Zpravodaj SOŠ a SOU 12. června 2003
1
Slovo úvodem
„0.ÿ číslo je minulostí. Je tady „1.ÿ číslo a s ním i čtvrtletník naší školy, který by měl vycházet během roku - vždy do konce měsíce září, prosince, března a června. Čas je neúprosný nepřítel a než jsme se nadáli, je zde konec školního roku. Žáci třetích ročníků mají před závěrečnými zkouškami - termín 9. - 13. 6. 03, žáci nástavbového studia čerpají „svatý týdenÿ a 26. května 2003 je čeká zahájení ústních maturit. Proběhlo přijímací řízení žáků do 1. ročníků s velmi dobrým výsledkem náboru a přijatých žáků. Celková statistika bude k dispozici po odvolacím řízení. Konalo se semifinále soutěže Automechanik Junior 2003 žáků 3. ročníků oboru automechanik, kde jsme se bohužel po deseti letech neumístili tak, abychom mohli postoupit do finále, které se koná 22. - 23. května v Českých Budějovicích. Dalším významným počinem bylo zařazení naší školy do projektu „Leonardoÿ - projekt Carisma. Základním cílem je zpracování metodického modulu - Nauka o obecných materiálech pro recyklaci přírodních materiálů. S tím souvisí i naše zařazení mezi sedm nejlepších projektů regionu Praha, které vybral odbor školství Magistrátu hlavního města Prahy. Uvedené aktivity - granty a projekty by měly pomoci škole v úpravách, rekonstrukcích a vylepšení výukových prostor a zázemí pro zaměstnance a žáky školy. Poslední upozornění - Autoškola. Týká se učebních oborů, na které dostala škola příspěvek od odboru školství MHMP. Příspěvek je však příspěvkem, a tak pro všechny žáky učebních oborů (letošní 2. ročník) nebudou finanční prostředky stačit. Proto nastavíme systém a možnosti získání řidičského oprávnění, resp. finančního příspěvku školy tak, aby to bylo spravedlivé. Na závěr Vám přeji (těm, kteří si to zaslouží, anebo všem) hezké prožití letních prázdnin a těm, kteří už budou po závěrečných zkouškách a maturitách, úspěšný vstup do života „za sebeÿ. . . Milan Vorel, ředitel
1
2
Úvodník redakce
Laskaví čtenáři, Dostává se Vám do rukou první číslo našeho školního časopisu, ale má jeden veliký problém - nemá název. Rozhodli jsme se, že nejlepším řešením bude, když název vymyslíte Vy sami. Všechny Vaše návrhy bude přijímat paní knihovnice M. Kuthanová a každým z nich se budeme zabývat. Příští číslo časopisu by mělo vyjít koncem září a doufáme, že již ponese nový, Vámi vytvořený název. Taktéž není dořešen problém ceny časopisu. První číslo bude, stejně jako nulté, vydáno zdarma a případnou cenu projednáme na školním parlamentu. Každého z Vás uvítáme s jakýmkoli námětem na úpravu časopisu, ale rádi přijmeme možné příspěvky. Přejeme Vám nejen hezké počtení a dlouhé, zajímavé a nenudné prázdniny. Redakce
2
3
12. Folkový kvítek
Jak už je u nás celkem zvykem, dorazili jsme na přírodní divadlo Konopiště asi půl hodiny před začátkem programu na hlavní scéně. Tímto pádem nemůžu pojednávat o tom, co se dělo na malé scéně kousek stranou, pouze fakticky sdělím, že vystoupili T.E.Band, Jiří Šmidt a Žofie Kabelková, jež uvedl písničkář Jeroným Lešner. Ten se v novém postu konferenciéra cítí jako ryba ve vodě a jeho vysoce kvalitní přístup ho alespoň v mých očích řadí mezi špičku tohoto oboru, kde však jeho cesta teprve začíná. Teď si uvědomuji, že by se slušelo, pro ty nevědoucí, vysvětlit, o čem vlastně tenhle článek píšu. Folkový kvítek je soutěžní festival pro muzikanty do 18-ti let, dělí se na dvě kategorie: skupina a sólo. Přihlásit se může každý, kdo splňuje věkovou hranici a zašle pořadateli na hudebním nosiči tři autorské písně (vlastní hudba i text). Podle regionu se soutěžící rozdělí do oblastních kol, odkud jsou pak vybíráni finalisté na Konopiště. Hlavní scénu uváděli Radek Havel, Veronika Morová, Vláďa Růža a Franta Mifek. Program odstartovala kapela Folkšok, což je malinko tvrdší folk, ale šok jsme z nich vůbec neměli - jakoby spící, bez výrazu; teprve se scházející, chystající a dosud nenaladěné publikum rozhodně ničím nezaujali. To je ale koneckonců osud zahajovacích formací. Hned po nich nastoupilo plzeňské duo Demophobia. Fatální úlet - zpěvem, projevem, textově. Obyčejně průměrné šedi se nevyhnul asi Jarmark, do paměti už početného diváctva se zapsalo spíše první (příp.2., 3. nebo 4.) pivo a právě přicházející kamarádstvo.
