STŘEDNĚDOBÉ A DLOUHODOBÉ BANKOVNÍ ÚVĚRY, EMISNÍ PŮJČKY Obsah kapitoly
Studijní cíle
Doba potřebná ke studiu Pojmy k zapamatování
Úvod
Tématický celek je rozčleněn do následujících dílčích témat: 1) Střednědobé bankovní úvěry (Charakteristika provozních úvěrů. Kritéria členění provozních úvěrů /metody poskytování, účel pouţití, způsob krytí/. Druhy provozních úvěrů /na provozní potřeby, na sezónní náklady, na přechodný nedostatek zdrojů, úvěr na investice, produktivní úvěr MSP klientely/. Oddělené úvěrování provozu. Průběţné úvěrování provozu.) 2) Dlouhodobé bankovní úvěry (Charakteristika hypotéčního úvěru. Metody anuitního splácení. Úvěrové postupy hypotéčního úvěru /přípravné, schvalovací, realizační. Hypotéční zástavní listy. Termínované půjčky a jejich znaky. Oficiální podpora exportu. Pojišťování exportních úvěrů. Druhy exportních úvěrů. Proces konsorciálního úvěru.) 3) Emisní půjčka (Identifikace potřeb financování. Charakteristika emise. Výběr manaţera emise. Význam ratingu. Úpis emise.) 1) Studenti by měli pochopit vliv trvale vázaných oběţných aktiv při rozhodování o úvěru. Rozlišit a charakterizovat varianty splátkového modelu. Studenti by měli pochopit zásady úvěrování podle stavu objektu, úvěrování provozních a investičních potřeb. Studenti by měli znát moţnosti vyuţití záruk ČMZRB a specifika segmentů MSP klientely. 2) Umět vysvětlit způsob financování hypotéční banky. Popsat hlavní typy oceňování nemovitostí. Rozebrat zvláštnosti investičních úvěrů. Vyloţit úlohu ČEB. Objasnit rostoucí význam konsorciálních úvěrů. 3) Pochopit konstrukci rozhodnutí o emisi dluhopisu, načasování emise, variant kuponu. Znát emisní podmínky dluhopisu a stanovení kuponové sazby. Studium Vám zabere 60 minut. Při opakování předešlé lekce 120 min. 1) Úvěr na zásoby, Úvěr na náklady, Úvěr na pohledávky, Revolvingový úvěr, Kontokorentní úvěr, Úvěrová facilita, Úvěrová výpomoc, Kreditní karta pro podnikatele. 2) Hypotéka, Anuita. Spolufinancování, Konsensus, OECD, Participant. 3) Veřejná emise, Kuponová sazba, Náleţitosti prospektu emitenta dluhopisu, Identifikace rizik. Financování a finanční rozhodování podniku je těsně svázáno s peněţním a kapitálovým trhem. Podniky vystupují na těchto trzích jak na straně nabídky, tak na straně poptávky po penězích. Mobilizace a přerozdělování volných peněţních prostředků na finančních trzích přispívá k vyšší produktivitě a efektivnosti podnikání.
Výkladová část
1. Střednědobé a dlouhodobé bankovní úvěry ve firemním financování
Střednědobé bankovní úvěry – mají splatnost v intervalu více neţ jeden rok aţ do čtyř let. Svou formou jsou ve většině případů jenom modifikovanými variantami některých druhů krátkodobých bankovních úvěrů. Z hlediska účelu je nejčastějším případem střednědobého bankovního úvěru provozní úvěr, jehoţ funkcí je zajistit pro podnik zdroje pro financování podnikových oběţných aktiv. Dlouhodobě splatné bankovní úvěry jsou obvykle podnikům poskytovány na realizaci jejich investiční obnovy a rozvoje. Protoţe jde o úvěry účelově vázané na financování podnikových investic, říká se jim investiční úvěry. Syndikované dlouhodobé bankovní úvěry jsou zvláštním případem bankovních investičních úvěrů, které se vztahují k investičním operacím velkých a známých podniků, které vyţadují velké objemy úvěrových zdrojů bank. HYPOTEČNÍ úvěr poskytují speciální banky s neomezenou licencí na tento typ úvěru. Zdroje si obstarává ve formě hypotečního zástavního listu (HZL). Pro získání hypotečního úvěru musí mít klient určité předpoklady: - dostatečný příjem k zaplacení jistiny, úroku a poplatků, - musí vlastnit nemovitost, kterou nabídne bance, - splátka úvěru by neměla přesáhnout 30 % čistých příjmů klienta, - hypoteční úvěr je investicí do nemovitosti, jeho splacení je zajištěno zástavním právem, - nemovitost musí mít tři vlastnosti: existující, funkční, prodejná, - v širším smyslu s hypotečním úvěrem míní střednědobý i dlouhodobý úvěr zajištěný zástavním právem k nemovitosti (hypotéka). 2. Dlouhodobé bankovní úvěry a firemní financování Těţiště návratného financování podnikových investic spočívá ve střednědobých a dlouhodobých úvěrech (s delší splatností neţ l rok).
