Heinrich TEWELES * 13. 11. 1856 Praha † 10. 8. 1927 Prein (Dolní Rakousko) žurnalista, literát, dramatik, divadelní ředitel Pocházel z rodiny židovského obchodníka a po celý život udržoval kontakt s významnými osobnostmi z židovských kruhů. Po maturitě na Malostranském gymnáziu studoval od 1874 na právnické fakultě pražské univerzity. Již od 1876 spolupracoval s listem Tagesbote aus Böhmen, po jeho zániku 1879 s Bohemií. Krátce byl úředníkem finanční prokuratury v Praze, ale záhy se stal žurnalistou, literátem, dramatikem. V září 1887 ho ředitel pražského německého divadla Angelo Neumann přijal jako dočasného dramaturga pro činohru. V lednu 1888, po otevření budovy Nového německého divadla a po marných Neumannových pokusech získat spolupracovníka ze zahraničí, zůstal T. ve funkci, kterou zastával až do 1903. 1900 se stal šéfredaktorem listu Prager Tagblatt. Po Neumannově smrti v prosinci 1910 byl jeho dědici a Zemským výborem pověřen dočasným vedením divadla, 15. 10. 1911 byl bez konkurzu jmenován ředitelem na deset let. Vedl provoz ve dvou budovách, ve Stavovském a Novém německém divadle. Podle stávajícího úzu podnikal na vlastní divadelní koncesi, neměl však dostatečný kapitál, a byl proto odkázán na zemskou subvenci, dary a příjem ze vstupného. Zvláštní nároky kladlo období první světové války, kdy T. energicky zvládal vážné materiální problémy. Veden obavami z poválečného vývoje německé kultury v samostatné republice, požádal 4. 9. 1918 Zemský výbor o zkrácení svého ředitelského období. Funkci převzal Leopold Kramer, pražský rodák a vídeňský herec. T. předal úřad 31. 10. 1918, těsně po vyhlášení Československa. Do konce života žil jako soukromník střídavě v Čechách a v Rakousku a věnoval se literární tvorbě. Zemřel náhle při návštěvě u přátel. Jeho hlavním zájmem byl německý jazyk a literatura. Sebral do významné sbírky verše pražských autorů (Prager Dichterbuch, 1893), psal fejetony a brožury k aktuálním tématům (Der Kampf um die Sprache. Lustige Plaudereien, Leipzig 1884, Presse und Staat, Prag 1886), romány (Die Armen. Kleine Romane, Leipzig 1885; Zwanzig Blätter, 1927), vzpomínky, prology, přednášky a projevy k výročím pro divadlo. Po celý život se zajímal o J. W. Goetha (Ein Beitrag zur Goethe-Feier, 1899, text k cyklu Goethových her ve StD 1890; Das Roman Goethes, přednáška 1918; Goethes erstes Mädchen. Nach des Dichters Briefen und Gedichten dargestellt, 1922; Goethe und die Juden, Hamburg 1925). 1918 byl zvolen řádným členem Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách. Tvorbě pro divadlo se věnoval zvl. před rokem 1900. Upravil několik her pro pražské provedení a napsal pět veseloher, jež vydal v podobě režijních knih, s pokyny pro výpravu a pro scénickou akci. Der Ring des Polykrates ve zhudebnění E. Korngolda se stal repertoárovou operou. Jako divadelní ředitel byl zcela jiným typem než jeho předchůdce Angelo Neumann. Na rozdíl od Neumannova intenzivního osobního zaujetí si zachovával k divadelnímu prostředí ironický novinářský odstup, což někdy komplikovalo jeho jednání se zaměstnanci. Celoživotní orientací byl veden k činohře. Kritika mu zazlívala uvádění lehkého vídeňského repertoáru, k jeho přínosům však patřil Schnitzlerův cyklus (květen-červen 1912), díla Herzlova (jeho osobní přítel), Shawova, Galsworthyho a hostování celých německých a rakouských souborů. Na T. pozvání v Praze pohostinsky režíroval M. Reinhardt, jehož instituci “Kammerspiele” převzal a 1916 povolal osmnáctiletého H. Demetze jako jejího dramaturga (Hasenclever: Der Sohn, Wildgans: Liebe, Strindberg: Totentanz a Rausch, Brod: Die Höhe des Gefühls, Wedekind: Frühlings Erwachen). S operou neměl T. žádnou zkušenost a ustanovil jejím šéfem vídeňského dirigenta A. Zemlinského, který v prvních letech svého pražského působení její úroveň viditelně pozvedl. Orientoval se zejména na jazykově německou tvorbou. Výjimečnou událostí se stalo první uvedení Wagnerova Parsifala (1. 1. 1914, po uvolnění autorských práv) a kvalitní nastudování několika Straussových oper (Ariadna auf Naxos 1912 a 1917, Der Rosenkavalier 1914). Významné místo v repertoáru zaujímala italská hudba dirigovaná specializovaným kapelníkem Pietrem Stermichem, kterou T. dokázal obhájit před bojkotem některých kritiků i po vstupu Itálie do války. Existenční oporu poskytoval divadlu přibližně třetinový podíl hojně navštěvované operety (zvl. Berté: Das Dreimäderlhaus, Kalmán: Czardasfürstin). T. představoval výjimku mezi řediteli pražského německého divadla zejména tím, že celou svou životní dráhu spojil s Prahou. Vycházel vstříc pražskému prostředí, které dokonale znal; neměl Neumannovy ambice vést scénu evropského významu. Uváděl hodnotný repertoár s řadou kvalitních vlastních interpretů i hostů, přesto působilo jeho období málo výrazně, zvl. ve srovnání s érou Neumannovou, jež byla naplněna překvapivými a mediálně dobře prezentovanými událostmi.
