Herman Melville PRVNÍ PLAVBA

1

Herman Melville

PRVNÍ PLAVBA

1965

STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ DĚTSKÉ KNIHY PRAHA 2

Translation © Jarmila Rosíková 1965 Illustralions © Josef Novák 1965 3

Tuto knihu připisuji svému mladšímu bratru Tomáši Melvillovi, který se právě plaví jako námořník do Číny

4

KAPITOLA PRVNÍ

Jak se zrodila a rosila láska Wellingborougha Redburna k moři „Wellingboroughu, když teď jdeš na moře, nechceš si vzít s sebou tuhle mou loveckou kamizolu? Zrovna něco takového potřebuješ – vem si ji, ušetříš tím výdaje za kabát. Podívej, je docela teplá, je pěkně dlouhá, má důkladné rohové knoflíky a spoustu kapes.“ Takto mě oslovil můj starší bratr z dobroty a prostoty svého srdce v předvečer mého odjezdu do mořského přístavu. „A ještě něco, Wellingboroughu,“ dodal. „Oba máme nedostatek peněz – ty potřebuješ vybavení a já ti je nemohu dát. Vem si tedy s sebou mou brokovnici a prodej ji v New Yorku, jak nejlépe to půjde. No, jen si ji vem, nemá teď pro mne cenu, nemohu si stejně opatřit prach.“ Byl jsem tehdy ještě chlapec. Nedlouho předtím se moje matka přestěhovala z New Yorku do pěkného městečka na řece Hudsonu, kde jsme klidně žili v malém domku. Smutné ztroskotání několika plánů, které jsem si načrtl pro svůj budoucí život, a nutnost postavit se na vlastní nohy spikly se nyní ve mně s vrozenými tuláckými sklony a poslaly mě na moře jako námořníka. Již po řadu měsíců jsem soustředěně sledoval staré newyorské noviny a s potěšením jsem pročítal dlouhé sloupce lodních inzerátů, jež všechny měly pro mne podivný, romantický půvab. Znovu a znovu jsem hltal takováto oznámení: Do Brém Mědí pobitá a mědí spojovaná briga Leda je již téměř úplně naložena a odpluje do výše uvedeného přístavu v úterý 20. května. Převoz zboží a přepravu cestujících si zajistěte na palubě v Coenlieském kotvišti. V mé mladistvé vnitrozemské představivosti vyvolávalo každé slovo takového inzerátu spoustu myšlenek.

5

Briga! Už pouhé to slovo vzbuzovalo představu černého, mořem omšelého plavidla s vysokým pohodlným roubením a nakloněnými stěžni a ráhnovím. Mědí pobitá a mědí spojovaná! Ta krása a vůně slané vody! Jak se musí lišit takové lodi od dřevěných, jednostožárových, zeleně a bíle natřených šalup plujících nahoru a dolů po řece před naším domkem na břehu! Je již téměř úplně naložena! Jak závažné prohlášení; navozovalo ve mně představy zatuchlých žoků a beden s hedvábím a saténem a naplňovalo mě pohrdáním pro mrzké palubní náklady sena a dříví, jež jsem tak často vídal na řece. Odpluje v úterý 20. května – a noviny měly datum 5. toho měsíce! Považte, celých patnáct dnů dříve! Jaká to musí být důležitá cesta, že byl čas odplutí určen tak dlouho předem; říční šalupy nedělávaly taková dalekosáhlá oznámení. Převoz zboží a přepravu cestujících si zajistěte na palubě! Jen si pomyslete, jít na palubu mědí pobité a mědí spojované brigy a vydat se do Brém. A kdo asi cestuje do Brém? Nepochybně nikdo jiný než cizinci, francouzsky hovořící muži s tmavou pletí a jako uhel černými kníry. Coentieské kotviště. Musí tam kotvit spousta dalších brig a nesčetné množství jiných lodí. Coentieské kotviště je jistě někde poblíž řady chmurně vyhlížejících skladišť se zrezivělými železnými dveřmi a okenicemi a taškovými střechami; na chodnících jsou nakupeny staré kotvy a řetězy; v okolí je spousta staromódních kaváren; sluncem ožehlí námořní kapitáni přicházejí a odcházejí, kouří doutníky a hovoří o Havaně, Londýně a Kalkatě. Všechny tyto mé představy byly bohatě podporovány matnými vzpomínkami na přístaviště, sklady a námořní dopravu, které mi zbyly z raného dětství, kdy jsme bydleli v mořském přístavu. Obzvláště si vzpomínám, jak jsem stál s otcem na nábřeží, když vyplouvala nějaká velká loď a objížděla zhlaví přístavní hráze. Vzpomínám si, jak námořníci volali Ahoj a za vysokým lodním roubením z nich bylo vidět sotva něco víc než jejich vlněné čepice. Vzpomínám si, jak jsem přemýšlel o jejich plavbě přes oceán a o tom, že právě tato loď a právě tito námořníci, kteří v té chvíli byli 6

blízko mne, budou za čas v Evropě. Kromě toho můj otec, nyní již nebožtík, několikrát přeplul oceán kvůli obchodním záležitostem – byl totiž dovozcem s firmou na Široké třídě – a za zimních večerů v New Yorku, ve staré Greenwichské ulici, nejednou vyprávěl u krbu mému bratru a mně o obrovských mořských vlnách, velkých jako hory, o stěžních ohýbajících se jako větévky, o Havru, Liverpoolu a o tom, jak šel na ples v Londýně. Pravda, v mém útlém dětství byla většina mých myšlenek na moře spojena se zemí; ale byly to staré, dobré země, plné mechem porostlých katedrál a kostelů a dlouhých úzkých zakřivených uliček bez chodníků, lemovaných podivnými domy. A obzvláště usilovně jsem se snažil představit si, jak musí taková místa vypadat za deštivých dnů a v sobotu odpoledne a jestli tam skutečně mají deštivé dny a sobotní odpoledne jako my zde a jestli tam chlapci chodí do školy a učí se zeměpis a nosí límečky u košile přehnuté a svázané černou stužkou a jestli jim tatínkové dovolují nosit holínky místo střevíců, které jsem tolik neměl rád, protože holínky vypadají tak mužně. Když jsem vyrostl, moje myšlenky dostaly větší rozlet a já jsem často upadal do dlouhého snění o dalekých plavbách a cestách. Přemýšlel jsem, jak krásné bude, až budu moci hovořit o dalekých a divošských zemích; s jakou úctou a obdivem na mě budou lidé pohlížet, až se zrovna vrátím z pobřeží Afriky nebo Nového Zélandu; jak temně a romanticky budou vypadat mé opálené tváře; jak s sebou přivezu domů cizokrajné šatstvo a drahé tkaniny a královsky ušité a budu se v nich procházet sem a tam po ulicích a jak se za mnou budou ohlížet hokynářovi učedníci, až půjdu kolem. Velmi dobře jsem si totiž pamatoval, jak jsem si upřeně prohlížel muže, kterého mi jednou v neděli v kostele ukázala teta – tento muž byl v kamenité Arábii a prožil tam podivuhodná dobrodružství, o nichž o všech jsem vlastníma očima četl v knize, kterou napsal – v suchopárně vyhlížející knize se světle žlutou obálkou. „Podívej se, jak má velké oči,“ šeptala mi teta, „takhle se mu zvětšily, když byl polomrtvý hlady v poušti a najednou spatřil datlovník se zralými plody.“

7

Nato jsem naň zíral, dokud se mi nezačalo zdát, že jeho oči mají skutečně mimořádné rozměry a vyčnívají mu z hlavy jako humrovi. Když bylo po kostele, chtěl jsem, aby teta šla se mnou a abychom sledovali cestovatele až k jeho domu. Teta však řekla, že by nás strážník sebral, kdybychom šli za ním a tak jsem už nikdy víc tohoto báječného arabského cestovatele nespatřil. Ale dlouho mě pronásledoval, několikrát se mi zjevil ve snu a jeho velké oči jako by se ještě více zvětšily a zaokrouhlily, a jednou se mi zdálo o datlové palmě. Postupem doby měly mé myšlenky stále větší a větší sklon zabývat se cizokrajnými věcmi a hledal jsem tisíce cest, jak uspokojit své záliby. Doma jsme měli několik kusů nábytku přivezených z Evropy. Znovu a znovu jsem je zkoumal a přemýšlel jsem, kde vyrostlo jejich dřevo, zda řemeslníci, kteří je vyrobili, jsou ještě naživu, a co teď asi dělají. V jídelně jsme měli pověšeno několik olejomaleb a vzácných starých rytin, které si můj otec sám koupil v Paříži. 8

Dvě z nich byly maríny. Jedna představovala bachratý zakouřený rybářský člun s třemi kníráči s vyhrnutými nohavicemi a v červených čepicích, kteří táhli nevod. V jednom rohu byl vysoký, pravděpodobně francouzský břeh a nad ním se tyčil polorozpadlý šedivý maják. Vlny byly hnědé jako topinka a celý obraz vypadal staře a lahodně. Myslíval jsem si, že by kousek toho obrazu mohl docela dobře chutnat. Druhý obraz představoval tři staromódní francouzské válečné lodi, jaké vidíte ve Froissartovi, s vysokými kastely jako pagodami na přídi a na zádi a na vršku stožáru s pěknými malými vížkami plnými lidiček s něčím nerozeznatelným v rukou. Všechny tři se plavily jasně modrým mořem, blankytným jako sicilské nebe. Nakláněly se na bok v úděsném úhlu a musely plout velmi rychle, protože bílá vodní tříšť kolem přídě vířila jako sněhová bouře. Pak jsme měli dvoje velké zelené francouzské desky plné barevných tisků, které jsem ve svém tehdejším věku nemohl uzvednout. Každou sobotu je mí sourozenci brávali z kouta, kde byly uskladněny, rozkládali je na podlaze a s neutuchajícím potěšením si je prohlíželi. Byly to tisky nejrůznějších druhů. Na některých byly Versailles, jejich maškarní plesy, salóny, kašny, nádvoří a zahrady s dlouhými řadami hustého stromoví sestříhaného do fantastických dveří a oken a věží a vížek. Na jiných byly venkovské scény plné krásné oblohy, zamyšlených krav stojících po kolena ve vodě, opodál s pasáčky a s vesničkami poloukrytými ve vinicích. A na jiných byly zase přírodopisné obrázky představující nosorožce a slony a tygry; a především tam byl obrázek obrovské velryby, velké jako loď, do níž bylo zabodáno plno harpun a za níž se plavily tři čluny tak rychle, jak jen stačily letět po hladině. Měli jsme také velkou knihovnu, která stála v hale; starou hnědou knihovnu, vysokou jako malý domek. Měla jakýsi suterén s velkými dveřmi a zámkem a klíčem, a výš pak byly skleněné dveře, jimiž bylo vidět dlouhé řady starých knih, tištěných v Paříži, Londýně a v Lipsku. Bylo tam krásné knižní vydání Spectatora v šesti velkých svazcích se zlacenými hřbety; a slovo „Londýn“ na titulním listě jsem si mnohokrát prohlížel. A byl tu výtisk ďAlemberta ve 9

franštině, a já jsem uvažoval, jakým velkým mužem bych byl, kdybych cestováním po cizině tolik zmoudřel, že bych dovedl plynule číst z této knihy, která doposud byla hádankou každému v domě kromě mého otce. Velice rád jsem mu naslouchal, když občas hovořil francouzsky s jedním naším sluhou. Na toho sluhu jsem také pohlížíval s údivem, neboť v odpověď na mé nedůvěřivé křížové vyslýchání mě znovu a znovu ujišťoval, že se opravdu narodil v Paříži. Ale tomu jsem nikdy úplně neuvěřil; zdálo se mi totiž neobyčejně těžké pochopit, jak muž, který se narodil v cizině, může bydlet se mnou v našem domě v Americe. Postupem let vypěstoval ve mně tento neustálý styk s cizokrajnými předměty neurčitou věšteckou myšlenku, že jsem byl osudem vyvolen, abych se dříve nebo později stal velkým cestovatelem, a že právě tak jako můj otec bavíval cizí gentlemany nad vínem po obědě, budu i já v budoucnu vyprávět svá vlastní dobrodružství dychtivému posluchačstvu. A nepochybuji, že z této mé představy vyplynula svým způsobem i má toulavost. Ale k tomu, aby se mé nejasné sny a tužby změnily ve skutečný úmysl hledat si štěstí na moři, přispěla snad nejvíce staromódní skleněná loď francouzské výroby, asi osmnáct palců dlouhá. Otec ji asi před třiceti lety přivezl domů z Hamburku jako dar jednomu mému prastrýci, senátorovi Wellingboroughovi, jenž zemřel jako člen Kongresu ve dnech staré Konstituce a po němž mám tu čest být pojmenován. Po senátorově smrti byla loď vrácena dárci. Uschovávali jsme ji ve skleněné čtvercové skříňce, kterou jedna z mých sester pravidelně každé ráno oprašovala, a stála na holandském čajovém stolečku s dravčími nožkami v rohu obývacího pokoje. Tato loď, původně obdivovaná otcovými návštěvníky ve městě, stala se zdrojem obdivu a potěšení všech lidí v městečku, kde jsme nyní sídlili, a mnozí z nich navštěvovali mou matku jenom proto, aby spatřili toto plavidlo. A dlouhá a pečlivá pozornost, kterou mu věnovali, se jim bohatě vyplatila. Především každičká část lodi byla ze skla, a to byl sám o sobě velký div, neboť stěžně, ráhna a lana byly vyrobeny tak, aby přesně odpovídaly částem skutečné lodi, která by mohla vyplout na moře. Podél svých dvou palub měla dvě řady černých děl. Často jsem se 10

pokoušel nahlédnout do kulatých oken v boku lodi, abych uviděl, co ještě je uvnitř, ale otvory byly tak malé a uvnitř bylo tak temno, že jsem téměř nic nemohl objevit. Nicméně když jsem byl docela malý, vůbec jsem nepochyboval, že kdybych jednou mohl vypáčit trup lodi a rozbít sklo na kusy, určitě bych padl na něco báječného, třeba na zlaté mince, kterých jsem měl – pokud moje paměť sahá – vždycky nedostatek. Často jsem pociťoval jakousi ztřeštěnou touhu zničit skleněnou loď i se skříňkou, jen abych ji mohl vyplenit. Jednoho dne, když jsem něco takového naznačil svým sestrám, rozběhly se s velkým křikem za matkou a potom byla loď načas umístěna na římsu krbu mimo můj dosah, dokud nedostanu zase rozum. Nevím, jak bych toto své bláznovství vysvětlil – jedině snad tím, že jsem zrovna četl knížku o lodi kapitána Kidda – která ležela někde na dně Hudsonu poblíž Vysočiny tak naplněná zlatem, jak jen je možné – a o skupině mužů, kteří se snažili ponořit a vyzvednout z jejího ložného prostoru poklady, na což dříve nikdo nepomyslel, ačkoliv loď tam odpočívala téměř sto lot. Nebudu se šířit o vysokých stěžních, o ráhnoví a lanoví této slavné lodi, v jejichž bludišti, upředeném ze skla, jsem ve své fantazii bloudíval, až mě na hlavní stěžňové makovici jímala závrať – zmíním se pouze o lidech na její palubě. I ti byli všichni ze skla. Byli to nejkrásnější sklenění námořníčkové, jaké kdy svět viděl, úplně jako živí, s klobouky a botami a v podivných modrých kabátech s jakýmsi karnýrem kolem lemu. Čtyři nebo pět těchto námořníků byli velmi mrštní chlapíci a šplhali se do ráhnoví dlouhatánskými kroky, ale přesto se za rok nevyšplhali ani o palec, na to mohu přísahat. Jiný námořník seděl obkročmo na vratipni s rukama nad hlavou, ale nikdy jsem nezjistil proč. Další námořník byl v předním koši s kotoučem skleněného lana přes rameno, kuchař se skleněnou sekyrkou štípal poblíž předního palubního průlezu dříví, stevard ve skleněné zástěře spěchal ke kabině s talířem skleněného pudinku a skleněný pes s červenou mordou na něj štěkal, zatímco kapitán ve skleněném klobouku kouřil skleněný doutník na zádi horní paluby. Opíral se o zábradlí a jednou rukou si podpíral hlavu – snad mu nebylo dobře, neboť měl velice skelný pohled.

11

Tato podivuhodná loď se jmenovala La Reine neboli Královna a měla své jméno napsáno na zádi, kde si je každý mohl přečíst mezi davem skleněných delfínů a mořských koníků vyřezaných lam do jakéhosi polokruhu. Tato Královna brázdila jako nepochybná vládkyně zelené skleněné moře a některé jeho vlny se divoce tříštily a převalovaly přes její příď. Mohu vám říci, každou chvilku jsem očekával, že ztroskotá a bude ztracena, až pak jsem vyrostl a uvědomil jsem si, že jí nehrozí ani to nejmenší nebezpečí na světě. Během mnoha let proniklo spárami skříňky, v níž byla loď chována, něco prachu a prachových chomáčků, takže celé moře bylo pokryto slabou bílou vrstvičkou, která celkový dojem ještě zlepšovala, protože vypadala jako pěna a tříšť vzbouřená strašlivou vichřicí, proti níž milá Královna bojovala. Tolik o Královně. Dosud ji máme doma, ale mnohá z jejích skleněných ráhen a lan jsou nyní smutně rozbita a zlámána – ale nedám ji opravit; a její klounová socha, udatný bojovník s kloboukem na stranu, trčí hlavou dolů do koryta nešťastného moře pod přídí – ale nenechám ho postavit, dokud se sám nepostavím na vlastní nohy, neboť mezi ním a mnou je tajemný duševní soulad, a mé sestry říkají ještě teď, že spadl ze svého místa právě toho dne, kdy jsem odešel z domu na moře na svou první plavbu. KAPITOLA DRUHÁ Redburn odchází z domu Moje nebohá matka se se mnou loučila s těžkým srdcem a s očima slzami zalitýma. Snad mě považovala za chybujícího a svéhlavého chlapce a snad jsem takový i byl, ale byl-li jsem, je to vina nemilosrdného světa a zlých časů. Předčasně jsem se naučil mnoho a trpce přemýšlet, mé mladistvé vznosné sny o slávě mě opustily a v tom mladém věku jsem byl tak nectižádostivý jako nějaký šedesátník.

12

Ano, půjdu na moře, raním své laskavé strýčky a tetičky a soucítící ochránce, ale nezanechám za sebou jiná těžká srdce než ta u nás doma a nevezmu s sebou jiné než to, které bolí v mé hrudi. Chladný, hořce chladný jako prosinec a mrazivý jako jeho vichry zdál se mi tehdy svět. Neexistuje větší misantrop než zklamaný chlapec; a já jsem zklamaný byl, neboť protivenství ze mne vymrskala vřelou duši. Ale tyto myšlenky jsou ještě dnes dost hořké, dosud úplně nezmizely a čtenáři musí být značně nepochopitelné – proto již dosti o tom, a nechte mě pokračovat v mém příběhu. „Ano, napíšu, drahá maminko, hned jak budu moci,“ mumlal jsem, když mi už posté kladla na srdce, abych jí nezapomněl napsat, že jsem v pořádku dojel do New Yorku. „A teď, Mary, Marto a Jano, ještě pusu, milé sestřičky, a pak vyrazím. Za čtyři měsíce jsem zpátky – to bude podzim a půjdeme do lesa na oříšky a já vám budu vyprávět o Evropě. Sbohem! Sbohem!“ Vyprostil jsem se z jejich náručí, a protože jsem se neodvažoval ohlédnout, běžel jsem odtud co nejrychleji, dokud jsem nedoběhl k rohu, kde na mne čekal bratr. Doprovázel mě část cesty k místu, odkud měl odplout parník do New Yorku, a vštěpoval mi mnohé moudré rady nepřiměřené jeho věku, neboť byl jen o osm let starší 13

než já. Nabádal mě znovu a znovu, abych dal na sebe pozor, a já jsem mu to slavnostně slíbil; neboť který vyvrženec by neslíbil, že dá na sebe pozor, když vidí, že nedá-li na sebe pozor sám, nikdo jiný to za něho neudělá? Kráčeli jsme mlčky, dokud jsem nezpozoroval, že jeho síly ochabují – byl tenkrát chatrného zdraví –, a pak jsme se s němým stiskem ruky a s hlasitým bušením srdce rozešli. Bylo studené, syrové a vlhké časné ráno na sklonku jara a svět byl přede mnou; předestřel mi dlouhou blátivou cestu obroubenou příjemnými domky, jejichž obyvatelé po ránu ještě spali a nevěděli o poutníku kráčejícím kolem. Studené kapky deště mi stékaly po kožené čepici a mísily se s několika horkými slzami na mých tvářích. Měl jsem celou cestu pro sebe, protože ještě nikdo jiný nevyšel, a kráčel jsem klátivým, uštvaným krokem. Šedou loveckou kamizolu jsem měl na sobě a z konce bratrovy pušky mi visel uzlíček šatstva. Mé prsty si rozladěně pohrávaly s pažbou a kohoutkem a mně připadlo, že to je opravdu správný způsob, jak začít život – s puškou v ruce. Nemluvte mi o těžkostech středního a pozdního věku; chlapec může cílit ještě mnohem více, když jeho mladou duši zachvátí sněť, a ovoce, které u jiných je napadáno teprve po dozrání, je u něho spáleno mrazem v samém květu a zárodku. A takové rány se nikdy nemohou úplně zacelit, zasáhnou příliš hluboko a zanechají takovou jizvu, že ani rajský vzduch ji nemůže vyhladit. A je těžké a kruté už v raném mládí ochutnával svíravou bolest, která by měla být vyhrazena pro silnou dobu mužnosti, kdy se chrupavka změnila v kost a kdy povstáváme a bojujeme v bitvě života jako v něčem, co jsme předvídali a poznali již dříve, neboť pak jsme veteráni zvyklí obléhání a bitvám, a ne zelení rekruti prchající při prvním střetnutí. Nakonec jsem se dostal na parník, odrazili jsme a pluli dolů po Hudsonu. Den byl velmi nepříjemný, a proto bylo na palubě málo cestujících – většinou se shromáždili v zadní kajutě kolem kamen. Po snídani se někteří pustili do čtení, jiní si schrupli na sedátkách a ostatní seděli v mlčenlivých kroužcích a nepochybně přemýšleli, kdo asi jsou jejich spolucestující.

14

Byla to neveselá společnost a mně připadalo, jako by měli kamenný pohled i srdce. Nemohl jsem si pomoci, ale skoro jsem je nenáviděl. Abych se jim vyhnul, vyšel jsem na palubu; bouřka s plískanicí mě však zahnala zase dolů. Nakonec jsem si vzpomněl, že jsem si dosud neobstaral jízdenku. Odebral jsem se tedy ke kapitánově kanceláři, abych zaplatil za přepravu, ale zde jsem ke své hrůze zjistil, že ten den byla náhle zvýšena cena jízdného, neboť ostatní parníky nejely, a že proto nemám dost peněz. Předpokládal jsem, že jízdenka bude stát pouze dolar – a pouze dolar jsem také měl –, a zatím stála dva. Co jsem měl dělat? Parník vyplul a nebyla žádná cesta zpátky, a tak jsem se rozhodl nikomu nic neříci a chmurně vyčkávat, až budu upomínán o jízdné. Dlouhý, nudný den se vlekl až do odpoledne; na palubě zuřila nepřetržitá bouře; ale po obědě se těch pár cestujících, probuzených svými rostbífy a skopovým, stalo poněkud družnějšími. Ne však ke mně, neboť na mně lpěly pach a příchuť chudoby, a jak jsem tak seděl osamělý v jejich středu, všichni na mě obraceli své zlé oči a chladné podezřívavé pohledy. Pocítil jsem zoufalství a vyzývavou nedbalost chudoby, které zná jen nuzák. Na jedné nohavici jsem měl velkou záplatu, pečlivě přišitou, neboť ji přišívala maminka, nicméně zřetelnou a nesporně viditelnou. Tuto záplatu jsem se až dosud usilovně snažil skrýt bohatými šosy své lovecké kamizoly. Teď však jsem drze napřáhl nohy a strčil jsem jim záplatu rovnou pod nos a pohlížel jsem na ně tak, že brzy odvraceli zrak, i když jsem byl jen chlapec. Snad jim puška, kterou jsem svíral, vnutila úctu, nebo snad bylo něco ošklivého v mém zraku, nebo to způsobily mé bílé zuby a sevřené čelisti. Několik hodin jsem seděl a hleděl na žoviální společnost usazenou kolem mahagonového stolu se suchary a sýrem a vínem a doutníky. Jejich tváře byly zardělé dobrým obědem, který spořádali, a mé byly bledé a zsinalé dlouhým půstem. Kdybych si byl dovolil nabídnout jim svou společnost, kdybych jim řekl o svých potížích a poprosil je o nějaké občerstvení, vím dobře podle zvláštního dutého zvuku jejich smíchu, že by mě dali číšníkem vyvést z kajuty jako žebráka, který se nemá co ohřívat u jejich kamen. A pro tuto urážku, třeba jen vymyšlenou, jsem seděl a upřeně si je prohlížel, aniž jsem 15

je o cokoliv požádal. Celá má duše zahořkla, a když nakonec ke mně přišel kapitánův úředník – štíhlý mladík, moderně oblečený, se zlatým řetízkem a přívěskem u hodinek – a vybíral jízdenky, zapnul jsem si kabát až ke krku, uchopil jsem pušku, nasadil si koženou čapku, narazil si ji pořádně do čela a postavil jsem se před něho jako stráž. Napřáhl ruku, jako by považoval každou poznámku za zbytečnou, neboť důvod, proč se přede mnou zastavil, byl naprosto zřejmý. Ale já jsem stál nepohnutě a mlčky a on okamžitě viděl, na čem je. Měl jsem promluvit a vylíčit mu svůj případ prostými a zdvořilými slovy, nabídnout mu svůj dolar a pak vyčkávat, jak se situace vyvine. Ale na to jsem se cítil příliš zkažený. Úředník nečekal dlouho a promluvil první. Drsným hlasem a tónem velmi odlišným od toho, jímž oslovoval společnost u vína a doutníků, požádal o jízdenku. Odpověděl jsem, že žádnou nemám. Žádal tedy peníze, a když jsem odpověděl, že nemám dost, hlučným, zlostným hlasem mě vykázal z kajuty na palubu do bouřky. Tu se však ďábel v mé duši rozrostl a pronikl mi do celého těla, až se tetelil v konečcích mých prstů, a já jsem takovým způsobem zabručel, že jsem rozhodnut zůstat, kde jsem, až mladík úlekem uskočil. „Tady máte dolar,“ dodal jsem a nabídl jsem mu jej. „Chci dva,“ namítl mladík. „Buďto jeden, nebo nic,“ odpověděl jsem, „to je vše, co mám.“ Myslel jsem, že mě uhodí. Ale nakonec přijal mé peníze a spokojil se tím, že prohodil něco o sportovcích, kteří jezdí na lovy, a nemají peníze na své výlohy, a podotkl, že takoví chlapíci by udělali lépe, kdyby odložili pušky a chopili se koz na řezání dříví a pily. Pak odešel a všechny zraky zůstaly na mne upřeny. Nějaký čas jsem jejich civění snášel, ale nakonec už jsem to nemohl vydržet. Přistrčil jsem si svou židli právě před nejdrzejšího čumila, malého tlouštíka s nadbytkem kravaty kolem krku, upřeně jsem se mu zadíval do očí a vrhal jsem na něho více pohledů, než vysílal on. To ho poněkud vyvedlo z míry a ohlížel se po někom, kdo by mě vykázal, ale protože nikdo nepřicházel, začal předstírat, že je velmi pilně zaměstnán počítáním pozlacených dřevěných trámů nad

16

svou hlavou. Pak jsem se obrátil na dalšího čumila, cvakl jsem závěrem a s rozmyslem jsem na něj zamířil pušku. Muž porazil židli, jak se rychle snažil doslat se mi z dosahu, neboť jsem ho měl přímo, naplno na mušce. Několik lidí vyskočilo a křičelo, že jsem jistě šílenec. A v tu chvíli jsem také šílenec byl, protože jinak nevím, jak bych vysvětlil své ďábelské pocity, za něž jsem se později ze srdce styděl. A taky jsem se opravdu měl za co stydět, a měl jsem se stydět ještě víc. Pak jsem se na patě obrátil, hodil jsem si brokovnici a uzlík na rameno, vyšel jsem na palubu a tam jsem se procházel v hrozné bouři, až jsem promokl na kůži a až parník přirazil v newyorském přístavu. Takoví jsou chlapci. KAPITOLA TŘETÍ Přijíždí do města Dříve než byl parník připoután, seskočil jsem z přídě na pevninu a podle pokynů svého bratra jsem zamířil přes město k parku sv. Jana, k domu jednoho jeho přítele z koleje, pro něhož mi dal dopis. Byla to dlouhá procházka. Cestou jsem se zastavil v jakési krčmě, abych se napil vody. Nějakých šest či osm drsně vyhlížejících chlapů sedělo na krabicích sýra a hrálo na pultě domino. Mrkali na mne a ptali se, jaký jsem měl lov v tak deštivém dni, ale já jsem jen spolkl vodu a důstojně jsem odešel. Mokrý jako tuleň jsem konečně složil svou zbraň u dveří bratrova přítele, zazvonil jsem a dotazoval jsem se po něm. „Co chcete?“ zeptal se sluha a prohlížel si mě, jako bych byl lupič. „Chci navštívit vašeho pána a velitele, uveďte mě do přijímacího pokoje.“ Tu se náhodou objevil sám můj hostitel, a když mě poznal, rázem mi otevřel svou náruč i srdce a vtáhl mě ke svému krbu. Doslal už dopis od mého bratra a ten den mě očekával. Rodina seděla u čaje, vonná bylina naplnila pokoj svým aroma, hnědá topinka voněla a všechno bylo příjemné a okouzlující. Trochu 17

jsem se zahřál a pak mě uvedli do pokoje, kde jsem si převlékl mokrý oblek. Když jsem se vrátil ke stolu, zjistil jsem, že má hostitelka dobře využila této přestávky: bylo prostřeno jídlo pro cestovatele a já jsem se do něho statečně pustil. Každé sousto ze mne víc a víc vypuzovalo ďábla, který mě celý den soužil, až jsem ho nakonec úplně vyhnal třemi po sobě následujícími číškami černého čaje.

Jakou čarovnou moc mají laskavá slova, laskavé činy a dobrý čaj! Když jsem ten den uléhal k spánku, považoval jsem svět přece jen za docela snesitelný. Těžko jsem mohl uvěřit, že jsem toho rána skutečně jednal tak, jak jsem jednal, protože jsem od přírody klidný a trpělivý; jenže taková povaha, jeli přechodně podrážděna, je snad ještě horší než povaha lidojeda. Příštího dne mě přítel mého bratra, jemuž budu říkat pan Jones, doprovodil do doků mezi lodi, aby mi našel místo. Po důkladném hledání jsme vybrali jednu loď do Liverpoolu a zašli jsme za jejím kapitánem do kabiny. Byla to velmi hezká kabina, vykládaná mahagonem a javorem; a stevard, elegantně vyhlížející mulat v 18

nádherném turbanu, prostíral na jakýsi příborník nádobí, které vypadalo jako stříbrné, ale bylo zatím jen cínové a velice naleštěné. Hned jakmile jsem upřel zrak na kapitána, pomyslil jsem si, že je to právě takový kapitán, jaký by mi vyhovoval. Byl to dobře vyhlížející muž kolem čtyřicítky, nádherně oblečený, s velmi černými kníry a velmi bílými zuby a s pohledem velkých hnědých očí, který jsem považoval za nenucený a upřímný. Úžasně se mi zalíbil. Když jsme vešli, přecházel sem tam po kabině a bzučel si nějaký popěvek. „Dobré ráno, pane,“ pozdravil můj přítel. „Dobré ráno, dobré ráno, pane,“ odpověděl kapitán. „Stevarde, židle pro gentlemany.“ „O, neobtěžujte se, pane,“ řekl pan Jones, poněkud zaražen tou mimořádnou zdvořilostí. „Zastavil jsem se, jen abych se zeptal, nepotřebujete-li znamenitého mládence, který by s vámi vyplul na moře. Zde ho máte. Dlouho si přál stát se námořníkem, i jeho přátelé se nakonec rozhodli, že mu dovolí jet na jednu cestu, aby poznal, jak se mu to bude líbit.“ „Ach, opravdu?“ pravil lichotivě kapitán a podíval se směrem ke mně. „Je to znamenitý chlapík, líbí se mi. Tak ty chceš být námořníkem, chlapče, co?“ dodal a láskyplně mě poklepal po hlavě. „Ale je to těžký, tuze těžký život.“ Rozhlédl jsem se po jeho pohodlné a téměř luxusní kabině a pak jsem se podíval do jeho hezké, bezstarostné tváře a pomyslel jsem si, že se jen snaží mě zastrašit. Odpověděl jsem: „Nu, pane, jsem připraven to zkusit.“ „Doufám, že je to chlapec z venkova?“ otázal se kapitán mého přítele. „S těmi městskými hochy je někdy těžké pořízení.“ „O ano, je z venkova,“ zněla odpověď, „a pochází z velmi úctyhodné rodiny; jeho prastrýc zemřel jako senátor.“ „Ale jeho prastrýc nechce jít také na moře?“ řekl kapitán a zatvářil se legračně. „O ne, ó ne! Haha!“ „Haha!“ opakoval kapitán. Pěkný zábavný pán, pomyslel jsem si – třebaže se mi moc nelíbila frivolnost, s níž mluvil o mém prastrýci –, bude celou cestu 19

střílet jeden vtip za druhým. Později jsem to také řekl jednomu takelážníkovi na palubě, ale ten mě varoval, mám prý si dát pozor, aby mi kapitán nějakou nestřelil za ucho. „Tak, mládenče,“ pokračoval kapitán, „víš, doufám, že na palubě nemáme žádné pastviny ani krávy, a že tedy nemůžeš na moři dostat žádné mléko.“ „Ó pane, to všechno znám. Třebaže jsem dosud nebyl na moři, můj otec přeplul oceán.“ „Pravda,“ zvolal pan Jones, „jeho otec, gentleman z jedné z nejpřednějších amerických rodin, přeplul několikrát Atlantik za důležitými záležitostmi.“ „Jako mimořádný vyslanec?“ otázal se kapitán a zase se zatvářil pobaveně. „O ne, byl zámožný obchodník.“ „Ale vskutku?“ podivil se kapitán a opět vypadal lichotivě a vážně, „tedy tento znamenitý chlapec je synem gentlemana?“ „Ovšem,“ přitakal můj přítel, „jde na moře jen pro zábavu. Chtěli ho poslat na cesty s vychovatelem, ale on si přeje jít na moře jako námořník.“ Nutno přiznat, že můj mladý přítel (bylo mu teprve kolem pětadvaceti) nebyl příliš moudrý; a toto byla obrovská lež, kterou z dobroty srdce říkal pro můj prospěch, neboť mi chtěl v očích mého budoucího pána získat hlubokou úctu. Když se krásný kapitán dozvěděl, že jsem odmítl vydat se na cesty s vychovatelem, jen abych se mohl hrabat v kbelíku s dehtem, vypadal ještě desetkrát pobaveněji než předtím a prohlásil, že on sám bude mým vychovatelem, vezme mě na cesty, a ještě mi za tuto výsadu zaplatí. „Ach,“ vpadl můj přítel, „to mi připomíná obchodní stránku věci. Prosím vás, kapitáne, kolik obyčejně platíte takovémuhle hezkému mládenci?“ „No,“ odpověděl kapitán a zatvářil se vážně a hlubokomyslně, „my o krásu tolik nedbáme. Nikdy nedáváme víc než tři dolary takovému zelenáči, jako je tady Wellingborough – jmenuješ se tak, chlapče, ne? Wellingborough Redburn! Namouduši, to jméno pěkně zní!“ 20

„Ale kapitáne,“ přerušil ho rychle pan Jones, „to mu nestačí ani na oblečení.“ „No, víte, jeho vysoce úctyhodní a bohatí příbuzní se nepochybně o to všechno postarají,“ odpověděl kapitán a opět se zatvářil legračně. „O ano, na to jsem zapomněl,“ řekl pan Jones a vypadal poněkud hloupě. „Ovšem, jeho přátelé se o to postarají.“ „Ovšem,“ usmál se kapitán. „Ovšem,“ opakoval pan Jones a díval se lítostivě na záplatu na mých kalhotách, kterou jsem se teprve teď pokusil zakrýt šosem své lovecké kamizoly. „Vidím, že jsi sportovec,“ podotkl kapitán a prohlížel si velké knoflíky na mé kamizole, na nichž byla na každém vyřezána liška. Tu se domníval můj přítel, že je výborná příležitost, aby znovu přátelsky zasáhl. „Ano, je sportovec,“ řekl, „má doma velmi vzácnou brokovnici, nechtěl byste ji koupit, kapitáne? Mohl byste s ní střílet na moři racky. Je levná.“ „O ne,“ odmítl kapitán, „ať si ji raději nechá u příbuzných, aby mohl zase chodit na lov, až se vrátí z Anglie.“ „Ano, to by snad bylo nakonec nejlepší,“ souhlasil můj přítel a předstíral, že se hluboce zahloubal, aby promyslel všechny stránky naší záležitosti. „A kapitáne, říkáte, že můžete dát chlapci jen tři dolary měsíčně?“ „Jen tři dolary měsíčně,“ potvrdil kapitán. „Jistě dáváte obvykle nějakou zálohu, ne?“ zeptal se můj přítel. „O ano, někdy to bývá v lodních kancelářích zvykem,“ řekl, „ale víte, v tomto případě, když má chlapec bohaté příbuzné, to jistě nebude zapotřebí.“ A tak svými nerozumnými, ač dobře míněnými zmínkami o vážnosti mé rodiny a o nesmírném bohatství mých příbuzných mi tento čestný, leč pošetilý přítel znemožnil získat tři dolary zálohy, které jsem tolik potřeboval. Samozřejmě jsem nic neříkal, ale tím více jsem si myslel, že by nepochybně pro mne bývalo lepší, kdybych byl šel na loď sám, oslovil kapitána na vlastní pěst a řekl

21

mu čistou pravdu. Chudým lidem se obvykle nevyplácí, když se snaží hrát si na bohaté. Protože dohoda byla uzavřena, popřáli jsme kapitánovi dobrého jitra a chystali jsme se opustit kabinu, když tu se kapitán znovu usmál a řekl: „No, Redburne, chlapče můj, teď nesmíš stonat lítostí po domově, protože z toho bys dostal mořskou nemoc, až bys vyplul.“ Ještě jednou se velmi příjemně usmál, dvakrát nebo třikrát se uklonil a řekl stevardovi, aby nám otevřel dveře kabiny, což stevard učinil se zvláštním úsměškem na tváři a s kosým pohledem na mou loveckou kamizolu. A tak jsme odešli. KAPITOLA ČTVRTÁ Jak naložil se svou brokovnicí Druhého dne jsem šel sám do lodní kanceláře podepsat smlouvu a tam jsem se setkal s velkým davem námořníků. Jakmile zjistili, proč jsem přišel, začali na sebe pokradmu mrkat a já jsem zaslechl, jak chlapík ve velkém třepetajícím se námořnickém klobouku říká jinému starému dehťákovi v huňaté námořnické kazajce: „Podívej se na jeho kamizolu, vidíš ty knoflíky? Ten chlapík se nedá najmout na obchodní loď, ten jde střílet velryby. Hele, kamarádíčku – koukej, jak prodáváš ty velké knoflíky, na libry?“ „Dej nám jeden místo talíře, jo?“ „Nechte mládence na pokoji,“ vmísil se třetí. „Pojď sem, chlapečku, dala ti maminka s sebou na moře nějaké bonbónky?“ Jsou to všechno vtipálkové, pomyslel jsem si a snažil jsem se s tím smířit, neboť jsem viděl, že by nebylo nic platné, kdybych jejich řečem odporoval. I když jsou velmi dotěrní, jistě mi nechtějí ublížit; a tak jsem se snažil odrážet jejich škádlení smíchem. Ale hned jakmile jsem mohl, podepsal jsem smlouvu a dal jsem se na ústup. Na další den bylo ohlášeno vyplutí lodi, a tak jsem strávil zbytek dne v přípravách. Když jsem se marně snažil prodat brokovnici za slušnou cenu náhodným kupcům, šel jsem s ní do Chathamské ulice. 22

Nějaký kudrnatý človíček s tmavým umaštěným obličejem a se zahnutým nosem na mne zavolal z podivného krámku, nad nímž visely tři pozlacené koule. Se zvláštním přízvukem, jako kdyby měl plná ústa kukuřičného pudinku nebo nějaké jiné mazlavé hmoty, mě tento kudrnatý mužíček uctivě pozval do krámu. Zdvořile se klaněl, mnohokrát mi zbytečně popřál dobrého rána, pronesl několik poznámek o pěkném počasí a mezitím mě poprosil, aby si směl prohlédnout mou brokovnici. Okamžitě jsem mu ji podal a celý rozradostněný jsem mu řekl, že ji právě chci prodat.

„Ach,“ zahuhňal zase tím svým pudinkovým tónem, který se nebudu pokoušet napodobit, a dychtivost v jeho zraku pohasla, „myslel jsem, že je to lepší kus, je moc stará.“ „Není stará,“ odporoval jsem překvapeně, „nestřílelo se z ní víc než třikrát. Co za ni dáte?“ „My tu nic nekupujeme,“ odpověděl a náhle vypadal naprosto lhostejně, „tady je zastavárna.“ 23

Nikdy předtím jsem slovo zastavárna neslyšel, a tak jsem se ho zeptal, co znamená. Odpověděl mi, že když lidé potřebují peníze, přinášejí mu brokovnice, dostanou za ně třetinu ceny a brokovnice mu nechají, dokud nemohou peníze vrátit. Jaký to musí být dobročinný stařík, pomyslel jsem si, a jak laskavý! „A poslyšte,“ zeptal jsem se, „kolik byste mi mohl dát za mou brokovnici, kdybych ji zastavil?“ „No, odhaduji, že má cenu takových šest dolarů, a vzhledem k tomu, že jsi chlapec, dal bych ti za ni tři dolary.“ „Ne,“ vykřikl jsem a uchopil brokovnici, „má pětkrát takovou cenu. Půjdu jinam.“ „Tedy na shledanou,“ řekl stařík, „doufám, že pořídíš líp!“ a vypoklonkoval mě ven, jako by očekával, že mě zase pěkně brzo uvidí. Neušel jsem příliš daleko, když jsem spatřil další tři koule visící nad krámem. Vešel jsem dovnitř a uviděl jsem dlouhý pult s jakousi tyčkovou přepážkou táhnoucí se z jednoho konce na druhý. V přepážce byla malá okénka a za nimi stáli tři malí staříci jako vězňové vyhlížející ze žaláře. Vzadu za pultem byly nahromaděné a oštítkované nejrůznější věci. Klobouky a čepice a pláště a pušky a meče a hole a kufry a hoblíky a psací stoly a knihy a všechno možné. A ve skleněné skříňce byla spousta hodinek a pečetítek, řetízků a prstenů a jehlic a nejrůznějších tretek. U jednoho z těchto okének stála hubená žena ve vybledlých hedvábných šatech a šálu, držela za ruku bledou holčičku a naléhavě hovořila s jedním zastavárníkem. Když jsem se přiblížil, snížila hlas až k šepotu a muž zavrtěl hlavou a vyhlížel mrzutě a hrubě. Pak si vyměnili ještě několik dalších slov nad miniaturou, muž jí otvorem podal peníze a žena s dítětem vyklouzla ze dveří. Tomuto muži svou pušku neprodám, pomyslel jsem si a přešel jsem k dalšímu otvoru. Zatímco jsem tam čekal, až na mne dojde řada, nějaký starší muž ve svrchníku s vysokým pasem vstrčil dovnitř stříbrnou tabatěrku na šňupací tabák, mladík v kalikové košili a oblýskaném plášti se sametovým límcem předložil stříbrné hodinky, bojácný chlapec v plášti nabídl pánev a jiný chlapeček přišel s biblí – 24

a všechny tyto věci byly všoupnuty dovnitř zastavárníkovi, který zřejmě byl ochoten ulovit cokoliv, co se namanulo. Nepochyboval jsem proto, že docela rád uloví i mou pušku, neboť dlouhý ohrazený pult připomínal nevod, který zatahuje nejrozmanitější ryby. Nakonec jsem spatřil svou příležitost a tlačil jsem se k otvoru. Abych předběhl vysokého muže, který právě vešel, vstrčil jsem pušku prudce dovnitř. Zastavárník vykřikl, neboť si myslel, že ho chci zastřelit, ale nakonec brokovnici vzal, prohlédl ji ze všech stran, třikrát cvakl kohoutkem a pak řekl: „Dolar.“ „Jaký dolar?“ otázal jsem se. „Tolik za ni dám,“ odpověděl. „Co vy si přejete?“ obrátil se k dalšímu. Byl to mladík s uhrovitým obličejem a ošumělou červenou kravatou, který tajemným poklepáváním na kapsičku u vesty a jinými posuňky dával zřetelně najevo, že by rád projednal něco důvěrného. Ale zastavárník pronesl velmi hlasitě: „Nic takového, vyndejte to. Máte kradené hodinky? S takovými věcmi nemáme nic společného.“ Nato mladík celý zrudl a rozhlížel se, kdo zastavárníka slyšel. Pak vytáhl z kapsičky nějaký drobounký předmět, a přikrývaje ho dlaní, vstrčil ho do otvoru. „Kde jste vzal tenhle prsten?“ zeptal se zastavárník. „Chci jej zastavit,“ šeptal mladík celý se zardívaje. „Jak se jmenujete?“ opáčil zastavárník velmi hlasitě. „Kolik zaň dáte?“ šeptal mladík v odpověď, nakláněl se přes pult a vyhlížel, jako by chtěl zastavárníka utišit. Nakonec se dohodli na sumě, muž za pultem vyňal lístek, přivázal k němu prsten a začal lístek vypisovat. Znenadání se mladíka zeptal, kde bydlí; tato otázka ho velmi zmátla, ale nakonec vykoktal nějaké číslo na Broadwayi. „To je Městský hotel, tam nebydlíte,“ řekl zastavárník a krutě pohlédl na ošumělý plášť před sebou. „No, víte,“ koktal mladík, do krvava zardělý, „myslel jsem, že je to jen taková formalita. Nerad říkám, kde bydlím, protože nemám ve zvyku chodit do zastaváren.“

25

„Vy jste ten prsten ukradl a vy to víte,“ zařval zastavárník, podrážděn touto pohanou svého povolání, a nyní si očividně vzal do hlavy, že mladíkovi nadosmrti zničí pověst. „Mám sto chutí zavolat policajta, to vám povídám, kradené věci tu nebereme!“ Všechny zraky byly nyní podezřívavě upřeny na trýzněného mladíka, který by se byl zřejmě nejraději propadl do země, a chudá žena v nočním čepečku a s dětskými šatičkami v ruce hleděla vyděšeně na zastavárníka, jako by se děsila setkání s takovým strašným vzorem poctivosti. Nakonec mladík se svými penězi vypadl, a když jsem pohlédl z okna, viděl jsem, že tak ostře zahýbá za roh, až vrazil loktem do zdi. Čekal jsem ještě chvilku a viděl jsem, jak bylo odbaveno několik dalších lidí. Zpozoroval jsem, že zastavárníci neměnně stanoví svou cenu na cokoliv, a je-li odmítnuta, řeknou zastavujícímu, aby šel k čertu. Vyvodil jsem z toho, že by bylo zbytečné snažit se dostat z nich víc, než nabídli – obzvláště když jsem viděl, že jim tam visí pěkná řádka brokovnic a že nemají žádný zvláštní zájem o mou –, a navíc, že musí být velmi zámožní a bohatí, mohou-li jednat s lidmi tak arogantně. Zdálo se mi, že nejlépe bude rovnou se vrátit ke kudrnatému zastavárníkovi a přijmout jeho první nabídku. Ale když jsem se vrátil, kudrnatý muž byl velmi zaměstnán něčím jiným a nechal mě dlouho čekat. Nakonec jsem dostal příležitost a řekl jsem mu, že vezmu ty tři dolary, které mi nabídl. „Měl jsi je brát, dokud jsi je mohl dostat,“ odpověděl. „Teď ti za ni nedám víc jak dva a půl dolaru.“ Marně jsem protestoval; nedal se pohnout, tak jsem uschoval peníze a odešel.

26

KAPITOLA PÁTÁ Nakoupí si námořnické ošacení a za ošklivého deštivého dne pobývá a stravuje se na přístavní hrázi Ze všeho nejdříve jsem si teď koupil psací potřeby a splnil jsem svůj slib a napsal mamince; a napsal jsem také bratrovi, abych ho informoval o zamýšlené plavbě a dopřál si pár romantických a misantropických úvah o životě, jak bývá zvykem mnoha hochů v mém postavení. Zbytek z dvou a půl dolaru jsem ještě téhož rána vynaložil na nákup červené vlněné košile poblíž Kateřinina tržiště, námořnického klobouku, který jsem dostal v jednom stánku blízko kotviště Peck Slip, opasku a velkého zavíráku a dvou či tří drobností. Po těchto nákupech mi zbylo pouze jedno penny, tak jsem šel na konec mola a hodil jsem je do vody. Udělal jsem to proto, že jsem se zase cítil skoro zoufalý a nezáleželo mi na tom, co se se mnou stane. Ale kdyby to nebylo penny, nýbrž dolar, byl bych si je nechal. Na večeři jsem šel domů k panu Jonesovi, kde mě velmi laskavě přivítali, a paní Jonesová se po celou večeři starala, abych měl plný talíř, takže jsem vůbec neměl možnost jej vyprázdnit. Asi viděla, že se cítím špatně, a myslela si, že pořádná porce pudinku mi může pomoci. Nutno přiznat, ještě nikdy jsem se necítil tak zle, abych nemohl sníst dobrou večeři. A jednou po letech, vzpomínám si, když jsem očekával, že budu dnes jak zítra zabit, měl jsem náramnou chuť k jídlu a říkal jsem si: „Jen si dej, Wellingboroughu, dokud můžeš, možná je to tvá poslední večeře.“ Po večeři jsem šel do svého pokoje, pečlivě jsem zamkl dveře, na kulatou kliku jsem pověsil ručník, aby se nikdo nemohl dívat klíčovou dírkou, a pak jsem si před zrcadlem zkoušel svou červenou košili, abych viděl, jaký ze mne bude námořník. Jakmile jsem si košili oblékl, ihned jsem pocítil v tváři jakoby teplo a červeň, což působil, jak jsem zjistil, odraz barevné vlny na mé pokožce. Potom jsem vzal nůžky a začal jsem si stříhat vlasy, které jsem měl příliš

27

dlouhé. Domníval jsem se, že každá maličkost mi pomůže, abych lehčeji šplhal do lanoví. Příštího rána jsem se rozloučil s laskavými hostiteli a opustil jsem se svým uzlem dům; a opět jsem se cítil nějak misantropicky a zoufale. Než jsem dorazil na loď, dalo se do vydatného deště, a jakmile jsem došel na přístavní hráz, bylo jasné, že dnes z vyplutí nic nebude. Bylo to pro mne velké zklamání, neboť jsem se nechtěl zase vracet k Jonesovým, když už jsem se jednou s nimi rozloučil; vypadalo by to divně. Rozhodl jsem se tedy, že prozatím půjdu na loď. Když jsem se dostal na palubu, neviděl jsem tam nikoho, jen velikého chlapa v mohutném lodním kabátci, utěsňujícího koudelí hlavní průlez. „Co tu chceš, plešoune?“ zeptal se. „Přijal jsem místo na této lodi,“ odpověděl jsem mu poněkud vznešeně, abych jej potrestal za jeho důvěrnost. „Jako co? Jako krejčí?“ zeptal se, pohlížeje na mou loveckou kamizolu. Odpověděl jsem, že jedu jako plavčík, neboť tak jsem byl úředně označen ve smlouvě. „Dobrá,“ přikývl, „máš už své pastičky na lodi?“ Řekl jsem mu, že jsem nevěděl, že jsou na lodi krysy, a žádnou past jsem si proto nepřinesl. Nato muž vybuchl v hromový smích a poznamenal, že asi mám v hlavě seno. To mě rozzlobilo, ale protože jsem si myslel, že to asi bude jeden z námořníků plavících se na lodi, považoval jsem za moudré neznepřátelit si ho, a tak jsem se pouze zeptal, kde na lodi spí mužstvo, že si chci uložit šatstvo. „Kde máš šatstvo?“ zeptal se. „Tady v uzlu,“ prohlásil jsem a zvedl uzel. „No, jestli tohle je všechno, co máš,“ zvolal muž, „tak to můžeš rovnou mrsknout přes palubu. Ale jdi kupředu, pořád rovně ke kotci na přídi, to je místnost, kde budeš na lodi bydlet.“

28

A s tím mě poslal k jakési díře v palubě na přídi lodi. Když jsem se podíval dolů a viděl jsem, jaká je tam tma, požádal jsem ho o světlo. „Zakřesej očima a posviť si,“ doporučil mi, „tady žádné světlo nevedem.“ Tak jsem potmě tápal dolů do mezipalubí, kde to tak páchlo starými lany a dehtem, až se mi málem udělalo nanic. Chvilku jsem trpělivě počkal a trochu jsem se rozkoukal. Pak jsem se porozhlédl a postřehl jsem, že jsem v zakouřené místnosti s dvanácti dřevěnými boxy, nalepenými kolem stěn. V některých z těchto boxů byly velké truhlice. Ihned mě napadlo, že tyto truhlice náležejí námořníkům, kteří zjevně použili této metody, aby si obsadili své palandy – tak jsem totiž později zjistil, že se tyto boxy jmenují. A ukázalo se, že tomu tak bylo. Chvíli jsem palandy zkoumal a pak jsem si jednu prázdnou vybral a položil jsem na ni svůj uzel, a to zrovna doprostřed, aby nemohlo být žádných pochyb o mých nárocích na toto místo, obzvláště když uzel byl tak malý. Když jsem to udělal, byl jsem rád, že jsem se dostal zase na palubu. Bezpečně jsem zjistil, že loď nevypluje dříve než zítra, a rozhodl jsem se, že půjdu na břeh a budu se procházet až do tmy a pak se vrátím a vyspím se v kotci. Chodil jsem tedy sem a tam, dokud jsem se neunavil, a pak jsem si zašel odpočinout do mizerného výčepu; měl jsem totiž na sobě námořnický klobouk a nevypadal jsem příliš gentlemansky, a tak jsem se bál jít do slušnějšího podniku, aby mě nevykázali. Zde jsem seděl, až se ve mně začal vzmáhat obrovský hlad; a když jsem na pultě spatřil pár koblih, pomyslel jsem si, jaký jsem byl trouba, že jsem zahodil svůj poslední penny, protože koblihy byly právě kus za penny a byly kulaté a mastné a buclaté jedna radost. Nikdy dřív jsem neviděl tak lákavé koblihy, obzvláště když přišel jakýsi černoch a před mýma očima jednu snědl. Nakonec mě napadlo, že se trochu zasytím, když vypiju sklenici vody; někde jsem totiž četl, že to je dobrý způsob, jak si počínat v podobném případě. Necítil jsem žízeň, jen hlad, takže mi dalo hodně

29

práce vodu polknout; navíc byla teplá a sklenice měla ošklivou příchuť, protože z ní ten černoch právě předtím pil kořalku.

Znovu jsem se dal na pochod a vždycky jednou začas jsem se zastavil ve výčepu, abych se zase napil trochu vody, a dával jsem si moc dobrý pozor, abych dvakrát nevešel do téhož podniku. Pak přišel večer a já zjistil, že jsem úplně promočený, protože víceméně celý den pršelo. Když jsem šel k lodi, nemohl jsem se zbavit myšlenky, jaká osamělá to bude noc v tom vlhkém a temném kotci, kde nemám světlo, oheň ani nic, nač bych si lehl, kromě holých prken své palandy. Abych utopil všechny podobné myšlenky, vhodil jsem do sebe další sklenku vody – ačkoliv v tu dobu jsem už byl mokrý zevně i zevnitř –, pokusil jsem si nasadit smělý výraz, jako bych se byl zrovna důkladně najedl, a vystoupil jsem na palubu lodi. 30

Muže v mohutném lodním kabátci nebylo vidět, ale když jsem šel dál, neočekávaně jsem tu objevil chlapce asi v mém věku, a sotva otevřel ústa, hned jsem věděl, že není Američan. Mluvil podivným jazykem, napůl to byla angličtina a napůl hatmatilka; nevěděl jsem, co si z něho mám vybrat, a byl jsem udiven, když mi řekl, že je Angličan z Lancashiru. Podle všeho přijel touto lodí z Liverpoolu jako cestující v mezipalubí, ale když zjistil, že by musel tvrdě pracovat, aby se mu v Americe dařilo, a když se mu navíc začalo stýskat po domově, domluvil se s kapitánem, že si cestu zpátky odpracuje. Byl jsem rád, že mám společnost, a snažil jsem se ho přimět k rozmluvě, ale zjistil jsem, že je to nejhloupější a nejtupější chlapec, jakého jsem kdy potkal. Zeptal jsem se ho na něco o řece Temži, ale on mi odpověděl, že po Americe necestoval a že neví nic o zdejších řekách. Když jsem mu řekl, že Temže je v Anglii, nejevil žádné překvapení ani zahanbení nad svou neznalostí, jen vypadal ještě desetkrát hloupěji než dřív. Nakonec jsme sešli dolů do mezipalubí, oba jsme si lehli na tutéž palandu, natáhli jsme se na prkna a já jsem se ze všech sil snažil usnout. Ale ačkoliv můj společník začal brzo velmi silně chrápat, mně se usnout nepodařilo, poněvadž to místo tak hrozně páchlo a poněvadž jsem byl tak promáčený, prochladlý a hladový, a kromě toho všeho jsem cítil vlhkost a chlad kolem srdce. Převracel jsem se z boku na bok, naslouchal jsem, jak lancashirský chlapec chrápe, až se mě nakonec zmocnily takové pocity, že jsem musel vyjít na palubu, a tam jsem se procházel až do rána, které jako by nikdy nemělo přijít. Jakmile jsem se domníval, že výčepy na nábřeží budou otevřeny, opustil jsem loď a šel jsem posnídat další skleničku vody. Z té se mi však udělalo hrozně nanic a brzy jsem se cítil na smrt nemocen, měl jsem závratě a při chůzi jsem se potácel jako slepý. Nakonec jsem sklesl na hromadu kotevních řetězů, pevně jsem zavřel oči a ze všech sil jsem se snažil sebrat své síly, což se mi posléze podařilo natolik, že jsem mohl vstát a odejít. Tehdy jsem si pomyslel, že jsem udělal chybu, když jsem se předešlého dne nevrátil do domu svého přítele, a byl bych tam zašel ještě teď, jenže nahoru do města byly aspoň tři 31

míle, a to bylo příliš daleko, než abych tam v tomto stavu došel, a neměl jsem šestipenci na omnibus.

KAPITOLA ŠESTÁ Zahajuje námořnický život čištěním prasečí ohrady a namáznutím košové čnělky V době, kdy jsem se vrátil na loď, bylo všechno v pohybu. Byl tam muž v lodním kabátci a proháněl haldu mužských v ráhnoví a lidé přinášeli kuřata a prasata a hovězí a zeleninu z břehu. Brzy potom se objevil jiný muž, v proužkované kalikové košili, krátkém modrém kabátě a kastoru a začal prohánět muže v lodním kabátci, a nakonec přišel kapitán a začal prohánět oba. Ukázalo se, že tito dva muži jsou první a druhý důstojník lodi. Ve snaze spřátelit se s druhým důstojníkem vyndal jsem starou želvovinovou tabatěrku na šňupací tabák, kterou jsem měl po svém otci a do níž jsem si dal trochu kavendišského tabáku, abych vypadal námořnicky, a velmi zdvořile jsem mu nabídl. Chvíli na mne upřeně pohlížel a pak zařval: „Myslíš, mladíku, že tady na palubě šňupeme? Ne, ne, na šňupečky není na moři čas. Dej si pozor, ať starý tu tabatěrku nezmerčí. Dej na mě a hoď ji co možná nejrychleji přes palubu.“ Řekl jsem mu, že to není šňupací tabák, ale obyčejný. Tu odpověděl, že má dost svého vlastního a že nikdy s sebou nevláčel takový nesmysl, jako je tabatěrka. S těmito slovy odešel po svých a zanechal mě značně zahanbeného. Ale měl jsem důvod být rád, že jednal takto, protože nebýt toho, myslím, že bych byl nabídl svou tabatěrku prvnímu důstojníkovi, a jak jsem ho později poznal, ten by mě asi srazil k zemi nebo by udělal něco podobně nezdvořilého. Jak jsem stál a rozhlížel se kolem, přiblížil se první lodní důstojník, který právě někam hrozně spěchal, a když viděl, že mu stojím v cestě, rozkřikl se: „Mazej na břeh, ty pobudo! Tady se nebude krást, plav pryč, povídám, ty v té lovecké kacabajce!“ 32

Poněkud jsem ustoupil a řekl jsem, že odplouvám s lodí jako námořník. „Jako námořník!“ vykřikl. „Jistě myslíš jako holičský učedník! Ty odplouváš na této lodi? Cože, v téhle kacabajce? Ať visím, doufám, že starý nenajal ještě víc takových zelenáčů jako ty – jestli ano, udělá z téhle lodi vrak. Ale tak už to dnes chodí, aby ušetřili pár dolarů na mzdách námořníků, najmou balík sedláků a ťulpasů a chlapečků, jako by se nechumelilo. Jak se jmenuješ, ty holá palice?“ „Redburn,“ odpověděl jsem. „A jiné jméno nemáš?“ „Wellingborough,“ dodal jsem. „Čím dál tím hůř. Kdo tě to křtil? Proč ti neříkají Jack nebo Jill nebo nějak jinak krátce a příhodně? Ale já tě pokřtím znovu. Slyšíte, pane, od nynějška se jmenujete Knoflík. A teď jdi, Knoflíku, a vyčisti prasečí ohradu ve velkém člunu, nikdo ji nečistil od poslední plavby. A hoď sebou, slyšíš, už čekají, aby tam dali prasata. Jdi – zmiz – honem!“ Tak tedy začíná má námořní kariéra? Nejprvněji ze všeho jít čistit prasečí ohradu! Považoval jsem však za nejlepší mlčet. Zavázal jsem se poslouchat rozkazy a na ústup bylo už příliš pozdě. Tak jsem jen požádal o lopatu, rýč nebo cokoliv jiného, s čím bych pracoval. „Tady nepřekopáváme zahrady,“ zněla odpověď, „vykydej to vlastními zuby!“ Porozhlédl jsem se, našel jsem si tyč a šel jsem vykydávat ohradu. Byla to práce dost nesnadná, protože jiný člun, zvaný jola, byl překlopen dnem vzhůru právě na velký člun, takže byly téměř těsně u sebe. Tyto dva čluny byly uprostřed paluby. Nakonec se mně přece jen podařilo vlézt do velkého člunu, a když jsem si o sedadla sedřel kůži na holeních a mnohokrát si natloukl hlavu, dostal jsem se konečně na záď, kde byla prasečí ohrada. Zatímco jsem pilně pracoval, nějaký opilý námořník nakoukl dovnitř a zakřičel na své kamarády: „Podívejte se, mládenci, co je tohle za prasata? Haló, ty tam! Co tam děláš? Chceš se tam schovat, aby ses zadarmo dostal do Liverpoolu? Vylez, povídám, vylez!“ 33

Ale tu přišel důstojník a vykázal opilce na břeh. Jakmile jsem prasečí ohradu vyčistil, dostal jsem příkaz, abych sbíral hoblovačky a odřezky povalující se na palubě, kde pracovali tesaři. Důstojník mi přikázal, abych odřezky házel na určité místo mezi dvěma sedadly ve velkém člunu. Ale protože se ukázalo, že je obtížné strkat odřezky právě tam, a protože toto místo vypadalo vlhce, pomyslel jsem si, že bude lépe jak pro mne, tak pro odřezky, když je budu házet tam, kde byl větší otvor a suché místo. Zatímco jsem byl takto zaměstnán, důstojník, který mě pozoroval, se na mne se zaklením obořil: „Copak jsem ti neříkal, abys ty odřezky dával jinam? Dělej, co ti řeknu, Knoflíku, nebo uvidíš!“ Potlačil jsem své rozhorlení nad jeho hrubostí a odpověděl jsem, že to není pro odřezky tak dobré místo jako to, které jsem vybral já, a požádal jsem ho, aby mi řekl, proč chce, abych je dal tam, kam určil. Sotva jsem to dořekl, vzplál důstojník strašlivým vztekem a bez jakéhokoliv vysvětlování znovu a znovu hřímal svůj rozkaz. To byla má první lekce kázně na moři a nikdy jsem na ni nezapomněl. Od té doby jsem se poučil, že námořní důstojníci nikdy neudávají důvody pro nic, co nařídí. Stačí, že to nařídí, takže heslo zní: „Poslouchej rozkazy, i když zruinuješ majitele.“ Teď mi znovu začalo být velmi mdlo a špatně a toužil jsem, aby loď konečně vyplula, neboť pak nepochybně dostaneme něco k jídlu. Ale doposud jsem na palubě neviděl žádného námořníka. Pokud jde o muže pracující v ráhnoví, zjistil jsem, že to jsou takelážníci, to jest lidé žijící na pevnině, kteří pracují za denní mzdu a připravují loď k vyplutí. Škodoval jsem na tomto zjištění, neboť jsem podlehl lichotkám jednoho z těchto takelážníků a vyměnil jsem si s ním svůj zavírák za mnohem horší, domnívaje se, že si tak zajišťuji přítele námořníka pro plavbu. Nakonec jsem vyčíhl příležitost, a když byli všichni obráceni zády, sebral jsem z hromádky svazků ležících na palubě mrkev, schoval jsem ji pod šosy své kamizoly a odešel jsem, abych ji snědl; vždyť doma jsem často jídával syrovou mrkev, která chutná tak trochu jako kaštany. Mrkev mě dost osvěžila, i když za cenu mírné bolesti žaludku. Sotva jsem ji snědl, uslyšel jsem řvoucí hlas prvního 34

důstojníka, který sháněl Knoflíka. Běžel jsem k němu a obdržel jsem rozkaz vylézt nahoru a „namáznout hlavní košovou čnělku“. Byla to pro mne španělská vesnice, a když jsem dostal rozkaz, rozhlížel jsem se kolem a divil jsem se, co se to vlastně má udělat. Ale důstojník se otočil na patě a nic nevysvětlil. Šel jsem tedy za ním a zeptal jsem se, co mám dělat. „Copak jsem ti neřekl, že máš namáznout hlavní košovou čnělku?“ zakřičel. „Řekl,“ odpověděl jsem, „ale já nevím, co to znamená.“ „Zelený jako tráva! Úplná zelná hlávka!“ vykřikoval si pro sebe. „To si užiju s takovým zelenáčem na palubě. Pojď sem, mládenče. Podívej se tam na len dlouhý sloup – vidíš ho? Ten kus stromu tamhle, ty dubová palice! Tak – vem tuhleto vědro a vylez do ráhnoví – tam po tom provazovém žebříku, rozumíš? – a nanes tuhle břečku po celé té čnělce. A jestli na palubu jenom ukápneš, přijdeš o hlavu. A teď mazej, Knoflíku.“ Nastala ta pamětihodná hodina: poprvé v životě mám vylézt na lodní stožár. Kdyby mi bylo dobře a byl při síle, byl bych možná při této myšlence pocítil trochu strachu, ale protože jsem byl slabý a bylo mi mdlo, pouhé to pomyšlení mě děsilo. Nebylo však možno otálet, vypadalo by to jako zbabělost. Nemohl jsem se přinutit k doznání, že trpím hladem, a tak jsem zase sebral své síly a chopil se vědra. Bylo to těžké vědro se silnými železnými obručemi a mohlo mít obsah asi dva galony. Teď však bylo naplněno jen zpoloviny jakousi hustou chuchvalcovitou omáčkou, která jak jsem se později dozvěděl, se vařila ze soleného hovězího. Sotva jsem se dostal do ráhnoví, zjistil jsem, že nést s sebou toto těžké vědro není žádná legrace. Jeho provazové držadlo bylo mastnotou tak kluzké, že ačkoliv jsem si je několikrát otočil kolem zápěstí, přece se stále kroutilo kolem a kolem a sklouzávalo. Přesto se mi však podařilo vystoupit až ke stěžňovému koši, přičemž se mi neohrabané vědro polovinu času pletlo mezi nohama a bylo chvílemi v nebezpečí převržení. Když jsem se dostal ke koši, zastavil jsem se a podíval se nahoru. Otázka, jak zdolat tuto vyčnívající překážku, mne pro tu chvíli úplně přivedla do úzkých. Posléze se mi s velkým úsilím 35

podařilo dostat do koše vědro a pak, když jsem svůj osud svěřil Prozřetelnosti, vyhoupnout se za ním. Zbytek cesty byl poměrně snadný, ale kdykoliv jsem se neopatrně podíval dolů na palubu, zatočila se mi slabostí hlava tak, že jsem musel zavřít oči, abych se vzpamatoval. O moc víc si nepamatuji. Vzpomínám si jen na svůj bezpečný návrat na palubu. Zakrátko se ruch na lodi zvýšil, byla přivezena zavazadla kajutních cestujících, truhlice a krabice mezipalubních cestujících a košíky vína a ovoce pro kapitána.

Nakonec jsme se odpoutali, vrhli se do proudu, zakotvili a vztyčili signál k plavbě. Na palubě bylo zřejmě všechno kromě posádky – námořníci se pár hodin potom vraceli jeden po druhém ve člunech. Truhlice měli na přídi a sami se rozvalovali jako páni na zádi a zřetelně dávali najevo, jaké uspokojení pociťují z toho, že nechali celou loď čekat na panstvo. 36

„Hra, hm,“ mumlal si první důstojník, když se vyvalovali ze svých člunů a naparovali se na palubě, „teď je řada na vás, ale zanedlouho bude řada na mně. Jen se vytahujte, milánkové, dokud můžete, já se budu vytahovat, až se zvedne kotva.“ Několik námořníků bylo namol, jednoho – zpitého do němoty – dopravil na palubu jeho domácí, který ho donesl do mezipalubí a složil na palandu, a dva další námořníci, hned jak připluli, šli dolů vyspávat opičku. Konečně byla posádka na palubě a byl dán povel na přídi i na zádi, aby se šlo k obědu. Při tomto příkazu mi poskočilo srdce radostí, protože teď měl být zlomen můj dlouhý půst. Ale ačkoliv námořníci, přesycení jídlem a pitím na břehu, se ani nedotkli soleného hovězího a brambor, které černý kuchař podal dolů do kotce, a celý příděl tedy připadl mně, ke svému překvapení jsem zjistil, že mohu pozřít jen málo nebo skoro nic, protože teď jsem byl jen k smrti zemdlen, ale hlad jsem neměl. KAPITOLA SEDMÁ Dostane se na moře a je mu velmi špatně Konečně bylo všechno připraveno, na palubu přišel lodivod a všichni námořníci byli zavoláni zvedat kotvu. Zatímco jsem pracoval u své tyče, nemohl jsem nepozorovat, jak zdivočele námořníci vyhlížejí a jak velmi trpí tímto krutým cvičením po nevázaných zábavách, jichž si na břehu dopřávali. Brzy jsem však pochopil, že námořníci o takových věcech ani nemuknou, ale ze všech sil se snaží vypadat živě a silně, třebaže to mnohým přijde velmi zatěžko. Když byla kotva zajištěna, ujal se nás vlečný parníček se siláckým jménem Herkules. Odjížděli jsme podél dlouhé řady lodí, výkladišť a skladišť, zahnuli jsme kolem zeleného jižního výběžku ostrova, kde je Baterie, minuli jsme Guvernérův ostrov a směřovali jsme přímo k Úžině. Srdce jsem měl jako olovo, a nebesa vědí, bylo mi dost špatně, ale bylo zrovna potřeba udělat spoustu práce, a to zabránilo mým myšlenkám, aby mě přemohly. 37

Celou tu dobu jsem se snažil myslet, že jedu do Anglie, a než uplyne pár měsíců, že budu doopravdy tam a zpátky a budu vyprávět bratrům a sestrám svá dobrodružství. S jakým potěšením budou poslouchat, jak ke mně budou vzhlížet a budou si vážit mých slov a jak i můj starší bratr bude přinucen jednat se mnou s velkými ohledy, protože jsem přeplul Atlantský oceán, což on nikdy neudělal a pravděpodobně nikdy neudělá. Těmito úvahami jsem se snažil setřást svou trudnomyslnost, ale vůbec to nepomáhalo. Vždyť toto byl teprve první den plavby a mnohé týdny, ba dokonce několik celých měsíců musí uplynout, než plavba skončí, a kdo může říci, co se mi může přihodit – kdykoliv jsem se podíval na vysoké, závratné stěžně a pomyslel jsem si, jak často po nich budu muset lézt nahoru a dolů, byl jsem přesvědčen, že jednoho nešťastného dne určitě spadnu přes palubu a utopím se. A pak jsem si představoval, jak ležím dole na dně moře, sám a sám, velké vlny se přese mne převalují a nikdo v širém světě o mně neví. A uvažoval jsem, oč musí být lepší a sladší ležet pohřben pod příjemnými keři, které ohrazují slunnou jižní stranu našeho venkovského hřbitůvku, kam jsem každou neděli odpoledne po bohoslužbách chodíval; a téměř jsem si přál, abych tam teď byl, ano, mrtvý a pohřbený na tom hřbitůvku. Celou tu dobu jsem měl oči naplněny slzami a zadržoval jsem dech, abych potlačil vzlyky. Opravdu jsem si nemohl pomoci, abych takto necítil, a nepochybně každý chlapec na světě by měl stejné pocity jako tenkrát já. Když nás parníček táhl dál a dál zálivem a my jsme pluli kolem zakotvených lodí, z nichž na nás zíralo mužstvo a mávalo nám klobouky, a kolem malých člunů, z nichž nám dámy kynuly kapesníčky, a minuli jsme zelené pobřeží Staten Islandu a spatřili jsme tolik krásných chaloupek, celých obrostlých vinnou révou a rozložených na krásných svěžích mechovitých skalních úbočích – ach, tu bych byl dal nevímco, kdybychom ze zálivu nevyplouvali, ale místo toho do něho vplouvali, kdybychom už byli přepluli oceán a vraceli se, kdybychom už byli dojeli tam a přijeli zpátky. Srdce mi poskakovalo jako nějaký živý tvor, když jsem si pomyslel, jak doopravdy vplujeme do tohoto zálivu na konci cesty. Ale byla to doba tak vzdálená, jako by nikdy neměla nastat. Ne, nikdy, nikdy už 38

New York neuzřím. Ale víc než cokoliv jiného mě pobouřilo, když jsem slyšel některé námořníky při svinování uvazovacích lan povídat o hospodách, kam půjdou, až se vrátí, a jak jim nějací jejich přátelé slíbili, že budou na přístavní hrázi, až loď připluje, aby odvezli je a jejich truhlice na Franklinovo náměstí, kde bydlí, a že budou mít na balkóně přichystaný dobrý oběd a spoustu doutníků a lihovin. Jak říkám, tento druh řečí mě pobuřoval, protože oni zřejmě vůbec neuvažovali tak jako já, že dříve než se něco podobného může stát, musíme překročit Atlantský oceán, přeplout z Ameriky do Evropy a zase zpátky, urazit mnoho tisíc mil zpěněného moře.

39

Tehdy jsem nevěděl, co si mám o těchto námořnících myslet, jen jsem si byl jist, že jako chlapci zaručeně nikdy nechodili do nedělní školy, neboť kleli tak, až mi v uších zvonilo, a užívali slov, která jsem nikdy nemohl slyšet bez děsné ošklivosti. A s těmito lidmi, myslel jsem si, musím tak dlouho žít? S nimi mám jíst a spát celou tu dobu? Kromě toho jsem si začínal uvědomovat, že na mne nebudou příliš laskaví; ale o tom budu vyprávět až v pravý čas. Třebaže mi všechny tyto věci procházely hlavou, nesmíte si myslet, že jsem neměl nic na práci a jen jsem klidně seděl a přemýšlel. Ne, ne, těžce jsem pracoval – dokud nás vlekl patníček, byli jsme pilně zaměstnáni svinováním lan a uklízením palub, celých zaneřáděných různými odpadky a drobnostmi, jež bylo třeba odklidit. Nakonec jsme se dostali až k Úžině, což – jak každý ví – je vstup do newyorského přístavu od moře. Plným právem se nazývá Úžina, protože když do ní vplouváte z kterékoliv strany, vypadá to, jako byste vcházeli nebo vycházeli ze dveří, a když se vydáváte z této Úžiny na dalekou cestu, jako je moje, vypadá to, jako byste vyšli na širokou silnici, kde není vidět živáčka. Daleko široko se rozprostírá Atlantský oceán a za ním můžete vidět, jen jak obloha spadá do vody. Oceán vypadá věru dost opuštěně a pustě, a když jsem se díval kolem sebe, těžko jsem mohl uvěřit, že by za ním ve velkém širém světě mohla být nějaká země nebo nějaké místo jako Evropa nebo Anglie nebo Liverpool. Připadalo mi příliš podivné a krásné a celkem neuvěřitelné, že by skutečně mohly být města a vesnice a zelená pole a živé ploty a statky a zahrady za tou širou prázdnotou moře a za místem, kde obloha spadá do vod. Pomyšlení, že plujeme přímo mezi těmito vlnami, že jsme opustili světlou zem za námi a že přichází temná noc, se zdálo divoké a šíleně odvážné. S jakýmsi strachem jsem se díval na námořníky, kteří stáli kolem mne a mohli být v takové chvíli tak neteční. Ale pak jsem si vzpomněl, jak často můj vlastní otec vyprávěl, že přeplul oceán; a nikdy mi ani ve snu nenapadlo, abych o tom pochyboval, 40

protože jsem ho vždycky považoval za úžasného člověka, nekonečně čistšího a dokonalejšího než já, za člověka, který za žádných okolností nemůže jednat špatně nebo říkat nepravdu. Ale jak mohu nyní věřit tomu, že on, můj vlastní otec, na nějž si tak dobře pamatuji, se někdy plavil z této Úžiny a plavil se rovnou přes hranici nebe a moře a doplul do Anglie a Francie, do Liverpoolu a Marseille? Bylo to příliš krásné, než aby se tomu dalo uvěřit. Na pravé straně Úžiny, když vyplouváte, je břeh dost vysoký a na vrcholku pěkného útesu je velký zámek, či spíše pevnost celá v troskách a kolem dokola rostou stromy. Byla postavena guvernérem Tompkinsem za poslední války s Anglií, ale pokud vím, nikdy nebyla použita, a tak ji nechali zpustnout. Když jsme bydleli v New Yorku, jednou, tak dávno, jak jen si dovedu vzpomenout, jsem toto místo navštívil s tatínkem a jedním svým strýčkem, starým bělovlasým námořním kapitánem, který se plavíval na místo zvané Archangelsk v Rusku. Vyprávěl, že byl s kapitánem Langsdorfem, když se kapitán Langsdorff dostal z Ochotského moře v Asii do Petrohradu na saních tažených velkými psy. Zmiňuji se o svém strýci, protože to byl vůbec první námořní kapitán, kterého jsem kdy viděl, a jeho bílé vlasy a pěkná kvetoucí tvář na mne tak silně zapůsobily, že jsem na něj nikdy nezapomněl, třebaže jsem ho viděl jen při této jediné jeho návštěvě v New Yorku, poněvadž za pár let polom zmizel v Bílém moři. Chtěl jsem však mluvit o pevnosti. Bylo to překrásné místo, jak si vzpomínám, a když jsem tam byl se svým strýčkem, připadalo mi také velmi nádherné a romantické. Na straně odvrácené od moře byl zelený háj, velmi hustý a stinný, a tímto hájkem jste v jakémsi šeru došli k oblouku v pevnostní zdi, tmavému jako noc. Když jste vstoupili, tápali jste v dlouhých klenutých chodbách, kroutících se a zatáčejících na všechny strany, až konečně jste zahlédli cípek zeleného trávníku a slunečního světla a najednou jste vyšli na volné prostranství uprostřed pevnosti. A tam jste spatřili krávy, pokojně se pasoucí nebo přežvykující ve stínu mladých stromků, a možná tele, skotačící kolem a snažící se chytit svůj vlastní ocas, a ovce, pracně se šplhající po mechovitých zříceninách a spásající chomáčky trávy, které vyrážejí z boku střílny pro dělo. A jednou jsem tu spatřil 41

černého kozla s dlouhou bradou a zakroucenými rohy, jak stojí s předníma nohama zvednutýma na nejvyšší val a dívá se na moře, jako by vyhlížel loď, s níž připluje jeho bratranec. Ještě nyní ho mohu vidět, a ačkoliv já jsem se od té doby změnil, černý kozel vypadá tak jako vždycky: a myslím, že bude stejný, i kdybych žil tak dlouho jako Metuzalém a měl tolik vzpomínek, jako měl jistě on. Ano, pevnost bylo krásné, tiché okouzlující místo. Rád bych si uprostřed ní postavil chaloupku a žil tam po celý život. Byl jsem tam kolem poledne, v měsíci červnu, sotva nějaký vánek si pohrával větvemi a všechno jako by na něco čekalo a obloha nade mnou byla modrá jako oči mé matky a byl jsem tehdy tolik veselý a šťastný. Ale nesmím myslet na tyto utěšené dny předtím, než otec přišel na mizinu a zemřel a než jsme se odstěhovali z města, protože když na ně myslím, něco mi naroste v hrdle a téměř mě dusí. Nu, a jak jsme se plavili Úžinou, zahlédl jsem tu krásnou pevnost na útesu a nemohl jsem se ubránit srovnávání své nynější situace s tím, co bylo, když jsem tam před takovou dobou šel s tatínkem a strýčkem. Tehdy mě ani nenapadlo, abych se živil prací svých rukou, nic jsem nevěděl o tom, že na světě jsou lidé tvrdého srdce, a o penězích jsem věděl tak málo, že když jsem si koupil kousek cukroví a zaplatil šestipencí, domníval jsem se, že mi cukrář vrací pět centů jen proto, abych měl peníze a mohl si koupit něco jiného, a ne proto, že to byly drobné, které mi vracel a které mi právem patřily. Jak rozdílný byl můj nynější názor na peníze! Tehdy jsem byl školák a předpokládal jsem, že až přijde čas, půjdu na vysokou školu, a měl jsem nejasný úmysl stát se velkým řečníkem jako Patrick Henry, jehož řeči jsem přednášíval z jeviště. Teď však jsem byl chudý, opuštěný chlapec, daleko od domova, který dobrovolně nastoupil cestu námořníka snad na celý život. A tuto skutečnost mi ještě ztrpčovala myšlenka, jak zámožní jsou mí bratranci, jak jsou šťastní a bohatí a žijí si doma se strýčky a tetičkami a ani je nenapadne, aby si vydělávali na živobytí na moři. Snažil jsem se představit si, že to všechno je jen sen, že nejsem tam, kde jsem, totiž na lodi, ale že jsem zase doma ve městě, že můj otec žije a maminka je veselá a šťastná, jako bývala. Ale nepomohlo to. Byl jsem doopravdy, kde jsem byl, zde byla loď a tam pevnost. A tak 42

když jsem vrhl poslední pohled na pár chlapců, kteří stáli na valu a dívali se na moře, těžce jsem se obrátil a rozhodl jsem se, že se na pevninu už nepodívám. Při západu slunce jsme se doslali ven, a je to název vskutku příhodný, neboť jsem se zde cítil úplně vyvržen ze světa. Pak počal vát větřík, námořníci uvolnili a napjali plachty a za chvíli nás opustil vlečný parník. Poprvé jsem cítil kolébání lodi a byl to dost divný pocit, jako by to byl velký sud na vodě. Krátce nato jsem zpozoroval rychlý malý škuner znovu a znovu křižující naši trať před přídí. Zatímco jsem uvažoval, co to může být zač, skasal najednou plachty, dva muži na palubě uchopili malý člunek a spustili jej na moře, jako by to byla tříska. Pak jsem spatřil, jak náš lodivod, rudolící muž v hrubém modrém plášti, který k mému překvapení dával po celou dobu rozkazy místo kapitána, si začíná zapínat plášť až ke krku – jako to dělává opatrný člověk, který chce odejít v noci z domu na opuštěném náměstí – a chystá se k návratu domů. Předal velení prvnímu důstojníkovi, zastavil se opodál a rozmlouval s kapitánem, pak sáhl do kapsy a dal mu nějaké noviny. V několika minutách, když jsme zastavili a dovolili člunku přirazit, si potřásl rukou s kapitánem a důstojníky, rozloučil se s nimi, aniž se jediným slůvkem rozloučil se mnou a s námořníky, se smíchem se přehoupl přes zábradlí a sestoupil do člunu. Na škuneru ho vytáhli a pak se škuner rozjel a proklouzl nám pod zádí a jeho posádka stála na palubě a mávala nám klobouky a zdravila nás – a to bylo poslední, co jsme z Ameriky viděli. KAPITOLA OSMÁ Je určen do hlídky na levoboku, dostává mořskou nemoc a vypráví o některých jiných svých zkušenostech Stmívalo se, když najednou přišel rozkaz, aby se námořníci dostavili na zadní palubu, a samozřejmě, já jsem šel s nimi. Co asi teď přijde, uvažoval jsem, ale brzy jsem to zjistil. Ukázalo se, že budeme rozděleni do hlídek. První důstojník zahájil tím, že si 43

vybral pro svou hlídku statného, pohledného námořníka, pak přišla řada na druhého důstojníka, a taky si vybral statného, pohledného námořníka. Ale já jsem to nebyl, to ne; a zpozoroval jsem, že když si důstojníci pravidelně jeden po druhém vybírali, žádný na mne ani nepohlédl. Stále jen obcházeli ostatní, zblízka jim pohlíželi do tváří, protože bylo přítmí, a napomínali je, aby se tolik neskrývali do svých kabátů. Ale námořníci, obzvláště ti statní a pohlední, jako by si předsevzali, že budou uhýbat, jak jen je možno, a stahovat si klobouky do očí. Může to být sice jen moje domněnka, ale určitě se mi zdálo, že předstírali jakousi panskou lhostejnost k tomu, do které hlídky se doslanou, a že se tvářili, jako by jim nestálo za to, aby se o to jakýmkoliv způsobem starali. A titíž muži, kteří před několika minutami s největší rychlostí a hbitostí skákali do ráhnoví a vybíhali nahoru na slůvko rozkazu, nyní se opírali o zábradlí, a to co nejlíněji, jako by si byli zcela jisti, že nyní už musí důstojníci vědět, kdo jsou nejlepší muži, a jako kdyby sami sebe oceňovali natolik, že ponechali důstojníkům starost, aby je vyhledali – protože jestli stáli za to, aby je důstojníci měli ve své hlídce, stáli i za to, aby je hledali. Nakonec byli všichni kromě mne rozděleni a byla zrovna řada na prvním důstojníkovi, aby si vybíral, ačkoliv v mém případě byl malý výběr, protože jsem byl třináctý a musel jsem v každém případě přijít do následujícího oddílu jako číslice, kterou přenášíme při sčítání. „No, Knoflíku,“ oslovil mě důstojník, „myslel jsem, že jsem se tě zbavil. Poslyšte, pane Rigsi,“ dodal obraceje se na druhého důstojníka, „snad abyste si ho raději vzal do své hlídky. Já vám ho přepustím a budete o jednoho silnější než já.“ „Ne, děkuji vám,“ odmítl pan Rigs. „Měl byste si ho vzít,“ naléhal první důstojník. „Podívejte se, nevypadá špatně – jistě, je trochu zelený, ale víte, to jste byl kdysi také, pane Rigsi.“ „Ne, děkuji vám,“ odmítl druhý důstojník podruhé. „Vemte si ho sám – právem vám patří – nechci ho.“ A tak mě dali do hlídky prvního důstojníka, a to je hlídka na levoboku. Zatímco se odehrávala tato scénka, cítil jsem se dost uboze. Stál jsem tu jako hloupá ovce, nad kterou se handrkují dva řezníci. Nic z 44

toho, co se dosud událo, mně tak pronikavě nepřipomnělo, kde jsem a k jakým koncům jsem dospěl. Byl jsem velmi rád, když nás zase poslali do kotce na příď. Když jsme šli na příď, druhý důstojník zavolal na jednoho námořníka jménem: „Ty, Bille!“ a Bill odpověděl: „Ano, sire?“, zrovna jako by druhý důstojník byl rozeným gentlemanem. Nemálo mě překvapilo, když jsem slyšel tak uctivě oslovovat muže v takovém ošumělém a neupraveném starém kabátě, ale neméně jsem byl překvapen, když jsem slyšel prvního důstojníka během scénky na zádi říkat mu pane Rigsi, jako kdyby tento pan Rigs byl velkoobchodník žijící v mramorovém domě na Lafayettově třídě. Ale netrvalo dlouho a objevil jsem, že na moři jsou všichni důstojníci páni a že by považovali za urážku, kdyby si to některý námořník dovolil při oslovení vypustit. A je také jejich právo a výsada být nazýván sir při oslovení „ano, sire“, „ne, sire“ a „ba, ba, sire“ a zakládají si na tom, aby se jim říkalo sire, stejně lak jako mnozí rytíři a baronetové, i když jejich tituly – jako u různých těch sirů Joshuů a sirů Johnů v Anglii – nejsou dědičné. Ale pokud se týká druhého důstojníka, jeho tituly jsou jediné důstojenství, jemuž se těší, neboť celkem vzato vede skutečně psí život. Nikdy není považován za vhodnou společnost pro kapitána, ačkoliv první důstojník někdy ano, aspoň na palubě, když už ne v kabině. Kromě toho musí snídat, obědvat a večeřet zbytky se stolu v kabině, a i stevard, který je podřízen pouze kapitánovi, s ním někdy jedná arogantně. Musí lézt do lanoví při skasávání košové plachty a důkladně ponořit ruce do kbelíku s dehtem a mít klíč od truhlice loďmistra a nosit klubka motouzu a vázacích provazců pro námořníky pracující v ráhnoví a kromě toho musí dělat tolik jiných věcí, že skutečný baronet jen s trochou hrdosti by raději zemřel nebo vzdal se titulu, než aby je podstoupil. Po rozdělení hlídek nás poslali na večeři; ale nemohl jsem pozřít nic než malý suchar. Byl bych si rád vzal trochu dobrého čaje, neměl jsem však žádný hrnek, do kterého bych si ho nabral, a protože jsem se poněkud obával požádat drsné námořníky, aby mi dovolili napít se z jejich šálků, musel jsem se obejít bez jediného doušku. Chtěl jsem

45

poprosit o plecháček černého kuchaře, ale vypadal tak mrzutě a ošklivě, že už jen jeho vzhled ze mne vyplašil tuto myšlenku. Po večeři – na lodi se nikdy nemluví o čaji – byla hlídka, k níž jsem patřil, zavolána na palubu a dozvěděli jsme se, že máme držet první noční hlídku, to jest od osmi večer do půlnoci. Teď mě začal znepokojovat a vyrušovat žaludek, jako by v něm všechno bylo bez ladu a skladu, a v hlavě jsem měl lakový divný pocit závrati – nepochyboval jsem, že je to začátek té strašné věci, mořské nemoci. Cítil jsem se stále hůř, a řekl jsem proto jednomu námořníkovi, co se mnou je, a poprosil jsem ho, aby velmi zdvořile vyřídil mé omluvy prvnímu důstojníkovi, protože myslím, že půjdu dolů a strávím noc na své palandě. Ale námořník se mi jen smál a řekl cosi o tom, že maminka nebude vědět, že jsem venku. Nemálo mě rozhněvalo, že člověk, kterého jsem slyšel tak strašně klít, si dovolí vzít tak svaté jméno do úst. Připadalo mi, jako by se rouhal a jako by mi vyrval nejkrásnější a nejhýčkanější tajemství z duše, neboť matčino jméno bylo tehdy středem nejlepších citů mého srdce, které jsem se už dříve naučil ukrývat hluboko v sobě. Ale otevřeně jsem námořníkovým slovům neodporoval, protože to by situaci jen zhoršilo. Tento muž byl rodilý Grón, s velmi bílou kůží tam, kde ho slunko neopálilo, s krásnýma modrýma očima umístěnýma daleko od sebe, s širokou, veselou tváří a se spoustou vlnitých lněných vlasů. Nebyl příliš vysoký, ale mimořádně statně stavěný, přitom však čilý, jeho záda byla široká jako štít a mezi jeho rameny byla dlouhá cesta. Byl to zřejmě dvorný námořník, protože svou lámanou angličtinou vždy vyprávěl o svých známostech, krásných dámách ve Stockholmu, v Kodani a v místě, které nazýval Hák, což jsem původně považoval za místo, kde žijí lidé s hákovitými nosy chytající brokovnice a všechny ostatní věci, jež se naskytnou. Oblékal se s velkým vkusem, jako by věděl, že je pohledný chlapík. Měl na sobě nový modrý vlněný kabát z Havru a kolem krku nový hedvábný šátek, provlečený obratlem žraloka, velmi naleštěným a vyřezávaným. Kalhoty měl z hrubého bílého plátna a okázale nosil krásný pár lakýrek a námořnický klobouk, lesklý jak zrcadlo, s dlouhou černou stuhou poletující vzadu a vždy tu a tam se zaplétající do lanoví. V uších nosil zlaté kotvičky 46

a na jednom prstě stříbrný prsten, celý obnošený a zprohýbaný od tahání lan a jiné práce na palubě. Myslel jsem, že by líp učinil, kdyby nechal své šperky doma. Trvalo mi dlouho, než jsem uvěřil, že tento muž pochází skutečně z Grónska, i když mi připadal dost podivný, aby mohl pocházet z Měsíce. Vyprávěl mnoho zajímavého o své daleké zemi, jak tam prožívají zimu, jak je tam strašně chladno, jak si lehne a spí dvanáct hodin a zase vstane a udělá sem tam něco a zase si lehne a zase vstane – nedá se ani vypovědět kolikrát – a to všechno za jedinou noc; protože u nich, říkal, trvají v zimě noci tolik týdnů, že grónské novorozeně je někdy tři měsíce staré, než se může právem říci, že prožilo jeden den. Už dříve jsem viděl zmínky o takových věcech v cestopisech, ale to jsem o nich jenom četl, právě tak jako se čtou příběhy Tisíce a jedné noci, kterým nikdo nevěří. Když jsem o těchto překrásných zemích četl, nějak jsem tomu nikdy doopravdy nevěřil, považoval jsem to jen za velmi podivné, za příliš podivné, než aby to vůbec byla pravda, ačkoliv jsem si nikdy nemyslel, že lidé, kteří knihu napsali, chtěli lhát. Nevím, jak bych přesně vysvětlil, co míním, ale tolik řeknu, že jsem nikdy nevěřil v Grónsko, dokud jsem neuviděl tohoto Gróna.

