Hospodářské dějiny Československa

Soběhart, Radek a kol.

Hospodářské dějiny Československa 1918-1992 Praha 2012

Kolektivní monografie vznikla v rámci projektu OPPA „Kvalitní vzdělání je efektivní investice do lidského kapitálu – cesta k uplatnění absolventů VŠE na trhu práce“; CZ.2.17/3.1.00/32102.

Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

Odborní redaktoři: Mgr. Martin Klement; doc. PhDr. František Stellner, Ph.D. Odborní recenzenti: doc. PhDr. et JUDr. Jakub Rákosník, Ph.D.; PhDr. Jaromír Soukup, Ph.D.

ISBN:

978-80-87369-74-2

1

Hospodářské a sociální dějiny – stále živé spojení? Ve svém příspěvku bych se chtěl zabývat otázkou spojení hospodářských a sociálních dějin,1 a to především jako teoretického rámce vědní specializace a jako učebního oboru na vysokých školách v České republice. Ještě než se budu věnovat hlavní otázce svého vystoupení, rád bych upozornil na tři základní faktory, které vymezují pole, v němž se budu pohybovat. Na prvním místě bych uvedl skutečnost, že historie je jako konstrukt „národně“ či kulturně podmíněná,2 proto se v ní často střetává národní a transnacionální hledisko. V mém případě to znamená, že nejčastěji sice budu vycházet ze zahraničních podnětů, ale vždy se je budu snažit zařadit do „českého“ kontextu. Druhým faktorem je nedostatečná teoretická úroveň historického bádání v české historiografii, kde neustále převládá jakási „nechuť“ k teorii oboru, přestože současná moderní věda se bez teoretického uchopení již neobejde.3 A poslední faktor vidím v diskusi o krizi „historie“, která probíhá několik posledních let a jež se dotýká nejen samotného paradigmatu historické vědy, ale i jednotlivých specializací.4 Mnozí historici v západní Evropě a USA hovoří o „krizi“ historie, která je dána nástupem nových „módních“ oborů jako např. politologie, evropská studia, teorie mezinárodních vztahů, mediální studia či gender studies. Evropští i američtí historici tuto situaci ve značné míře podcenili, nesnažili se před veřejností obhájit legitimitu historie jako stále moderního vědního oboru a spoléhali se na zažitý systém a tradici. To s sebou přineslo především institucionální krizi, která se odrazila v tom, že na jedné straně přibývá studentů humanitních oborů, na straně druhé však ubývá míst na historických pracovištích. V České republice se zatím tento trend neprojevil, a to zejména díky vzniku řady nových univerzit, kde se v různých podobách vyučují historické vědy. Avšak tzv. „krize uchazečů“ se brzy ukáže i u nás. Dalším podstatným znakem „krize“ historie je i krize jejího obsahu – od osmdesátých let 20. století historici jen velmi těžko hledají odpověď na postmoderní tlak a relativizaci historických závěrů, což ještě umocnil rozpad východního bloku a nutnost transformovat „komunistické“ společnosti do demokratického systému.5 Výše zmíněné platí také pro hospodářské a sociální dějiny. Zde bych rád vyzdvihl názor významného německého historika Jürgena Kocky, který již v roce 1995 kritizoval současné směřování hospodářských dějin, jehož následkem ubývá studentů, kteří by se o tento 

Příspěvek vznikl v rámci projektu: „Vztah ekonomie, práva a politiky na příkladu Velké hospodářské krize v Německu“, který je registrován u Grantové agentury České republiky pod registračním číslem 402/09/0316. 1 Již na počátku chci upozornit na určité pojmové rozlišení v používání termínu hospodářské a sociální dějiny. V tomto textu jím chápu jeden obor, který v sobě zahrnuje hospodářské a sociální dějiny. Avšak v případě, že v textu uvádím slovní spojení hospodářské dějiny a sociální dějiny, mám na mysli dva odlišné směry historického bádání. V rámci obou přístupů také vždy rozlišuji mezi předmětem bádání a institucionálním zázemím daného přístupu. 2 Schieder, W. - Sellin, V. (1986): Einleitung. In. Schieder, W. - Sellin, V. (ed.), Sozialgeschichte in Deutschland. Entwicklungen und Perspektiven im internationalen Zusammenhang. Bd. I. Die Sozialgeschichte innerhalb der Geschichtswissenschaft, Göttingen, Vandenhoeck und Ruprecht, 1986, s. 5; Třeštík, D. (2006): Češi a dějiny v postmoderním očistci, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 91. 3 Zároveň musím konstatovat, že v posledních letech se situace pomalu začíná zlepšovat, přesto nelze hovořit o určité teoretické škole v české historiografii. Zároveň je charakteristické, že v případě hospodářských a sociálních dějin se daleko více diskutuje o profilu a uchopení sociálních než hospodářských dějin, srov. např. Čechurová, J. - Štaif, J. (2003): K novověkým sociálním dějinám českých zemí. VI. Sociální dějiny dnes, Praha, Karolinum 2004; Borovský, T. - Hanuš, J. - Řepa, M. (ed.): Kultura jako téma a problém dějepisectví, Brno, CDK 2006. 4 Srov. např. Fahrmeier, A. (2003): Zur „Krise“ der Geschichte. Anmerkungen zu einer aktuellen Diskussion. In. Historische Zeitschrift, roč. 276, H. 3, 2003, s. 561-562; Řepa, M. (2007): O krizi historie aneb diagnózy soudobého dějepisectví. In. Semotanová, E. (ed.), Cestou dějin. Díl I. K poctě prof. PhDr. Svatavy Rakové, CSc., Praha, Historický ústav AV ČR, 2007, s. 259-273. 5 Třeštík, D. (1990): České dějiny a čeští historikové po 17. listopadu. Paměti Františka Grause. In. Český časopis historický, roč. 88, č. 1-2, 1990, s. 106-118. 2

směr zajímali, jakož i rušení univerzitních pracovišť, zabývajících se hospodářskými a sociálními dějinami.6 Po poněkud obsáhlejším úvodu bych se nyní zaměřil na vymezení konkrétních otázek, které budu ve svém příspěvku řešit. Na počátku se budu zabývat problematikou ustavení hospodářských a sociálních dějin v České republice? Odkud přicházela inspirace pro tento směr bádání v České republice? Dále bych se soustředil na samotný vznik oboru hospodářských a sociálních dějin v Evropě a vztah mezi hospodářskými dějinami a sociálními dějinami. V závěru se budu věnovat dnešnímu postavení hospodářských a sociálních dějin, zda je spojení těchto dvou specializací v rámci historiografie vůbec žádoucí a jaké jsou jiné možné alternativy tohoto oboru v Evropě a v České republice. Výchozí stav „instalace“ hospodářských a sociálních dějin v České republice (tehdy ještě v Československu) nastal v roce 1990, kdy část historiků z kateder českých a obecných dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze založila na téže fakultě Katedru (dnes Ústav) hospodářských a sociálních dějin. Jeden ze zakladatelů tohoto pracoviště Zdeněk Jindra vymezil místo ústavu v rámci ostatních historických ústavů slovy: „HSD (hospodářské a sociální dějiny – pozn. RS) jsou jednou z dílčích historických vědních disciplín podobně jako dějiny umění, dějiny divadla a filmu, dějiny státu a práva, dějiny politické, dějiny vojenství, dějiny církevní aj. Mezi těmito disciplínami mají HSD namnoze klíčové postavení a plní zde integrující funkci: zkoumají základní vývojové faktory a tendence v oblasti hospodářské a sociální a prolínají potom do dílčích disciplín po obsahové i metodické stránce, napomáhajíce jejich historickému poznání zejména při kauzální analýze (interpretaci) historických faktů a při formulování závěrů a generalizací (syntézy).“7 Také poukázal na oborovou linii, na kterou hodlala katedra navázat a jíž se stala historiografie hospodářských dějin z doby tzv. první republiky.8 Z výše uvedených slov podle mě vyplývají především tři zásadní skutečnosti. Za prvé, že hospodářské a sociální dějiny měly představovat dílčí historickou disciplínu v rámci historie jako celku, to znamená měly mít stejné postavení jako například politické či kulturní dějiny. Za druhé se nové pracoviště distancovalo od historiografie hospodářských dějin a sociálních dějin komunistické éry a přihlásilo se k prvorepublikové tradici.9 Za třetí se katedra přihlásila k německému modelu uchopení hospodářských dějin a sociálních dějin, což jen potvrdilo dominanci německého teoretického diskurzu v českém/československém prostředí. Zde docházím k dílčímu závěru této studie: přestože se v českém prostředí nejčastěji chápou hospodářské dějiny a sociální dějiny jako celek, v Evropě a v USA se odlišují dva základní přístupy. Na jedné straně stojí německý, který preferuje hospodářské a sociální dějiny, na straně druhé se jedná o přístup zejména amerických historiků, kteří se zasazují o odlišení hospodářských dějin a sociálních dějin,10 neboť oběma přístupům přisuzují „imperiální“ nároky v rámci paradigmatu historické vědy.11 6

Kocka, J. (1995): Bodenverluste und Chancen der Wirtschaftsgeschichte. In. Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte, roč. 82, H. 4, 1995, s. 501-504. Pro britskou historiografii srov. Wilson, R. G. - Hadwin, J. F. (1985): Economic and Social History at Advanced Level. In. The Economic History Review, roč. 38, 1985, No. 4, s. 548. 7 Jindra, Z. (1992): Teze ke koncepci oboru a Katedry hospodářských a sociálních dějin na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. In. Hospodářské dějiny, roč. 20, 1992, s. 261. 8 Jindra, Z. (1992): Ustavení Katedry hospodářských a sociálních dějin na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v roce 1990 a její počáteční úkoly. In. Hospodářské dějiny, roč. 20, Praha 1992, s. 301. 9 Tento odstup jistě neznamenal, že by se česká historiografie hospodářskými či sociálními dějinami nezabývala, ale v drtivé míře se jednalo buď o práce ovlivněné marxistickým „materialistickým“ pojetím dějin, či o pozitivistické, popisné a „odosobněné“ studie či monografie, jejichž autoři se zcela vědomě vzdali nároku na interpretaci. 10 K základnímu rozlišení srov. Soběhart, R. (2006): Hospodářské dějiny jako věda. In. Stellner, F. (ed.), Hospodářské dějiny (16.-20. století), Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2006, s. 5-9. 11 Toto rozlišení platí také pro základní inspiraci společenských věd v České republice. Historici čerpají nejvíce podnětů z německé či francouzské historiografie, sociologové a ekonomové se zcela jednoznačně přiklánějí 3

Návaznost pojetí výuky a výzkumu hospodářských a sociálních dějin v České republice na německou historiografii nastoluje podle mého názoru otázku, jaké byly zdroje vzniku hospodářských a sociálních dějin v německy mluvícím prostředí? Jak se původní záměr „otců zakladatelů“ projevil v dalším vývoji oboru? Platí tyto znaky také pro situaci oboru v České republice? Většina historiků pokládá za klíčové datum vzniku oboru hospodářských a sociálních dějin rok 1893, kdy byl ve Vídni založen odborný časopis „Zeitschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte“, který se v roce 1903 volně změnil na „Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte“, jenž vychází dodnes.12 Jak připomněl německý historik Günther Schulz, tento časopis zakládali odborníci z různých vědních oborů, kteří si nevymezili žádné teoretické pole, v němž se měl časopis pohybovat. V podstatě jediným kritériem byl čas – studie, určené k publikování, se měly týkat minulosti, aniž by ji nějak blíže specifikovaly.13 Jaké byly základní impulsy pro založení odborného časopisu, který v sobě spojoval hospodářské a sociální dějiny? Na jedné straně snaha o vymezení vůči ekonomům, tehdy označovaným za národohospodáře, již se zabývali soudobými otázkami hospodářství a sociální politiky. Ovšem pod vlivem tehdy mainstreamové „mladší historické školy“ používali tito národohospodáři historii jako arzenál statistických a historických faktů, které jen potvrzovaly jejich obecné teoretické závěry. Zastánci Mladší historické školy německé národní ekonomie relativně propracovali teoretické otázky spojení hospodářství, společnosti a významu historie pro soudobý vývoj státu či „národa“, naopak „otci zakladatelé“ se teoretickými otázkami příliš nezabývali a soustředili se jen na to, aby témata studií vycházela z dávné minulosti, proto se v prvních číslech objevují v drtivé většině témata ze středověku či raného novověku.14 Na straně druhé se badatelé hospodářských a sociálních dějin snažili vymezit vůči zcela převládajícím politickým dějinám, které se soustředily na popis událostí „vítězů“ či „vítězných“ národních států a jež v německy mluvící oblasti vycházely z teoretického vymezení historie Leopolda von Rankeho jako vědy.15 Právě omezení tvůrčí a badatelské volnosti pouze na politické dějiny stálo za zrodem spojení hospodářských a sociálních dějin. V tomto kontextu stanovím další dílčí závěr mého příspěvku, že spojení hospodářských a sociálních dějin bylo od počátku „defenzivní“ a sloužilo především jako obranné vymezení vůči politických dějinám v historiografii a mladší historické škole v ekonomii. V podstatě se jen spojily zbylé dva směry historického bádání – hospodářství a společnost, které tehdy tvořily jádro historického výzkumu, aniž by došlo k hlubšímu teoretickému zdůvodnění této symbiózy. k anglosaské vědecké produkci, srov. Pešek, J. (1993): České a světové dějepisectví v současnosti. In. VII. sjezd českých historiků, Praha 24.-26. září 1993, Praha, Historický ústav, 1994, s. 103. 12 Jindra, Z. (1997): Co jsou hospodářské a sociální dějiny? In. Jindra, Z. (ed.), Úvod do studia hospodářských a sociálních dějin, sv. 1: O předmětu bádání, genezi a historiografii oboru, Praha, Karolinum 1997, s. 43. 13 Členové redakčního týmu nestanovili žádné konkrétní teoretické problémy ani formální požadavky na studie, jež měly v časopise vycházet. Nespojovala je ani žádná vědecká škola či zájmová skupina, což na jedné straně otevíralo časopis badatelům z různých vědních oborů, ale na straně druhé citelně chyběl jasný záměr, kam by tento časopis měl směřovat. Srov. Schulz, G. (2005): 100 Jahre VSWG – Vorbemerkungen zum Jubiläumsband. In: Schulz, G. - Buchheim, Ch. - Fouquet, G. - Gömmel, R. - Henning, F.-W. - Kaufhold, K. H. - Pohl, H. (ed.), Sozial- und Wirtschaftsgeschiche. Arbeitsgebiete – Probleme – Perspektiven, Stuttgart, Franz Steiner Verlag, 2005, s. 10. 14 Pierenkemper, T. (1995): Gebunden an zwei Kulturen. Zum Standort der modernen Wirtschaftsgeschichte im Spektrum der Wissenschaft. In. Jahrbuch für Wirtschaftsgeschichte, 1995, H. 2, s. 166-168. Právě středověk a raný novověk pro editory představovaly dostatečně „staré“ historické epochy, neboť období začínající industrializace již patřilo do sféry zájmu „mladší historické školy“. 15 Walter, R. (2005), Die Metaphysik des „Bindestrichs“. Was hält die Wirtschafts- und Sozialgeschichte zusammen? In. Schulz, G. - Buchheim, Ch. - Fouquet, G. - Gömmel, R. - Henning, F.-W. - Kaufhold, K. H. Pohl, H. (ed.), Sozial- und Wirtschaftsgeschiche. Arbeitsgebiete – Probleme – Perspektiven, Stuttgart, Franz Steiner Verlag, 2005, s. 433. 4

Za další významný přelom považuji vývoj západo-německé historiografie v šedesátých letech 20. století. V rámci otevření nových univerzit a dalších oborů na tradičních univerzitách vznikly také nové katedry hospodářských a sociálních dějin, a to především na ekonomických a filozofických fakultách.16 Domnívám, že právě v této době získal obor hospodářských a sociálních dějin pevný institucionální základ, který do velké míry nahradil chybějící teoretický obsah. Zároveň se v této době se objevil model hospodářských a sociálních dějin jako mostu spojujícího hospodářský a sociální kontext dané historické události, jež se nadále vymezoval vůči ekonomii a politických dějinám, ale na straně druhé se stále více otevíral různým přístupům zejména z oblasti sociálních dějin.17 Dovolím si tvrdit, že v této podobě převzala pojetí hospodářských a sociálních dějin také česká/československá historiografie, na jehož základě proběhlo ustavení Katedry hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jaký jsou dnešní alternativy vývoje oboru hospodářských a sociálních dějin? Vidím tři možnosti: a) pokračování dosavadního „defenzivního“ konceptu hospodářských a sociálních dějin; b) odloučení a profilace hospodářských dějin a sociálních dějin; c) koncept „ofenzivního“ integrujícího společenskovědního přístupu, který pokládám do budoucna za nejpřínosnější v rámci historie jako celku. Defenzivní spojení hospodářských a sociálních dějin zatím v České republice převládá, jelikož se odvolává na teoretické přístupy šedesátých a sedmdesátých let 20. století a hospodářské a sociální dějiny zde vystupují jako protiklad proti převládajícím politickým dějinám.18 Tento přístup je charakteristický relativně silnou institucionalizovanou podporu, ale zároveň mu napomáhá také nízká úroveň teoretické diskuse o politických, hospodářských a částečně také sociálních dějinách.19 Negativem tohoto přístupu v rámci České republiky je převažující nezájem odborníků z jiných vědních oborů, ale i samotných historiků, o díla orientující se zejména na hospodářské a sociální dějiny. S tím souvisí obecná otázku, která zatím zůstala v české historiografii nezodpovězena, proč vlastně spolu mají tak úzce spolupracovat pouze hospodářské a sociální dějiny?20 Uvědomuji si však, že přesvědčivou odpověď neposkytla ani světová historiografie. Objevily se sice hlasy volající po větším sblížení obou přístupů, a to v rámci „… deekonomizace hospodářských dějin a reekonomizace sociálních dějin“21, ale v podstatě i zde se autoři jen stavěli za otevření hospodářských a sociálních dějin novým metodologickým přístupům. I když jsem si vědom určité míry generalizace, dovolím si tvrdit, že stále převládá tradiční přístup k hospodářským a sociálním dějinám jako mostu mezi různými metodologickými přístupy.22 Ve výsledku se však pojetí 16

Knut Borchardt uvedl, že během devíti let vzniklo pět kateder hospodářských a sociálních dějin v SRN, srov. Borchardt, K. (1987): Wirtschaftsgeschichte: Wirtschaftswissenschaftliches Kernfach, Orchideenfach, Mauerblümchen oder nichts von dem? In. Kellenbenz, H. - Pohl, H. (ed.), Historia socialis et economica. Festschrift für W. Zorn zum 65. Geburtstag, Stuttgart, Franz Steiner Verlag, 1987, s. 19. 17 Bouvier, J. (1972): Die Einheit der Wirtschafts- und Sozialgeschichte. In. Wehler, H.-U. (ed.), Geschichte und Ökonomie, Köln, Kiepenheuer und Witsch, 1972, s. 383-384. 18 Tento přístup ovlivnil také otevření nové magisterské specializace na Národohospodářské fakultě Vysoké škole ekonomické v Praze, která nese název „Hospodářské a politické dějiny“, a i zde jsou hospodářské dějiny jako obor považovány za příliš „slabé“, a proto se zvolilo jejich spojení s politickými dějinami. 19 Kromě vysokoškolských pracovišť bych rád jmenoval také profesní organizaci Společnost pro hospodářské a sociální dějiny, která se snaží tento přístup dále propagovat. 20 V tomto kontextu pokládám za jisté zklamání první díl zamýšleného profilového úvodu do hospodářských a sociálních dějin, srov. Jindra, Z. (ed.): Úvod do studia hospodářských a sociálních dějin, sv. 1: O předmětu bádání, genezi a historiografii oboru, Praha, Karolinum 1997, kde se sice objevily dva teoretické texty od historiků Z. Jindry a F. Svátka, ale každý z historiků se v podstatě věnuje pouze jednomu z přístupů, tj. buď hospodářským dějinám nebo sociálním dějinám. 21 Tilly, Ch. - Tilly, L. - Tilly, R. (1991): European Economic and Social History in the 1990s. In. Journal od European Economic History, roč. 20, 1991, č. 3, s. 647. 22 Schulz, G. (jako pozn. 13), s. 14; Fischer, W. (1986): Sozialgeschichte und Wirtschaftsgeschichte. In: Schieder, W. - Sellin, V. (ed.), Sozialgeschichte in Deutschland. Entwicklungen und Perspektiven im 5

hospodářských a sociálních dějin často jen přiklání k metodologickým impulsům, jež přicházejí jak ze sociálních dějin (historická antropologie, urbanizace, modernizace), tak z hospodářských dějin (institucionální ekonomie, evoluční ekonomie).23 Z výše uvedeného pro mě vyplývá další z dílčích závěrů mého příspěvku, že tento koncept těží spíše z „tradice“ a nenabízí příliš mnoho možností pro další metodologický rozvoj. Navíc toto nevyjasněné spojení může mít za následek nesrozumitelnost a tudíž „lehkou postradatelnost“ hospodářských i sociálních dějin.24 Dále pokládám za důležité odpovědět si na otázku, zda vůbec byly hospodářské dějiny a sociální dějiny rovnocennými partnery v rámci vývoje historiografie oboru hospodářské a sociální dějiny. Odpověď zní, že nikoli. Na přelomu 19. a 20. století, kdy se tento obor vytvářel, hrály klíčovou roli hospodářské dějiny, naopak sociální dějiny byly spíše „přívěskem“, jenž neměl rozhodující vliv na problémy a otázky, které badatelé tehdy řešili.25 Tento poměr se změnil v šedesátých let 20. století, kdy nastal „boom“ sociálních dějin, a tento přístup se brzy přeorientoval z dílčí historické disciplíny v „imperiální“ konstrukt historie jako celku. Toto pojetí se nejvíce prosadilo v západním Německu v konceptu tzv. Historische Sozialwissenschaft či Gesellschaftsgeschichte. Zástupci tzv. Bielefeldské školy integrovali politické, sociální, hospodářské a kulturní dějiny do jednoho celku a pomocí různých teoretických modelů usilovali o vytvoření nového paradigmatu historické vědy.26 Historici sociálních dějin předložili řadu nových metodologických návrhů, díky nimž se sociální dějiny staly nejdynamičtěji se rozvíjejícím přístupem v historické vědě posledních čtyřiceti let a hospodářské dějiny byly stále více vytlačovány z centra na okraj zájmu badatelů hospodářských a sociálních dějin. Stoupenci sociálních dějin také patřili k prvním, kteří se metodologicky střetli o primát historického výzkumu s politickými dějinami a podařilo se jim zlomit „tradicionalistický“ přístup k politickým dějinám, který trval od poloviny 19. století.27 Tato vítězná cesta sociálních dějin byla zastavena až nástupem kulturních dějin, se kterými se sociální historici potýkají dodnes.28 Ve vztahu ke svému hlavnímu tématu považuji uvést dvě internationalen Zusammenhang. Bd. I. Die Sozialgeschichte innerhalb der Geschichtswissenschaft, Göttingen, Vandenhoeck und Ruprecht, 1986, s. 55. 23 Mooser, J. (2007): Sozial- und Wirtschaftsgeschichte, Historische Sozialwissenschaft, Gesellschaftsgeschichte. In. Goertz, H.-J. (ed.), Geschichte. Ein Grundkurs, Reinbeck bei Hamburg, Rowohlt Tb., 2007, s. 573; Walter, R. (2000): Wirtschaftsgeschichte. Vom Merkantilismus bis zur Gegenwart, Köln, Wien, Weimar, Böhlau, 2000, s. 4; Walter, (jako pozn. 15), s. 17; Walter, R. (1998), Wirtschafts- und Sozialgeschichte in ganzheitlicher Sicht. In. Schremmer, E. (ed.): Wirtschafts- und Sozialgeschichte. Gegenstand und Methode. 17. Arbeitstagung der Gesellschaft für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte in Jena 1997, Stuttgart, Franz Steiner Verlag, 1998, s. 18-19. 24 V tomto kontextu pokládám za velmi přínosnou diskusi mezi německými historiky o budoucnosti oboru hospodářské a sociální dějiny, jež proběhla v polovině devadesátých let 20. století, srov. Wirtschafts- und Sozialgeschichte – Neue Wege? Zum wissenschaftlichen Standorts der Faches. In. Vierteljahresschrift für Sozialund Wirtschaftsgeschichte, roč. 82, 1995, H. 3, s. 387-422. 25 Mooser (jako pozn. 23), s. 571. 26 Velmi dobrý přehled o vývoji sociálních dějin v západní Evropě po roce 1945 podal český historik F. Svátek, srov. Svátek, F. (1997): Co jsou sociální dějiny? In. Jindra, Z. (ed.), Úvod do studia hospodářských a sociálních dějin, sv. 1: O předmětu bádání, genezi a historiografii oboru, Praha, Karolinum, 1997, s. 67-107; Wehler, H.-U. (1986): Sozialgeschichte und Gesellschaftsgeschichte. In. Schieder, W. - Sellin, V. (ed.), Sozialgeschichte in Deutschland. Entwicklungen und Perspektiven im internationalen Zusammenhang. Bd. I. Die Sozialgeschichte innerhalb der Geschichtswissenschaft, Göttingen, Vandenhoeck und Ruprecht, 1986, s. 33-34. 27 K prvním střetům mezi sociálními a politickými dějinami došlo k sedmdesátých letech 20. století v kontroverzi mezi Hans-Ulrichem Wehlerem a Andreasem Hillgruberem, srov. Wehler, H.-U. (1973): Moderne Politikgeschichte oder „Grosse Politik der Kabinette“? In. Geschichte und Gesellschaft, roč. 1, 1973, s. 344369; týž (1977): Kritik und kritische Antikritik. In. Historische Zeitschrift, roč. 225, 1977, H. 2, s. 347-384; Hillgruber, A. (1973): Politische Geschichte in moderner Sicht. In. Historische Zeitschrift, roč. 216, 1973, H. 3, s. 529-552. 28 Štaif, J. (2004): Závěrem aneb čím mohou být sociální dějiny dnes. In. Čechurová, J. - Štaif, J. (ed.), K novověkým sociálním dějinám českých zemí VI. Sociální dějiny dnes, Praha, Karolinum 2004, s. 227; týž (2006): Sociální a kulturní dějiny. Několik poznámek k postmoderní diskusi. In. Borovský, T. - Hanuš, J. - Řepa, 6

základní myšlenky. V současné době sociální historici nepovažují spojení s hospodářskými dějinami za primární a své metodologické závěry formulují ve střetu s kulturními dějinami. A druhá moje idea zní, že sociální dějiny ve všech ohledech drtivě převažují nad hospodářskými dějinami. Od šedesátých let 20. století se začaly proměňovat také hospodářské dějiny, a to zejména díky impulsům ze strany ekonomů ve Spojených státech amerických. 29 Tito tzv. kliometristé položili základy „New Economic History“ použitím matematických modelů a ekonomické teorie na historickou realitu a na základě svého zkoumání zpochybnili řadu, tehdy pevně daných, závěrů z hospodářských dějin.30 Tento přístup se stal od sedmdesátých let 20. století vzorem pro projetí hospodářských dějin v ekonomii, což znamenalo, že hospodářské dějiny v klasickém pojetí přestaly být povinným kurzem na ekonomických fakultách, a proto se ve velké míře začaly rušit ústavy a katedry hospodářských či hospodářských a sociálních dějin.31 Výuka hospodářských dějin byla začleněna do kurzů dějin ekonomických teorií a kurzů kliometrie. V téže době sice na filozofických fakultách vznikla řada kateder hospodářských a sociálních dějin, což však nemohlo nahradit ztrátu pracovišť hospodářských či hospodářských a sociálních dějin na ekonomických fakultách, neboť největší deficit spočíval v nedostatku kontaktů s různými ekonomickými teoretickými přístupy.32 Vedle kliometrie se stále více ekonomů opět přiklání k antropologickému pojetí lidské osobnosti33 a více prostoru než dosud,34 věnují různým kulturním kódům, emotivnímu chování či dlouhodobým trendům v rámci rozhodování jednotlivce. Z těchto kořenů vychází v současné době snad dva nejdynamičtější přístupy v rámci hospodářských dějin – nová institucionální ekonomie35 a evoluční ekonomie36. Ani moderní přístupy v hospodářských M. (ed.), Kultura jako téma a problém dějepisectví, Brno, Matice moravská 2006, s. 40; Schulz, G. (2005): Sozialgeschichte. In. Schulz, G. - Buchheim, Ch. - Fouquet, G. - Gömmel, R. - Henning, F.-W. - Kaufhold, K. H. - Pohl, H. (ed.), Sozial- und Wirtschaftsgeschiche. Arbeitsgebiete – Probleme – Perspektiven, Stuttgart, Franz Steiner Verlag, 2005, s. 297-298. 29 Ovšem větší zájem o historii mezi ekonomy byl dán především změnou paradigmatu ekonomie, kdy se určitá skupina ekonomů stále více klonila k pojetí ekonomie jako společenské vědy, srov. Solow, R. M. (1985): Economic History and Economics. In. The American Economic Review, roč. 75, 1985, No. 2, s. 328. 30 Mezi nejznámější patří otázka nevýhodnosti otrokářské práce na americkém Jihu v 19. století a význam stavby železnice pro americké hospodářství v 19. století, srov. Fogel, R. W. (1964): Railroads and American Economic Growth: Essays in Econometric History. Baltimore, John Hopkins, 1964; Ambrosius, G. - Plumpe, W. - Tilly, R. (2006), Wirtschaftsgeschichte als interdisziplinäres Fach. In. Ambrosius, G. - Petzina, D. - Plumpe, W. (ed.), Moderne Wirtschaftsgeschichte. Eine Einführung für Historiker und Ökonomen, München, Oldenbourg 2006, s. 27-28. 31 V tomto pojetí hospodářské dějiny představovaly velmi okrajový předmět v rámci ekonomie, srov. Borchardt (jako pozn. 16), s. 29-30. 32 Následkem této skutečnosti se hospodářskými dějinami zabývali převážně historici bez ekonomických znalostí, což velmi ztížilo možnost dojít k relevantním závěrům. 33 Tady bych vyzdvihl především opětovné zkoumání antropologické podstaty člověka jako „Homo oeconomicus“, srov. Plumpe, W. (2007): Racionalita a riziko: k historické povaze moderního hospodářství. In. Honneth, A. (ed.), Zbavovat se svéprávnosti. Paradoxy současného kapitalismu, Praha, Filosofia 2007, s. 15-40. 34 Neboť faktem zůstává, že se drtivá většina odborných studií v impaktovaných časopisech opírá o různé kliometrické výpočty a ekonomické teorie. V tomto kontextu souhlasím s názorem hospodářského historika Petera Mathiase, který dělí ekonomické dějiny na „hard economic history“, tj. přístup, který je ovlivněn právě různými statistickými a matematickými modely, a na „softer economic history“, jež více inklinují k sociálněkulturnímu kontextu dané skutečnosti, srov. Mathias, P. (2006): Economic History: Still Living with the Neighbours. In. The Journal of European Economic History, roč. 35, 2006, No. 1, s. 52. 35 Voigt, S. (2008): Institucionální ekonomie, Praha, Alfa nakladatelství a Liberální institut, 2008; Wischermann, C. (1998): Vom Gedächtnis und den Institutionen. Ein Plädoyer für die Einheit von Kultur und Wirtschaft. In. Schremmer, E. (ed.), Wirtschafts- und Sozialgeschichte. Gegenstand und Methode, Stuttgart, Franz Steiner Verlag, 1998, s. 21-33; Ambrosius, G. - Plumpe, W. - Tilly, R. (jako pozn. 30), s. 31. 36 Walter (jako pozn. 15), s. 445. 7

dějinách nečerpají podněty ze sociálních dějin, nýbrž z ekonomie, tudíž také ony se dívají jiným směrem než je „utužování“ spojení hospodářských a sociálních dějin. Hospodářské dějiny se tedy také stále více profilují jako samostatný obor, který nepotřebuje „pomocné“ spojení s jinou okrajovou disciplínou.37 Jak se výše uvedená slova ohledně sociálních dějin a hospodářských dějin dotýkají vlastního tématu mého příspěvku? Domnívám se, že stále větší specializace v rámci jednotlivých přístupů přispěla k tolik diskutované krizi oboru hospodářských a sociálních dějin a také k tomu, že se stále více autorů přiklání k tomu, aby se obě disciplíny oddělily a pokračovaly si vlastní cestou.38 Právě oddělení obou přístupů je budoucností sociálních dějin a hospodářských dějin v západní Evropě a USA, neboť tam jsou proto připravené i nutné institucionální základy – odborné časopisy, ústavy, katedry atd. Navíc to oběma směrům umožní volnější metodologické rozšíření napříč dalšími příbuznými obory. Jak bude vypadat situace v České republice? Možnost samostatného pojetí považuji za mnohem komplikovanější, neboť velkou roli zde hraje právě již několikrát opakovaná nízká úroveň teoretické diskuse, slabá institucionální podpora tohoto modelu a také nedostatečné personální zajištění. Pochopitelně se nabízí možnost opakování situace z počátku devadesátých let 20. století, kdy byla uměle vytvořena situace „stavu nula“ a mohly se konstituovat nové obory na „zelené louce“. Dovolím si tvrdit, že i v České republice dojte k odluce, a to zejména na institucionální úrovni, tj. sociální dějiny najdou útočiště na filozofických fakultách a hospodářské dějiny na ekonomických fakultách.39 V poslední části mého příspěvku bych se chtěl věnovat poslední z nastíněných alternativ – integrujícímu, interdisciplinárnímu konceptu. Toto pojetí vychází z odpovědi otázky, zda vůbec stačí uvažovat v rámci samostatných hospodářských dějin, sociálních dějin či ve spojení hospodářských a sociálních dějin nebo hospodářských a politických dějin? Co toto dělení řekne o samotném tématu? Neboť již na počátku bude autor limitován právě teoretickým vymezením svého oboru. Vyslovuji se pro proto, aby se pozornost začala více věnovat samotného tématu na úkor rozboru jednotlivých metodologických přístupů.40 Možnou aplikaci tohoto integrujícího, interdisciplinárního konceptu lze ilustrovat například na tématu „nezaměstnanosti“. Jedná se o téma hospodářských dějin, kde se zkoumá propad příjmů státu či zvýšené výdaje státu na sociální programy? Nebo o téma sociálních dějin ve vztahu šíře sociálního státu či fenoménu „masové“ nezaměstnanosti? Či náleží k politickým dějinám, které zkoumají alternativy řešení nezaměstnanosti v programech jednotlivých politických stran? Nebo snad spadá do kulturních dějin, jež se zaměřují například na radikalizaci dlouhodobě nezaměstnaných či na psychologický účinek propadu příjmů pro jednotlivé rodiny? Nebylo by prospěšnější zabývat se nezaměstnaností jako celkem? Jak by se přijetí tohoto konceptu odrazilo na samotné práci historika? Vedle různých přístupů by bylo v podstatě irelevantní, zda se autor pokládá za ekonoma, historika, psychologa či politologa. Zde by bylo na místě definovat profil badatele ve společenských vědách, který by měl znát základní teoretické přístupy příbuzných společensko-vědních

