsou parlamentem schvalovány zpravidla nemalé finanční prostředky, generované z výběru daní od občanů členských států. Řada z těchto programů byla a je věnována rozvoji informační infrastruktury, informační technice a technologii a také vlastním informačním a v jejich rámci i knihovnickým systémům. Bude o nich ještě dále podrobněji pojednáno. Evropská komise je tvořena předsedou, v němž lze spatřovat vrcholného osobního představitele Evropské unie, a celkem dvaceti zástupci členských zemí, a to tak, že větší z nich (Francie, Německo, Velká Británie, Španělsko a Itálie) zde mají zastoupení po dvou členech a zbývající členské země po jednom zástupci. Takto vybraní, vládami členských zemí jmenovaní a Evropským parlamentem na pětileté údobí zvolení "komisaři" plní de facto funkce ministrů jednotlivých resortů, do nichž je správa Unie rozdělena. Resorty jsou už od doby EHS řízeny orgány, nazývanými "generální ředitelství" (Directorat General) a jejich označení se tradičně číslovalo až do konce 20. století římskými číslicemi za zkratkou "DG". V současnosti se od číslování upustilo a zůstávají pouze názvy, resp. označení, vyjadřující věcný obsah a rozsah jejich resortní působnosti. Přehled těchto resortů, jak se historicky vytvářely, obsahuje následující rozdělení (pro přehlednost odpovědností k rozvojovým programům EU, které ještě dále budou charakterizovány, jsou uváděna ještě stará oficiální číselná označení): DG I - Vnější vztahy, obchodní politika a speciálně vztahy se Severní Amerikou, Dálným Východem, Austrálií a Novým Zélandem DG IA - Vnější vztahy, speciálně vztahy s nově vzniklými státy vesměs "třetího světa", vztahy se státy Střední Evropy, zahraniční politika obecně a vnější bezpečnostní politika DG IB - Vnější vztahy, speciálně vztahy se zeměmi Středního Východu, Latinské Ameriky, Jižní a Jihovýchodní Asie DG II - Ekonomické a zvláště finanční otázky EU DG III - Průmysl včetně informatiky DG IV - Hospodářská soutěž DG V - Zaměstnanost, sociální politika a výchova DG VI - Zemědělství DG VII - Doprava DG VIII - Vnější vztahy a rozvoj spolupráce s Afrikou, oblastmi Pacifiku a Karibiku DG IX - Personalistika a administrativa
DG X - Informace, komunikace, tiskový mluvčí komise (zrušeno v roce 1999) DG XI - Ochrana životního prostředí DG XII - Věda, výzkum a vývoj DG XIII - Telekomunikace, informační trhy a informatizace DG XIII-E - Výzkum a vývoj v informačním průmyslu a počítačová lingvistika DG XIV - Rybolov DG XV - Mezinárodní obchod DG XVI - Regionální politika, rozvoj regionů DG XVII - Energetika DG XVIII - neurčeno DG XIX - Rozpočet Unie DG XX - Finanční kontrola DG XXI - celní unie a nepřímé daně DG XXII - Výchova, vzdělávání a práce s mládeží DG XXIII - Malé a střední podnikání, obchod, turistika Navíc byl v roce 2001 zřízen nový direktoriát - Information Society Directoriate General se sídlem v budově Evropské komise v Bruselu. Z přehledu je zřejmé, že více než systém se v rozdělení resortů Evropské unie prosazuje aktuální účelovost a na druhé straně zase historické kořeny dosavadního vývoje tohoto evropského multinacionálního společenství. 3) Rada Evropské unie jako vlastní zákonodárný orgán společenství představuje významný mocenský orgán ještě nad Evropskou komisí. Sdružuje ministry vlád členských zemí (jde o jakousi radu ministrů). Tento orgán se zabývá konečnou tvorbou a schvalováním zákonodárství Unie a úzce při tom spolupracuje s Evropským parlamentem. Zasahuje především v oblastech společné zahraniční politiky EU, její vnitřní bezpečnosti, justice a kontrolních mechanismů. Předsednictví Rady se střídá vždy po šesti měsících a přechází od státu ke státu. Generální tajemník Rady EU je zároveň Vysokým představitelem pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. 4) Evropská rada, někdy nazývaná též jako Rada ministrů, se schází jen k projednání nevýznamnějších problémů Unie. Je jakýmsi summitem, vrcholným politickým, nikoli však výkonným orgánem Unie, jehož aktéry jsou ministerští předsedové a ministři zahraničí členských států. Tuto radu svolává a jednání řídí vždy premiér země, která v daném půlročním údobí předsedá Radě Evropské unie. Tento orgán je jeden z nejstarších (vznikl už v roce 1974) a v oblasti výkonné moci má nejvyšší pravomoci. Stanovuje politické úkoly a strategické cíle Unie, koordinuje národní politiky členských zemí a řeší nesrovnalosti mezi vládami a jinými institucemi. Poznámka: Kromě obou "rad", které jsou výlučně orgány Evropské unie, existuje ještě politická organizace s názvem Rada Evropy, založená už 5. května roku 1949. V současnosti má 43 členské státy včetně např. Albánie, Lotyšska, Ruska nebo Andory. Členem se může stát každý evropský stát, jestliže smluvně akceptuje principy pluralitní parlamentní demokracie, zaručení lidských práv a základních svobod pro všechny osoby v rámci své jurisdikce. Jejím
rozhodovacím orgánem je Výbor ministrů, legislativa se projednává v Parlamentním shromáždění složeném z 582 vybraných členů parlamentů členských zemí a jejich vybraní soudci tvoří ještě Evropský soud pro lidská práva. 5) Evropský soudní dvůr a od roku 1989 současně Soud první instance je složen z tolika soudců, kolik je vždy v daném období členských zemí Unie. Jeho posláním je urovnávat spory mezi členskými zeměmi v kterékoli oblasti a také spory vzniklé někdy mezi administrativním řízením EU a vládami jednotlivých jejích členských států. Jde vesměs o spory vzniklé při výkladu a aplikaci legislativy Evropských společenství. Jako justiční orgán může jednat z podnětu členských států, orgánů Unie i jednotlivých fyzických a právnických osob. 6) Účetní dvůr je především kolektivním kontrolním orgánem, zkoumajícím a chránícím právní i ekonomickou správnost finančního účetnictví Unie. Obdobně jako v soudním dvoře v něm zasedá po jednom zástupci z každé členské země. Věnuje se, kromě jiného, např. také kontrole vynakládaných finančních prostředků na projekty řešené v rámci výzkumných a vývojových programů EU. Všechny tyto orgány tvoří systém, který umožňuje demokratickým způsobem vytvářet nejen vrcholnou legislativu Unie, ale také všechny významné právní akty, jako jsou různé direktivy (směrnice), nařízení (regulations), rozhodnutí (directions) někdy také jen všeobecně platná doporučení (recomendations), ale současně i formulování a vyhlašování jednotlivých výzkumných a vývojových programů, do nichž EU vkládá nemalé finanční a materiální prostředky. Než vstoupí jakýkoli správní akt Unie ve všeobecnou platnost, prochází dnes už sjednoceným závazným procedurálním postupem. Abychom pochopili např. problematiku účasti v některém z výzkumných a vývojových programů, ale také některé direktivy Unie, které se mohou naší účasti v jejích aktivitách dotýkat, je vhodné vědět, jak se takové předpisy vytvářejí. Jejich geneze zpravidla vždycky prochází následujícími kroky: a) návrh vytvoří příslušný resort Evropské komise, b) následně je návrh předán ke schválení Radě EU, c) Rada EU návrh ještě před schválením předloží k projednání Evropskému parlamentu, který z tohoto aktu zpracuje výslednou hodnotící zprávu, d) souběžně může být návrh předán k expertízám některým odborným orgánům resortů Evropské komise, řízeným direktoráty, zejména resortům, které se na vypracování návrhu nepodílely a mají úlohu v oblasti hospodářství (Hospodářský a sociální výbor) nebo regionální politiky (Výbor regionů), e) zpráva Evropského parlamentu a připomínky odborných útvarů se předávají zpátky Evropské komisi, která na jejich základě zpracuje výslednou verzi návrhu, f) výsledný návrh je předán zpět Radě EU, která jej pak už buď s konečnou platností přijme, nebo definitivně zamítne, přičemž pokud má návrh charakter "regulation" neboli nařízení, má přímou účinnost v celé Unii, a pokud má charakter "directive" neboli směrnice, musí být následně vtělen do legislativy všech členských zemí. Legislativní proces v EU je často dosti komplikovaný a v uvedené posloupnosti je charakterizován jen velmi zjednodušeně. Stále významnější úlohu ve všeobecné snaze zachovat spravedlivou rovnoprávnost členských států, především v rychle se vyvíjejícím prostředí zvyšování významu informací, hraje řešení problému překonávání bariér, způsobených růzností jejich národních jazyků. Podle Maastrichtských dohod nesmí být žádná členská země EU diskriminována v přístupu k
informacím jazykovými bariérami. Znamená to zachovávání multilingvistických přístupů k řešení jakéhokoli informačního systému, pokud je to možné. Zde se ani tolik nehledí na ekonomická kritéria, jak je tomu v jiných případech. Vychází se z premisy, že "obchod informačními produkty není totožný s obchodem jiným zbožím". Poukazuje se na smysl příslušných článků Základní listiny lidských práv a svobod a navíc se už v řadě případů anticipuje řešení celosvětového problému jazykových bariér. Zdůrazňuje se pojem "jazykový průmysl" (language industry) jako skutečně velkoryse pojatý výzkum vývoj a také postupná realizace počítačových prostředků pro překládání mezi národními jazyky, alespoň pokud nejde právě o uměleckou literaturu.
7.2
Počátky evropských informatizačních rozvojových programů
Už v éře EHS se na počátku 70. let objevovaly první snahy vytvářet evropskou protiváhu Spojeným státům také na poli tehdy se rodícího informačního průmyslu. Pro účely moderního informačního zabezpečení výzkumu kosmu, soustředěného na základě kolektivní úmluvy západoevropských států v ESA (European Space Agency) začal Mariano Saksida budovat první evropské databázové centrum ESA-IRS (Information Retrieval System) a kromě toho vznikaly obdobné systémy také ve Francii, Anglii a v SRN. Západní Evropa vstupovala do "věku on-line" a její integrační jádro, budoucí Evropská unie, se začalo zabývat vhodnými formami podpory této tendence. Hlavním cílem všech dosavadních podpůrných aktivit, které v oblasti moderních informačních technologií a na jejich základě nově koncipovaných informačních systémů a služeb začala v průběhu první poloviny 70. let připravovat tehdejší Komise Evropského společenství CEC (Commission of European Communities), je vyrovnávat náskok USA dotováním cen informačních produktů a služeb, vytvářet vlastní evropské informační trhy a všemožně usnadňovat evropským uživatelům přístup k nově otevřeným možnostem práce s informacemi především využíváním evropských databázových center a dalších typů rozvíjejících se informačních služeb. Už bylo řečeno, že jak jednotlivé státy Evropské unie, tak samotné vedení tohoto společenství nikdy neváhaly investovat do informatizace především hospodářství teritorií, která spravují. Klíčový význam se v Evropské unii přisuzuje zpřístupnění informačních trhů a s nimi i informačních fondů pro nejširší vrstvy obyvatelstva a podpoře schopností jejich informačního chování. Vychází se z oprávněné kritiky, že Evropa stále znatelně zaostává v průniku informačních technologií a na nich závislých služeb za USA. Tam už podle statistik z roku 1997 více než 60% domácností využívalo kabelovou televizi, umožňující nadstavbové elektronické informační služby (oproti průměru pouhých 25% domácností v Evropě, kde se však mezi jednotlivými členskými zeměmi EU projevují v tomto aspektu neobvyklé rozdíly, např. mezi Belgií s 92% a Řeckem s pouhými 1-2% domácností s kabelovou televizí). Obdobná situace je dokumentována v rozšíření osobní počítačové techniky, kde USA vykazovaly v uvedeném roce v průměru už 34 PC na každých 100 obyvatel, kdežto Evropa pouze 10, i když např. ve Velké Británii bylo už dosaženo v takto měřeném parametru celkového rozvoje společnosti průměru 22 počítačů. Soupeření evropských databázových center s americkými je patrné ve sféře působení velkých systémů dialogového zpřístupňování bází dat od druhé poloviny 70. let, kdy se začaly vedle Dialogu, BRS a ORBIT prosazovat také ESA-IRS, STN nebo Questel. Evropští reprezentanti této části světového informačního průmyslu nemohli americkým systémům úspěšně konkurovat, a to ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že byly (a dosud jsou) jejich služby ve
velké většině dotovány (ať již vládami příslušných států nebo mezinárodními organizacemi). Důvodem je vyspělejší technická, zejména telekomunikační infrastruktura USA a také podstatně rozvinutější svobodný, na vládách nezávislý informační trh, jako součást soudobého rozvoje hospodářského i kulturního života americké společnosti. Podstatnou měrou se pak na této skutečnosti podílí tradiční státní monopolizace nejen telefonních, ale následně i telekomunikačních, resp. veřejných datových sítí prostřednictvím "PTT" jednotlivých zemí. Evropská komunita posléze, už v 80. letech, zahájila i v oblasti informačního zabezpečení vědy, techniky a ekonomiky společnou přípravu systémů, které by v 90. letech a v následujícím tisíciletí odpovídajícím způsobem využívaly na jedné straně perspektivní technické prostředky a na nich založené metody a technologie realizace informačních služeb (z nichž nejvýznamnější byly v dřívějších kapitolách i na příkladech charakterizovány), na druhé straně systémové prostředky probíhající hospodářské a politické integrace evropských států. V těchto směrech byly založeny různé organizace a také rozvojové programy, specializované nebo alespoň zahrnující též zaměření na informační aktivity. Bezprostředně po schválení základní legislativy ke sjednocení Evropy (v roce 1989) se ještě zdaleka nedovedlo odhadnout, jaké důsledky to bude mít pro informační potřeby a na druhé straně informační i knihovnické služby na úrovni různých evropských lokalit. Především šlo o podstatné posílení a rozšíření okruhu obchodních informací. Jakákoli lokalita je v podmínkách Evropských společenství, založených na neohraničené integraci, otevřena nejen ekonomice vlastního státu, ale celé západní Evropě. To pak platí pro všechny lokální ekonomické subjekty. Jde o to, jaké informace budou tyto subjekty v nových podmínkách podnikání a hospodaření oproti dosavadnímu stavu potřebovat. Zejména se, např. podle úvahy J. Bartona už z roku 1991, zvyšuje zájem všech úrovní managementu o legislativu a technickou normalizaci ve velkém mezinárodním rozsahu. Zde sehrávají novou úlohu i místní veřejné knihovny jako zdroje alespoň referenčních informací. Dále se zvyšuje zájem o znalost veškerých evropských partnerů podniků a institucí, které se dosud zdály příliš vzdálené a pro přímé (a také bezcelní) vztahy nezajímavé. Občané začínají mít zájem o informace vztahující se k trhu pracovních míst i daleko za hranicemi jejich regionů. Konečně se stávají předmětem informační ‘poptávky’ i různé formy podpory, poskytované různými úrovněmi správy, protože se vztahují na uchazeče z dalších lokalit než jenom z těch, na něž se lokální správa (a v tomto smyslu je nutno uvažovat i správu celých členských států EU) vztahuje. Tudíž se např. konkurzní řízení na granty a nadace, ale i na pracovní místa, stávají předmětem vyhledávání a zpřístupňování informací v podstatně širším měřítku než dosud. Barton spatřoval zásadní problém v řešení odpovídajících informačních kanálů, které by šíření relevantních informací až do regionů zemí Evropských společenství zajistily. Toto všechno se však radikálně mění v době Internetu a jeho prostředí WWW. Dnes jsou prakticky všechny informace, jak referenčního, tak zdrojového, faktografického charakteru, dostupné na bohatě rozvětvených systémech informačních stránek WWW, navazujících na základní domovské stránky, jako je např.
. Konec konců, byla tomu věnována v předchozích kapitolách minimálně stať o databázovém centru ECHO. S cílem vytvořit v Evropě fungující informační průmysl, srovnatelný s uplatňováním nových informačních technologií a služeb v USA, realizovalo už dřívější Evropské společenství zejména několik společně koncipovaných plánů projektů na podporu informační činnosti. Již v údobí let 1975 až 1983 to byly postupně tři akční plány, zaměřené na technický rozvoj v oblasti informačních služeb a na jejich zmezinárodnění v západní Evropě a Severní Americe.
První z nich se soustředil na vytvoření tehdy nového druhu informačních služeb, charakterizovaného dialogovým přístupem do vzdálených hostitelských počítačů s informačními databázemi, a to nezávisle na hranicích mezi jednotlivými státy. Vznikla (v předchozích kapitolách už zmíněná) mezinárodní počítačová a telekomunikační síť EURONET, umožňující uživatelům z členských států Evropského společenství terminálový přístup do databázových center i do počítačů jiných organizací, zpřístupňujících informační databáze, ve kterékoli z těchto zemí, a přitom bez ohledu na vzdálenosti platit stejné telekomunikační poplatky. Síť EURONET vznikla v době, kdy se teprve začaly pod garancí jednotlivých národních vládních správ pošt a telekomunikací vytvářet veřejné datové sítě s přepojováním paketů (podle doporučení CCITT X.25). Až v roce 1985, kdy byly tyto sítě konstituovány a zároveň mezi jednotlivými zeměmi vzájemně propojeny, např. německá síť Datex-P s francouzskou sítí TRANSPAC (podle doporučení CCITT X.75), zanikla potřeba specializované sítě typu EURONET. Avšak paralelně s vývojem této sítě podporovala svými různými opatřeními Evropská komise vytváření některých bází dat, obsahujících informace, vztahující se k hospodářství a technickému rozvoji členských zemí Evropského společenství, a také rozvoj vlastních dialogových informačních služeb. Ze společných prostředků Společenství bylo v průběhu pětiletého rozvojového programu 1984-1988 financováno více než jedno sto různých dílčích projektů, zaměřených zejména na odbourávání překážek, které způsobují při komunikaci informací státní hranice, různé technické normy a národní jazyky. První společný evropský rozvojový program v informační oblasti, řízený a financovaný CEC, byl zahájen po předchozích dlouhých přípravách v roce 1975. Byl projektován na 3 roky a jeho garantem se stalo už tehdy působící generální ředitelství DG XIII. Jako hlavní cíl výzkumných a vývojových prací bylo deklarováno vytvoření společného informačního trhu pro tehdejší členské státy EHS. Nepříliš vysoká suma prostředků, která byla na tento účel věnována - 7,5 milionu ECU - se ukázala jako pro dosažení tak prestižního cíle nedostatečnou. Zejména však chyběla konkrétní idea, jakými prostředky společný trh vlastně vytvářet. Teprve následující, druhý evropský program, zaštítěný opět v DG XIII a naplánovaný na léta 1978 až 1981 přinesl některé hmatatelné přínosy. Druhý evropský rozvojový program se soustředil na vytvoření tehdy nového druhu informačních služeb, charakterizovaného dialogovým přístupem do vzdálených hostitelských počítačů s informačními databázemi, a to nezávisle na hranicích mezi jednotlivými státy. Vznikla (v předchozích kapitolách už zmíněná) mezinárodní počítačová a telekomunikační síť EURONET, umožňující uživatelům z členských států Evropského společenství terminálový přístup do databázových center i do počítačů jiných organizací, zpřístupňujících informační databáze, ve kterékoli z těchto zemí, a přitom bez ohledu na vzdálenosti platit stejné telekomunikační poplatky. O tom, jak vyspělá byla úroveň hlavních evropských protagonistů rozvoje informačního průmyslu už na počátku 80. let, svědčí projekt v pořadí třetího rozvojového programu EHS. Jako jeho hlavní náplň byl vyhlášen výzkum a vývoj prostředků elektronického publikování. V rámci jeho pouze tříletého řešitelského údobí (1981 až 1983) došlo k vytvoření několika významných národních, zpravidla odvětvově orientovaných informačních středisek. Pravděpodobně nejvýznamnějším z nich, které působí dodnes jako vůdčí a univerzální informační centrum, se stal program DOCDEL na podporu elektronického publikování a také tehdy nových optoelektronických datových nosičů.
Čtvrtý rozvojový program integrující se západní Evropy zaměřený na informační oblast byl už vyprojektován celkem na pět let (1984 až 1988) a předcházel podstatně velkoryseji pojatým informatizačním programům, které se rozvinuly v 90. letech. Jeho hlavním cílem bylo vytvoření podpůrných prostředků pro rozšíření evropských informačních trhů o speciální typy informací, jako je patentová literatura, výzkumné zprávy, normy a také dokumentace evropské administrativy, která začala produkovat nezměrné množství dokumentů, které bylo nutné informačně zpracovat, zejména proto, aby v nich bylo možno zpětně vyhledávat relevantní informace z hlediska aktuálních potřeb. Ke konci roku 1988 bylo podle tehdejších statistik pro uživatele z členských zemí Evropského společenství v různých hostitelských počítačích v západní Evropě zpřístupňováno dialogově prostřednictvím telekomunikačních sítí více než 900 různých informačních databází. Tyto dialogové informační služby byly v mezinárodním měřítku podporovány dohodnutými pravidly a standardizačními opatřeními v rámci projektu DIANE (Direct Information Access Network), známého dosud jako soubor podpůrných opatření a prostředků pod názvem "Euronet Diane". Jedním z nich se stal i tehdy iniciovaný specializovaný časopis Information Market, odebíraný záhy více než 45 tisíci uživateli i provozovateli informačních systémů. Z prostředků Evropské komise pak byly hrazeny související podpůrné informační podprogramy, jako např. u DOCDEL, nebo Negusův projekt, z něhož vyšel návrh na standardizovaný dotazovací jazyk pro různá evropská databázová centra CCL (Common Command Language), nabídkové dialogové systémy (menu) a další prostředky, podporující a usnadňující dialogové využívání informačních databází co nejširší komunitou i konečných uživatelů, a to v mezinárodním měřítku. Teprve však až v pořadí pátý rozvojový program, i když naplánovaný na pouhé dva roky (1989 a 1990), se stal skutečným odrazovým můstkem západoevropských zemí do éry budování "informační společnosti", jak je právě v Evropě záměrně označován cíl všech nejvýznamnějších politických a hospodářských opatření na nejvyšší úrovni řízení Evropské unie.
7.3
Výzkumné a vývojové projekty IMPACT a INFO2000
Rozhodujícím opatřením ve směru vytváření společného informačního trhu zemí Evropského společenství se stalo založení akčních plánů v této oblasti od konce 80. let. 26. července 1988 byl Radou ministrů zemí Evropského společenství schválen návrh prvního akčního plánu IMPACT (Information Market Policy Actions). Stal se výrazem politiky direktorátu DG XIII, který už v roce 1989 vydal směrnici s názvem "Guidelines for improoving the synergy between the public and private sectors in the information market". Na dvouleté údobí 19891990 hospodařil program s rozpočtem 36 miliónů ECU. V jeho průběhu byl již připraven IMPACT 2, zahrnující dlouhodobý rozvojový program na léta 1991 až 1995. Tyto společné podpůrné akce Evropského společenství byly zaměřeny na 7 základních oblastí rozvoje informačního průmyslu a s nimi souvisejícího evropského informačního trhu: 1. Sledování a analyzování vývoje situace na evropském informačním trhu a z této potřeby založení specializované agentury - IMO (European Information Market Observatory) využívající práce velké skupiny expertů z členských států, jejichž hlášení a posudky jsou od té doby mj. i statisticky vyhodnocovány a slouží k rozhodování řídících orgánů Evropské unie o dalších podpůrných opatřeních v informačním zabezpečení členských zemí. Je třeba poznamenat, že IMO je pouze zastřešujícím a shrnujícím místem pro statistické údaje, které jsou zdrojově generovány celou řadou evropských firem, které se specializují na studijně
rozborovou práci a analýzy mimo jiné také vývoje informačního průmyslu. Mezi renomované patří např. InfoTech, londýnská TFPL, Marker Publishing nebo Electronic Media Reporting. 2. Odstraňování technických a legislativních bariér, bránících potřebnému rozvoji komunikace informací v zemích Evropského společenství (dnes EU), založené na práci poradního sboru LAB (Legal Advisory Board) se zaměřením zejména na ochranná opatření proti počítačové kriminalitě související s přenosem a využíváním informací, na otázky platnosti a autentičnosti podpisů a razítek při rozvíjejícím se "bezpapírovém" - elektronickém korespondenčním styku organizací v mezinárodním měřítku, na prostředky kontroly věrohodnosti dat apod. 3. Zlepšování podmínek pro přenos a zpřístupňování informací cestou standardizace rozhraní automatizovaných informačních systémů a jejich chování vůči uživatelům a také úpravou podmínek pro rychlé a spolehlivé šíření informací jednotlivými národními správami pošt a telekomunikací. 4. Zpřístupňování informačních zdrojů, vytvářených na základě působení státních orgánů, soukromému sektoru na základě vydání různých směrnic a metodik, platných v mezinárodním měřítku zemí tehdejšího Evropského společenství. Šlo (a nutno poznamenat, že i v podmínkách dnešní EU jde) o pomoc soukromému sektoru při rozhodování v přípravě výrobních programů i realizaci obchodních transakcí. 5. Realizace vzorových pilotních projektů vybraných informačních systémů a služeb s širokou publicitou v uživatelské sféře členských zemí, které by měly urychlit zavádění nových technologií. Tyto projekty byly v programech IMPACT potom rozvíjeny v 6 vybraných oblastech, a to: informace pro rozvoj turistiky, patentové informace, silniční doprava, normalizace a měření, bankovnictví a vytváření inteligentních rozhraní informačních automatizovaných systémů. 6. Podpora využívání dialogových informačních služeb databázových center v členských zemích Evropského společenství. V tomto směru se vytvářely vícejazyčné pomůcky, přehledy dostupných bází dat, jako např. už překonaná Dianeguide v tištěné i počítačové formě, a na jejím místě dnes celá řada referenčních databází v centru I’M Europe, dříve ECHO. 7. Program zaměřený na rozvoj knihovnických služeb, který ovlivnil práci a služby více než 90 tisíc knihoven zemí tehdejšího Evropského společenství s úhrnným knihovním fondem čítajícím téměř 1,2 miliardy svazků. Centrální téma programů IMPACT 1 a 2 bylo vyjádřeno výrazem "INFO EURO ACCESS", což znamená především zlepšení přístupnosti informačních zdrojů průřezově v celé Evropské unii. Jako cíle těchto programů bylo vytyčeno následujících pět požadavků na další vývoj informatizace Unie: 1) podnítit vznik trhu elektronických služeb, 2) odhalit slabiny tohoto trhu a stimulovat konkurenceschopnost evropských provozovatelů informačních služeb, 3) zavést vyspělé technologie v informačních službách, 4) podpořit rozvoj malých a středně velkých evropských podniků (SME), 5) využít výsledky jiných rozvojových programů EU k rozvoji informačních služeb a jejich trhu v členských zemích.
V průběhu řešení programů se ukázalo, že hlavními problémy, které před řešiteli stojí, jsou zejména nedostatečné porozumění informačnímu trhu a jeho zákonitostem v souvislosti se začínající globalizací, překonávání legislativních a administrativních bariér v postupu informatizace společnosti, nutnost zvyšování "uživatelské vlídnosti" systémů a na druhé straně "informační gramotnosti" jejich uživatelů, podpora "strategických" směrů, jako je vytváření informačních databází, budování veřejně přístupných míst pro přístup k elektronickým i klasickým informačním zdrojům, rozvoj méně vyvinutých regionů atd. Mezi nejzajímavější projekty z celkem 18, které byly v programech IMPACT řešeny, lze jmenovat především tyto: EUROPAT zaměřený na vyvinutí optimální technologie pro skenování patentových spisů z fondů Evropského patentového úřadu, Marcus-DARC s cílem vyvinout uživatelsky vlídné rozhraní vyhledávacího systému databázového centra Questel-ORBIT, TECDOC k vytvoření vícejazyčné dokumentace k evropskému automobilovému průmyslu v elektronické formě, MITI 2 jako unifikovaný konvertor pro dotazovací jazyky různých evropských databázových center na bázi angličtiny, němčiny, francouzštiny a španělštiny, DISNET opět řešení uživatelsky vlídného rozhraní pro databázová centra DIMDI a STN International, EUROTROP s cílem vytvořit systém online přístupných itinerářů pro turistiku s grafikou umožňující už zobrazení s vysokou rozlišitelností, ULYSSES také orientovaný na turistiku, tentokráte speciálně automobilovou, ale s předpokladem využití francouzského videotexového systému Minitel/Teletel, EUROSTANDARD - SGML na podporu dopracování standardů SGML (Standard Generalized Markup Language) i pro texty s matematickými vzorci, tabulkami a grafikou, NARCISSE (Network of Art Research Image System in Europe) zaměřený na vývoj technologií spojených s online přístupem do elektronických galerií uměleckých obrazů vytvářených ze sbírek slavných evropských obrazáren, HYPP (Hypermedia System of Plant Production) umožňující přístup k aktuálním informacím o možnostech diagnostikování nemocí v oblasti rostlinné výroby v Evropě. V programech IMPACT bylo v poslední fázi věnováno nejvíce finanční podpory v oblasti multimediálních informačních technologií. Výrazem této skutečnosti se stala celá část programu IMPACT 2, nazvaná IMP (Interactive Multimedial Projects), kde získalo podporu 59 přihlášených projektů. Na podporu informačního podnikání byly v tomto programu vypsány granty za miliardy ECU. Je zajímavé, že projektů, které se o ně ucházely, plných 45% pocházelo z knihoven. V
jejich zaměření se už vyskytovala témata, jako např. multimediální a multilinguální vstup do informačních databází pro konečné uživatele, hlasové ovládání dialogu s automatizovaným knihovnickým systémem v referenčních službách, veřejně přístupná automatizovaná objednávková služba primárních dokumentů v elektronické formě, inteligentní snímání údajů pro katalog a bibliografii z titulní strany publikace, bibliografie vzácných starých tisků s obrazovým doprovodem na CD-ROM tvořená optickou snímací technologií, atd. Na konci první poloviny 90. let už bylo také intenzívně připravováno pokračování programů IMPACT, a to i v zaměření na vědeckoinformační a knihovnické aplikace. Základem pro tyto práce se stal na konci roku 1993 zveřejněný programový dokument Generálního ředitelství pro telekomunikace, informační trhy, výzkum a vývoj v informačním průmyslu a počítačovou lingvistiku EU DG XIII-E. Šlo o rámcovou představu nového výzkumného a vývojového programu, vydanou ve zvláštním bulletinu Evropské komise s osobním dopisem ředitele DG XIII-E, R.F. de Bruineho, obracejícího se na nejširší obec odborných pracovníků v uvedených oborech s žádostí o názor (vyjádřený v přiloženém dotazníkovém formuláři). Předpokládalo se, že ještě na začátku roku 1994 budou k dílčím problémovým okruhům programu svolávány panelové diskusní akce s pozváním již jen vybraných expertů a touto formou dojde k upřesnění nového, téměř pětiletého rozvojového programu Evropské unie. Výzkumné a vývojové projekty programu, zaměřeného celkově na aplikace telematických technologií, byly předběžně rozděleny do čtyř hlavních oblastí - domén, přičemž pouze mezi první tři z nich byly již různým percentuálním podílem rozděleny finanční prostředky, plánované v celkové výši 3,888 miliardy ECU. Byly to: 1. Informační technologie (55%) 2. Vyspělé komunikační technologie (20,5%) 3. Telematické aplikace společného zájmu (24,5%) 4. Technologie pro integrované informační a komunikační systémy. Ve čtvrté z uvedených domén byl plánovaný výzkum a vývoj soustředěn do následujících směrů: a) jazykové a informační inženýrství (language and information ingeneering), tj. např. strojový překlad a obecné lingvistické otázky spojené s počítačovým zpracováním textů a problémy usnadňování dialogového přístupu k informačním databázím, b) vysoce výkonné počítačové systémy a sítě, c) multimediální systémy s aplikacemi zejména ve zdravotní péči, řízení veřejné dopravy, ve výuce, knihovnictví a administrativě, d) integrované osobní počítačové systémy s důrazem na telekomunikační funkce, e) zabezpečování počítačových informačních systémů proti poškozování dat.
nelegálním zásahům a
Zvláštní kapitola návrhu programu byla věnována oblasti nazvané "Knowledge infostructure" a v jejím rámci také knihovnictví. Koncepce vývojových prací zde vycházela z konstatování, že knihovny členských států Evropské unie zaostávají v technickém vybavení a nejsou odpovídajícím způsobem využívány. Úsilí řešitelů projektů v této oblasti bude zaměřeno na připojení maximálního počtu knihoven na veřejné telekomunikační sítě a na usnadnění online vyhledávání v jejich informačních zdrojích. Operovalo se už s pojmem "virtuální knihovna", jehož podstata byla spatřována ve schopnosti kterékoli knihovny zprostředkovat svému čtenáři dokument z kterékoli jiné knihovny, zúčastněné v mezinárodní síti knihoven a
informačních center zemí Evropské unie. Tato síť se skutečně postupně realizuje a stala se základem současně vytvářené tzv. "evropské infostruktury" (European infostructure). V uvedeném dokumentu se výrazně počítalo s elektronickým přenosem dokumentů ve velkém rozsahu a všeobecně se značnou demokratizací přístupu obyvatelstva k vyspělé výpočetní a telekomunikační technice. Přímým pokračováním programů IMPACT se pak v intencích uvedeného dokumentu Evropské komise stal v roce 1996 program INFO2000. Byl navržen na údobí druhé poloviny 90. let až do roku 2000. Tentokráte však nejde o předem pevně stanovenou množinu programů, ale počítalo se s nezbytností zavádět a měnit témata výzkumu a zejména aplikovaného vývoje elektronických informační technologií a prostředků v závislosti na rozvoji výpočetní a telekomunikační techniky. Řízení programu spadající do direktorátu Evropské komise DG XIII-E se zdůrazněním významu telekomunikací a nově se rozvíjejících telematických technologií se orientovalo na výzkum poptávky především v oblasti telematiky. Podporuje ty části projektů, které představují a propagují nové metody práce s informacemi. Celý program byl rozdělen do čtyř hlavních "akčních" linií: 1. Stimulace poptávky a zvyšování informovanosti veřejnosti o možnostech informačních a telekomunikačních technologií, 2. Rozvoj evropského sektoru veřejně zpřístupňovaných informací (zejména podpora softwarových a telekomunikačních prostředků pro aplikaci multimediálních technologií), 3. Aktivizace evropského multimediálního potenciálu (především věcná náplň pro multimediální prezentaci informačních zdrojů v evropské kultuře a pro informační podporu podnikání, vědy, techniky, medicíny a geologických disciplín), 4. Podpůrné a doprovodné akce ve prospěch vybraných konkrétních aktivit, jako je např. monitorování obchodu informačními produkty a službami, realizované specializovanou agenturou IMO (Information Market Observatory). Významnou úlohu v celkovém postupu řešení projektů programu INFO2000 představuje první akční linie. V jejím rámci byla vytvořena síť kontaktních bodů MIDAS-NET (Multimedia Information Demonstration And Support), sloužících k názornému předvádění a propagaci nových multimediálních technologií, zejména jejich hospodářských přínosů, co nejširší veřejnosti. Síť MIDAS-NET je koordinována specializovaným řídícím týmem v bruselské centrále Evropské unie - CST (Central Support Team) a je tvořena 23 uzly v 17 zemích, a to nejen členských, ale také v Norsku a na Islandu. Kanceláře a laboratoře tvořící tyto demonstrační uzly pořádají také pro veřejnost různé semináře a školení. Na svých klientských stanicích umožňují nejen demonstrativní přístup zájemců do informačních databází především serveru databázového centra I’M Europe. Už v první fázi programu INFO2000 bylo přihlášeno přes 500 projektů, z nichž pouze 80 získalo požadované finanční prostředky na řešení, a to pouze na zkušební lhůtu prvních 6 měsíců. Přitom celková částka podpory projektu je limitována na 100 tisíc ECU. Přitom ještě platí, že je to možné pouze za předpokladu, že to činí pouze 40% ceny projektu, takže zbývajících 60% musí řešitel věnovat ze svého rozpočtu. Po šestiměsíční zkušební řešitelské etapě získala necelá polovina projektů další, více než dvojnásobné prostředky oproti počáteční fázi na dořešení a realizaci. Tak došlo k otevření některých zajímavých multimediálních informačních systémů a služeb, které měly naději na přežití roku 2000. Jsou to především:
- KIDS’.TV.MINE (multimediální informační síť o dětských televizních programech a také o literatuře, vztahující se k problematice vztahu dětí k moderním médiím - s využitím Internetu i CD-ROM), - BREAKIT (multimediální pomůcka pro lékaře při terapiích uplatňovaných v nádorových onemocněních), - CHAMPOLLION (multimediální představování vybraných částí sbírek evropských muzeí na CD-ROM). Na projekty INFO2000 bylo do roku 1999 vyčleněno ze společné pokladny Evropské unie 100 milionů ECU s tím, že se rozpočty mohou v případě potřeby upřesňovat. Přitom už v roce 1998 došlo k celkovému zpřesnění obsahové koncepce celého programu a přijaté projekty byly rozděleny do 4 hlavních oblastí: 1) Oblast hospodárného využití evropského kulturního bohatství s projekty: - ARTIS (digitalizace z hlediska výtvarných a restauratérských technologií) - PMC (paláce a zahrady evropského baroka) - DA (multimediální encyklopedie architektury 20. století) - Artweb (internetová prezentace nevýznamnějších sbírek světového umění) - GREATCOM (nejvýznamnější hudební skladatelé a jejich dílo) - CHAMPOLlION (síť serverů zpřístupňujících multimediální zachycení vybraných historických památek) - NAVEGAR (multimediální prezentace historických námořních cest a objevů) - Multimed (multimediální monografie díla Leonarda da Vinci) 2) Oblast obchodních služeb pro malé a středně velké firmy (SME) - Adrimach (multimediální katalog zemědělských strojů) - EISS (elektronický obrazový bezpečnostní servis) - PLEXUS (finanční konzultační služby) - CE MULTICOMMEDIA (komentáře s multimediální prezentací statistických analýz obchodu) - KIDS’TV (dětské multimediální pořady s poučným obsahem) 3) Oblast geografických informací - Arctic2 (polární výzkum) - TEMISIA (multimediální územní informační systém pro průmyslové regiony) - AIDA (průvodce po Alpách) - PETIT (průvodce evropskou topografií) 4) Oblast vědeckých, technických a lékařských informací (STM) - OPTIMISE (multimediální průvodce po vědeckoinformačních službách v Evropě)
- BREAKIT (multimediální příručka pro diagnostiku rakoviny prsu) - ELMED (přehled internetových prezentací chirurgických operací z celého světa).
