1
2
Helena Němcová Zastávka na znamení Eroika
3
4
Helena Němcová Zastávka na znamení
Eroika 5
© Helena Němcová, 2012 © Eroika, 2012 ISBN 978-80-87409-13-8
6
Jitka kopnutím zavřela dveře a položila nákup. „To musíš dělat takovej kravál?“ ozvalo se z pootevřených dveří kuchyně. „Měla jsem těžký tašky, tak jsem do těch dveří kopla, promiň. Jsi nervózní? Děje se něco?“ „Dohromady nic,“ vystrčila matka hlavu z kuchyně. „Jenom Tom se mi dneska moc nelíbil, ve školce zvracel, ale pak ho Jindřich vzal na zahrádku, tak snad to bude dobrý. Teď usnul, musíme bejt potichu,“ vrátila se matka do kuchyně. „Teplotu nemá?“ otevřela Jitka dveře a vešla za matkou. „Ne, nemá, měřila jsem ho, než s Jindřichem odešli,“ informovala ji matka a otočila se zpátky ke sporáku. „Co to vaříš?“ nakoukla Jitka do kastrolu. „Bože, zase guláš, ty snad ani nic jinýho nevymyslíš,“ nakrčila nos. „Stejně to Tomovi nemůžeme dát, když dopoledne zvracel.“ „To vím taky, udělala jsem mu bramborovou kaši. A není guláš, ale roštěnky. Jenže ať uvařím, co chci, ty stejně budeš brblat…“ zhasla matka plamen pod kastrolem. Z pokoje se ozvalo tenounké písknutí. „Máma už je doma?“ Jitka vrazila do pokojíka, odkud se ozval hlásek jejího synka. Ten seděl v pyžamu v postýlce, natáhl k ní ruce a stěžoval si: „Babička mi dala pýžo, ale to já nechci, nejsem přece nemocnej, že ne?“ „To víš, že ne,“ chlácholila ho Jitka. „Jenže jsi ve školce trochu zvracel, a tak si babička myslela, že by ti udělalo dobře, kdyby ses prospal.“ „Ale stejně jsem nespal, čekal jsem, až bouchneš dveřma,“ usmál se kluk a natáhl si bačkorky. Vstal a objal mámu kolem kolen. „Moc jsem se na tebe těšil – jo a víš, proč jsem blinkal? Protože jsem musel sníst pomazánku z rybiček a tu já vůbec nemám rád.“ „Tak to bude ono,“ souhlasila Jitka, „a řekl jsi to, Tomášku, babičce?“ „Neřek,“ obrátil k ní Tomáš oči. „Protože babička povídala, že se má jíst všecko. Ale už mi dávno nic není, byl jsem 7
odpoledne se strejdou na zahrádce a krmili jsme králíky. Mají mladý, víš,“ řekl důležitě. „A tak ta jejich maminka musí hodně jíst, aby je mohla dobře krmit, povídal strejda! A taky povídal, že jsou to zatracený potvory, ty králíci!“ Jitka se usmála a vzala Tomáše do náručí. Bože, napadlo ji, jak jsem vůbec někdy mohla tohleto dítě nechtít, jak jsem mohla… Přitiskla ho k sobě a dýchla mu do vlásků. „Tak pojď, jdeme za babičkou, aby viděla, že už ti opravdu nic není. A vlastně – když tě pustila odpoledne se strejdou na zahrádku, tak to vědět musela, že jo?“ usmála se a postavila dítě na zem. Musím si s Jindřichem promluvit, umínila si, aby se před Tomem krotil ve výrazech. „Jasně,“ souhlasil s ní a ruku v ruce míří do kuchyně. Matka prostírá, otevřeným oknem sem proudí teplý letní vzduch a taky trochu smradu z výfuků projíždějících aut. „Tenhle byt na hlavní silnici nám byl čert dlužen,“ okomentovala to matka. „Ale kdybych to okno zavřela, zase bysme se tady v tom vedru udusili. Jo – říkala Heda, že Jindřich zase psal na úřad, aby s těma autama něco udělali, no bodejť, jsou o dvě patra níž a jde jim to do bytu ještě víc než nám. A pojďte večeřet,“ postavila doprostřed stolu kastrol a hrneček bramborové kaše. „Co by s tím tak asi mohli udělat?