37

Ovšem pokládám za důležité podotknout, že „novými“ hospodářskými dějinami se stále více zabývají ekonomové než historici, kteří se nepříliš věnují soudobé ekonomické teorii. 38 Ziegler, D. (1997): Die Zukunft der Wirtschaftgeschichte. Versäumnisse und Chancen. In. Geschichte und Gesellschaft, roč. 23, 1997, H. 3, s. 407-408. 39 S tím však musí souviset důkladná teoretická příprava, která toto téma vůbec nastolí a bude muset přesvědčit zbytek akademického obce tuto specializaci institucionalizovat, a že hospodářské dějiny tvoří nedílnou součást bakalářských, magisterských a doktorských studijních programů na ekonomických fakultách. To samé by mělo platit také pro obor sociálních dějin na filozofických fakultách. 40 To však vůbec neznamená ulehčení historikovy práce. Právě naopak, neboť tento koncept počítá s tím, že pro historika bude zcela samozřejmá znalost metodologických hledisek různých vědních oborů. 8

oborů,41 jež se daným tématem zabývají, měl by bezchybně ovládat psaní odborného textu a práci s prameny a kritiku pramenů a literatury, neboť to podle mého názoru tvoří nezbytnou výbavu kohokoli, kdo si volí témata z oblasti společenských věd. Institucionální základna i vzdělávací soustava by měla vést k „… podpoře rozvoje nového typu multidisciplinárního vzdělance – vznik zvláštního typu vzdělance, vzdělance ve společenských vědách“42. Ovšem nejde jen o předstíranou interdisciplinaritu, o níž se sice velmi často hovoří, ale jež se jen sporadicky realizuje. Prvním krokem k výše vytčenému cíli bude nejspíše vytváření větších výzkumných týmů, jež budou sdružovat badatele z jednotlivých specializací, což samo o sobě povede ke zpochybnění orientace společenských věd na jednotlivce jako specialistu v dílčím sekventu vědního oboru. Uvědomuji si, že tento standard není ve společenských vědách obvyklý ani v západní Evropě či USA natož v České republice. Proto se nechci příliš zabývat tím, jaký název by tento multidisciplinární vědec měl nést, a tuto alternativu považuji v současné době za těžko prosaditelnou. Osobně vidím současný vývoj hospodářských a sociálních dějin v jejich oddělení, ale přesto by neměl chybět možný integrující výhled do budoucna.

41

Nemám na mysli, že by student musel povinně absolvovat například čtyři až deset oborů, aby mohl být za tohoto „nového“ badatele považován. Za prospěšné považuji volnou nabídku hlavních a vedlejších specializací, jak je zcela běžné v západní Evropě, a díky přijetí systému ECTS, také již na některých vysokých školách v České republice. Také bych se přimlouval za zavedení společného základu v bakalářském studiu, kde by studenti poznávali základní práce a přístupy z různých vědních oborů. Tento postup je naprosto běžný ve Spojených státech amerických, kde je bakalářské studium velmi obecné a dílčí specializace přichází teprve na magisterském a doktorském stupni. 42 Kornai, J. (2008): Obory společenských věd: odluka nebo spolupráce? In. Politická ekonomie, roč. 56, 2008, č. 1, s. 12. 9

Vývoj lesního hospodářství v prostředí České republiky v období 1991-1995. Příspěvek k aplikaci ekonomických přístupů k ochraně životního prostředí Zdravé lesy představují součást životního prostředí, která ze své podstaty splňuje definici statků životního prostředí – tj. je charakteristická vzácností a z tohoto důvodu může vznikat konflikt při jejím užití. Z toho důvodu je vhodné analyzovat historický přístup k ochraně lesů nejen z pohledu institucionální zajištění, ale především také s ohledem na ekonomickou podstatu tohoto statku. Tato kapitola je zaměřena na vývoj ochrany životního prostředí v prostředí České republiky v době procesu transformace ekonomiky v letech 1991-1995 (tj. v období, kdy se odehrávaly klíčové změny v české ekonomii, tzn. v období let malé a velké privatizace) s aplikací na lesní hospodářství, jako jednu ze složek národního hospodářství. Téma jsem zvolila především pro jeho aktuálnost, kdy jsou nejen lesy a lesní hospodářství, ale celkově každá ze složek životního prostředí vystavena vysoké pozornosti ze stran veřejnosti. Domnívám se, že k historii ochrany životního prostředí je nutné přistupovat s ohledem na její kontinuální vývoj, který umožňuje lépe pochopit změny, které v minulosti nastaly s důrazem na soudobé společenské prostředí. Současný stav poznání procesu ochrany životního prostředí tento princip kontinuity v posledních letech postupně zohledňuje, nicméně stále se při politickém rozhodování v otázkách ochrany životního prostředí nedostatečně zohledňuje úloha historické vývoje společenského a hospodářského pozadí.43 Domnívám se, že bez zohlednění vlivu historie v oblasti ochrany životního prostředí nelze vyvozovat korektní doporučení pro politiku ochrany životního prostředí, resp. kritizovat některá v minulosti učiněná politická rozhodnutí na úrovni národní i mezinárodní. Cílem je nejprve analyzovat vývoj v oblasti lesního hospodářství (resp. celé problematiky ochrany životního prostředí) v prostředí České republiky v letech 1991-1995 a představit, jakými způsoby přistupují vybrané ekonomické školy k ochraně lesů společně s jejich hlavními výhodami a zápory.

43

Pozitivně lze hodnotit například vývoj v oblasti ekologických daní, kdy byl zohledněn dlouhodobý společenský dopad při zavádění a dopadu nových daní na disponibilní příjmy českých obyvatel, přičemž samotné zvyšování či zavádění ekologicky orientovaných daní zahrnuje snižování stávajících daní – v prostředí ČR snižování daně z příjmu fyzických a právnických osob. Za první ekologicky orientovanou daň lze považovat navýšení spotřební daně z motorových paliv již v roce 1995. Do roku 2007 se postupně tato navyšovala (společně se spotřební daní z benzínu a ostatních paliv), až byly v roce 2007 zavedeny tři ekologické daně – daň z elektřiny, daň z pevných paliv a daň ze zemního plynu a některých dalších plynů podle Zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. V současné době probíhá tzv. druhá fáze zavádění ekologických daní - tj. postupný přechod od poplatků v ochraně životního prostředí k (ekonomicky efektivnějším) ekologickým daním. 10

Hypotézu kapitoly jsem zvolila následující: Ochrana lesů, stejně jako ochrana životního prostředí, musí být vhodně institucionálně zajištěna,44 a to především s ohledem na historický vývoj zkoumaného prostředí. V prostředí České republiky k tomuto v roce 1991 nedošlo, a proto v následujících dvou letech docházelo ke snižování výměry lesní půdy. Pro potřeby naplnění stanovených cílů a potvrzení hypotézy bude nutné nalézt odpovědi především na otázky, zda lze vysledovat rozpor mezi centrálně plánovaným hospodářstvím v režimu komunismu a ochranou životního prostředí; jak přispěla privatizace z let 1991-1995 k ochraně životního prostředí a jaké alternativy existují k současnému pojetí ochrany životního prostředí v prostředí České republiky? Pro základní analytickou část této kapitoly je nutné stanovit některá základní metodologická východiska. Považuji za nezbytné definovat v úvodu zásadní termíny nutné pro pochopení některých základních souvislostí ve vztahu ochrany životního prostředí a ekonomie. Pojmy, které musí být striktně rozlišovány, představují příroda a životní prostředí. Příroda představuje bohatý a proměnlivý celek, který propojuje jednotlivé ekosystémové prvky mnoha složitými vazbami a procesy. Ty části přírody, jejichž existence přetrvává v nezměněné kvalitativní podobě v soužití s lidskou společností, jsou považovány za tzv. přírodu v užším smyslu. V širším smyslu lze pak do přírody zahrnout též prvky přetvořené člověkem, tzv. faktory.45 Pojem životní prostředí je pak používán pro interakce mezi člověkem a přírodou. Je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Základními složkami životního prostředí jsou ovzduší, voda, půda, organismy, ekosystémy a toky energií. Podobně jako u konceptu přírody, zahrnuje životní prostředí i uměle vytvořené prvky (budovy apod.) Všechny tyto složky životního prostředí jsou vzájemně provázané, životní prostředí tedy funguje jako systém.46 Vzhledem k zaměření kapitoly, tj. aplikaci vývoje ochrany životního prostředí na konkrétní případ ochrany lesů ve vytyčeném období, považuji za podstatné také uvést, co česká legislativa rozumí pod pojmem les a v jakém členění pak přistupuje k jeho ochraně. Podle Zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (tzv. lesní zákon) jsou pod pojmem les chápány „… lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění

44

Například legislativním zakotvením v zákonech, vyhláškách a nařízeních, v případě ekologicky vyspělých zemí (tj. země Skandinávie, Německo ad.) také morální a etická pravidla aj. 45 DALY, FARLEY. 2003, s. 80. 46

Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, § 2. 11

funkce lesa (PUPFL)“.47 Častými legislativními pojmy, které se v této kapitole budou vyskytovat, je dále hospodaření s lesem, tj. ,,obnova, ochrana, výchova a těžba lesních porostů a ostatní činnosti zabezpečující plnění funkcí lesa“48 a ochrana lesa, jako ,,činnost směřující k omezení vlivu škodlivých činitelů, ochranná opatření proti škodlivým činitelům a zmírňování následků jejich působení“.49 Co se týče použité literatury a pramenů, představovaly stěžejní zdroj informací především publikace Ministerstva zemědělství, Ministerstva životního prostředí (resp. CENIA) a Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem,50 kdy za nejpřínosnější považuji zejména získání zdrojových dat pro potřebu historické analýzy – tj. data o vývoji vlastnických vztahů lesů v letech 1990-2010 a o vývoji celkové výměry lesní půdy v ha v letech 1966-2010. Pro tu část kapitoly, která se zabývá ekonomickou podstatou české praxe v lesním hospodářství, byla využita relevantní literaturu, jež se vztahuje k vybraným ekonomickým školám ochrany životního prostředí – pro část popisující přístup neoklasické environmentální ekonomie považuji za nepřínosnější knihu Charlese Kolstada ,,Environmental Economics“,51 jelikož autor podle mého názoru nejobsáhlejším a nejpřínosnějším způsobem popsal fungování ochrany životního prostředí z pohledu environmentálních neoklasiků. Přístup fungování svobodného trhu podle mého názoru nejlépe vystihl ekonom tzv. rakouské školy Murray N. Rothbard v knize ,,Ekonomie státních zásahů“.52 Autor zdařile shrnul základní principy toho, proč přístup ekologické ekonomie nemůže fungovat. V oblasti ekologické ekonomie bych vyzdvihla knihu Hermana E. Dalyho a Joshui Farleyho ,,Ecological Economics: Principles and Applications“53, která shrnuje, na jakých základech ekologická ekonomie staví a kde se rozchází s neoklasickou environmentální ekonomií a s Free Market Environmentalism. Posledním z vybraných přístupů ochrany životního prostředí z pohledu ekonomie je institucionální ekologická ekonomie – zde jsem se zaměřila zejména na publikaci Elinor Ostrom ,,Governing the Commons: The Evolution of Institutions for Collective

47

Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), § 1a)

48

Tamtéž, § 1d)

49

Tamtéž, § 1e). Podle uvedeného zákona pak jsou pak lesy děleny na lesy hospodářské, ochranné a zvláštního

určení. 50

Viz například CENIA. 2008, 185 s.; Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. 2004;

Ministerstvo zemědělství. 2011; aj. webové zdroje, takto??? 51

KOLSTAD, 2000. Je to jen odkaz na knihu, ne na konkrétní stranu, nevím, jestli je to dobře ROTHBARD, Murray N. 2001. Je to jen odkaz na knihu, ne na konkrétní stranu, nevím, jestli je to dobře 53 DALY, Herman E.; FARLEY, Joshua. 2003. Je to jen odkaz na knihu, ne na konkrétní stranu, nevím, jestli je to dobře 52

12

Action“54 a článek od autorek Lenky Slavíkové, Jiřiny Jílkové a Tatiany Kluvánkové-Oravské ,,Elinor Ostrom – Nositelka Nobelovy ceny za ekonomii a její přínos pro ekonomii životního prostředí“, který objasňuje, jakým způsobem Elinor Ostrom přispěla k ochraně životního prostředí z pohledu společenských institucí.55 Ochranou

životního

prostředí

s ohledem

na

ekonomické

zásady

se

zabývá

environmentalismus. Z důvodu nejasného vymezení tohoto pojmu na úvod konstatuji, že nadále budu s tímto pojmem pracovat jako s plnohodnotnou vědeckou disciplínou, která se snaží dodržovat ekonomické zásady v konceptu ochrany životního prostředí a využívá tak poznatků z oblasti samotné ekologie, ale též sociologie, historie, filozofie ad. Odmítám tedy tvrzení o tom, že environmentalismus nemá s přírodními, ani se společenskými vědami fakticky nic společného a také nesouhlasím s přirovnáním ke komunismu.56 Nyní představím, jak na vlastnictví lesů nahlíží ekonomická teorie v pojetí environmentalismu a čím pro něj lesy jsou. Na tomto základě poté rozvedu diskuzi o tom, jak k ochraně lesů přistupují vybrané ekonomické teorie ochrany životního prostředí a také jejich hlavní výhody a nevýhody. V klasické teorii je většina statků životního prostředí statky veřejnými. Tj. podle nejběžnější definice (tzv. Samuelsonovské definice) jsou to statky, které jsou ze své podstaty nerivalitní a nevylučitelné ze spotřeby.57 Z toho plyne, že je může užívat každý, aniž by existovala možnost někoho vyloučit (například vhodným poplatkovým systémem) a při této spotřebě si žádný z uživatelů nekonkuruje. Klasifikaci statků podle podmínky rivality a vylučitelnosti ze spotřeby shrnuje následující obrázek. Obrázek č. 3: Klasifikace statků podle Samuelsona, tzv. hledisko poptávky. Vyloučení ze spotřeby Proveditelné Spotřeba

Rivalitní

Čistě

soukromý

statek

Nerivalitní Smíšený statek

54

Neproveditelné Smíšený statek Čistě

veřejný

statek

55

OSTROM, Elinor. 1990. Je to jen odkaz na knihu, ne na konkrétní stranu, nevím, jestli je to dobře SLAVÍKOVÁ, Lenka, JÍLKOVÁ, Jiřina, KLUVÁNKOVÁ – ORAVSKÁ, Tatiana. 2009, s. 419-423.

56

Podle některých autorů je environmentalismus jen ideologií, která odmítá vidět svět, přírodu a lidstvo takové,

jaké ve skutečnosti jsou, tedy vidět jejich přirozený evoluční vývoj. Například KLAUS. 2007, s. 21. 57

SAMUELSON. 1954, s. 387-389. 13

Zdroj: HAMPL. 2001, s. 113. Z této definice pak plyne, že pokud je statek ze své podstaty veřejným, pak jsou vhodné zásahy státu a vlastnictví statků státem z důvodu tržního selhání.58 Pokud tedy přijmu tento pohled na statky životního prostředí, nutně vyvodím závěr, že v případě ochrany životního prostředí trh selhává z důvodu existence veřejných, resp. smíšených statků životního prostředí, a z důvodu existence externalit, 59 které se nepromítají do cen statků životního prostředí (které často ani neexistují). Proto jsou nutné zásahy státu, či přímo státní vlastnictví (viz například lesní zákon v případě soukromého vlastnictví, nebo řeky ve vlastnictví příslušného povodí, tj. státu aj.). Proti tradičnímu pojetí členění statků vystoupil Buchanan, který přišel s klasifikací statků ze strany nabídky. Podle Buchanana jsou pak veřejné statky stejné, jako kterékoliv jiné a pokud existuje nespokojenost lidu v podobě vysokého placení daní za poskytování veřejného statku, lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že i veřejný statek začne být poskytován soukromým subjektem.60 Hampl shrnuje, že v demokratické společnosti založené na principu většinové volby neexistuje žádné omezení, které by mohlo kvalifikované většině zabránit v přeměně veřejného statku na statek soukromý.61 Ve prospěch definice veřejných statků podle Buchanana mluví fakt, že existují klasické veřejné statky, které jsou poskytovány soukromou osobou (viz například veškeré soukromoprávní televize aj.). Zůstává pak otázkou, jestli je skutečně nutností, aby některé statky životního prostředí zůstávaly ve státním vlastnictví i tehdy, když vykazují všechny znaky veřejného statku. Podobným způsobem teorie řeší také existenci externalit, k jejímuž pochopení nejvíce přispěl Coase, když definoval vztah mezi znečišťovaným a znečišťovatelem. Tvrdí, že pokud existuje možnost, jak dostatečně vymezit soukromá práva, která budou dobře vymahatelná, pak nezáleží na výchozím vymezení vlastnických práv,62 jelikož soukromá vyjednávání povedou k efektivnímu řešení a k optimálnímu stavu znečištění životního prostředí. Problém, který

58

KOLSTAD. 2000, s. 94, 95.

59

Podle Tietenberga je externalita definovaná jako situace, kdy blahobyt jedince nezáleží jen na jeho aktivitách,

ale je ovlivňován ještě dalšími faktory, které buď pozitivně či negativně ovlivňují jeho konečný užitek z dané aktivity. TIETENBERG. 1994, s. 164. 60

BUCHANAN. 1998, s. 44-45.

61

HAMPL. 2001, s. 123.

62

Resp. nezáleží na tom, na čí straně stojí zákon. COASE. 1960, s. 27. 14

Coase dále definuje, je existence transakčních nákladů, jež zabraňují vzniku soukromých dohod. 63 Na této teorii vystavěly své učení různé školy ekonomického myšlení, které začaly vznikat přibližně od šedesátých let 20. století a které se snažily integrovat ochranu životního prostředí s ekonomickou teorií, tj. vznikl environmentalismus jako jeden z myšlenkových směrů, který usiluje o změnu společenských, ekonomických a politických mechanismů s cílem ochrany životního prostředí.64 V zásadě se všechny ekonomické přístupy liší v postoji k fungování trhu a k úloze státu, kdy je jejich základem otázka externalit a podstata zkoumaného statku životního prostředí – tj. soukromý vs. veřejný statek. Nyní představím postoje k ochraně lesů, resp. životního prostředí v podání neoklasické environmentální ekonomie, ekologické ekonomie, Free Market Environmentalism a institucionální ekologické ekonomie. Neoklasická environmentální ekonomie (též také neoklasická ekonomie životního prostředí) patří mezi nejstarší přístupy k ochraně životního prostředí, její počátek lze nalézt přibližně na začátku šedesátých let 20. století. Podle environmentálních neoklasiků dochází k poškozování životního prostředí z důvodu existence externalit a veřejných statků (na něž v tomto případě pohlíží v členění dle Samuelsona, tj. z pohledu poptávky), které vyžadují zásahy státního sektoru v podobě nástrojů politiky ochrany životního prostředí.65 Tyto nástroje pak musí být vhodně nastaveny na základě kvantifikace škod, které mají být buď internalizovány (v podobě daní či poplatků v případě negativních externalit, nebo v podobě dotace v případě pozitivních externalit -tzv. Pigouviánský efekt).66 Výhodou tohoto přístupu je jasná aplikace nástroje a často rychlé zapůsobení, tj. v relativně krátkém časovém období je sníženo znečištění z výroby nebo spotřeby, resp. zvýšen pozitivní účinek z výroby nebo spotřeby. Existují názory, že složky životního prostředí nemohou být nijak vyčísleny, já se však domnívám, že je to nezbytné, a to především proto, že si pak veřejnost lépe uvědomí cenu lesních pozemků. V případě soudních sporů je jasné, že například lesy disponují ostatními funkcemi, které nejsou na první pohled zřejmé; pro účely stanovení výše poplatků, resp. dotací za například odnětí pozemku k plnění funkce lesa, či podpory na meliorace apod.67

63

COASE. 1960, s. 15.

64

KOLSTAD. 2000, s. 1.

65 66

SLAVÍKOVÁ. 2009, s. 662. Viz například BOULDING. 1966, s. 9, 10.

67

ŠAUER. 2007, s. 53-55. 15

Zásadní nevýhodu však spatřuji v možném zkreslení výsledků – buď v podobě špatně zvoleného modelu, kdy je pak chyba v postavě zpracovatele, nebo pokud nejsou dostupná data vhodná pro tuto analýzu. Dále u této teorie považuji při nejmenším za problematické, že si neoklasičtí environmentalisté nepřipouští selhání vlády, resp. při analýze ho neuvažují.68 Celkově hodnotím přístup neoklasické environmentální ekonomie za nejméně extremistický přístup k ochraně životního prostředí a jeho výsledky za v praxi nejvíce využitelné, což je podle mého názoru i znakem jeho dlouhodobé existence, kdy si i přes postupně zvyšující vliv ostatních přístupů podržela nejstabilnější pozici. Velmi kladně hodnotím neextremistické přístupy k ochraně životního prostředí, které jsou výrazně patrné zejména u ekologické ekonomie (tj. levicová teorie) a Free Market Environmentalism (tj. pravicová teorie). V české praxi je tento přístup uplatňován spíše jako podpora politických rozhodnutí, samotnou držbu lesů a ostatních složek životního prostředí tedy neoklasická environmentální ekonomie neovlivňuje přímo, spíše podává jakýsi návod, jak s těmito statky nakládat na základě stanovení jejich ceny.69 Dalším klasickým ekonomickým přístupem k ochraně životního prostředí jsou východiska ekologické ekonomie, jejímž cílem je rozšíření zúženého pohledu na životní prostředí neoklasické environmentální ekonomie o poznatky ostatních přírodních a humanitních věd.70 Podle ekologických ekonomů je nutné přistupovat k ochraně životního prostředí interdisciplinárně, tj. zohlednit stanoviska fyziky, psychologie, ekologie, sociologie nebo také historie.

Stoupenci ekologické ekonomie za stěžejní koncept považují vnitřní hodnotu

přírody, jež není vyčíslitelná v penězích (na rozdíl od environmentálních neoklasiků a tržních environmentalistů).71 Hlavní výhodu tohoto přístupu spatřuji v pohledu na hodnotu přírody – tzv. ekocentrickou (resp. biocentrickou)72, kdy má příroda svou vnitřní hodnotu, tj. takovou hodnotu, která neodráží ani lidské preference, ani se neodvíjí od užitku, který z ní plyne. Tato hodnota vyjadřuje nedotknutelnost přírody, je to právo přírody být zachována v kvalitě a kvantitě, v jaké byla před zásahem člověka.73 S tímto pohledem se naplno ztotožňuji, jelikož se 68

KOTÍKOVÁ. 2006, s. 263.

69

Příkladem může být například kauza Klánovického lesa, kdy byly zpracovány rozsáhlé projekty na stanovení

jeho ceny, které měly pomoci v rozhodnutí zachování lesa nebo výstavby golfového hřiště. 70

LUZADIS. 2010, s. 1.

71

VEJCHODSKÁ. 2007, s. 19-20. Biocentrismus zastupuje přístup, podle kterého mají veškeré živé organismy na Zemi stejné právo na život,

72

jedno jestli lidský život, nebo život rostlin a živočichů. Ekocentrismus se zaměřuje na zachování ekosystémů. 73

EDWARDS-JONES, BAVIES, HUSSAIN. 2000, s. 77. 16

domnívám, že na ochranu životního prostředí nelze aplikovat předpoklad, že pokud pro člověka určité části přírody nemají žádný význam (například různé druhy hmyzu, invazivních rostlin ad.), pak nemají žádnou hodnotu, tj. nemají ekonomické opodstatnění. Živá příroda poskytuje celou řadu nezbytných služeb, některé z nich jsou viditelné (jako například zisk z prodeje dřeva ad.), jiné si častokrát člověk ani neuvědomuje (například pohlcování oxidu uhličitého lesy ad.). Další nespornou výhodou ekologické ekonomie - oproti ostatním přístupům k ochraně životního prostředí - je interdisciplinární přístup. Přes výše zmíněné přednosti však musím konstatovat, že ekologická ekonomie se vyznačuje převažujícími zápory. Nejzásadnějším nedostatkem, kterého se dopouštějí prakticky všichni ekologičtí ekonomové, je skutečnost, že se pomocí různých nástrojů politiky ochrany životního prostředí snaží hrubě zasahovat do svobody jednotlivce.74 Co se týče konkrétního postoje k českému lesnímu hospodářství, platí předpoklad, že lesy jsou součástí ekosystému, a to jak národního, tak mezinárodního. Hospodaření s nimi musí podléhat principu udržitelnosti, který je produktem ekologických ekonomů ze sedmdesátých let 20. století.75 Z tohoto vyplývá také jejich názor na soukromé a veřejné vlastnictví – ekologičtí ekonomové v zásadě neprosazují striktní zestátnění lesů, připouští soukromé vlastnictví, pokud budou dodržovány zásady udržitelného rozvoje. Zároveň však podávají důkazy, že tohoto soukromý vlastník nemůže dosáhnout a že při honbě za ziskem může dojít k prolomení limitů růstu. Proto jsou to právě ekologičtí ekonomové, kdo nejvíce obhajují výrazné restriktivní omezení soukromého nakládání se všemi složkami životního prostředí a zásahy (resp. vlastnictví) státu. Free Market Environmentalism vychází z klasického učení Adama Smithe, tj. odmítá státní zásahy do svobodného fungování tržní ekonomiky a požaduje maximalizaci svobody volby jednotlivce.76 Tržní environmentalisté se při znečištění životního prostředí odvolávají na nedostatečně definovaná soukromá práva, tímto navazují na Ronalda Coaseho.77

74

SHEERAN. 2006, s. 34. Viz například velice restriktivní zákon z roku 1995, který zavedl rozsáhlé povinnosti

a zákazy pro majitele lesů, přestože vývoj v soukromém lesním hospodaření se prokazatelně zlepšoval v letech 1994 a 1995. 75

Jedná se zejména o Kennetha E. Bouldinga, Hermana E. Dalyho, Roberta Costanzu a jiné členy Římského

klubu. Viz například DALY. 1974, s. 15-20 aj. 76

Viz například publikace Terryho L. Andersona o efektivní správě lesů – viz například ANDERSON, SMITH,

SIMMONS. 1999, s. 6. 77

Coase samotný se však řadí k institucionálním ekonomům. 17

Hlavní výhodu tohoto přístupy spatřuji zejména v originalitě nabízených řešení, které mnohokrát v praxi prokázaly, že mohou fungovat. 78 Za výhodu lze považovat také hodnotově neutrální přístup k ochraně životního prostředí, kdy se tržní ekonomové ochrany životního prostředí dokáží odprostit od předpokladu, že složky životního prostředí jsou tzv. vyššího řádu. Osobně však považuji za nutné integrovat do ochrany životního prostředí také morální principy a principy etiky, z tohoto důvodu nemohu s jejich návrhy zcela souhlasit. V případě ochrany lesů by pak platilo, že lesy musí být striktně ve vlastnictví soukromých majitelů, kteří svůj majetek dokáží spravovat nejefektivněji. Pokud v praxi českého lesního hospodářství existuje nějaký problém, je to jen z důvodu stále přetrvávajícího vlivu státní regulace a existence státního vlastnictví. Otázkou rozsáhlejší diskuze by však bylo, jestli by po aplikování tohoto přístupy nebyly všechny druhy lesů transformovány jen do lesů hospodářských, jelikož ty přináší svým vlastníkům největší vliv. Posledním z významných přístupů k ochraně životního prostředí, který v této diskuzi představím, je institucionální ekologická ekonomie, která navazuje na klasické učení institucionální ekonomie a integruje do svého zkoumání ochranu životního prostředí se zahrnutím významu institucí, kdy některé nevýhody sice nemizí (například nerespektování možnosti vládního selhání, důvěra v regulaci hospodářského růstu aj.),79 ovšem správně nastavená společenská pravidla (tj. formální i neformální instituce) 80 mohou do značné míry ovlivňovat jednání jedinců a utvářet tak jejich očekávání. Odklon od klasické ekologické ekonomie lze spatřovat v přístupu k úloze člověka. Podle ekologických institucionalistů lidský faktor hraje zásadní roli jako zdroj vědomostí a tvůrce institucí, člověk je tedy nadřazen přírodě a jako takový má šanci omezit nadměrné čerpání přírodních zdrojů a chránit přírodu, především díky definování vhodných institucí.81 Nejvýznamnější institucionalistkou, která přispěla k definování úlohy institucí v oblasti ochrany životního prostředí, je Elinor Ostrom.82 Podle ní je nutné přizpůsobit (popř. změnit) stávající instituce v reakci na chování jednotlivých uživatelů přírodních zdrojů. Tyto instituce

78

Například v Africe jsou ohrožené druhy zvířat chráněny tak, že jsou vytvořeny soukromé farmy, kde se zvěř

chová pro účely placeného lovu. Více viz například ČAMROVÁ. 2007. je to jen odkaz na knihu, žádná konkrétní strana, nevím, jestli je to dobře 79

BOETTKE. 2010, s. 284.

80

GREENWOOD, HOLT. 2008, s. 447.

81

Tamtéž, s. 449, 450.

