Ian C. Esslemont
NOC NOŽŮ Román z prostředí Malazské říše
TALPRESS
Copyright © 2005 by Ian C. Esslemont Introduction © 2005 by Steven Erikson Maps © 2005 by Neil Gower Translation © 2009 Dana Krejčová Cover design © 2004 Steve Stone Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.
ISBN 978-80-7197-576-2
Tento román věnuji Steveovi, díky němuž se ten svět stal skutečným.
Poděkování Během dlouhé cesty tohoto díla od nápadu k vydání se mi dostalo pomoci z mnoha nečekaných směrů. Kniha vyrostla z dlouholeté spolupráce se Stevenem Eriksonem, která je báječná, prospěšná, tvořivá a přátelská. Jemu patří můj největší dík za partnerství při vytváření malazského světa. Také bych rád poděkoval Simonu Taylorovi za jeho velkorysost, Williamu Thompsonovi za povzbuzování a redakční úpravy, mému agentovi Johnu Jarroldovi a také Gerri Brightwellové za dlouholetou podporu a připomínky. A nakonec patří zvláštní dík Peteru Crowtherovi za to, že se odvážil riskovat s neznámým autorem.
ÚVOD
M
alazský svět se zrodil v roce 1982 a od tohoto okamžiku pomalu nabírala podobu historie tohoto světa. Na letních archeologických vykopávkách a během zim strávených ve Victorii v Britské Kolumbii při studiu tvůrčího psaní, ve Winnipegu a na Saltspring Islandu – kdekoliv jsme s Ianem (Camem) Esslemontem strávili víc času pohromadě. Spolu jsme pracovali na nejednom filmovém scénáři a bylo jasné, že se naše tvůrčí schopnosti dokonale doplňují. Během přestávek v psaní jsme si hráli v malazském světě. Když se poprvé vynořil nápad napsat knihu zasazenou do tohoto světa, bylo jasné, že rozsáhlé dějiny, které jsme během let vymysleli, budeme muset rozdělit. Což jsme i učinili. Od vydání Měsíčních zahrad (Gardens of the Moon, Talpress 2002) jsem od fanoušků slýchal i četl, že chtějí vědět něco i o staré říši, o říši císaře Kellanveda a jeho společníka Tanečníka. A stále dokola se mě ptali: „Napíšeš někdy o raných dobách říše?“ Nebo: „Napíšeš o Rudé gardě?“ A já vždy neoblomně odpovídal: „Ne.“ Důvody by nyní měly být zřejmé. Tohle je obrovský vymyšlený svět, příliš velký, než aby ho jeden autor zvládl za jediný život. Ale dva autoři… to už je jiná. Měsíční zahrady jsem věnoval Ianu C. Esslemontovi. Světy, které je třeba dobýt, světy, o něž je třeba se podělit. Myslím, že jsem svůj záměr a přání nemohl vyjádřit jasněji. Pravda, chvíli trvalo, než se Camova první kniha zasazená do Malazu objevila. Naše cesty se na nějakou dobu rozešly a Cam měl jiné starosti – rodina, postgraduální studia a tak dále. Já ale neztrácel víru a vždy jsem věděl, že překvapení a odměna jsou na cestě, a tento román, Noc nožů 9
(Night of Knives), je prvním krokem do sdíleného světa, který jsme si společně kdysi dávno představovali. Noc nožů není fan fiction. Malazský svět jsme tvořili skrze dialogy, naše hry byly románové a témata stále častěji krutě tragická. Nicméně jindy to byla komedie, obvykle burleskního druhu. Soupeřili jsme v podceňování situací a absurditě a umínili jsme si, že budeme směšovat nadužívaná témata tohoto žánru. Tento duch pronikl do všech mých románů zasazených do malazského světa. A proniká i do Ianových děl z téhož imaginárního světa. Přesto kniha, kterou držíte v rukou, má vlastní styl, vlastní hlas. Celý příběh se odehrává během jediného dne a noci a je vynikající. Čtenáři mých knih poznají svět, jeho atmosféru a ponurost, uvidí postavy v Noci nožů jako další hráče vetkané do stejného zamotaného koberce, v příběhu poznají další krvavý kus vymyšlené historie. A bude toho mnohem víc. Dodnes pracujeme na dějinách malazského světa, probíráme podrobnosti, upřesňujeme sled událostí, bavíme se o tématech a podtextech a snažíme se, aby postavy procházející našimi romány zůstávaly konzistentní. Dřeme na časové linii a osudech bezpočtu postav, přičemž s mnohými z nich se dosud nikdo jiný nesetkal. A debatujeme o nevyzpytatelnosti. Jak čtenáři malazské Knihy Padlých vědí, nevyzpytatelnosti je tu vrchovatě. Od začátku malazské série píšu pro obecenstvo sestávající z jediného člověka – Cama. A on mi to oplácí. Tak dialog pokračuje, jenom do něj patří další, kteří poslouchají. Nakonec poslouchají obě strany rozhovoru. Doufáme, že bude zajímavý. Steven Erikson Winnipeg, Kanada, 2004
10
NOC NOŽŮ
OSOBY
Malažané císař Kellanved: nepřítomný vládce Malazské říše Tanečník: mistr-asasín a tělesný strážce Kellanvedův Mrzena: mistra sboru říšských asasínů, Spáru Tayschrenn: říšský velemág Kalen: malazský voják Korinn: mág, člen brigády Paliči mostů, žena Popel: bývalý důstojník brigády Paliči mostů Cejch: bývalý malazský armádní léčitel Dassem Ultor: šampion a „první meč“ říše Rýt: důstojník posádky v Posměvákově tvrzi Hattar: tělesný strážce Tayschrennův Drápek: člen Dassemovy tělesné stráže, meč Kuskus: říšský asasín, Spár
Obyvatelé ostrova Malaz Kurník: majitel Oběšence Anži: služka u Oběšence Kiska: dívka doufající ve vstup do říské služby Lubben: fortnýř v Posměvákově tvrzi rybář: mág z ostrova Malaz Trenech: pravidelný host u Oběšence Faro Balkat: pravidelný host u Oběšence Obo: mág z otrova Malaz
15
Ostatní Pomezičník: starší obyvatel Říše stínu Džhedel: zajatec Říše stínu Oleg Vikat: učenec znalý chodeb Surgen Ress: poslední šampion Svatých měst Pralt: vůdce kultu stínu Džhenna: jaghutská strážkyně Domu mrtvých
16
PROLOG Bouřlivé moře jižně od ostrova Malaz Osserkova sezona 1154. rok spánku Ohnice 96. rok Malazské říše Poslední rok vlády císaře Kellanveda voustěžňový nájezdník Rheniin sen se hnal k severovýchodu pod plnými plachtami. Kapitán Murl svíral zábradlí na zádi a sledoval blížící se bouři. Trup, zatěžovaný až na hranici svých možností, hrozivě sténal a lanoví vydávalo tak vysoké tóny, jaké Murl dosud neslyšel. Bouře se hnala od jihu jako stěna noci, pevná fronta černých mračen vzdouvajících se nad vlnami. Kapitánu Murlovi však nedělala starosti bouře, jakkoliv byl její původ nepřirozený. Rheniin sen brázdil širé moře známé jakatským navigátorům od severního Kaltského moře po silné pasátní větry Dálavy jižně od Stratemu. Ne, jemu do srdce zarývala prsty hrůza z azurových záblesků míhajících se jako úlomky ledu mezi vlnami pod převalující se hradbou mraků. Nikdo nikdy nevyprávěl, že by je viděl takhle zblízka. Nikdo z těch, kdo se vrátili. Jezdci, tak jim Murl a ostatní navigátoři říkali. Jiní zas mořští démoni a Bouřní jezdci. Bytosti z moře a ledu, jež si činily nároky na tento úzký průliv a nestrpěly žádné porušení svých práv. Jenže jeho jakatští předkové znali správné oběti, kterými si mohli vykoupit nejrychlejší cestu na jih ostrova Malaz. Proč je tedy jezdci pronásledují? Co je přilákalo tak daleko na sever? Murl se otočil zády k bouři. Jeho bratranec Bezočka zápasil s kormidlem. Stál rozkročený a roztřesenýma rukama svíral kormidelní kolo. Jak se loW sklonila na vysoké vlně, Murl se chytil zábradlí, aby neupadl. „Nezapomněli jsme na nějakou oběX?“ křikl do hukotu větru.
