Gymnázium, základní škola a mateřská škola Hello
Pohádky ze školní lavice aneb co napsali naši čtvrťáci
2015 – 2016
2
O ztracených štěňátkách ............................... 5 1.
kapitola – Holčička a pes ..................................................... 5
2.
kapitola – Štěňátka................................................................. 5
3.
kapitola – Únos ........................................................................ 5
4.
kapitola – Návrat domů........................................................ 6
Ušaté království................................................. 7 Vlčí žena ............................................................. 10 Detektivní kancelář Adama a Honzy .... 13 1.
kapitola – Seznámení s případem .................................. 13
2.
kapitola – Menší odhalení ................................................. 14
3.
kapitola – Výlet do Johnesovy ulice............................... 14
4.
kapitola – Hledání neznámého........................................ 15
5.
kapitola – Cesta do jeskyně .............................................. 15
6.
kapitola – Zneškodnění všech Goblinů ........................ 17
7.
kapitola – Oznámení městu a konec případu ............ 18
Vycházka do lesa ............................................ 19 Zkažená párty aneb po stopách příšery ................................................................ 21 Kouzelné kameny .......................................... 26
3
4
O ztracených štěňátkách Adam Jirušek 1. kapitola – Holčička a pes
H
olčička má psa, bydlí s rodiči v domečku za městem. Ta holčička se jmenuje Adélka a má stejně jako já 10 let, umíte si to představit? Adélka měla svého pejska ráda, chodila s ním na procházky, cvičila s ním. Jednoho dne se pejsek zaběhl. Adélka byla moc smutná. Myslela si, že svého pejska už nikdy neuvidí.
2. kapitola – Štěňátka
J
ednoho dne se pes vrátil. Ale nepřišel sám, přivedl si s sebou svá štěňátka. Jedno bylo bílé, druhé černé, a hádejte, jaké bylo třetí? No přece černobílé. Všichni měli velkou radost, že to dobře dopadlo. Štěňátka byla nádherná.
3. kapitola – Únos
D
louho se neradovali. Štěňátek si všimli zloději zvířat. To jsou lidé, kteří kradou malá zvířata hlavně pejsky a kočičky, aby je pak prodali jiným lidem, 5
kteří si chtějí pořídit mazlíčka. Štěňátka byla odvezena do města. Zloději je zavřeli do sklepa, jenomže nezamkli dveře. Nevěděli totiž, že štěňátka jsou chytrá a dveře si umí otevřít. Takže jim pejsci utekli. Neměli ale vůbec vyhráno, nevěděli, kde jsou a jak se dostat domů …
4. kapitola – Návrat domů
M
alí chlupáčci celou noc bloudili po městě. Až si jich ráno všiml jeden kluk (jménem Adam), který šel do školy. Pejsky se rozhodl zachránit. Zavolal mamince a ta je odvezla domů. Odpoledne pak zjišťovali, jestli je někdo nehledá a přišli na to, že štěňátka hledá Adélka s rodinou. Pejsky jim hned odvezli. Všichni se dohodli, že Adam si může jedno nechat. Takže Adam nezískal jenom štěňátko, ale i novou kamarádku, se kterou teď chodí venčit své pejsky
6
Ušaté království Eliška Balarinová
K
