JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ
Hudební fakulta Katedra dechových nástrojů Hra na fagot
Hynek Vojáček – život a dílo Bakalářská práce
Autor práce: Petra Bajerová, DiS. Vedoucí práce: Mgr. Jana Michálková Slimáčková, Ph. D. Oponent práce: doc. Mgr. Roman Novozámský
Brno 2016
Bibliografický záznam Bajerová, Petra. Hynek Vojáček – život a dílo [Hynek Vojáček – life and work]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra dechových nástrojů, 2016, 28 s. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Jana Michálková Slimáčková, Ph. D.
Anotace Bakalářská práce Hynek Vojáček – život a dílo pojednává o životních osudech a skladatelské, pedagogické a žurnalistické činnosti zlínského rodáka, fagotisty Hynka Vojáčka. Práce je členěna na období, kdy se Vojáček pohyboval v Brně, Vídni, Sedmihradsku a zejména v Petrohradu. Pojednávám rovněž o Vojáčkových aktivitách coby autora novinových článků, ve kterých seznamoval českou veřejnost s kulturními reáliemi carského Ruska 2. poloviny 19. století, a taktéž autora prvních českých sborových skladeb.
Annotation Bachelor´s thesis of Hynek Vojáček- life and work tells a life story about a composer, journalist and teacher from Zlin. His work is divided into several periods when Hynek Vojáček stayed in Brno, Vienna, Transylvania and particularly Petersburg. The text includes his activities as a writer of newspaper articles in which he introduced culture of Russian Empire from the second half of the 19th century to the Czech nation as well as his activities as an author of the first Czech choir song. Klíčová slova Hynek Vojáček, Rusko, národní obrození, lidová píseň, fagotista, hudební pedagog
Keywords Hynek Vojáček, Russia, national revival, folk song, bassoonist, musical educator
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně dne 1. května 2016
Petra Bajerová, DiS
Obsah Předmluva ...................................................................................................................... 5 Úvod................................................................................................................................ 6 1. Život Hynka Vojáčka ................................................................................................ 7 1. 1 Dětství a studia v Brně ....................................................................................... 7 1. 2 Studium ve Vídni a působení v Sedmihradsku ................................................ 9 1. 3 Druhý pobyt ve Vídni ....................................................................................... 11 1. 4 Pobyt v Rusku ................................................................................................... 12 2. Dílo............................................................................................................................ 17 3. Styky s Leošem Janáčkem ...................................................................................... 20 4. Souhrnné zhodnocení činnosti Hynka Vojáčka ................................................... 24 Závěr ............................................................................................................................ 26 Použité informační zdroje .......................................................................................... 27
Předmluva Při výběru tématu své bakalářské práce jsem si kladla za úkol pojednat o osobnosti pocházející z místa, kde žiji, případně z blízkého okolí. Výsledkem směřování těchto úvah bylo rozhodnutí zabývat se životem a dílem zlínského rodáka Hynka Vojáčka. Nemalým důvodem, proč padla volba právě na něj, byl i fakt, že tento hudebník působil dlouhá léta jako fagotista – hráč na nástroj, který na Janáčkově akademii múzických umění v Brně studuji také já. Shodou okolností si v letošním roce připomínáme sté výročí od úmrtí této hudební osobnosti. Zajímavá a přínosná byla pro mě i práce se zdroji, zvláště se starými novinami a časopisy. Některé byly v tištěné podobě, některé na mikrofiších. Zážitkem pro mě byla také možnost pracovat s archiváliemi, zejména s rukopisy psanými Hynkem Vojáčkem samotným. V této práci jsem se pokusila nastínit Vojáčkův život a jeho působení jako učitele a hudebníka, ale také jsem zmínila jeho další aktivity, jako bylo například organizování českých hudebníků v Rusku nebo psaní příspěvků do českých novin a časopisů. Cílem práce je přiblížit čtenáři Hynka Vojáčka jako osobnost neprávem zapomenutou a opomíjenou, která ve vývoji české sborové hudby a zejména v česko-ruských hudebních vztazích hrála nezanedbatelnou roli.
5
Úvod V první kapitole se zmiňuji o životě Hynka Vojáčka a o místech, kde studoval, žil a působil. Těmto místům jsou věnovány čtyři podkapitoly. Popisuji v nich rodinné poměry, do kterých se Vojáček narodil a jeho hudební počátky. Následuje jeho pobyt v Brně a sbírání prvních významnějších hudebních zkušeností, začleňování se do kulturního života v tomto městě a v neposlední řadě navazování prvních společenských kontaktů. Dále se zmiňuji o Vojáčkových kontaktech a působení v hlavním městě podunajské monarchie, odkud záhy odešel do služeb učitele k šlechtickému dvoru ve Svatém Jakubu a Kluži v Sedmihradsku. Na tuto část navazuje popis krátkého období, kdy se Vojáček rozhodoval o svém dalším působení. V této době pobýval krátce opět v Brně a Vídni a také u rodičů ve Vsetíně. V závěru první kapitoly se věnuji jeho nejdelší životní etapě – pobytu v ruském Petrohradu. Druhá kapitola obsahuje stručný seznam Vojáčkových kompozic. Ke skladbám, které považuji za významnější, jsem připojila krátký popis. Ve třetí kapitole rozebírám Vojáčkův vztah k Leoši Janáčkovi. Píšu o něm na základě dopisů, které Vojáček psal Janáčkovi a se kterými jsem měla možnost pracovat v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. V poslední kapitole hodnotím všechny oblasti činnosti Hynka Vojáčka a zdůrazňuji především jeho přínos pro vývoj české sborové tvorby a přínos v oblasti česko-ruských kulturních styků.
6