Hry Die Schauspielerin, 4 jedn., 1881, 1882 StD; Demetrius, 5 jedn., přeprac. Hebbelovy tragédie, 20. 3. 1886 StD, vyd. 1895; Das Eherecht, veselohra, 4 jedn., spolu s C. Schönfeldem, 25. 9. 1886 StD, vyd. 1886; Der Ring des Polykrates, “Plauderei”, 1 jedn., březen 1888 StD, vyd. 1899 (text zhudebnil E. Korngold, prem. opery 1916 ve Vídni, v Praze 16. 11. 1916 Nové něm. divadlo, dir. A. Zemlinsky); Die Gesellschafterin, “Plauderei”, 1 jedn., 24. 2. 1892 StD; Mein Papa, veselohra, 1 jedn., 31. 12. 1893 StD; Genovefa, 4 jedn., přeprac. Hebbelovy hry, 19. 3. 1894 StD; Die Kette - Malthus - Untergang des Abendlandes, tři jednoaktovky, 13. 1. 1923, Nové něm. divadlo.
Texty o divadle Deutsche Bühnenkunst in Böhmen, kapitola ve sb. Deutsche Arbeit, Berlin 1900, s. 262-279; Erinnerungen an Angelo Neumann, Illustrierte Theaterrevue 1, 1911, č. 1; Geschichte unseres Theaters 1885-1918, Prager Theaterbuch 1924, s. 1-16; Theater und Publikum. Erinnerungen und Erfahrungen, Prag 1927 [nespolehlivá faktografie].
Prameny a literatura Hauptkatalog der Hörer der Rechte im Wintersemester 1874/75, č. 748, Archiv UK. - List. dokumenty 1893-1937 v archivu AV ČR, fond Společnosti pro podporu něm. vědy, umění a literatury v Čechách. - O. Teuber: Die Geschichte des Prager Theaters 3, 1888, s. 848; [Red.]: Die Ära Teweles, Bohemia 2. 11. 1918; E. Steinhard: Zur Geschichte der Prager Oper, Prager Theaterbuch, Prag 1924, s. 150-152; O. Pick: Um das Dt. Theater in Prag, Prag 1931; R. Rosenheim: Die Geschichte der dt. Bühnen in Prag, Prag 1938, zvl. s. 198-224; J. Mühlberger: Geschichte der dt. Literatur in Böhmen, München-Wien 1981; J. Ludvová: Neues dt. Theater während des Ersten Weltkriegs, in Kontexte (sborník z konference Musica iudaica 1998), Praha 1999, s. 43-53. Wer ist’s? Unsere Zeitgenossen, 3. vyd. 1909; S. Wininger: Grosse jüdische National-Biographie, sv. 6, 1932 [lit., soupis prozaických prací].
Jitka Ludvová
Leopold KRAMER * 29. 9. 1869 Praha † 29. 10. 1942 Vídeň herec, režisér, divadelní ředitel Manžel operetní subrety Josefiny (Pepi) Glöcknerové (17. 1. 1874 Berlín - 9. 3. 1954 Vídeň, sňatek 1900). Pocházel z rodiny pražského židovského obchodníka. Od dětství hrál s ochotníky, na přání rodičů však pracoval v obchodě v Hamburku. Po roce 1890 začal ve Vídni tajně studovat herectví a 1894 debutoval v malém předměstském divadle v Rudolfsheimu. 1894/95 získal angažmá u německého městského divadla v Olomouci a vystupoval téměř denně v milovnických rolích. Poté působil v Halle. Od května 1897 byl po dvacet let představitelem milovníků, bonvivánů a šarmantních salonních typů ve vídeňském Volkstheater, od 1910 i vrchním režisérem. V Praze hostoval poprvé 2. 2. 1907, později často (i s manželkou), stejně častými hosty byli manželé K. od 1907 v městském německém divadle v Brně. Na konci první světové války, po dohodě s dosavadním ředitelem Heinrichem Tewelesem, Zemským výborem a Německým divadelním spolkem, získal K. do nájmu pražská německá divadla (Stavovské a Nové německé). Desetiletá smlouva vstoupila v platnost 1. 11. 1918. Pozůstatkem problémů s vdovou po někdejším řediteli Neumannovi v ní bylo ujednání, že K. nebude zaměstnávat rodinné příslušníky a sám nebude členem hereckého souboru; proto hrál i s manželkou ve vlastním divadle jako host. Funkci ředitele a režiséra vykonával do konce sezony 1926/27 (sjednanou lhůtu o rok zkrátil). V posledním roce pražského působení nastudoval také několik představení v Teplicích. Do Prahy se vracel jako herec, naposledy v květnu 1937. Od 1927 hostoval v berlínských divadlech. Od poloviny 20. let se herecky uplatňoval i ve filmu a natáčel v Praze (Modche a Rezi, česky 1926; Ecstasy, režie G. Machatý, česky 1932, byl dabován), v Berlíně (Frauenarzt, 1928, zakázán 1933) a ve Vídni (Der Hexer, režie K. Lamač, 1932; Bretter, die die Welt bedeuten, 1935). 1932/33 byl angažován v Neues Operettentheater Berlin, po jedné sezoně však musel odejít. 1935 hostoval v letním divadle v Piešťanech na Slovensku. 