D
17
Bezočka, světle modré oko upřené na vlny před přídí, zavrtěl hlavou. „Nezapomněli!“ zavolal. „Vyzkoušeli jsme všechny.“ Zamračil se přes rameno. „Teda až na tu poslední.“ Murl ucukl. Po lanech přeručkoval doprostřed paluby, která již byla pokrytá zrádným ledem. Větrem hnané jíní, bodající jako jehličky, mu rozproudilo krev na krku a rukou. Až na tu poslední. Tento obřad nikdy nenařídil. VždyX všechny duše na Rheni byly jeho pokrevní příbuzní, u Chemova chladného objetí! Murl si vzpomínal, jak jednou tento obřad viděl na vlastní oči: černovlasá hlava toho chudáka kluka se pohupovala na vlnách, bledé ruce zoufale drásaly vodu. Zachvěl se zimou a něčím ještě horším. Ne, k tomu se přinutit nedokáže. Dřepl si ke štíhlé postavě, přivázané k hlavnímu stěžni a choulící se, jako by spala. Rukou znecitlivělou od mrznoucí slané spršky zlehka pohladil bledé líce. Ach drahá Rheni, tolik mě to mrzí. Bylo toho na tebe příliš. Kdo by mohl doufat, že utiší takovou bouři? Vedle zakřupal led, když ke stěžni přidusal první důstojník Hoggen a ovinul stěžeň rukou. „Mám připravit zbraně?“ Murl potlačil šílenou touhu se smát. Pozorně si Hoggena prohlížel, aby zjistil, zda to myslí vážně. Naneštěstí to zřejmě vážně myslel. Vousy měl zbělelé jinovatkou a oči matné a bezvýrazné. Jako kdyby už byl mrtvý. Murl v duchu zaúpěl. „Udělej to, jestli musíš.“ Vzhlédl k vrcholku stěžně. Na ráhnu tam seděl námořník a kalhoty, košile i paže se mu leskly – již byl obalený ledem. „AX mladej Krtek sleze dolů.“ „Nesleze. Myslím, že ho vyřídil led.“ Murl zavřel oči před sprškou a objal stěžeň. „Zpomalujeme,“ podotkl hluše Hoggen. Murl ho přes vichr stěží slyšel. Cítil, jak z něj promočené šaty vysávají teplo. Neovladatelně se třásl. „Plachty zledovatěly. Brzy se začnou trhat.“ „Musíme na led vzít kladivo. Otlouct ho.“ „Zkus to, jestli chceš.“ Hoggen chraplavě zakašlal a s námahou se pustil stěžně. Murl se ho naopak držel. Nakonec se to hodilo, že ho konec potká s Rheni na palubě lodi, kterou pojmenoval na její počest. Byl vlastně obklopený rodinou. Dokonce i věrný Hoggen s ním byl spřízněný sňatkem. Murl se podíval dolů. Jak toužil pohladit dlouhé černé vlasy, cinkající teW jako hrst rampouchů. 18
„Jezdec na levoboku!“ křikl kdosi. Omámeného Murla překvapilo, že nějaký námořník zůstal natolik bdělý, aby hlásil nebezpečí. Přimhouřil oči a zadíval se sprškou vysoko nad bok. Kolem se valily vlny dvakrát vyšší než stěžeň, napěněné ledovou tříští. Pak to Murl konečně uviděl. Nad hladinu se vynořila oslepující safírová postava s přilbicí s lícními chrániči ze zmrzlých šupin, ve zbroji, u boku dlouhé kopí ze zubatého ledu. Její komoň vypadal napůl jako zvíře a napůl jako vlna. Murl si představoval, že upřela tmavé, nevyzpytatelné oči jeho směrem. Pak se stejně náhle vrátila do vzdutého moře. Murlovi připomněla modré velryby gamen, vyskakující před přídí. Další jezdec se vynořil o kus dál. A ještě jeden. Vezli se na vlnách vedle Rheniina snu, a přece se zdálo, že o lodi nevědí. Jsou to lidé, nebo snad starší jaghutská rasa, jak tvrdili někteří? Murl je odtažitě sledoval, jako kdyby se vše dělo někomu jinému. Námořník Larl se zachytil zábradlí a namířil na nejbližšího jezdce kuši. Šipka šla úplně mimo a Murl jen vrtěl hlavou – k čemu to bylo? Stejně už jsou mrtví. Nedá se nic dělat. Pak si vzpomněl na škorpiona na zádi. Odtrhl se od stěžně a vrhl se k němu. Bezočka dosud stál u kormidla, ruce rozpřažené, oči upřené před sebe. Murl ovinul znecitlivělou ruku kolem těžké zbraně na podstavci a popadl kliku. Železo se mu zahryzlo do masa jako doruda rozžhavené, a jak zápolil s mechanismem, strhával si z dlaní kusy kůže. „Co chtějí?“ zavolal Murl na Bezočku. V očích mu zamrzaly slzy a oslepovaly jej. Škorpion se odmítal hnout. Sundal ruku ze spalujícího železa. Krev zamrzala jako cáry rudé látky. Bezočka neodpověděl, dokonce se ani neotočil. Murl skočil ke kolu a protáhl ruku příčlemi. Bezočka už nikdy neodpoví. Kormidelník stál ztuhle u kormidla Rheniina snu a zíral přímo před sebe do houstnoucího šera, zdravé oko potažené jinovatkou. Jeho košile a kalhoty chrastily ve větru, mrazem ztvrdlé na dřevo. Murl zděšeně vytřeštil oči a v Bezočkově prázdném pohledu, upřeném do neznámých dálav, našel odpověW. Jezdcům na nich nezáleželo. Byli tu z jiného důvodu, v odpověW na nějaké nelidské volání, hnali se k severu, útočné vojsko vrhající svou moc proti jediné věci, která je tak dlouho omezovala v tomto úzkém kanále – proti ostrovu Malaz. 19
LoW úpěla jako mučené zvíře. PříW se zvedla, zatížená ledem, a zase klesla pod vlnu. Náraz Murla shodil z kormidla. Když sprška opadla, už jen Bezočka sám řídil zamrzlou hrobku k severu. Plachty spadly a roztříštily se o palubu. Led se vrstvil na stěžních a palubách a poutal loW jako tmavé srdce v zamrzlé skále, řítící se se sténáním dál. Bouře postupovala k severu jako přílivová vlna táhnoucí se od obzoru k obzoru. Z mračen se vynořila flotila smaragdových hor s vyleptanými hlubokými puklinami. Sníh na jejich štítech se ve skomírajícím světle leskl. Hnaly se jako nezastavitelné obléhací stroje, vyrobené k tomu, aby si podrobily celé kontinenty. A podél nich se plavili jezdci, kopí pozvednutá a namířená k severu.