1. Život Hynka Vojáčka 1. 1 Dětství a studia v Brně Hynek Vojáček byl významný skladatel, fagotista, varhaník, hudební pedagog a publicista 19. století. Narodil se 4. prosince 1825 ve Zlíně. Jeho matka Kateřina (datum ani rok narození nejsou známy, zemřela 21. 12. 1848), rozená Malotová, byla dcerou zlínského starosty Jana Maloty, jednoho z nejbohatších zlínských měšťanů. Hynkův otec Kašpar Vojáček (22. 9. 1790–1875) pocházel z nedalekých Malenovic. S manželkou Kateřinou měl několik dětí, z nichž Hynek byl nejstarší. Kašparův otec se živil soukenickým řemeslem, a to z určité části v době, kdy už valašské soukenictví pod vlivem velkých brněnských textilních továren upadalo. Proto nechtěl, aby syn Kašpar šel v jeho šlépějích, ale nechal syna raději vystudovat učitelem. Později byl Kašpar také dobrým hudebníkem a sběratelem valašských lidových písní.1 Od roku 1809 suploval Kašpar Vojáček za rektora Polce ve Zlíně a vychoval proslulé hudebníky, kteří pak působili doma i v zahraničí. Mezi ně patřil Klaus, Fiala, Ščerba, Zgusta, Marek a další. V Miláně prosluli vojenští kapelníci Macháň a Břeščák.2 Starý rektor Polc neumíral a Kašpar Vojáček nechtěl po dlouholeté službě učitele zůstávat v platově nevýhodné pozici, a tak na podzim roku 1830 přijal nabídku vsetínské obce, aby převzal správu městské školy. Tam působil až do roku 1863. Právě ve Vsetíně pobýval někdejší rouštěcký učitel, varhaník a skladatel Daněk, který začal šestiletého Hynka učit hrát na varhany a vzbudil u něj zájem o lidové písně. Záhy se začal malý Hynek učit od svého otce hrát také na cembalo, flétnu, housle a zpíval také v kostele. Ve svém životopise Hynek Vojáček vzpomíná i na civilní a vojenské uprchlíky, kteří po rusko-polské válce (1830–1831) houfně mířili na východní Moravu a žádali nocleh, kde se dalo. „U Hynkových rodičů se jich ubytovalo asi patnáct. Spávali na slámě, nevysvlékajíce šatů, pán ne pán.“3 V roce 1836 Hynek ukončil školní docházku a byl oceněn arcibiskupem Chotkem za vynikající prospěch. Jeho otec musel živit početnou rodinu a nemohl si dovolit Hynkovi platit další studia, a tak jej dal učit ševcem. Tomu se to však nelíbilo a hned první den z učení utekl ke své tetě do Zlína. V témže roce se ale mladý Hynek Vojáček přestěhoval do Brna. Zde našel ubytování u fagotisty Hofmana, kterého dříve – tehdy ještě jako sirotka – vyučoval Kašpar Vojáček zdarma. V Brně musel znovu chodit do německé elementární školy, protože se doposud s němčinou nesetkal a v roce 1838 byl přijat na akademické gymnázium. Hofman nutil Hynka MELUZÍN, M. Valašský rodák na březích Něvy. Valašsko, 1955, roč. 4, s. 37. STRUHALA, B. Vzpomínka na zlínského rodáka prof. Hynka Vojáčka. Podřevnicko, 1948, roč. 4, s. 41. 3 MELUZÍN, M. Valašský rodák na březích Něvy. Valašsko, 1955, roč. 4, s. 36. 1 2
7
zpívat na pohřbech a při mši soprán, nechoval se k němu dobře a dokonce jej často i pohlavkoval. „U Milosrdných [pozn.: zde Hofman působil] byl pohřeb, a vzav noty se zpěvy vypravil se tudy. Však na cestě mne jakási uliční událost připoutala a já opozdal. Hofman musel bez diskantisty a bez not zpívat. Tu bylo hněvu, křiku, pohlavků, nadávek. […] Hofman mne vyhnal na ulicu. Já dva dni seděl na Františkově (kromě školy), ba i nocoval pod chrástem! Hlad mne přinutil hledat k sobě nějaký přístav – i napadlo mi, že muž nejmladší sestry mé maminky je zde policajtem, jistý Barvič. Já ho vyhledal v kasárni nad Starobrněnskou branou. […] Já jemu vyložil můj aventure a on mně dával několik dní příbytek i oběd.“4 Naštěstí se zpráva o potulování Hynka brzy rozšířila a dostala se až k uším brněnského buditele Františka Matouše Klácela5, který se v té době staral o stipendijní místa starobrněnského kláštera a na jeho přímluvu byl Hynek Vojáček, v té době již proslulý svým hudebním talentem, přijat do augustiniánského kláštera jako fundatista, stejně jako mladší Leoš Janáček – jeho pozdější přítel. Za svého prvního pobytu v Brně se Vojáček seznámil s několika osobnostmi české a moravské hudby, k nimž patřil i violoncellista a skladatel Ondřej Josef Novotný.6 Dalšími významnějšími Hynkovými přáteli a prvními interprety jeho písní byli barytonista Jan Křtitel Pišek7 a tenorista Jan Lukes8. V klášteře měl Hynek k dispozici bohatou knihovnu a hudební archiv, ve kterém pilně studoval. A právě zde se mu dostalo i první dirigentské praxe, protože měl za úkol vést sbor fundatistů. Věnoval se hře na různé nástroje. „Co se týká mého hudebnického působení, já chlapcem jsem zpíval sopran, potom nějaký čas alt, i směnivši hlas učil jsem na fagot, na housle, na basu, corno i trombon – všeho trochu, bez návodu, pouze
TROJAN, J. Hynek Vojáček – Vzpomínky hudebníka předbřeznového Brna. Vlastivědný věstník moravský, 1986, roč. 38, s. 23-24. 5 František Matouš Klácel (1808–1882) byl český filozof, kněz, básník, publicista a novinář. Významný národní buditel, hlasatel českomoravské jednoty. V roce 1848 člen Národního výboru, delegát Slovanského sjezdu. Roku 1849 spoluzakladatel Národní jednoty sv. Cyrila a Methuda (přeměněné 1855 na Matici moravskou). Od roku 1869 působil mezi krajany v USA. 6 Ondřej Josef Novotný (1778–1856) působil od roku 1820 v Brně, kde se účastnil vlasteneckého života. V augustiniánském klášteře vyučoval kontrapunkt a generálbas. Patří k nejznámějším skladatelům obrozenecké hudby na Moravě. 7 Jan Křtitel Pišek (1814–1873) působil zpočátku ve Stavovském divadle, později zejména ve stuttgartské opeře, kde se tamější posluchači díky němu seznámili s českými lidovými písněmi. 8 Jan Ludevít Lukes, pův. jm. Lukesle (1824–1906), působil v olomoucké opeře, poté byl angažován Františkem Škroupem do ochotnického divadla v Praze a později se stal i prvním sbormistrem Hlaholu. V roce 1867 jej Bedřich Smetana obsadil do Prozatímního divadla, kde působil do roku 1873. V operní škole při Prozatímním divadle vyučoval zpěv a v roce 1868 se stal prvním představitelem Dalibora. 4
8
nápodobňuje starších. Pokusil jsem se i ve skladaní kostelních věcí, ale byvši tehda ještě slabým v kontrapunktě, i neznav úplně formy, nedařilo se mně tak, jako v písni, tancech etc.“9 Teorii skladby studoval Vojáček u Gottfrieda Riegra.10 Kompozicí svých prvních skladbiček na slova obrozeneckých básníků, například Františka Matouše Klácela, Františka Jaromíra Rubeše a dalších se aktivně zapojil do první etapy obrození na Moravě. V Brně tyto snahy probouzely nelibý ohlas na úředních místech, a proto se většina vlastenců přesunula do Vídně. Ještě v době, kdy Hynek studoval vyšší gymnázium, se stal varhaníkem u milosrdných bratří v Brně. Svůj první příjem věnoval fundatistům starobrněnského kláštera, ale další si již chtěl nechat pro své potřeby. Nový regenschori kláštera Dr. Gabriel mu ale mzdu nechtěl vyplatit a zadržel ji pro sebe.11 Hluboce uražený Vojáček v roce 1845, kdy dokončil studia, odešel z Brna. Prázdniny strávil ve Vsetíně, kde se seznámil s vizovickým baronem Philippem Franzem Stillfriedem (1808–1887), který byl pánem ve Vizovicích od roku 1838.12
1. 2 Studium ve Vídni a působení v Sedmihradsku Po prázdninách odešel s mnoha baronovými doporučeními na filozofická studia do Vídně.