47

Zpočátku když jsem ho slyšel vyprávět o Grónsku, byl jsem ještě nedůvěřivější. Co měl co pohledávat v mé společnosti muž z Grónska? Proč nebyl doma mezi ledovci a jak mohl vydržet teplé letní slunko a nerozpustit se? Kromě toho mu místo rampouchů visely z uší náušnice a nenosil medvědí kožešiny a neměl ruce ve velkém rukávníku – což byly věci, které jsem si nedokázal odmyslet od Grónska a všech Grónů. Ale vyprávěl jsem o tom, jak jsem dostal mořskou nemoc a jak jsem chtěl na noc odejít do mezipalubí. Tento Grón, když viděl, jak je mi špatně, se dobrovolně nabídl, že se změní v lékaře a vyléčí mě. A tak sešel dolů do kolce a vrátil se s hnědým džbánkem, podobným džbánku na melasu, a malým plechovým korbílkem. Jakmile se hnědý džbán přiblížil k mému nosu, nepotřeboval jsem, aby mi někdo říkal, co v něm je – vonělo to jak v pálenici; a také se doopravdy ukázalo, že je plný jamajského rumu.

48

„Jedna dávečka tohohle ti udělá líp, Knoflíku,“ řekl Grón, „než kdybys celou noc spal. No tak, lokni si a pak sněz sedm osm sucharů, a budeš se cítit silný jako hlavní stožár.“ Měl jsem málo chuti udělat, k čemu mě vybízel. Abych řekl čistou pravdu – neboť já se za ni nestydím –, v městečku, kde žila maminka, jsem byl členem společnosti, která se jmenovala Společnost mladých abstinentů. Jejím předsedou, tajemníkem a pokladníkem byl můj přítel Tom Legare, jenž schovával spolkové peníze v malé peněžence, kterou mu upletla sestřenka. Při poslední kontrole jeho účtů – bylo to na prvního máje, kdy jsme měli schůzku v hájku na břehu – čítala hotovost myslím tři šilinky šest pencí. Tom byl velmi poctivý pokladník a nikdy neutrácel peníze společnosti za burské oříšky; a kromě toho to byl dobrý, ušlechtilý chlapec a měl jsem ho moc rád. Ale teď nesmím mluvit o Tomovi. Když ke mně přišel ten Grón se džbánem léku, poděkoval jsem mu, jak jsem nejlépe dovedl, neboť to jsem se zrovna nahýbal ústy přes zábradlí a měl jsem pocit, že právě umírám. Posléze se mi přece jen podařilo ze sebe vypravit, že jsem složil slavnou přísahu, že nikdy pod jakoukoliv záminkou nebudu pít alkohol. Protože však jsem měl jakési tušení, že teď, pro jedenkrát v životě, mi lihoviny udělají dobře, začal jsem litovat, že jsem si při podpisování slibu abstinence nevymínil malou doložku, která by mi dovolovala pít lihoviny při mořské nemoci. A radil bych abstinentům, aby v budoucnu na tuto věc dbali, takže půjdou-li jednou na moře, nebudou muset porušit své sliby, což – s opravdovou lítostí prohlašuji – byl můj případ. A bylo to opravdu nepříjemné, takhle porušit slavnostní slib dříve nikdy neporušený, obzvláště když jamajský rum chutnal všelijak, jen ne příjemně, a doopravdy mi spálil ústa tak, že jsem nějaký čas potom nerozeznával chuť jídel. Dokonce i když jsem zase byl docela v pořádku a při síle, divil jsem se, jak může takový nápoj námořníkům opravdu chutnat. Avšak ještě i mnozí jiní kromě Gróna si vzali s sebou džbánek, aby se posilňovali, jak tomu říkali. Ale toto posilňování netrvalo příliš dlouho, protože druhého dne byl jamajský rum všecek vypit a džbánky byly hozeny přes palubu. Kdepak je jim asi nyní konec?

49

Ale abych pravdu řekl, zjistil jsem, že kořalka, kterou jsem vypil, byla – přes svou ostrou chuť – právě to, co jsem potřeboval. Předpokládám sice, že kdybych mohl dostat šálek horké dobré kávy, byla by mi posloužila právě tak dobře, a možná ještě mnohem líp. Avšak v tuto noční dobu – nebo vlastně i v kteroukoliv jinou dobu – to nebylo možné. To, čemu říkali káva a co nám dávali každé ráno k snídani, byl nejpodivuhodněji chutnající nápoj, jaký jsem kdy pil. Jeho chuť připomínala právě tak málo kávu jako limonádu – ačkoliv mám-li říci pravdu, býval obvykle studený jako limonáda. Dokonce jsem si myslel, že kuchař má ledničku a hází do své kávy led. Co však bylo ještě podivnější, byla rozličná kvalita a chuť kávy různá rána. Někdy chutnala rybinou, jako by to byl vývar ze sleďů, a jindy byla velmi slaná, jako by se tam vařila stará konina čili mroží maso. Pak zase chutnala po sýru, jako kdyby byl kapitán poslal slupky svého sýra na příď, aby se z nich uvařila pro nás káva. Ještě jindy měla tak mizernou chuť, že jsem byl skoro ochoten se domnívat, že se v ní vyvařovaly staré fusekle. Z čeho jen byla připravována, že měla tolik rozličných ošklivých pachutí, zůstalo vždycky záhadou, protože náš starý kuchař se při výkonu svého povolání vždycky pevně zavíral ve své caboose – malé lodní kuchyni – a nikdy neprozradil žádná ze svých tajemství. Ačkoliv měl velmi vážnou povahu, jak později ukážu, přesto, a snad právě proto, byl velmi podezřelým typem kuchaře a nevěřím, že by se mu kdy podařilo získat místo v restauraci Delmonico v New Yorku. Měl výhodu, že byl černý, neboť jeho barva nám nepochybně bránila pozorovat, jak měl špinavý obličej. Jen jednou jsem ho viděl, jak se myje, a to se myl v polévkovém hrnci za jedné temné noci, kdy si myslel, že ho nikdo nevidí. Nikdy jsem nevypátral, co ho přimělo, aby si myl tvář právě tehdy, ale domnívám se, že se musel náhle probudit, protože se mu zdálo o nějakém pozemku na jeho tvářích. A ještě k jeho kávě: bez ohledu na její nepříjemnou chuť jsem byl každé ráno podivně zvědav, jakou novou příchuť bude mít; a ačkoliv jsem určitě nikdy neopomněl učinit nový objev a seznámit své patro s další chutí, nikdy jsem nezjistil, že by se nějak změnila špatná kvalita nápoje – v tomto ohledu se zdál vždycky stejný jako dříve.

50

Můžete tedy snadno uvěřit, že teď, když jsem měl mořskou nemoc, by mi šálek takové kávy, jakou vařil náš starý kuchař, nepomohl, jestli by mě vůbec úplně nezničil. A protože byla tak mizerná a protože – jak jsem už dříve řekl – nebylo možno ji obdržet v tuto noční dobu, pokládám za omluvitelné, že jsem si místo ní vzal něco jiného. Za těchto okolností by bylo nehezké, kdyby mi moji kamarádi ze Společnosti mladých abstinentů vyčítali porušení slibu. Nebyl bych to učinil, kdyby to nebylo nutné. Ale v tomto případě se ukázalo, že porušení závazku v jakékoliv situaci má zlé důsledky, neboť záludně otevřelo cestu dalším přestupkům, pro které – ač byly velmi mírné – jsem neměl žádnou omluvu. KAPITOLA DEVÁTÁ Námořníci se stávají trochu družnější a Redburn s nimi rozpráví Druhá část první dlouhé hlídky, kterou jsme drželi, byla velmi příjemná, pokud jde o počasí. Původně dosti zataženou oblohu vystřídala měkká měsíční záře, hvězdy vykoukly dostatečně jasně, aby se daly jedna po druhé počítat; vál pěkný stálý větřík a nebylo příliš chladno; a my jsme pluli po vodě skoro tak klidně, jako když sáňky sjíždějí s kopce. A co bylo ještě lepší, vítr byl tak stálý, že jsme jen zřídka lezli nahoru a tahali za lana, a nedělali jsme skoro nic podobně nepříjemného. První důstojník chodil sem a lam po zadní palubě s dlouhým doutníkem v ústech jako s pochodní a za celou hlídku k nám prohodil sotva několik slov. Asi mu táhlo hlavou mnoho myšlenek, což – po pravdě řečeno – se stává většině námořníků lu první noc, kdy vyplují z přístavu, obzvláště když utratili své peníze za hloupé zábavy a navíc je jim velmi špatně. Mnozí námořní důstojníci si totiž počínají na pevnině svým způsobem stejně divoce a nedbale jako námořníci, kterým velí. Zatímco jsem stál a pozoroval červený koneček doutníku procházející se sem a tam, důstojník se najednou zastavil a dal nějaký rozkaz a muži vyskočili, aby ho splnili. Nebylo to nic velkého, jen 51

nějaké povytažení jedné plachty na stožáru. Muži se chopili lana a začali táhnout; nejprvnější muž k tomu zanotoval jakousi píseň beze slov, jen podivné stoupání a klesání tónů. V tmavé noci a daleko na opuštěném moři to znělo dost divoce. Cítil jsem se při tom, stejně jako jsem se někdy cítíval, když v zešeřelém pokoji má černooká sestřenice brávala na klavír staré německé písně a já jsem se skoro rozhlížel po skřítcích a měl jsem lak trošku strach. Ale brzy jsem si na toto zpívání zvykl, protože bez něho se námořníci lana nikdy nedotkli. Někdy, když nikdo nespustil a tažení lana, ať už jakéhokoliv, dost dobře nepokračovalo, důstojník obyčejně řekl: „Chlapi, to nikdo z vás neumí zpívat? Zpívejte, až se mrtví budou probouzet!“ A pak někdo z námořníků spustil – a jestli se tou písní pažím všech námořníků ulevilo tak jako mým a jestli s tak veselým doprovodem mohli tahat lano o tolik lépe jako já, jsem přesvědčen, že píseň stála za ten dech, který se na ni vynakládal. Je to velká věc, když námořník umí dobře zpívat, protože tím získá proslulé jméno u důstojníků a pořádnou popularitu u svých druhů. Někteří námořní kapitáni, dříve než najmou lodníka, vždycky se ho zeptají, jestli umí zpívat u lana. Po větší část hlídky seděli námořníci na kotevním vrátku, vypravovali si dlouhé příběhy o svých dobrodružstvích na moři i na souši a mluvili o Gibraltaru, Ivantonu, Valparaisu a Bombaji právě lak, jako bychom vy a já povídali o kotvišti Peck Slip a Bowery. Každý z nich byl téměř svazkem Plaveb a cest kolem světa. Nejvíce mě překvapilo, že si často – podobně jako cestopisy – navzájem odporovali a upadali do dlouhých a divokých rozepří o to, kdo měl tehdy krčmu U uvázlé kotvy v Portsmouthu, nebo zda kantonský král žije v Persii nebo ne, nebo zda sklepnice v určitém podniku v Hamburku má oči černé nebo modré, a o mnoho jiných podobných sporných bodů. Nakonec jeden z nich sešel dolů a přinesl ze své truhlice krabici doutníků. Někteří námořníci si totiž vždycky obstarávají dobroty tohoto druhu, aby překonali první otřes ze slané vody po povalování na souši a také aby se posilňovali, jak jsem se před chvílí zmínil. Ale

52

divil jsem se, že si nikdy místo alkoholu a doutníků nenosí s sebou na moře pastičky a ovocné koláče. Ned – tak se muž jmenoval – rozbil krabičku ranou pěstí a pak ji nabízel kolem vrátku jako číšník při večírku a každý si bral. Ale já jsem byl členem protikuřácké společnosti, která byla v naší vesnici organizována společně s protialkoholickou společností řídícím učitelem tamní nedělní školy. Proto jsem tehdy vůbec nekouřil, ačkoliv později při plavbě ano, jak s lítostí přiznávám. Nicméně jsem odmítl. S pořádnou dávkou zbytečných kleteb mě Ned ujistil, že doutníky jsou pravá havana, protože byl v Havaně, řekl, a nechal si je udělat před vlastníma očima. Podle jeho vylíčeni mu velmi záleželo na doutnících a ostatních věcech, a nikdy si proto nekupoval dovezené zboží, protože to je nejisté, ale vždycky se plavil přímo na místo, kde byla k dostání ta cizí věc, kterou chtěl. Zajel si do Havru pro vlněné košile, do Panamy pro klobouky, do Číny pro hedvábné kapesníky a přímo do Kalkaty pro speciální doutníky po obou stranách otevřené, a jak říkal jeden velký vtipálek v hlídce, nepochybně bude mít nakonec příležitost zajet si do Ruska pro svou oprátku, přičemž vtip je založen na skutečnosti, že ruské konopí je nejlepší, ale to je vtip, který nepotřebuje vysvětlování. Účinkem lihovin, které ve mně spolu se studeným mořským vzduchem vzbudily chuť na naše tvrdé suchary a navíc povzbudily mé umdlévající síly, a v důsledku rychlé chůze po palubě před vrátkem jsem se z valné části zotavil ze své nevolnosti. Když jsem zjistil, že všichni námořníci jsou velmi příjemní a družní, aspoň mezi sebou, a pokuřují spolu jako staří známí a nemají nic jiného na práci než sedět a hledět, začal jsem si myslet, tak stálý, že jsme jen zřídka lezli nahoru a tahali za lana, a nedělali jsme skoro nic podobně nepříjemného. První důstojník chodil sem a lam po zadní palubě s dlouhým doutníkem v ústech jako s pochodní a za celou hlídku k nám prohodil sotva několik slov. Asi mu táhlo hlavou mnoho myšlenek, což – po pravdě řečeno – se stává většině námořníků tu první noc, kdy vyplují z přístavu, obzvláště když utratili své peníze za hloupé zábavy a navíc je jim velmi špatně. Mnozí námořní důstojníci si totiž počínají 53

na pevnině svým způsobem stejně divoce a nedbale jako námořníci, kterým velí. Zatímco jsem stál a pozoroval červený koneček doutníku procházející se sem a tam, důstojník se najednou zastavil a dal nějaký rozkaz a muži vyskočili, aby ho splnili. Nebylo to nic velkého, jen nějaké povytaženi jedné plachty na stožáru. Muži se chopili lana a začali táhnout; nejprvnější muž k tomu zanotoval jakousi píseň beze slov, jen podivné stoupání a klesání tónů. V tmavé noci a daleko na opuštěném moři to znělo dost divoce. Cítil jsem se při tom, stejně jako jsem se někdy cítíval, když v zešeřelém pokoji má černooká sestřenice hrávala na klavír staré německé písně a já jsem se skoro rozhlížel po skřítcích a měl jsem lak trošku strach. Ale brzy jsem si na toto zpívání zvykl, protože bez něho se námořníci lana nikdy nedotkli. Někdy, když nikdo nespustil a tažení lana, ať už jakéhokoliv, dost dobře nepokračovalo, důstojník obyčejně řekl: „Chlapi, to nikdo z vás neumí zpívat? Zpívejte, až se mrtví budou probouzet!“ A pak někdo z námořníků spustil – a jestli se tou písní pažím všech námořníků ulevilo tak jako mým a jestli s tak veselým doprovodem mohli tahat lano o tolik lépe jako já, jsem přesvědčen, že píseň stála za ten dech, který se na ni vynakládal. Je to velká věc, když námořník umí dobře zpívat, protože tím získá proslulé jméno u důstojníků a pořádnou popularitu u svých druhů. Někteří námořní kapitáni, dříve než najmou lodníka, vždycky se ho zeptají, jestli umí zpívat u lana. Po větší část hlídky seděli námořníci na kotevním vrátku, vypravovali si dlouhé příběhy o svých dobrodružstvích na moři i na souši a mluvili o Gibraltaru, Kantonu, Valparaisu a Bombaji právě tak, jako bychom vy a já povídali o kotvišti Peck Slip a Bowery. Každý z nich byl téměř svazkem Plaveb a cest kolem světa. Nejvíce mě překvapilo, že si často – podobně jako cestopisy – navzájem odporovali a upadali do dlouhých a divokých rozepří o to, kdo měl tehdy krčmu U uvázlé kotvy v Portsmouthu, nebo zda kantonský král žije v Persii nebo ne, nebo zda sklepnice v určitém podniku v Hamburku má oči černé nebo modré, a o mnoho jiných podobných sporných bodů. 54

Nakonec jeden z nich sešel dolů a přinesl ze své truhlice krabici doutníků. Někteří námořníci si totiž vždycky obstarávají dobroty tohoto druhu, aby překonali první otřes ze slané vody po povalování na souši a také aby se posilňovali, jak jsem se před chvílí zmínil. Ale divil jsem se, že si nikdy místo alkoholu a doutníků nenosí s sebou na moře paštičky a ovocné koláče. Ned – tak se muž jmenoval – rozbil krabičku ranou pěstí a pak ji nabízel kolem vrátku jako číšník při večírku a každý si bral. Ale já jsem byl členem protikuřácké společnosti, která byla v naší vesnici organizována společně s protialkoholickou společností řídícím učitelem tamní nedělní školy. Proto jsem tehdy vůbec nekouřil, ačkoliv později při plavbě ano, jak s lítostí přiznávám. Nicméně jsem odmítl. S pořádnou dávkou zbytečných kleteb mě Ned ujistil, že doutníky jsou pravá havana, protože byl v Havaně, řekl, a nechal si je udělat před vlastníma očima. Podle jeho vylíčení mu velmi záleželo na doutnících a ostatních věcech, a nikdy si proto nekupoval dovezené zboží, protože to je nejisté, ale vždycky se plavil přímo na místo, kde byla k dostání ta cizí věc, kterou chtěl. Zajel si do Havru pro vlněné košile, do Panamy pro klobouky, do Cíny pro hedvábné kapesníky a přímo do Kalkaty pro speciální doutníky po obou stranách otevřené, a jak říkal jeden velký vtipálek v hlídce, nepochybně bude mít nakonec příležitost zajet si do Ruska pro svou oprátku, přičemž vtip je založen na skutečnosti, že ruské konopí je nejlepší, ale to je vtip, který nepotřebuje vysvětlování. Účinkem lihovin, které ve mně spolu se studeným mořským vzduchem vzbudily chuť na naše tvrdé suchary a navíc povzbudily mé umdlévající síly, a v důsledku rychlé chůze po palubě před vrátkem jsem se z valné části zotavil ze své nevolnosti. Když jsem zjistil, že všichni námořníci jsou velmi příjemní a družní, aspoň mezi sebou, a pokuřují spolu jako staří známí a nemají nic jiného na práci než sedět a hledět, začal jsem si myslet, že jsou konec konců přece jen docela dobří, až na to klení a ostatní ošklivé řeči. Domníval jsem se, že jsem nepochopil jejich pravou povahu, protože na začátku jsem je považoval za partu zkažených, zatvrzelých lotrů, s nimiž bude velmi těžké se stýkat. 55

Ano, teď jsem na ně začal pohlížet s jakousi počínající láskou, ale okem spíše soucitným a litujícím – jako na lidi s vrozeně jemnou a laskavou povahou, z nichž pouze zanedbání, špatné zacházení a rozličné potíže udělaly vyděděnce z dobré společnosti, a ne jako na darebáky, kteří milují špatnost pro špatnost samu a zůstali by v ní dokonce i v ráji, kdyby se tam kdy dostali. Připomněl jsem si kázání pro námořníky, které jsem jednou slyšel v kostele, kdy je kazatel nazýval ovečkami zatoulanými ze stáda a srovnával je s ubohými ztracenými dětmi, s Jeníčkem a Mařenkou, se sirotky bez rodičů.

A vzpomněl jsem si, jak jsem v Námořnických listech, s mořsky modrou obálkou a vzadu s namalovanou lodí, četl o zbožných námořnících, kteří nikdy nekleli a všechnu svou mzdu dávali na ubohé pohany v Indii; a jak tito zbožní námořníci, když zestárli a nemohli už na moře, našli příjemný příbytek pro zbytek svého života v útulku, kde neměli nic na práci, jen se připravovali na svůj pozdější konec. Uvažoval jsem, jsou-li takoví dobří námořníci mezi mými druhy, a když jsem zpozoroval, že jeden leží na palubě opodál 56

ostatních, pomyslel jsem si, že to určitě musí být jeden z nich. Nevyrušoval jsem ho tedy v jeho rozjímání, ale později jsem byl silně otřesen zjištěním, že jen tvrdě spal s jedním hnědým džbánem po boku. Mimochodem, zapomněl jsem poznamenat, že vždycky občas se muži odebrali do jednoho kouta, kde je první důstojník nemohl vidět, a lokli si u zdvíhacího lana, jak tomu říkali. Toto lokání jim umožnilo pěkně se posilnit a nepochybně také souviselo s tím, že byli tu noc tak příjemní a družní, protože později byli tak příjemní a družní zřídkakdy a nikdy se mnou nezacházeli tak laskavě jako tenkrát. Mohlo to však být i tím, že tehdy jsem pro ně byl tak trochu cizinec a že jsme teprve vyjeli z přístavu. Avšak už téže noci obrátili a dali mi trpkou lekci; ale vše v pravý čas. Řekl jsem, že když jsem viděl, jak začínají být příjemní a jak přátelské mají způsoby, začal jsem k nim pociťovat jakýsi soucit, vzbuzený jejich smutnými podmínkami roztomilých vyvrženců. Pociťoval jsem o ně vřelý zájem, byl jsem pln soucitu a dychtil jsem prospět jim, pokud jen mé chabé síly stačily, neboť jsem věděl, že jsou doopravdy jen ubožáci. Proto jsem našel odvahu zeptat se jednoho z nich, zda chodívá někdy do kostela, když je na souši, nebo navštěvuje-li tu a tam plovoucí kapli, kterou jsem viděl kotvit u doku na Východní řece v New Yorku, a zda by považoval za příliš velkou smělost, kdybych se ho zeptal, má-li ve své truhlici nějaké dobré knížky. Námořník se nejdřív díval trochu vyjeveně, ale potom, když zvážil, jak slušně s ním mluvím a jak se k němu zdvořile chovám, na okamžik jako by byl naplněn jakousi nedobrovolnou úctou. Odpověděl, že byl jednou v kostele, před nějakými deseti dvanácti lety v Londýně, a jednou ve všední den pomáhal přemísťovat plovoucí kapli kolem Baterie ze Severní řeky, a to že byla jediná příležitost, kdy ji viděl. Pokud jde o jeho knížky, řekl, že neví, co míním dobrými knížkami, ale kdybych chtěl Newgateský kalendář nebo Pirátovu nejmilejší knihu, mohl by mi je půjčit. Když jsem slyšel tohoto ubohého námořníka takto hovořit a tak jasně ukazovat svou nevzdělanost a nedostatek řádných názorů na náboženství, litoval jsem ho čím dál tím víc. Porovnával-li jsem svou 57

vlastní situaci s jeho, byl jsem rád, že se od něho tolik liším, a myslel jsem si, jak je to příjemné, cílit se moudřejší a lepší, než se může cílit on. Byl jsem však ochoten přiznat, že to nebyly celkem vzato ani tak mé vlastní dobré snahy, jako spíše vychování, kterého se mi dostalo od jiných, co ze mne udělalo řádného a rozumného chlapce, za něhož jsem se v tu dobu pokládal. A právě teď jsem začal pociťovat pořádnou dávku samolibosti a zadostiučinění, hodnotil-li jsem svůj charakter; dříve jsem se totiž stýkal s osobami, jež vedly velmi rozvážný život, takže jsem měl pramálo příležitosti zveličovat své zásluhy srovnáváním sebe se svými sousedy. Domníval jsem se, že by má morální nadřazenost mohla na tohoto námořníka působit tísnivě, a protože jsem byl dalek marnivosti a ješitnosti, chtěl jsem věc zmírnit a dát mu příležitost, aby ukázal, že nade mne vyniká v nějaké drobnější věci. Zpozoroval jsem, že v určitých intervalech muž u kormidla zvoní na malý zvoneček na zádi; a jakmile zvoneček zazní, někdo z námořníků vpředu udeří do velkého zvonu visícího na paloubce. Kolikrát muž vzadu zazvoní na zvonek, tolikrát uhodí muž vpředu na zvon – rána za ránu. Zeptal jsem se tedy námořníka od plovoucí kaple, co všechno to zvonění znamená; a zda – vzhledem k tomu, že velký zvon visí právě nad průlezem vedoucím dolů do místnosti, kde druhá hlídka spí – zda takové zvonění co chvilku námořníky nevyrušuje a nevyvolává nepříjemné sny. Když jsem mu kladl tyto otázky, pečlivě jsem se snažil oslovit ho zdvořile a blahosklonně, abych mu jasně ukázal, že se ani dost málo nepovažuju za lepšího než on, to jest, když posuzujeme všechno dohromady a nejdeme po jednotlivostech. Ale k mému velkému překvapení a pokoření se mi námořník hlasitě vysmál do obličeje tím nejhrubším způsobem, nazval mě Jankem trumberou, ačkoliv se tak nejmenuji a on to jistě věděl, a také selským synkem, ačkoliv – jak už jsem dříve podotkl – můj tatínek byl velkoobchodník a dovozce na Široké třídě v New Yorku. A pak se mi začal vysmívat a žertovat na můj účet s ostatními námořníky, až se všichni shromáždili kolem mne, a kdybych nebyl měl tak strašný vztek, určitě bych si připadal jako hlupák. To, že jsem byl

58

vzteklý, mi však v tom zabraňovalo, což je velké štěstí pro rozvášněné lidi.

KAPITOLA DESÁTÁ Je velice vyděšen; námořníci ho tupí a on se cítí ubohý a opuštěný Zatímco se odehrávala naposled popsaná scéna, byli jsme všichni vyplašeni strašlivým zasténáním v kotci na přídi. Najednou se z průlezu vyřítila vzhůru postava v košili, svírala něco v ruce a chvěla se a křičela nejstrašnějším způsobem, takže jsem se domníval, že některý z námořníků dole byl jistě zavražděn. Všechno se událo v jediném okamžiku. Zatímco jsme ohromeně a vyděšeně stáli nad tou podívanou, a skoro dříve, než jsme si uvědomili, co se děje, křičící muž skočil přes zábradlí do moře a už jsme ho nespatřili. Pak nastala velká vřava; námořníci vyběhli na 59

palubu, první důstojník běžel na příď, a když se dověděl, co se stalo, začal řvát rozkazy o plachtách a ráhnech; a všichni jsme začali táhnout a vléci lana, až loď ležela téměř bez hnutí na vodě. Pak spustili člun a ten více než hodinu kroužil kolem lodi, ale po muži nebylo vidu ani slechu. Byl to zřejmě ten námořník, kterého přivlekli na palubu úplně opilého a kterého jeho domácí strčil na palandu, kde ležel až do teď. Asi se náhle probudil, zběsilý deliriem tremens, jak to nazýval první důstojník, a když zjistil, že je v podivném tichém místě, a nevěděl, jak se tam dostal, vyběhl na palubu a v záchvatu šílenství ukončil svůj život. Tato příhoda, která se udála uprostřed hluboké noci, na mne účinkovala jakousi podivuhodnou chmurnou velebností a téměř strašně. Byl bych dal celý svět a slunce a měsíc a všechny hvězdy na nebi, kdyby mi patřily, za to, abych byl bezpečně zpátky u pana Jonese, nebo ještě lépe, ve svém domově na řece Hudsonu. Považoval jsem tuto plavbu za zlověstnou a spílal jsem své hlouposti, která mě navzdory radě mých nejlepších přátel, to jest mé maminky a sester, poslala na moře. Běda, ubohý Wellingboroughu, myslel jsem si, už nikdy neuzříš svůj domov. A když naše hlídka vypršela, což se stalo brzy poté, šel jsem v tomto melancholickém rozpoložení dolů. Avšak ke své hrůze jsem zjistil, že sebevrah ležel právě na palandě, kterou jsem si zabral pro sebe, a nebylo tam žádné jiné místo, kde bych byl mohl spát. Myšlenka, že bych tam měl nyní ulehnout, se mi zdála příliš strašlivá, a způsob, jakým námořníci mluvili o mém zděšení, to vše ještě zhoršoval. Použili této příležitosti, aby mně vylíčili, do jakého těžkého a zkaženého života jsem se dostal, a tvrdili, že takové věci se na moři stávají běžně a oni že jsou tomu zvyklí. Ale nevěřil jsem jim, protože když se sebevrah s jekem vyřítil z průlezu, vypadali stejně vyděšeně jako já. Kromě toho ještě jasněji svědčí o jejich zděšení skutečnost, že kdyby bývali měli jen trochu duchapřítomnosti, byli by mu mohli zabránit vrhnout se přes zábradlí, protože proběhl přímo kolem nich. Nicméně leželi na svých palandách, kouřili a ještě chvíli pokračovali v hovoru tímto způsobem a radili mi, abych si hned, jak se dostanu 60

domů, přišpendlil uši dozadu, aby nezadržovaly vítr, a plavil se přímo do vnitrozemí a nezastavil se až hluboko v lesích, daleko od sebemenšího potůčku, ať jakkoliv mělkého, kde není v dohledu nejmenší kaluž dešťové vody. Tento druh řečí mi vháněl slzy do očí – bylo v tom tolik pravdy a skutečnosti, a námořníci, kteří mi to říkali, vypadali tak falešně a neupřímně. Ale přestože mě bolelo srdce, měl jsem vztek a bodalo mě do živého, že o mně mluví jako o ubohém třesoucím se zbabělci, kterého nikdy není možno vychovat, aby snášel těžkosti námořnického života. Sám jsem totiž cítil, že se třesu, a docela dobře jsem i bez nich věděl, že jsem jen zbabělec. A oni neříkali, že jsem zbabělý, protože by to snad u mne byli postřehli, ale říkali to, poněvadž pouze předpokládali, že musím být zbabělý, usuzujíce nepochybně podle svých vlastních tajných myšlenek o sobě; byl jsem totiž přesvědčen, že sebevrah i je šeredně vyděsil. Posléze, vyprovokován k zoufalství jejich popichováním, vmetl jsem jim to do očí; ale raději jsem měl být zticha, protože teď se všichni spojili a tupili mě. Ptali se, co má chlapec jako já co pohledávat na moři a rvát chleba od úst počestným námořníkům a zabírat místo dobrého plavce. Ptali se, zda jsem kdy snil o tom, že budu kapitánem, neboť jsem byl gentleman-běloručka; a budu-li kdy kapitánem, že by nic neudělali raději, než se dali naverbovat na mou loď a rozdmýchali na ní vzpouru. A jeden z nich – jmenoval se Jackson a příležitostně o něm budu muset ještě hodně vyprávět – řekl, že od této chvíle udělám líp, když se mu vyhnu, protože zkřížím-li mu kdy cestu, bude to má smrt, a zaškobrtnu-li někdy v lanoví blízko něho, nic si nebude dělat z toho, že mě šťouchne přes palubu; a to také se zaklením odpřísáhl. To vše mě nejdříve omráčilo, tak to bylo nepředvídané. Nemohl jsem uvěřit, že námořníci doopravdy myslí, co říkají, nebo že mohou být tak krutí a zlí. Ale jak jsem se mohl ubránit domněnce, že muži, kteří mohou takto mluvit k ubohému opuštěnému chlapci první noc jeho plavby na moři, jsou nepochybně schopni téměř každé ohavnosti? Byli mi odporní, hnusili se mi a nenáviděl jsem je vším, co zbylo z mého pukajícího srdce a duše, a pokládal jsem se za nejopuštěnější a nejbídnější ubožátko pod sluncem. Ať nejsem nikdy 61

muž, když být chlapcem znamená být takovým chudinkou. A naříkal jsem a plakal a mé srdce uvnitř pukalo, ale po celou tu dobu jsem cedil skrz zuby svůj vzdor a vyzýval jsem je k nejhoršímu. Posléze přestali mluvit a tvrdě usnuli a mne nechali bdícího, posazeného na jedné truhlici, s tváří v dlaních skloněnou přes kolena. A tam jsem seděl, až konečně tupé údery o příď lodi a ticho kolem mě ukonejšily a já jsem vsedě usnul. KAPITOLA JEDENÁCTÁ Pomáhá mýt paluby a pak jde snídat Další věc, kterou jsem si uvědomil, bylo hlasité bušení vrátkové páky na palubu, jak znovu volali naši hlídku. Byly teď čtyři hodiny ráno, a když jsme vyšli na palubu, na východě probleskovaly první náznaky dne. Muži byli velmi ospalí a beze slova se posadili na kotevní vrátek a někteří klimbali a klimbali, až posléze spadli jako chlapečkové v kostele při uspávajícím kázání. Konečně byl jasný den a dostali jsme rozkaz vydrhnout paluby. Do středopalubí byla přivlečena velká káď, jeden z mužů vlezl mezi úponky, vklouzl za pás připevněný k úponám, nahnul se a začal houpavým pohybem házet do moře vědro na dlouhém laně, a tím způsobem s velkou obratností a zkušeností se mu ve velmi krátké době podařilo káď naplnit. Potom začala voda cákat po celé palubě a mně se začalo zdát, že si určitě promáčím nohy a smrtelně se nachladím. Tak jsem šel k prvnímu důstojníkovi a řekl jsem mu, že bych snad raději sestoupil dolů, dokud tohle nešťastné máčení neskončí, protože nemám nepropustné boty a jedna moje tetička umřela na úbytě. Ale první důstojník na mne jenom zařval, abych si vzal koště a šel drhnout, nebo mi ukáže horší úbytě, než jaké měla moje ubohá tetička. Tak jsem drhl palubu po celé délce lodi, div jsem se v kříži nepřelomil, protože košťata měla neobvykle krátké násady a museli jsme drhnout důkladně. Když jsme s drhnutím skončili, důstojník začal všude vylévat vědra vody, aby všechno opláchl a dokončil. Jistě to považoval za pěknou zábavu – právě tak jako náčelníci hasicích stříkaček rádi 62

stříkají svou hadicí –, protože mě za sebou nechal běhat s plnými vědry a někdy honil malou třísku po celé palubě nepřetržitým proudem, až ji konečně vyplavil odpadovým otvorem do moře, zatímco kdyby mi to jen dovolil, mohl bych ji v mžiku sebrat a hodit přes palubu bez jediného slova a bez vyplýtvání tolika vody. Ale důstojník řekl, že v oceáně je vody dost, ba nazbyt, což bylo pravda – jenže já, který jsem za ním musil chodit s vědry, jsem neměl víc rukou a nohou, než kolik jsem potřeboval pro svou vlastní potřebu. Toto drhnutí paluby jsem považoval za největší hloupost pod sluncem a kromě toho to bylo velmi nepohodlně. Bylo to horší než maminčin úklid doma, který se mi tolik protivil. V osm hodin zazvonil zvon a šli jsme snídat. A teď začaly jedny z mých nejhorších trampot. Protože jsem neměl žádného přítele, který by mi poradil, co budu na moři potřebovat, nezaopatřil jsem si, jak jsem měl, celou řadu věcí pro námořníka nezbytných. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že námořníci nemají stůl, u něhož by seděli, nemají ubrus, ani ubrousky, ani sklenice a že si musí všechno obstarat sami. Ale tak tomu bylo. Nejdřív ze všeho šel každý námořník ke kuchyni se svým plecháčkem a dostal ho plný kávy; ale samozřejmě, protože já jsem neměl žádný hrnek, žádnou kávu jsem nedostal. Potom snesli dolů do kotce jakousi malou putnu zvanou kůzle, naplněnou něčím, čemu říkali burgoo. Vypadalo to jako kaše z kukuřice, mouky a vody. S tímto kůzletem přinesli dolů i malý plechový korbílek s melasou. Potom Jackson, o němž jsem se už zmínil, vzal kůzle mezi kolena a začal do něho vlévat melasu, právě tak jako nějaký starý hostinský míchající punč pro společnost. Uprostřed kaše vyhloubil malou jamku na melasu, takže to vypadalo úplně jako malé černé jezírko mezi Smutnými slatinami ve Virgínii. Potom se všichni seskupili do kruhu kolem kůzlete a jeden po druhém s velkou pravidelností ponořovali své lžíce do kaše, trochu je omočili v melasovém jezírku a pak sousto spolkli a pomlaskávali si, jako by jim kaše výborně chutnala – a nepochybně skutečně chutná byla, ale protože jsem neměl lžíci, nevěděl jsem to určitě. Nějakou chvíli jsem seděl a sledoval tento postup a podivoval jsem se, jak byli jeden k druhému zdvořilí, neboť třebaže byla 63

spousta lžic na jednu nádobu, nikdy se jim nezapletly dohromady. Nakonec když jsem viděl, že se kaše ztenčuje a ztenčuje a že v malém jezírku klesá voda, lépe řečeno melasa, vyběhl jsem na palubu a po chvilce hledání jsem se vrátil s jakýmsi dřívkem. Protože jsem se domníval, že mám na kaši a melasu stejné právo jako každý jiný, prodral jsem se do kruhu a zamýšlel jsem stát se jedním ze společnosti. Strčil jsem tedy své dřívko do kaše, zakvedlal jsem jím v melase a právě jsem se snažil donést trochu burgoo k ústům, která jsem měl už nějaký čas otevřená, když tu jeden z námořníků postřehl, co dělám, vyrazil mi dřívko z ruky a zeptal se mě, kde jsem se učil způsobům. Takhle jedí u nás gentlemani? Copak jedí svou potravu štěpinami dřeva a copak ten můj bohatý gentlemanský otec si nemohl dovolit koupit svému gentlemanskému synovi lžíci? Všichni ostatní se připojili a prohlašovali mě za nevychovaného, hrubého a nemoresního výrostka, který – kdyby se mu dovolilo pokračovat v takovém chování – by zkazil celou posádku, že by se nechovala líp než prasata. Uvědomoval jsem si, že je skutečně velmi nevhodné jíst dřívkem, a proto jsem nic nenamítal, i když mě to dost mrzelo. Vzpomněl jsem si, že jsem viděl jednoho cestujícího z mezipalubí, jak s pánví a lžící v ruce snídá na předním průlezu, a tak jsem zase vyběhl na palubu. K mé velké radosti se mi podařilo lžíci si od něho vypůjčit, protože už dosnídal, a znovu jsem běžel, už v hodině dvanácté, dolů a znovu jsem se nabídl jako zájemce. Ale běda! Ze Smutných slatin zbylo už jen nepatrně, a když jsem se natáhl na druhou stranu kůzlete, dostal jsem lžící přes kotníky a bylo mi řečeno, že si musím brát jen na své straně, neboť takové je pravidlo. Jenže moje strana byla dočista vydrhnutá, a tak jsem toho rána žádné burgoo nedostal. Vynahradil jsem si to však soleným hovězím a suchary, což – jak jsem zjistil – byl neměnný doplněk každého jídla. Námořníci seděli se zkříženýma nohama v kruhu na svých truhlicích a lámali si tvrdé suchary velmi družně jeden druhému o hlavu. Bylo to skutečně velmi pohodlné, ale bolela mě z toho hlava, aspoň prvních čtyři pět dnů, dokud jsem si na to nezvykl. Pak už jsem o to příliš nedbal. Měl jsem však vlasy stále plné drobečků, a protože jsem si zapomněl vzít hustý 64

hřeben a kartáč, vytřepával jsem si je každý večer proti větru přes zábradlí. KAPITOLA DVANÁCTÁ Líčí jednoho ze svých druhů, zvaného Jackson Zatímco jsme seděli a jedli hovězí a suchary, dva z mužů se dostali do sporu, kdo z nich se plaví po moři déle. Jackson, který míchal burgoo, na ně hlasitě zavolal, aby nechali křiku, protože on jejich spor rozhodne. O tomto námořníkovi se budu muset zmínit poněkud více, až budu pokračovat ve svém vyprávění, a proto se ho tu pokusím trochu popsat.

Viděli jste někdy muže s vyholenou hlavou, který se právě zotavil ze žluté zimnice? No a právě tak vypadal tento námořník. Byl žlutý jako gumiguta a na tváři neměl víc vousů, než já mám na lokti. Vlasy 65

mu vypadaly, takže byl velmi plešatý, s výjimkou zátylku a míst právě za ušima, kde mu trčely krátké drobné chomáčky jako opotřebovaný kartáč na boty. Nos měl uprostřed prolomený, jedním okem šilhal a druhým se nedíval příliš rovně. Oblékal se do značné míry jako chlapík z Bowery, neboť obvyklým námořnickým oblekem pohrdal. Nosil velké modré overalové kalhoty na šlích a tři červené vlněné košile jednu přes druhou, protože trpěl revmatismem a netěšil se dobrému zdraví, jak říkal; a měl velký bílý vlněný klobouk se širokou vlnitou střechou. Byl rodák z města New Yorku a vyprávěl hodně o highbinderech a rowdyech, o nichž prohlašoval, že se hodí jen na galeje; ale mně připadalo, že on sám se takovému highbinderovi velice podobá. Jmenoval se, jak už jsem řekl, Jackson a tvrdil nám, že je blízký příbuzný generála Jacksona z New Orleansu, a příšerně klel, odvážilli se někdo o tom pochybovat. Byl to opravdu velký tyran, a protože byl nejlepším námořníkem na lodi a byl ve všech směrech panovačný, všichni muži se ho báli a neodvážili se mu odporovat nebo zkřížit mu cestu. A co je na tom nejpodivuhodnější, byl to tělesně nejslabší muž z celé posádky. Třebaže jsem byl tehdy nesrovnatelně mladší a menší, než jsem teď, nepochybuji, že bych ho byl srazil. Měl však takové zastrašující chování, tolik drzosti a nestydatosti, takovou neústupnou tvář a nadto byl tak ošklivý smrtelník, že sám satan by od něho utekl. Mimoto bylo úplně jasné, že je od přírody podivuhodně chytrý a dovedný muž, i když bez vzdělání, a rozuměl každému zákrutu lidské povahy a dobře odhadoval, s kým má co dělat. A pak, jediný pohled jeho šilhavého oka měl stejný účinek jako zdrcující rána pěstí, protože to bylo to nejhlubší, nejpronikavější a nejpekelněji vyhlížející oko, jaké jsem kdy viděl vsazeno v lidské hlavě. Myslím, že jistě plným právem mohlo náležet vlku nebo vyhladovělému tygru; rozhodně však bych pohrdal každým okulistou, který by vyrobil skleněné oko zpoloviny tak chladné, ničemné a vražedné. Byla to strašlivá věc a dal bych mnoho, kdybych mohl zapomenout, že jsem ji kdy viděl, neboť mě děsí až dodneška.

66

Určit Jacksonovo stáří bylo nemožné, protože neměl žádné vousy a žádné vrásky, s výjimkou drobných větviček kolem očí. Mohlo mu být právě tak třicet jako padesát. Podle svého vlastního prohlášení byl na moři nepřetržitě od svých osmi let, kdy jel poprvé jako pikolík na jedné východoindické lodi a utekl v Kalkatě. Rovněž podle svého vlastního prohlášení prošel všemi druhy zpustlých zábav a zhýralostí v nejhorších částech světa. Sloužil také na portugalských otrokářských lodích na africkém pobřeží. S ďábelským gustem vyprávíval o střední cestě, to jest o plavbě otrokářské lodi mezi západní Afrikou a Západní Indií, při níž byli otroci namačkáni bok po boku jako polena a udušení a mrtví byli zbavováni pout a vybíráni mezi živými každé ráno před mytím paluby. Vyprávěl, jak byl na otrokářském škuneru, který – pronásledován anglickým křižníkem u mysu Verde – dostal do trupu tři rány a ty prolétly skrznaskrz celou řadou řetězy spoutaných otroků. Vyprávěl, jak kotvili v Batávii za horečnaté epidemie, jak jeho loď ztrácela každých pár dnů jednoho muže a jak se potáceli s mrtvolou na břeh a tam se ještě víc opili, aby se chránili před morem. Vyprávěl, jak nalezl v Indii, když tam spal na břehu, pod polštářem brejlovce indického neboli kobru kapucína. Vyprávěl o námořnících, kteří byli v Kantonu kvůli penězům otráveni nápojem, v němž byl omamný jed, a o malajských lotrech, kteří přepadávají lodi v Malajské úžině a vždycky si šetří kapitána až na konec, aby jim ukázal, kde je uschováno nejvzácnější zboží. Všechna jeho vyprávění byla tohoto druhu: plná pirátství, moru a travičství. Často vypravoval různé události ze své vlastní životní dráhy, jež byly téměř neuvěřitelné, bereme-li v úvahu, že jen málo mužů by se mohlo ponořit do tak hanebných neřestí a lpět na nich tak dlouho, aniž by byli potrestáni smrtí. Ale po pravdě nesl na sobě stopy těchto událostí a předzvěst blízkého strašného konce jako král Antiochos syrský, který zemřel, jak praví historie, horší smrtí, než kdyby byl vyštípán ze světa vosami a sršni. Z toho Jacksona nezbývalo nic než nejhorší lidská usazenina a kal; byl hubený jako stín, jen kost a kůže, a občas si stěžoval, že ho bolí sedět na tvrdé truhlici. Někdy jsem se domníval, že si 67

uvědomuje svůj bědný podlomený stav i vyhlídky, že pro své hříchy brzy pojde jako pes, a to že způsobuje, že se tato ubohá troska vždycky na mne dívá s takovou zlobou. Já byl mladý a hezký – aspoň maminka mě za takového považovala –, a jakmile jsem si trochu zvykl na moře a setřásl poněkud svou stísněnost, vrátila se mi do tváří má stará barva a bez ohledu na útrapy jsem začal vyhlížet zdravě a čile, zatímco on byl sžírán nevyléčitelnou chorobou ujídající jeho životní síly a patřil spíše do nemocnice než na loď. Jsem od přírody nakloněn dopřát si občas nepodložené dohady o tom, co si o mně myslí lidé, které potkávám, obzvláště mám-li důvod domnívat se, že mě nemají rádi. Netvrdím proto s určitostí, že myšlenky o mé osobě, z nichž jsem podezříval Jacksona, jsou skutečně pravdivé, ale projevuji pouze své upřímné mínění a říkám, jak to na mne tenkrát působilo – ale dokonce i teď si myslím, že jsem se nemýlil. Kdyby tomu tak doopravdy nebylo, čím bych si mohl vysvětlit záchvěv hrůzy, jenž mnou proběhl, pokaždé když jsem zahlédl, že se tento muž na mne upřeně dívá, jak se mi často stávalo. Jackson jevil tu a tam sklon k zamlklosti a tehdy sedával s očima pevně upřenýma a se sevřenými zuby jako člověk v melancholickém šílenství. Dobře si vzpomínám, jak jsem ho poprvé spatřil a jak jsem byl poděšen jeho okem, jež se už tehdy na mne upíralo. Stál u kormidla, neboť byl první z posádky, který se tam dostal, když byl kormidelník odvolán lodivodem. Tento Jackson byl totiž vždycky pohotově, šlo-li o snadné úkoly, a uváděl své chatrné zdraví jako důvod, proč si na ně dělá nárok. Domnívám se však, že na člověka se špatným zdravím měl velmi bystré nohy, aspoň tehdy, měl-li skočit na nějaké výhodné místečko – ačkoliv to také mohly být jen nějaké křečovité pohyby způsobené silnou pohnutkou, jaké se občas vyskytují – jak každý ví – i u největších invalidů. Námořníci jsou vždycky velmi zaujati proti jakémukoliv ulejvání, jak tomu říkají, to jest proti čemukoliv, co zavání snahou vyhnout se tvrdé práci. Přesto však jsem zpozoroval, že ačkoliv tento Jackson byl po celou plavbu notorický starý ulejvák (myslím ve všech věcech, kde to nebylo nebezpečné, protože byl dalek toho, aby se vyhýbal věcem nebezpečným, a ve skutečnosti byl v tomto oboru 68

ostřílený veterán, který již musel projít nezraněn mnoha bitvami), nikdy si nedovolili volat ho jakýmkoliv způsobem k odpovědnosti, nebo mu aspoň dát najevo, co si myslí o jeho chování. Často jsem však slyšel, jak ho za zády častují nadávkami, a někdy také hned poté, co se ho soucitně poptávali po zdraví. Všichni před ním měli smrtelnou hrůzu a hrbili se před ním a lísali se k němu jako křepeláci, masírovali mu záda, když se svlékl a ležel na palandě, a běhávali mu na palubu do kuchyně ohřát studenou kávu a plnili mu dýmku a dávali mu bágo tabáku a látali mu kabát a kalhoty a pečovali a starali se o něj a ošetřovali ho vším možným způsobem. A on celou tu dobu seděl a zlobně se na ně mračil a nacházel chyby na tom, co dělali; a zpozoroval jsem, že právě ty, kteří na něj nejvíc dřeli a nejvíc se před ním hrbili, právě ty nejvíc tupil, zatímco se dvěma třemi, co se drželi zpátky, jednal s trochou ohledů. Nejsem povolán rozhodovat, co to bylo, co celou lodní posádku podřídilo vrtochům jednoho ubohého, bídného muže, jako byl Jackson. Vím jen, že tomu tak bylo; nepochybuji však, že kdyby byl měl modré oči nebo jinou tvář, než měl, jistě by před ním v takové bázni nestáli. Udivilo mě, když jsem viděl, že jeden z námořníků, pozoruhodně silný a dobrosrdečný mladík z Belfastu v Irsku, byl mezi posádkou osobou naprosto bez vlivu nebo významu, a že naopak na něho pokřikovali, tyranizovali ho a byl pro ostatní terčem posměchu – a Jackson ho neustále tupil a stíral a zřejmě ho srdečně nenáviděl pro jeho velkou sílu a pěknou postavu, a obzvláště pro jeho červené tváře. Ovšem tento mladík z Belfastu, třebaže byl najat na loď jako námořník I. třídy, nebyl moc dobrý námořník, a to vždycky člověka v očích posádky snižuje, míním, nastoupí-li jako námořník I. třídy, ale nedokáže vykonávat jeho povinnosti. Námořníci jsou totiž trojího druhu: námořník l. třídy, námořník II. třídy a plavčík, a dostávají rozličné mzdy podle svého zařazení. Lodní posádka dvanácti mužů mívá obvykle jen pět nebo šest námořníků 1. třídy, a jestliže dokáží, že svým povinnostem po všech stránkách rozumějí (a to není maličkost, jak snad později ukážu), námořníci II. třídy a plavčíci si

69

jich považují, pohlížejí na ně s úctou, mají ve vážnosti už jen jejich lodní kabátce a ukládají si do srdce jejich slova. Nesmíte se však z toho, co jsem zde uvedl, domnívat, že plavčíci na obchodních lodích jsou vždycky chlapci. Ne. Na obchodní lodi plavčík znamená zelenáče, suchozemce na jeho první plavbě. A bez ohledu na to, jeli dost starý, aby byl dědečkem, je stále nazýván plavčíkem a vykonává plavčíkovskou práci.

Ale odbočuji; chtěl jsem vyprávět, jak Jackson po snídani ukončil při mezi dvěma námořníky v kotci na přídi. Když se chvíli přeli, kdo z nich je na moři déle, Jackson je vyzval, aby se přestali hádat, a pak požádal jednoho z nich, aby otevřel ústa; protože, pravil, umí určit stáří námořníka stejně jako stáří koně – podle jeho zubů. Námořník se zasmál a otevřel ústa. Jackson ho přiměl, aby se postavil pod průlez, kudy přicházelo světlo z paluby, a aby zvrátil hlavu, a pak se mu díval do úst a trochu se mu tam svým zavírákem vrtal, jako když pavián prozkoumává sud s odpadky. Chvěl jsem se o toho chudáka, jako bych ho viděl pod rukama šíleného holiče, naznačujícího, že mu podřeže hrdlo, a on jako by po celou tu dobu seděl bez hnutí s 70

mýdlovou pěnou na obličeji a čekal, až bude oholen. Pozoroval jsem totiž Jacksonovo oko a viděl jsem, jak sebou škube, jako by velmi rychle vylézalo a zase se vtahovalo, podobno rozeklanému jazyku, a měl jsem dojem, že touží toho muže zabít. Ale pak se uklidnil, a když dokončil prohlídku, řekl, že první muž je déle na moři, protože konce jeho zubů jsou rovnější a opotřebovanější, což je důsledek toho, pravil, že snědl velmi mnoho tvrdých lodních sucharů; a proto také mohl určit námořníkovo stáří stejně jako stáří koně. Nato se všichni námořníci rozveselili a dívali se jeden na druhého, jako by říkali – nu, chlapi, smějte se!; a smáli se a prohlašovali, že to byl skvělý vtip. Tak to bylo pokaždé. Předsevzali si, že se budou chechtat, kdykoliv Jackson něco řekne a ušklíbne se, což bylo pro ně znamení, že to on sám považuje za legrační; a přitom mnohý dobrý vtip ostatních prošel bez úsměvu. Jednou Jackson vyprávěl opravdu zábavnou historku (neboť po pravdě řečeno, někdy – to jest, když ho nebolela záda – byl vtipný), ale vyprávěl ji s vážnou tváří. Všichni ostatní nevěděli, jak to myslel, jestli jako legraci, nebo jinak, a tak seděli tiše a vyčkávali a vypadali dost zmateně. Nakonec se na ně Jackson rozeřval, že jsou sebranka hlupáků a idiotů, a řekl jim rovnou co a jak, že si úmyslně nasadil vážnou tvář, aby viděl, jestli se také budou tvářit vážně, třebaže vyprávěl věc k popukání. A tak je urážel, opovržlivě se jim posmíval a poškleboval a vybuchl v takovou zuřivost, až se mu rty v koutcích slepovaly jemnou bílou pěnou. Zdálo se, jako by byl pln nenávisti a hořkosti proti všemu a všem na světě, jako kdyby celý svět byl vtělen do jedné osoby a nějak strašně mu ublížil, až to kvasí a hárá v jeho srdci. Někdy jsem ho opravdu považoval za blázna a často mě tak vyděsil, že jsem zamýšlel jít kvůli tomu ke kapitánovi a říci mu, že Jackson by měl být zavřen, jinak nakonec provede něco strašného. Ale když jsem si to rozebral, vždycky jsem od toho upustil, protože kapitán by mi jen vynadal hlupáků a poslal mě zase na příď. Nesmíte si ale myslet, že všichni námořníci se před tímto mužem stejně pokořovali. Ne – byli tam tři nebo čtyři, kteří občas stávali proti němu, a když byl pryč u kormidla, kuli proti němu pikle mezi ostatními námořníky a říkali jim, jaká je to hanba a potupa, že takový 71

ubohý mizerný darebák může být takovým tyranem nad muži o tolik lepšími, než je sám. A prosili a zapřísahali je jako muže, aby to déle netrpěli, ale hned při první příležitosti, kdy se Jackson odváží hrát si na diktátora, aby se mu postavili a ukázali mu, kde je jeho místo. Dvakrát nebo třikrát byli skoro všichni pro – s výjimkou těch, kteří se z takových porad vyplížili – a přísahali, že se už víckrát nenechají Jacksonem ovládat. Ale když přišel čas a měli splnit své přísahy, zase ani nemukli a nechali všechno jít postaru, takže ti, kdo je do toho popíchli, museli snášet celý hlavní nápor Jacksonova hněvu sami. A ačkoliv nejdřív kladli trochu odpor, a dokonce mručeli něco o boji proti Jacksonovi, přece nakonec, když zjistili, že je ostatní opustili, pomalu umlkali a přenechávali pole tyranovi. Ten se pak dopálil hůř než kdy jindy a nadával jim zbabělých sket nemajících v sobě ani špetku srdnatosti. V takových chvílích nemělo jeho pohrdání hranic; a vskutku se vždycky zdálo, že má pro každého a pro všechno dohromady ještě více pohrdání než nenávisti. Pokud jde o mne, byl jsem jen plavčík; a na lodi se vždycky očekává, že plavčík bude zticha, bude dělat, co se mu přikáže, nikdy si netroufne do něčeho se vměšovat a zřídka si dovolí promluvit, není-li tázán. Neboť námořníci na obchodních lodích mají vysoké mínění o své důstojnosti a nadřazenosti nad zelenáči a suchozemci, nic nevědoucími o lodi; a zřejmě považují námořníka I. třídy za velkou osobnost, aspoň za mnohem větší osobnost, než je malý plavčík. A námořníci I. třídy na Horalovi měli tak vysoké mínění o svém námořnictví, že jsem se až domníval, že námořníci I. třídy dostávají diplomy, jako se dostávají v kolejích, a jsou jmenováni jakýmisi artium magistři čili mistry svobodných umění. Ale přestože jsem byl úplně zticha a měl jsem jen málo co říci a dobře jsem věděl, že pro mne je nejlépe vyjít v míru se všemi, a dokonce snést velmi mnoho, dříve než se začnu bránit, přece jsem se nemohl vyhnout Jacksonovu zlému oku ani uniknout jeho krutému nepřátelství. A to, že byl mým nepřítelem, naladilo proti mně mnoho ostatních, nebo aspoň se před Jacksonem báli být otevřeně při mně, takže jsem nakonec zjistil, že jsem na lodi jakýmsi Izmaelem – vyvržencem – bez jediného přítele nebo společníka, a počal jsem v sobě cítit narůstající nenávist k celé posádce – tak velkou, že jsem se 72

modlil, aby neovládla úplně mé srdce a neudělala ze mne zloducha podobného Jacksonovi. KAPITOLA TŘINÁCTÁ Prožije na moři krásný den, plavba se mu začíná líbit; ale změní své mínění Druhý den po našem odplutí z přístavu, když jsme umyli paluby a posnídali, byli jsme zavoláni na hlídku a důstojník nám určil práci. Byl velmi jasný den. Moře i obloha měly stejný hluboký odstín a vzduch byl teplý a slunečný, takže jsme odložili kazajky. Ani jsem nemohl uvěřit, že pluji na téže lodi, na níž jsem byl v noci, kdy všechno bylo takové opuštěné a šeré. Jen stěží jsem si dovedl představit, že tento oceán, nyní tak krásný a modrý, je týž, který se po část naší noční hlídky valil kolem tak černý a odpuzující. Po celé obloze byly lehké stopy beránků a po celém moři malé obláčky mlh a loď, klouzající se všemi plachtami nehybnými, vydávala pod přídí podivný, hudební zvuk. Bylo skoro škoda jít v takovou dobu pracovat, a kdybychom jen mohli zase sedět na kotevním vrátku nebo kdyby mi dovolili vylézt si na čelen a položit se tam mezi ochranná lana a dívat se dolů na ryby ve vodě a vzpomínat na domov, byl bych na chvíli téměř šťastný. Už jsem se úplně vzpamatoval ze své mořské nemoci a cítil jsem se velmi dobře – aspoň tělesně, i když mé srdce bylo daleko toho, aby se cítilo dobře –, takže jsem se teď mohl rozhlédnout a pozorovat. A skutečně, ačkoliv jsme byli na moři, pro mne, který jsem byl na své první plavbě, tu bylo mnoho věcí, jež jsem si mohl prohlížet a nad nimiž jsem mohl žasnout. Nejvíc mě uváděl v úžas pohled na sám velký oceán, neboť jsme neměli žádnou zem v dohledu. Všude kolem nás, na obou stranách lodi, vpředu i vzadu nebylo vidět nic jiného než voda – voda – voda; ani záblesk zeleného pobřeží, ani nejmenší ostrůvek nebo skvrnka mechu. Do této chvíle jsem si nikdy neuvědomil, co to je oceán; jak je obrovský a majestátní, jak pustý a 73

bez hranic a překrásný a modrý. Toho dne nebylo ani potuchy po vichru nebo hurikánu, o jakých jsem slýchával vyprávět tatínka, a nedovedl jsem si představit, jak by něco, co vypadá tak hravě a klidně, mohlo být vybičováno k vzteku a rozbouřeno ve valící se laviny pěny a obrovské kaskády vln, jaké jsem viděl později. Když jsem pohlížel na oceán tak mírný a slunný, nemohl jsem odolat a nepředstavil si tvář svého malého bratříčka, když jako dítě spal v kolébce. Měl právě takový šťastný, bezstarostný, nevinný pohled; a každá šťastná vlnka jako by kolem dováděla jako bezstarostné kůzlátko na pastvě, a když tě míjela, jako by se ti dívala do tváře a chtěla, abys ji pohladil a pomazlil se s ní. Všechny vypadaly jako živoucí bytosti, které mají srdce, jež může vnímat; a skoro mě rmoutilo, když jsme mezi ně vplouvali, rozráželi je svou širokou přídí v sluneční vločky a jeli přes ně jako obrovský slon mezi jehňátky. Ale skoro nejpodivuhodnější ze všeho mi připadalo jakési překrásné stoupání a klesání moře; nemyslím vlny samy, ale jakési široké vzdouvání a klesání celého oceánu. Bylo to něco, co nedovedu dost dobře popsat, ale velmi dobře vím, co to bylo a jak to na mne působilo. Skoro mě jímala závrať, když jsem se na to díval, a přece jsem nemohl odtrhnout oči – tak neobyčejně podivné a krásné to bylo. Celou tu dobu jsem se cítil jako ve snu, a kdybych mohl nevidět loď, skoro bych se domníval, že jsem v nějakém novém, pohádkovém světě, a očekával bych, že uslyším, jak mě někdo z jasné modré oblohy nebo z hlubin modrého moře volá. Neměl jsem však mnoho času, abych se zabýval takovými myšlenkami – námořníci se teď připravovali k vytažení závětrovek, neboť vítr nám byl stále příznivější a příznivější. Tyto závětrné plachty jsou lehké plachty, které se připevňují v takových případech na konce ráhen, kde přesahují nad širou vodou jako křídla velkého ptáka. Já jsem mohl ostatním pomoci jen málo, protože jsem neznal patřičné názvy čehokoliv ani patřičný způsob, jak cokoliv dělat. Kromě toho jsem byl velmi zasněný, jak jsem už dříve řekl, a nevěděl jsem přesně, kde jsem a co jsem, všechno bylo tak podivné a nové.

74

Zatímco závětrovky ležely schumlány na palubě a námořníci je připevňovali k bidélcům a připravovali je k vytažení, důstojník mi přikázal udělat spoustu jednoduchých věcí, z nichž žádnou jsem nemohl pochopit, poněvadž používal velmi podivná slova. Když mě viděl stát docela zmateného a popleteného, řval na mne a všemožně mi nadával. Námořníci se smáli a pomrkávali na sebe, ale neodvážili se zajít dál ze strachu před důstojníkem, který by nedovolil, aby se mně v jeho přítomnosti posmíval kromě něho někdo jiný. Ze všech sil jsem se snažil probudit a vyrvat ze snění s otevřenýma očima, a protože jsem v jádře bystrý a schopný mládenec, nakonec se mi podařilo naučit se pár věcí, takže jsem se už nejevil takový hlupák jako na počátku. Lidé, kteří nikdy nešli poprvé na moře jako námořníci, si nemohou představit, jak je z toho člověk zmaten a popleten. Je to, jako když se jde do divošské země, kde se mluví podivným jazykem a nosí se podivné šaty a žije se v podivných domech. Námořníci mají totiž své vlastní názvy i pro věci na souši běžné; a pojmenujete-li věc jejím suchozemským jménem, posmívají se vám jako ignorantovi a pozemní kryse. Ten první den, o němž hovořím, mi první důstojník nařídil, abych nabral trochu vody, a já jsem se ho zeptal, kde mám vzít kbelík. Myslel jsem, že jsem spáchal nějaký hrozný zločin, protože důstojník se velmi rozčilil a řekl, že na moři nikdy žádné kbelíky neměli, a tehdy jsem se poučil, že se jim vždy říká vědra. A když jsem jednou řekl, že do vědra zatluču malý dřevěný kolík, aby přestalo téci, znovu vyletěl a řekl, že na moři nejsou žádné kolíky, ale jen čepy. A právě tak to bylo se vším ostatním. Ale kromě toho všeho je tu takové nekonečné množství úplně nových názvů nových věcí, kterým je třeba se naučit, že se mi nejdřív zdálo nemožné všechny je zvládnout. Jestli jste někdy viděli loď, museli jste zpozorovat, jaká je tam houština lan a jak jsou všechna jakoby spletena a smíchána dohromady jako velké přadeno příze. Ale i to nejmenší ze všech lan má svůj vlastní patřičný název, a mnohé názvy jsou velmi dlouhé, jako jména mladých královských princů, například pravá hlavní bramová bulina nebo levý přední košový kasoun.

75

Myslím, že by to nebyl špatný nápad, vypracovat nový systém pojmenování lodních lan, podobně jako svého času vypracovali, jak jsem četl, zjednodušený systém řazení rostlin v botanice. Je skutečně obdivuhodné, jak mnoho názvů je na světě. Nedá se snad ani spočítat, kolik názvů dali lékaři a anatomové rozličným částem lidského těla, které je vskutku podobné lodi; jeho kosti odpovídají pevně stojícímu ráhnoví a svaly malým pohyblivým lankům obstarávajícím všechny pohyby. Rád bych věděl, jestli by se lidstvo mohlo obejít beze všech těchto názvů, které každým dnem, hodinou, okamžikem narůstají, až nakonec jich bude plný vzduch. I na velké planině budou lidé jeden druhému dýchat dech, neboť nesmírné množství slov, která používají, spotřebuje všechen vzduch, stejně jako hořáky lamp spotřebují plyn. Ale lidé, zdá se, mají velkou lásku k názvům, protože znát mnoho názvů se považuje za znalost mnoha věcí; ačkoliv bych nebyl překvapen, kdyby bylo na světě mnohem více názvů než věcí. Musím však nechat tohoto odbočování a vrátit se ke svému příběhu. 76

Konečně jsme napnuli závětrné plachty na košová ráhna. Jakmile to loď ucítila, poskočila jako kůň, a protože vánek vál víc a víc, vyrazila a vzpínala se a otřepávala si pěnu z přídě jako pěnu na udidle. Každý stěžeň a každé žebro jako by pulsovalo životem a radostí, a já jsem cítil divoké vzrušení v srdci a zdálo se mi, že bych mohl být šťasten, kdybych takto plul kolem celého světa. Tehdy jsem si poprvé uvědomil překrásnou věc v sobě, jež reaguje na všechen ten divoký vzruch vnějšího světa a kolotá dál a dál s planetami na jejich oběžné dráze a ztrácí se v jednom extatickém tepu v centru Všehomíra. Srdce mi divoce vřelo a překypovalo, jako by tam právě byl vytryskl skrytý pramen, a krev se mi tetelila vzrušením v těle jako horské bystřiny v jarních povodních. Ano, ano, dejte mi tento nádherný život na oceánu, ten život na slaném moři, ten slaný, pěnivý život, kdy moře ržá a odfrkává a vy vdechujete týž vzduch, který dýchají obrovské velryby! Ať se kolébám kolem zeměkoule, ať se houpám po moři, ať závodím a vydechnu život s věčným vánkem v zádech a nekonečným mořem před sebou! Ale jak brzy pominulo toto nadšení, když jsme byli po krátkém lenošení zase zapřaženi do práce a já jsem byl pověřen hnusným úkolem vyčistit klece pro kuřata a podestlat prasatům ve velkém člunu! Jak je to bědný, psí život, ten život na moři! Být komandován jako otrok a zapřažen do práce jako osel! Hrubí a suroví muži mi vládnou, jako bych byl Afričan v Alabamě. Ano, ano, věj, ó větře, a rychle ukonči tuto ohavnou plavbu! KAPITOLA ČTRNÁCTÁ Zamýšlí vykonat společenskou návštěvu kapitánovi v jeho kabině Co mně nejvíce připomínalo mé potupné postavení, byla nesmírná změna v kapitánově chování ke mně. Považoval jsem ho za ušlechtilého, šprýmovného gentlemana, plného veselí a dobré nálady a blahovůle k námořníkům, a za člověka, který nemůže neocenit 77

rozdíl mezi mnou a drsnými námořníky, mezi něž jsem byl vržen. Vskutku jsem nepochyboval, že mě nějakým zvláštním způsobem vezme pod svou ochranu a projeví se jako laskavý přítel a dobrodinec, jako prý někteří námořní kapitáni bývají otci své posádce; ale pokud jsou otci, jsou to otcové přísní a trestající, otcové, u nichž smysl pro povinnost překonává jejich lásku a kteří denně nějakým způsobem hrají roli Bruta, jenž dal svého syna popravit, jak jsem cell v našem rodinném Plutarchovi. Ano, myslel jsem si, že kapitán Riga – neboť tak se jmenoval – bude ke mně pozorný a ohleduplný a bude se snažit, aby mě rozveselil a utěšil v mé opuštěnosti. Vůbec jsem nepovažoval za nemožné, že mě jednoho příjemného večera pozve do své kabiny, aby se mě vyptal na rodiče a na mé vyhlídky do života a kromě toho vyslechl některé historky o mém prastrýci, proslulém senátorovi; nebo aby mi dal břidlici a olůvko a zasvěcoval mě do problémů navigace; nebo aby se mnou sehrál partii šachu. Dokonce jsem si myslel, že by mě jedné slunně neděle mohl pozvat na oběd a naložit mi plný talíř pěkně kajutové stravy, protože ví, jak nechutné musí být solené hovězí a vepřové a tvrdé suchary v kotci na přídi pro chlapce jako já, který vždycky žil na souši a doma. Pozoroval jsem ho se zvláštními pocity téměř něžnosti a lásky jako poslední viditelný článek řetězu spojujícího mě s domovem. Dokud jsme ještě kotvili v přístavu, viděl jsem jeho a pana Jonese, přítele mého bratra, jak spolu stojí a rozprávějí, takže od kapitána k mému bratrovi byl jen jeden mezikrůček a můj bratr a maminka a sestry byli jedno. To mi připomíná, jak často jsem chodil kolem těch míst na palubě, kde – jak se pamatuji – stál pan Jones, když jsme poprvé navštívili loď kotvící u přístavní hráze, a jak jsem se snažil přesvědčil se, že je to skutečně pravda, že tam stál, i když teď je loď tak daleko na širém Atlantském oceáně a on třeba kráčí po Wall Streetu nebo sedí a čte noviny ve své písárně, zatímco já ubožák jsem zaměstnaný tak odlišným způsobem. Když uběhly dva tři dny a kapitán na mne vůbec nepromluvil ani nevzkázal do kotce, že si přeje, abych mu přišel do kabiny složit poklonu, začal jsem uvažovat, jestli bych neměl udělat první krok já, 78

a jestli to dokonce ode mne neočekává, neboť já jsem byl pouhý chlapec a on byl muž; to snad mohl být důvod, proč na mne dosud nepromluvil – považuje za vhodnější a zdvořilejší, abych ho oslovil první. Myslel jsem také, že může být uražen, obzvláště jeli hrdý muž s jemným citem. A tak jednoho večera, chvilku před západem slunce, při druhé lodní hlídce, kdy už nebylo třeba nic dělat, jsem se rozhodl, že ho navštívím. Vytáhl jsem si džber vody, důkladně jsem se umyl, abych doslal pryč skvrny od čištění kurníku, a šel jsem do kolce, abych se oblékl tak pěkně, jak jen možno. Vzal jsem si bílou košili místo červené, oblékl si látkové kalhoty místo plachtovinových, obul si své nové lakýrky, a když jsem si pečlivě okartáčoval loveckou kamizolu, navlékl jsem si ji navrch. Celkem vzato jsem vypadal docela elegantně, aspoň v kotci na přídi, i když v salónu bych se tak dobře nevyjímal. Námořníci vidouce, čím se zabývám, nevěděli, co si z toho mají vybrat, a vyzvídali, jestli se tak strojím, abych šel na břeh. Řekl jsem jim, že ne, protože tenkrát žádná země v dohledu nebyla, ale že jdu složit poklonu kapitánovi. Když to uslyšeli, smáli se a řvali, jako bych byl prosťáček boží, ačkoliv jít večer navštívit přítele nebylo snad nic tak hloupého. Někteří se snažili mě zrazovat a říkali, že jsem zelený a nezralý, ale Jackson, který seděl a přihlížel, vykřikl s ošklivým úšklebkem: „Jen ať jde, chlapi, jen ať jde – je to hodný chlapec. Jen ať jde, kapitán má pro něho oříšky a hrozinky!“ A v tomto tónu pokračoval tak dlouho, až ho popadl jeden z jeho divokých záchvatů kašle a téměř se zadusil. Už jsem chtěl opustit kotec, ale tu jsem se náhodou podíval na své ruce a viděl jsem, že jsou celé znečištěné temnou žlutí, protože toho rána mi první důstojník přikázal nadehtovat několik pruhů plátna pro plachtoví. Pomyslel jsem si, že se nikdy nemohu takto dostavit před gentlemana; a protože jsem neměl kozinkové rukavičky, oblékl jsem si palčáky, které mi maminka upletla na moře. Když jsem si je oblékal, Jackson se mě zeptal, nemá-li zavolat můj kočár, a jiný námořník mě žádal, abych od něho nezapomněl vyřídit kapitánovi jeho nejhlubší úctu. Opustil jsem je celé

79

rozchechtané, vyšel jsem na palubu, a když jsem šel kolem kuchyně, volal na mne starý kuchař, že jsem zapomněl špacírku. Já jsem však nebral jejich hrubost na vědomí a kráčel jsem přímo ke dveřím kabiny na zadní palubě, když tu mě potkal první důstojník. Dotkl jsem se klobouku a pokračoval jsem v cestě. On se na mne zahleděl, až jsem měl strach, že mu oči vypadnou, a náhle mě popadl za límec a hromovým hlasem chtěl vědět, jak si to představuji, dělat takové kousky na lodi, kde on je prvním důstojníkem? Řekl jsem mu, ať mě nechá jít, nebo si budu stěžovat svému příteli kapitánovi, kterého tento večer chci navštívit. Nato se mnou tak zatočil, až se mi zdálo, že mám v hlavě Golfský proud, a pak mě strkal před sebou až na příď a řval nevímco. Námořníci mezitím stáli kolem kotevního vrátku a náramně pobaveni pohlíželi na záď. Věděl jsem, že toho večera nemohu svůj záměr uskutečnit, a považoval jsem proto za lepší prozatím jej odložit. Když jsem se vrátil mezi námořníky, Jackson se mě ptal, jak se daří kapitánovi a zda bych nevzal s sebou a nepředstavil kamaráda, až tam půjdu příště. Celkový výsledek této záležitosti byl, že dříve než jsem šel toho večera spát, cítil jsem docela bezpečně, že není zvykem, aby námořníci navštěvovali kapitána v kabině. Začal jsem si uvědomovat, že jsem jednal jako blázen; ale to všechno vyplynulo z mé neznalosti námořních zvyklostí. A zde mohu také právě tak dobře prohlásit, že jsem dovnitř kabiny vůbec nevstoupil po celou dobu, která uplynula od našeho vyplutí až po náš návrat do New Yorku. Často však jsem do ní nakukoval malou skleněnou tabulkou zasazenou v budce na palubě právě před kormidlovým kolem, kde visely hodiny, podle nichž kormidelník odbíjel půlhodiny na malém zvonečku v kompasnici. Pro námořníky stojící u kormidla bývalo velkým potěšením dívat se skleněnou deskou a pozorovat, co se děje v kabině, obzvlášť když stevard prostíral na stůl k obědu nebo když kapitán lenošil nad karafou vína na malém mahagonovém stojánku nebo si večer vykládal patience; neboť občas býval úplně sám se svou důstojností, ačkoliv jak se zanedlouho ukáže, míval obvykle jednoho příjemného společníka, jehož společnost mu nebyla nemilá. 80

Den po mém pokusu zajít do kabiny jsem náhodou upevňoval lano na zadní palubě, když se najednou kapitán objevil, procházel se sem a tam a pokuřoval doutník. Vyhlížel velmi dobromyslně a přátelsky, a protože byl zrovna po obědě, pomyslel jsem si, že toto je určitě ona příležitost, na kterou čekám. Chvilku jsem vyčkával, domnívaje se, že mě osloví sám, ale protože to neučinil, přistoupil jsem k němu a začal jsem rozhovor tím, že je dnes velmi hezky a že doufám, že se mu vede dobře. Nikdy jsem neviděl muže tak vzplanout hněvem; myslel jsem, že mě srazí k zemi, ale zatím chvilku beze slova stál a pak si z ničeho nic strhl čepici s hlavy a mrštil jí po mně. Nevím, co mě k tomu pobídlo, ale běžel jsem k závětrnému odpadnímu otvoru, kam spadla, zvedl jsem ji a s úklonou jsem ji kapitánovi podal. Tu přišel první důstojník a znovu mě odstrkal pryč, a když mě dostal až ke kotevnímu vrátku, chtěl vědět, jestli jsem blázen nebo ne; protože jestli opravdu blázen jsem, tak mě hned dá do želez a bude mít pokoj. Já jsem ho však ujistil, že to mám v hlavě v pořádku a že on velmi dobře ví, že jak on, tak kapitán Riga se mnou jednali tím nejhrubším a nejnegentlemanštějším způsobem. Nato vyrazil mohutnou kletbu a řekl mi, jestli budu ještě jednou opakovat, co jsem provedl ten večer, anebo se odvážím pozdravit kapitána byť i jen zvednutím klobouku, přiváže mě do ráhnoví a nechá mě tam, dokud se nenaučím lepším způsobům. „Jsi strašný zelenáč,“ pravil, „ale já tě naučím dozrát!“ Tento muž byl zřejmě strážcem kapitánovy důstojnosti, neboť jak se zdálo, kapitán byl příliš vznešený, než aby své důstojenství obhajoval osobně.

81

Považoval jsem za dost podivné, že se mi uděluje důtka a že jsem obviňován z hrubosti za projev obvyklé zdvořilosti. Ovšem vida, jak věci stojí, rozhodl jsem se pro budoucnost nechat kapitána kapitánem. Obzvlášť když se ukázalo, že má takový nedostatek běžného gentlemanského vychování. Sotva jsem mohl uvěřit, že toto je týž muž, který byl lak zdvořilý a uctivý a vtipný, když jsme ho s panem Jonesem navštívili v přístavu. Ale můj údiv ještě vzrostl, když několik dní potom přišla bouřka a kapitán vyběhl z kabiny ve své noční čepici a kromě košile neměl nic jiného na sobě, a vyskočiv na záďovou nástavbu, začal poskakovat nahoru a dolů a klít a spílat mužům nahoře v lanoví všemi možnými nadávkami, právě tak jako obyčejný pobuda na ulici. Kromě toho jsem také zpozoroval, že pokud jsme byli na moři, nenosil nic jiného než staré ošuntělé obleky, velmi se lišící od blýskavé uniformy, v níž jsem ho viděl při našem prvním rozhovoru 82

a potom na schodech Městského hotelu, kde vždycky bydlí při svém pobytu v New Yorku. Teď nenosil nic než staromódní žlutohnědé pláště s vysokými límci a úzkými pasy, vybledlé krátké pantalóny, velmi těsné kolem kolen, a vesty, které neskrývaly jeho kalhotový pas, protože byly příliš krátké, jako by patřily malému chlapci. A všechny jeho klobouky byly plné dolíků a pomačkané a ošumělé, jako kdyby s nimi někdo vymetl sklep; a jeho boty byly smutně flikované. Opravdu, začal jsem si myslet, že je přese všechno jen ošumělý chlapík – obzvláště když jeho kníry ztratily svůj lesk a on se řadu dní neholil a jeho vlasy nějakým zázrakem začaly růst šedivé – ačkoliv to mohlo být také proto, že za svého pobytu na moři přestal používat nějaký barvicí přípravek. Pokládal jsem ho za jakéhosi podvodníka, který si na břehu hraje na gentlemana, neboť žádný gentleman by nejednal s jiným gentlemanem lak jako on. Ano, kapitáne Rigo, myslel jsem si, nejste žádný gentleman, a vy to víte! KAPITOLA PATNÁCTÁ Melancholický stav jeho garderoby Nyní, když jsem vyprávěl o kapitánových starých šálech, mohu právě tak dobře vyprávět o svých. Vypluli jsme na samém začátku června a byl jsem velmi rád, že to bylo loto údobí roku, neboť jsem se domníval, že na moři bude teplo a příjemně a moje plavba bude jako letní výlet na pobřeží, podniknutý kvůli slané vodě a kvůli změně krajiny a společnosti. Proto jsem se příliš nestaral, co budu nosit, a považoval jsem za úplně zbytečné opatřit si velkou výbavu tlustých vlněných kazajek a kalhot, vlněných námořnických košil a nepromokavých obleků a námořnických bot a mnoha jiných věcí, které staří plavci vozí ve svých truhlicích. Ale druhým důvodem bylo i to, že jsem neměl peníze, abych si to vše obstaral, i kdybych byl chtěl. Nádavkem k šatům přivezeným z domu jsem si tedy koupil pouze červenou košili, nepromokavý klobouk, pás a nůž, jak už jsem dříve uvedl, což tvořilo celou mou námořnickou výbavu, podobně jako u členů texaské jízdní 83

hlídky, jejichž uniforma se prý skládá z košilového límečku a jednoho páru ostruh. Ale nebyl jsem na moři mnoho dnů a objevil jsem, že mé suchozemské oblečení či suchozemské kvádro, jak tomu říkali námořníci, bylo jen špatně uzpůsobeno životu, který jsem nyní vedl. Když jsem se šplhal nahoru při svém tělocviku v ráhnoví, mé pantalóny stále pukaly a praskaly na všech stranách, obzvlášť na své zadní části, neboť nebyly střiženy podle námořnické módy, předpisující nízký pas a nošení beze šlí. Často jsem byl uveden do nejvýš trapné situace, když jsem seděl obkročmo v ráhnoví, někde v přímém dohledu z kabiny, a vystavoval jsem prádlo tak neelegantně a negentlemansky, jak jen možno. A co horšího, mé nejlepší pantalóny, ty, jimiž jsem se nejvíce pyšnil, byly velmi nápadné a pozoruhodné. Dal jsem si je šít u našeho vesnického krejčího, malého tlouštíka s tenounkýma nožkama, který měl ve zvyku říkat, že dováží poslední módu přímo z Paříže, třebaže módní žurnály v jeho krámku byly silně znečištěné od much. No a tento krejčí šil pantalóny, o nichž vyprávím, a zatímco na nich pracoval, chodíval jsem ho dvakrát třikrát za den navštívit, abych je vyzkoušel a popohnal ho. Stařík totiž nosil velké kulaté brýle a neviděl příliš dobře, neměl jiného pomocníka než nemocnou ženu, musel se starat o pět vnoučat a kromě toho měl tak velkou zálibu ve šňupání, že až překážela jeho obchodu, protože na každý steh vzal několik šňupečků a pak seděl, pofrkával a popotahoval nosem a smrkal nad mými kalhotami, až se mi docela znechutil. Tento starý krejčí mi ukázal model, podle něhož mi chtěl pantalóny ušít; ale já jsem jej vylepšil a přikázal jsem mu, aby udělal na vnější straně obou nohavic u kotníku rozparek zapínaný řadou šesti mosazných knoflíků; neboť jeden můj dospělý bratranec, velký sportovec, nosíval nádherné pantalóny přesně tohoto typu. A právě tyto pantalóny jsem měl teď na moři. Námořníci si z nich dělali pořádnou legraci, stále jeden druhého na ně upozorňovali a žertem mě prosili, abych jim pár knoflíků půjčil, a pak se mě ptali, nejsem-li voják. Tím jasně ukazovali, že nemají ani ponětí, jak nóbl jsou mé pantalóny a že jsou ušity podle nejposlednější sportovní 84

módy a okopírovány od mého bratrance, zámožného, mladého muže, jezdícího v kolesce. Když se mé pantalóny trhaly a praskaly, jak jsem řekl, snažil jsem se ze všech sil spravit a zalátat je, ale protože jsem nebyl švadlena, čím víc jsem je zašíval, tím víc se trhaly, protože jsem přišíval záplaty bez ohledu na klouby svých nohou a ty pak ještě víc mé ubohé pantalóny dráždily a rozčilovaly. Nesmím zapomenout na své holínky, které byly skoro nové, když jsem opustil domov. Byly to mé nedělní holínky a báječně mi padly. Nikdy jsem neměl žádné holínky raději. Když jsem v nich šel, obracíval jsem špičky do stran, ledaže jsem se zabýval v myšlenkách něčím jiným nebo byla tma a nebylo na ně vidět. I v kostele jsem se na ně díval, takže jsem nevnímal pořádný kus kázání. Slovem, byly to krásné holínky. Vůbec se však nehodily pro službu na moři, jak jsem brzy poznal. Měly příliš vysoké podpatky a ty mě v ráhnoví stále přiváděly z rovnováhy a několikrát mě málem shodily přes palubu. Svršky se působením slané vody tak sesychaly, že mě strašně tísnily v nártu a musel jsem je krutě rozříznout, což mě zasáhlo přímo do srdce. Holeně byly hezky vysoké a sahaly mi dobře ke kolenům a na horním kraji byly vykládány rudým marokénem. Námořníci jim říkávali vratiplachtové holínky. A mně říkali někdy Holínko a někdy Knoflíku, podle ozdob na mých pantalónech a na mé lovecké kamizole. Nakonec jsem uposlechl rady svých druhů a holínky jsem ofikal, jak to nazvali, to jest uřízl jsem holeně a ořezal podpatky až na samou podrážku. Příliš je to však nevylepšilo, protože nohy se v nich cítily ploché jako platejsi a kromě toho mě to snížilo v tomto světě a klouzal a uklouzával jsem v nich po palubě, jako jsem se klouzával doma, když jsem nosíval řemínky na led. Pokud jde o můj nepromokavý klobouk, byl to velmi levný druh, a proto se ukázal jako podvod a šmejd: tekl jako stará šindelová střecha a v deštivé bouři udržoval mé vlasy nepříjemně mokré. A protože jsem v něm při nočních hlídkách lehával na palubě, ošuměl a pomačkal se a ztratil veškerou svou krásu, takže byl po všech stránkách bez užitku.

85

Ale skoro jsem zapomněl na svou loveckou kamizolu, ušitou z moleskinu. Den ode dne se zmenšovala a zmenšovala, zvláště po dešti, až jsem si nakonec myslel, že se úplně vypaří a nezbude mi z ní nic než pouhé švy v podobě kostry na zádech. Bylo nevypověditelně nepříjemné, když jsme se při březích Newfoundlandu dostali do dosti chladného počasí a jediný způsob, jak se udržet v noci v teple, byl natáhnout si vestu a kazajku a pak přes všechno navléct loveckou kamizolu. Tísnila mě v podpaždí a trápila a zlobila a soužila mě vším možným způsobem, a když jsem tahal lana, překážela mým pažím v pohybu natolik, že se mě důstojník jednou zeptal, nemám-li křeče. Při této příležitosti se tu mohu právě tak dobře zmínit i o jiných strastech a trampotách podobného druhu. Neměl jsem žádnou matraci ani jakékoliv ložní prádlo – myšlenka na ně mi nikdy nepřišla na mysl, dříve než jsem šel na moře –, takže jsem byl nucen spát na holých prknech palandy, a když se loď divoce zhoupla a téměř se postavila na jeden konec, musel jsem vypadat jako indiánské nemluvně přivázané k prknu a zavěšené na strom jako krucifix.