20
STEZKA V NITRU STÍNU
N
ad rozlehlou plání udusaných písků s roztroušenými černými sopečnými skalisky kvílel slabý vítr. Prašné víry vyhazovaly okrové chocholy a zase je stahovaly, načež se znovu objevily o kus dál. Přes pláň, táhnoucí se na všechny strany k beztvarému obzoru, stejnému a jednotvárnému, se s kulháním vlekl mrzák. Jako hravý následovník se k němu vrhl jeden vír žlutohnědého prachu. Muž šel dál, aniž by ucukl, zvedl ruku či aspoň otočil hlavu. Prašný tanečník se odvlnil po bezcílné spirálovité dráze. Mrzák se plahočil dál a zkroucenou nohu táhl za sebou, takže za ním zůstávala v písku rýha. Měl na sobě otrhané zbytky snad pevného sukna, přehozené přes koženou a šupinovou zbroj. Nahé paže měl vyzáblé, spíš jen kůží potažené kosti. V bronzové, měděnkou zabarvené přilbici byly z jeho obličeje vidět jen prázdné důlky, dutina místo nosu a vysušené, ohrnuté rty nad zkaženými zuby. Na zádech mu visel rezavý meč. Ve velké dálce se objevila tmavá šmouha. Mrzák se však vlekl dál pod neustále podmračenou oblohou, kde k mrakům vylétali ptákům podobní tvorové. Jen jednou se zastavil. Chvíli nehybně stál a díval se stranou. V dáli se obzor změnil. Nad nejtmavší modří se objevilo stříbřité světlo připomínající fatu morgánu vzdáleného pohoří. Mrzák se chvíli díval, pak pokračoval v cestě. Ze šmouhy se stal val a z valu menhir. Poutník dokulhal přímo ke kusu žuly dvakrát vyšší než on a zastavil se. Čekal a díval se na menhir, zatímco pláň křižovaly prašné víry. Kámen byl pokrytý svislými rýhami připomínajícími stopy drápů nějaké zuřivé šelmy 21
a ovíjely ho tenoučké stříbrné symboly. Mrzák pomalu přiklekl, aby lépe viděl. Ne však na značky, nýbrž na hnědomahagonový uzlíček pod menhirem. Hrbáč zvedl hlavu pokrytou chitinovými šupinami. Zamrkal a otevřel mandlové oči žhoucí jako zlato. Široká hruW z hranatých plátů se nadmula dechem. „Pořád jsi mezi námi, Džhedele,“ poznamenal dřepící hlasem suchým jako vzduch v hrobce a narovnal se. „Taky tě rád vidím, Pomezičníku.“ Pomezičník se pootočil a prázdnými důlky přehlížel pláň. ZvlášX se podíval na stříbromodrou podlitinu. Džhedel zavrtěl hlavou a zabručel. Natáhl jednu nohu pokrytou pláty a nebezpečnými rohovitými ostruhami a pohnul širokými rameny. Pokusil se vstát, ale nepodařilo se mu to. Ruce mu po zápěstí mizely v holé žule menhiru. „Co tě sem přivádí?“ Pomezičník se na něj podíval. „Prošel kolem někdo, Džhedele?“ Džhedelovy zažloutlé tesáky se zablýskly – snad to byl úsměv. „Vítr. Prach. Čas.“ „Ptám se, protože někdo přichází. Cítím ho. Ty jsi…“ Džhedel přimhouřil jantarové oči. „Víš, že teW je tenhle malý kruh celý můj svět. Přišel ses mi vysmívat?“ „Víš, že jsem spoutaný stejně pevně.“ Džhedel si Pomezičníka prohlédl od hlavy k patě. „Z místa, kde sedím, to tak nevypadá. Chudák Pomezičník. Sténá v poutech. A přece jsi tu byl dávno před těmi, které jsem zabil, abych získal trůn. A budeš tu i tehdy, až ti, kdo na oplátku spoutali mne, budou dávno mrtvi a zapomenuti. Slyšel jsem o tobě… vyprávět.“ „Moc, kterou cítím, je nová,“ poznamenal Pomezičník, jako by druhý vůbec nepromluvil. „Někdo nový?“ „Dost možná.“ Džhedel se zamračil, jako by si nebyl jistý, co si má o novém myslet. „Zkouší říši?“ „Ano. Co si o tom myslíš ty?“ Džhedel zvedl hlavu a zavětřil úzkými nozdrami. „Někdo se srdcem z ledu a ještě něco… něco potměšilého, skrytého, jako rozmazaný odraz.“ 22
„Myslím, že si prohlíží trůn.“ Džhedel frkl. „Těžko. Ne po takové době.“ „Blíží se konjunkce. Mířím k Domu. Někdo ho možná bude chtít získat. Kdo ví – třeba budeš propuštěn.“ „Propuštěn?“ štěkl Džhedel. „Já ti ukážu svoje propuštění.“ Ohnul nohy pod sebe a začal se zvedat. Drápy se mu zarývaly do písku. Ramena se mu třásla. Chitinové pláty na pažích chrastily a sténaly. Chvíli se nic nedělo. Pomezičník mlčky přihlížel. Z otesaných boků menhiru se snášel prach. Kámen začal vibrovat. Záblesk stříbrného světla z vrcholku menhiru Pomezičníka oslepil. Světlo sjíždělo jako blesk dolů po cívce stříbrných značek a nabíralo na rychlosti a síle, až před tou planoucí září musel odvrátit hlavu. Džhedel se šíleně chechtal. „Tady to přichází!“ křikl přes vodopád řevu sílící, jiskřící energie. Koule energie do něj udeřila, až zavřískl. Země se zhoupla. Pomezičník upadl. Ve slabém vánku se líně zavlnil prach a písek. Když se vzduch pročistil, Džhedel ležel nehybně pod menhirem. Z očí a otevřených úst mu stoupal kouř. Pomezičník chvíli mlčel, pak se zvedl do podřepu. „Džhedele? Slyšíš mě? Džhedele!“ Džhedel zasténal. „Vzpomínáš si?“ Ležící tvor zamyšleně kývl. „Ano. Tak se jmenuju. Džhedel.“ Setřásl ze sebe prach. „Vzpomínáš si, kdo tě spoutal?“ „AX to byl kdokoliv, je už dávno mrtvý.“ „Já si je pamatuji. Byli to –“ „Neříkej mi to!“ Džhedel se vyškrábal na nohy. „Chci si vzpomenout sám. Mám aspoň čím zabít čas. Počkej… na něco jsem si vzpomněl…“ Couvl od Pomezičníka a zasyčel: „Nějaké řeči o tobě!“ Pomezičník odkulhal od menhiru. Za chvíli už ho Džhedel volal zpátky. „VraX se. Prosím. PropusX mě. Máš to ve své moci. Vím, že ano!“ Pomezičník neodpověděl a šel dál. „PropusX mě, zatraceně! Musíš!… Mor na tebe!“ Zuřivě cloumal rukama. Z menhiru se svezl závoj prachu. A v prachu značky zářily jako nejjemnější, rozžhavený filigrán. 23
„Zničím tě!“ hulákal Džhedel. „Tebe i všechny, kdo přišli po tobě! Všechny!“ Znovu se zkroutil a ječel vztekem a bolestí. Když se země zakymácela, Pomezičník zavrávoral. Ohlédl se k menhiru. V oblaku prachu zvířeného u jeho paty se cosi zmítalo. K obloze stoupal chochol prachu. Pomezičník pokračoval v chůzi. Opozdil se a čas a nebeský tanec říší na nikoho nečekají. Dokonce ani na bytosti tak šílené a mocné jako ta upoutaná k menhiru za ním. Když se bavili během jasnějších chvil, vzpomínal si tvor na své celé jméno Džhe’Delekaaran i na to, že kdysi vládl celé této říši jako král. Vazal obyvatel nejvzdálenějších oblastí stínu, kteří si říkali Que’tezani. A jakkoliv byl Džhedel šílený, v jedné věci měl pravdu. Už to bylo dávno, co na trůně naposledy někdo seděl. A s každou další konjunkcí dělal Pomezičníkovi prázdný trůn stále větší starosti. Tentokrát ho však víc zajímalo něco tak vzácného, že to téměř nepoznal… potenciál ke změně.