Bydlel
s technikem
Piskáčkem
Ladislavem
a
setkával
se
s
českými
a moravskými studenty. Vznikl tam pěvecký spolek, pro který psal Vojáček své první sbory (Hlas z Blaníka, Ovšem já, Ples, Morava, Modlitba před bojem, Modlitba vojenská, O besedě, Hostýnské písně, U večer a jiné). Dále při pobytu ve Vídni vznikly písně (Na Moravu, Loučení, Slova matky Slávy, Co je po tom komu?, Veselá jízda, Na růži a další), klavírní skladby (skladby na motivy různých lidových písní, např. sonáta na motivy písně Aj ráno, ráno, kde sas vzalo?, koncertní variace na píseň Sil jsem proso.13 Ze všech jeho skladeb z této doby jsou především písně a kompozice pro sbory plné vlasteneckého nadšení a s nemenším zápalem byly i předneseny. Vojáčkovy příjmy však byly velmi malé. Dával hodiny, o nedělích a svátcích chodil zpívat na mše ke svatému Karlu nebo k augustiniánům, hrával na svatbách a občas se mu i podařilo prodat nějakou svoji skladbu. „Jednou udeřila na Hynka taková bída, že napsal domů, rozumí se, že mamince (otec ho od odchodu do Vídně zrazoval),
TROJAN, J. Hynek Vojáček – Vzpomínky hudebníka předbřeznového Brna. Vlastivědný věstník moravský, 1986, roč. 38, s. 27. 10 Gottfried Rieger (1784–1855) byl hudební skladatel a pedagog od roku 1807 působící v Brně. V roce 1828 založil hudební ústav, kde vyučoval hru na různé nástroje, zpěv a hudební teorii. 11 MELUZÍN, M. Valašský rodák na březích Něvy. Valašsko, 1955, roč. 4, s. 37. 12 http://www.zamek-vizovice.cz/e_download.php?file=data/editor/46cs_1.pdf&original=1++Franziska+von+STILLFRIED+1.-5.+generace+-+zlat%C3%BD+r%C3%A1m+B+-+opraveno.pdf [cit. 14. 11. 2015]. 13 AXMAN, E. Morava v české hudbě 19. století. 1. vyd. Praha: Matice česká, 1920, s. 32. 9
9
o pomoc. Maminka chuderka peníze neměla. Poslala tedy měch s pohankou, asi půl měřice, a tak měl Hynek i s Piskáčkem na nějaký čas hody. Den co den pohankovou kaši, nic víc.“14 V roce 1846 (podle Zdeňka Fišera v roce 1847) zanechal studií a přijal místo učitele hudby u hraběnky Bethlenové-Kendefiové (1806–1866) v Sedmihradsku. Tam měl jistý výdělek 400 zlatých ročně, byt a stravu, hrazenou cestu a pouze dvě hodiny denně zaměstnání, jinak volno. Rozloučil se s rodiči ve Vsetíně a odjel do vzdáleného Sedmihradska. Další tři roky strávil v nevelké vesničce Svatý Jakub (rum. Saniacob) poblíž města Bystřice (rum. Bistrita). Zpočátku učil dceru Paulinu jen hudbě, postupem času si ale získal
hraběnčinu
důvěru
a
Paulinu
učil
i
matematiku,
němčinu,
dějepis
a zeměpis, ale volného času mu stále zbývalo dost. Prakticky celý první rok strávený v Sedmihradsku nesáhl na noty. Až poté se vrátil ke svým dřívějším předsevzetím a začal pilně studovat a komponovat. Hraběcí rodina žila společenským životem, a tak měl Hynek příležitost se seznámit se sedmihradskou šlechtou a důstojníky.15 V revolučním roce 1848 se do Sedmihradska dostaly zprávy, že v Praze propukly nepokoje. Hynek nezapřel své vlastenectví a pod záminkou návštěvy nemocné matky dostal od hraběnky tříměsíční placené volno. Nejdříve jel navštívit rodiče do Vsetína, tam se ale dlouho nezdržel a odjel do Prahy. V Praze se horlivě zapojil do národního hnutí, stýkal se s vlastenci a navštěvoval Národní jednotu u sv. Mikuláše na Malé Straně. Žádná revoluce však nepřicházela, a tak se Hynek rozhodl z Prahy odjet. Cestou navštívil přátele v Brně a pokračoval do Vsetína. I ve Vsetíně se už začal rozvíjet politický život. Hynek se tedy rozhodl, že uspořádá koncert. Podle knihy Josefa Schánilce Za slávou. Čtení o českých hudebnících v Rusku byl koncert uspořádán ve Zlíně16, Miroslav Meluzín ve svém článku Valašský rodák na březích Něvy, který je otištěn v časopise Valašsko 4 z roku 1955 uvádí místem koncertu Vsetín.17 „Vojáček sestavil program: Husitská se sborem a orchestrem, sólo pro housle, které výborně zahrál jakýsi úředník, sólo pro klavír, ještě sbor, nakonec kvinteto a capella a ‚Modlitba před bojem‘ (slovinsky). Zpíval také sám se svými dvěma bratry a dvěma sestrami. Beseda končila plesem.“18 V červnu roku 1848 se rozloučil s rodinou a odjel přes Trnavu, Prešpurk a Pešť zpět do Sedmihradska. Cestování nebylo v té době lehké, v Uhrách se chystalo odbojové hnutí proti habsburské monarchii. Na konci září 1848 tento odboj odstartoval a nepokoje přišly i do Sedmihradska. Rumunští sedláci, kteří byli podporováni rakouskou vládou, se začali bouřit MELUZÍN, M. Valašský rodák na březích Něvy. Valašsko, 1955, roč. 4, s. 38. Tamtéž, s. 39. 16 SCHÁNILEC, J. Za slávou. Čtení o českých hudebnících v Rusku. 1. vyd. Praha: Svět sovětů, 1961, s. 105. 17 MELUZÍN, M. Valašský rodák na březích Něvy. Valašsko, 1955, roč. 4, s 39. 18 SCHÁNILEC. J. Za slávou. Čtení o českých hudebnících v Rusku. 1. vyd. Praha: Svět sovětů, 1961, s. 106. 14 15
10
a zbrojit proti uherským sedlákům. Jednoho dne se skupinka sedláků objevila i na zámečku ve Svatém Jakubu. Hraběnka i s dcerou Paulinou stihla utéct a Kendefi s Vojáčkem byli zajati a uvězněni v místní škole a osvobozeni až druhý den. Hraběnka Bethlenová se rozhodla, že odjedou do Kluže, kde bylo o trochu bezpečněji než v malé vesničce Svatý Jakub. Svůj majetek, kufr plný knih a hudebnin a pár kusů oblečení nechal na zámečku, který byl po odchodu hraběcí rodiny vyrabován. Velmi těžce nesl ztrátu všech svých skladeb, zejména pak nedokončené skladby Repusol, kterou komponoval na slova F. M. Klácela. K této události se zřejmě vztahuje i odstavec o vyloupení z jeho vlastního životopisu.19 V Kluži začal učit hudbu, měl dost žáků, protože většina učitelů utekla ze strachu z revoluce. V této době se Hynek dozvěděl zprávu o smrti své matky, která zemřela 21. prosince 1848. Na přání rakouské vlády ruská vojska pod velením cara Mikuláše I. překročila hranice a rozehnala uherskou revoluci. „Když Rusi odtáhli, rozloučil se Vojáček s hraběnkou a odebral se bez pasu s housličkami v pod paží přes Bystrici, Černovice, Lvov, Přemyšl, Krakov a Těšín domů. Cesta trvala šest neděl.20 Ve svém životopise Vojáček píše: „Časně ráno jsem byl na Vsetíně. To bylo vítání! Nebohá maminka mi mezi tím zemřela leknutím. Donesli ji neprozřetelně zprávu Augsburských novin, že mne v Sedmihradech Rumúni zabili!“21 Ve Vsetíně odpočíval asi měsíc, potom odešel do Brna, kde si hledal zaměstnání.“22 Byl písařem, učil hudbu v měšťanských rodinách a byl také zvolen dirigentem českých čísel německého pěveckého spolku Männergesangverein. Z tohoto spolku se po odchodu Vojáčka utvořil samostatný slovanský pěvecký spolek, který vedl Pavel Křížkovský.23 Vojáček se stýkal s vlastenci a podle jejich vzoru si i oblékal čamaru.24
1. 3 Druhý pobyt ve Vídni Mizivé vyhlídky na důstojné zaměstnání a tíživé brněnské poměry přinutily Vojáčka k odchodu do Vídně.25 V roce 1852 se tedy ocitl opět ve Vídni. Tam byl vychovatelem
Státní okresní archiv ve Zlíně, fond Vojáček Hynek (1825–1917), nezpracovaný fond, životopis z 5. 8. 1911, psán Janem Ocáskem. 20 MELUZÍN, M. Valašský rodák na březích Něvy. Valašsko, 1955, roč. 4, s. 39–40. 21 Státní okresní archiv ve Zlíně, fond Vojáček Hynek (1825–1917), nezpracovaný fond, životopis z 5. 8. 1911, psán Janem Ocáskem. 22 MELUZÍN, M. Valašský rodák na březích Něvy. Valašsko, 1955, roč. 4, s. 39-40. 23 Pavel Křížkovský (1820–1885) byl český hudební skladatel, sbormistr, pedagog a katolický kněz. 24 Čamara, černý kabát se stojacím límcem, který bývá zapínán řadou ozdobných knoflíčků a stužkami. Češi nosili čamaru od poloviny 18. století a od roku 1848 bylo zvolena za český kroj. 25 AXMAN, E. Morava v české hudbě 19. století. 1. vyd. Praha: Matice česká, 1920, s. 32–34. 19
11
a učitelem hudby i reálií v ústavu Petra Bílky.26 Ani ve Vídni však Vojáček nebyl spokojen, nové zaměstnání ho hodně vyčerpávalo. Musel se věnovat žákům 21 hodin denně. Spal s nimi a musel je učit i předměty, které Hynka příliš nezajímaly. Cítil, že je odváděn od svého životního poslání, od hudby. O Vánocích roku 1852 se jel podívat do Pešti, ale po revolučním nadšení Maďarů, které ho tenkrát tak oslovilo, nezbylo ani památky. Se zklamáním se vrátil do Vídně, kde strávil ještě několik měsíců. Na konci roku 1853 přijel do Vídně Alexej Fedorovič Lvov (1799–1870), ruský houslista a hudební skladatel, autor ruské carské hymny. Vojáček se s ním seznámil a na jeho přímluvu s ním odjel do Ruska.