1935-38 vedl brněnské německé divadlo. Silný pravicový tlak v souboru ho přiměl v březnu 1938 prakticky opustit funkci, po obsazení Československa v březnu 1939 byl oficiálně propuštěn. Poslední léta žil na zvláštní povolení ve Vídni, díky své ženě, která ho jako árijka setrváním v manželství uchránila před perzekucí. K. byl v Praze vítán a přinášel si umělecké renomé. Stal se hereckým protagonistou souboru. Své ředitelské působení začínal ale za zcela změněné pozice pražského německého divadla, jež se v nové republice stalo první scénou českých Němců. Zábor StD českými herci 16. 11. 1920 vedl k zásadní změně stávajícího pracovního režimu a k přebudování dramaturgických plánů. K. musel čelit fluktuaci v souboru, překonávat nedůvěru potenciálních nových členů a po radikálním zkrácení státní podpory neustále hledat finanční zdroje (v květnu 1922 došlo v divadle k dvoudenní stávce po výpadku státní subvence). Po prozatímním otevření divadla Kleine Bühne (31. 12. 1921, pravidelný provoz od 1. 12. 1923), jež počtem sedadel nenahradilo StD, stouply finanční náklady natolik, že přesáhly síly jednotlivce. Se souhlasem úřadů přešla 1926 podnikatelská koncese z ředitele na Německý divadelní spolek a K. se stal jeho zaměstnancem. V souladu se svým zaměřením se K. soustředil především na činohru. Jeho režie byly “vznešeně naturalistické a krásně vypravené, dobře vyvážené a měly nazkoušenou souhru” (Prager Theaterbuch 1924). Nastudoval pouze čtyři opery (Schreker: Der Ferne Klang, Wagner: Tannhäuser, obě 1920; Zemlinsky: Kleider machen Leute, 1922; Wagner: Der fliegende Holländer 3.
5. 1923, první představení s nově instalovaným kruhovým horizontem). Ve funkci činoherního režiséra a dramaturga zůstal v divadle z éry ředitele H. Tewelese H. Demetz, vrchním režisérem se 1923 stal herec M. Liebl. Jádro činoherního repertoáru tvořila německá a rakouská tvorba (hojně Schnitzler), francouzská a italská zůstávala v pozadí. Klasická dramata byla dávána pouze s prominentními hosty. K. sám režijně nastudoval několik nových her (1921: Schmidtborn: Der Schauspieler; 1922: Kaiser: Friedrich und Anna; 1926: Berstl: Dover-Calais, 1927: Schreyvogel: Das brennende Schiff, Kraus: Toni, Savoir: Der Statist am Lustspieltheater), další premiéry uskutečnil Demetz v rámci tzv. Kammerspiele, pořádaných ve StD do 1920 (1919: Weisz: Tanja; 1920: Tschuppig: Die Dame im Trauer). K hostování byly zvány velké soubory z Vídně, malá zahraniční divadla (např. 1923 německo-ruská scéna Der blaue Vogel, 1924 židovské divadlo Habimah, Exl-Bühne a Intimes Theater z Berlína) a poprvé i domácí soubory (1920 Brno, 1921, 1924 a 1925 Ústí n. L., 1924 Teplice). Byly zavedeny literární pořady a večery jednoaktovek. K. uvedl řadu domácích dramatiků (1920 a 1927 O. Baum, 1923 a 1925 F. Werfel, 1923 M. Brod, 1924 P. Leppin, 1925 L. Winder, 1926 Dietzenschmidt, 1927 F. Adler) a jako první ředitel pražského německého divadla zařadil českou tvorbu (1923 Čapek v provedení Raimundtheater z Vídně, 1924 a 1926 Langer a F. X. Svoboda). Operní provoz v K. ředitelském období byl často kritizován. Projevovala se v něm nejen úsporná opatření, ale i slábnoucí energie šéfa opery A. Zemlinského, který se soustředil na vybrané tituly a přestal řešit každodenní praktické problémy. Významnou událostí se stala světová premiéra Schönbergova monodramatu Erwartung a německá premiéra Ravelovy aktovky Die spanische Stunde (obojí na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu 1924). Vedle dramaturgicky zajímavých německých děl (R. Strauss: Intermezzo, E. Křenek: Jonny spielt auf) mělo symbolický význam zařazení slovanských, zvl. českých oper (Smetana: Der Kuss 1924, Die verkaufte Braut, 1925; Čajkovskij: Eugen Onegin; Janáček: Jenufa, obě 1926), jež se až dosud v německém divadle nehrály. K. ředitelská pozice se během času zhoršovala. Kritika napadala uvádění finančně lukrativní operety, vytýkala mu nedostatečné prosazování dlouhodobějších uměleckých cílů, přílišné ohledy na návštěvnost a nepochopení výjimečného poslání pražského německého divadla. Ač byly požadavky tisku v daných pražských podmínkách nerealistické, rozvinuly se kolem nich kampaně, po nichž K. v prosinci 1926 oznámil svou rezignaci a na konci sezony odešel. Jeho nástupcem se stal Robert Volkner, původem z Rigy.
