I. Závěr českého národního obrození: 5. generace (rozvoj realismu – májovci: Jan Neruda, Vítězslav Hájek, Karolina Světlá) 1. Závěr českého národního obrození: vývojový přehled / 2. Jan Neruda: Hřbitovní kvítí a Knihy veršů / 3. Vítězslav Hálek: lyrika (Večerní písně, V přírodě); 4. Jan Neruda:. fejetony / 5. Jan Neruda: Povídky malostranské / 6. Karolina Světlá: Frantina / 7. Jan Neruda: Písně kosmické, Balady a romance / 8. Jan Neruda: Zpěvy páteční České národní obrození patří mezi nejvýznamnější období českých dějin, ale dějepisci i historikové umění dosud nedokázali – a zřejmě se jim to ani nikdy nepodaří – tuto epochu přesněji datovat. Možná právě to svědčí o jejím úzkém sepětí s předchozím i následným vývojem a ukazuje to, že obrozenecká kultura i politika jsou přirozeným a nepodcenitelným úsekem českého národního života. Jestliže počátky obrození prostě koření někde v osvícenské éře, pak závěr obrození se rozplývá zhruba o sto let později díky tomu, že jeho protagonisté naplňovali ten poslední cíl, který ještě zbýval: přivést českou kulturu viditelně a nesporně na evropskou úroveň, aby splynula s nejsoučasnějšími a nejprogresivnějšími proudy světového vývoje. Toto úsilí muselo být dílem kolektivním: vděčíme tedy za ně charakteristickým tvůrčím skupinám, jež měly – jak jinak – generační povahu. V literatuře to jsou májovci (po průkopnících Havlíčkovi a Němcové jde o první realistickou generaci českých spisovatelů) a ruchovci a lumírovci (obě skupiny mají nejblíže ke směru označovanému často jako novoromantismus). Božena Němcová: Předčasný konec života Na jaře 1855 se vrátil z Brixenu do Prahy Karel Havlíček. Mnozí jeho někdejší přátelé se mu teď vyhýbali z obav před tajnou policií, a Božena Němcová byla snad jediná, kdo se k němu na veřejnosti srdečně hlásil. Havlíček ovšem trpěl pokročilou tuberkulózou a r. 1856 zemřel v necelých pětatřiceti letech. Božena Němcová patřila mezi organizátory pohřbu, který se stal davovou demonstrací tichého odporu k rakouské vládě: na Havlíčkovu rakev položila vavřínový věnec propletený trním (jako znamení, že vynikající autor se stal mučedníkem). Vystupňovaly se i problémy, které rakouské úřady připravily Josefu Němcovi kvůli jeho veřejně projevovaným politickým názorům. V r. 1856 byl během svého pobytu u rodiny v Praze dokonce na několik dnů uvězněn a pak poslán na špatně placené místo do dalšího působiště ve Villachu v nevlídných rakouských Alpách. Rodina Němcových se ocitla ve skutečné bídě, když neměla dostatek prostředků ani na jídlo a ošacení. Božena Němcová uvažovala i o emigraci do Ameriky, ale nakonec – patrně hlavně kvůli dětem – tuto myšlenku zavrhla. Nedokázala však zabránit úpadku vlastních fyzických sil, který posléze vyústil ve zhoubné onemocnění. V r. 1858 byl Josef Němec na vlastní žádost poslán do penze. V 2. polovině 50. let bylo obtížné hodnotit situaci české kultury – a s ní i celé české společnosti – jinak než jako neuspokojivou. Mnohé z velkých osobností nedávné minulosti buď zemřely (Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček), byly nepřímo donuceny pobývat v zahraničí (Bedřich Smetana ve Švédsku, Josef Václav Frič na různých místech v Evropě), stáhly se (navzdory některým publikačním počinům) do ústraní (František Palacký, Karel Jaromír Erben), byly vystaveny bezpříkladnému pronásledování a hmotné nouzi (Božena Němcová) nebo oživovaly spory dávno minulých let (Václav Hanka a nové kolo debat o pravosti Rukopisů). Pozitivní obrat mohli přinést jen noví lidé z nastupující generace.
