FRANTIŠEK BOBÁK ZLÍNSKÁ JITRA

PANSKÁ JÍZDA

Vyjdete-li ve Zlíně nad Baťovou nemocnicí do kopce a nahoře do vysokého smrkového lesa, dostanete se pohodlnou lesní cestou po půlhodinové chůzi na Štákovy paseky. Většina malých chaloupek v zelené stráni je dnes už přestavěna na vilky nebo rekreační chaty, ale přesto si osada zachovává svůj pasekářský ráz. Přístupná pro dopravní prostředky je jen shora od Příluk. Náhodným turistům se jeví paseky jako romantické zákoutí. Roztroušené příbytky se zbytky hospodářských budov, na jaře a v létě rozkvetlé louky s ovocnými stromy, několik skrovných obdělaných políček, vzorně udržované zahrádky kolem chalup a samozřejmě u každého domku štěkající psi. V jedné z těch nejmenších chaloupek se v roce 1894 narodil můj otec. S dojetím vzpomínám na svá dětská léta: jak rád jsem chodíval s rodiči na návštěvy k dědečkovi a babičce (u nás se ovšem říkalo ke staříčkovi a stařence) a vždy jsem obdivoval, že v kuchyňce a světnici byla hliněná zem, z nábytku jen pár potřebných kousků a na stole petrolejová lampa. Můj otec až do svatby spával na dřevěné lavici u kachlových kamen, ale to nám přiznal až mnohem později, protože

– 17 –

Zlinska jitra - 2014.indd 17

21.4.2015 20:04:52

FR ANTIŠEK BOBÁK ZLÍNSKÁ JITR A

nerad mluvil o svém krušném dětství plném práce, chudoby a odříkání. Ani nevím, co ho přimělo k tomu, aby nám vyprávěl příhodu o panské jízdě. Pokouším se tlumočit ji věrně i s nářečními výrazy, které se tatínkovi často pletly do spisovné češtiny. „Víš, že jsem se učil ševcem. A protože měl otec bratra v Mařaticích, našel mi učení v Uherském Hradišti u Grmelů. Byl rád, že strýc může občas dohlédnout, jestli se chovám, jak se sluší, ale myslím, že to ani nebylo třeba, protože Grmelovi byli přísní a učně drželi zkrátka. No, nebyl to žádný med. V prvním roce učení jsme museli být k ruce paní mistrové. A třeba i uklidit a pohlídat děti, samozřejmě pravidelně vybírat popel a topit v kamnech, vynášet smetí a obstarat nákupy. A práce v dílně? I jako tovaryš jsem musel dělat od tmy do tmy a často i večer při petrolejce. Šest dní v týdni a někdy i v neděli, takže času na nějakou zábavu moc nebylo. Ale to předbíhám, tys chtěl vědět, jak to bylo s tou jízdou. Tož když jsem se vyučil, počkej, v kterém roku to bylo, no, krátce před válkou, tak 1911 nebo 1912, tehdy jsem se cítil velice důležitým. Už ne učeň za byt a stravu, děvečka pro všechno, ale pan tovaryš, který umí ušít boty na míru, odvést pěknou práci a dostat za ni peníze. Pravda, moc to nebylo, ale přece jsem už mohl občas koupit i škarničku ingriší, říkali jsme tak tvrdým bonbonům, když jsem šel na návštěvu ke strýcovi do Mařatic. Vítaly mne tam tři malé sestřeničky, byly upovídané a vždy se těšily, že jim něco přinesu. Víš, jak jsem se cítil důležitý a bohatý? Já, který jsem neměl doma nikdy nic sladkého, najednou jsem mohl rozdávat. Ty snad to ani nedovedeš pochopit, protože vy už máte odmalička všecko. A tak jsem si řekl, že doma na pasekách se poprvé po vyučení musím ukázat ne jako nýmand, ale s důstojností

