Godefroy z Bouillonu ILONA POKORNÁ
Nebo také Gottfried či, ve starší literatuře, Bohumír z Bouillonu. Narodil se kolem roku 1060 a po matce pocházel z rodu Karla Velikého. Roku 1076 byl stanoven dědicem dolnolotrinského vévodství po strýci Godefroyovi IV. Hrbatém. Císař Jindřich IV., jako jeho lenní pán, mu však ponechal pouze hrabství Antverpy a panství Bouillon v Ardenách. Dolnolotrinské vévodství získal až později za věrné služby, ovšem jenom jako říšský úřad. V listopadu roku 1095 zahájil papež Urban II. v Clermontu koncil, jenž vstoupil do dějin jako počátek křížových výprav. V srpnu roku 1096 se na cestu vydala první vojska mezi nimiž byla i armáda z Lotrinska vedená Godefroyem z Bouillonu a jeho bratry Eustachem z Boulogne a Balduinem. Godefroy z části rozprodal a z části zastavil své statky a vyzbrojil početnou armádu. Pod jeho praporem vyrazilo 10 000 rytířů a 30 000 pěších vojáků. O důvodech proč přijal kříž vůbec nic nevíme. Vzhledem k tomu, že rozprodával své statky někteří badatelé usuzují, že už se nehodlal vrátit. Nikdy se však nevzdal svého vévodství a podle dobových zvyklostí si od císaře vyžádal povolení k opuštění říše. Císař také nového dolnolotrinského vévodu jmenoval až po Godefroyově smrti. Godefroy byl proslulý svou zbožností a pečlivostí, mezi křižáky byl oblíbený ikdyž nepatřil k nejúspěšnějším bojovníkům. Godefroy se se svým vojskem vydal po pevnině k Uhrám. Král Koloman, ale odmítal západní křižáky pustit na své území. Postoj změnil teprve poté, co získal Balduina a jeho rodinu jako rukojmí. Vojsko prošlo Uhrami bez konfliktu, hladce překročilo řeku Sávu a zamířilo k Byzantské říši. Do Konstantinopole dorazili v polovině prosince. Tam již byli na křižáky připraveni i se zásobami potravin. Na březích Marmarského moře se morálka vojska zhroutila a 8 dní plenili krajinu. Godefroy si myslel, že císař Alexius drží ve vězení Huga z Vermandois, což byl francouzský hrabě, který se vydal na cestu v přibližně stejné době jako Godefroy, ale na rozdíl od něj šel přes Itálii a byl v Konstantinopoli dřív. Hugo byl nejprve císařem Alexiem sledován a nucen, aby mu složil lenní přísahu, což Hugo nakonec udělal a byl bohatě obdarován. Císař okamžitě poslal Huga za Godefroyem, ten se následně císaři omluvil. Alexius si byl vědom, že křižáci si chtějí na Východě založit vlastní panství a nepřichází pouze jako žoldnéři, vyžadoval tedy, aby mu složili lenní přísahu. Godefroi, ale nechtěl Alexiovi přísahu složit, neboť již složil přísahu římskému císaři a nechtěl skládat další. Rozhodl se vyčkat do příjezdu dalších rytířů. Když jednání vázla, přistoupil Alexius
1
