Příloha usnesení vlády ze dne 28. listopadu 2016 č. 1072
Vyjádření Vlády České republiky k návrhu na zrušení ustanovení § 61 odst. 1 věta první a ustanovení § 143 odst. 1 v rozsahu slova „tří“ zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vedenému pod spisovou značkou Pl. ÚS 32/16 Vláda České republiky k návrhu na zrušení ustanovení § 61 odst. 1 věta první a ustanovení § 143 odst. 1 v rozsahu slova „tří“ zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uvádí následující:
I. K otázce postavení poškozeného v trestním řízení 1. Na úvod svého vyjádření vláda vyjadřuje své přesvědčení, že zejména návrh na zrušení ustanovení § 61 odst. 1 věta první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), je návrhem zjevně neopodstatněným, neboť předmětný návrh nejen zpochybňuje jeden ze základních principů trestního práva - koncept tzv. favor defensionis, ale jím nastolená právní otázka – tedy ústavní konformita taxativního výčtu okruhu osob, jimž lze povolit navrácení lhůty, již byla v minulosti Ústavním soudem, dle názoru vlády, jasně a srozumitelně zodpovězena – srov. usnesení II. ÚS 509/05 v jehož odůvodnění Ústavní soud uvedl: „V souvislosti s namítaným porušením práva na spravedlivý proces a rovností účastníků řízení je vhodné podotknout ve smyslu předchozí judikatury (III. ÚS 587/04), že stěžovatel byl v trestním řízení v postavení poškozeného, kdy čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny zajišťují však zachování základních práv a svobod v rámci trestního řízení zejména vůči obžalovanému. Právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny zaručuje především trestně stíhanému nezávislé a nestranné
posouzení
věci
u
orgánu
soudní
moci,
kde
postavení
státu
(reprezentovaného státním zástupcem) a postavení obžalované osoby je rovné. Dodržení ústavního požadavku rovnosti účastníků řízení se proto zkoumá zejména z hlediska rovnosti mezi státním zástupcem a obžalovaným. Stěžovatel byl však v
trestním řízení v postavení strany adhezní a nemohl být tedy nositelem konstatovaných základních práv v plné míře.“. 2. Ke konceptu „favor defensionis“ vláda nepovažuje za nutné sdělovat podrobnější informace, neboť tento je přirozenou součástí trestního práva – srov. např. Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol.: Trestní právo procesní, 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, s. 928: ,,Postavení obviněného by mělo být v zásadě rovnocenné s druhou stranou trestního řízení - státním zástupcem, který zastupuje veřejnou obžalobu. Postavení obou stran však nemůže být z povahy věci ve všech směrech rovnocenné. Obviněnému může být v průběhu trestního řízení uložena celá řada omezení, která narušují rovnovážné postavení stran. Trestní právo proto obviněnému přiznává některá práva, kterými se snaží zmíněnou nerovnost zmírnit. Tato opatření, která svědčí výlučně obviněnému, popř. jeho obhájci, jsou označována jako tzv. favor defensionis. Sem řadíme zejména institut navrácení lhůty (§ 61),…“. 3. V souvislosti s výše uvedeným pak vláda toliko připomíná, že podat žádost o prominutí zmeškání lhůty (dle § 61 odst. 1 trestního řádu) není povoleno ani jiným osobám majícím k trestnímu řízení dokonce užší vazbu než poškozený uplatňující nárok v rámci adhezního řízení
- právem žádat o povolení navrácení lhůty není
nadán např. státní zástupce, ani orgán sociálně právní ochrany dětí či zúčastněná osoba dle § 246 trestního řádu. Bylo tedy zjevnou a legitimní snahou zákonodárce, aby dané právo přiřkl pouze určitému subjektu, kterým je obviněný. 4. K otázce rovnosti pak vláda připomíná ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 17/11, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, sp. zn. Pl. ÚS 4/95 a další) z níž plyne, že za diskriminaci lze považovat situaci, kdy „nerovnost v sociálních vztazích, má-li
se
dotknout
základních
lidských
práv,
musí
dosáhnout
intenzity
zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny...[shodně nález sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (viz výše)]. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto založené dotčení některého ze základních práv a svobod.“
2
5. V případě posuzování existence diskriminace je podle Ústavního soudu i judikatury Evropského soudu pro lidská práva nutno v prvé řadě zodpovědět otázku, zda dochází k vyčlenění jednotlivce či skupiny z určitých práv, respektive k rozlišování mezi subjekty. V posuzovaném případě je nutné odpovědět kladně, neboť je odlišně zacházeno s obžalovaným a jeho obhájcem a odlišně s ostatními procesními subjekty, kterým zákon nepřiznává právo podat žádost o navrácení lhůty.