82

Nositelka Nobelovy ceny za ekonomii, kterou získala za výzkum v oblasti institucionální ekonomie. Více viz

například kapitola č. 2 in: OSTROM. 1990, s. 29-55. 18

nejen, že musí vycházet z běžného jednání jednotlivců, ale také musí být tvořeny na základě poznatků ostatních přírodních a humanitních věd. U kolektivních přírodních statků (tj. takových statků, které jsou rivalitní, avšak nevylučitelné ze spotřeby) Ostrom navrhuje alternativní řešení ochrany – komunitní vlastnictví jako vhodnou náhradu za soukromé vlastnictví, tam kde vlastnická práva nemohou být dost dobře definována, a lepší řešení než volné vlastnictví, resp. poskytování státem jako veřejné statky.83 Výsledkem její práce je tvrzení, že v přístupu k ochraně životního prostředí neexistují pouze dvě krajní možnosti – tj. buď plná centralizace a státní regulace, nebo naopak přístup založený na fungování tržních struktur a soukromé vlastnictvím, ale že v určitých případech může existovat i střední cesta ve formě komunitního vlastnictví, které na základě vhodně definovaných institucí snižuje transakční náklady na vyjednávání mezi členy komunity.84 Celkově považuji tento přístup k ochraně životního prostředí za nejpřínosnější, jelikož z něj vyplývá také můj názor, že instituce – ať už založené na soukromém, státním, či komunitním vlastnictví musí vycházet ze sociálního prostředí. Práce ekologických institucionalistů přinesla významný přínos do oblasti ochrany životního prostředí, a proto se domnívám se, že jejich úloze by měla být přisouzena vyšší míra pozornosti, což se bohužel zatím podle mého názoru neděje. Jak vyplývá z vyvozených metodologických východisek, ochrana životního prostředí (resp. lesů) je činností, která má své ekonomické opodstatnění a tak k ní také přistupují uvedené školy ekonomického myšlení. Argumentem k výběru vhodného způsoby ochrany však musí být historické pozadí zkoumaného prostředí. Na území České republiky se pak jedná o dědictví z doby komunismu, tj. období 1948-1989, které bude v této části stručně charakterizováno. Centrální plánování s lesy bylo započato již v roce 1948 tzv. Hradeckým programem, na základě kterého byl vydán Zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, jež uváděl v platnost zábor půdy statkům s rozlohou nad 50 ha, kdy byly zabrány veškeré zemědělské a zároveň lesní pozemky. Největší zestátňování a kolektivizace pokračovali do roku 1958, kdy se většina lesních pozemků dostala pod správu státu.85 Význam lesů v centrálně-plánované ekonomice měl stejnou váhu jako všechny ostatní složky životního prostředí – tj. musely se přizpůsobit pětiletému plánovacímu období bez ohledu na stav a degradaci okolní krajiny. S průmyslovou výrobou také přímo souviselo znečištění ovzduší a 83

OSTROM. 1990, s. 207-210.

84

SLAVÍKOVÁ, JÍLKOVÁ, KLUVÁNKOVÁ – ORAVSKÁ. 2009, s. 420. Některé aspekty vývoje právního řádů v Československu v letech 1948-1954. 2004. In: Československá justice

85

v letech 1948-1953 v dokumentech, Díl 2. 19

podzemních a povrchových vod díky prosakům z chemikálií a ostatních nebezpečných látek. Podobně se přistupovalo i k zásobě nerostných surovin – ty byly těženy bez ohledu na krajinnou podstatu místa naleziště.86 Hradecký program odstartoval trend, který trval až do roku 1989 - pokračovala nevyváženost pohledu na funkce lesa s důrazem na produkční funkci. Zcela zásadní byl negativní vliv škodlivých činitelů, zejména emisí, a s nimi související nízká stabilita lesních ekosystémů. Mimo jiné byla také nedostatečně využívána přirozená obnova lesů, došlo rovněž ke zjednodušení druhových skladeb lesních porostů. Také dlouhodobý nárůst stavů spárkové zvěře87 vedl ke škodám na lesních porostech. Docházelo k odčerpávání finančních zdrojů z lesního hospodářství vlivem neúměrně nízkých cen, které nezohledňovaly dlouhodobou pěstební péči o les. 88 Na druhou stranu musím konstatovat, že lesní hospodářství si i přes tyto problémy podrželo významné postavení ve správních orgánech státu. Byla udržena a rozšířena rozloha lesů, a to i přes značné zábory lesní půdy pro jiné účely. Celkově mohu shrnout, že existoval výrazný negativní rozpor mezi ochranou životního prostředí a ekonomickým vývojem Československa v letech 1948-1989. Klíčový vývoj v oblasti lesního hospodářství přišel s pádem sovětského bloku v roce 1989 – do té doby patřila československá ekonomika mezi tzv. totalitní režimy s centrálně řízeným hospodářstvím a vysokou mírou monopolizace podniků spojenou se státním vlastnictvím. Reálný trh v zásadě neexistoval a bylo možné pozorovat zejména stále se zrychlující tempo ekonomické i technologické zaostalosti. V roce 1989 však nastala zásadní změna: komunismus byl svržen a začal proces privatizace. Jak trh přispěl k ochraně životního prostředí? Byla změna pozitivního či negativního rázu? A jakým způsobem bylo do nové politiky ochrany životního prostředí etablováno dědictví komunistické minulosti České republiky? Abych mohla zodpovědět tyto otázky, představím nejprve proces přechodu k tržnímu hospodářství, který započal v roce 1991 malou privatizací a navázal v roce 1993 velkou privatizací. Cíl byl pro obě fáze privatizace stejný - rychlý přechod od direktivní centrální ekonomiky k ekonomice tržní. Po téměř padesáti letech neexistence soukromého vlastnictví tak vznikl ,,skutečný“ soukromý sektor na ,,zelené louce“.89 Souběžně s procesem privatizace

86

CENIA. 2008, s. 60, 61.

87

Viz například srnky, zajíci, divoká prasata aj.

88

Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. 2007. s. 24-27.

89

MERTLÍK. 1996, s. 499-514. 20

probíhala v České republice také postupná restituce, tedy navrácení majetku původním majitelům, tj. dědicům.90 V lesním hospodářství hrál hlavní úlohu až do roku 1989 stát. Zásadní proměna tohoto zřízení nastala v roce 1991 ve formě restitucí lesních pozemků původním vlastníkům a privatizací velké části movitého majetku tehdejších státních lesů v režii Ministerstva zemědělství, kdy byly realizovány hospodářské reformy navržené v ,,Programu odvětví lesního hospodářství MZe ČR“ ze dne 28. února 1991.91 Základními programovými kroky bylo obnovit vlastnické vztahů k lesům (restituce), založit státní podnik Lesy ČR, a transformovat podniky státních lesů podle zpracovaných privatizačních projektů, s vytvořením nástupnických subjektů (především akciových společností).92 Výsledkem byl vznik celkem devadesáti akciových společností v oblasti lesního hospodářství. Je zřejmé, že institut soukromého vlastnictví nabyl na primární důležitosti, což také dokládá tabulka v Příloze č. 1: Rozloha a vlastnické poměry lesů k 31. 12., 1990 – 2010, která obsahuje data dokazující, jakým radikálním způsobem se měnily vlastnické poměry v držbě lesů od roku 1990 do roku 2010. Zásadní v této tabulce jsou údaje z let 1990 – 1995. V roce 1990 bylo 95,8 % lesů ve státním vlastnictví (zbytek údajů není k dispozici, lze odhadovat, že zbývající procenta celkové lesní výměry byly rozděleny mezi církev, náboženské řády a kongregace), o pět let později v roce 1995 tento počet klesl o 25 % a klesající tendence pokračují i v současnosti, i když se tempo změny výrazně zpomalilo. Oproti tomu majetek ve vlastnictví fyzických osob a měst a obcí se zvedl z nuly v roce 1990 na 15,20 % ve vlastnictví fyzických osob, resp. 11,20 % ve vlastnictví měst a obcí. Další důležitou skutečností, kterou lze vysledovat z dat v tabulce, je vývoj v letech 1991 – 1993, tedy v období první vlny privatizace. Z údajů je patrné, že výměra lesní půdy meziročně klesala, přestože se soukromé vlastnictví zvyšovalo. Jak je možné, že výměra lesní půdy klesala i přes nově zavedený institut soukromého vlastnictví, když by podle ekonomické teorie mělo docházet k opaku? Byl tento výkyv skutečně způsoben změnou vlastnických poměrů – tj. byla příčinou institucionální změna, nebo se jednalo o důvod například v podobě neočekávané přírodní kalamity? A byl tento vývoj ve sledovaném období běžnou výjimkou, nebo se naopak vymykal dlouholetému trendu?

90

Tamtéž, s. 499-514.

91

KUPČÁK. 1999.

92

Tamtéž. 21

Tabulka v Příloze č. 2: Výměra lesní půdy k 31.12., 1966-2010 dokazuje, že při dlouholetém statistickém sledování výměry lesní půdy v letech 1966-2010 došlo k takovémuto výkyvu pouze dvakrát: Poprvé v roce 1974, podruhé pak v letech 1991-1993, kdy průměrně klesala výměra lesní půdy o 0,5 % ročně, což představuje přibližně 500 ha. Z prostudovaných zdrojů vyvozuji, že skutečně došlo k tomu, že se v prvních třech letech soukromí majitelé nestarali o nové zalesnění a ochranu zbylých mladých porostů proti škůdcům a zároveň vykacovali mýtní zásoby, nikoli vyšším tempem než v předchozích letech činil stát, což snižovalo výměru lesní půdy, tj. produkční kapacitu lesů. Toto tvrzení také dokládají dva následující obrázky. Na prvním z nich je mapován vývoj zásoby hroutí, celkový průměrný přírůstek dřeva a celková těžba dřeva v letech 1989 – 2006, zásadní je však vývoj do roku 1995. Platí, že základem celého lesního hospodářství je těžba dřeva, která jeho vlastníkům přináší zisk z jeho prodeje.93 Nemá-li však být ohrožena produkční základna lesů, nesmí výše těžby přesáhnout výši celkového průměrného přírůstku dřeva, tj. dřevo se musí těžit jen do té úrovně, aby se také stačil les obnovovat. Pro sledované období platí, že se v českých lesích těžilo méně dřeva, než činil jeho přírůstek (proto se zvyšovala zásoba hroubí94). Lesy se nepřetěžovaly a byly využívány v mezích jejich produkční kapacity, která se však absolutně snižovala díky poklesu výměry lesní půdy.95 V období let 1991 – 1993 výrazně poklesl celkový průměrný přírůstek, což potvrzuje tvrzení, že se soukromí vlastníci nestarali o své nově nabyté lesy v souladu s přirozenou obnovovací schopností lesů. Obrázek č. 1: Vývoj zásob hroutí, celkový průměrný přírůstek a celková těžba dřeva (v tis. m 3 bez kůry).

93

Tato těžba ale nemusí být vždy spojena jen s ekonomickým ziskem, může se jednat také o tzv. ekologickou

těžbu, například v oblasti Krkonoš, kdy se účelně těží smrkové lesy kvůli přeměně na ekosystémově bohatší kultury. 94

Hroubí je část dřevní hmoty s průměrem větším než 7 cm (i s kůrou), která se vyskytuje v nadzemní části. V podstatě se jedná o zásobu dřevní hmoty, vhodnou ke kácení. 95 CENIA. 2005, s. 19, 20. 22

Zdroj: CENIA. 2008, s. 111. Další obrázek, který pro potvrzení mé hypotézy uvedu, dokládá, že v letech 1991-1993 nedošlo k žádné výrazné nahodilé těžbě dřeva z důvodu neočekávaných kalamit, které by neočekávaně zvyšovaly nedobrovolnou těžbu dřeva (nárůst byl sice mírný, ale například s porovnáním v roce 2006 zanedbatelný), což je v souladu se závěrem z předešlého obrázku. Obrázek č. 2: Vývoj nahodilých těžeb dřeva (tis. m3).

Zdroj: CENIA. 2008, s. 111. Z uvedených tabulek a obrázků mohu shrnout, že zásadní problém byl, že soukromí vlastníci nevěděli, jak se svým majetkem nakládat. Trvalo plné tři roky, než si uvědomili, že se o svůj les musejí starat a nejen pokračovat v těžbě, která přináší zisk. Závěrem zkoumaného období bylo vydání lesního zákona v roce 1995, který výrazným způsobem omezil práva majitelů lesa a restriktivně tak upravil téměř veškeré počínání v oblasti lesního hospodářství. K tomuto pokládám za významné doplnit skutečnost, že negativní trend definovaný poklesem lesní výměry lze vysledovat pouze v letech 1991-1993, ve zbylých dvou letech největší privatizace a restituce lesů došlo k pozitivnímu zlomu, kdy výměra lesní půdy začala opět stoupat. Za pozitivní fakta v celkovém procesu privatizace z let 1991-1995 považuji zejména to, že restituce navrátila spoustu lesních pozemků původním majitelům a tak vznikla sice 23

roztříštěná, přesto však soukromá držba lesů. Odbourání celních bariér a odstranění množstevních licencí na obchod se dřevem a výrobků ze dřeva usnadnilo mezinárodní obchod. Naopak za negativní považuji snižování významu postavení lesního hospodářství na úkor ostatních sektorů národního hospodářství, korupční a nezákonné jednání v době privatizace v letech 1991-1995 a pokračující negativní vliv zvěře na lesní monokultury.96 Z provedeného historického rozboru lesního hospodářství je jasné, že trendem současnosti a pravděpodobně také budoucnosti je vlastnictví lesů v soukromém vlastnictví, přičemž důležitou roli bude i nadále zaujímat vlastnictví státní. Proces privatizace se, podle nejaktuálnějších dostupných dat z roku 2010, neustále navyšuje, avšak velmi mírným tempem na úkor vlastnictví státního. V posledních letech se vedou debaty o tom, jestli tento proces zastavit, či ho naopak zrychlit. Je zřejmé, že existují různé možnosti, jak k vlastnictví lesů přistupovat a každý z nich má své výhody a nevýhody. Domnívám se však, že k implementaci nové politiky ochrany životního prostředí je nejprve nutné analyzovat sociální prostředí. Celkově mohu konstatovat, že přístup k ochraně lesů se podle mého názoru v současnosti nejvíce zakládá na pojetí ekologické ekonomie – na lesy je nahlíženo jako na komplexní ekosystémový celek, a to z pohledu všech možných disciplín, které se ve finále rozcházejí v názoru, jak s nimi nakládat.97 Zároveň však doplňuji, že největší potenciál do budoucnosti v českém lesnictví dosahuje Free Market Environmentalism, tj. postupná celková privatizace lesů, z důvodu zvyšujících se liberálních tendencí společnosti a nejvyšší ekonomické efektivnosti při správě lesů. K porovnání rentability soukromého a státního vlastnictví uvádím tabulku v Příloze č. 3: Hospodářský výsledek vlastníků lesů (bez příspěvku na hospodaření v lesích) v Kč/ha, která obsahuje hospodářské výsledky vlastníků lesa v letech 1994 – 2009.98 Z tabulky je patrné, že od roku 1994 jsou hospodářské výsledky velmi variabilní jak u státního vlastnictví, tak u soukromého vlastnictví.99 96 97

CENIA. 2008, s. 112. Nejlepším příkladem může být v současné době Národní park Šumava, kde nepanuje jednotný názor na to, jak

naložit s problémem v podobě kůrovce – rozdílný názor na řešení mají ekologičtí aktivisté, přírodovědci i ekonomové. 98

Roky 1991-1993 neuvádím záměrně, jelikož se domnívám, že první tři roky změny ve vlastnictví lesů nejsou

relevantní z důvodu výše uvedených, kdy se noví vlastníci museli naučit se svým majetkem hospodařit. Také jsem záměrně zvolila ukazatel bez příspěvku na hospodaření v lesích, podle mého názoru by výsledek hospodaření vlastníků lesa po zahrnutí dotací a jiných forem podpor mohl zkreslovat vyvozené závěry. 99

OLIVA. 2005, s. 10. 24

V případě lesního hospodářství tedy nelze přijmout tvrzení, že nejvyšší zisky dosahují soukromí majitelé, což je však vzhledem k charakteru podnikání logický závěr – zisk, resp. ztráta, resp. nulový výsledek hospodaření záleží na charakteru lesu a jeho umístění (tj. v jednotlivých letech jsou vydané náklady různorodé a také příjem z prodeje dřeva záleží na dalších podmínkách, například kalamity). Mé doporučení směřuje zejména do hlubší analýzy historického pozadí, především pak sociálního klimatu společnosti. Nově implementovaná politika by měla být nastolena v souladu s historickým vývojem dané ekonomiky. Z provedeného historického rozboru lesního hospodářství mohu konstatovat, že toto se v prostředí České republiky nestalo. V prvních třech letech nově nabytého soukromého vlastnictví se majitelé o svůj majetek nestarali efektivně, během relativně krátké doby se to však naučili a od roku 1994 již docházelo k uspokojivému vývoji. Pozitivní trend byl omezen rokem 1995, kdy byl vydán lesní zákon, který omezoval svobodné rozhodování vlastníků lesa, a to zcela zásadním způsobem. Z tohoto také vyplývá můj názor na regulaci v oblasti lesního hospodářství. Souhlasím s názorem ekologických ekonomů, že české lesy jsou součástí mezinárodních ekosystémů a jako takové disponují svou vnitřní hodnotou, která není vyčíslitelná v té podobě, v jaké ji reprezentuje především Free Market Environmentalism, ale také neoklasická environmentální ekonomie. Zároveň se však domnívám, že soukromí vlastníci dokáží sami nejlépe rozpoznat, jak se svým majetkem disponovat, proto odsuzuji lesní zákon v té podobě, v jaké je dnes – tj. přísně restriktivní.100 Za nejlepší řešení považuji soukromé vlastnictví lesů, ale až tehdy, když ekonomika dosáhne vysoké a především vyspělé úrovně svých institucí. Domnívám se, že v roce 1991 v této fázi Česká republika nebyla. Na závěr této kapitoly bych shrnula, že jsem se po celou dobu snažila propojit historické pozadí řešeného problému s jeho ekonomickou podstatou, kterým byla pro tento účel zvolena ochrana lesů, resp. ochrana životního prostředí jako celek. Je jasné, že přístup k životnímu prostředí je dán sociálním pozadím společnosti – v prostředí totalitních režimů hraje úlohu podřízenou splnění plánu a často tak dochází k devastaci jeho jednotlivých složek a nadměrnému čerpání přírodních zdrojů. V prostředí demokracie a svobody volby se pomocí působení tržních sil rozvinou tendence v řadách společnosti blahobytu, které ochranu životního prostředí integrují do svých základních hodnot. 100

Podle Rothbarda jsou tyto zákony označeny jako tzv. konzervační zákony, které deformují tržní prostředí a

které ve snaze ochránit životní prostředí spíše zasahují do svobodného rozhodování jednotlivců. Konzervační zákony jsou tedy takové zákony, jejichž cílem je omezit využívání přírodních zdrojů, kterým hrozí vyčerpání a nutí tak vlastníky investovat do podpory obnovitelných přírodních zdrojů. ROTHBARD. 2001, s. 156, 157. 25

Považuji za nutné zdůraznit, že vzhledem k charakteru vybraného zkoumané statku – tj. lesů, nemohou být závěry této kapitoly aplikovány v plném rozsahu na ostatní složky životního prostředí. Lesy (podobně jako půda) jsou nejsnáze definovatelné soukromé statky životního prostředí pro jejich charakteristický rys snadnosti oplocení a vymezení majetku. Toto však nelze tvrdit například o řekách či ovzduší. Za nezbytný považuji zejména interdisciplinární přístup k ochraně životního prostředí a integraci historického společenského prostředí, které může budoucím politikám ochrany životního prostředí poskytnout představu, jaké reakce lze očekávat při implementaci nových nástrojů na současné společenské klima.

26

Seznam odborné literatury: ANDERSON, Terry L.; SMITH, Vernon L.; SIMMONS, Emily. 1999. How and Why to Privatize Federal Lands. In: Policy Analysis. 1999, roč. 363, č. 9, s. 1-25. BOETTKE, Peter. 2010. Is the Only Form of ,,Reasonable Regulation" Self Regulation?: Lesson from Lin Ostrom on Regulationg the Commons and Cultivating Citizens. In: Public Choice. 2010, č. 143, s. 283-291. BOULDING, Kenneth Ewart. 1966. The Economics of The Coming Spaceship Earth. In: Environmental Quality in a Growing Economy. 1966, s. 3-14. BUCHANAN, James. 1998. Veřejné finance v demokratickém systému. Brno : Computer Press, 1998. CENIA. 2008. Hospodářství a životní prostředí v České republice po roce 1989. Praha : CENIA, 2008. CENIA, Ministerstvo životního prostředí. 2010. Zpráva o životním prostředí České republiky 2009. Praha : CENIA, 2010. CENIA. 2005. Životní prostředí v České republice 1989-2004. Praha : CENIA, 2005. COASE, Ronald. 1960. The Problem of Social Cost. In: Journal of Law and Economics. 1960, č. 3, s. 1-44. ČAMROVÁ, Lenka. 2007. Ekonomie a životní prostředí - nepřátelé, či spojenci?. Praha : Liberální institut, 2007. Český statistický úřad. 2010. Statistická ročenka České republiky 2010. Praha : Scientia, 2010. DALY, Herman E. 1974. The Economics of the Steady State. In: American Economic Association. 1974, č. 64, 2, s. 15-20. DALY, Herman E.; FARLEY, Joshua. 2003. Ecological Economics: Principles and Applications. Washington : Island Press, 2003. EDWARDS-JONES, Gareth; BAVIES, Ben; HUSSAIN, Salman. 2000. Ecological Economics: An Introduction. Oxford : Blackwell Science Ltd., 2000. Federální statistický úřad; Český statistický úřad; Slovenský statistický úřad. 1990. Statistická ročenka České a slovenské federativní republiky 1990. Praha : Nakladatelství technické literatury, 1990. Federální statistický úřad; Český statistický úřad; Slovenský štatistický úrad. 1991. Statistická ročenka České a slovenské federativní republiky 1991. Praha : Statistické a evidenční vydavatelství tiskopisů, 1991. 27

Federální statistický úřad; Český statistický úřad; Slovenský štatistický úrad. 1992. Statistická ročenka České a slovenské federativní republiky 1992. Praha : Statistické a evidenční vydavatelství tiskopisů, 1992. GREENWOOD, Daphne T; HOLT, Richard P. F. 2008. Institutional and Ecological Economics: The Role of Technology and Institutions in Economic Development. In: Journal of Economic Issues. 2008, č. 2, s. 447. HAMPL, Mojmír. 2001. Trojí přístup k veřejným statkům. In: Finance a úvěr. 2001, roč. 51, č. 2, s. 111-125. KLAUS, Václav. 2007. Modrá, nikoli zelená planeta: Co je ohroženo: Klima, nebo svoboda? Praha : Dokořán, 2007. KOLSTAD, Charles D. 2000. Environmental Economics. Oxford : Oxford University Press, Inc., 2000. KOTÍKOVÁ, Eliška. 2006. Ochrana životního prostředí v ekonomické teorii. In: Politická ekonomie. 2006, č. 2, s. 261-273. KUPČÁK, Václav. 1999. Transformace podniků Státních lesů. In: Lesnická práce [online]. 1999, roč. 78, č. 05 [cit. 2011-08-12]. http:/www.mzp.cz/ris/ais-ris-infocopy.nsf/4d735ff9c7e64b58c12569e7001a2d9c/5aea533dc347bf1480256833004c0f4f?Open Document. LUZADIS, Valerie A., et al. 2010. The Science of Ecological Economics: A Content Analysis of Ecological Economics. In: Annals of the New York Academy of Sciences. 2010, č. 1185, s. 1-10. Ministerstvo zemědělství. 2011. Koncepce Ministerstva zemědělství k hospodářské politice státního podniku Lesy České republiky od roku 2012 [online]. Praha : Ministerstvo zemědělství, 2011 [cit. 2011-07-27]. eagri.cz/public/web/file/104332/DK_Koncepce_HP_LCR.doc. OLIVA, Jiří. 2005. Zisk v lesním hospodářství. In: Lesnická práce [online]. 2005, roč. 84, č. 10. [cit. 2011-08-12]. http://lesprace.silvarium.cz/content/view/183/15/. OSTROM, Elinor. 1990. Governing the Commons: The Evolutions of Institutions for Collective Action. New York : Cambridge University Press, 1990. ROTHBARD, Murray N. 2001. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut, 2001. SAMUELSON, Paul A. 1994. The Pure Theory of Public Expenditure. In: Review of Economics and Statistics. 1954, roč. 36, č. 4, s. 387-389. SHEERAN, Kristen A. 2006. Ecological Economics: A Progressive Paradigm? In: Berkeley La Raza Law Journal. 2006, roč. 17, č. 21, s. 21-37. 28

SLAVÍKOVÁ, Lenka. 2009. Možnosti a omezení současné environmentální ekonomie při stanovení cílů ekologické politiky státu. In: Politická ekonomie. 2009, č. 5, s. 660-677. SLAVÍKOVÁ, Lenka, JÍLKOVÁ, Jiřina, KLUVÁNKOVÁ – ORAVSKÁ, Tatiana. 2009. Elinor Ostrom – Nositelka Nobelovy ceny za ekonomii a její přínos pro ekonomii životního prostředí. In: Politická ekonomie. 2009, č. 3, s. 419-423. Státní statistický úřad. 1967. Statistická ročenka ČSSR 1967. Praha : Nakladatelství technické literatury, 1967. ŠAUER, Petr. 2007. Introduction to Environmental Economics and Policy with Economic Lab Experiments and Class Exercices. Praha : Nakladatelství a vydavatelství litomyšlského semináře, 2007. TIETENBERG, Tom H. 1994. Economics and Environmental Policy. England : Edward Elgar Publishing Limited, 1994. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. 2007. Národní inventarizace lesů v České republice v roce 2004: Úvod, metodiky, výsledky. Brandýs nad Labem : Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, 2007. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. 2004. Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky: Ekonomika v lesním hospodářství [online]. Brandýs nad Labem: Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, 2004 [cit. 2011-07-27]. http://www.uhul.cz/zelenazprava/2004/6.php. Ústřední komise Lidové kontroly a statistiky. 1966. Statistická ročenka ČSSR 1966. Praha : Nakladatelství technické literatury, 1966. VEJCHODSKÁ, Eliška. 2007. Ekonomie a politika městského životního prostředí. Praha : Oeconomica, 2007. Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). Zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Seznam vydaných pramenů: PLACHÝ, Jiří. 2004. Některé aspekty vývoje právního řádů v Československu v letech 19481954. In: VOREL, J. et. al. (ed). Československá justice v letech 1948-1953 v dokumentech, Díl 2. Praha : Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004.

29

Přílohy Příloha č. 1: Rozloha a vlastnické poměry lesů k 31.12., 1990-2010.101 Lesní půda

Rok

celkem

v tom lesy měst a

státní %

Ha

obcí

fyzických %

Ha

osob

ostatní %

%

ha

ha

1990

2 624 459 95,8

-

-

-

-

-

-

-

1991

2 629 715 2 513 753

95,59

-

-

8 771

0,33

-

-

1992

2 629 075 2 109 260

80,20

227 211 8,70

292 604

11,10

-

-

1993

2 628 628 2 015 628

76,70

235 950 9,00

346 550

13,20

30 500

1,10

1994

2 629 502 1 891 557

71,90

278 980 10,60

396 415

15,10

62 550

2,40

1995

2 630 129 1 859 357

70,70

293 715 11,20

399 348

15,20

77 709

2,90

1996

2 630 993 1 753 485

66,60

315 070 12,00

494 938

18,80

67 500

2,60

1997

2 631 802 1 736 247

66,00

326 160 12,60

504 818

19,20

59 576

2,20

1998

2 633 819 1 710 663

64,90

342 080 13,00

521 006

19,80

60 070

2,30

1999

2 634 470 1 695 546

64,40

344 223 13,10

534 606

20,30

60 095

2,20

2000

2 637 290 1 683 540

63,80

358 853 13,60

547 182

20,80

47 715

1,80

2001

2 638 917 1 649 852

62,50

379 843 14,40

558 576

21,20

50 646

1,90

2002

2 643 058 1 627 751

61,60

390 981 14,80

567 606

21,50

56 720

2,10

2003

2 644 168 1 627 776

61,60

397 400 15,00

560 463

21,20

58 529

2,20

2004

2 645 737 1 617 323

61,10

399 471 15,10

562 295

21,30

66 648

2,50

2005

2 647 416 1 612 451

60,90

402 151 15,20

566 377

21,40

66 437

2,50

2006

2 649 147 1 605 252

60,60

404 361 15,30

573 887

21,60

65 647

2,50

2007

2 651 209 1 601 517

60,40

406 760 15,30

567 031

21,40

75 901

2,90

2008

2 653 033 1 598 708

60,20

407 712 15,40

564 696

21,30

81 917

3,10

101

Do státního vlastnictví byly zahrnuty lesy v majetku ČR, jejichž správou byly pověřeny Lesy ČR, s. p.,

Vojenské lesy a statky, s. p., národní parky, školní lesní podniky a Kancelář prezidenta republiky (Lány). Do lesů měst a obcí byly zahrnuty všechny lesy ve vlastnictví měst a obcí bez ohledu na způsob obhospodařování. Od r. 2001 jsou zařazeny i lesy školních polesí, které přešly pod správu krajů. Do soukromých lesů byly zahrnuty lesy ve vlastnictví fyzických osob a lesních společností. Do ostatních lesů byly zahrnuty lesy lesních družstev a singulárních společností (sdružení vlastníků lesů), zahraničních a mezinárodních podniků a společností (v obecnějším třídění spadají pod soukromé). V případě vlastnictví lesů měst a obcí se jedná se o vlastnictví veřejné, které je v ekonomické teorii sice více přirovnáváno vlastnictví státnímu, v případě lesního hospodářství lze však nalézt více podobností k soukromému vlastnictví. 30

2009

2 655 212 1 599 615

60,30

409 439 15,40

547 665

20,60

98 493

3,70

2010

2 657 376 1 597 119

60,10

410 639 15,50

555 999

20,90

93 619

3,50

Zdroj: Interní materiál CENIA, podklady pro zpracování Statistické ročenky životního prostředí ČR 2010; Federální statistický úřad, Český statistický úřad, Slovenský statistický úřad. 1990, s. 338; Federální statistický úřad, Český statistický úřad, Slovenský štatistický úrad. 1991, s. 324; Federální statistický úřad, Český statistický úřad, Slovenský štatistický úrad. 1992, s. 338. Příloha č. 2: Výměra lesní půdy k 31.12., 1966-2010.

Rok

ha

Rok

1966

2 598 672 1976

1967

ha

Rok

ha

Rok

ha

Rok

ha

2 614 619 1986

2 626 769

1996

2 630 993 2006

2 649 149

2 600 859 1977

2 616 157 1987

2 627 580

1997

2 631 802 2007

2 651 209

1968

2 603 621 1978

2 619 025 1988

2 628 616

1998

2 633 819 2008

2 653 033

1969

2 604 887 1979

2 622 749 1989

2 629 418

1999

2 634 470 2009

2 655 212

1970

2 605 968 1980

2 624 459 1990

2 629 905

2000

2 637 290 2010

2 657 376

1971

2 606 762 1981

2 626 660 1991

2 629 715

2001

2 638 917

1972

2 607 147 1982

2 625 917 1992

2 629 075

2002

2 643 058

1973

2 610 505 1983

2 626 142 1993

2 628 628

2003

2 644 168

1974

2 607 826 1984

2 626 090 1994

2 629 502

2004

2 645 737

1975

2 613 098 1985

2 626 716 1995

2 630 129

2005

2 647 416

Zdroj: Interní materiál CENIA, podklady pro zpracování Statistické ročenky životního prostředí ČR 2010; Ústřední komise Lidové kontroly a statistiky. 1966, s. 281; Státní statistický úřad. 1966, s. 281; Český statistický úřad. 2010, s. 431. Příloha č. 3: Hospodářský výsledek vlastníků lesů (bez příspěvku na hospodaření v lesích) v Kč/ha Zisk

před Státní

zdaněním

lesy

Obecní lesy Soukromé lesy

1994

207

-70

-140

1995

205

-160

151

1996

77

-196

-64

1997

79

427

1183

1998

532

442

649 31

1999

462

284

488

2000

406

230

343

2001

410

183

613

2002

247

169

433

2003

47

81

722

2004

243

-40

144

2005

669

67

295

2006

1 626

165

838

2007

540

580

-152

2008

412

-152

518

2009

481

-228

772

Zdroj: Vlastní zpracování podle dostupných dat viz Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. 2004; Ministerstvo zemědělství. 2011; Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. 1998.

