hulajiri_t_0035 Hudební úvod

hulajiri_t_0035 Hudební úvod Žena – Plíšková: Nepoznala jsem dokonalé štěstí nepoznala jsem dokonalou radost nepoznala jsem dokonalou krásu nepoznala jsem dokonalé pomilování ALE poznala jsem – přísahám na smrt dnešního Bohouše – poznala jsem dokonalé zoufalství Hudební předěl Muž: Vážený pane šéfredaktore, jsem ve velice zvláštní situaci. Zvláštnost té situace spočívá v tom, že Vám doporučuji text, který je mi důvěrně znám po cca 15 let. Jsem jelenem z toho, jak mám vlastně tento zvláštní úkon činiti. Proč? Protože: Vybrané texty mají svou pohnutou historii. Od r. 1978 (při přípravě 3. čísla Spektra) textů ve spolupráci s autorkou rytmicky přibývá a ubývá. Přibývá tak, jak autorka při jiné činnosti objevuje další, ubývá tak, že pravidelně z jakž takž uspořádaného souboru odebírá pro nějaký (fiktivní posléze) okamžitý realizační nápad redakční či scénický. Pokud se některé z textů z takové cesty navrátí, nesou stopy pohnutých osudů - vracejí se otrhané, nemyté, s trvalými stopami po zápase. A teď mi povězte: co to vlastně ta Plíšková píše? Píše „písně o jediné věci“. A srovnávejme si v hlavě, zda je to podle kategorizace Emila Staigera lyrika, epika či drama. Ve světě, jenž tolik bádá o free sexualitě, promiskuitě etc. jako o nejposlednějších výdobytcích co do osvobození ženy i člověka, tu asi slyšíme hlas velmi zpozdilý. Nebo se snad pletu? Tak takto vypadá můj neobvyklý doporučující posudek. Jan Lopatka, Praha, 1990

Žena - Plíšková: A na rubáši záplata… Kdo to jen napsal? Tělo moje stůj při mně, i ve chvíli umírání! Že by to bylo vono? Takhle vobyčejně? DIAZEPAM NITRAZEPAM CHLORPROMAZIN MEPROBAMAT a před tím víno. Hodně dlouhé ííííí. Při zavření očí mi uletěl vršek lebky. S leknutím jsem si sedla. Do mozku mi narážely ryby. Ostré, tvrdé, špičaté ryby. Když jsem zavřela oči, viděla jsem rty. Ohromné. Metrové i menší. Nikdo se nesmál. Žádné rty se nesmály. Ale všechny detaily jsem na nich viděla — vrásčité popraskané sešpulené FUJ! Přesná fantazie. Šla jsem k tobě. Že eště nechci umřít. Budila jsem tě. Rušila jsem tě. Potřebovala jsem tě. Cože? Řekl jsi COŽE? Která svině z tebe udělala takovou svini! Budím tě. Ruším tě. Potřebuju tě. Heleď se: V čem mi dáš do rakve? Které šaty jsou moje nejkrásnější? Jak vypadá rubáš? Kde koupit střih na rubáš? Ach Bože! S narozením jsem neměla žádné starosti a teď tolik! MAMINKO!

1

Muž: Naděžda Plíšková. Narodila se 6. listopadu 1934 v Rozdělově u Kladna. V letech 1950 – 1954 studovala na Vyšší uměleckoprůmyslové škole v Praze, 1954 - 1961 absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění, obor grafika a malířství. 1958 - 1959 byla na stipendijním pobytu v Lipsku, 1968 - 1969 ve Stuttgartu. Od konce 60. let byla společně se svým mužem, sochařem a kreslířem Karlem Neprašem, členkou Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. V roce 1982 utrpěla těžký úraz páteře. Zemřela 16. září 1999 v Praze. Žena: Sedím na vozejku a maluju si voči. A voním se CHANELEM 5 za 100 BONů. A proto vím, že voním. POTŘEBUJU VONĚT. I nehty si maluju. Ačkoliv v Kladrubech se nosej TEPLÁKY. Nutěj mi porušovat Ústavní řád, k teplákům nosím elegantní sako z Tuzexu. Možná se mi smějou, ale určitě si mě pamatujou. NEVYPADÁ TO TAK ŠPATNĚ. Sako je proužkaté a tepláky mají vytahaný kolena. Mé nehty mají paprikovou barvu co je letos v módě. A pro to všechno si mě namlouvá jeden AMPUTÁŘ co si barví vlasy a prej i příro, a co mi dneska daroval báseň LAVICE JE TVRDÁ PÁVICE JE HRDÁ A V POSTELI SE MILUJE A V POSTELI SE NARODIL SPISOVATEL DRDA - amputář, co neví, že mám doma chlapa vysokýho 185 centimetrů CHOĎÁKA, zdravýho, co na mě myslí KUDY CHODÍ... P.S. PROČ JSI NEPŘIJEL? Hudební předěl Muž: Příhoda 896. - Ahoj! Žena - Plíšková: Tak mě polib Čekám dvacet minut Kdes byl Muž: Zdržel jsem se Žena - Plíšková: Ale kde ses zdržel Muž: No zdržel jsem se no