86

O úplném nedostatku jídelního vybavení jsem se už zmínil; nikdy mé totiž nenapadlo, že jít na moře je v tomto ohledu něco jako jít do internátní školy, kde musíte mít svou vlastní lžíci, nůž, vidličku a ubrousek. Nakonec se mi poštěstilo vyměnit s jedním pasažérem z mezipalubí jeden svůj hedvábný šátek za půlgalonový železný hrnec s háčky na zavěšení na rošt a tento hrnec jsem nastavoval u kuchyně pro svůj příděl kávy a čaje. Způsobovalo mi ovšem dost trampot udržet ho v čistotě, protože snadno rezavěl. Jeho háčky mi občas při pití poškrábaly tvář a byl mimořádně veliký a těžký, takže mé snídaně byly zbaveny všeho pohodlí a uspokojení a staly se pro mne námahou a prací. A třikrát týdně jsem byl nucen používat téhož hrnce na fazolovou polévku, a po ní dostávala káva nepříjemnou chuť. Ani nemohu vypovědět, kolika způsoby jsem opravdově strádal za to, že jsem byl tak neprozřetelný a nerozvážný a šel jsem na moře tak špatně vybaven vším, co by mohlo učinit mé postavení aspoň trochu pohodlné, nebo přinejmenším snesitelné. Začas mi mé proklaté suchozemské kvádro začalo padat se zad a já jsem vypadal 87

jako Sam Záplata, když jsem se šoural po palubě ve svých cárech a v troskách svých vratiplachtových holínek. Často jsem si pomyslel, co by asi říkali mí přátelé doma, kdyby mě mohli jenom okem spatřit. Ale utěšoval jsem se ve své ubohé lovecké kamizole, když jsem si uvědomil, že tato potupa a hanba mě nikdy nemůže potkat. Přesto však jsem to považoval za trýznivý výsměch, kdykoliv jsem si vzpomněl na slib svých sester, že všem vyptávajícím se přátelům budou říkat, že Wellingborough jel do ciziny, jako kdybych jel do Evropy na cesty se svým vychovatelem, jak se nebohý pan Jones zmínil kapitánovi. Ale přes všechnu melancholii, která na mne někdy padla, bylo několik drobných příhod, jež mě přiměly zapomenout na sebe při pozorování podivných a pro mne překrásných pohledů na moře. Snad nic ve mně nevzbudilo takový pocit divoké romantiky jako pohled na první loď, s níž jsme mluvili. Bylo jasné slunečné odpoledne a loď se k nám nesla se všemi plachtami napjatými. Připlula velmi blízko a minula nás za zádí, a jak se nahnula po větru, ukázala celou svou palubu a já jsem viděl cizí námořníky seskupené na přídi a kuchaře, dívajícího se ze své kuchyně s naběračkou v ruce, a kapitána sedícího v zeleném kabátě, na zábradlí na zádi s hlásnou troubou. Při hořejším rohu vratiplachty byla vztyčena rudá vlajka s věžičkovitým bílým zámkem uprostřed, velmi cizokrajně vyhlížející, a ta způsobila, že jsem zíral ještě víc. Náš kapitán, který si oblékl jiný klobouk a plášť a rozvaloval se v elegantní póze na záďové nástavbě, přiložil nyní svou vysoce naleštěnou mosaznou troubu k ústům a řekl hlasem velmi drsným pro konverzaci: „Odkud?“ Nato druhý kapitán odpověděl jakousi podivnou hatmatilkou, z níž jsme si mohli vybrat jen to, že loď patří do Hamburku, jak označovala její vlajka. Hamburk! Namouduši, jsem tady na širém Atlantském oceáně a skutečně vidím loď z Hamburku! Jak podivné to všechno bylo! Ve chvílích, kdy jsem neměl jiné povinnosti, sledoval jsem tuto cizí loď, až se jevila jako docela malá skvrnka v dálce. 88

Nemohl jsem jinak než být udiven chováním obou námořních kapitánů při jejich krátkém rozhovoru. Spokojeně sedíce na náležitých záďových nástavbách, zatímco námořníci poslouchali jejich příkazy, dotkli se na pozdrav svých klobouků, vyměnili si poklony a jeli dál, se vší netečností dvou arabských jezdců, kteří osloví jeden druhého na projížďce v poušti. Pro ně byl, předpokládám, obrovský Atlantský oceán pouhou louží. KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ Uprostřed hluboké noci je poslán nahoru, aby uvolnil hlavní oblohovku Nyní se musím poněkud vrátit a vyprávět, jak jsem na moři poprvé šplhal do lanoví. Stalo se to druhý den poté, co jsme vypluli z přístavu, při noční hlídce, kdy moře bylo zcela klidné a vál slabý vánek. Dostali jsme příkaz napnout hlavní oblohovku, což je pátá a nejvyšší plachta od paluby. Byla to malá plachtička a z přídi nevypadala větší než batistový kapesník. Slyšel jsem však, že některé lodi mají ještě menší plachty nad oblohovkou, a to měsíční plachty, mrakodrapy a mrakohraby. Ale neuvěřím v jejich existenci, dokud je neuvidím. Oblohovka se mi namouvěru zdá dost vysoko a představa čehokoliv vyššího mi připadá absurdní. Kromě toho se mi zdá, že je to takřka rouhání nebesům, takto se otírat o samu nebeskou klenbu a málem vypíchnout hvězdám oči, zejména když náraz větru může velmi brzy zbavit tyto mrakům se vzpírající mrakohraby domýšlivosti. No a když byl dán příkaz napnout oblohovku, jeden starý holandský námořník ke mně přistoupil a řekl: „Knoflíku, chlapče můj, je nejvyšší čas, abys něco dělal; a uvolňovat královské plachty, Knoflíku, to je práce plavčíků, a ne starých námořníků jako já. Vidíš tamdle tu plachtičku nahoře? – tamdle, právě za těma schůdkama – no tak tam teďka, povídám, Knoflíku, vylez a uvolni ji. Tak syp, syp, Knoflíku.“

89

Všichni ostatní se připojili a jednohlasně mínili, že je nejvyšší čas, abych se hnul a dal se do plavčíkovské práce, jak tomu říkali, a tak jsem už neprotestoval a skočil do lanoví. Šplhal jsem vzhůru s očima přilepenýma na úpony a neodvažoval se pohlédnout dolů. Cesta nahoru po těchto schůdcích byla dlouhá a začal jsem supět a oddychovat, dříve než jsem byl v polovině. Šplhal jsem však dál, až jsem se dostal k Jákobovu žebříku; a říkají mu tak právem, protože mě zavedl téměř mezi mraky. Nakonec jsem k svému vlastnímu překvapení zjistil, že visím na ráhně oblohovky, vší silou se držím stěžně a objímám ráhno nohama, jako kdyby byly dalším párem rukou. Několik okamžiků jsem mlčky stanul, zachvácen posvátnou bázní. Pro noční temnotu jsem nemohl vidět daleko po oceáně. Z mého vysokého hřadu vypadal jako obrovská černá propast, všude kolem sevřená vyčnívajícími černými útesy. Připadal jsem si opuštěný, když jsem se vznášel mezi půlnočními mraky, a každou vteřinu jsem čekal, že budu padat – padat – jako se mi zdávalo, když 90

mě tlačil zlý sen. Loď pod sebou jsem taktak vnímal jako dlouhé úzké prkno na vodě a zdálo se mi, jako by vůbec nepatřilo k ráhnu, na němž jsem visel. Racek nebo nějaký jiný mořský pták mi létal nad hlavou kolem stěžňové makovice, několik metrů od obličeje, a tento zvuk mě téměř vyděsil – v tak vznešené a osamělé výšce to vypadalo příliš jako duch. Třebaže moře bylo pěkně klidné a vánek jen mírný, v této mimořádné výši byl pohyb lodi velmi znatelný. Když se loď zhoupla na jednu stranu, pocítil jsem něco, co musí cítit moucha procházející se po stropě, a když se zhoupla na druhou stranu, měl jsem pocit, jako bych visel podél skloněné borovice. Ale tu jsem uslyšel zdola vzdálený drsný hluk, a ačkoliv jsem si z něho nemohl vybrat nic, čemu bych rozuměl, věděl jsem, že to mě popohání důstojník. A tak jsem v nervózním chvějivém zoufalství začal rozvazovat gaskely čili lanka svazující plachtu; a když bylo všechno hotové, zpěvavě jsem zakřičel, jak mi nařídili, „vytáhnout plachtu!“ A námořníci plachtu vytáhli a zároveň s ráhnem i plachtou vytáhli i mne, neboť jsem neměl čas slézt, tak byli rychlí. Vypadalo to jako kouzlo – stoupal jsem výš a výš, ráhno pode mnou se zvedalo jakoby oživlé a nikde v dohledu živá duše. Aniž jsem o tom tehdy věděl, byl jsem v pořádném nebezpečí, ale bylo příliš temno a neviděl jsem tak dobře, abych měl strach – aspoň ne kvůli tomu stoupání, i když jinak jsem byl vším dohromady dost vyděšen. Jen jsem se pevně držel a dával jsem tak za pravdu rčení starých lodníků, že poslední, kdo spadne z lanoví do moře, je suchozemec, neboť se velmi zuřivě drží lana, zatímco staří dehťáci jsou méně opatrní a leckdy na to doplatí. Po tomto výkonu jsem rychle slezl na palubu a Max Holanďan mi složil jakousi poklonu. Max Holanďan byl snad nejdobrosrdečnější muž z celé posádky, na každý pád se mnou zacházel líp než ostatní, a proto zasluhuje zmínku. Max byl starý námořnický mazák, velmi pečlivý na svou zásobu šatstva, velmi hrdý na své námořnictví a velmi lpící na přísných staromódních názorech o povinnostech plavčíků na moři. Vlasy, 91

vousy a tváře měl ohnivě rudé, a protože nosil červenou košili, byl vcelku nejplamennějším mužem, jakého jsem kdy viděl. Jeho vzezření odpovídalo jeho povaze. Byl vznětlivý – stačilo slovo, a vybuchl záplavou nadávek a kleteb. Právě Max několikrát podnítil ona spiknutí proti Jacksonovi, o nichž jsem dříve hovořil; nicméně nakonec mu bručlavě složil slib věrnosti, plný rozmrzelých výhrad. Max občas projevoval jakýsi slabý zájem o mé blaho a často mluvil o tom, jakou smutnou postavou budu ve svých cárech, až dojedeme do Liverpoolu, a jak to zdiskredituje americké obchodní loďstvo. Jako všichni evropští námořníci na amerických lodích i Max se totiž nemálo pyšnil tím, že je naturalizovaný Yankee, a kdyby mohl, velice rád by se byl vydával za rodilého Američana. Ale bez ohledu na svůj zármutek nad budoucí ostudou, kterou vrhnu na jeho adoptivní vlast, nikdy se nenabídl a nezlepšil mou zásobu šatstva tím, že by mi půjčil cokoliv ze své bohatě zásobené truhlice. Jako mnoho jiných příznivců spokojoval se soucitem. Max také projevoval starost o to, zda umím tančit, abych je nezostudil předváděním své nemotornosti v některém z námořnických salónů, až půjde posádka na pevninu. Ale v tomto ohledu jsem ho mohl jeho starostí zbavit. Max byl velký karatel a šťoura a často mi dělal kázání o mých chybách – ale to nebyl sám, protože do mých nešťastných záležitostí strkal nos, nebo dokonce celou hlavu kdekdo. KAPITOLA SEDMNÁCTÁ Kuchař a stevard Byla neděle, když jsme připluli na dohled břehů Newfoundlandu; mrholivá, zamlžená, studeně vlhká neděle. Sotva jsme mohli vidět vodu pro mžení a páry na hladině a všechno bylo tak mdlé a studené, až jsem si myslel, že jsme se nějakým způsobem museli dostat zpátky do New Yorku a že opět kotvíme za deštivého soumraku u ústí Wall Streetu. Paluby mokvaly vlhkem, takže v husté mlze to vypadalo, jako bychom stáli v lijáku na střeše domu. 92

Byla to velmi ošklivá neděle a někteří námořníci měli záchvaty revmatismu a natahovali si své silné vlněné kabátce. Jackson si celou tu dobu třel záda a vrčel jako pes. Pokoušel jsem se vybavit si všechny své příjemné, slunné neděle na pevnině, snažil jsem se představit si, co dělají doma a zda nás náš starý rodinný přítel pan Bridenstoke se svou stříbrem kovanou holí s třapcem přijde navštívit mezi dvěma návštěvami kostela, jak míval ve zvyku, a zda se bude na mne vyptávat. Ale nepomáhalo to. Jen stěží jsem si dovedl představit, že je vůbec neděle. Všechno probíhalo skoro stejně jako jindy. Nebylo tu možno jít do kostela, nebylo tu místo, kam by se dalo jít na procházku, nebyl tu žádný přítel, kterého bych mohl navštívit. Začal jsem si myslet, že to musí být jakási druhá sobota, mlhavá sobota, kdy žáčci sedí doma a čtou si Robinsona Crusoea. Zdá se, že jediný muž, který si ten den hověl, byl náš černý kuchař, podle neměnného zvyku na moři zvaný doktor. A kuchaři také nepochybně jsou doktory, těmi nejlepšími lékaři na světě – neboť jaké protivné pilulky a medicíny lékařské fakulty jsou člověku zpoloviny tak prospěšné a dodávají mu tolik síly a zdraví jako řekněme pečené jehněčí se zeleným hráškem na jaře a rostbíf s brusinkami v zimě? Prospěje vám tolik dávka kalomelu a jalapy? Povzbudí pilulky omdlévajícího člověka? Uspokojí vás prášek k obědu? Pravda, tito doktoři smažicí pánve usmrtí někdy lidi obžerstvím, nebo jim aspoň způsobí bolení hlavy. Dobře, a co z toho? Nic nevadí. Neboť jestliže svými nejlepšími a desetkrát radostnými léky naplňují tu a tam naše noci strastmi a zkracují naše dny – co vraždy, jichž se dopouští fakulta? A když zemřete rukou pilulkového doktora, nikdy nemáte v ústech tu sladkou chuť, jako když zemřete rukou doktora smažicí pánve, ale váš poslední dech páchne hnusně hlavěnkou dávivou a reveňovým projímadlem. A jaké poplatky žádají za odporná jídla, která tak skoupě servírují! Jeden účet za pilulky by vám zaplatil dobré obědy na celý rok. Náš doktor byl vážný starý muž, velmi oddaný metafyzice, a měl ve zvyku hovořit o prvotním hříchu. Celé to nedělní ráno seděl nad svými vařícími hrnci a četl si z knihy, velmi ušpiněné a pokryté mastnými skvrnami, neboť ji míval zastrčenou v koženém poutku 93

přibitém k soudku, do něhož schraňoval tuk sebraný s vody, v níž vařil solené hovězí. Sotva jsem věřil svým očím, když jsem viděl, že je to bible.

Rád jsem k němu nakoukl, když byl takto zaujat, protože jeho zakouřená pracovna byla dost podivně vyhlížející místo. Neměla víc jak pět stop do čtverce a právě tolik do výšky; pouhá bedna pro sporák, jehož komín trčel ze střechy. Uvnitř byla ověšena kolem dokola hrnci a pánvemi a na jedné straně bylo malé zrcadélko, kde se holíval, a na poličce měl holicí nářadí, hřeben a kartáč. Proti kamnům – a to velmi blízko u nich – byla jakási úzká police, na níž sedával s nohama široce roztaženýma, aby si je nespálil. Tam seděl celé to nedělní dopoledne, s knihou v jedné a s cínovou lžící v druhé ruce, míchal ve svých hrncích a zároveň vytrvale studoval a jen zřídkakdy pozvedal zrak od knihy. Čtení mu zřejmě působilo velkou námahu, protože si docela nahlas

94

slabikoval, a kapky potu mu vyvstávaly na čele a kutálely se dolů, až zasyčely na horké plotně před ním. Byl jistě členem některé z těch černošských církví, které se vyskytují v New Yorku. Když jsme kotvili v přístavu, vzpomínám si, že za ním přišel výbor tří důstojně vyhlížejících starých čerňásků, kteří kromě svého obvyklého kněžského roucha měli černé pláště a černé klobouky se širokou střechou a bílé nákrčníky. Tito barevní muži s ním rozprávěli u dveří kuchyně déle než hodinu, a než odešli, vstoupili dovnitř a šoupací dveře se zavřely. Pak jsme slyšeli, jak někdo uvnitř hlasitě čte a káže, a pak zpívali žalm a udělovali požehnání a pak se dveře znovu otevřely a kongregace vyšla celá zpocená, díky – jak se domnívám – tomu, že kaple byla tak malá a že u kamen bylo jen jedno sedadlo. Ale bez ohledu na svá náboženská hloubání a meditace tento starý brach příležitostně mluvil ošklivě, zejména za chladných, vlhkých bouřlivých rán, kdy musel vstát před svítáním a rozdělat oheň a moře se přelévalo přes příď a tu a tam mu všplouchlo do kamen. Za těchto okolností mu nemůžete příliš vyčítat, jestli si trochu zaklel, protože rozdělávat oheň ve vodě, to by namíchlo i starého Joba. Ačkoliv ve své místnosti neudržoval žádný pořádek, starému kuchaři na ní velmi záleželo; choval ke své kuchyňce vřelou lásku a náklonnost. Za krásného počasí si přede dveře rozprostřel starý kabát jako rohožku, zašrouboval do dveří šroub s malým okem jako klepadlo a napsal nad ně kouskem červené křídy své jméno „Ian Thompson“. Námořníci říkali, že bydlí za rohem Kotcového náměstí naproti Žerdi svobody, protože jeho kuchyň byla přímo za předním stěžněm a velmi blízko jejich bydliště. Námořníci s velkým zalíbením pojmenovávali takto věci na lodi. Když je na moři někdo oběšen, což se vždycky dělá na jednom z nižších ráhen, říkají, že jde na procházku nahoru Žebříkovou třídou a dolů Konopnou ulicí. Pan Thompson byl důvěrný přítel stevarda, krásného dandyovského mulata, který býval kdysi holičem na Západní 95

Broadwayi a byl znám pod jménem Levandule. Zmínil jsem se o nádherném turbanu, který měl, když jsme s panem Jonesem navštívili kapitána v jeho kabině. Na moři tento turban nikdy neužíval, avšak honosil se neobvyklou hlavou plnou kadeřavých vlasů – podobala se velkému kulatému kartáči zvanému papežova hlava, jehož se používá k mytí oken. Udržoval ji stále dostatečně navoněnou kolínskou vodou, jíž měl velkou zásobu, zbytky to jeho západobroadwayského provozního inventáře. Jeho obleky byly většinou odložené obleky kapitána londýnského parníku, s nímž se v dřívějších dobách mnohokrát plavil, a byly proto důkladně staromódní a nejrůznějších barev a střihů. Měl vínově červené obleky a žlutočervené obleky a červené sametové vesty a sírově žluté pantalóny a několik kompletních černých obleků, které dohromady s jeho tmavou tváří mu dodávaly vzezření duchovního; vyhlížel jako vážný mladý gentleman z Barbadosu, jenž má vstoupit do duchovního stavu. Na ukazováčku nosil neobvykle velký prsten s něčím, čemu říkal pravý diamant, ačkoliv to bylo velmi mdlé a vypadalo to spíš jako skleněné oko než jako cokoliv jiného. Byl na svůj prsten velmi pyšný a vždycky nás na něco upozorňoval a svým ozdobeným prstem na to ukazoval. Byl to sentimentální čerňásek; četl Tři Španělky a Charlottu Templeovou a nosil v kapsičce u vesty pramínek kadeřavých vlasů, který lidem často ukazoval s kapesníkem na očích. Každého krásného večera kolem západu slunce sedávali tito dva, kuchař a stevard, na malé poličce v kuchyni, opírali se jeden o druhého jako siamská dvojčata, aby nespadli, neboť polička byla velmi krátká, a tam zůstávali až do setmění, kouřili dýmky a klevetili o příhodách, které se udály během dne v kabině. A někdy pan Thompson sundával svou bibli a četl nějakou kapitolu pro duchovní povznesení Levandule, o němž věděl, že je na souši politováníhodný rozmařilec a veselý svůdník, oddávající se každé mladistvé nerozvážnosti. Předčítával mu příběh o Josefovi a Putifarce a dával mu Josefa za vzor jako mladíka výborných zásad, jehož by měl napodobit, a neproviňovat se více svými nerozvážnostmi.

96

A Levandule se tváříval vážně a uznával, že je to všechno pravda – je zkažený mládenec, ví to – zlomil hezkých pár srdcí a teď pro něj pláčí mnohé oči jak v New Yorku, lak v Liverpoolu a v Londýně a v Havru. Ale co může dělat? On nestvořil svou krásnou tvář a jemné vlasy a půvabnou postavu. Ne on, ale ti ostatní jsou vinni, protože jeho okouzlující osoba popletla všechny hlavy a podmanila si všechna srdce, ať šel kamkoliv. A pak se tváříval velmi vážně a zkroušeně a šel k malému zrcátku a prohrábl si rukama vlasy a díval se, jak se daří jeho krásným knírům. KAPITOLA OSMNÁCTÁ Snaží se sebevzdělávat; vypráví o nějakém Bluntovi a jeho snáři To nedělní odpoledne, o němž jsem hovořil, měla moje hlídka volno a já jsem se rozhodl, že je strávím užitečně sebevzděláváním. Moje palanda byla nahoře a právě nad ní byla oblice – námořníci jí říkají volské oko – kulatý kus tlustého matného skla vsazený v palubě a propouštějící dolů světlo. Bylo to však mdlé, pochybné světlo a já jsem často zpozoroval, že se dívám úzkostlivě nahoru, abych zjistil, zda volské oko znenadání nezmizelo. Kdykoliv na ně někdo stoupl, když šel po palubě, bylo na chvíli zastíněno; a co bylo ještě horší, někdy na ně hodili kotouč lana a ten tam zůstal, dokud jsem se neoblékl, nevyšel ven a neodstranil ho – tento druh vyrušení z mého hloubání mě velmi otravoval, když jsem byl pilně zaměstnán čtením. Nicméně jsem byl rád, že je alespoň nějaké světlo v té temné díře, kde jsme byli zahrabáni jako králíci v králíkárně. Byly to mé nejšťastnější chvíle, když všichni moji spolubydlící spali a já jsem mohl během odpoledního volna ležet naznak a v poměrném klidu a soukromí si číst. Už jsem přečetl dvě knihy vypůjčené od Maxe – připadly mu při dělení movitostí námořníka, který skočil přes zábradlí. Jedna pojednávala o Ztroskotání lodi a pohromách na moři a druhá byla mohutný černý svazek s velkým zlaceným nápisem Delirium tremens 97

na hřbetě. Ukázalo se, že je to populární pojednání o této nemoci, a vzpomněl jsem si, že jsem viděl několik těchto výtisků v námořnických knižních stáncích kolem Fultonského trhu a podél Jižní ulice v New Yorku. Ale tuto neděli jsem vytáhl knihu, od níž jsem si sliboval velký zisk a hluboké poučení. Daroval mi ji pan Jones, který měl značně velkou knihovnu, a sundal tuto knihu z nejhořejší přihrádky, kde velmi zaprášená odpočívala. Když mi ji dával, řekl, že ačkoliv jdu na moře, nesmím zapomenout na důležitost dobrého vzdělání. Ačkoliv pro mé budoucí vyhlídky opravdu vypadá poněkud nepříznivě, že jdu na moře jako obyčejný námořník v tak časném mládí, pokračoval, přece se to nakonec nepochybně obrátí k mému prospěchu; a v každém případě, budu-li se o sebe dobře starat, získám tím pevné zdraví, když už nic jiného, a to se nesmí podceňovat, vždyť jak mnozí boháči by dali všechny své obligace a hypotéky za mou chlapeckou robustnost. Dodal, že nesmím očekávat žádné lehké, bezvýznamné dílo, které by bylo jen zábavou a ničím víc; zde že najdu zábavu a poučení krásně a harmonicky spojeny; a ačkoliv zprvu to snad budu pokládat za nudné, přece budu-li knihu důkladně pročítat, brzy objevím skrytá kouzla a nepředvídané půvaby; kromě toho mně to možná ukáže správnou cestu, jak napravit chudobu mé rodiny a opět je všechny učinit zámožnými. S těmito slovy mi knihu podal a já jsem odfoukl prach a podíval se na hřbet – Smith: Bohatství národů. Neuspokojilo mě to, proto jsem pohlédl na titulní list a zjistil jsem, že je to Zkoumání o povaze a příčinách bohatství národů. Ale když jsem se náhodou podíval níž, spatřil jsem Aberdeen, místo vytištění knihy, a protože jsem si myslel, že cokoliv ze Skotska, cizí země, musí být pro mne tím či oním způsobem potěšující, poděkoval jsem panu Jonesovi velmi zdvořile a slíbil jsem, že svazek pečlivě prostuduji. A tak teď, leže na své palandě, začal jsem knihu číst soustavně od strany číslo jedna. Byl jsem rozhodnut, že nedopustím, aby několik dřívějších letmých pohledů dovnitř mi zabránilo pravidelně postupovat k jádru a podstatě knihy, kde – jak jsem se domníval –

98

leží něco jako kámen mudrců, tajný talisman proměňující i smůlu a dehet ve stříbro a zlato. Příjemné, třebaže nejasné vidiny budoucí hojnosti vznášely se přede mnou, když jsem se jal číst první kapitolu, nazvanou Příčiny zvyšování produktivní síly práce. Název to byl jistě suchý jako suchar se sýrem a kapitola sama nebyla o moc lepší. Ale to bylo jen zasvěcování, a budu-li číst dál, otevře se mi ono velké tajemství. Tak jsem četl dál a dál o mzdách a ziscích z práce, aniž jsem však cokoliv získal za svou námahu se čtením. Bylo to čím dál tím sušší, i samy listy byly cítit pilinami, až jsem se nakonec musel napít vody a dát se do toho znovu. Ale brzy jsem byl nucen knihu odložit, byla to úplně zabitá práce. Stará podložka na lurč, kterou jsme měli doma, označená na hřbetě Dějiny Říma, byla právě tak plná materiálu, a daleko zábavnější. Přemýšlel jsem, zda pan Jones sám kdy tento svazek četl, a nemohl jsem si nevzpomenout, že musel vylézt na židli, když jej sundával ze zaprášené přihrádky – to rozhodně vypadalo podezřele. Nejlepší čtení bylo na vakátech; když jsem je obrátil, padl mi zrak na zpola vybledlé tužkou psané řádky následujícího znění: Jonathanu Jonesovi od jeho nejlepšího přítele Daniela Dodse, 1798 Kniha tedy musela původně náležet otci pana Jonese, a uvažoval jsem, zda ten ji kdy četl, anebo zda ji vůbec někdo někdy četl, třeba sám autor. Avšak autoři prý nikdy nečtou své vlastní knihy; namouvěru je dost na tom, že je napíší. Nakonec jsem usnul se svazkem v ruce a nikdy předtím jsem nespal tak hluboce; později jsem si vždycky tuto knihu balil do kabátu a používal ji místo polštáře, a k tomuto účelu se hodila výborně; jenom někdy jsem se probouzel s pocitem, že jsem tupý a hloupý, ale to samozřejmě nemohla být její vina. Když teď mluvím o knihách, musím vyprávět o námořníkovi Jacku Bluntovi a o jeho snáři.

99

Jackson, který jako by znal všechno o všech částech světa, říkal Jackovi hanlivě, že je irský kokny. Tím jsem rozuměl, že je sice rodilý Ir, ale že získal své vzdělání v Londýně, v ulicích někde kolem Radcliffské silnice; ale pokud jsem mohl poznat, neměl žádný irský přízvuk. Byl to podivně vypadající chlapík, hádal bych kolem pětadvacítky, ale když jste se na něho dívali zezadu, považovali byste ho za malého staříka. Jeho paže a nohy byly neobyčejně obrovské, krátké a podsadité, takže když měl na sobě huňatou námořnickou kazajku a jeho nepromokavý námořnický klobouk mu plácal do obličeje a námořnické boty měl nataženy až ke kolenům, vypadal jako tlustý delfín stojící na ocase. Měl rovnou kulatou tvář jako mrož, s přibližně stejným pololidským a polonepopsatelným výrazem. Vcelku to byl dobrosrdečný chlapík, trochu náchylný dívat se na život na moři romanticky. Zpíval písně o něžných mořských pannách, které se zamilovaly do krásných mladých lovců ústřic a statečných rybářů. Znal smutnou příhodu o námořníkovi z válečné lodi, který za poslední války nešťastně ztratil srdce v Portsmouthu a odhodil pak nerozvážně svůj život u jedné záďové karonády – krátkého lodního děla – v bitvě mezi loďmi Guerriěre a Konstituce; a jinou nepochopitelnou příhodu o jakési pohádkové mořské královně, která stále obtěžovala jednoho kapitána o podpis, který chtěla vařit v nějaké úhoří polévce, aby získala kouzlo proti kurdějím. Věřil ve všechny možné druhy čar a kouzel a při bezvětří si mumlal jakási divoká irská slova, aby přivolal příznivý vítr. Často vyprávěl, jak v Liverpoolu hovořil s věštkyní, starou černoškou jménem De Squak, jejíž dům byl hojně navštěvován námořníky. Měla dvě černé kočky s pozoruhodně zelenýma očima a s nočními čepečky na hlavách a ty seděly se slavnostní vážností na stolku s opazourovanými nohami poblíž starého skřítka, zatímco věštkyně mu zkoušela puls, aby mu mohla říci, co ho čeká. Tento Blunt měl krásné černé vlasy, velmi husté a huňaté, ale z takového či onakého důvodu mu rychle šedivěly a v přechodném stadiu vyhlížely, jako by nosil čáku z jezevčí kůže. Šedivé vlasy na mladé hlavě Blunta znepokojovaly a mátly do té míry, že nakonec přišel k závěru, že to musí být důsledek černého 100

umění nějakého nepřítele, a ten nepřítel, jak se domníval, byl jeden starý hospodský v Marseille, kterého jednou vážně urazil, sraziv ho v bitce k zemi. Proto když byl v New Yorku a zjistil, že jeho vlasy neustále šednou a že jeho přátelé, dámy a ostatní se mu vysmívají a říkají mu stařík s jednou nohou v hrobě, vklouzl jednoho večera do lékárny, přednesl svůj případ a chtěl vědět, co pro něj lékárník může udělat. Lékárník mu okamžitě dal pintovou láhev něčeho, co nazýval Trafalgarský olej pro obnovu vlasů, cena jeden dolar, a řekl mu, když tu láhev využívá a nebude to mít žádaný výsledek, musí zkusit láhev č. 2, zvanou Rajský balzám či Elixír bitvy u Kodaně. Tato vznešeně znějící námořnická jména Blunta potěšila a vůbec nepochyboval, že v nich musí být síla. Viděl jsem obě láhve; na jedné z nich byla rytina představující mladíka, předpokládá se, že šedovlasého, jak stojí v nočním oblečení uprostřed svého pokoje a se zavřenýma očima si oběma rukama maže elixírem hlavu, zatímco na sousední posteli stojí velká láhev nápadně označená Rajský balzám. Z textu vyplývalo, že tento šedovlasý mladík byl tak uchvácen svým olejem a byl tak přesvědčen o jeho dobrých vlastnostech, že i ve spánku vstal z postele, dopotácel se ke skříňce, uchopil drahocennou láhev, použil její obsah, znovu ulehl a ráno vstal a nic o tom nevěděl. Byla to vskutku velmi záhadná událost; a ještě záhadnější bylo, jak se rytec dozvěděl o události, o níž sám představitel nevěděl a jež neměla žádných svědků. Za svého pobytu na moři si Blunt pravidelně třikrát ve čtyřiadvaceti hodinách vtíral své mazání; ale třebaže hojným používáním první láhev brzy vypotřeboval a druhou zpoloviny vyprázdnil, stále ještě lpěl na myšlence, že než dojedeme do Liverpoolu, jeho námaha bude korunována úspěchem. Byl nemálo potěšen, že se tato pozvolná změna bude odehrávat, zatímco jsme na moři, takže nebude vystaven závistivému pozorování lidí na pevnině – stejně tak jako dandyové jezdí na venkov, když mají v úmyslu nechat si růst kníry. Často se ptal svých druhů, zda už pozorují nějakou změnu, a jestli ano, jak velkou? A po pravdě řečeno, byla tu skutečně velká změna, neboť neustálé máčení vlasů olejem spolu se zanedbáváním hygieny a nepoužíváním kartáče 101

a hřebenu zacuckovalo jeho kučery jako hřívu divokého koně a dalo jim špinavě tmavý a mimořádně lesklý vzhled. Kromě své sbírky vlasových olejů zásobil se Blunt také několika krabičkami pilulek, koupenými od námořnického lékaře v New Yorku, který plakáty upevněnými na sloupech kolem přístavní hráze oznamoval, že každé pondělí a pátek mezi desátou a dvanáctou hodinou dopolední stává na severovýchodním rohu Kateřinského trhu a přijímá návštěvy pacientů, vydává léky a zdarma uděluje rady. Nemohu říci, domníval-li se Blunt, že trpí špatným zažíváním, nebo ne; ale při snídaní si vždycky bral ke kávě tři pilulky. Bylo to něco podobného, jako dělají v Iowě, když se rozmůže žlučná zimnice – tam v jídelnách dávají fiólu modrých tabletek do stojánku zároveň s pepřem a hořčicí a hned vedle jiné fióly s párátky. Ale v západních krajinách jsou velmi špatně vychovaní a neuhlazení.

102

Několikrát si Blunt posloužil také pořádnou dávkou koňské soli (tak se říká Glauberově soli), neboť jako mnozí jiní námořníci se nikdy nevydal na moře bez důkladné zásoby tohoto přepychového zboží. Často také brával tento lék v promáčeném kabátě a pak šel na palubu do lijáku. Ale to není nic ve srovnání s jinými námořníky, kteří si na moři před pobřežím mysu Hoorn sami naordinovali kalomelové projímadlo, a přesto zůstali ve službě. V této souvislosti by se mohly vyprávět skutečně děsivé příhody, ale zdržím se toho. Kdyby suchozemec bral Glauberovu sůl, tak jako to dělal tento Blunt, snad by to byla jeho smrt; ale na moři vás slaný vzduch a slaná voda chrání, abyste se nenachladili tak snadno jako na souši. Já sám, když jsem byl na palubě této lodi a byl jsem tak špatně zásoben šatstvem, jsem často vlezl na svou palandu promoklý, až ze mne kapalo, a zase jsem vstal celý rozpálený a kouřilo se ze mne jako z pečené svíčkové, a přece mi to nikdy neublížilo, protože jsem tehdy byl opatřen amuletem mládí a zdraví a byl jsem obrněn proti tělesným nemocem. Ale je načase, abych se zmínil o snáři. V jednom rohu své truhlice měl Blunt jako ve vatičce schovánu neobyčejně vyhlížející knihu s rudou obálkou, celou pomalovanou astrologickými znaky a tajnými klikyháky. Hlásala, že podává úplné a kompletní pojednání o umění věštby, takže i nejprostší námořník se to může sám naučit. Ohlašovala také, že je to týž systém, jehož pomocí se Napoleon Bonaparte ve světě vyšvihl z kaprála na císaře. Proto byla nazývána Bonapartův snář, neboť její kouzlo leželo ve výkladu snů a v jejich aplikaci na předvídání budoucích událostí tak, aby se mohla předem provést všechna přípravná opatření. Problémy se měly řešit pomocí číslic nějakým zmateným a těžkým způsobem, pro jehož usnadnění byla na konci knihy řada tabulek, něco jako jsou logaritmické tabulky na konci Bowditchova Navigátora. Blunt uctíval, zbožňoval a vzýval svůj Bonapartův snář a byl naprosto přesvědčen, že mezi těmito rudými deskami a v jeho vlastních snech leží veškerá tajemství budoucnosti. Každé ráno, dříve než si vzal své tablety a použil oleje na vlasy, se vykrádal ze své palandy, dokud ještě zbytek hlídky spal, vzal si snář a kousek křídy, posadil se obkročmo na truhlici a začal si drbat naolejovanou hlavu, 103

aby si vzpomněl na prchavé sny, a čmáral po víku své truhlice, jako kdyby sestavoval svůj denní rozpočet. Často byl zmaten a ztracen v bludišti kabalistických čísel v knize a v kapitole pokynů pro začátečníky, neboť dovedl jen s námahou číst; přesto však se mu nakonec, nebyl-li vyrušen, podařilo dojít k závěrům pro něho uspokojivým. A protože měl obvykle dobrou náladu, nepochybně se domníval, že všechny jeho budoucí záležitosti spějí k nejlepšímu konci. Ale jedné noci nás všechny poděsil, neboť vyskočil z palandy, oči mu div nevypadly z hlavy, a křičel chraptivým hlasem: „Chlapci, chlapci, připravte lavice! Rychle, rychle!“ „Jaké lavice?“ zavrčel Max. „Co se děje?“ „Lavice, lavice!“ vřískal Blunt nedbaje ho, „pokácejte lesy, pomozte, hoši, nastává poslední soud!“ Vzápětí si však klidně lehl na palandu, a něco si pro sebe pobroukávaje, klidně ležel; to jen mluvil ze spaní. Nevěděl jsem ihned přesně, co myslel lavicemi, pochopil jsem to až za chvíli, kdy jsem zaslechl dva námořníky debatovat o tom, zda lidstvo bude o posledním soudu stát nebo sedět.

104

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ Jen o vlásek jsme unikli Tento Bluntův snář mi připomněl, jak jsme jednou ráno jen o vlásek unikli zkáze. Hlídka na levoboku měla od půlnoci do čtyř hodin odpočinek, a když jsme zalehli a spali, Blunt náhle asi ve tři hodiny zase vstal s nádherným snem v hlavě a celý žhavý hned si jej vyložit. Šel tedy ke své truhlici, vytáhl si své nářadí a věnoval se počítání na víku. Tu se z ničeho nic rozlehl strašlivý křik, který vyplašil jeho i nás všechny ostatní a vyhnal celou lodní posádku na palubu do tmy. Nevěděli jsme, co to je, ale zdá se, že námořníci na moři poznají i ve spánku, že je nablízku skutečné nebezpečí. 105

Když jsme se dostali na palubu, spatřili jsme důstojníka, jak stojí na čelenu a řve na někoho v temné vodě před lodí: „Stočte příď do větru! Příď do větru!“ V tom směru jsme mohli vidět jen světlo a pak velký černý trup cizí lodi, která se na nás šikmo řítila a byla tak blízko, že jsme slyšeli pleskot jejích košových plachet ve větru, údery nohou o palubu a stejný křik „Stočte příď do větru! Příď do větru!“, jaký vydával náš důstojník. V příští minutě se ve mně zatajil dech, neboť jsem uslyšel prasknutí a ránu, jako když padá strom, a náhle jeden z výstužných stěhů vnější čelenní čnělky vyškubl svorník poblíž kotevního krakorce a vzápětí jsme slyšeli, jak naše čnělka tluče o příď. Mezitím cizí loď, která se o nás takto otřela, vyrazila do temnot a víc jsme ji nespatřili. Ale i ona musela být poškozena, protože když se rozednilo, našli jsme kousky cizího ráhnoví smíchané s naším. Opravili jsme škodu a nahradili jsme zlomený bidélec jinou čelenní čnělkou, kterou jsme měli, neboť všechny lodi vozí náhradní kulatinu pro případ naléhavé potřeby. Příčinou této nehody, která bezmála způsobila smrt všech lidí na palubě, nebylo nic jiného než ospalost strážných na předních nástavbách obou lodí. Námořníka, který držel stráž na naší lodi, důstojník strašně zjezdil. Nepochybně osud mnoha lodí, které opustí přístav a víc o nich nikdo neslyší, se naplní tímto způsobem; a někdy se možná dvě lodi, které se náhle srazí čelenní čnělkou proti čelenní čnělce uprostřed noční hlídky, zničí navzájem a jako bojující losi se potopí do oceánu se svými parohy v smrti zapletenými. Když jsem byl v Liverpoolu, jedna krásná loď kotvící v docích blízko nás dokončila nakládání, vyplula na moře a s dobrým větrem směřovala do Indie. Celá její posádka si byla jista, že to bude úspěšná plavba. Ale asi za sedm dní se vrátila – nejubožejší loď, jakou jste kdy viděli. Celý její pravý bok byl rozbit a roztříštěn. Kotva na pravoboku a velká část zábradlí byly pryč a každé nižší ráhno bylo zlomeno ve stejném směru, takže loď měla nyní malá a nevzhledná nouzová ráhna.

106

Když jsem se podíval na tuto loď s celou jednou stranou takto zničenou, ale s druhou stále v krásném pořádku, a když jsem si vzpomněl na její veselý a parádní vzhled při odjezdu z téhož přístavu, do kterého nyní vplula tak poničená, nemohl jsem se ubránit vzpomínce na jistého mladého muže, jehož jsem doma znal a jenž odešel jednou ráno z domu v nejlepší náladě a v poledne ho přinesli zpátky s pravou stranou ochrnutou od hlavy k patě. Pravděpodobně nějaká cizí loď se všemi plachtami napjatými čerstvým větrem najela na tuto loď, přehnala se kolem jejího pravého boku a takto ji zohavila. Námořníci nemohou být dost bdělí a pozorní, když drží noční hlídku, ačkoliv jak dobře vím, příliš často jsou nedbalí a dřímou. A není to nakonec tak podivné, neboť třebaže každý námořník slyšel o těchto neštěstích na moři a mnohý z nich snad byl na lodích takto postižených, přece jen když plujete po moři a týdny a týdny jste neviděli ani plachtu, těžko si uvědomíte, že je nějaká loď nablízku. A jeli skutečně nablízku, zdá se téměř neuvěřitelné, že na širokém, nekonečném moři, které omývá Grónsko na jednom konci světa a na druhém Falklandy, že na tak nesmírně široké cestě by se jedna loď mohla srazit s druhou. Pravděpodobnost velkých neštěstí se zřídka vnucuje myslím nevědomých mužů, jakými námořníci obvykle bývají; protože s věcmi, které moudří lidé znají, předvídají a před nimiž se chrání, se nemoudří seznamují jen při setkání tváří v tvář. A i když je zkušenost poučí, lekce působí pouze ten den, neboť hlupáci žijící v úspěchu nevěří v možnost strázní; vidí slunce na obloze a věří, že je příliš jasné, než aby někdy zapadlo. A stejně jako nejhbitější a nejskvělejší lodi divoce uhánějící přes moře s pyšnými plachtami jsou znenadání jako bleskem zasaženy a zmizí ze světa, i někteří statní lidé, se všemi svými plány a vyhlídkami krásně upravenými pro příznivý, rušný vánek života, nemyslíce na smrt a neštěstí, náhle narazí na nepředvídanou událost a ztroskotavše klesají dolů, ke smrti.

107

KAPITOLA DVACÁTÁ V mlze je určen k práci zvoníka a spatří stádo rypoušů sloních Čím se to plavíme? Jakou hmatatelnou temnotou? Jakým kouřem a párou, jako by se celý pařící se svět otáčel na své ose jako na rožni? Je to newfoundlandská mlha, a nadto plujeme přes Grand Banks, ponořené v mrholení, kterému se žádný Londýn v nejlistopadovatějším listopadu nemůže nikdy vyrovnat. Chronometr ukazuje, že je dvanáct, ale uhádli byste, zda je to poledne nebo půlnoc? Mlha je tak hustá, že ačkoliv máme příznivý vítr, skasáváme plachty z obav před neštěstím. A nejen to, já, ubohý Wellingborough, jsem vystoupil na jakousi zvonici, na vršek Samsonova sloupu – vysoké, pyšné kládové věže takto zvané – a vyzváním lodním zvonem jako na pohřeb. Tak chceme ohlašovat svůj příjezd a varovat všechny cizince, aby nám šli z cesty. Strašlivý zvuk! bum, bum, bum, zaznívá do pustého mrholení a mlhy. Zvon je zelený měděnkou a vlhký mrholením; a krátký, k srdci připevněný provaz, kterým zvon rozhoupávám, mi tu a tam proklouzne mezi prsty, vlhkem kluzký. Jeden důvtipný kapitán, o němž jsem slyšel, připadl však jednou na lepší věc než zvonění. Měl na palubě vrh mladých pašíků, a když plul mlhou, postavil na obě strany chlívku muže s dlouhými tyčemi, jimiž neustále pašíky pošťuchovali a znepokojovali, a ti pak rozráželi vzduch svým kvičením a nepochybně zachránili loď jako husy Kapitol. Z mlhy přicházely občas nejpodivnější a nejneslýchanější zvuky, jakési obrovské vzdychání a vzlykání. Co by to mohlo být? Hned po tomto zvuku následovalo chrlení vody, hučení a kaskádovité otřesy, jako kdyby náhle z moře vytryskla fontána. Usazen na svém Samsonově sloupu zíral jsem čím dál tím víc a zanedbával jsem svou kostelnickou povinnost. Ale zanedlouho někdo vykřikl: „Tamhle chrlí! Velryby! Velryby těsně u boku!“ 108

Velryby! Pomyslete! Velryby blízko mne, Wellingborougha – bude mi to vlastní bratr věřit? Pustil jsem šňůru, jako by byla rozžhavená, a spěchal jsem na bok. Tam plavalo čtyři nebo pět nejasně viditelných dlouhých černých hadovitě vyhlížejících těles, jen několik palců vyčnívajících nad vodou. Tohle že jsou velryby? Opravdovské velryby, jak jsem o nich slýchával? Představoval jsem si, že budou z moře vyčnívat jako hory – hory a údolí masa! úplní krakenové, zdvíhající vysoký příliv a zaplavující pevniny, když se ponoří za potravou! Bylo to trpké zklamání, z něhož jsem se dlouho vzpamatovával. Ztratil jsem veškerou úctu k velrybám a začal jsem trochu pochybovat o historii s Jonášem; vždyť jak by mohl Jonáš přebývat v takovém bezvýznamném obydlí, jak by tam mohl mít dost místa? Ale snad, myslel jsem si, se velryba, podle rabínského podání samice, roztáhla, aby ho pozřela – jako anakonda, která polkne losa a parohy jí trčí z tlamy. Nicméně od té doby velryby u mne upadly ve vážnosti. Ale to je vždycky tak. Když prý čtete o chrámu svatého Petra a pak jdete a navštívíte ho, s pravděpodobností deseti k jedné jej považujete za trpaslíka ve srovnání s vaší přehnanou představou. A nepochybně Jonáš sám musel být zklamán při pohledu na kupolovitou bránici zvedající se nad velrybím břichem a prohlížel si žebroví kolem sebe. Pořádně velký břich, jistě, myslel si, ale ne tak velký, jak by mohl být. Příštího dne se mlha zvedla a v poledne jsme se plavili mezi spoustou zakotvených rybářských bárek. Byla to velmi malá plavidla, a když jsem je spatřil, uvědomil jsem si správnost námořnického rčení, které se snaží vystihnout stísněné bydlení nebo omezený prostor. „Je to jak rybářova procházka,“ říkají, „tři kroky, a letíš přes palubu.“ Tyto malé loďky leží přímo na dráze mnoha lodí přeplouvajících oceán mezi Anglií a Amerikou a bývají občas přejety a smazány s povrchu vod; a s posledním kolem víru uzavírajícím se nad jejich plavidlem umlkne i křik námořníků. Jejich smutný osud je výsledkem toho, že opomíjejí držet dobrou hlídku ve dne a jako moudré panny mít v pořádku lampy v noci. 109

Poněvadž o Grand Banks se nebudu zmiňovat při zpáteční plavbě, mohu právě tak dobře říci teď, že při našem návratu jsme se k nim přiblížili v noci, a abychom zjistili, kde se nalézáme, spustili jsme hloubkovou olovnici. Používaná šňůra je obvykle více než 300 sáhů dlouhá a vlastní olovnice, vážící nějakých čtyřicet nebo padesát liber, má v dolní části otvor, do něhož se před měřením hloubky nacpe svíčkový lůj, takže olovnice může vynést ze dna půdu, kterou kapitán zkoumá. Tomu se říká okovat olovnici.

110

Naši hloubkovou olovnici jsme spouštěli v noci, a práce to byla velmi zajímavá, alespoň pro mne. Nejprve se zastaví plavba lodi, potom se šňůra, svinutá do džberu jako velrybářské lano, umístí na zadní palubu a jeden námořník vynese olovnici mimo loď, až na konec čelenní čnělky. Na povel letí olovnice daleko přes palubu, ponoří se a projede podél boku až k zádi a šňůra ze džberu se bleskem odvíjí. Když jsme olovnici vytahovali, byl jsem překvapen, kolik bylo na tuto práci potřeba síly. Celá hlídka tahala za provaz provléknutý kladnicí na křížových úponách, jako bychom zvedali tlustého delfína. Jakmile se olovnice ukázala v dohledu, velmi jsem dychtil prozkoumat lůj a podíval se na vzorek mořského dna. Ale námořníky to zdá se příliš nezajímalo a spílali mi bláznů, protože jsem si chtěl uschovat několik zrníček písku. Málem jsem se zapomněl zmínit o Golfském proudu, v němž jsme se nalézali, dříve než jsme pluli přes Grand Banks. Že v něm skutečně plujeme, dokázal osobně sám kapitán, který dohlížel nad vytažením džberu slané vody a do ní pak vnořil teploměr. Chybí-li chaluha hroznatá, je to obvyklá zkouška, protože teplota tohoto proudu je o osm stupňů Fahrenheita vyšší než teplota oceánu a teplota oceánu je o dvacet stupňů vyšší než teplota moře v Grand Banks. Mnozí námořníci přičítají mlhy na pobřeží Nového Skotska a Nového Foundlandu tomuto mimořádnému rozdílu v teplotě, jenž se nemůže žádným způsobem vyrovnat; ale proč je vždycky v Golfu tak ošklivé počasí, to – pokud vím – nebylo dosud vysvětleno. Je zvláštní ponořit prst do džberu plného Golfského proudu a zjistit, že je tak teplý; jako kdyby Mexický záliv, z něhož tento proud přichází, byl obrovský kotel nebo bojler, který má za úkol ohřívat severní Atlantik Golfským proudem, protínajícím jej v délce asi dvou tisíc mil, stejně jako potrubí na horký vzduch vyhřívá v zimě některé velké haly. Protože průměrná šířka Golfu je kolem dvou set mořských mil, pokrývá plochu větší než celá plocha Středozemního moře a může být považován za jakési Mississippi horké vody tekoucí napříč oceánem od pobřeží Floridy a plynoucí rychlostí jedné a půl míle za hodinu. 111

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ Velrybář a námořník z válečné lodi Pohled na velryby, o nichž jsem se zmínil v přecházející kapitole, způsobil, že se v naší společnosti uvedl Larry – jeden muž z naší posádky, který byl až do této chvíle úplně tichý a zdrženlivý, jako kdyby měl nějaký pocit méněcennosti, ačkoliv byl najat jako námořník II. třídy, a pokud jsem mohl posoudit, vykonával svou povinnost velmi dobře. Když se lodníci dali do debaty o tom, jaký druh velryb jsme viděli, Larry stál a pozorně naslouchal, a přesvědčiv se o jejich neznalosti, najednou se vmísil do hovoru a udivil všechny svou důkladnou znalostí těchto oblud. „Nejsou to vorvani tuponosí“ řekl Larry, „jejich chrlení není dost husté. Nejsou to plejtváci myšoci, ti by nezůstali nahoře tak dlouho. Nejsou to hrbouni dlouhoploutví, protože nemají žádné hrby, nejsou to ani plejtváci obrovští, ty nikdy nezastihnete tak blízko u lodi. Nejsou to grónské velryby, protože nejsme u pobřeží Grónska, a nejsou to biskajské velryby, protože to by nebylo správné tvrdit. Říkám vám, chlapi, to jsou klikyhákové velryby.“ „A co je to za velryby?“ zeptal se jeden námořník. „No, to jsou velryby, které nejdou ulovit.“ Teď když se ukázalo, že tento Larry byl vychován jako námořník na velrybářské lodi a mnohokrát vyplul z Nantucketu, nikdo kromě Jacksona si nedovolil pochybovat o jeho názorech; a ani Jackson naň příliš nedotíral. A potom jsme vždycky spoléhali na Larryho úsudek o všech podivných rybách náhodou plujících kolem nás, neboť velrybáři jsou daleko obeznámenější s divy hlubin než ostatní námořníci. Toto byla Larryho první plavba v obchodních službách, a proto byl až dosud tak zdrženlivý; dobře věděl, že obchodní námořníci obyčejně dávají najevo jakousi povýšenost vůči „škvařičům tuku“, jak opovržlivě označují ty, kdož loví leviatana. Ale ukázalo se, že Larry je takový nevýbojný chlapík a tak dobře rozumí své práci a je 112

tak ochoten splnit každý rozkaz, že nebyl vystaven špičkování, s nímž by se jinak mohl setkat. Byl to trochu zvláštní muž, s kloboukem nasazeným dopředu až na kořen nosu a s očima sklopenýma, jako by vždycky studoval vaše boty, když s vámi hovořil. Rád jsem poslouchal jeho vyprávění o divokých místech v Indickém oceánu a na pobřeží Madagaskaru, kam se často dostal na svých velrybářských výpravách. Znalost přírodního života, jaký vedou lidé v těchto vzdálených částech světa, vzbudila v Larrym sentimentální odpor k civilizované společnosti. Kdykoliv se naskytla příležitost, nikdy neopomněl vynášet slasti volného a nenuceného života v Indickém oceánu. „Víte,“ řekl Larry a jako obvykle mluvil nosem, „tam na Madagaskaru nenosí lidé vůbec žádný ohoz, nic než kousek provázku kolem pasu. Nedrží žádné obědy, ale pojídají celý den tlustá prasata a psy. Nechodí spát, ale podřimují po celý čas, a také se opíjejí nějakým prvotřídním arakem, který dělají z kokosových ořechů; a to vám povídám, taky kouří spoustu tabáku. Jářku, krásná země! Čert vzal Ameriku!“

113

Po pravdě řečeno, útočil proti civilizaci zavilými narážkami. „Jakou to má cenu, být zcivilizovaný?“ řekl mi jednou při noční hlídce na palubě. „Zcivilizovaní chlapíci se jen učí, jak jít životem, a fňukají. Na Madagaskaru nevidíš žádné metodisty, kteří by se strašně báli o svou duši, nevidíš žádné zatracené žebráky a otravné policajty, to ti teda povídám. A žádný z těch jejich králů nemá palce zkroucené pakostnicí. Jářku, čert vzal Ameriku!“ Skutečně, Larry byl dosti kousavý ve svých narážkách. „Je tobě, Knoflíku, líp proto, že jsi zcivilizovaný?“ otázal se, přistoupil ke mně a velmi upřeně se díval na trosky mých vratiplachtových holínek. „Ne, není ti ani trochu líp, naopak je ti o mnoho hůř, Knoflíku. Řeknu ti, nebyl bys tady na moři, nevedl bys tenhle psí život, kdybys nebyl zcivilizovaný – to je ten důvod. Civilizace tě zruinovala a mě úplně zničila. Na Madagaskaru jsem mohl být velkým člověkem. Je to přezatraceně mizerné. Jářku, čert vzal Ameriku!“ A v hořkém zármutku nad morovým dechem společnosti, nad celou svou minulostí, přítomností i budoucností se Larry odvrátil a narazil si klobouk ještě níž na kořen nosu. Pravým opakem Larryho byl námořník z válečné lodi, který plul s námi a kterému jsme přezdívali Dělová paluba, protože stále hovořil o životě ve válečném námořnictvu. Byl to malý chlapík s drobným obličejem a velkolepou chundelatou hřívou hnědých vlasů. Vždycky se oblékal jako námořník z válečné lodi a nosil široce lemované límce na své kazajce a turecké kalhoty. Ale obzvláště byl hrdý na své nohy; a když jsme ráno myli paluby, ať bylo jak chtělo chladno, vždycky si zul boty a brouzdal se jako kachna a dával chodidla špičkami od sebe, aby půvab svých nohou předvedl. Sloužil na obrněném parníku ve válce proti indiánskému kmenu Seminolů na Floridě a měl hodně co povídat, jak se tam plavili proti proudu řek a zaplavenými slatinami a ostřelovali Indiány na břehu. Vzpomínám si, že vyprávěl, jak objevili skupinu Indiánů ve velké vzdálenosti, ale jeden z divochů byl nápadný cínovou destičkou, kterou nosil zavěšenou na krku a která se blyštěla ve slunci. Tato 114

destička způsobila jeho smrt, protože – jak vyprávěl Dělová paluba – sám střelil přímo doprostřed destičky a koule prolétla Indiánovi srdcem. Bylo to zabíjení krys, tahle válka, řekl. Dělová paluba se zastavil v Cádizu, byl v Gibraltaru a v Marseille. Slunil se v Neapolském zálivu, jedl fíky a pomeranče v Messině a ztratil jedno ze svých srdcí na Maltě, mezi tamějšími dámami. A o všech těchto věcech vyprávěl jako romantický námořník z válečné lodi, který viděl civilizovaný svět a miloval ho a shledal, že je to dobré a pohodlné místo pro život. A tak on a Larry se nikdy nemohli shodnout ve svých osobních názorech na civilizaci a divošství, na Středomoří a Madagaskar. KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ Horal míjí vrak Byli jsme ještě stále v Banks, když nás zastihla strašlivá bouře, taková, jakou jsem nikdy předtím nezažil a jakou jsem si ani nikdy nepředstavoval. Déšť padal dolů v pruzích a kaskádách, odtokové otvory stěží postačily odvádět vodu z palub, a když jsme natáčeli ráhna, brodili jsme se skoro až po kolena ve vodě a všecko kolem plavalo jako třísky v doku. Prudký déšť byl předzvěstí silné bouře, na niž jsme se důkladně připravili tím, že jsme všechny naše plachty svinuli, až na košové plachty podkasané o dva pásy. Nakonec se přihnalo tornádo jako stádo divokých koní prchajících před postupujícími plameny hořící prérie. Dobrý Horal se před ním chvilku ukláněl a hrbil, ale pak s nosem ve vodě se začal provalovat a prodírat mléčně bílými vlnami a zanechával ve své brázdě pruh osvětlené pěny. Byla to strašná scéna. Zíral jsem na ni u vytržení, až se ve mně tajil dech. Stěží jsem se udržel na nohou, tak prudce se loď zmítala. Zatímco jsem se kymácel nahoru a dolů, námořníci se mi smáli a doporučovali mi hlídat loď, aby nespadla přes palubu, a radili mi, abych si vzal vrátkovou páku a pevně ji přidržel v odtokových otvorech a tak uklidnil divoké pohyby lodi. Ale teď už jsem začínal 115

být povznesený nad takové hloupé řeči, ačkoliv námořníci od nich neupustili po celou plavbu. Když bouře skončila, měli jsme krásné počasí, dokud jsme nedopluli až do Irského moře. Ráno po bouři, když moře a obloha opět zmodraly, námořník v lanoví zavolal, že na závětrné straně je vrak. Namířili jsme to k němu – celá posádka ho dychtivě vyhlížela, a kapitán z křížového koše dokonce dalekohledem. Zanedlouho jsme kolem vraku pomalu projeli. Byl to očesaný, vodou zaplavený škuner, napohled velmi hrozný, který byl jistě hnán po moři už hezkých pár týdnů. Zábradlí bylo většinou pryč a jen sem tam zůstaly stát podpěry či sloupky, rozčesávající vedví vlny, které se valily přes palubu ležící téměř v jedné rovině s hladinou. Přední stěžeň byl uražen ve výši necelých čtyř stop od paluby a rozdrcený a rozštípnutý zbytek vypadal jako pařez borovice vyvrácené v lese. Pokaždé když se loď vyhoupla, objevil se zející otevřený hlavní průlez, ale byl vždy právě tak rychle zaplněn a znovu zmizel, doprovázen hučícím a bublajícím zvukem, jak voda vnikala dovnitř při dalším ponoření.

116

A u pahýlu hlavního stožáru, asi deset stop nad palubou, bylo přibito něco jako rukáv; snad to byl zbytek kabátu, který tam posádka připevnila jako signál a který byl roztřepen a oderván větrem. Na zádi byly u zábradlí přivázány tři temné, zeleně travnaté předměty, pomalu se pohupující s každým zhoupnutím lodi, ale jinak nehybné. Viděl jsem, jak kapitán na ně zamířil dalekohled, a slyšel jsem, jak konečně řekl: „Musí být už dávno mrtví.“ Byli to námořníci, kteří se před dlouhou dobou pro bezpečnost přivázali k zábradlí na zádi, ale zřejmě zahynuli hladem. Naplněn děsivým zájmem o událost, najisto jsem předpokládal, že kapitán spustí člun, aby pohřbil mrtvoly a vypátral něco o škuneru. Ale vůbec jsme nezastavili a pokračovali jsme v cestě, aniž jsme zjistili byť i jen jméno škuneru, ačkoliv každý předpokládal, že je to dřevařská loď z Nového Brunšviku.

117

Námořníci neprojevili žádné překvapení, že kapitán neposlal k vraku člun, ale cestující z mezipalubí se rozhorlovali nad tím, co nazývali kapitánovým barbarstvím. Pokud mne se týká, nemohl jsem se ubránit údivu a pohoršení nad jeho lhostejností; avšak mé následující námořnické zkušenosti mi ukázaly, že takový postoj je velmi běžný, i když samozřejmě ne tehdy, jde-li o záchranu lidských životů. Odpluli jsme a nechali jsme škuner bez cíle bloudit dál a dál – jako zahradu pro škeble a hřiště pro žraloky. „Podívejte se,“ řekl Jackson, nahýbaje se přes zábradlí a pokašlávaje, „podívejte se, to je námořníkova rakev. Chaoha, Knoflíku,“ obrátil se ke mně, „jak se ti to líbí, Knoflíku? Nechtěl by ses plavit s tamhletěma nebožtíkama? Nebylo by to krásné?“ A pak se snažil smát, ale jen znovu kašlal. „Nesměj se těm ubožákům,“ pravil Max s vážnou tváří, „vidíš jejich těla, ale jejich duše jsou dál než mysa Dobré naděje.“ „Mysa Dobré naděje, mysa Dobré naděje,“ řičel Jackson se strašlivým úšklebkem a opičil se po Holanďanovi, „pro ně není žádná dobrá naděje, starý brachu, jsou utopeni a zatraceni, stejně jako budem jedné černé noci zatraceni ty i já, Rudý Maxi.“ „Ne, ne,“ odporoval Blunt, „všichni námořníci dojdou spasení; zde dole užijí dost bouří, ale tam nahoře je čeká krásné počasí.“ „To jsi vyčetl z toho svého pitomého snáře, ty chytráku?“ hučel Jackson mezi kašlem. „Nemluv mi o nebi – to je lež – vím to – a každý, kdo tomu věří, je trouba. Copak si myslíš, ty chytráku, že pro tebe je nějaké nebe? Copak tam pustí tebe s těma tvýma zadehtovanýma rukama a naolejovanými vlasy? Kdepak! Až tě jednou nějaký žralok spolkne svým průlezem, zjistíš, že ses svou smrtí dostal jen z jedné vichřice do druhé; pamatuj si to, ty irský kokny! Ano, budeš spolknut jako jedna z těch tvých pilulek; a rád bych viděl, aby celou tuhle loď pohltil norský malstrom jako škatulku. To by byla pro tebe dávka soli!“ Zdálo se, že tento Jackson se den ode dne stával špatnější a špatnější na těle i na duši. Zřídka promluvil, aby se nehádal, nevysmíval nebo neklel. A po celou tu dobu, ačkoliv jeho tvář hubla

118

a hubla, jeho oči jako by hořely stále víc, jako by se nakonec chystal umřít a nechat je svítit jako svíčky u své mrtvoly. Ačkoliv nikdy nechodil do kostela a neměl o křesťanství větší ponětí než malajský pirát a ačkoliv neuměl přečíst ani slovo, přece byl samovolně ateista a bezvěrec a při dlouhých nočních hlídkách se pouštěl do debat, aby dokázal, že není nic, čemu by se mělo věřit, co by mohlo být milováno a proč by stálo za to žít, ale že všechno v širém světě by mělo být nenáviděno. Byl strašný desperado a zdálo se, že jako divoký Indián, jehož připomínal svou žlutohnědou pletí a vystouplými lícními kostmi, v amoku napadá nebe i zemi. Byl to plavící se Kain, na svém zažloutlém čele měl vypálenu nějakou nevyzpytatelnou kletbu a snažil se zkazit a zatvrdit každé srdce, které bylo nablízku. Přesto mi připadalo, že tento muž je spíše ubohý než zkažený. Jeho zkaženost jako by vyplývala z jeho ubohosti, a přes všechnu jeho ohavnost bylo občas v jeho očích něco, co bylo nevýslovně politováníhodné a dojímavé. A ačkoliv v určitých chvílích jsem tohoto Jacksona téměř nenáviděl, přece jsem nikoho nelitoval tolik jako jeho. KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ Podivný kajutní cestující a tajemná mladá dáma Dosud jsem neřekl nic o cestujících, které jsme vezli. Ale dříve než o nich přednesu několik svých malých poznámek, musíte vědět, že Horal nebyla pravidelná traťová či poštovní loď do Liverpoolu, která by v určených intervalech jezdila mezi oběma přístavy a přivážela zásilky. Ne. Byla to jen takzvaná pravidelná obchodní loď do Liverpoolu; nevyplouvala v žádný určitý termín a jednala víceméně, jak se jí líbilo, neboť nebyla vázána závazky žádného druhu, třebaže při všech svých cestách měla vždy za cíl New York nebo Liverpool. Obchodní lodi, které nejsou ani pravidelné traťové lodi, ani pravidelné obchodní lodi, jsou mezi námořníky známy pod názvem toulavé lodi, což znamená, že jsou dnes zde a zítra někde jinde. 119

Ale neměl jsem proč litovat, že Horal není pravidelná traťová loď, protože na palubě těchto lodí – jak jsem se dozvěděl od námořníků, kteří se na nich plavili – má posádka strašně těžkou práci, neboť pluje s vypětím všech plachet, aby urazila cestu co nejrychleji a uchovala dobrou pověst o rychlosti lodi. Ačkoliv tyto lodi jsou nejlepší plavidla, jaká brázdí moře, vystavěná nejdokonalejším způsobem a z nejkvalitnějšího materiálu, přece pár let takovéhoto plavení s větrem v zádech vážně poškodí jejich stavbu – jako u robustních mladých mužů, kteří žijí příliš rychle v době svého jinošství – a brzy jsou prodány za babku, obvykle lidem v Nantucketu, New Bredfordu a Sag Harbouru, kteří je opraví a přizpůsobí pro velrybaření. A tak loď, která kdysi vozila veselé společnosti dam a pánů cestujících do Liverpoolu nebo Londýna, vozí nyní posádku harpunám kolem mysu Hoorn do Pacifiku. A mahagonové a javorové kajuty, v nichž kdysi byly karetní stolky z růžového dřeva a zářící kávovary a v nichž jiskřila nejedna láhev šampaňského a nejedno jasné oko, obývá nyní drsný kvakerský kapitán z Martiny vinice. Když kotví s lodí v Islandském zálivu nebo na Novém Zélandě, pozve si možná k obědu společnost nahých náčelníků a divochů, zatímco dřívější kapitán prokazoval čest literátům, divadelním hvězdám, cizím princům a bohatým gentlemanům, kteří obvykle při zaoceánských plavbách probírali u stolu klípky, politiku a hlouposti. Široká zadní paluba, kde se toto panstvo procházívalo, je teď často zaplněna obrovskou hlavou vorvaně a nesmírným mužstvím mazlavého rybího tuku; a po celou dobu lovu to všude páchne olejem. Sic transit gloria mundi! Tak odchází pýcha a sláva poštovních lodí! Je to stejné, jako když se zchátralý nosič francouzských hedvábných látek uchytí v mydlárně. Horal nebyl pravidelná traťová loď, a neměl proto samozřejmě dostatečné ubytování pro kajutní cestující. Myslím, že nebylo víc než pět šest soukromých kajut, každá po dvou třech lůžkách. Na každý způsob však při této plavbě plul na Horalu pouze jeden normální kajutní cestující, to jest žádný kapitánův známý, ale člověk, který zaplatil jízdné a přišel na palubu vážně a po obchodnicku se svými zavazadly. 120

Byl to mimořádně malý mužíček, ten osamělý kajutní cestující – cestující, který přišel na palubu po obchodnicku se svými zavazadly; nikdy s nikým nepromluvil a kapitán zřídkakdy promluvil na něho. Snad to byl vyslanec Institutu hluchoněmých v New Yorku, který jel do Londýna, aby v Exeterské síni předvedl publiku pantomimu o příznacích doby. Stále byl zahloubán a někdy sedával na zadní palubě se založenýma rukama a s hlavou svěšenou na prsa. Pak vstal a zadíval se upřeně proti větru, jako by náhle objevil přítele. Pak se zatvářil zklamaně a vrátil se pomalu zpátky do své kajuty. Malým okénkem jste ho mohli vidět, jak sedí v neobvyklé pozici se zadní částí těla vsunutou do lodního lůžka a s hlavou, pažemi a nohama visícíma ven a je pohřížen do hlubokých úvah, s ukazováčkem u nosu. Nikdo ho nikdy neviděl číst, nikdy nevzal karty do rukou, nikdy nekouřil, nikdy nepil víno, nikdy nehovořil a nikdy nezůstal na dezert po obědě. Zdálo se, že je sám pro sebe pravým mikrokosmem či malým světem, který nepotřebuje vybírat příspěvky od okolního vesmíru. Vynořilo se plno dohadů, kdo to je a jaké je jeho zaměstnání. Námořníci, kteří jsou vždycky zvědaví na takové věci a kritizují kajutní cestující víc, než si možná cestující uvědomují, se úplně vyčerpali dohady, z nichž některé jsou charakteristicky zvláštní. Jeden z posádky říkal, že je to tajuplný posel s tajnými vzkazy pro anglický dvůr; druzí mínili, že je to potulný ranhojič a napravovač kostí, ale nikdy jsem nezjistil, proč si to mysleli; jiní prohlašovali, že to musí být buď bezzásadový bigamista prchající od své poslední ženy a několika malých dítek, nebo ničemný penězokaz, bankovní lupič nebo obyčejný zloděj, který se vrací do milované země se svou nepočestně nabytou kořistí. Jeden všímavý námořník byl toho názoru, že je to anglický vrah, který přemožen nevýslovnou lítostí vrací se domů, aby učinil úplné doznání a dal se pověsit. Bylo trochu podivné, že mezi všemi těmito jejich moudrými a někdy drzými názory se nevyskytoval ani jeden o šlechetném poslání cestujícího. Ne! Všechny byly smutně zaujaty proti jeho morálnímu a náboženskému charakteru. Ale tak už to všude na světě chodí. Ubohý

121

muži, kdybys mohl jen tušit, co si o tobě myslí posádka, věru nevím, co bys byl udělal! Protože však o těchto dohadech a podezřeních nic nevěděl, žil tento tajemný kajutní cestující dál svým způsobem, chladný, lhostejný a klidný; nikdy nikoho neobtěžoval a nikdo neobtěžoval jeho. Někdy za měsíčné noci nepozorovaně přecházel po palubě jako duch nemocničního ošetřovatele, míhal se od stožáru k stožáru, hned poletoval kolem světlíku, hned zase v blízkosti kompasnice. Blunt, dehťák se snářem, přísahal, že je to kouzelník, a vzal si zvláštní dávku Glauberovy soli, aby se uchránil před jeho čáry. Když jsme byli teprve pár dnů na moři, přihodilo se tomuto kajutnímu cestujícímu komické dobrodružství. Mezi některými námořníky na obchodních lodích je dosud v oblibě starý zvyk přivázat pevně do ráhnoví každého suchozemského nemotoru cestujícího, který je přistižen při výstupu do lanoví, ať jakkoliv nepatrném. Tomu se říká udělat z člověka orla z rozpjatými křídly. Dříve než jej námořníci zase osvobodí, vynutí z něho slib, že než dojede loď do přístavu, dá posádce peníze na důkladné počastování. Je to jeden z vedlejších příjmů námořníků, a proto vždycky bděle hlídají příležitost k vybírání tohoto příspěvku od neopatrných cizinců. Ovšem nikdy se o to nepokoušejí v přítomnosti kapitána; pokud jde o důstojníky, ti při sebemenším podezření, že se něco podobného odbývá, úmyslně odvracejí zrak a pilně se zabývají něčím jiným. Ale protože na palubě Horala byl pouze jeden ubohý kajutní cestující, a to byla taková tichá, nevtíravá a nedobrodružná duše, zdálo se, že je na vymáhání příspěvku malá naděje. Avšak jednoho mimořádně krásného rána, co nevidíte v úponách téměř v polovině křížového stěžně, jako postavu našeho kajutního cestujícího, jak se drží zuby nehty všemi čtyřmi končetinami, hlavu má uděšeně otočenou a hledí k obzoru. Vypadal, jako by ho tlačila můra a jako by v nějakém náhlém a nevysvětlitelném záchvatu šílenství byl přinucen zaujmout toto neobyčejné postavení. „Proboha,“ zvolal důstojník, tak trochu šprýmař, „vždyť určitě slítnete, pane! Stevarde, prostři na palubu pod pána matraci!“ Ale to už grónský námořník zpozoroval situaci, popadl jakési lano, tiše vyběhl nahoru za cestujícím a beze slova mu začal 122

přivazovat nohy a ruce. Cizinec byl údivem němější než obvykle, nakonec se divoce bouřil, ale marně, neboť strach z pádu ho nutil držet ruce pevně přilepené k lanům, a tím mu zamezil jakýkoliv účinnější odpor, takže za chvíli z něho byl – k velkému zadostiučinění posádky – krásný orel s rozpjatými křídly. Teď se poprvé ukázalo, že tento podivný cestující velmi silně koktá a zajíká se, což byla příčina jeho mlčenlivosti. „Ccccco ttto dddděláte?“ „Orla s rozpjatými křídly, pane,“ odpověděl Grón, domnívaje se, že těchto pár slov okamžitě objasní situaci. „Cccco tttto zzzznamená?“ „Počastování pro všechny, pane,“ řekl Grón a podivoval se tuposti druhého, leč ten nikdy dřív o takové věci ani nezaslechl. Posléze když se váhavě smířil s požadavkem námořníka a dal mu dvě půlkoruny, bylo nebohému cestujícímu dovoleno sestoupit. Naposled jsem tohoto muže viděl, jak nastupoval do drožky u brány Princova doku v Liverpoolu a odjel samoten do neznáma. Neměl s sebou nic než kufřík a deštník, ale zato jeho kapsy byly vycpány – snad jich používal místo cestovních vaků. Nyní musím vylíčit jiného, a ještě tajemnějšího – i když naprosto odlišného – obyvatele kajuty, o němž jsem se už dříve zmínil. Co říkáte půvabné mladé dívce? Byla právě ten typ, co by mohl zpívat Skvělého bílého seržanta; vojensky vyhlížející dívka; její otec musel být generál. Měla hnědé vlasy a modré oči, tváře bílé a růžové a kapitán Riga jí byl velmi oddán. Na zvědavé otázky námořníků, kdo to je, odpovídal stevard, že je to dcera jednoho liverpoolského dokmistra, který ji pro upevnění zdraví a zlepšení mysli poslal pod dohledem kapitána, svého obzvláštního přítele, do Ameriky na Horalu, a teď že se tato mladá dáma vrací domů ze své cesty. A opravdu, kapitán se projevil jako její dobrý otec a často se s ní – zavěšenou pod paždím – procházel kolem opuštěného posla s tajnými vzkazy. Ten se tu a tam vytrhl ze svého rozjímání a vrhl na ně pokradmý pohled plný obdivného údivu, jako by si myslel, že kapitán je odvážný.

123

Uvážíme-li, jakou měl kapitán krásnou svěřenku, počínal si přinejmenším negalantně, když pobýval v její půvabné společnosti a přitom dotrhával staré šaty. Vždyť žádný skutečný gentleman se nikdy nesnaží ušetřit svůj nejlepší plášť, jde-li o dámu; po pravdě obvykle dychtí po příležitosti zničit jej tím, že ho prostře jako můstek přes kaluž – jako Walter Raleish –, aby si dámy neumazaly podrážky svých něžných střevíčků. Tento kapitán Riga však nebyl žádný Raleigh a stěží skutečný gentleman vůbec, jak jsem už dříve prohlásil. Ale možná že nosil staré šaty v tomto případě speciálně proto, aby pohrdáním toaletou dokázal, že není víc než opatrovník dámy, neboť mnozí opatrovníci nedbají ani za mák, jak ošuměle vyhlížejí. Přesto přese všechno plavba byla jeden dlouhý otcovský flirt mezi rozpustilou nymfou a špatně oblečeným kapitánem. A její dobrá matka, kdyby byla naživu a mohla vidět tuto mladou dámu, určitě by jí pro její chování udělila nekonečnou lekci a výtisk Dcer Anglie od paní Ellisové, aby si ho přečetla a promyslela. Už nic víc neřeknu o této neznámé nymfě; jenom že když jsme dojeli do Liverpoolu, vyšla ze své kajuty v bohatě vyšívaných hedvábných šatech, v krajkovém kloboučku a závoji, s jakýmsi čínskými slunečníkem či parazolem – jeden z námořníků ho nazval uchvacujícný –, následována kapitánem v nejlepším černém obleku a kastoru a s hůlkou se zlatou hlavicí. Odjeli ve voze a byla pryč. Doufám, že je teď šťastná a spokojená, ale mám určité pochyby. Nyní zbývá hovořit o cestujících v mezipalubí. Nebylo jich víc než dvacet či třicet, většinou strojníci vracející se domů po úspěšném pobytu v Americe, aby si přivezli své ženy a rodiny. To byli jediní obyvatelé mezipalubí, o nichž jsem věděl. Až jednou časně zrána, za šedého úsvitu, když jsme minuli mys Cloar, jižní cíp Irska, vynořilo se z předního průlezu zjevení vysokého Ira v ošumělé košili ze sypkoviny, opřelo se o zábradlí a dívalo se k pevnině s upřeným, zavzpomínaným výrazem, pilně se oběma rukama škrábajíc na zádech. Všichni jsme nadskočili úžasem při pohledu na toto zjevení, a když jsme si uvědomili, že muselo být celou cestu zahrabáno na své palandě, stal se jediný pravděpodobný důvod k takovému zacházení s vlastními zády pohoršlivě zřejmý. 124

Málem jsem zapomněl na jiného cestujícího, maličkého anglického hocha, ani ne čtyři stopy vysokého, který se náhle – když jsme byli asi osmačtyřicet hodin plavby od New Yorku – objevil na palubě a chtěl něco k jídlu. Byl to syn tesaře, vdovce s tímto jediným dítětem, který asi před půl rokem odjel na Horalu do Ameriky, tam se dal na pití, zemřel a zanechal opuštěného sirotka v cizině. Několik týdnů se chlapec potuloval kolem přístavních hrází, opatřoval si nejisté živobytí vycucáváním melasy ze sudů vyložených ze západoindických lodí a občas si pochutnal na zatoulaných pomerančích a citrónech plujících v docích. Noci trávil někdy ve stáncích na trhu, někdy v prázdném sudu v přístavišti, někdy na zápraží a jednou na strážnici, odkud utekl druhého rána mezi nohama klíčníka, který právě hnal k odpovědnosti dalšího tuláka pro opětovné žití z veřejné dobročinnosti. Nakonec, když se toulal kolem doků, zahlédl Horala a okamžitě poznal, že je to právě ta loď, která jeho a tatínka odvezla z Anglie. Ihned se rozhodl, že se touto lodí vrátí. Zastavil kapitána, přednesl mu svůj případ a prosil o přepravu. Kapitán odmítl, ale statečný hošík, vůbec nezastrašen, se rozhodl, že se ukryje na palubě, dříve než loď vypluje. To také učinil a podloudně se vkradl do mezipalubí, a co víc, jak nám pověděl, vtlačil se do úzkého prostoru mezi dva sudy s vodou, odkud tu a tam vystrčil hlavu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Jednou jeden cestující v mezipalubí v noci vstal a šťáral dovnitř a rachotil klackem kolem jeho úkrytu, neboť ho pokládal za mimořádně velkou krysu, která se načerno plaví přes Atlantik. Takových cestujících pluje neustále spousta mezi Liverpoolem a New Yorkem.

125

Jakmile prozradil svou přítomnost na palubě – a dal pozor, aby se tak nestalo dříve, dokud se nedomníval, že loď musí už být z dohledu pevniny –, kapitán si ho dal zavolat na záď. Nejdřív jím důkladně zatřepal a pohrozil mu, že ho shodí přes palubu jako pochoutku pro Honzu Žraloka, a pak přikázal důstojníkovi, aby ho poslal na příď mezi námořníky a tam ho nechal bydlet. Námořníci ho přijali s otevřenou náručí, ale dříve než se s ním začali mazlit, důkladně ho umyli u závětrného odtokového otvoru. Ukázalo se, že je to docela pohledný chlapec, třebaže v důsledku protrpěných těžkostí hubený a bledý. Díky dobré péči a dostatku jídla se však brzy spravil a ztloustl a za pár dnů z něho byl právě tak dobře vyhlížející chlapeček jako kterýkoliv jiný v péči královny Viktorie. Námořníci o něj měli nejvřelejší zájem. Jeden mu udělal malý klobouček s dlouhou stuhou, jiný malý kabátek, třetí legrační kalhotky, jaké se nosí u válečného námořnictva, takže nakonec vyhlížel jako mladičký loďmistrův pomocník. Kuchař mu obstaral maličký plechový hrnek a rendlík, stevard ho podaroval cínovou lžičkou a jeden cestující z mezipalubí zavírákem. A takto vybaven 126

sedával v době jídla v polovině schůdků na příď, dělal svým hrníčkem a rendlíkem velký randál a byl veselý jako cvrček. Byl to mimořádně pěkný, veselý, chytrý a čtverácký hošík, jen šest let starý, a tisíckrát škoda, že byl takto opuštěn. Kdo může říci, zda je osudem předurčen stát se vězněm v Novém Jižním Walesu nebo členem parlamentu za Liverpool? Mimochodem, když jsme dojeli do tohoto přístavu, byla proň uspořádána sbírka. Kapitán, důstojníci a tajemný kajutní cestující přispěli přáním všeho nejlepšího a námořníci a chudí cestující v mezipalubí sehnali asi patnáct dolarů na hotovosti a v tabáku. Málem jsem však zapomněl dodat, že dokmistrova dcera mu dala na památku krásný krajkový kapesníček a schránku na karty; dary to velmi vzácné, ale poněkud nevhodné. Takto vybaven, maličký hrdina vyšel sám na pevninu a ztratil se mi z očí v davech tísnících se v liverpoolských docích. Abych poněkud zmírnil špatný dojem, jaký na čtenáře nejspíše učinil Jacksonův charakter, musím se zmínit, že Jackson se nejdříve choval k chlapci v nejednom ohledu přátelsky. Ale hoch před ním vždycky utíkal, až nakonec Jackson, popuzen jeho chováním, již na něho nepromluvil; a zdálo se, že jej vzdor jeho bezbrannosti nenávidí, stejně jako nenáviděl celý ostatní svět. Pokud jde o lancashirského mládence, byl to hlupák, jak jsem se už dříve zmínil. Bylo mu věnováno tak málo pozornosti, že nakonec vystoupil na pevninu, aniž se s ním kdo – kromě jednoho člověka – rozloučil. KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ Začíná poskakovat v lanoví jako opice Ale dosud jsme nedopluli do Liverpoolu. Protože však zbývá jen málo, co bych řekl o cestě tam, může Horal napnout plachty a dorazit do cíle co nejdříve. Tuto krátkou dobu vyplním snad užitečně vylíčením pokroků, jichž jsem dosáhl při učení se povinnostem námořníka. Po mém hrdinském kousku při rozvazování hlavní oblohovou se důstojník těšil nadějí, že se ze mne stane vynikající námořník. S 127

překypujícím srdcem mi přikázal, abych předal dohled nad kurníky lancashirskému mládenci, což jsem velmi ochotně učinil. Poté jsem se snažil ukázat co největší čilost při šplhání v lanoví – byla to pro mne v té době už úplná hračka – a nic mě nepotěšilo víc než sedět po celé hodiny na jednom z košových ráhen a pomáhat Maxovi nebo Grónovi při práci v lanoví. Na moři mají námořníci neustále plné ruce práce – obšívají a oplétají a tisícerým způsobem okrašlují a opravují nespočetné úpony a stěhy, látají plachty nebo mění část paluby v provazárnu, kde vyrábějí nevzhledný druh provázku na oplétání lan zvaný dvoupramenný motouz. Tento motouz se spřádá na navijáku a lancashirský mládenec musel nejednu hodinu zastávat úlohu části motoru a přispívat hybnou silou. Jako materiálu používali zbytků starého lanoví zvaného cucky, jež se cupuje na kousky a pak kroutí v nové kombinace, stejně jako se vyrábí většina knih. Tyto cucky se kupují ve vetešnictvích podél přístavních hrází. Jsou to nevídaně vyhlížející brlohy, obvykle podzemní, plné starých úpon, ráhen, rezavých lodních kladnic a vysloužilých lan, a jejich majiteli jsou lotrovsky vyhlížející staříci v zadehtovaných kalhotách a s vousy žlutými jako koudel. Vypadají jako ztroskotávači lodí či vykrádači vraků a roztroušené zboží, jež vystavují na prodej, mimovolně připomíná mořské pobřeží pokryté kýly a lanovím, které bouře vrhla na břeh. Ano, byl jsem teď v lanoví hbitý jako opice, a když se ozval pokřik „skočte tam nahoru, miláčci, a sviňte plachtu“, byl jsem mezi prvními skokany, kteří na tento povel vylétli vzhůru. Ale když jsme poprvé podkasávali košové plachty v temné noci a já jsem s jedenácti ostatními visel přes ráhno a loď se ponořovala a vzpínala jako divoký kůň, až se mi zdálo, že budu shozen z ráhna, tehdy jsem opravdu vzpomínal na měkkou postel doma a držel jsem se zuby nehty, a neměl jsem možnost chrápat. Po několikerém opakování jsem si však na to brzy zvykl a zanedlouho jsem přivazoval svou kasačku tak rychle a zkušeně jako nejlepší z posádky; nikdy se mi nepodařil takzvaný babský uzel a na palubu jsem sklouzával po holých stězích místo po úponách. Je to překvapující, jak brzo překoná plavčík strach z výstupu do lanoví. 128

Pokud jde o mne, mé nervy se staly tak pevnými jako zemský průměr a na královském ráhně jsem se cítil tak prost všeho strachu jako Sam Patch na útesu nad Niagarou. Ke svému údivu jsem taky zjistil, že vyběhnout do lanoví při plavbě, obzvláště za bouře, je mnohem snazší, než když loď leží v přístavu. Protože vždycky šplháte nahoru na návětrné straně a loď se naklání, lanoví je spíše podobno schodišti, zatímco v přístavu vede téměř kolmo nahoru a dolů. Mimoto houpání a naklánění dodává lodi jakousi příjemnou životnost, takže rozdíl mezi pobytem v lanoví na plující lodi a lodi v přístavu je zcela obdobný jako mezi jízdou na živém a na dřevěném koni. A i kdyby vás živý oř shodil přes hlavu, bylo by to mnohem uspokojivější než neslavný pád s koně dřevěného. S velkým potěšením jsem svinoval za prudkého vichru košové a královské plachty, kterážto činnost vyžadovala práci obou rukou na ráhně. Pociťovali jste divoké delirium, příjemné kolotání krve kolem srdce a šťastné chvění a bušení v celém těle, když jste se zmítali při každém zhoupnutí do mraků bouřlivé oblohy a vznášeli jste se mezi nebem a zemí jako anděl posledního soudu, s oběma rukama volnýma, s jednou nohou v lanoví a druhou někde za vámi ve vzduchu. Plachta se naplnila jako balón, práskla jako rána z malého děla a pak se zhroutila a klesala v pouhou hrstku. A pocit, že jste ovládli vzdornou plachtu a že ji přivazujete k ráhnu jako otroka a znovu a znovu ji ovazujete vazačkami, měl v sobě nádech pýchy a síly, jaký asi musel mít mladý král Richard, když zašlapal v prach povstalce Wata Tylera. Pokud jde o kormidlování, nikdy mi nedovolili jít ke kormidlu; výjimku činili, pouze když bylo naprosto klidno, a to jsem byl asi stejně zaměstnán jako klounová socha. Mimochodem, tato socha byla cestující, o němž jsem se dříve zapomněl zmínit. Byl to statný, šest stop vysoký Skot z Vysočiny, v plné parádě, s jasným tartanem, holými koleny, pruhovanými kamašemi, modrým baretem a velmi ruměnými tvářemi. Byl statečný až do morku svých dřevěných kostí a zůstával věrný své chrabrosti za všech okolností; jednu nohu měl poněkud nakročenou a pravou ruku směle 129

napřaženou kupředu k vlnám. Za vichřice bylo skvělé pozorovat, jak stojí na své hlídce jako hrdina a vnořuje a vynořuje se mezi vodními Vysočinami a Nížinami, zatímco loď plula rozviřujíc pěnu. Byl to veterán s čelnými šrámy z mnoha námořních zápasů, a když se dostal do Liverpoolu, výrobce klounových soch mu amputoval levou nohu a dal mu jinou dřevěnou, která – jak s lítostí musím prohlásit – mu příliš dobře nepadla, takže později vždycky vypadal, jako by kulhal. Potom mu tento lékař soch dal jiný nos, dodal lesku jednomu oku a opravil trhlinu v jeho tartanu. Pak přišel malíř a opět změnil celý jeho vzhled, neboť mu dal zbrusu nový oblek s plédem nádherného vzoru. Nevím, co se teď s Donaldem stalo, ale doufám, že je v bezpečí s hezkou penzí v Námořnickém útulku na Staten Islandu.

Důvod, proč mi dali tak chabou příležitost naučit se kormidlovat, byl tento: Byl jsem docela mladý a nezkušený, a řídit loď je velké umění, na němž mnoho závisí, obzvláště délka plavby. Je-li totiž kormidelník nemotorný nepozora nebo nezná-li své povinnosti, 130

nechá loď plout v jakési trudnomyslné nerozhodnosti, pokud se týká jejího přesného cíle, takže na cestě do Liverpoolu směřuje jednou k Gibraltaru, pak k Rotterdamu a nakonec k John o’Groats, a to vše je ztracený čas. Pravý kormidelník naproti tomu přidržuje ve dne v noci loď k její práci a snaží se jet nejkratším směrem od přístavu k přístavu. A potom, v náhlé bouři nepozornost nebo nedostatek rychlosti u kormidla může způsobit, že se loď náhle nahne na bok nebo postaví proti větru. A co to znamená, kajutní cestující nikdy nezjistí, a najednou začnou klesat a klesat a navždy se rozloučí s měsícem a hvězdami. Mnozí z cestujících, příjemní gentlemani a dámy, málo přemýšlejí o tom, jak důležitá a úctyhodná osobnost je ten drsný chlapík v krátkém huňatém kabátě, kterého vidí stát u kola – tu mrkne nahoru, tu pohlédne na kompas nebo se zadívá proti větru. Ten chlapík má všechny vaše životy a věčnosti ve svých rukou: Jedním malým a téměř nepostřehnutelným pohybem kormidelního kola za vichřice může zaopatřit předsedům pozůstalostních soudů a právníkům obrovskou práci s ověřováním posledních vůlí a testamentů. Ano, právem si ho teď můžete prohlížet. Nevypadá příliš jako muž, který by mohl nahrávat nějakému pravoplatnému dědici, viďte? A přece je tomu tak. Proto ho dobře pozorujte, pozvěte ho příležitostně po bouřlivé hlídce dolů do soukromé kajuty a spřátelte se s ním. Sklenička likéru to spraví. A jste-li vy nebo vaši dědici pojištěni, pak ho také pozorujte. A objevíte-li, že všichni, kdož z posádky přijdou ke kormidlu, jsou nedbalí nebo neschopní, a zpozorujete-li, že jim kapitán často spílá a křičí: „Příď do větru, darebáku, odchyluje se!“ nebo: „Drž kurs, padouchu, sjezdíš celý kompas!“, pak si pospěšte do své kajuty, a jestli jste dosud nenapsali závěť, vytáhněte své psací náčiní a pusťte se do ní. Až ji dopíšete, bezpečně ji uzavřete do láhve jako Kolumbův lodní deník, a snad dopluje na pevninu, až se v příští vichřici utopíte.

131

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ Zařízení zadní paluby Když mi nedovolili – z důvodů naznačených výše – kormidlovat, spokojil jsem se tím, že jsem se učil znát kompas, jehož přesnou podobu jsem si nakreslil na volný list v „Bohatství národů“ a studoval jsem ho každé ráno jako násobilku. Rád jsem nakukoval do kompasnice, pozoroval jsem střelku a divil jsem se, jak to, že ukazuje na sever, a ne třeba na jih nebo na západ; protože nevím o žádném důvodu, proč ukazuje právě tím směrem, jako ukazuje. Člověk by řekl, že by měla ukazovat k západu, protože téměř od začátku světa vlna stěhování postupuje tímto směrem. Ale ona stále míří svým ukazováčkem k pólu, kde je málo věcí, které by přitahovaly námořníka, s výjimkou dostatku ledu do mátového džulepu. Mimochodem, naše kompasnice – místo, kde jsou uloženy lodní kompasy – zasluhuje slovo zmínky. Byl to domeček velikosti ptačí klícky, s posuvnými dveřmi a dvěma pokojíky uvnitř, a stále stál na podstavci právě před kormidelním kolem. Měl dva komínky odvádějící kouř z lampy, která v noci hořela uvnitř. Byl zeleně natřený, na dvou stranách měl žaluzie a na jedné straně dvě zasklená stahovací okna, takže vypadal jako chladný malý letní útulek, pohodlná besídka na konci stinné zahradní pěšinky. Kdybych byl kapitánem, vysázel bych do truhlíků vinnou révu a umístil bych je tak, aby réva obrostla kompasnici, nebo bych dal dovnitř kanárky a udělal bych z ní voliéru. Je překvapující, jak odlišný vzhled mohou získat i nejobyčejnější věci zásahem vybraného vkusu. Nesmím zapomenout ani na kormidlo samo – bylo to kormidlo nového typu a kapitán na ně byl obzvláště pyšný. Byl to komplexní systém vaček, kol a os z leštěné mosazi a vyhlíželo jako tiskařský lis nebo mechanický stav. Ovšem námořníci ho neměli příliš rádi, protože někdy zachycovalo mezi kolečka a jiná složitá zařízení jejich nešikovné prsty a způsobovalo jim zranění. A pak, když někdy v klidu neočekávané vzdutí moře zvedlo loď, kormidlo se náhle vychýlilo a kormidelník se točil dokola jako Ixíón v podsvětí a byl 132

často vážně zraněn, jako by byl lámán v kole. Také sud na potraviny, jakýsi druh námořního buletu, či spíše zásobárny masa, v němž byl uschován týdenní příděl soleného vepřového a hovězího, zasluhuje být zvěčněn. Tvořil část trvalého zařízení na zadní palubě. Měl oválný tvar a byl pobit pozlacenými obručemi, které byly připevněny pozlacenými šroubky a zajištěny pozlaceným visacím zámkem, bohatě cizelovaným. Kapitán ho užíval jako kuřáckého sedátka, kde odpoledne sedával, čínskou čepici s třapcem na hlavě, vonné havana mezi bílými, jakoby vlčími zuby. Potrpěl si na solidní komfort, tenhle kapitán Riga. A pak nádherné vratidlo! Chlouba a sláva celé posádky, neustále opatrovaný a hýčkaný miláček kuchaře, jehož povinností bylo udržovat je naleštěné jako čajník, a předmět vzdáleného obdivu cestujících v mezipalubí. Jako stůl v přijímacím pokoji stálo přímo uprostřed zadní paluby, zářící mosaznými hvězdami a zdobené intarziemi ve tvaru diamantu z mahagonového a saténového dřeva. Byla to kapitánova pohovka a sekretář prvního důstojníka, který si v jeho otvorech uschovával papír a tužku na záznamy.

