HISTORIE A SOUČASNOST ČESKÉHO RYBNÍKÁŘSTVÍ

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA Katedra geografie

Lenka BADINOVÁ

HISTORIE A SOUČASNOST ČESKÉHO RYBNÍKÁŘSTVÍ

Diplomová práce

Vedoucí práce: RNDr. Aleš LÉTAL, Ph.D.

Olomouc 2007

Prohlašuji, že jsem zadanou diplomovou práci řešila sama a že jsem uvedla veškerou použitou literaturu. Olomouc, 18. května 2007

………………………………… Podpis

2

Chtěla bych poděkovat JUDr. Václavu Jelínkovi a Ing. Václavu Putschöglovi za jejich ochotu a poskytnuté informace. Také mé poděkování patří vedoucímu diplomové práce RNDr. Aleši Létalovi, Ph.D. za cenné rady při zpracovávání práce.

3

OBSAH

1. Úvod

6

2. Cíl práce

7

3. Metody práce

8

4. Historie českého rybníkářství

10

4.1. Počátky budování rybníků

10

4.2. Zlatý věk rybníkářství

15

4.3. Doba úpadku

23

4.4. Renesance českého rybníkářství

25

4.5. Rybníkářství v období první republiky

29

4.6. Rybníkářství v éře Státního rybářství

31

5. Současnost českého rybníkářství

35

5.1. Změny po roce 1998

35

5.2. Současný stav rybniční plochy

36

5.3. Produkce ryb

40

5.4. Současné funkce rybníků

43

5.5. Problémy českého rybníkářství

45

5.6. České rybníkářství v rámci Evropské unie

49

6. Pohořelická rybniční soustava

50

6.1. Vymezení a charakteristika zájmového území

50

6.2. Historie pohořelických rybníků

60

6.3. Pohořelická rybniční soustava v současnosti

68

6.4. Rybníkářství Pohořelice a. s.

70

4

7. Závěr

74

8. Resumé

75

9. Seznam literatury

77

Přílohy

5

1. ÚVOD

Rybníky jsou už více než 1000 let nedílnou součástí české a moravské kulturní krajiny. Rybniční soustavy České republiky představují celoevropský technický a přírodovědný unikát. Hlavním posláním rybníků byl původně chov ryb, který má u nás dlouhou tradici a proto české rybníkářství disponuje souborem poznatků týkajících se chovu ryb, které jsou historicky ověřeny. Tyto chovatelské technologie se staly vzorem i pro několik dalších evropských zemích, kde se rybníkářství také rozvinulo. České rybníkářství prošlo kolísavým procesem svého rozvoje. V historických etapách docházelo k budování i rušení rybníků v souvislosti s aplikováním inovací, vývojem zemědělství, vývojem populace a mnoha dalšími faktory. Tímto historickým vývojem se zabývá kapitola Historie českého rybníkářství. Dnes plní rybníky kromě chovu ryb řadu dalších funkcí, především jsou významným stabilizačním prvkem krajiny. Ve specifických přírodních podmínkách České republiky, jíž prochází hlavní evropské rozvodí a většina vody odtéká z našeho území, mají rybníky velký význam pro zadržování vody v krajině. Funkce rybníků, hlavní problémy rybníkářství a současný stav zachycuje kapitola Současnost Českého rybníkářství. Třetí část práce se zaměřuje na Pohořelickou rybniční soustavu, jednu z mála rybničních soustav na Moravě, které byly v minulém století obnoveny.

6

2. CÍL PRÁCE

Cílem této práce je zhodnotit vývoj české rybniční soustavy, technik chovu ryb a význam pro krajinu a hospodářství v minulosti i v současnosti, dále zachytit významné mezníky a technologie českého rybníkářství. Těžištěm práce je tedy přehled vývoje rybnikářství a zhodnocení vlivu tohoto vývoje na současnou situaci. Důraz je kladen na postihnutí této problematiky z geografického hlediska. Kromě přehledu vývoje za celé území bude proveden detailní rozbor pohořelické rybniční soustavy, která se nachází na jižní Moravě v povodí řeky Jihlavy. Součástí tohoto rozboru bude fotodokumentace, která zachycuje současný stav této rybniční soustavy. Textová část práce bude vedle již zmíněné fotodokumentace doplněna částí grafickou, především tabulkami, grafy a mapkami.

7

3. METODY ZPRACOVÁNÍ

V diplomové práci bylo použito více metod zpracování. Vzhledem ke zvolenému tématu byla největší část práce zpracovávána metodou studia a rešerše dostupné odborné literatury. Historické údaje jsem čerpala především z prací R. Hurta a J. Andresky, kteří se zabývali problematikou historického vývoje rybníkářství. Statistické údaje a zejména kvalifikované odhady výměry rybníků a produkce ryb byly získány od Rybářského sdružení České republiky. Zdrojem informací o současném stavu rybníkářství byl z velké části Odbor vodního hospodářství Ministerstva zemědělství, který od roku 1997 každoročně publikuje Zprávu o stavu vodního hospodářství České republiky. Z Odboru vodohospodářského rozvoje Ministerstva zemědělství jsem vycházela i při vymezování hlavních rybničních soustav České republiky. Zařazeny byly soustavy rybníků situované na tocích nebo v jejich okolí tvořící vzájemně provázané vodohospodářské soustavy, jejichž výměra přesahuje 10 ha. Část práce týkající se pohořelické rybniční oblasti byla zpracována díky konzultacím s odborníky, zejména JUDr. Václavem Jelínkem, ředitelem společnosti Rybníkářství Pohořelice a Ing. Václavem Putschöglem, členem představenstva akciové společnosti Rybníkářství Pohořelice. Cenné informace poskytla také Ing. Ludmila Prokešová z odboru životního prostředí Městského úřadu v Pohořelicích. Při rekonstruovaní vývoje pohořelické rybniční soustavy jsem vycházela z informací poskytnutých ředitelem společnosti Rybníkářství Pohořelice, JUDr. Václavem Jelínkem a publikace M. Juráka. Byly vytvořeny tři mapy. Mapa současných rybničních soustav v České republice vychází z Odboru vodohospodářského rozvoje Ministerstva zemědělství. Mapa pohořelické rybniční soustavy v historii byla sestrojena na podkladu 1. vojenského

8

mapování, druhá mapa zachycující současnost má jako podklad Základní mapu ČR 1:50000. Další použitou metodou byl terénní výzkum, který probíhal na podzim 2005 a dubnu 2007. Hlavním výsledkem je fotodokumentace pohořelické rybniční sítě a zjištění současného stavu technických zařízení, toků napájejících rybníky i samotných rybníků. V rámci fotodokumentace jsou zařazeny i letecké snímky území získané od Michala Mechy Eliáše. Diplomová práce byla zpracována v programu v programu MS Word. Doplňují ji tabulky a grafy zpracované v programu MS Excel.

9

4. HISTORIE ČESKÉHO RYBNÍKÁŘSTVÍ 4.1. Počátky budování rybníků Etapě budování rybníků předcházel lov ryb v řekách. Podle J.Andresky (1997, str. 8) se rybolov rozvinul v mezolitu, protože se podnebí ve střední Evropě oteplovalo a ustupovaly ledovce. To zapříčiňovalo mizení lišejníků, které byly hlavní potravou sobů. Lidé tedy neměli k dispozici velká stáda lovné zvěře a proto se vedle sběru plodin snažili zajistit obživu také rybolovem. Potvrzují to nálezy nástrojů sloužících k lovu ryb a také nálezy mikrolitů. Větší akumulace se nacházejí v místech předpokládaných tábořišť mezolitických lidi. Ty se vyskytují se ve větší míře tam, kde se pravděpodobně vytírali lososi (např. na březích bývalého Komořanského jezera v Poohří, na březích Otavy na Strakonicku a Horažďovicku, na březích Tiché a Divoké Orlice, při dolních tocích jihočeských řek jako je Blanice, Zlatý potok, Volyňka, Lužnice, Skalice, Lomnice, Malše). Již v tomto období můžeme hledat první snahy tehdejších lidí o soustředění ryb na jednom místě. Jak potvrzuje mj. i J. Andreska (1997, str. 9), vytvářeli pro lov lososa systém kamenných hrází, v nichž pak byly ryby loveny.

Více informací máme o rybářství v 8. a 9. století na území Velkomoravské říše díky archeologickým nálezům na zaniklém hradišti v Mikulčicích. Nálezy týkající se lovu ryb shrnuje J. Andreska (1997, str. 11): „Byly zde nalezeny doklady všech čtyř základních principů středoevropského říčního rybářství – osti, udice, vrše a sítě.“ To dokládá, že se zde ryby lovily rozličnými způsoby. Pomocí ostí se lovily ryby v noci nebo na počátku zimy, kdy se ryby uložily k přezimování. Rozšířené bylo pravděpodobně chytání na primitivní udici, protože bylo nalezeno velké množství háčků. Používání rybářských sítí dokládají síťovací jehly a závaží k sítím. Velmi vzácnými nálezy jsou vedle tří monoxylů

10

zbytky několika rybářských vrší. Oblast jižní Moravy, kam zasahovala na našem území Velkomoravská říše, byla zaplavována častými povodněmi na řece Moravě a Dyji. V bažinatém terénu s velkým množstvím komářích larev vytvářeli tehdejší lidé prohlubně, do kterých stekla voda a stahovali se tam pískoři pruhovaní z okolního bahna. Do tohoto „rybníčku“ byla pak umístěna vrš, do které se pískoři zavrtávali a tak byli loveni. Zde se tedy také setkáváme s lidskou činností, zajišťující snadné slovení ryb.

Vedle již zmíněných pískořů, kteří byli oblíbenou pochoutkou, se tenkrát v řekách lovily stejné ryby jako dnes. S výjimkou kapra, jež se do našich vod dostal asi ve 2. nebo 3. století přes Dunaj ze svého původního domova, kterým bylo povodí Černého a Kaspického moře a Aralského jezera. V návaznosti na Dunaj se u nás vyskytovali navíc vyza velká, některé druhy jeseterů, hlavatka a ostroretka. Největší význam a také mnohem větší zastoupení než dnes měli lososi. V našich řekách se vyskytovali od května do října, kdy se vytírali a vraceli zpátky do moře.

Znalosti o zakládání rybníků se na naše území šířili pravděpodobně zásluhou Římanů, kteří již v prvním století našeho letopočtu budovali umělé vodní nádrže jako součást vodovodů a využívali je také k chovu ryb. Zkušenosti s odvodňováním močálů a budováním rybníků si ze své domoviny přinesli také Slované (J. Čítek, 1998, str. 11). Další možný zdroj znalostí o rybnících uvádí J. Andreska (1997, str. 67): „V sousedním Bavorsku měli rybníky pro chov kaprů již za vlády Karla Velikého, který panoval v letech 747-814. Odtud k nám později přicházelo křesťanství, znalost písma, staveb a také mnoho hospodářských novinek. Je zcela přirozené, že právě z této blízké země k nám zavítaly i první poznatky o rybnících a kaprech.“

Existuje několik hypotéz, proč se s budováním rybníků u nás vůbec začalo. M. Jurák (1998, str. 9) se přiklání k tomu, že sloužily pro vytváření zásob. „ Vznikající složitější a

11

náročnější hospodářské poměry vyžadovaly, aby (rybářství – pozn. aut.) se zdokonalovalo a rozšiřovalo svoji základní formu. Aby ryby ulovené v řekách a jezerech, byly chovány i na období, v nichž byla po nich větší poptávka, zejména na období církevních půstů.“ Podle této hypotézy přešlo postupně těžiště z lovu ryb v řekách, přes přechovávání na dobu spotřeby v sádkách, dříve nazývaných vivaria piscinum, k chovu v rybnících. Takže hlavní příčinou byly ryby samotné. Tento názor s ním sdílí i V. Krupauer (1988, str. 11), který tvrdí, že rybníky, tedy umělé vypustitelné nádrže, byly většinou budovány s hlavním posláním chovu ryb.

J. Čítek (1998, str. 10) naopak předpokládá, že rybníky sloužily původně k jiným účelům než je chov ryb. „Chov ryb nebyl jejich účelem, neboť sladkovodních ryb bylo tehdy v potocích, řekách a jezerech dostatek.“ Původním účelem mělo být zadržování vody, zásobování vodou, zpřístupnění močálovitých území, protože hráze rybníků tvořily pevné cesty a také k uchování ryb než se spotřebují. Stěžejní kámen tohoto tvrzení, že ryb bylo tehdy dostatek, však někteří autoři, mezi nimiž je např. K. Kulík (1984, str. 6) nebo Berka (1985, str. 11), zpochybňují. J. Andreska (1997, str. 9) popisuje zdroje obživy během roku. S rybolovem se začalo na jaře při tření štik. Větší intenzity však dosáhl rybolov až v souvislosti s připlutím lososů, tzn. od května do října. V ostatních obdobích byly v řekách jen místní ryby, které nebylo tak snadné ulovit a také jich nebylo velké množství, protože hlavní obživu zajišťoval největší měrou lov zvěře. Tuto teorii také popírá fakt, že první rybníky se na našem území stavěly v krajích chudých na vodu, kde byl méně vydatný říční rybolov (Hurt, 1960a, str. 19).

Ryby byly v této době jednou ze základních složek potravy. Je více pravděpodobné, že prvotním zájmem bylo obstarávání potravy. Hladoví lidé mohli zpočátku těžko stavět rybníky plnící jiné funkce.

12

První umělé nádrže mohly být v českých zemích podle historiků budovány již v 8. a 9. století. Jak již bylo řečeno výše, šlo především o sádky na ryby, latinsky vivaria piscium, předchůdce dnešních rybníků. Staročesky se nazývaly také stavy nebo stávky a původně sloužily k přechovávání ryb pro dobu spotřeby. Podle R. Hurta (1960, str. 15) je jejich existence doložená až listinou z roku 1078, o dvou sádkách na statcích kláštera Hradiště u Olomouce, jejich názvy byly Vydoma a Tekalec.

Všeobecně se má za to, že budování prvních rybníků a primitivní chov ryb u nás probíhalo od 11. století, protože první zmínky o zakládání rybníků pocházejí z období od počátku 11. do konce 13. století.

Úplně nejstarší zpráva o rybníce pochází již z konce desátého století. „…Tehdy existovala poblíž Prahy osada zvaná Rybníček. Její jméno, které se připomíná dokonce již roku 993, se zachovalo podnes v názvu ulice Na rybníčku poblíž Karlova náměstí.“ (Andreska, 1997, str. 68). Další písemné zprávy jsou v Kosmově kronice, kde je záznam z roku 1034 o předání rybníka Sázavskému klášteru při nástupu knížete Břetislava I. na trůn. Podle R. Hurta (1960a, str. 15) je první doklad o rybníce se stálým přítokem a odtokem vody, do něhož se dávaly ryby na odrost a mají tedy už chovatelský význam, z roku 1227, kdy Přemysl Otakar I. dovoluje správci bítovské provincie prodej újezdu Lovětína u Jihlavy louckému klášteru, s doporučením zakládat na ploše tohoto újezdu rybníky a mlýny.

Většina písemných zmínek o rybnících pochází ze zpráv o klášterních majetcích. Za prvotní rozvoj budování rybníků vděčíme zřejmě právě klášterům, protože disponovaly příděly majetku od panovníků, kde mohly rybníky zakládat. Určité vysvětlení angažovanosti klášterů lze hledat také v tom, že ryby byly podle křesťanské církve postní jídlo.

13

Od 12. století zaznamenáváme větší rozvoj budování rybníků. Příčinou bylo zvyšování počtu obyvatel a také jejich životní úrovně. Způsobilo to větší poptávku po rybách, kterou nedokázal pokrýt rybolov v tekoucích vodách. Vedle církevních řádů začínají čím dál ve větší míře stavět rybníky také světští feudálové a nově zakládaná města. Drobná venkovská šlechta buduje rybníky sloužící mj. k napouštění obranných příkopů svých tvrzí vodou. Rybníky se objevují u mlýnů, hamrů a dalších zařízení.

Rybníky byly v této době budovány na celém území Čech, Moravy i Slezska. Konkrétní zmínky máme o rybnících v okolí Prahy, Brna, Plzně, Stříbra, Tachova, Rokycan, Poděbrad, Dačic, Telče, Hustopečí, Židlochovic, Pohořelic, také na Třeboňsku, Blatensku, Jindřichohradecku, Vodňansku, Netolicku a Hané. Jednalo se však zatím o ojedinělé rybníky.

Metodu používanou v této době k chovu ryb dnes nazýváme kumulativní. Rybník se nasadil matečnými kapry, kteří se vytřeli a zůstali v rybníce s plůdkem asi 5 – 6 let, do jeho vyspění. V rybníce se tedy vyskytovaly různé ročníky kapra, které si konkurovaly v nárocích na potravu. Což spolu s přítomností plevelných ryb způsobovalo špatný růst kapra. Tento problém řešili nasazováním štik. Nezabývali se tím, jaký by měl být optimální počet štik. Proto se často stávalo, že štiky tvořily polovinu nebo dokonce převládly. To bylo nežádoucí, protože kapr byl už v těchto dobách pokládán za mimořádně chutnou rybu. Tento fakt byl ještě umocněn kapří vitalitou, dobrými rozmnožovacími schopnostmi, adaptací na prostředí a odolností při odlovu a přepravě.

Pro vyčíslení celkové výměry rybníků v tomto období chybí i nejzákladnější podklady, jsme odkázáni na pouhé odhady. Pro konec tohoto období, tzn. kolem roku 1380, se většina autorů shoduje na hodnotě zhruba 75 tisíc hektarů. Pokud bychom přijali tuto hypotézu, doplněnou o předpokládanou hektarovou produkci (Rybářské sdružení ČR,

14

2000,str. 4), pak české země mohly koncem 13. století produkovat ročně mezi 200 tunami až 300 tunami ryb, převážně kapra.