k tvrdšímu postupu a zastavil vojskům dodávky potravin. Na to zareagoval Godefroyův bratr Balduin tak, že napadl Konstantinopolská předměstí a vynutil si obnovu dodávek. Na konci ledna 1097 byl Godefroy pozván za císařem, ale poslal za sebe jen vazaly, kteří nemohli jeho jménem složit přísahu. Alexius se pokusil znovu o omezení dodávek zásob, aby přiměl křižáky k ústupu. Křižáci se stáhli před brány pod palácem Blachernae a zaútočili na město. Alexius si pozval posily a křižáky odrazil. Godefroy se nakonec uvolil, že císaři lenní přísahu složí. Godefoy, Balduin, Eustach a jejich přední rytíři složili následující přísahu: „Všechna města, území a pevnosti, kterých by se zmocnili, a které předtím náležely říši Romápů,1 mají být odevzdány nejvyššímu úředníku, kterého k tomu účelu vyšle císař.“2 Poté byli zahrnuti dary a odešli do tábora u Nikomedie. Godefroy se poté, s vůdcem jihoitalských Normanů Bohemundem z Terentu, vydal na Východ k Nikáji. O Godefroyově působení u Nikáje není mnoho známo, víme jen, že bojoval vedle Bohemunda společně s Tankredem, Bohemundovým synovcem a Robertem z Normandie. Po sedmi týdnech město padlo a vojsko se rozdělilo na dvě skupiny: Byzantince, Normany a Vlámy vedené Bohemundem a Francouze, Lotrinčany a Provensálce vedené Godefroyem a hrabětem Raimondem de SaintGilles. Výprava pokračovala do Anatolského vnitrozemí. Godefroy byl během cesty vážně zraněn medvědem na lovu, cesta do Antiochie trvala 4 měsíce. Během obléhání Antiochie Godefroy souhlasil, že se podřídí velení Bohemunda. Když 21. října 1097 vojsko Antiochii oblehlo byl Godefroy nemocný, své oddíly tedy nemohl vést do prvních bitev o město. Do bojů se zapojil až v únoru 1098. V červnu byla Antiochie dobyta a mezi veliteli vznikali mocenské spory o město, v nichž se ale Godefroy neangažoval. Místo toho se vydal do Edessy za bratrem Balduinem, který mu ze svého hrabství propůjčil města Turbesul a Ravendel. Na konci února 1099 se Godefroy společně s Robertem, hrabětem z Flander vydali na pochod do Jeruzaléma. Po obléhání města Gibel se znovu spojili hlavní armády před Arkou. K Jeruzalému dorazili 7. června 1099. Po dokončení stavby obléhacích věží zahájili křižáci v noci z 13. na 14. července útok. Godefroy se svou věží obléhal sever. 15.července se mu podařilo věž, nedaleko Herodovi brány, velmi šikovnými manévry přisunout až k hradbě, na kterou byl shora spuštěn most. Jako první křižák pronikl na hradby flanderský rytíř z Tournai Letold a za ním následoval Godefroy, Lotrinci a Tankred. Po několika dnech se vzdali poslední žijící muslimové a křižáci slavili vítězství. Podle Alberta z Cách Godefroye tížilo svědomí, protože nedokázal zabránit masakrům a činil za to pokání. Po vykonání
1
Rozuměj Byzantinců Hrochová V. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. 1. vyd. Praha, Státní pedagogické nakladatelství. 1982. s. 43 2
2
prvních opatření k zajištění pořádku se světští i duchovní vůdci sešli, aby se poradili jaká další opatření budou následovat. Ukázalo se, že nemají představu, co dál s dobytým Jeruzalémem. Bylo nutné vytvořit duchovní i světské úřady. Jedinými vhodnými kandidáty na krále byli Raimond z Toulose a Godefroy z Bouillonu. Ostatní vůdci buď nechtěli zůstat v Palestině nebo neměli dostatečnou vážnost k zastávání takového úřadu. Raimond nabízenou koronu odmítl