říjen Talent Igor Orozovič Krásy naší země Poděbrady Vzpomínka Ludmila Píchová

Nadační listy

č. 26/říjen 2010

osobnost

Richard Novák Talent Igor Orozovič Krásy naší země Poděbrady Vzpomínka Ludmila Píchová

Slovo úvodem Tak copak nám přinesl měsíc říjen? Spousta nezapomenutelných zážitků. Kolega Pavel Sršeň pro vás přichystal rozhovor protkaný hudbou, s osobností vydání, držitelem Thálie, vynikajícím pěvcem Richardem Novákem. Hudba nás provázela i při nadačním rozhovoru s ostravskou operetní zpěvačkou Jiřinou Hanibalovou. A v Ostravě jsme zůstali také při setkání s mladým hercem Igorem Orozovičem, jenž se nám mimo jiné vyznal ze své lásky k Praze. K městu, ve kterém sídlí i fenomenální Divadlo Na Jezerce, živoucí odkaz divadelních tradic Budínského společnosti, ze které vzešla herecká osobnost Rudolf Hrušínský. Krom jiného kolega a kamarád Ludmily Píchové, herečky, na kterou by se zapomínat nemělo. Stejně jako na naše režiséry v době válečné okupace, o nichž píšeme v Historii kinematografie. Počátkem října jsem si zajeli do podzimem zbarveného lázeňského města Poděbrady, jenž svým půvabem oslnilo i rozhlasové pracovníky, a tak zde již řadu let probíhá festival rozhlasové tvorby Bohemia Prix Radio, na kterém jsme nemohli chybět, neboť řada našich osobností je spojena právě s rozhlasem. Samozřejmě jsme nevynechali ani návštěvu lázní. Lázeňství je nejdůležitější součástí tohoto města..., a my tak trochu zabrousili do jeho historie i současnosti. K tomu jsem si koupili výborný lázeňský oplatek a bylo nám fajn, měli jsme radost. Radost a štěstí má mnoho podob, třeba podobu schválených projektů, které vyhodnocovala správní rada NŽU. O této činnosti se dočtete hned na prvních stránkách a pak už jen zbývá otáčet ty další. Ať se vám líbí... Alexandra Stušková, DiS. šéfredaktorka nadačních listů

Obsah NADACE ŽIVOT UMĚLCE Podpora projektů

2

NADACE ŽIVOT UMĚLCE Jiřina Hanibalová, SENIOR PRIX 2007

5

TALENT Igor Orozovič

8

OSOBNOST Richard Novák

12

KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ Poděbrady

18

CO MOŽNÁ NEVÍTE Prix Bohemia Radio

24

ZDRAVÍ Lázně Poděbrady

26

HISTORIE Čeští filmoví režiséři v době okupace

28

VZPOMÍNKA Ludmila Píchová

32

FENOMÉN Divadlo Na Jezerce

36

KAM ZA KULTUROU

38

Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS. , [email protected] tel: 739 077 131, www.nadace-zivot-umelce.cz Grafická úprava: Ivo Repčík Redakce: Mgr. Justina Kašparová, Miroslava Pelnářová Lýdie Soldánová, Vladimír Stuška Nakladatelství STUŠKOVÁ IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127 R. č.: MK ČR E 18180 měsíčník: č. 26 / říjen 2010, vychází 26. 10. 2010 příští číslo vyjde: 26. 11. 2010

Poděkování inzerentům: Filharmonie Hradec Králové, Agentura NKL Žofín, Zlata Semecká-prodej lázeňských oplatků,

Divadlo Na Kovárně-Poděbrady, Hotel Bellevue-Poděbrady, Městská divadla pražská, Divadlo Na Jezerce, Lázně Poděbrady, a.s., RWE Transgas, a.s.

1

N a dac e ž i v ot u m ě lc e

Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:

Vladimír Prošek – předseda, dramaturg, hudebník, zástupce Uměleckého sdružení Artes Prof. Jiří Hlaváč – profesor HAMU zástupce Asociace hudebních umělců a vědců.

Mgr. Vojtěch Jouza – člen České filharmonie, zástupce UNIE Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR RNDr. Jan Komín – hudebník,

zástupce Svazu autorů a interpretů

Miroslav Svoboda – člen sboru Statní opery Praha, zástupce UNIE Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR

Marek Vašut – herec, zástupce Herecké asociace Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:

Ivan Pazour – člen orchestru České filharmonie, zástupce UNIE Odb. svaz orch. hudebníků ČR Cyril Jeníček – hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů Josef Zeman – zástupce

uměleckého sdružení ARTES

Dne 1. října 2010 správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE vyhodnotila všechny obdržené a formálně úplné žádosti v rámci veřejného výběrového řízení na poskytnutí nadačního příspěvku z vlastních zdrojů nadace pro rok 2010, jehož uzávěrka proběhla dne 31. července 2010. Výsledky, obsahující projekty schválené, neschválené a přesunuté do další výzvy, naleznete na nadačních internetových stránkách www.nadace-zivot-umelce.cz, v sekci aktuality. Vyhodnocení žádostí je plně v kompetenci správní rady nadace. Rozhodování a schvalování není jednoduché, jak z hlediska zodpovědnosti, tak také z hlediska velkého množství žádostí. My vám nyní některé z řady schválených projektů krátce představíme.

Divadlo Konvikt, o.s. - Týden improvizace 2010 Festival Týden improvizace byl založen jako multižánrová přehlídka mapující fenomén improvizace napříč různými druhy umění. Jedná se o jedinou rozsáhlou akci v České republice, jejímž hlavním tématem se stala improvizace. Festival pořádá Divadlo Konvikt o.s., jehož členy jsou výhradně studenti Katedry divadelních filmových a mediálních studií při Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Divadlo Konvikt o.s. připravuje celoroční program, skládající se jak z vlastních divadelních produkcí, tak také divadel hostujících, přednášek, workshopů, odborných besed, projekcí videozáznamů divadelních představení, scénických čtení, retrospektivních výstav apod. Od letošního ročníku se Týden improvizace prezentuje novou dramaturgií. Tematicky se zaměřuje na periferie města a snaží se tak rozptýlit festivalové produkce do okrajových částí města. www.divadlokonvikt.cz

NADACE ŽIVOT UMĚLCE Podpora projektů FM Production, s.r.o. Konkurs Zahrady 2010 Jedná se o největší domácí festival folk & world music, který probíhá v Náměšti na Hané. Pořádající agentura FM Production, s.r.o. (dříve Folk & Country s.r.o.) každoročně vyhlašuje výběrový Konkurs Zahrady, určený pro kapely i sólisty, kteří hrají folk, world music, folkrock, bluegrass, jazz, alternativu, tramp, blues, spirituály, country, etno či folklór. Konkurs je otevřen muzikantům z Česka i ze Slovenska. Jeho účelem je podpořit mladé kapely a umožnit jim prezentaci a vstup na festivalová a klubová pódia i do médií. S přihláškou je nutné vždy poslat i nahrávku na CD. Přihlášku a podrobnosti najdete na www.folkcountry.cz/ konkurs.htm. Následující Zahrada 2011 bude probíhat ve dnech 1. 7. - 4. 7. 2011 a věřte, že stojí za to se přihlásit.

MERLET, s.r.o. - Křivoklání Mezinárodní festival šermu, písní a divadla je přehlídkou středověkých soubojů, dobové hudby a ukázkou středověkých řemesel. Celou akci pořádá hrad Křivoklát ve spolupráci s profesionálními šermíři agentury MERLET. K vidění jsou šermířské turnaje, hudební vstupy a nechybí ani zevrubný popis mučících metod a poprav, které návštěvníkům osvětluje sám Mistr popravčí. Ke Křivoklání patří neodmyslitelně také řemeslnický jarmark. K vidění jsou i mistři kováři, hrnčíři, skláři, řezbáři, koželuhové, tkalci, košíkáři či svíčkáři. Zkusit si můžete také střelbu z luku či kuše. V několika tavernách je možno ochutnat teplou medovinu, svařené víno, domácí slivovici, opékanou slaninu, buřty, placky či turecký med. www.krivoklat.cz

A PA R ÁT:

Ing. Dagmar Hrnčířová

výkonná ředitelka nadace

Lýdie Soldánová – tajemnice REDAKČNÍ RADA:

Ing. Dagmar Hrnčířová

výkonná ředitelka nadace

Mgr. Daniel Růžička – šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT Ing. Martin Mařan

ředitel společnosti INTERGRAM

2

KD Mlejn, o.p.s. - Cirkus Mlejn KD Mlejn je obecně prospěšnou společností fungující od července 2006 a jako nástupce původní příspěvkové organizace se věnuje kulturně vzdělávací činností nejen v oblasti Prahy 13, ale celého hlavního města. Pokračuje v tradici Klubu Mlejn, který funguje od roku 1988 a patří mezi významné divadelní, folkové a rockové scény v ČR. Program je velmi rozmanitý. Činnost se odehrává především přímo v Klubu Mlejn ve Spolkovém Domě. www.mlejn.cz

3

N a dac e ž i v ot u m ě lc e

ZUŠ Klášterec nad Ohří - SIRAEX 2010 - festival současného tance

repertoáru přes extrémně náročné skladby 20. a 21. století až po folklór. Spolupracuje s předními světovými sólisty a dirigenty. Za zmínku stojí i rozsah jeho hudebního vzdělání. Absolvoval Konzervatoř v Brně ve třídě prof. B. Winklera, posléze Hudební akademii múzických umění v Praze u profesorů Jiřího Hlaváče a Vlastimila Mareše, kde nyní studuje v doktorském cyklu, a roční stáž na Conservatoir Supérieur de Musique et de Danse v Paříži v prestižní třídě Michela Arrignona. V poslední době nahrával např. pro Čs. Rozhlas, Čs. televizi, Mitteldeutsch Rundfunk, či Arco Diva. www.irvinvenys.cz

Festival současného tance s mezinárodní účastí pořádá Základní umělecká škola v Klášterci nad Ohří. Svým bohatým a hlavně kvalitním programem získává postupně festival svou stálou pozici v tanečním a divadelním světě, a stálou pozici mezi tradičními akcemi města. Kulisou pro vystoupení tanečníků je tradičně zámecký Letohrádek Sala Terrena, doprovodný program probíhá v okolí kláštereckého zámku. Hlavní program festivalu tvoří „Dny scénického tance“ rozložené do pěti komponovaných večerů. Na čtvrtém ročníku, pořádaném letos v srpnu, se představili také tanečníci z Norska, Lucemburska, Venezuely či Kolumbie. Doprovodnému programu dominovaly i lekce tai-chi a salsy. SIRAEX 2010 skončil, ale pomalu se již rozbíhají přípravy 5. ročníku. www.zusklasterec.cz

Irvin

Venyš je právem řazen k nejvýraznějším umělcům mladé české generace. Je držitelem mnoha ocenění ze světově uznávaných soutěží, která opakovaně obhajuje na prestižních mezinárodních festivalech. Pozoruhodný je přesah jeho hudebních aktivit, od klasického klarinetového

4

operetní zpěvačka, SENIOR PRIX 2007 Když jsem se s paní Hanibalovou domlouvala na nadačním rozhovoru, skromně mi odvětila, že to nebude nikoho zajímat. Já jsem však zcela opačného názoru. Pokud někdo dělá svou činnost tak dobře a s takovou láskou, jako ji po dlouhá léta dělala paní Hanibalová, díky čemuž byla také po zásluze oceněna nadační cenou SENIOR PRIX, jistě se s ní tímto prostřednictvím řada z vás ráda seznámí. A když k tomu ještě přičteme manželství se světoznámým sběratelem autogramů, panem Jiřím Hanibalem, vězte že i tentokrát bude nadační rozhovor více než zajímavý.

Jako operetní zpěvačka jste zpívala ve sboru nebo i sólově? V operetě jsem od roku 1953, zpívala jsem ve sboru, ale občas jsem dostávala i nějaké menší role. Jako sbor jsme někdy „vypomáhali“ také v opeře, ráda vzpomínám například na Wagnerovu operu Mistři pěvci norimberští. Moje dávná profesorka zpěvu, paní Helena Zemanová, by mne ráda viděla v opeře, ale já se zhlédla v operetě. Tam je zastoupeno vše. Zpěv, próza i balet... a já navíc ráda tančím. Měla jste už jako dítě pěvecké zázemí? U nás v rodině se vždy zpívalo. Dodnes vzpomínám na večery, kdy taťka vzal mandolínu a celá rodina zpívala. Tatínek byl dělník, maminka se starala o nás o tři děti, byla krize, práce nebylo, žili jsme pouze z podpory, které se říkalo „žebračenka“ a činila 10 korun na týden. Maminka k tomu chudému rozpočtu ještě přispívala tím, že prala prádlo bohatším ženám. Přesto na své dětství vzpomínám jako na šťastné.

Venyš Irvin - Propagace skladeb českých autorů 20. století předními interprety mladé české generace

Celkem bylo schváleno 54 projektů. 11 projektů správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE neschválila a jeden přesunula do kola dalšího. Z vlastních zdrojů nadace bude v rámci této výzvy poskytnuto jednotlivým žadatelům celkem 1.036.000 Kč.

Paní Jiřina Hanibalová

redakčně zpracováno

I králové začínali „korunou“ číslo účtu pro případné dary: 25334111/0100

adresa: NADACE ŽIVOT UMĚLCE Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1 tel.: 224 142 295 www.nadace-zivot-umelce.cz

se tenkrát podepsalo i na mém zdraví. Synové sedláka (všichni poté padli ve válce) za mnou chodili ať jim zazpívám, rádi mě poslouchali a já zase ráda zpívala. To je jako z filmu. A co bylo po válce? Bylo mi 17 let. Vystudovala jsem obchodní školu a pak jsem pracovala šest let v jednom podniku jako účetní. Zároveň jsem studovala zpěv u paní prof. Zemanové, sólistky opery Státního divadla v Ostravě. Ještě jako dítě jsem se naučila hrát také na housle a na klavír. V roce 1953 jsem se zúčastnila konkurzu do operety a byla jsem přijata. Tehdy mě přijímal dirigent Vladimír Brázda, ředitelem byl Karel Želenský, oba velké osobnosti.

Pocházíte z Ostravy? Narodila jsem se v Ostravě, ale útlé mládí jsem prožila v nedaleké vesnici Jistebníku nad Odrou. Tato obec je známá tím, že zde učil před válkou sbormistr a hudební pedagog František Lýsek, který založil a vedl Jistebnické zpěváčky, soubor známý po celé republice. Čím jste chtěla být jako malá holčička? Učitelkou, lékařkou..., už ani nevím čím vším. Jenomže byla válka, žili jsme v zabraném sudetském území a české děti nesměly studovat. Jako čtrnáctiletá jsem byla nasazena k německému sedlákovi, kde jsem musela těžce pracovat, což

Z operety Perly panny Serafinky

55

N a dac e ž i v ot u m ě lc e

jen z doslechu, co se tam děje. Je to smutné. Člověk se cítí jako vyobcovaný.