I když dominantně sloužila produkce ke spotřebě uvnitř vlastního společenství, které ryby produkovalo, existují také zmínky o zavedení daně z dovozu a prodeje českých ryb na území Rakouska (Rybářské sdružení ČR, 2000, str. 3). Takže už i v této době se, i když omezeně, s rybami obchodovalo.

4. 2. Zlatý věk rybníkářství Zlatý věk českého rybníkářství je vymezen obdobím od poloviny 14. století do konce 16. století. I když někteří autoři zařazují zlatý věk až od druhé poloviny 15. století, bylo v této práci zahrnuto do období zlatého věku i předcházející století, protože tehdy došlo v rybníkářství k několika zlomům. Jednak v souvislosti s válečnými výpravami Jana Lucemburského se k nám dostal ze západoevropských zemí obecně technický pokrok ve stavebnictví, díky němuž se u nás začaly budovat větší a stavebně náročnější rybníky. Druhý zlom představoval změnu v chápání hospodářského významu rybníků. O rybníky, jako o důležitý prvek hospodářství, se začíná zajímat šlechta a nahrazuje tak dominantní roli klášterů.

Od poloviny 14. století tedy zaznamenáváme významnou rozvojovou etapu rybníkářství, která souvisí s panováním Karla IV. Do své úspěšné hospodářské politiky zařadil i rybniční hospodářství. Nařizoval šlechtě a městům stavět rybníky a sám zřídil mnoho rybníků z prostředků královské komory (např. Velký rybník u Doks, dnes Máchovo jezero). Ve druhé polovině 14. století byly vybudovány mj. rybníky Dvořiště, Holná, Bošilecký nebo Záblatský. Karel IV. vedle produkční schopnosti oceňoval i meliorační

15

funkci rybníků, svědčí o tom jeho mnohokrát citovaný Majestát městům a stavům (Krupauer, 1988, str. 35):

„Všem stavům a městům nařízení dávám polně stavěti rybníky, jednak aby bylo postaráno o hojnost ryb pro potravu lidu, dále pak, aby se voda z bahnisek a močálů v nich mohla nashromážďovati, za účinku slunce a teplých větrů odpařovati a jako vodní pára blahodárně působila na okolní rostlinstvo. Mimo to má rybník ještě úkol v dobách rozlití vod trvalými dešti nebo táním sněhu velkou část vody zadržeti a tím náhlým povodním v krajinách níže ležících zabrániti.“

V této době intenzivní stavební činnosti jsou chovatelské postupy stále primitivní. Novým prvkem bylo letnění rybníků za účelem zvýšení jejich produktivnosti. Průlom nastal pravděpodobně na přelomu 14. a 15. století. Na konci 14. století se podle R. Hurta (1960, str. 48) množí zmínky o malých a větších rybnících. Z roku 1411 se zachoval doklad, že byl rybník nasazen tříletou násadou kapra. To znamená, že byly známy dva stupně chovu kapra. V malém rybníce byla odchována násada a ta pak byla převezena do většího, sloveného rybníka, kde nebyly plevelné a dravé ryby.

Ve 14. století však rybníkářská stavební činnost nezasáhla do oblastí, které se později proslavily jako hlavní rybníkářské oblasti, tzn. Pardubicko, Budějovicko a Třeboňsko. Rybníky vznikaly zpočátku častěji v pahorkatinách. Díky vhodnému terénu a množství potoků bylo možné budovat rybníky v údolích pouhým přehrazením toků. V pahorkatinách ale bylo možné umístit jen menší rybníky, které byly hlubší, chladnější a ryby v nich rostly pomaleji.

16

Rozvoj rybníkářství ovlivnilo v průběhu 15. století husitské hnutí. Způsobilo to stagnaci rybníkářství. Některé rybníky nebyly nahnány a část jich byla zpustošena. Ale již na konci husitských válek byl obnoven pravidelný prodej českého kapra z Třeboňska a Jindřichohradecka do Vídně a dalších rakouských měst (Rybářské sdružení ČR, 2000, str. 7).

O půl století později od zavedení dvoustupňového hospodaření na rybnících přišlo další zdokonalení. Tím byla třístupňová metoda. Spočívala v rozdělení rybníků na tři skupiny. Malé, trdelní rybníky, sloužily pro výtěr kapra a odchov ročního plůdku. Větší rybníky, určené na výtah, produkovaly dvouletou násadu. V největších rybnících na výrost zůstávala odrostlá násada dvě nebo tři léta a pak byla odlovena. Tento postup, používaný i dnes, vznikl podle J. Andresky (1987, str. 39) na Moravě, protože první zpráva z roku 1465 se vztahuje k obhospodařování rybníků na Vyškovsku.

Třístupňová metoda se odrazila na vzrůstající produkci. Vyžadovala větší počet různě velkých rybníků k hospodaření, což odstartovalo éru budování rybničních soustav. Z ekonomického hlediska byly výsledky chovu ryb stabilní. Proto šlechta i některá města považovali rybníky za lukrativní zhodnocení vložených peněz a zisk znovu vkládali do staveb a nákupu rybníků. Během padesáti let, na konci 15. a na začátku 16. století, tak bylo vybudováno, jak uvádí Andreska (1997, str. 75), kolem 25 000 nových rybníků o výměře asi 77 000 ha.

Na rozvoj budování rybníků mělo vliv i celkové oteplení a vysušování krajiny v celé Evropě, které spolu s částečným vykácením lužních lesů přispěly k nepravidelnostem v přítoku a odtoku. Ve snaze zachytit nenadálé přívaly vod, byly rybníky rozšiřovány. Jejich úkolem tedy byla regulace odtoku a odvracení nebezpečí zátop osad a polí.

17

Stavba rybníka vyžadovala nasazení velkého množství pracovních sil na určité místo v určitém čase. Potřeba této mobilizace vedla již od středověku k zavádění roboty, která se v tomto období výrazně zvýšila. Výstavba velkých rybníků a především rybničních soustav byla navíc finančně náročná a stavěly se na majetkově ucelených oblastech, především na panstvích šlechtických rodů. Budováním rybníků se zabývali Pernštejnové, Rožmberkové, páni z Hradce, Tovačovští z Cimburka, páni ze Švamberka, z Rožmitálu, z Brníčka, Zábřehu a další. Hodně rybníků vystavěla také drobná šlechta a pozadu nezůstala ani města, například Hradec Králové, Jindřichův Hradec, Kouřim, Pelhřimov, Blatná.

Pernštejnové získali svůj majetek především zásluhou Viléma z Pernštejna (14351521), který zastával vysoké státní funkce. Byl také dobrý hospodář a na všech panstvích, které postupně skupoval, dbal o rozvoj rybníkářství, pivovarnictví a hornictví.

Na Moravě mezi jeho největší panství patřila Helfštýn, Lipník, Přerov, Hranice, Nové město, Kojetín, Tovačov, Židlochovice a Kunštát. Vilémův bratr Vratislav založil rybníky u Bučovic a u Hodonína a Vilémův syn Jan zaměřil svoji pozornost na statky v moravských úvalech. Vybudoval soustavu rybníků v okolí Hrušovan nad Jevišovkou. Jeho dílem byla také soustava pohořelických rybníků, dobudoval rybniční soustavu na Sokolnicku, rozšířil rybniční soustavu na Tovačovsku a Kojetínsku a postavil některé rybníky na Vyškovsku a Přerovsku.

Vilém z Pernštejna koupil roku 1491 pardubické panství a sousední velkostatek Kunětickou Horu, kde už v té době byly starší rybníky. Nechal zvětšit Bohdanečský, Starý, Sopřečský, Živanický a další rybníky. Z bývalých močálů okolo Labe vybudoval více než 250 rybníků, např. rybník Velká Čeperka, Semtínský, Novočernský, Ždánický, Jezero a mnoho malých třecích rybníků a výtažníků. Svou práci završil v roce 1513 vybudováním 34 km dlouhé Opatovické stoky a Podčapelské stoky, které přiváděly vodu z Labe. Položil

18

tak základy soustavě, která se stala ve své době největší a nejvýznamnější v zemi. Dostavěli ji jeho synové v polovině 16. století.

Ve východních Čechách Pernštejnové vlastnili a budovali rybníky ještě v panstvích Týnec nad Labem, Potštejn, Litice, Rychnov nad Kněžnou a Nový Bydžov. Další panství patřící Vilémovi z Pernštejna, na němž vybudoval významnou rybniční soustavu byla Hluboká. Získal ji v roce 1490, tehdy zde byla řada velmi starých rybníků z doby předhusitské, nejstarší Bavorovický rybník z roku 1355, hlubocké sádky a rybník Podhradský zmiňované roku 1387. Vilém z Pernštejna nejdřív přestavěl a zvětšil Bezdrev na dnešní výměru téměř 500 ha. Soustavu dobudoval jeho syn Vojtěch. K hlubockému panství připojil další území, na nichž budoval rybníky. Tak vznikla dívčická, zbudovská a čejkovická soustava rybníků.

Rozvoji rybníkářství se věnoval také rod Rožmberků na Třeboňsku. Větší rozmach rybníkářství na tomto panství nastal až na přelomu 15. a 16. století, kdy se zde začala budovat největší jihočeská rybniční soustava. Velkou zásluhu na ní měl Štěpánek Netolický. Vypracoval návrh rybniční soustavy v Třeboňské pánvi. Založil zde řadu mělkých rybníků, vhodných pro chov kapra. Zavedl mnoho zlepšení ve způsobech obhospodařování rybníků, např. komorové rybníky k přezimování ryb, rozšířil letnění a zimování, zavedl počítání obsádky na kusy místo dosavadního měření na džbery. Ale jeho nejvýznamnějším dílem byla Zlatá stoka. Stavěla se v letech 1508-1518 a je dlouhá 48 km. Odděluje se od Lužnice u Chlumu u Třeboně, napájí rybníky Káňov, Velký Tisý, Koclířov, Záblatský, Ponědražský a Horusický a pak se blízko Veselí nad Lužnicí vrací zpět do Lužnice. Přesto, že byly všechny zkušenosti v oblasti rybníkářství do této oblasti přeneseny z Polabí, Zlatá stoka naopak dala inspiraci k vybudování Opatovické stoky na Pardubicku.

19

Na dílo Štěpánka Netolického ve službách Rožmberků navázal Jakub Krčín z Jelčan (1535-1604) tím, že uskutečnil mnohé z jeho nerealizovaných plánů na Třeboňsku. V letech 1584-1590 nechal vybudovat rybník Rožmberk o katastrální výměře 711 ha. Jeho ochranu před přívalovými vodami z povodí Lužnice zajišťuje umělá stoka mezi Lužnicí a Nežárkou dlouhá 13,4 km, zvaná Nové Řeky. Krčín stavěl rybníky také na Krumlovsku a Netolicku.

Dalším významným stavitelem rybníků v jižních Čechách je Mikuláš Ruthard z Malešova. Jeho zásluhou byla v 16. století vybudována výnosná rybniční soustava v okolí Chlumu u Třeboně.

Důležitou rybníkářskou oblastí bylo okolí Jindřichova Hradce, kde se o kolonizaci i výstavbu rybníků zasloužil řád německých rytířů a později zde vybudovali rybniční soustavu páni z Hradce. V roce 1604, kdy tento rod vymřel, patřilo k jejich panství 400 rybníků (Andreska, 1997, str. 95). K zakládání rybníků byla velice vhodné Vodňansko. Zde byl v roce 1528 postaven městský Dřemlinský rybník a Dřemlinská stoka, dlouhá 7 km, sloužící k napájení rybníka. K Vodňanskému městskému rybářství patřilo asi 20 rybníků. Rybníky budovalo také město Písek. Hospodařilo přibližně na 50 rybnících. V povodí Lomnice byla v období vlády Zdeňka Lva z Rožmitálu (1470-1535) vybudována blatenská a lnářská rybniční soustava. Odsud byly ryby vyváženy přes Cheb do Německa.

Na přelomu 15. a 16. století byla vybudována další soustava v Polabí, na komorním panství Poděbrady. Osou poděbradské rybniční soustavy je umělá stoka nazývaná Sánská, která odbočuje z Cidliny u obce Sány. Napájela několik přilehlých rybníků, především v té době největší český rybník Blato, měřící téměř 1000 ha.

20

Panství Chlumec nad Cidlinou se proslavilo odvážnou stavbou Žehůňského rybníky, jehož hráz zadržuje celý tok řeky Cidliny. Hospodařilo se zde na 416 rybnících.

Vznik velkých úvalových rybníků měl velké hospodářské důsledky. Ryby zde měly hodně živin, tepla i dostatek vody. Velký plošný rozsah těchto rybníků produkoval tolik ryb, že zatlačil do pozadí starší rybníkářské oblasti ve vyšší polohách. To vedlo ke specializaci v rybníkářství, která byla více patrná na Moravě. Rybníky na Českomoravské vrchovině se soustředily na výrobu rybího plůdku. Velké moravské rybniční soustavy situované v úvalech se zaměřily na odchov vážné ryby. Specializace se objevila i z hlediska druhu ryb pěstovaných na rybnících. V okolí toků patřících do pstruhových vod existovaly od konce 15. století pstruhové rybníky, v některých rybnících se chovaly štiky.

Jak uvádí R. Hurt (1960a, str. 212), objevují se ojedinělé zprávy o vlivu úvalových rybníků na změnu mikroklimatu v nejbližším okolí. Především šlo o zmínky o vlivu na zvýšení hladiny spodní vody a na zmírnění denní amplitudy teplot. Velké rybníky také často propouštěly vodu, což zapříčiňovalo vznik bahnitého luhu a vznik květeny odlišné od okolí. Patrné to bylo zejména na jižní Moravě, kde bývalo sušší podnebí. Specifická byla i fauna v blízkosti rybníků. Ptactvo se rozlišovalo na užitkové, jako například kachny a husy, které byly na podzim loveny. Ptáci živící se rybami (kormoráni, roháči, pochopi, vzácně pelikáni a orli) byly považováni za neužitkové. V účtech města Olomouce se zachovala informace, že byly vypláceny peníze na vrub odměny za hubení tohoto ptactva. V okolí rybníků se podle dochovaných záznamů vyskytovali také bobři, vydry, lišky a kuny. (R. Hurt, 1960a, str. 213)

Informace o stavu rybníkářství z této doby nám podávají dva zdroje. Na obou mají zásluhu Pernštejnové. Statistické informace byly zapisovány do evidence zavedené

21

Vilémem z Pernštejna, nazývané rybniční registra. Metody a postupy v chovu ryb se dochovaly v rybničních instrukcích, které sestavil Vojtěch z Pernštejna.

Poznatky z rybničních instrukcí spolu se svými bohatými zkušenostmi v rybníkářství soustředil Jan Skála z Doubravy a Hradiště, známý také jako Dubravius (1486-1553) do své latinsky psané knihy De piscinis (O rybnících). Tato kniha vyšla v roce 1547 a představovala mezník v rybničním hospodaření. Byla hojně překládána a českému rybníkářství tak přinesla mezinárodní proslulost.

Plocha rybníků kolem roku 1585 dosahovala 180 000 ha, tedy více než trojnásobku současné plochy. Z rybničních register vyplývá, že přepočtená roční hektarová produkce tržní ryby se pohybovala od 40 do 60 kg, v závislosti na kvalitě rybníka. Jako výjimku uvádí (RP studie, str. 8) rybník Dřemliny na Vodňansku, který měl výnosy okolo 100 kg z hektaru za rok. Velmi hrubě se pokouší Rybářské sdružení ČR (2000, str. 8) rekonstruovat i celkový objem produkce tržních ryb. Pokud vezmeme v úvahu, že z celkové výměry 180 000 ha mohlo na hlavní rybníky připadnout 60 %, tak při průměrné hektarové produkci uvedené výše se celá roční produkce českého rybníkářství mohla pohybovat mezi 4000 až 6000 tunami ryb, hlavně kapra. Značná část tohoto objemu byla exportována do zahraničí.

Cílem vývozu bylo především Rakousko a Německo v čele s Bavorskem. Pro obchod s Německem byla vytvořena trhová střediska, z nichž nejvýznamnější postavení měl Cheb. Silnice vedoucí z Českých Budějovic přes Vodňany, Písek, Blatnou, Lnáře, Nepomuk a Plzeň do Chebu se nazývala až do přelomu 19. a 20. století silnicí rybářskou.

