Fotografie Jiřího Ortena: originály archiválií jsou uložené v Památníku národního písemnictví literární archiv

Znění tohoto textu vychází z děl Záznam snu z 16. 12. 1938, Eta, Eta, žlutí ptáci a Malá víra tak, jak byla vydána vydavatelstvím Mladá fronta v roce 1999 (ORTEN, Jiří. Prózy II. V tomto souboru 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 229 s. Spisy Jiřího Ortena, sv. 6). Fotografie Jiřího Ortena: originály archiválií jsou v Památníku národního písemnictví – literární archiv.

uložené

Text díla (Jiří Orten: Záznam snu; Eta, Eta, žlutí ptáci; Malá víra), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Citační záznam této e-knihy: ORTEN, Jiří. Záznam snu; Eta, Eta, žlutí ptáci; Malá víra [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/91/27/85/zaznam_snu_eta_eta _mala_vira.pdf.

Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčněZachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 24. 2. 2014.

OBSAH Záznam snu z 16. 12. 1938 .................................................................... 5 Eta, Eta, žlutí ptáci ................................................................................. 6 První část ............................................................................................. 6 Malá víra ............................................................................................... 14 První část ........................................................................................... 15 Mráz .............................................................................................. 15 Modré jezero ................................................................................ 27 Skleněný dům.............................................................................. 40 Eta a Eta........................................................................................ 54 Druhá část ......................................................................................... 66 Žár ................................................................................................. 66 Odpočinek.................................................................................... 79 Zahajovací představení .............................................................. 91 Kolotoč ....................................................................................... 103

4

Záznam snu z 16. 12. 1938 Eta, Eta, žluť, dva klobající zobany, smršť, jež ťuká prudce do oken, vichr, ze všech stran se valící, nápor, pod nímž se prohýbáme, a hrůza především, jež toho prvního z nás za pas uchopí a z okna svrhne, a my, my v úděsu stojíme nad odlétávající žlutí, zatímco sen, zatímco jezero, a žluť se neztrácí, už je víc než žluť, a víme-li co, máme spokojenost v ranečku.

5

Eta, Eta, žlutí ptáci První část Dům je ostatně ze skla. Kdo se podívá zvenčí, ale to nejde, vidí čtverhranný příklop, nikde neporušený, o němž si pomyslí, že je to asi vzduchoprázdnota. Pod tím příklopem uvidí nás. Dům je ze skla, nerozbitného, jak se říká. My, my nikdy nevycházíme. Není kam. Narodili jsme se tu. Jsme tu odevždy a není nic jiného. Nazýváme se Obyvateli skleněného vnitřku. Název je nepřesný, neboť vnitřek není skleněný a my v něm cosi dýcháme, bez obtíží a tak, že si to neuvědomujeme. Sklo má několik vrstev. Jsme právě uprostřed a dotýkáme se pouze té poslední, nám nejbližší. Mnoho vrstev až do kraje čtverhranu. Kolem dokola voda. Až na konci, kam nedohlédneme, těsně před tím místem, kam nedohlédneme, voda končí a je oblohou. Není barev na této obloze, již vidíme také přímo nad sebou, nad sklem nad sebou, je jenom jasná, tak jasná jako některé bezbarvé oči. Jsme nazí. Dotýkáme se navzájem, aniž jsme poznali jeden druhého. Nejsme však slepí. Často si myslíme, někdo z nás myslí, jsem to já, že přílišné požívání vody nedovoluje nám rozpoznati se. Je něco jiného? Nevíme o tom. Jaký to den, jaká to noc. Ubíhají bez počtu, bílé a černé. Ta černá, to je tma, to bílé, to je světlo. Nic víc. Kolik je nás. Nenaučili jsme se počítati. Jsme houf. Houf bezhlavý. Bez řeči. Cítíme však. Vyjadřujeme se hleděním. Nazí, němí v skleněném vnitřku, kolem dokola voda, světlo, tma. Pití. Pití vody. Tak jde život, který je bez konce. Nikdy smrt, nepamatujeme se. Byli jsme sem narozeni. Všichni, nikdo dřív, ale nikdo také později. Ani vítr, ani bezvětří, ani zima, ani teplo, stále teplota, stále větříček, nepozorovatelný a jemný, ani žena, ani muž, jak bychom mohli věděti. Tak dlouho jsme se dívali na vlasy, až vlasy pominuly. A ruce. A ústa. A nos. A hruď. A nohy. To všechno je, to všechno máme. Zbytečnost. Zbytečnost ovšem není, není nic. Jsou jen jisté věci, jež lze sděliti prsty jedné ruky, je-li třeba sdělovati,

6

leč nikdo neumí. Věc hledění, jež zaniká v nehledění. Věc vody vtékající otvorem v tváři a udržující trvání. Věc dotyku, jenž však není, protože nedotyk není, není samota. Všechno. Oči vždy otevřeny. Cosi v nich vězí: tma, světlo. Tak jdou dni. Stejně rychle, bez zastavení. Očekávám, až se spustí déšť. Směr pohledu vždy týž. Kus oblohy, levý prs, pramen černých vlasů. Panenky v samém středu bělma. Panenky jako by odpočívaly a čekaly na cosi velikého. Ale nečekají, to se jenom zdá. Panenky panenkami být přestaly a jsou teď kousky skla. Něco se děje s vodou. V nezměrném denním klidu se tváří jakoby nic. Však hle, jaký to šumot za tmy. Počali jsme jednoho dne slyšeti vlnění, slyšeti vlnění, jak jinak tomu říci, vlnění vody, vzdouvání vody, neklid vody. Toto tajemné vlnění je potom jediné neznámo, které známe. Bůh, říká se. Neznámo známé, pocítěné, dopocítěné již. Přijaté posléze za vlastní součástku dění. Jakmile přijato, stává se ničím. A dál. Očekávám, až se spustí déšť. Slunce. Na to jsme zapomněli. Měsíc. Téže jasné barvy. Jednoho světla zmizel dotyk na mém pravém rameni. Pohlédl jsem. Nespatřil jsem nic. Jeden dotyk zmizel. Cítil jsem to. Později, vzápětí, zapomenul. Jedné tmy křeč v levém chodidle. Chodidle. Nechodícím chodidle. Chodidle dotýkajícím se vlasů, obočí, rtů, prsů jiných. Pominula, či trvá. Nesejde. Jsme houf a nevíme. Jsme houf sem narozený, do tohoto zaskleného prostoru, kolem dokola voda, jezero vody, nedohledné, končící jasnou oblohou, slunce, měsíc, dotyk, pití, trvání. A dál. Očekávám, až se spustí déšť. A já nikde. Ztracené. Každá vzdálenost, na dosah ruky blízká, s druhým a třetím dosahem ruky roste současně s citem, s citem v nás. Ale zde, není-li vzdáleností? Ztracené já. Kde vzalo slova? Kde počalo mluvit? Mluvit? Očekávám déšť, co je to? Vím to? Ano, já to vím. Vím-li o ztracení, tehdy začínám žít, tehdy začínám vysvětlovat, tehdy začínám

7

zatemňovat. Temněním si to nazvete, lidé za jezerní vodou, pro mne však není jiného světla. Lidé za jezerní vodou, které jsem uviděl. Kterých jsem se dotekl vztažením ruky, kterých jsem se dotekl rty, polibkem. Kterých jsem se dotekl ze samoty, ze samoty k samotě. Jako jeden, ne jako houf. Na něž jsem hleděl, dlouze hleděl, až do mdlob. Sen, sen to byl, tak jste tomu říkali. Ach, sen. Jsem náhle jiný. A básníkem tohoto množství mimo všechen život. Tohoto šťastného množství. Málo slov je v mém snu. Užívaje jich, opakuji je vždy znova. Postačiti mi musí, abych promluvil o zániku štěstí pro ty, které nazývám svými druhy a od nichž jsem se oddělil. Čím? Snem, snem. Zde počínám. Vše je zpátky a já o tom hovořím protíraje si oči a opíraje si hlavu, osamocenou hlavu studenými prsty, osamocenými prsty, znamenanými smrtí. Jsem kdesi sám, daleko ode všeho, a jemně mží. Což je to ten déšť, který jsem očekával? Což je to on? Není, ani se mu nepodobá. Tamten, tamten ať se vrátí. Když žába při dopadu do vody řekne své žbluňk, jinak nevyslovitelné, voda jí dobře rozumí. Sklo rozumí kapkám deště i mrazu. A dřevo, vzplanuvši ohněm, chápe svou smrt a hoří s lehkým praskotem. Lidé, lidé však, jak si mají rozuměti špoulíce rty a pohybujíce jazykem, aby tvořili slova, jak si mají rozuměti, když nedávají nic mimo slova, jež znamenají tak málo, jako jedno nadechnutí vzduchu, bezmála zkaženého. Už dávno, dávno tomu je. Spočívali jsme tiše ve tmě a naslouchali klidně šumění, očekávajíce brzký příchod světla, či vlastně neočekávajíce jej, neboť přijíti musil. Čeká se jenom to, co nemusí přijíti, co často, snad nikdy, nikdy nepřichází. Naslouchali jsme šumění. I já jsem naslouchal. Chvílemi nabíral jsem otvorem v tváři, ústy, trochu vody. Vtékala do mne a udržovala můj život, byla tím, co jsme přijímali jako rozkoš, neboť není jiných, když nesníme. Tenkrát jsem ještě nedával jiný smysl vodě a neříkal jsem jí čistá, čistá vodo. Vtékala do mne a bral jsem ji, jako bereme úzkost, ukáželi se za oknem hlava, již jsme nečekali. Pojednou spočinulo cosi na

8

mých vlasech. Cosi dosavad necítěné. Trhl jsem sebou. To se nestávalo. Porušil jsem skupinu, trhl jsem trváním. Co to bylo na mých vlasech? Byla to ruka, později jsem se naučil jmenovat ji tak, byla to měkká, chladná ruka a hladila. Přešla na čelo, dotkla se rtů. V příštím okamžiku jsem zavřel oči. Na víc si nevzpomínám. Vím jenom, že vyletěv z houfu komínem, komínem skla, nebyl jsem v něm již, byl jsem někde jinde, někde docela jinde. Zavřel se za mnou a ihned zapomněl, přestal jsem být. Ale byl jsem jinde, to vím docela jistě. Byl jsem jinde se zavřenýma očima. Na víc si nevzpomínám. Ach, kde zůstalo sklo, kde stála voda, kde mí nazí druzi, kde zůstali? A jakým černým komínem jsem to vylétl nerozbiv skla, žádný cinkot se neozval, nic se neroztříštilo, nic jsem neudělal, pocítil jsem jen dotyk víček, dotyk řas, svých vlastních řas, z hedvábí a hebkých jako ona ruka, hladící vlasy, čelo, rty a zavírající oči, ta laskavá, krásná ruka. Co je za zdí táhnoucí se po naší levé straně a o níž víme, že není zdí hřbitovní. Je možné, aby za ní bylo tajemství? Je to možné. Leč nerozpoznáváme zdí. Splývají s obzorem, splývají s oblohou, splývají s viděním, jsouce tu jako pro smích nevidomým. A zatím zrak, který opravdu vidí, ten mladý zrak právě zrozený. Opustil jsem své druhy zavřev oči. Byly mi zavřeny. A pak to přišlo. Pak přišlo to vše. Co ničí, rozleptává, usmrcuje. Pak přišlo poznání toho jiného, co bylo tušené, leč tušené, leč tušené jsem také neznal. Jsem ve vzduchu. Co bylo, je za mnou, a přede mnou, nevím, co je. Ničím neobklopen, sám, sám letím nahý a beze všeho. Zpočátku jsem ještě cítil pod sebou přítomnost vody. Chtěl jsem se napíti, ale nevěděl jsem jak. Pak náhle, otevřev oči, byl jsem udeřen. Udeřil mne svět. Nějaká krajina. Těch barev. Zelená, zelená především. Žlutá, žlutá především. Ach, žlutá. Byly to pampelišky, neznám jiného jména, byl to houf pampelišek stojících o samotě před vysokými stromy a rozvívaných větrem, větýrkem, jenž se otíral o mé tváře a povíval mými vlasy. To jsem již stál na zemi, na pevné zemi. Lehl jsem si na ni. Celým tělem jsem na ni přilehl, obtížil jsem

9

ji svým tělem, svým neposkvrněným tělem. Vydal jsem křik. Křičím, křičím, hlas se rozléhá a vrací se z lesa o tón hlubší, vrací se o tisíc tónů dál, stoupá zemí, až je ho země plná. Hle, můj hlas. Vezměte si jej. Je váš. Nepatří již mně. Promluvil poprvé a nyní bude znít. Jdu po zemi, jdu po té zemi a svůj údiv nestřídám ničím jiným než novým údivem, údivem, který nezmizí již nikdy. Něco se stvořilo, nezmizitelné něco, leč tuším, že i ohluchnu-li, oslepnu-li, uslyším a uvidím. Jdu po zemi, to jediné vím, a mé nohy se vznášejí, dopadajíce vždy znovu na ni, tak sladce připoután jdu po zemi, dál, zítra, co bude zítra, zítra to bude stýskání, stesk po tomto prvním pocitu připoutání, už nikdy víc, mé nohy. Jako bych tančil, země, jako bych tančil po tobě. Tolik toho bylo, co se nyní vylije tak jedním proudem, jedním douškem, tolik té vody jsem musil vypíti, nevěda o tom, aby se nyní v hojných, v stále hojnějších kapkách rozlila, vylila mezi nové, stále novější věci? Bylo toho tolik. Jdu lesem, tam té vysokosti se bojím, zastírá mi nebe, to je tedy nebe, ta obloha pokrytá mráčky, ti samotincí beránci, ty záplaty modra, to je tedy nebe, proběhnu lesem, tam bude městečko, tam budou lidé za jezerem. Bylo tam městečko. Byli tam lidé. A já jsem k nim přišel. Hleděl jsem na ně. Leč byl jsem nahý, příliš nahý pro lidi za jezerem. Obléci jsem se musil. Vážně na mne pohlédli a zavedli mne ke krejčímu. Krejčí mi vzal míru. Neměl jsem již míru. Nikdy jsem ji už neměl, ztratil jsem ji. Ošatili mne od hlavy až k patě. Co bylo mezi tím. Ach, jak hluboce si na to vzpomínám. Mluvili ke mně řečí. Já však dovedl pouze křičeti. Poněkud jsme si nerozuměli. Jsem vám vděčen. Mluvit jste mne naučili. Málo, málo mluvit umím, ale nějaké to slovíčko si přidám, a bude jich celá kupa, celá kupa slovíček bude, a už si snad porozumíme. Maličko, a porozumíme si. Maličko, a opustím vás s hlubokým porozuměním v srdci. Já, jeden z Obyvatelů skleněného vnitřku, já, který býval nahý a jehož se dotkla čísi ruka, aby mu zavřela oči a odvedla ho. Já, sklo, voda, světlo, tma, pití, dotyk. Já, který se vám, lidé za jezerem, počínám podobati. Nu tak si mne prohlédněte, nu tak si mne vezměte, jsem váš. Jsem asi váš.

10

Kdo vynalezl kolébku, aby se mohla kolébati? Kdo vynalezl bubínek, na nějž se může tlouci? Kdo vynalezl tmu, aby přicházela, a světlo, aby odcházelo? Kdo vynalezl smích, aby se přetvařoval, pláč, aby plakal a nic víc, smrt, aby lákala, život, aby žil? Kdo našel písek, který se sype mezi drobnými prsty neznatelně a tiše. Kdo konečně, z dýmu, písku a laskavých rukou, se to sám objevil, aby ustalo ticho, aby mnozí nejenom mluvili, ale i šeptali? Kdo, kdo, kdo, kdo. Vykláním se z okna a hledím na soumrak, který tančí kdesi ve veliké dálce, lehce padá, ale tak, že náhle brní hlava a prsty, a pero, které sledovalo bezpečně svůj směr, vyklouzává z ruky. Ohluším se slovy. Ohluším se tak, zapomenu. A abych zapomněl na smrt, usmrtím se jednoho dne. A abych zapomněl na to, co bylo na mne vloženo, ponořím se do toho jako do chladné, černé a srdcelomné lázně. Večer. Chodím kolem domu. Je z neprůhledných zdí a kryje jej střecha. Do nebe není vidět a z domu stoupá dým, ve vzduchu se rozplývá, vrací se, nenavrátí se. Mlčky chodím, zastavuji se. Hlavu nazad, hvězdy. Hlavu dolů, bledý měsíc stíhá zem. Ani to nebývalo. Pomalu se spouští déšť. Spouští se, jako by mu čísi ruka zakryla oči a on nyní padal, padal lehkomyslně a pád byl pro něj zázračný, žasne a žasne, až již není kam padat. Pokrývá zemi, celou zemi, o níž v této chvíli vím, a již ji neopustí v této podobě. Již nikdy takto čistý, dešti, nepoložíš se na zem. Vše ostatní je horší. Ach, stát tak v lijáku a míti nohy bosé! Také jsem prý měl otce. Ten prý zemřel. Také prý mám matku. Ta žije a usmívá se na mne. Také jsem prý byl dítě. Také jsem chodil do školy. Byl jsem nemocen. Mám bratra. Více bratrů. Milé dívky. Přátele. Známé. Mohu se jich dotýkati, však nikdy nahý, jen rukou vztaženou od samoty k samotě. Co mi to chcete namluviti, lidé za jezerem? Kráčeti a kráčeti, ano, v tom uposlechnu. Ale co dál, ale co víc? Jako bych mohl jednou větou proskočit hořícím prostorem, jako bych mohl jedním slovem zaklít srdce, aby neklepalo, aby tak

