Doc. MVDr. Rudolf Böhm, CSc
IGNÁC JOSEF PĚŠINA - PEŠÍNSKÝ zvaný z Čechorodu (1766-1808)
ÚSVÚ, Doškolování veterinárních pracovníků, Kabinet veterinární osvěty Pardubice 1965
IGNÁC JOSEF PĚŠINA - PEŠÍNSKÝ ZVANÝ Z ČECHORODU (1766-1808) Doc. MVDr. Rudolf Böhm, CSc.
Kabinet dějin veterinárního lékařství veterinární fakulty VŠZ v Brně
Jméno Pešinovo se spojuje s intenzívním rozvojem zvěrolékařských škol na přelomu 18. a 19. století. Patří k těm lékařům, kteří zaměnili svůj původní obor za medicínu veterinární a zasloužili se o vznik této obnovené vědy. Zapomíná se však na Pešinův původ i dobu mládí v rodných Čechách. Ve vědce a učitele světového významu nemohl Pěšina vyrůst doma. Až do obnovení samostatnosti po I. světové válce nebyla ani v Čechách ani na Slovensku zvěrolékařská škola. Proto nabyli čeští zvěrolékaři vzdělání na jiných školách Rakouska či Rakousko-Uherska, nebo na školách zahraničních. Nejvíce jich studovalo ve Vídni, Slováci byli žáky budapešťské školy, méně absolventů z pozdějších dob je ze Lvova, studovalo se však i v Německu, Švýcarsku a jinde. Naproti tomu bylo zvěrolékařství součástí studia humánní medicíny. Tak i Jan Evangelista Purkyně poslouchal v letním semestru čtvrtého ročníku přednášky zvěrolékařství u profesora Martina Alberta Tögela. Cílem tohoto sdělení je stručně shrnout naše vědomosti o Ignáci Josefu Pešinovi, doplnit je některými drobnými nálezy vlastními a naznačit, kam by se mohla zaměřit další výzkumná pozornost k jeho osobě a dílu. Ignác Josef Pecina se narodil 1. dubna 1766 v Kostelci nad Orlicí jako šesté z osmi dětí Františka Pešínského (nar. 1728). Jméno Pešínský nesl i Ignátův děd. Ze všech dětí Františka Pešínského pouze jediná ze sester Ignáce Josefa má v matrice zapsáno příjmení Pěšina. Všechny ostatní jsou v matrikách zapsány pod příjmením otec Pešínský (Vrtiš). Zdá se, že se nedělal rozdíl mezi oběma příjmeními, v rodině však zcela převažuje příjmení Pešínský. Ignác Josef studoval na gymnasiu v Litomyšli v letech 1778 až 1782 a byl zapsán postupně do I. až III. latinské třídy, do rétoriky a poetiky. Je tam zapsán jako Ignatius Peschinsky. V roce 1873 je pod týmž příjmením veden v katalogu logiků pražské university. Bylo mu tehdy podle záznamu v katalogu 17 roků, jeho otec byl tehdy již mrtev. Pěšina musil být velmi dobrým studentem. Obě zkoušky tohoto roku, pololetní i závěrečnou vykonal na „primam". Bydlel na Starém Městě Pražském v domě čp. 465. je to dům č. 11 v dřívější ulici Sir¬kové, později Melantrichově, pojmenovaný ,,U pěti korun . Ze seznamu obyvatel tohoto domu z r. 1770 i z dalších údajů nelze zatím zjistit, u koho tam Pěšina bydlil. Podle některých údajů studoval Pěšina v Praze filosofii. Není však uveden nikde jinde s výjimkou zmíněného katalogu logiků (číslo matriky KU v Praze M 32). V dalších matrikách filosofické fakulty není uveden. Právě tak není ani Pešínský ani Pěšina uveden v matrikách fakulty právnické. Zda
