2011 -2012
Hračkárna pana Hračičky
3. A ZŠ T. G. Masaryka
Hračkárna pana Hračičky Napsaly a nakreslily děti 3. A Základní školy T. G. Masaryka Bílovec 2011 – 2012
Kniha byla vydána díky sponzorským darům: Ministerstvo kultury Město Bílovec Kyklop network systems s.r.o.
© Městská knihovna Bílovec, 2012 Ostravská 484 743 01 Bílovec
Tel: 556 412 264
[email protected] www.knihovnabilovec.cz Autorka projektu Šikulíci píší knihu: Lenka Rožnovská Lektorka projektu: Lenka Klemšová Texty, ilustrace: děti z 3. A ZŠ T. G. Masaryka pod vedením třídní učitelky Dagmar Baudyšové Úvodní slovo: Dagmar Baudyšová a Magda Khýrová Obrázek Kubíka Šikulíka na obálce © Adolf Dudek Obálka a grafická úprava © Lenka Klemšová, Hynek Rychlík Tisk: Hynek Rychlík
Dovolte, abychom se představili. Jsme třeťáci – lajdáci, kterým se v noci stěhují hračky do aktovek. Ve škole nám vypadávají ze sešitů, z lavic, a proto jsme je nechali probudit v našich představách v podobě pohádek. Vše se odehrávalo v rámci projektu Šikulíci píši knihu. Chtěla bych poděkovat knihovně, ve které jsme se mohli naučit, jak se stát spisovateli a ilustrátory knih. Vážení čtenáři, srdečně Vás zveme do zbrusu nového hračkářství pana Hračičky. Najdete zde hračky všeho druhu: autíčka, panenky, hlavolamy. Některé hračky jsou obyčejné, jiné jsou podivné, ba dokonce jsou tady k mání i hračky, které mají kouzelnou moc. Pan Hračička hračky nejen prodává, ale i vyrábí a opravuje. Určitě se přijďte podívat! Hračkářství se právě otevírá…
3
JAK ČERT RUDLA NAŠEL KAMARÁDA Společná práce všech dětí V hračkárně na polici seděl čert Rudla a strašně se nudil. Bylo léto, venku pražilo sluníčko, všechny děti byly na koupališti, a tak v hračkárně nikdo nebyl. A i kdyby byl. Stejně by si čertíka nekoupil, protože čerti se kupují až před Vánocemi. Celý týden se v hračkárně nikdo neobjevil. Přešly prázdniny, začalo pršet, do hračkárny se konečně vrátili zákazníci. Mezi nimi byl i Áďa, kterému babička Boženka slíbila, že mu koupí nějakou hračku. Malý Adam si prohlížel hračky, ale žádná se mu nezamlouvala. Bral do ruky autíčka, letadýlka, našel i kuličky. Že by si nakonec koupil korálky, ze kterých se dají vyrobit zvířátka? Avšak to by nebyl Adam, aby něco neprovedl. Krabičku s korálky upustil, korálky se vysypaly na zem. „Ty darebo!“ Ozvalo se Adamovi nad hlavou. Kdo se to tak zlobí? Babička má přece jiný hlas. Adam zvedl oči a v regále uviděl čertíka Rudlu. „Ty darebo!“ ozval se znovu čert. Adam vzal čertíka do ruky. „Já nejsem dareba. Korálky jsem rozsypal omylem!“ bránil se Adam a přitom zatahal čertíka za ocásek. „Ty darebo, netahej mě!“ křikl čertík. Adam se polekal. A polekal se ještě víc, když čertík znovu spustil: „Ty darebo, ble, ble, ble, odnesu tě do pekla, zlobíš!“ Adam rychle uklidil rozsypané korálky. „Neodneseš! Nic jsem neprovedl.“ Čertík Rudla se usmál: „Ble, ble, já vím, ble, ble.“ A po chvíli dodal: „Já jsem čert Rudla.“ Adam se usmívá. Čertík se mu líbí. Má kostkované kalhoty, kopýtko, chlupatý kožíšek a svítící růžky. Ale nejlepší je, že čertík 4
mluví. Adam už neváhá ani chvilku: „Babi, babičko, prosím tě, kup mi čerta Rudlu.“ Babička pohladila Adama po hlavě a dala hračku do košíku. Adam si čerta odnesl domů a celý den si s ním povídal. Večer si ho vzal s sebou do pelíšku, aby ho tam chránil před nočními strašáky.