22

4.3. Doba úpadku

Časově toto období datujeme od počátku 17. století do poloviny 19. století. Počátkem 17. století, kdy je éra budování rybníků a rybničních soustav uzavřena a rybniční plocha dosáhla své největší hodnoty, zasáhla na naše území třicetiletá válka (1618-1684). Vedle ztráty na životech způsobila zhroucení celého hospodářského systému. Většina rybníků byla zpustošena táhnoucími vojsky, pro které bylo prokopání hráze a slovení ryb způsobem snadné obživy. Materiální škody na rybnících byly způsobeny také jejich využitím pro obranné účely, např. v roce 1623 byly kvůli zvýšení hladiny v řece Moravě vypuštěny rybníky kolem Olomouce a Tovačova. Docházelo ke konfiskacím majetku, mnoho rybníků zůstalo nenahnáno. S tím vším upadala odborná úroveň a systém odchovu ryb, vycházející z pevných pravidel byl zásadně narušen. Důsledkem byl pokles produkce následovaný postupným zanedbáváním chovatelských zásad. Po skončení války, od druhé poloviny 17. století, se začaly rybníky opravovat a obnovovat, především v místech, kde se to vyplatilo a práce nebyly příliš nákladné. Tím se úpadek částečně zbrzdil. Chovatelské technologie ale zaostávaly za předchozím stavem. Jako příčinu uvádí Rybářské sdružení ČR (2000, str. 10) narušení předchozího dualitního systému jednostrannou orientací na panské velkostatky. V. Putschögl (2007, osobní sdělení) považuje za hlavní příčinu úpadku rybníkářství rušení klášterů, které původně vlastnili celou řadu rybníků a mimo to představovaly také hlavního odběratele ryb. Počátkem 18. století vzrost počet obyvatel. Bylo nutné zvětšit zemědělskou produkci. Úhorový systém byl nahrazen pravidelným střídáním zemědělských plodin. Přeměna polí ležících ladem v ornou půdu omezila možnost pastvy hospodářských zvířat. Proto byl zaveden stájový chov a chlévský hnůj byl používán na hnojení polí. Toto zintenzivnění

23

zemědělství mělo negativní vliv na rybníkářství, protože rozsáhlá výměra rybníků byla chápána jako rezerva a začalo docházet k rušení rybníků. Nejprve byly rušeny jednotlivě a přeměňovány na pole a louky. Týkalo se to hlavně mělkých rybníků zarůstajících vodní vegetací, jejíž odstraňování bylo časově náročné a neefektivní. Rušení rybníků bylo nerovnoměrné, ovlivněné v první řadě přírodními podmínkami. Nedocházelo k němu tam, kde byly rybníky vybudované na zamokřených a méně kvalitních půdách, nebo kde se nerozvinuly ostatní složky hospodářství, příkladem jsou jižní Čechy. V úrodnějších oblastech nebylo z ekonomického hlediska výhodné rybníky zachovat. Koncem 18. století zmizela většina rybníků na Moravě a na Českomoravské vrchovině. V Čechách zmizely rybniční soustavy v Polabí a na Pardubicku, Poděbradsku, Opočensku, Jindřichohradecku, Bydžovsku, Chlumecku a rybníky v okolí Prahy, Plzně a v Poohří. Od soustavného celoplošného rušení se brzy upustilo, protože vyšlo najevo, že i při sníženém odbytu jsou rybníky úrodnější než zamokřené a kyselé louky. Často však docházelo k dočasnému rušení rybníků a stále více rybníků bylo letněno, čímž se zmenšoval výnos. Navzdory skutečnosti, že se rybní registra vedla velmi nesystematicky, se Rybářské sdružení (2000, str. 12) pokouší alespoň o velmi hrubé hodnocení výlovků ryb: „Vezmeme-li v úvahu, že z existujících 35 000 ha rybníků sloužilo zhruba 60 % (20 000 ha) jako rybníky hlavní, pak, při tehdejší produkci na úrovni 50 až 60 kg ryb z hektaru, se můžeme dostat na roční výrobu dosahovanou v českých zemích, pohybující se v mezích 1000 až 1200 tun tržních ryb.“

24

4.4 Renesance českého rybníkářství Období znovuprobuzení českého rybníkářství časově zařazujeme do doby od poloviny 19. století do vzniku československé republiky v roce 1918. Obrat v postoji k rybníkářství byl podmíněn řadou nově se uplatňujících skutečností. Hlavní byl růst počtu obyvatelstva, který zapříčinil růst spotřeby potravin a tím i oživení poptávky po rybách. To umožnilo producentům ryb zvýšit ceny a získat tak více prostředků pro rozvoj rybníkářství. Také se ukázalo, že zdaleka ne všechny rybniční plochy využívané pro rostlinou výrobu, dokázaly převýšit možný přínos z prodeje ryb. Potvrzuje to Rybářské sdružení (2000, str. 13) na příkladu schwarzenberského panství z 30. let, kdy vypuštění rybníků neznamenalo získání plnohodnotné zemědělské půdy. V západní Evropě se v této době změnil postoj širší veřejnosti k rybářství zejména zásluhou nových vědeckých poznatků v tomto oboru. Jak uvádí R. Hurt (1960b, str. 162), vznikl v roce 1852 ve Francii u pevnosti Hünningen velký ústav pro chov ryb, zaměřující se mj. na umělý výtěr ušlechtilých ryb. U nás se tento větší zájem o ryby projevil zakládáním rybářských spolků. Mezi prvními byl Brněnský spolek pro pěstění ryb, který se ustavil na základě stanov chválených moravským místodržitelstvím v roce 1878. Byl rozdělen na dvě skupiny, na skupinu pro rybářský sport, která se omezovala na říční rybářství a na skupinu pro chov ryb, kterou rozšířili svou působnost i na rybníkářství. Podobné spolky vznikaly v Poodří, ve Znojmě, Olomouci a dalších městech a věnovaly se zakládání líhní pro pstruhy a lososy, odchov kapřích plůdků, pokusy s krmením kaprů apod. Roku 1898 bylo zahrnuto rybníkářství do sféry zájmu České zemědělské rady, kdy byl vytvořen zemský rybářský komitét. To dokládalo, že rybníkářství začalo být opět chápáno jako nedílná součást zemědělského celku.

25

Nové směry, které vedly k zefektivnění rybníkářské produkce vycházely v zemích české koruny ze dvou středisek, z Těšínska a Třeboňska. Na Třeboňsku to bylo rozsáhlé rybniční hospodářství knížete Schwarzenberka a na Těšínsku statek těšínské komory. Na Těšínsku působil Tomáš Dubisch (1813-1888). Jeho zásluhou, kromě vyšlechtění nové kapří rasy, křížence dunajského kapra s domácí východoslezskou rasou, bylo především objev zrychleného chovu kapřího plodu. Spočívalo to v častém přesazování kapřího plodu během prvního roku, protože podle jeho zkušeností „… čím mladší je ryba, tím má lepší chuť k žrádlu a tím lépe roste.“ (R. Hurt, 1960b, str. 181). Významnější objevy však učinil Josef Šusta (1835-1914), který se rybníkářství odborně věnoval jako ředitel třeboňského panství. Vyřešil dlouho spornou otázku, co je vlastně potravou kapra. Šusta mikroskopickým vyšetřením obsahu trávicího ústrojí ryb zjistil, že kapr se neživí ani bahnem, rostlinnou stravou či larvami hmyzu a červy, jak se dříve předpokládalo, ale vodní mikrofaunou, jako jsou perloočky, buchanky, larvy hmyzu dvojkřídlého apod. Svou potravu kapr přijímá hromadně a pak po filtraci propouští vodu žábrami. Po tomto zjištění se Šusta věnoval péči o rozvoj mikrofauny, které prospívá letnění či zimování rybníků, daří se jí spíše v menších a ne moc hlubokých rybnících, zavedl také vývoz bahna z hlubin vypuštěného rybníku a rozvoz po mělčinách břehů a prováděl prohnojení rybníka vápnem a fosforem. Zdvojnásobil produkci ryb v rybnících a za jeho působení bylo zřízeno 36 rybníků o ploše 413 ha. Dbal také na rozšíření chovu vedlejších ryb v rybníce, zejména dravých a zavedl metodu výtěru candáta v sádkách, chov okounka pstruhovaného a černého. V některých rybnících choval také sumce velkého, lososa amerického, hlavatku a marénu velkou (síh severní maréna). Těmito, i mnohými dalšími zdokonaleními, měl Šusta rozhodující význam pro další rozvoj rybníkářství a dal mu také vědecký základ. Metody, které zavedl, se využívají dodnes. K dalším osobnostem,

26

které se zasloužily o pokrok rybářství, patří prof. Antonín Frič, členové na Třeboňsku proslulého rodu Horáků, Teodor Mokrý, Pavel Morcinek a mnozí další. Produkční vývoj na třeboňských rybnících koncem 19. a začátkem 20. století, je typický pro nástup obrozeného českého rybníkářství. Dokládá ho následující graf.

Graf 4.4.1: Průměrná roční produkce tržních ryb na Třeboňsku v letech 1880-1916 400

350

produkce tržních ryb v t

300

250

200

150

100

50

0 1880-1886

1887-1894

1895-1899

1900-1909

1910-1916

Zdroj: Rybářské sdružení ČR

Od 70. let 19. století byly obnovovány některé předtím zrušené rybníky a v menší míře i budovány nové. I když nebyly rybníky obnoveny v původním rozsahu, hlavní zásluhu na rozvoji rybníkářství v tomto období mělo zintenzivnění a zavedení nových postupů a metod, což vedlo k produkci srovnatelné se stavem v období zlatého věku, byť na menší ploše. Také situace na trhu ryb se stabilizovala. Z celkového výlovu byly téměř dvě třetiny prodávány do zahraničí, především do Rakouska a Německa. Vývoz značně zlevnilo a zrychlilo přepravování ryb po železnici ve

27

speciálních vagonech, které nahradilo dřívější přepravu povozy taženými koňmi. Vybudováním železničního spojení Vídeň – Budějovice – Plzeň – Cheb se intenzita obchodu s kaprem zvýšila. Živé ryby bylo možno exportovat bez mezičlánku v Chebu a tak význam chebského trhu pozvolna klesal. Naopak téměř výsadní postavení pro stanovení vývozních cen měla chotěbuzská rybářská burza. Chotěbuz, ležící v centru saské rybníkářské oblasti, byla střediskem trhu s rybami pro celou východní část Německa. Do začátku 20. století tak vstupuje české rybníkářství jako hospodářsky konsolidované odvětví, produkující ročně v průměru kolem 2500 tun tržních ryb s průměrnou hektarovou produkcí kolem 70 kg, výjimečně i 120 kg. I když úroveň rybníkářství byla v různých oblastech značně rozdílná. Stav rybníkářství v tomto období ilustruje tabulka 4.4.1, která vychází z oficiální vídeňské c. k. statistiky z roku 1904.

Tabulka 4.4.1: Rybníky a jejich produkce v českých zemích roce 1904 Počet Výměra v Vyprodukované Výnosnost rybníků ha tržní ryby v ha v kg/ha Čechy 8 606 35 754 2 058 79,9 Morava 2 119 5 078 278 54,7 Slezsko 1 091 3 102 2 94 94,8 Celkem 11 816 43 934 2 659 60,5 Zdroj: Rybářské sdružení ČR

Nastupující úspěšný rozvoj českého rybníkářství zbrzdila velice výrazně první světová válka. Podle odhadů uvádí Rybářské sdružení ČR (2000, str. 14) pokles produkce tržních ryb o 40 až 60 %. Hlavní příčinou bylo snížení intenzity přikrmování obsádek a zanedbání péče o obhospodařované rybníky jako důsledek nedostatku pracovních sil. To všechno bylo navíc, pod tlakem uměle udržovaných nízkých cen ryb na trhu, znevýhodňující pro chovatele ve srovnání s producenty ostatních potravin a zapříčiňujících i ztrátovost některých rybochovných hospodářství. První světová válka také způsobila naprosté přerušení vybudovaných obchodních kontaktů pro český vývoz kapra do Německa. 28

4. 5 Rybníkářství v období první republiky Po vzniku Československé republiky v roce 1918 došlo ke změnám v půdní držbě. Majetek Habsburků a dalších šlechtických rodů přešel do vlastnictví státu. Rybniční plochy byly začleněny do vzniklého podniku Státní lesy a statky. Pozemkovou reformou ve 20. letech vzrostla plocha rybníků ve správě státu až na 11 500 ha v roce 1938. Z toho 11 033 ha obhospodařovalo ředitelství Státních lesů a statků v Třeboni, které mělo správy státních rybníků v Třeboni, Jindřichově Hradci, Protivíně a Chlumu u Třeboně. Zbytek rybníků, tj. asi 39 000 ha, zůstalo po pozemkové reformě v soukromých rukou. Město České Budějovice obhospodařovalo 680 ha rybníků, velkostatek Lnáře 980 ha, větší plochy rybníků byly také v majetku měst Blatná, Písek, Vodňany či Tábor. Podle statistických přehledů činila celková plocha rybníků v roce 1925 v ČSR 49 045 ha, z toho 20 577 ha v jižních Čechách. Rozvoj rybníkářství byl až do roku 1926 omezován zákazem vývozu ryb za hranice. Vláda navíc provedla snížení ceny kapra na jednu třetinu předchozí hodnoty za účelem stabilizace na domácím trhu. To vyvolalo pokles výroby na rybnících o 40 až 60 % v porovnání s předválečnými lety. Velkou konkurencí u nás byly ryby z Jugoslávie a Maďarska, kde byly náklady na výrobu kapra ve srovnání s ČSR podstatně nižší díky levnějšímu krmivu i pracovní síle. Podle Rybářského sdružení ČR (2000, str. 17) k nám bylo dovezeno 175 tun kapra z Maďarska a 168 tun z Jugoslávie. Hrozilo i nebezpečí dovozu levných ruských ryb. Proto byly vládou ustanoveny maximální dovozní kvóty. Po zrušení omezení přišla na krátkou dobu konjunktura, která umožňovala provádění nezbytných investic. Opravovaly se a obnovovaly dosloužilé rybniční výpusti, rozšířila se Dubischova metoda, stavěly se třecí rybníčky, bylo vychováno několik zušlechtěných krajových linií kapra. Po válečné přestávce se rybáři vrátili k přikrmování kaprů. Velká

29

péče se také věnovala rybničním melioracím. Po předchozím snížení se produkce opět zvýšila a v roce 1929 dosáhla 3200 t ryb. Snahy organizačně a odborně posílit československé produkční rybářství se projevily obnovením Zemské jednoty rybářské, která fungovala již před válkou, pod názvem Československá ústřední jednota rybářská. Její hlavní přínos spočíval v promyšlené propagaci spotřeby ryb. Především díky ní velmi vzrostla domácí spotřeba ryb. Což bylo pozitivní, protože se tím snížil dovoz ryb ze zahraničí. Významnou událostí bylo v roce 1920, po dlouholeté snaze odborné veřejnosti, byla založena rybářská škola. Ministerstvo zemědělství rozhodlo o jejím zřízení ve Vodňanech. V roce 1924 zahájila Státní rybářská škola vyučování ve vlastní budově. Vysokoškolská výuka byla zavedena roku 1919 v Brně a 1923 v Praze. V roce 1920 byl také založen Výzkumný ústav rybářský a hydrobiologický v Praze. Ústav pracoval v oboru ichtyologie, umělého chovu ryb, hnojení, meliorací, nemocí ryb, znečišťování vod, chovu kachen na rybnících, mechanizace, v krmivářských otázkách a na využití údolních nádrží k chovu ryb. Koncem 20. a začátkem 30. let činil podíl vývozu českého kapra přibližně 20 % z celkové domácí produkce (před válkou to bylo 60 %). Z našich ryb se kromě kapra nejvíce vyvážel lín pěstovaný hlavně na Ostravsku. Jeho téměř výhradním odbytištěm bylo Německo. Podle odhadů jej bylo v druhé polovině 20. let ročně vyprodukováno mezi 50 až 80 tunami, začátkem 30. let se jeho produkce zvýšila na 120 tun. (Rybářské sdružení ČR, 2000, str. 18). Před druhou světovou válkou se chovaly ryby na 46 000 ha a roční produkce tržních ryb se pohybovala na úrovni mezi 2500 až 3500 tun.

30

4. 6 Rybníkářství v éře Státního rybářství

Záborem pohraničních území v roce 1937 a později vznikem Protektorátu Čechy a Morava bylo české produkční rybářství, které se začalo slibně rozvíjet, značně postiženo. Byla narušena jeho organizační struktura. Počínaje rokem 1940 byly ryby zahrnuty do tehdejšího řízeného hospodářství. Snahou německých okupačních úřadů sice bylo udržet předchozí produkci ryb v Čechách a na Moravě, ale za podmínek jejich úsporných opatření se to nemohlo podařit. Navíc rybníkářství trpělo velkým nedostatkem krmiv. Údaje o produkci ryb za druhé světové války se nezachovaly, podle odhadů Rybářského sdružení ČR (2000, str. 22) klesla na 50 % oproti stavu před válkou. Po skončení války v roce 1945, kdy byly hlavní válečné příčiny zbrzdění produkce odstraněny, byla tradice vysoce kvalifikovaného chovu obnovena. Velmi rychle začíná vznikat nová hospodářská a organizační struktura. Proběhly změny ve vlastnictví půdy, 21 832 rybníků o celkové výměře 40 810 ha připadlo státu. Později tato hodnota vzrostla a pohybovala se kolem 42 000 ha rybníků. Od začátku roku 1952 se na základě státního usnesení stávají rybářské podniky samostatnými celky s označením Státní rybářství, n. p. pod vlivem krajských správ státních statků. Až roce 1955 se podařilo dosáhnout ustavení samostatné hlavní správy státních rybářství, čímž skončila etapa různého organizačního experimentování a začala éra centrálně řízeného státního rybářství. V roce 1967 byl vytvořen oborový podnik Státní rybářství České Budějovice, který se později stal státním podnikem. Jeho závody obhospodařovaly 40 327 ha z celkové výměry 53 200 ha rybníků v celé ČSSR.

