Helena Němcová Zastávka na znamení. Eroika

1

2

Helena Němcová Zastávka na znamení Eroika

3

4

Helena Němcová Zastávka na znamení

Eroika 5

© Helena Němcová, 2012 © Eroika, 2012 ISBN 978-80-87409-13-8

6

Jitka kopnutím zavřela dveře a položila nákup. „To musíš dělat takovej kravál?“ ozvalo se z pootevřených dveří kuchyně. „Měla jsem těžký tašky, tak jsem do těch dveří kopla, promiň. Jsi nervózní? Děje se něco?“ „Dohromady nic,“ vystrčila matka hlavu z kuchyně. „Jenom Tom se mi dneska moc nelíbil, ve školce zvracel, ale pak ho Jindřich vzal na zahrádku, tak snad to bude dobrý. Teď usnul, musíme bejt potichu,“ vrátila se matka do kuchyně. „Teplotu nemá?“ otevřela Jitka dveře a vešla za matkou. „Ne, nemá, měřila jsem ho, než s Jindřichem odešli,“ informovala ji matka a otočila se zpátky ke sporáku. „Co to vaříš?“ nakoukla Jitka do kastrolu. „Bože, zase guláš, ty snad ani nic jinýho nevymyslíš,“ nakrčila nos. „Stejně to Tomovi nemůžeme dát, když dopoledne zvracel.“ „To vím taky, udělala jsem mu bramborovou kaši. A není guláš, ale roštěnky. Jenže ať uvařím, co chci, ty stejně budeš brblat…“ zhasla matka plamen pod kastrolem. Z pokoje se ozvalo tenounké písknutí. „Máma už je doma?“ Jitka vrazila do pokojíka, odkud se ozval hlásek jejího synka. Ten seděl v pyžamu v postýlce, natáhl k ní ruce a stěžoval si: „Babička mi dala pýžo, ale to já nechci, nejsem přece nemocnej, že ne?“ „To víš, že ne,“ chlácholila ho Jitka. „Jenže jsi ve školce trochu zvracel, a tak si babička myslela, že by ti udělalo dobře, kdyby ses prospal.“ „Ale stejně jsem nespal, čekal jsem, až bouchneš dveřma,“ usmál se kluk a natáhl si bačkorky. Vstal a objal mámu kolem kolen. „Moc jsem se na tebe těšil – jo a víš, proč jsem blinkal? Protože jsem musel sníst pomazánku z rybiček a tu já vůbec nemám rád.“ „Tak to bude ono,“ souhlasila Jitka, „a řekl jsi to, Tomášku, babičce?“ „Neřek,“ obrátil k ní Tomáš oči. „Protože babička povídala, že se má jíst všecko. Ale už mi dávno nic není, byl jsem 7

odpoledne se strejdou na zahrádce a krmili jsme králíky. Mají mladý, víš,“ řekl důležitě. „A tak ta jejich maminka musí hodně jíst, aby je mohla dobře krmit, povídal strejda! A taky povídal, že jsou to zatracený potvory, ty králíci!“ Jitka se usmála a vzala Tomáše do náručí. Bože, napadlo ji, jak jsem vůbec někdy mohla tohleto dítě nechtít, jak jsem mohla… Přitiskla ho k sobě a dýchla mu do vlásků. „Tak pojď, jdeme za babičkou, aby viděla, že už ti opravdu nic není. A vlastně – když tě pustila odpoledne se strejdou na zahrádku, tak to vědět musela, že jo?“ usmála se a postavila dítě na zem. Musím si s Jindřichem promluvit, umínila si, aby se před Tomem krotil ve výrazech. „Jasně,“ souhlasil s ní a ruku v ruce míří do kuchyně. Matka prostírá, otevřeným oknem sem proudí teplý letní vzduch a taky trochu smradu z výfuků projíždějících aut. „Tenhle byt na hlavní silnici nám byl čert dlužen,“ okomentovala to matka. „Ale kdybych to okno zavřela, zase bysme se tady v tom vedru udusili. Jo – říkala Heda, že Jindřich zase psal na úřad, aby s těma autama něco udělali, no bodejť, jsou o dvě patra níž a jde jim to do bytu ještě víc než nám. A pojďte večeřet,“ postavila doprostřed stolu kastrol a hrneček bramborové kaše. „Co by s tím tak asi mohli udělat?“ odsunula Jitka židli, navršila dva polštáře a vysadila Tomáše. „Dej pozor, ať nespadneš,“ napomenula ho a plácla mu na talíř lžíci kaše. „Já bych chtěl k tý kaši páreček,“ vzpomněl si Tomáš. „U strejdy na zahrádce jsme měli taky páreček a ten byl, panečku,“ pomlaskl. Jitka se zděsila – dělám všechno pro jeho zdravou výživu, a Jindřich mu dá párek a kdoví jestli čerstvej, opravdu musím hned zítra s Jindřichem promluvit, nebo tam radši zajdu ještě dneska večer. „A měli jste ten párek ohřátý?“ zeptala se. „A strejda ho koupil cestou na zahrádku?“ přidala otázku. „Ne, měl ho tam v almárce a opekli jsme si ho na ohníčku,“ zvesela odpověděl Tomáš a dloubá lžící do kopečku kaše. „Tak vidíš,“ obrátila se Jitka k matce. „Ráno zvracel 8