5
O ŽLUTÉ MOTORCE Dušan Tancoš V hračkárně pana Hračičky stojí v řadě motorky. Všechny jsou hezké, ale žlutá motorka je nejkrásnější. Celá se leskne. Každý kluk, který jde okolo, po motorce zatouží a říká si: „Jé, tu bych chtěl mít!“ Žlutá motorka byla na sebe pyšná, ostatním se jen vysmívala: „Vidíte, mě chtějí všichni, ale vás si nikdo nevšímá!“ Ostatní motorky byly smutné. Jednou, když pan Hračička zavřel obchod, se rozhodly, že uspořádají závody. Žlutá motorka se začala hned vytahovat a nafukovala se jako balon: „Pch, to je jasné, že vyhraju já. Nikdo nemá šanci mě porazit!“ Motorky se ale nenechaly zastrašit. Tiše si říkaly: „Však počkej, my ti ukážeme!“ Závody začaly. „Připravte se na start, pozor, hvízd!“ Odpískala závody píšťalka. To vám byl závod! Motorky roztočily svá kola a brzy se jim podařilo předjet nafoukanou žlutou motorku. Ta se ale nehodlala vzdát. „Musím vyhrát, musím vyhrát!“ opakovala si žlutá motorka. Náhle uviděla skulinu mezi krabicemi. Aha, tudy si cestu zkrátí. Šup. A jede dál. Jede a jede, už projela kolem krabic s igráčky, kolem panenek, ale kudy dál? Motorka se prudce otočila. Bum. Vrazila do krabic s kostkami. Ty se na ni vysypaly, motorka nemůže dál. Dokonce jí upadlo kolo. Ostatní motorky už jsou dávno v cíli a diví se, že jim žlutá motorka chybí. Kde je? Motorky ji začaly hledat. „Tady jsem, pojďte mi pomoci!“ volá na ně žlutá motorka. „My ti pomůžeme,“ řekla modrá motorka, „ale nejprve se nám musíš omluvit a slíbit nám, že už se nebudeš povyšovat nad ostatní.“ 6
Motorce nic jiného nezbývalo, omluvila se. Motorky pak zajely pro kouzelnou hůlku pana Hračičky, ta sebou třikrát mávla a všechno dala zase do pořádku. A bylo to. Žlutá motorka byla zase krásná, ale už nikdy nebyla nafoukaná.
7
O DŘEVĚNÉM VLÁČKU Vendulka Čížková
Chcete se dozvědět pohádku o dřevěném vláčku? Tak pozorně čtěte a dočtěte až do konce. Pan Hračička vyrobil malé nádraží. Na koleje postavil vlak, kterému přikázal, aby pěkně jezdil. Vláček jezdil, ale časem ho jízda po kolejích omrzela. Zavolal na pana Hračičku: „Pane hračkáři, nemohl bych jezdit po zemi? Jsem už z kolejí celý udrncaný.“ Ale pan Hračička mu to zakázal: „Nemůžeš, kdybys jezdil po zemi, zničil by ses.“ Vláček byl chvíli poslušný, ale pak se rozhodl, že z kolejí přece jen vyjede. Šup, a už je na zemi. Jede, jede, ale po chvíli se mu ulomila kolečka. Vláček zůstal stát, rozplakal se. „Co se ti stalo?“ chtělo vědět nákladní autíčko. „Pokazil jsem se, neposlechl jsem pana Hračičku a nejezdil jsem po kolejích.“ „Aha,“ odpovědělo autíčko, „máš veliké štěstí, vozím s sebou nářadí, opravím tě.“ Autíčko opravilo vláček. „Tak. Hotovo, jsi jako nový.“ „Děkuji,“ zajásal vláček a vrátil se zpět na koleje. A jestli jste pohádku dočetli až sem, jste moc dobří čtenáři.
8
NÁKLAĎÁK MATYÁŠ A JEHO KAMARÁDI Matyáš Návedla Byl jednou jeden náklaďák. Byl smutný, protože byl sám, nikdo si ho nechtěl koupit. Jednou ho však koupil tatínek pro svého syna Kamila. Kamil měl velikou radost. „Budeš se jmenovat Matyáš,“ rozhodl. Autíčko bylo šťastné a s Kamilem si rozumělo. V jeho pokojíku si našlo i další kamarády. Za týden přišel ke Kamilovi na návštěvu Ondra. Kluci vzali autíčko Matyáše na pískoviště a hráli si s ním. Najednou Ondra zakopl o náklaďák. Kamil se šel podívat, co se stalo. „Ty jsi Matyášovi polámal kola!“ rozzlobil se na Ondru. „Já nechtěl, promiň,“ omlouval se mu kamarád. Kamil popadl Matyáše a běžel s ním za tatínkem. Tatínek chvíli přemýšlel, pak vzal náklaďák do garáže, kde ho opravil. Kluci si oddechli. Ale autíčko si hrálo na uraženého a nemocného. Naštěstí ho to brzy přestalo bavit a znovu si začalo hezky hrát. Autíčko moc dobře vědělo, jaké je to smutné, když někdo nemá žádné kamarády.