Po poledni se dostala ke slovu soutěž, a to kapely: Amazonky (2x kytara; kontrabas; housle, bonga) - holky z Malého Rohozce nasadili laťku vysoko, vyvážená aranž a souzvuk zúčastněných nástrojů ve mě zanechal příjemný divácký pocit. Osmička (el. kytara; el. akustická kytara; basová kytara; flétna) - holky pro změnu z Týna nad Vltavou, prošli pražským
3
předkolem, kde jsem se nesoustředil. Tady se mi ale znelíbili, hlavně mi nesedl souzvuk kytar a také hudba mi přišla jakoby ze stroje a bez života. Rovnátka (akustická, el. kytara; basová, akustická kytara; bicí; klávesy; rytmika) - úchvatná muzika v podání Břeclavské pětice a žánru folkrock. Při druhé písničce nasadili slamáky (bubeník pak potápěčské brýle) a plážovou pohodu vykreslila zpěvačka šumící pet lahví. Těm to šlape, mají kvalitní technické zázemí, manažera (tatínek), budoucnost, diváky. Berušky (akustická kytara; basová kytara; el. housle, chrastítko) - známou Dobrou vodu u Jablonce n.N. už proslavila i muzika, a to interpretačně na vysoké úrovni, texty bych ještě nechal trochu dospět. V písničce Otava se mi líbila mezihra, další dvě o krasavci z MHD už trochu míň. Grupa sestry Vítovy +1 boduje všude a i zde se dočkala spokojených diváků. Qualt (2x el.kytara; basová kytara; bicí) - stručně: přeplácané, textově napadnutelné. Odebral jsem se na toalety, kde jsem za ten den nechal 12 korun, permanentky neměli. Jantar (akustická kytara; basová kytara, housle; flétna) - hudba z Jablonce, která se příjemně poslouchá a trochu hladí. Nic si nepamatuji, protože jsem se oddal pokušení se zaposlouchat. Aby se obě kategorie zřetelně oddělily, vklínila se mezi ně kapela Čankišou ve složení: bicí; el. mandolína; basová kytara; dechové nástroje; rozložitý zpěvák bijící se do prsou. Písně v jazyku Čanki, kterým prý mluvíme všichni po několika pivech tak ve dvě v noci (abstinenti apod. se nedomluví) a osobitý projev zanechal v paměti hlubokou stopu. V hledišti propukl skupinový a velmi prožívaný tanec. Líbilo se - přídavků není nikdy dost. Teď už k sólistkám (skutečně - chlapi sedí u piva a hrají jim hezké ženy): Hanka Lysáková - hrála na 12-ti strunnou kytaru, mému hluchému sluchu se zdála malinko rozladěná. Hlas se mi líbil, 4
ale nervozita se na něm, soudím, projevila. Průměr, ale příslib. Alena Vítová - kapelnice Berušek hraje sama podle některých líp. Je jistá ve zpěvu i hovoru a v sólovém repertoáru nemá takové „dětsárnyÿ. Jednoznačně kvalitní muzikant. Veronika Savincová - trochu vybočuje, zatímco všechny kolegyně hrabou do strun, ona leští klávesy. Dobrá technika a hlavně v záplavě hmatníků zaujme, což jí skýtá u diváků výhodu. K tomu přidává myslím dobrý zpěv a texty. Pro nás jednoznačný favorit. Alena Mrhalová - s tmavými brýlemi a vlastnoručně vyrobenou španělkou jak přišla, tak odešla, nic nezanechala. Kytara jakoby „chcípláÿ, šedivá a na amfiteátr za plného slunce prostě mimo zájem. Diváky a nás nezaujala. Porota si vždycky myslí něco jiného. Katka Pátková - netroufám si hodnotit, protože s ní chystám projekt. I ze sdělení nervózní jak pes, ono tisíce lidí před vámi je na druhé hraní trochu nápor. Nevyslovovala poslední souhlásky slov, ale vyzpívala i sólo pro elektrickou kytaru. Petra Hesová - solidní kytarový základ, horší nerýmující se texty zpívané z papíru (!). Projevem a průvodním slovem mě nezapudila utratit další 2 Kč, protože jsem ji chtěl z osobních důvodů vyposlechnout celou. Ti, kteří se tímto rozhodnutím nevázali, podle mého názoru mnoho nelitovali. Klára Fišerová - hudebně nesouvislé písně, přílišné oddělování dvou základních kytarových technik. Nesedla mi stylem zpěvu, i když to je můj soukromý pocit. Chce to ale zlepšit mluvený projev, a tak trochu muzikantsky dospět. Lucie Faltýnková - oblíbená, bezprostřední, odvázaná. Blokuje jedno ze tří hodnocených míst kamkoliv přijde. Chodí
5
všude. Pohybuje se ve dvou extrémech: buď hraje „pakárnyÿ nebo „depkyÿ. Kvalitní výkony jsou u ní na denním pořádku. Po autorské stránce mi nesedí vůbec, jinak skoro vůbec. Opět můj osobní názor, nechť každý soudí radši sám. Aby mohla porota zaujmout společný postoj, je třeba dát jí prostor, jídlo a pití, kancelářskou výbavu a čas. Na scéně se tedy vystřídaly čtyři kapely. Žalman a spol. se stal terčem jednoho z chystaných žertíků, kdy si během druhé písně všichni začali ukazovat na oblohu a sdělovat si dojmy z toho co vidí (nic). Profíci hráli dál a pak se svěřili s plány na některý festival, kam si objednají UFO. Přivezli i pár novinek, radši je ale mám v uzavřeném prostoru. Desetiletý Cop rozjel svůj Bluegrass a následně i prodej CD, Nezmaři zanotovali a přidali (jako všichni ostatní po soutěži). Zaujala a roztančila (ty dosud aktivní a při síle - ne vědomí) nadžánrová zpěvačka Zuzana Navarová se seskupením KOA. Možná nejhezčí z celého nesoutěžního programu, hrály se hlavně písničky z alba Barvy všecky. Chytré hlavy prezentovaly napřed sebe a pak své verdikty na pódiu, za účasti všech účastníků, z nichž někteří vystoupili z řady a převzali ceny, jiní mohli jen zklamaně a nechápavě (ty co chápou, nechápu) přihlížet. Promluvil i šéf festivalu Jirka Hopp a za skandování „Hopp Hopp Huráÿ odjela vítězná sólistka na kole. Vítězové mají zajištěnou účast na několika letních festivalech, jiní obdrželi nahrávací frekvence ve studiu Klíč atp. Večer už patřil jen pohodě, pohodové hudbě a pití (nám došlo). Samson Lenk se obklopil svou partou a právě jeho písně tu pohodu nakrojily. Jeho styl je konejšivý a mírný, ale je snadné se ho nasytit a nevnímat jej. To se stalo mně. Na sklonku kariéry se přišel v podstatě rozloučit Honza Nedvěd, ne však sám, ale se skupinou Poklad. K mému překvapení se ujal, lidé zpívali, a to Honzu evidentně dojalo a dovedlo k tomu zahrát sám mimo playlist, aby si to mohl vychutnat. Hrál spíš známé, otřískané a jednoduché věci ještě z Brontosaurů, lidem se ale stále líbí. Spíše nové písně z alba Letadlo, anebo staré avšak v kompletně novém kabátě přijel představit Slávek Janoušek a Banda. Nebyl to ten „starýÿ Janoušek, ale jinak a hezky. S velkým skluzem došlo na Fleret, na který jakoby se če6
kalo, najednou bylo všude živo a veselo. Po pár písních se přidala Jarmila Šuláková a začalo pršet (za což nemůže). Nastalo hromadné rozevírání deštníků, balení do celt a igelitů a taky bohužel opouštění divadla. My z časových a rodinných důvodů přibyli k těm posledně jmenovaným. Během Konopišťských nočních povodní se ještě postupně vystřídali: Taneční skupina Crash dance, Semtex, The Backwards, Šany a Vlasta Redl se skupinou Každý den jinak. Byl smutný pohled z nástupiště (naštěstí pod střechou) na provazy deště a hodiny, které nechtěly ukazovat, co jsem po nich chtěl - 03:00. Na přání Jirky Hoppa byl ČD vypraven zvláštní zastávkový vlak do Prahy a v něm pro nás Folkový kvítek 2003 skončil (byl utopen). Složení poroty: Pavla Marianová (předsedkyně), Miroslav Fišar, Jiří Vondráček, František Linhárek, Pavel Kopřiva, Lucie Kaletová, Jeroným Lešner. Výsledky: Skupiny 1. Rovnátka 2. Jantar 3. Berušky
Sólistky 1. Lucie Faltýnková 2. Alena Vítová 3. Alena Mrhalová
Divácké hlasování Veronika Savincová
Jan Kotrla, 2.IB
4
Maturitní ples 2003
„Nášÿ maturitní ples se odehrál v Národním domě na Smíchově 16.dubna. Jako „prvákÿ jsem tam také šla na imatrikulaci. Dlouho jsme se se třídou nemohli shodnout na nápisu, který bude zkrášlovat naše stužky, ale povedlo se - „Vím, že nic nevím - zatímÿ. Pak už jsme jen čekali, než se otevřou prosklené dveře příjemně zeleného domu vedle parčíku, kde jsme postávali. Celkově panovala jemná nervozita, se kterou se snažil každý vypořádat po svém.