s poznámkou, že nechce být králem tam, kde žil Kristus. Nejspíš si uvědomoval, že nabídka nebyla zcela upřímná, a zároveň doufal, že svou odpovědí zabrání Godefroyovi, aby se ujal vlády. Godefroy velmi šikovně překonal Raimondův tah, odmítl totiž korunovaci, ale souhlasil s převzetím moci. Následně se Godefroy zmocnil Davidovy věže, která byla v držení Raimonda a bez níž by se nemohl stát pánem města. Nechal se titulovat jako „Ochránce svatého hrobu“ Raimond odešel se svým vojskem na sever do Jericha. Godefroyova volba znamenala teprve první krok k budování nového státního celku, ten se zrodil a upevnil v boji proti egyptským vojskům. Egyptské vojsko vedené vezírem al-Afdalem se blížilo z jihu a Godefroy byl nucen žádat ostatní velitele o pomoc. Přes stávající neshody jej neodmítl ani Raimond z Toulouse. 12. srpna 1099 došlo na rovině před dobře opevněným přístavem Aškalónem k bitvě. Křižáci je překvapili ve vojenském táboře a zcela je zničili. Na počátku září většina křižáků opustila Jeruzalém. Zůstal pouze Godefroy s Tankredem se zhruba 300 rytíři a 2000 pěšími vojáky. Godefroy zpočátku vládl jen v Jeruzalémě, přístavu Jaffě a Lyddě, Ramle, Betlémě a sv. Abrahámovi (Hebron). Venkovské oblasti obývalo stále muslimské obyvatelstvo. Pouze postupně se Godefroyovi dařilo rozšířit svůj vliv i na venkovské oblasti Judaje a Samařska. 18. června 1100 ale Godefroy předčasně umírá. Křesťanské prameny uvádí, že podlehl vážné nemoci, jíž trpěl. Ale všechny arabské prameny tvrdí, že Godefroy zemřel po zásahu šípem při tažení proti městu Akkon na pobřeží.3 Po jeho smrti se stal vládcem Jeruzaléma jeho bratr Balduin jako Jeruzalémský král Balduin I. Protože se Godefroy stal prvním vládcem Jeruzaléma a také díky jeho urostlé postavě a plavým vlasům kolem jeho osoby vznikla velmi silná legendární tradice, jež jej povýšila na jakýsi vzor ideálního křižáka. Tento proces zahájil záhy po 1. křížové výpravě Albert z Cách, který ve vévodovi viděl svého héroa. S velkým časovým odstupem a značnou dávkou idealizace líčí jeho volbu kronikář Vilém z Tyru.4 Geoffrey Chaucer jej ve svých Canterburských povídkách popisuje jako „skutečně dokonalého urozeného rytíře.“ Godefroyova role byla popsána v kronice Gesta Francorum, kterou během křížové výpravy sepsal anonymní rytíř. Později se Godefroy stal hrdinou mnohých trubadúrských básní. Jeho 3 4
Gabrieli Francesco,Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Vyd. 1. Praha: Argo, 2010, s. 41. Hrochová, s. 71
3
postava se objevuje v renesanční básni Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém. Godefroyova duše se spolu s dušemi dalších „bojovníků za víru“ objevuje v nebi Božské komedie Dante Alighieriho. Godefroy také pod jménem Goffredo vystupuje v opeře Georga Friedricha Händela Rinaldo z roku 1711, první italsky zpívané opeře uvedené v Londýně.V dnešní době se ochránce božího hrobu objevuje například v knize Da Vinciho kód od Dana Browna a také má několik profilů na Facebooku.