V r. 1858 se vytvořila skupina mladých, začínajících spisovatelů a publicistů, kteří se označili jako Družina májová (májovci): Jejími hlavními osobnostmi byli Jan Neruda (1834 – 1891), Vítězslav Hálek (1835 – 1874), Karolina Světlá (1830 – 1899). Sestavili almanach (reprezentativní literární sborník) Máj, který pojali jako dvougenerační, aby zdůraznili kontinuitu (návaznost) české literární kultury i v atmosféře bezpříkladného politického útlaku. Z proslulých autorů starší a střední generace získali ke spolupráci především Karla Jaromíra Erbena, Boženu Němcovou (napsala sem povídku Chyže pod horami ze života slovenských horalů). Autoři inklinovali k realistickému stylu tvorby, jenž se v české literatuře teprve zabydloval. Mohlo se tedy zdát nelogické, jestliže byl almanach Máj spojen s odkazem na romantika Máchu: byl dokonce uvozen básnickým věnováním začínajícím Nesmrtelné památce pěvce Máje, / Karlu Hynkovi Máchovi a. končícím slovy nás popohání / velebná i dálná cesta Tvá – / zdaž marné naše za Tebou volání? Mácha se totiž stal pro májovce vzorem ve 2 ohledech: : 1. Mácha akcentoval rozpor mezi ideálem a skutečností: tento rozpor pociťovali ve společenských poměrech i realisté (vzpomeňme zejména na Dickense); 2. Mácha dospěl k výšinám evropské literární úrovně přesto – lépe řečeno, právě proto –, že se na každém kroku neoháněl kategorií češství: jeho básně náležejí k vrcholům české literatury, protože se zabývají obecně lidskými otázkami – právě tím se ocitají třeba vedle tvorby Byrona. Stručně shrnuto: májovci si položili za hlavní cíl vyvést českou literaturu z ghetta emancipačních zápasů a zařadit ji jako rovnocennou složku do příběhu celoevropské kultury. V letech 1859 – 1860 se odehrála Druhá italská válka za nezávislost. Sardinské království a jeho spojenci drtivě porazily Rakousko a uzmuly mu rozsáhlá území v severní Itálii. Porážka způsobila zemětřesení na rakouské vnitropolitické scéně: císař František Josef I. odvolal ministra vnitra Alexandera von Bacha, čímž po 10 letech náhle skončila éra bachovského neoabsolutismu. Nečekaná změna byla následována liberalizací, jež měla Rakousko přiblížit parlamentním demokraciím západní Evropy. Císař František Josef I. vydal v r. 1860 Říjnový diplom, jímž zřídil parlament Říšskou radu a kromě ní zřídil také zemské sněmy (celkem 18) jako orgány zemské samosprávy zejména v kulturních apod. záležitostech. Následovala Únorová ústava (1861; třetí rakouská po r. 1848 a 1849): vydala ji však vláda, zajišťovala zvýhodnění šlechty v parlamentu a nebyla v ní výslovně zaručena lidská a občanská práva včetně národnostní rovnoprávnosti. Přesto na zemské úrovni byly nové poměry využity k vydatnému rozvoji kulturního života jednotlivých národů a zemí. V Praze na vltavském nábřeží bylo v r. 1862 postaveno Prozatímní divadlo jako předstupeň budoucího velmi reprezentativního Národního divadla: prvním představením se stala historická hra ze srbských dějin Král Vukašín od Vítězslava Hálka. Vítězslav Hálek (1835 – 1874): V přírodě Vyběhla bříza běličká, jak ze stáda ta kozička, vyběhla z lesa na pokraj, že prý už táhne jara báj. Vyběhla jako panenka, Tak hebká a tak do tenka, že až to lesem projelo, a vše se touhou zachvělo. A táhne šumem jara báj,
vzduch jak na housle, na šalmaj, vzduch samá vůně, vzduch samý květ, a mladý úsměv celý svět. Hned každý strom zelený šat, svátečně jme se oblíkat, a každá haluz, každá snět chce novou řečí rozprávět. A jak by hodům zavolal, přilítli hosté z blíž i dál, a za den, za dva širý kraj, a celý svět byl jara báj.