24
KAPITOLA JEDNA
PŘEDZVĚSTI A PŘÍCHODY
ezi vysokými vlnami Větrné úžiny hořela ve skomírajícím denním světle plachta blížícího se kurýrního kutru karmínem. Kalen opřel oštěp o hradbu Posměvákovy tvrze a zadíval se přes cimbuří. O stovky sáhů níž se skála nořila do pěny a vln. Voják se ohlédl přes rameno na šedou zeW vnitřní tvrze, jejíž úzká okna zářila zlatem. Uvnitř se pohybovaly stíny. „Lapenej mezi mistrem Kápě a zatracenou Propastí,“ zabručel. Co mohl říšský hodnostář – žena, říšská pěst – hledat v takovém zapadákově? Když před třemi dny dorazila, málem skočil na první odplouvající loW. Nicméně se mu podařilo nutkání utopit v černém pivu v Kurníkově hospodě U Oběšence. Pořád dokola si opakoval, že s ním to nemá nic společného. Protáhl se a zamrkal. Nečekaně chladný podvečer oživil bodavou bolest ve starém zranění zad – bodnutí oštěpem před mnoha lety. Jeden sedmiměstský voják mu zničil nejlepší hauberk, jaký kdy měl, a taky ho skoro zabil. Rána se nikdy pořádně nezahojila. Možná přišel čas znovu navštívit toho mladého armádního léčitele Cejcha. Poškrábal se na bradě a přemýšlel, jestli vzpomínat na setkání se smrtí při západu slunce nepřináší smůlu. Zeptá se Korinn, jestli ji uvidí. Před třemi dny stál se stovkami dalších v přístavu a sledoval vyloWování vzácné návštěvy. Když se v prvních slunečních paprscích objevily modročerné plachty a stejně tmavý trup malazské válečné lodě, zakotvené v zálivu, ulicemi se nesl překvapený křik. Lidé ve městě si až příliš dobře pamatovali poslední návštěvníky – část Třetí armády, spojivší se s čerstvými rekruty a prosazující nový
M
25
výnos říšské regentky proti čarování. Následující bouře skončily požárem jedné městské čtvrti. Zpráva o příjezdu lodě vytáhla Kalena z Oběšence. Dokončil holení, hodil si ručník přes rameno a vyšoural se po úzkém schodišti na Přední cestu. Zašilhal mezi skladišti k přístavu a zálivu za ním. Anži, Kurníkova služebná a občasná milenka, přicházela po ulici se dvěma vědry vody. Postavila je na dláždění, shrnula si dlouhé hnědé vlasy ze zarudlého obličeje a zamračila se směrem k přístavu. „Bohové, co to je tentokrát?“ Kalen se zamračil. „Válečná loW. Postavená k námořním operacím, pro doprovod konvojů a blokády. Není to obvyklý koráb na přepravu vojáků nebo kupec.“ A co pro Toggovy cecky dělá tady? „Musí být na cestě na jih ke Korelu,“ usoudila Anži. Zastínila si oči a podívala se na něj. „Víš, když je ta válka a tak.“ Kalen si odplivl. Nikdo by neposlal válečnou loW ke Korelu samotnou. A podle toho, co slyšel, mistr Kápě ví, že odvrátit ten příval dole na jihu jedna loW rozhodně nedokáže. Od mola odrazily šalupy a vesla je poháněla k obrovskému plavidlu. Kalen hádal, že se na jedné z nich s mořskou nemocí zmítá Pell, velitel zdejší posádky a čestná podpěst osobně. Zhluboka se nadechl chladného ranního vzduchu. „Asi se půjdu podívat.“ Anži si znovu shrnula vlasy. „Proč se namáhat? Určitě to znamená, že zase poteče naše krev.“ Zvedla vědra. „Jako kdybychom už tak nezaplatili dost.“ V přístavu to nebylo o nic lepší. V přístavní čtvrti si vyslechl názory, že musel přijet nový velitel posádky nebo že tvrz byla znovu zavedena jako vojenská základna pro nové tažení do Korelu. Také však slyšel opačné názory, že připlulo říšské velení ustupující z Korelu. Jeden starý rybář byl dokonce toho mínění, že se vrací sám císař. Lidé se okamžitě žehnali proti zlu a vytráceli se z ulic. Rybář na Kalena mrkl. Nad vysokým bokem lodi se objevily bedny s nákladem a posádka je spouštěla do šalup kolébajících se vedle trupu jako vodoměrky kolem slunící se mořské šelmy. Zvěsti o ústupu z Korelu byly zajímavé. Z jihu přicházely zprávy o zuřivém odporu místních, o počtu obětí dost vysokém, aby byl oficiálně popírán, a od původního vylodění před pěti lety vojáci nijak nepostupovali. Při taženích na vzdálené kontinenty Kalen cestoval na lodích 26
podobných této. Všechny měly na plachtách stejný znak, vztyčené žezlo se třemi spáry, svírající říšskou kouli. Na vlastní oči viděl útoky na přístavy, kdy tyto koule zářily jako malá slunce a rozbíjely hradby a přístavní hráze napadrX. Při střetech na otevřeném moři koule ohřívaly vlny, až se lodě vznítily v plamenech, a přivolávaly mořské démony. Možná se toto plavidlo vracelo z válčení na právě takové frontě. Korel údajně tvořilo několik souostroví, na nichž mohly námořní síly začít či skončit jakékoliv tažení. Což by vysvětlovalo přítomnost lodě tady. První šalupy se již vracely na vojenské přístaviště pod Posměvákovou tvrzí. Přivážely pouze osoby. Na plovoucí molo vystupovali lidé v bohatém, tmavém odění. Kalen při pohledu na cestující, s kapucemi staženými do čela, mizející za šancemi, přimhouřil oči. Nelíbilo se mu to – ani trochu. Tihle lidé v tmavých kožených holínkách a rukavicích mu byli až příliš povědomí. Se staženým žaludkem si připomněl další posádkové město, kde byla k vidění podobná plavidla – v Untě naproti přes průliv, hlavním městě říše. Rybář zvedl bradu k přístavišti. „Vidíš? Měl jsem pravdu.“ Drsně se zachechtal a odkašlal si do dlaně. TeW se Kalen třásl v chladném nočním vzduchu, rozmýšlel o válečné lodi a přemítal, jestli snad nepřiplula pro něj. Dokázali ho vystopovat přes tři tisíce líg? Pokud ano, dali si na tom záležet. A to bylo, vzhledem k okolnostem, neopatrné. Na hradbách hlasitě zazněl zvon ohlašující konec dne a zároveň Kalenovy hlídky. Posměvákova korouhvička ve tvaru okřídleného démona na špičce Posměvákovy věže se třásla a bzučela, jako by se ocitla v silném větru. Kalen se na starou relikvii zamračil. Panovalo totiž bezvětří. Vzápětí po schodech na ochoz vydusal jeho nadřízený, poručík Rýt. Kalen si ztěžka povzdechl nad jeho odměřeným krokem. Jednou by si měl někdo vzít to štěně stranou a vysvětlit mu, že už nemašíruje po cvičišti. I když být zelený jako jarní výhonek zároveň znamená být dochvilný – a během dlouhého odpoledne člověku pořádně vyschne v krku. Rýt se zastavil těsně za Kalenem, který si ho nevšímal. Poslouchal příboj a díval se, jak se mrštný kurýrní kutr nese jako racek 27