Z operety Tisíc a jedna noc, 1954

Jak dlouho jste byla v angažmá Národního divadla Moravskoslezského? 47 let! A odcházela jsem s velkou lítostí. Ještě dva roky jsem pak hrála jako „půlúvazkářka“ a další rok jako externistka, ale v roce 1992 jsem skončila definitivně. Dodnes sice zpívám ve Smíšeném sboru Ostrava a v Ženském sboru Dobroslava Lidmily Ostrava-Svinov, ale i když si zazpívám, divadlo mi to nahradit nemůže.

Máte děti? Máme. Kluky, dvojčata. Jako všechny divadelní děti, i oni za mnou od útlého dětství chodily do divadla. Znali všechny komedie a nejvíce se jim líbili tři řemeslníci z „Lumpacivagabundus“. Doma mne pak nutili, ať to s nimi hraji a když jsem se vymlouvala, že to neznám, tak že mi budou napovídat. Přímo na uměleckou dráhu se však nedali, i když jeden syn se věnuje hudbě. Učí, hraje na několik nástrojů a také má svoji kapelu. Druhý syn se vyučil vulkanizérem. Pak máme ještě tři vnučky a pět pravnoučat. Na jednu z vnuček jsme obzvlášť pyšní. Studuje v Japonsku a má tam i svůj pořad v rozhlase. Jednou vystupovala také v televizi. Dokonce učí Japonce českou konverzaci.

Na koho ráda vzpomínáte? Ráda vzpomínám na naše operetní pěvce Kosťu Holubáře (vynikající Řek Zorba), Josefa Kobra..., někteří začínali ještě u kočovných společností, ráda jsem poslouchala jejich historky. Vzpomínám také na Liběnu Astrovou, Zdeňku Poláčkovou, z mladších na Helenu Riehsovou. Spousta jich už bohužel nežije. Z členů sboru mého věku jsem myslím zůstala jen já sama. A z těch mladších, nevím. Kontakty nemám žádné, změny ve vedení způsobily, že do šaten ani na veřejné generálky nesmíme, tak už vím

Váš manžel Jiří je známým-světoznámým sběratelem autogramů. Jak jste se spolu seznámili? Můj manžel pochází z Prahy. Jednou před mnoha lety přijel do Ostravy na brigádu, a to se mu stalo osudným. Seznámili jsme se v kavárně Fenix, kam jsme chodily s kolegyněmi hrát šachy, no a můj manžel tam zase chodil na obědy. Jednou jsme se tak spolu dali do řeči, začali se scházet, chodil za mnou i na všechna představení..., zkrátka po nějaké době jsme se vzali a on zůstal se mnou v Ostravě.

1994, Loď komediantů, poslední představení

6

To je smutné. Jak se vám vůbec líbí dnešní doba? Narodila jste se v roce 1928, to už jste panečku pamětnice. Moc se mi nelíbí. Například taková divadelní atmosféra bývala dříve radostnější, uvolněnější, nehrozily bezdůvodné výpovědi. Dnes mají členky kolem padesátky smlouvu jen na rok, ale co budou třeba dělat potom? Vždyť celý život hrály jen divadlo a s konzervatoří nemají šanci sehnat zaměstnání. Také je mi velmi smutno z dnešních mladých lidí. Už staří Řekové a Římani si stěžovali na mládež, ale dnes by se teprve divili. Když čtu například články kantorů o školácích, jímá mě hrůza. Rovněž když vidím mládež jak se chová na ulicích..., a jak mluví. Taková vulgární slova bych snad ani nedokázala vypustit z úst a oni je používají běžně. Ale to už jsem věru odbočila. To je na dlouhé povídání.

Jiří Hanibal Je u nás zřejmě nejznámějším sběratelem autogramů našich i zahraničních osobností. Svému koníčku se věnuje od roku 1969 a jeho hodnotná sbírka čítá více než 4 000 podpisů takových jmen jako: Neil Armstrong, Louis de Funes, Gregory Peck, Barbara Streisand, Ginger Rogersová a Fred Astaier, Charles Chaplin, Max Schmeling a Anny Ondráková, Gina Lollobrigida, Jean Marais, Diego Maradona, David Beckham, Jan Werich, Jiří Voskovec, Václav Havel, Margaret Thatcherová, Michail Gorbačov, Dalai Lama..., jmenovali bychom nekonečně dlouho. Co jméno, to pojem, ať už z řad herců, zpěváků, politiků, sportovců, vědců či astronautů. Svou sbírku má pan Jiří pečlivě seřazenou a roztříděnou podle jednotlivých oborů. První autogram, který získal, byl od herce Františka Smolíka. A poslední? Ten se každou chvíli mění. Své „poklady“ si pan Jiří neschovává jen pro sebe. Má za sebou již 124 výstav a je také členem pražského Klubu sběratelů autogramů a Klubu sběratelů kuriozit. Jak sám říká: Váží si všech svých podpisů, každého jednotlivě, vždyť k řadě z nich se vážou také nezapomenutelná setkání a vzpomínky. s Janem Werichem

Díky svému zajímavému koníčku procestoval manžel kus světa. Cestujete s ním? Cestování je našim společným koníčkem. Kromě Austrálie jsme projeli všechny kontinenty. Manželovi se nejvíce líbila Brazílie, kde jsme dělali okružní zájezd..., plavili se po Amazonce, chytali piraně, byli u Indiánů. Nádherné bylo také stát pod sochou Krista a dívat se na Rio de Janeiro. Já jsem ale svoje srdce nechala v Egyptě, který máme procestovaný skrz naskrz. Všechny

ty monumentální zbytky chrámů, pyramidy, Sinaj, plavba po Nilu, Údolí králů..., to jsou nezapomenutelné dojmy. Do Egypta jezdíme každoročně, vždy v měsíci listopadu, kdy je tam příjemných 30°C.

Dovolená v Egyptě, 2008

Vraťme se z nádherného Egypta do neméně krásných Čech, konkrétně do Prahy, kde vám bylo v roce 2007 uděleno nadační ocenění SENIOR PRIX. Měla jste radost? Měla jsem obrovskou radost. Sice se mi půl roku předtím předseda Unie zmínil, že mě navrhl na nějakou cenu, ale že to bude takové, to jsem si ani ve snu nepředstavovala. Samotného předávání cen jsem se bohužel zúčastnit nemohla, poněvadž jsme byli právě tou dobou v Egyptě, ale přijela jsem pak na následné předvánoční setkání. Byla to nádhera. Možnost se setkat se všemi oceněnými, které jsem obdivovala z filmu i z jeviště..., s herci, kteří než přešli do Prahy, byli dříve v Ostravě, prostě se všemi. Fantastický zážitek! Velice si tohoto ocenění vážím a moc ráda přijedu i na další předvánoční setkání. Na závěr nám ještě paní Hanibalová prozraďte, čím se zabýváte v současnosti. Kromě zpívání ve dvou sborech dělám výzkumy veřejného mínění a trhu, což je hodně náročné na čas. Také dělám Univerzitu 3. věku, vloni jsem skončila Informatiku a letos jsem začala Ekonomiku. Je to tříleté studium, takže se rozhodně nenudím. Děkuji za rozhovor.

text: Alexandra Stušková, DiS. foto poskytla: Jiřina Hanibalová

7

talent

Jeden z lístků nadačního čtyřlístku představuje aktivní podporu mladých výkonných umělců. Ta se skládá z několika projektů, ke kterým se řadí také udílení Ceny Jiřího Adamíry, kterou zřídila NADACE ŽIVOT UMĚLCE pro léta 2005– 2011 ve spolupráci s pražskou DAMU. Je udělována nejlepšímu studentovi a studentce absolventského ročníku za výrazné tvůrčí úspěchy dosahované během celého studia. Nejlepší studentkou byla vyhodnocena Marie Štípková, se kterou jsme se sešly před prázdninami, nejlepším studentem Igor Orozovič, kterého jsem zastihla zase po prázdninách, a to v severomoravské metropoli v Ostravě.

Igor Orozovič Proč právě v Ostravě? Milosrdný osud mě sem zavál. Od letošního roku jsem zde totiž v angažmá v Národním divadle moravskoslezském. Jak se student, který právě dokončil studium na pražské DAMU, najednou ocitne v ostravském divadle? Také jsem se z toho ještě nevzpamatoval, i když s tímto divadlem mám intimnější vztah již druhým rokem. To bylo tak… jednou v noci, poté co jsme odehráli se spolužáky z DAMU v divadle Na prádle mimoškolní představení Kříž u potoka, zavolala mi nějaká slečna a povídala něco o tomto představení, o Ostravě, o nějakém konkurzu..., o Oidipovi a o budoucnosti.

A o Vás... Ano, a o mně. Že by to bylo fajn, a že se mi ozvou. Měl jsem velkou radost, přece jen člověka zahřeje pomyšlení, že si ho vůbec někdo všiml. Nepřikládal jsem však tehdy tomu telefonátu nijak zvlášť velký význam, protože v podobných případech bývám spíš pesimista. Je to lepší než

88

být optimistou a pak se vypořádávat s následným zklamáním. Přece jen jsem byl teprve ve třetím ročníku… „budoucnost a Ostrava“ byly pro mne v nedohlednu. Navíc co se týče vizí budoucnosti, nosím spíš sluneční brýle než dalekohled.

rád“, pokud mě ale nechají dostudovat. Dohodli jsme se a jsem tu. A jsem opravdu velmi vděčný všem z NDM, že mi nejenže dali tuto skvělou příležitost, ale že mi také po celou dobu studia vycházeli maximálně vstříc. A jsem také rád, že dělám tento rozhovor, protože jsem si to teď znovu uvědomil a přestanu reptat na zkouškách. (smích) Oidipus

Pojďme ještě zpátky na pražskou DAMU. Měl jste radost z Ceny Jiřího Adamíry? Učím se tady v Ostravě novým výrazům, a tak bych řekl: Měl jsem radost jak cyp!!! (nebo cíp?). Ale jak se ke mně ta cena dostala, nechápu. (smích)

Jak konkurz probíhal? Monology, zpěv, trocha pohybu, improvizace…Byl opravdu napínavý a dramatický, také jak jinak, když jde o dramatické umění. (smích) Dokonce došlo na vyskakování z rozjetého zpátečního vlaku, když mi Pavel Šimák, šéf činohry, volal, abych se rychle vrátil a znovu se „ukázal“))

Určitě zaslouženě. Nejlepší studentkou byla oceněna Marie Štípková. Kdybyste měl Vy osobně tu možnost, komu byste, kromě ní, tuto cenu udělil? Skoro všem. Všichni od nás udělali ohromný kus práce. Někdo měl štěstí a jiné příležitosti, někdo halt ne. Je to těžko měřitelné, kdybychom hráli „na čas“, bylo by to snazší.... Každý by si tu cenu zasloužil za něco. Pokud bych ale já sám směl hodnotit herecký růst během studia, asi bych poklepal na rameno Ivanu Luptákovi, ze kterého vyrostl skvělý herec. Jeho kvality můžete dnes posoudit v Divadle Na zábradlí. Z dívek bych políbil Anežku Russevovou, která neskutečně makala, je úžasná a divadlo opravdu miluje, nechápu, že si jí ještě nikdo nevšiml. No a rozhodně bych se mračil jako čert (to já umím), kdyby nebyla oceněna právě Mája Štípková, protože opravdu..., kdo jiný než ona?!

Konkurz tedy vyšel. Vyšel. Bylo mi řečeno, že si můžu zahrát Oidipa, pokud u nich přijmu angažmá. Načež jsem odpověděl, že do angažmá půjdu „nekonečně

Moc hezky mluvíte o svých spolužácích. Jak vůbec celkově vzpomínáte na studia? Ještě to není tak dávno, ještě není čas vzpomínat a ani nenastala situace, kdy bych musel

Ale i přes ty „sluneční brýle“ jste se přece jen do Ostravy dostal. (smích) Za pár měsíců mi přišla pozvánka na konkurz na roli Oidipa v Národním divadle moravskoslezském. Tak já šup učit se monology a potom šup na vlak… Mimochodem na konkurzu jsem se setkal i s tou slečnou, která mi telefonovala a ze které se vyklubala Klára Špičková, dramaturgyně NDM a Divadla na Fidlovačce.

s Májou Štípkovou ze zkoušení diskové inscenace Racek

vzpomínat. Ještě jsem DAMU zcela neopustil..., listy mé diplomové práce jsou zatím bílé jako sníh. Ne pražský, ne ostravský, ale grónský. (smích) A stejně..., „své damáky“ jsem neopustil, jsme stále v kontaktu. Budeme spolu hrát několik repríz Racka v Disku, snad Staročeské vánoční hry ve Viole a soudím, že i mimo to se budeme nadále potkávat. Divadelní svět je mrňavý. Například hned čtyři moji spolužáci mají angažmá v Olomouci, takže jsme vlastně sousedi, a to se hodí, protože to jsou náhodou zrovna ti, se kterýma děláme v Praze kabaret. Kabaret? V Praze? Vždyť jste všichni na Moravě, jak jste právě uvedl. Vtipné, viďte? Během studií jsme totiž s Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora našli společnou zálibu v divadle malých forem, a tak jsme založili Cabaret Calembour. Každý donesl co ho napadlo. Vymysleli jsme koncepci, sehnali muzikanty, ještě dvě skvělé herečky, parádní divadélko na Kampě…, a už druhým rokem hrajeme v Divadle Kampa (dříve Čertovka) Čertovskou kvidouli a aktovku Borůvčí. Až nás samotné překvapuje, jak jsou diváci po tomto druhu zábavy lační a jak hltají a chápou slovní humor. Vždycky mě potěší, že takto aspoň na chvíli vítězíme nad „zábavou“, kterou nabízí televize a některé produkce. Kampa... Malá Strana..., překrásné prostředí. Přesně. Právě ta stará Praha hraje velikou roli, protože my všichni milujeme jejího ducha a příběhy, které ukrývá nebo k nim inspiruje. S kabaretem už jsme byli ale i v jiných městech, a také se chystáme jednou na Moravu, ale ta si zaslouží speciální vydání. (smích)

Jestli tomu dobře rozumím, ten kabaret je autorský. Ano. Všechno co děláme, je původní tvorba. Texty píšeme všichni, každý zvlášť nebo dohromady, já se k tomu starám o hudbu. Momentálně se „schyluje“ k dalšímu „dílu“ kabaretu, jehož

99

talent

premiéru plánujeme na prosinec. Ale než bude premiéra, tak jestli můžu, všechny tímto prostřednictvím srdečně zvu i na další představení, a to 17. října, no, to už asi nestihnou, ale pak ještě 22. listopadu. Je to docela legrace! Více se dozvíte na www.cabaret-calembour.cz, ale protože je náš počítačový mág kdesi na plantážích ve Francii, podívejte se radši na program www. divadlokampa.cz. A konec reklamy. (smích)

Nevadí, děkujeme za pozvání. I reklama je potřebná, pokud nabízí dobré „zboží“. Herci a umělci všeobecně, jsou vlastně svým způsobem také takovým produktem reklamy, neboť nabízejí sami sebe. Svoji tvorbu, svoji práci. Co ovlivnilo vás při výběru tohoto povolání? Už od dětství jste chtěl být hercem? Pominu-li obligátního popeláře (v popelnicích se hrabu rád dodnes), dlouhá léta jsem chtěl být veterinářem. Ještě na gymplu jsem v tom měl jasno. Ale! Pořád jsem dělal nějaké kraviny... a všichni mi říkali: „Ty stejně skončíš na DAMU.“ Tak jsem je poslechl. (smích ) Pocházíte z Prahy? Jsem mladý balkánec s kapkou polské krve a tedy nefalšovaný Pražák. Dědeček je Srb, kapka polské krve pochází od babičky a narodil jsem se v Podolí. Máte nějaké herecké vzory? No jeje! Obdivuji každého. A také kritizuji každého. Ale kdo mě fascinuje, je například Jan Vondráček z Divadla v Dlouhé. To je opravdu pan herec. Kdo byl na studiích vašim nejoblíbenějším kantorem? Ještě před DAMU jsem byl dva roky na Konzervatoři Jaroslava Ježka, obor muzikálové herectví, a tam jsem se setkal s paní Hanou Smrčkovou. Ta mi dala hodně a moc! Je to skvělá pedagožka se skvělým přístupem a citem ke studentům. Bože, víc takových! Na DAMU nás pak učily takové osobnosti jako jsou paní Jaroslava Adamová, Miroslava Pleštilová, Michal Pavlata. Můj speciální dík patří Evě Spoustové! Učila nás jevištní mluvu, a i když se někomu, soudě podle mého drmolení, bude zdát, že u mě neuspěla, dala a dává mi obrovské bohatství a vždy dám na její názor a radu.