studoval dále v Praze medicínu nelze zatím ani potvrdit, ani popřít. V archivu jsou zachována jen Matricula facultatis medicae (1784-1873), obsahující pouze údaje o doktorech, kteří v těchto letech v Praze skončili studia. Tam nemůže být Pěšina veden proto, že prokazatelně skončil medicínská studia ve Vídni. Přešel tam v roce 1791, tedy v roce, kdy tam přešel i Jiří Procháska, který byl od r. 1780 profesorem v Praze. Shoda odchodu Prochásky i tehdy pětadvacetiletého Pěšiny do Vídně je jistě nápadná. Mezi posledním pevným údajem o Pešinovi z logiky pražské university z r. 1783 a dalším údajem z vídeňské university je doba sedmi let. Je pravděpodobné, že v této dlouhé době mohl Pěšina skončit v Praze studium a že tedy po celou tuto dobu nestudoval. Mohlo to souviset i s tím, že po otcově smrti nebyl asi na studiích z domu podporován. Ve Vídni je zapsán na medicínské fakultě ve školním roce 1791/2 s datem narození 5. 4. 1766. Zde se již neobjevuje příjmení Pešínský, nýbrž potom již obvyklé Pěšina (Ignaz Pessina). Podle katalogu mediků (1752-1821) absolvoval obě medicínská rigorosa dne 13. 8. 1793 se známkou ,,bene". Na doktora medicíny byl promován 5. září 1795. O celé době jeho působení ve Vídni jde o Pešinovi jedna chvála. Jiří Procháska si vybral Pěšinu ještě jako studenta za asistenta. Pěšina byl velmi zručný v anatomických preparacích a dával také sám opakovači hodiny z anatomie. V době zakončení studia byl asistentem-prosektorem v Procháskově ústavu pro anatomii, fyziologii a oční lékařství. Od r. 1798 byl demonstrátorem u profesora Knoblocha na zvěrolékařské škole, místě to odpovídajícím dnešnímu postavení odborného asistenta. V roce 1801 byl tam jmenován druhým profesorem. Vídeňský zvěrolékařský ústav (Kaiserlich-königliches Militär-Tierarzeney-Institut), dnešní Vysoká škola zvěrolékařská ve Vídni je školou velké tradice, k níž přispěl svým dílem i sám Pěšina. Ústav byl založen v r. 1777 a patří tak k nejstarším zvěrolékařským školám v Evropě. První školu založil v Lyonu Claude Bourgelat v r. 1762 a další týž Bourgelat v Alfortu u Paříže. Prvním ředitelem vídeňské školy byl profesor Wolstein, překlady jeho prací vyšly v té době také u nás. Byl v čele ústavu do roku 1795, kdy vedení převzal profesor Knobloch, jenž přešel do Vídně ze zvěrolékařského ústavu lékařské fakulty v Praze. Ten vedl ústav do roku 1806, kdy byl pensionován a vedením byl zatímně pověřen Pěšina. V té době byl Pěšina také dvorním zvěrolékařem u císařského dvora, kdy v této funkci zastupoval Knoblocha. Toto období i zmíněná funkce má v životě Pešinově velký význam i pro jeho experimentální badatelskou práci. Ředitelem ústavu byl Pěšina jmenován až počátkem roku 1808. Je tragédií jeho života, že byl ředitelem přesně dva dny. Jmenován byl 22. února 1808 a zemřel náhle 24. února. Bylo to v pohnutém období napoleonských válek v mezidobí mezi dvojím obsazením Vídně. Pěšina tedy působil na vídeňském zvěrolékařském ústavu jen deset let a získal si v této době nesmírnou oblibu. Byl nepochybně dobrým učitelem a zasloužil se o rozvoj této malé školy po stránce pedagogické i vědecké. Mimo jiné provedl reformu dvouletého studia. Kromě běžného studia organizoval i kursy pro důstojníky jezdectva a remontní služby. Zprávy z tehdejší doby uvádějí, že vychoval řady vel¬mi dobrých zvěrolékařů pro službu ve vojsku, ve státní službě i v soukromé praxi. V roce 1807 mu děkuje šlechtic Cointrel, nadporučík vojenské remontní skupiny v Oesterreichischekaiserliche Wiener Zeitung za neúmornou práci učitele a za velmi přátelské zacházení. Nenachází jiný vhodný způsob poděkování než zveřejnění tohoto díku v novinách. Rovněž Carl Anton von Schreiber, pozdější ředitel dvorního přírodopisného kabinetu ve Vídni, uvádí Pěšinu mezi svými nejlepšími učiteli vedle Prochásky, botanika Jacquina, lékaře Lebera, jenž se jako vězeňský lékař zasloužil o zrušení útrpného práva a dalších.