Mohl bych pokračovat a mluvit o průlezové budce, jíž používali důstojníci jako jakési pohovky, a o lesnici – zábradlí kolem hlavního stěžně, ohrazujícím kousíček zeleně nabarvené plachtoviny, kde se 133

ráno procházíval bílý psíček s modrou stužkou kolem krku, patřící dokmistrově dceři, a provětrával se na tomto malém vydání newyorského parčíku Bowling Green. KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ Námořník – všeuměl Jakmile jsem začal ovládat své námořnické povinnosti a rychle a ochotně jsem běhal do lanoví, zpozoroval jsem, že ostatní námořníci se mnou jednají s trochu většími ohledy, ačkoliv nijak nezmírňují určitý projev odbornické nadřazenosti. Pouhá znalost názvů všech lan a seznámení se s jejich umístěním lak, že je v nejtemnější noci můžete uchopit, uvolňování a svinování plachet, skasávání košových plachet a tahání zvratiček – to vše, ačkoliv samozřejmě tvoří nepostradatelnou součást námořnického umění a je prací, kterou se obvykle zabýváte, přece patří k věcem, které nováček obvyklých schopností brzy zvládne a které jsou daleko podřadnější než řada jiných dovedností a znalostí, vlastních prvotřídnímu námořníkovi. Co jsem například věděl o stažení bramové čnělky a o jejím spuštění na palubu za vichřice? Což jsem dovedl ovázat okatici nebo osvědčeným námořnickým způsobem vyvázat hlavní steh? Co jsem věděl o položení omotku, o opatření dvojčité kladnice smyčkou, o rozpletení zamotaných kotevních řetězů a o nespočetných jiných důmyslnostech? Povolání námořníka I. třídy je zvláštní povolání, právě takové jako tesařina nebo zámečnictví. Po pravdě však vyžaduje mnohem větší zručnost a mnohostrannější talent. V anglickém obchodním loďstvu se učí plavčíci námořnictví sedm let. Většina z nich nejdříve pracuje na newcastleských uhelných lodích, kde důkladně poznají těžkou službu při pobřežních plavbách. Ve starém vydání Dopisů Juniových, které patřily mému otci, jsem četl, jak si vzpomínám, že uhlí pro potřebu Londýna by se mohlo dobývat v Blackheathu a prodávat za polovinu ceny, kterou Londýňané normálně platí, ale vláda nedovolí otevřít doly, protože tím by se zničila velká líheň britských námořníků. 134

Dokonalý námořník musí znát mnoho z jiných řemesel. Musí být trochu vyšívačem, aby dovedl dělat podivné límce z konopné krajky kolem zápor, musí být trochu tkalcem, aby pletl rohožky z lanové příze pro úvazky do člunů; musí mít ruku modistky, aby vázal půvabné smyčky a uzly, jako například růžice Matěje Wolkera a turecké uzly; musí být trochu klenotníkem, aby vsazoval okatice do úpon, musí být tesařem, aby v případě naléhavé potřeby uměl udělat nouzový stožár z ráhna; musí být švadlenou, aby zalátá val a spravoval plachty; provazníkem, aby ukroutil dvoupramenný motouz a španělské lišky; kovářem, aby ukul háky a očnice lan pro kladky; krátce musí být jakýmsi mistrem všech řemesel, aby zvládl řemeslo vlastní. A tak je tomu možná ve větší či menší míře i se všemi ostatními věcmi; neumíte nic, dokud neumíte vše; a to je příčina, proč nikdy nic neumíme. Námořník, který pracuje v lanoví, používá také speciální nástroje svého řemesla se zvláštními jmény – čnělkové klíny, stloukačky, roubíky, sídla, provaznické kolíky, kotevní patky, hevery a mnoho jiných. Menší nářadí obvykle nosívá v jakési brašně z plachtoviny s sebou z lodi na loď. Úcta, v níž posádka má toto vzdělání, je vyjádřena názvem, jímž označují chytrého praktika. Aby odlišili takového námořníka od těch, kteří pouze skasávají plachty, tahají lana a stojí u kormidla, říkají mu mistr námořník, což znamená, že nejenom ví, jak skasat košovou plachtu, ale že je zároveň umělcem v lanoví. Ale běda! Nebyla mi dána příležitost, abych byl zasvěcen do tohoto umění a tajemství; mohl jsem jen přihlížet a pozorovat, jak se co dělá. Bylo to proto, že jsem byl najat pouze na jednu plavbu Horala, a to ještě plavbu krátkou, a nestálo za to něco mě učit, když ovoce tohoto učení by mohla sklízet až příští loď, k níž bych patřil. Vyžadovali po mně pouze, aby shora uvedení umělci mohli, kdykoliv to potřebovali, využít síly mých svalů a použít mé páteře jako páky – třebaže byla tehdy ještě poměrně krátká. V důsledku toho, když se v lanoví dělalo nějaké vyšívání, býval jsem přidělen k nějakému jinému, velmi neslavnému zaměstnání; neboť na obchodních lodích platí posvátná zásada, že celá posádka musí být během své hlídky na palubě zaměstnána, nezáleží na tom čím. 135

Často mě vybavili kladivem a hodili mě na laně přes výboklodi, abych otloukl rez z kotvy, což byla velmi monotónní a pro mne nanejvýš nepřiměřená a nudná záležitost. Všechna kladiva, jež jsem nosil s sebou, čekalo pozoruhodné neštěstí. Nějak mi vyklouzávala z rukou do moře. Ale zásoba náhradních kladiv se zdála neomezená, stejně tak jako požehnání a blahořečení, kterými mě častoval první důstojník za mou neobratnost. Jindy mě nechali cupovat koudel jako vězně, kteréžto konopí nepříjemně vnucovalo myšlenky na oprátky a šibenice; nebo mě nechali vyřezávat ovijákové trny jako nějakého vařečkáře. Nicméně snažil jsem se to všechno snášet jako filosof, a zatímco mé ruce hbitě pracovaly, ukracoval jsem si jednotvárné hodiny vyhlížením z okna v boku lodi a opakováním Byronova Oslovení oceánu, které jsem doma ve škole často recitoval z jeviště. Ano, uvykl jsem všem těmto věcem a většinu jich jsem bral klidně, v duchu Seneky a stoiků. Uvykl jsem všemu kromě vyhánění, to jest vstávání z lodního lůžka, když bylo v noci střídání hlídek – v tom jsem nikdy nenašel zalíbení. Byl to takový druh známosti, že čím víc jsem ho pěstoval, tím víc jsem se mu vyhýbal; opravdová mizérie. Představte si, že jste chodili plné čtyři hodiny po palubě a teď jdete dolů spát; a zatímco se tak nevinně věnujete odpočinku svých unavených údů, jste probuzeni – zdá se, že okamžik poté, co jste zavřeli oči – a hnáni znovu na palubu, do téže nepříjemně temné a možná bouřlivé noci, z níž jste před chvílí sestoupili dolů do kotce.

136

Předcházející údobí spánku bylo pro mne téměř úplně ztraceno, přinejmenším jsem nemohl ocenit tu zlatou příležitost k odpočinku, protože ačkoliv se spánek obvykle považuje za příjemnou věc, přece v době, kdy člověk spí, si neuvědomuje, že se tak má. Proto jsem uzavřel malou soukromou dohodu s lancashirským mladíkem, který byl v druhé hlídce, a ten vždycky příležitostně sešel dolů, zatřepal mnou a zašeptal mi do ucha: „Hlídka má volno, Knoflíku, hlídka má volno!“, což mi příjemně připomnělo tuto potěšitelnou skutečnost. Pak jsem se obrátil na bok a znovu si schrupl; a tímto způsobem jsem na své palandě spokojeně vychutnal několikeré volno v porovnání s jediným volnem ostatních námořníků. Doporučuji tento způsob všem suchozemcům zamýšlejícím plavit se na moři. Ale bez ohledu na všechny takové vynálezy nebylo lze vyhnout se hrozné následující události: nakonec zaznělo osm úderů a muži na palubě, rozveseleni vyhlídkou na výměnu míst s námi, volali naši hlídku co možná nejprovokativnějším radostným a šprýmovným způsobem, jako například: 137

„Hlídka na pravoboku, ahoj! Osm zvonů, vy tam dole! Hrňte se nahoru, milánkové! Parník těsně u boku čeká na vaše zavazadla! Tak do toho, do toho, utáhněte si přezky pod koleny, milení kamarádi! Na palubě je krásná sprchová koupel. Hurá, hurá! Vychládá vám zmrzlina!“ Načež někteří ze starých bručounů lezouce do kalhot odpovídali: „Ale přestaňte už žvanit, jó? Jenom tolik nekalupírujte. To jste nějak laskaví, co?“ a jinými výkřiky, z nichž některé byly plné vzteku. A bylo nemálo podivné, že po uplynutí následující hlídky se úlohy vyměnily a my na palubě jsme se stali vtipálky a šprýmaři a ti dole medvědy a bručouny. KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ Letmo zahlédne Irsko a konečně dojede do Liverpoolu Horal nebyl chrt, nebyl příliš rychlý plavec, a tak cesta, kterou by leckterá poštovní loď urazila za patnáct šestnáct dní, nám zabrala kolem třiceti. Konečně jednoho rána jsem přišel na palubu a řekli mi, že Irsko je v dohledu. Irsko v dohledu! Opravdu uvidím cizí zemi! Hleděl jsem ze všech sil, ale neviděl jsem nic než modravé, mráčku podobné místo na severovýchodě. Bylo to Irsko? Vždyť na tom nebylo nic pozoruhodného, nic úžasného. Jestliže takto vyhlížejí cizí země, mohl jsem rovnou zůstat doma. Nemohu přesně říci, jak jsem si představoval, že bude pobřeží vyhlížet, ale měl jsem nejasný pocit, že to bude něco neobvyklého a nádherného. Nicméně bylo to pobřeží, a jak přibývalo světla a loď plula blíž a blíž, začala se země zvětšovat a já jsem na ni pohlížel se vzrůstajícím zájmem. Irsko! Myslel jsem na Roberta Emmeta a jeho poslední řeč před lordem Norburym, myslel jsem na Tommyho Moora a jeho milostné verše, myslel jsem na Currana, Grattana, Plunketa a O’Connella; myslel jsem na strýčkova podomka Patricka Flinigana a myslel jsem na ztroskotání udatného Albionu, rozbitého na kusy právě na tomto 138

pobřeží, jež bylo nyní v dohledu, a myslel jsem si, že bych velice rád opustil loď a navštívil Dublin a Obří hráz. Zanedlouho se přiblížil rybářský člun a já jsem spěchal, abych si ho prohlédl; ale byl to naprosto obyčejný člun, pohupující se nahoru dolů jako každý jiný. Když jsem si však uvědomil, že ten osamělý muž v něm je opravdu domorodec z té země na obzoru, že se vší pravděpodobností nikdy nebyl v Americe a neví nic o mých přátelích doma, začalo se mi zdát, že vypadá poněkud nezvykle. Byl to velmi výřečný chlapík, a jakmile jsme byli v doslechu, zakřičel: „Ach statní námořníci, z Ameriky, neníliž pravda, krásní námořníci?“ a zakončil voláním, abychom zastavili a hodili mu lano. Mysleli jsme, že nám chce sdělit něco důležitého, a důstojník tedy zvrátil hlavní ráhno, hodili jsme mu lano a cizinec si ho přitahoval a přitahoval, svinoval si ho a křičel: „Popouštějte, popouštějte, drahoušci, ach vy jste ale šlechetníci!“ Nakonec se ho důstojník zeptal, proč neleze nahoru, a dodal: „Ještě nemáte lana dost?“ „Jistěže mám,“ odpověděl rybář, „a teď je načase, aby ho Pat uřízl a utekl!“ a jak to říkal, přeřízl nožem lano a s úšklebkem skočil ke kormidelní kleči, postavil své maličké plavidlo po větru a uháněl pryč s nějakými patnácti sáhy našeho vlečného lana. „Ať tě sám luciper honí a pověsí tě na tom ukradeném konopí, ty irský ničemo!“ křičel důstojník, vzpamatovav se z prvního překvapení, a hrozil pěstí za vzdalujícím se člunem. To tedy bylo krásné seznámení s východní polokoulí – být pěkně okradeni, dříve než jsme změřili hloubku. Tento trik na zkušené cestovatele rozhodně přetrumfne vše, co jsem kdy slyšel o dřevěných muškátových oříšcích a tykvových semínkách z lipového dřeva v Connecticutu. A myslel jsem, že kdyby bylo více Irů jako náš přítel Pat, yankeeští podomní obchodníci by to mohli rovnou zabalit. Další země, kterou jsme spatřili, byl Wales. Bylo pravé poledne a dlouhá řada nachových hor ležela jako hradby mraků proti východu. Je to skutečně Wales? – a přemýšlel jsem o princi Waleském. A vládne opravdu skutečná královna s diadémem této zemi, na niž se dívám svýma vlastníma očima? A pak jsem si vzpomněl na 139

dědečka, který bojoval proti jednomu z předků této královny u Bunkerova kopce. Ale konec konců, celkový dojem z těchto hor byl trýznivě stejný jako celkový dojem z Catskillského pohoří kolem Hudsonu. S mírným vánkem jsme se plavili až do příštího dne, kdy jsme dosáhli Holyheadu a Anglesea. Pak se větřík téměř utišil, a pokud jaký byl, vál proti nám, tak jsme se plahočili a stále jsme se potloukali v dohledu vzdálené sněhobílé věže, která mohla být buď pevností, nebo majákem. Utápěl jsem se v dohadech, jací lidé asi obývají tu osamělou budovu a zda vědí něco o nás.

Třetího dne, s dobrým větrem v zádech, jsme dojeli tak blízko našemu cíli, že jsme si za soumraku vzali lodivoda. Lodivod i všechno, co s ním souviselo, se velmi lišilo od našeho newyorského lodivoda. Především lodivodův člun, kterým přijel, byl plnokrevně vyhlížející člun s plochou nízkou přídí, vystrojený jako 140

šalupa a sípavě se plavící, úplný protiklad škuneru, čilého jako racek, který se s námi rozloučil u Šandy Hooku. Člun měl na palubě deset dvanáct jiných lodivodů, chlapíků s rozcuchaným obočím zachumlaných v huňatých kabátech, kteří seděli seskupeni na palubě jako medvědí rodinka přezimující v Aroostooku. Museli však mít pěkné časy, když tak společně pluli Irským mořem a hledali lodi směřující do Liverpoolu; kouřili doutníky, pili brandy s vodou a vyprávěli si historky, až nakonec jeden po druhém přešli na paluby různých lodí a setkali se zase až u planoucího ohně v nějakém liverpoolském výčepu a připravovali se na další plavbu. Když se tento anglický lodivod nalodil na naši palubu, prohlížel jsem si ho, jako by byl divoké zvíře, které právě uteklo ze zoologické zahrady – vždyť to byl skutečný živý Angličan, který zrovna přišel z Anglie. Nicméně brzy se pustil do rozkazování a hulákal kletby v jazyce docela mi známém, a tak jsem ho nakonec začal považovat za člověka docela obyčejného a za značného otravu. Pluli jsme skoro až do půlnoci a poblíž ústí řeky Mersey jsme zastavili. Druhého dne ráno před rozbřeskem jsme použili prvního přílivu a s příznivým větrem jsme vpluli do řeky, která při svém ústí je víceméně ramenem moře. Zanedlouho jsme v mlhavém svítání minuli mohutné bóje a zahlédli jsme vzdálené předměty na pobřeží – nejasné a stínové tvary, podobné Ossianovým duchům. Zatímco jsem se nakláněl přes bok lodi a pokoušel se vytvořit si nějakou představu Liverpoolu, abych viděl, jak bude skutečnost odpovídat mým představám, a zatímco mlha, mrholení a šedivý úsvit dodávaly všemu tajuplné zajímavosti, byl jsem překvapen smutným a zasmušilým zvukem velikého zvonu, jehož pomalé, přerušované zvonění jako by splývalo s velebným duněním mohutných vln. Zdálo se mi, že jsem nikdy neslyšel tak zlověstný zvuk. Nezazníval ve směru od břehu, ale jako by přicházel z hlubin oceánu a z mlhy a mrholení. Kdo zemřel nebo co by to mohlo být? Brzy jsem se dozvěděl od svých druhů, že to je slavná zvonová bóje, která je přesně to, co její jméno naznačuje, a bije rychle nebo pomalu podle pohybu vln. Při bezvětří je němá, za mírného vánku zvoní jemně, ale za vichřice dělá rámus jako poplašný zvon a varuje 141

všechny námořníky, aby prchli. Avšak její hlas jako by byl naplněn spíše žalozpěvy za minulost než varováním do budoucna, a nikdo mu nemůže naslouchat a nemyslet přitom na námořníky spící hluboko pod ní na dně hlubin. Jak jsme pluli kupředu, řeka se zužovala. Rozbřeskl se den, a když jsme minuli dva pozemní znaky na lancashirském pobřeží, rychle jsme se blížili k městu a nakonec jsme zakotvili. Díval jsem se na břeh a viděl jsem vysoké řady ošumělých skladišť, na nichž nebylo ani za mák zázračného a jež se naprosto nečekaně podobaly skladištím podél Jižní ulice v New Yorku. Nebylo na nich nic podivného, nic mimořádného. Stály tu, řada klidných a vyrovnaných skladišť, nepochybně velmi dobrých a důkladných budov, obdivuhodně odpovídajících cílům, které stavitelé zamýšleli, ale přesto obyčejných, strohých skladišť – a to bylo vše, co se o nich dalo říci. Pravda, neočekával jsem, že každý dům v Liverpoolu musí být šikmá věž z Pisy nebo štrasburská katedrála, nicméně tyto budovy, musím přiznat, mi způsobily smutné a hořké zklamání. Ale zcela jiný dojem měl Larry velrybář, který se k mému překvapení potěšeně rozhlédl kolem a vykřikl: „No tohle je ale úžasné místo, ať se propadnu, jestli ne. No tohle jsou úžasné domy. Ty úplně přetrumfnou africké pobřeží, to ti řeknu, na Madagaskaru není nic takovéhodle – ať se propadnu, hoši, jestli Liverpool není úžasné město!“ Při této příležitosti Harry úplně zapomněl na své nepřátelství k civilizaci. Byl tak dlouho zvyklý spojovat cizí země s představou divokých míst v Indickém oceánu, že se domníval, že Liverpool musí být bambusové město uprostřed močálu, jehož obyvatelé se zaměstnávají především dřevorubectvím a sušením létajících ryb. Existence nějakého velikého obchodního města tři tisíce mil od domova – to byla věc, o níž Larry nikdy předtím neměl šajn. Byl tedy překvapen a potěšen a začal cítit jakousi úctu k zemi, jež se může pyšnit tak rozlehlým městem. Místo aby považoval královnu Viktorii za rovnou královně madagaskarské, jak byl zvyklý, od té doby se vždycky zmiňoval o této dámě se sympatiemi a úctou.

142

Pokud jde o ostatní námořníky, zdá se, že pohled na cizí zemi v nich nevzbudil vůbec žádné nadšení, ba ani vzrušení. Naprosto klidně se rozhlíželi kolem a jednali stejně, jako byste jednali vy nebo já, když jsme si ráno odskočili za roh a teď se vracíme domů. Většina z nich jezdila do Liverpoolu často. Za chvíli po zakotvení připlulo několik člunů a z jednoho z nich vystoupila pěkně oblečená a velmi úctyhodná žena, řekl bych asi třicetiletá, nesoucí uzel. Přišla mezi námořníky, zeptala se na Maxe Holanďana, ten okamžitě přišel a pozdravil ji líbezným oslovením Sally. Když mi během cesty Max vyprávěl o Liverpoolu, často mě ujišťoval, že toto město má tu čest hostit jeho manželku a že se vší pravděpodobností budu mít to potěšení ji spatřit. Ale protože jsem slyšel spoustu příběhů o bigamiích námořníků a o tom, že mají manželky a milenky v každém přístavu po celém světě, a protože jsem byl v New Yorku očitým svědkem vřelého loučení právě tohoto Maxe a jisté dámy, pokládal jsem tento jeho vztah za něco, čím podle všech okolností také mohl být. Jaké bylo proto mé překvapení, když jsem spatřil tuto skutečně slušnou a zdvořilou ženu, jak přichází s úhledným balíčkem Maxova suchozemského šatstva, vypraného, spraveného a vyžehleného, připraveného k okamžitému oblečení. Několik okamžiků stáli stranou, dávajíce průchod těm citům potěšení, které – předpokládám – vždycky vznikají mezi mužem a ženou po dlouhém odloučení. Nakonec po mnoha upřímně míněných otázkách, jak si vedl v New Yorku a jak je to s jeho garderobou – což osobně sešla do kotce zkontrolovat –, Sally odešla. Vyměnila si svůj uzel čistého šatstva za uzel ušpiněného – přesně tak, jako to Maxovi udělala newyorská žena ani ne před třiceti dny. Pokud jsme kotvili v přístavu, Sally denně Horala navštěvovala a osvědčila se jako dovedná a hbitá opravářka plachtovinových kabátů a kalhot, báječná krejčová, a pokud jsem mohl posoudit, velmi slušná, rozvážná a úctyhodná žena.

143

Ale ze všeho, co jsem viděl, jsem si vyvodil, že Meg, newyorská manželka, byla právě tak slušná, rozvážná a úctyhodná a stejně oddaně udržovala Maxovu garderobu v pořádku. A když jsme nakonec opouštěli Anglii, Sally se s Maxem rozloučila stejně jako Meg, a když jsme dojeli do New Yorku, Meg přivítala Maxe přesně stejně, jako ho Sally přivítala v Liverpoolu. Skutečně, žádný jiný muž nikdy neměl pár příjemnějších manželek; nikdy se nehádaly ani neměly žádné nedorozumění, neboť byl mezi nimi celý široký Atlantik, a Max byl stejně zdvořilý k oběma. Po mnoho let se plavil mezi Liverpoolem a New Yorkem, s velkou pravidelností jezdil od manželky k manželce a byl si jist, že se mu dostane srdečného rodinného uvítání na obou stranách oceánu. Považoval jsem však toto jeho chování za naprosto špatné a na každý způsob nemorální, a proto jsem se jednou odvážil dát mu najevo svůj názor na věc. Ale víckrát už jsem to neudělal. Pustil se do mne velmi divoce, a když mi důkladně vyčinil, že se pletu do záležitostí, po nichž mi nic není, ukončil triumfální otázkou, zda starý král Sal, jak říkal synu Davidovu, neměl plnou fregatu manželek? A jeli tomu tak, zda on, chudý námořník, nemá stejně dobré právo mít dvě? „Co nebylo špatné tehdy, je správné i teď,“ uzavřel Max a dodal: „A tak se starej o své, Knoflíku, nebo tě spráskám jako psa.“ KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ Jde na večeři do hostince U baltimorského klipru Odpoledne náš lodivod dštil rozkazy; zvedli jsme kotvu a po důkladném tahání a napínání lan a tlačení mezi ostatními loděmi jsme si prorazili za vysokého přílivu cestu plavební komorou a kolem setmění se nám podařilo doplout na kotviště v Princově doku. Protože uvazovací a vlečná lana byla svinuta, bylo posádce řečeno, že má jít na břeh, vybrat si hostinec a dát si večeři. Zde musím poznamenat, že vzhledem k přísnému, avšak nutnému řádu liverpoolských doků je zakázáno rozdělávat na palubách lodí jakýkoliv oheň, dokud jsou v docích; a proto i když se předpokládá, 144

že námořníci budou spát v kotci, musí dostávat své jídlo na břehu nebo žít o studených bramborách. Americké obchodní lodi se zařizují prvním způsobem, přičemž majitelé samozřejmě platí účet, a ten nečiní nikterak nepatrnou položku výdajů na plavbu, zůstává-li velká posádka v Liverpoolu déle než šest týdnů, tak jako jsme zůstávali my z Horala. Avšak jiné lodi – například šetrní Holanďané a Dánové nebo někdy i opatrní Skotové – vynášejí solené maso na břeh a tam je vaří a živí v doku své nebohé dehťáky přesně touž stravou, jakou jim dávali na moři. Je to opravdu velmi bídné zacházení a snadno může přivodit kurděje. Na takové lakotné jednání pohlížejí posádky z newyorských lodí s nekonečným opovržením, a kdyby jejich kapitáni s nimi chtěli takto zacházet, brzy by jim upláchli.

Bylo už úplně tma, když jsme všichni vyskočili na břeh. Poprvé jsem cítil, jak mi prach slovutné britské půdy vniká do očí a do plic. Nedá se říci, že bych na tuto půdu vstoupil, neboť ulice byly důkladně vydlážděny. To jsem učinil až za nějaký čas, když jsem se 145

dostal na venkov; pak jsem vskutku viděl Anglii a cítil její nesmrtelnou půdu – ale do té doby ne. Jackson šel v čele a po zastávce v krčmě nás vedl vzhůru jednou ulicí a dolů druhou, až nás nakonec dovedl do úzké uličky naplněné hostinci, kořalnami a námořníky. Zde jsme se zastavili před vývěsním štítem Baltimorského klipru, na jedné straně s lahví a pozlaceným hroznem, na druhé s britským jednorožcem a americkým orlem, ležícími vedle sebe jako lev a beránek v době tisíciletého království. Byl to velmi rozumný a vkusný znak, ukazující delikátní snahu vhodně získat americké námořníky pro anglický hostinec, a přitom žádným způsobem nesnížit čest Anglie, nýbrž umístit oba národy skutečně na základ naprosté rovnosti. U jednorožce bylo malinké zvířátko, které jsem nejdřív považoval za jednorožčí mládě, ale vypadalo spíše jako roční lvíček. Mělo zdviženou jednu pracku, jako by v ní mělo třísku, a na hlavě mělo jakýsi klobouček s nízkým dýnkem a bez střechy, ale zato s držadlem jako u košíku. Zeptal jsem se vedle stojícího námořníka, co to zvíře znamená, a on se na mne s úšklebkem podíval a odpověděl: „Copak, mládenče, ty nevíš, co to znamená? To je mladý osel, který se belhá z lodní kuchyně s hrncem plným rýže.“ Ačkoliv to byl anglický hostinec, vlastnil jej zkrachovalý americký námořník, nějaký Danby, zpustlý a líný chlapík, který se oženil s baculatou Angličankou a teď žil z její píle; ukázalo se totiž, že hlavou podniku je tato paní, a ne námořník. Byla to zdravá, pohledná žena kolem čtyřicítky a mezi námořníky byla známa pod jménem Krásná Mary. Ale ačkoliv vinou zpustlé povahy svého chotě Mary řídila obchod, obstarávala nákupy na trhu, dohlížela na stoly a vedla všechna důležitější jednání, přece se vůbec nechovala ke svému muži jako amazonka, třebaže v jiných věcech vystupovala jako muž. Kdepak. Tím horší je, že ubohá Mary byla zřejmě příliš oddána Danbymu, než aby mu vládla jako xantipa. Často se starala o domácnost se slzami v očích, když ji její hrubý muž v záchvatu opilství byl ztloukl. Námořníci stáli při ní a mnohokrát se nabízeli, že mu dají před jejíma očima pořádně za vyučenou, ale Mary je prosila, aby to nedělali, protože Danby bude příště nepochybně hodnější. 146

Nebylo však pravděpodobné, že by se polepšil, pokud bude v domě stát ten jeho ohavný výčepní pult. Když jste vešli chodbou, hned na vás z jedné strany hleděl, přichystán polapit všechny hosty. Byla to jakási směšná staromódní strážní budka s cimbuřím, vyrobená z kouřově zbarveného dřeva a vpředu s mřížovím, které se zvedalo jako padací hradní mříž. A tady Danby sedával, jak byl den dlouhý, a když zákazníci prořídli, popíjel si sám své pivo a vléval do sebe džbánek za džbánkem, jako by se považoval za jeden ze svých sudů. Občas za ním přicházel jeho starý známý, nějaký Bob Still, a pak tito dva spolu ovládli strážní budku a chlastali pivo společně. Tento Danbyho pivní kumpán byl korpulentní jako pivovarský kůň a měl kulatou, ulízanou, naolejovanou hlavu, pomrkávající oči a vlhké červené tváře. Byl to veselý zpěvák pivních písní a se džbánkem v ruce se částečně vykláněl svým kolébajícím se bříškem ze strážní budky a prozpěvoval si. Ubohá Krásná Mary! Co jsou platný všechny tvé skryté slzy i výčitky nenapravitelnému Danbymu, dokud ten pivovarský ochlasta Bob Still denně zatemňuje tvůj práh obrovským poloměrem svého panděra a dosedá na trůn strážní budky, aby se dělil o vládu s tvým chotěm? Čím víc Bob pije, tím víc tloustne a zakulacuje se; a jak pivo vtéká, písně vytryskávají – podle známé zásady, že vzduch v lodi je nahrazen a vypuzen, stoupá-li v ní výš a výš kapalina. Pokud však jde o Danbyho, ubohý Yankee dobrým jídlem a pitím morousovatí a s každým vypitým douškem piva vysychá a hubne. To je jasný důkaz, že mnoho piva nedělá Yankeeům dobře a působí na ně jinak než na Brity; ale – anglické pivo – se musí pít v mlze a mžení. Když jsme vešli ke Klipru, Jackson nás zavedl do malé boční místnosti a brzy poté nás Krásná Mary zdvořile obskakovala a přijímala poklony od některých svých starých hostů z naší posádky. Potom zmizela, aby nám připravila večeři. Zatímco moji druzi si teď popíjeli a bavili se s četnými svými starými známými v sousedství, kteří se tlačili kolem dveří, zůstal jsem sám v malé místnosti a hluboce jsem uvažoval o skutečnosti, že teď sedím na anglické lavici,

147

pod anglickou střechou, v anglické hospodě, neoddělitelné části Britského impéria. Byla to skutečnost omračující, nicméně pravdivá. Pozorně jsem místo zkoumal; byla to dlouhá úzká místnůstka s červenými záclonkami na jediném klenutém okénku vedoucím na zakouřený, neúpravný dvorek obehnaný špinavou cihlovou zdí, jejíž vrch byl děsivě ozdoben kousky rozbitých starých lahví zastrkaných do malty. Nahoře se houpala mdlá lampa, umístěná na dřevěné lodi zavěšené na stropě. Stěny byly polepeny papírem předvádějícím nekonečné procesí lodí všech národů souvisle obeplouvajících celou místnost. K jedné této lodi byla připevněna jako obrázková velestožárová vratiplachta mapa předvádějící ve vybledlých barvách vlajky všech národů. Z ulice přicházel smíšený řev zpěváků balad, pokřikujících žen, dětí a opilých námořníků. A toto že je Anglie? Ale kde jsou stará opatství a yorská katedrála a lordi mayorové a korunovace a majáky a lovci lišek a dostihy v Derby a vévodkyně a hrabata ďOrsayové, které jsem si podle své četby navykl spojovat s Anglií? Ani nejvzdálenější záblesk toho všeho nebylo vidět. Běda, Wellingboroughu, myslel jsem si, obávám se, že máš jen chabou čáku to všechno zhlédnout. Nejsi nic víc než chudý plavčík a královna nepošle deputaci šlechticů, aby tě pozvala na dvůr svatého Jakuba. Tenkrát jsem si začal uvědomovat, že mé vyhlídky, že jako námořník uvidím kus světa, jsou nakonec velmi sporné. Námořníci jenom plují kolem světa, a neprocházejí se po něm a jejich vzpomínky na cesty jsou jen nejasné vzpomínání na řetěz výčepů obepínající zeměkouli rovnoběžně s rovníkem. Jenom se dotknou obvodu kruhu, toulají se kolem výběžků pevnin. Ani ve snu je nenapadne, aby cestovali do vnitrozemí a podívali se na Kenilworth nebo Blenheimský zámek, právě tak jako jim nepřijde, aby si zajeli do Říma, když přistanou v Neapoli. Z tohoto rozjímání jsem byl vyrušen služkou spěchající z místnosti do místnosti a pronikavým hlasem volající: „Večeře, večeře je hotová!“

148

Vystoupili jsme po vratkém schodišti a vešli jsme do místnosti v prvním patře. Tři vysoké mosazné svícny rozlévaly čadivé světlo na začouzené stěny, kdysi mořsky modré, nyní pokryté námořnickými čmáranicemi kotev se zapleteným lanem, milostných sonetů a lodních popěvků. Na jedné stěně, připíchnuty na obložení, byly v řadě čtyři karty, na nichž jako obvykle usilovně kráčeli čtyři kluci. Nikdy jsem se nedozvěděl, co to má znamenat. Ale ta hojnost dobrot! Ten prohýbající se stůl! Takové bohatství vydatných a důkladných jídel! Je to možné, že si námořníci takhle jedí? – námořníci, kteří na moři žijí o soleném hovězím a sucharech? Především tu byla mohutná cínová mísa, velká jako Achillův štít, nesoucí pyramidu kouřících se klobás. Ta stála na jednom konci stolu; uprostřed byla podobná mísa těžce naložená pláty vepřové hlavy v rosolu a na protějším konci shromáždění bifteků, nakupených ve vrstvách nad sebou. V mezerách byly štědře rozestaveny příkrmy – vařené brambory, tucty vajíček, chleba, nakládaná zelenina; a na přilehlém pódiu byla bohatá zásoba všeho, co bylo na stole k večeři. S ohromnou chutí jsme se vrhli do jídla, pustili jsme se do horkých bifteků, klobásy v nás mizely obrovskou rychlostí, a když jsme se posadili před vepřovou hlavu, brzy jsme ji smazali z povrchu zemského. Na konci této hostiny jsem se zmínil Peggy, jedné z dívek, jež nás obsluhovaly, že by bylo krásné dát si šálek čaje a že bych jí zaň byl vděčný. Odpověděla, že na čaj je pozdě, ale jestli chci, přinese mi šálek břečky. Nevěděl jsem, co by to mohlo být, a tak jsem si řekl, že to risknu a břečku ochutnám. Ukázalo se však, že je to mizerný nápoj zatuchlé, nakyslé chuti, jako by to byl vývar ze zkažené nakládané zeleniny. Víckrát už jsem si břečku nedal a na hony jsem se jí vyhnul, přestože při příštím obědě byla podávána v neomezeném množství, většina mých druhů ji pila a prohlásila, že jim chutná. Ale Bob Still by to neprohlásil, neboť tato břečka, jak jsem se dozvěděl, je jakási náhražka za pivo, nebo druh zparchantělého piva, nebo splašky z pivních sudů – už si přesně nevzpomínám, co prý to bylo. Jenom vím, že břečka je hrůza. Její chuť plně odpovídá jejímu jménu, což určitě dokazuje, že je to něco hnusného. Nicméně chudáci 149

v Liverpoolu ji pijí ve velkém množství, což má možná do určité míry na svědomí jejich chudobu. KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ Redburn šetrně hovoří o vyhlídkách námořníků Naše loď zůstala v Princově doku přes šest neděl, ale protože nezamýšlím podávat deník ze svého tamějšího pobytu, prostě zde zaznamenám celkový průběh života naší posádky v tomto údobí a pak budu nazdařbůh zaznamenávat své vlastní toulky po městě a dojmy z věcí, jak se mi vybavují teď, po uplynutí tolika let. Nejdřív musím poznamenat, že pokud byla loď v doku, vídali jsme kapitána jen zřídka. Někdy za příjemného rána se přiloudal s hůlkou v ruce z hotelu, v němž bydlel – myslím, že se jmenoval U erbu; a když polelkoval na lodi a dal příkazy svému ministerskému předsedovi a velkovezírovi, prvnímu důstojníkovi, zase se vrátil do svých salónů.

150

Z kousku programu, který mu čouhal z kapsy, jsem usoudil, že věnuje svou přízeň divadlu, a z jeho zarudlých tváří, že se oddává starému portskému, jímž je Liverpool proslulý. Příležitostně však trávil noci na palubě; a to byly bláznivé, hlučné noci, v jakých by si byl liboval neobyčejný Ben Jonson. Jako společnost u stolu v kabině měl čtyři či pět kníratých kapitánů, kteří po celou tu dobu stačili zaměstnávat stevarda odzátkováváním lahví a doléváním skleniček. Jednou ve čtyři ráno našli oba důstojníci celou tuto společnost pod stolem a uložili ji na lože. Při této příležitosti jsem souhlasil s naším kudrnatým doktorem bohosloví, černým kuchařem, že by se měli stydět; ale v některých námořních kapitánech není žádný ruměnec studu, ti zrudnou jen po třetí láhvi. Při svých návštěvách lodi kapitán Riga vždycky řekl něco zdvořilého gentlemanskému, opuštěnému celnímu úředníkovi, který zůstával na naší palubě téměř po celou dobu, co jsme kotvili v doku. Musely to být trudné dny pro tohoto celního úředníka bez jediného přítelíčka; pokoušel se ubíjet čas tím, že četl v kajutě noviny či bubnoval klouby prstů na záďový palubní nosník. Byl na palubě proto, aby zabránil pašování, ale on sám sebe velmi často pašoval na břeh, zatímco měl být podle zákona na stráži na lodi. A teď abych se vrátil k posádce. Při rozednění zavolali celou posádku nahoru a drhli jsme paluby, pak jsme měli hodinu na snídani na břehu a po ní jsme pracovali v lanoví nebo cupovali konopí nebo jsme dělali to či ono, byť to bylo jakkoliv zbytečné, až do dvanácti hodin, kdy jsme šli na oběd. O půl druhé jsme se zase vrátili do práce a konečně ve čtyři hodiny odpoledne, pokud nebylo nic mimořádného, padla. Po čtvrté hodině jsme si mohli jít, kam se nám uráčilo, a nemuseli jsme se objevit na palubě dřív než druhý den na úsvitu. S nákladem lodi jsme neměli nic společného, a tak ovšem byly naše povinnosti dost snadné a první důstojník se musel často zabývat tím, že nám vymýšlel zaměstnání. Nemuseli jsme držet hlídky, protože hlídač najatý na břehu nás toho zbavil, a při tom všem posádce šel plat jako na moři. Neděle jsme měli úplně pro sebe. 151

Je tedy zřejmé, že život námořníků amerických lodí v Liverpoolu je neobyčejně snadný a oplývá volnem. Žijí na břehu jako páni a po malém zdravém ranním procvičení mají zbytek dne pro sebe. Přesto však tyto plavby do Liverpoolu, podobně jako do Londýna a Havru, jsou nejméně výnosné, jakých se neprozřetelný námořník může zúčastnit. V New Yorku totiž dostane svůj měsíční plat předem, v Liverpoolu druhý; oba se ve většině případů rychle rozutečou, takže když jeho plavba končí, obvykle mu zbývá velmi málo, často ani cent. Na dlouhé plavbě, řekněme do Indie nebo Číny, se však jeho mzda hromadí, má více pohnutek k šetrnosti a daleko méně příležitostí k výstřednostem, a když nakonec dobírá svou mzdu, odchází a cinká si čtvrtgalonem dolarů. Kromě toho ze všech přístavů na světě Liverpool snad nejvíc oplývá všemi druhy pozemních žraloků, krys a jiné havěti, jíž padá nešťastný námořník za oběť. Pozemští žraloci v podobě hospodských, majitelů barů, obchodníků s obleky, námořnických verbířů a pobudů v hostincích ho pohlcují úd po údu, zatímco pozemské krysy a myši si neustále pohrávají s jeho peněženkou. Podstupují také jiná, a daleko horší nebezpečí, a to od obyvatel neblaze proslulých výstředních krčem v blízkosti doků, jejichž zkaženost nemůže být srovnávána s ničím na této straně propasti. A přece námořníci Liverpool milují a při dlouhých plavbách do vzdálených končin zeměkoule neustále vyprávějí o jeho půvabu a lákadlech a vynášejí jej nad všechny ostatní přístavy světa. V Liverpoolu nacházejí svůj ráj – a jeden z námořníků mi řekl, že by byl spokojen, kdyby mohl kotvit v Princově doku, dokud by nevytáhl kotvy k cestě na onen svět. Mnoho se povídá o zlepšování životních podmínek námořníků, ale nepochybně to bude velmi obtížné úsilí tak dlouho, dokud se bude dávat protijed, aniž se odstraní příčina nemoci. Uvažte, že u většiny z nich už ta skutečnost, že jsou námořníky, dokazuje určitou lehkomyslnost, sklon k rozkošnictví, nevědomost a zkaženost. Uvažte, že jsou obvykle osiřelí a bez přátel, anebo mají-li přátele a příbuzné, jsou téměř neustále mimo dosah jejich dobrého vlivu. Uvažte, že po přísné disciplíně, námaze a strádání plavby jsou v cizím přístavu vydáni napospas osudu a vystaveni tisícům lákadel, 152

kterým by za těchto okolností i sama ctnost těžko odolávala, ledaže by chodila o berlích. Uvažte, že už pro jejich povolání se jim lepší lidé vyhýbají a znemožňují jim jakýkoliv přístup do slušné a umravňující společnosti. Uvažte toto všechno a přemítavá mysl vás musí velmi brzy přesvědčit, že vyhlídky námořníků jako celku nejsou příliš slibné. Vskutku, jejich nepříznivé podmínky spadají pod hlavičku těch chronických zel, která zdá se mohou být napravena pouze zlepšením morálního uspořádání celé civilizace. Přestože staré čtyřiasedmdesátky a staré fregaty byly proměněny v kaple a postaveny do doků, přestože se mezi námořníky rozdává Lodmistrův přítel a jiné moudré náboženské traktáty v námořnickém žargonu, přestože kněží je oslovují ze zhlaví přístavních hrází a námořní kaplani jim kážou na dělové palubě, přestože jsou pro ně zajištěny evangelické penzióny, přestože lakota loďařů podporuje skutečně upřímné a zbožné snahy protialkoholických společností, aby námořníkům byly při pobytu na moři odňaty jejich staré příděly grogu – přes všechny tyto věci u ještě mnohé jiné, srovnáme-li podmínky velké většiny námořníků s podmínkami ostatního lidstva, zdá se nám, že pořádně zaostaly na úrovni, na níž byly před sto lety.Snad se stalo příliš zvykem považovat za obzvláštní pokrok ta nevyhnutelná a pouze částečná zlepšení, kterých dosáhne kterákoliv třída, jež se účastní obecného pokroku lidské rasy. Tak námořník kormidlující dnes irské a britské parníky přes Atlantik je poněkud odlišný od výstředních námořníků Smollettových a od mužů, kteří bojovali s Nelsonem u Kodaně a přežili, aby se vzbouřili v Severním doku v Plymouthu. Protože moderní dehťák není tak hrubý jako dříve a protože přestal nosit neupravený oblek a svůj cop á la lord Rodney si ustřihl – proto jsou někteří pozorovatelé přesvědčeni, že začal chápat zlo podmínek, v nichž žije, a dobrovolně se polepšil. Ale při podrobnějším prozkoumání se ukáže, že se jen plavil s proudem, který má možná dva přílivy na jeden odliv; sám od sebe neudělal žádný pokrok. Ve světě jsou třídy lidí, kteří mají týž vztah ke společnosti jako kola ke kočáru a jsou právě tak nepostradatelní. Ale ať jsou polštáře, na nichž se ti uvnitř příjemně pohupují, jakkoliv měkké a rozkošné, 153

jakkoliv přepychová je pokrývka na kozlík a zářící vyplň dveří, přece jen se kola musí stále točit v prachu a blátě. Žádný důvtip, žádná moudrost nemůže je pozvednout z bláta, neboť kočár musí na něčem stát, na něčem se musejí ti uvnitř pohupovat. A námořníci tedy tvoří jedno takové kolo; oni jezdí kolem zeměkoule, oni jsou pravými dovozci a vývozci koření a hedvábí, ovoce a vín a mramoru, oni vozí misionáře, vyslance, operní zpěváky, obchodníky, turisty a vědce za jejich posláním, oni jsou most člunů přes Atlantik, oni jsou primům mobile všeho obchodu. Krátce, kdyby se rozhodli kompletně se vystěhovat na Měsíc, aby tam sloužili v měsíčních Loďstvech, téměř všechno zde na Zemi – kromě jejího otáčení kolem vlastní osy a kromě řečníků v americkém Kongresu – by se zastavilo.

A přece, kdo jsou to námořníci? Co si v srdci myslíte o tom chlapíkovi, který se potuluje po doku? Nevyhýbáte se mu, nestraníte se ho, neceníte ho jen trochu výš než zvířata odsouzená k vyhynutí? Otevřeli byste mu dveře svých salónů? Pozvali byste ho k obědu? Dovolili byste mu přístup do své kostelní lavice? Ne. Nic takového neuděláte. Ale na dálku možná věnujete dolar nebo dva na rozdělování vynikajících knih dehťákům, kteří neumějí číst, nebo na stavbu nemocnice, aby bylo kam umístit námořníky už zhroucené. Už sám způsob, jakým se toto milosrdenství prokazuje, mluví víc než slova o malé úctě, jíž se námořníci těší. Je zbytečné to popírat, jsou považováni téměř za vyvrhele a spodinu lidstva a romantický názor o nich se získává především z románů.^

154

Mohou tedy námořníci, jedno z kol tohoto světa, být úplně pozdviženi z bláta? Nezdá se, že by to mělo velkou naději ve starých systémech a starých plánech do budoucna, jakkoliv dobře míněných a upřímných. V takových systémech myšlenka na jejich povznesení je téměř tak beznadějná jako myšlenka vypěstovat hrozny vína na Nové Zemi. Nesmíme však nad námořníkem úplně zoufat, ani nemusejí ti, kteří usilují o jeho dobro, být v hloubi srdce sklíčeni. Oas se nakonec musí ukázat jeho přítelem. KAPITOLA TŘICÁTÁ Nad starými průvodci Mezi různými svazky otcovy knihovny byla sbírka starých evropských a anglických průvodců, které si před mnoha lety Loupil na cestách. V dětství jsem si je mnohokrát prolistovával a neúnavně jsem si prohlížel četné podivné ozdoby a kresby a titulní listy, z nichž některé jako by mi připomínaly kníraté tváře cizinců. Mezi jinými tam byla pařížsky vyhlížející bledá brožurka v růžové obálce, s růží tu a tam sedřenou z jejích nyní pohublých a přepadlých lící, nazvaná Popisná a filosofická cesia po staré a nové Paříži – Věrné zrcadlo. Nebo věkem zašlá stará knížka v mramorové vazbě, velmi připomínající hadcový mramor, nazvaná Poučný průvodce Římem neboli všeobecný popis antických a moderních památek a ne/pozoruhodnějších malířských, sochařských a architektonických děl tohoto slavného města. Na rudohnědém titulním listě měla nálepku představující suchopárnou skálu částečně zastíněnou zakrnělým dubem, věru opuštěný to kousek krajiny. Na závětrné straně skály ve stínu stromu mateřsky rozložená odpočívala macecha Romula a Rema a kojila proslulá dvojčata; párek malých nahých cherubínků se rozvaloval na zemi se založenýma rukama a dychtivě se oddával svému zaměstnání; velký kaktusový list či plena visela z haluze a vlčice vypadala jako jedna z bezrohého druhu domácích krav; kniha byla vydána se schválením papeže. 155

Dále tam byl starý, v hnědém sametu vázaný svazek s mosaznými přezkami a obrázkem radnice, nazvaný Průvodce Holandskem; úctyhodný Obraz Londýna, oplývající vyobrazeními Svatého Pavla, Památníku požáru roku 1666, brány Temple Baru, Hyde Parku, generálního velitelství, admirality, křižovatky Charring Cross a Vauxhallského mostu; a brožurka s jakousi japonsky vyhlížející obálkou potištěnou neuspořádanou skupinou pagodovitých staveb, o nichž se tvrdilo, že jsou přesným zobrazením severního či hlavního průčelí Blenheimu, a s titulem: Popis Blenheimu, sídla Jeho Milosti vévody z Marlboroughu, obsahující úplný soupis obrazů, nástěnných koberců a nábytku; malebná procházka zahradami a parky, zevrubný popis slavné Čínské galerie, pojednání o zahradní architektuře atd; vyzdobeno pohledem na palác a novým a vkusným plánem Velkého parku. A konečně tam byl svazek nazvaný Obraz Liverpoolu. Byla to zvláštní a podivuhodná kniha a pro mnohé něžné vzpomínky vážící se k ní bych ji rád učinil nesmrtelnou, kdybych mohl. Dovolte však, abych ji sundal z její svatyně a zobrazil ji podle skutečnosti. Když nyní prodlévám nad tímto svazkem a prolistovávám ony stránky, tak drahé mému chlapeckému věku, právě ty stránky, jež před lety letoucími obracel můj tatínek právě uprostřed těch míst, která zde jsou popsána, jaký sladký, libý smutek se mě kradmo zmocňuje a jak ponenáhlu tonu v zašlých a zapomenutých vzpomínkách! Drahá knížko! Spíš bych prodal svého Shakespeara, a dokonce obětoval svého starého kvartového Hogartha, než bych se rozloučil s tebou. Ano, spíše bych sám sebe dal vydražit, než abych poslal tebe, abys byla přiklepnuta kladívkem na jatkách dražební síně. To bych udělal, má milovaná, ty stará rodinná památko – a dokud se list po listu a písmeno po písmenu nerozpadneš, budeš někde mít svou pohodlnou přihrádku, i kdybych já sám neměl ani lavici. Knížka má, jak říkají knihkupci, osmnácterkový formát a je vázána v zeleném marokénu, který pokud moje paměť sahá, byl vždy skvrnitý a zašlý časem. Její rohy jsou označeny červenými 156

trojúhelníkovými klínky jako malými třírohými kloboučky a nějaký neznámý barbar zasadil jejímu hřbetu nevyléčitelnou ránu. Zvnějšku není žádný nápis, takže toho, kdo lelkuje kolem mé knihovny, málokdy napadne otevřít tu anonymní knížečku v zeleném. Tam stojí den po dnu, týden po týdnu, rok po roku; a nikdo kromě mne si jí nevšímá. Ale já přemírou své lásky jí vynahrazuji všechno opomíjení. Avšak otevřme tento svazek. Jaké jsou to čmáranice na volných listech? Jaký nepolepšitelný žák učitele krasopisu tu cvičil? Jaký kreslíř divokých zvířat a padajících vzdušných zámků? Ach ne! – to všechno tvoří podstatnou část této vzácné knihy, a v mých očích ještě zvyšuje hodnotu jejího pokladu. Některé z těchto čmáranic jsou mé vlastní, a jako to dělají básníci se svými mladistvými sonety, mohl bych napsat pod tohoto koně „Nakreslen ve věku tří let“ a pod tento podpis „Napsán ve věku osmi let“. Ostatní jsou výtvory mých bratrů a sester a bratranců a sestřenic; a ruce, jež nakreslily některé z nich, jsou už teď zetlelé. Co tu však dělá tato kotva? Tato loď? A tyto Dibdinovy námořnické popěvky? Kniha jistě padla clo rukou nějakého dehťáckého předáka. – Ne. Ta kotva, loď i Dibdinovy popěvky jsou mé; má ruka je nakreslila, a právě na této plavbě do Liverpoolu. Ale nepředbíhejme, to jsem ještě nechtěl říci. Právě uprostřed těchto tužkových čmáranic, po pravdě úplně jimi obklopeny, stojí trvanlivým, třebaže vybledlým inkoustem a rukopisem mého otce napsané řádky: WALTER REDBURN Riddoughův královský hotel Liverpool 20. března 1808 Když obrátím tento list, přicházím na rozmanité polovybledlé tužkové poznámky, charakteristické pro metodickou povahu, a proto nepochybně psané mým otcem za jeho pobytu v Liverpoolu. Jsou pro 157

mne plné zvláštního tlumeného starobylého půvabu, a ačkoliv přečíst je znamená spíše rozluštit je, neboť na mnoha místech jsou písmena smazána, přece jich zde musím namátkou pár opsat: L

š.

Průvodce

0

3

P – 6

Oběd u Hvězdy

0

10

0

6

3

Výlet do Prestonu (vzdálenost 30

mil) 2

Spropitné

0

4

6

Drožka

0

4

6

Thomsonova Roční období

0

5

0

Knihovna

0

1

0

Člun na řece

0

6

0

Portské a doutníky

0

4

0

Obrátím další list a rozložím mapu, jež uprostřed britského erbu v jednom rohu hlásá výrazným písmem, že toto je Plán města Liverpoolu. Avšak zdá se, že je málo plánu v natěsnaných a křivolakých značkách znázorňujících ulice a doky, nepravidelně roztroušené podél řeky Mersey, která tudy protéká jako klidný proud zešeřelých rytých čar. V severovýchodním rohu mapy leží rovná zažloutlá bílá Sahara; poušť, která dosud nese známky mé horlivé snahy oživit ji nejrůznějšími druhy neznámých, pastelkou kreslených oblud. Prostor znázorněný touto skvrnou je dnes nepochybně úplně zastavěn Liverpoolem. Objevil jsem řadu perem kreslených tečkovaných čar rozbíhajících se na všechny strany od dolního konce Panské ulice, kde stojí Riddoughův hotel – dům, v němž byl ubytován můj otec. Tyto značky zakreslují jeho různé vycházky po městě, a já je sleduji ulicemi a uličkami a přes široká náměstí a pronikám s nimi i do nejtěsnějších nádvoří. Podle těchto značek vidím, že tatínek v cizině nezapomínal na své náboženství a navštívil chrám sv. Jana poblíž náměstí Heymarket a 158

jiné kostely. Vidím, že zašel do čítárny novin ve Vévodské ulici, do Lycea v Příkré ulici a do Královského divadla a že složil svou poklonu vynikajícímu panu Roscoeovi, historiku, básníku a bankéři. Když tuto mapu uctivě složím, přejdu rytinu radnice a přijdu k titulnímu listu, který je uprostřed ozdoben obrázkem představujícím spoře oděnou dámu v sandálech, zamyšleně sedící na pusté skále na mořském pobřeží. Jednou rukou si podpírá hlavu a druhou ukazuje cizinci jakýsi oválný tác s podivným ptákem a jako obruba se kolem ohebně vine motto Deus nobis liaec otia fecit – Bůh nám tohoto poklidu dopřál. Pták tvoří část městského erbu a je to pomyslné zpodobnění nyní již vymřelého druhu zvaného liver, který prý sídlil na jezeře – pool –, o němž milovníci starých pamětihodností tvrdí, že kdysi pokrývalo velkou část půdy, kde nyní stojí Liverpool; a od tohoto ptáka a tohoto jezera odvozuje Liverpool své jméno. Opodál zamyšlené dámy v sandálech pluje loď s plnými plachtami a na pobřeží je postava malého muže marně se pokoušejícího převrátit obrovský balík zboží. Nad touto kresbou a pod ní, stejnoměrně rozdělen, je následující název knihy: Obraz Liverpoolu aneb gentlemanova kapesní příručka a cizincův průvodce PO MĚSTĚ Vyzdobeno rytinami nejlepších a nejproslulejších umělců Liverpool Vytištěno ve Swiftově ulici Prodává Woodward a Alderson Zámecká ulice 56 1803

159

Krátká a uctivá předmluva – jako by se autor neustále klaněl – informuje čtenáře o příznivém přijetí dřívějších vydání této práce. Po předmluvě kniha zahajuje úryvkem z prologu napsaného znamenitým dr. Aikinem při otevření Královského divadla v Liverpoolu v roce 1772. První kapitola začíná metodickým a systematickým způsobem – informuje netrpělivého čtenáře o přesné zeměpisné šířce a délce Liverpoolu, aby ani zpočátku nemohlo v tomto bodě vzniknout žádné nedorozumění. Potom se v kapitole líčí dějiny a pamětihodnosti města, počínaje záznamem v lenní knize Viléma Dobyvatele. Spočinu-li nyní svým zrakem na tomto vybledlém a rozpadávajícím se starém průvodci, nesoucím všechny známky téměř půlstoletého pustošení, a čtu-li, jak se toto starobylé dílo považuje za moderní a jak zeširoka pojednává o jiných, dřívějších starobylostech, mocně mi to připomíná, že svět skutečně stárne. A přejdu-li k druhé kapitole – O vzrůstu města a počtu obyvatel – a pak celý svazek projdu zrakem stránku po stránce a vidím, jak jsou všude zmínky o nesmírné vznešenosti a velikosti místa, jež od té doby více než zečtyřnásobilo své obyvatelstvo, bohatství a nádheru a jehož nynější obyvatelé jistě pohlížejí zpět na údobí, o němž se zde mluví, se znamenitým pocitem nezměrné nadřazenosti a pýchy, naplňuje mě komický smutek nad marností lidského vyvyšování. Vždyť podkrovní kámen dneška je základním kamenem zítřka; a jako byl chrám sv. Petra vystavěn z velké části z rozvalin starého Říma, tak ve všech našich stavbách, ať jakkoliv velkolepých, tvoříme pouze lomy a zásoby neušlechtilého materiálu pro vznešenější stavby budoucna. A jako se tento starý průvodce vychloubá pro nás nepatrným Liverpoolem z doby před padesáti lety, právě tak se dnešní průvodce New Yorkem honosí velikostí města, a zatím jeho budoucí obyvatelé, nesčetní jako oblázky na pobřeží, obklíčeni nebetyčnými zdmi a věžemi stojícími na stráži po stranách nekonečných tříd oplývajících bohatstvím a vkusem, budou pohlížet na všechny naše Broadwaye a Bowery pouze jako na bezvýznamný zárodek jejich Ninive. Z míst ležících daleko proti proudu Hudsonu, až někde za řekou Harlemem, kde nyní rostou malé semenáčky, jež překlenou jejich hrdá sídla rozložitými staletými větvemi, vyšlou možná badatele, aby pronikli 160

do tehdy šerých a zakouřených uliček Páté avenue a 14. třídy. A půjdou-li ještě jižněji, možná odkryjí dnešní dórskou budovu celnice a budou ji uvádět jako důkaz, že jejich skvostná a mocná metropole má helénskou minulost. Poněvadž bych velmi nerad opomněl předvést ukázku důstojného slohu tohoto Obrazu Liverpoolu, tak odlišného od dnešních stručných, bodrých a neučeneckých průvodců po Niagaře a Buffalu, vložím sem nyní kapitolu o bádání v oboru starých památek; obzvláště proto, že je sama o sobě zábavná a poskytuje velmi cenné a možná vzácné informace – které čtenář může potřebovat – o slavném městě, do něhož jsem vykonal svou první plavbu. A myslím, že s ohledem na věc, o níž já sám nemám žádné vědomosti, je daleko lépe citovat doslovně mého starého přítele než rozsekat výživnou svíčkovou jeho informací do svého vlastního slabého ragú a podávat je jako původní dílo. Ano, učiním svému váženému průvodci po právu. Avšak jak může umění tiskařské tak zamlžit a změkčit tyto stránky v tlumenou žluť slunečního západu a k potěše čtenářových očí zkropit sazbu všemi těmito příjemnými vzpomínkami, jež ve mně původní dílo vzbuzuje? Ne! Při svaté památce mého otce a při vší posvátné důvěrnosti drahých rodinných vzpomínek, neučiním to! Nebudu tě citovat, můj starý marokéne, před chladnou tváří světa s kamenným srdcem, neboť zpozdilí čtenáři by tvé věkovité údaje jen přeskočili a zneuctili, a pokud jde o mne, byl bych nařčen, že jsem plagováním průvodce nafoukl svou knihu – což je nejpodlejší a nejhanebnější z krádeží. KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ S rozvláčným průvodcem se vydá na rozvláčnou prohlídku města Když jsem odcházel z domova, vzal jsem si průvodce v zeleném marokénu s sebou, neboť podle množství lodí plujících do

161

Liverpoolu jsem předpokládal, že se s největší pravděpodobností budu plavit na jedné z nich, jak se také stalo. Při představě, že navštívím místo, k jehož všem tajemstvím držím v ruce neomylný klíč, jsem pociťoval velkou chlapeckou radost. Během plavby jsem stránky průvodce často studoval. Především jsem se důkladně seznámil s historií a s městskými pamětihodnostmi, jak bylo doporučeno v kapitole, již jsem chtěl citovat. Pak jsem si osvojil sloupce statistiky zabývající se růstem obyvatelstva a soustředil jsem se nad nimi tak jako kdysi nad násobilkou. Byl jsem totiž rozhodnut, že zvládnu celou knihu a nespokojím se pouhou povrchní znalostí věci, jak mívají příliš často ve zvyku li, kdož studují průvodce. Probral jsem jeden po druhém pracné popisy veřejných budov a úzkostlivě jsem srovnával text s příslušnou rytinou, abych viděl, zda si odpovídají. Neboť vězte, že včetně plánu je v díle neméně než sedmnáct obrázků. Při svém častém studiu jsem si každý sloup a každou římsu vtiskl v paměť lak, že jsem nepochyboval, že originály okamžitě poznám. Krátce, když jsem zjistil, že můj tatínek používal právě tohoto průvodce, čímž bylo dílo důkladně prověřeno a jeho důvěryhodnost mimo jakoukoliv pochybnost prokázána, nemohl jsem než se domnívat, že si vybudovávám neomylnou znalost Liverpoolu; obzvláště když jsem se seznámil s plánem a mohl jsem v něm cestovat s obdivuhodnou jistotou a rychlostí. Leže na svém lodním lůžku prožíval jsem v představách příjemnou odpolední procházku po městě, dolů ulicí svatého Jakuba a nahoru ulicí Jiřího Velikého se zastávkou na různých zajímavých a poutavých místech. Začalo se mi zdát, jako bych se byl v Liverpoolu narodil, tak známé mi byly všechny rysy plánu. A třebaže některé z ulic zde zachycených byly nesmírně zamotané a nekonečně lomené a zakřivené jako ulice na plánech Bostonu v Massachusetts, přece jsem nepochyboval, že i v nejtemnější noci jimi mohu projít, a v případě naléhavé nutnosti dokonce i proběhnout do vzdálenějšího doku. Bláhový přelude! Mým chlapeckým myšlenkám nikdy nepřipadlo, že i když padesát let starý průvodce mohl ve své době dobře posloužit, v dnešní době se ukáže jako ubohý ciceron. Nepředstavoval jsem si, že 162

Liverpool, který viděl můj tatínek, byl jiný Liverpool, než do něhož se plavím já, jeho syn Wellingborough. Ne, nic podobného se mi nikdy nevnucovalo. Byl jsem tak zvyklý spojovat svého starého marokénového průvodce s městem v něm popsaným, že pouhá myšlenka o možnosti nějakých rozdílů mezi nimi mi nikdy nepřišla na mysl.

Když jsme leželi v Mersey, dříve než jsme vpluli do doku, vytáhl jsem svého průvodce, abych se podíval, jak se moje mapa srovnává s vlastním místem. Ale nebyl tu ani stín podobnosti. Ovšem, myslel jsem si, to je proto, že se dívám zpředu, a ne z ptačí perspektivy. Nevadí, můj starý průvodce, kdyby už nikdo, tak alespoň ty jsi v pořádku. Ale má víra utrpěla vážný otřes ještě týž večer, když posádka šla – jak už jsem dříve vyprávěl – na břeh večeřet. Námořníci se zastavili v podivné staré hospůdce blízko zdi Princova doku. Měl jsem průvodce v kapse, a tak jsem ho vytáhl, abych si srovnal poznámky. A tu jsem zjistil, že přesně na místě, kde jsem stál se svými druhy a kde jim růžolící číšnice naplňovala sklenice, na témže místě můj neomylný marokén umístil pevnost a 163

dodával, že inteligentnímu cestovateli stojí za to, aby ji navštívil a spatřil večer střídání stráží. To byla ale rána; neboť jak si může někdo splést hospodu s pevností? A přestože byla asi tak doba, kdy se podle průvodce měly střídat stráže, nebylo vidět ani jeden červený kabát. Ale přesto všechno jsem nemohl kvůli jedné nesrovnalosti zatratit starého rodinného sluhu, který přede mnou tak věrně sloužil mému tatínkovi. Když jsem zjistil, že se této hospůdce říká Ve staré pevnosti, a když mi řekli, že mnoho z původních kamenů je dosud ve zdivu, téměř úplně jsem svého průvodce zprostil ponenáhlu vznikajícího obvinění, že mě uvedl v omyl. Druhý den byla neděle a měl jsem ji úplně pro sebe. Teď, myslel jsem si, já a můj průvodce si uděláme nádhernou procházku ulicemi města, dokonce až k nejvzdálenějším hranicím Liverpoolu. Vstal jsem svěží časně ráno, od hlavy až k patě jsem provedl očistu s „východní důkladností“, vystrojil jsem se do své červené košile, lovecké kamizoly a sportovních pantalónů a korunoval jsem svůj vzhled dokonalého muže námořnickým kloboukem. V této podivné kombinaci obleků, a obzvláště ve své červené košili jsem musel vypadat opravdu velmi nesourodě; ze tří částí sportovec, ze dvou voják a z jedné námořník. Moji druhové z lodi si samozřejmě dělali z mého vzhledu šprýmy, ale nedbal jsem na ně a po snídani jsem se pln nádherných předtuch vydal na cestu. Za chůze jsem se držel vzpřímeně a na svůj věk jsem byl značně vysoký, a to snad byl důvod, proč jakýsi opilý námořník, vida, jak rychle kráčím podél doku, vykřikl: „Vpravo hleď, zrychlit krok!“ Jiný chlapík mě zastavil a ptal se, jdu-li na lišky; a strážný u brány doků na mne nejdřív koukl ze své strážnice – útulné boudičky zařízené lavicemi a novinami a ověšené plášti do deště a voskovanými pláštěnkami –, ve velkém spěchu vyběhl, zastoupil mi cestu, když jsem se snažil vyjít na ulici, a rozkázal mi stát! Uposlechl jsem. Pozorně a důkladně si prohlédl můj vzhled a přál si vědět, kde jsem vzal ten námořnický klobouk, neboť nebyl s to pochopit, že toto monstrum pokrývá hlavu zkrachovalého lovce lišek. Ukázal jsem na 164

loď, ležící nedaleko; a když poznal podle mé řeči, že jsem Yankee, dovolil mi tento věrný úředník projít. Je třeba podotknout, že stráže postavené u bran doků si mimořádně všímají vycházejících cizinců, protože na palubách lodí dochází k mnoha krádežím. Spatří-li náhodou něco podezřelého, nemilosrdně důkladně to zkoumají. Tak například staříci, kteří kupují obnošené věci a harampádí z lodi, musí strážnému obrátit pytle naruby, dříve než smějí vyjít ven. A často prohledávají podezřele vyhlížejícímu chlapíkovi oblek, i když je to velmi vyzáblý člověk s pohublými a téměř neznatelnými kapsami. Kamže jsem měl na své procházce namířeno? Povím vám to. Bylo mým úmyslem navštívit především Riddoughův hotel, kde tatínek před více než třiceti lety bydlel; a pak, s mapou v ruce, ho sledovat po celém městě podle tečkovaných čar v plánku. Takto jsem chtěl uskutečnit synovskou pouť k místům posvátným mému zraku. Šel jsem po Staroradniční ulici k Panské ulici, kde podle mé autority hotel stál. Když jsem vytáhl mapu a zjistil, že Staroradniční ulice je po celé délce označena otcovým perem, srdce se mi zatetelilo tisíci radostných, láskyplných citů. Ano, právě touto ulicí, myslel jsem si, ba právě po tomto dláždění kráčel tatínek. A pak jsem se téměř rozplakal, když jsem shlédl na svůj ubohý oděv a zpozoroval jsem, jak si mě lidé prohlížejí; muži civí na velmi směšného mladého cizince a staré dámy v kastorech a krajkových límcích přecházejí chodník, aby se mi vyhnuly. Jak jinak vypadal jistě můj tatínek; měl možná modrý plášť, žlutohnědou vestu a hesenské střevíce. Jistě ho ani nenapadlo, že jeho syn navštíví jednou Liverpool jako ubohý opuštěný plavčík. Ale tehdy, když kráčel po tomto dláždění, jsem ještě nebyl na světě, a tatínek na mne ani nepomyslel; nebyl jsem zahrnut do vesmíru. Můj vlastní tatínek mě tehdy neznal, neviděl mě, neslyšel o mně a ani se mu o mně nesnilo. A tato úvaha měla pro mne náznak smutku – byloli tomu opravdu tak, že můj vlastní rodič mi jednou nevěnoval ani myšlenku, jak může tato myšlenka později být se mnou? Ubohý, ubohý Wellingboroughu! myslel jsem si, ubohý chlapče! Jsi skutečně opuštěn a bez přátel. Tady putuješ, cizinec v cizím městě, a myšlenka 165

na otce, který zde byl před tebou, přináší s sebou jenom smutnou úvahu, že tě tatínek tenkrát neznal a za mák o tebe nestál. Ale rozptýlil jsem toto zasmušilé rozjímání, jak jen jsem dovedl, a pokračoval jsem v cestě, až jsem došel ke Kapiové ulici. Přešel jsem ji a pak jsem prošel jakýmsi kamenným obloukem, jakoby klášterním, jehož šero a těsnost mě potěšily a naplnily mou yankeeskou duši romantickými myšlenkami na stará opatství a katedrály, a vešel jsem do krásného čtyřúhelníku Obchodní burzy. Opřel jsem se o sloupořadí, vytáhl jsem plán a sledoval jsem tatínka přímo Kapiovou ulicí a skutečně týmž obloukem za mými zády na dlážděné náměstí, kde jsem stál. Tak živá byla teď moje představa jeho přítomnosti a tak úzký průchod, z něhož se vynořil, že jsem cítil, jako bych se za ním měl rozběhnout a dohonit ho u městské radnice, přilehlé k Zámecké ulici. Brzy jsem se však ovládl, vzpomenuv si, že odešel tam, kde ho žádné synovo pozemské hledání nemůže najít. A pak jsem přemýšlel o všem, co se mu přihodilo od té doby, co prošel tímto obloukem. S jakými zápasy a potížemi se setkával, kolika bouřemi a protivenstvími byl zmítán – a nakonec zemřel jako bankrotář. Podíval jsem se na svůj ubohý oblek a dalo mi hodně námahy, abych se ubránil slzám. Ale vzchopil jsem se a prohlédl jsem si práce tesané z kamene, pak jsem vytáhl průvodce a podíval jsem se, co se tam říká o tomto místě. Bylo v pořádku do posledního sloupu, ale v průvodci chyběla ústřední ozdoba náměstí. Byla to však jen nevelká pozdější stavba a její opomenutí nemohlo být na úhonu mému příteli při posuzování jeho obsažnosti. Ozdoba, o niž jde, je bronzové sousoší na mramorovém podstavci, představující lorda Nelsona, naposled vydechujícího v náručí Vítězství. Jedna noha spočívá na válejícím se nepříteli a druhá na dělu. Vítězství pokládá věnec na čelo umírajícího admirála, zatímco Smrt v podobě ohyzdného kostlivce vniká svou kostnatou rukou pod šat hrdinův a šmátrá po jeho srdci. Je to velmi působivý záměr a velmi výstižně provedený; nikdy jsem nemohl na Smrt pohlédnout bez zachvění.

166

V pravidelných vzdálenostech kolem základny podstavce sedí v různých pozicích pokoření a zoufalství čtyři nahé postavy v řetězech, poněkud větší než v životní velikosti. Jedna má nohu ledabyle přehozenou přes nohu a hlavu sklopenou, jako kdyby se vzdala vší naděje, že jí kdy bude líp. Jiná má hlavu malomyslně pochýlenou a nepochybně hledí smutně, ale protože měla tvář stále odvrácenou, nemohl jsem postihnout její výraz. Tyto žalem sklíčené postavy zajatců jsou symboly Nelsonových hlavních vítězství; nikdy však jsem nemohl pohlédnout na jejich snědé údy a okovy, aby mi mimovolně nepřipomněli čtyři africké otroky na trhu. Nato se mé myšlenky zatoulaly do Virgínie a Karolíny a také k historické skutečnosti, že obchod s africkými otroky tvořil kdysi základní obchod Liverpoolu, s nímž byla prosperita města jakoby nerozlučně spjata. A vzpomněl jsem si, jak můj otec často hovořil s gentlemany navštěvujícími náš dům v New Yorku o neštěstí, které v Liverpoolu způsobilo jednání o zrušení tohoto obchodu, o tom, že boj mezi špinavým obchodem a humanitou způsobil neblahé rozkoly u rodinných krbů obchodníků, odcizil rodiče a děti, a dokonce rozdělil muže a manželky. A mé myšlenky se obrátily k tatínkovu příteli, dobrému a velkému Roscoeovi, neohroženému odpůrci obchodu s otroky, který všemi způsoby usiloval o jeho potlačení: napsal báseň Africké křivdy, několik pamfletů a ze svého místa v parlamentě pronesl řeč proti obchodu, která – protože byla přednesena poslancem za Liverpool – získala asi mnoho hlasů a měla nemalý podíl na výsledném vítězství zdravé politiky a humanity. Jak silně na mne toto sousoší zapůsobilo, dá se usuzovat z toho, že jsem nikdy později nešel Kapiovou ulicí, aniž bych prošel malým obloukem a znovu se na ně podíval. A věděl jsem určitě, že ve dne v noci tam najdu stále klesajícího lorda Nelsona, věnec Vítězství stále se vznášející nad špičkou jeho meče, Smrt stejně děsivou a šmátrající a čtyři bronzové zajatce stále bědující nad svým zajetím. Když jsem té neděle, o níž jsem se zmínil, prodléval u zábradlí pomníku, zpozoroval jsem několik osob vcházejících do místnosti v přízemí pod sloupořadím a opět vycházejících. Přišel jsem blíž a zjistil jsem, že je to čítárna, plná přihrádek s novinami. Má láska k 167

literatuře mě přiměla, abych otevřel dveře a chtěl vstoupit; ale pohled na mou ušpiněnou loveckou kamizolu přiměl jednoho důstojně vyhlížejícího člověka, aby vstal a zavřel mi dveře před nosem. Minutu jsem uvažoval, co mu provedu, a nakonec jsem se pevně rozhodl, že ho nechám být a půjdu pryč, což jsem také učinil. Sel jsem dolů po Zámecké třídě (zvané tak podle zámku, který zde kdysi stával, pravil můj průvodce) a zahnul jsem do Panské ulice. Když jsem přišel na její konec, marně jsem se rozhlížel po hotelu. Jak vážné zklamání to bylo, můžete si snadno představit, vezmete-li v úvahu, že jsem planul dychtivostí, abych spatřil právě ten dům, kde tatínek přebýval, kde spal a obědval, kouřil doutníky, otvíral dopisy a četl noviny. Ptal jsem se několika pánů a dam, kam se hotel poděl, ale všichni na mne pouze pohlédli a šli dál; až jsem potkal nějakého strojníka, který se velmi zdvořile zastavil, vyslechl mé otázky a odpověděl mi: „Riddoughův hotel?“ řekl, „namouduši, myslím, že jsem o něčem takovém slyšel – počkej – ano, ano – to byl ten hotel, kde si můj otec zlomil ruku, když pomáhal strhávat zdi. Chlapče, jistě se neptáš na Riddoughův hotel! Co tam hledáš?“ „Oh, nic!“ odpověděl jsem. „Jsem vám velmi zavázán za vaši informaci,“ – a odešel jsem. Tu mi svitla pravda o mém průvodci a všechna má dřívější podezření byla téměř potvrzena. Byl skoro půl století pozadu a nemohl mě provádět městem o nic víc než plánek Pompejí! Byla to smutná, vážná a nejvýš melancholická myšlenka. Kniha, na niž jsem tolik spoléhal, kniha ve staré marokénové vazbě, kniha s ohnutými rohy, kniha plná krásných rodinných vzpomínek, kniha se sedmnácti nejvýš umělecky provedenými rytinami – tato vzácná kniha byla téměř nepotřebná. Ano, kniha, která prováděla otce, nemohla vést syna. Usedl jsem na schody jednoho obchodu a oddal jsem se úvahám. Zde jsi dostal lekci, Wellingboroughu, myslel jsem si, a nikdy na ni nezapomeň. Tento svět, chlapče, je stále v pohybu, jeho Riddoughovy hotely jsou stále strhávány, nikdy není v klidu a jeho písek se stále přesýpá. Liverpoolský přístav se prý postupně zanáší a kdo ví, co tvůj syn (budeš-li kdy jakého mít) možná uvidí, až navštíví 168

Liverpool tak dlouho po tobě, jako jsi ty přišel po jeho dědečkovi. A jako tatínkův průvodce není už průvodcem pro tebe, Wellingboroughu, tak by tvůj (kdyby sis dnes mohl dovolit koupit moderního průvodce) nebyl nic platný těm, kdo přijdou po tobě. Průvodce, Wellingboroughu, jsou nejméně spolehlivé ze vší literatury; a v jistém smyslu celá literatura je vytvořena z průvodců. Staré průvodce nám vyprávějí o cestách, po nichž šli naši otcové starými ulicemi a nádvořími; ale jak málo z těchto dřívějších míst mohou jejich potomci vysledovat uprostřed tříd moderních staveb, k jak málo věcem je nyní starý průvodce klíčem! Každý věk si vytváří své vlastní průvodce a dřívější hází do starého papíru. Vstal jsem ze schodů smutnější a moudřejší a můj průvodce byl zbaven své neomylné pověsti – nicméně nejednal jsem s těmi posvátnými stránkami, které byly kdysi majákem mému předku, urážlivě nebo pohrdavě. Ne. Ubohý starý průvodce, myslel jsem si, když jsem ho jemně poklepával po hřbetě a s úctou uhlazoval jeho oslí uši, nebudu s tebou jednat s opovržením, starý marokéne! Ještě se osvědčíš jako důvěryhodný ciceron po mnoha starých ulicích v starých částech města, třebaže se tu a tam mýlíš, pokud jde o Riddoughův hotel nebo jiné zapomenuté věci minulosti. Když jsem si něžně prohlížel jeho stránky jako člověk, který více miluje, než plísní, rozzářily se mi oči nad pasáží o Starém doku, která vzbudila mou velkou zvědavost. Rozhodl jsem se, že to místo bez meškání navštívím. Vydal jsem se směrem, jejž jsem považoval za správný, a nakonec jsem se octl před rozsáhlou a nádhernou budovou z hnědého kamene zdobenou sochami. Vstoupil jsem krytým vchodem a podle nesporných známek jsem poznal, že to musí být celnice. Chvíli jsem ji obdivoval a pak jsem opět vyndal svého průvodce; a jaké bylo mé ohromení, když jsem objevil, že podle něho se s touto celnicí úplně mýlím; neboť přesně tam, kde jsem stál, musel přece být Starý dok. Začetl jsem se do jeho popisu a setkal jsem se s touto výstižnou pasáží: „První myšlenka, která napadne cizince při pohledu na tento dok, je mimořádný údiv nad takovým množstvím lodí na vodě v samém srdci města, kde nelze odkrýt jakékoliv spojení s mořem.“

169

Ale tu byla záhada! Starý marokén přiznával, že věc je pěkně mimořádná, ani se nesnažil popírat nepochybnou podivnost toho, tento báječný dok nemá zjevné spojení s mořem! Ovšem týž autor pokračoval, že „překvapený cizinec musí na chvíli potlačit svůj úžas a obrátit se vlevo.“ Ale ani vlevo, ani vpravo nebylo vidět místo, které by odpovídalo popisu. Bylo to příliš popletené a nedalo se to snadno vysvětlit, ani když člověk vzal obvyklé ohledy na růst a obecný vývoj města v průběhu let. S průvodcem v ruce jsem tedy oslovil poblíž stojícího strážníka a prosil jsem ho, aby mi řekl, zda zná někde v okolí místo zvané Starý dok. Muž se na mne nejdřív udiveně zadíval, a když viděl, že jsem zřejmě normální a nadto docela zdvořilý, švihl si španělkou po své dobře naleštěné holínce, povytáhl si stříbrem lemovaný límec u pláště a zasvětil mě do následujících skutečností. Na tomto místě byl dříve rybník – pool, od něhož si město vypůjčilo polovinu svého jména, a ten se původně vinul kolem větší části starého města. Pro zlepšení lodní dopravy byl tento rybník přebudován na Starý dok, ale před lety byl zavezen, čímž se získalo stavební místo pro celnici stojící přede mnou. Prohlížel jsem si teď místo s pocity poněkud příbuznými, jako má cestovatel po východních zemích stojící na břehu Mrtvého moře. Neboť zde byl osud Gomory jakoby naruby obrácen a jezero se změnilo v bytelný kámen a maltu. Ano, ano, Wellingboroughu, myslel jsem si, raději bys měl knížku strčit do kapsy a odnést ji domů Společnosti milovníků starožitností, je několik tisíc mořských a pár anglických mil pozadu za vývojem. Přivoň si k její staré marokénové vazbě, Wellingboroughu, nevoní trochu jako mumie? Nepřipomíná ti to Cheopse a katakomby? Říkám li, že byla napsána před Liviovými ztracenými knihami a je prvním bratrancem toho nenahraditelně ztraceného svazku zvaného Války Páně a citovaného Mojžíšem v prvních pěti knihách Starého zákona. Odlož ji, Wellingboroughu, odlož ji, drahý příteli, a napříště jdi Liverpoolem rovnou za nosem, ten tě věrně povede za všech okolností, a tvými orientačními body buďtež hlavní stěžeň tvé lodi a věž sv. Jiří.

170

Ne. A znovu jsem měkce pohladil hřbet knihy a jemně jsem upravil jeden uvolněný list. Ne, ne. Ještě se tě nevzdám. Vpřed, starý marokéne! veď mě k důstojnému opatství Birkenheadskému a dopřej mým dychtivým očím spatřit palác kdysi obývaný starými early z Derby! Kniha totiž pojednávala o obou místech a tvrdila, že opatství stojí na cheshirském břehu a že z určitého místa na lancashirské straně je krásně viditelné, porostlé břečťanem a zářící mechem. A z domu vznešených Derbyů že je teď obyčejné městské vězení a že tato skutečnost je plna náznaků a moudrosti! Však běda! Nikdy jsem opatství nespatřil – aspoň od vody nebylo vidět – a ani dům earlů jsem nikdy neuzřel. Běda, desetkrát běda! Copak jsem navštívil starou Anglii marně? V zemi Thomase Becketa a statného Johna z Gauntu nemám ani zahlédnout převorství nebo zámek? Copak v celé britské říši není nic než tyto zakouřené řady starých obchodních skladišť? Copak Liverpool není víc než cihelna? Žádná budova zde nevypadá tak stará jako u nás doma dědečkův dům s ostrými štíty, jehož cihly byly dovezeny z Holandska dávno před revolucí. Je to podvod – podfuk – šibalství – klam! Tahle honosná Anglie není starší než stát New York; a jestli je, ukažte mi důkazy – předveďte mi svědky. Kde je věž Julia Caesara? Kde je římská zeď? Ukažte mi Stonehenge! Ale Wellingboroughu, přel jsem se sám se sebou, jsi pouze v Liverpoolu, staré památky leží severně, jižně, východně a západně od tebe; jsi obyčejný plavčík a nemůžeš očekávat, že budeš velkým turistou a navštívíš v té své hloupé lovecké kamizole starobylé památky. Skutečně nemůžeš, chlapče. Pravda, pravda – to je to. Nejsem cestovatel, jako byl tatínek. Jsem jen přepravce zboží přes Atlantik. Po úmorné denní chůzi jsem nakonec dorazil k Baltimorskému klipru na večeři a Krásná Mary mi dala plnou číši čaje, v níž jsem načas utopil svou trudnomyslnost.

171

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ Doky Po více než šest týdnů kotvil Horal v Princově doku a v této době – kromě toho, že jsem pozoroval věci bezprostředně kolem sebe – jsem dělal všelijaké exkurze do sousedních doků, protože jsem se nikdy neunavil jejich obdivováním. Dříve jsem znal pouze ubohá dřevěná výkladiště a neupravené špinavé přístavní hráze newyorské, a proto pohled na mohutné doky naplnil mou mysl obdivem a nadšením. Pravda, v New Yorku mě uchvacovaly dlouhé řady lodí a zamotaná houština stožárů podél Východní řeky, a přece můj obdiv byl velmi zchlazován těmi nepravidelnými, nepřehlednými výkladišti – hanbou to a ostudou pro město, které je trpí. V Liverpoolu jsem však spatřil dlouhé čínské zdi, široké kamenné přístavní hráze a řadu žulou lemovaných doků, úplně uzavřených a mnohdy vzájemně spojených. Téměř vyvolávaly vzpomínku na velký americký řetěz jezer Ontario, Erie, St. Clair, Hurónské, Michiganské a Hořejší. Rozsah a solidnost těchto staveb zdá se odpovídá tomu, co jsem četl o starých egyptských pyramidách. Liverpool může právem hlásat, že vynalezl model dnešního takzvaného mokrého doku a všechno, co je spojeno s jeho plánem, stavbou, řízením a zlepšením. Dokonce i Londýn napodoboval Liverpool a Havre následoval jeho příkladu. Svou velikostí, cenou a trvanlivostí překonávají liverpoolské doky i dnes všechny ostatní na světě. První dok vystavěný ve městě byl Starý dok, o němž jsem se zmínil při své nedělní toulce s průvodcem. Byl postaven v roce 1710 a od té doby postupně vyrůstala ta dlouhá řada dokového zdiva, nyní lemující liverpoolský břeh Mersey. Můžete jít celé míle po tomto břehu řeky a budete míjet dok po doku jako řetěz obrovských pevností – Princův, Jiřího, Solný dům, Brunšvický, Trafalgarský, Králův, Královnin a mnoho jiných. V duchu patriotické vděčnosti námořním hrdinům vykonavším svou odvahou tolik pro ochranu britského obchodu, v němž 172

Liverpool hraje tak význačnou roli, město už dávno dalo svým modernějším ulicím určitá proslulá jména, na něž by Broadway mohla být pyšná – Duncanova, Nelsonova, Rodneyho, Svatovincentská, Nilská. Tento termín mokrý dok není odvozen (jak se mylně domníval jinak učený Bardoldi) z faktu, že osoby, které do něho spadnou, neuniknou zmáčení, ale užívá se prostě proto, aby se tyto doky odlišily od suchého doku, kde se opravují dna lodí. Ale je myslím škoda, že nedali tato vznešená jména svým vznešeným dokům, aby se staly armádou nejvhodnějších pomníků zvěčňujících jména hrdinů ve spojení s obchodem, který hájili. Oč lepší by byly tyto neklidné pomníky plné života a ruchu než poustevnické obelisky v Luxoru a nicotné kamenné věže, které – samy pro svět zbytečné – marně doufají, že zvěční jméno vtesané osaměle a opuštěně do jejich žuly. Takové pomníky, postaveny daleko od skutečné slávy hrdinovy, jsou opravdu jen čestné náhrobky; a hrdina, má-li být skutečně hrdinou, musí být stále svázán s živými zájmy svého lidu, protože skutečná sláva je něco svobodného, volného, společenského a družného. Jsou to jen náhrobní kameny připomínající jejich smrt, ale neoslavující jejich život. Je v pořádku, tyčí-li se nad neslavným a třikrát bídným hrobem nějakého Divese velký mramorový sloup, do něhož je vtesáno, že žil a zemřel; neboť takové záznamy jsou nutné, aby mu zachovaly mezi lidem scvrklou památku, ačkoliv tato památka se musí brzy rozdrobit s mramorem a smísit se s nehybným zapomněním davu. Postavit však takovou pompézní zbytečnost nad pozůstatky hrdiny je pohanou jeho slávy a urážkou jeho ducha. Trvalejší pomníky, než sám Cheops mohl postavit z lomů celého Egypta a Núbie, se stavějí v komůrkách z písmen abecedy. Mezi těmi několika málo doky uvedenými výše se vyskytují jména Králova a Královnina doku. Často mi připomínají dvě hlavní ulice v americkém městečku, z něhož jsem přišel, kteréžto ulice se kdysi honosily týmiž královskými jmény. Ale byly tak pojmenovány před prohlášením nezávislosti a za několik let potom, v horečce svobody, bylo toto pojmenování zrušeno na nadšené městské schůzi, kde bylo slavnostně prohlášeno, že král Jiří a jeho choť nejsou hodni 173

být znesmrtelněni v městečku L. Místní znalec pamětihodností mi jednou vyprávěl, že výbor dvou holičů byl pověřen, aby napsal svrženému starému pánovi a tuto skutečnost mu oznámil. Protože popis kteréhokoliv z těchto liverpoolských doků bude značně odpovídat popisu doků ostatních, pokusím se tu vylíčit Princův dok, kde Horal odpočíval po své cestě přes Atlantik. Tento dok, poměrně nedávno vybudovaný, je snad největší ze všech a američtí námořníci jej dobře znají, protože americké lodi ho nejčastěji navštěvují. Zde leží vznešené newyorské poštovní lodi, které doma kotví u ústí Wall Streetu; a zde kotví mobilské a savannahské lodi bavlnářské a obchodní.

Byl postaven – stejně jako ostatní doky – z velké části na úrovni dna řeky. Země a skála byly pracně vyhloubeny a znovu se jich použilo jako materiálu pro přístaviště a přístavní hráze. Od řeky je Princův dok chráněn dlouhou přístavní hrází, nad níž se tyčí masívní 174

zeď. Na straně k městu je obklopen podobnými zdmi, z nichž jedna se táhne podél průjezdní cesty. Celé místo takto uzavřeno tvoří obdélník a může podle odhadu zabírat takových 1520 akrů; ale protože jsem neměl měřičskou tyč, když jsem to odhadoval, nechci to udávat přesněji. Prostor samotného doku, mimo ohrazená přístaviště, která ho obklopují, může být odhadnut řekněme na deset akrů. Z ulice se vchází dovnitř několika bránami; a když se brány zavřou, celý dok je uzavřen jako dům. Od řeky se vstupuje plavidlovými vraty a lodi mohou vplouvat pouze tehdy, jeli úroveň vodní hladiny v doku stejná jako v řece, to jest při vrcholu přílivu, protože hladina doku je stále na této hranici. Proto je-li na řece odliv, kýly lodí uzavřených v přístavišti se zvedají více než dvacet stop nad kýly lodí v řece. To samozřejmě má na cizince mohutný účinek – vidět stovky obrovských lodí plujících vysoko nahoře uprostřed masy zdiva. Princův dok je obvykle tak naplněn loďmi, že příjezd nováčka může způsobit hromadný rozruch mezi staršími obyvateli. Dokmistři, jejichž hodnost je označena cínovými odznaky, které nosí nápadně na kloboucích, vystoupí na záďové a přídní palubní nástavky různých lodí a křičí na všechny strany na kolemstojící cizince: „Horal, ahoj! Odvažte svůj přídní vazák a postavte se těsně k Neptunu! – Neptun, ahoj! Vyvlečte zadní vazák a postavte se bokem k Tridentu! – Trident, ahoj! Vyvlečte přídní vazák a zařaďte se za Undaunted!“ A tak to běží dokola jako elektrický proud – hněte s jednou lodí, a hnete se všemi. Tato práce popuzuje a dráždí námořníky na nejvyšší míru, ale je to pouze jedna z nevyhnutelných nepříjemností uzavřených doků, vyvážená nesčetnými přednostmi. Bezprostředně před vraty doku je bazén, vždy spojený s otevřenou řekou úzkým vchodem mezi zhlavími přístavních hrází. Tímto bazén tvoří jakousi předsíň k samotnému doku a v ní lodi čekají, až na ně dojde řada, aby vpluly. V bouři je nutnost takovéto nádrže zřejmá, neboť vjet s lodí do doku plnou silou rovnou z cesty přes oceán by bylo nemožné. Z neuspořádaných vln loď nejprve vklouzne do předsíně mezi zhlaví přístavních hrází a odtud do doku.

175

Pokud jde o stavební náklady doků, mohu pouze říci, že Králův dok, zaujímající jen malou plochu, byl postaven za nějakých 20 000 £. Náš starý hlídač lodi, Liverpoolan rodem, který dlouho pracoval na moři, vyprávěl o tomto doku zvláštní historku. Jedna z lodí, která v roce 1688 ve válce krále Viléma přepravovala jednotky z Anglie do Irska, vplula do Králova doku prvního dne, kdy byl otevřen v roce 1788, právě po uplynutí jednoho století. Byla to temná malá briga zvaná Port – Ferry. A protože její žebroví muselo být v průběhu sta let často obnovováno, jméno samo bylo pravděpodobně asi vše, co z ní v oné době zůstalo. Dlážděný prostor doku, velmi široký, je obehnán zdmi a podél rohů přístavišť jsou řady železných kůlen určených jako dočasný přístřešek pro zboží vykládané z lodí. Nic nemůže překonat pracovní ruch a čilost vládnoucí během dne na přístavních hrázích. Žoky, laťové koše, krabice a bedny se zmítají v rukou tisíců dělníků, povozy přijíždějí a odjíždějí, dokmistři křičí, námořníci všech národností prozpěvují u lana a všechen tento rozruch je ještě bohatě znásoben ozvěnou od vysokých zdí obkličujících tento lomoz. KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ Solňáky a lodi německých emigrantů Každý liverpoolský dok, obklíčen širokým pásem svých staveb, je opevněným městem plným života a vzruchu, nebo spíše je to malé souostroví, svět v malém, kde jsou zastoupeny všechny národy křesťanstva, a dokonce i pohanstva. Neboť každá loď sama o sobě je ostrov, plující kolonie kmene, k němuž náleží. Zde se setkávají nejvzdálenější končiny země a v ráhnoví a stavebním dřevu těchto lodí jsou zastoupeny všechny lesy zeměkoule jako ve velké sněmovně stožárů. Kanada a Nový Zéland vysílají své borovice, Amerika virginský dub, Indie svůj týk, Norsko smrk, a Jeho Ctihodnost mahagon, poslanec za Honduras a Campeche, stojí na stráži u kormidla. Zde, pod blahodárnou vládou Génia obchodu, 176

se všechny krajiny a země objímají a pažemi ráhen se dotýkají v bratrské lásce. Liverpoolský dok je obrovský karavanseráj a hotel. Zde jsou lodi za mírný poplatek ubytovány a zapravení účtu se nepožaduje až do odjezdu. Zde pohodlně bydlí a pečuje se o ně; jsou chráněny před špatným počasím a zabezpečeny proti jakémukoliv nebezpečí/ Těžko mohu totiž uvěřit příhodě, již jsem slyšel, že někdy za prudkých bouří ztratily lodi ležící v samém středu doků své bramové čnělky. Ať se setkají na své plavbě s jakýmikoliv těžkostmi a nástrahami, ať připlouvají z Islandu nebo z pobřeží Nové Guiney, zde jejich strádání končí a odpočinou si ve své vodní hospodě. Nevím, kolik hodin jsem strávil prohlížením lodí v Princově doku a úvahami o jejich minulých plavbách a budoucích vyhlídkách do života. Některé právě připluly z velmi vzdálených přístavů, utahané, otlučené a nemohoucí, jiné byly v plné výstroji, elegantní, veselé a nádherné, přichystané vyplout na moře. Každý den měl Horal nějakého nového souseda. Černá briga z Glasgowa se svou posádkou střízlivých skotských námořníků a s rozšafným, šetrně vyhlížejícím kapitánem byla vystřídána žoviální francouzskou brigantinou, z jejíhož kotce na přídi se ozývaly písně a jejíž zadní paluba měla od častého tančení houpavá prkna. Na druhé straně skvělý newyorský parník, mohutný jako čtyřiasedmdesátka, připomínající přepychové restaurace Mivart a Delmonico, uvolnil místo sydneyské vystěhovalecké lodi, přijímající na palubu svůj živý náklad pastevců ovcí z Grampian, kteří zakrátko budou hnát svá stáda po kopcích a holých pahorkatinách Nového Holandska. Obzvláště jsem byl potěšen a okouzlen množstvím malých solňáků vystrojených jako šalupa a ne větších než lodivodský člun. Měly široké černě natřené přídě a rudé plachty, které vypadaly, jako by byly přikovány a obarveny v koželužně. Tyto malé loďky neustále přivážely svůj náklad pro lodi jedoucí do Ameriky, a jak tak ležely – pět nebo šest pohromadě vedle těch vysokých yankeeských trupů –, podobaly se houfu červených mravenců na zdechlině černého buvola. Když byla naložena, tato směšná malá plavidla byla téměř v jedné rovině s hladinou, a často když na řece vál čerstvý vítr, pozoroval 177

jsem, jak letí mezi pěnou, a bylo z nich vidět pouze stožár a plachtu a muže u kormidelní kleče; celý jejich náklad byl bezpečně uložen pod průlezovým poklopem. Bylo zábavné pozorovat domýšlivost kapitána kterékoliv z těchto maličkých lodiček. Nafukoval se jako admirál na záďovém nástavku třípalubní lodi a nepochybně si také o sobě tolik myslel. A proč ne? Co víc by mohl chtít sám Caesar? I když jeho plavidlo nepatřilo k největším, bylo podřízeno jemu; a i když jeho posádka možná sestávala pouze z něho, přece jestliže ji dobré ovládal, dosáhl triumfu, který moralisté všech dob stavějí nad vítězství Alexandrova. Každé takovéto plavidlo má malou kajutku, nejhezčí, nejpůvabnější a nejrozkošnější psí boudičku na světě, ne o mnoho větší než staromódní alkovna pro postel. Je osvětlována malými kulatými okénky umístěnými na palubě, takže člověku uvnitř připadá strop jako miniaturní nebeská klenba blikající hvězdnými záblesky. Nicméně pro vysoké lidi se toto místo moc nehodí – ti musejí nutně zaujímal pouze polohu vleže nebo vsedě. Avšak kajuta, i když je malá, nízká a úzká, přece svým způsobem umožňuje ubytování kapitánovi a jeho rodině. Často jsem pozoroval úpravnou hospodyni sedící u otevřeného průlezu jako žena u dveří chaloupky, jak pletla ponožky pro svého muže anebo mu stříhala vlasy, když před ní klečel. A jednou, zatímco jsem se divil, jak se takový pár vměstná dolů, byl jsem překvapen hlučným vpádem červenolících dehťáčků, kteří se vyvalili z průlezu jako kudrnatí španěláci z boudy. Při jedné příležitosti jsem ze zvědavosti zašel na palubu solňáku a dal jsem se do řeči s jeho kapitánem, starým mládencem, který si vedl sám domácnost. Zjistil jsem, že je to velmi společenský, příjemný starý chlapík, který dbá, aby měl kolem sebe útulno. Bylo to navečer a pozval mě dolů do své svatyně na večeři a tam jsme spolu seděli jako párek v boxu v ústřicové jídelně. „He, he,“ pochechtával se, když poklekával před bachratým, vlhkým soudečkem piva a držel zprohýbaný džbánek u pípy. „Vidíš, Jacku, mám tady dole všechno a mám tu královské časy. Víš, těsně před spaním není zlé vypít si doušek, co tomu říkáš, Jacku? – tady ochutnej, chlapče – máš dýmku? – ale počkej, nejdřív povečeříme.“

178

Šel tedy k malé truhlici připevněné ke stěně, prohrabával se v ní chvíli, oslovoval ji: „Copak tu máme pěkného, copak tu máme?“ a nakonec vytáhl pecen chleba, malý sýr, kus šunky a hrníček s máslem. Polom si dal na klín prkno a prostřel stůl, džbánek piva uprostřed.

