HRDINOVÉ Z VESNIC SEVERNÍHO PARDUBICKA

HRDINOVÉ Z VESNIC SEVERNÍHO PARDUBICKA

Josef MATĚÁSKO

V LETECH 1938 - 1945 1

Obrázek na titulní straně: čestná stráž u makety „Dukelského památníku“ s urnami sovětských vojáků, který byl zhotoven v r. 1955 v bývalém areálu kasáren ČSA v Opatovicícch n.L. Foto: Jaromír Chudý 1955. 2

OBĚTI II. SVĚTOVÉ VÁLKY V SEVERNÍ ČÁSTI PARDUBICKÉHO OKRESU V LETECH 1938 - 1945

ODBOJOVÉ UDÁLOSTI Z OBCÍ BOREK, ČEPERKA, LIBIŠANY, NĚMČICE, OPATOVICE n.L., PODŮLŠANY, POHŘEBAČKA, STARÉ ŽDÁNICE a VYSOKÁ n.L.

Josef MATĚÁSKO

Opatovice nad Labem – rok 2012.

3

Věnováno památce obětem popravených, umučených a vězněných občanů jmenovaných obcí pardubického okresu u příležitosti šedesátého výročí osvobození Československa armádami protihitlerovské koalice v květnu 1945.

4

PŘEDMLUVA Druhá světová válka, vyvolaná nacistickým Německem, svou krutostí a ničivostí lidských životů a materiálních statků překonala všechna dosavadní válečná střetnutí a bitevní tažení v dějinách lidstva. Byla ukončena porážkou fašistických sil Německa, Itálie a Japonska v r.1945 spojenými demokratickými silami celého světa což stálo mnoho milionů lidských životů. Nesmíme proto zapomenout na životní odkaz těch, kdo bojovali se zbraní v ruce na východoevropské a západoevropské frontě i na frontě domácího odporu. Začátek okupace Československa 15.března 1939 byl pro národ počátkem šestiletého temna. Německá bota došlápla a její stopy byly krvavé. V měkké duši českého člověka vyrůstala nenávist. A z této nenávisti vznikla touha po spravedlivé odplatě.

Kunětická hora - pohled od severu, foto J.Chudý 2005.

Střed pardubického okresu na sever od Kunětické hory, kde na nejsevernější jeho hranici leží starobylá klášterní obec Opatovice nad Labem, je protkán mnoha menšími lesíky. Leží zde také mnoho dalších menších obcí blízko sebe, že je slyšet štěkot psů z jedné do druhé. A i v těchto „zapadlých“ vsí vznikal a byl organizován odpor s takovou odvahou, že nelze přejíti činy podzemního hnutí v těchto vsích mlčením. 5

Bylo sice o odbojové činnosti za II.světové války v pardubickém regionu napsáno mnoho publikací, ale většina z nich, ať již vznikly krátce po válce, nebo v současné době, nepojednává o bližších podrobnostech jednotlivých hrdinů a jejich činů. Pamětníků té doby je již dnes poskromnu a dnešní šedesátníci pokud se rozpomenou, mají mnozí v paměti bohužel zkreslené informace, mnohdy zavádějící, ba dokonce nepravdivé. Toto poznání nás především donutilo pokusit se posbírat historické dokumenty a předložit je současníkům i budoucím generacím, aby věděly, proč a za jakých okolností naší předkové položili své životy za obranu své země. Dnes se v jednotlivých obcích jako památka na ně, nachází mnoho pomníků a pamětních desek s jejich jmény, ale tyto symboly součastníkům nic neříkají o jejich konkrétním hrdinství. Tato publikace pojednává o odboji v obci Opatovice nad Labem a o obcích v jejím nejbližším okolí, tj. obce Borek, Čeperka, Libišany, Němčice, Podůlšany, Pohřebačka, Staré Ždánice a Vysoká nad Labem. Historické materiály, které se nám podařilo obstarat, nejsou zcela určitě kompletní, mnohé z nich si mohou v něčem odporovat, přesto jsou důkazem doby. Rovněž tak si nečiníme nárok na úplnost odbojového dění v jednotlivých obcích. Zveřejňujeme pouze to, co se nám podařilo zjistit a zdokumentovat. Odbojovou činnost v jednotlivých obcích neuvádíme v časové chronologii ani návaznosti, protože ta zde mnohdy chyběla a hrdinové jednali tak, jak se situace naskytla. Pouze obce uvádíme v abecedním pořádku. Děkuji všem občanům, kteří vzpomínkami, dochovanými písemnostmi a fotografiemi pomohli tuto publikaci obohatit.

6

1

Mapa expanze Osy: Berlín-Řím-Tokio z ii.světové války.

Mapa protektorátu Čechy a Morava s okleštěným územím v r. 1939-1945 („BÖHMEND und MÖHREN“). V mapce je zakreslena dráha letounu, který vysadil výsadkáře skupiny 2 Silver A podle hlásné služby Luftwaffe v noci z 28. na 29.12.1941.

1

Zdroj: Velká obrazová všeobecná encyklopedie, str. 364, vydaná nakladatelstvím Václav Svojtka s.r.o v r. 2004. 2 Převzato z publikace: Jaroslav Čvančara, HEYDRICH, vydala GALLERY s.r.o.České Budějovice v r. 2004. 7

Na počátku II. světové války mělo Československo 15,2 mil. obyvatel, z toho vojáků ve zbrani 180 000. V průběhu války byl počet zabitých a nezvěstných čsl. vojáků 7000 a počet zraněných 8000. Počet zabitých a nezvěstných civilních občanů dosáhl 310 000.

Krvavý tandem: zastupující říšský protektor a generál policie SS-obergruppenführer Reinhard Heydrich a SS-gruppenführer Karl Hermann Frank.1

1

Obrázek byl převzat z publikace: Jaroslav Čvančara, HEYDRICH, vydala GALLERY s.r.o. České Budějovice v r. 2004. 8

Heydrichův mercedes po pumovém útoku spáchaném výsadkářem rtm. Janem Kubišem v Praze v Kobylisích dne 27.5.1942 kolem 10,30 hod.Po převozu Heydricha do nemocnice na Bulovce a provedené operaci, tento na následek atentátu dne 4.června 1942 umírá.2

K.H.Frank těsně před skončením války se pokusil uprchnout do Německa, byl však v Rokycanech našimi občany poznán a zde spojeneckými vojsky zajat a eskortován do věznice na území Německa. Později byl spojenci na žádost ČSR předán jako válečný zločinec justičním orgánům. Zde byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Obrázek na následující straně dokumentuje jeho popravu a lékař konstatuje jeho smrt. I tento obrázek byl převzat ze stejné publikace jako předchozí.

2

Obrázek byl převzat z publikace: Jaroslav Čvančara, HEYDRICH, vydala GALLERY s.r.o. České Budějovice v r. 2004. 9

Poprava K.H.Franka oběšením. 10

Titulní strana publikace Rajmunda Stehlíka: Revoluce na vsi. Stehlík působil jako řídící učitel v obci jezd u Sezemic a v r. 1946 – 7 jako odb.učitel v Opatovicích nad Labem. 11

OBEC

BOREK

V neděli 6. května 1945 v poledne procházeli Borkem čtyři němečtí vojáci (ranění z lazaretu v Hrochově Týnci) a byli na rozkaz velitele 12

v Býšti odzbrojeni a zajištěni v obecní úřadovně v Borku. Asi o 13. hodině letělo od Hradce Králové nad Borkem německé letadlo na obhlídku. V Býšti bylo po něm vystřeleno. Letadlo opětovalo palbu z kulometu a vrátilo se zpět na letiště do Hradce Králové. Asi za půl hodiny borkovské hlídky na silnici k Bukovině dávaly pískáním znamení, že se blíží kolona nepřátelských aut. Byla to trestná výprava SS na Býšť. Téměř všichni muži z Borku se ukryli v chalupách, v polích a v lese. V parčíku na návsi v Borku zůstal ozbrojený Josef Votruba a Jaroslav Konečný. Zatím se přiblížilo 11 aut k vesnici. První auto objelo park a zůstalo státi na jeho východní straně. Druhé auto se zastavilo na křižovatce směrem k Hrachovištím. Z auta vyskočil německý hejtman, na kterého Josef Votruba ihned vystřelil a smrtelně jej zasáhl. V okamžiku zazněla střelba Němců z pušek a z automatických pistolí a hrdinný obránce, Josef Votruba, první předseda revolučního výboru v Borku, padl. Druhý obránce, Jaroslav Konečný, viděl marnost boje a vzdal se. Němečtí vojáci se rozěběhli po chalupách a vyváděli na náves zajaté muže, přičemž neustále stříleli. Žena padlého Josef Votruba, nar.25.10.1902, otec ukryla dvě dcery a sama zůstala tří dětí, pohřben na hřbitově v Borku. státi u plotního kůlu. Byly po ní hozeny dva ruční granáty a stříleno z pušek. Přesto, že kůl, u něhož stála paní Votrubová, byl na mnoha místech prostřílený, nebyla raněna do těla. Byla jí prostřelena noha v nártu. Většina mužů z Borku byla shromážděna za vsí u hřbitova. Internovaní němečtí vojáci byli propuštěni a označili ty, kteří se účastnili jejich zajmutí. Po vyšetření všech borkovských občanů byli tři muži (V.Mikulášek, říd.učit. z Borku, Jaroslav Konečný, rolník z Borku a František Malíř, úředník z Prahy) jako rukojmí odvezeni autem, které s ostatními auty kolony pokračovalo v jízdě do Býště. Prohlídka v Býšti (bylo tam v sobotu zadrženo asi 15 německých aut a zastřeleno 10 německých důstojníků partyzány pod vedením kapitána Ivanova) byla bezvýsledná. Němci zde zapálili sokolovnu a stodolu, vzali starostu obce pana Zimu jako rukojmí a stáhli se pro 13

nastávající šero do Hradce Králové, aby druhý den vraždili v Němčicích a ve Vysoké nad Labem. Rukojmí z Borku i z Býště byli propuštěni v útarý v 10 hod. dopoledne, když do Hradce Králové přijeli tři pancéřové americké vozy s vyjednavači o německé kapitulaci. Všichni rukojmí přišli do svých obcích z Hradce Králové pěšky.Paní Františka Votrubová se lečila s prostřelenou nohou u lékaře v Sezemicích, zůstaly ji trvalé následky a zemřela v roce 1985. Nejmladší dcera manželů Votrubových, Helena, provdaná Krpatová, nar. 1940 žije stále v Borku. Jaroslav Konečný zemřel v roce 1995, má však dnes ještě žijícího staršího bratra, v současné době starého 92 let, který byl svědkem celé borkovské události. Po válce občané Borku na své návsi, v místě, kde Josef Votruba padl, postavili kamenný pomník a dále nechali jeho jméno vytesat do památníku padlých z obce v I. světové válce.

Památník J.Votruby na místě zastřelení v obci Borek.

14

Památník v obci Borek věnovaný padlým občanům za 1.sv. války na který bylo v po 2. sv. válce vytesáno i jméno Josefa Votruby.

15

OBEC

ČEPERKA

16

Mezi zatčenými za okupace byl i rodák z Čeperky Josef Vondouš, (nar.8.12.1913, zatčen 29.1.1940), který byl 29.4.1943 ve Vratislavi popraven. Po válce roku 1947 mu byl udělen pamětní odznak in memoriam a na pomník padlých byla umístěna jeho pamětní deska.3

Josef Vondrouš, nar. 1913.

Josef Vondrouš byl členem organizace „Obrany národa“ (ON), učitel na tamní obecné škole Obrana národa byla ilegální organizaci nekomunistického protifašistického odboje v českých zemích za 2.svět.války založená v březnu 1939 důstojníky a vojáky bývalé čsl. armády v čele s gen. J.Bílým. Jejím úkolem byla příprava ozbrojených akcí a event. povstání proti okupantům.

Detail desky na památníku padlých v Čeperce.

3

Převzato z brožury: Jiří Bureš: 225 let obce Čeperka, včetně fotografií na této a následující straně. 17

Památník padlých v 1. sv.válce s deskou J.Vondrouše v Čeperce, (foto r.2005).