32

Abstrakt Cílem této kapitoly bylo zanalyzovat vývoj v oblasti lesního hospodářství v prostředí České republiky v letech 1991-1995 a představit, jakým způsobem přistupují vybrané ekonomické školy k ochraně lesů. Bylo uvedeno, že po přechodu ČR na tržní hospodářství po roce 1989 docházelo v oblasti lesního hospodářství ke snižování lesní výměry, a to až do roku 1994, kdy se tento trend pozitivně změnil a lesní výměra se opět začala navyšovat. Tento proces hodnotím jako přizpůsobení se českých soukromých majitelů podmínkám tržního procesu, přičemž považuji za stěžejní skutečnost, že bylo nutné ponechat delší časový prostor majitelům lesů pro efektivní hospodaření se soukromým vlastnictvím. Přechod od státního vlastnictví k vlastnictví soukromému byl natolik rychlý, že z obavy z možného nového znárodňování majitelé rychle vykacovali stávající zásoby lesních dřevin, aby tak mohli svůj majetek zpeněžit. Toto bylo však v rozporu s udržitelným stavem lesnictví a z pokračující obavy státních direktiv byl v roce 1995 přijat restriktivní lesní zákon, který významným způsobem zasahoval do svobod soukromých majitelů a přerušil tak slibný (státem neregulovaný) vývoj v lesním hospodářství, který jsem identifikovala od roku 1994. Bylo prokázáno, že ochrana lesů, stejně jako ochrana životního prostředí, musí být vhodně institucionálně zajištěna, a to především s ohledem na historický vývoj zkoumaného hospodářského prostředí. V prostředí České republiky k tomuto v roce 1991 nedošlo, a proto v následujících dvou letech docházelo ke snižování výměry lesní půdy. Kapitola mapovala vývoj v oblasti českých hospodářských dějin a českých dějin ochrany životního prostředí, přičemž poskytly základní východiska pro ekonomické pojetí ochrany životního prostředí.

Abstract The goal of this chapter was to analyze the development of forestry in the Czech Republic in 1991-1995 and presented how the chosen economic schools protect the nature, i. e. forest. It was said that the Czech transition to a market economy after 1989 reduced the forest area up until 1994, when this positive trend has changed and forest area began to increase again. I consider this proces as the adaptation of Czech private forest owners to the market condition and I think that it was necessary to leave more time for private owners to learn, how effectively manage their private property. The transition from state ownership to private ownership was so fast that the private owners´fear of a possible nationalization made them to destroy existing forest reserves in purpose of getting cash. This was in contradiction with the state of sustainable forestry and therefore the forestry law was implemented in 1995, which in 33

strict way influenced private owners´freedom, and which disrupted a positive (state unregulated)

development

in

forest

management

that

I

identified

in

1994.

It has been shown that the protection of forest, as well as environmental protection, must be properly secured institutionally, particularly with regard to the historical development of economic environment. In the Czech Republic wasn´t this happen after 1989, so the next two years

there

was

identified

a

decline

in

the

acreage

of

forest

land.

Chapter described the development of Czech economic history and the Czech history of environmental protection, providing the basis for fundamental economic concept of environmental protection.

34

Příspěvek k analýze ekonomické spolupráce SSSR a Československa v první polovině 80. let 20. století Kashapov Timur* Obchodní spolupráce Sovětského svazu a Československa v první polovině 80. let 20. století probíhala na pozadí rostoucích vnitřních hospodářských problémů zemí východního bloku. Bez ohledu na to, principy socialistického vnějšího obchodu (státní monopol, podřízení centrálnímu plánu, absence ziskového principu) a ekonomické spolupráce jednotlivých států zůstaly neměnné. Jeho objem a struktura byly určovány direktivně, a to v souladu s politickými událostmi, potřebami a možnostmi socialistické ekonomiky ve shodě s požadavky zákona planovitého a proporcionálního rozvoje národního hospodářství. V závislosti na objektivních ekonomických a politických podmínkách dané vývojové etapy, se měnily struktura a objem vnějšího obchodu.102 Příčinou volby daného období bylo to, že právě první polovina 80. let 20. století representuje vrchol103 bilaterální spolupráce mezi Československem a Sovětským svazem, dosažený za éry socialismu104, kdy je dosaženo nejvyšších hodnot vzájemného obchodu a nejvyšší intenzity vědecko-technické spolupráce. Cílem příspěvku je analýza vzájemných vztahů v hospodářské oblasti v daném období a presentace nejnovějších údajů o kooperaci Československa a Sovětského svazu v první polovině 80. let na základě poznatků z archivů Ruské federace a České republiky, a zhodnocení významu bilaterální spolupráce pro ekonomiku ČSSR. Intervence vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 ukončila proces Pražského jara a ekonomických reforem v ČSSR a v Sovětském svazu (Kosyginovy reformy), orientovaných převážně na decentralizaci a zavádění prvků tržní ekonomiky do sovětského modelu hospodářství. Znamenala začátek etapy politické „normalizace“

provázené čistkami

* Timur Kashapov, Katedra hospodářských dějin Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze (e-mail: [email protected]). 102 GORJAČEV, Andrej. Vnešnjaja torgovlja socialističeskich stran, str. 5. 103 Ekonomika ČSSR, rozvíjející se v rámci pevné vazby na Sovětský svaz a trh RVHP, za účelem udržení vyšších temp růstu reagovala na ropnou krizi zapojením dodatečných materiálních zdrojů, rozvojem energeticky náročných odvětví, které mu umožňovaly levné dodávky surovin z SSSR. Na růstu vzájemného obchodu se proto primárně podílely ze strany Sovětského svazu export surovin a paliv, a ze strany Československa strojírenské a chemické výrobky. 104 GATI, Charles. The bloc that failed, s. 20. 35

v politických a hospodářských kruzích. Na popud Sovětského svazu byl v hospodářské oblasti přijat konsolidační program, předpokládající upevnění centrálně plánovaného systému řízení ekonomiky, zahrnující následující opatření: přisouzení stranickým orgánům vedoucí úlohy v oblasti řízení hospodářství, zdůraznění disciplíny, orientace na politickou homogenitu stranické elity a obyvatelstva; ekonomická opatření byla zaměřena na potlačení inflace, podporu obchodu s důrazem na export, zvýšení úlohy sociální politiky. Program byl zaměřen na vyřazení reformně orientované složky politické elity a na odstranění společenského neklidu prostřednictvím zvýšeného důrazu na sociální oblast fungování státu.105 V hospodářství, Československu a Sovětskému svazu se do poloviny 70. let podařilo dosáhnout a udržovat poměrně vysoká tempa růstu; sílily však negativní tendence, které se vyznačovaly prohloubením zaostávání za vyspělým kapitalistickým světem. Přesto že bylo dosahováno relativně stabilního ekonomického růstu, podíl SSSR a ČSSR na světové průmyslové výrobě a na objemu obchodu postupně klesal. Tyto skutečnosti ovšem nevedly k obnovení zastavených reformních programů, ale k zesílení propagandy: Komunistická Strana SSSR (KSSS) přesvědčovala sovětské obyvatelstvo o „dokončení výstavby reálného socialismu“ a „dosažení stadia rozvinutého socialismu“.106 V roce 1973 došlo ve světě k ropné krizi a následnému prudkému nárůstu cen surovin, což vedlo ke zvýšení vnitřních výrobních a spotřebních cen a nákladů. Ropný šok je proto často považován za klíčovou událost při pochopení příčin zaostávání socialistického ekonomického systému. Ve druhé polovině 70. let totiž došlo k citelnému zpomalení dynamiky růstu hospodářství: v Sovětském svazu následně expandovala pouze odvětví těžkého průmyslu a válečná výroba, ostatní sektory hospodářství při nejlepším stagnovaly a průměrný růst národního důchodu v Československu se snížil z 5,5-6% v letech 1968-1973 do 3% (období 1979-1980) a v letech 1981-1982 růst se dokonce zastavil.107 První ropná krize a její důsledky umožnily ekonomickým teoretikům přesně zformulovat nedostatky centrálně plánované ekonomiky, které spolu s dodatečnými náklady na zbrojení, zhoršením směnných relací108, úvěrovou blokádou a zákazem na vývoz zemědělské produkce kapitalistickými státy zapříčinily postupný rozpad ekonomického a politického systému sovětského bloku: potlačení osobní a podnikové ekonomické iniciativy,

Pro přiblížení politické situace v sovětsko-československých spolupráci viz Nekotorye zamechanija k voprosu vojenno-politicheskoj akcii 21. avgusta 1968 goda. In: Ruský národní archiv moderních dějin, fond 89, signatura 61, jednotka 6, s. 1-4. 106 SHMELEV, Boris. Centralno-Vostochnaja Evropa vo vtoroi polovine XX.veka, 2.díl, str. 79. 107 Tamtéž, s. 182. 108 Viz Tab č. 1 v příloze. 105

36

byrokratizace života, neschopnost centrálně direktivního hospodářství k adaptaci, nízká efektivita a kvalita výroby v průmyslu a produktivita práce, zanedbání životního prostředí, neefektivnost investic do zemědělství, nerovnovážný rozvoj jeho struktury, pomalá aplikace výsledků vědecko-technického pokroku.109 Hospodářské vedení KSSS, KSČ a národní vlády reagovaly na cenovou explozi způsobem, který mnohdy dál prohluboval vnitřní nerovnováhu: v důsledku snahy o udržení stabilní (fixní) cenové hladiny docházelo k tomu, že rostl nedostatek zboží, zejména určeného pro obyvatelstvo, deficit zboží vedl ke spekulacím na černém trhu, snižování reálných mezd v důsledku inflačních tlaků vedlo k poklesu kupní síly a životní úrovně obyvatelstva, rostl podíl „stínové“ ekonomiky.110 V obchodních vztazích došlo ke změně systému vyúčtování, která se v dlouhodobém horizontu negativně projevila na rozvoji socialistické dělby práce a na vývoji bilaterálních československo-sovětských vztahů: přecházelo se k mechanismu pětiletých klouzavých průměrů111, což v podmínkách zhoršených směnných relací v zahraničním obchodě Československa vedlo ke zpomalení vzájemné směny. Rentabilita výroby a návratnost investic byla totiž podmíněna dodávkami levných sovětských surovin, nový systém vyúčtování spolu se zlepšenými směnnými relacemi SSSR (který si mohl dovolit nakupovat výrobky ve vyspělých západních zemích) proto značně poznamenal kvalitu a strukturu sovětsko-československé směny. Již od poloviny 70. let proto vyvstala otázka zhoršující se kvality směňované produkce mezi Sovětským Svazem a Československem provázené zúžením palety produkce spotřebního zboží. Pro 70. léta 20. století je charakteristické přetrvávání problémů z minulosti (období konsolidace sovětského bloku), které bránily prohloubení spolupráce a kooperace, především tedy vědecko-technické spolupráci. Uvedeme tu jen několik nejzávažnějších problémů, které negativně ovlivnily sovětsko-československou

kooperaci

v daném

období:

rozdílné

bezpečnostní standardy při instalaci a využívání dovážených strojů a zařízení, preference domácích výrobců při zadávání zakázek státními plánovacími úřady, podstatné rozdíly v technické dokumentaci a technologických normách (bránicí výměně dokumentace popisující výrobní postupy a procesy, využívání technologií v praxi), neschopnost se dohodnout na cenách vyrobené v rámci kooperační spolupráce produkce, nekoordinovaný

ŽIDEK, Libor. Dějiny světového hospodářství, str. 351. DURMAN K., Utěk od praporů. Kreml a krize impéria 1964-1991, s. 102. 111 Cena statku byla stanovována na základě každoročního odvození z průměrné hodnoty ceny komodity na světovém trhu za pět let. 109 110

37

nákup licencí na Západě a nápodobování výrobních a technologických procesů v obou zemích.112 Na vrcholné politické úrovni se nedostatky v rámci bilaterální směny a spolupráce jsou poprvé oficiálně uznány až na konci 70. let, o čemž svědčí zápis v Kontrolním protokolu vzájemných dodávek zboží v období 1976-1980113, kde se uvádí, že „... neschopnost československých a sovětských podniků dodržovat ve vzájemném obchodě dohodnuté lhůty dodávek svědčí o značně negativním vlivu absence materiální zainteresovanosti ekonomických subjektů na zabezpečení normálního fungování hospodářského mechanismu (Protokol 14 prosince 1979 potvrdil, že 5% dohodnutého objemu zboží nebylo dodáno zákazníkovi v partnerské zemi)“. Dále, v roce 1983 zhodnocení československo-sovětská ekonomická spolupráce obsahuje „Protokol plnění vzájemných závazků v rozvoji inovačních výrob v strojírenské oblasti Ministerstva zahraničního obchodu SSSR“114, ve kterém je uvedeno, že „... přijatá opatření k rozvoji vzájemné spolupráce s Československou socialistickou republikou se neefektivně aplikují na místní úrovni v důsledku neschopnosti, nezájmu a byrokratizace procesu vzájemného obchodu. Navíc, problematickým se vidí nutnost koordinace obchodních a jiných toků přes organizaci RVHP v rámci koordinace dlouhodobých ekonomických plánů zemí socialistického tábora, kde ekonomické procesy jsou často podřízeny politické zvůli (například, přednostní orientace na SSSR a země třetího světa – mimoevropské členské země RVHP) určené Komunistickou stranou Sovětského svazu“. Významným problémem, který ovlivnil bilaterální vztahy po ropném šoku ve druhé polovině 70. let a na začátku 80. let byla „cenová exploze“115, kdy průměrné ceny exportovaného československého zboží vzrostly o 60%, zatímco ceny importů – o 95%.116 V rámci československo-sovětského obchodu se směnné relace pro ČSSR pak zhoršily o

SHMELEV, Boris. Centralno-Vostochnaja Evropa vo vtoroi polovine XX.veka, 2.díl, str. 220. Kontrolnyj protokol vzaimnych postavok tovarov v period 1976-1980 gg. In: Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské Federace, fond 413, signatura 32, jednotka 1602, s. 2. 114 Protokol ispolnenija vzaimnych obyazatelstv v razvitii inovacionnych proizvodstv v mashinostroitelnoj otrasli. In: Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské Federace, fond 413, signatura 32, jednotka 893, s. 3. 115 Viz Tab č. 1. 116 Je důležité též zmínit o tom, že československé směnné relace byly negativně ovlivněny klesající kvalitou exportovaných statků, což znamenalo pokles jejich cen na světovém trhu. 112 113

38

18%117, což vedlo ke vzniku deficitu finančních prostředků nutných k zaplacení dovážených ze Sovětského svazu produktů a stagnaci ve vzájemném obchodě.118 Závislost Československa na exportu do Sovětského svazu se dále prohlubovala v důsledku poklesu konkurenceschopnosti československého zboží na světových trzích, které zpětně negativně působila na fungování československého národního hospodářství: garantované odbytiště na sovětském trhu totiž způsobovalo systematický pokles technologické úrovně československých výrobků119, absence konkurence a motivace za účelem dosažení zisku způsobovalo stagnaci manažerského a řídicho personálu. Na druhou stranu pevné vazby československého průmyslu a sovětského hospodářství poskytovaly prostor k rozvoji průmyslu a výrobních kapacit v Československu; v 70. a v 80. letech za finanční a odborné účasti Sovětského svazu byly postaveny, zmodernizovány či restrukturolizovány (většinou pro potřeby sovětského trhu) velké podniky a továrny.120 Obecný rámec směru vývoje ekonomické kooperace Československa a Sovětského svazu v daném období byly zformulován v souladu s Dlouhodobým programem rozvoje specializace a kooperace SSSR a ČSSR v letech 1981-1985121, který zahrnoval především „... následující oblasti: -

zabezpečení potřeb v hlavních typech paliv a surovin se realizovalo sjednocením materiálně technické báze ve výstavbě objektů palivoenergetických odvětví průmyslu, protisměrných dodávek strojů a zařízení, chemické produkce, spotřebního zboží;

-

kooperace v chemické oblasti: výměna energeticky náročné sovětské chemické produkce na málotonážní méně energeticky náročné výrobky z ČSSR;

-

výroba důlních strojů, zařízení pro železné a barevné hutnictví, chemický, naftochemický průmysl, jadernou energetiku v Československu výměnou za dodávky surovin z SSSR;

-

spolupráce ve výstavbě nových silnic, železnic, využití říční a letecké dopravy;

Zpráva o vývoji národního hospodářství a plnění státního plánu ČSSR v roce 1984. In: Národní archiv ČR, fond Ústředního výboru KSČ (1984), signatura P111/84, jednotka 6957, s. 6. 118 Blíže viz Tab č. 2. 119 Na začátku 80. let se v Československu vyráběla 90% výrobkové nomenklatury, zdroj: DANSHINA, Viktorija. Ekonomika Čechoslovakii v 80-e gody, str. 78. 120 Jednalo se především o závody v těžkém a strojírenském odvětvích, vojenském průmyslu, například České Loděnice, Zbrojovka Brno či 1. Brněnský strojírenský závod K. Gottwalda. 121 Dolgosrochnaja programma razvitija specializacii i kooperacii SSSR i CHSSR v period 1981-1985 gg. In: Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské Federace, fond 413, inventura 32, jednotka 891, s. 2-3. 117

39

-

specializace ČSSR: těžké a dopravní strojírenství, energetické strojírenství, elektrotechnický průmysl, chemické a ropné strojírenství, automobilový průmysl, výroba traktorů a zemědělské techniky, elektronický průmysl, výpočetní techniky, strojírenství pro lehký a potravinový průmysl, chemický průmysl, zpracování ropy a ropnochemický průmysl.“

Struktura obchodu Československa a SSSR kopírovala v letech 1980-1985 trendy z minulých období, o čemž svědčí údaje v tabulkách Sovětský dovoz z ČSSR a Struktura Československého dovozu ze Sovětského svazu v první polovině 80. let. Největší váhu v československém exportu122 měly roury velkého průměru, tenkostěnné roury, barviva, chemické reaktivy, kožená obuv123, kožená galanterie, nábytek, šicí výrobky, pletené zboží, léčiva, nádobí. Na dovozu ze Sovětského svazu124 se nejvíce podílely ropa, přírodní plyn, železná ruda, uhlí, litina, manganová ruda, chlorovaný fosfor, draslík, chromová ruda, řezivo, dřevo, asbest, surová bavlna, apatitový koncentrát, stroje a zařízení (výpočetní technika, kompresory, kovoobráběcí stroje, ropovrtné zařízení, traktory, automobily, civilní letadla) a vojenská produkce (bojová letadla, vrtulníky, zbraně).125 Další exportní položky zaujímaly ve vzájemném obchodě druhořadé postavení. Československý export dále zahrnoval stavební materiály, náhradní díly ke strojům, nákladní automobily, potravinové suroviny a polotovary (ječmen sladovnický, chmel), potraviny (maso a výrobky z masa, pivo, máslo, cukrovinky), průmyslové spotřební produkty (křišťál, fajans, porcelán, sklo, bižuterie)126, a sovětský export do Československa – spotřební chemické výrobky, hnojivo, kaučuk, syntetická vlákna, potraviny, průmyslové spotřební zboží (spotřebiče pro domácnost, hudební přehrávače a videorekordéry, televizní příjímače). V průběhu první poloviny 80. let 20. století rostl význam Sovětského svazu coby předního dodavatele nerostů do Československa, o čemž svědčí údaje z roku 1983 o podílu

Viz graf č. 1. O významu exportu československé obuvi do SSSR svědčí údaje z roku 1983, kdy ČSSR vyvezlo 600 mln. parů obuvi do SSSR, což představovalo 98% československého exportu této položky. In: Národní archiv ČR, fond Ústředního výboru KSČ (1983), signatura P65/83, jednotka 4042, s. 2. 124 Viz graf č. 2. 125 Struktura chechoslovacko-sovetskoj torgovli v 1983 godu. In: Archiv ekonomiky, fond 413, inventura 32, jednotka 3127, s. 1-10. 126 Jedním z typických způsobů prodeje československého zboží na sovětském trhu byla výstavba specializovaných obchodů v největších sovětských městech, například obchod s československým spotřebním zbožím “Praga” v moskevském obvodu Chertanovo otevřený v roce 1981 s ročním obratem 85 mln. rublů. 122 123

40

sovětských surovinových dodávek na celkovém dovozu komodit ČSSR127: ropa (90%), železná ruda (85%), plyn (100%), elektrické energie (44%), černé uhlí (59%), nikl (40%), litina (80%), bavlna (33%). Sovětský svaz též plnil roli výlučného dodavatele mnoha Západem embargovaných produktů, jako například chrom, hliník, kyselina sírová a další. V nominálních cenách suroviny tvořily 72% celkového sovětského exportu do ČSSR v roce 1983. Na druhou stranu dodávky československých strojů a zařízení měly pro Sovětský svaz důležitý význam: ČSSR byla výlučným (například, tramvaje, lokomotivy), respektive dominantním (například, atomové reáktory VVER-440, mlékárny, továrny na výrobu piva) dodavatelem některých typů strojů. Československými stroji byly vybaveny nově postavené továrny na výrobu průmyslových strojů (ve městě Jegorjevsk), kůže, obuvi, piva. Na základě údajů o struktuře vzájemného obchodu lze mluvit v 80. letech 20. století o pokračujícím trendu prohlubování bilaterální výměny na základě principu „suroviny za stroje“ v důsledku negativních tendencí na světových trzích, extenzivního ekonomického růstu, posílení postavení strojů jako platebního prostředku za suroviny a paliva dovážené ze Sovětského svazu. K zabezpečení a zaplacení dodávek nerostů z SSSR, Československo se též zúčastňovalo investičních projektů, především v energetickém sektoru (výstavba Československem vedení vysokého napětí a odnoží sovětského plynovodu Sojuz do Rakouska a SRN výměnou za dodávky 2 mld. m3 zemního plynu ročně) a automobilovém sektoru (továrna v Nižněvartovsku).128 Jednou z nejdůležitějších součástí sovětsko-československé spolupráce v období 19811985 byla přeprava a zajištění nepřetržitých dodávek sovětského zemního plynu do zemí západní Evropy129, jehož vývoz byl důležitým zdrojem konvertibilních měn pro socialistický blok, nezbytných při zajištění dovozů z kapitalistických zemí pro stabilizaci situace na vnitřním trhu a zajištění stability ve společnosti. Nástrojem pro zajištění plynulé přepravy plynu z SSSR byly bilaterální protokoly k Dohodě130 o přepravě přes území ČSSR sovětského přírodního plynu do zemí západní Evropy z 1. července 1982.131

Údaje z MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU, Vneshnyaya torgovlya Sovetskogo Sojuza v 1989 godu, Gosstat, Moskva 1989 a ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, Statistická ročenka 1989, Praha 1990, srov. MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU, Vneshneekonomicheskie svyazi SSSR v 1980 godu, Moskva 1981. 128 Otchyot o sostojanii i razvitii ekonomicheskoho sotrudnichestva SSSR i CHSSR. In: Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské federace, fond 302, inventura 2, jednotka 1536, s. 1-5. 129 Zdroj: Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské federace, fond 413, inventura 32, jednotka 4228, s. 2-7. 130 Dohoda o přepravě sovětského zemního plynu do zemí západní Evropy přes území Československé socialistické republiky a výměnný dopis a Protokol k Dohodě o přepravě sovětského zemního do zemí 127

41

Československo se prioritně zapojovalo do projektů výstavby ropovodů a plynovodů ze vzdálených regionů Sovětského svazu do Evropy (ropovody Družba, Družba II a plynovod Sojuz, postavené na začátku 70. a 80. let 20. století). V rámci výstavby plynovodu Sojuz se dva tisíce československých odborníků podílely na výstavbě druhého nejdelšího úseku od Volgogradu k Ukrajině, které zabezpečilo roční dodávky plynu do Československa v objemu 2,8 mlrd. m3132; dále uveďme účast na výstavbě plynovodu Urengoj-Užhorod a podniků na údržbu plynovodu v Ukrajinské republice. Dalšími oblastmi kooperace byly výstavba a provoz atomových elektráren, účast na vytvoření největšího elektroenergetického systému Mir, účast Československa na rozvoji těžebních a obráběcích kapacit na území SSSR: těžba rudy v Kurské a Doněcké oblastech, azbestu v Orenburgské oblasti, železné rudy v Kazachstánu, výstavba továrny na zpracování železné a manganové rudy ve městě Krivoj Rog, podniky na výrobu feroslitin na Ukrajině a v Kazachstánu, celulózy v Irkutsku, krmných kvasnic v Oděse, hnojiv v Estonsku.133 Součástí ekonomické spolupráce mezi SSSR a Československem v 80. letech kromě obchodu byla vědecko-technická spolupráce (VTS). Významný impulz a nový základ pro VTS poskytlo rozpracování Koncepce vědecko-technické spolupráce do roku 2000, v prosinci 1982 přijatá „Opatření k prohloubení a zvýšení efektivity kooperace mezi ČSSR a SSSR v prioritních oblastech vědy a techniky“ a další bilaterální smlouvy.134 V roce 1984 bylo určeno osmnáct prioritních oblastí kooperace (podprogramů)135 v rámci bilaterální VTS, z nichž nejúspěšněji se rozvíjely následující úseky: robototechnika a vývoj automatických manipulátorů (kontrola procesů svaření, instalovacích operací, vysokotlakové tavby), vývoj technologie automatického vřetěna a automatického tkalcovského stavu (BDA-14), technologie

vulkanizace136,

vývoj

elektromotorů

(N-56,

N-63,

N-112

a

N-132

západní Evropy. [cit. 2011-16-11]. Dostupný z WWW: http://docs.pravo.ru/document/view/20020678/. 131 Každodenní objem přepraveného plynu činil 2,5 až 3 mln. m3, následně SSSR za každý přepravený 1 tis. m3 plynu do Rakouska dodával do Československa 65 m3 a do SRN – 98m3 jako platbu za tranzit. 132 Národní archiv Ruské Federace, fond 302, inventura 2, signatura 302/2/V, jednotka 1956, s. 41. 133 Národní archiv Ruské Federace, fond 2, inventura 1, signatura 413/32/2, jednotka 1601, s. 5. 134 O ekonomickém a racionálním využívání surovin a materiálů, ochraně životního prostředí, vývoji a využívání robotů a manipulátorů ve výrobě, chemikalizaci a biologizaci zemědělské výroby, O spolupráci ve výstavbě třetího a čtvrtého bloku atomové elektrárny Temelín, O výstavbě centrální báze pro udržení funkčnosti plynovodu Urengoj-Užhorod a dálší. In: Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské Federace, fond 302, inventura 2, jednotka 2165a, s. 1-5. 135 Koncepce vědecko-technické spolupráce do roku 2000. In: Národní archiv ČR, fond Ústředního výboru KSČ (1984), signatura P101/84, jednotka 6103, s. 20. 136 Tento program byl financován výhradně Mezinárodní investiční bankou. 42

v Československu a N-71 v Sovětském svazu), produkce nizkotonážních chemických výrobků.137 V rámci VTS Československo hrálo vedoucí úlohu především v sektorech lehkého a chemického průmyslu. Pod vedením československých odborníků probíhala například modernizace sovětských podniků lehkého průmyslu (továrny na výrobu obuvi ve Vladimiru a Voroshilovgradu, továrny na výrobu kůže v Narvě a Moskvě) či zavádění nové produkce do výroby v chemickém odvětví (výroba mycích prostředků ve Volgogradu, čisticích prostředků v Simferopolu a Brežnevě). Podle dohody o výměně vědecko-technické dokumentace od roku 1980 do roku 1985138 připravila a předala ČSSR Sovětskému svazu více než 200 projektů zlepšení průmyslových procesů a výstavby nových továren: pivovar v Dmitrově, cukrovar v Saransku, mlékárna v Bednodemyanovsku a jiné. Naopak podle sovětské podle sovětských projektů předaných v uvedeném období na základě dané dohody byly postaveny v Československu a uvedeny do provozu gumárna v Kralupech nad Vltavou, továrna na výrobu umělých vláken v Humné, penicilínka ve Slovenské Lupči. Významnou součástí vědecko-technické spolupráce byla intenzivně se rozvíjející kooperace československé a sovětské akademií věd. V souladu s „Protokolem o spolupráci AV SSSR a ČSAV pro léta 1980-1983“139 se pravidelně uskutečňovaly studijní pobyty akademických pracovníků, byly přijaty programy středoškolského a vysokoškolského vzdělávání ve spolupracujících institucích a na vysokých školách. V rámci Protokolu byly dále stanoveny preferenční vědecké okruhy (rozvoj kabelového-optického spojení, hledání a rozvoj nových látek a materiálů, mikrobiologie, geofyzický výzkum, studium problematiky izotermické geologie), zpracovávané vedoucími institucemi obou zemí (Fyzikální institut AV SSSR a ČSAV, Instituty jaderného výzkumu AV SSSR a geofyzický institut ČSAV, Institut kosmického výzkumu AV SSSR, Institut radiotechniky a elektroniky ČSAV). Avšak rostoucí intenzita VTS a vysoký počet technologických vynálezů140, technologických metod a procedur se neprojevily ve zvýšení efektivnosti hospodářství a 137

Mery k uglubleniju i povysheniju effektivnosti sotrudnichestva mezdu SSSR i CHSSR v prioritetnych oblastjach nauki i techniki. In: Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské Federace, fond 413, signatura 32, jednotka 894, s. 5. 138 Dogovor ob obmene nauchno-technicheskoj dokumentacii mezdhu SSSR i CHSSR v 1980-1985 gg.. In: Národní archiv Ruské Federace, fond 2, inventura 1, signatura 413/32/2, jednotka 1602, s. 3. 139 Archiv Akademie věd Ruské Federace, fond 579, inventura 10, jednotka 423, s. 1-3. 140 Do roku 1985 bylo Sovětským Svazem předáno ČSSR 322 projektů hromadné a trvalé výstavby, 800 projektů a výkresů strojů a zařízení, 790 popisů technologických procesů; Československo poskytlo SSSR 441 projektů hromadné a trvalé výstavby, 706 popisu fungování strojů a zařízení, 1080 dokumentů vysvětlující technologické procesy a nové typy výroby, zdroj: Obmen nauchno43

nepřispěly k prosazení intenzivního modelu ekonomického růstu, nezlepšily kvalitu výrobu, především ve spotřebních odvětvích.141 O zaostávání socialistického hospodářství SSSR a Československa v 80. letech 20. století svědčí údaje o objemu směny konkurenceschopné na světových trzích produkce (ukazatel kg/cena): v roce 1970 ukazatel kg/cena směňované strojírenské produkce činil 40 až 50% světové úrovně (v závislosti na statku), zatímco v roce 1980 to bylo 30 až 35%, v roce 1984 – méně 25%.142 Jednostranná orientace Československa na Sovětský svaz měla své výhody v nižších cenách než na světových trzích surovin a potravin, v zajištění odbytu výrobků, překonání nadměrné diferenciace v ekonomické úrovni mezi českými a slovenskými zeměmi, široké vědecko-technické spolupráci, dosažení vysokého tempa bytové výstavby, rozvoji systémů zdravotnictví, školství, vědy, kultury. Na druhou stranu docházelo k postupnému prohloubení krize systému, snížení kvality ekonomického růstu a technologickému zaostávání v důsledku zveličování úlohy společenského vlastnictví a podcenění významu soukromého vlastnictví (vedoucí dlouhodobě k potlačení soukromé iniciativy), asymetrického důrazu na rozvoj odvětví těžkého a zbrojního průmyslu (zanedbání spotřebních odvětví), značných výdajů na zbrojení, jež vedly k narušení fungování hospodářství, korupce, byrokratizace, vedoucí k bujení stínové ekonomiky, absence propojení výzkumné a výrobní základny v rámci plánovacího procesu, nízké adaptační schopnosti na změny ve světovém hospodářství, pomalého zavádění výsledků vědeckotechnického pokroku do praxe a zanedbání ochrany životního prostředí.143

Závěr V období 1980-1985 bylo pro československo-sovětskou spolupráci charakteristické pokračující postupné nárůstání jejího významu pro obě země. V průběhu celé analyzované etapy, na základě nově přístupných archivních materiálů, lze pozorovat zvýšené snahy národohospodářů v obou státech zlepšit kvalitu hospodářské spolupráce, prohloubit specializaci, dosáhnout zvýšení míry kooperace a aplikování nových vědecko-technických technicheskoj dokumentaciej mezdhu SSSR i CHSSR. In: Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské Federace, fond 413, signatura 32, jednotka 892, s. 2. 141 Oficiálním údajem uváděném v rámci vnitrostranické korespondence KSSS bylo třiceti až čtyřicetileté zaostávání technologické úrovně sovětské ekonomiky. In: Národní archiv Ruské Federace, fond 302, inventura 2, signatura 302/2/V, jednotka 1981, s. 5. 142 ORLIK, Igor, Centralno-Vostochnaja Evropa vo vtoroj polovine XX veka, 2. díl, s. 202. 143 Podrobněji o situaci v československém hospodářství v 80. letech viz FINGERLAND, Jaroslav. Národohospodářský komplex SSSR a československo-sovětská spolupráce, DANSHINA, Viktorija. Ekonomika Chechoslovakii v 80-e gody, PRŮCHA,Václav a kol. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992. 44

poznatků v praxi. Svědčilo to jednak o usilí změnit stávající situaci, jednak bylo znakem bezmoci úřadů změnit ji k lepšímu. V průběhu zkoumaného období stále vzrůstal objem československo-sovětského obchodu. Československý podíl činil příbližně 9-10% zahraničního obchodu SSSR, zatímco sovětský podíl stabilně dosahoval 30-35%, zejména v důsledku vhodné georgafické polohy, struktury nabídky i poptávky a pevné vazby ČSSR na sovětský trh.144 Strukturní základ vzájemného obchodu zůstával stabilní, pokračovalo se totiž ve směně surovin za stroje: v rámci bilaterální směny rostl význam sovětských surovinových dodávek a produktů chemického odvětví, v jejímž rámci se zemím podařilo dosáhnout významného stupně kooperace. Souběžně však narůstaly problémy, zejména v důsledku změny cenových relací v neprospěch Československa, poklesu konkurenceschopnosti československého zboží na světových trzích, rostoucí neschopností obou stran dodávat exportní produkci v plné míře a včas. Obdobně, zintenzivnění vědecko-technické spolupráce a schválení nových programů kooperace nevedly k podstatnému zvýšení objemů a kvality směňovaného zboží mezi ČSSR a Sovětským svazem; její aktivní aplikace narážela na neschopnost národního hospodářství využít nové poznatky a vynálezy v praxi, setkávala se s vnitřními bariérami socialistického hospodářství.145 Přínosy plynoucí ze vzájemné spolupráce však tehdejší vedení nedokázalo využít k tomu, aby dosáhlo kvalitativního pokroku v ekonomice. Postupně se zhoršující stav národního hospodářství Sovětského svazu a rostoucí zahraničněpolitické potíže vedly ke zanedbávání jeho vztahů s Československem a dalšími socialistickými zeměmi, resultující po roce 1985 v oslabení vzájemných vazeb a postupném rozpadu Sovětského bloku.146

FINGERLAND, Jaroslav. Národohospodářský komplex SSSR a československo-sovětská spolupráce, str. 32. 145 KOTYK, Václav. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku, str. 236. 146 Podrobněji k problematice rozpadu sovětského bloku viz např.: SAXONBERG, Steven. The fall. A comparative study of the end of communism in Czechoslovakia, East Germany, Hungary and Poland; ORLIK, Igor. Centralno-Vostochnaja Evropa vo vtoroj polovine XX veka, DURMAN, Karel. Útěk od praporů. Kreml a Krize impéria 1964-1991. 144

45

Příspěvek k analýze ekonomické spolupráce SSSR a Československa v první polovině 80. let Kashapov Timur Abstrakt Období 1980-1985 je považováno za vrcholnou etapu spolupráce Československa a Sovětského svazu po roce 1968. V příspěvku se autoř zaměřuje na přblížení čtenáři principů a obsahu obchodní a vědecko-technické spolupráce. Využití nově přístupných pramenů z archivů Ruské Federace a České republiky potvrdilo existenci rozvinuté a propracované smluvní, obchodní a vědecko-technické základny vzájemných vztahů. Výhodnost bilaterální spolupráce plynula především z vhodné struktury vzájemného obchodu, kdy ekonomicky a technicky vyspělé Československo vyváželo do bohatého na suroviny Sovětského svazu strojírenskou a spotřební produkci výměnou za levnější suroviny a polotovary. Úspěšná vědecko-technická spolupráce byla však konfrontována neschopností aplikovat její výsledky v praxi, které se projevilo stále pokračujícím zaostáváním hospodářství ČSSR a SSSR za vyspělými západními zeměmi a neschopnosti přejít k intenzivnímu modelu ekonomického růstu, nezbytného k dosažení stále vyšší životní úrovně obyvatelstva obou zemí. Klíčová slova: Sovětský blok, ČSSR, Sovětský svaz, obchod, vědecko-technická spolupráce.