a odpoledne jí bůhvíjak starej párek a ještě opečenej na ohni! Takhle to dál nejde, promluvím s Jindřichem. Nebudeme Toma s ním nikam pouštět, nanejvýš k nim domů, a ještě poprosím Hedviku, aby na ně dohlídla!“ Tomáš nakrabatil pusu a vypadalo to, že se dá každou chvíli do pláče. „S tetou Hedou není žádná legrace,“ namítl škytavým hláskem, „pořád nás se strejdou napomíná a to potom není žádná hra!“ dodal ještě. „Nebudeme se o tom bavit,“ uzavřela Jitka. „A jez tu kaši, než vystydne!“ „Nechci žádnou hloupou kaši a chce se mi blinkat a bolí mě hlavička,“ svezl se Tomáš ze židle a zamířil k pokoji. Jitka vyskočila a vrací ho zpátky ke stolu. „Okamžitě budeš jíst a nebudeš si vymejšlet hlouposti!“ trochu zprudka ho posadila zpátky na židli. Matka vstala od stolu a sáhla dítěti na čelo. „Asi mu vážně není dobře,“ obrátila se k Jitce. „Má teplotu, sáhni si!“ „Přinesu teploměr,“ vyskočila Jitka. Matka se mezitím snažila vpravit do dítěte lžíci kaše, ale když se to konečně podařilo, Tomáš okamžitě vyzvracel i zbytky inkriminovaného párku. „Tak to vidíš,“ vrátila se Jitka s teploměrem. „Tady máš to svoje pouštění s Jindřichem na zahrádku. Kdybys s ním radši šla na procházku,“ dloubla lžící do páchnoucí hromádky s jasně černočervenými kousky na stole. „A je toho právě dost, buď u toho bude Hedvika, ta má aspoň trochu rozumu, nebo jsme s Jindřichem skončili,“ vzala vzpouzejícího se Tomáše pod ramínky a odvlekla ho do koupelny. Umytý a převlečený teď už bez protestu ležel v postýlce a Jitka se usadila v křesle u něj. „Ty nebudeš jíst?“ strčila matka hlavu do dveří. „Já mám tak akorát teď chuť na jídlo,“ odbroukla Jitka, rozsvítila malou lampičku a zastínila ji rozloženými novinami. „Budu tady u něj, snad to nebude nic vážného, kdyby se mu ta teplota zvýšila, zavolám pohotovost.“ „Prosím tě, dítě má teplotu hned, snad bys pro trochu 9

zvracení a teploty nevolala pohotovost,“ rozzlobila se matka. „A teď, jestli nic nepotřebuješ, zajdu k Sýkorům a pěkně to Jindřichovi vytmavím!“ „Ne, nepotřebuju nic, když teda budeš tak hodná, dojdi tam, ať dědek vidí, že nemá kousek rozumu,“ podívala se Jitka ke dveřím a s ulehčením zaregistrovala bouchnutí domovních dveří. Tak, teď bude chvilka klidu, Tomáš snad usne a vyspí se z toho, bože, jakou já mám o něj starost, tak moc se bojím, aby mu nebylo něco zlého, co bych si bez něj… Fuj, holka, ty máš ale myšlenky, pro trochu nevolnosti bys hned myslela na nejhorší! Ale jestli mu něco bude, měla bych si vzít ošetřování, jenže v práci by na to nekoukali zrovna dvakrát dobře… Vlastně jsem měla kliku, že jsem vůbec takový zaměstnání dostala, hned po vysoký a ještě s malým dítětem, to byl Tomáškovi jenom rok, ptali se, jestli mám babičku, to bylo snad rozhodující, ba ne, ošetřování ne, copak bych si počala bez práce, konečně to vypadá, že se nám bude dařit dobře i bez chlapa, ještě že je matka v důchodu, je s ní sice někdy těžký pořízení, ale o Toma se stará vzorně, jakpak bych ho mohla vodit do školky a chodit pro něj, když se vracím někdy až k osmý hodině! Jen kdyby nebyla tak paličatá, mohly bysme tenhle byt vyměnit za dva menší, měly bychom každá svoje, jenže to ne a ne, nebudu přece courat přes celý město, to by ses, milá zlatá, musela starat o Tomáška sama! A hotovo. Vstala a naklonila se nad dítětem. Tomáš usnul, tváře má až moc červené, chudinka, dítě nemá rozum, ale ten bláznivej dědek by ho měl mít. Vrátila se do křesla a otevřela knížku, jenže kouká do stránky a houby ví, co čte, hlavou se jí pořád honí starost o Toma. Přivřela oči, ví, že neusne, spát se nechce, hlavou se táhne film minulých let.

 Sedím u stolku v kamrlíku na koleji s rukama na uších a šprtám a šprtám. Termín se blíží, nic neumím, pane jo, to zase bude ostuda, nedokážu riskovat, naučit se jen půlku a spolehnout se na štěstí, hlava odmítá přijímat další informace, bodejť, sedím u toho už osm hodin! Jenže co se dá dělat, je to nespravedlivý, někdo si 10

to jednou přečte a umí, a já než to dostanu do tý svý pitomý hlavy, musím všechno číst pětkrát, a pak jen doufat, že se to uleží. Někdy jo, někdy zase ne. Znova zabodnu oči do skript a za zády mi bouchnou dveře, až stolek nadskočí. Jasně, Pavla, obracím se k ní a valím oči na její červenomodrou hlavu. „Prosím tě, co to máš na hlavě? Vypadáš jak ježek, kterej prošel barvírnou – nezapomněli jste na žlutou a zelenou?“ chechtám se. „Jsi pitomá,“ odfrkne Pavla. „To se teďka nosí, abys věděla!“ otvírá dveře společné skříně a spokojeně se nakrucuje před zrcadlem. „Náhodou mi to sluší, heleď, taky by sis to měla nechat udělat, to by matka zírala!“ „To by teda zírala,“ odpovídám a představuju si matčinu reakci. Moje máma je totiž trochu konzervativní a každá jen trochu výstřední věc ji přivádí do stavu naprostého šílenství. „Asi by mě nepustila domů. A nech mě, musím se učit,“ dávám si dlaně na uši a čumím do papírů. „Jakýpak učit,“ vyrve mi Pavla skripta. „Zapomnělas, že jdem dneska k Radimovi? Bude tam mejdan, má narozeniny!“ „Nikam nejdu,“ snažím se vzdorovat. „Vážně se musím učit!“ „Houbeles,“ skáče Pavla se skripty po pokojíku. „Dyť bys tady dočista shnila!“ dodává. „Nemám stejně co na sebe,“ pokouším se o úhybný manévr, ale Pavla to odmávne jako zcela nepodstatné. „Když myslíš, že nemáš co na sebe,“ hrabe se ve skříni. „Tak ti něco půjčím – ale podívej, můžeš si přece vzít tyhlety džíny a tady, koukni, vem si tenhle můj svetřík a je to! Umej si vlasy, já tě trošku namaluju a jde se na věc!“ „Namalovat v žádným případě,“ jsem odhodlaná malování zabránit třeba násilím. „Dobře víš, že se nemaluju!“ „No tak teda ne,“ kapituluje Pavla. „Ale mrskni sebou, už je moře hodin!“ „A neměla bych tam něco přinýst? Jenže nic nemám,“ obracím se na Palu. „To mi bylo jasný,“ sáhne do batůžku a vytáhne dvě sedmičky vína. „To jsem koupila za nás za obě!“ „Jenže já ti to teď nemůžu zaplatit, až po výplatě!“ „Já na to nečekám, zlato,“ s gestem vévodkyně odpovídá Pavla. 11