Vykolejený nákladní vlak mezi obcemi Čeperka a Stéblová. 18

John Forster – anglický pilot, 30 let.

Na jaře 1945 objevila školačka z Čeperky Olga Bulíčková v lese v krmelci pro zvěř, spícího anglického pilota, který zde seskočil padákem. Nález oznámila otci, který ho potom ukrýval a pečoval o něho až do konce války. Pilot také onemocněl a tak pan Bulíček musel docházet do Opatovic k MUDr Nohejlové pro léky, které paní doktorka zdarma poskytovala. Po válce v r.1946 za poskytnutou pomoc převzal pan Bulíček děkovný certifikát od britské armády. Když vypuklo pražské povstání čeperští železničáři zjistili, že do Prahy má jet na pomoc okupantům pancéřový vlak, proto rozšroubovali koleje, bohužel však došlo k vykolejení nákladního vlaku při kterém zahynula česká vlaková četa. 19

20

Výňatek z kronikářského zápisu z května 1945 zaznamenaný kronikářem Zíkou, učitelem obecné školy, v obecní kronice obce Čeperka. 21

OBEC

LIBIŠANY

22

Hned na počátku okupace Československa byl zatčen libišanský občan Otto Jirout, nar.18.3.1910 a německými úřady odsouzen. Vězněn byl v koncentračním táboře v Mauthasenu, kde byl 2.9.1942 popraven. Po ukončení války občané obce Libišany jeho jméno nechali vytesat na desku památníku oběti z 1. a 2. světové války. Památník jest umístěn na návsi v obci. V roce 1943 byl Josef Zvolský, 1 rovněž libišanský občan, totálně nasazen na nucené práce do Německa, které odmítal. Byl dva roky vězněn v několika koncentračních táborech, ale vrátil se s podlomeným zdravím v květnu 1945. Ve druhé polovině měsíce února 1945 utekla z Opatovic n.L. skupina asi sedmi ruských válečných zajatců, kteří byli v této obci přechodně ubytovaní ve stodolách. Zajatci utekli do lesa „Kulhánov“ mezi obcemi Čeperka a Libišany, kde se chtěli ukrýt. Druhý den les obklíčilo německé vojsko, které je pochytalo a odvezlo do písníku k obci Libišany. Zde byli všichni zajatci postřílení a ponecháni na místě. Poprava zajatců byla uskutečněna 23.února 1945. Občané obce je na místě pohřbili a později exhumovali a uložili na místní hřbitov do společného hrobu.

Vlevo: detail desky se jmény padlých na památníku z 1. a 2. světové války v obci Libišany.

1

Dle zápisu v kronice obce Libiany, s tr.212. 23

Památník obětem válek na návsi v obci Libišany.

24

Společný hrob sedmi ruských zajatců na hřbitově v Libišanech. 25

Výňatek zápisu z kroniky obce Libišany z roku 1945, str.216. 26

OB E C

NĚMČICE

27

V pondělí 7.května 1945 před šestou hodinou ranní byly Němčice obklíčeny asi třemi sty SS z Hradce Králové. Vyzbrojeni kulomety, samopaly a puškami přijeli Němci na 16 autech silnicí od Kunětické hory. Před vesnicí část SS vystoupila z aut, ostatní s auty dojeli na náves. Vloupali se téměř do všech chalup a zkomolenou češtinou se ptali po hospodářích, resp. po mužích. Velitel SS měl v ruce seznam 20 místních občanů, z nichž 16 bylo pochytáno. Zbývající čtyři byli ukryti. Dva z nich ve vedlejších vsích, dva se ukryli ve vsi, ale nebyli nalezeni. Josef Bartoníček z čp. 2 se schoval v kupě plev ve stodole. SS vhodili do přístodůlku granát a vzniklým otvorem stříleli dovnitř. Štěstí stálo při Bartoníčkovi. Nebyl střelami zasažen a tak ušel jisté smrti. Druhý, Bedřich Poskočil se ukryl v řízkové jámě u domu Antonína Štěpánka a ačkoliv SS hledali kolem jámy, nebyl objeven. Šestnáct zajatých mužů se zdviženými rukama bylo hnáno hordou německých vrahů vesnicí na polní cestu ke Kunětické hoře. Tam byli přinuceni postaviti se do řady. Z řady byli vystrčeni jedním SS: nejdříve Václav Kopecký, hostinský z Němčic se synem Zdeňkem, za nimi bratři Poskočilové, jejich švagr Bohumil Jirásek, dále Josef Půlpán, Ladislav Urbanec a Miroslav Hájek. Byli seřazeni na poli u cesty. K nim byl dodatečně přiveden Josef Jeník. Ze řady byl propuštěn Václav Kopecký.

Jaroslav Štěpánek, kolář, nar.1903, otec 3 dětí.

Josef Jeník, nar.1894, poštov. zřízenec, otec 10 dětí.

Potom v okamžiku vystřelila popravčí četa. Odsouzeno bez soudu stále osm němčických občanů pevně a zmužile. Ani slůvko nepřešlo přes jejich hrdé rty. Po výstřelech čtyři padli. Pátý, Josef Půlpán, byl špatně zasažen a vstal. Ihned k němu přiskočil SS a srazil ho ranou do 28

vazu. K popravenému Josefu Jeníkovi přistoupil jeden z příslušníků SS a střelil ho několikráte z pistole do krku. Pak mu sáhl do náprsní kapsy a ukradl mu tašku asi s 15.000,-K.

Josef Půlpán, nar.1911, ženatý-bezdětný.

Zdeněk Kopecký, nar.1924, zámečník, svobodný.

Bohuslav Poskočil, narozen 1919, dělník, svobodný.

Ladislav Poskočil, narozen 1924, truhlář, svobodný.

29

Hájek, Urbanec a Jirásek nebyli zasaženi a zůstali státi vedle těl zavražděných kamarádů. V té chvíli docházel na místo popravy kolář z Němčic Jaroslav Štěpánek. Byla mu dávána do ruky zbraň, aby zastřelil zbývající tři živé kamarády, že mu bude dána milost. Štěpánek odmítl a tak byl poslán do řady na popraviště. Dříve, nežli se mohl obrátit tváří k německým katům, byl třemi ranami zastřelen. Po tomto aktu byl dán rozkaz zbývajícím občanům z Němčic, aby se rychle odebrali domů. Velitel trestné kolony SS dal starostovi obce ultimatum, aby do večera 7. května byly shromážděny v Němčicích ukořistěné zbraně, jinak bude vesnice vypálena a v popravách pokračováno. Zbraně nebyly odevzdány a k persekuci nedošlo. Ve vsi chytili SS dodatečně Josefa Formana, naložili na auto a chystali se k odjezdu. V zápětí byl zadržen na návsi Miroslav Hájek, který šel z popraviště (jeden ze tří odsouzených, kteří zůstali na živu), naložen do auta a Josef Forman byl propuštěn na svobodu. Vojsko SS vniklo do hostince V.Kopeckého. Požadovali likéry. Když jim nebylo vyhověno, domácnost částečně vyrabovali a pak ve spěchu s bývalou posádkou v Němčicích, opustili ves. Miroslav Hájek byl v autě ztýrán, vyhozen u němčického mostu a doslova rozstřílen palbou z kulometu. Kolona aut SS pak pokračovala v cestě. Před každou vsí střílela, aby zastrašila obyvatelstvo. Popravení z Němčic byli pochováni ve čtvrtek 10. května 1945 do společného hrobu na hřbitově ve Dřítči. Ve prospěch pozůstalých z Němčic byla vykonána sbírka, jejíž výtěžek ve výši Miroslav Hájek nar.1913, 130.703,-K byl rovnoměrně rozdělen a dán Zámečník, otec 1 dítěte. pozůstalým. Po válce obec nechala vystavět památník všem svým obětem na místě popravy jakož i Miroslavu Hájkovi poblíže němčického mostu přes Labe.

30

Miroslav Hájek v rakvi před pohřbením. Foto převzato z publikace Revoluce na vsi.

31

Památník obětem v Němčicích v místě jejich poprav, foto r.2005. 32

Detail pamětní desky se jmény a fotografiemi umístěnými na památníku.

33

Památník na místě zastření M.Hájka poblíž labského mostu v Němčicích.

34

Společný hrob (č.266) všech obětí z Němčic na hřbitově ve Dřítči.

Detail náhrobních nápisů na společném hrobu ve Dřítči. 35

Z 9. na 10. května měl stráž na němčickém mostě Josef Píša s jedním jihoslovanem. Asi o půl noci uslyšeli šplouchání vody a zjistili, že se někdo plaví přes řeku. Na vyzvání stráže se nikdo neozval. Stráž vystřelila. Za chvíli byla spatřena prázdná loďka plující po řece. Před třetí hodinou ranní byl zajat německý voják, který se sám přihlásil u stráže na mostě. Byl promočený. Zajatec byl internován v obecním domě v Němčicích.

Most v Němčicích přes řeku Labe, foto r.2005.

Ve čtvrtek 10.května 1945 měli na mostě denní hlídku dva Jihoslované a jeden Rus, který se delší dobu za okupace skrýval u popraveného Jar.Štěpánka. Asi v 8 hod. ráno spatřila stráž německé auto, které přijíždělo od Dřítče. Auto bylo zastaveno. Byli v něm dva Němci a jedna žena s dvěma kluky. Rus oba Němce zajal a vedl je vesnicí k obecnímu domu v Němčicích. Na návsi se dal jeden Němec na útěk. Velitel stráže v Němčicích, J.Forman, ranou z pušky ho zastřelil. Druhý využil zmatku a chtěl se zmocniti Rusovy pušky. Rozpoutal se zápas. Vtom přiběhl Václav Kopecký, hostinský z Němčic a srazil Němce pěstí do hlavy. Němec upustil pušku, které se již zmocnil a dal se na útěk do polí k Hrobicím. Byl pronásledován a když chtěl přeplavat Labe, byl zastřelen.

36

OBEC

OPATOVICE n.L.

37

Opatovická kronika psaná kronikářem učitelem R.Stehlíkem, rok 1954, str.210.

38

Kronika, stra.211. 39

Kronika, str.212. 40

Kronika, str.213.

41

ODBOJOVÁ ČINNOST RODINY VOLKOVY O této rodině a její odbojové činnosti za protektorátu, která bydlela v Opatovicích, psalo vícero autorů. Jejich údaje se však v mnoha tvrzeních rozcházejí, přesto to nic nemění na jejich hrdinských činnech. O Aloisu Volkovi, opatovickém občanu, který se svými rodiči a sourozenci bydlem v dnešní Lesní ulici v čp.30, vyprávěla paní Hana Vidímová, rozená Půlpánová, a její vzpomínky zaznamenal Vlastimil Morávek: Alois Volek bydlel v Opatovicích se dvěma sestrami a rodiči. Do Opatovic se přistěhoval z Králik, kde otec působil Por.čsl.armády Alois VOLEK v tamní vychovatelně mládeže. Volek po okupaci odešel do Polska. V jeho cestě mu pomáhal můj otec, pan Václav Půlpán, (ruský legionář). Z Polska zaslal Volek několik dopisů či zpráv. Jeho otec si údajně vedl nějaký deník či záznamy ohledně syna. Deník měl uložen v Zemské vychovatelně v Opatovicích. Gestapo, které zatklo pana Volka st. šlo na jisto do zásuvky stolu. (Tato akce proběhla prý na udání). Pan Volek byl zatčen a zakrátko popraven v Berlíně. Manželka a dvě dcery byly internovány v pracovním táboře ve Svatobořicích na Moravě. Z Polska přešel A. Volek ml. do Anglie. Létal u 311. bombardovací perutě až dp své tragické smrti 14.3.1945, kdy jeho hlídkující letadlo narazilo v mlze na skálu Azorských ostrovů. Druhá verze je střet dvou letadel. Alois Volek byl literárně činný. Jeho básně vyšly i v Anglii. V roce 1985 i v Hlasu revoluce ČSSR. Létal jako navigátor a dosáhl hodnosti štkpt. Matka s dcerami se po válce odstěhovala do Karlových Varů. Zde měla ve správě penzion. Tento penzion nesl název „Liberátor“, asi památka na syna. Paní Volková zemřela v roce 1952. František Dosoudil v článku uveřejněném ve zpravodaji Zprávy klubu přátel pardubicka, roč. 2000, str.282 , o A.Volkovi zaznamenal: Alois Volek se narodil 1.5.1916 ve Vídni, bydlel a vyrůstal v Opatovicích nad Labem, kde žili jeho rodiče, otec byl úředníkem zemské donucovací pracovny v Pardubicích. Na pardubickém gymnáziu Alois maturoval 22.6.1934. Po absolvování gymnázia nastoupil A.Volek vojenskou službu a studoval pak na vojenské akademii v Hranicích na 42