9
MÍŠOVO LETADLO Michal Čečka Michalův kamarád Jonáš si do školy přinesl suprovní letadýlko. „Ty jo, takové bych chtěl taky mít!“ prohlásil Michal. Když se vrátil ze školy domů, vysypal si pokladničku a s penězi utíkal do hračkářství pana Hračičky, kde si koupil model letadla Albatros. Doma dal krabici na stůl a začal skládat. Na pomoc mu přišel i tatínek. Společně pak složili nádherné letadélko. Michal byl nadšený. „Mami, podívej se, jaká je to krása,“ křičel Michal a běhal s letadlem po pokoji. „Dobře, Michale,“ usmála se maminka, ale už je večer a je čas jít spát.“ Michal položil letadlo na polici a těšil se, až se ráno vzbudí a přinese ho ukázat do školy. To ale netušil, co se stane v noci… Sotva zavřel oči, ozvalo se mu nad hlavou. „Vrrr, vrrr, Míšo, vstávej, proletíme se.“ Míša nasedl do kabinky letadla. Letadlo se vzneslo, letělo nad lesy, nad mořem a přistálo na zajímavém ostrovu. Míša vystoupil. Nevěděl, že je to ostrov snů. „Kdyby tady tak byli moji kamarádi,“ pomyslel si Míša. A ejhle, oni jsou tady a hrají fotbal! Míša se k nim hned přidává. Běhá a kope do míče, ale už je nějak unavený. Letadélko na něho volá: „Míšo, pojď, už musíme domů.“ Letadélko nese Míšu zpátky, najednou se něco porouchá a letadlo padá na zem. Bum, bác. Doletěli. „Míšo, Míšo, vstávej!“ Kdo to na Míšu volá? Michal otevírá oči a nad sebou vidí maminku. „Proč ležíš na zemi?“ diví se maminka. Míša se usmívá, ví, ale nepoví… 10
11
STŘÍBRNÝ ROBOT Michal Vrba Jednou odpoledne se pan Hračička nudil. Poškrábal se ve vousech a řekl si: „Vyrobím něco, co bude vypadat jako člověk.“ Pak dlouho do noci pracoval, až stvořil robota. Robot měl krásnou stříbrnou barvu. Uměl mluvit, chodit, zvedat ruce, v očích mu svítily žárovičky. Pan Hračička byl spokojený. Zdálo se mu, že toho robot hodně umí, když bude třeba, zastane v hračkářství jeho práci. Jenomže pan Hračička se spletl. Robot přece jen neuměl jednu věc. Mít někoho rád. Když byl pan Hračička pryč, robot na všechny hračky řval, rozkazoval jim. A protože byl ze všech nejsilnější, nikdo si na něho netroufl. V hračkářství pana Hračičky zavládl strach. Až jednou, když šel zlý robot po regálu, zakopl a spadl. Bum. Baterky, které mu dávaly sílu, se z něho vykutálely. Robot z posledních sil zašeptal: „P-O-M-O-C.“ Pak zůstal nehybně ležet. Seběhly se k němu všechny hračky. Teď mu mohly oplatit jeho nedobrotu. Ale ony se nad ním smilovaly: „My ti pomůžeme, ale pod podmínkou, že už budeš hodný a všem se omluvíš.“ Robot souhlasně zablikal očima a hračky mu vrátily baterku. Všechno dobře dopadlo. Robot se se všemi skamarádil a hračky ho měly rády.
12
13
BÁZLIVÝ VOJÁČEK Adam Klemš Byla půlnoc a všechny hračky v hračkárně pana Hračičky spaly. Najednou se otevřela jedna krabice a z ní vyskočil vojáček. Protáhl se, hlasitě zívl a tím probudil druhého vojáčka. I druhý vojáček vyskočil z krabice. „Nepůjdeme se projít?“ zeptal se první vojáček druhého. Druhý voják zakroutil hlavou. Bál se. „Neboj, se, voják se nesmí bát,“ řekl ten první. A tak šli. Šli, šli a šli, až došli ke dveřím hračkárny. Jen co je otevřeli, druhý voják se lekl a začal koktat: „Tototo je dinosaurus!“ „Ale houby dinosaurus,“ mávl rukou první vojáček, „to je kostel.“ „Aha,“ řekl druhý voják a pomalinku ustrašeně vykročil ven. Šli, šli a šli, až se druhý voják zase polekal a celý se roztřásl. „Tototo je vlkodlak!“ „Houby vlkodlak,“ řekl první, „to je přece auto.“ „A a a auto? A a a aha,“ oddychl si vystrašený vojáček. A zase šli. Najednou voják, který se všeho bál, zůstal stát a vytřeštil oči: „Tototo je srašidlo!“ „Ale kdepak strašidlo,“ uklidnil ho první voják, „to je jen strom, co se ve větru trochu naklání.“ Druhý voják se zastyděl, jakýže je to ťululum. Takhle se pořád bát Při zpáteční cestě do hračkárny se už ani jednou nepolekal. A ráno vojáček ostatním hračkám vyprávěl, jak se přestal bát.