dysi dávno bylo jedno malé království, které se nazývalo Ušaté království. Všichni lidé měli obrovské uši, které jim neustále plandaly kolem hlavy. Zlá ježibaba je kdysi zaklela, protože jim záviděla jejich obyčejnou krásu. Lidé si už na to zvykli a vůbec jim to nepřipadalo zvláštní. Také Tom měl velikánské uši, které musel v zimě schovávat pod čelenku, aby mu nezmrzly. Do čepice se mu totiž nevlezly. Jednou ráno, když šel na pole pomáhat rodičům sklízet obilí, uviděl na zemi duhový klíč. Byl krásný, nikdy nic hezčího v životě neviděl. Zvedl ho a uvázal si ho na provázek okolo krku. Přemýšlel, odkud by ten klíč mohl být. Ale nic ho nenapadlo, a tak šel dál. Celý den pracoval na poli. K večeru byl už tak unavený, že si chtěl alespoň na chvíli odpočinout. Lehl si do trávy a vůbec nad ničím nepřemýšlel. Když se vracel domů, všimnul si na starém stromě zámku, který měl stejnou barvu, jako jeho klíč. Šel blíž, vložil klíč do zámku, a v tom se objevil někde hluboko pod zemí. Šel
7
tmavou a dlouhou uličkou. Pomalu se začínal bát, když vtom spatřil obrovskou zářivou kouli. Úžasem oněměl. Koule zářila, až ho z toho bolely oči. Stále ho však k sobě přitahovala magickou silou. Pozoroval ji, díval se všude kolem a tu spatřil truhlu. Šel blíž a napadlo ho vyzkoušet svůj duhový klíč. Vložil ho do zámku. Cvak! Truhla se otevřela. Uvnitř leželo zrcadlo. Vzal ho, podíval se na sebe a nestačil se divit! Žádné velikánské uši! Jen krásný lidský obličej. Jak by byl rád, kdyby tak opravdu vypadal! Pomyslel si, že by rád potěšil i rodiče. A tak vzal zrcadlo, otočil se a vracel se zpátky. Měl dobrou náladu a pozpěvoval si. Už se ani nebál. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, vybafla na něj čarodějnice. Byla ošklivá a naháněla strach! S hrůzou na ni koukal a přemýšlel, jak by se jí zbavil. Ukázal jí zrcadlo a ona se do něj podívala. Když spatřila krásnou tvář, řekla si, že musí zrcadlo získat. Tom ji pozoroval. Bylo mu jasné, že se čarodějnici líbí a bude ho chtít. Navrhl, že jí zrcadlo dá, když všem lidem v království zmenší uši. Souhlasila a řekla mu, ať se všichni sejdou zítra přesně v poledne na návsi, že mu tam splní jeho přání. Ale kdo se opozdí, uši mu zůstanou. Tom souhlasil, vzal zrcadlo a vracel se domů. Byl šťastný, že pro lidi sjednal tak dobrou dohodu. Obešel jejich domy a všem řekl o domluvě
8
s čarodějnicí. Nikdo mu zpočátku nevěřil, ale když trval na svém, slíbili, že na náves přijdou. Blížilo se poledne. Všichni už netrpělivě čekali, co se bude dít. Tom byl nervózní, protože čarodějnice se ještě neukázala. Náhle uslyšeli divné zvuky. Ohlíželi se kolem a tu ji spatřili, jak letí na svém koštěti. Přistála kousek od Toma. Přikázala všem, aby si zavřeli oči, jinak by kouzlo nefungovalo. Lidé ji poslechli a čekali. Čarodějnice párkrát mávla svou kouzelnou hůlkou a zahuhňala něco pod nosem. Když skončila, všichni otevřeli oči a podívali se na sebe. Měli krásnou tvář a normální uši. Tom čarodějnici předal kouzelné zrcadlo a ona odletěla na koštěti do své chatrče. Lidé byli rádi, že konečně vypadají tak, jako všichni ostatní, a děkovali Tomovi. Ten měl dobrý pocit a byl šťastný. Od té doby se Ušaté království jmenovalo Tomovo království.
