Georgij Petrovič Fedotov (1. [13.] podle juliánského kalendáře) října 1886, Saratov – 1. září 1951, New York) ruský náboženský myslitel, filosof, historik a publicista.
Život Narodil se v Saratově v rodině úředníka. Učil se na voroněžském gymnáziu, kam se jeho rodiče přestěhovali. V letech 1904–1905 studoval Petrohradský technologický institut. V roce 1905 byl uvězněn za účast v sociálně-demokratickém kroužku a poslán do vyhnanství do Německa. Zde navštěvoval přednášky na univerzitě v Jeně. Po návratu do Ruska pokračoval ve studiu na fakultě historie Petrohradské univerzity, kde byl žákem významného medievisty I. M. Grevse. Po ukončení studia zde na katedře středověku působil jako privat-docent, pracoval též v sekci umění petrohradské Veřejné knihovny.
Další vývoj jeho osobnosti zásadně ovlivnili tři z jeho petrohradských učitelů – medievista I. M. Grevs (1860–1941), církevní historik A. V. Kartašov (1875–1960) a myslitel A. Mejer (1876–1939). Ačkoliv nepřestával být přesvědčeným sociálním demokratem, myšlením se postupně více a více klonil na stranu křesťanství. Názorový vývoj G. P. Fedotova tak prodělal obdobný oblouk, který známe z biografií ostatních velkých osobností tzv. ruské nábožensko-filosofické renesance (S. N. Bulgakova, N. Berďajeva, autorů okruhu almanachu Věchi aj.), totiž, schematicky řečeno, od socialismu (komunismu) přes utopismus až k „idealismu“. V roce 1920 odjel do rodného Saratova, kde přednášel dějiny středověku na místní univerzitě, o dva roky později se pak vrací do Petrohradu – živil se jako překladatel zahraniční literatury a věnoval se rovněž publikační činnosti. V roce 1925 Fedotov vycestoval oficiálně ze SSSR do Německa a odtud se již nevrátil. Následně odjel do Francie, kde byl v letech 1926–1940 profesorem v Pravoslavném teologickém institutu sv. Sergije (Свято-Сергиевский правосланый богословский институт, L’Institut de Théologie Orthodoxe Saint-Serge). Po vypuknutí války a okupaci Francie Fedotov odešel do Spojených států amerických, kde se stal od roku 1943 profesorem v Pravoslavném teologickém semináři sv. Vladimíra (Свято-Владимирская духовная семинария, Saint Vladimir’s Orthodox Theological Seminary). Pokračoval také ve své publicistické činnosti. Životní pouť Georgije Petroviče Fedotova se uzavřela 1. září 1951 ve městě Bacon (stát New Jersey).
Dílo Fedotovovo chápání kultury bylo ovlivněno mj. názory filosofa a teologa Pavla Florenského (učení o lůně kultury v kultu, tj. náboženství ) a myšlením Angličana Christophera Dawsona, zejména názory o „nema teriálních faktorech kultury“, které zazněly v jeho tehdy módní knize Pokrok a náboženství (Progress and Religion. An Historical Enquiry, New York 1929). Jeho postoje v mnohém souzněly i s názory další významné osobnosti 2. poloviny 20. století, protestantským teologem Paulem Tillichem (1886–1965), zejména pak s jeho knihou Teologie kultury (Theology of Culture, New York 1959). Jako „filosof“ či „teolog“
kultury měl také blízko k myšlení N. Berďajeva, S. Bulgakova a V. Solovjova, zvláště jejich historiosofickým koncepcím. Publikace G. P. Fedotova lze rozdělit na dvě skupiny – na ty sepsané v Rusku a v emigraci. Do svého odjezdu ze SSSR v roce 1925 otiskl řadu studií o evropském středověku (mj. „К истории средневековых культов“, „Феодальный быт в хронике Ламберта Ардского“), a také monografii o francouzském teologovi 12. století Pierru Abélardovi (Абеляр, Petrohrad 1924). Jeho práce o Dante Alighierim byla zakázána sovětskou cenzurou. V pařížském exilu publikoval knihy: Svatý Filipp, metropolita moskevský (Св. Филипп, Митрополит Московский, Paříž 1928), Svatí staré Rusi (Святые Древней Руси, Paříž 1931), Duchovní verše. Ruská