1. 4 Pobyt v Rusku Tady vyvstává otázka, proč Vojáček, kterému vadil bachovský absolutismus, odešel právě do Ruska, kde panoval přinejmenším stejně absolutistický režim Mikuláše I. Zcela jistě jeho odchod do Ruska nebyl náhodný, při druhém pobytu ve Vídni se začal učit rusky, koupil si ruský akademický slovník a začal odebírat ruský literární a politický časopis Sovremennik, do kterého psali příspěvky ruští revoluční demokraté.27 Rusko revolučních demokratů bylo Vojáčkovi blízké. V letech 1853–1855 působil v Brestu Litevském, kde byl učitelem hudby u švagra Lvova generála Eugenia Petroviče Samsonova a také učil na brestské kadetské škole. Ve svém volnu se učil ruský jazyk. Naděžda Fedorovna, manželka Samsonova, se velmi zajímala o Čechy a dokonce překládala Vojáčkovy písně do ruštiny. Z Ruska psal Vojáček mnoha přátelům do Vídně a do Brna, sděloval jim své dojmy a také požadoval informace o rozvoji národního hnutí. Sám přišel do Ruska v době, kdy začala krymská válka.28 Studoval aktuální dění z časopisů a novin, také měl v Samsonově domě příležitost setkávat se s vysoce postavenými osobnostmi z Petrohradu, Kyjeva nebo ze Sevastopolu a posílal domů dopisy, ve kterých informoval o tamějším kulturním dění.29 V Brestu Litevském Vojáček dlouho nevydržel a v druhé polovině roku 1855 odešel do Petrohradu, kde se stal kapelníkem u preobraženského gardového pěšího pluku a upravoval noty pro vojenské orchestry. Tam působil v letech 1855–1856. Petrohrad Hynka Vojáčka nadchnul: „Petrohrad bude za 50 let bez sporu nejlepější město na světě. Zdejší Něva – krása!“30 Hned po svém příjezdu vyhledal společnost, která by smýšlela podobně jako on.
Petr Bílka (1820–1881) byl český pedagog a národní buditel. Učil na Hermannově ústavu ve Vídni, kde se stal posléze také ředitelem. Tento ústav později přijal Bílkovo jméno. 27 Sovremennik byl založen v roce 1836 básníkem Alexandrem Sergejevičem Puškinem. 28 Válka mezi carským Ruskem a Osmanskou říší. 29 MELUZÍN, M. Valašský rodák na březích Něvy. Valašsko, 1955, roč. 4, s. 42. 30 Dopis Hynka Vojáčka Matěji Mikšíčkovi z Pavlovska z 10. 7. 1856. 26
12
Seznámil se s Izmailem Ivanovičem Srezněvským (1812–1880), ruským slavistou a etnografem, profesorem univerzity v Petrohradě a členem petrohradské akademie věd. Srezněvský Vojáčkovi opatřoval pod záštitou akademie necenzurované české noviny. Snažil se seznámit i s hudebníky působícími v Petrohradě. Ovšem pro jeho názory a vlastenectví na něj bylo pohlíženo jako na podivína. Petrohradští hudebníci a prodavači not byli totiž, až na dva neuvědomělé Čechy, převážně Němci. Proto musel vytrpět i mnoho ústrků. Vojáčkovi tedy vyhovovalo, když se preobraženský pluk na čas přestěhoval na carský statek nedaleko městečku Pavlovsk, letního sídla Konstantina Nikolajeviče, nejstaršího bratra nového cara Alexandra II. Jako kapelník vojenského pluku se setkával se zpěvem ruského vojska. Velitel pluku byl sice Vojáčkovi velmi nakloněn, ale ten ani tak nebyl se svým povoláním spokojen. Vadila mu závislost repertoáru na vkusu důstojníků a podřízenost sborovému kapelníkovi. Po vystoupení z plukovního souboru se živil soukromou výukou hudby. Jeho situace se zlepšila poté, co s pomocí svých přátel A. F. Lvova a barona Korfa získal 27. května 185731 místo fagotisty carského Michajlovského divadla, kde působil až do roku 1907.32 V té době (1847– 1858) byl ředitelem divadla Alexandr Michajlovič Geděonov (1790–1867) a hlavním dirigentem Wiktor Kazyňski (1812–1883). Dostával plat 400–600 rublů s vyhlídkou na penzi po patnácti letech služby. Ubytoval se na Něvském prospektu u violoncellisty a inspektora carského divadelního učiliště Karla Šubrta. Byla to doba velkých nadějí a Vojáček byl velmi spokojený.33 Chystané reformy Alexandra II. slibovaly obrození zaostalého Ruska, růst jeho vnitřní síly a jeho mezinárodní váhy i slovanských nadějí. Velká víra a naděje je znát i v dopise, který byl otištěn 14. května 1857 v 20. čísle beletristického týdeníku Lumír pod názvem Některé novinky z Petrohradu Tento týdeník založil v roce 1851 Ferdinand Břetislav Mikovec. Jedná se o vůbec první Vojáčkův příspěvek z Ruska uveřejněný v tisku.34 S jistotou nelze říci, zda tímto dopisem korespondence Vojáčka s Mikovcem skončila. Nicméně po roce 1857 se v Lumíru nesetkáváme s příspěvkem, který bychom mohli s jistotou označit za Vojáčkův. Tento první příspěvek odstartoval Vojáčkovu soustavnou dopisovatelskou činnost. V roce 1858 začal psát příspěvky do Pražských novin, jejichž redaktorem byl v letech 1852– 1861 Josef Šesták (1827–1902), český vlastenec a publicista. První Vojáčkův dopis v Pražských novinách byl otištěn 2. května 1858 v čísle 104. Vojáčkovy články byly nejdříve anonymní, jako svou značku používal hlaholského písmene
(ě). Časem byla Vojáčkova
Lenka Fiedlerová ve sví diplomové práci uvádí 28. říjen. Za své služby obdržel čtyři řády a za 50 let služby získal penzi 750 rublů. 33 MELUZÍN, M. Valašský rodák na březích Něvy. Valašsko, 1955, roč. 4, s. 43. 34 BIDLAS, M. Příspěvky k dějinám česko-ruských kulturních styků. 1. vyd. Praha: Svět sovětů, 1965, s. 121–122. 31 32
13
anonymita prozrazena, a to i proto, že ji sám Vojáček začal porušovat. První článek, pod který se podepsal plným jménem, byl otištěn 10. července 1859 ve dvacátém čísle Dalibora. V 93. čísle Pražských novin ze dne 19. dubna roku 1859 psal „že není ani spisovatelem ani dopisovatelem ex professo, nýbrž hudebním umělcem.“35 V tomto dopise se rozepsal o sobě a o svých úspěších v Rusku. V dalším dopise, který byl otištěn také v Pražských novinách v čísle 201 ze dne 26. srpna 1859 psal o návštěvě vlasti.36 Poslední podepsaný článek v Daliboru je z 16. dubna roku 1861, ve kterém zmiňuje slovanský koncert na paměť Václava Hanky (1791–1861), českého spisovatele, básníka a národního buditele. Dále přispíval do Moravské orlice, kde byl poslední příspěvek otištěn roku 1863. Po tomto roce se setkáváme pouze s úvahami a poznámkami hudebního rázu v Daliboru, Hudebních listech a dalších.37 Ruský časopis Ruskij invalid ve svém 79. čísle roku 1858 přinesl rozsáhlý článek O pokroku ve
