HISTORIE... 9 TECHNIKY ÚVOD POČÁTKY ZPRACOVÁNÍ KŮŽE OBUVNICTVÍ RUKAVIČKÁŘSTVÍ KOŽEŠNICTVÍ

��

��

��

��

��

��

��

O B S A H

ÚVOD ...............................................................................................................

HISTORIE ..................................................................................................... 9 1 2

POČÁTKY ZPRACOVÁNÍ KŮŽE ........................................................ 11 OBUVNICTVÍ ....................................................................................... 15 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7 2.8

3 4 5 6 7

7

NEJSTARŠÍ NÁLEZY OBUVI ........................................................ OBUV VE SLOVANSKÝCH DOBÁCH ............................................ OBUV VE STŘEDOVĚKU ............................................................. OBUV V OBDOBÍ REFORMACE A PROTIREFORMACE ................ OBUV V 18. – 19. STOLETÍ ....................................................... OBUV NA KONCI 19. A V PRVNÍ POLOVINĚ 20. STOLETÍ ....... OBUVNICKÝ PRŮMYSL ............................................................... ŠEVCI A JEJICH VÝROBKY V ÚSTNÍ LIDOVÉ TRADICI ..............

15 17 18 22 23 25 27 34 RUKAVIČKÁŘSTVÍ ............................................................................. 37 KOŽEŠNICTVÍ ..................................................................................... 39 4.1 KOŽEŠNICTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH ........................................... 40 4.2 KOŽEŠNICTVÍ NA SLOVENSKU .................................................. 47 SEDLÁŘSTVÍ ......................................................................................... 51 ŘEMENÁŘSTVÍ, BRAŠNÁŘSTVÍ ..................................................... 57 VÝROBA BIČŮ ...................................................................................... 61

TECHNIKY ................................................................................................. 65 8

MATERIÁL ...........................................................................................

67 67 76 76 82 83 86 NÁŘADÍ A VYBAVENÍ DÍLEN .......................................................... 91 9.1 KOŽELUŽSKÉ DÍLNY .................................................................. 91 9.2 OBUVNICKÉ DÍLNY .................................................................... 94

8.1 ÚPRAVA KŮŽÍ – KOŽELUŽSTVÍ, VÝVOJ ŘEMESLA .................... 8.2 TECHNOLOGIE ZPRACOVÁNÍ KŮŽE ........................................... 8.3 KOŽELUŽSTVÍ ............................................................................. 8.4 JIRCHÁŘSTVÍ ............................................................................... 8.5 ZÁMIŠNICTVÍ .............................................................................. 8.6 VÝROBA KOŽEŠIN ......................................................................

9

Kùže.indd 5

1.8.2005 16:29:31

K Ů Ž E

9.3 9.4

10

Z P R A C O V Á N Í

A

V Ý R O B K Y

SEDLÁŘSKÉ, BRAŠNÁŘSKÉ A ŘEMENÁŘSKÉ DÍLNY ............... 100 KOŽEŠNICKÉ DÍLNY ................................................................. 104

TECHNOLOGIE ................................................................................. 107 10.1 10.2

–

SPOJOVACÍ TECHNIKY ............................................................ 107 ZDOBNÉ TECHNIKY ................................................................ 113

VÝROBKY ................................................................................................. 117 11

OBUV ................................................................................................. 119

11.1 11.2 11.3

KRPCE ..................................................................................... 120 ŽENSKÉ VRAPENÉ HOLÍNKY Z PODLUŽÍ ............................... 122 SOUČASNÁ SÉRIOVĚ VYRÁBĚNÁ OBUV ................................ 127

12 VÝROBKY KOŽENÉ GALANTERIE – RUKAVICE ................... 129 13 KOŽEŠNICKÉ VÝROBKY – KOŽICH .......................................... 131 14 BRAŠNÁŘSKÉ VÝROBKY ............................................................. 137 15 ŘEMENÁŘSKÉ VÝROBKY ............................................................ 141 15.1 15.2 15.3

16

SEDLÁŘSKÉ VÝROBKY ................................................................. 149 16.1 16.2

17

ŠIROKÝ VALAŠSKÝ OPASEK ................................................... 141 OPASEK VYŠÍVANÝ PAVÍM BRKEM ........................................ 144 PASTÝŘSKÝ BIČ ..................................................................... 145 CHOMOUT ............................................................................... 149 SEDLO ..................................................................................... 160

SOUČASNÉ VÝROBKY

VÝKLADOVÝ SLOVNÍČEK

................................................................... 167

...................................................................... 169

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

............................................ 173

REJSTŘÍK ..................................................................................................... 177

Kùže.indd 6

1.8.2005 16:29:31

Ú V O D

7

ÚVOD

Kůže je přírodní materiál, který lidstvo provází od počátku jeho existence. Jako surovina byla dlouho nenahraditelná a pro své vynikající vlastnosti nabízela široké možnosti praktického uplatnění. Časem si její mnohostranné zpracování vyžádalo specializaci. Z řemesel, jejichž byla základním výrobním materiálem, se vydělilo koželužství, obuvnictví, brašnářství, sedlářství, řemenářství, rukavičkářství, kožešnictví a výroba bičů. Publikace, kterou máte před sebou, nabízí přehled historického vývoje těchto řemesel, představuje technologické postupy zpracování kůže v každém kožedělném oboru a demonstruje je na výrobcích, které jsou pro ten který obor charakteristické. Ačkoli je význam kůže pro výrobu nesporný, není mnoho knih ani autorů, kteří by se jí zabývali. Národopisná literatura popisuje kožené výrobky především jako součásti lidového oděvu, kroje. Zaměřuje se na regionální odlišnosti v obuvi, opascích či kožiších, popřípadě jiných kožených oděvních doplňcích. Odborníci na jednotlivá výrobní kožedělná odvětví se ve svých publikacích zase více soustřeďují na popis technologických postupů při zhotovování konkrétních výrobků. Ani naše publikace nemůže obsáhnout vše a předložit z tak široce zaměřeného tématu vyčerpávající informace. Spíše si klade za cíl podat souhrnnou formou dosavadní základní poznatky o řemeslech zpracujících kůži, stejně jako o řemeslnících a jejich výrobcích. Je určena všem, kdo mají o uvedenou problematiku zájem – může jim být inspirací k hlubšímu poznání těchto zajímavých oborů.

Kùže.indd 7

1.8.2005 16:29:31

8

Kùže.indd 8

K Ů Ž E

–


A

V Ý R O B K Y

1.8.2005 16:29:32

K Ů Ž E

–


A

V Ý R O B K Y

9

HISTORIE

Kùže.indd 9

1.8.2005 16:29:32

10

Kùže.indd 10

K Ů Ž E

–


A

V Ý R O B K Y

1.8.2005 16:29:33

P O Č Á T K Y

1


K Ů Ž E

11

POČÁTKY ZPRACOVÁNÍ KŮŽE

Kůže je jedním z nejstarších přírodních materiálů používaných k výrobě předmětů každodenní potřeby. Od pravěku se zvířata lovila pro maso a kůže se stávala druhotnou surovinou; nevyhazovala se, nýbrž zpracovávala a dále využívala. Kůže a kožešiny, chránící zvířata před nepříznivými vnějšími vlivy a udržující jejich tělesnou teplotu, začal člověk používat především jako primitivní oděv. Zpočátku se kůže pravděpodobně nekonzervovala. Dá se předpokládat, že jedinou úpravou mohlo být změkčování surové kůže tím, že se přežvýkala; dělali to tak ještě v 19. století někteří Eskymáci. Pravěcí lidé však brzy zjistili, že neopracovaná kůže dlouho nevydrží. Ve vlhkém prostředí zahnívala a rozkládala se, při vyšších teplotách zase příliš vysychala, tvrdla a lámala se. Bylo nutno její životnost nějakým způsobem prodloužit – upravit ji tak, aby nepodléhala rychlé zkáze a přitom si podržela své vlastnosti. Pračlověk postupně došel k poznání, že požadovaných vlastností může dosáhnout působením kouře a roztaveného tuku. Vyčiňování kouřem, které se pravděpodobně kombinovalo s vyčiňováním tukem, je považováno za nejstarší způsob konzervace kůží ulovených zvířat. Do nedávné doby tak upravovali kožešiny i Kirgizové, Kalmykové, Eskymáci či Indiáni. Historické objevy však prokázaly, že nejspíš všechny národy znaly nějaký způsob úpravy a vydělávání kůží. Nejstarší nálezy kožených a kožešinových předmětů jsou staré asi 5300 let. Z té doby pochází mrtvola muže z alpského ledovce, u níž byla nalezena kožešinová čepice, zbytky oblečení z usní a kožešin a také kožešinová obuv. I archeologické vykopávky z Egypta z doby 3000 let př. n. l. vypovídají o používání vyčiněných kůží. Ví se však, že v asijských oblastech tehdy dosahovala znalost zpracování kůže daleko vyšší úrovně. O vyčiňování kůží tukem se dočítáme i v Homérově Illiadě (800 let př. n. l.). Pokud se o kožených předmětech zmiňují prameny z let 800 – 500 př. n. l., označují je za produkty orientálního původu. Ještě ve středověku měly kožešinové výrobky z Číny, Indie či Persie dobrou pověst. V poměrně velkém měřítku se kůže zpracovávaly i v bohatých řeckých městech v období 500 – 300 let př. n. l. Koželužství se rozvíjelo také u starověkých Židů. I biblická kniha Genesis uvádí, že Adam a Eva byli při vyhnání z ráje oděni do kožených suknic. V římských dobách již bylo zpracování kůží specializovanou činností, jíž se zabývali řemeslníci podle jednotlivých oborů – koželuhové, kožešníci, barvíři usní. Všestranná užitečnost kůží a kožešin vedla k tomu, že se brzy staly předmětem výměnného obchodu a někdy dokonce platidlem. Rozvíjel se i výkup kůží, a nejen na římském venkově; obchodování s kůžemi kvetlo v římských koloniích v Malé Asii, Germánii či Británii.