„Takhle je to jen dvounohý stůl,“ řekl jsem, „udělejme z něho čtyřnohý.“ Tak jsme si břemeno rozdělili a vesele jsme povečeřeli na svých kolenou. Byl to výborný chlapík, tváře měl do hněda opálené, a když jsem viděl, jak mu pivní pěna bublá u rtů a třpytí se na jeho kaštanově hnědém vousu, blažilo to mou duši. Tolik se podobal obrovskému džbánu piva, že jsem měl chuť vzít ho za hrdlo a vylít. „A teď, Jacku,“ řekl, sotva jsme povečeřeli, „teď, Jacku, chlapče můj – kouříš? Dobrá, nacpi si.“ A podal mi váček z tulení kůže a 179

dýmku. Seděli jsme a pokuřovali v té jeho malé kabince, až to tam začalo silně připomínat Luciferův přijímací salón, a ačkoliv můj hostitel měl zdravě červený nos, stěží jsem ho v té mlze viděl. „To ti řeknu, chlapče,“ poznamenal pak, „nikdy jsem tu neměl žádné štěnice, he, he. Každý večer, než jdu spát, je všechny vykouřím.“ „A kde spáváte?“ zeptal jsem se, když jsem se rozhlédl a nikde neviděl ani známky po posteli. „Kde spávám?“ opáčil, „no, spávám ve svém kabátě, to je ta nejlepší ložní přikrývka, a hlavy používám jako polštáře. He, he, to je legrace, co?“ „Velká legrace,“ přisvědčil jsem. „Chceš ještě pivo?“ zeptal se. „Je ho tam ještě spousta.“ „Už ne, děkuji. Myslím, že už půjdu,“ odpověděl jsem, neboť mezi tím tabákovým kouřem a pivem jsem začal toužit po doušku čerstvého vzduchu. Kromě toho mé svědomí mi vyčítalo, že si tu tak bez zábran popřávám. „Ale nechoď, chlapče,“ rozmlouval mi to, „neodcházej. Nechoď ven do vlhka, dej si poradit od starého křesťana,“ pravil, pokládaje mi ruku na rameno, „to k ničemu není. Víš, když teď půjdeš ven, setřepeš pivo a zase se úplně probereš, ale když zůstaneš tady, za chvilku si hezky zdřímneš.“ Ale bez ohledu na tyto jeho svody jsem potřásl svému hostiteli rukou a odešel jsem. Z lidí, jež jsem pozoroval v docích, mě sotva zaujal někdo víc než němečtí vystěhovalci, kteří přicházeli na palubu velkých newyorských lodí několik dnů před jejich odjezdem, aby si vše připravili k svému pohodlí, dříve než vyjedou. Staříci roztřesení věkem i malá batolata, rozesmáté dívky v živůtcích s jasnými knoflíčky i prohnaní muži středních let s malovanými fajfkami v ústech byli promíšeni v davech pěti, šesti, sedmi nebo osmi set lidí na jedné lodi. Každý večer se krajané Luthera a Melanchthona scházeli na paloubce k zpěvu a modlitbám. A bylo povznášející naslouchat jejich krásným zvučným hymnům, odrážejícím se mezi nahromaděnými

180

loďmi a vracejícím se ozvěnou od vysokých zdí doku. Zavřete oči, a zdá se vám, že jste v katedrále. Udržují si tento svůj zvyk i na moři a každý večer zpívají siónské písně za dunění obrovských varhan oceánu; zbožný to zvyk zbožného plemene, které spěchajíc do ciziny takto před sebou předesílá své aleluja. A z těchto rozvážných Němců získává má vlast ty nejspořádanější a nejcennější z cizích obyvatel. To oni rozhojnili národní majetek severozápadních států; převezli své pluhy z Transylvánských Alp do prérií Wisconsinu, zaseli pšenici od Rýna na březích Ohia a vypěstovali tak zrno, které stokrát znásobeno se snad vrátí k jejich evropským příbuzným. V úvahách o způsobu osídlení Ameriky je něco, co by v ušlechtilé hrudi mělo navždy zničit předsudky národní nevraživosti. Protože je osídlena lidmi všech národů, všechny národy ji mohou prohlašovat za svou. Nemůžete prolít kapku americké krve a neprolít přitom krev celého světa. Evropan – ať je to Angličan, Francouz, Němec, Dán nebo Skot –, který spílá Američanovi, nadává svému bratru. Nejsme úzký kmen lidí. Ne, naše krev je jako proud Amazonky, skládající se z tisíců ušlechtilých praménků, jež všechny se slévají v jeden. Nejsme ani tak národ, jako spíš svět. Neboť kdybychom nemohli celý svět považovat za své předky, byli bychom bez otce a matky. Neboť kdo byl náš otec a matka? Či můžeme ukázat na nějakého Romula a Rema jako na své zakladatele? Náš původ je ztracen v obecném otcovství; Caesar a Alfréd, svatý Pavel a Luther, Homér a Shakespeare nám patří právě tak jako Washington, a ten zase patří světu právě tak jako nám. Jsme dědici všeho minulého a o své dědictví se dělíme se všemi národy.

181

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ Irrawaddy Z různých lodí, jež ležely v Princově doku, mě žádná nezajímala víc než Irrawaddy z Bombaje – venkovská loď, což je jméno, jež Evropané udělují velkým domorodým indickým lodím. Před čtyřiceti lety byly tyto obchodní lodi téměř největší na světě, a dosud předčí průměr. Jsou postaveny z dřeva proslaveného lýku, dubu Východu, nebo jak praví východní rčení, krále dubů. Irrawaddy přijela právě z Hindustánu s nákladem bavlny. Měla posádku čtyřiceti či padesáti laskarů, domorodých indických námořníků, jejichž bezprostředním představeným byl zřejmě jakýsi jejich krajan příslušející k vyšší kastě. Zatímco jeho podřízení byli oděni pruhy bílého plátna, tento hodnostář byl vyšňořen rudým vojenským kabátem s blýskavými zlatými prýmky, třírohým kloboukem a tasenou šavlí. Celkový dojem však úplně kazily jeho bosé nohy. Při vykládání nákladu spočíval zřejmě jeho úkol v tom, že tloukl posádku plochou šavlí, v kteréžto činnosti se dlouhou praxí stal vynikajícím odborníkem. Ubozí námořníci uskakovali s kladkovým lanem pružně jako kočky. Jednou v neděli jsem šel na palubu Irrawaddy a tu mě u lodního můstku tento orientální dohlížitel oslovil a nasadil mi šavli na hrdlo. Jemně jsem ji odstrčil a učinil jsem posuněk vyjadřující mírumilovný charakter mé návštěvy na lodi. Nato mě velmi ohleduplně nechal projít. Zdálo se mi, že jsem v Pegu, tak zvláštní byl dřevitý pach tmavě zbarvených klád a jejich vůně byla ještě zvýšena lanovím z koiru čili kokosového vlákna. Laskarové byli na přídi. Byli mezi nimi Malajci, Maráthové, Burmané, Siamci a Cejlonci. Seděli kolem kůzlat plných rýže a podle svého neměnného zvyku si z nich nabírali rukou. Štěbetali hindustánsky jako straky, ale zjistil jsem, že několik jich také dovedlo docela dobře mluvit anglicky. Všichni měli drobné údy, byli

182

houževnatí a hnědožlutí, a jak jsem se dověděl, byli to výborní námořníci, avšak špatně snášeli těžkosti plaveb na sever. Řekli mi, že na cestě z Bombaje zemřelo sedm z jejich posádky; dva nebo tři při překročení obratníku Raka, osud dalších se naplnil v Kanálu, kde loď byla zmítána rozbouřeným mořem a bičována studenými dešti, neobvyklými v tomto sousedství, a zbylí byli smeteni přes palubu vnější čelenní čnělkou. Vyjádřil jsem svou soustrast nad ztrátou těchto ubohých mužů mladému anglickému stevardovi na palubě, ale ten řekl, že to byla jejich vlastní vina; nikdy nechtěli nosit námořnické kazajky, a dokonce i v nejošklivějším počasí lpěli na svých indických oděvech. Mluvil o nich podobně, jako by mluvil sedlák o ztrátě ovcí při dobytčím moru. Kapitán lodi byl Angličan, právě tak jako tři důstojníci, kormidelník a loďmistr. Tito důstojníci žili v kabině na zádi, kde si každou neděli četli anglikánské modlitby, zatímco pohané na druhém konci lodi byli ponecháni svým falešným bohům a idolům. A tak s křesťanstvím na zádi a s pohanstvím na přídi brázdila Irrawaddy moře. Jako by symbolizovala tento stav věci, ozdoba na zádi obsahovala mezi řadou jiných řezeb kříž a mitru, zatímco vpředu, na přídi, byl jako klounová socha jakýsi ďábel – dračí stvůra s ohnivě rudou tlamou a tenkým ocasem.

183

Když byla loď vyložena, což se dělo za zvuků fléten a tlumených píšťal – podobně jako se u válečného námořnictva pracuje podle pískání loďmistrovy píšťaly –, začali laskarové odstrojovat loď, tj. sundávat všechna ráhna a lana. V té době ležela Irrawaddy vedle nás a bábel na její palubě téměř utápěl naše hlasy. Laskarové, odění pouze svými pásy, šplhali bystře do lanoví a vřeštěli přitom jako opice; nicméně ukazovali při své práci velkou obratnost a námořnickou zdatnost. Každou neděli přicházely do doku houfy dobře oblečených lidí, aby si prohlédly tuto neobyčejnou loď. Mnozí z nich se uhřadovávali na stěžňové úpony okolních plavidel. Kapitána Rigu to velmi zlobilo, a dal proto našemu starému hlídači lodi rozkazy vyhnat všechny cizince z ráhnoví Horala. Při těchto příležitostech bylo zajímavé pozorovat staré dámy s deštníky, jak stály na přístavní hrázi a pozorovaly laskary i tehdy, když tito toužili být v soukromí. Tyto zvědavé staré dámy zřejmě považovaly cizí námořníky za jakýsi druh divokých zvířat, na něž mohou hledět se stejnou beztrestností jako na leopardy v zoologické zahradě. 184

Jednou večer jsem se vracel na loď, a právě když jsem míjel bránu doku, zpozoroval jsem bílou postavu sedící na bobku u vnější zdi. Ukázalo se, že je to jeden z laskarů, který zde kouřil, protože dokový řád zakazoval, aby si dopřával tohoto přepychu na palubě lodi. Zaujat podivným tvarem jeho dýmky a vůní, která z ní vycházela, zeptal jsem se ho, co kouří; odpověděl: „Joggery,“ což je druh rostliny používané místo tabáku. Zjistil jsem, že mluví dobře anglicky a že je jako většina kuřáků docela družný, a tak jsem se vedle Dallabdoolmanse – tak se jmenoval – posadil a dali jsme se do řeči. Rozmluva byla lak poučná, že když jsme se rozešli, mé zásoby znalostí se podstatně zvětšily. Je to skutečně dar boží, setkat se s takovým chlapíkem. Zná věci, o nichž se vám nikdy ani nesnilo; jeho zkušenosti jsou jako zkušenosti muže z Měsíce – zcela podivné; úplně nová odhalení. Chcete-li poznat romantiku nebo nahlédnout do věcí zvláštních, kuriózních a podivuhodných, odložte své cestopisné knihy a jděte se projít kolem doků velkého obchodního přístavu. Deset ku jedné, že mezi zástupy námořníků ze všech končin zeměkoule potkáte samého Crusoea. Zde však není místo, abych se zmiňoval o všech věcech, o nichž jsme s mým laskarským přítelem hovořili; pokusím se pouze reprodukovat, co mi řekl o týkovém dřevě a koirových lanech, na něž jsem byl zvědavý a o nichž jsem hledal poučení. Sagoon – tak nazýval strom poskytující týkové dřevo – roste ve své největší nádheře v horách Malabaru, odkud se ho velké množství posílá do Bombaje pro stavbu lodí. Také mluvil o jiném druhu dřeva, sissoo, z něhož se dělá většina holenních klád nebo kolen a ohnutého dřeva na venkovských lodích. Sagoon roste do nesmírné velikosti; někdy je padesát stop kmene o průměru tří stop, dříve než vyrůstá první větev. Má obrovské listy; a aby ve mně vzbudil nějakou představu o jejich rozměrech, můj laskar je připodobnil ke sloním uším, řekl, že se z nich získává purpurové barvivo na barvení bavlněných a hedvábných látek. Týkové dřevo se snadno zpracovává a je mimořádně pevné a trvanlivé. Ale jeho hlavní přednost je v tom, že odolává účinkům slané vody a útokům hmyzu: tato odolnost je způsobena obsahem pryskyřičného oleje zvaného poonja.

185

K mému překvapení mi sdělil, že Irrawady byla celá postavena domorodými indickými staviteli lodí, kteří – jak mě skromně ujistil – předstihují evropské řemeslníky. Také lanoví bylo z domorodých dílen. Poněvadž koiru, z něhož je vyrobeno, se nyní začíná používat v Anglii i v Americe právě tak na lanoví jako na rohože a předložky, nebude snad laskarovo vylíčení koiru spojené s mým vlastním pozorováním nezajímavé. V Indii se koir připravuje téměř stejně jako v Polynésii. Kokosové ořechy se sbírají, dokud jsou jen částečně zralé a dokud je slupka ještě zelená. Tato slupka se odstraní tak, že se oběma rukama ořechem prudce uhodí o zakročený kůl zaražený kolmo v zemi. Tímto způsobem chlapec oloupá téměř patnáct set ořechů za den. Ale koir se nevyrábí ze slupky, jak by se dalo předpokládat, nýbrž z vláknitého středního oplodí, které se nejdříve dlouho máčí ve vodě, pak se roztlouká paličkami a roztírá ve vlákna. Když se vlákna usuší na slunci, můžete je spřádat jako konopí nebo jiný podobný materiál. Z takto vyrobeného vlákna se dělají velmi silná a trvanlivá lana, svou lehkostí a trvanlivostí mimořádně vhodná pro pohyblivé lanoví lodi. Z týchž důvodů, a navíc pro svou velkou pevnost a vzplývavost se tato vlákna velmi dobře hodí pro kotevní a uvazovací lana. Ale pro svou pružnost je koir nevhodný pro úpony a pevné lanoví lodi, které potřebuje být poměrně tuhé. A poněvadž Irrawaddy měla všechny své úpony z tohoto materiálu, pravil mi laskar, neustále utahovali nebo povolovali pevné lanoví podle toho, jestli bylo zima nebo teplo. A ztrátu přední košové čnělky v bouři mezi obratníky také přičítal této okolnosti. Asi po dvoutýdenní zastávce měla Irrawaddy nahrazena svá těžká indická ráhna kanadskou sosnou a koirové úpony konopnými. Pak shromáždila své pohany, napnula plachty a vyrazila k Londýnu. KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ Galioty, loď z guinejského pobřeží a plovoucí kaple Jiné velmi zvláštní plavidlo, které je často vidět v liverpoolskýeh docích, je holandská galiota, staromódně vyhlížející paní s 186

prohloubenými boky a vysokou přídí a zádí. Jak ležela mezi řadou úpravných yankeeských obchodních lodí a troufalých francouzských brigantin, vždycky mi připomínala třírohý klobouk uprostřed módních kastorů. Konstrukce galioty se po staletí nezměnila; a severoevropské národy, Dánové a Holanďané, dosud brázdí slaná moře v těchto plochých slánkovitých lodích, třebaže kromě nich mají i lodi modernějšího druhu. Galiotu zřídkakdy natírají, ale všechna její prkna a stožáry hladí a lakují, takže celá připomíná světlou stranu – vyleštěný pruh, obvykle obepínající americkou loď. Některé z galiot jsou udržovány úzkostlivě čisté a připomínají člověku dobře vydrhnutou dřevěnou mísu nebo starý dubový stůl, na nějž bylo vynaloženo mnoho vosku a činnosti loktů. Každý den vplula do Princova doku nějaká cizí loď, a ještě jsem se ani dosyta nevynadíval na nějaké cizokrajné plavidlo ze Súratu nebo Levanty, a už jiná, ještě cizokrajnější loď upoutala mou pozornost. Mezi jinými připlula, jak si vzpomínám, malá briga z guinejského pobřeží. Svým vzhledem to byla ideální otrokářská loď; nízká, černá, s přídí klipru a s téměř pirátským nepořádkem na palubách. Uprostřed paluby stálo dlouhé rezavé dělo na točně, a to bylo zvláštností samo o sobě. Musel to být nějaký starý vysloužilec, zavržený vládou a prodaný za první nabídnutou částku. Byla to starožitnost, pokrytá zpola vyhlazenými nápisy, korunami, kotvami, orly; a blízko kolébkových čepů měla dvě madla jako od polévkové mísy. Přídenek na zádi hlavně byl ve tvaru delfíní hlavy a zátravku tvořilo díky nějakému komickému nápadu ústí lidského ucha; a muselo mít silný bubínek, aby sneslo rány, které slyšelo. Briga, těžce naložená, ležela mezi dvěma velkými prázdnými loďmi, takže její paluba byla nejméně dvacet stop pod úrovní palub jejích sousedek. V tomto uzavření vyhlížely její průlezy jako vchody do hlubokých sklepení nebo do důlních štol, zvláště když posádka vynášela z podpalubí jakousi rudu. Podle toho, jak svědomitě zarovnávali bušle, v nichž dopravovali rudu do přístaviště, a jak přesný byl kapitán,

187

snědý vousáč v maltézské čepici se střapcem, stojící nad námořníky s tužkou a blokem, to snad byla zlatá ruda. Posádka vyhlížela bukanýrsky: zarostlá hruď, rudé košile a paže divoce tetované. První lodní důstojník měl dřevěnou nohu a kulhal po palubě s holí zakroucenou jako spirálové schodiště. Na palubě tohoto plavidla se pořádně klelo, což bylo obzvláště pokáráníhodné, neboť loď kotvila vedle plovoucí kaple. Plovoucí kaple byl trup staré válečné šalupy, která byla přeměněna v námořnický kostel. Postavili na ní domek a stožár nahradili věží. Blízko paty věže, nějakých dvacet stop nad vodou, byl balkónek, kde jsem ve všední dny vídal starého vysloužilého dehťáka sedícího na skládací sedačce a čtoucího si v bibli. O nedělích vytáhl vlajku Páně a jako muezzin na vrcholku turecké mešity svolával potulující se námořníky k pobožnosti; ne oficiálně, ale na svůj vlastní vrub: zaklínal je, aby ze sebe nedělali hlupáky, ale shromáždili se kolem kazatelny, jako se shromažďují u kotevního vratidla na válečné lodi. Tento starý výtečník byl kostelník. Navštívil jsem kapli několikrát a našel jsem tam velmi spořádané, leč nečetné shromáždění. Když jsem tam přišel poprvé, kaplan probíral budoucí tresty a dělal narážky na pekelné jezero, což ve spojení se smolným pachem starého trupu vyvolávalo nejpůsobivější představu věci, jakou jsem kdy zakusil. Plovoucí kaple, jež se nacházejí v některých docích, jsou jedním z prostředků, jimiž se pokoušejí přimět námořníky navštěvující Liverpool, aby obrátili své myšlenky k vážným věcem. Ale poněvadž jen málokterého z nich vůbec napadne do kaple vejít, ačkoliv projdou kolem třeba dvacetkrát za den, někteří duchovní k nim v neděli promlouvají na otevřeném prostranství, z rohů přístavních hrází nebo kdekoliv, kde mohou získat posluchačstvo.

188

Pokaždé když jsem za svých nedělních potulek zahlédl nějaké takové shromáždění, vždycky jsem se připojil a byl jsem obklopen různorodým davem námořníků ze všech koutů světa a žen a nakládačů a dokařských dělníků všeho druhu. Kazatelé často stávali na starém sudě, vystrojeni v úplném kněžském rouchu jako duchovní anglikánské církve. Nikdy jsem neslyšel náboženské rozpravy lépe přizpůsobené posluchačstvu. Námořníci se dají pohnout především – třebaže ne výhradně – nejprostšími poučkami a důkazy o bědnosti hříchu, tak nezvratnými a nepopiratelnými jako poučky Euklidovy. Pouhá rétorika těmto mužům nesvědčí, krásná souvětí jsou marnost. Nemůžete je dojmout tropy. Potřebují být stůj co stůj přesvědčeni prostými fakty. A takto je oslovovali tito duchovní; a poněvadž si brali pro svá kázání známé náměty, které byly přizpůsobeny právě potřebám jejich posluchačstva, vždycky uspěli a upoutali jejich pozornost.

189

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ Starý kostel sv. Mikuláše a márnice Plovoucí kaple mi připomněla starý kostel, dobře známý mnoha generacím námořníků, které navštívily Liverpool. Slojí blízko doků, úctyhodná masa hnědého kamene, a městští lidé jej nazývají kostel sv. Mikuláše. Věřím, že je to nejlépe zachovalá stavba v celém Liverpoolu. Dříve než město dosáhlo nějaké důležitosti, bylo to jediné místo bohoslužeb na této straně Mersey. Ve starých dobách stávala před kostelem socha sv. Mikuláše, patrona námořníků. Všichni zbožní námořníci jí přinášeli oběti ve snaze přimět Jeho Svatost, aby jim dopřála krátké a úspěšné plavby. Ve věži je krásná zvonková hra; a dobře si vzpomínám na své potěšení, když jsem ji poprvé uslyšel toho nedělního rána po našem příjezdu do doku. Před třiceti čtyřiceti lety se zvonková hra rozehrávala při návratu každé liverpoolské lodi z ciziny. Jak působivě to vyjadřuje vzrůst obchodu města! Kdyby se tento zvyk dodržoval dnes, zvony by si stěží kdy odpočaly. Co se mi zdálo u tohoto posvátného starého kostela nejpozoruhodnější a zároveň nejbarbarštější a co uráželo úctu, s níž jsem vzhlížel k této věky posvěcené budově, byl stav okolního hřbitova. Protože je v těsné blízkosti krčem navštěvovaných četnými přístavními dělníky, jsou v něm všemi směry prošlapány cestičky; a protože náhrobní kameny nejsou svislé, ale vodorovné (vskutku úplně vydlažďují místo), davy lidí neustále přecházejí po hrobech a svými podpatky vyhlazují zkřížené hnáty a lebky, poslední memento zesnulých. V poledne, když nakládači zaměstnaní při vykládce a nakládce lodí mají hodinovou přestávku na zhltnutí oběda, mnozí z nich se uchylují na hřbitov: usadí se na jeden náhrobek a druhého používají jako stolu. Často jsem viděl na těchto deskách muže natažené v opilém spánku. Jednou když jsem odsunul takovému chlapíkovi paži, četl jsem na náhrobku následující nápis, který se svým způsobem hodil aspoň na živého, ne-li na mrtvého: 190

ZDE ODPOČÍVÁ TĚLO TOBIÁŠE PIJANA Za dvě pozoruhodné příhody spojené s tímto kostelem vděčím svému výbornému příteli v zeleném marokénu, který mi vyprávěl, že když se v roce 1588 hrabě z Derby vracel na své sídlo a čekal na převoz na ostrov Man, městská obec postavila a ozdobila v kostele pro jeho přijetí nádherný stánek. A dále, že v dobách Cromwellových válek, když zuřivý synovec krále Karla, princ Piupert, dobyl město, proměnil starý kostel ve vojenské vězení a stáje; a tehdy nepochybně jiné nádherné stání bylo vybudováno pro blaho komoně některého vznešeného důstojníka kavalerie. Ve sklopení kostela je márnice, podobně jako Morgue v Paříži, kde se vystavují těla utonulých, dokud se k nim jejich přátelé nepřihlásí nebo dokud nejsou pohřbeni na obecní útraty.

Z množství lidí zaměstnaných kolem lodí získává tato márnice stále více či méně obyvatel. Kdykoliv jsem šel Kapiovou ulicí, vídal jsem shluk lidí pohlížejících temnými železnými skřípavými dveřmi 191

na tváře utopenců uvnitř. A jednou, když byly dveře otevřeny, viděl jsem nataženého námořníka, ztuhlého a strnulého, s rukávem kabátu vyhrnutým, jak ukazuje své jméno a datum narození vytetované na paži. Byl to velmi sugestivní pohled – námořník vypadal jako svůj vlastní náhrobek. Dozvěděl jsem se, že jsou stanoveny stabilní odměny za vytažení lidí, kteří spadnou do doků; určitá částka, jestliže se podaří přivést je k životu, a částka o něco menší, jsou-li nadobro utopeni. Zlákáno touto odměnou, několik hrozných starců a stařen neustále šmejdí kolem doků a pátrá po mrtvolách. Pozoroval jsem je obzvláště časně zrána, kdy vycházeli ze svých doupat, řídíce se touž zásadou jako prohledávači odpadků a sběrači hadrů – zásadou vyrazil bystře a časně; neboť v tu dobu uzrála noční úroda. Zdá se, že každé neštěstí, které potkává člověka, může být obchodně využito. Majitelé pohřebních ústavů, kostelníci, kameníci a funebráci si vydělávají živobytí na zemřelých a v dobách moru se jim daří nejlépe. A tito ubozí starci a stařeny se honili za utopenci proto, aby se sami uchránili před hřbitovem, neboť to byli nejhladovější z hladovějících.

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ Co viděl Redburn v LauncelloťsHey Márnice mi připomíná jiné smutné věci, neboť v blízkosti doků spatříte mnoho velmi bolestivého. Když jsem chodil do našeho hostince U baltimorského klipru, obvykle jsem procházel úzkou uličkou zvanou LauncelloťsHey, lemovanou nevzhlednými skladišti bavlny, připomínajícími vězení. V této ulici, či spíše průchodu jste zřídka spatřili někoho jiného než vozku s nákladním vozem nebo nějakého osamělého skladištního hlídače, jako duch obcházejícího své doupě. Jednou když jsem se tudy ubíral, zaslechl jsem slabé kvílení, které jako by vycházelo ze země. Stál jsem na místě, kde byl jen kousek křivolakého chodníku; na obou stranách byly špinavé zdi, 192

měnící poledne v soumrak, a v dohledu nebyla živá duše. Trhl jsem sebou a málem jsem se dal na útěk, když jsem uslyšel ten strašný zvuk. Bylo to tiché, beznadějné, nekonečné kvílení navždy ztracené bytosti. Nakonec jsem přistoupil k otvoru, který vedl hluboko dolů k řadě sklopení pod rozpadávajícím se starým skladištěm, a tam, nějakých patnáct stop pod chodníkem, krčíc se v nepojmenovatelné ubohosti s hlavou skloněnou, leželo stvoření, jež kdysi bylo ženou. Modrýma rukama vinula ke své živé hrudi dvě scvrklé, dětem podobné věci, které se k ní tiskly, z každé strany jedno. Nejdřív jsem nevěděl, jsou-li živí, nebo mrtví. Nejevili známky života, nehýbali se, ale z onoho sklepení vycházelo to úděsné kvílení.

Zašramotil jsem nohou a šramot se v tichu rozlehl široko daleko – nevzbudil však žádnou odezvu. Zašramotil jsem silněji; jedno z dětí pozvedlo hlavu a vrhlo nahoru mdlý pohled, pak zavřelo oči a nehybně leželo dál. Také žena pohlédla teď nahoru a spatřila mě, ale 193

zase zavřela oči. Byli němí a téměř mrtví vysílením. Jak sešplhali do toho doupěte, nedovedu říci, ale sešplhali tam, aby zemřeli. V tom okamžiku jsem vůbec nepomyslel na jejich záchranu. Smrt byla tak vtisknuta do jejich skelných a nic nežádajících zraků, že jsem je téměř považoval za zesnulé. Stál jsem a díval jsem se na ně dolů, zatímco celá má duše se ve mně bouřila a já jsem si kladl otázku: „Jaké právo má kdo na širém světě usmívat se a být šťasten, existují-li takové scény?“ Neboť to byl pohled, který mohl změnit srdce ve žluč a z proslulého lidumila udělat nepřítele lidstva. Kdo byla tato zjevení, jež jsem spatřil? Copak to nebyla lidská stvoření? Žena a dvě děvčátka? S očima, rty a ušima jako kterákoliv královna? Se srdci, která – i když v nich nebušila krev – přece bila mdlou a mrtvou bolestí, jež byla jejich životem? Nakonec jsem odešel k volnému nezastavěnému pozemku v uličce. Doufal jsem, že tam naleznu nějaké otrhané stařeny, jež jsem denně vídal, jak prohrabávají odpadky a hledají kousky špinavé bavlny, kterou pak vyperou a za babku prodají. Našel jsem je a jednu jsem oslovil. Zeptal jsem se, jestli ví o lidech, které jsem právě opustil. Odpověděla, že neví a že ani vědět nechce. Pak jsem se zeptal druhé, ubohé bezzubé stařeny s rozedraným pruhem hrubé pytloviny kolem těla. Na okamžik na mne pohlédla, ale vzápětí zase pokračovala v prohrabávání odpadků a řekla, že ví, o kom mluvím, že však nemá čas věnovat se žebrákům a jejich fakanům. Oslovil jsem ještě další a zeptal jsem se, jestli tu ženu není možno někam odvézt. „Jistě,“ odpověděla, „na hřbitov.“ Namítl jsem, že je živá, a ne mrtvá. „To teda nikdy neumře,“ zněla odpověď. „Pokud já vím, je tam dole už tři dny bez jídla.“ „Dobře jí tak,“ vmísila se čarodějnice s nasbíranými odpadky a chystala se odklopýtat. „Dobře Belsy Jenningsové tak – byla kdy vdaná? To mi řekněte.“ Opustil jsem LauncelloťsHey a vydal jsem se na frekventovanější ulici. Brzy jsem potkal policistu a řekl jsem mu o ženě a dětech. „To není moje starost, Jacku,“ odpověděl, „ta ulice nepatří do mého obvodu.“ 194

„A komu patří?“ „Nevím. Ale co je ti po tom? Nejsi ty Yankee?“ „Ano,“ řekl jsem, „ale pojďte, já vám tu ženu pomohu vynést.“ „Víš co, Jacku, jdi na palubu své lodi a drž se jí; tyhle starosti přenech městu.“ Oslovil jsem ještě dva další policisty, ale se stejným neúspěchem; dokonce se mnou k tomu místu ani nešli. Pravda, bylo to z cesty, v tichém, uzavřeném místě, a ubohost tří vyvrženců skrývajících se v zemi nikomu nepřekážela. Vrátil jsem se k nim a znovu jsem se snažil dupáním přivábit jejich pozornost, ale tentokrát se žádný z těch tří na mne nepodíval, ba ani se nehnul. Zatímco jsem tam ještě nerozhodně postával, zavolal mě hlas z vysokého okna s železnými okenicemi v podkroví na druhé straně ulice a zeptal se, co chci. Pokynul jsem tomu muži – byl to jakýsi vrátný –, aby sešel ke mně, a když to učinil, ukázal jsem mu dolů do sklepa. „No a co má být?“ otázal se. „Nemohli bychom je odtamtud dostat?“ navrhl jsem. „Nemáte u vás ve skladišti nějaké místo, kam bychom je mohli uložit? Nemáte nic, co byste jim mohl dát jíst?“ „Ty jsi blázen, chlapče,“ odpověděl, „myslíš, že Parkins a Wood si chtějí udělat ze skladiště nemocnici?“ Potom jsem šel do naší hospody a vyprávěl jsem Krásné Mary, co jsem viděl. Prosil jsem ji, jestli by nemohla něco udělat, aby dostala ženu a děvčátka ven; a ne-li, aby mi pro ně aspoň dala nějaké jídlo. Ale Krásná Mary, i když byla v podstatě laskavá, odpověděla, že dává dost žebrákům ve své vlastní ulici (což bylo skutečně pravda) a že se nemůže starat o celé okolí, starou Welšanku s ostrým jazykem, jíž námořníci přezdívali. Šel jsem do kuchyně a oslovil jsem kuchařku, malou, scvrklou Ankabrandy. Poprosil jsem ji, aby mi dala – nemá-li nic lepšího – nějaké studené potraviny, které bych vzal do sklepení. Ale kuchařka spustila úplnou bouři nadávek ubohým obyvatelkám sklepení a nic mi nedala. Tak jsem vešel do místnosti, kde nám prostírali k obědu, počkal jsem, až služebná odešla, popadl jsem ze stojánku chleba a sýr, strčil 195

si je za kabát a odešel jsem z domu. Doběhl jsem k otvoru a hodil jsem jídlo dolů do sklepení. Jedna holčička se po něm trhavě natáhla a sklesla zpátky, pravděpodobně omdlela. Sestra odsunula její paži a uchopila chléb, avšak bylo to sevření slabé a nejisté jako u batolete. Podala si chléb k ústům, ale zase jej nechala klesnout a slabounce zašeptala něco jako „vodu“. Žena se nepohnula, měla hlavu stejně skloněnou, jako když jsem ji spatřil poprvé. Když jsem to viděl, běžel jsem směrem k dokům do jedné ubohé námořnické hospůdky a prosil jsem o džbán, ale hospodský, mrzutý stařík, mi ho odmítl dát, dokud zaň nezaplatím. Já jsem však neměl peníze. A protože náš hostinec byl trochu z cesty a protože bych ztratil mnoho času, kdybych běžel na loď pro svůj železňák, veden okamžitým nápadem spěchal jsem k jednomu hydrantu, který jak jsem si pamatoval, jsem viděl jednou v činnosti poblíže místa stále ještě doutnajícího požáru v starém skladišti hadrů. Sundal jsem nový námořnický klobouk, který jsem si ten den vypůjčil, a naplnil jsem ho vodou. S takto naplněným kloboukem jsem se vrátil do LauncelloťsHey a se stejnou námahou, jako se sestupuje do studny, se mi podařilo sestoupit s vodou do sklepení. Bylo tam sotva dost místa, abych mohl stát. Obě děvčátka pila z klobouku najednou a vzhlížela ke mně s neměnným idiotským výrazem, z něhož se mi dělalo téměř mdlo. Žena nepromluvila ani slovo a vůbec se nepohnula. Zatímco děvčátka lámala a jedla chléb, snažil jsem se pozvednout jí hlavu, ale žena – třebaže byla slabá – byla zřejmě odhodlána držet ji sklopenou. Zpozoroval jsem, že má paže stále zkříženy na prsou a zdálo se mi, jako by tam měla pod hadry něco ukrytého. Hlavou mi probleskla myšlenka a ta mě přinutila násilím jí odtrhnout na okamžik ruce – a tu jsem spatřil vyzáblé děťátko, které mělo spodní část tělíčka obalenou starým kloboukem. I ve své špinavosti mělo oslnivě bílou tvářičku, ale zavřené oči byly jako koule indiga. Bylo jistě už několik hodin mrtvé. Žena odmítala mluvit, jíst i pít. Zeptal jsem se jedné holčičky, kdo jsou a kde žijí, ale holčička na mne jen upírala prázdný pohled a mumlala něco, čemu jsem nerozuměl.

196

Vzduch v tomto místě se pro mne stával nesnesitelným. Ještě chvíli jsem stál a uvažoval, zda by bylo možné, abych je ze sklepa vytáhl. Ale i kdybych to učinil, co pak? I na ulici by zahynuly, a zde jsou aspoň chráněny před deštěm, a co víc, mohou zemřít v soukromí. Vyšplhal jsem se na ulici, a když jsem na ně dolů znovu pohlédl, téměř jsem zalitoval, že jsem jídlo přinesl. Vždyť to jen prodlouží jejich utrpení bez jakékoliv naděje na trvalou záchranu; stejně musí velmi brzo zemřít, zašly už příliš daleko, než aby jim ještě nějaký lék pomohl. Ani nevím, mám-li se přiznat, co mi napadlo, když jsem tam stál: cítil jsem téměř neodolatelný popud prokázat jim poslední laskavost a nějak ukončit jejich strašlivé životy. A myslím, že bych to skoro byl udělal, kdyby mě nezastrašovalo pomyšlení na zákon. Dobře totiž vím, že zákon, který by je klidně nechal zahynout a nepodal jim ani šálek vody, by vynaložil, kdyby to bylo nutné, tisíc liber, aby usvědčil toho, kdo by jim třebas jen nabídl, že je osvobodí od jejich ubohého bytí. Příštího a přespříštího dne jsem šel třikrát kolem sklepení, a vždycky se mi naskytl týž pohled. Holčičky se z obou stran tiskly k ženě a ta stále pažemi objímala děťátko a měla hlavu hluboce skloněnou. Prvního večera jsem nespatřil chléb, který jsem jim ráno hodil dolů; avšak druhého večera chléb, který jsem tam toho rána vhodil, zůstal netknutý. Třetího rána vycházel ze sklepení takový pach, že jsem oslovil téhož policistu jako prve, přecházejícího v téže ulici, a řekl jsem mu, že osoby, o nichž jsem s ním mluvil, zemřely a že by je měl nechat odvézt. Vypadal, jako by mi nevěřil, a dodal, že to není jeho obvod. Když jsem se vracel na loď, vstoupil jsem do strážnice uvnitř doků, dal jsem si zavolat jednoho z kapitánů a vyprávěl jsem mu celý příběh. Z jeho odpovědi jsem vyrozuměl, že doková policie není městská policie a že činím udání na nesprávném místě. Toho rána jsem už nemohl nic víc učinit, neboť jsem musel jít na loď, ale ve dvanáct hodin, když jsem šel na oběd, spěchal jsem do LauncelloťsHey a tam jsem zjistil, že sklep je prázdný. Místo ženy a dětí se tam třpytila hromada nehašeného vápna. 197

Nemohl jsem zjistit, kdo je odvezl a kam, avšak má modlitba byla vyslyšena – byly mrtvy a odpočívaly v pokoji. Ale znovu jsem pohlédl dolů do sklepení a v duchu jsem spatřil, jak se tam stále ještě choulí bledá, vyschlá těla. Ach, co je naše víra a jak můžeme doufat, že budeme spaseni? Vyprávěj mi, ó bible, znovu příběh o Lazarovi, abych našel ve svém srdci útěchu pro chudé a opuštěné. Jsme-li obklopeni nedostatkem a úpěním našich bližních, a přece jdeme za svým vlastním potěšením bez ohledu na jejich bolesti, copak nejsme jako lidé, kteří ponocují s umrlcem a veselí se v domě zesnulého?

KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ Žebráci u zdi doků Mohl bych vyprávět jiné příhody, které jsem zažil za těch šest a více týdnů, co jsem pobyl v Liverpoolu, neboť jsem často navštěvoval sklepy, chatrče a brlohy v ubohých uličkách a dvorech poblíž řeky. Ale vyprávět o nich by znamenalo jenom opakovat příběh, který jsem právě vylíčil, proto se raději vrátím k dokům. Stařeny sbírající špinavé kousky bavlny na nezastavěné parcele, jak jsem se dříve zmínil, patří k týmž lidem, jaké můžeme vidět v kteroukoli denní dobu uvnitř dokových zdí pohrabávat hromady odpadků vynesených na břeh z podpalubních skladišť lodí. Protože je proti zákonu házet sebemenší věc – třeba jen kousek lana – přes palubu a protože tento zákon je velmi odlišný od zákonů v New Yorku, neboť je přísně uplatňován dokmistry, a navíc, protože po vyložení lodního nákladu zůstane v podpalubí spousta špíny a bezcenné přítěže, hromadí se na vyhrazených skládkách uvnitř dokových zdí mimořádně velké haldy odpadu a stále k nim přibývají nové přírůstky z každé lodi, která u přístavních hrází vykládá. Nad těmito páchnoucími hromadami vidíte stát tucty otrhaných chudáků vyzbrojených starými hráběmi a železnými bodci: převracejí odpadky a radují se z lanového vlákna, jako by to bylo přadeno hedvábí. Nicméně jejich nálezy jsou jen skrovné. Protože na 198

obchodní lodi je od nepaměti jedním z vedlejších příjmů druhého důstojníka sbírat a prodávat na vlastní pěst všechno nepotřebné staré lanoví své lodi, dává obvykle velmi dobrý pozor, aby ve vědrech odpadků, jež se vynášejí na břeh, bylo co možná nejméně kousků lan. Stejně tak schraňuje kuchař všechny zbytky přepáleného vepřového sádla a hovězího loje a se značným ziskem je prodává. Při šestiměsíční cestě získá často prodejem třicet čtyřicet dolarů, a na velkých lodích ještě víc. Snadno si tedy můžeme představit, jakým zoufalstvím musí být hnáni sběrači odpadků, aby zpřevraceli hromady odpadu už dříve takto paběrkované. Rovněž nesmím opomenout zmínit se o zvláštním žebrání, provozovaném v ulicích, jimiž chodí námořníci, zejména pak vylíčit pozoruhodnou armádu chudáků, která obléhá doky v určité denní hodiny. Ve dvanáct hodin vycházejí v davech z bran doků posádky stovek a stovek lodí do města na oběd. V tuto hodinu se velké množství žebráků usadí na vnější straně zdí, zatímco jiní stojí na obrubníku, a snaží se vzbudit milosrdenství námořníků. Když jsem poprvé kráčel touto dlouhou ulicí bídy, ani jsem nemohl uvěřit, že kterékoliv město na světě by mohlo uspořádat takovouto přehlídku ubohosti. Oko spatřovalo ukázku každé bídy a utrpení a každá vášeň ukazovala zde své oběti. Podivuhodné a téměř neuvěřitelné fígle a triky profesionálních žebráků dokreslovaly tento obraz všeho, co je potupné pro lidstvo a civilizaci. Stařeny, téměř mumie, vysychající věkem a postupným vyhladověním, nevyléčitelně nemocné mladé dívky, které by měly být v nemocnicích, statní muži, jimž šibenice koukala z očí a kňouravá lež plynula ze rtů, sešlí mladíci vpadlých zraků, nedospělé matky držící svá nedomrlá dítka ve slunečních paprscích – ti všichni tvořili jádro scény. Byli však rozděleni podle různých druhů svého utrpení, chorob, neřestí nebo podle umění vzbuzovat soucit, což připadalo – aspoň mně, který jsem nic takového ještě nikdy nespatřil – nanejvýš neobvyklé a zrůdné. Vzpomínám si na jednoho mrzáka, mladíka docela slušně oblečeného, který seděl opřen o zeď a na kolenou držel malovanou 199

ceduli. Byl to obraz, který měl znázorňovat, jak je zachycen v jakési továrně strojem a vtažen mezi osy a ozubená kola. Tento muž neříkal nic, jenom seděl a tiše vystavoval svou ceduli. Vedle něho opíraje se o zeď vzpřímeně stál vysoký sinalý muž s bílým obvazem kolem čela a s tváří mrtvolně bledou. Ani on nic neříkal, jen prstem tiše ukazoval na dlažební kostku u svých nohou; byla krásně vyčištěna, modře natřena a bylo na ní křídou napsáno: Tři dny jsem neměl v ústech, moje žena a děti umírají. Dále ležel muž v roztrhaném kabátě, jemuž chyběl jeden rukáv, a ukazoval šerednou ránu a nad ní cedulku s nějakým nápisem. Na některých místech bylo celé dláždění bezprostředně u zdi na vzdálenost mnoha tyčí úplně pokryto nápisy, nad nimiž mlčky stáli žebráci.

Ale když jste šli kolem těchto strašných nápisů, odsouzených v nejbližší hodině k zániku pod nohama tisíců poutníků, neunikli jste 200

hlasitým prosbám neodbytnějších uchazečů o milosrdenství. Obklíčili vás ze všech stran, chytali vás za kabát, věšeli se na vás a sledovali vás a „pro boha živého“ a „pro samo nebe“ a „pro Kristapána“ vás snažně prosili o „pouhou půlpenci“. Jestliže jste třeba jen koutkem oka a třeba jen na okamžik na některého z nich pohlédli, povšiml si toho jako blesku a neopustil vás, dokud jste nezahnuli do jiné ulice nebo neuspokojili jeho prosby. Tak aspoň se chovali k námořníkům; všiml jsem si však, že k městským lidem se žebráci chovali jinak. Nemohu říci, že by se námořníci nějak příliš snažili ulehčit chudobě, která se jim třikrát denně předváděla. Snad je obrnil zvyk, ale také je možné, že jen velmi málo z nich mělo dost peněz na rozdávání. A přece žebráci jistě měli nějaký důvod, proč takto zamořovali dokové zdi. Jako příklad vrtochů námořníků a doklad jejich soucitu s utrpením příslušníků jejich vlastního povolání musím uvést případ jednoho starce, který každodenně a po celý den, ať svítilo slunce, nebo pršelo, sedával v jednom rohu, kudy vždycky chodily davy dehťáků. Byl to neobyčejně velký, krevnatý muž s dřevěnou nohou, oblečený do námořnických šatů. Měl červenou kulatou tvář, byl neustále veselý a svou dřevěnou nohu natahoval daleko kupředu, takže téměř podtrhoval nohy nic netušícím chodcům. Sedal na velké hromadě námořnických kazajek, ve kterých měl mezi koleny malou prohlubeň na měďáky, jež mu lidé házeli. A námořníci, kteří obvykle míjeli bez povšimnutí sousední žebráky, vyměnili si se starcem vždycky pár družných slov a hodili mu nejednu penci do jeho pokladničky. První ráno, když jsem šel na břeh se svými druhy, někteří z nich ho zdravili jako starého známého, neboť v tom rohu sedával už řadu let. Byl to vysloužilec z válečné lodi, který ztratil nohu v bitvě u Trafalgaru, a co je mimořádné, tvrdil, že jeho dřevěná noha je pravý kus dubové klády z Nelsonovy lodi Vítězství. Mezi chudáky bylo několik, kteří nosili staré námořnické klobouky a kazajky a prohlašovali, že jsou nuzní námořníci, a na základě tohoto předstírání vyžadovali od svých bratrů pomoc.

201

Námořníci však jejich převlek okamžitě prohlédli, odvrátili se a nic jim nedali. Denně jsem procházel touto ulicí žebráků, kteří se tísnili kolem doků jako židovští mrzáci kolem rybníku Bethesdy. Uvědomoval jsem si svou naprostou neschopnost jakkoliv jim pomoci, a tu jsem se pouze modlil, aby nějaký anděl sestoupil a proměnil vodu v docích v elixír, který by zhojil všechny jejich bolesti a učinil z nich muže a ženy zdravé a neporušené, jako byli jejich předkové Adam a Eva v ráji. Adame a Evo, jestli skutečně dosud žijete na nebesích, kéž nepatří k vaší nesmrtelnosti dívat se dolů na svět, jejž jste opustili. Všichni tito trpící a mrzáci jsou vaše rodina stejně jako mladý Ábel, takže pro vás by byl pohled na bolesti světa pravou rodičovskou mukou. KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ Městské uličky Stejný pohled, s nímž se setkáváte podél zdí doků v poledne, se vám v menším měřítku a doplněný jinými scénami naskýtá neustále v úzkých uličkách, kde jsou námořnické hostince. Obzvláště večer, když se námořníci scházejí ve velkém počtu, poskytují tyto ulice mimořádnou podívanou a zdá se, že se v nich shromažďuje všechno obyvatelstvo ze sousedství. Hra potulných šumařů na kolovrátky, skřipky a cimbál se mísí s písněmi námořníků, tlacháním žen, žvatláním dětí a naříkáním žebráků. Z různých hostinců, označených zvenčí pozlacenými znameními – kotvou, korunou, lodí, kotevním vrátkem nebo delfínem –, proniká hluk nevázané zábavy a tance a z otevřených oken se vyklánějí mladé dívčiny i stařeny a baví se a smějí s davem uprostřed ulice. Staří námořníci si každou chvíli vyměňují pozdravy se svými kamarády, na něž náhodou narazili a které naposled viděli v Kalkatě nebo Savanně; a neměnný zvyk, který se udržuje při takové příležitosti, velí jít do nejbližšího výčepu a připít si vzájemně na zdraví.

202

Určití chudáci navštěvují určité části těchto ulic, a jak jsem slyšel, pohoršují se nad pronikáním žebráků z jiných částí města. Nejdůležitější z žebráků byl bělovlasý slepý stařec; sem a tam ho vytrvalou vřavou ulic vodila žena, která držela misku na almužnu. Tento stařec zpíval, či spíše zpěvavým, podivně hrdelním hlasem táhle přednášel jakási slova, přičemž zakláněl hlavu a obracel své nevidomé bulvy k obloze. Jeho zpěv byl nářkem nad jeho neduhem. V té době měl na mne stejný účinek jako o mnoho let později první přečtení Miltonova Vzývání slunce. Nemohu si ho vybavit celý, ale protahován v nekonečném sténání zněl nějak takto: „Zde kráčí slepý starý muž, slepý, slepý, slepý; nikdy víc nespatří slunce ani měsíc!“ A takto kráčel středem ulice, žena šla před ním, vedla ho za ruku, vlekla ho přes všechny překážky a tu a tam ho nechala stát a šla mezi dav a prosila o almužnu. Ale jedním z nejpozoruhodnějších rysů této scény je spousta pouličních zpěváků námořnických písní, kteří dozpívavše svou píseň, podají vám ji vytištěnou a prosí, abyste si ji koupili. Jednoho 203

takového zpěváka, oblečeného jako námořník z válečné lodi, jsem denně vídal stát na rohu uprostřed ulice. Měl plný, ušlechtilý hlas jako varhany a jeho zpěv jasně vynikal nad okolním lomozem. Tento zpěvák měl jednu zvláštnost; když zpíval, točil svisle ve vzduchu jednou svou paží, jako by se otáčela na čepu. Byl to výkon nepřirozený a nevysvětlitelný a on ho prováděl, aby vzbudil soucit, neboť tvrdil, že je to následek zranění po pádu z vrcholu stěžně fregaty. Seznámil jsem se s tímto mužem a objevil jsem, že má neobyčejnou povahu. Byl pln neobvyklých dobrodružství a oplýval úděsnými příběhy o pirátech a vraždách na moři a o všech druzích námořních hrůz. V tomto ohledu byl monomaniak; měl úplný přehled o všech aktuálních krádežích a vraždách, které se udály v námořnické čtvrti města, a většina jeho písní byla na příbuzná témata. Skládal si mnoho vlastních zpěvů a vlastním nákladem si je nechal tisknout na prodej. Abych ukázal, jak byl pohotový v této činnosti, uvedu příklad. Jednou večer, když jsem šel z doků na večeři, spatřil jsem shluk lidí kolem hospody Ve staré pevnosti. Vmísil jsem se mezi ně a dozvěděl jsem se, že nějaká žena z města byla právě u pultu zavražděna opilým španělským námořníkem z Cádizu. Policie odvedla vraha před mýma očima a hned druhého dne ráno zpěvák se zázračnou rukou zpíval před hospodami o této tragédii a nabízel výtisky písničky, kterou námořníci samozřejmě dychtivě kupovali. KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ Plakáty, falešní zlatníci, tažní koně a parníky Chci shrnouti vše, co jsem pozoroval v liverpoolských docích a v jejich okolí, a proto se pokusím dát do této kapitoly různé drobnosti, na něž si vzpomínám. Inzeráty chudoby napsané křídou na dláždění kolem zdí doků jsou jedinečně doprovázeny množstvím naprosto odlišných oznámení o blížícím se odjezdu „výborných, rychlých, mědí pobitých a mědí spojovaných lodí“ do Spojených států, Kanady, Nového Jižního 204

Walesu a jinam. Promíchány s nimi jsou inzeráty židovských obchodníků s obleky, sdělující prozíravému námořníkovi, kde si může obstarat to nejlepší a nejlevnější, a nejasná lékařská oznámení klanu dryáčníků a šarlatánů, kteří pasou po všech námořnících. Těmto neúmorným sangradům a falešným samaritánům nestačí, že takto veřejně ohlašují své místo pobytu, najímají si ještě smečku ošumělých darebáků, jako z káznice uteklých, jejichž práce spočívá v lom, že v době jídla obcházejí jako strašidla kolem zdí doků a mlčky strkají tajemné lístečky – dvanácterková vydání oněch větších inzerátů – do rukou udivených dehťáků. Dělají to s tak tajemným šibeničním mrknutím, s takovým kosým pohledem, s lakovou hnusnou domněnkou o vašich potřebách, že v první chvíli mále téměř chuť srazit je za jejich námahu k zemi. Mezi oznámeními na zdi jsou nápadné obrovské kurzívou psané výzvy všem námořníkům znechuceným službou v obchodním loďstvu, aby přijali tučné verbovné a vstoupili do loďstva Jejího Veličenstva. Britská vojenská marína nenajímá v době míru muže na všeobecnou službu jako americké loďstvo, ale na určité lodi a na určité plavby. Tak se třeba oznamuje, že fregata Thetis vypluje pod vedením skvělého starého námořníka a šlechetného otce své posádky, lorda George Flagstaffa. Na zdi je možno číst podobná oznámení o verbování do armády. A žádný dražebník se nikdy nešíří o půvabech venkovského sídla, které je na prodej, s větším nadšením, než píší autoři těchto plakátů o kráse a zdravém podnebí vzdálených končin, do nichž poplují pluky, jež potřebují nováčky. Zářivé trávníky, vinicemi porostlé hory, nekonečné zelené pastviny tvoří zde krajinu, a dobrodružní mladí pánové toužící po cestách jsou informováni, že zde mají příležitost pohodlně uvidět svět, a nadto být za svou zábavu ještě placeni. Indickým regimentům slibují plantáže v palmových údolích, zatímco oddílům určeným pro Nové Holandsko se otvírá nová sféra života a činnosti; a ty, kteří mají plout do Kanady nebo Nového Skotska, vábí pohádkami o letním slunci, pod nímž dozrávají v prosinci hrozny. V těchto inzerátech se nešpitne ani slovo o válce a

205

chřestění zbraní je tu utlumeno, takže optimistický nováček je téměř nakloněn očekávat, že bude jako zbraň třímat klestící hák, a ne šavli. Běda, není to táž krutá lest, jako když Bruče u Bannockburnu lákal do svých válečných jam přikrytých zelenými větvemi? Neboť místo statku na modrém úpatí Himálaje setká se indický nováček s ostrými šavlemi sikhů a kanadský voják místo opalování v prosluněných hájích musí celý rozklepaný zimou stát na stráži na mrazivých baštách Quebeku, tyčícím se cíli prudkých větrů od Baffinova zálivu a Labradoru. Když jeho pohled sklouzne ke Sv. Vavřinci, jehož každá vlna běží k volnému moři omývajícímu pobřeží staré Anglie, když uvažuje o dlouhodobé smlouvě, jíž se zaprodal armádě jako doktor Faust ďáblu – jak asi ubožák tesklivě vzdychá a vzpomíná na hřbitovní pěšinky a na svou Mary. Tyto armádní vyhlášky se velmi dobře hodí k získávání nováčků v Liverpoolu. Mezi obrovským množstvím vystěhovalců, kteří denně přijíždějí ze všech částí Británie, aby odpluli do Spojených států nebo do kolonií, je mnoho mladých mužů, kteří přijedou do Liverpoolu téměř bez haléře v kapse, nebo v nejlepším případě mají jen tolik, aby se dostali za moře, a ani haléř víc na příští nahodilé výdaje. Jak snadno se dají takoví mladíci zlákat ke vstupu do armády, jež jim slibuje zdarma cestu do nejvzdálenějších a kvetoucích kolonií a jistý plat za nicnedělání! Neboť mládenec s prázdnou kapsou, který se rozhodne opustit domov, vydat se na dlouhou cestu a usadit se v daleké končině, je už jen na krůček vzdálen tomu, aby se dal naverbovat. Nikdy jsem nešel kolem těchto inzerátů obklopených davy zevlujících emigrantů, abych neuvažoval o pastích na krysy. Kromě tajemných mastičkářských agentů, kteří vám důvěrně strčí do ruky lístečky, složené, jako by v nich byl prášek, existuje ještě jiná skupina darebáků, kteří slídí kolem doků obzvláště za soumraku, dělají na vás podivná gesta a přivolávají vás do ústraní, jako by vám chtěli sdělit státní tajemství, těsně spjaté s blahem společnosti. Plni neurčitých narážek a náznaků vás šťouchají loktem, blýskají po vás okem jako zastavárník a sledují vás jako italští vrazi. Jestliže se však náhodou objeví modrý plášť policisty, jak rychle se snaží vypadat

206

zcela nenápadně, lhostejně ke svému okolí, jak se odšourávají, jako by se líně ubírali svou cestou k milující ženě a rodině! Když mě poprvé jeden z těchto tajemných mužů oslovil, považoval jsem ho za blázna a spěchal jsem, abych mu unikl. Ale sledoval mě ruku v ruce s mým stínem, až jsem se užaslý jeho chováním zastavil a otočil. Byl to malý ošumělý stařík s nuzně vyhlížejícím pláštěm a kloboukem a rukou si neustále šmátral v kapsičce u vesty, jako by chtěl vytáhnout svou vizitku s adresou. Když viděl, že tiše stojím, pokynul mi k tmavému zákoutí poblíž. Zazdálo se mi, že je to zkušený lapka, a tak jsem se otočil a rychle jsem odcházel. Ale třebaže jsem se neohlížel, cítil jsem, že mě stále sleduje, a proto jsem se ještě jednou zastavil. Chlapík teď nasadil tak tajemný a varovný výraz, až jsem se začal domnívat, že mě přišel varovat; že se snad připravuje spiknutí, aby se vyhodily do povětří liverpoolské doky, a on že je nějaký Monteagle, který mi chce dopomoci k úniku. Rozhodl jsem se zjistit, co je zač. Rozhlížeje se obezřetně na všechny strany, následoval jsem ho pod klenbu jakéhosi skladiště. Tu se pokradmu rozhlédl, mlčky mi ukázal nějaký prsten a zašeptal: „Dám vám ho za šilink, je to čisté zlato, našel jsem ho ve stoce – pšt! tiše! dejte mi peníze, a je váš!“ „Příteli,“ řekl jsem, „neobchoduji s takovými věcmi, nechci váš prsten.“ „Nechcete? Tak tu máte aspoň něco!“ zašeptal hanebný zlatník se silně potlačovanou zlobou a tak prudce mě uhodil do prsou, až jsem upadl, a zatím se ztratil z dohledu. Tato obchodní transakce byla provedena s úžasnou rychlostí, jež mě úplně ohromila. Pak už jsem se těmto lotrům vyhýbal jako malomocenství, a když jsem byl příště takto vytrvale sledován, zastavil jsem se a hlasitě jsem na muže upozornil kolemjdoucí. Nato muž prchl a rychle nám ukázal pár šikmo sešlapaných a ošumělých podpatků. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že tihle chlapíci, kteří se v případě potřeby musí spasit útěkem, jistě zaopatřují pořádný kus práce ševcům, a možná i pěstitelům konopí a výrobcům šibenic. Přibližně ke stejnému bratrstvu jako tento popudlivý obchodník s mosaznými šperky, o němž jsem se právě zmínil, patří podomní 207

obchodníci se sheffieldskými břitvami. Jsou to ponejvíce chlapci a policie je hodinu co hodinu vyhání z bran doků, nicméně stejně se jim zase podaří všourat se zpátky, vklouznout na palubu lodi, dostat se mezi mužstvo a tajně předvést své zboží. Jeden námořník z naší lodi, zlákán mimořádnou lácí břitvy a jejím blýskavým pouzdrem, si ji na místě koupil za protihodnotu ceny v tabáku. Příští neděli se touto břitvou holil a výsledkem byly dvě zmučené a posekané tváře, málem volající po lékařském ošetření. Věru, nebyla to za starých časů špatná myšlenka, aby lazebník provozoval spolu s holením vousů i lékařskou praxi. Jiná skupina darebáků, jež tyje z námořníků v Liverpoolu, jsou zastavárníci bydlící ve špinavých doupatech v úzkých uličkách přilehlých k dokům. Byl jsem překvapen množstvím pozlacených koulí v těchto ulicích, znakem to jejich povolání. Obvykle byly v bezprostředním sousedství pozlacených hroznů nad krčmami. Některé z těchto podniků mají uvnitř spojovací dveře – nepochybně aby si vzájemně usnadnily obchodní činnost –, takže si přehrávají zákazníky z ruky do ruky. Často jsem viděl, jak opilí námořníci přiběhli z krčmy do zastavárny, tam si na místě strhli boty, klobouky, kazajky a šátky, a někdy dokonce i kalhoty, a za babku je chtěli zastavit. A samozřejmě takové nabídky nebyly nikdy odmítnuty. Avšak ubohý Jack, nalézající na pevnině v Liverpoolu více žraloků než na moři, rozhodně není sám výjimkou z praxe, která zrovna nezavání přísnou morálkou, aspoň ne ve vztahu k zákonu. V pašování tabáku je odborník, a jeli chladnokrevný a duchapřítomný, často se mu podaří úplně se vyhnout celnici a vylodit slušný počet balíčků tabáku, za něž získá – vzhledem k obrovským anglickým clům na tabák – velmi vysokou částku. Hned jakmile jsme zakotvili na řece, ještě dříve než jsme vpluli do doku, nalodili se k nám tři celní úředníci, sešli do kotce a přikázali mužstvu, aby všichni předložili veškerý tabák, který mají. Bylo jim předloženo několik liber. „To je všechno?“ zeptali se úředníci. „Všechno,“ odpovědělo mužstvo. „Podíváme se,“ řekli úředníci. 208

A bez dalších okolků vyprázdnili truhlice vpravo vlevo, rozházeli palandy a důkladně prohledali celé místo, ale nic neobjevili. Námořníkům pak bylo dáno na vědomí, že pokud loď bude kotvit v doku, musí tabák zůstat v kabině pod dohledem prvního důstojníka, který jim každé ráno přidělí jeden balíček na hlavu, aby jim tak zabránil vynášet tabák na pevninu. „Dobrá,“ souhlasila posádka. Ale někteří námořníci měli na lodi tajné skrýše, odkud denně vytahovali jednu libru tabáku za druhou a pašovali ji na břeh následujícím způsobem. Když šla posádka jíst, každý muž nesl alespoň jeden paklík tabáku v kapse – k lomu měl právo; a jinde měl schováno tolik balíčků, kolik si troufl. Uprostřed velikých davů, které v tyto hodiny proudily z bran doků, podstupovali pašeráci samozřejmě jen malé nebezpečí, že budou odhaleni, i když ostražití policisté vždy postávali kolem. A třebaže tito Charleyové mohli předpokládat, že kolem procházejí pašeráci tabáku, najít správného muže v lakové tlačenici by bylo stejně těžké jako zasáhnout harpunou jednu z deseti lišíc skvrnitých plískavic prohánějících se pod přídí lodi. Náš kotec byl často navštěvován cizími námořníky, kteří věděli, že jsme přijeli z Ameriky, a tak si chtěli lacino koupit tabák, neboť v Liverpoolu stojí jedno naplnění dýmky asi jednu americkou penci. V docích prodávají dávku tabáku v hodnotě jedné anglické pence v malé kulaté krabičce jako na cukrátka, s červeně vytištěnými veršíky nebo s malým poučným morálním naučením na zadní straně. Mezi všemi podívanými v docích jistě nikoli nejméně zaujmou cizince ušlechtilí tažní koně. Jsou to velká a silná zvířata, v tak úpravných a lesklých kabátech, že vypadají, jako by je každé ráno kartáčovali komorníci. Kráčejí pomalým a důstojným krokem a zvedají svá těžkopádná kopyta jako královští siamští sloni. Neuhodíš tyto římské občany, neboť jsou tak povolní, že se dají ovládat bez opratě a biče; jdou, zastavují a rozjíždějí se na zašeptání. Tak vážně, důstojně, gentlemansky a zdvořile vypadají tito krásní tažní koně, tak jsou plni klidné inteligence a moudrosti, že jsem se často pokoušel dát se s nimi do řeči, když tak stáli v rozjímavém postoji, zatímco jim připravovali náklad. Ale dosáhl jsem jen toho, že mi projevili své 209

uznání přátelským zaržáním. Vsadil bych se však nevím o co, že kdybych byl dovedl hovořit jejich řečí, byl bych se od nich dozvěděl mnoho cenných informací o docích, v nichž se pohybují celý svůj důstojný život. Ve zvířatech jsou neznámé světy znalostí, a kdykoliv spatříte koně nebo psa s obzvláště mírnýma, klidnýma a hlubokýma očima, je to určitě Aristoteles nebo Kant, pokojně uvažující o tajemství člověka. Žádní filosofové nás tak dokonale nechápou jako psi a koně. Vidí do nás na první pohled. A konec konců, co je kůň jiného než druh čtyřnohého němého člověka v koženém overalu, který se náhodou živí ovsem a dře se pro své pány stejně jako dvounozí drvoštěpové nebo nosiči vody? Ale známka božskosti je dokonce i ve zvířatech a kolem koně je zvláštní svatozář, která by ho navždy měla ochránit před pohanou. A pokud jde o ty důstojné, vznešené tažné koně v docích, spíše by mě napadlo uhodit soudce na soudné stolici, než abych se hrubě dotkl jejich posvátné kůže.

210

Je obdivuhodné, jaké náklady se Jejich Veličenstva blahosklonně uvolují táhnout. Valník je velká čtvercová platforma na čtyřech nízkých kolech, a na tu přístavní dělníci rovnají jeden žok bavlny za druhým, jako kdyby plnili veliké skladiště, a přece spřežení tří těchto koní s tím klidně odjede. Formani jsou téměř stejně pozoruhodná rasa jako jejich zvířata. Podobně jako anglický soudcovský sbor nosí taláry sahající jim až pod kolena – i když ne stejného střihu a barvy – a podle hluku, který dělají na chodnících svými ocvočkovanými hrubými botami, byste usoudili, že mají stejného ševce jako jejich koně. Nikdy jsem z těchto formanů nemohl dostat slovo. Jsou to mlčenliví střízliví lidé, kteří nejvýš slavnostně kráčejí vedle svých koní a tu a tam jim jemně poradí, aby se uchýlili vlevo nebo vpravo a vyhnuli se nějakému mimojedoucímu vozidlu. Tráví velkou část svého života ve vybrané společnosti svých koní, a to zřejmě vytříbilo jejich mravy, zlepšilo vkus a obdařilo je něčím z důstojnosti jejich zvířat, ale rovněž v nich vzbudilo jakousi zjemnělou a nereptající nechuť k lidské společnosti. O povoznických koních se vypráví mnoho podivných příběhů, mezi jinými i tento: Byl jednou jeden papoušek, který byl dlouhou dobu zavěšený ve své kleci z nízkého okna naproti dokům, a naučil se proto docela plynně mluvit řečí dokařských dělníků a formanů. Jednou nechal jakýsi forman stát svůj vůz na přístavní hrázi zadními koly směrem k vodě. Bylo poledne a na doky padlo údobí ticha. Papoušek Polly viděl před sebou koně a měl chuť dát se s ním do řeči, a tak naň zakřičel: „Zpátky, zpátky, zpátky!“ Kůň couvl a spadl i s valníkem do vody. Jedním z nejzajímavějších doků je Brunšvický dok, nacházející se na západ od Princova doku. Zde leží rozmanité černé parníky pravidelně jezdící do všech částí tří království – vůbec se nepodobají americkým parníkům, neboť se musí plavit po bouřlivém kanálu La Manche a po Irském moři. Zde vidíte obrovské množství potravin dovážených z hladovějícího Irska. Zde vidíte paluby přeměněné na ohrady pro skot a ovce; a často těsně u těchto ohrad irské palubní cestující, tak natěsnané, jak jen možno – napohled ustájené stejně 211

jako dobytek. Když Horal připlul do přístavu, byl počátek července a irští zemědělští dělníci přijížděli denně po tisících, aby pomohli sklidit anglickou úrodu. Jednou ráno, když jsem šel do města, uslyšel jsem za sebou dusot, jako když se valí stádo bizonů. Obrátil jsem se a spatřil jsem, že celý střed ulice je zaplněn velkým davem těchto mužů, kteří se zrovna. vynořili z bran Brunšvického doku. Byli vyšňořeni v dlouhých šosatých kabátech z hrubého nebarveného sukna a manšestrových kalhotách po kolena a obuti v botách, jež mocně vířily prach. Jak tak mávali svými donnybrookskými dubovicemi, připomínali vpád barbarů. Pochodovali z města přímo na venkov a možná z ohledu na finance města se ubírali středem ulice, aby ušetřili chodníky. „Zpívejte Langolee a jezera killarneyská!“ vzkřikl jeden chlapík, vyhodil svou hůl do vzduchu a roztančil se ve svých škrpálech před ostatními. A tak šli a tančili, veselí jako pištci. Když jsem si představil množství Irů, kteří se každoročně vyloďují na pobřeží Spojených států a Kanady, a ke svému překvapení jsem byl svědkem odjezdu dalšího množství Irů z Liverpoolu do Nového Holandska, a když jsem k tomu všemu přičetl, že jsem denně viděl tyto houfy zemědělských dělníků, vrhající se hustě jako kobylky na anglické obilné lány, nemohl jsem se ubránit obdivu nad úrodností ostrova, který – i když má třeba špatnou úrodu brambor – přece dosud nikdy neopomenul vypěstovat světu svou roční úrodu lidí. KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ Redburnovy toulky Nevím, zda by některému jinému cestovateli stála takováto věc za zmínku; ale je fakt, že během letních měsíců jsou v Liverpoolu mimořádně dlouhé dny. První večer jsem zjistil, že po deváté hodině je ještě soumrak, a snažil jsem se vzít do hrsti své astronomické znalosti, abych si uspokojivě vysvětlil tento tak zvláštní zjev. V Liverpoolu jsou dny v létě a noci v zimě dlouhé stejně jako na mysu Hoorn, neboť zeměpisná šířka těchto dvou míst je téměř stejná. 212

Nicméně pro mne byly tyto liverpoolské dny znamenitou věcí, neboť mi umožňovaly, abych se po své denní práci na palubě Horala potuloval několik hodin po městě. Když jsem navštívil všechna význačná místa označená na tatínkově plánku, která jsem mohl objevit, začal jsem své potulky donekonečna rozšiřovat. Utvořil jsem ze sebe jednočlenný výbor k prozkoumání všech dostupných částí města, třebaže uplynulo tak mnoho let, než jsem si usmyslel podat o tom zprávu. Bylo to pro mne velké potěšení, neboť kdekoliv jsem byl ve světě, vždycky jsem prožíval obrovské osamělé uspokojení, když jsem se potuloval sem tam postranními ulicemi a uličkami a přemítal o cizincích, které jsem potkával. V Liverpoolu jsem procházel nekonečnými ulicemi obytných domů, prohlížel jsem si jména na dveřích, obdivoval jsem hezké tváře v oknech a udílel jsem letmá požehnání buclatým dětem na schůdcích přede dveřmi. Nepochybně si i mne důkladně prohlíželi, ale co na tom? Při takových příležitostech musíme dávat i brát. Po pravdě řečeno, já a moje kamizola jsme způsobovali v Liverpoolu úplnou senzaci. Nepochybuji, že mnohý otec rodiny vyprávěl doma svým dětem zvláštní historku o potulujícím se zjevení, které mu přešlo ten den přes cestu. Podle slov staré písně „O nikoho jsem nedbal, ne, já ne, a nikdo nedbal o mne“ jsem si beztrestně všechny dosyta prohlížel a nic jsem si nedělal z toho, že si ostatní prohlížejí mne. Jednou jsem stál na velkém náměstí a otvíral jsem ústa na nádherný kočár, který se zastavil u sloupoví. Lesknoucí se koně překypovali blahobytem a právě tak překypovala přepychová lýtka zlatem promovaného kočího a lokaje ve službě. Obzvláště mě zaujaly rudé tváře těchto mužů a mnohé důkazy, které poskytovali o tom, s jakou nádhernou chutí se radují ze života. Zatímco jsem takto stál, najednou jsem zjistil, že předměty mé zvědavosti si učinily ze mne předmět pro svou zvědavost a že na mne zírají, jako bych byl nějaký neoprávněný vetřelec na britské půdě. Pravda, měli k tomu důvod, protože když teď pomyslím na to, jak jsem tehdy musel vypadat, jen se divím, že na mých četných potulkách po mně tisíckrát nežádali můj pas. 213

Byl jsem však pouze uboze vyhlížející smrtelník mezi desetitisíci otrhanci a oškubanci. V některých částech města, obývaných všeobecně dělníky a chudáky, jsem se prodíral zástupy sešlých mužů, žen a dětí, kteří zřejmě v této večerní hodině a v těchto liverpoolských čtvrtích vycházeli všichni do ulic a načas tu žili. Něco podobného jsem v New Yorku nikdy neviděl. Často jsem býval svědkem podivných scén, a někdy velmi smutných. Obzvláště si vzpomínám na bledého, otrhaného muže, šíleně běžícího kolem a snažícího se setřást ženu a děti, kteří se mu věšeli na ruce a ve jménu božím ho zapřísahali, aby je neopouštěl. Zřejmě chtěl seběhnout k vodě a v nějakém zoufalství a šílenství se z bídy utopit. Kamkoliv jsem v těchto místech zamířil, žebrota kráčela vždycky přede mnou a bez ustání mi šla v patách. Chudoba, chudoba, chudoba, téměř nekonečný obraz chudoby. Nedostatek a hoře se potácely ruku v ruce těmito bědnými ulicemi.

214

A zde nesmím vynechat jednu věc, jež mě tehdy zaujala. Nebyli tu černoši, kteří ve velkých městech „svobodných států“ v Americe tvoří téměř vždy značnou část nuzáků. V těchto ulicích nebylo vidět černocha. Všichni byli běloši a s výjimkou Irčanů to byli domorodci, právě takoví Angličané jako vévodové ve Sněmovně lordů. To ve mně vzbuzovalo podivný pocit a víc než co jiného mi připamatovávalo, že nejsem ve své vlasti. Neboť tam takové stvoření jako domorodý žebrák je téměř neznámé. Být rozeným americkým občanem jako by bylo zárukou proti chudobě – snad to vyplývá ze síly volebního práva. Zmínka o černoších mi připomínala zájem, s nímž si lidé v liverpoolských ulicích prohlížejí černošské námořníky. Černoch v Liverpoolu kráčí opravdu hrději a zvedá hlavu jako člověk, neboť zde neexistuje vůči němu takové přehnané zaujetí jako v Americe. Třikrát nebo čtyřikrát jsem potkal našeho černého stevarda, velmi pěkně oblečeného, jak se vedl s hezky vyhlížející Angličankou. V New Yorku by takový pár za tři minuty obklíčil dav a stevard by byl rád, kdyby vyvázl s celými údy. Protože jsou tu tak přátelsky přijímáni a těší se neobvyklé imunitě, jsou černí kuchaři a stevardi z amerických lodí Liverpoolu velmi oddáni a rádi se sem plaví. Byl jsem tehdy velice mladý a nezkušený, a aniž jsem si to uvědomoval, ovládaly mě do jisté míry ony místní a společenské předsudky, jež jsou zkázou valné části lidí a z nichž jako by pro většinu nebylo úniku. Byl jsem proto nejdřív překvapen, že by se s barevnými mělo zacházet tak, jak se s nimi zachází v tomto městě. Malá úvaha mi však nakonec ukázala, že tím vlastně uznáváme jejich nároky na lidskost a normální rovnost, a že tedy v některých věcech my Američané ponecháváme ostatním zemím, aby prosazovaly zásadu stojící v čele našeho Prohlášení nezávislosti. Při svých nesčetných toulkách bohatšími čtvrtěmi jsem prožíval jedno zklamání za druhým. Byla to pokořující skutečnost, kterou jsem naprosto nepředvídal: vcelku – s výjimkou chudoby a žebroty – je Liverpool mimo doky skoro stejné místo jako New York. Jsou tu velmi podobné ulice, stejné řady domů s kamennými schůdky, stejný druh chodníků a obrubníků, stejný strkající se a bezcitný dav jako tam. 215

Jednou odpoledne jsem přešel Leedský kanál, ale na mou čest, nikdo by ho nerozeznal od Erieského kanálu v Albany. V sobotu večer jsem šel na Tržiště sv. Jana; a ačkoliv bylo dost zvláštní vidět obrovskou střechu nesenou tolika pilíři, přece ani nejbystřejší pozorovatel by nebyl s to objevit rozdíl mezi zbožím vystaveným zde na prodej a mezi zbožím na Fultonském trhu v New Yorku. Kráčel jsem Panskou ulicí a nakukoval jsem do zlatnických obchodů, ale jako bych kráčel podél bloku na Broadwayi. Začalo se mi zdát, že všechny ty řeči o cestování jsou podvod, že ten, kdo žije v ořechové skořápce, žije v extraktu vesmíru a může spatřit jen máloco nového mimo svůj dosah. Pravda, často jsem uvažoval, že z Liverpoolu do Londýna je pouze sedm či osm hodin cesty železnicí a že tam určitě musí čekat na mé zraky svět divů – ale o Londýně se více zmíním za chvíli. V neděli jsem podnikal své nejdelší výzkumy. Vstával jsem bystře a časně a měl jsem už v hlavě celý plán podniku. Nejdříve jsem šel do některého doku, který jsem dosud neprozkoumal, a pak na snídani. Potom jsem se procházel elegantnějšími ulicemi a pozoroval jsem, jak lidé chodí do kostela. Nakonec jsem šel do kostela i já, a vybíral jsem si vždy nejkrásnější budovu s nejvyšší věží, jakou jsem mohl najít. Obdivuji totiž chrámovou architekturu, a ačkoliv by možná částky vynaložené na budování nádherných katedrál mohly lépe posloužit k založení dobročinných institucí, přece když už jsou tyto stavby postaveny, ti, kdož s nimi v jednom směru nesouhlasí, mohou z nich právě tak dobře v jiném směru mít užitek. Nebyl jsem zastrašen pomyšlením na to, že jsem v této zemi cizincem, nebyl jsem zastrašen stavitelskou nadřazeností a nákladností kteréhokoliv liverpoolského chrámu ani proudy hedvábných šatů a jemných vlněných kabátů plynoucích mezi lavicemi a vždycky jsem pokorně předstoupil před kostelníka, aby mi vykázal místo. Snad trochu zíral (jeden z nich jednou zaváhal), ale co mohl nakonec dělat než uvést mě do lavice? Samozřejmě to nebyla nejpohodlnější ani nejpřednější lavice, ani z ní nebylo moc dobře vidět na kazatelnu. Ne; to bylo zajímavé, že vždycky byl v cestě nějaký proklatý sloup nebo tvrdošíjný výstupek zdi. Myslel jsem si, 216

že všichni liverpoolští kostelníci museli mít kvůli mně lajnou schůzku a na ní se rozhodli přidělovat mi nejnepohodlnější lavice ve svých kostelech. Nicméně vždycky mi nějaké sedadlo dali, někdy dokonce v dubové lavici na otevřeném prostranství chrámové lodi, kde jsem seděl a rozpolcoval pozornost obce věřících mezi sebe a duchovního. Celá obec jako by věděla, že jsem významný cizinec. Bylo to sladké, naslouchat čtení bohoslužeb, dunění varhan a přednášenému kázání – přesně totéž se odehrávalo tři tisíce pět set mil odtud, doma! Ale potom mě poněkud zarazila modlitba za Její Výsost královnu. Nicméně připojil jsem se k modlitbě a svolával jsem na tuto dámu nejlepší požehnání ubohého Yankeeho. Jak rád jsem seděl v posvátném tichu těchto hnědých chrámových lodí a přemýšlel o Jindřichovi VIII. a reformaci! Jak rád jsem bloudil zrakem podél sochami zdobených stěn a pilířů, jak rád jsem stáčel pohled mezi propletence visutého stropu a provrtával si svou cestu jako červotoč! Vydržel bych tu sedět celé dopoledne, přes oběd až do večera. Ale nakonec přišlo požehnání, a když jsem přijal svůj příděl, pomalu jsem odcházíval a přemýšlel jsem, jak rád bych šel domů s některým z těch důstojných starých pánů s vysoce nablýskanými botami a španělkami a usedl u jejich útulných a pohodlných stolů. Leč běda! nečekal mě jiný oběd než U baltimorského klipru. Avšak nedělní obědy u Krásné Mary si nezaslouží opovržení. Podávalo se hojně dobrých anglických rostbífů, nezapomenutelného švestkového pudinku a nevýslovně výtečných angreštových koláčů. Oběd byl však zakončen tou ohavnou břečkou, a to téměř zkazilo vše předcházející. Ne že bych já sám břečku pil, ale pili ji moji druzi, a nemohl jsem zabránit tomu, abych každý pohár, který jsem je viděl pít, ve své představivosti neochutnal, a i tak to chutnalo mizerně. V neděli v době oběda – jako ostatně každý jiný den – bylo zajímavé pozorovat shon U klipru. Služebné pobíhaly a svolávaly různé posádky, jejichž oběd byl přichystán, do oddělených místností, přičemž posádky kolektivně nazývaly jménem jejich lodí. „Kde je Aretliusas? Už jim půl hodiny vychladá hovězí. – Leť, Betty, drahoušku, přichází Splendid. – Běž, Molly, má lásko, a přines solničky pro Horala! – Peggy, kde má Siddon nakládanou zeleninu? – Haló, Judy, kdepak vězíš s tím pudinkem pro Lorda Nelsona?“ 217

Ve všední dny jsme se nemívali tak dobře jako v neděli. Jednou jsme přišli k obědu a uviděli jsme na každém konci stolu prostřeného pro Horala dvě obrovská kouřící se býčí srdce. Jackson, sedávající vždy v čele stolu, se nad touto urážkou rozhorlil. Napřímil se na lavici, vztyčil nůž a vidličku jako žerdě a mezi ně postavil obě srdce. Pak zavolal Danbyho, majitele hostince – neboť třebaže skutečnou hlavou podniku byla jeho manželka Mary, když měl někdo nějaké stížnosti, přijímal je vždy Danby. Danby se úslužně objevil a zastavil se ve dveřích, neboť dobře znal filipiku, která bude následovat. Nebyl však přichystán na závěr Jacksonova proslovu – ten sestával ze dvou býčích srdcí, jež Jackson popadl z talíře a hodil mu na hlavu jako souhrn předchozích argumentů. Posádka pak znechuceně odešla a obědvala jinde. Ačkoliv jsem téměř pravidelně chodil v neděli ráno do kostela, zbytek dne jsem strávil na toulkách. A na jedné takovéto odpolední vycházce, když jsem procházel náměstím svatého Jiří, octl jsem se uprostřed velkého davu shromážděného poblíž podstavce jezdecké sochy Jiřího IV. Byli to většinou strojníci a řemeslníci ve svátečním obleku, ale bylo mezi nimi i mnoho vojáků, patřících k různým plukům, které byly právě tehdy v městě. Také policisté byli nápadní ve svých uniformách. Zpočátku převládalo dokonalé ticho a důstojnost. K tomuto ukázněnému davu hovořil bledý mladík vpadlých očí v červenožlutém svrchníku, jakoby sešlý dlouhým bděním, velkou námahou nebo nedostatkem jídla. Měl dobré rysy, jeho celkový vzhled byl úctyhodný a nebylo pochyb, že opravdu bere vážně, co říká. V ruce držel ušpiněný, pobuřujícně vyhlížející pamflet, z něhož často předčítal, a při citacích se nervózně dovolával svých posluchačů, koulel očima a někdy úplně šíleně gestikuloval. Chvíli jsem ho poslouchal a brzy jsem poznal, že tento mladík je chartista. Zanedlouho dav vzrostl a vznikal v něm jakýsi rozruch, a tu jsem zpozoroval, že policisté, jichž ponenáhlu přibylo, se začínají prodírat davem a zdvořile naznačují, že by bylo vhodné se rozejít. První se obrátili na vojáky, a ti uposlechli a nedbale se odloudali, pošvihávajíce svými rákoskami a obdivujíce své krásně naleštěné 218

boty. Bylo jasné, že jim chartismus neleží příliš na srdci. Zbytek davu se také postupně rozpadl a nakonec jsem viděl odcházet i samého řečníka. Nevím proč, ale zdálo se mi, že to musí být něčí zoufalý starší syn, který podporuje těžkou prací svou matku a sestry; neboť z takových se často stávají političtí odvážlivci. Touž neděli odpoledne jsem kráčel k periférii města, když tu mě upoutal pohled na dva velké sloupy v podobě černých věží, zřejmě se tyčící přímo ze země. S velkou zvědavostí jsem se k nim přiblížil. Pohlédnuv přes nízké zábradlí, které je spojovalo, ke svému překvapení jsem spatřil u svých nohou zakouřenou prohlubeninu v zemi, se skalnatými stěnami a na jednom konci s temnými dírami, v nichž se ztrácelo několikero železných kolejnic, které na druhé straně běžely donekonečna přímo do otevřené krajiny. Nad místem se klenul krásný kamenný maurský oblouk; a jak jsem hleděl na něj a na malé poboční oblouky na dně prohlubně, postupně se mě zmocňoval neurčitý pocit, že tohle všechno jsem někde viděl už dříve. Ale jak to bylo možné? Určitě jsem nikdy dřív nebyl v Liverpoolu; ale ten maurský oblouk – na ten se bezpečně pamatuji. Až několik měsíců po mém návratu do Ameriky se tato věc vysvětlila. Prohlížel jsem si staré číslo Penny Magazínu a tam jsem spatřil věrný obrázek tohoto místa a vzpomněl jsem si, že jsem jej viděl už před lety. Představoval místo, kde manehesterská železnice vstupuje na periférii města. KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ Dobrodružství s nevrlým starým pánem Mé dobrodružství v čítárně burzy, o němž jsem vyprávěl v jedné z předchozích kapitol, mně připomíná jiné dobrodružství, které jsem prožil v knihovně o několik dnů později, a nebude na škodu zaznamenal je zde, dříve než je zapomenu. Procházel jsem se tuším po Příkré ulici, když mě zaujal pohled na hnědou kamennou budovu, neobyčejně velkou a krásnou. Měla otevřená okna a jimi jsem spatřil několik důstojných, spokojeně vyhlížejících starých pánů, pěkně usazených, s nohama pohodlně 219

zkříženýma, jak si čtou časopisy a noviny, a jeden měl v rukou pěkně pozlacený svazek. Ano, toto je jistě knihovna, pomyslel jsem si, podíváme se. Vytáhl jsem svého průvodce a otevřel jsem jej na příslušné stránce – a správně, budova přede mnou odpovídala kámen po kameni. Chvíli jsem stál na druhé straně ulice a střídavě jsem si prohlížel obrázek i jeho předlohu. Obzvláště často spočinul můj zrak na příjemných pánech sedících u otevřených oken, až nakonec jsem pocítil neodolatelný popud na chvilku vstoupit a přelétnout zprávy. Jsem ubohý opuštěný plavčík, myslel jsem si, a nemohou nic namítat, obzvláště když jsem z cizí země a s cizinci se má jednat zdvořile. Ještě jednou jsem si věc rozebral, když jsem přecházel ulici, a jen s nepatrným praménkem nedůvěry v srdci jsem si nakonec očistil obuv o obrubník, ještě venku jsem sundal klobouk a pomalu jsem se vloudal dovnitř.

220

Ale nedošel jsem daleko v léto velké a vznešené místnosti, naplněné mnoha příjemnými pamětihodnostmi, když tu jeden mrzutý starý pán zvedl oči od Londýnských Timesů (kterážto slova jsem viděl výrazně vytištěná na obálce velkého archu papíru v jeho ruce), pohlédl na mne, jako bych byl cizí pes se zabláceným kožichem, který se vkradl ze stoky přímo do jeho krásného bytu, a zahrozil mi svou holí se stříbrnou hlavicí tak zlostně, až mi spadly brýle s nosu. Téměř ve stejném okamžiku ke mně přistoupil strašně nevrlý muž, vypadající, jako bv měl na zádech hořčičnou placku, která ho neustále dráždí. Odhodil nějaké papíry, jež vyplňoval, popadl mě za má nevinná ramena, položil nohu na širší část mých kalhot a tak mě vystrčil rovnou na ulici a pustil mě na chodník, aniž se mi aspoň

221

omluvil za tuto urážku. Skočil jsem po něm, ale marně, přerušil se mnou společenské styky. Tihle Angličané nemají žádné způsoby, to je jasné, pomyslel jsem si a v rozjímání jsem se plouhal ulicí. KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ Vydává se na příjemnou toulku na venkov a seznámí se se třemi rozkošnými krasavicemi Kdo z obyvatel Ameriky nikdy neslyšel o proslulých anglických polích a zelených živých plotech a nezatoužil je spatřit? Právě tak to bylo se mnou; a teď když jsem byl skutečně v Anglii, rozhodl jsem se, že neodjedu, aniž si důkladně a dobře prohlédnu volná pole. Jednou v neděli ráno jsem se vydal na cestu, s obědem v kapse. Byl krásný červencový den, vzduch sládl dechem poupat a květů a zelená nádhera krajiny mě uchvacovala. Brzy jsem došel na vyvýšeninu, z níž bylo vidět široko daleko, a všude kolem mne byly louky a nivy a živé ploty. Ach to je vskutku stará Anglie! Konečně jsem ji našel – je zde na venkově! Nad krajinou se vznášel jemný prorosený vzduch, který jako by byl mírně zbarven zelení trávy, a když jsem dýchal, zdálo se mi, že snad vdechuji tytéž atomy, jež kdysi dýchala Sličná Rosamonda. Plahočil jsem se po Londýnské silnici, rovné jako stůl, a každá bílá chaloupka ukrytá do zimolezu, kterou jsem minul, mi připadala v krajině jako živá. Ale den pokračoval a nakonec slunce začalo žhnout a dlouhá cesta se stala prašnou. Domníval jsem se, že by bylo velmi příjemné odpočinout si někde v chládku, na nějaké stinné loučce. A tak když jsem došel ke krásnému malému údolíčku vlnícímu se dolů do prohlubně a překlenutému stromy, zamířil jsem k němu. Avšak na okraji silnice mě zastavil děsivý nápis přibitý ke starému stromu, který sloužil jako sloup vrat: PASTI NA LIDI A SAMOČINNÉ RUCNICE! 222

V Americe jsem nikdy o ničem takovém neslyšel. Co to může znamenat? Jistě v tomto krásném údolíčku nebydleli kanibalové a neživili se chytáním lidí, jako se v Kanadě živí chytáním kun a bobrů! Past na lidi! Jistě je tomu tak. Tento nápis může mít jen jediný význam – že poblíž je něco, co má lapat lidi, nějaký mechanismu, který náhle popadne neobezřelého pocestného a drží ho za nohu jako pes nebo ho možná na místě pohltí. Neuvěřitelné! V křesťanské zemi! Ta sladká paní, královna Viktorie, dovoluje takové ďábelské praktiky? šlo Její milostivé Veličenstvo kdy po této cestě a vidělo tento nápis? A kdo jej tam dal? Pravděpodobně majitel. A jaké má právo, aby to učinil? No, vlastní přece půdu. A kde má listiny se svými právními nároky? Asi ve své pokladně. Takto jsem stál ponořen do úvah. Ty jsi pěkný chlapík, Wellingboroughu, myslel jsem si, jsi velký cestovatel, jen co je pravda – na tvých cestách tě zastavují pasti na lidi! Myslíš, že něco takového zažil Mungo Park v Africe? Myslíš, že Ledyard se s něčím takovým setkal na Sibiři? Čestné slovo, nevrátíš se domů o nic moudřejší, než jsi vyšel, a jediné, co budeš moci uvést na omluvu, že jsi nespatřil víc, budou pasti na lidi, pane, pasti na lidi!, které tě zastrašily. A pak jsem se ve svém rozhorlení vrátil k zásadní otázce. Jaké právo má tento muž na půdu, že ji takto střeží draky? Jaká úžasná drzost, vyslovit univerzální nárok na kus této planety až dolů k ose zemské a možná skrznaskrz k protinožcům! Na okamžik jsem si pomyslel, že jeho pasti vyzkouším a vstoupím do zakázaného ráje. Tráva však byla velmi hustá a vypadala, jako by byla plná zákeřných věcí, a tak jsem nakonec raději odešel. Polom jsem přišel k půvabné hlohové aleji, která vedla k pěknému kostelíčku – mechem porostlému, krásnému kostelíčku, právě takovému, jaký jsem si při svém snění o Anglii představoval. Vchod byl zarostlý vínem jako besídka, břečťan šplhal po věži a včely bzučely kolem důstojných šedých náhrobků podél zdí. 223

Nejsou tu žádné pasti na lidi? pomyslel jsem si, žádné samočinné ručnice? Ne. Tak jsem šel dál a dál a vešel jsem do kostela, kde jsem brzy našel místo.

