Hanka Ebertová končí se závodní cyklistikou
02. 11. 2015
Lucie Žemberyová , foto Petr Janouš V srpnu letošního roku odjela svůj poslední závod jediná česká ultramaratonská cyklistka Hanka Ebertová. Závodní kariéru se rozhodla pověsit na hřebík po téměř dvaceti letech, při kterých najela více než 360 tisíc km a absolvovala na 250 závodů. Prvním Hančiným závodem byl 150 km dlouhý "Král Šumavy" v roce 1996, první ultramaraton ve dvojici si pak vyzkoušela o dva roky později ve dvojce s Martinem Jelínkem. Téhož roku absolvovala také svůj první sólo ultramaraton, kterým byl závod Západočeským regionem za 17 hodin. Ten Hanka se svými najetými 352 km vyhrála. Od té doby se cyklistka vezla na soutěžní vlně a kilometry polykala jak bezedná. V roce 2001 například v závodě Šílený cyklista ujela za 24 hodin 784,743 km, čímž závod vyhrála, a její výkon byl dokonce zaznamenán ve slavné Guinessově knize rekordů. V roce 2002 brilantně zvládla i závod "Celou Českou republikou" dlouhý 1118 km, který svým časem 53:56 vyhrála a zároveň vytvořila nový ženský rekord závodu. Časem začalo být sportovkyni Česko malé, a tak se v roce 2004 vydala otestovat své síly do zahraničí. Ani náročný horský terén pro ni ale nebyl problém a z 835 km dlouhého závodu Glockerman si Ebertová přivezla zlato, přičemž opět vytvořila rekord závodu. Další sportovní výzvu našla cyklistka v závodě DOS RAS Extreme, který si oblíbila natolik, že jeho trať dlouhou vždy více než 1200 km absolvovala za svou závodní kariéru hned čtyřikrát. Svými soutěžními výkony se Hanka Ebertová několikrát kvalifikovala i na nejdelší cyklistický ultramaraton planety RAAM. Trasa tohoto závodu vede napříč Severní Amerikou, měří 4800 km a závodník cestou nastoupá na 32 tisíc metrů v limitu 13 dní! Tento extrémní závod si Ebertová vyzkoušela v roce 2007, ovšem její pokus končil zklamáním. Jelikož krátce před akcí odpadl jeden z důležitých sponzorů, nemohl na akci odjet podpůrný tým v takovém složení, jaké je pro tak obrovsky obtížný podnik potřeba. To se následně odrazilo na průběhu závodu, ze kterého česká ultracyklistka nakonec musela odstoupit po ujetých více než 900 km pro nedodržení časového limitu.
V roce 2010 si ale závodnice spravila chuť při akci Race Around Austria, cyklisticky nejobtížnějším závodě na světě, dlouhém 2220 km a s převýšením 28 200 metrů. Tento alpský závod česká cyklistka nejen vyhrála, ale stala se i první ženou na světě, která tento závod úspěšně absolvovala. Zároveň byla první Češkou, které se takovou vzdálenost podařilo urazit nonstop. Rok 2010 byl pro Hanku Ebertovou vůbec nejúspěšnější v kariéře. Z pěti absolvovaných závodů byla čtyřikrát první a jednou druhá. Dvě ze získaných vítězství byla obzvláště cenná, jelikož připadla na extrémně náročné ultramaratony Race Around Austria a DOS RAS Extreme ve Slovinsku. Navzdory úspěchům se ale Hanka právě v tomto roce rozhodla se závoděním skončit. Byla především psychicky unavená z nekonečného životního stereotypu, ve kterém nebylo téměř nic jiného než spánek, práce a kolo. Ultramaratonské tréninky ničemu dalšímu moc prostor nedávají. Vždyť dle statistik, které si sportovkyně pečlivě vede, je patrné, že například během roku 2000 odtrénovala 1085 hodin. Když se tato suma vydělí počtem dní v roce, vychází to průměrně na tři hodiny tréninku denně! Ale co když právě nemohla trénovat? Co když právě nemohla odjet své 3 hodiny kvůli nemoci, únavě či jiným povinnostem? A co když nemohla trénovat třeba hned dva dny za sebou? To pak musela odjet během dne třeba devět hodin. Neskutečné! Prostě ultramaraton je ultra dřina a není divu, že je v této cyklistické disciplíně žen jak šafránu. I Hanku to nakonec udolalo a ona se rozhodla jezdit si už jen pro radost. Ovšem paradoxem je, že právě při takové jízdě pro radost ji potkal komplikovaný úraz kolene, s kterým se potýkala pak téměř další tři roky. Pro Hanku Ebertovou to bylo těžké období. Koleno bolelo a bolelo a ona už téměř ztrácela víru, že by to jednou zas mohlo být dobré. Nakonec ale měla štěstí. Koleno se umoudřilo a ona zase "dostala roupy". Byla zdravá, odpočatá a zase se jí chtělo závodit. Pro svůj comeback si zvolila závod Krušnoton, nejtěžší maraton v Čechách dlouhý 252 km. Vyhrála. V následujícím roce kromě jiného absolvovala i svůj oblíbený DOS RAS Extreme ve Slovinsku, pak ale opět přišly pochybnosti. Chce tohle ještě? Chce ještě tuhle dřinu? V souvislosti s pochybnostmi se tréninky staly opět víc zátěží než radostí a motivace i chuti do nich ubývalo.