Kùže.indd 11

1.8.2005 16:29:33

K Ů Ž E

12

–


A

V Ý R O B K Y

Z evropských oblastí za římskou hranicí, které tehdy obývaly tzv. barbarské národy, se nedochovaly žádné hmotné doklady ani zprávy o zpracování kůží, ačkoli tyto technologie museli obyvatelé barbarských území ovládat, protože zprávy Římanů o nich uvádějí, že se oblékali do chlupatých kůží divoké i krotké zvěře. Lidé v kulturně rozvinutých středomořských státech, kteří již dávno zhotovovali oděvy z tkaných látek, považovali takový způsob odívání za necivilizovaný. Lze předpokládat, že chladnější středoevropské klima nutilo obyvatele i nadále si zhotovovat oděv z kůže a kožešin, přestože i oni posléze poznali konopné, lněné nebo vlněné tkané látky. Protože kožené výrobky rychle podléhaly zkáze, víme o nich z archeologických dokladů v těchto oblastech jen velmi málo. Například kovová nákončí a přezky, jež se zachovaly, poukazují na používání kožených opasků; na polském a východoslovanském území se také vzácně nalezly pozůstatky bot. Výrobu sedel dokládají třmeny, pozůstatkem uzdy jsou pak železná udidla. Tyto výrobky sloužily hlavně obrázek 1 Použití opasku u starých Slovanů. Podle L. Niederleho. vládnoucím vrstvám. Ve zpracování kožešin vynikaly především slovanské národy. Prostý lid zpracovával nejčastěji ovčí rouna, protože v té době mohli obyčejní lidé lovit volně žijící zvěř již jen výjimečně. Lesy se totiž postupně stávaly majetkem vznikající feudální třídy. Pro ni pak byly určeny kožešiny divoké zvěře. Slovanské lesy byly bohaté na kožešinovou zvěř nejrůznějšího druhu – na medvědy, vlky, lišky, kuny, veverky, soboly, hranostaje, vydry i bobry. Kůže a kožešiny představovaly také vzácný obchodní artikl. Vyvážely se především do jižních oblastí, kde byly velmi ceněny. Nejvíce se zde uplatnily kůže menších zvířat, ze kterých se zhotovovaly podšívky nebo ozdobné lemy. Byzantští a italští krejčí z nich dokonce dokázali sešívat rozměrnější roucha. Tento prastarý obchod slovanských oblastí s jihem Evropy dokládá i přechod názvu pro veverku a kunu do latiny a řečtiny. Kunina, veverčina a sobolina byly hlavní exportní suroviny. O jejich důležitosti svědčí fakt, že se staly platební jednotkou ve směnném obchodování či při vybírání daně – v ruských oblastech v 9. – 12. století vybírala knížata z každého domu po jedné kůži kuní nebo veverčí. Bohatství pánů a měst se rozlišovalo i podle

Kùže.indd 12

1.8.2005 16:29:33

P O Č Á T K Y


K Ů Ž E

13

velikosti zásob kuniny a bílé veveřice. Hlavní roli hrály kožešiny také při udělování reprezentativních darů. Za vzácné se považovaly dary soboliny, bobroviny, černé lišky nebo hermelínu. Na našem území se nejstarší hmotné doklady zpracování kůže vážou k období Velké Moravy. Například ve Starém Městě u Uherského Hradiště byly nalezeny dvě koželužské jámy se zbytky tříslové kůry. V hrobech z druhé poloviny 9. století zde našly pozůstatky vydří kožešiny u dívky pochované v dřevěné rakvi a kožené řemínky z kozí nebo ovčí kůže v hrobě muže. Chemickým rozborem bylo zjištěno, že kůže byla alkalicky loužená a vyčiňovaná tříslem. Na pohřebišti ve Starém Městě se také našly zbytky dřevěného štítu potaženého kůží, který pokrýval kostru od pánve ke kolenům. Štít byl nezbytnou potřebou každého bojovníka. Slovanské štíty byly kruhové nebo oválné, vyrobené z kůže, dřeva či proutí. Znalost zpracování kůže z velkomoravské doby potvrzují i nálezy speciálních nástrojů. Úprava kůže pro zhotovování konkrétního výrobku byla domáckým zaměstnáním. Každý lovec nebo rolník si pro svou potřebu vyráběl useň sám a z ní pak dělal potřebné předměty. Ke specializaci docházelo postupně až ve středověku, i když větší rozmach výroby koženého zboží nastal již v 6. – 10. století. V této době sice již existují osoby, zabývající se pouze jedním druhem výrobku, ten však zhotovují od přípravy usně až po finální tovar. Nároky na kvalitní práci a zručnost neustále vzrůstaly. Proto přibližně od 9. století postupně dochází ke specializaci výroby. Řemeslníci se často usazovali ve vznikajících městech a v podhradích, podle druhu výroby, kterou provozovali. Ve střední Evropě – v Čechách, Polsku, v Uhrách, ale částečně i v Chorvatsku – tak vznikly tzv. služebné osady. Ty byly pojmenovány podle řemesel, kterým se jejich obyvatelé věnovali. Dodnes se můžeme setkat s názvy vesnic jako Štítary, Kováry, Ovčáry, Vinaře a podobně. Specializovaných řemesel jistě postupně přibývalo, ale archeologicky lze tento trend postihnout jen sporadicky. První historické zprávy se začínají objevovat teprve na počátku 2. tisíciletí; z 10. – 12. století máme doklady o existenci sedlářů, v 11. století se připomínají i samostatní koželuhové či kožešníci.

Kùže.indd 13

1.8.2005 16:29:41

Sedí švec na cestě, šije boty nevěstě, sedí švec na cestě, na verpánku. Kladívečkem poťukává, pichne, dratvu vytahne… (ze Slovácka)

My sme ševci dvá, muzika nám hrá, a ševců je na tisíce, seberem jich do čepice. Od božího rána hledíme do džbána, od boží nedělky hledíme do sklenky. (z Valašska)

Kùže.indd 14

1.8.2005 16:29:42

O B U V N I C T V Í

2

2.1

15

OBUVNICTVÍ

NEJSTARŠÍ NÁLEZY OBUVI

Od prehistorických dob je známa potřeba člověka chránit si chodidla před nepříznivými podmínkami – chladem, horkem, nevhodným terénem – a před poraněním. Nejjednodušším způsobem bylo obalit si je listím, lýkem, kůrou stromů, pleteninami z travin a posléze i kůžemi, podle klimatických podmínek dotyčné oblasti. V chladnějších se jistě uplatnila spíše kůže a kožešina. Nejstarší nález zachovalé obuvi na světě z jeskyně v Oregonu v USA dokládá, že obuv chránila nohu člověka již před 10 000 lety. Byla vyrobena z pelyňkového lýčí, vnitřek vyplňovala suchá tráva. V Evropě byl pozoruhodný objev obuvi učiněn roku 1991, když náhodní turisté nalezli na ledovci v Ötzitalských Alpách v západním Rakousku 5300 let starou mrtvolu muže. Jde o jediné známé dochované tělo člověka doby kamenné. Kromě již uvedených kožených předmětů ležel blízko něho také toulec se šípy, zbytek torny, nedodělaný luk, příruční taška z březové kůry se sušenými švestkami, pazourkový nůž, sekera s měděným mlatem a další drobnosti. Důležité však je, že pravá noha mumie byla obutá (z levé obuvi zbyly jen pozůstatky). Základní kostrou obuvi byl velmi pracně a pečlivě upletený korpus z rostlinných vláken. Z horního pletence vystupovalo přibližně v oblasti kotníku patnáct svislých pramenů zakončených oky. Tyto pletence byly horizontálně propojeny v pěti úrovních příčnými provázky. Podešev měla oválný symetrický tvar a podivné na ní je, že byla vyrobena z velmi tenké kůže, přestože člověk doby kamenné, který se již zabýval zemědělstvím a chovem dobytka, měl jistě k dispozici i kůže hrubší. Pleteninu v oblasti nártu překrývala tenká useň. Použitá kůže byla opracována pouze primitivně, zůstaly na ní stopy po odchlupování a mízdření. Pro podešev posloužila kůže z medvěda hnědého, pro nárt kůže z jelena. V obou případech byla kůže se zbytky chlupů orientována dovnitř obuvi. Svršek byl k podešvi upevněn koženým páskem, jenž se provlekl otvory prořezanými po obvodu podešve. Holeň si pračlověk chránil koženými nástavci, sešitými z většího množství malých kousků jelenice. Tepelně izolační vlastnosti obuvi zlepšovala asi dvoucentimetrová vnitřní vystýlka ze suché trávy. Značně stará (asi 3000 let), avšak vzniklá v úplně jiných klimatických i společenských podmínkách, je obuv egyptského faraóna Tutanchamóna, nalezená v jeho hrobce. Faraónův sandál byl vyroben z papyru, nesoucího stopy po kůži, a ozdoben zlatými lotosovými květy na řemínku, jenž představuje vodní hladinu. Pro vládce, kněze a jiné vysoce postavené společenské vrstvy byly určeny vypracované kožené sandály. Obyčejní Egypťané si sami vyráběli jednoduché sandály ze třtiny, slámy nebo lýka. Pro teplé oblasti samozřejmě stačily vzdušné, lehké sandály. V krajích s chlad-

Kùže.indd 15

1.8.2005 16:29:42

K Ů Ž E

16

–


A

V Ý R O B K Y

nějším podnebím bylo nutno pro výrobu obuvi používat kůže, kožešiny, později i plst či pleteninu. Vzhled obuvi se v historickém vývoji proměňoval v závislosti nejen na klimatických podmínkách, ale i na životních podmínkách a kulturní vyspělosti jednotlivých etnik. Obuv podléhala měnící se módě a odráželo se v ní společenské a ekonomické postavení jejího majitele. Dá se říci, že první botou v pravém slova smyslu byl sandál. Jde v podstatě o podešev obrázek 2 Nejjednodušší způsob obouvání – kus kůže upevněný k noze řemínkem. přivázanou k noze řemínky. Sandál byl charakteristickou obuví i pro antické období Řecka a Říma. Úroveň obouvání zde dosahovala vysoké úrovně, mluví se o funkční obuvi. Tvar odpovídal obrysu nohy, svršek byl tvořen tak, aby noha měla patřičnou volnost. Je pozoruhodné, že již v této době vyráběli Řekové i Římané zvlášť botu pro pravou a levou nohu (u nás se asymetrická obuv začala v širší míře zhotovovat až koncem 19. století). Obuv se vyráběla jak podle ročních období, pro něž byla určena k nošení, tak i podle účelu použití. Pro římské patricije byly určeny sandály zdobené výšivkami, perlami či drahokamy, pro vojáky zase pevná, trvanlivá obuv. K římské obuvnické produkci řadíme například calceus – koženou botu sahající ke kotníkům, kterou později převzali i Germáni. Boty římských vojáků zvané caligae měly podrážky vyztužené špičatými hřebíčky, konečky prstů nechávaly volné, k nohám se připevňovaly řemínky a nad kotníky se šněrovaly do podoby síťky. Nejběžnějším typem antické obuvi byla tzv. carbatina – tvořila ji podrážka z hověziny se zvednutými okraji, připevněná ke kotníku šněrovadly. Řeckou zvláštností u vyšších vrstev byly koturny – boty na tlustých korkových podešvích. Od Aischylových dob je nosili herci v řeckých tragédiích, aby vypadali na jevišti větší.

obrázek 3 Starověký řecký sandál.