7.4
Projekty Rady Evropy pro 21. století
Jednání orgánů Rady Evropy složených ze zástupců už 41 států produkuje mimo jiné neustále rostoucí a stále méně přehlednou masu různých typů dokumentů. Proto se její nejvyšší orgán Rada ministrů - rozhodl financovat od roku 2000 projekty, jejichž cílem je zavést racionální metody do sběru, zpracování a šíření informací, které s činností a působností Rady souvisí. Bylo vyčísleno, že roční produkce tohoto "panevropského" orgánu dnes představuje přes 130 milionů výtisků při publikaci 100 až 200 v průměru dvacetistránkových dokumentů denně. Prvním z informatizačních projektů je zaměřen na výstavbu multimediální, na digitalizačním základě rozvíjené knihovny pod názvem PRIDE (Production and Retrieval of Information and Documents through Electronics). Její služby jsou diferencovány do tří vrstev, a to na tiskové služby na principu "On Demand Print", tj. tisk pouze na vyžádání z jediné elektronické matrice dokumentu uložené ve společné elektronické knihovně PRIDE, tvorba a správa společné elektronické knihovny a také elektronického archívu spisů Rady Evropy, distribuční služby na základě uživatelských požadavků na jednotlivé dokumenty, a to formou elektronické pošty po internetu, faxem a dokonce také ještě v nezbytných případech kurýrní poštou. Veškeré služby knihovny PRIDE jsou založeny na nekomerčním základě a jsou financovány ze společného rozpočtu Rady Evropy. Jsou doplněny specializovanou indexací a podpůrnými rešeršními aktivitami v rámci doprovodného projektu INFODOC (Information and Documentation Service). Na to navazuje další informační služba Rady Evropy, zaměřená speciálně na oblast legislativy. Nazývá se HUDOC (Human Rights Documents) a informuje o veškerých právních aktech a činnostech především Evropského soudu, dále o rezolucích a dalších dokumentech vydaných v rámci legislativní činnosti Rady Evropy a zpřístupňuje texty základních legislativních dokumentů členských států Rady.
7.5
Evropský program rozvoje telematických aplikací
V souladu s usnesením Evropského parlamentu a Rady Evropy z 24. dubna 1994 byl těmito řídícími orgány Evropské unie vyhlášen 23. listopadu téhož roku rozvojový program orientovaný na širokou oblast výzkumu, vývoje a zavádění telematických technologií a služeb v nejrůznějších formách a s různorodým uplatněním v celkem osmi odvětvích (sektorech), jejichž podpora byla aktuálně orgány Evropské unie pokládána za prioritní. Pod názvem "TELEMATICS APPLICATIONS Programme 1994-1998" se tak pro uvedená léta dostalo ze společné pokladny Unie nemalý objem finančních prostředků, které byly věnovány konkrétně do pěti souhrnných oblastí, rozdělených ještě do jednotlivých resortů: Oblast A: Telematika a služby ve veřejném zájmu 1. Správa (administrativa) - 25 milionů ECU 2. Doprava - 117 MECU Oblast B: Telematika pro podporu znalostí
3. Výzkum - 26 MECU 4. Výchova a vzdělávání - 34 MECU Oblast C: Telematika pro zlepšení zaměstnanosti a kvality života 5. Výstavba a podpora venkovu - 25 MECU 6. Ochrana zdraví - 70 MECU 7. Ochrana životního prostředí - 15 MECU Oblast D: Horizontální průřezové výzkumy a vývoj 8. Jazykové inženýrství - 23 MECU Oblast E: Podpůrné činnosti při správě a řízení programu Podpůrné akce pro rozvoj programu - 21 MECU Specifická opatření na podporu malých a středně velkých podniků - 15 MECU Jednotlivé resorty byly dále rozděleny vždycky do celé řady tematických okruhů, které byly v zadání programu podrobně rozepsány. Např. problematika knihovnicko-informačních služeb byla zahrnuta do souhrnné oblasti "Telematika pro podporu znalostí" za programy podporující výchovu a vzdělávání. Hlavním cílem se zde stalo zpřístupnění knihovnických služeb konečným uživatelům v celoevropském měřítku s využitím nově budovaných telekomunikačních informačních "dálnic". Podporovány byly také projekty zaměřené na standardizaci technologií a uživatelského rozhraní ve službách, využívajících telematiku. Telematika byla v programových materiálech definována jako průřezový obor založený současně na telekomunikační a počítačové technice a umožňující efektivní informační služby všeho druhu. Program byl vypsán a vyhlášen společně dvěma relevantními generálními ředitelstvími EU, označovanými jako DG XIII. První z nich - DGXIII-C - spravuje oblast vývoje technologií vztahujících se přímo k využití telematiky, zejména telekomunikační sítě a jejich informační a návazné služby, a druhé - DGXIII-E - je orientováno na rozvoj informačního průmyslu, informačních trhů a také na počítačovou práci s jazykem (language ingeneering). Významně se na prosazení programu i jeho zdárném řešení podílel tehdejší ředitel DG XIII R.F. de Bruine. Obě "podředitelství" se shodla na společné strategii přístupu k posuzování a výběru projektů, které mohly podle předem zveřejněných pravidel a podmínek jakékoli právní subjekty členských zemí EU navrhovat k přijetí své účasti a pochopitelně i k obdržení příslušné finanční podpory. Tato strategie se uplatňuje i v jiných evropských rozvojových programech a proto je její sledování i z hlediska soudobých snah o účast na různých projektech Unie v programech, které mají spíše aplikační charakter výzkumu, velmi důležité. Spočívá v následujících 10 bodech: 1) Jádro výzkumu by nemělo spočívat pouze v posilování principu soutěživosti průmyslových podniků, ale i v podpoře dalších společně prosazovaných principů politiky EU. 2) Produkty výzkumu a vývoje musí být "uživatelsky orientovány" a "cenově efektivní" spíše než technologicky výjimečné. 3) Musí se vždy začít průzkumem trhu na předpokládané produkty výzkumu a vývoje. 4) Už v průběhu výzkumu by se měli účastnit reprezentanti příští uživatelské obce vyvíjených prostředků a technologií. 5) Zaměření výzkumných a vývojových prací by se mělo soustředit spíše na multimediální technologie než na datovou telematiku.
6) Práce se mají soustředit na méně projektů, ale s širším, mezioborovým uplatněním. 7) Odpovídající prostředky mají být věnovány vždy na hodnocení produktu uživatelskou sférou. 8) Přednost mají mít telematické aplikace s maximální orientací na obecnější, nepříliš specifikovanou věcnou oblast. 9) Předpokládá se využívání již vyvinutých prostředků, zejména existujících technických norem a doporučení. 10) Doporučuje se vzájemná spolupráce zúčastněných subjektů nejen vertikálně v rámci sektoru výzkumu a vývoje, ale také po horizontální linii, mezi tímto a dalšími sektory (průmyslovým, obchodním atd.). Generální ředitelství DG XIII-E vytvořilo prostor speciálně pro grantovou podporu projektů, zaměřených na rozvoj moderních knihovnických a vědeckoinformačních systémů a služeb, založených především na multimediálních technologiích. Je zajímavé, v jakých tematických oblastech se knihovnám a informačním střediskům dostalo v 90. letech z těchto prostředků podpory. Byly to následující oblasti: multimediální a multilinguální kursy pro koncové uživatele online zpřístupňovaných informačních databází v akademických knihovnických a informačních sítích (s experimentálním ověřením na dvou vybraných vědních oborech), informační systémy typu referenčních služeb s hlasovým ovládáním počítačových terminálových stanic, umístěných ve veřejných knihovnách, veřejně přístupná objednávková služba pro elektronické dokumenty uložené na servisních systémech akademických počítačových sítí, vývoj prototypu koncové uživatelské stanice pro veřejné knihovny, která by umožňovala online vstup do elektronických primárních dokumentů ukládaných producenty ve formátu SGML, snímání údajů z titulních listů dokumentů s podporou umělé inteligence při jejich katalogizaci pro automatizované knihovnické systémy, bibliografie starých tisků spolu s ukládáním jejich vybraných částí, jako jsou např. vyobrazení, a to s využitím umělé inteligence při jejich elektronickém snímání a ukládání. Účast v programu TELEMATICS APPLICATIONS však nebyla omezena pouze na podniky a organizace z členských zemí Evropské unie. Také subjekty z těch evropských států, které měly v té době už s EU uzavřenu smlouvu o asociačním členství, měly šanci se zde se svými projekty nebo jako spolupracující organizace na projektech s jiným hlavním řešitelem uplatnit. Tato účast od té doby navíc podporuje specializovaná mezinárodní organizace s názvem "ASSISTANCE" (Association for International Scientific and Technical Communication and Cooperation) se sídlem ve Vídni. Ta sjednává v zemích s asociační smlouvou s EU podporu specifických forem účasti vždy prostřednictvím určeného národního koordinátora (zpravidla ústřední celostátní informační či výzkumné a vývojové organizace). Účastníci programu ze zemí EU, pokud byla jejich účast na takovýchto programech odsouhlasena, mají možnost získat až 100% příspěvek na samostatný výzkum a vývoj, 50% v
případě společného výzkumu s organizací ze třetí země a ze 33% může být dotována demonstrace výsledků výzkumu a vývoje, spojená s jejich propagací a inzercí pro trh.
7.6
Program ESPRIT a navazující programy
Kromě uvedených "páteřních" programů EU zaměřených speciálně na informační systémy a služby v rámci Unie se informační problematika, ať už z hlediska techniky a technologie nebo na druhé straně např. práva nebo vzdělávání, objevuje v řadě dalších programů. V oblasti základního a jen částečně aplikovaného výzkumu působí už od první poloviny 80. let program ESPRIT (European Strategic Programme for Research and Development in Information Technology). Jde víceméně o informatiku a nikoli, jak se to ještě někdy u nás směšuje, o informační vědu. Oproti programům IMPACT a INFO2000 je orientován zejména na badatelský a laboratorní výzkum, zaměřený na vývoj špičkové výpočetní a telekomunikační techniky. Jako řešitelé se programu účastní zhruba z jedné třetiny velké průmyslové podniky, další třetinu účastníků tvoří malé a středně velké podniky a zbývající třetinu pokrývají výzkumné ústavy a univerzity. Projekty se plánují maximálně na 3 roky a účastní se jich zejména univerzity a renomované vědeckovýzkumné ústavy členských států EU. Zde se např. začaly vyvíjet technologie, na nichž pak byly založeny projekty bezpapírové obchodní komunikace EDI (Electronic Data Interchange), z nichž informační oblasti se týká známý EDILIBE (Electronic Data Interchange for Libraries and Booksellers in Europe), zaměřený mimo jiné zejména na standardizaci formátů dat komunikovaných mezi knihovnou a knižním obchodem při akvizici. Program ESPRIT se vyznačuje vysokým stupněm rozpracovanosti systému řízení a kontroly, zahrnující subsystémy vypisování témat, výběr přihlášených projektů, sledování jejich řešení na základě propracovaného výkaznictví, zvláštní systém kontroly financování a čerpání financí (vyžaduje se zpravidla 50% účast řešitelských organizací na financování projektů), kontroluje se zvlášť splnění deklarovaných cílů výzkumu a navíc se dbá na propagaci a publicitu výsledků řešení jednotlivých projektů. V rámci programu ESPRIT II byl např. vyvíjen systém pro ukládání a vyhledávání informací z rozsáhlých textových databází SIMPR (Structured Information Management: Processing and Retrieval). Jde o aplikační programový systém využívající metod automatického indexování a dotazování ve zjednodušeném přirozeném jazyce. Je určen pro práci s bázemi úplných textů dokumentů o rozsahu až 400 MB, jejichž uložení cestou manuálního vstupního zpracování na klávesnici vstupního zařízení by podle odhadu expertů vyžadovalo zhruba 20 člověkoroků. Proto byly vyvinuty metody optického čtení a ukládání dat z tištěných předloh nebo tvorby dokumentů pouze elektronickou cestou. Z těch se v konečné fázi vytvářejí báze dat určené k zpětnému vyhledávání informací, které jsou v jednotlivých částech uložených úplných textů obsaženy. Vývoj systému byl naplánován na 56 člověkoroků. Byl zahájen v lednu 1989 a zakončen v polovině roku 1992. Na vývoji se podílely výzkumné ústavy a univerzity z Dánska, Nizozemí, Finska, Skotska, Irska a Portugalska. Program počítá, že texty, které se budou ukládat pro účely zpětného vyhledávání informací, jsou v angličtině a neobsahují grafiku nebo jiné netextové typy dat, jako jsou tabulky, schemata apod. Pro automatické indexování a zpětné vyhledávání se využívá speciálního slovníkového souboru, který měl již v roce 1990 rozsah 29 tisíc položek. Zpracovatelský proces řízený programy SIMPR se kromě ukládacích postupů skládá z morfologické analýzy, syntaktické analýzy, strukturální analýzy textu a indexování. Kromě toho jsou texty v toto systému podrobovány různým automatizovaným vyhodnocovacím procedurám, automatické klasifikaci jejich
segmentů na základě shlukové analýzy a strukturovanému ukládání pro vlastní vyhledávací účely. Do konce 90. let byla pro řešení vypsána už čtvrtá verze, označená jako ESPRIT IV, která byla rozdělena účelově na 8 procedurálních úrovní: 1) průřezové problémy základního výzkumu, 2) podpůrná laboratorní výroba, inženýrství, tvorba software, 3) vývoj vysoce výkonných počítačů, 4) iniciativy ve výzkumu a vývoji otevřených mikroprocesorových systémů, 5) průřezové a specifické problémy mikroelektroniky, 6) elektronická podpora podnikatelských řídících systémů, 7) netradiční softwarová řešení vybraných problémů, 8) projekty se zaměřením na využití Internetu. Tyto úrovně se později, koncem 90. let, transformovaly do osmi tzv. "základních oblastí" výzkumu. Jsou to: 1. Dlouhodobý výzkum - vytvářející základ pro inovační procesy zejména v informačních technologiích a technických řešeních založených na nejnovějších poznatcích výzkumu. 2. Softwarové technologie - soustřeďuje výzkum nových možností tvorby zejména aplikovaného programového vybavení pro informační úlohy uplatňující se ve strategickém i operativním řízení podniků a také v obchodu a finančnictví. 3. Technologie pro komponenty a subsystémy - zaměřuje se na výzkum a vývoj inovací ve strojích a zařízeních založených na mikroelektronice, včetně ukládání, zobrazování a komunikace informací. 4. Multimediální systémy - rozvíjející technologie a technické prostředky pro aplikace multimédií v průmyslu. 5. Iniciativa v otevřených mikroprocesorových systémech - oblast označená zkratkou OMI (Open Microprocessor Systems Initiative) a orientovaná na prosazování technických řešení ve všech oblastech hospodářství, kde lze využít této technologie k dosažení vyšší produktivity a kvalitnějších metod řízení. 6. Vysoce výkonné počítače a komunikace - zaměřuje se na masové rozšíření a prosazování výpočetní a telekomunikační techniky do běžného života, zejména tam, kde to ještě není běžné. 7. Technologie pro podnikatelské aktivity - s cílem prosazování moderních metod řízení hospodářských činností využívajících informační techniku a technologii, zejména metody integrace podnikových informačních systémů, e-commerce, zavádění elektronického podpisu a tvorba prostředků pro zabezpečení podnikových informačních systémů. 8. Integrace ve výrobě - zaměřená na tvorbu počítačových a telekomunikačních prostředků racionalizace řízení provozu v evropských výrobních podnicích a tím na zlepšení jejich konkurenceschopnosti v globálním tržním prostředí.
Rozsah programu ESPRIT se stále zvětšuje a projekty jsou v něm rozděleny do kategorií, jako jsou "výzkum a vývoj", "podpůrné akce" apod. Výsledky projektů jsou demonstrovány multimediálně v Internetu na WWW a lze je získat zdarma za určitých podmínek i na CDROM. Pro tuto demonstraci slouží speciální informační systém na www Internetu, vyvinutý v rámci ESPRIT IV a nazvaný PROSOMA. Informuje o filmech, obrazové dokumentaci, animovaných instruktážních prostředcích, rozhovorech s významnými osobnostmi a odborníky, o demoverzích různých produktů výzkumu a vývoje a také o novinkách ve výpočetní a telekomunikační technice. Program ESPRIT je řízen generálním direktorátem DG III-F a v souvislosti s tím se rozvíjejí další celoevropské aktivity v oblasti realizace výsledků výzkumu. Patří mezi ně např. organizace pro rozvoj programových systémů ESSI (European Software Systems Iniciative), podporující zejména software využitelný v průmyslu, nebo IDA (Interchange of Data between Administrative), podporující výměnu dat mezi vládami a dalšími správními orgány členských zemí Unie. Pro tyto účely je financován z DG III-F i projekt ENS (European Nervous System), v jehož rámci jsou aplikovány ve výzkumu vyvinuté telematické technologie, znamenající optimalizaci práce administrativy na různých úrovních a zejména propojení správních orgánů napříč Evropskou unií. Konkrétně je možno jmenovat podprogram TSA (Telematic Systems for Administrations), který cestou deseti specializovaných standardizačních projektů (např. standardizace uchovávání, dálkového online přístupu, výměny a konverze dat mezi různými textovými editory) podstatnou měrou přispěl k racionalizaci správní byrokracie cestou informatizace. Kromě toho se návazně na ESPRIT rozvíjejí projekty specializované na některé pracovní obory, např. ve zdravotnictví AIM 2 (Advanced Informatics in Medicine), na jehož základě má být utvářena evropská lékařská podpůrná elektronická infrastruktura, nebo DELTA 2 (Developing European Learning through Technology Advance) s cílem zavádět metody telelerningu a teleteachingu v rámci evropských programů distančního vzdělávání. Vzhledem k otevřenosti a aktualizaci tématické struktury ESPRIT je tento program označován jako "rolling work programme", přizpůsobující se pružně vždy novým prioritám společenské poptávky. Přehled témat, v nichž se otevírá novým nabídkám řešení je publikován v časopisu "Official Journal of the European Communities". Nabídky jsou pak vyhodnocovány nezávislými experty ze zemí Unie. Na přelomu 20. a 21. století se ESPRIT tématicky přiblížil k dalším programům, které jsou zaměřeny obecně na prohlubování a urychlování procesu vedoucího k vyhlášenému cíli "informační společnost". Stále větší důraz se klade na přípravné a podpůrné aktivity, které umožňují implementaci ve výzkumu vytvořených výstupů do co nejširší praxe evropských podniků a institucí. Souhrnně je program ESPRIT perspektivně chápán jako klíčová platforma pro rozvoj zejména informační techniky a technologie ve prospěch všech stránek společenského vývoje v rámci Evropské unie.
7.7
Program ARIES
Na rozvoj informačních aktivit v Evropské unii je dále zaměřen program zasahující především sféru aplikovaného výzkumu s názvem ARIES (Applied Research on Information Transfer and Enhanced Services). Jeho první verze byla naplánována v roce 1993 na léta 1994 - 1998 pod odborným dohledem mezinárodní skupiny specialistů Expert Group Workshop. Hlavními iniciátory byli prof. Peter Cochrane, prof. Maurice Elzas a Arnaud de Kemp. Program se zaměřuje zejména na implementaci nejvyspělejší techniky a technologie v
panevropských počítačových sítích, které mají tvořit "infrastrukturu budoucí informační společnosti". V tomto smyslu byly explicitně vytčeny cíle programu: realizace informační sítě pokrývající všechny členské země Evropské unie, která by byla založena na nejvyspělejších počítačových a telekomunikačních technologiích a nezávislá na obsahu dat a aplikačním software, orientace budovaní informační sítě na podporu koncepce "informační společnosti", vytvořit nosný základ pro globální využívání informačních zdrojů v 21. století, vybavit Evropskou unii pro tzv. "třetí vlnu informatizace", tj. po hardware a software také "informware". Všechny tyto cíle byly vytyčeny pod společnou zastřešující ideou vytvořit pokud možno co nejrychleji evropskou informační infrastrukturu, která by odpovídala parametrům, které platí pro obdobné infrastruktury budované v americké a japonské sféře. Ke splnění cílů bylo hned na začátek řešení programu naplánováno 5 miliard ECU s tím, že ve druhé polovině 90. let se tato částka ještě doplňovala dalšími 5 až 8 miliardami ECU, resp. Euro. Hlavní úkoly řešení a realizace ARIES byly rozděleny do celkem 14 projektů. Na prvním místě to byl projekt vybudování evropské informační sítě se superrychlými přenosovými rychlostmi. V první fázi se tato síť soustředila na služby především v akademické a další výzkumné sféře. Další projekty byly orientovány na propagaci a šíření moderních informačních technologií, na jejich výuku a výcvik pro jejich využívání. Nechyběly ani speciální projekty zaměřené např. na propracování klasifikací pro ukládání a vyhledávání nebibliografických informací, na zabezpečovací systémy ochrany informací před zneužitím, na tvorbu norem a doporučení v oblasti informační techniky, technologie i metod zpracování a šíření informací a spadají sem také práce na úpravách autorských práv, např. také tzv. "elektronického copyrightu". Na přelomu 20. a 21. století by bylo možné bilancovat výsledky už mnoha programů, vedených původně orgány Evropského hospodářského společenství a dnes Evropské unie. Zdaleka ne všechny byly orientovány na informatizaci či specificky na informační a knihovnické systémy. Z nejvýznamnějších takových programů je možno jmenovat např. EUREKA, zahájený už v roce 1985, nebo LRE (Linguistic Research and Engineering) naplánovaný na léta 1994 - 1998, VALUE na vyhodnocování výsledků různých evropských programů, RACE (Research and Development in Advanced Communications Technologies), v jehož rámci jsou např. standardizovány sítě typu ISDN a budování tzv. "Evropského nervového systému" v rámci projektu ENS s cílem integrovat národní datové sítě, nebo TEDIS orientovaný na elektronickou výměnu dat jakéhokoli druhu, resp. zaměření. V této práci byly blíže charakterizovány pouze ty, které bezprostředně přispívají rozvoji informačních a knihovnických systémů a služeb. Nicméně stojí za to všimnout si ještě některých, které kromě jiných, věnují pozornost také dalším informačním aspektům vědy a technického rozvoje. Pravděpodobně nejvýznamnějším z uvedených programů a projektů se stal program EUREKA, zahájený v roce 1995. I když byl zaměřen velice široce na celou oblast průmyslového výzkumu a vývoje, byly v jeho rámci řešeny ve značné míře problémy úzce související s informatizací. Navíc byl orientován na podnícení spolupráce členských zemí EU se středo- a východoevropskými zeměmi. Podmínkou účasti organizace z takové "nečlenské" země bylo spoluřešitelství organizací z minimálně dvou členských zemí Unie. O účast v EUREKA projevily země střední a východní Evropy značný zájem, což dokazují např. souhrnné statistiky některých směrů, v nichž došlo k řešení konkrétních společných projektů
organizací z členských a nečlenských zemí EU. Ve směru komunikačních technologií to bylo 39 projektů a přímo v informační technice a technologii dokonce 139 projektů. Kromě programů orientovaných na konkrétní oblasti nebo témata pro výzkum a vývoj byly Evropskou unií iniciovány také programy předem tématicky nevymezené, ale soustředěné na podporu vzdělávání, především na rozvoj spolupráce mezi vysokými školami členských i přidružených zemí Unie. První dva byly pojmenovány po slavných evropských uměleckých a vědeckých osobnostech - Leonardu da Vinci a Sokratovi. Program LEONARDO byl nejprve vypsán na léta 1995 - 1999 a soustředil se na inicializaci spolupráce mezi vysokými školami a zejména konkrétními jejich pedagogy a studenty členských a nečlenských zemí EU v rámci výměnných stáží. Pokračuje dále i v následujících letech. Účast v programu může mít trojí formu: 1) Účast v pilotních projektech (např. jsou vypsány projekty jako "Zlepšení kvality odborného vzdělávání a poradenství zejména pro handicapované osoby na trhu práce" nebo "Zlepšení jazykových schopností a dovedností"). 2) Výměnné stáže (např. programy stáží pro mladé pracovníky, výměny instruktorů v průmyslu, výměny studentů vysokých škol apod.) 3) Zpracování analýz a průzkumů situace v odborném vzdělávání vzájemně porovnatelných údajů z oblasti vzdělávání.
nebo výměny
Programy zaměřené na rozvoj evropského informačního průmyslu ve své komplexnosti neopomíjejí ani významnou oblast patentových informací. Do rámce integračních opatření Evropského společenství náleží také vývoj organizace dialogových informačních služeb v patentové literatuře, včetně systémů, které tuto literaturu v původní a navíc i přeložené formě mohou operativně uživatelům v Evropě zprostředkovat. V průběhu druhého pololetí 1990 převzal Evropský patentový úřad EPO celou agendu mezinárodního patentového systému INPADOC, sídlícího ve Vídni. Všech 43 zaměstnanců vídeňského centra INPADOC přešlo do EPO a pokračuje v tvorbě a distribuci báze dat obsahující stručné záznamy patentové literatury z 56 zemí, které se na tomto mezinárodním systému podílejí. V EPO se uvažuje o nových formách distribuce patentových informací na jednotlivé národní patentové úřady a jejich informační systémy. Úplné texty patentových spisů překládá firma Research Publication, spolupracující s Britským patentovým úřadem, z němčiny a francouzštiny do angličtiny, a to opět pod garancí EPO. Značné částky jsou věnovány také na zabezpečení operativní dostupnosti primárních dokumentů, rovnoměrně pro uživatele všech členských zemí Evropského společenství. Zvláštní pozornost je věnována jak konverzím katalogů knihoven členských zemí Unie z tradiční lístkové formy do automatizovaných databázových systémů, tak zejména službám zprostředkujícím kopie primárních dokumentů, zejména nepublikovaných materiálů, distribuovaných mimo knižní a časopiseckou obchodní síť. K zajímavým projektům, zasahujícím i kulturní aspekty evropské integrace, patřila např. retrospektivní konverze více než 4,5 miliónu katalogizačních záznamů knihovny Britského muzea do dialogově přístupného automatizovaného katalogu, který mohou využívat všechny země Evropského společenství prostřednictvím existujících telekomunikačních sítí. Ve Velké Británii byl mimo jiné též pro účely meziknihovních výpůjčních služeb v mezinárodním měřítku Evropské unie podporován rozvoj centra BLDSC Britské knihovny (British Library Document Supply Centre) známé už od konce 60. let uplatňováním
moderních knihovnických systémů v informačním průmyslu. Na přelomu tisícíletí se jako univerzální dodavatelské centrum primárních dokumentů v rámci mezinárodních meziknihovních výpůjčních služeb připravuje pro zabezpečování zvýšených nároků v souvislosti s evropskou integrací od roku 1992. Zejména se jeho služby mají programově přizpůsobovat nárokům, které se podstatně zvýší vlivem zahájení programu zaměřeného na vybudování systému SIGLE, který bude ještě dále představen. Z daného hlediska se projekt soustřeďuje na zajištění informací o šedé literatuře, produkované jako nepublikované dokumenty Evropského společenství a dalších organizací budoucí integrované Evropy. Depozitní knihovna, zřízená v BLDSC už v roce 1966 a schraňující materiály od padesátých let, vlastnila o dva roky později dokumentaci v objemu, odhadovaném na 300 metrů běžných tištěných materiálů a 20 tisíc mikrofiší. Na konci 90. let se parametry objemu klasicky uchovávaných dokumentů v BLDSC počítají na desítky kilometrů regálů. Od počátku devadesátých let se na podporu zpřístupnění těchto fondů rozvíjí síť Evropských dokumentačních středisek - European Documentation Centres, budovaných zejména v akademických knihovnách západoevropských států, a současně také tzv. Euro-Info-Centres pro informační a dokumentační služby a zejména zprostředkování kontaktu mezi potenciálními partnery v různých zemích (dnes už i v zemích s asociační dohodou s EU, jako je mimo jiné také Česká republika) v obchodní sféře. Navíc byly ve Velké Británii vybudovány tři depozitní knihovny European Depository Library, které slouží veřejnosti v přístupu k ne publikovaným dokumentům, produkovaným orgány Evropského společenství.
7.8
Projekt SIGLE
Dosud nejvážnějším nedostatkem knihovnicko-informačních služeb orientovaných na šedou literaturu Evropského společenství je situace v sekundárních informačních fondech, resp. bibliografickém zachycení těchto primárních dokumentů a v jejich katalogizaci. To znesnadňuje přístup k informacím, které se v nepublikované úřední literatuře objevují často 12 až 18 měsíců před jejich publikováním v běžných komerčních časopisech a knižních publikacích. Existuje dokonce jeden specifický evropský informační problém, vyplývající ze samotné podstaty organizace integrované Evropy. Nebývalou měrou se zde rozvinula administrativa, jako zřejmě nezbytný průvodní jev koordinace a řízení tak složitého hospodářsko-politického komplexu, jaký dnes Evropská unie představuje. A nezbytným průvodním jevem každé administrativy je tvorba velkého množství nepublikovaných, nicméně tištěných, identifikovatelných a zejména informačně bohatých dokumentů, které je nutné uchovávat a operativně zpřístupňovat často pro velmi široké spektrum uživatelských potřeb. Nejde jen o věci správní a legislativu. Mnoho různých orgánů, které dnes v Unii fungují také v oblasti koordinace vědy, výzkumu a vývoje, plodí nepřeberné množství koncepcí, programů, projektů, plánů, usnesení, doporučení, směrnic, výzkumných zpráv (reportů), zpráv ze zasedání a konferencí, zápisů, memorand, doporučení a dalších dokumentů. Jde o problém tzv. šedé literatury. Za dosud nejvážnější nedostatek knihovnicko-informačních služeb, působících v rámci Evropské unie, je dnes právem označována situace v sekundárních informačních fondech, resp. bibliografickém zachycení a v katalogizaci právě těchto primárních dokumentů. To znesnadňuje přístup k informacím, které se jinak než v nepublikované formě nevyskytují nebo se v nejlepším případě standardně vydavatelsky publikují v běžných komerčních časopisech a knižních publikacích, ovšem podle posledních průzkumů 12 až 18 měsíců po jejich vytvoření.
Problém prudkého rozvoje relativně obtížně definovatelného okruhu druhů dokumentů, doprovázející soudobý vývoj informačního zázemí Evropské unie, vznikl pochopitelně již dříve než na přelomu 80. a 90. let. Už v roce 1963 se touto literaturou zevrubně zabývala slavná Weinbergova zpráva "Science, government, and information : the responsibilities of the technical community and the government in the transfer of information", analyzující stav a východiska nové vědní (a také informační) politiky USA v konfrontaci s tehdejším vývojem sovětského kosmického programu. Weinberg tuto literaturu již výstižně identifikoval jako velmi významnou a perspektivní informační dokumentovou kategorii. Pouze ji nepojmenoval. K tomu došlo později. V roce 1980 schválila Rada (tehdy ještě) Evropských společenství program, který rozhodujícím způsobem ovlivnil řešení informačního problému souvisejícího s fenoménem rychle narůstajícího množství různých netradičních druhů dokumentů, který se s postupující integrací prohluboval. Byl nazván hezky vymyšleným akronymem "EAGLE" (anglicky orel), složeným z názvu "European Association for Grey Literature Exploitation", neboli "Evropské sdružení pro využívání šedé literatury" (vzniklo v r. 1978). Zde došlo pravděpodobně poprvé k oficiálnímu použití obrazného pojmenování dosud nedefinované, nicméně v povědomí knihovnické a informační obce již výrazně zavedené skupiny druhů dokumentů bez estetických náležitostí, doprovázejících běžně nakladatelsky vydávanou literaturu. Výraz "šedá literatura" tedy vznikl pravděpodobně jako označení protikladné ediční úpravy dokumentů daného druhu oproti pestrobarevným obálkám i vnitřkům "normálních" knih a časopisů. V odborné informatické literatuře bývá nejčastěji jako výklad daného pojmu citována stať D. N. Wooda. Tento autor šedou literaturu definuje obecně jako "...nekonvenční literaturu, kterou nelze získat prostřednictvím standardních knihkupeckých kanálů a která je nesnadno identifikovatelná." Do šedé literatury se dnes zahrnují především technické a výzkumné zprávy, disertační a habilitační práce, konferenční materiály, řada oficiálních publikací, často také normy, technické předpisy a spisová dokumentace, především zápisy a usnesení z jednání různých orgánů. Ve stejném roce, kdy Rada ES založila EAGLE (1980), byl rovněž založen systém SIGLE (System for Information on Grey Literature in Europe - Systém informací o šedé literatuře v Evropě), jehož základní funkcí je zpřístupňování dokumentů, prezentujících šedou literaturu, které jsou vytvářeny v zemích Evropského společenství. Jeho základním nástrojem je bibliografická báze dat, která se zpřístupňuje online do celého světa. Hlavním cílem systému je zajištění přístupu k dokumentům a v souladu s tím i zlepšení registrace a šíření bibliografických informací o těchto dokumentech. Systém SIGLE poskytuje informace o dokumentech, které vznikají v několika tisících různých vědeckovýzkumných organizacích či institucích. Zdroje (báze dat), které v jednotlivých zemích registrují tuto literaturu, mají polytematický charakter. Systém SIGLE využívá zdrojů velkých Evropských informačních a dokumentačních center, která jsou členy výše zmíněného sdružení EAGLE. Systém je řízen tímto sdružením prostřednictvím Řídící rady (Board of Management) a Technického výboru (Technical Committee), jež jsou tvořeny zástupci z účastnických center. Každé centrum odpovídá za vytváření fondů šedé literatury produkované v dané zemi a za přípravu detailních informací o ní pro bázi dat SIGLE. Centra rovněž ručí za to, že všechny registrované dokumenty budou dostupné na základě lokace (umístění), která je uvedena v každém záznamu báze dat.
Báze dat SIGLE je aktualizována měsíčně, každoročně se zvětšuje zhruba o 40.000 záznamů. K dnešnímu datu obsahuje zhruba 350.000 záznamů. Má polytematický charakter. Pokrývá čisté a aplikované vědy a techniku (technologii), ekonomiku i sociální a humanitní vědy. K zajištění všech důležitých úkolů sběru, registrace a zpřístupňování informací o šedé literatuře byly v některých zemích vytvořeny kooperativní podniky. Belgie se účastní v systému prostřednictvím partnerství mezi obchodním podnikem a univerzitní knihovnou. V Holandsku bylo vytvořeno konsorcium 4 vědeckovýzkumných institucí, aby mohl být zajištěn adekvátní obsahový záběr při poskytování dokumentů. V Německu vytváří fond zpráv z oblasti vědy a techniky Technická informační knihovna v Hannoveru (a rovněž jej zpřístupňuje), zatímco informace o nich zpřístupňuje Oborové informační centrum v Karlsruhe. Báze dat SIGLE je běžně dostupná v režimu dialogu v 3 evropských databázových centrech: 1. STN International (Scientific & Technical Information Network International), Karlsruhe, Německo; k bázi dat je přístup z celého světa; 2. BLAISE-LINE (British Library Automated Information SErvice), Boston Spa, Wetherby, Velká Británie; báze je přístupná pouze pro členské země EU; 3. SUNIST (Serveur Universitaire National de l'Information Scientifique et Technique), Montpellier, Francie; báze je přístupná pouze pro členské země EU. V bázi dat se může vyhledávat podle předmětových kategorií, slov z názvu dokumentu, autorů, korporací, zemí a data vydání dokumentů, jazyků a čísel zpráv. Báze dat SIGLE je k dispozici uživatelům též na kompaktních discích CD-ROM, který je vydáván firmou SilverPlatter Information Ltd. se sídlem v Londýně. Obsah databáze s retrospektivou od r. 1980 je aktualizován čtvrtletně (od r. 1993). Předplatné je 950,00 USD (pro jednotlivého uživatele) a 1900,00 USD (pro síťové provedení). Hlavním cílem systému SIGLE je i v současnosti provoz služeb založených na komplexním bibliografickém pokrytí nepublikovaných dokumentů v podmínkách integrované Evropy, včetně vytváření a dialogového zpřístupňování příslušné báze dat.
7.9
Rámcové rozvojové programy a CORDIS
V 90. letech se mezi evropskými výzkumnými a vývojovými programy začaly prosazovat integrační tendence. Navíc zde již vyvstala otázka možnosti rozšíření Evropské unie o některé státy bývalého komunistického bloku a také ke zbývajícím východoevropským zemím se západoevropské společenství snažilo co nejvíce otevřít. Výrazem toho se stal v oblasti informatizace společnosti a hospodářství především tzv. "rámcový program" FRAMEWORK, jehož původ sahá (ještě bez integračních tendencí směrem na východ) do 80. let. Jeho koordinaci zajišťovalo vždycky generální ředitelství pro telekomunikace, informační trhy a informatizaci (DG XIII). Postupně se však tato báze pro kooperaci mezi výzkumnými institucemi a podniky při šíření poznatků o nových technologiích a podpory vzdělávání vedoucího ke zvládnutí nových informačních technologií co nejširšími vrstvami obyvatelstva rozšířila na obsáhlý a možno říci zastřešující koordinační platformu výzkumných a vývojových aktivit, otevřenou pro prakticky celou Evropu. K zásadnímu posunu tématické koncepce na tomto poli došlo zejména pod vlivem nových iniciativ tehdejšího předsedy Evropské komise Jacquese Dellorse v letech 1994 až 1998. Tehdy byla postavena už čtvrtá etapa řešení evropského rámcového programu, označená jako
FRAMEWORK IV. Na komplexní financování projektů zaměřených na informatizaci a současně na jejich realizaci bylo v tomto případě z fondů EU vyčleněno 12,3 miliardy ECU (oproti "pouze" 6,6 miliardy ECU na předchozí FRAMEWORK III). Přitom bylo z tohoto objemu celých 800 milionů ECU vyčleněno speciálně na podpůrné akce pro přičlenění Rakouska, Finska a Švédska do EU. Je třeba poznamenat, že v souvislosti s hlavním zaměřením se do tohoto programu zařadila i témata zasahující výrazně do jiných oblastí než je právě informatizace, jako jsou životní prostředí, biotechnologie, doprava, vzdělávání atd. Byly však i zde sledovány cíle průniku informačních technologií do maximálního spektra aktivit.