Pěšina musil být stále ve velmi dobrém vztahu i ke svému učiteli a představenému Jiřímu Procháskovi. Existuje jediný původní Pešinův portrét z roku 1800, tedy z doby, kdy byl již trvale na zvěrolékařském ústavu. Tento portrét maloval sám Jiří Procháska, který byl jak známo velmi dobrým malířem. Procháskovi bylo tehdy 51 let a Pěšina byl stár 34 roky. Tohoto portrétu použil také akademický malíř Karel Minář k výzdobě titulní strany Časopisu československých veterinářů v r. 1947. Všeobecně se však neví, že tento často používaný obraz není jediným Pešinovým portrétem. Pešinova podoba je uchována v kameni na průčelí bývalé budovy rektorátu zvěrolékařské školy v Berlíně. Budova patří v současné době ministerstvu zahraničních věcí Německé demokratické republiky jako jeho reprezentační budova. Je na Luisenstrasse přímo proti známé nemocnici La Charitě. V sousedním domě měl svou laboratoř Robert Koch. Budova byla postavena v roce 1840 a její průčelí je vyzdobeno mimo jiné kulatými reliéfy, na nichž je zobrazeno dvanáct velkých osobností světové veterinární medicíny a veterinárního školství. V horní řadě je tam Hippocrates, Aristoteles, Ramazzini, Lancisi, Cothenius a Langermann (podle Schmalze tam sotva patří obě italská jména, Cothenius byl osobním lékařem Bedřicha Velikého a přednesl v Akademii věd přednášku o nutnosti zvěrolékařské školy, Langermann byl státním radou a rozhodujícím činitelem pro vysokou školu zvěrolékařskou v ministerstvu školství po r. 1817). Ve spodní řadě reliéfů jsou zleva doprava Bourgelat a Lafosse, Kersting, Pěšina, Wolstein a Abildgaard (první dva zakladatelé prvních škol ve Francii, Kersting založil školu v Hanno¬veru, Wolstein ve Vídni a Abildgaard v Kodani). Je tedy i z tohoto výčtu jmen vidět, že byl Pěšina několik málo desítek let po své smrti v Evropě neobyčejně vážen. Pešinův portrét se zde značně liší od portrétu Procháskova, podoba se neshoduje, Pěšina zde vypadá starší, statnější, má jiný účes a sotva lze v obou podobiznách poznat jednu osobu. Z toho možno soudit, že zmíněný berlínský reliéf musil mít za předlohu jinou Pešinovu podobiznu. O té však není zatím nic známo. Pěšina po sobě zanechal pěkné vědecké dílo, uvážíme-li, že zemřel v necelých 42 letech. Dvě práce jsou menší a týkají se nákaz skotu a ovcí, světové jméno si však získal prací o určování stáří koní podle změn na zubech. V roce 1802 vydal Pěšina útlou knížku Anleitung zur Heilung der Viehpest mit der eisenhaltigen Salzsäure. Popisuje v ní výsledky vlastního léčení skotu v období epizootie moru skotu (podle pathologicko-anatomického obrazu šlo skutečně o mor skotu) v několika vesnicích v Dolním Rakousku. I když jde o práci empirickou, Pěšina dokládá pokusy své i dalších lékařů tabulkou, z níž může být patrno, že měl přesvědčivé výsledky. Práce vyšla v roce 1805 i česky. Další Pešinovou prací je Über die Impfung der Schafpocken und die Cultur des Impfstoffes, která vyšla rovněž česky jako Zpráva o neštovicích ovčích od Jana Josefa Pěšiny, MD, veřejného profesora dobytčího lékařství (vydána 1804). Považuje se za základní dílo o oč¬kování proti neštovicím ovcí. Ve jméně českého překladu je chyba (místo Ignác je uvedeno Jan). O tom se zmiňuje také Vrtiš, že zkratka křestního jména I. J. nebo J. J. byla nepozorností uvedena jako Jan Josef. Někde se uvádí Pešinovo křestní jméno zčeštěné jako Hynek Josef. V letech 1802 až 1807, tedy v době své profesury, se Pěšina zabýval změnami na koňských řezácích vzhledem k přesnosti určování stáří koní. Vydání tohoto díla se již nedočkal. Vyšlo až po jeho smrti zásluhou druhého profesora vídeňského zvěrolékařského ústavu Fechnera. Je zajímavé, jak byla celá tato práce, kterou Pěšina prováděl se sobě vlastní důsledností a přesností, spojena se svou dobou. Pěšina uvádí na první straně díla, že dostal úkol od arcivévody Karla, generalísima rakouského vojska,