Ani nejrudější Indián by nemohl více ohromit tyto prosté lidi. Mohli na mně oči nechat, ale protože jsem pozorně naslouchal kázání a choval jsem se, jak se patří, nevykázali mě, třebaže se mi původně zdálo, že tak možná učiní. Když bylo po bohoslužbách, prošel jsem mezi zástupy dětí, které stály a zíraly na podivného cizince, a pokračoval jsem v chůzi po Londýnské silnici. Moje další zastávka byla v hospodě, kde pod stromem seděla skupina venkovanů a popíjela u stolu pivo. „Dobrý den,“ pozdravil jsem. „Dobrý den. Z Liverpoolu?“ 224

„Pravdaže.“ „Do Londýna?“ „Ne, tentokrát ne. Jdu si jen prohlédnout krajinu.“ Venkované se dívali jeden na druhého a já jsem se díval sám na sebe a měl jsem pochybnosti, zda nevyhlížím jako zloděj koní. „Posaďte se,“ pobídl mě hostinský, tlouštík opásaný manželčinou zástěrou. „Děkuji.“ A pak jsme se pomaloučku polehoučku dostali do dlouhého rozhovoru, během něhož jsem jim řekl, kdo jsem a odkud jsem. Zjistil jsem, že tito venkované jsou dobromyslní a veselí, a oni mě nepochybně považovali za docela společenského mladíka. Častovali mě pivem a já jsem je častoval vyprávěním o Americe, o něž projevovali mimořádný zájem. Pravda, jeden z nich byl poněkud překvapen, že neznám jeho bratra, který se před několika lety usadil někde na březích Mississippi, ale mezi dvaceti milióny lidí se mi nikdy nepoštěstilo – aspoň pokud o tom vím – se s ním setkat. Nakonec jsem opustil tuto společnost a pokračoval jsem ve své cestě, poněkud rozveselen živým rozhovorem, jehož jsem se účastnil, a možná i pivem, které jsem vypil – dobrým starým ale, ano, anglickým pivem, pivem vařeným v Anglii! A kráčel jsem po anglické půdě a dýchal jsem anglický vzduch a každé stéblo trávy bylo rodilým Angličanem. Zakouřený starý Liverpool se vší svou smůlou a dehtem byl teď daleko za mnou a kolem nebylo nic než volná pole a luka. Poslyš, Wellingboroughu, proč by sis nezaskočil do Londýna? Hurá! co říkáš? Podívej se na dóm sv. Pavla! Nechceš vidět královnu? Netoužíš spatřit vévodu? Pomysli na Westminsterské opatství a na tunel pod Temží! Na Hyde Park a na dámy! Ale kdo to zaplatí? pomyslel jsem si a oběma rukama jsem divoce prohledával prázdnotu svých dvou kapes. Nemůžeš se prožebrávat, Wellingboroughu, to by nešlo, jsi syn svého otce, a nesmíš v cizině zneuctít svou rodinu, nesmíš se stát žebrákem. Ach, ach! bylo to skutečně až příliš pravdivé: nebylo mi souzeno spatřit Sv. Pavla ani Westminsterské opatství, to bylo jasné. No dobře, dobře, hlavu vzhůru, jednou je uvidíš! 225

Ale jen si považte! Zde jsem právě na té cestě, která vede k Temži – považte – zde jsem a kráčím ve stopách kočárů jedoucích do metropole! Bylo to příliš špatné, příliš hořce špatné. Avšak narazil jsem si starý klobouk do čela a šel jsem dál, až jsem posléze přišel k zelenému pahorku příjemně stíněnému krásným starým stromem rozpřahujícím široké paže větví nad cestu jako kvočna shánějící kuřátka pod svá křídla. Vrhl jsem se dolů na zelený trávník a hlava mi tam ležela jako loňský ořech. Lidé mě míjeli pěšky i v povozech a ani jim nepřišlo na mysl, že ten smutný mladík pod stromem je prasynovec nebožtíka senátora amerického kongresu. „Co tam děláš, ty darebáku? Utekl jsi z káznice, co? Táhni, nebo na tebe pustím Bluchera!“ A kdože byl Blucher? Krvežíznivě vyhlížející pes, který prostrkoval černý býčí čenich otvorem v živém plotě. A jeho pán? Statný sedlák s děsivým klackem v ruce. „No tak, hneš se?“ řval. „Hned,“ odpověděl jsem a ve velkém spěchu jsem odcházel. Když jsem se dostal několik yardů ke středu silnice (která patřila mně právě tak jako samotné královně), obrátil jsem se jako člověk na vlastním majetku a řekl jsem: „Cizinče, navštívíte-li někdy Ameriku, zastavte se u nás, a vždycky tam najdete oběd a postel. Nezapomeňte!“ Pak jsem kráčel zpátky k Liverpoolu, pln smutných myšlenek o bezcitném světě a o hanebném přijetí, jehož se dostává nešťastným mladým cestovatelům v rozbitých loveckých kamizolách. Šel jsem dál a dál podél krajů zakázaných zelených polí, až jsem došel k chaloupce, před níž jsem strnul jako přibitý. Tak rozkošné místo jsem nikdy předtím neviděl, žádný perský palác by nemohl být příjemnější. V zahradě rostly květiny a z okna se vyklánělo šest růžových tváří jako šest mechových růžiček. U vchodu skrytého v loubí seděl starý muž důvěrně rozmlouvající se svou dýmkou, zatímco malé dítě lezoucí po zemi si hrálo s jeho tkaničkami. Svěží matróna, ale s poněkud škrobeným výrazem četla vedle něho časopis a tři krasavice, tři víly! tři hurisky! se vykláněly z blízkého okna. Ach Wellingboroughu, netoužíš, abys směl vstoupit? 226

Se srdcem těžkým nad tímto líbezným obrázkem chystal jsem se odejít, když tu – je to možné? – starý muž mě zavolal zpátky a pozval mě dovnitř. „Pojďte dál,“ pravil, „vypadáte, jako byste ušel kus cesty, pojďte a vemte si skleničku mléka. Matyldo, drahoušku,“ (jak mi poskočilo srdce!) „přines nějaké mléko z mléčnice.“ A běloruký anděl pokorně poslechl a podal mně – mně, tulákovi – sklenici šumivého mléka, které jsem stěží mohl vypít, neboť jsem se upřeně díval na její orosené rty. Namouduši, byl bych se mohl s tou krasavicí na místě oženit! Byla daleko nejkrásnější poupátko, jaké jsem dosud v Anglii spatřil. Snažil jsem se však svůj vřelý obdiv skrýt, a abych okamžitě sprovodil jakýkoliv nepříjemný dojem, který by mohl vzniknout z důkladné prohlídky mé lovecké kamizoly, jež právě teď probíhala, představil jsem se jako yankeeský námořník z Liverpoolu, který strávil neděli na venkově. „A byl jste dnes v kostele, mladíku?“ otázala se stará dáma, jako by mě chtěla spolknout. „Dobrá paní, byl; víte, tamhle v tom malém kostelíčku – vynikající kázání – moc mi pomohlo.“ Chtěl jsem tuto přísně vyhlížející starou dámu obměkčit, neboť i má malá zkušenost se starými dámami mě přesvědčila, že jsou to dědiční nepřátelé všech cizích mladých mužů. Brzy jsem převedl řeč na Ameriku, což je námět, o němž jsem věděl, že je bude zajímat, a o němž mohu plynně a příjemně vyprávět. Ze všech sil jsem se snažil mluvit addisonovskou angličtinou a zanedlouho jsem mohl velmi zřetelně pozorovat, že mé vybroušené fráze dělají překvapující dojem, i když ta moje ubohá lovecká kamizola neustále překážela mé snaze o vznešenost. Nicméně přes všechno mé lichotivé chování stará paní stála na hlídce jako stráž a k mé nevýslovné mrzutosti držela tři krasavice v pozadí, ačkoliv starý pán na ně dost často volal, aby předstoupily. Tento krásný exemplář starého Angličana byl zřejmě právě tak prost nešlechetného podezření, jako jím byla jeho octovatá manželka naplněna. Ale já jsem stále otálel, pokradmu jsem vrhal pohledy na mladé dámy a vehementně jsem vyprávěl starému pánovi o Ulinoisu, 227

o řece Ohio a o krásných farmách v Genesee, kde o žních jdou dělníci na obilné lány po tisících. Drž se toho, Wellingboroughu, říkal jsem si, nedopřej té staré dámě čas k přemýšlení, drž se toho, hochu, a pozvání k čaji tě odmění. Nakonec pozvání přišlo a stará dáma zmírnila své zachmuření. Bylo to nejrozkošnější jídlo. Tři krasavice seděly všechny na jedné straně a já proti nim mezi starým pánem a jeho manželkou. Prostřední krasavice nalévala sučonský čaj a podávala mně máslem mazané topinky – a takové máslem mazané topinky nebyly nikdy namazány na druhé straně Atlantiku. Máslo mělo aromatickou vůni – u Joviše, bylo to dokonale rozkošné. A přímo proti mně seděly ty krasavice a jedly máslem mazané topinky. Přál jsem si, abych sám byl takovou máslem mazanou topinkou. Byly minulu od minuty krásnější, a já jsem se nemohl ubránit pomyšlení, jak by bylo nádherné, kdybych si přivezl domů půvabnou anglickou manželku! To by mí přátelé koukali! Dámu z Anglie. Možná jsem se mýlil, ale určitě se mi zdálo, že Matylda, ta, která mi podala mléko, několikrát pohlédla docela blahovolně směrem, kde jsem seděl. Určitě se dívala na mou kamizolu, a jsem nucen se domnívat, že i na mou tvář. Bylo by možné, že by se byla zamilovala na první pohled? Ta radost! Ale běda, to bylo naprosto vyloučeno, neboť jaký byl Wellingborough pohledný nápadník? Nakonec stará dáma pohlédla ke dveřím a pronesla několik poznámek o tom, že do města je ještě dlouhá cesta. Podala mi také pár máslem mazaných topinek, jako by konala poslední akt pohostinství, a i jinými způsoby nejasně naznačovala své přání, abych vypadl. Pomalu jsem vstal a mumlal své díky a ukláněl jsem se a snažil se odejít, ale hned jsem se zase otáčel a ukláněl a děkoval jsem a znovu a znovu otálel, ó krasavice, ó hurisky! myslel jsem si, musím odejít? Ano, Wellingboroughu, musíš. A tak jsem udělal ještě jednu zoufalou poklonu a vyrazil jsem ze dveří. Od té doby jsem je nikdy nespatřil ani jsem o nich neslyšel, ale dodnes žiji kvůli těmto úchvatným krasavicím jako starý mládenec.

228

Dlouhý soumrak přecházel ve stále hlubší a hlubší noc, když jsem vstoupil do města. Opuštěn trmácel jsem se do starého doku, prošel jsem bránami a prodral jsem se mezi dehtovými zápachy a přes řady lodí mezi přístavní hrází a Horalem. Jediným mým útočištěm byla má palanda; uložil jsem se na ni a unaven dlouhou cestou jsem brzy tvrdě usnul a zdálo se mi o růžových tvářích a o růžích. KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ Redburn představuje mladého pána Harryho Bollona a doporučuje ho laskavé pozornosti čtenářově Den po své nedělní toulce na venkově – to jsem byl v Anglii již čtyři týdny nebo snad déle – jsem se seznámil s hezkým, vzdělaným, ale nešťastným a nepřízní osudu stíhaným jinochem, mladým Harrym Bollonem. Byl jednou z těch drobných, ale dokonale utvářených bytostí s kudrnatými vlasy a s jemným svalstvem, které jako by se byly narodily ze zámotku bource morušového. Jeho pleť byla ruměně temná a hebká jako pleť dívčí, chodidla měl malá, ruce bílé, oči velké, černé a ženské, a bez básnické nadsázky, jeho hlas zněl jako harfa. Kde však jsem se uprostřed dehtem páchnoucích doku, začouzených námořnických uliček a odlehlých přístavních cest střetl já, ošumělý yankeeský chlapec, s tímto uhlazeným mladíkem? Po několik večerů jsem ho vídal, jak v naší ulici námořnických hostinců tu i onde postává ve dveřích a mlčky pozoruje živé a barvité scény venku. Svou krásou, šatem a uhlazenými způsoby zřejmě tak málo zapadal do lakové ulice, že jsem ani za nic nemohl uhádnout, co přeneslo jeho jemný exotický zjev ze skleníku nějaké Begentské třídy až sem do nevzhledných brambořišť liverpoolských. Nakonec jsem se s ním náhle střetl v hostinci U baltimorského klipru. Rozmlouval s jakýmsi mým druhem z lodi o Americe a z toho, co sem tam utrousili, jsem usoudil, že zamýšlí cestovat do mé vlasti. Uchvácen jeho zjevem a dychtivý těšil se ze společnosti tohoto mladíka, který byl bezesporu synem gentlemana, urovnal a vyhladil jsem šosy své kamizoly a bez odkladu jsem ho oslovil. 229

Představil jsem se a prohlásil jsem, že nic by mi nepůsobilo větší potěšení než pomoci mu – třebas i v míře jen nepatrné – jakoukoliv informací o Americe. Přejel pohledem z mého obličeje na mou kamizolu a z kamizoly opět na obličej a konečně s výrazem potěšení, ale trochu rozpačitě poprosil, abychom se šli projít. Potulovali jsme se po přístavní hrázi skoro do půlnoci; a dříve než jsme se rozešli, řekl mi s neobvyklou upřímností mnoho podivných věcí ze své minulosti. Jak mi Harry Bolton vypravoval, byl rodákem z Hrádku sv. Edmunda, což je suffolkské měslečko poblíž Londýna. Tam také záhy osiřel a byl ponechán v péči své jediné tety. Harryho matka rozdělila svůj majetek mezi něho a jeho tetu, a lak se mladý Harry uvázal v dědictví asi pěti tisíc liber šterlinků. Byl však nestálé povahy, a jak dospíval, klidná odloučenost venkovského městečka ho brzy omrzela, a to tím spíše, že neměl žádné povolání či zaměstnání, jímž by upoutal svou mysl. Marně se ho Hrádek se všemi svými skvělými starobylými klášterními památkami snažil zvábit, aby setrval na půvabných březích řeky Larke a ve stínu jeho vznešené prastaré saské věže, opředené zašlými zkazkami. „Při všech mých starobylých historických památkách,“ šeptal Hrádek, „při bráně mého opatství, jež dodnes nese erb Eduarda Vyznavače, při vyřezávané střeše prastarého kostela sv. Panny Marie, který unikl nízké zuřivosti bigotních puritánů, při královském popelu Marie Tudorovny, jenž spí v mém objetí, při mých normanských zříceninách a při všech mých starých opatech z Hrádku – ach Harry, neopouštěj mne! Kde bys nalezl stinnější cesty než pod mými lípami? Kde líbeznější zahrady než ty uvnitř mých klášterních zdí, do nichž se vchází mou vznešenou bránou? Jsi-li však – ach běda, Harry! – lhostejný k mým historickým mechům a nedbáš ani o mou každoroční zeleň a jeli li souzeno, abys promrhal jako biblický marnotratný syn své dědictví, ani pak neodcházej ze starého Hrádku. Zde na Andělském vrchu jsou mé kavárny, herny, karetní a kulečníkové síně, kde můžeš prolelkovat svá rána a vyprazdňovat po libosti svou sklenku i tobolku.“

230

Marně. Hrádek nebyl to pravé místo pro dobrodružného Harryho. Musel pospíšit do Londýna a tam za jedinou zimu ve společnosti hejsků a profesionálních hráčů probil svůj poslední sovereign. Ale co teď? Jeho přátelé se za něho přimluvili na patřičných místech a Harry brzy nato vsedl na loď a odplul do Bombaje, aby ve službách Východoindické společnosti pracoval jako námořní kadet. V této funkci se mu říkalo morče, což bylo tenkrát humorné pojmenování pro námořní kadety této společnosti. Podnikl jednu cestu a vrátil se, zúčastnil se další a zase se vrátil, ale pak se svého místa znechuceně vzdal. Několik týdnů hýřil v Londýně – a zase měl peněženku téměř prázdnou. Zhrdnuv tím, aby se vrátil domů ke své tetě a polepšil se – ačkoliv se mu o tom nejednou zmiňovala v dopisech nejlaskavějšími slovy –, jako tolik jiných marnotratníků se rozhodl vrhnout se střemhlav do Nového světa a vydobýt si tam nové jmění. S tímto cílem před očima sbalil své kufry a rozjel se prvním vlakem do Liverpoolu. Jakmile přibyl do města, ihned odešel do doků, aby si prohlédl americké loďstvo. A tu dostal nový podivný nápad, který se zrodil z jeho starých námořnických vzpomínek. Usmyslil si natáhnout si kalhoty z plachtoviny, narazit si námořnický klobouk a statečně přeplout oceán jako námořník. Byl v tom kus romantiky, úchvatné, strhující odhodlání i opovržení panskými kabátci, což vše bylo v souladu s jeho tehdejším nedbalým, ztřeštěným pohrdáním všemi minulými konvencemi. Takto rozhodnut vyměnil svůj kufr za mahagonovou truhlici, prodal některé zbytečnosti a přestěhoval se ke Zlaté kotvě do ulice Unie. Když jsem se s Harrym seznámil a dozvěděl se jeho úmysly, velmi jsem toužil, aby mě doprovázel domů na Horalovi, s čímž vřele souhlasil. Měl jsem dost velkou naději, že náš kapitán Harryho návrh přijme; během doby, co jsme kotvili v doku, nás totiž tři muži naší posádky opustili a jejich místa zůstanou neobsazena až do předvečera našeho odjezdu. A zde se musím zmínit o jedné zajímavé věci. Peněžní náklady amerických lodí dlouho zůstávajících v Liverpoolu jsou dost vysoké. 231

Musí se totiž stále vyplácet mzdy námořníkům, i když mají jen málo nebo vůbec nic na práci, a v době, kdy mají volno, je nutné vydržovat je na pevnině jako nějaké lordy. Proto také kapitáni, pokud jsou spoluvlastníky svých lodí, nejsou vůbec proti tomu, aby jejich námořníci zběhli, neboť tím jejich mzda propadá, a kapitáni dobře vědí, že budou-li chtít, mohou si prostřednictvím přístavních verbířů snadno opatřit novou posádku. Kapitán Riga, třebaže mluvil plynně anglicky a v důsledku dlouhých služeb na newyorských lodích vypadal už skoro jako Američan, přece byl ve skutečnosti rodem cizinec, ač se to snažil utajit. A i když byl nadmíru marnotratný ve svých osobních výdajích, a dokonce hověl různým luxusním choutkám, tak nákladným jako zpustlý život některých orientálních velmožů, přece vůči jiným byl mimořádný lakomec, jak také dokazovala skvělá mzda tři dolary, kterou odměňoval mé vlastní cenné služby. A protože jsme se s Harrym dohodli, že se bude ucházet o přijetí na loď jako plavčík, se stejným platem jako já, ani trochu jsem nezapochyboval, že kapitán Riga, povzbuzen možností uzavřít tak výhodný obchod, rád si s Harrym plácne a ochotně jeho návrh přijme. Místo aby musel platit šestnáct dolarů měsíčně zkušenému starému dehťákovi, který by nadto hravě spořádal celý svůj příděl jídla, najme si mého chlapíka z Hrádku za plat pouhého půl dolaru týdně, a ještě bude mít potěšitelnou naději, že Harryho zmlsaný jazýček ponechá v zásobním sudě důkladný zbytek nasoleného hovězího a vepřového. Za část peněz, které získal prodejem několika svých sametových svršků, se Harry na mou radu vystrojil vlněnou námořnickou košilí a širokými kalhotami a takto vybaven se jednoho krásného rána objevil na zadní palubě Horalu a tam směle a elegantně smekl svůj zbrusu nový námořnický klobouk před obávaným kapitánem Rigou. Jakmile Harry projevil své přání, zpozoroval jsem na kapitánově obličeji týž lichotivý, blahovolný a okouzlivě veselý výraz, který mě tak uchvátil, ale zároveň i oklamal, když jsem s panem Jonesem kapitána Rigu poprvé oslovil v jeho kabině. Běda, Harry! Jak jsem stál na paloubce a hleděl na záď, kde jste stáli vy, doufal jsem, že tě ten dvorný veselý podvodník přece jen tak úplně nezíská a neoklame svým lichocením, pokud tomu jen bude 232

moci Wellingborough zabránil. A vskutku bych se byl raději vzdal potěšení tvé společnosti při plavbě přes Atlantský oceán, než bych to dopustil. Při oné zajímavé rozmluvě kapitán Riga vyjádřil svůj starostlivý zájem o smutné okolnosti, které – jak předpokládal – donutily Harryho jít na moře. Přiznal se také, že mu velmi záleží na Harryho budoucím blahu, a neváhal prohlásit, že odchází-li za takových okolností do Ameriky, aby tam hledal štěstí, bere na sebe vpravdě mužnou a odvážnou úlohu, a popluje-li tam jako námořník, bude to pro něho posilující příprava pro přistání na pevnině, kde musí vybojovat své štěstí s Osudem. Přijal Harryho okamžitě, ale s politováním musel prohlásit, že ho nemůže ubytovat na lodi dřív než den před odplutím a během léto doby nemůže ovšem také proplácet na konto jeho budoucí mzdy žádné účty nebo směnky. Nicméně můj mladý chlapík z Hrádku projevil své uspokojení, poněvadž byl rád, že byl vůbec přijat, ať již za jakýchkoliv podmínek, a pln obdivu nad tak zdvořilým a uhlazeným námořním kapitánem přišel ke mně, aby přijal mé blahopřání. „Harry,“ varoval jsem ho, „nenech se oklamat tím okouzlujícím Rigou – tím veselým Lothariem všech nezkušených na moře jdoucích mladíků, ať už jsou z hlavního města, nebo z venkova. On má Janusův obličej, Harry, a až tě dostane z dohledu pevniny a vytáhne své staré obnošené šaty a kalhoty, tak ho nepoznáš. Protože pak je to docela jiný člověk a přizpůsobí svou povahu ošumělosti svých svršků. Pak už nebudou žádné projevy účasti a soustrasti. Žádné vodění za nos. Bude si tě sotva vážit víc než svých vysokých bot a spíše bude vzývat dřevěného Donalda, klounovou sochu na naší přídi, než by tě oslovil.“ Dále jsem varoval svého přítele před mužstvem, zejména před ďábelským Jacksonem, a nabádal jsem ho, aby byl opatrný a ostražitý. Upozornil jsem ho, že není-li alespoň trochu obeznámen s lanovím a ráhnovím a nedovede-li v prudkém větru svinout královskou plachtu, nevyhne se tomu, aby s ním námořníci zacházeli způsobem krajně potupným pro každého smrtelníka, jenž kdy zkřížil nohy pod mahagonovým stolem. 233

A pak jsem si zahrál na vyšetřovatele a podrobil jsem Harryho křížovému výslechu. Vyptával jsem se ho, do jaké míry vlastně ovládá námořnickou praxi – zda netrpí závratí, zda jeho paže unesou váhu jeho těla a zda si myslí, že s jedinou rukou na úponě a celých sto stop vysoko je schopen podívat se v bouři přímo proti větru a směle mu vzdorovat. Na tyto otázky a na mnohé další mi Harry odpovídal naprosto bez váhání a sebevědomě říkal, že v době, kdy byl ještě morčetem, se často šplhal na stožáry a zabýval se plachtami jakýmsi gentlemanským amatérským způsobem, takže vůbec nepochybuje, že zanedlouho bude vyloženým akrobatem v lanoví Horala. Jeho lehkomyslné chování a bezstarostná sebejistota, a k tomu ještě jeho nanejvýš nenámořnická osobnost, která se hodila spíše do královnina přijímacího salónu než do kotce pro námořníky – to vše budilo v mé mysli mnohé pochyby. Ale konec konců každý má na tomto světě svůj osud ve vlastních rukou, a třebaže můžeme své přátele varovat a dávat jim výstrahy a moudré rady a mít o nich zlé předtuchy, přece nakonec jdou většinou svou vlastní cestou a my můžeme jen doufat v nejlepší. Přesto jsem však Harrymu navrhoval, že by snad bylo lepší, kdyby se přeplavil přes oceán jako cestující v mezipalubí. Peněz na to mohl sehnat dost. Ale kdepak, on trval na tom, plavil se jako námořník. Měl jsem nyní kamaráda pro své odpolední procházky a nedělní výpravy. A poněvadž Harry byl štědrý chlapík, sdílel se mnou svou peněženku i své srdce. Prodal několik svých dalších jemných vest a kalhot, svou flétnu se stříbrnými klapkami a emailovanou kytaru, a část takto stržených peněz jsme příjemně utratili za občerstvení v zájezdních hospodách poblíž města. Usadili jsme se bok po boku v nějakém příjemném koutku a vyměňovali jsme si své zkušenosti z minulosti. Harry zeširoka vykládal o půvabech londýnského života. Popisoval dvoukolou bryčku, kterou sám řídíval v Hyde Parku, udal mi míru kotníčku madame Vestris, zmínil se, jak byl poprvé představen potrhlému markýzovi z Waterfordu, udával sumy, které prohrál o hlavním dnu derby, a dělal záhadné narážky na jakousi lady GeorgianuTerezu, vznešenou dceru jistého nejmenovaného hraběte. 234

Dokonce i při vyprávění byl Harry marnotratníkem; rozhazoval své aristokratické zkazky lehkomyslnou rukou a někdy možná utrácel i jmění vzpomínek, jež nebyly jeho. Pokud mne se týká, měl jsem jenom svého nebohého prastrýce senátora, k němuž jsem se mohl uchýlit, a používal jsem ho při každé naléhavé potřebě jako koně v šachu; hned jsem s ním skákal sem a lam, hned jsem ho nechal stát na místě, aby pevně čelil útoku celého bitevního šiku vévodů, lordů, dvoukolých bryček a hraběnek.

Za takových dlouhých rozhovorů jsem často projevil své nejhoroucnější přání podívat se do Londýna a vypravoval jsem Harrymu, jak mě to jednou v neděli takřka neodolatelně táhlo, abych vyrazil a bez jediné pence v kapse ušel celou tu dlouhou cestu pěšky. Harry odvětil, že by ho nic netěšilo více, než kdyby mě mohl provést hlavním městem; a dokonce významně, byť i tajuplně naznačil, že neuplyne mnoho dní a naskytne se k lomu možná příležitost. Ale toto 235

tvrzení vypadalo tak nepravděpodobně, že jsem je přisuzoval jeho dobromyslné povídavé povaze, jež ho občas nutila, aby vyrukoval s čímkoliv, jen když si myslel, že to bude lidem příjemné. A kromě toho, což by to šlo, aby se tento uhlazený hezký chlapík z Hrádku objevil před svými aristokratickými známostmi, jak se na Oxfordské třídě vede, mám-li to tak říci, ruku v ruce s rukávem mé lovecké kamizoly? Bylo to absurdní a začal jsem si myslet, že Harry přece jen trochu hřeší na mou yankeeskou lehkověrnost. Harry neměl naštěstí v Liverpoolu žádné známé a byl vlastně právě tak v cizině, jako by už pobýval na březích jezera Erie, a tak se se mnou procházel tu i onde zcela nenucené, bez ohledu na střih mé lovecké kamizoly, a nedbal ani za mák, jestli někdo vyjeveně zírá na tak pozoruhodnou dvojici. Avšak jednou, když jsme šli přes náměstí, na jehož jedné straně byl elegantní hotel, Harry se mnou rychle zahnul za roh a nezastavil se, dokud náměstí nebylo celý blok domů za námi. Příčinou jeho náhlého ústupu byl pozoruhodně elegantní kabátec a pantalóny stojící vzpřímeně na hotelovém schodišti a obsahující mladého šviháka, jenž si poklepával po zubech jezdeckým bičíkem se slonovinovou rukojetí. „Kdo to byl, Harry?“ zeptal jsem se. „Ale můj starý kamarád lord Lovely,“ řekl Harry bezstarostným tónem, „ví bůh, co ho sem přivedlo z Londýna.“ „Lord?“ opáčil jsem a trhl jsem sebou. „To si ho tedy musím znovu prohlédnout.“ Lordi jsou totiž v Liverpoolu nadmíru vzácní. A nedbaje na protesty svého společníka, běžel jsem rychle zpátky za roh a pomalu jsem se procházel sem a tam kolem vzpřímeného kabátce a pantalónů na schodišti. Napohled nebylo na tomto lordovi nic tak zvláštního. Měl velmi hubené a pružné nohy s malými chodidly jako panenka a malou hlavu jako tuleň. Věru, viděl jsem právě tak vyhlížející lordy postávat v rozmanitých sentimentálních pózách před hotelem Palmo na Broadwayi. Nicméně on i já jsme byli Harryho přátelé, a řekl jsem si tedy, že ho oslovím a poradím se s ním, co by se dalo nejlépe udělat pro blaho našeho mladého marnotratníka. Uváživ to, dospěl jsem však k 236

názoru, že udělám nejlépe, když se do toho nebudu míchat, a to tím spíše, že právě v tu chvíli mylord Lovely přistoupil k oknu okázalého kočáru, který zrovna předjel, zaujal velmi zajímavou pozici, přičemž podrážku jedné své holínky důmyslně uvedl do polohy svislé, takže odhalil na podešvi vyraženou šlechtickou korunku, a ihned se ponořil ve vtipem sršící rozmluvu s nádherným atlasovým kloboukem uvnitř, na němž se tyčilo pero královského marabu. Nepochyboval jsem ani v nejmenším, že tato dáma nemůže být nic méně vznešeného než pairka, a říkal jsem si, že by to musela být jedna z nejpříjemnějších a nejkouzelnějších věcí na světě, kdybych se mohl posadit vedle ní a dát pak příkaz kočímu, aby nás zavezl na vyjížďku na venkov. Po zralé úvaze jsem si však řekl, že pairka by možná mohla odmítnout čest mého doprovodu, neboť jsem jí nebyl představen. Sel jsem tedy dále a posléze jsem se opět připojil ke svému společníkovi a ihned jsem se snažil získat od něho informace o lordu Lovelym. Odpovídal však tajuplně a zaváděl řeč jinam tím, že začal dělat narážky na své návštěvy na Ickworthu v Suffolku, nádherném sídle nejvýš urozeného markýze z Bristolu, který opětovně Harryho ujišťoval, že může považovat Ickworth za svůj domov. Abych pravdu řekl, všechna tato vyprávění o markýzech z Ickworthu i o tom, že on, Harry, je jedna ruka s tolika lordy a urozenými dámami, začala ve mně vzbuzovat jakési pochybnosti, zda je můj přítel přísným vyznavačem pravdy. Ale konec konců, řekl jsem si, kdo může dokázat, že Harry práší? Jisté je, že má uhlazené způsoby a že mluví velmi nenucené; a vcelku není nic nemožného na tom, že se stýkal s pánem na Ickworthu a s dcerou jakéhosi nejmenovaného hraběte. A jaké právo má vlastně chudý Yankee jako já, aby pochyboval – byť jen v nejmenším – o tom, co říká? Tu trochu peněz, co má, utrácí štědře. Nemůže být zdvořilým podvodníkem, protože já nejsem žádná kavka, kterou by mohl oškubat, takže aspoň to je vyloučeno – a ať tedy zhyne každá taková nepěkná myšlenka proti mému nejmilejšímu příteli. Ale i když jsem potlačil svá podezření, jak jsem dovedl nejlépe, a vždy jsem měl v srdci Harryho rád a zůstával mu věrný, přece jen jsem nedovedl tak docela spolknout některé jeho vznešené a 237

majestátní vzpomínky na život ve vyšších společenských vrstvách. Velmi mě to mrzelo, neboť občas jsem byl v jeho společnosti nesvůj, a také mně to bránilo, abych se k němu přimkl celou svou duší, když ve chvílích osamění toužila bez výhrad se vrhnout do náruče nějakého čistého, bezúhonného přítele. KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ Harry Bolton unese Redburna a odveze ho do Londýna Harry očekával jakýsi dopis, který – jak mi řekl – mohl případně změnit jeho plány. Asi tak za týden po tom, co jsme zahlédli lorda Lovelyho, přikvačil na palubu. Vskočil průlezem do mezipalubí, kde jsem seděl v úplné samotě a dělal konopnou cupaninu, k čemuž mě přidělil lodní důstojník z nedostatku jiné, užitečnější práce. „Wellingboroughu,“ křičel Harry, „hurá do Londýna! Vyjedeme zítra prvním vlakem a ještě večer jsme tam. Pojď – všechno platím. Nech už té katovské koudele a vyrazíme. – Fí, jak to tady páchne! Tak už pojď, zvedni se a jdeme!“ Zachvěl jsem se úžasem a radostí. Londýn! Ne, to není možné. A Harry – jak je to od něho laskavé. Věru, je tedy skutečně tím, čím se zdá být. Ale hned potom jsem zvážil všechny okolnosti a dychtil jsem zvědět, co ho vlastně přimělo k tak náhlému odjezdu. Můj přítel mi odpověděl, že obdržel rimesu – zaslanou směnku – a že má opět naději získat velkou sumu peněz, kterou ztratil jakýmsi způsobem, o němž se však rozhodl pomlčet. „Ale jakpak mám opustit loď, Harry? Nedovolí mi přece odejít, že? Konec konců bude přece jen lépe, když mě tu necháš a pojedeš sám. Vlastně se mi ani moc nechce a kromě toho nemám dost peněz, abych se s tebou dělil o výdaje.“ To všechno jsem ovšem řekl, jen abych předstíral lhostejnost, ale srdce mi po celou tu dobu poskakovalo vzrušením. „Ale, ale, ty můj yankeeský neopeřenče, jen se podívej,“ řekl Harry a ukázal mi hrst zlaťáků. 238

„Ale ty jsou přece tvoje, a ne moje. Harry,“ namítal jsem. „Tvoje i moje, milý chlapče,“ prohlásil Harry. „Potop ten koráb a jdeme.“ „Ale uvaž, opustím-li loď, nejspíš za mnou pošlou policajta, ne?“ „Cože?“ opáčil Harry. „Skutečně si myslíš, že si tvé služby cení tak vysoko? Cha, cha! Jen vzhůru, Wellingboroughu, vzhůru, nemohu čekat!“ Byla to pravda. Dobře jsem věděl, že by si kapitán Riga nedělal žádné velké starosti, kdybych skutečně práskl do bot. A tak jsem bez dalšího uvažování požádal Harryho, aby chvíli počkal, dokud lodní zvon neodbije čtyři, neboť pak odcházím na večeři a mám pro zbytek dne volno.

Lodní zvon zazněl a my jsme vyrazili. Zatímco jsme pospíchali po přístavní hrázi a kolem zdí doku, důkladně jsem se Harryho vyptával na jeho úmysly. Řekl, že do Londýna musí, a rovněž do Hrádku sv. Edmunda, ale že teď nemůže vůbec říci, zda se bude moci zdržet déle ať už v tom či onom místě, že však není nikterak 239

nemožné, že se vrátíme do Liverpoolu dříve než za týden a budeme připraveni k plavbě. Nicméně všechno, co mi řekl, bylo zahaleno tajemstvím, což se mi zrovna moc nezamlouvalo, a stěží vím, zda jsem zde vlastně opakoval správně, co mi tenkrát říkal. Když jsme došli ke Zlaté kotvě, kde Harry bydlel, ihned mě zavedl do svého pokoje a začal se přehrabovat v truhlici, aby zjistil, jestli by se mi nehodily některé jeho šaty. Třebaže byl o několik let starší než já, přece jsme byli asi stejně velcí – já snad o něco málo rozložitější než on –, a tak jsme brzy nalezli košili, veslu a pantalóny, jež mi při troše natahování a napínání padly. A pokud se týká kabátu a klobouku, ty šel Harry bez odkladu koupit. Vrátil se s volným módním převlečníkem a s jakousi polní čapkou, velice úhlednou, elegantní a nenápadnou. Můj přítel pak svlékl svou vlněnou námořnickou košili a objevil se přede mnou vystrojen v úplně prošlém obleku, který si téhož rána schválně koupil. Ptal jsem se ho, nač vlastně ten zbytečný výdaj, když má přece tolik jiných šatů ve své truhlici. Ale on jen zamrkal a tvářil se zasvěceně. A to se mi znovu nelíbilo. Snažil jsem se však potlačit nepěkné myšlenky. Dokud se úplně nesetmělo, seděli jsme a rozmlouvali. Harry pak uzamkl svou truhlici, uložil hostinské, aby o ni dobře pečovala, dokud se nevrátí nebo pro ni nepošle, uchopil mě za paži a vyšli jsme na ulici. Razili jsme si cestu davy veselých námořníků a houslistů a zabočili jsme do ulice, která vede k burze. Tam mě Harry ve stínu sloupořadí vyzval, abych chvíli počkal, než dokončí svou toaletu. Stál jsem a přemýšlel, co tím míní, a tu se náhle ke mně přidal jakýsi cizinec s licousy a knírem. „To jsem já,“ řekl kníratý cizinec – a nebyl to nikdo jiný než Harry, který se takto změnil. Ptal jsem se ho, proč to udělal, a váznoucím hlasem, jemuž jsem se snažil dodat veselosti, jsem vyslovil naději, že se z něho snad nevyklube lupič-gentleman. Zasmál se a ubezpečil mě, že se takto přestrojil jen proto, aby ho přátelé v Londýně nepoznali. „A proč by ses bál svých přátel?“ zeptal jsem se užasle, „a pak – přece ještě nejsme v Londýně.“ 240

„Pcha! Jaký ty jsi ale Yankee, Wellingboroughu! Copak jasně nevidíš, že mám v hlavě určitý plán? A kromě toho, víš, toto přestrojení je jen na krátkou dobu. Ale postupem času tě do všeho zasvětím.“ Spokojil jsem se tím, nicméně necítil jsem se moc volně. Kráčeli jsme dále, dokud jsme nedorazili k hostinci poblíž nádraží. Zůstali jsme tam přes noc a příštího dne jsme vyjeli. Uháněli jsme nekonečnou krajinou plnou vesnic, luk a parků a přes klenoucí se mosty a nádhernými tunely, až jsem konečně zpola třeštící vzrušením vystoupil večer mezi plynovými lampami pod velkou střechou na Eustonském náměstí. Konečně Londýn, a to West End. KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ Tajemná noc v Londýně „Neztrácejme čas,“ pravil Harry. „Pojď.“ Zavolal drožku, tlumeným hlasem sdělil drožkáři číslo domu v jakési ulici, vskočili jsme dovnitř a už jsme uháněli. Jak jsme tak rachotili po nerovném vzdouvajícím se dláždění, kolem nádherných náměstí, kostelů a obchodů, a jak náš drožkář zahýbal kolem rohů s obratností bruslaře a v sluch mi zazníval všechen hřmot a hukot Londýna, zatímco hradby cihel a malty nebraly konce, zdálo se mi, že New York je pouhá víska, Liverpool uhelný sklad a já sám že jsem někdo docela jiný – tak neskutečné se jevilo všechno kolem. Hlava se mi točila jako káča a oči mě od stálého dívání až bolely, zejména když jsme zahýbali kolem rohů a já jsem vrhal pohledy hned na tu, hned na onu stranu, aby mně nic neuniklo; třebaže po pravdě řečeno, uniklo mi mnohé. „Zastavte!“ zvolal náhle po dlouhé době Harry a prudce vystrčil hlavu z okna. „Jste hluchý, člověče? Zastavte přece! No tak, už jste ten dům přejel. Číslo čtyřicet jsem říkal – to je on – tamhleto vysoké schodiště s purpurovým světlem.“ Drožkář dostal zaplaceno, Harry si upravil licousy a knírek, vyzval mě, abych nasadil nenucený výraz, a sám si posunul klobouk 241

trochu na stranu. Pak jsme se vzali pod paží a nedbale jsme vešli dovnitř. Cítil jsem nemalé rozpaky – tak dlouho jsem se již nepohyboval v uhlazené společnosti. Byl to jakýsi napolo soukromý, napolo veřejný dům, kde bylo o pohoštění a zábavu postaráno; mám-li říci pravdu, daleko to předčilo všechno, co jsem kdy předtím viděl. Podlaha, vykládaná sněhobílými a rudohnědými mramorovými dlaždicemi, odpovídala na naše kroky odezvou, jako kdyby pod ní byly skryty všechny katakomby Paříže. Až jsem sebou nedůvěřivě trhl nad tím zlověstně dutým zvukem, jehož vzdechy jako by zaznívaly jakýmsi podzemním zoufalstvím a navzdory vší okolní nádheře ji zesměšňovaly právě tam, kde zářila nejjasněji.

Malba stěn měla šálit oči nekonečnými sloupořadími a skupiny sloupů z nejskvělejšího umělého mramoru, z něhož byly vytvořeny pestré kameny – smaragdově zelené a zlaté a stříbrem žíhané –, podpíraly zářivý freskový strop sklenutý jako besídka a zdobený 242

hustými chomáči umělých hroznů. Z plastických stalaktitů větévek vinné révy visely tu i onde galaxie plynových lamp, jejichž jasná záře byla tlumena bledými, krémově zbarvenými porcelánovými koulemi, zaplavujícími vše kolem jasným, klidným, stříbrným svitem, jako kdyby každá z nich byla měsícem a tento skvělý sál byl lunou ozářenou zahradou Portiina Belmontu a něžní milenci Lorenzo a Jessika se skrývali kdesi v révoví. U četných mnišsky vypadajících stolů podpíraných karyatidami v podobě otroků s turbany seděly skupinky uhlazených pánů. Měli před sebou broušené stolní láhve, vysoké kuželovité skleničky, časopisy a doutníky. Sem a lam pobíhali úslužní číšníci s neposkvrněnými ubrousky přehozenými přes ruku, a kdykoliv utrousili slovo, hluboce se po orientálsku ukláněl i a uctivě pokašlávali. Na vzdálenějším konci skvělého sálu byla jakási mahagonová, bohatě zdobená věžičkovitá stavba, částečně vestavěná clo stěny a zřejmě spojená s místností vzadu. V ní byl velmi statný kvetoucí muž se sněhobílými vlasy a licousy a se sněhobílým kabátkem – vyhlížel jako mandlovník v květu – a ten jako by držel jakousi zdvořilou stráž nad scénou, která se před ním rozvíjela. A právě on to byl, kdo většinou dával pokyny číšníkům a s tichou úklonou přijímal od hostů stříbrňáky. Náš příchod vzbudil jen malou nebo vůbec žádnou pozornost: jak se zdálo, každý byl naprosto zaujat svými vlastními záležitostmi. Velká skupina lidí byla shromážděna kolem jakéhosi vysokého muže vojenského vzezření, který předčítal z Timesů nějaké válečné zprávy z Indie, velmi hlasitě je komentoval a odsuzoval celé to tažení. Usadili jsme se kousek od této skupiny a Harry, poklepávaje na stůl, halasně volal po vínu a vyslovil přitom jakési podivné cizí slovo. V mžiku před námi stála stolní láhev naplněná nažloutlým mokem. Můj přítel vypil několik sklenic a zašeptal mi, abych zůstal sedět, on že si na chvilku odběhne. Viděl jsem, jak se přiblížil k věžičkové stavbě a něco důvěrně prohodil k mandlovníku. Ten byl zřejmě velice překvapen a zdá se i trochu přiveden do rozpaků, a potom s mým přítelem zmizel. 243

Zatímco byl Harry pryč, zaměstnával jsem se tím, že jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil jsem se tvářit se co možná nenuceně a pohlížel tak samozřejmě na celou tu nádheru kolem, jako bych se v ní byl narodil. Ale po pravdě řečeno, šla mně z toho všeho hlava kolem a pociťoval jsem až závrať nad tou podivnou scénou a nad myšlenkou, že jsem skutečně v Londýně. Co by lomu asi řekl můj bratr? Co by si jen pomyslel Tom Legare, pokladník Společnosti mladých abstinentů? Začal jsem si však skoro představovat, že nemám žádné přátele a příbuzné žijící tři tisíce pět set mil daleko v malém městečku v Americe, jen stěží šlo spojit tuto skromnou vzpomínku s vůkolní nádhernou a živou scénou londýnského života. A v deliriu onoho okamžiku jsem se začal oddávat naivním zlatým představám o hrabatech a hraběnkách, jimž by mě Harry mohl představit, a očekával jsem, že užuž uslyším, jak číšník osloví nějakého pána mylorde nebo Vaše Milosti. Byli-li však skutečně přítomni nějací lordi, číšníci pomíjeli jejich tituly, alespoň pokud jsem to mohl slyšet. S těmito myšlenkami se mísily představy katedrály sv. Pavla a Strandu – rozhodl jsem se navštívit je hned druhého dne ráno ještě před snídaní, anebo zahynout při tom pokusu. A toužil jsem už i po Harryho návratu, abychom mohli bezodkladně vyrazit do ulic a užít trochu podívané, dříve než se všechny obchody na noc uzavřou. Když jsem tu tak osamocený seděl, zpozoroval jsem náhle jakéhosi číšníka, který se na mne díval podle mého názoru poněkud drze a tak, jako kdyby na mně viděl něco podivného. Ihned jsem se snažil dodat si patřičně nenuceného a vznešeného vzezření a za tím účelem jsem si přehodil nohu přes nohu jako nějaký mladý baron Esterházy, avšak po celou tu dobu jsem cítil, jak mi obličej hoří rozpaky, a musel jsem asi vypadat velice provinile. Vzdor tomu všemu jsem však hleděl směle vpřed skrz své ruměnce a pozoroval jsem, že pánové občas tvoří malé hloučky a mizí v zadní části domu, jako kdyby odcházeli do nějakých soukromých pokojů. A také jsem zaslechl, jak jeden z nich mluvil o roletě, ale žádnou roletu jsem tam neviděl. Konečně se Harry vrátil a jeho tvář byla trochu zrudlá. 244

„Nuže, pojďme, Redburne,“ pravil. Ihned jsem vyskočil, abych ho následoval, neboť jsem nepochyboval, že jdeme na nějakou zajímavou vycházku, možná že do Apslayského paláce, abychom si tajně prohlédli starého vévodu, dříve než se odebere na lože, protože Harry mi svého času říkal, že vévoda chodí spát nadmíru brzy. Jaké však bylo mé překvapení, když mě vedl jen chodbou ke schodišti osvětlovanému třemi mramorovými gráciemi, které společně držely nad odpočívadlem široké svícnové svítilny rozvětvující se jako losi parohy. Stoupali jsme po točitém aristokratickém schodišti a každý jeho stupeň byl pokryt tureckou rohoží, tak nádhernou jako pokrývka na kozlíku lordmayorova kočáru. Harry pospíchal přímo ke dveřím z růžového dřeva a ty se pod jeho slabým dotekem na jakýchsi kouzelných veřejích lehce otevřely. Jakmile jsme vešli do místnosti, zdálo se mi, že se pomalu propadám do podivného vzpírajícího se moře zarostlého sítinami, tak tlustý a pružný byl perský koberec, vytvářející partery tulipánů, růží a narcisů. Dlouhé pohovky tu stály volně rozestavené a na jejich jemném damašku byly na způsob gobelínu vetkány obrazy příběhů z turnajů a klání. Byly tu i orientální otomany, jejichž osnova a úlek byly důmyslně setkány v pletence hadů vlnících se v hnízdech z listí, z něhož tu a tam náhle probleskovala nádhera jejich zelených a zlatých šupin. V širokých arkýřových oknech, mohutných jako dutiny v dubech krále Karla, byly židle v antickém slohu, lemované těžkými zlatými a stříbrnými třásněmi. Stěny pokoje, potažené střídavě francouzskými tapetami s tartanovým vzorem a pruhy aksamitu, byly ověšeny olejovými malbami s mytologickými náměty, jež visely na modrostříbrných kroucených šňůrkách s třapci. Byly tam takové obrazy, jaké veleknězové za úplatek ukazovali Alexandrovi Velikému v nejvnitřnější svatyni chrámu v libyjské oáze, takové obrazy, jaké se velekněz Slunce snažil ukrýt před Cortezem, který si s mečem v ruce vynutil přístup do svatostánku pyramidového chrámu v Cholule, takové obrazy, jaké lze možná 245

dosud spatřit ve střední alkovně sídla Pansa v pompejských vykopávkách, takové obrazy, o jakých tvrdí Martial a Suetonius, že se nacházely v soukromém kabinetu císaře Tiberia, takové obrazy, jaké jsou znázorněny na bronzových medailích až dodnes vykopávaných na starobylém ostrově Capri, takové obrazy, jaké byste mohli spatřit v klenutém výklenku na levé straně tajné boční chodby Afroditina chrámu v Korintu. Na hlavním pilíři byla mramorová konzola v podobě dračí šíje, jež podpírala velmi podivuhodnou bystu. Byla to bysta holohlavého starce s tajuplným darebáckým vzezřením, který svým tenkým prstem přiloženým ke rtům vyzýval k mlčenlivosti. Jeho mramorová ústa jako by se chvěla tajemstvími. „Usedni, Wellingboroughu, a neboj se – jsme doma,“ řekl Harry. „Prosím tě, zazvoň. Ale ne,“ dodal, a přistoupiv k tajemné bystě, zašeptal jí něco do ucha. „To je chytrý nemluva, Wellingboroughu – ačkoliv zůstává pořád zde na stejném místě, přece zároveň vykonává příkazy a pochůzky. Dej si však pozor – nikdy mu nešeptej do ucha žádná tajemství,“ pravil Harry – a k mému překvapení, poslušen výzvy učiněné tak neobyčejným způsobem, objevil se téměř okamžitě sluha a strnul v hluboké úkloně. „Doutníky,“ požádal Harry. Když je obdržel, přitáhl doprostřed místnosti malý stolek, zapálil si a vyzval mě, abych následoval jeho příkladu a udělal si pohodlí. Takřka překonán těmito knížecími komnatami, o jakých se mi ani nesnilo dříve, když jsem vedl onen psí život ve špinavém kotci na Horalu, přitáhl jsem si židli a usedl jsem proti svému příteli. Avšak po celou tu dobu jsem pociťoval v srdci smutek a naplňoval mě jakýsi spodní proud chmurných předtuch. Snažil jsem se je však rozptýlit, a otočiv se ke svému společníkovi, otázal jsem se: „A řekni mi, prosím, Harry, ty tady bydlíš, v tomhle Aláddínově paláci?“ „Namouvěru!“ zvolal Harry. „Tys udeřil hřebík na hlavičku – jistě jsi tu byl už někdy předtím. Namouvěru, Wellingboroughu, vždyť právě tak se tenhle dům jmenuje!“

246

Pak se podivně zasmál a poprvé se mi zazdálo, že asi trochu přebral; nicméně i když jeho oči měly divoký výraz, jeho celkové chování bylo zdrženlivé a korektní. „Na koho to tak přísně hledíš, Wellingboroughu?“ zeptal se. „Obávám se, Harry,“ podotkl jsem, „že jsi musel pít něco silnějšího než pouhé víno, když jsi mě před chvilkou opustil.“ „Jen si ho poslechni,“ utrousil Harry a obrátil se, jako by oslovoval holohlavou bystu na konzole, „učiněný kazatel, na mou čest! – Ale Wellingboroughu, můj hochu, musím tě znovu opustit, a tentokrát na dobu podstatně delší než před chvílí. Možná že se už dnes ani nevrátím.“ „Jakže?“ podivil jsem se. „Jen klid,“ zvolal. „Poslyš, znám se tu s tím starým vévodou a –“ „S kým? Snad ne s vévodou z Wellingtonu?“ přerušil jsem ho a přemýšlel jsem, zda Harry skutečně i jeho nezahrne mezi své důvěrné přátele a známé. „Pša!“ odtušil Harry, „míním tím jen toho starého chlapíka s bílými licousy, tomu tady říkají vévoda – ten totiž vede tenhle podnik. Povídám tedy, znám se s ním dobře a on zná zase mne – a ví také, co mě sem přivedlo. No a už jsme pro tebe všechno zařídili. Zůstaneš v tomhle pokoji a budeš tu dneska spát a – a –“ pokračoval ztlumiv hlas, „musíš dobře opatrovat tenhle dopis,“ přitom mi vsunul do ruky jakési zapečetěné psaní, a kdybych se do rána nevrátil, musíš se ihned odebrat do Hrádku sv. Edmunda a dopis tam odevzdal. Tu máš, vem si tento papír, je to tam všechno černé na bílém – kam máš jít a co máš udělat. A až to uděláš – ale pamatuj si, to všechno jen v tom případě, kdybych se nevrátil –, pak si můžeš dělat, co chceš, bud můžeš pobýt nějakou dobu v Londýně, nebo se vrátit do Liverpoolu. A lady máš dost peněz, aby ti stačily na všechny výdaje.“ Bylo mi, jako když do mne hrom udeří – napadlo mi, že se Harry úplně zbláznil. Držel jsem tobolku s penězi strnule v ruce a hleděl jsem na něho, až mi slzy takřka vyhrkly z očí. „Co je s tebou, Redburne?“ vzkřikl Harry s jakýmsi divokým zasmáním. „Snad se mě nebojíš? Ne, ne! – Věřím ti, chlapče, jinak bys nedržel tu tobolku v ruce, ba neměl bys ani ten dopis.“

247

„Co tím proboha myslíš? Přece mě skutečně nechceš opustit v tomhle podivném místě, že ne, Harry?“ zvolal jsem konečně a prudce jsem ho popadl za ruku. „Pša!“ vzkřikl, „jen mě nech jít. Říkám ti, všechno je v pořádku. Udělej, co ti říkám, a to je všechno. Slib mi to, ano? Přísahej! – Ne, ne,“ dodal rozhodně, když jsem se ho snažil přimět, aby mi prozradil víc. „Ne, neřeknu. Nic jiného ti už nemohu říci. Ani jediné slovo. Odpřisáhneš?“ „Ale jen ještě jednu větu, Harry, v tvém vlastním zájmu! Vyslechni mě přece!“ „Ani slabiku! Budeš přísahat? – Nebudeš? – Tak tedy – dej mně tu tobolku – tu máš – vezmi si tohle – a tohle – a ještě tohle – to ti stačí na jízdu zpátky do Liverpoolu. Sbohem – a nejsi můj přítel –“ a otočil se ke mně zády. Nevím, co mi blesklo hlavou, ale něco mě náhle donutilo, abych ho popadl za ruku a odpřisáhl, co na mně žádal. Hned nato odběhl k bystě, něco jí zašeptal a vzápětí se objevil stařec s bílými licousy. Harry ho poplácal po zádech, představil mě jako svého přítele – mladého lorda Slormonta – a důrazně žádal mandlovník, aby řádně pečoval o blaho Jeho Lordstva, dokud on, Harry, bude pryč. Mandlovník se líbezně uklonil a ušklíbl se zvláštním způsobem, který jsem na místě nenáviděl, a po několika dalších slovech se vzdálil, Harry mi pak srdečně potřásl rukou, a aniž mi dopřál příležitost vyslovit byť i jen jediné slovo, chytil čapku a vyrazil z místnosti volaje: „Neopouštěj dnes tento pokoj – a pamatuj na dopis – a na Hrádek!“ Padl jsem na židli a zíral kolem na ty divné stěny a tajuplné obrazy a vzhůru na lustr u stropu. Potom jsem vstal, otevřel dveře a pohlédl na osvětlenou chodbu, ale neslyšel jsem nic jiného než šum z naplněného sálu dole, rozptýlené hlasy a tlumené chřestění slonoviny za zavřenými dveřmi sousedních místností. Vrátil jsem se do pokoje a má nálada a city doznaly nový, strašlivý zvrat – byl bych dal nevim co za to, abych byl v tu chvíli bezpečně zpátky v Liverpoolu a tvrdě spal na své staré palandě v Princově doku. 248

Chvěl jsem se při každém kroku, který jsem zaslechl, a takřka jsem si představoval, že je to jistě vrah, který mě pronásleduje. Zdálo se mi, že celé toto místo je stiženo nákazou, a zmocnila se mě podivná myšlenka, že právě v tom damašku, který byl všude kolem, sem byl dovezen nějaký východní mor. To bledé žlutavé víno, jež jsem pil dole – nebyl v něm snad omamný jed? myslel jsem si. Musí to být dům, jehož základy spočívají na pekelné propasti. Toto hrůzyplné přemítání mě však kouzlem přikovávalo k židli, a třebaže jsem toužil z toho domu utéci pryč, měl jsem nohy jako v železech. Zatímco jsem byl takto připoután k židli, zdálo se mi pojednou, že se kdesi náhle něco otevřelo. Nejasné, zmatené proklínání smíšené s chřestěním slonoviny, nyní hlasitějším než dříve, mě uhodilo v sluch a pootevřenými dveřmi svého pokoje jsem zahlédl vysokého šíleného muže, jak se se zaťatými pěstmi žene chodbou ke schodišti. A po celou tu dobu, pokaždé když pomatený muž rozrážel dveře při svém divokém úprku, vyvstával mi znovu a znovu v duši obraz Harryho. V té chvíli mi celá naše známost projela hlavou jako blesk a ptal jsem se sám sebe, proč vlastně přišel sem do Londýna, aby prováděl něco takového. Proč mu nestačil Liverpool? A co vlastně ode mne chtěl? Ať tak či onak, jeho chování bylo nevysvětlitelné. Od doby, kdy za mnou přišel na loď, se zřejmě jeho způsoby ponenáhlu měnily, a od chvíle, kdy jsme vstoupili do drožky, jako by to byl docela jiný člověk než dříve. Co jsem však mohl dělat? Byl pryč – to bylo jisté. A vrátí se vůbec někdy? Ale mohl být dosud v domě. Se zachvěním jsem pomyslel na ono chřestění slonoviny a byl jsem už takřka odhodlán vyskočit, prohledat každou místnost a zachránit ho. Ale to by bylo šílenství, a přísahal jsem přece, že to neudělám. Zřejmě nezbývalo než čekat na jeho návrat. Avšak nevrátí-li se, co pak? Vyňal jsem tobolku, přepočítal jsem peníze a pak jsem si prohlédl dopis a papír s pokyny. Třebaže si to všechno živě pamatuji, neuvedu zde adresu dopisu, ani jaké pokyny byly na papíru. Ale když jsem si je pozorně prohlédl a uvážil, že Harry nemůže mít žádný myslitelný důvod, aby mě oklamal, řekl jsem si: ano, myslí to poctivě. A i já se k němu 249

zachovám poctivě a zůstanu v tomto pokoji, ať se stane cokoliv. Budu se bezpodmínečně řídit jeho pokyny a dovedu celou věc až do konce. Avšak navzdory všem těmto myšlenkám a velkoměstské nádheře kolem jsem si jaksi tajemně uvědomoval hrůzyplný pocit, který jsem předtím nikdy nepocítil, vyjma když jsem pronikl do nejničemnějších a nejbídnějších brlohů námořnické neřesti a zpustlosti v Liverpoolu. Všechna zrcadla a všechen mramor kolem jako by se hemžily ještěrkami a plazy; a tehdy jsem si pomyslel, že had neřesti, třebaže pozlacený a zlatý, zůstává přece jen vždy hadem. Velmi se už připozdilo a vyčerpán vzrušením vrhl jsem se na pohovku. Po nějakou dobu jsem se neklidně převracel, tlačen jakousi noční můrou. Co chvíli jsem už byl takřka odhodlán bez ohledu na svou přísahu vyskočit, vyběhnout na ulici a pokusit se zjistit, kde to vlastně jsem. Ale vždy jsem si uvědomil Harryho příkazy, svou neznalost města i to, že je nyní už pozdě, a znovu jsem se snažil uklidnit se. Konečně jsem usnul a zdálo se mi, že Harry svádí souboj ve hře v kostky s oním mužem vojenského vzhledu, kterého jsem viděl dole – a hned nato jsem si uvědomil, že mě bije do očí oslnivé světlo, zatímco sám Harry, smrtelně bledý, stál nade mnou. „Dopis a papír!“ zvolal. Nemotorně jsem prohrabal kapsy a podal mu, co žádal. „Tumáš, tumáš, tumáš, takhle tě roztrhám!“ křičel Harry a jako šílenec rval a škubal dopis na kusy oběma rukama a dupal po útržcích. „Jedu do Ameriky – hra je dohrána.“ „Proboha, vysvětli mi to!“ žádal jsem, nyní už úplně poplašen a poděšen, „řekni mi, Harry, co to jen všechno znamená? Snad jsi nehrál nějakou hazardní hru?“ „Cha, cha!“ zasmál se ztřeštěně. „Hazardní hru? Myslíš ruletu? – karty? – kostky? Cha, cha! – Hazardní hra? Hazardní hra?“ procedil skrz zuby. „Jaká to dvě ďábelská slova, která znějí jako bodnutí dýkou! – Wellingboroughu,“ dodal, zvolna se ke mně přibližoval a jeho oči se vpalovaly do mých. „Wellingboroughu,“ opakoval, zašmátral v náprsní kapse a vyňal dýku, „Wellingboroughu, vezmi ji

250

– vezmi, povídám – což nechápeš? – tu máš – vezmi ji,“ a vtiskl mi dýku do ruky. „Schovej ji přede mnou a neukazuj mi ji – ve svém rozpoložení ji nechci mít po ruce. Sebevrahy tu obsluhují prabídně, Wellingboroughu – nepohřbívají je slušně. – Vidíš ten zvonkový provaz? Nebesa, vždyť je to výzva, abych se oběsil!“ a uchopiv provaz za jeho pozlacenou rukojeť, vyrval ho ze zdi. „Proboha, co je s tebou?“ zvolal jsem. „Ale nic – nic,“ řekl Harry a nasadil masku zrádného, zdánlivého klidu. „Nic, Redburne, naprosto nic. Jsem nejvyrovnanější člověk na světě. – Ale dej mi tu dýku!“ vzkřikl náhle. „Sem s ní, povídám! – ne, nechci spáchat sebevraždu – to už mám za sebou – tak jen mi ji dej!“‚ Vytrhl mi dýku z ruky, mrštil prázdnou tobolkou na stůl a strašlivou ranou ji pevně přibodl k desce. „Tak!“ zvolal, „to je pro starého vévodu; ať si to jen zítra ráno prohlédne; to je asi tak všechno, co ze mne zbylo – je to má kostra, Wellingboroughu. Ale neklesej na mysli – přece jen zbývá ještě trochu zlata v Golkondě – mám ještě guineu nebo dvě. No, jen se tak nedívej, chlapče – zítra večer jsme v Liverpoolu; ráno vyjedem.“ Otočil se a začal si zuřivě pohvizdovat. „A tohle je tedy tvůj způsob, Harry, jak mi chceš ukázat Londýn?“ pravil jsem. „Ne, já to tak nemyslím. Ale svěř mi své tajemství, ať je to cokoliv, a nebudu litovat, že jsem si neprohlédl město.“ Jako blesk se ke mně obrátil a vzkřikl: „Redburne, musíš mi přísahat ještě něco, a to hned!“ „Ale proč?“ ptal jsem se znepokojeně, „co ještě chceš, abych ti přísahal?“ „To, že se mě nikdy nebudeš vyptávat na tuhle hroznou cestu do Londýna, že o ní nikdy ani nehlesneš! Přísahej!“ křičel s pěnou u úst. „Samozřejmě že tě nebudu obtěžovat otázkami, nepřeješ-li si to, Harry, ale to ti přece nemusím přísahat.“ „Odpřisáhni to, pravím – jakože mě máš rád, Redburne,“ naléhal prosebně.

251

„Nuže tedy, upřímně ti to přísahám. A teď si lehněme a zapomeňme co nejdříve na svět, neboť po pravdě řečeno, učinil jsi ze mne toho největšího chudáka pod sluncem.“ „A co jsem já?“ zvolal Harry. „Ale promiň, Redburne, nechtěl jsem se tě dotknout. Kdybys jen všechno věděl – ale ne, ne! – nedbej na to a nic si z toho nedělej.“ Pak se rozběhl k bystě a cosi jí zašeptal do ucha. Přispěchal číšník. „Brandy,“ procedil Harry skrz sevřené zuby. „Nebudeš tedy spát?“ zeptal jsem se stále víc a víc znepokojen jeho divokostí. Obával jsem se tragických následků, kdyby v tomto rozpoložení pil ještě více. „Ne, já nebudu spát. Jestli ty můžeš spát, spi si – já však hodlám bdít s lahví. Podívejme,“ pravil, pohlédnuv na hodiny z kočičího zlata, jež stály na krbové římse, „do rána chybějí už jen dvě hodiny.“ Velmi ospale vyhlížející číšník s nazelenalým obličejem se objevil se stolní lahví a sklenkami na tácku. Dostal pokyn, aby to nechal na stole a aby odešel. Když jsem viděl, že se Harry nedá odvrátit od svého úmyslu, opět jsem se vrhl na pohovku. Nespal jsem, ale jako náměsíčník jsem jen tu a tam klímal a občas jsem se vytrhoval ze svých snů, zatímco Harry s kloboukem na hlavě seděl u stolu, před sebou láhev brandy, z níž občas uléval do své skleničky. Ale k mému překvapení alkohol, namísto aby ho ještě více vzrušoval, zřejmě ho naopak uklidňoval – a zanedlouho byl vskutku poměrně klidný. A právě když jsem upadl do hlubokého spánku, Harry mnou zatřásl, probudil mě a řekl, že naše drožka čeká před vraty. „Pohleď, už se úplně rozednilo,“ pravil, odhrnuje z okna těžké závěsy. Vyšli jsme z pokoje a prošli jsme sloupovou dvoranou, nyní ztichlou a opuštěnou a v tuto hodinu páchnoucí jakoby směsí růží a rozkládajících se doutníkových špačků. Mlčenlivý vrátný, který si protíral oči, nám otevřel vrata na ulici, vstoupili jsme do drožky – a brzy jsme uháněli vlakem k severu, k Princovu doku a k Horalovi.

252

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ Návrat domů A opět v Liverpoolu. Zatímco jsem se ubíral jednotvárnými starými uličkami k hospodě U zlaté kotvy, sotva jsem mohl uvěřit událostem posledních třiceti šesti hodin. Zdálo se úplně nemožné, že jsem vůbec byl v Londýně. Ale že jsem tam byl, a přece jsem se vrátil jen o málo moudřejší, to bylo takřka k zešílení pro člověka, který jako já tolik toužil spatřit tuto metropoli zázraků. Nevlídně jsem hleděl na Harryho, mlčky kráčejícího po mém boku; zíral jsem na domy, kolem nichž jsme procházeli, myslel jsem na drožku, a plynem osvětlenou dvoranu v Aláddínově paláci, na obrazy, dopis, přísahu, dýku, na tajemný dům, kde se tyto záhady odehrály, a byl jsem skoro ochoten uvěřit, že ono bledé nažloutlé víno skutečně obsahovalo omamný jed. Pokud jde o Harryho, ten si nacpal falešné licousy a knírek do kapsy a zamířil k hospodě. Pozdravil se s hostinskou a byl uveden do svého pokoje; tam jsme se ihned převlékli a znovu jsme se objevili ve svých námořnických oblecích. „Nuže, co hodláš dělat teď, Harry?“ pravil jsem s těžkým srdcem. „No samozřejmě navštívit tvou yankeeskou vlast na Horalovi, co jiného?“ odpověděl. „A má to být jen návštěva, nebo dlouhý pobyt?“ zeptal jsem se. „To záleží na okolnostech,“ odpověděl Harry. „Nicméně jsem více než kdy jindy rozhodnut jít na moře. Není nad moře pro člověka, jako jsem já, Redburne. Víš, zoufalec nemůže jít dál než k přístavní hrázi – a pak už zbývá jen dlouhý skok. Ale podívejme se, co tu mají k jídlu – a potom si dáme doutník a půjdeme na procházku. Je mi už mnohem lépe. Nikdy se nevzdávat, to je mé heslo.“ Odebrali jsme se k večeři. Potom jsme vyrazili ven, a když jsme kráčeli po přístavní hrázi Princova doku, dozvěděli jsme se, že právě dnes ráno bylo oznámeno, že Horal má za dva dny vyplout na moře. „Výborně!“ zvolal Harry, a i já jsem byl docela rád. Třebaže jsem teď nebyl na lodi už plných čtyřicet osm hodin, přece jsem si 253

nemyslel, že by mě za to lodní důstojníci volali nějak přísně k zodpovědnosti. Vždyť mnozí z našich námořníků se vzdálili na delší dobu, a když se vrátili, byli jen málo pokáráni, nebo vůbec ne. Abych řekl pravdu, často se zdálo, že první důstojník o tom ani neví. Po celou tu dobu, co jsme kotvili v Liverpoolu, byla kázeň uvolněná a sotva jsem mohl uvěřit, že jsou to titíž důstojníci, kteří si na moři počínali tak diktátorsky. Bylo to proto, že jsme neměli nic důležitého na práci. Přesně právnicky vzato, kapitán mohl nyní odmítnout přijmout mě na palubu, ale ničeho takového jsem se neobával, protože jsem byl na svá léta statný mládenec a pracoval jsem za tak malý plat jako kdokoliv, koho by mohl místo mne přijmout na zpáteční plavbu. Příštího dne jsme se objevili na palubě dříve než ostatní mužstvo, a jakmile mě první důstojník spatřil, zaklel a řekl: „Tak jste tedy, pane, usoudil, že bude přece jen nejlepší se vrátit, co? A my jsme si s kapitánem Rigou už blahopřáli, že jste utekl nadobro.“ Tedy kapitán, pomyslel jsem si, který se tváří, jako by nevěděl nic o tom, co námořníci dělají, si přece jen všiml, že tu nejsem. „Ale k práci, pane, k práci!“ dodal první důstojník. „Skoč tam nahoru do lanoví a uvolni ten plamenec, je celý zamotaný do parduny.“ Kapitán, který brzy nato přišel na palubu, pohlížel velmi blahovolně na Harryho, ale jako obvykle předstíral, že mne si vůbec nevšímá. Všichni jsme teď měli plné ruce práce, abychom se připravili k plavbě. Lodní náklad již nakládači uložili do ložného prostoru. Mužstvo však mělo za úkol vyklidit mezipalubí – sahající od přepážky oddělující kajuty až ke kotci – pro přijetí asi pěti set vystěhovalců, jejichž zavazadla již posévala palubu. Pro uspokojení jejich potřeb bylo nutno opatřit mnohem větší zásoby vody než při cestě sem. Proto také kromě obvyklého počtu sudů na vodu na palubě byly uprostřed lodi po celé délce mezipalubí v řadách přivázány ohromné sudy o obsahu dvaačtyřiceti galonů, které na každé straně vytvářely jakousi uličku a umožňovaly přístup ke čtyřem řadám paland. Palandy vypadaly spíše jako psí boudy než 254

co jiného, zejména proto, že celý ten prostor byl chmurný a temný, neboť dolů nepřicházelo světlo jinudy než předním a zadním průlezem. Průlezy byly kryty jakýmisi malými domečky zvanými průlezové přístřešky. Na hlavních palubních průlezech, dobře utěsněných a pokrytých těžkou plachtovinou, byla pevně přivázána kuchyně pro cestující v mezipalubí. Tuto lodní kuchyni tvořila veliká otevřená kamna či železný sporák vyráběný speciálně pro vystěhovalecké lodi a zcela nechráněný vůči počasí. Jedině zde si směli vystěhovalci vařit svá jídla, pokud byli na moři. Po dvoudenní práci bylo vše připraveno; většina vystěhovalců byla již na palubě a večer jsme vymanévrovali s lodí až těsně k výjezdu z Princova doku. Naše příď byla nyní obrácena proti vratům doku, abychom mohli s ranním odlivem vyplout. Ráno byl kolem nás nepopsatelný ruch a zmatek. K obvyklému lomozu doku přibylo ještě i spěšné přebíhání našich pěti set vystěhovalců, z nichž poslední teď přicházeli se svými zavazadly na palubu; příchod kajutních cestujících, následovaných nosiči se zavazadly; hlasité rozkazy dokmistrů přikazujících různým lodím za námi, aby zachovaly pořadí, v jakém měly vyplout; loučení a sbohem a bůh ti žehnej! vystěhovalců a jejich přátel; a provolávání slávy ze sousedních plavidel. V té době jsme byli v takovém postavení, že nikdo se k nám na palubu nemohl dostat jinak než po čelenu přečnívajícím nad přístavní hráz. Po něm nyní vrávoral jednooký verbíř námořníků a vedl za límec opilého starého dehťáka, kterého pro nás předešlého dne najal. Už jsem se dříve zmínil, že dva nebo tři muži naší posádky nás nadobro opustili, zatímco jsme kotvili v přístavu. Když verbíř bezpečně uložil tohoto muže a ještě dalšího námořníka dolů na palandu, vrátil se na břeh, přistoupil k bídné drožce a vytáhl odtud ještě jednoho, zřejmě opilého chlapíka, který však byl, jak se ukázalo, úplně bezvládný. Loď se teď stočila bokem blíž k přístavišti, a tak tohoto ztuhlého námořníka – který měl svou skotskou čapku hluboko staženou přes oči, takže odhalovala jen jeho nažloutlou portugalskou pleť – spustili na palubu po provaze, jenž mu uvázali v podpaždí. Námořníci si ho pak podávali, až ho konečně 255

také uložili na palandu v kotci. Sám verbíř ho pečlivě zabalil do pokrývek a požádal okolostojící, aby ho nerušili, dokud se loď nevzdálí od břehu.

Když to vše bylo provedeno a vyplouvali jsme z doku, zmatek se ještě zvýšil. Klobouky a kapesníky se třepetaly, ozývalo se vzájemné provolávání slávy a byla prolita nejedna slza. A poslední, co jsem uviděl, když jsme vyrazili do proudu, bylo, jak strážník chytil za límec jakéhosi chlapce a odváděl ho na strážnici. Vlečný parníček Goliáš nás nyní vzal za ruku a dvorně nás vedl dolů po řece kolem pevnosti. Byla to nejvýš podivuhodná scéna. Poslední čtyři dny vál silný vítr proti proudu řeky a v různých docích zadržoval mnoho lodí, jež měly plout do všech končin světa; a nyní tedy zvedlo kotvy obrovské obchodní loďstvo a celé mířilo na širé moře. Bílé plachty se třpytily v čistém jitřním vzduchu jako velký orientální stanový tábor sultánův, a jak námořníci vytahovali 256

kotvy od vodní hladiny ke kotevnímu krakorci, ozývala se z nejedné přídě procítěně stará lahodná píseň „Jo – ho – hou, jen vesele, lodníci“. Vítr byl příznivý, počasí překrásné, moře úplně klidné a nebozí vystěhovalci byli ve výborné náladě nad tak nadějným začátkem plavby. Postávali a opírali se všude po palubách a hovořili o tom, že brzy uvidí Ameriku; agent prý je ujišťoval, že dvacet dnů by byla neobvykle dlouhá plavba. A zde musím poznamenat, že vzhledem k velikému počtu lodí plujících z Liverpoolu do yankeeských přístavů je neobyčejně velká konkurence při získávání pasažérů vystěhovalců, neboť jsou daleko výnosnějším nákladem než bedny a balíky. Proto někteří nesvědomití agenti, které lodi zaměstnávají, neváhají nebohé zájemce o přepravu podvádět nejrůznějšími výmysly o tom, za jak krátkou dobu jejich lodi přeplují oceán. Často to vede vystěhovalce k tomu, že si s sebou vezmou mnohem méně zásob, než by jinak učinili, což mívá nakonec žalostné následky, jak se ještě ukáže. V Liverpoolu byly už dávno ustaveny dobročinné spolky vydržující kanceláře, kde vystěhovalci mohou získat spolehlivé informace o nejlepším způsobu přepravy i o jiných věcech, jež je zajímají; anglické úřady stanovily zákonem, že všichni kapitáni vystěhovaleckých lodí plujících do kteréhokoliv přístavu v Americe musejí dbát, aby každý cestující byl opatřen zásobou potravin na šedesát dnů – a přece to všechno až dosud neodvrátilo ziskuchtivé kapitány a bezzásadové agenty od nejhrubšího klamání ani nezbavilo vystěhovalce strádání, jež tato opatření měla odstranit. Jakmile jsme vpluli hlouběji do Irského moře a ztratili z dohledu jednu po druhé těch tisíc lodí, jež nás doprovázely, změnilo se počasí a nastaly nejstudenější, nejmokřejší a nejneradostnější dny a noci, jaké si jen lze představit. Přímo proti nám vál bouřlivý vítr a nálada vystěhovalců poklesla. Takřka všichni se nyní schovávali dole, aby nemuseli prodlévat na nepříjemných a nebezpečných palubách. Z obou průlezů zazníval neustálý šum podzemního nářku a pláče. Mořská nemoc, onen neporazitelný zápasník, srazila i nejstatečnější z jejich řad a ženy a děti si s pláčem ležely v náručí v strašlivých mukách první své bouře na moři. 257

V takové chvíli je to dost špatné i s dámami a pány, kteří mají své vlastní pěkné kajutky sami pro sebe a dost soukromí a kolem nichž pobíhají stevardi, na slovo plní jejich přání, podkládají jim hlavy polštáři, útlocitně se vyptávají, jak se jim daří, a míchají jim horké mléko s pálenkou. A dokonce i pak, jsou-li v objetí této choroby, jež si podrobuje duši i tělo, tito pánové a dámy jsou často ochotni vzdát se života jako něčeho naprosto nesnesitelného a co nejnaléhavěji prosí, aby byli rychle utraceni – což ovšem všechno vyvěrá z jejich úzkostlivé touhy zachovat si své cenné životy. Jak teprve jsou na tom vystěhovalci, tito lidé opuštění a uskladnění jako balíky bavlny! Tísní se jako otroci v otrokářské lodi a jsou upoutáni k místu, které se musí za bouře uzavřít, takže tam nepronikne ani světlo, ani čerstvý vzduch. Nemohou si nic uvařit, ba ani ohřát si třeba jen šálek vody, protože všepromáčející moře by ihned zaplavilo jejich lodní kuchyni na palubě. Jak teprve jsou na lom tito muži, ženy a děti, jimž jejich první plavba na moři musí i za nejpříznivějších okolností připadat stejně krutá jako ctihodnému De Lancey Fitz Clarencovi, lady Fitz Clarencové, dceři a sedmnácti jejich sloužícím! Ale to není všechno. Na některých lodích – například právě na Horalu – jsou vystěhovalci odříznuti od nanejvýš nepostradatelných vymožeností civilizovaného bydlení. To je při bouři nutí k takovým krajnostem, že vůbec není divu, povstávají-li pak horečky a epidemie. Nebyli jsme na moři ještě ani týden, a když člověk strčil hlavu do průlezu na přídi, bylo to, jako by ji dal do otevřené žumpy. A nejen to. Na některých lodích vládne velké kastovnictví a jsou uplatňována velmi despotická opatření zabraňující vystěhovalcům vetřít se do nejsvětějších oblastí zadní paluby, což je jediné zcela volné a otevřené místo na celé lodi. A tak i za pěkného počasí, vyjdou-li nahoru, musí se tísnit ve středopalubí a mačkat se mezi čluny, sudy a ráhny; námořníci jim přitom nadávají a důstojníci je někdy i uhodí, neboť nevyhnutelně překážejí při řízení lodi. Všech kajutních cestujících bylo na Horalu asi patnáct. A k ochraně tohoto oddílu vznešenosti před barbarskými nájezdy divokých irských vystěhovalců byla napříč lodí u hlavního stěžně od boku k boku natažena lana určující hranici mezi těmi, kdo zaplatili za 258

přepravu tři libry, a těmi, kdo zaplatili dvacet guinejí. A kajutní cestující sami nejvíce naléhali, aby toto opatření bylo přísně zachováváno. Někteří novopečení zbohatlíci, jejichž duše jsou uloženy v bankách a jejichž těla slouží jen k tomu, aby nosila peněženky ušité ze srdcí chudáků, by byli jistě šťastni, kdyby i na souši mohli stejně snadno vymezit rozdíl mezi sebou a ostatní lidskou společností. Avšak já, ubohý Redburn, jsem jen chudý chlapík a sotva kdy jsem poznal, co to je, mít v kapse najednou pět stříbrných dolarů; a to nepochybně přispívá k mému nevelkému a neškodnému rozhořčení nad těmito věcmi. KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ OSMÁ Živá mrtvola Bylo souzeno, že náš odjezd od anglického břehu bude poznamenán tragickou událostí, podobnou oné náhlé sebevraždě, jež na mne tak hluboce zapůsobila, když jsme odplouvali od břehů Ameriky. Ze tří nově najatých členů posádky, kteří byli u vrat doku v podroušeném stavu dopraveni na palubu, dva byli za čtyři pět hodin po tom, co opustili přístavní hráz, schopni plnit své povinnosti. Avšak třetí muž dále ležel na své palandě, a to ve stejné poloze, do jaké jeho údy upravil verbíř, který ho tam uložil. V lodních papírech byl uveden jako Miguel Sevada, a pro Miguela Sevadu si první důstojník konečně přišel – hulákal do kotcového průlezu a rozkazoval, aby se neprodleně objevil na palubě. Ale námořníci odpověděli místo svého nového druha a dali důstojníkovi na srozuměnou, že Miguel je dosud v hlubokém bezvědomí, a nemůže ho proto uposlechnout. A tak důstojník odešel na záď horní paluby, mumlaje si své obvyklé kletby. To bylo při první večerní hlídce, trvající od čtyř do šesti hodin. Asi při třech úderech zvonu následující hlídky Max Holanďan radil – jako většina starých zkušených námořníků měl, pokud se opilosti týká, jakési lékařské znalosti –, že by měli Miguela svléknout, aby se 259

mu pohodlněji leželo. Avšak Jackson, který sotva kdy v kolci svolil k něčemu, co sám nenavrhl, si postavil hlavu a vrtošivě to zakázal. A tak námořník ležel dál na své palandě v nejzazším koutě kotce za hlavními úvazníky čelenu – což jsou dva mohutné trámy zapuštěné do lodního kýlu. Asi za hodinu nebo za dvě někteří námořníci cítili v kotci podivný pach. Přičítali to nějaké mrtvé kryse kdesi v dutině za bočním ostěním, poněvadž před několika dny byl kotec vykouřen, aby se vyhubila havěť, která se v něm jenjen hemžila.

O půlnoci měli nastoupit hlídku levobočáci, k nimž jsem patřil i já. A sotva jsme se probudili, hned jsme si všichni stěžovali na puch, nyní už nesnesitelný. Předpokládali jsme, že tolik vzrostl stálým přeléváním dnové vody při kymácení a houpání, lodi. „K čertu s tou krysou!“ vzkřikl Grón. „Už táhla k čertu,“ zamručel Jackson, který se ve spodkách došoural k Miguelově palandě. „To tahle mořská krysa, kamarádi, tu

260

leží mrtvá – tady ji máte!“ S těmito slovy vytáhl ven námořníkovu paži a prohlásil: „Mrtvý jak špalek.“ Hned nato se všichni námořníci nahrnuli k palandě – Max se světlem, které přidržel námořníkovi k obličeji. „Ne, ten není mrtvý,“ prohlásil, když se žlutý plamen na okamžik zatřepotal u námořníkových nehybných úst. Ale sotva to vyslovil, již k mlčenlivě hrůze nás všech dva prameny nazelenalého ohně náhle vyrazily Miguelovi jako rozpolcený jazyk mezi rty a v jediném okamžiku se jeho mrtvolný obličej pokryl shlukem hadovitých plamenů. Lampa vypadla Maxovi z ruky a zhasla. Obnažené části mrtvého těla – všude pokryté zákruty a zášlehy plamenů, jež v tichu tlumeně praskaly – plály před námi přesně tak, jako září světélkující žralok v půlnočním moři. Miguel měl oči široce otevřené a pevně upřené, ústa zkroucená jako svitek a každý jednotlivý rys jeho vyzáblého obličeje byl pevný a zřetelný, jako kdyby stále ještě žil, a celá jeho tvář, obtočená nyní zákruty měkkého modravého plamene, měla výraz zuřivého vzdoru a věčné smrti. Prométheus sežehnutý na skále bleskem. Vyhrnutý rukáv červené košile odhaloval na jedné paži poblíž loketního kloubu rumělkou vytetované mužovo jméno. A jako by bylo něco zvláštního v té zbarvené tkáni, každé chvějící se písmeno hořelo tak bíle, že jste si mohli ohnivé jméno přečíst na pozadí plápolající modře. „Kde je ten zatracený Miguel?“ zařval náhle shora mezi nás průlezem první důstojník, který právě přišel na palubu pevně rozhodnut stůj co stůj dostat nahoru každého, kdo patřil k jeho hlídce. „Odešel do zátoky, kde nikdy nezdvíhají kotvu,“ odkašlal Jackson. „Pojďte dolů a podívejte se sám, pane.“ První důstojník se domníval, že ho Jackson chce tahat za nos, a zuřivě seskočil dolů, ale jako zasažen kulkou ihned zavrávoral zpět před hořícím tělem. „Můj bože!“ zasténal a strnule se přidržoval žebříku.

261

„Chop se toho,“ řekl posléze Jackson Grónovi, „musí to přes palubu. Nestůj a netřeš se jako pes! Chop se toho, povídám! Ale počkej…,“ dodal, povytáhl tělo z palandy a přikrývkami dusil oheň. A zakrátko již námořníkovo mrtvé tělo se zabubláním zapadlo do světélkujícího mihotání a jiskření mdlého nočního moře, zanechávajíc za sebou blyskotavou brázdu, jak klesalo do hlubin. Tato událost mě naplnila nevýslovnou hrůzou a hovor hlídky na palubě během několika příštích hodin mě nijak neuklidnil. Ale co mě nejvíc udivovalo a zdálo se mi nejneuvěřitelnější, byl ďábelský názor Jacksonův, že tento námořník byl již ve skutečnosti mrtev, když ho přinesli na palubu, a že verbíř lodníků mrtvého námořníka ukradl, aby si na základě potvrzení vybral měsíční zálohu, a vědomě dopravil na palubu Horala mrtvolu, předstíraje, že je to živý člověk zpitý do němoty. A slyšel jsem, jak Jackson říká, že takové věci se již přihodily. Ani dnes nemohu však uvěřit tomu, že by tělo, které je už skutečně mrtvé, hořelo takovým způsobem. Ovšem někteří námořníci byli obeznámeni s podobnými případy, nebo alespoň znali zkazky o tom, jak se něco takového přihodilo jiným lidem. Ale já, který jsem tenkrát ve svém mladém věku ještě nikdy nic nezaslechl o takovém živočišném spalování, jsem si ve svém hrozném duševním rozpoložení takřka myslel, že ono hořící tělo je výstraha kalvínského pekla a že Miguelův vezdejší konec je jen náznakem jeho věčného zatracení. Ihned po pohřbu jsme dali na Miguelovu palandu železný hrnec s řeřavými uhlíky a na něm jsme upražili dvě hrsti kávy. Potom jsme palandu zatloukli a během této plavby ji již nikdo neotevřel. Mužstvu byly také vydány přísné rozkazy, aby o tom, co se událo, nikdo nic neprozradil vystěhovalcům; k tomu však věru nebylo třeba žádných rozkazů. Po této události by žádný námořník kromě Jacksona nebyl nikdy zůstal sám v kotci, ať už v noci, nebo v poledne. A už nikdy se tam námořníci nesmáli, ani nezpívali, ani se jinak neveselili, ale všechny své zábavy si ponechávali pro hlídky na palubě. Všichni kromě Jacksona. On jediný – zatímco ostatní mlčky seděli na svých truhlicích nebo na palandách a kouřili – hledíval k osudnému místu a 262

kašlal, chechtal se a vyvolával mrtvého muže ze záhrobí neuvěřitelným posměchem a úštěpky. Až mi krev stydla v žilách a srdce se mi svíralo. KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ Carlo Na naší lodi byl mezi vystěhovalci jeden italský chlapec s kulatými tvářemi a kaštanovými vlasy, oblečený ve vybledlé olivově zbarvené kazajce a v kalhotách nadranc s nohavicemi vyhrnutými ke kolenům. Nebylo mu víc než patnáct, ale v soumračném zamyšlení jeho jitřně rozevřených očí jako by dřímaly zkušenosti tak smutné a rozmanité, že jeho dny se mu musely zdát lety. Jeho oči zářily měkce a oduševněle jako vlahé hvězdy tropického nebe a mluvily o skromnosti a hloubavosti a zároveň i o bezstarostném snášení všech protivenství života. Jeho hlava, spíše pomenší, pokrytá velkým množstvím hustých chomáčů úponkovitých kučer, zpola překrývajících jeho čelo a jemné uši, poněkud připomínala klasickou vázu naplněnou listím falernské révy. Celá jeho postava byla uvolněná, pěkná a bezstarostná. Byl to takový chlapec, jaký mohl uzrát v život v neapolském vinohradě, takový chlapec, jaké v dětství kradou cikáni, takový chlapec, jaké často maloval Murillo, když zašel mezi chudé a vyvržené, aby hledal modely, jimiž by upoutal oči vznešených a bohatých, takový chlapec, jako jsou jen andaluští žebráci, plní poezie řinoucí se z každé trhliny jejich oděvu. Jmenoval se Carlo. Byl to chudý syn země, bez přátel a bez předků, hnaný oceánem života dál a dál jako pěna na vlnách za bouře. Před několika měsíci vystoupil se svým kolovrátkem z mesinské lodi v Princově doku a pak chodil po liverpoolských ulicích a vyhrával v mlhách a mžení severu slunné melodie jihu. A teď, když si ušetřil dost, aby mohl zaplatit za cestu přes Atlantský oceán, znovu se nalodil, aby hledal své štěstí v Americe. Harry pocítil hned od počátku k tomuto chlapci náklonnost. 263

„Carlo,“ zeptal se ho jednou, „jakýpak jsi měl v Anglii úspěch?“ Carlo ležel na staré plachtě rozprostřené na velkém člunu. Odhodil svou špinavou, avšak třapcem ozdobenou čapku, vzhlédl a lámanou angličtinou, jež zněla, jako by se těžké portské víno míchalo s nějakým chutným sirupem, řekl: „Ach, úspěch jsem měl náramný. Mám totiž písničky pro mladé i staré, veselé i smutné. Mám pochody pro mladé vojenské pány, milostné nápěvy pro dámy a vážné melodie pro starce. Nikdy se nesnažím přilákat lidi, dokud nevyčtu z jejich obličejů, které písničky je nejvíc potěší. Když se zastavím před domem, snažím se usoudit z jeho portiku, za jakou píseň mi nejdříve hodí nějaké stříbro. A vždycky hraju smutné melodie veselým a veselé melodie smutným – a skoro vždycky mají bohatí zalíbení v smutných a chudí ve veselých.“ „Ale copak se nikdy nesetkáš s mrzutými zatrpklými starými lidmi, kteří by spíš chtěli mít od tebe pokoj, než aby poslouchali tvou hudbu?“ vyzvídal Harry. „Ano, taky někdy,“ připustil Carlo, „někdy ano.“ „A pak, protože znáš cenu klidu pro nervózní lidi, předpokládám, že je nikdy nenecháš na pokoji za míň než za šilink.“ „Ne,“ pokračoval chlapec, „mám rád svůj kolovrátek jako sám sebe, je to můj jediný přítel, chudák kolovrátek. Zpívá mi, když jsem smutný, a rozveseluje mě. Nikdy nehraju před žádným domem proto, abych si dal zaplatit, že odejdu. To já nedělám, že ne, ty můj nebohý kolovrátku?“ pravil a pohlédl průlezem dolů, kde měl svůj kolovrátek uložený. „Ne, to jsem nikdy neudělal a nikdy neudělám, i kdybych měl hladovět. Když mě lidé vyhánějí, nemyslím si, že je tím vinen můj kolovrátek – oni sami jsou tím vinni, protože jejich hudební píšťaly jsou puklé a zrezivělé, takže do jejich duší není už možné vdechnout hudbu.“ „Možná však, že jenom takovou hudbu, jako je ta tvoje, Carlo,“ smál se Harry. „Ach, to je omyl. Můj kolovrátek má v sobě tolik melodií jako úl včel, a přece žádný kolovrátek nedovede probudit hudbu v nehudebních srdcích více než vítr mé domoviny, když dýchá na harfu beze strun.“ 264

Příští den byl jasný a rozkošný. Večer, když loď jen za mírného pohupování klouzala vpřed, pobízena slabým, avšak vytrvalým větrem, a když nebozí vystěhovalci zbaveni utrpení minulých dnů shromáždili se na palubě, Carlo se náhle vytrhl ze svého lenošivého polehávání, šel dolů a za pomoci vystěhovalců se vrátil se svým kolovrátkem. Hudba je svatá věc a její nástroje, jakkoli skromné a nenáročné, máme milovat a ctít. Cokoliv vytvářelo, vytváří nebo může vytvářet hudbu, má být posvátné jako zlaté udidlo koně perského šacha a zlaté kladivo, jímž jsou kována jeho kopyta. Hudební nástroje mají být jako stříbrné kleště, jimiž veleknězové pečovali o oltáře Izraelitů a jichž se nikdy nesměla dotknout znesvěcující ruka. Kdo by ublížil nejprostší třtinové píšťale Panově, byť byla utržena z keře žebrákova, urazil by samotného boha hudby. Neexistuje žádná, byť sebeskrovnější a sebenepatrnější věc, jež v sobě ukrývá hudbu – ať je to píšťala, nebo černošské skřipky, jež by si nezasloužila stejnou úctu jako nejnádhernější varhany, jaké kdy vylévaly záplavu své harmonie lodí katedrály. Vždyť i na brumajzl lze zahrát lak, že probudí všechny v nás ukryté víly a zvábí je, aby tančily v našich duších jako na palouku fialek ozářeném měsíčním svitem. Jaká však je to subtilní moc, která se skrývá v nepatrném kousku ocele, z níž by mohl být vyroben desetipencový hřeb, jaká je to síla, jež takovým způsobem bez zaklepání vstupuje hluboko do nitra naší bytosti a zjevuje nám vše, co bylo až dosud před námi skryto! Ale pohleďte, zde už je ubohý Carlův kolovrátek. Obklopen mlčícím davem Carlo stojí a mírně, měkce, avšak tázavě se rozhlíží kolem sebe a rukou vytahuje a natáčí slonovinové knoflíky na jednom konci nástroje. Ejhle, kolovrátek! Vskutku, skrývá-li se mnoho umění ve starobylých houslích kremonkách a jeli jejich melodičnost úměrná jejich stáří, jaké božské vzněty můžeme teprve očekávat od tohoto ctihodného zahnědlého starého kolovrátku, který takřka mohl hrát pohřební pochod při pohřbu samotného krále Saula?