Čtvrtý rámcový program byl rozčleněn do tří velkých podprogramů orientovaných na informatiku a její aplikace v informačních systémech a službách, které se ještě dále dělí na tématické okruhy a ty někdy ještě na jednotlivé, speciálně vymezené sektory: 1) Telematické technologie A. Telematika pro veřejné služby Sektor 1 - pro státní správu Sektor 2 - pro dopravu B. Znalostní telematika Sektor 3 - pro výzkum Sektor 5 - pro výuku Sektor 6 - pro knihovny C. Telematika pro zaměstnanost Sektor 7 - pro zdravotnictví Sektor 8 - pro handicapované a staré občany Sektor 9 - pro životní prostředí Sektor10 - pro průzkumy sociálního prostředí D. Horizontální vědeckotechnické aktivity Sektor11 - telematické inženýrství Sektor12 - jazykové inženýrství Sektor13 - informační inženýrství E. Akce programových podpor - telematické formy sledování a vyhodnocování vývoje - rozvoj metod jednání sledujících konsensus účastníků - zpracování přehledů a šíření informací o výsledcích programu
- podpora mezinárodní spolupráce - školení - speciální opatření pro malé a střední podniky 2) Progresivní komunikační technologie a služby (ACTS) A. Interaktivní multimediální služby B. Fotonické technologie C. Vysokorychlostní sítě D. Mobilní a osobní komunikační sítě E. Šíření znalostí a zpráv - servisní inženýrství F. Kvalita, bezpečnost a ochrana komunikačních systémů a služeb G. Horizontální programové aktivity (obdobně jako v předchozím podprogramu) 3) Informační technologie V tomto podprogramu nebyly určeny, vzhledem k rychlému vývoji těchto technologií, předem žádné pevné okruhy nebo sektory, ale postupně jsou v jeho rámci schvalována témata, jejichž formulace byla průběžně aktualizována. Přitom byl právě tento podprogram dosti preferován, o čemž svědčí přijetí návrhů více než 900 různých témat, především pro aplikovaný výzkum. Např. na téma "Informační infrastruktura EU a celé Evropy" byla věnována 1,932 miliardy ECU. Mezi zajímavá témata můžeme zařadit např. "Výzkum a vývoj superpočítačů", "Multimediální systémy" nebo "Podnikatelská informační podpora" apod. Telematika byla v programových materiálech definována jako průřezový obor založený současně na telekomunikační a počítačové technice a umožňující efektivní informační služby všeho druhu. FRAMRWORK IV, který časově zasáhl už konec století, vycházel především z už zmíněné Dellorsovy "Bílé knihy" a prohloubil integrační tendence založené obecně na Maastrichtské a Amsterodamské smlouvě. V tomto programu se navíc sdružily všechny programy a projekty EU v oblasti základního výzkumu. Součástí FRAMEWORK IV se např. stal celý program ESPRIT, který se tak zpřístupnil i pro účast organizací, podniků i jednotlivců ze zemí střední a východní Evropy. Další součástí tohoto rámcového programu je INCO-COPERNICUS (INternational COoperation), vyhlášený ve druhé polovině 90. let s cílem podpořit spolupráci EU v informatickém výzkumu se třetími zeměmi, zejména středo- a východoevropskými. Nevylučuje ani azijské země bývalého Sovětského svazu. V roce 1998 zde již bylo registrováno přes 1100 projektů. Člení se do kategorií výzkumných a současně demonstračních, koordinačních projektů a doprovodných akcí na podporu aplikací vyvinutých technických prostředků a technologií. Dne 23. března 1998 přijala Evropská rada návrh už pátého rámcového programu FRAMEWORK V. V únoru 1999 tento program Evropský parlament a Evropská rada s konečnou platností schválily, a to s předpokládanou sumou prostředků ve výši 15 miliard Euro na celkem pětileté údobí (1998 až 2002). Tento program už počítá s podstatnou účastí sedmi přidružených zemí k Unii a také s alespoň dílčí účastí dalších kandidátských zemí na toto členství ze střední a východní Evropy. Z věcného hlediska plně navazuje na předchozí
témata řešení, která člení jednak na čtyři tématické skupiny, nazvané "aktivity" (Activities), obsahující ještě dílčí témata: 1. First Activity (10,843 miliard Euro) - kvalita života a efektivní správa přírodních zdrojů, - "uživatelsky vlídné prostředí informační společnosti" - kompetitivní prostředí a trvale udržitelný růst - životní prostředí a energie 2. Second Activity (0,475 miliard Euro) - mezinárodní úloha společného výzkumu a vývoje v rámci Unie Research") 3. Third Activity (0,363 miliard Euro) - inovace a podpora účasti malých a středně velkých podniků na vývojových programech Unie 4. Fourth Activity (1,280 miliard Euro)
("Community
výzkumných a
- zlepšení lidského výzkumného potenciálu ("human research potencial") - podpora "socio-ekonomické" výzkumné základny Tematické členění rámcového programu FRAMEWORK V vychází z potřeby Unie zlepšit konkurenceschopnost na globálních informačních trzích. Jde o témata, která už jsou zařazena do "aktivit", ale některá z nich jsou zvláště zdůrazňována. Jsou to především následující tématické okruhy: Všechny telematické prostředky, které přispívají ke kvalitě života a nakládání s životně důležitými zdroji (zejména vytváření nových pracovních příležitostí spolu se zachováváním trvale udržitelného rozvoje a ochrany životního prostředí). Hledání účinných nástrojů k tomu, aby se informační společnost stala přátelskou k uživateli (vývoj informačních technologií a jejich včasná aplikace v občanském životě, podpora přístupu malých firem k nejnovějším prostředkům informatizace a propojení vědy s informační politikou zemí). Podpora výzkumu jako hlavního faktoru růstu (podpora celé sféry výzkumu a vývoje s cílem zvýšení konkurenceschopnosti evropských produktů na světových trzích a se zvláštním zřetelem k rozvoji dopravní pozemní, lodní a letecké infrastruktury). Rozvoj energetiky s ohledem na ochranu životního prostředí a neobnovitelných zdrojů (propojení odvětví energetiky a ekologie, udržování kvality vody, ovzduší a kulturního dědictví, prevence živelných pohrom a sledování optimální míry zaměstnanosti). Tematické podprogramy jsou v programu FRAMEWORK V provázány třemi tzv. horizontálními programy, a to: 1. Prohloubení internacionalizace výzkumu a vývoje - INCO-2 (se zaměřením na vytváření předpokladů spolupráce mezi vědci a výzkumnými institucemi nejen v Evropě, ale také v tzv. "třetím světě", zejména v zemích bývalého Sovětského svazu). 2. Podpora inovací a účasti malých a středně velkých podniků - CRAFT (s orientací na podporu prostředků a způsobů šíření produktů malých a středně velkých firem, které
jsou založeny na výzkumu a vývoji podporovaném z prostředků programů FRAMEWORK. 3. Růst výzkumného potenciálu a znalostní základny sociálního a hospodářského vývoje Evropy (s cílem mezinárodně založených podpůrných akcí ke zlepšení podmínek pro výzkum a vývoj i pro vzdělávání cestou zkvalitňování informačního zabezpečení zejména také výzkumu a vývoje v nečlenských zemích Evropské unie. Z hlediska informační politiky Unie jsou z uvedené struktury programu FRAMEWORK V významné tématické okruhy. Jsou označovány také zkratkou IST (Information Society Technologies) a řídí je samostatný výbor složený ze zástupců členských a přidružených zemí EU. Při koncipování tohoto zatím posledního z rámcových programů Evropské unie se poprvé artikulovala potřeba využít integračních mechanismů Unie k dosahování vyšších efektů než pouze součtem prostředků a úsilí zúčastněných zemí. Byl vytyčen cíl dosahování tzv. "evropské přidané hodnoty" (European Added Value), a to především v oblasti výzkumu a vývoje informačních technologií, které by bylo možno implementovat v co nejširší uživatelské veřejnosti. Navíc už rok před jeho ukončením byly zahájeny koncepční práce na formování pokračujícího rámcovéhoo programu - FRAMEWORK VI. Jeho první verze byla Evropské komisi předložena 27. února 2001. Programy FRAMEWORK jsou, jak bylo řečeno, vypisovány a vyhlašovány relevantním generálním direktorátem, který je však ještě vnitřně rozdělen na DG XIII-C spravující oblast vývoje technologií vztahujících se přímo k využití telematiky, zejména telekomunikační sítě a jejich informační a návazné služby (řídil je Michel Richonnier), a DG XIII-D který je orientován na rozvoj informačního průmyslu, informačních trhů a také na počítačovou práci s jazykem (language ingeneering). Řídil jej v době vyhlášení i realizace programu významný zastánce informatizace v Evropské unii Frans de Brine. Obě ředitelství se shodla na společné strategii přístupu k posuzování a výběru projektů, které mohou podle předem zveřejněných pravidel a podmínek jakékoli právní subjekty členských zemí EU navrhovat k přijetí své účasti a pochopitelně i k obdržení příslušné finanční podpory. Tato strategie byla deklarována následujícími 10 body: 1)
Jádro výzkumu by nemělo spočívat pouze v posilování principu soutěživosti průmyslových podniků, ale i v podpoře dalších společně prosazovaných principů politiky EU.
2)
Produkty výzkumu a vývoje musí být "uživatelsky orientovány" a "cenově efektivní" spíše než technologicky výjimečné.
3)
Musí se vždy začít průzkumem trhu na předpokládané produkty výzkumu a vývoje.
4)
Už průběhu výzkumu by se měli účastnit reprezentanti příští vyvíjených prostředků a technologií.
5)
Zaměření výzkumných a vývojových prací by se mělo soustředit multimediální technologie než na datovou telematiku.
6)
Práce se mají soustředit na méně projektů, ale s širším, mezioborovým uplatněním.
7)
Odpovídající prostředky mají být věnovány vždy na hodnocení uživatelskou sférou.
uživatelské obce spíše na
produktu
8)
Přednost mají mít telematické aplikace s maximální orientací na obecnější, nepříliš specifikovanou věcnou oblast.
9)
Předpokládá se využívání již vyvinutých prostředků, zejména existujících technických norem a doporučení. 10)Doporučuje se vzájemná spolupráce zúčastněných subjektů nejen vertikálně v rámci sektoru výzkumu a vývoje, ale také po horizontální linii, mezi tímto a dalšími sektory (průmyslovým, obchodním atd.).
Účast v rámcových programech FRAMEWORK však už v 90. letech nebyla omezena pouze na podniky a organizace z členských zemí Evropské unie. Také subjekty z těch evropských států, které měly s EU uzavřenu smlouvu o asociačním členství, což se právě týkalo v té době i naší země, měly šanci se zde se svými projekty nebo jako spolupracující organizace na projektech s jiným hlavním řešitelem uplatnit. Tato účast byla navíc podporována specializovanou mezinárodní organizací s názvem "ASSISTANCE" (Association for International Scientific and Technical Communication and Cooperation) se sídlem ve Vídni. Ta sjednává v zemích s asociační smlouvou s EU podporu specifických forem účasti vždy prostřednictvím určeného národního koordinátora (zpravidla ústřední celostátní informační či výzkumné a vývojové organizace). V letech 1994 až 1996 plnilo (do svého zrušení) tuto funkci v České republice NIS (Národní informační středisko). Jako země s asociační smlouvou s EU máme podle Pravidel účasti a financování ze 7. prosince 1994 právo plné participace v rámcových programech, ovšem pouze s tím, že jednotlivé projekty budou odsouhlaseny reprezentanty příslušného sektoru z členských zemí Unie. Zatímco právní subjekty z členských zemí EU měly možnost přihlásit návrhy projektů své účasti v programu "TELEMATICS APPLICATIONS" už do 15. března 1995, naše organizace se mohly ucházet o účast na projektech i v průběhu tohoto i dalších let dodatečně. Právě tak, jako účastníci programu ze zemí EU, i naše organizace, pokud byla jejich účast odsouhlasena, mají od té doby možnost získat až 100% příspěvek na samostatný výzkum a vývoj, 50% v případě společného výzkumu s organizací ze třetí země a ze 33% může být dotována demonstrace výsledků výzkumu a vývoje, spojená s jejich propagací a inzercí pro účely uplatnění na trhu. Přímo knihovnicko-informační sféry se týká zavedení a financování projektu ECUP (European Copyright User Platform). Tento projekt úzce souvisí s otázkami ochrany autorských práv a jejich odrazu v knihovnických a informačních službách, které budou ještě dále v této práci prezentovány. V letech 1994 až 1998 se v souvislosti s tímto projektem na bázi programu FRAMEWORK realizovaly specificky knihovnické projekty, jako např. Telematics for Libraries, podporovaný navíc ještě společným evropským koordinačním orgánem pro spolupráci různých knihovnických a informačních profesních organizací EBLIDA (European Bureau of Library, Information and Documentation Associations) se sídlem v Haagu. Představitel EBLIDA se stal dokonce hlavním koordinátorem řešitelských prací na projektu ECUP. Hlavními cíli, na kterých se evropští knihovníci a informační pracovníci při koncipování úloh, řešených společnými projekty, dohodli, se staly: obhajovat "privilegia" knihoven při elektronickém publikování, na které se připravují z hlediska ochrany duševního vlastnictví různá omezující opatření, organizovat specializovanou odbornou právní ochranu pro účely uplatňování práv knihoven a jejich čtenářů, zastupovat evropské knihovny na jednáních o nejrůznějších aspektech ochrany duševního vlastnictví, zejména tzv. "elektronického copyrightu", na jednáních WIPO (World Intellectual Property Organization), Světové obchodní organizace WTO (World Trade Organization) a podobných organizací.
Kromě vlastních programů FRAMEWORK se základním servisním programem a zároveň praktickým informačním systémem pro orientaci v evropských programech a vůbec aktivitách souvisejících s integrací tohoto kontinentu na bázi Evropské unie stal CORDIS (Community Research and Development Information Service). Jde o široký a vnitřně už velmi propracovaný, vpodstatě referenční informační systém, využívající dnes plně internetovské telekomunikační i softwarové prostředí a umožňující skutečně široký přístup ke zveřejnitelným datům především o dění okolo četných a už obtížně přehledných výzkumných a vývojových programů koordinovaných orgány Evropské unie. Je jedním z produktů programu FRAMEWORK IV. V roce 1995 bylo na základě analýz fungování tohoto informačního systému zjištěno, že ačkoli se jeho prostřednictvím informačně zajišťuje už celkem 2660 výzkumných a vývojových projektů, na něž se vynakládá úctyhodná suma 2,260 miliardy dolarů, pokrývalo to pouhá 3% veškerých finančních prostředků, vynakládaných do výzkumu a vývoje v celém "evropském" průmyslu. Proto byl v rámci CORDIS od roku 1997 zahájen speciální program s cílem vybudovat instituci s názvem ERGO (European Research Gateway Organization). Ta se pak stala hlavním koncepčním a koordinačním centrem pro přípravu i vlastní fungování výše charakterizovaného, zatím posledního z "rámcových" programů - FRAMEWORK V. Jádrem CORDIS je databanka údajů o výzkumných programech sledovaných ze všech potřebných hledisek a multimediální systém "Guide to Community Programmes". Vše funguje na bázi průřezového informačního systému ARCADE umožňujícího bezplatné dotazování a navigaci uživatele v 9 jazycích členských zemí EU. Navíc jsou v rámci tohoto systému produkovány nejrůznější informační pomůcky pro orientaci v evropských programech i v tištěné formě nebo na CD-ROM. Mezi nejvýznamnější informační služby systému CORDIS patří série subsystémů označených jako CORDIS RTD: CORDIS RTD - NEWS (aktuální informace o probíhajících výzkumech) CORDIS RTD - CONTACTS (smlouvy na výzkumné a vývojové aktivity) CORDIS RTD - RESULTS (výsledky výzkumu a vývoje v různých programech a projektech) CORDIS RTD - ACRONYMS (slovník zkratek a akronymů) CORDIS RTD - PROGRAMMES (přehled programů EU a jejich realizace) CORDIS RTD - PROJECTS (informace o jednotlivých projektech v programů EU)
rámci
CORDIS RTD - PUBLICATIONS (bibliografie výzkumných zpráv s abstrakty) CORDIS RTD - COMDOCUMENTS (oficiální dokumenty Evropské unie v oblasti legislativy a rozhodovacích aktů jejích správních a řídících orgánů) CORDIS RTD - ACRONYMES (slovník termínů včetně zkratek a používaných v oblasti výzkumu a vývoje EU)
akronymů
Kromě uvedených informačních subsystémů jsou v rámci CORDIS zpracovávány a zpřístupňovány některé speciální soubory bibliografických i zdrojových informací a také katalogy, jako např.: ECLAS (katalog ústřední knihovny Evropské komise)
EPOQUE (souborná databáze katalogů a bibliografií vztahujících se na výzkumné aktivity v EU EPISTEL (speciální informace pro novináře) I&T Magazine (elektronický bulletin věnovaný DG XIII) I’M Guide (informace o informačních produktech a službách v EU) INFO92 (o realizaci Maastrichtské smlouvy z daného roku) RAPID (plné texty důležitých dokumentů Evropské komise vč. briefingů Rady EU) SCAD (bibliografie politické literatury, vztahující se k EU) V únoru 1997 byl navíc, původně mimo CORDIS rozvinut projekt ESIS (European Survey for the Information Society) s cíli zajistit pokud možno co nejúplnější registraci projektů vztahujících se k problematice budování "informační společnosti", monitorovat související akce, identifikovat hlavní aktéry tohoto vývojového procesu a poskytovat pro potřeby správy Unie potřebné analýzy a statistické přehledy aktivit směřujících k takto pojmenované formě existence evropské občanské komunity. CORDIS v současnosti představuje klíčový nejen referenční, ale také už zdrojový informační pramen pro každého, kdo potřebuje jakoukoli informaci týkající se zakládání, řízení, obsahu, průběhu i výsledků výzkumných a vývojových programů Evropské unie, a to i těch, které zasahují do zemí střední a východní Evropy. Od roku 1998 se kromě dalšího působení iniciativ v rámci systému CORDIS významným způsobem rozšířily informační služby o aktivitách Evropské unie. Bylo rozhodnuto o bezplatném přístupu k elektronické formě časopisu "Official Journal of the European Communities" na internetovském serveru Eur-Lex.
7.10 Program PHARE Už v programech FRAMEWORK se akcentovala snaha připojit k výzkumným a vývojovým aktivitám Evropské unie také orgány a organizace států střední a východní Evropy. Pro přímou podporu těchto postkomunistických zemí byl hned v roce 1990 organizován rozsáhlý podpůrný program, nikterak ovšem oborově specializovaný. Byl iniciován Evropskou komisí pod označením PHARE. V jeho rámci bylo na podporu transformačních procesů totalitních států vyčleněno na prvních pět let 5,416 miliardy ECU. Od roku 1996 přešel program pod vedení generálního direktorátu DG I a jeho aktivity se od středoevropských na východoevropské země. Z hlediska informatizace nebyl tento program speciálně orientován v žádné své části, nicméně informační instituce a knihovny z jeho financí mohly těžit prostřednictvím některých obecnějších směrů, jako jsou např. podpora vzdělávání (např. speciálně pro vysoké školy a v tom i pro jejich knihovny fungoval podprogram TEMPUS) nebo kultury a jiných resortů. Hlavními sektory hospodářství postkomunistických zemí, které jsou dosud programem PHARE podporovány průřezově jako tzv. "multicountry programmes", jsou: 1. Infrastruktura (míní se tím zde doprava, energetika, telekomunikace) 2. Ekologie 3. Lidské zdroje (včetně podpory různých výzkumných aktivit a podpory vzdělávání sem např. patří už zmíněný TEMPUS)
4. Sociální záležitosti (např. i boj proti drogám) 5. Obchod a podpora malých a středních soukromých podniků a podnikání obecně 6. Veřejná správa 7. Různé dílčí projekty bez předchozího oborového vymezení (např. příprava k integraci do Evropské unie). Pokračování programu PHARE je plánováno i po roce 2000, ale jeho aktivity mají zasahovat zejména dosud nejzaostalejší postkomunistické státy, jejichž vlády ovšem o tuto formu podpory projeví zájem a zároveň vykáží směřování k transformaci svého hospodářství i celkového politického systému. Uvedené velkorysé programy a projekty, bohatě financované vládami průmyslově vyspělých evropských zemí, jsou vyvolány reálně pociťovanou potřebou společnosti vyrovnat se organizovaným, možno říci systémovým způsobem, s prudce narůstajícími disproporcemi mezi možnostmi, které skýtá moderní výpočetní a zejména telekomunikační technika, a schopnostmi člověka využívat adekvátní prostředky k vyhledávání, výběru a racionálnímu využívání hromadících se poznatků. V různých projektech se sleduje produktivita výzkumných prací, a to právě z hlediska jejího možného ovlivnění novými informačními technologiemi. Kromě uvedených programů, které byly vybrány z dnes už skutečně velkého množství těchto systémových prostředků na jedné straně řízení a na druhé straně také podpory iniciativních aktivit ve prospěch výstavby a rozvoje Evropské unie, vytvořily se v tomto nadnárodním společenství i specializované organizace, které také působí jako iniciativní a podpůrné prvky speciálně v oblasti informatizace. Jde zejména o podporu rozvoje informačního průmyslu v Evropské unii a potažmo i dalších evropských států.
7.11 Organizace pro podporu evropského informačního průmyslu Sdružovací platformu pro organizace i jednotlivce, působící v evropském průmyslu informačních služeb, představuje Sdružení evropského informačního průmyslu se zkráceným názvem EIIA (European Information Industry Association). Je součástí celosvětové organizace, sdružující pod koordinující aliancí GAIIA (Global Alliance of Information Industry Associations), založené už v roce 1985, asociace informačního průmyslu v různých kontinentech. Evropské sdružení bylo založeno 17. dubna 1989 z iniciativy dvou západoevropských informačních kooperativních organizací EURIPA a EHOG, které se zároveň staly jeho zakládajícími organizacemi. Prvním předsedou EIIA se stal Mariano Saksida, dosud vedoucí pracovník EHOG a dlouholetá vůdčí osobnost databázového centra ESA-IRS, a prezidentem Rady EIIA se stal bývalý předseda EURIPA, David R. Worlock. Do EIIA již vstoupily jako její další zakladatelské organizace známé firmy a sdružení, jako je např. britský Aslib, evropské Sdružení uživatelů a provozovatelů automatizovaných informačních služeb EUSIDIC a další evropské národní i mezinárodní informační organizace. Ke sdružení EIIA se mají přihlašovat jednak různé kooperativní informační i knihovnické organizace, producenti i zprostředkovatelé informačních produktů i jednotliví koneční uživatelé informačních služeb. EIIA zabezpečuje mimo jiné i koordinaci výzkumných a vývojových programů Evropské unie v oblasti informačních a knihovnických služeb, např. dříve první a druhý program IMPACT a ve druhé polovině 90. let INFO2000. Podílí se zejména na rozvoji podnikání a podněcování poptávky na informační služby ve státech Evropského společenství.
EIIA se věnuje zejména také propracovávání principů zpřístupňování ekonomických a správních informací generovaných veřejným sektorem a jeho vládními orgány soukromému sektoru i jednotlivým občanům. Na 20. konferenci IOLIM v Londýně v roce 1996 publikoval prezident Rady EIIA David R. Worlock 19 "klíčových principů", které EIIA stanovila jako základ nové evropské informační politiky v této oblasti. Jsou mezi nimi na prvních místech požadavek bezbariérového technického a technologického zajištění veřejné přístupnosti všech informačních databází, které vytváří administrativa vlád členských zemí i správní orgány Evropské unie, odpovědnost vlád za správnost a aktualizaci zpřístupňovaných dat, průhlednost hospodářských vztahů mezi zpřístupňovateli a uživateli informačních databází, včetně zajištění bezplatnosti informačních zdrojů vytvářených výlučně z veřejných prostředků. Na druhé straně se požaduje otevření příležitostí pro účast soukromého sektoru na budování i zpřístupňování databází vytvářených na podkladě informací z veřejného sektoru, jejich provozování jako služba veřejnosti na základě veřejných zakázek, zajištění volné a jasnými pravidly vymezené soutěže mezi podnikatelskými subjekty o tyto veřejné zakázky, podpora společných podnikatelských iniciativ subjektů z různých členských států EU a otevírání národních informačních trhů pro uplatnění takto založených veřejných informačních služeb. Volné zpřístupňování informačních zdrojů v papírové formě a zejména prostřednictvím počítačových sítí jako elektronických dokumentů se požaduje podpořit i využitím maximální benevolence, umožňované autorským právem (copyright) na bázi Bernské konvence. Právě z iniciativy EIIA bylo vynakládání finančních prostředků na realizaci schválených projektů programů, jako byl IMPACT, přísně sledováno a podléhá též do jisté míry veřejné kontrole odborného tisku zaměřeného na informační systémy a služby v zemích Evropského společenství. Např. v roce 1990 bylo kritickému posouzení účelnosti a odůvodněnosti vynakládání peněz z dotace, která byla věnována na rozvoj informačního trhu v západní Evropě, podrobeno vedení tohoto projektu ze strany vybraných významných představitelů západoevropského informačního průmyslu. Z celkové částky 5 miliónů dolarů na rok 1989 byly vynaloženy 3 milióny dolarů na rozvoj databázového systému ECHO, zpřístupňujícího následně, jak už bylo uvedeno dříve, pro organizace členských států Evropského společenství i pro vybrané organizace dalších zemí zdarma legislativní a obchodně ekonomické informace (podrobněji už byl tento systém představen v předchozích kapitolách). Z uvedené částky bylo např. spotřebováno 445 tisíc dolarů na mzdy pracovníků centra ECHO, 900 tisíc na jeho počítačový provoz a 130 tisíc dolarů na dopravu, cestovné a putovní stánkové propagační a instruktážní výstavy. Západoněmeckému databázovému a informačnímu centru DIMDI byla uhrazena pomoc, kterou poskytlo v oblasti programového vybavení databázovému centru ECHO, ve výši 410 tisíc dolarů (za dodání dialogového programového systému pro zpětné vyhledávání informací GRIPS-DIRS) a 1 milión dolarů byl věnován na výzkum a vývoj techniky hlasového ovládání práce počítače při informačních službách konečným uživatelům a na projekt tvorby poznatkové báze dat pro podporu práce uživatele s více hostitelskými systémy sítě EuronetDiane. Navíc byla vysokými částkami financována činnost Skupiny pro rozvoj obchodu informačními službami. Činnost EIIA se zaměřuje zejména na pořádání různých konferencí a výstav nejmodernější informační technologie, jako např. konference o audiotextových systémech, seminář k marketingu bází na CD-ROM, frankfurtská konference INFOBASE a pařížské setkání k problematice videotexových systémů v roce 1992. V roce 1993 byl z iniciativy EIIA vypracován návrh směrnice s názvem "A draft directive for a commercial right of access to public sector databases", který podporuje práva privátního
podnikatelského sektoru na přístup k informačním fondům vytvářeným a spravovaným veřejnoprávními institucemi. Vycházel z premisy, že daný sektor není při využívání veřejně přístupných informačních systémů rovnoprávným protějškem vládních struktur a že je dosud proti nim znevýhodněn. Směrnice měla napomoci soukromému sektoru k efektivnějšímu přístupu k vládním informacím, resp. k informacím, které se generují a měly by být zpřístupňovány pro veškeré hospodářské subjekty v rámci vládou spravovaných informačních systémů. V roce 1995 byla z iniciativy EIIA do programu INFO2000 zahrnuta tvorba informační legislativy, opět zejména s cílem posílit práva soukromých podnikatelských subjektů na přístup k informačním fondům, především už ve formě informačních databází, vytvářených veřejným sektorem. Zejména se prosadilo řešení otázek, jako např. zda a jakým způsobem může státní sektor vyžadovat za přístup k databázím vytvářeným a spravovaným na základě financí daňových poplatníků platby, co je platbou za prostou reprodukci údajů z databáze a co se v této souvislosti počítá jako "přidaná hodnota" za poskytnutý přístup k těmto údajům a správu jejich databáze, která spadá pod veřejnoprávní organizaci, zda se vytvářejí ve veřejném sektoru informační databáze s cílem jejich komerčního využívání a jak může veřejný sektor vytvářet komerční prostředí pro obchod s informačními produkty typu databáze. Od poloviny roku 1995 vychází elektronicky i v tištěné formě s podporou "EIIA’s Legal Guide" souběžně v angličtině, němčině, francouzštině a italštině jako průběžně na volných listech (stránkách) doplňovaná příručka k řešení nejrůznějších právních otázek vztahujících se zejména k elektronickému publikování dokumentů. Projekt je finančně zajištěn z fondů, které spravuje direktorát DG XIII.
7.12 Informační služby o Evropské unii V souvislosti s řízením správních aktů vedoucích k demokratizaci a rozšiřování informací o všech aspektech rozvoje Evropské unie a zejména s cílem veřejně informovat o výzkumných a vývojových programech, které jsou v některých případech otevřeny také nečlenským evropským zemím, prosazuje se v Unii mnohotvárný systém veřejných informačních institucí a systémů služeb orientovaných na přiblížení celé problematiky související s tímto integračním fenoménem moderní Evropy. Hlavní z těchto aktivit byly vyvinuty a realizovány v rámci rozvojových programů EU, prosazovaných zejména v 90. letech. Zejména v průběhu 90. let, kdy došlo k významnému posunu v procesu rozšiřování Unie o relativně mnoho "čekatelských" zemí také z demokratizující se střední a východní Evropy, doznaly výstavba a provoz informačních služeb vztahujících se ke všem aspektům EU značného rozvoje. Lze už hovořit o velice rozsáhlé a pestré škále různých typů a forem služeb, které jsou rozptýleny nejen po území členských zemí, ale prakticky v celé Evropě a nabývají různé organizační formy. V toto směru se zformovalo už několik standardních typů informačních pracovišť, která provozují diferencované formy a typy služeb, vesměs především pro širokou veřejnost. Páteří informačních služeb o Evropské unii je systém CORDIS, který byl už výše charakterizován. Na něj se váží a z něj vycházejí služby různých typů informačních středisek a kanceláří, které působí vždy ve prospěch komunit občanů lokalizovaných v určitém místě Evropy. Na přelomu století se v této oblasti etablovalo už deset různých kategorií služeb: 1.
Střediska informací o Evropě jako samostatné instituce soustřeďující komplexní dokumentaci a informační materiály pro studium všech aspektů procesu integrace v
rámci Evropské unie. Největší z nich byla vytvořena v Paříži (Sources d’Europe od roku 1992) a v Lisabonu (totéž centrum působící od roku 1995). 2.
Výhradně v členských zemích se budují střediska označovaní jako IPE, česky "Informační centra Evropy". Jejich služby jsou určeny nejširší občanské veřejnosti a v neposlední řadě zde jde o propagaci myšlenek, na nichž je evropská integrace založena. Využívají různé nástroje veřejného informování, jako jsou prospekty, přednášky, půjčování audiovizuálních materiálů a také referenční typ informačních služeb.
3.
Pravděpodobně nejrozšířenějším typem informačních pracovišť daného zaměření jsou tzv. EDC, česky "Evropská dokumentační centra". Působí i v nečlenských zemích EU a vytvářejí jakousi síť, vykazující na konci 20. století přes 400 účastnických subjektů. Orientují se především na odbornou veřejnost v různých profesích a slouží k přiblížení evropských výchovných a vzdělávacích programů a ke zpřístupnění evropské legislativy, bibliografií publikací o EU, statistik a pomáhají uživatelům při komunikaci se specializovanými orgány Unie.
4.
Převážně v akademické sféře, a to i v nečlenských zemích, jsou zakládána střediska ERC, česky "Evropská referenční centra". Jejich cílem je, obdobně jako v případě EDC, přibližovat výchovné a vzdělávací programy a také přispívat různými instrukčními a učebnicovými materiály k výuce o různých aspektech EU podle zaměření vysoké školy.
5.
Zpravidla při národních a státních knihovnách se v jednotlivých členských zemích Unie vytvářejí "Depozitní knihovny", označované zkratkou DEP. Budují a uchovávají se zde komplexní sbírky dokumentů, které jsou oficiálními orgány EU vydávány, a to nejen pro archívní účely, ale také s možností zpřístupnění těchto dokumentů široké občanské veřejnosti.
6.
Mimo hlavní civilizační centra, zejména pak v příhraničních a jiných odlehlých lokalitách států EU, se zřizují "Regionální informační střediska". Vybavují se technikou a vyškoleným personálem s cílem zajistit, aby byl místním občanům umožněn přímý přístup k veškerým informacím a dokumentům Unie, zejména pak aby se podpořila účast regionů v příslušných podpůrných programech EU.
7.
Právní problematika Unie je informačně zajišťována specializovanými informačními kancelářemi, označovanými jako EURO-JUS. Provádějí právní expertízy na zakázku jak soukromníků, tak veřejných institucí a poskytují operativně různé právní poradenské služby i jednotlivým osobám.
8.
Ve vybraných veřejných knihovnách členských zemí EU jsou vytvářena specializovaná oddělení s fondy a informačními službami orientovanými na problematiku evropské ekonomické integrace. Zpravidla se označují jako "Euroknihovny" a jádrem jejich služeb jsou výpůjčky dokumentů zájemcům z nejširší veřejnosti.
9.
Z iniciativy belgické vlády se od počátku 90. let také v nečlenských státech EU vytváří specializovaná síť středisek označovaných jako EURO-INFO. Jsou určena ke zprostředkování informací pro účely rozvoje obchodních a kooperativních výrobních kontaktů mezi soukromými firmami různých států. Zejména mají přispívat k nalézání vhodných partnerů v podnikání malých a středně velkých firem.
10. Dosud existující bariéry historicky vytvořené mezi různými zeměmi a národy integrující se Evropy mají pomáhat překonávat centra označovaná jako CTIC, česky "Přeshraniční informační a konzultační centra pro spotřebitele". Jak z názvu vyplývá, soustřeďují se na usnadňování obchodních kontaktů mezi obchodními organizacemi a občany na různých stranách dosud existujících státních hranic a také na rozvoj vzájemných kulturních vztahů mezi sousedními národy. Všem těmto typům informačních pracovišť slouží průřezově jako základna zabezpečující úplnost fondu všech oficiálních publikací Evropské unie úřad EUR-OP (Office for Official Publications of the European Communities). Jde o vydavatelství se sídlem v Lucemburku, které centrálně publikuje a také archivuje a distribuuje všechny uvedené typy dokumentů prostřednictvím sítě více než 50 specializovaných prodejen rozmístěných i v nečlenských zemích EU. Ročně EUR-OP vydává zhruba 5.500 monografií, 90 titulů periodik a dalších několik tisíc různých dokumentů ve formě pouhých rozmnoženin. Čtyřikrát ročně vydává vlastní katalog publikací, který v retrospektivě tvoří také jednu z databází online zpřístupňovaných v databázovém centru I’M Europe (dříve ECHO). Zde je také k dispozici od roku 1998 zpřístupňovaná elektronická verze časopisu Official Journal of the European Communities, informujícího o všech schválených legislativních aktech Evropské unie. Relativně bohatá škála různých organizací a systémů služeb se realizovala v rámci procesu tzv. "přibližování k Evropské unii" také v naší republice po roce 1989. Katalog organizací, publikací a internetových stránek, které informují o Evropské unii a aktivitách vztahujících se k problematice vstupu České republiky do Unie vydaný nakladatelstvím Omega v roce 1999 už obsahoval přes 20 adres www stránek a seznam 12 periodik na tuto oblast otázek specializovaných. Pokud jde o různé organizace, ať už vládní či nevládní, nadace, privátně provozovaná střediska a občanské společnosti, dosáhl na konci století v ČR jejich počet padesáti. Mezi nejvýznamnějším lze uvést následující jejich představitele: ICEU (Informační centrum Evropské Unie), které slouží pro nejširší občanskou veřejnost pod propagačním logem "nepolitické informační okno do EU". Jeho činnost je financována z veřejných zdrojů a veškeré služby poskytuje zdarma. Jde především o propagaci a vysvětlování přínosů našeho připravovaného vstupu do Unie. EIC (Evropská informační centra) jako prvky rozsáhlé celoevropské sítě výše charakterizované kategorie středisek EURO-INFO. Naše hlavní EIC působí na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR. Kromě úkolů, které tento typ informační služby standardně plní, vytváří naše středisko úplný informační servis k legislativě EU, pořádá na různá "evropská" témata odborné semináře s účastí zahraničních odborníků a koordinuje činnost dalších českých EIC, které fungují v Ostravě, Plzni a v Hradci Králové. EDS (Evropská dokumentační střediska), která jsou v souladu s cíli této kategorie budována na našich vysokých školách, a to na Univerzitě Karlově v Praze (založeno již v roce 1990), Masarykově univerzitě v Brně, Vysoké škole ekonomické v Praze a na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. V současnosti jejich celkový počet ve všech světadílech přesahuje 500, přičemž 315 jich působí v členských státech EU a dalších přibližně 200 jinde (např. 60 středisek typu EDS pracuje v Severní Americe, 5 v Jižní Americe, 46 v asijských zemích a zhruba 10 v Oceánii). Soustřeďují se na informace o grantových programech EU přístupných i pro nečlenské země, v jejich knihovnách se půjčuje relativně obsáhlý fond dokumentů ke všem aspektům budování EU, zejména právním a politickým. Vydávají informační zpravodaje a v některých případech, např. na UK, provozují také bibliografické a rešeršní služby. Jejich správu
vykonávalo Generální ředitelství X a po jeho zrušení v roce 1999 se o tuto správu dělí několik dalších DG. Všechna společně tvoří dnes celosvětovou informační kooperační síť, založenou technologicky na prostředcích internetu. Regionální korespondenční EIC, která se soustřeďují na zprostředkování služeb existujících EIC do dalších regionů např. poskytováním přístupu zákazníků na internetové stránky EIC. Do roku 2000 byla vytvořena v Liberci, Brně a v Děčíně. Stále více informační podpory při získávání poznatků o různých aspektech integračního procesu v rámci Evropské unie se v České republice realizuje v rámci činnosti různých nadací. Mezi nejvýznamnější v tomto směru patří ICN, rozvíjející informační aktivity o rozvojových a vzdělávacích programech EU. RPIC (Regionální poradenská a informační centra), původně založená Národním informačním střediskem ČR, která se kromě jiných informačních činností v regionu věnují také specializované podpoře zejména podnikatelských kontaktů mezi našimi a zahraničními firmami s možností získat k tomu z nějakého rozvojového programu EU finanční podporu. BIC (Podnikatelská inovační centra - z anglického "Business Innovation Centres") jsou zpravidla malými soukromými podniky typu s.r.o., které za úplatu zprostředkovávají obchodní a podnikatelské informace pro malé a středně velké firmy. ÚVIS (Úřad pro veřejné informační služby, dříve ÚSIS), který jako jeden z ústředních orgánů státní správy kromě jiných aktivit, které budou ještě v souvislosti s naší státní informační politikou pojednány, koordinuje a zčásti financuje rozvoj informačních služeb ve vztahu k Evropské unii v České republice.