zřízenosti
dmychacích
hudebních
nástrojů,
chvále
především
vynálezy
a zlepšení při mosazných instrumentech z továrny p. Červeného v Hradci Králové. Autor zmiňuje úspěchy českého továrníka a reformátora hudebních nástrojů Václava Františka Červeného na výstavách v New Yorku (1853), v Mnichově (1854) a v Paříži (1855). Tento článek měl upozornit ruské hudebníky na českou výrobu hudebních nástrojů a byl také napsán Hynkem Vojáčkem i v českém jazyce. Vojáček začal organizovat české hudebníky v Petrohradě, kterých v té době přibylo, dokonce se mu podařilo zřídit ve valné hromadě petrohradských hudebníků český odbor. Tato skupina odebírala různý český tisk (Čas, Hvězdu, Lumíra, Dalibora a další.) a organizovala pestrý společenský život. Po úspěších národně osvobozeneckého boje Italů a Poláků se ruské samoděržaví snažilo vrátit do starých kolejí a potlačit podobné akce. Od té doby musel každou akci Vojáček obhájit u policie. Například slovanský koncert, který Vojáček organizoval v Petrohradě 23. března 1861, byl původně zakázán. Vojáček po delší době konání koncertu vybojoval, ale musel náčelníkovi tajné policie předložit texty všech písní, koncert musel být ohlášen pouze den před jeho konáním a musel také slíbit, že texty nebudou uvedeny v ruském překladu.38 Od roku 1857 byl varhaníkem italské opery a Mariinského divadla, kolem roku 1870 byl v tomto divadle kapelníkem a stále působil jako fagotista v Michajlovském divadle. V tomto divadle zastával po jistou dobu také pozici druhého kapelníka. V roce 1862 byla v Petrohradě založena konzervatoř. Tuto konzervatoř založil klavírista a skladatel Anton Rubinštejn, který se stal BIDLAS, M. Příspěvky k dějinám česko-ruských kulturních styků. 1. vyd. Praha: Svět sovětů, 1965, s. 126. 36 Tamtéž, s. 121–127. 37 FIEDLEROVÁ, L. Hynek Vojáček život a dílo (Diplomová práce, Univerzita J. E. Purkyně v Brně). 1968, s. 16. 38 MELUZÍN, M. Valašský rodák na březích Něvy. Valašsko, 1955, roč. 4, s. 40–44. 35
14
jejím prvním ředitelem. Od samého počátku až doku 1912 na ní vyučoval i Hynek Vojáček. Roku 1863 tam byl oficiálně přijat jako profesor elementární teorie a od roku 1866 byl jmenován profesorem orchestrální hudby. Na tomto místě setrval celých padesát let. V roce 1868 se Hynek Vojáček oženil s tamější učitelkou zpěvu Olgou Ivanovnou, se kterou měl dceru Ludmilu (1870–1953) a syna Vladimíra (nar. 1876). Ludmila studovala na konzervatoři hru na klavír a stala se významnou korepetitorkou. Velký úspěch měla při koncertním turné po Americe s Marjory Sherirnovou v roce 1908. Na programu byla i skladba Hynka Vojáčka Souvenir de Vsetín.39 U pravnučky Ludmily Vojáčkové se údajně také projevilo hudební nadání.40 Vojáčkův syn Vladimír byl lékař, člen Akademie lékařských věd SSSR, profesor Vojenské lékařské akademie a zakladatel školy sovětských otorinolaryngologů.41 Žil ještě v polovině šedesátých let v Leningradu. O jeho dalším osudu není nic známo. I když Vojáček dlouhou dobu působil v Petrohradu, v šedesátých letech 19. století byl v moravském prostředí pokládán za národního skladatele a byly zde prováděny jeho skladby. V roce 1869 byla dokonce v Praze provedena jeho opera Zajatá.42 Také Hynek Vojáček se aktivně účastnil provádění děl českých skladatelů v Rusku. Z dopisu Leoši Janáčkovi z 12. 1. 1912 se dovídáme o ruských premiérách Smetanovy Prodané nevěsty (1871) a Dalibora (1900). S Leošem Janáčkem udržoval přátelský vztah a často mu dopisoval. Spojoval je zájem o moravské lidové písně a také Janáčkovo rusofilství. Celý čas myslel na návrat do rodné vlasti, byl ale pracovně velmi vytížen, a tak svůj rodný kraj navštěvoval vždy pouze na krátkou dobu. O některých návštěvách se dozvídáme z Moravské orlice: „Pan Hynek Vojáček. Dne 2. t. m. večer přibyl sem (do Vsetína) konečně po dlouhém čekání, pobyv dříve několik dní v Praze a v Brně, milený krajan náš pan Hynek Vojáček, by navštívil starého otce svého, kterýž zde učitelem jest.“43 Také: „Hynek Vojáček, rodák Moravský, proslulý skladatel hudební a dvorní kapelník v Petrohradě, přibyl dnes odpoledne do Brna, kde zůstane návštěvou krátký čas.“44 Později svého otce navštěvoval v Nimnici u Púchova, kde bydlel u své provdané dcery. Z novin Moravská orlice se dozvídáme: „Z Vídně. P. Hynek Vojáček carsko-ruský komorní hudebník a profesor na konservatorium v Petrohradě, rozený Moravan ze Vsetína, SCHÁNILEC, J. Za slávou. Čtení o českých hudebnících v Rusku. 1. vyd. Praha: Svět sovětů, 1961, s. 106. FIEDLEROVÁ, L. Hynek Vojáček život a dílo (Diplomová práce, Univerzita J. E. Purkyně v Brně). 1968, s. 19. 41 SCHÁNILEC, J. Za slávou. Čtení o českých hudebnících v Rusku. 1. vyd. Praha: Svět sovětů, 1961, s. 106. 42 AXMAN, E. Morava v české hudbě 19. století. 1. vyd. Praha: Matice česká, 1920, s. 35. 43 Moravská orlice, 8. 7. 1863, č. 98. 44 Moravská orlice, 3. 7. 1866, č. 149. 39 40
15
pobyl tu ve Vídni tři dni mezi přáteli svými. Odcestoval na Slovensko do Nimnice u Púchova ku stařičkému otci, který dříve učitelem ve Vsetíně byl a nyní svoje poslední dny u provdané dcery tráví.“45 Vzpomínku na další návštěvu uvádí Miroslav Meluzín: „V roce 1890 přijel z Petrohradu do Nimnice i s chotí Olgou na prázdniny, ale zažil tam zármutek. Otec, sestra i švagr, kteří hospodařili na statečku, Hynkem tam před 30 lety zakoupeném, jeden po druhém zemřeli a nesvědomití příbuzní připravili vzdáleného skladatele o útulek, který si v Nimnici chystal pro sklonek života.“46 Čím byl starší, tím častěji navštěvoval rodný kraj a smutně pozoroval, co všechno se za ten dlouhý čas změnilo. Hynek Vojáček zemřel v 92 letech 9. února 1916 v Petrohradě.47
Moravská orlice, 24. 7. 1864, č. 167. MELUZÍN, M, Valašský rodák na březích Něvy. Valašsko, 1955, roč. 4, s. 47. 47 ČERNUŠÁK, G. a kol. Československý hudební slovník (II. díl). 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965, s. 893. 45 46
16