Prameny a literatura Theaterwirtschaft. Eine Unterredung mit Direktor K., Bohemia 21. 10. 1923; G. Bondi: Geschichte des Brünner dt. Theaters 1600-1925, Brünn 1924. - Diskuse v čsp. Der Auftakt: E. Steinhard: Niedergangserscheinungen am Prager dt. Theater, 4, 1924, s. 196; týž: Planlosigkeit der Prager Opernleitung, tamtéž, s. 230-231; F. Litna: Zur Gesundung des Prager dt. Theaters, 5, 1925, s. 275-276; L. Schleissner: Ben Akiba und die Direktionsära Kramer, 7, 1927, s. 20-22. - H. Fischer: Zur Geschichte unseres Theaters seit 1919, Theater-Zeitung 1928, nestr.; O. Pick: Um das Dt. Theater in Prag, Prag 1931; R. Rosenheim: Die Geschichte der dt. Bühnen in Prag, Prag 1938; M. Neidl: Pepi Kramer-Glöckner erzählt ihre Theatererinnerungen, Wien 1948; A. Jurda: Německé divadlo v Brně 1933-1945, dipl. práce fil. fak. v Brně 1977; Volkstheater. 100 Jahre. Theater - Zeit - Geschichte, Wien - München 1989, s. 401; Český hraný film I, 1898-1930, Praha 1995. L. Eisenberg: Grosses biographisches Lexikon der dt. Bühnen im 19. Jh., Leipzig 1903; W. Kosch: Dt. Theater-Lexikon, od 1953 [též Josefina]; Handbuch des deutschsprachigen Exiltheaters 1933-1945, sv. 2, München 1999.
Jitka Ludvová
Robert VOLKNER * 12. 3. 1871 Riga † 12. 5. 1950 Rottach am Tegernsee (Bavorsko) herec, režisér, divadelní ředitel Pocházel z rodiny židovského obchodníka. Po maturitě studoval herectví. 1890 debutoval v Burgu u Magdeburgu, od 1891/92 vystupoval jako milovník a hrdina vždy jednu sezonu ve dvorním divadle v Rudolstadtu, v městském divadle v Göttingen a Eisenachu, 1893/94 v Augsburgu, Mainzu a Curychu. 1896-1902 byl hercem dvorního divadla v Kasselu. 1902 získal angažmá v městském divadle v Lipsku, kde po náhlé smrti ředitele Maxe Stägemanna v lednu 1905 na přání vdovy převzal vedení činohry. Operu řídil dirigent Arthur Nikisch, který po velkých finančních ztrátách již 1906 odstoupil. V. přiměl město k větší podpoře divadla, po opětném zhoršení situace však smlouvu 1910 vypověděl a nastoupil jako intendant ve Frankfurtu n. M. 1919 působil ve spojených divadech Barmen-Elberfeld, 1921-25 v Karslruhe a od podzimu 1926 byl ředitelem Neue Wiener Bühne. 1926 se účastnil konkurzu vypsaného pražským Německým divadelním spolkem a Zemským výborem na nového ředitele za odcházejícího Leopolda Kramera. Akceptoval podmínku, že divadlo nepovede jako podnikatel, ale jako zaměstnanec spolku, a
mezi 40 uchazeči uspěl. Funkci vykonával 1927-32. V divadle byla zaměstnána i jeho manželka Trude, která navrhovala kostýmy. Po skončení pražského angažmá není V. v německém divadelním almanachu již registrován. V Praze byl přijat s nedůvěrou, jako ředitel, který nebyl spjat s rakouskou divadelní tradicí. Musel sestavit téměř nový soubor, protože spolu s ředitelem Kramerem a šéfem opery Zemlinským mnoho umělců odešlo. S dramaturgyní Hanne Fischerovou se věnoval především činohře, v níž 2-3krát ročně režíroval. Jádrem repertoáru byla soudobá tvorba. Rozšířil výběr anglických her (mj. Coolus: Osterferien, Maugham: Die standhafte Frau, Veiller: Der Fall Mary Dugan, vše 1928, Schubin: Monsieur Paul, 1929), mezi mnoha německými aktualitami byla i hra S. Zweiga Das Lammm des Armen (1930). Přibral také slovanské autory (mj. L. N. Tolstoj: Und das Licht leuchtet in der Finsternis, 1928, Katajev: Der letzte Equipage, 1931, prem.). Pokračovalo uvádění českých her, zvl. Františka Langera, a objevilo se několik prací her německých autorů z Čech (Brod-Nack: Die Opunzie, 1927, Brod: Lord Byron kommt aus der Mode, 1930, Kraus-Pick: Villa Bedlam, 1929, Dietzenschmidt: Hinterhauslegende, 1930, Vom lieben Augustin 1931, Leppin: Rhabarber, 1930, Werfel: Paulus unter den Juden 1930 v provedení hostující scény Burgtheater z Vídně). Pravidelně hostovaly německé a rakouské soubory, V. pozval i moskevské Tairovovo divadlo (1930) a japonské divadlo Tokujiro Tsutsui. Operu vedli šéfdirigenti (1927-29 Hans Wilhelm Steinberg, poté Georg Széll) s dramaturgem Heinrichem Lewingerem. Zemlinského repertoárový okruh, ponejvíce německý, byl doplněn větším výběrem z děl italských a francouzských. Zazněly dvě světové premiéry (Malipiero: Philomela und ihr Narr, Mozart: Lucius Sulla v novém zpracování) a řada děl soudobých autorů (Busoni, Mraczek, Hindemith, Křenek, Toch, Weill-Brecht, Gurlitt, Lothar), včetně opery Kranwit pražského skladatele Theodora Veidla. Z českých autorů byl uveden Provazník (taneční drama Akaga, prem.), Weinberger (Schwanda der Dudelsackpfeifer), Křička (Der Spuck im Schloss), se zcela mimořádným ohlasem Janáčkova Káťa Kabanová a Smetanův Dalibor. Výnosná opereta udržovala provoz před zhroucením (mj. O. Strauss: Die erste Beste, 1929, prem.). Kolem roku 1930 začal tisk vytýkat řediteli nekoncepční dramaturgii a malý počet klasiků v repertoáru (jako příklad vyváženého řešení sloužilo Národní divadlo). Předmětem výtek byl i značný deficit a utracení peněz získaných roku 1927 prodejem části zahrady a určených na úhradu dluhů. Po tiskové kampani oznámil ředitel 21. 5. 1931, že se o prodloužení smlouvy již nebude ucházet. Jeho nástupcem se stal Paul Eger, který již od 1931/32 působil v Praze jako poradce.
Theatralia Aus der Theaterwerkstatt, Urania, Monatschrift für moderne Bildungspflege, 1927, s. 263, 282-285 [text nástupní přednášky ve spolku Urania 7. 11. 1929].
Prameny a literatura H. Lewinger: Zur jüngsten Geschichte des Dt. Theaters in Prag, Prager Theaterbuch 1930, s. 45-51; E. Steinhard: Tagebuch. Ein Wort über das Neue dt. Theater 1888-1928, Der Auftakt 8, 1928, s. 23-24; O. Pick: Um das dt. Theater in Prag, Prag 1931 [dramaturgie]; Prager Abendblatt 14. 4. 1931 [začátek kampaně]; E. Frejková: Dokumentace něm. divadel v Praze 1918-1938, rkp. 1972, knihovna DÚ; H. Demetz: Geschichte des dt. Theaters in Prag,sv. 9, 1975, knihovna DÚ; F. Hennenberg: 300 Jahre Leipziger Oper, München 1993. L. Eisenberg: Grosses biographisches Lexikon der dt. Bühnen im 19. Jh., Leipzig 1903; Wer ist’s ? Unsere Zeitgenossen, 2. vyd. 1906; W. Kosch: Dt. Theaterlexikon, od 1953.