31

Graf 4. 5. 1: Organizace hospodařící na rybnících v ČSSR v roce 1970 jednotná zemědělská družstva, místní národní výbory a ostatní organizace 13% Rybářská škola Vodňany, Český rybářský svaz a výzkumný rybářský ústav Vodňany 7%

Státní rybářství 80%

Zdroj: Ministerstvo zemědělství

Státní rybářství mělo za úkol rychle zvýšit produkci ryb, protože v poválečných letech byl nedostatek masa. Započal se proces intenzifikace, ke kterému směřoval svými výzkumy už Josef Šusta. Intenzifikace spočívala v hnojení, přikrmování ryb, vyhrnování rákosin, zahušťování obsádek a jednohorkový systém. Výroba tržní ryby se tak zkrátila z 4 – 5 let na 2,5 roku. Produkce se rychle dostala na předválečnou úroveň a její růst trvale pokračoval. Vyšší intenzita s sebou jako i dříve v historii přinesla nutnost zřizovat třecí rybníčky a výtažníky, bylo také vybudováno mnoho nových sádek. Rychlost podpořilo zavedení moderní techniky do rybníkářství, při melioračních pracích se používaly buldozery a bagry, k vysekávání vodních porostů motorové sekačky, mechanizace se uplatnila také při výlovech, rozvozu hnojiv a krmiv na rybnících. Tato opatření, zejména vápnění, hnojení statkovými hnojivy, fekáliemi a fosforečnými hnojivy a přikrmování, se projevila zvýšeným výskytem plovoucí zelené řasy, tzv. kvetení vody. Z důvodu zhoršující se kvality povrchových vod přitékajících do rybníků se

32

do rybniční vody dostaly chloridy a dusičnany, vysoký byl také přísun anorganického dusíku, fosforu a draslíku. Vyhrnování rákosin mělo negativní vliv na faunu a flóru v okolí rybníků. Spolu s rákosím zmizela z naší přírody většina pobřežních ostřic a skoro všechny druhy vzácných vodních rostlin (leknínů, stulíků, štípatek, plavínů). Z fauny se to dotklo rákosního strnada, bukače velkého, chřástalů a rákosníka. Místo nich se po vyhrnování rákosin objevily hromady přebytečné bahnité půdy a slatin, označované deponie. Od roku 1951 byl Státním rybářstvím zaveden na rybnících chov hus a kachen. Předpokládalo se, jak uvádí J. Andreska (1997, str. 147), že ryby zužitkují zbytky krmiv po kachnách a husách a naopak jejich trus pomůže při hnojení. Po revoluci se však ukázalo, že tento chov byl dotován pouze ze státního rozpočtu a byl nerentabilní. Navíc jejich chov způsobil značnou devastaci rybníků a okolí, neboť narušovaly travní porosty na březích, následovala eroze a zabahňování rybníků. Změnila se také skladba chovaných ryb. Vzrostl počet kaprů šupináčů, kteří lépe odolávali nešetrnému zacházení, když byly přírodní materiály používaných nástrojů vyměněny za plastické hmoty a železo. Přestaly se chovat méně odolné odrůdy hladkých kaprů a lysců. Z velké části zanikly i chovy dravých ryb, štik a candátů, kteří nedorostli za jeden rok, proto nebyli vhodní k chovu v jednohorkovém systému. Nicméně v 60. letech byla v důsledku zájmu konzumentů o těžkého kapra většina rybníků převedena zpět na dvouhorkový systém, který prospěl i chovu štiky a candáta. Po roce 1960 byly dovezeny nové druhy ryb, v roce 1961 amur bílý, po roce 1965 tolstolobik bílý a tolstolobec pestrý, v roce 1970 došlo k dovozu jiker síha peledě a v 70. letech rostla i produkce lína. Přes problémy s kvalitou vody a krmiva rozvíjelo i pstruhařství. V 70. letech byla tehdejším ministerstvem zemědělství a výživy připravovány koncepce rozvoje produkčního rybářství sahající až do roku 1990. Nepočítala se zvýšením

33

výměry rybniční plochy, měl však mimořádně vzrůst výlov tržních ryb. V plánu bylo do roku 1990 zdvojnásobení výlovu ryb. Výlov v těchto letech byl okolo 13 000 t, takže v roce 1990 plánovali výlov 26 000 t ryb. To by znamenalo zvýšit průměrnou hektarovou produkci v rybnících na asi 650 kg. Naštěstí se tyto plány nepodařilo splnit. Skutečnou produkci ilustruje graf 4. 5. 2.

Graf 4. 5. 2 Výroba tržních ryb Státním rybářstvím české Budějovice 20000 18000 16000 14000 hmotnost v t

12000 10000 8000 6000 4000 2000 0 1970

1975

1980

1985

1990

Zdroj: J.Čítek, 1998

Evidence produkce ryb v 60. až 80. letech byla přesně zaznamenávána Státním rybářstvím. Mimo působnost Státního rybářství však zůstávalo několik tisíc hektarů obhospodařovaných rybníků, které často nebyly do statistik zahrnovány. Často byla navíc směšována produkce ryb s výlovem ryb ze sportovního rybolovu. Graf 4. 5. 2 shrnuje tyto statistické údaje Státního rybářství. Z hlediska územní struktury se hospodařilo na rybnících obnovených za první republiky, tedy především v jižních Čechách. Obnovování v tomto období probíhalo v oblastech neperspektivních pro ostatní složky zemědělské výroby. Výstavba nových rybníků byla minimální.

34

5. ČESKÉ RYBNÍKÁŘSTVÍ V SOUČASNOSTI

5. 1 Změny po roce 1989 Po roce 1989 došlo i v rybníkářství k výrazným změnám. Mnoho rybníků bylo vráceno původním majitelům a většina závodů Státního rybářství byla privatizována, situaci dokresluje graf 4.7.1.

Graf 4.7.1 Rozdělení majetku původních státních subjektů zabývajících se produkčním rybářstvím v roce 1989

2%

48%

50% transformováno do akciových společností

předmětem přímého prodeje předem určenému vlastníkovi

veřejné dražby, veřejné soutěže a bezúplatné převody na obce

Zdroj: Ministerstvo zemědělství

Vznikaly nové právní subjekty jako jsou akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným a značná část těchto podnikatelů v rybářství založila v roce 1992 profesní organizaci Rybářské sdružení se sídlem v Českých Budějovicích. Základním posláním bylo především udržení a další posílení pozic českého produkčního rybářství v souladu s ekologickými podmínkami a potřebami, orientace na produkci nutričně a zdravotně hodnotných ryb a rybích výrobků. Rybářské sdružení se už v roce 1996, jako vůbec první 35

zástupce rybníkářské postkomunistické země, stalo členem Evropské federace chovatelů ryb (FEAP), jednoho z nejrespektovanějších mezinárodních odborných orgánů z oblasti akvakultury, majícího přístup do oficiálních rybářských orgánů Evropské unie. V roce 2005 mělo Rybářské sdružení ČR zaregistrovaných 63 členů. Zastoupeny jsou mezi nimi téměř všechny rozhodující rybářské subjekty České republiky včetně rybářského výzkumu, školství i rybářských národních svazů.

5.2 Současný stav rybniční plochy

V současné době v České republice probíhá chov ryb na 24 000 rybníků o celkové ploše asi 52 000 ha. Tyto rybníky umožňují zadržet objem vody kolem 625 milionů m3, vlivem zazemnění je však tato kapacita snížena téměř o třetinu. Nejvýznamnější podíl rybníků je momentálně soustředěn do 24 hlavních rybničních soustav České republiky. Jejich přehled a mapka je v příloze. Tento výběr nejvýznamnějších rybniční soustav byl pořízen Odborem vodního hospodářství Ministerstva zemědělství a vychází z Generelu rybníků a nádrží. Řada dalších soustav je situována na Karlovarsku, Jihlavsku, Telčsku, Třebíčsku, Lanškrounsku, Děčínsku, Ostravsku a v okolí Prahy.

Největší a nejvýznamnější soustavou je v současnosti bezesporu třeboňská rybniční soustava. Dnes tvoří zdejší rybníky 16 vodohospodářských soustav spádovaných převážně do povodí Lužnice a Nežárky. Objem zatápěných prostorů pod vtokem Nežárky do Lužnice je asi 390 mil. m3 a je možno jej zvýšit o 50 mil. m3. Tento objem mimo jiné chrání Třeboňsko před povodněmi.

Rozsáhlé rybniční soustavy s pobřežními společenstvy se staly evropsky významným hnízdištěm i migrační zastávkou vodního ptactva. Oblast vyniká bohatostí mokřadní a 36

vodní vegetace. K nejcennějším biotopům Třeboňska patří rozsáhlá přechodová rašeliniště se zachovalými rostlinnými společenstvy a na ně vázanou faunou bezobratlých. Zachovány zůstaly z velké části i původní meandrující toky řek s pravidelně zaplavovanými nivami a zbytky lužních lesů i extrémně suché lokality vátých písků. Jsou tu vyhlášeny dva mokřady mezinárodního významu chráněné Ramsarskou konvencí (Třeboňské rybníky, Třeboňská rašeliniště). Rozsáhlý komplex zarostlých zátok, močálů, ostrovů a ostrůvků patřících k rybníkům Velký a Malý Tisý, tvoří nejvýznamnější ornitologickou rezervaci v Evropě. Okolí Třeboně bylo v roce 1979 prohlášeno za Chráněnou krajinnou oblast a dva roky předtím bylo Třeboňsko zařazeno i do mezinárodního systému biosférických rezervací UNESCO.

Do této soustavy patří i patrně největší český rybník Rožmberk, jehož rozloha činí 489 ha. Jeho hráz je dlouhá 2430 m, až 10 m vysoká a u paty 55 m široká. Šířka koruny je 11 m., porostlá 150 až 400 let starými duby. Rybník měl původně rozlohu asi 1060 ha, zaplavoval louky až na okraji Třeboně. Protože se ale rybám daří spíše v mělkých vodách, bylo rozhodnuto hladinu snížit. Povodňové vody Lužnice odvádí Nová řeka. Objem zadržované vody je přibliž ně 6,2 mil. m3. Při povodních v roce 2002 Rožmberk zachytil desetinásobek (asi 70–75 mil. m3) svého objemu, rozlil se na plochu 2300 ha, ale uchránil povodí Lužnice od větších škod. Těleso hráze vyvázlo bez poškození, poničen byl bezpečnostní přeliv mimo hráz. Kvůli čistotě vody v Lužnici se rybník nesmí hnojit, jeho úrodnost je proto nižší, a tak se zde loví zpravidla ve dvouletých cyklech.

Mezi další velké rybníky této soustavy patří rybník Svět, Opatovický rybník, Staňkovský rybník, Hejtman, Koclířov, Malý a Velký Tisý, Velká Holná, Horusický rybník, Dvořiště, Záblatský rybník a mnohé další.

37

Třeboňské rybníky, kromě jiných, spravuje Rybářství Třeboň a.s. Je největším výrobcem sladkovodních ryb v České republice i v Evropě (podíl na celkové produkci ryb v ČR tvoří cca 15 %). Společnost hospodaří na 7 426 ha rybníků (378 rybníků), z čehož v jejím vlastnictví je 6 867 ha a zbývající plochu si firma pronajímá od měst, obcí a soukromých majitelů. Roční produkce ryb činí cca 3 000 t, z toho je 95 % kapra a 5 % vedlejších druhů ryb (lín, candát, štika, amur, tolstolobik, bílá ryba a okoun).

Obrázek 5.2.1 Mapka rybniční soustavy u Třeboně

Zdroj: Československá vlastivěda (převzato)

V minulosti byla nejvýznamnější soustavou Pardubická rybniční soustava. Kvůli své poloze příhodné pro zemědělství nebyla obnovena v původním rozsahu. Vývoj této

38

soustavy zachycují mapky 5.2.2, 5.2.3, 5.2.4, kde jsou černými plochami vyznačeny rybníky a vodní plochy. Šedý rastr představuje lesní plochy.

Obrázek 5.2.2 Rybniční krajina Pardubicka v roce 1688

Obráze5.2.3 Rybniční krajina Pardubicka v roce 1788

39

Obrázek 5.2.4 Rybniční krajina Pardubicka v roce 1950

Zdroj: Löw, J., Míchal, I. (převzato)

Největší počet rybníků se zatopenou plochou nad 1 ha je v Jindřichohradecké rybniční soustavě. K největším zdejším rybníkům patří rybník Hejtman a Holná.

Tabulka 5.2.1Počet rybníků v České republice podle zatopené plochy Zatopená plocha > 50 ha 10 - 50 ha 5 - 10 ha < 5 ha

Počet rybníků 110 668 940 více než 20000

Zdroj: Ministerstvo zemědělství

5. 3 Produkce ryb Ročně se v České republice vyprodukuje kolem 20 tisíc tun tržních ryb. Tento objem je nastaven na reálný požadavek domácího i exportního trhu, na zahraničních trzích se uplatní zhruba polovina produkce. Ryby jsou exportovány především do Německa, Polska a Slovenska.

40

Graf 5. 3. 1 Vývoj produkce ryb v ČR v letech 1991 až 2005 25

20

v tis. t

15

10

5

0 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005

Zdroj: Ministerstvo zemědělství

Hlavní rybou českého produkčního rybářství je tradiční kapr, jeho roční produkce je kolem 17 000 tun. S velkým odstupem ho následují býložravé ryby tolstolobik a amur bílý (ročně kolem 1 tisíce tun). Následují lososovité ryb, především pstruh duhový a siven americký, nicméně v posledním pětiletí dochází k jejich poklesu. Je to odraz silného konkurenčního tlaku dováženého pstruha kombinovaného narůstajícími domácími výrobními náklady. Z dalších chovaných ryb můžeme zmínit candáta obecného, štiku obecnou, lína obecného a sumce velkého. Jejich procentuální zastoupení je znázorněno v grafu 5.3.2

41

Graf 5.3.2 Druhová skladba ryb chovaných v České republice roce 2005

3% 4%1% 5% Kapr Býložravé ryby (amur bílý a tolstolobici) Lososovité ryby (pstruh duhový, siven americký) Candát obecný, štika obecná, lín obecný Sumec obecný a další ryby

87%

Zdroj: Ministerstvo zemědělství

Kapr z České republiky je považován za vysoce kvalitní rybu jak na zahraničním, tak domácím trhu. Jeho jakostní zárukou je přidělená ochranná značka Český kapr. Pod touto značkou kapra dodávají členové Rybářského sdružení České republiky, od nichž pochází 85 % veškerého vyprodukovaného kapra.

Obrázek 5.3.1

Zdroj: Rybářské sdružení České republiky (převzato)

42

Typickým požadavkem domácího trhu je kapr ve stáří tři až čtyři roky a individuální hmotnosti mezi 2,5 až 3 kg. V exportu i na domácím trhu dominuje živý kapr. Je to dáno tradicí i stravovacími zvyklostmi. Zpracované tržní ryby představují asi 10 % všech vyprodukovaných tržních ryb a zájem o ně vzrůstá. Jednoznačně se ukazuje, že během uplynulých patnácti let se v českém produkčním rybářství výrazně změnila manažerská situace. Oproti minulosti, kdy v centru pozornosti byla zejména chovatelská technologie, dnes jsou prioritními řídícími hledisky ekonomika chovu ryb, marketingové otázky a v rybníkářství pak problémy vycházející z mimorybářských tlaků a z multifunkčního postavení rybníků.

Na území ČR je evidováno 90 umělých líhní a odchoven. Asi 30 z nich však pracuje jenom krátkodobě. Zabývají se chovem druhů, které by v současné době neměly podmínky k přirozené reprodukci a postupně by z většiny dnes užívaných biotopů vymizely. Část násad se vyváží do zahraničí, např. násady pstruha obecného, lipana podhorního, štiky obecné a candáta obecného. Jako násady do tekoucích vod se však vyváží i u nás běžné ryby jako perlín ostrobřichý, bolen dravý či plotice obecná nebo hrouzek obecný.

5. 4 Současné funkce rybníků Rybníky dnes slouží kromě chovu ryb k mnoha dalším účelům. Jak uvádí Ministerstvo zemědělství (2006, str ), při způsobu obhospodařování vodních ploch jsou zohledňovány požadavky ochrany přírody a respektování mimoprodukčních funkcí rybníků. Hlavní účel, který je rybníkům přisuzován, je účel krajinotvorný. Rybniční soustavy České republiky, které vznikaly od 12. století představují celoevropský technický a přírodní unikát. Rybníky patří po staletí neodmyslitelně k české krajině a jsou jedním ze základních prvků tvořících její obraz.

43

Ve specifických přírodních podmínkách České republiky, kde naprostá většina vody odtéká územím a jediným primárním zdrojem vody jsou atmosférické srážky, mají rybníky spolu s vodními nádržemi nezastupitelný význam pro akumulaci vody a řízenou regulaci odtoku. Další funkcí je lokální dotace zásob podzemní vody. Rybníky jsou také stabilizačním prvkem krajiny se schopností chránit území před povodněmi. Například v průběhu povodní v roce 2002 jen samotné třeboňské rybníky zadržely více než dvojnásobek vody ve srovnání se třemi největšími jihočeskými přehradními nádržemi Lipnem, Orlíkem a Římovem.

Z hlediska ochrany přírody a krajiny jsou ceněnými funkcemi zejména vytváření prostředí pro vodní, mokřadní a pobřežní druhy rostlin a živočichů a jejich biologická úprava vody, ekologicky stabilní prvek krajiny, vytvoření obvodového vegetačního lemu nádrže a navazujícího přírodního území. Některé rybníky nebo jejich části jsou prohlašovány za rezervace, většina těchto rezervací je určena k uchování vodního ptactva. Mezinárodně známé rezervace jsou např. Malý a Velký Tisý na jih od Lomnice nad Lužnicí, Novozámecký rybník nedaleko Máchova jezera a lednické rybníky.

Další důležitou a někdy opomíjenou funkcí rybníků je jejich využití jako biologická čistírna odpadních vod. Například Dřemlinský rybník čistí odpadní vodu z Vodňan. Čistící schopnost rybníků potvrzují mj. lednické rybníky. Rybníky situované v dolní části jsou mnohem čistější než horní.