265

Ten skvělý starý kolovrátek! Do jakých fantastických starobylých věží, vížek a zvonic je vyřezávaný! Jeho architektura se tak trochu podobá gotickým klášterům; zepředu vypadá jako západní průčelí yorské katedrály. Jaké vyřezávané oblouky, pnoucí se k důmyslné spleti plné tajuplnosti! – Jaká sloupková okna, jež zřejmě vedou do kaplí zaplavovaných zbožnými západy slunce! – Jaké obloukovité pilíře, lomenice a výklenky se sochami svatých! – Ale pozor! vždyť toto zde je maurská nepravost, jakože žiji, vidím tu maurský oblouk, který, pokud vím, může vést i do nitra nějaké Alhambry. Ano, skutečně také vede, neboť slyším šumění Lví fontány, jak nyní Carlo otáčí rukou a hraje jakýsi rychlý italský nápěv – smíšené tekuté moře zvuků, jejichž prška dopadá na mou tvář.

Jen hrej, jen hrej – neboť každým tónem se nyní přibližují houfy vítězných korouhví pochodující armády – všechna okázalost a nádhera zvuku. Zdá se mi, že jsem Xerxes, první mezi perskými 266

válečníky. Jako zlaté mušky obsypávající pyšnou větev rojí se teď kolem mne moji satrapové. Teď však skvělý průvod mizí a moje vzrušení opadává. Carlo poklepává na knoflíky ze slonoviny a nyní hraje jakousi flétnovou sarabandu – měkké, sladké klesající tóny jako stříbrná vesla v bublajících potůčcích. A teď břeskný válečný nápěv, jako kdyby deset tisíc mosazných trubek ukovaných z ostruh a rukojetí mečů vyzývalo Sever, Jih a Východ k napadení Západu. To všechno dovedl Carlo vykouzlit – korunoval mě a zase sesadil, rozebral mě a opět spojil úd k údu. Byl to architekt zvukových paláců a písňových besídek. A všechno to dokázal tím starým kolovrátkem! A proto nechť jsou uctívány a velebeny všechny pouliční kolovrátky! Můj italský chlapec nosí na zádech více melodií, než vězí ve švadroně pařížských orchestrů. Kolovrátek teď hraje majestátní pochod – a presto! doširoka se rozpínají oblouky v paláci Velikého Mogula a ve dvojstupech vchází s kývajícími chocholy a v karmínových turbanech oddíl válečníků se zvonivými handžáry; pochodují dvoranou, pozdraví, jdou dále a mizí. Nyní se objevují pozemští i vzdušní akrobaté, nubijští otroci, černí jako uhel; vyskočí na tyče, stavějí se na hlavy a zase zmizí. A teď je na řadě tanec a maškaráda figur klopýtajících z postranních dveří mezi rytíře a dámy. Jakýsi sultán vede sultánku, nějaký císař královnu a rukojeti mečů salónních hrdinů posázené drahokamy odrážejí pohledy koket a hraběnek. Opona padá – a zde stojí ubohý flašinet, zamazaný, tmavý a rozhrkaný. Řekni mi, Carlo, mohu-li se na rohu ulice za jedinou penci přenést v elysejská snění, kdo se mi bohatstvím vyrovná? Ani ten, kdo vlastní milión. A běda hlasu, jenž tebe, Carlo, můj italský chlapče, kdy přivítá jinak než laskavě! Proklet budiž otrok, jenž kdy zažene tvou divotvornou skříňku výjevů a zvuků od dveří nějakého lordíka!

267

KAPITOLA PADESÁTÁ Harry Bolton na moři Dosud jsem se nezmínil o tom, jak se dařilo mému příteli Harrymu jako námořníkovi. Ubohý Harry! Ještě dnes na mne padá neutišitelný smutek, kdykoliv na tebe pomyslím. Neboť tato plavba, na niž jsi se vydal, tě pouze zavedla o kus cesty blíž k tvému hrobu v oceánu, jenž tě pohřbil i s tvými tajemstvími v místech, kam nelze vykonat smuteční pouť. Avšak kdykoliv si vzpomenu na tvou podobu, vidím tě tak jasně, tak zřetelně, jako když jsi ještě žil. Ve své pruhované námořnické haleně, se svou temnou hladkou pletí a tmavými lesklými vlasy nebyl Harry Bolton mezi posádkou Horala nepodobný zebře, onomu jemnému, hedvábnému čtvernohému kreolovi, jenž krutě pronásledován divokými Křováky pobíhá kaferskými lesy. Jak tě pronásledovali, Harry, moje žebro, ti naši mořští barbaři, ti necitelní, necivilizovaní námořníci! Jak tě štvali od čelenu až k hlavnímu stěžni a plašili tě z každého tvého úkrytu! Již před naším odjezdem námořníci věděli, že dívce podobný mladík, kterého denně vídali poblíž hospody U klipru bude na cestě domů členem naší lodní posádky. Často si ho proto kriticky prohlíželi. Brzy však usoudili, že Harry nijak podstatně nezvětší jejich sílu, a došli k názoru, že tah tak útlé paže se nejspíš neprojeví mnohými centy na zdvíhacích lanech hlavní košové plachty. Proto ho neměli rádi ještě dříve, než se s ním seznámili. A takový odpor, jak je všeobecně známo, bývá nejhouževnatější a mívá sklon vzrůstat. Ale i námořníci jsou si vědomi posvátnosti cizince, a tak se po nějaký čas zdržovali hrubostí a chovali se k mému příteli pouze s chladnou a odmítavou zdvořilostí.

268

Pokud se týká Harryho, novost prostředí nejdříve plně zaujala jeho mysl. Vědomí, že pluje do daleké země, bylo spojeno – jako u každého – s nadějeplným pocitem jakéhosi nedefinovatelného očekávání. A třebaže přišel znovu o všechny své peníze kromě jednoho nebo dvou sovereignů, přece při první vzrušující zkušenosti, že je na moři, si s tím dělal jen malou starost. Překvapovalo mě však, že někdo, kdo jistě poznal již mnoho ze života, může projevovat takovou neuvěřitelnou neznalost toho, co je zcela nepřijatelné pro člověka v jeho postavení. Ale možná že právě znalost společenského života vyšších vrstev ho učinila méně způsobilým, aby porozuměl druhé krajnosti. Věřili byste, že tento švihák z Hrádku přišel jednou na svou ranní hlídku na palubu v brokátovém županu, ve vyšívaných pantoflích a s kuřáckou čapkou opatřenou třapcem? Když jsem ho viděl tak vyšňořeného, opět jsem pojal podezření, které mě napadlo už dříve. Byl bych skoro přísahal, že Harry Bolton přes všechna svá ujišťování nemohl nikdy předtím být na moři, byť i jen jako morče na lodi do Východní Indie, protože sebemenší znalost námořníků a námořnického života by mu jistě zabránila provést takovou hloupost. „Co je to tu za čínského mandarína?“ zařval první důstojník, který se nejednou plavil do Ivantonu. „Heleďte, vy vyšňořený panáčku, ihned spusťte tu svou vratiplachtu a okamžitě ji sviňte!“ „Pane?“ pravil Harry a ucouvl. „Což tohle není ranní hlídka a což tohle není můj ranní župan?“ Avšak třebaže podle vytříbeného uvažování mého přítele nic nemohlo být přiměřenější, přece podle mínění prvního důstojníka to byla nejztřeštěnější a nejnesmyslnější nehoráznost, a urážlivý župan a čapka byly odstraněny. „Je to k zlosti,“ postěžoval si mně Harry, „chtěl jsem v tom županu prolelkovat hlídku, dokud se nebude podávat káva, ale vidím, že ten tvůj hotentotský první důstojník prostě nedovolí pravému gentlemanovi, aby si vykouřil své ranní nargilé. Ale u čerta, příště si vezmu kalhoty s podtínkami, jen abych ho pořádně naštval.“ Běda! To bylo ono úskalí, na němž jsi ztroskotal, nebohý Harry! Popuzen nedostatkem vytříbené zdvořilosti u důstojníků a mužstva, 269

Harry se ve své zraněné pýše rozhodl tím více je provokovat – a bouře nevole, kterou vyvolal, ho velmi brzy přemohla. Námořníci měli obzvláště spadeno na jeho velkou mahagonovou truhlici, kterou si dal udělat na objednávku v obchodě nábytkem. Byla zdobena mosaznými šrouby a jinými vymoženostmi a důkladně naplněna všemi těmi různými kusy garderoby, v nichž se Harry blýskal během londýnské sezóny; těch několik vest a pantalónů, jež odprodal v Liverpoolu, když potřeboval peníze, totiž nijak podstatně nezmenšilo jeho rozsáhlou zásobu. Bylo zajímavé naslouchat rozmanitým narážkám a úvahám námořníků, když tu a tam zahlédli výběr jeho atlasových, hedvábných, sametových a soukenných svršků. Nevím přesně, co si mysleli o Harryho zaměstnání, ale zřejmě se všichni shodovali v tom, že svým odchodem z vlasti Harry zvětšil pole působnosti hazardním hráčům. Je to pozoruhodné – kdykoliv se nějaký útlý mladík uhlazených způsobů a zdvořilého vystupování náhodou stane členem lodní posádky, námořníci téměř bez výjimky přičítají jeho odchod na moře neodolatelné nutnosti vzdálit se z pevniny za tím účelem, aby se vyhnul policii. „Tohle běloruké panstvo,“ říkávají, „musí být jistě i dlouhoprsté, poněvadž jinak by asi příliš nestálo o to, mazat si ruce naším dehtem. Co jiného by je přivedlo na moře?“ Následkem toho byl Harry nevyhnutelně již od samého počátku poznamenán jako velmi pochybný charakter. Někdy si však dělali legraci jen z jeho vzhledu, zejména jednou večer, kdy si musel obléknout jeden ze svých frakových kabátů, poněvadž měl svou námořnickou kazajku skrznaskrz promočenou. To říkali, že má na zádi dvě vratiplachty, a prohlašovali, že je jistě zkrachovalý škrabálek nebo posluha potulného portugalského holiče. Pokud se týká kapitána, bylo to pro Harryho stejné, jako kdyby na palubě vůbec žádný uhlazený, vlídný kapitán Riga nebyl. Neboť k nemalému Harryho údivu – avšak přesně tak, jak jsem já předvídal – kapitán si ho nyní vůbec nevšímal, ale zcela ponechával mužstvu a důstojníkům, aby ho zasvěcovali do drobných zkušeností životní dráhy zelenáče.

270

Nejhorší však teprve mělo přijít. Prvních několik dní jsem pozoroval, že kdykoliv bylo potřeba vylézt do lanoví, Harry ostošest stáčel volné konce lan na palubě a vůbec nedbal o to, že jeho kamarádi skáčou do úpon. A když se všichni námořníci hlídky zabývali skasáváním bramové plachty, to jest tahali na palubě za patřičná lana, jimiž se plachta nahoře v lanoví shrnuje k ráhnu, Harrymu se vždycky podařilo dostat se k ovijákovému kolíku, takže ve chvíli, kdy dva z nás měli skočil do lanoví, vždycky nanejvýš horlivě upevňoval kasouny – a byl tak pohroužen do této práce a tak důkladně utahoval smyčky kolem kolíku, že bylo prostě vyloučeno, když už udělal tolik práce, aby vylezl nad brlení dříve, než se tam doslali jeho kamarádi. Nicméně když uvázal kasouny tak důkladně, že bylo zcela nemožné, aby se uvolnily, Harry vždycky dělal, jako že se chce dychtivě vrhnout do úpon. Pak však mimoděk vzhlédl, a spatřiv, že jiní jsou nahoře už před ním, zase se vrátil, zřejmě nejvýš dopálen, že byl tak zbaven příležitosti ukázal svou dovednost a čilost. Překvapilo mě to a promluvil jsem si s ním. A tu učinil překvapující doznání, že se soukromě již o to pokusil, ale že to nikdy nedokáže: za žádnou cenu prý nemůže vylézt do lanoví – jeho nervy o tom nechtějí ani slyšet. „V tom případě by bylo, Harry, lepší, kdyby ses byl nikdy nenarodil,“ pravil jsem. „Uvědomuješ si, co tě čeká? Ale copak jsi mi neříkal, že naprosto nepochybuješ o tom, že si v lanoví budeš dobře vědět rady? Copak jsi neříkal, že ses dvakrát plavil do Bombaje? Harry, byl jsi blázen, že ses dal najmout na loď. – Ale třeba se ti to všechno jenom zdá! Zkus to znovu, a na mou čest, brzy budeš mezi ráhny stejně doma jako pták na stromě.“ Nedovedl jsem ho však přimět, aby to ještě jednou zkusil. Jeho nervy to prostě nesnesly – během své dvořanské životní dráhy vypil příliš mnoho silné moka kávy a zeleného čaje a vykouřil příliš mnoho havanských doutníků. Nakonec se stalo to, před čím jsem ho opětovně varoval: první důstojník si ho jednoho rána vybral a rozkázal mu, aby se vyšplhal k hlavní stěžňové makovici a vytáhl z kladnice krátké signální spouště. „Pane?“ vyrazil ze sebe ohromený Harry. „Už ať jste pryč!“ přikázal první důstojník a popadl konec lana. 271

„Nebijte mě!“ zaječel Harry a celý se schoulil. „Tady máš a už ať jsi nahoře!“ vykřikl první důstojník a přetáhl ho lanem přes záda, avšak jen lehce. „Proboha!“ vykřikl Harry a prohnul se – ani ne tak pod ranou, jako pod urážkou – a pak se vrhl na důstojníka. Ten napřáhl svou dlouhou ruku a líně ho držel v šachu a tak dlouho se mu smál, že kdybych se byl nebál, že mně rozbije hlavu, byl bych se do něho svou chlapeckou váhou s chutí navezl. „Kapitáne Rigo!“ volal Harry. „Na něj nevolejte,“ řekl první důstojník, „spí a nevzbudí se. dokud nedosáhneme olovnicí na yankeeské dno. – Šplhejte nahoru!“ dodal a znovu zamával provazem. Harry se rozhlédl po šklebících se dehťácích pohledem plným strašlivého rozhořčení a zoufalství. Pak, když se podíval na mne a nespatřil tam žádnou naději, ale dokonce výstrahu, že mu nezbývá nic jiného než se podvolit, jediným skokem se octl v lanoví a v mžiku byl na hlavním koši. Myslel jsem si, že udělá ještě několik skoků a bude u makovice, a trochu jsem se i obával, aby se pak ve svém zoufalství nevrhl přes palubu, neboť jsem slyšel, že někteří předráždění zelenáči to na moři učinili a byl s nimi konec. Ale ne – Harry se zastavil a pohlédl dolů. Osudný pohled! Všechna síla z něho vyprchala a viděl jsem, jak se zapotácel a křečovitě se zachytil ůpon, takže první důstojník naň zavolal, aby z těch lan nevymačkal všechen dehet. „Šplhejte, pane!“ Ale Harry neodpovídal.

272

„Vy tam, Maxi,“ zvolal první důstojník na holandského námořníka, „skočte za ním a pomozte mu, rozumíte?“ Max ručkoval vzhůru a svou zrzavou hlavou prudce vrazil Harrymu do zadku. Žene-li tě ďábel, nezbývá než jít. A tak můj nešťastný přítel stoupal výš a výš a Max ho při každém kroku postrkoval hlavou. Konečně byl u královského ráhna a tenké signální spouště, sotva tlustší než obyčejný motouz, poletovaly ve větru. „Vytáhněte je!“ Viděl jsem Harryho vztaženou paži – dokonce i my dole jsme pozorovali, jak se mu klepou nohy – a konečně – díky bohu – už je to hotovo. Slezl dolů na smrt bledý, s očima krví podlitýma, a všechny údy se mu chvěly. Od té doby již nikdy nevstoupil nohou na výklenku, nikdy nevylezl nad brlení a alespoň pro zbytek cesty byl úplně jiným člověkem. Tenkrát se odebral k prvnímu důstojníkovi – neboť rozmluvy s kapitánem nemohl dosáhnout – a zapřísahal ho, aby se přimluvil u Rigy, aby jeho jméno vyškrtl ze seznamu posádky, že se bude na lodi plavit jako cestující v mezipalubí. Sliboval, že za tuto 273

výsadu zaplatí více než obvyklý poplatek za přepravu, jakmile jen v New Yorku prodá některé své věci. Ale první důstojník ho stroze odmítl a vrhl naň pohled plný údivu nad takovou drzostí. Neboť jsteli již jednou na palubě lodi jako námořník, námořníkem zůstanete, aspoň po dobu této plavby. Žádný důstojník by totiž nesnesl, aby se v tak krátké době stýkal jako rovný s rovným s člověkem, jemuž před chvílí ještě po vůli rozkazoval. Harry pak prvního důstojníka se vší vážností upozornil, ať tedy činí, co mu libo, že však znovu šplhat do lanoví nemůže a nebude. Všechno ostatní vykoná, jen tohle ne. Tato událost zpečetila Harryho osud na Horalu. Posádka nyní považovala za své právo tropit si z něho nejhorší šašky a kašpary, a tak Harry vedl život skutečně bědný. Jen málo suchozemců si dovede představit, jak je skličující a ponižující, když je člověk poprvé v životě vydán do rukou nevzdělaných námořních tyranů a nemůže se přitom vykázat ničím jiným než neznalostí všeho, co se týká života na moři, který vede, i všech povinností, jež mu neustále ukládají. V takovém prostředí a za takového stavu věcí by i Isaac Newton a lord Bacon byli námořními šašky a ťulpasy; a Napoleona Bonaparta by mlátili a kopali bez výčitek svědomí. V nejednom případě jsem se o tom přesvědčil a Harry, ubohý Harry nebyl žádnou výjimkou. A protože okolnosti mi umožnily uniknout takovýmto nejtrpčím zkušenostem, tím více jsem cítil s člověkem, který v důsledku vrozené slabosti nervů, kterou dokonce ani sám dříve neznal, se stal zajícem štvaným bezcitnou posádkou. Jak je však možné, že Harry Bolton – který vzdor zženštilosti svého vzhledu osvědčil při naší londýnské cestě nepochybné záblesky nesnadno zkrotitelné povahy – jak je možné, že mohl nyní tak trpně přijímat všechny urážky a projevy opovržení? Možná že jeho duch byl dočasně zlomen. Ale nebudu se to snažit vysvětlit. Jak každý ví, jsme podivné bytosti. A v životě všech lidí bývají úseky, jež do té míry nezapadají do jejich obvyklého chování a jsou v tak zřejmém rozporu s jejich já, že to nikdo nemůže vysvětlit.

274

KAPITOLA PADESÁTÁ PRVNÍ Vystěhovalci Po prvním špatném počasí, které jsme na moři zažili, měli jsme střídavě období špatného a dobrého počasí – většinou však špatného, doprovázeného navíc ještě protivětrem. Konečně po plných třech dnech mlhy a deště pojednou zrána vesele vysvitlo slunce a ukázalo nám mys Clear. Zaplaťpánbůh, už jsme konečně měli za sebou to, čemu se s důrazem říká kanálové počasí, a to poslední, co jsme ještě měli spatřit z východní polokoule, bylo zřetelně v dohledu; vše ostatní byl už jen širý oceán. „Země!“ ozvalo se, když tmavě fialový mys vyrůstal na severu. Na tento výkřik irští vystěhovalci přiběhli průlezem nahoru, neboť si mysleli, že nablízku je již sama Amerika. „Kde je země?“ volal jeden z nich a vyběhl kousek na čelen. „Tohle je to?“ „Baže – a nevypadá to zrovna moc jako staré Irsko, co?“ pravil Jackson. „Ani trochu, dušinko – a jak dlouho ještě, než tam budeme? Ještě dnes večer?“ Nic nemohlo vystěhovalcům způsobit větší zklamání a hoře, než když se konečně dozvěděli, že ona země na severu je jejich vlastní rodný ostrov, jenž je jim opět nablízku, ač ho opustili již před třemi či čtyřmi týdny na parníku do Liverpoolu, a že po tak dlouhé plavbě z Mersey je Horal dovezl jen na dohled jejich starého domova, odkud nastoupili cestu. Byli to nejprostší lidé, jaké jsem kdy poznal. Zdálo se, že nemají žádný dostatečný pojem o vzdálenostech, a jistě se domnívali, že Amerika je hned někde za řekou. Každé ráno jich několik přicházelo na palubu, aby se podívali, o kolik jsme blíže, a jeden stařec postával celé hodiny a hleděl přímo kupředu, jako by očekával, že už každou chvíli musí spatřit New York – a zatím jsme od něho byli možná ještě dva tisíce mil daleko, a navíc jsme křižovali proti nepříznivému větru.

275

Jediná věc, která kdy odvrátila tohoto nebohého muže od jeho vážného vyhlížení země, byli delfíni, kteří se občas objevili pod přídí. Potom křičel, seč mu síly stačily: „Koukejte, koukejte, čerti! Koukejte na ty velký mořský prasata!“

Nakonec si vystěhovalci začali myslet, že je s tou naší lodí podvedli a že pluje do Východní Indie nebo do nějakého jiného vzdáleného místa. A jedné noci rozšířil mezi nimi Jackson zprávu, že je Riga chce odvézt do Berberska a prodal je tam všechny do otroctví; ale i když některé stařeny tomu skoro uvěřily a mezi dětmi z toho byl veliký pláč, muži byli přece příliš rozumní, než aby nalétli takovým směšným povídačkám. Ze všech vystěhovalců si nejklidnější mysl zachoval italský chlapec Carlo. Celý den zasněně ležel a slunil se na velkém člunu a hleděl na moře. Večer přinášíval kolovrátek a po několik hodin vyhrával k veliké radosti svých spolucestujících, kteří znovu a znovu žehnali jemu i jeho kolovrátku a platili mu za hudbu tím, že ho živili. Někdy, když byla krásná měsíčná noc, přicházel stevard se vzkazem, 276

aby Carlo přišel na záď horní paluby a bavil panstvo. Na palubě byl také jakýsi houslista, jak se brzy ukáže, a někdy ho naléhavými prosbami přiměli, aby pro potěšení kajutních cestujících hrál spolu s Carlem. To se však podařilo asi jen dvakrát nebo třikrát, neboť houslista se cítil značně nadřazený ostatním cestujícím v mezipalubí a nebyl příliš nadšen myšlenkou, že má hrát cizincům a opotřebovávat si tak svůj loket, zatímco lidé jemu zcela neznámí, na jejichž blahu mu vůbec nezáleželo, se budou vytáčet v náramně veselé náladě. A tak pánové a dámy byli většinou nuceni tančit, jak se nejlépe dalo, při kolovrátku mého malého Itala. Byl to nejpřizpůsobivější kolovrátek na světě, neboť dovedl podle libosti zahrát jakoukoliv požadovanou písničku – Carlo jen na jedné straně vysunul některé slonovinové knoflíky a jiné zasunul a tak libovolně vytvářel melodie. Pravda, někteří kritičtí pánové z kajut protestovali, ten či onen nápěv prý není přesně tak, jak jej složil Mandel či Mozart, a některé dámy, jež jsem slyšel vypravovat, jak házely kytice Malibranové v Covent Gardenu, ujišťovaly zdvořilého kapitána Rigu, že Carlův flašinet je nejvýš zoufalá věc a že dělá strašný kravál. „Ano, dámy,“ přisvědčoval kapitán a ukláněl se, „s vaším dovolením, domnívám se, že Carlův flašinet musel asi ztratit svou matku, protože kvičí jako sele, které běhá a hledá prasnici.“ Harryho tato kritika popuzovala; vždyť přece tito kajutní cestující byli velmi ochotni tančit při hudbě nebohého Carla. „Carlo,“ oslovil jsem chlapce jednou v noci, když se vracel ze zadní paluby po jedné z těch mořských čtverylek, jež se konala, zatímco jsem měl hlídku na palubě. „Carlo,“ pravím, „copak ti tamti pánové a dámy dávají za tvou hru?“ „Podívejte,“ řekl a ukázal mi tři měděné mince s Británií a jejím štítem – tři anglické pence. Nuže, kdykoliv shledáme, že k někomu pociťujeme nechuť, máme být vůči sobě poněkud podezíraví. Je tedy možné, že živelná antipatie, s níž skoro všichni námořníci a cestující v mezipalubí hledí na obyvatele kajut, byla přinejmenším jednou z příčin, proč já sám jsem jim nebyl příliš nakloněn.

277

Ano, je to možné, přesto však dám pro jednou průchod svým přirozeným citům: prohlašuji zde bez obalu, že ať už je to jakkoliv, choval jsem vůči těm kajutním cestujícím pocit velmi blízký opovržení. Ne proto, že náhodou byli kajutními cestujícími. Ale pouze proto, že to byli zřejmě nejhejskovitější, nejlakomější a nejhnusnější muži a ženy, jací kdy přejeli přes Atlantský oceán. Jeden z nich byl stařec v těžkém kabátě se širokým lemem. Nos měl jako láhev portského a postával vždy celou hodinu s nohama rozkročenýma a s rukama hluboko v zadních kapsách kalhot, jako by tam měl dvě mincovny plnou parou razící guineje. Byl to ohavně vyhlížející starý chlap s chladnýma, mdlýma, jakoby rosolovitýma očima a hrabivost, necitelnost a požitkářství z něho jen čišely. Zdálo se, že se v duchu zabývá pořád jakousi aritmetikou a dělá výpočty s dolary a centy. I jeho ústa, svraštělá a v koutcích vtažená, připomínala měšec. Až zemře, měli by z jeho lebky udělat pokladničku s otvorem na vkládání mincí mezi zuby. Jiný z obyvatel kajuty byl Londýňan středních let v legračním fráčku výstředního střihu s dvěma polokruhovitými šosy, v němž vypadal, jako by seděl na houpačce. Nosil puntíkový šátek na krk, králkou, maličkou ohnivě rudou vestu a proužkované kalhoty, velmi úzké kolem lýtek, ale nadmíru široké v pase. Kromě šatů se z něho nedá nic popsat, protože měl tak bezvýrazný obličej, že se naň nedovedu upamatovat; mám však jakýsi mlhavý dojem, že jeho tvář tenkrát vyhlížela, jako kdyby její vlastník trpěl příušnicemi. Mezi jinými tam byli ještě dva nebo tři švihácky vypadající mladíci, kteří na záďové nástavbě v závětří vratiplachty neustále hráli karty nebo na zádi lodi kouřili na zábradlí doutníky nebo se vykláněli z oken horní kajuty a obhlíželi divadelními kukátky ženy vystěhovalců. Tito šviháci velmi často volali stevardy, aby jim přinesli brandy s vodou, a mluvívali o tom, že navštíví Washington, aby si prohlédli Niagarské vodopády. Byl tam také jakýsi starý pán, který si s sebou přinesl tři nebo čtyři svazky Londýnských Timesů a jiných novin a veškerý svůj čas trávil tím, že je na stinné straně paluby s nohou přehozenou přes nohu četl. Neměl-li zkřížené nohy, nikdy nečetl: bylo to totiž zcela nezbytné, měl-li řádně pochopit to, co zkoumal. Vyrušen námořníky, 278

kteří ho občas museli přestěhovat, aby se dostali k lanům, strašlivě bručel. Pokud se dam týká, nemám, co bych o nich řekl. Neboť ženy jsou jako náboženská vyznání – nemůžete-li o nich mluvit dobře, neříkejte nic. KAPITOLA PADESÁTÁ DRUHÁ Kuchyně vystěhovalců Již jsem se trochu zmínil o lodní kuchyni – o velikých kamnech pro mezipalubní cestující, jež byla umístěna nad hlavními palubními průlezy. Při plavbě z Ameriky bylo v mezipalubí tak málo cestujících, že měli v této kuchyni pro sebe dostatek místa. Ale teď tomu bylo jinak; nyní jsme měli v mezipalubí čtyři sta či pět set cestujících a všechno své vaření museli odbývat při jediném ohni, pravda, pořádně velkém, ale přece jen malém, uvážíme-li, že musel posloužit tolika lidem a že topit se smělo vždy jen v určitých hodinách. Vystěhovalci na těchto lodích jsou totiž pod jakýmsi stanným právem a všechny jejich záležitosti jsou řízeny despotickými rozkazy kapitánovými. A třebaže je zřejmé, že je to do jisté míry nutné, a dokonce i nevyhnutelné, přece kapitán až příliš často bezohledně využívá své moci, neboť na moři se není možno odvolat nikam výše než zase právě jen k němu. A kdybyste ho snad chtěli pohnat před soud po skončení plavby, stejně dobře byste mohli hnát před soud ruského cara. V rozdělávání ohně se vystěhovalci střídají. Bývá to často dost nepříjemná práce, poněvadž loď se neustále kývá a občas nekrytou kuchyni zalévají vzduté pršky tříště. Kdykoliv jsem měl ranní hlídku od čtyř do osmi, mohl jsem si být jist, že uvidím nějakého nebožáka, jak se při rozbřesku drápe vzhůru z mezipalubí a pak pobíhá sem a tam po palubě a hledá zbytky lan a dehtované plachtoviny na podpal. A jakmile se oheň rozhořel, již vylézali stařeny, muži a děti, každý vyzbrojen železným hrncem nebo pánví, a pokaždé vznikla velká

279

vřava a spory o to, kdo je na řadě, aby vařil. Někteří svárlivější se tu a tam pustili i do rvačky a převraceli jeden druhému nádoby. Jednou přišel nahoru jakýsi anglický mladík s maličkým hrnečkem na kávu a podařilo se mu jej vtěsnat mezi dva hrnce. Pak odešel zase dolů. Brzy potom se objevil silný Ir ve spodkách ke kolenům a s holými lýtky. Podívat se na řadu nádob na ohni, zeptal se, či je to hrnek na kávu, a když mu to řekli, odstavil jej, postavil tam svůj vlastní a řekl cosi, jako že právě to místo patří jemu, a pak se obrátil a poodešel stranou. Netrvalo dlouho a mladík se vrátil, a když viděl, že mu někdo odstavil hrnek, divoce vykřikl a dal ho zase zpátky na plotnu. Jakmile to však uviděl Ir, vrhl se na mladíka se zaťatými pěstmi. Chlapec popadl vařící kávu a vyléval ji na palubu kolem chlapíkových bosých nohou, takže statný Ir ihned začal nedobrovolně tančit hornpipes a fandango jako předehru k pronásledování chlapce. Ten však již mezitím zmizel. Mnoho podobných scén se odehrávalo denně; a vskutku neuplynul ani jediný den, aby spousta těchto nebohých lidí nedoslala vůbec žádnou příležitost si uvařit. To už bylo samo o sobě dost špatné. Ale ještě horší bylo vidět, jak se tito nebozí vystěhovalci hádají a perou mezi sebou pro nedostatek těch nejzákladnějších hygienických zařízení. Taková však už je skutečnost, že právě tyto trampoty, jež takoví lidé podstupují, namísto aby je spojovaly, je jen tím více rozčilují, roztrpčují a stavějí jednoho proti druhému, takže si sami ukovávají nejsilnější článek řetězu, jímž je nadřazená společenská vrstva drží v područí. A když jsem každý večer při druhé večerní hlídce na rozkaz prvního důstojníka došel ke kuchyni a oznámil shromážděným lidem, že už je čas oheň uhasit, věru jen velmi váhavou rukou jsem ulil plameny vědrem mořské vody; neboť mnozí, kteří dlouho čekali na svou příležitost, aby si mohli uvařit, museli teď odejít zklamáni. Základním jídlem irských vystěhovalců byly především ovesné vločky s vodou uvařené v něco, čemu se občas říká kaše; Nizozemci tomu říkají supaari, námořníci burgoo a obyvatelé Nové Anglie rychlý pudink. Mimochodem, básník Barlow učinil tento rychlý pudink námětem jedné své epické básně. 280

Někteří cestující v mezipalubí měli však s sebou námořnické suchary a jiná trvanlivá jídla, jež je možno jíst po celý rok, ať se topí nebo ne. A byli zde i někteří, kterým se zřejmě ve světě dařilo lépe než ostatním, a ti byli dobře zásobeni šunkami, sýrem, boloňskými párky, holandskými sledi a jinými pochoutkami přizpůsobenými různým potřebám cestujících v mezipalubí.

Na lodi se plavil jeden malý starý Angličan, na pevnině obchodník zbožím smíšeným; jeho promaštěné kufry připomínaly špižírnu a on sám se bez přestání užíval za spížní skříň, poněvadž obsah svých kufrů neustále ukládal do sebe. Vždycky jsem si myslel, že je tak trochu padlý na hlavu. Byl mimořádně zamilován do dlouhých šňůr svých párků, občas je vytahoval a láskyplně si s nimi pohrával a otáčel je kolem sebe a věnčil se jimi jako indický kejklíř zkrocenými hady. A tak při této kratochvíli, při pojídání sýra, popíjení z nevyčerpatelné krátké tmavé butelky a při pokuřování

281

dýmky a meditování ubíhal čas tomuto potrhlému hokynáři docela utěšeně. Daleko nejpozoruhodnějším cestujícím v mezipalubí – alespoň pokud se finančního postavení týká – byl však malý útlý bledolící anglický krejčík. Zřejmě si pro sebe a svou manželku zajistil přeplavbu v nějaké pomyslné části lodi nazvané kajuta druhé třídy, jež měla spojovat pohodlí kajuty první třídy s lácí mezipalubí. Ukázalo se však, že tato kajuta druhé třídy byla jen zadní částí mezipalubí a od další části mezipalubí nebyla oddělena ničím jiným než jménem. A tak ke svému nemalému znechucení zjistil, že se musí tísnit dohromady s davy ostatních. Ale na jeho stížnosti kapitánovi nikdo nebral zřetel. Tohoto nešťastného krejčíka po celou plavbu mučila jeho žena, mladá a krásná, právě taková krasavice, do jaké se zamilovávají vesničtí chlapci – měla jasné zářivé oči, růžové tváře a vyhlížela buclatě a šťastně. Byla to politováníhodná koketka a nijak neuhýbala, jak by se bylo slušelo, před obdivnými pohledy šviháků z kajuty, kteří ji obhlíželi divadelními kukátky. Krejčíka to nevýslovně rozčilovalo, dělal jí výčitky, plísnil ji a právem manžela jí přikazoval, aby ihned odešla z dohledu dolů do mezipalubí. Ale dáma se nemínila nechat tyranizovat – a také mu to řekla. Šviháci na ni mezitím stále zaměřovali svá kukátka a náramně se těšili z té legrace. A tak krejčík použil posledního prostředku, jenž mu ještě zbýval – rozběhl se na ty hulváty se zaťatými pěstmi. Když však doběhl až k hlavnímu stěžni, první důstojník ho oslovil přes provaz, který je odděloval, a dovolil si ho upozornit, že dále už nesmí. Ten nešťastný krejčík byl také houslista, a když byl dostatečně vehnán do zoufalství, vrhával se pro svůj nástroj a snažil se zkonejšit svou zuřivost tím, že hrál nejdivočejší a nejvzpurnější melodie, na jaké si jen dovedl vzpomenout. A zatímco hrál, jeho žena se pokoušela o smiřovačky. „Billy, drahoušku,“ pravila a položila mu svou měkkou ruku na rameno. Avšak Billy vyhrával tím zuřivěji. „Billy, můj milý!“ 282

Smyčec se pohyboval rychleji a rychleji. „Tak Billy, můj drahý chlapečku, udobřeme se přece,“ a zvrátila se na jeho kolena a čarovně naň hleděla vzhůru svýma neodolatelnýma očima. Dolů klesl smyčec i housle a manželé pak hodinu dvě spolu seděli tak líbezně a zamilovaně, jak jen bylo možné. Nicméně bylo pravděpodobné, že hned příští den bude stará půtka obnovena – zcela jistě v té chvíli, jakmile jen se z kajuty poprvé zableskne divadelní kukátko.

KAPITOLA PADESÁTÁ TŘETÍ Trojčata Jen s nepatrnou změnou bych mohl tuto kapitolu začít slovy Livia z dvacáté čtvrté části jeho první knihy: „I stalo se, že v každé rodině byli tři bratři trojčata, jen o málo rozdílní věkem i silou.“ Mezi cestujícími v mezipalubí byly dvě ženy z Armaghu v Irsku. Byly to sestry, obě vdovy, a každá měla tři syny, trojčata, narozené – jak říkaly – všechny v týž den. Bylo jim deset a bratři každé trojice těchto šesti bratranců si byli tak podobni jako navzájem odražené obrazce v kaleidoskopu a jako u těchto obrazců se zdálo, že tvoří každý zvlášť i všichni dohromady úplný obraz. Ale třebaže si byli podobni nejen jednotliví bratři, ale také navzájem i všichni bratranci, přece O’Brienové byli svým 283

založením pravým opakem O’Reganů. O’Brienové byli nesmělá tichá trojice, která se neustále točila kolem máminých sukní a jen zřídkakdy se vzdalovala z matčina orbitu, zatímco O’Reganové byli výlupek klukovství, samá rošťárna a legrace, a celou duší byli oddáni nejrůznějším čertovinám jako ohony kornet. Denně brzo ráno se paní O’Reganová vynořila z mezipalubí a hnala před sebou svá čilá trojčata jako odbojné stádo mladých býčků. Mířila k objemné kádi na palubě, plné slané vody načerpané tam z moře k drhnutí lodi. Troje žbluňknutí – a tři chlapci se vesele potápěli a máchali v slané lázni, zatímco se jejich matka snažila je vycídit. Byla to ovšem velmi nesoustavná práce – omytí tuhle, odrhnutí tamhle, podle toho, jak se jí podařilo zachytit ten který zatoulaný úd. „Pate, ty čerte, drž přece, když tě myju! Ale to jsi ty, Teddy, ty darebáku! Miku, ty ničemo, nepleť ty nohy s Patovýma!“ Malí darebové s rozkoší skákali a strkali se a velice se těšili z tohoto sportu, zatímco neúmorná veselá matróna je všude důkladně zpracovávala, jako kdyby to bylo věcí její cti a svědomí. Mezitím paní O’Brienová stála na loďmistrově truhle – tak se říká bedně na lana a kbelíky s dehtem na lodní přídi – a předčítala svým třem pokojným, mírným malým ovečkám z velké staré kvartové bible, celé zčernalé stářím, kterou měla položenu před sebou mezi kladkovými sloupci. Námořníci se náramně těšili z káďových představení O’Reganů a velmi chlapce obdivovali pro jejich rozpustilost a čilost. Poklidné O’Brieny si však tolik neoblíbili – zejména neměli rádi vážnou matrónu, zahalenou v zašlou čerň, a pociťovali úpornou zášť vůči její knize. Ji a zaříkáním, jež nad ní lato žena mumlala, přičítali protivětry, které nás pronásledovaly, a Blunt, náš irský kokny, skutečně věřil, že paní O’Brienová úmyslně přichází každé ráno na palubu, aby přivábila pro příštích čtyřiadvacet hodin nepříznivý vítr. Věc došla tak daleko, že jednou ráno, když se paní O’Brienová zase objevila nahoře, Max Holanďan ji oslovil a řekl, že je mu sice líto, ale vstoupí-li ještě jednou mezi kladkové sloupce se svou knihou, mužstvo bude muset hodit její bibli přes palubu.

284

Teď je třeba říci, že obě rodiny trojčat, třebaže měly rozdílné povahy, přece jen k sobě lnuly velkou láskou, a to se v tomto případě podivně projevilo. Přes námořníkovu výtku a výhružku vdova mlčky zaujala staré místo a obklopena svými dětmi začala číst tlumeným mumlavým hlasem. Stála přitom na nejzazší přídi a trochu se přes ni nakláněla, jako kdyby oslovovala nesčetné vlny z plovoucí kazatelny. Zanedlouho se k ní zezadu připlížil Max, vytrhl jí bibli z rukou a hodil ji do moře. Vdova zakvílela a její synové spustili nářek. Jejich bratranci, kteří se nablízku špláchali ve vodě, ihned poznali příčinu tohoto nářku, jako klubko psíků vyskočili z kádě, chytili Maxe za nohy a začali ho kousat a bít. Jakmile to spatřili až dosud bojácní O’Brienové, vrhli se také na nepřítele a překvapený námořník byl všemi šesti chlapci štván jako býk. A zde musím s radostí připsat k dobru prvnímu důstojníkovi jednu věc; viděl tu bitku i její začátek, rychle přiběhl, řekl Maxovi, že ublíží-li chlapcům, bude to k jeho vlastní škodě, a pak se jal chlapce povzbuzovat, jako by měl radost, že dávají Maxovi co proto. Konečně Max, citelně poškrábán, pokousán, poštípán a ve všech směrech pocuchán, ovšem bez jakéhokoliv vážnějšího zranění, zakřičel: „Už dost!“ a útočníci doslali příkaz, aby ho pustili. Trojice O’Brienů poslechla, ale tři O’Reganové se ho drželi jako pijavice a museli je odtrhnout. „A jestli ještě jednou, ty darebáku,“ křičel první důstojník, „hodíš přes palubu nějakou bibli, pošlu tě za ní, a bez záchranného lana!“ Událost vynesla trojčatům na lodi další slávu. Toho rána bylo všech šest chlapců pozváno na zadní palubu a kajutní cestující je obhlíželi a obdivovali. Dámy se o ně obzvláště zajímaly, jak činívají vždycky u sourozenců narozených ve stejnou dobu – některé prokazují svůj zájem ve veřejných parcích a zahradách tím, že se zastavují, aby se na ně podívaly, a hovoří o nich s jejich chůvami. „A skutečně jste se všichni narodili ve stejnou dobu?“ vyptávala se jedna stará dáma a s podivem přelétla zrakem tu vyrovnanou řadu bílých hlav. „Skutečně, najednou,“ odpověděl Teddy, „že je to pravda, maminko?“ 285

Ještě mnohé jiné otázky byly položeny a zodpověděny a pak ti velkodušní kajutní cestující uspořádali ve prospěch trojčat sbírku, jejímž výsledkem bylo, že každý z chlapců dostal do začátku svého života jednu penci. Nikdy jsem nemohl na tyto malé chlapíky pohlédnout, aniž se mě zmocnil jakýsi podivný, nevysvětlitelný pocit. Vlastně na nich nebylo nic tak mimořádně pozoruhodného nebo neobvyklého, s výjimkou jedinečné shody, že dvě sestry zároveň učinily takový velkomyslný dar světu. Ale přece již pouhá skutečnost, že existují blíženci, byla vždycky jaksi zvláštní; alespoň pro mě jsou blíženci div a zázrak. A přece dost dobře nevím, proč by to tak mělo být. Vždyť my všichni máme sami u sebe četné příklady tohoto jevu. Což nejsou naše palce dvojčata? Což to není vpravdě Castor a Pollux? A co ostatní naše prsty? Což nejsou naše paže, ruce, nohy, chodidla, oči, uši samá dvojčata, zároveň zrozená a tak si podobná, jak jen možno? A není snad možné, že řečtí gramatikové vynašli svůj duál speciálně kvůli dvojčatům? KAPITOLA PADESÁTÁ ČTVRTÁ O některých lepších druzích starého kuřáckého a žvýkacího tabáku Již jsem se zmínil, jak výhodně prodali naši námořníci v Liverpoolu tabák, ale musím ještě vypravovat, jak je tyto jejich nezákonné obchodní spekulace dovedly až k velmi politováníhodným koncům. Věrni své lehkovážné povaze a svedeni vysokými cenami placenými za tabák v Anglii, odprodali tam převážnou část svých zásob, a dokonce přiměli prvního důstojníka, aby jim vydal i onu část, kterou na příkaz celníků uschoval pod zámek. A tak už asi po čtrnácti dnech naší plavby domů si všichni uvědomovali smutnou skutečnost, že tabák je nadmíru vzácný a žádaný. Jednou z nejoblíbenějších zábav námořníků při večerním odpočinku v době první lodní hlídky je hra v karty, a třebaže neumějí 286

whist, cribbage a jiné takové hry, přece jsou znamenitými znalci takzvané admirálské dardy, což je hra vpravdě námořnická a chutná slanou mořskou vodou. Obvykle ji hrají o četné balíčky tabáku, jež se vrší na truhlicích jako roličky guinejí. A posuďte teď sami, s jakou zlou hrabivostí mužstvo Horala míchalo a rozdávalo karty a jak asi jejich zájem na hře stoupal v obráceném poměru k neustále se menšícím sázkám, jež se nakonec ztenčily v pouhá bága. Posléze je karban tak zaujal, že někteří, třebaže za své noční hlídky na palubě těžce pracovali, nedopřáli si v době volna odpočinku, jen aby si mohli zahrát partii karet. A poněvadž v přítomnosti karbaníků se špatně spí, zejména jsou-li to náhodou námořníci, jejichž rozmluvy mají vždycky sklon k hlučnosti a bouřlivosti, ti, kteří si chtěli odpočinout, je často vyhnali z kotce. Museli jít na palubu a z ní si udělat karetní stolek. Zde pak pokaždé vznikaly četné hádky a bylo proneseno nejedno negentlemanské nařčení, že ten či onen okrádá na tabáku nebo podvádí v kartách, a tu a tam docházelo jen tak mimochodem i k výměně ran. Nemůžeme se však tomu ani mnoho divit, uvážíme-li, jak špatně tam bylo vidět – měsíční záře byla jediným osvětlením – a jak byly karty dlouhým a drsným zacházením potrhané, opotřebované a zadehtované – některé z nich, třebaže původně příslušely ke čtyřem obvyklým skupinám, byly by se nyní mohly odtrhnout od svých rodných klanů a vytvořit pod jménem dehťáci nový samostatný karetní kmen. Zásoby tabáku se den ode dne tenčily, až konečně bylo nutno zavést nejdrastičtější úsporná opatření. Skromné množství, jež představovalo obvyklé bágo, muselo vystačit celý den na žvýkání. A tentýž rozžvýkaný žvanec dali pak s kuchařovým svolením přes noc na kamna, aby se tam usušil a prokázal ještě další platné služby v dýmce. Nakonec však už nezbývalo ani to ubohé bágo a muži posádky, zbaveni této útěchy a povzbuzení, jež znamená pro námořníky během plavby tak mnoho, stali se roztržitými, náladovými a strašně je sužovala hypochondrie. Připomínali kuřáky opia, jimž byla náhle odňata jejich droga. Nešťastně posedávali na svých truhlicích, opuštění a sklíčení, a vytrvale smutně zírali na svítilnu v kotci, při níž 287

si kdysi zapálili tak mnohou příjemnou dýmku. S dojemnou výmluvností vzpomínali na ony lepší, šťastnější večery – na onu dobu dýmání a tabákového kouře, kdy po dni stráveném příjemným žvýkáním tabáku si krátili čas veselým a nanejvýš družným bafáním. Jednoho večera, kdy se jich zřejmě ještě více než obvykle zmocňovala skleslost a beznaděj, Blunt, irský kokny, pojednou vyskočil, jak mu bleskla hlavou jakási myšlenka. „Chlapi!“ zvolal, „podívejme se pod palandy!“ Bůh ti žehnej, Blunte! Jaký to šťastný nápad! Námořníci ihned vytáhli truhlice a prozkoumali a prošťárali všechna temná místa – a vskutku, dva balíčky tyčového tabáku a několik starých žvanců zahozených námořníky při nějaké dřívější plavbě byly jim potěšitelnou odměnou. Nadmíru nestranně je mezi ně rozdělil Jackson, který se při této příležitosti zhostil svého úkolu k všeobecné spokojenosti. Tabák dělili oním poněkud podivným způsobem, jehož námořníci obvykle užívají, chtějí-li dosáhnout co největší nestrannosti. Popíši ho a doporučuji ho bedlivé pozornosti všech dědiců, kteří budou kdy v budoucnu dělit pozůstalost; neboť použijí-li této námořnické metody, navždy tím k nicotnosti odsoudí pomlouvačný aforismus Lavaterův: Nedomnívej se, žes poznal člověka, dokud ses s ním nedělil o dědictví. Balíčky rozřezali na tolik dílů – pokud možno stejných –, kolik bylo mužů, kteří se měli o tabák podělit. A když to v přítomnosti všech provedli, Jackson se otočil ke stěně. Tabák položil před sebe, zády k ostatním nabodl jeden kus svým nožem a zvolal: „Čí to je?“ Respondent, jehož si předem ustanovili, hned nato nazdařbůh odpověděl z protějšího rohu kotce: „Bluntovo,“ – a už putoval tabák k Bluntovi. Tímto způsobem postupovali, dokud každý nedostal svůj díl. Předkládám to vám, právníci – vyzývám tebe, stíne Blackstoneův: může si kdo představit nestrannější postup? Žel, balíčky tyčového tabáku a bága z minulé plavby brzy zmizely a námořníci po krátkém mezidobí poměrné veselosti opět klesli na duchu a znovu upadli ve smutek a sklíčenost. 288

Nicméně brzy připadli na důmyslnou vymoženost – mezi námořníky ostatně dosti známou –, jak zmírnit krutou nouzi, jíž chřadli. Rozkroutili lana, rozebrali je na vlákna, nařezali je na kousíčky a ty pak sloužily jako náhražka tabáku. Přednost dávali starým lanům, zejména těm, které už dlouho ležely ve skladišti v podpalubí a nabyly jakési labužnické vlhkosti, znásobující jejich letitou sýrovou vůni. Uprostřed většiny tlustých lan je jakási rovná střední část, kolem níž jsou prameny lana zakrouceny. Když jsem cupoval koudel a náhodou přišel mezi starým lanovím na takový kousek lana, vždycky mě pojala jakási podivná posedlá radost z toho, jak jsem je pomalu rozmotával a postupně se dostával k jeho obratně ukryté aromatické duši – tak se totiž tato střední část nazývá. Duše obvykle mívá syté hnědožluté zabarvení s jakýmsi náběhem ke třpytu, je velmi příjemná na omak a šíří kolem sebe ostrou vůni jako právě otevřená stará zaprášená láhev portského a žádný labužník nemůže odolat, aby nad ní nepostál a nepolaskal se s ní.

289

Po pravdě řečeno, toto chutné sousto starého lanoví může vzbudit i různé zajímavé smutné a tragické myšlenky. Kdo může říci, v jakých vichřicích se zmítalo a po jakých vzdálených mořích se plavilo? Kolik asi hrdých stěžňů podpíralo za bouře na fregatách a čtyřiasedmdesátkách? Jak hluboko leželo jako uvazovací lano na dně různých podivuhodných zátok, jaké nevídané ryby je asi ohlodávaly ve vodě a jací dosud neznámí mořští ptáci do něho klovali, když tvořilo mocný stěh nebo úponu? A právě po této části lana, po tomto pěkném malém řezu se námořníci nejdychtivěji pídili. Když se zmocnili jedné či dvou stop starého lana, s láskou je rozřezávali, aby se přesvědčili, není-li v něm tato pochoutka. Avšak pokud mne se týká, nemohu potvrdit, že by tato lahůdka byla v ústech nějak obzvláště příjemná, byť i byla mimořádně vábná pro zrak starožitníka nebo pro čich labužníka libujícího si v námořnických vůních. Po pravdě řečeno – i když se mohu ovšem mýlit – zdálo se mi, že má spíše svíravou, štiplavou chuť; asi to způsoboval dehet, který ve větší či menší míře zhoršuje chuť všech lan. Nicméně námořníci si v tom zřejmě libovali, a ať už tak či onak, žvýkali lana s náramným gustem. Jednu kapsu svých kalhot proměnili v obchod se starými provazy, a když je některý druh poprosil o bágo, vytáhli z ní malý svitek lana. Aby zmírnili své nesnáze, cpali si námořníci dýmky namísto tabákem také sušenými čajovými listy. Žádný smrtelník, který kdy večeřel na lodi v kotci, si nemohl nevšimnout ohromného množství čajových lístků zbylých v jeho plecháčku na černý čaj. Bohatě se tedy dostalo na každou dýmku mezi námi. Ale skoro jsem se zapomněl zmínit o té nejpozoruhodnější věci týkající se kouření. I když byl totiž pravý tabák velice vzácný, Jackson měl přece jakousi zásobu; nevytáhl ji však dříve než velmi krátce před připlutím do přístavu. V době, kdy námořníci v nejčernějších hlubinách beznaděje a zoufalství nad ztrátou své vzácné potěchy bezútěšně seděli jako zajatci Babylónských, Jackson si hověl se zkříženýma nohama na svém lůžku – spal na horní palandě –, halil se v oblaka kouře a

290

shlížel se sardonickým úsměvem na ubohé truchlící dole a na jejich bídu. Připomínal jim, jak byli hloupí, že prodali své zásoby tabáku za špinavý mamon, barvitě jim líčil jejich pitomost, široce rozebíral utrpení, v něž se sami uvrhli, zveličoval jejich strasti a vším možným způsobem se jim vysmíval, plísnil je, dopaloval a posměšně na ně pokřikoval. Nikdo se však neodvážil oplatit mu jeho spílání a výtky a ani si ho nedovolil požádat, aby jim ze svého bohatství ulehčil v jejich bídě. Naopak, jak jsem již vypravoval, ještě se s ním rozdělili o dva balíčky tyčového tabáku, jež našli. Pozoruhodná nadvláda tohoto bídného Jacksona nad dvanácti či čtrnácti silnými zdravými dehťáky je hádankou, jejíž řešení musíme zůstavit filosofům.

291

KAPITOLA PADESÁTÁ PÁTÁ Blížíme se k poslední scéně Jacksonovy životní dráhy Závěrečná zmínka o Jacksonovi v předcházející kapitole mi připomíná jistou okolnost, o níž jsem se možná měl zmínit už dříve. Asi po deseti dnech plavby Jackson totiž prohlásil, že je mu příliš špatně, než aby mohl konat službu, a ve shodě s tímto tvrzením se odebral dolů na svou palandu. S výjimkou několika krátkých chvil, kdy se za pěkného počasí vyhříval na slunci, setrval na palandě vleže nebo vsedě se zkříženýma nohama po zbývající část plavby domů. Tam se v hrozné stísněnosti zabýval svými myšlenkami – sotva něco více než troska námořníka v plátěných kalhotách –, a přece skýtal pohled, jenž by byl hoden temné, zasmušilé palety Salvatorovy. Pro kteroukoliv chmurnou marínu tohoto mistra představující bezútěšná úskalí kalábrijská s půlnočním vrakem v pozadí byl by Jacksonův obličej posloužil za vhodný model pro klounovou sochu, zjizvenou a sežehnutou bleskem. Třebaže si někteří z potměšilejších a zbabělejších námořníků mezi sebou šeptali, že Jackson nemoc jenom simuluje, protože mzdu dostane tak jako tak, ať už koná službu nebo ne, přece bylo jasné, že choroba, která mu už dávno zaťala pazoury do masa, začala mu nyní – následkem jeho výstřelků v Liverpoolu – hlodal vnitřnosti. Tvář mu ještě více pohubla a zežloutla a kosti mu vyčnívaly jako na lebce kostlivce. Jeho hadí oči se koulely v zarudlých důlcích, ruku již nemohl pozvednout, aniž se mu prudce třásla, a jeho trýznivý kašel nás nejednou zburcoval ze spánku. Přece však chvějící se rukou neustále pevně třímal své žezlo a vládl nám jako tyran až do konce. Čím více slábl, tím násilničtější a urážlivější bylo jeho chování k mužstvu. Zdálo se, že vyhlídka na brzkou a nevyhnutelnou smrt vydražďuje jeho nevlídnou duši až k šílenství. A jako by ji byl skutečně zaprodal ďáblu, byl zřejmě odhodlán zemřít s kletbou na rtech. Ani dnes, když na něho pomyslím, jak zvrácený na palandě s krátícím se dechem sípavě vyráží své kletby a zlořečení, nemohu se ubránit, abych si zároveň nepřipomněl onoho misantropa sedícího na 292

trůně světa, strašného Tiberia na ostrově Capri. Ten dokonce ani ve svém dobrovolném vyhnanství – trápen tělesnými mukami a nevyslovitelnou duševní úzkostí, jakou znají pouze ti, kdo jsou zatraceni již na tomto světě – neupustil od rouhání, ale snažil se strhnout s sebou do vlastního věčného zatracení všechny, kdo se dostali do zhoubného kouzla jeho moci. A třebaže Tiberius byl jedním z césarů a sám nevyrovnatelný Tacitus balzamoval svým veršem jeho mrtvolu, přece považuji našeho yankeeského Jacksona za osobnost stejně úctyhodnou jako on a ve stejné míře zasluhující vznešenou šibenici historie – přestože to byl jen bezejmenný vagabund bez náhrobního nápisu a jenom já vypravuji, kdo to vlastně byl. Neboť ve zkaženosti, hříšnosti a bídáctví, ať už oděných v purpur, nebo hadry, není šlechtických titulů – a peklo je demokracie darebáků, kde jsou si všichni rovni. Nero tam úpí bok po boku se svými vlastními zločinnými stvůrami. Kdyby snad byl Napoleon skutečně jen pouhý válečnický vrah, nevzdal bych mu větší úctu než obyčejnému zločinci. A i když ošklivost, kterou pociťujeme k Miltonovu Satanovi, je mírněna naším obdivem, přece je to jen proto, že jeho ďábel je poněkud idealizován. Satan, jak jej známe ze čtyř evangelií, nevzbuzuje v nás sám o sobě žádné vznosné myšlenky, ale jeví se nám tam pouze jako samo zosobnění podstaty zla, jakému by se mohli obdivovat nejvýš jen kapsáři a lupiči. To ovšem nic neubírá na přednostech Miltona, tohoto velekněze poezie – naopak, dovedl-li podle předlohy naprostého zla vytvořit jednu ze svých nejlepších poslav, tím více to zdůrazňuje jeho umění. Kanonizujeme-li však historicky ve zdejším světě hříšníky, jež jsou ztraceni v hlubinách pekla, a vynášíme-li a chválíme-li vznešené proklatce, dáváme tím jen vzor bídáctví a vyzýváme ctižádostivost, aby vykonala nějaké velké zlo a zajistila si tak slávu.

293

KAPITOLA PADESÁTÁ ŠESTÁ Redburn a Harry mají důvěrnou rozmluvu na závětrné straně velkého člunu Jak sladká je píseň! Třebaže židovští zajatci zavěsili své harfy do vrb, aby nemohli zpívat palestinské písně před pyšnými plnovousy Babylónských, přece pro ně samé byly tyto melodie jejich vzdálené země a jiných, zašlých časů tak sladké jako červnová rosa padající na Hermon. Nebohý Harry byl jako oni Izraelité. Také byl odvlečen do zajetí, třebaže on sám byl svým hlavním otrokářem a nepřítelem. Také jeho volali nejedné noci, aby zpíval těm, kteří ho ve dne uráželi a vysmívali se mu. Hlas měl právě takový, jaký mohl vyloudit drobný hedvábný člověk jako on; byl jemný a tekutý a vinul se a zvonil slovy písně jako potůček proplétající se a skotačící mezi pestrými břehy obsypanými maceškami. „Dnes nemohu zpívat,“ smutně řekl Harry Holanďanovi, jenž ho s ostatními námořníky žádal, aby jim svým zpěvem ukrátil noční hlídku. „Ne, dnes nemohu zpívat – ale ty, Wellingboroughu,“ zašeptal, a já jsem k němu naklonil ucho, „ty pojď se mnou na návětrnou stranu dlouhého člunu a tam ti něco zazpívám jen pro tebe.“ Byla to píseň Na březích modré Mosely. Nebohý, ach stokrát nebohý Harry – tak bez přátel a tolik opuštěný! Zpívat tuto píseň, jež měla být trylkována pouze u šumících vodotrysků v zahradách nebo v elegantních výklencích salónů – zpívat ji zde, ano, namouvěru zde, v nadehtovaném závětří našeho velkého člunu! Ale on zpíval a zpíval a já jsem hleděl na vlny a všechny je zalidňoval vílami a volal Chassez! a Ruce křížem k tanci! při těch nesčetných čtverylkách, tančených na parketě z hudby ozářené měsíčním svitem. Třebaže bylo mému příteli tak zatěžko zpívat této rabiátské posádce, kterou nenáviděl dokonce i ve snění, takže mu ve spánku 294

pěna odletovala od úst, přece jsem ho nakonec přiměl, aby ovládl své city a podrobil je svým zájmům. Námořníci se totiž velmi radují i z nejdrsnějšího zpěvu, a dobře jsem proto věděl, že Harry může vůči nim uplatnit kouzlo, jemuž aspoň načas nebudou moci odolat. Možná že by je to mohlo i přimět, aby se chovali s větší úctou k člověku, jenž jim dovede poskytnout takový požitek. O Carlův kolovrátek příliš nestáli, ale hlas mého přítele byl pro jejich uši akordeonem. A tak jednou večer usedl na kotevní vrátek a zpíval. Muži zanechávali svých prostopášných šprýmů, tak běžných mezi námořníky, a pozvolna umlkali. A byli stále tišší a tišší, až nakonec mezi nimi Harry seděl jako Orfeus mezi očarovanými leopardy a tygry. Spáry, jimiž chtěli rozsápat moji zebru, byly teď neškodné a vtažené do sametových tlap a jejich oči, před nedávnem ještě divoce jiskřící, třpytily se teď fascinovaným a fascinujícím leskem. Ano, tiše a zahanbeně se načas vzdali své kořisti. Chování mužstva způsobilo, že Harry byl v průběhu naší plavby stále závislejší na mé společnosti, a jen málokdo se dovede s druhým soustavně stýkat a neprozradit mu přitom alespoň některá svá tajemství. Všichni totiž toužíme po pochopení, i když třeba netoužíme vždy po lásce, a být duševně osamocen, to snese jen génius, jemuž je samota povzbuzením a inspirací. Můj přítel byl nyní ke mně sdílnější o své minulosti, než byl kdy předtím, ale přece jen neobjasnil mnohé věci ze své až dosud jen částečně odhalené historie, na něž jsem byl velmi zvědavý, a zejména se ani slovem nezmínil o čemkoliv, co bylo ve spojitosti s naší výpravou do Londýna – a přitom má zvědavost byla spoutána onou přísahou mlčenlivosti, jíž mě Harry zavázal. Ale jak se věci měly, sdělil mi přece jen mnoho velmi zajímavého, a i když neuspokojil mou zvědavost v onom ohledu, přece mi to do jisté míry vynahradil tím, že se mnou rozprávěl o budoucnosti a o svých dalších vyhlídkách, jak se nyní jevily.

295

Přiznal se, že po zaplacení nákladů naší londýnské cesty mu zbývá už jen několik šilinků a že jen prodejem dalších svršků může získat prostředky na první týden svého pobytu v New Yorku. Mimoto prý nemá žádné zaměstnání ani povolání, jímž by si mohl spolehlivě vlastním přičiněním zajistit živobytí. Vzdor tomu všemu mě však ujišťoval, že je pevně rozhodnut nikdy se už nevrátit do Anglie a že někde v Americe si musí svou vlastní prací zajistit dočasné štěstí. „Zapomněl jsem na Anglii,“ prohlásil, „a nechci na ni nikdy už ani pomyslet. A tak mně teď řekni, Wellingboroughu, co si mám v Americe počít?“ Byla to nesnadná otázka a pro mne, který jsem byl ve stoupě nepříznivého osudu dostatečně rozdrcen, umlet a rozetřen na jemný prášek, a dovedl jsem proto spolucítit s člověkem v podobném postavení, i otázka plná bolesti. Neboť třebaže se můžeme tvářit vážně a chovat se laskavě a ohleduplně k příteli v neštěstí, přece jestliže jsme nikdy nezažili podobné hoře, jaké ho tiskne k zemi, 296

nemůžeme mu s plným pochopením nabídnout svou účast. Možná že ani není opravdovější účast než mezi lidmi navzájem sobě rovnými. Snad bychom mohli i pochybovat o upřímnosti člověka, jenž se k nám musí sklonit, aby nám projevil soustrast. A tak jsme si Harry a já, dva poutníci bez přátel, příjemně krátili nejednu dlouhou hlídku rozmluvou o našich společných starostech. I když jsem se bezesporu nemohl dosti dobře uplatnit jako dobrodinec, přece – poněvadž jsem byl Američan a vracel jsem se domů, zatímco on byl cizinec a naopak domov opustil – jsem byl vůči němu alespoň jakýmsi představitelem pohostinnosti své země a považoval jsem ho za našeho národního hosta. Proto jsem soudil, že je vhodnější, abychom věnovali svou pozornost především jeho vyhlídkám a plánům, a ne mým. Když jsem viděl, jaký je Harry skvělý zpěvák a jaké okouzlující písně dovede, nadhodil jsem mu, zda by nemohl své hudební nadání nějak využitkovat k svému prospěchu. Tato myšlenka ho velmi zaujala. „Namouduši, chlapče, to je přece nápad,“ a pak mi vyprávěl, že v některých místech v Anglii bývá zvykem, aby dva či tři mladí pánové – zcela nepochybně ctihodného a starobylého rodu, avšak naneštěstí ve velmi zchátralých majetkových poměrech a zároveň i v ošumělých kabátech – aby dva či tři mladí pánové v tomto postavení si získávali živobytí svými hlasy a ze svých stříbrných písní si razili stříbrné šilinky. Chodí ode dveří ke dveřím a zazvoní. „Jsou dámy a pánové doma?“ Sluha, vida, že tito mladíci, i když nejsou nijak přepychově oblečeni, přece jen vyhlížejí jako gentlemani, je zpravidla okamžitě pozve dál. Když je pak domácí lidé přijdou uvítat, zvedne se jejich mluvčí a s lehkou úklonou a úsměvem řekne: „Přicházíme, dámy a pánové, abychom vám zazpívali písničku; jsme zpěváci a zcela vám k službám.“ A pak, aniž vyčkají odpovědi, dají se do zpěvu, a poněvadž mají nanejvýš příjemné hlasy, okouzlí a nadchnou všechny posluchače natolik, že se jen velmi zřídka stává, aby po skončení této zábavy nebyli dobře odměněni a při odchodu pozváni, aby jen přišli zas a znovu poskytli příslušníkům domácnosti takové potěšení a štěstí. 297

„Mohlo by se něco takového podniknout i v New Yorku?“ ptal se Harry a pak úzkostlivě dodal: „Nebo tam nejsou žádné salónky s dámami?“ Znovu jsem ho – jako už tolikrát – ujistil, že New York je civilizované a osvícené město se spoustou obyvatel, skvělými ulicemi, krásnými domy, ano i s četnými omnibusy, a že si bude připadat skoro jako v Anglii – tak se totiž ona cizokrajná Amerika, jež ho tolik, děsí, ve všech podstatných věcech Anglii podobá. Věru, nemohl jsem se ubránit údivu, a kdybych nebyl již od narození světoobčan, byl bych i poděšen tím, jak skepticky pochyboval o civilizaci mé rodné země. Větší vlastenec než já by se možná cítil pochybnostmi uražen. Jako by se domníval, že Yankeeové bydlí ve vigvamech a odívají se medvědími kůžemi. Ujistil jsem ho tedy, že neznám žádný důvod, proč by si nemohl v New Yorku hrát na trubadúra stejně jako kdekoliv jinde. Tu se vytasil s otázkou, jestli bych se nechtěl toho podniku účastnit s ním – je prý zcela vyloučeno, aby něco takového dělal sám. Na to jsem mu odpověděl: „Milý Hrádečane, můj hlas se hodí na písničku stejně jako němý na slavnostní proslov. Kdepak já a zpívat! Mám tak makadamované plíce, že jsem moc rád, že vůbec mohu mluvit, natož abych cvrlikal jako skřivan.“ A tak jsme nechali ten plán padnout a postupem doby se Harry úplně vzdal myšlenky vydělávat si na živobytí zpěvem. „Ne, nebudu zpívat za skopové,“ řekl. „Co by tomu řekla lady Georgiana?“ „Kdybych si tak mohl jednou Její Urozenost poslechnout, mohl bych ti to snad říci, milý Harry,“ odpověděl jsem. Ne že bych mu snad vyloženě nevěřil, ale přece jen jsem měl jakousi starost o dobré svědomí svého důvěrného přítele, jakmile se zmínil o svých vznešených a urozených přátelích a příbuzných. „Ale Harry, kamaráde, jistě máš kromě jiných znalostí i vytříbený písařský rukopis – a když už nic jiného, alespoň to ti určitě pomůže.“ „Opravdu, mám dobrý rukopis,“ odpověděl s radostí, „a tady se podívej na nástroj. Nemyslíš, že taková ruka dovede dělat tečky nad i a čárky přes to s dojemnou elegancí a jemností?“ 298

Ano, jeho ruka skutečně slibovala skvělé písařské umění. Byla drobná, její prsty byly dlouhé a útlé, kotníky jemně zaoblené, nehty u kořene polokulovité a hladká dlaň měla jen málo rýh, z nichž by egyptský vykladač mohl číst osud. Nebyla to ruka statného sedláka z Cincinnati, jenž tlačil pluh a řídil stát, ale byla to naparfémovaná ruka arbitra Petronia, onoho elegantního mladého římského šviháka, který se jednou na fóru nechtěl hlásit k velikému Senekovi. Ruku mého hezkého mládence z Hrádku by jistě schválil onen východní potentát, jenž svého času učinil lordu Byronovi poklonu tím, že prohlásil jeho kočkovité prsty za nesporný důkaz jeho urozeného původu. A také to důkaz byl. Lord Byron, jako ostatně my všichni, byl synem člověka, stejně jako jsou jimi i zpola vyvržení limští žebráci s malýma ručkama a drobnýma nožkama, kteří by jistě tvořili oligarchii celého Peru, kdyby se muselo usuzovat především podle jejich rukou a nohou. Jaká je to hloupost všech hloupostí, ‚myslet si, že gentleman se pozná podle nehtů na rukou – jak si to namlouval Nabuchodonozor, když mu na pastvině narostly dlouhé nehty – nebo že známkou ušlechtilosti a vznešenosti jsou malé nohy, když ryba například nemá vůbec žádné! Jen se amputujte, dandyové, chcete-li, ale vy, ó demokraté, vězte a buďte ujištěni, že člověk skutečně veliký stojí na široké základně tak jako pyramida. Jen křehká porcelánová pagoda balancuje na špičce nohy. Ale třebaže Harryho ruka připomínala ruku ženy a kdysi byla bělostná jako královnin batistový kapesník a neposkvrněná jako pověst Dianina, přece to, že se v poslední době zabýval taháním a vlečením zdvíhacích lan a kasounů a občas si sáhl i do kbelíku s dehtem nebo s břečkou, to vše poněkud ubralo na její původní jemnosti. Harry na ni často smutně pohlížel. Ach ruko, ruko, myslíval si, co jen se z tebe stalo! Sluší se, abys byla znečištěna smůlou, ty, jež jsi kdysi pomáhala hraběnkám do kočárů? Jsi to ty, jíž jsem posílal polibek na důkaz lásky a obdivu božské Georgianě, ty, jíž jsem připíjel lady Bessingtonové a stvrzoval přátelský svazek s lordem Lovelym? Jsi to ty, kterou 299

Georgiana tiskla ke svým ňadrům, když přísahala, že je mou? Jen zmiz, ty ničemná a zrádná, zmiz hluboko v špinavé kapse námořnické kazajky, kam tě teď strčím! Po četných dlouhých poradách jsme se konečně rozhodli, že až přijedeme do New Yorku, bude třeba učinit u mých nemnohých tamějších přátel patřičné kroky, aby Harry dostal místo v nějakém obchodním domě, kde by pak krasopisně kroužil úhledné číslice a cestoval perem po jemném papíru stejně něžně, jako doprovázíval útlé bledé dámy na procházce parkem. KAPITOLA PADESÁTÁ SEDMÁ Takřka hladomor „Mámo, mámo, pojď se podívat, jak tu námořníci papají z malých korýtek zrovna jako prasátka u nás doma!“ Tak volalo jakési dítě z mezipalubí, jež v době oběda nakukovalo dolů do kotce, kde si námořníci nabírali jídlo z kůzlat, vskutku nemálo připomínajících prasečí korýtka. „Prasata, povídáš?“ zachrchlal Jackson ze své palandy, odkud předsedal našemu banketu, ač se ho sám neúčastnil – jako ďábel, který stálým žvýkáním síry ztratil chuť k jídlu. „Tak prasata, říkáš? – Ale není daleko den, vy ničemové, kdy byste si moc rádi dali lok z těch našich koryt!“ Toto zlovolné proroctví se splnilo. Jak ubíhal den za dnem a stále nebyla v dohledu země a přední větry zaháněly loď zpátky jako ohaři jelena, neprozřetelná krátkozrakost, s jakou se cestující v mezipalubí vybavili na cestu, se začala ponenáhlu projevovat svými nevyhnutelnými následky. Mnozí z nich nakonec zašli na záď k prvnímu důstojníkovi a řekli mu, že nemají už co jíst, že všechny své zásoby už spotřebovali a že je buď musí živit z lodních zásob, nebo zahynou hladem. Oznámili to kapitánovi a ten byl nucen ze své kabiny vydat rozkaz, že každému cestujícímu v mezipalubí, který prokazatelně trpí nedostatkem, má být vydán jeden lodní suchar a dva brambory denně, což mělo být

300

jakousi náhradou za horkou topinku s máslem a dvě vajíčka naměkko. Ale tento sporý příděl naprosto nemohl ukojit jejich hlad; stěží mohl uspokojit naléhavé potřeby zdravého dospělého člověka. Následkem toho se spousta vystěhovalců ve dne v noci potloukala po palubách a hledala, co by kde mohla zhltnout. Vyplenili kurník, a když ukradenou drůbež patřičně zamaskovali, vařili si ji veřejně ve své kuchyni. Udělali nájezd na prasečí chlívek ve velkém člunu a unesli nadějného mladého čuníka; jeho však pozřeli syrového, neboť se neodvažovali péci ho inkognito. Plížili se kolem lodní kuchyně, dokud jim kuchař nepohrozil sběračkou vařící vody. Číhali v záloze na stevarda při jeho pravidelných cestách z kuchyně do kajuty, okouněli v kotci, aby tam vykradli ošatku s chlebem, a jako žebráci na ulici obklopovali námořníky a prosili ve jménu Páně o sousto. Posléze byli dohnáni k takovým výstřelkům, že kapitán Riga vydal další rozkaz tohoto znění: Bude-li nějaký vystěhovalec shledán vinným krádeží, budiž přivázán do lanoví a zmrskán. Poté nastalo v mezipalubí tajné vření, že jsem se skoro až obával o osud lodi. Nakonec se však nic vážného nestalo, a vystěhovalci se dokonce smířili i se zcela mimořádným trestem – nebo se aspoň proti němu nestavěli –, jejž kapitán uvalil na jednoho provinilce z jejich kmene, namísto aby ho dal zmrskat. Nepochybně se totiž obával, že by tak krutým postupem mohl našich pět set vystěhovalců vydráždit ke vzpouře. Trest spočíval v tom, že k jedné velké kádi přidělali jakousi hlavu – polovinu sudu – a do této hlavy vyřízli otvor. Rovněž dno kádě opatřili dvěma menšími otvory. „Hlavu“ v polovině rozříznutou napříč přes průměr otvoru nasadili na provinilcův krk. Hned nato pachatele zabednili do kádě, jež spočívala na jeho ramenou, zatímco nohy měl prostrčeny dírami ve dně. Rylo to značné břemeno, jež musel nosit, nicméně chodit se s tím dalo. A věru, jeho vzhled byl tak směšný, že vzdor vší potupě se musel s ostatními smát tomu, jak vypadá. „A teď si, Pate, milý chlapče, naplň to své velké dřevěné panděro, jestli můžeš,“ řekl první důstojník. Náš starý „doktor“ se nad provinilcem slitoval a předkládal mu na „hlavu“ sudu almužny jídla, 301

takže když přišel čas vysvobození, Pat dokonce protestoval proti tomu, aby ho propustili, a rád by byl dál dělal Diogena v sudě pro zbytek naší hladové plavby. KAPITOLA PADESÁTÁ OSMÁ Horal dosud nezakotvil v žádném přístavu, a přece za sebou tu a tam zanechává mnoho svých cestujících I když rychle plující plachetnice požehnané příznivými větry již často přepluly Atlantský oceán za osmnáct dní, přece není neobvyklé, že jiné lodi k této plavbě potřebují čtyřicet, padesát, nebo dokonce šedesát, sedmdesát, osmdesát či devadesát dní.

V posledně jmenovaných případech bývá ovšem takové veliké zdržení způsobeno nějakým mimořádným neštěstím nebo neschopností. Je také pravda, že většinou cesta z Ameriky trvá kratší 302

dobu než cesta zpáteční, což je třeba připsat převládajícím západním větrům. Uplynulo již přes dvacet dní od chvíle, kdy jsme minuli mys Clear, a i když nás pronásledovaly protivětry, počasí bylo vcelku příjemné. Teď však na nás dolehla řada prudkých lijáků, jež trvaly po větší část týdne. Během této doby museli vystěhovalci zůstat dole v mezipalubí. Pro některé z nich to nebylo nic neobvyklého, neboť se na moři nikdy nevzpamatovali z prvního útoku mořské nemoci a po celou plavbu se jen zřídkakdy objevili na palubě. Za celý ten týden, o němž nyní mluvím, rozdělali v kuchyni vystěhovalců jen jednou oheň. Znamenalo to, že velkou část domácích prací, jež by jinak konali pod širým nebem, museli přenést do mezipalubí. Když liják na chvíli ustal, vylezl tu a tam nějaký neobvykle čistotný vystěhovalec na palubu s kbelíkem splašků a vychrstl je do moře. Zdálo se však, že žádná zkušenost nenaučí některé z těchto nevědomých lidí nejzákladnějším zásadám života na moři. Přes všechno poučování se někteří z nich stále vyhýbali závětrné straně lodi, když vylévali splašky. Jednou ráno – vanul tenkrát velmi čerstvý vítr – jakýsi prostomyslný chlapík vychrstl přes palubu asi tak galon či dva něčeho přímo proti větru. Ihned mu to vletělo zpátky do obličeje a také do tváře prvního důstojníka, náhodou stojícího poblíž. Provinilce hned chytili za límec, důkladně jím zatřásli, a navíc mu dali ironický příkaz, aby příště na návětrnou stranu lodi nevyhazoval do moře nic jiného než popel a vařící vodu. Často přicházely prudké větry a deště a tu bývaly průlezy do mezipalubí vždy po nějakou dobu hermeticky uzavřeny, takže ta spousta lidí byla ve svém páchnoucím brlohu úplně odříznuta. Člověk se musel jen divit, že děsivý osud, který před nedávnem postihl cestující liverpoolského parníku při stejně bouřlivém počasí a za stejných podmínek, nepostihl i některé vystěhovalce na Horalu. Nicméně skutečnost, že vystěhovalci museli být uzavřeni v onom páchnoucím, těsném, nevětraném a přeplněném brlohu, nedostatek vhodné potravy, jímž mnozí trpěli, a také jejich osobní nečistota – to vše zcela nepochybně přivodilo nakonec zhoubnou horečku.

303

Nejdříve se proslechlo, že jsou jí postiženi dva lidé. Jakmile to vešlo ve známost, první důstojník se bezodkladně odebral do kajuty k bedně s léky a pak s medikamenty, jež pokládal za vhodné, sestoupil do mezipalubí. Ukázalo se však, že tyto léky jsou k ničemu. Stav nemocných se rychle horšil a nakazili se ještě dva další vystěhovalci. Potom se na ně přišel podívat sám kapitán, a když se vrátil, vyhledal mezi kajutními cestujícími jakéhosi člověka, o němž se říkalo, že je to lékař. Prosil ho, aby šel pacienty prohlédnout, a naznačoval, že by tím mohl zabránit případnému rozšíření choroby i do kajut první třídy. Ten člověk však popřel, že je lékařem, a zřejmě z obavy před nákazou – ačkoliv to nepřiznal – odmítl třeba i jen vstoupit do mezipalubí. Počet onemocnění stále stoupal. Celou loď zachvátilo nejvyšší znepokojení. Pak následovaly scény, nad nimiž je z větší části třeba stáhnout oponu, neboť taková je již přecitlivělost některých čtenářů, že při vypravování, jako je moje, musí často přijít o nejvýraznější příhody. 304

Mnozí vystěhovalci zachváceni panikou byli by se teď rádi ubytovali na palubě, byli však jen nedostatečně oblečeni, a tak většinu z nich špatné počasí – vlhké, studené a bouřlivé – opět zahnalo dolů. Kdokoliv jiný by však byl asi raději čelil nejzuřivější bouři, než aby dále dýchal morový vzduch mezipalubí. Ale někteří z těchto chudáků byli asi zvyklí na nejvýš skličující neštěstí, takže atmosféru lazaretu pokládali už skoro za přirozené ovzduší. První čtyři nemocní leželi náhodou na sousedních palandách a vystěhovalci, kteří spali ve vzdálenější části mezipalubí, postavili před tyto palandy barikádu, aby tak s nemocnými přerušili spojení. Jakmile se o tom dozvěděl kapitán, přikázal barikádu strhnout, neboť nemohla přinést žádný užitek, naopak by ještě zhoršila už i tak dost hrůznou situaci. Teprve mnohými hrozbami spojenými s lichotkami se prvnímu důstojníkovi podařilo přimět námořníky, aby šli dolů do mezipalubí splnit kapitánův rozkaz. Pohled, který nás při vstupu uvítal, byl skutečně žalostný. Bylo to, jako bychom vešli do přeplněného vězení. Z dlouhých řad hrubých paland na nás hleděly stovky vyhublých zašpiněných tváří. Na truhlicích seděla spousta zarostlých mužů kouřících čajové listy, takže tam bylo dýmu k zalknutí. Avšak i ten kouř byl lepší než přirozené ovzduší tohoto místa, jež z příčin takřka neuvěřitelných bylo fantasticky smrduté. V každém rohu se k sobě tiskly plačící a naříkající ženy. Děti chtěly po svých matkách chleba, ale ty jim ho nemohly dát; starci posedávali na podlaze, opírali se zády o vršky kádí na vodu a se zavřenýma očima těžce, sípavě oddechovali. Na jednom konci mezipalubí jsme uviděli barikádu, která zakrývala nemocné. I když zde lidé byli tak namačkáni, přece před ní zůstalo neobsazené místo, jež strach před nákazou uchoval volné. „To přepažení musí zmizet!“ zvolal první důstojník hlasem, jenž přehlušil okolní lomoz. „Dejte se do toho, hoši!“ Ale sotva jsme se dotkli truhel, z nichž byla barikáda vytvořena, už k nám přiběhl dav zsinalých rozzuřených mužů a se strašným řevem se zapřísahali, že nás zabijí, jestli toho nenecháme. „Strhněte to!“ hřímal první důstojník.

