GENFEST SOBOTA 1. září 2012 DOPOLEDNE

GENFEST SOBOTA 1. září 2012 DOPOLEDNE

PŘÍCHOD DO ARÉNY PŘÍPRAVA NA ZNĚLKU ZNĚLKA GENFESTU Andrea: ahoj aréno!!! Christine: ne ... ahoj aréno ale čau lidi v aréně! Řekněme čau všichni!!! Daniel: Nehádejte se a 1,2,3, LET’S BRIDGE! Znovu, neslyšíme! Christine: všichni společně LET’S BRIDGE!!!!! Ještě!! One, two, three…. LET’S BRIDGE!! Je to jen několik hodin od mimořádných okamžiků, které jsme prožili společně včera večer a které zahájily desátý Genfest v naší historii!! Je to mimořádný pocit setkat se tu znovu 12000 mladých z celého světa a s dalšími tisíci mladých, spojených přes internet, sociální sítě, televizi. Genfest se rozjel naplno!! Daniel: Jsme zde proto, že chceme stavět mosty. Vytvářet vztahy, vazby. Z tohoto světového společenství chceme vytvořit nový zdroj, aby svět, ve kterém žijeme, byl spravedlivější, slušnější, sjednocený. Andrea: I dnes budeme objevovat cesty, „mosty“ vedoucí k druhému člověku. Cesty nejrůznější, překrásné, které nás vedou k uskutečnění našeho ideálu: univerzálního bratrství. Učiníme tak zde v aréně i společně se všemi mladými, kteří nás sledují ve světě. Je tisíce těch, kteří budují svůj „most“ v různých městech. Christine: Pojďme se tedy podívat, co se děje v jednom z těchto měst. Pojďme na druhý konec světa. Je tam již osm hodin večer. Jsme ve spojení s Wellingtonem na Novém Zelandu. Ciao! Zdravíme a Let’s Bridge!!! Gen: Ciao! Daniel: Isten hozott titeket Budapesten! Andrea: Vítáme vás v Budapešti! MLADÍ Z WELLINGTONU: Je nás tady 20 mladých lidí z Nového Zélandu, shromážděných v našem hlavním městě Wellingtonu. Dnes jsme měli společnou večeři, sledovali jsme Genfest a cítíme, že ho prožíváme společně. Připravovali jsme se na Genfest společně s vámi všemi. Jako přípravu jsme dělali mnoho věcí: v místech, kde pracujeme, doma, ve školách a na jiných místech jsme se snažili milovat v malých i ve velkých věcech. Také jsme se snažili dělat něco pro naši místní komunitu prostřednictvím pravidelných měsíčních projektů na oživení města. Uklízeli jsme na pláži, vzali jsme chudší rodiny z našeho okolí na výlet za zábavou, trávili jsme čas se starými lidmi v domově důchodců a udělali pro ně koncert, pomáhali jsme organizovat sklady darů pro uprchlíky. Každý měsíc se scházíme, abychom se podělili o naše zkušenosti a navzájem se podporovali v cestě k našemu cíli a v přinášení lásky a jednoty do našeho malého hlavního města. Andrea: Díky do Wellingtonu! Ale protagonisty budete dnes i vy, protagonisty dnes budeme my všichni díky našim příběhům, našim zkušenostem. Setkáme se s nejrůznějšími mladými lidmi z různých částí světa. Ve vytváření této sítě propojených životů nám pomůže i Facebook, Skype, Twitter. Daniel: Již před chvílí jsme to zažili. Tato síť bude prostředkem ke stavbě mostu, na kterém se setká v dialogu celý svět. Most se za chvíli začne klenout. Krásný Genfest všem. Let’s Bridge! LÍBÍ SE TI SVĚT TAKOVÝ, JAKÝ DNES JE? chlapec USA - anglicky: Vidím, že ve světě je mnoho krásného, ale také spousta negativních věcí. dívka Německo - německy 1


Nelíbí se mi! Chtěla bych, aby byl větší zájem o ekologii a větší respekt mezi lidmi. chlapec Turecko - francouzsky Politika, politika a náboženství... bez nich by svět byl dokonalý! dívka Brazílie - portugalsky Nelíbí se mi války, hlad a egoismus. Myslím, že svět se musí změnit. chlapec z Asie - německy Ne! Je tu příliš atomových elektráren. A říká se, že svět brzy skončí vlivem záplav a globálního oteplování. dívka USA - anglicky Já si myslím, že lidé si musí více zvyknout na kulturu, víru a hodnoty jiných národů a tuto víru a hodnoty respektovat. chlapec Taiwan - mandarinsky Je velká propast mezi bohatými a chudými a spousta diskriminace lidí starých a barevných. dívka Itálie - italsky Svět, jaký je dnes, se mi nelíbí, protože politici jen využívají svého postavení. A i když si všichni stěžují, nedělají nic pro změnu k lepšímu, naopak situaci zhoršují. MŮŽEŠ NĚCO UDĚLAT, ABY SE SVĚT ZMĚNIL? dívka Turecko - turecky Kdybych něco mohla změnit, tak větší respekt k přírodě. Každý by se měl naučit recyklovat. dívka Itálie - italsky Já sama nic nezměním. Kdybychom se ale jako mladí lidé spojili, dokázali bychom velké věci. chlapec Brazílie - portugalsky Co mohu udělat pro změnu světa? Začít měnit svoje návyky. JAK SI PŘEDSTAVUJEŠ SVOU BUDOUCNOST? dívka USA - anglicky Pro svou budoucnost mám spoustu plánů! dívka Panama - španělsky Moje budoucnost? Pokud najdu dobrou práci, moje budoucnost bude dobrá. Jinak to bude těžké. chlapec Holandsko - holandsky Moje budoucnost je být šťastný s mojí dívkou. chlapec Caraibi - anglicky Nevidím svou budoucnost. Vidím budoucnost světa. A je temná. Úplně temná. CHOREOGRAFIE - KONFLIKT NÁMĚSTÍ TAHRIR Jmenuji se Bassem, je mi 25 let a jsem z Káhiry. Již je to rok od začátku událostí, které obrátily naruby život naší země a stále se ještě v Egyptu nacházíme ve velmi citlivé fázi, kde kraluje nejistota, skleslost, velká ekonomická krize a velký strach z budoucnosti. Také moje rodina byla okradena nejen o majetek, ale hlavně o mír, který vždy kraloval v našich srdcích. Navzdory všem těmto událostem jsme s úžasem pozorovali, jak nám Bůh pomáhá budovat síť opravdových a bratrských vztahů. V jedné ze čtvrtí velké Káhiry jsme společně pracovali, křesťané i muslimové, společně vedeni ideálem sjednoceného světa, na jednom, chcete-li, nepatrném projektu, který byl ale symbolem jednoty: projekt s názvem PATŘÍM. Význam byl vrátit lidem smysl sounáležitosti k vlastní zemi, 2