To je pravda, Pavla je pořád při penězích, já si musím přivydělávat ve skladu v supermarketu, máma by mě samotná na škole neutáhla, ale nestěžuju si ani jí nezávidím. Její rodiče jsou zazobanci, dostali majetek v restituci, a moje máma je vdova zaměstnaná na poště, kde se taky s vejplatou nepředají. Rezignuju a jdu na chodbu pod sprchu, je tady společná, ale staráme se, aby byla pořád čistá. Tak honem, napřed teplá a pak úplně studená, přeběhnu chodbu zabalená do ručníku, Pavla mi podává fén, natahuju na sebe džíny a svetřík, ještě mi Pavla uváže šátek kolem krku a můžeme jít. Nechce se mi, pánbůh ví, že se mi nechce, ale slíbila jsem to, tak musím, koneckonců jeden večer se to snad dá vydržet. Radimův pokoj je možná dvakrát tak veliký než náš kamrlík a je nacvaknutý nejmíň deseti lidma, mraky kouře se válejí pod stropem, i když se na koleji kouřit nesmí, ale kdo by se o to teď staral. Nějaká ruka mi vrazila do ruky skleničku, jejda, vlastně tady nikoho neznám, jen Radima. Sednu si do koutka a pozoruju. Támhleta holka si za chvilku sedne Radimovi na klín a jéje, tady chlupatá mužská ruka tahá za zip dívčích kalhot, ovzduší houstne, jak dlouho jsem vlastně tady? Třeba by se ztratilo, kdybych potichu odešla, stejně si mě dohromady nikdo nevšímá, jsem taková šedivá myška, dobrá jen do toho supermarketu a na šprtání. „Tobě se tady nelíbí?“ ozve se mi těsně u ucha. Pootočím hlavu, toho kluka neznám, ale ať, aspoň si snad budu mít s kým povídat. „Nelíbí,“ odpovídám po pravdě. „Měla bych se učit a je tady hroznej kravál a vedro a vůbec…“ „A vůbec a vůbec,“ šeptá mi do ucha. „Kdybys chtěla, můžeme odtud zdrhnout, nikdo by si toho nevšiml, všichni už jsou pod parou a na to ty asi nejsi zvědavá, že ne?“ „To teda nejsem,“ vstávám, „ale nemusíš se obtěžovat, půjdu sama.“ „Kdyby mě to obtěžovalo, tak bych ti to nenabízel,“ šeptá a bere mě za ruku. Vstáváme a propleteme se směsí upocených a hulákajících pařičů ke dveřím. Kupodivu nás nikdo nezastaví, jen Pavla mrskne okem z náruče světlovlasého playboye. Konečně jsme na chodbě. „Tak děkuju a ahoj,“ mávnu rukou, ale zastaví mě. 12

„Nešla by ses trochu projít? Po tom strašným ovzduší by neškodilo trochu čerstvýho vzduchu,“ bere mě za ruku a já mám najednou strašlivou chuť procházet se s ním, když ne v parku, tak aspoň po ulici. Nevím, kde se to ve mně bere, nikdy jsem s nikým nechodila, nebaví mě ty pořád dokola opakovaný jalový řeči, spíš se snažím mít co nejdřív hotovou školu a postavit se na vlastní nohy. Možná taky proto, že mi máma pořád dokolečka opakuje, že na chlapy mám času dost, až se budu moct starat sama o sebe. „Tak jo,“ slyším se říkat. „Počkej chvilku, skočím si pro kabát!“ Rozběhnu se chodbou, jen aby počkal, strhnu kabát z ramínka, prima, stojí na chodbě před naším pokojem a bere mne pod paží. „Tak kam?“ obrací se ke mně. „To je jedno,“ špitnu, „někam, kde není moc lidí.“ Bože, co to plácám, co si bude myslet… „Ne, já to tak nemyslela,“ koktám. „Jenom…“ „Já vím,“ usmívá se. „To je na tobě vidět, jsi taková, taková…“ hledá výraz. „Jaká?“ obracím k němu oči. „Taková… jiná,“ vyhrkne a přitiskne mne k sobě pevněji. Vycházíme na ulici, trochu mrzne, no co, je přece prosinec, nohy mi ujely po namrzlém chodníku. „Pozor,“ bere mne kolem ramen, „ať sebou nešvihneš. Nemáš klouzavý podrážky?“ ptá se starostlivě. Kdybys, hochu, věděl, že tyhlety kozačky už mám třetí rok a jsem ráda, že ty podrážky ještě vůbec držej. Beztak když je mokro, mám namočený nohy, bůhví kudy do nich teče! „Nemám,“ lžu, „vždycky když si kupuju zimní boty, koukám na podrážky, aby byly drsný a neklouzaly.“ Jdeme a jdeme, najednou je jednoduchý si povídat, pořád je o čem. Docházíme až do uliček Malé Strany, tady už je v tuhle dobu ticho a prázdno, jen sem tam přejde opozdilec. „Neměli bysme se vrátit?“ ptám se, protože hodiny na Malostranském náměstí ukazují něco po druhé. „Proč? Tobě se se mnou nelíbí?“ ptá se a najednou má oči těsně u mých, přitiskne mě k sobě, ústa na ústech, cítím jeho jazyk v puse a je to příjemné, oplácím mu stejně. Přijíždí skoro prázdná noční tramvaj, vtáhne mě dovnitř. 13