7.13 Základy nové evropské informační politiky Základem pro zejména zdůrazňovaný aplikovaný výzkum a vývoj prostředků moderní informační techniky a technologie s jejich rychlým zaváděním do praxe a provozu stávajících i nově budovaných informačních systémů a služeb se už před zahájením programů IMPACT stala oblast telekomunikací. Pod heslem "vybudovat evropskou informační infrastrukturu" se rozumělo zásadní přebudování evropských telekomunikačních služeb. Ty totiž stále více zaostávaly za americkými telekomunikacemi a stávaly se brzdou veškerého pokroku Evropy právě v nejvýznamnějších strategických hospodářských oblastech, kde se motorem rozvoje a úspěchu stal bezbariérový, digitální přenos informací v pružných počítačových a telekomunikačních sítích. Hlavní příčinou zaostávání Evropy za USA byla monopolizovaná majetková struktura provozovatelů telekomunikačních služeb, náležící v jednotlivých státech výlučně státním správám, resp. ministerstvům pošt a telekomunikací, obecně označovaných zkratkou PTT (Post, Telephones and Telecommunications). První krok k radikálním opatřením na zlepšení evropských telekomunikací pro účely budování rozsáhlých počítačových sítí s rychlými přenosovými cestami byl učiněn v roce 1988 na zasedání ministrů PTT EHS v Lucemburku. Z jednání vyšel dokument označený jako "Zelený list o rozvoji telekomunikací", v němž se zúčastnění ministři přihlásili k neobyčejné odpovědnosti resortu telekomunikací vůči všem ostatním průmyslovým a zejména obchodním a finančním odvětvím, která musí soutěžit s americkými a východními konkurenty o světové trhy. Následně byla vytvořena Rada ministrů pro telekomunikace s úkoly
vytvořit jednotný evropský trh terminálových stanic včetně technicky vyspělých telefonních stanic bez homologizačních omezení, zavést společný trh telekomunikačních a na ně navazujících telematických služeb s využitím francouzských zkušeností s úspěšným veřejným online informačním systémem Minitel, zahájit společné vytváření a zavádění norem a doporučení v telekomunikacích s tím, že se ve Francii založil Ústav pro evropskou normalizaci telekomunikací, podpořit spolupráci provozovatelů telekomunikačních služeb s výzkumnými laboratořemi v průmyslu a zejména na univerzitách, zintenzívnit zavádění vyspělé telekomunikační techniky a technologie v dosud zaostávajících regionech členských zemí tehdejšího EHS. Práce takto vytvořené Rady ministrů pro telekomunikace přinesla výraznější výsledky až v roce 1992, kdy byla přijata čtyři rozhodující opatření k pokroku na poli integrace a modernizace pojetí telekomunikační infrastruktury: 1) tísňové číslo dostupné bez obtíží ze všech lokalit Unie, 2) zahájení výstavby skutečně prostupné supersítě pro digitální přenos informací na bázi optických spojů i družicového spojení, 3) podstatné zkvalitnění parametrů televizního vysílání a také televizních přijímačů i monitorů osobních počítačů spolu s podporou dosažitelnosti co nejvyšší kvality příjmu signálu ve všech lokalitách, 4) zesílení vlivu ministrů PTT na proces standardizace telekomunikační techniky v mezinárodním měřítku. Tzv. "Panevropská výzkumná síť" byla založena v roce 1989 a znamenala významný přínos v oblasti propojení výzkumných pracovišť členských států EU, zejména jejich výpočetních zdrojů a komunikačních možností mezi vědci. Připojilo se do ní všech tehdejších 12 zemí Unie a navíc Rakousko, Norsko, Švédsko a Kypr. V síti byl zaveden provoz typu MDNS (Managed Data Network Services) znamenající racionalizace její správy a s tím spojeného přenosu velkých objemů vědeckých dat mezi superpočítači výzkumných center. Síť se zejména uplatnila při rozvinutí výzkumů v rámci nejdůležitějších programů Unie v oblasti elektroniky a jejích aplikací ve výpočetní a telekomunikační technice a technologii (např. v programu ESPRIT, který bude dále představen). Už na začátku 90. let využívalo jejích služeb přes 6 tisíc výzkumníků a také vývojových inženýrských pracovníků, především na přípravě komunikační infrastruktury orientované k podpoře integračních procesů v hospodářství zemí EU. V posledním desetiletí se vrcholným orgánem pro řízení a koordinaci všech aktivit Unie souvisejících se záležitostmi spojů, ať už analogových nebo, a to převážně, digitalizovaých, stal orgán známý pod zkratkou CEPT (Conference of Postal and Telecommunication Administratives) a v jeho rámci průběžně působící ECTRA (European Committee for Telecommunications Regulatory Affairs), kde dnes už působí zástupci nejen členských zemí EU, ale už z více než čtyřiceti evropských zemí jako národních členů této organizace. Výkonnou složkou při rozhodování o zavádění a uplatňování sjednocujících norem v oblasti telekomunikací se pak ETO (European Telecommunication Office). V posledních letech šlo především o rozvoj standardizace v rámci technologie a organizace telekomunikačních sítí označované zkratkou ISDN (Integrated Services Digital Network), neboli "integrovaných služeb digitálních sítí, umožňující budování rozsáhlých počítačových sítí s koncovými
stanicemi i v domácnostech a předpokládajících digitalizaci také telefonu, rádia, televize a dalších elektronických zařízení s možností jejich programování jako počítačů a dálkového ovládání. I když se Evropská unie na začátku 90. let vydala směrem k radikálnímu zlepšení stavu informační infrastruktury, a to především v oblasti telekomunikací, stále se nikterak výrazně nesnižovala její zaostalost za USA i Japonskem zejména co do pronikání výpočetní a spojové techniky do široké veřejnosti. Oproti USA, kde vůdčí úlohu převzal v celé této sféře Internet, Evropa se přikláněla spíše k profesionálním počítačovým sítím a pravděpodobně až příliš úsilí věnovala do orgánů a organizací vytvářejících různé normy a pravidla, která však se stejně uplatnila pouze tehdy, jestliže současně zajišťovala práci se stále se rozvíjejícími prostředky Internetu. Také z hlediska proniknutí moderních počítačových a komunikačních prostředků do vrcholové politické sféry Evropa stále zaostávala především za americkým prezidentským úřadem, jak jej pojali prezident Clinton a zejména viceprezident Gore (bude o tom ještě podrobně pojednáno). K prvnímu skutečně zlomovému momentu v celkovém pojetí informační politiky vedoucích představitelů Evropské unie došlo až ke konci první poloviny 90. let.
7.14 Nová evropská informační politika - směrem k "informační společnosti" S rostoucím vlivem nových informačních technologií v globálním měřítku se ve vrcholných orgánech Evropské unie na začátku 90. let stále hlouběji uvažovalo, jakým směrem napřít soustředěné úsilí všemi prostředky posilovat a urychlovat rozvoj informačního sektoru a spolu s tím infrastruktury hospodářského, politického i kulturního života občanů členských států. Během první poloviny této dekády docházelo k intenzifikaci činnosti v různých vrstvách organizačních struktur Unie, směřující k aktualizaci koncepcí, vypracování projektů a přijímání konkrétních opatření k naplnění už všeobecně přijaté představy "informační společnosti" v Evropě 21. století. Pracovalo se už s výrazy jako "digitální revoluce", "informační průmysl" a nejvíce "zasaženou" oblastí se staly pochopitelně všechny stávající typy a formy telekomunikací. Za nejvýznamnější opatření podniknutá v Evropské unii v té době ve směru urychlení výstavby tzv. informační infrastruktury, v níž telekomunikace hrají hlavní roli, je třeba označit iniciativu Rady Evropy, jejímž výsledkem byl na jejím prosincovém zasedání v roce 1993 schválený materiál, známý dnes jako Delorsova Bílá kniha. Název dokumentu zněl "Růst, schopnost soutěže, zaměstnanost - výzvy a cesty vpřed do 21. století" (Growth, Competitiveness, Employment - The challenges and ways forward into the 21st century). Materiálním důsledkem přijetí dokumentu byla citelná finanční injekce povzbuzující investice do nových informačních technologií, souvisejících především s přenosem dat, a to ve výši 67 miliard ECU. Zároveň byl dán podnět ke zpracování ojedinělé koncepční studie "Evropa a globální informační společnost - doporučení Evropské radě" (Europe and the Global Information Society - Recomendations to the European Council) vytvořené mezinárodní skupinou dvaceti renomovaných expertů z členských zemí EU ("High-Level Group on the Information Society") pod vedením tehdejšího komisaře řídícího DG III, Martina Bangemanna. V této skupině pracovali (jména jsou uváděna podle abecedního pořadí jejich vlastnoručních podpisů na první straně jimi zpracovaného dokumentu): Martin Bangemann, Peter Bonfield, Enrico Cabral da Fonseca, Etienne Davignon, Peter Davis, Jean-Mmarie Descarpentries, Carlo de Benedetti, Brian Ennis, Pehr Gyllenhammar, Hans-Olaf Henkel, Lothar Hunsel, Anders Knutsen, Pierre Lescure, Constantin Makropoulos, Pascual Margall,
Romano Prodi, Gaston Thorn, Jan Timmer, Candido Velasquez-Gastelu a Heinrich von Pierer. Evropská rada tento dokument, označovaný jako Bangemannova zpráva, na svém zasedání ve dnech 24. - 25. června 1994 v Korfu schválila jako řídící instrukci pro organizování konkrétních akcí na odpovídajících úrovních orgánů EU ve druhé polovině 90. let. Jde o koncepční materiál, který nejen analyzuje, ale také navrhuje strategické priority pro soustředěné akce orgánů Unie na podporu informačního sektoru. "Bangemannova zpráva" hned ve své první části vyzdvihuje nutnost "akčního plánu" konkrétně zaměřených iniciativ, které by byly zaměřeny především k podpoře spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem při výstavbě informační infrastruktury Evropské unie. Dále se uvádějí už jen heslovitě formulovaná a jednotnou formou komentovaná doporučení pro jednotlivé oblasti vývoje a působení prostředků, na nichž má být budoucí informační společnost zemí EU vytvářena. Všechna jsou uvozena prohlášením expertů, že "informace působí multiplicitním efektem, dodávajícím novou energii všem sektorům ekonomiky". Z toho předpokladu jsou odvozena nejvýznamnější doporučení skupiny, jejichž soubor lze už vlastně za požadovaný akční plán považovat. Jaké jsou to požadavky? Především se sledovala nezbytnost vytváření nových trhů v budované evropské informační společnosti. To podle expertů může podpořit na prvním místě zefektivnění přenosových prostředků a technologií pro sektor obchodu (např. upřednostnění elektronické pošty před faxem a rozvíjení metod telekomerce a elektronické výměny dokumentů). Uvádělo se, že elektronická pošta je nejen rychlejší, ale může ušetřit až 95% nákladů oproti faxu. Rozšiřování trhů mělo probíhat právě v oblasti informačních služeb a informační techniky pro malé a střední podniky. V zemích Evropské unie se odhadoval počet takových podniků na 12 milionů a experti tuto sféru označovali za páteř evropské ekonomiky, zejména schopnou řídit informační procesy efektivněji než velké podniky. Už zde se původní požadavek na rozvoj informační technologie rozšiřuje na celou oblast výpočetní a komunikační techniky a technologie a začíná se namísto označení "IT" zkratky ICT (information and communication technology). Klíčový význam experti přisoudili zpřístupnění informačních trhů pro nejširší vrstvy obyvatelstva a podpoře schopností jejich informačního chování. Vycházeli ze skutečnosti, že Evropa stále znatelně zaostává v průniku informačních technologií a na nich závislých služeb za USA. Tam už podle tehdejších statistik více než 60% domácností využívalo kabelovou televizi, umožňující nadstavbové elektronické informační služby (oproti průměru pouhých 25% domácností v Evropě, kde se však mezi jednotlivými členskými zeměmi EU projevovaly v tomto aspektu neobvyklé rozdíly, např. mezi Belgií s 92% a Řeckem s pouhými 1-2% domácností s kabelovou televizí). Obdobná situace byla tehdy dokumentována v rozšíření osobní počítačové techniky, kde USA vykazovaly už v průměru 34 PC na každých 100 obyvatel, kdežto Evropa pouze 10, i když např. ve Velké Británii bylo už dosaženo v takto měřeném parametru celkového rozvoje společnosti průměru 22 počítačů. Za příklad se dávala Francie se svým videotexovým systémem Télétel/Minitel. Ten už v první polovině 90. let dosáhl rozšíření na téměř 30 milionů uživatelů v podnicích i v domácnostech, disponujících dohromady asi 6 miliony terminály a využívajících tímto způsobem až 15 tisíc různých informačních služeb. V Anglii, kolébce videotexu, se tyto služby zdaleka tak neujaly, i když právě na začátku této dekády prokazovaly jistou renesanci spolu s dálkově sledovanými a využívanými výukovými, instruktážními, obchodními a zábavnými programy na tehdy za velmi perspektivní techniku považovaných médiích typu CD-I (Compact Disc Interactive). To bylo jako jistý experiment zejména v začínající technologii "teleshopingu" sledováno a také dotováno jako program nazvaný "Homested" evropskými orgány.
Důrazně se doporučilo podporovat trh na poli audiovizuálních informačních technologií a na nich založených informačních služeb. V tomto rámci experti požadovali financovat projekty orientované na lingvistické výzkumy a vývoj multilinguálních počítačových prostředků šíření informací rovnoměrně ve všech členských zemích Evropské unie. Sledovalo se tím překlenutí jedné ze specifických nevýhod Evropy v soutěži s Amerikou, protože právě v informačním sektoru vlivem různosti jazyků dochází k jevu, nazývaném experty "fragmentací trhu". Zásadní boj měl být podle mínění expertní skupiny EU vyhlášen monopolům a jakýmkoli snahám o udržení výsadního postavení ve sféře tzv. telekomunikačních operátorů, tj. zejména provozovatelů různých sítí s veřejným přístupem. Je známo, že se právě v západní Evropě na přelomu 70. a 80. let vybudovala řada veřejných datových sítí s celostátním (a vzájemným jejich propojením) i mezinárodním rozsahem na bázi přenosového protokolu podle doporučení CCITT X.25 (s přepojováním paketů). Jejich provozovateli byly (až donedávna, konkrétně do konce roku 1997) státní správy pošt a telekomunikací (PTT). Všeobecně se jako jeden z důvodů zaostávání Evropy za USA v rozvoji datových přenosových sítí uvádí právě tato jejich státní monopolizace. To se mělo podle expertů změnit především. Společným orgánům Evropské unie i jednotlivým vládám členských zemí bylo doporučeno, aby na tomto poli vytvářely v co nejkratší době tzv. "kompetitivní prostředí" a podporovaly soutěžení soukromých firem o zakázky na výstavbě telekomunikačních dálnic a superdálnic po vzoru Spojených států. Nešlo jen o výstavbu a zavádění nových okruhů, resp. posilování stávajících spojových cest, ale také o výzkum a vývoj nových technologií v tomto oboru. I v tom Evropa stále zaostávala za Amerikou a Japonskem, přestože zde existují renomované firmy, např. Siemens nebo Philips, které byly a jsou schopné konkurence se zámořskými laboratořemi. Přes významnou úlohu, která se přičítala už tehdy vytváření podmínek pro podstatné posílení trhu v oblasti telekomunikačních služeb, pamatovala studie zároveň také na negativní stránky volného trhu. Ty spočívají v přílišné rozdrobenosti služeb a jejich provozovatelů a s tím jsou pak spojeny problémy široké využitelnosti služeb, které se nabízejí. Proto spolu s podporou tržních vztahů studie prosazovala unifikační a standardizační opatření. Ta měla zajistit, aby bylo možno snadno a bez zbytečných technických překážek s jednou pořízeným uživatelským vybavením využívat pokud možno všechny na volném trhu dostupné, často i vzájemně si konkurující telekomunikační a na nich založené informační služby. Pokud jde o standardizaci, na prvním místě se pochopitelně uváděl komplex technických a technologických prostředků souvisejících s výstavbou "digitálních sítí integrovaných služeb", neboli ISDN. Při rozdílnosti národních zvyklostí, jazyků, tradic a stávajících norem se kromě ISO a CCITT, které mají celosvětový význam, měl vytvořit v Evropě ještě alespoň jeden společně působící autoritativní orgán, udělující licence provozovatelům služeb na telekomunikačních trzích. Studie dále konstatovala, že se svobodným trhem telekomunikačních služeb, které jsou založeny na výsledcích vědeckých výzkumů a všeobecně náleží do kategorie plodů vyspělé intelektuální invence (a také jsou stále významnějším prostředkem jejich šíření), se zvyšuje význam legislativní ochrany duševního vlastnictví. Pojem "ochrana duševního vlastnictví", označovaný v mezinárodní komunitě informačního sektoru už standardní zkratkou IPR (Intellectual Property Rights), znamenal už tehdy velmi aktuální problematiku, které později, např. na kongresu FID v Japonsku v říjnu 1995 byla věnována celá sekce a stálé místo v aktivitách FID zaujala odborná komise FID/IPI (Intellectual Property Issues) v čele s Ritvou Sundquistovou, vedoucí útvaru knihovnických a informačních služeb finského patentového úřadu v Helsinkách.
Jak bylo uvedeno, na prvním místě mezi novými technickými a technologickými prostředky v komunikaci informací elektronickou formou se v době zpracování "Bangemannovy zprávy" prosazovala standardizace telekomunikací typu ISDN. Jestliže prominentní skupina expertů ve svých doporučeních k postupu Evropské unie směrem k informační společnosti věnovala největší pozornost přenosovým prostředkům, pak v jejich usměrnění přikládala největší význam právě totální digitalizaci a s tím spojenému standardizačnímu úsilí. Už v roce 1993 byly zahájeny společné akce členských zemí Unie k vytvoření soustavy norem pro tzv. EURO-ISDN, které měly přinést výhody v přenosu informací zejména ve sféře obchodních aktivit malých a středních podniků. Cílem byl "vstup Evropy do světa multimédií", integrujícího všechny dosavadní komunikační prostředky do společné digitalizované sítě. Na její přenosové trasy se tak kladly nebývalé nároky, protože jde nejen o mnoho účastníků a mnoho přenášených "zpráv", ale také o to, že předmětem přenosu jsou a budou stále více obrazy v barvě, se zvukem a pohybem (mooving pictures). Akcentoval se vývoj a výstavba širokopásmových spojových tras s technologií ATM, sloužících jako dálnice mezi uzly v jednotlivých zemích a lokalitách Evropské unie. Středem zájmu také evropských telekomunikací se konečně stalo zvyšování rychlosti přenosových cest, tehdy však šlo "pouze" o desítky milionů bitů za sekundu. Navíc se po americkém vzoru intenzifikoval rozvoj mobilních telekomunikačních prostředků. Např. v údobí let 1992 až 1994 se počet mobilních telefonních stanic v zemích Unie zdvojnásobil (na 8 milionů). Tyto služby se začaly projevovat velmi pozitivně i v zaměstnanosti. Např. v SRN, kde se zaváděly nejrychleji, vytvořily už ve sledovaném údobí více než 30 tisíc nových pracovních míst. V souvislosti s řízeným rozvojem veřejně přístupných telekomunikačních sítí a na nich založených informačních služeb se nebylo možno vyhnout už tehdy světové "síti sítí" internet. Ta se stala pro Evropu příkladem naopak neřízené výstavby sítě, představující ovšem nebývalý úspěch. Z původně poněkud uzavřené komunikační sítě akademických pracovišť se rozrostla do neuvěřitelných rozměrů a různorodosti jak uživatelské sféry, tak funkcí a služeb, které jsou jejím prostřednictvím poskytovány. Už tehdy se uváděl jako minimální odhad na 20 milionů účastníků, a to ve 100 zemích světa. Na zkušenostech získávaných z provozu Internetu, včetně jeho technologického základu, začaly být stavěny koncepce řízené a koordinované výstavby profesionálních telekomunikačních a počítačových sítí, které měly země Evropské unie uvést do informační společnosti 21. století. Skupina prominentních expertů Evropské unie na základě těchto vysledovaných trendů zpracovala soubor deseti zásadních požadavků na přednostní podporu technologií a na nich založených službách, které by měly být zavedeny jako transevropské systémy s maximální mírou využitelnosti jak ve veřejném, tak také v soukromém sektoru. Šlo o programové prohlášení , označované také jako "Akční plán". Tyto požadavky byly vyjádřeny ve smyslu postižení hlavních vývojových trendů, které se v době zpracování zprávy všeobecně uznávaly jako nejperspektivnější: 1. Nová, vyspělá evropská společnost se začala chápat jako společnost, která hromadně využívá doma instalovanou výpočetní techniku s komunikačním připojením do vše propojujících sítí počítačových služeb. Heslo (a hned první požadavek) zněl: teleworking. Co to znamená? Především více možností pracovního uplatnění lidí vzdálených od průmyslových a obchodních center, protože podniky zde sídlící je mohou zaměstnat "na dálku" a bez nákladů na kanceláře a související sociální služby. Stále více prací v moderním podniku spočívá nebo je založeno na tvorbě různých datových souborů a jejich následném využívání. Právě tato práce nevyžaduje po valnou část pracovní doby osobní přítomnost na pracovišti. Lze ji vykonávat v kteroukoli denní či noční dobu a z
domova. Vyžaduje však levné a průchodné spoje. A zajištění právě této podmínky se má stát jednou z hlavních stránek koncepce informační politiky Evropské unie jako celku i jejích jednotlivých států. 2. Na teleworkingu byly pak založeny také úvahy o dalším podstatném aspektu života informační společnosti, a to o nutnosti zajistit občanům odpovídající prostředí pro stále nezbytnější proces rekvalifikace, neboli pro celoživotní vzdělávání. Zde se experti shodli v potřebě vytváření nových, ale pokud možno standardizovaných metod a technologií počítačově podporovaných výukových programů, které by bylo možno využívat jako běžných služeb evropských sítí - tedy na mezinárodní úrovni postavených rekvalifikačních výukových a výcvikových programů. K tomu doporučili využít techniku CD-ROM a zejména CD-I, ovšem zapojenou do veřejných sítí a přístupnou za minimální uživatelské poplatky. Orgánům Evropské unie pak doporučili, aby se v budoucnu věnovaly zejména podpoře špičkových výukových pracovišť, kde by se vyvíjely kvalitní výukové programy, které by pak prostřednictvím nových počítačových a telekomunikačních technologií sloužily velkému počtu občanů k jejich celoživotnímu kvalifikačnímu růstu a sebevzdělávání. 3. Přes existenci Internetu experti doporučili, aby se vládní místa Evropy zasadila o řízenou výstavbu evropských sítí, které by umožnily propojení intelektuálních kapacit Unie a které by využívaly nejvyspělejších přenosových protokolů pro práci s multimediálními systémy a byly by přitom pro vědce členských zemí snadno dostupné. Hovoří se přímo o "vytvoření evropské sítě mozkové síly" (networking Europe´s brain power). Vkladem vlád zde však neměla být státní výstavba nových přenosových tras, ale legislativa, umožňující maximální účast soukromých firem, zejména opět malých a středních podniků, nejen v této výstavbě, ale také v samotné komunikaci poznatků. Peníze daňových poplatníků podle expertů měly v budoucnosti plynout jen na pilotní projekty spíše základního výzkumu. Aplikovaný výzkum a vývoj se měl naopak hradit podniky, kterým se tyto investice vrátí z provozu vyvinutých informačních a komunikačních služeb. Cílem byla v každém případě větší účast privátního sektoru na vědeckém výzkumu a vývoji, jehož převážná část dosud byla v Evropě převážně soustředěna v akademické sféře. 4. Jako jeden z hlavních úkolů pro společný evropský výzkum a vývoj v oblasti přenosu a šíření informací bylo zdůrazněno vytváření nových telematických systémů. Jmenují se zde elektronická pošta, přenos souborů, EDI (elektronický přenos dokumentů zejména v obchodních transakcích), videokonference a dálkové programované vzdělávání. K tomu mělo být už využito techniky a technologií založených na ISDN a opět se zdůraznilo, že na trh těchto služeb mají vstoupit malé a střední soukromé firmy. První transevropské telematické služby vyvinuté již ze společných výzkumných a vývojových programů Evropské unie, jako je např. IMPACT, byly i těmto firmám zpřístupněny na přelomu let 1994-95. V následujícím roce však tyto služby využívalo už téměř 40% malých a středních podniků s více než 50 zaměstnanci. 5. Už zmíněný program IMPACT se velice zasloužil o vývoj elektronických multimediálních prostředků pro zlepšení orientace při služebním i rekreačním cestování po Evropě. Experti se ve zprávě dále přimlouvají o další podporu této aplikační sféry pro telematiku a zvýrazňují zejména oblast elektronického řízení dopravních systémů. Jde o automatizované a automatické podpůrné prostředky pro využívání všech druhů dopravy, informace pro řidiče i cestující a zmíněny jsou i tarifní systémy dálniční sítě. Vycházelo se tehdy z předpokladu, že do konce roku 1996 budou zavedeny telematické řídící systémy na cca 2.000 km dálnic a do roku 2.000 měla být podle tehdy
zpracovaných prognóz takto řízena celá transevropská dálniční síť a silniční doprava ve 30 metropolitních oblastech. 6. Zvláštní zřetel materiál skupiny evropských prominentních expertů přikládal zvýšení úrovně aplikace telematických prostředků v letecké dopravě. Výslovně požadoval vybudování evropského systému řízení letecké přepravy ATC (Air Trafic Communication System) s řídícími centry spolupracujícími na sjednocení elektronických prostředků správy a provozu evropských leteckých společností. 7. Na kritickém zhodnocení dosud platných mechanismů a systémů zdravotní ochrany obyvatelstva v zemích Evropské unie byl pak založen požadavek expertů směřující k vytvoření jednotné panevropské zdravotnické sítě. V EU se měla vytvořit jakási "síť zdravotnických sítí", pokrývající potřeby všech občanů členských států. Jednotlivé státní zdravotnické systémy by tak s využitím moderních informačních technologií mohly spolupracovat a zajistit tak komplexní lékařskou ochranu na celém teritoriu Unie. Tento požadavek však nebyl splněn ani do konce desetiletí. 8. Celou "Bangemannovou zprávou" se jako červená nit prosazovala podpora podnikání, a to právě malých a středně velkých soukromých firem. Nebylo proto ani v tomto výčtu zásadních deseti požadavků opomenuto jedno z nejvýznamnějších systémových opatření pro tuto podporu, a to požadavek na vytvoření elektronického informačního systému o tendrech, pracujícího v celoevropském měřítku. Vycházelo se z požadavku, aby se postupně snižoval podíl vyhlašování tendrů tištěnou formou, která pak skutečně byla stále více nahrazována všude dostupnými elektronickými prostředky ve veřejných sítích a na nich pracujících informačních systémech. Vyvinul se z toho pak databázový systém sloužící online přístupnými informacemi v centru ECHO (European Computer Host Organization), později přejmenovaném na I’M Europe. 9. Kromě síťových prostředků podporujících především větší všeobecnou přístupnost nových vědeckých a technických poznatků se Unie od počátku 90. let snažila za každou cenu vybudovat jakousi transevropskou síť orgánů veřejné správy. Také "Bangemannova zpráva doporučovala v tomto duchu pokračovat a především propojit dosud vytvořené administrativní sítě v jednotlivých členských zemích. Na tomto základě se pak v rámci společných standardizačních opatření měl vytvářet postupně mezivládní systém vzájemné výměny dat IDA (Interchange of Data between Administrations). Na tomto požadavku však byla zejména významná skutečnost, že šlo o veřejnou informační síť, která měla opět maximálně pomoci v přístupu k významným informacím právě malým a středním soukromým podnikům. 10. Poslední doporučení Bangemannovy expertní komise vycházelo z představy budoucího rozšíření osobní výpočetní techniky do domácností a tím do soukromého života občana. Předpokládalo se, že se uskuteční především v městských aglomeracích. Proto experti doporučili intenzívní výstavbu nejprve velkokapacitních spojových tras - "městských informačních magistrál" s připojením všech místních provozovatelů veřejných informačních, resp. telematických služeb a současně domácností. Měla se tak integrovat, pochopitelně na bázi ISDN, informační média typu rozhlasu a televize, telefonní sítě, různé municipální místní informační služby o správě, dopravě, obchodu, sportu, kultuře a zábavě. Už v Bangemannově zprávě se předpokládalo, že se tak bude v nedaleké budoucnosti vyřizovat maximum obchodních a finančních transakcí.
7.15 Deset paradigmat evropské informační politiky po "Bangemannově zprávě" Dokument, známý už nadále jako "Bangemannova zpráva", doslova změnil myšlení vrcholných orgánů Evropské unie, a to nejen v oblasti informatizace. Jako bezprostřední důsledek všeobecného uznání, kterého se zprávě dostalo, byla pro druhou polovinu 90. let formulována celá soustava doporučení nejvýznamnějších vývojových směrů Unie, která byla označena jako "nová paradigmata evropské informační politiky“. Všechna vycházela z vyhlášení, které se pak objevovalo jako motto nejrůznějších dokumentů, posvěcených vrcholnými orgány Unie: "Digitalizované informace v multimediální formě jsou rozhodující surovinou moderního hospodářství". V roce 1994 publikoval J. A. A. Sillince v časopisu Journal of Information Science poprvé souhrnnou představu o způsobu nahlížení vůdčích představitelů západoevropského informačního světa na hlavní zásady dalšího vývoje informační politiky, na němž se konsensuálně sjednocuje Evropská unie. Vyšel ze skutečnosti, že Evropská unie se stále potýká s nedostatečností prostředků výstavby, organizace, řízení i vlastního provozování konkurence schopných informačních systémů, jako jsou v USA nebo v Japonsku. Za těmito zeměmi se přes četné intervence jednotlivých vlád i společných hospodářských správních orgánů opožďuje rozvoj evropské informační infrastruktury. Zatímco v USA se už ve druhé polovině 80. let zvyšovaly výnosy z telekomunikačních služeb postupně z 5 až na 20%, dospěla v tomto ohledu dnešní Evropská unie na konci daného desetiletí pouze k 5,5% nárůstu. V trhu těchto služeb převyšují USA až dvojnásobně i nejhustěji osídlené oblasti západní Evropy. Tyto úvahy hodnotily právě údobí tvorby nové evropské informační politiky, o kterou se rozhodujícím způsobem zasloužil komisař DG III Martin Bangemann. Tato politika byla založena na zásadách, známých jako "nová paradigmata". Nová paradigmata evropské informační politiky pro konec století (a také pro začátek století příštího) se soustředila na následujících deset oblastí, v nichž se změny vyvolané novými informačními a komunikačními technickými prostředky a technologiemi jevily jako rozhodující pro další vývoj celého integrujícího se hospodářství Evropy: Paradigma 1.: Budování institucí. - Tato tendence má kořeny už na samém počátku dřívější EHS a od roku 1979, od kdy se vytvářejí společnou informační politikou generální direktoráty. Avšak přestože se díky také jejich podpoře evropský informační trh rychle rozšiřuje, mají na tom největší zásluhu podniky, jako je např. agentura Reuters, která nikdy neobdržela z institucionální základny evropské integrace žádnou podporu. Budování společných evropských institucí je považováno za organizační základ integrace jak v hospodářství, tak ve všech dalších sférách života společnosti. Za rozhodující se přitom považovala především úloha Evropské komise s jejími resorty, řízenými direktoráty (viz výše uvedený přehled DG). Z nich jsou v daném směru relevantní DGIII (pro intelektuální vlastnictví), DGIV (pro politiku kompetivity), DGIX (pro překladové databáze), DGX (pro informace, komunikaci a kulturu), DGXI (pro ochranu dat), DGXII (pro vědecký výzkum a vývoj), DGXIII (pro telekomunikace, informační trhy a využívání výsledků výzkumu) a DGXV (pro finančnické služby). Tyto orgány nemají pochopitelně v jednotlivých zemích protějšky, protože všude je oblast informační politiky koncipována jinak. Např. ve Velké Británii se na ní podílejí Úřad pro umění a knihovny (Office of Arts and Libraries), ministerstvo obchodu a průmyslu a Úřad pro vnitřní záležitosti (Home Office). Nicméně britská vláda zastává v informační politice spíše filozofii "laissez-faire", na rozdíl např. od Francie a Německa, kde se vláda silně angažuje v podpoře určitých informačních systémů, resp. informační infrastruktury (viz např. francouzské investice do telekomunikací a telematických služeb, jako je videotex). Zvláště se pak zvýraznila úloha DG III, DG XII a DG
XIII, dále v souladu s programem harmonizace právních předpisů institucí, jako byl např. LAB (Legal Advisory Board) a také různých občanských mezinárodních iniciativ, z nichž se rodily podpůrné akce v informatizační oblasti, jako bylo např. EFITTU (European Forum of Information Technology and Telecommunication Users), sledující a vyhodnocující statistické údaje o rozvoji informačního průmyslu. Paradigma 2.: Protekcionismus. - Právě silné obavy z agresivity amerického a japonského informačního trhu byly v roce 1983 příčinou vzniku programů speciálně věnovaných podpoře evropských firem a institucí vyvíjejících informační techniku a technologii, jako je např. ESPRIT. Protože však v evropských programech nebyla zajištěna dobrá komunikace mezi vědeckovýzkumnými týmy a vesměs vázne pružnost organizace výzkumu a vývojových prací, nevyrovnává se výsledná efektivita vynaložených prostředků zámořské konkurenci. Navíc se jakékoli dosavadní pokusy o blokaci vyspělých informačních technologií a techniky z USA a Japonska evropanům nevydařily. Příkladem je kdysi zcela neúspěšný pokus o blokování dovozu japonských videorekordérů do Francie. Protekcionismus se v Evropě stále projevuje jako umělá bariéra stavěná proti relativně snadnému pronikání právě amerických a japonských výrobců informační a telekomunikační techniky a také producentům software, informačních databází a informačních služeb na evropské trhy. Proklamuje se nutnost čelit dravým, agresivním zahraničním firmám koncentrací evropských výzkumných a vývojových kapacit na hlavní směry vývoje informačních a komunikačních technologií, překonávat dosavadní rozdrobenost evropských výzkumných kapacit, zvýšit jejich efektivitu a podobně, jako je tomu v USA a v Japonsku, vsadit spíše na velké firemní komplexy než na malé a středně velké podniky, které nejsou sto konkurovat protějškům na americkém a asijském kontinentě. Paradigma 3.: Národní a evropští šampióni. - Už od 50. let se datuje tendence západoevropských vlád podporovat některé národní průmyslové podniky jako představitele vyspělosti dané země. Prosadit upřednostnění podpory podnikům, které lze označit výrazem "Národní evropští šampióni", se však ukázalo jako velmi obtížné. Jde o vědomou politiku dotací velkým národním firmám, jako je např. holandský Philips, německý Siemes nebo italský Olivetti, které udržují vysokou a globálně konkurence schopnou úroveň produktů v co největších sériích. Tato podpora má své tradice už v Montánní unii, nyní šlo navíc o pokusy tyto velké evropské podniky navzájem v určitých hlediscích integrovat. Došlo tak např. k pokusu o uzší kooperaci mezi Siemensem a Philipsem. Ve skutečnosti se však ukázalo, že jakékoli vládní zásahy, byť dobře promyšlené, se v současné vlně globalizace a fúzování velkých koncernů bez ohledu na jejich národní tradice, nemohou uplatnit. Státním protekcionismem se snížila přirozená kompetivita těchto podniků a jejich postavení na světových trzích slábla. Na jejich místa se dostávaly předtím nevlivní počítačoví výrobci, podnikající ale bez státních subvencí. Prosadila se tak přirozená konkurenční schopnost soukromého sektoru nad vládními pokusy o selektivní protekcionismus. Zcela bez této podpory a jakýchkoli strategických plánů na úrovni politického a současně hospodářského řízení se např. úspěšně zrodila čistě evropská fúze právě v oblasti informatiky - Olivetti, Norsk Data a Nixdorf. Paradigma 4.: Standardizace. - Intenzivní tvorba technických norem je charakteristickým průvodním jevem integrace EU. Zejména intenzivní standardizace probíhá v právě v oblasti telekomunikací. Garanty se zde staly CEPT (European Conference of Postal and Telecommunication Administrations) a ETSI (European Telecommunication Standards Institute). Zastřešujícími standardizačními orgány EU jsou pak CEN (European Committee for Standardisation) a CENELEC (European Committee for Electrotechnical Standardisation). Tato přílišná nadměrnost institucionalizace normování v tak rychle se
vyvíjejícím sektoru, jakým je informační technika, působí pochopitelně obtíže. Ukázalo se, že takováto organizace standardizace je poněkud přebujelá a nadměrný počet různých institucí, které se kromě oficiálních a celosvětových orgánů pro normy, jako je především ISO, se neosvědčil. Při vší snaze existují dosud v řadě zemí ještě různé národní technické normy a velcí evropští výrobci se jim musí přizpůsobovat (např. Philips musel vyvinout přes 400 prototypů nového televizního přijímače, pokud chtěl zcela pokrýt požadavky trhu jen v Evropě). Paradigma 5.: Soutěž a liberalizace. - Od roku 1980 se kromě státními PTT budovaných veřejných datových sítí v EU prosazují v tomto odvětví liberalizační tendence, zvláště v oblasti mobilních spojových prostředků. Také do vývoje prostředků, jako je např. standardizace pro ISDN, vstupuje převážně soukromý sektor. Nové telekomunikační technologie mají v Evropě po vzoru USA zlevnit přenosové tarify a učinit je nezávislými na vzdálenosti. Tyto tendence narušují dosavadní monopolizaci státních PTT v oblastech veřejných spojových služeb a vytvářejí relativně liberální prostor pro podnikání soukromých producentů i provozovatelů v telekomunikační sféře. Zavádět postupně prostředí svobodné soutěže, a to přes veškeré podpůrné programy, které evropské centrální úřady neustále aktivují, zůstává v Unii stále na jedné straně proklamovanou a na straně druhé obtížně se prosazující tendencí. V tomto směru se prosazuje zejména vytváření prostoru pro volnou soutěž soukromých podniků a z nich zejména malých a středně velkých, aby se mohli účastnit soutěží o zakázky z různých evropských rozvojových programů. Jádrem těchto snah na poli budování evropské informační infrastruktury je posílení soukromé podnikatelské sféry na úkor až do začátku roku 1998 existujících státních telekomunikačních monopolů. V neposlední řadě se v rámci této snahy centrální úřady EU pokoušejí vytvářet takové soutěžní podmínky, aby se maximálně snížily handicapy podniků, působících v "periferních" evropských lokalitách. Paradigma 6.: Stimulace široké kooperace ve výzkumu a vývoji. - Toto úsloví se už stalo tradičním heslem, za nímž stály dosud všechny reprezentace evropské integrace, dokonce od 50. let. V 90. letech se už na tomto poli realizovala celá řada akcí, založených zejména na stále se rozvíjejícím systému rozvojových programů. Kromě těch, které lze považovat ve sledované oblasti informatizace za nosné a které budou v dalších částech této práce zvlášť charakterizovány (např. ESPRIT, RACE, IMPACT apod.), byly založeny také specializované projekty, které mají vytvářet další možnosti spolupráce výzkumných a vývojových pracovišť v členských státech EU. Jsou to např.: FAST (Forecasting and Assessment in Science and Technology) prognostiky a vyhodnocování trendů,
v oblasti
SPRINT (Strategic Program for Inovation and Technology Transfer) podporující přenos nových myšlenek a technických řešení v celoevropském měřítku, CHIEF (Customs Handing of Import and Export Freight) vytvářející předpoklady pro snadné překonávání různých bariér v mezistátním styku výzkumných a vývojových pracovišť včetně přeshraničních formalit při převozu nákladů, INSIS (Inter-Institutional Integrated Services Information System) vytvářející specializovaný informační systém pro rychlou komunikaci poznatků mezi výzkumnými a vývojovými institucemi a pracovníky, a to nejen v rámci Unie. Tyto programy nevylučují spolupráci evropských firem s americkými, která se rozvíjela zejména ve druhé polovině 80. let. Naopak se příliš nerozvíjely styky s Japonskem. Společný evropský výzkum a vývoj, který se do roku 1980 soustřeďoval do několika málo oblastí, jako
jsou kosmický výzkum, jaderná energetika a zemědělství, pokrývá dnes daleko širší pole oborů a právě obory působící v informační sféře se prosazují nejčastěji. Ani 90. léta však nepřinesla podstatné zintenzívnění vědecké a technické kooperace a hlavními oblastmi, za nimiž stojí také výkonné mezinárodní evropské instituce, resp. organizace, zůstávají kosmický výzkum organizovaný v už zmíněné agentuře ESA, jaderná energie, kde se vytvořilo významné centrum v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii IAEA (International Atomic Energy Agency) původně mimo EU, které nezůstalo jen evropskou institucí a soustřeďuje už několik desítek let odborníky zabývající se zejména bezpečností využívání jaderné energie z celého světa, a konečně v zemědělství, zastřešeném v systému CAB (Commonwelth Agriculture Bureau). Paradigma 7.: Stimulace spolupráce ve specifických oborech. - V 90. letech se tato spolupráce soustředila na prosazení detailnějšího rozčlenění výzkumných a vývojových programů, aby se dostalo finanční podpory i někdy ještě neznámým, ale často velmi perspektivním tématům. podařilo se to např. v programu FRAMEWORK IV (bude ještě dále představen), který obsahoval desítky informatizačních projektů, často s velmi úzkou specializací. Podmínkou zde byla ovšem konkrétnost cílů a prokazatelná realizovatelnost výsledků výzkumu a vývoje. Naopak kritiky se z tohoto hlediska dostalo programu ESPRIT pro přílišnou teoretičnost a nízký stupeň realizace. Paradigma 8.: Soudržnost. - Pokrok v hospodářském životě moderní společnosti se projevuje zejména v úrovni spojení. Zde se pak projevují rozdíly vyspělosti mezi málo a více rozvinutými zeměmi EU nejmarkantněji a brání to integraci. Proto se organizátoři evropských rozvojových programů v poslední době zaměřují na překonávání této bariéry tím, že podporují rozvoj telekomunikací jako rozhodujícího faktoru působícího příznivě na zvyšování soudržnosti mezinárodních výzkumných a vývojových projektů, v nichž se účastní podniky a organizace z více i méně vyspělých regionů. Dosud však panují v tomto ohledu značné rozdíly. Např. ve Velké Británii se produkuje celá jedna třetina evropských databází, Francie získala v oblasti veřejného přístupu k informačním zdrojům a telematickým službám díky videotexu provozovaného už v 80. letech bezkonkurenční převahu nade všemi evropskými zeměmi atd. Soudržnost se prosazuje primárně z důvodu informatizace evropského finančnictví, které vyžaduje průchodné bezpapírové finanční transakce mezi všemi regiony. Soudržnost jako heslo, znamenající solidární spolupráci vyspělých zemí s těmi zeměmi a regiony Evropské unie, které ještě potřebují technickou a hospodářskou pomoc, je skloňováno v různých variantách stále. Právě zde se zdůrazňuje význam rychlého budování a zdokonalování telekomunikační infrastruktury Unie jako klíčového nástroje při překonávání rozdílů mezi členskými státy. Idea soudržnosti je v EU pokládána za vůdčí princip integrace a překonávání rozdílů ve vyspělosti jednotlivých zemí je pokládáno za hlavní prostředek chránící tento proces před narušením plynoucím zpravidla z diferenciace stanovisek kooperujících partnerů. Paradigma 9.: Přijetí principu globalizace. - Přes silné integrační tendence uvnitř EU, které toto společenství podporuje obrovskými finančními prostředky, se řada evropských podniků integrovala do celosvětového průmyslu. Např. Siemens, který získával z evropských programů (zejména EUREKA) nemalé částky, vstoupil do aliance s americkou IBM a japonskou Toshibou, nebo britská ICL, opět dotovaná EU, byla zakoupena japonským Fujitsu. Globalizace se pak přímo projevuje jako způsob práce např. agenturního systému britských Reuters nebo tvorba a zpřístupňování hospodářských informačních databází tradičně evropského producenta - firmy Dun & Bradstreet. K mezikontinentálnímu spojení docházelo v oblasti působení databázových center. Např. systém Data-Star, v roce 1993 zakoupený americkou společností Knight-Ridder, vznikl ze společného kapitálu
provozovatele amerického databázového centra BRS a evropských Predicasts spolu s Radio Suisse. Jiným příkladem je původně německé databázové centrum STN, jehož systém zpřístupňuje online databáze současně na 3 hostitelských počítačích situovaných ve 3 různých kontinentech (Evropa, Severní Amerika a Ázie). Ukazuje se, že jakákoli striktně regionální západoevropská politika rozvojových programů není v dnešním světě reálná a že peníze daňových poplatníků zemí EU, věnované na projekty západoevropských firem, se plynule přelévají do firem s mezikontinentálním rozsahem, v nichž právě evropské divize a subdivize nehrají vůdčí úlohu. Přijetí principu globalizace se pokládá za jednu z nejtěžších zkoušek budoucího vývoje Evropské unie. Jde o proces často ostře kontrastující s dosavadními unionistickými principy společné správy a vzájemné podpory zemí a institucí uvnitř EU, vymezujících se vůči ostatnímu světu. Unie se musí vyrovnávat se skutečností, že řada klíčových evropských podniků se integruje do celosvětově působících mezinárodních koncernů, v nichž se jakékoli národnostní či územní zájmy zcela vytrácejí. přitom se ovšem zdůrazňují úspěchy původně evropských firem, pokud se stanou v takových globálně operujících komplexech vůdčími složkami. Přesto, že je tato tendence už na úrovni vrcholového řízení EU všeobecně přijímána jako nezvratná, projevují se snahy alespoň do určité míry omezovat odliv finančních prostředků, které mohou evropští účastníci mezinárodních podnikatelských seskupení využívat, ve prospěch i dalších partnerů, kteří ze členských zemí Unie nepocházejí. Paradigma 10.: Cíle spíše než normy. - Od roku 1990 se prosazuje v EU tzv. nový přístup, charakterizovaný tendencí spíše vzájemně harmonizovat než striktně na jeden model přizpůsobovat národní zákonodárství a standardizaci výrobků a technologií účastnických zemí. Dosud až příliš rychlý rozvoj evropské administrativy na úkor liberálního prostředí pro soukromé podnikání a hospodářskou soutěživost musí být korigován rozvojem telekomunikační infrastruktury, přijímající velký rozsah rozdílů v technickém vybavení účastníků spojení. K tomu účelu byla např. pro devadesátá léta vydána instrukce známá pod zkratkou ONP (Open Network Provision), jejímž cílem je usnadnit a zlevnit využívání telekomunikačních sítí pro všechny regiony EU. Spolu s tím se propracovává legislativa na jedné straně zajišťující ochranu osobních údajů, ale na druhé straně přístup veřejnosti k maximu informací, potřebných zejména pro podnikání. Heslo desátého paradigma působí na první pohled protichůdně k dosud prosazované linii evropské standardizace. Nicméně vychází z linie, přijaté už na začátku 90. let, kdy už bylo zřejmé, že zejména v právní oblasti nelze navzájem odlišné normy jednotlivých členských zemí jednoduše sjednotit a převést na unifikovaný, všeobecně platný kodex. Vyšlo se tedy v této oblasti s doporučením harmonizace namísto unifikace a je možno konstatovat, že se tato tendence v řadě případů uplatňuje i jinde než v legislativě. Proto se zdůrazňuje, že jestliže ponechání určitých odlišností neohrožuje dosažení vytčených cílů, je možné je respektovat, ovšem vždy s perspektivou postupného sjednocení, a to i v legislativě. Např. summit EU v říjnu 1999 ve Finsku byl plně věnován právě otázkám postupného vybudování také "právní unie". Z hlediska informační politiky se v tomto rámci už prosadily významné jednotící směrnice EU pro řešení ochrany osobních údajů v informačních systémech v členských zemích.
