harper lee
POSTAV H LÍ DKU M L A D Á F R O N TA
— Na památku pana Leeho a Alice —
P Ř E L OŽ I L A JA NA H E J NÁ
Copyright © Harper Lee, 2015 ISBN 978-80-204-3994-9
Díl první
-1Už od Atlanty vyhlížela z okénka jídelního vozu s požitkem takřka fyzickým. Nad šálkem ranní kávy sledovala, jak poslední kopce Georgie zvolna mizí a jsou nahrazeny rudou hlínou, spolu s níž se objevují stavení s plechovými střechami usazená na umetených dvorcích, které porůstají charakteristické trsy sporýšů sevřené obílenými pneumatikami. Vesele se ušklíbla, když zahlédla první televizní anténu na střeše neomítnutého černošského domku; s jejich vzrůstajícím počtem její radost jen sílila. Cestu domů obvykle podnikala letadlem, ale svůj pátý každoroční návrat z New Yorku se rozhodla uskutečnit vlakem na Maycombské nádraží. Zčásti kvůli tomu, jak při posledním letu málem umřela hrůzou, když se pilot rozhodl proletět tornádem; a pak také proto, že při cestě letadlem musel její otec vstávat ve tři ráno a urazit autem sto padesát kilometrů, aby ji mohl vyzvednout v Mobilu – po čemž ho čekal další dlouhý pracovní den. Bylo mu teď dvaasedmdesát let a ona už nepovažovala za správné vystavovat ho něčemu takovému. Těšilo ji, že se rozhodla jet vlakem. Železnice se od dob jejího dětství změnila a ona se ráda nechala okouzlit neotřelostí zážitku: po stisknutí tlačítka na zdi se zjevil zavalitý džin v roli stevarda; na její rozkaz se z další stěny vysunulo kovové umyvadlo; byla tu toaleta, o kterou si mohl člověk opřít nohy. Slíbila si nenechat se vyvést z míry instrukcemi vyrytými na zdech svého kupé – jež dráhy nazývaly „lůžkovým oddílem“ –, ale když se předešlého večera ukládala ke spánku, podařilo se jí skončit omylem zastlaná do stěny, protože opomněla vzít v potaz pokyn ve znění STÁHNĚTE PÁKU DO SPODNÍ POLOHY A ŘÁDNĚ ZAJISTĚTE. Nemilou situaci naštěstí napravil průvodčí, ovšem také k jejím značným rozpakům vzhledem k tomu, že byla zvyklá spávat jen v kabátku od pyžama. Bohudík právě procházel chodbičkou, když postelová past sklapla. „Mohu vám pomoct, slečno,“ houkl v odpověď na její tlumené bušení. „Nechoďte sem, prosím,“ zapřísahala ho. „Jen mi řekněte, jak z toho ven.“ „Dokážu to i otočený zády,“ ujistil ji, a svému slibu dostál. Když se toho rána probudila, vlak právě projížděl nádražním uzlem a supěl kolem dvorků Atlanty, ale ona, poslušna dalšího nápisu na
7
stěně, zůstala v posteli, dokud se za okny nemihlo městečko College Park. Oblékla se do maycombského úboru: šedých kalhot a černé košile bez rukávů, na nohy natáhla bílé ponožky a nazula mokasíny. Do cíle cesty sice zbývaly ještě čtyři hodiny, přesto jako by už teď slyšela tetiččino nesouhlasné odfrknutí. Právě se pouštěla do čtvrtého šálku kávy, když vlak jako přerostlá husa zakejhal, minul svého na sever mířícího bratra a oddrkotal přes řeku do Alabamy. Chattahoochee je široká, mělká a bahnitá, a dnes měla navíc málo vody: žlutá písčina zbrzdila její proud na pouhý pramínek. Možná zpívá jen v zimě, pomyslela si, ten verš si teď nevybavím. Píská si údolím? Ne. Psal vodnímu ptactvu nebo o vodopádu? Rázně zaplašila bujaré nadšení, které ji přepadlo při myšlence, že se Sidney Lanier musel v jistých ohledech podobat jejímu dávno zesnulému bratranci Jozuovi Singletonovi St. Clairovi, jehož literární hájemství sahalo od černého pásu až k Bayou La Batre na pobřeží. Tetička často dávala bratrance Jozuu za rodinný vzor, který nelze jen tak opomenout: byl to báječný člověk, básník, předčasně vytržený ze světa v nejlepších letech, a Jana Luisa by si měla dobře zapamatovat, že dělal jejich rodině samou čest. I jeho portréty ukazují Finchovi v nejlepším světle – bratranec Jozue vypadal jako zanedbané dvojče Algernona Swinburna. Jana Luisa se pro sebe usmála při vzpomínce na zbytek příběhu, který jí dopověděl otec. Bratranec Jozue byl skutečně předčasně vytržen ze světa, ale místo ruky Boží za tím stála ruka Cézarova: Během univerzitních let studoval bratranec Jozue až příliš tvrdě a přemýšlel příliš hluboce; dokonce se vlastní pílí vyčetl přímo ze stránek devatenáctého století – nosil převlečník a vysoké jezdecké boty zhotovené na základě jeho návrhu kovářem. Bratranec Jozue byl zklamán a rozčilen autoritami, a tak se rozhodl vystřelit na rektora, který podle jeho názoru nebyl nikým jiným než mizerným vyvážečem splašek. Ač tvrzení bylo bezpochyby pravdivé, jednalo se o chabou omluvu útoku smrtící zbraní. Po mnoha úplatcích byl bratranec Jozue vykázán z lepší čtvrti a přesunut do státního ústavu pro choromyslné, kde pokojně dožil zbytek svých dní. Choval se prý všehovšudy rozumně,
8
pokud tedy nepadla zmínka o rektorovi: to se mu obličej zkřivil a on zaujal postoj jestřába, ve kterém setrval po následujících osm hodin či ještě déle; nikdo a nic ho nepřimělo stanout na obou nohou, dokud na toho nenáviděného muže znovu nezapomněl. Ve světlých chvilkách četl bratranec Jozue ve starořečtině a zanechal za sebou útlý svazeček poezie vytištěný na vlastní náklady tiskárnou v Tuscaloose. Jeho básně předstihly svou dobu tak výrazně, že je doposud nikdo nedokázal rozšifrovat, tetička je přesto nonšalantně vystavovala na prominentním místě stolku v obývacím pokoji. Jana Luisa se nahlas rozesmála a hned se začala rozhlížet, jestli ji snad někdo nezaslechl. Její otec měl vlastní způsob, jak sestřiny přednášky na téma vrozené nadřazenosti kteréhokoliv Finche podrývat: vždycky své dceři dopověděl i zbytek příběhu, tiše a vážně, i tak ovšem měla Jana Luisa občas dojem, že v Atikových očích zahlédla nezaměnitelnou čertovskou jiskřičku – anebo to byl jen odraz světla na brýlích? Nikdy si tím nebyla jistá. Vlak i krajina za okny zpomalily do pozvolného kolébání, venku nic než pastviny a černé krávy od kolejí až po obzor. Jana Luisa začala přemítat, proč svou zem nikdy nepovažovala za krásnou. Nádraží v Montgomery se těsnalo v ohybu řeky Alabama, a když vystoupila z vlaku, aby se trochu protáhla, pohltil ji návrat důvěrně známý svou šedí, světly a zvláštními vůněmi. Ale něco tu přece chybí, napadlo ji. Přehřáté ložiskové skříně, to je ono. Železničář procházející kolem vlaku se sochorem napřaženým k podvozku; chřestění a sykot vypouštěné páry, která stroj zahalí bělostnou mlhou, až si člověk připadá jako uprostřed ohřívací mísy. Tohle všechno teď jezdí na naftu. Náhle ji bezdůvodně zaplavil dávný děs. Na tomhle nádraží nebyla dvacet let, ale když sem do hlavního města v dětství doprovázela Atika, pokaždé ji svírala hrůza, aby se rozkolébaný vlak nepřekotil do řeky a oni se v něm všichni neutopili. Strach se znovu rozplynul, sotva nastoupila do vagonu a vydala se vstříc domovu. Stroj supěl skrz borové lesy, při míjení odstavné koleje na jedné z mýtin posměšně zahoukal na pestrobarevný muzeální kousek s parní lokomotivou vybavenou typickým trychtýřovým komínem. Stařičký vláček opatřený emblémem dřevařské společnosti byl tak maličký,
9
že by takových jeho mladší nástupce dokázal spolykat několik. Greenville, Evergreen, Maycombské nádraží. Kladla průvodčímu na srdce, aby jí nezapomněli zastavit, a protože šlo o postaršího muže, předem očekávala tradiční vtípek: vlak se do stanice přiřítí jako netopýr z pekla a zastaví až dobrých pár set metrů za nádražíčkem; konduktér se při loučení omluví se slovy, že málem zapomněl. Vlaky se mění, průvodčí zůstávají. Dělat si legrácky z mladých dam vystupujících na zastávkách na znamení patřilo k profesi a Atikus, který dovedl předvídat činy každého průvodčího od New Orleans až po Cincinnati, na ni bude jistě čekat sotva pět krůčků od místa, kde vystoupí. Domov, to byl maycombský okres, území s politicky zmanipulovanými hranicemi nějakých sto deset kilometrů na délku a téměř padesát v nejširším bodě, divočina posetá maličkými osadami, z nichž největší je město Maycomb, správní sídlo okresu. Až do doby relativně nedávné byl zdejší okres od zbytku národa odříznutý natolik, že někteří jeho obyvatelé, neznalí politických tendencí Jihu v posledních devadesáti letech, ještě stále volili republikány. Železnice sem nevedla, Maycombské nádraží – což byl jen zdvořilostní název vzhledem k tomu, že se nacházelo v abottském okrese – leželo celých třicet kilometrů od města. Autobusy jezdily sporadicky a zdánlivě odnikud nikam, ale federální vláda místní bažiny přeťala jednou či dvěma dálnicemi, čímž obyvatelstvu poskytla možnost volného pohybu. Nabízené příležitosti ovšem využila pouhá hrstka místních, a proč by také měli? Pro toho, kdo mnoho neočekává, tu bylo všeho dost. Okres a město získaly jméno na počest plukovníka Masona Maycomba, muže, jehož přehnaná sebejistota a samolibá svéhlavost přinesly jen zmatky a debakl všem, kdo s ním vyjeli do války proti kríkským indiánům. Území, na kterém se se svým vojskem pohyboval, zahrnovalo mírně zvlněný terén na severu a na jihu rovinu zvolna přecházející v pobřežní planinu. Plukovník Maycomb, přesvědčený, že indiáni nenávidí boj v otevřené krajině, se jal pročesávat nejsevernější výběžky oblasti. Jakmile se jeho generál dozvěděl, že Maycomb bezúčelně bloumá v kopcích, zatímco Kríkové se ukrývají v každém jižně položeném borovém hájku, vyslal k plukovníkovi indiánského posla ze
10