2

Žena - Plíšková: V hospodě. Seš vopilej. Muž: Ty seš vopilá Žena - Plíšková: Já se z toho zblázním. Já toho mám po krk. Muž: Já taky. Žena - Plíšková: Čeho máš ty po krk. Chlastáš si kdy chceš. Kamarádi kdy chceš Muž: Ty seš kamarád Žena - Plíšková: A ty seš vožralej Muž: Ty seš vožralá Žena - Plíšková: Já jsem vožralá! Já jsem jenom blbá, že to trpím! Já jsem padlá na hlavu, že sem se na to dávno nevybodla. Muž: Ty seš padlá na hlavu. Žena - Plíšková: Pane Bože! Jsme na ulici! Nemluv na mě! Jdi vedle mě a nemluv na mě. A příště už vůbec nechoď! To už dál nejde! To už prostě dál nejde. Muž: Dobře. Příště vůbec nepřijdu. Co to povídáš! Ty zvíře! Příště se to snad už vůbec nestane. Zvíře Zvíře Zvíře Pitomej Blbej Zvíře Brečím. NA NÁRODNÍ TŘÍDĚ BREČÍM

3

Hudební předěl Žena (ostatní): Pani pudete taky? Pani jestli nepudete - nepučila byste mi tu vaší halenku? Tu se sámkama. Jé to ste výborná. A česala si krásné dlouhé vlasy a s přemírou času si malovala oči, s přemírou času a pečlivě rty, nehty a potom si velkým zrcátkem prohlížela prdelku jestli jí nezačínaj proleženiny. „Báby blbý. Modli se děvenko, uvidíš, že se ti to zlepší. Věřit musíš. Nervy dorůstaj, mícha taky doroste. Jó věřit. Že doroste mícha. Krávy. Kdyby radši UMĚLY BEJT ZTICHA. Pani, když na posranýho spadne hajzl, tak i s deklem. Pani. To je můj případ.“ Žena – Plíšková: Bylo jí osmadvacet, jednou rozvedená, se štosem fotografií kde běhá, stojí, chodí. Tenkrát ZAŽIVA jak říkaj vozejčkáři. Sklouzla na vozejk, do kalhot schovala placatici rumu a šikovně vymanévrovala mezi postelema. Jela tančit. DNESKA JE V KLADRUBECH DISCO. Měla krásnou hlavu a silné ruce co jí zbyly na všechno. A já měla pocit, měla jsem pocit, že cloumá Kristem na kříži těma svejma zdravejma silnejma rukama... „Ve třiceti je ženská nejvíc ženskou.“ Děvenko! A taška kladrubačka zavěšená vzadu na vozejku plná fotografií! Dneska je v Kladrubech DISCO. Bylo husto. Zvlášť amputáři, zvlášť choďáci, zvlášť vozejčkáři. Sundali si postranice z toho exkluzivního německého vozíku a hoch silnýma rukama zdvihnul přední kola a seděl proti ní na zadních kolech se vzepřel jako koníček a ona elegantně pohybovala rukama a kroutila trupem kam až to šlo. Díval se na ni jak na vobrázek. Na tu Jarku, možná první Jarku v jeho životě. Bylo mu devatenáct a bylo to v pátek a ve třiceti je ženská nejvíc ženskou. Trošku rumu do kofoly a JÉ, JÉ, JÉ KDEPAK TZ FAJN HOLKY JSOU A KDE MAJ HRAČKY SVÝ... Žena (ostatní): A v sobotu ráno, totiž v sobotu brzo ráno visel hoch z hořejního balkónu. Ono to mělo bejt sanatorium pro tuberáky, víte. Tak jsou po celé té frontě balkóny. Visel na tom laně, co v pátek někdo ukrad v tělocvičně. Našly ho kuchařky když šly do práce. V pět ráno. Měl s tím ředitel průšvih. S tím es en bé. Že ho vodříz. No to musel. Kvůli vostatním. No a DŘEVĚNÝ PYŽAMO a šmitec. Má to za sebou. Pani, každej nemá tu SCHOPNOST TRPĚT. Jó pani, tady ještě zažijete. Tady tomu se říká šokijálismus. Dobrý, žejo. Repo 1 (Věra Jirousová, Olaf Hanel) O křížovnické škole, o letech 60., 70. a 80. Muž: Vole, kolikátou sodovku už piješ. Štvrtou vole a tři kafe. Normálně si dávám kokakolu. Asi tak tři. Ale tady to nevedou. Fotr vole vyprávěl jak přivez domu móře ve flašce vod sodovky. Ale to byly sodovky bohový vole. Měli gumový uzavírání a víc bublinek. To tě TAM prdla stará?