Zápis do památníku Haně Půlpánové napsaný A.Volkem těsně před jeho emigrací v r.1939 do Polska. 43

Moravě. Stal se důstojníkem čs.armády, sloužil u 3.horského pluku ve Vysokých Tatrách. Po obsazení českých zemí německým vojskem v březnu 1939 přešel v květnu 1939 do Polska. Zde se v Krakově přihlásil do tvořící se čs. Dobrovolnické jednotky, se kterou se později dostal přes Šepetovku a Jarmolince do tábora Oranki. S některými dalšími čs.vojáky opustil v tzv. druhém transportu Sovětský svaz a v květnu 1940 se dostal do jižní Francie. Po porážce Francie se dostal 7.7.1940 s lodí Victory do Velké Británie, kde byl nasazen k britskému dopravnímu letectvu, později byl vojákem 311. čs.bombardovací perutě RAF. Zahynul 14.března 1945, kdy jeho Liberátor narazil brzy po startu do kopce na jednom z Azorských ostrovů. Kapitán Alois Volek, který za války psal básně, byl po smrti povýšen na majora a obdržel in memoriam Čsl. Válečný kříž 1939. Je pohřben na hřbitově v Langens na Azorských ostrovech. VOLEK Alois, štábní kapitán, nar.11.5.1916 ve Vídni, zemřel 14.3.1945. Zastával funkci navigátora v letounu Liberator C Mk.VII, EW626 u dopravního letectva RAF. Zahynul s celou osádkou a třinácti cestujícími těsně po startu k letu do Anglie. Z našich letců s ním zahynuli D. Brochard, V. Jílek a L. Kondziolka. Pohřben na válečném hřbitově RAF Lajsen na ostrově Terceíra v Azorách. (str.230) 1 2

O Aloisu Volkovi se též ve své knize zmiňuje na str.124 a 135 jeho spolubojovník a válečný pilot z 311 perutě M. Vild, který mimo jiné uvádí, že Volek se věnoval velice literatuře a psal básně.

Válečný hřbitov příslušníků RAF na Azorských ostrovech. 1

Obrázky a text je převzat z knihy Mnozí nedoletěli od Fr.Louckého, vydalo Naše vojsko v r.1989. 2 Miroslav Vild: Osud byl mým přítelem, vydalo Naše vojsko 1985. 44

Jedna z operačních posádek, jejichž výkony sloužily ke cti 311.čs.peruti. Na obrázku třetí zprava Jan Volek z Opatovic n.L.

Čs. Letci, kteří se s Američany a jejich létajícími pevnostmi účastnili náletů na evropskou pevninu. Odleva: por.let. Liška, škpt. Let. Tobyška, zvaný krátce „Toby“, ppor.let. Paclt „Marian“, kapt.let. Al.Volek z Opatovic a ppor let. E.Urban. (Oba obrázky byly převzaté z brožury H.J.Slípka: Biskajská dramata.)

45

POSLEDNÍ VOLKŮV LET

1

Letoun (Liberator C.Mk.VII EW 626) se šestičlennou osádkou a třinácti cestujícími na palubě odstartoval v 01,10 hod. dne 14.3.1945 z letiště Lagena na azorském ostrově Terceira k téměř 2000 km dlouhému letu do Anglie. Odstartoval směrem do vnitrozemí a po dosažení patřičné výšky začal točit doprava, aby nasadil kurz na Anglii. Co se na palubě dělo dále, to si již všichni vzali do hrobu. Faktem je, že pouhé 3 minuty po vzletu stroj vrazil do kopce vzdáleného 6,5 km

Št.kpt. Alois VOLEK

západně od letiště a po nárazu explodoval. Všech devatenáct mužů na palubě bylo na místě mrtvých. O několik dní po havarii obdržel z Azorských ostrovů štkpt.Alois Kubita, čsl.styčný důstojník u Transport Command následující podrobnosti: „Jílek (velitel letadla a pilot) byl poučen den před startem. Hlásil „airbome OK“ (start v pořádku) a kontrolor (navigátor Volek) volal „turn right“ (točit doprava), což telegrafista potvrdil. Na nové volání kontrolora začal točit, ale v tom již zachytil o kopec. Náhrobní deska na hrobu št.kpt.A.Volka na hřbitově na Azorských ostrovech. Havaroval a všichni shořeli. Podle uražených větví na stromech vidno, že byl již nakloněn 1

. Přepis z knihy Jiří Rajlich: NA NEBI HRDÉHO ALBIONU (7.část), vydal Svět křídel s.r.o. Cheb v roce 2004. 46

v pravotočivé zatáčce. Byla tma, ale noc byla jasná.“ Nelze vyloučit, že příčinou bylo vysazení motoru, ale jde o pouhou domněnku, neboť vrak byl v takovém stavu, že tuto verzi nemohla vyšetřovací komise ani potvrdit, ani vyvrátit. Čtveřice čs.příslušníků osádky byla pohřbena 16.3.1945 na válečném hřbitově Lajes: kapitán F/O Jílek do hrobu č. C-8, navigátor F/O Volek do hrobu č. C-6, radiotelegrafista W/O Brochard do hrobu č. C-10 a palubní mechanik F/Sgt. Kondziolka do hrobu C-11. Všichni čtyři byli bývalými příslušníky 311. peruti, kde odlétali operační turnus. F/O Volek, původně důstojník pěchoty z povolání, který se v roce 1941 dobrovolně přihlásil k letectvu, byl známý také díky své básnické tvorbě. Část z jeho básní byla otištěna v exilu ve sbírkách: Proklínám, Růže z ciziny, Nad větrným mořem. „TAJEMSTVÍ“ 2 I v Opatovicích nad Labem byli stateční lidé, kteří se připojili k protifašistickému odboji. Velice zajímavé je, že zde našli pomoc jak agenti moskevští, tak i londýnští, navíc během necelých dvou let. V roce 1940 bylo do Protektorátu Čechy a Morava vysláno pět agentů vycvičených sovětskou výzvědnou službou k získávání informací o německé armádě, výzbroji, zbrojním průmyslu, letištích a hospodářství. Tato výzvědná skupina dostala krycí název Tajemství. Jedním z těchto agentů byl Vladislav Jan VOLEK Bobák. Před odjezdem z Moskvy dostal od svého nadřízeného Leonida Mochova doporučující dopis od Aloise Volka na svého otce Jana Volka. Alois Volek odešel z Československa v květnu roku 1939 přes Polsko do Anglie, kde se stal pilotem v 311. bombardovací peruti, ale ještě v Polsku musel přijít do styku s někým kdo sháněl kontakty na spolehlivé lidi pro spolupráci v Protektorátu. Je pravděpodobné, že dopis byl vyžádán pro západní výzvědnou službu, protože Vladislav Bobák se podle archivních materiálů představil Janu Volkovi jako agent západních spojenců a až po získání důvěry oznámil svému spolupracovníkovi pravdu.

2

Martin Rechtorik (nar.1984), student oboru Historie, Univerzita Palackého Olomouc, bytem Opatovice n.L.(Badatelská práce z r.2005). 47

Nyní bych se chtěl věnovat osobě Jana Volka. Do září roku 1938 žil v Králíkách, kde byl zaměstnán v tamní zemské vychovatelně. Podle vzpomínek pamětníků, byla jeho rodina v tomto městě velmi uznávaná. Třicáté září roku 1938 přineslo velkou změnu rodině Volkových, Králíky byly připojeny k Německé říši. Z tohoto důvodu byli přesunuti chovanci z místní Zemské vychovatelny včetně jejich vychovatelů do Opatovic nad Labem, kde též byla zemská vychovatelna. V Opatovicích si Volkovi pronajali dům č.p.203. V dnešní Lesní ulici a velmi brzo si získali sympatie místních jako velice slušná a zbožná rodina. K prvnímu setkání mezi Vladislavem Bobákem a Janem Volkem proběhlo na jaře 1940 v Opatovicích nad Labem, kde Bobák na základě adresy na dopise Jana Volka navštívil. Bobák se představil jménem Král, seznámil Jana Volka se svým posláním v Protektorátu, ale uvedl, že výzvědnou činnost činí ve prospěch západních spojenců. Tyto falešné údaje Bobák řekl pravděpodobně z několika důvodů. Prvním byla určitě ochrana vlastní osoby před udáním gestapu, za druhé nejistota z úplně neznámého člověka, o kterém nemohl vědět jak zareaguje a třetím důvodem byl patrně samotný dopis od Aloise Volka, který byl nejspíše vystaven pro agenta ze západu. Sám Jan Volek si dokonce pravost dopisu ověřil v Praze u Milady Kubištové, přítelkyně jeho syna. Ta mu dopis potvrdila a Jan Volek se pak několikrát sešel s Vladislavem Bobákem, kde se domluvili jaké informace bude Jan Volek získávat. K těmto setkáním docházelo buď v Praze a to nejčastěji v kavárně Fénix nebo v domě Jana Volka v Opatovicích nad Labem. První informace, které Bobák potřeboval byly hlavně vojenského charakteru. Jednalo se o přesuny vojsk po dráze přes Pardubice, Hradec Králové. S tímto úkolem Janu Volkovi pomohl jeho přítel Josef Žák, který také bydlel v Opatovicích č.p.144 (dnešní ulice Na hrázi). Ten pracoval v Apollo nafta v Hradci Králové. Další úkol, kterým Bobák Volka pověřil, bylo zakreslení plánku letiště u Hradce Králové včetně postavení protileteckých baterií. To už přesahovalo znalosti i možnosti Jana Volka a Josefa Žáka. Proto požádali o pomoc Josefa Koblížka z Hradce Králové, který byl přítelem dcery pana Volka Zdeny. Koblížek tento plánek vyhotovil během dvou týdnů a předal Janu Volkovi. Někdy během září si nákres letiště vyzvedl Bobák. Přesné datum nelze z výpovědí jasně určit. Východní Čechy nebyly jedinou oblastí, kde Bobák získával informace. Hlavní oblastí jeho zájmu byla jižní Morava odkud pocházel, ale také například Praha, kde se seznámil s Martou Delamovou, která mu pak objížděla všechny informátory, aby sesbírala nové informace. Vladislav Bobák si vytvořil opravdu rozsáhlou síť spolupracovníků, sám se sice stýkal asi s deseti, ale ti do této činnosti zapojili své přátele a rodinné příslušníky. Podle mého odhadu se množství lidí získávající informace pro Vladislava Bobáka pohybovalo okolo čtyřiceti. Nevylučuji samozřejmě ani vyšší číslo, nižší se mi zdá 48