Jitka Ludvová
Paul EGER * 23. 1. 1881 Vídeň † 9. 4. 1947 Luzern divadelní ředitel, dramatik, dramaturg, režisér Po maturitě vystudoval germanistiku a dějiny umění (disertace 1905 ve Vídni o polském miniaturistovi 18. stol. D. Chodowieckém). Již jako student se věnoval divadlu a začal psát hry. Podnikl cesty do Itálie a do Španělska a pracoval jako volontér v hamburském divadle. 1908 se vrátil do Vídně (pohostinsky nastudoval ve dvorní opeře Donizettiho operu Maria di Rohan) a v létě 1908 přijal místo dramaturga a režiséra v německém divadle v Praze; doporučil ho údajně A. Schnitzler, s nímž byl pražský ředitel A. Neumann spřátelen. Po Neumannově smrti byl E. jedním z uchazečů o ředitelské místo, po definitivním jmenování H. Tewelese do funkce ředitele na podzim 1911 však z Prahy odešel. Od 1912 do léta 1918 vedl dvorní divadlo v Darmstadtu. 1918-26 byl uměleckým ředitelem soukromé scény Deutsches Schauspielhaus v Hamburku. Začínal zde s dozorčí radou na konci první světové války, kdy musel překonávat obtíže vyvolané obrovskou inflací a sociálně zajistit členstvo a
zaměstnance. Prosadil nepopulární opatření a obratnou personální politikou stabilizoval soubor. Jako režisér i dramaturg volil moderně pojatý, uvážený střed. Po počáteční otevřené válce s tiskem získal většinovou podporu souboru, jež trvala do 1925, kdy se prosadil požadavek nejradikálnější modernizace ve smyslu soudobých levicových snah. 1926 přešel E. do vedení festivalu Berliner Festwoche a stal se poradcem u M. Reinhardta. Byl členem předsednictva celoněmeckého divadelního svazu (Deutscher Bühnenverein). Před rasovými útoky a politickým napětím odešel 1930 do Prahy jako poradce Německého divadelního spolku. Po rezignaci ředitele R. Volknera na další funkční období přijal nabídnutou pozici a 1932 se stal posledním ředitelem pražského německého divadla. Scénu vedl do 29. 9. 1938, kdy se soubor po přijetí mnichovské dohody prakticky rozpadl. E. využil svého švýcarského občanství a usadil se ve Švýcarsku. 1940-42 byl režisérem Městského divadla v Basileji a 1942-47 vedl Městské divadlo v Luzernu. Byl dobrým znalcem pražských poměrů již od doby, kdy spolupracoval s Neumannem. Převzal mezinárodní soubor německého divadla v těžké finanční situaci, zhoršované státnímí zásahy na ochranu domácích pracovních sil (sám musel jako cizinec každoročně žádat o pracovní povolení). Zrušil samostatnou operetu a obsazoval činoherce nebo operní pěvce. Zavedl různé typy dílčích úvazků a lépe využíval hostování. Získal prostředky ze soukromých zdrojů, když 1935 založil nadaci Gesellschaft der Freunde des Deutschen Theaters, přínosná byla i spolupráce s rozhlasem podle dohody z roku 1928 o rozhlasových přenosech. Jistou pomoc přinesly i koprodukční filmové projekty s barrandovskými ateliéry. 1937 vypracoval E. podle salcburského vzoru projekt Prager Festspiele, který měl zahrnout i česká divadla a využít atraktivního turistického prostředí, k jeho uskutečnění však už nedošlo. E. pomoc emigrantům z Německa po roce 1933 se opírala o dary podnikatelů a bankovních domů. Napětí v divadle působily aktivní komunistické buňky, jednotliví sympatizanti nacionálního socialismu, tlak Sudetoněmecké strany, německého velvyslanectví a levicově orientovaná kritika některých pražských německých listů. Z české strany byl E. považován za nositele “nežádoucích německých vlivů”, s poukazem na dlouhé působení v Německu; říšskoněmecký tisk naopak označoval pražské divadlo za “rejdiště emigrantů, kde uprostřed židovského pekla bojuje malá skupina árijských říšskoněmeckých herců za ideje německé kultury” (Völkischer Beobachter 1. 12. 1933). Pro pražské divadlo E. nalezl nebo udržel vynikající spolupracovníky (výtvarník E. Pirchan, dirigent G. Széll, pražský rodák režisér J. Gellner, který se vrátil z Německa ad.). V činohře volil široký výběr ze soudobé evropské tvorby a doplňoval tak dramaturgii českých scén; podobně jako jeho předchůdci ponechával klasiky pouze pro prominentní hostování. Zařazoval na repertoár pražské německé autory (Brod, Werfel, Leppin). Dlouhodobě se zajímal o české divadlo a uváděl české hry (Langer, Čapek, Scheinpflugová, Šrámek). V opeře, jež stála v popředí, prakticky rezignoval na běžný repertoár a soustředil se na mimořádné události. Díky hlasovým kvalitám pěvců přicházejících z Německa mohl oživit virtuózní opery z první poloviny 19. století (Meyerbeer, Donizetti ad.); do vlastní režie vnesl po letech střídmosti vizuální prvky soudobého velkofilmu (Verdiho Aida) a dával prostor experimentům (Händelovo oratorium Josua ve scénickém aranžmá s kostýmy, jež vytvářely barevné plochy, režie a scén. úprava H. Graf); ve vysoké interpretační kvalitě uváděl soudobé opery ze všech jazykových oblastí, včetně slovanských (Toch, Hindemith, Strauss, Giordano, Lattuada, Weill, Dohnányi, Gurlitt, Lothar, Goetz, Pfitzner, Křička, Krása, Šostakovič, Zemlinsky, Janáček, Veidl, Stravinský, Finke, Ostrčil). V červnu 1938 uslutečnilo divadlo světovou premiéru opery E. Křenka Karl V., která byla objednána, ale již nebyla provedena v Rakousku. V činoherní i operní dramaturgii se E. vrátil k úspěšné strategii ředitele A. Neumanna, kterou mu však již okolnosti nedovolily rozvinout.
Theatralia Das Prager Landestheater in den letzten 25 Jahren. Das Schauspiel, Der Merker 1, 1910, č. 14.
