1 H
anku Cooperovi trvalo skoro osm hodin, než se dostal z Virgin River do Thunder Pointu v Oregonu, protože za sebou táhl velký obytný přívěs. Často zastavoval na kraji silnice, aby před sebe pustil dlouhou šňůru motoristů. Než překročil hranice mezi Kalifornií a Oregonem, zajel do jedné pasti na turisty uprostřed sekvojových lesů, kde byly zahrady, obchod se suvenýry a taky bufet a toalety. Prohlídku zahrady vynechal, koupil si jen sendvič a pití a jel dál. Monumentální stromy zůstaly za chvilku za ním a z otevřené silnice se mu naskytl pohled na skalnaté oregonské pobřeží. Zastavil na první vyhlídce na oceán a zaparkoval. Signál na telefonu ukazoval pět čárek, a tak vytočil šerifovo oddělení okresu Coos. „Dobrý den,“ pozdravil ženu na druhém konci. „Jmenuju se Hank Cooper a jedu do Thunder Pointu, protože mi zavolal jeden člověk s tím, že můj přítel Ben Bailey je mrtvý. Prý mi něco zanechal, ale proto k vám nejedu. Údajně Bena 7
R O B Y N C A R R OVÁ
zabili, ale nic víc nevím. Rád bych proto mluvil se šerifem a dozvěděl se podrobnosti.“ „Vydržte, prosím,“ požádala ho. Tak s tímhle zrovna nepočítal. Měl za to, že jí nechá svoje číslo, a zatímco bude čekat, naobědvá se. „Zástupce šerifa McCain,“ ozval se z telefonu nový hlas. „Tady je Hank Cooper,“ řekl, a aniž chtěl, instinktivně se narovnal a vypnul ramena. Úřady neměl nijak zvlášť v oblibě, přesto je respektoval. „Doufal jsem, že si promluvím se šerifem.“ „Já jsem jeho zástupce. Šerif našeho okresu má kancelář v Coquille, kde je i okresní věznice. Tady máme vedlejší úřadovnu s několika zástupci. Thunder Point je malé město – slouží tu vždycky jen jeden. Zvládáme rozepře, vyřizujeme soudní nařízení a podobné záležitosti. Jak vám můžu pomoct, pane Coopere?“ „Jsem přítel Bena Baileyho a jedu do města, abych zjistil, co se mu stalo.“ „Pane Coopere, Ben Bailey je mrtvý už několik týdnů.“ „To jsem vyrozuměl. Nějaký stařík – Rawley, nevím jak dál – našel telefonní číslo a zavolal mi. Řekl, že Bena zabili. Že je mrtvý a pohřbený. Chci vědět, co se mu stalo. Byli jsme přátelé.“ „Podrobnosti vám můžu sdělit během devadesáti vteřin.“ Jenže Cooper se mu při tom chtěl dívat do očí. „Když mi povíte, jak se dostanu na oddělení, zajedu za vámi.“ „Ale to není nutné. Co se sejít u baru?“ navrhl zástupce šerifa. „U jakého baru?“ „Přece Benova. Asi jste nebyli blízcí přátelé.“ „Známe se patnáct let, ale nikdy jsem u něj nebyl. Měli jsme se setkat ještě s jedním kamarádem z armády ve Virgin River – chtěli jsme si vyrazit na lov. Ben vždycky říkal, že má obchod s návnadou.“ „Mám za to, že prodával mnohem víc bourbonu Wild Turkey než návnady. Víte, kde Benův bar je?“ 8
MĚSTEČKO THUNDER POINT