11

zimničně neklepalo. Kdo má otevříti. Kdo obyčejně otvírá. A ten tu není. Kolik naděje. Jen málo, zcela málo. O půl osmé ráno procitám (zdánlivosti, zdánlivosti) a lehce, jako míč, vyskakuji z bílé postele. Noční stolek u mé hlavy, u mé jediné hlavy, noční stolek, jenž ve dne tu stává opuštěn a jemuž říkávám před ulehnutím: „Bdi za mne, Stolku, bdi za mne, předávám ti, co mám (je toho málo),“ zůstane sám. Dělám věci, o nichž se zřídka mluví na těchto místech, na těchto místech sdělování (mnoho jsem se již naučil), ale tyto věci dovedou zahrát kousek zdraví, jde-li právě o mytí studenou vodou, dovedou zahrát povzdech, jde-li právě o krátký pohled do zrcadla, dovedou všemožně připravovati to, co bylo již dávno předurčeno. Prostě, jako štěstí tam u nás, v krajině skla a vody, jdu potom ven, nadýchnu si hodně zhluboka a běhám z místa na místo. Postávám, posedávám, „pracuji“, odpočívám, piji, jím, vyměšuji se, trpím, malinko se raduji. To je tedy vše? Ach ne, potkám se se svými přáteli. Ti jsou takoví jako já, ale jiní. Ale jiní. Někdy večer se mi poštěstí v chudém přítmí políbiti dívku, jsem-li mužem. Jsem-li mužem? Ano, jsem tak usmíván, jako bývají mužové tady u vás. Býti usmíván, dobře je to vyjádřeno. Protože já nevím, co bych na to odpověděl, než usednout tak, aby nikdo nesledoval mé počínání a odusmíval některé z úsměvů, některé z úsměvů mužských, některé z úsměvů dívčích, ty, v nichž je něha, a ty, v nichž je zloba, a které ani nejsou úsměvy, ale hněv. Chování, mé chování na této zemi za jezerem. Pak se vracím k nočnímu stolku a bílé posteli, obracím v rukou některou z milých knížek, zasním se, nasliním rty a píši, jsem-li básníkem, zazpívám si něco a jdu spat. Zdánlivosti, zdánlivosti, což se to vše skutečně děje. Jsou ošklivci a jsou krasavci? Jsou dobrého srdce a zlých srdcí? Jsou jejich zdáním? Jejich přeludem? Procitnu jednoho dne do minulosti, jež se mi nyní, také ve snu, zdá snem? Kde tedy není sen. Kdo mě naučil skládat věci do tak složitých útvarů. Kdo mě tomu odučí. Kdo ukáže prstem a pojmenuje věci tak, až nebudou. Kdo se na ně tak přímo zahledí, až zmizí. Kdo v srdci bližního rozpozná

12

minulost, stejnou minulost, jako mám já. Nevím. Nejsem však mezi druhy, neboť dotýkám-li se něčeho, jsem to já nebo cosi ve mně, co je skrovné a chladné. Věci lze přirovnávati. Věci kolem a uvnitř. Věci ve mně nelze však přirovnávati. Zmizí, dám-li je k sobě. Vytratí se. Tak je to u vás, tak je to. Bdi za mne, Stolku, i ty, ženo, již jsem pomátl, ale čím asi?, mužskostí, nikde nenaučenou, přijatou až zde, zde jako o maškarách. Bdi za mne, Stolku, síly je nutno čerpati. Čerpám je tedy, jako bych maní pil otvorem v tváři vodu bez chuti, barvy a bez tepla.

13

Malá víra Zůstává vyříkávat se steskem po slovu, slova-li není. Z. U.

14

První část Mráz Nevím, jak dlouho jsem spal. Probudili mě, teprve když byl venku plný jas. Usnul jsem té noci velmi pozdě, zmožen vínem a únavou. Chodili jsme s přáteli dlouho po městě, nepočítajíce kroků, kráčeli jsme rychle ulicemi, bylo chladno, pamatuji se, jak můj dech byl mrazivý, a ještě víno, víno mi podráželo nohy, takže chodníky nebyly dost široké, ulice nebyly dost široké, čelem narážel jsem o zdi domů, zdi domů zraňovaly mé čelo, a když jsem se konečně doklopýtal sem, do svého pokoje, ulehl jsem oblečen na lůžko, plný nemoci a podivného úděsu. Probudili mě. Objevil jsem v jejich očích tentýž úděs, s kterým jsem uléhal, a velice jsem se podivil. Byl jsem nyní klidný, jen hlava pobolívala a jazyk byl mdlý a těžký. Nejvíce jsem toužil po doušku studené vody. Oni však nehovořili o mém provinění, ani o opilosti a pozdním návratu domů. Mlčeli drahnou dobu. Tvářil jsem se, jako když to nepozoruji. Upravoval jsem se, pomalu a s jistotou věcí vykonávaných každého dne. Omyl jsem si tvář a protřel si oči. Pak jsem prohlédl. Seděli na židlích, nohy u sebe a ruce v klíně, schouleni a s tím podivným úděsem v očích. Počal jsem si notovati písničku z včerejší noci, zcela bez úmyslu a jenom z radosti, že přede mnou je celý den, s kterým mohu naložit podle své záliby, že budu čisti některou ze starých milých knížek, že usednu k papíru a nasliniv rty napíši několik ne zcela dobrých veršů, že je potom ihned roztrhám a že se kvečeru podívám za přáteli, kteří mne přivítají s úsměvem. Začal jsem zkrátka potichu prozpěvovat tu písničku z minulé noci. Ale nedozpíval jsem ještě ani k tomu místu, kde se mluví o krásné, krásné dívce, která spí, která spí se semknutými koleny,

15

když mne udeřil, ano, jakoby do zátylku (byl jsem k nim otočen zády) udeřil jejich ostrý hlas. Řekli mi, či lépe, jeden z nich řekl, nevzpomínám si který: „Eta a Eta přilétli, a ty si zpíváš, jako by se nechumelilo.“ Opravdu, zpíval jsem si tak, ale docela tiše. Pomalu, hrozně pomalu jsem se otočil a pohlédl jim do tváře. Ach, ten úděs tam byl nyní jaksi patrnější, napjatější, soustředěnější. Trochu jsem pokrčil rameny, jako bych chtěl říci, že tedy přilétli a že si skutečně zpívám, ale již jsem si nezpíval a pokročil jsem k nočnímu stolku, abych se podíval do malého zrcátka. Jeden z nich udělal malý posunek. Pozvedl ruku z klína a nastavil ji proti mně dlaní. To mě zastavilo. Stál jsem, jako by mě ruka přimrazila, jako by ruka dovedla přimrazit. Čas se zastavil. Nebylo však možno pomoci mu jen tím, že já jsem se zastavil. Na okamžik mi jej bylo líto a vzápětí jsem promluvil. Řekl jsem, ale vlastně jenom proto, že mi bylo líto zastavení času: „Kdo by to byl tak brzo očekával, není pravda? Kdo by si to byl jen pomyslil.“ A klidně jsem došel až k malému zrcátku a prohlížel jsem si ospalé oči, neodvažuje se již na ně pohlédnouti. Vím docela jistě, že seděli nyní sklesle a bez hnutí dlouhou dobu, protože když jsem po čase otevřel okno a zavadil přitom loktem o židli, tato se zakymácela a rozhoupala se, neboť je to houpací židle. Z toho jsem poznal, že jsou již mimo pokoj, a teprve nyní jsem volně vydechl. Oknem proudil do místnosti chladný vzduch a také několik sněhových vloček sem vlétlo. Okamžitě se proměnily ve vlhkost a ta, která zůstala na mém čele, nejdéle zářila svou bělostí, však také jen nakrátko. Střechy domů byly velice bílé. Přišly si na ně ulehnouti sněhové vločky a spaly svůj věčný sen, sen, v němž se zdá o hodně velikém mrazu. Rychle jsem se dooblékl. Tu však, sedaje si do houpací židle, zahlédl jsem bílý, bělostný lístek, přišpendlený doprostřed stolu a tak nepatrný, že jindy bych jej byl jistě snadno přehlédl. Dnes však, co tu chtěl tento lístek. Přiblížil jsem jej k očím. Stála na něm slova psaná fialovým inkoustem, s podivnými háčky na konci

16

každého písmene, které jinak přesahuje řádky. Stála na něm, či spíše psána na něm tato slova: „Eta a Eta přilétli. Tak udělej přece něco!“ Cosi mne sevřelo strachem. Zůstal jsem jako omámený. Zavřel jsem na okamžik oči. Nic naplat, říkal jsem si nějakou chvíli potom, nic naplat, Eta a Eta tedy přilétli. Je nutno s tím počítati. Skutečnost, která se zpočátku zdá být jen zdánlivou skutečností, to je ta opravdová skutečnost. Musí se do nás pomalu vtírat, až ji pocítíme, jako když vbodáváme špendlík do kůže a v jednom okamžiku se dotkne masa. Ucítí se bolest. Každé uvědomění si čehokoli je jako tato bolest. Eta a Eta vstoupili do mého vědomí a nic je již nemůže odtamtud vyjmouti. Seděl jsem potichu a přemítal o Eta a Eta. Trochu jsem se bál. V kamínkách ještě nikdo nezatopil, je mi tu zima, zapomněl jsem, že mám jít dnes dopoledne k lékaři, z včerejší noci mne pobolívá hlava, jazyk mám mdlý, písničku jsem už zase zapomněl, a ještě ke všemu oni přilétli. Co si počnu s tolika věcmi? Nejraději uspořádat jednu pěkně po druhé. Dám je prostě do pořádku a ony se zase vytratí. Zatopil jsem v kamínkách. Pak jsem čekal, až se udělá teplo, aby mi přestalo být zima. Ale jen bylo trochu teplo, již jsem si vzal kabát a otevřel dveře a zavřel dveře a sestupoval opatrně ze schodů, našlapuje jenom na špičky. Takto chodím vždy ze schodů, i když na to vůbec nemyslím, takto opatrně, abych snad nic neprobudil, chodím ze schodů. V pokoji je teď teplo, ale na ulici je zima a já jdu k lékaři. Padá sníh. Jdu k lékaři. Eta a Eta jsou tu také, protože prý přilétli. Na ulici je jakýsi shon. Na každém rohu hlouček lidí, u vchodu do každé hospůdky také hlouček. Tísní se k sobě, bázlivě se ohlížejí a cosi tlumeně vyprávějí. Chtěl bych k nějakému hloučku přistoupit, ale tváří se tak osamoceně, že nemohu. Něco není v pořádku. Tatam je má ranní spokojenost. Vyhrnuji si límec kabátu, skrývám hlavu do ramen a jdu rychleji. Sníh smazává mé stopy.

17

V ulici, kde bydlí lékař, stál také hlouček lidí. Musil jsem projíti těsně mimo něj, chtěl-li jsem se dostat do svého domu. Lidé si mne prohlíželi podezřívavě a ustali v hovoru. Ale v téže chvíli, kdy jsem za sebou zavíral domovní dveře, zaslechl jsem ono zdvojené Eta pronésti vzrušeným ženským hlasem tak, že se mi rozbušilo srdce a já vyběhl do schodů přede dveře s lékařovou vizitkou rychle a postrašeně, jako bych byl pronásledován. A nyní sedím v čekárně. Je tu mimo mne ještě pokašlávající babka v šátku staženém hluboko do čela, takže jí nevidím do očí a mohu si o ní myslit, že její oči jsou krásné, skoro tak krásné jako oči mladých dívek. Je tu také vysoký silný muž, který chová svou pravičku jako dítě a máji v bílém sádrovém obvazu. Musím čekat. Ve dveřích se objevuje lékař, a protože hledím k zemi, vidím kolem jeho nohou, jež kryje bílý plášť, vycházeti jiné nohy, obuté v černé střevíčky s vysokým podpatkem, nohy vysoko, vysoko se tyčící, nohy závratné, závratné pro sebe i pro nás, kteří se na ně díváme, nohy, které nutí mé oči, aby vzhlédly vzhůru a spatřily již jen drobný nahořklý úsměv, který se mihl kolem, přešel a není tu více. Jsem rozechvěn, jakási nová věc vstoupila do tohoto dne. Zatímco se v lékařově ordinaci střídá babka v šátku s mužem s raněnou pravičkou, listuji v obšírném časopise. Právě když se na otočené stránce objevuje skupina dívek na koních, dívek unášených, které mi připomněly běh lesem, když je podzim a pod nohama se boří listí, vyzývá mě lékař pokynem, abych vstoupil. Vstal jsem a šel, při každém kroku se ostýchaje, a pak jsem před ním stál. Byl malý, menší mne a hleděl na mne z hloubky. Řekl: „Nuže, co je?“ Odvětil jsem: „Nevím, pane doktore.“ Usmál se, přešel ke svým nástrojům a knihám a ukázal na mne: „Svlékněte se.“

18

Svlékám se, košili až po kabátě, neboť tato je bližší tělu, svlékám se a má hruď je obnažena. Lékař přistupuje ke mně. Dává mi hlavu na prsa. Praví: „Dýchejte, dýchejte zhluboka.“ Odpovídám: „Kdo je ta dívka, jež před chvílí odešla z této ordinace?“ Mlčí a po chvilce dodává: „Nyní nedýchejte.“ Velice pozorně si mne prohlíží. Potom však oddálí svou hlavu od mé hrudi, tváří se tajemně a naznačuje mi, abych se oblékl. Oblékám se. Stojím před ním jako provinilec před tím, jemuž ublížil, a čekám, co mi poví. A on mi tedy asi něco poví! „Slyšel jste již vyprávěti o Eta a Eta?“ To mi tedy schází! Tím jsem tedy nemocen! Ale ne, ale ne, to nemůže být pravda. „Zaslechl jsem ve vašich prsou šelesty. Příliš málo spíte.“ „Děkuji vám, pane.“ Již odcházím, když tu mne na posledním kroku zaráží hlas: „Dívka, která tu byla, se jmenuje Sine.“ Sešel jsem do ulice. Sněží stále hustěji. Celé město je zachumeleno, i ta místa, jež nevidím, i ta, na nichž jsem nikdy nebyl. Sine a Eta a Eta, jaká je tu spojitost, jaká je tu asi spojitost, říkám si a jdu k domovu. Na ulicích je liduprázdno. Mám dojem, že se něco stalo, čeho jsem nebyl svědkem, mám dojem, že se tu cosi stalo beze mne a přede mnou to všichni skrývají, myslí si asi, že jsem příliš mlád, abych mohl být zasvěcen do jejich tajemství. Ale jaké je to tajemství. Já je vypátrám. V mém pokoji je teplo. Všech věcí jsem se již zhostil, všech věcí, které bránily mé malé denní radosti, aby se ukázala, aby přišla, aby nastoupila své panování. V pokoji je teplo, mně je také teplo, byl jsem u lékaře a musím víc spát, jen Eta a Eta zbývá a dívka, jejíž jméno je Sine.

19

Otvírám jednu ze starých milých knížek a pokouším se číst. Nerozumím slovům, jež tam čtu, zavírám knížku, sliním rty a chtěl bych napsat několik veršů o Sine, o Sine, o níž jsem již dávno snil a jejíž jméno vyslovil ten, od něhož jsem to nejméně čekal, někdo, kdo naslouchal tlukotu mého srdce, kdo mu naslouchal teprve tehdy, když jsem mu za to zaplatil. Nenapíši žádné verše. Dřímám. A tu náhle cítím, že oni již zase přišli a usadili se na svých místech. Bojácně na ně pohlížím a říkám: „Byl jsem u lékaře. Mám prý více spát. Nemohli byste mi vysvětlit, co se děje ve městě?“ Zavírám oči a slyším jejich hlas, hlas některého z nich, ale nevzpomínám si čí, ten hlas je dobrý: „Víme to dávno, i tys to měl věděti. Proto jsme ti to přišli říci již ráno, ale neposlouchal jsi, byl jsi roztržitý. Eta a Eta přilétli do našeho města a žádají si každého dne mladou dívku. Je to veliké neštěstí pro nás, je to veliké neštěstí pro nás pro všechny. A ty, tys to měl také věděti. Proto jsme ti to přišli říci.“ Ten hlas mi zní tak lahodně, ani trochu strachu nemám, chtěl bych mu naslouchati stále a již nikdy neotevřít oči, chtěl bych mu stále takto naslouchati. Pobízím hlas, jen aby neustal a mluvil dále: „A Sine?“ „Sine je zatím v bezpečí, nepřišla ještě na ni řada.“ Hlas dozněl. Je mi líto, nedošel ještě k mému vědomí, mé vědomí jej ještě nepřijalo a neudělalo z něj skutečnost. Teprve když odešli. Byl jsem sám. A to, co jsem chtěl dnešního dne udělat, již nebylo a bylo tu něco nového, co jsem neznal. Odešel jsem vyhledati přátele. Seděli společně u kulatého stolu v kavárně a povídali si. Věděl jsem již, o čem si povídají. Seděl tam Zlatoústý, poslouchal a semtam pronesl nějaké to slovo, seděl tam Zlatoústý s kadeřavými vlasy, Mamert s vážnou tváří, Ámos s maličkým úsměvem, František s nachýlenou hlavou. Všichni přátelé seděli společně u kulatého stolu, čekali na mne, povídali si a já již věděl, o čem si povídají.