V r. 1862 byl založen tělovýchovný spolek Sokol (zakladatelé Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner). Sokol se stal celonárodním fenoménem a velmi přispěl k vysoké tělesné, volní i mravní síle národa, přičemž jednotlivé místní organizace ještě ve svých objektech (sokolovnách) pořádaly široký rejstřík kulturních akcí. Vrcholným podnikem sokolů byla hromadná cvičení (sokolské slety); sokolská zdatnost se stala jedním ze zdrojů odbojové síly Čechů v obou světových válkách. Kdo se necítil na pravidelná náročná tělesná cvičení nebo si k nim chtěl přidat hudební aktivity, mohl se stát členem některého z pěveckých sborů Hlahol; první vznikl r. 1861 v Praze (jedním ze sbormistrů byl Bedřich Smetana) a po jeho vzoru se objevovaly další Hlaholy v mnoha českých městech. Hlaholy působily nejprve jako sbory mužské, posléze také jako ženské a smíšené. V r. 1865 pražský světoběžník Vojta Náprstek založil – na základě svých zámořských zkušeností – v Praze Americký klub dam, jenž osvětovými akcemi připravoval ženy na vstup do veřejného života. Od r. 1860 se rozvíjela činnost Národní strany: formálně vznikl již r. 1848, ale jako skutečná politická strana začala pracovat až nyní; jde o nejstarší politickou stranu českých dějin. V jejím čele stála dvojice revolučních veteránů František Palacký a František Ladislav Rieger (v osobním životě tchán a zeť) a strana prosazovala program pravicového liberalismu. Poněkud jiná atmosféra ovšem panovala v reakci stranického deníku Národní listy. Tyto noviny (jejichž název připomíná někdejší Havlíčkovy Národní noviny) založili pro Národní stranu bratři Julius a Eduard Grégrové (názorově středoví liberálové) a nejproslulejšími členy redakce se stali Jan Neruda a Vítězslav Hálek (názorově liberálové levicoví). Ovšem rodinu Němcových zastihly nové poměry v hluboké krizi: bídnou hmotnou situaci provázaly manželské neshody, ale osudovým faktem se stalo zhoubné onemocnění Boženy, kterou tak po letech dostihly důsledky jejího velmi časného čtyřnásobného mateřství. Božena Němcová naposledy navštívila Ratibořice a začala připravovat vydání svých sebraných spisů, které plánoval jako výdělečný podnik nakladatel Antonín Augusta v Litomyšli. Sebrané spisy (8 svazků, 1862 – 1863) v náročné úpravě měly pro Boženu Němcovou znamenat definitivní konec finančních potíží. Nemoc však postupovala příliš rychle: 21. ledna 1862 Božena Němcová v Praze zemřela; je pohřbena na Vyšehradě. Různé úseky ze života Boženy Němcové se staly námětem uměleckých děl: jedná se zejména o román Jindřicha Šimona Baara Paníkomisarka (1923) a o německý film Této noci hvězdy nevyšly (Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern; 2005; režie Dagmar Knöpfelová, v hlavní roli Corinne Harfouchová). Božena Němcová: Některá díla Většina beletristických (nepohádkových) děl Boženy Němcové vyšla poprvé nikoli samostatně, ale v různých sbornících (např. kalendářového čtení na rok) a knižního vydání se dočkala teprve později (zpravidla až po autorčině smrti). Obrazy venkovského života Babička (1855): jedna z nejúspěšnějších knih v celých dějinách české literatury, první překlad 1858 do němčiny, dodnes přeložena do téměř třiceti jazyků, pozoruhodní ilustrátoři Adolf Kašpar, Václav Špála, Zdeněk Burian, Vladimír Tesař, Martin Velíšek; zfilmováno 1921 – 1922 (režie Thea Červenková, v titulní roli Ludmila Innemannová; němý film), 1940 (režie František Čáp, hrají Terezie Brzková /babička/, Nataša Tanská /Barunka/, Marie Glázrová /paní kněžna/) a jako dvoudílný film 1971 (režie Antonín Moskalyk, hrají Jarmila