2. Dílo Inspirací pro tvorbu Hynka Vojáčka byly lidové písně. Již od mládí je poslouchal a zapisoval. Začal s otcem na Valašsku, pokračoval s touto činností i v Sedmihradsku. Byl také silně ovlivněn polskými lidovými písněmi, se kterými přišel do kontaktu, když z Polska po nezdařené revoluci v roce 1830 odcházeli přes Moravu emigranti. Po příchodu do Brestu Litevského si okamžitě začal poznamenávat zpěv vojáků, lidové písně a ruské tance. Vojáčkova kompoziční činnost se začala hojně rozvíjet za prvního pobytu ve Vídni (1838–1846), kde byl v kontaktu s chlapeckým pěveckým spolkem. Celkem složil kolem pěti set různých skladeb, od humoresek, přes pochody, ženské a mužské sbory, písně, kantáty až po opery. Ne všechny jsou známé a ne všechny se dochovaly. Ve svých dopisech, které posílal přátelům na Moravu, a zejména Leoši Janáčkovi, se o mnohých z nich zmiňuje.48 Z důvodu, že kompletní chronologický seznam Vojáčkových skladeb uvádí ve své diplomové práci Lenka Fiedlerová, uvedu pouze zkrácenou verzi seznamu skladeb, který sám Vojáček poslal Leoši Janáčkovi v dopise z 19. 6. 1911.49 „Spis mých skladeb, aspoň takových, které se nebojí světla Božího.“50 A. Romance a písně Vrabec (rok vzniku nezjištěn) Na růži (1845) Krásná (1840) Na Moravu (1845) Chudý uhlíř (1848) Drahomíra (1845) Ranní (1850) Hanácká (1850) Co je potom komu (1845) Slova matky Slávy (1845) Rybičky (rok vzniku nezjištěn) Slib (rok vzniku nezjištěn) Když jsem já ondy (rok vzniku nezjištěn) MELUZÍN, M, Valašský rodák na březích Něvy. Valašsko, 1955, roč. 4, s. 37–38. Dopis z 19. 6. 1911, v hudebním archivu Moravského zemského muzea v Brně, oddělení dějin hudby, sign. G 47. 50 Seznam skladeb Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně, sign. G 49. 48 49
17
Offertorium – altové sólo (1845–1846) Offertorium – basové sólo (1838–1845)
B. Sborové skladby Ples, mužský sbor (1844) Morava, mužský sbor (1845–1846) Byl to večer, mužský sbor (1845–1846) Sláva, mužský sbor (1845) Povzbuzující, mužský sbor (1845) Pospolitá, mužský sbor (1845) Hlas z Blaníka, mužský sbor (1845–1846) Vojenská modlitba, mužský sbor (1845–1846) Modré hory, mužský sbor (před rokem 1848) Z planých růží, mužský sbor (1845–1846) Čtverozpěv, mužský sbor (1845–18) Lovecká, mužský sbor (1850–1852) Čechy krásné, čtyřzpěv (1850–1852)
C. Duchovní skladby a kantáty Mše s varhanami in B (rok vzniku nezjištěn) Mše s orchestrem in F (1845–1846) Requiem v paměť Hanky (1861) Stabat mater (rok vzniku nezjištěn) Missa in C (rok vzniku nezjištěn) Hostýnské písně, s orchestrem, 3 díly (rok vzniku nezjištěn)
D. Orchestrální skladby a skladby pro jednotlivé nástroje Ouvertury (13) Kvarteta (5) Šest etudy pro fagot, psány za pobytu v Rusku Koncertní skladby pro housle Skladby pro vojenské orchestry Halekání, skladba pro klavír a orchestr (rok vzniku nezjištěn)
18
E. Klavírní skladby Suita polek pro salon, 25 čísel Divertimento antico Koncertní polky Škola, pro děti z národních písní Andante et etude Es Nocturne
F. Teoretické spisy Elementární theorie pro petrohradské konzervatorium Rozličné články kritické o hudbě vůbec a o národní zvláště
Patrně jednou z Vojáčkových nejvýznamnějších skladeb je Slavnostní předehra č. 9 pro orchestr z roku 1862, kterou byl 18. listopadu téhož roku zahájen provoz Prozatímního divadla v Praze.51 Za zmínku určitě stojí i opera Zajatá, v originále Plennica. Libreto napsal E. Ratskij, do češtiny je přeložil spisovatel Josef Kolář. Tato jednoaktová opera na námět švédské invaze do Ruska ve středověku byla zkomponována v roce 1867 a provedena 13. března 1869 v Prozatímním divadle.52 Provedení této opery bylo několikrát odkládáno a chápáno spíše jako vlastenecký čin. Notový materiál včetně textu je uložen v archivu Národního muzea.53 Ve své době velmi zpívaný sbor Hlas z Blaníka byl zkomponován ve čtyřicátých letech na text F. M. Klácela.54 Za pobytu v Rusku vzniklo 6 etud pro fagot a klavír. Užívá zde kolomyjku.55 Jsou to jediné jeho skladby zkomponované pro fagot.56 Významná je kantáta Na horách pro sóla, sbor, malý orchestr a cimbál ad libitum. Kantáta obsahuje 23 částí a je zpívána na slova valašského básníka Josefa Kaluse (1855– 1934). Tuto kantátu Vojáček napsal k uctění památky etnografa Františka Bartoše, který zemřel 11. června 1906. Věnoval ji olomouckému sboru Žerotín, bohužel se však nedočkal 51
LUDVOVÁ, J. Hudební divadlo v českých zemích. 1. vyd. Praha: Academia, 2006, s. 607. AXMAN, E. Morava v české hudbě 19. století. 1. vyd. Praha: Matice česká, 1920, s. 35. 53 LUDVOVÁ, J. Hudební divadlo v českých zemích. 1. vyd. Praha: Academia, 2006, s. 607. 54 AXMAN, E. Morava v české hudbě 19. století. 1. vyd. Praha: Matice česká, 1920, s. 35. 55 Kolomyjka – ruská národní píseň skládající se nejčastěji ze dvou až čtyř, výjimečně ze šesti čtrnáctislabičných veršů. Melodie je nápadně jednotvárná a nepřekračuje interval kvarty. Často používá také pouze dva tóny. 56 Vojáčkovu kolomyjku pro fagot lze nalézt v publikaci Bassoon solos volume 1. 52
19
jejího uvedení ani v Olomouci, ani nikde jinde.57 Protože skladba není v archivu Žerotína dochována, je pravděpodobné, že se ztratila. Kantáta Maruška je zkomponována také na slova Josefa Kaluse, rovněž je věnována památce Františka Bartoše a stejně jako u skladby předchozí se Vojáček nedočkal jejího uvedení. Obsahuje 33 částí a je zkomponována pro smíšený a dětský sbor, sóla a orchestr. Hned po jejím dokončení v roce 1907 skladbu poslal pražskému pěveckému spolku Hlahol. Skladba nebyla dlouho provedena, tak požádal o její vrácení a poslal ji do Brna. Leoš Janáček poslal skladbu zpět do Ruska s tím, že je nemocen. Nejvíce úsilí vyvinul při propagaci dětské opery Čáry lesa na libreto ruského básníka Jakova Petroviče Polonského (1820–1898). Její premiéra se konala v roce 1903 v carské divadelní škole. Ve škole bylo k dispozici 50–60 žáků a žákyň, kteří byli speciálně vycvičeni v baletu, zpěvu a hereckém přednesu. Spoluúčinkoval sbor a orchestr petrohradské opery.58
57 58
GREGOR, V. Hynek Vojáček a Janáčkovo rusofilství. Slezský sborník, 1962, roč. 60, s. 94–95 Tamtéž.