„Kam chceš teď v noci jet?“ divím se. „Počkej, uvidíš,“ odpovídá a v očích má plamínky. Vystupujeme, tuhle končinu snad ani neznám, kam mě to vede? Odemyká těžká dřevěná vrata, průjezd a dveře, starý dům jak vystřižený z Nerudových povídek. Projdeme dvorem, odemyká prosklené dveře, schody až někam k nebi. „Kde to jsme?“ šeptám, protože mi připadá nepatřičné mluvit nahlas v tomhle prostředí a v tuhle hodinu. „Nech se překvapit,“ stiskne mi loket. Jdu za ním jako ovce, zvědavá, co bude dál. Naivní pitomá holka, jinak se tomu snad ani říct nedá. Funím za ním do schodů, je ve mně malá dušička a takový tichoučký hlásek mi šeptá: jdi pryč, holka, dokud je čas. Zakřiknu ho, jak bych mohla jít pryč, za zády mám dvoje zamčené dveře, a pak – proč bych se bála? Konečně jsme až nahoře, další dveře, rozsvěcí tlumené světlo a objeví se místnost, jakou jsem v životě neviděla. Nádherně upravené podkroví, široké trámy, šikmý strop, uprostřed bílý klavír a na něm obrovská váza s větvemi něčeho žlutě kvetoucího, pod šikmým stropem stolek, dvě bílá křesla a stejně bílá široká pohovka. Vydechnu: „To je krása! Tady bydlíš?“ Trochu zaváhá. „To zrovna ne, ale občas se tady vyspím, patří to kamarádovi, je výtvarník a teď je v cizině – ale sundej si ten kabát a posaď se!“ Poslušně sundávám kabát a skopnu z nohou kozačky, v křesle se prima sedí a teprve teď se můžu pořádně rozhlédnout. Něco kutí za závěsem, najednou stojí na stole podnos s jednohubkami, láhev něčeho jantarového, co nevím, co je, a dvě baňaté sklenice. „Můžeme to naše povídání dokončit tady,“ posadí se do druhého křesla a nalévá mi. „Ani nevím, jak se jmenuješ,“ obrací se ke mně. „Tys mi to taky neřekl,“ oplácím stejnou. „Tak ty první.“ „Dobrá,“ usmívá se. „Já jsem Adam.“ „Ale já nejsem Eva,“ směju se, „jsem Jitka.“ „Není to jedno?“ šeptá. „Pro dnešek jsi Eva, protože s Adamem může být právě jen Eva. Tak na naše první setkání,“ zvedá sklenku a já jako zhypnotizovaná taky. Jantarová tekutina pálí, ale za chvíli 14

se v žaludku rozlévá příjemné teplo. Sáhnu po jednohubce, pak po další, povídání pokračuje, je mi příjemně a nastavuju prázdnou sklenku. Adam sedí na opěrce mého křesla, bere mne kolem krku a šeptá věci, které mi ještě nikdo nikdy neřekl. O tom, jak jsem krásná, jak je mu se mnou dobře, jak je rád, že jsme tady spolu, a já mu věřím. Všechno, co povídá, je příjemné a lichotivé. Pak jsme najednou na pohovce, točí se mi hlava a cítím jeho ruce na svých prsou, stahuje mi přes hlavu svetřík a rozepíná džíny, oči má těsně u mých a šeptá: „Lásko, neboj se, tolik se na tebe těším a moc tě chci.“ „Taky tě chci,“ chce se mi křičet a v břiše se mi třepetají motýli, které jsem tam nikdy předtím necítila, jsem nahá a on ze sebe rychle strhává košili, džíny – zavírám oči a cítím jeho tělo na svém – pak jen ostrá bolest a víc nic… „Počkej,“ heká, „bylo to moc rychle, podruhý to bude lepší.“ Nemám vůli se zvednout a odejít, ostatně stejně mi musí odemknout, chce se mi najednou spát, zavírám oči. „Počkej, nespi,“ šeptá. „Zkusíme to ještě jednou a uvidíš, že se ti to bude líbit.“ Pak cítím jeho ruku na těch dosud nedotýkaných místech těla, ten pocit je velice příjemný – měl pravdu, podruhé to bylo krásné, skoro jako v těch románech, co čte Pavla. „Potřebovala bych se vysprchovat,“ vstávám. „Je to tady možný?“ „Jasně,“ vede mě do bílých dveří, za nimi koupelna, pouštím naplno sprchu a je mi dobře. „Krucinál,“ slyším odvedle, „copak jsem mohl vědět, že jsi přede mnou ještě nikoho neměla? A já vůl to nepoznal! To jsem teda medik na hovno!“ Vztekle otevírá dveře do koupelny, zastavuju sprchu a rychle se utírám. „Co se děje?“ ptám se. „Jen se podívej, co se děje, hergot!“ táhne mě za ruku k pohovce. Civím na červenou skvrnu a najednou je mi nanic. „Chci pryč,“ šeptnu. „Jo, to zrovna, napřed to musím vyčistit, kristepane, jsem to ale hovado!“ ulevuje si a drhne pohovku. Konečně můžeme odejít, jde, skoro utíká přede mnou, sotva mu na schodech stačím. 15

„Počkej, zavolám ti taxíka,“ snaží se asi trochu zmírnit ten svůj výstup nahoře. Ani slovo o tom, že bychom se ještě sešli, mačká čísla na mobilu a za chviličku je tady taxi. „Ale já nemám peníze,“ odvážím se říct. Hodí mi dvoustovku. „To snad bude stačit!“ Rychle vklouznu do auta, jen pryč odtud, pryč od toho všeho…

 Otevřela oči, Tomášek spí, vstala a sáhla mu na čelo. Má na něm kapičky potu, to by mělo být dobré, vypadá to, že teplota ustoupila, ale až se matka vrátí, poprosí ji, aby ho radši zítra nechala doma, jen proboha ne k Sýkorům! Mrkla na hodinky – je teprve půl jedenácté, matka se nevrací, asi se daly s Hedvikou do povídání a to nikdy nemá konec, bůhví, co si ty dvě mají pořád co vykládat! A to ještě dvakrát do měsíce mají babinec, to se jich schází pět nebo šest, na to by potřebovaly snad pokaždé půl roku, než by si všechno řekly. S matkou je někdy potíž, i když jí musí být do smrti nejdelší vděčná. Přivřela oči a pouští si pokračování filmu.

 „Kde jste vlastně byli, když jste tak najednou zmizli?“ ptá se Pavla a vrtí se na svojí válendě. „Normálka,“ vypravím ze sebe. „A spi už, je skoro pět,“ dodávám a rychle se zavrtám pod deku. „Přišla jsem před chvílí,“ snaží se Pavla. „Tak povídej!“ „To zrovna,“ zahučím a je mi do breku. Jsem to ale kačena pitomá, takhle naletět na blbý řečičky, máma má pravdu, na chlapy vážně bylo dost času! No nic, stalo se, stalo – jen jestli si dal pozor, ale je to medik, tak snad…“ Konečně usínám. Zkoušku jsem udělala, sice za tři, ale kdo se mě kdy na to bude ptát? Na Vánoce jedu domů. Mámě jsem koupila měkoučkou kašmírovou šálu a droboučký přívěsek na stříbrném řetízku, na dražší dárek nemám. Známé náměstí, několik ulic a budu doma. Docela se těším, 16