aby vypracoval směrnici pro určování věku koní. Bylo to v období napoleonských válek a koně měli pro armádu nesmírný význam. Vojsko nakupovalo značné množství koní a koní byl nedostatek. Proto se z nouze kupovala i starší zvířata. Dopouštěli-li se nákupčí (většinou důstojníci) při nákupu omylů, i vydávali státní peníze zbytečně a také ohrožovali bojeschopnost hipických útvarů. Nepochybně byli zase prodávající natolik znalí a zkušení, že úpravami řezáků napodobovali vzhled chrupu mladších koní a tím se snažili dosáhnout vyšší ceny. Pěšina při svém výzkumu zpracoval více než tři tisíce koní z císařských stájí, z chovatelských ústavů a z armády. Jako dvorní zvěrolékař měl přístup ke všem písemnostem a měl proto velmi dobře definovaný pokusný materiál. Evidence o koních, zejména ušlechtilých byla vždy dokonalá a armáda měla zevrubné směrnice pro evidenci vojenských zvířat. Kniha sama byla vydána pod názvem Über die Erkenntniss des Pferdealters aus den Zähnen až v roce 1911, tedy tři roky po Pešinově smrti. Její titulní list nese datum 1809, profesor Fechner ji připravil k tisku v prosinci 1810, jak uvádí v předmluvě. Lze soudit, že rukopis včetně nádherných mědirytin, měl Pěšina připraven ještě za svého života. Kniha má 56 stran čtvrtkového formátu, devět nádherných mědirytin Charlese Seippa a dvě dvoubarevné tabulky. Je tištěna latinkou. Exemplář uložený v pražské Universitní knihovně byl vázán v některé pražské knihárně a k přilepení tabulek bylo použito papíru zbylého z tisku Hankových rukopisů. Jejich zrcadlový otisk je v exempláři na několika místech dobře vidět. Změny na řezácích koní jsou známy ze 4. století před naším letopočtem, zejména z Xenophonta a z Aristotela. Změnu skusné plochy popisuje také Apsyrtos, který podle změn tvaru sestavil systém, jenž později upadl v zapomenutí. Pěšina se k němu vrací po málem půl druhé tisícovce let a podrobuje změny řezáků a celého chrupu zevrubnému studiu na základě znalostí anatomie zubu a čelisti. Řezáky koně jsou, jak známo, zajímavě stavěny. Při vývoji se jejich sklovina vchlípí dovnitř a vytvoří tzv. jamku. Kromě toho je celý řezák pokryt cementem, který pokrývá sklovinu i na korunce, vniká do jamky a vystýlá ji. Jak se potom zub během života postupně obrušuje, vznikají velmi charakteristické obrazy. Jamka se otíráním zubu postupně snižuje a mizí. Později se objevuje tzv. hvězdička, tj. průřez dřeňovou dutinou. Při tom se mění celý tvar obrušované plochy, který je zprvu příčně oválný, později okrouhlý, trojúhelníkovitý a nakonec podélně oválný. Popisy těchto změn jsou podle Schreibera již před Pěšinou poměrně přesné do stáří osmi let, u starších koní jsou již spekulativní, nepřesné, ba dokonce fantastické (uvádí se stáří koní mnoha desítek let). Pěšina shrnuje své výsledky do tabulek a doprovodil je výstižnými obrazy. Rozděluje změny do několika období. Z nich první je s výměnou mléčných zubů do stáří šesti let, druhé je s příčně oválnými průřezy od šesti do 11 roků, další období kruhovité plochy do 17 roků, období trojúhelníkovité plochy do 23 roků a konečně období podélného oválu (zweieckig) nad 23 roky. Přitom si všímá také postavení celého chrupu v čelisti a jeho změn během života zvířete. Je zajímavé, že ve všech pracích populárních a populárně vědeckých se