Hybridní geografie domácností

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra Obecné antropologie

Bc. Zuzana Rousová

Hybridní geografie domácností

Diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Tereza Stöckelová, Ph.D.

Praha 2013

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a souhlasím s jejím eventuelním uveřejněním v tištěné nebo elektronické podobě. Zuzana Rousová V Praze, 16. května 2013

Tato práce vznikla za významné podpory mnoha lidí, zvířat i věcí. Děkuji tak svým rodičům, Víťovi, Woodymu, počítači, konvici na čaj a mnoha dalším. Děkuji však především paní H., panu V., M. a T., kteří mi otevřeli dveře do svých domovů a nechali mě do nich zblízka nahlédnout. Můj velký dík patří také Tereze Stöckelové za neúnavné a trefné komentování mé práce v celém jejím průběhu. Byla mou nezměrnou inspirací a motorem.

„Umísťuji sebe v prostoru a prostor se zabydluje ve mně“. 1 Juhani Pallasmaa [2011: 125]

1

„I place myself in the space and the space settles in me.“

OBSAH

Abstrakt…………………………………………………………………............... 8 Abstract…………………………………………………………………..……..... 8 Úvod………………………………………………………………………....…… 9 1. Teoretická lokalizace tématu……………………………………................…. 12 1.1 Z opačných konců řetězců……………………………………...…..…….. 13 1.2 Od hmoty k procesu…………………………………………….…...…… 14 1.3. Hybridizace reality…………………………………………………....…. 16 1.4 Po trajektoriích materialit……………………....……………………......... 18 2. Data…………………………………………………………………..……..... 24 2.1 Pasivní dům………………………………………………………............. 25 2.2 Jurta………………………………………………………...……….......... 26 2.3 Hausbót……………………………………………………………….......

27

3. Případové studie…………………………………………………………….... 28 3.1 Pasivní dům…………………………………………………………......... 28 3.1.1 Příjezd I…………………………………………...…………………..... 28 3.1.2 Materialita domu I………………………………………………….......

29

3.1.3 Od abstraktního prostoru ke konkrétnímu místu I..……….…...……..... 32 3.2 Jurta……………………………………………………………...……....... 54 3.2.1 Příjezd II……………………………………………………...………… 54 3.2.2 Materialita domu II. ………………………………………..….……...... 54 3.2.3 Od abstraktního prostoru ke konkrétnímu místu II. …………….…....... 58 3.3 Hausbót……………………………………………………..…….….……. 71 3.3.1 Příjezd III………………………………………………………… …….. 71 3.3.2 Materialita domu III…………………………………………….….….... 71 3.3.3 Od abstraktního prostoru ke konkrétnímu místu III……………….…..... 75 4. Závěr………………………………………………………………………....... 89 4.1 Trajektorie prostoru: sdílení, reciprocita a odcizování……………....…...... 90

4.2 Časové trajektorie: od vyspělých k vyspělejším technologiím….......…... 93 4.3 Ne/mobilita……………………………………………………………..... 95

Literatura…………………………………………………………………………... 98 Přílohy………………………………………………………………………….…. 102

Bibliografický záznam Rousová, Zuzana. 2013. Hybridní geografie domácností: po časových a prostorových trajektoriích alternativních domů. Nepublikovaná diplomová práce. Praha: FHS UK. Klíčová slova semi-strukturální interview; alternativní architektura; domácnost; materialita; kvazitechnologie; hybridizace; časové a prostorové trajektorie Abstrakt Tato práce je výsledkem kvalitativního výzkumu, který pomocí tří případových studií popisuje jednotlivé domácnosti alternativních staveb. Soustředím se na procesy, které tyto místa aktivně tvarují s ohledem na vzájemné interakce lidských i nelidských aktérů. Ke sledování těchto pohybů využívám zejména časové a prostorové trajektorie materiálních prvků domácností. Poukazuji tak na aktivní význam materiality, která byla dlouhou dobu sociálními vědami opomíjena. Touto prací se snažím ukázat, že je významným hybatelem nejen materiální reality domácností, ale i sociálních jednání s přesahem do celospolečenských fenoménů. Abstract This thesis is based on a qualitative research which draws from three case-studies of different households of alternative buildings. I am focused on those processes which are actively shaping these places regarding mutual human and non-human interactions. The movements of households' material elements are shown through spatial and temporal trajectories. By doing so I refer to the active meaning of materiality which was neglected by social sciences for a long time. The study demonstrates the importance of materiality not only as a significant driver of household's material reality but also of social practices overlapping societal phenomena. Key words semi-structural interview; alternative architecture; household; materiality; quasitechnologies; hybridization; spatial and temporal trajectories

8

Úvod Je červená. A trochu dotykem drhne. Prožírá svůj podklad, pomalu, ale bez ustání. Každou chvílí se posune o kousek dál. Má ráda kovové povrchy, těmi se živí. Tedy těmi vlhkými. K tomu, aby se zrodila totiž potřebuje vodu. Říká se jí rez. Pro nás je ale v tomto okamžiku také dům. Dům, který je ze železa a na vodě. Proto je odspoda celý rezavý. Rez je tak jeho součástí. I díky ní je takový, jaký je. A aby rez nepronikla celým domem, musí se jeho povrch pravidelně natírat. Dům je tedy i lak, kterým jej někdo každý rok pokrývá. Ale pojďme proniknout hlouběji. Pod železo. Tam je jiná vrstva, minerální vlna. A za ní další, z dřevených latí. A pak zase minerální vlna. A pak zase dřevo, palubky. Všechny tyhle materiály jsou také dům. A dům je minerální vlna, dřevo i železo. Za poslední vrstvou je vzduch. Prolétá vnitřkem. Obklopuje postavu sedící s knihou v křesle. A i onen živý člověk, kniha, křeslo i vzduch jsou dům. Vylétneme komínem z domu a dolétneme několik kilometrů daleko. Až tam totiž dosáhne dům. Leží uložený v počítači jako registrační číslo. Nebo několik desítek kilometrů dále jako fotka v tesařově albu hotových staveb. Anebo tato práce, kterou právě pročítáte. Dům jsou i všechna tahle slova, které vybírám. A hlavně, dům je tohle všechno dohromady. A tak dům jsem i já a vy, kteří si tuto práci čtete. Nyní ještě nevíte, co všechno se o domě dozvíte. Možná už něco tušíte. Každopádně vše, na co teď myslíte, také ovlivní to, jak bude dům vypadat. To, oč se snažím, je popsat domy v co nejširších souvislostech, jejichž sítě podrží co nejpevněji představy o „našich“ domech. Předem se však zříkám zodpovědnosti za to popsat je zcela, ve všech jejich okolnostech. Nejsem omezena jen časem, prostorem této práce nebo svými financemi (protože domy jsou i peníze, za které jsem si kupovala benzín na cestu za nimi nebo lahve vína, kterými jsem obdarovala jejich majitele). Takový finální souhrn domu jednoduše není možný. Okolnosti jeho života se neustále proměňují, jsou každým okamžikem jiné. To, co popisuji, jsou tyto konkrétní, jednotlivé situace domů, v konkrétním čase a prostoru. Chtěla bych zdůraznit, že v mé práci situace popisuji. Domy nehodnotím, tudíž nesrovnávám ani neměřím. Současně mi však nejde o pozitivistický popis reality, ale o její porozumění skrze destabilizaci samozřejmých aspektů skutečností.

9

Mluvím o domech rodinných. Navíc o domech nových, nedávno postavených. Takový výběr nebyl náhodný. To, že jsou postavené nově pro mou práci znamená, že si teprve musely své místo pro život vyjednat. V tomto procesu vyjednávání se tak mohou odhalovat aspekty, které mohou mít stavby staré již zamlčené nebo zapomenuté. A protože se jedná o domy rodinné, tím citlivěji mohou být problémy spojené s jejich umisťováním do kontextu prostředí vnímány zaujatými lidskými aktéry . Rodinné domy znamenají, že se v nich odehrává život rodinný, určený pro rodinnou jednotku. Lidští aktéři v něm žijící si tu vytvářejí své domovy. Dům tak může být pro své obyvatele zhmotněním jejich domova nebo alespoň jejich představ. Ale nejen to, dům tuto představu může dotvářet spolu se vším (živým i neživým), co je účastníkem tohoto procesu. A právě tento aspekt je pro mou diplomovou práci důležitý. Protože do svého pozorování zahrnuji nejen lidské aktéry, ale i jejich nelidské protějšky, zajímá mne, jak fyzické atributy domova (objekty, materiály a vůbec veškerá materialita jej obklopující) tvarují domácnost a pohyb v ní. Zda vazby, které se v domácnostech objevují, mohou být touto materialitou nějakým způsobem ovlivňovány. Po jakých drahách se materiály pohybují a jaké cesty kříží. Nechtěla bych se totiž zastavit v prostoru, ale zohlednit také čas, proces. Proto se společně s nimi pohybuji po cestách, které sledují. Materialita sama o sobě ovšem nevysvětluje dynamiku procesů, které se v domácnostech odehrávají. Na procesy jejího potenciálního tvarování však nabízí takový vhled, který by s ohledem na koncept domova mohl být označen za neúčelný, protože podřadný. Zkouším tak mimo jiné ukázat, zda jsou tyto neživé objekty nejen zasazeny do vazeb uvnitř domácností, ale zda mohou být současně i jejich spolu-tvořícím principem. Více o tomto přístupu prozradím později, teď je čas na osvětlení dalších okolností práce. Domy, které popisuji, totiž nejen, že jsou rodinné a nové, ale navíc jsou určitým způsobem „jiné“. A to s ohledem na jejich umístění, stavební materiály nebo technické zázemí. A znovu tento výběr není náhodou. S odkazem na práci Domíngueza Rubia [Rubio a Silva 2013a] se domnívám, že skrze „jinakost“ mohu vysledovat okolnosti, které by mohly zůstat ve standardizovaných podmínkách domů skryty. V domácím prostředí se totiž odehrávají zejména činnosti, které jsou naší každodenní rutinou, tudíž málo reflektované a uvědomované. Pokud však nahlédneme na nesamozřejmé podoby takových procesů, které mohou naše představy o nich převracet a narušovat, přiblíží možná jejich dynamiku ostřeji, 10

komplexněji. Domínguez Rubio [2013] svou přednášku na téma sociálních rolí artefaktů v muzeích zahajoval poměrně překvapivě nad fotkou praskliny na severním pólu. Jeho téma, sledování trajektoriích uměleckých děl, kterými osvětloval jejich vliv na redefinici nejen institucionálního nastavení muzeí, ale současně celého uměleckého světa, zdánlivě nemá s praskáním ledu mnoho společného. Oba prvky, umělecká díla i praskání ledu, ale podle Rubia narušují svou materialitou stávající strukturu a posunují její hranice včetně pozic všech přítomných aktérů. Podle něj by tak mohla být prasklina na ledě vnímána jako narušení povrchu ledu, obecně pak jako znehodnocení materiálu, které je třeba opravit. Na druhé straně je ale důležitým výpovědním prvkem, který otevřením odvrácené strany podává komplexnější obraz probíhající situace. Mou prasklinou budou „jiné“ domy.

11

1. Teoretická lokalizace tématu Perspektivou, kterou používám, nejsou tedy pouze lidé obývající tyto domy, analýza motivací a hodnot skrze jejich postavení v sociálním řádu. Přiznávám, ze jsem tomuto přístupu byla zpočátku nakloněna a směřovala jsem tudy i mé uvažování. Následovala jsem tak jednoduše nejpočetnější teoretický proud sociálněvědního výzkumu, který se mi nabízel, a který se tak pod vahou množství studií zdál být nejpřesvědčivější. Od počátku jsem však cítila, že onen proud, který mě táhne, nemá konce. Jakoby pouze plynul, odnikud nikam, občas na své vlně svezl nějaké naplaveniny, tekl pomaleji nebo rychleji, ale stále přemílal ty samé vody. Hledala jsem tedy takový přistup, který nabírá i jiné směry, zaplavuje zákoutí a dovoluje vyplavat na povrch tomu, co by jinak zůstalo skryto. Ve svém konceptu tak připouštím, že nejen lidé, ale i ne-lidé mají právo být vyslyšeni. Myslím, že jejich hlas je v sociální realitě platný stejnou měrou, neboť podobně jako jejich lidští partneři se podílí na žité realitě a svou vlastní agency ovlivňují probíhající situace. Fyzické atributy domů a jejich konkrétní vazby (ekonomické, politické, legislativní, sociální a jiné) mě tak provedou problémem jejich limitů, na které mohou narážet, a otázek, které mohou otevírat. Proč ale zrovna tato perspektiva? Co kdybych přemýšlela o domech pouze z pohledu jejich obyvatel? Nebo naopak jaké implikace by znamenal čistě materiální přístup pomíjející jejich lidské obyvatele a aktéry? Jaké poznatky by přinesl tento směr a o jaké by mou práci ochudil? Abych můj výběr obhájila, musím se tedy nejdříve na chvíli zastavit u těch teorií, vůči kterým jsem se pro účel mé práce vymezila, a ty, které jsem dokonce zcela zamítla. Pro přehlednější definování teoretických konceptů budov jako materiálních forem si vypůjčuji shrnutí Michela Guggenheima [2011]. 2 Tento sociolog vědy, technologií a umění ukazuje, jak na sebe vzájemně působí materialita domu, jeho význam a konkrétní zacházení s prostorem. 3 Guggenheim, jehož práce je silně ovlivněna teorií sítí-aktérů [např. Latour 1987, 2005; Law 1994], popisuje tři perspektivy vztahu domu a jeho uživatele. Domy podle něj tak mohou být myšleny Guggenheimův výčet konceptů používám jako jejich rámcové ohraničení. Jednotlivé teorie rozvádím dle vlastního výběru autorů. 3 Tyto kontexty nepřijímám jako kvality skutečnosti, které lze rozdělit. Ve skutečnosti jsou totiž spíše jednolitou fluidní hmotou zasazenou do proměnlivé sítě vazeb [Ingold 2010]. Tyto označení používám tak pro své účely jako teoretické nástroje. 2

12

jako znaky, technologie, nebo mohou být vymezeny na základě interakcí, které se v nich odehrávají [Guggenheim 2010, 2011]. 1.1 Z opačných konců řetězců U představy budov jako znaků dochází dle Guggenheima k diskreditaci materiality budovy. Centrálním principem je její význam, jehož strůjcem je architekt (zhotovitel ideje domu). Tato teorie, zastoupená zejména americkým antropologem Amosem Rappaportem [1969, 1982], předpokládá, že nikoli materiální aspekty budovy, ale spíše její sémiotické vlastnosti ovlivňují svého uživatele. Ten tak například chápe symbol kříže tyčící se nad budovou a možnost vejít a pomodlit se tu. V tomto smyslu je dům projekcí lidí samotných. Vazba domu a člověka může poskytovat množství významů, které následně slouží jako základní kognitivní modely strukturace světa a jako zpětná objektivizace jeho zažívání a lidského myšlení [Carsten a Hugh-Jones 1995]. Rappaport si k tomuto vztahování se ke světu propůjčuje koncept „genre de vie“ od Maxmilliena Sorreho, který jej definuje jako všechny kulturní, duchovní, ale i materiální aspekty, které se symbolicky vyjadřují skrze formu domu [Sorre in Rappaport 1969]. Dům jako fyzický mechanismus má navíc možnost nejen ethos zvěcňovat, ale také vytvářet, podobně jako instituce vzdělání, náboženství nebo rodiny. V tomto smyslu se vyjadřuje ke stavebním formám i antropolog Claude-Lévi Strauss, prostřednictvím pojmu „sociétés à maison“ [Lévi-Strauss 1987: 151]. Domu jako hierarchické kategorii sociální struktury přiřazuje funkci instituce, která stanovuje sociální organizaci. Hmotné, sociální a symbolické aspekty bydlení tak podle něj tvoří jeden homogenní celek [ibid]. To, co tito autoři sledují především, je však stále perspektiva lidských jedinců, zapojených do sociálních interakcí. Materiálnímu prostředí sice přiznávají funkci fyzického zhmotňování kultury, ale stále zůstává pasivní entitou, která by bez dynamiky lidských činností zůstala nezměněna. Obdobnou perspektivu zastává i druhý z Guggenheimových přístupů, sociologický. Ten definuje budovy na základě sociálních interakcí, které se v rámci jejich prostoru odehrávají. Předpokládá, že spíše než budovy působící na své uživatele to jsou uživatelé, kteří vytvářejí konkrétní situace. Budovy jsou znovu neaktivními objekty, které nemají samy o sobě schopnost naplnit svou materialitu významem. Toto naplnění materiality, prostor, je sociálními vědci obecně uznávaný jako 13

abstraktní kategorie myšlení reprezentovaná konkrétními sociálními místy, které vytvářejí jednání, a ve kterých jsou lidé kontinuálně socializováni skrze každodenní aktivity [Durkheim 2008]. 4 Výhradní perspektiva sociálních aktérů implikuje přijetí konceptu dvou oddělených světů, přírodního a sociálního, kterým náleží různé druhy materiality. Prvním je „tvrdá fyzikalita“ věcí [Olsen 2003: 88], druhým pak ta, která je lidskými agenty využívána pro jejich vlastní účely [Ingold 2012]. První z nich nijak nezasahuje do dynamiky sociálních procesů, druhý je jejich nástrojem. Takový koncept, hylomorfismus (obsahující řecké slovo „hýlé“/ látku a „morfé“/ formu), využívaný mimo jiné biologickým antropologem Ralphem Hollowayem [1969], předpokládá nadřazenost materiálních forem vytvořených člověkem (a jeho společenství) nad jeho „vnějším“ fyzickým prostředím, které je výsledkem přírodních procesů. Kultura je tvořícím principem formy, příroda nabízí „pouze“ materiály k jejímu vyplnění (viz Rappaport výše). Hmota je tak stále pasivním příjemcem formy a jako taková pozbývá nároku na uvedení jejích vazeb do formativních procesů. 1.2 Od hmoty k procesu V návaznosti na myšlenky britského antropologa Tima Ingolda [2000, 2012] lze však těžko předpokládat, že věci a přírodní prostředí včetně živých organismů nijak nezasahují do dynamiky jednání lidských bytostí. Bez kyslíku, potravin nebo materiálu na obydlí by lidé těžko byli tím, čím jsou. Pro uznání jejich svébytnosti je tak podle Ingolda nutné oprostit se od předpokladu „tvrdé materiality“ věcí (viz výše) k přiznání jejich vlastního vývoje, který je jednak samostatným procesem, současně však také procesem, který je někým tvarován. Od statické objektivnosti materiálních prvků je tedy třeba vnímat i tvárné procesy, ve kterých vznikají [Ingold 2000]. Ingold, který mimo jiné navazuje na práci filosofa Gilberta Simondona, proto považuje za důležité uchopit neživé věci v jejich pohybu. Prostřednictvím postulátu „individuace“ (Simondon in Ingold 2012: 433) ukazuje, že věci nejsou pasivními hmotami, naopak, materialita je rovněž tvárným principem. Forma se totiž neustále Z analytického hlediska je ale prostor pro mé studium domů jiného charakteru. Je spíše seskupením všeho, co je na daném místě v daném čase přítomno, je kontextem situace, ve které domy popisuji. Jedním z jeho prvků je i myšlení obyvatel domů, ale současné také veškerá hmota včetně živých organismů, které místo prostupují neviditelně. Všechny tyto aspekty místa a času mají svou roli, nejen tedy sociální sféra místa je v rámci analýzy jeho tvárným principem. 4

14

proměňuje, vzniká a zaniká, spíše než je věcem zvnějšku přiřazována (Massumi in Ingold 2012). Představme si cihlu. Proto, aby byla docílena její výsledná podoba, je třeba ze země vyorat hlínu, nadrtit ji, vytvarovat, vysušit a vypálit. Její forma netvoří ucelenou jednotu s její látkou, jde spíše o spojení dvou „proměnlivých polovin řetězců“ [ibid: 433].5 Zmíněný hylomorfický koncept v tomto ohledu uchopuje pouze jejich konce, nikoli to, co je propojuje dohromady. Deleuze a Guattari pro takové spojování používají příměr metalurgie [Deleuze a Guattari in Ingold 2012]. Železo, samo tvrdé a pevné, je výsledkem součinnosti (nejen) tlučení kovářovo kladiva a ohně, ve kterém je kov ohýbán a přeměňován do své finální podoby. Materiál proto není pouze onen solidní kus železa, ale celý formativní proces, kterým prošel a vlivem vnějších okolností (například povětrnostních podmínek) neustále prochází. Prostřednictvím

tohoto

konceptu

můžeme

opustit

variabilitu

materiálů

a

přijmout nekončící proměnlivost všech procesů, ve kterých jsou lidští i nelidští aktéři zapojeni [ibid]. Proto Ingold sleduje nikoli pouze atributy materiálního prostředí (např. jeho chemické složení), ale jeho historii. Tedy to, co prvky materiálního prostředí samy dělají a co se následně děje, pokud je s nimi určitým způsobem zacházeno. Také produkce věcí není podle něj vnějším přiřazením formy na syrový materiál, ale procesem korespondence, tedy propojováním všech dostupných prvků, které jsou do dynamiky procesu zapojeny. Látka je pro něj „vždy probíhající historicita“ [ibid: 435], jejíž proměnlivost je nesena materiálem. 6 A tak k tomu, abychom mohli materiály poznávat, musíme jejich trajektorie následovat [Ingold 2012]. Současně tyto dráhy pohybů nevedou mezi fixně existujícími entitami. Jsou různě spojenými liniemi tělesných pohybů a toků materiálů, dohromady tvořících „síťovinu“ reality [ibid: 435]. 7 Od sledování trajektorií výhradně lidských aktérů se tak dostáváme k přijmutí i aktérů ne-lidských v dynamice odehrávajících se procesů [Appadurai 1986; Kopyttoff in Appadurai 1986]. „Materiální obrat“ v sociálně-vědním výzkumu [Pels, Hetherington a Vanderberghe 2002: 5-6] je klíčovým momentem k tomu, abychom mohli přijmout nejen lidské, ale i ne-lidské aktéry pro komplexní zkoumání

5

„ transformational half-chains“ „an ongoing historicity“ 7 „meshwork“ 6

15

skutečnosti. Abychom o neživých objektech mohli v sociálních vědách uvažovat jako o aktivních prvcích, přispěla mimo jiných vědních oborů i sociologie vědy a technologií, nejvýrazněji zastoupená teorií sítí-aktérů (ANT) [např. Latour 1987, 2005; Law 1994]. 8 Tento radikálně konstruktivistický koncept již nepřiřazuje suverenitu žádnému z tvárných prvků reality. Sociální i přírodní aktéři vytvářejí podle ANT skutečnost prostřednictvím vazeb, sítí, kterými jsou spojeni. Jejich vazby nemají konce ani začátku, probíhají kontinuálně, bez nároku na vysledování finální, celistvé entity. Proto je skutečnost možné vysvětlit jen pomocí procesu, pohybu, v rámci kterého spolu aktéři komunikují [Latour 2000]. Tento obrat je tak nejen směrem k materiálním prvkům skutečnosti, ale ve stejném okamžiku i k jejich trajektoriím, které je tak nutné sledovat. 1.3 Hybridizace reality Bruno Latour, vůdčí postava tohoto konceptuálního hnutí, zaměřuje své bádání mimo jiné na analýzu technologií. Těmi jsou chápany stabilizované prvky sítí, zmrazené ve statické, měřitelné skutečnosti. Přestože odporují proměnlivému charakteru reality, jsou nutným prostředkem vědeckého bádání, včetně toho sociálního. Umožňují totiž předvídatelnost situací, aby bylo možné se v jinak nepřehledné změti vazeb orientovat. Tyto zmrazené procesy včetně jejich výsledků nazývá Latour „immutable(s) mobiles“ [Latour 1987: 226, 227]. Jejich

prostřednictvím

z Guggenheimových

konceptů,

se

dostáváme

ke

technologickému.

třetímu Konkrétní

a

poslednímu

formy

domů

předpokládané jako technologie jsou nyní již aktivními materiálními aktéry. Jejich působení je však současně výsledkem sociálních sítí, jejichž jsou součástí. Domy v tomto smyslu umožňují a posilují určité jejich užívání, stejně jako význam. Samotná materialita je ovšem také efektem rozhodnutí lidských subjektů (architekta, stavitele, majitele, výrobcem stavebních materiálů, sousedů atd.) o tom, jak dům bude vypadat a jaký specifický význam ponese [Guggenheim 2011, 2012]. Z pohledu ANT vykazují domy prvky fixního uspořádání. Jejich sociální význam a vztahová role se ale v probíhající praxi neustále mění. Jsou zapojeny do nekonečně fluidního prostředí spotřeby, praxe a významu [Bijker a Law 1992; Shove a Southerton 2000; Pantzan in Shove, Watson, Ingram a Hand (eds.) 2011]. Je tedy 8

„Actor-Network theory“

16

namístě otázka, proč na sebe berou technologie takový tvar, jaký mají? Jak uživatelé tyto technologie ke svému vlastnímu účelu přetváří? A jak uživatelé a jimi využívané technologie tvarují a ovlivňují budoucí ekonomická, technická, sociální a jiná směřování? Kým jsou tyto procesy iniciovány a za jakým účelem? Všechny tyto problémy spojuje téma již zmíněného „sociálního tvarování technologií“, které je prezentováno zejména prostřednictvím teorie „SCOT“, jež byla definována v 80. letech sociology vědy a technologie Wiebem Bijkerem a Trevorem Pinchem [např. Pinch a Bijker 1984]. 9 Technické aspekty podle této teorie nejsou samostatnou entitou existující vedle sociálního světa. Naopak, technologie jsou výhradně výsledkem sociálního jednání. Úspěch nebo odmítnutí konkrétních technologií lze vysvětlit pouze prostřednictvím výzkumníků, kteří stanovili tyto hodnotící měřítka. SCOT tak své teoretické i metodologické závěry čerpá z radiálního sociálního konstruktivismu, jež je následně rozvíjen i ANT. Bruno Latour se však spíše než sociální konstrukci reality věnuje sítím vazeb, které vytvářejí skutečnost se všemi lidskými i nelidskými aktéry. Tyto vazby podle Latoura produkují v realitě tzv. hybridy, tedy asociované seskupení lidí a ne-lidí implikující jejich následné jednání [Latour 2003]. V tomto smyslu lze sociální jednání vysvětlit také prostřednictvím neživých objektů a naopak, neživé objekty je možné popsat skrze sociální efekty. Technika, substituující lidské úkony, má navíc schopnost zpětně lidské jednání nejen vysvětlit, ale i přetvářet [Latour 1988: 303, 308]. Vepsání sociálního efektu do činností věcí produkovaných v naší kultuře, „inskripce“ [Latour a Woolgar 1986: 49], má dokonce za důsledek možnost neživých objektů řídit naše chování. 10 Latour tak upozorňuje na nezbytnost odhalení vazby technologií na naše každodenní zkušenosti pro pochopení komplexního běhu společnosti. Autoři Bijker a Law tento názor doplňují tvrzením, že proces, který tvaruje technologie jde přímo k jádru způsobu našeho žití a organizování našich společností. Máme proto prý pouze takové technologie, jaké si zasloužíme [Bijker a Law 1992].

9

„Social Construction of Technology“ Pojem inskripce si Latour vypůjčuje od Derridy a vysvětluje tím veškeré zápisy, označení, technické vizualizace, ale i inskripčni zařízení, tedy přístroje, které přetvářejí materiální vzorky do hodnot a diagramů. Tyto inskripce, které provázejí v Latourově práci laboratorní studium konkrétního hormonu (somatostatin), jsou nepostradatelné při organizaci výzkumu a pomáhají vytvářet pevné vědecké konstrukce. Subjekt a objekt, vědecká fakta a inskripční přístroje, jsou jedno a totéž, věda je z těchto okolností vytvořena (Latour a Woolgar 1986). 10

17

Procesem hybridizace procházejí i domy. Tím, že standardně okupují fixní místo, jsou vystaveny mnoha různým užíváním a interpretacím. Domy však mají současně svou vlastní materiální agency, proces jejich života tak není v lidských silách plně kontrolovat. Jsou situace, kdy budovy skutečně strukturují praktiky, které se v nich odehrávají (například kostel implikuje bohoslužby, restaurace stravování atd.), ale obecně nelze mluvit o pravidelnosti těchto procesů. Z tohoto důvodu Guggenheim opouští od zahrnutí budov pod technologický rámec a spíše jim přiřazuje označení „kvazi-technologie“ [Guggenheim 2010, 2011]. Původní pojem francouzského filosofa Michela Serrese „kvazi-objekty“ využil nejprve Latour jako označení pro proměnlivé výsledky prvků pohybujících se po sítích jejich vazeb. Tyto sítě popisuje jako „praxe zprostředkování“ [Latour 2003: 108]. Po nich se pohybující kvazi-objekty nejsou ani subjektem ani objektem (tamtéž), protože „to, co v síti obíhá, a to, co tento oběh umožňuje, se navzájem spoluurčuje a transformuje (...) Coby určité pravidlo, měl by kvaziobjekt být uvažován jako pohyblivý prvek, který proměňuje ty, kdo jím pohybují, a je tak sám současně transformován.“ [Latour 1996: 16].11 Kvazi-technologické označení domů současně posouvá jejich konceptuální rámec od „imutables mobiles“ k „mutables immobiles“ [Guggenheim in Fabrías a Bender (eds.) 2009: 166-167]. Mnohost názorů, idejí a zájmů obklopující konkrétní dům narušuje ve kvazi-technologickém významu jeho stabilitu, v tomto smyslu je „mutable“. Jeho umístění v lokálním kontextu však považuje Guggenheim za fixní, čímž stabilně spojuje budovu se svým prostředím. V tomto smyslu je dům „imutable“ a vytváří si tak svou specifickou biografii, jež jej odlišuje od jiných staveb [ibid]. Pro účely mé práce budu prozatím z představy domů jako kvazitechnologií vycházet, abych se k ní v závěru kriticky vymezila. 1.4 Po trajektoriích materialit Kulturní sociologové Fernando Dominguez Rubio a Elizabeth Silva [Rubio a Silva 2013] míní, že právě sledování těchto biografií materiálních prvků odhalí mnohé obecnější fenomény reality. Objekty a subjekty staví obdobně jako Tim Ingold (na jehož práci navazují) do heterogenních vztahů, jejich analytickým nástrojem jsou však zejména aktéři nelidští. Tvrdí, že stejně jako subjekty vstupující do sociálního pole putují objekty po vlastních drahách než docílí svého finálního 11

„(…) the term that what circulates and what makes the circulation be both co-determined and transformed“ .

18

nebo dočasného umístění [ibid]. Tyto pozice definuje Rubio a Silva jako konkrétní sociálně-prostorové lokace fyzických objektů v rámci situačního pole. Objekty zde vykonávají specifické funkce a role. Pole jednání jsou tak dynamickým výsledkem neustálého přetváření vztahů mezi pozicemi subjektů a objektů, které současně nastavují hranice těchto polí. A právě prostřednictvím porozumění dynamiky těchto vazeb lze dle autorů osvětlit jak vymezení jednotlivých polí, tak způsoby, jakými jsou samotné subjekty a materiální objekty definovány a přeměňovány [ibid]. Rubio a Silva tuto tezi prezentují ve svém článku „Materials in the field: objects-trajectories and object-positions in the field of contemporary art“ [2013]. V něm popisují etnografický výzkum v restaurátorských laboratořích Muzea moderního umění (MoMA) v New Yorku, na jehož základě vytvářejí tři případové studie. Na cestě po časových a prostorových trajektorií uměleckých děl ukazují koncepty kolaborace, soutěže a redefinice pozic mezi aktéry zapojenými do procesů získávání, vystavování a konzervace těchto děl. Sledováním trajektorií materialit jednotlivých uměleckých artefaktů odhalují Rubio a Silva jejich významnou roli v dynamice současného uměleckého světa. Spíše než jako neživé materiální pozadí nebo ztělesněné symboly prezentují artefakty jako klíčový strukturující prvek na poli současného umění, aktivně přetvářející to, jak je toto pole organizováno, jaké má hranice, a jaké procesy se v jeho rámci odehrávají [ibid]. Pro odhalení vnitřních vazeb přibližují autoři nejdříve žitou realitu muzea. Hlavním cílem MoMA bylo vytvořit svébytný prostor v uměleckém světě. Zejména pak takový prostor, který využívá a prezentuje netradiční umělecká média. Vystavovateli jsou výhradně současní umělci nebo ti nedávno zesnulí, kteří však obdobně využívají nových forem ke svému vyjádření. Rubio a Silva poukazují na to, že vznik MoMA tak znamenal ve světě umění souběžně vytvoření nového systému individuálních a institucionálních pozic, forem jednání a zkušeností, stejně jako komplexu hranic, které umožňují separaci mezi muzei současnosti a minulosti [ibid]. Taková experimentální forma muzea vyzdvihující aktuálnost ale současně neumožňuje

dílům

„uzrát“

v čase.