4

Ne. Šel jsem na to dobrovolně vole. Kvůli starý a kvůli policajtům. Stará bohově vaří vole. Už jsem si jí trošku přetvořil. Akorát dneska mi trošku vynechala. Že mi nepustila domu. Normálně. Filmy vole. Nataša Nedošínská. Víš ty vůbec kdo byla Nataša Nedošínská. Nataša Gólová vole. No kdo. A Gary Koupr. Byl kovboj. A Klark Douglas Taky kovboj A Antony Kvín Taky kovboj A Rintintin No. Kdo to byl Rintintin Pes vole. To byl pes. RINTINTIN.

Ta Hepburnová je mrtvá. Ta co není mrtvá ta je stará. To je její dcera. Taky stará. Voní hrály vobě. Krásná žencká. Mladá pani fakt se mi líbíš. Počkej vole mám tu něco rozdělanýho. Mladá pani dáte si eště kafíčko. Vole hází na mě bobek. Mladá pani všichni ty volové sou ženatý. Jen já. Řekněte starýmu. Rintintin. Kdo to kdy viděl. Mladá pani. Nevodcházejte. Nevodcházejte mladá pani. Všichni ty volové sou ženatý jen já jsem se vrátil. Protože nejlepší film sou Sedum statečnejch. Já jsem mladá pani ten Osmej statečnej. Mladá pani nevodcházejte... Žena (ostatní): Ministr má červené lampasy a říká trapasy. K vysoké odpovědnosti v historické následnosti. A také ještě MRAVNÍ PROFIL NÁRODA MUSÍ... Barevná televize v hospodě a hned je dršťková barevnější. Zas není k dostání paprika. Ani pálivá ani sladká. „Pane vrchní! to snad není pravda! tři a půl dršťky!« Muž: „Dal jsem tam lžíci pani. Patří tam deko dršťek pani. Jedno deko držtek patří do dršťkové polévky, pani, to je lžíce.“ Žena (ostatní): Tři a půl dršťky plavaly v paprikové krajině polévky. CVIČÍME NÁRŮST TĚLESNÉ PŘÍPRAVY A POVÍDÁME SI S PLUKOVNÍKEM... nedám ti ani korunu dýška, chlapče Muž: ČASTO BYLO TŘEBA MASKOVAT NÁSTROJE, ABY NEPŘÁTELŠTÍ LETCE NEUPOUTAL JEJICH TŘPYT Žena (ostatní):