budeme s mámou samy, možná zajdeme k Sýkorovým a já obejdu pár holek ze školy, Jarmila se prý vdala a má tříměsíční holčičku, no ta to vzala hopem, chci se u ní taky zastavit, koupila jsem hezoučké chrastítko, něco se má dětem přece přinést. Pro Sýkorovy nesu v tašce láhev vína, Sýkora ho má rád, a pro Hedviku lahvičku punče, ta je na sladký. Hele, přede mnou jde Sýkora a táhne stromeček. „Dobrý odpoledne, Jindřichu,“ vypísknu. „Tak si nesete stromeček?“ ptám se zbytečně, jen abych něco řekla. „No jo,“ odbroukne. „Bába si najednou vzpomněla, prej proč bysme nemohli mít stromeček, i když jsou děti dávno z domu. Tak ho táhnu, aby nehučela. A to mě ještě požene pro kapra, jako by si tam nemohla dojít sama, stejně ho přinesu špatnýho – buď je moc malej, nebo moc velkej, zkrátka, Jituško, bábě se nezavděčíš. A čím je starší, tím je to horší, věř mi. Víš, radím ti, děvče, nevdávej se!“ „Ale já přece budu bába,“ směju se. „Tak budu na starý kolena otravovat nějakýho dědka – teda jestli se vdám,“ dodávám. „Pro toho kapra půjdem asi spolu, máma taky každý rok chce, abych ho koupila, až přijedu. I když,“ šeptám, „já bych radši řízek, ten nemá kosti.“ „Moje řeč,“ souhlasí Sýkora. „Jenže tradice prej je tradice, a tak mi ten řízek neudělá a neudělá. Je to ale trápení – kdybych byl mladší, rozvedu se a vezmu si tebe – to bysme si dávali řízky a na kapra bysme se… Ale nebudu sprostej, když je ten svatej čas vánoční, že jo?“ Vcházíme do domu, Sýkora mlátí stromkem o zábradlí. „Tak se, Jituško, určitě některej den s mámou stavte – a hezký svátky!“ odemyká dveře svého bytu. Ještě dvě patra a jsem doma, konečně! Máma skáče s kýblem po okně, záclony na gauči, všude lezavo, okna otevřená. „Ahoj, mami,“ spustím. „Prosím tě, co tady jančíš?“ „Vánoční úklid přece,“ ozve se od stropu, kde máma balancuje na židli postavené na stole. „Myslela jsem, že přijedeš až zejtra, tak jsem se do toho dala. Ale už to bude hotový, koukni, jen mi pověsíš záclony, nějak už mě bolej nohy!“ Záclony pověšeny, okna zavřena, konečně tady začíná být teplo. „Tak pojď,“ utírá si máma ruce do zástěry. „Sednem si v kuchyni a uděláme kafe a pak…“ „…dojdeš pro kapra,“ doplňuju. 17

„Přesně tak,“ souhlasí máma. „Ale nemysli, jinak už mám všechno hotový, připravený, a víš co,“ šeptá tajemně. „Koupila jsem ti kuřecí řízky, když je máš ráda, kapra si vezmeš večer jenom pro jméno.“ „Potkala jsem Jindřicha,“ informuju, „nesl stromeček a nadával jak špaček.“ „Ten nadává v jednom kuse,“ směje se máma. Sedíme u stolu a najednou není co povídat, až máma protrhne ticho. „Tak co škola, jak to jde?“ „Dobrý,“ zahučím. „Poslední zkoušku jsem udělala, teď zas až v létě.“ „Ale připadáš mi nějak přepadlá,“ zkoumá mě. „Jíš pořádně? V tý menze to asi za moc nestojí, co? No nic, já si tě přes ty svátky vykrmím – Na Boží hod jsem koupila kuře a na Štěpána udělám svíčkovou, tu ty máš přece ráda, ne?“ Najednou se mi při řeči o jídle maličko otočil žaludek, ale hned to zase přešlo. Máma postavila v kuchyni na stůl hrnky s kávou a talíř cukroví – máminu cukroví se nic na světě nevyrovná a já se láduju, jako bych tejden nejedla. „Tak já mažu pro toho kapra,“ vstávám, stydím se, máma je tak starostlivá, a já zatím… Hryzá ve mně červíček strachu. Máma štrachá v peněžence, podává mi stovku: „Kup malýho, tohle by mělo stačit, polívku dělat nebudu, stejně ji ani jedna nejíme.“ Na schodech zase Sýkora. „Pro kapra, Jituško, taky? Tak to jsme dva vyslanci, že jo? Jenže ty máš aspoň naději, že nedostaneš vynadáno.“ U kádí už skoro nikdo není, takže jsme s nákupem hotovi raz dva. „Zastavte se zejtra dopoledne,“ loučí se Sýkora, „aspoň na chvilku, beztak půjdete na hřbitov až odpoledne, že jo?“ Kývnu a beru schody po dvou, pane jo, proč se tak zadýchávám, to bude to cukroví, určitě! Štědrý den běží každoročním tempem, ze hřbitova přijdeme umrzlé a máma vaří grog. „Dneska si dáme, holka, ať se trochu zahřejeme,“ staví přede mě sklenici, hrcnu to do sebe skoro najednou a je mi krásně teplo, jen se mi maličko točí hlava. „Tak,“ vstává máma, „teď obalím rybu a ty řízky a ty dodělej salát, ať můžeme nejpozději v šest večeřet.“ Poslušně krájím okurky, zeleninu, brambory, vajíčka, hňácám to všechno dohromady, ještě majonézu, no nazdar, to je kalorií… 18