“ odsunula Jitka židli, navršila dva polštáře a vysadila Tomáše. „Dej pozor, ať nespadneš,“ napomenula ho a plácla mu na talíř lžíci kaše. „Já bych chtěl k tý kaši páreček,“ vzpomněl si Tomáš. „U strejdy na zahrádce jsme měli taky páreček a ten byl, panečku,“ pomlaskl. Jitka se zděsila – dělám všechno pro jeho zdravou výživu, a Jindřich mu dá párek a kdoví jestli čerstvej, opravdu musím hned zítra s Jindřichem promluvit, nebo tam radši zajdu ještě dneska večer. „A měli jste ten párek ohřátý?“ zeptala se. „A strejda ho koupil cestou na zahrádku?“ přidala otázku. „Ne, měl ho tam v almárce a opekli jsme si ho na ohníčku,“ zvesela odpověděl Tomáš a dloubá lžící do kopečku kaše. „Tak vidíš,“ obrátila se Jitka k matce. „Ráno zvracel 8
a odpoledne jí bůhvíjak starej párek a ještě opečenej na ohni! Takhle to dál nejde, promluvím s Jindřichem. Nebudeme Toma s ním nikam pouštět, nanejvýš k nim domů, a ještě poprosím Hedviku, aby na ně dohlídla!“ Tomáš nakrabatil pusu a vypadalo to, že se dá každou chvíli do pláče. „S tetou Hedou není žádná legrace,“ namítl škytavým hláskem, „pořád nás se strejdou napomíná a to potom není žádná hra!“ dodal ještě. „Nebudeme se o tom bavit,“ uzavřela Jitka. „A jez tu kaši, než vystydne!“ „Nechci žádnou hloupou kaši a chce se mi blinkat a bolí mě hlavička,“ svezl se Tomáš ze židle a zamířil k pokoji. Jitka vyskočila a vrací ho zpátky ke stolu. „Okamžitě budeš jíst a nebudeš si vymejšlet hlouposti!“ trochu zprudka ho posadila zpátky na židli. Matka vstala od stolu a sáhla dítěti na čelo. „Asi mu vážně není dobře,“ obrátila se k Jitce. „Má teplotu, sáhni si!“ „Přinesu teploměr,“ vyskočila Jitka. Matka se mezitím snažila vpravit do dítěte lžíci kaše, ale když se to konečně podařilo, Tomáš okamžitě vyzvracel i zbytky inkriminovaného párku. „Tak to vidíš,“ vrátila se Jitka s teploměrem. „Tady máš to svoje pouštění s Jindřichem na zahrádku. Kdybys s ním radši šla na procházku,“ dloubla lžící do páchnoucí hromádky s jasně černočervenými kousky na stole. „A je toho právě dost, buď u toho bude Hedvika, ta má aspoň trochu rozumu, nebo jsme s Jindřichem skončili,“ vzala vzpouzejícího se Tomáše pod ramínky a odvlekla ho do koupelny. Umytý a převlečený teď už bez protestu ležel v postýlce a Jitka se usadila v křesle u něj. „Ty nebudeš jíst?“ strčila matka hlavu do dveří. „Já mám tak akorát teď chuť na jídlo,“ odbroukla Jitka, rozsvítila malou lampičku a zastínila ji rozloženými novinami. „Budu tady u něj, snad to nebude nic vážného, kdyby se mu ta teplota zvýšila, zavolám pohotovost.“ „Prosím tě, dítě má teplotu hned, snad bys pro trochu 9