„Jen zhruba,“ odpověděl Cooper. „Jeďte po 101. na Gibbons Road směrem na západ. Asi po šesti kilometrech hledejte podomácku vyrobenou ceduli s nápisem Levné pití. Zahněte doleva na Baileyho stezku, stáčí se dolů z kopce. Po ní se dostanete až k Benovu baru. Kdy myslíte, že tam dorazíte?“ „Teď jsem přejel hranice Oregonu z Kalifornie,“ řekl. „Táhnu přívěs, tak počítám, že asi za dvě hodiny?“ „Spíš za tři. Pokud mi do toho nic nepřijde, počkám tam na vás. Voláte ze svého mobilu?“ „Ano,“ přisvědčil. „Na pobřeží budete mít dobrý signál. Jestli se zdržím, ozvu se vám.“ „Díky, zástupce… jakže se jmenujete?“ „McCain. Zatím na shledanou, pane Coopere.“ Cooper zavěsil, strčil si mobil do kapsy bundy a vystoupil z dodávky. Oběd si položil na střechu, opřel se o auto a zadíval se na severní Pacifik. Sjezdil celý svět, ale na oregonském pobřeží se ocitl poprvé. Pláž byla kamenitá a z vody čněly obrovské balvany vysoké jako patrové domy. Nízko nad hladinou přeletěla oranžovo-bílá pátrací a záchranářská helikoptéra pobřežní stráže – HH-65 Dolphin. Na okamžik zatoužil být zpátky ve vrtulníku. Jakmile vyřeší tu záležitost kolem Bena, mohl by se poohlédnout po práci pilota. Co odešel z armády, dělal spoustu věcí v téhle branži. Naposledy létal z přístavu Corpus Christi k pobřežním těžebním plošinám. Ale po ropné havárii v Mexickém zálivu potřeboval změnu. Pomalu otáčel hlavu a sledoval nad vodou vrtulník pobřežní stráže. Sloužit u ní ho nikdy nenapadlo. Byl zvyklý se bouřím vyhýbat, a ne létat přímo do nich, aby někoho vytáhl ze zuřícího moře. Několikrát si lokl, pořádně si kousl sendviče a nijak zvlášť 9
R O B Y N C A R R OVÁ
si nevšímal řady vozů, které zastavily na parkovišti u vyhlídky. Lidé vystupovali z aut a dodávek a s dalekohledy a fotoaparáty pospíchali k jejímu okraji. Cooperovi nepřišlo, že by ty obrovské balvany pokryté ptačím trusem stály za fotku, a to ani s oranžovým vrtulníkem, který nad nimi letěl. Vznášel se nad nimi… Vlny se se smrtící silou rozbíjely o velké kameny a zvedal se pořádný vítr. Moc dobře věděl, jak riskantní může být let v těchto povětrnostních podmínkách, a navíc tak blízko skal. Kdyby se něco zvrtlo, helikoptéra by nemusela mít dost času vyhnout se balvanům nebo tříštivému příboji. Mohlo by to dopadnout ošklivě. Pak se z helikoptéry na laně spustil muž v postroji. Tehdy si Cooper všiml toho, co ostatní motoristé spatřili dřív než on. Odložil sendvič, ponořil se do vozu a z přihrádky mezi sedadly vytáhl dalekohled. Zaostřil na balvan, dobrých dvanáct či patnáct metrů vysoký, a teprve teď uviděl, že to, co považoval za dvě tečky, jsou lidé. Jeden člověk se nahoře krčil, aby ho neodfoukl vítr, druhý se tiskl na stěnu skály. Horolezci? Jak se zdálo, oba měli pod horolezeckou výstrojí ještě potápěčský oblek. Díky dalekohledu rozpoznal i malý člun, který poskakoval v příboji a pomalu se vzdaloval. Ve větru se třepotalo utržené lano připevněné druhým koncem ke skále. Muž, který se krčil na vrcholu, měl potíže jak s bočním větrem, tak se vzduchem, který vířila helikoptéra. A pokud pilot neudrží vrtulník v klidu, zdravotník nebo záchranář, který visel na laně, narazí do skály. „Pomalu, jen pomalu,“ mumlal si pro sebe a přál si, aby ho posádka slyšela. Záchranář se zachytil na skále vedle uvízlého horolezce, zasekl do kamene skobu, aby se stabilizoval, a chvilku vyčkával. Pak se horolezec odpoutal od stěny a chytil se záchranáře – zepředu ho objal rukama i nohama. Vzápětí oba vytáhli 10