Dlouhodobý úvěr můţe podnik získat ve dvou podobách: a) bankovní (finanční) úvěr, poskytovaný ve formě peněz komerčními bankami, pojišťovacími společnostmi, penzijními fondy, b) dodavatelský úvěr, poskytovaný v podobě dodávek některých druhů fixního majetku (strojů, zařízení) dodavatelem odběrateli i dlouhodobě přijaté zálohy od odběratelů a vydané dlouhodobé směnky. V ČR jsou všechny návratné dlouhodobé zdroje financování rozděleny na: 1) dlouhodobé závazky (emitované dluhopisy, dlouhodobě přijaté zálohy, dlouhodobé směnky, jiné dlouhodobé závazky), 2) bankovní úvěry dlouhodobé. Dlouhodobý bankovní úvěr mohou podniky získávat jako: a) termínovanou půjčku, b) hypotekární úvěr. Termínované půjčky jsou poskytovány na rozšiřování hmotného investičního majetku podniku (investiční úvěry), na trvalé rozšíření oběţného majetku (zásob), na pořízení nehmotného majetku (licence, pořízení nehmotného majetku vlastním výzkumem), na několikaleté rozlišování nákladů příštích období (na povrchové skrývky v dolech), na nákup dlouhodobých CP. 3. Specifický charakter termínovaných půjček a) Postupné umořování termínované půjčky během doby její splatnosti. Umořovací plán - čtvrtletní, pololetní či roční splátky úvěru a úroků. Splátky mají často charakter anuitních splátek (stejná výše splátek po celou dobu splatnosti s tím, ţe v rámci
anuitní splátky postupně klesá podíl úroku a stoupá podíl úmoru). Jiné typy splátek: Stejné splátky na úmor půjčky s tím, ţe úroky se počítají z klesajícího stavu půjčky (souhrnné splátky úroku a úmoru pak neustále klesají). Rozdílné splátky na úmor s klesajícími úroky ze zůstatku půjčky. Anuitní souhrnné splátky, které jen částečně umoří půjčku. Zbytek půjčky je splacen jednorázově na konci doby splatnosti (ballon loan). Jednorázová splátka na konci doby splatnosti v kombinaci s pravidelnými (čtvrtletními) úrokovými splátkami po celou dobu splatnosti (bullet loan). Při anuitním splácení stejnou souhrnnou splátkou je pro podnik důleţité rozdělení souhrnné splátky na úmor a úrok (daňově uznatelný náklad). b) Převládající pevná úroková sazba. Úroková sazba termínovaných půjček je závislá na všeobecné úrovni úroků v ekonomice, na rozměru půjčky, lhůtě splatnosti, dosavadním stupni zadluţenosti podniku apod. Převládají pevné úrokové sazby během doby splatnosti. U velkých termínových půjček se někdy objevují pohyblivé úrokové sazby, odvozené od „prime rate“ bankovní sazby, jestliţe se tato mění, mění se v určité relaci i úrok z půjčky. Úrok z dlouhodobých úvěrů bývá vyšší neţ z krátkodobých, banka podstupuje vyšší riziko. Často platí, ţe úrok z velkých úvěrů bývá niţší (fixní náklady spojené se získáním úvěru se nemění úměrně rozsahu půjčky). c) Podílová účast termínované půjčky na investičních výdajích. U vysoce úvěruschopných a finančně zdatných podniků poskytují banky úvěr na příslušný objekt v plné výši. Obvyklejší je, ţe poskytují jen určitý podíl a poţadují účast podniku ve formě interních zdrojů, aby sníţily své riziko. d) Záruční podmínky a ochranná ujednání. Termínované půjčky jsou pro svůj vyšší stupeň rizikovosti intenzivněji spojovány s různými zárukami a ochrannými ujednáními neţ krátkodobé úvěry. Záruky termínovaných půjček mohou mít charakter osobního zajištění či reálného zajištění. Při osobním zajištění přejímá třetí osoba (ručitel) na sebe závazek, ţe splní závazek vůči věřiteli v případě platební neschopnosti dluţníka. Ručitelem můţe být mateřská společnost vůči dceřiným společnostem, jiné velké podniky, komerční banky, speciální záruční společnosti, stát. Při reálném zajištění dluţník předává bance zástavy (CP, varanty, zboţí, práva - např. patentní) nebo jiné věci (movité) či postupuje své
pohledávky vůči třetím osobám (cese pohledávek). Zajištěním můţe být i nemovitý majetek dluţníka (hypotekární zajištění). Podnik je v tomto případě omezen v disponování se svými nemovitostmi. Zatíţení nemovitosti (hypotéka) je vţdy úředně zachyceno v katastru nemovitostí. Ochranná ujednání mají za cíl ještě dále zvýšit účinnost záruk a zajistit splacení termínovaných půjček věřitelům. Ochranná ujednání jsou trojího typu: • Pozitivní ochranná ujednání - podnik souhlasí s určitými opatřeními v průběhu poskytnutí půjčky (předkládání periodických finančních výkazů věřiteli, pojištění podnikového majetku, zachování minimální úrovně pracovního kapitálu aj.). • Negativní ochranná ujednání - podnik se zavazuje neprovádět bez souhlasu banky určité činnosti (neposkytovat svůj majetek jako záruku jiným věřitelům, neprodávat či nepronajímat svůj majetek, neslučovat se s jinými podniky bez souhlasu banky). • Restriktivní ochranná ujednání - podniku jsou stanoveny určité limity, které musí dodrţovat (limit celkové částky vyplacených dividend, limit celkových mezd, limit rozvojových investic, limit dalších úvěrů). Restriktivní opatření směřují k posílení vlastní kapitálové báze podniku a zvyšují tak zajištění termínované půjčky. e) Podmínky pro případ neplnění závazků. Termínované půjčky obsahují ujednání, která umoţňují bance trvat na okamţitém splacení celé půjčky za určitých podmínek. Těmito podmínkami můţe být neplacení úroků a jistiny, zkreslené, nepřesné informace o finanční situaci podniku, neplnění ochranných ujednání ve smlouvě. Banky poţadují okamţité splacení celé zbývající půjčky výjimečně (poslední alternativa). Snaţí dohodnout s podnikem určitá opatření, k obnovení plnění závazků (modifikovaný umořovací plán apod.). 4. Hypotéční úvěry a jejich využití v podnikové sféře Hypotekární úvěr můţe podnik obdrţet oproti zástavě nemovitého majetku (pozemkový a bytový majetek - nikoliv majetek průmyslový, jehoţ hodnota je kolísavá). Hypotekární úvěr je refinancován emisí hypotečních zástavních listů. Hypoteční zástavní listy emitují jen banky, které k tomu mají oprávnění a ručí za ně především svým vlastním jměním. Postup získání hypotečního úvěru podnikem, v krocích: • nabídka nemovitého majetku podniku k zástavě, • zatíţení tohoto majetku hypotékou, tj. zápisem do veřejné evidence nemovitostí (pozemkového katastru),
• • • •
emise hypotečních záloţních listů bankou do určitě výše sumy zastaveného majetku a jejich předání podniku, prodej záloţních listů na kapitálovém trhu a získání úvěru.