7
Obrázek 1: Šerpování třídy 1.IA
Před naším hlavním aktem se stihla většina občerstvit u nedalekého pultu. Než jsme se stačili rozkoukat, už si nás třídní učitelé řadili, abychom byli připraveni na nástup. Studenti nástavby si vyslechli pár slov od mikrofonu a nastalo střídání. Přes šum zobecenstva, kterého nebylo málo, jsme zaslechli dva příjemné hlasy, které nás uvítali. Postavit se do kruhu a čekat, to bylo jediné, co nám zbývalo v dalších deseti minutách. Maturant Lukáš Bára z 2. DA měl proslov a promlouval za všechny žáky školy. Od nich dostala jako zastupující třídní paní učitelka Dana Boušová krásnou kytici červených růží. Proslov skončil a nás naše usměvavá Klárka Vavřincová začala stužkovat. Ani jednomu pohledu pánské většiny třídy 1.IA neunikl svůdně vyhlížející výstřih naší třídní. Už zbývalo jen počkat na fotografa a mohli jsme se rozprchnout. Zdůvodu malého prostoru a hodně lidí jsme chodili často na vzduch. Přes ostražité hlídače u dveří by asi neproklouzla bez lístku ani myš. Z davu lidí jsem docela často zaslechla, že to není ono. Chápala jsem, co tím myslí. Kolem desáté byla mizivá šance dostat se pro pití 8
a hudba byla nezáživná, jak pro nás - studenty, tak pro naše rodiče, příbuzné i kamarády. Byl to můj první maturitní ples, splnil mé očekávání, ale škoda, že mě nepřekvapil. Andrea Vladyková, 1.IA
5
Hokejbal
Hrstka studentů naší školy se aktivně věnuje poměrně neznámém sportu - hokejbalu. To, že jde o sport neznámý, je zřejmé, s podivem ale můžeme zjistit, že se jedná o pátý nejpočetnější mužský kolektivní sport u nás. Shrňme si základní vlastnosti hokejbalu. Hokejbal je sport podobný hokeji. Namísto ledové plochy se používá beton (asfalt), čímž se samozřejmě kromě bruslí vylučuje i hra s pukem. Ten je nahrazen plastovým míčkem velikosti tenisáku. Hřiště je menší než hokejové, lajnování a pravidla se však až na malé rozdíly shodují. Mnoho kluků se na „plácku před barákemÿ sejde s hokejkami, tenisákem, udělají si provizorní branky a zahrají si hokej. Tak to bývá už spoustu let. Organizovanou podobu hokejbal získal v roce 1989, kdy byl založen Českomoravský hokejbalový svaz a hokejbal zaregistrován jako oficiální sport u ČSTV. Začínalo se s tenisovým míčem napuštěným vodou a na dnešní poměry v dost divokých podmínkách. Sport se rozrůstal velmi rychle, úroveň a zázemí se zvyšovaly. Dnes má členská základna 26 000 členů a svaz se snaží hokejbal zatraktivnit pro diváky, potažmo sponzory a co nejvíce ho přiblížit hokeji, což dle mého názoru samotnému hokejbalu v mnohém škodí. Centrum hokejbalu je v Praze, i když velkou tradici mají České Budějovice. V Praze jsou v současné době v provozu tři hřiště, přičemž čtvrté se připravuje na Jižním městě. Největší a asi nejmodernější je sportovní stadion na Palmovce, kde kromě dvou hřišť, slušného zázemí a 200 metrů dlouhého běžeckého oválu najdeme i sekretariát Českomoravského svazu hokejbalu. Zde se provádí veškerá administrativa a zájemci o hokejbal se mohou obrátit právě tam. Adresa je: Stadion mládeže, Palmovka 274. Mezi hokejbalově nejvyspělejší země můžeme počítat
9
USA, Kanadu, Slovensko a ČR. Již tradičně se pořádá mistrovství světa, mistrovství Evropy, a to nejen pro mužské kategorie. V roce 2001 proběhlo mistrovství Světa juniorů (do 20 let) v Kralupech nad Vltavou, kde naši hráči obsadili druhé místo, rok na to však v Champére mistrovský turnaj vyhráli a letos se chystají titul obhájit. Poprvé v dějinách hokejbalu letos proběhne mistrovství Evropy mladšího a staršího dorostu (do 16 a 18 let). Uskuteční se v Rakovníku a jak napovídají přátelské zápasy českého výběru, bude Česká republika velkým favoritem. O rozšiřitelnosti tohoto sportu hovoří i to, že ho v organizované podobě můžeme nalézt i na takových místech světa jako jsou Srí Lanka, Pakistán, nyní Srbsko a další. A hokejbal se stále rozrůstá. Není se čemu divit. Jde přece o alternativu k lednímu hokeji, který je často neúnosně drahý a časové náročný. Malému klukovi, který má chuť začít, stačí hokejka, rukavice a helma a v neposlední řadě nadšení. Omezením není ani věk, často se do hokejbalu pouštějí i dospělí chlapi, kteří dříve neměli jakoukoli aktivní zkušenost s hokejem, ani jiným sportem. Hokejbal proti drogám Českomoravský svaz každoročně pořádá akci nazvanou „Hokejbal proti drogámÿ. Jejím cílem je přiblížit hokejbal žákům a studentům základních a středních škol. V několika městech České republiky probíhají jednodenní turnaje, úspěšné školní týmy postupují z oblastních kol do kol městských, až se nakonec ty nejúspěšnější setkají ve finále ČR. Loňský ročník byl pro naší školu premiérový a školní tým poskládaný až na několik výjimek z hráčů, pro které to byla první zkušenost s organizovaným hokejbalem, úspěšně postoupil ze základní skupiny. Další, pražské, semifinálové kolo ale znamenalo konec Hostivaře v tomto ročníku. Letošní mužstvo doplněno o dva aktivní hráče hokejbalu a jednoho hokejistu se zdá být silnější. Dne 24.dubna jsme sehráli první zápasy ve skupině. Tři remízy a jedna výhra nás posunuly do pražské semifinálové skupiny, tak uvidíme, zda budeme 15. května úspěšnější než minulý rok. Další informace o hokejbale na internetové adrese www.hokejbal.cz Tomáš Eismann, 2.IB 10
6
Automechanik Junior 2003