MĚSTEČKO THUNDER POINT
na laně k helikoptéře a rychle je dostali dovnitř. Jeden muž byl v bezpečí. „Jo,“ zašeptal. Dobrá práce! Moc rád by věděl, kam až sahá odvaha pilota vrtulníku – tohle byla skvělá ukázka leteckého umění. Dostat se k horolezci na skále byl těžší úkol, zachránit muže z vrcholu už pro ně nebude tak riskantní. Helikoptéra maličko poodletěla od skály, pak se k ní znovu pomalu přiblížila, zastavila se nad ní a spustila záchranný koš. Horolezec na vrcholu počkal, dokud koš nebyl přímo před ním, postavil se, chytil ho a vlezl dovnitř. Když ho vytahovali nahoru, motoristé kolem Coopera zajásali. Než horolezec skončil ve vrtulníku, loďka dole narazila do skalního masivu a roztříštila se na kousky. Na vodě z ní zbyly jen trosky. Ti lidé se ji jistě pokusili připevnit na tu stranu skály, kterou nebičovaly velké vlny, aby mohli vylézt nahoru a pak se k ní vrátit dolů. Jakmile ji však ztratili, byli ztracení i oni. Kdo zavolal pobřežní stráž? Nejspíš jeden z nich, z mobilu. Asi ten na vrcholu skály, který nevisel na stěně a nebojoval o život. Hned jak byli všichni bezpečně uvnitř, helikoptéra vzlétla, naklonila se a zamířila nad moře. Dámy a pánové, to je konec dnešního matiné. Nezapomeňte zítra sledovat další show, pomyslel si Coop. Mezitím, co ostatní motoristé pomalu odjížděli, dojedl sendvič, nastoupil do vozu a vydal se na sever.
Ještě že měl Cooper aktualizovanou GPSku, protože Gibbons Road nebyla značená. O tři hodiny později se dostal na velice úzkou silnici klesající v serpentinách z prudkého kopce. U odbočky byla jen cedule s nápisem Levné pití a šipka ukazující 11
R O B Y N C A R R OVÁ
doleva. To je teda něco, pomyslel si. Ben nepatřil mezi ty, jež Cooperova babička nazývala „lepšími lidmi“. Jakmile zahnul, spatřil městečko Thunder Point. Bylo nádherné. Do vysokého skalnatého pobřeží se hluboko zakusoval záliv ve tvaru U. Cooper poznal o samotě stojící Benovu hospodu, budovu se širokou verandou a schody vedoucími k přístavišti a na pláž. Dál se až k oceánu rozprostíral neobydlený cíp země. Chvilku jen seděl a přemýšlel o Benových hostech, kteří sem chodili za levným pitím a pak se snažili dostat zpátky na dálnici 101. Ta silnice by se měla jmenovat Sebevražedná stezka. Na opačné straně pláže byl další výběžek pevniny k oceánu a na něm stály domy až k jeho špičce. Cooper si mohl jen představovat ten dechberoucí výhled. Tam byl přístav a město samotné. Thunder Point se kaskádovitě rozkládalo od přístavu vzhůru do kopců. Z místa, kde parkoval, dokonce viděl ulice. Benovu hospodu od města oddělovala jen široká pláž. Když shlédl dolů, spatřil ženu v rudé bundě s kapucí a velkého psa, kteří se po pláži procházeli. Žena psovi házela klacek a černobílý pes s nohama jako arabské hříbě ho pokaždé přinesl. Slunce svítilo a Cooper si vzpomněl na jeden Benův mail, ve kterém popisoval