– 18 –


21.4.2015 20:04:52

I. Z RODINNÉ A OSOBNÍ KRONIKY (HISTORKY TÉMĚŘ PR AVDIVÉ)

samostatného tovaryše, ať všichni sousedé vidí, co jsem dokázal, ať třeba puknou závistí. A od toho nápadu jsem dřel jako kůň. Za tmy jsem vstával a často i při petrolejce ještě boty dodělával, jen abych si vydělal peníze. Byly to perné dny a měsíce, ale dokázal jsem to. Nejdřív jsem si koupil nový oblek. Nemožu přece přijet domů ve starém, ošoupaném, vyšlém z módy, ze kterého jsem navíc už vyrostl. Byl pěkný, tmavý, k tomu bílou košili, motýlka a bílý kapesníček do saka. Do Zlína jsem dojel vlakem, ale tam jsem si najal kočár. Já ti ani nevím, kde jsem ho sehnal, prostě to vyšlo. No, dnes vím, že to nic moc nebylo, ale tehdy mně připadal jako z pohádky. Vysoké kola, kožené sedadla, vozka na kozlíku, v ruce dlouhý bič, tak jen pro parádu, a hlavně – pár černých koní lesklých jako samet. Což vím, kde je ten čerchmant vzal? Šak v našem kraji ani černých koní nebylo. Usadil jsem se vzadu jak pan hrabě a jeli jsme. A byla to jízda jako ve snu. Přes celý Zlín a Příluky a pak pěkně do kopce, hyjé, už jsme nahoře, potom jen malý kousíček lesem a objevily se první pasecké chalupy. Kde jste kdo, já, pán, vyučený tovaryš z Uherského Hradiště jedu domů, jak ještě nikdo z vás nepřijel. Já ti ani nevím, jestli se někdo díval. Určitě ano, vždyť kolem horních chalup se jezdí tak těsně, že je vidět až do kuchyně, a takový kočár tam nezažili. Ale abych pravdu řekl, já jsem ani nikoho nemohl vidět, protože se mi hlava točila, kola jsem měl před očima, myslím, že jsem měl z rozrušení aj horečku, a čím jsme byli blíž domova, tím byla vyšší. Jen kousek z kopce a prrr! Koně se zastavili na dvoře, lesklí potem, jak zdolávali přílucký kopec, a já jsem vítězně vstával ze sedadla. Byl jsem rudý vzrušením. Tak tady mne máte, to jsem já, váš syn.

– 19 –


21.4.2015 20:04:52


Dveře naší chalupy se pomalu otevřely a už v nich stál otec. Hrubé cajkové gatě na šráky, košula ne právě nejčistší, však víš, jak vypadá pasekář, když ho zastihneš při hrubé práci. Chvíli to trvalo, než mu došlo, kdo to přijel kočárem. Neusmál se, nevítal mě, nejásal. Jen tak trochu se ušklíbl a zavolal hlasem, jako by zubama drtil plané trnky: ‚Matko, máme hosta.‘ Maminka vyšla, na tmavých šatech tmavou zástěru, nechápavě se dívala na kočár, na koně, pak na mne, a když mě poznala, maličko se usmála. Moje nadšení mne pomalu opouštělo. Nic přátelského nebylo v otcových očích. Dal jsem křesťanské pozdravení, jak jsem byl z domu naučený, ale neznělo to právě vesele. ‚Zaplatils?‘ ptal se mne otec, a když jsem přikývl, řekl k vozkovi: ‚Tož, myslím, možeš jet.‘ Ale náhle, jako by si to rozmyslel, pronesl pomalu a jaksi potichu: ‚Počkej ešče, půjč mi ten bič.‘ Vzal bič, potěžkal ho v ruce, najednou se rozpřáhl a vší silou mne švihl přes nohy. Rána byla dobře mířená, cítil jsem, že budu mět na stehnách pěkné jelito. Čekal jsem druhou, aj jsem se přikrčil, ale nepřišla. A otcův hlas zazněl klidně, zřetelně a bez znatelné zloby: ‚To abys věděl, že nejsi žádný hrabě. Možná, žes za ty peníze mohl kúpit matce nové boty. Šak se o tebe dost nastarala. A teď možeš jít vyvézt krávě hnůj. Snáďs to ešče nezapomněl. A ty jeď,‘ povídal vozkovi a dodal uznale: ‚Máš pěkné koně.‘ Ptáš se, co já? Po pravdě řečeno, nečekal jsem objímání, na to můj otec nikdy nebyl. Ale takové přivítání, takové ponížení? Co jsem udělal zlého? Jenom ne brečet, jenom ne brečet, ani slza mi nesmí ukápnout! Ale přece mi jedna ukápla. To když jsem políbil ruku, která předtím držela bič. Nemohl

– 20 –


21.4.2015 20:04:52


jsem jinak, byli jsme tak vychovaní. Slza stékala po otcově ruce a já jsem se najednou styděl. Ty to asi nemožeš pochopit, ale my jsme ještě věděli, co znamená ctít otce a matku svou. Víš, synku, vždyť otec měl pravdu, to byla pýcha. Ale řeknu ti, stálo to za to, ne panská – to byla, panečku, jízda hraběcí!“