Pro

vymezení

a

legitimizaci

svého

institucionálního prostoru tak vyžaduje oporu ve vývoji nového výstavního komplexu, který zahrnuje množství dalších uměleckých institucí [Bennett in Rubio a Silva 2013]. Tento vývoj během 20. století skutečně probíhal a obdobně jako samotné muzeum vyžadoval vytvoření velkého počtu nových pozic, jednání a forem 19

znalostí a posuzování, které se odlišovaly od těch, které doposud uměleckému světu dominovaly [Crane in Rubio a Silva 2013]. Institucionalizace pole soudobého umění ale zejména, vedle nového systému subjektů a institucionálních pozic, vyžadovalo i nový systém pozic objektů, které poskytovaly materiální základ, na kterém mohlo být toto nové pole vybudováno. Jinak řečeno, vývoj současného umění tak byl ve značné míře odvozen z artefaktů, které vytvořily podklad a oporu tomuto procesu. Pro pochopení dynamiky vývoje současného umění je tak podle autorů nutné sledovat trajektorie artefaktů, jaké pozice v prostoru zaujímají a jak tyto umístění současně tvarují a distribuují pozice subjektů, stejně jako limity tohoto pole [ibid]. Jednou ze tří případových studií, kterým se Rubio se Silvou věnují, jsou prostorové trajektorie artefaktů a institucionální spojenectví. Sledují schopnost uměleckých děl pohybovat se uvnitř a mezi fyzickými prostory a následné implikace, které z tohoto pohybu vycházejí. Přibližují jedno z děl, „Days“ od Bruce Naumana. Jde o zvukovou instalaci složenou z několika audio souborů. Toto dílo získalo několik prestižních cen, díky čemuž mu významně stoupla i peněžní hodnota. Protože muzea (zejména ta veřejně dotovaná) jsou v současné době v ohrožení soukromých sběratelů disponujícími většími finančními možnostmi, jsou taková díla pro muzea obtížně sehnatelná. Novou strategií, která se v distribuci nákladnějších uměleckých děl v současnosti objevuje, je strategie spolu-vlastnictví. Několik institucí vytvoří partnerství, v jehož rámci sdílí související poplatky za umělecké dílo a jeho pojištění. Tuto novou formu aliance však dovolují pouze specifická umělecká díla. Taková, jejichž materialita umožňuje reprodukci, aniž by byla přerušena (například formou výtvarné repliky) přímá vazba mezi umělcem a materiální formou, kterou původně vytvořil. Zvuková nahrávka, kterou lze reprodukovat tak, aby stále byla singulárním dílem, je jednou z možností. Vazba mezi umělcem a dílem a z toho vycházející autenticita je zachována a současně umožňuje spřáteleným institucím vytvořit novou formu distribuce uměleckých děl. Navíc přetváří rozložení moci v tomto oboru tím, že nabízí muzeím možnost znovu vstoupit mezi konkurenční subjekty na trhu s uměleckými artefakty a nabídnout nové, ale stále hodnotné formy umění [Rubio a Silva 2013]. Druhou případovou studií je problém časových trajektorií umělecký děl a nových kolaborací, který tento pohyb implikuje. Vybraným dílem je „Floor Cake“ od Clause Oldenburga, mohutná a těžká skulptura připomínající skroj dortu 20

ze syntetické polymerové malby a latexu na plátně, vyplněná

kartonovými

krabicemi a molitanem. Aspektem tohoto díla, který je pro Rubia a Silvu klíčový, je znovu jeho materialita, konkrétně materiály, ze kterých je vyroben. Protože jedním z inherentních rysů muzeí je vytváření dojmu časové stability vystavovaných objektů, je restaurace těchto děl jejich nezbytnou součástí. Jednotnost materiálů a médií v minulých stoletích dovolovala restaurátorské činnosti institucionalizovat se a vytvořit svébytný profesionální obor. S příchodem nových uměleckých forem společně s novými materiály ve 20. století byla však tato činnost destabilizována, stejně jako úkol muzeí tyto díla zachovávat. Floor Cake byl jedním z takových děl, které využívalo nové a netradiční materiály (latex na plátně na jeho obal a vycpávka z kartonových krabic). Oba materiály rychle podléhají stárnutí a pro restaurátorské odborníky proto představují zcela nové situace, kterým jsou nuceni čelit. Tím, že je povrch díla natřen barvou, je současně nejen výtvarným dílem, ale i sochou. Restaurátorská činnosti však byla až doposud specializovaná, rozdělená na jednotlivé skupiny odborníků, kteří se věnují výhradně restaurování maleb nebo soch. Floor Cake tak svou materiální podstatou otevírá otázku spolupráce jednotlivých podoborů a překračuje tak hranice činností a pozic jednotlivých pracovníků. Spíše než selekci dílčích profesí implikuje totiž materialita takových uměleckých děl kooperaci, která narušuje zažité pozice restaurátorských pracovníků. Současně redefinuje představu děl jako statických a neměnných objektů, ale představuje je jako neustále se vyvíjející materiální procesy, jejichž časové trajektorie vyžadují konstantní reorganizace pozic aktérů [ibid]. Třetí a poslední studií, prostřednictvím které autoři představují aktérství uměleckých děl v současném světě umění, je koncept zastaralosti, koprodukce a redefinice role muzea na příkladě umělecké video-instalace „Mirage“ od autorky Joan Jonas. Toto video bylo původně video-performancí, ke které se autorka během několika let opakovaně vracela, aby ji obohatila o přidané artefakty, další videa a performance. Tato instalace tak byla neustále se měnícím procesem, který ze svého materiálního charakteru nemohl být zhuštěn do jediného artefaktu. Muzea však tradičně zacházejí s díly jednotlivými, které „zmrazí“ do žádoucí formy. Pouze v takové podobě artefakty legitimizují nárok muzea na jejich prezentaci jako originálních autentických děl. Současně muzeum může s takovými artefakty zacházet jako s objektivními, tudíž pro práci restaurátorů měřitelnými díly. Ale „Mirage“ není 21

jediným artefaktem, spíše komplexem několika uměleckých prvků různých povah (videi, sochami, instalací, performancí atd.). Vyžaduje tak i specifický způsob zacházení, totiž kolektivní úsilí několika lidských aktérů (kurátora, autora, archivářů, restaurátorů nebo techniků). Všichni jsou zapojeni do procesu vytváření uměleckého díla, avšak s nutnou přetvářkou, že se jedná o autentický projev samotného autora. Avšak čím více je tento proces problematičtější, tím významnější a zejména aktivnější je aktérství jednotlivých prvků (lidských i nelidských). Všichni dohromady jsou tak součástí toho, co ve výsledku umělecké dílo je. Tato koprodukce je však skrytým rysem muzeí, které si tím uchovávají postoj nezávislých zprostředkovatelů umění. Je také skrytým rysem samotných umělců, kteří monopolem na své dílo legitimizují nároky na jeho vlastnictví a autorství. Iluze takto vytvářená je přitom založena na nestabilních materiálních základech. Většina děl totiž obsahuje rychle se měnící technologie, které s každým novým vývojem nejen mění svou formu, ale také následně vyžadují redefinici obsahu samotného díla. A tak nestabilita takových uměleckých prací založená na jejich materialitě znovu redefinuje vazby v rámci nových nastavení, které Rubio a Silva charakterizují jako kolaboraci a koprodukci. Ukazují, že umělecká díla skrze své trajektorie v čase a prostoru vyžadují kreativní adaptace a nová vyjednávání, která zahrnují pohyb jednotlivých pozic, vazeb a hranic v uměleckém světě [Rubio a Silva 2013]. Obdobný pohyb jako u uměleckých děl lze předpokládat i u materiálního zázemí domu. Předpokládám, že stejně jako artefakty v muzeích dokáže jeho materialita redefinovat stávající situace domácností. Dům v takovém pojetí není jen pasivním příjemcem institucionálních pozic, které jsou v něm definovány, ale nabývá kvazi-technologické schopnosti spoluutvářet procesy, které jsou součástí jeho domácího prostředí. Také se domnívám, že stejně jako díla v muzeích je i u rodinných domů snaha o jejich konzervaci, objektivizaci, a to z několika různých stran. Stát si zmrazením domu do konkrétního registračního čísla vytváří legitimizaci k jeho kontrole. U jeho obyvatel lze očekávat snahu o objektivizaci jejich rodinného života do konkrétní materiální formy, která jim zajistí pocit bezpečí a jistoty. Avšak v návaznosti na výzkum Rubia a Silvy [2013] se i já ve své práci snažím nikoli o zmrazení jednotlivých domů, ale o vystihnutí jejich pohybu. Protože používám pro tento popis tři různé materiální formy budov, předpokládám, že pohyby z nich vyvstávající budou odhalovat různé aspekty jejich dynamiky. Obdobně jako Rubio a 22

Silva [ibid] sleduji pohyb pomocí trajektorií materiálních prvků domů jak v čase, tak prostoru. Každá materiální forma současně využívá jiných materiálů, které jinak reagují na své prostředí, pochází z různých zdrojů, vyžadují různý typ péče a úsilí k jejich získání a všechny proto putují po různých drahách v čase i prostoru. Jejich materialitu tak vnímám jako neustále se přeskupující pohyb věcí, lidí, čísel, znaků nebo vjemů, které společně vytváří komplexní charakter domácností. Ač se rodinné domy, a zejména jejich prvek domova, mohou jevit jako výhradně intimní prostor rodinných jednotek, proces jejich vytváření zahrnuje v tomto smyslu trajektorie dalece přesahující jejich práh. V tomto smyslu mohou dokonce narušovat ideu domova a redefinovat hranice jeho konceptuálního uchopení. Lze se pak tázat co je domov, jaké jsou jeho tvárné prvky, jaké jednání je v jeho vymezeném prostoru umožněné nebo jaké jsou hranice tohoto vymezeného prostoru. Sledováním tří různých domácností, vyrůstajících na třech odlišných materiálních základech, může takové tázání doplnit a jejich analýzou obohatit. Protože se však pohybuji na místě, které je svými obyvateli jako intimní vnímáno, je můj vlastní pohyb trochu jako na tenkém ledě. Dotýkám se (nejen pomocí dlaní) věcí, které jsou součástí jejich intimního prostoru. Přestože se musím snažit pohybovat opatrně, abych například neshodila nějaký památeční kus porcelánu, odhaluji situace, které by jinak mohly zůstat skryty.

23

2. Data Nabízím tři případové studie různých staveb: pasivního domu, jurty a hausbótu. Data, která mi poskytnou přehled o alternativní výstavbě v České republice, mezi kterou se vybrané domy řadí, nacházím v mnoha informačních zdrojích. Nerozlišuji mezi akademickými a ne-akademickými texty, protože všechny mají pro účel mé práce antropologickou výpovědní hodnotu a zastávají specifický názor na jevy a vztahy, které popisuji. Všechny tedy přijímám jako rovné zdroje informací. Využívala jsem semi-strukturovaných rozhovorů vedených od roku 2012 s lidmi obývajícími „jiné“ domy společně s pozorováním, které během návštěv jejich domácností probíhalo. Domácnosti jsem si detailně fotografovala a tyto obrázky mi následně sloužily jako pomůcka k mé vlastní zpětné reflexi materiality domů. Sledovala jsem také mediální obraz architektury z populárních i menšinových mediálních platform, které poskytují informace různých podob z různých perspektiv. Nezbytnou informativní součástí výzkumu byl i legislativní rámec výstavby, zejména s ohledem na problematické vazby domů k jejich zákonným povinnostem. Také jsem se účastnila různorodých přednášek a diskuzí, výstav a veletrhů, které zahrnují téma současné výstavby. Pozorovala jsem i dění v zahraničí, na které naše tuzemská výstavba reaguje. Pokud byla k dispozici, využívala jsem informace pramenící z projektové dokumentace domu. A v neposlední řadě jsem přispěla k analýze domů vlastním fyzickým vkladem, totiž svými smysly. Protože jsem v jednotlivých studiích vycházela z materiality prostředí, jsou právě smysly, kterými jsem ji vnímala, jedny z významných informátorů. Předpokládám totiž, že dům je mou přítomností nutně ovlivněn, snažila jsem se proto své zapojení v něm pospat co nejkomplexněji, tedy za pomoci svých uší, dlaní, očí a celého povrchu těla. Inspirací k uchopení takového vnímání architektonického prostoru mi byla mimo jiné práce teoretika architektury Juhana Pallasmaa [2011, 2012]. Také Tim Ingold, podobně jako filosof Merleau-Ponty, tvrdí, že tělo je v neustálé interakci se svým prostředím, neustále se vzájemně redefinují [Merleau-Ponty 1992; Ingold 2012]. Smyslové vnímání domů je tak součástí jejich popisu a jako takové je i dalším zprostředkovatelem informací o jednotlivých domech.

24

2.1. Pasivní dům První z případových studií, pasivní dům, je založen na specifickém využívání energetických zisků, kterému je přizpůsobena i jeho materiální forma. 12 Naší konkrétní budovu, zasazenou v pražské periferii, jsem objevila prostřednictvím její majitelky, specialistky na technologie větrání domů. Zřejmě protože je v oblasti pasivní

výstavby

aktivním

aktérem,

souhlasila

s mou

návštěvou

zcela

neproblematicky. Pro majitelku pasivního domu je problematika úsporného bydlení nejen profesní náplní, ale i osobním zájmem. Veřejný zájem o její dům není výjimkou, nebyla jsem proto prvním návštěvníkem, který hledal informace týkající se této specifické stavební formy. Tuzemská výstavba v pasivním standardu je trendem několika posledních let. Technologie, které se k takovému typu staveb váží, jsou na českém trhu od roku 2004, v tomto roce vznikl i první tuzemský pasivní dům. Růst jejich počtu je však poměrně pomalý, pasivních domů je v ČR podle Centra Pasivního domu (CPD), hlavní tuzemské organizace propagující pasivní výstavbu, zhruba 700. Trend energeticky úsporných domů přichází zejména z Německa, odkud se rozšířil do Rakouska (kde se nyní v pasivním standardu staví zhruba 20% staveb z celkové stavební produkce), Švýcarska a Skandinávie. V těchto zemích proběhl hlavní stavební boom již v 90. letech, podle CPD se od té doby každý rok jejich počet zdvojnásobí. 13 U nás je tento rychlý růst teprve budoucností, navýšení počtu energeticky úsporných domů je ale nevyhnutelné. Evropská legislativa totiž již v tomto roce promítne do českých zákonů novelu o stavebních technologiích a způsobu stavění. Od roku 2020 tak bude dovoleno stavět nikoli pouze v pasivním, ale dokonce nulovém standardu (ten vykazují takové stavby, které mají téměř nulovou spotřebu energie). 14 Protože je tuzemský trh s technologiemi na vytápění a větrání těchto domů teprve ve svém rozvoji, lze předpokládat rychlý nárůst nových firem, které je produkují a prodávají. Předpokládám proto, že úsporné domy a jejich technologie mohou v budoucnosti redefinovat nejen nabídku přístrojů, ale současně Jeho spotřeba energie na krytí tepelných ztrát nepřekračuje 15kWh/m3 [Zelená úsporám nedat.]. Dostupné z: http://www.zelenausporam.cz/sekce/560/slovnicek-pojmu/ (navtšiveno 21.2. 2013). 13 První dům pasivního standardu byl postaven roku 1990, první sídlištní projekty pasivních domů pak v roce 1997.Informace čerpám z internetových stránek Centra pasivního domu, dostupné z: http://www.pasivnidomy.cz/pasivni-dum/co-je-pasivni-dum.html (navštíveno 14. 4.2013). 14 EUR-Lex, Úřední věstník EU [2010]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:153:0013:0035:CS:PDF (navštíveno 1. 4. 2013). 12

25

celý komplex pozic lidských i nelidských aktéru a jejich jednání, které z tohoto procesu vyvstávají. A právě tyto časové trajektorie, na kterých materiální zázemí pasivního domu sleduji, jsou jedním z prvků, které zkouším pomocí první případové studie zprostředkovat. 2.2 Jurta Druhý výzkumným případem je jurta, malé stanové obydlí kruhového tvaru s centrálním otvorem na vrcholu. Leží ve správní oblasti malé obce, v minulosti poměrně významného kraje. Spojením bohatého přírodního potenciálu a nespočtu kulturních památek láká obec narůstající množství nově příchozích jedinců zejména z velkých měst, kteří se zde usazují, nebo obec jen pravidelně navštěvují. Obec je tak specifickým úkazem spojení původních obyvatel se skupinou nových osadníků, kteří svými aktivitami tvarují její podobu. Majitelé jurty, žijící mimo intravilán vesnice, aktivně přispívají k těmto novým pohybům. Jejich činnosti jsou zejména ekologického a environmentálně-vzdělávacího charakteru spojeného s farmou, kde je umístěna i naše jurta. Právě prostřednictvím mediální propagace, kterými jsou tyto aktivity zviditelňovány, jsem na jurtu narazila. Je totiž poměrně často skloňovaným fenoménem především v tištěných populárních médiích, ale i na internetu, v televizi nebo rádiu. Majitelé navíc o svých aktivitách informují na vlastním webu, odkud jsem zejména zpočátku výzkumu čerpala vstupní informace. Obdobně jako v případě pasivu jsem tak zdaleka nebyla jediným zájemcem o návštěvu v tomto domě. Pozvání k mým návštěvám přesto (nebo právě proto) přicházela rychle a vstřícně. Naše jurta je variací na tradiční obydlí mongolských kočovných pastevců. Z jeho původní podoby si však vzhledem k odlišným fyzickým i kulturním podmínkám vypůjčuje pouze některé prvky. Těmi jsou kruhový tvar a svým lehkým konstrukčním řešením i princip mobility. Tato konkrétní stavba však má své trvalé umístění, které tak implikuje nové situace, na něž je nucena reagovat. Těmi je mimo jiné rychlé stárnutí stavebních (výhradně přírodních) materiálů. Právě prostorové trajektorie materiality jurty, stejně jako jejího fyzického prostředí je to, co mě zajímá nejvíce. Sleduji, jaké specifické prostorové podmínky jurta a její okolní pozemek vytvářejí, a jaké pohyby a situace tento proces implikuje.

26

2.3 Hausbót Třetím a posledním domem je hausbót, obydlí na vodě. K němu vedla cesta znovu prostřednictvím jeho majitele, jež byl napojen na síť mých vlastních přátel. Mediální zájem v případě hausbótu byl ve srovnání s jurtou téměř nulový, má návštěva tak byla v tomto smyslu ne zcela obvyklou situací. Přes práh tohoto domu jsem jako cizí element ale mohla vstoupit bez problémů a jakýchkoli průtahů. Hausbóty nejsou na tuzemském stavebním trhu neznámým prvkem. Jejich boom však spadal zejména do 50. let, kdy vznikla vltavská kaskáda regulující její tok. Tento vývoj však ustal v 70. letech spolu se zákazem motorových lodí (respektive zákazem jejich plavby s použitím spalovacího motoru). Přestože byl tento zákaz v roce 2002 zrušen, je stále současná legislativa říční správy (ve srovnání s poměrně volnými zákonnými opatřeními Holandska nebo Francie) častou překážkou k realizaci obytných lodí. I proto je bydlení na tuzemských řekách spíše raritou [Mašek 2005; Novák 2008]. 15 Náš hausbót leží na řece protékající velkým městem. Díky takovému umístění legislativně spadá pod Státní plavební správu, která jej eviduje jako plavidlo. Tato stavba je však také celoročním obydlím s veškerým příslušenstvím. Snažím se tedy analyzovat, co tato ambivalence materiality znamená pro její specifické vazby. Navíc se snažím přiblížit princip proměnlivosti, který je (nejen) prostřednictvím vody (nejen) pro hausbót předpokládaným tvárným prvkem.

První motorové hausbóty se podle serveru iHned mapující historii hausbótů objevily na Vltavě v roce 1923 [Novák 2004]. 15

27

3. Případové studie 3.1 Pasivní dům 3.1.1 Příjezd I. Z autobusu pražské hromadné dopravy přesedám na linkový autobus, ve kterém míjím ceduli „Praha-město“. Nastal večer a spolu se mnou cestuje hrstka dalších lidí, zřejmě směřující z práce domů. Projíždíme malými vesničkami, které Praha pomalu pohlcuje - některé méně nápadně, jiné již zcela ztratily svůj původní charakter. Po chvilce vystupuji z autobusu na náves obce, kde na mě čeká „náš“ dům. Jedu brzy a tak se chvilku procházím kolem zastávky. Na vratech místní truhlárny visí oznámení o nabídce volných pracovních pozic, místní samoobsluha je v pět hodin večer už zavřená, sem tam projede po špatně upravené silnici auto, jinak pouze bučení krav a hádka z blízkého dvorku. Kousek dál na rohu stojí čerstvě zrekonstruovaný „farmářský“ obchod lákající na „domácí potraviny“. Je však také zavřený, proto vyrážím od „starých hradeb“ k nové výstavbě lemující její okraj. Tuším předem, kde dům stojí. Mohla jsem si obec vyhledat na Google aplikaci „Street View“ a projít si tak virtuálně její hlavní ulice předem. Teď je však procházím doopravdy a vítr se do mě silně a skutečně opírá. Za rovnou linií domů zatáčí chodník doprava, odkud zpoza vysoké betonové hradby vyčuhuje nízký bílý domek. Ohraničení jeho pozemku je dáno sousedními parcelami, vlastní žádné nemá. Ve srovnání s mohutnými stavbami kolem, působí tenhle dům drobounce. Navíc má v těchto místech netypickou, čistě bílou a kompaktní fasádu. Po jejím povrchu není žádné zalomení, balkón nebo římsa. Žádné příkrasy, pouze několik otvorů do domu. Střechu má šedivou, sedlovou. Přicházím od severu, kde se roztahuje dlouhá pláň, na jejímž konci o několik desítek metrů dál vidím linii dalších staveb (ze všech dalších světových stran se však okolní výstavba kolem něj tyčí v různých výškách). Na sever je nasměrován i velký otvor do domu, průhledný pouze třemi úzkými vitrínami. A pak dva další, menší, ale i tak dost velké průhledy do domu. A pak už tu je pouze malý otvor s mřížkou vysoko na čelní fasádě. Největší z otvorů je uveden jedním schodem, nad ním visí na drátě světlo. Mimo auta, které parkuje na přístupové cestě, mě nevítá nic jiného: strom, keř, kámen ani pes. Jen chodník a neduživá tráva kolem. Na ploše domu není popisné číslo ani cedulka se jmény jeho obyvatel. Přesto tuším, že právě tenhle dům je ten, který 28

hledám. Na pohled je mnohem skromnější než okolní výstavba. Na rozdíl od ostatních domů také nemá žádný komín ani střešní okna. Ještě než zaklepám, otevírá dveře majitelka našeho prvního domu, paní H. Usmívá se a zve mě dovnitř. Protože cesta vede pouze k tomuto domu, mnoho lidí zřejmě tudy neprochází, a pohyb kolem dveří není běžný. Byla jsem tak zpozorována ještě předtím, než jsem sama o sobě dala vědět zaklepáním na dveře. Po vybídnutí tedy vcházím do útrob domu, pustina za mnou mizí tlumeným bouchnutím poklopu. Opustíme nyní i hostitelku a projdeme si dům bez ní. O domu a o její rodině si s ní popovídáme později. 3.1.2 Materialita domu I. Jakmile jsem uvnitř, přivítá můj pohled složitá hmota umístěná hned za vstupním otvorem. Není nijak malá. V šířce bezmála dvou metrů se od podlahy zvedají velké roury s bednami, které pokračují až na strop, kde se proplétají s dalšími, menšími trubkami a jinými bednami. Celý tento výjev připomíná pohled do útrob lidského těla: složité vnitřnosti vzájemně propletené v nepřehlednou změť. Zvuky se však neozývají z těchto zařízení žádné. Až později vysvětlím, co vše tyto zařízení provádějí a jakou úlohu hrají v každodenním chodu domácnosti. Na chvíli teď totiž přesuneme pozornost jinam. Z tohoto uzavřeného, nevelkého místa vedou neprůhledné otvory dále do domu. Všechny jsou zavřené, do prostoru tak proudí jen trocha vnějšího světla skrze vchodový otvor. Rozložení všech věcí je po podlaze a stěně koncentrované kolem velkého tělesa. Jinak je místo prázdné. Je tu šero. Pokud si chci posvítit na věci kolem, musím zmáčknout velké tlačítko na zdi. Z drátu visícího nade mnou se rozzáří ostré světlo. Kolem se rozprostírá teplo a vítr tu nefouká. Není si tu ale kam sednout ani odložit věci. Veškerá má pozornost je tak pohlcena tím zvláštním mechanismem, který místu vládne. Procházím jediným poloprůhledným otvorem na protější stěně od vstupu. Otevírá se znovu snadno a neslyšně. Klika trochu zastudí. Najednou jsem na úplně jiném místě. Tohle je mnohem větší a světlejší. Je tu totiž mnoho průzorů přes velké otvory naproti. Prohlížím si skrze ně zahradu, domy vyčuhující za ní a kousek nebe. Cítím se být napůl uvnitř, napůl venku. Vidím vítr, který se prohání větvemi stromů. Jeho chlad fyzicky necítím, ale tuším ho. Teplo je tu uvnitř stejné jako ve vedlejším místě, v tenkém svetru je mi dobře. Podlaha nehřeje, ale ani příliš nestudí. Ponožky mi po jejím povrchu kloužou. Skrze zbylé otvory na protější straně nic nevidím. Něco se za nimi ale děje, zpoza jejich neprůhledných poklopů se ozývají hlasy. Na pohled vytváří 29

prostor jednotný obraz. Barvy jsou celkově v harmonii, o to více pak před zrakem vystupují předměty, které s celkovým barevným nastavením nesouvisejí. Na opačném konci místa, odkud se dívám, září velká černá skříň a vydává hlasité zvuky. Zmáčknutím tlačítka ze vzdálené krabičky mizí obraz i hluk a má pozornost se tak přenáší na jiné podněty. To, co viditelně nese největší hmotu místnosti je hned za vstupním otvorem. Jsou to dvě linie beden stojící paralelně vedle sebe vedoucí od vchodu k jednomu z prosklených otvorů. Linie po levé straně dosahuje ve své druhé polovině od země až po strop. Zbytek, blíže ke mně, je ve výšce lidských boků. Stejně jako polovina linie na protější straně. Mohu si tak o ni pohodlně opřít dlaně. Z jedné linie k druhé jsou to dva drobné kroky. Pokud se tu pohybuji, musím se mezi nimi neustále otáčet a dělat kroky sem a tam. Bedny se na povrchu blýskají. Zanechávám na nich otisky prstů, pokud se jich dotýkám. Vidím na nich dokonce svůj vlastní odraz. Povrch nehřeje, naopak dotykem zastudí. Skříňky mají poklopy, které lze otevřít za úchyty. Jde to snadno a nehlučně. Samotná hmota je čistá, rovná a neprůhledná. A také jednotná, tvoří nepřenosný a mohutný celek. To, co ale zaplňuje místo nejvíce, je překypující množství krabic různých velikostí a barev, nejčastěji hranatých. Rozprostírají se po celém prostoru, napravo, nalevo, po stěnách, visící, stojící, tmavé, velké, menší. Nejsou viditelně nijak propojené, zřejmě tedy fungují jako solitérní objekty. Od každé však vede šňůra zapojená do malé krabičky ve stěně. Krabice jsou tedy napojené na dům, jejich vzájemná komunikace je ale oku neviditelná, je skrytá. Jsou opatřeny vždy několika tlačítky, točivými nebo placatými. Povrch mají potažený stejným blyštícím se materiálem, zbytek jich dotváří barevně jednotný vjem. Většinou nevydávají žádný zvuk. Jen v jedné hlučí prohánějící se vzduch a pokud u ní člověk stojí blíže, cítí i sálající teplo. A jiná, největší ze všech, nechává svými útrobami hlučně protékat vodu. Hluboce se za rachocení nadechuje a vydechuje. Z některých krabic září malé štítky. Není na nich žádný návod. Nevím tedy, k čemu slouží, ani jak s nimi zacházet. Mohu tak jejich účel pouze odhadovat, třeba z občasných malých znaků na jejich povrchu. Je tu však věc, která zřetelný a jasně čitelný účel má. Je to sice také krabice, ale jiná než všechny ostatní. Neodráží světlo, ani na ní nejsou žádná tlačítka. Má také jinou barvu a je mnohem menší. A nevydává žádné zvuky. Nestudí mou dlaň, pokud se jí dotýkám. Jsou na ní obrázky květin a na přední hraně je kostrbatě napsáno „Sůl“. A když ji otevřete, opravdu tam sůl najdete. Na jiných krabicích jsou také nápisy: Siemens, Segafredo nebo Moulinex. Významu těchto slov 30

ale nerozumím, nedokážu tedy z názvů odvodit, co se v nich nachází. Je tu také tekoucí voda, studená i teplá. Pokud ji člověk chce vidět, musí zatáhnout za páku a z trubky se vylije její proud. Teče tak dlouho, dokud není dána páka do původní polohy. Páka se může natočit po směru, v jakém jsou vyznačeny barvy modrá a červená na malém štítku pod pákou. Pokud je natočená na červenou, poteče teplá, pokud na modrou, poteče studená. A tak znovu a znovu, až do omrzení. Zásoby vody se zdají být nekonečné. Mimo krabic roztroušených po prostoru, je na ploše druhé straně linie spousta drobných objektů. Zřejmě jsou to věci, pro které už ve skříních není kapacita nebo jsou tak často používány, že schovávat je za dvířka by nemělo smysl. A tak se (pouze) na tomto místě setkávají různé nádoby, květiny a další malé krabičky, které čas od času zazvoní nebo zapípají. Vše vedle sebe nakupené vytváří chaos, který narušuje jinak velmi strohý zevnějšek místa. Jeho celkový prostor, sevřený mezi čtyři stěny, tvoří dvě hlavní hmoty. První, na jednom konci, jsem právě popsala. Druhá je na konci druhém, opřená o protější stěnu. Není tak mohutná. Vše, co lze nalézt ve zbytku prostoru, je ale nějak orientováno a přizpůsobeno jejímu umístění. Centrálním bodem tu je na zdi visící krabice. A další krabice kolem ní. Znovu se tu opakuje obdobná situace: krabicím patří tento prostor. Jsou různě poskládány a na rozdíl od těch na druhé straně jsou vzájemně propojeny šňůrami. Nefungují tedy zřejmě samostatně, ale nějakým způsobem je jejich činnost propojená. Možná má každá krabice svůj dílčí úkol. K těmto krabicím je navíc šňůrami napojeno další příslušenství. Je drobnější, akorát do ruky. Jiný zase opisuje tvar a velikost hlavy. Asi je tu počítáno s lidským účastníkem na ně napojeným skrze množství drobnějšího přístrojů. Celkový obraz tohoto koutu je doplněn samostatně stojícími objekty, vystavenými na policích tak, aby byly zřetelně viditelné. Nejsou nijak zakryté ani zastíněné, ale pro každodenní užívání jsou umístěné příliš vysoko. Jsou tedy zřejmě určeny pouze k prohlížení. Pokud člověk zacouvá směrem od této hmoty, zalomí jeho nohy do nízkého sedu souprava boxů nalepených k sobě do tvaru opisujícího písmeno „u“. V něm je sevřena nízká plocha. Na tyto boxy by se vešlo šest sedících nebo tři ležící lidé. Plocha, o kterou si člověk může opřít záda je mírně zaklopená. Tvarově tak toto místo nabízí tělu pohodlné spočinutí. Na ploše uprostřed leží malá krabička s tlačítky. S krabicemi není spojena žádným drátem, přesto dává tušit, že nějakým jiným způsobem s krabicemi 31

komunikuje. Jak jsem již naznačila, objekty kolem krabic nejsou rozprostřeny v prostoru náhodně, bez rozmyšlení. Jsou posazené tak, aby poskytovaly z jejich pozice výhled na stěnu. K tomuto účelu jsou zřejmě určené, jejich funkcí může být vytváření pohodlného místa k pozorování stěny s krabicí a vystavenými objekty. Všechny hmoty a většina objektů zde přítomných jsou značně těžké, tudíž obtížně manipulovatelné. Většina z nich je dokonce zafixována ke stěnám nebo k sobě navzájem. Záměrem je tedy zřejmě s daným nastavením věcí nehýbat. Zdá se, že uživatel je do stávající struktury prostoru vsazen bez možnosti jejího libovolného, neproblematického přesunu. Hmoty mezi sebou komunikují, vytvářejí kompaktní celek. Přesunem jedné hmoty by toto určení bylo narušeno. 3.1.3 Od abstraktního prostoru ke konkrétnímu místu I. První popsanou hmotou je kuchyně. Tak se tomuto místu běžně říká. Je určeno pro zpracování potravin a přípravu jídla. A také k usazení hostů, jako jsem nyní i já. Pozoruji paní H., jak dokončuje přípravu čaje a vybízí mě k usednutí k jídelnímu stolu. Sedíme čelem k sobě, já vytahuji diktafon a začínám s otázkami. Během rozhovoru ale stále vnímám toto místo: jak se v něm mění světlo, jaký vzduch dýchám kolem sebe, jaké zvuky místo vydává. Kuchyně v celé místnosti zabírá přibližně třetinu. Její samotná pracovní plocha tvoří ale pouze minimum místa. Zbytek prostoru vyplňují zmíněné, tak trochu záhadné „krabice“, tedy přístroje zahrnuté do procesu přípravy jídla. Tyto kuchyňské spotřebiče napájejí svou energii z centrálního energetického systému domu. Všechny tyto technologie jsou tu nejen vizuálně dominantními pracovníky. Práce v kuchyni je tu zřetelně delegována nebo přepisována na tyto neživé objekty [Latour 1988], které prostřednictvím svých tlačítek nabízejí své jedinečné schopnosti. 16 Domácí pekárna peče chleba, dorty, zadělává marmelády. Stačí navolit výběr funkce jedním ze čtyř tlačítek, dodat potřebné sypké a tekuté suroviny a pekárna v daném čase s trochou hluku vytvoří teplý a čerstvý produkt. Pekárna tu není náhodou. Jak jsem sama během předchozí procházce zjistila a potvrdila si vyprávěním paní H., obchody v obci mají pro chod domácnosti příliš krátkou otevírací dobu. Celá rodina odjíždí do školy nebo do práce příliš brzy, aby ráno stačila nakoupit pečivo. A přijíždí příliš pozdě, obchody jsou tou dobou již zavřené. Jinou variantou je nakoupit pečivo v supermarketech v okolních 16

Důraz kurzívou ZR.