"Tak jo, ještě jeden, poslední rok," rozhodla se ultracyklistka, když se našel partner, který chtěl její závodní aktivitu podpořit. Jejím cílem ovšem musel být výjimečný závod, takový, který by ji ještě dokázal zaujmout, nabudit, namotivovat. Dostatečnou výzvu našla závodnice v podniku Tortour, nonstop závodu kolem Švýcarska s délkou trati 1029 km a převýšením 12 500 metrů, který má tu zvláštnost, že jeho časové limity jsou nastavené stejně pro muže i pro ženy, a to velice tvrdé - pouhých 48 hodin! Hance bylo jasné, že pokud má v tomto závodě uspět, bude muset jet téměř bez přestávky a na dřeň. S touto vidinou se dala do přípravy. I když vyhoření již bylo patrné a Hanka se musela leckdy do tréninku dost nutit, celou přípravu odjela svědomitě. Zlepšila dokonce i svůj spánkový režim, k tomu chodila pravidelně na fyzioterapii a doma pak každodenně cvičila. A úsilí se vyplatilo. Hanka byla před startem velkého závodu bez všech bolístek, které trápí téměř všechny vrcholové a výkonnostní sportovce, ovšem i tak ji trápily obavy. Ukázalo se totiž, že závod má kromě přísných časových limitů i řadu organizačních neduhů a paradoxů, s kterými se ona i její doprovodný tým budou muset vyrovnat. Závodník s sebou například nemohl mít během dne doprovodné auto, což komplikovalo orientaci, část závodní trasy také vedla po cyklostezkách, což českým účastníkům také dělalo vrásky. Závod Tortour začal 13. 8. malým předkrmem, prologem. Ačkoli prolog se uskutečnil v krásném místě u Rýnských vodopádů, teploty dosahující 34 °C moc radosti neudělaly a Hanka předkrm pojedla spíš vlažně. Ani na závod nevypadala předpověď počasí právě růžově. Slibovala velký teplotní propad, který s sebou obvykle přináší i déšť a silný vítr - a obojí se skutečně dostavilo. Dvě hodiny před závodem začalo foukat a strhla se prudká bouřka. "No krása," sledovala cyklistka útrpně celou situaci a chystala se na hodně nepříjemný vstup do závodu. Po hodině ale déšť jako zázrakem ustal, a když se půl hodiny po půlnoci startovalo, silnice již dokonce usychaly. "Tak to prošlo hladce," ulevilo se Hance Ebertové i všem ostatním "účastníkům zájezdu". Jenže v tu chvíli nikdo netušil, že ona bouřka byla také jen "prologem", který si tentokrát nachystalo počasí.