Soutěž AUTOMECHANIK Junior 2003 - regionální kolo Praha je již bohužel minulostí a nám nezbývá než bilancovat a hodnotit. Jaká byla? Jak dopadla? Určitě patřila k těm úspěšným a určitě i dobře dopadla. Alespoň po organizační stránce a dle odezvy účastníků i diváků. Z pohledu výsledků našich soutěžících jsme však zaznamenali určité zklamání. Nejlepší umístění našeho borce na osmé příčce nelze hodnotit jako úspěch. A nic na tom nemění ani proniknuvší zákulisní zprávy z táboru soupeřů, že nepřijeli ani tak zvítězit, jako spíše porazit naše borce. Z výsledků, ale i z této pozice se musíme umět poučit, nevěšet hlavu. Vypracovat lepší a dokonalejší plán výuky a také samotné přípravy na soutěž. Co tedy dopadlo dobře? Určitě samotná organizace. Ve dvou dnech se na deseti stanovištích přímo na výstavě Pražské motoristické jaro v Pražském veletržním areálu v Letňanech vystřídalo bez problémů a protestů celkem 23 soutěžících z devíti pražských škol. Určitě i celková atmosféra na naší expozici, kde se zastavil snad úplně každý návštěvník výstavy, aby obdivoval um budoucích automechaniků, ale také, aby se informoval o naší škole, a nebo aby si v klidu popovídal v příjemné atmosféře kavárničky přímo na našem stánku. Určitě lze vysoce ocenit i účast partnerů a sponzorů, kteří pomohli jak zapůjčením automobilů na soutěž, tak především celou řadou pěkných a hodnotných cen, o něž se podělili všichni účastníci soutěže. I letošní ročník tak jasně ukázal na velikou životaschopnost této formy pořádání odborné soutěže. Nejenže tématicky zapadá do rámce motoristické výstavy, ale umožní presentovat jak obor samotný, tak školy, soutěžící a pochopitelně i všechny partnery a sponzory. Josef Mareš, zástupce ředitele
11
7
Automechanik Junior 2003
V termínu od 24. do 27. dubna se v pražském výstavním areálu Letňany konal v pořadí sedmý ročník výstavy Pražské motoristické jaro v doprovodu s Prago Traffic 2003 a 4x4 OFF ROAD Show. A, i když já jsem se účastnil teprve podruhé, tak tento veletrh užitkových automobilů byl také dějištěm již devátého ročníků prestižní odborné soutěže učňů oboru automechanik Automechanik Junior 2003. Z naší školy sem postoupili po základním kole čtyři nejlepší učni, kteří nás reprezentovali mezi 25 dalšími z několika škol a učilišť celé České republiky, zejména z Prahy a Brna. Semifinále má tři části: nejdříve všichni zúčastnění absolvují počítačový test na naší škole, který prověří jejich teoretické znalosti z předmětů jako jsou automobily, elektrotechnika, technologie oprav nebo diagnostická zařízení. Poté následují dvě praktické části, které se již odehrávají na 10 odborných stanovištích přímo na výstavišti samotném před zraky dychtivých návštěvníků. Zatímco první z nich tzv. poznávací má prověřit, jestli jsou učni schopni rozpoznat a popsat jednotlivé součástky a náhradní díly, zda jsou schopni účelně pracovat s rozmanitými diagnostickými přístroji. Druhá praktická část má ukázat, jestli je učeň schopen provádět jednoduché technické práce, opravy a seřízení, diagnostiku závad a jejich následné odstranění. Každý soutěžící má limit dvacet minut na každé z deseti stanovišť, přičemž může pracovat ještě dalších 5 minut, ale to už se mu za každou minutu počítají trestné body. Tento lítý boj trval mezi učni dva dny od 10 ráno do 5 hodin odpoledne s hodinovou přestávkou na oběd. Po celý tento čas naše škola zprostředkovávala pro zvídavé návštěvníky veletrhu přímý přenos z vybraných disciplín s velkoplošnou projekcí a doprovodným odborným komentářem mistrů naší školy. Po skončení soutěže, když jsme konečně mohli zpracovat výsledky, jsme se zklamáním zjistili, že naši učni tentokrát neobsadili první čtyři místa jako tomu obvykle bylo zvykem, ale skončili jsme až od osmého místa níže. Veletrh Pražské motoristické jaro pak pokračoval dále až do neděle, ale už bez naší, bezpochyby velice přínosné, účasti.
12
Michal Kazimour, 2.IB
8
Maturita
Od začátku studia jsem neustále myslel, co bude, až přijde den „Mÿ - maturita. Dva roky rychle utekly a tento den právě prožívám. Jak? To vám zde ve stručnosti popíši. Zatím vše probíhá, jak jsem si z vyprávění už odmaturovaných dřívějších studentů představoval. Ve třídě vládne napětí, kolegialita a všichni si myslíme, že nic neumíme. Mám za sebou písemnou slohovou práci, praktickou maturitní zkoušku a co se týče organizace a přístupu vyučujících, je vše velmi dobře zorganizováno a učitelé se nás snaží podporovat a alespoň částečně před hlavní maturitou uklidnit. Když jsem si přečetl témata písemné slohové maturitní zkoušky, byl jsem v šoku, nevěděl jsem, které téma bych dokázal dost dobře popsat a zároveň splnit limit nejméně tří stránek. Vybral jsem si téma „V jaké době bych chtěl žítÿ (volné téma). Usoudil jsem, že mně vyhovuje „volné témaÿ, kde mohu vlastně psát pouze své představy a nemusím se držet jednoho slohového útvaru. Nemám ještě maturitní vysvědčení, ale už dnes mohu napsat, že jsem překvapen, jak se nám učitelé věnovali, připravovali nás k této zkoušce a znovu a znovu probírali a vysvětlovali učivo k naší maturitě. Na závěr otázka, zda bych na maturitě něco změnil? Myslím že ani ne, snad pouze okruhy témat bych potřeboval vědět o něco dříve. Doufám, že odmaturuji a nastávajícím studentům přeji, ať i oni úspěšně v příštím roce složí maturitní zkoušky. Všem učitelům a hlavně naší bezvadné třídní učitelce Eleni Mašatové děkuji za perfektní přípravu, trpělivost a kamarádský přístup. Dnes už vím, že na maturitu budu rád vzpomínat a nikdy nezapomenu ty dny plné napětí. Díky, snad odmaturujeme! Tomáš Rada, 2.DA
9
Školní knihovna
Letos v červnu to budou už tři roky od chvíle, co začalo vznikat a rozvíjet se toto informační a vpravdě i kulturní a společenské 13