V celospolečenské sociální vazbě pak produkční rybářství ČR nabízí více než 2000 pracovních míst na plný úvazek, a to především v oblastech, kde jinak není dostatek pracovních příležitostí.

44

5. 5 Problémy současného českého rybníkářství Zabahnění

V důsledku intenzivní zemědělské výroby (zvyšování podílu orné půdy, vytváření velkých půdních bloků, velkoplošné pěstování erozně náchylných plodin, nesprávná agrotechnika, zvýšené používání průmyslových hnojiv a ochranných látek) docházelo a stále dochází k nadměrné vodní a větrné erozi a následně ke kumulaci sedimentů v rybnících. Ty jsou ve velkých objemech do rybníků transportovány podle charakteru a stavu říční sítě a zejména hospodářské činnosti v povodí. Při snížení průtočné rychlosti v nádržích dochází k sedimentaci půdních částic v nádržním prostoru s řadou negativních dopadů na nádrž a kvalitu vody jak v nádrži, tak i v toku pod hrází. Zabahnění představuje v současnosti největší problém vodohospodářský a i z hlediska technického stavu. Třetina rybníků v České republice vykazuje nadměrné zatížení sedimenty. Celkově je v rybnících v České republice uloženo asi 197 mil. m3 sedimentů. Následující graf porovnává objem usazenin podle tříd naléhavosti v rybničním dně a okrajích.

Graf 5.5.1 Odhad objemu usazenin v rybnících v ČR podle naléhavosti odstranění v roce 2000

160000 140000

v tis. m

3

120000 100000

nejnaléhavější naléhavé přijatelné

80000 60000 40000 20000 0

rybniční dno

rybniční okraje

Zdroj: Generel rybníků a nádrží

45

Noví vlastníci nejsou v současné době schopni bez finanční podpory státu nápravu tohoto stavu řešit, a proto v řadě případů uvedené problémy na malých vodních nádržích přetrvávají nebo se dokonce prohlubují. Zanášení rybníků sedimenty přináší další negativní důsledky jako je zarůstání ploch usazenin obnažených při poklesu vody v nádržích vegetací, která při opětovném zvýšení hladiny odumírá, rozklad hmoty vede ke kyslíkovému deficitu a navíc dochází postupně k zazemnění plochy. Dalším důsledkem je devastace cenných biotopů příbřežní zóny rybníků ukládáním vytěženého rybničního bahna vyhrnováním do břehové zóny nebo nutnost ukládání kontaminovaného rybničního sedimentu do skládek ve smyslu zákona o odpadech.

Technický stav

Na základě průzkumu, který provedla organizace Vodní díla -technickobezpečnostní dohled a.s. na téměř 500 malých vodních nádržích, vyhodnotila tato organizace současný technický stav hrází a funkčních objektů. Téměř u 40 % nádrží byl zjištěn špatný stav výpustných zařízení, u 35 % nádrží neudržovaná vegetace na hrázi, u téměř stejného počtu zamokření podhrází, u 30 % průlehy na koruně hráze, u cca 25 % nádrží špatný stav bezpečnostního přeliv, deformace svahů hráze a porušené opevnění návodního svahu. U přibližně třetiny sledovaných nádrží bylo zjištěno, že hráze nejsou dostatečně zabezpečeny proti přelití vodou při průchodu povodně. I když je velká část hrází a technických objektů v různém stavu porušení, většina je zatím funkční, ale se zhoršující se tendencí.

Ekologie

Z ekologického hlediska patří k nejzávažnějším otázkám kvalita vody, problematika eutrofizace nádrží, ochrana flory, fauny a ekosystémů. Velice významný je příklad střetu dvou problémů na rybnících. Příbřežní mělké pásmo nazývané také litorální zarůstá velice

46

rychle vlhkomilnou vegetací, která jednak zvyšuje výpar, jednak zmenšuje rozlohu vodní hladiny a objem zadržené vody v nádrži, což je hlediskem negativním. Na druhé straně toto pásmo je stanovištěm různých druhů živočichů, v některých případech chráněných. V současné době vyžadují zástupci ekologických aktivit při úpravách vodního prostoru nádrže ponechání litorálního pásma o rozloze cca 15 % plochy nádrže.

Velkým problémem z pohledu producentů ryb je působení rybožravých predátorů, zejména kormorána velkého, vydry říční, norka amerického a volavky popelavé. Stejně jako ve většině zemí EU, i v České republice tito predátoři devastují rybí obsádky a populace. Škody způsobené v chovech ryb predátory mají v posledních letech rostoucí tendenci, v roce 2005 dosáhly 896 mil. Kč.

Řešení problémů Příprava koncepčního materiálu, který by posloužil ke komplexnímu řešení problematiky související s rybníkářstvím, je hlavním cílem Generelu rybníků a nádrží ČR. Jeho zpracování bylo zahájeno v roce 1995 z iniciativy Ministerstva zemědělství. Kromě věcné části poskytující určitou koncepci možného řešení je jeho hlavní součástí informační základna. Jedná se o průběžně naplňovaný informační systém, který by měl ve své finální podobě soustřeďovat v širokém spektru hledisek potřebné údaje o jednotlivých rybnících a celých rybničních soustavách. Na základě těchto informací lze hodnotit situaci a stanovit priority a způsob postupu v práci s rybníky. Finančním zdrojem pro zlepšování stavu rybničního fondu je program Obnova, odbahnění a rekonstrukce rybníků a vodních nádrží. Cílem tohoto programu Ministerstva zemědělství je zlepšení vodohospodářské a mimoprodukční funkce rybníků a malých vodních nádrží, s důrazem na posílení retenčních schopností a bezpečnosti provozu. V rámci tohoto programu bylo podle Ministerstva zemědělství čerpáno z finančních

47

prostředků 206,6 mil. Kč. K akcím s největším objemem prostředků státního rozpočtu v roce 2005 patřila obnova rybníka Novosedelský Horní a obnova hráze rybníka Rožmberk. Povodně v srpnu 2002 způsobily na rybnících značné škody. Záplavy postihly celou jižní polovinu Čech, ve které je rybníkářská infrastruktura nejrozsáhlejší. Bylo zdevastováno 1 % rybniční plochy, zejména byly poškozeny hráze, výpusti, splavy a rybníky byly silně zaneseny splachy. Srpnové povodně způsobily značné škody i na rybí obsádce. Škody způsobené na obsádkách plůdků a násad se nepříznivě odrazily v tržní produkci v následujících letech. Odstraňování škod probíhalo i v roce 2005 v rámci podprogramu Odstranění škod na rybnících a vodních nádržích po povodních v srpnu 2002. Mezi nejvýznamnější akce financované z podprogramu v roce 2005 patřila obnova rybníka Šternberk, rybníka Labuť a oprava hrází a objektů Buzického rybníka. V rámci akcí zařazených do programu a dokončených v roce 2005 bylo vytěženo 1 499,2 tis. m3 sedimentů, rekonstruováno nebo nově vybudováno 31 bezpečnostních přelivů či bezpečnostních zařízení a rekonstruováno 19 výpustných zařízení. Na návrzích řešení problémů souvisejících s rybníky se podílí i řada výzkumných pracovišť. Největším pracovištěm rybářského výzkumu v České republice je Výzkumný ústav rybářský a hydrobiologický (VÚRH) ve Vodňanech, který je od roku 1996 součástí Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Ústav byl založen v roce 1921 a zaměřuje se zejména na aplikovaný výzkum v oblasti chovu ryb včetně šlechtitelských metod, řízené reprodukce a také diagnostiku rybích onemocnění a jejich prevence. Dalšími významnými pracovišti rybářského zaměření jsou v Akademii věd České republiky Hydrobiologický ústav v Českých Budějovicích a Ústav ekologie obratlovců se sídlem v Brně. Výzkumnými pracovišti zabývajícími se problematikou rybníkářství z hledisek vodohospodářských a ekologických jsou Výzkumný ústav meliorací a ochrany půd v Praze – Zbraslavi a dále Výzkumný ústav vodohospodářský v Praze – Podbabě. Kromě uvedených ústavů je

48

vědeckovýzkumná činnost zabezpečována na pracovištích vysokých škol, především na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a České zemědělské univerzity v Praze.

5.6 České rybníkářství v rámci Evropské unie Produkční rybářství ryb Evropské unie je zaměřeno na chov lososovitých ryb a chov probíhá ve specializovaných hospodářstvích nebo plovoucích klecích. Rybníky našeho typu zde nejsou běžné, kromě některých regionů Německa, Rakouska a Francie, a nepřikládá se jim velký hospodářský význam. Produkce kapra v západoevropském prostoru je zanedbatelná, celkem asi 20 tun ročně,a je srovnatelná s produkcí České republiky. Rybníkářství dominující v produkčním rybářství ČR je typickou disciplinou zemí střední a východní Evropy. Mezi tradiční producenty ryb v rybnících patří Polsko a Maďarsko. V Maďarsku je objem chovaných kaprovitých ryb méně než poloviční ve srovnání s ČR a polská produkce je zhruba na naší úrovni. Kapr má jako dominantní česká ryba má v Evropské unii pozici regionálního produktu. Z tohoto důvodu je výkon rybářství na tuzemských vodách ponechán v kompetenci národní legislativy. Ze stávajících předpisů se dílčím způsobem rybníkářství dotýkají předpisy, které stanovují zejména společnou organizaci trhu s produkty akvakultury.

49

6. POHOŘELICKÁ RYBNIČNÍ SOUSTAVA

6.1 Vymezení a charakteristika zájmového území

Zájmovým územím druhé části této práce je oblast pohořelické rybniční soustavy, tedy územím spadajícím pod správní obvod obce s rozšířenou působností Pohořelice. Území pohořelické rybniční soustavy je vymezeno katastrálními územími obcí, Pohořelice, Cvrčovice, Ivaň, Přibice, Vlasatice. Zájmové území má rozlohu 94,4 km2 , žije zde 7457 obyvatel. Území se nachází v jižní části Jihomoravském kraji, od 1. 1. 2007 v okrese Brnovenkov (dříve území patřilo k okresům Břeclav, Brno-venkov a Znojmo).

Tabulka 6.1.1 Přehled obcí Název obce

Rozloha v ha

Počet obyvatel

Cvrčovice

929

560

Ivaň

1176

695

Pohořelice

4302

4409

Přibice

739

994

Vlasatice

2294

799

Zdroj: ČSÚ, 2005

50

Obrázek 6.1.1 Vymezení zájmového území v rámci územního obvodu obce s rozšířenou působností

Zdroj: ČSÚ

V roce 1999 bylo založeno Sdružení obcí čistá Jihlava, do kterého patří všechny obce zájmového území. Hlavním motivem vzniku tohoto sdružení se stala snaha obcí o zlepšení životních podmínek v tomto území a jeho hospodářskou prosperitu. Jednou z cest, jak jí dosáhnout, je i rozvoj ekonomického odvětví cestovního ruchu. Zakládajícími členy byly obce Cvrčovice, Ivaň, Přibice a město Pohořelice. V roce 2000 k tomuto sdružení přistoupila obec Vlasatice. Dalšími členy sdružení jsou Pasohlávky, Vranovice Šumice, Loděnice, Odrovice a Malešovice.

51

Obrázek 6.1.2 Sdružení obcí čistá Jihlava

Zdroj: Sdružení obcí čistá Jihlava (převzato)

Obec Cvrčovice leží na pravém břehu řeky Jihlavy, v rovinaté krajině se zbytky lužního porostu. Nachází se v nadmořské výšce 182 m. Samostatnou byla obec do roku l976, poté byla přičleněna k Pohořelicím. Od roku l990 mají Cvrčovice opět samostatnost a svou samosprávu. Cvrčovice jsou vesnicí kolonizačního původu a první písemná zmínka je datována rokem l276 jako ves jménem Vrspitz. Dominantou obce a kulturní památkou je farní kostel sv. Jakuba,

jehož

dnešní podoba pochází asi z roku l690. Regionální

cyklotrasa je vedena od Pohořelic podél řeky Jihlavy přes Cvrčovice do Smolína a dále směrem do Ivančic. Část katastru obce Cvrčovice se nachází v zátopovém území řeky Jihlavy. Obec Ivaň leží na levém břehu řeky Jihlavy nedaleko severního břehu II. Novomlýnské nádrže, v říční terase soutoku Jihlavy a Svratky. V bezprostřední blízkosti se zachovaly poslední zbytky kvalitních lužních lesů. Obec se rozkládá v nadmořské výšce l72 m. Na katastru obce Ivaň se nacházejí archeologické pozůstatky

52

římského tábora s ojedinělou vstupní branou. Od roku 1976 měla obec společný místní národní výbor s obcí Vranovice a Přibice se sídlem ve Vranovicích, od roku l990 je Ivaň opět obcí samostatnou. Kulturní památkou Ivaně je kostel svatého Bartoloměje, který byl postaven na základech původní kaple z roku 724. Rovněž barokní fara, kamenný kříž, boží muka směrem na Vranovice, kaplička P. Marie směrem na Přibice a socha sv. Jana Nepomuckého u kostela jsou zapsanými kulturními památkami. Od roku 2000 byl pod správu obce Ivaň převeden kostel sv. Linharta, původně stojící v obci Mušov. Svou historickou i stavební hodnotou s románským jádrem a gotickou přestavbou se řadí k nejstarším a vzácným kulturním památkám na jihu Moravy. Obcí prochází regionální cyklotrasa od Nového Přerova přes Pasohlávky, Ivaň směrem na Židlochovice a Brno. Plačkův les v severovýchodní části katastru obce je vyhlášen pro své hodnoty přírodní rezervací, ostatní zeleň je převážně hodnotný zbytek lužních lesů. Rekreační potenciál se nabízí rovněž podél břehů

řeky Jihlavy i Dyje, jejíž vody jsou zadržovány v umělé

Věstonické nádrži. Turistickou atraktivitou je každoroční výlov rybníka Vrkoč. V okolí obce jsou vinice. Město Pohořelice leží na pravém břehu řeky Jihlavy v severozápadní části mikroregionu. Historické jádro města se vyvinulo při brodu přes řeku na severojižní cestě z Brna do Znojma a do Vídně. Jeho rozloha v rovinatém terénu s velmi úrodnou černozemí se zbytky lužních porostů je 2919 ha bez území jeho místních částí Nová Ves a Smolín, nadmořská výška je udávána l8l m. Původně se obec jmenovala Borlitz, později se vyvinul název Pohořelice, německy Pohrlitz. První písemná zmínka je z roku 1222, kdy byly do osady přivedeni němečtí kolonisté. Jejich poloha strategicky významného královského města jim přinášela zájem panovníků i strádání při přechodu válčících vojsk. V období l6. a 17. století se v Pohořelicích usadili novokřtěnci, ale i početná a později ekonomicky významná židovská obec. V počátku l6. století, kdy se již z města s jeho právy staly

53

pouhým městečkem, byly v okolí položeny základy pohořelicko-vlasatické a židlochovické rybniční soustavy, existující dodnes. Významnou architektonickou a kulturní památkou je gotický kostel sv. Jakuba Většího s pozdějšími přestavbami, dále fara v centru města, tzv. Paarův zámek na náměstí, sochy sv. Vendelína a Jana Nepomuckého a boží muka. Zapsanou kulturní památkou je i komplex staveb statku ve Velkém Dvoře. Židovská synagoga a valná většina staveb židovské obce v jádru města stejně jako židovské obyvatelstvo nepřežily likvidace za druhé světové války, památkou na tuto komunitu je pouze židovský hřbitov. Pohořelicemi vedou cyklistické stezky Brno - Laa a.d. Thaya. Výhodná je poloha města na významné silniční komunikační trase R52 mezi Brnem, Mikulovem a dále Vídní. Pohořelice jsou připojeny na železniční síť přes Přibice a Vranovice na mezinárodní síť Brno – Břeclav - Bratislava – Vídeň. Nová Ves, původně Mariahilf, je místní čtvrtí Pohořelic. Rozkládá se na ploše 759 ha v rovině při břehu Novoveského rybníku, který však náleží vlasatickému katastru. Kulturní památkou obce je kaple Panny Marie Pomocné a socha sv. Jana Nepomuckého. Obec nemá objekty občanské vybavenosti, kromě prodejny smíšeného zboží a pohostinství. Obec Smolín, dříve Mohleis, je také místní částí Pohořelic. Poprvé byla písemně zmíněna v roce 1353. Také majetek smolínského německy mluvícího obyvatelstva byl po druhé světové válce zkonfiskován a obec byla dosídlena, čtvrtina nových obyvatel přišla z ruské Volyně. Obec má rozlohu 624 ha, leží na svažitém terénu na severovýchod od Pohořelic. Památkově chráněnými objekty jsou kaple sv. Cyrila a Metoděje, kaplička a poklona sv. Anny, Kaple Panny Marie a dvě sochy sv. Jana Nepomuckého. Obec Přibice leží na levém břehu řeku Jihlavy jako druhá nejbližší obec od ústí řeky k soutoku se Svratkou a Dyjí v Novomlýnské nádrži. Leží ve výšce l80 m n.m. Obec byla v minulosti často poničena táhnoucími armádami, od Tatarů počínaje přes vojska husitská až

54

po třicetileté válečné období, kdy byla obec podle dochovaných zpráv zpustošena ze všech obcí židlochovického panství nejhůře. Neopominutelným obdobím obce bylo téměř sto let přítomnosti novokřtěnců - habánů, jejichž minulost zde ilustrují časté stopy archeologických nálezů ve vsi, zejména habánské keramiky. Farní kostel sv. Jana Křtitele byl původně románského slohu asi ze 13.století, dokladem je románský portál na pravé straně chrámové lodi, v současné době jsou patrny zejména barokní přestavby objektu. Do seznamu kulturních památek je zapsána i socha sv. Jana Nepomuckého u kostela a kaplička s pramenem zvaná Apoštolka. V okolí obce jsou vinice. V Přibicích je sídlo Sdružení obcí čistá Jihlava. Obec Vlasatice se rozkládá na západě mikroregionu a jeho významnou část 214 ha tvoří Novoveský rybník a Křížový rybník, které jsou napájeny Olbramovickým potokem a říčkou Miroslavkou. Nadmořská výška obce je l83 m n.m. Mezi kulturní památky patří fara, zmiňovaná již ve 13. stol, kostel sv. Jana Křtitele a socha sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána z doby baroka. Do seznamu je zapsána rovněž kaplička sv. Antonína směrem na Pohořelice. Kdysi hospodářskou prosperitu Vlasatic dokládá i zámeček, který byl původně tvrzí majitelů ze 16. století s barokní sýpkou a sklepem ze 14. století. Většina ekonomicky aktivního obyvatelstva vyjíždí za prací mimo obec a jenom malá část je zaměstnána v kdysi rozvinuté zemědělské výrobě.