Příloha Tab č. 1: Vývoj směnných relací zahraničního obchodu Československa se socialistickými zeměmi

46

vývoj směnných relací zahraničního obchodu se socialistickými zeměmi 350 300 250 %

200 150 100 50 0 1970

1975

1977

1979

1981

1983

1985

1987

1989

rok vývoz

dovoz

index 1975 1977 1979 1981 1983 1985 1987 1989 vývoz 119,3 129,5 137,3 160,3 177,6 182,4 186,3 191,2 dovoz 133,1 148,5 166,1 207,4 251,6 286,0 281,2 268,6 Pramen: ČESKOSLOVENSKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, Statistická ročenka 1980, FEDERÁLNÍ STATISTICKÝ ÚŘAD, Statistická ročenka Československé socialistické republiky 1992. Tab č. 2: Sovětský obchod s Československem v letech 1980-1985 (mln. rublů) v běžných cenách

1 980

Export

982 3

648 Import

4

3

Bilance ve stálých cenách

-

1

3

-

985

883

4 092

4 097

2 7

1

3

3

-

4 52

983

783 bilance

3

1 982

5 420

16

810 import

4

2

1

5 872

732

77

980

5

4

1

1 985

048

105

12

1 983

382

536

export

1

4 425

314

333

47

Pramen: UNITED STATES CONGRESS. JOINT ECONOMIC COMMITTEE. East European economies: slow growth in the 1980’s, Washington, DC: U.S. Government printing office, 1985-1986, str.32.

Graf č. 1: Sovětský import z Československa (%) spotřební zboží potraviny 1985

jiné suroviny

1984 stavební materiály

1983 1982

chemické výrobky

1981

paliva, suroviny stroje 0

10

20

30

40

50

60

70

80

Pramen: Pramen: FINGERLAND J., Národohospodářský komplex SSSR a československo-sovětská spolupráce, MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU SSSR, Vneshneekonomicheskie svjazi SSSR v 1985 godu, Moskva 1986, ČESKOSLOVENSKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, Statistická ročenka 1985. Graf č. 2: Struktura Československého importu ze Sovětského svazu (%) spotřební zboží potraviny 1985 suroviny neživočišné

1984 1983 1982

chemické výrobky

1981 paliva, suroviny stroje 0

10

20

30

40

50

48

60

70

80

Pramen: FINGERLAND J., Národohospodářský komplex SSSR a československo-sovětská spolupráce, MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU SSSR, Vneshneekonomicheskie svjazi SSSR v 1985 godu, Moskva 1986, ČESKOSLOVENSKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, Statistická ročenka 1985.

Zdroje Nevydané prameny Národní archiv ČR: Národní archiv ČR, Fond Ústředního výboru KSČ (1983), signatura P65/83, jednotka 4042; signatura P101/84, jednotka 6103. Národní archiv ČR, Fond ústředního výboru (1984), signatura P101/84, jednotka 6103; signatura P111/84, jednotka 6957. Národní archiv Ruské Federace: Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské Federace, fond 413, signatura 32, jednotka 1602; jednotka 893, jednotka 3127, jednotka 891, jednotka 4228, jednotka 894, jednotka 892. Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské federace, fond 302, inventura 2, jednotka 1536. Národní archiv Ruské Federace, fond 302, inventura 2, signatura 302/2/V, jednotka 1956, jednotka 2165a, jednotka 1981. Národní archiv Ruské Federace, fond 2, inventura 1, signatura 413/32/2, jednotka 1601, jednotka 1602. Ruský národní archiv moderních dějin: Ruský národní archiv moderních dějin, fond 89, signatura 61, jednotka 6. Archiv Akademie věd Ruské Federace: Archiv Akademie věd Ruské Federace, fond 579, inventura 10, jednotka 423. Vydané prameny ČESKOSLOVENSKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, Statistická ročenka 1985, Praha: SNTL, 1986. ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, Statistická ročenka 1989, Praha: SNTL, 1990. Dohoda o přepravě sovětského zemního plynu do zemí západní Evropy přes území Československé socialistické republiky a výměnný dopis a Protokol k Dohodě o přepravě 49

sovětského zemního do zemí západní Evropy. [cit. 2011-16-11]. Dostupný z WWW: http://docs.pravo.ru/document/view/20020678/. MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU, Vneshneekonomicheskie svyazi SSSR v 1980 godu, Moskva: nakladatelství MVO, 1981. MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU SSSR, Vneshneekonomicheskie svjazi SSSR v 1985 godu, Moskva: nakladatelství MVO, 1986. MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU, Vneshnyaya torgovlya Sojuza Sovetskich Socialisticheskich respublik v 1989 godu, Gosstat, Moskva: nakladatelství MVO, 1989. Literatura DANSHINA, Viktorija. Ekonomika Chechoslovakii v 80-e gody, Moskva: Nauka, 1988. DURMAN, Karel.Utěk Praha: Karolinum, 1998.

od

praporů.

Kreml

a

krize

impéria

1964-1991,

FINGERLAND, Jaroslav. Národohospodářský komplex SSSR a československo-sovětská spolupráce, Praha: Ekonomický ústav československé AV, 1989. GATI, Charles. The bloc that failed, New York: World, 1990. KOTYK, Václav. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku, Praha: VŠE, 2009. ORLIK, Igor. Centralno-Vostochnaja Evropa vo vtoroj polovine XX veka, Moskva 2002. PRŮCHA, Václav a kol. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992, 2. díl, Období 1945-1992, Brno 2009. SAXONBERG, Steven. The fall. A comparative study of the end of communism in Czechoslovakia, East Germany, Hungary and Poland. Amsterdam: Harwood Academic Publishers, 2001. SHMELEV, Boris. Centralno-Vostochnaja Evropa vo vtoroi polovine XX.veka, 2.díl, Moskva: Nakladatelství Nauka, 2002. UNITED STATES CONGRESS. JOINT ECONOMIC COMMITTEE. East European economies: slow growth in the 1980’s, Washington, DC: U.S. Government printing office, 1985-1986. ŽIDEK, Libor. Dějiny světového hospodářství, 2. rozšířené vydání, Plzeň: nakladatelství a vydavatesltví Aleš Čeněk, s.r.o., 2009.

50

Rekreace - forma trávení volného času v šedesátých letech 20. století v Československu. Příspěvek ke konzumní společnosti v ČSR po roce 1945 Helena Labská Kapitola s názvem „Rekreace - forma trávení volného času v šedesátých letech 20. století v Československu. Příspěvek ke konzumní společnosti v ČSR po roce 1945“ se ve své úvodní části sice zabývá společenskými proměnami v československé společnosti v šedesátých letech 20. století, ale důraz je kladen na analýzu mimopracovní činnosti, zejména oblasti cestování v rámci ČSSR s podporou tehdejší jediné odborové organizace Revolučního odborového hnutí (ROH).147 Toto téma chápu také jako příspěvek k výzkumu konzumní společnosti v Československu po roce 1945.148 Na otázku, co je to volný čas, neexistuje zcela jednoznačná odpověď. Domnívám se, že využití volného času je jedna z nejdůležitějších součástí našeho života, ovlivňuje totiž nejenom samotného jednotlivce (jeho zdraví, kulturní úroveň apod.), ale vnímání celé společnosti v dané době. Zasahuje také do oblasti zaměstnanosti a struktury profesí.149 Jednou z nejvýstižnějších definic je podle mého názoru ta, která vysvětluje volný čas jako soubor určitých činností, které člověk může provozovat podle své vůle a chuti. Buď aby si odpočinul, pobavil, nebo aby získal nové vědomosti, které ovšem nesouvisí s jeho povoláním. Jeho svobodný výběr ovlivňuje vzdělání, zaměstnání, životní návyky, rodinná situace, vybavení a finanční prostředky, které má k dispozici a také prostředí, ve kterém právě žije.150 Toto pojetí vnímání volného času je v současnosti bráno za samozřejmé, ovšem tento přístup k volnému času se začal prosazovat až v šedesátých letech 20. století. odlišný. Tato kapitola si klade za cíl zodpovědět především otázky týkající se volného času v podobě rekreací ROH. Proč lidé vyhledávali takový způsob cestování a jakým způsobem trávili na rekreacích volný čas? Z jakého důvodu měly tyto rekreace takový úspěch? I přes svůj nesporný význam, který volný čas pro celou populaci má, je toto téma dosud nezpracované, proto jsem se při psaní musela opírat hlavně o dobovou literaturu a časopisy,151 a také bylo potřeba využít archivních fondů Ústředního archivu a.s. Plzeňský Prazdroj a Tomuto tématu se věnuje především odborná literatura L. Kalinové a K. Kaplana. KALINOVÁ. 2007. KALINOVÁ. 1998. KAPLAN. 1992. 148 Konzumní společnost je chápána ve smyslu růstu životní úrovně obyvatel, orientace na uspokojování individuálních potřeb a možnosti využívání volného času. TRENTMANN. 2009, s. 107. 149 FILIPCOVÁ. 1966, s. 9. KOLÁŘ a kol. 1973, s. 19. 150 FILIPCOVÁ. 1966, s. 9, 20. KOLÁŘ a kol. 1973, s. 19. 151 Dobová literatura zabývající se tímto tématem: FILIPCOVÁ. 1966. KOLÁŘ a kol. 1973. VEVERKOVÁ. 1964. Ústřední správa rekreační péče ROH. 1975. A dále časopisy Mladý svět z roku 1967 a časopis Odborář z let 1962 a 1963. 147

51

Všeodborového archivu ČMKOS. Jednalo se zejména o zápisy ze schůzí Předsednictva Ústřední rady odborů, které mi poskytly mnoho informací o rekreacích, které se v té době organizovaly.152 Šedesátá léta pokládám za období velkých společenských změn, které ovlivnily životní styl tehdejšího obyvatelstva, a proto se zaměřuji právě na toto desetiletí. Šedesátá léta v Československu, často s přívlastkem „zlatá“, jsou v našich dějinách vnímána a označována zejména jako období mírného uvolnění tehdejšího politického režimu a dobou bohatou na dnes již legendární osobnosti v kultuře.153 Je to také období důležitých změn, které se bezprostředně týkaly každodenního života tehdejších obyvatel a ovlivnily tak i charakter mimopracovní doby. V šedesátých letech 20. století dochází k výrazné urbanizaci, lidé se stěhovali do měst především kvůli zaměstnání, kde se začal soustřeďovat kulturní život (kulturní zařízení, školy).154 Celkové příjmy a životní úroveň rodin se v porovnání s předchozími léty zlepšovaly. K této skutečnosti přispěl stále se zvyšující počet žen, které se rozhodly nastoupit do zaměstnání155 a automatizace mnoha činností, což vytvářelo možnost zkracování pracovní doby. Například průměrná pracovní doba v šedesátých letech se pohybovala okolo 42 hodin týdně, s nárokem na placenou dovolenou, a pracovalo se pět dní v týdnu.156 To spolu s prodlužující se dobou odchodu do důchodu a délkou života vytvářelo zcela nový prostor využití času. Rodiny proto postupně přestávaly přemýšlet o základních

152

153

154 155

156

Všeodborový archiv Českomoravské konfederace odborových svazů – „Všeodborový archiv ČMKOS“: VOA, Ústřední rada odborů – Předsednictvo, zejména kartony č: 82, 96, 62,67. Jak uvádí Lenka Kalinová ve své knize: „Renesanci prodělaly především tzv. malé divadelní formy, kam patřil zejména Semafor, vedený Suchým a Šlitrem, Divadlo Na Zábradlí uvedením Havlovy hry „Zahradní slavnost“, začala slavná nová vlna ve filmu s celou plejádou tvůrců – Formanem, Chytilovou, Menzelem a dalšími – jejichž filmy proslavily Československo v zahraničí. Nové atmosféře ve společnosti otevřely dveře kulturní časopisy Literární noviny, Světová literatura, Plamen, Kultúrny život, Tvář, Host do domu, Student a další. Začaly vycházet dříve nedostupné knihy českých a zahraničních autorů.“ KALINOVÁ. 2007, s. 248. KAPLAN.1992, s. 87. PRŮCHA. 2009, s. 654. KALINOVÁ. 1993, s. 202. PRŮCHA. 2009, s. 652. V průběhu šedesátých let se počet žen, které zůstávaly v domácnosti rapidně snižoval a také mladých žen s malými dětmi zůstávalo doma podstatně méně než v dřívějších letech. Důvodem tohoto jednání se stala motivace zvýšit celkové příjmy rodiny. V této době je počátek společenského fenoménu poslední doby a to,jak se realizovat v práci a současně se starat o rodinu. KALINOVÁ. 2007, s. 287. PRŮCHA. 2009, s. 651. Volný čas během pracovního týdne pak lidé využívali k návštěvám kin a divadel, stejně jako dnes se bavili sportem, obzvlášť oblíbeným se stal fotbal a volejbal. Určitou revoluci způsobila televize, kterou si většina rodin v šedesátých letech pořídila. Nepřímo ovlivnila výběr a hodnoty trávení volného času. Levná záležitost to na tehdejší dobu ale nebyla, černobílá televize stála kolem 3000 Kčs. LUSTIGOVÁ, Martina. 2006. Byla šedesátá léta „zlatá“? In: Český rozhlas 7[online 2006]. [ cit.: 6. 4. 2008 ]. http://www.radio.cz/cz/clanek/85150.VOA, Ústřední rada odborů – Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. KALINOVÁ. 1993, s. 204. KALINOVÁ. 1998, s. 72. FILIPCOVÁ. 1966, s. 107. KOLÁŘ a kol. 1973, s. 13, 14. V roce 1968 byla vydána vyhláška, která zaváděla pětidenní pracovní týden s dvěma volnými dny. Předpis č. 63/1968 Sb. Vyhláška ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15. 5. 1968 o zásadách pro zkracování týdenní pracovní doby a pro zavádění provozních a pracovních režimů s pětidenním pracovním týdnem. 52

životních potřebách, jako je jídlo, bydlení, ošacení apod., jejich zájem se naopak začal soustřeďovat na zboží dlouhodobé spotřeby a využití nově vzniklého času.157 Využití volného času obyvatelstva se tehdy stalo jedním z klíčových témat tehdejších politických představitelů států tzv. východního bloku a prostředkem vlivu, díky němuž stát mohl ovlivňovat a kontrolovat i mimopracovní část života obyvatel.158 Z krátkodobého hlediska měl nově vzniklý volný čas vliv hlavně na trávení víkendu. Během šedesátých let se tak nastartovala „móda“, která trvá vlastně dodnes. Volné soboty a neděle trávit mimo domov a volné dny využívat k poznávání nových míst nebo odjíždět do tzv. druhého domova – chaty či chalupy. Chataření se stalo velmi populární, lidé se rádi realizovali na něčem, co bylo opravdu jejich, co měli ve svém vlastnictví. Mít chatu či chalupu bylo v té době módní a prestižní.159 Levnější a flexibilnější formou trávení víkendů mimo domov se stalo stanování, kterému se v šedesátých letech dostávalo stále větší popularity. Stanování, potažmo táboření, se stalo velmi oblíbené, protože dávalo lidem určitou nezávislost.160 Z dlouhodobého hlediska lidé mohli využít příležitosti organizovaného cestování, zejména během svých dovolených, buď po tehdejším Československu, nebo do zahraničí. Nelze hovořit o volném pohybu, jako tomu je dnes, ale oproti předchozím létům se situace zlepšila. Domnívám se, že to byla jedna z největších tehdejších společenských změn, kterou pociťovali sami obyvatelé Československa. Dle mého názoru to dobře dokládá Lenka Kalinová: „Výzkumy veřejného mínění ukázaly, že občané stavěli tuto potřebu v žebříčku hodnot na jedno z prvních míst. Tyto výjezdy přispěly k větší informovanosti lidí o situaci v jiných zemích i k vědecké a kulturní výměně.“161

157

158

159 160 161

Mezi zboží dlouhodobé spotřeby patřil například osobní automobil. Cesta, jak se k němu dostat nebyla v tehdejší době vůbec jednoduchá. Volný trh neexistoval a monopol na prodej i zpětný odkup aut měl podnik Mototechna. Pokud se člověk rozhodl koupit automobil, musel se zapsat do pořadníku podniku Mototechna a čekat, až pro něj auto bude připravené. Mezi nejčastěji kupovaná patřila auta značky Škoda, Wartburg a Trabant. Např. Škoda MB, tzv. „embéčko“, stálo cca 44 405 Kčs. Pro srovnání, průměrný tehdejší plat byl v polovině šedesátých let 1500 Kčs hrubého a na konci šedesátých let asi 1900 Kčs hrubého. LUSTIGOVÁ, Martina. 2006. Byla šedesátá léta „zlatá“? In: Český rozhlas 7 [online 2006].[ cit.: 6. 4. 2008]. http://www.radio.cz/cz/clanek/85150. Mezi velké společenské změny patří postupné zkracování pracovní doby, zvýšení platů, díky nimž vznikl prostor pro volný čas a s ním neméně důležité prostředky. Lidé tak mohli začít přemýšlet o tom, jak ho využijí a kolik do něj investují svých peněz. VOA, Ústřední rada odborů – Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. KALINOVÁ. 1993, s. 204. KALINOVÁ. 1998, s. 72. FILIPCOVÁ. 1966, s. 107. KOLÁŘ a kol. 1973, s. 13, 14. V roce 1968 byla vydána vyhláška, která zaváděla pětidenní pracovní týden s dvěma volnými dny. Předpis č. 63/1968 Sb. Vyhláška ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15. 5. 1968 o zásadách pro zkracování týdenní pracovní doby a pro zavádění provozních a pracovních režimů s pětidenním pracovním týdnem. Chataření se také stalo dostupnější díky rozvoji hromadné a automobilové dopravy. KOLÁŘ a kol. 1973, s. 92. „Člověk je tvor stěhovavý“.1967. in: Mladý svět. ročník IX. č. 26, 1967, s. 6. KALINOVÁ. 1998, s. 72. Z tohoto výzkumu je patrné, že nejenom mladá nastupující generace toužila 53

Cestování, zejména v podobě odborových rekreací, tak začalo nabývat na popularitě, především díky mírnému uvolnění politického režimu a stalo se tak jednou z nejvýznamnějších forem trávení volného času v šedesátých letech 20. století. Organizované cestování po Československu se realizovalo prostřednictvím Revolučního odborového hnutí a nazývalo se domácí odborová rekreace. Tímto pojmem se označovala letní a zimní dovolená, kterou trávili odboráři se svými rodinnými příslušníky v Československu v rekreačních zařízeních, které měly podobu buď „závodní zotavovny“ nebo „výběrové zotavovny“. Závodní zotavovnou se označovala nejčastěji budova s menším počtem lůžek, často dřevostavba, chata, srub či stanový tábor, který daný podnik přímo vlastnil. Naproti tomu výběrová zotavovna byla rekreačním objektem určeným pro velké množství rekreantů.162 Domácí odborovou rekreaci zajišťovalo Revoluční odborové hnutí (ROH)163 pro odboráře, kteří během roku vykazovali výborné pracovní výsledky, a kteří byli možností strávit svou dovolenou v zotavovně v podstatě odměňováni. Cílem bylo motivovat zaměstnance k dobrým pracovním výkonům a zároveň se to stalo dobrým prostředkem, jak lidem ovlivňovat i jejich volný čas.164 Domácí odborová rekreace se rozlišovala na „výběrovou ústředně řízenou rekreaci“ a „závodní rekreaci“. Výběrová ústředně řízená rekreace byla dovolená, kterou organizovala Ústřední správa ROH ve velkých výběrových zotavovnách, kde měli rekreanti zajištěnou dopravu, ubytování a také program. Závodní rekreace se už neorganizovala z ústředí, ale zajišťovaly ji jednotlivé podniky pro své zaměstnance.165 Šedesátá léta představovala zásadní přelom v charakteru výběrové ústředně řízené rekreace.

Až

do

jejich

počátku

byla

rekreace

určena

samotným

odborářům

bez účasti rodinných příslušníků, od roku 1960 však začala mít rodinný charakter. Předsednictvo Ústřední rady odborů (ÚRO) totiž provedlo v tomto roce prostřednictvím

162 163

164 165

po cestování, ale vyjet do zahraničí si přála většina obyvatelstva. Došlo jak k velkému zvýšení přílivu cizinců do Československa, tak i naopak, českoslovenští obyvatelé hodně cestovali sice zejména do socialistických zemí, jako byly NDR, Bulharsko, Jugoslávie, Maďarsko, Polsko, SSSR, ale několik set tisíc lidí vycestovalo i do západních zemí (Itálie, Rakousko). V roce 1964 přijelo do Československa téměř 3715 tisíc cizinců, což byl trojnásobek toho, kolik jich přijelo v roce 1961. 657 tisíc Čechoslováků odjelo do zahraničí v roce 1964 a v roce 1965 už to bylo 2079 tisíc lidí. KALINOVÁ. 1998, s. 72. PRŮCHA. 2009, s. 646. VOA, Ústřední rada odborů – Předsednictvo, inv. jednotka: 375/I/3, č. kartonu: 62. KNAPÍK Jiří. FRANC, Martin. 2010. „Na člověka najíždíme další čtvrtletí“ Volný čas v českých zemích v letech 1948 – 1956. In: Soudobé dějiny 17, č. 4, 2010, s. 629. Dnes bychom ji mohli přirovnat k velkému hotelu. Revoluční odborové hnutí byla jednotná odborová organizace, organizována formou spolku a sdružovala všechny zaměstnance, kteří byli československými občany. Jejím účelem bylo zejména sdružování zaměstnanců, vést je ke spolupráci, snaha zajistit jim práva a hájit jeho hospodářské, sociální a kulturní zájmy. Sbírka zákonů a nařízení, č. 144/1946, Zákon ze dne 16.5.1946 o jednotné odborové organizaci. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 19. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 5 - 7. 54

krajských orgánů průzkum o (ne)účasti dětí na výběrových rekreacích v zotavovnách.166 Účast dětí na rekreacích byla nejdříve schválena na zkoušku ve vybraných zotavovnách od letní sezóny roku 1960.167 Zájem o ni se ukázal veliký, a proto se dne 11. října 1960 schválila rodinná rekreace i pro ostatní odborové svazy a zotavovny.168 Vývoj zaznamenal i počet pracovníků, kteří se zúčastnili domácí výběrové ústředně řízené rekreace. Na začátku šedesátých let (1961 – 1963) měl jejich počet mírně rostoucí tendenci169, navazoval tak na vývoj v padesátých letech. Byl způsoben nikoliv výstavbou nových zotavoven, ale rozšířením letní sezóny o další měsíce (květen, říjen) a začleněním i dalších rekreačních objektů do zimní rekreace. V roce 1964 a 1965 došlo k mírnému poklesu účasti,170 projevily se totiž negativní důsledky tohoto způsobu zvyšování počtu rekreantů. Zvyšoval se počet možností jet na méně atraktivní místa v nepříliš vyhovujících termínech, zaměstnanci o tyto nabídky ztráceli zájem a vytvářeli tlak na rekreace konané v průběhu prázdninových měsíců. Proto se v následujících letech od „umělého“ zvyšování počtu účastníků upustilo.171 V následujících letech byl pak opět zaznamenán lehký růst počtu rekreantů, a to především díky vynaložení finančních prostředků na rekonstrukci zotavoven. Došlo ke zvyšování jejich kapacity a vytvořily se tak možnosti ubytovat více lidí. 172 V menší míře se stavěly také výběrové zotavovny nové.173 Větší důraz se v té době ovšem kladl na výstavbu závodních zotavoven a pionýrských táborů. Domácí výběrová ústředně řízená 166 167 168

169

170 171 172 173

Tento průzkum byl proveden ve 122 podnicích.VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 326 / 2/7, č. kartonu: 47. Rodinná rekreace v roce 1960 byla zavedena na zkoušku v zotavovnách „Frant. Kouba“, „Červánky“, „Devět skal“, „Budovatel Tatry“, „Sykovec“, „K. H. Mácha“, „Hutník“. V roce 1961 byla rekreace pro rodiny s dětmi možná ve 14 zotavovnách v zimě a ve 29 zotavovnách v létě a účast dětí v jedné směně se pohybovala od 10 – 15 % z celkového počtu rekreantů. Tento počet se dále zvyšoval a v roce 1963 byla možná zimní rodinná rekreace v 16 zotavovnách a letní ve 33 zotavovnách. Tento trend pokračoval, až byla rodinná rekreace možná ve všech výběrových zotavovnách. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 379 / II/2, č. kartonu: 64. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 365/I/4, č. kartonu: 59. V roce 1961 se v zotavovnách ROH rekreovalo 268 700 členů ROH, v roce 1962 se rekreace zúčastnilo 283 700 členů, v roce 1963 pak 286 800 členů. VOA, Ústřední rada odborů Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. V roce 1964 se rekreovalo 282 500 pracovníků, v roce 1965 275 000. Obdobný vývoj byl i v roce 1966. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 30. V průběhu šedesátých let byla vybudována zotavovna „Energetik“ v Rožnově pod Radhoštěm, „Magura“ v Monkově dolině u Ždiaru, „Slovenské národní povstání“ v Jasné pod Chopkom a „Urán“ v Tatranské Lomnici na Slovensku. V Bratislavě byl postaven „Dům rekreace“, kde se konala kulturní rekreace. V Čechách se pak investovalo zejména v oblasti Mariánských Lázní, Krkonoš a Středočeském kraji a postavila se také zotavovna „Solidarita“ na Špičáku u Železné Rudy. Na Moravě se stavělo v oblasti Luhačovic. Tyto oblasti byly pro rekreaci totiž velice atraktivní. Do roku 1970 se pak připravovaly projekty na výstavbu zotavoven „Medlov“ na Českomoravské vysočině, „Liptovský Ján“ v Nízkých Tatrách „a nového „Domu rekreace“ v Praze. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 31. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. 55

rekreace

se

financovala

z

centrálních

odborových

zdrojů,

z prostředků základních organizací ROH (ZO ROH) a od roku 1966 z Fondu kulturních a sociálních potřeb, který byl založen Ministerstvem financí a výrobně masovým a hospodářsko - finančním oddělením ÚRO.174 Výběrové ústředně řízené rekreace se mohl zúčastnit každý zaměstnanec, který byl členem ROH a prošel výběrem, který prováděla ZO ROH. Jelikož poptávajících po tomto typu rekreace se vyskytovalo většinou více, než dovolovala kapacita výběrových zotavoven, prováděl se výběr účastníků na základě jejich pracovních výkonů během celého roku obzvlášť důkladně. Pracovník vybraný ZO ROH pak získal poukaz na výběrovou rekreaci. Šlo o doklad, který opravňoval zaměstnance k účasti na výběrové rekreaci a obsahoval základní informace o pobytu.175 O počtu a cenách poukazů, platných pro danou sezónu, rozhodovala ÚRO a přidělovala je podle počtu členů v jednotlivých odborových svazech.176 Dále již za rozdělování poukazů zodpovídaly ústřední a krajské výbory odborových svazů, všeodborové krajské orgány a nakonec ZO ROH a závodní výbory ROH (ZV ROH) každého podniku.177 Tento způsob platil do roku 1965 a byl založen na svazovém principu.178 ZO ROH se pak tzv. „přídělovými listy“ oznamovalo, kolik poukazů na jakou rekreační akci obdrží. Od zimní rekreace 1966 pak začal platit nový způsob poskytování poukazů, který se opíral o tzv. všeodborový princip. Místo pevného počtu přidělených poukazů se zavedla jejich volná nabídka a jejich distribucí se zabývala nově zřízená krajská distribuční střediska rekreační