10 10

Cabaret Carembour, s Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora.

Je těžké najít po škole uplatnění? Je, i když já měl štěstí. Ale jinak porodnost herců je veliká a úmrtnost divadel bohužel také. Nejsou peníze, divadla mají stop stavy..., volná noha pokulhává. Avšak kdo chce dělat divadlo, ten ho dělat bude. To nic na světě nezmění. Uživit se jím, to už je těžší. A uživit rodinu…, z toho mám strach už teď. Upřednostňujete film nebo divadlo? Neznám nikoho, kdo by nechtěl hrát ve filmu. Nemyslím kvůli popularitě, ale kvůli natáčení a tvorbě filmu jako takové. Je to jiný svět, krásný, lákavý, voňavý, jiný styl herectví, jiné prostředky, iluze, realita, kamera, stříbrné plátno… a popularita. )) A co televize? Co vůbec sledují dnešní mladí absolventi? Já si občas na internetu pouštím Jana Krause, nebo si „dám panáka“ s nějakou osobností v Krásných ztrátách, občas si pouštím jako pozadí Čt24, jinak ale televizi vůbec nesleduji, i když dřív tomu tak nebylo. (smích) Myslím ale, že většina mých přátel a vrstevníků z oboru televizi ani vůbec nemá, nebo ji skoro nesleduje. Není na to čas a když je, vybere si člověk opravdu perličku nebo něco pro absolutní relax. Většinou hodně sledujeme DVD nebo filmy a pořady z internetu. Pak už člověk televizní dabing nesnese, natož ten moderní, spíchnutý na koleni. A také se ještě všichni bavíme většinou aktivně a ne pasivně u „telky“. I když tím nechci tvrdit, že někdy není fajn, jen se tak „vyvalit před bednu“. (smích) Jaké jsou vaše plány do budoucna? Zmiňoval jsem ty sluneční brýle… Takže já zatím životem tak nějak proplouvám. Dostávám doufám to, co si zasloužím a s tím, co mi nabízí, nakládám, jak nejlépe dovedu. Teď se teprve rozkoukávám v Ostravě. Co bude dál, netuším a ani nemohu. Stane se, co má se stát. A do Prahy byste se vrátit nechtěl? Prahu miluji !!! text: Alexandra Stušková, DiS. foto poskytl: Igor Orozovič

11

osobnost

Mezi lidmi ho lehce přehlédnete pro jeho nevelkou postavu. V divadle či při koncertu se však přeslechnout nedá. Jeho znělý bas vás jediným tónem přenese do světa, kde láska, intriky, bolest, smrt, víra a opět láska, ukazují ve vší nahotě lidské nitro a lidskou duši..., do světa šminek a kostýmů, jemuž zasvětil svůj život i pěvec - basista, skladatel a varhaník

Richard Novák

Pocházíte z věřící rodiny, denně jste potkával řeholníky. Proto jste se posléze rozhodl studovat teologický institut? Po maturitě v roce 1949 jsem se přihlásil do tzv. Kněžského alumnátu v Brně. Šel jsem tam s myšlenkou, že se stanu knězem. Pro hru na housle jsem neměl dostatek technického vzdělání. Podstatné pro mě v té době však bylo to, že jsem vnímal potřebu kněží na duchovním poli. Proto to byla i má povinnost. Muzikantů bylo dost.

Vaše pěvecké mistrovství vyniká v oratoriích, kde působíte velice pokorně a skromně. Je rozdíl interpretovat operní a oratorní díla? Pěvecky je to totéž, obojí je s orchestrem. Oratoria jsou příznivější v tom, že je neruší jevištní moment, což je někdy, vzhledem k horší slyšitelnosti, nebo proto, že se třeba kolegovi právě nedaří, v opeře problém. Jsou pěvci, kteří vždy zpívají o něčem..., a je jedno, co právě zpívají, i kdyby to měla být předpověď počasí. Mnoho let zpívám Biblické písně, znám je dokonale. Lidé mi často říkají, že je znát, že se při jejich zpívání modlím. Ale tak to není. Kdyby je zpíval nevěřící člověk, ale muzikantsky precizně, rovněž by se mohlo zdát, že se při nich modlí, protože prostě dobře a věrně interpretoval skladatelovo dílo. Je to tak, že musím při zpěvu myslet na pěveckou techniku, hlídat mnoho momentů. Samozřejmě u některých děl více, u některých méně. Je to jako při hlasitém čtení, tam také napřed čteme očima. Jsou však skladby, u kterých chci, aby posluchači poznali, že obsahu věřím, že jej prožívám. Jsem profesionál, nemohu si dovolit to, co je odpuštěno laikovi, nechci být obviněn z pěvecké nepravdivosti!

Vnímal jste to pouze takto realisticky nebo jste v sobě objevil i Boží povolání pro tuto službu? Někdo pozná své duchovní povolání během života, někomu je jasné již od mládí. U mě to tak

Rovněž vaše operní herectví je velmi ceněno. V herectví jsem laik, tak jako mnoho mých kolegů. Co je vlastně herectví? Není to o tom, jak se nadzvedává ruka či obočí, jak se vykračuje. Herectvím chci vyjádřit, co říkám. Roli nezpí-

Pohyb musí přijít z vnitřního přetlaku Část dětství jste prožil v karmelitánském klášteře v Kostelním Vydří, kde jste také poprvé usedl za varhany. Od vašeho otce, tamního učitele, jste zde získával první hudební zkušenosti. Jak vás toto období ovlivnilo? Velmi. Především jsem začal objevovat talent, jenž mi byl dán. Žil jsem v prostředí, které tomu nebránilo, ale paradoxně ani můj hudební růst nepodporovalo, protože otec mě neuměl umělecky usměrnit a cílevědomě vést. Přestože jsem žil v krásném a kultivovaném prostředí, k profesionalitě to bylo daleko. Varhany mě fascinovaly už od deseti let. Nejdříve jsem tatínkovi natahoval měchy, ale velmi brzy jsme si role vyměnili. (smích) V té době jsem se odvážil nové nápěvy opatřit i doprovodem. Sice s chybami, ale postupně jsem se toho, i přes drobné nepřesnosti zmocňoval. A když přišel do vyderské školy učitel, který hrál na violoncello, začali jsme s ním muzicírovat. Tatínek hrál druhé housle, já první, můj bratr Prokop violu. Muselo to být hrozné, protože jsme byli technicky nevyspělí, intonačně nepřesní, náš hudební zážitek byl však intenzívní. Nevzpomenu si, kdy jsem později pocítil něco podobného. Dnes se na hudbu dívám příliš profesionálně a málo spontánně. Tatínkovi vděčím za to, že ve mně rozpoznal talent a přál tomu.

12

nebylo. Kdysi jsem četl, že „nejsi-li povolán, učiň, abys povolán byl“. Píle a vědomí, že na věci musím pracovat, je důležitější, než když zažívám svaté pocity. Podobné je to i v umělecké sféře. Tam se také mohu rozplývat nad krásnou hudbou, v nádherném pocitu, který mi skýtá, ale tím se ještě nenaučím hudbu dělat. Například balet - dokonalá krása a harmonie, až to vypadá, jak je to snadné. Kdo z laiků však tuší, co je za tím práce a dřiny. To platí v každé lidské činnosti, včetně věcí duchovních. Ten, kdo má mystické zážitky, tomu se nežije duchovně lehce a je za tím vším moc duchovní dřiny, trápení a věrnosti. Odměna, a to platí i pro skladatele, přichází teprve, když člověk projeví obrovskou snahu, pak je to výsledek, jak se říká, seslaný z nebe. Samozřejmě, že existují i vyvolení typu Mozarta.

Vaše dětství bylo prostoupeno pouze hudbou, nebo jste třeba v rámci klukovin sem tam rozbil i nějaké to okno? (smích) Jistěže byly i klukoviny. Přilétl jsem ze školy, hodil tašku do kouta, namazal si chleba se sádlem a do vypuštění duše běhal venku. Prožil jsem nepopsatelně svobodné dětství, a to i přesto, že jsme byli ukázňováni a řezáni. Zkrátka jsme s bratrem nemohli odolat té živelné touze po pohybu. Vesnice skýtala úžasné možnosti, byl to dětský ráj.

vám proto, abych na scéně prezentoval svůj um a půvab, nýbrž proto, abych se s postavou, kterou představuji, maximálně sžil a uměleckými prostředky vyjádřil její charakter a pravdivost jejího jednání. Samozřejmě, že existuje herecká škála vyjadřovacích prostředků, ale mě je nikdo neučil. Jako začínající umělec jsem chodil do divadla na provaziště a pozoroval své kolegy, od kterých jsem si bral to, co mě oslovovalo a co mně mohlo být ku prospěchu. Naučil jsem se přijít na jeviště klidný, vyprázdněný, čekající na vnitřní povel vyjádření dané postavy. Proto mě dnes zaráží, jak často režiséři vedou herce a pěvce k neustálému pohybu po jevišti, a tím i v jejich nitru. To je velký omyl! Pohyb musí přijít z vnitřního přetlaku. Cimarosa

13

osobnost

Co máte na zpěvu rád? Hlas je nejdokonalejší hudební nástroj. Je však také nejtěžší na něj hrát. Nikdo nedokáže hlasové možnosti využít dokonale. I ty největší pěvecké ikony mají svá slabá místa. Hlas dokáže podle nálady měnit barvu tónů, může být smutný, radostný, melancholický. To ostatní nástroje tak dokonale nemohou. Lidský hrtan dokáže zvětšit své prostory dle potřeby. Možnost tlumočit záměr skladatele, to mám na zpěvu rád. K tomu musím být však správně disponovaný. A jsme opět u té dlouholeté dřiny. Obligátní otázka. Vaše životní role? Myslím, že Revírníka v Lišce Bystroušce se mně podařilo naplnit vnitřně nejlépe. Je to postava hluboká a zároveň prostá. Právě takové lidi znám z venkova. Jednodušší, ale nesmírně moudří, životem zkušení, inspirováni přírodou, jež mají cit a oči pro krásno. Revírníkovo lidství se mi nesmírně líbí. Díky tomu, že jsem prožil dětství na venkově, jsem snad vnitřně schopný vyjádřit prostý lid, který mám v srdci a mezi kterým jsem žil. Lidsky krásný je pro mě i můj tatínek. Říkával, že kdo nebyl ráno mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní v loukách, když je ještě mlžný opar, vychází slunce a vše voní, ten neví, co je krása. Proto Janáčkovu Revírníkovi možná rozumím…

Kdo podle vás patří mezi absolutní pěvěckou špičku? V historii byli výteční zpěváci. Bojím se toho, že v dnešní generaci takové kvality nenajdeme. Pro nás, tehdy mladé pěvce, byli bezesporu hvězdami Renata Tebaldi a Mario del Monaco. A doposud tomu tak je. Občas mám radost, když slyším zajímavý hlas. Nadšený jsem z Anny Netrebko a Rollanda Villazóna, doufám, že jim to vydrží. Při poslechu Josého Cury si však říkám, kdeže jsou ty časy, kdy zpíval božský Mario… Ema Destinnová a její nahrávky. Těžko z nich lze posoudit kvalitu zpěvu, přesto je tak vyzdvihována. Proč? Z některých nahrávek jsou její kvality znát. Oceňuji u ní především klidný tón, živoucí, přesto neroztřesený. Vibráto měla oživující. Rovný tón byl ctností. Opak je nectností osmdesáti procent dnešních zpěvaček. V první třetině 20. století existovala v pěvectví estetická

14 14

norma, která platila. Když jsem byl mladší, tak jsem Destinnovou moc neprožíval. Pokud nyní občas něco uslyším, přicházím jejímu zpěvu na chuť. Věhlas není jen věcí techniky zpívání, ale především celkového výrazu. Maria Callas byla prý na scéně úžasná, fascinující, ovšem pro toho, kdo ji viděl. Já jsem ji neviděl, a proto říkám, že ne všechny její nahrávky mě oslňují. Eduard Haken versus Richard Novák. Můžu Eduarda Hakena v mnohém obdivovat i kritizovat. Haken byl hlasový fenomén, který měl od Boha hojnost darů. Jeden z nich byl i to, že při zpěvu mohl minimálně otevírat ústa, dle mého názoru velká ctnost. Neustále byl ve výborné fyzické kondici, měl neselhávající zdraví a i při tom obrovském množství práce ho hlas nezrazoval. V tomto byl opravdu fenoménem. Problém vidím v něčem jiném. Když Haken začínal, přestože v jeho oboru byly v Praze pěkné hlasy, tak on byl prostě Haken. Podle něho se vytvořil určitý kánon, podle kterého se věci začaly posuzovat. Jeho Kecal byl typem trošku neohrabaného dlouhána. Když se stal známým můj typ Kecala, tak všichni říkali, jak je to fajn, že je jiný. Nejednou jsem se setkal i s tím, že byl Haken pejorativně imitován jinými umělci (instrumentalisty). Haken nebyl universální, byl určitým typem. Jeho mumlání se někde perfektně hodilo, jindy bylo roli na škodu, zvláště oratorním dílům to neprospívalo. Když to shrnu, tónová kvalita jednoznačně krásná, výslovnost někdy méně dokonalá. Vždy záleželo v čem a co zpíval. Například Hakenovy Biblické písně jsou velmi známé, ale on je zpíval poněkud mrtvolným způsobem. Tóny tam jsou, avšak ten bohatý, vnitřní svět písně, který má hodně forem, tak ten v jeho interpretaci není. To je můj profesionální pohled na fenomén Haken. Bezesporu je však Haken legenda, podobně jako Destinnová. Kultem se stane jistě i Blachut, možná i Podvalová. S touto gardou operních pěvců Národního divadla jsem se ještě na scéně setkal. Bez ohledu na kult osobnosti by se však měly i jejich nahrávky přebrat. Ne vše je poslouchatelné, neboť tehdy byla česká opera v izolaci a neměli jsme srovnání se světem, kde se již dělala jinak. A to právě souvisí i s Hakenem.