Geologické poměry Území leží na styku Českého masívu a Vnějších Karpat. Zasahuje do oblasti karpatské neogenní předhlubně, která jak uvádí Demek (1992, str. 70) představuje systém několika dílčích pánví, které vznikaly postupně v neogénu před čelem flyšových příkrovů. Osa pánví se v důsledku horotvorných pohybů během neogénu postupně překládala směrem k západu. Tento prostor byl v neogénu, zejména v jeho spodním oddílu miocénu,

55

vyplňován mocnými sedimenty písků, jílů a slínů. Z hlediska kvartérních pochodů představuje většina území denudační oblast. Kvartér pokrývá většinu plochy území, podél řeky Jihlavy je zastoupen aluviem v šířce asi 3 až 4 km a starším deluviem po obou stranách aluviálních usazenin. Na rozhraní těchto pásem na levé straně řeky Jihlavy po celé délce vystupují na povrch deluviální písky a štěrky v nichž jsou miocénní ostrůvky.

Geomorfologické poměry Území pohořelických rybníků patří k Západním Karpatům. Nachází se v subprovincii Vněkarpatské sníženiny. Celé území leží v celku Dyjsko-svrateckého úvalu, který tvoří jihozápadní část oblasti Západní Vněkarpatské sníženiny. Západní část zájmového území vyplňuje podcelek Rajhradská pahorkatina (okrsek Olbramovická pahorkatina), východní část podcelek Drnholecká pahorkatina (okrsek Ivaňská plošina). Tyto dvě pahorkatiny odděluje podcelek Dyjskostvratecká niva. Částí ploché a nížinné Drnholecké pahorkatiny je Olbramovická pahorkatina, což je také nížinná pahorkatina se sklonem k jihovýchodu. Je rozdělena nivou Olbramovického potoka, v níž se nacházejí velké rybníky Čahoun a Novoveský. Nadmořská výška je okolo 175 m n. m. Rajhradská pahorkatina je nížinná pahorkatina ve střední části Dyjsko-svrateckého úvalu, formovaná převážně na vyšších terasách Jihlavy a Svratky. Střední výška Rajhradské pahorkatiny činí 175,2 m n.m. Pahorkatinu ze západu, východu a jihu vymezují nižší polohy podcelku Dyjsko-svratecké nivy, který je tvořen údolím Jihlavy, Svratky a soutokovou oblastí obou řek. Terén okrsku Ivaňská plošina je rovinný s mírným spádem k jihovýchodu. Nadmořské výšky se zde pohybují okolo 206 m n.m.

56

Hydrologické poměry Území náleží k úmoří Černého moře. Náleží do hlavního povodí řeky Moravy, dílčího povodí Dyje. Území odvodňuje řeka Jihlava, která se těsně před ústím do Dyje vlévá do Svratky. (československá vlastivěda) Jihlava je dlouhá 184,5 km a její povodí má rozlohu 3117 km2. Pramení pod masivem Javořice. Svou stromovitou říční sítí odvodňuje jihovýchodní část Českomoravské vrchoviny, kde má otevřené široké údolí na žulovém podkladu. Protéká Třebíčskou pahorkatinou a na rozsáhlejší Náměšťské plošině vytváří několik meandrů. V Oslavanské brázdě přijímá Oslavu a Rokytnou. Za Bobravským masivem vstupuje do Dyjsko-svrateckého úvalu, kde její sklon klesá. V dolním úseku se Jihlava dostává do širokých nivních poloh v prostoru Pohořelic, kde dochází k velkoplošným inundacím zejména levobřežním. Spád řeky Jihlavy je 492 m, sklon 2,67 ‰, průměrný průtok při ústí 11,6 m3/s a průměrný specifický odtok 3,86 l/s/km2. U obce Cvrčovice byl vybudován splav na řece Jihlavě na 18,4 km. Délka přepadové hrany je 94 m, spád 4 m. Nepohyblivé jezové těleso je tvořeno systémem betonových komor vyplněných kamením a štěrkem. Příčný tvar má podobu pultové střechy 1:5. Přelivovou plochu tvoří betonová deska o tloušťce 30 cm. Průměrný roční průtok 10,4 m3/s. Průměrné roční srážky 591 mm. Průměrná roční teplota vody 11,9 °C. Maximální zjištěná teplota vody 28 °C. Minimální zjištěná denní teplota vody 1 °C. Průtočná šířka je 3x1.8 m. V břehové části mezi Mlýnským náhonem a řekou Jihlavou je umístěna malá vodní elektrárna. Elektrárna je samostatný blok 6x8 m. s instalovaným výkonem 80 kw. Elektrárna je napojena na veřejnou síť. Součástí splavu je vtokový objekt sestávající ze 3 stavidel do Mlýnského náhonu, který se před splavem se od řeky Jihlavy odděluje. U obce Ivaň opět ústí do Jihlavy. Plocha jeho povodí je 196,9 km2, délka toku 12,2 km a průměrný průtok při ústí 0,19m3/s.

57

V Pohořelicích se do Mlýnského náhonu vlévá Šumický potok. Od Mlýnského náhonu se u Velkého Dvora odděluje Hornoleský náhon, který odpadním kanálem odvádějící vodu z rybníků. Dalším tokem protékajícím zkoumaným územím je Olbramovický potok, do kterého se ve Vlasaticích vlévá Miroslavka. Olbramovický potok ústí do Novoveského rybníka.

Klimatické poměry Území se nachází v nejteplejší klimatické oblasti T, v klimatické jednotce T4, která je charakterizována velmi teplým,dlouhým a suchým létem. Přechodná období podzim a jaro jsou velmi krátká. Zima je krátká, mírně teplá a suchá až velmi suchá, s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky.

Tabulka 6.1.2 Klimatické charakteristiky jednotky T4 Charakteristika T4 Počet letních dní 60 – 70 Počet dní s průměrnou teplotou 10 °C a více 170 – 180 Počet mrazových dní 100 – 110 Počet ledových dní 30 – 40 Průměrná teplota vzduchu ve °C v lednu -2 – -3 Průměrná teplota vzduchu ve °C v červenci 19 – 20 Průměrná teplota vzduchu ve °C v dubnu 9 – 10 Průměrná teplota vzduchu ve °C v říjnu 9 – 10 Průměrný počet dní se srážkami 1 mm a více 80 – 90 Srážkový úhrn ve vegetačním období 300 – 350 Srážkový úhrn v zimním období 200 – 300 Počet dní se sněhovou pokrývkou 40 – 50 Počet zamračených dní 110 – 120 Počet jasných dní 50 - 60 Zdroj: E. Quitt (převzato)

Příznivé teplotní poměry zájmové oblasti jsou určovány především vysokými ročními úhrny globálního záření. Podle J. Demka a V. Nováka (1992, str. 129) dosahuje jeho průměrný roční úhrn hodnoty vyšší naž 4000 MJ/m2. Vysokým hodnotám globálního záření odpovídá i vysoké průměrné denní trvání slunečního svitu a roční režim oblačnosti. 58

Podle počtu hodin slunečního svitu 1664 hodin za rok patří zájmové území mezi nejpříznivější v České republice. Území je charakterizováno ročními průměrnými teplotami vzduchu kolem 9 °C. Průměrné měsíční teploty vzduchu v lednu se pohybují kolem -1,5 °C a v červenci téměř 20 °C. Průměrná relativní vlhkost vzduchu se pohybuje v teplém pololetí zhruba v rozmezí 67 – 75 % a v chladném pololetí v rozmezí 74 – 85 %. Průměrné roční srážkové úhrny se pohybují v zájmové oblasti kolem 500 mm a jsou výrazně nižší, než by měly podle nadmořské výšky být. Z mezoklimatického hlediska je zájmové území díky vlivu georeliéfu zařazena do zóny s proměnlivým vlivem na charakter proudění. Velké vodní plochy tvořené rybníky Novoveský, Starý a Vrkoč představují pro okolí mohutný tepelný zdroj, který se projevuje nejvíce na jaře a na podzim. V tomto období reagují na nárůst nebo pokles teploty, což vede ke vzniku místních mlh.

Pedogeografie Podle morfogenetického klasifikačního systému se v řešeném území vyskytují půdy zařazené do skupiny půd nivních (fluvizemě) a skupiny půd molických (černozemě). Fluvizemě se nachází v okolí vodních toků, vznikají na plochách pravidelně podléhajících záplavám. Mají velmi příznivý vodní režim a jsou vhodnými zemědělskými půdami také pro výskyt zdrojů závlahové vody ve své blízkosti. Černozemě se tvoří v nejteplejších a nejsušších částech našeho území. Jsou také agronomicky velmi příznivé půdy.

Biogeografie Podle biogeografického členění se území řadí do Panonské podprovincie, nivní části patří k Dyjsko-moravskému bioregionu a vyšší části k bioregionu Lechovickému. Faunu lze charakterizovat jako silně ochuzenou nížinnou faunu panonského původu. Potenciální

59

přirozená společenstva náleží k dubovému vegetačnímu stupni. Lesní plochy tvoří však jen velice malou plochu. Dominují zde pole tvořící velké celky, které jsou od sebe odděleny větrolamy tvořenými často nepůvodními cizokrajnými dřevinami (topol černý, ořešák královský, akát bílý) nebo zarostlými melioračními kanály. Tyto plochy zarostlé dřevinami tvoří spolu se zbytky lužních lesů nejcennější biotopy v dotčeném území.

Ráz krajiny Toto území lze charakterizovat jako plochou polní krajinu na okraji otevřeného úvalového údolí Jihlavy. Málo členitý reliéf a vhodné přírodní prostředí umožňují dlouhodobě intenzivní zemědělskou činnost. Krajinná matrice je v důsledku dlouhodobého zemědělského využívání rozčleněna na plošně velké celky orné půdy a rozsáhlé rybníky. Přírodně cennější ekosystémy jsou vázány na linie větrolamů a doprovodnou vegetaci vodních toků a rybníků. Podél vodních toků protékajících územím prochází biokoridory.

6.2 Historie pohořelických rybníků Kořeny rybníkářství v oblasti Pohořelic sahají až do 12. – 13. stol. Z roku 1396 se dochovala písemná zmínka o opravě rybníka Měnínského (též Nesytu) markrabětem Joštem. Skutečný rozmach rybníkářství na Pohořelicku nastal koncem 15. a v první polovině 16. století, kdy se o výstavbu rybníků v oblasti Pohořelice se zasloužil rod Pernštejnů. Vilém z Pernštejna, který vybudoval také pardubickou rybniční soustavu, se stal v roce 1508 vlastníkem židlochovického panství a rozhodl se ho hospodářsky meliorovat výstavbou rybniční soustavy. Židlochovicko se ale nejevilo příliš vhodným. I když zde vedle největšího moravského rybníka, zvaného Měnínský, existovalo několik menších rybníků, byly tím vhodné lokality vyčerpány a budovat rybníky v zalesněném a močálovitém terénu kolem řeky Svratky, proslulé jarními povodněmi, bylo vyloučené. 60

(Jurák, 1998, str. 57). Proto Vilém z Pernštejna zaměřil svoji pozornost na Pohořelicko. Základním předpokladem zde bylo vykoupení potřebných pozemků, neboť okolí Pohořelic bylo v 16. století roztříštěno do několika téměř nebo úplně opuštěných vsí. V roce 1517 získává pan Vilém od Dominikánského řádu ves Němčičky v místech dnešního Velkého Dvora, kupuje pusté Narvice v prostoru dnešního Horního lesa a od Brněnské kapituly sv. Petra získává další opuštěnou ves Borovsko jižně od Přibic. V roce 1518 byla k panství připojena ves Prehersko u Pohořelic. Jako poslední byly v roce 1520 odkoupeny od řádu Maltézských rytířů Přibice. V roce 1516 uzavřel Vilém v Pernštejna s kounickým klášterem smlouvu o převádění vody, přepadající přes stavy u Smolína na řece Jihlavě, do vedlejšího ramene řeky u Cvrčovic. Jako důvod udal nedostatek vody pro zamýšlený mlýn na vedlejším rameni. Ve skutečnosti však chtěl tímto oprávněním získat vodu pro rybníky, které hodlal připojit pod Pohořelicemi k již existujícímu rybníku Starému, jehož vznik Hurt (1960, str. ) datuje kolem roku 1520. V letech 1527-1528 byly k rybníku Starému, který vznikl pravděpodobně kolem roku 1520 (Hurt, 1960, str. ), rybníky Starosta, Přibyl, Netušil a Nadýmač se všemi strouhami a stavidly a byl vystavěn mlýn. Potřeba vody při výstavbě však přesáhla původně uvažovaný předpoklad, čímž vzrostl objem odběru vody z řeky.V důsledku toho netekla v řece žádná voda, mimo období povodní. To vedlo ke sporu s pány z Lichtensteinu, kteří tím byli poškozeni. Pernštejnové museli zachovat v řece dostačující průtok. Další spory nastaly, když po zrušení kounického kláštera získal pozemky a rybníky u Lenovic Jiří Žabka z Limburka. O toto území měl původně zájem i Jan z Pernštejna, který po otci zdědil sousední židlochovické panství. Ten navíc čerpal velkou část vody z Jihlavy do pernštejnské strouhy, která přiváděla samostatně ke každému z pohořelických rybníků vodu. Tím tedy omezoval přítok vody na území Jiřího Žabky z Limburka, jenž zde také usiloval o vybudování rybniční soustavy. Situaci se snažila urovnat smlouva uzavřená v roce 1536 na

61

kounickém zámku. Obsahovala celou řadu opatření a podmínek, kterým musely obě strany vyhovět, když chtěly pokračovat s budováním rybníků. Mj. byl zřízen nový stav u Cvrčovic. Ale tyto úpravy se ukázaly být nedostačujícími a s problémem nedostatku vody se v této oblasti po celou dobu existence rybníků. Zásluhou již zmiňovaného Jiřího Žabky z Limberku byly vystavěny rybníky Lenovický (dnes Novoveský) roku 1536 a Vrkoč v roce 1552. Později, v roce 1574, byly dokončeny rybníky Kříž (dnes Křížový) a Šlojíř ve Vlasaticích. Jako poslední rybník v této oblasti nechal Fridrich ze Žerotína pravděpodobně v roce 1567 postavit na místě vsi Borovsko rybník Nový. Pohořelicko leží v rovinatém terénu, takže výstavba rybníků byla nákladná a komplikovaná. Bylo nutné vedle čelních hrází i hráze boční, sloužící také k ochraně proti vnějším vodám při povodních. Dalším problémem zde byl už zmiňovaný nedostatek vody. Přes svou rozsáhlost byla pohořelická rybniční soustava závislá na jediném napájecím zdroji. A tato situace byla komplikována vlastnickými poměry vodních děl. Výhodou pohořelických rybníků byla poloha v klimaticky příznivé oblasti a jejich dobrá produkční kapacita. Proto bylo velmi výhodné využít výnosnosti velkých rovinných kaprových rybníků k odchovu hlavně vážné ryby, i na úkor rybí násady. Dochovala se informace (M. Jurák, 1998, str. 71), že Jiří Žabka z Limburka dával do svých rybníků pouze koupenou násadu, což svědčí o tom, že svoje rybníky využíval jako rybníky na odrost. Můžeme předpokládat, že i Pernštejnové, díky rozsáhlosti svého majetku i v jiných oblastech, chovali násadu ve výše položených lokalitách a rybníky židlochovického panství nasazovali ze svých zdrojů také pouze na odrost. V množství vysazovaných ryb jednoznačně vedl kapr, který byl oblíben nejen u nás, ale byl i žádoucím zbožím pro export do alpských zemí. V oblibě mu konkuroval jesen, zájem byl i o štiku a drůbež, což byly

62

ryby menších rozměrů, především karas, okoun, plotice a lín. Za zmínku stojí i zdejší chov želv. V některých rybnících byla chována dravá vodní želva evropská.