pomoci jim objevit její kulturní bohatství a zkrášlit ta nejzanedbanější a špinavá zákoutí města. Čím? Kresbami, které vyjadřovaly bratrství, mír, harmonii a povzbuzovali k občanskému nasazení. Dva dny jsme se 40 mladými a dospělými kreslili na zeď velké školy v chudé lidové čtvrti kresbu na téma „Máme právo snít!“. Měli jsme k tomu povolení, ale příští den nám bez vysvětlení přišlo nařízení od města, že kresbu máme zrušit. Bylo to jako by zhasl malý plamínek naděje. Za krátký čas nás ale starosta jiné čtvrti zavolal, abychom podobnou kresbu šli udělat přímo na náměstí Tahrir, kde ty dny byly velké nepokoje. Vyzbrojeni jistotou, že bratrství je možné mezi všemi lidmi, jsme začali pracovat a postupně i zapojili do práce lidi z okolní čtvrti. Děti, mladí, staří, advokáti, dělníci, muslimové, křesťané. Kresba byla původně plánovaná na 60 m délky, ale postupně se prodlužovala, protože lidé se s údivem zastavovali a rádi, že i oni se mohou připojit ke snu bratrství a rovnosti, malovali s námi. Nešlo tolik o vlastní kresbu, jako spíše o to, že jsme ji dělali společně. „Vaše iniciativa je ta nejzdařilejší kampaň pro návrat života a krásy do našeho města“, řekl nám jeden muž. Jeden z kandidátů na poslance do nového parlamentu nám po návštěvě náměstí Tahrir řekl: „Vy si myslíte, že touto kresbou změníte Egypt?“. Byli to samotní místní lidé, kteří mu odpověděli: „Děláme to, co můžeme dělat my. Změnu Egypta začínáme z tohoto místa!“. VÝSLEDEK JEJICH PRÁCE – PROJEKCE KRESEB NA ZDI PÍSEŇ Something greater Michelle Asprer (Filippine) Jmenuji se Willie a jsem z města Torreòn v Mexiku. Budu vám vyprávět, co se děje v mém národě. Násilí se v Mexiku usídlilo z důvodu obchodu s narkotiky. Strach, nenávist, nedůvěra vládnou v mnoha našich městech. Vznikají boje mezi konkurenčními bandami o ovládnutí určitého území, při nichž dochází k masakrům nevinných mladých lidí v barech, na diskotékách i na jiných místech. Ohrožené rodiny se musely skrývat, nebo uprchnout do jiných měst. I můj bratranec Mauricio byl takto zavražděný. Vracel se z oslavy otevření nového baru a byl zabit spolu s dalšími mladými skupinou obchodníků s drogami, kteří stříleli do davu lidí. Pro mě to byl velký šok. Byla jsem zmatená a plná hněvu. Proč? Po dvou dnech přišel k nám domů jeden můj příbuzný celý šťastný se zprávou, že byla vykonaná spravedlnost. Našli mrtvá těla 10 mladých lidí, kteří byli podezřelí z masakru. Zakusila jsem ještě větší bolest. Bylo jasné, že situace se nevyřeší pomstou a nenávistí. Byla jsem před volbou, jestli začít nenávidět, nebo pokračovat v lásce. Bylo mi jasné, že i já jim mohu odpustit. Chtěla jsem vykonat svou část. I když jsem již neměla na blízku svého bratrance, mohla jsem dál dávat lásku těm, které jsem měla kolem sebe. S přáteli jsme ještě s větším úsilím a odvahou pokračovali v aktivitách Mladých pro sjednocený svět, abychom tisíci způsoby šířili lásku s jistotou, že společně můžeme zabrzdit násilí a navrátit naší zemi ovzduší míru, harmonie, pohostinnosti, které jsou od pradávna charakteristikou mexického národa. Andrea nám poslala jedno video. VIDEO ZKUŠENOST: Andrea z Torreonu Pokračovali jsme tedy v aktivitách podporujících jednotu v naší oblasti. 3


Naší první akcí byl „svátek přátelství“, jehož cílem bylo navázat nové vztahy. Vybrali jsme na ní také peníze, které jsme darovali jednomu klukovi, který po havárii zůstal ochrnutý. Potom jsme chtěli pokračovat, a tak jsme šli na fotbalový stadion, kde jsme divákům rozdávali letáky s nápisem „Mír se rodí z Lásky“. Tak jsme i v Torreonu udělali s mladými něco pro Týden za sjednocený svět, a nejen tímto, ale hlavně v každodenním životě maličkými skutky obrovské lásky. Tak jsme mohli budovat univerzální bratrství. Daniel: Kolik příběhu ze světa! Nyní vám ale i my z Maďarska budeme vyprávět příběh jedné oslavy – trochu zvláštní oslavy. Andrea: Vyprávět budou Kinga a Kristof z Budapešti. Vítejte! PÍSEŇ Lenny – Maďarsko ZKUŠENOST – zábavné dárcovství krve – Maďarsko Kinga: Dříve, než jsem poznala Mladé za sjednocený svět, tak jsem chodila do mnoha různých mládežnických skupin, kde jsem našla mnoho přátel, ale nikde jsem nezakotvila, protože jsem se necítila na svém místě. Univerzitní studenti u nás buď organizují oslavy typu diskotéka, nebo chodí do hospod. Naproti tomu jsou ti, kteří se jenom modlí. Když jsem s nimi chodila, uvědomila jsem si, že jejich scházení vyhovuje jen té dané skupině a že jen velmi těžko se někdo nový s nimi bude cítit dobře. Tak se zrodila myšlenka udělat večer společně pro všechna různá společenství, kde by se všichni - Mladí za sjednocený svět, skauti, katechetické skupiny, univerzitní studenti i mí přátelé - cítili dobře. Kristof: Mě se ale zdálo, že udělat večer jen proto, abychom se všichni cítili dobře, nemá velký smysl. Navrhl jsem proto, abychom společně udělali něco pro druhé lidi. Já jsem dárcem krve. Někdy jsem pozval, aby šli se mnou i spolužáci z univerzity, ale oni se mě ptali: „Proč bychom měli darovat krev? Bolí to, a pokud sami budeme potřebovat, rodina nám pomůže. Kdo ví, kam se ta krev dostane.“ Zrodila se z toho zajímavá diskuse, jestli nemyslíme jen na sebe nebo jen na ty nejbližší lidi, jestli dokážeme udělat něco pro neznámého člověka, který měl třeba autonehodu... Vždyť bolest od jehly, těch 5-6 minut potřebných k odběru krve, je nic v porovnání s tím, že někomu mohu zachránit život. A tak se zrodila myšlenka: Véradó Buli, „Darovat krev zábavně”. Darovat krev společně zároveň s hrami, kreslením, muzikou byl skutečný „objev“, který nám dodal odvahu, a i mladým, kteří by to asi jinak nikdy neudělali, se to zalíbilo. To potvrzuje, že více než polovina ze 130 účastníků darovala krev poprvé v životě. Kinga: Pokaždé, když takový večer děláme, je to nová výzva. Ani jednou to nebylo zcela bez problémů. Většinou jsou problémy s organizací odběrů, je třeba složitě hledat místo, ale nakonec se to vždy podařilo. Je to vždy nové vítězství. Co se mě týče, naučila jsem se, že nemohu spoléhat jen na vlastní síly. Na začátku jsem často dělala tuto chybu, když se mi zdálo, že máme malý úspěch. Uvědomila jsem si ale, že společně a s Bohem je vše snadnější. Daniel: S Bohem je všechno možné, říkali Kinga a Kristof. Je tu ale něco, co musíme udělat my. Nehledět na sebe, na naše problémy, ale uchopit situaci do ruky, vyjít z vlastního pohodlí a otevřít okno do světa! Plinio z Brazílie Jsem Plinio, Brazilec, a všem vám přináším pozdrav od mého národa. Víte co se mi jednou stalo? Ten den jsem toho měl fakt hodně. Byl jsem v práci, pak na univerzitě, kde studuji magisterské studium, a ještě mě doma čekaly nějaké povinnosti. Najednou jsem z okna domu viděl na chodníku ležet nějakého člověka. Když jsem se díval pozorněji, uviděl jsem, že mu není dobře a že má epileptický záchvat. Bylo kolem několik lidí, kteří se mu snažili pomoci, a tak jsem tam nešel a pokračoval v práci, kterou jsem dělal. 4