9
Vlčí žena Eva Macíčková
B
yla jednou jedna malá, ne moc hezká holčička Ela. Ve školce ani ve škole ji neměli rádi. V osmé třídě jí to začalo vadit. Jednoho dne šla Ela do jeskyně a uviděla tam nádherný barevný kámen. Linula se z něj oslnivá zář. Řekla si: „Kdybych byla tak krásná jako on, to by se mi změnil celičký svět!“ Kámen byl kouzelný, takže to slyšel. Neříkal jí to, ale splnil jí sen! Byla krásná jako kvítek. Šla domů. Koukla se do zrcadla a nevěřila svým očím. „Jak to? Ten kámen je snad kouzelný?“ řekla si. „Asi mě slyšel.“ Najednou se jí to vybavilo! Mělo to jenom jediný háček. O půl noci se stala vlčí ženou! Začala křičet o pomoc, ale když byla vlkem, nemohla mluvit. Místo mluvení začala štěkat a výt. Trvalo to celou noc, až do rána. A zase ty kouzla! Hned ráno se znovu probudila jako normální holka. Vstala, nachystala si věci a šla do školy. O tom kouzlu nikomu neřekla. Na cestě do školy se těšila z obdivu spolužáků. Všichni ji měli rádi. Byla taky velmi chytrá. Jednou, když se vracela o půl noci domů, opět se stala vlčí ženou, jak už to tak u ní bývá. Ta noc však nebyla obyčejná. Byl úplněk. Měsíc vydával záři, jako 10
tehdy kámen v jeskyni. Vlčí žena udiveně kouká před sebe a nevěří tomu, co vidí. Opuštěné, zraněné vlčí mládě. Lítostí jí z vlčích očí tekly slzy. Neváhala a vzala je domů. Starala se o něho. Další den v noci, když očekávala svou přeměnu ve vlka, únavou usnula. Za pár hodin ji probudila zima, tak si vlezla do postele. Ale co to! Její proměna se nekonala! Najednou si uvědomila, že už není vlkem. Ale proč? “lekla se, život ve vlčí podobě s vlčím mládětem se jí docela líbil. Pochopila! Nebyla vlčí mámou a starost o vlčí mládě jí vrátila lidskou podobu. Dobrý skutek byl odměněn dobrým skutkem. Byla jednou jedna malá, ne moc hezká holčička Ela. Ve školce ani ve škole ji neměli rádi. V osmé třídě jí to začalo vadit. Jednoho dne šla Ela do jeskyně a uviděla tam nádherný barevný kámen. Linula se z něj oslnivá zář. Řekla si: „Kdybych byla tak krásná jako on, to by se mi změnil celičký svět!“ Kámen byl kouzelný, takže to slyšel. Neříkal jí to, ale splnil jí sen! Byla krásná jako kvítek. Šla domů. Koukla se do zrcadla a nevěřila svým očím. „Jak to? Ten kámen je snad kouzelný?“ řekla si. „Asi mě slyšel.“ Najednou se jí to vybavilo! Mělo to jenom jediný háček. O půl noci se stala vlčí ženou! Začala křičet o pomoc, ale když byla vlkem, nemohla mluvit. Místo mluvení začala štěkat a výt. Trvalo to celou noc, až do rána. A zase ty kouzla!
11
Hned ráno se znovu probudila jako normální holka. Vstala, nachystala si věci a šla do školy. O tom kouzlu nikomu neřekla. Na cestě do školy se těšila z obdivu spolužáků. Všichni ji měli rádi. Byla taky velmi chytrá. Jednou, když se vracela o půl noci domů, opět se stala vlčí ženou, jak už to tak u ní bývá. Ta noc však nebyla obyčejná. Byl úplněk. Měsíc vydával záři, jako tehdy kámen v jeskyni. Vlčí žena udiveně kouká před sebe a nevěří tomu, co vidí. Opuštěné, zraněné vlčí mládě. Lítostí jí z vlčích očí tekly slzy. Neváhala a vzala je domů. Starala se o něho. Další den v noci, když očekávala svou přeměnu ve vlka, únavou usnula. Za pár hodin ji probudila zima, tak si vlezla do postele. Ale co to! Její proměna se nekonala! Najednou si uvědomila, že už není vlkem. Ale proč? “lekla se, život ve vlčí podobě s vlčím mládětem se jí docela líbil. Pochopila! Nebyla vlčí mámou a starost o vlčí mládě jí vrátila lidskou podobu. Dobrý skutek byl odměněn dobrým skutkem.