Podnik pověřuje v hypoteční smlouvě banku správou hypotéky, tj. vyplácením úroků a nakonec nominální hodnoty dluhopisu majitelům záloţních listů. Dochází k tomu, ţe banka emitované hypoteční listy investuje na trhu sama a pak poskytuje podniku hypoteční úvěr. Běţným způsobem splácení hypotekárních úvěrů jsou roční anuity. Otázkou hypotečního úvěrování je odhad trţní ceny nemovitosti a její dynamiky v budoucnosti. Nadcenění zastavovaného majetku můţe - v případě nutného prodeje zastavené nemovitosti - způsobit bance obtíţe se splácením hypotečních listů. Banky jsou opatrné při oceňování nemovitostí, nestačí jim ocenění, zjištěné veřejnými orgány, a samy si určují vlastní postupy pro oceňování. Získávání hypotekárních úvěrů pro podnik je obvykle zdlouhavější a sloţitější, neţ u jiných druhů dlouhodobých úvěrů. Vyplývá to z nutnosti prokazovat vlastnictví nemovitosti a její kvality, z nutnosti záznamu zástavního práva v pozemkových knihách, ze sloţitého procesu odhadování ceny apod. Hypoteční úvěr můţe být někdy pro podniky výhodný (podniky, provádějící bytovou výstavbu). Státní orgány poskytují často těmto podnikům ze státního rozpočtu dotace na pokrytí části úroků z hypotekárních úvěrů. V praxi českých podniků je vyuţívání klasických hypotekárních úvěrů jako zdroje dlouhodobého financování prozatím ojedinělé. Dodavatelské úvěry Dodavatelské úvěry poskytují dodavatelé tak, ţe dodávají jednotlivé investiční celky, které odběratel splácí postupně (event. najednou) včetně úroků. Dodavatelské úvěry se vyskytují u dodávek investičních celků na vývoz - je to způsob podpory exportu, pouţívá se jako konkurenční nástroj při zajišťování exportních zakázek. Jsou pouţívány i pro vnitřní investiční dodávky. V bilancích českých podniků jsou zachyceny - spolu s obligacemi a dlouhodobými zálohami – jako dlouhodobé závazky. Jsou prozatím několikrát rozsáhlejší neţ emitované podnikové obligace, ale podstatně niţší, neţ bankovní dlouhodobé úvěry. Dodavatelské úvěry se většinou poskytují jen na určitou část aktuální
trţní ceny investiční dodávky (70-80 %). Jejich splatnost je podstatně kratší neţ ekonomická ţivotnost zařízení. Dodavatelé poskytují dlouhodobý úvěr buď přímo, nebo - coţ bývá častěji – pomocí refinancování prostřednictvím bankovních úvěrů. Ačkoliv při prvém pohledu úroková sazba dodavatelských úvěrů se můţe zdát niţší neţ u úvěrů finančních institucí, ve skutečnosti to bývá opačně. Dodavatelé, prostřednictvím ocenění své dodávky, zohledňují způsob její úhrady: při dodávce na úvěr bývá cena vyšší neţ při okamţitě splatné dodávce Z hlediska záruky dlouhodobé dodavatelské úvěry rozdělujeme na dva typy: a) podmíněný prodejní kontrakt (conditional sale contract), b) úvěr na movitou zástavu (chattel mortgage). Při podmíněném prodejním kontraktu zůstává dodavatel vlastníkem dodávky aţ do okamţiku úhrady všech splátek. Při koupi odběratel uhradí menší část ceny dodavateli a vydá vlastní směnku na zbytek ceny. Odběratel pak uhrazuje dodavateli jistinu a úrok tak dlouho, dokud směnka není splacena. Teprve po poslední splátce přechází majetek do vlastnictví odběratele. V případě nesplacení můţe dodavatel majetek převzít zpět. Při úvěru na movitou zástavu zařízení přechází do vlastnictví odběratele, který postupně splácí hodnotu dodávky. Zařízení však slouţí pro věřitele jako záruka. Od získávání zdrojů na investice upisováním podnikových obligací se bankovní a dodavatelské úvěry liší v několika směrech: • Jako věřitel funguje jedna instituce, nikoliv celý kapitálový trh. Podmínky poskytnutí úvěru a systém jeho splacení je proto moţné lépe přizpůsobit individuální situaci budoucího věřitele i dluţníka. • Bankovní a dodavatelské dlouhodobé úvěry mohou získat na prokazatelně efektivní akce i méně známé a menší firmy, coţ při upisování obligací na kapitálovém trhu většinou neplatí. • Úvěry nevyţadují - na rozdíl od obligací - povolení a registraci státními orgány, nemusí být veřejně oznamovány a nejsou s nimi spojeny rozsáhlé emisní náklady. Na druhé straně obvykle úroky z úvěrů bývají vyšší, neţ úroky z obligací s ohledem na vyšší riziko individuálního věřitele. • Úvěry, poskytované na základě úvěrové smlouvy, nejsou obchodovatelné na kapitálovém trhu. DLUHOPIS je cenný papír, s nímţ je spojeno právo majitele na splacení dluţné částky ve jmenovité hodnotě a na vyplácení výnosů z něj. Dluhopisy mohou emitovat fyzické osoby (podnikatelé) a osoby právnické, jen s povolením Komise pro cenné papíry. Zvláštním druhem dluhopisů jsou státní dluhopisy, hypotéční zástavní listy,