7.16 Aktualizace "Akčního plánu" - nejen pro stávající členy EU Pochopení významu informatizace v řídících složkách Evropské unie v posledním desetiletí 20. století se vyvíjelo. Od snahy vyrovnat krok s Amerikou se "evropské" pojetí tohoto
globálního trendu však vždycky od "amerického" odklánělo směrem ke zvýrazňování úlohy vlád, a to nejen členských zemí EU. Novým rysem, který zavládl v koncepčním myšlení samotného Martina Bangemanna a také dalších protagonistů informatizace, se stala snaha rozšířit pro ni prostor co nejdále na evropský východ. Hlavním heslem administrativních i odborných kruhů, zabývajících se rozvojem aplikací informačních a zejména telekomunikačních technologií, se stala podpora, vystupňovaná někdy až k politickým prostředkům prosazování koncepcí, na kterých byla už dříve informatizace v Unii založena, také ve státech střední a východní Evropy. V dubnu roku 1996 byl nejprve zpracován koncept aktualizace "Akčního plánu" z roku 1994 s názvem "Europe’s Way to the Information Society. Update of the Action plan". V první části obsahoval úplný přehled legislativních aktů Unie vydaných od listopadu 1994, kdy byla zahájena nová éra intenzifikující evropský informatizační proces. Zejména se zvýraznily všechny dokumenty, vztahující se k liberalizaci podnikání v provozování telekomunikačních sítí, zejména počínaje "Zeleným listem" k tomuto problému vydaným v roce 1994 a konče direktivou k rozvoji osobních mobilních komunikačních prostředků z roku 1996. Významnou součástí přehledu byl soupis všech do té doby vydaných evropských norem a doporučení vztahujících se zejména k telekomunikacím a také aktuálně platných tarifů v jednotlivých členských zemích. Za nedílnou součást informační politiky tento materiál zdůraznil veškeré právní akty a také iniciativy v oblastech prosazování standardizace tzv. "Euro ISDN" a jejich konkrétních aplikací. V duchu konceptu nového akčního plánu informatizace EU byl pak zpracován další dokument s názvem "Green Paper: People First: Living and Working in the Information Society" vydaný v červnu roku 1996. Za jeho zpracováním stál opět komisař direktorátu DG III Martin Bangemann a z jeho obsahu bylo zřejmé, že se myšlenka informatizace v EU musí co nejrychleji rozšířit i na další evropské země. Navíc byl v té době zveřejněn další významný materiál, nazvaný pro změnu "White Paper: Towards a Learning Society", zvýrazňující další specifikum koncepčního myšlení tehdejších odborných kruhů Unie, a to význam nových počítačových a telekomunikačních technologií pro rozvoj celoživotního vzdělávání obyvatel a všeobecně pro demokratizaci právě v Evropě zvýrazňované telematiky (původně francouzského termínu, označujícíhoopět původně francouzsky nazvaný pojem "synergie", tj. násobící se sílu vznikající integrací, v daném případě telekomunikací a informatiky). Zde se také znovu podtrhl význam tzv. "jazykového průmyslu" (Language Industry) neboli vývoje prostředků strojového překladu jako důležité cesty k integraci mezi komunitami s různými národními jazyky. Objevují se zde poprvé také další specificky evropské výrazy pro pojmenování hlavních směrů rozvoje společnosti, jako např. "City Information Highways" nebo HPCN (High-Performance Competing and Networking). Vlastní aktualizací "Akčního plánu" se pak stal dokument nazvaný "The Information Society: From Corfu to Dublin. The New Emerging Priorities". Pod vedením Martina Bangemanna tak vznikl určitým způsobem inovovaný koncept pro další působení bruselské administrativy, která jej na úrovni Evropské komise přijala na svém zasedání ve dnech 23. 24. července 1996 usnesením s názvem "Communication of the Commision to the Council, the European Parliament, the Economic and Social Committee of the Regions", které bylo následně předloženo, jak název napovídá, dalším orgánům Evropské unie. Jako první priorita v tomto novém Bangemannově koncepčním díle byla vytyčena privatizace a demonopolizace telekomunikací ve všech členských státech Unie, a to s termínem 1. 1. 1998. Odkazovalo se už i k závěrům schůzky skupiny hospodářsky nejvlivnějších zemí světa označované jako "G7", která se uskutečnila v únoru 1996 a byla vpodstatě celá věnována problémům informatizace. Také zde se už v závěrečném usnesení vyskytl termín "globální
informační společnost". A hned byly formulovány klíčové problémové okruhy, v nichž se vypisovaly tzv. pilotní projekty. Dokonce se mezi nimi, a to na rozdíl od do té doby všech koncepcí evropských, prosadil i okruh věnovaný knihovnictví. Byl nazván "Elektronické knihovny" a směřoval k budování "globální elektronické knihovnické sítě", propojující lokální elektronické knihovny. Také následující problémový okruh pro pilotní projekty, podporované vládami G7, který s knihovnami souvisí, byl věnován s knihovnictvím související tvorbě "elektronických muzeí a galerií". Aktualizovaný akční plán EU v oblasti informatizace byl předurčen dvěma explicitně vyjádřenými východisky, plynoucími z tehdy zveřejněných statistik: roční nárůst informačního a telekomunikačního průmyslu se začal přibližovat 8% a prognostikové předpověděli, že příspěvek těchto odvětví k celkovému hrubému domácímu produktu EU se do roku 2000 zhruba zdvojnásobí a dosáhne hodnoty téměř 10%. Z těchto východisek vyplynuly čtyři základní priority: 1) "Zkvalitnit prostředí pro obchod a trh v informačních produktech a službách." Znamená to zvýšit konkurenceschopnost evropského informačního průmyslu a jeho přizpůsobivost podmínkám postupující globalizace. V tomto smyslu bylo jako nejvýznamnější označeno plánované opatření ke zrušení monopolního postavení jednotlivých státních PTT v telekomunikacích všech členských zemí Unie a podstatné uvolnění jejího vnitřního trhu na bázi podpory elektronického obchodu ("e-commerce"). Na tomto základě pak došlo k pozdější liberalizaci v homologizaci různých komunikačních zařízení a výrobků, ale na druhé straně také k nezbytnému sjednocování státních norem. S liberalizací trhu informačními produkty, kde pochopitelně hrají významnou úlohu různé dokumenty jako autorská díla, resp. díla chráněná copyrigtem, souvisí také nové myšlení v oblasti ochrany duševního vlastnictví. K tomuto problému už v roce 1995 vyšel dokument označený jako "Zelený list" s názvem "Copyright and Related Rights in the Information Society" a následně započala práce odborných kruhů EU na přípravě prostředků pro zdůvěryhodnění autenticity různých prvků elektronických dokumentů, včetně elektronického podpisu. Současně se v rámci této priority znovu zdůraznil význam malých a středně velkých podniků jako základ ekonomické prosperity budoucí Evropy. V této sféře se generují v členských zemích EU až dvě třetiny všech pracovních míst. Také se začalo v různých hospodářských studiích a zejména v teorii managementu podle vzoru USA frekventovaněji užívat moderních termínů, jako jsou např. "distributing good practices" nebo "benchmarking". 2) "Investovat do budoucnosti." Budoucí společnost byla označena nejen jako "informační", ale jako "založená na znalostech" (knowledge based) a kreativita byla označena jako nevýznamnější vlastnost člověka. Pro západní Evropu byl navržen program vyššího stupně mezinárodní spolupráce výzkumných a vývojových institucí pod heslem "Global Research Vilage". Tak byl také postaven nový Rámcový program výzkumu a vývoje v celé oblasti informatizace (němž bude ještě dále pojednáno). V tomto kontextu se začalo velmi intenzívně propagovat celoživotní vzdělávání. Rok 1996 byl vyhlášen rokem uplatnění nové koncepce celoživotního vzdělávání s podporou internetových a dalších počítačových prostředků. Rozvinuly se navíc rozvojové programy ve vzdělávání všeho druhu, zejména však vysokoškolského, a to takové, které zasahují i do zemí střední a východní Evropy, jako jsou už také u nás všeobecně využívané projekty SOCRATES, ERASMUS nebo Leonardo da Vinci. Také o nich bude ještě
pojednáno. V pedagogické praxi zemí EU se už začaly prosazovat telematické systémy teleteaching a telelearning a také do základních škol se zaváděly metody výuky založené na počítačové podpoře. Charakteristickým pro toto údobí se stalo heslo "méně vyučovat, více se učit". Spolu s těmito trendy byl zároveň vytyčen program "trvale zachovatelného růstu", založený na zvýšené pozornosti ochraně životního prostředí a zvyšování "kvality života". Právě informační prostředí kybernetického prostoru ("cyberspace") bylo vyzdviženo jako ekologicky nejčistší - nenárokuje papír a tudíž likvidování lesů, dopravu a tudíž zamořování ovzduší a navíc umožňuje práci doma a tudíž méně energie na vytápění a osvětlování pracovišť, neboli v konečných důsledcích také snižuje nároky na těžbu a spalování fosilních paliv. 3) "Člověk v centru zájmu." Tento další specifický rys Evropy v informatizačních koncepcích znamená soustředěnou pozornost na přizpůsobování individuální osobnosti novým nárokům, formulovaným jako "informační gramotnost". Tato priorita byla propracována možno říci s nejnižším stupněm konkretizace. Vyplývá to ze skutečnosti, že ještě ani ve druhé polovině 90. let nebylo možno počítat v Evropě s tak výraznou demokratizací přístupu veřejnosti k výpočetním a informačním zdrojům, především Internetu, jako tomu v té době bylo v USA. Je zajímavé, že se ani v této souvislosti nevyskytují v koncepčních materiálech EU výrazné zmínky konkrétně o Internetu, ale spíše se obecně hovoří o "síťovém prostředí" nebo o "panevropské" počítačové síti. Doporučení v rámci této priority se soustřeďují především na zajištění obecné dostupnosti informačních služeb, liberalizaci jejich obchodování, na snižování cen informačních produktů a služeb a vytváření jejich nových typů, mimo jiné také s ohledem na zvyšování možností ženské části populace v postupující informatizaci společnosti a také se hovoří o nezbytnosti věnovat zvláštní pozornost starým a jinak handicapovaným občanům. Tyto tendence byly vyjádřeny ve zvláštním dokumentu EU typu "zeleného listu" s názvem "Living and Working in the Information Society. People First". O uživatelích informačních systémů se začíná hovořit jako o "spotřebitelích" a akcentuje se požadavek na snadnosti přístupu k požadovaným informacím. Týká se to zejména veřejného sektoru, kde se doporučují implementace telematických metod a prostředků ke zveřejňování maximální části dokumentů, které jsou buď předmětem nebo výsledkem jednání správních orgánů všech úrovní, a to cestou elektronických médií. Nezapomíná se ani na kulturní oblast, kde se zdůrazňuje nezbytnost čelit vzrůstajícímu rozporu mezi na jedné straně postupující globalizací, vyvolávanou především hospodářskými zájmy, a na druhé straně zájmem na uchování etnických a jiných lokálních zvláštností a jedinečností, založených zejména na kulturních tradicích. Pluralismus kultury, multilingualita a individualizace etnik mají být podporovány novými typy informatizačních prostředků, především z oblastí multimediality. 4) "Čelit globální výzvě." V tomto smyslu se v Evropské unii koncepce zaměřují na překonávání negativních ekonomických trendů vedoucích k nezaměstnanosti a na druhé straně k "vývozu mozků" do technicky vyspělejších zemí světa. Také se upozorňuje na pro Evropu nepříznivé porovnání produktivity jejího a nejen amerického, ale zejména východoasijského průmyslu právě na úseku výroby a vývoje informatizačních prostředků. Doporučuje se definovat jakási globálně platná pravidla provozu telekomunikačních služeb s orientací také na družicové přenosy a v tomto kontextu se požaduje harmonizace privatizačních opatření v evropských telekomunikacích mezi jejich jednotlivými státními monopolními
provozovateli. Vychází se z předpokladu, že v tomto procesu se orgány Unie budou opírat o spolupráci s orgány působícími celosvětově, jako jsou konkrétně jmenované mezinárodní organizace WTO (World Trade Organization), ITU (International Telecommunications Union) WIPO (World Intellectual Property Organization) a Světová banka. Důraz byl tehdy položen (dosud trvá) na prohlubování spolupráce se středoevropskými a východoevropskými zeměmi. Jejím prvním výrazem se stalo např. Fórum o informační společnosti, jehož druhá konference byla uspořádána na podzim roku 1996 v Praze, poprvé v nečlenské zemi Evropské unie. Současně se zdůraznila nezbytnost komunikace EU s rozvojovými zeměmi a v uvedeném roce byla v tomto duchu uspořádána konference ISAD (Information Society And Development), kterou hostila Jihoafrická republika. Souhrnně lze k uvedeným prioritám vytyčeným pro druhou polovinu 90. let uvést, že ve svém komplexu představují už trvalý trend i pro začátek nového století, který velmi silně akcentuje nezbytnost postupného překonávání z minula přetrvávajících hranic nejen jednotlivých evropských států, ale také Evropské unie jako celku. Právě poslední priorita se zdá být pro nejbližší perspektivu tou nejaktuálnější. Postupující "digitální revoluce" a s ní spojené prostupování společnosti globální počítačovou sítí, jakou se stal Internet, vyžaduje od vlád národních i nadnárodních uskupení vysokou transparentnost rozhodování a navíc je staví před stále se oslabující vliv na chování nejen ekonomiky, ale prakticky všech oblastí života civilizace. Administrativa EU se těmto trendům snaží čelit mimo jiné tlakem na rozšíření vlastního integračního prostoru především o sousední evropská území na východě. K tomu rozvíjí speciální programy nejprve v politické úrovni, za kterou následují z hlediska informatizace významné programy orientované zejména na výzkum, vývoj a vzdělávání v oblasti informačních a komunikačních technologií. Prioritou je budování informační infrastruktury, pod níž si vrcholné orgány EU představují především telekomunikační sítě umožňující provoz počítačových aplikací v informačních službách. Evropská informační politika pro nové století byla upřesněna ještě v roce 1997 vydáním podkladového materiálu pro následné průběžné aktualizování akčních plánů v této oblasti s názvem "Europe nad the Forefront of the Global Information Society: Rolling Action Plan". Jednoznačně se zde přihlásila k nastupujícímu trendu globalizace, ovlivňujícího na přelomu století všechny oblasti společenských aktivit ve světě. Tento dokument se stal současně jedním z výchozích podkladů pro jednání Rady Evropy, Evropského parlamentu a také výborů pro ekonomiku, regionální a sociální záležitosti. Jsou v něm aktuálně definovány hlavní předměty zájmu informační politiky Evropské unie, a to v následujících čtyřech bodech: 1) Zlepšování obchodního prostředí v Unii i jejího integračního procesu do světové ekonomiky, a to především cestou podpory prostředků elektronického obchodu, včetně řešení vlivu na ochranu duševního vlastnictví, ochranu dat, digitální podpis a další způsoby autorizace a zajištění bezpečnosti všech obchodních transakcí. 2) Investování "do budoucna", to znamená budovat informačně založené už základní školství a na druhé straně vytvářet předpoklady pro rozvoj všech forem a způsobů celoživotního vzdělávání, opět založeného na maximální informační podpoře. 3) Prohlubování vědomí o postavení občana do centra veškerého politického, hospodářského, sociálního a kulturního dění a tudíž také do centra pozornosti správních orgánů Unie. Znamená to zejména tlak na vytváření nových pracovních příležitostí, k němuž má rozhodujícím způsobem přispět právě informatizace
společnosti ve všech oblastech jejího života a přednostně rozvoj vlastního informačního sektoru. 4) Vytváření nových legislativních předpisů a také pravidel mimo legislativu, která by měla uvádět život společnosti do nastupujícího procesu globalizace, v jejímž středu se spatřuje právě proces informatizace nejen Evropské unie, ale i celého okolního světa. S cílem nejen podporovat, ale také sledovat a vyhodnocovat plnění programů zaměřených na rozvoj informatizace Evropské unie založila Evropská komise zvláštní orgán - ISPO (Information Society Promotion Office). Ten od začátku roku 1997 zahájil právě v rámci svých sledovatelských a také kontrolních úloh realizaci projektu ESIS (European Survey of Information Society). Projekt je trvale plněn a sleduje zejména obsah a plnění projektů a také různé iniciativy v oblasti elektronizace veřejné správy a podílu, jaký v nich zaujímají soukromé organizace. ESIS se kromě vlastní Evropské unie zaměřuje také na informatizační aktivity ve střední a východní Evropě a navíc na oblast Středomoří. V rámci jeho rozšíření na ESIS II, které bylo vyhlášeno už jako jeden ze závěrů 3. Fóra o informační společnosti (o této akci bude ještě dále pojednáno) se od roku 1999 iniciovaly informatizační projekty zaměřené především na spolupráci evropských zemí mimo Unii s jejími členskými zeměmi na společných projektech. Už v průběhu 90. let se Evropská komise angažovala v iniciování tvorby vysokorychlostních telekomunikačních sítí pro využití ve výzkumné a vývojové sféře. Po realizaci páteřní sítě v rámci projektu TEN-34 (Trans-European Network Interconnect at 34 Mbs), na které participovaly už také některé státy střední Evropy včetně České republiky, byla 11. prosince 1998 zavedena do provozu supersíť TEN-155. Jak z názvu vyplývá, šlo o páteřní síť pracující přenosovou rychlostí 155 Mbs. Také na této inovaci se zúčastnila ČR jako přidružená země EU. Významným prvkem evropské informační politiky, představované Evropskou unií, je sílící tlak na všechny úrovně společenské správy, aby se informace, s nimiž tyto orgány pracují, staly v maximální míře, pokud právě nehrozí zneužití práva na soukromí či ohrožení obchodního či státního tajemství, majetkem všeho lidu. Např. už v roce 1990 byla vydána zvláštní směrnice (90/313/EEC) o svobodném přístupu k informacím o životním prostředí, která stanovuje, že veškeré správní orgány kromě těch, které působí v soudnictví, mají veškeré informace, vztahující se zejména k problémům ohrožení životního prostředí, neprodleně zveřejňovat. Navíc mají zpřístupnit veškeré své informační zdroje k tomuto tématu na vyžádání. S cílem přiblížit evropskou legislativu americké byla v roce 1998 vydána "Zelená kniha" "Public Sector Information: a Key Resource for Europe - Green Paper on Public Sector Information in the Information Society". V ní je znovu definován pojem "veřejný sektor" a hlavní aspekty jeho pojetí z hlediska informatizace také občanského života společnosti. Sjednocuje tak různé chápání toho, co do sféry veřejného sektoru z hlediska informační politiky náleží, mezi jednotlivými členskými státy. Věnuje se zejména definování okruhu informací relevantních pro nejširší občanskou veřejnost, který označuje jako "parlamentní informace", a okruhu subjektů, které jsou na přístupu k těmto informacím profesionálně zainteresovány. Od září 1999 začala pracovat nově obsazená Evropská komise v čele s Romanem Prodi. Na místo Martina Bangemanna v čele hlavního proudu informatizačních programů stanul Erkki Liikanen. Je zastáncem liberalizace v telekomunikacích a tudíž také co nejrychlejší demonopolizace tohoto trhu v zemích, které se na vstup do EU připravují.
Nová Evropská komise se k programu intenzívní podpory informatizace zejména hospodářského a politického života Unie zcela jednoznačně přihlásila hned na celoevropském summitu pořádaném v Helsinkách 8. prosince 1999. Ta tomto zasedání byla vyhlášena iniciativa označená jako eEurope Iniciative, s heslem "eEurope An Information Society for All" (elektronická evropská informační společnost pro všechny). Pro následující století zde byly vytčeny následující hlavní úkoly v dané oblasti: zajistit co nejrychleji všeobecný a cenově dostupný přístup k internetu, podporovat rozvoj tzv. "digitální vzdělanosti", plně zavést metody elektronického obchodování (e-commerce), digitální technologie plně využívat ve veřejném sektoru, zavést elektronické informační systémy a služby do práce správních orgánů na všech úrovních
7.17 Evropská unie a země střední a východní Evropy Už v roce 1995 byl v prosazující se a stále preferovanější oblasti informatizace v Evropské unii založen program pořádání podpůrných akcí pro rozvoj tohoto procesu v zemích střední a východní Evropy, pro něž společně se začala mezinárodně užívat zkratka CEEC (Central and East European Countries). Jako vhodná forma k přístupu orgánů Unie k vládám těchto zemí se ukázal program pořádání mezinárodních konferencí s účastí ministrů odpovědných za telekomunikace, vzdělání, kulturu a případně průmysl či hospodářství v zemích CEEC a na druhé straně vrcholných představitelů hospodářsko-správních orgánů Unie. Konference byly označeny jako "Forum EU a CEEC on Information Society". První z nich se uskutečnilo 23. června 1995 v Bruselu. Hlavním tématem bylo nalézání vhodných prostředků a metod působení jednotlivých řídících složek Unie a také její odborné institucionální sféry na iniciování a v některých případech už pouze urychlení procesu informatizace v CEEC. Bylo rozhodnuto, že příští fórum se uskuteční ve vybrané z těchto zemí, aby se umožnila podstatně širší účast nejen pracovníků jejich správních orgánů, ale také odborné veřejnosti. Vybrána byla Česká republika, tenkrát ještě jedna z předních kandidátských zemí na vstup do EU. Ve dnech 12. a 13. září 1996 se 2. Fórum EU a zemí střední a východní Evropy o informační společnosti uskutečnilo na Pražském hradě a jeho účastníky oslovil také prezident republiky. Nešlo jen o samotné konferenční jednání na vysoké správní úrovni, ale také o doprovodné odborné a demonstrační akce z nichž nejprestižnější byla videokonference vedená samotným komisařem Martinem Bangemannem se studenty vysokých škol v Praze (Univerzita Karlova, České vysoké učení technické, Česká zemědělská univerzita a Vysoká škola ekonomická), Bonnu a Bukurešti. Navíc se živě prezentovaly i další naše vysoké školy prostřednictvím Internetu na stanicích dodaných k tomu účelu firmou IBM a instalovaných v dějišti videokonference. Tuto prestižní konferenci organizovalo ještě tehdy existující Národní informační středisko ČR. Nicméně tehdejší naše Klausova vláda tomuto tématu odmítla věnovat odpovídající pozornost. Pojmy jako informační infrastruktura, informační společnost, ani dokonce Internet ji ještě zdaleka neoslovovala. Nedlouho po konferenci bylo dokonce Národní informační středisko zrušeno. Premiér, zastávající platformu Hayekova ekonomického neoklasicismu, která s pojmem "informace" a natož s fenomény, jako jsou informační systém či služby, vpodstatě nepracuje, se pod úvodní slovo zvacího dokumentu, v němž se naopak informacím
v duchu ekonomické strategie vedoucích představitelů Evropské unie přikládal značný význam, nepodepsal a fóra se nezúčastnil. (Zato neváhal vyslovit nespokojenost s návrhem programu počítajícím se zásadním vystoupením vynikajícího českého exilového filozofa Erazima Koháka, jemuž nedlouho předtím Karlova univerzita udělila čestný doktorát - a tudíž k tomuto vystoupení nedošlo). Už tehdy se projevovaly první známky důsledků této politiky, vedoucí naši zemi do vleklé krize, vrcholící na přelomu století. Ve vztahu k Evropské unii bylo pro tehdejší vládu charakteristické, že s účastí nejen našich vládních činitelů, ale také nevládních institucí a podniků (s výjimkou akademické sféry) byly značné komplikace. Místo oficiálního vládního vystoupení za českou - hostitelskou stranu zazněl jen formální příspěvek dočasného představitele právě zanikajícího ministerstva hospodářství, které musel předtím opustit neúspěšný ministr Karel Dyba. Bylo právě po zejména jím prosazeného rozhodnutí o monopolním postavení vládou řízené privatizace v českých telekomunikacích pro SPT Telecom, prosazení právě opačného trendu, než kterým se Unie ubírala. Pražského fóra přes tyto potíže optimálně využila česká akademická sféra a také pochopitelně většina zemí CEEC, které se účastnily vždy věcně příslušnými ministry a reprezentativními vládními delegacemi i odborníky. Bangemannova digitální mezinárodní videokonference, o kterou se výrazným dílem z české strany zasloužil Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK a jejíž diskuse se jeho vybraní studenti aktivně zúčastnili, se stala jednou z nejvíce oceněných součástí pořadu konference. Kromě toho z oficiálního jednání vzešla řada významných materiálů, zejména pak závěrečná "Doporučení vládám zemí, usilujících o budoucí členství v EU". Obsahovala následujících osm bodů: 1. Vytvořit národní strategie a akční plány pro vykročení na cestu vedoucí k "informační společnosti". K tomu účelu ustavit koordinační orgány pro činnosti s tím spojené. 2. Vydat vnitrostátní směrnice vycházející z "Dellorsovy Bílé knihy" z roku 1993 a opřít se při tom také o oficiální materiály vydané Unií k přípravě těch zemí CEEC, které už mají uzavřenu asociační smlouvou s EU. 3. Vyvinout národní telekomunikační politiku vedoucí ke snižování tarifů a vynakládání investic do jejího rozvoje zejména cestou deetatizace a demonopolizace. 4. Zpřístupnit telekomunikace i periferním regionům na obdobné úrovni, jako jsou dostupné v průmyslových a administrativních centrech těchto zemí. 5. Standardizovat telekomunikační techniku a technologii podle norem EU. 6. Zavést testovací procesy a vybudovat laboratoře pro objektivní testování výrobků se státním dohledem, zejména při jejich homologizaci pro využití v národních telekomunikačních sítích. 7. Posílit možnosti přístupu sféry vědy, výzkumu, vývoje a vzdělávání k celosvětově šířeným poznatkům cestou rozvoje její informační infrastruktury. 8. Posílit úlohu výzkumu a vývoje (R&D) a také vzdělávací oblasti včetně výuky a výcviku co nejširších vrstev obyvatelstva k využívání moderní informační a telekomunikační techniky a technologie. Kromě toho byly založeny čtyři mezinárodní pracovní skupiny: a) pro formulování strategie a politiky pro budování informační společnosti, b) pro podporu implementace a realizace výsledků řešení výzkumných a vývojových projektů z programů EU, c) pro vzdělávání a výuku,
d) pro využívání informační techniky a technologie ve státní správě. Posledním společným setkáním představitelů EU a zemí CEEC s tématem spolupráce při informatizaci společnosti se stalo Třetí fórum EU a CEEC o informační společnosti, uspořádané v Bruselu 9. a 10. října 1997. Přispělo zejména k prohloubení informovanosti představitelů CEEC o nových směrech aktivit EU při budování informační společnosti a současně o možnostech přímého zapojení zemí CEEC do informatizačních programů západní Evropy. Bylo konstatováno, že na straně CEEC setrvává problém nedostatečné popularizace a v některých případech ani vládní angažovanosti ve směru využívání možností moderních informačních technologií. Do konce roku 1996 byl, jako ještě další výsledek pražského Fóra, založen jakýsi virtuální elektronický dokument na www Internetu s názvem "Information Society Forum Theme Paper". Aktuálně reagoval na potřeby zpřístupnění diskusí, které se vedou mezi špičkovými odborníky a také dokumentů, které jsou vydávány orgány Evropské unie v oblasti informatizace, co nejširší veřejnosti. Pro konec století zde bylo vypsáno celkem 9 nosných témat, která jsou pro pochopení jádra myšlení čelných představitelů Unie, a to nejen v oblasti informatizace, ale vpodstatě v celé hospodářské a potažmo také politické sféře tohoto seskupení vyspělých evropských zemí, příznačná. Jsou to: 1. "Nové organizační struktury v makro- a mikrohospodářské sféře", především v podnicích a společnostech malého a středního rozsahu (SME). Zdůrazňují se telematické technologie typu teleworking a mezinárodní spolupráce vedoucí k "distribuovanému pracovnímu poměru" k podnikům s nadnárodním působením. 2. "Jednotlivec a jeho přístup na informační dálnici". Zde se zcela výjimečně pracuje s termínem, prosazovaným Amerikou, ale spíše se zdůrazňují pojmy jako "human access", od nichž se odvíjejí programy pro překonávání bariér handicapovaných lidí, různých etnik, geografických problémů apod. 3. "Život ve virtuální komunitě", znamenající zcela nové možnosti vyjadřování občana vůči správním orgánům i k veřejnosti obecně a vedoucí k tomu, co se nazývá "elektronickou demokracií". 4. "Transparentnost a kvalita veřejných služeb", kromě jiných také služeb informačních včetně knihovnických. Zejména se pod tímto tématem rozumějí otázky služeb volených orgánů státní a místních správ veřejnosti. Mimořádně významným prvkem tohoto tématu je prosazování telematických technologií do všech veřejných služeb souvisejících s komunikací informací. 5. "Kulturní dimenze informační společnosti". Znamená to tlak na garance vlád, aby zajistily ochranu národních specifik v postupující multinacionální integrační vlně posledních desetiletí 20. století v Evropě. Ochrana menšinových kultur různých etnik a také kultur různých méně hospodářsky vyspělých regionů jsou zde hlavními otázkami pro všeobecnou diskusi. 6. "Ochrana jednotlivce", zejména osobních údajů a diskrétních informací před zveřejněním nebo před zneužitím vlivem podnikání subjektů, které by mohly narušit jeho právo na soukromí. 7. "Výchova a vzdělávání pro život a práci v informační společnosti", zdůrazňující adaptační mechanismy a celoživotní vzdělávací programy pro nejširší veřejnost. 8. "Trvale udržitelný rozvoj", v tomto případě s výraznou výzvou celému světu k podpoře informačních systémů a služeb, které se věnují ochraně životního prostředí.