12
Detektivní kancelář Adama a Honzy Jan Adam Případ dvou teček 1. kapitola – Seznámení s případem
J
ednou ráno vyšel Honza ze dvora. Šli jsme společně do školy, potkali jsme strom, který tady dříve nestával. Jak jsme přišli s Honzou do školy, vyběhla kamarádka Monika a sdělila nám zprávu, kterou našla na internetu. Vypadala takto: Když jsem jednou v roce 1926 byl na kávě, létaly nade mnou příšerné postavy, létaly jako by se nechumelilo. Postavy byly například paní Johnesová a 13
její synovec Radim Jar. Byli na mě strašně naštvaní, protože.Honza a já jsme na Moniku hned vyhrkli: ,,Jak to, že tam jsou ty tečky?“
2. kapitola – Menší odhalení
P
řišli jsme do našeho úkrytu, který je za zlatou sochou lva u restaurace U čínského zoologa. Zde jsem měl pracovnu a Honza laboratoř s geniálním vybavením jako: počítač a robot, který uměl rozpoznat barvu. Řešili jsme případ dvou teček, až jsme přišli na ten strom u školy. Šli jsme se tam podívat a já jsem viděl nahoře na stromě díru. Vylezl jsem tam a našel jsem tuhle šifru: 2, 25, 38, 42, 20, 31, 82, 6, 26, 81, 42, 58. Odšifrování: bydlimvjohnesoveulici. Tak jsme na sebe zařvali: AHA!
3. kapitola – Výlet do Johnesovy ulice
P
říští ráno jsme s Honzou vyrazili do Johnesovy ulice. Byla asi 31 kilometrů od naší skrýše. Tak jsme vyrazili na kolech. Cesta to byla dlouhá, ale úspěšně jsme dorazili. Vyptávali jsme se zdejších lidí, až jsme našli Johnesovu ulici. Byl tady jen jeden dům a v něm bydlel nějaký pan Sordig Calt. Tak jsme zazvonili. Otevřel nám starý hubený pán s hnědými vlasy. Ptali jsme se na to, co bylo potřeba, ale pan znal paní 14
Johnesovou a jejího synovce Radima Jara dobře, takže to bylo jednoduché. Ale kdo byl ten, co psal dopis?
4. kapitola – Hledání neznámého
K
dyž jsme odešli od pana Sordiga, měli jsme hlavu plnou informací. Potřebovali jsme se vyspat. Ráno jsme vyrazili do našeho úkrytu a na restauraci byl nápis morseovkou. Protože jsem znal morseovku, vyluštil jsem nápis snadno. Bylo tady napsáno: ZAVŘENO. Ale proč by v restauraci psali morseovkou? V restauraci se svítilo a uklízel zde zoolog jménem John Thor. Po dalším vyptávání jsme zjistili, že dopis napsal jeho táta. Tato restaurace byla dříve kavárna. To vysvětluje to, že šifru psal na kávě. Zeptali jsme se na ty dvě tečky, ale o nich zoolog nic nevěděl.
5. kapitola – Cesta do jeskyně
P
robudili jsme se po těžkém dni. Šli jsme do školy a já uviděl v tom stromu s dírou velký papír. Vylezl jsem pro něj a byla to mapa:
15
Hned po škole jsme vyrazili podle mapy. Vedla přes Johnesovu ulici, tak jsme celkem znali cestu. Dorazili jsme do jeskyně. Jeskyně byla jako každá jiná až na světýlko v dálce. Šli jsme za ním a navádělo nás dál a dál, až jsme přišli k jakési truhle, vedle které byl prášek, ale nevěděli jsme na co. Na truhle bylo napsáno:
„Najdi klíč“ Když jsme hledali klíč, najednou na nás vyskočili Goblini a jeden z nich měl v ruce klíč. Já jsem odlákával pozornost Goblinů a Honza běžel za tím Goblinem, co měl klíč. Vzal mu ho a najednou se rozsvítilo. Odemkli
16
jsme truhlu a vyletěly nad nás ty příšery, co popisoval zoologův otec v dopise.
6. kapitola – Zneškodnění všech Goblinů
N
ajednou mě trklo v hlavě, co s tím má společného ten prášek vedle truhly. Běžel jsem tam a vzal jsem mísu s tím práškem. Zkusil jsem příšery posypat, ale nefungovalo to, zkusil to Honza a zase nic, tak jsme uvažovali a Honzu napadlo, ať to zkusíme společně. Vzali jsme celou mísu a bylo to tak, buď to nevyjde, anebo zachráníme všechny obyvatele Parry Hotter City včetně zoologovy restaurace, kam už nikdo nechce chodit, protože se bojí příšer. Tak jsme to zkusili. Na sekundu vylezla jakási malá Černá Díra a vtáhla příšery dovnitř. Tak to vyšlo, řekli jsme si společně a šli jsme to oznámit městu.