centrum naší školy. Jak již sám název napovídá, ve větší ze dvou místností jsou soustředěné knihy, roztříděné podle oborů a nachází se zde i sklad učebnic určených k prodeji. Tato místnost však není pro svoji rozlehlost tou nejdůležitější, přestože je nádherně přirozeně osvětlena stropními okny. Veškeré dění se odehrává ve vstupní místnosti připomínající internetovou kavárnu (ovšem bez kávy), prostornou studovnu a společenskou místnost dohromady. Dominantním prvkem jsou stolky s počítači, velkokapacitní kopírovací stroj a studijní stoly s výběrem časopisů. Svůj kout tu má samozřejmě i knihovnice, připravená ochotně poradit při hledání informací a výběru knih. K dispozici má katalog s přehledem všech informačních médií ve škole, tiskárnu a kopírovací zařízení, které mohou za poplatek využívat i studenti. Největší zájem je tu přirozeně o bezplatný přístup na internet. Zabezpečení jeho provozu zajišťují sami studenti informačních technologií s pověřením správce sítě. Mají tak možnost prakticky si vyzkoušet všechny své dosažené znalosti v oboru. Návštěvnost knihovny rok od roku stoupá, možná i proto, že se stala místem, kde si studenti nejen půjčují knihy, kupují učebnice, kopírují a brouzdají po internetu, ale setkávají se tu navzájem ve volných chvílích, poledních pauzách i po vyučování, baví se, odpočívají a nacházejí zde náplň svého volného času. Michaela Kuthanová
10
Praxe studentů 2. ročníku
Od druhého ročníku musí každý student naší školy oboru Informační technologie absolvovat 2 týdny odborné praxe, a protože jsem již také studentem druhého ročníku, nevyhnul jsem se tomu letos ani já. Svá působiště jsme si vesměs museli vybírat, škola nám ve výběru pomáhala jen v opravdu beznadějných případech. Já jsem si pro tento rok vybral Růžovku, která je známa spíše jako bazar Růžovka. A pro ty, kterým ani to nic neříká, tak je to prodejna, bazar a servis počítačů v Růžové ulici u Václavského náměstí. Po několika nezbytných návštěvách, kdy mi budoucí zaměstnavatel musel podepsat nejprve ohlášení praxe 14
a pak teprve po značném úsilí ještě tu pravou smlouvu, která mne zavazovala k práci minimálně 6 hodin denně, „budoucíhoÿ zaměstnavatele, že mne bude hlídat a že mi nemusí zaplatit ani korunu, což většina z nich, k naší nevelké radosti, vzala opravdu doslova. A nakonec také překvapivě zavazovala školu, že nás po dobu konání praxe omluví z vyučování. Po vyřízení nutných formalit jsem vyfasoval okouzlující firemní trička, ve kterých jsem měl strávit následující dva týdny a se slovy: „V pondělí přijď na půl desátou, já už ti nějakou práci vymyslím. . .ÿ se se mnou šéf rozloučil. Když jsem se v pondělí ráno konečně prodral davem na Václaváku, hlavně kolem Jannisu, dorazil do práce, na hodinkách jsem měl přesně půl desáté. Pan Kvasnička mě přivítal hned u dveří, před kterými již netrpělivě přešlapovali dychtiví zákazníci, až v deset hodin otevřeme. Šéf zatím nechal nastoupit zbytek zaměstnanců a proběhlo nezbytné seznamování, kdy jsem s potěšením zjistil, že mimo pokladní a šéfa se personál od mne věkově moc neliší. Každý mi řekl své jméno, které jsem hned zase úspěšně zapomněl a trvalo mi asi týden, než jsem je zvládl. Šéf pak poslal dva lidi na servis, dva na bazar a já s Petrem jsme zůstali na prodeji nových komponent. Tam bylo celý den co dělat. Když zrovna nechodili žádní zákazníci, což se moc často nestávalo, tak přišlo nové zboží. Neustále jsem musel předvádět nějaké komponenty a odpovídat na spoustu, povětšinou hloupých, otázek postarších zákazníků a radit co nejlepšího koupit za co nejméně. Vždy si ale raději vybrali tu nižší cenu než vyšší kvalitu. Příjemným zpestřením bylo, když přišel anglicky mluvící zákazník, ale místo nákupu buď chtěl poradit, kde je nejbližší hotel nebo odblokovat mobilní telefon. Pak také zboží, které se jeden den prodalo, tak ještě ten nebo následující den zase přivezli z velkoskladu. Stávalo se, že přišla soustava „reprákůÿ a sotva jsem je pracně vybalil do výlohy, přišel zákazník, že si je vezme, a tak jsem je zase musel zpátky zabalit a prodat. Po dvou hodinách je přivezli znovu a znovu jsem vybaloval. Protože peníze mohla brát pouze jedna pokladní, ale prodávaly se nové komponenty a ještě bazarové, měli na prodávaní vymyšlen důmyslný systém. Nejprve jsem poslal zákazníka s lís-
15
tečkem do pokladny, kde už na něj čekala faktura, kterou zaplatil a musel se s ní vrátit zpět ke mně. Já jsme mu ji musel potvrdit razítkem a podpisem a pak teprve jsem mohl vydat zboží. Denně jsem takto musel napsat stovky podpisů. Po pár plodných dnech, které jsem strávil na prodeji, jeden z kolegů onemocněl, a tak mě šéf poslal také konečně na servis. Tam již přišla větší zábava. Hlavní náplň spočívala v kompletaci objednaných sestav, což, jak jsem poté zjistil, neznamená jen počítač sestavit, ale také ho kolem dvou hodin testovat. Takže jsem půl hodinky dělal sestavu a pak si na ní dvě hodiny něco hrál, abych ji otestoval a nakonec předvedl a předal zákazníkovi. Samozřejmě, že občas přišel někdo i na servis do druhého dne nebo minutový. To už byla větší práce, protože jsem musel zjistit, co jim nefunguje, půjčit si to ze skladu, vyměnit a pak prodat. Druhé pondělí jsem se také zúčastnil po pracovní době ještě inventury a musel jsem spočítat spoustu komponentů, nejhorší ale bylo počítat kabely, redukce, paměťová média apod. Na účetnictví a pohyb na skladech byl ale tak nespolehlivý systém, že i po inventuře se stávalo, že v systému byly napsané dvě podložky pod myš a ve skutečnosti jsem jich měl plnou krabici. Poté jsem jejich prodej musel psát na ruční paragon. Po takto strávených dvou týdnech, kdy jsem byl střídavě na prodeji a na servisu, jsem zase vrátil okouzlující červená firemní trička, nechal si dopsat a podepsat pracovní deník, rozloučil se se šéfem s tím, že se možná příští rok opět ozvu a odbornou praxi druhého ročníku jsem měl úspěšně za sebou. To jsem ještě netušil, že na pracovním deníku musím mít také razítko, které mi chybělo, a tak jsem se musel vydat ještě na jednu návštěvu svého pracoviště. Po delším vysvětlování, proč jsem vlastně přijel, jsem razítko nakonec obdržel a vrátil se do školy, kde jsem deník předal, tentokrát již spokojenému, panu Bolechovi. Michal Kazimour, 2.IB