1. křížová výprava Bitva u Menzikertu roku 1071 vyvolala v Byzanci obavu z dalšího pronikání Turků, obrátili se proto na Západ s žádostí o pomoc. Na jaře 1095 se konal koncil v Piacenze na němž byli přijati byzantští poslové, aby obeznámili církevní hodnostáře s islámskou invazí. Koncil posly vyslechl, ale neposkytl žádnou reálnou odpověď. Papež Urban II. odjel do Francie, kde v Clermontu 18. listopadu 1095 slavnostně zahájil zasedání koncilu. 27. listopadu papež ohlásil veřejné jednání na němž byla přednesena řeč, která je tradována jako počátek křížových výprav. Přestože byla Urbanova výzva adresována šlechtě přišla okamžitá reakce ze strany chudiny. Pod vedením různým křesťanských kazatelů se shromáždily početné chudinské houfy a bez přípravy se vydaly na cestu do Svaté země. Nejvýraznější z těchto kazatelů byl Petr Poustevník, charismatický demagog s fanatickou nenávistí k Turkům, který kázal především v severní Francii. Roku 1096 vyrazil Petr i se svými asi 20 000 následovníky ze severní Francie. Téměř souběžně s nimi táhl menší chudinský houf pod velením Gautiera Sans-Avoir. Výpravy táhly většinou odděleně na východ, přes Svatou říši římskou do Uher, kde na uhersko-byzantské hranici začaly z nedostatku zásob drancovat široké okolí. 1. srpna 1096 poutníci loupili i na předměstí Konstantinopole. Císař Alexios dal výpravu urychleně přepravit na asijskou pevninu do opevněného tábora v blízkosti městečka Kibotos. Chabě vyzbrojení poutníci podnikali z tábora loupežné výpravy do okolí. Při pochodu k Nikáji se poutníci zmocnili pevnůstky Xerigordon v které je obklíčili Turci pod velením Kiliče Arslana. Pevnost na počátku října 1096 padla a Turci vyvraždili na 6 tisíc poutníků. Turci v dalším pochodu na Nikáju vyvraždili zbytek poutníků a tábor u Kibotu vydrancovali. Rytíři se na cestu do Svaté země vydali až později. Ze severní Francie vytáhla výprava hraběte Roberta Normandského a Roberta Flanderského. Ze střední Francie se přidal hrabě Štěpán z Blois a Hugo z Vermandois, bratr krále Filipa I. Lotrinské vojsko vedli bratři z Boulogne Godefroy, Eustach a Balduin. Oddíly z Provence vedltoulouský hrabě Raimond 4
de Saint-Gilles. Při cestě Huga z Vermandois jižní Itálií se k první křížové výpravě přidal další normanský válečník, kníže Bohemund z Tarentu a jeho synovec Tankred. Na přelomu let 1096–1097 velmoži dorazili do Konstantinopole, kde císaři složili lenní přísahu a císař na oplátku přislíbil výpravě podporu. Prvním cílem křižáckých rytířů se na jaře 1097 stala Nikája v Anatolii. Ta byla po sedmitýdenním obléhánídobyta a křižáci se vydali k východu. 1. července roku 1097 porazili křižáci v údolí u Dorylea vojska Kiliče Arslana. V únoru 1098 obsadil Balduin z Boulogne Edessu a založil první křižácký stát. Vojsko táhlo na jih, kde oblehloAntiochii. Po ročním obléhání se 3. června 1098 Bohemundovi z Tarentu podařilo město díky zradě zbrojíře Fírúze obsadit a po odražení odvetného útoku atabega Kerbogy z Mosulu se vládcem města prohlásil Bohemund z Tarentu (založil tak další stát). Zbylí křižáci táhli dál do Palestiny, kde 7. června oblehli
Jeruzalém,
který 15.
července 1099 dobyli
a
drtivou
většinu
obyvatelstva povraždili. Masakr přežil jen místodržící Iftíchar ad-Daula se svou gardou a několik civilistů, kteří poté nalezli azyl v Damašku. Vládcem Jeruzaléma byl zvolen vévoda Godefroy z Bouillonu s titulem „ochránce Božího hrobu“. Roku 1100 byly do Svaté země vypraveny pomocné křížové sbory, menší, špatně koordinované skupiny, které se pokusily posílit nově založené křižácké státy. Roku 1101 však byly rozbity Turky v Anatolii, jež zůstala od té doby až do konce křížových výprav téměř nepřekonatelnou překážkou.