zvracení a teploty nevolala pohotovost,“ rozzlobila se matka. „A teď, jestli nic nepotřebuješ, zajdu k Sýkorům a pěkně to Jindřichovi vytmavím!“ „Ne, nepotřebuju nic, když teda budeš tak hodná, dojdi tam, ať dědek vidí, že nemá kousek rozumu,“ podívala se Jitka ke dveřím a s ulehčením zaregistrovala bouchnutí domovních dveří. Tak, teď bude chvilka klidu, Tomáš snad usne a vyspí se z toho, bože, jakou já mám o něj starost, tak moc se bojím, aby mu nebylo něco zlého, co bych si bez něj… Fuj, holka, ty máš ale myšlenky, pro trochu nevolnosti bys hned myslela na nejhorší! Ale jestli mu něco bude, měla bych si vzít ošetřování, jenže v práci by na to nekoukali zrovna dvakrát dobře… Vlastně jsem měla kliku, že jsem vůbec takový zaměstnání dostala, hned po vysoký a ještě s malým dítětem, to byl Tomáškovi jenom rok, ptali se, jestli mám babičku, to bylo snad rozhodující, ba ne, ošetřování ne, copak bych si počala bez práce, konečně to vypadá, že se nám bude dařit dobře i bez chlapa, ještě že je matka v důchodu, je s ní sice někdy těžký pořízení, ale o Toma se stará vzorně, jakpak bych ho mohla vodit do školky a chodit pro něj, když se vracím někdy až k osmý hodině! Jen kdyby nebyla tak paličatá, mohly bysme tenhle byt vyměnit za dva menší, měly bychom každá svoje, jenže to ne a ne, nebudu přece courat přes celý město, to by ses, milá zlatá, musela starat o Tomáška sama! A hotovo. Vstala a naklonila se nad dítětem. Tomáš usnul, tváře má až moc červené, chudinka, dítě nemá rozum, ale ten bláznivej dědek by ho měl mít. Vrátila se do křesla a otevřela knížku, jenže kouká do stránky a houby ví, co čte, hlavou se jí pořád honí starost o Toma. Přivřela oči, ví, že neusne, spát se nechce, hlavou se táhne film minulých let.
Sedím u stolku v kamrlíku na koleji s rukama na uších a šprtám a šprtám. Termín se blíží, nic neumím, pane jo, to zase bude ostuda, nedokážu riskovat, naučit se jen půlku a spolehnout se na štěstí, hlava odmítá přijímat další informace, bodejť, sedím u toho už osm hodin! Jenže co se dá dělat, je to nespravedlivý, někdo si 10
to jednou přečte a umí, a já než to dostanu do tý svý pitomý hlavy, musím všechno číst pětkrát, a pak jen doufat, že se to uleží. Někdy jo, někdy zase ne. Znova zabodnu oči do skript a za zády mi bouchnou dveře, až stolek nadskočí. Jasně, Pavla, obracím se k ní a valím oči na její červenomodrou hlavu. „Prosím tě, co to máš na hlavě? Vypadáš jak ježek, kterej prošel barvírnou – nezapomněli jste na žlutou a zelenou?“ chechtám se. „Jsi pitomá,“ odfrkne Pavla. „To se teďka nosí, abys věděla!“ otvírá dveře společné skříně a spokojeně se nakrucuje před zrcadlem. „Náhodou mi to sluší, heleď, taky by sis to měla nechat udělat, to by matka zírala!“ „To by teda zírala,“ odpovídám a představuju si matčinu reakci. Moje máma je totiž trochu konzervativní a každá jen trochu výstřední věc ji přivádí do stavu naprostého šílenství. „Asi by mě nepustila domů. A nech mě, musím se učit,“ dávám si dlaně na uši a čumím do papírů. „Jakýpak učit,“ vyrve mi Pavla skripta. „Zapomnělas, že jdem dneska k Radimovi? Bude tam mejdan, má narozeniny!“ „Nikam nejdu,“ snažím se vzdorovat. „Vážně se musím učit!