20
3. Styky s Leošem Janáčkem Za zmínku jistě stojí Vojáčkovo přátelství s Leošem Janáčkem. I přes poměrně velký věkový rozdíl a Vojáčkovy konzervativní názory na tehdejší skladatelskou techniku spojoval oba vřelý přátelský vztah. Spojoval je ale také zájem o lidovou píseň a Janáčkovo rusofilství. Vojáček byl nadšen z Janáčkových zápisů valašských lidových písní a z jeho zkušeností ze studia lidových písní celkově. Leoši Janáčkovi dokonce věnoval svoji jedinou Symfonii g moll. Při každé návštěvě rodné vlasti navštívil Vojáček i Leoše Janáčka a velmi obětavě mu pomáhal sbírat lidové písně. „Dne 23. 2. 1905 se oba sešli ve Frenštátě, kam zajel Janáček z Hukvald a Vojáček ze Vsetína. Nato brzy navštívil Vojáček Janáčka přímo v Brně. Roku 1909 došlo opět k jejich osobnímu střetnutí v Brně a roku 1910 jednal Vojáček s Janáčkem v Teplicích o provedení své kantáty Maruška a o nasbíraných pro něj valašských lidových písní.“59 Z jejich korespondence se nám dochovalo 42 dopisů a lístků. Jedná se o korespondenci od roku 1905 do roku 1914, chybí však korespondence z roku 1906. Nedochoval se nám ani úplný začátek a konec korespondence, není tedy jasné, kdy přesně začala. Je velmi pravděpodobné, že korespondence netrvala o mnoho déle, neboť Leoš Janáček na svých cestách do Ruska (dvakrát v roce 1896 a poté roku 1902) Vojáčka ani jednou nenavštívil. Dopis z 23. října 1908 také potvrzuje domněnku, že jejich korespondence nevznikla o mnoho dříve, protože se v něm Vojáček ptá na Olgu Janáčkovou, která byla v té době u Janáčkova bratra v Petrohradě. Jejich korespondence nám podává velmi důležitý pramen o přímém kontaktu Leoše Janáčka s Ruskem z doby, kdy už tuto zemi nenavštěvoval. Je to také důkaz o neustálém kontaktu Hynka Vojáčka s vlastí, což je u hudebního emigranta velmi ojedinělé. Mimo tyto skutečnosti nacházíme v dopisech pár cenných poznámek o české hudební emigraci v Rusku. „Drahý příteli! Píšu Vám bych se předně dověděl, jak se Vám daří se zdravím, pak abych Vám sdělil, že já pořád churavím a mám dlouhou chvíli. Posílám Vám výtah z mých Memoirů60, rozumí se velmi zkrácený, jak jste si toho přál, s propuštěnými reflexemi a kritikou, co ponechávám Vám. Karel Kučera61 zasloužil si dvacetiletou pensi a přestěhoval se do Prahy. Šťastný člověk!62
GREGOR, V. Hynek Vojáček a Janáčkovo rusofilství. Slezský sborník, 1962, roč. 60, s. 96. Paměti Hynka Vojáčka jsou uloženy v hudebním archivu Moravského zemského muzea v Brně, oddělení dějin hudby, sign. G 48. 61 Karel Kučera (1847–1915), český dirigent a pedagog v Rusku. Od r. 1879 byl druhým kapelníkem carské opery v Petrohradě, od r. 1894 správcem ústřední hudební knihovny carských divadel. 62 Dopis z 22. 11. 1910, v hudebním archivu Moravského zemského muzea v Brně, oddělení dějin hudby, sign. G 47. 59 60
21
Pro své velmi konzervativní názory Hynek Vojáček zkritizoval i Janáčkovu Její pastorkyni. „[…] Vašu zpěvohru Pastorkyňu jsem obdržel a přiznám se velmi mne zainteresovala; předně, abych o Vás mohl soudit o skutcích a pak také dovolím si připojit několik poznámek, ač Vy je nežádáte [… ] Já s udivení ještě nevycházím posud. Já jsem si Vás představoval za umělce prostonárodního, ač jsem si takový úsudek přivlastňoval více ze sluchu a recensí českých novin, neb samému uslyšet něco z Vašich skladeb se mi posud nepodařilo, čeho ovšem velice lituju. Nevzíraje na techniku, která je úplně umělá a bez všeliké skvrny co do průvodu orchestrového, jedině snad přílišného požadování od orchestrálních hudebníků, však zpěvákům jste zadal úlohu po mém náhledu nepřekonatelnou! Já očekával v orkestru obraty prostonárodní, aspoň sem a tam, ale už ovšem ve zpěvu – nenašel jsem nikde kromě výstupu V. až VII. prvního jednání. Vina leží na librettě. Děj odehrává se na Moravě v dědině, ale mluva není prostého lidu, ještě méně sloh, – užívání moravských slov: včíl, duša moja, křivák, frajer, robiť, dočkaj, lúbím (ji), i jiná, pomíchaná s českými: nůše, honejí, nejsem, neprozrazují čistý místní kolorit. V prvních výstupech málo děje, co bezkonečným opakováním fráze děj se ještě více vláčí! Tessitura hlasů obtížná a intervaly nesnadné! Zato v II. a III. jednání šťastné momenty (např. druhá polovica II. jednání a výstup XII. posledního jednání) arci v průvodu orkestru. Děj se později rozpřádá a skladba tím získala. Rytmická stránka v celku trochu kulhá, co má na svědomí prósa libreta. Je to (kolik já vím) první pokus složit celou operu (hudbu) na prosaická slova; a jestli se taková myšlenka ujme, mohu Vám gratulovat k iniciativě.“63 Z dopisů máme taktéž mnoho informací o hudebním životě v Petrohradě a objevuje se v nich i kritika novoruské školy. „[…]Kéž by Bůh dal trochu toho zdravíčka a já mohl se též procházet po chuti po Moravě! Tu mi napadlo, že mám Vašu ‚Pastorkyňu‘, i otevřel jsem ji a počal se v ní přebírat, bez nástroje, neb máme zde temné dny a při nástroji já při mojich slabých očích nic nevidím. […] Jedním slovem, já jen číst mohl bez piana, ač takové použití partitury jest pro našeho bratra poněkud lepší a výhodnější, než skutečná hra, obzvláště když výtah jest tak přeplněn figurami, jak Vy jste ho napsal. Když uvážím, že kapelník musí nejen správně hrát průvod, ale i poslouchat a slídit za zpěvákovou partií, tak úloha jeho je dost nesnadná. Před 2 roky já s radostí uviděl rozkošně vydaný exemplár opery Moravana, k tomu blízkého krajana, myslel jsem, přijedu do Petrohradu a překvapím direktora cís. divadla. Nebyl by to sice první krok a pokus předvésti ruskému obecenstvu českou operu. Byla hrána
63
VESELÝ, V. Dopisy Hynka Vojáčka Leoši Janáčkovi. Musikologie, 1949, roč. 2, s. 178–179.
22
už Prodaná nevěsta64, Dalibor65. Pastorkyňa by byla třetí. Děj prvních 2 zpěvoher odehrává se v Čechách, poslední ale, jestli soudit podle nezdařeného pokusu použíti moravského nářečí – na Moravě.66 Dále je to materiál, který nám podává informace k Vojáčkovu lidskému profilu, a časté zmínky o svých skladbách pomáhají doplnit seznam jeho skladeb. „Psa jsem do Holomouce P. Jindřichu Geislerovi67, arcibiskupskému radovi, jenž jest předsedou výboru spolku Žerotín, by vydal mou skladbu ‚Čáry lesa‘, jestli o to budete se u něho ucházet listem po poště. Takový list jsem též poslal jednateli spolku prof. českého gymnasia p. Josefu Bartochovi.68 Zdejší cís. divadelní škola (Imperátor. těatrálnoje učilišče), pro které skladba byla napsána, má dva odděly, baletní a dramatické a přijímáš bez platně mládež obojího pohlaví od 10 do 14; pro dram. oddíl i více vzrostlé. Způsobilí zůstanou ve škole do 18. roku a pak přejdou na činnou službu k divadlu. Přitom učejí se i hudbě i zpěvu. Každý rok examen=scény z baletu i drámy neb nějakou lehkou frašku se zpěvy… Žádoucno by bylo, aby překlad byl též poetický. Přál bych si, aby překladatel připsal k číslu sedmému duetto a snad i k číslu I druhou sloku, neb při produkci pěvkyně musely opakovat s těmiže slokami. Autor mi sice přislíbil napsat druhou strofu, ale záhy zemřel!69