Kùže.indd 16

1.8.2005 16:29:42


2.2

17

OBUV VE SLOVANSKÝCH DOBÁCH

V sociálně rozvrstvených společnostech nosily vládnoucí vrstvy pracnější a dražší obuv a široké obyvatelstvo obuv jednoduchou, účelnou. To jistě platilo i pro slovanské oblasti. Nejstarší doloženou formou obutí nohy je zde střevíc z jednoho kusu kůže, tvořený podešví s okraji ohrnutými nahoru a kolem chodidla staženými lýčím, motouzkem nebo řemínkem. Tento primitivní způsob obutí se dodnes uchoval v podobě krpců či opánků, jež se nosí v některých horských oblastech (například na moravském Valašsku či v určitých slovenských nebo balkánských regionech), avšak již pouze k místnímu kroji. Slovanského původu, především z ruského území, jsou rovněž tzv. laptě, doložené od 10. století. Tvarem se obrázek 4 Krpce s otevřenou patou a asymetrickým podobají krpcům, avšak jejich skelet „nosem“ z Lopeníku na Moravských Kopanicích. Foto byl upleten z lýka nebo březové kůry. archiv muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě. Jsou označovány také jako střevíce. Později, snad již od 11. století, označoval výraz střevíc nízkou obuv po kotníky, zhotovenou z kůže nebo jiného materiálu. Ta však byla určena spíše vyšší společenské třídě. Také sv. Václav a sv. Vojtěch chodili podle starých legend ve střevících. Přemyslu Oráči zase připisuje pověst pouze obyčejnou lýčenou obuv – laptě. Některé střevíce jsou látkové, bohatě zdobené vyšíváním. Předpokládá se, že jde o jižní import. Typy slovanských bot jsou známy především z ikonografických pramenů – miniatur kodexů, fresek – ale i z archeologických nálezů, například v polském Opolí či ruském Novgorodu. Kromě popsaných druhů se objevují i botky vysoké asi do poloviny lýtek, vpředu rozstřižené a buď uzavírané šněrováním, nebo zapínané na knoflíčky. V českých oblastech vznikl termín škarbál, označující hrubou selskou obuv, jakýsi typ krpců. Vedle krpců, opánků a střevíců se na konci pohanské doby objevují i vysoké, celokožené, na holeni nerozstřižené boty, které se nazývají staroslovanským výrazem sapogy nebo škvorně. I na miniaturách z 10. – 11. století se objevují vysoké boty se špičkami mírně obrácenými nahoru. Lýtka si u nižších typů obuvi lidé chránili hustým omotáním řemínků kolem nohy. Dá se říci, že tento způsob ochrany byl předchůdcem punčoch z vlněného materiálu, které jsou doloženy již od 12. století a pravděpodobně se na ně také vztahuje ruský výraz kopytce, známý od 11. století. Na Moravě a v Polsku se dosud používá pro vlněné ponožky, které se obouvají do krpců.

Kùže.indd 17

1.8.2005 16:29:43

K Ů Ž E

18

–


A

V Ý R O B K Y

*

2.3

OBUV VE STŘEDOVĚKU

Proč nás Bůh tresce? Pro ty mrchy ševce, že v neděli šijou a pondělí pijou, proto pršet nechce. (z Podbrdska)

Obuv ve svém vývoji podléhala společenským změnám, módním stylům, odrážela dobový názor. To se však týkalo především obuvi vyšších společenských vrstev – feudálů, kněží, bohatých kupců, kteří chodili v přepychových botách z drahých látek a kůže. Byly bohatě zdobené a tvar měnily podle módy. Naopak obutí obyčejných lidí bylo velmi konzervativní, téměř se neměnilo. Nejchudší vrstvy velmi často chodily bosé nebo nosily jednoduché krpce. Středověk sice přinesl nové tvary a vzhled obuvi, ale v technologii výroby žádná větší změna nenastala. Tak, jako se v této době obecně zanedbávala péče o tělo a hygiena, nebral se zřetel ani na anatomii a funkčnost obouvání. Tvar obuvi nabývá velmi roztodivných, až bizarních podob. V době křižáckých výprav, ve 12. – 13. století, se v Evropě začíná projevovat vliv Orientu, který vrcholí v přehnaně špičatých tzv. zobákovitých střevících, charakteristických především pro gotické období. Ve Francii dostaly pojmenování poulaine a prosadily se všude, kde vládla burgundská móda. Byly pestré jako tehdejší oblečení a jejich špičky měřily někdy až dvakrát více než sama podrážka; aby se v nich vůbec dalo chodit, musely se špičky přivazovat řetízky pod koleny. Zobce byly často zdobeny rolničkami. V takové obuvi byla chůze téměř akrobacií, a její majitelé se také pěšky pohybovali co nejméně – jezdili na koních a v kočárech. U nás se tato móda rozšířila hlavně ve 14. – 15. století. V této době se vyrábí obrázek 5 Středověký typ zobcovité obuvi. obuv symetrická, na obě nohy stejná, je rovná, bez podpatků. Výrobou obuvi se zabývali specializovaní řemeslníci, zpočátku především pro svého feudálního pána; nadvýrobky pak směňovali za jiné zboží. Se zakládáním měst od 13. století se rozvíjí i řemeslná výroba. Výrobci se do nich soustřeďují, protože zde mají na trzích odbyt pro svůj tovar. Trhy týdenní, konané v určitý den v týdnu, byly určeny hlavně pro obchodování městských řemeslníků s venkovem. Výroční trhy – jarmarky (z německého Jahrmarkt) – se konaly jednou v roce, trvaly 8 – 14 dní a dovolovaly volný prodej všeho zboží.

Kùže.indd 18

1.8.2005 16:29:45


19

Ve městech vedle řemeslníků nesvobodných, vrchnostenských, pracujících v režii svého pána, roste počet svobodných řemeslníků, kteří pracují jen pro sebe. Začínají se prosazovat tendence, aby živnost provozovali pouze řemeslníci organizovaní ve spolcích. Mělo se tak zabránit přílišné koncentraci navzájem si konkurujících výrobců. Tato první řemeslnická sdružení se nazývala bratrstva a zpočátku měla také náboženský charakter – členové se scházívali na společných bohoslužbách v chrámu, kde nezřídka měli vlastní oltář, zasvěcený ochránci toho kterého řemesla. Patronem ševců se stal svatý Kryšpín. Bratrstva byla předchůdci cechovního systému, který se u nás začal rozvíjet od 13. století. Jeho význam spočíval v tom, že napomáhal rozvoji a ochraně řemesel. Reguloval počet dílen, usměrňoval odbyt zboží, dohlížel na kvalitu výrobků, navenek zastupoval své příslušníky, ukládal jim přísné povinnosti, staral se o dobrou pověst jednotlivých řemesel. Cechy vznikaly především ve městech. Venkovští výrobci stáli obvykle na okraji těchto sdružení a na jejich produkci se pohlíželo víceméně jako na nekvalifikovanou, podřadnější práci. Každý cech si vytvářel vlastní samosprávu, jejíž hlavní ustanovení byla zakotvena v jednotlivých předpisech čili artikulích. Základní výrobní jednotkou se stala dílna, kterou vedl mistr. Ten zaměstnával učně a tovaryše. Mistr přijal učně teprve tehdy, až splnil určité podmínky – například musel doložit, že byl zplozen z manželského lože, musel složit určitý finanční obnos, tzv. příjemné, musel mít rukojmího, který se zaručil zaplatit nemalou sumu pro případ, že by učeň v učení nesetrval nebo by mistrovi způsobil nějakou škodu. Na počátku výuky byl povinen platit učeň mistrovi a teprve až něco uměl, platil mistr jemu a přidával ročně kabát. Po vyučení, jež trvalo čtyři roky, musel učeň opět zaplatit svému mistrovi a také přispět do cechu. Po zdolání odborného výcviku se adept řemesla stal tovaryšem. Od 16. století měli tovaryši povinnost vandru. Vandrování mělo přispět k větší odborné zdatnosti a k pozvednutí úrovně řemesel obecně. Tovaryš měl zdokonalit svou technickou zručnost a poznat více způsobů práce u různých mistrů v různých zemích. Vandrující tovaryše v cizích městech vítaly cechovní hostince, kde se mohli hlásit o práci, přičemž je domácí tovaryši „častovali“, ne však déle než tři dny. K přespání byly pro vandrovníky zřizovány noclehárny, tzv. herberky. Po ukončení vandru tovaryši obvykle získali stálé místo u mistra v dílně a pak mu byli cele podřízeni. Pracovali celé dny v dílně a museli dodržovat veškeré požadavky mistra včetně toho, jak by se měli chovat. Za to však u mistra v dílně bydleli, stravovali se společně s jeho rodinou, dostávali prádlo. Během vývoje cechovního systému si tovaryši vydobyli nárok na jeden volný den v týdnu – mluví se o tzv. modrém pondělí. Nejdéle se tento zvyk udržel právě u ševců. Tovaryši často zůstávali v zaměstnaneckém poměru po celý život, protože stát se mistrem nebylo jednoduché. Tovaryš se nejdříve musel prokázat „mistrovským kusem“, aby dokázal svou dovednost a zručnost. Přitom nešlo o levnou záležitost, protože těch kusů často muselo být několik. Pokud adept řemesla ve zkoušce obstál, stávaly se jejich mistrovské výrobky majetkem cechu, a tak je nebylo možno zpeněžit. Například brněnští ševci museli odevzdat až osm párů různých bot. Nezbytné byly nepromokavé boty pro rybáře a pro vozky, dětská obuv i přepychovější kusy. Další