Kurandová /babička/, Libuše Šafránková /Barunka/, Květa Fialová /paní kněžna/, Libuše Geprtová /Viktorka/); v Ratibořicích je sousoší Babička s dětmi od Otto Gutfreunda z 1922; Románové povídky Pohorská vesnice (1856), V zámku a podzámčí (1856); PovídkyBaruška (1852), Pomněnka šlechetné duše (1854; později ji autorka přejmenovala na Rozárku), Sestry (1854), Divá Bára (1855; film 1949: režie Vladimír Čech, v titulní roli Vlasta Fialová), Karla (1855), Chudí lidé (1856), Čtyrydoby(1856, vydáno 1890), Dobrý člověk (1858), Chyže pod horami (1858), Pan učitel (1859); Soubory pohádek Národní báchorky a pověsti (7 svazků 1845 – 1846; ve 2. vydání 14 svazků 1854 – 1855): Vodní paní, O Popelce (film Tři oříšky pro Popelku: 1973, režie Václav Vorlíček, v hlavních rolích Libuše Šafránková a Pavel Trávníček), O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (film Princ a Večernice: 1978 – 1979, režie Václav Vorlíček, v hlavních rolích Libuše Šafránková a Juraj Ďurdiak), Neohrožený Mikeš (film O statečném kováři: 1983, režie Petr Švéda, v titulní roli Pavel Kříž), Čert a Káča (opera 1899, hudba Antonín Dvořák, libreto Adolf Wenig), Chytrá horákyně, O princezně se zlatou hvězdou na čele (film 1959: režie Martin Frič, v hlavních rolích Marie Kyselková a Josef Zíma), Potrestaná pýcha (film Pyšná princezna: 1952, režie Bořivoj Zeman, v hlavních rolích Alena Vránová a Vladimír Ráž), Princ Bajaja (loutkový film 1950: režie Jiří Trnka; hraný film 1971: režie Antonín Kachlík, v hlavních rolích Ivan Palúch a Magda Vašáryová), Sedmero krkavců, O Smolíčkovi, Pohádka o perníkové chaloupce, Pohádka o kohoutkovi a o slepičce aj.; Slovenské pohádky a pověsti (10 svazků, 1857 – 1858); Folkloristické práce Obrazy z okolí domažlického (1845 – 1846), Obrazy ze života slovenského (1859); Cestopis Zpomínky z cesty po Uhřích (1854). Jan Neruda a jeho vstup do literatury: Hřbitovní kvítí Jan Neruda (1834 – 1891) se narodil jako jediné dítě chudým rodičům z pražské Malé Strany: jeho otec měl malý krámek a matka pracovala jako posluhovačka, mj. dělal hospodyni francouzskému přirodovědci Joachimu Barrandovi, který okolí Prahy proslavil jako zkamenělou kroniku evropských prvohor. Jan Neruda se s Barrandem léta stýkal a patrně i od něj získal svou celoživotní náklonnost k přírodním vědám. Studoval na českém pražském Akademickém gymnasiu a nedokončil vysokoškolská studia práv a filosofie. Velmi brzy se začal živit jako novinář a stal s jedním z nejvýznamnějších českých žurnalistů vůbec. V r. 1857 vyšla jeho první básnická sbírka Hřbitovní kvítí a r. 1858 byl jedním z organizátorů i autorů almanachu Máj (v názvu sbírky i sborníku snadno odhalíme máchovskou inspiraci). Neruda již od počátku vnášel do české literatury novou, životnější atmosféru. Měl vnímání bystrého pozorovatele i vyjadřování vtipného glosátora. v tom obojím připomínal Havlíčka, nadto však disponoval náročnější metaforičností a prostorem k obsáhlejší tvorbě. Abychom to názorně pochopili, podívejme se nejprve na ukázku přednerudovské, oficiální poezie. Autorem je Jan Pravoslav Koubek, někdejší Jungmannův žák i revolucionář z osmačtyřicátého roku; stal se oblíbeným, všestranně vzdělaným profesorem češtiny na pražské univerzitě. Celý život však zůstal pod vlivem preromantických schémat a jako básník působil dojmem hlasatele minulých časů. V jeho básni napsané r. 1854 u příležitosti svatby císaře Františka Josefa I. s bavorskou princeznou Alžbětou (řečenou Sissy) se dočteme i toto: Hleďme na královskou naši Prahu, Jak se ona celá raduje, Že teď k manželskému kráčí blahu
Král, Jejž věrný národ miluje, Slavná Praha, hlava české vlasti, Krále jarého se těší slasti.