20

Nic nebylo na svém místě a byli jsme tu skoro samotni. Lidé jsou asi doma a bojí se, neboť i oni mají dcery, i oni mají milé, oni mají známé a ty všechny, všechny propadnou Eta a Eta, ty všechny si vezme Eta a Eta, jednu pěkně po druhé, co s nimi asi udělá Eta a Eta. Eta a Eta je sní, Eta a Eta je sní, nebo co se dělá s dívkami? Sine, drak je schován v doupěti. Dnešního dne dostal již svou kořist. Nemusíte se obávati v tuto chvíli. Ale zítra, ale za několik dní, Sine. Co učiníme? Co učiníme, abychom vás zachránili, Sine? Dokážeme to? Celý den zmizel, propadl se někam, že jsem si toho ani nepovšiml. A já ještě nevím, co udělám. Asi půjdu domů, do pokoje, v němž je teplo a kam mě oni přicházejí občas navštívit, aby mi řekli, co je nového, a aby mě napomínali, dělám-li právě něco nepěkného. Musím mnoho spát, jinak bych zemřel. Musím mnoho spát. Tak si tedy lehám, jsem šťasten a myslím na všechno s láskou, na všechno myslím s velikou láskou, které se mi často nedostává, a to potom oni přijdou a napomenou mne, očima bolestnýma a sladkým hlasem. Víc lásky do myšlenek, víc lásky do snění, to ostatní přijde samo, ale co ostatní, já nevím co ostatní, nesužujte mne, vy, kteří to tak dobře myslíte, vy, kteří nasloucháte tlukotu mého srdce a nedáváte si za to zaplatiti. Sine, má myšlenko přede všemi ostatními, Sine, nebojte se tolik, drak spí ve svém doupěti a dnešního dne dostal již svou dívku. Sine, ještě než se vaše černé střevíčky sešlapají, přijde mi někdo říci, co mám dělat. Já to nevím. Vím však, že Eta a Eta přilétli do našeho města, že vy jste krásná, Sine, a že vše ostatní je jenom sen této přicházející noci. Nepamatuji se, kdy se mé oči zavřely. Je to už dávno, velmi dávno. A přece mám otevřené oči. U okna, kam jsem se přišel postavit, u toho okna se vidí na celé město, až daleko, na jeho konec, kde splývá s tmou, město má mnoho světel, více světel, než se domníváte, a já je nechci sečítati. Chci říkat takové věci, které jsou pravdivé a které v sobě nemají

21

tajemství, o nichž se stále a stále mohu přesvědčit, že jsou. Knoflíky mého kabátku například. Všechny jsou stejně kulaté a každý má svou dírku, do níž se obléká, a je to potom obléknutý knoflík, všecko v pořádku. A okenní sklo, jímž hledím. Kdybych do něj ťukl trochu silněji, hned by se s velikým řinkotem rozbilo. Nejdříve by dostalo puklinu, ale pak by se rozlétlo na mnoho kusů a do pokoje by přišla zima a na všechno by se mi tu posadila. Ale proč jsou vlastně knoflíky kulaté a proč se sklo rozbíjí a proč je průhledné. Nu tak, dost již. Vzadu, až skoro na konci města, tam, kde nejsou již světla, vystupuje veliká žlutá záře. Mnu si oči, a záře je tam pořád, nezdá se mi to tedy, je to pravda. Pravdu rozeznáme velmi snadno. Domníváme-li se o něčem, že je to lež a že to není pravda, stačí, promneme-li si oči. Nezmizí-li ta věc, je to pravda. Zmizí-li, byla to lež nebo se nám to jenom zdálo. Žlutá záře je pravdivá. Odkud asi vystupuje? Myslím si, myslím si, jako bych si to vymyslil, že vystupuje z jeskyně, kde je Eta a Eta. Není v našem městě jiné věci, z které by mohla vystupovat tak veliká žlutá záře. Udělali si Eta a Eta oheň? Ach bože, vždyť je s nimi také dívka! Co si asi myslí a nebolí ji hlava? Není s ní něco v nepořádku? Mám jít k té veliké žluté záři a vzít jí dívku? A kdo je to Eta a Eta. Poprvé mi to napadá. Kdo je to vlastně? Zapomněl jsem se zeptat, zapomněli jsme o tom mluvit s přáteli, někdo to jistě ví, ale kdo. Jít ho hledat. Rychle se oblékám. Běžím na ulici. Ulice je prázdná. Tam, tam na rohu je pouliční krámek. Běžím k němu, sotva popadám dechu, počkej, dechu, sotva tě popadám. A bez dechu cinkám mincemi na dřevěném pultě pouličního krámku, a zatímco piji jednu malou skleničku, ptám se: „Kdo je Eta a Eta?“ Vousatý stařík s pomalými pohyby a nosem od mrazu červeným něco zabručel. Domníval jsem se, že mi dobře nerozumí, a opakoval jsem:

22

„Kdo je Eta a Eta?“ Řekl pisklavým hláskem, jaký jsem od něj nečekal: „Dýchněte na mne.“ Můj bože, dýchnout na něj mám! Což je to takové tajemství? Ale on řekl ještě: „Dýchněte na mne. Vy jste toho dnes asi vypil. Víte vůbec, že dnes byl Štědrý večer a teď je Štědrá noc? Běžte raději domů.“ A opravdu. Jsou Vánoce. Proto je prázdno v ulicích, proto jsou tramvaje skoro prázdné, proto se v hospůdkách nezpívá. Byl jsem dnes příliš vzrušen, než abych si na to vzpomněl. Kdo je však Eta a Eta? Musím se to ještě teď, teď hned dovědět. Ptát se strážníka bylo by zpozdilé, je pozdě. Strážník ví příliš mnoho o svých povinnostech a příliš málo, co je mimo ně, a to je na dva kroky od něj. Je jako všichni nehudební lidé, kteří vědí o všem dobře, ale příliš zevrubně. Ale což když je strážník hudební. Štědrovečerní noc. Noc domova a hry, zatímco Kristus se vždy znovu rodí. Jaká však štědrost pro mne. A do Betléma je daleko. Dál, než je možno si představiti. Ach, potkati nějakého opilce v tomto padajícím sněhu. Promluviti s ním několik sladkých nesmyslů a pak se ho tiše zeptat, co míní o Sine a kdo je to Eta a Eta. Býti opilý. Vracím se k vousatému staříkovi. „Dáte mi ještě skleničku?“ Hledí podezřívavě. Obracím ji, jako bych obracel stránku krásné knihy. „Dáte mi ještě skleničku?“ A ještě? A ještě? A ještě? A ještě? A ještě? A ještě a tak dále? Hurá! Poběžím nyní po ulicích, kabát dolů, k čemu kabát, hurá, vím vše a mohu se bratřit, nevím nic a mohu se kamarádit se vším, pojďte sem, kamarádi, nezůstávejte doma, pojďte sem, tady je místo, na mé hrudi, již si rozhalím, ať může sníh na mou hruď, málo, málo místa má na tváři, málo na vlasech, co je pro sníh tvář, tvář je pro sníh jen začátek, dolů musí, až ke mně, až kde mám srdce, až kde dýchám, až kde mi to šelestí, pojď ke mně, sněhu, musím více spát.

23

Zvoním si na jednoho domovníka, je to můj bratr, dávám mu nějakou minci, bručí si pod vousy, všichni lidé mají vousy, to je podivné jako Sinino jméno, to je podivné jako veliká žlutá záře na konci města. A běžím po schodech, tady za těmi dveřmi spí můj přítel a já ho probudím, chudáček. Otvírá mi, má ještě polozavřené oči a je nechápavý jako hříbátko, které zabijí, protože si vrazilo do nohy trn, trn. Dva trny. Motám se mu k ruce, beru ho za ni, stiskám, až praská kost, takhle jsem ti chtěl vždycky podat ruku, rozumíš, Zlatoústý, ale styděl jsem se. Co jsem ti asi chtěl. Bože, ať si vzpomenu! Nechávám ho stát uprostřed pokoje nic nechápajícího a utíkám ven. Zvoním si na domovníka, už zase, a jsem na ulici. Co jsem to asi chtěl dnes v noci od lidí, proč jsem tak sám, proč se mnou nikdo není. Chtěl bych políbit nějaké děvče, chtěl bych políbit Sine. Jak jsem smělý! Chtěl bych tu Sine políbit, tu Sine, co přijde v niveč. Ach, copak je to asi niveč. Černá noc s bílým sněhem na hlavě, smekni, smekni pěkně, noci, nevidíš, kdo přišel? Přišel jsem k tobě, do tebe, v tebe, já, ty mne ještě neznáš. Počkej, hned mne poznáš. Chtěl bych o tobě napsat jednu malou básničku. Ne, raději až doma, až se vysvětlí tamto, ale co, bože, co se to má vysvětlit, já si za tebe nemohu vzpomenout. Až se vysvětlí tamto. Jdu teď, kabát mám přes ruku, chvílemi si klopýtám, chodník není příliš široký, a zdi domů jsou tvrdé. Tady se opřu, ty se nepovalíš, dome. Náhle vidím proti sobě kráčet černý stín, je to možná člověk, ale možná také něco jiného, člověk nikdy neví. Nikdy, nikdy neví. Ten stín klopýtá jako já, je to opilý stín. Hned si s ním promluvím. „Hej, pane!“

24

Stojíme proti sobě a kroužíme horní polovinou těla, každý jiným směrem, takže to vypadá, jako bychom si hráli. Hrajeme si na dva opilé, a zatím nám není do smíchu. Mně není do smíchu. „Je vám do smíchu?“ „Já jsem nešťastnej člověk, hloupej člověk, zbytečnej člověk a dneska je Štědrej večír.“ Nesmíme se rozplakat. To bych se ho už nikdy nezeptal na to, co mám teď na jazyku. Říkám mu jenom své ano a přistupuji k němu blíž. Již si nehraji, jsem vážný, vážný, jako se bývá ve hře. To se můžeme vždycky znovu rozesmát, jako že to nebylo doopravdy, to bylo jenom tak a nezlob se na mne. „Ty jsi pořád sám, viď, pane.“ Podívá se na mne smrtelným pohledem a spustí písničku. Ale zrovna před tím místem, kde se zpívá o krásné, krásné dívce, která spí, která spí se semknutými koleny, se zarazí a nezpívá už. Je ticho. Padá na nás sníh. Udělám k němu měkký krok, zastavím se a řeknu: „A víš ty, kdo je to Eta a Eta?“ Neodpověděl. Rozplakal se. Pláčeme spolu a jdeme ulicí vzhůru nemluvíce už. Myslím, že nejsem opilý. Ten člověk pláče, já to příliš neumím, ale stahuji tvář, jako bych plakal, a semtam se mi podaří vyloudit slzičku. Ta slzička je slaná. Odemykám a vedu ho k sobě, do svého pokoje, kde nyní už bude zase zima, jistě tam bude veliká zima. Na chodbě je tma. A když jsme přistoupili k oknu, ukázal jsem mu velikou žlutou záři, která ještě nezmizela, a řekl jsem mu: „Vidíš tamtu velikou žlutou záři?“ Neodpověděl, upadl na zem a okamžitě, než jsem se mohl obrátit, spal. Musím ho probudit a odvést z domu, nelíbí se mi tady.

25

Těžko jsem jej svedl ze schodů, a opřev jej zvenčí o domovní dveře, zamkl jsem. Chci být sám a jíti spat. Jdu spat. Nyní již doopravdy. Jsem unaven a bolí mě tělo, musím víc spát, jinak zemru. Eta a Eta jsou jenom malé říkadlo, které mne uspává, bručím si je pod nos a nedává žádný smysl, to ale nevadí, Eta a Eta. Vy jste draci a já vás usmrtím, jako že tu ležím. Vy jste draci a máte rádi krásné dívky, každý den byste chtěli jinou, ó, já vás znám, Eta a Eta. Vy jste draci a večeříte s krásnou dívkou, až je z toho veliká žlutá záře. Vy jste draci a já ty dívky nedám. Ale možná že jste docela hodní draci, což já vím, kdo jste? K tomu pánovi jsem se nechoval pranic hezky, zítra mi to budou vyčítat. Ale když jsem tolik toužil být sám a moci spát, musím hodně spát. A ještě na vás si, Sine, vzpomenu. Jak bych si na vás nevzpomněl! Dnes se narodil Kristus, před malou hodinkou se narodil, do Betléma je daleko, chtěl bych být se vším hotov, se vším, docela se vším, na nic už nemyslit, se vším být hotov a nemusit myslit na nic, ale to nejde. Zítra ráno mne bude bolet hlava, protože jsem mnoho pil, a je tady zima, až mi jde od úst pára, dám hlavu pod peřinu, tam je teplo, to teplo jsem udělal já, to je mé teplo. A už vlastně spím, ale možná že se mi to jenom zdá. Jaké je teď mé největší přání? Ach, státi ve sněhu a míti nohy bosé! A kolem dokola Sine a já se jí dotýkám a píši o ní malou básničku, ale předtím jsem si naslinil rty. To je krásné. Kdo? Ta básnička? Ale ne, to všechno. Ach tak. Krajíc chleba a zakousl jsem se do něj s velikou chutí, ani jsem nepozoroval, že je docela suchý. Suchý jako mé rty, jež rozpukal vítr. Ten vítr, to jsem já. A ten krajíc chleba je to, že už dávno spím.

26

Modré jezero Chodit si po velikém městě z ulice do ulice a z kamene na kámen je těžká věc. Je nutno zasloužit si nějak ta světla a vysoké domy, zasloužit si nějak deště, hospůdky a široké, široké chodníky. Daleko odtud, kde nejsou veliká města, daleko odtud, kde to nikdo nezná, kam nikdo nemůže odejít, leda čirou náhodou, daleko odtud rozprostírá se obrovské jezero, jehož konce nedohlédneš. Je tak veliké, že od jednoho konce k druhému bys nedosáhl rukama, kdybys měl sebevětší náruč, třeba takovou, že bys do ní mohl vzít celý svět. Tak veliké je to jezero. Odon slýchal o tom jezeře již odmalička. Toto jezero nebylo pro Odona žádnou novinkou. Odon je viděl před očima stále, když chodil po velikém městě z ulice do ulice a z kamene na kámen, i když spal a i když náhodou bděl, protože on musil mnoho spát, jinak by byl zemřel. Bydlil vám v jednom docela malém pokoji, kde bylo v zimě zima, když si nezatopil v kamínkách, a v létě, to tam bylo krásně. A celý den nedělal nic jiného, než že počítal pár malých radostí, které byly právě nazbyt. Někdy také neměl peníze a nejedl, když mu maminka něco neposlala. Jeho maminka nebydlila s ním, on vám v tom malém pokoji bydlil sám. A nedařilo se mu špatně. Čítal si ve starých milých knížkách, někdy si naslinil rty a napsal několik ne zcela dobrých veršů, to bylo jeho, psát ty verše, z toho on měl vždycky radost, když nebyly docela hezké. Procházíval se po městě, měl několik přátel a ty měl rád, hrával si s nimi všelijaké hry, třebas tu krásnou hru na upřímnost, nebo tu ještě krásnější hru na mlčení, nebo tu ze všech nejkrásnější hru na dobrý den a na podání ruky a na podívání se do očí. Tak byli dlouhou dobu šťastni, Odon i jeho přátelé, Odon, který byl jiný než jeho přátelé, ale oni byli také jiní, každý byl jiný a jeden jako druhý.

27

Samozřejmě že bývali někdy smutni, jak jinak, někdy byli tak smutni, že se celý den neusmáli a jen chodili po městě a večer vypili několik skleniček a potom jim nestačily ty nejširší chodníky, ale to už tak bývá, že jsme smutni. To se nedá nijak napravit. Lhal bych, kdybych tvrdil, že vypili těch několik skleniček jenom tehdy, když byli smutni. I jindy si hrávali na pití skleniček, to také není ošklivá hra. Co vlastně člověk chce, když tak chodí po ulicích města? Odon to někdy věděl, ale jindy zase zapomněl, ani o tom neuvažoval, prostě chodil, protože tam bylo právě místo. Pršelo-li, schovával se do domů, někdy také vybíhal do deště a měl rád déšť. A když bylo krásně a svítilo slunce, chodil se na ně dívat. Co zatím dělaly dívky? Co dělala Světluška a Vilunka a Sine, co dělala Věra? Podívejte se, co dělaly: chodívaly spat a ráno pozdě vstávaly, až když je maminka probudila, a když neměly žádnou maminku, probudily se samy, ale hodně pozdě a pak pospíchaly. Procházely se, krásně se procházely a někdy chodily s námi. Tak s námi, že jsme za nimi šli zpovzdálečí a dívali jsme se, jak mizí za rohem, jak cíp jejich šatů mizí za rohem, pak jsme si pospíšili, ale to už zase byly na konci ulice a musili jsme si ještě více pospíšit, abychom je docela neztratili z očí. V našich očích, to se rozumí, byly stále. Byla tam Vilunka, Světluška i Sine, byla tam Věra, u každého některá. Nebylo nás tolik, abychom neměli každý nějakou v očích, a když jsme byli smutni, snad právě proto, že jsme byli smutni, myslili jsme na ně. Mluvit, to ne, to jsme neuměli, spíš jsme se jen dívali a často, velmi často jsme byli pěkně zticha a tak nám bylo nejlépe. Ale Odon, Odon někdy přece věděl, co chce. Věděl to také Zlatoústý a věděl to Ámos a věděl to Mamert, věděl to František, náš samotářský František. Jenomže ono se často zapomíná, naštěstí. Když zapomněli, hráli si obyčejně na obracení skleniček nebo si hráli na podávání ruky a na zahledění, hrávali si až do bílého rána. A dívky zatím spaly a zdávalo se jim o tom, co se nesluší, a co je přece krásné, o tom, co se nemá, a přece není nad to, o tom, co se

28

musí skrývat, a přece je to nabíledni, na bílém dni, ach, zdávalo se jim o nás, ale vypadali jsme trochu jinak, než doopravdy vypadáme. Vidíte, tak to tenkrát chodilo. Už je to ovšem dávno, velmi dávno, ani pravda už to není. Ale Odon tenkrát ještě nevěděl, že se Sine jmenuje Sine, myslil si, že se jmenuje Vilunka, nebo Světluška, nebo Věra, teprve později se to dozvěděl. Dozvěděl se to tehdy, právě v ten den, kdy do našeho města přilétli Eta a Eta, to byl takový nešťastný den pro naše město a pro nás pro všechny. Od té doby už to jméno nikdy nezapomněl. Daleko odtud je však jezero, na které nesmíme nikdy zapomenout. Jezero se jmenuje Modré jezero, protože je v něm voda úplně modrá. Modré jezero. Tam se ještě podíváme, jenom počkejte. V té době nikdo nevěděl, v té nešťastné době pro naše město a pro nás pro všechny, kdo to je Eta a Eta, ale každého večera viděli jsme odcházeti dívku směrem k veliké žluté záři, která byla tam, kde město končilo, a ta dívka se už pak nikdy nevrátila. Byli jsme všichni zoufalí a nevěděli jsme, co počít. Když tu jednou večer, právě když měla odejít stá a dvacátá třetí dívka a mnoho hezkých dívek už nezbývalo, ten večer, když jsme seděli pěkně pohromadě a hráli si na obracení skleniček a byli jsme při tom velice smutni, protože jsme nevěděli, co počít, ten večer řekl Odon: „Vím o Modrém jezeře.“ Všichni jsme se na něj podívali a čekali jsme, co řekne dál. Ví-li o Modrém jezeře, tedy dobře, to je dobrá věc, vědět o Modrém jezeře, ale co dál? Odon by byl býval neřekl již nic, kdyby mu Zlatoústý nebyl připomněl, že čekáme, co nám o tom Modrém jezeře poví. Zlatoústý řekl: „Když víš o Modrém jezeře, tak nám o něm něco řekni.“ Odon tedy vypravoval: „Daleko odtud je Modré jezero, modré, a je v něm plno modré vody. Odejdeme tam. Zachráníme Vilunku, zachráníme Světlušku,