5

...hovno. kapitalismus na tebe. socialistickej kapitalismus, vole. Útrata byla 8.90. Trpělivě jsem čekala na deset haléřů... Sen noci svatojánské band Muž: Pod zářícím povrchem myšlenky jsem tušil huňatou hmotu – Jean-Paul Sartre Žena (ostatní): To je šílený. Čekala jsem padesát minut na tramvaj. A tak mi na-padlo kdyby člověk spočítal kolik minut pročeká, je to normálně pár let života Muž: - ležel roztažený na stole v polední pauze. - Taky připočíst kolik času člověk ztratí čištěním zubů. Jeho zuby byly částečně niklové kořeny ze kterých odpadla korunka a částečně hnědé zbytky na které korunka přijde. Neblbni. Ty si čistíš zuby? No právě. Slyšel jsem, že Američani na nás stejně koukaj jak na cikány, protože normálně BOHÉME. Ale hlavně vole, voni si čistěj zuby deset minut po každým jídle. Fakticky? To by člověk myslel že sou hubený. Jestli jedí jen třikrát denně tak i s vymačkáváním pasty je jeden den přijde o hodinu míň. Protože taky se musí ta pasta kupovat. Ten čas zase ve frontě. Pak se říká vo Čechách, že co Čech to Vole když řekneš vo Čechách znamená to země. Myslíš zemi nebo lidi? Vo Češích Vo Slovácích Vo cikáních My nemáme cikány rádi ale Američani nás máj rádi. Z čeho soudíš. Normálně. Všimni si. Zuby by měly růst jako vlasy a tím pádem podléhat módě. Pravidelně bysme je přibrušovali, někdy by byly módní zářivě bílé, někdy melír...Za celej dlouhej život dvoje zuby, to je nehorázně málo. Tak tohle tedy Stvořiteli ulítlo. Hudba – (Sen noci svatojánské band) Muž: Hoch co měl malý chvostíček a na džínech na zadku našitou sovětskou vlaječku: „Pani, DEPEŠÁCI to nejsou METALÁCI. DEPEŠÁCI jsou novoromantici. OCEÁNI jsou taky novoromantici ovšem český. A METALÁCI maj vzadu napsáno HEVYMETAL. Maj mastný vlasy a jsou špinavý nebo jako volezlý. Teda jako volezlý. Pankáči to maj vyholený skoro po celý hlavě - a eště jsou jiný rozdíly mezi nima - pankáč nesomruje, protože má vlasy nahoru a somrák má vlasy dolu PÓĎ... Počkej, já PANI chci vysvětlit ten hlavní rozdíl, ne - DEPEŠÁKUM se líbí hlavně černá, protože tu nikdo nenosí. Barva. Hlavně. No. A každej nástroj šíleně řve a. Aby se odlišili. Chtěj se ňák odlišit, chápete... METALÁCI - do prdele dyk už du. Nashledanou PANI. Vole... „Dáte si ještě jednu MADAM. Děkuji. Moc mě těšilo MADAM...

6

Žena - Plíšková: Je to zajímavý. To oslovení. Vrchní mi říkaj MADAM...ostatní PANI... někdo PLÍŠKOVÁ... někdo NADĚNO... ale jenom jediný člověk mi říká MÁMO... Repo 2 (Věra Jirousová, Olaf Hanel) O umění a životě Naděždy Plíškové Muž: George Bernard Shaw: „Bože, který jsi stvořil tu krásnou zemi, kdy bude ochotna přijmout své světce? Jak dlouho ještě, Pane, Jak dlouho?“ Žena – Plíšková: ... přes ni a všecky lidi snící v její nezměrnost a vím že teď v Iowe teď určitě pláčou děti v zemi kde děti nechávají plakat a dnes vyjdou hvězdy a což nevíš že Pánbíček je medvídek Pú? si čtu a je čas na Večerníčka a pak jí povolím tu puntínkatou sukýnku, tu modrou s puntíčkama co jí tak sluší člověk si pak tolik nevyčítá ZABITÝ ČAS při televizi když já mám takový malý světýlko za hlavou a při tom můžu leccos ...čtu větu A ZÍRAL SI DO DLANÍ ŽE BY SKÁLU ROZPLAKAL už jsem nevěřila, že někdy vočima uvidím anebo vočima přečtu něco tak dokonalého od překladu Salingera. Achbože! „Aspoň toho mazánka kdybych mu mohla dát sebou, víte, von nespinkal s medvídkem, von toho mazánka vobjímal, tak jsem ho každé ráno našla. Voni to nedovolili! Co by jim to udělalo! těm Němcum! viďte! Aspoň kdybych věděla že žije! už by mu bylo čtyřicetjedna. Na Josefa. Prosím? Ne, dítě už jsem neměla. Muž se mi DOTEĎKA nevrátil. Prosím? No, hádejte - kolik že mi je - no, hádejte! JÓ, už jednasedmdesát“ JEJÍ udřené ruce MOJÍ maminky! A ZÍRALA SI DO DLANÍ ŽE BY SKÁLU ROZPLAKAL. Mnula si revmatické ruce a jak se styděla! Živote! Ty kurvo! Půjčil sis jí do televize! kolik zaplatil reportér babině za neštěstí a větu MUŽ SE MI DO TEĎKA NEVRÁTIL? Její ruce a pohled na sladké prstíčky mojí holčičky MÁMO, TÁTA Ml DNESKA NEDAL ANI KOUSEK PUSINKY. Malinká člověčí veško což je ti u srdce těžko. (Šrámek) JAK si mnula ruce a JAK se styděla! Sukýnku pro mojí holčičku jsem nedošila a neusnula. Neusnula kvůli hrobečku tříletého kluka z Lidic. Že ani polštářek si nesměl vzít...a pomník lidickým dětem by nemělo bejt žádný duchovno, ale malinký postýlky jedna vedle druhý a na polštářku pod hlavu by byl někde malý mazlíček a někde medvídek a byl by to celý hřbitov postýlek a z toho by se každý Čech i Nečech víc

