Historie a vývoj Královského hvozdu Vážení přátelé z Čech a Bavorska! Jsem skutečně velmi rád, že mohu mluvit o česko-německé spolupráci právě v Nýrsku. Bezmála sedmisetletá historie tohoto města je totiž exemplární ukázkou vývoje česko-německých kontaktů na území Šumavy. Ve středověku je charakterizovaly dlouholeté válečné šarvátky a plundrování v chronických česko-bavorských válkách na straně jedné, ale také dlouhodobě bezproblémové vztahy zdejších obyvatel na straně druhé. V době relativně nedávné to byl nacismus, likvidace zdejšího židovského ghetta, odsun německých obyvatel a konečně komunistický režim, který na německou minulost Nýrska nenavázal právě nejšťastněji. O to více symbolické je mluvit zde nyní o českoněmecké spolupráci a jejím rozvíjení. Nezapomínejme, že Nýrsko a Neukirchen bei Hl. Blut propojovala od raného středověku cesta, jež prostředkovala kontakty, obchody, kapitál, ale také myšlenky a ideje. Považuji za příznačné, že právě obě místa tvoří pomyslnou osu akčního sdružení Královský hvozd. Konečně samo spojení Královský hvozd je symbiózou českého a německého. Nemluvím teď o současném německém překladu (Künisches Gebirge), jako spíše o historickém „das Künische Waldhwozd“, jenž v sobě obsahuje jak příklad německého nářečí, tak ryze české slovo hvozd, tedy „hluboký neprostupný les“. Oprávněnost tohoto označení cítíme nyní, o to více musela platit ve středověku, kdy se o lesu Gabreta, Hercynském lese či Severním lese dozvídáme první kusé zprávy. Extrémnost zdejšího terénu skutečně dlouho nevábila k trvalému osídlení. První stopy dlouhodobější přítomnosti člověka jsou z podhůří, byť jak ukazují archeologické výzkumy z české i německé části Českého lesa, nebylo ani hraniční pohoří nepřekonatelnou překážkou a uvažuje se dokonce o pravěké kultuře, která zaujímala velký prostor na obou stranách hraničního pohoří. Že šumavské hory nebyly vždycky chápány jako přirozená hranice, dokazuje i prolínání českých a německých místních jmen. Na bavorské straně Šumavy nalézáme toponyma jednoznačně slovanská (potok Flanitz u Železné Rudy, Deffernik), na české straně místní jména vzniklá českým tvořením, ale prostřednictvím německých křestních jmen (Hartmanice, Velhartice). Dále víme, že jak bavorští, tak čeští feudálové získávali své majetky na opačné straně Šumavy. Bavorská hrabata z Bogenu držela ve 13. století Sušicko, česká královna Alžběta zase vlastnila tzv. Lamský Winkel, který věnovala zakládanému klášteru v Seligenthalu. Všechny tyto nepřímé doklady prokazují, že striktní oddělování obou národností páteří Šumavy nebylo zdaleka vždy platné. Nejdéle v první polovině 11. století vznikly v šumavském podhůří první sídelní vesměs propojené s průběhem komory, zemských stezek. Výsledkem kolonizačního dění bylo proniknutí do pohraničního lesa všude tam, kde se to ještě spatřovalo být rentabilním. Sídelní čára se tak v závěru 13. století zastavila zhruba v nadmořské výšce 600 m, na západní Šumavě však stále vymezovala velmi prostornou oblast. Ze severozápadu ji uzavírala horizontální sníženina mezi Ostrým a Čerchovem, využitá od Kdyně do Všerubského průsmyku směřující odbočkou Řezenské stezky a východněji situovanou cestou z Klatov přes Janovice nad Úhlavou a Nýrsko do Neukirchen bei Hl. Blut (Nový Kostel, Boží Krev), kontrolovanou strážním hrádkem na Ostrém. Tato Německá stezka (Deutscher Steig) byla vlastní hranicí a