používá překreslených Pešinových obrazů nebo tabulek. Pěšina použil kromě popisu zubů a chrupu na živých i mrtvých zvířatech i vlastního experimentu spočívajícího v tom, že pořídil krásné výbrusy řezáků v různé jejich výši. Tím ozřejmil všechny změny, k nimž může obrušováním řezáků dojít. Schreiber uvádí, že tyto výbrusy byly nádherné a byly po něm napodobovány a používány pro výuku jako instruktivní materiál v kursech pro důstojníky, později na zemědělských a jiných školách. Jeden takový exemplář výbrusů z roku 1815 od firmy Voigtländer z Dráždan mají v anatomickém museu vídeňské zvěrolékařské školy. Jiná napodobenina s českým textem a uvedením, že je zhotovena podle Pěšiny, je i u nás v muzeu koně ve Slatiňanech a takových bude pravděpodobně ještě více. Výtah z Pešinových přednášek v kursech pro důstojníky vydal Oberwachmeister Georg von Högelmüller, jeden z absolventů kursů pod názvem Anleitung zur Erkenntniss des Pferdealters aus
den natürlichen Veränderung der Zähne v r. 1810. Příručka je označena, že je psána podle přednášek Pešinových (nach Doctors von Pessina Vorlesungen). Högelmüller ji věnoval rakouské jízdě. Jsou zde uvedeny Pěšinovy tabelární přehledy změn na chrupu a zubech, neobsahuje však vyobrazení. Sám Högelmüller musel být člověk velmi podnikavý a je pravděpodobné, že patřil k Pešinovým spolupracovníkům. Vyznamenával se i v jiných oborech. Zavedl totiž v Rakousku první pojištění proti ohni a je po něm pojmenována jedna z ulic v V. vídeň-ském okrese. Památku Pešinovu však Vídeň tímto způsobem dosud neuctila. Pěšina měl podnět ke své práci v tom, že tehdy byla velmi aktuální potřeba určování stáří koní pro vojenské nákupy. Pěšina dostal ú-kol vypracovat systém určování stáří dokonce od člena císařské rodiny. Jako znamenitý anatom musel mít řadu zkušeností s anatomii koňského chrupu. Celý problém zvládl na základě světového písemnictví, které v práci cituje. Je otázka, zda se i v tomto oboru projevil kladný vliv Procháskův. Procháska totiž vydal podle Kruty v roce 1780 spis o změnách na lidských zubech (Observationes anatomicae de decremento dentium corporis humani, quibus accessit causarum dentitionis secundae elucidatio quaedam). Je skoro nepochybné, že se při svém častém styku musili na tyto otázky dostat, ať už šlo o dobu dřívější, kdy se stýkali jako žák a učitel, podřízený a nadřízený, či jako dva profesoři dvou ústavů v jednom městě. V poslední době se nám podařilo objevit rukopis podle Pešinových přednášek z anatomie a exteriéru koní z dob jeho působení ve vídeňské zvěrolékařské škole. Tento pramen popisujeme ve zvláštní publikaci. Dovoluje blíže hodnotit význam Pěšiny jako učitele. K přehledu o Pešinově osobnosti patří i otázka jeho jména. V rakouských pramenech se nikde neuvádí jiné jméno než Pěšina (psáno Pessina). Hogelmüller uvádí von Pessina. Příjmení Pešínský uvádí první Vrtiš, který je zjistil v matrice narození v Kostelci nad Orlicí. Rovněž v době svého příchodu na vysokou školu do Prahy se Ignác Josef zapsal jménem svého otce Pešínský (psáno Peschinsky). Teprve po příchodu do Vídně nahradil Pešínský své české a těžko vyslovitelné příjmení kratším, úsečnějším a srozumitelnějším českým příjmením Pěšina, které se v rodině objevuje, rovněž vedle častějšího příjmení Pešínský. Někdy je však jméno Pešinovo uváděno se šlechtickým titulem z Čechorodu (von nebo de Czechorod). Tak je tomu ve všech dějinách Vysoké školy zvěrolékařské ve Vídni. Bez šlechtického titulu jej uvádí Josef Jungmann v Historii literatury české z roku 1849. Tímto šlechtickým titulem se spojuje Ignác Josef