29

zachráníme Věru a zachráníme Sine a odejdeme k Modrému jezeru. Na břehu si sedneme do lodičky, doveslujeme doprostředka a tam vystaví Amos, protože je sklenář, skleněný dům. V tom domě budeme bydlit a nebudeme se o nic starat, budeme v něm bydlit, ty, Zlatoústý, Mamert, Ámos, František a také já, bude v něm bydlit Vilunka, Světluška, Věra i Sine a my budeme bydlit s nimi a o nic se nebudeme starat a zachráníme je, aby nemusily odejít k Eta a Eta. Pojďte, odejdeme k Modrému jezeru a vezmeme s sebou dívky.“ Mlčeli jsme, divili jsme se a přemýšleli jsme o tom, co nám právě Odon řekl. Myslili jsme si: „Je Odon hodně opilý, že tohle říká? Nebo není hodně opilý, že tohle říká?“ A pak se nám to všem, ale všem začalo líbit. Zlatoústý řekl Odonovi: „Víš co, to není tak docela špatný nápad. Co myslíš, Amosi, dovedl bys vystavět skleněný dům?“ Amos odpověděl: „Jak bych neuměl vystavět skleněný dům, vždyť jsem přece sklenář.“ A Mamertovi se to také líbilo a Františkovi také, ale ti neříkali nic, jenom se na nás usmívali. Potom jsme se hned začali radit. Uradili jsme se, že peněz nepotřebujeme tuze mnoho, že stačí, když vezmeme s sebou kousek chleba a několik jablek a semtam nějaký ořech, že to stačí, a trochu toho vína, když už vezmeme také skleničky. Uradili jsme se, že v Modrém jezeře je teplo, že si můžeme vzít na sebe jenom jedny šaty a na neděli něco svátečního, protože v neděli musíme být čistí a hezcí. Uradili jsme se, že teď hned půjdeme za dívkami a řekneme jim o svém plánu a že můžeme ještě dnes v noci vyrazit k Modrému jezeru. Zlatoústý šel k Vilunce, Mamert k Světlušce, Ámos k Věře, Odon k Sine a František, František je takový samotář, ten šel shánět jídlo a víno a obleky a nějaké ty peníze pro nás pro všechny.

30

Vyšli jsme na ulici. Podali jsme si ruce. Podívali jsme se na sebe. A věděli jsme, že teď děláme něco nesmírně vážného a důležitého, že to není jenom tak a že záleží na nás, abychom nic nezkazili. Tak si poslyšte, co později vypravoval Zlatoústý: „Přijdu ke zvonku, který zvoní na Vilunku, a zazvoním na něj. Z okna vyhlédne Vilunka, má uslzené oči, pláče a ptá se, kdože to zvoní. Řekl jsem, že jsem to já, Zlatoústý, a že jí chci něco velmi důležitého, co ji možná zachrání před Eta a Eta, a že tedy může raději hned přestat plakat. Vilunka se podiví, seběhne dolů a čeká, co jí řeknu. Řekl jsem jí, že půjdeme k Modrému jezeru a aby šla s námi, je-li jí život milý. Ona odpověděla, že si to musí ještě rozmyslit a že jí život je milý, že se to rozumí samo sebou. Cekám, až se rozmyslí. Nečekal jsem dlouho. Vilunka se usmála a řekla, že půjde. A tady ji máme.“ Teď si poslyšte, co vypravoval Mamert: „Světluška bydlí za řekou. Šel jsem přes most, bál jsem se, že nepořídím, a trochu jsem se motal. Ale jen přijdu k tomu domu, kde bydlí Světluška, vidím ji tam stát, celou uplakanou, ona vám měla jít k Eta a Eta už dnes večer. Nic jsem jí neřekl. Chytil jsem ji za ruku, utíkali jsme spolu přes most až k vám a tady jsme.“ A tohle vypravoval Amos: „Znáte přece všichni Věru, jaká je. Řekl jsem jí o Modrém jezeře a o skleněném domě, který tam postavím, a ona se ani drobet nerozmýšlela. Běželi jsme tak dlouho, až jsme byli u vás. A tady jsme.“ František zatím sháněl jídlo, šaty, víno a nějaké ty peníze a přišel za chvilku, on je takový samotář a rád se loudá. Čekali jsme už jenom na Odona. Kde je Odon? A co teď dělá? Měl by tady už dávno být. Odon šel pomalým krokem domů. Byl nešťasten, protože zradí přátele, zradí všechno a asi z toho zemře, protože co si počne.

31

Neví, kde je Sine. Neví, kde je. Jak by to mohl věděti! Viděl ji jen jednou, tenkrát u lékaře. Ale to už je sto a dvacet tři dny, možná že by ji už nepoznal. Sine, je vůbec? Kdoví zda si lékař to jméno jenom nevymyslel. A může se vrátit k přátelům s prázdnýma rukama? Může se k nim vrátit bez Sine? Odon byl velice smuten, když přišel do svého pokoje a posadil se do houpací židle. Židle, dobrá židle se s ním rozhoupala, chtějíc ho potěšit, ale nepomohlo to. A tu pocítil, že přišli oni. Již dlouho jej nenavštívili, a nyní tedy zase přišli. Vstal uctivě, neboť oni rádi sedávali v houpací židli, a tiše čekal, co řeknou. A oni řekli, Odon se již nepamatuje který, ale jeden z nich řekl: „Odone, slyšel jsi již někdy o Modrém jezeře?“ Odon se zapotácel. Bylo mu dobře, dobře, poznal v té chvíli, že Sine jistě najde. Zašeptal jenom, že děkuje, a vyběhl ven, ani se neohlédl. Oni stáli na prahu pokoje a vážně za ním pohlíželi. Potom šel po ulici, a jaképak zoufalství, říkal si, jaképak zoufalství, vždyť já Sine beztoho potkám, nenaději se a potkám Sine. Byla už noc. Málo chodců bylo na ulicích, všichni spali nebo byli kdesi jinde, jenom ne na ulicích, a Odon by je býval tolik potřeboval. Když uviděl jít proti sobě Sine, myslil si, že sní. Myslil si, že je to lež. Promnul si oči. Sine zůstala. Nebyla to lež, ale pravda. Potom přistoupil k Sine, která se tu procházela, a řekl: „Sine, věděl jsem, že vás najdu.“ A Sine neřekla nic. Ani si oči nepromnula. Šli vedle sebe, mlčky a opatrně, aby se nepolekali. Netrvalo dlouho a přišli k přátelům, kteří již netrpělivě čekali. Nevyčítali Odonovi, že přichází pozdě. Pomyslili si, že se asi někde zdržel nebo že nemohl tak brzo Sine najít. A to bylo pravda. Byli všichni a měli všechno, co potřebovali. Tedy se již dlouho nezdržovali. Seřadili se do průvodu, napřed šel František, František je takový samotář, a za ním ti ostatní, za ním šli ti ostatní, a chlapci,

32

Zlatoústý, Mamert, Amos, František i Odon, zazpívali tu krásnou písničku. Ale ještě než došli k tomu místu, kde se zpívá o krásné, krásné dívce, která spí, která spí se semknutými koleny, byli na hranicích města, na opačné straně, právě na opačné straně k tomu místu, kde v našem městě vystupuje veliká žlutá záře, kterou způsobuje Eta a Eta, a kdo je to vlastně Eta a Eta, to nikdo neví, víme jen, že každého večera k nim odchází dívka, a ty dívky, co jdou s námi, k nim už nikdy neodejdou, protože jdou s námi – a přestali zpívat. Přestali zpívat. Rozednívalo se. Ach, venku je krásně, když se rozednívá. Trochu chladno je, ano, ale přece krásně. Kolem nás byly louky a v dálce tekla řeka. Na loukách pampelišky, žluté pampelišky. Ach záři pampelišek! Není nic jiného. Natrhali jsme si velikou kytici a podávali jsme ji jeden druhému, až jsme se jí všichni dotkli, my jsme takoví velicí kamarádi, že, a všichni se máme rádi, jen co nás trochu víc poznáte, uvěříte tomu. Jdeme k Modrému jezeru, jdeme k Modrému jezeru, říkali jsme si a měli jsme takovou radost, že jsme na všechno ostatní zapomněli. Není už třeba zpívat, my jdeme do kroku, jdeme stejným krokem a jdeme k Modrému jezeru, tam nám Ámos postaví skleněný dům, všichni v něm budeme bydlit a na Eta a Eta si nevzpomenem. Všichni v něm budeme bydlit: Zlatoústý, Mamert, Ámos, Odon, František, Vilunka, Světluška, Věra, Sine, všichni v něm budeme bydlit, ach, to bude život! Teď si odpočineme, už jdeme dost dlouho a za chvíli by nás bolely nohy. Rozsadili se na trávníku, byli v trávě skoro celí schováni, bylo vidět jenom vlasy, vlasy zlaté a černé, vlasy tmavé a světlé, nic jiného nebylo vidět než vlasy, zlaté vlasy Světluščiny, černé vlasy Sininy, světlé vlasy Vilunčiny, tmavé Věřiny vlasy a naše rozcuchané vlasy.

33

František řekl něco velice žertovného o Eta a Eta, všichni se smáli, měli radost, že to František řekl a že se nebojí Eta a Eta, Světluška mu za to hrábla rukou do vlasů a ještě víc mu je rozcuchala, ty jeho plavé vlasy, hrábla mu do nich, ale možná že ho jenom chtěla pohladit, chtěla ho pohladit za to, co řekl, František řekl: „Eta a Eta nám mohou vlézt na záda, mohou si zase odletět, mohou nám dát pokoj a mohou se zahrabat do země, není pravda? My jsme vždycky dál od Eta a Eta než Eta a Eta od nás!“ To řekl František a všichni jsme se tomu smáli. Když si odpočinuli, pokračovali v cestě. Krajina šla s nimi, bylo tak hezky ten den, krajina šla s nimi, vždycky je jen pozdravila jiným kopcem, jiným potokem, jinými stromy a jinými květinami, šla s nimi, krajina, a už je nikdy neopustí, až na břehu Modrého jezera. Co se zatím dálo v městě. Lidé se báli. Na ulicích byl shon a na každém rohu a u vchodu do každé hospůdky byl shon, protože se něco stalo. Žlutá záře náhle pohasla. Co to znamená. Zvykli jsme si už vídat ji tam na konci města každou minutu a každou chvíli a vždycky, když jsme se tam podívali. Kam zmizela žlutá záře? Stalo se snad něco? A ono se opravdu něco stalo. Ten večer měla jít k Eta a Eta Světluška, ale Světluška k nim přece nešla, Mamert ji odvedl, Světluška jde teď s námi k Modrému jezeru. Co udělali Eta a Eta? Žlutá záře pohasla. Nikdo nevěděl, že Světluška k nim nepřišla, že se město prohřešilo, protože ten večer nepřišla k žluté záři žádná dívka, nikdo to nevěděl, jenom my, ale my už nejsme ve městě. Žlutá záře pohasla na jediný den. A večer, když odcházela ze svého domu plačící stá a dvacátá čtvrtá dívenka, opět se záře roznítila a od té doby již město neopustila, až jednou, ale o tom ještě nesmíme vyprávět, to je tajemství.

34

Tohle se dálo v městě v den, kdy my jsme šli k Modrému jezeru. Žlutá záře pohasla. Večer, když jsme už byli veliký kus od města a když jsme už byli o veliký kus blíže svému cíli, se zase rozzářila. Nevěděli jsme o tom, zapomněli jsme na město, na Eta a Eta, na všechno jsme zapomněli, šli jsme si vesele k Modrému jezeru a tam si postavíme skleněný dům, totiž Amos jej postaví, on je sklenář, a my mu při tom budeme pomáhati. Je večer. Putovali celý den. Nyní jsou unaveni a chce se jim spát. Na lukách je seno, v senu se dobře spí, i když ráno trochu bolí hlava, v senu se spí tvrdě a těžce, zdá se nám, že se nikdy neprobudíme. Půjdeme spat do sena. Vezmeme si všichni po ořechu, po jablku a po kousku chleba, nalijeme si do skleničky a obrátíme skleničku, podáme si ruce, řekneme si hezky dobrou noc a půjdeme spat do sena. Ráno budou pokračovat ve svém putování. Je to tak krásné, putovat. Skoro tak krásné jako jedna známá písnička, která začíná: Kampak stále jdete nohy mé tou levou a tou pravou Kam stále jdete nohy mé jednou se stejně zpozdíme Kam stále jdete nohy mé krajinou nevídanou Je to tak krásné jako všechny písničky. Modré jezero je daleko, ale ne tak daleko, že by nebylo lze k němu dojít. Ó ne, tak daleko to není! Po třech dnech a po tolikeru nocí na obzoru svítá, ač za zády je tma. Svítá na obzoru. Byli již utrmáceni, ti poutníčkové, to nepopírám, byli již znaveni a přestávali věřit, že kdy dojdou. Leč cesty končí, všechny cesty. Tři dny a tři noci, je to mnoho. Kolik krůčků, a jak byste se odvážili říci jim: „Nuže, něco jste se nacupitali, hupky do postýlky!“ To byste jim nesměli říci, vypadalo by, že se jim vysmíváte.

35

Ale oni šli a naděje je neopouštěla. Jedli oříšky, jablka a chleba, vyhřívali se na sluníčku, v noci na ně foukal větýrek. Pili víno pomalými doušky. Slunce je opálilo. Utrmácení poutníci, nejhůře cestu snášela Vilunka. Jednou ji dokonce musili nésti František s Mamertem andělíčkem, andělíčkem ji musili nésti, tak byla zemdlena. Udělali to takto: František zatahal Mamerta za kabát, aby s ním šel kousek dopředu, a tam mu řekl: „Mamerte, Vilunka je zemdlena, odneseme ji kousek andělíčkem.“ Mamert nic nenamítal. Přistoupili k Vilunce, každý z jedné strany. A pak ji popadli, něžně, aby ji to nezabolelo, popad ji pod paží, pod oběma pažemi, a utíkali s ní, až se za nimi prášilo. Ale neprášilo se za nimi, protože prach bývá jenom na cestách a oni šli po trávě. K Modrému jezeru nevedou silnice, k Modrému jezeru nevedou cesty, k Modrému jezeru nevedou pěšiny. Vedou tam louky, travnaté louky, louky plné žlutých pampelišek, a směr zná jediný Odon, něco mu o Modrém jezeru navyprávěli! Utíkali s Vilunkou andělíčkem, odnesli ji sto kroků napřed, a než ostatní došli, Vilunka si odpočinula a mohla jít zase sama. Ámos se tvářil tajemně. Nesl totiž sklo, on je sklenářem, a každému, kdo k němu přistoupil, říkal: „Nedotýkej se mne, já nesu sklo!“ Jako by někdo mohl být tak neopatrný a rozbít Amosovi sklo. Zlatoústý kráčel se Světluškou a něco si povídali. Věra nedělala nic jiného, než trhala nové a nové kytice pampelišek, však jich bylo dost, trhala znova a znova, až je už nemohla všechny pobrat a druzí jí musili pomáhat. Odon, všichni jsme ho dobře pozorovali, byl mlčenlivý. Tuze mnoho toho nenamluvil Odon za celou tu dlouhou dobu. Díval se stále do dálky a myslil si asi, že za každým kopečkem, který přejdou, se objeví, hádejte co, se objeví Modré jezero. A Sine? Co Sine? Neviděli jsme ji. Ztratila se nám. Šla vedle nás, ano, ale byla ztracená, jako ztracená byla. Co jí jen bylo a proč se jí nikdo nezeptal. Báli jsme se, my jsme se báli jí zeptat, protože jsme si

36

snad každý myslili, že to není možné, abychom opravdu přišli k Modrému jezeru. Po třech dnech však a po tolikeru nocí na obzoru svítá, ač za zády je tma. Vyšli ještě za tmy po svém posledním odpočinku, byli velice netrpěliví, nemohli se již dočkat. Kdo poznal první, že na obzoru svítá? Skoro celé tři dny si hráli na to, kdo první uvidí Modré jezero. Zlatoústý říkal: „Kdo první uvidí Modré jezero, toho všichni obejmou,“ a všichni se tomu smáli, protože si každý o sobě myslil, že on to bude, kdo první uvidí, když na to neustále a neustále myslí. Zdá se, že první uviděl svítání na obzoru Odon. To však ještě nebylo Modré jezero, to byla teprve záře, která z něj vycházela, to bylo teprve jeho světlo, jeho modré světlo. Vykřikl. Krátce vykřikl a dal se do běhu. Letěl a letěl, až jsme se divili, kam tak pospíchá. Pak jsme teprve pochopili. A to jste nás měli vidět, jak jsme běželi. Ani jeden nebyl unaven, ani děvčátka nebyla unavena a také Sine běžela a také Vilunka, ta nejzemdlenější, také Věra leknutím skoro upustila své pampelišky, také Světluška. Ach, to byl let! Obzor byl na samém vrcholu kopce, na jehož úpatí jsme stáli, a kopec byl vysoký, nesmírně vysoký. Než jsme na něj vyběhli, svítilo již slunce skoro nad našimi hlavami a poznali jsme, že bude poledne. Kdo tam byl první? Inu, František tam byl první, on je z nás nejsilnější a dovede nejrychleji běhat, ani se neudýchá. Objali jsme Františka. Všichni jsme ho po řadě objali, velice vážně a slavnostně. Dívky také objaly Františka, lehce, skoro se ho nedotkly a František stál, trochu se styděl a měl velikou radost, že uviděl první Modré jezero. Nemyslili jsme na to, že jsme se udýchali. Stáli jsme na vrcholu kopce, bušilo nám srdce, v očích jsme ještě měli vítr, vítr běhu, a hleděli jsme do dálky před sebe na Modré jezero.