spřáteleného kmene se zprávou ve znění: Přesuňte se na jih, krucinál! Maycomb ovšem došel k názoru, že se musí jednat o kríkský úklad, jehož cílem je vlákat ho do pasti (cožpak je nevede modrooký rusovlasý ďábel?), spojeneckého posla zajal a rozkázal pochodovat ještě dál na sever, dokud se jeho vojsko beznadějně neztratilo v prastarých hvozdech, kde zbytek války přečkalo ve stavu značného ohromení. Sotva uplynul dostatečný počet let, aby i plukovník nabyl dojmu, že generálova zpráva přece jen mohla být pravá, zavelel Maycomb k rozhodnému návratu na jih a cestou natrefil na osadníky putující do vnitrozemí, kteří ho informovali, že boje proti indiánům jsou takřka u konce. Jeho muži se s osadníky spřátelili tak hluboce, že z jejich spojení vzešli předci Jany Luisy Finchové, a plukovník Maycomb pokračoval až do dnešního Mobilu, aby se ujistil, že se jeho hrdinským činům dostane zaslouženého věhlasu. Verze událostí zaznamenaná v historických análech se tedy od skutečnosti značně odklání, ale tohle je pravda: ve zdejším kraji se ústně předává z generace na generaci a navlas stejně by průběh plukovníkova tažení vylíčil úplně každý místní rodák. „… vemte si zavazadla, slečno,“ dolehl k Janě Luise portýrův hlas. Následovala ho z restauračního vozu zpátky do svého kupé a z náprsní tašky vytáhla dva dolary: jeden byl běžná praxe, druhý navíc za noční vysvobození ze zaklapnutého lůžka. Vlak se do stanice samozřejmě vřítil rychlostí blesku a zastavil až čtyři sta metrů za peronem, průvodčí se objevil s pobaveným úšklebkem na tváři a omluvou na rtech, že prý málem zapomněl. Jana Luisa mu úsměv oplatila a netrpělivě čekala, až portýr pod schůdky vlaku přistaví žluté štokrle. Pomohl jí na zem a ona mu podala dvojici bankovek. Otec na ni nečekal. Jana Luisa se zadívala směrem k nádraží a na malém nástupišti uviděla vysokého muže. Seskočil dolů a podél kolejí se k ní rozběhl. Sevřel ji v prudkém objetí, potom se odtáhl a vášnivě ji políbil na rty. A ještě jednou, tentokrát něžně. „Tady ne, Hanku,“ zamumlala blaženě. „Mlč, holka,“ odtušil, její tvář pevně sevřenou v dlaních. „Zlíbám tě klidně i na schodech soudní budovy, když si to zamanu.“
11
Vlastník práva líbat ji na schodech soudu se jmenoval Henry Clinton, její dávný přítel, věrný společník jejího bratra a – bude‑li v takovém líbání pokračovat – brzy i její manžel. Miluj si, koho chceš, ale vezmi si někoho ze svých, to byla zásada, kterou vyznávala takřka pudově. Henry Clinton patřil ke stejnému druhu, a tak jí ono mravní pravidlo najednou vůbec nepřipadalo obzvlášť tvrdé. Ruku v ruce kráčeli po kolejích pro její kufr. „Jak se vede Atikovi?“ chtěla vědět. „Dneska ho zlobí ruce a ramena.“ „To pak nemůže řídit, co?“ Henry napůl pokrčil prsty pravé ruky a prohlásil: „Víc než takhle je nesevře. Když ho to chytne, musí mu slečna Alexandra zavazovat tkaničky a zapínat knoflíčky u košile. Ani břitvu neudrží.“ Jana Luisa potřásla hlavou. Byla moc stará, než aby spílala nespravedlnosti, ale ještě příliš mladá, aby dokázala přijmout otcovu ochromující nemoc jen tak bez boje. „Copak se s tím nedá nic dělat?“ „Sama dobře víš, že nedá,“ odvětil Henry. „Denně bere sedmdesát gramů aspirinu a to je všechno.“ Zvedl její těžký kufr a společně zamířili k autu; Jana Luisa v duchu přemítala, jak se asi zachová ona, až přijde řada na ni a bolest ji bude svírat od rána do večera. Asi stěží jako Atikus – na přímý dotaz ohledně svého stavu vždy popravdě odpovídal, ale sám od sebe si nikdy nestěžoval; z jeho chování se nic poznat nedalo, proto se člověk musel zeptat, pokud se chtěl dozvědět, jak se právě cítí. Henry na to přišel náhodou. Jednou spolu v archivu sídlícím ve sklepě soudní budovy vyhledávali vlastnické dekrety, když Atikus z regálu vytáhl těžkou úvěrovou knihu, zbledl jako stěna a pustil ji na zem. „Co se děje?“ nechápal Henry. „Revmatoidní artritida. Můžeš to prosím zvednout?“ odpověděl Atikus. Henry se zajímal, jak dlouho už tím trpí; Atikus prohodil, že půl roku. A Jana Luisa o tom ví? Ne. V tom případě by jí to měl radši rychle povědět. „Jestli jí to řekneš, okamžitě se o mě přispěchá starat. Pomůže jen jedno: nenechat se tím zdolat.“ Konec diskuze. „Chceš řídit?“ navrhl Henry.
12
„Neblázni,“ sykla. Řidička byla sice ucházející, ale k smrti nerada se pouštěla do křížku s jakýmkoliv mechanismem složitějším než spínací špendlík: skládací zahradní židle ji dováděly k šílenství; nikdy se nenaučila jezdit na kole ani psát na stroji; ryby chytala zásadně na nejobyčejnější bambusový prut. Jejím oblíbeným sportem byl golf, hlavně proto, že jeho základní vybavení sestávalo jen z hole, míčku a správného duševního rozpoložení. Zelená závistí pozorovala nenucenou zručnost, s níž Henry automobil ovládal. Vůz je jeho sluha, pomyslela si. „Má posilovač?“ nadhodila. „A automatickou převodovku?“ „To si piš,“ přisvědčil. „Ale co když se to všechno porouchá a ty nebudeš mít čím přeřadit? To budeš v háji, co?“ „Nikdy se neporouchá všechno.“ „Jak to můžeš vědět?“ „Říká se tomu víra. Pojď sem.“ Víra v General Motors. Položila mu hlavu na rameno. „Hanku,“ ozvala se vzápětí. „Jak se to vlastně stalo?“ Jejich dávný soukromý vtípek. Růžová jizva začínala těsně pod jeho pravým okem, odkud klesala ke straně nosu a šikmo přes horní ret, za nímž se ukrývalo šest falešných předních zubů; dokonce ani ona ho nedokázala přimět, aby je vyndal a předvedl se jí bez nich. Vrátil se tak z války. Jeden Němec ho prý udeřil do tváře pažbou pušky, spíš aby ukázal svou nelibost nad koncem války než co jiného. Jana Luisa tomuhle vysvětlení moc nevěřila: ve válce, kde se používaly zbraně střílející za horizont, bombardéry, rakety a další vojenská technika, se Henry k žádnému Němci nejspíš nikdy ani nepřiblížil. „Tak dobře, zlato,“ ozval se. „Byli jsme v jednom sklepě v Berlíně. Všichni jsme to přehnali s pitím a došlo ke rvačce – máš přece ráda uvěřitelná vysvětlení, viď? A vezmeš si mě teda?“ „Ještě ne.“ „Proč?“ „Chci být jako doktor Schweitzer a do třiceti si jen hrát.“ „Ten si teda hrál, jen co je pravda,“ zabručel Henry. Jana Luisa se mu vtulila do podpaží. „Však víš, jak to myslím.“
13
„No jo.“ V kraji nebylo lepšího mladíka nežli Henry Clinton, shodovali se maycombští, a Jana Luisa byla stejného názoru. Pocházel z jižního cípu okresu, otec rodinu opustil krátce po Henryho narození a matka dřela ve dne v noci ve svém nárožním krámku, aby si mohla dovolit posílat chlapce do státních škol ve městě. Od svých dvanácti let si Henry pronajímal pokoj v domě naproti od Finchových, což mu samo o sobě zajišťovalo vyšší postavení: byl svým vlastním pánem, zproštěný nutnosti poslouchat kuchařky, zahradníky a rodiče. Navíc byl o čtyři roky starší než Jana Luisa, což je v tom věku obrovský rozdíl. Dobíral si ji, ona ho zbožňovala. Ve čtrnácti mu zemřela matka a po sobě nezanechala téměř nic.To málo, co se utržilo prodejem koloniálu, spravoval Atikus Finch – většinu zisku ovšem spolykal pohřeb –, tajně přihazoval vlastní finance a chlapci zařídil odpolední brigádu v místním supermarketu. Po maturitě se Henry nechal naverbovat do armády a po válce vystudoval práva. Někdy tou dobou zemřel náhle bratr Jany Luisy a sotva se prvotní šok přehnal, začal se Atikus, který vždy počítal, že právnickou kancelář přenechá synovi, poohlížet po jiném vhodném mladíkovi. Volba přirozeně padla na Henryho, který se brzy stal Atikovým pobočníkem, jeho očima i rukama. Henry pana Finche vždycky respektoval; hluboká úcta se brzy smísila s náklonností a on ho začal brát jako svého náhradního otce. Zato Janu Luisu za sestru nepovažoval. Během let, které strávil ve válce a na univerzitě, ušla dlouhou cestu; ze vzpurného pistolnického stvoření v kalhotách se proměnila v ucházející nápodobu lidské bytosti. Dvořit se jí začal během jejích každoročních, čtrnáctidenních prázdnin v rodném městě, a přestože chůzí stále připomínala spíš klackovitého chlapce a zavrhovala veškeré otevřeně dívčí ozdoby, Henry v ní viděl něco tak silně ženského, až se do ní zamiloval. Byla pohledná a vyjít s ní většinou nebývalo nijak obtížné, veškerá jednoduchost ovšem brala zasvé, sotva došlo na její povahu. Měla v sobě jistý neklid, který nechápal, ale přesto byl v hloubi duše přesvědčený, že to ona je pro něj ta pravá. Bude ji ochraňovat, pojme ji za ženu. „Neunavuje tě už New York?“ zeptal se. „Ne.“
14
„Nech mi po příští dva týdny volné pole působnosti a já se postarám, aby se ti pěkně rychle omrzel.“ „To má být nemravný návrh?“ „Ano.“ „V tom případě běž do háje.“ Henry zastavil a vypnul motor, obrátil se k ní čelem a pátravě se na ni zadíval. Vždycky na něm poznala, když zvážněl: kratičké vlasy se mu naježily jako bodliny, tvář se zabarvila a jizva zrudla. „Chceš, abych ti to podal jako džentlmen, zlato? Tak dobře. Vážená slečno Jano Luiso, již jsem dosáhl dostatečného ekonomického postavení, abych byl schopný zaopatřit dvě osoby. Jako biblický Izrael jsem pro tebe sedm let dřel v univerzitním vinohradu a na pastvinách advokátní praxe tvého táty –“ „Poprosím Atika, ať ti přidá dalších sedm.“ „To je teda sprosťárna!“ „Krom toho to byl Jákob,“ dodala Jana Luisa. „Ne, počkej, to byl vlastně jeden a ten samý. Jenom jméno mu měnili co tři verše. Jak se daří tetičce?“ „Sama dobře víš, že se jí už třicet let daří znamenitě. Neodbíhej od tématu.“ Jana Luisa zastříhala obočím. „Henry,“ vydechla škrobeně. „Budu s tebou mít románek, ale za manžela si tě nevezmu.“ Právě tak to cítila. „Nechovej se jak malá, krucinál!“ vyprskl Henry; na okamžik docela zapomněl na nejnovější technické vymoženosti od General Motors a v rozrušení se natáhl po řadicí páce, současně se pokusil sešlápnout spojku. Sotva si uvědomil, že nic z toho ve svém voze nenajde, zuřivě zakroutil klíčkem v zapalování a stiskl několik tlačítek. Rozměrný automobil se dal na dálnici pomalu a plynule do pohybu. „Pěkně línej, nezdá se ti?“ ozvala se Jana Luisa. „Do města by se nehodilo.“ „Co tím chceš říct?“ změřil si ji Henry přimhouřenýma očima. Ve vteřině hádka vypukne naplno. On to myslí vážně. Měla by ho rozžhavit doběla, tím ho umlčí a dostane tak příležitost v klidu se nad tím zamyslet.