32

městech, tam se ale musí autem dojet, tedy obětovat pravidelně peníze za benzín a čas na cestu (který zejména během víkendů nechce rodina trávit na nákupech). Proto jako nejschůdnější řešení zvolila majitelka koupi domácí pekárny. Může si pečivo upéct navečer čerstvé, pekárna má speciální časové nastavení, které spustí pečení chleba před příjezdem domů. Podobným přístrojem tu je kávovar. Ten dodáním kapsle s mletou kávou a vody za pár vteřin připraví šálek espressa s hutnou pěnou nebo vytvoří parní trubkou z mléka pěnu. Opět stačí několik zmáčknutí tlačítek a proces už automaticky běží. Jak jsem se dozvěděla, káva je pro majitelku důležitým komponentem, zvláště po ránu. Nejen, že je pro ni vzpružením, ráda si pochutná i na kávě dobré. Vybírá si tak značky zrnkové kávy, které má ověřené, a které považuje za kvalitní. Dětem ráno připravuje čaj. Na jeho přípravu stačí rychlovarná konvice. Dolitím vody, postavením konvice na topné tělísko a zmáčknutí tlačítka spustí proces vaření vody, který je do několika minut hotový. Dodání surovin a zmáčknutí tlačítka trvá tedy několik desítek vteřin. Pokud by člověk chtěl kávu nebo čaj připravit bez pomoci strojů, potřeboval by času mnohonásobně více. Tyto stroje tak lidem šetří čas. Ten se tak zdá být hodnotnou veličinou, se kterou je třeba nakládat úsporně. Ušetření času však není zadarmo. V propagačních materiálech k těmto strojům se dočteme: „rychlé a snadné ovládání“. Uvedení přístroje do chodu totiž vyžaduje základní znalost jeho ovládání. Každý stroj je vybaven manuálem, kde jsou jeho výrobcem zformulovány informace potřebné k jeho běžnému užívání. Uživatel tento manuál musí znát k tomu, aby pomocí tlačítek stroj ovládal a obsluhoval. Člověk je tak v ambivalentní pozici, kdy současně strojům zadává jednotlivé příkazy, ovládá je, stroje ale ne vždy jeho příkazy vyplní. Pokud se tak stane a přístroj na činnost uživatele nereaguje, musí být opraven profesionálem, který s jeho složitou technologií umí komunikovat. Lze tak říci, že v tomto smyslu člověk tyto neživé objekty obsluhuje. Vedle informací je k těmto strojům třeba i peněz. Čím kvalitnější práci odvádějí za minima hluku a času, tím vyšší je i jejich pořizovací cena. Financování těchto strojů je navýšeno i o energii, kterou během své činnosti spotřebovávají. Tyto „spotřebiče energie“ tak fungují pouze pokud dům nabízí energii dostatečnou k jejich napájení. V našem případě jde o energii elektrickou. Posledním trendem je důraz na co nejmenší spotřebu. Tyto „šetřící programy“ jednotlivých funkcí jsou nazývány „Eco“. Mají zvýšit efektivitu strojů s ohledem na životní prostředí a rozpočet domácnosti. Vztah těchto 33

elektrických spotřebičů směrem k domu i okolní přírodě lze tedy měřit mírou kilowattů za hodinu. Čím méně kilowattů, tím kvalitněji je jejich vztah hodnocen. Podívejme se ale ještě jednou na druhou hmotu v místnosti. Tou je obývací pokoj. Obývací se tradičně toto místo nazývá proto, že jeho primární funkcí je poskytovat prostor pro jeho obývání. Svou ergonomií a umístěním jsou přítomné objekty (sedací souprava, konferenční stolek, televize, reproduktory) sestaveny tak, aby poskytovaly prostorové pohodlí pro jejich uživatele. Zde již tvárným prvkem není energie koncentrovaná do jednotek času (jako u části pokoje sloužící k přípravě jídla), ale energie věnovaná k pohybu v prostoru. Zdá se totiž, že kvalita věcí je tu hodnocena podle vzdálenosti objektů. Pohybovat se tu lze mezi sedačkovými boxy a televizní sestavou pouze úsporně, na rychlejší pohyb uživatelů je tu příliš málo místa. Od centrálního umístění televize na stěně se odvíjí i umístění ostatních objektů. Sedačka nabízí na obrazovku přímý výhled, k obsluze televize tu souží dálkový ovladač. K přepínání mezi kanály tedy není třeba vynaložit energii člověka k přesunu k obrazovce. Výhradní činnost je tu znovu přenechána neživým objektům, v tomto případě výhradně obrazovce televizoru. K němu jsou připojeny další příslušenství, které využívají jeho obrazu, za pomoci reproduktorů navíc ke zprostředkování zvuku. Během mé návštěvy byla televize vypnutá. Pokud bych ale nehovořila s majitelkou domu, byla by televize podle ní zapnutá od odpoledne po celý večer. Trochu otráveně vypráví, že její děti kolem televize tráví nejvíce času. Na reproduktory mají napojen iPod, na kterém poslouchají hudbu. Na obrazovku je také připojen Wii, na kterém pomocí joysticku hrají hry. Mým příchodem jsem tak zasáhla do běžného nedělního odpoledne, tráveného s kulisou televizních pořadů. To, co je v obývacím pokoji umístěno, je určeno zejména k prohlížení. Nejsou tu žádné skříně, které by bylo třeba otevírat. Vše je oči-vidně vystavené. Prohlížení neslouží jen domácím uživatelům, ale je určeno i pro návštěvníky domu. Vítězné poháry, obrazovka televize a všechny ostatní přístroje jsou tak zvýznamněné tím, že jim je dána viditelnost. Objekty přítomné v celé místnosti (tzn. v kuchyni spojené s obývacím a jídelním prostorem) jsou rozdělené na ty, které jsou zviditelněné a ty, které jsou skryté, ne-viditelné. Koncept viditelnosti/neviditelnosti a s tím související aspekt průhlednosti/neprůhlednosti prochází prostřednictvím materiálních forem celou touto domácnosti. Dá se říci, že je hlavním utvářecím principem její vizuální schránky. Jsou tu odkryty pouze takové přístroje a objekty (reprodukce fotografií smějících se dětí, 34

sportovní trofeje, broušené sklo a čajová keramika), které jsou k tomu vyvolené. Zbytek je schovaný za neprůhledné nablýskané plochy. Objekty dotvářející prostor obývacího pokoje jsou určeny k odložení těla v rámci odpočinku a v případě kuchyně k výrobě a produkci potravin. Jsou zvolené tak, aby splňovaly svou přiřazenou funkci. A to jak svým postavením v prostoru, tak svým tvarem, aby současně vytvářely „designově“ jednotný celek právě proto, že jsou viditelné. 17 Stejný princip pozoruji i u dveří. Některé jsou průhledné, jiné poloprůhledné, některé zcela neprůhledné. Distribuce těchto typů dveří, respektive jejich výplní, je orientována mimo jiné podle toho, co je zprostředkováno výhledu a co má zůstat skryto. Několika zcela průhlednými dveřmi tak lze prohlédnout z obývacího pokoje na zahradu (trávník s nízkým valem lemující její okraj, po němž je rozseto několik drobných keřů a květin). Všechny poskytují výhled stejným jižním směrem. Poloprůhledné dveře (s matným sklem nebo pouze s několika skleněnými tabulkami) poodhalují směrem z vchodové místnosti obývací pokoj a ze vstupních dveří výhled na polopusté pole před nimi. Z obývacího pokoje je pak zadními dveřmi dětského pokoje vidět trochu jeho vnitřního prostoru. Naopak skrze dveře vedoucí na toaletu, do ložnice, koupelny, přední části dětského pokoje a skladu není průhled žádný. Jejich vnitřní svět je tak před zraky nás, návštěvníků, vizuálně uzavřen. Vrátíme se ale v prostoru a čase znovu tam, odkud jsme přišli. Stojím v místnosti se složitým mechanismem trubek a beden, prozatím si ho však nevšímám. Směřuji totiž ke zakrytým otvorům ve zdi. Mimo poloprůhledného otvoru vedoucího tam, odkud jsem přišla, tu jsou čtyři další. Beru za úchytku jednoho z poklopů a dostávám se do dalšího ze samostatných, oddělených prostorů. Je jím koupelna, dostáváme se tedy od přípravy jídla a odpočinku do sféry hygieny. Zatím je nejmenším pokojem. Celá místnost je pokrytá jednolitým lesklým povrchem, podlaha i stěny. I většina objektů, na které se tu dívám, jsou lesklé a omakem chladivé. Největšími objekty jsou tu dva bílé boxy postavené na sobě. Dohromady vytvářejí hmotu skoro stejně vysokou jako stojící člověk. Jsou téměř identické. Na povrchu mají tlačítka a kolečka s obrázky. Jsou jimi pračka a sušička. I tady se tak objevují krabice. Do koupelny byly majitelkou umístěné, aby zprostředkovávaly činnosti omývání těla a prádla. Fungují na stejném principu jako ostatní krabice. Obdobně vyžadují znalost Designově v tomto případě znamená, že vytváří na základě užitého materiálu, barev a tvar vizuálně „kompaktní“ celek. Jinak řečeno, věci k sobě „ladí“, harmonicky se doplňují. 17

35

k jejich ovládání výměnou za provedení konkrétní činnosti. A ušetření zřejmě cenného času, ale také místa. Pračka namáčí, pere a ždíme prádlo. Sušička jej vysuší a narovná. Není třeba velkých nádob, ve kterých se prádlo namáčí, není tedy třeba ani velkého prostoru, kam se mokré prádlo rozvěsí. Lze si navíc vybrat, nakolik stupňů a na jak dlouho bude pračka prádlo mýt a nakolik otáček jej bude ždímat. Jednou z funkcí je také „Eco“ program, o kterém jsem se už zmínila. Na tuto funkci se vypere menší množství prádla za použití minimálního potřebného množství vody. Trend šetření energie se tedy objevuje i ve sféře hygieny. Tentokrát je vztah přírody a člověka měřen na kubíky vody: čím méně jí je spotřebováno, tím lepší je jejich vztah. K omývání těla je tu sprchový kout a umyvadlo naproti. Do obou je vedena studená i teplá voda. Mohla by tu být i vana. Paní H. je ale pracovně velmi vytížený člověk, přichází z práce pozdě a tento čas chce trávit s dětmi. Sprcha je tak pro ni rychlejším, tudíž praktičtějším nástrojem hygieny. Pod oknem je až po podlahu rámová konstrukce. Vydává teplo. Ohřívají se tu kusy oblečení. Protože je koupelna nasměrována na sever, hrozí ji, že nebude dostatečně vyhřívaná jižním sluncem. Tento topící žebřík zahřívá tedy nejen oblečení, ale dohřívá současně celou místnost. Nad ním je okno, má podélný tvar a žádný závěs. Je tak vidět z koupelny ven, současně však i protější domy mohou pozorovat dění v koupelně. Za tmy je tak toto okno směrem k sousedům poměrně exponované. Průduchy s cirkulujícím vzduchem vedou i sem. A proto přestože okno není otevřené, vzduch je čerstvý, jakoby čerstvě vyvětraný. Nevisí tu žádné obrazy ani fotky. Cílem není zkrášlit místo nebo jej zútulnit. Koupelna má splnit pouze základní činnost omytí těla nebo prádla. Vedlejší prostor toalety, do které vcházím opět z předsíně, je ještě menší. Dveře má také neprůhledné, není tu navíc žádné přirozené světlo, prostor je tak zcela uzavřen před vnějším světem. Místo je stejně blýskavé, má také malé umyvadlo se studenou i teplou vodou. Splachovadlo přidělané na stěně má dvě různě velká tlačítka. Když zmáčknu větší, vyteče voda a teče docela dlouho. Když zmáčknu druhé, voda teče kratší dobu. I tady si tak mohu zvolit, zda ušetřím vodu nebo nikoli (v tomto rozhodování je člověk ale o samotě, záchod je úzce vymezeným prostorem). Skrze zvolení příslušného tlačítka je tu vytvořena zodpovědnost člověka k přírodě. A s ohledem na ostatní obyvatele domu mohu místnost i vyvětrat. Stačí zmáčknout tlačítko na zdi, stejné jako vypínač světla, a cirkulace vzduchu se automaticky rozběhne. Slyším, jak poměrně hlasitě v trubkách zahučí. 36

Za dalším z neprůhledných otvorů je jiné místo. Je tu šero, jediný průhled skrze prostor je zakryt poloprůsvitnou látkou, která tlumí světlo zvenku. Jsme v ložnici, příliš světla tu tedy není ani třeba. Paní H. se trochu zdráhá mě sem pozvat. Nevím, zda je to proto, že vstupujeme do jejího intimního prostoru, nebo proto, že tu podle jejího názoru není příliš podnětů k pozorování. Anebo proto, že tuto místnost nemá příliš v oblibě. Teplota je tu znovu identická se zbytkem domu. I vzduch tu opět cirkuluje čerstvý. Je vybavená stroze, hlavními komponenty jsou manželská postel a velká úložná skříň po celé délce vstupní zdi. Je znovu potažená blýskavým materiálem. Nejsou na ní žádné úchytky, je zcela hladká bez jakéhokoli profilu. Okolo ní jsou vyskládány po zemi a po posteli kusy oblečení. Na zemi leží ještě nějaký obraz. Není vidět jeho čelní strana, zřejmě teprve čeká na své umístění. A pak už tu na zdi visí poslední objekt, s pozorováním tohoto místa jsme jinak u konce. Ona visící věc je maska, zřejmě z exotického dřeva. Jako jediná věc visící na zdi to tu má těžké, přitahuje pozornost. Právě to je zřejmě její jediná funkce. V celém prostoru totiž nevidím prvek, se kterou by maska nějak souvisela. Zřejmě je obtížné (nebo nežádoucí) zaplnit tento jinak prázdný prostor nějakými osobními věcmi. Nic, co by přibližovalo majitele tohoto místa tu totiž nenajdeme. Exotická maska je možná památkou z cest, žádná další věc (fotografie nebo kniha) tuto mojí domněnku ale nepotvrzuje. Ani počet nocležníku není zřejmý. Postel je zakrytá přehozem, odkrývá se jen pro ně těsně před spaním. Během mého fotografování si paní H. stěžuje na nedostatečnou velikost skříně, příliš draze pořízenou postel a šmouhu na zdi, na kterou má z postele přímý výhled. Ukazuje se tak, že toto místo zřejmě příliš v oblibě nemá. Jak sama říká, ložnice jí slouží pouze k přespání, přes den sem zavítá jen pro oblečení v šatní skříni. Toto místo tedy plní svůj úkol velice pragmaticky, ostatně stejně jako všechny další místnosti v tomto domě. Pragmatické plnění účelu tedy vykazuje každá z místností. Dům je totiž zřetelně organizovaný do oddělených míst, z nichž každý je definován svou funkcí. Pokud bychom se na dispozici domu podívali z výšky, vyvstal by před námi obraz ploch vymezených ostrými úhly a linií tvořících fyzické hranice mezi nimi. Na této dispozici bychom také viděli, z jakých míst lze procházet do dalších, tedy jak je vedena komunikace mezi jednotlivými pokoji. Fyzické nastavení domu návštěvníkovi přímo vyznačuje, po jakých předem naplánovaných trasách se lze pohybovat, odkud a kam lze dojít a jaké dveře je nutné otevřít k průchodu do další z oddělených prostor. Z „předsíně“, místnosti zprostředkovávající návštěvníkovi přechod z vnějšího prostředí 37

do vnitřního, jsou až na jednu vedeny veškeré cesty do dalších pokojů (koupelna, toaleta, sklad, obývací pokoj s kuchyní, ložnice). Z obývací místnosti pak v rámci interiéru vedou dveře pouze do dětského pokoje. Ten jediný je skryt za hlavní komunikační tepnu v domě, je mu tím dána největší míra soukromí. Plošně zabírá v této dispozici, kterou si společně představujeme, nejvíce prostoru obývací pokoj spojený s kuchyní. Je to také jediná místnost, do které vedou z předsíně dveře s polopropustnou výplní. Jeho vnitřní svět je tak předem poodhalen, není zcela skrytý. Samotná materialita dveří vybízí k navštívení, otevřený prostor pak návštěvníkovi dodává relativní pocit volnosti a možnosti fyzicky pohodlného usazení. Druhým největším prostorem v domě je dětský pokoj. Oboje dveře, které vedou do jeho útrob z obývacího pokoje, jsou neprůhledné. Pokoj vytváří uzavřený svět, za jehož zdmi panují vlastní (minimálně prostorová) pravidla. A skutečně v době mé návštěvy sloužil dětský pokoj jako úkryt dětí, které se před návštěvou mohli uzavřít do vlastního prostoru. Dveře je oddělovaly od rozhovoru, kterému tak nemusely být přítomny. A já současně nemohla být přítomna činností uvnitř jejich teritoria. Podle paní H. tráví ale děti většinu času v obývacím pokoji. Tam se všichni společně stravují a dívají na televizi. Zbytek času, který věnují svým zájmům a přípravě do školy, tráví u počítače v dětském pokoji. Majitelka má počítač přenosný, uložený na jídelním stole. Pokud potřebuje pracovat z domova, může sdílet prostor společně s dětmi, což se děje zejména o víkendech. Sklad věcí je po dětském pokoji třetím největším pokojem. Věci zde uložené nemají nijak viditelně určenou společnou povahu. Jsou to předměty, které nesouvisejí ani s přípravou jídla, pasivním odpočinkem, hygienou, ani spaním. Je to místo k uskladnění všeho, co je mimo hlavní činnosti domu a co se tak do jeho (funkčně) aktivního prostředí nevejde. Jeho význam je v poskytnutí prostoru pro neživé objekty. Přestože se na tomto místě nepředpokládá uživatelský pohyb lidských aktérů, je třetí největší místností. Až po něm se velikostně řadí ložnice pro „uskladnění“ lidského těla. Nejmenšími místnostmi pak jsou předsíň, koupelna a nakonec toaleta. Bylo naznačeno, že jednotlivé místnosti jsou oddělenými jednotkami. Zdi vymezují jejich prostor, diferenciační princip je dán zejména prostřednictvím rozdílných činností, které se v něm dle projektu stavby mají odehrávat. Tyto činnosti v jednotlivých místnostech nevznikají náhodou. Zdá se, že jsou v přímé souvislosti s přístroji, které se 38

tu nacházejí. Vizuálně vypadají přístroje ve všech pokojích více méně obdobně. Jsou hranaté, hladké, strojově přesně vytvarované. Jsou výsledkem mechanické činnosti. Proto je nazývám „krabice“. Vykazují nejen na pohled značnou dávku univerzálnosti. Dotekem jsou chladivé, jejich hlasem, který s námi komunikuje, je identické pípání. Tyto technologie v jednotlivých místnostech ale vykazují rozdílné činnosti dané rozdílnými funkcemi. Jedny jsou určeny k praní prádla, jiné k mytí nádobí. Druh činnosti v rámci daného prostoru tak závisí zejména na tom, jaké technologie se zde vyskytují. Pokud bychom pračku přesunuli do obývacího pokoje, těžko bychom jej pak nazývali „obývacím“. Přítomnost pračky by tak skrze svou činnost změnila koncept prostoru. To, jakou mají jednotlivé segmentované prostory funkci tedy závisí podstatnou měrou na tom, jaké technologie se v nich nacházejí. Tím současně směrují i činnosti lidských jedinců, kteří se pohybují po tomto domě. Nelidští aktéři tak mají schopnost tvarovat nejen funkční rozdělení místnosti, ale i celý dům a činnosti lidí v něm. To však nebrání uživatelům, aby své aktivity neměnili a přístroje nevyužívali po svém. Na základě rozhovoru s paní H. se zdá, že v tomto domě tomu tak není. Protože v domě tráví rodina jen večery a některé víkendy, slouží jim zejména jako útočiště pro jejich základní potřeby: najíst se, umýt a spát. Paní H. tomu přičítá i důsledek, že na domě je stále spousta nedodělaných věcí. Nezbývá dost času se jim věnovat, a tak například ze stropů stále visí žárovky bez stínidel. Utilitární charakter domu cítím i jako návštěvník. Není tu příliš osobních věcí, které by vytvářely útulnější prostředí. Paní H. pouze potvrzuje mou domněnku, když začíná vyprávět o všech nedostatcích, které dům vykazuje a zejména o pošramocení několika přátelství, jejichž důvodem byla stavba právě tohoto domu. Necítí se zkrátka v domě dobře, a to se odrazuje i v jeho zabydlenosti. Zkusme se znovu vžít do stěn samotného domu. Dostaneme se tak možná částečně i ke zdrojům problémů, které svým obyvatelům přinesl. Popisovala jsem již funkčnost domu. Vedle ní je však postaven stejně důležitý princip, totiž jeho vizuálnost (zejména vnitřního prostředí). Své prvky staví do obrazů, které mají vytvářet vizuálně příjemný dojem. Barvy a tvar jednotlivých předmětů jsou voleny tak, aby byly sjednoceny do „designově“ přijatelného celku. Rozhodnutí paní H. přidat do prostoru další prvek podléhá podřízení se již nastavenému projektu (vytvořeným architektem ve spolupráci s paní H.). Při mém příchodu do obývacího pokoje působily žehlící prkno s košem prádla na první pohled jako rušivé, nepatřičné 39

elementy. Bylo zřejmé, že do tohoto prostoru nepatří. A že činnost s nimi spjatá je v rámci místa pouze dočasná, mobilní. Paní H. se za žehlící prkno v obývacím pokoji také hned omlouvá, prý jej nestačila dát před mým příchodem pryč. Nepovažuje jej za součást prostoru, je tu pro ni nežádoucí. Obývací pokoj ale nabízí pro tuto činnost nejvíce prostoru a světa. Navíc je umístěn naproti televizi, čímž umožňuje její sledování. Přes utilitárnost prostředí tedy chtěla mít paní H. prostor domu vizuálně pěkný. Jejím cílem bylo vytvořit designový interiér, snem pak takový, jehož jednotící koncept by procházel celým domem. Cena takového projektu však byla příliš vysoká, paní H. se proto musela spokojit pouze s návrhem obývacího pokoje. Během vyjednávání dílčích prací v rámci realizace interiéru však přišly problémy. Například s nábytkovou sestavou, která prostupuje celým domem. Paní H. zadala tesařskému mistrovi vypracování projektu, jak by rozložení nábytku mohlo v jednotlivých pokojích vypadat. Ten však namísto plánu rovnou nachystal celou nábytkovou sestavu, navíc dalece přesahující majitelky představu o její ceně. I přesto si jej ale nechala do domu instalovat. Cenu tesař snížil, ale přestože byly například stoly v dětském pokoji zadarmo, stále byla cena daleko vyšší, než měla paní H. v plánu. Navíc zmíněné stoly nejsou vyrobené důsledně a jsou příliš těžké. Proto přijetí nábytku je pro paní H. problematické, nemůže si na něj zvyknout. Ač je designově „čistý“, nijak ji netěší. Stejně jako výmalba stěn. V tomto případě si paní H. najala kamarádku, která měla vybrat barvy, nakoupit je, celý dům vymalovat a následně uklidit. Představa paní H. byla díky kamarádské vazbě ušetřit a zajistit si kvalitní provedení práce. Celá výmalba ale trvala příliš dlouho a požadavek výsledné ceny za práci byl mnohem vyšší, než si paní H. původně myslela. Na stěnách je navíc několik šmouh a k úklidu domu po výmalbě došlo pouze částečně. A tak byla další vazba, tentokrát přátelská, zakalena nenaplněnou představou o podobě provedené práce. A aby toho nebylo málo, ztělesňuje tento dům další, pro samotný chod domu závažnější omyly. Abychom si je přiblížili, musíme se ale nejdříve vrátit k samotnému domu a jeho provozu. K tomuto účelu si nyní zkusme pro změnu představit toto místo po hmatu. V místnostech převládá umělá hmota (podlaha, povrch skříní) vedle kovu (spotřebiče), skla (okenní tabulky) a keramiky (dlaždice). Velkému množství materiálů ale není ponechána původní, syrová podoba. Jejich povrch je často opatřen materiálem jiným, umělým, který vytváří identický vjem hladkých a rovných ploch. Nenajdeme tu povrchy 40

s reliéfy nebo přirozeným zvrásněním, zhrubnutím (jako je tomu například u dřeva). Většina je dotekem chladná, žádné z nich nejsou přirozeně tepelně akumulační. Hmatová zkušenost je tak značně monotónní, neskýtá přílišné vzrušení. Navíc okna i dveře jsou hermeticky uzavřené. Nepropustnost okenních a dveřních otvorů tak vytváří homogenní klimatické prostředí (zapojením ostatních smyslů nevnímáme ani například vůni země po dešti nebo štěkot sousedního psa). Tento dojem sterility prochází celým dojmem. Všude je identická teplota, identická průvzdušnost. Není tu centrální bod, ze kterého by teplo sálalo do zbývajícího prostoru. Distribuce tepla a čerstvého vzduchu probíhá rovnoměrně, po všech místech domu stejně. Tento prvek je nejzásadnějším v tomto domě. Ač jsou všechny pokoje oddělené, jejich klima je všude stejné. Což je hlavní důvod, proč si takový dům (nebo spíše jeho technické zázemí, kterému se dům přizpůsobil) zvolila sama paní H. Vypráví, že pochází z horského prostředí, je tedy zvyklá na čerstvý a zdravý vzduch. Proto si vybrala již druhou stavbu, která je automaticky větraná a s nepřetržitým přísunem venkovního vzduchu. A to bez otevřených oken. Podle slov paní H., do jiného typu domu by už nikdy ani nešla. Pocit pročištěného vzduchu je pro ni tedy primární. Aby její požadavek byl naplněn, bylo nutné na takovém pricipu navrhnout celý dům od počátku, tedy od samotného zvolení jeho polohy, až po zohlednění postavení nábytku vzhledem k průduchům cirkulujícího vzduchu. Protože se projevuje tento aspekt jako specifický pro náš dům, popíšu nyní podrobněji, co takové technické zázemí obnáší. Z pohledu klimatu není tedy dům jen shlukem vzájemně oddělených míst. Spojujícím prvkem jsou trubky vedoucí od zařízení v předsíni, které dům vyhřívají a větrají. Jsou schované pod povrchem vnitřního pláště domu, které ústí do malých mřížek na podlaze a na stropě. Po cestě kolem domu se vracejí zpět do centrály, odkud jsou uživatelem řízeny a kontrolovány. Probíhá tu tzv. „řízené“ nebo „nucené“ větrání pomocí tzv. „rekuperace“ tepla. To znamená, že odváděný teplý vzduch zvnitřku domu dodává v „rekuperačním výměníku“ teplo studenému vzduchu získávaného zvenku. Cílem je tedy zužitkovat teplo odváděné ven za jeho minimální ztráty. K tomuto účelu je dům pečlivě zaizolovaný. Izoluje se proto, aby nedocházelo k neřízené výměně vzduchu netěsnými spárami domu. Nahodilé proudění vzduchu je v domě nežádoucí, proto je centrálně řízené. Technika průchodu vzduchu po interiéru probíhá na základě jeho fyzikálních zákonů. Teplý vzduch vychází z mřížky uložené na podlaze pod okny a pokračuje směrem vzhůru ke stropu, kde od oken proudí k mřížce, která vzduch nasává. 41

Její umístěno je promyšleno tak, aby v místnosti nevznikala slepá místa, kudy by vzduch necirkuloval. Pokud je vzduch zvenku příliš teplý, prochází ten vnitřní kolem výměníku tepla přes tzv. „by-pass“ a obchází tak ohřívání vnějšího vzduchu. Tato distribuce tepla a větrání je projektově dána uživatelem v minulosti, do přítomného zažívání prostoru zasahuje jako samozřejmá neuvědomovaná danost. Přestože tyto domy jsou řízené „inteligentními technologiemi, které se o vše starají sami“, chod tohoto zařízení samozřejmý není. 18 K jeho ovládání je na rozdíl od ostatních přístrojů v domě nutné znát jeho základní principy, aby paní H. mohla kontrolovat, zda vše doopravdy funguje tak, jak by mělo. Tedy aby dům používal pouze minimum vnější energie a vystačil si s tím, co vyprodukuje vlastní činností. Jak jsem již naznačila, jednotky větrání a topení jsou vzájemně funkčně provázané. Pokud nepracuje jedna součást, ovlivní to chod jiné. Pokud tedy například nefunguje ventilátor (jak se již v minulosti stalo), dům nevětrá a ani netopí. Se zásobami tepla si ale podle paní H. tato stavba vystačí déle než běžný dům. Kdyby například vypadl elektrický proud, udrží pasivní dům díky své pečlivé izolaci místnosti déle vytopené. Současně je však třeba během měsíců s vysokými nebo naopak velmi nízkými hodnotami teplot přizpůsobovat dům vnějšímu prostředí. V topné sezóně, zejména během větších zimních mrazů, přenastavuje paní H. větrání z nepřetržitého na dobu pěti minut za hodinu, aby se interiér suchým vzduchem zvenku příliš nevysoušel. Roztahují se také závěsy, aby dům natáhl co nejvíce slunečního tepla. V létě, tedy v netopné sezóně (kterou si stanovuje sama paní H.), se závěsy naopak zatahují, aby se dům nepřehříval a nemusel se příliš dochlazovat. Roztahování a zatahování záclon je podle paní H. také jediná činnost, kterou zasahují do provozu domu i její děti. V tomto smyslu jsou technické prvky zde přítomné prostředníkem mezi obyvateli a prostředím. Tato vazba proto není přímá, ale pomocí přístrojů (včetně krabic) zprostředkovaná. Jejich obsluhu tu provádí paní H., pouze ona v celém domě rozumí jeho chodu. Zdá se tedy, že technologie (nejen) zde vytváří separaci mezi těmi, kteří znají jejich ovládání a těmi, kteří je neznají. Pro paní H. znalost chodu technologií však není jen povinnost, ale také profesní zájem. Jako odbornice na větrání dům pečlivě sleduje a zhodnocuje průběžně jeho fungování. Tyto poznatky pak zprostředkovává dále svým zákazníkům, kteří je využívají pro chod jejich vlastních domácností.

18

Architekti pro pasivní domy (nedat./a). Dostupné z: http://architektipropasivnidomy.cz/#o-projektu (navštíveno 24. 3. 2013).