málo pravděpodobné. Můj odhad vychází z počtu lidí okolo Jana Volka. Prvními pomocníky pana Volka tedy byli výše jmenovaní Josef Žák, Josef Koblížek a dcera Zdena. V září roku 1940 Vladislav Bobák potřeboval informace o muniční továrně v Semtíně v Pardubicích, kde se vyráběl špičkový střelný prach. Tentokrát se Bobák chtěl přímo seznámit s člověkem, který v Semtíně pracuje nebo pracoval. Tou osobou byl znovu Josef Žák. V Semtíně pracoval než získal zaměstnání v Hradci Králové, o kterém již byl Bobák díky němu plně informován. K setkání Bobáka a Žáka docházelo v domě Jana Volka. Bobák si nechal vyhotovit plán továrny a požádal o vzorek střelného prachu. V semtínské továrně určitě došlo ke změnám od doby, kdy tam Josef Žák pracoval. Z tohoto důvodu bylo nutné rozšířit okruh lidí okolo Jana Volka o dalšího člověka, který musel být maximálně spolehlivý a diskrétní. Žák s Volkem si vybrali Antonína Beránka, také z Opatovic nad Labem č.p.177 (dnešní ulice Jozífova), kterého následně seznámili se svou ilegální činností. Antonín Beránek pomohl Josefu Žákovi s nákresem mapy a povedlo se mu obstarat i vzorek střelného prachu, který byl pro Bobáka velmi důležitý. Propašování střelného prachu bylo velmi nebezpečné . O odvaze Antonína Beránka nelze pochybovat. V dochovaných materiálech gestapa Praha a německých lidových soudů jsem již nenalezl žádné další informace týkající se osob okolo Jana Volka. Nicméně je jasné, že tato činnost musela pokračovat, protože od září 1940 do března 1941 došlo přibližně ke dvaceti setkáním mezi Janem Volkem a Vladislavem Bobákem, všechny zprávy od Jana Volka byly podepsány krycím jménem Král, které mu přidělil Bobák. V této době již nelze doložit spolupráci Josefa Žáka, ten navíc ve své žádosti o milost napsal, že tuto činnost po dvou měsících ukončil. Žádost o milost mi ale rozhodně nepřipadá jako stoprocentně hodnotný pramen a spíše Josef ŽÁK bych se klonil k možnosti naprosto opačné, že Josef Žák nadále pomáhal Janu Volkovi se získáváním informací pro Vladislava Bobáka. Výzvědná akce Tajemství byla vyzrazena pravděpodobně během prosince roku 1940, kdy Radoslav Selucký, jeden z pěti moskevských agentů, navázal kontakt s Jaroslavem Bednářem, který byl konfidentem pražského gestapa. K zatčení Seluckého došlo až 4.3.1941, z toho vyplývá, že si gestapo nejdříve pečlivě ověřilo udání od svého konfidenta a možná si i vyzkoušelo agentovy reakce na falešně vyslané 49

zprávy. O dva dny později byl zatčen Vladislav Bobák. Dne 14.3.1941 Vladislav Bobák ve své výpovědi prozradil jména svých spolupracovníků, jejich bydliště a též rozvedl i jejich zpravodajskou činnost. Mezi jmenovanými byl Jan Volek. Po zatčení byla provedena domovní prohlídka v bytě Vladislava Bobáka, při které bylo nalezeno mnoho předmětů, které potvrdily všechny výslechy. Mezi nalezenými předměty byla vysílací stanice, šifry, falešné občanské průkazy, poznámky o schůzkách a mnoho dalšího. Na základě výslechů a této domovní prohlídky začalo gestapo zatýkat Bobákovy spolupracovníky. Jana Volka zadrželo gestapo v noci z 14. na 15.3.1941. Nejdříve byl odvezen do Hradce Králové a následně do Prahy. Z dalších materiálů vyplývá, že se Jan Volek přiznal ke své ilegální činnosti, ale až do června tajil jména lidí, kteří mu pomáhali. K zatčení Josefa Žáka došlo dne 18.6.1941 na základě výpovědi Jana Volka. Ten se přiznal, že Janu Volkovi pomáhal se získáváním informací. Antonín Beránek byl zadržen 21.6.1941 pro spolupráci s Josefem Žákem. Všichni, kterým byla prokázána spolupráce s Vladislavem Bobákem byli nejprve vězněni v Praze ve vězení Na Pankráci, poté převezeni do Německa. Jedním z mála propuštěných byl Antonín Beránek. Poslední vězení, kde byli zadržováni, bylo Plötzensee u Berlína. V listopadu 1942 byl Vladislav Bobák a všichni, kteří byli pro spolupráci s ním uvězněni, odsouzeni lidovým soudem k trestu smrti. K popravě došlo večer 12.7.1943 v Plötzensee. Kromě Antonína Beránka byli popraveni všichni, které jsem ve svém článku jmenoval. Po prostudování dostupných archivních materiálů jsem dospěl k názoru, že Vladislav Bobák nemohl znát Antonín BERÁNEK pravé jméno Josefa Žáka. Pokud by ho znal, k zatčení pana Žáka by došlo již v březnu 1941 společně s Janem Volkem. Antonína Beránka zachránila před jistou smrtí nejspíše skutečnost, že se osobně nikdy nesetkal s Vladislavem Bobákem.

Po osvobození naší vlasti byl v tehdejším okresním denním tisku zveřejněn článek Františka Šejvla o našem hrdinovi, který celý přepisujeme:

Soudruh Žák se narodil 2.dubna 1896 v Opatovicích nad Labem. Vyučil se bednářem. Příslušnost k dělnické třídě ho přivedla do KSČ. 50

Byl také členem a později trenérem v tělovýchovné jednotě DTJ, oddílu kopané. Ten pod jeho vedením dociloval v Opatovicích n.L. dobrých výsledků. Svým nesmiřitelným postojem k okupaci naši vlasti nacistickým Německem na sebe upozornil, a tak byl získán ke spolupráci se sovětskou rozvědkou vedenou Leonidem Mochovem. Získával a předával cenné zprávy svému agentu Vladislavu Bobákovi, čs.pilotovi, který prošel špionážním výcvikem v Praskurově (SSSR) a v únoru 1940 se vrátil do „protektorátu“ k plnění úkolů na tajné frontě. Na špionážní siť Josefa Žáka se napojil Jan Volek, tajemník zemského úřadu, bývalý aktivní voják čsl. armády a rovněž opatovický občan; jeho syn bojoval jako letec ve Francii. Soudruh Josef Žák, tehdy 45 letý, vzorně plnil úkoly, kterými byl pověřen. Tak zpracoval podrobný nákres továrny na výbušniny Explozia Semtín, rozmístění budov, uvedl počet zaměstnanců a denní výrobu. Obstaral projekt na další rozšíření výroby, což pro něho jako bývalého pracovníka v Semtíně nebylo tak těžké, zvláště když mu v tom pomohl jeho kamarád, tesař Alois Beránek. Podařilo se mu získat pro spolupráci i další občany Opatovic, jako učitele J.Koblížka a škpt. Vágenknechta z Hradce Králové. Zprávy, které předával, byly velmi cenné; zvláštní význam byl přikládán vzorkům střelného prachu, ke kterému byly dodány rozbory. Důležité informace o výrobě získal a předal také z bývalé Škodovky v Hradci Králové. Stal se významným článkem sovětské rozvědky ve východních Čechách. Němcům se však podařilo síť sovětské rozvědky odhalit, a tak došlo k zatýkání. Jedním ze zatčených byl Josef Žák, který v té době pracoval jako skladník u firmy Apollo nafta v Hradci Králové. Gestapo ho odvezlo přímo z práce 18.července 1941. Byl uvězněn V Hradci Králové. Zakrátko poté ho převezli do věznice v Praze-Pankráci. Přes rok byl krutě vyslýchán, ale nikdy neprozradil ani slovo o své činnosti a spolupracovnících. Soudním přelíčením z 18.11.1942 byl odsouzen k trestu smrtí. Ten byl vykonán 13.července 1943 v Berlíně. O vzácném charakteru Josefa Žáka svědčí výpověď, kterou po válce napsal jeho spoluvězeň a spolupracovník Antonín Beránek: „Za celou dobu ve vězení a nelidského zacházení za naše činy nezradil mne ani ostatní, kteří s námi byli ve spojení. Přijal raději trest smrti. Tím se zahladila stopa mé činnosti. Dnes mohu děkovat jen jemu, že jsem mezi živými. Smrt manžela byla velikou ztrátou pro rodinu,“ vzpomíná dnes Anna Žáková, která vychovala obě děti – hrdé na svého otce. Mamince jsou spolehlivou oporou v jejím pokročilém věku. Soudružka Anna 51

Žáková je členkou KSČ a dodnes aktivně pracuje ve výboru ZO ČSPB Opatovice nad Labem“. Antonín Beránek, nar. 23.8.1896, byl gestapem zatčen 20.6.1941 a propuštěn po týrání a věznění dne 3.3.1942.

Na dalších stránkách (str.53-61) zveřejňujeme kopie části archivních písemností pořízených po válce zpravodajskými důstojníky, kteří vyhodnocovali odbojovou a konfidentskou činnost našich občanů za války. Písemnosti jsou uložené v archivu Ministerstva vnitra.

52

53

54

55

56

57

58

59

60

61

62

Úmrtní list Jana Volka, (foto Martin Rechtorik).

Agenti Leonida Mochova z ruské rozvědky za II.svět.války: Agent - jméno Bednář Jaroslav Selucký Radoslav Bobák Vladislav Volek Jan Koblížek Josef uč. Žák Josef Beránek Antonín

Krycí jméno konfident gestapa BREDOV KRÁL

Datum narození

Datum zatčení

Datum popravy

? ? 4.12.1912 7.6.1894 ? 2.4.1896 23.2.1894

4.3.1941 6.3.1941 14.3.1941 ? 18.6.1941 21.6.1941

? ? 12.7.1943 ? 13.7.1943 -

63

mrtní list Jo sefa Žáka, (foto Martin Rechtorik).

Josef Žák byl za svoje hrdinství vyznamenán in memoriam presidentem Československé republiky 16.2.1946 Československým válečným křížem 1939 a 24.10.1948 medailí 30. pěšího pluku Aloise Jiráska. 64

Rub rodinné fotografie, na kterou napsal své rodině před smrtí Josef Žák poslední rozloučení, datované 12.7.1943 v 19 hod.

Oznámení náčelníka věznice z Plötzensee v Berlíně paní Anně Žákové o pozůstalosti po manželovi Josefu Žákovi, která se skládá z oděvních kusů, několika předmětů osobní potřeby. peněžní částky vlastní a mzdy za práci. Pozůstalost bude zaslána poštou v příštích dnes a náklady na přepravné budou sraženy s hotovosti. Úmrtní zprávu obdržíte na vlastní žádost u městského úřadu v Berlíně, kde je úmrtní ze dne 13.7.1943 evidováno. Podepsán Vacano, vrchní vládní rada.

65

Dekret o udělení pamětního odznaku 30. pěšího pluku Josefu Žákovi.

66

Udělení Válečného kříže Josefu Žákovi presidentem republiky v r.1946. 67

Josef Žák se v obci v době předmnichovské republiky staral o sportovní vyžití mladých chlapců. Na snímku vpravo se svým fotbalovým mužstvem.

Operace Silver A

Jan JOZÍF, starosta Opatovic n.L.

Tento název je skutečnou krycí akcí naší emigrační vlády v Londýně za 2. světové války a jejím cílem byla fyzická likvidace zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinharda Heydricha, za pomoci výsadkových agentů. Odpor občanů vůči německému fašizmu a protektorátnímu zřízení se stupňoval až v nenávist. Nedávno získaná samostatnost byla potupena, stát byl ožebračen a život na lístkový přídělový systém potravin byl jen na přežití. Zvrat na válčících frontách a seskoky výsadkářů včetně vzniku partyzánského hnutí burcoval lid k odporu v každé vesnici.