6. Druhý a pro posuzování existence diskriminace klíčový bod testu zkoumá, zda důvod rozlišení je možno označit jako „neospravedlnitelný“. Mezi takové důvody patří například rozlišování dle pohlaví, sexuální orientace, národnosti, rasy či etnického původu. Dle názoru vlády však takový neospravedlnitelný důvod v případě napadených ustanovení dán není. Rozlišení mezi osobami, které mohou žádost o navrácení lhůty podat a dalšími subjekty, které toto právo nemají, má své ratio v samotném smyslu trestního řízení. V trestním řízení, jak je uvedeno výše, je nutné rozlišovat vztahy mezi obviněným a státem a vztahy vznikající v adhezním řízení, tedy řízení o náhradě škody, a z toho vyplývající rozdíly mezi přiznáním práv jednotlivým skupinám subjektů zúčastněných na řízení.
7. Judikatura Ústavního soudu opakovaně zmiňuje, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 Listiny základních práv a svobod nemůže být interpretováno ve smyslu nároku na úspěch ve věci, ale toliko na garanci řádného procesu končícího vydáním rozhodnutí. Trestní řízení jako takové je primárně řízením, ve kterém se rozhoduje o vině obžalovaného a o tom, zda a jaký trest je mu uložen. Ačkoliv jsou na trestní řízení navázána i řízení s ním související, což je zrovna případ řízení adhezního, není možné očekávat, že se na tento typ řízení budou vztahovat stejná pravidla, principy a oprávnění subjektů. To by, dle názoru vlády, v konečném důsledku mohlo naopak právo na spravedlivý proces upozadit, jelikož by mohlo dojít k znepřehlednění řízení, jeho prodloužení a podobně.
8. Třetí část testu zkoumá, zda důvod vyčlenění je jednotlivci k tíži (odepře mu nějaká práva, zavede nové povinnosti). V daném případě je zjevné, že na základě rozlišení jsou poškozenému odepřena určitá práva (stejně jako například státnímu zástupci a dalším subjektům). V konečném důsledku takové vyčlenění může být k jeho tíži (v daném případě nemožnost zažádat o prominutí zmeškání lhůty).
9. Poslední část testu se zabývá otázkami, zda vyčlenění je možné ospravedlnit legitimním zájmem či jiným akceptovatelným důvodem, a zda takové opatření není zjevně disproporční. I na tuto otázku je, dle názoru vlády, nutné odpovědět v duchu výše uvedeného, tedy že odlišení je nutné a ospravedlnitelné a nepředstavuje disproporci mezi právy daných skupin osob. Naopak vyplývá z odlišných principů a práv, která trestní řízení spojuje s různými kategoriemi osob.