9. "Perspektivy multimédií", kdy se už hovoří o budoucích "domácích kinech" založených na integraci televizních a počítačových sítí a v této souvislosti také o problematice evropské telekomunikační infrastruktury. Posledním dokumentem zpracovaným ještě pod vedením komisaře DG III Martina Bangemanna se stala "zelená kniha" z roku 1999, nazvaná "Multimedia Industry for Public Sector". Zde se už Evropská unie obrací k USA jako ke vzoru demokratizace přístupu k informacím a rozšiřování moderní informační a telekomunikační techniky a technologie ve veřejnosti. Odkazuje se na významný informační zákon, přijatý americkým Kongresem na návrh Clintonovy vlády a známý pod zkratkou FOIA (Freedom Of Information Act), prohlubující už tak dost liberální americkou demokracii ve vztahu k šíření informací. Bude o něm ještě pojednáno v souvislosti s informační politikou USA. Bangemannova "Zelená kniha" z roku 1999 především klade evropským správním orgánům a také vládám členských zemí EU otázky, které by měly být na přelomu tisíciletí řešeny. Jsou to například: Jak definovat pojem "informace ve veřejném sektoru? jaké existují informační bariéry mezi členskými státy Unie? Jak může stávající evropský "establishment" pomoci ve snadném přístupu občana k informacím? Může vést využívání databází, generovaných ve veřejném sektoru, k nekalé soutěži? Jak dál s copyrightem, ochranou dat a odpovědností za obsah dat v prostředí "kybernetického prostoru"? Mohutné prostředky, které Evropská unie hodlá vynaložit do své informační infrastruktury pod heslem vytvoření skutečné informační společnosti 21. století, nemají být získávány tak, jako tomu bylo dosud, totiž převážně z fondů vytvářených z peněz daňových poplatníků, neboli ze státních pokladen. Nedílnou součástí koncepcí nové Evropy, kterou mají prostupovat stále průchodnější telekomunikační dálnice a veřejně přístupné informační sítě, jsou i ustanovení o způsobu financování všech těchto projektů. A zde se na všech místech zdůrazňuje přechod na převažující účast právě soukromého sektoru nejen na výstavbě a provozu systémů, ale také na investování do této výstavby. Počítá se totiž s příznivými parametry návratnosti těchto investic a také s převažujícím soukromým vlastnictvím jak systémů, tak prostředků i vpodstatě téměř celé infrastruktury, která bude provoz služeb umožňovat. Martina Bangemanna, možno říci zakladatele moderní evropské informační politiky, a to nejen pokud jde o samotnou Evropskou unii, vystřídal v září 1999 na místě komisaře finský představitel Erkii Liikanen. Už v listopadu téhož roku uspořádal v Helsinkách konferenci s názvem "Information Society Technologies", na níž se přihlásil k nastolenému programu informatizace jako "...klíče k naší budoucnosti: k zaměstnanosti, k dalšímu rozvoji i kvalitě života." Upozornil zejména na skutečnost, že ačkoli se v posledních letech EU k programům podporujícím rozvoj informační společnosti jednoznačně přihlásila, je třeba urychlit zejména přechod k novému typu ekonomiky, který by byl už zcela na principech computerizace a telekomunikací založen. Jestliže se tak nestane, uzavře se Unii za několik let, a v některých oblastech už za několik měsíců, "okno příležitosti" (window of opportunity), z čehož vyplývá, že je třeba rozvinout ještě nové iniciativy. Tato výzva se setkala s naprostým pochopením a už na konci roku 1999 se Evropská unie přihlásila ke zcela novým informatizačním programům a iniciativám.
7.18 Evropská "elektronická demokracie" pro 21. století Informační politika ústředních správních orgánů Evropské unie je, jak už bylo několikrát vyjádřeno, předznamenána cílem dospět ke takovému stupni vývoje společnosti, který lze označit jako "informační společnost". Nehledě na diskuse o všech významových aspektech tohoto výrazu je stále zřejmější, že vývoj technických prostředků a na nich založených informačních technologií umožňuje úvahy o speciálně politickém aspektu informatizace, a to o možnosti jakési online účasti občana na společensko-správních a dalších rozhodovacích aktech, které jsou dosud vesměs svěřovány jeho voleným zástupcům. Z tohoto předpokladu se vychází při bližším formulování cílů Unie v následujícím století a k termínu "informační společnost" se v diskusích o budoucnosti Evropy začalo diskutovat o pojmu "elektronická demokracie". Jde nepochybně o vliv amerického pojetí informatizace společnosti jako především totální demokratizace přístupu obyvatelstva k internetu a už v polovině 90. let experimentovanými možnostmi přímé komunikace kteréhokoli občana po této síti i s nejvyššími státními představiteli (bude o tom ještě pojednáno při výkladu informační politiky USA). V Evropské unii je informatizace z hlediska vstupu občana do veřejných počítačových a telekomunikačních sítí zatím chápána především jako spíše profesionální či poloprofesionální využití telematických služeb, jako jsou teleworking, telelerning, resp. teleteaching, telebanking nebo v poslední době především e-commerce. Vyšší stupeň demokratizace přístupu společnosti právě k internetu a jeho zdrojům, které vycházejí z amerického prostředí a tudíž také z anglického jazyka, je v mnohonárodní a polylinguální Evropě podmíněn větším přiblížením internetu jednotlivým národním jazykům, než tomu je i ve velkých a hospodářsky vyspělých zemí Evropy, jako jsou Německo, Francie, Španělsko nebo Itálie. Proto se nové koncepce dalšího postupu informatizace Evropské unie soustřeďují nemalou měrou na zvládnutí strojových prostředků odstraňování jazykových bariér. Hovoří se dokonce o "lingvistickém průmyslu", který je ovšem z velké části živen z finančních zdrojů různých výzkumných a vývojových programů EU. Dalším problémem, kterým se Evropská unie na přelomu tisícíletí zabývá, je skutečná (tzn. nikoli jen deklarovaná) míra vlivu národních vlád a dalších orgánů moci i na úrovni kolektivního rozhodování v Bruselu na vlastní informatizační proces v existujícím výrazně tržním a globalizujícím se světovém ekonomicko-politickém prostředí. Ukazuje se, že na jedné straně existuje upřímná vůle představitelů zejména těch odvětví, které s informatizačním procesem bezprostředně souvisejí (v EU jsou reprezentovány především generálními direktoráty označovanými do roku 2001 DG III, do jeho zrušení v roce 2000 DG X a zejména DG XIII) a známé koncepční desatero už z tzv. Bangemannovy zprávy, na druhé straně však působí stále razantněji tendence velkých moderních firem, a to nejen těch, které působí na poli výroby nebo využití výpočetní a telekomunikační techniky, integrovat se a vytvářet vlastní pravidla fungování bez ohledu na jakékoli politické mocenské orgány, ať už na úrovni států či jejich seskupení. Na všechny tyto a také další, dosud tak výrazně neprojevené otázky bude muset odpovědět možná už první desetiletí nového milénia.
7.19 Evropská budoucnost v informační společnosti - eEurope Do nového tisíciletí vstoupila hospodářsky nejrozvinutější část Evropy, reprezentovaná především seskupením států v rámci Evropské unie, s vizí plnohodnotné účasti v globální informační společnosti. Tu vidí její stratégové samozřejmě v masovém uplatnění internetu nejen už ve sféře vědy, výzkumu, vysokoškolského vzdělávání a kultury, kde se tato síť historicky začala rozvíjet. Preference, kde státy vidí hlavní cíle své informatizační politiky, se radikálně změnily. Staly se jimi především čtyři sféry společenského života: 1) obchod a podnikání, kde jde o rozvoj elektronického obchodu, bankovnictví, rozšíření elektronického podpisu atd., 2) kvalifikace a rekvalifikace pracovní síly, kam směřují projekty celoživotního vzdělávání, distanční vzdělávání s kolaborativními metodami moderní didaktiky, 3) vyšší kvalita života, zejména komputerizace domácnosti a jejího komunikačního elektronického vybavení spolu s rozvojem kulturních, zábavných a všeobecně vzdělávacích prostředků založených na internetových zdrojích, 4) elektronická demokracie jako zvýšení přímé účasti občana v rozhodovacích procesech nejen politického života společnosti. Nový předseda Evropské komise Romano Prodi už 8. prosince 1999 zahájil ve spolupráci s následníkem Martina Bangemanna - Erkii Liikanenem - novou informatizační vlnu, směřující do údobí po roce 2000 vyhlášením iniciativy "eEuropa - informační společnost pro všechny". V březnu 2000 pak došlo k významnému setkání Společného výboru představitelů Evropské unie a zemí střední a východní Evropy pro informační společnost - tzv. JHLC (Joint High Level Committee) v Rize, které se zabývalo hodnocením situace v rozvoji informatizace a cest přístupu k budování informační společnosti na celém evropském kontinentu. Bylo konstatováno, že tento vývoj je velmi nerovnoměrný a v řadě východoevropských zemí se oproti i středoevropskému prostoru značně opožďuje. Proto byla prosazena doporučení k urychlení a harmonizaci tohoto procesu, jejichž dopadem a možnostmi prosazování se pak ještě zabývalo zvláštní zasedání Evropské rady v Lisabonu na konci téhož měsíce. Jako klíčové oblasti, na nichž Evropská unie bude na začátku nového století stavět, byly vyhlášeny: všeobecná, levná a operativní přístupnost k internetu, rozvoj tzv. "digitální gramotnosti a vzdělanosti", rozvoj technologie elektronického obchodování, využívání všech dostupných funkcí internetu ve veřejném sektoru, elektronické technologie podporující státní správu a místní samosprávu. Vyhlášení iniciativy eEurope provázelo stanovení, obdobně jako tomu bylo už v prvních Bangemannových dokumentech, iniciujících nový informatizační proud v Evropě, celkem deseti prioritních oblastí, na které by se měla soustředit pozornost. Jsou to: 1. Zvláštní preference mládeži vstupující do elektronického věku. 2. Zlevňování přístupu k internetu. 3. Urychlování postupu v zavádění elektronického obchodu. 4. Zrychlení přenosových sítí ve výzkumu a na školách.
5. Rozšíření elektronických inteligentních osobních karet se zabezpečeným telekomunikačním přístupem k informačním zdrojům i obchodním transakcím. 6. Zpřístupnění rizikového kapitálu pro malé a středně velké firmy. 7. Účast handicapovaných občanů v elektronických službách a systémech. 8. Zavádění online systémů do zdravotnictví. 9. Zavádění přepravních systémů s podporou umělé inteligence. 10. Rozvoj tzv. "e-Government", neboli zavádění metod a forem do komunikace správních orgánů s občany. Na summitu představitelů členských zemí Evropské unie v Lisabonu ve dnech 23. a 24. března 2000 byl pro iniciativu eEurope připraven nový Akční plán. Následně byl schválen Evropskou radou na její červnové schůzce v portugalské Feiře. Dále se však tento Akční plán stal předmětem úprav, a to zejména na základě jednání Evropského parlamentu a konference nazvané "Information Knowledge Society" uskutečněné v Lisabonu ve dnech 10. a 11. dubna téhož roku. V červnu roku 2000 se ve Feiře opět sešla Evropská rada, tentokráte s cílem projednat zejména nové strategie rozvoje pro nastávající 21. století. Základem jednání se stal uvedený Akční plán, nazvaný charakteristicky "Elektronická Evropa. Informační společnost pro každého". S dovoláním na výsledky lisabonského zasedání Evropské rady v březnu téhož roku, na němž byl znovu připomenut jeden ze základních cílů Unie, a to stát se ekonomikou s tak dynamickým růstem, který by umožňoval úspěšnou konkurenci ekonomikám dalších dvou světových nejvyspělejších hospodářských zón, tj. Severní Americe a Japonsku a oblasti Jihovýchodní Asie. Pro Evropu to, jak se Rada i Komise shodly, znamená položit důraz na "strategii tvorby pracovních míst v novém prostředí informační společnosti". Akční plán "Elektronická Evropa..." představoval z časového hlediska typ střednědobého, operačního plánování na zhruba dvouleté údobí a byl koncipován jako soubor úkolů, které je třeba splnit k dosažení tří hlavních cílů, v jejichž rámci byly vytčeny ještě dílčí úkolové bloky pro rozvinutí konkrétních aktivit. První cíl byl vyjádřen heslem "levnější, rychlejší a bezpečnější internet". V jeho rámci byly vytčeny tři konkrétně cílené hlavní úkoly, a to: a) levnější a rychlejší přístup na internet, což znamená zejména dokončení revize legislativy v oblasti telekomunikací umožňující zlevnění vysokorychlostního multimediálního přístupu k internetu ve všech lokalitách, podpora mobilních způsobů připojování a zvýšení rychlosti přenosu dat v prostředí GSM, rychlé zavedení sítí pro mobilní připojení tzv. druhé generace, tj. zejména na bázi technologií GPRS (General Packet Radio Service) a EDGE (Enhanced Data Rate for GSM Environment) a rozvinout plně integrované a liberalizované telekomunikační trhy, umožňující podstatné zvýšení počtu IP adres, pružné rozdělování frekvencí pro multimediální bezdrátové systémy a současně vytvoření nástrojů pro veřejné financování klíčových projektů, vedoucích k naplnění těchto dílčích cílů. b) rychlejší internet pro vědce a studenty, tj. především s cílem umožnit kolaborativní metody ve vzdělávání a výzkumu, distribuované vědecké výpočty a laboratorní práce, neboli realizace technologie označované jako WWG (World Wide Grid) a k tomu zavést transevropské komunikační magistrály, resp. páteřní síť, o rychlosti 2,5 Gb/s a navazující modernizace národních telekomunikačních sítí s angažováním Evropské investiční banky, která na tyto aktivity poskytla příslušné finanční prostředky v rámci pátého Rámcového programu (FRAMRWORK V).
c) bezpečné sítě a inteligentní karty, vedoucí k totálnímu zavedení elektronického obchodování s naprostou důvěryhodností zabezpečenosti dat pro uživatele, zejména s podporou iniciativy eEurope, která staví na přednostech tzv. inteligentních karet, jejichž široké zavedení v Evropské unii se pokládá za jednu z mála předností v pokroku daného směru vůči USA, zdůraznění působnosti charty "Smart Card Charter" a konečně k podpoře všech aktivit vedoucích k potírání tzv. počítačové kriminality všeho druhu. Druhý cíl byl vyjádřen heslem "investice do lidí a schopností" a k jeho splnění byly vytčeny tři konkretizované úlohy předznamenané následujícími slogany: a) evropská mládež vstupuje do digitálního věku, to znamená že musí být zajištěn dostatečný počet počítačů s rychlým připojením na internet, kvalitní a dostupné softwarové vybavení a také obsah počítačem zpracovávaných a šířených informací musí odpovídat vzdělávacím programům a školy musí být napojeny na superrychlostní páteřní evropskou síť, dále zajištění připravenosti škol, aby všichni učitelé byli schopni při vyučování využívat internet a jeho multimediální zdroje (v tomto případě byl stanoven pro všechny členské státy Unie termín na konec roku 2002) a konečně to znamená také úpravu školních osnov tak, aby umožňovaly nové metody výuky a aby jednoznačně zajistily tzv. digitální gramotnost všech žáků vycházejících už ze základních škol. b) práce ve společnosti vědomostí, neboli především překonat nedostatek kvalifikovaných pracovních sil v informačních technologiích, a proto zavést programy vzdělávání a výcviku zasahující co nejširší pracovní kategorie (např. se vychází ze statistického odhadu potřeby minimálně 1,7 milionu neobsazených pracovních míst s potřebou kvalifikace v oblasti výpočetní techniky už v roce 2003), sledování vývoje v šíření znalostí a dovedností pracovat s využitím počítačů v různých zaměstnáních prostřednictvím speciálního orgánu EU - ESDIS (High Level Group on Employment and Social Dimensoin of the Information Society) a vytvoření evropského certifikátu pro základní schopnosti v oblasti informační techniky a technologie, vázaného na tzv. Evropské počítačové oprávnění (European Computer Driving Licence). c) účast ve společnosti vědomostí pro všechny, k čemuž je nutné věnovat zvláštní pozornost osobám s postižením a boji proti vyloučení z informační společnosti, k tomu účelu zajistit i speciální monitoring legislativy a norem vztahujících se k informatizaci, vyměňovat si informace a zkušenosti se speciální průpravou handicapovaných osob pro účast v práci s moderními technickými prostředky a přizpůsobovat jejim možnostem a schopnostem veškerá veřejně přístupná styčná místa, např. veřejné knihovny a také školy, pošty atd. a plně využít evropské iniciativy WAI (Web Accessibility Initiative) k tvorbě příslušných webových stránek. Třetí cíl byl formulován jako výzva "urychlení vývoje e-commerce“ a k jeho dosažení bylo formulováno celkem pět dílčích úkolů, a to: a) urychlení vývoje e-commerce, zejména podpora elektronického obchodování mezi firmami, označované jako B2B nebo jako business-to-business, zvláštní podpora uplatnění těchto metod a technologií obchodu mezi malými a středně velkými firmami (SME), vydání příslušných směrnic EU, tvorba a přijetí příslušné legislativy týkající ze hlavně autorských práv, síťového počítačového marketingu finančních služeb, tzv. e-peněz, zapojení do těchto činností dalších subjektů působících v celé Unii, jako je např. "On-line forum o důvěře v elektronické obchodování" nebo "Globální obchodní dialog" a mimo jiné i zřízení vrcholné domény internetu ve znění ".eu".
b) vláda on-line: elektronický přístup k veřejným službám, s důrazem na úsilí správních orgánů všech úrovní vedoucí k využívání nových elektronických technologií k maximálnímu zpřístupňování informací o své činnosti, na zajištění přístupu všech občanů k veřejným informačním službám a ke sladění právních norem v oblasti veřejného přístupu k informacím v jednotlivých členských zemích Unie, s důrazem na využití podnětů obsažených v "Zelené knize o informacích ve veřejném sektoru informační společnosti" (Green Paper on Public Information in the Information Society) a zejména na aktivity vyvolené vznikem programu elektronické výměny dat v rámci správy EU, nazvaného jako IDA (Interchange of Data between Administration) s tím, že se budou vytvářet "panevropské portály interaktivních veřejných služeb" na internetu. c) zdraví on-line, kde se zdůrazňuje úkol pro všechny správní orgány EU a jejich členských zemí, aby usilovaly o využívání nových technologií k maximálnímu zpřístupňování informací, a k tomu účelu se ukládá zajistit, aby primární a sekundární poskytovatelé zdravotnických služeb měli k dispozici zdravotnickou telematickou infrastrukturu včetně regionálních internetových sítí, aby se vytvořil jednotný systém identifikace pacientů a předávání osvědčených postupů v oblasti elektronických zdravotních služeb v celé Unii, včetně příslušných hodnotících kritérií, aby byly definovány celé sady kvalitativních takovýchto kritérií pro webové stránky související se zdravotní péčí a aby se vytvářely sítě pro předávání know-how o nových zdravotnických technologiích a o korektním vyhodnocování zdravotnických dat a informací. d) evropský digitální obsah pro globální sítě, což znamená využít přednosti dlouholeté a kvalitní tradice evropských nakladatelství a nejrůznějších kulturních zařízení (muzeí, knihoven, archívů a galerií) k naplňování globální internetové sítě kulturními hodnotami, a to i s přihlédnutím k značné kulturní rozmanitosti mnohonárodního evropského kontinentu, tj. podporovat digitalizační programy evropských kulturních statků, jako jsou např. MEDIA nebo nový rámcový program CULTURE 2OOO, dále programy překonávající různost jazyků, jako je např. MLIS (Multilingualism in the Information Society), a vytvořit mechanismy koordinující digitalizační programy v členských zemích, včetně katalogizace všeobecně dostupných zdrojů. e) inteligentní přepravní systém, vyžadující využití počítačových a telekomunikačních technologií k urychlení procesu liberalizace dopravy ve prospěch integrace infrastruktury celoevropského trhu, k opatřením ke zlepšení situace na evropských silnicích, železnicích i leteckých koridorech trpících přehuštěním, ke zvýšení bezpečnosti osobní dopravy a k možnosti odkudkoli operativně vyžádat v nouzi pomoc (např. právní směrnicí o právech uživatelů a povinnostech provozovatelů komunikačních služeb v souvislosti se zavedením tísňové služby EU na číslu 112 nebo se vznikem Jednotného evropského vzdušného prostoru - Single European Sky). I nadále se Evropská unie neuzavírá sama do sebe a stále intenzívněji podporuje také informatizační postup v zemích střední a východní Evropy. V květnu 2000 se ve Varšavě uskutečnila tzv. "ministerská konference" s vytčeným tématem "Informační společnost - urychlení evropské integrace". Předsevzala si řešení následujících otázek: 1. Co si v Evropě představujeme pod pojmem "informační společnost"? 2. Proč přikládá Evropská unie budování informační společnosti tak veliký význam?
3. Co by měly vlády jednotlivých evropských zemí ve prospěch vybudování informační společnosti vykonat? Ve třech pracovních skupinách (pro otázky regulačního rámce telekomunikací v informační společnosti, pro rozvoj výzkumu a vývoje, inovací a podnikání a pro oblast kultury, vzdělávání, veřejnou správu a služby obecného zájmu) byly formulovány společné závěry, které lze shrnout do následujících priorit: a) přístup do internetu musí být rozšířen, b) zároveň musí být sníženy poplatky za jeho využívání, tj. zejména účastnické poplatky provozovatelům telekomunikací, c) musí být prohloubena spolupráce mezi členskými zeměmi EU a ostatními evropskými státy, d) vlády evropských států musí trvale a průběžně přispívat k urychlení evropské integrace, e) musí být všeobecně podporován rozvoj elektronického podnikání. V roce 2001 pak byl Evropskou komisí vytyčen nový akční plán k urychlení integrace zemí střední a východní Evropy do celoevropských informatizačních aktivit s názvem: "eEurope+: A Co-operative Effort to Implement the Information Society in Europe". Jeho hlavním mottem je iniciace a podpora privatizačního procesu v telekomunikacích středoa východoevropských zemí. V rámci plánu byly stanoveny čtyři základní linie postupu (tentokráte nultá až třetí): 0. linie - s akcentem na urychlení demonopolizačních a racinalizačních opatření v telekomunikacích, 1. linie - zaměřená speciálně na internet pod heslem "levnější, rychlejší a bezpečnější internet", 2. linie - podporující investice směřující k podpoře opatření znamenajících zkvalitnění života lidí s pomocí výpočetní a telekomunikační techniky, 3. linie - stimulující využívání internetu v konkrétních typech společnských funkcí, jako jsou např. "vláda online", "zdraví online", "inteligentní přepravní systémy" atd., vše pod heslem "online prostředí pro občana". Jestliže bychom měli nové koncepce informačního sektoru Evropské unie hodnotit z hlediska celosvětových trendů, pak jsou to paralelně a možno říci s použitím tendenčního, původně francouzského termínu, "synergicky" působící tendence, a to globalizace a akcent na účast soukromého sektoru ve všech aktivitách, které jsou s informacemi spojeny. Na prvním místě je to všemožná podpora regionálně či státně, resp. národně neomezeného trhu a tržních mechanismů při výzkumu, vývoji, zavádění a provozování všech druhů a typů informačních služeb. Pokud se někde ještě státní finanční prostředky prosazují, pak je to podpora tržního chování evropských informačních systémů a jejich konkurenceschopnost v globálním měřítku. Důraz je však kladen na "prostředí", nikoli na úředníky a různými expertními komisemi hodnocené a vybírané konkrétní projekty. Hodnotíme-li tuto situaci ve správních aktech Evropské unie, potom zejména vystupuje do popředí podstatně změněná politika českého státu oproti ještě rozpačitému postoji Klausovy vlády k evropským informatizačním iniciativám, jak se projevoval konkrétně v letech 1996
(např. na pražském Fóru o informační společnosti) a 1997 při konečné likvidaci Národního informačního střediska České republiky. Oproti tomu se varšavské konference zúčastnil věcně příslušný ministr české vlády (Karel Březina), který navíc převzal řízení třetí pracovní skupiny. Nicméně v problematice, které byla její práce věnována, stojí v popředí mezi evropskými zeměmi Finsko. Zde už byly jako v první evropské zemi přiděleny všem občanům namísto klasických občanských průkazů elektronické identifikační karty, které jim slouží jako jednoznačný individuální a nepřenosný identifikační prostředek pro styk s jakýmkoli úřadem i zdravotnickým nebo vzdělávacím či kulturním zařízením, ale také jako cestovní pas po všech státech Evropské unie. Evropa vidí nejen technický a technologický, ale zejména legislativní příklad v USA. Privatizace, deetatizace a zejména demonopolizace telekomunikačního sektoru se pokládá za jednu z rozhodujících podmínek úspěšného postupu ve všech, vyspělých i zaostávajících členských zemí Evropské unie. Velmi zřetelný je na konci poslední dekády 20. století odklon od podpory velkých průmyslových gigantů ve prospěch malých a středně velkých soukromých firem, podnikajících ve výrobě a výstavbě prostředků budoucí evropské informační infrastruktury i v samotných informačních službách. Nejen uskutečnění uvedených tří vpodstatě celoevropských konferencí - fór na podporu výstavby informační společnosti - naznačuje, že aktivita řídících orgánů Evropské unie se v nejnovější době právě v oblasti informatizace zvýšila natolik, že představuje významný podíl v celém hospodářském životě zemí této části evropského kontinentu. Je to pochopitelné především s ohledem na rostoucí rivalitu nejen informačního, ale všech resortů průmyslu a obchodu, mezi západní Evropou, Severní Amerikou a Japonskem spolu s dalšími, prudce se vyvíjejícími národohospodářskými komplexy zemí jihovýchodní Ázie. V této soutěži má dosud značný předstih Severní Amerika, a to zejména díky skutečně progresivní vládní informační politice USA. Aktuální i souhrnné informace o informační politice Evropské unie jsou průběžně zveřejňovány na internetové adrese http://www.ispo.eec.be
8
INFORMAČNÍ POLITIKA USA
Spojené státy americké se pojetím informační politiky do značné míry odlišují od Evropy, a to více od její, jak říkají angličané, kontinentální části, a méně, ale přece, od britského chápání pravidel a požadavků na působení státu v informační sféře moderní demokratické společnosti. Už samotné principy síly ústavnosti, prezidentského úřadu, kongresu a zejména výrazného cítění osobních svobod občana vymezují do značné míry celou oblast působnosti toho, co se v USA označuje jako "národní informační politika" (US national information policy), nikoli "státní", jak se v ostatním světě vesměs traduje. Není náhodou, že v čele odborné pracovní skupiny pro informační politiku FID (označené jako FID/IIP - Infostructures and Information Policy) stojí obvykle Američané. Zcela zákonitě je také hlavní směr sociálních a hospodářských analýz vývoje soudobé společnosti spojen s americkými osobnostmi, které stojí za odhalením skutečnosti, že vstupujeme do postindustriální, resp. informační éry vývoje. Byli to zejména Fritz Machlup, Marc Porat, Daniel Bell a konec konců také Alvin Toffler (jejichž dílo bylo už v této práci dříve představeno), kteří určili moderní směry zcela pragmatických makroekonomických a s nimi souvisejících sociologických i filozofických pohledů na podstatné zdroje rozvoje soudobé společnosti. Také teoretická literatura vztahující se k pojmu a cílům informační politiky jako předmětu zkoumání je produkována z velké části americkými nakladateli a psána americkými autory. V úvodních částech této práce byl už uveden citát jednoho z nejvýznamnějších "informačních politologů", Američana Foresta W. Hortona, z článku nazvaného příznačně "What are national information policies" z roku 1998. Připomeňme si, že tento autor, svými postoji zcela typický pro americké pojetí informační politiky, které se nesoustřeďuje pouze na vlastní stát ani kontinent, ale zdůrazňuje globální rozměr takového uvažování, vychází z přesvědčení, že "...v době, kdy každý stát čelí potřebám budování informační superdálnice a výstavby vlastní národní a regionálních informačních infrastruktur a jejich propojení do infrastruktur globálních, stává se informační politika pro moderní uvažování nepostradatelnou." K současnému pojetí americké informační politiky, pro který je právě Hortonem použitý výraz "informační superdálnice" (information superhighway) tak typický, vedla však už dlouhá cesta, vymezená především vztahem amerického občana k základním svobodám získávání, šíření, ale také ochrany privátních informací a autorských, resp. celého komplexu ochrany duševního vlastnictví (intellectual property). Tuto cestu můžeme sledovat obdobně, jako je tomu na evropském kontinentu, od samého počátku 20. století.
8.1
Tradice americké informační politiky
Jako ve většině zemí, také v USA se informační politika nejprve profilovala ve vztahu společnosti k rozvíjející se oblasti vědeckotechnických informací. K rozhodujícím událostem, které zde toto oblast (např. podle Vickeryho) ovlivnily, patří především vstup velkých průmyslových nadačních fondů do podpůrných projektů ve prospěch rozvoje technických oborů a následně také do projektů zaměřených na sledování vědeckotechnické literární produkce. Ve Spojených státech spadá tato průkopnická éra do let 1901 až 1916. V roce 1901 vznikl Rockefellerův Institute of Medical Research, následován v roce 1902 Carnegie Institution, dodnes známé podpůrné organizace vědy a technického rozvoje, na jejímž
základě vznikla ještě v roce 1911 Carnegie Corporation. Ta měla rozhodující význam pro celkový rozvoj bibliografie a dokumentace vědecké a technické literatury v USA. Obdobně na Rockefellerův výzkumný ústav lékařský navázala v roce 1913 nadace Rockefeller Foundation, která rozšířila podpůrné aktivity, založené na kapitálu známé americké podnikatelské rodiny, v celém spektru vědy a techniky. Paralelně s těmito projekty v USA vznikaly také dokumentační a referátové časopisy a encyklopedická díla zabezpečující základní informační potřeby výzkumných a vývojových pracovníků ve všech významných odvětvích vědy a techniky. Zejména to byly např. dnes bezkonkurenční informační systém v chemii a příbuzných oborech Chemical Abstracts (1907), Industrial Arts Index (1913), Standard Handbook for Electrical Engineers (1913) nebo Standard Handbook for Mechanical Engineers (1916). Navíc v roce 1909 vznikla první americká profesní spolková organizace zaměřená na knihovnicko-informační služby ve vědě a technice - SLA (Special Libraries Association). Je třeba si uvědomit, že anglo-americký výraz "special library" nelze do češtiny překládat jako "speciální knihovna". Jde o pracoviště, které vykonává služby odpovídající u nás do konce 50. let pracovištím, označovaným jako TDS (technicko-dokumentační střediska) a později střediska VTEI (vědeckých, technických a ekonomických informací). Bude o tom pojednáno podrobně v souvislosti s výkladem vývoje informační politiky u nás. Paralela amerického vědeckoinformačního směru s jeho evropským protějškem, v tehdejší terminologii označovaného mezinárodním výrazem "documentation", se projevila i v dalších desetiletích 20. století. Právě v době, kdy byl z původního IIB (Institute de Bibliographie Internationale) nejprve roce 1931 vytvořen mezinárodní ústav, nazvaný už "Institute international de documentation" se zkratkou IID, a zejména když pak v roce 1937 vznikla dnešní mezinárodní federace - FID jako Fédération internationale de documentation, právě v posledně uvedeném roce byl v USA založen American Documentation Institute, známýo také pod zkratkou ADI. Hlavním produktem této organizace, která sdružovala dokumentalisty i knihovníky vědeckých a technických knihoven, se stal od roku 1949 vycházející významný odborný časopis Journal of American Documentation. Ten změnil v roce 1968 název v souladu s aktualizací názvu společnosti - ASIS (American Society for Information Science) na současnou verzi titulu bezesporu jednoho z nejvýznamnějších vědeckých časopisů v oboru - Journal of American Society for Information Science. O problematickém dělení profese zabývající se informačními službami ve vědě a technickém rozvoji svědčí průzkum, provedený v roce 1954, který ukázal, že celých 60% členů ADI zůstalo současně také členy tradiční SLA.
8.2
Východiska současné informační politiky USA
Prvním impulzem k rozhodným vládním krokům v informační sféře, a to ve směru podpory americké vědeckovýzkumné základny a v této souvislosti zejména jejího informačního zázemí přímo vládními prostředky, se stala na začátku 60. let zpráva tzv. Warrenovy komise. Upozorňovala na zaostávání USA za tehdy konkurenční mocností Sovětského svazu v tak významném sektoru, jakým je kosmický výzkum a zejména vývoj mezikontinentálních balistických raket, tolik významných také pro obranu země. Americký výzkum a vývoj pracuje sice v převažující míře na bázi významných, často nestátních univerzit a laboratoří soukromých firem, ale v řadě výzkumných úkolů je financován přímo z vládních zdrojů prostřednictvím různých strategických zakázek. Bezprostředním výsledkem projednání této zprávy v Kongresu bylo rozhodnutí o vybudování Národního systému technických informací
NTIS (National Technical Information System), kromě Kongresové knihovny jediné státem řízené informační instituce v USA. Stejně pojmenovaná informační databáze, jejíž tvorba je (na rozdíl od snad už všech ostatních databází vznikajících v USA ve vědeckoinformační oblasti) hrazena z prostředků daňových poplatníků a představuje komplexní registraci výzkumných zpráv vzniklých ve výzkumu a vývoji financovaném z federálních rozpočtových prostředků. Ke zpochybnění plné angažovanosti americké vlády v tomto systému došlo až ve druhé polovině 80. let za vlády Ronalda Regana, který však přes důrazný tlak na privatizaci americké vědy systém zachoval a navíc podpořil jednání o koncepčních otázkách v oblasti, kterou nazýval "US STI Policy". Americkou vládní informační politiku do určité míry v té době ovlivnily tendence některých významných demokratických zemí, zejména Kanady, Francie a Japonska, posilovat svá ústřední, státem řízená (a také financovaná) vědeckoinformační centra. Sledujeme-li však názorový vývoj vrcholových správních orgánů USA na celou oblast komunikace informací ve společnosti, zjišťujeme, že se podstatně intenzívněji zabývaly už v ranných 60. letech otázkami, kterými Evropa žije až v posledním desetiletí. Je to především problém informačních toků mezi státní, resp. místní samosprávou a občanem, z jehož daní jsou tyto úřady placeny. Výrazný smysl pro svobodu a nezávislost se v USA projevil hned v ranném údobí informatizace a vstupu výpočetní a komunikační techniky do metodologie provozu veřejně působících informačních systémů. Byly to právě Spojené státy, kde se už v roce 1964 realizovaly na tehdy revoluční technice počítačů tzv. 3. generace, reprezentované rodinou IBM 360, první online informační systémy pro špičkový výzkum a vývoj, např. laboratoří známé firmy působící v leteckém a kosmickém průmyslu - Lockheed Missiles and Space Company. Schopnosti této technologie dávaly už tehdy tušit možnosti racionálních forem komunikace informací nejen v oblasti vědy a technického rozvoje, ale také ve veřejném občanském životě. V roce 1967 podepsal tehdejší americký prezident Lyndon Johnson zákon pojmenovaný zkratkou FOIA (Freedom of Information Act), od kterého se odvíjí současné pojetí práv občana na přístup k informacím správních orgánů nejen v USA, ale možno říci na celém zbývajícím demokratickém světě. Po dlouhých diskusích, které tomuto zákonu v hromadných sdělovacích prostředcích a samozřejmě v Kongresu předcházely, došlo k rozhodnému průlomu do tradičních informačních bariér mezi voličem a jím volenými orgány společnosti, a to ve prospěch občana. Povinnost úřadu zpřístupnit veřejnosti (většinou pro tyto účely zastupovanou novináři) veškeré informace, které nejsou předem, a to jen v případech, které zákon určuje, jako tajné, způsobila něco jako informační revoluci. Hned v prvních letech platnosti FOIA docházelo v průměru ke 300 tisícům stížností na porušení zákona úřady a nezřídka vše končilo u soudů. Z těchto důvodů byly už na konci 60. let na všech ministerstvech i jiných úřadech státní správy speciální kanceláře, tzv. FIO (Freedom of Information Office), kam se žádosti o poskytnutí informací zadávají na standardizovaných formulářích a které jsou k profesionálnímu vyřizování takových žádostí příslušným způsobem vybaveny. Podniky jsou za takový úřední výkon povinny zaplatit vykázané náklady, novináři a soukromé osoby uhrazují jen kopírování úředních dokumentů. V 70. letech se v USA dále prohloubilo všeobecné povědomí o významu informací a jejich svobodné šíření v moderní občanské společnosti. Nešlo už jen o správní informace, ale zejména o podporu veřejných knihovnicko-informačních služeb, orientovaných na vědecké, technické, hospodářské i kulturní informace. Výrazem těchto názorových proudů se stalo slavné prohlášení tehdy ad hoc zřízené komise federální vlády USA, pracující pod názvem Federal Paperwork Commission: "Americká vláda nově nahlíží na informace, jako na relativně svobodný a neomezeně dostupný statek, jako jsou vzduch a sluneční paprsky.