Hry Mnesis. Ein Märchenspiel (veršovaná hra), prov. Lipsko 1901; Im Herbst, prov. Drážďany 1902; Operette. Acht Szenen aus dem Leben einer Schauspielerin, Wien 1905, Praha 1. 4. 1911; Mandragola, komedie podle Machiavelliho, 1906, Praha 26. 12. 1913; Adam, Eva und die Schlange, 3 jedn., Lipsko 1916, Praha 5. 9. 1917; Im Gasthof zum Schwannen (rkp ?, 1924); Mládenecký úklid [Grossreinemachen], spoluautor L. E. Huxley (vl. jm. L. Hirschfeld), veselohra, 3 jedn., Praha, Komorní divadlo 21. 3. 1936 (30 rep.); Všechny cesty vedou do Říma [orig. ?], 3 jedn., přel. B. Veverka, rkp. v knihovně DÚ; V tom dvorečku pod lipami (V hostinci U labutě [Im Gasthof zum Schwannen ?]), 4 jedn., přel. J. E. Jirka, rkp. v knihovně DÚ. - Podle Bohemie 27. 6. 1931 přeložil hru Th. Dreisera Hand of the Potter (Ton in der Töpfers Hand).
Prameny a literatura Ein Vierteljahrhundert. Dt. Schauspielhaus in Hamburg, sb. Hamburg 1925; Der neue Theaterdirektor, Bohemia 27. 6. 1931; R. Rosenheim: Die Geschichte der dt. Bühnen in Prag, Prag 1938, mezi s. 181 a 228; Das erste Jahr unter Eger, Bohemia 6. 11. 1934; Visitator: K čemu je pražské něm. divadlo, Přítomnost 28. 3. 1934, s. 204-206; H. Flebbe: Fünfzig Jahre. Dt. Schauspielhaus in Hamburg, Hamburg 1950, s. 55-64; E. Frejková: Dokumentace něm. divadel v Praze 1918-1938, rkp. 1972, knihovna DÚ; H. Demetz: Geschichte des dt. Theaters in Prag, sv. 10, 1975, knihovna DÚ; J. Wulf: Theater und Film im Dritten Reich. Eine Dokumentation, Wien 1983; H. Schneider: “Es sind ja so viele.” Das Neue dt. Theater in Prag. Hoffnungen der Vertriebenen [seit 1933], Zeitschrift für Germanistik N. F. Bern/ Berlin 2001, sv. 1.
W. Kosch: Dt. Theater-Lexikon, od 1953; Handbuch des deutschsprachigen Exiltheaters 1933-1945, sv. 2, München 1999.
Jitka Ludvová
Oskar WALLECK * 27. 11. 1890 Brno † 1. 7. 1976 Coburg (Německo) režisér, divadelní intendant Studoval práva v Brně. 1910 debutoval jako herec v Jablonci n. N. a získal několik krátkých angažmá (Colmar v Alsasku, Essen 1913, Königsberg [Královec] ve Vých. Prusku 1914, v červnu 1914 hostoval v Brně jako člen Neue Wiener Bühne). Na začátku války vstoupil do armády a do jejího konce sloužil jako důstojník. 1920-23 byl opět režisérem v Königsbergu, 1924 ve Frankfurtu n. M., 1925 v Norimberku, 1926-31 v Dortmundu. V této době vstoupil do NSDAP. 1932 vedl zemské divadlo v Coburgu, 1933-34 městskou scénu v Braunschweigu. 1934 předsedal celoněmecké stavovské organizaci Deutscher Bühnenverein a po jejím zrušení byl členem správní rady Říšské divadelní komory. V říjnu 1934 se stal intendantem zestátněné operetní scény Bayerisches Staatstheater v Mnichově. Od sezony 1937/38 pohostinsky režíroval ve Florencii a v Miláně (Teatro alla Scala, Verdi, Wagner). V květnu 1939 byl na Goebbelsovo přání vyslán jako generální intendant německých divadel do protektorátu Čechy a Morava a převzal vedení pražské scény. 21. 12. 1941 byl povýšen po stranické linii do hodnosti Obersturmbannführera (doporučení: dlouholetý člen SS s legitimací č. 74.435 a zasloužilý důstojník z první světové války). V červnu 1943 získal hodnost Standartenführera a byl mu udělen “Totenkopfring der SS”, prsten s lebkou a zkříženými hnáty, za který poděkoval osobním dopisem Himmlerovi. V Praze setrval do zastavení činnosti kulturních institucí v srpnu 1944, pak odešel neznámo kam. Po válce byl v Německu dva roky internován mezi 200.000 významnými členy NSDAP. Od 1948 žil v Rakousku a pohostinsky režíroval v Linci, v Římě, Aténách a ve Florenci (1951/52 zde nastudoval mj. Smetanovu Prodanou nevěstu, 1957 a 1959 Wagnera a Strausse). Od září 1953 do srpna 1956 byl intendantem Zemského divadla v Linci (1954 uvedl ve vlastním překladu Suchoňovu operu Krútňava). 1965-67 hostoval v holandském Enschede (Mozart: Don Giovanni, Wagner: Tannhäuser, Die Meistersinger, Weber: Der Freischütz), později na dalších scénách. Kolem roku 1930 byl W. v odborných kruzích znám jako schopný inscenátor soudobých oper (pražský časopis Der Auftakt ocenil např. jeho režii světové premiéry opery G. Malipiera Das Geheimnis Venedigs, Coburg 15. 