15
„Kdes splašil tu příšernou kravatu?“ popíchla ho. Teď. Je do něj skoro zamilovaná. Ne, to je přece hloupost, oponovala si v duchu: člověk zamilovaný je, nebo není. Láska je v životě jediná naprosto jednoznačná věc. Jistě, existují různé druhy lásky, ale u všech platí, že ji buď cítíme, anebo necítíme. Jana Luisa byla ten typ, který se pokaždé rozhodne pro trnitou cestu, i když se mu nabízí snadné východisko. Nejjednodušším řešením dané situace by bylo provdat se za Hanka a nechat se jím živit. Po pár letech, až už by jí děti sahaly po pas, by se na scéně objevil muž, které si vzít měla. Došlo by na sebezpytování, horečnou vášeň a trýznivou úzkost, dlouhé pohledy do očí na schodech poštovního úřadu a spoustu trápení pro všechny zúčastněné. Sotva by umlkl křik a šlechetná gesta, nezbylo by nic než jen další ubohoučká aférka po vzoru smetánky z Birminghamského klubu, dobrovolně vystavěná soukromá gehenna zařízená nejnovějšími spotřebiči. To si Hank nezaslouží. Ne. Pro teď bude dál kráčet po kamenité stezce staropanenství, rozhodla se, a hned se čestně pustila do obnovy míru: „Já se ti strašně moc omlouvám, miláčku,“ řekla a skutečně to tak myslela. „To nic,“ utrousil Henry a plácl ji po koleni. „Jen bych tě občas nejradši zabil.“ „Vím, že jsem hrozná.“ „Jsi zvláštní, lásko,“ obrátil se na ni Henry. „Neumíš se přetvařovat.“ Zadívala se mu do očí. „Jak to myslíš?“ „Obecně platí, že většina ženských nastavuje nápadníkům usměvavou a milou tvář, dokud nějakého neuloví. Svoje myšlenky si nechávají pro sebe. Zato ty… ty když máš vztek, zlato, tak jsi vzteklá.“ „A není snad spravedlivější, když muž předem ví, k čemu se upisuje?“ „To sice ano, ale copak nechápeš, že takhle nikdy žádného neklofneš?“ Musela se hodně snažit, aby mu do tváře nevmetla očividné. Nakonec se zeptala jen: „A jak se tedy mám stát okouzlující svůdnicí?“ To byla voda na jeho mlýn. Ve svých třiceti letech byl učiněný král radilů, snad díky své právnické profesi.
16
„Tak zaprvé,“ oznámil věcně, „drž jazyk za zuby. Nehádej se s ním, zvlášť když víš, že ho dokážeš porazit. Hodně se usmívej. Nech ho, ať se cítí jako mistr světa, úplně obrovský. Opakuj mu, jak je úžasný, a taky mu podstrojuj.“ Jana Luisa na něj vrhla zářivý úsměv: „Naprosto souhlasím s každým tvým slovem, Hanku. Jsi ten nejbystřejší muž, jakého jsem za bůhvíkolik let potkala, měříš úctyhodných sto osmadevadesát a můžu si vzít cigáro? Jak mi to šlo?“ „Příšerně.“ A zase to mezi nimi bylo dobré.
-2Atikus Finch si vyhrnul rukáv košile a vzápětí ho opatrně zastrčil zpátky pod sako. Jedna čtyřicet. Někdy nosíval dvoje hodinky a dnešek byl jedním z takových dnů, kdy měl u sebe jak stařičké kapesní hodinky na řetízku, na kterých si jeho děti kdysi prořezávaly zoubky, tak i hodinky náramkové. Ty první nosil ze zvyku, ke druhým se pro přesný čas obracel ve chvílích, kdy měl prsty příliš ztuhlé, než aby dokázal vylovit antikvární přístroj z kapsičky u vesty. Atikus býval vysoký, než se vinou věku a artritidy smrskl do průměrné velikosti. Minulý měsíc oslavil dvaasedmdesáté narozeniny, přesto ho Jana Luisa dál viděla jako věčného pětapadesátníka: mladšího ho neznala a měla dojem, jako by vůbec nestárl. Před křeslem, ve kterém byl usazený, stál kovový notový pult s rozevřenou knihou Podivný případ Algera Hisse. Atikus se nepatrně naklonil vpřed, aby mohl s přečteným snáze nesouhlasit. Cizí člověk by si známek nelibosti v jeho tváři vůbec nevšiml, neboť šlo o emoci tak zřídkakdy vyjadřovanou; přítel by ovšem očekával brzký příchod suchého „hrm“ – Atikus měl povytažené obočí a rty stažené do úhledné úzké linky. „Hrm,“ zamručel. „Co je?“ zeptala se jeho sestra.
17
„Vůbec nechápu, kde bere ten člověk drzost šířit se se svými názory na Hissův případ. To je, jako kdyby Fenimore Cooper psal romány o Skotsku.“ „Pročpak?“ „Jowitt trpí dětinsky naivní vírou v čestnost státních úředníků a zdá se, že náš Kongres považuje za obdobu britské aristokracie. Americké politice ani za mák nerozumí.“ Alexandra pohlédla na přebal knihy. „Jméno autora mi nic neříká,“ pronesla, čímž knihu navždy zatratila. „Tak si s tím nedělej hlavu. Neměli by tu už být?“ „Vždyť já si ji nedělám, Zandro,“ pohlédl na ni pobaveně. Jeho sestra byla možná nesnesitelná, ale přece o ždibíček lepší, než kdyby se natrvalo vrátila Jana Luisa a on musel dennodenně sledovat její utrpení. Když byla jeho dcera nešťastná, měla sklony přecházet kolem jako lapené zvíře a on dával přednost klidným ženám před těmi, které v jednom kuse vysypávají popelníky. Zaslechl hučení vozu zahýbajícího na příjezdovou cestu a dvojí bouchnutí dvířek následované třísknutím vchodových dveří, nohama opatrně poodstrčil stojan s knihou a učinil jeden neúspěšný pokus zvednout se z hlubokého křesla bez použití rukou. Napodruhé už se to podařilo; sotva stačil najít rovnováhu, když se k němu Jana Luisa vrhla. Přetrpěl její objetí a opětoval ho, jak nejlépe dovedl. „Atiku –“ spustila jeho dcera. „Hanku, dones jí kufr do ložnice, prosím,“ houkl jí otec přes rameno. „Díky, že jsi pro ni zajel.“ Jana Luisa se naklonila k tetiččině tváři pro rychlý polibek a minula, z tašky vytáhla krabičku cigaret a hodila ji na pohovku. „Jak jsi na tom s revmatem, tetičko?“ „Ujde to, miláčku.“ „Atiku?“ „Ujde to, miláčku. Mělas příjemnou cestu?“ „Ano,“ kývla Jana Luisa a svezla se na gauč. Hank se vrátil z pochůzky, zahučel: „Posuň se,“ a přisedl si. Jana Luisa se se zívnutím protáhla. „Co je nového?“ chtěla vědět. „Poslední dobou se dozvídám jen to, co si přečtu v Maycombském hlasateli. Vy dva mi vůbec nic nenapíšete.“
18
„O smrti syna bratrance Edgara jsi určitě slyšela,“ ozvala se Alexandra. „Taková smutná záležitost.“ Jana Luisa si všimla, jak si Henry s Atikem vyměnili pohled, a její otec prohlásil: „Jednou přišel pozdě odpoledne splavený z fotbalového tréninku a po návratu do kampusu vybrakoval chladicí box univerzitního bratrstva. Pak spořádal tucet banánů a spláchl je půllitrem whisky. O hodinu později bylo po něm. Nic smutného na tom nevidím.“ „No nazdar,“ vydechla Jana Luisa. „Atiku!“ okřikla bratra Alexandra. „Víš přece, že šlo o Edgarova milovaného synáčka.“ „Bylo to hrozné, madam,“ souhlasil s ní Henry. „Ještě se ti bratranec Edgar dvoří, tetičko?“ zeptala se Jana Luisa. „Člověk by si myslel, že po jedenácti letech tě už konečně požádá o ruku.“ Atikus varovně povytáhl obočí. Mlčky sledoval, jak se dceřin démon probudil a úplně ji ovládl: obočí jí vystřelilo vzhůru stejně jako jemu, oči pod těžkými víčky měla vypoulené, jeden koutek úst nebezpečně pozvednutý. V takových chvílích jen Bůh a Robert Browning věděli, co od ní čekat. „Ale no tak, Jano Luiso,“ ohradila se tetička. „Edgar je přece můj a Atikův bratranec.“ „V tomhle věku už na tom pramálo záleží, tetičko.“ „Jak to vůbec vypadá u vás ve velkoměstě?“ skočil jí otec bleskově do řeči. „Já bych se teď hlavně ráda dozvěděla něco víc o tomhle velkoměstě. Nikdy mi nenapíšete žádné drby, takže je teď na tobě, tetičko, abys mi v patnácti minutách převyprávěla veškeré události, ke kterým tu za uplynulý rok došlo.“ Jana Luisa poplácala Henryho po paži, spíš proto, aby mu zabránila pustit se do pracovní rozpravy s Atikem, on si to ovšem vyložil jako známku náklonnosti, kterou s radostí opětoval. „Hm –“ zamyslela se Alexandra, „o Merriweatherových jsi jistě slyšela, viď? Taková tragédie.“ „Co se stalo?“ „Žijí odloučeně.“
19
„Cože?“ vyhrkla Jana Luisa s upřímným údivem. „Chceš říct, že se rozešli?“ „Ano,“ přisvědčila teta. „Merriweatherovi?“ obrátila se dívka na otce. „Jak dlouho byli svoji?“ Atikus se s očima upřenýma ke stropu zabral do vzpomínek. Vždycky si potrpěl na přesnost. „Dvaačtyřicet let,“ odpověděl nakonec. „Byl jsem jim na svatbě.“ „Prvně jsme si všimli, že se něco děje, když přišli do kostela a usadili se každý na opačném konci…,“ vysvětlovala Alexandra. „A kolik neděl se pak po sobě ošklivé koukali…“ doplnil Henry. „Než jsme se nadáli, měl jsem je v kanceláři, kde mě prosili, abych jim zařídil rozvod,“ uzavřel Atikus vyprávění. „A udělals to?“ přelétla k němu Jana Luisa pohledem. „Jistě.“ „Jaký uvedli důvod?“ „Cizoložství.“ Jana Luisa ohromeně potřásla hlavou. Ach, bože, pomyslela si, tady snad musí být něco ve vodě, nebo já už nevím – Její úvahy přeťal Alexandřin hlas. „Tos jela vlakem takhle?“ Zaskočené dívce chvilku trvalo, než jí došlo, jak to teta myslí. „Aha – no ano,“ přikývla. „Ale počkej, tetičko. Z New Yorku jsem odjížděla pěkně v punčochách, rukavičkách a řádně obutá. Do tohohle jsem se převlékla, jen co jsme projeli Atlantou.“ Teta si odfrkla. „Pevně doufám, že tentokrát se vynasnažíš oblékat se doma lépe. Jinak lidé snadno podlehnou mylnému zdání, víš. Budou si myslet, že na sebe, ehm, nedbáš.“ Janě Luise se zhoupl žaludek. Stoletá válka se plynule přelila do dvacátého šestého roku, aniž by jevila známky čehokoliv slibnějšího než jen občasných údobí neklidného příměří. „Tetičko. Přijela jsem dva týdny jen sedět, nic víc. Pochybuju, že za tu dobu vůbec vystrčím paty z domu. Namáhám si hlavu, jak je rok dlouhý –“ Vstala a přešla ke krbu, zamžourala na krbovou římsu a obrátila se. „Jestli místní nepodlehnou jednomu zdání, dojdou k jinému. A rozhodně nejsou zvyklí vídat mě celou nastrojenou. Podívej,“ dodala trpělivým tónem, „kdybych na ně takhle zničehonic vybafla bůhvíjak vyšňořená,
20