Proslul jste jako pěvec. Málokdo však ví, že

jste se věnoval kompozici, skládání hudby, a že vaše skladby nahrával i Český Rozhlas. To bylo tak. Na konci školního roku 1950 se v brněnském alumnátu konaly prověrky, které pro mne nedopadly dobře. Ale stejně byl alumnát zrušen. Představení i biskupové nedoporučili vstupovat do jediného, tzv. „generálního“ semináře. Většina kamarádů byla povolána do tzv. PTP praporů na vojnu. Ještě s jedním kolegou jsme hledali záchranu přihlášením na konzervatoř. Se zpěvem už jsem měl trochu zkušeností, tak jsem to zkusil a byl jsem přijat. Absolvoval jsem dva roky zpěvu u Jiřího Wootha. Koncem druhého roku byla pozvána ministerská komise, která měla posoudit nesprávnost metody, jakou jsme byli vedeni. Můj učitel odešel do ostravského divadla, kolegové byli přiděleni k jiným pedagogům, a mně Prof. Schaefer nabídl, abych přestoupil na nově zřízené oddělení kompozice, které vedl. Tak jsem další tři roky studoval kompozici a zpěvu se od té doby věnuji soukromě. Ke svému štěstí jsem měl ve čtvrtém a pátém ročníku z obligátního klavíru Prof. Sarauera, u něhož jsem poznal elementární základy klavírní hry z toho nejčistšího pramene. Ke svému učiteli zpěvu Woothovi jsem občas do Ostravy jezdil.

S ním jste v Ostravě začínal. Ano, po čtvrtém ročníku konzervatoře mně bylo nabídnuto místo basisty. Nastoupit jsem měl ihned, jenže jsem stále ještě studoval na brněnské konzervatoři. Tehdy jsem nechápal, jak si mám zařídit na dva dny školu tak, aby mě pustili do angažmá. Do smrti budu vděčný

svému profesorovi dirigování Liškovi, který mně ten bezproblémový přestup do Ostravy zařídil. Samozřejmě to tam zpočátku nebylo jednduché, ale už jsem naskočil a byla to ta nejlepší škola. Po vojně jsem se však vrátil do, pro mě velmi nepříznivých, podmínek. Byl jsem přijat s obrovskou nevolí tehdejšího ředitele. I když časem jsem se dostal k maličkým a později i významnějším rolím, stále jsem byl ve značné nelibosti a musel jsem si vše poctivě vydobýt. Byla to učednická léta a doba takové blažené bídy. V divadle jsem moc práce neměl, a tak jsem začal s komponováním hudby, za které jsem posbíral i nějaké ceny. Má-li se však komponování dělat dobře, musíte se mu věnovat naplno. Stojí to dlouhé trápení, ale pak najednou přijde osvícení a je to ono. Bez onoho hudebního trápení to však nejde. Fotis 1962

Zalarnik 1962 Purkrabi 1963 Don Alfonso 1962

15 15 15

osobnost

Opustit jeviště a ztratit se lidem z očí, aby se za čas opět pokusil o návrat, k tomu musí mít umělec odvahu. Vy jste to dokázal a vyplatilo se to nejen vám. Když mi bylo třicet let, dostal jsem angažmá v Brně. I přes odpor ostravského šéfa, který tehdy napsal do Brna, že mým angažmá nic nezískají, neboť prý budu možná někdy úspěšný skladatel, ale nikdy ne zpěvák. (smích) V Brně jsem začal okamžitě ztvárňovat velké role, zpíval jsem všechny Smetany. Najednou jsem byl v jednom kole, do toho doma malé dítě a navíc moje žena měla zdravotní problémy. Až jednou přišla chvíle, kdy mi manželka, mimochodem výborná altistka, řekla, že mé pěvecké výkony nejsou akorátní. V té době, v roce 1965, nastoupili do Brna moji nejlepší kamarádi: Pepa Klán a Honza Hladík. A protože jsem nebyl půl roku dopředu obsazený, požádal jsem v divadle o neplacené volno, Český hudební fond o bezúročnou půjčku a odjel jsem s rodinou naším novým trabantem do Německa ke svému učiteli, kde jsem se znovu učil správně posazovat hlas a správně tvořit tón. Kompletně jsem rozebral a znovu postavil svůj pěvecký projev. Po návratu do Brna jsem měl na podzim hned tři premiéry, po nichž všichni, včetně ředitele, konstatovali, že mi tento studijní pobyt velmi prospěl. Vaší další činností je hlasová výchova mladých pěvců a pěvkyň. Může muž učit zpívat ženu? Samozřejmě, jsou tam sice rozdíly, ale podstata je stejná. Při studiu zpěvu na konzervatoři jsem zažil i výuku děvčat, tehdejší profesor byl pro mě vzorem přístupu k žákovi. O všem se dopodrobna mluvilo. Za to, co nyní řeknu, mě možná někdo nazve hlupákem.(smích) V podstatě každá těžká věc je vlastně jednoduchá. U zpívání jsou důležité pouze dvě věci. Stálé zívání a zřetelné vyslovování. Rozebráním jakéhokoliv problému při zpěvu dojdete k tomu, že jedna nebo druhá, nebo obě zmíněné zásady, jsou prováděny nedokonale, a že obě musí být v rovnováze. Vypadá to nyní jednoduše, ale ta cesta je velmi dlouhá. Z pohledu mistra svého oboru i z pohledu pedagoga, máme u nás v současné době velké hlasy?

16

Několik jich máme. Mezi mladými především Adam Plachetka, který již začal světovou kariéru, dále pak také hlasově ohromný Zdeněk Plech. Z dam musím jmenovat alespoň Pavlu Vykopalovou. Chybí nám však opravdové Toscy, Aidy, Rusalky. Ono není problém vyjít ze školy s červeným diplomem, ale dokázat ve svém oboru něco neobyčejného, to je těžší. Našim pěvcům chybí zkušenost ze světa. Kdybych neodešel na půl roku do Německa ke svému učiteli, možná bych skončil. Důležitá je sebereflexe, nebo mít někoho, kdo tak jako má žena mně, řekne: „Něco s tím dělej, je to špatné!“ Dnešní rychlokvašky jsou nebezpečné. Tenor, který má nahoře dobré „bé“ odchází hned do Prahy, tam jde pět let z role do role, pak se okouká, zešedne a přestane být atraktivní. Když chce někdo, kdo na to má, dělat velkou kariéru, musí mít vedle sebe preceptora, který mu řekne jasné ne, pro jeho příští dobro, pro budoucnost. Zásadní omyl je v tom, že začínající pěvci berou kdejaké hostování. Velcí pěvci začínali v jednom divadle a od malých rolí. Vybudovali si repertoár postupně. V Brně se kariéra nezačínala a v Praze už vůbec ne! Do Prahy šel jen ten, kdo se jinde ostřílel a dokázal, že je zralý na velké role. Byl to pak pan Někdo! Za Přemysla Kočího se tento standard pokazil a v současnosti je situace úplně jiná, neboť ani v Brně již není stálý operní ansámbl. Není čas ke zrání, jen samý spěch. Dnes můžete vstoupit do divadla rovnou ve funkci šéfa. Ale šéfem divadla by se neměl stát nikdo, kdo nezná provoz, nežil v tom konkrétním divadle alespoň deset let, i kdyby tam dělal osvětlovače, cokoliv, ale měl by být v tom podniku. Za život jste vytvořil obrovské množství nahrávek. Vedete si soukromý archiv své vlastní práce? V poslední době se tomu začínám věnovat, třídím a uspořádávám jednotlivé nahrávky. Otázka zní, proč to vůbec dělat. Zachovat se to jistě má, ale stejně si toho možná nikdo ani nevšimne. Snad nějaký šťoural, který o tom bude psát odborné pojednání a bude to pro něho zajímavé. Plánuji napsat i seznam všech koncertů, které jsem kdy odzpíval, neboť během své kariéry jsem si vše zaznamenával, z čehož mají největší radost ti, kteří o mně píší různé diplomové práce. Stejné je to i s hudebními kritikami adresovanými mé osobě.

je to trochu pokušení. Přiznávám, že již přemýšlím, jakým koncertem za rok oslavím své osmdesáté narozeniny. Přesto jsem zapřísahal Pepu Pančíka, že pokud mi to již nepůjde a já to nezpozoruji, aby přišel a řekl mně, ať toho nechám, že je to špatné. Zatím nepřišel…

Zazpíváte si ještě někdy jen tak pro radost, třeba doma? A víte, že ne. Když můžu, tak lenoším. (smích) Kromě toho, že si zpívám v práci, tak ještě denně hraji v Brně při mši svaté u řeholních sester na varhany. Tam také zpívám ordinárium a žalm. Je to pro mě zároveň i taková minimální hlasová údržba. Já se již ani na koncert nepřipravuji nějak vehementně. Mám vypracovanou techniku zpěvu tak, že přesně vím co a jak, aby vše fungovalo a hlas se přitom zbytečně neunavoval. Stačí mi krátkodobé rozezpívání před koncertem, někdy dokonce první tón vezmu až na koncertu. Ale to musím být v dlouhodobějším horizontu rozezpívaný, motor musí být zahřátý. Mistře, ve svém věku žijete velmi aktivně. Co máte ještě před sebou? (smích) Útlumový program! Ale vážně. Český filharmonický sbor Brno slaví 20 let existence. Jsem pozván k účinkování v jejich programech, které dělali před dvaceti lety. Do konce roku pak Prodanou nevěstu a také Aidu. Já si již nic nenárokuji, protože přesluhuji. (smích) Ale

Pan Richard Novák se narodil 2. října 1931 v Rozseči (okr. Jihlava). Je nositelem mnoha ocenění. V roce 1986 mu byl propůjčen titul Zasloužilý umělec. Je také držitelem Ceny města Brna. V roce 2001 získal cenu Thálie za celoživotní mistrovství. V roce 2005 mu byla udělena Cena ministra kultury.

Text: Pavel Sršeň Foto poskytl: Richard Novák

15 17

krásy naší země

Poděbrady – lázeňské město Návštěvou půvabného lázeňského městečka jsme tentokrát spojili příjemné s užitečným. Jednak jsme se zúčastnili Mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio..., a pak také, nevěřili byste, jak kouzelná dokáže být podzimní procházka po kolonádě, zpestřena padajícím listím, jehož barvy dokáže vykouzlit jedině podzim.

Město Poděbrady leží v malebné Polabské nížině na řece Labi, v okrese Nymburk, 50 km východně od hlavního města Prahy. Má necelých 14 000 obyvatel, ale také přibližně stejné množství pacientů a návštěvníků, kteří lázeňské město každoročně navštíví.

Cestovní kanceláře nabízejí lákavé dovolené i poznávací zájezdy téměř po celém světě. Kdo má dostatek financí, může si bez problémů zaletět skoro do všech koutů planety. Zná však člověk zajímavé kouty a zákoutí své vlastní země? Česká (a také Slovenská) republika má tolik přírodních krás, historických památek, měst a vesnic, že určitě stojí za to je navštívit. A nebudete k tomu potřebovat ani drahou letenku… ani vízum.

Poděbrady

Název města je dnes spojován s polohou dřívějšího osídlení „pode brody“, avšak není známo, ke kterému konkrétnímu sídlu se vztahovalo. Někdy na přelomu 12. a 13. století vzniklo nové šlechtické sídlo Poděbrady, o kterém je první písemná zmínka již roku 1223. Roku 1262 získal sídlo český král Přemysl Otakar II., který zde nechal na výhodně strategickém místě nad řekou vybudovat kamenný hrad, jenž byl v pozdějších dobách a po četných úpravách přebudován na zámek. Největšího rozkvětu pak doznalo panství za pánů z Kunštátu. Nejznámějším představitelem tohoto rodu byl Jiří z Poděbrad, který byl v roce 1458 zvolen českým králem. Jeho synové v roce 1472 povýšili Poděbrady na město, to pak obdrželo čestná práva a městský znak. V roce 1495 byl syn Jiřího, Hynek z Poděbrad, o panství podvodně připraven Vladislavem Jagellonským. V letech 1495–1839 bylo poděbradské panství spravováno královskou komorou (s výjimkou období, kdy bylo panství zastaveno).

18

lázeňské město

Oblíbeným loveckým revírem se stalo pro Ferdinanda I. Habsburského, jehož přízeň přinesla městu novou prosperitu. Mimo jiné i přestavbu hradu na renesanční zámek. Podobně jako mnoho dalších měst, i Poděbrady utrpěly značné škody za třicetileté války. Město několikrát obsadila švédská a saská vojska, velkou zátěží byl i pobyt císařských vojsk. V roce 1681 zničil město velký požár, zámek naštěstí nevyhořel. O ten o několik desítek let později projevila zájem sama císařovna Marie Terezie, která ho nechala barokně přestavět a několikrát zde i pobývala. Počátkem 19. století se Poděbrady staly důležitou křižovatkou císařských silnic. V roce 1839 koupil poděbradské panství vídeňský bankéř baron Jiří Sina. Natrvalo se zde usídlila až jeho vnučka Chariclea Ypsilanti s chotěm, bavorským knížetem Filipem Arnoštem Hohenlohe z Schillingfürstu, kteří byli posledními vlastníky panství. Od roku 1885 do roku 1912.

Důležitým mezníkem v historii města byl rok 1905. Při vrtání studny na nádvoří zámku byla objevena uhličitá minerální voda. Místo vrtání s pomocí proutku nalezl německý hrabě Karel Bülow z Bothkampu. Z hloubky 96,7m tehdy vytryskl silný pramen kalné železité vody, označován dnes jako Bülowův pramen. V roce 1907 už byly vyvrtány tři veřejné prameny - Bülowův, Hohenlohe a Charicléa. V roce 1908 pak byly založeny poděbradské lázně, které měly obrovský vliv na další rozvoj města. 5. června 1908 vysvětil královéhradecký biskup Doubrava budovu Knížecích lázní, založených knížetem Hohenlohe. O dva roky později tyto lázně odkoupilo město a dalo navrtat další prameny, takže počátkem 20. let zde bylo již 12 zřídel a v roce 1930 jich bylo 16! Za první republiky se Poděbrady změnily ve významné lázně, které se zásluhou pražského kardiologa profesora dr. Václava Libenského, specializují na léčbu nemocí srdce a oběhového ústrojí. Zásluhu na novém rázu města má architekt a urbanista František Janda, který vypracoval projekt rozšíření lázeňského středu až k železnici a založil i lázeňský park, v němž se nachází známé květinové hodiny, poblíž kterých stojí kontroverzní trpaslík odbíjející čas. Po obvodu lázeňského parku pak stojí celá řada významných budov, například vila Kouřimka, Obereignerova vila, hotel Tlapák, lázeňský dům Libenský či budova Knížecích lázní. V samotném centru parku se nachází Libenského kolonáda, postavená v roce 1936 podle projektu architekta Vojtěcha Kerharta.