komunální obligace a zaměstnanecké obligace. 5. Dluhopisy, účetní aspekt Dluhopisy rozdělujeme na: dlouhodobé (se splatností nad l rok), krátkodobé (se splatností do l roku), dluhopisy k obchodování, dluhopisy klasifikované jako finanční investice. Oceňováni dluhopisů je v souladu s oceňováním INVESTIC. Specifickou oblastí je zachycování naběhlého úroku, tzv. alikvotního úrokového výnosu. Pokud má dluhopis kupón (dlouhodobé dluhopisy), účtuje se na zvláštní účet kupónu a na zvláštním účtu dluhopis. Na vrub účtu kupónu se časově rozlišuje naběhlý úrok od data předchozí výplaty kupónu (na počátku od data emise) do data následující výplaty ve prospěch účtu úrokových výnosů. Hospodářský výsledek ovlivňuje u této kategorie dluhopisů ještě časové rozlišení rozdílu mezi cenou pořízení dluhopisu a jeho nominální hodnotou (za kterou je dluhopis na konci splatnosti odkoupen emitentem). Při prodeji dluhopisu se do hospodářského výsledku dostává ještě rozdíl mezi prodejní cenou dluhopisu a účetní hodnotou dluhopisu k danému okamţiku (tzn. se zahrnutím kupónových úroků i úroků z vlastního cenného papíru). Zvláštní kategorií dluhopisů jsou dluhopisy krátkodobé, obvykle pokladniční a pokladní poukázky, které jsou emitentem odprodány pod pari (pod úroveň nominální hodnoty). Ty nemají kupón a alikvotní úrokový výnos se časově rozlišuje z částky odpovídající rozdílu nominální hodnoty a hodnoty, za kterou byl takový dluhopis, emitovaný pod pari, nakoupen. U těchto dluhopisů se zachycuje stejně jako u dlouhodobých dluhopisů při jejich prodeji rozdíl mezi jeho prodejní cenou a účetní hodnotou (tj. hodnotou včetně naběhlého úroku). • • •
Mezinárodní obligace jsou souběţně upisovány a prodávány na několika peněţních trzích v zahraničí. Prioritní obligace jsou dluhopisy s určitými přednostními prvky pro věřitele, Zahraniční obligace jsou vydávány na jediném peněţním trhu v zahraničí.
Obligace emitované podnikem jsou formou externího financování investic podniku (účelem obligace je získat doplňkové finanční prostředky a jsou formou úvěru). Nakoupené obligace jsou součástí finančního majetku podniku.
OBLIGACE (dílčí úpisy, dluhopisy) je cenný papír (na nějţ se rozkládá půjčka uzavřená podnikem), který vyjadřuje závazek dluţníka (emitenta) vůči majiteli (věřiteli). Jde o dlouhodobý úvěrový CP, charakteristický těmito znaky: splatností do určitého termínu, do něhoţ jej ten, kdo dluţní úpis vydá, musí od majitele odkoupit (ev. převést na jiný cenný papír), předem stanoveným úrokem, nemoţností věřitele podílet se na rozhodování podniku, nemá - aţ na výjimky - hlasovací právo, znějí obvykle na doručitele. Druhy obligací: podle emitenta (podnikové, bankovní, státní, místních orgánů), podle úroku (s pevným úrokem, proměnlivým úrokem ev. bezúročné, prodávané za cenu sníţenou o diskont), podle způsobu emise (veřejná emise prostřednictvím investičních bank velkému okruhu věřitelů nebo soukromá emise přímo několika málo věřitelům), podle způsobu ručení emitenta. Emise obligací jsou usměrňovány zákonnými předpisy - upravují náleţitosti obligací, podmínky povolení emise, formu emise a splácení obligací, způsoby stanovení výnosů (úroků) z obligací a zvláštnosti různých druhů obligací. Výhody dlouhodobého financování prostřednictvím obligací pro podnik: • Úrok z obligací (cena získaného kapitálu) je pevně stanoven (majitel obligace se nepodílí na zvýšeném zisku). Pokud je rentabilita kapitálu vyšší, neţ úrok z obligací, vzniká „pákový efekt“ - v důsledku růstu zadluţení se zvyšuje zisk na l akcii. • Úrok z obligací je daňově uznatelný náklad (úrokový daňový štít – část úroku dopadá na stát) - úrok z obligací je plně odpočitatelnou poloţkou pro účely daně ze zisku. • Úroky z obligací jsou na rozvinutém kapitálovém trhu niţší neţ výnosy z kmenových i prioritních akcií, coţ sniţuje náklady kapitálu. • Emise obligací umoţňuje udrţet kontrolu stávajících vlastníků nad činností podniku (na rozdíl od emise akcií) - akcionáři neztrácejí svou kontrolu nad činností podniku při vyšším vyuţívání obligací. • Dochází k umístění obligací u velkého počtu věřitelů, coţ umoţňuje soustředění velkého a dlouhodobého kapitálu. • Obligace umoţňují dosáhnout větší flexibility v kapitálové struktuře podniku (pruţnější reakce na potřebu rozšíření kapitálu neţ interní zdroje; některé typy obligací mohou být podnikem předčasně splaceny - jde o zvláštní typ obligací s předčasným splacením za vyšší neţ nominální cenu).