akorát řeknou, že jsem chytla newyorské móresy. A ty mi tu teď začneš tvrdit, že mi podle nich nezáleží na tom, co o mně řeknou, když kolem lítám v kalhotách. Prokristapána, tetičko, všichni zdejší přece vědí, že jsem nic než kaťata nenosila, dokud mě nepostihla kletba –“ Atikus zapomněl na revmatické prsty a sklonil se, aby si uvázal dokonale uvázanou tkaničku. Narovnal se zrudlý námahou, vážnou tvář ovšem udržel. „To stačí, Čipero,“ vložil se do hovoru. „Omluv se tetičce. Nezačínej hádky, sotva přijedeš.“ Jana Luisa se na něj usmála. Kdykoliv vyjadřoval nesouhlas s jejím jednáním, bezděčně sklouzl k její dávné přezdívce z dětství. Povzdechla si. „Mrzí mě to, tetičko. Mrzí mě to, Hanku. Mrazí mě z toho utiskování, Atiku.“ „Tak se vrať do New Yorku a žij bez zábran.“ Alexandra vstala a uhladila si všemožné kosticové hrbolky po celém těle. „Jedla jsi ve vlaku?“ „Ano, tetičko,“ zalhala Jana Luisa. „A co takhle kávu?“ „Tu bych si, prosím, dala.“ „Hanku, dáš si taky?“ „Ano, madam. Děkuji.“ Alexandra vyšla z místnosti, aniž by stejnou otázku položila bratrovi. „Pořád ses ji nenaučil pít?“ prohodila Jana Luisa. „Ne,“ zavrtěl její otec hlavou. „Whisky taky ne?“ „Ne.“ „Cigára a ženské?“ „Kdepak.“ „Máš v životě vůbec nějakou zábavu?“ „Nestěžuju si.“ Jana Luisa zatnula pěsti a ruce natáhla, jako by v nich svírala golfovou hůl. „Jak to jde?“ „Do toho ti nic není.“ „Ještě zvládneš putter?“
21
„Ano.“ „Na slepce jsi býval dobrý.“ „S mým zrakem není nic –“ ohradil se Atikus. „Nic kromě toho, že nevidíš.“ „Můžeš své tvrzení nějak dokázat?“ „Ano. Zítra ve tři, souhlasíš?“ „Jistě – vlastně ne. Čeká mě schůzka. Co takhle v pondělí? Máme něco na odpoledne, Hanku?“ Henry si přesedl. „Jen tu hypotéku v jednu. Nemělo by to zabrat víc jak hodinu.“ „V tom případě jsem jen tvůj,“ obrátil se Atikus na dceru. „A mám dojem, slečno rejpalko, že půjde o jeden z těch případů, kdy slepý vede slepého.“ Jana Luisa zvedla z krboviště stařičký zčernalý putter s dřevěnou rukojetí, který kromě golfových povinností už léta sloužil druhou směnu jako pohrabáč. Vysypala velké starožitné plivátko plné golfových míčků, postavila ho na bok, míčky odkopla do středu pokoje a právě je začala odpalovat zpátky do plivátkové branky, když se vrátila tetička, v rukou podnos s kávou, šálky a koláčem. „To kvůli tobě, tvému otci a bratrovi je ten koberec taková ostuda,“ nechala se slyšet Alexandra. „Víš, Hanku, že když jsem se sem přestěhovala, abych Atikovi vedla domácnost, moje vůbec první rozhodnutí bylo nechat ho obarvit na co možná nejtmavší barvu? Víš, jak vypadal předtím? Odsud až ke krbu se táhla dlouhá černá šmouha, která se nedala vyčistit…“ „Já vím, madam,“ přisvědčil Henry. „Obávám se, že jsem k tomu sám přispěl.“ Jana Luisa položila hůl zpátky na její místo vedle krbových kleští, posbírala míčky a naházela je do plivátka. Pak se usadila na pohovku a jala se pozorovat Hanka, který vyskočil a posbíral pár zatoulaných míčků. Pohled na jeho tělo v pohybu mě nikdy neomrzí, pomyslela si. Sotva byl s úklidem hotový, se znepokojivou rychlostí do sebe nalil šálek vroucí černé kávy a prohlásil: „Už bych měl vyrazit, pane Finchi.“ „Vydrž ještě chvilku a půjdu s tebou,“ odpověděl Atikus. „Cítíte se na to?“
22
„Rozhodně. Jano Luiso,“ oslovil znenadání dceru, „kolik z toho, co se tady dole na Jihu děje, se tam u vás dostane do novin?“ „To máš na mysli politiku? V bulváru se objeví každá guvernérova indiskrétnost, ale jinak nic.“ „Mluvím o pokusu Nejvyššího soudu zajistit si nesmrtelnost.“ „Jo tohle. Podle New York Postu bys řekl, že je tu lynčujeme od rána do večera; Wall Street Journalu je to fuk; a Timesy jsou tak posedlé mravním závazkem vůči budoucím generacím, že tě div neunudí k smrti. Nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost, snad kromě autobusových stávek a té záležitosti v Mississippi. Řeknu ti, Atiku, to, že je stát neusvědčil, byla naše nejhorší bota od Pickettova útoku.“ „To máš pravdu. Předpokládám, že je noviny s radostí rozcupovaly?“ „Rozpoutaly učiněné peklo.“ „A NAACP?“ „O těch nevím nic než to, že mi nějaký jejich popletený úředníček vloni omylem poslal vánoční samolepky. A tak jsem je nalepila na všechna přáníčka pro příbuzné. Přišlo bratranci Edgarovi?“ „Ano, a hned si neodpustil pár návrhů, jak bych s tebou měl naložit,“ zazubil se Atikus od ucha k uchu. „Jako například?“ „Třeba že je záhodno okamžitě vyrazit do New Yorku, popadnout tě za vlasy a seřezat rákoskou. Edgarovi jsi nikdy nešla pod nos, říká o tobě, že jsi příliš nezávislá…“ „Jakživ neměl smysl pro humor, sumec jeden nabubřelá. Nic jiného není: vousky, kam se podíváš, a sumčí tlamička. Vsadila bych se, že podle něj žiju v New Yorku v hříchu jenom proto, že bydlím sama.“ „Už to tak vypadá,“ přisvědčil Atikus, vyšvihl se z křesla a naznačil Henrymu, ať se zvedá. „V půl osmé, zlato?“ obrátil se Hank na Janu Luisu, která přikývla a po očku se zadívala na tetičku. „Můžu si nechat kalhoty?“ „Ne.“ „Správně, chlapče,“ pochválila ho Alexandra.
23
-3O jednom nebylo pochyb: Alexandra Finchová Hancocková byla impozantní z každého úhlu, její pozadí stejně nekompromisní jako popředí. Jana Luisa často přemítala, ale nikdy se neodvážila zeptat, kde si tetička pořizuje korzety, které její poprsí zvedají do nevídaných výšin, stahují pas, napomáhají nerušenému kypění zadních partií a vůbec vypovídají o tom, že se Alexandra kdysi pyšnila postavou tvaru přesýpacích hodin. Ze všech příbuzných měla právě ona nejvíc nakročeno k pochybnému titulu takového člena rodiny, jenž brnká Janě Luise téměř ustavičně na nervy. Alexandra vůči své neteři nikdy nevystupovala s úmyslným nepřátelstvím – obecně se chovala s kultivovanou vlídností ke všem živým tvorům vyjma divokých králíků, kteří jí okusovali azalky: ty totiž trávila –, ale kdysi v dětství dělala Janě Luise svým osobitým způsobem ze života peklo, kdykoliv se jí zamanulo. Od doby, kdy dívka dospěla, nedokázaly spolu ty dvě mluvit ani čtvrt hodiny, aniž by se nepohádaly kvůli neslučitelným názorům, které jsou možná příjemným zpestřením přátelství, ale v případě blízkého příbuzenského vztahu přinášejí jen tísnivou zdvořilost. Alexandra oplývala tolika vlastnostmi, v nichž Jana Luisa tajně nacházela potěšení, dokud je od sebe dělila polovina světadílu, ale v přímém kontaktu působily neomaleně a zcela ztrácely na půvabu, jakmile se pustila do zkoumání tetiččiných pohnutek. Alexandra byla jedním z těch lidí, kteří životem proplouvají, aniž by byli nuceni za cokoliv platit: kdyby ji snad svět přece jen přinutil skládat už za života citové účty, dokázala si Jana Luisa jasně představit, jak by se po příchodu do nebe zastavila hned vepředu na recepci a začala se důrazně dožadovat vrácení investic. Alexandra byla vdaná celkem třiatřicet let, ale pokud na ní manželství přece jen zanechalo nějakou stopu, navenek se to nikdy neprojevilo. Povila jednoho syna, Francise, který podle Jany Luisy vypadal jako kůň a ještě se tak choval; už před lety odešel z Maycombu vstříc zářné kariéře pojišťovacího agenta v Birminghamu. A díkybohu za to. Alexandra se v mládí stala – a z právního hlediska dosud zůstávala – manželkou rozložitého mlčenlivého muže jménem James Hancock,
24
který vedl po šest dní v týdnu s nebývalou precizností sklad bavlny a sedmého dne rybařil, dokud jedné neděle před patnácti lety neposlal své ženě po černošském klučinovi z rybářského tábořiště na řece Tensas zprávu, že tam hodlá zůstat a domů už se nevrátí. Jakmile se Alexandra ujistila, že v manželově rozhodnutí nesehrála roli jiná žena, bylo jí to srdečně jedno, zato Francis si z celé věci udělal svůj životní kříž; nikdy nepochopil, jak může strýček Atikus s jeho otcem udržovat dobré vztahy, ač jen na dálku – byl totiž přesvědčený, že je Atikovou povinností něco udělat –, ani proč jeho matku otcovo výstřední a tím pádem neodpustitelné chování patřičně nezdrtilo. Strýček Jimmy se o synově názoru doslechl a z divočiny poslal další vzkaz, že je připravený a ochotný se s ním setkat, pokud ho snad Francis chce přijet zastřelit, což ovšem chlapec nikdy neudělal; nakonec ho tedy zastihla třetí zpráva ve znění: Jestli se mi nehodláš postavit jako chlap, tak mlč. Strýčkovo zběhnutí ani v nejmenším nezčeřilo nezáživně klidnou hladinu Alexandřina života: občerstvení, které podávala na schůzkách Misionářského spolku, bylo stále nejlepší ve městě; v činnosti trojice maycombských kulturních klubů se angažovala ještě víc; a když Atikus z Jimmyho vypáčil peníze, ještě vylepšila svou sbírku předmětů z mléčného skla – řečeno jinými slovy, muži opovrhovala a v jejich nepřítomnosti jen kvetla. Její pozornosti však zcela unikla skutečnost, že u jejího syna se vyvinuly všechny latentní povahové rysy příslušníka čtyřprocentní menšiny; uvědomovala si jen, jak je vděčná, že Francis žije v Birminghamu: svým zbožňováním ji až dusil a zároveň v ní probouzel pocit, že je její povinností synovu oddanost opětovat, čehož se nedokázala zhostit s ani tou nejnepatrnější špetkou spontánnosti. Pro všechny, kdo se účastnili veřejného života v okrese, nicméně Alexandra představovala poslední zástupkyni svého druhu: měla vychování z parníků a internátních škol; byla ochotná řídit se každou morální zásadou, která se naskytla; ráda odporovala; byla nevyléčitelná drbna. V dobách, kdy Alexandra navštěvovala dívčí penzionát, se o pochybnostech o sobě samé v učebnicích nepsalo, a tak význam toho slova nikdy ani nepoznala; jaktěživ se nenudila a při sebemenší příležitosti využívala svých královských výsad: obstarávala, radila, napomínala a varovala.