První kilometry závodu se Hance jedou tak nějak nemastně neslaně. "To je ale normální. Je to díky tomu, že člověk před závodem hodně odpočívá a jen protáčí nohy," vysvětluje sportovkyně. Úvodních 100 km se Hance daří odjet bez přestávky, průměrnou rychlostí 26,5 km/h. Je spokojená. Když se v druhé etapě dostává do nadmořské výšky 900 m. n. m., je ještě spokojenější. Stoupání jí sedí, dostává se do závodního rytmu a cítí se víc než dobře. Záhy jí ale náladu kazí 30km úsek po rýnské cyklostezce, dost ji zlobí i časové kontroly, které musí občas dost složitě hledat na periferii města, či dokonce v nepřehledné průmyslové zóně. Když se ale Hanka pouští do stoupání na první alpský pas - Oberpass, už je v o mnoho lepším rozmaru. "Do vysokohorských pasů se vždycky těším, to je můj chlebíček. Jsou to úseky, kde vždy získávám - čas i pozitivní náladu," říká jezdkyně. Ovšem dobrý pocit při výjezdu poněkud kazí fakt, že přichází déšť, a tak následuje oblékání - zloděj času - a nepříjemný mokrý sjezd. Další třináctikilometrové stoupání na Furka Pass s převýšením 1000 metrů je ovšem i pro milovnici kopců poněkud výživnější, než by jí bylo milé. "Furka Pass bolel a svojí obtížností mě překvapil. Tady jsem poprvé cítila větší únavu, takže musela nastoupit vůle, která člověka žene vpřed a je rozhodující v úspěšném absolvování ultramaratonu," svěřuje se závodnice. K tomu všemu právě v nejvyšším bodě výjezdu Hanku zastihla ona nahlášená fronta, tentokrát už v plné síle. "Jak se mám asi dostat dolů, když se pro vítr ani neudržím na kole," zoufala si. Nakonec vítr na chviličku polevil, a tak se Hanka mohla pustit do šíleně větrného sjezdu, při kterém její hodinky Polar ukazují rychlost 60 km/h. Další stoupání na Grimsel Pass si Hanka už zase masochisticky užívá. Silnice pomalu začíná osychat, a tak se najednou všechno jeví v tak nějak lepším světle. Ale ouha. Jen si člověk trochu začne myslet, že už bude líp, něco ho klepne přes prsty. Tady je tím kazičem pozitivního myšlení počasí. To nejdřív jen hrozí hustými černými mraky, brzy ale sešle na nebohé závodníky doslova vichřici. Hanka je právě tou dobou na rovinatém úseku, kde by měla jet dle plánů rychlostí vysoko nad 30 km/h. Jenže člověk míní a... I když se jezdkyně snaží rvát s protivětrem, co jí síly stačí, nedokáže se dostat nad průměrnou rychlost 27 km/h. "To není dobré," je jí jasné. Dané časové limity jsou přísné a neoblomné. Hanka si bolestně začíná uvědomovat realitu. Tohle nejspíš nedá. Začíná v ní narůstat zklamání, rozčarování a lítost. Myslí na to, kolik dala času tréninku, jaké úsilí stály přípravy ji i doprovodný tým, myslí i na své sponzory a je jí mizerně. Přesto ale v závodě pokračuje, i když její psychika je nahlodaná a komunikátor, prostředek, kterým je ve spojení s doprovodným vozem, zůstává tichý. Trochu na jiné myšlenky přichází v dalším kopci. Cítí se dobře, jede se jí dobře, ale na vrcholu výjezdu dostává zdrcující info. Je 22:47 a další časová kontrola, ke které by měla dorazit do 23:00, je 30 km daleko...
Hanka se přesto ještě pouští do sjezdu, jako by nechtěla přijmout fakt, že je dobojováno. Za chvíli ale staví u krajnice, ví, že zkoušet něco dál nemá smysl. Za ní zastavuje její doprovodné auto, posádka čeká na její další rozhodnutí. Původně chtěla Hanka závod dojet, i kdyby nestíhala časové limity, to ale netušila, že se tak stane už v půlce. Jet mimo závod ještě dalších více jak 570 km, k tomu už neměla motivaci. "Najednou se ve mně něco zlomilo. Byl to konec. Zažívala jsem jeden z nejhorších okamžiků kariéry. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy nedokončila ultra závod. A teď to bylo tady, konec závodu, konec mého posledního závodu." I když byla Hanka velmi zklamaná, věděla, že ani tohle ji nemůže přimět k tomu, aby se ještě někdy postavila na start nějakého dalšího ultra. "Po téměř dvaceti letech závodění už hlava nechce a to je rozhodující, i když je tohle pro mě hodně hořký konec," říká smutně česká ultracyklistka, která na švýcarském Tortour udělala tečku za svou závodní kariérou. Přestože tato akce nedopadla, jak by si Hanka Ebertová bývala byla přála, zaslouží si její snaha obdiv. Pokusit se postavit tvrdým časovým limitům nastaveným pro chlapy, to chtělo velkou dávku odvahy. Proto, ač poslední ultra závod této zkušené jezdkyně zůstal nedokončen, byl důstojným zakončením její úspěšné cyklistické kariéry. Veškeré informace o této české ultracyklistce naleznete na jejích webových stránkách www.hankaebertova.cz. Tam je také možné si přečíst její vlastní reportáž ze švýcarského závodu Tortour 2015.