174

175 176

177

178

Z fondu kulturních a sociálních potřeb byly kryty náklady, které v předchozích letech kryly prostředky poskytované vedením závodů jako příspěvek na úhradu nákladů činnosti ZO ROH. Jednalo se především o náklady na příspěvky na výběrovou rekreaci, ale také na školení funkcionářů, politicko-výchovnou a vzdělávací činnost apod. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 421 / I/5, č. kartonu: 76. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. PÉČE O ZDRAVÍ, NEMOCENSKÉ POJIŠTĚNÍ A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ; PÉČE O BEZPEČNOST A OCHRANU ZDRAVÍ PŘI PRÁCI; ROZVOJ REKREACE ROH – teď mě napadlo, proč to máš celé velkým písmenem? To být nemusí!!! – takhle se to celé jmenuje. 1967, s. 91. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 375/I/3, č. kartonu: 62. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1971, s. 4, 5. V roce 1963 byl přidělován jeden poukaz na 19,21 členů (tzv. kvóta). Výjimka byla pouze u odborových svazů zaměstnanců v hornictví a energetice, v hutích a rudných dolech, u kterých byl přidělován jeden poukaz na 12,59 členů a bylo to z důvodu velkého množství členů v těchto odborových svazech. V těchto svazech ale začalo postupně docházet k přebytku poukazů, kdežto v jiných jich byl nedostatek. Proto se od roku 1965 začalo přihlížet při rozdělování nejenom k počtu členů, ale také k dosavadnímu počtu přidělených a využitých poukazů. Tento způsob distribuce poukazů se prováděl podle směrnic schválených Předsednictvem ÚRO dne 8.1. 1959. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 400/I/5, č. kartonu: 69. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH, 1975, s.19. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 474/2, 3, č. kartonu: 96: „Celostátní kvóta byla rozdělena mezi jednotlivé odborové svazy, každý svaz si svou kvótu rozdělil na jednotlivé KVOS, a ty pak svou krajskou kvótu dělily mezi jednotlivé závody.“ VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 474/2, 3, č. kartonu: 96. 56

péče

ROH.179

ZO

ROH

mohly

poté

objednávat

pouze

poukazy,

o které měly opravdu zájem, a tím se podařilo předcházet zbytečným přebytkům poukazů v některých podnicích a nedostatku v ostatních. Odstranila se také velká nevýhoda předchozího systému, kterou byla nemožnost jakkoli změnit příděl poukazů, které ZO ROH dostala.180 ZV ROH po objednání daných poukazů na rekreaci rozhodoval o konečné výši poplatku, který vybraný pracovník za poukaz zaplatil. Odměněný zaměstnanec totiž neplatil skutečnou cenu poukazu, ale pouze část. Další pak platila ZO ROH a zbytek se hradil z centrálních odborových prostředků.181 Účastnický poplatek mohl být buď v plné výši, jak ho navrhovala ÚRO, nebo jej mohl ZV ROH snížit za extrémně dobré pracovní výkony či přihlédnout k sociálním podmínkám daného zaměstnance. V roce 1964 přijalo Předsednictvo ÚRO opatření, aby se od roku 1965 10% poukazů poskytovalo za plnou cenu, a to těm pracovníkům, kteří měli vyšší příjmy a výběrové rekreace se již několikrát zúčastnili. Naopak poplatky za poukazy přidělované rodinným příslušníkům odborářů se stanovily tak, aby se zvýhodnily skupiny pracujících, kteří měli více dětí a nižší příjem.182 Poukaz se někdy poskytoval bezplatně, ale pouze ve výjimečných případech za mimořádné pracovní výkony zaměstnanců s minimálním příjmem.183 Během šedesátých let došlo k velkému rozmachu rodinné rekreace, kdy na dovolenou odjížděly celé rodiny, ale pouze na jeden nebo dva poukazy určené pouze pro jednotlivce. V zotavovnách pak docházelo k přetížení. Proto již další vývoj v sedmdesátých letech směřoval k tzv. sdruženým poukazům. Šlo o poukazy s přesným označením daného pokoje a počtem volných míst. Tím se zajistila přehlednost ubytování.184

179

180

181 182 183

184

Před změnou se jí zabývali pracovníci ústředních a krajských orgánů, kteří byli poté této činnosti zproštěni. Krajská distribuční střediska ROH vypracovávala nabídky poukazů, vyřizovala jejich objednávky, vedla také technickou evidenci poukazů a podávala všeobecné informace. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 474/2, 3, č. kartonu 96. VOA, Ústřední rada odborů Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, I/2, č. kartonu: 82. ZO ROH měla také možnost objednat dodatečně některé poukazy a také měla možnost požádat o poukazy do přesně určené zotavovny nebo na daný termín. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, I/2, č. kartonu: 82. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH, 1975, s. 23. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 400 / I/5, č. kartonu: 69. Ceny poukazů na výběrovou rekreaci pro ZV ROH a samoplátce byly stanoveny rozdílně na období hlavní sezóny a mimo sezónu a odlišeny byly také pro dospělé, mládež a děti. Toto nařízení platilo od letní akce 1963. Za hlavní zimní sezónu se považovaly měsíce únor a březen. Za hlavní letní sezónu pak měsíce červen, červenec, srpen, září. Ostatní byly považovány za měsíce mimosezónní. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka 375/ I/3, č. kartonu: 62. PÉČE O ZDRAVÍ, NEMOCENSKÉ POJIŠTĚNÍ A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ; PÉČE O BEZPEČNOST A OCHRANU ZDRAVÍ PŘI PRÁCI; ROZVOJ REKREACE ROH. 1967, s. 91. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 400 / I/5, č. kartonu: 69. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 400 / I/5, č. kartonu: 69. 57

Tabulka – ceny poukazů na výběrovou ústředně řízenou rekreaci v roce 1963 (v Kčs) skupina

dospělí

poukaz

ceny poukazů na výběrovou rekreace v roce 1963 minimální cena poukazu pro cena poukazu pro ZV ROH účastníky částka v částka v sezóně před mimo sezóně před mimo sezóna zdražením sezónu sezóna zdražením sezónu

sezóna

mimo sezónu

7 denní poukaz

315

105

280

70

210

70

210

210

10 denní poukaz

450

150

400

100

300

100

300

300

14 denní poukaz

630

210

560

140

140

140

420

420

celoročně mládež

nejvyšší možná dotace od ZV ROH

celoročně celoročně

celoročně

7denní poukaz 10 denní poukaz

280 400

280 400

70 100

70 100

210 300

210 300

14 denní poukaz

560

560

140

140

420

420

sezóna

mimo sezónu

sezóna

mimo sezónu

sezóna

mimo sezónu

děti 3-10 7 denní poukaz

217

182

10 denní poukaz

310

260

14 denní poukaz

434

364

Zdroj: VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 375/ I/3, č. kartonu: 62.

V roce 1963 došlo ke zvyšování účastnických poplatků na poukazy na období rekreace v hlavní sezóně, a tím i k jejich celkovému zdražení. Před rokem 1963 platili účastníci pouze 1/4 skutečné ceny poukazu, po zdražení pak už 1/3 ceny.185 Důvodem zdražování bylo plánované rozšiřování působení ROH i v jiných oblastech než bylo zajišťování výběrové rekreace, proto již nebylo možné na ni přispívat takovým dílem. Do cen poukazů se také promítly zvyšující se finanční nároky na údržbu a zařízení výběrových zotavoven. Ceny poukazů na rekreaci mimo sezónu pro dospělé a celoročně pro mládež se nezměnily, aby se zachovalo zvýhodnění těchto skupin. Výběrové rekreace se mohli zúčastnit také „samoplátci“, ale pouze v případě, že to dovolovala kapacita zotavovny.186 Výběrovou ústředně řízenou rekreaci charakterizovalo nejen zajištěné ubytování, ale také doprava a program na rekreaci. Doprava se zajišťovala speciálními vlaky, či vyhrazenými vozy pravidelných vlaků. Ty jely buď přímo do místa rekreace, nebo do nejbližšího možného místa, odkud následovala cesta rekreačními autobusy.187

185 186 187

VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 375/ I/3, č. kartonu: 62. Pod pojmem samoplátci se rozumí lidé, kteří nebyli orgány ROH vybráni, ale zaplatili si plnou cenu poukazu. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 375/ I/3, č. kartonu: 62. V roce 1966 byla poprvé vyzkoušena také přímá autobusová doprava z Prahy do oblastí Krkonoš, která výrazně ušetřila čas, a proto se tento typ dopravy dále podporoval. Během jednoho roku bylo vypraveno zhruba 237 zvláštních rychlíků, 202 zvláštních osobních vlaků a 870 vyhrazených vozů a 1130 zvláštních 58

Lidé, kteří přijeli do výběrových zotavoven na dovolenou, si chtěli zejména odpočinout. Měli k tomu dobrou příležitost, jelikož byli vytrženi ze svého běžného prostředí, a tím i od svých každodenních problémů. Vraceli se ke svým koníčkům, vyhledávali činnosti, na něž během roku neměli čas, nebo podnikali zcela nové aktivity, které ještě nikdy nezkusili. Program byl řízený a připravovali ho kulturní a tělovýchovní pracovníci ROH, tzv. programoví referenti. Nejdříve tvořili programy pro skupiny jednotlivců, ale po zavedení rodinné dovolené se pořádané aktivity přizpůsobily rekreaci rodin s dětmi. Program se plánoval na celý den, od rána do večera a obsahoval jak sportovní tak společensko – kulturní aktivity.188 Denní programovou náplň letní dovolené do určité míry ovlivňovalo umístění výběrové zotavovny. Pokud stála v nížině, blízko přehrady nebo jezera, první místo zaujímaly především vodní sporty. V zotavovně umístěné v horách pak dominovala především turistika. Pořádaly se jak celodenní výlety, tak polodenní a všichni měli možnost zúčastnit se soutěží. Populární byly zejména „Rekreační kilometry“, „Turista ČSSR“ nebo „100 jarních kilometrů“.189 Soutěže probíhaly také ve sportech, jako volejbal, fotbal nebo vybíjená. Veškeré sportovní vybavení bylo k dispozici přímo v zotavovně, účastníci měli možnost si je kdykoliv vypůjčit. U zotavoven byla i dětská hřiště (houpačky, kolotoče). Program připravovaný zotavovnou nebyl pro rekreanty povinný, ale byl natolik atraktivní a pohodlný, že se do něj zapojovali téměř všichni. Na zimní dovolenou pak účastníci jezdili hlavně lyžovat. Byl jim k dispozici profesionální lyžařský instruktor, se kterým se mohli zdokonalovat nebo přímo naučit lyžovat.190 Společensko – kulturní program se pro letní a zimní rekreaci příliš nelišil. Promítaly se filmy a diafilmy191, k dispozici byly také gramofony, kde si lidé mohli pouštět desky. Ve společenských místnostech byl také rozhlas, občas i televize. Programoví referenti pořádali také besedy, na které zvali lidi z různých oblastí, například spisovatele, členy horské služby, lesníky, a často i sami účastníci besedovali mezi sebou. K činnostem, které měli rekreanti nejraději, patřily taneční večery, kde tančili, sami i zpívali, nebo prokládali program divadelními scénkami, které si připravili. Kdo netoužil po velké společnosti, mohl si přečíst

188 189

190 191

dálkových autobusů ROH. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 23, 24. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 28, 29. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 29. VOA, Ústřední rada odborů Předsednictvo, inv. jednotka: 365/ I/4, č. kartonu: 59. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 375/ I/3, č. kartonu: 62. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 29. Filmy, diafilmy i krátké filmy procházely pečlivým výběrem. Kladl se důraz na to, aby byly výchovné a poučné. VEVERKOVÁ. 1964, s. 13. 59

knihy, denní tisk a časopisy v knihovně. Publikace však procházely pečlivým výběrem tak, aby byly hodnotné dle stávajícího režimu. Programové náplni se věnovala po všech stránkách velká pozornost, stávala se jedním z hlavních kriterií, podle kterých rekreanti hodnotili, zda se jim na rekreaci líbilo.192 Mohlo by se zdát, že program byl celkem volný, nepodléhající žádnému velkému diktátu. Hana Veverková však ve své knize uvádí: „Ovšem každý program na rekreaci, ať už jde o program se vzdělávacím zaměřením, či o zábavu a rozptýlení, musí být v souladu se zásadami našeho života, s našimi výchovnými cíly.“193 Součástí programu byla i politická agitace. Zastávám názor, že vyvěšená hesla a plakáty na nástěnkách, kolem kterých rekreanti procházeli každý den, nenásilně ovlivňovaly jejich myšlení, aniž by si to rekreanti přímo uvědomovali.194 Při rozhodování, kam umístit výběrovou zotavovnu hrála největší roli atraktivita prostředí. Pro zimní rekreaci byly ideální hory s velkým výběrem sjezdových a běžeckých tratí pro lyžaře. Oblíbené byly Pec pod Sněžkou (zotavovna „Lyžařská bouda“, „Pražská bouda“), Špindlerův Mlýn (zotavovna „Dukla“, „Práce“, „Pětiletka“, „Petrova bouda“ aj.) v Krkonoších, v Beskydech pak zotavovny „Bílý kříž“ nebo „Na Baraní“. Velmi žádané poukazy byly do zotavoven ve Vysokých Tatrách (zotavovny „Volga“, „Uran“, „Morava“, „Jánošík“ v Tatranské Lomnici). V letní sezóně byly oblíbené hlavně zotavovny umístěné v blízkosti řeky, jezera nebo rybníku, ale i zotavovny u léčivých pramenů jako např. zotavovna „Leningrad“, „Evropa“ v Mariánských Lázních nebo „Horský Dvůr“, „Černá bouda“ v Jánských Lázních.195 Domácí výběrová ústředně řízená rekreace v šedesátých letech 20. století zcela nesporně zaujímala významnou pozici v možnostech, jak strávit dovolenou a lze říci, že představovala luxusnější variantu odborářské dovolené, než byly závodní rekreace. Význam měla jak pro samotné rekreanty, tak i pro menší podniky. Ty totiž často žádná vlastní rekreační zařízení neměly, což je znevýhodňovalo oproti podnikům velkým, které pro své pracovníky organizovaly ještě závodní rekreaci. Průzkum, který jsem provedla mezi rekreanty také potvrdil, že respondenti kvitovali nízkou cenu rekreací. Byla dostupná jak jednotlivcům, tak rodinám s dětmi. Další výhodou se 192 193 194

195

VEVERKOVÁ. 1964, s. 12. VEVERKOVÁ. 1964, s. 16. Toto tvrzení dokládá Hana Veverková: „Názorná agitace je také významným výchovným prostředkem.....V klidném prostředí zotavovny mají rekreanti více času zamyslet se nad obsahem plakátu, hesla, nástěnky, či výstavky......Krátkými výstižnými hesly můžeme rekreantům v zotavovně vštěpovat velké myšlenky.“ VEVERKOVÁ. 1964, str. 17. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1971, s. 6 - 8. 60

ukázala její pohodlnost. Rekreanti měli zajištěné vše od dopravy, programu až po bezpečnost. Oproti tomu, proces výběru zaměstnanců, kteří měli možnost se rekreace zúčastnit, byl velmi přísný a tak možnost jet na takovouto dovolenou mělo přece jenom málo lidí. Respondenti zcela zřetelně hodnotili domácí výběrovou ústředně řízenou rekreaci kladně, ačkoliv v psaných hodnoceních se někdy objevovaly připomínky ke kvalitě jídla, sportovnímu vybavení a často si také všímali, že jednotlivé turnusy se od sebe liší právě v těchto charakteristikách. Požadovali, aby podmínky na všech turnusech byly stejné.196 Závodní rekreace, i když méně luxusní než výběrová, se i tak stala mezi lidmi velice oblíbená a stále více žádoucí. Důvodem byla především možnost jet i na kratší dobu, v létě třeba jen na týden, což mnoho lidí vítalo.197 Taková volba u výběrové rekreace neexistovala. Mezi další důvody patřil její převládající rodinný charakter, na který se kladl velký důraz. Byla totiž koncipována i pro vícečlenné rodiny, které neměly problém se ubytovat. U výběrové ústředně řízené rekreace se tyto potíže zpočátku vyskytovaly. Díky těmto výhodám se počet účastníků závodní rekreace stále zvyšoval. Na začátku se pohyboval okolo 600 000 a již v polovině šedesátých let přesahoval tento počet jeden milion lidí.198 Také rozsáhlá výstavba závodních zotavoven, zajišťovaná samotnými podniky a závody, podporovala zvyšující se počet rekreantů.199 Každá závodní zotavovna vypadala různě. Některé se téměř rovnaly výběrovým zotavovnám, ať už velikostí a vybavením, nebo i úrovní poskytovaných služeb a některé měly podobu malé rekreační chaty či stanového tábora.200 Vše záviselo na množství financí, které chtěl daný podnik investovat do závodní rekreace a také na zájmu ZV ROH. V některých okresech nebyly pro vybudování zotavoven vhodné podmínky a jejich výstavba by se stala pro podniky velmi nákladná. 201 Proto se mnohokrát stávalo, že jedna závodní zotavovna sloužila několika podnikům v okolí. Situace bývala i opačná, kdy některý z movitějších, často větších podniků, vlastnil několik závodních 50

197 198 199 200

201

Pro zjištění názoru účastníků na domácí výběrovou ústředně řízenou rekreaci a domácí závodní rekreaci jsem vypracovala průzkum mezi lidmi ve věku 50 let a více, jejichž výběr probíhal zcela náhodně. Osloveno bylo 25 lidí, odpovědělo jich 16. Důležitá byla zejména kvalita odpovědí před kvantitou. Otázky byly otevřené a zaměřeny hlavně na programovou náplň rekreací, destinace a celkový názor na tyto rekrace po téměř čtyřiceti letech. Ústřední archiv akciové společnosti Plzeňský prazdroj, Archivní materiály ZV ROH Plzeňského prazdroje, č. kartonu: 169, 266. kde je odkaz na archiv? – stačí takhle? Průměrná délka pobytu v roce 1965 byla 6 dní. V roce 1961 se účastnilo závodní rekreace cca 630 000 lidí a v roce 1965 se rekreovalo cca 1 133 000 lidí. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. Například v roce 1961 bylo k dispozici 2 986 závodních zotavoven a v roce 1965 již téměř 4 196. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1,č. kartonu: 82. V některých zotavovnách bylo zajištěno ubytování, strava i program tak jako ve výběrové zotavovně a v některých bylo zajištěno pouze ubytování a bylo na každém účastníkovi zvlášť, jak na dovolenou dorazí a jak ji stráví. Další údržba závodních zotavoven se zajišťovala brigádnickými pracemi členů ZO ROH. PÉČE O ZDRAVÍ, NEMOCENSKÉ POJIŠTĚNÍ A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ; PÉČE O BEZPEČNOST A OCHRANU ZDRAVÍ PŘI PRÁCI; ROZVOJ REKREACE ROH. 1967, s. 97, 98. Tamtéž, s. 97, 98. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu 82. 61

zotavoven.202 Aby nedocházelo ke stereotypům, že lidé z jednoho podniku pokaždé jezdili do stejného místa, přistupovalo se k sezónním výměnám zotavoven mezi podniky. 203 Pokud daný podnik závodní zotavovnu vlastnil, měl velký zájem na tom, aby se plně využívala. Organizovala se v ní tedy nejen rodinná závodní rekreace, ale i rekreace pro svobodné zaměstnance a zaměstnance již v důchodu především v obdobích, které rodiny tolik nevyužívaly. Dále se v nich organizovaly pionýrské tábory pro děti zejména zaměstnanců podniku.204 Výběr lidí, kteří se posílali na dovolenou do závodní zotavovny, měl také určitý daný průběh, který byl téměř stejný jako výběr účastníků na výběrovou ústředně řízenou rekreaci. Kritériem pro získání poukazu na rekreaci se stávaly opět pracovní výkony během roku, rozdíl byl ovšem v tom, že toto kritérium nebylo nastaveno tak přísně jako u výběrových ústředně řízených rekreací.205 Aktivity, kterými se lidé bavili na tomto typu rekreace, se víceméně podobaly těm na výběrové dovolené. Rozdíl ale spočíval v tom, že někde společné programy nebyly organizovány a účastníci rekreace si veškerý svůj program plánovali sami. Tento jev nebyl nijak ojedinělý, naopak velmi častý. A to, zda si i přesto lidé plánovali program ve skupinách, už bylo pouze na nich. Druhy zábavy závisely ještě také na úrovni dané závodní rekreace a na věkovém složení lidí, kteří přijeli na dovolenou.206 Myslím, že trochu jinak se bavili lidé ve stanech a odlišně ve velké závodní zotavovně. Do stanů také málokdy jezdili starší lidé nebo rodiny s velmi malými dětmi. Ti jezdili raději do větších závodních zotavoven, kde měli přece jenom pohodlnější zázemí. Ve stanových táborech tak převládali mladí lidé nebo rodiny s trochu většími dětmi.207 V šedesátých letech představovaly rekreace trávení volného času jako dnes, tzn. odpočinout si a dělat to, na co přes rok není tolik času. Lidé podnikali výlety do okolí, pěšky nebo 202 203 204 205

206

207

na

kolech,

a

v

létě

se

HRUŠKA, L. 1963. K některým otázkám závodní rekreace. In: Odborář, roč. XVI, č. 23, 1963, s. 1089 – 1090. VEVERKOVÁ. 1964, s. 9. HRUŠKA, L. 1963. K některým otázkám závodní rekreace. In: Odborář, roč. XVI, č. 23, 1963, s. 1089 – 1090. VEVERKOVÁ. 1964, s. 9. VOA, Ústřední rada odborů Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. Doprava do místa rekreace byla možná několika způsoby. Pokud bylo na dovolenou z jednoho podniku vysláno méně lidí, použili vlastní auta, pokud je měli, nebo využili pravidelné linky autobusů a vlaků. Jestliže jelo z podniku více lidí, zaměstnavatel jim zajistil autobus či určitou část vlaku. Viz. Příloha č. 2. VOA, Ústřední rada odborů Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. O zajištění sportovního a kulturního vybavení (knihovny, filmy) do závodních zotavoven se podniky snažily stejně jako výběrové zotavovny. Ale v dosažené úrovni služeb opět hrála velkou roli výše financí, kterou na ně daný podnik vyčlenil. VEVERKOVÁ. 1964, s. 10. Viz. Provedený průzkum. 62

na prvním místě věnovali vodním sportům a míčovým hrám (volejbal, fotbal, vybíjená). A zvláště starší lidé také preferovali nedělat nic, zkrátka jen odpočívat. V zimě pak o tuto rekreaci stáli hlavně lidé, kteří chtěli jet lyžovat.208 I z toho důvodu se závodní zotavovny stavěly v atraktivních lokalitách, jako byly hory a oblasti kolem rybníků a řek. 209 Při hodnocení závodní rekreace se musí brát v úvahu její velká výhoda oproti výběrové ústředně řízené rekreaci, a to byla mnohem větší kapacita a tím i možná účast. V průměru se závodní rekreace zúčastňovalo čtyřikrát více lidí. Závodní rekreace byla také různorodější, než rekreace výběrová, jedna od druhé se lišila, podle toho, v jakém podniku daný člověk pracoval.

Každý

jel

sice

na

závodní

rekreaci,

ale

někdo

ji

strávil

v luxusnější podnikové chatě a někdo ve stanovém táboru. I co se týká volnosti programu, předčila závodní rekreace výběrovou. Na organizovaných dovolených se obecně předpokládalo,

že

za

přítomnosti

velkého

počtu

účastníků

mezi

nimi

dojde

k vytvoření nových nebo zlepšení stávajících vztahů. Na výběrové rekreaci se potkávali různí lidé různých profesí či jiných oblastí Československa. Všichni přijeli do jiného prostředí často se zcela neznámými spolurekreanty, což se myslím stávalo pro mnoho lidí velmi atraktivní. Opačně tomu bylo na závodní rekreaci. Tam jezdili lidé ze stejného podniku. Přes rok se každý den viděli v práci a stejně tak i na dovolené. Jestli to vnímali spíše jako výhodu nebo nevýhodu, to už záleželo na každém účastníkovi rekreace zvlášť. Podle jejich reakcí se dá předpokládat, že to většině nevadilo. Tím, že tu byla možnost zcela vlastního individuálního programu, nemusel se člověk s lidmi, které příliš nemusel, vůbec potkat či se s nimi bavit. I přes všechny uvedené klady tohoto typu strávení dovolené to neznamenalo, že by se jí za každou cenu chtěli účastnit v té době všichni. Mnoho lidí také preferovalo trávení své dovolené někde v klidu, jenom se svou rodinou, nebo mělo koníčky, které závodní rekreace nebyla schopna uspokojit.210 Po téměř čtyřiceti letech tento typ rekreace hodnotí tehdejší účastníci stále pozitivně. Vyzdvihují hlavně finanční stránku, kdy si celkem dobrou dovolenou mohl dovolit i méně majetný. V případě, že byli na závodní rekreaci, kde byl zajištěn i program, hodnotili ho také pozitivně, protože tak měli možnost dozvědět se spoustu nových věcí, které by sami těžko zjistili, kdyby byli na dovolené sami. Zároveň také kladně hodnotí velkou dobrovolnost v účasti všech aktivit, které byly nabízeny. Tu totiž u výběrové rekreace tolik nepociťovali, i

208 209

210

VEVERKOVÁ. 1964, s. 10, 17, 18. Například v Tatrách na Slovensku, v Krkonoších, Jánských Lázních, na Šumavě a kolem vodních nádrží Lipno, Slapy atd. Některé bývalé závodní zotavovny stojí dodnes, i když už pod jiným názvem. Některé z nich se i stále využívají, například jako hotely nebo menší penziony. Viz. Provedený průzkum. Viz. Provedený průzkum. 63

když byla všeobecně hlásána. Strávit tímto stylem svou dovolenou bylo svým způsobem v té době moderní.211 Závěrem bych shrnula základní teze mé kapitoly. Odborová organizace ROH organizovala základní typy domácích rekreací – „výběrovou ústředně řízenou rekreaci“ a „závodní rekreaci“. Výběrová ústředně řízená rekreace se stala od začátku šedesátých let rekreací rodinnou, charakterizovanou zajištěným ubytováním, dopravou a sportovně kulturním programem. Mohl se jí zúčastnit každý zaměstnanec, který byl členem ROH a prošel výběrem, který prováděla ZO ROH na základě pracovních výkonů během celého roku. Celkově byla výběrová ústředně řízená rekreace financována z centrálních odborových zdrojů, z prostředků ZO ROH a od roku 1966 z Fondu kulturních a sociálních potřeb. Sportovně - kulturní program plánovali programoví pracovníci, tzv. programoví referenti, na celý den, provozovala se turistika, sportovní hry, pořádaly se besedy taneční večery. Destinace oblíbené pro tento typ rekreace byly především Pec pod Sněžkou, Špindlerův Mlýn, Beskydy, Tatry, Mariánské Lázně, Jánské Lázně, Posázaví.212 Závodní

rekreace

je

druhým

základním

typem

domácí

odborové

rekreace

s rodinným charakterem, která poskytovala mnohem větší kapacitu účastníků, než výběrová ústředně řízená rekreace. Mezi důvody, které k této skutečnosti přispěly, patřilo větší množství zotavoven, které podniky k tomuto účelu vlastnily a ne tak přísná kritéria výběru účastníků, která stanovovala ZO ROH. Aktivity, kterými se lidé bavili na tomto typu rekreace, se víceméně podobaly aktivitám na výběrové dovolené. Rozdíl ale spočíval v tom, že někde společné programy neorganizovali a účastníci rekreace si veškerý svůj program plánovali sami. Oblíbená byla turistika, vodní sporty, a míčové hry v létě a v zimě pak lyžování. Závodní rekreace byla charakteristická svojí různorodostí. Úroveň poskytovaných služeb totiž závisela na ochotě podniku investovat do rekreace. Jak se tedy lišil přístup k využití volného času a rekreaci v šedesátých letech 20. století? Proč byly tyto rekreace tak oblíbené a jejich obdoba je i dnes? V šedesátých letech byla situace taková, že převážná většina rekreací probíhala organizovaně a i tzv. individuální rekreace (mimo chatařů), kde lidé trávili volný čas dle svých zájmů, byla rámcově usměrňována pomocí různých politických a výkonných orgánů státní správy – nařízení, vyhlášky atd. Pokud zvolili domácí rekreaci pořádanou ROH, museli přijmout fakt, že to, zda

211 212

Tamtéž. V Peci pod Sněžkou to byla např. zotavovna „Lyžařská bouda“, „Pražská bouda“, ve Špindlerově Mlýně zotavovna „Dukla“, „Práce“, „Petrova bouda“, které byly oblíbené zejména pro zimní rekreaci. K letní rekreaci se využívaly například zotavovny ve Zlenicích nebo v Ratajích nad Sázavou. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1971, s. 6 - 8. 64

pojedou na dovolenou, nezávisí na nich samotných, ale rozhodne o tom někdo úplně jiný a přitom sami toto rozhodnutí nemohou nijak ovlivnit. Byli si však vědomi cenové výhodnosti. U výběrové ústředně řízené rekreace si mohli být jisti zajištěním poměrně vysokou kvalitou služeb a organizovanými programy.

Tyto relativně dobré pocity a zkušenosti z těchto

rekreací přetrvávají u mnoha obyvatel dodnes. O tom svědčí jednak neustálý zájem o poznávací zájezdy a zejména tématicky zaměřené (sportovní, přírodovědné, kulturní apod.) To, že přetrval prakticky pozitivní pocit z organizované rekreace šedesátých a následných let až do současnosti svědčí i to, že po roce 1989 prakticky většina obyvatel preferovala individuální rekreaci, následkem čeho se dostali do velkých ekonomických problémů jak velká rekreační zařízení, tak i zotavovny podniků. V současné době jsou opět v oblibě detailně

organizované

pobyty.

Na základě průzkumu, který jsem provedla, jsem dospěla k názoru, že v mnou analyzovaných dotaznících se neobjevila od respondentů výrazná nespokojenost. Naopak, lidé vyzdvihli právě

jejich

cenovou

výhodnost,

zajištění

programů,

možnost

podívat

na místa, která by sami nenavštívili a příležitost setkání s lidmi různých společenských vrstev a povolání.

65

Abstrakt Studie obsahuje popis zásadních společenských změn v Československu v šedesátých letech 20. století, které výrazně ovlivnily náplň volného času obyvatel, a zabývá se zejména oblastí cestování v rámci Československa s podporou jediné tehdejší odborové organizace Revolučního odborového hnutí. Analyzuje dva hlavní typy domácí odborové rekreace, jimiž byly „výběrová ústředně řízená rekreace“ a „závodní rekreace“. Cílem studie bylo zjistit, jakým způsobem lidé trávili volný čas o dovolených, zejména rekreačních pobytech a co bylo příčinou toho, proč měly tyto rekreace takový úspěch. Zejména cenová výhodnost těchto rekreací a poměrně vysoká kvalita služeb, společně s velkou rozšířeností mezi tehdejšími zaměstnanci zajišťuje i v dnešní době velkou oblibu organizovaných rekreací, a to jak poznávacích, tak i pobytových zájezdů.

Abstract This thesis contains description of basic changes in society in Czechoslovakia at 1960s, which dramatically influenced leisure time of population. It is focused on travelling in Czechoslovakia with support only trade union – Revolutionary trade movement. It analysis two main types of trade recreation, which were „selected centrally planned recreation“ and „business recreation“. The aim of the thesis was discover, how people spent their leisure time on holidays, mainly at recreations and why these recreations had a big success. Mainly bargain price and quite hight quality of these recreations with big expansion among employees ensure big popularity of organised recreation, cognitive and stay trips also in these days.

66

JEL klasifikace N900, N940

Klíčová slova Rekreace; Revoluční odborové hnutí; cestování; společnost; rekreant; odborář.

Keywords Recreation; Revolutionary trade movement; travelling; society; holidaymaker; trade unionist.

67

Seznam pramenů a literatura NEVYDANÉ PRAMENY Všeodborový archiv ÚRO Předsednictvo ÚRO VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 315/2/9, č. kartonu: 45. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 326/2/7, č. kartonu: 47. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 365/I/4, č. kartonu: 59. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 375/I/3, č. kartonu: 62. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 379/II/2, č. kartonu: 64. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 394/III/1, č. kartonu: 67. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo,inv. jednotka: 400/I/5, č. kartonu: 69. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 421/I/5, č. kartonu: 76. VOA, Ústřední rada odborů – Předsednictvo, inv. jednotka 436 I/1, č. kartonu: 82. VOA, Ústřední rada odborů -Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/2, č. kartonu: 82. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka 474/2, 3, č. kartonu: 96.