25
Netušila, že dokáže jediným slůvkem uvrhnout Janu Luisu do etického zmatku, neboť ji přiměje pochybovat o vlastních pohnutkách a o tom, zda má skutečně dobré úmysly; že dokáže zatahat za rebelské a ignorantské nitky v neteřině vědomí, dokud se nerozdrnčí jako struny přízračné citery. Kdyby Alexandra na její citlivé body zatlačila úmyslně, mohla si do sbírky bez většího úsilí přidat další skalp, ale po letech pečlivého studia znala Jana Luisa svou soupeřku dokonale. Dnes sice uměla zahnat tetičku na útěk protiargumenty, ale nepřítelem napáchané škody se dosud napravit nenaučila. Naposledy se s tetou pohádala, když zemřel její bratr. Po pohřbu společně v kuchyni uklízely pozůstatky po klanové hostině, která je tradiční součástí maycombského umírání, protože jejich stará rodinná kuchařka Kalpurnie s pláčem utekla, jen co se o Jemově smrti dozvěděla, a už se nevrátila. Alexandra tehdy zaútočila jako Hannibal: „Myslím, Jano Luiso, že je nejvyšší čas, aby ses domů vrátila nadobro. Tvůj otec tě teď moc potřebuje.“ Dívka se, poháněná léty zkušeností, okamžitě naježila. Ty lžeš, oponovala tetičce v duchu. Kdyby mě Atikus potřeboval, poznala bych to. I když ti nedokážu vysvětlit jak, protože k tobě moje slova beztak neproniknou. Ale nahlas jen zopakovala: „Potřebuje?“ „Ano, moje milá. To snad chápeš. Měla bys to vědět, aniž bych ti to musela říkat.“ Jen mi to pověz. Rozhodni za mě. Už je to tady, mašíruješ si to v těch svých bagančatech přímo skrz naše soukromé území. Vždyť my s Atikem o tom ani nemluvíme. „Kdyby mě opravdu potřeboval, samozřejmě bych zůstala, tetičko. Jenže on mě v tuhle chvíli potřebuje zhruba tolik jako díru do hlavy. Jenom bychom se trápili, kdybychom spolu měli být zavření v jednom domě, to je nám jasné oběma. Copak nechápeš, že se naše zotavování jen protáhne, pokud se všichni nevrátíme k životu, který jsme vedli, než se to stalo? Netuším, jak to vysvětlit, abys to pochopila, tetičko, ale věc se má takhle: jediný způsob, jak můžu splnit svou povinnost vůči Atikovi, je dál dělat přesně to, co dělám – vydělávat si na živobytí a žít vlastní život. Atikus mě bude opravdu potřebovat jedině v případě, že mu selže zdraví, a snad ti nemusím vykládat, jak se v tu chvíli zachovám. Cožpak to nevidíš?“
26
Ne, Alexandra to neviděla. Viděla jen to, co zbytek města: maycombští od svých dcer očekávali, že dostojí svým závazkům. A povinnost jediné dcery ovdovělého otce po smrti jeho jediného syna byla naprosto jasná: Jana Luisa se měla vrátit a o Atika pečovat. To dcery dělají a taková, která by to neudělala, není žádná dcera. „ – můžeš si najít práci v bance a o víkendech jezdit na výlety k moři. V Maycombu je teď milá společnost; tolik nových mladých lidí. Ty ráda maluješ, nemám pravdu?“ Že ráda maluje. Co ksakru asi v New Yorku po večerech dělá? Nejspíš to samé, co podle bratrance Edgara. Art Students League každý všední den v osm. Mladé dámy tvořící skici a akvarely, píšící kratičké odstavce originální prózy. Alexandra vždycky viděla zásadní a veskrze odpudivý rozdíl mezi někým, kdo maluje, a malířem; člověkem, který píše, a spisovatelem. „ – na pobřeží je spousta míst s nádherným výhledem a víkendy budeš mít volné.“ Boha jeho! Vyhlédne si mě ve chvíli, kdy jsem málem bez sebe žalem, a nalinkuje mi celý budoucí život. Jak může být jeho sestrou a přesto nemít sebemenší tušení, co se odehrává v jeho hlavě, mojí hlavě, číkoliv hlavě? Otče náš, proč jsi nám nenadělil slova, jimiž by šlo tetě Alexandře něco vysvětlit? „Je snadné někomu říkat, co má dělat, tetičko –“ „Ale mnohem těžší ho přimět. To je ostatně příčina většiny potíží na světě: lidé, kteří nedělají, co se jim řekne.“ Bylo s konečnou platností rozhodnuto. Jana Luisa zůstane doma. Alexandra to poví Atikovi, z nějž se rázem stane nejšťastnější muž pod sluncem. „Já v Maycombu nezůstanu, tetičko, a kdybych to přece udělala, bude z Atika nejsmutnější muž pod sluncem… ale nedělej si starosti, on to pochopí a jsem si jistá, že když se do toho pustíš ty, dokážeš o tom přesvědčit i celé město.“ Čepel se blýskla náhle a vnořila se hluboko. „Tvůj bratr se tou tvou bezohledností trápil až do onoho osudného dne, kdy zemřel!“ Na jeho hrob v tom horkém večeru tiše dopadal déšť. Něco takového jsi v životě neřekl, nikdy tě to ani nenapadlo – kdyby sis to byl myslel,
27
nerozpakoval by ses to říct nahlas. Takový jsi totiž byl. Odpočívej v pokoji, Jeme. Alexandra do rány ještě přisypala sůl: jsem vážně bezcitná, sobecká a paličatá, příšerně se cpu, a já abych najednou prosila o odpuštění. Bůh mi buď milostiv, že nečiním, co bych měla, a činím, co bych neměla – zatraceně. Do New Yorku se Jana Luisa vracela s hlodajícím svědomím, které nedokázal utišit ani Atikus. K téhle epizodě došlo přede dvěma lety a ona se už dávno přestala mučit přemítáním nad vlastní bezohledností; Alexandra ji zcela odzbrojila jediným šlechetným gestem svého života: když se u Atika rozvinula artritida, teta se k němu nastěhovala. A Jana Luisa jí za to byla hluboce vděčná. Dozvědět se o tajném paktu mezi sestrou a dcerou, nikdy by jim neodpustil. Nikoho nepotřebuje, přesto není vůbec od věci mít kolem sebe někoho, kdo na něj dohlédne; zapne mu košili, když mu ztuhnou prsty, postará se o domácnost. Ještě před šesti měsíci náležel tento úkol Kalpurnii, která už ovšem byla tak stařičká, že Atikus poslední dobou beztak zastal víc práce než ona; nakonec se tedy vrátila zpátky do Čtvrtí užít si zaslouženého odpočinku. „Já to umyju, tetičko,“ navrhla teď Jana Luisa, když Alexandra posbírala kávové šálky, a hned také vstala a protáhla se. „Na tebe vždycky leze spaní, když je venku takhle.“ „Je to jen pár hrnečků,“ namítla teta. „To mám cobydup. Jen tu pěkně zůstaň.“ Jana Luisa tedy pěkně zůstala a rozhlédla se po obýváku. Starý nábytek do nového domu báječně zapadl. Zadívala se směrem k jídelně a na příborníku si všimla matčiny těžké stříbrné konvice, pohárků a podnosu, lesknoucích se na pozadí světle zelené stěny. Můj otec je neuvěřitelný, pomyslela si. Jedna kapitola jeho života se uzavře, on strhne starý dům a postaví si nový v nové části města. Já bych to nedokázala. Na místě toho starého vyrostla zmrzlinárna. Komu asi patří? Jana Luisa zamířila do kuchyně. „Jak je vůbec v New Yorku?“ nadhodila Alexandra. „Dáš si ještě hrnek, než to vyliju?“
28
„Ano, prosím.“ „A mimochodem, v pondělí dopoledne pro tebe pořádám kávičku.“ „Ale teto!“ zaúpěla Jana Luisa. Kávička, čili dámský dýchánek, byla ryze maycombskou institucí. Jednalo se o sedánek uspořádaný na počest dívek navracejících se domů ze světa. Takové slečny se o půl jedenácté dopoledne vystavily, aby si je mohly jejich vrstevnice, které zůstaly v domácí izolaci, pořádně prohlédnout. Není divu, že za takových okolností docházelo k navázání na dávná dětská přátelství jen vzácně. Jana Luisa během let přerušila styky téměř s každým, s kým vyrůstala, a nijak netoužila znovuobjevovat své společnice z dob dospívání. Školní léta pro ni představovala nejútrpnější období života, ke své dívčí škole pociťovala naprostý nedostatek sentimentality hraničící s čirou lhostejností, a nic se jí nepříčilo tolik, jako ocitnout se v samém středu skupinky zabrané do hraní hry jménem „vzpomínáš na toho a toho?“. „Z představy kávičky mi vstávají hrůzou vlasy na hlavě,“ nechala se slyšet, „ale samozřejmě se jí moc ráda zúčastním.“ „To jsem si myslela, drahá.“ V Janě Luise se vzedmula vlna něžnosti. Nikdy jí nebude schopná dostatečně poděkovat za to, že se k Atikovi přestěhovala. Připadala si jako hrozná mrcha, že se kdy chovala jízlivě k ženě, která v sobě navzdory korzetům ukrývala jistou zranitelnost, stejně jako finesu, jíž ona sama nikdy nedosáhne. Alexandra vážně je poslední svého druhu, pomyslela si. Válkou nedotčená, přestože prožila hned tři; nic nikdy nedokázalo nabourat její svět, kde džentlmeni pokuřují na zápraží nebo v houpacích sítích a dámy se zlehka ovívají a osvěžují vychlazenou vodou. „Jak si vede Hank?“ „Báječně, drahoušku. Jistě víš, že ho místní Kiwanis klub vyhlásil Mužem roku. Takový krásný diplom dostal.“ „Ne, to jsem nevěděla.“ Tohle ocenění Kiwanis klubu, poválečné novinky ve městě, se většinou udělovalo mladíkům, kteří „to někam dotáhnou“. „Atikus je na něj nesmírně pyšný. Prý zatím neví, co znamená smlouva, ale v daňových záležitostech si počíná skvěle.“ Jana Luisa se pobaveně ušklíbla. Podle jejího otce trvá po promoci alespoň pět let, než se z člověka stane skutečný právník: dva roky
29
se cvičí v ekonomii, další dva si osvojuje alabamský právní protokol a v pátém roce si zopakuje četbu Bible a Shakespeara. Teprve pak je konečně připraven obhájit si svou pozici za každé situace. „Co bys říkala, kdyby se stal Hank tvým synovcem?“ Alexandra si přestala osušovat ruce utěrkou, otočila se a na Jana Luisu vrhla přísný pohled. „To myslíš vážně?“ „Možná.“ „Nespěchej tolik, děvče moje.“ „Já že spěchám? Je mi šestadvacet, tetičko, a s Hankem se známe odjakživa.“ „To sice ano, ale –“ „Co se děje? Ty ho snad neschvaluješ?“ „O to nejde, já jen – dostaveníčka jsou jedna věc a manželství zas něco docela jiného. Tam musíš vzít v potaz všechno. Jeho rodinné zázemí –“ „Je navlas stejné jako to moje. Vyrůstali jsme přece skoro jako sourozenci.“ „V rodině mají sklon k pití –“ „To mají v každé rodině.“ Alexandra se napjala jako struna. „U Finchových ne.“ „Máš pravdu. My jsme pro změnu blázni.“ „To není pravda a ty to dobře víš,“ kontrovala Alexandra. „Nezapomínej na bratrance Jozuu, který měl o kolečko míň.“ „Víš přece, že to podědil z druhé strany. Podívej, Jano Luiso, v našem okrese nenajdeš lepšího mladíka, než je Henry Clinton. Pro některou z něj bude parádní manžel, ale –“ „Ale chceš říct, že pro Finchovic děvče zkrátka není dost dobrý. Te ‑ti! Tyhle věci jsou passé už od dob Francouzské revoluce. Nebo snad tehdy začaly? Jedno nebo druhé.“ „Nic takového přece netvrdím. Jen si myslím, že bys měla být v těchhle záležitostech opatrná.“ Jana Luisa se usmívala, obranné linie byly připraveny. Už to zase začíná. Bože, proč jsem jen cokoliv naznačovala? Teď bych si nejradši nafackovala. Být to na ní, vybrala by Alexandra pro Henryho nějakou milou vymydlenou husičku z Wild Fork a jejich dětem pak dala upřímné požehnání. Tak viděla Henryho místo v životě.