– 21 –


21.4.2015 20:04:52

BYL TO ČLOVĚK PRACOVITÝ A ZBOŽNÝ

Nemyslím si, že můj dědeček, staříček z matčiny strany, byl nějak zvlášť výjimečný. Pro mne samozřejmě ano, ale určitě byste ho zařadili mezi tisíce valašských staříčků, a možná že byste si ho ani nevšimli, kdybych vás na něho neupozornil. Bylo mně třináct let, když jsme se s ním na štípském hřbitově loučili. Místo na hrob si sám před svým odchodem vybral v rohu hřbitova, kde už dlouho ležela jeho žena – moje babička. Z jejich maličké chaloupky od přední brány to bylo kousek. Když jsem později na něho u hrobu vzpomínal, díval jsem se přitom na rozsáhlé louky a lesy, ale zvlášť mne fascinoval starý větrný mlýn směrem ke Hvozdné. Stojí tam dodnes, ale už dávno není funkční. Staříček byl hrobníkem. Nebylo to povolání lidmi ceněné, spíš naopak. A to přesto, že za mého dětství se ještě smrt a pohřeb považovaly za součást života, i když bolestnou. Dnes je smrt člověka skoro tabu a někdy mně připadá, že umírání a pohřbívání musí být co nejvíce skryto, odsunuto někam do ústraní. Jako by si lidé mysleli, že když rychle a skrytě umírajícího a zemřelého uklidí, pohřební obřady na minimum zkrátí a po pohřbu se rychle rozejdou, odloží

– 22 –


21.4.2015 20:04:52


tím na neurčito svoji vlastní smrt. Kdysi byl pohřeb společenskou událostí. Odchází přece člověk, který mezi námi žil, pracoval, obohacoval náš život o své zkušenosti, o svoji moudrost, lásku, o své radosti a bolesti. Hraběcí páni na Lešné považovali štípský hřbitov za svůj majetek, hlavně stará hraběnka Seilernová, o níž tak krásně psal lukovský rodák spisovatel František Pavlíček ve svém Konci patriarchátu. Protože zámečtí páni měli na hřbitově hrobku s rakvemi předků, navštěvovala hraběnka Sarolta, jak se jí v kraji říkalo, hřbitovní kapli a doprovázet ji musel správce hřbitova – můj dědeček. Stará hraběnka ho měla ráda, popovídala si s ním německy, protože byl vyučený ve Vídni a němčinu slušně ovládal. Jednou k nám vešla do dveří, nebyla zvyklá klepat, zůstala stát na prahu, malou světničku přehlédla lehko, vešla se do ní jen postel, skříň a stůl se židlemi. Jak tam mohl staříček vecpat ještě ševcovský „pankl“, to nevím. Poněvadž byla ten den pouť, sešli se „v komnatě“ všichni staříčkovi vnuci i s rodiči, bylo nás celkem patnáct. To se rozumí, že někteří museli stát venku. Hraběnka na nás vyjeveně zírala a vyšlo z ní jen: „Ach, mein Gott, so viel Kinder! Alle sind ihre?“ „Ja, Frau Gräfin, meine Enkel und Kinder.“ Ale to se k ní už hrnula stařenka, že jí jako políbí ruku, ale ona ucukla, chvíli se hrabala ve svých širokých sukních a dala jí pětikorunu. Abyste věděli, to bylo tehdy dost peněz. Ale já jsem to neviděl rád. Nepotřebujeme přece žádné milodary! „Herr Březík, spočítala jsem si před hřbitovem smrky, ale jeden chybí. Kde je?“ „Uschl, paní hraběnko, musel jsem ho skácet.“ „Nepamatuji si, že bych dala k tomu povolení,“ trochu nevrle špitla stařena a dodala: „Přijdou si ke mně někdy pro nový kožich. Ten starý už moc nehřeje.“

– 23 –


21.4.2015 20:04:52


Její hřbitov musel být jako zahrada. Starší pamětníci by vám potvrdili, že byl. Se staříčkem jsme chodívali každý rok pěšky na Hostýn. Přes Fryšták, Lukoveček, Ráztoku, Rusavu, kolem líbezného kostelíka prudce nahoru a už jsme byli na hřebenu a před námi jako pohádkový zámeček chrám Panny Marie Hostýnské. Staříčkovým pravidelným rituálem byla modlitbička jako dík, že jsme dobře došli. Klekl si, opřel se o čagan, před sebe si odložil klobouk a modlil se. I šlo jednou kolem nás procesí, a když uviděli krásného starce klečet, házeli mu do klobouku mince. Staříček se za to moc styděl, ale pak se s tím musel smířit. Vracet se to přece nedalo. „Vidíš, synku, to Panenka Maria zařídila. Musíme jí poděkovat.“ Hrobnictví samo by ho neuživilo. Musel k tomu přibrat za drobnou odměnu péči o věžní hodiny na kostele, „tahání“ varhan při každé mši a také si pronajal malé políčko, na kterém museli pracovat všichni – i děti. Kromě toho se snažil přivydělat si ještě šitím valašských papučí a spravováním bot. Měl pro nás vnuky vždycky milé slovo a o poutích i nějaký groš na špalek a kvašák. Vychoval pět dětí a jeho práce bude ještě dlouho na štípském hřbitově vidět. Když zemřel, říkali lidé, kteří ho znali: „Byl to dobrý člověk, pracovitý a zbožný.“ A teď řekněte, nebyl jeho život cennější než život mnohých roztleskávačů v našem současném parlamentě?

– 24 –


21.4.2015 20:04:52

FRANTIŠEK BOBÁK ZLÍNSKÁ JITRA

Recommend Documents