68

V souvislosti s touto skutečností je třeba připomenout, že Pardubice v r.1941-1942 byly centrem londýnského ilegálního odboje a přípravou atentátu na říšského protektora Heydricha, kterou vedl agent-parašutista Alfréd Bartoš se svojí skupinou. Ve skupině byl i výsadkář Valčík, který se znal z dřívějška s učitelem Josefem Janáčkem. Janáček byl pověřen Bartošem obstaráváním falešných dokladů. A odtud je jen krůček do Opatovic na obecní úřad ke starostovi Jozífovi a knihovníkovi Nyklíčkovi. Představitelé obce dali odboji falešné doklady pro ilegální pracovníky, (falešné František NYKLÍČEK, domovské listy). místostarosta obce. Po zradě parašutisty Čurdy dochází v červnu 1942 k zatýkání v Opatovicích. Zatčeni byli občané: starosta obce Jan Jozíf, místostarosta František Nyklíček, Josef Benda, tajemník obecního úřadu a Oldřich Perný, zřízenec OÚ. Všichni byli vyslýchání na gestapu v Pardubicích nelidským způsobem. Zatčení seděli na lavicích k sobě přivázáni, aby se nemohli pokusit o sebevraždu. Janu Jozífovi byly vykloubeny obě ruce. Přibližně ve stejnou dobu byli zatčení další bývalí občané obce Opatovic n.L. V březnu 1942 se dařilo tříčlennému výsadku Silver A por. A.Bartošovi a J. Valčíkovi vytvořit síť ilegálních spolupracovníků mezi něž patřili: učitel dívčí měšťanské školy v Pardubicích Josef Janáček nar.1898 se svou ženou Ludmilou Janáčkovou, r.Nováčková, herečka, nar.1912. bydlících v Pardubicích Valdštejnova ul. č.1842. Janáček za I.republiky bydlel v Opatovicích a učil na zdejší škole. Současně se zde věnoval kulturnímu životu, zejména v Občanské besedě, kde v ochotnickém divadle byl režisérem, Josef JANÁČEK hercem i autorem divadelních her. učitel Současně udržoval známost s dcerou 69

místního řídícího učitele Ludmilou Malou, která byla učitelkou na dívčí škole v Pardubicích, svobodná. Ta byla rovněž pro zapojení do ilegální činnosti zatčena a vězněna. Manželé Janáčkovi byli pro svoji činnost na Zámečku popraveni. Ludmila Malá při výslechu na gestapu použila ampuli s jedem a zemřela. Učitele Janáčka charakterizuje un. prof. dr. E. Nohejlová-Prátová ve svém příspěvku ke 100. výročí divadelního souboru v Opatovicích jako člověka dobrého, inteligentního a vkusného interpreta mladších mileneckých rolí ve vlastním hereckém projevu, který netušil, že jeho nejslavnější vystoupení bude končit salvou gestapáckých pušek. Občané Jan Jozíf a František Nyklíček byly na Zámečku popraveni, Josef Benda a Oldřich Perný asi po deseti dnes věznění a výslechů byli Ludmila MALÁ, učitelka. propuštěni na svobodu. MUDr Jan Hroch, nar.18.6.1899 v Pardubicích, po okupaci Teplic v r.1938 kde působil, se s rodinou přestěhoval do Pardubic. Zde měl svoji ordinaci. Byl lékařem městským i železničním, byl i policejním lékařem. Znal se se spoustou pardubických osobností, musel i často služebně docházet na gestapo. Zemřel 11.2.1957. Dr.Vostatek v nedávné době navštívil syna MUDr Hrocha v Teplicích, Ing. Ivana Hrocha, který mimo jiné mu poskytl šest strojopisných stránek pamětí svého otce, které popisují události i lidi během německé okupace. Sám do závorky pod nadpisem uvedl: Hrst smutných vzpomínek. Tyto paměti napsal MUDr Hroch v r. 1955. Z těchto paměti cituji pouze část mající vztah k obci. Dne 2.ledna 1942 odpoledne MUDr. Jan HROCH vyhledal mne u kávy v hotelu na Veselce v Pardubicích hoteliér Košťál1, abychom si jako obvykle vyměnili zprávy. Bylo to naše pravidelné setkávání od počátku okupace, které jsme si 1

Arnošt (Erna) Košťál, nar.1904, majitel hotelu Veselka. 70

dohovořili tak, aby nevzbuzovalo pozornost. Erna byl v době hospodářské nouze a hlavně lístkového systému stravovatelem našich věrných pomocníků a spojek i některých příbuzných po zatčených vlastencích. Děti popraveného bratra P. živil déle než rok. A na to by se nemělo nikdy zapomínat. „Tak jsem strčil hlavu do smyčky, ale co naplat, někdo to musí dělat!“ To byla slova, kterými začal a řekl, že 29.prosince 1942 přistál jako parašutista Bartoš s Jirkou Potůčkem a Valčíkem2. Požádal mne o radu, jak opatřit občanské legitimace, jaká je při tom manipulace atd. Druhý den jsem mu přinesl přesné informace, jak by je bylo možné získat a způsob opatření přes pojišťovnu. Doporučil jsem menší město např. Holice či Opatovice. Tam pomohl bratr Pištora a další v Opatovicích3. Košťál dále líčil, jakou měli parašutisté těžkou úlohu v Chrudimi, kde jejich kontaktní adresy nebyly potřebné, protože adresáti byli zatčeni již 1.září 1939 nebo později v průběhu chrudimské letákové aféry. Proto zaměřili svoji pozornost z Chrudimě do Pardubic, kde měli adresu učitele Janáčka4, u něhož Bartoš zřídil svoji štábní kancelář. U Janáčka se shromažďovaly zprávy a jednou až dvakrát týdně si je Bartoš vyzdvihoval a s Janáčkovou pomocí šifroval, vozil nebo posílal do Ležáku k vysílání. Zprávy byly připraveny na proužcích hedvábného papíru, aby se v případě nebezpečí daly spolknout. Přebírala je vzácná choť Janáčkova5 a schovávala je hned za svou fotografii na malém stolku u dveří do pokoje ve stojacím rámečku, kde při řádné prohlídce by určitě slídilům do oka nepadl. Nabádal jsem k opatrnosti… V sobotu dne 21.června asi o 16. hodině se do mé ordinace vřítili dva šoféři od gestapa a dali mě rozkaz: „Pane doktore, vezměte svoje injekce, jedete s námi!“ Teprve během jízdy mně sdělili, že se jim jedna vězenkyně otrávila. Byla to slečna Ludmila Malá6. Učitelka Malá se znala s Valčíkem a měla zřejmě od něho pilulku nebo ampulku s nějakým prudkým alkaloidovým jedem. Když ji zavolali k výslechu, podařilo se jí pilulku spolknout. Soudím tak, protože neměla v ústech sebemenší poranění. Nežli došla z druhého poschodí věznice dolů na dvůr k autu, začal jed učinkovat a klesla do bezvědomí. Šoféři pro mne

2

.Paraskupina SILVER A ve složení npor. Alfréd Bartoš, nar.23.9.1916, des. Jiří Potůček nar.12.7.1919, rotmistr Josef Valčík nar. 2.11.1914. 3 Antonín Pištora, nar.1905, œředník pardubické nemocenské pojišťovny. 4 Josef Janáček, nar.1898, odborný učitel v Pardubicích. 5 Ludmila Janáčková, manželka J.Janáčka oba popraveni 2.7.1942. 6 Ludmila Malá u čitelka, spolupracovnice parašutistů, svobodná. 71

tedy jeli, jiní dozorci slečnu Malou odnesli do kanceláře. Našel jsem ji ve stavu hlubokého bezvědomí, téměř bez pulzu se zcela povrchním dýcháním a s postupující paralýzou vzestupujícího typu. Konec nastal za 10 minut po mém příjezdu. Když jsem ji zatlačil oči, dostal jsem rozkaz, abych v 19 hodin přišel do kanceláře gestapa sepsat ohledací protokol…

Josef BENDA

Oldřich PERNÝ

Josef Benda a Oldřich Perný byli gestapem zatčeni 14.6.1942 a propuštěni byli 30.6.1942.

Josef SYRŮČEK

Den před osvobozením dne 8.5.1945 u silnice mezi obcí a čeperským mostem byl zastřelen jedním z německých vojáků ustupující armády student Josef Syrůček. O této tragedii vyprávěl dne 17.8.2001 jeden z těch čtyřech opatovických studentíků, pan Zdeněk Morávek. (Jiří Cafourek byl jedním z mlynářské rodiny Cafourkových z Písku, která měla od r.1940 1945 pronajatý Morávkův mlýn v důsledku odsouzení a odnětí svobody mlynáře Morávka německými úřady za „černé mletí“). V úterý odpoledne dne 8.5.1945 jsem jel s kamarádem Jirkou Cafourkem (26) na kole z Pardubic domů. U Hrobic bylo havarované německé vojenské auto, vybavené jako 72

vysílačka. U tohoto auta byl shluk lidí s úmyslem něco si odmontovat. My jsme ten záměr neměli. Také zde byli bratři Syrůčkové, Josef (22let) a Otík (26let). Právě se chystali, že pojedou domů. Jeli jsme tedy společně. Když jsme přejeli před Opatovicemi most u Čeperky přes kanál, viděli jsme asi 50m směrem k Opatovicům stát na silnici dvě vojenská německá auta. Jedno z nich bylo zřejmě nepojízdné, a tak vojáci překládali různý materiál na to pojízdné auto. Syrůček starší navrhl, že bychom měli někde opodál počkat, až Němci odjedou, a pokud tam ponechají to nepojízdné auto, že on ho opraví, a že s ním pak my budeme jezdit. Sedli jsme si tedy na příkop. Pepík vytáhl z kapsy nějakou malou součástku, kterou si sebral u té vysílačky u Hrobic a díval se, co to vlastně je. V tu chvíli přijížděla od Opatovic dlouhá kolona německých vozidel. Když tato pomalu dojela až k těm dvěma autům u čeperského mostu, zůstala stát. Její délka dosahovala až na začátek Opatovic. Když kolona zastavila, najednou se před námi objevilo asi 6 vojáků se samopaly připravenými ke střelbě. Jeden z nich byl asi velitel kolony, mladý důstojník s pistolí připravenou ke střelbě. Česky řekl:“Co to máš“? Myslel tu součástku, kterou měl Syrůček v rukou. Ten mu ji podal, důstojník si ji prohlédl a hodil ji do osení za námi. Pak řekl: „Vy jste partyzáni“? My odpověděli, že ne. Načež následovala osobní prohlídka nás všech – s namířenými zbraněmi na nás. Cafourek, Otík Syrůček ani já jsme nic závadného neměli. Když prohlížel Josefa Syrůčka, objevil u něho v kapse tři náboje do vojenské pušky. Ty rovněž zahodil. Syrůček mu řekl, že je našel. V další kapse mu našel závěr do vojenské pušky. Řekl: „To jsi taky našel“? Aniž čekal na odpověď, Pepíka z bezprostřední vzdálenosti zastřelil. Nás tři pak nechali odjet na 74

kolech. V místě, kde Pepík skončil svůj nadějný život pak iniciativa Svazu mládeže – (Dr. J.Tichý; dnes žije ve Švýcarsku), mu postavila pomníček. NACISTICKÁ PERZEKUCE OPATOVICKÝCH OBČANŮ

Josef DAŘBUJAN

František VACEK

DAŘBUJÁN Josef, nar. 4.6.1902 v Opatovicích, bydlel v čp.9 v dnešní Pardubické ulici. Byl popraven 28.1.1944 v 16,37 hod. ve věznici v Německu. Okupačním úřadům jej měl udat vlastní bratr.Otec se měl syna vzdát a vykázal jej z domova i z obce. (Vacek – viz str.39.) V průběhu nacistické okupace bylo uvězněno mnoho opatovických občanů jak z politických důvodů, tak i proto, že jejich blízcí se nacházeli v cizině a nebo proto, že nedodržovali protektorátní zákony. Šlo zejména o prodeje potravin a surovin mimo lístkový přídělový systém. Jména jednotlivých občanů jsou uvedena v opatovické kronice z května 1945 jejíž výňatek je na straně 39. této publikace. K doplnění těchto jmen poznamenáváme: Josef Morávek byl místním mlynářem, Antonín Rybář mlynářský stárek, Josef Půlpán st. řezník, Stanislav Král, drogista, Václav Čížek, pekař. 75

POCHODY SMRTI Konec války se blíží, je jaro 1945. Po silnicích procházejí proudy zajatců od Býště přes Hrachoviště, Borek, Vysokou n./L., Opatovice n.L. a dále směrem na Plačice. Otrhaní, špinaví, bosí, nemocní se zažloutlými tvářemi jdou a okusují i kůru větviček stromů. V obci jsou vítáni napřaženou rukou s krajícem chleba.

Na mapce severní části pardubického okresu jsou v kruzích zakreslené obce s popisovanými událostmi. Černá tečkovaná čára je trasa přesunu válečných zajatců.