Mám hlad a hrozitánskou chuť na řízek. „Heleď, zkus to, jestli je to akorát,“ podávám mámě lžíci. „Jo, jen to ještě trošičku přisol,“ souhlasí, „a prostři, za chvíli budeme večeřet.“ Pod rozsvíceným maličkým stromečkem dva balíčky a dva balíky – balíčky pro mámu a balíky pro mě. Nedočkavě trhám papír – pane jo, nové kozačky a péřovka, máma na to musela šetřit celej rok, najednou mi vhrkly slzy do očí a brečím a brečím. „Holka zlatá, co je ti?“ bere mě máma kolem ramen. „Nemáš radost?“ „Právě že mám,“ vzlykám. „A já ti dala takový pitomosti, protože na víc nemám, a ty… Místo aby sis něco koupila, všechno strkáš do mě! A já…“ „No co ty?“ nechápe máma. „Ta šála je krásná a ten přívěsek už z krku nikdy nesundám. A dáš mi ho s sebou do hrobu,“ dodává. „Boty i tu bundu můžeš vyměnit, kdyby ti to nebylo – mají mezi svátkama otevřeno, oboje jsem koupila v obchoďáku. Tak už nebul a pojď, pustíme si televizi, dáme skleničku vína – nebo bys radši chtěla punč?“ nabízí. „A cukroví a budeme se mít dobře a jen se válet a jíst!“ nastiňuje program večera. Sedíme u televize a já vůbec nevím, co tam vlastně dávají, snad nějakou pohádku. Nejde mi z hlavy Adam, ne proto, že bych ho chtěla ještě někdy vidět, ale protože se stydím sama za sebe a svou nehoráznou pitomost. Chtěla bych si jít lehnout, ale nemůžu opustit mámu, konečně vypíná televizi. „Tak jdeme spát, ráno musím vařit, ale ty si přispi, beztak se na koleji asi moc nevyspíš. A neflámujete?“ ptá se zkoumavě. „Asi tak za co,“ odpovídám, „na flám musí mít člověk peníze, maminko – a taky chuť a ani jedno já nemám, tak buď v klidu!“ Když jí dávám pusu na dobrou noc, dívá se na mě nějak zkoumavě, takhle se ještě nikdy nedívala, ale nic neříká. Tak dobrou! Vánoce přeběhly, do hloubky času zapadl i veselý Silvestr u televize s Hedvikou a Jindřichem a den po Novém roce odjíždím. „Opatruj se a někdy zavolej,“ loučí se máma a pak už jen vidím její tak nějak opuštěnou zmenšující se postavičku na náměstí.

 19

Tomáš se zavrtěl a kníkl ze spaní, asi se mu něco zdá, pomyslela si Jitka, vstala a narovnala odkopnutou deku. Možná je tady moc horko, otevřela okno do příjemně vlahé noci. Vyklonila se z okna, do tmy svítí sídliště, okna postupně zhasínají, bodejť, je půlnoc! Dveře od bytu potichoučku vrzly a matka strčila hlavu do dveří. „Tak co, jak mu je?“ „Spí,“ položila si Jitka prst na pusu a po špičkách vyšla za matkou. „Víš, chci tě poprosit, jestli by sis nenechala Tomáška zítra doma, kdyby přece jen…“ „Jistě,“ odpověděla matka. „Stejně jsem ti chtěla říct, že to tak udělám, projednou nebude zle a kluk se aspoň dá do pořádku. A s Jindřichem ho nikam nepustím,“ dodala, „kdybys viděla, co dostal od Hedy!“ „Tak dík,“ vrátila se Jitka zpátky do pokoje, „a dobrou!“ „Dobrou,“ šeptá matka a v bytě je ticho.

 „Tak jak jsi přežila svátky?“ vyzvídá Pavla. „A hele, ty máš novou bundu a taky kozajdy, no ne!“ „To máma, to víš, já bych si to koupit nemohla – a co ty?“ Pavla si pohrává se zlatým náramkem, určitě jeden z mnoha darů, ale schválně si toho nevšímám. „Koukni,“ nedá jí to a strká mi před oči ruku, „že je pěknej?“ „Jo, pěknej,“ odbrouknu a vybaluju tašku. Krabici s cukrovím nechávám otevřenou na stole, Pavla znalecky ochutnává. „Dobrý, to pekla vaše máma?“ „No jasně,“ odpovídám. „To naše matka nepeče, objednává to u cukráře, ale víš, že tohleto je mnohem lepší?“ cpe se tak, že už toho v krabici moc není, ale ať, stejně jsem ještě přejedená, teď si dám dietu! Jenže jak si mám dát dietu, když mám pořád tak nehoráznej hlad? Asi jsem se přes ty svátky rozjedla, člověk vlastně nic jiného nedělá, než žere a žere. Přijdeš na návštěvu – žereš. Přijde návštěva – žereš. Sedíš doma – žereš. Ani jsem vlastně nechodila na procházky, byla jsem letos líná až hanba. Myšlenky zase přeskakují k Adamovi, civím do stěny a v hlavě se mi točí kolečka. „Vem si tu škatuli, než to všechno sním,“ přistrkuje mi Pavla 20

krabici, kde se na dně stydí pár lineckých koláčků a vanilkových rohlíčků. „Já už nemůžu,“ povzdechne si. „Slyšíš?“ křikne, protože neodpovídám a bezmyšlenkovitě koukám na protější stěnu. „Cože?“ vzpamatuju se. „Jo tak, cukroví – ale mohla jsi to dojíst,“ strkám krabici zpátky. „Stejně jsem toho doma snědla až moc.“ „Víš co?“ napadne Pavlu. „Zvu tě na večeři!“ „Ale já…“ snažím se namítnout. „Žádný řeči, jdeme!“ přikazuje Pavla a strká mi do ruky kozačky. „Když máš nový boty a takovou krásnou bundu, musíš to předvést venku! A vůbec, nechce se mi celej večer tady sedět, učit se snad zrovna teď nemusíš, tak co?“ Kapituluju. Natahuju bundu, obouvám kozačky, jdeme. „Když přijedou naši, tak občas jdem do takový malý prima restauračky, je to tam hezký a dobře tam vařej – uvidíš,“ vede mě a já trnu, protože restaurace, kam chodí Pavlini rodiče, nemůže být z nejlevnějších. „Ale tam bude asi draho, ne?“ vzmůžu se na otázku. „To nech na mně, dostala jsem nějaký peníze k Vánocům, tak si to můžeme dovolit. A máma by byla ráda, že to neutratím všechno pro sebe, vážně!“ uklidňuje mě. Restaurace opravdu nepatří k nejlevnějším, Pavlu tam znají, dostáváme fajn místo u okna a jídelní lístky. „Koukej se na tom lístku doleva, ne doprava,“ velí Pavla, ale mně to nedá, přece není možný, abych ji stála moc peněz. Jakmile jsme dojedly a usrkly vína, vzala mě Pavla přes stůl za ruku. „Tak a teď povídej, co je s tebou?“ „Co by se mnou bylo? Možná že jsem se ještě nevzpamatovala z těch Vánoc,“ snažím se vykroutit. „Heleď, na mě to nefilmuj, známe se přece už skoro dva roky a víme jedna o druhý skoro všecko. Tak co je? Jsi jako náměsíčná, myslíš bůhví na co – heleď, nemá to souvislost s tím večírkem o Radimových narozeninách?“ zkoumá a kouká mi do očí. Najednou se ve mně něco zlomí a vysypu ze sebe všecko, co se ten večer a tu noc událo. Soustředěně poslouchá, čekám, kdy se začne smát, ale tváří se až moc vážně. Když skončím, zhluboka se napije vína a kreslí prstem po stole kolečka a čárky. 21