305

Ale lodníci ucouvli a mručeli cosi o tom, že námořníci obchodního loďstva nedostávají penzi, když se náhodou zmrzačí, a že se nedali najmout proto, aby bojovali jeden proti padesáti. Ještě několikrát se první důstojník pokusil dosáhnout svého, a posléze se uchýlil i k prosbám. Všechno však bylo marné a nakonec jsme museli odejít s nepořízenou. Toho dne asi ve čtyři hodiny ráno zemřeli první čtyři. Byli to samí muži. A výjevy, jež následovaly, byly mimořádně strašlivé; bezedná propast moře, nad níž jsme se plavili, jistě neskrývala nic příšernějšího. Ihned byl vydán rozkaz pohřbít mrtvé. Bylo to však zbytečné. Vlastní krajané je vyrvali z náručí jejich žen, zabalili je se zátěží kamenů do jejich vlastních pokrývek a po spěšně vykonaných pohřebních obřadech je vrhli do oceánu. Tou dobou se nakazilo dalších deset lidí. První důstojník jim přinášel léky s obětavostí, jež si zaslouží plné chvály. Kapitán však už podruhé dolů nepřišel. Teď bylo ze všeho nejdůležitější, aby se mezipalubí vyčistilo. Kdyby neřádily vichry a lijáky, při nichž by bylo učiněným šílenstvím vyhnat na nekryté mokré paluby takové množství žen a dětí, dostali by mezipalubní cestující rozkaz, aby vyšli nahoru, a jejich brloh by byl podroben důkladné očistě. Prozatím to však bylo vyloučeno. Námořníci rázně odmítli jít dolů mezi ten kal a špínu a odklízet je. A většina vystěhovalců byla tak zaslepená, že i když se jim důkladně vysvětlila nutnost takového opatření, přece nehnuli rukou, aby pomohli tam, kde zřejmě šlo o jejich vlastní záchranu. V kajutách byla nyní mimořádně velká panika a kajutní cestující z obavy před nákazou byli by rádi kapitána zajali, jen aby mu zabránili jít za hlavní stěžeň na příď lodi. Nakonec ho rámusem a stížnostmi přiměli, že řekl oběma důstojníkům, aby se prozatím stravovali a spali jinde než ve své kajutě, jež sousedila s kajutami cestujících. Morová nákaza na souši je strašná: ale tam mohou mnozí aspoň utéci ze zamořeného města. Na lodi jste však uzavřeni v samotném lazaretu. Zde není žádná možnost úniku a v tak malém a přeplněném místě nemůže žádné opatření člověka účinně ochránit před nákazou. 306

Třebaže se nyní v mezipalubí odehrávaly strašlivé výjevy, kajuta možná skýtala obraz stejného zoufalství. Mnozí cestující, kteří se dříve jen zřídkakdy modlili, úpěnlivě teď ve dne v noci prosili milosrdná nebesa, aby seslala příznivé větry a pěkné počasí. Z kufrů se vytahovaly bible a nakonec se konala i zbožná prosebná shromáždění u téhož stolu, kde bývalo tak často slyšet hlasité žerty. Druhého dne jich zemřelo sedm – jeden z nich byl i náš malý krejčík –, třetího dne čtyři, čtvrtého šest, počítaje v to i grónského námořníka a jednu ženu z kajuty, o níž se však později tvrdilo, že zemřela výhradně následkem strachu. Po těchto posledních úmrtích panika vyvrcholila. Námořníci, důstojníci, kajutní cestující i vystěhovalci – všichni na sebe navzájem pohlíželi, jako by byli malomocní. Všichni kromě jediného skutečně malomocného, jehož jsme mezi sebou měli – námořníka Jacksona. Zdálo se, že ho povznáší myšlenka, že on, který již byl ve smrtících spárech jiné nemoci, se nemusí obávat choroby, jež kosila samé v podstatě zdravé lidi. A tak uprostřed zoufalství nebyl tento neuzdravitelný chorý nijak sklíčen, či alespoň nebyl sklíčen ze stejných důvodů, jež děsily ostatní. A přece se naše loď zatracenců pod šedým zachmuřeným nebem vytrvale drala vpřed hned tím, hned zase oním směrem, bojovala proti nepřátelským nárazům větru, promáčená dešti a vodní tříští, ale pouze s bídou se přibližovala třeba jen o píď ke svému přístavu. Šestého rána dosavadní počasí přešlo ve vichřici, takže jsme loď odstrojili a ponechali jsme jen bouřlivku. V deseti hodinách se vlny změnily v bory a Horal na vodách stoupal a klesal jako obrovská bóje. A zatímco jsme odevzdávali bouři zčernalá těla dalších mrtvých, burácející vítr rychle odnášel výkřiky a nářek do závětří a dusil je v lanoví. Jak mrtví odcházeli, dvě jejich místa byla vyplněna zrozením dvou dětí, jež mor, panika a bouře vyhnaly předčasně do světa. První pláč jednoho z těchto nemluvňat takřka splynul se zašplíchnutím mrtvého otcova těla do moře. Tak přicházíme a odcházíme. Třebaže obklopeny smrtí, obě matky i jejich děti zůstaly naživu. O půlnoci se vítr ztlumil a zanechal po sobě neklidné moře s pravidelnými dlouhými vlnami a poprvé po týdnu i jasnou hvězdnou oblohu. 307

Při první ranní hlídce jsme s Harrym seděli na kotevním vrátku a pozorovali veliké vlny, které za noci vypadaly jako skutečné kopce, na nichž je možno vystavět pevnosti, a jako skutečná údolí, kde se mohou uvelebit vesnice, háje a zahrady. Připomínalo to švýcarskou krajinu, neboť dolů do těchto tmavých údolí často jako lavina sklouzl bílý hřebínek zpěněné vlny a vření a zakypění, jež následovalo, jako by stravovalo lidské bytosti. Příštího dne odpoledne se bouřlivé moře uklidnilo, a zatímco nás přes zábradlí na zádi ovíval čerstvý veselý vánek, vrhli jsme se do vln se všemi plachtami napjatými, s nejlepším naším kormidelníkem u kormidla a se samotným kapitánem po jeho boku. Uklidili jsme paluby a vytřeli je do sucha a pak všichni vystěhovalci, pokud nebyli churaví, se vyhrnuli nahoru, lačně vdechovali nádherný vzduch, rozprostírali své zvlhlé lůžkoviny na slunci a těšili se z velkodušné dobročinnosti kapitána Rigy, který přednedávnem pokládal za vhodné zvýšit jejich příděly jídla. Skupina vystěhovalců se nyní připojila k oddílu mužstva a společně odešli s košťaty a kbelíky do mezipalubí. Důkladně to tam vyčistili a poslali nahoru na palubu nevím kolik kbelíků plných kalu, odpadků, splašků a špíny. Bylo to spíš jako čištění stáje než útulku pro muže a ženy. Toho dne jsme pohřbili další tři. Příštího dne jednoho a pak nás morová nákaza opustila. Zůstalo jen sedm rekonvalescentů; umístili je blízko průlezů a při dovedném ošetřování, ba přímo něžné péči prvního důstojníka se brzy zotavili. Třebaže nastal takový příznivý obrat, přece jsme ještě měli vážné obavy, aby mlhy, jež se tak často vyskytují při plavbě přes newfoundlandské Grand Banks, nezpůsobily návrat horečky. Ale k radosti všech námořníků příznivý vítr vytrval a my jsme rychle propluli těmito obávanými mělčinami a směřovali na jih k New Yorku. Počasí teď bylo po všechny dny pěkné a mírné, a třebaže vítr poněkud zeslábl, přece jsme se stále plavili vpřed svou cestou po klidném a příjemném moři. Cestující v mezipalubí – alespoň jejich převážná většina – měli tichý, zakřiknutý výraz, i když je trochu vzpružil oživující vzduch a nadějná vyhlídka, že už brzy doplují do přístavu. Ale ti, kdož ztratili otce, manžely, ženy nebo děti, 308

nepotřebovali žádný smuteční flór, aby bylo ostatním zřejmé, že jsou truchlící. Jejich úděl byl vskutku tvrdý a hořký. Neboť u lidí chudých a opuštěných smutek není projevem pouhého citu, ať už je jakkoliv upřímný, ale je hlodavou bolestnou skutečností, jež se zažírá až do samé podstaty bytosti. Nemají žádné laskavé kondolenty a jemné lékaře a řady soucítících přátel, ale musí dále pracovat, třebaže již zítra je pohřeb, a jejich nosiči rakve odhazují kladivo, aby vyzdvihli máry. Jak tedy muselo být těmto vystěhovalcúm, kteří tři tisíce mil od domova náhle přišli o své bratry a manžely a byli ponecháni jen s několika librami, či dokonce jen s několika šilinky, aby se obživili v cizí zemi! Pokud se týká kajutních cestujících, kdo by teď mohl být veselejší než oni? Bez obav o svůj osud se blížili se svými naditými tobolkami a důkladnými, dobře napěchovanými cestovními vaky k zaslíbené zemi. Všichni do jednoho byli teď velkomyslní a v dobrém rozmaru a starý pán se sulcovitýma očima, o němž jsem se už zmínil, dal stevardovi dokonce šilink. Paní, která zemřela, byla starší osoba, Američanka, jež se vracela z návštěvy svého jediného bratra v Londýně. Na palubě neměla žádné přátele ani příbuzné, a protože smrt cizince mezi cizinci způsobí jen málo zármutku, její památka byla pohřbena zároveň s jejím tělem. Co však nejvíce zaslouží zmínky u těchto nyní tak bezstarostných lidí, obklopených přepychem, je veselý způsob, jakým někteří z nich škádlili ostatní proto, že upadli do paniky, ač dlužno říci, panika zachvátila skoro všechny. Splní-li se nejhorší obavy nějaké skupiny lidí zachvácené panickým strachem ze smrti, musí ovšem také skutečně zemřít. To znamená, že za takové situace se musí rozhodnout: buď zahynout, nebo zůstat naživu a pak ovšem snášet to, že si z nich budou ostatní lidé tropit šašky kvůli jejich strachu. Je totiž jen velmi málo smrtelníků, kteří jsou – s výjimkou zcela mimořádných případů nebezpečí – ochotni přiznat, že by byl někdo jiný kdy blíže smrti než oni sami. Proto se až příliš často používá označení zbabělec pro každého, kdo byl poděšen – ať už jakkoliv oprávněně – vyhlídkou na 309

náhlou smrt, ale přece jí nakonec unikl. Kdyby však byl zemřel, jak se obával, neslyšeli bychom ze slova zbabělec ani slabiku. To vám říká člověk, který nejednou přihlížel výjevům, z nichž mohl vyvodit tyto poznatky. Otázka však vyžaduje mnohem subtilnější uvažování. Neboť to, jakou má ten či onen člověk představu o smrti a jak se chová, jeli smrtí náhle ohrožen, to tvoří nejlepší doklad o jeho životě a názorech. Kajutní cestující, který předčítal modlitby, zatímco ostatní klečeli, byl jedním z těch veselých mladých šviháků, kteří doháněli k mučivé žárlivosti nebohého krejčího, nyní již nebožtíka. Ve své prostopášné vestě s klinkajícím řetízkem od hodinek týž mladík řídil ve vší děsivosti strachu upřímné prosby svých společníků, vyprošuje si slitování tam, kde předtím nikdy nepoprosil ani o sebemenší laskavost. Všímavý kormidelník ho nejednou od kormidla pozoroval při této činnosti, když naň hleděl malým okénkem ve stěně kajuty. Ten mladík byl však aprílový panáček. Bouře se přehnala a teď se vyhříval na slunci a nikdo ho nepředčil ve statečnosti. Jeden z jeho veselých společníků mu ironicky poradil, aby po příjezdu do New Yorku přijal svěcení. „Proč?“ ptal se mladý pán. „Copak mám tak hřímavý hlas?“ „To ne,“ odpověděl mu rouhavě a neuctivě druhý, „ale protože jsi zbabělec – hodíš se zrovna k tomu, aby ses stal pastorem a modlil se.“ Ať už toto líčení událostí při nákaze, jež vypukla na Horalu mezi vystěhovalci, vypadá jakkoliv, a i když se to všechno odehrálo už velmi dávno, přece stejné události se možná dějí i dnes. Avšak dozvíte se o nich zpravidla pouze v novinovém sloupci označeném titulkem Loďařské zprávy. Tam je seznam opuštěných lidí zemřelých na moři. Zhynou jako vlny, jež se roztříští o pobřeží, a nikdo již o nich neuslyší ani je neuvidí. Avšak jaký svět života a smrti, jaký svět lidství a jeho běd je vtěsnán do jediné kratičké věty u těchto příhod zaznamenaných jen zkratkou mezi běžnými událostmi – do věty, kterou čtenář novin přelétne, protože ho zajímají sloupce s výraznější příchutí! Nevidíte morovou loď plující rozbouřeným mořem, neslyšíte steny zoufalství, nevidíte mrtvoly, jak letí přes brlení paluby, ani jak 310

vdovy a sirotci lomí rukama a rvou si vlasy – to vše zde není a zůstává jen prázdné místo. A když jsem podrobně vylíčil Horalovo neštěstí, neudělal jsem nic víc, než že jsem vyplnil jedno z těch prázdných míst. KAPITOLA PADESÁTÁ DEVÁTÁ Jacksonův konec „Jsme u mysu Cod,“ pravil stevard, přicházející ze zadní paluby, kde kapitán právě prováděl polední pozorování a obhlížel širý obzor svým kvadrantem jako hejsek, jenž kukátkem obeplouvá první balkón amfiteátru. U mysu Cod! Zazdálo se mi, že ve svěží vůni pevniny, která k nám dolétala – dokonce i z té pustiny písečných pahorků – mohu téměř rozpoznat dech růžového keře, jejž jsem se svými sestrami zasadil v naší zahradě doma hluboko ve vnitrozemí. Jak rozkošné jsou vůně naší matky země, která jako obrovský květináč osazený tisícem keřů vítá dychtivého mořeplavce vracejícího se z dáli! Vítr byl prudký a tak nás hnal, že jsme svou přídí vyorávali širokou modrou brázdu do vodní prérie. V noci vanul vichr, který vyžadoval košové plachty alespoň s jedním kasacím pásem svinutým, ale kapitán si tak netrpělivě přál dojet do přístavu, dříve než nás překvapí změna větru, že jsme dokonce i teď pluli s hlavní bramovou plachtou, třebaže se lehký stěžeň prohýbal jako prut. Nicméně při druhé noční hlídce vítr tak zesílil, že byl konečně dán rozkaz stáhnout bramovou plachtu a všechny tři košové plachty zmenšit o kasací pás. Zatímco mužstvo uspořádávalo na palubě zdvíhací lana a chystalo se táhnout lano kasací táhlice, k všeobecnému údivu vylezl z kotce Jackson a poprvé za čtyři týdny, či snad za ještě déle, se chopil lana. Jako většina námořníků, kteří po delší část plavby nevykonávali pro nemoc službu, i on se snad snažil těsně před vjezdem do přístavu připomenout kapitánovi, že tu je a že také očekává svou mzdu, ale běda, jeho mzda byla mzda hříchu. 311

Jackson nemohl nikdy jindy lépe ukázat svou snahu pracovat než teď, kdy téměř každý od kapitána až po dítě z mezipalubí byl přiváben na palubu. Vyhlížel sklesle a mrtvolně, modré prohlubně jeho očí byly jako kobky plné hadů, a jak tak neočekávaně vyšel z temné hrobky kotce, vypadal, jako by vstal z mrtvých.

Dříve než námořníci upevnili kasací táhlici, Jackson už vrávoral nahoru do lanoví, takže se dostal před ostatní a zajistil si tak své místo na samém konci návětrné strany košového ráhna – což je při podkasávání plachty považováno za čestné místo. Bylo totiž jedním z výrazných rysů tohoto muže, že ačkoliv se při službě vyhýbal nudné práci za bezvětří, přece za bouře stál vždy v čele a nepřenechal své místo nikomu; a to možná byla jedna z příčin jeho neomezené nadvlády nad posádkou. Brzy jsme byli všichni seřazeni podél hlavního košového ráhna. Loď se pod námi vzpínala a zase ponořovala jako splašený oř. Každý muž pevně svíral svou kasací vazačku, nakláněl se na bok a 312

přetahoval plachtu k Jacksonovi, jehož úkolem bylo upoutat roh kasacího pásu k ráhnu. Jackson neměl klobouk ani boty, seděl obkročmo na konci rahýlu, nakláněl se dozadu proti vichřici a úporně tahal za rahýlový úvazek jako za uzdu. V takovou chvíli jsou námořníci vždy šíleně vypjatí; visí ve vichru mezi nebem a zemí a jejich mysl jako bv se podílela na běsnění živlů; a tehdy se také nejvíce rouhají. „Táhněte k návětří!“ odkašlal Jackson se zaklením a sám se naklonil dozadu a zuřivě napnul úvazek ve své ruce. Ale sotva vypustil divoká slova z úst, tu mu paže sklesly k bokům a proud krve z jeho plic potřísnil vzdouvající se plachtu. Muž vedle něho napřáhl ruku, aby ho zachránil, ale Jackson spadl střemhlav z ráhna a s dlouhým zašuměním se ponořil jako potápěč do moře. Stalo se to, když se loď naklonila na návětrnou stranu, a protože ráhno přečnívalo kus přes palubu, Jackson se zřítil daleko do vody. Jeho pád pozorovala na palubě celá vzhůru hledící posádka – někteří z mužů byli potřísněni krví kapající z plachty – a bezděčně vykřikla, tak pronikavě a divoce, že i slepý mohl poznat, že se přihodilo smrtelné neštěstí. Pevně svírajíce kasací vazačky viseli jsme přes ráhno a upřeně jsme hleděli dolů na bílé bublající místo, které se uzavřelo nad hlavou našeho druha. Avšak již v příštím okamžiku zmizelo v okolním kypění vln a Jackson již nevyplaval. Vyčkávali jsme několik minut a očekávali jsme rozkaz, abychom slezli, zvrátili přední ráhno a spustili člun, ale místo toho první zvuk, který nás pozdravil, bylo důstojníkovo volání: „Do toho, chlapi, skasejte pás!“ Pravda, když to dobře uvážíme, bylo by marné pokoušet se Jacksona zachraňovat. Jednak musel být mrtev, dříve než dopadl na hladinu – a nebyl-li mrtvý tehdy, první ponoření jistě vyrazilo život z jeho rozdrásaných plic –, jednak by trvalo plných patnáct minut, než bychom spustili na vlny naši jolu. A zde bych měl poznamenat, že bezmyšlenkovitý pocit bezpečnosti, jemuž se oddává až příliš mnoho námořních kapitánů, by nás byl všechny přivedl do hrobu, kdyby Horala postihlo nějaké 313

náhlé neštěstí. Jako většina obchodních lodí jsme měli jen dva čluny – velký člun a jolu. Velký člun, daleko největší a nejpevnější z obou člunů, byl neustále připevněn k palubě železnými tyčemi přichycenými k jeho bokům. Byl takřka pevnou součástí lodi – skoro jako lodní kýl – a byl plný prasat, drůbeže, dřeva na topení a uhlí. Přes tento velký člun byla převrácena jola, která neměla ani jedinou havlenku v bocích a dno měla od slunce vybledlé a rozpraskané. Posuďte sami, jakou bychom měli naději na záchranu, kdybychom ztroskotali; a přece každá třetí obchodní loď udržuje své čluny v tomto stavu. Pravda, žádná loď plná vystěhovalců by při osudovém neštěstí na moři nemohla doufat, že jakýmkoliv možným způsobem zachrání i jen desetinu lidí na palubě, nicméně přesto by se měla učinit opatření, aby hrstka těch, kdož přežijí, donesla domů zprávu o zániku lodi. Z nějakého důvodu, který jsem nedovedl úplně pochopit, se námořníci nikdy ani v nejmenším nezmiňovali o zesnulém Jacksonovi – alespoň ne, pokud jsem byl já nebo Harry v doslechu. Jako by se mlčky dohodli, že mezi sebou vymýtí jakoukoliv vzpomínku na něho. Bylo-li to proto, že tvrdost otroctví, v němž tento muž držel každého z nich, skutečně tolik hlodala v hloubi jejich srdce, že se rozhodli potlačit vzpomínku na něco tak ponižujícího, nemohu posoudit, ale jisté je, že jeho smrt byla jejich osvobozením a oslavovali je dobrou náladou dříve nevídanou. Ovšem tuto dobrou náladu je zčásti nepochybně třeba přičíst na vrub tomu, že se nyní blížili k domovskému přístavu. KAPITOLA ŠEDESÁTÁ Konečně doma Příštího dne byla neděle a polední slunce ozařovalo zrcadlově hladkou hladinu moře. Po burácení a vřavě vichrů a bouří byla tato pronikavá pohoda ve shodě s poklidným ovzduším dne. Loď se jemně houpala na mírných, zkrotlých vlnách oceánu. Všude kolem byly mdlé, nejasně bílé skvrnky a ve větší blízkosti pak široké mléčné klíny, svědčící o 314

blízkosti desítek a desítek lodí směřujících k jedinému společnému přístavu a zakletých v jediném společném tichu. Zde se všechny ty dlouhé bludné vodní stezky z Evropy, Afriky, Indie a Peru sbíhaly a splétaly v jedinou mohutnou brázdu. Přímo proti nám se vysoko v ovzduší v poledním žáru chvěly a tančily zelené vrcholky newjerseyské a jakýsi optický klam způsoboval, že moře se zdánlivě přelévalo pod nimi. Námořníci neustále hvízdali na příznivý vítr, netrpěliví kajutní cestující byli vyparáděni ve svém nejlepším a vystěhovalci se kupili na přídi s očima dychtivě upřenýma na kýženou, dlouho očekávanou zemi. Jen Carlo se zasněně nahýbal přes zábradlí a shlížel dolů do klidného fialového moře, jež jako by bylo protějškem jeho oka. Pak se obrátil k Harrymu a řekl: „Americké nebe musí být jistě dole v moři, protože když se podívám do vody, vidím to, co v Itálii vidíme i nad hlavami. No, konec konců, ať už jdu kam chci, vždycky někde naleznu svou Itálii. Dokonce i v deštivém Liverpoolu jsem ji našel.“ Brzy poté se zvedl mírný vánek a ten nás unášel k bílému křídlu plujícímu od pobřeží – k lodivodovu člunu. Záhy se přes bok lodi přehoupla námořnická kazajka a kapitán a kajutní cestující, toužící po novinkách, ji ihned oblehli. Z bezedných kapes se vynořily svazky novin, jichž se dav dychtivě zmocnil. Kapitán nyní abdikoval ve prospěch lodivoda; a byl to pořádně ostrý chlapík, neboť nás tvrdě přidržoval k práci – k tahání zvratiček k natáčení plachet –, abychom zachytili i ten nejslabší vánek. Když se mezi lidmi mořem unavenými náhle objeví cizinec z pevniny, vzbuzuje to tak jasnou představu o blízkosti zelené trávy, že ani vzdálený obraz pobřeží ji nemůže překonat. V mezipalubí bylo teď jako v blázinci; zavazadla a truhlice se zamykaly a převazovaly provazy a provádělo se všeobecné mytí a oplachování rukou a obličejů. Mezitím přišel rozkaz ze zadní paluby, že každý slamník, přikrývka, poduška a otýpka slámy v mezipalubí musí být vržena do moře. Vystěhovalci přijali rozkaz se zděšením a později s hněvem. Byli však ujištěni, že je to nevyhnutelné, nemají-li se dostat do dlouhé několikatýdenní karantény. Neochotně se tedy podvolili a slamník a polštář letěly přes palubu. Následovaly staré 315

hrnce a pánve, láhve a košíky. Moře široko daleko bylo proto poseto nacpanými cíchami, které hbitě plynuly na vlnách – lože pro všechny nepříliš vyběravé mořské panny. Nespočetné množství věcí tohoto druhu, které byly hozeny přes palubu z vystěhovaleckých lodí blížících se k newyorskému přístavu, proplouvá Úžinami a bývá vyplavováno na břeh Staten Islandu. Často jsem se procházel po jeho východním pobřeží a přemítal jsem o rozbitých džbánech, roztržených polštářích a rozpadlých košících u svých nohou. Pak přišel další rozkaz, aby se vystěhovalci sebrali a na závěr cesty důkladně vydrhli mezipalubí pískem a vodou. Byli k tomu povzbuzeni týmž varováním, jež je přimělo obětovat lůžkoviny Neptunovi. Mezipalubí bylo pak vykouřeno a vysušeno pánvemi žhavého uhlí z lodní kuchyně, takže kvečeru by žádný cizinec nepoznal podle vzhledu, že Horalova plavba byla jiná než příznivá a úspěšná. Takto se někteří námořní kapitáni zajišťují, aby dobrosrdeční občané ani okem nespatřili pravé podmínky, jaké jsou v mezipalubí během cesty na moři. Té noci se vítr opět utišil, ale příštího rána, třebaže vítr vál poněkud proti nám, jsme zamířili k Úžinám a krátkými obraty – klínovkami – jsme je nakonec propluli, přičemž naše čelenní čnělka takřka dosahovala na jednu z bašt. Jitřní sprška osvěžila lesy a pole, planoucí nádhernou zelení, a pevninský větřík připadal našim prosoleným plicím okořeněn vůněmi. Cestující v mezipalubí téměř ržáli blahem jako koně přivedení zpět na jarní pastviny. Každé oko a ucho na Horalu bylo naplněno šťastnými obrazy a zvuky pobřeží. Nemysleli jsme více na bouři a mor ani jsme neobraceli zrak vzhůru ke krvavým skvrnám, stále viditelným na košové plachtě, odkud Jackson spadl, ale upírali jsme svůj pohled na ovocné sady a luhy a jako vyprahlí jsme sáli všechnu jejich rosu. Na pobřeží Staten Islandu vlála na bílé žerdi světle žlutá vlajka, označující sídlo karanténního důstojníka. Všechny karantény po celém světě zamořují vzduch vlněním svých zimničních vlajek, jako by chtěly symbolizovat samotnou žlutou zimnici a každého pozorovatele vyplašit a varovat.

316

Ale ačkoliv bylo nyní jasně vidět dlouhé řady obílených nemocničních pavilónů na svahu pahorku a ačkoliv tu byly zakotveny desítky lodí, přece k nám se žádný člun nepřiblížil, a k našemu překvapení a potěšení jsme propluli kolem místa, jehož jsme se tolik obávali. Jak se stalo, že nás nechali projet a nevstoupili na palubu, to jsme se nikdy nedozvěděli. Nyní se ze zálivu vynořilo město a jeho špičaté věže jedna po druhé prorážely modř, zatímco kolem se stále hustěji tísnily lodě, brigy, škunery a plachetní čluny. Spatřili jsme celý Harcký les stěžňů a černého ráhnoví rozprostírající se kolem Východní řeky; a směrem k severu proti proudu důstojného starého Hudsonu, pokrytého bílými plachtami šalup jako hejny labutí, jsme spatřili vzdálený záblesk purpurových Palisád.

Ó, kdo nikdy nebyl v dáli, nechť jednou opustí domov, aby poznal, co to domov vlastně je! Protože když se zase blížíte ke své 317

staré rodné řece, zdá se vám, jako by vás všemi svými proudy prolínala, a ve svém nadšení přísaháte, že podél obou jejích břehů postavíte místo milníků oltáře. Kapitán Riga s teleskopem v ruce stál jako car všech Rusí a Sibiře nádavkem na záďové nástavbě a ukazoval cestujícím Guvernérův ostrov, Zámeckou zahradu a Baterii. „A zde,“ pravil, ukazuje na obrovský černý trup, který cenil řady zubů jako žralok, „zde, mé dámy, je řadová loď Severní Karolína.“ „Ach jémine!“ a „Och božínku!“ vyrážely dámy a „Chraň nás pánbůh,“ pronesl jeden starý gentleman, člen Mírové společnosti. Hurá! hurá! a desettisíckrát hurá, naše stará kotva klesá hluboko dolů do volného a nezávislého yankeeského bláta, jehož jediná hrst byla teď rovna celému panství v Anglii! Okamžitě se kolem nás shlukly čluny a brzy všichni naši kajutní cestující – veselí jako cvrčci – odpluli a zamířili k pozdní večeři do hotelu Astor, kde nepochybně vypálili salvu zátek šampaňského na počest svého vlastního příjezdu. Avšak jen velmi málo cestujících z mezipalubí si mohlo dovolit zaplatit vysokou cenu, kterou převozníci požadovali za přepravení na pevninu, takže většina z nich s námi zůstala až do rána. Ale nic nemohlo zadržet našeho italského chlapce Carla. Slíbil převozníkům, že zaplatí svou hudbou, a usazen na zádi člunu, kolovrátek před sebou, byl triumfálně převezen na břeh, vyhrávaje něco jako „Buď pozdravena, Kolumbie!“. Nadšeně jsme Carlovi provolali třikrát hurá a víckrát jsme ho nespatřili. Harry a já jsme strávili větší část noci procházením po palubě a pozorováním tisíce světel města. Za svítání jsme dopluli na kotviště u konce Wall Streetu a připoutali jsme naši starou loď zádí i přídí k přístavní hrázi. Přivázáním lodi byla zároveň rozvázána pouta námořníkům, neboť mezi nimi platí zásada, že jakmile je loď připoutána v přístavišti, jsou volni. Se spěchem a křikem vyrazili tedy na břeh, následováni hřmotným davem vystěhovalců, jejichž přátelé – nádeníci a služebné – je očekávali s otevřenou náručí. Já a Harry jsme však seděli na truhlici v kotci v tiché vděčnosti nad koncem plavby, téměř stejně nevhodné pro nás oba a tak hořké pro jednoho z nás. A loď, která se nám tolik protivila, se nyní začala 318

zdát milá našim očím, bloudícím po každém známém kousku dřeva, neboť místo útrap je místem radosti, když útrapy pominou, a tichá vzpomínka na minulé těžkosti je sladší než přítomné blaho. KAPITOLA ŠEDESÁTÁ PRVNÍ Redburn a Harry v přístavu Seděli jsme v tom mizerném zadehtovaném doupěti – kromě lodního důstojníka a krys jediní obyvatelé opuštěné staré lodi. Nakonec Harry přistoupil ke své truhlici, vytáhl pár šilinků a navrhl, abychom šli na břeh, přinesli si večeři a snědli ji zde dole. V bídných krámcích kolem výkladišť byl malý výběr, tak jsme si koupili pár koláčků, několik věnečků a láhev zázvorového piva a takto zásobeni jsme se veselili. Neboť pro nás, kteří jsme měli ústa pomalu naložená v soli a celá svraštělá neustálou chutí přesoleného hovězího, byly tyto koláčky a věnečky úžasně lahodné. A pokud jde o zázvorové pivo, no, to zázvorové pivo bylo prostě božské! Od té doby jsem vždycky zázvorové pivo ctil. Ten večer jsme šli spát pozdě, neboť – ó potěšující nepochybná jistoto! – jako královští suchozemci jsme byli pány všech nočních hlídek a věděli jsme, že žádné levobočácké, ahoj! nás už nebude vyrušovat. „Celou noc dole v kotci! Jenom si pomysli, Harry, kamaráde!“ „Ano, Wellingboroughu, pomyšlení, že mohu teď spát, jak dlouho se mi líbí, mě stačí udržet navěky vzhůru.“ Ráno jsme vstali časně a čile a pak jsme se připravovali na odchod na břeh. Ze všeho nejdříve jsme se svlekli do pasu a důkladně se vydrhli. „Nikdy nedostanu z prstů tyhle zatracené dehtové skvrny,“ naříkal Harry a dřel je důkladně kusem koudele namočeným v hustých mydlinách. „Ne a neslezou, a já jsem do konce života zničený. Jen se podívej na mé ruce, Wellingboroughu!“ Byl to skutečně smutný pohled. Stejně jako já měl všechny nehty na rukou obarveny silnou červenožlutou barvou, takže vyhlížely podobně jako kousky pěkné želvoviny. 319

„Nevadí, Harry,“ uklidňoval jsem ho, „víš, například na Východě ženy ponořují konečky prstů do jakéhosi zlatého barviva.“ „Při Plutovi,“ vykřikl Harry, „já bych ponořil své konečky prstů do zlata až po ramena, když o tom mluvíš. Ale nevadí, budu přísahat, že jsem právě přijel z Persie, chlapče.“ Vyparádili jsme se do nejlepšího a vyrazili jsme na břeh. Ihned jsem zavedl Harryho k Tureckému kohoutu na Fultonské ulici, kde je hostinským jistý Sweeney. Místo je proslulé svým levným sučonským čajem a náramnými pohankovými koláči. „No, pánové, co si dále?“ zeptal se číšník, sotva jsme usedli za stůl. „Pánové!“ zašeptal mi Harry, „pánové! slyšíš ho! Říkám ti, Redburne, na palubě starého Horala s námi tak nemluvili. Nebesa, zase se cítím pevný v kramflekách. – Kávu a teplé rohlíky,“ dodal nahlas a přehodil si nohu přes nohu jako lord, „a kamaráde – pojďte zpátky – přineste nám řízek zvěřiny.“ „To nemáme, pánové.“ „Šunku s vejci,“ navrhl jsem já, neboť se mi v ústech sliny sbíhaly právě při vzpomínce na toto jídlo, které jsem už dříve u Tureckého kohouta ochutnal. Tak jsme si dali šunku s vejci – a královskou kávu – a císařské topinky. Ale máslo! „Harry, ochutnal jsi už někdy takovéhle máslo?“ „Ani nemluv,“ odpověděl Harry a mazal si desátou topinku. „Stanu se mlékařem a do smrti se nevzdálím z požehnané vůně másla.“ Byla to snídaně, na niž se nezapomíná. Okázale jsme zaplatili účel a vyrazili jsme na ulici jako dvě buclaté galiony zlata plující z Acapulka do starého Španělska. „A teď mě veď,“ řekl Harry, „ať uvidím něco z těch tvých Spojených států. Jsem přichystán jít z Maine na Floridu, přebrodit velká jezera a přeskočil řeku Ohio, přijde-li nám do cesty. Tumáš, zavěs se do mne – veď mě.“

320

S Harrym se odehrávala přímo zázračná změna. Svým chováním připomínal Harryho, jaký byl tenkrát, když jsme se vydali od Zlaté kotvy v Liverpoolu do Londýna. Byl opravdu v nejkrásnější náladě, čemuž jsem se nemohl dost vynadivit, vzal-li jsem v úvahu, že má prázdnou kapsu a že je v této zemi cizincem. Kolem poledne si našel ubytování, soukromou domácnost, kde za bydlení nepočítali mnoho a kde domácí paní neměla příliš vysoké účty od řezníka. Zde jsem ho nakonec opustil, a zatímco si sem stěhoval z lodi svou truhlici, vydal jsem se do města navštívit svého starého přítele pana Jonese, abych se dozvěděl, co se událo za mé nepřítomnosti. Pan Jones mi jednou rukou co nejsrdečněji potřásl pravicí a druhou mi podal nějaké dopisy, které jsem dychtivě zhltl. Jejich obsah vyžadoval, abych ihned odjel domů. Okamžitě jsem vyhledal Harryho a oznámil jsem mu to. Je podivné, jakou výraznou změnu na Harryho vzhledu vykonala má byť jen několikahodinová nepřítomnost, během níž byl ponechán sám sobě a prohlížel si cizí ulice a cizí tváře. Byl to člověk podléhající nejnáhlejším impulsům. Když byl takto ponechán sám sobě, cizí ulice mu zřejmě připamatovaly jeho opuštěnost, a proto jsem ho našel s velmi smutným pohledem a s pravou rukou šmátrající v kapse. „Kde budu obědvat ode dneška za týden?“ pronesl pomalu. „Co mám dělat, Wellingboroughu?“ Když jsem mu řekl, že ho druhý den odpoledne musím opustit, pořádně ho to sklíčilo. Utěšoval jsem ho, jak jsem nejlépe dovedl, třebaže jsem sám trochu útěchy potřeboval, přestože já jsem se dostal zase domů. Ale dosti o tom. V New Yorku jsem měl jednoho známého mládence, mnohem staršího než já, jmenoval se Goodwell. Byl to dobrosrdečný chlapík a odnedávna pracoval jako úředník ve velkém zasílatelství v Jižní ulici. Napadlo mě, že je to zrovna ten pravý člověk, který by se mohl ujmout Harryho a opatřit mu místo. Zmínil jsem se tedy o tom svému druhovi a Goodwella jsme navštívili.

321

Viděl jsem, že na něj krásný vzhled mého přítele udělal dojem, a když se mezi čtyřma očima seznámil s jeho případem, upřímně mi slíbil, že proň udělá, co bude v jeho silách; ačkoliv časy jsou dost zlé, pravil. Ten večer jsme se procházeli po ulicích – Goodwell, Harry a já v jedné řadě. Goodwell štědře utrácel své peníze v ústřicových jídelnách, Harry oplýval narážkami na londýnské kluby a já jsem svou troškou přispíval k obecné zábavě. Příštího rána jsme se zase vrátili k obchodním záležitostem. Tedy – neočekával jsem, že dostanu tak velkou mzdu, abych z výtěžku své první plavby mohl jít na odpočinek, nicméně jsem se domníval, že dolar nebo dva by mohly kápnout. Dolary jsou vzácná věc a neměly by se přehlížet, když na ně máme nárok. A protože druhého rána po našem příjezdu mělo dojít k výplatě posádky, Harry a já jsme se objevili na palubě spolu s ostatními. Byli jsme pozváni do kabiny, a zase jednou, po přestávce víc než čtyřměsíční, mě obklopoval její mahagon a javor. V přepychovém křesle za lesklým vykládaným psacím stolem seděl kapitán Riga, vyšňořený ve svém městsko-hotelovém obleku a pánovitý jako velkoadmirál anglický. Námořníci s klobouky v ruce stáli uctivě v půlkruhu před ním. Kapitán držel v ruce seznam posádky, po jednom předčítal jména a příjemnými bankovkami – jak krásný to pohled! – vyplácel námořníkům mzdu. Většina z nich dostala méně než deset dolarů, několik dvacet a dva lodníci třicet dolarů, zatímco starý kuchař – jenž si nevybral žádnou zálohu předem a jehož zbožnost se ukázala výnosnou, neboť ho uchránila před nákladnými výstřelky většiny námořníků – obdržel krásnou zaokrouhlenou sumu sedmdesáti dolarů. Sedm desetidolarových bankovek! Každá z nich, jak jsem si v tu chvíli spočetl, má cenu přesně sta deseťáků a ty se rovnají tisíci centům, které je dále možno dělit ještě na menší mince. Kuchař se tedy nyní ujal bohatství sedmdesáti tisíc amerických míliů. Konec konců to bylo jen sedmdesát dolarů, nicméně mně se vždycky zdálo, že uvádíme-li částky ve zvučných drobných, získáváme mnohem hlubší pojem o jejich velikosti, než když zahalujeme jejich nezměrnost dublony, sovereigny a dolary. Kdo by neměl raději v 322

Paříži 125 000 franků než v Londýně pouhých 5000 liber, ačkoliv skutečná hodnota obou těchto částek je v podstatě stejná. S šoupáním nohou a s úklonou, jakou jen černoch dokáže, odešel starý kuchař se svým bohatstvím, a nepochyboval jsem, že je okamžitě investoval do nádherného podzemního ústřicového sklípku. Ostatní námořníci si velmi pozorně přepočítali svou hotovost, a když viděli, že je vše v pořádku a že žádná bankovka nemá oslí uši – v tom případě by požadovali jinou, neboť námořníci se nedají podfouknout a znají svá práva, přinejmenším když plavba skončila a jsou volní –, když tedy viděli, že vše je v pořádku, i oni pozdravili a odešli a zanechali Harryho a mne tváří v tvář vrchnímu armádnímu účetnímu. Chvíli jsme stáli, tváříce se tak zdvořile, jak jen možno, a očekávali jsme, že každou chvilku uslyšíme vyvolávat svá jména, ale neuslyšeli jsme ani slovo. Kapitán odhodil vyúčtování, zapálil si velmi vonný doutník, vzal si ranní noviny – byl to myslím Herald –, přehodil si nohu přes boční opěradlo židle a ponořil se do nejnovějších zpráv z celého světa. Pohlédl jsem na Harryho a on pohlédl na mne a pak jsme oba pohlédli na nepochopitelně jednajícího kapitána. Nakonec Harry zakašlal a já jsem zašoupal nohou, abychom ho vyrušili. Vrchní armádní účetní vzhlédl: „Odkud jste přišli? Kdopak jste, prosím, a co chcete? Stevarde, vyprovoď ty mladé pány ven!“ „Chci své peníze,“ ozval se Harry. „Mám dostat výplatu,“ řekl jsem já. Kapitán se zasmál. Ó, byl mimořádně veselý, a když hluboce vdechl kouř, odložil doutník, a šikmo na nás pohlížeje, vypouštěl z úst vlnící se spirály kouře. „Namouduši, pánové, udivujete mě. Jste zapsáni v městském adresáři? Máte nějaké doporučující dopisy, mladí pánové?“ „Kapitáne Rigo!“ vzkřikl Harry, rozzuřen jeho nestydatostí. „To vám říkám, kapitáne Rigo, takhle to nepůjde – kde jsou prachy?“ „Kapitáne Rigo,“ dodal jsem, „nevzpomínáte si, že asi před čtyřmi měsíci já a můj přítel pan Jones jsme měli s vámi rozhovor 323

právě v této kabině? Domluvili jsme se, že se poplavím na vaší lodi a dostanu za své služby tři dolary měsíčně. Nuže, kapitáne Rigo – odplul jsem s vámi a vrátil jsem se, a nyní, pane, vám poděkuji za svou mzdu.“ „Ach ano, vzpomínám si,“ řekl kapitán. „Pan Jones! Chachá! Vzpomínám si na pana Jonese, velmi gentlemanský gentleman; a zadržte – vy jste syn bohatého francouzského dovozce – a – počkejte – nebyl váš prastrýc holič?“ „Ne!“ zahřímal jsem. „No dobře, dobře, mladí pánové, opravdu prosím za prominutí. Stevarde, židle pro mladé pány – posaďte se, mladí pánové. A teď, počkat,“ brumlal si a obracel svůj seznam. „Hm, ano, tu to je. Wellingborough – tři dolary měsíčně. Řekněme čtyři měsíce – to je dvanáct dolarů; minus tři dolary zálohy v Liverpoolu – to je devět dolarů; minus tři kladiva a dva škrabáky spadlé přes palubu – to dělá čtyři a čtvrt dolaru. Zdá se mi, že vám tedy dluhuji čtyři a čtvrt dolaru, že ano, mladý pane?“ „Vypadá to tak, pane,“ odpověděl jsem a upřeně jsem naň pohlížel. „A teď se podívám, co dluhujete vy mně, a pak budeme moci srovnat ráhna, monsieur Redburn.“ Co dluhuji jemu! pomyslel jsem si – co dluhuji jemu kromě nevraživosti! Ale potlačil jsem svůj odpor a kapitán za chvíli řekl: „Svým útěkem z lodi v Liverpoolu jste přišel o svou mzdu, která činila dvanáct dolarů. A protože vám bylo vyplaceno v penězích, kladivech a škrabácích sedm dolarů a dvacet pět centů, dluhujete mi přesně tuto částku. Tedy, mladý pane, poděkuji vám za peníze,“ řekl a natáhl přes stůl otevřenou dlaň. „Mám se do něho pustit?“ zašeptal Harry. Byl jsem ohromen touto naprosto nepředvídanou zprávou o stavu mého účtu s kapitánem Rigou a začal jsem chápat, proč se až dosud nezmiňoval o mé nepřítomnosti na lodi v době, kdy jsem byl s Harrym v Londýně. Ale minutová úvaha mi ukázala, že mi není pomoci. Řekl jsem mu tedy, že má právo zahájit proti mně proces, neboť jsem zbankrotovaný a nemohu mu zaplatit, a obrátil jsem se k odchodu. 324

Tento muž skutečně vyháněl ubohého chlapce a ani měďákem ho neodměnil za to, že mu otročil po více než čtyři hrozné měsíce na jeho lodi. Ale kapitán Riga byl starý mládenec nákladných zvyků a měl velké účty za víno v Městském hotelu. Nemohl si dovolit být hýřivě štědrý. Pokoj jeho obědům. „Pan Bolton, myslím,“ řekl kapitán a lichotivě se nyní uklonil směrem k Harrymu. „Pane Boltone, vy jste byl rovněž najat za tři dolary měsíčně. V Liverpoolu jste dostal měsíční plat předem, a protože z doku do doku jsme se plavili asi měsíc a půl, dluhuji vám přesně jeden a půl dolaru, pane Boltone. A zde je máte,“ pravil a podal mu šest dvoušilinkových mincí. „A toto – toto je odměna za mé dlouhé a věrné služby!“ pronesl Harry a zatvářil se tragicky. Potom pohrdavě hodil stříbrňáky na psací stůl a řekl: „Tu máte, kapitáne Rigo, můžete si své prachy nechat! Byly ve vaší peněžence a dostal bych svrab, kdybych si je podržel. Na shledanou, pane.“ „Na shledanou, mladí pánové, navštivte nás prosím opět,“ odvětil kapitán a chladně uschoval mince. Dokud byl v přístavu, jeho zdvořilost byla nepřekonatelná. Když jsme opouštěli kabinu, dělal jsem Harrymu výčitky, že tak bezstarostně zhrdl mzdou, jakkoliv malou. Prosil jsem ho, aby bral v úvahu svou situaci, a poznamenal jsem, že každé penny, které má, může mít pro něj velkou cenu. Ale on udělal jen „Pšá!“ a konec. Na přídi jsme našli shromážděné námořníky, pohroužené v jakousi horlivou debatu, zatímco na výkladišti se několik povozů naložených jejich truhlicemi právě chystalo k odjezdu do námořnických hostinců ve městě. Ze vzhledu našich druhů bylo velmi zřetelně vidět, že jistě chystají nějakou čertovinu; a taky že ano. Kapitán Riga, třebaže se vůči námořníkům nedopustil žádného přímého násilí, přece tisíci drobnými ničemnostmi – například tím, že nepřímo způsobil zmenšení jejich přídělu chleba a masa, aniž dal najevo, že něco takového zamýšlí, a aniž o tom námořníkům řekl – přece tím a podobným jednáním vzbudil odpor celé lodní posádky;

325

již dávno mu dali neopakovatelné přízvisko, zcela zřejmě vyjadřující jejich opovržení. Teď cesta skončila; a ukázalo se, že shromáždění na přídi prodebatovává způsob, jak nejlépe by mohli všichni na rozloučenou vyjádřit city, které chovají ke svému bývalému pánu a veliteli. Bylo třeba najít nějaký důrazný symbol těchto citů, nějaký neomylný projev, který by na kapitána Rigu silně zapůsobil pokud možno nejpřesnějším vyjádřením jejich pocitů. Bylo to jako schůze členů nějaké obchodní společnosti v předvečer zdárného zrušení koncernu, kde podřízení, vedeni nejčistší vděčností ke svému presidentovi nebo šéfovi, mu odhlasovávají koupi stříbrného poháru na znamení své úcty. Opakuji, bylo to něco podobného, leč s jistým podstatným rozdílem, jak se ukáže. Nakonec se dohodli na přesném způsobu, jak bude věc provedena, a vyslali Blunta, „irského koknyho“, se vzkazem ke kapitánovi. Blunt zaklepal na dveře kabiny, zdvořile požádal stevarda, aby oznámil kapitánu Rigovi, že na zhlaví přístavní hráze jsou nějací gentlemani, kteří ho horlivě hledají, a pak se připojil ke svým druhům.

326

Za chvilku kapitán vyrazil z kabiny a spatřil výše zmíněné gentlemany rozestavené nahoře na brlení obráceném k nábřeží. Když se objevil, námořníci se náhle obrátili k němu zády, učinili pohyb, který byl velmi uctivým pozdravem všem před nimi, ale ohavnou urážkou všem, kdož náhodou tvořili zadní voj, zakřičeli třikrát „hurá!“ a jedním skokem vyklidili loď. Věren své nevyprovokovatelné zdvořilosti při pobytu v přístavu, kapitán Riga pouze nadzvedl klobouk, velmi mírně se usmál a pomalu se vrátil do kabiny. Harry i já jsme si přáli vidět poslední pohyby této pozoruhodné posádky, tak chytré na břehu a tak zbabělé na moři, a proto jsme ji sledovali po nábřeží, dokud se nezastavila v námořnickém útočišti poeticky zvaném U řádného doušku. Zde všichni zakotvili před pultem a hospodský s úzkými čelistmi se přičiňoval mezi svými lotrovskými lahvemi a butelkami za pultem. Dobře poznal podle jejich vzhledu, že tito zákazníci jsou zazobaní a budou své peníze utrácet bez zábran, jako to dělá většina námořníků, kteří nedávno dostali mzdu. Byla to dojemná scéna. 327

„No tak, kámoši,“ řekl nakonec jeden z nich, „se mi zdá, že už jeden druhýho neuvidíme – pojďte, napijme se dokola a připijme si na poslední cestu!“ Nato hospodský rozestavil na pult skleničky, odzátkoval láhve a uctivě je přišoupl k námořníkům, jako by říkal: „Vážení pánové, nepřísluší mi, abych vám odměřoval vaši pálenku, poslužte si sami, vzácní pánové!“ A námořníci si také posloužili, každou sklenici si nalili vrchovatou a stojíce v řadě naráz je všechny vyprázdnili, dokola si potřásli rukama a pak se ve skupinách rozešli různými dveřmi, neboť hospoda U řádného doušku stála na rohu. Sestává-li se život každého člověka z vítání a loučení a za každým „buď zdráv, chlapče, vítám tě!“ je slyšet „sbohem, bůh tě provázej“ – pak ze všech lidí si nejvíce potřásají rukama a nejvíce mávají klobouky námořníci. Jsou hned tu a hned zas onde, stále se stěhují a jako chaluha bez kořenů jsou zmítáni sem a tam. Když si naši druhové potřásli s námi rukama a odešli, Harry a já jsme chvíli stáli na rohu, dokud se nám poslední muž neztratil z očí. „Už jsou pryč,“ řekl jsem. „Díky bohu!“ dodal Harry. KAPITOLA ŠEDESÁTÁ DRUHÁ Poslední zprávy, které jsem slyšel o Harrym Boltonovi Téhož odpoledne jsem vzal svého kamaráda na Baterii a tam jsme seděli na lavičce v letním stínu stromů. Byl to krásný, klidný obraz; procházelo se tu plno dam a pánů a listím, tak čerstvým a jasným, jsme se dívali na zátoku, po níž se míhaly třpytivé lodi. Pak jsme pohlédli na své boty a uvažovali, jak krásný by byl svět, jenom kdybychom měli nějaké peníze, abychom ho mohli užívat. Ale to je věčná nesnáz – ach, kdo dovede zhojit prázdnou kapsu?

328

„Nepochybuji, Harry, že se Goodwell o tebe postará,“ řekl jsem, „je to skvělý, dobrosrdečný chlapík a udělá pro tebe, co bude moci, to vím.“ „Nepochybuji o tom,“ odpověděl Harry a vyhlížel beznadějně. „Nemusím ti ani říkat, jak je mi líto, že tě mám tak brzo opustit.“ „Mně samotnému je to dostatečně líto,“ posteskl si Harry velmi upřímně. „Ale nepochybně se brzy vrátím,“ pokračoval jsem. „Snad ano,“ odpověděl Harry potřásaje hlavou. „Jak je to daleko?“ „Jenom sto osmdesát mil,“ odvětil jsem. „Sto osmdesát mil!“ opáčil Harry a protahoval slova jako nekonečnou stužku. „To bych neušel ani za měsíc.“ „Podívej, drahý příteli,“ řekl jsem, „dej si poradit, a zatímco budu pryč, buď statečný, nepodléhej zoufalství, a vše bude v pořádku.“ Ale bez ohledu na všechno mé povzbuzování bylo Harrymu tak zle, že nám nezbylo než zaběhnout do blízké nálevny a vhodit do sebe sklenku zázvorového piva – po ní jsme se cítili lépe. 329

Harry mě doprovodil na parník, jenž mě měl dovézt domů, a držel se mi těsně po boku, dokud se parník nechystal k odjezdu. Pak stál na nábřeží a potřásal mi rukou tak, že jsme téměř mařili úsilí lopatek lodního kolesa, a nakonec s oboustranným škubnutím v podpaždí jsme se rozešli. Už nikdy jsem Harryho nespatřil. Nebudu popisovat, jakého přijetí se mi dostalo doma, jak jsem se ponořil do dlouhých a milujících objetí – to přejdu a zakončím vyprávění o své první plavbě tím, co vím o osudu Harryho Boltona. Okolnosti, jež nebyly v mé moci, zdržely mě doma několik týdnů; v této době jsem psal svému příteli, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Napsal jsem tedy mladému Goodwellovi, a ten mi odpověděl dopisem, který mám nyní rozestřený před sebou: Milý Redburne, Tvého ubohého přítele Harryho nemohu nikde najít. Když jsi odjel, několikrát mě navštívil a společně jsme si vyšli. Můj zájem o něho den ze dne vzrůstal. Ani nevíš, jak těžké jsou tu doby a jaké množství mladých mužů s dobrou kvalifikací hledá zaměstnání v účtárnách. Snažil jsem se ze všech sil, ale nemohl jsem Harrymu sehnat místo. Avšak povzbuzoval jsem ho. Ale on byl stále melancholičtější a nakonec mi řekl, že prodal všechno své šatstvo kromě toho, co má na sobě, aby mohl zaplatit za byt. Nabídl jsem mu půjčku pár dolarů, ale on je odmítl. Poté jsem ho dvakrát nebo třikrát šel navštívit, ale nebyl doma. Nakonec mi jeho bytná řekla, že předcházejícího dne definitivně opustil její dům. Vyptával jsem se jí blíže, kam odešel; odpověděla, že neví, ale že z určitých narážek, které náš ubohý přítel utrousil, se obává, že se vydal na velrybářskou výpravu. Okamžitě jsem zašel do kanceláří v Jižní ulici, kde se najímají muži pro nantucketské velrybářské lodi, a poptával jsem se mezi nimi, ale marně. A srdečně lituji, to je vše, co vím o našem příteli. Nemohu uvěřit, že jeho melancholie by ho dovedla k takovému nerozumu, aby utrácel svůj život na velrybářské lodi, a stále doufám, že jistě bude někde ve městě. Musíš sem sám přijet a pomoci mi ho najít.

330

Tento dopis byl pro mne strašnou ranou. Vzpomněl jsem si na naše dobrodružství v Londýně a na jeho tehdejší jednání, vzpomněl jsem si, jak snadno se poddával nejnáhlejším, nejztřeštěnějším a nejprotichůdnějším popudům. Uvědomoval jsem si, že v New Yorku jako opuštěný cizinec bez vindry v kapse má jistě nejstrašnější pohnutky, aby spáchal sebevraždu. Hrozil jsem se pomyslet, že právě teď, zatímco o něm přemýšlím, není už třeba naživu. V tu chvíli byl tento pocit tak silný, že jsem rychle přelétl noviny, abych zjistil, jsouli tam zprávy o sebevraždách nebo o utopencích v newyorském přístavu. Spěchal jsem nyní co nejrychleji do New Yorku, ale ačkoliv jsem ho prohledal křížem krážem, nedozvěděl jsem se nic nového. Goodwell se snažil ulehčit mi v mých starostech a ujišťoval mě, že Harry jistě odjel na velrybářskou výpravu. Když jsem si však připamatoval jeho hořkou zkušenost na palubě Horala, a co víc, jeho úzkost před šplháním do lanoví, zdálo se mi to skoro nemožné. Nakonec jsem byl nucen ho oželet. Léta poté jsem byl jako námořník na velrybářské lodi v Pacifiku. Jednoho dne jsme na moři hlásnou troubou oslovili jinou velrybářskou loď a posádka člunu, která vystoupila na palubu naší lodi, přišla mezi nás na příď na kousek řeči, jak bývá vždy při takových příležitostech zvykem. Mezi cizími námořníky byl i jeden Angličan, který se dal najmout pro tuto plavbu v Callao. Během rozhovoru se zmínil, že je teď na Pacifiku už několik let; dobrá loď Nantucketská lovkyně měla tu čest, že ho prvně přivezla na tuto stranu zeměkoule. Otázal jsem se, proč ji opustil; odpověděl, že to byla hrozně neblahá loď. „Ještě jsme nebyli na moři ani čtvrt roku,“ vyprávěl, „a u brazilského pobřeží jsme ztratili posádku člunu, která po západu slunce pronásledovala velrybu. Hned druhý den nato jsme ztratili nebohého mladíka, nějakého mého krajana, který nikdy nevstoupil do člunu. Spadl přes zábradlí a dostal se mezi loď a velrybu, zatímco jsme ji rozřezávali. Chudák, od samého začátku plavbu těžce snášel. Pocházel z urozené rodiny, a když jste ho k tomu lichotkami přiměli, zpíval jako ptáček.“

331

„Jak se jmenoval?“ přerušil jsem ho třesa se očekáváním. „Jaké měl oči? Jaké barvy měl vlasy?“ „Snad nebyl Harry Bolton váš bratr?“ vyskočil cizí námořník. Harry Bolton! Byl to on! Avšak já, Wellingborough Redburn, jsem náhodou zůstal naživu, třebaže jsem zažil mnohem nebezpečnější příhody, než jaké jsem vylíčil v této své První plavbě – a zde vyprávění o ní končím.

Vysvětlivky Str. 10 marína – zde obraz moře; 11 Froissart, Jean (asi 1338 – asi 1410) – francouzský kronikář a básník; zde se Froissartem míní jeho kronika; Spectator (angl.) ‚– česky Pozorovatel. Název časopisu, který v letech 1711 a 1712 vydávali angličtí spisovatelé Addison a Steele; ďAlembert, Jean Le Rond (17171783) – francouzský matematik, fyzik n filosof, spoluredaktor francouzské „Encyklopedie“; ďAlembertcin se zde míní jeho „Uvod k encyklopedii“; 13 ICidd, William – námořní kapitán a pirát. Narodil se snad ve Skotsku asi v polovině 17. stol. a byl v r. 1701 oběšen v Londýně; 14 misantrop – člověk nenávidějící lidi a stranící se jich; mrzout; 33 haslor – zde zvláštní druh tvrdého klobouku; 39 Slaten Island – ostrov, jihozápadní část města New Yorku; 42 za poslední války s Anglií – míní se válka vypovězená Velké Británii Spojenými státy americkými v r. 1812; 43 Patrick Henry (17361799) – americký řečník a revoluční státník, jeden z vůdců odboje jiroti Velké Británii. Známá jsou slova: „Dejte mi svobodu, nebo mi dejte smrt!“; 46 Lafayette, Marie Joseph Paul Yves Gilbert Motier (17571834) – niarkýz, francouzský politik a důstojník. V letech MilMU se v hodnosti generála účastnil na straně Američanů bojů proti Angličanům;

332

50 Delmonico – známá newyorská restaurace. Zřídila ji společnost, jejímž podílníkem a hybnou silou byl americký restauratér Lorenzo Delmonico, původem Švýcar, který s úspěchem propagoval v USA evropskou kuchyni; 52 Dowery – ulice v New Yorku. V 60. a 70. letech 19. stol. byla středem newyorského divadelního života, později se však stala nechvalně známou pro zločinecké živly, jež se tam zdržovaly (tzv. bowerští chlapci); 55 Newgaíeský kalendář – životopisný záznam (vedený od r. 1773) o nejhorších zločincích uvězněných v londýnské věznici Newgate (byla zbourána v r. 1902); 58 delirium tremens – blouznění při těžké chronické otravě alkoholem; 63 gumiguta – pryskyřice získávaná ze stromů rodu Garcinia, která obsahuje žlulé barvivo; highbindeři – zde členové tajných vyděračských a lupičských organizací; rowdyové – zde ve významu raubíři, zločinci z profese živící se krádežemi, loupežemi apod.; Jackson, Andrew (17671845) – americký generál a politik, v letech 18291837 president USA. V r. 1815 porazil Angličany u města New Orleansu, jehož obrana mu byla svěřena; 65 Antiochos – zde Antiochos IV., král syrský. Zemřel asi v r. 163 př. n. 1.; 70 Izmael – podle bible byl Izmael syn izraelského patriarchy Abraháma a egyptské otrokyně Agar. Když se manželce Abrahámově narodil Izák, musel Izmael opustit otcovský dům, a to z podnětu Sářina, která se obávala o Izákova práva; 76 Brutus, Lucius Junius – jeden ze dvou prvních konzulů římské republiky (od r. 509 př. n. 1.), podle starořímské legendy jeden z hlavních strůjců svržení římského krále Tarquinia. Když se Brutovi dva synové zapletli do spiknutí, jež mělo obnovit královskou moc, odsoudil je prý k smrti; Plutarchos (asi 46 – asi 120) – řecký filosof, spisovatel a dějepisec;

333

87 Jákobův žebřík – provazový žebřík s dřevěnými příčkami pojmenovaný tak podle žebříku, který podle biblického podání viděl ve snu syn Izáka a Rebeky Jákob a který prý vedl do nebe; 90 kalomel – chlorid rtufný (HgzCy, jedovatá sloučenina užívaná v lékařství; jalapa – zde jalapa počistivá, rostlina, která se pěstuje v tropech pro kořenové hlízy obsahující jedovatou pryskyřici se silným projímavým účinkem; 92 Job – podle biblického podání muž ze země Uz, který byl stíhán mnohými neštěstími, jež snášel s velikou trpělivostí; 93 Charlotta Templeová – sentimentální román anglické spisovatelky a herečky S. Rowsonové (17621824); příběh o Josefovi a Pulijarce – biblické vypravování o tom, jak manželka náčelníka faraónovy osobní stráže Putifara sváděla mladého Josefa, syna patriarchy Jákoba, avšak marně, neboť jejím svodům nepodlehl; 95 Smith, Adam (17231790) čelný představitel anglické klasické politické ekonomie; jeho dílo nazvané „Zkoumání o povaze a příčinách bohatství národů“ mělo pro vývoj politické ekonomie nemalý význam; 96 vakát – zde prázdná, nepotištěná stránka knihy; kokny – původně venkovské označení pro obyvatele velkých anglických měst, od začátku 17. stol. především pro obyvatele Londýna, a to zejména pro rodilého Londýňana, obzvláště pro takového, jenž se narodil „v doslechu zvonů kostela St. MaryleBow“. Kokny je proto především obyvatel East Endu, části Londýna prostírající se na východ od Anglické banky. Je to oblast továren a jiných pracovišť, oblast lidových vrstev, kde se mluví nářečím hláskově poněkud odlišným od spisovné angličtiny; 98 Clauberova sůl – vodnatý síran sodný (NazSOi.lOIIjO), pojmenovaný tak podle německého lékaře a fyzika Johanna Iludolfa Glaubera. Podává se vnitřně v malých dávkách jako lék ke zvýšení chuti k jídlu a jako projímadlo; 100 Bowditeli, Nathaniel (17731838) – americký matematik a astronom; provedl revizi pojednání o navigaci napsaného jeho 334

současníkem Angličanem Moorem. Třetí přepracování tohoto pojednání vyšlo v r. 1802 pod názvem „Nový americký praktický navigátor“ a je dosud považováno za jedno z ncjlcpších děl v tomto oboru; 104 Grand Banks – podmořská plošina v severním Atlantském oceánu, která se táhne v blízkosti břehů Nevvfoundlandu na vzdálenost asi 800 km směrem k Evropě; jsou zde výborná loviště ryb; Samsonův sloup – název, který snad vznikl na základě známého vypravování o Samsonovi. V biblickém podání byl Samson izraelský hrdina, veliký silák, který občas bojoval s Filištínskými, občas se bavil s filištínskými ženami. Nakonec ho nepřátelé lstí zajali, oslepili a donutili k otrocké práci. Samson se však pomstil tím, že podtrhl dva sloupy chrámu, v němž bylo shromážděno mnoho jeho nepřátel. Chrám se zřítil a Samson s četnými Filištínskými zahynul v sutinách; 105 kraken – bájeslavná obrovská mořská obluda, o níž se říkalo, že se občas vynořuje u norských břehů; Jonáš – starozákonní prorok, který podle biblického podání neuposlechl božího příkazu a kterého pak pozřela velryba, jež ho za tři dny zase živého vyvrhla, načež boží příkaz splnil; moudré panny – v podobenství sv. Matouše pět prozíravých panen, které se chystaly uvítat svého ženicha a vzaly pro své lampy dostatečnou zásobu oleje. Když se o půlnoci ozval křik „Ženich jde!“, šly ženicha vítat s rozžatými lampami – a vdaly se. Jiných pět panen však šlo v tu dobu teprve shánět olej pro své lampy, a když se vrátily, našly dveře zavřené a marně se ucházely o ženichovu přízeň; 108 Nantucket – ostrov v Atlantském oceánu, část státu Massachusetts v USA. Ostrov tvoří největší část území stejnojmenného městského správního celku. Nezapojena do tohoto správního celku je samostatná obec téhož jména, která byla v 18. a 19. stol. proslulým velrybářským střediskem; levialan – v semitském bájcsloví ohromný vodní, nejspíše mořský netvor; 114 norský malslriim – tzv. Moskenstrom, silný mořský proud mezi lofotskými ostrovy Moskenesoy a Voeróy při severozápadním norském pobřeží, za určitých podmínek nebezpečný pro menší lodi; 335

Kain – podle bible prvorozený syn Adama a Evy, oráč, který zavraždil svého bratra pastevce Ábela; 116 Sic transit gloria mundi! (lat!) – Tak pomíjí sláva světská!;119 Walter Baleigh (asi 15521618) – anglický dvořan, cestovatel, básník, armádní a námořní velitel a v jisté době oblíbenec anglické královny Alžběty; Ellisová, Sarah (18121872) – anglická spisovatelka, manželka anglického cestovatele a misionáře VVilliama Ellise. Ve svých spisech se zabývala postavením ženy ve společnosti; 121 Viktorie, Alexandriím (18191901) – anglická královna; na trůn nastoupila v r. 1837; 124 Sam Patch (18071829) – americký odvážlivec známý svými skoky do vody z velikých výšek. U Niagarských vodopádů provedl skok asi z poloviny jejich výšky a později se zabil u vodopádů Genesee při skoku z výšky asi 38 metrů; Bichard – zde anglický král Richard II. (13671400); vládl od r. 1377 do r. 1399; XVal Tyler – jeden z hlavních vůdců velikého, převážně selského povstání, k němuž došlo v Anglii v r. 1381 za vlády Richarda II.; tartan – pestře kostkovaná látka, jaké se užívá na národní oděv či kroj skotských horalů; také vzor takové látky, který býval u každého skotského klanu jiný; mezi vodními Vysočinami a Nížinami – autor přirovnává vlny k Vysočinám a Nížinám ve Skotsku. Skotsko se dělívá na tři části: jižní část – Nížiny (angl. Lowlands), střední část – Střední Skotsko, a severní část – Vysočiny (angl. Ilighlands). Avšak nejen Vysočiny, ale i Nížiny jsou hornaté. Vysočiny však mají horstvo vyšší a divočejší; 127 Ixíón – v řeckém bájesloví král Lapithů, který byl na rozkaz boha Dia za trest v podsvětí připoután k otáčejícímu se ohnivému kolu; 128 intarzie – ozdobné vykládám povrchu předmětů, hlavně nábytku, např. dřevem odlišné barvy, perletí, želvovinou apod.; 129 Bowling Green – (česky vlastně Kuželkářský trávník, Kuželník, Kuželna) malé prostranství – parčík – při začátku Broadwaye ve městě New Yorku; kdysi se tu hrávaly kuželky; 336

Dopisy Juniovy – Junius je pseudonym, jímž byly podpisovány útočné články, které vycházely v Londýně ve „Veřejném oznamovateli ‚ (The Public Advertiser). V r. 1772 vyšly souhrnně (kromě článku z r. 1768) pod názvem Dopisy Juniovy; Blaekheath – park v obvodu Londýna, oblíbená rekreační oblast, dříve pustina; 131 Seneca, Lucius Annaeus (asi 4 př. n. 1. – 65 n. 1.) – římský státník a stoický filosof; stoikové – vyznavači stoické filosofie. Stoická filosofická škola byla založena ve 4. stol. př. n. 1. na Kypru Zénónem z ICitia. Druhé období jejího rozkvětu nastalo ve 2. stol. n. 1. Někteří vyznavači stoické filosofie tvrdili, že člověk má za všech okolností zachoval klid, má se snažitdosáhnout lhostejnosti k vnějšímu světu a překonat své instinkty vůli, což prý vede ke ctnosti; 133 Piobert Emmet (17781803) – irský vlastenec, který připravoval povstání Irů proti Angličanům; Tommy Moore (17791852) – významný irský básník; Curran, John Philpot (17501817) – irský politik, právník, soudce a řečník známý zejména nebojácnou obhajobou vůdců připravovaného povstání Irů proti Angličanům; Grattan, Henry (17461820) – irský státník, právník a vynikající řečník. Proslulá je jeho řeč, kterou se v r. 1800 při posledním zasedání irského parlamentu stavěl proti jeho sloučení s parlamentem anglickým, avšak marně; Plunket, William Conyngham (17641854) – irský právník, řečník a státník; O’Connell, Daniel (17751847) – irský vlastenec, politik a řečník; Obří hráz – výběžek pobřeží v severním Irsku; je vytvořen shlukem mnoha tisíců bazaltových sloupů rozmanité výšky; 134 Bunkerův kopec – (angl. Bunker’s 11til) jeden ze dvou pahrbků tyčících se v Charlestownu, nyní čtvrti města Bostonu v USA. Byla zde v r. 1775 v americké revoluci svedena krvavá bitva mezi americkými a anglickými vojsky; 135 Šandy Ilook – úzký písečný poloostrov asi 25 km jižně od New Yorku; Aroostook – ncjsevernčjší kraj státu Maine na severovýchodě USA; jsou v něm ěetná jezera a rozsáhlé lesy; 337

136 Ossian – bájeslovný keltský válečník a bard, jemuž byly připisovány epické básně Finga a Temor, jež ve skutečnosti napsal skotský spisovatel James Macpherson. Tyto básně, často zádumčivé, v nichž vystupují i pohádkové, nadpřirozené postavy, velmi ovlivnily evropské písemnictví; starý král Sal – míní se Šalomoun, syn Davidův, král izraelský; vládl v 10. stol. př. n. 1. Po své smrti byl veleben jako f mimořádně moudrý panovník; tisícileté království – podle učení některých křesťanských sekt tisíciletá vláda Kristova, k níž mělo dojít na zemi; xanlijia – zlá, hádavá žena; Xantipa je jméno manželky starověkého řeckého filosofa Sokrata, která prý měla hádavou a rýpavou povahu. Někteří dějepisci se však snažili dokázat, že jsou to pomluvy; 143 dvůr svatého Jakuba – označení britského panovnického dvora – podle paláce svatého Jakuba v Londýně, bývalého sídla anglických králů; Achilles (lat.), Achilleus (řecky) – v řeckém bájesloví řecký rek, válečník zranitelný jen na patě; proslavil se v bojích proti Trójským a před Trójou i padl, zasažen šípem Paridovým; 145 Ben Jonson (15731637) – význačný anglický básník a dramatik alžbětinské doby; 148 Smollett, Tobias George (17211771) – anglický spisovatel (rodem Skot). Ve svém románě Roderick Random působivě vylíčil námořníky; Nelson, Iloratio (17581805) – slavný britský admirál, pod jehož velením britské loďstvo porazilo loďstvo Napoleonovo. Jako viceadmirál obléhal v r. 1801 Kodaň, a neuposlechnuv rozkazu svého představeného k ústupu, dosáhl vítězství nad Dány. Padl v námořní bitvě u Trafalgaru, v níž Britové zvítězili; á la (fr.) – na způsob, po způsobu, podle; Rodney, George Brydges (17181792) – anglický admirál, který v r. 1780 zvítězil nad španělským vojskem u mysu sv. Vincence; primům mobile (lat.) – česky: „prvé pohyblivé“; zde ve významu první či přední hnací síla; 150 Romulus a Remus – podle starořímské legendy bratři, dvojčata, synové boha války Marta a vestálky Rhey Silvie. Strýc 338

jejich matky je chtěl zahubit, byli puštěni v koši na rozvodněnou řeku Tiber, ale zachránili se na mělčině, kojila je vlčice a později založili město Rím, ve kterém se stal Romulus prvním králem; 151 Hogarth, William (16971764) – anglický kreslíř, malíř, grafik a teoretik umění (napsal pojednání nazvané „Rozbor krásy“); Dibdin, Charles (17451814) – anglický hudebník, spisovatel, herec a písničkář; je známý zejména svými písněmi o moři; 152 Thomson, James (17001748) – anglický básník. Soubor básní nazvaný Roční období vydal v letech 17261730; 153 Roscoe, William (17531831) – anglický historik a spisovatel; 154 dr. Aikin, John (17471822) – anglický lékař a spisovatel, popularizátor přírodních věd; Vilém Dobyvatel (10271087) – nemanželský syn normandského vévody Roberta Ďábla, od r. 1066, kdy porazil krále Harolda II. v bitvo u Hastingsu, anglický král; 155 Ninive – starověké asyrské město, které leželo na břehu řeky Tigris, sídlo asyrských králů; 164 Gomora – jedno z měst zničených podle biblického podání ohněm pro prostopášnost jejich obyvatel; Cheops – řecký přepis jména egyptského faraóna Chúfeva, který vládl na začátku 3. tisíciletí př. n. 1.; Livius, Titus (59 př. n. 1. – 17 n. 1.) – významný římský dějepisec. Z jeho díla nazvaného Od založení Říma (Ab urbe condita), o 142 knihách, se úplně zachovalo 35 knih a obsahy (periochae) téměř všech knih; Thomas Becket (asi 11181170) – arcibiskup canterburský, kancléř anglického krále Jindřicha II. Zpočátku byl Jindřichovým oblíbencem, ale když se král snažil zesílit svůj vliv na církevní záležitosti a Becket se proti tomu stavěl, upadl arcibiskup v nemilost a byl zavražděn. V roce 1172 byl prohlášen za svatého; John z fínulitu (13401399) – čtvrtý syn anglického krále Edvarda 111., vévoda z Lancasteru, britský vojevůdce a státník. Narodil se v Centu, a odtud jeho jméno. Ochraňoval Wycliffa, i když nesouhlasil s jeho politickými a náboženskými názory; 339

Stonehenge – kruhovité seskupení velikých kamenů v jižní Anglii, asi 16 km na jih od města Salisbury. Jsou to zbytky předhistorické stavby, o jejímž účelu jsou jen domněnky. Snad sloužila druidské bohoslužbě; 165 Duncan, Adam (17311804) – britský admirál, který v r. 1797 zvítězil nad holandským loďstvem v bitvě u Camperduinu; Svatoviricentská – ulice pojmenovaná podle bitvy u mysu sv. Vincence (Cabo de Sao Vincente), který je nejzazším jihozápadním výběžkem Portugalska do Atlantského oceánu; anglické loďstvo pod velením Johna Jervise porazilo r. 1797 v této bitvě loďstvo španělské; Nilská – ulice pojmenovaná podle vítězné námořní bitvy, kterou v r. 1798 anglické loďstvo pod velením admirála Nelsona svedlo s francouzským loďstvem nedaleko nilské delty (bitva u Abukiru); 166 Luxor (Uksúr) – egyptské město na východním břehu Nilu; leží asi 550 km jižně od Káhiry a je předměstím starověkých Théb; Dives – lat. bohatý, a zde tedy ve významu bohatec, boháč (podle „Divese“ – bohatce – z latinského překladu evangelia sv. Lukáše); Jiří – zde Jiří III. (17381820), anglický král v letech 17601820. Za jeho vlády vypukla americká revoluce; 169 ve válce krále Viléma – Když několik významných Angličanů za vlády anglického krále Jakuba II. požádalo Viléma III. Oranžského, aby „přišel s armádou a zajistil porušená práva“, vylodil se Vilém v r. 1688 v jihozápadní Anglii. V r. 1689 zbavil anglický parlament Jakuba II. trůnu a za společné panovníky ustanovil Viléma a jeho manželku Marii Stuartovnu. Jakub pak získal podporu u francouzského dvora a Irů, ale pokus o povstání v Irsku král Vilém III. zmařil; 170 karavanseráj – přístřeší pro karavany – rozsáhlá budova zřizovaná v orientě při karavanních cestách, uvnitř obvykle s velkým vydlážděným nádvořím pro velbloudy; 171 Nové Holandsko – staré pojmenování Austrálie, jež jí dali holandští mořepla vci;

340

174 Luther, Martin (14831546) – profesor university ve Wittenbergu, německý teolog, mnich, představitel reformace a zakladatel nového křesťanského vyznání – luleránstvi – v Německu; Melanclithon, Philipp (jeho původní jméno je Schwarzerd) (14971560) – německý teolog, náboženský reformátor a spolupracovník Lutherův; 175 Alfréd Veliký – anglosaský král, který vládl v letech 871901, vzdělaný panovník usilující o povznesení anglosaské kultury; sám přeložil z latiny řadu spisů; laskarové – zde ve smyslu orientální, zejména indičtí námořníci;176 Maráthové – obyvatelé ve střední Indii mluvící jazykem maráthí, národ, který v druhé polovině 17. stol. hrál v dějinách Indie mimořádně významnou úlohu; 180 Levanta – historický název přímořských zemí při východní části Středozemního moře; 182 tropy – tropus čili zástupka je záměna slov na základě příbuzného významu; zde ledy metaforické – obrazné – vyjadřování; 183 memento – zde připomínka; 184 princ Rupert (16191682) – vévoda bavorský, syn českého „zimního“ krále Fridricha Falckého a jeho manželky Alžběty, dcery anglického krále Jakuba I., synovec anglického krále Karla I., za anglické buržoazní revoluce v 17. stol. proslulý velitel královského jezdectva, pak i velitel námořní; 189 indigo – modré organické barvivo; 191 Lazar – v biblickém podání (v podobenství vypravovaném Ježíšem) je Lazar žebrák, který ležel vředovitý u vrat boháče a marně prosil o drobty padající s boháčova stolu. Žebrák došel po smrti spasení, boháč se po smrti doslal do pekla; 193 tyč – (angl. rod) – délková jednotka užívaná v USA a ve Velké Británii v zeměměřičství – rovná se přibližně 503 cm; 194 bitva u Trafalgaru – bitva, v níž anglické loďstvo pod velením admirála Nelsona porazilo v r. 1805 napoleonské loďstvo francouzskošpanělské. Trafalgar je mys vybíhající do Atlantského oceánu mezi přístavem Cádiz a Gibrallarským průlivem;

341

Bethesda – rybník u jedné z bran jeruzalémských (dle evangelia sv. Jana u bravné, tedy ovčí brány), jehož vodě se připisovala zázračná léčivá moc; 195 Ábel – podle bible druhorozený syn prvních lidí – Adama a Evy, pastevec, kterého z nenávisti zavraždil jeho starší bratr Kain; 196 Milion, John (16081674) – vynikající anglický básník. Jedno z jeho nejvýznačnějších děl je obsáhlá epická báseň Ztracený ráj; 197 moriomaniak – kdo je stižen monomanií, totiž chorobným zaujetím jedinou myšlenkou, představou apod.; 19 8 sangradové – šarlatáni, falešní, nepoctiví tlachalové; podle doktora Sangrada, postavy šarlatánského lékaře románu Gil Blas, který napsal francouzský spisovatel Alain René Le Sage; kurzíva – ležaté tiskové písmo, jež se více podobá běžnému písmu psanému než tiskové písmo stojaté. Skoro kurzíva je zde tímto písmem vytištěno; 199 Bruce u Bannockburnu – Robert Bruce (12741329), skotský král, který r. 1314 blíže říčky Bannock ve Skotsku porazil vojsko anglického krále Edvarda II. Nyní je v těchto místech městečko Bannockburn (burn je anglicky říčka, potok); ,sikhové – příslušníci indické hinduistické náboženské sekty, Sikbismus (sikh je česky učedník, žák) vznikl kolem r. 1500 především jako hnulí zámožnějšího městského obyvatelstva, později – od druhé poloviny 17. století – se k němu začali ve velkém počtu přidávat i rolníci a drobní řemeslníci; Faust, Johann (asi 1480 – asi 1540) – německý učený dobrodruh, lékař, astrolog a potulný kouzelník, jenž se podle faustovských pověstí zaprodal ďáblu; 200 Monteagle – šlechtický titul (baron Monteagle) Angličana Williama Parkera (15751622), který se v r. 1605 dozvěděl z dopisu o tzv. prachovém spiknutí, jímž měla být budova anglického parlamentu vyhozena při zasedání do povětří. Parker spiknutí prozradil a zabránil tak zkáze; 202 Charleyové – česky Karlíčkové. Stará přezdívka pro anglické noční strážce a hlídače, hlavně londýnské, odvozená snad ze 342

jména krále Karla I. (angl. Charles I), který r. 1640 v Londýně poněkud zlepšil policejní systém; Aristoteles ze Stageiry (384322 př. n. 1.) – filosof, jeden z největších myslitelů starověkého Hecka; Kant, Immanuel (17241804) – významný německý idealistický filosof, který se v jistém období snažil dosáhnout kompromisu mezi materialismem a idealismem; 209 Jindnch VIII. a reformace – Anglický král Jindřich VIII. (14911547) dosedl na anglický trůn v r. 1509. Po sporu s papežem založil anglikánskou církev a prohlásil se její hlavou; 210 filipika – prudká bojovná řeč veřejného charakteru, nazvaná tak podle útočných proslovů starověkého aténského řečníka Démosthena proti makedonskému králi Filipovi II.; 211 chartista – stoupenec chartismu, tj. masového, převážně dělnického, tedy proletářského hnutí, které vzniklo v první polovině 19. stol. v Anglii a které dostalo jméno podle tzv. charty, jež byla jeho programem a jež obsahovala požadavky směřující k demokratizaci volebního práva a parlamentu; maurský oblouk – podkovovitý oblouk charakteristický pro maurský stavitelský sloh; 214 Sličná fíosamunda – tak se říkalo a dosud říká milence anglického krále Jindřicha II., který vládl ve 12. stol.; 215 Mungo Park (1771 – asi 1806) – skotský cestovatel, který prováděl objevné cesty v Africe; Ledyard, John (17511789) – americký cestovatel; 217 Hyde Park – jeden z největších sadů v Londýně, známý kromě jiného i samozvanými řečníky, kteří zde projevují své politické, náboženské a jiné názory;2JS hurisky – v muslimském bájesloví věčně mladé a krásné dívky v ráii. kam se dostanou věrní mohamedáni; 219 addisonovshá angličtina – vytříbená angličtina, jakou psal anglický esejista, básník a dramatik Joseph Addison (16721719), jeden ze zakladatelů anglického novinářství; 222 Eduard Vyznavač (asi 10041066) – anglosaský král, který nastoupil na trůn v r. 1042; podporoval církev a ta ho v r. 1161 prohlásila kb svatého; 343

bigntní – přehnaně zbožný, pobožnústkářský; puritán – stoupenec puritanismu, tj. náboženského směru, který vznikl v 16. stol. v Anglii a usiloval o reformy nejdříve uvnitř anglikánské církve, avšak později se osamostatnil a vytvořil církev novou. V 17. stol. vyrostl puritanismus v mocné politické hnutí; Marie Tudorovna (15161558) – anglická královna, dcera Jindřicha VITI. Usilovala o rekatolizaci země; biblický marnotratný syn – zvaný též „ztracený syn“; v biblickém podání (v podobenství, jež vypravoval Ježíš) je to syn, jenž prostopášně prohýřil svůj díl majetku, který dostal od otce, pak se k otci vrátil, kál se a byl od něho vřele přivítán; sovereign – britská zlatá mince o hodnotě dvaceti šilinků neboli o hodnotě jedné libry šterlinků; 225 veselý Lotharin – zde obecně ve smyslu bezohledný světák, záletník a zpustlík – podle postavy Lotharia z tragédie „Krásná kajícnice“, kterou napsal anglický spisovatel Nicholas Rowe (16741718); Janus – v staroitalském bájesloví bůh vchodů, pak všeho začátku. Byl zobrazován se dvěma obličeji. Zde se Janusovým obličejem míní dvojí tvář, obojakost, falešnost kapitána Rigy; 223 Portia – bohatá dědička, postava Shakespearova dramatu Kupec benátský; Belmont – pevninslté sídlo Portiino; Lorenzo a Jessika – milenci v témž Shakespearově dramatu; 234 karyatida – socha zpodobil jící člověka (zejména ženu) a podpírající jako sloup např. balkón, výstupek budovy nebo podobně; 235 Strand – jedna z hlavních londýnských ulic; 236 Esterházy – kdysi mocný uherský magnátský rod, který v Maďarsku a také na Slovensku vlastnil rozsáhlé statky; 237 grácie – zde sochy půvabných žen; v římském bájesloví jsou Grácie bohyně půvabu a veselí a patronky manželství – obvykle tři; partery – v zahradnictví jsou to jednak záhony květin pravidelného geometrického tvaru (např. záhony kruhové nebo obdélníkové), jejichž výsadby bývají často ozdobně sestaveny v ornamenty, kupříkladu podle barev květů, jednak i pravidelné plochy

344

trávníkové pouze lemované náhony květin; Cortr.z, Hernando (14851547) – španělský vojevůdce, dobyvatel říSe Aztéků v Mexiku; Martial (Marcus Valerius Martialis) – římský básník, skvělý epigramatik. Narodil se kolem r. 40 n. 1. a zemřel snad v r. 102 nebo 104; Suetonius Tranrpiillus, Gaius – římský dějepisec, který byl do r. 124 n. 1. kancléřem císaře Hadriána; Tiberius (Tiberius Claudius Nero Cnesar) (42 př. n. 1. až 37 n. 1.) – římský císař. V posledních deseti letech svého života pobýval převážně na Capri, malém ostrově jižně od Neapole; Afrodita či Afrodíté – v řeckém bájeslovf bohyně lásky a krásy, dcera boha Dia a hohvně Diony. Jedním z míst Afroditina kultu byl proslulý chrám zbudovaný ve starověkém městě Korintu (Korinthos) na pobřeží Korintského zálivu v Řecku; 238 vévoda z Wellingtonu – Wellington, Arthur Wellesley (17691852), britský vojevůdce a státník. V r. 1815 velel spojené armádě anglickoholandské, která společně s pruským vojskem porazila u belgického města Waterloo armádu francouzského císaře Napoleona I.; 242 Golkonda – stará pevnost a rozvaliny města ležící asi 10 km západně od města ITajdarábádu v Indické republice; 251 Prométheus – v řeckém bájesloví syn Titána Tapeta a bohyně Themidy (podle jiné verze byla jeho matkou Klymené, dcera Titána ókeana a jeho manželky Téthye). Ukradl nejvvššímu z řeckých bohů Diovi oheň a dal ho lidstvu. Za to hvl na Diů v rozkaz přikován ke skále a denně mu orel užíral kus jater, který mu v noci zase narostl. Později je však Prométheus osvobozen, smíří se s Diem a pobývá na Olympu; kalvínské peklo – peklo podle kalvinismu; kalvinismus je náboženské vyznání založené na učení francouzského reformátora Jana Kalvína (Čalvinus) (15091564); Murillo, Bartolomé Estéban (16171682) – vynikající španělský malíř; portikus – kryté sloupořadí, sloupová hala před budovou; Pan – v řeckém bájesloví bůh pastvin, lesů a plodivé síly a ochránce stád. Miluje hudbu a rád taněívá s nymfami. Vynalezl

345

syrinx (hudební nástroj sestrojený z píšťal nestejné délky) a večer naň k potěše arkádských pastýřů vyhrává; kremonky – cenné housle vyrobené v 17. až 18. stol. vynikajícími houslařskými mistry v Cremoně, italském městě na řece Pádu; Saul – první izraelský král; začal vládnout kolem r. 1025 př. n. 1.; Alhambra – hrad v jižním Španělsku vypínající se při jihovýchodním okraji města Granady, sídlo někdejších maurských vládců; stavba, zbudovaná ve 13. a 14. stol., vyniká skvělou architekturou; Lví fontána – proslulá alabastrová fontána na Lvím dvoře v Alhambro, podpíraná dvanácti lvy z bílého mramoru; Xerxe* – jméno dvou starověkých perských vládců. Xerxes I. vládl p«svém otci králi Dareiovi I. od r. 486 nebo 485 do r. 465 př. n. 1., Xerxes II. vládl jen několik týdnů v roce 425 nebo 424 př. n. 1.; satrapa – v někdejší perské říši vládce provincie, který měl na starosti veškerou správu civilní i vojenskou; sarabanda – zde hudební skladba se sarabandovým rytmem; jinak je sarabanda španělský tanec, volný a majestátní (nebýval takový vždy), třídobého taktu; 258 presto (z ital.) – v hudbě: rychle; rychlé tempo; pokyn pro rychlý pohyb; Veliký Mogul (Veliký Mughal) – tilul panovníků, kteří v Indii vládli rozsáhlé mohamedánské říši vzniklé v r. 1526 ovládnutím Hindustánu; jejich sídelním městem bylo Dillí; elysejská snění – rajská snění (podle elysia); původně bylo v řecké mytologii elysium místo daleko na západě, kde vyvolení miláčkové bohů trávili v rajské pohodě a blaženosti svůj život, později ta část podsvětí, kde duše zemřelých docházely odměny a žily v nejskvělejších radovánkách; 260 nargilé – orientální vodní dýmka; 264 lord Bacon – Francis Bacon, zvaný též Bačo Verulámský (15611626) – anglický filosof, esejista a státník. Jeho filosofie měla velký význam pro vývoj materialismu a přírodních věd; 267 Malibranová, Marie Felicité (18081836) – vynikající operní zpěvačka, dcera a žačka španělského tenoristy Manuela Garcii; Covent Garden – míní se divadlo Covent Garden v Londýně, sídlo opery; 270 hornpipes – živý tanec – oblíbený mezi námořníky – tančený zpravidla jednotlivou osobou; 346

fandango – španělský národní tanec v lichém taktu doprovázený hrou na kytary a kastaněty a střídající se se zpěvem; obvykle jej tančí sólový pár; Barlow, Joel (17541812) – americký básník a diplomat; 276 Castor a Pollux – tzv. Dioskurové, tj. „Diovi chlapci“; v řeckém a římském bájesloví bratři, blíženci, synové Ledy, manželky spartského krále Tyndarea, a bolia Dia. Avšak podle hlavní verze této báje byl z obou bratří jen Pollux (řecky Polydeukes) dítětem božským – synem Diovým, a tedy nesmrtelný, Castor (řecky Kastor) byl synem krále Tyndarea, a proto smrtelný; 278 Lavater, Johann Kašpar (17411801) – švýcarský teolog a básník; Blackstone, William (17231780) – významný anglický právník a soudce; 280 zajatci Babylónských – hlavní deportace Židů do Babylónie nastala za babylónského krále Nabukadnesara (Nabuchodonosora) II., který se ujal vlády v r. 604 a zemřel r. 562 př. n. 1.; 282 Salvátor – Salvator Rosa (16151673), italský malíř, rytec, hudebník a básník; Tacitus, Cornelius (asi 55120) – římský dějepisec; Nero, Claudius Caesar Drusus Germanicus (3768) – římský císař proslulý svou krutostí. Vládl od r. 54 do r. 68. Bylo mu přisuzováno úmyslné zapálení Rima; 283 kanonizovat – svatořečit, prohlašovat za svatého, zde tedy ve smyslu chválit, vynášet; 284 Chassez! (fr.) – Tančete přísuvný krok!; akordeon – chromatická tahací harmonika; Orfeus – v řeckém bájesloví pěvec a hudebník. Svou krásnou hudbou a zpěvem okouzloval vše živé i neživé, takže dravá zvěř, stromy i skály k němu přicházely, aby si ho poslechly; 287 makadamované plíce – míní se tím drsné, zhrublé plíce, neschopné vytříbeného zpěvu – plíce „štěrkované“. V silničním stavitelství makadamovat vozovku znamená upravovat ji štěrkováním, způsobem, který vynalezl skotský inženýr Mac Adam; 288 ruka… sedláka z Cincinnati – zde narážka na prvního presidenta Spojených států amerických Jiřího Washingtona (17321799), který býval statkářem, a zároveň na Lucia Quinctia Cincinnata, narozeného asi v r. 519 př. n. 1., který se podle římské 347

legendy stal na žádost senátu načas diktátorem, když Římu hrozilo nebezpečí, a pak poraziv nepřátele, složil úřad a vrátil se ke svým polím. Cincinnati je město ve státě Ohio v USA, které se dříve jmenovalo Losantiville. V r. 1790 bylo přejmenováno na počest klubu založeného v r. 1783 důstojníky americké revoluční armády (Society of the Cincinnati), jehož generálním předsedou byl zvolen Jiří Washington; Pelronius Arbiter, Gaius – římský spisovatel, satirik žijící v době císaře Nerona, na jehož dvoře byl pokládán za znalce a rozhodčího ve věcech vkusu (arbiter elegantiae). Asi v r. 66 spáchal sebevraždu, když byl nařčen z účasti na spiknutí proli Neronovi a zatčen; oligarchie – vláda (diktatura) několika málo lidí; skupina takto vládnoucí; stát s takovou vládou; zde tedy panská, vládnoucí vrstva; Diana – v římském bájesloví panenská bohyně nebes, měsíce a lovu. Za bohyni lovu byla však pokládána, nejspíše teprve když ji Římané ztotožnili s řeckou bohyní Artemidou; 290 ukaz (rus.) – nařízení, vládní rozkaz, příkaz, výnos; 291 Diogenes ze Sinope (412323 př. n. 1.) – starověký řecký kynický filosof, který hlásal co nejprostší způsob života a své učení i prakticky prováděl – bydlil prý v sudě, odíval se jen pláštěm, a když uviděl chlapce, jak pije z dlaní, zahodil svou jedinou nádobu na vodu; 298 kondolent – kdo projevuje soustrast; 305 300 kvadrant – přístroj užívaný dříve v astronomii k měření zenitové vzdálenosti (výšky) hvězd a při mořeplavbě (až do doby, kdy ho nahradil sextant) k měření výšky slunce, aby bylo možno určit polohu lodi; Neptun – v římském bájesloví bůh vodní – dárce vláhy, později, kdy? byl ztotožněn s řeckým bohem Poseidonem, bůh moře; 306 Palisády – tzv. Palisády hudsonské; jsou to vysoké, mohutné diabasové skály, kolem nichž teče řeka Hudson; 309 galiuna (galeona) – zde veliká, těžká plachetní loď, obyěejnž s třemi stěžni a třemi až čtyřmi palubami, jaké užívali Spanělé v 16. a 17. stol. k dopravě drahých kovů z Ameriky.

348

OBSAH Kapitola první – Jak se zrodila a rostla láska Wellingborougha Redburna k moři 7 Kapitola druhá – Redburn odchází z domu

14

Kapitola třetí – Přijíždí do města

19

Kapitola čtvrtá – Jak naložil se svou brokovnicí …

24

Kapitola pátá – Nakoupí si námořnické ošacení a za ošklivého 28 deštivého dne pobývá a stravuje se na přístavní hrázi Kapitola šestá – Zahajuje námořnický život čištěním prasečí ohrady a namáznutím košové čnělky … 33 Kapitola sedmá – Dostane se na moře a je mu velmi špatně 38 Kapitola osmá – Je určen do hlídky na levoboku, dostává mořskou nemoc a vypráví o některých jiných svých zkušenostech 44 Kapitola devátá – Námořníci se stávají trochu družnější a Redburn s nimi rozpráví 51 Kapitola desátá – Je velice vyděšen; námořníci ho tupí a on se cítí ubohý a opuštěný 57 Kapitola jedenáctá – Pomáhá mýt paluby a pak jde snídat

60

Kapitola dvanáctá – Líčí jednoho ze svých druhů, zvaného Jackson 53 Kapitola třináctá – Prožije na moři krásný den, plavba se mu začíná líbit; ale změní své mínění 71 349

Kapitola čtrnáctá – Zamýšlí vykonat společenskou návštěvu kapitánovi v jeho kabině

75

Kapitola patnáctá – Melancholický stav jeho garderoby 81 Kapitola šestnáctá – Uprostřed hluboké noci je poslán nahoru, aby uvolnil hlavní oblohovku 86 Kapitola sedmnáctá – Kuchař a stevard

89

Kapitola osmnáctá – Snaží se sebevzdělávat; vypráví 94 o nějakém Bluntovi a jeho snáři Kapitola devatenáctá – Jen o vlásek jsme unikli …

101

Kapitola dvacátá – V mlze je určen k práci zvoníka a 104 spatří stádo rypoušů sloních Kapitola dvacátá první – Velrybář a námořník z válečné lodi 108 Kapitola dvacátá druhá – Horal míjí vrak

111

Kapitola dvacátá třetí – Podivný kajutní cestující a tajemná mladá dáma 115 Kapitola dvacátá čtvrtá – Začíná poskakovat v lanoví jako opice 122 Kapitola dvacátá pátá – Zařízení zadní paluby … 127 Kapitola dvacátá šestá – Námořník – všeuměl …

129

Kapitola dvacátá sedmá – Letmo zahlédne Irsko a konečně dojede do Liverpoolu 133

350

Kapitola dvacátá osmá – Jde na večeři do hostince U baltimorského klipru. 139 Kapitola dvacátá devátá – Redburn šetrně hovoří o vyhlídkách námořníků 144 Kapitola třicátá – Nad starými průvodci

149

Kapitola třicátá první – S rozvláčným průvodcem se vydá na rozvláčnou prohlídku města

156

Kapitola třicátá druliá – Doky

165

Kapitola třicátá třetí – Solňáky a lodi německých emigrantů 170 Kapitola třicátá čtvrtá – Irrawaddy

175

Kapitola třicátá pátá – Galioty, loď z guinejského pobřeží a plovoucí kaple 180 Kapitola třicátá šestá – Starý kostel sv. Mikuláše a márnice 183 Kapitola třicátá sedmá – Co viděl Redburn v Launcellots Hey 185 Kapitola třicátá osmá – Žebráci u zdi doků 191 Kapitola třicátá devátá – Městské uličky

195

Kapitola čtyřicátá – Plakáty, falešní zlatníci, tažní koně a parníky 197 Kapitola čtyřicátá první – Redburnovy toulky …

205

Kapitola čtyřicátá druhá – Dobrodružství s nevrlým starým pánem 212

351

Kapitola čtyřicátá třetí – Vydává se na příjemnou toulku na venkov a seznámí se se třemi rozkošnými krasavicemi 214 Kapitola čtyřicátá čtvrtá – Redburn představuje mladého pána Harryho Boltona a doporučuje ho laskavé pozornosti čtenářově 221 Kapitola čtyřicátá pátá – Harry Bolton unese Redburna a odveze ho do Londýna 229 Kapitola čtyřicátá šestá – Tajemná noc v Londýně..

232

Kapitola čtyřicátá sedmá – Návrat domů

244

Kapitola čtyřicátá osmá – Živá mrtvola

250

Kapitola čtyřicátá devátá – Carlo

254

Kapitola padesátá – Harry Bolton na moři

258

Kapitola padesátá první – Vystěhovalci

265

Kapitola padesátá druhá – Kuchyně vystěhovalou, … 269 Kapitola padesátá třetí – Trojčata

273

Kapitola padesátá čtvrtá – O některých lepších druzích kuřáckého a žvýkacího tabáku 276 Kapitola padesátá pátá – Blížíme se k poslední scéně Jacksnovy životní dráhy 281 Kapitola padesátá šestá – Redburn a Harry mají důvěrnou rozmluvu na závětrné straně velkého člunu … 283 Kapitola padesátá sedmá – Takřka hladomor …

352

289

Kapitola padesátá osmá – Horal dosud nezakotvil v žádném přístavu, a přece za sebou tu a tam zanechává několik svých cestujících 291 Kapitola padesátá devátá – Jacksonův konec …

300

Kapitola šedesátá – Konečně doma

303

Kapitola šedesátá první – Redburn a Harry v přístavu 308 Kapitola šedesátá druhá – Poslední zprávy, které jsem slyšel o Harrym Bollonovi 316

353

KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Eva Dolejšová Svazek 88

Herman Melville PRVNÍ PLAVBA Ilustroval Josef Novák Z amerického původního vydání Redburn, His First Voyage, vydaného nakladatelstvím Jonathan Cape v Londýně roku 1937, přeložila a upravila Jarmila Rosíková. Vysvětlivkami opatřil Milan Rejl. Vydalo jako svou 2841. publikaci Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., v Praze roku 1965. První vydání. Odpovědná redaktorka Jitka Maříková. Výtvarný redaktor Jan Zbánek Z nové sazby písma Didot vysadila a s 62 ilustracemi v textu vytiskla Stráž, n. p., závod Vimperk. 21,65 AA (text 18,32, ilustrace 3,33), 23 VA. Náklad 45 000 výtisků. D04*50420. Brožovaný výtisk 23,10 Kčs. 1315965 14/64 Vázaný výtisk 27,50 Kčs 56/VII-4

354

355