Zajatci jsou v obci „ubytováni“ do stodol u Krpatů, Hrubých, Havelkových, ve mlýně a dalších. Na návsi čekají pařáky, ve kterých se vaří vydatné polévky. I doma se pekou navíc koláče. V hostinci u Bašů je narychlo vybudována „polní ošetřovna“.Německou stráž je možno uplatit cigaretami. Z okolních vesnic jsou na vozech přivážené potraviny z konaných sbírek. Také děti se zajatci vyměňují krajíc chleba za vyřezávanou hračku. Když se stráž nedívá, je možno promluvit s Rusem, Kanaďanem, Francouzem či Jugoslávcem. Všichni se ptají, jak daleko je fronta. 76

Mnozí se dočkají konce dříve. Umírají vysílením, nebo jsou stříleni od německých stráží. A hroby na hřbitovech českých vesnic značí strašlivou cestu ze slezské pánve přes severní Moravu do východních Čech. I v Opatovicích zůstalo několik jejich těl.

Váleční západní zajatci na nádvoří v bývalé továrně ALBIS v Opatovicích n.L.

OpatovickØ předjaří roku 19451 Dostal se mi do rukou deník, či lépe řečeno domácí kronika, kterou psala pro své potomky Josefa Půlpánová, narozená v roce 1891 v Opatovicích nad Labem, žena ruského legionáře Václava Půlpána. Prostá venkovská žena se pečlivě starala o rodinu, ale zároveň s velkým pochopením i citem vnímala okolní události a dokázala vzít pero a jejich průběh zapsat. Chtěla bych čtenáře seznámit s jednou části její kroniky. Týká se zajateckých transportů procházejících před koncem druhé světové války naší obcí: „Dne 5.února 1945 přišli do Opatovic němečtí vojáci a ubytovali se tady u Nohejlů, Krečů a Šanderů. Musela se všude v Opatovicích upravit ve stodolách lůžka ze slámy, čekalo se, že tady půjde na 80 tisíc vojska. Dne 16.února 1945 přišlo do Opatovic 2500 anglických zajatců, byli ubytováni ve stodolách, vedli je Němci a ti byli ubytováni po barácích. I u nás jsme měli dva Němce. Pro zajatce jsme vyřili polévky, 1 Jaroslava Seiková, Opastovice n.L.: článek zveřejněn v Hradeckch novinách č.119, str.7, dne 22.5.2005. 77

chudáci, čekali na to jako hladovci. Byly to hrozné obrazy. Druhý den odešli a hned nato přišli zajatci z Ruska, byly jich čtyři tisíce. U nás, u Půlpánů č.176, se vařilo každý den 80 litrů polévky. Dne 18.února přišel třetí transport ruských zajatců, bylo jich přes 3000, byli všichni v ubohém stavu, boty a šaty měli na sobě rozedrané, cáry z nich visely. Čtyři zajatci jim utekli, jeden byl zalezlý v presu u mlátícího stroje, našli ho tam a chudák dostal ran přes přes hlavu jako pes. Tak s ním bylo zacházeno. Kdybychom to neviděli, tak bychom tomu ani nevěřili. Obec Čeperka udělala sbírku živobytí, přivezli to do Opatovic, abychom mohli vyvářet polévky. Kde kdo mohl, tak sháněl zajatcům rukavice, ponožky, aby si to mohli obléknout.

Jedna ze stodol u Bělohubých), kde byli zajatci ubytováni.

19., 20. a 21. února jsme zase vařili u nás 80 litrů polévky. 22. jsem dopoledna vařila 80 litrů guláše, odpoledne v 5 hodin 80 litrů polévky. Ráno, když odcházeli, jsme jim vařili 80 litrů kávy, dostal každý půl litru a krajíček chleba. Děkovali a že budou na Opatovice vzpomínat. 24. a 25. února vaření pro zajatce pokračovalo. Byli to Rusové, Angličani a Srbové. Přišli v sobotu odpoledne, byli přes neděli a v pondělí 26.února odešli. Na 150 zajatců opustilo tábor, odešli do jiných vesnic, aby si vyprosili kousek chleba. Tak je četníci hledali a v Libišanech jich několik našli. Přišla tam spousta německých vojáků, v každém baráku hledali, jestli tam nejsou ukrytí. Sedm jich tam našli. Odvedli je k písníku, chudáci, po kolenou se plazili a prosili, aby je nestříleli, ale Němci je zastřelili. Zakopali je v písníku. Občané Libišan je vykopali a pochovali na hřbitově v Libišanech. Stále vidíme ty smutné obličeje, když přišli do stavení pro kousek chleba. Děkovali a pořád 78

říkali: Češi dobrý. Vždyť by jim snad nikdo nemohl ten kousek chleba odepřít. Dne 25.února odvezli z Opatovic všechny nemocné zajatce. Těžko se loučili s Opatopvicemi, ruský doktor dal na rozloučenou dopis, v něm napsal: Nemocné jste ošetřili, hladové jste nasytili, polohané přioděli. Nikdy vám to ruský národ nezapomene. Snad dá Bůh, že vám to budeme moci jednou oplatit. Život je jeden velký paradox. V únoru 1945 ruští vojáci jako zajatci, v květnu jako osvoboditelé, v srpnu 1968 jako likvidátoři Pražského jara. Možná, že byl mezi nimi i syn zmíněného ruského lékaře…

Z blížící se frontou v Opatovicích umístěná německá posádka narychlo vybudovala dva silniční zátarasy (barikády), které měly sloužit ke zpomalení postupu Rudé armády při pronásledování Němců. Němečtí vojáci staví silniční zátaras u Šanderova hostince.

Němečtí vojáci staví zátaras u Šanderova hostince. 79

Zátaras na druhé straně silnice s připravenými kládami na přemostění.

Zátarasy byly vybudované u hostinců Šanderova čp.41 a Doležalova u čp.22. Po osvobození (28.května 1945) bylo ve veřejném zájmu tuto překážku urychleně odstranit. Úkolu se ujal místní autodopravce František Jiřinec, který však na místě utrpěl smrtelný pracovní úraz.

František JIŘINEC

Dne 9. května 1945 okolo poledne vstoupila do obce Rudá armáda, která přijela ve směru od Hradce Králové. Část vojáků Rudé armády zůstala v obci několik dnů a došlo i k některým incidentům, jako např. krádeže jízdních kol apod. Nejvážnější

80

byl údajný případ „napadení“ jedné dívky vojákem RA a po jejím oznámení veliteli byl tento voják na místě zastřelen (!?).

Výzdoba silnice k uvítání sovětské armády.

Vítání vojáků Rudé armády při jejím průjezdu obcí. 81

Pamětní deska se jmény občanů, kteří položili svoje životy.

Tato pamětní deska byla zhotovena po skončení 2.světové války a umístěna na průčelí budovy obecního úřadu vedle desky padlých opatovických občanů v 1.světové válce. Voce 1973 u příležitosti 900. výročí vzniku obce byl v Karlíně vybudován památník na který byly obě desky umístěné. 82

Památník obětem obou světových válek v Karlíně.

83

Stavba památníku v parku v Karlíně v roce 1973.

Pohled na urnu uloženou v Dukelském památníku v kasárnách v Opatovicích, která je označena kovovým štítkem s nápisem: MĚSTSKÉ KREMATORIUM PARDUBICE č.25099 OSTATKY ŠESTI SOVĚTSKÝCH PŘÍSLUŠNÍKŮ 4.5.1955. Ostatních pět uren stejné velikosti již není označeno. (foto rok 2002) Jedná se o ostatky 6 sovětských vojáků, kteří byly v květnu 1945 jako zajatci v Opatovicích zastřeleni, nebo zemřeli. Tito byli pohřbeni na místním hřbitovu a později (za 10 let) exhumováni a zpopelněni. 84

Detail Dukelského památníku s uloženými urnami ruských zajatců. 85

V květnu 1955 byla v kasárnách vojenskou správou postavena maketa Dukelského památníku do kterého bylo těchto šest uren uloženo.

Krátce o konci 2. svět. války ve vchodních Čechách

1

28.3.1945 je ve Východních Čechách rozmístěna milionová armáda vermachtu. Lázeňská léčebna je zrušena a všechny lázeňské budovy byly urychleně připravovány pro potřeby generálního štábu polního maršála Ferdinanda Schörnera, velitele armády Střed (Mitte). Se štábem přijíždí do Velichovek na 1 tisíc německých vojáků. Maršál Schörner se ubytoval ve vile po řediteli sanatoria, kde byla zřízena sauna a protiletecký kryt, dále měl k dispozici osobní letadlo typu Čáp (Storch). Štáb měl krycí jméno Florian. 26.4.1945 byl zde na poradě říšský protektor v Čechách a na Moravě K. H. Frank, údajně ho měl doprovázet Konrad Henlain. 29. dubna přespal v místním hotelu generál Vlasov, přísně střežen německými vojáky. Objevil se zde ještě 4. a 5. května. 5.5.1945 po vypuknutí povstání, odjíždí z Velichovek německý oddíl k potlačení povstání ve Dvoře Králové n. L. Vrací se 6.5. v ranních hodinách a přivážejí si zraněné a jednoho mrtvého. 8.5.1945 v dopoledních hodinách přijíždí do Velichovek ozbrojený konvoj 23. průzkumné squadrony, která byla součásti 16. obrněné divize 3. armády George Pattona. Konvoj, pod velením pplk. Roberta H. Pratta, přivezl kurýra Dönitzova štábu plk. Majera Detringena k doručení kapitulace německé armády. Schörner před jejich příjezdem odlétá. Jednání probíhají s jeho zástupcem. Krátce nato německý štáb, v poledních hodinách, opouští Velichovky. V zápětí odjíždí i konvoj americké armády. Sovětská armáda ještě 9. května, ve večerních hodinách, sváděla úporný boj na přístupech k Náchodu z Polska. Jaroměře dosáhla 10. května v 07,10 hod. a teprve potom pokračuje v dalším postupu na západ. Velichovky byly osvobozeny 11.5.1945.

1

Kulturní zpravodaj města Lázně Velichovky, r. 2002. 86

OBEC

PODŮLŠANY

87

Ve věku 24 let zemřel v Praze na barikádě dne 22.5.1945 podůlšanský občan František Krejčík, nar.23.3.1921 (Bližší okolnosti jeho smrti se nám nepodařilo zjistit, pravděpodobně zemřel na následky zranění při povstání 9.5.1945).

František Krejčík.

Rodinný hrob na hřbitově v Podůlšanech, kde byl Fr.Krejčík pohřben. 88

OBEC

POHŘEBAČKA

89

Památník obětem 1. a 2. světové války v obci Pohřebačka.

V průběhu druhé světové války z řad občanů obce Pohřebačka položili své životy dva její obyvatelé. V roce 1942 po vyhlášeném stanném právu v souvislosti s atentátem na R.Heydricha byl zatčen gestapem Václav Vaněk z čp. 12, železniční zaměstnanec. Důvodem zatčení byla vědomost o ukrytí jeho staršího bratra Josefa Vaňka. Ten bydlel v Hradci Králové a pracoval jako redaktor. Za protiněmeckou činnost byl gestapem dlouho hledán. Ukrýval se po nemocnicích, odlehlých vsí až byl nakonec zatčen. O jeho úkrytech věděl jeho mladší bratr Václav Vaněk, který přepravoval

Václav VANĚK 1896 - 1942 90

písemné zprávy ukryté v podrážce bot jeho manželce. Při mučednických výsleších došlo k vyzrazení této činnosti a oba bratři byli na pardubickém Zámečku v červnu 1942 popraveni. Gestapo po popravě osob tyto pozůstalým nepředávalo, ihned za dozoru mrtvá těla byla odvezena do krematoria, spálena a popel byl vysypán do Labe. Tudíž oba bratři mají na hřbitově v Pohřebačce pouze symbolické hroby.

Pamětní deska oběma občanům umístěna na památníku v obci. 91

Hrob rodiny Vaňkovi s pamětní deskou na hřbitově v Pohřebačce.