„A co teď?“ zkoumavě se na mě podívá. „Jak co teď? Už jsem se s tím vyrovnala,“ odpovídám. „Přes ty svátky jsem se dala dohromady a teď…“ „Kdy jsi to měla naposledy?“ přeruší mě. „Já ani nevím – počkej – jo, začátkem listopadu.“ „A teď máš začátek ledna, holčičko, ten večírek byl v listopadu, nenapadlo tě, že se přece jen mohlo něco stát?“ „Ani jsem o tom nepřemýšlela,“ odpovídám po pravdě. „A kdyby – asi jsem trošku přistydla, doma byl dost mráz!“ „Zítra ti koupím těhotenský test. Hned uvidíš, na čem seš!“ „Ty myslíš…“ zatrnu. Nespím, celou noc se převaluju, pyžamo mám propocené, Pavla mi nasadila brouka do hlavy, ale kdepak, to přece není možný, přesvědčuju se, přece pro jednou, to by byla sakra smůla! A co bych dělala? Jak bych to řekla mámě? Má o mě, chudinka, takovou starost, dá mi první poslední, a já takhle… Mohla bych to třebas, teda kdyby to nedej bože bylo, před ní utajit, ale to ne, taková sketa nemůžu bejt, jenže na druhou stranu bych jí přidělala spoustu starostí a pak – máma je tak trochu ze starého vydání, i když jí ještě není ani pětapadesát, ale bůhví, jak by reagovala… Hlava mi třeští, bojím se zítřka a zase mám přece jen naději, že bude všechno dobrý, určitě jsem jen přistydla a zítra ráno už to dostanu… Ale ráno zase nic, teď už na to intenzivně myslím, ještě včera touhle dobou mě to ani nenapadlo, vylezla jsem zpod deky nevyspalá, k smrti unavená, Pavla se oblíká, je osm hodin. „Tak já jdu,“ bouchne dveřmi a je pryč. Zavřu oči, asi jsem usnula, protože najednou stojí nade mnou a podává mi papírek. „Víš, co s tím, doufám – no vyčuráš se na to,“ informuje, když zmateně kroutím hlavou, „a když se ti tam objeví dvě čárky, je to jasný. Tak jdi – nebo mám jít s tebou?“ „Ne, přece nejsem malá,“ namítám. „Ale chováš se tak,“ plácne a hned dodává: „Promiň, přece jen jsi asi dost na nervy, že jo?“ Neodpovídám a modlím se, aby tam čárky nebyly, jenže jsou, dva vykřičníky za mým klidem, za klidem mojí mámy, za vším, co až do teďka bylo jasné a v pohodě. „Tak co?“ vyskakuje Pavla z válendy. 22

„Tak jo,“ hlesnu zničeně a podávám jí papírek. „Vidíš, jestlipak jsem ti to neříkala! Holka, ty máš ale smůlu, jednou si vrzneš, a hned takovej průser. Co budeme dělat?“ „Copak ty,“ slyším se. „Ale co já budu dělat a co máma? Ta mě snad zabije!“ vyslovuju chmurnou předpověď. „Copak to máma musí vědět? Víš co – máme známého gynekologa, je soukromej, ale jestli na něj nemáš, tak ti půjčím, dojdeme k němu a uvidíme, co řekne. Podle mě jediná možnost – zbavit se toho, dokud je čas. Vlastně – měla bys to říct tomu klukovi, ten by ti měl dát peníze, když tě zbouchnul!“ „Ani za nic!“ vykřiknu. „Nechci ho ani vidět – a stejně vím jenom, že se jmenuje Adam a že je medik – a pak už nic,“ dodávám poraženecky. „Copak to, vypátrat by se dal, ale skoro máš pravdu, stejně by ti asi nic nedal a ještě k tomu ta trapárna… Ne, uděláme to, jak jsem řekla, zavolám tam a můžem tam jít co nejdřív.“ Podvoluju se Pavlině vedení, jsem vděčná za to, že se o mě stará. „Proč jsi na mě tak hodná?“ vyletí ze mě. „Proč si vlastně se mnou děláš starosti?“ „Protože jsi kámoška a mám tě ráda, huso,“ bere mě kolem ramen a já se dávám do breku, nemůžu to zadržet, vzlykám a škytám. „Promáčela jsi mi košili, plačko jedna,“ snaží se. „A nech už toho, pláčem ještě nikdo nic nespravil, musíme jednat, a ne řvát si na rameni!“ vyťukává číslo na mobilu. Lékař je příjemný prošedivělý pán, usmívá se. „Tak, milá slečno, nějak jste to s tím miminkem uspěchala, nemám pravdu?“ ptá se. „Ale já ho nechci!“ vykřiknu. „Musím napřed dostudovat, z čeho si myslíte, že bych sebe a dítě uživila?“ „Ale na to jste, moje milá, měla myslet dřív – ostatně nežijeme ve středověku, ale v době, kdy žena nemusí otěhotnět, když nechce, je přece spousta prostředků…“ „Jenže já otěhotněla.“ „Vy nemáte nikoho, kdo by vám pomohl?“ ptá se šetrně. „Jsem sama s matkou, je vdova a pracuje na poště – a teď tohle,“ rozpláču se. „Tak víte co,“ pohladil mne po vlasech, „jeďte domů, řekněte všechno mamince.“ 23

„A nešlo by…“ „Nešlo,“ uhodl, co chci říct. „Vaše matka má přece právo vědět, co se s vámi děje. Už proto, že při eventuálním zákroku by mohlo dojít ke komplikacím, sice se to nestává, ale co víme – a pak, pár dní potom byste asi měla pobýt v klidu doma. Souhlasíte? A až přijdete podruhé a řeknete mi, že jste matku informovala, budeme jednat dál. A třeba si to ještě rozmyslíte,“ dodává a podává mi ruku. „V žádném případě, pane doktore,“ řeknu teď už docela tiše. „A děkuju vám.“ „Za tu dnešní návštěvu vám nebudu nic účtovat,“ ujišťuje ještě. „Byla jen informativní, srovnáme to, až bude věc vyřízená.“

 Vstala a přešla k postýlce, Tomášek byl rozpálený, sáhla mu na čelo a neklidně se zavrtěl. „Králíčky a myška,“ řekl ze spaní. „Králíčky jsou maličký a hezký, myška tam bydlí s nima.“ „Spinkej, chlapečku,“ zašeptala Jitka. „Vyspi se do zdraví, jen ať nejsi nemocný, bože, jak já se o tebe bojím,“ klekla si k postýlce a zabořila hlavu do propocené deky. „Mám žížu,“ napůl se probudil. „Počkej chviličku, hned ti přinesu napít.“ Dítě se dychtivě napilo a okamžitě zase usnulo. Sedla si do křesla a přivřela oči.