17
7. kapitola – Oznámení městu a konec případu
P
říští ráno jsme vyrazili do rádia Hotter a oznámili jsme posluchačům, ať už se nebojí chodit do restaurace U čínského zoologa. Pak jsme spěchali do školy oznámit Monice to, co jsme včera prožili, a že tento případ byl velmi zajímavý. „Už se těším na další případy,“ prohlásil Honza a společně jsme se vydali na poslední den školy. Doufáme, že o prázdninách budeme mít taky hodně zajímavých případů, o kterých bychom mohli povyprávět.
18
Vycházka do lesa Karel Podhorný
J
ednou jsem šel s mou maminkou na procházku, tedy konkrétně lesem, a najednou jsem viděl, že na nás začínají padat stromy a šišky. Tak jsme si s maminkou řekli: „Je po nás.“ Ale v tom okamžiku, jak jsme to vyslovili, tak z křoví vyskočil medvěd. S maminkou jsme si řekli: „Co je to za medvěda, že dokáže zastavit padající stromy?“ Když medvěd stromy srovnal, tak jsme se ho zeptali:“ Jak to, že dokážeš zastavit padání stromů?“ Medvěd odpověděl: „ Já jsem zdejší strážce, a když tady začnou na někoho padat stromy a řeknou, je po nás, tak hned přiběhnu a podívám se, co se stalo?“ Zeptali jsme se medvěda ještě jednou: „Můžeme se ti za pomoc nějak odvděčit?“ Medvěd říká: „Mohli byste mi pomoci. Já totiž nemám kde bydlet. Maminka říká: „Nám se dnes uvolnil v domě pokoj. Mohl byste u nás bydlet.“A medvěd na to: „Ano. Jak dlouho?“ A maminka: „No, přece navždy. Za to, že jste 19
nám zachránil život, tak si to zasloužíte.“ Medvěd povídá: „Tak, děkuji.“ Všichni byli spokojeni, hlavně medvěd, protože dostával jíst, co hrdlo ráčilo. A ten medvěd, ten pořád chodí do lesa. A proč, se ptáte? Aby mohl zachraňovat životy jiným lidem.
20
Zkažená párty aneb po stopách příšery Lucie Kachlová
B
ylo jednou jedno město. Jmenovalo se Dochetov. Žil tam pan Johan, paní Tereza a malá holčička Angelina. Dnes pořádají párty. Všichni se moc těší, až přijdou. Angelina pozve kamarády a její rodiče pozvou všechny známé. Všichni, kdo přišli, tančili, zpívali a jedli. Najednou do sálu plného lidí přiběhla příšera. Angelina s kamarády se rychle schovali do kuchyně. Slyšeli jen výkřiky vylekaných lidí a řev velké obludy. Když se vrátili do sálu, nikdo tam nebyl, všichni se někam poděli. Angelina s kamarády si říkali „ÚŽASNÁ 5.“ Členy klubu byli: Angelina, Molly, Kelly, Max a Tyboy. Domluvili se a šli zachránit rodinu a známé. Pospíchali přes les až do jeskyně. V jeskyni se utábořili. Ráno pokračovali v pátrání po ztracených. Šli a šli, až došli k velkému hradu. Vešli dovnitř, a tam uviděli svázané rodiče. Vedle nich stála příšera a vařila ve velkém hrnci vodu. „Chce nás uvařit!“ Křičela paní Tereza. „Pojďte, musíme jim pomoci!!!“ řekla Angelina. Molly a Kelly odlákaly příšeru, Max a Tyboy oddělali 21