svůj domov. V Oregonu je celou zimu většinou vlhko a mráz, až na jednu část kolem Bandonu a zálivu Coos, kde je téměř celý rok mírné klima, víc klidných slunečných dní než těch bouřkových. Ale když se přece jen na Thunder Point nějaké bouře z oceánu přiženou, je to jako jeden ze sedmi divů. Záliv je chráněný kopci a je v něm klid, rybářské lodě jsou v bezpečí, ale bouřkové mraky předvádějí úžasnou podívanou… Pak si všiml ne jednoho, ale hned dvou orlů kroužících nad výběžkem na Benově straně pláže. Byl to výjimečný a překrásný pohled. Zajel na parkoviště a nepřekvapilo ho, že už tam stojí SUV šerifova oddělení, uvnitř sedí zástupce a něco píše. Za okamžik vystoupil a vydal se ke Cooperově dodávce. Cooper si ho změ12
MĚSTEČKO THUNDER POINT
řil. Zástupce šerifa McCain byl mladý, vysoký, asi pětatřicetiletý muž. Měl pískově žluté vlasy, modré oči a široká ramena – policista, jak má být. Cooper natáhl ruku. „Zástupce McCaine.“ „Pane Coopere, je mi moc líto, že Ben umřel.“ „Co se mu stalo?“ „Našli ho pod schody do sklepa, kde skladoval nádrže s návnadou. Ben tu bydlel – měl nad barem několik místností. Dveře nebyly zamčené, ale mám za to, že nezamykal nikdy. Nenašly se žádné zjevné podezřelé stopy, nic se neztratilo, ani hotovost. I tak se však případem zabýval soudní lékař, ale prohlásil to za nehodu.“ „Jenže muž, co mi volal, řekl, že ho zabili,“ namítl Cooper. „Rawley byl z jeho smrti moc rozrušený. Tvrdil, že Ben určitě nespadl. Ale Ben si dal pár panáků. Nebyl opilý, klidně však mohl klopýtnout. Sakra, vždyť já klopýtnu, i když v sobě nemám ani kapku. Byl to právě Rawley, kdo ho našel. A co se týká hotovosti, Ben si ji ukládal do šuplíku v ledničce a peníze v tomhle úkrytu zůstaly. Jedna věc je ale zvláštní,“ řekl zástupce šerifa a podrbal se na zátylku, „čas úmrtí byl stanovený na dvě hodiny ráno. Ben měl na sobě trenýrky a Rawley je přesvědčený, že neexistuje důvod, aby Ben uprostřed noci vstal z postele v patře a zamířil do sklepa. Rawley může mít pravdu – ale třeba Ben něco zaslechl a vydal se na pláž. Jen pokud vás to napadlo, žádná bezpečnostní kamera tu není. Vlastně jediné místo ve městě, kde takovou kameru najdete, je banka. Ben měl za ty roky v baru jednoho nebo dva potížisty, co se neuměli zrovna chovat, ale nic vážného to nebylo.“ „Myslíte, že není možné, aby se někdo, znalý zdejších poměrů, rozhodl Bena po půlnoci vyloupit? Když spal?“ „Většina Benových zákazníků byli štamgasti, nebo ti, co se o baru právě od nich doslechli – víkendoví cyklisté, sportovní rybáři a tak. Ben nedělal velké obchody, ale vydělával slušně.“ 13
R O B Y N C A R R OVÁ