3
10. K otázce posuzování diskriminace a nerovnosti je možné dále zmínit usnesení sp. zn. I. ÚS 3984/13 ze dne 30. 7. 2014, kde Ústavní soud připomíná rozlišování mezi akcesorickou a neakcesorickou rovností. Ústavní stížnost dopadá na otázku neakcesorické rovnosti, kdy Ústavní soud požaduje vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů (obdobně také nález sp. zn. Pl. ÚS 22/09 ze dne 7. 9. 2010). K porušení neakcesorické rovnosti však může dojít pouze v případě, kdy se jedná o nerovnost extrémní, případně o nerovnost, které schází legitimní cíl a jedná se tak o libovůli [obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002; usnesení sp. zn. I. ÚS 2006/12 ze dne 15. 1. 2014; usnesení sp. zn. I. ÚS 3271/13 ze dne 6. 2. 2014]. Vláda má za to, že v daném případě, jak je již výše podloženo, k takové extrémní nerovnosti nemůže dojít. Primárním účelem trestního řízení totiž není náhrada škody poškozenému, ale potrestání pachatele trestného činu. 11. V neposlední řadě považuje vláda za vhodné opakovaně podotknout, že Ústavní soud se již obdobným návrhem, tedy návrhem na zrušení ustanovení § 61 odst. 1 trestního řádu ve slovech „obviněný nebo jeho obhájce“, zabýval, a to ve věci sp. zn. II. ÚS 509/05. Byť současný návrh míří proti celému ustanovení (tedy § 61 odst. 1 trestního řádu), materiálně navrhovatel brojí právě proti omezení okruhu osob, které jsou oprávněny o prominutí zmeškání lhůty žádat. Ústavní soud v citované věci návrh usnesením sp. zn. II. ÚS 509/05 ze dne 5. 4. 2006 odmítl. Ačkoliv v předmětném případě Ústavní soud odmítl návrh na zrušení napadeného ustanovení z důvodu akcesority k ústavní stížnosti, kterou shledal neopodstatněnou, vyslovil v usnesení argumenty, které lze vztáhnout i na posuzovaný případ. Ústavní soud v daném usnesení poukazuje na postavení obviněného v trestním řízení, které je velmi specifické. Jedině obviněnému je možno ukládat různé druhy omezení, která jsou však kompenzována právy, které naopak nemají ostatní na řízení zúčastněné osoby. Konkrétně Ústavní soud shrnuje: „Ustanovení § 61 odst. 1 tr. řádu "zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce" považuje Ústavní soud za jednoznačné, jasné a srozumitelné. Jedná se v něm o taxativní výčet okruhu osob, jimž lze povolit navrácení lhůty a doslovným výkladem nelze dospět k jinému závěru, než že tento institut je poskytnut ex lege výlučně osobě obviněné nebo jeho obhájci. Aplikace doslovného výkladu není ani v rozporu se smyslem a účelem daného ustanovení, který spočívá ve vyrovnání faktické nevýhody postavení obviněného v trestním
4
řízení. V této souvislosti je nezbytné poukázat na postavení obviněného v trestním řízení, kterému lze v souladu se zákonem v zájmu úspěšného vedení trestního řízení ukládat různá omezení. Na druhé straně zákon dává některá oprávnění výlučně obviněnému, tzv. výhoda pro obhajobu, které ostatní procesní strany nemají. Jako typický příklad lze pak uvést právě institut navrácení lhůty v trestním řádu.“ Vzhledem k tomu, že nyní řešená ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení daného ustanovení je skutkově podobná případu v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, má vláda za to, že není důvod odklonit se od daného závěru, který v něm byl vysloven. 12. Závěrem k otázce postavení poškozeného v rámci trestního řízení vláda připomíná také například usnesení sp. zn. III. ÚS 587/04 ze dne 9. 11. 2004 (U 53/35 SbNU 621), v jehož odůvodnění Ústavní soud konstatoval: „[j]akkoliv je poškozený coby strana trestního řízení vybaven celou řadou procesních práv, upravených v § 43 a násl. trestního řádu (dále jen "tr. ř."), je třeba výkon těchto práv sladit s účelem trestního řízení (náležitě zjistit trestné činy a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat, srov. § 1 odst. 1 tr. ř.).“ Jinými slovy, pokud je účelu a smyslu trestního řízení podřízena i aplikace již zákonem přiznaných práv poškozeného, tím spíše se nelze v rovině zákona domáhat přiznání práv nových.