Obrázek 6.2.1 Pohořelická rybniční soustava v 16. století

Zdroj: Část historické mapky z kroniky Johanna Edra (převzato)

Třicetiletá válka znamenala dlouhodobý úpadek rybníkářství, i v okolí Pohořelic, přestože se zprvu zdálo, že tato oblast bude válečných událostí ušetřena. V roce 1641 sem přišla švédská vojska v čele s generálem Torstensonem a v Židlochovicích se usadily ruské pluky pod vedením olomouckého arcibiskupa Leopolda Viléma. Pohořelice a okolní vesnice byly úplně vypáleny. Následovala morová epidemie v roce 1645. Ze 122 obyvatel

63

Pohořelic, kteří přežili válčení, jich zůstalo 44 (M. Jurák, 1998, str. 78). Završením zkázy byl vpád Kumánů a Tatarů na jižní Moravu, kteří Pohořelice znovu vyloupili a vypálili. Pohořelické rybníky byly koncem 17. století porušené válečnými událostmi a poškozeny dlouholetým nehospodařením. Obrat nastává na přelomu 17. a 18. století, kdy si šlechta uvědomila, že vzkříšení rybníků může být rychlou a poměrně nenáročnou cestou k zajištění obživy. Přednostně se věnují obnově rybníků a chov ryb se znovu stává nejlukrativnější činností na židlochovickém panství. Dokládají to dochované soupisy a odhady výnosů jednotlivých odvětví hospodaření velkostatku. Jak uvádí M. Jurák (1998, str. 81), výnos rybníků v roce 1723 na židlochovickém panství bylo 17 463 zlatých. Pro srovnání, výnosy z dalších lukrativních odvětví, pivovarů a vinařství byly po 10 000 zlatých, celkové výnosy byly 71 602 zlatých. V následujících letech mělo rybníkářství čím dál menší výnosy, přestože si ještě udržovalo prvenství asi do poloviny 18. století. Vzrůstající náklady na údržbu rybničních staveb jejich stárnutím, omezení roboty po roce 1775 a

rušení klášterů po roce 1782 měli negativní ekonomický dopad na

rybníkářství. Vzrůstající počet obyvatel vyžadoval vyšší produkci živočišné výroby a tím větší spotřebu píce a sena. Nové louky tedy vznikaly vysoušením rybníků. Na Pohořelicku byla zlomová 80. léta 18. století, jednak v souvislosti s rušením klášterů a převahou nabídky ryb nad poptávkou. Druhým důvodem byla smrt Karla Maxmiliána Dietrichstein, kterému panství patřilo, a který chápal rybníkářství jako prioritu v hospodářském podnikáni. Do této doby byly vysušeny menší třecí a výtažné rybníky, což byl důsledek toho, že zdejší rybníky sloužily především na odrost. Později zanikají i větší rybníky. Na počátku 19. století zanikají Nový a Fridrich, roku 1818 Šlojíř a Křížový, 1819 Starý a Netušil. V letech 1823-4 zaniká Měnínský rybník. Roku 1832 byl zrušen rybník Lenovický

64

(Novoveský) a jako poslední byl zrušen rybník Vrkoč. Tím na více než jedno století zcela zaniká rybníkářství v okolí Pohořelic. Tyto vodohospodářské úpravy měl na starosti šlechtic Wittman, který provedl mnoho změn v dosavadním hospodaření. Kultivovaly se louky, z nichž část byla zařazena do střídavého travopolního systému. Nově získané plochy umožnily zvýšit stav ovcí. Podél nových polních cest se vysazovaly ovocné stromy, založily se lesní školky. Velké polní komplexy byly členěny okrasnými alejemi z estetických důvodů i jako větrolamy. Celý hospodářský systém byl sjednocen. Uskutečnění těchto změn však předpokládalo zvýšení výměry zemědělské půdy. K tomu nestačilo pouze zkultivování ploch ležících ladem, takže rušení rybníků bylo nasnadě. Obrat nastal po skončení druhé světové války. Na Pohořelicku , kde převažovalo obyvatelstvo německé národnosti, docházelo k dosidlování. Mnozí zájemci o zdejší zemědělské usedlosti však přišli z hornatějších oblastí a neměli proto zkušenosti, se zdejšími specifickými způsoby využití půdy – vinařstvím, sadařstvím a zelinářstvím. Hospodářskou situaci ještě ztížila nadměrná sucha. Kvůli dalším problémům, jako byl nedostatek pracovníků v zemědělství a nízká produktivita v rostlinné a živočišné výrobě, se začalo znovu uvažovat o zavodnění nezužitkované plochy a osazení rybami. Výčet dalších argumentů, které tenkrát hovořily pro výstavbu rybníků uvádí M. Jurák (1998, str. 121): „Rybníky zvednou hladinu spodní vody a ovlivní mikroklima vodními výpary, které zvlhčí ovzduší a nepochybně způsobí i častější deštné srážky. Vzniknou žádoucí lokality pro letní i zimní sporty.“ Původně měly být podle M. Juráka (1998, str. 122) rybníky jedním z nástrojů, jak dokumentovat sepětí národa s novým lidově demokratickým programem a dokázat, jak dokáže tento politický režim uvolnit a využít velký elán a pracovní potenciál občanů. Chtěli docílit, aby byly rybníky budovány dobrovolnými brigádami obyvatel obce.

65

Spoléhali na to, že řada obcí bude chtít vlastnit rybník, když jim stát finančně přispěje. Obcím stačilo předložit záměr s jednoduchou dokumentací na výstavbu nebo obnovu rybníka. Stavební řízení bylo pouze formální, nezkoumala se odborná způsobilost dodavatele stavby a opomíjelo se vypořádání vlastnických vztahů. Po dvou letech se prováděla revize a zjistilo se, že ani jedna stavba nebyla dokončena a velká část toho, co bylo postaveno, bylo nutné znovu odborně přestavět. Dostavby zde byly prováděny pod přímou kontrolou krajských a okresních národních výborů. Poválečná obnova pohořelických rybníků je spojena se jménem dr. Ing. Jana Hubáčka. Jeho funkce se měnila v souladu s organizačními změnami popsanými výše, hlavní úkol ale zůstával stejný, dohlížet na obnovu zaniklých a výstavbu nových rybníků. V okolí Pohořelic byla obnova poměrně rychlá. Stav v roce 1950 dokumentuje tabulka.

Tabulka 6.2.1 Průběh obnovy pohořelických rybníků Rok stavby Katastrální území Název rybníka 1948 Nová Ves 1949 Vlasatice 1949 Pohořelice 1949 Pohořelice 1949 Pohořelice 1949 Pohořelice 1950 Nová Ves Zdroj: M. Jurák, 1998

Novoveský (původně Lenovický) Křížový Netušil Potměšil Starý Vydýmač Vrkoč

Výměra1 v ha 210,00 32,99 2,00 0,60 186,00 0,90 210,00

Ne všechny naplánované rybníky ale byly vybudovány. Příkladem je Hornoleský rybník, který měl být situován částečně na pohořelickém a částečně na ivaňském katastrálním území a spojovat rybník Starý a Vrkoč. Počítalo se s výměrou 112 ha, měl být napájen vodou z rybníka Starého a odpadní voda by byla odváděna strouhou do řeky

1

V mnoha případech došlo následovně ke snížení výměry v důsledku nedostatku vody.

66

Jihlavy. K jeho výstavbě však měli námitky obyvatelé Ivaně, kteří požadovali tyto pozemky jako náhradu za území zaplavené při regulaci Svratky. V roce 1952 byla dostavěna soustava výtažníků nad rybníkem Starý a sádky ve Velkém Dvoře. O deset let později jsou ve výtopě Vrkoče postaveny tři výtažníky Zarostlý, Nohavice a Rýžoviště. Obnova pohořelické rybniční soustavy končí v roce 1970 stavbou rybníka Čahoun v Nové vsi.V letech 1967 až 1978 byly rozděleny 3 výtažníky ve Velkém Dvoře na soustavu 17 speciálních komor a v letech 1975-1976 se uskutečnila celková rekonstrukce sádek. Co se týče vlastnictví, byla po válce většina pozemků na Pohořelicku součástí šlechtických velkostatků. V rámci konfiskace lichtensteinského panství byly plochy rybníků vyjmuty ze statkového komplexu a přiděleny do správy Státních lesů a statků v Hodoníně, jako zemědělsky nejbližšího podniku. To se ale ukázalo jako nevyhovující z hlediska odbornosti. Proto z něho k 1. 1. 1949 vzniká Rybářství Hodonín. Od 1. 1. 1951 je zřízeno Rybářství v Hrušovanech u Brna, které začalo hospodařit kromě pohořelicka na všech rybnících tehdejšího brněnského kraje. O rok později vzniká Státní rybářství v Brně, národní podnik, které několikrát mění sídlo a k 1. 1. 1965 se trvale přesidluje do Pohořelic pod názvem Státní rybářství Pohořelice, národní podnik. V roce 1967 se stává jedním ze 17 odštěpných závodů oborového podniku Státní rybářství v Českých Budějovicích. Tyto organizačních změny přibližuje následující tabulka.

Tabulka 6.2.1 Organizační změny ve správě pohořelických rybníků Název organizace Sídlo Státní lesy a statky, oddělení rybářství, Hodonín Hodonín Rybářství v Hodoníně Hodonín Rybářství v Hrušovanech u Brna Hrušovany u Brna Státní rybářství v Brně, národní podnik Brno Státní rybářství Pohořelice, národní podnik Pohořelice Státní rybářství Pohořelice, státní podnik Pohořelice Zdroj: M. Jurák, 1998

Vznik 1945 1. 1. 1949 1. 1. 1951 1. 1. 1952 1. 1. 1965 1. 1 1991

67

Ke dni 1. 1. 1991vzniká samostatný státní podnik Státní rybářství Pohořelice. V září 1992 je založena akciová společnost Rybníkářství Pohořelice, která se po privatizaci ke dni 1. 4. 1994 ujímá státního majetku, mj. všech rybníků v okolí Pohořelic.

6.3 Pohořelická rybniční soustava v současnosti Pohořelickou rybniční soustavu je v této práci vymezena rybníky napájené převážně vodou z řeky Jihlavy. Výjimkou je rybník Novoveský, který je napájen vodou z Olbramovického potoka, ale leží v blízkosti takto vymezené soustavy a tvoří s ní související celek. Soustava má dvě části, rybník Starý s řadou menších rybníků ležící jihovýchodně od Pohořelic blízko Velkého Dvora. Druhá část leží jižně od Pohořelic, v blízkosti obce Nová Ves, a je tvořená rybníky Novoveský, Vrkoč a dalšími menšími rybníky. Pohořelická rybniční soustava se skládá z 20 rybníků, sádek, manipulačních bazénů a 17 speciálních komor. Jejich seznam je uveden v tabulce v příloze.

U obce Cvrčovice se od Jihlavy odděluje Mlýnský náhon. Na úseku pár desítek metrů je jeho tok veden pod povrchem, protéká Cvrčovicemi, Pohořelicemi, Velkým Dvorem, Novou Vsí a vlévá se zpátky do řeky Jihlavy. Napájí rybníky Čahoun, Nohavice, Rýžoviště, Vrkoč a Zarostlý. Na Mlýnský náhon je napojen také rybník Novoveský, který je zásobován vodou z Olbramovického potoka. U obce Ivaň Mlýnský náhon opět ústí do Jihlavy. Od Mlýnského náhonu se u Velkého Dvora odděluje Hornoleský náhon, který Odvádí vodu z rybníků Starý, Družba, Májový horní a dolní, Mírový, Pionýr, Revoluční, U dubu horní a dolní, Úderník, Únorový a Vydymač nacházející se jihovýchodně od Pohořelic u Velkého Dvora. Hornoleský náhon se vlévá zpět do Jihlavy před obcí Ivaň.

Největším rybníkem soustavy je Vrkoč. Rybník Vrkoč je bočním rybníkem, nemá vlastní povodí. Napájen je výhradně z Mlýnského náhonu. Původně byl vybudován v 68

dobách značného rozmachu rybníkářství u nás v 15. – 16. století. Po zrušení rybníka v 19. století a po zavedení účinných odvodňovacích systémů byla plocha rybníka obhospodařována jako výnosné louky a sady. Soustava odvodňovacích kanálů byla napojena na Mlýnský náhon a pomocí stavítek byla přizpůsobena současně k závlaze území. Ve snaze obnovit rovnováhu v přírodě v prostoru jižní Moravy bylo přikročeno po roce

1948

k

obnově

rybníka.

Obnova

Vrkoče

se

uskutečnila

na

základě

vodohospodářského výměru bývalého ONV v Židlochovicích vydaného v roce 1949. Kolaudace se uskutečnila v roce 1953. Při všeobecně malé hloubce docházelo již v prvních letech po napuštění k zarostení horní partie rybníka tvrdými porosty. Rybník byl původně obnoven na rozloze 209 ha. V letech 1961-1962 byly zadní partie rybníka odbahněny. Vytěžený materiál byl použit k oddělení nejmělčích částí rybníka, tím vznikly 3 výtažníky – Nohavice, Zarostlý a Rýžoviště o celkové výměře 28 ha. V roce 1972 byl přistaven ještě rybník Čahoun. Dnešní výměra rybníka je 156,1 ha. Obsah vody v rybníce je 1 736 394 m3, průměrná hloubka je 1,1 m. Doba napouštění se řídí množstvím vody v náhoně a činí asi 5 týdnů. Doba vypouštění trvá 17 dnů. Normální hladina je 172,96 m n.m. Rybník je prakticky celý ohrázován. Délka hrází je 5 km. V posledních letech bylo provedeno nové opevnění hrází v délce 1,9 km. Napouštěcí objekt byl rekonstruován před pěti lety a nachází se 2 km od hráze pod obcí Nová Ves. Pro účely odběru čerstvé vody je vybudováno přiváděcí potrubí vody z náhonu. Rybník je proti nadbytku vody vybaven jalovým přelivem. Loviště rybníka má plochu asi 0,2 ha. Při obnově rybníka byla původní výpusť zrušena a postavena nová – betonová. Výpusť je hrazena stavidlovou tabulí. Kvalita vody v náhoně je pro chov ryb velmi dobrá.

Pohořelická rybniční soustava je využívána pro chov ryb Rybníkářstvím Pohořelice a. s. Je zde aplikován polointenzivní systém výroby. Základem potravy ryb je přirozená rybniční produkce, ryba je jen v některých obdobích roku přikrmována, z 95 % drcenými

69

obilninami, zejména kukuřicí. Krmné směsi se používají ve velmi omezené míře. Pouze v prvním roce odchovu jsou v případě potřeby k příkrmu používány kompletní krmné granulované směsi od certifikovaných výrobců. Od druhého roku stáří ryby jsou k příkrmu využívány obilniny výhradně od místních zemědělských producentů. Již několik generací ryb je praktikován uzavřený výrobní cyklus, který zaručuje absolutní nezávislost na okolí v produkci všech kategorií ryb. Vlastní výrobní cyklus trvá 3 až 4 roky, v závislosti na požadované velikosti tržních ryb. Reprodukce probíhá umělým výtěrem ryb v řízených podmínkách.

Hnojení rybníků se provádí také pouze v menší míře. Používá se chlévská mrva nebo samotná sláma. K letnění velkých rybníků nedochází z důvodu případného zarostení, které pak není možné odstranit. Podloží těchto rybníků totiž neunese traktory nebo jinou techniku. Menší rybníky, zejména plůdkové, se letní pouze částečně, tzn. po jarním výlovu se nechají pár měsíců nenahnané. Naopak časté je ozdravování rybníků zimováním. Pohořelické rybníky postihly povodně v roce 2002. V důsledku toho bylo nutné zpevnit hráz rybníka Vrkoče a provést stavební úpravy na rybnících u Velkého Dvora.

6. 4 Rybníkářství Pohořelice Akciová společnost hospodaří na 1614 ha rybníků, z toho 1228 ha je vlastních a 386 ha pronajatých. Využívá také Věstonickou nádrž pro extenzivní hospodaření ovlivněné statutem přírodní rezervace. Rybníky jsou v působnosti 11 pověřených obcí na Břeclavsku, Znojemsku, Vyškovsku, Brněnsku a Blanensku. Stálých pracovníků je 80, na pracovní špičky pomáhá řada příležitostných pracovníků, většinou z řad sportovních rybářů. Organizačně je společnost členěna na výrobní střediska Pohořelice - V. Dvůr, Hlohovec a Jaroslavice. Dalším střediskem je zpracovna ryb v Mušově - zabývající se i odlovem ryb na střední nádrži. Jako 5. středisko je středisko správní. 70

Objemem výroby se firma řadí mezi přední producenty v republice, je na 2. místě mezi rybářskými firmami v ČR. Vděčí za to především příznivým klimatickým a půdním podmínkám. Rybníkářství Pohořelice a.s. je zaměřeno na produkci sladkovodních tržních ryb. Hlavním výrobním programem je chov kapra, který tvoří asi 85 % celkové výroby. Dále firma chová a do tržní sítě dodává především amury, tolstolobiky, líny, štiky, sumce a candáty a také násadové ryby výše uvedených druhů ryb. Odchovávají všechny ročníky násadových ryb z vlastního chovného materiálu. Ve vlastní líhni ročně produkují kolem 20 mil. ks váčkového plůdku kapra, 10 mil. ks váčkového plůdku býložravých ryb (amur, bílý a pestrý tolstolobik ), 500 tis. ks sumce, 5 mil. jiker candáta a 0,5 mil. ks váčkového plůdku štiky. Dalším výrobním programem firmy je chov okrasných druhů ryb. Jako příspěvek k ochraně přírody a zachování jejího bohatství firma rozvíjí program chovu ohrožených a reofilních druhů ryb, jako je jelec jesena, piskoř pruhovaný, ostroretka stěhovavá a bolen dravý. Ve svém speciálním zařízení se snaží o umělé rozmnožování, odchov a následně vysazení do toků s vhodnými podmínkami. V letech 1952 – 1997 se firma zabývala také výkrmem jatečné drůbeže (kachny, husy, kuřata). Pro ztrátovost této výroby ji ukončila. Firma vlastní zpracovnu sladkovodních ryb, kde dochází k zpracování celého sortimentu sladkovodních ryb. Ročně tudy projde asi 270 tun ryb. Kromě výroby a zpracování ryb se organizace zabývá i obchodem s rybami. Ryby jsou dodávány do sítě obchodních domů Tesco, Spar a Makro, ale i velkoodběratelům, kteří ryby dál distribuují. V malém objemu se ryby prodávají celoročně přímo sádkách, nebo sezónně na výlovech a předvánočních trzích. Tímto způsobem se prodá ročně víc jak 70 t ryb. Množství vylovených tržních ryb pokrývá nejen potřebu regionu, ale značný podíl, asi

71

40 % produkce, je exportováno do zahraničí. Největším odběratelem je Slovenská republika, dále Rakousko, Maďarsko, Itálie, Francie, Německo. Ryby se vyváží i do Belgie, Anglie a Polska aj. Hnojení rybníků je prováděno na základě udělených výjimek vodoprávním úřadem a jeho cílem je dodání živin do rybničního ekosystému v optimálním vzájemném poměru. Ke krmení se spotřebovávají především celé zrniny v tomto pořadí - pšenice, triticale, ječmen, žito. Asi 5 % krmiv se podává ve formě kompletních granulovaných směsí. Trvale je sledován zdravotní stav obsádek. Kontrolní odlovy jsou prováděny u plůdkových výtažníků 1x za 14 dní, u starších ryb 3x za vegetační období.

