DOPORUČUJEME Ignát Herrmann: Z pamětí starého mrzouta Pobavte se příhodami mrzoutského úředníčka, poodhalte jeho milostné zážitky z mládí i trampoty s „kmotrem“ nebo s „českým pekáčem“, prožijte s ním nekonečné týdny s husou nebo strasti kolem „vhodných vánočních dárků“ a nezapomeňte ani na kapitolu, v níž se pan Cyrus stane „volebním agitátorem“.
Jiří Mahen: Rybářská knížka Kniha, která je stále považována za „rybářskou bibli“, plná vzpomínek z rybářských výletů, postřehů ze života ryb a rybářů, dojmů z nádherné přírody. Krásný jazyk, humorná nadsázka i porozumění přírodě, rybám a rybaření uchvátí čtenáře i dnes. Začínajícího rybáře jistě potěší rady a zkušenosti.
Vydání jako celek (obálka, grafická úprava, případně jazyková adaptace, redakční poznámky, ilustrace, předmluva, doslov, životopis autora apod.) je chráněno autorskými právy. Nositelé těchto práv jsou uvedeni v tiráži. Prosíme, používejte tuto elektronickou verzi knihy pouze v souladu s platnou licencí. Žádná verze licence k této e-knize neumožňuje rozšiřování jejich kopií (včetně půjčování) či sdělování díla veřejnosti (například umisťováním kopií či extrahovaných částí na servery, ze kterých je možno tento soubor nebo jeho část dále stahovat nebo jej prohlížet), a to za úplatu či zdarma.
VOJTĚCH RAKOUS Doma židovské obrázky
VOJTĚCH RAKOUS
Doma židovské obrázky
grafický list na obálce Emil Orlik
Praha 2014
Obálka © Marcela Strejčková – Nomzamo, 2014 © Monika S. Benešová – Lama, 2014 (elektronické vydání) ISBN 978-80-87959-08-4 (formát PDF) ISBN 978-80-87959-09-1 (formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-87959-10-7 (formát ePub) ISBN 978-80-87959-11-4 (formát MobiPocket)
Karlu Fischerovi Velectěný příteli! „Židovské obrázky“ z převážné části psal jsem na přímý Váš popud buď pro „Českožidovský kalendář“ nebo pro „Českožidovské Listy“. Svůj původ, světlo své i vzduch vzaly „Židovské obrázky“ z ovzduší české vesnice – z onoho čistého ovzduší, v němž vyrostla většina těch, kteří později se stali nejvřelejšími pěstiteli myšlenky českožidovské. Vám, velectěný příteli, jakožto jednomu z nejneúmornějších zastánců této myšlenky, připisuji tyto řádky. Přijměte toto věnování jako slabý důkaz, že nejen já, ale my všichni, jež Jste během let seskupil kolem sebe v „Českožidovském kalendáři“ a v době novější v „Českožidovských Listech“ – že my všichni v plné míře dovedeme ocenit Vaši dlouholetou a úspěšnou činnost pro společnou naši věc. Vojtěch Rakous
Přípravy k Pesach
„Vykašeroval“ jsem svůj psací stolek, čistě sobě umyl ruce, vzal běloskvoucí, neposkvrněný papír, zbrusu nové péro – zkratka, vykonal jsem co nejsvědomitěji všecky přípravy, aby tato „besídka“ i do zevnějšku vypadala co možná „jomtivik“. Do sváteční nálady se nutit nemusím, ta se u mne dostavuje v tyto dny pravidelně sama. Já vůbec nechápu, proč mnozí mrzouti právě na tyto naše nejkrásnější svátky naříkají. Že prý trvají příliš dlouho – bodejť, jeden týden, to je doba! – že mnoho stojí – těch vajec a toho omastku co se vypotřebuje! – a potom těch příprav a té nekonečné práce – hlavně té práce! Už má nebožka babička říkávala, že pořádná židovka musí počít s úklidem měsíc před svátky, nepořádná pak mnohem dříve. Ale moje babička bývala za měsíc skorem vždycky s úklidem hotova, nanejvýš si nějaký den přidala. Co mne se týče, já si nestýskám. Když to tedy Pán Bůh předpisuje, že mám celý týden ležet na pohovce, pít víno, jíst pečené husy, „macelokše“, „grinslata“ a jak se všecka ta dobrá jídla jmenují, jež nám dobrotivý Bůh poručil v tento týden požívat – povídám, já se 7