14
15
PANENKA A JEJÍ SRDÍČKO Viki Drastichová Byla jednou jedna panenka, jmenovala se Kačenka. A byla tuze pyšná a líná. Její maminka se pro to moc a moc trápila. Přivolala vílu, aby Kačenku vysvobodila Víla si nevěděla rady, a tak se musela podívat do své kouzelné knížky, kde na straně 99 našla radu. Kdo chce přičarovat dobré srdce, musí říct: Enyky, benyky, dřevěné srdce, proměň se hned. Víla zakouzlila a panenka Kačenka se proměnila. Nebyla už líná a pyšná, byla laskavá a skromná. Její srdíčko zatoužilo po někom, kdo ji bude mít rád. Do hračkárny sice chodily holčičky, které si kupovaly panenky, ale žádná si Kačenku nechtěla koupit, protože se jim zdála obyčejná. Raději si kupovaly načančané barbínky. „Neboj se, Kačenko, i pro tebe si jednou nějaká holčička přijde,“ těšil ji pan Hračička. Kačenka svou holčičku netrpělivě vyhlížela. Najednou zazvonil zvonec u dveří a do hračkárny vstoupila hezká holčička v puntíkovaných šatech. I její srdíčko bylo dobré. Dobrá srdíčka se k sobě přitahují. Holčička si koupila panenku Kačenku a staly se z nich dvě nejlepší kamarádky.
16
17
KOUZELNÝ PRSTÝNEK Alenka Rusňáková Jednou se panu Hračičkovi nic nedařilo. Stále mu něco padalo z ruky. Spadl mu i prstýnek, který se zakutálel pod regál. Pan Hračička už byl starý, nemohl se ohnout, a tak tam prstýnek zůstal ležet. Prstýnek byl smutný, zaprášený a škaredý. Věděl, že už se nikdy nikomu nebude líbit. Do hračkářství přišla holčička Alča. Uviděla prstýnek. „Jé, tebe bych chtěla,“ řekla Alenka a zvedla prstýnek ze země. „Jenomže si tě nemůžu koupit, nemám peníze.“ Pak si všimla, že se kamínek na prstýnku rozzářil. Najednou držela v ruce peníze. Alenka prstýnek zaplatila a běžela s ním za maminkou. Maminka jí řekla, že měla velké štěstí, protože si koupila kouzelný prstýnek, co plní všechna přání. Každý se pak Alenky ptal, kde vzala tak hezký prstýnek. A ona jim odpovídala: „V hračkářství pana Hračičky, ale máte smůlu, už tam takový prstýnek není. Ten můj je jen jeden.“
18
HUDEBNÍ NÁSTROJE Tamara Horváthová, Nikola Lorenzová Máme doma troje hudební nástroje: Housličky se tiše smějí, že se struny rozhodly, uvázat se na strom z gumy, podívat se na slony. Flétna chce být štíhlá paní, notičky moc nepapá. Tlustý buben se jí klaní, bumtarata, ratata. Holky, kluci, všichni známí, otevřete kufříky, ať vás báseň ke hře zmámí, prostor máme veliký.