Nebyl jsem však klidný... možná jsem měl něco pro toho člověka udělat? Vyšel jsem z domu a šel jsem mu pomoci. Lidé už odešli a já s ním byl sám. Pán, který se jmenuje X, se již probíral a začínal mluvit. Já jsem se mu představil, vysvětlil jsem mu, co se s ním stalo, a zeptal jsem se, jestli si vzal léky. Řekl mi, že od státu nedostal léky, které každý měsíc dostával, a že dnes již měl 4 záchvaty epilepsie. Byl nezaměstnaný a neměl žádnou možnost si léky koupit. Hlavou se mi začaly honit myšlenky: člověk, ode všech opuštěný, stojí tu přede mnou a prosí o pomoc. V tom okamžiku jsem si uvědomil, co to je sociální nerovnost. Zaběhl jsem domů pro peněženku a doprovodil jsem X do lékárny, abych mu mohl koupit léky. On tomu nemohl uvěřit a zjevně byl překvapený, že mu někdo konkrétně pomohl. V lékárně jsme vše rychle vyřídili. X mě silně objal a daroval mi krásný úsměv. Byl jsem šťastný. Ani nevíte jak. Nebylo důležité, že práce doma zůstala nedodělaná. Radost, že jsem mohl pomoci tomu člověku, dala nový smysl mému dni. Stálo to opravdu za to! Kristine: Příběhy, příběhy, které strhují všechny, příběhy mladých, kteří chtějí budovat sjednocený svět. 1. člověk: Jsme MLADÍ, BUDOUCNOST je v našich rukách, ale chceme být lídry DNES, ve všech odvětvích společnosti, stavitelé NOVÉHO SVĚTA. 2. člověk: Přicházíme z různých států, patříme do různých křesťanských církví, máme různá náboženství, nebo nenáboženská přesvědčení, různou kulturu, různé tradice, máme ale stejný IDEÁL vytvořit z lidstva JEDNU RODINU. 3. člověk: Rozhodli jsme se náš ŽIVOT nabídnout pro realizaci jedné věty z evangelia: ABY VŠICHNI BYLI JEDNO. 4. člověk: Je to UTOPIE? NE! Svět JEDNOTU potřebuje a čas vhodný pro to je NYNÍ. 5. člověk: Je mnoho cest jak toho dosáhnout. 6. člověk: Neochvějně věříme, že LÁSKA je schopná PŘEKONAT všechny překážky, VYŘEŠIT všechny problémy, UTIŠIT všechny bolesti, VYLÉČIT všechna rozdělení. 7. člověk: Každý náš skutek může být KAMÍNKEM MOZAIKY UNIVERZÁLNÍHO BRATRSTVÍ. Jsme Mladí pro sjednocený svět. “Vy, Mladí pro sjednocený svět, můžete nabídnout to nejdůležitější: všem, kteří dnes pracují na tom obrovském staveništi, kterým je naše dnešní planeta, můžete dát duši.“ Chiara Lubichová CHOREOGRAFIE TANEC BAREV PRO STAVBU MOSTU JE TŘEBA... ZAČÍT KOPAT V BAHNĚ. Andrea: Postavit most znamená začít kopat v bahně, umazat si ruce. Je to dřina. V Džakartě v Indonésii je taky rozestavěné staveniště. Podívejme se, jak tam pokračují práce. Uvidíme, jestli jsou ve spojení, Lucasi a Desto, slyšíte nás? Už je vidíme! Vítejte v Budapešti. Lukas a Desta: Sugeng enjang! Selamat pagi! Dobré ráno všem! Lukas: To je náš pozdrav v javánštině a v indonéštině. Desta: Jsmez Džakarty, ale reprezentujeme všechny mladé z Indonésie. Jsme velmi rádi, že s vámi můžeme mluvit a účastnit se Genfestu odsud. Lukas: Znáte Indonésii? 5