přes bílé hřebínky vln. Nebezpečně ho to snášelo po větru k útesům Starého Hlídkového ostrova. U kormidla musel stát větrný talent. Nebo Wasem poháněný kormidelník s bezbožnou touhou vrhnout se vstříc mistrovi Kápě. Do beder se mu zaryl hrot meče. „Otoč se a dej se poznat, vojáku.“ „Dát se poznat? Rýte, občas bych si přál, abychom se nikdy nepoznali.“ Kalen se otočil a opřel se lokty o vápencovou střílnu. Rýt vrátil meč do pochvy a narovnal se do dokonalého přehlídkového pozoru. Z železné přílby mu vlálo dlouhé peří nějakého pestrobarevného ptáka. Mosazné a měděné ozdoby na kyrysu se mu leskly, jak byly čerstvě vyleštěné. Jen jeho kožené boty zřejmě stály víc, než si Kalen vysloužil za celý rok. Voják se podíval na své spravované sandály, otrhané ovinky a obnošený černozlatý tabard řádného příslušníka malazské posádky. „Začni se chovat jako skutečný gardista, dědku,“ napomenul ho Rýt. „Aspoň dokud je tu návštěva. U D’rekových mystérií, člověče. Mohl jsem být – copak to? – jeden z jejích vlastních.“ Vzhlédl k pevnosti. „Ten by ti nejspíš pro výstrahu vyřízl srdce.“ Kalen při slovech její vlastní strnul. Kde to ten kluk sebral? Už to bylo dávno, co naposledy slyšel tento starý výraz pro říšský bezpečnostní kádr, Spáry. Říšská pěst samozřejmě bude mít oddíl Spárů – na ochranu, sběr informací a nepříjemnější úkoly. Úkosem si poručíka prohlížel a uvažoval, zda se snad nejedná o léčku. Jenomže mladík měl jasné hnědé oči a hladké líce a zřejmě by dokázal klamat asi stejně jako čistá bystřina. Kalen se vzpamatoval, potlačil paranoiu a děkoval božským dvojčatům štěstí, že si toho Rýt nevšiml. Plivl na drolící se vápencové kvádry. „Za prvý, mládenče, jsem tě slyšel přicházet. A je nikdo neslyší. A za druhý, když přicházejí oni,“ Kalen si poklepal na spláclý nos, „vždycky to poznáš podle smradu.“ Rýt nevěřícně frkl. „Bohové, šedobradý. Slyšel jsem vyprávění o všech těch zatracených válkách, ve kterých jsi musel být, ale nepředstírej, že ti ze Spárů netuhne krev v žilách.“ Kalen zaskřípal zuby a potlačil touhu mladíkovi dát jednu za ucho. Co ale může takové štěně vědět o věcech, z nichž se obracel žaludek i nejtvrdším veteránům? Kalen zažil sedmiměstská tažení. Byl u toho, když dobývali Ubaryd. V noci se dostali k paláci. 28
Mramorové síně byly opuštěné, zůstaly tu jen mrtvoly funkcionářů a stráží, kteří už nestačili uprchnout, když císař rozdrtil moc falah’d. Nahoře našli soukromé komnaty a samotná svatá byla přivázaná hedvábnými provazy ke křeslu. Stáli nad ní tři Spárové s noži v rukou. Na čepelích se vlhce leskla krev a kapala z nasáklých pout na zápěstích a kotnících falah’d. Na podlaze z korálového mramoru již byla velká kaluž. S Hrotem se nejistě zastavili, ale Dassem vyrazil a odstrčil Spáry stojící před ženou. Zvedla hlavu, až dlouhé kudrny odlétly, a ač měla vypíchnuté oči a z otevřených úst s vyříznutým jazykem jí crčela krev na bradu, zdálo se, že Dassema oslovila. Spárové, dva muži a jedna žena, se po sobě podívali. Jeden couvl a při pohledu do Dassemových očí zvedl zkrvavený nůž. Falah’d pohybovala rty, snažila se vyslovit nějakou zprávu či prosbu. Spára vykulila oči, když pochopila, a otevřela ústa, aby vykřikla varování, ale bylo pozdě. Stalo se to tak rychle, jako by Dassem jen pokrčil rameny. Hlava falah’d odletěla a z trupu vytryskla krev. Hlava se skutálela na mramorovou dlažbu a dlouhé černé kudrny se přitom zmáchaly krví. Ač si Kalen nebyl jistý, měl dojem, že se snažila vyslovit vysvobo> mě. Tak skončila poslední svatá falah’d Ubarydu. Kalen si přetřel srpkovitou jizvu, táhnoucí se mu od levého spánku k bradě, a zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Soustředil se na to, co musel Rýt vidět, když se na něj podíval: zlomeného veterána, příliš neschopného či těžkopádného, aby to po životě stráveném v armádě dotáhl aspoň na desátníka. Nakonec přesně takovou roli si pro sebe vytvořil. Potichu a klidně pronesl: „Je mi z nich akorát špatně.“ Rýt na něj zíral. Kalenův hlas ho znepokojil. Nakonec se zamračil nad náznakem kritiky říšského trůnu a ukázal na rohový barbakán. „Jsi vystřídán, dědo.“ Kalen, již mimo službu, pověsil oštěp, tabard a předpisový hauberk z vařené kůže do kasárenské zbrojnice. Upravil si ovinky na nohou a převázal je koženými řemínky vojenských sandálů. Zapátral po své jediné výstřednosti, podšitém falarském plstěném plášti. Byl na strážnici, složený pod Larkinovou širokou prdelí. Když to Kalen uviděl, málem se otočil a odešel. Larkin tuze dobře věděl, kdy mu končí služba, a na plášX si sedl schválně. Kalen neměl jinou možnost než se mu postavit. 29
Larkin měl kolem stolu obecenstvo. Ostatní gardisté se tlačili nad nelakovanými prkny, na nichž byly ke hře rozložené smaltované destičky – kůstky. Nikdo však hře nevěnoval pozornost, protože Larkin se blížil k vyvrcholení další ze svých vleklých vyprávěnek. Kalen se opřel o trám nahrazující futro a zkřížil ruce na prsou. Larkin se teprve před měsícem vrátil z genabakiské fronty, když ho kvůli zranění nohy poslali k posádkové službě, a Kalen už dospěl k názoru, že by dokázal odrecitovat všechny jeho bitvy. „Bylo to v Černopeským lese,“ žvanil Larkin a natahoval příběh – očividně jeden z jeho oblíbených. Strážní přikyvovali, čekali, věděli, co přijde, a přesto se těšili. „Rudá garda…“ Vojáci, mladí a neposední v posádkové službě daleko od všeho dění, se po sobě dívali. Někteří užasle kroutili hlavami. Dokonce i Kalen si musel přiznat, že to cítí – zachvění při vyslovení toho děsivého jména. Žoldnéřská kumpanie, odhodlaná zničit říši. Síla, která Malazu uštědřila jeho první velkou porážku, když zabránila vpádu do Stratemu, a která nyní vzdorovala říši na čtyřech kontinentech. „Koho jsi viděl?“ zeptal se jeden ze strážných, který se narodil na ostrově a tvrdil o sobě, že se v mládí živil jako pirát u stratemského pobřeží. Larkin kývl, stejně jako Kalen. Byla to dobrá otázka, jakou položí člověk, jenž ví dost na to, aby se ptal. Larkin si odkašlal a vrátil se k příběhu. „Byl to útok, měl je vylákat z lesa a otevřít cestu na jih k Rhivský pláni. Velicí podpěst, nějakej šlechtic z Dal Honu, použil tři kolony, aby je donutil se roztáhnout – měli jsme víc vojáků, víte. Garda získala místní rekruty, genabakiský domorodce, Barghasti se jim říká, měšXany, domobranu, zálesáky a podobnou chamraW. Přes den to bylo příjemný tažení. Pět dní jsme postupovali a oni před náma zdrhali. Tahle neporazitelná garda! Samozřejmě pár Barghastů a lesáků po nás střílelo u každýho potoka a z každýho návrší, ale kdykoliv jsme vyrazili do protiútoku, zmizeli jako zbabělci. Pak přišla šestá noc…“ Kalen jen vrtěl hlavou nad takovou bezbřehou hloupostí, jakou je postup v kolonách do nezabezpečeného hvozdu. Ovšemže je nechali postoupit. Ovšemže se garda, stojící proti přesile, vyhýbala přímému střetu. A nakonec, jakmile byly kolony izolované a příliš daleko od sebe, aby se mohly spojit, přišel útok. 30