Pěšina s pobělohorským kanovníkem a děkanem svatovítským Tomášem Janem Pěšinou z Čechorodu, přítelem Balbínovým. To byla jak známo vynikající osobnost, osobně se stýkal s císařem Leopoldem I. a do šlechtického stavu byl povýšen jako vikář za své zásluhy. Tomáš Jan Pěšina začínal však v Kostelci nad Orlicí svou kněžskou dráhu a Vrtiš uvádí, že není vyloučeno, že se s ním nebo po něm usadil v Kostelci někdo z jeho příbuzných toho jména a že z tohoto rodu pochází i Ignác Josef. Tomáš Jan Pěšina z Čechorodu neměl pochopitelně přímých potomků, avšak ještě za jeho života užíval jeho titulu (z Čechorodu) jeho synovec Jiří Hynek Pěšina, registrátor zemských desek. V roce 1700 se objevuje v matrice u sv. Václava v Praze zápis o sňatku Jana Ignáce Pěšiny z Čechorodu, který byl malířem. Zelený tvrdí v Časopisu musea království Českého z r. 1886, že tento Jan Ignác je potomkem onoho registrátora zemských desek a že není pochyb, že od onoho synovce Tomáše Jana Pěšiny z Čechorodu pochází i Ignác Pěšina z Čechorodu, narozený v Kostelci nad Orlicí, ředitel skotoléčitelského ústavu. V polovině minulého století byl do rytířského stavu povýšen jiný svatovítský kanovník Václav Michal Pěšina (nar. 1782), který přijal rovněž titul z Čechorodu i erb svého
pobělohorského jmenovce. Náš Ignác Josef Pěšina však tohoto titulu nikdy nepoužil a sám do rytířského stavu povýšen nebyl. Takový je stručný nástin života a díla Ignáce Josefa Pěšiny, jedné z největších osobností evropské veterinární medicíny na přelomu 18. a 19. století. Český původ tohoto lékaře původem a zvěrolékaře pracovním zaměřením, nás zavazuje k tomu, abychom mu věnovali další výzkumnou pozornost. Zatím nejsou zcela zpracována fakta z jeho mládí a příbuzenské vztahy k nositelům šlechtického titulu z Čechorodu, je mezera ve znalostech jeho života a činnosti mezi léty 1783 — 1791, není souborně a kriticky zhodnoceno jeho dílo, ani jeho největší a posmrtná práce o určování stáří koní podle zubů. Jsme tím povinováni Pešinovi jako Čechovi a jako vědci, který podle Schreibera nahradil hrubou a syrovou empirii, lacinou spekulaci, bezmyšlenkovité napodobování a přetiskování vážnou, svědomitou a namáhavou badatelskou prací a nezmýlitelným snažením po pravdě. Závěr Josef Ignác Pěšina, nar. 1. dubna 1766 v Kostelci nad Orlicí, zemřel 24. února 1808 ve Vídni, je jedna z největších osobností evropské veterinární medicíny na přelomu 18. a 19. století. V době svých studií v Litomyšli a v Praze užíval až do roku 1783 příjmení svého otce Pešínský a teprve od roku 1791 ve Vídni je veden jako Pěšina. Sám neužíval šlechtického titulu z Čechorodu a jeho příbuzenský vztah ke šlechticům tohoto rodu není zatím prokázán. Jeho vědecká a pedagogická činnost na vídeňské zvěrolékařské škole zaslouží souborné a kritické zhodnocení.
Ignaz Josef Pěšina - Pešínský genannt von Čechorod Zusammenfassung Ignaz Josef Pěšina, geb. am 1. April 1766 in Kostelec nad Orlicí in Böhmen, gest. am 24. Februal 1808 in Wien, ist eine der grössten Persönlichkeiten der europischen Veterinärmedizin am Umbrüche des 18. und 19. Jahrhunderts. Zu der Zeit seiner Studien in Litomyšl und in Praha hat er bis zum Jahre 1783 den Zunamen seines Vaters Pešínský benutzt und erst seit dem Jahre 1791 in Wien ist er unter dem Zunamen Pěšina bekannt. Er selbst hat nie den Adeltitel von Čechorod benutzt und seine Verwandschaft zu den Adeligen dieses Geschlechtes ist bisher nicht bewiesen. Seine wissenschaftliche und pädagogische Tätigkeit an der Wiener Tierarzneischule verdient noch komplex und kritisch bearbeitet zu werden.
