Blechy Blecha kočičí Blecha obecná (=lidská) Nejrozšířenějšími druhy blech v Evropě jsou blecha obecná (= lidská), blecha kočičí a blecha psí. Druhový název označuje nejčastějšího hostitele. Všechny tři druhy ale mohou parazitovat jak na člověku, tak na psu, tak na kočce. Neplatí tedy, že „blechy psí, ty na člověka nejdou“. Rozlišení druhů? Blecha obecná nemá nápadné hřebeny zubů ani na spodku hlavy, ani na vrchu hrudi. Blecha kočičí a psí jsou si velmi podobné, mají dva zmíněné hřebeny. Základním rozlišovacím znakem pro odlišení blechy psí od blechy kočičí je maximálně poloviční délka prvního zubu oproti druhému zubu hlavového hřebenu.
Brouci Drabčík císařský (=zdobený) Drabčíci jsou nápadní velmi zkrácenými krovkami. Krovky tedy nekryjí celý zadeček jako u většiny brouků, ale asi jen jeho přední čtvrtinu. Pod krovkami jsou složena blanitá křídla. U drabčíka císařského mají krovky hnědočervenou barvu a zadeček má po stranách žluté skvrny. Hrobařík obecný Velmi snadno se pozná podle nápadných oranžových skvrn. Jméno má od toho, že zahrabává drobné mrtvolky zvířat do země. Chrobák velký Má zavalité, černomodré, kovově lesklé tělo. Zahrabává do země trus, kterým se živí jeho larvy. Jeho tykadla jsou na koncích nápadně rozšířena. Kovařík začoudlý Kovaříci mají většinou na zadní straně štítu postranní výběžky směřující dozadu. Štít je nápadná horní část broučího těla mezi hlavou a krovkami. Kovaříci jako jediní z brouků mají jednu zvláštní schopnost. Když ho položíme na záda, po chvíli se ozve tiché cvaknutí, brouk se vymrští do výšky, tam se obrátí a dopadne zpátky na nohy. Kožojed obecný Základní zbarvení je černé. Přes krovky se mu napříč táhne světlejší žlutohnědý pruh s černými skvrnami. Larvy kožojeda mohou způsobit škody v domácnostech (zvláště jim „chutnají“ kožešiny). Lýkožrout smrkový Drobný brouk veliký asi půl cm. Konce krovek jsou duté, jakoby „vykouslé“ se zubatými okraji. Brouk je velmi obávaným škůdcem smrkových lesů. Larvy totiž vykusují v lýku (viz název) chodbičky, které vytvářejí velmi známý obrázek pod kůrou (lýko je totiž pod kůrou). Když je strom hodně napaden, tak usychá. Mandelinka bramborová Velmi snadno rozpoznatelný brouk podle černých podélných pruhů na žlutavém podkladě. Nosatec lískový Brouk má nápadně protaženou hlavu do nosce (proto se také jmenuje nosatec). Tykadla jsou lomená zhruba do pravého úhlu a na konci jsou opatřená malou bambulkou. Brouk a jeho larvy vyžírají lískové oříšky. Páteříček sněhový
1
Protáhlý brouk, má černé, měkké krovky (to jsou vrchní křídla s kterými nelétá) a dlouhá tykadla. Štít (to je část na vrchu těla mezi hlavou a krovkami) je oranžový s černou skvrnou vepředu. Podivný název „sněhový“ dostal podle toho, že larvy zastihneme někdy i na povrchu sněhu. Potápník vroubený Žije ve vodě. Je tmavě zelený a kolem celého těla má (je „vroubený“ – odtud název) žlutou pásku. Zadní nohy slouží jako jakási „vesla“, s kterými se potápník ve vodě pohybuje. Tyto nohy jsou ploché a mají plovací výrůstky. Roháč obecný Je to náš největší brouk, kterého si nemůžeme splést s jiným. U samců jsou nápadné, mohutné, prodloužené horní čelisti.