Kùže.indd 19

1.8.2005 16:29:46

K Ů Ž E

20

–


A

V Ý R O B K Y

výdaje pak padly na pohoštění cechmistrů, kteří mistrovské kusy posuzovali, a na zaplacení „příjemného“, což představovalo nemalou položku. Pro většinou chudé tovaryše bez patřičných prostředků zbyla vlastně jediná možnost, jak se stát sám sobě pánem – mohli si vzít mistrovu dceru nebo vdovu po něm. Do jednotlivých cechů se řemesla začala sdružovat přibližně ve 14. století, nejvíce jich však vznikalo během 15. století. V tehdejší době nacházíme dvojí ševce. První skupina se nazývala novotníci, novětníci či nováci a její příslušníci zhotovovali novou obuv. Druhou skupinu tvořili refleři, příštipkáři, prťáci, vetešníci a podobně, kteří opravovali obnošenou obuv. Pracovali v jednotlivých ceších, časem však došlo ke sloučení. Roku 1477 bylo rozhodnuto, že všichni ševci smějí vyrábět novu obuv i opravovat starou. V Praze měli ševci svůj cech již v roce 1391. V dalších stoletích počet obuvníků stále rostl, a tak představovali nejpočetnější řemeslo v Praze. Ačkoli sociálním postavením patřili spíše k chudobnějším vrstvám, ve městě se jim dařilo docela dobře. Až neuvěřitelný se zdá obsah pozůstalostního inventáře pražského ševce obrázek 6 Švec. Podle publikace Miroslava JaJana Postuly, zemřelého v roce 1614. notky a Karla Linharta. Vlastnil dům na Starém Městě a na ševce byl neskutečně bohatý. Zanechal po sobě velké množství drahých oděvních svršků, v jeho ševcovském zboží zůstalo více než dvě stě pantoflí, asi tři sta párů bot a téměř tisíc párů střevíců. Tento švec byl zřejmě také velký čtenář, neboť v jeho knihovně bylo uloženo více než sto knih náboženského a právního charakteru, spisy medicínské, historické, satirické a slovníky. K zájmům tohoto řemeslníka patřila zřejmě i hudba, protože se u něho našly tabulatury k loutně. K nejstarším řemeslům patřilo obuvnictví i na venkově – mimopražské cechy jsou doloženy již ve 14. století například v Písku, v Mostě, v Hradci Králové, v Táboře, ve Strakonicích či v Třeboni. Ševcovské řemeslo bylo tak rozšířené, že se příslušný cech nacházel téměř v každém větším městě. Zajímavým způsobem líčí ševce staročeské „Satiry o řemeslnících“: „Ševci divně žijí, často svým ženám lají, zejména, když jim nechtějí dovolit hrát v kostky. Někdy se tak rozzlobí, že je bijí. Tak činíval též jeden švec a jeho žena mu často domlouvala. Ukazovala na nouzi v rodině, že děti jsou bosé a nahé a že jim hrozí smrt hladem. Švec jí jednou řekl:’Mám na prodej čtyři škorně, prodám je a peníze ti dám pro děti, pro sebe je nechci.‘ Žena naléhala, aby šli na trh v pondělí, ale švec řekl: ’Ženo, mně se

Kùže.indd 20

1.8.2005 16:29:46


21

na ten trh nechce, pojďme až ve čtvrtek ráno, tuť bude lépe prodáno.‘ Šli, škorně za verduňk prodali a švec si zasteskl: ’Ženo, co mám dělati, když se mi chce tolik píti?‘ … ’Chceš do krčmy jíti jediný haléř propíti?‘ … Sotva vešli, tři groše propili a švec se ještě rozhlížel, s kým by si zahrál v kostky. Hrál s kramářem. Groš se vytrácel po groši, žena naříkala, až mu kostky vyrvala. Ale švec se rozlítil, políček jí vyťal, přes stůl ji přehnul, div jí krk nezlomil. Úpěla velice. …Ale cestou domů zlost vyprchala. Manželé se smířili. …’Říkala jsem ti, abychom šli na trh v pondělí, že nám Pán Bůh nadělí, ale ty jdeš na trh jen ve čtvrtek, tehdy v tebe vstoupí malý črtek a oslepí ti oči.‘ Vše prohráno. K čemu meditace! Příště se věci opakují znova.“ Materiálem pro obuvnickou výrobu byly různé kůže, hlavně však hovězina, teletina a pro potřeby venkova i skopovina. Od konce 15. století se používal i černý nebo barevný kordován. Pro vládnoucí vrstvy se také šilo z drahých textilních materiálů, aksamitu či brokátu, přičemž se uplatňovaly dokonalé zdobné techniky. Ševcovské práce se tehdy dělily na „dílo dlouhé“ – patřila sem vysoká obuv shrnovací nebo s faldem – a „dílo krátké“, kam se řadily rozmanité mužské, ženské i dětské střevíce. Prosazuje se obuv určená pro různé příležitosti a účely, například lovecká, jezdecká, vycházková, sváteční. Na přelomu 14. a 15. století zaznamenáváme ve vývoji obouvání převratnou změnu – začíná se vyrábět obuv zvlášť na pravou a levou nohu. Dalším vývojovým posunem byl od 15. století také počátek šití obuvi ze dvou částí – ze svršku a spodku. Boty však nadále byly rovné, bez podpatků. Po roce 1450 se špičky zobákovitých bot začaly zkracovat a móda se vrhla zase do opačného extrému. Obuv byla hodně široká, plochá, hluboce střižená, špičky krátké, svršek zakulacený. Tomuto typu bot se pro jejich vzhled začalo říkat kachní zobáky, volské tlamy či medvědí tlapy. Zhotovovaly se ze žluté nebo černé kůže, ale i z jemné barevné kůže, z hedvábu či sametu. Byly charakteristické pro dobu reformace. Později přišla do módy majetných vrstev obuv bez špiček – a prsty na nohou se zdobily prsteny. V 14. – 16. století se ujaly „dřevěné přezůvky“ – návleky, které se obouvaly hlavně přes zobákovité boty. Jejich dřevěná podešev se řemínky připevňovala k botě. V Čechách se jim říkalo patnochy nebo

obrázek 7 Renesanční obuv – tzv. kraví huby.

Kùže.indd 21

obrázek 8 Gotická obuv se zobcem a s navlečenou dřevěnou podešví.

1.8.2005 16:29:47

K Ů Ž E

22

–


A

V Ý R O B K Y

trepky, což vzniklo zkomolením původního názvu trippen. Vyvinuly se z koturnů (řec. pantófellos, „celokorkáč“), prošly byzantským prostředím a dostaly se do Itálie, kde se jim říkalo pantofola, a pak do Francie pod názvem pantoufle. Byla to zpočátku módní obuv mužů, jež dodávala impozantnosti jejich vzrůstu. V 16. století se pantofel stává výlučně ženskou záležitostí a koncem 18. století byl degradován na prostou domácí obuv.

2.4

OBUV V OBDOBÍ REFORMACE A PROTIREFORMACE

Ty ševci sú dvá, muzika ím hrá, popíjajů pálené za stodoloma. Šije, šije švec, zahnal babu preč, neuměla variti, polévku zasmažiti ani chleba péct! (z Horňácka)

V 16. – 17. století ovlivnily vývoj obouvání Itálie a Španělsko. Novinkou byl především podpatek, který se rozšířil v 17. století. Zjistilo se, že podpatek není jen módní záležitostí, nýbrž že usnadňuje chůzi. Móda však určovala jeho tvar, výšku a umístění. K inovaci došlo i v technologickém postupu výroby. Svršek se začal tvarovat podle formy (kopyta) a připevňovat k napínací stélce místo k podešvi, jako tomu bylo dosud. Nově se objevují i boty ke kotníku. Obuv je pestrá, zdobená mašlemi, stuhami, roze-

obrázek 1 Benátský střevíček z 16. století.

obrázek 1 Koturnový typ boty na vysoké podešvi.

Kùže.indd 22

1.8.2005 16:29:47


23

tami, bohatá výšivkou. Používají se drahé a vzácné materiály. Dámy si obouvají střevíčky na vysokém podpatku. Vedle toho se začaly nosit i mohutné holínky s odstávajícími, trychtýřovitě rozšířenými lýtkovými částmi, později zdobené krajkami.

obrázek 11 Trychtýřovitě rozšířené holínky ze 17. století.

2.5

OBUV V 18. – 19. STOLETÍ

Všeci se divijú, za co ševci pijů, ze starých holení nové boty šijú. (z Moravy) Mistrovská výroba obuvi a zdobnost pokračuje i v dalším století. Boty se zhotovovaly pro nejrůznější účely, od domácích pantoflíčků přes subtilní střevíčky až po těžkou vojenskou a jezdeckou obuv. Klasicismus 18. století přináší návrat k antickým vzorům, což se u dámských střevíčků projevuje ztrátou podpatku – podrážka boty je rovná. Vesnická obuv však i nadále vycházela z požadavků účelnosti; byla jednoduchá a prakticky bez ozdob. K její výrobě sloužil dostupný domácí materiál. V li-

Kùže.indd 23

obrázek 12 Dámská klasicistní obuv bez podpatku.