Poděbradský zámek Lázeňské hodiny

Trpaslík odbíjející čas

19

krásy naší země

A abychom měli dobrý krevní oběh a ještě lepší srdíčko, vydejme se z lázeňského parku na další procházku. Například na přilehlé náměstí Jiřího, jehož dominantu tvoří poděbradský zámek a jezdecká socha krále Jiřího z Poděbrad, patřící k vrcholům české monumentální plastiky 19. století. V areálu zámku se nachází Divadlo Na Kovárně a také Zámecký biograf, do kterého se vstupuje z prvního nádvoří. Nedaleko zámku upoutá náš pohled kostel Povýšení svatého Kříže a nebo také hydroelektrárna se zdymadlem, navržená poděbradským rodákem Antonínem Engelem. Jezdecká socha krále Jiřího z Poděbrad

budova radnice

KULTURA PŘÍMO NA ZÁMKU

V krásném prostředí areálu poděbradského zámku, při vstupu z prvního nádvoří naleznete:

Pokud půjdeme od náměstí směrem na Hradec Králové a projdeme vpravo nejstarší uličkou ve městě - Na Dláždění, vyjdeme na náměstí Anežky České s kostelem Povýšení sv. Kříže. Původně gotický kostel ze 14. století prošel dvěmi přestavbami v 16. a 19. století. U kostela stojí budova bývalé školy, která slouží muzeu. Byla postavena v roce 1846 v místě dřevené školy, založené manželkou krále Jiřího. Výstavním účelům slouží i památkově chráněný objekt bývalého špitálu zvaný Kunhuta, s barokním vysokým štítem v průčelí.

Divadlo Na Kovárně Za krále Jiřího z Poděbrad bývalá kovárna a konírna. Dnes centrum společenského a kuturního dění. Zámecký biograf Součástí biografu je také Filmový klub, nabízející kromě nevšedních filmových zážitků i řadu zajímavých akcí a projektů Kavárna Na Zámku Stylově laděná nekuřácká kavárnička, nabízející příjemné posezení a také zajišťující prodej vstupenek do Zámeckého biografu, Divadla Na Kovárně a do sítě TICKETPORTAL. Předprodej vstupenek: v Kavárně Na Zámku, denně od 12.00 - 21.00 hod. v Turistickém informačním centru na Jiřího náměstí, Po - Pá od 9.30 - 17.00, v So od 9.30 – 13.00 hod. Kontakt: Tel.: 325 612 505, Jiřího náměstí 1/8, 29001 Poděbrady, www.ipodebrady.cz Těšíme se na Vaši návštěvu

Kam na dobré oplatky? Do prodejny od Zlatky!

V druhé části náměstí stojí Mariánský sloup, postavený k uctění památky mrtvých z dob morové epidemie. Na náměstí najdeme také budovu Městského úřadu Poděbrady, renesanční stará radnice je dnes sídlem městské knihovny, zatímco současná byla v roce 1906 vystavěna v novorenesančním slohu. Na náměstí sídlí i Generální ředitelství Lázní Poděbrady, a.s. Z těchto míst přejdeme most přes řeku Labe, který pokračuje jako kamenný inundační most z roku 1831. Podél tohoto mostu dojdeme až k Havířskému kostelíku Nanebevzetí Panny Marie, při cestě pak míjíme dřevěnou zvonici. Havířský kostelík stojí na místě, kde bylo v roce 1496 popraveno deset nevinných vůdců vzbouřených kutnohorských havířů. Za kostelíkem začíná Obora založená v roce 1538 císařem Ferdinandem I. pro chov dančí zvěře. Návštěvníci se mohou také projít lesem s parkovou úpravou a prohlédnout si i jezdecký areál.

20 20

OPLATKY OD ZLATKY lázenské oplatky v parku na kolonáde

ulice Na Dláždění kostel Povýšení sv. Kříže

- teplé, denne cerstvé - jediné svého druhu - s oznacením kvality znacky Czech Made kontakt: 290 01 Podebrady námestí T.G.M. 513/35 tel. 602 850 100 otevreno ˇ denne ˇ

21 21

krásy naší země

Poděbrady jsou dnes známé především jako město lázeňské. Ve středověku však město prosperovalo také především díky obilnářství a rybníkářství. Málokdo ví, že v té době Poděbrady patřily spolu s Třeboňskem a Pardubickem mezi největší rybníkářské oblasti v Čechách. V minulosti zde fungoval také pivovar, mlýn, cukrovar či pila. V současnosti zde dominuje především sklářství, lázeňství a turismus. Poblíž města se nachází také plnírna minerální vody Poděbradka. Současným jediným velkým průmyslovým podnikem v Poděbradech jsou Sklárny Bohemia (dnes součást společnosti Bohemia Crystalex Trading). Podnik je nositelem bohaté tradice českého broušeného křišťálu, která se zrodila na počátku 18. století a v průběhu doby ovlivnila veškeré světové sklářství. Poděbrady jsou také rodištěm a místem pobytu mnoha známých osobností. Za všechny jmenujme samozřejmě českého krále Jiřího z Poděbrad, který se zde narodil, stejně jako obrozenecký básník a spisovatel František Turinský. Od svých deseti let zde bydlela např. i zpěvačka Marta Kubišová, po smrti svých rodičů zde u svých příbuzných bydlel i slavný český režisér Miloš Forman. Poděbrady jsou také městem bohatým na kulturu. Už řadu let zde probíhá festival uměleckého přednesu poezie a prózy Poděbradské dny poezie. Vyhlášený je i zářijový divadelní festival mladého amatérského divalda FEMAD či letní přehlídka

amatérského divadla pod názvem Letní divadelní slavnosti. Dobře fungující je také místní filmový klub, nacházející se v prostorech kina v zámeckém areálu. Poděbrady jsou známé i díky hudebnímu festivalu Barvy léta nebo každoročními středověkými Slavnostmi krále Jiřího. A samozřejmě nesmíme zapomenout ani na již zmíněný festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio, díky kterému jsme se do Poděbrad vypravili. Festival už sice skončil, to by ale nemělo nic změnit na vašem rozhodnutí toto město navštívit. Ať už se sem tedy vypravíte na podzim, v období krásného, barevného, padajícího listí, či v nadcházející zimě, kdy se město přikryje bílou peřinou..., nebo možná upřednostníte až jarní, probouzející se přírodu či následující letní červánky, vězte, že zklamáni nebudete. Poděbrady jsou krásné v každém ročním období.

HOTEL BELLEVUE TLAPÁK **** Poloha hotelu Hotelový komplex Bellevue Tlapák **** se nachází v centru Poděbrad, při kolonádě uprostřed lázeňského parku poblíž proslulých květinových hodin.

Popis hotelu

Kapacita hotelu 50 dvoulůžkových pokojů, 2 jednolůžkové pokoje, 7 apartmá (obývací pokoj + ložnice). Restaurace, vinárna, venkovní terasa, balneorehabilitační centrum, wellness centrum v Penzionu Alfa, solná jeskyně.

Pokoje

Hotel nabízí pokoje STANDARD - původní vybavení a DELUX - po kompletní rekonstrukci. Na pokojích STANDARD koupelna se sprchou nebo vanou, WC, TV SAT, rádio, telefon. Pokoje DELUX navíc TV LCD, klimatizace. Za poplatek ubytujeme i vašeho domácího mazlíčka.

Stravování

Stravování v hotelové restauraci s nabídkou české i mezinárodní kuchyně. Snídaně formou bufetu, obědy a večeře výběr z menu. Hotelová vinárna s řadou kvalitních vín, venkovní terasa.

Léčení – balneoprovoz

Moderní balneorehabilitační centrum, odborné lékařské a rehabilitační vyšetření. Do balneocentra přívod minerální vody Poděbradky vhodné k uhličitým koupelím a pitné kúře. Vířivé koupele, podvodní masáže, medová masáž, masáž lávovými kameny, muzikoterapie, floating se slanou vodou z Mrtvého moře, bazén s protiproudem.

Wellness centrum

Nově otevřené wellness centrum se nachází v sousedním Penzionu Alfa***. Nabízí multifunkční vanový box SPA OCEANA 2G s 10 libovolně volitelnými wellness programy. Každá procedura trvá 20-30 minut při teplotách vody 38 – 48 °C.

Další hotelové služby

Recepce, kosmetika, pedikúra, manikúra, kadeřnictví, solárium, fitness centrum, sauna a půjčovna kol. Solná jeskyně se nachází v sousední budově.

Parkování

Na nehlídaném hotelovém parkovišti nebo v uzamykatelném hotelovém dvoře za poplatek. Lázeňský poplatek je u všech pobytů v hotelu Bellevue - Tlapák **** již zahrnut v ceně. Akční pobyty - HOTEL BELLEVUE – TLAPÁK**** Vánoční pobyt (4 noci) Týdenní vánoční pobyt (7 nocí) Silvestrovský pobyt (4 nocí) Silvestrovský pobyt (7 nocí) Adventní víkend (2 noci) www.akcni-pobyty.cz/lazne/hotel/71/#nabidka Text: Alexandra Stušková, DiS. Zdroj: wikipedia, foto: A. Stušková

22

KONTAKT: Hotel Bellevue – Tlapák, nám. T.G.M. 654, 290 01 Poděbrady Tel. / Fax : 325 623 109 / 325 623 200

23 23

Co možná nevíte

V souvislosti s návštěvou města Poděbrady několikrát zmiňujeme i Mezinárodní festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio 2010. Kromě lázeňských hostů jste totiž mohli na počátku října potkávat v ulicích města i řadu „rozhlasáků“. A to možná nevíte...

MALÉ OHLÉDNUTÍ První festival původní české rozhlasové hry Prix Bohemia se konal v roce 1976 v Mladé Boleslavi. Nesl téma Problematika současného hrdiny. Zabýval se výhradně dramatickou tvorbou. Ten rok byl pro rozhlasovou hru de facto jubilejním, poněvadž první dramatické dílo bylo na vlnách rozhlasu odvysíláno přesně před padesáti lety (Přástky M. Kareše). Druhým podnětem byla existence podobné soutěže na Slovensku, nesoucí název Festival pôvodnej slovenskej rozhlasovej hry v Piešťanoch. V prvopočátcích se konal festival vždy jednou za dva roky, v mezidobí festivalu na Slovensku. Druhý ročník festivalu se konal v roce 1978, opět v Mladé Boleslavi. Pravidla soutěže se řídila novým statutem, ve kterém byly mimo jiné již uvedeny také dvě základní kategorie festivalu: rozhlasová hra pro dospělé a rozhlasová hra pro děti a mládež. V květnu roku 1980 přesídlil festival do Plzně. Podle informací z dobového tisku překonal svou úrovní oba předchozí ročníky. Poslední předrevoluční festival se ve své původní podobě konal v září 1989 a uzavřel tak jednu kapitolu historie tohoto festivalu. Obnoven byl v roce 1992, a to již pod novým názvem Prix Bohemia Radio. Změnilo se i místo konání, za které bylo zvoleno lázeňské město Poděbrady. Dnes je festival otevřen všem rozhlasovým žánrům, přičemž vyhlašované kategorie se každý rok mění. Od roku 1999 je pak koncipován jako soutěž mezinárodní.

SOUČASNOST Letošní 27. ročník festivalu Prix Bohemia Radio 2010 probíhal ve dnech 5. až 7. října. Nesl název Fantazie má zvuk... a zvuk dává prostor fantazii. Celkový počet soutěžních snímků byl rekordní. Členové porot posuzovali přes 170 pořadů. Kromě České republiky soutěžily i pořady ze Slovenska, Rakouska, Kanady, USA, Německa, Srbska, Irska, Chorvatska, Portugalska, Švédska a Austrálie. Soutěžilo se ve čtyřech kategoriích. I. Mezinárodní kategorie Radioart zvuková kompozice v rádiu II. Kategorie - Rozhlasová hra III. Kategorie - Dokument IV. Kategorie - Reportáž S vyhlášenými výsledky se můžete seznámit na internetových stránkách Českého rozhlasu www.rozhlas.cz/prixbohemia2010

Slavnostním úvodním i závěrečným večerem provázel na jevišti Divadla Na Kovárně vtipně a s elegancí moderátor Pavel Kudrna. Na zahajovacím programu se mimo jiné představila i fantastická slovenská šansoniérka Szidi Tobias. Vynikající byla i stepařská skupina Wings, která se představila v závěrečném programu. Szidi Tobias

Kromě ocenění v těchto kategoriích byla již potřetí udělena také Cena Karla Kyncla, pojmenovaná podle nejznámějšího československého rozhlasového zpravodaje a komentátora padesátých a šedesátých let 20. století. Z generace „mladších“ ji získal za zahraničně-politické zpravodajství a publicistiku rozhlasový zpravodaj Petr Vavrouška. Z generace „starších“ známá rozhlasová reportérka Věra Šťovíčková-Heroldová.

Wings

oceněný Petr Vavrouška

Celý festival provázela veselá nálada a bezprostřední chování všech zúčastněných, včetně samotného prozatímního ředitele Českého rozhlasu Mgr. Petera Duhana, který se při slavnostním přestřižení pásky ztratil v „uměleckém oparu“, a tak nechybělo mnoho a záleželo by jen na fantazii samotného publika, si pana generálního pouze představit.

Moderátor Pavel Kudrna s ředitelem festivalu Miroslavem Dittrichem

Ano, fantazie provázela celý festival. „Festival má tentokrát zvýraznit fantazii jakožto fenomén, který rozhlasové vysílání jednoznačně podporuje a rozvíjí“, uvedl mimo jiné šéfproducent Českého rozhlasu a ředitel festivalu Miroslav Dittrich. Co je to vlastně fantazie? Vědomí, které před sebe staví témata. Fantazii má v sobě každý z nás, ale ne každý ji umí použít. Návštěvníci festivalu Prix Bohemia Radio ji používat umí. A měli možnost si to vyzkoušet například hned v první den festivalu, při poslechu rozhlasových her v prostorách Lázeňského salonku v hotelu Bellevue. Nádherný zážitek! A spousta dalších nádherných zážitků poskytovaly i různé doprovodné akce a programy festivalu. Na lázeňské kolonádě jste si mohli poslechnout koncert Big Bandu Českého rozhlasu, druhý den festivalu pak patřil zejména dětem, kterým zahrálo Malé divadélko Praha, vystoupil také proslulý Dismanův rozhlasový dětský soubor. Na kolonádě se představili i vítězové rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga. Večer pak mohli festivaloví návštěvníci shlédnout představení Divadla Bez Zábradlí - 2x Woody Allen. Fantastický byl také čtvrteční komponovaný pořad složený z vyprávění bývalého zpravodaje Českého rozhlasu v USA Miroslava Konvaliny, doplněný o hudební vystoupení známých osobností.