19
FLÉTNIČKA Tamara Horváthová, Nikola Lorenzová Holčička Anička byla moc smutná. Její babička byla nemocná. Anička k ní chodila na návštěvu. Vždy si s ní povídala, četla jí pohádky, ale všechno bylo marné. Babička den ode dne chřadla. Jen se na Aničku dívala a vzdychala. Anička nevěděla, čím by ji potěšila. Jednou maminka vzala Aničku do hračkářství pana Hračička. A tam holčička uviděla krásnou žlutou flétničku. „Jé, to je hezká flétnička, umí taky pískat?“ zvolala Anička. Anička foukla do flétničky a ta hned spustila písničku:
„Já jsem malá flétnička, moje hezká písnička potěší vždy každého, mladého i starého.“
Každý, kdo písničku uslyšel, usmál se a dal se do tance. Maminka Aničce flétničku koupila. Anička s ní hned běžela za babičkou: „Babičko, nesu ti lék na tvůj smutek,“ už od dveří volala Anička na babičku. A hned taky začala hrát. Babička přestala smutně vzdychat, usmívala se. „ Děvčátko moje, to je tak krásná hudba. Hned je mi na světě veseleji.“ Každý den chodila Anička hrát babičce na flétničku A babička se pomalu uzdravovala. 20
ZLOBIVÁ LOUTKA Adélka Honová Žil byl principál. Měl plný kufr loutek. Každý den hrál v hračkárně pana Hračičky představení pro ostatní hračky. Jednou při představení se však loutka šaška začala prapodivně chovat. Vůbec principála neposlouchala. Všelijak poskakovala. Principál se loutku snažil udržet, ale najednou rup. Utrhl se provázek, který držel šaškovu ruku. Principál se zlobil. Hodil loutku šaška do kufru. Jenže i tam začal šašek zlobit. Králi vyměnil korunu za jablko, princezně dal na hlavu rohy, královně dal šátek od děvečky. Když večer hrál principál divadlo, byla z toho parádní ostuda. Byl všem pro smích. Principál měl toho dost. Zle se na loutky mračil. „Kdo to udělal?“ Loutky mlčely, jen šašek se pochechtával. Principál pochopil, že za všechno může šašek. Vzal ho a postavil ho do kouta hračkárny. „Tak, tady si zlob, jak chceš. S námi už si divadlo nezahraješ!“ Teprve teď šaškovi došlo, co provedl. Rozplakal se. „Proč brečíš?“ zeptal se ho rybářský prut. A šašek mu všechno řekl. Prut se nad šaškem smiloval: „Dám ti kousek svého vlasce, na který chytám ryby, ale ty mi slib, že už budeš hodný!“ Šašek souhlasil, opravil si ruku a vrátil se do kufříku k loutkám. Všem se omluvil a na jevišti hrál, co si principál přál.
21
KRÁLICI Z KLOBOUKU Marcelka Holášková Pan Hračička ve své hračkárně prodává hračky, které děti znají z televize. V regále má i kouzelnický klobouk, ve kterém žijí Bob a Bobek. Jednou ráno, když měli králici po rozcvičce, řekl Bob Bobkovi: „Já mám hlad, co si tak dát mrkev?“ Bobek souhlasil a hned jednu mrkev z klobouku vytáhl. Králíci se do ní pustili. Každý z jedné strany. Najednou se Bobkovi zdálo, že Bob jí rychleji, že mu všechno sní. Žduchl do něho. „Co do mě žducháš?“ „Protože jsi nenasytný!“ „Já, že jsem nenasytný?“ bránil se Bob. „To ty jsi žrout!“ Králíci se hádali a požďuchovali se. Najednou průvan otevřel okno a klobouk vylétl z hračkárny oknem ven. „Tak, a máme to.“ Vzdychl Bob. „Co máme, nic nemáme,“ mračil se Bobek, „náš klobouk je fuč. Králíci se přestali hádat a šli se poohlédnout po klobouku. Naštěstí se nezakutálel od hračkárny příliš daleko. Králíci napnuli svaly a klobouk dotlačili zpátky k hračkárně, vytáhli ho oknem dovnitř. Práce to byla namáhavá. A než ji udělali, byl čas jít spát. Vlezli si do klobouku a slíbili si, že už se nebudou hádat.
22
POHÁDKA O HRAČKÁCH, KTERÉ NIKDO NECHTĚL Martin Takáč Byla jedna kostka, která dlouhou dobu ležela ve výloze hračkářství pana Hračičky. Byla tam opravdu dlouho, a tak ji jednou pan Hračička vzal a dal do skladu. Kostka se rozplakala. „Proč brečíš?“ zeptal se jí medvěd Srdíčko. „Protože mě pan Hračička dal mezi hračky, které si nikdy nikdo nekoupí.“ Uslyšely to i ostatní hračky ze skladu a také se rozplakaly. „A dost!“ zabručel medvěd, „přestaňte fňukat, raději si zazpívejte!“ A sám pak začal pobrukovat písničku. Ostatní hračky se k němu přidávaly. Hned měly lepší náladu. Písnička přilákala pana Hračičku. „Copak se to tady děje, proč neležíte v regálech!“ „Protože je nám tam smutno, ale my chceme být veselé!“ řekl medvěd Srdíčko. Pan Hračička se zamyslel. „Máte pravdu, já už vím, co s vámi udělám.“ Pak vzal pan Hračička velkou krabici a všechny hračky do ní naskládal. Krabici odvezl do nemocnice nemocným dětem. Ty měly radost! A hračky byla šťastné, že je má někdo rád.