42

Pokud tedy celý proces funguje, všichni zúčastnění uživatelé dělají, co mají a dům tak vykazuje stanovenou minimální spotřebu energie, lze jej certifikovat jako energeticky specifický dům, tzv. „pasivní“. Definici toho, zda dům splňuje energeticky specifické nároky a lze jej tak prohlásit za jejich nositele, určuje německý Passivhaus Institut (PSI). Na našem území žádná podobná instituce zprostředkovávající tyto specifické certifikáty není. Pro udělení certifikátu je třeba po ukončení stavby doložit výpočet provedený programem Passivhaus Projektierung Paket (PHPP), projektovou dokumentaci, technické informace včetně použitých stavebních prvků a materiálů a protokol měření neprůvzdušnosti (tzv. Blower-door test) [Centrum pasivního domu (nedat./b)]. 19 Měření pro tuto mezinárodní certifikací je nepřesnější z dostupných, ale pro tuzemský dotační program „Zelená úsporám“ vedený Ministerstvem životního prostředí podporující pasivní výstavbu není nutná. 20 Pokud si majitel o dotace k jeho pasivnímu domu požádá, směřují tam, kde testy kontrolované zvolenou dotační komisí naměří „nepřekročení měrné roční spotřeby tepla na vytápění na úrovni 20 kWh/m2 u rodinných domů (…) a splnění dalších podmínek stanovených v příloze č. I/12 Směrnice MŽP č. 9/2009. Při výpočtech se postupuje podle ČSN EN ISO 13 790 v souladu s TNI 73 0329 (30) a ČSN 73 0540“ [Zelená úsporám nedat.]. 21 Navíc dům musí splňovat hodnotu neprůvzdušnosti do 0,6 h-1. Pokud je vyšší, dům na dotace nedosáhne. Základem a nutností tohoto domu je tak jednotka řízeného větrání vázaná zejména na kvalitní izolaci (veškerých stěn včetně oken a dveří), která zajistí minimální tepelné úniky a delší dobu výhřevu [Bárta 2010]. 22 Energetická a ekonomická úspora, ke které pasivní domy směřují především, jsou tedy odvislé jak od kvalitní stavby zejména jejího technického zázemí, tak i provozu domu. Jeho ekonomická návratnost je ale dlouhodobá a ani samotnou výstavbou vlastník pasivního domu příliš neušetří. Paní H. stál její dům o velikosti 85 m2 celkem 1 600 000 Kč (k tomu pozemek zhruba 1 200 000 Kč). 23 Z celkové částky za stavbu domu putovalo 400 000 Kč na rekuperační jednotku. Provoz domu vyjde paní H.

19 Dostupné z http://www.pasivnidomy.cz/certifikovany-pasivni-dum-overena-kvalita.html (navštíveno 2. 3. 2013). 20 Na našem území provádí podobná měření také Minneapolis BlowerDoor, Blowtest, Infiltec a Retrotec (ke dni 31. 8. 2011) [Paleček 2011]. Dsotupné z: http://www.pasivnidomy.cz/tepelnaochrana/zkusenosti-a-techniky-dosahovani-vzduchotesnosti-plaste-budov-vcr.html?chapter=personalni-a-pristrojova-vybavenost-v-cr (navštíveno 10. 5. 2013). 21 Dostupné z: http://www.zelenausporam.cz/sekce/560/slovnicek-pojmu/ (navštíveno 7. 3. 2013). 22 Důraz kurzívou ZR. 23 Cena pozemku byla 1900 Kč za m2 [H. nedat.].

43

poměrně levně, za spotřebu elektřiny zaplatí měsíčně v průměru 1 800 Kč. Což bylo také jedním z důvodů, proč se paní H. rozhodla postavit právě takový dům. I paní H. žádala o státní dotace. Nebyla sice jediná, ale mnoho dalších žadatelů o dotace pasivních domů nebylo. Program „Zelená úsporám“, platný od dubna 2009 do prosince 2012, měl dohromady pět dotačních sektorů, z nichž jedním byla právě podpora pasivní výstavby. 24 V součtu žádostí byl však zájem o tento dotační sektor ze všech pěti nejmenší (1%) [Karásek 2011]. 25 Přestože žádný oficiální výpočet neexistuje, Centrum pasivního domu (CPD), hlavní tuzemský propagátor pasivní výstavby, uvádí zhruba 700 ověřených pasivních domů v České republice [Centrum pasivního domu nedat.]. 26 V současné době jsou připraveny podklady k vládnímu schválení dalšího dotačního programu „Nová zelená úsporám“, který by měl fungovat od roku 2013 až 2020 [Zelená úsporám 2013]. Paní H. považuje tyto programy za nedomyšlené. Zelená úsporám sice nabízí dotace za energetickou úsporu, společnost prý ale šetřit neumí. Sama považuje pasivní dům za úsporný zejména s ohledem na jeho každodenní provoz. Podle ní může mít pasivní dům kdokoli, jeho obyvatel se jej ale musí naučit úsporně obývat. Proto paní H. mluví o tom, že teplotu vzduchu má konstantně nastavenou na 21 °C, topit na více stupňů by pro ni znamenalo energetické (a tak i ekonomické) plýtvání. Navíc firem, které by uměly pasivní domy postavit, tu mnoho není, a těch několik není příliš kvalitních (jak se později dozvíme, o nedostatečné kvalifikaci stavebních firem se přesvědčila i na vlastní stavbě). Paní H. se tak domnívá, že důvod pomalého vývoje pasivní výstavby je globálního rázu. Ve školském systému prý chybí informace o úsporných domech, řemeslníci a jiní odborníci tak nemají dostatečné vzdělání a kvalifikaci k jejich stavbám a projektování. Informace nejsou prý příliš přehledné ani pro veřejnost, její zákazníci si například dohledávají informace nejčastěji na internetu, kde ale mohou získávat informace zavádějící nebo mylné. Po roce 2020 však přichází vzhledem k tuzemské výstavbě poměrně radikální změna. Podle směrnice Evropského parlamentu a rady 2010/31/EU ze dne 19. května o Program Zelená úsporám a základní postupy poskytování podpory upravuje směrnice Ministerstva životního prostředí č. 9/2009 [Ministerstvo životního prostředí 2012]. 25 Pro srovnání největší počet žádostí směřoval k podpoře komplexního a dílčího zateplení rodinných domů (56%) [ibid]. 26 Údaj je z roku 2012. Do té doby se každým rokem (od první stavby pasivního domu s ověřenými parametry a dlouhodobým sledováním v roce 2005) počet těchto domů zhruba zdvojnásobil [Česká rada pro šetrné budovy 2012]. 24

44

energetické náročnosti budov, budou muset všechny soukromé novostavby vykazovat nikoli pouze pasivní, ale dokonce nulový energetický standard (budovy s téměř nulovou energetickou spotřebou za vytápění a větrání). 27,28 Česká republika je touto směrnicí povinována snížit celkovou spotřebu energií o 20%, do legislativy by měla být ukotvena během letošího roku. Již teď podléhají některé ze zákonů týkající se energetické náročnosti budov změnám (např. zákon č. 406/2000 Sb.o hospodaření energií ve smyslu změnového znění pod č. 318/2012 Sb.), aby tak připravily českou legislativu na nadcházející implementaci směrnice [Urban a Kabele 2013]. Protože však úsporné domy v tuzemské výstavbě stále nemají vymezenou pozici a jsou spíše marginálním fenoménem, lze předpokládat, že tyto stavby společně s jejich technologiemi čeká poměrně rapidní vývoj. Zdá se však, že se tento pohyb začíná obracet také směrem k vyšší informovanosti. Tomuto trendu přispívají zejména dvě brněnské organizace: centrum Veronica a již zmíněné Centrum pasivního domu. Obě jsou vhledem k problematice úsporných domů významnými poradenskými a konzultačními středisky. Organizují i řadu mezinárodních konferencí a sympozií (odborných i laických) nejen na téma ekologické architektury. CPD od roku 2011 vydává vlastní tématický časopis „Energeticky soběstačné budovy“, pasivní domy jsou běžným tématem i na scéně populárních architektonických časopisů (Můj dům, Dřevostavby, Home, Dům a Zahrada atd.). Tuzemských samostatných titulů uvádějící problematiku energeticky úsporných domů je také již nezanedbatelné množství (zejména autoři Jan Tywoniak, Aleš Brotánek, Jan Holan, Josef Smola nebo Petr Suske). Z akademických pracovišť přispívají ke zvýšené informovanosti zejména ČVUT v Praze a VUT v Brně. V jejich rámci je téma pasivních domů nedávno zařazeným výukovým programem. Navíc pořádají studentské soutěže zahrnující projekty pasivních domů nebo veletrhy představující experimentální pasivní domy. Fakulta Stavební ČVUT také zveřejnila první databázi o ekologických dopadech tuzemských stavebních výrobků Envimat [ČTK].29 Určité pohyby směrem k větší informovanosti ohledně úsporných domů lze EUR-Lex, Úřední věstník EU [2010]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:153:0013:0035:CS:PDF (navštíveno 1. 4. 2013). 28 Veřejné budovy budou nuceny tento požadavek splnit již do roku 2018. 29 Tyto data jsou vytvořena v mezinárodně uznávaném formátu EPD (Environmental Product Declaration) a první firmou, která do databáze vnesla profily svých výrobků byla v roce 2012 mezinárodní firma Knauf Insulation, producent izolačních materiálů se sídlem i v České republice [ČTK]. 27

45

tedy již zaznamenat. Vzhledem k připravované novele zákona o stavebnictví je ale třeba tento trend vnímat jako nejen možný, ale přímo nevyhnutelný. Jaké další efekty bude nová výstavba úsporných domů implikovat, je však otázkou budoucnosti. Píši tu o pasivním domě, aniž bych vysvětlila, v jakém smyslu toto označení používám. Takové pojmenování totiž z mého pohledu působí v přímém rozporu s tím, jakou roli hraje „pasivní“ dům v běžném chodu domácnosti. Jak jsem naznačila, jeho činnost pasivní není, spíše naopak. Dům pracuje automaticky, paní H. na jeho chod většinu času nemusí myslet. Šetří domácnosti energii a tím i finance na její dotování za pomoci nejnovějších technologických zařízení. Pokud však dohledáme odbornou veřejností přijímanou definici přídomku „pasivní“, dozvíme se, že je označením nikoli kvality činnosti domu, ale druhu energetických zisků. Aby byl dům prohlášen za „pasivní“, musí totiž doložit, že dle norem PSI spotřebovává určenou míru tepla na jeho vytápění, ohřev užitkové vody, větrání a ostatní energetické spotřeby v chodu domácnosti. Význam slova pasivní je pak spíše terminus technicus, který není zaujatou veřejností brán doslova. Takto označený dům využívá totiž ne zcela, ale výhradně „pasivní“ tepelné zisky ze svého vnějšího i vnitřního prostředí. Pasivní příjem by doslovně znamenal, že mu stačí vstřebávat například sluneční teplo, aniž by ho dále mechanicky zpracovával. Vsazením rekuperace do procesu vytápění a větrání se ale pasivní příjem mění v aktivní. Je také pravdou že míra aktivního přetváření tepla je mnohem menší než u domů, které si teplo vyrábí bez využití přírodních a vlastních zdrojů energie (tedy teplo vyzařované lidmi a spotřebiči), které tím spotřebovávají energie mnohem více. Náš dům se tak řadí k těm pasivním. Nebo alespoň pasivnějším. Chybnou izolací oken totiž na požadovanou hodnotu nedosáhl (o tom se více dozvíme později). I tak ale využívá jen minimální množství elektrické energie na provoz tepelného čerpadla. Zbytek obstarává samotný dům. Aktivně. K tomu, aby byl dům byl uznaný jako svébytný svého druhu, je tedy právě energeticky účinný systém trubek a mechanismů určených k větrání a vytápění nezbytný. Jeho efektivita však nezávisí pouze na správném sestavení trubek. Je výsledkem součinnosti mnoha dalších faktorů, které do stávajícího chodu zasahují. Zejména klimatické a geografické prostředí domu spoluutváří podobu domu a fungování jeho technického zázemí. Slunce, vítr nebo kameny spolurozhodnou, kde a jak bude dům stát.

46

Náš pozemek také sleduje polohu slunce, dům je otevřen do všech světových stran. Paní H., pro kterou to již byla druhá stavba tohoto typu, záměrně vybrala pozemek na rovinaté ploše v oblasti s mírným klimatem a nízkou nadmořskou výškou. Věděla už totiž, jak takový dům pracuje, a jakých prvků, které mohou ovlivnit chod domu, si ve svém okolí všímat. Společně s architektem domu tak zohlednili vnější prostředí, které vsadili do výsledné podoby, nasměrování a tvaru domu. Okolní výstavba tak domu nestíní, míra slunečního svitu je konstantní. Dům má kompaktní a jednoduchý tvar bez předsazení, balkónů nebo teras, aby mohl přijímat Slunce celou svou plochou. Jeho dispozice jsou orientovány podle světových stran. Osluněná strana domu je věnována obývacímu pokoji, stejně jako jeho největší prosklená plocha. Výsada nejsvětlejšího a nejteplejšího pokoje domu připadla podle rozhodnutí architekta a paní H. tedy na něj. Naopak místnosti, které nevyžadují takový přísun tepla a světla (tzn. místnosti, kde rodina netráví tolik času), jsou orientovány na sever (dětský pokoj, sklad, koupelna). Bylo tedy nutné sladit stavební řešení budovy spolu s jejím technickým zařízením a provozem a to vše s ohledem na výdej a příjem energií z okolního prostředí. Je to nejednoduchý až komplikovaný proces. „Úspěšnost“ domu ale na poli energetické a tím následně i ekonomické úspornosti závisí zejména na zohlednění všech těchto faktorů v projektu stavby. Psala jsem o výběru pozemku s ohledem na jeho klimatické prostředí. Jak mi potvrdila paní H., tento aspekt byl významný pro samotný dům. Pro domácnost rodiny paní H. byla ale pro volbu pozemku primárním hlediskem jeho nízká pořizovací cena. A pak také to, aby pozemek spadal do stejné správní oblasti jako předešlý dům, a děti mohly chodit do stejné školy. Navíc rodina jezdí o víkendech za prarodiči, oblast tak měla být blízko této časté víkendové destinace. Což je dost věcí, na které paní H. při výběru musela myslet. Nad tím, jestli je kolem pozemku dostupné sportovní vyžití, jak daleko to bude mít rodina za pravidelnými nákupy nebo sekávání se sousedy paní H. už příliš nepřemýšlela. Celý projekt stavby probíhal pro paní H. v náročném životním období a tyto hlediska se jí vedle finanční otázky jevila jako nedůležitá. Nyní si ale na své okolí stěžuje. Říká, jak je krajina kolem dokola monotónní, neútulná. Samá rovinka. Z domu se pouze obtížně dostává k nějakému zajímavému přírodnímu místu. Cesty, které k němu vedou, jsou výhradně pro auta. A navíc jsou ve velmi špatném stavu. A tak i jízda na kole nebo běhání jsou tu obtížně proveditelné. Činnosti (například pravidelné běhání), na které byla paní H. dříve zvyklá, se proto na úkor ekonomicky a 47

energeticky výhodného postavení pozemku musely omezit. Stejně problematické je například nákup potravin nebo vyzvednutí pošty. Pro potraviny dojíždí paní H. v rámci každotýdenních velkých nákupů do vzdálenějších supermarketů, místní samoobsluha má vzhledem k její pracovní vytíženosti příliš krátkou otevírací dobu. Děti prý nenakupují, po škole mají své vlastní zájmové kroužky a navíc by musely tašky s nákupem přivážet autobusem. Poštu si nechává paní H. zasílat do práce, protože pošťák chodí příliš pozdě a musela by na něj ráno čekat. Zdá se tak, že silnice slouží rodině paní H. jako mediátor mezi jejich domácností a vnějším světem. Jejím prostřednictvím se přivážejí potraviny, návštěvy a z druhého směru vede k práci, službám a v neposlední řadě poskytuje únik za zábavou, kterou místo samo o sobě nenabízí. I jako prostředník je ale cesta nekvalitní a se spoustou výmolů. Paní H. popisuje samotný proces projektu. A z celého vyprávění vyplývá, že znovu už by vše provedla jinak. Nebo by dům vůbec nestavila. A už vůbec ne takový, v jakém nyní se svými dětmi žije. Povídaní je to tedy spíše neveselé. Jak jsem již zmínila, protože je sama odbornicí na technologie vytápění, hovoří zejména o technickém zázemí domu poměrně zasvěceně. Navíc tematika pasivních domů je pro ni soukromým koníčkem. Již jsem naznačila, že výběr projektanta probíhal skrze síť přátel. Tento architekt následně k projektu přivedl svého kamaráda, majitele stavební firmy. Ale nejen to. Dům paní H. měl být navíc zkušebním projektem pro obchodní záměr majitelky a odbornice na vytápění v jedné osobě, vybraného stavebního inženýra a architekta. Idea byla taková, že pokud se dům podaří dobře a levně postavit, bude toto spojení pokračovat i do budoucna v projektech výstavby levných a úsporných domů. Dům se ale podle očekávání nevydařil, a tak vzájemná obchodní (a následně ani přátelská) spolupráce neměla další pokračování. Projekt domu byl nutně segmentován na několik částí, protože jeho technické zařízení není běžnou nabídkou na stavebním trhu. Je tak nutné vést jej profesionálem, který daným přístrojům rozumí a navrhne pro dům s touto specifickou technikou ideální řešení. Tímto profesionálem byla sama paní H. společně s architektem projektu. Veškeré rozhodování o výběrech jednotlivých prvků domů probíhalo skrze diskuzi těchto dvou. Majitelky zadání bylo takové, aby dům splňoval pasivní standardy, tedy aby obsahoval rekuperační výměník tepla (který je pro pasivní dům nutnou složkou). Výběr montážních firem techniky se nezdál být pro paní H. problematický, v tomto 48

profesním odvětví se sama pohybuje. Věděla tedy předem, jakou firmu oslovit. Přesto i v tomto bodě narazila na omyly, které se odrazily ve výsledné podobě domu. Samotné technické jednotky sice pasivní standardy splňují, ale dnes bychom je označili za zastaralé, nemoderní. Model jejího technického zařízení je z října 2010. Pokud by firma poskytující tepelné čerpadlo s rekuperací počkala s instalací techniky o měsíc déle, mohla by použít zařízení jiné, na trhu zcela nové a mnohem menší než to stávající. Podle slov paní H. se jí firma dodávající techniku zavázala, že vybere nejlepší možný model. Přesto firma neprozkoumala stav trhu a nedodala nejnovější techniku. Nyní tedy celé technické zařízení zabírá téměř polovinu předsíně a její strop snižuje o půl metru. Plánem paní H. je stropní část zařízení skrýt pod bednění, zatím je však příchozím odhaleno. Rozladění se stavem věcí však paní H. neskrývá. Pro nás však tato situace slouží také jako iluzorní ukázka rychlosti vývoje, kterým tyto technologie podléhají. Od výběru techniky navázala majitelka ve spolupráci s architektem na výběr vhodných zařízení a materiálů, které vytvoří podmínky pro pasivní standard. Současně s tím byla navržena dispozice domu podle počtu jeho obyvatel a jejich předpokládaných činností v domě. K tomu se však vyjadřovala pouze paní H., s dětmi dispozice domu nijak neprobírala. Protože je ale dům nemobilní a jeho podoba je fixní, s tímto číslem a činnostmi počítá natrvalo. Jak již bylo řečeno, celý tento proces přípravy následně podléhal podmínkám vnějšího prostředí tak, aby bylo dosaženo co neúčinnějšího zpracování tepla z pasivních zisků energie. Pokud by nebyl zohledněn některý z těchto prvků, dům by nepracoval tak, jak má. Což se nakonec také stalo. Tím se znovu vracíme k problémům, které dům svým obyvatelům (zejména však paní H., která nedostatky domu i z profesního hlediska vnímá nejvýrazněji) přinesl. A jak jsem výše naznačila, tentokrát to byly problémy pro majitelku zásadnějšího charakteru, než jen šmouha na zdi. Vraťme se však ještě na chvíli z pražské periferie zpátky na papír. Projekt našeho domu byl vytvořen architektem, jehož výkresy po celou dobu projektování diskutoval s paní H. Hotový projekt pak musel být schválen na několika na sobě nezávislých místech. Jedním z arbitrů byli i majitelé okolních domů (celkem 11 domácností). Ti se měli vyjádřit k tomu, zda s takovým projektem souhlasí, tedy zda by dům nenarušoval obývání jejich vlastních domácností. S projektem sice všechny rodiny souhlasily, problém však nastal během samotné stavby. Dělníci, kteří na stavbě přespávali, během pokládání základové desky každé ráno kolem šesté hodiny spustili 49

stroje, aby je nechali běžet a sami ještě popíjeli kávu a snídali. Tak to alespoň popisovali paní H. sousedé, kteří tvoří ve své většině rodiny s dětmi. Každé ráno se proto tito sousedé nedobrovolně budili za hluku strojů, který neustával během celého dne. A to po dobu nikoli plánovaných dvou týdnů, ale celého měsíce. Paní H. se domnívá, že zřejmě právě otrávení z ruchu strojů pracujících na stavbě domu vygradovalo k návštěvě policie na pozemku. Údajně dostala udání, že pozemek stavby není správně umístěn. Policejní posádka proto přijela i s geodetem, se kterým plány ke stavbě a umístění základové desky za přítomnosti stavbyvedoucího a paní H. zkontrolovali. Vše bylo v pořádku, vazby se sousedy však od té doby napravené nejsou. Stavba probíhala pod patronací architekta, který paní H. doporučil stavební firmu, s jejíž majitelem měl přátelské vazby. Tato firma s výstavbou pasivních domů žádné zkušenosti neměla, proto se architekt zaručil, že na specifické konstrukční detaily dohlédne osobně přímo na stavbě. Společně s majitelem firmy však paní H. prý „zapomněli sdělit, že je firma před krachem“ a má tak potíže s financemi [paní H. nedat]. Ke spolupráci ale paní H. svolila. Firma jí totiž zaručila přátelskou cenu, díky které mohla na celém domě výrazně ušetřit. Za dům se tak celkově sice ušetřilo, avšak, jak se později ukázalo, za cenu vrácení dotací, časových průtahů a ukončení jakékoliv budoucí spolupráce. Protože paní H. neměla na dohled nad stavbou čas, delegovala celý tento úkol na architekta. Jeho kontrola ale byla nedostatečná, což podle ní vedlo k nedostatkům i ve výsledné podobě domu. Toto delegování činností se tak nejen v tomto případě promítlo do samotné stavby jako problematický aspekt. Aby totiž celý systém větrání a vytápění v domě fungoval, je zapotřebí zajistit co nejmenší neprůvzdušnost všech otvorů, oken a dveří. To je provedeno jak konstrukčně (odpovědnost tedy padá na architekta projektu), tak technicky (v tomto případě zajišťuje míru neprůvzdušnosti firma dodávající okna a dveře). Pro kontrolu neprůvzdušnosti se provádí již zmíněný Blower-door test, případně testy s termokamerou. Paní H. si nechala na svém domě provést oba typy měření a oba testy nezávisle na sobě potvrdily neprůvzdušnost výrazně větší, než bylo požadováno pro dosažení pasivního standardu podle limitů dotačního programu „Zelená úsporám“. 30 A protože pro udržení dotace byly tyto hodnoty určující, byla paní H. nucena celou částku dotace vrátit zpět. Pokusila se sice za pomoci architekta neprůvzdušnost konstrukčně zvýšit, na požadovanou

30

Limitní hodnotou je 0,6 h-1, v domě bylo naměřeno 2,17 h-1.

50

hodnotu již nedosáhla. Jak odhalily testy z termokamery, tepelné úniky byly znatelné díky špatnému konstrukčnímu řešení, ale i špatné tepelné vodivosti samotných oken. A to i přesto, že okna v tomto domě jsou odborníky na pasivní výstavbu doporučovány jako nejlepší na trhu, což se odráží také na jejich vysoké ceně. Protože částka za dotace činila 300 000 Kč, znamenala tato chyba významný finanční problém. Navíc celý dům nebyl financován pouze samotnou paní H., ale byl spoluhrazen jejími rodiči, na něž je také dům oficiálně registrován. V té době byla paní H. v tíživé rodinné i pracovní situaci, probíhal rozvod s manželem, paralelně zakládala vlastní firmu. Stavba domu tak měla být finančně co nejúspornější, současně se na její dokončení pospíchalo (z původní domluvy deseti týdnů se ale finalizace domu konala až za necelý rok). 31 Na kolaudaci stavby se mimo jiné spěchalo i proto, že na podzim byly domluveny exkurze po domě od již zmíněného sdružení Centrum pasivního domu. 32 Zkrátka, vrácení dotace a stavební průtahy znamenaly pro rodinu další komplikace už v tak nelehké době. Byly tím zmraženy i kontakty s architektemkamarádem. Přestože před stavbou byli společně s paní H. v častém pracovním i přátelském kontaktu, stavba domu a zejména tento její nedostatek vedl k výraznému oslabení jejich vzájemné komunikace, která se ani do současné doby nenapravila. A znovu se zdá, že tyto problémy mohly být založeny na delegaci práce a zprostředkování činnosti skrze několik různých aktérů. Původní vize domu a jeho dílčích prvků tak procházela odlišnými záměry, které tuto vizi mohly deformovat do nežádoucí formy. Prohlížím projektovou dokumentaci, kterou mi paní H. zaslala e-mailem. Je to dohromady 11 plánů, pro každou vrstvu domu jeden (krov, přízemí, střecha, základy atd.) Zkouším z těchto plánů složit výčet materiálů a některých strojů, které byly na stavbu potřeba. 33 Pokud něčemu nerozumím, paní H. mi poskytuje doplňující informace. Pokud nerozumím speciálním názvům materiálů, hledám informace na internetu nebo se ptám přítele-architekta. Začali jsme u onoho problematického pokládání základů. Železobetonová monolitická deska (která je od země izolovaná vyrovnávacím štěrkovým podsypem, geotextilií, pěnovým sklem ve dvou vrstvách a Stavba domu tak trvala od října 2010 do srpna 2011 Dům během této akce sloužil pro zájemce pasivních domů jako iluzorní ukázka toho, jak energeticky úsporná stavba vypadá a co obnáší. Lidé, kteří se za tímto účelem sjížděli z celé republiky, ji mohli na vlastní oči spatřit a „osahat“ si ji. Dům tedy není zcela anonymním. Minimálně mezi takovými jeho druhu byl po nějakou dobu dokonce „celebritou“. 33 Nejsem odborníkem na stavební technologie, mým záměrem tu není podat přesný výčet techniky a materiálů potřebných ke stavbě. Chtěla bych jen naznačit, nakolik složitý je celý její proces, a kolik (zhruba) materiálu a profesí je třeba k realizaci takového domu. 31 32

51

další vrstvou geotextilie) byla na pozemek uložena za pomoci mnoha strojů (bagru na odrhnutí původní ornice, jeřábu na uložení železobetonového stropu, nákladového mixu s betonem, „šwingu“ k uložení betonové směsi a nespočtu dalších nákladních aut a traktorů se svými řidiči) se pokračovalo s položením dalších podlahových vrstev (polyetylénová folie, tepelná izolace z polystyrenu, asfaltový pás, betonová mazanina, laminátová podlaha/keramická dlažba). U obvodových zdí (z vápenopískových cihel stejně jako další stěny) byla zásadním momentem jejich dobrá izolace, kterou je šedý polystyren lepený PUR lepidlem. Na zdi pak dosedl krov se střechou (jen stropní a střešní konstrukce obsahuje omítku, asfaltový pás ke hydroizolaci, foukanou minerální vlnu, dvě dřevovláknité desky, hydroizolační folii, dřevěné latě a střešní betonovou krytinu). Na stavbu tedy bylo použito značné množství strojů i různorodých materiálů. Často jsou to materiály umělé nebo s umělým prvkem. Tedy takové, které vizuálně nepodléhají procesu stárnutí a současně (např. na kuchyňské sestavě) jsou snadno ošetřovatelné. Jiným spojujícím prvkem je obtížná dohledatelnost původu materiálů potřebných na stavbu. Cestou od místa zrodu materiálu (vytěžení rudy, pokácení stromu atd.) k umístění v pasivním domě paní H. prošly procesem distribuce a redistribuce řady především mezinárodních firem. Stavbyvedoucí nakupoval většinu materiálních prvků ke stavbě ve velkoobchodech se stavebninami, které shromažďují materiály a suroviny z mnoha koutů světa. Kritériem jejich výběru byla jejich nízká pořizovací cena a kvalita odpovídající potřebám domu (o čemž rozhodoval stavbyvedoucí ve spolupráci s architektem). Lokální původ materiálů nebyl rozhodující, naopak, hrál zcela marginální roli. Zajištění stavebního materiálu bylo starostí stavební firmy, paní H. o těchto aspektech neměla přehled. Na samotnou stavbu se přijela podívat pouze dvakrát a velmi zběžně.

Veškerou

fyzickou

práci

tak

za dozoru

architekta delegovala na

stavbyvedoucího, který zajišťoval zmíněný materiál na stavbu, jeho transport a lidskou pracovní sílu. Bylo však třeba i specializovaných pracovníků, kterými firma nedisponovala. Po dokončení hrubé práce se tak povolali klempíři, elektrikáři a montážní firma ke vzduchotechnické jednotce. V této fázi již práce stavební firmy nebyla potřeba. Namísto nich přišli na řadu interiéroví poradci, tesař, malířka a kuchyňské studio. Na zahradu si nechala paní H. nahrnout bagrem obvodový val, na kterém za pomoci dětí vysázela keře. Na podzim, ještě za zasychání vnitřní malby, se po 52

domě procházeli první návštěvníci, účastníci exkurze po pasivních domech. Až po nich zabydleli dům jeho vlastní obyvatelé. *** Dopíjím čaj a vypínám diktafon. Ještě chvilku si skoro potmě s paní H. povídáme. Je večer a na kuchyňské lince chladne štrúdl, který napekla dětem k večeři před mým příchodem. Ještě si stihneme dům znovu projít, a já se s díky loučím ve dveřích za hučení větrací jednotky. Vydávám se ven, abych si pořídila ještě několik fotek okolí. Během focení mám ale neodbytný pocit, že jsem sledována. Přeci jen jsem v tuhle večerní hodinu jediné, co se tu pohybuje. Jinak je tady ticho a klid, žádní kolemjdoucí. Po silnici občas projede auto. Pořídím tak několik posledních fotek, zapnu kabát do posledního knoflíku, narazím čepici hluboko do čela a vydám se zpátky k zastávce skrze mrazivý vítr, který se prohání po celé této polopustině.