12. 1932). Již v Brauschweigu prováděl rasové a politické čistky a dodával stranickým orgánům nejen seznamy tzv. rasově závadných umělců, ale i seznamy židovských partnerů árijských zaměstnanců. V Praze začínal s novou skupinou herců z Říše, vedle nichž z někdejšího souboru zůstali pouze režisér Rudolf Stadler a výtvarník Frank Schultes. W. měl k dispozici divadlo Kleine Bühne na Senovážném náměstí (po rekonstrukci 1941 přezvané na Kammerspiele) a Stavovské divadlo, jež po okupaci v březnu 1939 opět přešlo do německých rukou (pojmenováno Deutsches Schauspielhaus). Stranické kontakty mu zajistily slušné finanční podmínky, jež umožnily pořizovat dobré výpravy, ale nestačily na ustavení opery. Domácí hudební divadlo nahrazoval W. hostováním celých ansámblů (opera ze Stuttgartu v únoru 1940, Theater am Nollendorfplatz z Berlína v létě 1940, operetní divadlo z Chemnitz v únoru 1941, večery hostujících tanečnic ad.). Spolupracoval i s dalšími operními soubory, jež přijížděly do Prahy z popudu Úřadu říšského protektora a vystupovaly v málo používané budově Nového německého divadla (státní soubory z Vídně a Drážďan, Maggio musicale z Florencie ad.). Opera z Duisburgu, jež na podzim 1943 přesídila do Nového německého divadla a některá představení hrála ve Stavovském, byla na pražské intendanci též nezávislá. V sezoně 1942/43 získal W. prostředky na ustavení německé státní operety, která pak fungovala do léta 1944. Za W. vedení vycházel časopis Blätter der deutschen Theater in Prag (1939-43, red. dramaturg divadla Max Heinrich Fischer a F. Schultes), který navazoval na starší list podobného jména a přinesl řadu dokumentů ke scénografii. Zvláštní číslo vyšlo k slavnostnímu provedení Mozartovy opery Don Giovanni (mezinárodní soubor, Deutsches philharm. Orchester Prag, dir. J. Keilberth, scéna F. Schultes, režie W.), hranému ve StD 19. 10. 1941 pro vysoké funkcionáře NSDAP, 30. 10. a 2. 11. pro běžné publikum. Po nástupu do funkce rekapituloval W. v berlínském měsíčníku Das Theater historii německého divadelnictví v Praze od doby hraběte Nostitze. Položil důraz na mozartovskou tradici, neuvedl však jméno žádného z dvacítky svých předchůdců (téměř všichni byli Židé) ani z velkých domácích umělců. Podle W. se divadlo již od vzniku republiky stavělo “proti všemu, co se dělo v Německu” a v rozporu s německými zájmy otevřelo dveře emigrantům. Jeho úmyslem je nyní “dát Němcům v protektorátě Národní divadlo”. Činohra měla vedle “nově chápaných” německých i světových klasiků přinášet soudobou tvorbu s průkazným politickým angažmá. Opera a opereta, tj. “hudba, jež je vždy více či méně požitkářská”, měly vyrovnávat “požadavky bojovné činohry, jež zoceluje ducha” (1943). W. písemné projevy, složení jeho repertoáru i režijní realizace prokazují, že nebyl
zaslepeným primitivem neschopným rozlišit morální a umělecké hodnoty, ale bytostným nacistou. Jako přesvědčený zastánce stranické ideologie nadřadil její postuláty - i v zájmu své kariéry - všem jiným kriteriím.
Theatralia Deutsches Theater in Prag, Das Theater, Illustrierte Monatsschrift für die Welt der Bühne, November-Heft, Berlin 1940; Prager Theaterarbeit, sb. Prager Jahrbuch 1943, s. 191- 194.
Libreto Der Prinz von Thule, opereta, hudba R. Kattingg, 1936.
Prameny a literatura Deutsches Bühnenjahrbuch 1937, s. 83 (25 let u divadla); H. Partisch: Österreicher aus sudetendeutschen Stammen, I-II, Wien 1961, 1964; C. Gatti: Il Teatro alla Scala. Nela storia e nell’arte, Milano 1964; Il maggio musicale Fiorentino, Firenze 1967; H. Demetz: Geschichte des deutschen Theaters in Prag, sv. 9, rkp. 1976, knihovna DÚ; J. Wulf: Theater und Film im Dritten Reich. Eine Dokumentation, Wien 1993; Annalen van de opera - Gezelschappen in Nederland 1886-1995, Theater Instituut Nederland 1996. Pipers Enzyklopädie des Musiktheaters, München-Zürich, viz sv. Register; Wer ist’s? Unsere Zeitgenossen,10. vyd. 1935; Wer ist wer in Österreich, 1951; Kürschners Biographisches Theater-Handbuch, Berlin 1956.
Jitka Ludvová