Sjezdy ROH ÚSTŘEDNÍ RADA ODBORŮ. 1966. Zpráva o činnosti ROH od V. Všeodborového sjezdu. Praha: Práce, 1966. Zpráva o činnosti ROH od VI. Všeodborového sjezdu. 116 str. Ústřední archiv a.s. Plzeňský prazdroj Archivní materiály ZV ROH Plzeňského prazdroje, č. kartonu: 169. Archivní materiály ZV ROH Plzeňského prazdroje, č. kartonu: 266. VYDANÉ PRAMENY FILIPCOVÁ, Blanka. 1966. Člověk, práce, volný čas. Praha: Svoboda, 1966. KOLÁŘ, Oldřich Ing. arch. a kol. 1973. Rekreace a volný čas. Praha: Výzkumný ústav výstavby a architektury, 1973. LEKTORSKÝ SBOR ÚSTŘEDNÍ RADY ODBORŮ (lektorská skupina péče odborů o pracovní a životní podmínky). 1967. Péče o zdraví pracujících, nemocenské pojištění a sociální zabezpečení; Péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci; Rozvoj rekreace ROH. Praha: Ústřední rada odborů – politickovýchovné oddělení, 1967. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1971. Popisník zotavoven. Praha: Ústřední správa rekreační péče ROH, 1971. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975. 30 let rekreační péče ROH 1945 – 1975, Praha: Ústřední správa rekreační péče ROH, 1975.

68

VEVERKOVÁ, Hana. 1964. Závodní rekreace ROH. Praha: Práce, 1964. Zákony a vyhlášky Zákon č. 144/1946 Sb. o jednotné odborové organizaci 63/1968 Sb. Vyhláška ministerstva a sociálních věcí ze dne 15.5. 1968 o zásadách pro zkracování týdenní pracovní doby a pro zavádění provozních a pracovních režimů s pětidenním pracovním týdnem. DENNÍ TISK Periodika HRUŠKA, L. 1963. K některým otázkám závodní rekreace. In: Odborář, roč. XVI, č. 23, 1963, s. 1089 – 1090.) MLADÝ SVĚT 26. 1967. Odborná literatura KALINOVÁ, Lenka. 1993. K proměnám sociální struktury v Československu 1918 – 1968. Praha: Ústav sociálně politických věd fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, 1993. KALINOVÁ, Lenka. 1998. Sociální reforma a sociální realita v Československu v šedesátých letech. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1998. KALINOVÁ, Lenka. 2007. Společenské proměny v čase socialistického experimentu: k sociálním dějinám v letech 1945 – 1969. Praha: Academia, 2007.

KAPLAN, Karel. 1992. Československo v letech 1953 – 1966. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. LUSTIGOVÁ, Martina. 2006. Byla šedesátá léta „zlatá“? In: Český rozhlas 7[online 2006]. [ cit.: 6. 4. 2008 ]. http://www.radio.cz/cz/clanek/85150

TRENTMANN, F. 2009. The long History of Contemporary Consumer Society. In: Archiv für Socialgeschichte 49, 2009, s. 107 – 128. KNAPÍK, Jiří. FRANC, Martin. 2010. „Na člověka najíždíme další čtvrtletí“ Volný čas v českých zemích v letech 1948 – 1956. In: Soudobé dějiny 17, č. 4, 2010, s. 613 – 640. PRŮCHA, Václav a kol. 2009. Hospodářské a sociální dějiny v letech 1918 – 1992. 2. díl období 1945 – 1992. Brno: Doplněk, 2009.

69

K charakteru, problémům a roli zahraničního obchodu komunistického Československa

Aleš Skřivan – Petr Chalupecký Zapojení do mezinárodních ekonomických vztahů je v případě malé a surovinovými a přírodními zdroji nedostatečně vybavené země otázkou existenční. Mezinárodní směna v takovém případě ovlivňuje ekonomické postavení země podstatně více, než je tomu v případě zemí s velkým vnitřním trhem a velkým přírodním bohatstvím. To se odráží nejen v nižší míře vlivu na změny v ekonomickém prostředí, ale také ve struktuře produkce a spotřeby a životní úrovně obyvatel. Cílem této kapitoly je na základě analýzy zahraničního obchodu Československa v letech 1948-1989 v komparaci s Rakouskem ukázat nevhodnost autarkní koncepce, která byla typická pro ekonomiky sovětského typu a již uplatňovalo v tomto období i Československo, a její důsledky pro malou zemi s omezenými zdroji. Metoda komparace byla vybrána jako pomocná a slouží ke zdůraznění sledovaného cíle. Rakousko jako referenční země byla zvolena jednak z důvodů geografické a historické blízkosti a jednak z důvodu systémové odlišnosti, neboť Rakousko zůstalo ve sledovaném období malou otevřenou tržní ekonomikou.

Od roku 1948 začalo Československo postupně uplatňovat nový hospodářský systém založený na netržních principech a klíčové úloze státu. To se výrazně promítlo i do oblasti zahraničního obchodu. Implementace nového modelu řízení vnějších vztahů však neměla své důvody pouze v tlaku ze strany SSSR, ale částečně plynula i z nepříznivého vývoje zahraničního obchodu od poloviny roku 1947 a váhavého či spíše odmítavého přístupu

70

Spojených států při žádosti Československa o investiční úvěry.213 Nová organizace zahraničního obchodu zapadala do celkové logiky nově budovaného systému ekonomiky podle sovětského vzoru, jejíž významnou charakteristikou byla snaha eliminovat vlivy vnějšího prostředí, a vycházela tak z představy, že funkcí zahraničního obchodu je jednak pouze dorovnat nabídku statků, kterou není možné uspokojit z domácích zdrojů, jednak zajistit zdroje pro úhradu dovozových potřeb. Zahraniční obchod neměl tedy hrát v ekonomice úlohu aktivního růstového faktoru214 vycházejícího ze ziskové motivace podniků zapojených do mezinárodní směny, ale měl se pouze pasivně přizpůsobovat potřebám domácí ekonomiky a to, jak bude ukázáno v dalších částech textu, převážně v oblasti produkce. Naznačený přístup ovšem odpovídal podmínkám sovětské ekonomiky, v níž zahraniční obchod tvořil zanedbatelnou část.215 Jeho aplikace na země, jakou bylo například Československo, kde vnější vztahy hrály z hlediska domácí ekonomiky klíčovou roli, přinášela

rizika

nepříznivých

důsledků

pro

dlouhodobý

hospodářský

rozvoj.216

Bezprostředním dopadem tohoto modelu je značná redukce obratu zahraničního obchodu, resp. snížení tempa jeho růstu a zvýšení šíře vyráběného sortimentu domácí produkce a její malá sériovost.217 K významným dlouhodobým důsledkům se potom řadí technologické zaostávání, postupná ztráta zahraničních trhů a z toho plynoucí relativní pokles životní úrovně obyvatel dané země. Přestože následující vývoj poměrně záhy potvrdil neudržitelnost této koncepce, pozdější pokusy (zejména z druhé poloviny 60. let) o posun k aktivní roli Šlo již o období po odmítnutí Marshallova plánu, nicméně i před tím se Československu nedařilo získat potřebné úvěry ze Spojených států nebo z mezinárodních institucí, konkrétně Světové banky. 214 Aktivní role zahraničního obchodu jako růstového faktoru spočívá v tlaku na ekonomicky racionální specializaci domácí ekonomiky v rámci mezinárodní dělby práce, čímž dochází k efektivnějšímu využití domácích výrobních faktorů na bázi komparativních výhod a úspor z rozsahu. 215 Roli vnějších vztahů však nelze podceňovat ani v relativně soběstačné ekonomice, pokud jde o zemi zaostalou. Vnější vztahy totiž znamenají i transfer technologií, know-how a podnikového řízení, které mohou výrazně ovlivnit tempo následného rozvoje i při malém podílu zahraničního obchodu na celkovém výstupu dané země 216 Ta byla ovšem na přelomu 40. a 50. let 20. století přehlížena, pokud si jich vůbec byly tehdejší odpovědné orgány vědomy. 217 KLAUS. 1988, s. 1284. Malá sériovost pochopitelně neumožňuje využít úspor z rozsahu a tím snižuje cenovou konkurenceschopnost takto vyráběné produkce. 213

71

zahraničního obchodu se nepodařilo realizovat a role a organizace zahraničního obchodu zůstala ve své podstatě stejná až do konce 80. let. Začleňování sféry vnějších vztahů do systému centrálně plánované ekonomiky probíhalo po několika liniích. Jednalo se především o monopolizaci zahraničního obchodu státem, o jeho oddělení od domácí ekonomiky, o změnu v režimu devizového hospodářství a měnového kurzu a o zavedení plánování zahraničně-ekonomických vztahů. Této koncepci odpovídaly kroky zejména v období od dubna 1948 do prosince roku 1953. Samotný rok 1948 přinesl řadu zásadních změn, které se dotkly i zahraničního obchodu. Na základě zákona 119/1948 Sb. schváleného v dubnu 1948, se zpětnou účinností od 1. ledna 1948, byl vytvořen státní monopol v oblasti zahraničního obchodu, jenž byl vyhrazen ministerstvu zahraničního obchodu a podnikům vytvořeným nebo pověřeným tímto orgánem.218 Výhradní právo státu na podnikání v oblasti zahraničního obchodu potvrdila také ústava z 9. května 1948.219 Fakticky tak došlo k výrazné redukci subjektů, které se angažovaly v zahraničním obchodu. V první etapě, která trvala do roku 1953, byly vytvořeny výsadní (monopolní) společnosti pro zahraniční obchod ve formě akciových společností, údajně „proto, že byla běžná v kapitalistických státech, čímž měl být usnadněn styk s těmito státy“.220 Tato představa se však v praxi nepotvrdila ani potvrdit nemohla, neboť neexistovaly institucionální předpoklady plného využití funkce akciové společnosti jako takové, zejména funkční kapitálový trh a možnost užšího – tedy i oběma směry působícího vlastnického propojení se zahraničními partnery. Samotná právní forma akciové společnosti tak měla minimální vliv na úspěch či neúspěch výsadních společností v obchodě s demokratickým

Zákon č. 119/ 1948 Sb. In: C. H. Beck [online]. Sbírka zákonů, http://www.sbirkazakonu.cz/web/lexdata.nsf [cit. 2011-06-13]. 219 Konkrétně paragraf 152 ústavního zákona 150/1948 Sb. In: PF UK, Společnost pro církevní právo, [online]. Právní předpisy, http://spcp.prf.cuni.cz/lex/150-48.doc [cit. 2011-06-13]. 220 NYKRYN. 1988, s. 46. K nejdříve zřízeným výsadním společnostem patřily např. Chemapol, Skloexport, Carboexport a Centrotex. Tamtéž. Srv. RAČEK. 1978, s. 83. 218

72

světem.221 Výsadní společnosti měly především za úkol nakupovat od domácích výrobců zboží určené na vývoz a naopak prodávat dovážené výrobky dalším československým výrobním a obchodním subjektům. V roce 1953 byla stávající organizace zahraničního obchodu pozměněna a výsadní společnosti nahrazeny 25 podniky zahraničního obchodu.222 Přechod k uvedenému modelu měl některé zjevné negativní důsledky na zahraniční obchod a nepřímo na celou československou ekonomiku. Došlo k přerušení přímé vazby domácích výrobců na zahraniční trhy, což ztížilo a rovněž zpomalilo komunikaci se zahraničními dodavateli a odběrateli. Problémy působila také administrativní náročnost celého systému. V druhé polovině 60. let se začalo debatovat o změnách v řízeních ekonomiky. Tyto diskuse se dotkly i pojetí vnějších vztahů.223 Zásadním východiskem bylo zvýšení úlohy cen v ekonomice. Světové ceny se měly stát nástrojem, který bude tlačit na vyšší efektivitu výroby. To znamenalo perspektivně odbourat izolaci domácí ekonomiky od vývoje vnějších podmínek. Změnit se měla i úloha plánu. Na rozdíl od předchozích let mělo jít o dlouhodobý plán, který by napomáhal určovat optimální oborovou strukturu, aby bylo možné využít výhody zahraničního obchodu pro růst československé ekonomiky a pro její větší mezinárodní integraci. Z hlediska organizační struktury mělo být postupně umožněno za určitých podmínek některým výrobním podnikům přímo se účastnit zahraničního obchodu. Výsledkem byl nárůst subjektů podílející se na zahraničním obchodě. Orientaci na hodnotové kategorie pak odpovídalo zavedení systému vnitřního reprodukčního vyrovnání (VRCV) s navazující soustavou cenových přirážek a srážek (CPS), o nichž se podrobněji zmiňujeme níže v souvislosti s režimy měnového kurzu. Další rozšíření okruhu subjektů a větší

K právní úpravě obchodu mezi československými a zahraničními subjekty v 50. a 60. letech podrobněji VASEK. 1972, s. 453–484. 222 MATEJKA. 1987, s. 251–252. 223 Přehled a hodnocení opatření v zahraničním obchodě v rámci reformy z druhé poloviny 60. let podává např. HRNČÍŘ; ŠŤOURAČOVÁ; SEREGHYOVÁ, 1977, č 12, s. 1111–1129. Je však nutno vzít v potaz dobovou podmíněnost závěrů této studie. 221

73

rozmanitost forem účasti na zahraničním obchodě umožnil až zákon o hospodářských stycích se zahraničím z roku 1980.224

Výrazně netržnímu charakteru modelu zahraničního obchodu v centrálně řízené ekonomice v jistém ohledu odpovídal také velmi specifický model kursového režimu. Měnový kurz nastavený v roce 1945 přestal od roku 1948 vyhovovat nejen nastavenou úrovní,225 ale zejména napojením na americký dolar a tím i na Brettonwoodský měnový systém. Zásadní změnu přinesla měnová reforma vyhlášená dne 1. června 1953, která obsahovala několik přinejmenším značně kontroverzních opatření. Zákon o peněžní reformě ze dne 30. května 1953 stanovil zlatý obsah koruny ve výši 0,123426 g ryzího zlata a kurs k sovětské měně na 1,80 Kčs za jeden rubl s tím, že „na tomto podkladě určuje Státní banka československá poměr československé koruny k cizím měnám“.226 Kurz koruny k dolaru byl nastaven na 7,2 : 1 a z něho vyplývající faktické podhodnocení dolaru zdůvodněno dalším očekávaným znehodnocováním americké měny a zároveň snahou vytvořit tlak na efektivitu domácích podniků, což ovšem vzhledem k celkovému kontextu fungování a organizace vnějších vztahů v centrálně plánované ekonomice nemohlo přinést žádný významný efekt. V nastavení měnového kurzu převážily tak ideologické a mocenské faktory nad ekonomickými. Na druhé straně, charakter nové strategie „pouze“ odpovídal celkovým změnám v naší ekonomice a přesunu těžiště zahraničně-ekonomických vztahů směrem na východ. Měnová reforma z června 1953 rovněž znamenala rozchod s Brettonwoodským

Viz PRŮCHA. 2009, s. 855–857. Důkazem může být vývoj devizových rezerv NBČS, jejichž zásoba se od počátku roku 1948 začala povážlivě tenčit. Z 5,2 mld. v lednu 1948 se snížily na 2,9 mld. v říjnu 1949. Archiv České národní banky (dále AČNB), fond Národní banky československé (dále NBČS), kart. NBČ/3874 1-8 Malé stavy (týdenní rozvahy NBČS 1945–1949, pozn. aut.). 226 Paragraf 2 zákona 41/1953 Sb. In: In: C. H. Beck [online]. Sbírka zákonů, http://www.sbirkazakonu.cz/web/lexdata.nsf [cit. 2011-06-13]. 224 225

74

měnovým systémem, jenž Československo završilo opuštěním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky koncem roku 1954.227 Rozporuplné stanovení oficiálního kurzu koruny a z něho vyplývající administrativně určené nadhodnocení koruny vůči západním měnám přinutily Československo k přijetí nestandardních opatření a k improvizaci. Výsledkem byl poměrně rozsáhlý soubor postupně měnících se předpisů a opatření – například v podobě příplatků, přirážek, přepočítávacích koeficientů – jejichž cílem bylo „zreálnění kurzu“. V praxi se objevilo několik kurzů, které byly používány například v závislosti na tom, zda se jednalo o obchodní nebo neobchodní transakci.228 V roce 1967 bylo zavedeno vnitřní reprodukční cenové vyrovnání, které se stalo podrobně rozpracovaným, poměrně složitým systémem koeficientů aplikovaných rozdílným způsobem v jednotlivých odvětvích a oborech. Jeho cílem bylo jednak rozpoznat efektivnost různých oborů či jednotlivých článků ekonomického procesu a jednak vytvořit prostor pro bezprostřednější vliv vnějších vztahů na domácí podniky. Na něj navazovala soustava cenových přirážek a srážek, která měla však být pouze dočasným nástrojem a měla usnadnit přechod na novou ekonomickou soustavu. Koncem 80. let, před pádem komunistického režimu, se objevily nové pokusy tento systém reformovat a vnést do něj některé tržní prvky. Zavedením tzv. jednosložkového kurzu na začátku roku 1989 byly odstraněny přepočítávací koeficienty. Ve stejném roce byly například zřízeny devizové aukce jako určitá forma devizového trhu.229 Kurz však z výše uvedených důvodů nikdy efektivně neodrážel postavení československých výrobců v mezinárodní směně a zbožovou strukturu mezinárodně Úvahy o opuštění Mezinárodního měnového fondu (dále MMF) a Světové banky (dále SB) lze v Československu datovat nejpozději k roku 1949, a to jak na půdě orgánů Komunistické strany Československa (dále KSČ), tak na půdě dalších institucí, např. Národní banky. Záměr využít měnovou reformu k vystoupení z MMF a SB nepřímo přiznává i Zpráva o peněžní reformě a jejím vyúčtování. AČNB, fond Státní banka československá (dále SBČS), sign. SVII/a Měnová reforma 1953, kart. I8160-SBČS, Zpráva o peněžní reformě a jejím vyúčtování, s. 57. K měnové reformě blíže viz JIRÁSEK; ŠŮLA. 1992. Srv. VENCOVSKÝ a kolektiv. 1999, s. 396–397. 228 MERVART. 1992, s. 61–76. 229 Dále PŮLPÁN. 1993, s. 336–340. VENCOVSKÝ. 2003, s. 121–175. 227

75

obchodovatelné produkce na straně jedné, a ani významně neovlivňoval krátkodobé výsledky zahraničního obchodu na straně druhé. Naproti tomu v případě Rakouska, které sice po většinu sledovaného období mělo pevný kurz230, jenž však přesto podléhal tržním výkyvům, byl jeho dopad na výsledky zahraničního obchodu v obou naznačených směrech podstatně vyšší. Klíčovým faktorem ovlivňujícím nejen československý zahraniční obchod, ale i strukturu ekonomiky byla Rada vzájemné hospodářské pomoci (dále RVHP). Ta vznikla v lednu 1949 a měla vytvořit základní institucionální rámec plánované expanzi hospodářských styků mezi jednotlivými komunistickými státy. RVHP byla organizací, která například nikdy nepřinesla, a z logiky fungování těchto ekonomik ani nemohla přinést, hlubší ekonomickou integraci členských zemí srovnatelnou s úspěšným procesem západoevropské hospodářské integrace, jejíž výsledky se prostřednictvím zahraničněobchodních vazeb významně promítaly naopak i do rakouské ekonomiky, ačkoli Rakousko nebylo členem ani jedné z institucí společenství, ale bylo součástí Evropské zóny volného obchodu (dále ESVO). Od počátku bylo zřejmé, vzhledem k ekonomické úrovni SSSR, že tato organizace bude výhodná spíše pro její zaostalejší členy, zatímco pro nejvyspělejší nebude přínosem.231 Československo bylo zemí, u níž negativní důsledky členství převažovaly nad pozitivními. V prvé řadě došlo k výraznému posunu v teritoriální i komoditní orientaci československého zahraničního obchodu a zpřetrhání vazeb s významnými tradičními obchodními partnery (viz níže). Za touto změnou stály bezpochyby především politicko-ideologické důvody – ať už se jednalo o nátlak ze strany SSSR nebo na druhé straně cílenou restrikci obchodu s Československem ze strany většiny vyspělých demokratických zemí. Výsledné přesměrování zahraničního obchodu se však z čistě ekonomického hlediska mělo pro Československo negativní dopady, Rakousko bylo zapojeno v letech 1946-1971 do Brettonwoodského měnového systému pevných kurzů a po jeho rozpadu v roce 1973 se postupně orientovalo na těsnější sepětí rakouského šilinku se západoněmeckou markou (DM), což vyvrcholilo v roce 1980 vyhlášením pevného kurzu šilinku k DM. 231 K ekonomickým okolnostem vzniku RVHP srv. BEREND. 1996, s. 82–83. 230

76

neboť ho odřízlo od přístupu k technicky vyspělejším západním technologiím na straně jedné a na straně druhé bylo nuceno nahradit některé kvalitní suroviny dosud dovážené ze západu, surovinami méně kvalitními, což v mnoha případech znamenalo kompletní výměnu kapitálového vybavení daného oboru či podniku. Méně náročné trhy sovětského bloku také přinejmenším v první polovině sledovaného období snížily tlak a motivaci držet krok s technologickou úrovní západní produkce. V rámci RVHP Československo dostalo za úkol dodávat do ostatních členských zemí především stroje a další tovární vybavení, důraz byl kladen zejména na technologicky náročné produkty, a to i v případě, že československý průmysl aktuálně neměl dostatečné kapacity respektive zkušenosti s výrobou požadovaných zařízení. Sovětský svaz vyvíjel značný nátlak na Československo s cílem přimět ho ke změně komoditní struktury vývozu. Nehledě na některé objektivní problémy československého průmyslu, Sovětský svaz také opakovaně kritizoval československou vládu za nedostatečné a opožděné plnění závazků.232 Československo mělo umožnit zaostalejším členským zemím rozšířit si vlastní průmyslovou základnu. Z pohledu Československa to ovšem vytvářelo do budoucna potenciální riziko, protože postupné rozšíření průmyslu v zaostalejších komunistických zemích logicky mohlo vést – a v některých případech skutečně vedlo – k celkově menšímu zájmu o dovozy z Československa. Vzhledem k rigidnímu ekonomickému systému Československo nebylo schopné v posledním dvacetiletí komunistického režimu na tuto situaci adekvátně reagovat buď změnou, nebo dostatečnou specializací své mezinárodně obchodovatelné produkce. Spolupráce v rámci RVHP měla i další stinné stránky. Československo bylo donuceno poskytovat ostatním státům výhodné úvěry na nákup československých výrobků a také přistoupit na bezúplatný převod produktů spadajících pod duševní vlastnictví (například patentů, licencí a technické dokumentace), přičemž s ohledem na technologickou zaostalost

232

METCALF. 1993, s. 1073–1074; KAPLAN. 2005, s. 243. 77

většiny ostatních členů RVHP nemohlo očekávat, že bude tohoto rozhodnutí adekvátně recipročně využívat.233 Mezinárodněpolitické postavení Československa a jeho členství v RVHP tedy rozhodujícím způsobem ovlivňovalo teritoriální a zbožovou strukturu jeho zahraničního obchodu. Reorientace proběhla během let 1948–1953. Jestliže v roce 1948 směřovalo více jak 60 % obratu zahraničního obchodu do zemí mimo východní blok, přičemž šlo převážně o země západní Evropy a USA, tak v roce 1953 to podle oficiálních statistických dat bylo pouze 21,6 %.234 Zároveň se změnila zbožová struktura. Ve vývozu se zdvojnásobil podíl výrobků strojírenského průmyslu a o polovinu poklesl vývoz spotřebních předmětů a potravin. Obdobné změny nastaly i na straně dovozu s tím rozdílem, že změny nebyly tak razantní. Vzhledem k teritoriální změně zahraničního obchodu došlo však na straně dovozu k poklesu kvality dovážené produkce, zejména u surovin a strojního zařízení a k omezení pestrosti spotřebního a potravinářského zboží. Strojírenské výrobky tvořily po roce 1953 hlavní položku československého vývozu a dovozu po zbytek sledovaného období a jejich podíl dále mírně rostl, jak ukazuje graf č. 1. Takto nastavená teritoriální a zbožová struktura v zásadě přetrvala přes mírné posuny vynucené různými okolnostmi a pospané níže od roku 1953 do roku 1989. Srovnáme-li v obecné rovině teritoriální strukturu československého zahraničního obchodu s rakouským, zjistíme, že v obou případech je dominantní jedna oblast, v případě Rakouska se pochopitelně jednalo o státy EHS a ESVO, jejichž podíl na vývozu se během 60.-80. let pohyboval mezi 60 a 70 % a na dovozu mezi 65 a 80 %. Rozdíl však spočívá v tom, že šlo o oblast s vyššími kvalitativními nároky, zvláště pak od 70. let 20. století. Při předávání dokumentace (např. k výrobním licencím) se dodavateli hradily pouze náklady spojené s jejich kopírováním. PRŮCHA a kolektiv. 2009, s. 7. Například podíl předané dokumentace z Československa do samotného SSSR během druhé poloviny 40. a první poloviny 50. let činil 45 % celkového objemu technické dokumentace dodané do SSSR celým východním blokem, kdežto Sovětský svaz Československu dodal pouze 22 % svých dodávek technické dokumentace členským zemím RVHP. VORÁČEK. 1994, s. 359–366. 234 Vypočteno na základě FSÚ.1985, s. 320. 233

78

Z hlediska zbožové struktury na straně Rakouska na první pohled zaujme podstatně diverzifikovanější struktura vývozu i dovozu než je tomu v případě Československa. Největší podíl na vývozu i dovozu zaujímají spotřební statky, ten však ani v jednom případě nedosahuje ani 50 %. Výrazně nižší jsou také podíly surovin a to opět jak na vývozu, kdy jejich podíl soustavně klesal a nikdy nepřesáhl 20 %, tak na dovozu, kde ani v době ropných šoků nepřesahoval čtvrtinový podíl, a to včetně elektrické energie, kdežto v případě Československa se dovoz surovin v první polovině 80. let pohyboval kolem 40 %. Vyšší specializaci zahraničního obchodu v případě Československa lze z rozhodující části připsat funkci a postavení zahraničního obchodu v rámci zvoleného systému řízení ekonomiky.

Graf 1: Vývoj podílu strojů, zařízení a nástrojů na celkovém čs. vývozu v období 1948– 1988 (%)

Poznámka: Vyjma roku 1948 se jedná o průměrné hodnoty za daný časový interval. Pramen: FSÚ. 1985 s. 326–327 a FSÚ; ČSÚ; SSÚ. , 1989, s. 475. Vlastní výpočty.

V polovině 50. let v souvislosti s již zmiňovaným uvolněním napětí ve vztazích mezi sovětským blokem a západním světem došlo k mírnému posunu v teritoriální orientaci československého zahraničního obchodu. Zmenšilo se zastoupení komunistických zemí a

79

začal pomalu narůstat podíl rozvinutých tržních ekonomik. Na přelomu 70. a 80. let se vyspělé tržní ekonomiky podílely téměř čtvrtinou na celkovém úhrnu zahraničního obchodu Československa.235 V 80. letech se však vývoj ubíral opačným směrem a podíl rozvinutých tržních ekonomik se zmenšoval.236 Československý vývoz do vyspělých demokratických zemí byl stále obtížnější, protože jak strojní zařízení, tak spotřební zboží se stávaly s ohledem na jejich kvalitu pro západní země stále méně atraktivní. Československé podniky čelily také rostoucí konkurenci na světovém trhu, například ze strany Japonska a tzv. asijských tygrů. V nové situaci bylo Československo v rostoucí míře nuceno obstarávat si volně směnitelné měny vývozem surovin a paliv.237 Jako nepříliš úspěšná se ukázala být snaha nahradit ztracené pozice na západních trzích zvýšeným exportem do rozvojových zemí. Podíl rozvojových zemí na celkovém československém exportu se v dlouhodobém horizontu příliš neměnil a zůstával na poměrně nízké úrovni (v roce 1985 činil necelých 11 %, v roce 1989 8 %).238 V letech 1975–1987 se snížil podíl Československa na celkových dovozech do zemí OECD ze 0,28% na 0,18 %, ale například u dovozu strojního zařízení do zemí OECD byl propad ještě výraznější z 0,21 % na 0,07 %.239 Ve srovnání s Československem příznivější vývoj vývozu strojního zařízení do zemí OECD vykazovala řada zemí, mimo jiné Jugoslávie a Mexiko. Zatímco v roce 1975 se příjmy Československa z dodávek strojního zařízení do

Nehledě na tento trend československému zahraničnímu obchodu i nadále výrazně dominovaly obchodní styky s komunistickými státy (v roce 1980 měly přibližně 70% podíl). FSÚ. 1985, s. 320. 236 Do určité míry byly tyto statistické změny ovlivněny stabilizací, popřípadě poklesem cen na světovém trhu a naopak jejich růstem v obchodě uvnitř RVHP po zavedení nového cenového mechanismu v roce 1976. Na tomto místě je také nutné připomenout skutečnost, že podíl zemí RVHP, respektive rozvinutých tržních ekonomik logicky ovlivňovaly kurzy použité při přepočtu na československou měnu a také celkově značně specifický a poměrně netransparentní způsob výpočtu hodnoty zahraničního obchodu používaný v komunistickém Československu. Blíže viz FSÚ, 1992, s. 449; HAVLIK. 1985, s.1–19 237 Pravidelně kladné hodnoty čistého vývozu surovin a paliv (např. hnědého uhlí) do rozvinutých tržních ekonomik alespoň částečně redukovaly nepříznivé důsledky kladných hodnot čistého dovozu strojů z rozvinutých tržních ekonomik. Podrobné údaje Jaromír KUBÁLEK. 1991, příloha D9. 238 FSÚ. 1992, s. 450. 239 WORLD BANK. 1992, s. 5. 235

80

zemí OECD přibližně vyrovnaly příjmům Malajsie a Brazílie, v roce 1987 byly už ve srovnání s těmito státy několikanásobně nižší. Oslabování pozice na západních trzích zaznamenaly i další komunistické státy, avšak v případě Československa měl tento proces v jistém ohledu horší průběh, než tomu bylo u ostatních středoevropských komunistických ekonomik. Zkoumáme-li přehledy úhrnného vývozu států RVHP do zemí OECD, zjistíme, že se postupně zmenšil podíl Československa na celkových dodávkách spotřebního zboží, strojního zařízení a dopravních prostředků a narůstal pouze u několika položek, většinou s nízkým stupněm zpracování.240

Tabulka 1: Československý vývoz do vybraných zemí v období 1950–1989 (hodnota v milionech Kčs, podíl na celkovém vývozu v procentech)

SSSR

Polsko

1950

1955

1960

1965

1970

hodnota

1425

2900

4742

7364

8795 15 387 28 516 52 305 66 439

podíl

25,41 34,25 34,13 38,04 32,21 32,98 35,57 43,65 30,54

hodnota

NDR

SRN

USA

1980

1985

1989

631

740

924

1791

2196

4127

6026

9169 18 438

11,25

8,74

6,65

9,25

8,04

8,85

7,52

7,65

8,48

hodnota

241

461

804

952

1438

2738

4310

5666

8641

podíl

4,30

5,44

5,79

4,92

5,27

5,87

5,38

4,73

3,97

hodnota

297

574

1408

1995

3285

5725

7476 10 992 14 257

podíl

5,30

6,78 10,14 10,31 12,03 12,27

9,33

9,17

hodnota

180

224

489

664

1501

2579

5189

5401 18 685

podíl

3,21

2,65

3,52

3,43

5,50

5,53

6,47

4,51

8,59

hodnota

200

21

89

147

169

180

395

505

1413

podíl Maďarsko

1975

6,55

Tamtéž, s. 5–6 a 99. Nehledě na uvedené problémy zůstávaly stroje a dopravní zařízení jednoznačně nejdůležitější komoditní skupinou československého vývozu (v roce 1989 měly zhruba 44% na celkovém československém vývozu). Podrobněji FSÚ, 1992, s. 476. 240

81

podíl

3,57

0,25

0,64

0,76

0,62

0,39

0,49

0,42

0,65

Poznámka: Hodnoty jsou uváděny fco hranice dodávajícího státu (franko československé hranice). Kromě zaplacené ceny zahrnují náklady spojené s dopravou na československé hranice. S ohledem na zavedení nového tzv. jednosložkového kurzu není hodnota za rok 1989 srovnatelná s předcházejícími léty. Pramen: FSÚ, 1985, s. 320 a 323. FSÚ. 1990, s. 35 a 463–468. Podíly vypočteny z absolutních údajů.