“ „Houbeles,“ skáče Pavla se skripty po pokojíku. „Dyť bys tady dočista shnila!“ dodává. „Nemám stejně co na sebe,“ pokouším se o úhybný manévr, ale Pavla to odmávne jako zcela nepodstatné. „Když myslíš, že nemáš co na sebe,“ hrabe se ve skříni. „Tak ti něco půjčím – ale podívej, můžeš si přece vzít tyhlety džíny a tady, koukni, vem si tenhle můj svetřík a je to! Umej si vlasy, já tě trošku namaluju a jde se na věc!“ „Namalovat v žádným případě,“ jsem odhodlaná malování zabránit třeba násilím. „Dobře víš, že se nemaluju!“ „No tak teda ne,“ kapituluje Pavla. „Ale mrskni sebou, už je moře hodin!“ „A neměla bych tam něco přinýst? Jenže nic nemám,“ obracím se na Palu. „To mi bylo jasný,“ sáhne do batůžku a vytáhne dvě sedmičky vína. „To jsem koupila za nás za obě!“ „Jenže já ti to teď nemůžu zaplatit, až po výplatě!“ „Já na to nečekám, zlato,“ s gestem vévodkyně odpovídá Pavla. 11
To je pravda, Pavla je pořád při penězích, já si musím přivydělávat ve skladu v supermarketu, máma by mě samotná na škole neutáhla, ale nestěžuju si ani jí nezávidím. Její rodiče jsou zazobanci, dostali majetek v restituci, a moje máma je vdova zaměstnaná na poště, kde se taky s vejplatou nepředají. Rezignuju a jdu na chodbu pod sprchu, je tady společná, ale staráme se, aby byla pořád čistá. Tak honem, napřed teplá a pak úplně studená, přeběhnu chodbu zabalená do ručníku, Pavla mi podává fén, natahuju na sebe džíny a svetřík, ještě mi Pavla uváže šátek kolem krku a můžeme jít. Nechce se mi, pánbůh ví, že se mi nechce, ale slíbila jsem to, tak musím, koneckonců jeden večer se to snad dá vydržet. Radimův pokoj je možná dvakrát tak veliký než náš kamrlík a je nacvaknutý nejmíň deseti lidma, mraky kouře se válejí pod stropem, i když se na koleji kouřit nesmí, ale kdo by se o to teď staral. Nějaká ruka mi vrazila do ruky skleničku, jejda, vlastně tady nikoho neznám, jen Radima. Sednu si do koutka a pozoruju. Támhleta holka si za chvilku sedne Radimovi na klín a jéje, tady chlupatá mužská ruka tahá za zip dívčích kalhot, ovzduší houstne, jak dlouho jsem vlastně tady? Třeba by se ztratilo, kdybych potichu odešla, stejně si mě dohromady nikdo nevšímá, jsem taková šedivá myška, dobrá jen do toho supermarketu a na šprtání. „Tobě se tady nelíbí?“ ozve se mi těsně u ucha. Pootočím hlavu, toho kluka neznám, ale ať, aspoň si snad budu mít s kým povídat. „Nelíbí,“ odpovídám po pravdě. „Měla bych se učit a je tady hroznej kravál a vedro a vůbec…“ „A vůbec a vůbec,“ šeptá mi do ucha. „Kdybys chtěla, můžeme odtud zdrhnout, nikdo by si toho nevšiml, všichni už jsou pod parou a na to ty asi nejsi zvědavá, že ne?“ „To teda nejsem,“ vstávám, „ale nemusíš se obtěžovat, půjdu sama.“ „Kdyby mě to obtěžovalo, tak bych ti to nenabízel,“ šeptá a bere mě za ruku. Vstáváme a propleteme se směsí upocených a hulákajících pařičů ke dveřím. Kupodivu nás nikdo nezastaví, jen Pavla mrskne okem z náruče světlovlasého playboye. Konečně jsme na chodbě. „Tak děkuju a ahoj,“ mávnu rukou, ale zastaví mě. 12