1.8.2005 16:29:48

K Ů Ž E

24

–


A

V Ý R O B K Y

dové obuvi se začala projevovat krajová rozdílnost. Například na Valašsku se šily plstěné papuče, nadále přežívaly krpce z jednoho kusu kůže, jinde se zase dlabaly dřeváky apod. I nadále však vesničtí lidé často chodili bosí. Výrobci obuvi se nacházeli ve městech i na vesnicích, byli rovnoměrně rozeseti po celém našem území. Výroba tedy nebyla centralizovaná. Mistři ve městech zpravidla dokázali zhotovit práci měšťanskou i rolnickou, vesničtí mistři prováděli pouze práce rolnické. Nejčastějším druhem obuvi byly boty, vyšší kožená obuv pro chladnější počasí a střevíce. Hlavními druhy zpracovávaných kůží byla juchta, podešvice, teletina, hovězina a ve větších městech i safián. Představu o tom, jak velké nároky se v tomto období na ševce kladly, si můžeme učinit například z archivních pramenů zemského hlavního cechu v Olomouci, kde se dovídáme, že v roce 1740 musel mistr zhotovit během čtrnácti dnů pár jezdeckých bot, pár jezdeckých bot zpevněných rohovinou, pár jezdeckých bot zpevněných pro ostruhy, pánské nízké boty s podpatkem, pár bot z čerstvě vyčiněné kravské kůže podle nejnovější módy, pár krpců, boty z rybí a telecí kůže s podpatky, dva páry bot z bílé nebo obarvené teletiny a dva páry dámské domácí obuvi podle nejnovější módy, jeden z nich pak s podpatky. V 19. století dospěla tvorba obuvi do poměrně široké škály typů a dosahovala vysoké řemeslné úrovně. Začala si všímat i zdravotních požadavků, upouštěla od symetrické formy na jedno kopyto a snažila se vytvářet speciální kopyto pro nohu každého zákazníka, respektovat její osobité znaky, případně deformace. Výroba bot se začala ve větších městech stále více organizovat do manufaktur, i tam však nadále převládala ruční práce.

obrázek 13 Symetrická stélka.

obrázek 14 Asymetrická stélka.

Zásadním, revolučním obratem ve zhotovování obuvi se stal vynález šicího stroje. Došlo k němu kolem roku 1850 v Americe a vynálezcem byl Elias Howe z Cambridge. První šicí stroj značky Howe byl počátkem šedesátých let 19. století předveden i v Praze a od sedmdesátých let 19. století se již běžně používal. V řemeslné výrobě způsobil šicí stroj částečné rozštěpení obuvnického řemesla, a tak se někteří obuvníci specializovali na výrobu svršků (svrškaři), jiní zase zhotovovali jen spodky (spodkaři). Od vynálezu šicího stroje se odvíjí počátek průmyslové výroby obuvi. Nejprve šlo o závody manufakturního typu, kde se navazovalo na ruční práci a hlavní změnou byla racionální dělba práce. Výsledkem této produkce bylo stále vysoce kvalitní, dokonale řemeslně provedené zboží, podobně jako při individuální, manuální výrobě. Rozvoji manufaktur a průmyslové výrobě však bránila cechovní privilegia;

Kùže.indd 24

1.8.2005 16:29:48


25

k jejich zrušení nakonec došlo v roce 1859. Se skutečným rozkvětem průmyslu, založeným na rozvíjející se strojové výrobě, však souvisel úpadek kvality obuvnického sortimentu po stránce technické i estetické. Krokem zpět je také návrat k symetrickému tvaru stélky. Nejvíce se na industrializaci obuvnictví podílely Anglie, Amerika, Francie a Rakousko-Uhersko. Již od druhé poloviny 19. století se objevuje snaha korigovat estetický úpadek obuvi zaměstnáváním továrních modelářů. Jednu z prvních továren na obuv založil Carl Franz Bally roku 1851 v Schönenwerdu ve Švýcarsku. Zpočátku pracovala manufakturním systémem, ale velmi brzy se rozrostla v rozsáhlý koncern produkující kvalitní strojovou obuv. Tak jako většina spotřebního průmyslu, i koželužský a kožedělný průmysl Rakousko-Uherska byl soustředěn v českých zemích. Své pobočky zde měla vídeňská firma Pollak, založená v roce 1850, roku 1860 vznikla v Třebíči továrna Karla Budischovského-Bussi a v roce 1872 Popperova továrna v Chrudimi. Mnoho závodů přibývalo i v devadesátých letech. Význam pro celosvětovou obuvnickou produkci mělo založení zlínského Baťova závodu v roce 1894. Vraťme se však k módnímu vývoji v obouvání. Počátek 19. století je ve znamení nízkých empírových střevíců. Od poloviny století se u ženských bot zase vracejí vyšší projmuté podpatky. Mužská móda z období francouzské revoluce byla v jejím duchu jednoduchá, střízlivá, nebarevná. Ve druhé polovině století byly dámskou vycházkovou obuví vyšší šněrovací botky s podpatkem. Společenskou dámskou obuv představovaly botky a střevíčky často bílé nebo smetanové barvy z jemné kůže, atlasu, ripsu a podobně. Z pánských vycházkových bot získala velkou oblibu perka – po stranách měla klínovitě zapuštěné pružinky. Společenským typem pánské módní obuvi byly knoflíčkové botky z černé lakované kůže. Rozvoj sportu vedl v tomto období k vzniku nového typu obuvi, totiž sportovní, u níž jedině byl povolen nižší podpatek. Konec 19. století je pak již ve znamení Baťovy produkce, která až do poloviny 20. století udávala v obouvání trend.

2.6

OBUV NA KONCI 19. A V PRVNÍ POLOVINĚ 20. STOLETÍ

Nedaj že ně, Pane Bože, ševca za muža, lebo by ně v celém domě smrděla koža. Švec nezrobí ani krok, tluče vedle floka flok, natahuje dratviska, mrmle si pod fúsiska, potom trískne kopytem, kričí: „Ženo, pivo sem!“ Keď mu povím: „Ušij ty ně do tanca boty,“ hned ně začne vyzpěvovat podla svéj noty: „Já tu robím na chleba, tebje tanca netreba, šak máš boty z ludskej kože, ty nikdo zedrat nemože a rači než s muzikú zatancuj si s motykú.“

Kùže.indd 25

(z Horňácka)

1.8.2005 16:29:49

K Ů Ž E

26

–


A

V Ý R O B K Y

Postavení výrobců obuvi určovala cechovní pravidla až do roku 1859, kdy došlo k jejich oficiálnímu zrušení a nahradil je nový živnostenský řád. Přísné cechovní regule totiž omezovaly přístup ke svobodnému podnikání, a bránily tak začínajícímu průmyslovému rozvoji. Prakticky však cechovní systém i nadále přežíval v řemeslnických společenstvech, která vznikla v roce 1873. Se zavádění průmyslové výroby se vžil název obuvník pro toho, kdo vyráběl novou obuv včetně módních střevíců, loděk, parisek, perek, lakýrek. Pro toho, kdo používal již nejen dratev a šídlo, ale i „howku“ nebo „singerku“. Ševcem zůstával ten, kdo obuv opravoval, přešíval nebo šil jednoduché venkovské boty. Protože ševci patřili spíše k chudším vrstvám obyvatel, na vesnici obvykle vlastnili i menší pole či hospodářství, neboť samo řemeslo by k uživení nestačilo. Ze zachycených vzpomínek si můžeme vytvořit celkem reálnou představu o práci v ševcovské dílně i o postavení jejího majitele a podřízených tovaryšů a učňů. Zažitý staletý model prakticky platí i v tomto období. Dílna je součástí obytného domu mistra; kdybychom do ní vstoupili, ucítili bychom směs ševcovských esencí – vůně kůží se prolínají s lihovými výpary, pachem acetonu a laku, připáleného vosku či smoly, třísloviny i lidského potu. Přespávají tu učňové, jejichž povinností je brzy ráno vstát a uklidit – musí například přebrat odpadky, aby se nic zbytečně nevyhodilo, uložit rozházené nástroje po nepořádných tovaryších na jejich třínožky, štětiny svázat do svazečku, zamést. Mistr vše přísně zkontroluje. Než učeň dostane od mistrové snídani, musí vynést popel, nanosit vodu, dříví ke sporáku a podobně. Kromě odborného výcviku byla jeho povinností roznáška spravené obuvi, ale i pomoc mistrové s domácími pracemi či s hlídáním dětí. Mistr prováděl náročnější práci svrškařskou – krájel kůže, připravoval svršky – a celkově vedl dílnu: staral se o objednávky a o odbyt zboží, zadával zaměstnancům práci, kontroloval ji a podobně. Starší tovaryš dělal podešve a obuv kompletoval, mladší tovaryši a učňové prováděli opravy. Bylo také zvykem si společně v dílně zpívat, aby šla práce lépe od ruky a čas rychleji utíkal. Stravování měli tovaryši i učňové zajištěno u svého mistra, lépe řečeno u mistrové, která musela pro všechny zaměstnané vařit. Pracovalo se od časného rána většinou až do pozdní noci. V neděli bylo volno, ale mistr i v tento den obvykle vyrazil do okolních vesnic s hotovými zakázkami či správkami, protože tehdy mohl venkovské zákazníky nejspíše zastihnout. Následující den – modré pondělí – byl podle starých regulí odpočinkovým časem. Nové společenské řády to však zakazovaly: „… tovaryš, který by se o modrém pondělku pracovat zdráhal, bude po důtce z práce propuštěn. Mistr pak, který by pondělkování trpěl, zaplatí do společenstva pokutu.“ Proti vžitému zvyku však podobná nařízení byla málo platná. Mistři i zákazníci modré pondělky vesměs tolerovali. Kromě zakázkové obuvi se však v dílnách vyráběly také sériovější kusy určené pro jarmarky i vzdálenější místa, kam mistři pravidelně se zbožím naloženým v truhlách na vozech společně zajížděli. Zaběhnutý systém však od druhé poloviny 19. století stále více ohrožovala rozvíjející se průmyslová výroba. Ševci byli zpočátku přesvědčeni, že stroj na boty je pouze

Kùže.indd 26

1.8.2005 16:29:49


27

výplodem fantazie, ale postupně se i mnohé dílny modernizují šicími mašinami, stroji na vybíjení rynglů, háčků, na prorážení dírek, objevují se dvojitá kopyta a podobně. S příchodem tovární velkovýroby, kterou zaváděl především Tomáš Baťa, je trh zaplavován velkým výběrem hotové, velmi levné obuvi. Takové konkurenci se drobní řemeslníci mohli jen stěží bránit. Tovární zboží se prodávalo v obchodech, kde si je zákazník na místě vybral z široké nabídky, vyzkoušel a levně koupil. Nemusel čekat, až mu je švec ušije, a obávat se, zda mu padnou. A hlavně – ručně vyráběná obuv byla vždy drahá, protože náklady na její zhotovení byly podstatně vyšší než u méně náročné obuvi, vyráběné průmyslově ve velkých sériích.