7

posral než z ňákýho pomníku za balík co schvalují komise. Si myslím já. A ještě něco: zkusím udělat sochu ty postýlky. Až si našetřím peníze. A BUDE TAM VŠECHNO UŽ KVŮLI DEANU MORIARTYMU CO NIKDY NENAŠEL SVÝHO OTCE A KVŮLI TOMU JOSÍFKOVI CO MI DNESKA NEDAL USNOUT Hudební předěl Dali mi hlavu mezi dva pytlíky s pískem a řekli NESMÍTE SE VŮBEC POHNOUT. Když se hnete, propíchne ten rozdrcené] obratel míchu, to by bylo blbý. Řekla jsem si, to by asi bylo blbý, i snažila jsem se nehejbat. To nehejbání mi částečně šlo, protože jsem byla úplně ochrnutá, ale zároveň - když mi to řekli - byla jsem přímo posedlá vědomím se nehýbat. Nechala jsem si přinést brýle proti sluníčku a s těma elegantníma tuzexovejma brejlema jsem koukala na celý strop bílých koulí co každá byla jinak velká a každá visela na jinak dlouhé tyči. Není to špatnej nápad, různě veliké koule - ale do nemocnice se to moc nehodí - nejhorší je, když člověku nefunguje NIC, jenom A na plný pecky mozek. TEN MI TEDA FUNGOVAL! Snad je normální že hodina má 60 minut a minuta 60 vteřin, ale v nemocnici kde se nesmíte pohnout bych jeden den nazvala měsícem. O nocích nemluvě. V noci se odvíjely nekonečné filmy vzpomínek a nejvíc na tebe uvědomil sis vlastně že jsme nikdy neslavili za těch 25 let výročí svatby nikdy jsi mi nedal kytku dlužíš mi alespoň 25 kytiček milý Kadliku jedný ženský sem přinesli orchideje za rovných pět stovek ty jsem taky nikdy nedostala, ne, že by se mi orchidej líbila, ale je mi LÍTO, že jsem takovouto společensky závažnou květinu nikdy nedostala. Vidíš. ALE: rozhodla jsem se NELITOVAT. Nelitovat ničeho, je všechno jak má být ... dívám se klidně na to, co je a nemůže se změnit...George Sand teď jde jen o to se nehejbat. NEHEJBU SE, NEHEJBEŠ SE, NEHEJBEME SE. Kdo se nehýbe? Já. máma. první pád druhý pád: bez koho čeho? bez mámy třetí pád: komu čemu? mámě čtvrtý pád: koho co nevidím? mámu pátým pádem voláme KAROLÍNKO! holčičko moje sladká, ty pády ti nešly - šestý pád o kom o čem? o mámě sedmý pád s tátou a bez mámy Moje stýskání bylo úplně hmatatelné a říkala jsem si hlavně se nepohnout. Slzy můžou stejkat, to páteři neuškodí. Jenom mi nepříjemně šimrají za krkem když usychají. Pani, proč pláčete. Pani neplačte, uvidíte, že budete chodit. Říkal primář. Já nepláču. Jenom mi tečou slzy. Já se strašně stydím. Že mi ty slzy tečou ale já tou rukou nepohnu, já si je nemůžu utřít. Blbý žejo. Ale napadá mi sestřičko, že je pěkný nápad tady ty koule jak je každá jinak velká a visí různě všelijak vysoko... že...