16
11
Barvy léta 2003
Stejně jako loňský rok se i letos se konal další ročník rockového festivalu Barvy léta. Program byl rozvržen do 3 dnů 16., 17., a 18. května, kdy se na jevišti vystřídali ti nejlepší ve svém oboru. Ať už to byly takové legendy jako S.P.S, Visací zámek nebo Znouzectnost. Scéna, obchody, bufety a vlastně vše, co s festivalem mělo něco společného, bylo v pátek 16. května ve skate-parku na Štvanici v provozu cca od 14. hodin. Pátek jakožto první den, měl být v duchu „Punks not deadÿ, a tak bylo všem jasné, co bude následovat. Mezi vystoupeními jednotlivých kapel stojí za zmínku N.V.Ú., kteří jako druzí v pořadí měli v kotli překvapivé množství lidí a další se zájmem přihlíželi z okolních ramp. Že N.V.Ú. hrají punk jak se patří, o tom není pochyb, a když celý koncert ukončili vlastní verzí převzaté písně If the Kids, všichni diváci byli zpocení - ale šťastní. Další, podle mě vydařené, vystoupení bylo kapely S.P.S. Espéeska zahrála ty nejlepší věci ze své dosavadní tvorby a myslím, že na malou návštěvnost si rozhodně nemohou stěžovat. A do třetice ještě jedno vydařené vystoupení. To se povedlo slánské trojce Totální Nasazení. Jejich melodické písně a celkem vtipně pojaté texty zvedly na nohy mnoho lidí. Zazněly písně jako Černobílý svět, Hipík a třeba Weekend punk. Mimo tyto moje oblíbence hrály ještě kapely Visací zámek, Jaksi taksi, Krucipüsk atd. V pátek hudební část skončila kolem 22 hodiny. V sobotu a v neděli jsem se už bohužel na festival nedostala. Myslím ale, že se celá akce vyvedla?. . . Zuzana Rubešová, 1.IA
12
Soutěž knihovny Jírovcovo náměstí
Pobočka Městské knihovny Jírovcovo náměstí vyhlásila soutěž, aneb jak si nechat za svítící tabulky a fixy vytvořit kvalitní web a nápadité logo. Ale zaměřme se na samotnou soutěž. Ve třech věkových kategoriích, tj. děti do 10 let, pubescenti do patnácti a adolescenti do 21 let, se soutěžilo ve tvorbě webových stránek, loga, či maskota Kulturního centra zahrada, vymýšlení 17
křížovky nebo osmisměrky s tajenkou „internetÿ a vytvoření grafického návrhu kamaráda, který vás bude provázet po internetových stránkách knihovny. Každý student si zvolil téma, které mu bylo vlastní a svůj návrh odevzdal vyučujícímu. Ten vybral práce, co uznal za vhodné k účasti v soutěži a společně s žáky je odeslal do boje konkurenčních výrobků. I T R A K T O R
N Y R Á N A K A
L Á V A E K Š K
L O P O T S U O
O O P K J I K S
K S A O E T D K
O O N K R P A A
S R A A N E N Š
B P T P E J T A
Slova: TOPOL, RÁKOSKA, BRNO, VOJTA, OKO, KUŠ, JEPTIŠKA, KANÁRY, SOKOL, PAKO, TRAKTOR, PANA, DAN, LÁVA, AŠ, NE Tabulka 1: Vítězná osmisměrka - Kryštof Sýkora, 2.IB Nápad soutěže se mi líbí. Když pominu osmisměrky a křížovky, ve všech případech se jedná o tvůrčí činnost, která je použitelná v budoucím životě. Mnoho studentů ji nyní jako zájem chová a porovnání s ostatními, stejně starými tvůrci, se nedá hodnotit jinak než kladně. V kreativnosti a nápadech se meze nekladou, jak to v grafice bývá, otázka je, zda budou z tak velkého množství příspěvků vybrány ty nejlepší, nebo půjde jen o povrchní určení vítěze. Nejsou důležité ceny, které jsem na začátku článku neprávem shodil, a mezi které mimo jiné patří i volné vstupenky na kulturní pořady, hodina Internetu zdarma, či učebnice PHP od pan Koska, ale ujištění studentů, že jsou schopni prosadit se v konkurenci a že mají jejich práce kvalitu a cenu. Druhého dubna proběhlo vyhlášení vítězů. Naše škola se neztratila a patří jí 3 první místa. Mirek Hejral z 2.IB mezi křížov-
18
Obrázek 2: „Nevítěznéÿ logo Tomáše Eismanna
káři, Kryštof Sýkora z 2.IB za svou osmisměrku a Ilona Podlahová z 2.IA za návrh webu. Všem třem patří gratulace. Všechny vítězné náměty si sami můžete prohlédnout, včetně mého „nevýherníhoÿ. Tomáš Eismann, 2.IB
13
Sportovní utkání v Maďarsku
Jako jedna z mála studentů jsem měla možnost jet do Maďarska na přátelská utkání mezi námi, Slováky a neopomenutelně i Maďary. Soutěžilo se ve čtyřech disciplínách: ping-pong, štafeta (dva chlapci a jedna dívka), fotbal a házená. Cesta malým autobusem nebyla moc pohodlná, neboť někteří lidé neměli, kam složit nožky, ale nakonec jsme v pořádku dojeli a byli jsme přivítáni tamějším ředitelem. Následovalo ubytování. Pokoje byly dva spojené chodbičkou. Místnosti byly vybaveny třemi, někdy vrzajícími, postelemi, párem židlí a poličkou. Chodbičku 19