37

Zde jsi. Přišli jsme k tobě. Vezmi si nás. Jsme tvoji. Jak nás tu vidíš, Modré jezero: Odona. Františka. Zlatoústého. Mamerta. Ámose. Světlušku. Věru. Sine. Vilunku. Jak nás tu vidíš, jsme tvoji. Nu tak si nás tedy vezmi. Sestupují a jejich zrak se nespouští Modrého jezera, jejich zrak je spuštěn na Modré jezero jako každá kocábka a již se jej nespustí, již se jej nikdy nespustí. Pomalu sestupují, vlasy jim vlají nazpátek, jako by se chtěly vrátit nahoru, za kopec a domů, do velikého města, kde číhá nebezpečí. Ať vlají vlasy, my sestupujeme a nic nás nezastaví. Když se přiblížili břehu Modrého jezera na dosah ruky, byla tma. Tak dlouho a tak pomalu sestupovali z toho kopce. Jenom modré světlo svítilo, takže si viděli do očí, ale dál ne, dál neviděli. Musili tedy jít spat a počkat, až přijde ráno. Ámos složil konečně svůj náklad skla, složil jej na břeh Modrého jezera a povídal mu: „Dívej se, sklo, z něhož vystavíme dům pro nás pro všechny, dívej se na vodu.“ Bylo to krásné, průhledné sklo. Lehli jsme si na břeh Jezera, ale nespali jsme, těšili jsme se na ráno, a také jsme se báli, že se nám snad nepodaří, co chceme udělat, že to snad nepůjde, vystavět si uprostřed Jezera dům, že nenajdeme loďku, kterou bychom se dostali na vodu, že spadneme do vody a utopíme se, zkrátka my jsme se báli, a tak jsme leželi skoro celou noc. K ránu jsme všichni usnuli. Zatímco spali, zatímco měli pevně zavřené oči, takže nemoh pozorovat, co se děje kolem, prohlíželo si je Modré jezero. Seznamovalo se s nimi. Prohlédlo si chlapce, prohlédlo si děvčata. Posvítilo si na ně svou modrou září. Posvítilo si na ně, jako si svítíváme na všechno, co neznáme a co bychom chtěli poznat. A Modré jezero je poznalo. Poznalo, že je potřebuje jako oni, jako oni potřebují Modré jezero. Probudil je Mamertův křik. Mamert křičel: „Podívejte se, podívejte se, já jsem ležel vedle lodičky!“

38

A opravdu. Sotva jsme si protřeli oči, abychom poznali, zda je to pravda a zda Mamert nelže, uviděli jsme lodičku a v ní složená vesla. Hned jsme do ní naskákali. Ale Ámos povídal, že musíme zase vylézt a že musíme nejdříve lodičku spustit na vodu Modrého jezera a pak teprve že do ní můžeme nastoupit, hodně opatrně, abychom ji neporouchali. Udělali jsme to tak. Složili jsme nejprve do lodičky sklo, složili jsme sklo do špičky a Ámos si sedl do zádi, aby lodičku vyvážil. K veslům si sedl František a povídal, abychom na ně počkali, že se pojedou podívat, jak to na vodě vypadá, zda v ní nejsou řasy a zda je možné, abychom vystavěli skleněný dům, že se brzo vrátí. Odrazili, František zavesloval a již jeli. Dívali jsme se za nimi. Zmizeli nám. Ztratili se, jako by se propadli do vody. Mlčeli jsme. Chvěli jsme se, čekali jsme, až se lodička vrátí, nemohli jsme se dočkat, nemohli jsme se dočkat lodičky, protože až se vrátí, dovíme se, zda jsme sem nešli nadarmo. Tu najednou se objevila z modra, František nevesloval, stál, skákal a křičel na celé kolo: „Hurá, my si postavíme v Modrém jezeře dům!“ A my jsme mu to uvěřili, protože František nikdy nelže.

39

Skleněný dům Sine: Sedím ve svém skleněném pokoji, odevšad je na mne vidět, sedím ve svém skleněném pokoji a je to neuvěřitelné. Jak daleko je město, jak daleko je maminka, tatínek, přítelkyně! Jak daleko je všechno, co jsem znala, jak je to všechno daleko. Skleněný dům. Skleněný dům uprostřed Modrého jezera. Bože, je to možné? Je to možné. Jsme tu, nejenom já, i ostatní jsou tu, ti, které jsem dříve, ve svém dřívějším životě neznala, a vidím je, neboť sklo je průhledné. Vidím Mamerta, Amose, Zlatoústého, Odona, vidím Františka, jak vesluje na Jezeře, vidím Světlušku, Vilunku, vidím Věru. Je chvíle, kdy jsme ve svých pokojích, máme tu devět pokojů, pro každého jeden, a přemýšlíme, rozprávíme, díváme se na Modré jezero. Rozplynulo se vše, co jsem kdy dělala. Kde jsou ti, které jsem měla ráda, kde jsou ti, na něž jsem se usmívala, kde jsou ti, kteří mne potkávali, kde jsou chlapci, kde jsou děvčata. Ach, vím dobře, kde jsou děvčata. Nevím to tak docela dobře. Doba, kdy jsem s podivnou úzkostí myslívala na okamžik, kdy opustím svůj městský pokoj a nastoupím cestu k Eta a Eta, byla krásná doba. Toužila jsem někdy jít tam, ano, toužila jsem jít k té žluté záři a podívat se, co pro mne chystá. Už nikdy tu cestu nenastoupím, je to snad dobře, neboť bych byla již mrtva. Byla bych mrtva? Nevím. Smrt a cesta k Eta a Eta, to není totéž. Nevím, co je smrt, je daleko a cizí, Eta a Eta však je něco nesmírně blízkého, ne, dnes ne, ale bývalo to něco nesmírně blízkého, když jsem viděla odcházeti přítelkyně, když jsem je vídala, jak pláčou, jak oblékají své nejlepší šaty, jak se učinily krásnými, jak se učesaly, jak říkaly: „Sbohem, Sine, již se neuvidíme.“

40

Plakávala jsem s nimi a počítala jsem dny, kdy odejdu také. Potom jsem však potkala Odona, vzpomínám si jasně na ten večer, a šli jsme k Modrému jezeru, vzpomínám si na to, jako by to bylo dnes. Postavil se přede mne a řekl: „Sine, věděl jsem, že vás najdu.“ Jak to mohl věděti! Domnívala jsem se, že Modré jezero je něco podobného Eta a Eta, domnívala jsem se, že se jen změnilo jméno, že s nimi jdu, že oni mne dovedou k tomu, po čem toužím. Bývá mi tu smutno. Často bych chtěla odejít a opustit je, vrátit se, vrátit se do města, třeba tam hrozí nebezpečí. Vím, že by to nebylo dobře a že oni by tím trpěli. Oni, ti podivní chlapci, si myslí, že mne zachránili, že mi zachránili život. Vědí však o Eta a Eta něco víc než já? Ví něco Zlatoústý, ví Mamert, ví František, ví Odon? Cítím se odloučena od nich, zdá se mi, že nepatřím mezi ně, zdá se mi, že jsou cizí, cizejší než vše. Kam od vás odejíti? Ach, odejíti k Eta a Eta! Hrávala jsem si doma tak hezky. Byla jsem sama, leč stačilo, abych kývla prstem, a již jsem nebyla sama. Maminka pláče. Tatínek pláče. Celé město pláče. Pláče pro mne. Ztratila jsem se celému městu. Postřehlo to? Ach jistě, jistě to postřehlo. Sine není již mezi vámi. Sine není již mezi vámi, město. Odevšad je na mne vidět. Odevšad, i z Jezera, kde se projíždí František na lodičce. Vidí mé nohy, vidí mne, jak tu sedím. František je silný, nejhezčí ze všech chlapců. Proč si mne však tak málo všímá? Vyjíždí na loďce na Jezero a jezdí celý den, celý den je ho viděti, jak se mu svaly napínají při veslování, je hnědý od slunce, mne, mne však nevidí. Ach, chtěla bych za ním jednou přijíti, jsem tu tak opuštěna, a položiti mu ruku na rameno. Zachvěl by se, jako se teď chvěji já? Podívejte se, obyvatelé skleněného domu, podívejte se, jak se chvěji. Chvěji se od hlavy až k patě, mé celé tělo se chvěje, mé celé tělo.

41

Vidím Odona. Leží na skleněné podlaze. Vidím Mamerta. Čte si knížku. Vidím Ámose. Chodí po svém pokoji. Vidím Zlatoústého. Stojí až nahoře u střechy a dívá se ven. Vidím dívky. Jsou spolu a hovoří. Vidím Modré jezero. Chtěla bych, aby nebylo. Chtěla bych, aby nic nebylo, a chtěla bych se vrátit. Vraťme se. Není toho již dost? Jsem opuštěna mezi vámi. Nemám vás ráda. Ani trochu vás nemám ráda. Všechno na světě je mi bližší než vy. Nikdy se na vás neusměji. Proč jste mne sem přivedli. Zde není místo pro mne. Nemám tu co pohledávati. Ošklivý dům. Ošklivé Modré jezero. Ošklivé světlo. Ošklivá tma. Ošklivý Zlatoústý. Ošklivý Mamert. Ošklivý Ámos. Ošklivý Odon. Ošklivý František. Ošklivá Vilunka. Ošklivá Světluška. Ošklivá Věra. Nikdo z nich si nepovšiml, jak jsem krásná. Jste slepí a zabýváte se malichernostmi. Nenávidím vás. Sedím ve svém skleněném pokoji, a nechtěla bych v něm sedět. Nejsem spokojena, chci domů. Chci k Eta a Eta, raději než s vámi, nedali jste mi nic, co by mě těšilo, já jsem jiná než vy, rozumíte? Ach, chtěla bych umět říci vám to! Jak by se vám prodloužily tváře. Jak byste se podivili, vy, kteří si děláte štěstí tam, kde není, kde nemůže být, neboť nejsem šťastna já. Ámos: Postavil jsem dům. Postavil jsem krásný dům. Podívejte se jenom na něj, jak je krásný, jak se leskne, jak je čirý, jak je průhledný, jak je nám v něm dobře. Musím si zopakovat, jak to všechno bylo. Umím to zpaměti. Nasedli jme s Františkem do loďky, František k veslům, sklo do špičky a já do zádi, aby byla lodička vyvážena, a vyjeli jsme. Voda byla modrá, tak modrá, viděli jsme až na dno a dno bylo daleko, strašně daleko. Tak čistá byla voda. Trochu jsem se bál, že se nic nepodaří. Ale František se na mne usmíval, tedy jsem se usmíval já také. Usmíval jsem se na Františka,

42

na modrou vodu, na sklo, které odpočívalo ve špičce, usmíval jsem se na celý svět. Když jsme doveslovali doprostředka, trvalo nám to dost dlouho, Jezero je veliké, větší než všechna jezera, která znám, řekl mi František: „Tak se podívej, Ámosi, můžeš tu postavit dům?“ Podíval jsem se. Zatočila se mi hlava. A odpověděl jsem Františkovi: „Musíme se o to pokusit.“ František se vážně podíval a řekl, jen abych se tedy o to pokusil. Svlékl jsem se a skočil jsem po hlavě do vody, vůbec jsem se nerozmýšlel. Nejdřív jsem ale nabral hodně dechu, protože pod vodou se nemůže dýchat a já jsem chtěl plavat pod vodou a podívat se až na dno. Nesl jsem si s sebou také kousek skla. Plaval jsem. Voda byla čistá, oči jsem měl otevřeny, když jsem se otočil, viděl jsem Františka, jak se naklání z loďky a mává mi, jako by chtěl na mne zavolat, jen abych se nebál a jen abych to všechno dobře udělal. Když jsem doplaval až ke dnu, položil jsem na ně kousek skla a řekl jsem si: „Odtud začnu stavět.“ A pak jsem udělal čtyři stěny, stěny ke hladině, aby od hladiny mohl stát dům, ten náš skleněný, krásný dům. To bylo skla! Až jsem se podivil, kam jsem je všechno složil. Vyplul jsem zase na hladinu, abych se nadýchl a vzal si ještě nějaké sklo, František mi je podal a pak už to netrvalo dlouho a základy byly postaveny. Skleněné základy, voda si s nimi hrála, hodná voda, ta je nerozbije, a ostatně je to vodní sklo a vodní sklo patří do vody, to mi nebude nikdo povídat, že to není pravda. Základy byly postaveny, nasedli jsme do lodičky a veslovali jsme ke břehu, abychom řekli přátelům, že to tedy půjde a aby s námi jeli pomáhat stavět dům. Ti měli radost! Skákali po břehu a tančili a zpívali, měli zkrátka velikou radost.

43

Nasedli jsme všichni do lodičky, jen taktak že jsme se tam vešli, vzali jsme zbytek skla a věci, které jsme měli na břehu, František si zase sedl k veslům, ale veslovalo se mu tíž, protože teď byla lodička těžší, a jeli jsme zpátky na Jezero. Všichni se podivili, že jsou už základy postaveny, a Zlatoústý řekl, že je vidět, jaký jsem dobrý sklenář. Měl jsem radost, že to povídá, on nechválí často, a když pochválí, má člověk ještě větší radost, protože to už něco znamená. A pak jsme se dali do práce. Dívky nám podávaly kousky skla, smáli jsme se při tom, to nebyla žádná těžká práce, hráli jsme si na stavění domu a přitom jsme opravdu dům stavěli, byla to krásná práce. Podávaly nám kousky skla, já jsem ukazoval, kam má kdo co dát, všude jsem běhal a všude jsem šplhal, Odon spadl dvakrát do vody, on neumí plavat, to jsme se nasmáli, když jsme ho vytahovali, trochu se napil, ale to nevadí, voda je čistá a dobrá, nikomu neuškodí, to pranic nevadí, že se Odon napil vody. Stavěli jsme dům. Za chvíli, to jste měli vidět, byl už veliký kus vystavěn. Sklo se třpytilo ve slunci, dům byl stále vyšší a vyšší, a než jsme se nadáli, byl až ke střeše hotov. Pak jsem vzal veliký kus skla, největší, který jsme měli, vyšplhal jsem po skle nahoru, ostatní se dívali, jak šplhám, byli tiše, protože se báli, abych nespadl a neudělal si něco, vyšplhal jsem až nahoru, podíval jsem se na ně dolů, byli tak malí, zdálo se mi, že jsem nahoře, nahoře na konci světa, tam, kde je nejhořejší konec světa, tak mi to připadalo vysoko. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem veliký kus do dálky, až na vrchol kopce, z kterého jsme poprvé uviděli Modré jezero, dál jsem nemohl vidět, protože tam je obzor a dál je už vidět jenom obloha a ta obloha je také krásná. Když jsem se dobře rozhlédl, položil jsem sklo na čtyři stěny, na čtyři skleněné stěny, a již byla střecha. Potom jsem zase slezl, všichni mne objali, všichni jsme se radostí objímali, že dům je už vystavěn a že zbývá udělat pokoje, dveře, schody a to ostatní, co do domu patří.

44

Už jsme se nerozmýšleli, udělali jsme devět pokojů, pro každého jeden, v každém jsou dveře, v každém je okno, také skleněné, postavili jsme schody, po kterých budeme běhat od paty domu až ke střeše, postavili jsme schody, a už jsme byli hotovi. To mám radost! Nebyl ještě večer, dům byl postaven, rozdělili jsme si pokoje, František zůstal až dole, on chtěl mít blízko k lodičce, protože rád vesluje, hned nad ním jsem dostal pokoj já, takový krásný pokoj, celý ze skla, vedle mne bydlí Odon, nad námi Světluška a vedle ní Věra, nad nimi Sine a vedle ní Mamert, nad nimi Vilunka a vedle ní Zlatoústý. Ti bydlí až u střechy. Prostředkem vede schodiště, odshora až dolů, k lodičce. Ach, krásný dům jsme si postavili! Je mi v něm dobře, dýchám, až se mi točí hlava, na všechno jsem zapomněl, na všechno, co je mimo tento dům, co je mimo nás, mimo mne, mimo přátele, mimo dívky, které jsou s námi, mimo Modré jezero, které se rozprostírá do takové dálky. Choeforoi: Věra: „Zdá se mi, děvčata, že jsem se nikdy nenarodila. Od té doby, co Ámos vystavěl dům, neuplynulo ještě mnoho času, ale je mi někdy, jako bych na všechno zapomněla. Odsud se teprve narodím, za nějakou dobu, nezáleží na tom, jak dlouho to bude trvat, odsud se teprve narodím. Zdá se mi, že jsem v maminčině bříšku a že jednou někdo přijde, zaťuká, já mu povím, že je volno, a on mne pozve, abych sama šla ven, že ke mně nemůže, že jsem ještě u maminky a že se musím od maminky podívat ven, do světa, jak to tam vypadá.“ Světluška: „Ten večer, kdy jsem měla odejít k Eta a Eta, jsem mnoho plakala. Tolik jsem plakala, že jsem v té chvíli, kdy ke mně Mamert přišel a řekl mi, abych šla s vámi, neměla už slzy. Bylo mi toho líto, že už nemám slzy, protože já mám slzy ráda, slzy jsou krásné.