2.7

OBUVNICKÝ PRŮMYSL

Kamarádi zle, řemeslo nejde, ševci byli na jarmarku, neprodali ani maku, kamarádi zle, řemeslo nejde! (z Čech)

Počátky průmyslové výroby v rakousko-uherských zemích lze pozorovat již od šedesátých let 19. století. Do konce 19. století zde vyrostlo několik středisek obuvnického průmyslu, především ve východních Čechách – v Chrudimi, Skutči, obrázek 15 Panské kožené polobotky s protáhlou špicí, moderní v Německu a Rakousku kolem Heřmanově Městci, Holicích, Kostelci roku 1900. nad Orlicí, dále pak v Praze, Mnichově Hradišti a ve Vlašimi, na Moravě hlavně v Třebíči, Brně, Jihlavě, Prostějově a Kroměříži. Charakteristickým rysem počátků průmyslového podnikání však byl převažující podíl malovýroby a ruční práce. Na počátku 20. století byly v celém soustátí 33 034 obuvnické závody, ale pouze 91 závod tovární (nad 20 zaměstnaců), a z toho jen 32 používaly jako pohon hnací stroje. V této době existovaly v rakouských zemích již 862 tovární podniky, které měly více než 300 zaměstnanců. V obuvnickém průmyslu do této kategorie spadala pouze továrna firmy F. L. Popper v Chrudimi. K dalším významnějším podnikům obuvnického průmyslu patřila firma Hermann Hirsch ve Vlašimi a Holicích, firma Julie Wolfová a synové v Prostějově, společnost Carl Budischowsky & Söhne v Třebíči, D. H. Pollak & Co. ve Štýrském Hradci, dále pak ve Vídni Vereinigte Schuhwarenfabrik Čapek & Altstadt, G.m.b.H nebo firma Šimon a Ed. Schick v Holicích.

Kùže.indd 27

1.8.2005 16:29:50

K Ů Ž E

28

–


A

V Ý R O B K Y

Významným mezníkem v historii obuvnictví však bylo založení Baťových závodů roku 1894 ve Zlíně sourozenci Antonínem, Tomášem a Annou Baťovými. Antonín a Tomáš začínali v otcově výrobně na houněnou obuv v Uherském Hradišti a Zlín si pro samostatnou činnost vybrali proto, že to bylo jejich rodné město. Jejich předek Lukáš Baťa se zde živil ševcovským řemeslem již v roce 1667. Podmínky k úspěšnému podnikání zde moc vhodné nebyly – především chybělo přímé železniční spojení a místo bylo vzdálené obchodním a průmyslovým střediskům. obrázek 16 Dámské knoflíčkové botky, kolem roku 1900. Kombinace semiše a lakované kůže. Sourozenci začínali v dílně, skromně zařízené dvěma šicími stroji, sekacími noži, kopyty a drobným nářadím. Byli nuceni kupovat materiál a suroviny na dluh a využívat také domácí práce. Zpočátku se jim příliš nedařilo, protože vyráběli sezónní houněnou obuv, pro kterou v teplých ročních obdobích neměli odbyt. Situace se ale brzy změnila zavedením výroby nového druhu obuvi pro letní a jarní měsíce – lehkých plátěných střevíců, tzv. séglovek. Protože se jednalo o levnou obuv, pro chudé obyvatele snadno dostupnou, rychle po ní rostla poptávka a brzy se rozšířila do všech oblastí Rakousko-Uherska. To byl počátek rozvoje firmy, ale zároveň počátek krachu jednotlivých malovýrobců, kteří svou koženou, drahou obuví nemohli Baťově cenově dostupné produkci konkurovat. Podnik prosperoval, rychle se rozrůstal a z domu na náměstí se stěhoval do nově postavené tovární budovy na konci města. Rostl počet zaměstnanců i zisk, což dovolovalo majitelům modernizovat výrobu a zavést pohon parním strojem. Podnikatelskou zdatnost projevoval především Tomáš Baťa, který kromě modernizace usiloval i o racionalizaci práce v závodě. V roce 1904 odjel do USA a dal se tam zaměstnat v obuvnických továrnách. Překvapila ho zde výkonnost dělníků – desetkrát vyšší než v té době u nás. Po návratu provedl řadu změn včetně účelného rozestavění strojů a uspořádání pracovních operací. V roce 1908 umírá Antonín Baťa a hlavním majitelem podniku se stává mladší Tomáš. Již v roce 1910 začala firma prostřednictvím svých obchodních zástupců pronikat i do zahraničí – na Balkán, do Německa i do zemí Blízkého východu. Na počátku roku 1914 byl již podnik co do počtu zaměstnanců sedmým největším obuvnickým podnikem v Rakousko-Uhersku, ale svou výkonností (podle počtu vyrobených párů; 3400 ročně) všechny předběhl. Vznik první světové války přinesl podniku obrovské zakázky na výrobu vojenských bot. Tomáš Baťa dokázal pružně zareagovat a rychle přeorientoval výrobu na koženou obuv pro armádu. Tato zakázka znamenala další masivní rozvoj podniku – rostl počet

Kùže.indd 28

1.8.2005 16:29:50


29

zaměstnanců a vysoké úrovně samozřejmě dosahoval i zisk, přinášející možnosti modernizace a rozšiřování továrny. Neobyčejně rostla produktivita práce. Pro srovnaní lze uvést, že počátkem války se v Baťově závodě denně vyrábělo 50 párů bot a ke konci války až 60 00 párů. Počet zaměstnanců se v tomto období rozrostl ze čtyř set na přibližně čtyři tisíce. Získané finanční prostředky umožňovaly nevídané investice – firma nakoupila lesní závod, zemědělské hospodářství, stavěla nové tovární haly ve Zlíně a pobočný závod v Pardubicích, začala budovat vlastní síť prodejen, splatila všechny dluhy. Velké problémy však nastaly po skončení války. Vázl odbyt, sklady byly přeplněné zbožím, koupěschopnost obyvatelstva byla velmi nízká mezi nedostatkové suroviny patřila také kůže. Po vzniku samostatného státu se potíže dále prohlubovaly. Hospodářská krize v roce 1921 – 1923 zachvátila všechna průmyslová odvětví. V Baťových závodech prudce klesla výroba, byl rapidně snížen počet zaměstnanců, nastal nedostatek finančních prostředků a podobně. Kdyby dosavadní vývoj pokračoval, hrozil firmě krach. Podobný stav byl samozřejmě i u konkurenčních výrobců obuvi. Tomáš Baťa nalezl v roce 1922 své vlastní východisko. Nečekaně snížil ceny výrobků na polovinu, a tak obrovsky zvýšil zájem o své zboží. Prodal uskladněné zásoby, přeměnil mrtvý kapitál uložený v nadměrných zásobách v peněžní hotovost, a tu využil zčásti ke splacení dluhů a zčásti jako provozní kapitál pro oživení výroby. Tím byl nastartován další, velkolepý rozvoj firmy Baťa, mířící do nevídaných rozměrů. Rostla výroba, přibývalo zaměstnanců a zvyšoval se zisk, který umožňoval další investice. Stále více se rozšiřovala síť samostatných prodejen a při nich nově vznikaly také správkárny obuvi. Modernizace výrobních zařízení přinesla zavedení pásové výroby v podobě spádových transportérů, konvejerů, které samočinně dopravovaly výrobní materiál od počátečního stadia až po úplně zhotovený tovar. K velkému obratu dochází v roce 1927 díky moderní pásové výrobě, představující tehdy vrchol racionalizačních metod; v uvedeném roce vzrostla výroba z 8 785 000 na 15 205 000 párů bot. Velkou inovací bylo i zavedení hnacích elektromotorů místo starých transmisí a hnacích řemenů. Vedení firmy se zaměřovalo i na maximální využití pracovní energie dělníků. Byly vypracovány časové a pohybové studie jednotlivých pracovních operací a jejich výsledků se využilo k odstranění všech neekonomických, neúčelných a zbytečných pohybů při práci. Baťův dokonale promyšlený a propracovaný výrobní program zaváděl systém opatření, vedoucí k co nejracionálnějšímu způsobu práce a její organizace, k ekonomickému a ekonomicky motivovanému jednání zaměstnanců. Tak se při minimálních nákladech dosahovalo maximálních výsledků. K těmto racionalizačním opatřením patřily také prémiový systém účasti na zisku u vedoucích zaměstnanců či vytváření samospráv dílen vedením provozního účetnictví jednotlivých pracovišť. Dále to bylo zavedení účasti na ztrátě, což znamenalo, že se účastníci na zisku podílejí i na ztrátách, vzniklých překročením výrobních nákladů, nehospodárným jednáním apod. Dalším opatřením bylo deponování prémií zaměstnanců na osobních účtech v podniku. Ty mohlo vedení podniku částečně využívat, a nebylo