13. Lze též poukázat na skutečnost, že ani v dalších případech stěžovatelé, kteří promeškali lhůtu podle § 143 odst. 1 trestního řádu, před Ústavním soudem neuspěli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1019/15 ze dne 29. 10. 2015, III. ÚS 235/14 ze dne 26. 2. 2014 aj.).
II. K otázce délky lhůty, resp. k otázce lhůt obecně
14. Druhá část derogačního návrhu se dotýká otázky ústavnosti třídenní lhůty k podání stížnosti proti usnesení. K uvedenému vláda především konstatuje, že existence lhůt (a s nimi spojených procesních pravidel a právních následků) je pro právní stát klíčová a v konečném důsledku jsou to právě lhůty, které představují jednu ze záruk zajištění spravedlnosti v přiměřené době. Ostatně např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 376/11 ze dne 14. 1. 2013 Ústavní soud shrnuje obecnou potřebu existence lhůt a jejich smyslu, kdy akcentuje „omezení entropie a snížení nejistoty v právních vztazích, například při uplatňování práv“. 5
15. Vláda si je vědoma, že Ústavní soud se k otázce protiústavnosti nastavení délky některých zákonných lhůt vyjádřil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 117; 369/2012 Sb.) přičemž rozhodl tak, že zrušil třídenní lhůtu pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu dle ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. V daném případě byl protiústavním shledán dopad lhůty, který zakládal neodůvodněné rozdíly mezi stranami sporného občanskoprávního řízení, kdy na jedné straně žalobce měl k přípravě žaloby téměř neomezenou dobu, na druhé straně žalovaný se mohl proti směnečnému platebnímu rozkazu bránit toliko ve lhůtě tří kalendářních dnů, přičemž s existencí proti němu vedenému řízení do této doby nebyl konfrontován. Jeho možnost efektivní obrany proti směnečnému platebnímu rozkazu se stala značně ztíženou Rovnost zbraní tak byla v daném případě vážně narušena. 16. Na závěry uvedené ve výše uvedeném nálezu navázal nález sp. zn. I. ÚS 290/15 ze dne 16. 9. 2015, kde ovšem byla vyzdvižena specifická povaha směnek a nutná ochrana slabší strany, tedy „spotřebitele“: „V této souvislosti je třeba poukázat rovněž na nález ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (369/2012 Sb., N 174/67 SbNU 115), v němž Ústavní soud konstatoval recentní napětí spojené se směnkami, které je způsobeno zejména jejich nevhodným používáním (zneužíváním) vůči subjektům, po nichž nelze spravedlivě požadovat znalost specifické a značně rigidní směnečné úpravy. Tyto subjekty nemohou vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři, a reflektovat tak případná rizika z něj plynoucí. Pro označení takto dotčených směnečných subjektů Ústavní soud vychází z právním
řádem obecně používané legislativní
zkratku ´spotřebitel.“. V dané situaci směnečných subjektů se však zjevně jedná o specifický případ, který je odlišný od adhezního řízení a postavení stran, jejich práv a povinností. a. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 se Ústavní soud obecně vyjádřil k otázce ústavní konformity délky lhůt. Poukázal přitom na tři základní kritéria, podle kterých je poměřována ústavní rovina té které právním předpisem stanovené lhůty (1. zda taková lhůta neznevýhodňuje některou skupinu subjektů ve srovnání s jinou v možnosti uplatnění práva v důsledku dodatečné změny podmínek; 2. zda normotvůrce lhůtu nestanovil svévolně; 3. zda není nepřiměřená).