 „Co tady děláš, vy nemáte přednášky?“ diví se máma. „Jsem ráda, že jsi přijela, ale myslela jsem… Neděje se něco?“ „Děje,“ špitnu. „Potřebuju s tebou mluvit, mami.“ „No to je dost,“ slyším. „Jak – dost?“ „Od Vánoc čekám, holčičko, kdy to z tebe vypadne – no tak povídej!“ „Jsem těhotná, mami,“ skočím do toho rovnýma nohama. „Já to vím,“ odpovídá. „Už od těch Vánoc.“ „Jak to? Sama jsem to tehdy ještě nevěděla.“ „Viděla jsem ti to na očích. Měla jsi je najednou jiný. A ty jsi 24

holka pitomá, nezkušená… možná byla chyba, že jsem tě držela moc zkrátka. Ale to už je teď jedno, že jo?“ „Mami, jak to, že jsi tak klidná? Mně je na zbláznění,“ potahuju. „Teď už jsem klidná, protože jsem si to celou tu dobu přežvejkávala a říkala si – holka, neblázni, když jí vynadáš a budeš naříkat, nic nespravíš. Nakonec jsem vymyslela, co budeme dělat.“ „Já taky, mami. Musím se toho dítěte zbavit, už jsem proto byla u lékaře.“ „A co ti řekl?“ máma má mezi očima hlubokou vrásku. „No abych ti všechno řekla a hlavně to, že chci jít na potrat, protože kdyby…“ „Nikam!“ křičí máma, vstává a vlepí mi na každou tvář pořádnou nefalšovanou facku. „Jestli půjdeš na potrat, už se mi tady neukazuj! Co sis udělala, to máš, a poneseš si všechny důsledky. Neptám se tě, čí to dítě je, neptám se, jestli si tě ten chlap vezme, protože kdyby jo, řekla bys to. Jen chci, abys věděla, že jsi mi žádnou radost neudělala, ale když už se to stalo, nebudeš se toho zbavovat – nebo nemám dceru!“ teď už křičí a žíly na krku se jí napínají k prasknutí. „A aby ti bylo jasno,“ pokračuje, „ta jedna je za to, cos vyvedla, a ta druhá za to, co teď chceš udělat!“ „Mami, nekřič, prosím tě!“ mnu si tváře. „Copak je možný, abych dodělala školu a měla dítě? To přece…“ Nedokončím větu, skáče mi do řeči. „Mám to promyšlený. Kdy se to má narodit?“ „Někdy v půlce srpna,“ špitnu. „Ale…“ „Žádný ale. Dochodíš tenhle semestr, pak na rok přerušíš, a až bude klukovi rok, půjdu do důchodu a ty do školy a budu se o něj starat.“ „Jak víš, že by to měl bejt kluk?“ skoro se usmívám. „Zkrátka to vím. A teď utři slzičky a řekni, že to tak bude nejlíp!“ „Když já nevím…“ už začínám váhat. „Co nevíš? Jestli to dítě chceš, to nevíš? Co jsi to za ženskou, prosím tě?“ „Jenže dítě potřebuje spoustu věcí, a kde na to vezmem?“ nedám se. „Už jsem se poradila i s Hedvikou…“ „Tys to řekla Hedvice?“ 25

„A proč ne? Je to nejlepší kamarádka! Neboj, nebudou to roznášet po městě!“ „To ani nemusejí – stejně to na mně za chvíli začne bejt vidět,“ začínám počítat s možností, jak ji vymyslela máma, ostatně co mi zbývá? „No právě. A Hedvika má doma spoustu věcí po Jindrovejch dětech, nechali to tady, když odjížděli do Anglie, tak prej co, jinejch vnoučat už se nemůže dočkat, nemá od koho, tak nám to všechno dá, a jsou to samý pěkný věci, i vanička, a na kočárek prej ti přidají…“ „Nechci od nikoho milosti!“ vykřiknu. „Jen se vytahuj, holčičko, neboj, na kočárek do tý doby ušetřím – musíme si pomoct, jak se dá,“ uzavřela. „A teď se pojď najíst, já vím, že jsi od rána nejedla.“ Jdu poslušně za ní, protože mám hlad jako hrom. Krajíc, ne, dva krajíce chleba s máslem, hrnek mlíka. „Nic jiného nemám, nepočítala jsem, že přijedeš, ale dojdu nakoupit – jak dlouho se zdržíš?“ obléká kabát. „No – tak dva tři dny můžu, to se to tam nezblázní, je po zkouškách, tak mi nic neuteče. Ale nikam nechoď, tohle přece úplně stačí!“ namítám. „Ty tomu tak rozumíš,“ už se zas usmívá. „Musíš teď pořádně jíst, jsi jako lunt, jak bys za chvíli vypadala?“ a je ze dveří. Sedím, žmoulám chleba a je mi divně. Tak se to nějak všechno zvrtlo – byla jsem rozhodnutá a najednou… Chci to dítě, nebo nechci? Taková komplikace! A do školy s břichem, všichni na mě budou čumět – ale vlastně nejsem sama, už jich pár takovejch chodilo, je pravda, že většinou měly partnery, co se k dítěti hlásili, ale když mi máma pomůže… Bude to složitý, moc složitý, položím si ruce na zatím ploché břicho, mám ráda to, co tam roste, nebo nemám? Nevím, je to zatím až moc neskutečné, nevěřím tomu, třeba se papírek a doktor spletli, ale ne, to asi vážně není možné, nadrobila sis, holka, jen co je pravda. Ale třeba bych se mohla koupat v hodně horký vodě a uvařit si svařák se skořicí, to prej pomáhá, nebo skákat z vejšky a tak něco, ne, vůbec si to dítě nepřeju a třeba máma chce, abych jí vyrobila něco, o co by se mohla starat, jenže strčila mě na ten gauč s Adamem máma? Už se ti to, holka, plete, 26

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.