Kùže.indd 29

1.8.2005 16:29:51

K Ů Ž E

30

–


A

V Ý R O B K Y

tak závislé na bankách. Nově příchozí pracovníci nebo ti, kteří postupovali na vyšší pozice, museli skládat povinnou kauci, sloužící jako záruka v případě, že zaměstnanec způsobil škodu na továrním zařízení, i proti předčasnému odchodu zapracovaných zaměstnanců. Různé srážky zaměstnancům za špatnou práci či pořádkové pokuty byly odváděny do Baťova podpůrného fondu, z nějž se pak hradily různé veřejně prospěšné stavby a akce nebo sociální příspěvky. Vysokých zisků se využívalo k další výstavbě moderních továrních budov, ale i k přidružování dalších výrob, ba celých nových výrobních odvětví, jako třeba bylo zakládání nových koželužen, chemických, strojírenských a textilních závodů, gumáren, papíren a tiskáren, energetiky, dřevovýroby, dopravy (včetně letecké), filmového studia apod. Přidružovaly se i živnosti instalatérské, stavební, stolařské, mlynářské, pekařské, obchodování se smíšeným a střižním zbožím, zakládaly se prodejny se spotřebním zbožím, poskytovalo se množství služeb. Baťova společnost se stávala naprosto soběstačným, na nikom nezávislým koncernem. Pozornost zaměřila firma také na zakládání sesterských společností po celém světě. Postupně se z ní stal obrovský mezinárodní průmyslový a obchodní kolos. První Baťovy zahraniční společnosti vznikaly v USA, Anglii, Jugoslávii, Holandsku, Dánsku a Polsku. Racionalizace výroby totiž umožnila prodávat Baťovu obuv na domácím i zahraničním trhu hluboce pod úrovní cen konkurenčních podniků. Produkce Baťových závodů měla hlavní podíl na tom, že v roce 1928 dosáhlo Československo poprvé světového prvenství v celkovém exportu kožené obuvi a s výjimkou roku 1930 si je udrželo po celou dobu předmnichovské republiky. Na další místa tak odsunulo Velkou Británii, USA, Švýcarsko a Německo. Svou činností likvidoval Baťa nejen domácí a zahraniční konkurenci, ale především drobné živnostníky, malovýrobce. Živořící drobní obuvníci sledovali s obavami každé nové otevření Baťovy prodejny. Někteří věřili, že poctivou kvalitní ruční práce nemůže zlikvidovat nekvalitní sériový výrobek a že po čase lidé opět začnou vyhledávat boty z jejich dílen. Vývoj se však ubíral opačným směrem, a velká část ševců přežívala už jen díky narůstajícím opravám továrenské obuvi. Někdo se snažil odmítat do opravy Baťovy boty v naději, že tak snad alespoň částečně donutí zákazníky znovu vyhledávat ruční práci. Když však při prodejnách obuvi začal Baťa zřizovat i správkárny, byl osud staletí trvajícího ševcovského řemesla v podstatě zpečetěn. Marné byly protestní akce společenstev obuvníků, marné byly intervence u vládních činitelů. Hrozící konec byl již neodvratný. Tento vývoj dokládá skutečnost, že zatímco ještě v roce 1921 provozovalo samostatnou obuvnickou živnost 57 515 výrobců, v roce 1928 jich bylo již pouze 34 965. Během sedmi let tedy muselo ukončit činnost přibližně 22 000 obuvníků a počet krachujících malovýrobců se stále zvyšoval. Zcela jinak se vedlo zaměstnancům Baťových závodů. Měli nadprůměrné příjmy. Například průměrná hrubá denní mzda činila v Čechách 28,10 Kč, na Moravě 26,50 Kč, na Slovensku pouze 24,30 Kč a u Bati rovných 39 Kč. Pro rodiny zaměstnanců byly budovány nadstandardní byty v rodinných domcích, pro mladé pracovníky zase internáty. Vznikala celá síť škol – základní školy, obchodní akademie, gymnázium, průmyslová škola, Škola umění. Pověstná je Baťova škola práce pro studium při

Kùže.indd 30

1.8.2005 16:29:52


obrázek 17 Dámská zimní vycházková obuv s teplou podšívkou. Kombinace lakované kůže a semiše. Z produkce firmy Baťa kolem roku 1932.

31

obrázek 18 Pánské vycházkové polobotky s rámovou podešví. Z produkce firmy Baťa kolem roku 1936.

zaměstnání. Výzkumná a vývojová činnost byla soustředěna do Baťových studijních ústavů a laboratoří. Nemocní zaměstnanci se mohli léčit v nově postavené moderní nemocnici. A nabízely se další vymoženosti. Světovou hospodářskou krizi v letech 1929 – 1933 Baťa překonal především orientací na vývoz a prodej zboží mimo republiku. Budování zahraničních sesterských společností a později i výrobních závodů a maloobchodní prodejní sítě mu umožnilo dodávat zboží svým zahraničním společnostem za nižší ceny a později i vyrábět a prodávat obuv pod cenami konkurenčních podniků. Baťův zahraniční monopol se dále rozrůstal do Švýcarska, Švédska, Francie, Rumunska, Rakouska, Maďarska, Itálie, Belgie, Finska a dalších zemí. Přibližně od roku 1931 se firma začala orientovat i na mimoevropské země. V Asii například na Indii, Malajsii, Palestinu, v Africe zase na Jihoafrickou unii, Belgické Kongo či Egypt. Do konce roku 1932 bylo v zahraničí otevřeno 666 prodejen v 37 zemích světa. Také doma se firma dále rozrůstala o nové společnosti a pokračovala v dalších investicích. Například založila vzájemnou pojišťovnu Atlas, svépomocné obuvnické družstvo Svedrup, postavila obchodní dům, koželužské závody v Otrokovicích, odkoupila hnědouhelné doly v Dubňanech a Ratíškovicích, pro dopravu uhlí zbudovala vodní Baťův kanál a podobně. Svou expanzí přivedl Baťův podnik ke krachu i řadu velkých koželužských a obuvnických závodů, mezi nimi největší konkurenční obuvnický podnik v zemi, společnost Busi, Velkobošáckou továrnu na usně a firmu Karel Budischovský a synové v Třebíči. Tyto zadlužené podniky pak Baťa odkoupil. Zavřít své provozy byla nucena většina koželužských provozoven, stejně jako závodů na obuv. Za období let 1922 – 1934 bylo zastaveno 157 koželužských závodů a 190 obuvnických továren. Z původních 242 továren, pracujících v roce 1922, jich v roce 1934 zůstalo pouze 37. Velkým tempem se rozrůstal i počet Baťových prodejen a správkáren. Zatímco roku 1929 jich měla firma 459, v roce 1931 se toto číslo zvýšilo na 1825. Se vznikem každé nové provozovny, nyní již i v menších obcích, ubývalo samostatných výrobců.

Kùže.indd 31

1.8.2005 16:29:52

K Ů Ž E

32

–


A

V Ý R O B K Y

Obuvnické řemeslo provozovali již jen dožívající staří mistři a mladí, pokud se chtěli uživit, byli nuceni opustit živnost a přijmout zaměstnání v Baťových správkárnách či přímo ve výrobním závodě. Je však zajímavé, že starým živnostníkům, které Baťův podnik přivedl na mizinu, vyplácel Baťův podpůrný fond finanční příspěvek. V roce 1932 došlo k nečekané tragické události, když se krátce po startu na zlínském letišti zřítilo firemní letadlo s Tomášem Baťou na palubě. Baťa i jeho pilot zahynuli. Vedení podniku se po smrti dosavadního šéfa ujal jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa. Také za nového vedení se firma dále doma i v zahraničí rozrůstala, zakládala nové společnosti v Iráku, Maroku, Alžírsku nebo Tunisku a budovala v zahraničí nové pomocné závody koželužské, chemické, strojírenské, papírenské apod. Vysokou produktivitou práce se Baťovy závody zařadily na první místo nejen v Československu, nýbrž na celém světě. Firma Baťa však nebyla jen výrobní a obchodní dravec, ale snažila se i o zmírnění negativních důsledků, které svým podnikáním působila. Například na konci hospodářské krize, od roku 1932, pořádala tzv. chlebové akce, při nichž dostávali nezaměstnaní v nejchudších obcích Valašska a Slovácka v těžkých zimních měsících týdně bochník chleba, před Vánocemi také příděly vánoček. Podpůrný fond vyplácel podporu starým obuvníkům, důchodcům a vdovám, jednorázový příspěvek při narození dítěte či nemocenské dávky. Dále se stavěly školy a kulturní zařízení a finanční příspěvky byly vedle sociálních a zdravotních vypláceny na účely sportovní a jiné. I v druhé polovině třicátých let se firma rozrůstala, například o společnosti pro výrobu celulózy a umělých vláken Fatra v Napajedlech a Svit v Batizovcích u Popradu. Na konci předmnichovské republiky představoval Baťův koncern mamutí monopolní organizaci v Československu i v zahraničí a kolem mateřské společnosti Baťa, a.s., soustřeďoval celou řadu domácích i zahraničních sesterských obchodních a výrobních společností, působících v řadě průmyslových odvětví. Surovou kůži zpracovávala Baťova firma ve vlastních koželužnách ve Zlíně, později také v Otrokovicích, v Třebíči, Bošanech a Nových Zámcích. Surovou gumu vyráběla ve vlastních gumárenských závodech. Uhlí dodávaly vlastní hnědouhelné doly v Dubňanech a Ratíškovicích. Kámen se těžil ve vlastních kamenolomech, dříví produkovalo vlastní lesní hospodářství a petrolej vznikal v Baťově rafinerii v Otrokovicích. Strojírny vyráběly potřebné stroje a zařízení a dopravu zajišťovala sesterská železniční společnost. Stavebnímu závodu dodávaly materiál vlastní cihelny, betonárny, štěrkovny, pily, stolárny apod. Energii zajišťovala vlastní elektrárna a plyn vlastní plynárna. Tiskárny vydávaly knihy, časopisy, reklamní tiskoviny. Baťa měl i svůj vlastní letecký park, zřizoval vlastní výzkumné a studijní ústavy a laboratoře a tak dále a tak dále. V obchodním domě a filiálních prodejnách se nabízelo spotřební zboží a potraviny i z vlastních hospodářství a provozoven, jakými byly například jatka, řeznictví, pekařství či cukrářství. V roce 1937 dosáhla firma nejvyšší produkce v celém svém dosavadním vývoji, když se jí podařilo vyrobit 47,8 milionu párů obuvi. Baťův koncern vyvážel v tomto období zboží do 82 států v Evropě, Africe, Asii, Austrálii, Americe a na řadu ostrovů. Kromě tehdejšího Sovětského svazu nebylo na světě větší území, kam by Baťovy podnikatelské aktivity nezasahovaly.