lidová víra podle duchovních veršů (Стихи духовные. Русская народная вера по духовным стихам, Paříž 1935). Ve Spojených státech amerických vydal dvousvazkovou monografii Ruské náboženské myšlení (The Russian Religious Mind sv. 1: Kievan Christianity: The Tenth to the Thirteenth Centuries; sv. 2: The Middle Ages: The Thirteenth to the Fifteenth Centuries, New York 1946, rozšířená reedice Cambridge, Massachusetts 1966) a sborník životů ruských svatých (od Feodosije Pečerského přes Sergije Radoněžského, Nila Sorského až po Tichona Zadonského, Serafima Sarovského a Joanna Kronštadtského) s komentáři nazvaný Pokladnice ruské duchovnosti (A Treasury of the Russian spirituality, New York 1948). Po celý život vystupoval rovněž jako aktivní publicista. V roce 1931 založil a společně s I. Fondaminským a F. Stěpunem vedl časopis Novyj Grad. Filosofskij, religioznyj i kuľturnyj obzor (v letech 1931–1939 vyšlo v Paříži celkem 14 čísel). Kromě časopisů Pravoslavnaja mysľ, Věstnik RCHSD, Sovremennyje zapiski, Čisla a Věrsty se s jeho úvahami mohli seznámit rovněž čtenáři předního žurnálu ruské emigrace Puť (vycházel v Paříži v letech 1925–1940), s jehož zakladatelem, N. Berďajevem, byli dlouhodobými přáteli. Vydal několik svazků svých úvah a esejů, mj. Je a bude. Přemýšlení o Rusku a revoluci (И есть и будет. Размышления о России и революции, Paříž 1932), Sociální význam křesťanství (Социаль ное значение христианства, Paříž 1933). Díla Georgije Petroviče Fedotova byla přeložena do řady světových jazyků. Po roce 1991 začala vycházet v reedicích také v Rusku; zvláštní pozornost si zaslouží moskevské vydání jeho sebraných spisů ve dvanácti svazcích, které vychází od roku 1998.
Z myšlenek
Dnešní svět na Krista již napůl zapomněl, nicméně ve svém životě a proroctví uchovává jeho nesmazatelnou stopu a opět se, tak jako před dvěma tisíci lety, souží duchovní žízní. Přišel čas opakovat slova smíření: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velmi horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ,Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji.“ (Sk 17, 22–23) (ze stati „O antikristově dobru“) Můžeme si vybrat: buď setrváme na vnějškově přesvědčivém, „přirozeně-vědeckém“ hledisku, a to nás dovede k pesimistickému závěru, že země, život, člověk, kultura a svoboda jsou natolik nicotné, že o nich není ani důležité hovořit. Vznikly během náhodné hry živlů na jedné z částeček prachu všehomíra a jsou odsouzeny ke zmizení beze stopy v kosmické noci. Nebo musíme změnit všechny parametry našeho hodnocení a vycházet nikoliv z množství, ale z kvality. Člověk, jeho duch a jeho kultura se poté stávají vyvrcholením a cílem stvoření. Všechny nesčíslné galaxie existují proto, aby nám dokázali zázrak – svobodné a moudré lidské stvoření je předurčeno královskému panování nad Vesmírem. (ze stati „Zrození svobody“)
Pokud existuje v mravném životě (a to lze jen stěží popřít) něco vyššího, co nelze vměstnat do kategorií farizejské morálky, můžeme toto vyšší vyjádřit v estetických pojmech jako duševní a duchovní krásu. Z tohto hlediska může být mravný lidský život přirovnán k práci umělce nad jeho materiálem. Z hroudy přírodního kamene postupně, během celého života, vytesává ideální obraz, jenž odpovídá úradku Tvůrce o něm, svém předobrazu. (ze stati „Na obranu etiky“)
Budoucnost je vždy kolem nás, stejně jako minulost. Události vrhají svůj stín daleko. Minulost zanechává stopy, budoucnost promlouvá znameními. (ze stati „Carmen saeculare“)
Knihy vydané v češtině G. P. Fedotov, Svatí staré Rusi, přel. J. Komendová a M. Řoutil, Červený Kostelec 2011, ISBN 978-80-87378-76-2.
Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.