hrnec z ohně a Angelina rozvázala a odvedla rodiče. Všichni se vrátili domů a řekli: „Už nikdy nebudeme pořádat párty.“ „Mami, a co ta příšera?“ zeptala se Angelina. „Chytíme ji,“ řekl pan Johan. Všichni šli před velký hrad příšery a nastražili pasti. Ráno přišli a viděli, že se příšera chytla. Sundali vrchní část kostýmu (hlavu) a viděli, že příšera je pan starosta. Pan starosta byl totiž naštvaný, že ho paní Tereza nepozvala na párty. Paní Tereza byla po celém městě známá tím, že pořádala nejlepší párty na světě. Pan starosta si myslel, že ho paní Tereza pozve na její párty. Nikdo nevěřil, že by to mohl udělat pan starosta. Všichni jej považovali za velmi hodného a za velmi rozumného člověka, ale bohužel je zklamal. „Pane starosto, proč jste to udělal?“ zeptala se paní Tereza. „Víte, chtěl jsem jít na vaši párty, protože se mi ostatní starostové smáli, že sem se tam jako jediný nedostal. Nemohl jsem je nechat, aby se mi smáli, proto jsem si vymyslel kostým příšery, která tady strašila před padesáti lety. Byla to příšera 525, která unášela děti a sem tam i nějakého toho dospělého. Říká se, že se jednou vrátí a bude strašit dalších padesát let. Čekal jsem na ni deset let, ale ona stále nepřicházela. Proto jsem si našel starý kostým příšery 525 v jednom starém muzeu,“ odpověděl starosta. Jenže když se rozpovídal, všichni kromě Angeliny usnuli. „A proč jste se pomstil 22
mamince?“ zeptala se rozzlobeně Angelina. „No, víš, chtěl jsem se pomstít, protože mě tvoje maminka nepozvala. Byl jsem naštvaný, že všichni byli pozváni a já ne.“ Sotva to dopověděl, už si pro něj přijela policie. „Tak, teď už bude pokoj od příšer a nestvůr. Doufám, že se pan starosta poučil, že takové věci se dělat nemají. Ten kostým příšery 525 musíme vrátit zpět do muzea. Angelino, najdi, jak se to muzeum jmenuje,“ řekla paní Tereza. „Dobře mami, je to kostým z muzea Kolpového Konráda na ulici Dyrtevuské 525. Počkej, tady se píše něco o tom kostýmu. Není to kostým, je to opravdu příšera, ale oživne po padesáti letech. Lidi, které unese, bude schovávat v jeskyni Lopna. Informace je z 9. března roku 1966. A právě zítra už uběhne padesát let. Musíme ho do muzea odnést co nejdřív, jinak nám příšera 525 (dokonce i s oceněním nejstrašidelnější příšera všech dob) oživne před očima zítra o půlnoci.“ Angelina měla ještě větší strach než předtím. Hned kostým naložili do auta a jeli rychle do muzea. Ale v muzeu už bylo zavřeno. „Vrátíme se ráno, otvírají přesně v pět hodin,“ řekla paní Tereza. „Tak dobře,“ odpověděla zklamaná a vyděšená Angelina. Ráno se vrátili, vešli do muzea a pan Konrád je přivítal. Říkalo se o něm, že je to velmi milý člověk. Paní Tereza mu řekla všechno o tom těle příšery 525. Pan Konrád příšeru naložil do svého auta a odjel až k moři, které bylo velmi daleko. Vyložil tam příšeru a rychle odjel 23
zpět do města Dochetova. Všichni šli spát. Odbila půlnoc a příšera opravdu oživla. Pan Konrád byl velmi chytrý a poblíž příšery nastražil kameru, aby viděli, co příšera dělá. Mezi tím příšera pochodovala sem a tam po celé pláži, až v tom najednou vlezla do vody. „Ona se potopila? To je divné pojedu se tam podívat.“ Mezi tím už měla do muzea namířeno paní Tereza se svojí rodinou. Jakmile přišli do kanceláře pana Konráda viděli, že tam nikdo není a na stole ležel papírek, na kterém bylo napsáno: „Jel jsem se kouknout na příšeru 525, vlezla do vody. Kdybyste chtěli, můžete přijet za mnou. Konrád.