53

3. 2 Jurta 3.2.1 Příjezd II. Shlížím na malé obydlí z mírného svahu rozvaleného kolem údolního sadu. Dům se krčí mezi stromy a tváří se, že je stejné povahy jako oni. Stromy ale nemají komínek, kterým vyfukují dlouhý dým. Bafá si tedy dům, malý a skrčený. Společnost mu dělá malý dřevěný přístřešek vedle něj, maringotka opodál, na konci sadu dřevěné kotce a pak jen záhony, ovce a včely. A zámek. Ten trůní na dominantním kopci z mého pohledu nalevo od sadu, červený a velký. Prohlíží si celý kraj ležící pod ním. Na jurtu shlíží spíše úkosem, je trochu mimo jeho zorné pole. Já teď ale zámek nechávám své důležitosti a scházím dolů k jurtě. Obcházím ji kolem dokola (jinak to u jurty ani nelze) a hledám otvor, kudy vejít. Dveře jsou z druhé strany od svahu. Prohlížím si jmenovky s křestními jmény, M. a T. Neznáme se, ale vím jak vypadají, prohlédla jsem si fotky, které mají vystavené na svých internetových stránkách. A přečetla si povídání o jejich ekologické farmě, která se kolem jurty rozprostírá. Uvnitř ale nikdo. Jurta si připravuje teplo pro své obyvatele o samotě. Během čekání vnímám ticho, které se kolem rozprostírá. Ticho, ticho, klid, zabečení ovce a zase ticho. Po chvilce přichází kůň a vedle něj dvojice. Zdravíme se, seznamujeme se. Lidé ustájí koně a pak odemykají klíči dveře. Stoupáme po třech schůdcích. Během vcházení musíme sklonit hlavu, vchod je nízký. Zaboucháváme za sebou dveře a necháváme tak venkovní chlad za zády. Hned za nimi zouváme boty a místo nich navlékáme pletené bačkory. Bundu přehazuji přes židli, šatna tu není. Ač je venku sychravý podzimní den, jurta nás zabalí do příjemného tepla. 3.2.2. Materialita domu II. Cítím, odkud teplo přichází. Prohřívá mi z toho směru kůži. Dokonce si jej mohu i prohlédnout. Mohu ho také slyšet. Praská, trochu hučí a komíhavě plápolá skrze poloprůhledný otvor. Je uvnitř hranatého objektu vysokého po lidské boky, který stojí hned u vchodu. Teplo se rozlévá ale i všude kolem mě. Zato oči si musí přivykat šeru zahalující celé místo do matných obrysů. Ty se jen pomalu a neochotně vynořují. Obvod prostoru je kruhový. Není nijak rozčleněn. Jediným pohledem si tak mohu prohlédnout celé místo. Nemusím se ani otáčet. Od vchodu mám vše před sebou. Kruhový tvar je narušen pouze rovnými liniemi objektů rozloženými po prostoru, které tím vytváří hmotové zalomení. Vydejme se společně po obvodu místa. Už jsme uviděli 54

a zejména ucítili na kůži onen velký objekt sálající teplo. Povrch má zdrsněný a tak horký, že se jej není možné dotýkat. Je obkroužen chladivě blýskavou kulatou linií. Na jeho čelní straně vidíme skrze otvor tepelný zdroj. Na běžnou úschovu věcí je objekt příliš rozpálený, zřejmě tedy pouze vyhřívá prostor kolem sebe. Jak jsem již zmínila, je umístěn hned u vchodu. Má strategické místo, pokud potřebuje zásobovat zvenku. Vedle objektu je další, ale jiného druhu. Má také průhledný otvor, ale pouze jeden, který lze za poklop položit až na zem. Nad poklopem je řada tlačítek s obrázky. Svrchní plocha má mřížoví se čtyřmi body. Z jednoho z nich proudí hořící vzduch. Vydává tak jemný zvuk, slabé hučení. Celého tohoto objektu se lze dotýkat, teplo vydává pouze ze sálajícího bodu. Posuňme se však o křupavý krůček vedle (podlaha se totiž pod mými kroky trochu prohýbá a občas se skřípavě ozve, zvuk však tlumí měkký materiál na jejím povrchu). Všechny objekty zatím tvoří stejnou vrchní i spodní vertikální linii. Na zemi stojí celou svou vahou, na vrchu dosahují výšky lidských boků. Lze si tak o ně opřít dlaně vestoje. Povrch, který pozorujeme nyní, nevydává teplo ani zvuky žádné. Vlastně jen stojí. A na něm spousta dalších předmětů. Sypkých, tekutých, menších, větších. Z povrchu se přelévají i na stěnu, kde je jim konstrukcí vedoucí až pod strop vytvořeno místo. Ale ani to zřejmě nestačí, všechny viditelné plochy jsou zaplněny. Předměty nemají žádnou očividnou vazbu, ta je dána zřejmě jen jejich umístěním právě na tomto místě. Pod svrchní vertikální linií jsou na čelní straně poklopy s úchyty. Povrch je přirozeně hřejivý a drsný. Neodráží světlo přímo, propouští pouze jeho matný odraz. Nad všemi těmito třemi objekty zapojuji čichové vjemy. Ze všeho se linou vůně, které vybízí k ochutnání. Protože objekty nejsou v prostoru nijak oddělené, tato vůně se rozprostírá vnitřkem celého místa. Vnímám ji a jdu o krok dál. Stále hledím stejně vysoko. Další plocha v mém pohledu leskle odráží světlo. Má po jedné straně prohlubeň s dírou. Nad ní vede páka. Pokud otočíme dokola jejím předním úchytem, vyteče studená voda. Voda teče do prohlubně a může protékat skrze díru někam dolů. Od povrchu linie se po stěně směrem nahoru opět linou plochy s předměty. Takhle linie nevede až na zem, končí v úrovni prohlubně. Otvor tím vytvořený je zakrytý lehkou zástěnou z jiného materiálu. Vedle stojí v řadě zatím nejvyšší objekt. Je matný, hrubý a tmavý. A pak tři další, skoro stejné, s plochami opatřené spíše otevřenými než uzavřenými poklopy. A všechny zaplněné. Drobné i větší věci vylézají ven, jsou po všech volných plochách. Visí i na stěnách, některé jsou po 55

zemi. Nejen veškeré obvodové plochy, ale i volný prostor je tak téměř vyplněn. Nevytváří žádný kompaktní celek, věci jsou spíše souhrnem očividně nesouvislých jednotlivostí. Celkový dojem nejen z tohoto místa, ale z celkového prostoru je tedy spíše chaotický, věci jsou bez zjevného řádu vyskládány po prostoru, některé se překrývají, kupí se tu. Jsou to zřejmě takové věci, které se aktivně využívají a nemají své konkrétní umístění. Takové však tento prostor ani nabídnout nemůže, je tu jen málo (až na několik boxů s poklopy) odkládacích ploch a míst, kde by se věci ukryly. Estetika tu očividně není primárním tvárným principem. Zdá se proto, že tomuto místu vládne spíše účelnost věcí, jejich aktuální využívání spojené s činnostmi lidí, kteří prostor obývají. Důkazem toho může být plachta tvořící izolaci vnitřního prostředí od vnějších klimatických podmínek. Je umělá, průhledná, zkrabatělá, a mezi jednotlivými latěmi vytváří prověšení. Její struktura společně s konstrukcí domu (latě tvořící hmotu stěny společně s ubíhajícím stropem) navíc komplikuje možnost stěny zkrášlit fixními estetickými objekty. Její přítomnost je čistě pragmatická, aby izolovala vnitřek od vnější vlhkosti. Prostřednictvím plachty tedy není vytvořeno esteticky přitažlivé místo, ale takové, které svým obyvatelům splňuje jejich základní životní podmínky. Když popojdu dále okolo obvodu kolem proskleného otvoru, vyskytne se tu několik dalších objektů jiného charakteru. Na ně si mohu sednout a opřít o jejich zadní části záda. Anebo sedět bez opření zad, ale s opřením rukou o malou plochu přede mnou. Mám odtud rozhled přes celý vnitřek. A když popojdeme ještě o jeden krok, dostaneme se tam, odkud jsme s naší exkurzí začínali. Od vchodového otvoru naproti je ve stěně další. Je opatřený průhledem, prohlížím skrze něj ven. Vidím vnější svět zvedající se a zase padající v horizontu přede mnou. Ve vchodovém otvoru je také průhled, ale menší. Nabízí omezenější výřez vnějšího světa, na stromy a zvířata procházející se venku. A pak jiný ve stěně, trochu zastíněný. Skrze něj nevidím téměř nic, jsou přes něj naskládány věci. Nejvíce světla ale přichází z centrálního bodu na stropě. Odtud je seshora prosvěcován sklopným kulatým otvorem. Člověk k němu vzhlíží vzhůru. Musím proto zalomit krk a otočit k němu hlavu. Část světla proudícího z vrcholu je zastíněna hmotou na čtyřech podpěrách rozprostírající pod ním svůj objem. Díky těmto podpěrám nevnímám hmotu jako významně velikou. Mohu se pod ní volně procházet, má vzdušný charakter. Vytváří tím 56

samostatný prostor nad zemí opřený o podpěry. Abych se dostala nahoru, musela bych použit své fyzické síly. Oprostit se od země a šplhat vzhůru po konstrukci, kterou se dostanu na její plochu. Odtud bych shlížela nad zem pod sebou a pozorovala celé místo. Nedohlédla bych jen přímo pod sebe. Tam, tedy přímo uprostřed dolní plochy, se mohu usadit na několik více méně identických objektů. A ruce mohu odložit na větší plochu před sebou. Ta je osvícená světlem vycházejícím nad hlavou. Je stíněné a nijak ostré. Usazená na tomto místě, nemám přehled o dění za mými zády. Činnost se tak zřejmě soustředí výhradně na to, co se odehrává přede mnou. Stejně jako toto místo, i kdekoli jinde v prostoru je veškeré dění exponované. Pokud se chcete z dohledu vymanit, musíte vylézt po konstrukci na horní plochu. Tam jedině je místo pro samotu. Nedá se tu ovšem posadit, pobývat tu lze jen vleže. Položením těla na záda se ale otevře výhled z centrálního otvoru vzhůru na oblohu. Ač fyzicky ležící stále uvnitř, cítíte se tak být napůl venku. Přechod mezi vnějším a vnitřním prostředím je tu i jinak nezřetelný (nebo zřetelný pouze málo). Přestože je vnitřní prostředí od vnějšího viditelně odděleno, obvodové plochy nepůsobí neproniknutelně, i ve škvírách na zemi lze prohlédnout o vrstvu níž. Pokud se netopí, zima zvenku pronikne velmi rychle dovnitř. Stejně jako vítr. Ten je hlavně slyšet. Uvnitř skučí jen o něco málo hlasitěji než venku. Je sem také slyšet štěkot hlídacího psa, který zvenku obydluje otvor pod podlahou. Pohyb v domácnosti je však rozšířen o další prostor. Abychom se k němu dostali, je nutné opustit vnitřek stavby a přejít několika kroky přes jeho vnější prostředí. Je tu další stavba s předsazenou zastřešenou hmotou. Na ní je několik velkých objektů stejného typu. Jsou hranaté a vysoké. Se svojí výškou by se do vnitřku naší stavby ani nevešly. Mají zavřené neprůhledné poklopy a vydávají skoro neznatelný, zato vytrvalý hučivý zvuk. A kolem nich je znova spousta objektů rozprostírající se po stěnách a všech možných volných plochách. Vcházím neprůhledným otvorem. Otvor je sám skoro neviditelný, je ze stejného materiálu, jako celý povrch kolem. Pod nohama podlaha znovu trochu křupe. Po zběžném prohlédnutí vnitřku prostoru je jasné, že toto místo je úplně jiného charakteru než předchozí. Je mnohem světlejší a prázdnější. Je také zhruba o polovinu menší. Věcí je tu pouze minimum. Probíhá tu tedy zřejmě pouze okrajová činnost, která nevyžaduje tolik pomůcek a surovin. Nebo taková, která má pohledu zůstat ukrytá. Je tu napůl transparentní průhled ven. Ten vytváří dostatek přirozeného světla, zvenku ale skrze něj prohlédnout nejde. Veškeré povrchy vyplňující toto místo 57

jsou světlé a čisté. Jsou tu opět páky, ze kterých po jejich posunutí teče voda. Tady je k dostání ovšem nejen studená, ale i teplá. A pak je tu v rohu na schůdku otvor směrem dolů. Je uzpůsoben k sezení a rozdělen na dvě části, menší s úzkým mřížovým a větší s otevřeným otvorem. Díra vedoucí dolů pod zem je veliká a trochu z ní táhne zápach. Ale nijak významný. Od zbytku prostoru je otvor fyzicky oddělen plochou vedoucí až k vrcholu. Kolem této díry nejsou žádná tlačítka, páky, ani nic podobného. 3.2.3 Od abstraktního prostoru ke konkrétnímu místu III. Přesuňme se tedy z abstraktního prostoru do konkrétní koupelny se záchodem a odtud zpět do obytného domu. Mějme přitom na zřeteli, že pokud odtud vycházíme po večerní očistě těla, musíme nohy opět smočit v často blátivé cestě, a prohřáté tělo vystavit potenciálnímu větru, abychom se dostali zpátky do jurty. Jurta je totiž ono stavění, kterým jsme společně procházeli, a o kterém v této kapitole bude řeč. Povídám si o ní s jejími obyvateli, letos jsou již tři. K manželskému páru loni přibylo miminko. To se do našeho povídání zapojuje jen sporadicky a spíše náznakově, informace o životě na tomto místě čerpám tedy zejména od jeho rodičů, M. a T. A také ze všeho, co je kolem mě, co cítím nosem, co vidím a čeho se mohu dotknout. Veškerý život se však netočí jen kolem jurty. Činnosti spojené s lidmi, kteří obývají toto místo, se rozprostírají všude kolem dokola. Třeba právě očista těla není soustředěna pouze do oddělené koupelny. Drobná hygiena (omytí obličeje a vyčištění zubů) probíhá v jurtě nad dřezem. Dřez (a prostor kolem něj, který by se dal nazvat kuchyňským „koutem“ (kdyby jen jurta nějaké kouty nabízela), tak není striktně určen pouze pro omývání potravin a nádobí, ale i těla. To je důležité pro pochopení charakteru tohoto domu. Jeho vnitřek není nijak segmentován, jednotlivé činnosti nejsou skryty za dveřmi, které je třeba odemykat a otevírat. Prostor tu není členěn do vymezených prostorů, segmentace není fyzická ale spíše situační. V tomto smyslu to, co uvnitř jurty probíhá, není nastaveno jejím fyzickým limitem, ale je spíše důsledkem konsenzu o tom, kde a jak budou obyvatelé své činnosti provádět. 34 Protože tu nejsou žádné oddělující příčky, zdá se, že je vše v rámci tohoto prostoru sdíleno. I převlékání probíhá v tomto otevřeném prostoru bez možnosti ukrýt své obnažené tělo. V případě návštěvy je tak nutné vysvléci a převléci se přímo před jejími zraky. Nebo při uložení více návštěvníku

Jak ukáži v textu později, fyzikalita domu však současně může nastavovat svým obyvatelů i jistá omezení jejich jednání. Pohyb, který vytváří, tak není jednosměrný, ale spíše náhodný a neurčitý. 34

58

k přespání není nocležníkům dána možnost soukromí. Všichni sdílejí jeden prostor. Tento prvek je tedy významným aspektem tohoto místa, jehož princip, jak uvidíme dále, prostupuje celým fyzickým prostředím domácnosti až za plachtu jurty. Kruhový obvod tu tedy nevytváří žádné zákoutí. Nic se tu neschová. Otevřenost prostoru, v tomto smyslu svazující, si lze vyložit ale i jinak. Tím, že není náš dům nijak funkčně rozdělen, dává svůj prostor k dispozici svobodněji. V tomto smyslu je místo prostorově svobodné, ale zároveň je tato svoboda vyvážena zodpovědností s ohledem na zbylé obyvatele. Pokud tu například člověk pracuje dlouho do noci s rozsvícenou žárovkou, osvětluje toto světlo i zbývající spolunocležníky. Pokud si zde pustí nahlas hudbu, je další obyvatel nucen tuto hudbu poslouchat také. Nejsou tu dveře, za které by se člověk zavřel a věnoval se své vlastní činnosti. Není tu ani prostor pro jejich realizaci. Ten je již zcela zaplněn, většinou věcmi, nikoli zdmi, které by tyto věci oddělovaly. Lze tu tak například sedět v sedačce a provádět drobné manuální nebo intelektuální činnosti. Sedí se v měkkém, přes sedačku je přehozena ovčí kožešinka domácí výroby. Počítač ani televize tu není, vnější zvukovou kulisu může vytvářet šum větru. Anebo rádio na solární pohon, který je nainstalován vedle antény zvenku na střeše. Systém jeho pohonu vyráběla sama M. a T. mi věc pyšně ukazuje. A opravdu funguje. Rádio se ale zapíná pouze ve stanovených dobách, kdy vysílají vybrané pořady (ke snídani se například čas od času poslouchá pořad „Jak to vidí“ na Dvojce Českého rozhlasu s vybranými hosty). Většinou ale zůstává rádio vypnuté. T. vypráví, že tu býval stolek s počítačem, na kterém byl nastaven Wi-fi internet. Oběma dospělým se ale nelíbilo, že stůl zabíral příliš místa a navíc se přítomností notebooku přesouvala práce i do prostředí domova. Byl tak přemístěn zpátky do kanceláře na zámku, kam oba pravidelně z jurty docházejí. Nejvíce místa tu zabírají knihovny plné většinou odborných titulů. Značná část se věnuje farmaření nebo zahradám. Jiná teologii nebo ekologii. A několik jich je také beletristických. Vidím v knihovně i mé knihy o lidovém stavitelství, které jsem T. půjčila. Vedle knihoven leží kytara a někde v prostoru zahlédnu i bubínek. Ten tu prý mají spíše pro skupinu kamarádů, kteří jim v létě jezdí pomáhat na farmu a po večerech společně venku bubnují. Sami na něj prý příliš neumí. Na kytaru M. občas hraje, hlavně za dlouhých večerů. Ale prý ne tak často, jak si oba původně mysleli. Během jedné z mých návštěv jsem byla jednoho z takových hudebních večerů přítomná. M. hrála na kytaru, T. a jeho kamarád zkoušeli zpívat. Byla 59

jsem taky vyzvána, abych se zapojila. Náboženské písně, které se ten večer hrály, jsem ale neznala a tak jsem se přidávala jen během často opakovaných refrénů. Spíše jsem je jen poslouchala a sledovala, jak se kolem batolí malé kotě a v kamnech hoří oheň. Pokud tedy nejsou v jurtě zdejší obyvatelé začteni do nějaké z dostupných knih (což rozhodně hlavně v teplých měsících není vzhledem k práci na farmě často), nespí nebo nehrají na nějaký hudební nástroj, věnují se přípravě jídla. Na polici nad kamny jsou hřbetem ke mně otočeny kuchařky. Čtu tituly jako „Biokuchařka“ (ten je tu hned třikrát) nebo „Vegetariánská kuchařka“. Ptám se tedy, zda mají v jídle nějaká omezení nebo zda u nich v domácnosti zpracovávají cokoli. M. prý ještě na vysoké škole vegetariánkou byla, T. jím nebyl nikdy. Teď se ale prý stravují ze všeho, co vyprodukují na své farmě, nebo co jim poskytnou okolní farmáři. Jí tedy i maso, nejčastěji připravují jehněčí z jejich vlastní produkce. Co se potravin týče, snaží se o co největší soběstačnost. Do obchodu prý chodí nakupovat jen zřídka a prý jen pro základní suroviny, které si sami vyrobit neumějí (mouka, sůl nebo cukr). Pro iluzorní ukázku místního stravování může posloužit večeře, která mně a dalším hostům-tesařům byla nabídnuta. Na pánvi se opékali celer, tofu a sýr ve strouhance (celer a sýr z vlastních zásob), na stole byl čerstvý domácí chléb s domácím máslem, vlastní ovčí sýr, kraví sýr z vedlejšího hospodářství, vlastní jehněčí paštika, domácí koláče z víkendové oslavy a zelený sypaný čaj. Po večeři se nalévalo mešní víno z blízké fary a zakusoval se domácí velikonoční beránek. Většina potravin, které jsme společně večeřeli, byly produktem farmy, výsledkem součinnosti vhodných fyzických podmínek pozemku, klimatu a lidských (majitelé, dobrovolníci) i nelidských (včely, žížaly, ovce atd.) aktérů. Protože si většinu surovin pěstují sami, jejich značná část je umístěná ve vedlejší dřevostavbě nebo roztroušená různě po venkovním prostoru. Často je tedy třeba opouštět vnitřek domu a vycházet pro suroviny ven. A v teplých večerních dnech se proces přípravy jídla přesouvá ven úplně celý. Je k tomu určeno hned několik míst. Jedním z nic je „letní kuchyň“ s pecí a udírnou na opačném konci sadu. Toto místo umožňuje především v rámci pedagogických programů pohostit a nasytit větší množství dětí nebo mládeže. Jiným je ohniště před jurtou. A vedle malý mobilní gril. U nich se během letních večerů schází dobrovolníci nebo přátelé majitelů jurty a u ohně hovoří, zpívají a stravují se. Pokud prší, mohou se pracovníci na jurtě schovat pod plachtu teepee, které je v létě vztyčené v sadu. I tam tedy probíhají setkání většího množství lidí a zvířat, kde sdílí společný prostor. A i tady je takové jednání umožněné prostorovým 60

nastavením pozemku. Mezi mnoha dalšími faktory je pozemek na rovné ploše, není vlhký, tráva je spásána ovcemi a stromy příliš nestíní. Jeho fyzické atributy jsou tak jedním z tvárných principů aktivit, které se zde odehrávají. Takovou umožněnou aktivitou je i moštování. Protože je jurta umístěna v jablečno-hruškovém sadu, přichází každý rok moštová sezóna. Jablka se nejdříve omývají proudem vody z potoka, který protéká skrze vanu usazenou na jeho břehu. Na výrobu moštu je pak v sadu zřízeno speciální místo, moštárna s hydraulickým lisem, kde se jablka zpracovávají do výsledného produktu. Ten pak M. a T. ještě dlouho pijí a hlavně prodávají zájemcům z blízkého i vzdálenějšího okolí. K pití a prodeji tu mají z jablek a hrušek i domácí pálenku, tu si ale nechávají vyrábět v blízkém lihovaru. Podobně jako vše okolo, i moštárna slouží mimo jiné dětem jako iluzorní ukázka fungování takového zařízení. Vedle samotné činnosti je tak moštárna přímým zdrojem produkce, prodeje a je navíc i vzdělávací platformou. Jak vidno, díky všem možným činnostem musíme jurtu neustále opouštět. Například i tehdy, pokud dojdou zásoby dřeva do kamen, která vytápějí její interiér. Pokud není připravené, je třeba ho za pomoci sekyry naštípat. K tomu také připravit trochu třísek na podpal. Založený oheň je pak třeba udržovat. V noci má během zimy vždy jeden z dospělých stanovenou službu, kdy přikládá, aby do rána oheň nevyhasl. V teplých měsících se topit v kamnech nemusí. V jurtě se naopak větrá. Otevírá se vrchní poklop, aby tudy unikl teplý vzduch. Přesto je pobývání na horní podestě pod korunou jurty v létě často vyhřáté příliš. Obývání jurty tak podléhá podmínkám klimatu a měnících se ročních období. Tomu se následně přizpůsobují i činnosti jeho obyvatel. O tomto prvku situačnosti se ještě zmíním. Ven je nutné vyjít i v případě selhání přívodu elektrické energie. Protože je jurta mimo intravilán vesnice, nejbližší pouliční světla jsou přibližně deset minut pěší chůze. Pokud je tedy venku tma, je potřeba se vybavit baterkou a vnořit se do její černoty směrem k zámku, kde je hlavní elektrický jistič. Do jurty se vejde spíše menší množství věcí, sezónní věci (např. oblečení) jsou tak odnášeny z jurty a ukládány do dřevostavby pod střechu. M. zejména tuto prostorovou limitaci jurty nevnímá příliš pozitivně. To, že tu není žádný kout, znamená, že tu není ani příliš úložného prostoru a věci jsou tak značně exponované. Místa, která uvnitř jurty shromažďují nejvíce věcí, nazývá „bordel-kouty“. Také říká, že to je jedna 61

z daní za obývání jurty. Co se malého prostoru týče, jurta tak své obyvatele limituje. A ti musí následně vymýšlet alternativní způsoby zacházení se tímto strohým a skromným prostorem. Proto je již dlouhodobým záměrem M. a T. jurtu opustit a vystavět na pozemku obydlí prostornější. Jurta by pak sloužila dobrovolníkům přijíždějícím na farmu jako dočasné přístřeší. Prostorové limity, které jurta nastavuje, jsou tak pro své obyvatele svazující příliš, ač toto obydlí již po několik let obývají. Jako nejvíce problematické se jeví nemožnost v jurtě uskladnit a tím uspořádat větší množství věcí. Zahlcení prostoru věcmi není tedy vnímáno svými obyvateli jako žádoucí prvek, ale nechtěný důsledek samotné materiality obydlí. Je obtížné v tomto prostoru nastolit řád, materialita jde v tomto smyslu proti svým lidským obyvatelům a znemožňuje jejich pohodlný pohyb uvnitř obydlí. A tak ač byl dům výsledkem svobodného rozhodnutí M. a T., je nyní jejich svobodný pohyb v rámci domu svázán jeho (v tomto smyslu) přísným dispozičním nastavením. Přísným natolik, že s jurtou počítají jako s přechodným bydlištěm (ač se tento záměr protáhl o mnohem déle). Pozemkem, kde leží jurta, projde týdně vyjma zvířat i velký počet různých lidí. Ti jsou zapojeni do práce na sadě nebo péče o zvířata. Majitelé jurty jsou zapojeni do několika projektů s ekologicko-vzdělávací náplní a sociálně-zemědělského zaměření. Farma je tak pro oba základní materiální platformou, na které vyrůstají následné aktivity. Materialita farmy a její produkce umožňuje dětem a mládeži zprostředkovat zkušenost s činnostmi, které se na ní odehrávají. Mají tak možnost si vše „osahat“, vyzkoušet a zažít vlastními smysly. Tyto akce jsou dočasné a většinou nárazové, jejich účelem není zvýšit produktivitu farmy, ale přiblížit chod jejího provozu. Akce spojené se sociálním zemědělstvím využívají pracovní síly dobrovolníků aktivněji. Program, jehož je chod farmy součástí, je mezinárodní, dobrovolníci sem putují z různých koutů světa. Jezdí na farmu po skupinkách, dvojicích nebo i samostatně. Účelem je těmto lidem skrze jejich vlastní aktivitu zprostředkovat zkušenost s obstaráváním ekologické farmy, aby nabyté znalosti mohli přenášet dál pro vlastní nebo veřejné záměry. Domácnost M. a T. je tak nositelem nejen materiální produkce, která je dokáže nasytit a uživit, ale také produkce znalostí, činností a zážitků různých lidských aktérů. Občas jsou tu i nějací zvědavci (třeba jako jsem já). Někteří mají dokonce nahrávací zařízení s fotoaparáty a popisují život obyvatel jurty do svých časopisů, novin a televizí. Jen za předminulý rok o jurtě psali v MF Dnes, Karlovarském deníku, Šípu, Respektu, Stylu nebo Marianne bydlení. Vidět ji bylo na ČT, ČT24 a na Nově. Což je 62

myslím úctyhodný počet na malé stanové obydlí. Přestože jurta publicity využívá pozitivně, žádné z uvedených médií nebylo cíleně zváno. 35 Onen lavinový zájem vyvolal první článek vytištěný v MF Dnes. K tomu přispěl i fakt, že jurtu a s ní spojené aktivity bylo možné dohledat také na internetu, kde o ní T. na svých stránkách poskytuje velké množství informací. Jurta je tak v médiích známou postavou i daleko za hranicemi svého kraje. Nejvíce lidí tu ale potkáte už několikátý rok vždy první týden v srpnu. Proudí jich tu stovky, možná tisíce. V sadu a jeho širokém okolí se rozrostou dřevěné bary, několik šapitó, tee-pee a stany. Všude se ozývá hudba, divadelní soubory, hlavně ale neutichající hlasy zejména pražských návštěvníků. Možnost poslechnout si produkci je zadarmo, celý program je dotován členy pražského občanského sdružení, které akci pořádá. A tak tu všemožní lidé spí, povídají si, tančí, stravují se, koupají (v blízké hasičské nádrži) nebo se procházejí zámeckým parkem a sadem kolem jurty. Ta je davům lidí nepřístupná. Během této akce má tak výjimečně jasně vymezené hranice. Princip sdílení, který jsme sledovali uvnitř jurty, se však přesouvá do svého vnějšího prostředí. Všude kolem probíhají rozmanité situace, místo ožívá mnoha barvami a zvuky. Hranice jsou stejně jako u plachtové stěny jurty pouze naznačené lehkým plotem (který lze stejně snadno přelézt). Činnosti, které se tu odehrávají, jsou nastaveny konsenzem, pozemek je otevřen mnoha alternativám. A tak se tu nejen v tento čas potulují a setkávají, ovce, kočky, lidé, psi, koně a včely ze všech možných koutů světa. Sdílení a setkávání je spíše situační a proměnlivé, není projektově předem řízené. M. a T. během sezóny dopředu neví, kolik činností a lidí projde farmou. I prostor samotné jurty nenastavuje fyzické limity, které by byly uzavřené před alternativním využíváním prostoru. Příkladem může být nasměrování francouzských dveří ve stěně jurty. Kritériem nebyla jejich praktická účelnost, ale estetická krásy výhledu, který poskytuje. Pro M. je toto místo zvláště oblíbené a dívat se na něj skrze dveře je pro ni potěšením. I samotné řízení domu neprobíhá projektově. Jeho nastavení je výsledkem přítomné situace. Pokud si člověk v dané chvíli zatopí, v několika dalších okamžicích ucítí teplo, které se rozlévá z kamen. Jakoby tu měl čas mnohem zřetelnější otisk. Pokud se na chvíli v jurtě usadíme, můžeme sledovat, jak zahřívání místa pokračuje. A pokud z židle nevstaneme a do M. a T. tak mohou upozornit na ekologicky-výchovné programy, které na farmě provozují a jejich sponzory.

35

63

kamen nepřiložíme, cítíme, jak teplo opět pomalu odchází skulinami ven. Podmínky uvnitř jurty se tak mohou měnit v závislosti na situaci, atmosféře nebo rozpoložení jeho obyvatel výrazněji, než kdekoliv jinde. Stabilizovat obytnou situaci tohoto prostředí tak lze pouze obtížně a s vynaložením fyzického úsilí. Proměnlivost a procesuálnost jsou prvky, které spolu-utváří toto místo a znemožňuje jej tak stabilizovat do standardizované podoby. Dá se proto říci, že je tomto smyslu nestabilizovatelné. Podobně se podmínky mění i v závislosti na vnější formě jurty. Protože je ze své původní podstaty stěhovatelným obydlím, které je navíc výhradně z přírodních materiálů, implikuje stálé umístění obydlí nové situace. Plachta ze svého okolí nasává vlhkost a společně s anorganickými spady a kyslíkem vytváří ideální prostředí pro vývoj živého organismu. Původně bílá plachta se tak postupem času zabarvuje do odstínů šedivé a zelené. Mění se nejen její vizuální podoba, ale i její vnitřní struktura. Ta má za následek změny v jejím fungování. Plachta vlivem organických prvků hůře izoluje vlhkost, která může snáze prostupovat do interiéru. Mech nebo jakékoli jiné organické prvky jsou tak majiteli jurty nechtěným aspektem, na který jsou nuceni reagovat. Vlivem těchto změn nejdříve vyhledávají informace o likvidaci mechu, aby pak následně nakoupili vhodné prostředky k jejich vyhubení. Plachta je totiž bavlněná, povoskovaná, bez (běžného) polyesterového přídavku. Aby se vyhnuli opakovanému bujení mechu, rozhodli se plachtu impregnovat chemickými prostředky na bázi parafínu a disperze. A pokud by prý měli možnost stavět jurtu znovu, použili by plachtu s umělým prvkem, aby prorůstání mechu preventivně zabránili. Plachta tak směřuje jednání M. a T. jiným směrem, než byl jejich záměr. Z původní představy jurty jako obydlí z přírodních materiálů, byli vlivem klimatických podmínek spojených s charakterem plachtového materiálu nuceni tuto představu přehodnotit. Změnu v jednání také doprovázelo vybavení se novými znalostmi ohledně ošetřování plachty. Tyto aspekty vyvolávají kontinuálně řadu dalších náhodných efektů, součinitelem těchto pohybů jsou však shodně materiální prvky fyzického prostředí v čele s mechem jako jejich akcelerátorem. Na principu situačnosti a proměnlivosti tento dům i vyrostl. Projekt mohl být realizován několika cestami. Stavbu bylo možné delegovat na odborníky, kteří by ji „na klíč“ postavili. Jinou možností bylo nechat si stavbu zaslat na návěsu již hotovou. Poslední a vítěznou možností bylo postavit si jurtu svépomocí. Zvítězila nad ostatními z finančních důvodů, zdálo se, že s co největším využitím místních surovin a fyzické 64

pomoci přátel vyjde dům nejlevněji. Neexistoval návrh na papíře, kterému by stavba domu jako celek podléhala. Projekt byl spojením několika vizí a inspirací nasbíraných z již stávajících domů tohoto typu. M. a T. je vyhledávali v tematických knihách nebo na internetových stránkách. Dílny, které dokázaly podat několik praktických rad ohledně stavby, byly v té době na našem území pouze dvě. A jen jedna mohla poskytnout své informace přímo, skrze fyzickou podobu stavby. Na tom, jak bude naše stavba vypadat, sehrála ale roli pouze částečnou. Pro samotnou stavbu měla vliv spíše v utvrzení, že takové rozhodnutí ke stavbě jurty je v našich (fyzických i společenských) podmínkách proveditelné. Ani úředně se stavbou neměl být žádný problém. Je legislativně vedená jako přenosný stan, proto nepotřebuje stavební povolení. Jak bylo v úvodu řečeno, původem je totiž tento typ staveb vázán na nemístní kulturní a geografické podmínky. Umístění jurty je v našich kulturních a klimatických faktorů riskem, jehož konkrétní dopady lze prověřit teprve v praxi. Jeho atypický kruhový tvar je pro naše stavitelské tradice novotou, se kterou se navíc musí vypořádat i lidé, jimž dotváří své žité okolí. Tato stavba je tak experimentem nejen stavebním, ale i sociálním. S velmi nejasnými výsledky. Podoba stavby se tak musela přizpůsobovat okolnostem, které vycházely z nedostatku odborných znalostí s její výstavbou. V tomto smyslu byla vize domu spíše neviditelnou silou, představou v myslích jeho budoucích obyvatel. Projekt byl průběžně měněn, nebyl tedy fixním podkladem pro postup práce. Fyzicky existovaly pouze ručně načrtnuté schematické nákresy, které si T. pořídil. Proces stavby tedy probíhal situačně, náhodným setkáváním lidí schopných zastávat rozličné stavební práce. Vizi domu se tak jeho budoucí majitelé snažili udržet, do jejich představ však různou měrou zasahovaly odborné i neodborné názory svých spolupracovníků, podobně jako zásahy samotných materiálů. Proto se také mohla měnit (a měnila) fyzická podoba stávajícího domu od představ, které M. a T. o jurtě původně měli. Například impregnace plachty povoskováním se ukázala jako neúčinná, proto se na zimu pod střešní izolaci z ovčí vlny napíná igelit. Voda tak ze střechy neprosakuje dovnitř, a ani z opačné strany se nekumuluje vlhkost. Pokud jsou silnější mrazy, vkládá se na zimu jako teplená izolace pod korunu filc. To současně zamezuje i přívodu světla. Přes zimu je tu proto celkem šero. S jarem pak přichází nejen větší teplo, ale i chybějící světlo. Na domu se tak každé roční období svým způsobem projeví. Každým rokem je jurta o trochu jiná.