Premiéra Prodané nevěsty v Rusku byla v roce 1871. Premiéra Dalibora v Rusku byla v roce 1900. 66 Dopis z 12. 1. 1912, v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně, sign. G 47. 67 Jindřich Geisler (1849–1927), český hudební spisovatel a spoluzakladatel Žerotína. 68 Josef Bartoch školský rada, jednatel Žerotína v letech 1890–1905. 69 VESELÝ, V. Dopisy Hynka Vojáčka Leoši Janáčkovi. Musikologie, 1949, roč. 2, s. 175. 64 65
23
4. Souhrnné zhodnocení činnosti Hynka Vojáčka Vojáčkovo vlastenecké přesvědčení mu bránilo přizpůsobit se novým tendencím v Rusku (novoruská škola). Nelze tedy pozorovat pokrok a rozdíl mezi prvními obrozeneckými písněmi a písněmi, které vznikly téměř o sedmdesát let později. Vztah neměl ani k české moderní hudbě (Janáček, Smetana, Foerster a další). Tyto skutečnosti vedly k jeho jisté nevraživosti vůči svým kolegům, především vůči Eduardu Nápravníkovi70. Nicméně celý život si uchoval vřelý vztah k Moravě a především k rodnému Valašsku. Rodnou zemi téměř celý život pravidelně navštěvoval.71 Pro českou hudbu mají největší význam jeho sborové skladby, protože to byly vůbec první sborové skladby složené převážně na české texty. V tomto směru neměl žádný vzor, proto jsou sbory skládány převážně pouze z akordů bez ohledu na slova, věty a celky. Uspokojením byla pro Vojáčka pouze skutečnost, že komponoval sbory na české texty. Na Vojáčkovy sbory navazoval Křížkovský, Tovačovský a další.72 Co se týká Vojáčkovy sběratelské činnosti, musíme konstatovat, že bohužel nebyla cílená ani soustavná. Sbíral lidové písně pouze tam, kde žil a v žádném případě jej nelze s našimi předními sběrateli lidových písní.73 Větší význam představuje Vojáčkovo zasílání článků do různých novin a časopisů (Dalibor, Lumír, Pražské noviny, Moravská orlice, Hudební listy a další), ve kterých informoval čtenáře o hudebním dění nejen v Petrohradě, ale v celém Rusku.74 Velmi důležitá je rovněž jeho činnost pedagogická. Jisté je, že se podílel na založení konzervatoře v Petrohradě (první konzervatoře v Rusku) a od jejího vzniku roku 1862 tam pedagogicky působil až do roku 1912 jako učitel hudební teorie a orchestrální hudby.75 Vojáček se také zasloužil o organizaci hudebního života české menšiny v Petrohradě. Ve svých pamětech se zmiňuje o moskevském dirigentu a skladateli Čechu Vášovi Sukovi a dokonce jej označuje za nejlepšího operního dirigenta v Rusku.76 Podle vzoru Eduard Nápravník (1839–1916) byl český a ruský skladatel, dirigent a hudební pedagog. Od roku 1861 působil jako kapelník v soukromém orchestru knížete Jusupova v Petrohradě a do roku 1869 byl prvním kapelníkem petrohradské dvorní opery. Jeho hlavní význam spočíval v dirigentské oblasti. 71 FISCHER, Z. Diversae notae aneb Paměti Hynka Vojáčka I. Zlínsko od minulosti k současnosti, 1994, roč. 13, č. 13, s. 87. 72 AXMAN, E. Morava v české hudbě 19. století. 1. vyd. Praha: Matice česká, 1920, s. 34. 73 FIEDLEROVÁ, L. Hynek Vojáček život a dílo (Diplomová práce, Univerzita J. E. Purkyně v Brně). 1968, s. 28a. 74 GREGOR, V. Hynek Vojáček a Janáčkovo rusofilství. Slezský sborník, 1962, roč. 60, s. 93. 75 ČERNUŠÁK, G. a kol. Československý hudební slovník. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965. s. 893–894. 76 Václav Suk (1861–1933) byl český houslista, skladatel a dirigent. Krátce působil jako houslista, velmi záhy se začal naplno věnovat dirigování. Téměř čtvrt století působil jako dirigent ve Velkém divadle v Moskvě. 70
24
obrozeneckých Besed v Brně založil podobnou Besedu v Petrohradě. Češi, žijící v tomto městě, se pak scházeli u Vojáčka v bytě, kde zpívali, hráli, tančili a předčítali zprávy z vlasti. Vůbec první koncert, který Vojáček v Petrohradě organizoval, se konal v roce 1861 a byl to koncert na památku zemřelého Václava Hanky.77
77
GREGOR, V. Hynek Vojáček a Janáčkovo rusofilství. Slezský sborník, 1962, roč. 60, s. 92.
25
Závěr Cílem práce bylo připomenout a přiblížit neprávem opomíjeného představitele české hudby 2. poloviny 19. a počátku 20. století Hynka Vojáčka, shrnout jeho život a zdůraznit jeho význam v oblasti pedagogické, v oblasti vývoje sborové tvorby a především v oblasti česko-ruských kulturních vztahů. Tím se snaží v mezích dosažitelných možností podat komplexní pohled na Vojáčkovu osobnost. Jistě by bylo možné informace rozšířit, a to především v oblasti jeho aktivit v Petrohradu. V našich podmínkách jsou k dispozici pouze dopisy posílané Hynkem Vojáčkem sem, nikoli však odpovědi jeho přátel zasílané do Ruska. Většinu těchto reakcí by bylo jistě možné dohledat v Petrohradu, stejně tak některé rukopisy jeho skladeb, které jsou uloženy v archivu petrohradské konzervatoře. Studium petrohradských archivů představuje další možnost, jak vytvořit ještě ucelenější obraz této hudební osobnosti a nabízí tak příležitost pro další bádání na tomto poli.
26
Použité informační zdroje Monografie AXMAN, Emil. Morava v české hudbě 19. století. 1. vyd. Praha: Matice česká, 1920. 168 s. ISBN neuvedeno. BIDLAS, Miroslav. Příspěvky k dějinám česko-ruských kulturních styků. 1. vyd. Praha: Svět sovětů, 1965. 201 s. ČERNUŠÁK, Gracian a kol. Československý hudební slovník. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965. 1080 s. ISBN neuvedeno. ČERNÝ, Jaromír. Hudba v českých dějinách. 2. vyd. Praha: Supraphon, 1989. 483 s. ISBN 80-7058-163-8. FIEDLEROVÁ, Lenka. Hynek Vojáček život a dílo (Diplomová práce, Univerzita J. E. Purkyně v Brně). 1968, 136 s. LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích. 1. vyd. Praha: Academia, 2006. 698 s. ISBN 80-7008-188-0. SCHÁNILEC, Josef. Za slávou. Čtení o českých hudebnících v Rusku. 1. vyd. Praha: Svět sovětů, 1961. 229 s. ISBN neuvedeno. ŠVANKMAJER, Milan a kol. Dějiny Ruska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. 473 s. ISBN 80-7106-128-X.
Články v časopisech a v novinách FISCHER, Zdeněk. Diversae notae aneb Paměti Hynka Vojáčka I. Zlínsko od minulosti k současnosti, 1994, roč. 13, č. 13, s. 85–163. ISSN 1211-8044. FISCHER, Zdeněk. Diversae notae aneb Paměti Hynka Vojáčka II. Zlínsko od minulosti k současnosti, 1997, roč. 14, č. 14, s. 95–171. ISSN 1211-8044. GREGOR, Vladimír. Hynek Vojáček a Janáčkovo rusofilství. Slezský sborník, 1962, roč. 60, s. 89–96. GREGOR, Vladimír. Hynka Vojáčka zápisy polských revolučních písní. Slezský sborník, 1957, roč. 55, s. 288–293. GREGOR, Vladimír. Paměti Hynka Vojáčka. Hudební rozhledy, 1954, roč. 7, s. 937. MELUZÍN, Miroslav. Valašský rodák na březích Něvy. Valašsko, 1955, roč. 4, s. 35–47. Moravská orlice, 24. 7. 1864, č. 167.
27
Moravská orlice, 3. 7. 1866, č. 149. Moravská orlice, 8. 7. 1863, č. 98. STRUHALA, Bohumil. Vzpomínka na zlínského rodáka prof. Hynka Vojáčka. Podřevnicko, 1948, roč. 4, s. 41–77. TROJAN, Jan. Hynek Vojáček – Vzpomínky hudebníka předbřeznového Brna. Vlastivědný věstník moravský, 1986, roč. 38, s. 23–32. VESELÝ, Vítězslav. Dopisy Hynka Vojáčka Leoši Janáčkovi. Musikologie, 1949, roč. 2, s. 171–192. VOJÁČEK, Hynek. Ze Sedmihradska. Týdenník, 7. 12. 1948, č. 49, s. 388. VOJÁČEK, Hynek. Ze Sedmihradska. Týdenník, 9. 11. 1848, č. 45, s. 357.
Archiválie Státní okresní archiv ve Zlíně, fond Vojáček Hynek (1825-1917), nezpracovaný fond. Moravské zemské muzeum, oddělení dějin hudby, fond Hynek Vojáček G 47–G 49
28