Nevýhody získávání kapitálu formou emise obligací pro emitující podnik: • Růst finančního rizika (zvýšení podílu dluhu na celkovém kapitálu). Mohou vzrůstat průměrné náklady kapitálu (růst poţadovaných úroků z dluhu u více zadluţených firem, moţnost vzniku nákladů finanční tísně). • Pevné splátky úroku z obligací jsou nevýhodné v případech, kdy dochází k poklesu (kolísání) podnikového zisku (majitel obligace se nepodílí na sníţení zisku). • Emisní náklady obligací (ve srovnání s bankovním dlouhodobým úvěrem). • Různé omezující podmínky, které mohou klást věřitelé na emitující podnik. • Vysoké riziko změn podmínek, za kterých byly obligace emitovány s ohledem na dlouhou dobu jejich splacení. Obligace můţe podnik vyuţívat, jestliţe má stabilní trţby a výnosy nebo předpokládá jejich růst (z věcných příčin nebo v důsledku růstu prodejních cen). Dále by neměl mít příliš vysoké zadluţení. Vhodné je pouţívat obligace tehdy, kdyţ trţní ceny kmenových akcií ve vztahu k cenám obligací dočasně klesají a podnik nemůţe rozšiřovat akciový kapitál. Při získávání externích zdrojů podniku prostřednictvím obligací je významný problém záruky a celkové spolehlivosti emitenta. Rozeznávají se: a) Obligace, zaručené určitým konkrétním druhem majetku emitenta (nemovitostmi, zařízením, cennými papíry) nebo zaručené jiným právním subjektem (bankou, jinou společností, státem). Obligace zaručené státem jsou zařazovány mezi nejspolehlivější. Informace o ručiteli jsou vyţadovány při ţádosti o povolení emise. b) Obligace nezaručené konkrétním majetkem či jiným subjektem. Zárukou je zde celková finanční situace emitenta; často zákon nedovoluje těmto emitentům pouţít aktiva jako záruky za jiné dluhy. Mezi ně patří i tzv. druhořadé obligace, jejichţ majitelé se v případě úpadku uspokojují aţ jako poslední z věřitelů před majiteli akcií. Existují různé systémy hodnocení obligací podle finanční spolehlivosti (bonity) emitenta. Zabývají se jimi speciální instituce, které třídí obligace od nejlépe zajištěných, s nejniţším rizikem, aţ po obligace nejméně spolehlivé u spekulačního investování („junk bond“ - jejich úrok je vyšší neţ u prvotřídních investic, ale jsou značně riskantní). Rozhodování finančních manaţerů podniku o vyuţití podnikových obligací jako zdroje financování investic je závislé na poţadované výnosnosti (úroku) z obligace, době ţivotnosti (dospělosti) obligace, způsobu splacení úroku a na hodnocení bonity emitujícího podniku pomocí speciálních ratingových společností. Působí zde i různé
formy záruk za obligace, omezující podmínky věřitelů (např. maximální výše dividend, kterou podnik můţe vyplatit akcionářům). Podnikové obligace jako zdroj financování investic Splácení úroku z obligací věřiteli je povaţováno v účetních a daňových předpisech za náklad podniku (sniţuje zdanitelný zisk). Podnik tak získává úrokový daňový štít, podobně jako u většiny úroků z úvěru. Úrokový daňový štít představuje pro podnik daňovou úsporu, je to ta část úroků, která dopadá na stát. Matematicky vyjádřeno je to součin úroků z různých forem dluhu a daňového koeficientu: UŠ = U * T kde:
UŠ = úrokový daňový štít v Kč, U = úrok v Kč, T = daňový koeficient (daňová sazba v % / 100).
Můţeme jej kvantifikovat i relativně, v % - v tomto případě nahradíme ve vzorci úrok v Kč úrokem v %. Emise podnikových obligací se uskutečňuje přibliţně stejným způsobem, jako u akcií, veřejnou emisí nebo soukromou emisí. Veřejná emise je určena pro všechny zájemce, soukromá emise pro menší počet věřitelů - jde zpravidla o institucionální investory (banky, investiční společnosti, pojišťovny, penzijní fondy ap.). Emisi můţe uskutečňovat podnik sám, nebo pouţívá sluţeb investičních zprostředkovatelů. Platí jim za to určitou provizi, která sniţuje celkový výnos emise pro emitenta. Emitent můţe vydávat obligace svým jménem nebo jménem banky. Kdyţ vydává obligace svým jménem, připadá čistý výtěţek emise jemu, kdyţ jménem banky, připadá čistý výtěţek bance, a ta z těchto prostředků poskytuje úvěr emitentovi. Soukromá emise je zpravidla levnější neţ veřejná. Její výhodou je i to, ţe celková dohoda o emisi můţe více respektovat specifické podmínky příslušné firmy, protoţe několik málo věřitelů můţe podrobněji analyzovat situaci emitenta a také akceptovat jeho zvláštní situaci. Protoţe věřitelé zde podstupují větší riziko a mají náklady, spojené s vyhodnocením emitenta, úrok ze soukromě emitovaných obligací je zpravidla o něco vyšší, neţ u veřejně emitovaných. Emise podnikových obligací je regulována státem (Zákon o dluhopisech č. 530/90 Sb.) emitent musí v ţádosti o povolení emise uvést účel pouţití emise, současnou i předpokládanou finanční situaci, u zaručených dluhopisů údaje o ručiteli, způsob zveřejnění emisních podmínek a výsledků hospodaření, návrh emisních podmínek (název dluhopisu, celkovou částku emise, emisní a
nominální cenu obligace, datum emise a splatnosti dluhopisů, způsob emise, výnos dluhopisu) a poslední roční účetní závěrku, ověřenou auditorem. Pro rozhodování podniku o emisi podnikových obligací mají největší význam následující faktory: a) výnos (úrok) z obligace, b) doba ţivotnosti (dospělosti) a způsob splacení obligací, c) hodnocení bonity emitenta pomocí ratingu. 6. Nominální výnos (nominální úroková sazba, kupónová sazba) Nominální výnos (nominální úroková sazba, kupónová sazba) z obligací je východiskem pro určení nákladů dluhu a tím i nákladů celkového kapitálu podniku. Nejběţněji je úrok z podnikových obligací stanoven formou pevné úrokové sazby z nominální ceny. Sazba je neměnná pro celou dobu ţivotnosti obligace. Při stanovení této úrokové sazby musí podnik respektovat výši úroků, kterou vyplácejí z dlouhodobých vkladů spořitelny, banky a jiné finanční instituce. Navíc musí brát v úvahu i eventuální rozdíly ve zdanění úroků z obligací a úroků z jiných dlouhodobých vkladů. Úrok, nabízený investorům, musí respektovat i jedinečné riziko podnikání v příslušném oboru či odvětví (veřejně prospěšné podniky si mohou dovolit nabízet niţší úroky, neţ ostatní podniky). Pevné úrokové sazby z podnikových obligací jsou výhodné pro emitenta v období inflace, protoţe reálná hodnota úroků i splátky klesá. Výhodné jsou i v podmínkách očekávaného růstu podnikových trţeb. Jejich nevýhoda se projevuje při poklesu trţeb, protoţe jako fixní závazný výdaj musí být uhrazeny a zisk podniku můţe klesat rychleji neţ trţby. V podmínkách vyšší inflace si emitující podnik někdy vyhrazuje v textu obligace právo změnit (zvýšit) úrokové sazby. I kdyţ je to pro něj momentálně nevýhodné, z dlouhodobého hlediska se mu zvýšení úrokových sazeb vrátí ve větší důvěře investorů v další emisi, v růstu trţní ceny obligace. Změna úrokových podmínek se můţe uskutečnit i drastičtějším způsobem: okolkováním podnikových obligací (pro okolkované obligace platí nové podmínky), nebo výměnou starých obligací za nové. Podnikové obligace s pohyblivou úrokovou sazbou jsou typické tím, ţe není určena fixní úroková sazba, ale jsou stanoveny jen způsoby a podmínky, podle kterých se úrok mění po určitém období. Úrok se obvykle odvozuje od změn diskontní sazby emisní banky nebo od oficiálně vykazované míry inflace.