30
„Já ti tedy nevím, o kolik opatrnější ještě může člověk být, tetičko. Atikus by ho jako oficiálního člena rodiny viděl strašně rád. Dobře víš, že by byl štěstím bez sebe.“ Což byla pravda. Atikus Finch přihlížel Henryho nemotornému nadbíhání jeho dceři s vlídnou nestranností; poradil, byl‑li požádán, ale jinak se rázně odmítal nechat do děje zatáhnout. „Atikus je muž. O těchhle věcech toho moc neví.“ Janu Luisu začínal úsměv bolet. „O jakých věcech, tetičko?“ „Kdybys měla dceru, jaký osud by sis pro ni přála? Samozřejmě jen ten nejlepší. Ty si to zatím asi neuvědomuješ stejně jako naprostá většina tvých vrstevníků, ale jak by se ti líbilo, kdyby se tvoje dcera rozhodla provdat za muže, jehož otec ho i s matkou opustil a umřel opilý v mobilském kolejišti? Cara Clintonová byla dobrá duše, měla těžký život a celé to bylo moc smutné, ale ty pomýšlíš na manželství s mužem, který z takového svazku vzešel. To je závažné rozhodnutí.“ To tedy. Jana Luisa jako by spatřila záblesk zlatých brýlových obrouček na kyselé tváři vyhlížející zpod nakřivo nasazené soudcovské paruky, kostnatý hrozící prst. Zadeklamovala: „Spor váš ten, pánové, týká se pití, o pomoc žádáte – slyšte mou radu: Jak prý se namaže, ji čeká bití, já říkám zkusme to, zjistíme pravdu!“ Alexandře to nijak zábavné nepřipadalo. Vlastně ji to nesmírně popudilo. Postoje dnešních mladých vůbec nedokázala pochopit. Ne že by snad na nich bylo cokoliv nepochopitelného – mládí je stejné v každé generaci –, ale tahle arogance a neochota přikládat patřičnou váhu i těm nejvýznamnějším záležitostem ji skutečně dráždila a rozčilovala. Jana Luisa se chystala udělat největší chybu svého života a přitom tu jen bezstarostně cituje ty komedianty a otevřeně se jí vysmívá. To děvče mělo mít matku. Atikus ji nechal od dvou let vyrůstat jako dříví v lese a hleďme, co teď sklízí. Je třeba ji pořádně srovnat do latě, a to rychle, dřív než bude pozdě.
31
„Jano Luiso,“ oslovila neteř. „Ráda bych ti připomněla několik věcí. Ne,“ zarazila dívku zdviženou dlaní, „jsem si jistá, že o nich dobře víš, i tak ale existuje pár skutečností, o kterých přes všechno to svoje vtipkování nic netušíš a ještě štěstí, že jsem tu já a můžu ti je předat. Žiješ možná ve velkoměstě, v jistých ohledech jsi ovšem právě tak nevinná jako čerstvě snesené vejce. Henry pro tebe vhodný není a nikdy nebude. My Finchové si nebereme potomky bílé lůzy, což je přesně to, čím se Henryho rodiče narodili a zůstali po celý život. Lepší slovo si nezaslouží. Henry je na tom dnes o poznání lépe jen proto, že se ho tvůj otec ujal, když byl ještě chlapec, a protože pak přišla válka a zaplatila mu studia. Ať je sebemilejší, původ ze sebe nesmyje. Všimla sis někdy, jak si olizuje prsty, když dojí koláč? To z něj mluví lůza. Vidělas, jak kašle, aniž by si zakryl ústa? Lůza. Vědělas, že na vysoké dostal jedno děvče do potíží? Lůza. Nachytalas ho někdy, jak se dloube v nose, když myslí, že ho nikdo nevidí? Lůza –“ „Za to nemůže původ, ale pohlaví, tetičko,“ namítla Jana Luisa mírně, i když v duchu zuřila. Stačí jí dát pár minut a dobrá nálada se jí vrátí. Nedokáže být vulgární, jako to mám v úmyslu já. Nikdy by nezapadla mezi plebs jako my s Hankem. Nevím, co je vlastně zač, ale měla by toho pěkně rychle nechat, nebo jí taky poskytnu něco k zamyšlení – „ – a aby toho nebylo málo, věří, že se díky spojení s tvým otcem vyšvihne do slušného postavení. Už jen to pomyšlení, snažit se tvého otce nahradit v metodistické církvi, převzít jeho právní kancelář, vozit se po všech čertech v jeho autě! Vždyť on se chová, jako by mu tenhle dům patřil už teď, a co na to tvůj otec? Mlčky to přijímá. Schvaluje to a těší ho to. Celé město si špitá, jak se Henry Clinton sápe po všem, co je Atikovo –“ Jana Luisa přestala prsty přejíždět po hraně mokrého šálku ve dřezu, ze špičky prstu setřásla kapičku vody a botou ji vetřela do lina. „Tetičko,“ prohlásila sladce, „nechtěla bys mi políbit, kam slunce nesvítí?“ Rituál, který se o sobotních večerech odehrával mezi Janou Luisou a jejím otcem, měl příliš dlouhou tradici, než aby ho bylo možné jen tak porušit. Dívka vešla do obývacího pokoje, zastavila se před jeho křeslem a odkašlala si.
32
Atikus odložil mobilské noviny a zvedl k ní oči. Jana Luisa se začala pomaličku otáčet kolem dokola. „Mám dopnutý zip? Rovné švy na punčochách? Nejsem rozcuchaná?“ „Sedmá hodina odbila a všude je klid,“ odpověděl Atikus. „Prý jsi byla sprostá na tetičku.“ „Nebyla.“ „Žalovala mi.“ „Možná jsem nemluvila právě vychovaně, ale sprostá slova jsem nepoužila.“ Když byly děti ještě malé, Atikus jim čas od času vysvětloval rozdíl mezi pouhými skatologickými vulgarismy a rouhavým jazykem. První ještě snesl, ale nenáviděl, když se do toho zatahoval Bůh. Následkem toho Jana Luisa ani její bratr v otcově přítomnosti nikdy nekleli. „Pořádně mi hnula žlučí.“ „Neměla ses nechat. Cos jí řekla?“ Jana Luisa svá slova zopakovala a Atikus zamrkal. „Měla by ses s ní udobřit. Poslyš, já vím, že se někdy dokáže chovat pěkně povýšeně, moje milá, ale je to hodná žena –“ „Šlo o Hanka a vážně mě naštvala.“ Atikus byl moudrý muž, a tak se do další debaty nepouštěl. U Finchů měli kouzelný zvonek: z jeho tónu se dalo určit duševní rozpoložení návštěvníka. Když se tedy ozvalo radostné bííím‑bam!, Jana Luisa hned věděla, že se do něj vesele opírá Henry, a rozběhla se ke dveřím. Sotva vstoupil do chodby, naplnila jí chřípí jeho příjemná, nenuceně mužná vůně, ale i aroma pěny na holení, tabáku, nového auta a zaprášených knih vybledlo ve světle vzpomínky na kuchyňskou rozpravu s tetičkou. Popadla ho kolem pasu a hlavu mu přitiskla na prsa. „A za to vděčím čemu?“ zeptal se Henry potěšeně. „Principu. To byl ten šlechtic, co bojoval ve španělské válce za nezávislost. Pojďme už.“ Henry nakoukl za roh do obýváku. „Přivedu ji domů brzy, pane Finchi.“ Atikus v odpověď zachřestil novinami. Když společně vykročili ven do noci, přemítala Jana Luisa, co by si tetička počala, kdyby věděla, že má teď její neteř k uzavření sňatku s bílou lůzou blíž než kdy dřív.