6
17. Vláda má za to, že ve světle výše předestřených kritérií by navrhovateli napadená třídenní lhůta z hlediska ústavní konformity obstála. 18. K prvnímu kriteriu je možno uvést, že předmětná lhůta je pro všechny adresáty shodná. V této lhůtě musí stížnost podat jak obviněný, tak státní zástupce či poškozený. Vzhledem k tomu, že lhůta počne běžet nezávisle na vůli některé ze jmenovaných stran (a to v závislosti na oznámení ze strany soudu), není žádná ze stran zvýhodněna tím, že by se mohla začít „připravovat předem“ z důvodu předem známých informací, které by druhé straně byly v určitý okamžik neznámé (tak jako to bylo v případě směnečného a platebního rozkazu). Zároveň platí, že strany řízení mají o průběhu trestního řízení vědomost a mohou tak procesní kroky soudu (skutečnost, že bude o určité věci rozhodováno, nikoliv nutně, jak bude rozhodnuto) anticipovat (v tomto jsou výše uvedení adresáti v odlišné situaci než adresát směnečného platebního rozkazu, jehož postavení bylo předmětem přezkumu ve výše zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12). 19. Ani svévolnost ve stanovení lhůty není dle názoru vlády dána. Jakkoliv mohou být tři dny pro určité jednání poměrně krátké, neznamená to bez dalšího porušení ústavně garantovaných práv (navíc v dané lhůtě stačí zaslat i jen formální stížnost, která bude odůvodněna až následně – srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 667/15 ze dne 28. 4. 2015, viz také níže). Zároveň je třeba upozornit na další případy, kdy zákon pracuje s třídenní lhůtou k uplatnění práv nebo splnění povinností, aniž by byly tyto lhůty napadány pro rozpor s ústavním pořádkem České republiky (např. ustanovení § 11 tr. řádu, ustanovení § 104 trestního řádu, ustanovení § 139 občanského soudního řádu, či § 160 téhož předpisu). 20. Z výše uvedených příkladů je možné zcela jednoznačně dovodit, že se v případě stížnosti dle trestního řádu nejedná o lhůtu nepřiměřenou, neboť je pravidelnou součástí právního řádu České republiky a rovněž je třeba zohlednit, že v případě stížnosti se jedná o opravný prostředek proti usnesení, které na rozdíl od rozsudků trestních soudů nejsou spojeny s natolik závažnými rozhodnutími. (Srov. např. Šámal, P. a kol.: Trestní řád: komentář., 7. vydání, C.H. Beck, 2013, str. 1755: „Usnesením (srov. § 134 a násl.) se zpravidla řeší otázky menší závažnosti, a tomu odpovídá i úprava opravného prostředku, tak aby byla zachována procesní práva oprávněných osob domáhat se přezkoumání postupu orgánů činných v trestním
7
řízení, ale zároveň nebylo řízení zatíženo zbytečnými průtahy v důsledku neustálého přezkoumávání jakéhokoli projevu jejich vůle vyjádřeného v rozhodnutích převážně procesní nebo technické povahy.“ Nepřiměřenost lhůty nemůže být v daném případě spatřována ani s ohledem na skutečnost, že se jednalo o dlouho probíhající řízení a zastoupený účastník si předmětné třídenní lhůty pro podání stížnosti musel být předem vědom. 21. Současně,
třídenní
lhůta
ve
věci
stížností
je
v českém
a
potažmo
i
v československém právním řádu tradiční, neboť byla zavedena účinností trestního řádu v roce 1962 a doposud v této podobě platí. 22. Ačkoliv jsou důvody pro stanovení jednotlivých lhůt různorodé, společným jmenovatelem je zájem na bdění nad vlastními právy a povinnostmi subjektů. Ochrana je tedy poskytována pouze těm, kteří aktivně dbají na svá práva. V takovém případě
pak
při
nevyužití
zákonem
dané
možnosti
nedochází
k odepření