23
MEDVĚD Společná práce Medvěd leze po polici se svačinou v batohu, čepici má na palici, funí: - Já už nemohu. Medvěd sedí na polici jí svačinu z batohu, co prý nesl pro opici, ejhle, toho mátohu.
24
25
O NAFUKOVACÍM SLONOVI Jonáš Dlabal Bimbo je nafukovací slon. Pan Hračička ho nafoukl a dal před hračkárnu, aby mu tam dělal reklamu. Jenomže, co se nestalo! Bimbovi na chobot přiletěla vosa. Bimbo se po ní ohnal. Vosa ho píchla. Au. V Bimbovi je díra, vzduch z něho uniká. Bimbo ví, že je s ním konec. Naštěstí šel kolem kluk, který všechno viděl. „Počkej, já ti pomůžu,“ slíbil kluk. Zašel do hračkárny, slona si koupil a odnesl ho domů. Doma mu díru zalepil. „To je dobře, že jsi mě zachránil,“ řekl slon, „jsem totiž kouzelný, umím létat.“ Kluk měl radost, sedl si na slona. Bimbo vyletěl oknem ven. Obletěli spolu celý svět. Stihli to dřív, než byl večer a čas jít spát.
26
O KRÁLÍČKOVI SE ZLOMENOU NOŽIČKOU Adélka Mrázová Do hračkárny pana Hračičky přibyl nový plyšový králíček. Nikoho v hračkárně neznal, a tak se rozhodl, že se půjde po obchodě projít, aby se s ostatními hračkami seznámil. Hop. Seskočil z regálu. Ale ouha. Zajíček si zlomil nožičku. Ležel a plakal. Kdyby měl nějaké kamarády, zavolal by na ně, určitě by mu přiběhli na pomoc. Jenomže v hračkárně nikoho neznal. Ráno ho uviděl pan Hračička. „Chudáčku, to tě musí bolet, počkej, nožičku ti opravím,“ řekl pan Hračička. Potom pan prodavač králíčkovi nohu opravil a králíčka dal do regálu vedle panenky. Panenka si všimla, že je králíček opravovaný. „Hehe, tebe si nikdo nekoupí, když máš na nožičce jizvu.“ Králíček se polekal. Když pak do obchodu přišla holčička, která si chtěla koupit hračku, králíček sklopil uši a oči, styděl se. Holčička vztáhla ruce po panence, ale pak si uviděla smutného králíčka, bylo jí ho líto. Vzala ho do náruče a pohoupala ho. „Chudáčku, tebe si koupím a budu se o tebe starat,“ rozhodla holčička a králíček se na ni moc hezky usmál.
27
NAMYŠLENÉ SKÁKACÍ KULIČKY Vilma Bzonková V hračkářství pana Hračičky hned vedle pokladny leží krabička se skákacími kuličkami. Kuličky jsou červené, zelené, modré, strakaté, flekaté, se zvířátky i květinami. Jednou přibyly do krabičky kuličky kostičkované. Panečku, ty byly hezké! Také je každý obdivoval. Kuličky zpychly a posmívaly se ostatním: „Heč, my jsme krásně kostičkované, zatímco vy jste úplně obyčejné.“ Obyčejné skákací kuličky byly smutné. Viděla to panenka a řekla si, že to tak nenechá. Půjčila si šaty a převlékla se za čarodějnici. Večer šla kuličkám domluvit: „Jsem zlá čarodějnice a hledám hračky, které jsou taky zlé. Ze zlých hraček si dělám zlou polívku. No, najdou se tady nějaké zlé hračky?“ Kuličky se třásly strachem. „Ne, ne, tady jsme všichni moc a moc hodní,“ šeptaly kostičkované kuličky. „No dobrá,“ odpověděla čarodějnice, „tak já jdu pryč, ale kdykoliv se můžu vrátit. To si pamatujte!“ A kuličky si to opravdu pamatovaly. Už nebyly namyšlené a už se nikdy nikomu neposmívaly.