V 80. letech 20. století se dále prohloubila závislost Československa na obchodě s komunistickými státy, především pak se SSSR, přičemž stále větší roli v tomto procesu hrály ekonomické nikoliv politické důvody.241 Československo tak mohlo z tohoto úhlu pohledu paradoxně být vděčné za odbyt v zemích sovětského bloku, i když i ten provázely komplikace. Na druhé straně, Československo upadalo do stále větší závislosti na dodávkách surovin a zejména paliv ze Sovětského svazu (v prvé řadě se jednalo o ropu). V polovině 80. let představovaly dodávky paliv více dvě třetiny hodnoty celkového dovozu ze Sovětského svazu.242 Jednoznačně největší část československého vývozu pravidelně končila v Sovětském svazu, za ním s odstupem následovaly NDR a Polsko. Z vyspělých demokratických zemí byla zřetelně nejdůležitějším trhem pro československé podniky Spolková republika Německo.243 Za zmínku stojí i dlouhodobě velmi nízký podíl Spojených států na československém vývozu, který byl ve srovnání s obchodními styky mezi Československem a ostatními kapitalistickými státy ve větší míře ovlivňován politickými důvody. V důsledku vysoké energetické náročnosti československého průmyslu a nízké elasticity substituce výrobních faktorů nebyla československá ekonomika schopná omezit závislost na stále dražších palivech. To komplikovalo následně i zahraniční obchod s ostatními zeměmi, neboť se prodražovala i domácí exportní produkce. To se projevilo zejména v oblasti páteřního exportního odvětví – strojírenských výrobků, jejichž export do nesocialistických zemí v 80. letech 20. století, jak bylo poukázáno výše, klesal. 242 Dále PŮLPÁN. 1993, s. 271. 243 Navzdory faktu, že se jednalo o „nepřátelský režim“, měla Spolková republika Německo poměrně vysoký podíl na československém vývozu už v 50. letech (tabulka 1). Podrobněji JAKUBEC. 2005, s. 195–196 a 203–207. K hospodářským stykům mezi komunistickým Československem a západní Evropou blíže viz KARLAS; KRATOCHVÍL. 2004, s. 25–42. 241

82

Ve druhé polovině 80. let vývoz upadl do agonie, která měla přirozeně negativní vliv na celkový vývoj československé ekonomiky. Úhrnný fyzický objem vývozu v podstatě stagnoval, v letech 1985–1988 činil průměrný roční přírůstek 1,36 %. Ve srovnání s dodávkami do zemí RVHP, obvykle horší růstovou dynamiku vykazoval export do zemí s tržní ekonomikou. V roce 1989 se však tento trend již obrátil a ve srovnání s předcházejícím rokem zřetelně oslabil export do zemí hroutícího se sovětského bloku. Začátek ústupu z východních trhů rovněž způsobil ve stejném roce pokles celkového fyzického objemu vývozu – podle oficiálních statistik poprvé za celou éru komunistického Československa.244

Zahraniční obchod prošel tedy i přes jistou strnulost během let 1948-1989 několika různými fázemi v závislosti na vývoji podmínek vnějšího prostředí. Určitými proměnami procházela jak dynamika vývoje zahraničního obchodu ve vztahu k národnímu důchodu, tak jeho teritoriální a zbožová struktura. Míry těchto změn v jednotlivých, výše nastíněných oblastech se v různých obdobích lišily a vývoj nebyl synchronní. Zatím co jak bylo řečeno v předešlé části, radikální proměna zbožové a teritoriální struktury zahraničního obchodu je charakteristická pro prvních pět let komunistického režimu a v pozdějších dekádách šlo více méně jen o mírné posuny, dynamika růstu dovozu a vývozu značně kolísala, jak ukazuje následující analýza. Dynamika zahraničního obchodu je zde analyzována jak ve vzájemném vztahu dovozu a vývozu, tak ve vztahu k národnímu důchodu.

FSÚ, 1992, s. 452; FSÚ, 1985, s. 322. Problémy zahraničního obchodu Československa v 80. letech dále např. SEKANINA. 2007, s. 346–348. 244

83

Tabulka 2: Vývoj Národního důchodu a zahraničního obchodu Československa v letech 1951–1989 (v %)

Československo Národní

Národní vývoz

období

vývoz

dovoz

důchod

dovoz

důchod běžné ceny

s.c. 1955

fyzický objem

1949–1953

11,72

5,7

5,22

9,35

12,46

7,58

1951–1955

9,37

8,59

10,54

8,05

10,42

9,36

1956–1960

4,04

10,41

11,47

7,04

11,98

13,63

1961–1965

1,26

6,86

8,04

1,93

7,34

8,14

1966–1970

10,33

7,12

6,69

6,91

5,01

5,58

1971–1975

4,49

11,31

13,77

5,72

6,28

6,47

1976–1980

3,55

11,44

9,96

3,68

6,28

2,87

1981–1985

2,73

8,37

8,09

1,76

4,83

0,49

1986–1989

2,67

3,04

2,4

1,92

2,54

3,15

Pramen: FSÚ. 1985, s. 89, 320–322; FSÚ; ČSÚ; SSÚ. 1986, s. 130 a 132; FSÚ; ČSÚ; SSÚ. 1989, s. 133. FSÚ. 1990, s. 131 a 463; FSÚ. 1991, s. 132,136 a 137. Vlastní propočty.

Porovnání vývoje zahraničního obchodu ve vztahu k národnímu důchodu a zvláště pak jejich komparace mezi vybranými zeměmi naráží na řadu obtíží týkající se výběru vhodných porovnatelných veličin. Československá statistika v rámci údajů o společenském produktu a národním důchodu publikovala pouze saldo zahraničního obchodu245, nikoli zvlášť export a

I zde je podstatný rozdíl oproti vykazovanému saldu v běžném národním účetnictví. Tehdejší statistika totiž chápala rozdíl mezi vývozem a dovozem především ve vztahu k nabídce statků pro tuzemské užití. Kladná salda uvedená v československých statistických ročenkách znamenají převis dovozů nad vývozy a naopak záporná salda vyjadřují vyšší vývoz než dovoz. Tedy přesně obráceně než současné národní účetnictví. 245

84

import.246 Využití samostatné statistiky o zahraničním obchodě je omezeno několika skutečnostmi. Na jedné straně tím, že oproti datům o zahraničním obchodě v rámci statistiky národního produktu resp. národního důchodu tyto údaje jsou založeny na jiném ocenění a nezahrnují některé položky (především dopravu a další služby a v případě klasického národního účetnictví ještě některé kapitálové převody). A na druhé straně tím, že dominantní postavení zahraniční obchodu (obchodu se zbožím) na celkových vnějších vztazích s postupem času klesalo. Jestliže na počátku 50. let se v Československu podíl bilance obchodu se zbožím na celkové platební bilanci pohyboval kolem 90 %, na konci 80. klesl na necelých 68 %247. Zároveň docházelo k růstu podílu služeb. Výsledné srovnání tak neposkytuje úplný obraz o změnách v míře zapojení Československa do světové ekonomiky. Při mezinárodní komparaci vyvstává rovněž problém odlišných systémů národního účetnictví248 a tím i odlišného vymezení jednotlivých agregátů. Analýzu je tedy nutno vnímat s těmito omezeními. Přehledy vývoje ekonomického výstupu a zahraničního obchodu obou zemí ve sledovaném období podávají tabulky 2 a 3.

Výjimkou jsou statistické ročenky z konce 60. a počátku 70. let a dále je možno využít publikace Vladimíra Nachtigala, NACHTIGAL. 1973, kde jsou uvedeny propočty importu a exportu samostatně za celá 60. léta. Data z této publikace však nelze považovat za originální údaje Federálního statistického úřadu. 247 Konkrétně pro rok 1950 to bylo 93,5 %, přičemž údaj je vypočten na základě dat z měsíční zprávy SBČS o finančním hospodářství k 31. prosinci 1950. NA Fond Ústřední výbor KSČ (dále KSČ-ÚV)100/1, KSČ – Ústřední výbor 1945–1989 – generální sekretariát, sv. 128, aj. 856, Zpráva o finančním hospodářství k 31. prosinci 1950, tabulková příloha. V roce 1989 byl podíl 67,9 %, přičemž údaj je propočten na základě dat ze Statistické ročenky pro rok 1990, s. 508. 248 Systém národohospodářské statistiky sovětského bloku nepoužíval pojem národní účetnictví. V československém kontextu se používal pojem bilance národního hospodářství. 246

85

Tabulka 3: Vývoj hrubého domácího produktu a zahraničního obchodu Rakouska v letech 1951–1989 (v %) Rakousko období

vývoz

HDP

dovoz

běžné ceny

vývoz

HDP s.c. 1964

dovoz

fyzický objem

1953–1955

15,52

18,94

18,23

7,95

22,45

18,92

1956–1960

8,71

9,9

9,8

5,47

9,4

10,76

1961–1965

8,64

7,39

8,21

4,13

7,9

10,15

1966–1970

8,81

12,29

11,06

5,29

11,16

10,13

1971–1975

11,79

12,00

12,11

3,93

5,41

5,66

1976–1980

6,54

11,56

14,09

2,43

9,23

9,34

1981–1985

6,27

9,37

6,41

1,31

5,96

2,92

1986–1989

5,52

4,94

4,54

2,67

7,04

7,28

Poznámka: U HDP za léta 1953–1955 jde o výpočet z nerevidovaných dat ze staršího zdroje, a proto není plně srovnatelný s údaji za pozdější období. Pramen: ÖSZ − Österreichisches Institut für Wirtschaftforschung. 1963, s. 5 a 49 ÖSZ, 1992, s. 231, 235, 244. IMF. 1982, s. 98–99; IMF. 1986, s. 121–122 a IMF. 1994, s. 201. Vlastní propočty.

Porovnáme-li vývoj z hlediska dynamiky fyzického objemu zahraničního obchodu v Rakousku a v Československu v pětiletých intervalech, je na první pohled patrné, že na rozdíl od československého dovozu a vývozu růst rakouského vývozu a dovozu po celé sledované období značně převyšoval růst hrubého domácího produktu. To dokládá tehdejší podstatně větší zapojení Rakouska do mezinárodní směny a zároveň odlišnou úlohu zahraničního obchodu při ekonomickém rozvoji než tomu bylo v Československu. Oproti vývoji československého zahraničního obchodu nedocházelo k nijak dramatickému rozdílu ve vývoji dovozu a vývozu (většinou převažoval růst fyzického dovozu) se dvěma zřetelnými výjimkami – let 1953-1955 a první poloviny 80. let. První případ lze vysvětlit jednak krátkým intervalem a dozvuky poválečné obnovy a modernizace spojené 86

s všeobecným nedostatkem domácí nabídky investičních statků, jejichž cena byla proto vysoká, a tudíž pořídit je dovozem vyžadovalo větší množství vyvezeného zboží. Druhá výjimka souvisí s poklesem výkonu rakouské ekonomiky na počátku 80. let v důsledku druhého ropného šoku. Na rozdíl od situace v Československu, však nešlo o jev trvalý. V případě Československa tato skutečnost v podstatě svědčila o závažném poklesu mezinárodní konkurenceschopnosti domácí ekonomiky. Obdobný obraz o rozdílné úloze zahraničního obchodu v obou ekonomikách získáme i porovnáním příspěvků zahraničního obchodu k růstu ekonomického výstupu. Vzhledem k výše zmíněnému nedostatku československé statistiky jsme se omezili na vývoj v 60. letech, kdy jsou v rámci makroekonomických agregátů k dispozici samostatná data o exportu a importu.

Tabulka 4: Příspěvky dovozu a vývozu k růstu makroekonomických agregátů Rakouska a Československa v letech 1960–1970 vývoz

dovoz

saldo

Československo

1,9 %

1,5 %

0,5 %

Rakousko

2,4 %

2,4 %

-0,1 %

Pramen: ÖSZ. 1992, s. 231 a 235; NACHTIGAL. 1973, tabulková příloha, tabulky 1A-1K; FSÚ. 1985, s. 89.

Z tabulky číslo 4 lze vyčíst, že podíl vnějších vztahů na dynamice hrubého domácího produktu byl v případě Rakouska vyšší než v Československu, kdy byl vzat jako referenční agregát užitý národní důchod.249 Pozitivní vliv výsledného salda v případě Československa lze připsat skutečnosti, že rakouský dovoz ve sledovaném období častěji převyšoval vývoz,

Na výsledku by se nic nezměnilo ani, pokud by jako referenční agregát byl aplikován užitý společenský produkt zahrnující i mezispotřebu. Naopak by to příspěvek vnějších vtahů ještě oslabilo. 249

87

než tomu bylo v případě Československa. Jednou z příčin byla i výrazně silnější regulace vnějších ekonomických vztahů v ekonomikách východního bloku, tedy i ekonomice československé. Sledujeme-li dynamiku československého fyzického dovozu a vývozu, lze odlišit fázi, kdy nedocházelo k výraznějším odchylkám mezi růstem dovozu a vývozu, a fázi, kdy existovala poměrně výrazná diskrepance mezi dynamikou obou veličin. První fáze byla charakteristická pro období sovětizace ekonomiky (1948–1953) a pak pro období od poloviny 70. do poloviny 80. let 20. století. Daný vývoj úzce souvisí s vývojem směnných relací. Ty od konce 40. let do roku 1953 a pak zejména od poloviny 70. let klesaly. Bylo tedy nutné uhradit nutný dovoz větším množstvím vyvezeného zboží. Naopak během druhé poloviny 50. let až do poloviny let 70. zůstávaly relativně stabilní. Přes na první pohled shodný vývoj byl mezi počátečním obdobím a dekádou 1975– 1985 zásadní rozdíl spočívající ve faktorech, které za ním stály. Léta 1948–1953 byla spojena s celkovou transformací ekonomiky a vnějších vztahů, které se odrazily v efektivitě i dynamice zahraničního obchodu v tomto období. Československo ztratilo některé významné trhy, jak ve smyslu teritoriálním, tak ve smyslu komoditním, kde se jednalo zejména o komodity lehkého a potravinářského průmyslu tradičně uplatňované na západních trzích. Již v té době také často docházelo ze strany příjemců k vrácení zboží nebo zrušení kontraktu z důvodu nízké kvality nebo zmetkovosti zboží. Část pak byla, zvláště šlo-li o spotřební zboží, rozprodána za snížené ceny na domácím trhu. Na problematických výsledcích zahraničního obchodu se též podílela výrazná obměna a ztráta dosavadních kvalifikovaných pracovníků výsadních společností potažmo podniků zahraničního obchodu. Příkladem může být poznámka člena bankovní správy Dočekala na jednání tohoto orgánu 10. února 1953: „Musíme znát toho, komu prodáváme. Dnes můžeme tvrdit, že o našich obchodních partnerech nevíme nic nebo téměř nic. Je pravda, že zahraniční

88

zákazník při kontraktaci rád přistoupí na podmínku dokumenty proti placení, ale když zboží dojde, takticky nespěchá s jeho převzetím a po několika měsících žádá slevu 30–40 %….. (Dočekal, pozn. aut.) má za to, že bychom se do takových obchodů neměli pouštět, dokud nebudeme mít v zahraničí dostatečnou organisaci, síť dobrých zástupců, kteří by znali bonitu našich zákazníků.“250 Efektivnost zahraničního obchodu v československé ekonomice během jeho transformace na sovětský systém ilustrují i výsledky výsadních společností. Ty byly v počátečním období výrazně ztrátové. Například v roce 1951 byly z 27 výsadních společností ziskové pouze dvě, přičemž celková ztráta činila téměř 9 mld. Kčs v tehdejší měně.251 Na zhoršení směnných relací se částečně podílela i diskriminace ze strany západních zemí, kdy Československo muselo nakupovat některé suroviny přes prostředníky z jiných zemí a tedy za vyšší cenu.252 Výše uvedené problémy se odrazily i v nízkém růstu jak dovozu, tak vývozu ve srovnání s národním důchodem. Odlišně se navíc vyvíjel zahraniční obchod ve vztahu k zemím mimo východní blok, kde problémy byly výraznější a hrozby nadměrných deficitů obchodní bilance s těmito zeměmi dále tlačily na vyšší fyzický objem vývozu i za horších cenových podmínek a zároveň docházelo k redukci potřebných dovozů a tím i k poruchám v domácí výrobě.253 Například v roce 1950 došlo k redukci dovozu podle plánu o 5,7 miliardy Kčs, z toho o 4,1 mld. Kčs z „kapitalistických států“.254 V letech 1948–1953 lze tak nepříliš povzbudivé výsledky zahraničního obchodu přičíst spíše vnitřním faktorům souvisejícím s reorganizací zahraničního obchodu než

AČNB, fond SBČS, sign: SBČS- S I. c – 4, Bankovní správa č. 5–7 3./2.–10.2.1953. Zápis ze 7. Schůze bankovní správy 10.2.1953, s. 10. 251 NA, fond Úřadu předsednictva vlády – tajná spisovna (dále ÚPV-T), karton 265, inv. č. 1419, č.j. 62/2/3 Zpráva SBČS o finančním hospodaření za rok 1951, tabulková příloha, tab. 8l. 252 Tomuto způsobu obchodování se v dobových materiálech říkalo lomené obchody. 253 Poruchy ve výrobě, velmi časté zejména v počátečním období, měly však více příčin. Jednou z nejvýznamnějších byla celková reorganizace řízení (přechod na direktivně řízenou ekonomiku) a změna odvětvové a oborové struktury národního hospodářství. 254 Vypočteno na základě dat o plánovaném dovozu a fyzickém dovozu. NA Fond KSČ-ÚV-100/1, KSČ – Ústřední výbor 1945–1989 – generální sekretariát, sv. 128, aj. 856, Zpráva o finančním hospodářství k 31. prosinci 1950, tabulková příloha. Omezování dovozů bylo častým nástrojem vyrovnání obchodní bilance i v pozdějších obdobích. 250

89

nepříznivým

vnějším

ekonomickým

podmínkám.255

Naopak

v letech

1975–1985

československá ekonomika byla nucena čelit změně vnějších ekonomických podmínek při relativně příznivých podmínkách politických a institucionální a teritoriální stabilitě zahraničního obchodu. Ropné šoky z let 1973 a 1979 se výrazně podepsaly na vývoji dovozních cen, a to i přesto, že na rozdíl od zemí s tržní ekonomikou Československo a další země východního bloku nemající vlastní zásoby ropy a zemního plynu nepocítily vzestup cen těchto komodit skokově, ale postupně a se zpožděním. Důvodem byl způsob stanovení cen dodávaných surovin a délka obchodních kontraktů se SSSR. Až do poloviny 70. let totiž existoval systém tzv. stop-cen, které byly používány v obchodním styku mezi jednotlivými státy RVHP. V roce 1976 však byly stop-ceny nahrazeny novým cenovým mechanismem „klouzavých průměrů“, který zmenšil dosavadní „ochranný efekt“ a ve skutečnosti rychleji reagoval na vývoj světových cen.256 Zhoršování směnných relací v druhé polovině 70. a na počátku 80. let má však i své vnitřní příčiny. Ty měly systémovou povahu a spočívaly zejména v technologickém, zaostávání československé exportní produkce.257 Naopak poměrně příznivé bylo období po roce 1955, kdy Československo mohlo těžit z obecného trendu, při němž růst cen průmyslových výrobků převyšoval růst cen surovin a potravin. Československý vývoz dosahoval vyšší růstové dynamiky ve srovnání s

Vnější ekonomické podmínky jsou zde definovány vývojem světové nabídky, poptávky a světových cen. Pomíjejí tedy vliv mezinárodněpolitických faktorů, jako byla diskriminace ze strany západních států nebo tlak SSSR. 256 V letech 1975–1985 např. vzrostla cena, za kterou kupovalo Československo ropu ze SSSR, přibližně pětinásobně, zemního plynu čtyřnásobně. Model, kdy se aktuální světové ceny odrážely v cenách RVHP až s určitým zpožděním, byl výhodný pro Československo v období ropných šoků, avšak během následujícího poklesu světových cen paliv a surovin byl logicky naopak nevýhodný. KUBÁLEK. 1991, s. 45–46. 257 Svou roli ovšem sehrála i skutečnost, že Československo díky odtržení zahraničního obchodu od výroby nezachytilo nástup moderního a komplexního marketingu, k němuž docházelo v USA a západní Evropě právě během 70. a 80. let. Přestože československému exportu dominovaly investiční statky, které měly často podobu jednorázových individuálních kontraktů, a tedy vliv tohoto faktoru na mezinárodní konkurenceschopnost československé produkce nemusel být v té době příliš významný jako v případě exportu masového zboží konečné spotřeby, nelze tento trend ve světové ekonomice a jeho dopady na československý export opomíjet. Analýza této problematiky v české historiografii dosud chybí. Otvírá se tak jeden z možných směrů historického výzkumu v oblasti zahraničního obchodu v tomto období. 255

90

celosvětovým průměrem i ve srovnání s vyspělými demokratickými státy a podíl Československa na celosvětovém vývozu vykazoval mírně rostoucí tendenci. V další dekádě se však dosavadní trend obrátil. Už na přelomu 50. a 60. let se prohloubily některé problémy negativně ovlivňující výsledky československého exportu, které přirozeně souvisely i se zhoršením celkové výkonnosti československé ekonomiky258 a například vedly k poklesu průměrných ročních přírůstků fyzického objemu vývozu (tabulka 2). Obecně zeslábla zahraniční poptávka po produkci strojírenského průmyslu, což s ohledem na jeho výrazné zastoupení v československém exportu, představovalo nemalý problém. V reakci na nedostatečnou kvalitu a stále více také na zaostalost československých výrobků postupně klesal zájem o strojní zařízení nejen ve vyspělých zemích, ale také ve státech RVHP, které hledaly alternativní dodavatele, popřípadě daly přednost domácím producentům. Konkurenci na světovém trhu strojírenských výrobků posílil totiž nejen návrat Spolkové republiky Německo, ale také nově industrializované země východního bloku. Komplikace provázel také vývoz do třetího světa. Mimo jiné s ohledem na častou vnitřní nestabilitu řady rozvojových zemí a také obvyklou nutnost poskytnout atraktivní úvěr na nákup československého zboží nepředstavoval třetí svět pro československý vývoz jednoznačně perspektivní teritorium.259 Negativní dopad na vývoz, na celou československou ekonomiku měla i sovětsko-čínská roztržka. Změny v organizaci a řízení zahraničního obchodu provedené v rámci reforem v druhé polovině 60. let, zůstaly, jak bylo naznačeno v první části této kapitoly, na samém počátku a nemohly tedy samy o sobě výrazně zvrátit negativní trend v této oblasti. Naopak nerovnovážný makroekonomický vývoj se projevil zpočátku výrazně i ve výsledcích zahraničního obchodu pak došlo působením a k dočasné stabilizaci prostřednictvím

258 259

Dále TEICHOVA. 1988, s. 116–122. Dále KAPLAN. 2000, s. 194–200. 91

restriktivní hospodářské politiky spoléhající opět spíše na administrativní nástroje řízení, jako například přímé omezování dovozu.260

Československý zahraniční obchod ve sledovaném období nepatřil mezi rozhodující sektory ovlivňující strukturu a výkonnost československé ekonomiky. Byl spíše pasivním odrazem jejích problémů na pozadí změn ve světové ekonomice. Indikoval tak problémy, které přinášela koncepce ekonomického rozvoje zvolená na přelomu 40. a 50. let, kde převážilo hledisko mezinárodně-politické nad hlediskem ekonomickým. Vzhledem k jeho okrajovému a izolovanému postavení v rámci praktikovaného hospodářského systému rovněž nemohl současně se svou indikativní rolí sehrát úlohu aktivního činitele adaptace na nové podmínky. Přispěl tak k pomalému strukturálnímu a technologickému zaostávání československé ekonomiky nejen za vyspělými tržními ekonomikami, ale také za nově se rozvíjejícími asijskými ekonomikami.

V letech 1968 a 1969 se objevilo záporné saldo jak vyspělými tržními ekonomikami, tak se státy východního bloku. 260

92

Literatura a prameny:

Nevydané prameny Archiv České národní banky: fond Národní banky československé (dále NBČS), kart. NBČ/3874 1-8 Malé stavy. fond SBČS, sign. SVII/a Měnová reforma 1953, kart. I8160-SBČS, Zpráva o peněžní reformě a jejím vyúčtování. fond SBČS, sign: SBČS- S I.c – 4, Bankovní správa č. 5–7 3./2.–10.2.1953. Zápis ze 7. Schůze bankovní správy 10.2.1953, s. 10.

Národní archiv: Fond KSČ-ÚV)-100/1, KSČ – Ústřední výbor 1945–1989 – generální sekretariát, sv. 128, aj. 856, Zpráva o finančním hospodářství k 31. prosinci 1950. Fond KSČ-ÚV-100/1, KSČ – Ústřední výbor 1945–1989 – generální sekretariát, sv. 128, aj. 856, Zpráva o finančním hospodářství k 31. prosinci 1950. Fond Úřadu předsednictva vlády – tajná spisovna (dále ÚPV-T), karton 265, inv. č. 1419, č.j. 62/2/3 Zpráva SBČS o finančním hospodaření za rok 1951.

Vydané prameny FSÚ (Federální statistický úřad); ČSÚ (Český statistický úřad); SSÚ (Slovenský statistický úřad). 1986; 1989 Statistické ročenky ČSSR. Praha, Bratislava: SNTL/Alfa, 1986, 1989. FSÚ. 1985. Historická statistická ročenka ČSSR. Praha, Bratislava: SNTL/Alfa, 1985. FSÚ. 1990; 1991; 1992. Statistické ročenky ČSFR, Praha 1990–1992. IMF, 1982; 1986. International Financial Statistics, Yearbook 1982; 1986. Washington D.C. : International Monetary Fund, 1982; 1986.

93

ÖSZ − Österreichisches Institut für Wirtschaftforschung, Österreichs Volkseinkommen 1950 bis 1960. Neuberechnung, Wien: Österreichisches Statistisches Zentralamt, 1963 ÖSZ, Statistiches Jahrbuch für die Republik Österreich 1992, Wien: Österreichisches Statistisches Zentralamt, 1992.

Zákon

č.

119/

1948

Sb.

In:

C.

H.

Beck

[online].

Sbírka

zákonů,

http://www.sbirkazakonu.cz/web/lexdata.nsf [сit. 2011-06-13]. Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., In: Právnická fakulta Univerzity Karlovy (PF UK), Společnost pro církevní právo [online].

Právní předpisy, http://spcp.prf.cuni.cz/lex/150-

48.doc [сit. 2011-06-13]. Zákon

41/1953

Sb.

In:

C.

H.

Beck

[online].

Sbírka

zákonů,

http://www.sbirkazakonu.cz/web/lexdata.nsf [сit. 2011-06-13].

Odborná literatura BEREND, Ivan T. 1996. Central and Eastern Europe 1944–1993: Detour from the Periphery to the Periphery. Cambridge : Cambridge University Press, 1996. HAVLIK, Peter, 1985. The Scope and Structure of Czechoslovak Foreign Trade: Effects of Applying Realistic Exchange Rates. In: Comparative Economic Studies, Volume 27, Issue 1, spring 1985, New York, s.1–19 HRNČÍŘ Miroslav; ŠŤOURAČOVÁ, Judita;

SEREGHYOVÁ, Jana. 1977. K vývoji

soustavy řízení v oblasti zahraničního obchodu. In: Politická ekonomie 19/1977, č 12, s. 1111–1129. JAKUBEC.

Ivan.

2005.

Československo-západoněmecké

obchodněpolitické

a

dopravněpolitické vztahy v období 1949–1967. In: K hospodářským dějinám 20. století, Acta Oeconomica Pragensia, 2005, roč. 13, č. 3, s. 190–209

94

JIRÁSEK, Zdeněk; ŠŮLA, Jaroslav. 1992. Velká peněžní loupež v Československu 1953 aneb 50 : 1, Praha : Svítání, 1992. KAPLAN, Karel. 2000. Kořeny československé reformy 1968, Svazek I (I. Československo a rozpory v sovětském bloku, II. Reforma trvale nemocné ekonomiky). Brno : Doplněk, 2000. KAPLAN, Karel. 2005. Kronika komunistického Československa, doba tání 1953–1956, Brno : Barrister & Principal, 2005. KARLAS, Jan; KRATOCHVÍL, Petr. 2004. Czechoslovakia/the Czech Republic and European Integration: During and After Cold War. In: Journal of European Integration History, Volume 10, No. 2, Baden-Baden, 2004, s. 25–42. KLAUS, Václav. 1988. Příčiny zahraničně-obchodního problému. In: Politická ekonomie 36/1988, č. 12, s. 1284 KUBÁLEK, Jaromír. 1991. Vývoj naší měny a zahraničního obchodu, habilitační práce, Praha: VŠE, 1991. MATEJKA, Harriet. 1986. The Foreign Trade System. In: KASER, M. C; RADICE, E. A. (eds). The Economic History of Eastern Europe 1919–1975, Volume III, New York : Oxford University Press, 1987, s. 251–288. MERVART, Josef. 1992. The Exchange Rate and Purchasing-power Parity in Relation to the Czechoslovak Crown, In: Russian & East European Finance and Trade, Volume 28, Issue 3, Fall 1992, Armonk, s. 61–76. METCALF, Lee Kendall. 1993. The Impact of Foreign Trade on the Czechoslovak Economic Reforms of the 1960s. In: Europe-Asia Studies, Volume 45, No. 6, London : Taylor & Francis, 1993, s. 1071–1090. NACHTIGAL, Vladimír. 1973. Časové řady makroekonomických agregátů ČSSR za šedesátá léta a jejich metodologické problémy, Praha : Ekonomický ústav ČSAV, 1973. NYKRYN, Jaroslav. 1988 Zahraniční obchod ČSSR, Praha : Svoboda, 1988.

95

PRŮCHA, Václav. 2009. Hospodářské a sociální dějiny Československa 2. díl, období 1945– 1992, Brno : Doplněk 2009. PŮLPÁN, Karel. 1993. Nástin českých a československých hospodářských dějin do roku 1990. Praha : Karolinum, 1993. RAČEK, Pavol. 1993. K zahraničnohospodárskej politike ČSSR, Bratislava : Alfa, 1978. Milan SEKANINA. 2007. Nedokončená: Československá ekonomika v druhé polovině 80. let minulého století. In: STELLNER František (ed.) Půl století hospodářských dějin. Sborník k 75. Narozeninám Prof. Ing. Václava Průchy, CSc., Acta Oeconomica Pragensia ročník 15, č. 7. Praha : VŠE, 2007, s. 331–349. TEICHOVA, Alice. 1988. Wirtschaftsgeschichte der Tschechoslowakei 1918–1980, Wien : Böhlau, 1988. VASEK, Stephen J. 1972. Survey of Czechoslovak Laws Affecting East-West Trade, in: The American Journal of Comparative Law, Volume 20, No. 3. Ann Arbor : University of Michigan, 1972, s. 453–484. VENCOVSKÝ, František a kolektiv. 1999 Dějiny bankovnictví v českých zemích, Praha : Bankovní institut, 1999. VENCOVSKÝ

František,

Vzestupy

a

propady

československé

koruny.

Historie

československých měnových poměrů 1918–1992, Praha : Oeconomica, 2003. VORÁČEK, Emil. 1994. SSSR a jeho evropští satelité: ekonomické zisky a ztráty, In: Sborník vojenské akademie v Brně, řada C (společenskovědní) mimořádné číslo 1994, s. 359– 366. WORLD BANK. 1992. Czechoslovakia, Integrating into Global Economy: a Transition Strategy. Washington D.C. : World Bank, 1992.

96

Abstrakt Kapitola na příkladu Československa poukazuje na obecné systémové charakteristiky zahraničního obchodu v centrálně plánované ekonomice sovětského typu a jejich dlouhodobé důsledky pro výkonnost zahraničního obchodu. Cílem textu je prokázat nevhodnost autarkní koncepce zahraničního obchodu pro malé ekonomiky s omezenými zdroji. Na základě analýzy dlouhodobého vývoje a komparace se státem s tržní ekonomikou poukazuje zejména na jeho pasivní roli v reakci na změny vnějších ekonomických podmínek, která přispěla k zakonzervování

ekonomické

struktury

Československa

a

poklesu

mezinárodní

konkurenceschopnosti jeho ekonomiky.

Abstract Based on an example of Czechoslovakia, the chapter describes system characteristics of foreign trade in the Soviet-type centrally planned economy and analyses its long-term impact on the performance of the foreign trade. The main goal of the study is to prove that autarky is not a suitable strategy for a small economy with limited resources. Based on the analysis of long-term development and on comparison with a market economy, the chapter highlights the passive role of foreign trade within the reaction on external economic changes, which contributed to the preservation of an outdated economic structure of Czechoslovakia and to the decline of international competitiveness of the Czechoslovak economy.

97

98