Desta: Je to velká země v Jihovýchodní Asii s více než 17.000 (sedmnácti tisíci) ostrovů obydlenými více než 240 (dvě stě čtyřiceti) miliony lidí. Lukas: Umíte si to představit?? :) Máme tu hodně kmenů, kultur, jazyků a také náboženství... Desta: Ale s tím není třeba si dělat starosti, protože náš zakladatel nám dal národní motto, kterým se máme řídit, Lukas: a to motto zní “Bhineka Tunggal Ika”. Desta: To je v jazyce sanskrt a znamená to “Jednota v rozdílnosti”. Lukas: A nyní, společně s vámi všemi, to chceme učinit skutečností nejen v naší zemi, ale po celém světě. Desta: Na Genfest jsme se začali připravovat před několika měsíci různými aktivitami. Lukas: Například jsme vyráběli a prodávali džus v Medanu, prodávali jsme trička GenFestu s pomocí Gen z Rakouska, Malajsie a Singapuru a zpívali jsme v restauraci v Yogyakartě. Desta: Někdy to nebylo snadné, protože jsme neměli dost času, abychom se připravili, a nejsme profesionální zpěváci, Lukas: ale zpívali jsme nejen, abychom vydělali peníze, ale abychom budovali vztahy a také sdíleli ducha GenFestu se všemi. Lukas: Nakonec to bylo velmi pěkné a úspěšné. Desta: Přejeme vám, ať si všichni GenFest užijete! Lukas: A čekáme, že se co nejdřív přijedete podívat do Indonésie! :) Lukas & Desta: Ahoj! Berkah Dalem! FOTOGRAFIE Z POVODNÍ V THAJSKU Jmenuji se Sam, jsem z Thajska. Jak jste viděli na fotografiích, byla moje země v říjnu loňského roku zasažena záplavami. Následky byly obrovské a nevyčíslitelné. Bude třeba mnoho času pro obnovu toho, co bylo zničeno: domy, továrny, celé vesnice a města na různých místech Thajska byla pod vodou několik měsíců! Bylo mimořádné, že tato hrozná katastrofa probudila velký smysl pro solidaritu v celém Thajsku. Bylo to nečekané. Katastrofě předcházelo dlouhé období politických volebních bojů, ve kterých bylo i násilí. Možná si vzpomínáte, že byly i přestřelky s vojáky, mrtví na ulicích. Záplavy nás ale všechny sjednotily. S Mladými za sjednocený svět jsme šli pomáhat do jednoho tábora, kde byli shromážděni evakuovaní. Byli tam hlavně staří a děti. Někteří opustili dům a měli jen šaty na sobě, nic jiného nestačili zachránit. Někteří utrpěli jen šok, někteří ale byli vážně nemocní. Byla to hrozná scéna. Společně jsme hledali jak druhým pomoci materiálně, ale i dodáním odvahy skleslým. Roznášeli jsme jídlo, hračky pro děti, hráli jsme si s nimi, sdíleli jsme s lidmi jejich zoufalství. V tu chvíli však bylo nejnutnější zachránit hlavní město Bangkok. Studenti a mnoho dalších lidí se snažili posílit hráze kanálů a řek a vystavět bariéry, které by usměrnily tok vody, která přicházela. Tak i my jsme šli plnit pytle pískem, který neustále přivážely obrovské kamiony. Pracovali jsme v bahně bez přestání ve dne v noci. Písek byl plný špíny a hrozně páchnul. Byl to zápas s časem. Lidé přicházeli ze všech částí města a v každou hodinu. Byla to ale práce únavná a vyčerpávající, při které jsme moc nejedli a nespali. Ideál sjednoceného světa nás držel. Podařilo se vybudovat a opravit hráze kanálů, které zachránily město Bangkok, ale ještě krásnější bylo, že jsme vybudovali vztahy přátelství a bratrství mezi sebou, které trvají až do dnešního dne. Velká voda opadla, ale radost, že jsme se mohli nasadit pro více solidární svět, ta zůstala. Znamenalo to zašpinit si ruce, pracovat v bahně, ale větší byl pocit štěstí z toho, že jsme mohli darovat a milovat! PÍSEŇ Instante – Kostarika 6


Andrea: Zakusili jsme násilí konfliktů, dotkli jsme se následků přírodní katastrofy i solidarity, která se narodila v lidských srdcích. Nyní se ale ptám: v situacích, tak říkajíc „normálních“, je opravdu třeba si špinit ruce? Tuto otázku položím Ricardu Cardenasovi, který šel bydlet s Mladými za sjednocený svět do té nejchudší čtvrti v Santiagu de Chile. Ricardo, můžeš nám říci proč? Ricardo: Byl to neuvěřitelně silný popud, který nás přivedl k prožití této zkušenosti... Jmenuji se Ricardo Cardenas, jsem z Chile a zde na podiu stojím i za spoustu dalších mladých z Chile, kteří jsou tu v Budapešti i spojení v různých městech Chile a posílají vám pozdravy a příspěvek z naší krásné země!! Chile je druhá sociálně nejrozdělenější země na světě a tedy téma sociální integrace a zapojení je velmi žhavé. Nás mladých pro sjednocený svět je v Chile mnoho, ale patříme do různých sociálních tříd a pracujeme často v prostředích od sebe velmi vzdálených. Přesto jsme vždy cítili, že mosty, které chceme stavět v celém světě, začínají velmi malými věcmi, vztahy mezi námi, které překračují realitu naší země, neboť ta by nás někdy ráda viděla rozdělené. Známe obrovské a rozdělené Santiago, a tak jsme stále více vnímali, že máme žít pro ty, kteří jsou nejvíce na okraji života města. Pro lidi bez domova ve staré a nejchudší čtvrti města. Začali jsme chodit do této čtvrti. Nejdříve jen malá skupina, ale mnoho dalších mladých z různých vrstev se k nám přidalo. Čtyři roky jsme se snažili s těmito lidmi rozdělit vždy o housku s kávou jeden páteční večer v měsíci. Ale nebyli jsme spokojeni, protože jsme s našimi přáteli z ulice neprožívali běžný život. Co dělat? Naši rodiče by nám ale nikdy nepovolili přivést domů... bezdomovce! Tak jsme se rozhodli, že půjdeme bydlet s nimi. Šlo nás pět. Tři trvale a dva se střídali každé dva týdny. Za pár peněz, které jsme měli, jsme pronajali domek s dvěma pokoji, koupelnou a obývákem. Zde jsme se učili, jak mít jednoduchý přátelský vztah s lidmi z ulice. Jeden z těchto přátel je Lalo. Měl vážné problémy s alkoholem a drogami. Jednou večer přišel s velkou jizvou na ruce. S někým se pohádal a byl zraněn nožem. Šel do nemocnice, ale nikdo si ho tam nevšímal. Všech pět nás šlo s ním znovu do nemocnice, kde ho ošetřili a ránu desinfikovali. Aby léčba měla účinek, měl 48 hodin držet půst. Vzali jsme ho do našeho domku, připravili jsme mu postel, vysprchoval se a pomohli jsme mu se postit. Postupně se Lalo stal součástí naší rodiny. Skoro každý den přijde k nám a chová se jako my. Uklízí kuchyni, dělí se s námi o tom, jak žije svá přátelství a svůj život, miluje jako my, slouží jako my. Jednou nám řekl, „lidé si myslí, že jsem jedním z vás“, a my jsme mu odpověděli, „no jasně že jsi!“ Lalo dnes prodělal i protidrogovou léčbu a dal si do pořádku nemocné zuby. Abych se vrátil ke tvé otázce, kdo nás k tomu přiměl? Život nám nabídl na začátku příležitost, ale je to síla vztahu a žitého bratrství s mnoha mladými, která nám každý den pomáhá. Je mnoho těžkostí, ale ujišťuji vás, že radost je větší. Christine: Díky Ricardo a díky Lalo vám všem mladým z Chile za úžasnou zkušenost. Poslouchal vás celý svět. Když říkám celý svět, tak nežertuji, protože jsou s námi ve spojení i mladí ze Švédska, které teď pozdravíme. Ciao, Let’s Bridge!!! MLADÍ ZE ŠVÉDSKA: Ciao! Hello! Hi! Jsme tady ve Stockholmu shromážděni s mladými z různých křesťanských církví. Právě teď jsme ve farním sále švédské luteránské církve v centru Stockholmu. Doufáme, že si užíváte Genfest! Jsme šťastní, že můžeme být dnes s vámi. V naší společnosti nikdo netrpí nedostatkem jídla nebo vody, nikomu nechybí střecha nad hlavou, nejsou tu žádné materiální nedostatky. Také tu nemáme přírodní katastrofy ani konflikty. Na druhé straně je tu hodně osamění, alkoholismu a lidí uzavřených do svého vlastního světa. Mnoho lidí je netečných vůči víře a mezi mladými je toto téma 7