Festivalové dny skončily, ať se následující ročník vydaří stejně fantasticky jako ten letošní.

Prozatimní ředitel Českého rozhlasu Mgr. Peter Duhan se starostou města Poděbrady Ing. Jozefem Ďurčanským

Text: Alexandra Stušková, DiS. Foto: A. Stušková, použity zdroje z www.rozhlas.cz

24 24 oceněná Věra Šťovíčková-Heroldová

25 25

zdraví

Když se řekne Poděbrady, každému okamžitě vyvstane na mysli přívlastek lázně. A co by to bylo za reportáž, kdyby nevyvstal i nám? Vždyť se jedná o zařízení s více než stoletou tradicí, na které můžou být poděbradští právem pyšní. A pyšnit se můžete i vy, když uděláte něco pro své zdraví – právě v některém z hotelů akciové společnosti Lázně Poděbrady.

Lázeňské pobyty Víkendové pobyty Týdenní pobyty Speciální pobyty Pobyty na míru Léčebné pobyty

Historie a současnost lázeňství Již v 17. století vznikly v Poděbradech sice malé, ale po kraji známe lázně, nazývané „železité lázničky“. Pověsti o silném železitém prameni vody se rychle šířily krajem a přilákaly nemocné trpící různými chorobami. Nejvýznamnějším rokem pro rozvoj města byl bezpochyby rok 1905, kdy bylo na vnitřním nádvoří zámku označeno pruským proutkařem Karlem Bülowem místo, na kterém po složitém a nákladném hloubení vytryskl 1. srpna z hloubky 96,7 m silný pramen minerální vody. Po doporučení panského a městského lékaře dr. Boučka, který jako první pochopil význam vody bohaté na oxid uhličitý pro léčení některých chorob, nechal kníže Hohenlohe 5. června 1908 slavnostně vysvětit Knížecí lázně. Později lázně přešly do správy města a v roce 1919 byla za účasti České banky v Praze založena „Akciová společnost Uhličité lázně a zřídla v Poděbradech“. V roce 1926 koupila lázeňská společnost hotel U krále Jiřího a proměnila ho v „První vyšetřovací a léčebný ústav“, specializovaný na nemoci srdce. V té době zde již působil prof. MUDr. Václav Libenský, zakladatel a první prezident České kardiologické společnosti, jehož zásluhou získal ústav velké renomé po celé Evropě. Rozvoj lázní zbrzdila až II. světová válka. Po ní pak došlo v roce 1948 k zestátnění lázní a jejich hlavním provozovatelem se stala státní zdravotní správa.

Léčení a procedury Koupele Masáže Zábaly Infrasauna Vibrosauna Solná jeskyně Solárium Inhalace Konzultace s lékařem Zdravotnické úkony

Procedury si můžete objednat i samostatně v době Po – Pá od 7.00 – 15.00 hod. na tel. +420 325 606 558, e-mail: [email protected]. Podrobnější informace naleznete na www.lazne-podebrady.cz/leceni-a-procedury/

Relaxace – regenerace – obnovení duševní pohody. Pokud máte zájem si objednat léčebnou proceduru na rok 2011, prosím nahlédněte již nyní na aktuální ceník léčebných procedur na rok 2011.

TRADIČNÍ ČESKÉ VÁNOCE v Lázních Poděbrady 2010 Přijeďte strávit Vánoce do lázeňského města Poděbrady. Klid, vánoční atmosféra, příjemné prostředí, lidé... i bohatý stůl. Klasický vánoční pobyt od 22. 12 do 27. 12. 2010 (5 nocí) Prodloužený vánoční pobyt Nová éra lázeňství nastala změnou režimu v roce 1989. Dne 1. května 1992 byla ustavena akciová společnost po názvem „Lázně Poděbrady“, která po 44 letech navázala na tradici úspěšné akciové společnosti z první republiky. V současné době mají Lázně Poděbrady, a.s. přes 800 lůžek určených pro léčbu a rekreaci klientů. Kromě tuzemských pacientů sem přijíždí také řada zájemců ze zahraničí. Díky příjemnému prostředí byly a jsou Poděbrady městem vyhledávaným každoročně desetitisíci návštěvníky, mezi nimi i mnoha významnými osobnostmi. Za všechny, kteří v minulosti trávili čas v Poděbradech, ať už jako obyvatelé, pacienti, rekreanti či studenti, bychom mohli jmenovat: dr. T. G. Masaryka, dr. E. Beneše, dr. Kramáře, V. Havla, F. Křižíka, F. Halase, S. K. Neumana, F. Kafku, M. Formana, E. Destinovou, R. Naskovou, V. Buriana a řadu dalších.

26

PŘI OBJEDNÁNÍ POBYTU SLEVA 5%

SILVESTR v Lázních Poděbrady 2010 Do nového roku v pohodě a s úsměvem. Nabídka relaxačního kulturního programu i další spousty nezapomenutelných zážitků. Od 27. 12. do 2. 1.2011 (7 dní / 6 nocí)

Kontakt: Lázně Poděbrady, a.s. Jiřího nám. 39/I, 290 33 Poděbrady Objednávky: Tel.: 325 606 500, [email protected] www.lazne-podebrady.cz

27 27

h h ii ss tt o o rr ii ee

Prstýnek

V žánru historické komedie realizoval Martin Frič Počestné paní pardubické (1944). Jednalo se o film plný protektorátních jinotajů s Jiřinou Štěpničkovou v hlavní roli. Podle námětu Ivana Olbrachta (působícího pod svým občanským jménem Kamil Zeman), pak natočil svoji další historickou komedii Prstýnek (1945).

Období 2. republiky a po ní následující Protektorát Čechy a Morava s sebou přinesly výrazný pokles produkce nových českých filmů. Omezení výroby naštěstí neznamenalo její úplný zánik. Podobně jako v jiných dobách politického útlaku a společenské nejistoty, patřily mezi divácky nejúspěšnějšími žánry komedie a veselohra. Další významnou skupinu tvořily adaptace české literární klasiky, mající za úkol posílit příslušnost k českému národu, jeho bohaté historii a tradicím. Když Burian prášil

Historie kinematografie část osmá

V období okupace vystupuje do popředí české kinematografie tvorba režiséra Martina Friče. Jeho komedie ze studentského prostředí natočené podle fejetonů humoristy Jaroslava Žáka Škola základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939) patří dodnes k jeho vůbec nejúspěšnějším snímkům. Ačkoli spolu s příchodem okupantů odešli do emigrace někteří Fričovi spolupracovníci (Voskovec, Werich či Haas), podařilo se mu objevit nové: Ladislava Peška, Jana Pivce, Natašu Gollovou a především Oldřicha Nového. Oblíbený komediální milovník se v českém filmu pohyboval již delší dobu, avšak teprve snímky 40. let mu přinesly dostatečný rozvoj jeho hereckého talentu. Spolu s herečkami Adinou Mandlovou a Natašou Gollovou zazářil v divácky nejúspěšnější Fričově společenské komedii Kristián (1939). Ještě ve stejném roce účinkoval v neméně úspěšné Fričově veselohře Eva tropí hlouposti, natočené podle stejnojmenného románu Fan Vavřincové. Z výjimečné popularity Nového těží i další dodnes velmi oblíbené snímky: Hotel Modrá hvězda (1941), Roztomilý člověk (1941) nebo Valentin Dobrotivý (1942). Vedle klasických komedií natočil Frič také několik drobných úsměvných snímků jako je například Tetička (1941) s Růženou Naskovou, jako vychytralou, domněle zemřelou tetičkou.

28 28

Za zmínku stojí i Fričova tvorba v oblasti vážnějšího žánru. Jmenujme například ve své době méně obvyklé sociální drama Druhá směna (1940) podle námětu Jana Drdy, nebo vlastenecky laděné adaptace Hálkovy Muzikantské Lidušky (1940) a Barbory Hlavsové (1943). Neměli bychom zapomenout ani na film Experiment (1943) podle romaneta Karla Matěje Čapka Choda. Málokdo také ví, že Martin Frič natočil za války pod pseudonymem Martin Fritsch dva německé filmy: Druhý výstřel s Hanou Vítovou a hudební komedii Z lásky k tobě. Frič patřil k nejprofesionálnějším českým filmovým režisérům, kteří svou tvorbou ovlivnili řadu svých vrstevníků, ale také následující generace filmařů včetně představitelů filmové Nové vlny.

Vedle Martina Friče vystoupilo do popředí také jméno Otakar Vávra, jehož filmy byly známé zejména tím, že se opíraly o kvalitní literární předlohu. Tak tomu bylo například v případě Humoresky (1939) podle románu K. M. Čapka Choda nebo v psychologickém dramatu Kouzelný dům (1939), podle románové předlohy K. J. Beneše, v němž se ve své nejnáročnější roli představila Adina Mandlová. Ze spolupráce s nejpopulárnějšími českými herečkami vzniklo několik dalších oblíbených titulů. S Lídou Baarovou Dívka v modrém (1940) a Maskovaná milenka (1940), s Adinou Mandlovou Pacientka dr. Hegla (1940) a s Natašou Gollovou Okouzlená (1942). Posledně jmenovanou pak obsadil i do hlavní role zajímavého přepisu Mrštíkovy Pohádky máje, v níž se soustředil především na milostnou rovinu příběhu - vztah revírníkovy mladičké dcery Helenky. Zatímco ve Vávrových tematicky vážnějších filmech převládaly ženské hrdinky, mužským hereckým hvězdám vyhranil svou tvorbu komediální. Oldřicha Nového obsadil do Dívky v modrém, Sašu Rašilova zase do ztřeštěné komedie Přijdu hned (1942). Zkušenosti s velkofilmem využil ve filmu Rozina sebranec (1945) podle románu Zikmunda Wintera. Kristián

Humoreska

Kouzelný dům

29

historie

Ohnivé léto

Muži nestárnou

Rozina sebranec

V oblasti filmového poetismu bychom měli upozornit na tvorbu režiséra Františka Čápa, jehož výjimečným filmovým počinem byla už jeho prvotina Ohnivé léto (1939), která vznikla z velmi zdařilé spolupráce se scénáristou Václavem Krškou. Do povědomí široké veřejnosti vstoupil Čáp především přepisem románu Boženy Němcové Babička (1940), který bývá v kontextu naší válečné produkce považován za nejvýznamnější projev protinacistického vzdoru. Úspěšná adaptace Babičky Čápovi umožnila natočit finančně náročnější kosmopolitně zaměřený snímek Noční motýl (1941). Naopak ze skupiny národně orientovaných filmů bychom mohli ještě jmenovat Jana Cimburu (1941), který je vnímán jako Čápův nejvýraznější ideologií ovlivněný snímek.

Jako zajímavost na závěr můžeme uvést ještě jméno Giny Hašlera, syna písničkáře Karla Hašlera, který za svou krátkou režisérskou kariéru natočil hned několik povedených snímků: Svátek věřitelů (1939), Prosím pane profesore nebo Za tichých nocí (oba tituly 1940). Svátek věřitelů

V natáčení nenáročných komedií pokračoval i v době okupace režisér Vladimír Slavínský. Právě v období války vznikla jeho umělecky nejzdařilejší díla. Vzpomeňme Přítelkyni pana ministra (1940), kterou Slavínský napsal přímo pro Adinu Mandlovou, aby ji ochránil dohadů ohledně její údajné spolupráce s nacisty. Další významné místo v jeho tvorbě zaujímá filmový životopis skladatele Františka Kmocha To byl český muzikant (1940) a adaptace romaneta Jakuba Arbese Advokát chudých (1941). Asi divácky nejoblíbenějším Slavínského filmem je adaptace veselohry Jana Patrného Muži nestárnou (1942). Slavínský ji objevil v divadle Oldřicha Nového, kde byla s úspěchem uváděna a do hlavní role obsadil do té doby ještě nepříliš známého Jana Pivce.

30

Příště: Počátky českého animovaného filmu. Text: Mgr. Justina Kašparová Zdroj: L. Ptáček, Panorama českého filmu. Olomouc, Rubico, 2000 J. Brož , M. Frída, Historie čs. filmu v obrazech 1930 – 1945. Praha, Orbis, 1966

vzpomínka

slavná Bubulína v představení Řek Zorba, MDP 1972

Lidský život je jednou velkou záhadou. Od samotného narození až po smrt. Záhadně se nám propojila také data říjnových osobností. Zatímco s pěvcem Richardem Novákem si povídáme v souvislosti s datem 2. října jako s oslavencem, ten samý den je spojen i s úmrtím herečky, která, i když poslední léta svého života strávila v německém Baden-Badenu, českému publiku zapomenuta nikdy nezůstala. Půvabná česká herečka se narodila 24. dubna 1923 v Ústí nad Orlicí. Otec, stavební inženýr Petr Pícha, pocházel ze zkušené stavařské rodiny. Jeho tatínek např. „postavil“ první železnici ze Železné Rudy do Vídně. Také maminčina strana není bez zajímavosti. Zde sahá rodokmen až po slavného českého hudebního skladatele, významného představitele raného klasicismu a přední osobnost české církevní hudby, Františka Xavera Brixiho, který mimo jiné působil i na postu varhaníka v kostele sv. Havla na Starém městě pražském nebo v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. V celé Píchově rodině se odjakživa hodně muzicírovalo. Všichni otcovi sourozenci hráli na nějaké hudební nástroje. Maminka byla navíc velmi nadaná výtvarně, a to i přesto, že nebyla dcerou malíře, nýbrž „lékaře lidumila“ z Ústí nad Orlicí, z města, ve kterém malá Liduška prožila krásné dětství. Povolání otce však s sebou neslo časté stěhování, změny škol, změny prostředí. Rodina se nakonec usadila v Praze, kde mladá Lída zdárně ukončila studium na gymnáziu Elišky Krásnohorské a poté se přihlásila na pražskou konzervatoř. K jejím profesorům se řadila taková umělecká jména, jako: Ladislav Pešek, Anna Iblová, Miloš Nedbal či Jiří Plachý. I spolužáci se později přiřadili do kategorie slavných jmen: Jaroslava Adamová, Ljuba Skořepová, Marie Rosůlková, Otto Budín, Gustav Heverle ad.

Paní Ludmila Píchová

dětství

Herecké počátky mladičké Ludmily Píchové však začaly už dříve než na konzervatoři. První „nedobrovolnou obětí“ různých kreací a scének se stal ještě na domácí půdě její mladší bratr Petr. Poté se z „kuchyně“ přešlo do ústecké stodoly u Holásků, kde se hrálo pro patnáct šafářových dětí a jejich kamarády. „Princezna Ludmila“ na sebe navlékla maminčiny záclony, ty se však samozřejmě v zápalu hry potrhaly, a tak prvním honorářem za toto vystoupení byla pořádná „výplata“.