Résumé Ignace Joseph Pěšina, né le 1er avril 1766 â Kostelec nad Orlicí, est mort le 24 février 1808 à Vienne est un des plus illustres personnages de la médecine vétérinaire européenne au tournant du dixhuitième et dix-neuvième siècle. Au cours de ses études à Litomyšl et à Prague il s'est servi du nom de famille de son père Pešínský jusqu' à l'année 1783, et seulement à partir de 1791 à Vienne il est inscrit sous le nom de Pěšina. I. J. Pěšina n'a jamais utilisé le titre de noblesse de Cechorod et sa parante avec les membres de cete famille n'est connu jusqu' à présent.
Sa sphère d'activité scientifique et pédagogique à l'Ecole Vétérinaire de Vienne mérite une appréciation complète et critique.
Summary Ignac Josef Pesina, born April 1st 1766 at Kostelec on the Orlice, died February 24th 1808 in Vienna, was one of the most outstanding personalities in the field of veterinary medicine in Europe at the close of 18th century. When studying in Litomysl and Prague he used to call himself Pesinsky just as his father did; he was recorded as Pesina in Vienna as late as 1791. He did not himself add to his surname the century attribute ,,from Cechorod"; so far there is nothing known about his relationship to this line of nobility. It would be necessary to evaluate critically his complete scientific and pedagogical achievements at the Viennese veterinary faculty.
Resumen Ignác Josef Pěšina nacido el 1 de abril de 1766 en Kostelec de Orlice, falleció el 24 de febrero de 1808 en Viena y fue una de las personalidades más destacadas de la medicina veterinaria en las postrimerías del siglo dieciocho y diecinueve. En el curso de sus estudios en Litomyšl y en Praha usaba hasta el año 1783 el apellido de su padre „Pešínský" y tan sólo desde el año 1791 en Viena figuraba bajo el nombre de Pesina. El mismo no aprovechaba el título aristocrático de Čechorod y sus relaciones con los aristocráticos de este linaje no son conocidas en la actualidad. Su actividad científica y pedagógica en la universidad veterinaria de Viena merece una evaluación compleja y crítica.
Literatura
Böhm, R.: 150 let od smrti Ignáce Josefa Pěšiny (z Čechorodu). Veterinářství, 8, 350-352, 1958. Böhm, R.: Einige Angaben aus der Jugend von Ignaz Josef Pěšina. Sborník VŠZ v Brně, řada B 13 (1965). 211-215. Kruta, VI.: Med. Dr. Jiří Procháska 1749-1820. Život - Dílo -Doba. Praha, 1956. Schmaltz, R.: Entwicklungsgeschichte des tierärztlichen Berufes und Standes in Deutschland. Berlin, 1936. Vrtiš, VI.: Prof. med. Dr. Ignác Pěšina (z Čechorodu). Věstník čes¬kých veterinářů, 12, 279-281, 1942. Schreiber, J.: Ignaz von Pessinas System der Zahnalterslehre. Wiener tierärztliche Monatschrift, 44, 529-533, 1957. Archivní údaje z Okresního archivu v Litomyšli (Dr. J. Růžička, CSc.) Matrika litomyšlského gymnasia z let 1774-1804, inv. č. 18 fondu Gymnasium Litomyšl. Archivní údaje Archiv der Universität Wien (Dr. Franz Gall). Hauptkassenjournal, Studienjahr 1791-2. Catalogus Medicinae doctorum rigorosae examinátorům 1752-1821, p. 137. Acta facultatis medicinae 1779-1806 fol. 488.
Doc. MVDr. R. Böhm, CSc. IGNÁC J. PĚŠINA - PEŠINSKÝ zvaný z Čechorodu (1766-1808). Vydal: ÚSVÚ Doškolování veterinárních pracovníků. Kabinet veterinární osvěty v Pardubicích, jako 1. publikaci o historii veterinární medicíny. Obálka a grafická úprava: J. Lacina. Vytiskly: Moravské tiskařské závody, n. p., Olomouc - provoz Trutnov. Náklad: 2.000 kusů Publikace je určena pro vnitřní potřebu veterinární služby.