33
Díl druhý
-4Alabamské městečko Maycomb vděčí za své umístění duchapřítomnosti jistého Sinkfielda, který kdysi na samém úsvitu dějin vedl na křižovatce dvou prasečích stezek jediný hostinec v okolí. Pak si ovšem guvernér William Wyatt Bibb usmyslel upevnit v nově vzniklém okrese mír a poslal párek geodetů vyměřit jeho přesný střed, aby tam mohl následně nechat vystavět sídelní město; nebýt Sinkfieldova troufalého kousku, jehož pomocí se snažil uchránit svůj výnosný podnik, Maycomb by se dnes rozkládal uprostřed Winstonovy bažiny, na místě neskýtajícím pranic zajímavého. Místo toho se městečko utěšeně rozrůstalo a rozlévalo ze svého ohniska, jímž byla Sinkfieldova hospoda: hostinský totiž zeměměřiče jednoho večera opil a přiměl je přinést mapy a nákresy, tu kousek ubrat a jinde přidat, takže se střed okresu nakonec nacházel na místě pro něj nejpříhodnějším. Následujícího dne je ze dveří vyprovodil vyzbrojené nejen pozměněnými plány, ale také pěti lahvemi kořalky ukrytými v sedlových brašnách – po dvou pro ně a jednou navíc pro guvernéra. Jana Luisa nikdy nedokázala rozhodnout, jestli byl Sinkfieldův manévr nakonec rozumný; kvůli němu vzniklo mladé město třicet kilometrů od jediného veřejného dopravního prostředku té doby – říční dopravy – a z jižního cípu okresu to do Maycombu na nákup trvalo celé dva dny cesty, následkem čehož si městečko svou původní velikost uchovalo po více než sto padesát let. Hlavním důvodem jeho existence byly úřady místní samosprávy a před údělem stát se jen další špinavou alabamskou osadou jej chránilo právě vysoké procento odborných profesí: to sem si lidé jezdívali nechat vytrhnout zub, opravit povoz, vyšetřit srdce, uložit peníze, vyléčit mezky, spasit duši nebo prodloužit úvěr. Nově příchozích obyvatel bylo pomálu, stejné rodiny se spojovaly stále se stejnými rodinami, dokud nebyly jejich vzájemné vztahy beznadějně propletené a kdysi osobité rysy tváří se neslily do jednotvárné podoby. Jana Luisa byla až do druhé světové války pokrevně nebo sňatkem spřízněná se skoro každým ve městě, ale to nebylo nic v porovnání s tím, jak to vypadalo v severní části okresu: nacházela se tam osada zvaná Starý Sarum osídlená pouhými dvěma
37
rodinami, zpočátku zcela oddělenými, leč bohužel nesoucími téměř totožné příjmení. Cunninghamovi a Coninghamovi se mezi sebou ženili a vdávali tak dlouho, až už na přesné podobě jména přestalo záležet – alespoň do okamžiku, než se některý Cunningham začal hašteřit se kterýmsi z Coninghamů kvůli vlastnictví pozemků a rozhodl se dát celou záležitost k soudu. Jen jedinkrát Jana Luisa zažila, že by se soudce Taylor dostal při přelíčení do úzkých, a došlo k tomu právě v takovém sporu. Jeems Cunningham tehdy vypověděl, že jeho matka občas podepisuje úřední dokumenty jako Cunninghamová, ale ve skutečnosti je Coninghamová –jen psaní není její silnou stránkou a někdy prý tráví dlouhé hodiny vysedáváním na verandě a zíráním do prázdna. Soudce devět hodin naslouchal vyprávění o vrtoších obyvatel Starého Sarumu a pak žalobu zamítl pro neodůvodněnost, přičemž se nechal se slyšet, že z hloubi duše doufá, že oběma stranám stačilo vyjádřit se k věci veřejně. Stačilo. O nic jiného beztak od začátku nestáli. Až do roku 1935, kdy díky F. D. Rooseveltovi spatřila světlo světa ta první, neměl Maycomb jedinou dlážděnou ulici, a ani ten nově vydlážděný prostor vlastně nebyl tak docela ulice. Prezident se z neznámého důvodu rozhodl, že si vylepšení zaslouží plácek táhnoucí se od předního vchodu místní základní školy až k cestě tvořené dvěma vyježděnými kolejemi, která sousedila se školním pozemkem, a jak řekl, tak se také stalo. Výsledkem byla rozbitá kolena, nakřápnuté lebky a ředitelovo oznámení, že od této chvíle je zakázáno hrát na asfaltu král vysílá své vojsko, čímž do srdcí dětí Čipeřiny generace zasel první semínko povědomí o právech státu. Druhá světová válka Maycomb změnila: ti z místních chlapců, kteří se vrátili, si s sebou ze světa přinesli prapodivné nápady na vydělávání peněz a nutkání rychle si vynahradit promarněný čas. Obydlí zděděná po rodičích natřeli příšernými barvami; obchody nabílili a opatřili neony; na místech, kde se dřív rozkládala kukuřičná pole a borové háje, si postavili domky z červených cihel; zkazili vzhled starého města, jehož ulice teď nebyly jen dlážděné, ale navíc dostaly jména (Adeline Avenue podle slečny Adeline Clayové), která ovšem starousedlíci odmítali používat – „Ta cesta u Tompkinsova domu“ je
38
prý pro orientaci více než dostačující. Po válce se do města začali stahovat mladí muži z farem po celém okrese, vystavěli si tu maličké dřevěné domky a založili rodiny. Nikdo si nebyl tak docela jistý, jak si vlastně vydělávají na živobytí, ale nějak to dělat museli; byla by z nich vzešla nová společenská vrstva, kdyby je ovšem původní obyvatelstvo neodmítalo vzít na vědomí. Vzhled města se možná změnil, ale stejná srdce jen tloukla v nových domech, nad novými elektrickými mixéry, před novými televizními přijímači. Člověk mohl bílit třeba až do skonání světa a ověsit celý dům legračními neony, ale dodatečnou váhu mlčky nesly stále stejné, stařičké trámy. „Tobě se to nelíbí, viď?“ ozval se Henry. „Poznal jsem to na tobě, sotva jsme vešli.“ „Jen konzervativní odpor vůči změnám, nic jiného,“ zahuhlala Jana Luisa s pusou plnou smažených krevet. Seděli na chromovaných židlích u stolku pro dva v restauraci maycombského hotelu a klimatizace o sobě dávala vědět neustávajícím tichounkým vrčením. „Líbí se mi na tom jen to, že se tak zbavili toho smradu.“ Dlouhý stůl vyskládaný desítkami talířů, letitý pach zatuchliny a přepáleného tuku z kuchyně. „Co je horkej pach, Hanku?“ „Cože?“ „Byla to hra nebo tak něco.“ „To asi myslíš horkej hrách, miláčku. Jak skáčeš přes švihadlo, kterým schválně točí co nejrychleji, aby ses zamotala.“ „Ne, tohle bylo něco jako hra na honěnou.“ Nedokázala si vzpomenout. Nejspíš se jí to vybaví na smrtelné posteli, ale teď se jí před vnitřním zrakem mihl jen džínový rukáv a zazněl vychrlený výkřik: „Horkejpach!“ Přemítala, komu ten rukáv asi patřil a co se s ním stalo. Možná žije se svou mladou rodinkou v jednom z těch titěrných nových domků. Najednou měla podivný pocit, jako by se jí čas vyhnul. „Pojeďme k řece,“ navrhla. „Snad sis nemyslela, že to vynecháme?“ usmál se na ni. Nechápal proč, ale Jana Luisa své dávné já vždycky ze všeho nejvíc připomínala,
39
když se ocitla na Finchově můstku: jako by do ní něco proudilo z tamního vzduchu. „Jsi jako Jekyll a Hyde,“ řekl. „Moc se díváš na televizi.“ „Někdy si už myslím, že tě pevně svírám v hrsti,“ zaťal Henry ruku v pěst, „a jen co o tom začnu být přesvědčený, frnkneš mi.“ Jana Luisa povytáhla obočí. „Pokud dovolíte poznámku světem protřelé ženy, pane Clintone – je vám vidět do karet.“ „Jak?“ „Copak ty nevíš, jak ulovit ženskou, zlato?“ ušklíbla se, podrbala si imaginárního ježka na hlavě a podmračeně dodala: „Ženy mají rády mužské, kteří jsou pánem situace a zároveň nepřístupní, jestli to teda zvládneš. Postarej se, aby si připadala bezbranná, zvlášť když dobře víš, že sama unese nůši klestí a ani se u toho nezapotí. Nikdy o sobě před ženou nepochybuj a rozhodně žádné neprozrazuj, že jim nerozumíš.“ „Teď jsi mě teda dostala, lásko,“ uznal Henry. „Jen k tomu poslednímu bodu mám výhrady. Já myslel, že se ženy rády považují za zvláštní a tajemná stvoření.“ „Ne, tak chtějí jen vypadat. Jakmile rozhrneš všechny ty závojíčky, zjistíš, že každá ženská na světě stojí o siláka, co ji zná jako své boty a není jen jejím milencem, ale i tím, jenž chrání Izraele. Hloupé, viď?“ „Takže spíš než o manžela stojí o druhého otce.“ „Už to tak vypadá,“ přisvědčila Jana Luisa. „V tomhle se literatura nemýlí.“ „Poslyš, ty jsi mi dnes večer nějaká moudrá,“ poškádlil ji Henry. „Kdes k tomu všemu přišla?“ „Životem v hříchu v New Yorku,“ odpověděla, zapálila si cigaretu a zhluboka vdechla kouř. „Odpozorovala jsem to od uhlazených manhattanských novomanžílků – znáš ten jejich jazyk, miláčku? Je to zábava poslouchat, ale člověk na to musí mít ucho. Dělají kolem toho sice klanové tanečky, ovšem platnost to má univerzální. Začíná to manželkami znuděnými k smrti, protože jejich muže tak vyčerpává vydělávání, že už se jim nemají sílu věnovat. Jenže když si pak ženušky začnou stěžovat, jejich manželé se vůbec nepokusí pochopit, co za tím stojí,
40
jen si zkrátka najdou jiné rameno, na kterém se vyplakat. A sotva je unaví mluvit o sobě, vrátí se pěkně zpátky domů. Na chvíli je všechno růžové, ale pak se pánové zase unaví a manželky začnou křičet a tak pořád dokola. Dnešní muži si z ‚té druhé‘ udělali pohovku u psychiatra, jen o dost levnější.“ „Takhle cynicky jsem tě ještě nikdy mluvit neslyšel,“ vytřeštil Henry oči. „Co se to s tebou stalo?“ „Omlouvám se, miláčku,“ zamrkala Jana Luisa a típla cigaretu. „Já se zkrátka jen strašně bojím, že všechno zkazím, protože se provdám za nesprávného muže – myslím takového, který se ke mně nehodí. Nejsem jiná než ostatní a špatná volba by ze mě udělala vřeštící xantipu, než bys řekl švec.“ „Kde bereš takovou jistotu, že si nevybereš dobře? Copak od začátku nevíš, že jsem ten typ chlapa, který svou starou tříská?“ Černá ruka jim podsunula podnos s účtenkou. Janě Luise připadala povědomá, a tak vzhlédla. „Zdravíčko, Alberte,“ oslovila číšníka. „Koukám, že vám natáhli bílý plášť.“ „Ano, slečno Čipero,“ řekl Albert. „Jak je v New Yorku?“ „Dobře,“ odpověděla a v duchu začala přemítat, kdo jiný si ještě vzpomíná na Čiperu Finchovou, mladistvý postrach, enfant terrible Maycombu. Možná už nikdo, až na strýčka Jacka, který ji čas od času ve společnosti nemilosrdně uváděl do rozpaků historkami o jejích dávných dětských deliktech. Zítra se s ním uvidí v kostele a odpoledne k němu zajde na dlouhou návštěvu. Strýček Jack pro ni byl jedním z trvalých potěšení, které město nabízí. „Pověz mi,“ přerušil Henry rozvážně proud jejích myšlenek, „proč po večeři nikdy nevypiješ víc než půl druhého šálku kávy?“ Jana Luisa překvapeně sklopila oči k hrnku. Všechny poznámky týkající se jejích soukromých libůstek v ní vyvolávaly ostych, dokonce i když vyšly z Henryho úst. Ten je ale všímavý! Ale proč čekal patnáct let, než se ozval?