Informace jsou jedním z celonárodních životních zdrojů". Z tohoto prohlášení se pak odvinula úspěšná práce Kongresu na přijetí ve světě zcela ojedinělého zákona, označovaného zkratkou WHCLIS (White House Conference on Library and Information Services). Jde o zákonné ustanovení povinnosti prezidenta USA zajistit stálý vládní dohled nad rozvojem knihovnickoinformačních služeb a přímo prezidentského úřadu angažovat se v organizaci celostátních konferencí pořádaných s cílem diskuse nad aktuálními otázkami amerického knihovnictví a informačních služeb. Zákon byl přijat v roce 1977 a první taková akce byla zorganizována už v roce 1979. Je však možno říci, že vlastního účelu WHCLIS bylo dosaženo až na začátku 90. let, kdy již začala probíhat nová prezidentská volební kampaň. Tu pak právě na základě plného pochopení významu informatizace společnosti a v tom nejen výrobců a programátorů počítačů, ale zejména knihoven a informačních center, vyhrála dvojice Clinton - Gore (bude o tom dále podrobně pojednáno). Současně s WHCLIS byla také ustanovena federální vládní komise NCLIS (National Commission on Libraries and Information Science) s úkolem zabývat se problémy rozvoje knihovnicko-informačních služeb v USA průběžně. Za hlavní výsledek první konference WHCLIS je považováno důrazné doporučení řídícím pracovníkům amerických knihoven zavádět a maximálně využívat soudobou výpočetní a telekomunikační techniku a racionalizovat služby kooperací v knihovnických sítích. Bylo mimo jiné také doporučeno využívat ve službách zaměřených na uživatele z oblasti vědy, výzkumu, vývoje a vzdělávání tehdy už dobře pracující americká databázová centra, např. systémy Dialog, BRS, ORBIT a další. V roce 1991 byla Bílým domem USA uspořádána v pořadí druhá konference WHCLIS, ještě za vlády prezidenta Bushe, pod předsednictvím Charlese E. Reida a heslem "Information 2000, L&I Services for the 21st Century" (Informace 2000, knihovnické a informační služby pro 21. století). Konference se zúčastnilo 700 delegátů ze všech 50 amerických států. V zahajovacím projevu vyslovil prezident Bush přesvědčení, že "...informace jsou nejcennější a nejmocnější zbraní demokracie a současně největší nadějí tohoto světa." V závěru konference bylo přijato obsáhlé usnesení, formulující více než 100 různých úkolů, uspořádaných do 9 hlavních okruhů. Pro pochopení současné americké knihovnickoinformační scény a také státní politiky, která se k této oblasti často obrací, je vhodné se s úkoly, které konference vytyčila, alespoň v podstatných rysech seznámit. V závěrech, publikovaných Bílým domem v dokumentu nazvaném "INFORMATION 2000", se nejvíce akcentuje vzdělávací úloha knihoven všech kategorií. Přímo se spojují s moderním životním stylem celoživotního vzdělávání občana. Z toho vyplývá samozřejmý akcent na jejich informační úlohu. Knihovnictví se tak valnou částí stává součástí a také předmětem zájmu všech projektů rozvoje tzv. "informačního sektoru", který v pojmech makroekonomiky prosadil už v 70. letech významný americký ekonom Marc Porat, jehož dílo už bylo v předchozích částech této práce představeno. Z uvedeného pojetí vyplynuly také dále uvedené závěry konference, prezentované celým souborem přijatých doporučení, adresovaných prezidentu a Kongresu USA. Byly uspořádány do logicky sestavené třístupňově klasifikované soustavy. Na první úrovni se dělí do 9 hlavních věcných oblastí a každá z nich dále vždy na několik hlavních úkolů, které jsou pak rozpracovány na úkoly dílčí, které jsou vyloženy a zdůvodněny krátkými texty. Přibližme si alespoň celkovou strukturu tohoto významného usnesení na prvních dvou úrovních jeho soustavy. I. Dostupnost a přístup k informacím A. Posílení procesu budování fondů
B. Odstraňování fyzických bariér pro handicapované C. Zajištění osobní nedotknutelnosti a důvěryhodnosti D. Rozšiřování informačních zdrojů E. Definovat a podporovat specifické přístupy k informacím pro minoritní skupiny F. Snižovat bariéry pro potřebné skupiny obyvatel G. Stanovování nových a perspektivních cílů rozvoje knihoven a informačních služeb II. Národní informační politika A. Zvýšení účinnosti procesů šíření informací B. Aktualizace copyrightu pro podmínky elektronického šíření dokumentů C. Rozšíření možností přístupu k informacím (např. pracovní služeb)
doba informačních
D. Rozvinutí vládních iniciativ podpory knihoven a informačních služeb E. Prohloubení intelektuálních svobod (legislativou vztahující se k národní informační politice) F. Výstavba a rozšiřování sítí a jejich přístupových míst (vytváření národní informační infrastruktury) G. Posílení tradicí konferencí tohoto typu další legislativou H. Přemosťování etnických a sociálních rozdílů I. Začlenění knihoven do vzdělávacího procesu J. Podpora obchodního sektoru K. Uzákonění federálních knihovnických služeb a vytváření informačních středisek plnících vládní funkce III. Informační sítě a jejich technologie A. Plánování a koordinování rozvoje sítí s účastí knihoven B. Rozšiřování informačních zdrojů v sítích C. Rozšiřování přístupu k informačním databázím D. Prosazování spolupráce mezi soukromým a veřejným sektorem E. Kombinování a sdílení informačních zdrojů F. Zlepšení služeb obyvatelům málo zalidněných regionech G. Propojování školních knihoven do sítí H. Vytváření norem pro sjednocení práce v sítích I. Posílení informačních služeb v legislativě (vybudování Národní právnické knihovny) J. Rozšiřování spektra druhů a forem informačních služeb K. Výstavba vzdělávací informační sítě IV. Organizace a správa
A. Formování celostátních orgánů pro správu a podporu americké sféry knihoven a informačních služeb (práce výborů Kongresu) B. Revize rozpočtové politiky ve prospěch knihovnictví (např. zvláštní poštovní sazby) C. Intenzifikace využívání stávajících vládních podpůrných prostředků (používání prostředků vkládaných do výchovy a vzdělávání v USA k rozvoji informačních služeb) V. Služby na základě diverzifikovaných potřeb A. Vyhodnocení efektivity stávajících aktivit v daném směru B. Zvýšit účinnost působení knihoven ve vzdělávání a školní výuce C. Začlenění knihoven do vzdělávacího a výukového procesu i po stránce
institucionální
D. Zvýšení míry využívání stávajících lidských zdrojů E. Podpora vstřícnosti knihoven a informačních služeb potřebám specifických skupin obyvatelstva F. Rozšiřování služeb v dosud neuspokojovaných vrstvách obyvatelstva VI. Výcvik s cílem přímého přístupu konečných uživatelů A. Výcvik v nových technologiích a jejich využívání B. Posilování prestiže odborné zdatnosti ve službách C. Prohlubování zvyklostí celoživotního vzdělávání D. Podpora výukových a vzdělávacích programů v informační vědě a knihovnictví na vysokých školách E. Zlepšení výchovy a výcviku konečných uživatelů ve využívání technologií VII. Personální vybavení a jeho rozvoj A. Rozšíření možností profesionálního vzdělávání knihovníků pracovníků
informačních
a informačních
B. Podpora stávajících výukových programů (stipendia, granty a půjčky studentům) C. Multikulturní přístup k informačním systémům a knihovnám VIII. Ochrana informačních fondů A. Vytváření prostředků vládní politiky v ochraně fondů B. Zachování a rozšiřování výsledků dané konference IX. Tržní vztahy A. Finanční ohodnocování a tržní chování knihovnických služeb Je třeba zdůraznit, že celá tato soustava úkolů a doporučení byla už ve své době svázána s institutem amerického zákonodárství. Konference Bílého domu byla, jak již bylo uvedeno, uspořádána na základě nově a k tomu účelu přijatého zákona (č. 100-382). Ten stanovil, že "prezident je oprávněn svolat a vést Konferenci Bílého domu o knihovnických a informačních službách", a to na základě rozhodnutí Kongresu USA. Tato poloha informační politiky, kterou jsou dnes veškeré akty nejvyšších správních orgánů Spojených států předznamenány, je s obdobnými opatřeními v ostatních demokratických zemích světa, včetně jejich seskupení, jaké tvoří např. Evropská unie, nesrovnatelná. Nicméně právě v rámci vývoje informační politiky EU se, jak bylo v předchozí kapitole ukázáno, přece jen informace, včetně institucí,
které s nimi nakládají, včetně knihoven, začaly v průběhu 90. let obracet k informační sféře také jako k předmětu zájmu strategických úvah o budoucnosti Evropy. Svědčí o tom nejen hora "šedé literatury" vyrůstající z administrativy Unie, vztahující se k informačním aktivitám, ale také nemalé finanční prostředky vynakládané na rozvojové programy orientované na informační i knihovnické systémy a služby. Ještě za vlády prezidenta Bushe byl v roce 1991 na podporu informatizace americké společnosti schválen tzv. "The High-Performance Computing Act", který položil základ budoucí internetovské supersítě pro potřeby výzkumu, vývoje a s tím v USA vždy úzce spojeného vysokoškolského vzdělávání. Na základě tohoto vládního rozhodnutí byla oficiálně zřízena síť NREN (National Research and Education Network) s na tehdejší dobu bezkonkurenční přenosovou rychlostí 100 až 400 Mbs. Bezprostředním aktem následujícím po zveřejnění souboru úkolů, vyplynuvších z jednání konference WHCLIS, se stala výzva americké Asociace informačního průmyslu IIA (Information Industry Association). Tato organizace je začleněna do soustavy těchto asociací reprezentujících informační sféru v různých částech světa a koordinované jejich Globální aliancí GAIIA (bylo o tom pojednáno už v předchozích částech této práce v souvislosti s organizacemi pro podporu evropského informačního průmyslu) a soustavně sleduje vládní informační politiku a podává návrhy opatření k rozvoji informačních systémů a služeb v USA. Výzva, publikovaná v říjnovém čísle roku 1993 časopisu Information Today a nazvaná "Serving citizens in the information age: access principles for state and local government information" (Služba občanům v informačním věku: principy přístupu k informacím státní a místní správy), vyjadřuje soustředěné úsilí IIA v daném směru. Bylo založeno na třech hlavních požadavcích: široká práva veřejnosti v přístupu k veřejným informacím, právo nediskriminovaného přístupu, vyloučení vládní kontroly přístupu k informacím a jejich využití. Celá koncepce IIA v prosazování veřejného přístupu k "vládním" informacím je v dokumentu formulována do 7 principů: 1. Měla by být podporována různorodost informačních zdrojů. Znamená to požadavek legislativní podpory veřejného přístupu ke všem druhům a formám zveřejnitelných informačních zdrojů, které jsou zpracovávány a vydávány správními orgány na všech úrovních, a to také jejich zprostředkováním veřejnými knihovnami i soukromým sektorem v informačním podnikání. 2. Veřejný přístup k informačním zdrojům má být garantován právními akty. Vlády mají chránit před veřejným zpřístupňováním pouze přesně vymezené druhy informací, které se nesmějí zveřejňovat na základě zákonných opatření, např. na ochranu osobnosti. 3. Přístupová práva občanů nemají být omezována záznamovou technikou na různé nosiče. Naopak informace mají být zpřístupňovány bez zřetele na médium. 4. Měla by být zajištěna včasnost zveřejnění a zpřístupnění informací. Vlády mají přizpůsobovat techniku zveřejňování tak, aby informace byly veřejnosti přístupné v potřebném čase, ať již z hlediska aktuálnosti nebo v patřičné časové retrospektivě.
5. Měla by být vyloučena monopolizace ve zpřístupňování veřejných informací. Žádná organizace, veřejná nebo soukromá, nesmí získat výhradní právo zpracovávat a šířit informace vyplývající z činnosti vlád. 6. Přístup k zaznamenaným veřejným vládním informacím má být zcela neomezený. Ani elektronické formy ukládání a šíření informací by neměly pro občany znamenat jakékoli omezující podmínky v jejich získání. 7. Poplatky za zpřístupňování informací vyplývající z činnosti vlád a správních orgánů různých úrovní nemají přesáhnout míru únosnou pro možnosti občana. AIIA si zajistila "legislativní čistotu" uvedených zásad, požadovaných oficiálně na vládních orgánech USA, garancí speciálně k tomu najatou právní firmou Piper & Marburz, která k daným otázkám také zajišťovala příslušné právní konzultace pro soukromé podnikatele, v jejichž prospěch se tato americká asociace angažuje.
8.3
Elektronizace americké demokracie
Značný náskok před Evropou získaly Spojené státy v oblasti státní informační politiky zejména díky včasnému pochopení významu právě amerického přínosu moderní společnosti internetu - nejvyššími politickými představiteli. Internet a demokratizace počítačové komunikace se staly základem předvolební kampaně dvojice příštího prezidenta Williama Clintona a viceprezidenta Alberta Gora. Druhý z nich se už před volebním rokem 1992 jako senátor zasadil v Kongresu o přijetí pětiletého plánu výstavby americké informační superdálnice s rozpočtem 5 miliard dolarů. Není bez zajímavosti, že tento Albert Gore Jr. vpodstatě pokračoval v rodinné tradici, ovšem prostředky, odpovídajícími době. Už jeho otec, také senátor, Albert Gore senior, stál v čele grandiózního projektu "superdálnic", tehdy přirozeně silničních, a to v 50. letech, kdy bylo třeba podstatným způsobem zlepšit dopravní komunikaci mezi hlavními centry amerického průmyslu. V roce 1956 prosadil vládní dotaci ve výši 30 miliard dolarů věnovaných na výstavbu tehdy nikde na světě nevídané sítě transkontinentálních "superhighways", které nemalou měrou urychlily rozvoj celé americké poválečné ekonomiky, tehdy ještě založené na průmyslovém sektoru národního hospodářství. Pokud jde o Clintonovu prezidentskou kampaň v roce 1992, byla celá vedena souběžně na internetu s plnými texty programu i projevů zpřístupňovanými souběžně vedle klasických hromadných sdělovacích prostředků také na internetovském serveru jednoho z nejvýznamnějších amerických informačních databázových systémů, dnes i u nás využívaného CompuServe. Navíc zde byla zveřejněna adresa schránky elektronické pošty ve znění "[email protected]", na kterou mohl kdokoli prezidentského kandidáta a jeho tým oslovit - a také dostat odpověď. Příznačný je také v té době zveřejněný údaj, že Al Gore vyřizuje už 90% své pošty prostřednictvím internetového e-mailu. V Evropě nalezli tito američtí představitelé u partnerů na své úrovni první odezvu až v únoru roku 1994, na kdy se datuje vůbec první internetový kontakt e-mailem vrcholného představitele evropského státu s americkým. Byl to švédský ministerský předseda Carl Bildt, který si vyměnil názory oficiálními státnickými dopisy v diplomatickém protokolu s prezidentem Clintonem. Rozhodující změny v celé americké informační politice skutečně nastaly bezprostředně poté, co se prezident Clinton ujal úřadu. 8. července 1993 podepsal prezident Clinton zákon "o zvýšení elektronického přístupu k informacím Vládního tiskového úřadu". Tento zákon je znám pod zkráceným názvem "GPO Access" a stal se zdrojem skutečně rozsáhlého
demokratizačního proudu směřujícího k pozdějším americkým vládním projektům totálního rozšíření přístupu k internetu v občanské společnosti. Pod akronymem WINDO Bill se pak pod správou uvedeného úřadu, založila navíc služba adresného šíření informací o aktuálních vládních agendách a jejich výsledcích prostřednictvím elektronické pošty. Elektronický přístup k vládním dokumentům byl nejprve umožněn prostřednictvím už zavedeného systému NTIS, shromažďujícího a zpřístupňujícího už od 70. let informace o výzkumných zprávách z úkolů řešených na bázi prostředků federálního rozpočtu USA. Zde k tomu účelu vznikla v té době rozvětvená specializovaná služba typu BBS (bilboard service), přístupná po síti Telnet, která organizovala více než 100 informačních zpravodajských souborů, nabízených ze základního menu. V září 1993 byla na ministerstvu obchodu (US Departement of Commerce) iniciována agenda "The president's Information Infrastructure Task Force". Významnou osobností v prosazování informatizace a s ní především internetových prostředků v americké společnosti se stal, jak už bylo a bude ještě dále dokumentováno, Clintonův viceprezident Albert Gore. Ten už v roce 1992 přepracoval znění původního vládního nařízení z roku 1988 s názvem National High-performance Computer Act, který inicioval zvýšenou pozornost centrální administrativy na podporu rozvoje počítačové a komunikační techniky a technologie, a nazval je už v duchu clintonovské koncepce informatizace společnosti Information Infrastructure and Technology Act. Nadále se pak už v prezidentských a vládních programech, zákonech a projektech hovořilo o "informační infrastruktuře", jako o jádru nové koncepce řízení státu. Tyto aktivity byly navíc v daném roce podpořeny zastřešujícím zákonem známým pod zkratkou GPRA (Government Performance and Results Act), namířeným na celkovou racionalizaci práce federální administrativy USA. To mělo zvýšit důvěryhodnost Clintonovy vlády v očích občanů jako demokratické občanské správy, která chce dosáhnout svých programových cílů dokonalou průhledností metod a prostředků vládnutí. Samozřejmě se hlavním prostředkem k dosažení tohoto cíle opět zvýraznila klíčová úloha informační technologie, opřená zejména o rozvoj internetu. V roce 1993 také Clintonova vláda vydala pro oblast rozvoje informatizace země povzbuzující prohlášení. V jeho záhlaví stálo: "Technologie pro Americký hospodářský vzrůst: nový směr budování ekonomické síly". Vláda Spojených států se zavázala vytvářet informační infrastrukturu jako program pro povzbuzení průmyslu a služeb, zejména pak zaměstnanosti. Zvláště internet prohlásila vláda za základ možnosti vysokých škol ve velkých výzkumných programech, garantovaných nejen federálními, ale i lokálními správními orgány i soukromými nadacemi. V témže roce byla americkým ministerstvem obchodu založena zvláštní vládní agenda pod názvem Information Infrastructure Task Force. 15. září 1993 pak Clintonova vláda vyhlásila "realizační plán" pro Národní informační infrastrukturu - NII (National Information Infrastructure). V říjnu téhož roku schválil navíc americký Kongres zákon o vybudování NII jako jednoho z prioritních programů ministerstva obchodu USA s dotací 26 milionů dolarů. Z tohoto programu byla mimo jiné financována i digitalizace vzácných sbírek Kongresové knihovny v Washingtonu a ve spolupráci touto institucí také knihoven Vatikánu a Národní knihovny Itálie v Florencii. Rozvinuly se však zejména systémy elektronické komunikace občanů se správními orgány. Národní informační infrastruktura byla původně založena, obdobně jako vzpomenutý projekt silničních superdálnic Al Goreho staršího, na přednostním propojení tzv. klastrů (clusters) významných podniků a organizací, rozmístěných po celých Spojených státech. Nejvýznamnější páteřní síť této informační infrastruktury tvořily klastry průmyslových podniků angažovaných ve výrobě výpočetní techniky a ve vývoji software. Tvořily je
Jihozápadní pobřeží USA (Apple, Intel), Severozápadní pobřeží (Microsoft), Východní pobřeží (IBM) a Texas (Compaq). Byly však vytypovány mimo jiné i klastry podniků zábavního průmyslu (v lokalitách Los Angeles, New York a Nashville). Elektronické šíření vládních informací se už na začátku roku 1994 realizovalo zejména prostřednictvím programu nazvaného DLP (Depository Library Program). Sdružuje dosud knihovníky, kteří už předtím pracovali s oficiálními vládními tiskovinami po celých Spojených státech, v různých typech knihoven. Počet knihoven, které se programu s depositními funkcemi pro vládní publikace účastní, je zhruba 1.400. Metodickou pomoc při realizaci nového způsobu šíření vládních informací elektronickou cestou jim nabízí Svaz specializovaných knihoven USA, známý pod zkratkou SLA (Special Library Association). Z této iniciativy vyšel také tehdy velmi progresívní projekt Kongresové knihovny USA MARVEL (Machine-Assisted Realization of the Virtual Electronic Library) na zpřístupnění plných textů všech novějších vládních dokumentů pravděpodobně v nevětší úplnosti. Kromě toho byla celá řada vládních materiálů zpřístupňována tehdy v různých "gopherech" internetu, řízených z jednoho hlavního menu "US Government Gopher Services", které uváděly uživatele sítě do 110 různých serverů, kde byly plné texty všech zveřejňovaných vládních (vč. kongresových) dokumentů elektronicky zpřístupňovány. Nejrozšířenějším zdrojem informací z vlády a kongresu USA však se v první polovině 90. let stala služba soustředěná pod nově vydanou adresou elektronické pošty internetu spolu s už uvedenými adresami prezidenta a viceprezidenta. ještě před zavedením stránek www se pro občany USA zveřejnila další adresa ve tvaru "[email protected]". Po jejím uvedení se objevilo hlavní menu, z něhož bylo možno vybírat věcné oblasti a určovat druhy požadovaných dokumentů. Po této volbě se nabídly celé jejich uspořádané soupisy. Zajímavé jsou některé statistické údaje, získané za údobí prosinec 1993 až únor 1994, tedy nedlouho po zahájení provozu služby. Ze 4.304 souborů v celkovém objemu 44,62 MB ke dni 12. prosince 1993 se služba rozrostla na 4.304 souborů a téměř 50 MB dat. Největší část materiálů představují různé statě (papers), a to 38,4%, následované projevy (13,8%), zdravotnickými právními akty (13,1%) a materiály ke státním rozpočtům (8,3%). Po zveřejnění elektronické adresy obou vůdčích představitelů státu se právem očekávalo, že služba může mít stěží zvládnutelný ohlas. Už v průběhu prvních tří měsíců došlo na uvedené adresy přes 70 tisíc zpráv. Na každou dostal zasilatel nejprve automaticky potvrzující zprávu o přijetí jeho dopisu a poté došlo k vyhodnocování a zasílání odpovědí. Je pochopitelné, že se tato služba často zneužívala a stávala se předmětem různých recesí. Nastoupená cesta však opuštěna nebyla. Naopak došlo k postupnému prohlubování průniku online komunikace v celé americké společnosti. V tomto směru předložil tehdejší ředitel Úřadu pro elektronické publikování Bílého domu Jonathan P. Gill na konci roku 1994 návrh projektu označeného zkratkou ACE (Americans Communicating Electronically), tj. "Elektronicky komunikující američané". Jeho cílem bylo co nevětší rozšíření této technologie mezi všemi vrstvami obyvatelstva USA a dále alespoň do zbývající části severoamerického kontinentu. Vycházel z předchozího průzkumu, jak ve skutečnosti komunikace po internetu v rámci veřejné elektronické pošty občan versus nejvyšší státní představitelé fungují. Systém pracoval tak, úřad nejprve přijetí sdělení občana potvrdí a následuje jeho vyhodnocování příslušnými úředníky. Nejvýznamnější sdělení byla postupována přímo adresátům. Na odpovědích se opět podíleli vesměs příslušní úředníci a výjimečně také viceprezident či prezident. Když Al Gore 13. ledna 1994 končil veřejnou elektronickou konferenci na internetu, v jejímž průběhu položil všem účastníkům otázku: "Ve kterých oblastech společenského života naší země vidíte největší vliv informačních superdálnic? Obchod, věda atd.?", sám odpověděl: "Školy, výuka. Domácí studium".
Americká vládní informační politika v té době ještě nenacházela v Evropě odpovídající následnictví. Tradičně Americe nejbližší Velká Británie podnikla v roce 1994 v daném směru teprve první nesmělé kroky. 3. února vyzval britský ministr pro vědu William Waldegrave účastníky základní osnovy britské verze internetu - akademické sítě JANET (Joint Academic Network), aby se vyslovili k problému elektronické publicity vládních informací v rámci "Národního týdne vědy", který v Anglii proběhl ve dnech 18. - 27. března 1994. Za příklad bylo uvedeno, že přes jistě vysoké finanční částky, které vláda USA na elektronický informační servis v internetu vynakládá, snížil se její rozpočet na vnitřní administrativu v roce 1994 o celých 25 procent. Už tehdy se vědělo, že na výstavbu informačních superdálnic bude v USA v nejbližší době vynaloženo téměř 500 miliard dolarů. USA se k těmto tendencím opět přihlásily konkrétně v roce 1995. Po čtrnáct dnů od 1. do 14. května toho roku probíhala celoamerická elektronická konference s názvem "Národní elektronické otevřené setkání lidu a jeho vlády v informačním věku" (National Electronic Open Meeting on People and their Government in the Information Age). V ní se veřejnost vyjadřovala k naléhavým problémům rozvoje veřejných informačních služeb v USA. Vyhodnocováním takto vzniklého souboru podnětů se pak zabývaly společně Information Infrastructure Task Force, Office of Management and Budget a NTIS. Z jejich závěrů vyšly pak další akty americké vlády ve prospěch informatizace společnosti. Pro evropská měřítka, a to i z hlediska těch nejvyspělejších zemí, se demokratizace elektronického přístupu občanů USA k nejvyšším státním představitelům ještě dlouhá léta stala nedostižným vzorem. Zákon GPO Access, který mimo jiné stanovil, že prezident i viceprezident jsou dosažitelní prostřednictvím elektronické pošty a také hned byly zveřejněny příslušné adresy, na které bylo možné prostřednictvím e-mail psát do Bílého domu, nebyl až do konce století žádnou z evropských vlád do všech důsledků následován. Americký kongres zákon GPO Access schválil s cílem přiblížit nejvyšší státní rozhodovací místa veřejnosti. Vzhledem k předpokládanému velkému množství elektronické korespondence ze strany amerických občanů, směřující přímo na prezidenta nebo viceprezidenta, vydal v roce 1993 Bílý dům k dispozici ještě další adresy, určené předem určeným širším tematickým oblastem. Velký objem informací o činnosti vlády už tehdy bylo také možno získat přímo dialogovým dotazem do veřejně přístupných databází. Uživatelé internetu se navíc v rámci elektronické pošty mohli dotázat na veškeré podrobnosti ke způsobům zpřístupňování vládních informací v USA. I k tomu byla zveřejněna jednoduchá adresa elektronické pošty: "[email protected]". V dubnu roku 1994 zahájil poradní sbor pro Národní informační infrastrukturu USA, známý pod zkratkou NIIAC (National Information Infrastructure Advisory Council) práce na souběžné realizaci tří tzv. "megaprojektů". Byly zaměřeny na urychlenou aplikaci technických a softwarových prostředků, které už v té době poskytoval internet. Projekty se orientovaly na dosažení následujících cílů: 1. Propracovat a formulovat vizi budoucnosti "elektronické revoluce" ve společnosti. 2. Zavést co nejmasovější přístup do "Národní informační infrastruktury". 3. Zabezpečit i v elektronické veřejné komunikaci soukromí, bezpečnost a ochranu duševního vlastnictví. První z megaprojektů vycházel ve své koncepci z plánu viceprezidenta Alberta Gora orientovaného na vytvoření celosvětové "informační dálnice" (bude o tom dále podrobně pojednáno) a směřoval k zavedení internetového přístupu do škol, knihoven a také nemocnic. Druhý megaprojekt měl zajistit výzkum a vývoj adekvátních technologií, které by vizi
prvního projektu reálně umožnily. Tento výzkum a vývoj byl orientován na využití stávajících veřejných telefonních a telekomunikačních sítí k připojení co nejširší veřejnosti k internetovým informačním zdrojům. Především šlo o sjednocování přenosových protokolů v rámci tehdy už naopak v Evropě propracovaných standardů ISDN (integrované služby datových sítí). Třetí z megaprojektů zkoumal důsledky Gorova "globálního" projektu na občanský život americké populace. Zejména si všímal negativních důsledků elektronické komunikace po internetu a možností prevence před šířením škodlivých informací včetně těch, které ohrožovaly soukromí. Bezprostředně po vyhlášení megaprojektů, samozřejmě také na internetu, ale především tehdy ještě prostřednictvím Národního veřejného rozhlasu NPR (National Public Radio), byla k formulaci jejich cílů a také náplně uspořádána veřejná konference. Jejím moderátorem se stal prezident NPR a současně předseda NIIAC Delano Lewis. Ještě před uplynutím první poloviny 90. let se uvedené megaprojekty staly východiskem hlavního proudu americké informační politiky, založené už tehdy na myšlence globalizace, která se v ostatním světě prosadila až na konci století a stala se na jedné straně výzvou a na druhé straně také předmětem obav ze zániku národních, etnických a lokálních specifik, a to nejen kulturních. V roce 1995 byl také přepsán původní vládní akt USA, vyhlášený už na počátku 80. let, který byl zaměřen na podporu rozvoje elektronické komunikace namísto stálého používání tradičních tištěných materiálů. Zákon známý pod zkratkou PRA (Paperwork Reduction Act) už velmi důrazně podpořil tendenci k nastolení tzv. "paperless society", jejímž předvojem se musí stát federální vláda jako "paperless office". Hlavním autorem byl opět viceprezident Gore, který zákon zdůvodnil předpokladem získání následujících předností a racionalizačních opatření: a) zkvalitnění informovanosti občanů o práci federální vlády a také administrativ jednotlivých amerických států, b) snížení nákladnosti celé sféry tvorby, zpracování a šíření informací generovaných z aktivit vlády USA, c) zvýšení vlivu informovanosti amerických občanů na zkvalitnění jejich občanského života, d) harmonizace informačních aktivit a v jejich rámci také technologických a metodických postupů informování občanů elektronickými formami zpřístupňování informací, e) možnost urychlení procesu informování jak v rámci státní administrativy, tak v rámci komunikace občan - stát, f) zákonná ochrana procesů sběru, zpracování a šíření údajů o občanu, s nimiž státní administrativa pracuje, g) co nejširší osvojení metod práce s vyspělou počítačovou a telekomunikační technologií jak u státních úředníků, tak v občanské společnosti, h) zvýšení odpovědnosti vládních úřadů vůči občanům za zákonnost zacházení s informacemi. Albert Gore se ve svých cílech orientovaných především na prohloubení ekologického pohledu na vývoj společnosti, s nímž pochopení významu demokratizace přístupu člověka k informačním zdrojům bezprostředně souvisí, odvolával mimo jiné i na významného francouzského filozofa tohoto století. Je jím Pierre Theilhard de Chardin, který už ve 30. letech předznamenal v úvahách o konsekvencích vývoje lidstva to, čemu dnes říkáme
"globální informační společnost". Pojem globalizace, který je pro Gora v prosazování telekomunikační a současně informační infrastruktury tak podstatný, spojoval Theilhard s výjimečnou biologickou přizpůsobivostí člověka a tím schopností osídlit a podmanit si postupně celou planetu. Člověk má globalizační tendenci v genech. Theilhardova téze, že "svět myšlenek a informací nemusí být náhradou za hmotný svět, ale jen jeho vyšším stupněm" a jím používaný výraz "noosféra" se odráží v jádru nové americké informatizační koncepce, vyhlášené Gorem nikoli pro samotné Spojené státy, ale pro celý svět.
8.4
Projekt Globální informační infrastruktury
Nejvýznamnějším výrazem americké informační politiky se pro celá 90. léta stal zahajovací projev, který pronesl viceprezident Albert Gore na konferenci Mezinárodní telekomunikační unie, známé pod zkratkou ITU (International Telecommunication Union) pořádané v březnu roku 1994 v Argentinském Buenos Aires. Podstatou tohoto památného projevu bylo pregnantní vyjádření tehdy už relativně velmi konkrétní představy světa, v němž na minimum zmizí zábrany, ať již materiální, technické nebo znalostní, v přístupu obyvatelstva všech zemí a kontinentů k tomu, co dnes latentně existuje jako všelidské poznání, avšak skrývá se pouze pro malé procento "privilegovaných" v knihovnách, archivech a kancelářích nejrůznějších vládních i nevládních institucí. Toto poznání, stále více přenášené na dokumenty nesené počítačovými médii, by mělo být podle Gora volně přístupné ve formě elektronických knihoven, spojených celosvětovou veřejnou telekomunikační a počítačovou sítí do jakési virtuální knihovny, fungující opět jako propojená síť. Gore cituje jednoho z největších amerických spisovatelů minulého století, Nathaniela Hawthorna, který, inspirován vynálezem telegrafu, vyjádřil už v roce 1851 představu, že "...s pomocí elektřiny stane se tento svět jedním velkým mozkem, prostoupeným a živeným společnou inteligencí". A to je jádro principu organizace projektu, který byl nazván Globální informační infrastruktura a který se stal celosvětově proslulým pod zkráceným označením jako GII. Základem GII má být podle Goreova projektu celosvětová síť telekomunikačních superdálnic, která by umožnila vzájemné propojení mezi dosud existujícími počítačovými a telekomunikačními sítěmi různých zemí a kontinentů skutečně prostupnými kanály a dále založení sítí v těch zemích, kde dosud z důvodů nízkého stupně vyvinutosti ať již co do techniky či nedemokratičnosti zřízení, neexistují. Gore vyzval ve svém projevu techniky, programátory, ale také právníky a "lidi světa obchodu a průmyslu", aby se aktivně na tvorbě celosvětové informační sítě začali podílet. Tato síť měla v nedaleké budoucnosti vytvořit zcela nové podmínky nejen pro komunikaci poznatků a názorů mezi dospělými, ale současně umožnit podstatné zvýšení příležitostí vzdělání pro děti celého světa. Na projektu GII musí podle amerického viceprezidenta spolupracovat vlády a parlamenty, právě tak, jako mezinárodní a národní instituce všeho druhu. Např. v USA se již tehdy do příprav zapojila ministerstva zahraničí, obchodu a Federální komise pro telekomunikace. Gore prohlásil, že prezident a vláda Spojených států věří, že právě cestou realizace tohoto projektu bude možné rozšiřovat demokratické principy organizace společnosti v celém světě nenásilnou cestou. V zemích s tržním hospodářstvím, zápasícím s nezaměstnaností, se touto cestou vytvoří velké množství nových pracovních příležitostí. Např. v USA už v době konání konference ITU zhruba 60% pracujících tvořili tzv. "znalostní pracovníci" (knowledge workers).
Vlády světa vyzval tehdejší americký viceprezident v tomto památném projevu ke společnému vytváření koncepce globální informační infrastruktury, založené na pěti základních principech, a to: 1. podpora investic v soukromém sektoru, 2. podpora prostředí pro konkurenci a hospodářskou soutěž, 3. umožnění přístupu k sítím a informačním zdrojům všem uživatelům, 4. vytvoření takového legislativního prostředí, které by dokázalo udržet krok s prudkým rozvojem technologií, 5. vytvoření univerzálních informačních služeb. Projekt, k jehož politické, morální i materiální pomoci vyzval Gore vlády všech zemí světa, byl ovšem z převážné části založen na soukromém podnikání. Výstavba a provoz sítí a systémů v něm zúčastněných mají být zadány soukromým firmám, které o uplatnění v tomto podnikání budou mezi sebou soutěžit, jak to moderní tržní hospodářství standardně vyžaduje a také umožňuje. Projekt jednoznačně podporoval soukromé investice do informačního průmyslu a zároveň povzbudil hospodářskou soutěž mezi firmami různých zemí. Tím se má urychlit i technický pokrok ve vývoji nových počítačových a telekomunikačních prostředků. Podnítí se i mezinárodní trh nejen technických výrobků a technologií, ale také samotných informačních produktů. Na podporu myšlenky globálního šíření informací Gore podtrhl, že informace je něco, co se neprodává, ale sdílí. Citoval přitom známý (a v první části této práce už uvedený) výrok Thomase Jeffersona, který informaci přirovnal k osvětlujícímu plameni. A Gore dodal, že státy, města a vesnice se propojí digitálními spoji, přenášejícími nejen informace z počítačových databází, ale také telefonní hovory, rozhlas a televizi. Tím se zvýrazní univerzálnost informačních služeb a zjednoduší se k nim přístup pro kteréhokoli občana. Multiplicitou využití jednotlivých spojů a také konkurenčním bojem jejich provozovatelů se přenosy zlevní. Gore uvedl také příklad administrativního zásahu proti dříve vpodstatě monopolnímu ovladateli telekomunikací v USA, společnosti AT&T, z níž bylo vytvořeno několik konkurenčních podniků - s důsledkem téměř 50% zlevnění dálkových telefonních hovorů v této zemi. Jedním z nejvýznamnějších principů projektu GII je naprostá volnost přístupu všech občanů k informačním zdrojům a informacím, které budou do sítě dodávány a v ní dále zpracovávány, uchovávány a šířeny. Počítá se s multimedialitou a s nejrůznějšími formami informování, zejména také s těmi, které se již nyní prakticky osvědčují v současné největší mezinárodní počítačové síti internet (elektronická pošta, elektronické noviny a časopisy, adresné šíření zpráv, přenos souborů aj., ale také filmové instruktážní, naučné i zábavné pořady, hudba, obrazy ze světových galerií, vzácné rukopisné sbírky, expozice slavných muzeí a různé druhy agenturních zpravodajství). V rozvojových zemích se mají úřady, podniky i domácnosti "telefonizovat" už přímo digitální síťovou formou, známou již z 80. let pod zkratkou ISDN. Al Gore končil tento významný projev slovy: "Prezident a já voláme vládu k pozitivní spolupráci, aby se v USA terminálové stanice pro občany rozšířily do každé učebny, knihovny, nemocnice a kliniky už do konce tohoto století. Chtěl bych důrazně požádat, aby tato konference přijala do programu svého jednání a také za své poslání ukázat, jakým způsobem může být dosaženo, aby každá škola a každá knihovna v každé zemi na světě mohla být připojena k Internetu, největší světové počítačové síti, aby se vytvořila Globální digitální knihovna". Tato představa se také prosadila do tzv. "Buenos Airesské deklarace", která byla na závěr konference ITU konané v hlavním argentinském městě v březnu 1994
přijata. A také byla přijata zásada, lapidárně formulovaná do sekvence: "soukromé investice ...soutěžení ...pružnost ...otevřený přístup ...univerzální služby". GII tak, jak ji Gore představil a jak se v dalších letech ve smyslu koncepční linie globální informatizace prosazovala, byla představována zpravidla jako celosvětová počítačová a telekomunikační síť, definovaní osmi základními komponenty. Jsou to: 1) právní subjekty zajišťující organizační stránku GII v mezinárodním i národním rámci, 2) operátoři a dodavatelé technických prostředků, 3) správci sítě, 4) počítačové systémy - hardware 5) programové vybavení počítačů - software 6) data, jejich standardy a formáty, 7) aplikace informační a komunikační techniky a technologií, 8) finanční zdroje k zabezpečení aplikací. Albet Gore se také zasloužil o dostatečnou publicitu myšlenky globální informační infrastruktury, i když především ve Spojených státech. Tam také byly už v první polovině 90. let důsledně zkoumány přednosti a proti nim také negativa této digitální a komunikační revoluce. Všeobecně se autoři těchto hodnocení shodovali zhruba na následujícím výčtu pozitivních a na druhé stránce problémových stránek tohoto fenoménu: Přínosy GII: odstraňování nejen státních, ale i politických, kulturních, etnických a zejména vzdálenostních hranic a bariér v celosvětovém měřítku, překonání působnosti času spojeného se vzdáleností, umožnění spolupráce jedinců i komunit a institucí nezávisle na odlehlosti jejich místa existence, propojení informačních zdrojů dosud přístupných jen okruhu uživatelů v daných lokalitách, vytváření jakési celosvětové virtuální knihovny dokumentů, do které může vstoupit jednou možná každý gramotný člověk na světě i ze svého domova, vznik tzv. "paperless society", znamenající osvobození lidstva od produkce tun tiskovin a s tím spojeného plenění lesů na celé planetě, celosvětové zpřístupnění také zdrojů zábavy a jiných možností využívání volného času pro co nejširší populaci, osvobození člověka od stresu z ohraničenosti přístupu k potřebným informacím cestou překonávání různých administrativních překážek, jako jsou např. kategorie tzv. "knowledge gatekeepers" apod., až neuvěřitelný rozvoj podnikání a obchodu ve skutečně globálních rozměrech.
Negativa GII: jazyková dostupnost informačních a jiných zdrojů všeobecně přístupných na internetu, chaos a nestabilita existence různých elektronických dokumentů a dalších, tzv. "digitálních objektů" na internetu, obtížně řešitelné legislativní problémy způsobené volným šířením čehokoli na celosvětové počítačové síti, jistá nevraživost při bezprostředním, neregulovaném stýkání různých kultur, další dělení světa na "informačně bohaté" a "informačně chudé" civilizace, problémy ochrany duševního vlastnictví, dosud nezvládnuté ochranné prostředky před zločinnými akty ničení všeho, co se na internetu prezentuje, i nástrojů těchto prezentací či přístupových cest k informačnímu bohatství sítě, otázka důvěryhodnosti informací, které mohou být bez zábran a garancí globálně šířeny, tzv. "životnost" elektronických dokumentů na síti, která, jak ukazují poslední výzkumy, se spíše snižuje, než aby se zvětšovala, stále ještě dostatečnou rychlostí nerostoucí všeobecná "počítačová gramotnost" obyvatelstva, a to i v průmyslově vyspělých zemích. Globální informační dálnice se v 90. letech prosazovala také v souvislosti s demokratizačními programy americké vlády vůči zemím, kde politický život ovládaly totalitní režimy. Mezi nejprůkaznější přednosti všeobecného propojení světa bez ohledu na stupeň rozvoje civilizace patřily vždycky argumenty vycházející z transparentnosti poskytování nejen know-how a lze také uvést další, humanitárně zaměřené přínosy, zejména podpora všeobecně rozšiřované zdravotnické péče. Začaly se projektovat kolaborativní telekonferenční způsoby podpory např. složitých chirurgických zákroků nebo třeba jen online předávání výsledků analýz krevních testů na základě předaných údajů z méně vyspělých do vyspělejších vyhodnocovacích laboratoří. Tyto myšlenkové proudy v roce 1989 vyvrcholili vydáním Digitální deklarace vzájemné závislosti", která se stala reprezentativním dokumentem představujícím vládní koncepci USA v oblasti informatizace společnosti v globálním pojetí.