8

Koukali na mě ty hezké sestřičky jak na zjevení. Dám vám injekci. Měla byste spát. AŽ PAK, až potom, když mi snížili tu dávku 27 prášků za den, jsem zjistila že lustry jsou úplně stejně veliké koule co visí na tyčích úplně stejně dlouhých. Dneska si už nemyslím že by měl člověk zkusit všechno, ale těch pár dnů kdy ze mne doktoři udělali narkomana, to bylo moudré, pane primáři. Hudební předěl: Žena (ostatní): Ta povídka byla od nějakého Salingera Hele co jsem našla. Závěť. V případě že by se se mnou něco stalo je Mým přáním aby domek a všechno co je na stavbu připraveno prodali Slávek a Naďa a rozdělili se. Věci v bytě a Moje svršky i prádlo je Nadi. To je literatura! No vidíš! A máš krásnej začátek. A jak mám začít. Třeba tím flámem. Ale já si z toho moc nepamatuju. Akorát tu fantastickou povídku. Vzbudí ho telefon, ještě ani nevzbudí, protože ještě nešel spát po ňákým flámu, povídá si s tou ženskou - je to moc hezky psaný, jak mu cumlá ucho a tak, jemu je asi pade a jí asi polovic, prostě zvoní telefon a von říká mám to vzít? vona na něj jen tak kouká a to volá její muž, je to moc krásně napsaný jak von mu říká prosím tě nevzbudil jsem tě, skutečně jsem tě nevzbudil, vopravdu jsi ještě nespal - víš já jenom - nevíš s kým vodešla má žena? A TEĎ JE TO TAM NA PLNÝ KULE vlastně i voň se stydí, vona mu lhostejně cumlá ucho a von říká nejspíš se zdržela s těma - ňáký americký jméno - Skutečně to neznáš? No já to zkrátím. Prostě. Pak zavěsí a předtím se tamten pořád omlouvá. A voň už ani nemá chuť si s tou ženskou nic - no prostě takový dlouhý ticho a najednou zase telefon a volá ten samej. A hele. a teď poslouchej - von říká nezlob se to jsem zase já, já ti chtěl jenom říct že se vrátila, jsem vůl že si dělám starosti vona je takový dítě... a voň říká no vidíš já ti říkal že jí máš každou chvíli doma prostě je to strašně smutný. Chápeš to? Není to fantastická povídka? Tobě se nelíbí! Tys to vůbec nepochopil! Von volá že vona je doma zatímco vona leží vedle něj. Vedle toho komu volá. Zešílím. Nejenže bys tu povídku měl vyprávět Ty mně. Ale správně bys aspoň měl vědět kdo to napsal a měl bys aspoň pochopit tu pointu. Prostě: Budeš spát s Vlastičkou a bude ti volat Jindříšek jestli nevíš s kým vodešla z večírku Vlastička. A když Jindříška uklidníš že Vlastička příjde každou chvíli domů a - posloucháš mi Vlastička leží nahá vedle tebe a cumlá ti ucho, tak zase zavolá Jindříšek a to je ta nádhera - von se stydí, že ti volal předtím, von volá znova, že se Vlastička už vrátila. Chápeš to. Vona leží vedle tebe a von volá, že už je u něj doma. NENÍ TO DOKONALÝ SMUTEK? Už mi sereš s tou svou žárlivostí. Jednak jsem s ní akorát tancoval. Vona se na člověka přitiskne a vzrušuje jí to. Tak zvláštně dejchá... Jí to vzrušuje. Zatím co ty akorát tancuješ. Nikdo nikdy nebyl míň žárlivej než já. A nikdo nikdy nebyl větší

9

děvkař než ty. A nevzdělanec. Byl to ňákej Američan, abys věděl. Ten co to napsal. A možná. A to tu ještě nebylo, ale důvod k rozvodu bude nevzdělanost. Neumíš ani anglicky. Slyšíš. A to je důvod k rozvodu. Napíšu že se rozvádím protože neumíš anglicky. Psát povídky! To by se ti hodilo.