za ní již neexistoval organizovaný život. Zemi „Nikoho“ ukončoval až po zhruba 50 km na jihovýchodě statek Zdíkov. Celá obrovská plocha zůstala v dlouhodobém nezájmu kolonizátorů, takže se i nadále těšila přímé držbě českého krále. Díky svému lesnatému charakteru začala být nazývána Hvozdem, tj. hlubokým a neprostupným lesem. Velmi dlouho se ale v důsledku stále trvající panovnické držby uchovával název Království, později zakotvený ve spojení Královský hvozd. Královský hvozd protínalo několik důležitých obchodních komunikací. Odbočkou Německé stezky byla cesta přes Dešenice po Pancířském hřbetu do železnorudské kotliny dále na Zwiesel a benediktinský klášter Rinchnach. Stejný cíl měla i Železná cesta (Eisenstraße, odtud pozdější německý název Hojsovy Stráže) postupující údolím horní Úhlavy. Již více na východ probíhala stále využívaná Vintířova stezka zvaná Česká (Böhmerweg) s poustevnou na Březníku a konečně nová větev Zlaté stezky přes Kašperské Hory na Kvildy. Popisované komunikace doplňovaly celnice, které se svatyní sv. Kateřiny na Německé stezce uzavíraly výčet sídelních bodů v Hvozdu až do závěru doby předhusitské. Dlouhou dobu nebylo pro rozsáhlý prales rozumné využití a sousední šlechtici si z něj maximálně zabírali území ve prospěch svých panství. Sám český král jakožto přímý vlastník Hvozdu o něm měl jen velmi mlhavou představu a do určité míry si s ním nevěděl rady. Až palčivý nedostatek peněz za husitské revoluce vyburcoval císaře Zikmunda Lucemburského v roce 1429 k jeho zástavě ve prospěch majitelů hradu Rýzmberka u Kdyně. Zastavení území znamenalo pro Hvozd zcela novou situaci. Získal nové správce, kteří při relativní blízkosti svého sídla na Rýzmberce mohli lépe využít místních bohatých přírodních zdrojů. Zástavní vrchnost Hvozdu se však do režijního hospodaření nepouštěla a spíše lákala schopné podnikatele, kteří by zde působili a platili za své požitky nájem. V nejstarším období nelze výsledky těchto snah přeceňovat. V roce 1429 fungovaly hamry, lokalizované k Nýrsku do srdce pozdější stejnojmenné rychty či nověji do Železnorudského průsmyku. Jejich nedlouhou existenci ukončily patrně pohraniční šarvátky mezi Čechy a Němci v 2. polovině 15. věku, které i jinak musely osidlovací proces oddalovat. Jisté je, že další významnější pokroky v zalidňování Hvozdu pokračovaly nejdříve v závěru 15. století. Pravděpodobný je po bavorském vzoru sběr škeblí pro perly v říčkách a potocích, v okolí Onoho Světa, tehdy ještě pevné součásti Hvozdu, zástavní majitel hvozdu povolil sklenáři Mertlovi z Mochova vybudovat skelnou huť, čímž se zároveň nepřímo dovídáme, že i v Mochově tehdy fungovala sklárna. K těmto provozům nutno podle archeologických zjištění připočítat ještě Svojše a Podlesí (Vogelsang) v blízkosti Kašperských Hor. Že tím výčet nebude vyčerpán dokreslí fakt, že v polovině 14. století mělo při bavorské hranici pracovat dokonce 90 sklářských hutí! Mimo výrobu skla se v Hvozdu vytvořily příznivé podmínky pro těžbu železné rudy, jejíž ložiska se objevila v kotlině odvodňované Řeznou patrně v závěru 15. století. Zpracování rudy probíhalo až do zřízení hamrů mimo půdu Hvozdu. Do poloviny šedesátých let 16. století vznikla ještě vápenka, která výčet hospodářských aktivit v královském lese uzavírala. Nejasné představy o charakteru Královského hvozdu a stavu jeho využití inspirovaly české zemské úřady sestavit skupinu šlechticů, kteří měli celou oblast objet a popsat. Svá zjištění vtělili do zprávy, datované 25. června 1565 na hradě Kašperku. Zachytili Hvozd jako nadále neosídlený prostor, jen u pozdějších Hamrů a Zejbiše (Javorné) nalezli několik selských chalup. Nově zjistili sklárny na Staších a Zejbišském Dvoře, kromě nichž bohatství lesa využívali ještě obyvatelé vesnic pod Královstvím. Jen to zdůrazňuje liduprázdnost místa. Za výhledově nejprogresivnější hospodářský podnik Hvozdu prohlásili těžbu železné rudy v údolí Řezné, ovšem právě tato lokalita trpěla neutuchajícími hraničními spory s bavorskou stranou, sahajícími do závěru 15. století. Nájemci železnorudných dolů pocházeli z Německa, působili na vylepšení cestovního spojení s Zwieslem a roku 1576 si dokonce nechali huť udělit v léno bavorským vévodou. Na druhou stranu nepopírali, že vždycky skládali nájemný peníz na Rýzmberk. Situace se zhoršila prodejem celého podniku straubingskému vicedomovi Georgu Christophu hraběti ze