Kùže.indd 32

1.8.2005 16:29:53


33

Společnost Jana Antonína Bati se již natolik rozrostla, že její majitel v roce 1938 pojal úmysl vybudovat nový velký podnik v zámoří. Podle jeho názoru se totiž tak obrovský podnik již nedal řídit ze Zlína, který pomalu dospíval ke svému hospodářskému vrcholu. Z tohoto důvodu byla založena společnost Bata Shoe Copany of Canada, Ltd., Ontario, která měla za úkol pod vedením Tomáše Bati mladšího zahájit výstavbu velkého podniku v kanadské Batawě. V době druhé světové války se musela výroba v Baťových závodech přizpůsobit potřebám německého válečného hospodářství. I v této době se firma dále rozšiřovala. V roce 1939 byla zahájena výstavba nového pobočného závodu ve Zruči nad Sázavou, došlo k odkoupení konkurenční společnosti E. Bloch a synové, a.s., v Brně a jejímu přejmenování na Brněnské spodkové koželužny, a.s. Vznikaly koncernové společnosti Kotva-Export-Import a mnohé jiné. V roce 1944 budovy mateřské společnosti ve Zlíně dvakrát bombardovalo obrázek 19 Dámská letní obuv. Kolem roku americké letectvo. Deset továrních budov 1939. bylo srovnáno se zemí, třicet osm staveb bylo značně poškozeno, téměř zničeny byly skladovací prostory. V rozbombardovaných objektech se výroba obnovovala jen zvolna. Po válce postihl společnost stejný osud jako všechny ostatní soukromé podniky. Dne 27. října 1945 byl Baťův závod znárodněn. Nástupnickými socialistickými podniky se stávají Svit, oborový podnik v Gottwaldově (Zlíně), Závody Gustava Klimenta v Třebíči, Sázavan ve Zruči nad Sázavou (specializovaný na dětskou obuv), Botana ve Skutči, Kožnak v Otrokovicích a Závody 29. augusta v Partizánském. Kožařské závody v Liptovském Mikuláši vzniklé znárodněním sedmi firem se zabývaly výrobou usní a kožešin a jejich zpracováním na galanterní a kožešnické zboží. Poslední socialistický podnik ze znárodněných Baťových továren dostal název Koželužny Bošany. I v socialistickém režimu existoval pojem obuvník. Nebyl to však výrobce obuvi, jak jsme ho poznali z dosavadního vývoje; jeho činnost byla degradována na pouhé opravy průmyslově vyráběné obuvi v samostatných provozovnách – opravnách obuvi. Je paradoxem dějin, že průmyslová velkovýroba obuvi přečkala nejen v Baťových závodech, ale celkově v České republice, válečné období, bombardování i komunistické hospodaření ve znárodněných továrnách, nepřežila však návrat svobodného podnikání po roce 1989, který v podstatě vedl k její likvidaci. Toto novodobé podnikání se totiž neslo v úplně jiném duchu, než jak jsme je mohli poznat u podnikatele Bati. Současná produkce obuvi u nás je roztříštěna do mnoha malých firem nebo společností s ručením omezeným a její podíl na českém trhu činí pouhých deset procent. Zbývající objem se řeší dovozem. Velkým problémem je doslova invaze nekvalitní

Kùže.indd 33

1.8.2005 16:29:53

K Ů Ž E

34

–


A

V Ý R O B K Y

čínské obuvi, prodávané hluboko pod cenou našich výrobních nákladů. Její podíl na celkovém objemu prodeje u nás činí 60 %, zbývajícími 30 % se podílí dovoz zboží z Itálie, ze Slovenska, ze Španělska a z Německa. Nynější spotřeba obuvi na jednoho obyvatele za rok se pohybuje kolem 4,5 páru bot. Ručním zhotovováním obuvi se v dnešní době zabývá spíše již jen ojediněle několik posledních řemeslníků, kteří se „dochovali“ především díky výrobě krojové obuvi pro folklorní soubory.

2.8

ŠEVCI A JEJICH VÝROBKY V ÚSTNÍ LIDOVÉ TRADICI

Ševcovské řemeslo velké vážnosti nepožívalo. Ševců bylo hodně, byli zastoupeni v každém městě, městečku i na vesnicích. Patřili mezi nejchudší řemeslníky, jejich společenské postavení nebylo příliš vysoké. Ševci i jejich profese se často stávali předmětem posměchu a jízlivého humoru. Ve sbírkách lidových písní, říkadel, hádanek, pohádek i v dětských hrách se s tématem ševcovského řemesla, ševců i jejich výrobků – bot, střevíců, škrpálů apod. – můžeme setkat nesčetněkrát. Uveďme si jako příklad písničky a říkadla, zapsané v publikacích Karla Plicky a Františka Volfa, a ukázky lidové písňové tvorby z Uherskobrodska (jak je zapsal Tomáš Glos v časopise „Český lid“ z roku 1905) či Horňácka. Můžeme z nich usoudit, jak na ševce pohlíželo vesnické společenství i v jakém sociálním postavení se nacházeli. Narodil se mladej švec, radujme se, starej dělal pro něj klec, veselme se, z života smolného, z rodu ševcovského nám, nám narodil se.

Když se ševci ženili, na svadbě jsme nebyli ani mistr, ani já, ani naše mistrová.

(z Čáslavska)

Pohněval se švec pro daremnú věc, že ho blechy kúsaly, neměl na ně posady, udělal si klec.

Pod naší lúkou ševci se tlukou, někteří potěhem, někteří rukou. Ševcová stála, na dudy hrála, ševci zas troubili, to byla správa!

(z Moravy)

(z Čech)

Kùže.indd 34

(z Berounska)

1.8.2005 16:29:54


Jakub ušil boty ženě do roboty, žena byla hloupá, v puténce je koupá, aby měkčí byly a se nezchodily. (z Moravy)

35

Něbuděm ja spievať, bo ja němám noty, vzali mi je ševci, ušili z nich boty. Ušili, ušili, draho poprodali, za moje notičky peniazky pobrali. (ze Slovenska)

Ševče, ševče, proč ťa žádná nechce. Žádná o ťa nestojí, Protože si umazaný od smoly. (ze Slovácka)

Zhynuly bačkory otcovi z komory a matěri čižmy, němali ich nikdy. (ze Slovenska)

Tancovaly dvě panenky, tancovaly ševce, jedna druhé povídaly, že ho žádná nechce… (z Čech)

Dala sem si botky podšit, abych mohla hodně skočit, ještě si jich dám vokovat, abych mohla vyskakovat. (z Moravy)

Já šiju boty, to je krása, každé srdce nad něma jásá. Kdo moje boty kupuje, veselo u muziky tancuje. Včíl na verpánku sedím, na starý škrpál hledím. Dyž já sa do práce dám, ze starých nové udělám. Ševče, ševče, nechval sa ty, neušiješ porádnej boty. Sám sa chválit, to sa nehodí, šak tá tvoja furt bosky chodí. Švec Boha nemá, kopytem se žehná, kladivem se búchá, Boha neposlúchá.

Kùže.indd 35

Na ševce se pokřikuje: „Ševče, prrr!“ Švec, když natahuje dratev, říká: „Chleba, syra ne-chcu.“ O ševcích se říká: „Kopyta se rójijú.“ (To znamená, že švec tluče ševcovou kopyty.) „Ty si sprčený jak švec, jistě ses napil ze škopíčku (kde se močí kůže) toho nejhustšího.“ (z Uherskobrodska)

1.8.2005 16:29:54

K Ů Ž E

36

–


A

V Ý R O B K Y

Poslouchejte, lidé, jak se ševci myjí, strčí hlavu do puténky, na záda mu lijí. Poslouchejte ještě, ty ševcovské kleště, vyskočily na verpánek, zadávily ševce. (z Uherskobrodska)

Kùže.indd 36

1.8.2005 16:29:55

R U K A V I Č K Á Ř S T V Í

3

37

RUKAVIČKÁŘSTVÍ

Kožené rukavice sice nepatří mezi typicky lidové výrobky, ale do historie lidského odívání se určitě řadí, ať již se zhotovovaly z usně, nebo z textilních materiálů. I v lidovém prostředí se rukavice vyskytovaly, ale utkané z vlněné příze – typ tzv. palčáků. Původní význam užití rukavic byl ochranný; měly chránit ruce před nepřízní počasí i při těžké namáhavé práci. Postupně se však staly symbolem společenského postavení bohatých aristokratických vrstev, duchovenstva a později měšťanů. Jejich znalost je odložena již ve starém Egyptě i v antickém světě Řeků a Římanů. Od Římanů převzali znalost rukavic určených k práci Britové a od nich se pak jejich užití rozšířilo po celé Evropě. První rukavičkářský cech na britských ostrovech vznikl v roce 1347 a brzy přibývaly další. O významu rukavic svědčí i skutečnost, že se předávaly jako vzácný dárek mezi vysoce postavenými osobami. Všeobecně známý je i symbol hozené rukavice, znamenající výzvu k souboji. Poprvé je takové užití rukavic doloženo z roku 1245. Výraz „hozená rukavice“ či „hodit rukavici“ nabyl později širšího významu. Nošení rukavic bylo zpočátku záležitostí především mužů, anglická královna Alžběta I. se však zasloužila o jejich zavedení jako módního doplňku, a tak se nakonec staly běžnými, někdy dokonce nepostradatelnými hlavně pro ženy. Rukavičky se v této době oblékaly vylepšené o stříbrné či zlaté ozdoby. Velkou módou se staly v 16. století za Kateřiny Medicejské. Jejich výroba byla známa především v Itálii, Španělsku, Německu a Anglii. Ve Francii v 17. století výrobci rukavice parfémovali, nejoblíbenějšími se staly vůně jasmínu a růží. Bez rukaviček se prý za žádných okolností neobešel hrabě Alfréd ď Orsay, který proslul tím, že jich dokázal za jediný den vystřídat až šest párů. Na ranní projížďku si bral sobí rukavičky, na lov z jelení kůže, na cestu do Londýna používal rukavice z bobří usně, během nákupů ve městě navlékal ozdobně lemované kozinkové rukavičky, pro odpolední party měl určeny žluté rukavice z lišky a večer považoval za nezbytné zahalit ruce do rukaviček z jehněčí kůže. Také u nás se setkáváme z cechy rukavičníků, jejich počet však byl nízký. Rukavičníci pracovali především v Praze, bylo jich ale třikrát méně než ševců. Na Starém Městě pražském byl cech tohoto řemesla založen v roce 1530. Sami rukavičníci si říkali „mistři řemesla obojího společného, koženého i tkaného.“ Mimo Prahu se vyskytovali spíše ojediněle, například v Hradci Králové a v Kutné Hoře. I v 17. a 18. století byly rukavice podle bontonu vyšších vrstev takřka neodmyslitelnou součástí jejich odívání. Vojáky měly chránit před zraněním ve válečné vřavě a samozřejmě nadále plnily funkci módního doplňku jak při společenských událostech, tak i při běžném nošení.

Kùže.indd 37

1.8.2005 16:29:55

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

HISTORIE... 9 TECHNIKY ÚVOD POČÁTKY ZPRACOVÁNÍ KŮŽE OBUVNICTVÍ RUKAVIČKÁŘSTVÍ KOŽEŠNICTVÍ

Recommend Documents