45

A tady, vždyť to vidíte, tady nikdy nepláču. Čím to asi je? Někdy se mi stýská. Chtěla bych zase plakat, ale nemám proč, a tak se rozpláču, že nemám proč plakat. Jistě se jednou pro to rozpláču.“ Vilunka: „Podívejte se, slunce zapadá.“ Světluška: „Na konci Jezera je kruh, za který nechci nikdy vstoupit. Na konci Modrého jezera, tam, kde počíná země, je všechen hněv a všechna zloba. Zanechaly jsme ji za sebou, když jsme sem přišly. Není už třeba mysliti ha ni.“ Vilunka: „Není na ni už třeba mysliti.“ Věra: „Vidíte, vypravovati si dnes o Eta a Eta, o veliké žluté záři a o tom, co jsme dělaly před cestou sem, to je jako písnička, která se nikdy nedozpívá. Nezdá se vám to také tak?“ Vilunka: „Ano, mně se to tak zdá.“ Světluška: „A mně se zdá, že zpíváme jinou písničku a že ji dozpíváme.“ Vilunka: „Ach, my ji jistě dozpíváme.“ Věra: „Co teď dělá František?“ Světluška: „Podívej se, František se vrací z projížďky. Vesloval celý den, celý boží den. Ten je silný!“ Vilunka: „A jak je opálený!“ Věra: „To proto, že je stále na slunci.“ Světluška: „A co dělá Mamert?“ Věra:

46

„Mamert čte knížku, nevidíš? Čte knížku.“ Vilunka: „Jakou knížku asi čte, to bych ráda věděla.“ Věra: „Zeptej se ho.“ Vilunka: „A co dělá Zlatoústý?“ Světluška: „Zlatoústý se dívá na Jezero. Zapadá slunce. Zlatoústý vidí, jak zapadá slunce, a usmívá se. Sliní si rty a usmívá se. Ach, podívejte se, jak se Zlatoústý usmívá.“ Věra: „A co dělá Amos? Vidíte, Amos chodí kolem dokola svého pokoje. Dobře se mu chodí. Krouží kolem a dotýká se stěn. Má radost, že nám vystavěl dům.“ Vilunka: „Kde je Odon? Nevidím ho.“ Světluška: „Jen se podívej, Odon leží na zemi. Asi spí.“ Vilunka: „A Sine?“ Věra: „Sine je sama. Je sama. Všechny je vidíme. Přišly jsme s nimi, a jsme jiné, než jsme bývaly. Jsme jiné. Jsme s nimi. Večer se všichni sejdeme a budeme si vyprávěti. Potom půjdeme spat. Jak je to krásné, že půjdeme spat a ráno se zase probudíme ve svých skleněných pokojích! Je to možné, je to možné, že je to všechno pravda? Povězte mi!“ Vilunka: „Tak se podívej, a uvidíš, že je to možné.“ Věra: „Pojďte, půjdeme se vykoupat do Modrého jezera.“ Vilunka: „Ano, ano, půjdeme se vykoupat!“

47

Mamert: Čtu knížku. Přinesl jsem si ji s sebou z města, mám ji tady před sebou, čtu si ji a dívám se na její písmenka. Ta knížka není skleněná jako skoro všechno, co je v našem domě, ta knížka je kamenná, jako kamenná. Co stojí v té knížce? Stojí tam toto: Odkud? – Z ledovců. – Odkud? – Z hlubin. – Odkud? – Z propastí. – Odkud? – Z hvězd. – Střež se šlépějí povzbudivých, stopa smazaná lepší jest. Dívám se na písmenka a písmenka jsou kamenná, dotýkám se jich rukou a studí mne do ruky, kladu na ně rty, a nedovedou mě políbiti. Jsou to kamenná písmenka. Ach, přišli jsme sem tolika povzbudivými šlépějemi, cestou vyznačenou naším sněním, tím, co jsme si nejvíce přáli, nač jsme byli nejvíce soustředěni. Jsou pravdivá ta písmenka? Ano, ona jsou pravdivá. Ale kdo je psal? Nezáleží na tom, kdo je psal. O tom, kdo odjel daleko ze svého města do města jiného, největšího a nejklamnějšího, o tom, kdo zkřížil s tímto městem své nemocné, bázlivé oči, o tom, jehož plachost vybojovala nádherný boj s okamžikem, aby posléze zahynula, o tom, jehož tělo se rozkládalo a jenž byl sám, více sám než kdokoli jiný, o tom kamenném ohni není třeba mluviti. Je neznám, jako byl. Bylo by krásné křičeti jeho jméno do celého světa, bylo by krásné naučiti jeho jménu všechny dívky, všechny líbezné dívky. Jak by se postrašily! Jak by onemocněly bázní. Jak by se zachvěly! Ó básníku, hořké je tvé jméno. Hořké je, ničí ucho je nezachytí, lidé ohluchli, když jsi je zavolal. Ozvěna zradila. O básníku, na kterém nezáleží, není-li to hrozné milovat se se zbytečností? Chtěl bych, abys žil. Chtěl bych tě přivésti do skleněného domu. Chtěl bych tě obejmouti a říci svým přátelům,

48

aby tě milovali. Chtěl bych jim říci, že jsi největší z lidí, ty, který ses dovedl proměnit v hlínu, po níž šlapou, aniž se pokusili okusit její chuť. Čtu knížku. Zdá se mi podivná, zdá se mi cizí zde, v mém skleněném pokoji. Kdybych ji četl doma, doma ve městě, přivřel bych oči a pomalu bych přešel k zrcadlu. U zrcadla bych oči pomalu otevřel a podíval bych se, co udělala má tvář, když si přečtla tato písmenka: Snáším se z ledovců, stoupám z hlubin, nořím se z propastí, padám z hvězd. Slyš mě, poslechni, rozkazuji! Jsem hlas všeho, co Samo jest. Viděl bych, že má tvář je přísná, přísná a kamenná, neboť neuposlechnouti není lze. Neboť neuposlechnouti bylo by šílenstvím. Neboť neuposlechnouti bylo by vyhledáváním lži. A hle, jak se všechno mění. Není zrcadla v tomto mém skleněném pokoji, není zrcadla v celém skleněném domě. Vidíme se, vidíme se ve svých očích, ve vodě Modrého jezera, vidíme se ve stěnách domu. A co udělala slova mé kamenné knihy? Slova kamenné knihy zmizela, propadla se kamsi, neplatí. Jak je to dobře. Jak je to dobře, že neplatí. Ten, kdo je řekl (hebkosti, hebkosti mé něhy k němu!), šel všemi cestami světa, po všech silnicích, po všech chodnících, a všude mu odpovídala samota, všude, ze samoty k samotě, jeho pravda byla jedinou pravdou. A hle. Na břehu Modrého jezera slova mizí. Nejsou. Zemřela. Uschovala se a číhají na nás, kdybychom se vrátili. Nevrátíme se. Nevrátíme se, slova. Odon: Nevím, co udělám. Je mi zima. Bylo by dobře zatopiti v kamínkách. Leč nejsou kamínka a já si nemohu udělati teplo, nemohu si udělati představu tepla, je mi zima.

49

A Sine je daleko. Nepodívám se na ni. Neznám ji. Je vůbec Sine? Ach, přijďte mi to říci! Odejdu. Jednoho dne odsud odejdu. Nikdo se nenaděje, sestoupím ze schodiště, odvážu lodičku, nasednu do ní, dovesluji ke břehu a půjdu, daleko půjdu, daleko odtud. Nemohu tu být déle. Nevěděl jsem, Sine, nevěděl jsem, že tomu bude takto. A proč jste tak daleko. A proč je mi zima. A proč zde ležím, dotýkaje se tváří chladného skla, proč nemohu myslit s láskou na své přátele, kteří jsou tady, u mne a nedaleko, proč na ně nemohu myslit s láskou. Proč musím kazit jejich radost. Ach, vrátit se do svého městského pokoje a čekat, až oni zase přijdou a řeknou dvě tři slova, která pomohou. Opět se spoléhati na slova. Opět se vrátit. Sine, jste mráz. Nevěděl jsem to dřív. Jste mráz a je mi zima. Miluji vás. Takto bych vám chtěl říci. Miluji vás, Sine. Což to nevidíte? Není možno nevidět. Chtěl jsem pro vás zabít Eta a Eta, chtěl jsem se odvážiti nemožného, Sine, abych vám dokázal, abych vám dokázal co?, ach, abych vám dokázal, že vás miluji. Sine, Sine, Sine. Opakuji si vaše jméno. Neodvažuji se více. Nepohlédnu na vás. Již nikdy na vás nepohlédnu. Zde, sám mezi všemi, Sine, sám s láskou, jež je jen má, žel, Sine, jen má, to přece nejde, zachyťte se jí, Sine, ona vás rozveselí, ona vám cosi dá, vy nevíte, co vám dá, já to vím, Sine, já to předobře vím, co vám dá, dá vám mne, vždyť to není tak docela málo, dá vám mne. A já bych vstal, neležel bych tu takto, vstal bych a má tvář nedotýkala by se již chladného skla, na mou tvář by dopadalo slunce, Sine, slunce, Sine, viděla byste, co dělá slunce s mou tváří, viděla byste, co slunce umí. Viděl jsem vaše nohy, Sine, tehdy u lékaře, vzpomínáte si na ten den, viděl jsem vaše nohy, točila se mi hlava, viděl jsem vaše ruce,

50

vaše vlasy, vaše ňadra, váš úsměv, Sine, nemohu již dále vidět, nemohu již vidět. František: Vesluji si po Modrém jezeře. Jsem nahý. Slunce má mé tělo. Slunce má skleněný dům. Slunce zapadá. Povesluji domů. Lodička se se mnou kolébá, to je hodná lodička. Kdybych chtěl, vyklopím se s ní a lodičce by to nic neudělalo. Podívejme se, jak vidím všechny přátele a všechny dívky ve skleněném domě. Věra se Světluškou a Vilunkou jsou spolu, vyprávějí si. Mamert čte svou knížku. Amos chodí po pokoji. Zlatoústý je až nahoře u střechy a dívá se. Vidí také mne. Odon leží na zemi, asi spí. Co je Odonovi? A Sine sedí se skleslými rameny a ruce má v klíně. Sine je krásná. Mám je rád, mám je všechny hrozně rád. Chtěl bych jim udělat radost. Jak bych jim udělal radost, musím si nějakou vymyslit. Přestávám veslovat a myslím na to, jak bych jim udělal radost. Dívám se do Jezera. Co kdybych se napil jezerní vody, ublížila by mi? Ó, jistě by mi neublížila. Napiji se jí. Je to dobrá voda. Chutná jako víno. Ještě se napiji. Plnými dlaněmi. Voda vtéká do mých úst, nedostává se tam všechna, teče mi po tváři, teče mi po hrudi, teče mi po celém těle. Ach, ale vždyť ta voda chutná jako víno! Ach, ale vždyť je to víno, vždyť to není voda! Sláva! Máme tolik vína, že je nevypijeme, nikdy je nevypijeme. Můžeme se v něm koupat, můžeme v něm utonout. Bože, ti budou mít radost, až jim to povím. Ti budou překvapeni! Taková věc! Místo vody je v Modrém jezeře víno. Co tomu, prosím vás, říkáte? Věříte tomu? Ne? Nu tak se napijte a uvidíte. Ještě se napiji, stále budu pít. Stále budu pít a vypiji všechno víno. To je dobré víno. Modré víno.

51

Rychle jim to pojedu říci. Chlapci, děvčátka, v Modrém jezeře není voda, v Modrém jezeře je víno! Pojďte se napít. Ode dneška již nepřestaneme. Stále, stále budeme pít. Lodička se opije, vesla se opijí, skleněný dům se opije, břeh se opije, země se opije, já se opiji, vy se opijete. Bude někdo, kdo se neopije? Je možno, aby byl někdo takový? Ne, není to možno. Ať mi ho někdo přijde ukázat. Ať přijde, ten nevěřící, poprosím ho, aby se hodně napil. A aby se pak ještě jednou napil. A pak ještě jednou. A uvidíme, co bude dělat. Myslím, že se nepřestane motat a potom bude pít sám, sám od sebe, protože není žádné lepší víno, než je víno Modrého jezera. Skleněný dům se kolébá, lodička se kolébá, vesla se kolébají, břeh se kolébá, kopce se kolébají, lesy se kolébají, louky se kolébají, pampelišky se kolébají, já se kolébám a vy, vy se budete také kolébat. A Zlatoústý zatím stál až u samé střechy skleněného domu, viděl přicházeti tmu z veliké dálky a věděl, že tma není zlá, věděl, že je to veliké štěstí, být ve skleněném domě, věděl, že to štěstí je stejné pro všechny, pro všechny stejné, jenom pro chlapce o maličko větší, pro všechny, i když trpí, i když jsou nešťastni, že je to veliké štěstí. A Zlatoústý měl pravdu. Štěstí pro Odona, je tu s námi a my ho potěšíme, štěstí pro Amose, pro Františka, pro Mamerta a pro mne, Zlatoústého, a maličko menší pro Vilunku, pro Věru a pro Světlušku. A Sine? Sine sklíčená, mlčící, hluchá Sine, jež nám nechce naslouchati? Můj bože, Sine! To známe, to známe, jakpak by ne! Sine. Však ona se změní. Však ona pozná, co to je, být ve skleněném domě na Modrém jezeře. A Zlatoústý stál, celé dlouhé hodiny tam stál, u stěny svého pokoje až u samé střechy, stál a díval se na nás. My, my jsme dělali všelicos. Veslovali jsme, čtli jsme, rozprávěli jsme, leželi jsme na skleněné podlaze a trápili jsme se, měli jsme radost a procházeli jsme se, byli jsme sklíčeni.

52

Daleko od nás bylo město. Znali jsme je, měli jsme je v sobě, to město, to zlé, nelítostné město. Nebylo možno zbaviti se jej, nebylo možno očisti ti se od něj úplně. Daleko od nás bylo město se svou velikou žlutou září, se svým Eta a Eta, se svými lidmi, z nichž jen málo, jen málo již je žen. My jsme je měli dosavad v sobě a ono si v našich srdcích hrálo dál na lásku a hněv, dál si hrálo své kruté hry. My jsme však byli jinde. Byli jsme ve skleněném domě na Modrém jezeře. A byli jsme tam všichni. Jednoho dne město zmizí a nebude více. Propadne se kamsi, odkud se nic nevrací, propadne se odkudsi, z nás, a pak se k němu vrátíme. Ale ono již nebude moci nás přijmout. Ale to již nebudeme my, kdo se vrátíme. Zlatoústý to věděl. A stál, stál u samé skleněné střechy, stál celé dlouhé hodiny a z jeho tváře nezmizel úsměv.

53

Eta a Eta Bylo jim dobře. Dni ubíhaly, měli se rádi, jen se Sine a Odonem měli trochu trápení, ale to přejde. Měli jste se na ně jít podívat, jak byli hnědí od slunce a jak večer, když „zazvonily láhve“ (tak tomu říkal Odon, když měl své veselejší chvilky), dovedli sedět vedle sebe, dívat se na sebe a být šťastni, být šťastni jenom tím vědomím, že jsou spolu. Mamert vám jednou napsal takovou krásnou básničku, všem se líbila. Mluvilo se v ní o tom, co cítili, když se dívali na Modré jezero. Měli za to Mamerta rádi, že tu básničku napsal, a Zlatoústý řekl, že je to hezká básnička, a Mamerta to potěšilo. Kolikrát si hráli takovou jednu hru, jmenovala se hra na malé polibky, kolikrát si ji hráli a všem se líbila. Jen Sine si nikdy nehrála, ta k nám nějak nepatřila, ale to se poddá a Odon bude zase veselejší. Jednou přišel Zlatoústý k Sine, vzal ji za ruku a řekl jí: „Sine, chybí ti tu něco? Vidím, že jsi smutná.“ Ale Sine neodpověděla. Nebyla upřímná a my jsme tolik chtěli, aby byla upřímná alespoň tak, jako jsme my, aby byla alespoň tak šťastná, jako jsme my, když to nejde víc. Ono to asi nejde víc, to víte, člověk si vždycky myslí, že by mohl ještě víc, a pro to víc bývá smutný. Bylo jim dobře. Přáli si (jenom Sine nejenom Odon ne, znáte je), aby jim bylo vždycky tak. Ale život. Víte, co on dokáže. Dokáže všelicos, jen aby potrápil. Je zlý, a my jej nepřestaneme milovati. Je zlý, a my se nepřestaneme ptáti. Je zlý, a my bychom chtěli být dobří. Prosím vás, proč se rozbije sklo, když do něj udeříme. A proč člověk zemře, když už nedýchá. A proč není, když zmizí z očí. Proč člověk přestává být, když ho nevidíme. Proč jsou hřbitovy, něco jsme jich uviděli, když jsme ještě bývali ve městě. Proč je podzim.