„Nešla by ses trochu projít? Po tom strašným ovzduší by neškodilo trochu čerstvýho vzduchu,“ bere mě za ruku a já mám najednou strašlivou chuť procházet se s ním, když ne v parku, tak aspoň po ulici. Nevím, kde se to ve mně bere, nikdy jsem s nikým nechodila, nebaví mě ty pořád dokola opakovaný jalový řeči, spíš se snažím mít co nejdřív hotovou školu a postavit se na vlastní nohy. Možná taky proto, že mi máma pořád dokolečka opakuje, že na chlapy mám času dost, až se budu moct starat sama o sebe. „Tak jo,“ slyším se říkat. „Počkej chvilku, skočím si pro kabát!“ Rozběhnu se chodbou, jen aby počkal, strhnu kabát z ramínka, prima, stojí na chodbě před naším pokojem a bere mne pod paží. „Tak kam?“ obrací se ke mně. „To je jedno,“ špitnu, „někam, kde není moc lidí.“ Bože, co to plácám, co si bude myslet… „Ne, já to tak nemyslela,“ koktám. „Jenom…“ „Já vím,“ usmívá se. „To je na tobě vidět, jsi taková, taková…“ hledá výraz. „Jaká?“ obracím k němu oči. „Taková… jiná,“ vyhrkne a přitiskne mne k sobě pevněji. Vycházíme na ulici, trochu mrzne, no co, je přece prosinec, nohy mi ujely po namrzlém chodníku. „Pozor,“ bere mne kolem ramen, „ať sebou nešvihneš. Nemáš klouzavý podrážky?“ ptá se starostlivě. Kdybys, hochu, věděl, že tyhlety kozačky už mám třetí rok a jsem ráda, že ty podrážky ještě vůbec držej. Beztak když je mokro, mám namočený nohy, bůhví kudy do nich teče! „Nemám,“ lžu, „vždycky když si kupuju zimní boty, koukám na podrážky, aby byly drsný a neklouzaly.“ Jdeme a jdeme, najednou je jednoduchý si povídat, pořád je o čem. Docházíme až do uliček Malé Strany, tady už je v tuhle dobu ticho a prázdno, jen sem tam přejde opozdilec. „Neměli bysme se vrátit?“ ptám se, protože hodiny na Malostranském náměstí ukazují něco po druhé. „Proč? Tobě se se mnou nelíbí?“ ptá se a najednou má oči těsně u mých, přitiskne mě k sobě, ústa na ústech, cítím jeho jazyk v puse a je to příjemné, oplácím mu stejně. Přijíždí skoro prázdná noční tramvaj, vtáhne mě dovnitř. 13
„Kam chceš teď v noci jet?“ divím se. „Počkej, uvidíš,“ odpovídá a v očích má plamínky. Vystupujeme, tuhle končinu snad ani neznám, kam mě to vede? Odemyká těžká dřevěná vrata, průjezd a dveře, starý dům jak vystřižený z Nerudových povídek. Projdeme dvorem, odemyká prosklené dveře, schody až někam k nebi. „Kde to jsme?“ šeptám, protože mi připadá nepatřičné mluvit nahlas v tomhle prostředí a v tuhle hodinu. „Nech se překvapit,“ stiskne mi loket. Jdu za ním jako ovce, zvědavá, co bude dál. Naivní pitomá holka, jinak se tomu snad ani říct nedá. Funím za ním do schodů, je ve mně malá dušička a takový tichoučký hlásek mi šeptá: jdi pryč, holka, dokud je čas. Zakřiknu ho, jak bych mohla jít pryč, za zády mám dvoje zamčené dveře, a pak – proč bych se bála? Konečně jsme až nahoře, další dveře, rozsvěcí tlumené světlo a objeví se místnost, jakou jsem v životě neviděla. Nádherně upravené podkroví, široké trámy, šikmý strop, uprostřed bílý klavír a na něm obrovská váza s větvemi něčeho žlutě kvetoucího, pod šikmým stropem stolek, dvě bílá křesla a stejně bílá široká pohovka. Vydechnu: „To je krása! Tady bydlíš?