spravedlnosti. 23. Současně je třeba poukázat na to, že stěžovatel napadá ústavní stížností třídenní lhůtu uvedenou v ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu, aniž by současně zpochybňoval stejnou lhůtu zakotvenou v ustanovení § 61 odst. 1 trestního řádu týkající se navrácení lhůty, kterou však sám splnil, když tuto žádost o navrácení lhůty podal spolu s opravným prostředkem den následující po posledním dni lhůty k podání stížnosti. 24. Přesvědčení, že je navrhovateli napadaná třídenní lhůta dostatečná, je možné též podpořit existencí, resp. faktickým využíváním tzv. „blanketních stížností“, které spočívají v podání stížnosti formou pouhého sdělení, že stížnost se podává a v dodatečné lhůtě, kterou si stěžovatel sám stanoví, bude doplněna. Avšak, nejedná se o povinnou náležitost stížnosti: „U stížnosti zákon totiž neukládá ani formálně pořádkově (srov. § 249 odst. 1), aby stížnost byla odůvodněna, i když to jistě připouští a v případě konkrétního vymezení (omezení) stížnosti revizní povinnost ohraničuje, dokonce podstatněji než u odvolání (srov. § 147 odst. 2 a § 254 odst. 2). Absence odůvodnění stížnosti nesmí být důvodem odlišného postupu, nebo dokonce jejího zamítnutí orgánem, který o ní rozhoduje. Stížnost má tedy podobu a význam určitého impulsu, který zavazuje orgán povolaný k jejímu projednání, aby zahájil svou činnost, v zákonem stanoveném rozsahu přezkoumal napadené usnesení a
8
předchozí řízení a o stížnosti rozhodl. (…) I neodůvodněnou stížnost musí oprávněný orgán projednat a rozhodnout o ní.“ (Šámal, P. a kol.: Trestní řád: komentář., 7. vydání, C.H. Beck, 2013, str. 1777-1778). 25. Vláda v souvislosti s výše uvedeným též připomíná, že Ústavní soud s faktickou existencí tzv. blanketní stížnosti pracuje v řadě případů, aniž by uvažoval o nezákonnosti tohoto postupu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2491/16 ze dne 22. 9. 2016 a nález sp. zn. III. ÚS 2836/16 ze dne 4. 10. 2016). Výslovně pak na tzv. blanketní stížnost ve svých rozhodnutích odkazuje: „V citovaném nálezu Ústavní soud předně odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 63/11 SbNU 119), v němž k problematice blanketního opravného prostředku konstatoval, že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl (v praxi se jedná především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí)“ (nález sp zn. II. ÚS 1820/16 ze dne 20. 9. 2016). Nicméně, nejedná se o zákonem předvídaný postup, a proto Ústavní soud později doplnil, že „soud není povinen vyčkat odůvodnění stížnosti, neboť nikdy není zřejmé, zda takové odůvodnění bude vůbec zpracováno“ (nález sp. zn. I. ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002). 26. Současně právní řád České republiky poskytuje další eventuální záruku pro případ, kdy by soud rozhodl v rozporu se zákonem a dotčený subjekt nestihl ve lhůtě tří dnů stížnost podat. Jedná se o institut stížnosti pro porušení zákona dle § 266 a násl. trestního řádu, která může být aplikována například v situacích, kdy není proti rozhodnutí soudu přípustná stížnost. Tento mimořádný opravný prostředek je oprávněn podat ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu, a to proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Dotčení účastníci předmětného řízení se tak mohou podnětem obrátit na ministra spravedlnosti s žádostí o prošetření, zda v daném případě rozhodování v rámci adhezního řízení nebyl porušen zákon. 27. Nad rámec výše uvedeného vláda doplňuje, že v dané věci se primárně jedná o otázku nákladů řízení. Je proto nutné zmínit, že se Ústavní soud k otázce rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků
9
řízení, vyjadřuje poměrně rezervovaně, jelikož dle judikatury zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, sp. zn. IV. ÚS 131/08 nebo sp. zn. IV. ÚS 61/09). Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 735/09 ze dne 13. 5. 2009 konstatuje, že: „procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny.“ Ani k tomuto zásahu, jak je ostatně argumentováno také výše, tedy dle názoru vlády nedošlo.