54

Odejít na malou procházku a nemyslit na nic. Odejít na malou procházku a brouzdat se listím. Odcházet na malou procházku a zamýšlet se nad maličkostmi. Maličkosti, jste krásné. Maličkosti, milujeme vás. Maličkosti zlobení, maličkosti radostí, maličkosti utrpení, maličkosti zvyklostí, maličkosti přenáhlení, maličkosti pláče. Maličkosti, milujeme vás. Jste tak malé a my vás stále musíme litovati. Jste tak malé, a stále na vás pamatujeme, i když procházíme branami nejširšími, i když procházíme branami smrti, a ta je blízko, na dosah ruky. Kristus, vzpomínáte na něj, jak byste na něj nevzpomínali, Kristus jednou řekl cosi o „maličko, a“, jak je to dál, jak je to dál, maličko, a opustím vás? Řekl to tak? Řekl, že se vrátí? Co řekl? Věřiti. Věřiti odchodu, věřiti navrácení. A nemyslit na to, co zmizí, zmizíme-li. A nemyslit na to, co přijde, vrátíme-li se. Věřiti, že ke skleněnému domu nedosahuje zášť. Že to, co uděláme, uděláme my a nikdo jiný. Kolem břehu Modrého jezera je vysoká stěna. A jenom my jsme jí pronikli, trochu nemocni. Jenom my jsme jí prošli, trochu utrmáceni a unaveni. Nechte nás, maličko nás nechte, abychom si odpočinuli. Vždyť je možné, že jednoho dne k nám přijde Zlatoústý a řekne: „Myslím, chlapci a děvčata, že se můžeme vrátit. Myslím, že Eta a Eta zase odletěli, že město na nás čeká a že nás město potřebuje.“ Budeme vědět, že má pravdu. Půjdeme. Vrátíme se, vrátíme se ke slovům. Zase budeme mluvit řečí tamtěch, tamtěch ve městě. Nikdo z nás však, ani Sine, nikdo z nás nebude se více obávati. Nikdo z nás neodejde, aby si s sebou nevzal kousek skleněného domu, kousek Modrého jezera, kousek slunce, jen docela malý kousek, čistý kousek. Věřiti si budeme. Kdybyste znali Zlatoústého, Ámose, Mamerta, Odona, kdybyste znali Františka, podivili byste se a řekli byste: „Hleďme, jak krásně si dovedou hrát.“ Nemáte pravdu. Není to jenom tak. Tam u nás, ve skleněném domě, jsou vám schody odshora až dolů a ty jsou celé skleněné a nerozbijí se, ani když je František na

55

návštěvě u Zlatoústého, hrají si se skleničkami a František pak pozdě v noci běží ze schodů dolů, skáče si ze schodů, nic se nestará o to, že dělá rámus a že nás probudí, a my se jenom pozvedneme a řekneme: „František se motá. Jen aby neupadl.“ Ale František neupadne. Běží kolem Mamertových dveří, kolem Odonových dveří, kolem Ámosových dveří, na všechny dveře zaťuká, že nám přeje dobrou noc a abychom se hezky vyspali. Na ty dveře, za nimiž spí dívky, za nimiž spí dívky jako ta krásná, krásná, která spí, která spí se semknutými koleny, z té písně, na ty dveře nikdy nezaťuká, protože on je jednak veliký samotář, a jednak se to nedělá, budit dívenky, když spí. Do zlata, dívenky, do zlata se vyspěte, musíte hodně spát, jako Odon, musíte hodně spát a vyspat se do zlata, i ty, Sine, nebuď stále tak zamračená. A František běží ze schodů, dupe a skáče, ťuká nám na dveře, a schody se nerozbijí, tak jsou pevné. Jednou večer však. Šli spat. Dlouho si povídali ve Věřině pokoji. Byla hluboká tma a jenom voda Modrého jezera svítila svou modrou září. Šli spat a říkali si, že zítra ráno se půjdou vykoupat, že voda je velice teplá. Šli spat a těšili se, jak se zítra půjdou vykoupat. Ulehli ve svých pokojích, sklo mělo namodralý přísvit, jak na ně dopadal měsíc, polozakrytý mráčky, usínali. Zlatoústý až nahoře u střechy také usínal. Pojednou však, mezi přivírajícími se víčky, v celé hlavě a ve všech údech pocítil, jak se voda pohnula. Otevřel oči nahoru nad sebe, ležel naznak. Otevřel oči a pojala ho úzkost. Nevěděl, z čeho je mu úzko, tušil však, že se voda pohnula a že to nevěstí nic dobrého. Vstal. Přistoupil k oknu. Zadíval se na hladinu. Voda stála a mlčela. Nehýbala se nyní. Zdálo se, jako by se zalekla toho, že se na ni Zlatoústý dívá. Nyní se již nehýbala.

56

Zlatoústý chvíli počkal a pak si zase lehl, lehl si naznak a přemýšlel. Přemýšlel o tom, že se voda pohnula a co to asi znamená. Potom usnul a o ničem víc nevěděl. A František, který bydlil nejdoleji, aby měl nejblíže k loďce, protože on tak rád vesloval, uslyšel také, jak se voda pohnula, jenomže později než Zlatoústý, to už Zlatoústý dávno spal. Voda se totiž pohnula znovu, myslila si, že teď ji již nikdo nesleduje. Ale František slyšel vodu a vyšel na práh, ke dveřím, které vedly na hladinu. Neměl úzkost, jenom si myslil, že tady není něco v pořádku, že se to ještě nikdy nestalo a že to musí vyšetřit. Nasedl do lodičky a odrazil od skleněného domu. Zavesloval. Ocitl se na hladině. Vesla se nořila tiše do vody, bylo slyšeti jenom kapky, které z nich dopadaly nazpět, když se vysunula, když se vesla přestala koupat. František silně zavesloval a lodička jela rychleji a rychleji. Tu se náhle zakymácela. František přestal veslovati. Podíval se na hladinu. A co uviděl: uviděl vlny, malé, docela malé vlnky, které běžely od břehu. Vlny zvedaly lodičku, pohazovaly jí, hrály si s ní. A voda ztmavěla. S vodou nebylo něco v pořádku. Potom se vlny zvětšily a František rychle zavesloval nazpátek, k domu, aby se vrátil. Přivázal lodičku. Dávejte si dobrý pozor. On opravdu přivázal lodičku! Šel spat. Dlouho nemohl usnout, protože měl starosti a s vodou nebylo něco v pořádku. Když už konečně usnul, když už všichni spali, bylo slyšeti, jak voda mluví. Temně a hluboko něco říkala, ale nikdo ji neposlouchal. Veliká, veliká škoda, že ji nikdo neposlouchal, protože to byla hodná voda a myslila to s námi dobře. Dům se pomalu kolébal ze strany na stranu, jak na něj narážely vlnky, dům se kolébal, nikdo se však neprobudil, až ráno. Ale ráno. Celý ten čas, co jsme tu byli, vstával ráno první František a volal na nás, abychom už také vstávali, že je den. Dnes

57

ale zaspal. Snad proto, že šel tak pozdě spát a že se včera příliš unavil, snad náhodou. Všichni jsme zaspali. První se probudila Věra. Bylo jí podivné, že se probouzí sama, že ji tentokrát neprobouzí Františkův hlas, a nejdříve, když ještě ležela, se podívala vzhůru, sklem vzhůru. A co uviděla: uviděla, že je nebe černé. Co to asi znamenalo. Nebe bylo černé, s nebem nebylo něco v pořádku, až dodnes bylo vždy modré, právě jako voda v Modrém jezeře. Věra vstala a zavolala na nás, abychom také vstávali. Zavolala a poznali jsme, že její hlas je sevřený, že se Věra něčeho bojí. Rychle jsme vyskočili. Běželi jsme všichni do jejího pokoje. Už jsme viděli oblohu, už jsme viděli Jezero. Obloha byla černá, Jezero bylo černé a byly na něm veliké vlny a ty se valily proti nám a houpaly silně domem. Dům se kymácel a bylo to jako na moři, jako když je bouřka. Co jsme měli dělat. Sesedli jsme se k sobě, drželi jsme se za ruce a trochu jsme se všichni báli, ale ne příliš, protože to přece ještě nic neznamená, když venku není hezky a když jsou na Jezeře vlny. Nepůjdeme se tedy dnes koupat a počkáme s tím do zítřka, zítra už se třeba všechno změní. František došel pro jablka, abychom něco málo snědli, když jsme celou noc nejedli, ale žádný nechtěl. Žádný nechtěl jíst jablka. Dívali jsme se, co dělá nebe a co dělá voda. A viděli jsme, že černá barva nebe i vody je stále černější, že vlny jsou stále větší a že stále nevíme, co to proboha znamená. Chvíli jsme seděli, přecházeli, stáli. Potom povídal František, že se pojede podívat na Jezero, co se vlastně děje. Šel. Mlčky jsme čekali, až vypluje na hladinu, že se podíváme, co udělá. Čekali jsme. A pak jsme slyšeli Františkův výkřik, František vykřikl, jako by se mu něco stalo. Běželi jsme dolů. A uviděli jsme Františka. Ukazoval rukou na práh domu. Lodička tam nebyla. Nebyla tam přivázána. Lodička se ztratila. Lodička zmizela. Naše lodička, kterou jsme sem přijeli, která nás vozila po Modrém jezeře, naše lodička byla pryč.

58

Co jsme měli dělat. Vilunka plakala. Řekli jsme jí, aby neplakala, že to nic není, že se lodička zase vrátí, ale věděli jsme, že ji jenom utěšujeme, že to není pravda. Nyní se už nemůžeme nikdy vrátit, já vím, že ani nechceme, ale kdybychom chtěli, nemohli bychom se vrátit na břeh, protože tak daleko nikdo nedoplave, ani František, který je z nás nejsilnější. Odešli jsme zase do Věřina pokoje, zase jsme se vrátili. Věřin pokoj je skoro uprostřed domu, tam se obyčejně scházíme. Zlatoústý chtěl, abychom se uklidnili, řekl, že si teď zazpíváme, že to nic není, že to přejde. Zazpívali jsme. Ale ještě než jsme dozpívali k tomu známému místu, k tomu místu, které už všichni znáte, uviděli jsme něco, nad čím jsme se velice podivili. První to spatřil Ámos. Ukázal rukou do dálky ke břehu a pravil: „Vidíte, co se děje s obzorem?“ A opravdu. Obzor, který byl ještě před chvílí černý jako celé nebe a jako voda, se náhle rozsvětloval. Rozsvětloval se podivnou barvou, kterou jsme všichni znali, ale nemohli jsme si vzpomenout, kde jsme tu barvu již viděli. Světluška povídala: „Obzor dostává takovou barvu, jako mají pampelišky.“ Byla to barva pampelišek, byla to žlutá barva. Žlutá barva. Nepolekali jsme se. Myslili jsme, že to vychází slunce, protože slunce je přece také žluté. Mamert řekl: „Vychází slunce. Sláva! Již je po všem a za chvíli se půjdeme doopravdy koupat.“ Ale potom jsme viděli, že to není slunce. Nebylo to slunce. Byl to žlutý mrak a ten žlutý mrak byl stále žlutější, stále mocnější ve své barvě, až nám konečně začal přecházeti zrak, když jsme se tak dívali do obzoru, a musili jsme otočit hlavu. Přecházel nám z té žluté barvy zrak. Čekali jsme, co se stane. A dočkali jsme se. Žlutý mrak dostoupil svého vrcholu. Obzor nebyl již nic jiného než žlutý mrak, obzor se ztratil jako lodička.

59

Ztratili obzor, neměli již, kam by se dívali. A přišla chvíle, kdy žlutý mrak přestoupil obzor. Tehdy, když poznali, že se blíží, že se blíží a bude se stále přibližovati, pojal je děs. Dívenky se zachvěly. Ne všechny, Sine byla jen bledá, velice bledá, ale stála klidně a hleděla do té žlutí, hleděla do ní tak dlouho, až se báli, že oslepne, a prosili ji, aby se přestala dívat, aby na chvíli zavřela oči. Žluť se blížila. Byla veliká, ohromně veliká, zabírala pro sebe veliký kus nebe, celou jednu polovinu, polovinu směrem ke kopci, kde býval dříve obzor. Žluť se blížila. Co měli dělat. Seděli, přecházeli a stáli ve Věřině pokoji, ten byl skoro uprostřed skleněného domu a obyčejně se tam scházeli, aby si hráli a aby si povídali. A potom se už neblížila, ale letěla. Vlny sahaly teď až ke Věřině pokoji, až tam, kde byli, a cinkaly do skla, zvonily na sklo. Nebáli se vln. Báli se žlutého mraku. Kdo to byl, ten žlutý mrak? Můj bože, kdo to byl? Když Vilunka tiše, docela tiše pošeptala dvě slovíčka, když pošeptala Eta a Eta, nikdo ji neposlouchal. Ale potom už nebylo třeba šeptati, potom to věděli. To, co tu přilétalo, to, co se tu blížilo, tak neodvratně blížilo, byl Eta a Eta. Eta a Eta je tedy žlutý mrak, viděli jej ještě v takové dálce, ještě nedosáhl břehu Modrého jezera, ale on jej dosáhne a co pak, co udělá potom, co udělá žlutý mrak. Dosáhl břehu. Voda se zachvěla, byla už také žlutá, ubohá voda, tak ráda by nám byla pomohla, ale před čím pomohla, je nás hodně a my se nedáme. Co může udělat pouhý žlutý mrak se skleněným domem, s pevným skleněným domem, když jej tak dobře Ámos vystavěl? Žlutý mrak přelétne a nezůstane po něm ani potuchy, ani se nenadějeme a žlutý mrak už nebude, bude na druhé straně Jezera, zmizí, zmizí, jako zmizela lodička. Ale když uviděli, že má žlutý mrak oči (to bylo v té chvíli, kdy celý přestoupil břeh Modrého jezera, když byl už celý nad Modrým

60

jezerem), když uviděli oči žlutého mraku, poznali, že žlutý mrak není mrakem. Neboť neuviděli jenom oči. Uviděli zobany. Zobany mívají ptáci, velicí ptáci, a protože uviděli dva zobany, pomysleli si hned, že tady nepřilétá žlutý mrak, ale dva obrovští žlutí ptáci, že Eta a Eta jsou dva ptáci, Eta je žlutý pták a Eta je také žlutý pták, a to je přece něco hrozného, když za námi přilétli, co si počneme. Uviděli oči a zobany, uviděli široká, strašně široká křídla, která se sebe dotýkala a byla žlutá, žlutá jako pampelišky a jako záře, jako veliká záře nad naším městem, ach, to je tedy ta žlutá záře, proto jsme ji vídali. Ale co udělají. Co mají udělat. Eta a Eta se přiblížili na tak blízko, že je rozpoznávali docela zřetelně. Zastavili se v letu. Stanuli. Ale jen na okamžik. Pak se zase rozlétli, ale ne směrem ke skleněnému domu, letě dokola. Otáčeli za nimi hlavy, chlapci i děvčata za nimi otáčeli hlavy a Eta a Eta letěli kolem domu. Kruh byl nejprve široký, široký kruh, ale pak se začal zúžovat, můj bože, byl stále užší, co se stane. Již nikdo z nich neseděl, nikdo nepřecházel. Stáli, stáli u sebe ve prostředku Věřina pokoje, tiskli se k sobě, i Sine, ano, i Sine i Odon, všichni se k sobě tiskli, Odon držel Sine za ruku a hladil ji po vlasech, nemyslil na nic zlého, nemyslil na to, že je nešťasten, ne, myslil na to, že přilétli Eta a Eta, že již nyní ví, kdo to je, a že se Sine něco stane, panebože, ať se jí nic nestane. A Sine, Sine měla strach, měla prostě strach jako všechna ostatní děvčátka, jako Světluška, jako Vilunka, jako Věra, měly strach, bály se a tiskly se k nám. A my jsme se také báli. Mlčeli jsme. Neříkali jsme nic. Nebylo lze něco říci. Musili jsme čekat. A čekali jsme tedy na to, co bylo na dosah ruky. Kruh se zužoval. Eta a Eta letěli. Rozeznávali už i peří na jejich křídlech, viděli každé pírko a každé pírko bylo veliké, větší, než si můžete představiti.

61

Když se Eta a Eta poprvé dotkli křídly skla našeho domu, když se jej dotkli právě v těch místech, kde je pokoj Zlatoústého, dům se zachvěl od hlavy k patě, dům se zachvěl a my jsme se zachvěli s ním, ale jinak, neboť jsme věděli, že přijde něco, co nelze odvrátiti. A v té chvíli začal také Mamert vzlykat, jeho oči se široce rozšířily a nebylo možno ho utišiti. My ostatní jsme už však nemyslili na Mamerta. Mohli-li jsme, dívali jsme se, co dělá Eta a Eta. Mnoho se jich již nedívalo. Díval se František. Díval se Zlatoústý. Dívala se Sine. A se Sine se díval Odon. Tiskl jí ruku a hladil ji po vlasech, po černých vlasech, leč ona o tom nevěděla. Ostatní se nedívali. Asi jim něco spadlo do oka. Něco jim spadlo do oka a nemohli to vyjmouti. Křídla se dotýkala skleněného domu. Žlutá křídla. A když se jej počala dotýkati, otočili se náhle Eta a Eta zobany k našemu sklu a již se jej nespustili. Obletovali dům zobany ke sklu a očima naproti nám, přímo naproti nám. A obletovali jej od hlavy až k patě. Potom, když nebylo již jediného místa, kterého by se byli nedotkli, uslyšeli jsme tichý, zpočátku tichý ťukot zobanů na sklo. Ťukali svými zobany. Ťukali jimi do skla. Ach, nebylo lze to poslouchat. Ťukali svými zobany. Ťukali do střechy. Dlouho a vytrvale ťukali, pomalu a málo, jako by chtěli říci, že stačí tak málo ťukati, aby se střecha probořila, aby sklo zařinčelo a prasklo. A střecha pukla. Nevydržela to ťukání. Jakmile pukla, přestali na ni Eta a Eta ťukat. Odlétli níže. Níže, tam, kde jsme byli my, ale na druhou stranu, tam, kde je Svěluščin pokoj. Sklo Světluščina pokoje prasklo. Dům stál, chvěl se. A my, já nevím, co my jsme v té chvíli dělali. Šílenství bylo s námi a drželo nás za ruce, leč my jsme o tom nevěděli. Viděli jsme, viděli jsme, že mizíme. A v tom okamžiku se to všechno seběhlo, tak rychle, že paměť vynechává a zaráží se. V tom okamžiku, kdy Eta a Eta přilétli k nám. Ke sklu Věřina pokoje, v němž jsme všichni, pravím, všichni byli.

62

Přiložili zobáky na sklo a chvíli tak setrvali. Viděli jsme oči, nyní jsme je viděli všichni, i dívky, všichni jsme viděli jejich oči. A tu František porušil semknutí. Vyskočil z naší řady. Vrhl se k oknu. Široce rozevřel ruce a otevřel okno dokořán. Otevřel okno a chladný vzduch proudil na nás. Otevřel okno a ruce nechal rozpřaženy. Eta a Eta se usmáli. Pravím, že se usmáli. Nepřeháním. Usmáli se zlověstně. František byl uchopen, uchopen v pase, náš drahý František. Viděli jsme, jak se zmítá, jak tiskne rty k sobě. Viděli jsme pot na jeho čele a hrůzu v jeho očích. Potom jsme už neviděli nic. Udělala se tma. V té tmě bylo slyšeti, jak dýchají. Dýchali rychle, rychle, jak nejrychleji mohli. Bylo tma. Jen barva křídel Eta a Eta nakreslila na jejich tváře odlesk. František uchopený v pase. Nikdo se o něj nestaral. Zmizel. Náhle zmizel a nebylo po něm ani potuchy. A když pak Odon přistoupil k otevřenému oknu a vykřikl do tmy, vykřikl do žluté záře před sebou: „Zde jsem, Eta a Eta, zde jsem, vezměte mne,“ poznali, že nikdo, nikdo se již nezachrání. A zmizel Odon. Zmizel tichý Ámos. Zmizel vzlykající Mamert. Zmizel mlčenlivý Zlatoústý. Jeden za druhým přistupovali k oknu, jako by jim to bylo přikázáno, jako by musili. Přistupovali k oknu, rozpřahovali náruč a mizeli, kdesi mizeli. Mizeli ve žluti, ve žlutém mraku, nebylo po nich ani potuchy. Dívky stály vedle sebe ve skleněném domě, který se hroutil, stály vedle sebe, přitisknuty boky, koleny a vlasy, stály, jako by byly jen jedna dívka, jedna krásná dívka s mnoha vlasy, s mnoha ňadry, s mnoha koleny, s mnoha ústy. Stály vedle sebe ztracené a v úzkosti, chlapci zmizeli a byly již jen ony před očima Eta a Eta, před žlutí Eta a Eta, před zobany Eta a Eta. Co se dělo s Modrým jezerem? Modré jezero se odmlčelo. Vlny zmizely jako lodička a jako chlapci. Voda byla klidná. Poznala, že nic nezmůže. Byla tichá, jako bývala. Nebe bylo modré, jako bývalo. Obzor byl na svém místě na vysokém kopci. Jenom skleněný dům se hroutil. Jenom byl konec všeho.