Schwarzenbergu v létě 1579. Německé vazby nadobro konzervovala třicetiletá válka, ačkoliv se ještě v roce 1640 území považovalo za sporné. Hranice ve prospěch Čech se změnila po porážce Bavorska za válek o španělské dědictví (1707), ale skutečně definitivní tečku hraničním sporům učinila až rakouskobavorská hraniční smlouva z roku 1764, po níž se k Čechám vrátila pouze menší část původní rozlohy území. Zůstalo již samozřejmě mimo teritorium Hvozdu. V roce 1578 získal „území zvané Království, kde není žádného poddaného ani vsi“ do zástavy Bohuslav Havel z Lobkovic, sídlící na nedaleké Opálce. Krátce před smrtí celý svůj majetek odkázal manželce Alžbětě roz. Krakovské z Kolowrat a strýci Volfovi Novohradskému z Kolowrat na Lnářích, po jejichž brzké smrti celý majetek včetně Hvozdu připadl Volfovu synovi Zdeňku Novohradskému z Kolowrat, císařskému vyslanci ve Španělsku. Právě v období lobkowiczké držby je nutné na území Královského hvozdu počítat s první větší kolonizační vlnou. Kvůli zvýšení příjmů zástavní majitelé jistě vítali každého zájemce o půdu a z německé strany tento hlas dosahoval nesrovnatelně větší intenzity. Bavorský les byl již relativně zasídlen, takže se pozornost Němců obrátila na českou stranu. Nejednalo se přitom o nějaké pokračování bavorské kolonizace, směr pronikání do Hvozdu mířil z Čech. Nová osidlovací vlna postupovala nesystematicky od severozápadu k jihovýchodu na zemědělsky nejatraktivnější území kolem Svaté Kateřiny a Hamrů s pronikáním na Zejbiš. Zde vyrostly selské usedlosti v pravém slova smyslu, zatímco zbytek území se osidloval později a měl převážně chalupnický charakter. Noví obyvatelé byli lákáni hospodářskými možnostmi Hvozdu, na bavorské straně daleko intenzivněji využívanými. Jednalo se zejména o sklářství a hamernictví, prosperující v celé šumavské oblasti. Rostoucí potřeby pomocných sil a jistě i poměrná svoboda existence na půdě Hvozdu lákala další a další kolonisty. Neorganizované osídlení nevytvářelo žádná koncentrovaná sídliště, nýbrž se jednotlivé usedlosti rozkládaly volně v krajině jako samoty, obklopené pozemky s malým podílem orné půdy. Nesnažily se orientovat k cestě, vznikaly živelně kolem sklářských hutí a často nesly jméno po svém zakladateli či majiteli (Poschingerhof, Žežulkahof, Schmiedlhof, Scherlhof atp.). Pouze tam, kde zasáhla skutečně plánovitým rozvržením parcel vrchnost nebo se vystavěl kostel, došlo ke vzniku volného návesního typu osídlení (Zhůří, Stodůlky). Podobu zastavěné plochy doplňovaly u větších usedlostí poměrně pravidelně podružské chaloupky, obývané lidmi pracujícími pro příslušný dvorec. V lesích vyrůstala sezónní dřevařská obydlí, poměrně četné byly pazderny. Život v drsném a neúrodném horském klimatu samozřejmě musel být vykompenzován výhodami v ostatních oblastech života. Příchozí obyvatelé proto získávali možnost svobodné honitby a pastvy v obrovských lesích. S ohledem na absenci vrchnostenských podniků (poplužní dvory, ovčíny apod.) nebyly nutné ani roboty a malý počet obyvatelstva nutil k větší provázanosti s vnitrozemím, což znamenalo svobodu stěhování a uzavírání sňatků. Příchozí byli nadto většinou sebevědomí podnikatelé, uvyklí na volnější způsob života. Výsledkem tohoto procesu bylo, že obyvatelé Královského hvozdu byli vůči své zástavní vrchnosti povinni pouze odváděním peněžité dávky a požívali o mnohem svobodnější postavení než poddaní na panstvích ve vnitrozemí. Tyto rozdíly se ještě prohloubily po třicetileté válce, kdy se v Čechách mluví o tzv. druhém nevolnictví. Obyvatelé Královského hvozdu (tzv. Králováci – Künische Freibauer) se oproti nim cítili být výjimeční a titulovali se s oblibou jako „svobodníci“ (Freisaßen). K této právní kategorii však měli daleko, stejně jako k domažlickým Chodům. Podobně jako oni sice měli určité privilegované postavení, ale nikdy neměli za úkol strážit hranici. Zároveň musí být doplněno, že výhodné postavení Králováků nebylo fixováno žádným konkrétním právním aktem a vyplývalo vlastně jen z extrémních podmínek a tradice. Byly výsledkem určitého statu quo, který se však postupně měnil. Jakmile se tudíž osídlení Královského hvozdu zahustilo, objevily se pokusy lépe využít lidského potenciálu pro rostoucí finanční potřeby vrchnosti. Zvláště citlivou se tato otázka stala za Zdeňka Novohradského z Kolowrat, kterému svoboda a zahálka Králováků byla trnem v oku. Nutil Králováky skládat slib dědičného poddanství (což nikdy předtím nemuseli) a měl
v úmyslu zřídit na území Hvozdu poplužní dvůr. Poddaní se bránili, část skončila v arestu. Nakonec se hrabě rozhodl problém obejít a statek Opálku a 8 rychet Královského hvozdu prodal své matce Jitce roz. ze Šternberka. V zemskodeskovém zápisu poprvé vystupuje pozdější tradiční rozdělení Hvozdu na rychty, i když v poněkud pozměněné podobě (ve vyprofilované podobě Svatá Kateřina – Sankt Katharina, Hamry - Hammern, Hojsova Stráž - Eisenstrass, Javorná – Zejbiš, Seewiesen, Zhůří - Haidl, Kochánov - Kochet, Stodůlky - Stadln, Stodůlecké Podíly – Stadler Anteil, Neustadler Gericht, Stachy - Stachau). Původ uspořádání do rychet je zatím neznámý. Těžko rozhodnout, zda se vyvinulo z vnitřní potřeby Králováků či zásahem vrchnosti ve snaze zlepšit správu rozlehlého území. Co do funkce však kopírovalo běžné venkovské rychty, rozdíl byl pouze v územním rozsahu pravomoci, vyplývajícím ze samotné sídelní podoby Hvozdu. Nejasný je vznik instituce předního, později vrchního rychtáře. Znám je již k roku 1615, ale do jaké míry se jeho kompetence shodovaly s pozdějším, císařem ustanoveným úředníkem není jasné. Také nová zástavní majitelka se dostala s Králováky do sporu, v němž nechybělo ani jejich věznění. Pyšní poddaní se uchýlili k císaři Matyáši a navrhli mu, že se vykoupí ze zástavy a stanou se opět výhradním císařským vlastnictvím. Císař se k žádosti postavil kladně. Když získal do ruky soupis králováckých
poddanských povinností, vydal 19. listopadu 1617 listinu, jíž zaručil Královákům, že nikdy nebudou zastaveni a pokud ano, bude jim vrácena zástavní suma 5000 kop míšeňských grošů, za kterou se předtím vyplatili. Dokument se vůbec nevyjadřoval ke králováckým „svobodám“ a tato okolnost se měla napříště stát dalším jablkem sváru. Po výbuchu stavovského povstání, v kterém se Králováci přidali na stavovskou stranu, byli potrestáni opětovným zastavením. Na přelomu let 1621/1622 se zástavy Hvozdu ujal válečný dobrodruh nizozemského původu don Martin de Hoeff-Huerta. Kontrolu nad Hvozdem dovršil roku 1628 formálním zakoupením hradu Velhartice s okolním panstvím. Jeho útlak v náboženské i hospodářské oblasti zvyšovaly nespokojenost v širokém okolí a napomáhaly formovat organizovaný odpor, který musel opět řešit císař Ferdinand II. V roce 1627 udělil poddaným právo vykoupit se, seženou-li potřebný obnos. Kromě toho přikázal ponechat Králováky při jejich starých svobodách a zároveň nenavyšovat jejich povinnosti. Po Hoeff-Huertově smrti se Hvozd znovu ocitl pod správou české komory, ale jeho obyvatelé neměli mnoho důvodů k radosti. Blízkost bavorské hranice nečinila oblast klidnou a přes svou odlehlost Hvozd nezůstal ušetřen válečných operací. Nebyly však tím nejhorším, co Králováky potká. Vzrůstající válečné výdaje, jež monarchii přivedly skoro na mizinu, motivovaly Ferdinanda III. k prodeji Hvozdu, ale tentokráte již ne do zástavního, ale dědičného držení.