Obligace s pohyblivou úrokovou sazbou se lépe přizpůsobují situaci na kapitálovém trhu, emitent v tomto případě obtíţně kalkuluje výši úroku a náklady dluhu. Hybridní obligace - kombinuje se fixní úroková sazba s pohyblivou, nebo se fixní úroková sazba spojuje s dodatečnými prémiemi nebo i s podílem na zisku. Prémie či podíly na zisku zvyšují kredit emitenta v očích věřitelů, umoţňují také prodat obligace, které se doposud nepodařilo umístit, a zůstávají u zprostředkovatelů. Podnikové obligace s nulovým zúročením (kdy se úrok za celé období ţivotnosti obligace odečte předem od nominální ceny a obligace se prodává za cenu niţší o tento diskont) se v praxi našich podniků prozatím nevyskytují. Úroky z podnikových obligací se v evropských zemích vyplácejí obvykle pololetně. Od nominálního výnosového (úrokového) procenta je třeba odlišovat ještě jiné možné kategorie výnosů z podnikových obligací: • běţné výnosové procento, • výnosové procento do doby dospělosti obligace, • výnosové procento po dobu drţení. Běţné výnosové procento podnikových obligací vyjadřuje poměr ročního úroku z obligace k trţní ceně obligace. Jestliţe je trţní cena větší neţ nominální, je přirozeně běţná výnosnost niţší neţ nominální úroková sazba. V opačném případě (trţní cena je menší neţ nominální) bude běţné výnosové procento vyšší neţ nominální úrok. Běţné výnosové procento je málo přesný ukazatel výnosnosti, nepřihlíţí k reziduální době splatnosti obligace do okamţiku její dospělosti. Pouţívá se přesnější stanovení výnosu, které zohledňuje úrokové platby během doby dospělosti (nebo drţení), diferencí mezi trţní a nominální cenou obligace a časový faktor. Technika stanovení výnosového procenta do doby dospělosti (po dobu drţení) obligace je obdobná, jako u stanovení vnitřního výnosového procenta. Je to taková úroková sazba, při níţ diskontované úroky v jednotlivých letech dospělosti (drţení) obligace a diskontovaná nominální (umořovaná) cena se rovnají trţní ceně podnikové obligace. Doba životnosti (dospělosti) a způsob splacení podnikových obligací
Lhůta dospělosti dlouhodobých podnikových obligací je v USA 2030 let, v obdobích vyšších temp inflace doba splatnosti kolísá okolo 10 let. Podnikové obligace emitované českými podniky mají splatnost 1 rok aţ 10 let, mohou být splaceny věřitelům buď jednorázově po uplynutí ţivotnosti nebo v dílčích rovnoměrných či nerovnoměrných splátkách. Při jednorázovém splacení emitující podnik disponuje plnou částkou emise pro celé období ţivotnosti a v pravidelných ročních (půlročních) intervalech vyplácí investorovi úrok. Při dílčím splacení podnik platí průběţně (rovnoměrně či nerovnoměrně) určité části nominální ceny i úrok, jeho dispozice se získaným kapitálem se tedy v průběhu ţivotnosti obligace neustále sniţuje. Nejčastěji probíhá dílčí splacení obligací anuitním způsobem - tj. v pravidelných (ročních) intervalech a ve stejné výši. Anuitní splátka zahrnuje úmor dluhu i splátku úroku a určí se známým způsobem pomocí umořovatele:
kde:
A = anuitní roční splátka obligace, N = nominální (umořovaná) cena obligace, i = úroková míra, n = doba ţivotnosti obligace.