32 32

s bratrem Petrem doma při divadelní tvorbě

A jaká byla první výplata profesionální? Nejlépe to ve svých pamětech vyjádřila sama Ludmila Píchová. „První profesionální role byla na nekonečně velkém jevišti Komorního divadla. Byla to role Měsíčníka v režii Míly Melanové. Prince hrál tenkrát pozdější ředitel divadla J. Wolkera, Karel Richter. Můj kostým: stříbrný hábit, stříbrná paruka. Honorář: 5 korun. Vítaný příspěvek pro studentku gymnázia. První role pro dospělé. „Ta mi připadla v náchodském ochotnickém spolku. Byla to Alena v Noci na Karlštejně, v režii paní Nesládkové, která mi udělila také první režijní připomínku: „Děvenko, tohle je kalhotková role, musí si klekat na koleno čelem k publiku, jinak z vás nikdo neuvidí než vaše pozadí“! Honorář: Naprosté opojení divadlem, které mělo později za následek řadu představení v Malostranské besedě, pod vedením Franty Smažíka, a úspěšnou zkoušku na konzervatoř. Před komisí jsem hrála Zeyerovu Mahulenu. Kostým: Babiččin přešitý župan. Honorář: Profesor Salzer se ke mně poprvé choval jako k dámě a políbil mi ruku. Div jsem se nezbláznila.“ První role v angažmá. „Ve druhém ročníku konzervatoře jsem odpověděla na inzerát Šolcovy divadelní kočovné společnosti. Hledali mladé talenty. Dojela jsem do Bavorova a pak jsem za měsíc měla 25 premiér! Zkoušelo se tak den, dva… Výplata: Dalších padesát let u divadla.“ Škoda, že nám své umělecké zážitky nemůže sdělit Ludmila Píchová sama. Bylo jich opravdu požehnaně. Ať už uměleckých či osobních. Ještě na konzervatoři hostovala také v Národním divadle, ve Strakonickém dudákovi dostala roli Terezky. Z angažmá ale nakonec sešlo, neboť přišla válka a školy se zavřely. Jako řada ostatních i Ludmila Píchová byla totálně nasazena do německé firmy Borka. Tam ji to samosebou nebavilo a se svojí spolužačkou Evou Blahníkovou začaly po bytech zkoušet různé scénky. Všiml si jich Jiří Jahn, ředitel Beskydského divadla, a angažoval je. V roce 1945 pak společně s Jahnem a se skupinou „mladých“, kterou tvořili např. Josef Kemr, Ota Brousek, Jiří Lír, Pepík Hlinomaz, Miroslav Nejezchleb či její pozdější muž František Miška, přešli do Kladenského divadla. V té době tam šéfoval Jiří Žáček. V roce 1947 pak přešla řada z nich do divadla 5. května. Ke skupině se přidali i Rudolf Deyl, Otomar Korbelář, Felix le Breux, Bohuslav Bezouška ad.

Někdy v této době se Ludmila Píchová seznamuje s Vladimírem Dvořákem, který pro ni vymyslel rozhlasovou „ Lidušku“. Pořad o ztřeštěném, upovídaném a vtipném děvčátku byl časem natolik populární, že relace běžela každý druhý den a se scénkami se jezdilo i na estrády a zájezdy. V roce 1948 se Píchová poprvé objevila v kabaretním pořadu Jenom ne mrzutě, který se na žádost posluchačů mnohokrát reprízoval. Pak ale přišlo pro některé žánry striktní estetické omezení. Dvořák nahrávku prvního vystoupení však uchoval a když přišlo v roce 1956 uvolnění, odvážil se ji posluchačům znovu připomenout. Dnes můžeme s určitostí tvrdit, že Ludmila Píchová byla vlastně první oficiální uměleckou partnerkou Vladimíra Dvořáka v jeho autorských komediálních výstupech. O mnoho let později toto místo převzala Jiřina Bohdalová v televizním pořadu Televarieté. Manželem Ludmily Píchové je herec a divadelní režisér František Miška. V říjnu roku 1949 se jim narodila dcera Michaela (Mišková), později také herečka. Budoucí manželé se seznámili v již zmíněném Kladenském divadle. V roce 1947 nastoupil František Miška angažmá v Realistickém divadle v Praze, odkud přešel do Městských divadel pražských. Zde jako herec, a od roku 1965 zejména jako režisér, setrval pětatřicet sezon. Angažmá v Realistickém divadle získala i Ludmila Píchová. Na své přijetí i pobyt vzpomínala s humorem opět ve svých pamětech: „Vypravila jsem se za tehdejším ředitelem Škodou s prosbou o angažmá. Byla jsem upozorněna, že má ve zvyku si lidí, které si pozve, dlouho nevšímat, a tak je znervózňuje. Seděla jsem snad čtvrt hodiny na židličce. Škoda si něco psal a nekonečně dlouho dělal, že neexistuju. Klidně jsem to vydržela a přátelsky ho pozorovala. Byl mi sympatický. Když konečně vzhlédl, rozesmála jsem se a on také. Tím jsem vyhrála. Angažmá jsem dostala. Jinak po stránce politické to bylo v RD strašné. Byla padesátá léta a bylo tam mnoho komunistických fanatiků. Režisér Palouš, Soňa Škodová, výtvarník Sládek a další. My mladší jsme byli proti nim v jedné frontě, někteří lavírovali podle potřeby. Říkali nám, že nekomunista nemůže být dobrý herec, že jenom ideová jistota je základem umění. Docházelo až k takovým absurditám, že jsme se chodili bát do lesa, Franta Horák musel psát pro Lucernu životopis vodníka, Karel Máj si zase hodinu před představením

33

vzpomínka

obvazoval ruku nebo nohu – už si nevzpomínám – a úpěl, protože ji měl mít zlomenou. Před každou zkouškou jsme měli také různá politická školení a zpívali socialistické písně ,Kupředu levá´ a mnoho podobných.“

V roce 1950 se divadlo rozštěpilo a část lidí odešla za Otou Ornestem, který dostal k dispozici prostor pozdějšího divadla Semafor ve Stýblově pasáži. Tehdy se toto divadlo jmenovalo Divadlo Komedie, posléze se jeho působnost rozšířila i na Komorní divadlo. Ludmila Píchová zde dostala řadu krásných rolí, např. ve hrách: Muž a žena, Vrána vráně oči nevyklove, Tartuffe, Jarní vítr, Talisman, Večer tříkrálový aj. Justýna, Muž a žena, Divadlo Komedie

letech fuzuje s Divadlem Komedie a Komorním divadlem, a tak se stalo, že se Ludmila Píchová v roce 1962 opět vrátila do své bývalé šatny. Se souborem byla na dlouhá léta začleněna do Městských divadel pražských, která opustila až roku 1985, kdy spolu s manželem odešli do zahraničí. K její nejvýznamnější roli na prknech tohoto divadla bezesporu patří Agáta Tichonovna v Radokově inscenaci Ženitba, za kterou ji byla udělena i Cena kritiky. Přelomová byla také její postava Bubulíny v představení Řek Zorba, jenž navštívil při své návštěvě Prahy i generální intendant Městského divadla v Munsteru dr. Frieder Lorenz. Na základě tohoto shlédnutí pak angažoval Píchovou pro roli Bubulíny i v německém Munsteru. Herečka se učila jazyk, doslova dřela hodiny a hodiny správnou výslovnost a dokonalou němčinu. Výsledkem - a zároveň i odměnou, jí byl kolosální úspěch, na jehož základě následovaly další nabídky všude, kde se Zorba v Německu hrál, včetně Městského divadla v Baden-Badenu, který se stal jejím druhým domovem.

kamarádi. Z dalších známých filmů vzpomeňme ještě Podobiznu, Vstanou noví bojovníci či Vzorný kinematograf Haška Jaroslava. Do konce 70. let pak hrála Píchová ještě např. ve flmech: Kasaři, Hvězda jede na jih, Strop, Čintamani a podvodníci, Tvář za sklem, U nás v Mechově, Ledoví muži, Zatykač na královnu ad. Dvakrát se proměnila dokonce i v pohádkové bytosti, a to v učitelku čarodějnic ve Vorlíčkově komedii Dívka na koštěti či v sudičku v Rychmanově hudební parafrázi Tylovy hry Strakonický dudák. Příležitostně jsme ji mohli vídat také v televizních pohádkách a inscenacích, např.: Hádavá pohádka, Alexander Dumas starší, Dopis psaný španělsky, zahrála si také ve slavné Nemocnici na kraji města. Do toho připočtěme estrádní vystoupení, účinkování v rozhlase, silvestrovské televizní pořady a 14 let účinkování na německých scénách.

ných německých scénách pod vedením takových režisérů jako byli: Hanuskiewicz, Ščedrin nebo Peter Fischer. Často hostovala také v inscenacích svého manžela, který byl uměleckým šéfem Městského divadla v Baden-Badenu. Byli spolu sehraní pracovně i lidsky. Vždyť jejich manželství trvalo celých 62 let! Přestože herečka Ludmila Píchová prodělala dvě náročné operace, dožila se krásných 86 let. Zemřela 2. října 2009 v něJako Madam orchestru Annouilh, meckém Baden-Badenu. Baden-Baden Pohřbena je na hřbitově v Šárce, v Praze-Dejvicích u kostela sv. Matěje. Vzpomínejme na tuto herečku s láskou, a to nejen prostřednictvím „kouzelného lexikonu“, ale zejména prostřednictvím našich vzpomínek...

Podobizna, s Růženou Šlemrovou

Ženitba, MDP

na fotografii s manželem

S Rudolfem Hrušínským, Talisman, Divadlo Komedie , 1952

V roce 1954 dostala zcela nečekaně Ludmila Píchová spolu s Ninou Bártů a Jaroslavou Adamovou výpověď, odůvodněnou tím, že neumí ztělesnit socialistický typ! Byl to pro ni velký šok, ale posléze získané angažmá v Divadle Estrády a satiry ji naučilo tisíckrát víc než pět let v Komedii a Komorním divadle. Její první inscenací byl Limonádový Joe, režiséra Oldřicha Lipského, kde měla s rolí Winnifred obrovský úspěch. V roce 1955 přichází Werich s Horníčkem a divadlo se přejmenovává na Divadlo ABC. Píchová se učila vedle Wericha improvizovat, dostávala krásné hlavní role, např. v Nasredinovi, ve hře Helenka je ráda aneb Slaměný klobouk, v Těžké Barboře, Caesarovi ad. V roce 1960 byl Werich odvolán a novým ředitelem se stal Jiří Jahn. Divadlo po třech dosti neúspěšných

34 34

Ludmila Píchová – úvahy o divadle. „Když se tak dívám dozadu, naprosto nechápu, proč jsem se stala herečkou, proč to všechno asi bylo. Asi proto, aby se z té maloměstské újezdní husičky přece jen stalo něco člověku podobného, aby se ta osůbka pernou prací a divadelním trápením obohatila a její obzor se rozšířil. Děkuju zkrácená citace všem, co to se mnou vydrželi.“ Také s filmovou tvorbou měla herečka Ludmila Píchová zkušenosti. Se zákulisím filmových světel a kamer se seznámila ještě jako konzervatoristka na sklonku okupace, kdy ji režisér Miroslav Cikán obsadil do své adaptace románu Marie Pujmanové Předtucha. Realizace tohoto filmu však byla po natočení několika exteriérových scén zastavena. Na plátnech kin se tak poprvé objevila až po osvobození v komedii Tři

Malostranské povídky

Když v roce 1985 odjela Ludmila Píchová do Německa, měla za sebou už slušnou kariéru. Pokračovala v ní i za hranicemi, a to i vzhledem k tomu, že nebyla nejmladší. V té době jí bylo už 62 let. Změna jazykového prostředí v herecké profesi, to je odvážný krok i pro mnohem mladší generaci. Přesto Píchová vystupovala na růz-

V roce 2003 obdržela Ludmila Píchová SENIOR PRIX, cenu, kterou uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost.

text: Alexandra Stušková, DiS. zvláštní poděkování paní Michaele Miškové za poskytnutí písemných i fotografických materiálů

35

fenomén

fenomén

Při vzpomínání na herečku Ludmilu Píchovou jsme společně s její dcerou zavzpomínali také na řadu kolegů a přátel. Mezi ty nejvýznamnější patří bezesporu herec Rudolf Hrušínský, jehož nedožité devadesáté narozeniny jsme si připomenuli 17. října. Rozsáhlejší vzpomínku na tohoto fenomenálního herce jsme již uveřejnili v jednom z našich předchozích vydání, dnes vás krátce seznámíme s neméně fenomenálním prostředím, ze kterého tato velká herecká osobnost vzešla a povíme si také něco o společností, jenž dál hrdě nese odkaz svých rodinných tradic a předků..., a daří se jí to znamenitě. HISTORIE Příběh jednoho z našich nejstarších hereckých rodů, jehož zakladatelem se stal odchovanec J. K. Tyla Ondřej Červíček, se odvíjí už od druhé poloviny 19. století. V roce 1867 uzavřel sňatek s Josefou Muškovou, dcerou proslulého herce a divadelního ředitele Hynka Muška. Josefa se stejně jako její sourozenci věnovala divadlu. Její sestra Antonie byla provdána za uznávaného divadelního ředitele Josefa Faltyse a sestra Anežka za divadelního koncesionáře Antonína Brázdu. Těmito sňatky se slévaly jednotlivé herecké rody v mohutný divadelní proud, který postupně zaplavil celé Čechy. Koncesi k provozování vlastní společnosti obdržel Ondřej Červíček v roce 1883 a ve svém podniku zaměstnával především svoji početnou rodinu. Kromě synů Otakara, Stanislava a dcer Františky a Josefy, stojí za zmínku zejména syn Václav, který se v roce 1899 oženil s herečkou Annou Budínskou, přijal umělecké jméno Budínský a v roce 1906 se stal tzv. artistickým správcem společnosti. Po jeho smrti se vedení ujala Anna Budínská a proměnlivý název společnosti se ustálil do podoby Lidové divadlo měst venkovských pro zemi Českou. Stejně jako v případě Ondřeje Červíčka, tvořily zprvu herecký kádr Budínského společnosti především jejich děti: Václav, Marie a František. Mladší z dcer, Hermína Červíčková, se na jaře 1920 provdala za herce Rudolfa Böhma-Hrušínského, pozdějšího člena Osvobozeného divadla, Divadla Vlasty Buriana aj. Ale hlavně..., otce naší budoucí herecké hvězdy Rudolfa Hrušínského, který se mladým manželům narodil 17. října 1920 v Novém Etynku (dnes Nová Včelnice). Ačkoliv byla paní Böhmová ve vysokém stupni těhotenství, hrála až do poslední chvíle, a tak se syn Rudolf narodil doslova za jevištěm. Jan Hrušínský, ředitel DNJ