tabu. Ale my cítíme, že můžeme něco změnit, když budeme pro druhé lidi dělat třeba jen drobné věci a vytvářet tak skutečné vztahy. Například jeden z nás se snaží šířit hlubší smysl života skrze texty písní, protože tímto způsobem se dá přiblížit hodně mladým. Mladých za sjednocený svět je ve Švédsku málo, a proto jsme v kontaktu přes moderní komunikační prostředky, jako Skype. Christine: A právě díky těmto komunikačním prostředkům jsme vás mohli mít teď zde mezi námi v Budapešti. Jsou to neviditelné mosty, které létají vzduchem a umožňují nám setkání! Tak jako se to stává našim tanečníkům! Sledujte, protože teď uvidíte něco, co vám vezme dech. AKROBATICKÝ TANEC Gabriel Zoccola, se svými kolegy a pruhy plátna. STAVBA PILÍŘŮ PÍSEŇ Show me the way – Litva Elena Paganuzzi – Milano Od malička mě zajímaly velké otázky, zvláště o smyslu života. Možná to bylo vlivem mých rodičů, kteří krátce před mým narozením ztratili víru. I přesto mě ale vychovali v křesťanských hodnotách: v pozornosti vůči druhému člověku, v nezištné a bezpodmínečné lásce bez posuzování, v bratrství... Líbilo se mi, když mi tatínek vyprávěl o životě Ježíše. Pamatuji si na příběh o setkání Ježíše s cizoložnicí, kdy se mě s napětím v hlase ptal: „Víš, co jim Ježíš odpověděl? Kdo z vás je bez hříchu, hoď první kamenem!“. Ježíš dělal vždy opak toho, co jsem čekala, ale byl to opak, který byl nekonečně lepší! V 16 letech jsem se rozhodla chodit na náboženství na našem gymnáziu. Hledala jsem, čím bych dodala chuť mému životu, ale nevěděla jsem kde a jak hledat. Později, zároveň se zápisem na filozofickou fakultu, jsem se začala angažovat v nejrůznějších dobrovolnických organizacích. Hledala jsem nezištnost, upřímnost a opravdovost skutků a názorů, ale často se o těchto hodnotách jen silně mluvilo, ale nijak se nepromítaly do postojů. Před čtyřmi roky zemřel můj dědeček z maminčiny strany. Abych potěšila babičku, jela jsem s ní na Mariapoli, což je určitý druh „duchovních cvičení“ organizovaných Hnutím fokoláre, kterých se ona každý rok účastní. Mariapoli byla zrovna v období pro mě velmi těžkém. Právě jsem skončila jeden velmi důležitý vztah. Jiní kluci, které jsem poznala, nebyli upřímní, a také bylo zrušeno postgraduální studium, kde bylo možné získat pedagogický diplom. Mnohokrát jsem si položila otázku: „Pokud se budu muset v budoucnu vzdát těch dvou věcí, které pro mě byly vždy vším..., jaký smysl pak má, že tu ještě jsem?“ Mariapoli se ukázala jako nádherná a strhující zkušenost. Bylo tam určitě duchovno – meditace, modlitba..., ale především tam všichni žili, jak jsem chtěla vždy žít já, sdíleli se, jak jsem se chtěla i já sdílet, milovali, jak jsem i já chtěla milovat. Zdálo se mi, že jsem tam v rodině. Slova Chiary Lubichové, zakladatelky Hnutí, mi pronikla do srdce, jako ozvěna něčeho, co tam bylo již dávno ukryto: Bůh je láska. Ta láska, kterou jsem tam zakusila v hřejivých a osvícených rozhovorech s úplně neznámými lidmi ve frontách na oběd, v tom, že mě všichni volali jménem, láska, kterou jsem zahlédla v očích paní na recepci, která se o mě starala tak, jako bych byla nejdůležitějším člověkem mezi přítomnými. Tři další roky jsem udržovala krásné vztahy, které tam vznikly, bez toho, že bych si uvědomila potřebu rozhovoru s Bohem. Žila jsem pro lásku, a to mi stačilo. Změna nastala na Vánoce 2009. 8