65

Podobně i vnitřek domu je vcelku proměnlivý. Tendencí je místo zaplňovat, přibývají nové obrázky, nábytek nebo jiné drobné věci každodenního užívání. Volba, zda daná věc do interiéru patří nebo nikoli, nepodléhá estetické cenzuře. Výsledný vzhled vnitřního prostředí domu není stylově vyhraněný. Není ani barevně sladěný, jeho jednotlivé součásti nevytváří „designově“ kompaktní celek. Spíše přesně naopak. Jsou výsledkem spontánního setkání věcí z různých zdrojů. O jejich vsazení do interiéru nerozhodoval předem stanovený plán M. a T., ale náhodně vzniklé situace. Jsou to veskrze věci použité, na kterých je jejich stáří hmatatelné. Občas se stáří nábytku dokonce ozývá, když sem tam zaskřípe či křupne. Jeho plochy nejsou zdaleka hladké, zato je jim ponechána jejich syrová podoba. Příběhy těchto předmětů se někdy odráží ve starých nálepkách, obrázcích nebo nápisech, které někdo dříve v jiném domě na nábytek nalepil. Jediným nově zakoupeným objektem jsou kamna Nordic, svatební věno od rodičů M. a T. Dávno však ztratila punc novosti. Od nablýskanosti skleněných tabulek a chromového držáku už uběhlo několik let. Jak jsem naznačila, stavba probíhala svépomocí se zapojením místních i nemístních spřízněných jedinců. Z místních jich bylo značně méně, několik novousedlíků a jen minimální počet starousedlíků (z nichž pouze jeden spolupracoval na stavbě aktivně a opakovaně). Naopak projekty, do kterých jsou majitelé zapojeni, poskytly pracovníků ze všech koutů světa spousty. Prvek různorodosti se tak znovu objevil nejen ve složení pracovníků ale i v ohodnocování práce. Pracovníci nebyli obdarovávání za vykonanou práci jednotně. To, co dostali, bylo spíše výsledkem situace a konkrétní domluvy. Někdy to bylo jehněčí, jindy pálenka, často protislužba, která se v rámci této domácnosti (a celé obce) stále často využívá. Anebo také nic. Pojďme se podívat blíže, jakých materiálů, lidí a darů bylo ke stavbě jurty potřeba. Pokud jsem se něco nedozvěděla z rozhovorů s M. a T., mohla jsem si informace dohledat na jejich webových stránkách. Své sponzory a jejich dary tu jednotlivě vypisují spolu s uvedením jejich kontaktů. Většina darů však byla z blízkého okolí. Z lokální produkce byla i většina materiálu na stavbu. Smrkové dřevo, které je konstrukčním materiálem celé stavby, vyrůstalo v místním lese (pro podlahu, podpěry horní podesty, stěny). Dělník z nedaleké pily dřevo nařezal a dopravil na korbě svého nákladního auta na stavbu. Na oplátku povečeřel on i jeho rodina s M. a T. jehněčí pečínku. Nařezané dřevo pak ohoblovali v místním truhlářství, za což se platilo jehněčím, slivovicí a ovčí kožešinkou. Ty splatily i atypické dveře a okna s širšími 66

lištami na skleněné tabulky. Silné okenní tabulky, které brání větru výrazněji pronikat k jídelnímu stolu v jurtě, vytvořili ve vitrážnické dílně z vedlejší vesnice. Tentokrát za sedm hodin pečenou jehněčí kýtu. Izolace je částečně z vlastních zásob ovčí vlny (na podlahu) a částečně ze zásob jiných farmářů (k izolaci stěn). 36 Protože koruna jurty vyžaduje odbornější znalost s ohýbáním dřeva, na které si zdejší tesaři netroufli, nechali ji vyrobit na zakázku ve 200 km vzdálené tesařské dílně. Dřevo bylo použito z vlastních zásob dílny, odkud koruna dorazila. V tomto případě už se neplatilo jehněčím, ale penězi. Stála přibližně stejně jako izolace, tedy celkem 6 000 Kč. 37 Druhou a poslední prací na zakázku bylo ušití obvodové plachty. Tu také nikdo z místních vyrobit nedovedl. Přes známé se vybral krejčí a tomu se na základě zhotovené konstrukce obvodových stěn a střechy zaslaly míry. Tyto číselné údaje byly také jedinými pevnými daty v průběhu stavby. 38 Materiál obvodových stěn je již zmíněná povoskovaná bavlněná plachta (ze zahraničního dovozu). Jakmile byla ušitá, dojeli si pro ni majitelé svým autem zhruba 200 km daleko a zaplatili za ni celkem 23 000 Kč. V rámci samotné konstrukce tak byla nejdražším komponentem domu. Protože je jurta v mírném svahu, stojí na několika pilířích a od chladné země je odizolovaná do pletiva volně loženou ovčí vlnou z vlastních zásob. Na ní leží dřevěná podlaha, poslední vrstvou od země k plosce lidské nohy je koberec (rovněž dar z nedalekého obchodu s použitými věcmi). K podlaze je připevněná laťová obvodová konstrukce. Vytváří mřížoví, které je na styčných bodech spojováno plastovými provázky. Na tuto konstrukci jsou napojeny střešní trámy, na jejichž konci, tedy ve vrcholu stavby, jsou skrze otvory zasunuté do koruny jurty. Tyto práce probíhaly pod vedením T., který svým náhodným spolupracovníkům delegoval úkoly. Nejtěžším krokem se ukázalo vztyčení střešních trámů, které se muselo po neúspěšných pokusech opakovat dokonce třikrát s různým složením pracovníků. Nekvalitní vztyčení je stále viditelné. Protože je střešních latí málo, plachta mezi nimi vytváří prověšené proluky. Prověšení ale nevytváří žádné problémy se samotným užíváním jurty, nechalo se proto tak, jak je.

Pro zbytek potřebné izolace dojeli majitelé do Valašských Klobouků (v Čechách je problém sehnat zpracovatele ovčí vlny). Farmář byl ale v té době z neznámých důvodů nezvěstný. Předávka tak proběhla později na benzínové pumpě. Celkem za izolaci zaplatili majitelé 6000 Kč 37 Dílna se specializuje na výrobu staveb tohoto typu, navíc je součástí duchovního spolku „Šamanská jurta“. 38 Jeho dílna se specializuje zejména na indiánská tee-pee a historické stany. Své služby nabízí mimo peněz i za protislužbu na rekonstrukci jeho domu. 36

67

Jurta tedy nestojí na pevných základech a ani její konstrukce není nijak složitá. Na její stavbu tak nebylo potřeba mnoho nářadí. Uplatnila se řetězová pila ke zpracování dřevěných latí, AKU-vrtačka ke spojování trámoví a zapalovač na plastové uzlíky spojující laťové mřížoví. Konstrukční a materiální nenáročnost jurty se odrazila i v její ceně. M. a T. říkají, že je jurta o 40m2 stála 60 000 Kč, je to cifra ale pouze orientační. Spousta materiálu a práce byla za protislužbu nebo formou daru, což se obtížně přepočítává na peníze. A s vyčíslením vybavení domu je to obdobné. Vyjma elektrických součástek, kohoutku a dřezu bylo vše zadarmo, formou darů. Dohromady tedy zaplatili zhruba 2000 Kč. Stejně problematické je stanovit, kolik stojí samotný provoz domu. Elektřina, která se v jurtě využívá pouze na svícení pěti žárovkami (nebo pouze výjimečně při větších mrazech na zapojení elektrického přímotopu), je započítána do celkové spotřeby elektřiny na provoz farmy (např. na moštování). Cena topení je přepočítávaná na kanystry benzínu, který je třeba k pile na řezání dřeva do kamen. Za topnou sezónu se kanystrů použije přibližně osm. Výsledná suma elektrické energie domácnosti (bez provozu farmy) ale bude vhledem k minimální spotřebě zanedbatelná. I přes občasné zapojení elektrického přímotopu na zimu. Již jsem se zmínila o tom, že hlavním kritériem podoby fyzického prostředí je pro jejich majitele užitečnost jeho aktivních prvků zapojených do činností v domácnosti. Je důležité, aby vše, co se nachází v jurtě a kolem ní, fungovalo tak, jak má. Jejich hodnocení vychází z rozhodnutí, zda jsou pro chod domácnosti užitečné nebo ne. Mohou pouze poskytovat prostor pro umístění jiných věcí, ale důležité je, že svou práci vykonávají tak, jak mají. A pokud ne, jejich závada se opraví. Pouze minimum věcí z této domácnosti odejde navždy. Co sem bylo již jednou dáno, to tu i zůstává. I většina odpadu z provozu domácnosti zůstává na pozemku jurty. Jeho organická část se kompostuje, aby se jím pak hnojily záhony. Stejný postup platí i pro lidské odpady. Toaleta je separační, odděluje tedy kompakt od kapalné složky. Ten se rozkládá a stéká dál do trojkomorového septiku o 10m3. Kapalná složka pokračuje ze septiku do kořenové čističky. Kompakt je jednou za rok z toalety odstraněn, uložen na několik let na hnůj a pak zapracován do kompostu. Cena takového septiku je téměř srovnatelná s cenou za samotné obydlí, stojí kolem 40 000 Kč (společně s výdaji na jeho realizaci).

68

Aby voda z koupelny a kuchyně odcházela zpět do přírody pročištěná, padlo tedy rozhodnutí zhotovit za jurtou kořenovou čističku odpadních vod. Čistá voda přichází z přepadové studny ze sousedního pozemku, která je k jurtě vedená samospádem. Směrem z kohoutku v kuchyni teče voda dále do septiku za domem, odkud putuje do kořenové čističky. Tlak tekoucí vody ze samospádu je dostatečný i pro zapojení přívodu do koupelnových kamen a do pračky. V kuchyni však není přívod teplé vody (ta je pouze v koupelně), proto je třeba ji ohřívat na kamnech. Protože je jurta umístěná dále od obecní kanalizace (a není postavena na stavební povolení), bylo by napojení příliš problematické. 39 A tak se obyvatelé jurty s pomocí nemalého počtu dobrovolníků z ekologických programů, sousedů, kamarádů, strojů i odborníků rozhodli pro rok a půl trvající stavbu svého vlastního čistícího zařízení. Provozu kořenové čističky předcházela konzultace se čtyřmi odborníky, zpracování projektové i stavební dokumentace, posudek „malé EIA“, zapojení tří různých bagrů, rypadla, dovezení septiku ze 150 km vzdáleného obchodu, štěrku dokonce ze 300 km daleké firmy, instalace rour z vedlejšího města, lití betonu (100 km), zakoupení vyrovnávací nádrže (50 km), zápisy do stavebního deníku, zadlabání ostřice, orobince atd. 40 Čistírny si nyní náhodný kolemjdoucí nevšimne. Na místě, kde vedle jurty tiše 5 m pod zemí pracuje, je pouze malý mokřad, na kterém odpočívají černí čápi (T. pořídil jejich fotky a umístil je na své webové stránky jako potvrzení toho, že čistička skutečně funguje). A tak přestože si samotná jurta vystačila výhradně s lokálními produkty, trajektorie materiálů potřebných ke stavbě čističky dalece přesahovaly místní kopce. Soběstačnost jurty, kterou jí čistička přinesla, znamenala proto roztažení trajektorií dalece přesahující místní kopce. Stavba čističky však současně umožnila spojení domácnosti M. a T. s obcí. K takové vazbě již v minulosti několikrát došlo, zejména pokud bylo na farmě potřeba většího počtu pracovníků, kteří navíc disponují těžkými stroji. Všechny tyto činnosti aktivizované potřebami úprav fyzického prostředí však byly nárazové. Jejich navazování bylo také čistě pragmatické a zprostředkované skrze využití strojů, které na farmě nejsou k dispozici. Tyto občasné aktivity tak nebyly stabilizovány a spojení s obcí tak zůstalo nadále nestále a křehké. Stojí přibližně 200 m od nejbližšího domu. EIA je legislativní posouzení vlivů na životní prostředí dle zákona č. 100/2001 Sb., přičemž „malá“ pouze posuzuje oznámení záměru [Ministerstvo životního prostředí nedat.]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/www/platnalegislativa.nsf/d79c09c54250df0dc1256e8900296e32/8A12B8F25817 A234C125729D0039D956/$file/z%C3%A1kon%20100.pdf (navštíveno 6. 5. 2013). 39 40

69

Zdá se totiž, že jurta o takové spojení s obcí, u které leží, příliš nestojí. Přestože její poloha byla díky její nenáročně konstrukci více méně libovolná, je umístěna blíže ke stájím s ovcemi než k nejbližšímu lidskému sousedovi. Tato poloha však přináší i potíže. Jak již bylo řečeno, elektrická skříň je umístěna nahoře v zámeckém parku, což znamená v případě elektrického výpadku několik delších minut chůze. Stejně do místních obchodů, hospody, na nedělní mši a do kanceláře je to kousek cesty. Za plotem kolem pozemku se prochází jen krávy a divoká prasata. Pokud někdo chce jurtu navštívit, musí opustit obec a vydat se po často rozbahněné cestě směrem k lesu. Samotný vchod do jurty vše shrnuje jasně: dveře jsou směrem do sadu, k vesnici je tak jurta postavená zády. Doslovně. *** Diktafon už jsem nějakou dobu měla vypnutý, ale ještě chvíli snídáme. Venku začíná jarní teplý den. Zvedáme se od stolu, navlékáme tepláky, vesty a rukavice a vyzbrojeni zahradnickými nůžkami a pilou se vydáváme do nedalekého sadu na prořez stromů. Starý sad, o který T. pečuje, sousedí se silnicí, proto občas po cestě někdo projede. Po dopolední práci se po ní vydávám i já. Ve vlasech mám ještě nějaké zbytky z větví. Cesta se kroutí, jedu pomalu a sleduji okolní krajinu. Směrem k civilizaci se však cesta narovnává. Po ní mi cesta ubíhá mnohem rychleji, krajinu už ale sledovat nestíhám.

70

3.3 Hausbót 3.3.1 Příjezd III. Jsem ve velkém městě. Kolem projíždí tramvaje, auta, v dálce rachotí vlak. Vyhýbám se na chodníku cyklistům, koloběžkářům, chodcům s kočárky. Když přejdu silnici a přeskočím tramvajové koleje, ocitnu se na ještě rušnějším místě. Můžu tu nakoupit potraviny, víno, rybářské potřeby, prášky, vybrat si peníze z bankomatu nebo zajít na oběd. Vrátím se kolem autobusové zastávky zpátky přes silnici na její druhou stranu. Tam suchá cesta končí, pokračovat už bych musela lodí. Jsem totiž u řeky. Protéká skrze město, široká a temná, hází městu odlesky. Přibližuji se k ní. Trochu bloudím, nevyznám se v číslování jednotlivých kotvišť. Ptám se na cestu a ani místní mi nedokáží poradit, číslování tu prý nemá žádný systém. Procházím skrze restauraci, která svou terasou zabírá největší část břehu. Pod ní se houpou nablýskané lodě uvázané k molům. Otevírám zamykatelnou branku, abych mohla k břehu co nejblíže. U branky na mě shůry shlíží kamera. Z restaurace cítím pohled číšníků. Rozhlížím se kolem a vlevo konečně vidím to, za čím sem přicházím. Na konci řady lodí se pohupuje největší, a narozdíl od ostatních s komínkem a pánem, který sedí na její malé terase. Je zabrán do rozhovoru se sousedem. Jakmile mě uvidí, vstává ze židle a kyne mi na pozdrav. To samé odpoledne jsme se totiž emailem domluvili na schůzku, jsem tedy očekávána. Přicházím na molo a přeskakuji na schůdky, které vedou na příď obydlí. Při mém vkročení na tento „dům“ to trochu zahoupe, přemýšlím, jestli mi tu nebude špatně. Podáváme si s panem H. ruce a ten mě hned uvádí za práh, abych si stihla před západem slunce vyfotit a prohlédnout vnitřek obydlí. Šum města mizí, není vidět a překvapivě ani slyšet. Pozornost tak přitahuje především řeka, na které plave i naše třetí navštívené obydlí. 3.3.2 Materialita prostoru III. Vcházím do jeho útrob. Nejdříve si musím zvyknout na pocit nestability, podlaha se trochu kymácí. A také je tu trochu těsno, čelní stěna se směrem ke mně snižuje. Podlaha je pod stěnou ale o více než metr podsazená, vytváří tak prostor pro skoro narovnaného stojícího člověka. Toto zalomení současně předěluje i celkové vnímání místa. Rozlišuje jej na dva prostory, oddělené zábranou z polic a několika schody. Přestože je celkový prostor menší, není tu šero. Světlo prosvítá skrze průhledné otvory, kterých je hlavně na čelní straně několik. Ty velké jsou lehce zastíněné, ale zase 71

ne tolik, aby jimi světlo nepronikalo dovnitř. Otevřením stěn do vnějšího prostředí je hmota čela odlehčená a místo je tak vizuálně „provzdušněné“. Na bočních stěnách je několik dalších otvorů, nejsou ale tak velké. A jsou kulaté. Svým tvarem dodávají prostoru specifický charakter. Výhled není ostře zarámován, připomíná spíše větší kukadlo. Takové, které si můžete udělat dlaněmi. Místo je sice zaplněné, ale ne příliš. Pohybovat se tu lze bez obtíží, jen v dolním patře je třeba trochu ohnout záda. Začněme ale s prohlídkou od začátku, od vstupu. Vlevo za vchodovým otvorem je vstup do velmi malého prostoru. Je natolik schovaný, že bych si ho bez upozornění zřejmě ani nevšimla. V jeho pravém rohu je vysoký průhledný box. Vejde se do něj pohodlně dospělý stojící člověk. Z hadic zevnitř napojených na dům teče voda, studená i teplá. Těsně vedle boxu je malá mísa, do které vede také trubka s vodou. Nad ní je odrazové sklo a hrstka drobných předmětů. Vejdu se před mísu úplně akorát, dva lidské tvory už by toto místo nevstřebalo. Neživých věcí je tu ale víc. Na druhé straně od boxu je jiný, malý a zavřený. Přesto je dobře dosažitelný, zřejmě připravený k používání. A když zavřu poklop vstupního otvoru, tak za ním objevím poslední objekt, velkou rouru s číselníky a blikajícím světlem. Trochu to v ní hučí, vydává teplo. Protože je tu uzavřena se zbylými objekty, možná s nimi nějak souvisí. Je napojená na dům (nebo dům je napojený na ni), s ním tedy komunikuje zcela jistě. Místo je prosvětlené kulatým průhledným otvorem ve stěně. Bez něj by bylo docela tmavé. Vycházím, nebo spíše couvám, do centrálního prostoru. Hned po levé straně je další velký box. Ten je ale neprůhledný. Lze ho otevřít za úchopy, uvnitř jsou po policích uložené věci. Vedle něj je krabice, také zavřená a neprůhledná. Na rozdíl od boxu uvnitř svítí a lehce pobrukuje. A pak je tu ještě jeden box, nejmenší, s otvorem nahoře. Na rozdíl od ostatních má na čele několik tlačítek. Kolem hmoty, kterou tyhle objekty vytváří, jsou police s věcmi. Jsou přehledně vyskládané, každou úroveň police vyplňují věci z identického materiálu. Tato přehlednost vládne celému místu. Přestože by se dalo říci, že místo je zaplněné objekty různého charakteru, nevytváří jejich shluk chaos. Navíc je vše otevřené pohledu, až na poklopy zmíněných boxů je vše přítomné viditelně exponované. Energie vložená do tohoto místa jej tedy očividně utvořila podle jistých pravidel, která se tu dodržují. Vše přítomné spolu komunikuje a tyto vazby nejsou žádným elementem přerušeny. Prostor tak celkově vytváří jednotné místo, přestože je hmotově oddělené na horní a dolní část. Prochází jím po stěnách i po 72

podlaze ve své většině stejný povrch, dotykem hrubší a přirozeně hřejivý. Výrazně chladivých objektů je tu minimálně. Ani podlaha nestudí. Cítím, jak lehce pruží, občas skoro neznatelně zaskřípe. Na police navazuje tmavé těleso. Má průhledný otvor a kolem něj je vymezené místo, odlišené povrchem podlahy. Ten je pod tělesem tvrdší než ve zbytku prostoru, hladší a tvoří mozaiku z drobných střepů. Vizuálně je však podlaha sladěná, barvy i materiály vytváří konceptuální celek. I boční plocha za tmavým objektem je z tohoto materiálu. Kopíruje tvar a směr roury, která z tělesa vychází mimo vnitřek obydlí. Aby tu mohlo být těleso umístěno, bylo mu třeba věnovat značné množství prostoru. Navíc vyžadovalo vybudování díry skrze stěnu. Proto je zřejmě pro celkové nastavení místa významné. Přesouváme se od něj na druhou stranu. Celý protější roh vyplňuje linie vysoká po lidské boky. Její hmota je ze všech přítomných nejobjemnější, současně je obklopena největším množstvím věcí. Jim jsou určeny otevřené boxy a police různě vyskládané od podlahy až po strop. Některé objekty jsou pomocí drátů napojeny na dům, nevyplňují však mnoho místa. Na ploše linie je prohlubeň, do které odtéká voda z trubky. Z její páky si znovu lze vybrat mezi studenou i teplou vodou. Pod plochou hlavní linie stojí větší krabice s průhledným kulatým otvorem. V něm se otáčí poměrně hlasitě vnitřní buben, který víří vodu s bublinkami. Po celou dobu mé návštěvy mě pak jeho zvuk provází. Na vrchní ploše linie je mimo řady drobných věcí i tmavá deska s tlačítky. Ohřívá na ní objekt, pod jeho poklopem to bublá, vidím zpoza něj stoupat páru. Voní po mase. Tato vůně mi spolu se zvukem otáčivého bubnu dotváří vnímání místa, kterým procházíme. I v tomto rohu se znovu opakuje ona uspořádanost věcí. Přestože jejich složení je vhledem ke zbytku prostoru zdaleka nejrůznorodější, zdá se, že vše má své umístění. Vše někam patří. Materiály i barvy jsou tu poměrně sladěné, není tu nic, co by vybočovalo a narušovalo vnímání. Věci jsou na dosah ruky, nemusí se otevírat žádné poklopy, není nutné se po prostoru nijak přemísťovat nebo otáčet. Mám také pocit, že všechny přítomné objekty hrají aktivní roli, na žádném z nich nedosedá prach. Na plochu dopadá dostatek přirozeného světla z okolních otvorů. A vyjma toho přirozeného září nad plochou světlo umělé. Činnost tu tak může probíhat i během noci.

73

Nad sníženým patrem jsou poslední objekty, které prostor fyzicky doplňují. Na jednom z nich se mohu pohodlně usadit, na rovnou plochu druhého si mohu odložit věci. Z bočních průhledných otvorů na ně dopadá dostatek světla. Oba objekty nepřevyšují stěnu, která snížené patro odděluje od horního. Stěna je zcela zaplněná věcmi těsně naskládanými vedle sebe. Těch je tu nespočet. A pokud sejdeme o několik schodů na dolní plochu, najdeme jich celou řadu i na čelní snížené stěně. U paty schodů je další objekt, který vybízí k sezení. Stejně jako předešlý je osvětlený průhledným otvorem umístěném nad ním. A znovu je dosvícený stojatým světlem napojeným na dům. Komunikace těchto objektů a světla se tedy opakuje, zřejmě jejich vazba není náhodná. Na opačné straně dolního prostoru dojdeme k jedné z jeho bočních stěn, kterou opisuje linie o výšce lidských boků. Na její ploše je větší množství krabic. Z těch menších se ozývá hudba a lidské hlasy, ta větší pouze září. Polovina plochy je těmito krabicemi vyplněna. Za jejími zády jsou poloprázdné police. Ze shora jim dělají společnost dva kulaté průhledné otvory a dvě barevné desky. Tyto barevné desky se po našem místě několikrát opakují, je jim tedy dáno hned několik míst. Jsou na nich vyobrazení, barevné a spíše abstraktní. A trochu exotické (připomínají domorodé umění). Poslední fyzický objekt dolní plochy je dlouhý a úzký. Vejde se na něj akorát jeden ležící člověk. Objemově vyplňuje dolní prostor téměř na centimetr přesně. Tato souměrnost je tu dalším důležitým prvkem. Není tu nic příliš velkého, vše má vzhledem k prostorovému nastavení přiměřenou velikost a tvar. Z rozložení fyzických dispozic prostoru je proto odvoditelné, že místo obývá pouze jeden člověk. Ostatně, více osob by tento dům ani nevstřebal. Další varianty svého prostorového uspořádání totiž místo příliš nenabízí, veškeré objekty na sebe téměř dosedají. Vnitřní prostor má tak jasně stanovený řád. Jeho vnitřními tvárnými principy jsou souměrnost a uspořádanost. Tento řád však kontrastuje s neutuchajícím pohybem vody, který zdání stability narušuje. Vnitřní řád je tak konstantně podřizován vnější síle řeky. Je jím prostupován a tvořen, v žádném okamžiku tak není řádem sám pro sebe. Toto „narušování řádu“ však probíhá poklidně, nenásilně. Šplouchání vody a komíhání stromů ve výhledu vytváří specifikou atmosféru. Tento zvuk a fyzická kulisa místo zklidňuje. Rytmus řeky cítí člověk přímo, na celém těle, kolébá se spolu s ním. Na větvích okolních stromů vidí, jak prolétá vítr. Skořápka domu není silná natolik, aby místo utěsnila před vnějším prostředím. A proto i přesto, že jsou všechny otvory uzavřené, je vnější svět slyšet a cítit. Jak jsem naznačila, obydlí tedy není před vnějším 74

světem uzavřeno, naopak ho do sebe nechá výrazně pronikat. Ostatně, nemá příliš na výběr, voda ho omílá stále a neúprosně. 3.3.3 Od abstraktního prostoru ke konkrétnímu místu Poté, co projdu celé místo, usedneme společně ke stolku na terase, pan V. dolije do sklenic kubánský rum a začínáme s povídáním. Zcela upřímně, do povídání se mi na takovém místě ani nechce. Raději bych potichu pozorovala, jak zvolna řeka plyne, odráží klesající slunce na hladině, a jak vzlétávají labutě. Vše koutkem oka však pozoruji, zapínám diktafon a ptám se pana V., jak se dům i on na tomto místě ocitli. Umístění domu na vodě je spíše dílem náhody, než cíleným směřováním pana V. Není ani vodák, nikdy nebyl majitelem žádné lodě, příliš nerybaří, plave občas, a tak je s podivem, že zrovna on nyní sedí v křesílku na kymácející se hladině řeky. Pan V. vystřídal několik typů bydlení, od rodinného statku na vesnici po garsoniéru ve velkém městě. To, čeho se chtěl vyvarovat zejména, bylo bydlení na sídlišti v malém bytě. Z těchto míst na něj vyzařuje neklid. Navíc ceny bytů v době, kdy pro sebe sháněl bydlení, byly pro jeho finanční rozpočet příliš vysoké. Ve městě ale zůstat chtěl, aby nepřerušil své rodinné vazby. Začal proto pátrat, jaké alternativy trh s nemovitostmi nabízí. Během brouzdání na internetu narazil na možnost celoročního obývání hausbótu. Dříve ho ta myšlenka prý nenapadla. Zapátral dále a našel člověka, jehož projekty obytných lodí se mu podle vystavené fotogalerie líbily nejvíce. Sjednal si schůzku, aby zjistil, kolik by ho takový dům stál. Cena ho nadchla. Dům velký 21 m2 mohl vyjít až o polovinu levněji, než nákup nejlevnějšího možného bytu ve stejném městě o velikosti 18 m2. A právě cena byla aktivátorem celého úsilí vedoucího až na tohle místo. K tomu, jak toto úsilí vypadalo, se ale ještě dostaneme. Teď se vraťme na loď (je tu přeci ten kubánský rum). Z vyprávění pana V. cítím nadšení pro bydlení na vodě a zvláště pro toto konkrétní místo. Možná také proto, že cesta k jeho získání nebyla snadná. A také jistě proto, že cena domu i s náklady na jeho provoz jsou celkově mnohem nižší ve srovnání s bydlením v bytě panelového domu. A v neposlední řadě, má tu kýžený klid na čtení. Knihy také, co se záběru místa týče, vládnou tomuto domu. Nutno říci, že se zdráhám psát „dům“, protože zvnějšku připomíná tohle obydlí loď a zvnitřku malý byt. Je něco mezi domem a lodí, říkejme mu tedy„house-boat“, po česku „hausbót“ (přestože jeho hlavní fyzické rysy, tedy rovnou příď, tohle obydlí postrádá). 75