Slunéčko sedmitečné Je to u nás asi nejznámější brouk, který se lidově nazývá beruška. Na červeném podkladě je 7 černých teček. Střevlík měděný Název brouka je odvozen od toho, že má barvu jako měď (tedy červenohnědou). Svižník polní Zelený brouk s bílými skvrnami na krovkách. Své jméno dostal podle toho, že se rychle pohybuje. Tesařík alpský Tesaříci mají obvykle nápadně dlouhá tykadla. Tesařík alpský je nádherně zbarven – má šedomodré krovky s tmavými skvrnami. U nás je vzácný. Tesařík obecný Běžný druh tesaříka. Samec je světle hnědý, má černý stít (útvar za hlavou) a je menší. Samice je rezavá, má i rezavý štít a je větší.
Jepice Jepice dánská Jepice asi nejsnadněji poznáme podle dvou nebo třech dlouhých a tenkých přívěsků na zadečku. Křídla prvního páru jsou velká a mají trojúhelníkovitý tvar, křídla druhého páru jjsou mnohem menší než (nebo dokonce chybí) a nemají trojúhelníkovitý tvar. Jepice v klidu nedokáží skládat křídla na zadeček a mají je tedy složena k sobě komo k tělu. Jepice dánská se vyskytuje i v naší republice a patří zde mezi hojnější druhy jepic. Nenechme se tedy zmást jejím názvem "dánská".
Kobylky Cvrček polní Základní barva těla je černá. Začátek prvního páru křídel (tzv. krytek) je žlutý. Na zadečku má šikmo umístěné dva přívěsky. Cvrček polní je jediný náš druh cvrčka, který si hloubí nory. Kobylka zelená Kobylka zelená má zelenou barvu. Jako všechny kobylky má dlouhá tykadla. Samičky mají na zadečku velmi nápadné a dlouhé kladélko, kterým kladou vajíčka. Krtonožka obecná Přední nohy má silně zploštělé. Hrabe jimi podzemní chodby. Má rezavohnědé zbarvení.
2
Kudlanky Kudlanka nábožná Kudlanky mají naprosto typický první pár nohou, tzv. loupeživé nohy. Jsou složené, jakoby pokrčené a slouží k lovu kořisti. Podivný název nábožná rozhodně neznamená, že by kudlanka bděla dlouhé hodiny na modlitbách. Vyjadřuje však skutečnost, že loupeživé nohy tak trochu připomínají ruce sepjaté k modlitbě. Kudlanka nábožná je jedinou kudlankou, která se vyskytuje v naší republice. Je zelená nebo hnědá.
Motýli Babočka admirál Křídla jsou hnědočerná s nápadnými červenými pásky. K zapamatování vzhledu tohoto motýla nám může pomoci jeho název. Admirál je totiž velitel vojenského námořního loďstva. Uniforma admirálů dříve obsahovala červené stuhy a nášivky. Babočka bílé C Okraje křídel jsou hodně vykrajované. Na rubu zadních křídel je bílá skvrna ve tvaru písmene C (viz název). Babočka bodláková Základní zbarvení křídel je oranžové. Přední křídla mají hnědou špičku s bílými skvrnami. Zadní křídla mají u svého zadního okraje řadu tmavých ok. Babočka kopřivová Jeden z nejznámějších motýlů. Na oranžovém podkladě křídel jsou vpředu černé skvrny a po okrajích skvrny modré. Babočka osiková Tento motýl se nedá splést s žádným jiným. Křídla jsou tmavě hnědá. Po krajích jsou křídla lemována širokou žlutou páskou a modrými skvrnami. Babočka paví oko Jeden z nejznámějších a nejkrásnějších motýlů naší přírody. Je nezaměnitelný s jiným motýlem. Na oranžovém podkladě je na každém křídle jedno nápadné oko – celkem jsou tedy čtyři. Babočka síťkovaná Zvláštností babočky síťkované je naprosto jiné zbarvení na jaře a v létě. Bekyně mniška Na bělavém základě křídel jsou příčné černé vlnovky. Samec má nápadně hřebenitá tykadla. Housenky ožírají listy a jehlice stromů a při přemnožení mohou působit škody v lesích. Bělásek řeřichový Jak název napovídá, tak základní zbarvení křídel je bílé. Na polovině předních křídel je výrazná oranžová skvrna (ale jen u samečků). Spodek křídel je zeleně skvrnitý. Bělásek zelný Tento motýl má bílá křídla s černými skvrnami. Samička se liší od samečka tím, že má černých skvrn na křídlech více. Housenky běláska zelného někdy škodí na zahrádkách ožíráním listů zelí, květáku apod. Lišaj borový Nenápadně hnědošedě zbarvený lišaj. Na každém z předních křídel jsou 3 černé čárky. Lišaj smrtihlav 3