III. Napadená ustanovení ve světle Evropské úmluvy o lidských právech 28. Na úvod této části svého vyjádření vláda konstatuje, že článek 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“) je ve své trestní části použitelný toliko ve vztahu k obviněnému, nikoli však poškozenému, neboť vůči němu nebylo vzneseno žádné obvinění, o jehož oprávněnosti by se mělo rozhodovat. V úvahu však přichází uplatnění čl. 6 odst. 1 v jeho občanskoprávní rovině, tj. jako rozhodování o „občanských právech nebo závazcích“ poškozeného. Ve věci Pfleger proti České republice (č. 58116/00, rozsudek ze dne 27. července 2004, § 39–41) Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) dospěl k závěru, že pokud se poškozený k trestnímu řízení připojil v rámci adhezního řízení s cílem dosáhnout odškodnění újmy, která mu byla spácháním trestného činu způsobena, spadá jeho nárok do působnosti občanskoprávní složky čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz také Perez proti Francii, č. 47287/99, rozsudek velkého senátu ze dne 12. února 2004, § 57–72). 29. Vzhledem k použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na adhezní řízení lze tedy usuzovat, že poškozený, který využil svého práva a připojil se se svým nárokem na náhradu škody do trestního řízení, požívá veškerých záruk spravedlivého procesu, které jsou v daném ustanovení obsaženy, tj. zejména práva na přístup k soudu, na nezávislý a nestranný soud zřízený zákonem, na veřejné projednání věci v přiměřené lhůtě, 10
práva být přítomen jednání soudu, práva na odůvodnění rozhodnutí a na spravedlivé projednání věci při respektování zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní. 30. Právo na přístup k soudu, které je nedílnou složkou práva na spravedlivý proces (viz zejména Golder proti Spojenému království, č. 4451/70, rozsudek pléna ze dne 21. února 1975, § 36) není právem absolutním. Proto může podléhat určitým omezením, nota bene co se týče přípustnosti opravných prostředků, neboť tyto otázky nutně musejí být upraveny státními orgány, které v tomto ohledu požívají široké míry posuzovací volnosti. Tato omezení však nesmějí omezit právo na přístup k soudu do té míry nebo takovým způsobem, že by byla popřena jeho samotná podstata. Kromě toho nelze považovat žádné omezení tohoto práva za slučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pakliže nesleduje legitimní cíl, nebo není-li nastolen rozumný vztah přiměřenosti mezi užitými prostředky a sledovaným cílem (viz např. Pérez de Rada Cavanilles proti Španělsku, č. 28090/95, rozsudek ze dne 28. října 1998, § 44). 31. Soud si je pochopitelně vědom toho, že právní úprava omezující možnost podání opravného prostředku skrze stanovení lhůty má za cíl zajistit řádný výkon spravedlnosti a respektování zásady právní jistoty (Pérez de Rada Cavanilles proti Španělsku, č. 28090/95, rozsudek ze dne 28. října 1998, § 45). Zákonné lhůty pro podávání opravných prostředků jsou tedy zpravidla legitimním omezením práva na přístup k soudu (viz Mercieca a ostatní proti Maltě, č. 21974/07, rozsudek ze dne 14. června 2011, § 47). Účastníci řízení musí očekávat, že procesní pravidla stanovená zákonem budou uplatněna. Proto musejí nést i nepříznivé důsledky spojené s opožděným podáním po uplynutí předepsané lhůty (viz např. Tence proti Slovensku, č. 37242/14, rozsudek ze dne 31. května 2016, § 35). Nicméně tato pravidla, případně jejich použití, by neměla bránit účastníkům ve využití dostupných opravných prostředků (viz Melnyk proti Ukrajině, č. 23436/03, rozsudek ze dne 28. března 2006, § 22–23; Peretyaka a Sheremetyev proti Ukrajině, č. 17160/06 a č. 35548/06, rozsudek ze dne 21. prosince 2010, § 36).
32. Dle ustálené judikatury Soudu představuje zásada rovnosti zbraní požadavek, aby každá ze stran řízení mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji, z pohledu řízení jako celku, vůči protistraně podstatným způsobem neznevýhodňují (Kress proti Francii, č. 39594/98, rozsudek velkého senátu ze dne 7. června 2001, § 72; Foucher proti Francii, č. 22209/93, rozsudek ze dne 18. března 1997, § 34).