Gardisté rozhořčeně přikyvovali nad takovou hanebnou strategií a Kalen by nejradši zařval: Neposlouchejte toho zatraceného hlupáka! Jenomže tu byl v menšině. I když byl nabubřelý osel, byl Larkin oblíbený, viděl nedávné boje ve vzdálených zemích a tuze rád byl ve středu pozornosti. Kalen věděl, že mladší gardisté nemají rádi jeho mlčení, nerozumí mu, a také kvůli tomu někteří pochybovali, že vůbec má zkušenosti, o nichž by mohl vyprávět. Jakoukoliv jeho námitku by zavrhli jako zakyslé reptání. „Zaútočili v noci jako obyčejný zloději,“ vyplivl Larkin, znechucený takovou neslýchanou taktikou. Kalen se ovládl a nerozesmál se nahlas – dobře si pamatoval na podobné střety za měsíčního světla, kdy však útočníky byli Malažané! „Naprostej zmatek. Ze tmy vyskakovali ječící Barghasti. Byli za náma, před náma, obklíčili nás ze všech stran. Nebylo kam ustoupit. Připojil jsem se k hloučku mužů u vysokýho balvanu, osvětlenýho hořícíma keřema. Společně jsme drželi řadu, raněný jsme posílali do týla. Odrazili jsme tři útoky Barghastů.“ Larkin si zakašlal do pěsti, zamračil se a umlkl. Kalen se na něj zadíval. Bylo to z hrůzy, ze vzpomínky na padlé přátele? Proč to tedy tak rád každou druhou noc vyprávěl? „V dálce jsem v podrostu uviděl tři gardisty. Nepoznal jsem je. Pak kolem proběhl Půlden. Jeho jsem poznal podle velikosti – půl, to určitě!“ Strážní se zachechtali. „Prej kdysi sloužil pod Stahovačem,“ dodal ten, který se prve ptal. Larkin kývl. „Pak se ze tmy vynořil další gardista. Nikdy nezapomenu na to, jak vykročil… jako nějakej démon ze stezek mistra Kápě. Tabard se mu ve světle plamenů leskl jako čerstvá krev. Byl to Lazar, s přílbou s hledím a černým štítem. Bojovali jsme, ale nebylo to k ničemu…“ Larkin se poplácal po zchromlé noze a potřásl hlavou. Kalen vystřelil z místnosti. Ochladil si krk o vlhkou kamennou zeW. Fenerovy kosti! Ten prolhaný šmejd. Že prý bojoval s Lazarem! Kalen sám se s ním nikdy nestřetl, ale Dassem se s ním srážel celá desetiletí – a už to samo stačilo, aby se člověk pozastavil nad jejich zručností. Dassem o těch bojích nikdy nemluvil. Přísežník prý byl nezadržitelný, ale Dassem jinak zabil každého vyzývatele: 31
Širdara, Keala, Bartoka. Ze souboje s ním vyšel živý jedině Stahovač. Kalenovu pozornost upoutal smích. O dřevo zachřestily vyřezávané destičky kůstek. Kalen se zhluboka nadechl a vrátil se do místnosti. „Larkine, sedíš mi na plášti.“ Larkin vzhlédl a poklepal destičkou o stůl. Masitou paži přehodil přes opěradlo křesla a ukázal na stůl, kde ležely destičky jako zmatená mapa dlážděných cestiček. Malba na symbolech byla oloupaná a destičky ušmudlané, jak prošly rukama celých pokolení vojáků. „Hraju,“ zabručel Larkin a sklonil hlavu. „Prostě zvedni tu tlustou prdel, abych si ho mohl vzít.“ Larkin neodpověděl. Dva ze strážných pokrčili rameny, našpulili rty a vrhli na Kalena omluvný pohled. Larkin položil destičku tak, že ji tlustým prstem na konci přimáčkl. Kalen přikročil a sebral ji ze stolu. Pět párů očí sledovalo Kalenovu ruku a zase se vrátilo k Larkinovi. Larkin předvedl vlastní verzi trpitelského vzdechu. „Víš, že přerušit hru nosí smůlu?“ Jejich pohledy se setkaly. Bylo jasné, že ten hlupák hodlá jediného dalšího veterána ve stráži uzemnit. Právě z toho důvodu se mu Kalen vyhýbal, otázky, kde bojoval a proti komu, byly poslední, na něž by se mu chtělo odpovídat. Dělal, co uměl, aby zůstal v anonymitě, jenže tohle už na něj bylo příliš. Nemohl dopustit, aby se k němu ten osel choval jako kasárenský tyran. „Dej mi tu zatracenou destičku!“ prskl Larkin a odsunul se od stolu. „Nebo ti ji budu muset sebrat, dědku.“ Strážní se přestali usmívat a pobavené pohledy je taky přešly. Jeden vydechl, jako by litoval toho, co se muselo stát. Kalen natáhl ruku s destičkou na dlani. „Vezmi si ji.“ Jedna jeho část, ta část, o níž už celý rok neslyšel, ho ponoukala. Zkus to, říkal mu uhlazený a zároveň nabroušený hlas. Jen to zkus. Larkin přesunul pohled malých oček, ukrytých v širokém obličeji, jako kdyby přemýšlel, co se tu vlastně děje, kdo si utahuje z koho. Očividně to neprobíhalo tak, jak si představoval. Nakonec ale pokrčil kulatými rameny a sebevědomě, znuděně svěsil koutky. Kalen viděl reakci člověka příliš zaujatého sebou samým, než aby poslouchal někoho jiného. 32
Potřásl hlavou, jako bynad senilním šaškováním stáří, a natáhl se po destičce. Jenže Kalen ho popadl za široké zápěstí a stiskl. Destička dopadla na stůl. Larkin sebou trhl, jako by ho uštkl had. Překvapením a bolestí stiskl rty. Strážní zadrželi dech. Larkin se pokoušel vytrhnout ze sevření, ale to nepovolilo. Kalen se na Larkina usmál a ten si musel přečíst něco v jeho úsměvu, protože volnou rukou hrábl po dirku za pasem. Nůž s krátkou čepelí se zvedl a Kalen zachytil i druhé zápěstí. Místností se nesl Larkinův namáhavý dech. Čepel se neoblomně stočila na bok a blížila se k předloktí. Funící Larkin, zrudlý námahou, vyskočil, až křeslo odletělo dozadu. Dirk mu políbil předloktí a pilovitým pohybem pokračoval od zápěstí nahoru. Celou dobu se Kalen díval mladšímu muži do očí. Vyřinula se krev a kapala na stůl. Kalen si Larkina přitáhl k sobě a pošeptal mu do ucha: „Lazar by tě rozpáral jako vepře.“ Ostatní strážní Kalena popadli a snažili se ho odtáhnout. Jeden mu cosi křičel do ucha, jenže Kalen neposlouchal. Larkin zvrátil hlavu dozadu a zařval. Kalen ho pustil a on zavrávoral, dosedl na kamennou podlahu a držel si zraněnou ruku. Strážní odtáhli Kalena na chodbu, kde si užasle šeptali a ostražitě si ho prohlíželi. Jeden vrátil pendrek do závěsu na stěně. Po několika minutách se jiný vrátil s Kalenovým svinutým pláštěm. Slyšel je, jak si šeptají, že něco takového v životě neviděli, jenomže on měl hlavu plnou hrozných následků toho, co právě udělal. Když stál nad stolem, viděl kapky krve dopadající na kůstky. Voják, Panna, Král a runa pro Obelisk. To zatraceně jistě znamenalo, že mu příW zkříží kocábka plná smůly. Pokud Kiska viděla, posádka kurýrního kutru se během přistávání chovala podle očekávání, schovala výstroj a zabezpečila loW před první studenou bouří Osserkovy vlády, vanoucí od jihu přes ostrov. Prozradily je však podrobnosti. Kde bylo plísnění, stížnosti, škádlení posádky v přístavu? Nedočkavost dostat se na břeh? A nikdo se neulejval, třebaže plavčík dělal napohled právě tohle – lelkoval na lávce – s línou lhostejností hlídky obhlížel molo. A tuhle pózu by měla znát, sama ji nacvičovala. 33
Ležela na palubě lodi na druhé straně mola, bradu měla opřenou o pěst v rukavici a dívala se. Mrholilo, takže měla vlasy přilepené k hlavě, ale ani se nepohnula. Muži prostě jen zabíjeli čas. Znovu navíjeli lana a drhli prkna. Čekali. Čekali na jednu osobu, na jednu akci. To znamenalo, že všichni pracují pro jednoho člověka. Zvláštní. Říšský kurýrní kutr s posádkou, jejíž všichni členové vypadali jako stráže toho, kdo si loW objednal. Kiska v tomhle přístavu vyrostla. Jí takové uspořádání smrdělo někým, kdo má natolik velký vliv, aby si takové plavidlo obstaral – což bylo samo o sobě úspěch – a navrch dostatečnou autoritu, aby stálou posádku nahradil vlastní. Otázkou bylo, co s tímto zjištěním dělat. Zadívala se na skvrnitou hradbu Posměvákovy tvrze, zvedající se nad přístav. Ohlásit to Spárům? Proč by za nimi měla chodit, když jí dali tak jasně najevo, že o ni nestojí? Vzpomínala si, jak se cítila, když před několika dny svítání odhalilo zakotvenou říšskou válečnou loW Nesmiřitelnou. Připadalo jí to jako nejdůležitější den jejího života, nehledaná, nenadálá druhá šance. Jenže už se cítila, jako by zestárla o celý život. Už nebyla ta dívka, která přelezla vysoké kamenné zdi obklopující vojenské molo, která se proplížila na plochou střechu