Královský hvozd tak byl oceněn, rozdělen na dva různě velké díly a prodán dvěma různým majitelům. Královácká bilance na počátku roku 1641 tak byla žalostná: nejen že ztratili vazbu na císaře a stali se běžnými dědičnými poddanými, ale zároveň se jejich území rozštěpilo na dvě nestejně velké části. Rozhodli se stěžovat si, avšak panovník odpověděl pouhým ubezpečením, že jejich výsady platí i nadále. Poddaní se tedy pokusili navrhnout zřízení společného správce, kterého by si zvolili buď oni nebo česká komora a který by dohlížel na dodržování jejich práv. Tomu napomohl i sám císař, když po stížnostech Králováků v roce 1646 určil, že se rychty mají buď sjednotit pod jedinou vrchností nebo získat společného úředníka, který by dohlížel na homogennost celého Hvozdu a kterému by připadla určitá míra správních pravomocí. Druhá varianta se ukázala jako schůdnější, takže od této doby začal pro Královský hvozd fungovat tzv. vrchní rychtář. Ve druhé polovině 17. století poddaní vedli Kralováci několik sporů se svými vrchnostmi, točících se kolem výroby a odběru piva, navyšování robot apod. V roce 1703 došlo k opětovnému sjednocení Královského hvozdu pod jedinou vrchnost se sídlem v Týnci u Klatov. Kolonizační ruch v Hvozdu se v této době přeléval do méně osídlených oblastí na jihovýchodě – velmi intenzivně rostla stachovská rychta, téměř o polovinu oproti stavu z roku 1654. Předurčovala ji k tomu příhodná poloha v blízkosti středověkých vesnic. Předhonila i staré rychty Hamry a Svatou Kateřinu, které se již příliš nerozrůstaly. Také stodůlecká rychta se rychle zalidňovala, vznikalo tu množství dominikálních usedlostí – základ nové rychty Stodůlecké Podíly. Se závěrem 18. století došlo k stabilizaci sídelního obrazu celého území, měnil se již minimálně. Hlavní kolonizační element Královského hvozdu v tomto období zosobňovali drobní zemědělci, domkáři a chalupníci, usazující se u starších usedlostí jako námezdní pracovní síly. Jen menší část se zachytila v řemeslné či manufakturní sklářské výrobě. Řemesla se na půdě Královského hvozdu rozložila pouze k pokrytí základních potřeb jeho obyvatel (truhláři, kovář, tkalci, ševci, krejčí, koláři atp.), pro vývoz mohli pracovat maximálně řezači skla. Pobělohorská hospodářská stagnace si vynucovala zvýraznit snahy o využití pohraničního hvozdu. Nejschůdnější cestou se stala intenzifikace těžby dřeva. Bohatství lesů k tomu přímo vybízelo. Vzrostl zejména význam sklářství. Starší, ještě předválečné hutě doplatily na svou úzkou specializaci (páteříky) a rychle zanikaly. Nahradily je však brzy nové, v druhé polovině 17. století na západní Šumavu dorazila řada sklářských rodin – Gerlové, Eisnerové, Pockové a Hafenbrädlové z Bavorska, Abelové z Württemberska a Gattermayerové z Posázaví – , aby v Královském hvozdu zahájily výstavbu ještě hustší sítě sklářských hutí. Velmi ilustrativním dokladem je Prášilsko – po roce 1732 vzniká Nová Hůrka (Hurkenthal), dvě sklárny vyrostly o málo později na Prášilském potoce (pozdější Prášily), Zhůří i jinde. Konjunktura ve výrobě skla pokračovala až do 70. let 18. století, kdy opadl zahraniční zájem o české výrobky. Počet hutí se poté stabilizoval. Po svém sjednocení Královský hvozd sdílel osudy s týneckým dominiem ještě šestnáct let, aby byl posléze opět, tentokrát již definitivně rozdělen. Horních šest rychet zůstalo po kratší epizodě v majetku týnecké Kolowratů, dvě dolní rychty získala v roce 1731 kněžna Eleonora z Mansfeldu a Fondi na Horažďovicích, od níž se roku 1763 formou dražby dostaly do majetku Josefa Jana Maxmiliána Kinského z Vchynic a Tetova. Vrchnostenská správa