Na knihy je tu vskutku ideální prostředí. Ušák v nižším patře stojí hned pod čelními okny, nad ním je pro čtení o večerech stojací lampička. Další křeslo na horní podestě je také blízko u okna, i s odkládacím stolkem. Ale nejoblíbenější čtecí místo pana V., pokud to počasí dovolí, je na terase hausbótu. Po policích jsou tituly všeho druhu, od beletristických románů po literaturu faktu, často knihy historické nebo místně-poznávací. Také několik kuchařek. Jak sám přiznává, pan V. je amatérským kuchařem. Účastní se různých kurzů, vaří pro přátele, na terase s nimi griluje a má zkušenost i s televizním natáčením kulinářského pořadu, jehož byl jedním z účastníků. A tak i když sám pro sebe večer po práci příliš často nevaří, je jeho kuchyň uzpůsobená tak, aby mohl pohostit i více strávníků. K tomuto účelu po prostoru nacházím i několik zmíněných „krabic“, určených hlavně k přípravě jídla. Není jich ale mnoho. A nejsou nijak vystavené, spíše zakomponované v sestavě všech dalších objektů určených k vaření. Mnohem více než takových krabic tu je spíše lahví s různým obsahem (alkoholu). A z různých krajin. V jedné polici u země se tu tak potkává Kuba s Jamajkou, Ruskem nebo Moravou. Nikdy ale s Čínou. Pan V. se o původ a proces zpracování nejen těchto tekutých potravin zajímá. Jako vystudovaný potravinový inženýr, zná látky v nich obsažené a ví, jakým se chce vyvarovat. Určitě v jeho domácnosti nenajdeme žádné čínské výrobky, ze zásady. A to nejen potravinové. To je také důvod, proč tu nemá pan V. žádnou malou troubu na pečení. Jednoduše nenašel žádnou, která by nebyla vyrobená v Číně. Z Číny není ani domácí pekárna uložená na lednici vedle kanystru na čistou vodu. Po zhodnocení nabídky pečiva, která je v obchodech běžně dostupná, si pan V. dobrý chléb prý nenakoupí. Raději si ho sám, ovšem z nakoupených surovin, udělá. Sleduji, že veškeré kuchyňské náčiní a zařízení je do procesu přípravy jídla zapojeno. Nic tu není zbytečně, ostatně, na takové věci tu není ani prostor. Indukční vařič má pouze dvě plotýnky, dva ostré nože visí na magnetické liště, koření jsou přehledně vyskládané na úzkých poličkách nad linkou, namísto trouby tu je remoska. Příbory jsou viditelně umístěné v dřevěných krabičkách, zavěšených na stěně. Celá kuchyň je vlastním výtvorem pana V. Přestože je celé kuchyňské zázemí dřevěné, jeho jednotlivé kusy zařízení se liší. Je tu znatelný jednotný plán, který výslednou podobu kuchyně promýšlel. Což lze prohlásit i o celém prostoru. Z prostoru je tak cítit kontrola 76

nad prvky, které se uvnitř nachází. Není tu mnoho technologií, které by bylo nutné ovládat, činnosti jsou zprostředkované spíše přímo. Podobně je také zprostředkován proces stárnutí přítomných materiálů. Téměř výhradním interiérovým materiálem je dřevo, rozložené po povrchu podlahy, stěn, stropu i nábytku. Vytváří přirozeně teplé prostředí, které navíc zřetelně a slyšitelně reaguje na běh času. Dřevo tak pod nohama skřípe, jsou znatelné rýhy po jeho praskání. Tělesná zkušenost s jeho povrchem není sterilní, naopak, hmatem je možné cítit jeho strukturu. Je to tedy živé prostředí, jehož přirozený charakter daný syrovými materiály umožňuje obyvateli sdílet a sledovat proměnlivé procesy materiálů v čase. Viditelné trajektorie času nejsou však zřetelné jen v interiéru, ale zejména v jeho vnější části. Hausbót je celý opláštěn železem, které reaguje na vodu, jež jej bez ustání omývá. Působením vlhkosti železo oxiduje a vytváří tento rezavý povlak. Rez železo nepokrývá plošně, ale prochází jím do hloubky. Na místě, které podléhá korozi, vždy vrstva rzi opadne a znovu odhalí čerstvý povrch. Její proces tak kontinuálně pokračuje, doku neprojde železným materiálem naskrz. Pro typ obydlí, jako je dům na vodě, je rez jeho přirozenou a pohyblivou součástí. S nástupem každého nového jara musí majitel domu na vodě železný povrch znovu přetřít ochrannou vrstvou, aby se tato činnost znovu opakovala následující rok. Časová trajektorie rzi tak umožňuje nahlédnout na proměnlivý charakter materiální reality hausbótu. Přestože tento pohyb není okem zachytitelný, jeho důsledky jsou patrné a implikují reakci lidského aktéra. Ten musí vynaložit fyzické úsilí k tomu, aby rez dočasně odstranil, a zabránil tak jejímu dalšímu prorůstání vnějším povrchem obydlí. Úplné odstranění rzi ale není možné (vždy lze korozi pouze snížit), znamená proto cyklické opakování činností. Přejděme však znovu dovnitř obydlí. Jedinému oddělenému místu uvnitř hausbótu, koupelně, je vymezeno minimum místa. Hned za dveřmi vstupuje pan V. do sprchového koutu, zuby a obličej čistí u malého umyvadla, nad kterým visí úzké zrcadlo. Vedle sprchového koutu je malá chemická toaleta, uzavřená plastová nádoba. Protože hausbót není napojen na kanalizaci, chodí pan V. záchod vynášet na břeh, do klubovny domácího jachtařského klubu. Což nemusí být zvykem u všech hausbótů. Kousek od něj kotví jiné domy na řece, kde si své odpady nechávají vytékat do vody pod dnem lodi. Pan V. se ale snaží své odpady zpracovávat do svého prostředí co nejšetrněji. Proto také používá prací a 77

mycí přípravky na přírodní bázi, odpadní vodu z pračky, myčky a koupelny nechává totiž stékat do řeky. K omývání má k dispozici jak studenou, tak teplou vodu. V koupelně je velký boiler na ohřev vody. Ten také vyplňuje zcela poslední místo v prostoru koupelny. Ohřev samotného obydlí je ale o trochu komplikovanější. Protože je izolace domu poměrně slabá (17 cm minerální vlny na 6 mm železného pouzdra, zevnitř zakryté 6 mm dřevěnými palubkami), uniká v zimních měsících nahromaděné teplo poměrně rychle. Pan V. má změřeno, že pokud venku mrzne a uvnitř si netopí, klesá teplota každou hodinu o 2 °C. Interiér je vyhříván kamny na dřevo, to je ovšem třeba připravit. Proto když přijde pan V. v zimě z práce domů, musí si oheň založit, naštípat dříví, aby jím pak během večera přikládal. Pokud mrzne a teplota klesá rychle, musí kolem jedné v noci vstávat, aby do kamen opět přiložil (jedno poleno suchého březového dřeva mu prý vystačí na dvě hodiny, dvě polena na hodiny čtyři atd.). Vyhřátí interiéru tak není automatické ani samozřejmé, naopak je třeba lidské fyzické síly a přiměřené množství času na jeho přípravu. Když si ale pan V. v zimě přiloží, má uvnitř i 25 °C. A pokud si nezatopí, interiér sice nezamrzá (protože je na tekoucí vodě, jejíž teplota pouze výjimečně klesne pod 4 °C), ale teplota se uvnitř pohybuje kolem 5 °C. Aby si nemusel zatápět v kamnech i ráno, má vedle kamen na stěně elektrický přímotop. Zapíná ho jen k rannímu vypití kávy, při odchodu do práce ho opět vypíná. Naopak přes léto je třeba hausbót provětrávat. Protože je obydlí celé opláštěné železem, rychle se zahřívá a teplo kumuluje. Při příchodu z práce otevře pan V. čelní okna a dveře, aby vítr mohl proudit skrze prostor. Hlavní hmota čelních oken je ale na sever, proto se interiér nepřehřívá příliš. Na předchozím kotvišti, jen o několik metrů dál po řece, hausbót přehříváním trpěl (přes parné letní dny naměřil pan V. během dne i 35 °C). Loď byla jinak natočená a čelní okna směřovala na jih. V létě tak prý musel hodinu s otevřenými okny a dveřmi čekat, než bylo možné uvnitř pobývat. Přítomný princip přímé zkušenosti obyvatele se svým prostředím je tak znovu patrný. K tomu, aby byl prostor vytopen, nestačí automatického nastavení přístroje. Je třeba konkrétního fyzického úsilí. Výsledky jeho činnosti jsou ihned viditelné a hmatatelné, v podobě dřeva i hořícího ohně. Nastolené prostředí je tedy situačním efektem, spíše než výsledkem předešlého plánování. Tyto situace navíc vyvstávají z okamžitých reakcí materiálního prostředí na klimatické podmínky, vůči kterým je obyvatel domu nucen jednat. Udržení prostorového nastavení však často vyžaduje 78

konstantní úsilí, není nutně pouze jedinou aktivitou, ale řadou na sebe navazujících činností. Nestačí tak například oheň pouze založit, ale také jej udržovat. Takové prostředí je nutně proměnlivé. K aspektu proměnlivosti se však ještě podrobněji vrátím, nyní se podívejme na provoz domu. Protože voda je všude kolem obydlí, využívá pan V. za pomoci čerpadla odfiltrovanou říční vodu i k hygieně vlastní a k omývání prádla a nádobí. Čistou, pitnou vodu si ale přináší kanystrem z klubovny, kde si ji kohoutkem natáčí. Z klubovny odebírá také elektřinu, na kterou má napojeny veškeré spotřebiče (pračku, ledničku, rychlovarnou konvici, boiler, přímotop, domácí pekárnu, počítač s příslušenstvím a rádio). Protože má porouchaný měřič elektřiny, má s vedením klubu dohodu o částce, kterou ji odevzdává. Každý měsíc za ni zaplatí 500 Kč (a to i přesto, že platí firemní sazbu elektrické energie, která je skoro trojnásobkem sazby bytové). K provozu tohoto bydlení se však nutně váží i další poplatky, které bytové domy odvádět nemusejí. Aby pan V. dostal od klubu na řece kotviště, musel se stát jeho členem. Členství je zpoplatněno, za rok vydá na tuto tzv. „zlatou kartu“ 12 000 Kč. Vlastnictví této karty pana V. opravňuje jak k užívání jednoho kotvícího místa, tak ke spravování skříňky na břehu klubu, dálkového ovladače na bránu, využívání parkovacího místa pro auto před budovou klubu, vlastnění univerzálního klíče od všech vrat a nepřetržitého hlídání místa kamerami. K této částce patří navíc poplatek za samotné kotviště. Jeho sazba se odvíjí od délky lodě, náš hausbót měří 10,5 m. Za tuto délku platí pan V. klubu ročně 17 000 Kč. K finální sumě čítající provoz domu patří ještě dřevo do kamen (během topné sezóny se ztopí 4-5 m3 dřeva), zmíněná elektřina a další drobné poplatky. Měsíčně tak stojí provoz domu pana V. 3 500 Kč. Protože je dům na vodě, smočí se občas v řece i sám pan V. Taková činnosti tu není mezi místními úplně zvykem. Přeci jen jsme téměř v centru města, což znamená možné znečištění vody. Ta také není nejteplejší, nejvíce je vyhřátá na 17 °C. Ale jak prý pan V. vodu pozoruje, je během posledních několik let čistější než kdy dříve. A studená voda mu nevadí. Z kraje terasy si zavěsí malé schůdky, kterými vleze do vody. Hloubka kolem hausbótu není veliká, kolem 1, 5 m. Vedle jeho kotviště je ale hluboká díra, jak se dozvěděl od místního rybáře. A to je osvěžovací místo pana V. Je také téměř pravidlem, že po Vánocích přichází tzv. „velká voda“. Protože přehrady upouštějí v této době vodu, říční břehy během vystoupají o metr i více a cesty 79

k lodím jsou často zaplaveny. K tomu účelu visí panu V. v koupelně tzv. „prsačky“, tedy holínky vysoké pod prsa. Ty si každý pracovní den během velké vody nechával ve skříňce na břehu, aby si je po příchodu z práce navlékl a dostal se relativně suchý do svého domu. Jiná situace ovšem nastává, pokud se na řece nahlásí druhý povodňový stupeň pohotovosti. Nejprve jsou o tomto stavu zpraveny jednotlivé jachtařské kluby. Jejich správa pak obvolává své pronajímatele kotvišť, aby do dvou hodin opustili ty místa, která nepatří do „bezpečných zón“. Ve městě jsou dvě taková místa, do nichž se během povodní všechna motorová i nemotorová plavidla a hausbóty stahují. Po tomto oznámení prolétá nad hladinou řeky helikoptéra s kamerou, která zaznamenává pomocí registračních čísel všechny lodě, které zůstaly na vodě. Majitelé těchto lodí pak dostávají vysoké, několikatisícové pokuty. Pokud by se tyto lodě uvolnily, hrozí totiž podle říční správy narušení mostů, do kterých by mohly narazit. Nic podobného se však za dobu, kterou pan V. obývá svůj hausbót, prý nestalo. V minulém roce ale do bezpečného přístavu, které má hned na protějším břehu, musel. Kotviště tu pro nově příchozí nabízí ze zákona zadarmo, konkrétně na tomto místě ovšem bez možnosti připojení elektřiny a vody. Po dobu čtrnácti dní si tak pan V. musel svítit uvnitř hausbótu petrolejkou a dříví si přivážet autem. V bezpečných přístavech je v tuto dobu navíc poměrně husto, lodě stojí v několika řadách za sebou. Zkrátka, v tuto dobu není obývání hausbótu lehké. Jinou komplikací by se mohl jevit hluk z provozu jak vedlejší ulice, tak samotné řeky. Protože je ale kotviště od jinak rušné ulice oddělené protihlukovým valem, je ruch města slyšitelný spíše ve formě slabého šumu. Několik desítek metrů vzdálenou projíždějící tramvaj tak sice vidíte, ale neslyšíte. Z druhé strany, od řeky, je hluk o něco silnější. Zvláště pokud projíždějí „party lodě“. Tedy takové, které si lze pronajmout k plavbě městem na jednorázovou oslavu s často velmi hlasitou reprodukovanou nebo živou hudbou. Co ale vadí panu V. vzhledem k obývání jeho hausbótu více, jsou vlny, které zvedají zejména rychlé motorové čluny jezdící ve skluzu. Hausbót není těžký natolik, aby tyto vlny ustál. Několikrát tak panu V. popadali sklenice a lahve z horních polic na zem. Po těchto zkušenostech se je naučil raději nechávat na spodních policích. A mýt nádobí v „námořnickém pozoru“, tedy s pevně roztaženými nohami. Voda je tedy hlavním principem tohoto prostředí, řádem, kterému se musí nejen materiální podoba hausbótu, ale i praktiky pana V. podřídit.

80

Zajímalo mě, zda nevyhledávají toto pobřežní místo lidé hledající si na noc skryté místo k přespání. Není tu příliš světla, je tu voda k omytí, zároveň je člověk v centru města, blízko veškerému sociálnímu zázemí. Pan V. popisoval, že takoví lidé se tu opravdu scházeli. Ale vedení klubu kdykoli je zahlédli, volali policii, která je vyváděla pryč. Klub to dělal tak dlouho, dokud sem nepřestali chodit. Navíc přístav je proti nechtěným návštěvám pojištěn kamerovým systémem rozestavěným po několika místech. Kamery natáčí nepřetržitě a jejich záznamy jsou skladovány pro pozdější možné použití. Místo je tedy pod neustálým dohledem. Na hausbót pana V. byla také namířena jedna z kamer. Momentálně je ale rozbitá. A nikdo se k němu prý za tu dobu, co tu bydlí, nevloupal. Mnoho cizích lidí se k jeho hausbótu tedy nedostane. Pokud někdo chce dojít k domu, musí navíc znát cestu. Číslování přístavů je tu chaotické, někde ani číslo není. Musí se projít restaurací, za jejíž terasou je branka. Ta je ale většinou zamčená, odděluje tak cizí veřejnost od majitelů lodí kotvících u břehu. Na předchozím stanovišti to bylo jiné. Kotvil hned vedle cyklostezky, kudy procházelo mnoho lidí. Často se tu u něj zastavovali kolemjdoucí a zajímali se o jeho dům. Někteří dokonce pravidelně. Na současném místě (kam se musel přesunout v důsledku zaplnění přístavu) ho bylo navštívit jen několik neznámých návštěvníků. Jeho dům totiž není skoro vidět. Z cyklostezky, která vede kolem břehu, lze na hausbót dohlédnout pouze do chvíle, než jej zastíní protihlukový val. A ze silnice, která vede nad stezkou na něj dohlédnout nelze vůbec. Několik málo lidí se však přeci jen o hausbótu doslechne. Například zájemci o jeho koupi (ti prý nabízeli částku čtyřikrát vyšší, než byla jeho pořizovací cena). Nebo studentky architektury, které tu hledaly podklady pro svou práci o domech na vodě. Nebo já. Běžně se tu pan V. ale potkává pouze se členy jachtařského klubu, zejména správcem, který má kancelář přímo nad hausbótem. A pak s labutěmi, rybáři, veslaři a kachnami (ty prý potká raději, než některé majitele sousedních lodí, kteří se tu stejně velmi často střídají). Sousedy, kteří by stejně jako on žili na obytné lodi celoročně, tu žádné nemá. Pokud má zájem o společnost, zajde si do přístavní restaurace, kde ho už číšníci (stejně jako všechny ostatní majitele lodí) znají. Ostatně pro členy klubu jsou v restauraci vždy rezervované dva stolky, ke kterým žádný ne-člen nesmí zasednout. Během našeho povídání jedna z vedlejších lodí hlasitě túruje. Kolem ní stojí několik lidí a přihlíží. Túrování bylo ale asi záměrnou činností, loď se na žádnou cestu i přes její zdlouhavé startování nevydává. 81

Náš hausbót byl tedy výsledkem hledání pana V. co možná nejlevnějšího, ale vlastního bydlení ve městě. Poté, co zjistil, kolik by taková stavba na vodě stála a jak tento dům může vypadat (v tesařově dílně uviděl několik podobných modelů), začal se shánět po možném kotvišti. V tomto bodě ale narazil na největší problém. Prošel prý všechny říční kluby po městě. Ty však fungují jako uzavřené komunity, které obyčejně nepřipouští žádného cizího člena. Prošel všemi kotvišti, snažil se mluvit se správou řeky. Po roce odmítání ze všech stran se zdálo, že je tato cesta beznadějná. Postavit dům na vodě tak problém nebyl, ale najít místo pro jeho ukotvení bylo nečekaně obtížnou komplikací. Ve městě jsou přitom břehy prázdné, prostoru pro takové obytné lodě je tedy dost. Navíc přístaviště není třeba pro ukotvení obytných lodí nákladně upravovat. Přesto správa řeky trend zabydlování břehů svým odmítáním podobných snah znemožňuje. Pan V. tak byl nucen celý tento proces obejít. Zkontaktoval známou, jejíž manžel byl prezident jednoho ze soukromých jachtařských klubů, který má část břehu od říční správy pronajatý. Zažádal o přijetí mezi členy klubu, zaplatil členský poplatek a prošel skrze výběrové řízení, kde jeho členství bylo radou klubu odhlasováno. Avšak místo k ukotvení jeho lodě dostal. A paradoxně na jednom z nejlepších možných míst ve městě, téměř v centru. Před získáním kotviště podepsal pan V. smlouvu s tesařem o provedení práce a podal na stavbu lodi zálohu. Měla být hotová za tři měsíce, ty se ovšem nakonec protáhly do šesti měsíců. K diskuzi nad projektem donesl pan V. milimetrový papír, na kterém měl dispozice lodě překreslené podle svých představ. Pracoval s plány, které měl tesař vystavené na svých internetových stránkách. Věděl, co by chtěl, tesař oponoval tím, co je reálně (technicky a legislativně) možné. Po dvou schůzkách v tesařově dílně společně proměnili projekt do výsledné verze. Požadavek byl takový, aby dům vypadal jako loď, ale uvnitř byl zařízený jako byt s veškerým příslušenství. Podoba lodi byla podmínkou majitele jachtařského klubu, aby tak hausbót zapadl mezi ostatní zakotvené objekty. Prezidet klubu prý nechtěl narušit stávající řád klubu a umožnit tak dalším potenciálním zájemcům nároky na bydlení na vodě. Pan V. je na pozemku tohoto jachtařského klubu totiž jediným celoročním obyvatelem lodi, a tak to mělo i zůstat. Kompromisem mezi prezidentovým požadavkem domu připomínající loď a ideální představou pana V. domu na vodě je výsledná podoba hausbótu. Loď připomíná jeho zašpičatělou přídí, která je ale nefunkční nebo funkční velmi špatně, a kulatými okny. Hausbót pak rovnějšími 82

plochami, terasou před vchodem a jeho vnitřním zázemím. Vlastní motor toto hybridní obydlí nemá, pokud pan V. potřebuje přejet na druhý břeh, půjčí si motor externí, zavěšený na zádi lodi. Na řece se tedy pohybuje, ale pouze s obtížemi. Nemá dostatečně šikmé dno, nemá ani kýl, špatně se ovládá. Na vnější podobě domu a jeho funkčnosti panu V. ale příliš nezáleželo, chtěl mít estetický hlavně jeho vnitřek. Proto také majiteli klubu vyhověl a své vlastní představy ztělesnil výhradně do vnitřku domu, který je schovaný za neprůhlednými vstupními dveřmi. Estetická podoba domu je tak jedním z mnoha efektů materiální ambivalence tohoto obydlí. Ta vyváří esteticky dvě oddělená prostředí, z nichž první je určeno obyvateli lodě, je objektivizací jeho soukromí, a druhé pak cenzuře jachtového klubu, který si prostřednictvím „lodi“ legitimizuje své vlastní požadavky. Toto oddělení je však třeba přijímat pouze jako konceptuální, vzájemně se mísí. Pan V. přesunul část svého domácího prostředí i na terasu, kde má umístěný mobilní gril a lehký stolek s židlemi. Tyto prvky jsou však flexibilní, lze s nimi manipulovat. Pokud bychom stolek s židlemi a gril odstranili, přiblížila by se vnější podoba tohoto hybridního obydlí lodi. A naopak, pokud bychom na stůl doplnili vázu s květinami a gril vybavili poličkami na koření, vytvořili bychom místo, které by díky jeho podobě domácího prostředí implikovalo jiný přístup a jednání. Hybridizace obydlí však není efektem jednotlivých okamžiků, je spíše kontinuální a neustále probíhající. V žádném okamžiku není toto obydlí pouze dům, ani pouze loď. Vždy je jejich hybridem, spletencem vazeb vycházejících z obou těchto konceptů. Z viditelného pohledu je nejvýznamnějším mutačním prvkem hausbótu voda. Sama bez ustání proudící pohybuje obydlím a vším, co je uvnitř. Hausbót je sice možné zakotvit, ale voda jej unáší i přes tuto relativní stabilizaci. Je tak obydlím mobilním, jehož pohyb je přímo odvozen z pohybu vody. Vodě je tak hausbót zcela podřízen, je jeho tvárným principem, který současně pohybuje (nejen fyzicky) s činnostmi, které se od obývání hausbótu odvíjí. Již jsem popisovala, jaké možnosti voda nastavuje. Pan V. se může v říční vodě vykoupat, může ze své terasy chytat ryby (pokud si zaplatí rybářskou povolenku). Prostřednictvím říční vody omývá své oblečení, tělo i nádobí. Voda jej kolébá, pokud si chce číst a v noci uspává. Voda však také znamená přesuny obydlí do bezpečných kotvišť, pokud se její hladina nebezpečně zvedne. Tyto přesuny a zakotvení na jiném břehu vytváří nové spojení hausbótu se svým okolím, ze kterých vyvstávají nové situace. Tím, že na bezpečných kotvištích není připojení na elektriku 83

ani vodu, je pan V. nucen přizpůsobovat své aktivity a obstarávat si teplo a přísun vody alternativně. Tyto přesuny vnímá nelibě, narušují možnost stabilizace jeho domácnosti. Dočasný pobyt na novém kotvišti jej nutí přehodnocovat svůj stávající režim a jednat zcela flexibilně a situačně. Charakter vody je však takový. Jako nedílná součást svého prostředí tak přebírá hausbót tyto prvky i do svého nastavení. I přestože jsou svým obyvatelem vnímané jako nezáměrně a nechtěně. Podobně jako voda se v tomto obydlí přelévají i lidští jedinci. Dispozice domu a jeho velikost jej umožňuje obývat pouze jedním lidským jedincem. Pan V. však často o víkendech obydlí opouští a přenechává jej svým kamarádům a známým. Klíče od jeho domu vlastní několik lidí, visí i na nástěnce pracoviště pana V. Málokdy tak zůstává hausbót bez přítomnosti lidského prvku. Stejně jako lidské, ani zvířecí návštěvy nejsou v prostředí hausbótu výjimečnou situací. Labutě, kachny, ryby a další říční zvířata se kolem hausbótu denně pohybují a k blízkému okolí hausbótu občas zavítají. Protože jsou to však zvířata divoká, jsou jejich návštěvy náhodné a podle jejich vlastního uvážení. Proměnlivost obyvatel hausbótu (jako mnoho dalších zmíněných prvků) znovu destabilizuje koncept domu, tentokrát jako domácího obydlí, které je v našich kulturních podmínkách standardně obývané jedinou rodinnou jednotkou. Vazby fyzického prostředí a lidských aktérů se tak i v tomto případě proměňují a přispívají k jeho hybridizaci. Mobilní jsou také technologie, které překlenují koncept domu směrem ke konceptu lodi. Protože motor není k hausbótu pevně připojen, je dalším mobilním prvkem na jeho palubě. Pokud a jak se stane hausbót na řece mobilním obydlím, je odvislé pouze od situace, nikoli od fixního projektového nastavení. Externí motor je možností, nikoli atributem hausbótu, a jako pohyblivý prvek redefinuje i jednání, které z jeho přítomnosti či absence vyplývají. U principu mobility se ještě zastavím, nyní však přesuneme naší pozornost zpátky k navrhování domu pana V. Výsledným

projektem

(vycházejícím

z odlišných

požadavků)

byla

minimalistická verze hausbótu doplněná o koupelnu, která na obytných lodích obyčejně chybí. Samotnou stavbu si pan V. objednal na zakázku, do jejího procesu výrazně nezasahoval. Tesařská firma, která měla zkušenosti se stavbami obytných lodí, si zajistila své pracovníky a materiál sama. Konstrukce provádí na stálém místě u břehu 84

řeky, odkud hotové lodě vysílá na své domácí kotviště. Má proto také své stálé dodavatele, se kterými tradičně tesařská dílna spolupracuje. Samotnou konstrukci plovoucí základny tvoří ocelová vana se dvěma svislými a příčně umístěnými přepážkami. Ty uzavírají prostor pod přední a zadní palubou a utvářejí tzv. technické podlaží. Pan V. má na tomto místě mimo jiné samozvaný „bordel kout“, kam ukládá sezónní potřeby a oblečení. Přímo uvnitř domu se tak nachází i skrytá místa, které cizí návštěvník neuvidí (do těchto skrýší vkládá vše, co by uvnitř zabíralo příliš zbytečného prostoru a narušilo tím stávající řád věcí). Na ocelovou vanu přímo dosedá dřevěná nástavba, která je nahoře svázána stropními fošnami. Díky jejich seříznutí vyváří spád pro odvod dešťové vody. Celá konstrukce i s vanou je pak z obou stran potažená nepískovanou lepenkou a opláštěná dřevěnými palubkami, mezi nimiž je izolační vrstva z minerální vlny. Podlaha je od ocelové vany izolovaná opět vrstvou minerální vlny, uloženou na polyetylénové hydroizolační plachtě. Na svrchní vrstvě je další polyetylénová plachta (mirelon) a silnější podlahové palubky. Vnější plech je natřen bílou lazurou a vnitřní palubky syntetickým bezbarvým lakem. Nátěr lazury je třeba každoročně obnovovat, aby nedocházelo k již zmíněné a nežádoucí rzi. Tesařská firma poskytla také přepravu a vyřízení veškeré technické dokumentace. 41 Pan V. si pak samostatně sjednal technické osvědčení, jehož kontrolu provádí znovu Státní plavební správa (tato technická zpráva musí být, stejně jako u např. motorového vozidla, pravidelné obnovována). Cena za materiál, práci a stavbu domu byla nízká, dokonce natolik, že podle pana V. na jeho domě firma nemohla téměř nic vydělat. S takovým projektem hybridního obydlí (tedy obytné lodě s veškerým příslušenstvím) prý neměli příliš zkušeností a cenu tak špatně odhadli (specializovali se totiž výhradě na ty obytné lodě, které nejsou určené k celoročnímu obývání). Celkem stál dům pana V. 750 000 Kč. Zařízení si pan V. dokoupil za dalších 30 000 Kč (kamna, police, křesla, stolky atd.), zbytek vybavení do hausbótu přesunul z jeho původní garsoniéry (spotřebiče, postel a jiné). Kdyby cena byla vyšší, respektive kdyby dosahovala nebo spíše přesahovala ceny garsoniéry v bytovém domě, zřejmě by hausbót nevznikl a tento dům by pan V. neobýval. A tak i tento omyl tesařské firmy (nebo právě ten), vedl k tomu, že tu nyní společně hovoříme.

Hausbót je třeba evidovat do plavebního rejstříku a získat lodní osvědčení plavidla. Projektová dokumentace se zasílá na Státní plavební správu, kde musí projít schválením.

41

85

Protože stavba domu probíhala mimo jeho finální umístění, bylo třeba jej na místo určení (zhruba 20 km) přesunout. Nebo spíše přeplavit. Hotový dům byl jeřábem naložen na podvalník trajektu, kde byl pevně zajištěn. Přepravovat se musel v noci, přes den by byl na řece pro takový přesun příliš velký provoz. Před trajektem táhnoucím náš dům muselo jet doprovodné vozidlo s blikačkami, aby zabránilo možné kolizi s projíždějícími loděmi. Během plavby však k několika kolizím došlo, cesta z místa stavby domu do jeho cílového umístění na vodě tedy nebylo neproblematické. Podvalníku ve městě bylo třeba upustit pneumatiky, které dům nesly na hladině, neproplul by totiž (o několik málo centimetrů) pod mosty. Nebo během vytáčení pro jeho umístění na provizorním místě byl jen kousek od střetu se stávajícím botelem. Po několika hodinách však úspěšně stanuli na provizorním kotvišti několik desítek metrů od toho cílového. Pan V. tak přespal poprvé ve svém domě ještě na mělčině (pro kotvení u tohoto břehu neměl povolení). Do vody opět vpustil hausbót druhý den, kdy si půjčil ze svého domovského klubu externí motor a dům do svého „mateřského kotviště“ přesunul již svépomocí. Za tuto téměř celonoční přepravu zapojující do celého procesu bagr, doprovodné vozidlo a trajekt s řidiči, podvalník a několik dalších pomocníků lidských i nelidských zaplatil 20 000 Kč. Míst, kde hausbót kotví, vystřídal (vždy však v rámci správy stejného klubu) už několik. Na tom prvním vytrhával svou vahou molo, byl špatně nasměrován a voda jej strhávala po proudu. Z druhého musel odplout poté, co se prostor kotviště zvětšoval a on svou délkou přesahoval výměru pronajatého prostoru. Teď je už druhým rokem na kotvišti třetím a zatím se zdá, že tohle místo je pro hausbót nejoptimálnější. Řeka je tak i v ohledu umístění obydlí (spolu) řídícím principem. Obydlí pana V. se v tomto ohledu neustále přelévá mezi tím, co stanovuje řád klubu a tím, co si usmyslí sama řeka. Pobývání v domě na vodě nese také specifickou legislativu, která jej odlišuje od té zahrnující stavby umístěné na suché zemi. Především není možné v rámci české legislativy prohlásit hausbót za bydliště, protože podle zákona není nemovitostí. 42 Nemá proto parcelační číslo a podléhá stejným právním předpisům jako např. karavan. A stejně jako karavan vyžaduje technické ověření (obnovitelné jednou za 12 let) a registrační číslo. Oboje vydává Státní plavení správa. 43 „Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem“ [Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, odst. 2, § 119]. 43 Mimo kontroly technického stavu hausbótu navíc každých 5 let probíhá revize elektřiny. 42

86

Mluvila jsem již o tom, že proměnlivý a nestabilní charakter obydlí vytváří možnosti, které s tímto prvkem přicházejí. Více než jakákoli jiná stavba nabízí totiž řadu alternativních aktivit, která vycházející z jeho hybridního charakteru domo-lodi. A současně ve všech svých aspektech (fyzických i sociálních) redefinuje koncept domu jako stabilního, nemobilního objektu, který si své vazby vytváří právě proto, že je fixně připoután ke svému lokálnímu zázemí [Guggenheim 2011]. Hausbót však není pilíři zapuštěn nehybně do země, ale je spíše pohybem řeky, která jej omílá. I jeho stabilizace ze strany lidských aktérů (které ani hausbót neuniká) proto vychází z proměnlivého charakteru jeho fyzické prostředí. Legislativně je vnímán jako pohyblivé plavidlo, je schopen se (byť dočasně) zakotvit na různorodých stanovištích. Pobyt na svém domácím kotvišti je však výsledkem největšího množství sítí, jimiž je s tímto místem spojen. A zapuštěn do těchto vazeb přijímá pravidla řídící pohyb po tomto prostředí. Jak se však ukazuje, proměnlivý charakter hausbótu redefinuje i tuto strukturu. Požadavkem jachtařského klubu bylo, aby jeho obydlí zastřelo charakter domu a přiblížilo se konceptu lodi. Hausbót splněním tohoto požadavku a následným zařazením do stávajícího systému mohl na tomto břehu zakotvit. Pro jachtařské kluby je reprezentativní vzhled jejich kotviště významný aspektem. Ve své většině na tomto břehu kotví nákladné motorové čluny, které jsou určeny pro sezónní aktivity. Hausbót pana V. se tak měl zařadit mezi tuto prestižní reprezentaci tak, aby nenarušil její vzhled. Avšak tím, že obývá svůj hausbót celoročně, proniká jeho domov i za dveře kajuty včetně praktik, které s k celoročnímu obývání plavidla váží. Hausbót je tu jedinou domácností, která však má zůstat co nejvíce skryta za svými dveřmi. V tomto smyslu materiální koncept hausbótu jako domu narušuje hierarchii zde přítomných plavidel a redefinuje nastavená pravidla. Vzhledem ke svému materiálnímu aspektu je vybočením ze stávající struktury a možným ohrožením prestiže klubu. Čím více je však materialita hausbótu jako domova využívána, tím více je tento křehký požadavek narušován a tím spíše je redefinováno veřejné přijímání jachtařského klubu jako kotviště pro sezónní lodě. Můžeme se v tomto směru posunout ještě dále a vnímat materialitu hausbótu jako potenciál pro redefinici současného celoročního obývání domo-lodí na tuzemských řekách (které je spíše raritou) obecně. *** Slunce klesá nad hladinu a zabarvuje výhled do kýčových kontur. Dopíjíme sklenice. Nemohu si stále navyknout na ten pocit ambivalence mezi pobytem 87

v hektickém centru města a naprosto kontrastním místem klidu (pokud zrovna některá z lodí netúruje motor), který tu řeka nabízí. Jen těžko si představuji, že hned za rohem proudí lidé a stroje v několik směrech. Tento ambivalentní pocit mě však neopouští ani po rozloučení s panem V. Z místa, které si plynulo podle vlastních pravidel řeky, procházím pod nepřetržitě střeženým kamerovým systémem skrze železnou branku na zámek. Dostávám se na terasu restaurace, kde se znovu střetávám z pohledy číšníků. A ve vteřině jsem znovu na té samé ulici, odkud jsem přišla, a kde tramvaj už neprojíždí neslyšně, ale zcela zřetelně a docela nahlas. Nasedám do ní. Řeku už vidím jen z dálky a hausbót se znovu skryl za obzor.

88

4. Závěr Popsala jsem tři různé domy vytvářející tři různé domácnosti, z nichž vyvstávají různé činnosti. Materiality všech domů jsou však shodně spojeny vazbami lidských i nelidských prvků. Vyšlehávají však své spojující linie různě daleko a pohyb po těchto drahách probíhá v různých časových nastavení. Není však v mých silách sledovat tyto cesty všechny, stejně jako je není možné popsat komplexně. Snažila jsem se však dopátrat takových situací, které mi domy (jako proměnlivé aspekty reality) se svými obyvateli dovolily poznat, a které mohly osvětlit situace přesahující jejich lokální zasazení. Přestože fyzická mobilita je viditelně schopností pouze hausbótu, probíhá neustálý pohyb i u zbývajících dvou domů. Tyto procesy však nejsou jednoduše odpovědí na vnější podmínky. Hausbót se sice pohybuje díky proudění vody, pro pochopení probíhajících procesů v jeho vymezeném (materiálním i sociálním) prostoru

by

ale

toto

objektivistické

vysvětlení

bylo

nekomplexní.