28
NEPOSEDNÉ KORÁLKY Roman Luprich V našem městě máme hezké hračkářství. Je to hračkářství pana Hračičky. Pan Hračička v něm prodává spoustu hezkých hraček. Má tam i neposedné korálky. Pokaždé, když pan Hračička odejde domů, korálky se rozutečou po obchodě. Jednou se ale korálky rozhodly, že se podívají, jak to vypadá venku. Protože byly malé, protáhly se klíčovou dírkou. Kutálely se po chodníku, přeběhly náměstí, skákaly po zámeckých schodech, seběhly kopec a další vyběhly, až se dostaly do lesa. V lese si v mechu hrály na schovávanou. Ani si nevšimly, že už je tma. „Musíme počkat do rána, abychom našly zpáteční cestu,“ rozhodl jeden modrý korálek. Korálky se k sobě tulily, bály se. Nemohly se dočkat rána. Když vysvitlo sluníčko, utíkaly zpátky do obchodu, aby pan Hračička nepoznal, že se toulaly venku.
29
FIGURKO, NEZLOB SE! Společná práce všech dětí Bylo jednou jedno hračkářství. To hračkářství patřilo panu Hračičkovi. A v tom hračkářství byla na spodní polici krabice s červeným víkem a barevnými panáčky. Už víte, jaká je to krabice? Ano, správně! Je to krabice s hrou Člověče, nezlob se! Slyšíte? Něco se děje. Snad se figurky nehádají! Ba, jo, už je to tak. Přou se, zlobí se a nadávají si. Ztratily kostku. „Za všechno můžete vy!“ křičely červené figurky na zelené. „Ne, ne, to my ne, všechno zavinily žluté!“ bránily se zelené figurky. A modré hned souhlasně pokyvovaly: „Ano, ano, byly to žluté, to je jasná věc.“ Ale ani žluté tu kostkovou patálii nechtěly vzít na sebe: „My za nic nemůžeme, to červené špatně chytaly!“ Celá ta kostková patálie vznikla tak, že si figurky s kostkou hrály fotbal. Kopalo se na čtyři branky, vlastně chlívky. Byl z toho zmatek a pobíhání a křik a bum a prásk, už nikdo nezjistí, která figurka udělala ten nešťastný výkop a aááá… Kostka se zakutálela až do kouta hračkárny, kde sídlil pavouk Ondra. Figurky změnily muziku. Začaly plakat, pofňukávat a štkát, bály se pavouka, zároveň jim bylo smutno, že už si nikdy nezahrají svůj fotbal na čtyři branky. Jejich křik a fňukot probudil pavouka Ondru: „Kdo mě to budí?“ Do figurek jako když uhodí, zmlkly, už ani nepíply. Pavouk Ondra si promnul oči a zjistil, že má ve své síti malou kostku. „Kdo jsi?“ 30
Kostka mlčela. I ona se bála. Jedna z modrých figurek se odhodlala a špitla: „Pavouku, vrať nám naši kostku, my bez ní nemůžeme hrát ani fotbal ani člobrdo.“ „I kdepak,“ zabručel Ondra, „já si ji nechám, budu se s ní kamarádit.“ „A nechceš se kamarádit s námi?“ navrhly žluté figurky. „Můžeš si s námi zahrát fotbal,“ řekly červené. „Anebo můžeš být rozhodčím,“ měly dobrý nápad zelené figurky. Pavouk Ondra chvíli přemýšlel, pak souhlasil: „Dobrá, dohodnuto.“ Pavouk udělal do branek sítě, aby se kostka nikam nezakutálela a jeho soudcování dalo hře řádná pravidla. Na hřišti už nebyl zmatek. Hrálo se tak, že se na sebe figurky už nikdy nezlobily.
31
KOLOBĚŽKA Eliška Benešová Před hračkářství přijelo auto naložené hračkami. Pan Hračička potřeboval nějaké nové hračky, a tak si je objednal. Z auta vynesl krabice a také novou koloběžku. Byla nádherná, pan Hračička ji postavil do výlohy. Koloběžka tam stála a těšila se na večer, až pan Hračička odejde a ona si bude s ostatními hračkami hrát. Byl večer, hračky se svolávaly ke hře. Vybalily se z krabic, koloběžka vyjela z výlohy a uviděla své nové kamarády. Seznámila se s králíčky a medvědem, s autíčky, motorkami, vláčkem i letadlem, s panenkami, prstýnkem, kostkami a loutkami, s plyšovými i nafukovacími hračkami, rozesmály ji rozverné korálky a uhopsané kuličky, rozezpívaly ji hudební nástroje, zatancovala si s robotem a s vojáčky, postrašil ji čertík, zahrála si fotbal s figurkami. Hračky si hrály celou noc. Hračky si hrály i druhou noc. I následující noc. A budou si spolu hrát tak dlouho, dokud si je nějaký kluk nebo holka nekoupí. Kdo ví, třeba to budete právě vy. Stačí jen navštívit hračkářství pana Hračičky.