Muž: Naděnko, měla bys tančit (dědeček)

Žena – Plíšková: Podívejte se pani, je jaro! Řekla Jindřiška a ukázala mi fialky hodně jemně fialové. Jindřiška byla vozejčkářka po autohavárii a její celá pravá tvář i oko se jí posunulo směrem dolů a jak byla zvyklá se dřív malovat, tak se malovala i teď, akorát měla to oko s modrým stínem na víčku uprostřed pravé tváře. Řekla krásnou větu: „Je to nespravedlivý, když jsme přišli vo nohy, měly nám narůst alespoň křídla. Kdyby teda byla příroda spravedlivá.“ Byla sobota a sluníčko je podle mýho kouzelník a v Kladrubech vůbec největší. Těšila jsem se na 10.15 kdy přijedeš, dokonce jsem se namalovala - jestlipak si všimne - Bože, mám chlapa co chodí a co má metrosmdesátčtyři, vozí mi dorty a má mě rád! Ach! Jak tě budu milovat až se vrátím. Živote, jak já budu žít až budu chodit! Ta věčná modlitba co mě teď pronásleduje: KDYŽ sním všechny ty hnusný plíčky TAK BUDU CHODIT KDYŽ přeplavu desetkrát bazén prsa TAK BUDU CHODIT KDYŽ Přišel jsi, pro jistotu v ruce dvoje bačkory abych si vybrala a dorty z italské prodejny. Bože! měří metrosmdesátčtyři, chodí a kupuje mi nejdražší dorty! Děkuju ti Bože! A pomoz mi ještě jednou! Jen ještě jednou! Heleďse: fialky! Pomoh mi na vozejk, sjeli jsme dvě patra a tlačil mi po cestách kde začínalo jaro a já se to bála říct, totiž pokračovat v té hře. Ale nedalo se: KDYŽ NAJDU FIALKY, BUDU CHODIT! Fialky byly vytrhané! První stráň a stráň u autobusu a stráň u psince kam pralo sluníčko - nikde ani fialka. Je to blbá hra, neměla jsem to říkat. Nemůžem přeci na takovou hovadinu věřit. Kdy ti jede autobus? Člověk nemá chtít moc. Otočil vozejk a jeli jsme dolů ke Štěpánovu a tam po pravé straně, tam byly trsy fialek. Pane Bože díky! Pane Bože Ať nepláču! Proč vlastně nemám plakat? Ať pláču. Klidně pláču, protože budu chodit. Zabrzdil vozejk a vytrhal všechny bleďounké fialky. Je to jasné. Budu chodit! Byla to nejhezčí sobota za posledních deset let. Snad se to strašné neštěstí muselo stát, abych zažila takovouhle sobotu. Musel jsi odjet v 17.10. Dostala jsem quajacuran, injekci a v 18.30 jsem řekla Večerníčkovi v barevné kladrubské televizi DOBRÝ VEČER a byla jsem s tebou a Karolínou a byla jsem nešťastně šťastná. Ten večer jsem se velice vroucně modlila. A začla jsem ti znova věřit. A začla jsem chodit: PÁTEK 16. dubna - dneska jsem ušla 8 metrů. Sestřička byla spokojená. Všechno bolí. Každý krok bolí. Znám spolu s panem Vančurou VŠECHNY DRRUHY BOLESTI Když už člověk chodí o franckách, pouštěj ho z Kladrub na neděli domů. Strašně jsem se na vás těšila. Vím, je to hloupé kupovat ti dárky jako sýry a Karolíně všechny druhy čokolád. Ale dovol mi tu radost!