vládního skladiště, jen aby viděla na nábřeží. Ztratila něco z toho, co měla jako dítě? Nebo získala? Každého v určitém bodě života poznačí znalosti. Tehdy ráno se dívala, jak se první šalupa vrací od lodi, obtížená sedmi zahalenými postavami. Říšští úředníci z hlavního města, tím si byla jistá. Odkud odjinud by mohli připlout než z Unty, z druhé strany průlivu? Vyšplhali na molo a cestovní pláště si přehodili přes ramena. Kiska byla zprvu zklamaná. V Malazu byli kupci, kteří se oblékali bohatěji než oni. Tihle měli obyčejné hedvábné košile, široké šerpy a volné pantalony. Jen jeden z návštěvníků, ten nejmenší, si plášX neshrnul. Vydal pokyn a ostatních šest se rozestoupilo. Kiska je vzrušeně sledovala – tělesní strážci. Kdo je to? Nový velitel posádky? Nebo říšský inspektor, vyslaný z hlavního města, aby si došlápl na Pella? Pokud ano, tak aX se bohové nad podpěstí smilují po tom, co v Posměvákově tvrzi najde – na hradním nádvoří kdákající slepice, prasata ryjící v popraskané a prázdné cisterně. Kiska si dřepla na paty a dívala se, 34
jak se oddíl vydává po hlavní cestě do mírného svahu. Přeskočila na druhou střechu a zastavila se na kraji, aby dohlédla na místo, kudy budou muset projít. Z cesty jí rozhořčeně odletovali rackové. Zjistí to. Představí se zástupci, nabídne své služby. Možná získá hodnost. Takový říšský hodnostář určitě pochopí, že nadání, jaké má Kiska, je na tomhle ubohém ostrově promarněné. Oddíl přicházel úzkou uličkou mezi hradbami. Kiska popolezla blíž, aby lépe viděla. První dva, štíhlý muž a mohutnější žena, kráčeli bezstarostně, ruce sepjaté za zády. Kiska neviděla žádné zbraně. Co to může být za tělesné strážce? Snad pobočníci nebo písaři. Šlechtici, kteří se vydali mezi venkovany. Poslední myšlenka přivolala nakyslou pachuX. Objevil se ten malý. Kapuci měl tak velkou, že mu zakrývala obličej, a ruce schované v dlouhých rukávech. Kiska se snažila rozeznat z volného pláště nějaké podrobnosti. Je černý? Nebo temně karmínový? Něco ji popadlo zezadu za opasek a strhlo z jejího hřadu. Otočila se, připravená vykřiknout, ale na ústa se jí přitiskla ruka v rukavici. Vzhlédla do oříškových očí muže před sebou. Měl hranatý obličej, tmavý, s namodralými stíny, a v prvních paprscích se mu leskly kudrnaté vlasy. Napan. „Kdo jsi?“ zeptal se. Kiska ho nepoznala, nebyl mezi těmi, kdo vysedali. Ještě nikdy ho neviděla, a dozajista by věděla, kdyby na ostrově žil někdo takový. Muž odtáhl ruku. Kiska si odkašlala a ztěžka polkla. Nádherné oči, zcela bezvýrazné, jako by se dívaly přímo skrz ni. Oči jako ze skla. „Já… já tu žiju.“ „Ano. A?“ Kiska znovu polkla. „Já…“ Všimla si brože na jeho prsou – stříbrný ptačí spár svírající perlu. Spár! Jeden z říšských zpravodajských důstojníků a mágů, prosazujících císařovu vůli. Tohle byl větší objev, než si představovala. Není to tedy nějaká obyčejná inspekce. Spárské strážce si mohli dovolit jen nejvýše postavení hodnostáři. Návštěvníkem mohla být dokonce říšská pěst. „Nechci nic špatnýho!“ zasupěla a nadávala si, že mluví tak… tak nezkušeně. Spár stiskl rty. Kiska to považovala za znechucení. „Vím, že ne,“ řekl a odstoupil. Nehlučně, až žasla, dokonce i na polámaných 35
střešních taškách posetých ptačím trusem. Pak sebou trhla, jak si vzpomněla. „Počkej! Pane!“ Na kraji střechy se zastavil. „Ano?“ „Prosím. Chci, teda, mohla bych se sejít s tím – s tím hodnostářem?“ Muži zacukaly ruce jako křídla, pak je vsunul za šerpu u pasu. „Proč?“ Kiska se přinutila nesprásknout ruce a zhluboka se nadechla. „Chci se nechat najmout. Chci šanci. Prosím. Mám talent, vážně! Uvidíte. Potřebuju jen šanci!“ Spár vytáhl ruce a sepjal je za zády. Pousmál se, ale pobaveně přitom rozhodně nevypadal. „Takže ty máš talent, ano?“ Kisce poskočilo srdce. Zakolísala, ale koktala dál. „Ano. Ano, mám.“ Spár pokrčil rameny. „To je věc zdejšího velitele. Podpěsti Pella, myslím. Přednes žádost jemu.“ „Ano, to jsem udělala, jenže on –“ Muž nehlučně sestoupil ze zdi a zmizel. Kiska se vrhla k okraji. Nic. Na dlážděnou ulici to byly dobře tři sáhy, a přesto byla prázdná. Kisce se rozbušilo srdce. Setkání ji vzrušilo. Úžasné. Skvrnité hradby Posměvákovy tvrze jí kynuly a ona zvedla pěst. Svou žádost tedy přednese. Jak nejvýš se dostane! Jak by ji mohli odmítnout? Kalen kráčel přes vnitřní nádvoří Posměvákovy tvrze. Roztřásl si plášX a přehodil si ho přes ramena. Nádvoří bylo prázdné. Z pevnosti stáhli každého, kdo tu neměl nějakou naléhavou práci. Strážní buW stáli na svých místech, nebo spali v kasárnách. Co dorazil bezejmenný říšský „vysoký hodnostář“, sloužili všichni dvojité šichty. Se svým doprovodem zabrala ta ženská horní tři poschodí tvrze a vystěhovala posádkového velitele Pella, jenž nyní přespával ve zbrojnici a chlastal víc než obvykle. Proč ta návštěva? Kalen už slyšel dobře dvacet názorů. U Oběšence se hosté klonili k názoru, že velitelství v Untě uvažuje o zrušení posádky a zanechání ostrova rybářům, ptákům hnízdícím na útesech a tulení kolonii na jihu v Benaresských skalách. Kalenovi žádnou službu navíc zatím nepřidělili. Vyšší věk opravdu přinášel jisté výsady. Kalen se usmál, těšil se na večer a Kurníkovo staré malazské tmavé. 36
Před opevněnou strážnici vykulhal ze tmy fortnýř Lubben. U pasu mu chřestily klíče na obrovském železném kruhu. Jeho hrb vypadal větší než obvykle a zdravé oko se mu lesklo. Kalen se už chtěl zeptat, jaká pohroma ho vytáhla z obvyklé dřímoty u ohřívadla, když ho Lubben zastavil. „Brána je na noc zavřená, vojáku.“ „Vojáku? Co se děje, Lubbene? Oslepl jsi z toho pití?“ Lubben ukázal palcem do tmavé chodby za sebou a zamumlal něco, co Kalen neslyšel. „Co se u nespících očí kouzelnice děje –“ Zarazil se, když ze stínu neslyšně vystoupil muž. Říšský Spár v černém plášti po kotníky a s nasazenou kapucí. Lubben udělal obličej a bezmocně na omluvu pokrčil rameny. Pod kapucí byla Spárovi vidět jen spodní polovina hubeného vrásčitého obličeje s vytetovanými kabalistickými značkami. Kalenovi připomínaly hranaté písmo těch, kdo se vrtali v chodbě Rašan, stezce noci. Spár se obrátil na Lubbena. „Potíže, fortnýři?“ Lubben se hluboko poklonil. „Ne, pane. Žádný potíže.“ Kápě se obrátila ke Kalenovi, jenž okamžitě sklonil hlavu. Možná je příliš opatrný, ale Spár si to mohl vyložit jako podřízenost. Už si dřív všiml, jak je podřízenost těší. „Co chceš, vojáku?“ Kalen zmáčkl opasek oběma rukama, až mu zmrtvěly prsty. Civěl na dlažební kameny – dva byly prasklé, čtyři oprýskané – a opatrně začal: „No, pane, skončil jsem službu, víte, a mám ve městě vlastní pokoj. Sem mě zavolali akorát kvůli tý návštěvě. Extra stráže, víte.“ „Fortnýři, zaručíš se za tohoto muže?“ Lubben na Kalena mrkl. „No ano, pane. Je to tak, jak říká.“ „Chápu.“ Spár přistoupil blíž. Kalen zvedl hlavu, ale zrak stále odvracel a jen úkosem sledoval, jak si ho Spár prohlíží. Naposledy byl tak blízko jednomu z těchto asasínů před rokem, a tenkrát se ho pokoušeli zabít. Tehdy na ně byl připravený, připravený k boji. Nyní jen žasl, že skutečně narazil na člena hodnostářova doprovodu. Hlídkovali tady snad, jak si myslel Rýt? A proč právě tuto noc? „Jsi veterán. Kde máš odznaky z tažení?“ 37