41
-5Při nastupování do auta se příšerně praštila do hlavy. „Krucifix! Proč tyhle krámy nevyrábějí větší, aby se do nich člověk pohodlně dostal i bez sklánění?“ Třela si čelo, dokud se jí pohled znovu nezaostřil. „Jsi v pořádku, zlato?“ „Jo. Nic to není.“ Henry za ní zlehka zaklapl dvířka, auto obešel a vklouzl na místo řidiče. „Jsi zhýčkaná velkoměstem,“ prohlásil. „Tam autem nejezdíš, viď?“ „Ne. Jak dlouho jim bude asi trvat, než je zmenší pod půl metru? Za rok budeme jezdit vleže na břiše.“ „Budou nás střílet z děla,“ navrhl Henry. „Z Maycombu do Mobilu za tři minuty.“ „Mně by bohatě stačil starý hranatý buick. Vzpomínáš na ně? Aspoň metr a půl nad zemí.“ „A pamatuješ, jak z něj Jem jednou vypadl?“ Jana Luisa se zasmála. „Celé týdny jsem si ho dobírala – kdo nedokáže bez vypadnutí dojet k Barkerově tůni, je zmoklá slepice.“ Kdysi dávno vlastnil Atikus starý kabriolet s plátěnou střechou, a když jednou bral Jema, Henryho a Janu Luisu vykoupat, auto na obzvlášť ošklivém hrbolku nečekaně nadskočilo a Jem se ocitl venku na silnici. Atikus dál klidně pokračoval až k Barkerově tůni, protože Čipera neměla sebemenší chuť ho na bratrovo nenadálé zmizení upozorňovat a Henrymu v tom účinně zabránila, když ho popadla za prst a prolomila ho vzad. Jakmile dospěli k zátoce, obrátil se Atikus k zadnímu sedadlu se srdečným zvoláním: „Všichni ven!“ a úsměv mu na tváři okamžitě zamrzl. „Kde je Jem?“ Jana Luisa se nechala slyšet, že se jistě co nevidět objeví. Chlapec dorazil udýchaný, zpocený a špinavý z nuceného sprintu, prolétl přímo kolem nich a v šatech skočil do vody. O pár vteřin později se nad hladinu vyloupla nenávistí zkroucená tvář a prohlásila: „Pojď přece taky, Čipero! Nebo si netroufáš, Hanku?“ Děti se zahanbit nenechaly; v jednu chvíli se Jana Luisa lekla, že ji snad Jem vážně uškrtí, ale pak ji přece jen pustil: byl tu Atikus. „Teď stojí v zátoce pila,“ ozval se Henry. „Plavat už se tam nedá.“
42
Zabočil ke krámku E‑Lite Eat a zatroubil. „Dej nám dvě sodovky, Bille,“ požádal mladíka, který se na zavolání objevil. V Maycombu člověk buď pil, nebo nepil. Když někdo pil, znamenalo to, že do sebe za garáží obrátil pivo; když nepil, řekl si po setmění u E‑Lite Eat o sodu s ledem. Bylo nemyslitelné, aby si někdo dopřál pár drinků před nebo po večeři v pohodlí vlastního domova nebo třeba se sousedem. Tak totiž vypadá „společenské popíjení“ a člověk, který se mu věnuje, jistě nepatří k nejlepší vrstvě. A protože žádného obyvatele Maycombu by ani ve snu nenapadlo považovat sebe sama za příslušníka jiné vrstvy než té úplně nejlepší, společenské popíjení se tu zkrátka nepěstovalo. „Mně namíchej jen slabý, miláčku,“ řekla Jana Luisa. „Jen, aby se voda trošku obarvila.“ „Pořád ses to nenaučila ustát?“ natáhl se Henry pod sedadlo pro hnědou láhev whisky Seagram’s Seven. „Tvrdý ne.“ Henry zabarvil sodovku v jejím kelímku, sobě nalil koňskou dávku, promíchal pití prstem a láhev sevřenou mezi stehny zašrouboval. Hodil ji zpátky pod sedadlo a nastartoval. „Jedeme,“ ohlásil. Pneumatiky na asfaltu tichounce hučely a jí se začala klížit víčka. Na Henrym Clintonovi se jí ze všeho nejvíc zamlouvalo, že jí dovolil mlčet, když si to přála. Nemusela ho ustavičně bavit. Hank jí nikdy nevyčítal, když se takhle uzavřela do sebe. Disponoval rozvážností vpravdě asquithovskou a moc dobře věděl, jak si Jana Luisa jeho trpělivosti cení. Zato netušila, že se téhle ctnosti učí od jejího otce. „To chce klid, synku,“ kladl mu Atikus na srdce během jedné z vzácných rozprav týkajících se jeho dcery. „K ničemu ji netlač. Nech ji jít vlastním tempem. Začni naléhat a to ti povídám, s každým mezkem v kraji bys měl snazší pořízení než s ní.“ Henryho ročník na právech se skládal z inteligentních, byť suchopárných mladých veteránů. Konkurence byla silná, ale Henry byl na tvrdou dřinu zvyklý. Ačkoliv rozhodně nezaostával a naopak se mu vedlo dobře, moc praktického se na univerzitě nenaučil. Atikus Finch
43
měl pravdu, když tvrdil, že léta strávená na akademické půdě přinesla Henrymu jediné pozitivum: příležitost spřátelit se s budoucími alabamskými politiky, demagogy a státníky. O čem právo ve skutečnosti je, začne člověk maličko chápat teprve ve chvíli, kdy ho začne sám provozovat. Třeba alabamské a obecné právo byl předmět tak neproniknutelný, že z něj Henry dokázal složit zkoušku, jen když se celou sbírku naučil nazpaměť. Zahořklý drobný mužík, který jej přednášel, byl jediným profesorem na celé škole, který si troufal o výuku obecného práva se vůbec pokusit, a dokonce i u něj se projevovala nepružnost vzniklá z nedokonalého pochopení látky. „Pane Clintone,“ nechal se slyšet, když se Henry odvážil přeptat na jednu obzvlášť spornou zkoušku, „pro mě za mě si můžete psát třeba do soudného dne, ale pokud se vaše odpovědi neshodují s mými, jsou zkrátka špatně. Špatně, mladý muži.“ Není tedy divu, že Atikus Henryho překvapil, když mu brzy po zahájení spolupráce oznámil: „Písemná žaloba nebo obhajoba není nic jiného než záznam toho, co chceš říct.“ S nevtíravou trpělivostí ho naučil všemu, co dnes o profesi věděl, přesto Henry občas přemítal, jestli z něj bude stařec Atikova věku, než si právo konečně opravdu přisvojí. Kominíček Tom. Nebyl to ten starý případ zástavy? Ne, kdepak – jeden z prvních precedentů týkajících se nálezu a přisvojení věci: držba se považuje za nadřazenou všem nárokům vyjma práva prokazatelného vlastníka. Ten chlapec našel brož. Henry pohlédl na spící Janu Luisu. On je jejím prokazatelným vlastníkem, tím si byl jistý. Už od dob, kdy po něm házela kameny; při hrátkách se střelným prachem se málem vyhodila do vzduchu; nečekaně mu skočila na záda, chytla ho pod krkem a donutila se vzdát; když byla jednoho léta nemocná a v horečném blouznění volala jeho a Jema s Dillem… Henryho napadlo, kde je asi Dillovi konec. Jana Luisa to bude vědět, pořád je s ním v kontaktu. „Kde je vůbec Dill?“ Jana Luisa otevřela oči. „V Itálii, alespoň co jsem slyšela naposled.“ Zavrtěla se na sedadle. Charles Baker Harris. Dill, její nejmilejší kamarád. Zívla a sledovala, jak auto polyká bílou středovou čáru dálnice. „Kde jsme teď?“
44
„Zbývá ještě patnáct kilometrů.“ „Ale řeku už cítím,“ upozornila ho. „Tak to musíš být poloviční krokodýl, protože já teda ne.“ „Žije ještě Dvouprstý Tom?“ Dvouprstý Tom se pohyboval všude, kde tekla řeka. Byl to génius: pod městem si vyhrabal tunely, kudy v noci chodil lidem na slepice; jednou ho vysledovali z alabamského Demopolisu až do louisianského Tensasu. Byl starý jako okres sám. „Třeba ho dneska potkáme.“ „Jak sis vzpomněl na Dilla?“ zajímalo ji. „Nevím. Prostě mě to napadlo.“ „Tys ho nikdy neměl v lásce, viď?“ „Žárlil jsem na něj,“ usmál se Henry. „Měl tebe a Jema celé léto jen pro sebe, zatímco já se musel, hned jak skončila škola, vrátit domů. A tam nebyl nikdo, s kým bych mohl lítat po venku.“ Jana Luisa mlčela. Čas se zastavil, zařadil zpátečku a začal se lenivě ubírat nazpátek. Tenkrát jako by léto nikdy nekončilo. Hank byl zpátky u matky a tím pádem mimo hru a Jem se tak musel spokojit se společností své mladší sestry. Dny byly dlouhé, Jemovi bylo jedenáct a probíhalo to vždycky stejně: leželi na zadní verandě, nejchladnějším místě domu, kde spávali noc co noc od začátku května až do konce září. Jem, který si už od úsvitu četl v posteli, jí před nos strčil sportovní časopis, ukázal na fotku a zeptal se: „Kdo je to, Čipero?“ „Johnny Mack Brown. Pojďme na něco hrát.“ Jem jí magazínem zašermoval před očima. „Kdo to teda je?“ „Ty,“ řekla. „Tak fajn. Zavolej Dilla.“ Což nebylo třeba. Zelné hlávky na záhonku slečny Ráchel se zachvěly, zadní plot zapraskal a chlapec stál přímo před nimi. Dill byl pro ně rarita, protože pocházel z mississippského Meridianu a platil za světáka; každé léto trávil ve městě u své pratety, která bydlela hned vedle Finchových. Byl to drobný, ale statný klučík s vlasy jako bělostný chomáček bavlny, andělskou tvářičkou a prohnaností lišáka. Co se věku týče, měl nad ní roční náskok, ona ho zase o hlavu převyšovala. „Nazdar,“ houkl Dill. „Pojďte hrát Tarzana. To budu já.“
45
„Nemůžeš být Tarzan,“ ohradil se Jem. „Já jsem Jane,“ řekla Jana Luisa. „Nechci bejt zas opice,“ stěžoval si Dill. „Vždycky to zbude na mě.“ „Chceš snad hrát Jane?“ usadil ho Jem. Protáhl se, oblékl si kalhoty a rozhodl: „Dáme si Toma Swifta. Já jsem Tom.“ „Jsem Ned!“ vyhrkli Dill s Čiperou současně. „To teda nejseš,“ upozornila ho dívka a Dill zrudl. „Pokaždý musíš mít druhou nejlepčí roli, Čipero. Zato já nejsem druhej nejlepčí nikdy.“ „A co s tím jako hodláš dělat?“ zeptala se sladce a zaťala pěsti. „Můžeš hrát pana Damona, Dille,“ vložil se do toho Jem. „Je hrozně vtipnej a nakonec všecky zachrání. Však víš, jak všechno proklíná, že je to zatrolený.“ „Zatrolená pojistka,“ řekl Dill a zahákl palce za imaginární kšandy. „Tak teda jo.“ „A co si dáme,“ zeptal se Jem, „Námořní letiště nebo Létající stroj?“ „Ty už mě nebaví,“ ozvala se Čipera. „Vymysli nám něco.“ „No dobře. Ty seš Ned Newton, Čipero, a ty, Dille, budeš pan Damon. Takže – jednoho dne pracuje Tom ve svý laboratoři na stroji, díky kterýmu může člověk vidět skrz cihlovou zeď, když k němu přijde nějakej chlap a osloví ho: ‚Pan Swift?‘. Toma hraju já, takže já mu na to řeknu, že jako jo, a –“ „Skrzevá zeď nic neprohlídne,“ namítl Dill. „Tak ale tenhle stroj jo. Nic, ten chlápek prostě vejde dovnitř a řekne: ‚Pan Swift?‘“ „Jeme,“ zarazila ho sestra. „Jestli tam bude taky ten chlap, potřebujeme ještě jednoho. Mám skáknout pro Benneta?“ „Ne, není tam dlouho, tak to za něj převyprávím. Každej příběh musí mít přeci úvod, Čipero –“ Role tajemného muže spočívala v tom, že mladého vynálezce informoval o případu váženého profesora, který se už před třiceti lety ztratil v Belgickém Kongu a je načase, aby se ho někdo pokusil zachránit. A jeho samozřejmě okamžitě napadlo požádat o pomoc Toma Swifta a jeho přátele. Tom po příležitosti prožít dobrodružství bez váhání skočil.
46
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