Slavnostní odhalení pamětní desky na budově železniční stanice v Pohřebačce v r.1946.

92

Pamětní deska umístěna na budově železniční stanice.

Dalším usmrceným byl občan obce z čp.101 Antoním Formánek. Pracoval v Pardubicích v továrně na rafinerii minerálních olejů (fantovka). Stár byl 64 let. Zahynul dne 24.8.1944 v souvislosti s bombardováním tohoto objektu spojeneckými letadly. Při průchodu a ubytování válečných zajatců v únoru 1945 obcí, došlo zde k úmrtí neznámého ruského vojáka, který byl pohřben na místním hřbitovu. Po skončení války občané obce umístili na památník z 1.světové války desku se jmény občanů Vaňka a Formánka. Na hřbitově potom desku se jmény obou bratří Vaňkových. Podobně byla umístěna deska na hrob ruského vojáka. Dne 5.května 1945 několik občanů, příslušníků hasičského sboru provedlo na nádraží odzbrojení německé posádky, která zde střežila několik cisteren benzinu. Přijela však německá posila, která občany zatkla a odvezla do Hradce Králové. Propuštěni byli až za dva dny. 93

Hrob ruského vojáka na hřbitově v Pohřebačce.

94

Pamětní deska s dvojjazyčným nápisem na náhrobku hrobu.

95

Výňatek ze zápisu kroniky obce Pohřebačka z roku 1945, str. 229. 96

Výňatek ze stejné kroniky avšak na str.231. 97

OBEC

STARÉ ŽDÁNICE

98

Výňatek zápisu z kroniky obce Staré Ždánice z r. 1945, str.16.

99

Hrob dvou sovětských vojáků na hřbitově ve Starých Ždánicích. 100

Památník obětem světových válek občanů obce Staré Ždánice.

101

Detail desky se jmény padlých občanů v 1. a 2. světové válce.

Obec Staré Ždánice v době protektorátu čítala asi 147 čísel popisných ve kterých žilo asi 630 obyvatel. I zde žili obyvatelé, kteří se nechtěli smířit s německou okupací a již na počátku války se zapojili do protistátní činnosti. Na počátku roku 1940 byl zatčen ždánický občan Ing. Žilka Jindřich, (nar.1.9.1888) bývalý ústřední tajemník tehdejší agrární strany, který byl 20 6.1942 v Praze – Kobylisích popraven pro ileg.činnost. V polovině roku 1940 se gestapo zaměřilo a české občany, kteří tiskli a vydávali protistátní letáky. I mezi nimi byl ždánický občan František Plšek. V květnu 1945 při příjezdu Rudé armády do Ždánic, zde ponechali v obci dva svoje mrtvé spolubojovníky, které občané pohřbili na místním hřbitově. Tito padlí dva vojáci nezemřeli v obci, ale na jiném neznámém místě při bojích s německými vojáky. 102

OBEC

VYSOK` n.L.

103

V obci Vysoká nad Labem (do roku 1960 patřila pod okres Pardubice) byla umístěna v r.1945 menší německá posádka o šestnácti mužích, která hlídala opatovický labský most. V sobotu dne 5.května k večeru se ozvaly u mostu dva výstřely. Byla zastřelena stráž, dva němečtí vojáci, kteří odmítli vydati zbraně partyzánům. Německá posádka, která byla ubytována v hostinci pana Salavce, byla v noci z 5. na 6.května odzbrojena partyzány, mezi nimiž byl i automechanik Antonín Krám z Vysoké n.L.

Opatovický most přes Labe – foto 30. léta 20. stol.

V revolučních dnech bylo ve Vysoké nad Labem asi 90 německých uprchlíků. Po odzbrojení posádky odešli někteří do Hradce Králové a tam na velitelství vše oznámili. Když v pondělí 7.května 1945 se vracela trestná kolona z Němčic, dojela si v 9 hod. k Vysoké n.L., kterou obklíčila. Vojáci vnikli do chalup, kde kradli potraviny a vše, co se jim líbilo. V té době šel polní cestou dělník Josef Trojan směrem k Podlesí. Bylo po něm několikrát vystřeleno. Zasažený Trojan se doplížil brázdou do příkopu, kde byl přispěchajícími SS ubit. Zatím byl vojáky SS přiveden na křižovatku ve vsi se zdviženýma rukama Antonín Krám a s ním i hostinský Salavec. Z lesa u Podlesí bylo vystřeleno neznámou osobou. SS nařídili, aby všichni muži z Podlesí starší 14 let se shromáždili u myslivny. Tam byli po krátkém vyšetření zastřeleni Jan Dvořák, Josef Krpata, Antonín 104

Krám a šest ruských zajatců, kteří byli pochytáni od SS v chalupách na Podlesí.

Společný hrob šesti popravených ruských vojáků na hřbitově ve Vysoké n.L, foto 2005.

105

Památník obětem vysockých občanů vystavěný v místě jejich popravy poblíže myslivny.

106

Detaily náhrobních kamenů se jmény občanů obce u památníku.

Bylo pohroženo, aby do jedenácté hodiny byly odevzdány všechny zbraně, které byly v sobotu odebrány posádce, jinak že bude dalších dvacet mužů popraveno. V té chvíli přijel z Hradce králové německý voják, který oznámil veliteli SS, že Rudá armáda vnikla do Náchoda. Hrdinové SS, zastrašeni touto zprávou, se rychle stáhli z Vysoké n.L. směrem k Hradci Králové. Pohřeb všech popravených se konal ve čtvrtek 10.května 1945.

VÝSADEK „BARIUM“ NA KATASTRU OBCE OPATOVICE n.L. a VYSOKÁ n.L.

Za II. světové války v letech 1941 – 1945 bylo z Anglie na území Protektorátu Čechy a Morava vysláno několik desítek výsadkových skupin našich vojáků, kteří měli zvláštní poslání v boji v týlu hitlerovských vojsk. Jedna z vysazených skupin byla i skupina BARIUM, která dopadla na území opatovického katastru v „Tůni“ poblíže mostu přivaděče do EOP při silnici do Vysoké n.L. Npor.Josef ANDERA

107

Ještě v roce 1969 zde na jednom starém topolu byla umístěna pamětní cedule o tomto výsadku. Tato skupina byla na území protektorátu 1 vyslána v tzv. III. vlně (jaro a léto 1944). BARIUM vysílačka: MARTA, ZLATA složení: npor.Josef Šandera (velitel),z Náměště nad Oslavou, četař Tomáš Býček,z Týna nad Vltavou, četař abs.Josef i žka z Vejprnic u Plzně (radiotelegrafista) úkol: zpravodajský a organizační (organizovat v přiděleném prostoru zpravodajskou činnost, udržovat spojení s VR, zahájit přípravy ke všeobecnému povstání ve východních Čechách) prostor působení: východní a severovýchodní Čechy (Královehradecko, Rychnovsko, ambereck o) předpokládaný DP: Královehradecko skutečný DP: Vysoká nad Labem výsadek proveden: v noci z 3. na 4. dubna 1944 výsledek: Po úspěšném přistání parašutisté ukryli spojovací materiál. Po prvním neúspěchu na dvou záchytných místech na Holicku se skupina rozdělila. Josef i žka se zachytil u svých přátel na Potštejně, Josef Šandera a Tomáč Býček v Hradci Králové. Poté se skupina opět spojila,

Místo seskoku výsadkáře ander y „V Tůni“ poblíže silnice k jezu.

1

Zdeněk Jelínek: ACTION-STATION! Článek uveřejněný ve čtrnáctideníku Studentské listy, roč.1, č.5, březen 1990, str.8. 108

vyzvedla uschovaný materiál a pomoí své vysílačky 19.dubna 1944 navázala spojení s VR. Bárium působilo hlavně v severovýchodních Čechách, především na Královehradecku, Rychnovsku a amberecku. Parašutisté navázali styk jednak na tamější vojenskou ilegální organizaci (generálové Slunéčko a Bláha), jednak na Radu tří, jejímuž velení se sice nechtěli podřídit, ale přebírali od něho kvalitní zprávy. Podle přání Londýna vyhledali a oznámili pět ploch pro příjem lidí a materiálu, a to na Rychnovsku, Hořicku, amber ecku a Jičínsku. Při hledání těchto ploch i při získávání zpravodajských údajů skupině pomáhali domácí odbojáři z vojenské organizace. Stále se rozvíjející činnost přivedla na stopu parašutistů i jejich pomocníků konfidenty gestapa. Na přelomu jara a léta 1944 to byl konfident hradecké služebny Gustav id, který získal zejména důvěru Tomáše Býčka. V září nahlásil činnost B`RIA hradeckému gestapu, které na Královehradecku provedlo veliké zatýkání. Parašutistům se podařilo uprchnout na Rychnovsko, zde dále rozvíjeli svou činnost. Pátrání po desantu pak převzala pražská služebna. V té době byly také zachyceny depeše MARTY, které se podařilo dešifrovat. V závěrečné fázi byl na Josefa Šanderu a Josefa i žku, kteří se skrývali na samotě Polsko u amberka nasazen bývalý velitel paraskupiny GLUCINIUM Vítězslav Lepařík, který byl donucen 16.ledna 1945 oba parašutisty vydat přažskému gestapu. Při zatýkání se Šandera těžce postřelil i na následky zranění zemřel 9.března 1945 v královehradecké nemocnici. Radiotelegrafista ižka spáchal 18.ledna 1945 sebevraždu v pankrácké věznici v Praze. Tomáš Býček se skrýval na eleznobrodsku a Trutnovsku, kde navázal na místní odbojáře a později na partyzány, po jejichž boku bojoval až do konce války. Zpravodajská i organizační činnost BARIA byla obdivuhodná, mělo 380 spolupracovníků. HRDINOVÉ ODBOJE2 V polovině ledna roku 1945 byla zlikvidována paraskupina Bariun, která naposledy působila v osadě Polsko v usedlosti u Žabků. Už od čtvrtého dubna roku 1944, tedy krátce po svém výsadku z Anglie, pracovala na Královehradecku. Když však byl její úkryt v domě paní Bartošové na Pražském předměstí vyzrazen, převzal skupinu s vysílačkou „Marta“ štábní kapitán František Markalous – Markrabí, který organizoval odboj v oblasti Žamberka. 2

Výňatek z článku Jana le singra uveřejněný v Pardubický ch novinách v lednu 2005 pod názvem Hrdinové odbopje. 109

Pamětní deska umístěná na hřbitově ve Vysoké n.L. 110

K likvidaci skupiny došlo po zradě Gustava Žida a parašutisty Lepaříka vyslaného z Anglie. Ten po svém zatčení pracoval pro velitelství pražského Sonderkomanda vedeného komisařem Leimerem. Za asistence hradeckého gestapa byla usedlost obklíčena a manželé Žabkovi zatčeni. Jejich synovi se naštěstí podařilo utéci. Takové štěstí však neměl velitel skupiny Bariun Josef an dera – Velký Josef. Ještě před svým zadržením se postřelil a o dva měsíce později zemřel pod cizím jménem František Drbola. Zatčen byl i Josef Žižka – Malý Josef. Byl mučen a po dvou dnech spáchal sebevraždu, aniž cokoliv prozradil. Z obavy před zatčením ukončili dobrovolně život manželé Frošovi, pan Rohlena a pan Moravec. Poslední informace byly odvysílány 15.ledna 1945. Londýn potvrdil příjem v pravidelném nočním vysílání smluvenými hesly. Po ukončení činnosti vysílačky Marta se zprávy předávaly přes síť organizovanou Rudou armádou. Je nutné připomenout, že po rozhovorech mezi Edvardem Benešem a Stalinem v roce 1943 začala československá rozvědka pracovat pro Moskvu.

Mapka s vyznačením dopadu tříčlenného výsadku Baria v katastru obcí Opatovice n.L. a Vysoká n.L. V katastru Opatovic přistál velitel štkpt.andera.