„Na návnadě a bourbonu Wild Turkey?“ Zástupce šerifa se zasmál. „Návnada, občerstvení, malý bar, prádelna, levné suvenýry a benzin. Řekl bych, že asi ze všeho nejvíc vynášel bar a občerstvení.“ Coop se zadíval do dálky za McCaina. „Benzin?“ „Dole v přístavišti. Pro lodě. Ben nechával svoje zákazníky a sousedy kotvit u doku. Fronta v přístavu ve městě bývá občas trochu dlouhá a Benovi nevadilo, když se lidi sami obsloužili. Protože zemřel, je to tady zavřené, pro lodě se našla jiná místa, nejspíš naproti v přístavu. A taky měl odtahové auto, které je zaparkované ve městě, ale to nijak nerozhlašoval. To je všechno. Neměl žádné blízké příbuzné, pane Coopere.“ „Kdo je vlastně ten muž, co mi volal, ten Rawley?“ Zástupce šerifa si sundal klobouk a poškrabal se na hlavě. „Říkáte, že jste byli dobří přátelé?“ „Už patnáct let. Věděl jsem, že ho vychoval táta a že tady na pobřeží měli bar a obchod s návnadou. Poznali jsme se v armádě. Dělal mechanika u helikoptér a všichni mu říkali Něžný Ben. Byl to ten nejmilejší člověk, co kdy žil, každým coulem svých sto osmdesáti centimetrů. Neumím si představit, že by se postavil lupiči – nejenže by mu dal všechny peníze, ještě by toho člověka pozval na večeři.“ „Je to tak, možná jste se v poslední době nevídali, ale znal jste ho dobře. Právě proto se většina lidí kloní k nešťastné náhodě. A navíc je nedostatek důkazů, které by prokázaly cizí zavinění. Benovi by kvůli penězům nikdo nemusel ubližovat. Vy Rawleyho neznáte?“ Cooper jen zavrtěl hlavou. „Rawley Goode je asi šedesátiletý válečný veterán, ale trpí závažnou posttraumatickou poruchou. Žije kousek odtud na pobřeží, kde se tak trochu stará o svého starého otce. S lidmi si moc nerozumí. Ale Ben mu dal práci. Vypomáhal tu, uklízel, doplňoval zboží, obstarával různé pochůzky a tak. Dokázal i obsluhovat 14
MĚSTEČKO THUNDER POINT
zákazníky, pokud neočekávali, že si s nimi bude povídat. Místní na něj byli zvyklí. Mám dojem, že když se s ním Ben seznámil, neměl kde bydlet, ale jeho otec tu žije už dlouho. Zajímavý chlap, i když nemůžu říct, že ho znám. Bena našel právě Rawley.“ „Jste si jistý, že ho ze schodů nestrčil právě Rawley?“ „Rawley je malý, vychrtlý chlap. Soudní lékař nenašel žádné stopy, které by napovídaly, že Bena někdo postrčil. A Rawley… ten byl na Benovi závislý. Když Ben zemřel, neměli jsme komu zavolat. Ale nebojte se, město uspořádalo Benovi slušné rozloučení. Lidi ho měli rádi. V okolí jsou lepší bary, kde se dá popít, ale Ben nouzi o zákazníky rozhodně neměl.“ „Jo, já ho měl taky rád,“ přikývl Cooper a sklonil hlavu. „Určitě měl poslední vůli, ne? Rawley mi toho do telefonu moc neřekl, ale tvrdil, že mi Ben něco odkázal. Nejspíš staré fotky, když jsme byli v armádě, nebo tak něco. Na koho myslíte, že bych se měl obrátit?“ „Obvolám pár lidí a zjistím vám to.“ „Moc děkuju. Neporadil byste mi, kde se tu dá zaparkovat přívěs? Potřebuju přípojky.“ „Pro turisty je podél pobřeží několik pěkných míst – záliv Coos je malebná oblast. Chcete se tu zdržet?“ Cooper pokrčil rameny. „Snad pár dnů, tak dlouho, abych si mohl promluvit s těmi, co Bena znali, vzal si to, co mi odkázal, a projevil mu úctu. Chci, aby lidi věděli, že měl dobré přátele. Moc jsme se nevídali a vypadá to, že Ben mi toho o sobě sám moc neprozradil, ale vždycky jsme byli v kontaktu. A když už jsem se sem vypravil takovou dálku, rád bych se o něm dozvěděl víc, o tom, jak s ním lidi vycházeli. Víte, o co mi jde?“ „Myslím, že ano. Benův dům je zamčený, ale nikomu nejspíš nebude vadit, když se tady na parkovišti na chvíli usadíte, než se poohlídnete po něčem jiném. Přípojka na přívěs tu sice není, ale pár dnů to vydržíte.“ „Díky, asi to udělám. Není tu špatný výhled.“ 15