byla umístěna do Prášil (Stubenbach) a celé území se začalo nazývat prášilským panstvím. Na jaře 1799 od Kinského vnuka Filipa statek koupil Josef II. kníže Schwarzenberg, motivován vidinou zisků z plánovaného Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Veškerou patrimoniální agendu přenesl z Prášil do Dlouhé Vsi, jež mu rovněž patřila. V tomto stavu potom rychty zůstaly až do pozemkové reformy za Československé republiky. Horních šest rychet se v roce 1757 připojilo k panství Bystřice nad Úhlavou, jež drželi hrabata Palm-Gundelfingen. Také z jejich strany docházelo k nejrůznějším útiskům, úřady řešily stížnosti Králováků kvůli neshodům o obsazení místa vrchního rychtáře, odběr piva. Komplikované boje proběhly o titulaturu Královského hvozdu a definici právního poměru vrchnosti k němu. Králováci si nechtěli připouštět, že jsou dědičnými poddanými a trvali na tom, že Palm je pouze „ochrannou vrchností“. Po pěti letech soudních rozepří se dospělo k rozhodnutí, že
bystřická vrchnost není ochrannou, nýbrž pozemkovou vrchností. Série právních pří mezi Králováky a jejich vrchnostmi o výsady pokračovala ještě v 19. století. Vedle pokusů zpochybnit existenci nejmladší rychty Stodůleckých Podílů se ještě jednou řešila základní otázka, zda majitelé panství Bystřice nad Úhlavou a Prášily jsou ochrannou či pozemkovou vrchností. Dříve než se však dospělo k definitivnímu rezultátu, přišel bouřlivý rok 1848, který učinil bezpředmětným poddanství a s ním i veškeré třecí plochy mezi Králováky a jejich vrchnostmi. Politický vývoj v monarchii dospěl k emancipaci venkovského obyvatelstva, završené obecními zákony a vznikem obecní samosprávy. Královácké rychty se přetransformovaly v politické obce v rámci politických okresů Klatovy Sušice. Zpočátku respektovaly původní územní rozsah jednotlivých rychet z doby před rokem 1848, později se rozdrobovaly na stále menší jednotky. Zůstalo jen povědomí zašlé slávy, které se udrželo v symbolice i titulatuře území v podstatě až do poloviny 20. století, jež tak násilně ukončilo život jedné z nejrázovitějších oblastí Čech. Ač dnes ožívá pouze zprostředkovaně, nelze tvrdit, že by se netěšila zájmu současníků. Objevují se záplavy literatury nejrůznější úrovně, propagující „starou Šumavu“, od reprintů turistických průvodců a vzpomínkových statí až po nesmírně oblíbené obrazové publikace s reprodukcemi starých fotografií a pohlednic. Označení Královský hvozd proniklo rovněž do orografického členění Šumavy a tituluje se jím rovněž nýrské vlastivědné muzeum, které výhledově plánuje věnovat Královákům expozici. Mnoho užitečné práce se koná na poli česko-německých vztahů a snah po nalezení poválečným vývojem ztracené kontinuity, rozvíjí se partnerská spolupráce pohraničních měst i městeček. Ve středu těchto aktivit stojí již bezmála 10 let přeshraniční akční sdružení Královský hvozd. Zformovalo se v roce 2000 z pěti českých a pěti německých obcí kolem hraniční hory Ostrý pod heslem „Dva světy – jeden region“. Jako symbol zvolilo korunovaného červeného dvojocasého lva ve skoku vpravo se zelenou siluetou Ostrého, jenž přímo evokuje bohatou králováckou minulost. Nijak sice nerespektuje historický rozsah Královského hvozdu, v mnohém však na jeho tradici navazuje. Zaměřuje se především na posílení přeshraniční spolupráce a vzájemné propojení infrasktruktury v oblasti turistiky, hospodářství v nejširším slova smyslu, ochrany životního prostředí, vzdělávání, kultury a dopravy. Konkrétní výstupy jsou, dámy a pánové, na Vás, přeji Vám ve vzájemné spolupráci hodně společných úspěchů.
PhDr. Jan Lhoták, Muzeum Šumavy Sušice