“ „Jedeme za ním,“ řekla paní Tereza, která si byla jistá tím, že se panu Konrádovi něco stane. Jeli rychle, co nejrychleji mohli až na pláž Slunce, na kterou pan Konrád odvezl příšeru. Viděli, že panu Konrádovi se naštěstí nic nestalo. Pan Konrád pozoroval, jak se příšera 525 vynořuje z vody a ve stejnou chvíli se z vody vynořila i malá želva Fugo, která uměla mluvit. Řekla jim, že příšera 525 je ve skutečnosti malé stvoření Totuto, které po padesáti letech o půlnoci přijde ke kostýmu příšery 525 a oblékne si ho. Malé stvoření se ale rozhodlo, že na stránku muzea Kolpového Konráda napíše, že příšera znovu oživne. „Jak zastavíme Totuta?“ zeptala se Angelina želvy Fugo. „Musíte se potopit do moře a vylovit kámen svatosti Kolip, kterým posvítíte Totutovi přímo do očí. 24
Všichni souhlasili. Potopili se tak, aby to Totuto neslyšel a hledali po celém moři kámen Kolip. „Mám ho!!!“ zakřičela Angelina. V tom se Totuto otočil přímo na Angelinu a ta mu posvítila kamenem přímo do očí. Totuto spadl do vody. Paní Tereza ho vylovila a zavolala policii. Policie hned přijela. Naložili Totuta do policejního auta a kostým do auta od pana Konráda. Kostým odvezli do muzea a Totuto skončil ve vězení. Všichni se vrátili domů a měli se dobře. I když paní Tereza řekla, že už žádná párty nebude, přesto na oslavu vyřešení záhady udělali malou, ale opravdu hodně malou párty. Paní Tereza upekla dort, Angelina s kamarády nachystali stůl a pan Johan koupil rachejtle, ohňostroj a šampaňské. Party byla skvělá!!!
25
Kouzelné kameny Petr Adamec
B
yl jednou jeden kluk, který se jmenoval Ottík. Byl to docela obyčejný kluk. Měl nejlepšího kamaráda Vaška. Jak jednou šli, uviděli dva zvláštní kameny. Byly zvláštní proto, že jeden byl oranžový a druhý byl fosforově zelený. Oba dva kluci se zarazili a až po chvíli jim došlo, že se vpletli do nějaké záhady. Když přišli domů, začali hodně přemýšlet. Tak je napadlo, že půjdou znovu ven. Kameny vyhodili do vzduchu, ale kameny se zpátky na zem nevrátily. Vznášely se jim nad jejich hlavami. A oba kluci se začali také vznášet a mohli létat, jak chtěli. Ale nenechali to jen tak být a chtěli na tu záhadu přijít. Když létali, vše bylo jednodušší. Jednoho dne vidí dva jiné kluky, jak mají úplně stejné kameny! Akorát měly jen jinou barvu, červenou a tyrkysovou. Ottík a Vašek k nim přišli, ale mělo to háček. Kluci byli zlí! Ottíka s Vaškem vyhnali. Jim to nevadilo, stejně museli už domů. Ráno cestou do školy Ottík s Vaškem kluky znovu potkali. Všimli si, že se chlubí svými zázračnými kameny. A všichni je obdivují, jak létají. No, skoro všichni. Kromě Ottíka a Vaška. Jak 26
skončila škola, naši kluci se rozhodli, že je budou sledovat. Zjistili, že zlí kluci mají svůj úkryt přímo za školou. A proto se rozhodli, že si také svůj úkryt postaví. Nebylo to jen tak jednoduché. Museli si najít materiál. Polovinu dne létali a hledali… ale bez úspěchu. Další den byla sobota a tak měli více času na stavbu. Tentokrát se drželi při zemi a najednou vidí díru ve stromě. Když do ní vlezli, zjistili, že už tam musel před nimi někdo být! Byla tam kancelář a v ní stůl, dvě židle a čtyři vysílačky. V další místnosti mapa jejich vesnice. A najednou jim došlo, že je to kamarádova základna. Kamarád se jmenuje Ondra, je v Brazílii a tak mohli jeho základnu používat. Uklidili si v ní. Druhý den v 07: 00 už zase byli