“ Trochu zaváhá. „To zrovna ne, ale občas se tady vyspím, patří to kamarádovi, je výtvarník a teď je v cizině – ale sundej si ten kabát a posaď se!“ Poslušně sundávám kabát a skopnu z nohou kozačky, v křesle se prima sedí a teprve teď se můžu pořádně rozhlédnout. Něco kutí za závěsem, najednou stojí na stole podnos s jednohubkami, láhev něčeho jantarového, co nevím, co je, a dvě baňaté sklenice. „Můžeme to naše povídání dokončit tady,“ posadí se do druhého křesla a nalévá mi. „Ani nevím, jak se jmenuješ,“ obrací se ke mně. „Tys mi to taky neřekl,“ oplácím stejnou. „Tak ty první.“ „Dobrá,“ usmívá se. „Já jsem Adam.“ „Ale já nejsem Eva,“ směju se, „jsem Jitka.“ „Není to jedno?“ šeptá. „Pro dnešek jsi Eva, protože s Adamem může být právě jen Eva. Tak na naše první setkání,“ zvedá sklenku a já jako zhypnotizovaná taky. Jantarová tekutina pálí, ale za chvíli 14
se v žaludku rozlévá příjemné teplo. Sáhnu po jednohubce, pak po další, povídání pokračuje, je mi příjemně a nastavuju prázdnou sklenku. Adam sedí na opěrce mého křesla, bere mne kolem krku a šeptá věci, které mi ještě nikdo nikdy neřekl. O tom, jak jsem krásná, jak je mu se mnou dobře, jak je rád, že jsme tady spolu, a já mu věřím. Všechno, co povídá, je příjemné a lichotivé. Pak jsme najednou na pohovce, točí se mi hlava a cítím jeho ruce na svých prsou, stahuje mi přes hlavu svetřík a rozepíná džíny, oči má těsně u mých a šeptá: „Lásko, neboj se, tolik se na tebe těším a moc tě chci.“ „Taky tě chci,“ chce se mi křičet a v břiše se mi třepetají motýli, které jsem tam nikdy předtím necítila, jsem nahá a on ze sebe rychle strhává košili, džíny – zavírám oči a cítím jeho tělo na svém – pak jen ostrá bolest a víc nic… „Počkej,“ heká, „bylo to moc rychle, podruhý to bude lepší.“ Nemám vůli se zvednout a odejít, ostatně stejně mi musí odemknout, chce se mi najednou spát, zavírám oči. „Počkej, nespi,“ šeptá. „Zkusíme to ještě jednou a uvidíš, že se ti to bude líbit.“ Pak cítím jeho ruku na těch dosud nedotýkaných místech těla, ten pocit je velice příjemný – měl pravdu, podruhé to bylo krásné, skoro jako v těch románech, co čte Pavla. „Potřebovala bych se vysprchovat,“ vstávám. „Je to tady možný?“ „Jasně,“ vede mě do bílých dveří, za nimi koupelna, pouštím naplno sprchu a je mi dobře. „Krucinál,“ slyším odvedle, „copak jsem mohl vědět, že jsi přede mnou ještě nikoho neměla? A já vůl to nepoznal! To jsem teda medik na hovno!“ Vztekle otevírá dveře do koupelny, zastavuju sprchu a rychle se utírám. „Co se děje?“ ptám se. „Jen se podívej, co se děje, hergot!“ táhne mě za ruku k pohovce. Civím na červenou skvrnu a najednou je mi nanic. „Chci pryč,“ šeptnu. „Jo, to zrovna, napřed to musím vyčistit, kristepane, jsem to ale hovado!“ ulevuje si a drhne pohovku. Konečně můžeme odejít, jde, skoro utíká přede mnou, sotva mu na schodech stačím. 15