Jako obvykle jsem i tento rok doprovázela babičku na půlnoční. Následující neděli ráno jsem se vzbudila s touhou jít znovu na mši a poslouchat Ježíšova slova. Chtěla jsem, aby ke mě mluvil, chtěla jsem o nich přemýšlet. Po několika měsících jsem se rozhodla mu učinit výzvu a přihlásila jsem se na přípravu ke křtu, na formační kurz křesťanského života. Chtěla jsem se mu otevřít, chtěla jsem s ním nalézt vztah, ale ne sama. Sama, jak se mi zdálo, jsem nic nechápala. Obrátila jsem se na mé nové přátele. Prožívat přípravu společně mi zásadně změnilo podstatu této zkušenosti a dodalo mi odvahu v ní pokračovat. Pomalu a postupně jsem zakoušela teplo Boží přítomnosti. Začínala jsem nacházet způsob jak zajistit jeho přítomnost v mém životě na způsob dialogu. Svátosti jsem přijala o Velikonocích 2011. Co se v mém životě změnilo? Zdánlivě vše běží jako před tím, ale cítím, jako by v mém nitru zářilo světlo. Nevyřešily se staré problémy, nejsem jiná. Ale vím. Vím, pro co chci žít, pro koho a jak. Vím také, že mohu žít ve společenství, po čemž jsem vždy toužila, a cítím blízkost objetí mých bratří. Vím, jaké má jméno ten hřejivý pocit, a cítím veliké štěstí a radost z toho, že jsem se otevřela tomuto jménu, které každodenně ve svém životě zakouším. Je to láska. Bůh je láska. A vím, že je to teprve jen začátek! MONOLOG PŘEDSTAVENÍ CHIARY LUBICHOVÉ Pero neví, co bude psát, štětec nezná kresbu, kterou má nakreslit, dláto neví, co má vyřezávat…” když si Bůh vyvolí nějakého člověka (…) člověk neví, co má dělat. Je nástrojem. Jmenuji se Chiara, Chiara Lubichová. Narodila jsem se v Tridentu, bylo to v lednu..., 22. ledna 1920. Moje rodina je úplně obyčejná, harmonická, i když každý má samozřejmě na věci svůj pohled! Tatínek je socialista, odpůrce Mussoliniho fašismu, proto nejsme bohatí. Maminka ale je silně věřící, je to skutečně přesvědčená křesťanka. A já?... V Boha jsem vždy věřila..., ale byl to Bůh, kterého jsem neznala, kterého jsem si představovala někde hrozně daleko, daleko, až... za hvězdami! Ale... co si vzpomínám..., jsem v srdci vždycky cítila něco,... jako touhu po pravdě. Jak to mám popsat...? Něco, co mě přitahovalo, stát se dokonalou asi svatou? Cítila jsem to několikrát! A tak silně! Proto jsem chtěla studovat filozofii, myslela jsem, že v ní naleznu pravdu..., ale byli jsme chudí, a tak se ze mě stala ...učitelka. Jsem učitelka na základní škole malé vesnice, která se jmenuje Castello d'Ossana. Je krásná, jakoby přilepená na úbočí masivu Dolomit ve velkém údolí Val di Sole. Je tam farář, který mě zná... Jednou mě zavolal ze třídy ven na chodbu a řekl mi: Slečno, mohla byste obětovat hodinu svého času za moji službu Bohu? Ale třeba celý den! Odpověděla jsem mu. Kněz byl ...překvapený. Požádal mě, abych si klekla a řekl mi : Bůh vás nesmírně miluje. Bůh … nesmírně? To byla bomba... Tak jsem Boha neznala. Žila jsem jakoby jen s pohledem upřeným do země. Jako ten, kdo má maminku a tatínka, ale jenom pozemské. Boha, kterého jsem dříve jen tušila, ale hrozně daleko, jsem od té chvíle cítila blízko. Bůh vás nesmírně miluje. 9


A on mě miluje! Právě mě! Bůh mě nesmírně miluje. Ale pokud miluje mě, miluje i všechny ostatní lidi! Nyní už vím kdo je Bůh. Bůh je láska. To je pravda! Je to duchovní bomba silnější, než jiné bomby, které za války padají kolem mě. Uvědomila jsem si, že s Bohem mohu hovořit, že mu mohu věřit! Od té chvíle je Bůh všude: v mých dnech, v mých nocích, v mém nadšení, v mých předsevzetích, v radostných a potěšujících událostech, ve smutných, bolavých a těžkých situacích. Zkrátka všude, na každém místě. A vysvětluje mi, že jsem jeho dcerou a on je mým otcem. Že jeho láska obklopuje křesťany, církev, svět, celý vesmír. A tak jsem se zamilovala! Zamilovala tou první, nejčistější, ještě nevyjádřenou láskou. Dívka, která se takto zamiluje zde na zemi, má před očima stále svého milovaného. Já Tě ale nevidím, necítím, nedotýkám se Tě, nevnímám Tvou vůni tělesnými smysly, ale smysly duše. Skrze smysly duše jsi do mě vstoupil Ty – láska, a celou jsi mě opanoval. Jaká radost! Skrytá, tichá, vybuchující radost. A jako bys mi říkal: „Dej se mi celá“. A tak, zamilovaná do lásky, jsem mu řekla „ano“... 7. prosince 1943 pár minut po 5 hodině ráno. A zažila jsem bláznivou radost, která se nedá popsat... Jsem vdaná za Boha, jsem vdaná za Boha, jsem vdaná za Boha! Co se teď může stát? Očekávám všechno! Očekávám všechno, protože jsem se provdala za Boha! Pak jsem běžela, spíše letěla domů. Zastavila jsem se jen jednou, myslím, kousek od biskupství, a koupila ve stánku tři červené karafiáty. Pro mě a pro něho, ukřižovaného, který mě očekával v mém pokojíku. Nikomu jsem o tom neřekla, jen jedné kamarádce, která ke mně chodí na doučování. A i ona byla získána láskou. A po ní mnoho dalších. Básník napsal: „Omnia vincit Amor. – Nade vším vítězí láska.“ Ano, i nad válkou i nad bombardováním... Milovat, milovat, tak jak jsme to četli v evangeliu. A kdybychom umřeli, chtěli jsme být pohřbeni ve společném hrobu s jediným nápisem na náhrobku: A MY JSME UVĚŘILI V LÁSKU. Nyní jsme celý národ! Lid, který je povolaný k uskutečnění Ježíšova snu: Aby všichni byli jedno. Snu Božího, přístupného pro všechny... jednoty, univerzálního bratrství. když si Bůh vyvolí nějakého člověka (…) člověk neví, co má dělat. Je nástrojem. 10


A dnes večer je nad Tridentem vidět mléčná dráha! Kolik hvězd! Hvězdy... Pochopila jsem, že přijdou další generace: první, druhá, třetí, čtvrtá... a kdoví jaká další. Hvězdy... Vy... CHIARA LUBICH V OSN Sídlo OSN – New York 28. květen 1997