Jako Češi nemáme dostatek sebevědomí. Celou řadu událostí znehodnocují přepjaté politické postoje. Po roce 1948 se o odboji organizovaném z Anglie mluvilo jen velmi málo, dnes bychom zase nejraději zapomněli na odboj vedený z Moskvy. Přitom se prolínaly a 111

v obou pracovali vlastenci, kteří dokázali pro naši svobodu obětovat životy. Dnešní generace by na tyto statečné lidi měla být hrdá.

PARDUBICKÝ ZÁMEČEK – POPRAVIŠTÉ1

Začátkem roku 1884 zakoupil ostravský uhlobaron hrabě Jiří Larisch-Mnnich zalesněný pozemek na východním okraji Pardubic na katastru obce Pardubičky. Na něm uprostřed borového lesa si dal zbudovati honosnou vilu podle návrhu proslulého českého stavitele a architekta Františka Schmorance. Rozsáhlý pozemek ohradil plotem, postavil ještě hospodářskou budovu, hřebčinec a konírny pro 50 koní. Larisch byl byl velkým příznivcem jezdeckého sportu a celý objekt měl sloužit především k dočasnému pobytu majitele na podzim každého roku, kdy se v Pardubicích konaly pro tehdejší šlechtu významné společenské a sportovní události: Velká pardubická a parfosní hony (štvanice na jelena). V roce 1897 Larisch prodal objekt hraběti Alfonsu Henckelovi. Tato rodina držela „zámeček“ až do ledna 1928, kdy jej koupil textilní obchodník z Kolína A. Erhart pro svou dceru, provdanou Bidlovou. Ta jej v roce 1934 pronajala říšskoněmeckému hraběti

1

Čerpáno ze zdroje: K.Jičínsk: Z ámečekhi storie národního odboje za heydrichiády na pardubicku, vydal OV ČSPB Pardubicev r.1989. 112

Gestapácké popraviště s kůly v areálu Zámečku, kam byli vězni přivazováni.

Leopoldu Fuggerů z Aušpurku V květnu 1937 koupila od Ludmily Bidlové „Zámeček“ pardubická obec. V září téhož roku jej pronajala vojenské správě, která do něj nastěhovala část jezdeckého učiliště. Ta vybudovala ubikace asi pro 300 mužů. Na jaře 1939 se do Zámečku nastěhoval prapor záložního policejního pluku Bhmen , etablovaného v Kolíně, tzv. Schuzpolizei, 113

krátce Schupo. V červnu 1944 byla jednotka Schupo odvelena a nahrazena útvarem požární policie (Feurerschutzpolizei), který sem byl přeložen z Plzně. Pohlednice s kresbou vydaná na památku hrdinným obětem popravených pardubickým gestapem za II. světové války. (Malíř Oldřich Vodseďálek: Detail ze Zámečku s oknem sklepení, kde bývaly oběti před popravou.)

V květnu 1945 se do Zámečku asi na 3 měsíce nastěhovala dělostřelecká a minometná jednotka čs.armády. Koncem září 1945 se stává Zámeček sídlem štábu nově se tvořící jezdecké brigády. V letech 1948-1955 je zde umístěna škola důstojnického dorostu a po ní tu probíhá jednoroční kurs vojenských spojovacích techniků. V roce 1956 se v celém areálu Zámečku usídluje n.p. Tesla. V roce 1942 zde gestapo zřídilo popraviště pro odsouzence v době stanného práva. Právě toto místo vyhovovalo z mnoha důvodů: objekt byl vojenský se střelnicí ukryt v lese, blízko do věznice a krematoria. Popravy se konaly zastřelením, kterým předcházelo zavázání očí odsouzencům a přivázání ke kůlu. Od 3.6.- 9.7.1942 zde bylo popraveno celkem 194 osob. Mezi popravenými byli obyvatelé Opatovic n.L.: Jan Jozíf nar.1885, František Nyklíček nar.1887,(oba popraveni 2.7. ve čtvrtek), z Pohřebačky Václav Vaněk nar.1895 (popraven ve čtvrtek 18.6.), dále to byli občané, kteří dříve v obci bydleli: učitel Josef Janáček nar. 1898 (popraven ve čtvrtek 2.7.). Toto místo popraviště bylo vyhlášeno jako národní kulturní památka.

114

Památník obětem haydrichiády umístěn v areálu Zámečku.

Dne 16.6.2005 jsme objevili v bývalé administrativní budově továrny Albis na chodbě umístěnou pamětní desku popraveného Františka Nyklíčka. 115

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY:

BUREŠ Jiří: 225 let obce Čeperka, vydal Obec.úřad Čeperka r.2002. ČVANČARA Jaroslav: Heydrich, vydala Galery s.r.o České Budějovice roku 2004. DOSOUDIL František: Národně osvobozenecký boj Čechů a Slováků za druhé světové války a pardubický okres v letech 1938-1945, vydal Český svaz bojovníků za svobodu v Pardubicích r.2005. DOSOUDIL František:Kniha obětí nacistického násilí a druhé světové války z okresu Pardubice (léta 1938-1946), vydalo Východočeské muzeum Pardubice 2005. DOSOUDIL František: Zprávy klubu přátel pardubicka, ročník 2000. HELMICHOVÁ Šárka: Přežili svou smrt, vydal Český svaz bojovníků za svobodu Praha r.2005. HUGHES James: Velká obrazová všeobecná encyklopedie, anglický překlad vydán nakl. Václav Svojtka s.r.o Praha r.2004. JELÍNEK Zdeněk: Operace Silver A, vydalo Naše vojsko r.1992. KRACÍK Vlastislav a DOSTÁL Josef: Pohřebačka, aut.výtisk 2003. LOUCKÝ František: Mnozí nedoletěli, vydalo Naše vojsko r. 1989. MERHOUT Cyril: Lidice, vydalo Ministerstvo informací r.1945. PASÁK Tomáš: Pod ochranou Říše, vydal Práh Praha r. 1998. RAJLICH Jiří: Na nebi hrdého Albionu, vyd. Svět křídel s.r.o. v Chebu roku 2004. REMEŠ Karel: Žaluji 1. a 2. díl, vydal Orbis Praha roku 1946. SLÍPKA H.J.: Biskajská dramata, vydal Orbis Praha r.1945. STEHLÍK Rajmund: Revoluce na vsi,vydal J.Pácha Hr.Kr. r.1946. ŤOPEK František: Údolí výstrahy, r.1960. VILD Miroslav: Osud byl mým přítelem, vydalo Naše vojsko r.1985.

Archiv ministerstva vnitra Praha, Kroniky obcí Čeperka, Libišany, Opatovice n.L., Pohřebačka a Staré Ždánice – (zápisy z let 1938 – 1945).

Veškeré obrázky použité v této publikaci, které nejsou autorsky označené, pořídil fotograf Jaromír Chudý. 116

JMENNÝ REJSTŘÍK: Bartoníček Josef, 28, Bartoš Alfréd, 68,70, Bednář Jaroslav, 49,61,62, Benda Josef, 39,68,69,71, Beránek Antonín, 39,49,50,51,52, 57,58,62, Bílý J. gen., 17, Bobák Vladislav,47,48,49,50,53,57, 58,59,60,61,62, Brandejský Vladimír, 20, Brochard D., 44, Bulíček Josef, 19,21, Bulíčková Olga, 19, Býček Tomáč, 106, Cafourek Jiří, 71, Čížek Václav, 39,73, Dařbuján Josef, 73, Delamová Marta, 48,55,61, Drbola František, 109, Dvořák Jan, 102, Erben Vlastislav, 60, Forman Josef, 30,36, Formánek Antonín, 89,91,95, Forster John, 19, Frank Karl, 8,9,10, Hájek Miroslav, 28,30,31,34,35, Havelka Ladislav, 60, Henlain Konrád, 84, Heydrich Reinhard, 8,9,67, Horák Václav, 94, Hroch Ivan, 69, Hroch Jan, 69, Hruška Jindřich, 94, Hůla Miloslav, 53, Ivanov kpt., 14, Janáček Josef, 68,70,112, Janáčková Ludmila, 68, Jeník Josef, 28,29,35, Jílek V., 44,45,47, Jirásek Bohumil, 28,30, Jirout Otto, 23, Jiřinec František, 41,78, Jíša Vincenc, 39, Jozíf Jan, 38,67,68,112, Kafka Antonín, 39,

Kafková Božena, 39, Koblížek Josef, 48,51,54,55,56,59, 61, Kondziolka L., 44,47, Konečný Jaroslav, 13,14, Kopecký Václav, 28,36, Kopecký Zdeněk, 28,29,35, Král Stanislav, 39,73, Krám Antonín, 102, Krejčík František, 86, Krpata Josef, 102, Kubiš Jan, 9, Kubišta Antonín, 54,60,61, Kubišta Milan, 54,56,59, Kubištová Milada, 48,54, Liška štkpt., 45, Malá Ludmila, 69,70, Malý Josef, 53, Malíř František, 13, Markalous František, 107, Mikulášek V., 13, Mochov Leonid, 47,51,54, Morávek Josef, 39,73, Morávek Zdeněk, 71, Nohejlová Berta, 19, Nohejlová Emanuela, 39,69, Nyklíček František, 38,68,69, 112, Paclt ppor., 45, Patton George, 84, Perný Oldřich, 39,68,69,71, Plšek František, 97,100, Pintera Jindřich, 60, Píša Josef, 36, Poskočil Bedřich, 28, Poskočil Bohuslav, 29,35, Potůček Jiří, 70, Půlpán Josef, 28,29,35,39,73, Půlpán Václav, 75, Půlpánová Hana, 42, Půlpánová Josefa, 75, Poskočil Ladislav, 29,35, Rybář Antonín, 39,73, Salavec 102, 117

Sedlák Vojtěch, 94, Selucký Radoslav, 49,61,62, Schörner Ferdinand, 84, Sochor Adolf, 39, Sochor Vojtěch, 39, Stehlík Rajmund, 11, Svatoň František, 20, Syrůček Josef, 41,71,72, Šandera Josef, 105,106,109, Šejvl František, 50, Štěpánek Antonín, 28, Štěpánek Jaroslav, 30,35,36, Tichý Jan, 73, Tobyška, 45, Trojan Josef, 102, Urban E., 45, Urbanec Ladislav, 28,30, Vacek František, 38,73, Vágenknecht kpt., 51,59, Vaněk Josef, 90,95, Vaněk Václav, 88,89,90,95,112, Vild M., 44, Vnoučková Marie, 60, Volejník Vladimír, 60, Volek Alois, 42,45,46,47,54, Volek Jan,38,43,44,47,48,49,50, 51,54,55,56,57,58,59,61,62, Volková Aloisie, 39, Volková Jana, 39, Volková Zdena, 49,54,56, Vondrouš Josef, 17, Votruba Josef, 13,15 Votrubová Františka, 13, Votrubová Helena, 14, Zíka Antonín, 20, Zima, 14, Žák Josef,38,48,49,50,51,55,57, 59,62,63,64,65,66,67, Žáková Anna, 52, Žid Gustav, 109, Žilka Jindřich, 97,100, Žižka Josef, 106,

118

OBSAH:

Předmluva……………………………………………………………………5 Okupace republiky……………………….………………………………….7 Obec BOREK……………………………………………………………….13 Obec ČEPERKA……………………………………………………………16 Obec LIBIŠANY…………………………………………………………….22 Obec NĚMČICE…………………………………………………………….27 Obec OPATOVICE n.L. ……………………………………………………37 -Pochody smrti…………………………………………………………..74 -Konec 2.sv.války ve východních Čechách…………………………..84 Obec PODŮLŠANY…………………………………………..…………….85 Obec POHŘEBAČKA……………………………………………..………..87 Obec STARÉ ŽDÁNICE…………………………...……………………….96 Obec VYSOKÁ n.L. …………………………………..…………………..101 Výsadek BARIUM…………………………………………………………105 Popraviště v pardubickém ZÁMEČKU……………………..……………110 Seznam použité literatury………………………………………..……….114 Jmenný rejstřík……………………………………………………………..115 Obsah publikace…………………………………...………………………117

Tato publikace je jediný pracovní autorský výtisk. Jako takový nesmí být bez souhlasu autorů jakýmkoliv způsobem rozmnožován nebo rozšiřován. 119