zkrášlovaly skříně, dvě umyvadla, lednice, mrazák a někdy i žebřík. Po dlouhé cestě autobusem se chtěl snad každý vysprchovat. Sprchy neměly koncové růžice, takže „nestříkalyÿ. Vysvětlení znělo: „Růžice padaly studentům na hlavy, tak jsme je sundali všechnyÿ. Vyhladovělí a žízniví jsme se řítili na večeři. Tam nás čekalo další překvapení - náš celodenní pitný režim na další dny obsahoval sklenku čaje nebo kakaa a dva „džusíkyÿ. Další vody jsme si sháněli sami nebo nám je při utkáních nosili naši ochotní učitelé a trenéři. S jídlem to bylo o něco lepší. Po večerech jsme se scházeli na různých pokojích a prožívali nezapomenutelné chvíle s mnoha výjimečnými lidmi. Velice mě překvapil systém nočních návštěv. Dodržovalo se, že páni k dívkám nesměli, v opačném případě však ano. Důvod? Když jde slečna na pánský pokoj, ví a souhlasí s tím, co se tam bude popřípadě dít. Novým objevem pro nás bylo, že Maďaři jsou velice suroví, což poznala hlavně házenkářka Míša, která se vrátila s přetrhanými vazy na noze. Slováci byli příjemní a zábavní, možná i proto, že s těmi jsme si rozuměli. Celý pobyt probíhal ve veselé a uvolněné náladě, a proto doufám, že budu mít příležitost zúčastnit se příští rok odvety, která se pořádá na Slovensku. Andrea Vladyková, 1.IA
14
Maďarsko
Vše začalo ve čtvrtek 10.dubna 2003. Celá nominace naší školy se v šest hodin ráno naskládala do autobusu. Celkem nás bylo čtyřiadvacet. Cesta ubíhala celkem příjemně, i když byla dost dlouhá. Po příjezdu do maďarské školy jménem Arpád jsme se ubytovali na místním internátě. Večer došlo na seznamování s našimi protihráči tj. Slováky a domácími Maďary a debatě o zítřejším turnaji. Ráno po snídani jsme se vydali všichni na sportovní klání. Stolní tenis - umístili jsme se na výborném druhém místě. Naše holky sehrály se všemi soupeřkami velice vyrovnaná utkaní. A jenom málo chybělo ke zlatu. 20
Běh - naši borci neměli v tomto klání absolutně žádnou konkurenci a s přehledem zvítězili. Myslíme, že naši soupeři budou muset hodně zapracovat, aby vytvořili konkurenci naší zlaté sestavě. Fotbal - přitáhl nejvíce diváků, a tak si každý dovede představit atmosféru vytvářenou velkým davem fanoušků, hlavně těch českých. Zajímavé bylo, že počet maďarských diváků byl několikanásobně vyšší, ale kotel byl v držení české výpravy. Nakonec po mnoha peripetiích s maďarským rozhodčím jsme skončili na druhém místě. Objektivně vzato si celá česká scéna myslela něco o zvýhodňování domácích. Naši kluci hráli „superÿ. Byla to nádherná hra plná krásných akcí a rozhodně jsme měli na první místo, ale bohužel to nevyšlo. Házená - zde si myslíme, že všechny týmy překvapily svou dravostí. Po velkém boji našich házenkářů jsme skončili na druhé pozici, a to i přes to, že maďarská reprezentace byla plná hráčů, kteří tento sport rozhodně hrají závodně. Hráči: Stolní tenis Andrea Vladyková (1.IA), Zuzana Formánková (3.IA) Běh Zuzana Rubešová (1.IA), Filip Kerbl (2.SE), Michal Jelínek (2.IB) Kopaná Tomáš Haniger (1.IA), Lukáš Haniger (1.IA), Tomáš Marc (1.ME), Josef Marc (oceněn cenou za nejlepšího střelce turnaje) (1.ME), Martin Dulovec (2.IC), Tomáš Jungr (3.KA), Martin Artl (3.KA) Házená Michaela Rösslerová (1.IA), Jaroslav Horník (1.ME), Zdeněk Lamač (2.EA), Michael Mráz (2.IB), Tomáš Hrabák (3.IB), Václav Sládek (3.IB), Ondřej Novák (3.EE), Marek Brada (oceněn cenou za nejtechničtějšího hráče turnaje) (1.DA) Pedagogický doprovod: Mgr. Milena Marešová, Mgr. Zdeněk Chlebeček, Mgr. Miroslav Žák, Mgr. Josef Mareš, Ing. Milan Vorel, Zdeněk Šerák Václav Sládek, 3.IB 21
15
Rozhovor s Martinem Padělkem
Martin Padělek se narodil 27.července roku 1984. Na naší škole studuje 3. ročník Informační technologie. Skoro již šestým rokem se věnuje sportu, který neprovozuje většina našich školních sportovců. Řeč je o bojovém umění zvané karate.
1. Kdy jsi se začal věnovat tomuto sportu a co tě k tomu přivedlo? Poprvé jsem se karate začal věnovat v deseti letech, ale moc mě to nebavilo, tak jsem toho nechal. Po druhé jsem to znovu zkusil ve třinácti na základní škole v mimoškolním kroužku a tam už mě to bavilo, tak jsem u karate zůstal. 2. Jakých největších úspěchů si dosáhl a v čem? Mistrovství ČR - 3. v Kumite Národní pohár na Slávii - 2. Kumite Pražský přebor v junior - 1. Kumite, 2. Kata Senior - 2. Kumite, 2. Kata Národní liga, ta se hraje za tým, náš se jmenoval SK Apollon a získali jsme 3.místo. Také jsem byl nominován do širšího výběru na Mistrovství Evropy, ale nakonec jsem 22
se bohužel nezúčastnil, protože jsem si na tréninku vykloubil palec. 3. Padly tu pro většinu neznámé termíny jako kumite a kata, mohl bys nám je trochu objasnit? Kata je sestava technik, na které máte neomezený čas. Je dána posloupnost technik, např. uděláte obranný trik a potom útok. Kumite je volný zápas, na který je stanoven limit dvou minut. Vítězem se stává ten, kdo dosáhne dvou wazarů, nebo jednoho iponu (1 ipon = 2 wazary). Ipon se dostává za kopy na hlavu a údery rukou, wazary za techniky na břicho. Nesmějí se provádět techniky lokty a koleny, dále techniky pod pas, jedině kromě podmetu (podmetení nohou). 4. Jak často trénuješ a kde? Trénuji 2x-3x týdně v Hostivaři na Trhanovském náměstí (ne přímo na něm). Kdyby se někdo chtěl podívat na webové stránky oddílu, tak zde je adresa: http://www.skbu.cz 5. Zasahuje ti tento sport nějakým způsobem do tvého jídelníčku? Nezasahuje, protože při něm hodně spálím, takže jím, co chci. 6. Máš nějaké vzory v tomto oboru? Jistě, asi jako každý, jsou dva: Jirka Pokorný a Šimon Bernát. Proti Jirkovi jsem dokonce měl tu čest bojovat. Jsou mými vzory proto, že jsou opravdu dobří, jsou mistři Evropy i světa. 7. Které věci tě v Karate nejvíce baví a které zase ne? Baví mě Kumite, také všemožné kopy, s otočkou atd? Nebaví mě Kata a ani mi moc nejde (hlavně, že je 2. jak v juniorech, tak v seniorech v Pražském přeboru? pozn.red.). 8. U Karate se musí počítat se zraněními, už si nějaká měl?