Neruda později nazval tuto éru „časem zaživa pohřbených“ a v Hřbitovním kvítí (1857) přišel se zcela jiným pohledem na skutečnost: 44 Na vršíku dům stál bláznů – panna tudy chodila, chytili ji, aby bláznům k vůli leccos rodila. Na stůl si ji posadili, pod sklenici vklopili, aby pěkně přibývala, notně pod ní topili.
Panna arci churavěla, panna arci skonala; radost tu však blázni měli, pannou že jim zůstala. Bravo, páni literáti! dejte pozor na ženské, byť i písemnictví pošlo, – jen když bude panenské!
Nerudovy Knihy veršů: realismus otvírá nová témata Kolem r. 1860 Jan Neruda napsal několik úspěšných veseloher, ale brzy tento žánr opustil a soustředil se na žurnalistickou práci a básnickou tvorbu. Stal se veřejně známým kritickým pozorovatelem i komentátorem společenských poměrů. Jeho hlavním beletristickým dílem ze 60. let je básnická sbírka Knihy veršů: vyšla r. 1868, ale zahrnuje tvorbu z celého předchozího desetiletí. Dělí se na 3 tematicky odlišné oddíly: Kniha veršů výpravných, Kniha veršů lyrických a smíšených, Kniha veršů časových a příležitých. Můžeme říci, že Nerudovy Knihy veršů se staly celistvým básnickým portrétem českého člověka a jeho světa v tehdejší době; jedná se o první takto široce založenou básnickou knihu v české literatuře. Reprezentativním a dodnes citovaným příkladem jejího obsahu mohou být básně Dědova mísa a Před fortnou milosrdných: Neruda v nich na příbězích blízkých žánru sociální balady ukazuje, jak rodiny ze středostavovského prostředí podléhají pracovním a společenským tlakům a jak tím destruují vztahy se svými nejbližšími, zejména s prarodičovskou generací. Před fortnou milosrdných Nech, hochu, nech — zde lávka — jenom chvíli! Můj život sice chvatem k hrobu pílí, však kdo se naposled již na svět dívá, snad přece nějaká mu chvíle zbývá. Já sice po odpočinku již práhnu, však tato fortna děsně vábivá mne nevypustí více za živa — jen chvilku ještě, na zvonec než sáhnu!
Dej mně svou ruku, milý dobrý hochu, ty's jediný měl pro mne chvíle trochu, aj otec pro synáčka život sází, syn sotva otce k smrti doprovází! Ach odpusť starci, že si stýskat zkusí! Vím — nejednali ke mně nevděčně, a loučili se se mnou srdečně, a také vím, že — vydělávat musí.
Už dobíhají moje staré síly! chléb pro rodinu žádá velkou píli, a pracoval jsem, jak jen otec může, vždyť ruka má, hle, mozol, kost a kůže! Ty ještě neznáš, milý hochu blahý, ty ještě neznáš, seznáš teprve, až rozpracuješ ruce do krve, že lidský život jest až příliš drahý.
Ty's jediný vždy slouchal děda hlasu, ostatní neměli, chudáci, času! Dej dědu čelo, ty můj hochu zlatý, ne rty! — vždyť starcův dech je jedovatý a jedno políbení na tvé líce, už je to políbení poslední — a ještě jednou na mne pohledni, — teď, hochu, zazvoň, — nemám síly více.