Umořování s využitím zvláštního fondu na splácení obligací (umořovací fond, sinking Hind) Podnik sniţuje původní hodnotu emitovaných dluhů tím, ţe postupně ročně (pololetně) po určitou dobu dává stranou do zvláštního fondu, řízeného správcem, dohodnutou část celkové emise. Fond je pak pouţíván správcem k zpětnému nákupu obligaci na sekundárním trhu. Splacení obligací pomocí tvorby zvláštního fondu chrání emitující podnik před potřebou značného soustředění peněţních prostředků, nutných při jednorázovém splacení obligaci na konci jejich dospělosti. Nutí podnik k průběţnému, postupnému soustřeďování peněţních prostředků na úhradu části emitovaných obligací. Umoření podnikových obligací pomocí jejich výpovědi (odvolání) Emitující podnik si vyhrazuje právo ještě před uplynutím doby splatnosti obligaci splatit je svým věřitelům. Tento způsob splacení
zajišťuje vyšší flexibilitu při splácení dluhu (kdyţ dochází k poklesu úrokové míry a emitent by musel hradit původně stanovený vyšší úrok). Při předčasném splacení musí podnik uhradit vedle nominální ceny ještě prémii za předčasný výkup (call premium). Je to odměna za to, ţe předčasnou výpovědí emitent věřitele zbavuje výhody, kterou by získal z drţení obligace aţ do doby její splatnosti. Splacení podnikových obligací formou povinného zpětného odkoupení nebo formou konverze Podnik se zavazuje v emisních podmínkách, ţe odkoupí stanovené mnoţství obligací, jestliţe jejich cena poklesne pod předem určenou výši. Při konverzi jde o výměnu stávajících podnikových obligací za nové (s novými úrokovými podmínkami a podmínkami splacení) nebo o výměnu za akcie. Úrok z takových podnikových obligací bývá - vzhledem k jejich výhodám pro věřitele - niţší. Rozhodování o emisi podnikových obligací Rozhodování finančních manaţerů o emisi podnikových obligací je ovlivněno také celkovou bonitou podniku, jeho úvěruschopností. Čím dosahuje podnik příznivějšího hodnocení (rating) své činnosti, tím je nákup jeho obligací věřiteli povaţován za méně riskantní a umístění emitovaných obligací na kapitálovém trhuje snadnější a levnější. Firmy se slabší finanční pozicí (s vysokým stupněm zadluţení nebo s nízkými výnosy) a méně známé firmy často emitují obligace s vysokým úrokem, aby si zajistily zdroje pro svůj další rozvoj. Tyto obligace nazýváme „rizikové“, „prašivé“ (junk bonds) jsou typické tím, ţe slibují výnosnost o 3 a více % vyšší, neţ obligace nejvyšší kvality. Koncem 80. let se rozšířily zejména v USA. Dosahovaly aţ 25 % všech emitovaných dluhů amerických nefinančních korporací. Kromě úrokové sazby, doby i způsobu splacení podnikové obligace a bonity emitenta, vyjádřené ratingem, ovlivňují úvahy finančních manažerů podniku o emisi obligací ještě další faktory: ručení za obligace, omezující podmínky věřitelů pro emitenta a kurs obligací. Čím lépe jsou zaručeny splátky úroku a úmor emitovaných obligací, tím výhodněji a rychleji se umisťují na kapitálovém trhu. Záruka za obligace se můţe uskutečnit buď jiným právním subjektem - garantem - nebo konkrétním majetkem emitenta. Garant
(banka, státní instituce) se zavazuje, ţe v případě platební neschopnosti emitenta zaplatí úrok a úmor obligace věřitelům. Záruka státu bývá povaţována za nejlepší zabezpečení, vyskytuje se však výjimečně. Při ručení majetkem emitujícího podniku mají věřitelé právo na majetek emitenta, jestliţe neuhrazuje své závazky. Vyskytují se i obligace, které nejsou zaručeny konkrétním majetkem emitujícího podniku (debenture bonds), ale jen jeho celkovou finanční pozicí a postavením na trhu (jen velké, finančně silné podniky). Omezující podmínky (klauzule) jsou určitá omezení kladená na emitující podnik věřiteli. Smyslem je zabezpečit plnění závazků, vyplývajících z emise. Neplnění můţe vyvolat poţadavek věřitelů na okamţité splacení obligací, a tím i vznik finanční tísně emitenta. Omezující podmínky (klauzule): a) minimální úroveň ziskového krytí úroku, kterou podnik musí dodrţet, b) minimální úroveň pracovního kapitálu či likvidity, c) maximální úroveň dividend, kterou můţe podnik vyplatit akcionářům, d) velikost leasingových zdrojů event. dalšího růstu dluhu. Kurz obligace se na začátku emise shoduje s její nominální cenou (s výjimkou obligací s nulovým zúročením). Pokud se cena při prodeji emise liší od nominální ceny, vzniká emisní kurz s aţiem nebo disaţiem. Na sekundárním trhu se cena podnikové obligace tvoří v závislosti na nabídce a poptávce, bez ohledu na nominální cenu. Trţní kurzy podnikových obligací jsou závislé na ročním výnosu (úroku) u obligace, počtu let do doby její splatnosti, nominální (umořované) ceně a poţadované výnosnosti obligace, odvozené z trţní úrokové míry. Teoretickým základem trţní ceny obligace je součet diskontované hodnoty úrokových výnosů v jednotlivých letech ţivotnosti a diskontované hodnoty nominální ceny. Častými emitenty jsou podniky veřejného sektoru (elektrárny). Dochází také k tomu, ţe pomocí obligací se konvertují krátkodobé úvěry či revolvingové úvěry (krátkodobé úvěry splácené opět dalšími krátkodobými úvěry) na dlouhodobý dluh. Rozhodování o refundaci (výměně) obligací
Refundační operace - podnik emituje obligace a během doby jejich ţivotnosti se ukáţe, ţe jejich úrokový výnos je příliš vysoký, můţe pokud to je součástí emisních podmínek - vypovědět staré obligace, splatit je před lhůtou splatnosti a nahradit je novými, s niţší úrokovou sazbou. Refundační operace se uskutečňuje tehdy, jestliţe úroková sazba klesá a nové obligace mohou být emitovány s niţší sazbou. Je spojena s prémií za předčasné splacení, o kterou musí emitent zvýšit nominální cenu obligace pro věřitele. Emitent musí porovnat úspory, které mu vzniknou na vyplacených úrocích (v důsledku nové emise), s náklady na staţení původní a vydání nové emise. Rozhodnutí o ekonomické výhodnosti refundace je pracné: 1) První krok: Kvantifikace aktualizovaných výdajů refundace (výdaje, spojené s úhradou prémie za výpověď, výdaje na novou emisi obligací) 2) Druhy krok: Kvantifikace aktualizovaných příjmů z refundace (příjmy z refundace jsou vyvolané sníţením úrokových sazeb nové emise a příjem z okamţitého odepsání emisních nákladů staré emise). 3) Třetí krok: Kvantifikace čisté současné hodnoty refundační operace jako rozdílu mezi aktualizovanými příjmy a aktualizovanými výdaji refundace. K refundaci podnikových obligací v ČR takřka nedochází, i kdyţ zákonná úprava to umoţňuje. 7. Emisní půjčky a financování podniku Podstata emisní půjčky - Podstatu emisní půjčky lze stručně charakterizovat jako druhově specifickou sekuritizovanou formu nebankovního peněţitého úvěru, který podniku poskytují primární věřitelé odkoupením podnikových obligací umístěných emitujícím podnikem na kapitálovém trhu s cílem opatřit si touto cestou potřebné cizí zdroje kapitálu. - Jde o zdroje se střednědobou či dlouhodobou splatností. - Podnikové obligace lze vymezit jako zvláštní kategorii hromadně vydávaných, převoditelných dluhových cenných papírů, jejichţ emitenty jsou podniky a jejichţ účelem je získat pro daný podnik peněţitý úvěr. Náleţitosti dluhopisů: - označení emitenta dluhopisu umoţňující jeho jednoznačnou
-
identifikaci, název dluhopisu a jeho číselné označení, jmenovitá hodnota dluhopisu s uvedením měny, ve které je dluhopis vydáván, prohlášení emitenta, ţe dluţí jmenovitou hodnotu dluhopisu jeho majitel, údaje o splatnosti a o tom, zda bude jmenovitá hodnota splacena naráz nebo postupně, způsob stanovení výnosu z dluhopisu, závazek emitenta vyplácet pravidelně stanovený výnos z dluhopisu v určitých termínech, na určeném platebním místě, datum a místo vydání dluhopisu a otisky podpisů statutárních orgánů emitenta, údaje o rozhodnutí komise pro cenné papíry o povelení emise dluhopisu.