Dámy a pánové, máme čest být přítomni zde, v centru světové organizace OSN [...] Já, která jsem zde dnes mezi vámi, zastupuji také jednu skutečnost, živou prakticky ve všech národech světa, i když je daleko prostší, méně známá, ale snad ne bez významu v porovnání s velikou a proslulou organizací, která mne hostí. I tato skutečnost – jejíž jméno je Hnutí fokoláre – si klade za cíl mír ve světě. […] a sní o budoucnosti, která by se dala vyjádřit slovy: Sjednocený svět plodí mír ve světě. Předkládá, podporuje, buduje mír, ne na vysoké úrovni jako OSN, ale uvnitř lidstva, mezi lidmi, mezi lidmi různých jazyků, ras, národností a víry. (Potlesk). A co je poutem jednoty, příčinou míru? Láska, láska, která tluče v hloubi srdce, každého lidského srdce […] silná láska, láska schopná milovat i toho, kdo neopětuje, ale útočí jako nepřítel, láska schopná odpuštění. A pro ty, kteří jsou jiného náboženského vyznání, to je láska, která se může nazývat dobrotivost, která se dá vyjádřit „zlatým pravidlem“, které zkrášluje mnoho náboženství a které říká: „Dělej druhým to, co bys chtěl, aby oni dělali tobě. Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali tobě.“ Láska, která pro lidi bez víry může znamenat filantropii, solidaritu, nenásilí. Láska tedy, božsko-lidská láska, která nevylučuje tu prostou lidskou lásku a spojuje muže a ženy, děti a staré lidi, lidi ze všech společenských vrstev a tvoří z nich jediné srdce. To přináší důsledky jak v duchovní, tak pozemské oblasti: více či méně dokonalé sdílení, vždy však v atmosféře míru. Cheryl (New York): "Jaký postoj bychom podle vás měli zaujmout k jedné z nejdelších válek v Izraeli, k arabskoizraelskému konfliktu? Co můžeme udělat pro to, aby byl v Jeruzalémě mír?" Chiara: […] Určitě, války budou stále, dokud nevstoupí nový duch, protože se nacházejí všechny záminky k vyvolávání válek. Je třeba změnit duši, je potřeba přinést duši. Dnes je spousta objevů, mnoho novinek, sdělovací prostředky se rozvíjejí, technika jde kupředu. Ve světě ale nepokročil duchovní aspekt. Je potřeba světu dát duši, přinést mu lásku. Toto musíme dělat. Christine: „Je třeba přinést lásku.“ Slyšeli jsme, co nedávno poradila Chiara Lubichová delegátům OSN, jak nastolit mír tam, kde rozdílnost staví zdi. Jiným místem, kde je velká rozdílnost, je Indie, země, kde se rozmanitosti nedoplňují vždy harmonicky. A právě z Indie přichází tento tanec, který ukazuje hodnotu různorodosti. Protože harmonie a láska jsou nakonec silnější než vše ostatní. VIDEO INDIE DIALOG MEZI NÁBOŽENSTVÍMI – SJEDNOCOVAT SE CHOREOGRAFIE ČÁST I. A II. 11


(Rozdílnost je silná, i láska i život se vyjadřuje různými způsoby, ale harmonie všechny rozdíly překoná) Ashwathi Ravikumar – dívka Hindu: Jsem Aswathi. Hnutí Shanti Ashram a Fokoláre kráčejí ruku v ruce, aby prostřednictvím různých aktivit, od prostých gest solidarity uvnitř nějaké komunity až po organizování mezinárodních setkání, ukázala mladým lidem potřebu sjednoceného světa žijícího v míru. Chápeme, že jednota není jen lidské úsilí, ale spíše je to Boží dar lidstvu. Jsem hrdá, že toho mohu být součástí. Jsem vděčná za možnost být na Genfestu 2012 a setkat se tu s mladými z celého světa. Věřím, že tato zkušenost mě obohatí o nové nápady, jak proměňovat svět, neboť dialog mezi různými vyznáními a komunitami je pro tuto proměnu nezbytný. Sree Jagadeesh Adarsh – chlapec Hindu: Doufám, že se my z hnutí Shanti Ashram do Indie vrátíme s lepším pochopením jednoty, abychom i my mohli udělat svůj díl pro lidstvo... a abychom realizovali vizi Mahatma Gandiho: Sarvodaya – dobro a blaho pro všechny CHOREOGRAFIE ČÁST III. Daniel: kdo ví, kolik máme v hlavě myšlenek, kdo ví, kolik máme v srdci otázek... Zde je nás přítomných a spojených přes internet velmi mnoho. Jsme různého náboženského vyznání, různého přesvědčení, někdo je možná hledající... Je tu ale jistě zlatá nit, která nás ale spojuje. Christine Myslíme si, že by pro nás mohlo být velmi užitečné se právě teď ztišit a vytvořit v sobě prostor pro chvíli hlubokého ticha. Takový Time Out pro mír. A protože jsme si jisti, že nás někdo poslouchá, prosme ho za MÍR ve světě, SPRAVEDLNOST na všech úrovních, ČESTNOST těch, kteří vládnou, SVORNOST mezi národy, HARMONII mezi generacemi, ODVAHU v mladých lidech pro důležitá rozhodnutí, ... BRATRSTVÍ mezi všemi lidmi. PÍSEŇ – Leggeri silenzi – Itálie Andrea: Pilíře jsou u mostu zásadní věcí. Drží celou váhu a zabraňují, aby se zřítil při zatížení. Je tomu podobně i u nás. Aby nás nestrhl proud, potřebujeme nějakou oporu, která by nás držela pevné, bez strachu, svobodné jít druhému naproti. Dokázat budovat opravdový vztah někdy znamená srovnat krok s tím druhým, někdy to znamená se zastavit a podívat se do očí, dříve než se dáme znovu do společné chůze. Lucas a Marièlene to zakusili v jejich společné milostné historii. Lucas: Ano, Andreo, mezi námi to začalo jiskřit na akcích pro Mladé za sjednocený svět, a hlavně pak na jednom tanečním kurzu. Zamilovali jsme se a od té doby - a je to pravda - naše vzájemná láska roste každý den! Marielène: Po tanečních jsme si spolu vždy dlouho povídali, a díky těmto chvílím hlubokého dialogu jsme se stále více poznávali v tom dobrém, ale časem i v našich chybách a selháních, v našich bolestných zkušenostech z minulosti. Bylo nám jasné, že náš osobní život se vždy neodvíjel tím nejlepším způsobem. Lucas: já jsem například dříve žil s jednou ženou. Byla to zkušenost, která pro mě byla při zpětném pohledu velmi bolestná. V té době jsem ve svém životě vyhodil do vzduchu všechny mé hodnoty, všechny sny a necítil jsem se realizovaný. 12