„Počkej, zavolám ti taxíka,“ snaží se asi trochu zmírnit ten svůj výstup nahoře. Ani slovo o tom, že bychom se ještě sešli, mačká čísla na mobilu a za chviličku je tady taxi. „Ale já nemám peníze,“ odvážím se říct. Hodí mi dvoustovku. „To snad bude stačit!“ Rychle vklouznu do auta, jen pryč odtud, pryč od toho všeho…
Otevřela oči, Tomášek spí, vstala a sáhla mu na čelo. Má na něm kapičky potu, to by mělo být dobré, vypadá to, že teplota ustoupila, ale až se matka vrátí, poprosí ji, aby ho radši zítra nechala doma, jen proboha ne k Sýkorům! Mrkla na hodinky – je teprve půl jedenácté, matka se nevrací, asi se daly s Hedvikou do povídání a to nikdy nemá konec, bůhví, co si ty dvě mají pořád co vykládat! A to ještě dvakrát do měsíce mají babinec, to se jich schází pět nebo šest, na to by potřebovaly snad pokaždé půl roku, než by si všechno řekly. S matkou je někdy potíž, i když jí musí být do smrti nejdelší vděčná. Přivřela oči a pouští si pokračování filmu.
„Kde jste vlastně byli, když jste tak najednou zmizli?“ ptá se Pavla a vrtí se na svojí válendě. „Normálka,“ vypravím ze sebe. „A spi už, je skoro pět,“ dodávám a rychle se zavrtám pod deku. „Přišla jsem před chvílí,“ snaží se Pavla. „Tak povídej!“ „To zrovna,“ zahučím a je mi do breku. Jsem to ale kačena pitomá, takhle naletět na blbý řečičky, máma má pravdu, na chlapy vážně bylo dost času! No nic, stalo se, stalo – jen jestli si dal pozor, ale je to medik, tak snad…“ Konečně usínám. Zkoušku jsem udělala, sice za tři, ale kdo se mě kdy na to bude ptát? Na Vánoce jedu domů. Mámě jsem koupila měkoučkou kašmírovou šálu a droboučký přívěsek na stříbrném řetízku, na dražší dárek nemám. Známé náměstí, několik ulic a budu doma. Docela se těším, 16
budeme s mámou samy, možná zajdeme k Sýkorovým a já obejdu pár holek ze školy, Jarmila se prý vdala a má tříměsíční holčičku, no ta to vzala hopem, chci se u ní taky zastavit, koupila jsem hezoučké chrastítko, něco se má dětem přece přinést. Pro Sýkorovy nesu v tašce láhev vína, Sýkora ho má rád, a pro Hedviku lahvičku punče, ta je na sladký. Hele, přede mnou jde Sýkora a táhne stromeček. „Dobrý odpoledne, Jindřichu,“ vypísknu. „Tak si nesete stromeček?“ ptám se zbytečně, jen abych něco řekla. „No jo,“ odbroukne. „Bába si najednou vzpomněla, prej proč bysme nemohli mít stromeček, i když jsou děti dávno z domu. Tak ho táhnu, aby nehučela. A to mě ještě požene pro kapra, jako by si tam nemohla dojít sama, stejně ho přinesu špatnýho – buď je moc malej, nebo moc velkej, zkrátka, Jituško, bábě se nezavděčíš. A čím je starší, tím je to horší, věř mi. Víš, radím ti, děvče, nevdávej se!“ „Ale já přece budu bába,“ směju se. „Tak budu na starý kolena otravovat nějakýho dědka – teda jestli se vdám,“ dodávám. „Pro toho kapra půjdem asi spolu, máma taky každý rok chce, abych ho koupila, až přijedu. I když,“ šeptám, „já bych radši řízek, ten nemá kosti.