„Nenosím je, pane.“ „Stydíš se?“ „Ne, pane. Jenom se považuju za důchodce.“ „Chceš rychle odejít z říšských služeb?“ „Ne, pane. Jen jsem se na svou penzi pořádně nadřel.“ Kalen se nadechl a honem pokračoval: „Stavím si člun, víte. Bude nejhezčí, jakej jste kdy –“ Z pláště se vysunula ruka a umlčela ho. „No dobře. Fortnýři, nech ho projít.“ „Ano, pane.“ Na druhém konci průchodu Lubben zvedl kruh s klíči a odemkl zlodějská vrátka v hlavní bráně. Kalen vyšel ven a Lubben ještě vystrčil hlavu a pokřiveně se zakřenil. „Mně jsi nikdy neřekl, že si stavíš hezkej malej člun.“ „Polib mistra Kápě, ty zakrslej hrbáči.“ Lubben s tichým smíchem zvedl ruku v gestu, které nepotřebovalo slova, a práskl vrátky. Zámek zarachotil. Kalen se vydal dolů po strmé Hradební cestě. Schodiště vytesané do podložní skály se na úbočí útesu čtyřikrát stáčelo. A celé bylo v dostřelu springaldů a katapult. Nad ostrovem se sunula hradba mraků, blížící se od Bouřlivého moře. Vypadalo to na noc, kdy je lepší zůstat doma. Podle zdejších pověr byli za nejhorší ledové vichry, přicházející v této roční době od jihu, zodpovědní Bouřní jezdci. Útes se zvedal jako ostří nože a ohraničoval přístavní město za malazským severním přístavem. Pod skálou se choulila Světla, čtvrX boháčů, která sebrala všechny stráže, jež mohla tvrz nad ní postrádat. Na jihozápadě se město ve spleti křivolakých uliček stáčelo kolem řeky a bažinatého pobřeží Malazského zálivu. Do vnitrozemí se táhly mírné kopečky. Nad břidlicovými a pazourkovými střechami visel kouř. Tu a tam svítila nějaká lucerna. Z mraků padal slabý deštík a zakrýval Kalenovi výhled na přístav. Kapky dopadající mu na krk byly jako studené plivance. Poslední dobou sloužil přístav hlavně jako vojenská přestupní stanice, přesto se tu uchoval i nějaký obchod, jehož část byla dokonce legální. Vcelku však z bývalé slávy zůstal už jen slabý stín. Vedle opuštěných domů se propadala skladiště a vlnami ohlodaná mola se kývala. Býval to domovský přístav pirátského loWstva, poté thalassokracie, poté Malazské říše, a nakonec se ve městě 38
tlačilo snad víc duchů než lidí. Dal říši její jméno, avšak ztratil taktickou i strategickou cenu a sloužil jen jako odrazový můstek, poněvadž hranice říše se roztáhly ke vzdáleným mořím. Invaze do Korelu to samozřejmě na čas změnila a obyvatelé se probudili, protože to vypadalo, že ostrov má novou naději. Jenomže tažení skončilo fiaskem, byla to bezedná tlama požírající lidi i zdroje, a bude lepší nechat ji být. Město a ostrov nyní působily strašidelně jako opuštěná ruina. A když se nad tím Kalen zamyslel, uvědomil si, proč do tohoto vředu na prdeli říše připlul kurýrní kutr první třídy, jejž tu viděl: přivezl úřední dopis pro hodnostáře. Mašinerie říšské vlády ho vrátila, byX na kratičko, tam, kde začínal. V poslední otočce Kalen vzhlédl do deště. V mezeře v mracích to vypadalo, že Posměvákova tvrz pluje na rozbouřeném moři, ztrácí rovnováhu a každou chvíli se převrhne. Kalen si přejel dlaní po ostříhaných vlasech, aby setřel kapky vody, a pokračoval dál. Přemýšlel, jestli náhodou nenastala noc, kdy je zapotřebí alkohol silnější než Kurníkovo staré malazské tmavé. Kiska, natažená na studené palubě, při vzpomínce na velkolepé sny, tak živé ještě před několika dny, znovu pocítila svou hanbu, až jí zahořely tváře. Jak dětinská byla! Jak pitomá! Nejjasněji si vzpomínala na svůj přihlouplý šok, na otupující překvapení, když ji u brány do tvrze další strážce – bezpochyby Spár – odvedl stranou – a držel ji za loket! – jako dítě. Hrej si jinde. Tvé služby potřebovat nebudeme. Jak si to v hlavě přehrávala pořád dokola, nejradši by začala bušit pěstí do prken. Ale vzpamatovala se, jen skousla ret a na jazyku ucítila slanou krev. Jak mohli? Tohle je její území! Vyrostla tu, prošla každý dům i skladiště ve městě. Uložila si do paměti každou zatáčku a slepou uličku v úzkých průchodech. Pell jí dokonce řekl, že kdyby mohl rozdávat hodnosti, přijal by ji do posádky jako zpravodajského důstojníka. Na ostrově nebylo nic, co by nedokázala ukrást, kdyby chtěla. Potíž byla v tom, že na ostrově nebylo nic, co by za ukradení stálo. A tak zabíjela čas dohlížením na ubohé zlodějíčky a rváče. Spenderova banda operovala na nábřeží, jakatští piráti čas od času 39
přepadli nějakou loW u pobřeží. Viděla každého, kdo vyplouval z přístavu či do něj připlouval. A oni ji prostě odehnali. To ji asi ranilo ze všeho nejvíc. Protože to bylo zbytečné a neuvážené, protože skutečně doufala, že by mohli… znovu se zarazila. Nesnesla vzpomínku na naivní naděje, na to, jak se vytahovala před lidmi. Tohle byli říšští Spárové. A opravdu doprovázeli říšskou pěst. Jednu z pouhé stovky úředníků, guvernérů, a dokonce generálů vojska. Kiska zatínala zuby, až ji bolely. No a co, že nechodila na některou z těch nóbl důstojnických škol v Untě, Li Hengu nebo Tali? No a co, že nemá přístup k magii chodeb? Je dost dobrá, aby si sehnala práci i bez toho. Tetička Agayla vždycky říkala, že má pro práci přirozený talent. Je dobrá jako kterýkoliv zpravodajec. Aspoň to si Kiska myslela. Návštěva hodnostáře byla bohy seslaná druhá šance, kterou si nesměla nechat ujít poté, co sem vloni přestaly připlouvat lodě s vojáky. Pak, během doplňování zásob, vojsko začalo prosazovat regentčin nový výnos proti magii a všechno se vymklo zpod kontroly. Agayla ji zamkla, prý pro její ochranu, zrovna když její nadání a znalost prostředí mohly být nejlépe využity. Byla to dokonalá příležitost, kdy mohla ukázat, co umí, upoutat pozornost někoho vysoce postaveného, kdo by rozpoznal její cenu. Tehdy si přísahala, že už nikdy nedovolí té ženě, aby jí zkřížila plány, jak uniknout z ostrova. Ačkoliv jak se plameny rozlézaly a bouře skončily nelítostným vražděním, neochotně si přiznala, že jí Agayla možná opravdu zachránila život. Nicméně zatímco se všichni ostatní těšili, že se vojáků zbaví, a doprovázeli je nadávkami a kletbami, Kiska sledovala velké, neohrabané koráby ploužící se ze zálivu celá sklíčená. V té chvíli věřila, že se z vězení na ostrově už nikdy nedostane ani se svým nadáním. A právě díky svému nadání si všimla nesrovnalostí v činnosti na kurýrním kutru, i když musela přiznat, že do přístavu sešla jen kvůli tomu, aby tu mohla trucovat. Okamžitě vycítila činnost. Tohle musí souviset s přítomností hodnostáře. Jen obyčejná zpráva? Proč ty tajnosti? A jak to, že loW dosud neopustil kurýr? Na co všichni čekají? Na zádech ji studily ledové kapičky, ale ani se nepohnula. Kutr málem vrazil do mola, jak spěchal do přístavu, a teW tu všichni jen posedávají – Ach! Pohyb. Čtyři členové posádky sešli po lávce na molo, které 40