Druhy podnikových obligací a emisních půjček - Emisní půjčky lze podobně jako bankovní úvěry rozlišovat dle doby jejich splatnosti. Na rozdíl od bankovních úvěrů se ale v praxi krátkodobé emisní podnikové půjčky nevyskytují. - Je důleţité odlišovat emisní půjčky dle způsobu, jakým je splacena jistina dluhu. Dle tohoto kritéria se emisní půjčky dělí do 4 základních skupin: - jednorázově splatné půjčky, - umořování jistiny emisní půjčky pomocí zvláštního umořovacího fondu, do něhoţ emitent dle určitých pravidel přispívá, buď pololetně, nebo ročně, - emitent si v emisních podmínkách vymíní právo předčasného splacení celé emise, - konvertibilní emisní půjčky. Třídění emisních půjček dle způsobu jakým je stanoven výnos investora: - pravidelný fixní úrokový výnos, - pravidelný variabilní úrokový výnos, - na základě diskontu – primárním investorům se prodávají obligace za cenu niţší neţ je jejich nominální hodnota. Role finančních zprostředkovatelů role finančních zprostředkovatelů je u emisních půjček velmi významná a má mnoho podob. - zahrnuje jejich asistenci při přípravě emise dluhopisů. Podniky vyuţívají sluţeb finančních zprostředkovatelů při primárním umístění emise podnikových obligací na kapitálovém trhu. bez finančních zprostředkovatelů by bylo pro emitenty obligací krajně obtíţně zorganizovat pravidelné výplaty přislíbených výnosů investorům. Výhody a nevýhody emisních půjček
první významnou výhodou je, ţe se touto cestou dají opatřit cizí zdroje o mnohem větším objemu, neţ by daný podnik získal prostřednictvím peněţitého bankovního úvěru o sjednané době splatnosti, dobrá likvidita této finanční investice věřitele, který v případě potřeby můţe zpeněţit doposud drţenou podnikovou obligaci na příslušném sekundárním finančním trhu, kromě úrokového výnosu z obligace můţe majitel za určitých okolností inkasovat také kapitálový výnos, který průměrnou roční výnosovou míru z daného dluhopisu vysune směrem vzhůru, obligace můţe být pouţita jako zástava, aniţ by věřitel přestal být majitelem obligace a přicházel o její výnos, hlavní nevýhodou emisních půjček z pohledu deficitních podnikatelských subjektů je, ţe emisní půjčka je způsob dluhového financování, v němţ hrají jako emitenti první housle velké podniky. Kontrolní otázky a úkoly
K 1. tematickému celku: Popište kritéria členění provozních úvěrů. Vysvětlete rozdíly mezi odděleným a průběţným úvěrováním provozu. Rozeberte varianty splátkového modelu provozního úvěru. K 2. tematickému celku: Popište základní podmínky pro poskytnutí hypotéčního úvěru. Objasněte hlavní typy investičních úvěrů. Vysvětlete hlavní formy podpory exportu v ČR. Popište etapy konsorciálního úvěru. K 3. tematickému celku: Popište hlavní typy obligací. Charakterizujte fáze procesu emise obligace. Rozeberte varianty plovoucího kuponu obligace. Analyzujte problémy ratingového hodnocení v současnosti.
Studijní literatura
K 1. dílčímu tématu si pečlivě prostudujte: PAVELKA, F., BARDOVÁ, D., OPLTOVÁ, R., Úvěrové obchody, 2001, s. 60-72. PŮLPÁNOVÁ, S., Komerční bankovnictví v České republice, 2007, s. 293-312. POLOUČEK, Bankovnictví, 2006, s. 367-392. POLIDAR, V., Management úvěrových obchodů bank, 1991, s. 131-174. K 2. dílčímu tématu si pečlivě prostudujte: SŮVOVÁ, H. a kol., Specializované bankovnictví, 1997, s. 97154, 155-219 . VALACH, J., Investiční rozhodování a dlouhodobé financování,
2005, s. 358-387. ROSE, P. S., Peněžní a kapitálové trhy, rok vydání neuveden, s. 608-638. PAVELKA, F., BARDOVÁ, D., OPLTOVÁ, R., Úvěrové obchody, 2001, s. 72-81. K 3. dílčímu tématu si pečlivě prostudujte: VALACH, J., Investiční rozhodování a dlouhodobé financování, 2005, s. 358-368. ROSE, P. S., Peněžní a kapitálové trhy, rok vydání neuveden, s. 641-677. JÍLEK, J., Kapitálové a derivátové trhy, 1998, s. 75-135. NÝVLTOVÁ, R., REŢNÁKOVÁ, M., Mezinárodní kapitálové trhy, 2007, s. 159-187. BREALEY, R. A., MYERS, S. C., Teorie a praxe firemních financí, 1999, s. 631-662.