Obrázek 6.4.1Značka Pohořelický kapr

Zdroj: Rybníkářství Pohořelice (převzato)

Firma je oprávněna užívat značku Pohořelický kapr. Oblast Pohořelic poskytuje jedinečné přírodně klimatické podmínky pro rybářskou produkci – zásadité vápenaté podloží, dna rybníků tvořená úrodnými černozeměmi s vysokou mineralizací vodního systému. Ty v kombinaci s klimatickými faktory (vysoká průměrná roční teplota ovzduší, teplota vody, dlouhé vegetační období) vytváří výborné podmínky pro tvorbu dostatečného množství kvalitní přirozené potravy v rybnících, následně i pro vlastní produkci ryb.

72

Použité plemeno kapra nemá zásadní vliv na kvalitu výsledného produktu. Rozhodující vliv na kvalitu produkce má souhrn místních přírodních podmínek. Celý výrobní proces od výtěru ryb, přes jejich růst až po vlastní výživu ryb probíhá pouze ve vymezené geografické oblasti. Rovněž zpracování ryb probíhá v místě. Pohořelický Kapr se vyznačuje výbornými růstovými schopnostmi a jatečnou výtěžností minimálně 58%. Této jatečné výtěžnosti je z pohledu stavby těla dosaženo velmi dobrou zmasilostí ryby, vysokohřbetostí a malou hlavou. Živé ryby se vyznačují vitalitou, odolností a výborným zdravotním stavem. Jedno z rodičovských plemen, Pohořelický lysec, není chováno žádným jiným producentem ryb mimo vymezenou zeměpisnou oblast.

73

7. ZÁVĚR

Cílem práce bylo zhodnotit vývoj české rybniční soustavy, techniky chovu ryb, jejich význam pro krajinu a hospodářství a podrobněji se zaměřit na pohořelickou rybniční soustavu. Historický vývoj rybníkářství v rámci celé České republiky, resp. Českých zemí, byl náplní první části práce. Vývoj výměry rybníků měl kolísavý charakter. Střídaly se období mohutné výstavby rybníků s obdobími útlumu. Příčinami byl soubor mnoha faktorů, přesto lze hledat určité souvislosti. Rozvoj tohoto odvětví většinou souvisel s novými poznatky nebo objevenými technologiemi, naopak útlum byl často provázen válečnými událostmi a s ním souvisejícími změnami v počtu obyvatel. Z hlediska významu pro krajinu, měly rybníky v historii nepochybně pozitivní vliv. Obrat nastal po roce 1945, kdy se začal uplatňovat průmyslový chov ryb. Negativní důsledky jsou popsány v závěru první části práce, v kapitole o hospodaření Státního rybářství. V současné době jsou velice ceněny mimoprodukční funkce rybníků. Národní legislativa čím dál více omezuje hospodaření na rybnících ze strany životního prostředí a vodního hospodářství. Stále více rybníků se stává součástí chráněných oblastí. Druhá část práce je věnována pohořelické rybniční soustavě. Tato část vedle stručné charakteristiky území zahrnuje historický vývoj této oblasti zaměřený především na rybníkářství. Je doplněna dvěma mapkami. Současný stav zachycuje fotodokumentace. Pohořelická rybniční soustava, tedy rybníky spolu s melioračními kanály, má jednoznačně pozitivní vliv na jinak suchou a intenzivně zemědělsky využívanou oblast.

74

8. RESUMÉ

This dissertation analyses the development and current situation of ponds and fishpond farming in the Czech Republic and especially in the district of Pohořelice. The first written documents about pond foundation and fish-pond farming come from the 11th century. The beginning of the 15th century meant a qualitative break-point in fishpond farming. A method of separate culture of fingerling, stock carp and market-size carp came into practice which brought a noticeable increase of production per hectare. The Golden Age of pond farming started at the end of the 15th and lasted during the 16th century in the Bohemian countries. An intensive building of new ponds started in this period (at the end of the 16th century, altogether about 25 thousand ponds of total area of 180 thousand hectares existed here). Vilém of Pernštejn, Štěpánek Netolický, Mikuláš Ruthard, and particularly Jakub Krčín belonged to the most prominent personalities of pond building and fish farming at that time. Another well-known personality was the bishop Janus Dubravius, the author of the book On ponds (written in 1535-1540) which became - in many translations and editions - the first European pond-farming textbook. At the beginning the Thirty Years´ War (1618-1648), the fish-pond farming dropped down into a decadence. Its renaissance came again in the second half of the 19th century. In the period of the first Czechoslovak Republic (1918-1939), the pond farming developed very well, and specialized fish-farming school together with research institute of fish farming were founded. This positive development was discontinued by the World War II. Not long after the war, all ponds were nationalized by the state out a new national company of Státní rybářství (The State Fishery) was formed as a monopolized producer of fish. After 1989, the state company of „Státní rybářství“ was privatized and new private fish farming companies or farms were established.

75

At present, there are about 42 thousand hecaters of ponds which are utilized for fish farming. About 20 thousand tonnes of market-size fish (carp represents 85 %) is produced annually. In the Czech Republic, production of fish is well balanced.

Fish farming in Pohořelice district has its roots in the 12th and 13th centuries. This district underwent a genuine expansion at the end of the 15th century and in the first half of the 16th century following the construction of a flume which fed existing and newly emerging pond with waters from the River Jihlava. The largest ponds include Starý (around 1520) Lenovický (or Novoveský, 1536) and Vrkoč (1552). The subsequent period saw the stagnation and gradual decline of fish farming. A marked turning point occurred only after the Second World War, in 1945. The ponds were reconstructed and replenished. At present, these ponds are owned by a company Rybníkářství Pohořelice a. s.

76

9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Andreska, J.: Lesk a sláva českého rybářství. Nuga, Pacov, 1997. Andreska, J.: Rybářství a jeho tradice. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1978. Berka, R.: České produkční rybářství. Rybářské sdružení České republiky, České Budějovice, 2000. Berka, R.: Vodňanská rybářská minulost a přítomnost. Městský národní výbor ve Vodňanech, 1985. Culek, M.: Biogeografické členění ČR. Academia, Praha, 1996. Čítek, J.: Rybnikářství. Informatorium, Praha, 1998. Demek, J.: Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Academia, Praha, 1981. Demek, J., Novák, V.:Vlastivěda moravská. Neživá příroda. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1992. Dubravius, J.: O rybnících, Nakladatelství ČSAV, Praha, 1953. Haubelt, J.: Jakub Krčín z Jelčan. Rodiče, Praha, 2003. Hurt, R.: Dějiny rybníkářství na Moravě a ve Slezsku I. Krajské nakladatelství v Ostravě, 1960 Hurt, R.: Dějiny rybníkářství na Moravě a ve Slezsku II. Krajské nakladatelství v Ostravě, 1960b Jurák, M.: Můj táta rybářem byl. Rybářství Pohořelice, Pohořelice, 1998 Kratochvíl, A.: Vlastivěda moravská. Místopis Moravy – Pohořelský okres. Musejní spolek v Brně, 1913. Krupauer, V.: Zastavení na břehu. Jihočeské nakladatelství České Budějovice, 1988. Kuklík, K.: České a moravské rybníky. Pressfoto, Praha, 1984. Šálek, J.: Rybníky a účelové nádrže.Vutium, Brno, 2001. Vlček, V.: Zeměpisný lexikon ČSR. Vodní toky a nádrže. Academia, Praha, 1984. Löw, J., Míchal, I.:Krajinný ráz. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy, 2003. Odbor vodohospodářského rozvoje Ministerstva zemědělství: Zpráva o stavu rybářství a rybníkářství České republiky. Lesnická práce, Praha, 2001.

77

Úsek vodního hospodářství Ministerstva zemědělství: Zpráva o stavu vodního hospodářství České republiky k 31. 12. 2001, Lesnické práce, Praha, 2002. Úsek vodního hospodářství Ministerstva zemědělství: Zpráva o stavu vodního hospodářství. České republiky k 31. 12. 2002, Lesnické práce, Praha, 2003. Úsek vodního hospodářství Ministerstva zemědělství: Zpráva o stavu vodního hospodářství. České republiky k 31. 12. 2003, Lesnické práce, Praha, 2004. Úsek vodního hospodářství Ministerstva zemědělství: Zpráva o stavu vodního hospodářství. České republiky v roce 2004, Ministerstvo zemědělství, Praha, 2005. Odbor státní správy ve vodním hospodářství a správy povodí: Zpráva o stavu vodního hospodářství České republiky v roce 2005, Ministerstvo zemědělství, Praha, 2006.

Mapy: Geologická mapa ČR 1:50000. List 34-12 Pohořelice. Ústřední ústav geologický, 1989 Quitt, E.: Klimatické oblasti ČSR, 1 : 500 000, Geografický ústav ČSAV, Brno, 1975. Základní mapa ČR, 1:50000. List 34-12 Pohořelice, Český úřad zeměměřičský a katastrální, 1997. st

Mapy 1. vojenského mapování. [online] List 102. © 1 Military Survey, Section No. xy, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna, © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - http://www.geolab.cz, © Ministerstvo životního prostředí ČR http://www.env.cz.[cit. 2007-04-23]. Dostupné z

Internetové zdroje: Letecké snímky pohořelických rybníků [online]. [cit. 2007-05-07] Dostupné z Třeboňsko. [online].[cit. 2007-04-18] Dostupné z Portál veřejné správy České republiky. [online]. [cit. 2007-05-02] Dostupné z Český statistický úřad. [online]. [cit. 2007-04-18] Dostupné z Sdružení obcí čistá Jihlava [online].

[cit.

2007-04-18]

Dostupné

z

Město Pohořelice. [online]. [cit. 2007-04-18] Dostupné z

78

PŘÍLOHY

Seznam příloh:

1. Fotodokumentace – Pohořelická rybniční soustava 2. Přehled hlavních rybničních soustav ČR 3. Přehled rybníků Pohořelické rybniční soustavy 4. Odhadovaná výměra rybničních ploch v českých zemích od konce 13. stol. do 20. stol. 5. Odhad výlovu ryb v českých zemích od konce 13. stol. do 20. stol. 6. Pohořelická rybniční soustava v 18. století 7. Pohořelická rybniční soustava v současnosti

Příloha 1. Fotodokumentace – Pohořelická rybniční soustava 1.Splav na řece Jihlavě u Cvrčovic

2. Splav na řece Jihlavě u Cvrčovic

3. Malá vodní elektrárna na Jihlavě

4. Řeka Jihlava u Cvrčovic

5. Mlýnský náhon ve Cvrčovicích

6. Mlýnský náhon před Pohořelicemi

7. Mlýnský náhon u Pohořelic

8. Sádky, rybník Starý a další rybníky u Velkého Dvora

9. Sádky u Velkého Dvora

10. Částečně letněný rybník U dubu horní

11. Hráz rybníka U dubu dolní

12. Větrolam za hrází rybníka U dubu horní

13. Meandr Jihlavy mezi Přibicemi a Pohořelicemi

14. Řeka Jihlava mezi Přibicemi a Pohořelicemi

15. Hornoleský náhon

16. Hornoleský náhon napájející rybník U dubu horní

17. Soustava rybníků severozápadně od Pohořelic

18. Soustava rybníků severozápadně od Pohořelic, v pozadí Pavlovské vrchy

19. Sádky ve Velkém Dvoře

20. Sádky ve Velkém Dvoře

21. Mlýnský náhon ve Velkém Dvoře

22. Olbramovický potok u Vlasatic

23.. Novoveský rybník

24. Novoveský rybník

25. Novoveský rybník a vesnice Nová ves

26. Rybníky Novoveský, Starý a Vrkoč

27. Rybník Vrkoč

28. Rybník Vrkoč

29. Břeh rybníka Vrkoče

30. Rybník Vrkoč

31. Výlov rybníka Vrkoče na podzim 2006

32. Výlov rybníka Vrkoče na podzim 2006

33. Slovený Vrkoč na podzim 2006

34. Výlov rybníka Vrkoče v roce 1998

35. Výlov rybníka Vrkoče v roce 1998

36. Výlov rybníka Vrkoče v roce 1998

37. Výlov rybníka Vrkoče v roce 1998

38. Mlýnský náhon před Vrkočem

Příloha 2. Přehled hlavních rybničních soustav ČR Číslo 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Název soustavy Třeboň Jindřichův Hradec Hluboká nad Vltavou Nové Hrady Blatná Tábor Benešov Dobříš Rokycany Holýšov Bor u Tachova Mšec Doksy Dymokury Bečváry Lázně Bohdaneč Skuteč Žďár nad Sázavou Litomyšl Přerov Pohořelice Břeclav Hodonín Křižanov

Oblast - území soustavy Veselí nad Lužnicí - Chlum – Suchdol nad Lužnicí - Lišov Kardašova Řečice - Počátky - Nová Řečice - Stráž nad Nežárkou Vodňany - Kamenný Újezd – Netolice Borovany Žinkovy - Nalžovské Hory – Strakonice - Čimelice Kostelec nad Vltavou - Obrataň – Deštná - Soběslav Neveklov - Dublovice - Sedlčany - Votice - Postupice Příbram Rožmitál pod Třemšínem – Hořovice Stod Tachov – Chodová Planá - Teplá - Černošín - Semněvice Řevničov Česká Lípa – Kravaře Rožďálovice - Libáň - Kopidlno - Křínec Uhlířské Janovice - Mukařov – Plaňany Přelouč Hlinsko - Nasavrky – Chrast Ždírec nad Doubravou Vysoké Mýto - Ústí nad Orlicí – Svitavy Dub nad Moravou - Tovačov – Chropyně Židlochovice - Vranovice – Branišovice Lednice - Sedlec – Valtice Dubňany - Mutěnice – Lužice Nové Město na Moravě – Bohdalov

Zdroj: Odbor vodohospodářského rozvoje Ministerstva zemědělství Pozn.: Číslování rybničních soustav v tabulce byl použito při tvorbě následující mapy.

Počet rybníků soustavy větších než 1 ha 393 437 264 141 375 316 100 27 52 32 143 43 20 111 28 33 25 35 28 10 18 10 19 164

Příloha 3. Přehled rybníků Pohořelické rybniční soustavy Název rybníka Čahoun Družba Májový dolní Májový horní Matečný I. Matečný II. Mírový Nohavice Novoveský Pionýr Revoluční Rýžoviště Starý Úderník U dubu dolní U dubu horní Únorový Vrkoč Vydymač Zarostlý Speciální komora I. Speciální komora II. Speciální komora IIIi. Speciální komora IV. Speciální komora V. Speciální komora VI. Speciální komora VII. Speciální komora VIII. Speciální komora IX. Speciální komora X. Speciální komora XI. Speciální komora XII. Speciální komora XIII. Speciální komora XIV. Speciální komora XV. Speciální komora XVI. Speciální komora XVII. Manipulační bazény Sádky

Katastrální území Nová Ves u Pohořelic Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Nová Ves u Pohořelic Vlasatice Pohořelice Pohořelice Nová Ves u Pohořelic Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Nová Ves u Pohořelic Pohořelice Nová Ves u Pohořelic Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice Pohořelice

Zdroj: Rybníkářství Pohořelice a. s.

Výměra v ha 10,40 2,83 1,83 1,29 0,21 0,15 2,55 8,37 138,66 4,22 4,85 1,97 130,71 0,88 8,69 5,15 2,78 156,08 1,07 20,97 0,22 0,22 0,20 0,15 0,13 0,12 0,42 0,44 0,46 0,47 0,54 0,56 0,47 0,41 0,36 0,39 0,37 0,06 1,03

Příloha 4. Odhadovaná výměra rybničních ploch v českých zemích od konce 13. století do 20. stoleté

200

180

160

140

tis. ha

120

100

80

60

40

20

19 95

19 90

19 80

19 70

19 60

19 55

19 40

19 30

19 25

19 18

19 04

18 40

13 za 80 čá te k 16 ko .s le to m l. ro ku 15 80 85 .l ét a 18 .s to l

ro ku m

ko le

ko nc em

13 .

st o

l.

0

Příloha 5. Odhady výlovu ryb v českých zemích od konce 13. století do 20. století 25

20

v tis. t

15

10

5

0 koncem polovina polovina začátek 13. stol. 16. stol. 19. stol. 20. stol.

1925

1930

1945

1950

1955

1960

1970

1980

1989

1990

2000