Současně jednotlivé studie ukazují, že jednání obyvatel popisovaných domů nelze uvažovat jako deterministické, vedoucí od činnosti k fyzické formě. Spíše tedy můžeme označit jednání zaujatých lidských i nelidských aktérů jako korespondenční a z nich vyvstávající procesy jako neustále sebe/redefinující pohyb. Tento princip prostupuje všemi domy. Cesty, po nichž se lidské i nelidské prvky po prostoru domácností pohybují, vykazují však specifické vlastnosti. Ty vycházejí z jedinečných biografií domů, odpovídajících jejich konkrétnímu zasazení v čase a prostoru. Tyto trajektorie, po kterých se pohybují lidé, myšlenky, materiály, přírodní elementy nebo jiné živé elementy, vykazují různé vlastnosti implikující různé podoby reality. Jejich sledováním jsem se snažila zprostředkovat porozumění toho, jaké tyto cesty jsou a jaký další pohyb mají za důsledek. Vycházím tedy z jejich situačnosti, aktuálnosti, spíše než z jejich obecných a abstraktních konotací. Tato logika je spjata s konceptuálním propojením lidských činností s aktivitou materiálního světa. V tomto ohledu nejednají lidští aktéři „nad“ fyzickým prostředím, ale v jeho rámci, jsou jeho nedílnou součástí [Ingold 2000]. Materialita fyzického prostředí je tak tvárným principem, který vyvíjí aktivity přenášené i na lidské aktéry formou produkce [Rubio 2012]. Pokud se znovu zastavíme na příkladech našich domů, vidíme, že materialita domácností implikuje mnohé 89

procesy, které pohybují s aspekty přesahující jejich fyzické vymezení. Tyto přesahy, nebo lépe řečeno trajektorie, je možné sledovat v prostorových i časových souvislostech. Pro některé z domů jsou trajektorie jejich materialit v prostoru významnější než pro jiné. Vysvětlení hledejme znovu v jejich aktuální distribuci vazeb. Přestože mohou být budovy výsledkem snahy o objektivizaci přítomných vazeb (ze strany různě zajutaých lidských aktérů), vytváří v reakci na své prostředí vlastní agency. Materiály mohou v čase stárnout, současně jsou v prostoru určitým způsobem rozprostřeny. Nesnažím se však časový a prostorový princip reality uměle oddělovat do dvou vymezených entit. Spíše je vnímám jako rozdílné režimy, prostřednictvím kterých materiální formy se svým okolím komunikují. Tento konceptuální nástroj pro vyjádření trajektorií materiálních forem však není mou vlastní invencí. Odkazuji se na v úvodu zmíněnou práci Fernanda Domíngueze Rubia [Rubio a Silva 2013], jež obdobně sleduje implikace pohybu materiálních objektů nejdříve s ohledem na čas, posléze na prostor. 4. 1 Trajektorie prostoru: sdílení, reciprocita a odcizování Byli jsme společně navštívit jurtu. K tomu, abychom pochopili vazby (zejména ty vztahující se k lidským činnostem), ke kterým se jurta váže, museli jsme často vyjít z jurty ven [viz kapitola 3.2.3]. A po jejím vnějším prostředí jsme se pohybovali možná ještě ve větší míře, než v prostoru vymezeném jejími plachtovými stěnami. Ven jsme tak vycházeli do koupelny, na toaletu, pro potraviny uskladněné venku nebo ještě rostoucí v sadě. Dveřmi jurty musejí její obyvatelé projít také pokud dojde k přerušení elektrického proudu. Zejména ji však opouští proto, aby vykonávali činnosti odehrávající se po jejím vnějším okolí. Domácnost totiž není ani svými obyvateli vnímána pouze jako solitérní stavba jurty. Je venkovní pecí na konci sadu, je dřevostavbou pojímající toaletu a koupelnu, je vnější ohniště i sedáky z dřevěných kůlů, je stáj pro koně a oddělené obydlí pro ovce, moštárna a maringotka se včelami. Tato domácnost jsou lidé, kteří se mezi těmito místy pohybují, stejně jako zvířata, o které se starají. Je tedy podle činností zde probíhajících tvořena vším, vnějšími (sad a potok) i vnitřními prvky (jurta, koupelna atd.) jejího fyzického prostředí. Tyto činnosti tu pravidelně nebo nepravidelně probíhají a všechny mají současně své trvalé nebo dočasné umístění. Nemusí (a ani častou nejsou) dány striktně. Je však důležité, že se tu odehrávat mohou. Fyzické prostředí, které tyto místa obklopuje, možnosti činností vytváří. Svou aktivní roli tu 90

hraje jeho rovinatá plocha, úrodná půda, míra slunečního svitu, jeho prostorová dispozice nebo potok, který jím protéká. S ohledem na další aktéry zapojené do vytváření jeho konkrétní reality však není možné o materiálních aspektech hovořit jako o výhradních aktivních prvcích skutečnosti. Materiální charakter fyzického prostředí však jednání lidských aktérů tvaruje specifickým způsobem, který implikuje specifické sociální efekty (lze si jen představovat, jak by pohyb na pozemku vypadal, pokud by byl pokryt namísto jabloní vzrostlými smrky, nebo místo úzkého potoka protékala kolem okraje sadu široká řeka). V našem konkrétním případě však má pozemek kolem jurty rovnou, poměrně volnou plochu. Není příliš vlhká ani suchá, pohyb po ní nevyžaduje speciální obuv nebo jiné nástroje. Stromy jsou středního vzrůstu a jejich hmota zaplňuje pouze část z celkového pozemku. V jejich stíně je však možné se v létě usadit a na chvíli spočinout. Včely mohou ovocné stromy opylovat a ovcím je umožněn volný pohyb po drátem vymezeném pozemku. Protože tu nejsou žádné výrazné fyzické překážky, je možné toto místo sdílet lidmi, zvířaty a dalšími organismy. Jejich počet není příliš omezen, pozemek již snesl i několik stovek lidských jedinců najednou. Koncept sdílení, jako specifického prostorového jednání, je skutečně charakteristickým prvkem této domácnosti [viz kapitola 3.2.3]. Jak jsem zmínila v textu dříve, majitelé jsou zapojeni do několika občanských sdružení zaměřených od terapeutických programů po vzdělávací, výchovné nebo osvětové akce související s ekologickým farmařením. Přijíždějí sem na různě dlouhé období pracovní dobrovolníci, školní nebo mládežnické skupiny a jiní lidé zapojení do aktivit ekologického farmaření. Mimo to na pozemku každý rok probíhá hudební festival a s výčtem dalších akcí bychom mohli pokračovat. Všichni tito lidé potřebují vykonávat své základní potřeby, někde se omýt, najíst nebo se v případě deště schovat pod střechu. Aby všechny uvedené činnosti mohly probíhat, musejí být někam fyzicky umístěny. Pokud by materialita prostředí nemohla taková místa nabídnout, činnosti by se odvíjely jinak nebo jinde. Na pozemku se tak tito lidé mohou scházet a sdílet své názory, fyzické prostředí i jejich vlastní tělesnosti právě díky tomuto konkrétnímu materiálnímu zázemí. Někteří z pracovních dobrovolníků, kteří za stravu a ubytování fyzicky pomáhají na farmě, jsou zapojeni do celosvětové dobrovolnické organizace [ibid]. Není proto náhodou, že se na pozemku pohybuje skupina cizinců z často velmi vzdálených zemí. Tato skutečnost by nepůsobila příliš nestandardně, pokud bychom 91

si neuvědomili její okolnosti. V mnohem menší míře se na pozemku kolem jurty totiž odehrávají činnosti se zapojením obyvatel místních. Zejména pak s těmi, kteří v obci žijí déle než jednu generaci. Aktivity probíhající na farmě a s farmou tak propojené tedy sdružují lidské aktéry spíše mimo lokální kontext prostředí. Vedle minimálního zapojení starousedlíků se tak po pozemku procházejí jedinci, kteří se v obci usadili nedávno, kteří ji pravidelné navštěvují nebo ti, kteří sem přijeli pouze napoprvé. Zdá se tak, že koncept prostorového sdílení je selektivní, neprobíhá samozřejmě. Materiální prostředí farmy (prostřednictvím činností, které se v jejím rámci odehrává) rozšiřuje vazby za jeho lokální hranice, spojení se samotnou obcí, do jejíž správy fyzicky náleží, je ale značně slabé. Sociální jednání spojené s prostředím farmy, které se odvíjí směrem od obce je vysledovatelné i na jiných materiálních aspektech. Například na oknech jurty. Ani jedním z nich totiž není možné na obci dohlédnout, výhledy všech otvorů směřují do lesa nebo na farmu. Navíc celá dispozice farmy s centrálním vchodem je natočená směrem k sadu, tudíž k vesnici je stavba natočena spíše zády. Pozemek farmy pak postupuje dále k lesu, vzdáleně od obce. Jednání, které z takového materiálního nastavení vychází, je vzhledem k vesnici nutně separační. Všechny cesty i výhledy vedou fyzicky směrem od obce. Jedinou výjimkou, která na moment realitu jurty a obce spojila dohromady, byla stavba kořenové čističky nebo vybagrování strouhy potoka [viz kapitola 3.2.3]. K těmto činnostem bylo třeba specializovaných pracovníků nebo jejich přístrojů, které na pozemku nejsou k dispozici. Všechny tyto činnosti však byly dočasné a zdá se, že vazbu jurty a obce trvaleji nesblížily. Vzhledem k materialitě prostředí lze vysledovat i další efekty redefinující jednání lidských aktérů. Na stavbě jurty se podílelo několik desítek lidí, nejčastěji přátel

majitelů,

skupin

z ekologicko-vzdělávacích

programů

nebo

jinak

zainteresovaných lidských aktérů. V kapitole o stavbě jurty [ibid] jsem psala o tom, s jakými činnostmi pomáhali a jak byli následně za vykonanou práci odměněni. Realizaci jurty podporovali lidé i formou darů, kterými si majitelé vybavili nejčastěji její vnitřek. Dům a tyto aktivity spojoval v současné společnosti minoritní druh směny. Neplatilo se totiž výhradně penězi, ale spíše naturáliemi nebo recipročními aktivitami. Tato specifická ekonomika vycházela (mimo jiné) ze dvou ohledů materiality domácnosti. Za prvé tím, že jurta je konstrukčně i materiálově nenáročná, nevyžadovala na její samotnou stavbu příliš odborníků. Pracovníci tedy byli 92

nespecializovaní, často z řad známých nebo přátel. Znali žitý kontext jurty, její potravinou produkci i finanční situaci majitelů. Zmíněná nenáročnost stavby a přímé zasazení pracovníků do reality jurty tak umožnilo takový typ směny, který není standardizovaný, a který v případě reciprocity vyžaduje i jistou dávku důvěry. Na druhé straně byla tato ekonomika jednoduše efektem toho, že fyzické prostředí bylo schopné potravinové naturálie, kterými se platilo, vyprodukovat. Spojením vhodného klimatu, půdy, materiálů, konstrukce stavby a lidských aktivit tak vznikl materiální základ pro tento netržní druh směny. 4.2 Časové trajektorie: od vyspělých k vyspělejším technologiím Případová studie pasivního domu byla zejména povídáním o jeho složitém technickém zázemí [viz kapitola 3.1.3]. Ukazuji, že princip úspornosti domu se odvíjí od jeho správného technického vybavení. Materialita těchto zařízení avšak implikuje nejen proces samotné stavby a následné podoby domu (např. umístění průduchů stanovuje rozložení dispozice domu včetně jeho vybavení), ale i mnohem obecnější aspekty celospolečenských fenoménů. K jejich sledování se musíme vydat po trajektoriích časového charakteru. Vazby, které se k pasivnímu domu váží, odkazují totiž často k budoucnosti. Samotný princip pasivního domu, ušetřit energie a tím i finance, je sám o sobě ideou směřující do budoucího času. Aspekt časovosti se objevil i v úvahách paní H.: pokud nyní postaví pasivní dům, v budoucnosti na jeho provozu ušetří. Stát (prostřednictvím dotačního programu Zelená úsporám) tyto úvahy rozšiřuje i na přírodní prostředí: pokud bude podle požadavku EU podporovat výstavbu nízko-energetických domů, uleví přírodnímu prostředí [ibid]. 44,45 Pasivní domy jsou tak s ohledem na motivace sociálních aktérů pohledem do budoucnosti, ve které je výstavba doposud standardizovaných staveb s běžnou spotřebou energie vytlačena domy se spotřebou téměř nulovou [ibid]. Po těchto časových trajektoriích se vedle myšlenek a financí pohybují i přístroje. Ani v tomto případě o nich tedy nelze uvažovat jako o pasivní materialitě, ale přímo naopak. Jsou pilířem celého tohoto směřování. Bez jejich technologického vývoje by žádné zákonné (a jiné) opatření nebylo myslitelné. Jsou to právě tyto technologie, které dokáží domy vybavit schopností vstřebávat pasivní zisky energií a tím zajistit budoucí úsporu Provoz domů je zejména s ohledem na jejich spotřebu energie k vytápění výrazným prvkem znečišťování životního prostředí skleníkovými plyny (do atmosféry vypouští až 50% z celkového množství oxidu uhličitého) [Day 2004]. 45 Tyto úvahy předkládám jako státem veřejně prezentované aspirace. 44

93

financí a energií. Jak se ukázalo v případě domu paní H., jejich vývoj je sice poměrně rychlý, ale český trh na ně není připraven reagovat [H. nedat.]. Také Michel Guggenheim [2011] na základě dvou případových studií (prvek plochých střech a diskuze nad zákazem minaretů ve Švýcarsku) odkrývá vazbu zákonných opatření a proces vytváření architektonických prostorů. Příchodem nových prvků, které se v architektonickém diskurzu na konkrétním místě a čase objevují, se podle něj otevírá diskuze obnažující limity standardizované výstavby. Guggenheim usuzuje, že tyto nové materiální prvky mohou potenciálně narušovat stávající sociální řád a tvarovat jej do nové podoby [ibid]. Vzhledem k připravované novele stavebního zákona k roku 2020 lze takové posuny předpokládat i v případě tuzemského zavádění úsporných domů, na českém trhu poměrně nových stavebních forem. Růst jejich počtu je totiž vzhledem k připravované novele nevyhnutelný [viz kapitola 3.1.3]. Přestože nelze příliš předvídat, jak se tento pohyb bude konkrétně vyvíjet, může jeho podoba vycházet významnou měrou z podoby technologií, jaké budou na tuzemském trhu k dispozici. Sledování trajektorií produkce a distribuce přístrojů nejsou však pro mapování procesu výsledné výstavby dostačující. Technické zázemí energeticky úsporného domu totiž vyžaduje také správné umístění v kontextu jeho projektu a stavby. Školení specializovaných odborníků, kteří budou schopni dům využívající techniku úsporných navrhnout a následně fyzicky zrealizovat, je tedy další nutno součástí. Předpokladem k tomuto procesu je zahrnutí výuky o nových stavebních technologií do stávajících školních programů. Informovanost ovšem nestačí pouze akademická, k zasazení nulových domů do standardizované výstavby je třeba zprostředkování informací i pro veřejnost laickou, tedy mimo jiné obyvatele těchto budoucích novostaveb. K tomu účelu mohou sloužit média populární i odborná, veřejné diskuze, veletrhy, konference nebo exkurze do již stávajících úsporných staveb. 46 Zdá se tedy, že technologie jsou významným tvárným prvkem, který definuje materiální nastavení konkrétního domu, ale současně také redefinuje institucionální celky ve své šíři. Jejich vývojem je zasažen stavební trh nabízející produkci nebo distribuci techniky stejně jako lidských aktérů, kteří s touto technikou umějí zacházet. Materiálním zlepšováním technologií je redefinován i školní systém, který bude schopen tyto lidské aktéry vyškolit.

46

Příkladem takového již probíhajícího procesu může být veletrh ForPasiv probíhající již druhým rokem v Praze.

94

Redefinicí prochází také realitní trh, který svou nabídku orientuje podle probíhajících společenských pohybů. Technologie jako indikátory společenské změny znamenají v neposledním, ale velmi významném bodě i redefinici „obyčejných“ samozřejmých praktik probíhajících v rámci domácností. Sociální a fyzický pohyb po nově postaveném domě v nulovém standardu předpokládá ze strany lidského aktéra alespoň minimální znalost k ovládání automatického vyhřívání a větrání domu, stejně jako efektivního využívání pasivních zdrojů energie. Znalosti technického zázemí spolu s jednáním vycházejícím z materiálních rysů těchto domů jsou tak předpokládaným pohybem i na poli každodenních situací lidských aktérů. 4.3 Ne/mobilita Jak jsem v úvodu naznačila, domy mohou být výsledkem objektivizace různě motivovaných lidských aktérů. Mohou tak být zhmotněním představy o ideálním domově jeho obyvatel nebo ze strany projektanta o architektonicky kvalitním díle. Stát si prostřednictvím staveb ztělesňuje (jinak abstraktní) legislativní rámec, kterým na fyzickou podobu domu následně dohlíží. Zdá se tak, že tyto snahy o objektivizaci budov jsou přirozeným lidským rysem. Antropolog Daniel Miller tvrdí, že domy jsou indikátory našich sociálních světů, umožňují/znemožňují jedincům identifikovat a orientovat se v žité socialitě [Miller (ed.) 2001]. Jak diskutuji v úvodu [Latour 1987, 1996, 2003, 2005; Ingold 2012; Rubio a Silva 2013] a ukazuji na všech svých případových studiích, tato snaha zastírá fakt, že i materialita je neustále se proměňující, nikdy stabilní, natož stabilizovatelná. Jakkoli mohou být kámen nebo cihla lidským pozorovatelem považovány za statické objekty, jejich struktura každým okamžikem reaguje na vnější podmínky, ve kterých setrvávají. Pohyb nepřijímají pasivně, je totiž jejich nedílnou součástí. U staveb, které jsem představila, měla tato proměnlivost různé podoby, u všech však byla jejich nevyhnutelnou (a současně ze strany lidských aktérů nechtěnou) součástí. Proměnlivost jednotlivých domů lze popsat na prvcích, které tyto změny materiality spolu-utváří. V případě jurty si lze jako indikátor změny představit mech, který prorůstá jejím plachtovím (u hausbótu by byla tímto prvkem rez prostupující jeho železným povrchem). Původní podoba jurty umožňovala svou lehkou a skladebnou formou její časté přesuny z místa na místo. Její materialita tak nepočítala se stabilním umístěním na konkrétním místě. Naše jurta však stálé místo již několik let obývá. Z této neměnné prezence vyvstávají implikace, jež by se u původní formy jurty zřejmě neobjevila, 95

nebo alespoň nikoli natolik výrazně [viz kapitola 3.3.3]. Její tenká a lehká konstrukce totiž značně podléhá lokálním povětrnostním podmínkám, na které je nucena reagovat. Mech je jedním z důsledků této vazby. Protože z hlediska hydroizolační prostupnosti plachty její strukturu narušuje, je nechtěným aspektem obývání jurty. Její majitelé tak podnikají různé činnosti k likvidaci tohoto nechtěného organismu. A nejen to. Aby mech z plachty odstranili účinně, musejí o této aktivitě a mechu samotném získat určité znalosti. Nabyti novými informacemi pak nakupují prostředky, jimiž mech z plachty odstraní. V této fázi se dostáváme k zajímavému zjištění. Tím, že používají na impregnaci chemické prostředky, odklání se totiž od jejich původní představy, kterým bylo obydlí z čistě přírodních materiálů. Navíc vybaveni zkušeností s prorůstání plachty mechem došli M. a T. k rozhodnutí, že během příští stavby by použili plachtu nikoli čistě bavlněnou, ale s polyesterovým přídavkem (umělý prvek v plachtě preventivně tlumí šíření organických prvků). Zdá se tedy, že materiální podstata jurty, její plachta napadená mechem, vytváří specifické jednání, kterým její obyvatelé získávají nové dovednosti a znalosti. Tento proces však současně přetváří i míru jejich ideologického přesvědčení. Od ideální představy domu z čistě přírodních prvků se jejich uvažování posouvá směrem k méně striktnímu, který připouští i zapojení umělých elementů do jeho konstrukce. Materiály domů však nejsou jediným prvkem, který indikuje proměnlivost s ním spojených lidských i nelidských aktérů. Ukázala jsem, že materiály podléhají vnějším podmínkám přírodních elementů, jako je voda nebo vzduch. Tyto elementy však mohou působit na materialitu ve své komplexní hmotě, tedy na celý dům najedou. Podívejme se na hausbót. Jeho specifické umístění na vodě je současně implikací jeho neustálého pohybu. Přestože jeho kotviště je prostorově vymezené, tudíž specifické, nikdy není finální. Voda jej neustále přesouvá (byť v omezené míře). Navíc materiální podstata hausbótu umožňuje cestování po vodní hladině neomezeně. V tomto smyslu jej nelze chápat jako nemobilní, ale naopak zcela mobilní obydlí. Hausbót se tak díky neustálé možnosti pohybu vymyká Guggenheimovu konceptu budov jako „mutables immobiles“ [Guggenheim 2009: 166-167], které lze volně přeložit jako „proměnlivé ne-mobility“. Guggenheim nemobilní prvek budov přiřazuje jejich fixnímu umístění v lokálním kontextu, ke kterému se nevyhnutelně váží proměnlivé vazby lidských aktérů (Guggenheim 166). Tvrdí, že specifická biografie domu vychází z momentu, kdy „byl jednou postaven“ 96

[ibid: 167] a tím lokálně stabilizován k proměnlivým interpretacím [ibid]. 47 Jak však chápat fixní umístění hausbótu, pokud je jeho fyzickým kontextem voda? Lze jej chápat jako budovu? Nebo je spíše lodí? Pokud sledujeme pouze materialitu hausbótu, nelze ji v žádném okamžiku chápat jako stabilní („immobiles“), natož fixní. Haubót nelze „jednou postavit“, proudění vody mu to nedovoluje. Z pohledu jeho lokálních vazeb však určité vazby stabilizuje. Majitel pravidelně odvádí za umístění hausbótu poplatky, tyká si s vedením jachtařského klubu. Proměnlivost vycházející ze samotné podstaty jeho umístění nebrání tedy tomu, aby ony stabilní sítě vazeb nenavazoval. Hausbót je tak vskutku „hybridem“ v latourovském smyslu, totiž asociovaným seskupením lidských i nelidských prvků reality vytvářejících ve svém spojení jednání [Latour 2003]. Je lodí, protože je po vodě mobilní, ale současně i domem, neboť určité vazby ze svého umístění stabilizuje. Je tak domo-lodí, a jako takový vystihuje nekonečné přelévání a míšení hmot v procesu, který tvoří veškerou naší realitu.

47

„Once a building is built (…)“.

97

Literatura Appadurai, A. (ed.) 1986. The Social Life of Things: Commodities in Cultural Perspective. Cambridge University Press: Cambridge. Bachelard, G. 1969. The Poetics of Space. Boston: Beacon Press. Bárta, J. 2010. Novostavby/Pasivní domy. In: Báčová, M. et al. Manuál energeticky úsporné architektury. Praha: SFŽP ČR. Bijker, E. W., Law, J. (eds.) 1992. Shaping Technology/Building Society: Studies in Sociotechnical Change. Cambridge: MIT Press. Carsten, J., Hugh-Jones. 1995. S. About the House: Lévi- Strauss and Beyond. Cambridge: Cambridge University Press. Centrum pasivního domu (nedat./a). Co je pasivní dům? Dostupné z: http://www.pasivnidomy.cz/pasivni-dum/co-je-pasivni-dum.html (navštíveno 14. 2. 2013). Centrum pasivního domu (nedat./b). Certifikovaný pasivní dům = ověřená kvalita. Dostupné z http://www.pasivnidomy.cz/certifikovany-pasivni-dum-overenakvalita.html (navštíveno 2. 3. 2013). Česká rada pro šetrné budovy. 2012. Počet pasivních a nízkoenergetických domů v ČR se rychle zvyšuje. Dostupné z: http://www.czgbc.org/zpravy/zprava/63/pocetpasivnich-a-nizkoenergetickych-domu-v-cr-se-rychle-zvysuje (navštíveno 3. 5. 2013). ČTK. 2012. Na ČVUT vznikla první databáze ekologických dopadů stavebnin. Tzbinfo 5. 12. Dostupné z: http://stavba.tzb-info.cz/111452-na-cvut-vznikla-prvnidatabaze-ekologickych-dopadu-stavebnin (navštíveno 27. 4. 2013). Day, Ch. 2004. Duch a místo. Brno: Era. Durkheim, É. 2002. Elementární formy náboženského života. Praha: Oikoymenh. EUR-Lex. 2010. Směrnice Evropského parlamentu a rady 2010/31/EU ze dne 19. května 2010 o energetické náročnosti budov (přepracování). Úřední věstník evropské unie. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:153:0013:0035:CS:PDF (navštíveno 1.4. 2013). Fabrías, I., Bender, T. (eds.). 2009. Urban Assemblages. How Actor-Network Theory Changes Urban Studies. London: Routledge. Guggenheim, M. 2010. The Law of Foreign Buildings. Flat Roofs and Minarets. Dostupné z: http://www.migug.net/?p=315 (navštíveno 8. 11. 2012). 98

Guggenheim, M. 2011. (Un-) Building Social Systems. The Concrete Foundations of Functional Differentiation. Dostupné z: http://www.migug.net/?p=275 (navštíveno 28. 10. 2012). Holloway, R. 1969. Culture, a human domain. Current Anthropology 10 (4): 395412. Dostupné z: http://www.columbia.edu/~rlh2/Culture1969.pdf (navštíveno 8. 4. 2013). Ingold, T. 2012. Toward an Ecology of Materials. The Annual Review of Anthropology 41: 427-442. Ingold, T. 2000. The Perception of the Environment. Essays on livehood, dwelling and skill. Dostupné z: http://bookre.org/reader?file=1399650 (navštíveno 18. 4. 2013). Karásek, J. 2011. Výsledky programu Zelená úsporám. Dostupné z: http://japatech.zelenausporam.cz/gallery/0/9801_sfzp_vysledky_programu_zelena_usporam_jiri_karasek.pdf (navštíveno 24. 4. 2013). Latour, B. 1987. Science in Action. How to follow Scientists and Engineers through Society. Milton Keynes: Open University Press. Latour, B. (pod pseudonymem Johnson, J.) 1988. Mixing Humans and Nonhumans Together: The Sociology of Door-Closer. Social Problems 35 (3): 298-310. Latour, B. 1996. On Actor-Network Theory. A Few Clarifications Plus More Than a Few Complications. Dostupné z: http://www.bruno-latour.fr/sites/default/files/P67%20ACTOR-NETWORK.pdf (navštíveno 6. 11. 2012). Latour, B. 2003. Nikdy sme neboli moderní: esej o symetrickej antropológii. Bratislava: Kalligram. Latour, B. 2005. Reassembling the Social: An Introduction to Actor-Network-Theory. Oxford: Oxford University Press. Latour, B. Woolgar, S. 1986. Laboratory Life. The Construction of Scientific Facts. Princeton: Princeton University PressLatour, B. 2000 Pandora's hope: essays on the reality of science studies. Dostupné z: http://bookre.org/reader?file=826970&pg=1 (navštíveno 4. 4. 2013) Law, J. 2004. After Method: Mess in Social Science Research. London: Routledge. Lévi-Strauss, C. 1987. Anthropology and Myth: Lectures 1951-1982. Oxford: Blackwell.

99

Mašek, J. 2005. Shánčlivý norci na hausbótu. Milovníkům obytných motorových lodí chybějí zdymadla (rozhovor s Jaroslavem Koskem). Týden 22: 66-67. Dostupné z: http://www.hausbot.cz/media/casopis2.jpg (navštíveno 27. 4. 2013). Merleau-Ponty, M. 1992. Phenomenology of Perception. London: Routledge Miller, D. (ed.) 2001. Home Possessions: Material Culture behind Closed Doors. Oxford: Berg Publishers. Ministerstvo životního prostředí. 2012. Věstník ministerstva životního prostředí 21 (2). Dostupné z: http://www.mzp.cz/osv/edice.nsf/48676759339BD5B5C12579C1003170DA/$file/V estnik_2_2012.pdf (navštíveno 17. 3. 2013). Novák, A. J. 2008. Podívejte se, jak se žije na hausbótech. IHned. 1. 9. Dostupné z: http://ihned.cz/2-26962290-007000_d-13 (navštíveno 17. 4. 2013). Olsen, B. 2003. Material culture after text: remembering things. Norwegian Archeological Review 36 (2): 87-104. Dostupné z: http://www.staff.amu.edu.pl/~ewa/Olsen,%20Material%20Culture%20After%20Text .pdf (navštíveno 8. 4. 2013). Palasmaa, J. 2011. The Embodied Image. Imagery in Architecture. Chichester: John Willey and Sons Ltd. Palasmaa, J. 2012. The Eyes of the Skin. Architecture and the senes. Chichester: John Willey and Sons Ltd. Paleček, S. 2011. Zkušenosti a techniky dosahování vzduchotěsnosti pláště budov v ČR. Příspěvek na konferenci Pasivní domy 2011. Dostupné z: http://www.pasivnidomy.cz/tepelna-ochrana/zkusenosti-a-techniky-dosahovanivzduchotesnosti-plaste-budov-v-cr.html?chapter=personalni-a-pristrojovavybavenost-v-cr (navštíveno 10. 5. 2013). Pels, D., Hetherington, K., Vandenberghe, F. 2002. The Status of the Object: Performances, Mediations, and Techniques. Theory, Culture & Society 19(5/6): 1– 21. Pinch, J., Bijker, E., W. 1984. The Social Construction of Facts and Artefacts: Or How the Sociology of Science and the Sociology of Technology Might Benefit Each Other. Social Studies of Science 14: 399-441. Dostupné z: http://www.alice.id.tue.nl/references/pinch-bijker-1984.pdf (navštíveno 28. 3. 2013). Rappaport, A. 1982. The Meaning of the Built Environment: A Nonverbal Communication Approach. Beverly Hills: Sage Publications.

100

Rappaport, A. 1969. House Form and Culture. Englewood Cliffs, N.J.: Prentice-Hall Inc. Rubio, F., D. 2012. The Material Production of the Spiral Jetty: A Study of Culture in the Making. Cultural Sociology 6 (2): 143-161. Dostupné z: http://fdrubio.org/Resources/Cultural%20Sociology-2012-Rubio-143-61.pdf (navštíveno 2. 4. 2013). Rubio, F., D. 2013. Why there are no art objevte in the North Pole? A fes thoughts on the materiál ecologies of art, subjectivity, and design. Přednáška 29. 3. Praha: Archip. Rubio, F., D., Silva E. B. 2013. Materials in the Field: object-trajectories and object-positions in the field of contemporary Art . Dostupné z: http://www.academia.edu/2158291/_Forthcoming_Dominguez_Rubio_F._and_Silva _E._Materials_in_the_field_object-trajectories_and_objectpositions_in_the_field_of_contemporary_art._In_Cultural_Sociology. (navštíveno 2.5. 2013). [Pre-print]. Shove, E., Southerton, D. 2000. Defrosting the Freezer: From Novelty to Convenience. A Narrative of Normalization. Journal of Material Culture 5: 301-319. Dostupné z: http://mcu.sagepub.com/content/5/3/301 (navštíveno 18. 12. 2012). Shove, E., Watson, M., Ingram, J., Hand, M. (eds.) 2011. The Design of Everyday Life. Cultures of Consumption. New York: Berg Publishers. Urban, M., Kabele, K. 2013. Nové požadavky na hodnocení energetické náročnosti budov od 1. dubna 2013. Tzb-info 8. 4. 2013. Dostupné z: http://www.tzbinfo.cz/energeticka-narocnost-budov/9745-nove-pozadavky-na-hodnocenienergeticke-narocnosti-budov-od-1-dubna-2013 (navštíveno 20. 4. 2013). Zelená úsporám. 2009. Slovníček pojmů. Dostupné z: http://www.zelenausporam.cz/sekce/560/slovnicek-pojmu/ ( navštíveno 7. 3. 2013). Zelená úsporám. 2013. Ministr Tomáš Chalupa představil vládě ČR program Nová zelená úsporám. Dostupné z: http://www.zelenausporam.cz/clanek/193/1218/ministrtomas-chalupa-predstavil-vlade-cr-program-nova-zelena-usporam/ (navštíveno 15. 4. 2013). Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, odst. 2, § 119.

101

Přílohy Příloha č. 1: pasivní dům

Foto: ZR

102

Příloha č. 2: jurta

Foto: ZR

103

Příloha č. 3: hausbót

Foto: ZR

104