Ondřej Červíček, principál divadelní společnosti

SOUČASNOST Na internetových stránkách Divadla Na Jezerce naleznete mimo jiné větu: „Děkujeme, že jste nás navštívili“. Z této věty je patrno, z jakou úctou a pokorou si toto divadlo svých návštěvníků váží. Se stejnou, jako tomu bývalo i za dávných časů Budínského společnosti. Tehdy si publikum někdy přinášelo své židle z domova, případně usedlo na židle místního hostince či jiného „kulturního zařízení“... Divadelníci pak s napětím počítali, kolik že je jich obsazených a kolik zůstává prázdných. Dnes si židle do divadla nosit nemusíme. Interiér Divadla Na Jezerce skýtá útulné a příjemné prostředí, nacházející se v budově uprostřed zeleně. Jako v pohádce. Vězte, že tady prázdné židle (křesla) nezůstavají. A to zejména díky skvělému výběru našeho i zahraničního repertoáru, které divadlo nabízí, a také díky řadě hereckých osobností, které zde působí. Za všechny jmenujme stálici Jiřinu Bohdalovou, jejíž Paní plukovníková trhá rekordy v návštěvnosti. Velký úspěch zaznamenalo také divadelní představení románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy, které proslavila filmová verze Juraje Herze v hl. roli s Petrem Čepkem a Ivou Janžurovou. V divadelní podobě se ji neméně dobře zhostili manželé Radek Holub a Barbora Hrzánová. Za zmínku stojí bezesporu i herecký koncert Jaroslava Duška a Nataši Burger v Manželském vraždění. Na výčet všech uvedených her a jmen hereckých osobností máme bohužel příliš málo prostoru. Nejlépe uděláte, když se do Divadla Na Jezerce vypravíte sami. Třeba na Williama Shakespeara, jehož VEČER TŘÍKRÁLOVÝ zde má premiéru 26. října. Režie této „smutné komedie“, plné vtipu a ironie se ujal Jan Hrušínský, který v této hře v minulosti sám několikrát hrál (1981 Ondřej Třasořitka, 1996 Malvolio). V hlavních rolích se představí: Bára Kodetová, Radek Holub, Kristýna Hrušínská, Miluše Šplechtová, Zdeněk Maryška, Martin Sitta a řada dalších. Více informací na: www.divadlonajezerce.cz Večer tříkrálový, Kristýna Hrušínská

Rudolf-Böhm Hrušínský, Hermína Červíčková a malinký Rudolf Hrušínský

Rudolf Hrušínský jako Ivan Kolomijcev, Národní divadlo 1966

Činnost Budínského společnosti překlenula tíživá léta obou světových válek. Byla ukončena spolu s činností ostatních českých divadel v Protektorátu Čechy a Morava k 31. září 1944 a po válce již nebyla obnovena. Na rodinnou tradici navázal mladší syn Rudolfa Hrušínského st. - Jan Hrušínský, když v roce 2002 založil Divadelní společnost Jana Hrušínského a v prosinci 2004 Divadlo Na Jezerce. V rodinné tradici pokračuje i jeho rodina.

36

Večer tříkralový, Bára Kodetová a Radek Holub

Navštivte i Vy Divadlo Na Jezerce, divadlo nesoucí odkaz divadelních tradic, divadlo nabízející nevšední kulturní zážitek, divadlo, které Vám za Vaši návštěvu poděkuje... Pokladna divadla otevřena: Po - pá 13:00 – 19:00, v den představení do 19:00, v so a ne vždy hodinu před představením, tel: 261 224 832, gsm: 725 442 150, Skype: PokladnaDivadlaNaJezerce Kontakt: Divadlo Na Jezerce, Na Jezerce 1451, 140 00 Praha 4 – Nusle, www.divadlonajezerce.

37

K am za kulturou

Kam za kulturou Praha

25.-26. listopadu / XIII. Festival swingové hudby. Největšími hvězdami festivalu budou Take 6, desetinásobní držitelé prestižního ocenění Grammy. Kromě nich vystoupí stálice festivalu: Ondřej Havelka a jeho Melody Makers, dále J. J. Jazzmen, Blues Band Luboše Andršta nebo slovenská formace Nothing But Swing Trio. www.nardum.cz 15. prosince / Gaetano Donizetti – Nápoj lásky. PREMIÉRA nejoblíbenější Donizettiho opery z roku 1832. Děj je komickou parafrází na pověst o Tristanovi a Isoldě. V Národním divadle připraví nevšední zážitek tvůrčí dvojice Simone Sandroni a Lenka Flory, známí především díky jejich tanečnímu souboru Déja Donné. www.narodni-divadlo.cz

Pardubice 15. listopadu / R. Schimmelpfennig – Zlatý drak. Hra odehrávající se v čínsko-vietnamsko-thajské

restauraci Zlatý drak a jejím okolí je originálním pohledem nejen na problematiku asijských imigrantů. Každý příběh má jiné vyznění a atmosféru, každý herec hraje více postav. Uvádí VČD v novém cyklu scénických čtení současné dramatiky Malé inscenace na Malé scéně ve dvoře. www.vcd.cz 24. listopadu / P. Shaffer – Amadeus. Strhující téma, silné emoce, namísto zbraní hudba. Drama vzpoury proti jedné z největších nespravedlností na zemi: proč někdo má talent a druhý ne? Intenzivní síla hry, známá z oscarového filmového zpracování. Emoční účinek zesílí i naživo hraný Mozart v podání Komorní filharmonie Pardubice pod vedením šéfdirigenta M. Ivanoviče. www.vcd.cz

Olomouc 12. listopadu / Petr Iljič Čajkovskij – Louskáček. PREMIÉRA baletního pohádkového příběhu. Balet,

který měl premiéru v roce 1892, vznikl podle povídky E. T. A. Hoffmanna Louskáček a myší král. Za více než sto let od své původní premiéry prošel mnoha proměnami. www.moravskedivadlo.cz

Uherské 13. listopadu / Emil Lotjanu, Jevgenij Doga – Cikáni jdou do nebe. PREMIÉRA baladického příběhu Hradiště z prostředí kočujících Rómů, který proslavil moldavský film z roku 1975. Těšte se na podmanivé melodie a temperamentní tanec strhujícího muzikálu v režii choreografa Radka Balaše. www.slovackedivadlo.cz

Otrokovice 30. října / Stetson and Bourbon. Čtvrtý ročník mezinárodního festivalu jižanského rocku proběhne v sále Otrokovické besedy od 18 hodin. Kromě domácích hudebníků se představí také hosté ze zahraničí: z Maďarska, Polska, Slovenska a USA. Proběhne i prodej a dražba klobouků STETSON, replik westernových zbraní a další jižanské atrakce. www.besedaotrokovice.cz 6. listopadu / Otrokovické frkobraní. IV. ročník festivalu humoru a vína. Od 15.00 do 18.00 hod. proběhne celorepubliková soutěž vypravěčů vtipů a dalších krátkých humoristických forem (od pantomimy, přes scénku a skeč až k hudebním formám). Od 19 hod. pak bude pro návštěvníky připravena veselohra Slovácko sa súdí v provedení Divadla Brod z Uherského Brodu. www.besedaotrokovice.cz

38 38

Kam za dobrým vínem a ekologicky čistou přírodou JEŠTĚRKA ZELENÁ ANEB ZNOJEMSKÉ VÍNO BUDIŽ POCHVÁLENO.

Člověk se tudy může procházet brzy po ránu, kdy se na hroznech ještě třpytí korálky rosy, může si sem zajít ale také při západu slunce, kdy vyzrálé bobule doslova vybízejí k lahodnému poválení po jazyku. Šobes, Wineperky, Tři duby: co název, to znojemská vinice, co název, to přehlídka práce šikovných lidí. Veltlínské zelené, Ryzlink rýnský či vlašský, Rulandské šedé..., je libo pokračovat? Nemusíme být ani opravdovými znalci vinného moku, abychom mohli konstatovat, že co láhev, to poklad, co láhev, to navštívenka vynikajících vinařů. Třeba těch ze znojemského Znovína… „Letošní počasí se na vinicích bohužel hodně podepsalo“, řekl nám trochu zachmuřeně Pavel Vajčner, generální ředitel Znovínu Znojmo,a.s.: „mrazy, spousta sněhu, houbové choroby, krupobití, prostě suma sumárum, oproti průměru sklidíme zhruba polovinu z úrody, na kterou jsme zvyklí z minulých let. Jen aby nám vydržela část úrody do prvních mrazů, abychom se tradičně mohli i letos pochlubit vynikajícími ledovými víny…“ Ale i přes všechny pohromy se mají znojemští čím pochlubit. I letos sbírali v prestižních vinařských soutěžích jednu medaili za druhou. Rozhodně se mezi vynikajícími odrůdami lahodného moku neztratí ani to s nálepkou Ještěrka zelená. A jak vlastně k tomuto zváštnímu označení došlo? „Tato vína jsou vyráběna z viničních tratí, na kterých stále ještě žije vzácná, nádherně zbarvená ještěrka zelená. V České republice se už vyskytuje jen na několika málo místech. Jedním z nich jsou právě vinice, rozprostřené v meandrech řeky Dyje. Na tuto skutečnost jsme právem pyšní, neboť toto malé zvířátko žije pouze v ekologicky čisté krajině“, dodává pan ředitel Vajčner: „současně to znamená, že všechny vinice, kde se s touto ještěrkou můžete setkat, jsou velice šetrně ošetřovány, což se patřičně odráží i na kvalitě vína.“ Pokud jste tedy nejen milovníky dobrého vína, ale také zdravého způsobu života (což se ostatně vzájemně nevylučuje), zkuste si vyrazit po některé stezce znovínského, vinařského turistického programu. Poznáte nejen nádherné kouty jižní Moravy, ale třeba budete mít štěstí a narazíte i na ještěrku zelenou. V tu chvíli si pak můžete být jisti, že se nacházíte v místech, kde má ekologicky čistá příroda zelenou. Stejně jako tento malý tvoreček… A až si poté třeba už u vánočního stolu otevřete láhev vynikajícího znojemského vína, se symbolem zelené ještěrky na etiketě, lépe tak v něm rozpoznáte sluneční paprsky, prolínající se s prací lidí, kteří pro vás toto víno s láskou přiravují. Tak tedy... na zdraví!

PhDr. Jiří Vaníček

39 39

Říjen 2010

Kalendárium

NADACE ŽIVOT UMĚLCE dodatečně blahopřeje všem uvedeným jubilantům k jejich narozeninám. SENIOR PRIX – cena, kterou uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost.

… na srdce jsou Poděbrady

Paní Věra Lejsková (Asociace hudebních umělců a vědců) narozena 1. 10. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 2000

Paní Ema Skálová (Herecká asociace)

Největší poskytovatel kvalitních lázeňských služeb ve Středočeském kraji Největší pokytovatel kvalitního ubytování

narozena 2. 10. 1915, SENIOR PRIX udělena v roce 1993

Paní Dagmar Rosíková (Herecká asociace)

narozena 4. 10. 1925, SENIOR PRIX udělena v roce 2000

Paní Milena Asmanová (Herecká asociace)

narozena 11. 10. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 1999

Pan Jaroslav Foltýn (Společnost koncertních umělců)

narozen 18. 10. 1935, SENIOR PRIX udělena v roce 2008

Pan Ladislav Václavík (Unie – Odb. svaz orchestr hudebníků ČR) narozen 18. 10. 1925, SENIOR PRIX udělena v roce 2001

HOTEL ZÁMEČEK **** Stylový hotel z roku 1923 je zasazen do krásného prostředí lužního lesoparku, přímo na nábřeží řeky Labe. V roce 2009 prošel rozsáhlou rekonstrukcí. V nabídce komfortní pokoje, konferenční místnosti, restaurace, léčebné a relaxační služby, Modrý salónek pro komorní akce.

HOTEL LIBUŠE *** Menší hotel v blízkosti lázeňské kolonády. V roce 2010 nově zrekonstruován. Komfortní pokoje, ojedinělý restaurant s klenutými prostory z dob původní panské stavby z poloviny 19. stol. Zahradní restaurace, taneční večery, lázeňské procedury v blízkých Centrálních a Letních Lázních.

HOTEL LIBENSKÝ*** Historicky první lázeňský hotel s exkluzivní polohou uprostřed lázeňské kolonády. Účelně zařízené pokoje, restaurant s rozšířenou nabídkou dietních pokrmů a s možností individuálního stravování. Kavárna, letní terasa. Léčebné a relaxační procedury v balneocentru hotelu nebo v budově Letních Lázní (100 m).

HOTEL G-REX *** Nejmladší lázeňský hotel z roku 1996, situován mezi Jiřího náměstím a lázeňskou kolonádou. Jeho součástí je centrum časné rehabilitace, umožňující rychlejší rekonvalescenci po operaci srdce. Pohodlné pokoje, restaurace se zaměřením na klienty po invazivní léčbě. Lázeňské procedury v blízkých Centrálních a Letních Lázních.

HOTEL ZIMNÍ LÁZNĚ *** Nově zrekonstruovaný hotel je spojen proskleným krytým koridorem s hotelem Libenský. Komfortní pokoje pro náročnější klientelu. Kosmetické studio, rehabilitační bazén. Gastronomické zázemí a léčebné a relaxační procedury v hotelu Libenský nebo v budově Letních lázní (100 m).

PENZION MÁJ Penzion je umístěn v klidné rezidenční čtvrti v blízkosti lázeňské kolonády. K dispozici 18 jednolůžkových a 48 dvoulůžkových pokojů. Příslušenství je společné na patře. V budově zajištěna lékařská péče po celých 24 hodin.

Pan Zdeněk Hnát (Společnost koncertních umělců) narozen 25. 10. 1935, SENIOR PRIX udělena v roce 2006

Výherci z řad předplatitelů V měsíci říjnu od nás obdrží knihu: Miloš Kopecký - Důvěrný portrét

tito čtenáři: pan Václav Gros, Praha 8 paní Alena Hanzlíková, Příbram

Gratulujeme

Relaxační pobyty, Lázeňské pobyty, Kongresy a konference, Gastronomické služby, Sportovní pobyty, Pobyty pro seniory, Pobyty pro manažery Zavítejte i Vy do města zdraví, rekreace, sportu, kultury, zábavy..., do centra společenského života v srdci České republiky. Těšíme se na Vaši návštěvu Lázně Poděbrady, a.s., Jiřího náměstí 39/I, 290 33 Poděbrady Tel.: 325 606 500, 325 606 111, Fax: 325 612 748, E-mail: [email protected] www.lazne-podebrady.cz

www.rwe.cz

ENERGIE ČESKÉHO FILMU Jak se krotí krokodýli, Rafťáci, Účastníci zájezdu, Grandhotel, Bestiář, Gympl, Medvídek, Nejkrásnější hádanka, O rodičích a dětech, Tobruk, Nestyda, Líbáš jako Bůh, Oko ve zdi, 3 sezóny v pekle, Katka, Ženy v pokušení, Kuky se vrací, Nickyho rodina, Román pro muže, HLAVA – RUCE – SRDCE