nezpečuji vůli boží a ležím tedy celý den na pohovce, jím a piju a kdyby Pán Bůh poručil, bych to vydržel takhle třeba celý měsíc, ba – kdyby to musilo být – třeba i celý rok – na mou duši! Já sám sebe dobře znám a vím předobře, že jsem zbožný, Pána Boha poslušný člověk. Tak se mi však přece jen zdá, že ty svátky – krom toho jídla a pití, to je pořád stejné – již nejsou tak krásné a poetické, jako bývaly za mých let klukovských. Už ty přípravy k nim nejsou ani tak obšírné a pěkné jako bývaly. Kdepak dnes v domácnosti pekou ještě macesy? Každý si je koupí hotové a kupované macesy… nejsou ani slané, ani mastné. Doma pečené také sice nejsou ani slané, ani mastné, ale vzdor tomu jinak chutnají. A přece… Bože, jaká to bývala krása! Měsíc před svátky dal otec semlít schválně u mratinského Kostky strych (tenkrát se ještě měřilo na strychy) nejkrásnější pšenice a sám si byl u mletí, aby starý Kostka do toho nedal nějaký „chumic“. Týden před svátky se peklo. Co tu bylo v domě ruchu a šumu! Hned časně z rána přišly všecky panímámy ze vsi, nastrojené a nažehlené, jen což děláš – nedopouštěj Bože, zapomenout některou pozvat, mohl z toho být hněv do smrti. „Macesová tabule“, dlouhý a úzký to dubový stůl, sahající přes celou délku světnice a pamatující kolik generací, vnesen, čistě vydrhnutý, z mlatu, kde stál zaprášený a zapomenutý po celý rok, do velké světnice. Z půdy sneseny válečky, uschované tam mezi svátečním nádobím a sloužící jen k válení macesů; pak starodávný, lesknoucí se měděný kotlík, pamatující 8
ještě Žižkovu vojnu, v němž zadělávalo se těsto na macesy. A už to začalo. Některý zbožný a obzvláště zručný souvěrec hnětl – nebo jak se u nás říkalo „knitoval“ – holýma rukama těsto v kotlíku a my kluci jsme lili, hezky z vysoka, do kotlíku vody, což jsme ovšem považovali za nemalou poctu. Dobře se pamatuji, že zbožný a zručný souvěrec nám při tom „gísování“ (českých výrazů se při pečení macesů tenkrát ještě užívat nesmělo, jelikož by se tím macesy učinily „chumic“) rád uštědřoval hojnost pohlavků, protože jsme často přelili. Ale jinak šla práce zčerstva od ruky za stálého hovoru, smíchu a žertováni. Panímámy se po celý rok tolik nenasmály a nenapovídaly, jako když pekly macesy. A trvalo to pečení celý den až do večerního soumraku. A když se panímámy ubíraly domů, nesla si každá jako výslužku po jednom macesu – aby nedostala zimnici, jak se říkávalo. Nyní macesy uloženy pečlivě do bedny a nám, klukům, hrozeno věčným zatracením, jestli se před početím svátků dotkneme macesů, jelikož prý je to těžkým hříchem, jisti macesy před svátky. A když jsem jedenkráte, nelekaje se v návalu hrdinství hrozícího věčného trestu, jeden maces potají uzmul, maje v úmyslu, za humny sníst, byl jsem dopaden při činu. Následoval nehorázný výprask a za nic na světě nebyl bych už potom před svátky vzal maces do úst. To už tak ovšem bývá, že se člověk více bojí trestu časného, než věčného zatracení. – Těch několik dnů mezi pečením macesů a svátky uplynulo v práci přímo horečné. To bývalo nějakého mytí a smejčení! A ten příjemný průvan, který od rána 9
do noci protahoval stavením! Všecko na světě má však svůj konec, a tak byla konečně také naše chalupa od půdy až po sklep „vykašerovaná“ a všecka „jomtivik“. Ještě jsme musili obrátit všecky kapsy na ruby, jestli v nich nezůstal nějaký chlebový drobeček, a pak přikročeno s náležitou opatrností k slavnostnímu výkonu snášení svátečního nádobí z půdy. Kus po kuse sundaván pomaloučku, aby se nic nerozbilo. Jako bych to nádobí viděl před sebou. Pekáče podivných, starožitných tvarů, oprýskané, stářím zčernalé hrnce, mísy a talíře divně malované… A z toho všeho vanula taková divná, sváteční vůně… Mně vždy připadalo, jako by všecky ty dobré věci, co se odjakživa vařily a smažily v těch pekáčích a hrncích, jako by v nich byly zanechaly část své sladké vůně. A každý ten jednotlivý kus měl svou historii. A my všecky ty historie o svátcích slyšeli znovu a znovu a tak ti lidé, kteří před dávno uplynulými léty nádobí toto brali do rukou a jejichž těla již dávno se obrátila v prach a popel – ti všichni opět s námi žili po celý ten sváteční týden. Konečně tedy bylo všecko hotovo a uchystáno; obligátní husa zakošerována – ačli dříve neskončila na krmníku předčasnou, přirozenou smrtí – a nastal vytoužený „večer sedrový“. Sedrový večer! Čím je v církvích křesťanských večer štědrovečerní, tolikéž máme zase my, Židé, svůj – a tak zcela náš – večer sedrový; večer plný upomínek a plný nevýslovné poesie rodinné. Kdo zažil ve svém dětství sedrových večerů pod krovem otcovským, ten rodného svého domu nezapomene nikdy a nikdy! A když po létech stárnoucí již člověk vzpomíná v tyto 10
dny zářivých, na vždy uplynulých dob dětství, zazní mu zajisté v duši tajemné snivé: „Ma ništane…“
11
Když kvetl bez…