32
33
34
PŘESTÁVKA V NAŠÍ TŘÍDĚ Copak se to tu dneska děje? hora dětí furt se směje. Jsou to naši třeťáci, v školní řeči mazáci. Je to hrůza, bdím či spím, Adélka zas hraje prim, všechny děti diriguje, Vilma ihned přizvukuje: - Jdem se všichni radovat! Ve třídě to je hned znát. Nejdřív začne Viky dělat různé cviky. Míša Vrba – rychlá rota, že ho svrbí pravá bota, skáče super lopiny, s Ivem dělá blbiny. -Ať už toho Jonáš nechá, hopsá nám tu jako blecha! Alenka se na něj zlobí, žaluje to Dušanovi. Ten se jenom pousmál: -Jen ať všichni skáčou dál. Áďa jako koník kluše Marcela – ta tichá duše, do páru se k ní též přidá. -Bájo, bezva, to je třída! Křičí Adam, na ten šup na lavici také hup.
Eliška je čertíček, zlobení je chlebíček pro to stříbro neposedné, avšak Nikča, ta hned zbledne, když se tolik dovádí. Tamarce to nevadí. Přestávka vždy dělá divy, Matyáš – pán spravedlivý, holkám se rád předvede, jak karate dovede. I Míša všem ukáže, že má dosti kuráže. Pověsí se na tabuli, Venda mu dá po kebuli. -Tabule musí být čistá, to je přece pravda jistá! Na sebe se ti dva mračí, mají zlobu přímo dračí. -Už dost, to se nehodí! Martinův hlas vévodí, křičí na své spolužáky, chce uklidnit bouřliváky. Roman je jak tichá voda, klidným hlasem k tomu dodá: -Pojďme zpátky do lavic… Crrr, zvoní … všude ticho, a už nic…
35
Obsah JAK ČERT RUDLA NAŠEL KAMARÁDA.......................................................................... 4 Společná práce všech dětí ....................................................................................................... 4 O ŽLUTÉ MOTORCE ........................................................................................................... 6 Dušan Tancoš ......................................................................................................................... 6 O DŘEVĚNÉM VLÁČKU ..................................................................................................... 8 Vendulka Čížková .................................................................................................................. 8 NÁKLAĎÁK MATYÁŠ A JEHO KAMARÁDI ................................................................... 9 Matyáš Návedla ...................................................................................................................... 9 MÍŠOVO LETADLO ........................................................................................................... 10 Michal Čečka ........................................................................................................................ 10 STŘÍBRNÝ ROBOT ............................................................................................................ 12 Michal Vrba .......................................................................................................................... 12 BÁZLIVÝ VOJÁČEK .......................................................................................................... 14 Adam Klemš ......................................................................................................................... 14 PANENKA A JEJÍ SRDÍČKO ............................................................................................. 16 Viki Drastichová ................................................................................................................... 16 KOUZELNÝ PRSTÝNEK ................................................................................................... 18 Alenka Rusňáková ................................................................................................................ 18 HUDEBNÍ NÁSTROJE ....................................................................................................... 19 Tamara Horváthová, Nikola Lorenzová ................................................................................ 19 FLÉTNIČKA ........................................................................................................................ 20 Tamara Horváthová, Nikola Lorenzová ................................................................................ 20 ZLOBIVÁ LOUTKA............................................................................................................ 21 Adélka Honová ..................................................................................................................... 21 KRÁLICI Z KLOBOUKU ................................................................................................... 22 Marcelka Holášková ............................................................................................................. 22 POHÁDKA O HRAČKÁCH, KTERÉ NIKDO NECHTĚL................................................. 23 Martin Takáč......................................................................................................................... 23 MEDVĚD ............................................................................................................................. 24 Společná práce ...................................................................................................................... 24 O NAFUKOVACÍM SLONOVI .......................................................................................... 26 Jonáš Dlabal.......................................................................................................................... 26 O KRÁLÍČKOVI SE ZLOMENOU NOŽIČKOU ............................................................... 27 Adélka Mrázová.................................................................................................................... 27 NAMYŠLENÉ SKÁKACÍ KULIČKY ................................................................................ 28 Vilma Bzonková ................................................................................................................... 28 NEPOSEDNÉ KORÁLKY................................................................................................... 29 Roman Luprich ..................................................................................................................... 29 FIGURKO, NEZLOB SE! .................................................................................................... 30 Společná práce všech dětí ..................................................................................................... 30 KOLOBĚŽKA ...................................................................................................................... 32 Eliška Benešová .................................................................................................................... 32 PŘESTÁVKA V NAŠÍ TŘÍDĚ ............................................................................................ 35
3