v základně. Ottík přinesl svůj notebook a rádio. Začali zjišťovat jména těch zlých kluků. A jen stačilo si přečíst jmenovku na stěně jejich základny, jmenovali se Franta a Josef. Po chvíli byli v té jejich základně. Ottík vytáhl svůj notebook a začal zjišťovat informace o Frantovi a Josefovi. Zatímco Vašek vymýšlel plány, jak přelstít Frantu a Josefa, v základně Franty a Josefa přemýšleli o svých kamenech. A připadalo jim divné, že Ottík a Vašek je neobdivovali, jak létají. Nakonec Frantovi a Josefovi došlo, že Ottík a Vašek mají stejné kameny! Franta a Josef se rozhodli kameny od Ottíka a Vaška najít a přepadnout je, aby jim mohli vzít jejich kameny. 27
I když jim čtyři kameny budou k ničemu, ale to jim bylo jedno. V základně Ottíka a Vaška už všechno bylo promyšlené. Vaška napadla past na Frantu a Josefa a Ottík zjistil, že Franta a Josef mají dva kamarády, kteří jim pomáhají. Ottík a Vašek se rozhodli, že začnou pracovat na pasti. Vašek našel provaz a síť. Mezitím Ottík nabarvil kámen na oranžovo a připevnil kámen na provaz. Pak Vašek natáhl síť a past byla hotová. Ne že by Ottík a Vašek chtěli Frantu a Josefa přepadnout, ale bylo to jen kvůli tomu, aby nenašli jejich skrýš. Ottík a Vašek schovali past do křoví blízko jejich základny. O hodinu později blízko jejich základny prošel Franta a Josef. Už by jejich skrýš našli, kdyby nebyla nastražená síť. Najednou vidí Josef oranžový kamínek. Jak se k němu přiblížili, spadla na ně síť. Ottík a Vašek rychle přiběhli, ale z opačné strany od jejich základny, aby Frantu a Josefa nic nenapadlo. Až Ottík s Vaškem přiběhli, přemýšleli co s Frantou a Josefem. Nakonec je pustili. Ottík a Vašek se rozhodli, že se půjdou podívat do lesa. V lese na ně číhal Franta a Josef. Franta a Josef byli schovaní mezi keři a stromy, takže je nešlo vidět. Když kolem šel Ottík a Vašek, Franta a Josef na ně vyskočili a převrhli je na zem. Ottík a Vašek nebyli rváči, ale uměli se dobře bránit. Franta a Josef věděli, že by se Ottík a Vašek ubránili, proto si zavolali na pomoc své kamarády Pavla a Mirka. Teď už
28
Ottík a Vašek neměli šanci! Franta, Josef, Pavel a Mirek svázali Ottíka a Vaška. Když Franta, Josef, Pavel a Mirek došli do základny, Mirek hodil Ottíka a Vaška do kouta. Franta, Josef, Pavel a Mirek začali Ottíka s Vaškem šikanovat, ale po chvíli se Ottíkovy a Vaškovy kameny začaly vznášet. Rozvázaly Ottíka a Vaška a přivázaly Frantu, Josefa, Pavla a Mirka. A kameny od Ottíka a Vaška promluvily: „Kdo ostatním škodí, sám sobě škodí.“ Za chvíli se začaly vznášet kameny od Franty a Josefa a přistály na rukách od Ottíka a Vaška. Ottík a Vašek zavolali na policii. Až policie dorazila, odvezla Frantu, Josefa, Pavla a Mirka do polepšovny. Ottík a Vašek dostali diplom za to, že chytili zlé kluky. A jak to bylo dál s kameny? Ty zůstaly v utajení v Ottíkově a Vaškově ruce. Až byli Ottík a Vašek velcí, byli policisté, protože jim to náramně šlo!
29
Pohádky ze školní lavice aneb co napsali naši čtvrťáci Napsali: žáci 4. třídy Vydalo: Gymnázium, základní škola a mateřská škola Hello Redakce: Mgr. Alena Tůmová, ředitelka školy Školní rok 2015/16 www.helloskola.cz
30
31
www.helloskola.cz
32