“ „Moje řeč,“ souhlasí Sýkora. „Jenže tradice prej je tradice, a tak mi ten řízek neudělá a neudělá. Je to ale trápení – kdybych byl mladší, rozvedu se a vezmu si tebe – to bysme si dávali řízky a na kapra bysme se… Ale nebudu sprostej, když je ten svatej čas vánoční, že jo?“ Vcházíme do domu, Sýkora mlátí stromkem o zábradlí. „Tak se, Jituško, určitě některej den s mámou stavte – a hezký svátky!“ odemyká dveře svého bytu. Ještě dvě patra a jsem doma, konečně! Máma skáče s kýblem po okně, záclony na gauči, všude lezavo, okna otevřená. „Ahoj, mami,“ spustím. „Prosím tě, co tady jančíš?“ „Vánoční úklid přece,“ ozve se od stropu, kde máma balancuje na židli postavené na stole. „Myslela jsem, že přijedeš až zejtra, tak jsem se do toho dala. Ale už to bude hotový, koukni, jen mi pověsíš záclony, nějak už mě bolej nohy!“ Záclony pověšeny, okna zavřena, konečně tady začíná být teplo. „Tak pojď,“ utírá si máma ruce do zástěry. „Sednem si v kuchyni a uděláme kafe a pak…“ „…dojdeš pro kapra,“ doplňuju. 17
„Přesně tak,“ souhlasí máma. „Ale nemysli, jinak už mám všechno hotový, připravený, a víš co,“ šeptá tajemně. „Koupila jsem ti kuřecí řízky, když je máš ráda, kapra si vezmeš večer jenom pro jméno.“ „Potkala jsem Jindřicha,“ informuju, „nesl stromeček a nadával jak špaček.“ „Ten nadává v jednom kuse,“ směje se máma. Sedíme u stolu a najednou není co povídat, až máma protrhne ticho. „Tak co škola, jak to jde?“ „Dobrý,“ zahučím. „Poslední zkoušku jsem udělala, teď zas až v létě.“ „Ale připadáš mi nějak přepadlá,“ zkoumá mě. „Jíš pořádně? V tý menze to asi za moc nestojí, co? No nic, já si tě přes ty svátky vykrmím – Na Boží hod jsem koupila kuře a na Štěpána udělám svíčkovou, tu ty máš přece ráda, ne?“ Najednou se mi při řeči o jídle maličko otočil žaludek, ale hned to zase přešlo. Máma postavila v kuchyni na stůl hrnky s kávou a talíř cukroví – máminu cukroví se nic na světě nevyrovná a já se láduju, jako bych tejden nejedla. „Tak já mažu pro toho kapra,“ vstávám, stydím se, máma je tak starostlivá, a já zatím… Hryzá ve mně červíček strachu. Máma štrachá v peněžence, podává mi stovku: „Kup malýho, tohle by mělo stačit, polívku dělat nebudu, stejně ji ani jedna nejíme.“ Na schodech zase Sýkora. „Pro kapra, Jituško, taky? Tak to jsme dva vyslanci, že jo? Jenže ty máš aspoň naději, že nedostaneš vynadáno.“ U kádí už skoro nikdo není, takže jsme s nákupem hotovi raz dva. „Zastavte se zejtra dopoledne,“ loučí se Sýkora, „aspoň na chvilku, beztak půjdete na hřbitov až odpoledne, že jo?“ Kývnu a beru schody po dvou, pane jo, proč se tak zadýchávám, to bude to cukroví, určitě! Štědrý den běží každoročním tempem, ze hřbitova přijdeme umrzlé a máma vaří grog. „Dneska si dáme, holka, ať se trochu zahřejeme,“ staví přede mě sklenici, hrcnu to do sebe skoro najednou a je mi krásně teplo, jen se mi maličko točí hlava. „Tak,“ vstává máma, „teď obalím rybu a ty řízky a ty dodělej salát, ať můžeme nejpozději v šest večeřet.“ Poslušně krájím okurky, zeleninu, brambory, vajíčka, hňácám to všechno dohromady, ještě majonézu, no nazdar, to je kalorií… 18