Naprosto nezaměnitelný motýl. Nejnápadnější je světlá kresba na horní straně hrudi ve tvaru lebky (proto také ten název smrtihlav). Tykadla jsou tmavá s bílým koncem. Lišaj šeříkový Je to jeden z našich nejhojnějších lišajů. Zadeček je růžovo – černě pruhovaný. Zadní křídla jsou růžová se třemi černými pruhy. Martináč bukový Na každém křídle má oko vevnitř s bílou skvrnou ve tvaru písmene T. Samci martináčů mají nápadná hřebenitá tykadlla. Martináč hrušňový Největší středoevropský motýl s rozpětím až 16 cm. Na každém křídle je oko. Modrásek jehlicový Jak již název napovídá, motýl má modrou barvu křídel. Často ale sedí s křídly přiloženými k sobě a to je tak trochu problém, protože spodní strana křídel vypadá úplně jinak. Není modrá a má na sobě nápadné skvrny – na okrajích oranžové a jinak černé. Okáč bojínkový Všichni okáči mají velmi zvláštní znak. Mají totiž jen dva pár nohou, a ne tři páry jako většina motýlů. Název dostali okáči podle toho, že na křídlech (obzvláště na jejich rubu) mají nápadná oka. Okáče bojínkového dobře poznáme podle výše uvedených znaků a podle nápadného bílo-černého zbarvení. Okáč luční Je to náš nejhojnější okáč. Mimo obecné znaky okáčů uvedené u předešlého motýla poznáme okáče lučního dle jednoho velkého oka na předních křídlech a hnědo-oranžového zbarvení. Otakárek fenyklový Otakárky mezi našimi motýli rozeznáme velmi snadno. Na zadních křídel mají totiž dozadu mířící výběžky, kterým se říká ostruhy. Otakárci jsou našimi chráněnými motýly. Naši otakárci jsou si dost podobní,ale otakárek fenyklový má kratší ostruhy a kratší příčné černé pásy na křídlech. Otakárek ovocný Na rozdíl od podobného otakárka fenyklového má delší ostruhy a delší příčné černé pásy na křídlech. Perleťovec malý Perleťovci dostali své jméno podle perleťových, lesklých skvrn na spodní straně křídel. Jsou nápadné zvláště v dopadajícím světle. Perleťovec má na oranžovém podkladě mnoho černých skvrn. Pozor, začátečníci by mohli perleťovce splést s babočkou kopřivovou (která má ale mnohem méně černých skvrn) nebo s babočkou osikovou (která má ale černé rohy předních křídel). Přástevník medvědí Velmi krásně zbarvený motýl. Přední křídla jsou hnědá s výraznou bílou kresbou, zadní křídla jsou oranžová s modrými kruhovými skvrnami. Vřetenuška obecná (=tužebníková) Na každém předním křídle je šest červených skvrn, které jsou seskupené do třech dvojic. Dvojice skvrn někdy splývají do skvrny jediné. Základní barva předních křídel je modročerná. Pro začátečníky je to možná trochu zvláštní motýl, protože jsou u většiny motýlů zvyklí na to, že neskládají křídla na zadeček. Žluťásek čičorečkový Je to jeden z našich nejhojnějších žluťásků. Poznání žluťáska mezi ostatními motýly z tohoto seznamu je velmi jednoduché pro jeho – jak již název napovídá – převládající žlutou barvu křídel. Jak 4
ale poznat zrovna žluťáska čičorečkového ? Na předních křídlech je černá a na zadních oranžová skvrna. S rozevřenými křídly ale tohoto žluťáska uvidíme jen ve sbírkách nebo za letu. V přírodě totiž v klidu drží vždy křídla přitisknuta k sobě. Proto je důležité vědět, jak vypadá rub křídel. Nápadná je hlavně oranžová skvrna ve tvaru osmičky.