23
Pár jich bylo: přeražení lícní kosti a nosní přepážky a k tomu otřes mozku - jedno zranění. Vyražený dech, naštípnutá žebra a lícní kost, stržené vazy na kotnících, vysazené a zlomené klouby? 9. Provozuješ také jiné sporty než karate? Každý týden hraji nohejbal na chatě s— ostatními občany vesničky, to mě moc baví, je u toho hodně zábavy, taky si rád zaběhám a chodím do posilovny. Jinak si příležitostně zahraji volejbal. Baví mě i floorball, který většinou hrajeme ve škole. 10. Čím naplňuješ svůj volný čas kromě sportu? Svůj volný čas plním učením a v současné době přípravou na autoškolu. 11. Vím o tobě, že máš přítelkyni, ale zatím si se s ní nepochlubil. Jak časově zvládáš koníčky, povinnosti a slečnu? Jelikož trénujeme ve stejném oddílu, tak dobře. Čas si na ni vždy udělám. 12. Jistě už přemýšlíš do budoucna, jaké sis dal v Karate cíle? Rád bych se zúčastnil mezinárodních utkání a dobře se umístil. Chtěl bych se dostat na ME a nejlépe se umístit. Jestli se někdy karate stane olympijským sportem, tak 24
bych se tam chtěl hlavně dostat, jestli se mi to povede, tak by nějaké slušné umístění nebylo k zahození. 13. Co bys poradil ostatním, kdyby s karate chtěli začít? Hlavně velkou trpělivost. 14. Rozhovor je u konce, řekneš něco na závěr? Rád bych všechny pozval na závody a lidem, kteří se věnují karate, přeji hodně štěstí a úspěchů. Rozmlouvala Ilona Podlahová, 2.IA
16
Reportáž o praxi
Každý žák druhého a vyššího ročníku, člen školy SOŠ a SOU Weilova a člen studijního oboru informační technologie, musí splnit učební plán a absolvovat dva týdny v terénu, na libovolném pracovišti s IT-vybavením, tj. praxi. Jan Bouzek se rozhodl, že praxi absolvuje v malé, ale zato velice významné firmě na poli ostatních českých stavebních firem a firem zabývající se architekturou. Tato firma se nazývá Area Faber. Protože v té samé době hledal působiště i žák té samé školy, Lukáš Jenč, pan Bouzek se rozhodl, vzít si ho jako svého spolupracovníka. Area Faber čítá dva zaměstnance, dva externí zaměstnance a jednoho vedoucího, který řídí celou firmu a též řídí a dohlíží na všechny zaměstnance a všechny projekty. První den byl pro tyto dva nové pracovníky spíše seznamovací, ale již i v tento den se našly problémy s— počítačovou sítí. Tyto závady zprvu nešly odstranit, ale po chvíli usilovného snažení se to podařilo. Vedoucí byl tak ohromen, že zbytek dne ukončil volnem. Následující den stačilo tuto sít překontrolovat a doladit ještě pár nesrovnalostí a vše bylo vyřešeno. Potom stačilo jen koupit mechanickou hlavu do elektrického psacího stroje, později ji nainstalovat a další den byl ukončen jak údivem osazenstva společnosti, tak i spokojeným pocitem zadostiučinění pro tyto již výše zmíněné praktikanty. Na druhý den měli už připravenou práci, která byla uložena do dalšího dne, to znamená do čtvrtka, ta též zvládnuta na jed25
ničku, šlo o udělaní kopií log Suzuki a poskytovatele těchto vozidel Webbera. Tuto práci oba mladíci zvládli, jak jinak, bez chyby. Tímto stoprocentně dokonalým výkonem, skvělou usilovnou prací a nasazením do poslední chvíle v pracovní době jim bylo dáno denní volno, ve kterém hoši nemohli nic zkazit, a tak místo přípravy na práci zbyla jen příprava na víkend odpočinku a klidu. V pondělí druhého týdne chlapci přišli plně odpočatí a připravení řešit jakékoliv problémy. Ale práce se hned ukázala, bylo třeba vyzvednout animace a vizualizace z HILTON-centra, kde sídlila společnost CITROEN, která (ke své škodě) odmítla zakázku společnosti. Naši dva praktikanti se na toto důležité poslaní pečlivě připravili, samozřejmě že nechybělo kulturní oblečení a slušné vystupovaní, avšak střetli se s velice povrchním chováním personálu tohoto centra. Když se konečně přes veliké problémy skoro až doprošování, dostali do samotného CITROENU, číhala na ně další nástraha, a tím byl zase velice nedbalý přístup všech zaměstnanců této automobilové firmy. Bylo jim sděleno, že tyto podklady se tam nenacházejí. S tímto odešli zpět, kde absolutně vše přetlumočili majiteli firmy a ten udělal dosti velké zaopatření, aby se toto druhý den už neopakovalo. V úterý na druhé poslání do stejného objektu se už připravili lépe, velice asertivní chování přineslo ovoce a všechny podklady byly doručeny bez problému. Nacházející další dva dny byly monotónní až skoro nudné, šlo o řešení rutinních problémů, které se vyskytly v té samé síti, která už vypadala, že funguje bez problému, avšak počítač je přece jen UMĚLÁ inteligence, a to se potvrdilo. V pátek byla celá síť podrobena zatěžkávajícímu testu a prokázalo se, že chlapci jsou skuteční odborníci, a že to, co dělají, není pro ně žádná nová věc. Tak se ukázalo, že se ve svém řemeslu opravdu vyznají. Zbytek pátečního, také posledního, dne byl spíše naplněn administrativou, vyplňování dotazníku ze školy, posledními úpravami zprávy pro školu a také ale loučením a děkováním z obou stran. Obě byly spokojeny a rozešly se se slovy „Třeba někdy příště!ÿ. Myslím si že praxe má nejen naučit a procvičit znalosti ze školy, ale jsem přesvědčen, že je také důležité naučit studenta
26
diplomatickému a společenskému chování, vymýtit z něho strach z nových lidí. Naučit žáka odhadovat lidi, rychle se přizpůsobit novému pracovišti a samozřejmě ukázat, co je ve studentech této školy, zaměřené na informační technologii všeho druhu, která se sice drží ve stínu slavnějších škol, ale pílí a pracovitostí svěřenců tohoto státního ústavu, bude prestiž jenom stoupat a čas ukáže, kdo je elita. Jan Bouzek, 2.IA
17
Spring day
Dne 21. března 2003 se konal Spring day in Europe, do kterého se zapojila i naše škola. Tato akce konaná pod záštitou ministerstev školství zemí Evropské unie měla být jakousi on-line debatou mezi žáky a učiteli různých evropských škol o budoucnosti celé Evropy. V osm hodin ráno jsme se shromáždili v počítačových učebnách a snažili se navázat internetové spojení s ostatními školami. Přetíženost serverů zřejmě způsobila, že se toto spojení bohužel nedařilo uskutečnit, ač jsme o to mnohokrát pokoušeli. Nevím, jestli měly nějaké výhrady i jiné školy zapojené do této akce, ale naše škola se nemohla aktivně účastnit komunikace, i když to mělo být v podstatě to hlavní, kvůli čemu jsme se sešli. Po chvíli se sice jednomu spolužákovi podařilo připojit se na chat a poslat zprávu, ale zpráva se posílala bezmála půl hodiny a poté se stejně spojení přerušilo. Proto jsme museli přejít na „plán Bÿ, který spočíval v— tom, že jsme měli sestavit ústavu Evropské Unie podle vlastního uvážení. Zadáno bylo třicet témat, ze kterých jsme si měli vybrat deset, několika větami je rozebrat a odeslat na server vyhrazený pro tuto akci. Toto spojení se nakonec podařilo a my jsme mohli alespoň trochu přispět k mezinárodní komunikaci. Petr Malý, 2.IA
27