Marielène: Potřebovali jsme vyřešit naší minulost, abychom budoucnost mohli tvořit společně. Bylo potřebné mít citlivou lásku, která nic neskrývá, nepřikrašluje skutečnost ze strachu, že druhého zraní, ale čelí skutečnosti, protože jen v pravdě může nějaký vztah růst a v čase vytrvat. Viděli jsme, že tento postoj nic neubral na normálnosti a něžnosti naší lásky. Lucas: řeknu vám jeden příklad: už dlouho jsem v nitru zápasil, abych šel ke zpovědi, ale neměl jsem odvahu. Byla to delikátní a konkrétní láska Marieléne, která mi dodala sílu, abych tento krok udělal. Také jsme si uvědomili, že pro naši společnou budoucnost by bylo dobré, abych si udělal test HIV. Společně jsme prožili i tyto chvíle, a potom, co jsme tím prošli, jsem cítil obrovskou radost, úlevu a respekt ke všemu stvořenému. Marielène: Uvědomovali jsme si zodpovědnost, kterou jeden k druhému máme, a pochopili jsme, že náš vztah, který je již tak opravdový, pěkný a hluboký, potřebuje Boží přítomnost. Lucas: Přítomnost, náročná ale hluboká, která našemu vztahu dala novou svobodu. Naučili jsme se mít se rádi, ale neuzavřít se, být otevřeni, svobodni pro to, co od nás Bůh žádal jak ve vztahu nás dvou, tak ve vztahu s ostatními. Marielène: Často to znamenalo se společně modlit. Modlitba pro nás byla a stále je základem. Podržela nás v mnoha důležitých momentech a pomohla nám učinit důležitá rozhodnutí, někdy proti proudu, která nás ale naplnila radostí a posílila lásku mezi námi. Lucas: Od 19. května jsme manželé a objevujeme, jak si můžeme darovat radost v každodenním životě, v malých věcech, které se ale často vyjeví jako ty nejdůležitější. Marielène: Lucas si například velmi rychle všiml, že nerada luxuji, a tak zatímco vysává on, já zase umývám záchody, protože tuto práci mi Lucas milerád přenechá. Nebo se vrátím unavená z práce, ale když vidím naplněnou ledničku a Lucase, který vaří pro mě, dostanu novou energii díky jeho péči o mě. A tak se pustím do žehlení jeho košil! Lucas: Každý den se setkáváme s malými i velkými projevy konkrétní Boží lásky. Sehnali jsme již krásný byt a oba dva novou práci. Jsme teprve na začátku našeho dobrodružství, ale jdeme dál s důvěrou, protože jsme zakusili, že je tu Někdo, kdo nás na naší cestě doprovází. CHOREOGRAFIE Krok ve dvou Caine Uri & London Frank & Sklamberg Lorin Nacho Spadaccini Jmenuji se Nacho, jsem Argentinec a je mi 25 let. Chci vám vyprávět, kdo je pilířem v mém životě: Mnoho let jsem hrál fotbal v jednom důležitém argentinském klubu a můj život se ubíral směrem profesionálního hráče. Byl jsem zasnouben s dívkou, která již od malička žila stejný ideál jako já. Toužila po svatbě, po rodině s mnoha dětmi. Měl jsem mnoho plánů a představoval si, jaký bude život s ní. Byl jsem zkrátka normální kluk, šťastně prožívající křesťanský život a ideál sjednoceného světa, který jsem již mnoho let žil. Ale právě když jsem jednou Bohu děkoval za to, že mě stále v životě provázel, i za vše, co jsem prožíval s dívkou, zaslechl jsem v nitru, jako by mi říkal: „Nacho, jsi ochotný mě následovat, nechat všeho a zasvětit svůj život jenom mně?“ A hned jsem spontánně odpověděl: „Jistě že jsem“. Zamyslel jsem se nad tím, co pro mě znamená „nechat všechno“, a pochopil jsem, že Bůh ode mě žádá nechat moji stávající rodinu, tatínka, maminku a sourozence, ale hlavně nechat budoucí plánovanou rodinu. 13


Mluvil jsem o tom se svou dívkou. Pro oba to nebylo jednoduché. Ale ještě ten den jsem dostal se slzami v očích potvrzení mého rozhodnutí, ke kterému jsem se chystal, rozhodnutí následovat Ježíše jako fokolarín, po cestě Chiary Lubichové. Není snadné popsat, co zakouším, když žiji Ježíšův příslib: „Každý, kdo zanechal dům, otce, matku, děti, obdrží stokrát tolik v tomto životě...“. Prožívám to den za dnem. Například darovat někomu, kdo to potřebuje, trochu svého času a zakusit, že je to můj bratr... Trpět nebo se radovat s ním. Například nedávno jsem se vrátil domů velmi unavený a chtěl jsem si trochu odpočinout. Kamarád vařil večeři a prosil mě o pomoc, protože trochu nestíhal. Začal jsem mu pomáhat a snažil se zapomenout na svou únavu. Zakusil jsem radost, že mohu žít pro něj. Díky těmto malým zkušenostem dokážu poznávat více sám sebe. Vidím, jak moje vlastní omezení se mění v odrazový můstek a moje obzory se pokaždé trochu více rozšiřují, především vůči jiným kulturám. Žiji s lidmi z různých zemí a zakouším, že jediné bariéry, které nás mohou dělit, jsou bariéry v nás samotných. To mi pomáhá překonávat strach ze setkání s někým neznámým, s někým kdo je jiný než já, protože jsem pochopil, že různost nevytváří rozdělení, ale slouží k doplnění a obohacení nás samotných. Nyní do konce roku bydlím ve Švýcarsku. Ještě nevím, kam pak půjdu a kde budu bydlet. Ale právě skrze okolnosti, které jsem vám vyprávěl, cítím, že Bůh si mě osobně povolal, abych přispěl k uskutečnění bratrství lidí ve světě, abych se svobodným srdcem mohl obejmout rodinu celého lidstva. Pro tento sen chci dát svůj život. Děkuji! PÍSEŇ: One more step Manuel Camero (Italia) Andrea: Takže Budapešťská aréno, jste tu ještě? Ozvěte se!!! Let’s bridge!!! (applausi) Takhle vás chceme slyšet i po obědě. Ne že budete ospalí! Než se rozejdeme na oběd, chceme se podívat, co se děje na světové síti. Daniel D: Zde to totiž nekončí. Jak jsme již viděli, v mnoha zemích na světě prožívají Genfest, staví mosty bratrství. Tak si přečteme na světelné obrazovce zprávy, které nám přicházejí na Twitter a na Facebook... ... (čtou zprávy)... Christine: Ale jak je na tom náš most? Kam až jsme ho vystavěli? Již se rýsuje jeho struktura a tedy i možnost ho přejít... Odpoledne se tedy sejdeme všichni zase zde, abychom ve stavbě našeho mostu pokračovali... Už nám moc nechybí..., ale cihly, které ještě chybí, budou ty nejdůležitější. Ciao všem!!!

14

GENFEST SOBOTA 1. září 2012 DOPOLEDNE

Recommend Documents