Ploštice Bruslařka obecná Protože si lidé velmi často (a velmi zbytečně :-) ) pletou bruslařku s vodoměrkou, budou typické znaky bruslařky probrány u vodoměrky. Jehlanka válcovitá Naše největší ploštice. I s dýchací trubičkoku na zadečku měří asi 8 cm. Trochu podobná splešťuli. Narozdíl od ní je jehlanka 1. hubenější 2. má tenčí přední loupeživé nohy 3. je delší. Kněžice chlupatá V naší přírodě je to jedna z nejhojnějších ploštic. Křídla mají červenohnědou barvu. Z dalších znaků si všimněme třeba tykadel: 1. skládají se z pěti článků 2. jsou pruhované jako zebra - střídají se tmavé a světlé proužky Kněžice páskovaná Tato kněžice se s ničím jiným nedá splést. Na základní červené barvě má podélné černé proužky (viz název). Kněžice rudonohá Jak napovídá název, tato kněžice má červené nohy. Štít (svrchní část těla za hlavou) má po stranách výběžky, kterým odborně říkáme rohy. Kněžice trávozelená Kněžice trávozelená a kněžice zelená jsou si hodně podobné. Obě mají zelenou barvu. Dobrým rozlišovacím znakem jsou tykadla. U obou kněžic jsou z pěti článků. Články se číslují od hlavy. U kněžice trávozelené je 2. a 3. článek stejně dlouhý, u kněžice zelené je 2. článek delší než 3. článek. Kněžice zelená Viz kněžice trávozelená. Ruměnice pospolná Ruměnice je i mezi lidmi asi nejznámější ploštice. Poznáme ji snadno podle dvou základních barev červené a černé. Na hřbetní straně dvě nápadné a velké černé tečky. Když je ruměnice hlavou dolů a podíváme se na kresbu hřbetní strany, uvidíme obličej nějakého strašidla. Název této ploštice je výstižný. Ruměnice proto, že má částečně červenou barvu. Ruměnná barva je totiž červená barva. Vzpomeňme třeba na ruměnec na tvářích toho, kdo se stydí či je mu teplo. Pospolná proto, že se velmi často vyskytuje mnoho ruměnic pohromadě, velmi často například na spodcích kmenů lip, jejichž plody se velmi často živí. Splešťule blátivá Má tak nápadné znaky, že ji nemůžeme zaměnit. Žije ve vodě. Na zadečku má dýchací trubičku, kterou se čas od času zavěsí pod vodní hladinu a dýchá atmosférický kyslík. Přední končetiny jsou nápadně ztloustlé a vysunuté dopředu, takže tak trochu připomínají klepeta nějakého štíra. Ne nadarmo se splešťuli v angličtině říká "waterscorpion" (vodní štír). Snad nemusíme připomínat, že podobnost splešťule a štíra je jen velmi přibližná a že si tito tvorečkové nejsou blízce příbuzní ani náhodou. Štěnice domácí 5
Ploštice s velmi zkrácenými křídly. Často se ne zcela přesně říká, že štěnice nemá křídla. Štěnice je parazit - během noci saje krev hlavně člověku, ale i jiným savcům. Vyskytuje se i v zanedbaných domácnostech a hotelech. Vodoměrka štíhlá Vodoměrku lidé velmi často zaměňují za bruslařku, protože se vyskytují v podobném prostředí na povrchu vodní hladiny. Jejich rozlišení je ale snadné. Nejprve tedy znaky vodoměrky: 1. zadní dva páry končetin nejsou výrazně delší než přední pár končetin 2. zadní dva páry končetin nejsou při pohybu na vodě roztaženy do tvaru písemne X 3. velmi protáhlá hlava má oči daleko od hrudi 4. Pohybuje se po hladině vody, ale také po břehu. Pro jistotu si uveďme obdobné znaky bruslařky: 1. zadní dva páry končetin jsou výrazně delší než přední pár končetin 2. zadní dva páry končetin jsou při pohybu na vodě roztaženy do charakteristického tvaru písemne X 3. krátká hlava má oči v těsné blízkosti k hrudi 4. Pohybuje se jen po hladině vody. Vroubenka americká K naprosto charakteristickým znakům tohoto druhu patří listovitě rozšířené holeně zadních nohou, což nemá žádná z ploštic, které žijí v Evropě. Dobrým poznávacím znakem je také bílá „cik–cak“ čára na předním páru křídel. V ČR poprvé pozorována v roce 2006. Pochází ze Severní Ameriky (viz název). Vroubenka smrdutá Jedna z našich běžných ploštic, kterou často v přírodě potkáme např. na šťovíku. Má typický tvar těla – její zadeček je totiž okrouhle rozšířený do stran. Z dalších typických znaků se podívejme ještě na tykadla: 1. skádají se ze čtyř článků. 2. první článek je výrazně ztloustlý a ohlý 3. druhý a třetí článek mají načervenalou barvu. Zákeřnice červená Název je výstižný – zákeřnice proto, že je dravá, červená proto, že je nápadně červená. Neplést zákeřnici s červenou ruměnicí, která ale vypadá opravdu dost jinak – má například na křídlech dvě nápadné černé tečky. Znakoplavka obecná Tato ploštice má výstižné jméno. Žije totiž ve vodě a "plave znak" - tedy plave břichem vzhůru. Má nápadně protažené zadní nohy, protože pomocí nich plave.