8.5
Clintonova koncepce "elektronické vlády" a "internetu do každé třídy a knihovny"
Už v předvolební přípravě se Bill Clinton na tehdejší dobu ještě neobvykle razantně zasazoval za praktické využívání nastupující "sítě sítí" internetu. Po celou dobu jeho dvou čtyřletých funkčních prezidentských údobí v letech 1992 až 2000 se právě tak, jako jeho viceprezident Al Gore, snažil prosazovat důslednou demokratizaci prostředků výpočetní a telekomunikační techniky ve prospěch rozvoje demokratické občanské společnosti a v nemenší míře také prosperující americké ekonomiky. V roce 1995 byl v Kongresu Spojených států implementován nový systém elektronické podpory oficiálních jednání zejména v legislativních záležitostech, který byl symbolicky po
významném předchůdci současných amerických prezidentů Thomasi Jeffersonovi nazván THOMAS. Zpřístupňuje mimo jiné např. plné znění zákonů, zápisů z jednání, ústavy USA, výklad legislativního procesu při tvorbě a schvalování nových zákonů, adresáře kongresmanů a senátorů pro elektronickou poštu. Data jsou denně aktualizována a všechna jsou s výjimkou ze zákona utajovaných skutečností přístupná také veřejnosti. Senátor Neut Gingrich, který v té době vykonával funkci mluvčího výboru Kongresu, který se informatizací státní správy zabýval, v projevu při slavnostním uvedení systému THOMAS do provozu uvedl: "Měli bychom usilovat o to, aby každé dítě v Americe, v každé škole, i vesnické a třeba chudé, mělo elektronický přístup ke světu znalostí". Soustavná snaha omezit tzv. "papírování" ve všech oblastech především federálních orgánů státní správy vedla vládu USA ještě v roce 1995 k zavedení nových prostředků pomoci těm, kteří by elektronicky uložené materiály k jednání měli využívat. Prvním předpokladem k tomu je, jak se v tomto případě správně předpokládalo, schopnost příslušné dokumenty, pro daný účel relevantní, nalézt. Z tohoto předpokladu vyšel vládní projekt nazvaný GILS (Government Information Locator Service) - systém vyhledávacích služeb ve stále rostoucích elektronických fondech dokumentů, potřebných k jednání státní administrativy. Tento projekt vyústil ve velmi oceňovaný selekční nástroj, který se stal nedílnou součástí Clintonovou vládou cílevědomě budované Národní informační infrastruktury Spojených států. Významným předznamenáním už vyzrálé americké informační politiky na konci 90. let byla v roce 1996 uspořádaná konference ASIS v San Diegu. Jejím heslem se stala výzva k uskutečnění tzv. "digitální revoluce" (The Digital Revolution: Assesing the Impact on Busines, Education, and Social Structures). Už zde se vytyčily hlavní směry nové etapy informatizačního procesu, který by zahrnul celou americkou společnost. Hlavními "cílovými" oblastmi se staly obchod spolu s finančními službami, vzdělávání a politika. Na začátku roku 1996 přijala Americká knihovnická asociace památné usnesení k nezbytnosti moderně pojatého knihovnického zákona. Byl označen jako "Library Bill of the Rights" a jeho podstatou byla transformace knihovnických služeb na síťové počítačové služby a vládní podpora jejich rozvoje. Odkazovalo se na v té době populární heslo o "digitální revoluci" a pracovalo se už také s pojmy z oblasti informační etiky. Zajistit přímý a rovný přístup k informacím (obdobně jako zní americká ústava v kapitole o volebním právu) se ukládá americkým veřejným knihovnám. V důsledku tohoto aktu se zvýšila účast knihoven na internetu v USA v průběhu daného roku o více než 100%, čímž podíl všech amerických veřejných knihoven připojených na internet dosáhl 50%. K tomuto "knihovnickému" trendu dobývání internetu americkými občany se připojil i zakladatel Microsoftu Bill Gates. V červnu otiskl v New York Times článek podporující právě veřejné knihovny jako ta pravá centra přispívající ke vzdělanosti národa. Pod názvem "Demokratické knihovny" (Democratic Libraries) zdůraznil, že v USA předstihují veřejné knihovny svým počtem přes 16 tisíc síť populárních bister McDonald's a že více než polovina amerického obyvatelstva navštěvuje minimálně jednu knihovnu. Proto v uvedeném roce zahájila firma Microsoft speciální podpůrný program vybavování vybraných městských a na druhé straně také vesnických knihoven i v odlehlých lokalitách USA výpočetní technikou s potřebným software a telekomunikačním přístupem k internetu. V dubnu 1996 vydal prezident Clinton spolu s viceprezidentem Gorem první zvláštní příkaz (executive order) ke zlepšení přístupu občanů k vládním informačním systémům. Obsahoval zároveň pokyn k vládní podpoře dostupnosti vyspělé výpočetní a telekomunikační techniky pro školy a neziskové organizace. Zejména se zde zdůraznil přístup školní mládeže k internetu a na něm budovaných elektronických knihoven. Hovoří se už o "informačním věku" (Information Age) a o nezbytnosti totální demokratizace přístupu obyvatelstva k
digitalizovaným informačním službám. Bylo vytypováno 15 experimentálních zón rozmístěných po celých Spojených státech, kde se zahájilo s instalací internetových učeben na nejnižších stupních školního vzdělávání dětí. Současně byl zahájen program doškolování učitelů v ovládání počítačové a telekomunikační techniky. V prosinci téhož roku otiskl časopis American Libraries Clintonovo stanovisko, vyzdvihující úlohu knihoven v informatizaci společnosti a připomněl, že už v roce 1993 předložil návrh programu, který se později realizoval. Byl určen, jak to americký prezident formuloval na stránkách prestižního amerického knihovnického časopisu, "... pomoci budování telekomunikační a informační struktury v rámci kterého vláda poskytuje právě školním knihovnám granty, které jim umožňují hledat nové způsoby využití počítačových sítí a technologií". Trvalý Clintonův zájem o informační výchovu mládeže lze dokumentovat také citací projevu z roku 1997, který je v souvislosti s analýzami americké informační politiky druhé poloviny 90. let uváděn: "Musíme připravovat mládež pro 21. století, které slibuje věk informací na dosah ruky. Splníme slib z volební kampaně a do roku 2000 zavedeme internet do každé americké třídy a knihovny, aby každý americký žák a student měl otevřený přístup na informační superdálnici." Významným legislativním aktem na podporu rozvoje telekomunikační infrastruktury informatizace společnosti v USA se stal v roce 1996 nový zákon uvolňující zcela veškerý podnikatelský prostor ve všech druzích a technologiích dálkového přenosu dat. Tzv. "Telecoms Act" znamenal totální liberalizaci soukromého podnikání a tím také regulérní kompetitivitu všech subjektů, které se na vzkvétajícím trhu telekomunikačních služeb mohly podílet. Zákon odboural veškerá omezení na licence k budování a provozu na místních i dálkových telefonních sítích a kromě kabelové televize také licence na šíření televizního a rozhlasového vysílání na všech médiích. Mimo jiné to znamenalo ještě prudší rozvoj kabelové televize a s ní internetu do amerických domácností. Nutno poznamenat, že Evropa zastoupená Evropskou unií se na tomto poli odhodlala, a to ještě nikoli na úrovni zákonné legislativní síly, až s termínem pro členské země k 1. lednu roku 1998. Nicméně Světová organizace obchodu WTO (World Trade Organization) se problému liberalizace podnikání v oblasti telekomunikací začala intenzívněji věnovat už následně po vydání Clintonova amerického telekomunikačního zákona. Uvedený zákon o telekomunikacích znamenal také jakýsi průlom do řešení narůstajících problémů, vyplývajících z dosud nikterak nekontrolovaného telekomunikačního šíření čehokoli, co má, či potencionálně může mít negativní následky zejména z hlediska morálky a mravnosti internetem ovlivňované společnosti. Zejména jde o ochranu dětí, resp. nedospělých účastníků komunikace na síti, přinášející svobodně jakékoli informace. Telecoms Act z roku 1996 už přímo určuje, co je pro dětského uživatele internetu škodlivé ( zejména návodná díla ke zločinnosti všeho druhu a pornografie) a také zakládá podmínky pro působení nevládních organizací, které by se tomuto problému mohly legálně, to znamená při neporušení pro američany posvátného principu svobody slova, věnovat. V této souvislosti bylo založeno kosorcium PICS (Platform for Internet Content Selection), vytvářející individuálně orientované bariéry proti dosahu na stránky www s nežádoucím obsahem pro nezletilé. Také v roce 1996 vyvrcholila v USA snaha o rázné řešení problému škodlivých účinků internetu na děti a mládež legislativní iniciativou Kongresu USA. Bylo to jakési završení kampaně některých konzervativních kongresmanů, kteří už od roku 1994 podnikali různé pokusy o zavedení kontroly nad obsahem toho, co se po "síti sítí" šíří. Hlavní představitel tohoto hnutí, senátor James Exon z Nebrasky, formuloval požadavek těchto politiků až exaltovaně: "Chceme a prosadíme, aby informační dálnice byla pro ty naše děcka naprosto bezpečná". K vlastnímu legislativnímu řešení této bezpečnosti přikročil americký Kongres
návrhem zákona, který do historie vstoupil pod zkratkou CDA (Communication Decency Act). V Kongresu byl schválen a prezidentem podepsán 8. února daného roku. V tomto případě jde speciálně o historii spojenou na jedné straně s ochranou svobody slova a svobodným přístupem k informacím a na druhé straně o ochranu před zločinností šířenou hromadnými sdělovacími prostředky a dalšími masově přístupnými médii. Střet obou stran soudobé demokratické legislativy se soustředil na část znění CDA, kde se přímo stanovovalo, že: "kdokoli použije interaktivní počítačové služby k tomu, aby zobrazil způsobem dostupným osobě mladší než 18 let cokoli, co by mohlo být vyloženo jako požadavek, nabídka, návrh či jen poznámka související s komunikací, která přenáší zobrazení nebo popis týkající se sexuálních či vyměšovacích aktivit a orgánů způsobem považovaným za otevřeně urážlivý dle současných běžně uznávaných norem, bude potrestán pokutou až do výše 250 tisíc dolarů nebo bude uvězněn až na 2 roky". Uvedený legislativní návrh se však setkal s mimořádně intenzívní opozicí, a to právě z řad zastánců nejen bezhraniční zásady svobody slova a projevu, jakož i svobodného, tj. bezbariérového a zejména necenzorovaného přístupu k informacím, ale také zastánců neřízeného, svobodného rozvoje internetu. Spor nakonec musel řešit Nejvyšší soud USA a jeho rozhodnutí se nakonec přiklonilo k opozici projednávané legislativní normy. CDA byl na tomto základě zcela zrušen, i když od té doby jak legislativci, tak také provozovatelé některých významných interaktivních informačních služeb na internetu neustali ve snaze alespoň různými systémovými prostředky šíření zločinných a nemravných stránek na tomto médiu ve vztahu k dětem a mládeži omezit. Např. v Německu se podařilo v roce 1997 ve Spolkovém sněmu schválit zákon stanovující, že každá stránka www na internetu dostupná z území Spolkové republiky podléhá německému právu. Z toho vyplývá také trestní odpovědnost německých providerů internetu za to, co se zde šíří. Pokud jde o už zmíněné systémové prostředky, projevuje se snaha vytvářet na rozhraní, která ovládají tzv. ISP (Internet Services Provider), různé formy filtrů na bázi softwarových prostředků označovaných obecně jako "firewall". Byl vyvinut např. systém nazvaný Internet Manager, který sleduje, co v internetu "navštěvují" zaměstnanci organizace, kteří mají na síť ze služebních důvodů přístup. Obdobou pak mohou být domácí ochranné softwarové filtry proti vstupům vlastních dětí na nežádoucí stránky www. K tomu účelu se vydávají tzv. "černé listiny" (black lists), obsahující adresy nevhodných stránek, které pak lze vložit do prostředků, jakým je např. už zmíněný Internet Manager a ochránit tak bezproblémově dětského účastníka internetu před jeho nástrahami. Dalším opatřením je "certifikace" autorsky chráněných programových systémů z hlediska jejich mravní nezávadnosti. V daném odvětví ochrany před škodlivými účinky některých druhů informací, a to právě s orientací na dětské uživatele internetu, se proslavil jeden z nejrozšířenějších světových systémů online informačních služeb, americký CompuServe. Jako vůbec první mezi online vystavovateli profesionálních databází a později provozovatel nejrůznějších telematických služeb veřejnosti v USA i v dalších zemích světa zavedl jako první, a to už v roce 1995, pod názvem Internet-in-a-Box for Kids filtrovaný online přístup pro děti k pro ně nevhodným stránkám WWW či celým pořadům elektronicky zpřístupňovaným na Internetu. K tomu účelu zde byl vyvinut softwarový modul "Internet-in-a-Box", zajišťující algoritmizovaný proces výběru předem specifikovaných pojmů a jejich elektronických obrazů, které lze pro uživatele s udáním jeho vstupního hesla, resp. internetovské adresy, automaticky odbourávat. Jde o jakousi formu dobrovolné cenzury, kterou si uživatel sám pro sebe, resp. pro své děti, zvolí. Skutečnost, že se právě CompuServe stal průkopníkem při tvorbě softwarových prostředků cenzury Internetu, je třeba chápat jako zákonitou. Jeho pobočka v Německu byla předtím totiž zažalována pro šíření dětské pornografie a manažer CompuServe GmbH byl, než se věc ve
prospěch tohoto systému telematických služeb vysvětlila, dokonce na čas vzat do vyšetřovací vazby. V USA se logicky další problematika ochrany morálky a všeobecně zákonnosti publikování na internetu spojuje s legislativou, vztahující se ke standardnímu okruhu veřejných sdělovacích prostředků. Ve své informační politice druhé poloviny 90. let, založené na prohlubování účinků plynoucích z rozšiřování, možno říci demokratizace přístupu k online provozovaným informačním zdrojům na bázi "informační dálnice", se Spojené státy programově neuzavíraly jen na vlastním teritoriu. V polovině roku 1997 vydal prezident Clinton s cílem dalšího rozšíření amerického pojetí informatizace společnosti Poselství uživatelům internetu, v němž oslovil vlády a parlamenty všech zemí světa. Vyzval zde k přípravě vstupu světa do "elektronického věku" (electronic age), a to v konkrétních devíti hospodářských oblastech: 1) cla a daně, 2) ochrana duševního vlastnictví, 3) ochrana osobních dat související s ochranou soukromí občana, 4) vytváření elektronických platebních systémů, 5) zavedení jednotného obchodního kódu pro účely globálního rozšíření e-commerce, 6) ochrana bezpečnosti komunikace na internetu, 7) stálý rozvoj telekomunikační infrastruktury, 8) stálý rozvoj informačních technologií, 9) všeobecné respektování technických norem a standardů. Ve všech uvedených oblastech se Clintonova administrativa v následujících letech, až do ukončení mandátu v roce 2000, cílevědomě snažila být světu příkladem. Ještě v plánu na rok 2001 věnovala v rámci státního rozpočtu 2,3 miliardy dolarů na výdaje podporující informační technologie. V roce 1998, a to na den 14. září, se datuje první využití elektronického podpisu na nejvyšší vládní úrovni v mezinárodní politice. Elektronicky byla podepsána telekomunikačně vyřízená dohoda o podpoře obchodu mezi USA a Irskem mezi prezidentem Clintonem a irským ministerským předsedou Achernem. Bylo uvedeno, že kromě zveřejněné digitální podoby Clintonova podpisu v hexadecimálním tvaru (F66E22F0) obsahovala dohoda jeho neveřejnou kryptografickou část zabírající čtyři a půl řádky. V prosinci 1999 vydal prezident Clinton k dalšímu prohloubení informatizace americké společnosti dvě významná memoranda, určená vedoucím představitelům ústředních orgánů státní moci USA (Heads of Executive Departements and Agencies). Jejich hlavním smyslem bylo posílit všeobecně přijatelnou ideu postavení společenské správy a občanského života na moderních technologiích, které přináší pokrok v telekomunikacích a počítačových programech, které se prakticky uplatňují rozvojem internetu. Pro popularizaci této politiky vyjádřil americký prezident nastupující trend jednak jako "elektronická vláda" (Electronic Government) a současně také jako "elektronická společnost" (Electronic Society) - tedy nikoli jako "Information Society", což je sice téměř totožný cíl, nicméně jinak formulovaný v rámci novodobého vývoje informační politiky Evropské unie. Memorandum "elektronická vláda" (celým názvem Memorandum for the Heads of Executive Departments and Agencies) uvedl americký prezident slovy: "Moje vláda vytvořila
bohatství informací online." Tento stav však ještě není, podle prezidentova mínění, uspokojivý právě v komunikaci mezi federálními správními orgány, správními orgány jednotlivých států Unie a občanem. Podle Clintona se ještě nadbytečně používalo papíru a vyřizování se často vleklo zbytečné týdny a měsíce. Proto právě k usnadnění této komunikace a zejména k usnadnění přístupu občanů k vládním informačním službám, k jejich zefektivnění a podpoře účasti privátního sektoru v této oblasti ukládá vrchnímu administrátoru vládních informačních služeb, ministrům a řídícím pracovníkům vybraných ministerstev a vládních úřadů memorandum celkem 10 úkolů a jedenáctý viceprezidentu Goremu, aby plnění memoranda důsledně kontroloval. Všechny jsou orientovány na podstatné zvýšení povinnosti zveřejňovat elektronickou cestou informace potřebné pro občana a jeho každodenní život. Mimo jiné predikuje pro rok 2003 přijetí směrnice k eliminaci "papírové" komunikace na úrovni federální vlády (Government Paperwork Elimination Act). Dále se mimo jiné v tomto memorandu prezidenta USA např. ukládá zavést speciální výchovné a vzdělávací www stránky pro děti, vytvořit předpoklady pro úsporu daní prostřednictvím elektronického obchodu, soustavně publikovat adresy elektronické pošty všech vládních kontaktních míst pro občany, analyzovat předpoklady pro zavedení elektronických voleb a zavést cyklická školení pro veškeré vládní úřednictvo ve využívání moderních prostředků výpočetní a telekomunikační techniky. Jako hlavní komunikační prostředí země je několikrát konkrétně označen internet. Memorandum "Využít informační techniku ke zdokonalení naší společnosti" obsahuje dokonce 15 koncepčně zaměřených úkolů, uložených vesměs jednotlivým americkým ministrům. Např. ministrům práce a školství uložil prezident společné zabezpečení široké dostupnosti distančního vzdělávání, ministru školství zvlášť zavést systém proškolování učitelů v práci na internetu, ministru zemědělství zavést pro farmáře komplexní internetové informační služby, ministru financí podpořit přístupnost vyspělé informační a telekomunikační techniky i pro neziskové organizace a konkrétně Smithsonian Institute zavést ve spolupráci s Institute of Museum and Library Services "digitální knihovnu pro vzdělávání" (Digital Library of Education). Také toto memorandum obsahuje závěrečný (16.) úkol pro viceprezidenta všechno důsledně kontrolovat a vyhodnocovat kvalitu plnění a navíc pokračovat v koordinaci informatizačních aktivit vládních úřadů a jmenovitě sledovat činnost speciálně zaměřené dočasné Pracovní skupiny pro elektronický obchod (Electronic Commerce Working Group). Pojem "elektronické vlády" se stal také významnou složkou nové prezidentské volební kampaně Alberta Gorea v roce 2000, když po osmi letech končil v prezidentské funkci Bill Clinton. Gore přirovnával tento způsob správy věcí veřejných k jakémusi velkému náměstí, kde každý občan může oslovit v jakékoli záležitosti jakoukoli úroveň správních, politických orgánů i jednotlivých politiků. Slíbil, že pokud se stane po Clintonovi příštím americkým prezidentem, zajistí, aby se elektronická vláda v uvedeném konceptu stala realitou v USA už v roce 2004. - Ve volbách však nejtěsnějším poměrem v historii prezidentských voleb USA nezvítězil. Nový americký prezident, George William Bush, se k otázkám informatizace zřetelně nevyjadřuje.
8.6
Mezinárodní aspekty americké koncepce GII
Deklarace o globální informační dálnici, platná podle regulí ITU pro následující čtyřleté údobí v celosvětovém rozvoji telekomunikací, padla mimo jiné na úrodnou půdu koncepčního řízení aktivit Mezinárodní federace pro informace a dokumentaci FID. Ta se pod vedením své prezidentky, vycházející svými profesními zkušenostmi z finského prostředí průmyslových
informačních služeb, Ritvy Launo, právě v době příprav k důstojné oslavě svého stoletého výročí založení (1895 jako rok vzniku bruselského Mezinárodního bibliografického ústavu z něhož se FID, jak už bylo vyloženo dříve, vyvinul) přiklonila zejména k těm mezinárodním aktivitám, které směřují k prosazování myšlenky rozvoje globálně působícího informačního průmyslu a transformace pojetí soudobých knihoven směrem k funkcím vyžadovaným od veřejných informačních institucí. Pokud jde o Evropu, je přinejmenším zajímavé, že tento projekt, k jehož "politické, morální i materiální podpoře se vyzývají vlády všech zemí světa", není vůbec v materiálech Evropské unie, vztahujících se v podstatě k témuž, i když pouze v "regionálním" západoevropském měřítku, zmíněn. Dokument "Europe and the Global Information Society" je datován 26. květnem 1994. Albert Gore přednesl svoji představu "GII" (Global Information Infrastructure) na světové konferenci Mezinárodní telekomunikační unie (známé pod zkratkou ITU) v březnu 1994 v Argentině. Zdá se, že prominentní expertní skupina Evropské unie buď neměla čerstvé informace o vzoru USA, který několikrát zmiňuje, nebo byla zcela zahleděna do evropských problémů a ostatní svět natolik nevnímala. V každém případě se v budoucnu ani Evropská unie, ani Amerika, vzájemné spolupráci na skutečně globální informační infrastruktuře nevyhnou. Vycházejí totiž ve všech podstatných koncepčních záměrech jakoby ze společné politické a národohospodářské platformy. Jak v evropské, tak v americké vizi postupu k informační společnosti 21. století se nosné větve programů zakládají v převážné části na nové inicializaci podnikání, a to především malých a středně velkých firem. Výstavba a provoz sítí a informačních systémů, ať již evropských, amerických či celosvětových, budou zadávány soukromým firmám, které o uplatnění v tomto podnikání budou mezi sebou soutěžit, jak to moderní tržní hospodářství standardně vyžaduje a také umožňuje. Oba projekty jednoznačně podpořily soukromé investice do informačního průmyslu a zároveň povzbudí hospodářskou soutěž mezi firmami různých zemí. Tím se urychlil i technický pokrok ve vývoji nových počítačových a telekomunikačních prostředků. Podněcuje se tím i mezinárodní trh nejen technických výrobků a technologií, ale také samotných informačních produktů. Přesto se tvůrci koncepcí nadnárodních informačních infrastruktur v Evropě i v USA obraceli v první řadě na státní mocenské a zákonodárné orgány. Internet do každé školy a každé knihovny - tak byla charakterizována nejen představa, ale také způsob prosazování tohoto významného projektu amerického viceprezidenta v jeho vlastní zemi. V první řadě šlo o vytváření americké Národní informační infrastruktury (NII), která dnes tvoří jeden z nejvýznamnějších federálních programů rozvoje společnosti v tomto desetiletí. Ale nešlo jen o USA. Gore vyzval k témuž prostřednictvím účastníků argentinské konference Mezinárodní telekomunikační unie vlády všech zemí světa. Je třeba vidět jasný politický podtext tohoto provolání, který nelze a ani není vhodné sledovat v aktivitách řídících orgánů a expertních komisí Evropské unie. Zatímco v americkém projektu zaznívá nikoli nevýznamně argumentace založená na demokratizaci světa a na vůli podkopávat moc dosud někde existujících totalitních režimů, v evropských koncepcích "informační společnosti" toto významné politické memento nenalézáme. Více se zde akcentují ekonomické stránky společenského vývoje a o vnější svět z pohledu Evropské unie jde spíše z hlediska konkurenceschopnosti západoevropských provozovatelů informačních systémů a služeb vůči americké a také japonské konkurenci.
9
LITERATURA
ARCHER, R. Report on "Impact of Information on Decision-Making". FID Bulletin, 48, 1998, č. 2, s. 51-53. ARSKIJ, Ju. M. - GILJAREVSKIJ, R. S. - TUROV, I. S. - ČERNYJ, A. S. Infosfera. Moskva, VINITI 1966. 489 s. BEER, F. de. The antropology of cyberspace. In Rubin, R. E. Foundation of library and information science. New York: Neal-Schuman 1998, s. 117-134. BELL, Daniel. Notes on the post-industrial society. The Public Interest, 6, 1967, s. 24-35. BELL, Daniel. The comming of post-industrial society. New York: McGrow Hill 1976. 375 s. BELL, Daniel. The social framework of the information society. In Foster, T. The microelectronics revolution. Oxford: Blackwell 1980, s. 500-549. BELL, Daniel. The third technological revolution and its possible socioeconomics consequences. Dissent, 32, 1989, s. 164-176. BUCHHOLZ, G. T. Živé myšlenky mrtvých elkonomů. Praha: Ekonomia 1990. 287 s. CARBO, Toni. Information policy and the US National Information Infrastructure. In Grieves, M. (ed.) Information policy in the electronic age. London: Bowker & Sauer 1999, s. 71-94. CEJPEK, J. Informace, komunikace a myšlení. Praha: Karolinum 1998. 179 s. CEJPEK, J.: Tři úvahy o informačních službách. In Informační služby. Praha: UVTEI 1983, s. 5-17. CLING, Rob - ROSENBAUM, Howard. Social information in information science" an introduction. J. Amer. Soc. Inform. Sci., 1998, č. 12, s. 1047-1052. Copyright and related rights in the information society. COM95/382. Brusel, EC 1995. 23 s. CRONIN, B. Post industrial society: some manpower issues for the library/information profession. J. Amer. Soc. Inform. Sci., 1983, č. 1, s. 257-276. DUFF, A. S. Daniel Bell’s theory of the information society. J. Inform. Sci., vol.24, 1998, č. 6, s. 373-393. DURIEUX, B. Online information in Europe. Calve: Eusidic 1987. 176 s. ELLIS, S. - OPPENHEIM, Ch. Legal issues for information professionals, Part III: Data protection and the media - background to the Data Protection Act 1984 and the EC Draft Directiva on Data Protection. J. Inform Scci., vol.19, 1993, č. 2, s. 85-97, lit. 70. Europe nad the Forefront of the Global Information Society: Rolling Action Plan. Communication to the Council, the European Parliament, the Economic and Social Committee of the Regions. Brussels: EU 31. 7. 1997. 26 s. Europe and the Global Information Society. Recomendations to the European Council. Brussels: EU 26. 5. 1994. 35 s.
Europe’s way to the Information Society. An action plan. Communication from the Commission to the Council and the European Parliament and to the Economic and Social Committee and the Committee of Regions. Brussels: EU 19. 7. 1994. 27 s. FID Membership Guidelines. REF 404 Interim Guidelines. Hague: FID General Secretariat 1994. 22 s., rozmn. Full text of Chair’s Conclusions issued by the G7 Ministers Feb. 27, 1995. Brussels 1995. 6 s. (Rozmn.) GOEDEGEBUURE, B.G. Creating the FID Knowledge Forum. FID News Bulletin,vol.46, 1996, č. 4, s. 146-150. GORE, Albert. Remarks prepared for delivery. Notion of GII. Internet LIS-FID Mailbase, 15. 5. 1994, 16.50 GMT. 10 s. Growth, competitiveness, employment - The challenges and ways forward into the 21st century. Brussels: EU 1993. 29 s. HARRIES, M. H. - HANNAH, S. A. Into the future: the foundations of library and information services in the post-industrial era. Norwood: Ablex 1993. HAYES, R.M. Economics of information. In Feather, J. - Sturges, P. International encyclopedia of information and library science. London: Nerw York, Routledge 1997, s. 116-129. HILL, M. W. National information policies: a review of the situation in 17 industrial countries with particular reference to STI. Haague: FID 1989. 107 s. HORTON, Forest Woody Jr. What are "National Information Policies". Information Forum on Information and Documentation, 1998, č. 1, s. 3-12. IIA releases revised policy paper on access to government information. Inform. Today, vol.10, 1993, č. 10, s. 56. INFORMATION 2000. Library and information services for the 21st century. Washington: Government Printing Office 1991. 78 s. Information policy bibliography. [online]. Dostupné z: http://www.cpi.seas.gwu.edu/library/bibliogr.htm "The Information Society: From Corfu to Dublin. The New Emerging Priorities". Brussel: European Commission 1996. 23 s. Information Society Forum Theme Paper. Brusel: EU 23.7.1996, [online]. http://www.ispo.cec.be/inforum/pub/themepap.html
Dostupné z:
International Encyclopedia of information and library science. Ed. by J. Feather and P. Sturges. – London: Routledge 1997. 492 s. JEONG, D.Y. The nature of the informarion sector in the information society: an economic and societal perspective. Special Libraries, 81, summer 1990, s. 230-235. Katalog organizací, publikací a internetových stránek, které informují o Evropské unii a integraci ČR. Liberec, Omega 1999. 80 s. KAYE GRAPEN, D. The virtual library: knowledge, society,, and the librarian. In Saunders, L.M. (ed.): The virtual library: visions, and realities. Westport: Mecler 1992, s. 1-18.
KLEINERT, P. The intersection of information, economics and universality in the financial world of the 1990s. J. Inform. Sci., vol.17, 1991, č. 3, s. 137-143. Kulatý stůl INFOCUSu na téma Proměny českého trhu informačních služeb v první polovině 90. let. INFOCUS, vol.2, 1996, č. 5, s. 93-97. LAUNO, Ritva. FID: Preparation for the Information Superhighway. FID News Bulletin, vol.44, č. 10, 1994, s.215-216. LEYDEN, Peter. Toward larning society: five waves of transformation society. Wired, 1998, č. 2, s. 5-6. Liberální ekonomie: kořeny euroamerické civilizace. Uspořádal a přeložil Tomáš Ježek. – Praha: Prostor 1993. 239 s. Living and Working in the Information Society: People First. Brusel, EU 22.7.1996, [online]. Dostupné z http://www.ispo.cec.be/infosoc/legreg/docs/peopl1st.html MACHLUP, Fritz. The production and distribution of knowledge in the United States. Princeton: Princeton Univ. Press 1962. 416 s. Manifest UNESCO o veřejných knihovnách 1994. Čtenář, vol.47, č. 4 (1995), s. 126-127. MAHÉ, Annaige - ANDRYS, Christine - CHARTRON, Ghislaine. How French research scientists are making use of electronic journals: a case study conducted at Pierre et Marie Curie University. J. Inform. Sci.,vol. 26, 2000, č. 5, s. 291-302. MCMURDO, George - SIMPSON, Evelyn. The White House files. J. Inform. Sci., vol.20, 1994, č. 5, s.305-313, 6 tab., 6 obr., lit. 18. MEADOW, Ch. - WEIJING, Y. Measuring the impact of information: defining the concepts . Inform. Process. Mgmt., 1997, č. 6, s. 697-714. MOORE, N. Policies for an information society. Aslib Proc., 1998, č. 1, s. 2-9. MORTON-SCHWALB, S. U.S. Government is getting on-line. SpeciaList, vol.16, 1993, č. 9, s. 1, 10. MURRAY, Alan. Competition is at risk in U.S. Telecom. The Wall Street Journal Europe, vol.13, 17.7.1995, č. 115, s. 1. NEGROPONTE, Nicholas. In the information age, a new set of have-nots. International Herald Tribune, 14. 2. 1995, s. 9. OPPENHEIM, Charles. Some Legal Issues for Electronic Information. Int. Forum on Inf. and Doc., 21, 1996, č. 1, s. 10-18 OTTE, Peter. The information superhighway: beyond the Internet. New York: QUE 1994. 476 s. An Overview of Print Publishing Markets in the European Community. IMO working paper 93/4. Luxembourg: Commission of the European Communities 1993. 13 s., 7 tab., 3 obr. PATOČKA, Jan. Filosofie a společenský problém informace. In Acta Bibliotecalia et Informatika. Výkonná red. Beáta Sedláčková. - 1. vyd. – Opava: Slezská univerzita 1996. 106 s. PETŘÍČEK, Miroslav. Úvod do teorie médií. Praha: UK 1999. 5 s. Rozmn. PORAT, Marc U. Defining an information sector in U.S. economy. Information Reports and Bibliographies, vol.5, 1976, č. 5, s. 17-40.
PORAT, Marc U. The information economy: definition and measurement. Washington: Dept. of Commerce, 1977. 132 s. PRIFITS, Atahanasios - OPPENHEIM, Charles. Development of a national poliocy in Greece. Inform. Development, 1999, č. 1, s. 32-43. Programm Telematikanwendungen (1994-1998). Arbeitsprogramm. Brussels: EC DGXIII 1994. 174 s. PROKOP, Igor. Od knihžničných telematických aplikácií 4. rámcového programu RVT k digitálnemu multimediálnemu obsahu a kultúrnemu dedičstvu v 5. ramcovom programe RVT Európskej komisie. In INFOS. Sborník z 30. medzinárodného informtického sympózia, ktoré sa konalov dňoch 3.-6. apríla 2000 v Starej Lesnej. Bratislava : SSK, 2000, s. 61 - 77. PŘIBYLOVÁ, Martina. Informační ekonomie jako východisko pro definování informačního sektoru v národním hospodářství a pro vymezení informačních profesí. Seminární práce. Praha: ÚISK FF UK 1997. 26 s. Rozmnož. PŘIBYLOVÁ, Martina. Ekonomické pojetí informačních profesí. Informační sektor v národním hospodářství. Diplomová práce. Praha: ÚISK FF UK 1999. 85 s. RANKOV, Pavol. Teilhard de Chardin a informačná spoločnosť: informácie bez sveta či svet bez informácií. In INFOS. Sborník z 30. medzinárodného informtického sympózia, ktoré sa konalov dňoch 3.-6. apríla 2000 v Starej Lesnej. Bratislava : SSK, 2000, s. 13 - 22. ROWLANDS, Ian. Understanding information policy. Bowker Saur, 1996. ROWLANDS, Ian. Understanding information policy: concepts, frameworks and research tools. J. Inform. Sci., 1996, č. 1, s. 13-25. RUBIN, M.R. - TAYLOR, E. The information sector and GNP: an input-output study. Inform. Process. Mgmt., 1981, č. 4, s. 163-194. SAMULOWITZ, Hansjoachim. Von der Schwierigkeit in Deutschland Informationspolitik zu betrieben. Information - Wissenschaft und Praxis, vol.51, 2000, č. 7, s. 435-440. SCOTT, Julie - VOOTLIFF, Veronica. Business and commercial information. In Handbook of special librarianship and information work. London: Aslib 1992, s. 145-169. SCHEMENT, J. R. Porat, Bell, and the information society reconsidered: the growth of information work in the early twentieth century. Inform. Process. Mgmt., vol.26, 1990, č. 4, s. 449-465. SCHEMENT, J. R. - CURTIS, T. Tendencies and tensions of the information age: the production and distribution of information in the United States. New Bruswick: Transactions Pub. 1995. SILLINCE, J.A.A. Coherence of issues and coordination of instruments in European information policy. J. Inform. Sci., vol.20, 1994, č. 4, s. 219-236, lit. 45. SODOMOVÁ, Eva. Základné informácie k programu Rady Evropy. Sborník z 30. medzinárodného informtického sympózia, ktoré sa konalov dňoch 3.-6. apríla 2000 v Starej Lesnej. Bratislava : SSK, 2000, s.56 - 60. TAUSS, Jörg. Fachinformation und Fachkommunikation in der Informations- und Wissengesellschaft. Eckwerte für eine neue Fachinformationspolitik in der Bundesrepublik. NFD Information - Wissenschaft und Praxis., 1999, č. 8, s.489-492 TEILHARD de Chardin, Pierre. Vesmír a lidstvo. Praha : Vyšehrad, 1990. 264 s.
TELEMATICS APPLICATIONS Programme (1994-1998). Call for proposals. Brussels: EC DGXIII 1994. Nestr. TELEMATICS APPLICATIONS Programme (1994-1998). Information package. Brussels: EC DGXIII 1994. 56 s. TENOPIR, Carol The impact of digital reference on libraries and library users. Online, 1998, č. 6, s. 84-88. TOFFLER, Alvin. Los nacionalismos van resugir gracias a Internet. El País, 5.8.1999, příl. "Ciberp@ís", s. 1, 5. TOFFLER, Alvin. The third wave. New York: William Morrow, 1980. 246 s. TOFFLER, Alvin - ZAKOWSKI, Jacek. Nečekají nás krvavé revoluce, ale krize. Lidové noviny, 21.1.1999, s.1, 17, 20. TOMAN, Prokop. Teorie informace I. Úvod pro ekonomy. Praha: VŠE, 1993. 85 s. VICKERY, B.C. A Century of Scientific and Technical Information. Journal of Documentation, vol. 55, no. 5 (1999), s. 476-527. VLASÁK, Rudolf. Hospodářsky vyspělá část světa buduje informační společnost. INFOCUS, vol.1, 1995, č. 4, s. 98-100, 114, lit. 12. VLASÁK, Rudolf. Informační dálnice a knihovny. Praha: SKIP,1996. 116 s. VLASÁK, Rudolf. Informační společnost, Internet, FID a my. I’94, vol.36, 1994, č. 9, s. 218221, lit. 3. VLASÁK, Rudolf. K transformaci knihovnictví v prostředí globálních počítačových sítí. In INFOS’96. Bratislava: SSK, 1996, s. 49-55, lit. 11. VLASÁK, Rudolf. Světový informační průmysl. Praha: Karolinum, 1999. 341 s. VLASÁK, Rudolf. Významný mezník ve vývoji FID. I'96, vol.36, č. 6, 1996, s. 145-147. WEBSTER, F. The information society: conceptions and critique. In Kent, A. Encyclopedia of library and information science. Vol. 58, Supplement 21. New York, Marcel Dekker 1996, s. 94-112.