10

Bože! Jaký je tu bordel! Potřebují mě! Otevírám jedny dveře za druhými a končím nahoře v ložnici. V té ložnici plné miniatur a mých prstýnků a náramků se starou mosaznou širokou postelí nad kterou visí kříž. Vedle té zlaté postele leželo cizí kombiné. Kombiné bylo nevyprané, spravované, potrhané a Napadla mě idiotská věta: Jestlipak si dotyčná, když tak můj muž, jestlipak si všimla toho kříže Je to ještě povídka? Nevím Kolik vlastně měříš? METROSMDESÁTPĚT Hudební předěl Žena – Plíšková: Příhoda číslo 897. Ahoj! Jdeš pozdě Muž: Zdržel jsem se Žena – Plíšková: Ale jdeš pozdě Muž: No zdržel jsem se Žena – Plíšková: V hospodě. Seš vopilej. Muž: Ty seš vopilá Žena – Plíšková: Já se z toho zblázním. Já toho mám po krk. Muž: Já taky. Žena – Plíšková: Čeho máš ty po krk. Chlastáš si kdy chceš. Kamarádi kdy chceš Muž: Ty seš kamarád

11

Žena – Plíšková: A ty seš vožralej Muž: Ty seš vožralá Žena – Plíšková: Já jsem vožralá! Já jsem jenom blbá, že to trpím! Já sem padlá na hlavu, že sem se na to dávno nevybodla. Muž: Ty seš padlá na hlavu. Žena – Plíšková: Pane Bože! Jsme na ulici! Nemluv na mě! Jdi vedle mě a nemluv na mě. A příště už vůbec nechoď! To už dál nejde! To už prostě dál nejde. Muž: Dobře. Příště vůbec nepřijdu. Žena – Plíšková: Co to povídáš! Ty zvíře! Příště se to snad už vůbec nestane. Zvíře Zvíře Zvíře Pitomej Blbej Zvíře Brečím. NA VÁCLAVSKÉM NAMĚSTÍ U KORUNY BREČÍM. Hudební předěl: Žena – Plíšková: Milý pane Chalupecký, posílám Vám některé z těch textů. VELMI se mi po Vás stýská, totiž velmi se mi stýská po tom Vás nepotkávat. Jste pro mě OBCHODNÍ DŮM MÁJ - tam jsme se poprvé viděli U CHLUPATÉ NOHY, jste pro mě DŮM U ZVONU, tenkrát jste mi říkal, že bude barokní, a dneska je už gotický, jste pro mě Špálovka, a pocit že můžu všechno.... Počítala jsem, že Vás uvidím na pohřbu Františka. Tu fotku mi vraťte. Je pro potěšení duše. Neboť jsme tam oba živí (až na mrtvého Jirouse) a krásní. A zdá se dokonce, že nám bylo dobře. Chtěla jsem Vám ji ukázat na tom pohřbu. Na všechny Vaše dopisy Vám odepisuji. Až dopíšu stý, tak Vám je pošlu. Můžu Vás někdy vidět? Odepište!

12

Muž: Milá Naďo pořád si s tím nevím rady. Má to svou literární hodnotu, protože je to bez frází, bez ozdob, na minimální ploše. Jistěže to nemůže konkurovat Vašim grafikám, ale jako jejich doprovod byste to mohla tisknout docela dobře. Ale je to přece jen zatraceně osobní - a dokonce netýká se to jenom Vás, nýbrž také Karla. Vaše grafiky – některé - jsou dělány z téže životní situace, jenže dosahují oné objektivace, kde to, co by jinak bylo zpovědí či výkřikem, se mění v něco docela jiného, v umění. Snad by se to mohlo vydat jen v nějakém faksimile v třech či kolika výtiscích pro nejbližší přátele. Ale těm to můžete taky ukázat, jak to je. Pokusil jsem se označit křížkem ty, co bych pokládal za nejspíše publikovatelné, a seřadil je. Měla byste se zeptat ještě někoho, kdo je přes „poesii". Žena – Plíšková: Ve znamení Štíra Vím, že až umřu Nic na tom světě Se nestane a nezmění Dokonce Ani vo rose nemám iluze Ale chci Aby mi hráli hodně hlasitě ROLLING STONE Ve strašnickém krematoriu Ale prosím vás HODNĚ NAHLAS Hudba do konce

13