Strašilky Lupenitka obrovská Lupenitka naprosto fantastickým způsobem napodobuje listy rostlin, a to i s takovými detaily, jako jsou například jejich jakoby seschlé a zhnědlé okraje. Pro tuto schopnost napodobovat "lupeny" rostlin dostala lupenitka i své jméno. Lupenitka obrovská má velikost asi 10 cm a je častým, i když náročnějším "domácím zviřátkem" různých chovatelů. Pakobylka indická Je to nenáročný a jeden z nejčastěji v domácnostech chovaný "hmyzí zvířecí mazlíček". Pakobylka má tvar větvičky. Má zelenou nebo hnědou barvu.
Škvoři Škvor obecný Škvora je asi zbytečné představovat. Poznáme ho naprosto bezpečně podle nápadných klíštěk na zadečku. První pár křídel je velmi zkrácený, pod ním je však složen velká pár blanitých křídel. Škvoři tedy dokáží létat. Samce od samice rozeznáme snadno. Samci mají velké a nápadně zakřivené klíšťky, samice je mají menší a rovnější. 6
Vážky Vážky - Motýlice Motýlice lesklá Nejprve jak poznat podskupinu motýlic. 1. Skládají křídla. Motýlice po dosednutí skládají křídla k sobě. 2. Stejná šíře křídel. Začátky křídel prvního a druhého páru jsou zhruba stejně široké. Protože motýlice křídla skládají, můžeme si tento znak v přírodě ověřit jen málokdy, a to těsně po usednutí motýlic, ještě před tím, než definitivně složí křídla k sobě. 3. Oči nejsou u sebe, ale pro stranách hlavy. 4. Tenké tělo. 5. Ne příliš dobří letci. Let je pomalý, třepotavý. Protože se let trochu podobá motýlům, dostali odtud své jméno. Motýlice lesklá je hojnou vážkou naší přírody. Sameček má prostřední část křídel tmavě modrou. Motýlice obecná Samečci mají celá křídla tmavě modrá. Šidélko brvonohé Má nápadně placaté nohy s dlouhými chlupy.
Vážky - Šídla Šídlo modré Nejprve jak poznat podskupinu šídel. 1. Neskládají křídla. Šídla po dosednutí neskládají křídla k sobě, ale nechají je vodorovně rozložená. 2. Nestejná šíře křídel. Začátek křídel prvního páru je mnohem užší než začátek křídel druhého páru. Protože šídla křídla neskládají, můžeme si tento znak v přírodě dobře ověřit. 3. Oči jsou u sebe, často se dokonce dotýkají. 4. Zavalitější tělo. 5. Výborní letci. Jejich let je rychlý, netřepotavý. Šídlo modré je hojnou vážkou naší přírody. Tělo není jednobarevné, ale má na něm zelené a modré skvrny. Šídla na rozdíl od vážek mají tenčí tělo. Vážka čtyřskvrnná V naší přirodě se vyskytuje běžně. Poznáme ji velmi dobře, protože z našich vážek má jako jediná u přední hrany křídel 8 tmavých skvrn. Proč se tedy jmenuje čtyřsvrnná a ne osmiskvrnná? Inu - ony na kraji ležící tmavé skvrny jsou tzv. plamky, které nejsou nic zvláštního, protože je mají všechny vážky. Proto se jmenuje jenom podle zbývajících čtyř skvrn. Vážka ploská V naší přirodě je to jedna z nejhojnějších vážek. Má na začátku křídel tmavé skvrny. Sameček je modrý, samička je žlutohnědá.
7