„Švuos“… a jako by čarovným proutkem z pohádky dotknut, rozvíří se v duši celý roj upomínek… upomínek na zašlé, krásné doby dětství a na lidi tak blízké, nejbližší dětskému srdci. Příběhy, které léta dřímaly na dně duše, vynořují se opět na povrch a drahé ty osoby, které byly a již dávno nejsou, putují opět před mým duševním zrakem. Vidím je státi před sebou jako živé; úsměv lásky a neskonalé dobroty pohrává jim kolem rtů a zřetelně slyším jejich hlasy. A jako tenkráte vidím zase celičký svět obetkaný slunečním jasem, nepřehledné lány polí a luk vlní se svěžím zelením a stromy – snad v celém světě není tolik krásných stromů, jako v naší vesnici – zase vidím v duchu plničky bílého květu. A což ta naše stará sednice… čerstvě vybílená, podlaha vydrhnutá a posypaná běloučkým pískem a komora plná, plničká koláčů. Práce odpočívá, na všem je vidět, že jsou svátky. I ten starý pluh na dvoře jako by světil svátky s námi; leskne se v sluneční záři, jako by byl z ryzího stříbra. Všude tolik světla a tepla a celou chalupu, každý její kout prochvívá sladká vůně bezu… 12
Kupodivu, co dříve každé svátky vyžadovaly práce a příprav. Snad právě ty obšírné a důkladné přípravy činily nám dětem všecky svátky tak nezapomenutelnými. Týden před svátky počaly ty přípravy bílením sednice. Hned po Pesach říkávala matka, „že už na ní v té učmoudlé naší sednici všecko padá“. Vždycky jsem se těmhle slovům upřímně divil, mně se naše sednice zdála učiněným rájem. Jednoho dne, hned na počátku jara, ozvalo se vesnicí táhlé volání: „Vápno! Vápno!“ Tím způsobem činil svému zboží vydatnou reklamu vápeník, stojící se svým vozem uprostřed návsi. Byl až odněkud od Čáslavi a jezdil k nám každé jaro. Matka běžela s ostatními sousedkami a koupila do ošatky za šesták vápna, které doma hned vyhasila a pečlivě uschovala. A to byla první příprava k svátkům „švuos“. Ten den, kdy měla Karhanka přijít bílit, vstávali jsme ještě za tmy a než Karhanka se dostavila, byl už všechen nábytek vynesen na dvoře. Podivně vypadala ta naše sednice, když z ní byl vynesen nábytek, který pamatoval četné generace a jehož každý kus se zdál stát na svém místě od stvoření světa. Konečně přišla Karhanka a matka vždycky ji plísnila, že na sebe nechá čekat. Karhanka nám bílila odjakživa, jednak proto, že měla svoji štětku, a pak že nenadělala tolik kocourů. Otec při bílení neustále huboval, pro nás děti však byl den bílení dnem svátečním. Ani vynadívat jsem se nikdy nemohl, kterak Karhanka dovedně, ba zrovna umělecky jezdila štětkou po stropě a po stěnách. Přímo v prstech jsem cítil, jaká by to 13
musela býti rozkoš moci se jen chvilku ohánět tak štětkou jako Karhanka. Jedenkrát jsem lákadlu neodolal. Dílo bylo dokonáno, sednice vybílena a náhodou v ní právě nikdo nebyl mimo mne. Putýnka s vápnem a se štětkou stály opuštěny uprostřed sednice. Teď nebo nikdy! S tlukoucím srdcem chopím se štětky, potopím ji ve vápně a už se štětka míhá po stěně. Štětka byla však příliš namočena a za okamžik stékaly ze stěny na špinavou zem potůčky vápna. Abych napravil učiněnou chybu, vytřel jsem spěšně štětkou ze země zrádné stopy a znova takto hrozně zamazanou štětkou roztírám tekoucí vápno na stěně. Náhodou se obrátím a zdřevěněl jsem leknutím. Ve dveřích stála matka a všechna vyděšena zírala chvíli na mne. Pak se přece nějak vzpamatovala, pokročila vpřed a… Ostatně, co potom následovalo, nepatří právě k nejpříjemnějším upomínkám mého života. Jak byla po bílení naše sednice změněna! Strop a stěny jako padlý sníh, vydrhnutá podlaha, posypaná drobným, běloučkým pískem a i ten náš starý nábytek nějak po bílení omládl. Dva dny před svátky pekly se koláče. Na zbývající ještě dva všední dny „rohatiny“ ze zadní mouky, na svátky koláče z nejpěknějšího „vejražku“. Koláče se pekly arci v peci a obyčejně v noci. Napeklo se jich mnoho a všelijakých a pravidelně byly k pečení zvány všechny sousedky. Snad by byly domácí na to pečení také stačily, ale patřilo již k ustálenému zvyku, že k pečení koláčů se zvaly sousedky všecky. Kdyby byla některá vynechána, bývala by to považovala za smrtelnou urážku. Matka zase navzájem o všech poutích, 14
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