Hrad Bouillon Hrad byl údajně vybudován okolo roku 1020
Godefroyem, vévodou z dolního
Lotrinska,(i když některé prameny uvádějí již zmínky z roku 988).Hrad se nachází na skalnatém výběžku země v ostrém ohybu řeky Semois. Roku 1045 byl zničen císařskými vojsky, za rebélii jeho syna Godefroya Vousatého. V roce 1065 byl omilostněn , byl mu udělen titul vévody Dolního Lotrinska a tak se vrátil a hrad znovu vybudoval. Po něm na hradě vládl jeho syn Godfroy Hrbatý, po kterém to v roce 1082 jeho synovec Godfroy z Bouillonu. Když se Godefroy rozhodl připojit k 1 . křížové výpravě, prodal hrad Bouillon lutyšskému biskupovi Orbrtovi. Za hrad tehdy obdržel 1300 hřiven stříbra a 3 hřivny zlata.(což je při dnešní ceně zlata a stříbra přibližně 4 153 800 Kč).Zároveň smlouva s biskupem dávala právo na odkup vévodství zpátky za stejnou cenu Godefroyovi a jeho dědicům do 3. kolene. Jelikož Godefroy zemřel bez dědice ve svaté zemi zůstal hrad nadále ve vlastnictví biskupství. V roce 1129 byl zabrán Renoaudem, vévodou z Verdunu, ale biskup lutyšský ho odsud v roce 1155 5
pomocí armády vyhnal a Bouillon byl oficiálně přiznán císařem lutyšskému biskupství. V majetku biskupství se tedy hrad nacházel až do roku 1678 s několika výjimkami. Protože je Lutych poměrně vzdáleno od Bouillonu, ponechal biskup Bouillonu samosprávu, s tím že si nechal právo jmenovat kastelána a guvernéra. V době vlastnictví církve byli kasteláni z rodu Le Marcků. Od roku 1415 do roku 1521 byl ve vlastnictví Le Marcků. A v roce 1559 byl císařem Karlem V. vrácen biskupům z Lutychu. Od poloviny 16. století používala rodina Le Marcků titul vévody z Bouillonu souběžně s biskupem z Lutychu i přesto, že hrad nevlastnili. V roce 1591 se Henry de la Tour d' Auvergne oženil s Charlotte de Le Marck a titul vévoda z Bouillonu začal připadat rodině La Tour. Během války s Holandskem byl hrad dobyt Francouzi pod velením maršála Créquy .A v roce 1679 smlouva Nijmegen přiznává Bouillon jako samostatné území a je Ludvíkem XIV. navrácen Godfroyovy Maurice de La Tour. V 17. Století byl hrad předělán pro těžké dělostřelectvo militárním architektem Vaubanem, pro Ludvíka XVI. Vauban zde vybudoval dokonalou obranou strukturu. Základní princip téhle obrany tkví v tom, že každé dělo leží v přímém zorném poli dalšího a tak může být dokonale bráněno. Každé další dělo je pak umístěno tak, aby mělo výhled na předchozí dělo a tak je propracován systém dokonalé obrany bez slepých míst. Celé 18. století byl Bouillon svobodným územím, a to až do 24.dubna 1794, kdy hromadným shromážděním byl vyhlášen Bouillon republikou. Avšak v následujícím roce byl připojen k Francouzké republice. Po bitvě u Waterloo 20.listopadu 1815 bylo Vídeňským kongresem vévodství postoupeno králi nizozemskému jakožto velkovévodovi lucemburskému. Roku 1839 po belgické revoluci byl Bouillon spolu s celou lucemburskou provincií připojen k nově vzniklému Belgickému království.
6
Zdroje a literatura: Baldwin Marshal W. a kol., A history of the Crusades vol. 1, The first hundred years, Madison 1969 Gabrieli Francesco, Křížové výpravy očima arabských kronikářů, Praha 2010 Hrochová Věra, Křížové výpravy ve světle soudobých kronik, Praha 1982 Hrochovi Věra a Miroslav, Křižáci v Levantě, Praha 1975 Mayer Hans Emanuel, Dějiny křížových výprav, 2013 www.bouillon-initiative.be www.britanica.com (Encyklopedia Britanica) www.heraldica.org www.newadvent.org (Catholic encyklopedia) www.wikipedie.org
7