R O B Y N C A R R OVÁ
Zástupce šerifa mu podal ruku. „Musím běžet. Moje číslo máte.“ „Děkuju, pane McCaine.“ „Roger McCain, ale to si málokdo pamatuje. Lidi mi většinou říkají Macu.“ „Těší mě, Macu. Díky, že mi s tím pomáháte.“
Sára Dupreová vedla německou dogu Hamleta po hlavní ulici Thunder Pointu a došla s ním až k oblíbené jídelně. Vodítko obtočila kolem pouliční lampy a cestou dovnitř už si stahovala rukavice. Právě tohle se jí na malém městě líbilo, vždycky se našlo nějaké místo, kde se dalo na chvilku zastavit a popovídat si. Moc ji tady neznali, žila tu jen pár měsíců, ale soudě podle toho, jak se k ní chovali její noví přátelé, jako kdyby tu trávila už roky. Když nepracovala, ráda brala Hama dolů na pláž a cestou domů se stavila v téhle jídelně. A se psem zjevně nebyla jediná – u lampy byla vždycky velká miska s vodou. Vedle dveří stály dvě lavice, kde často sedávalo pár starších mužů a klábosili. Místo za pultem patřilo Gině Jamesové. V jídelně se starala skoro o všechno kromě vaření. Večer pak měla většinou službu jiná servírka a ještě tam vypomáhalo pár dívek na částečný úvazek, ale byl to celkem malý podnik. Ginina matka Carrie seděla na stoličce u pultu a její kamarádka Lou McCainová hned vedle ní. Carrie měla občerstvení naproti v ulici. Lou učila v místní škole, a když měla volno, pomáhala synovci Macovi s dětmi. Dvě z nich seděly v boxu, jedly hranolky a pily kolu jako odměnu po vyučování. „Zdravím,“ usmála se Sára a všechny tři ženy ji hned přivítaly. „Dáš si něco k pití? Nebo k jídlu?“ zeptala se jí Gina. 16
MĚSTEČKO THUNDER POINT
„Můžu dostat vodu, prosím? Jak se všichni máte?“ „Co ti mám povídat, je pátek,“ prohlásila Lou. „Ty prev… tedy miláčky uvidím až v pondělí.“ Sára se zasmála. „Za to přijdeš do nebe.“ „Kdybych umřela a přišla do pekla, dali by mi učit druhý stupeň,“ vzdychla Carrie. „A jestli se do pekla dostanu já, budu péct záviny a koláče,“ prohlásila Lou. „Máš volno?“ zeptala se Gina Sáry. „Ano, protože Landon má fotbalový zápas. Sloužím v sobotu a v neděli pohotovost, to je holt cena, kterou za to platím.“ „Ale nemáš kvůli tomu problémy, ne?“ „Kdepak. Kolegové si rádi udělají volný víkend, jako snad každý. A já klidně o víkendech pracuju, jen když nezmeškám Landonovy zápasy. Nakonec jiný společenský život nevedu.“ Carrie se opřela loktem o pult. „Kéž bych měla tak vzrušující povolání, jako máš ty, Sáro. To moje se s prací pilota vůbec nedá srovnávat.“ „To mi povídej,“ přidala se Lou. Než k tomu stihla Gina něco říct, rozcinkal se zvonek a dveře jídelny se otevřely. V nich se objevila Ray Anne ve své osobité verzi kostýmku obchodnice s nemovitostmi – moc krátkém, moc těsném a moc zdůrazňujícím ňadra. Mračila se. „Sáro, ten pes by měl být přivázaný!