33. Soud rovněž při několika příležitostech podtrhl, že uplatnění pravidel týkajících se procesních lhůt může porušit zásadu rovnosti zbraní, pokud by každá ze stran neměla k dispozici stejné prostředky k uplatnění svých argumentů (viz např. Varnima Corporation International S.A.
11
proti Řecku, č. 48906/06, rozsudek ze dne 28. května 2009, § 27 in fine; obdobně též Platakou proti Řecku, č. 38460/97, rozsudek ze dne 11. ledna 2001).
34. Z výše předestřených obecných zásad je dle názoru vlády zřetelné, že omezení práva na přístup k soudu prostřednictvím lhůty k podání opravného prostředku Soud v obecné rovině považuje za legitimní. To však neznamená, že je připraven akceptovat jakkoli dlouhou lhůtu. Nepřiměřeně krátké lhůty totiž nemusí obstát v testu přiměřenosti, a to zejména tehdy, jestliže ve výsledku vedly k tomu, že byl účastník řízení de facto zbaven samotné podstaty práva na účinný přístup k soudu. Z judikatury Soudu pak nelze vyčíst konkrétní lhůtu, kterou by bylo obecně možné považovat za slučitelnou s právem na spravedlivý proces.
35. Z dosavadní judikatury lze např. vyčíst, že ani relativně krátké lhůty samy o sobě nejsou vnímány jako překážky přístupu k soudu. Ve věci Hennings proti Německu (č. 12129/86, rozsudek ze dne 16. prosince 1992, § 26) Soud například nepřímo aproboval lhůtu jednoho týdne k podání odporu proti trestnímu příkazu.
36. Podobně krátké procesní lhůty nicméně Soud považoval v minulosti za nepřiměřené omezení práva na přístup k Soudu tehdy, pakliže k nim přistupovaly další okolnosti. Tak tomu bylo např. ve věci Mamikonyan proti Arménii (č. 25083/05, rozsudek ze dne 16. března 2010, § 29–37), kde Soud shledal porušení tohoto práva v situaci, kdy kasační soud odmítl zohlednit doplnění dovolání podané dva dny po uplynutí zákonné lhůty, v níž bylo nicméně dovolání řádně podáno. Stěžovateli bylo přitom odvolání doručeno až po uplynutí lhůty pro podání dovolání, mohl na něj tedy řádně reagovat až v doplňujícím podání, které si také v původním dovolání vyhradil. K relativně krátké lhůtě pro podání dovolání tedy přistupovala ta skutečnost, že lhůta pro jeho uplatnění se odvíjela od okamžiku vynesení rozsudku odvolacího soudu, a nikoliv od jeho doručení účastníku řízení.
37. Dále je dle Soudu nesporné, že v trestním řízení nesmí být postavení obviněného zřetelně nevýhodné oproti obžalobě (viz např. Oyston proti Spojenému království, č. 42011/98, rozhodnutí ze dne 22. ledna 2002). Naopak ve vztahu k poškozenému Soud v minulosti nepovažoval za porušení zásady rovnosti zbraní, pakliže neměl v rámci adhezního řízení k dispozici tentýž opravný prostředek jako státní zástupce. Dle názoru Soudu jsou jejich postavení a cíle v řízení zjevně odlišné, a tudíž nelze poškozeného považovat ani za protistranu, ani za spojence obžaloby (viz Berger proti Francii, č. 48221/99, rozsudek ze dne 3. prosince 2002, § 38).
38. Vláda má za to, že na základě výše předestřené judikatury nelze bez dalšího dovodit, že by navrhovateli
napadená
právní
úprava
byla
neslučitelná
s právem
spravedlivý proces, tak jak jej vykládá ve své judikatuře štrasburský soud.
12
na
IV. S ohledem na výše uvedené vláda navrhuje, aby Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 61 odst. 1 věta první a ustanovení § 143 odst. 1 v rozsahu slova „tří“ zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vedený pod spisovou značkou Pl. ÚS 32/16, zamítl.
13