“ „Ale on je, Ray Anne.“ Sára se na stoličce zaklonila, aby vykoukla ven skleněnou výplní dveří. „Je přivázaný.“ Ray Anne přejela rukou po purpurové sukni. „Stejně mě tou svou příšernou tlamou oslintal.“ „No, Ray Anne, vypadáš zkrátka k nakousnutí,“ utrousila Lou. „Ha ha. Poslyšte, neuvěříte, co jsem právě viděla u Benova podniku! Toho nejkrásnějšího chlapa! Tělo samý sval – odrbané džíny, roztrhané na těch správných místech, obyčejné staré tričko pod koženou bundou. Takovou leteckou, znáš je, Sáro, 17
R O B Y N C A R R OVÁ
ne? Řídí pořádnou chlapskou dodávku a táhne přívěs… Pěkný obličej, snad má i dolíčky a na tvářích a na bradě malé strniště. Bavil se s Macem. Jako by vypadl z reklamy na Calvina Kleina.“ „Cos dělala u Benovy hospody?“ zeptala se Lou. „Prohlížela jsem jeden dům na pronájem asi o dva bloky dál nahoře na kopci. Víte přece, ten dům starého Maxwella.“ „Jak jsi teda viděla díry na jeho džínách a strniště na tváři?“ Ray Anne strčila pěstěnou ruku do obrovské kabelky a vytáhla dalekohled. Spiklenecky se usmála a pohodila hlavou. Krátké blond vlasy se ani nehnuly. „Chytrý,“ ocenila Lou. „Vyšší úroveň sledování mužů. Kolik je tomu krasavci?“ „O to nejde,“ prohlásila Ray Anne. „Zajímalo by mě, co tu dělá. Ben snad neměl žádné příbuzné. Roztomilý starý Ben přece neschovával krásného bratra, ne? Ne, ne, to by bylo kruté.“ „Proč?“ zeptala se Sára. „Protože Ray Anne by moc ráda dostala příležitost prodat tu Benovu nemovitost,“ prohlásila Carrie. „To není pravda,“ zaprotestovala Ray Anne. „Vždyť mě znáte, když můžu, ráda pomůžu.“ „A přitom sbalí jednoho nebo dva svobodný fešáky,“ dodala Lou. Ray Anne se maličko napřímila. „Některé z nás jsou stále sexuálními bytostmi, Louise,“ rýpla si. „Ale tenhle pojem ti patrně vůbec nic neříká.“ Po ulici zvolna projížděl policejní vůz a Ray Anne se zasnila: „Ach, tamhle je zástupce Sexy prdelka – půjdu se ho zeptat, co se děje. Pokud se mi podaří projít kolem toho psa!“ Celá natěšená proplula dveřmi ven. „Zástupce Sexy prdelka?“ zopakovala Sára a zasmála se. „Tak mu říkají puberťačky ve městě,“ prohlásila suše Lou. 18
MĚSTEČKO THUNDER POINT
„Já ti to nedoporučuju. Nesnáší to. Vždycky se hrozně naštve. Měla bych ti říct, jakou prdelku má madam Realitní makléřka roku. Nejspíš Snadno dostupnou.“ Carrie jen našpulila rty. „Naznačila, že tak docela nechápeš tu sexuální touhu. Louise.“ Lou se ironicky ušklíbla a pak prohlásila: „Když ji najdou mrtvou, můžu počítat, že vy dvě mi potvrdíte alibi?“ Nato se otočila a zavolala na neteř a synovce. „Haló, děti, padáme odsud.“ Ještě se ale obrátila na kamarádky: „Budu doma dřív než Sexy prdelka. Vsaďte se, že z něj dostanu víc než naše Snadno dostupná prdelka.“
Jakmile Sára pověsila červenou bundu na háček u dveří, zahlédla mladšího bratra Landona, jak chce vyjít zadními dveřmi jejich domu s vakem plným fotbalové výstroje. „Ahoj,“ zavolala. „Nečekala jsem, že tě uvidím.“ „Stavil jsem se doma pro pár věcí, a taky abych si vzal něco k jídlu,“ odpověděl. Sklonil se a podrbal psa. Moc se ale sklánět nemusel – Ham byl pořádně vysoký. „Musím běžet.“ „Počkej chvilku,“ zarazila ho. „Co?“ zeptal se a dál drbal psa. „Prokristapána, můžeš se na mě podívat?“ požádala ho. Když se s těžkým pytlem přes rameno narovnal, jen se prudce nadechla. Na tváři měl modřinu. „To je z tréninku. O nic nejde.“ „Když máte zápas, tak netrénujete.“ „Jo, no, doufám, že z toho nebudu mít problémy. S pár klukama jsme si šli zahrát, nacvičit přihrávky a já to slíznul. Byla to nehoda.“ „Tys trénoval bez helmy?“ zeptala se. „Sáro, o nic nejde. Je to malá modřina. Klidně jsem se mohl 19
R O B Y N C A R R OVÁ
praštit ve škole o skříňku. Uklidni se, ať nevypadám jako baba. Přijdeš na zápas?“ „Jasně že jo. Proč nemůžeš hrát třeba šachy? Nebo chodit do sboru? Mít kapelu? Něco, při čem do sebe lidi nenarážejí?“ Usmál se na ni tím nádherným úsměvem, který kdysi míval jejich otec „Hele, jen bych tě unudil,“ prohlásil. „Proč prostě nemůžeš být letuška nebo tak něco?“ Tím ji dostal. Sára létala s pátracím a záchranným vrtulníkem u pobřežní stráže. A při její práci přicházely riskantní okamžiky. Velmi riskantní. A pravda byla, že právě tohle měla nejradši. „Doufám, že večer si helmu vezmeš.“ „Ale jdi ty. Bude to fajn zápas. S Raiders je to tak vždycky. Mají dobrej tým.“ „Bolí to?“ zeptala se a dotkla se vlastní tváře. „Ne, vážně to nic není, Sáro. Pak se uvidíme.“ Potlačila nutkání ho obejmout a naléhat na něj, aby byl opatrný. Zbyli jen oni dva; ona byla jeho poručnicí a rodinou. Občas toužila bratra prostě sevřít do náručí a držet v bezpečí. Přesto se jí líbilo, jak hraje. Byl vynikající sportovec, v šestnácti měřil už sto osmdesát centimetrů a byl samý sval. Doneslo se jí, že je ten nejlepší quarterback, kterého v Thunder Pointu za poslední léta měli. Snad po milionté sama sebe přesvědčovala, že udělala správně, když ho sem přivedla. Minulý rok na střední škole v North Bendu byl šťastný. Sotva si tam začal zvykat a našel si přátele, už je přestěhovala sem, protože nedokázala bydlet ve stejném městě jako její bývalý, v domě, který dřív sdíleli. Dost na tom, že spolu stále pracovali. Už tolikrát je přestěhovala… Natáhla se, jako by ho chtěla obejmout, pak ale ruce svěsila. Nechtěl žádné mazlení, vždyť už byl muž. Proto se zarazila. „No tak jo, dělej,“ dovolil jí trpělivě. Objala ho a on ji stiskl jednou rukou. Pak se na ni znovu 20
MĚSTEČKO THUNDER POINT
usmál. Neměl vůbec tušení, jak je pohledný, a díky tomu byl ještě přitažlivější. „Pořádně to tam rozbal, kámo,“ řekla. „A ať se ti nic nestane.“ „Neboj, jsem rychlík.“ „Po zápase si vyjdeš?“ zeptala se. „Nevím. Uvidím, jak na tom budu.“ Sára se na něj podívala. „Když mi bylo jako tobě, nikdy jsem nebyla tak unavená, abych si nemohla vyrazit. Jestli někam půjdeš, bylo by fajn, abys byl doma do půlnoci. A určitě ne později než v jednu. Rozumíme si?“ Usmál se na ni. „Rozumíme, šéfe.“ Stejně věděla, že si Landon po zápase málokdy vyrazí.
21