63

Proč se nikdo nikdy nedozví, co se stalo s dívkami? Zůstala tam jenom jediná dívka. Dívka se čtyřmi jmény, se čtyřmi krásnými jmény, dívka Světluška, Vilunka, Věra a Sine, taková dívka tam zůstala ve svém skleněném pokoji s otevřeným oknem, oknem, které otevřel František, neboť zešílel, oknem, kterým zmizel po Františkovi Odon, Ámos, Mamert, Zlatoústý, uchopeni v pase, oknem, za nímž byly zobany, za nímž byly oči, za nímž byla křídla, za nímž byli Eta a Eta, žlutí ptáci. Proč se nikdo nikdy nedozví, co se stalo s dívkami. Proč se nikdo nedozví to veliké tajemství. Proč je to tak zoufalé, ztratit se. Proč je to tak zoufalé, nikdy se nenajít. Proč je to tak zoufalé, bloudit. Proč se to nikdy nikdo nedozví. Ach, proč se to nedozví. Proč se rozbije sklo, když do něj udeříme. A proč člověk zemře, když už nedýchá. A proč není, když zmizí z očí. Proč člověk přestává být, když ho nevidíme. Proč jsou hřbitovy, něco jsme jich viděli, když jsme ještě bývali ve městě. Proč je podzim. Proč je déšť krásný. Proč je Eta a Eta. Proč tak málo, tak málo máme rádi. Ach, ale s dívkami se něco stalo. Jistě se s nimi něco stalo. Kam se poděly? Co my, na nás tak nezáleží, my jsme jen chlapci a někam jsme dopadli. Eta a Eta s námi zatočili a daleko, daleko zpět nás odvrhli, někam jsme však dopadli a člověk jenom tak neumírá. To není jenom tak, to vám povídám, to není jenom tak, zemřít a víckrát neobživnout, to už musí být, když někdy zemřeme. Ale dívky. Co se stalo s jejich rty. Co se stalo s jejich ňadry. Co se stalo s jejich klíny. Kdo natočil jejich vlasy na dlouhé, dlouhé přadeno, kdo je na ně natočil, kdo se probíral jejich vlasy. Kdo s nimi tak hrál, kdo s nimi tak nebezpečně hrál. Co se stalo s jejich semknutými koleny. Nač se jim rozevřely oči. Nač se jim rozevřely rty, jen málo, jako by chtěly pít. Nač se jim rozevřela kolena, tak strašně, strašně rozevřela. Ach propasti! Ach obraze nikdy se neztrácející! Ach myšlenko, která mučíš?!

64

Zbývá pomyšlení, které se pokládá na krajinu, známou a nezapomenutelnou, na krajinu Modrého jezera, jež je kdesi daleko a na jehož jednom místě, skoro přesně uprostřed, až u dna, docela na dně leží hromádka střepů. To je skleněný dům. Ve městě zmizela žlutá záře. Jednoho dne viděli ji lidé zakmitnouti se nad hlavami a pak zmizela, nikdy ji už nespatřili. Nikdo nevěděl, co se s ní stalo, nikdo se nikdy nedozvěděl, kdo to byli Eta a Eta a proč dívky odešly, proč musily všechny odejít. Vy víte, kdo něco věděl. Ne všechno, kdepak, ale alespoň něco. Kdo věděl cosi o očích, cosi o zobanech, cosi o žlutém peří. Ale nad těmi, kdo toto věděli, zdálo se, slehla se země. Země se slehla. Zlá, ukrutná země. Byla nižší o zlatá Zlatoústého ústa, o radost Františkovu, o štěstí Ámosovo, o zmatek Mamertův, o Odonův smutek. Kdož ví, byla-li opravdu nižší. A jednoho dne se všechny dívky vrátily. Lidé se zapomněli zeptat, kde byly. Kde asi všechny byly, ty, co každého večera odcházely. Lidé měli radost, že jsou zase všechny zpátky.

65

Druhá část Žár Nebylo tajemství mezi chlapci kromě oněch velikých, o nichž víte, že slovem se neřeknou, rukou nenapíší, sdílností nesdělí. Měli z minula cosi svého, o čem předobře věděli, že to bylo krásné a že to nezmizí, měli z minula Modré jezero, nemluvili o něm nikdy, jen večer, když se ukládali k spánku, a ráno, když procitali, si s ním hrávali. Stávali se v těch chvílích vodou, stávali se písní, stávali se Meluzínou, která byla ze skla, stávali se skleničkou a bylo jim dobře z vlastního tepla v peřinách, protáhli se a vzdychli, ach, to se mi to dobře leží, ach, ještě jednou, to mám vzpomínky! Nebylo mezi nimi tajemství kromě oněch velikých, za nimiž jde každý sám a po svém. Když led roztál a vody se hnuly v říčních korytech, když ve volných prostranstvích počal se proháněti teplý a vlahý vítr, když na ulici lidé se hluboce nadýchli a nepocítili v hrudi zimu, chlapci se vrátili. Vrátili se. Každý sám a po svém se vrátili. Řekněme, že Zlatoústý se potkal před branami města s Františkem, potřásli si rukou a přišli společně jednoho jarního rána, že Mamert se vrátil odpoledne, odpoledne, když se již začínalo stmívati, že Amos přišel večer a Odon uprostřed noci. Vrátili se. Odkud? Oni to věděli, leč vy se toho nedovíte. Odon odemkl domovní vrata. Klíč jako zázrakem byl v jeho kapse. Klíč jako zázrakem byl na svém místě, jako by se nic nezměnilo. Vrata zaskřípala jako vždycky a jako vždy, opatrně našlapuje, vystupoval po schodech. Vstoupil do pokoje. Byl doma. Všechny věci zde pokrývala tenká vrstva prachu. Sedl si do houpací židle. Zahoupala se s ním. Vše je v pořádku, říkal si, vše je v pořádku a nikdy jsem odsud neodešel.

66

A opravdu. Zdálo se, že nikdy neopustil tento pokoj, že kniha, která ležela rozevřena na stole, teprve před chvílí ztratila svého čtenáře, že zamžené okno bylo zamženo jeho dechem a že odestlaná postel byla odestlána jím, Odonem, když se před půlhodinou chystal jít spat a cosi ho přinutilo, aby se zamyslil a zahoupal se v houpací židli. O čem to Odon přemýšlel tak dlouhou dobu, o čem to snil? Ach ne, je nemožno nevěřiti přeludu, třebas byl pouhým přeludem, třebas, jak veliká věc, byl přeludem opravdovým. Tajemství, které se samo vysvětluje, dobrovolně a rádo, leč právě v tom okamžiku, kdy mělo býti řečeno slovo poslední, slovo nejhlavnější, odmlčuje se a odchází, jako by to bylo smluveno. Odchází, uklání se, zdraví a říká dobrý den, lecjaký dobrý den, jaká dobrá noc, když přelud, když sen, již již se zachycující pevné, určité tváře, pevných, určitých obrysů, pevných, určitých slov, zmaten ustává a otevírá oči, zdalipak víte kam?, otevírá oči do šedivosti. Nuže šedivosti prvního pohledu, jak jsi úchvatná! Tu noc spal Odon tvrdě a dobře, spal dlouho, velice dlouho, a ráno povstal z lože bez úmyslů a bez radosti, prostě vstal, neboť tak se dělává, oblékl se, neboť i to je nutné, a sešel do ulice, aby zahnal pocit nicnedělání. První, koho spatřil, byla Světluška, přecházela ulici. Ulekl se. Rozbušilo se mu srdce. Světluška přecházela ulici drobnými krůčky, bylo vidět, že pospíchá, a rozhlížela se, aby ji nic nepřejelo. Zširoka daleka nejel žádný povoz, Světluška se rozhlížela zbytečně, ale přece se rozhlížela. Odon na ni zavolal. Zavolal: „Světluško, počkej na mne!“ Neslyšela ho. Šel za ní, a když se jí přiblížil na dva kroky, položil jí zezadu ruku na rameno. Zastavila se. Poznala Odona a usmála se na něj. Řekla: „Dobrý den, Odone, a jak se stále máš?“ Odon si Světlušku prohlížel. Byla hezká, docela hezká jako vždycky, a jako by se nic nepřihodilo. Vlasy měla pěkně učesané a oči se jí usmívaly, ale pod tím úsměvem se něco skrývalo, bože, co

67

je to tam pod tím úsměvem, bože, co to tam je. „Světluško, odkud jdeš tak časně?“ „Jdu přece na procházku, cožpak mne nevidíš?“ „Mohu jít s tebou, Světluško?“ „Ale ano, pojď jenom se mnou.“ A šli. Odon nevěřil svým krokům. Bál se, že upadne, protože vedle něj jde Světluška a na tu on má vzpomínky, takové hrozné vzpomínky. „Světluško, viděla jsi Sine? A viděla jsi Vilunku? A viděla jsi Věru?“ „Jak bych je neviděla! Mluvím s nimi každý den. Sine byla nedávno trochu nemocná.“ „Co bylo Sine?“ „Ale nic. Asi se někde nachladila.“ „Světluško, řekni mi, jak je to možně?“ „Co, Odone? Vidíš, já už musím jít domů. Maminka by se zlobila.“ A Odon zůstal stát před domem, kde bydlila Světluška, cítil ještě ve své dlani ruku, kterou mu podala, dlaň byla chladná, ale něco se v tom doteku ruky skrývalo, bože, co se tam skrývalo. Odcházel pomalu nazpátek, zastavoval se chvílemi před výklady s knihami a dívaje se na knížky velice se přetvařoval, neboť myslil na Sine, myslil usilovně na Sine, na nic jiného, a také na ostatní dívky, že se už vrátily a jak to, že se vrátily, a jak to, že on, Odon, nic neví a nemůže se ničeho dopátrat. A co dělal Zlatoústý s Františkem. Oni bydlili spolu, v jednom pokoji, protože to byli velcí přátelé, ale my jsme také jejich přátelé, a stejně velcí, i Odon, i Mamert, i Amos. Zlatoústý s Františkem přišli domů ráno, brzy ráno, bylo ještě chladno, a tak si trochu v pokoji zatopili, aby jim bylo tepleji. Na chvíli si lehli a odpočinuli si a pak šli hned na procházku, ještě před polednem šli na procházku.

68

A koho nepotkali. Potkali Věru. Šla pomalu naproti nim, už zdálky se na ně smála, jako by chtěla říci, že je to ale náhoda, že se potkávají. Zastavili se. František řekl Věře: „Odkud jsi sem přišla, Věro?“ A Věra odpověděla: „Jdu domů, pojďte mne doprovodit.“ A tak ji šli doprovodit, každý po jedné straně, František po jedné, Zlatoústý po jedné a Věra uprostřed. Zlatoústý se zeptal: „Už dávno jsi zase ve městě?“ „Ano, jsem tu již dávno.“ „A co stále děláš?“ „Nic nedělám,“ řekla Věra, podala jim ruku a zmizela v domě. Zlatoústý ani František neřekli nic. Podívali se na sebe vážně a bylo jim divně, věděli jak, jeden o druhém to věděli, ale přece nevěděli jak, protože zde se stalo cosi podivného, oni potkali Věru a Věra hovořila jakoby nic o takových maličkostech, hovořila a zase odešla, ani se s nimi pořádně nerozloučila. Odcházeli do svého společného pokoje, ke svým knížkám a k starému pianu, na které Zlatoústý krásně hrával. A co dělal Mamert. Mamert přišel do města odpoledne, již se trochu stmívalo, ani nešel domů, on bydlil u své maminky, a řekl si, že domů půjde až večer, že to teď nestojí za to. Procházel se po náměstí, prohlížel si lidi, díval se na ně, potkával je a oni zase odcházeli. A tu, jak zahýbal za roh náměstí do široké ulice, skoro se srazil, skoro na něj dýchla Vilunka. Velice někam spěchala. Chytil ji za rukáv. V prvním překvapení ji chytil za rukáv a pravil: „Vilunko, to je překvapení! Tobě se nic nestalo? Ty už jsi také nazpátek?“ Ale Vilunka se na něj podívala, jako by dobře nerozuměla tomu, co říká, a povídala: „Co se mi mělo stát a odkud nazpátek, Mamerte?“ A šla zase dál, pospíchala, a jak se za ní Mamert díval, zpozoroval, že se jednou otočila a krátce se usmála.

69

Mamert šel k mamince. A co dělal Ámos. Vrátil se večer. Na ulicích bylo již tma a svítila světla, mnoho světel svítilo a on si šel a měl radost, že si tak jde, ale trochu smutno mu také bylo, že už není tam, kde býval. Když přicházel k domu, kde bydlil, uviděl Sine, v dálce ji uviděl, šla s nějakým pánem. Nerozmýšlel se a rozběhl se za ní. Volal její jméno. „Sine,“ volal, „Sine, počkej na mne, to jsem já, Ámos.“ Ale Sine ho neslyšela. Možná že ho neslyšela schválně. Možná že ho ani nechtěla slyšet. Ámos se podivil a šel domů. Tak vidíte, tohleto ti chlapci uviděli a co si měli myslit. A potom, druhý den, nebo za dva dny, já už přesně nevím, se všichni chlapci sešli. Všichni se sešli. Chtěli si zase zahrát na obracení skleniček, už tak dávno si nehráli. Sesedli se kolem jednoho kulatého stolu, kolem dřevěného stolu, byli rádi, že jsou zase spolu, že se jim nic nestalo, a vyprávěli si o tom, co se jim přihodilo. Ale pak řekl Mamert: „Já jsem potkal Vilunku.“ A František řekl: „My jsme se Zlatoústým potkali Věru.“ A Ámos řekl: „A já jsem viděl Sine. Šla s nějakým pánem.“ A Odon řekl: „A já jsem mluvil se Světluškou.“ „Nepřestali se divit, a Jak je to možné, jak je to jenom možné, říkal Amos, Jak je to možné, že jsou tady. A prosím vás, hoši, dozvěděli jste se, co se s nimi dělo?“ A oni mu všichni odpověděli, že se nedozvěděli nic, ale zhola nic. Řekli mu, že všechny dívky mluvily, jako by se nic nestalo, že se tvářily jako obyčejně, ale že něco, něco málo v nich bylo, co ještě neznali, že v nich asi bylo nějaké tajemství, které my neznáme, ale

70

my je musíme poznat, vždyť to jsou přece naše přítelkyně, máme je rádi, a co když jim Eta a Eta ublížili a ony se teď bojí to říci. Potom přestali mluvit o dívkách, přestali o nich mluvit, ale nepřestali na ně myslit, a zatímco hovořili o tom, jak tady tenkrát večer seděli a jak jim Odon pověděl o Modrém jezeře, jak k němu šli a jak to tam bylo krásné, jak potom přilétli Eta a Eta, jak se báli a jak jsou zase zpátky, zatímco takto hovořili, myslili na to, co asi udělali Eta a Eta se Světluškou, co udělali s Věrou, co udělali s Vilunkou, co udělali se Sine, co s nimi se všemi udělali a jak to, že jsou všechny zase zpátky a mluví a chodí na procházky a usmívají se, jako by se nic, ale zhola nic zvláštního nepřihodilo. Vím, kam půjdu. Pod tvými okny, Sine, pod tvými okny, která na mne hledí ze všech domů tohoto města, pod tvými okny, za nimiž se češeš, za nimiž rozpouštíš své vlasy, za nimiž se ukládáš k spánku, pod tvými okny je místa dost. Půjdu pod ně, Sine, a budu se tam procházeti, tak dlouho se budu procházeti, až upadnu únavou, až upadnu, Sine. Hleď, co se vlastně pro mne změnilo od té doby, co jsem tě poznal. Potkal jsem tě tehdy u lékaře, vzpomínáš si, tehdy u lékaře, to jsem málo spal a musil jsem více spát. Uviděl jsem tvé nohy, Sine, tvé krásné nohy a tvůj malý, nahořklý úsměv. Potom jsem tě dlouho neviděl, nebylo to mou vinou, to víš, stále jsem na tebe musil mysliti a od té doby jsem již nepřestal, nebylo to mou vinou, že jsem tě neviděl. Až tenkrát, tu noc, kdy jsme odcházeli k Modrému jezeru, jsem tě zase uviděl. Byla jsi krásná, Sine, a byla jsi tak laskavá, že jsi šla s námi, nikdy ti za to nepřestanu být vděčen. Šla s námi také Světluška, viď, a šla s námi také Vilunka a Věra, ale já jsem je neviděl, viděl jsem pouze tebe. Ve skleněném domě jsi byla tak podivná, Sine, velice jsem se pro tebe trápil, ale o tom ty asi nevíš a nezáleží na tom tolik, že jsem se pro tebe trápil, možná že to byla má vina, že jsem neuměl mluvit a že jsem nedovedl za tebou přijít, možná že jsi na mne čekala.

71

A pak přilétli Eta a Eta. Vzpomínáš si na to, Sine? Byli jsme ve Věřině pokoji, všichni jsme tam byli, já jsem stál vedle tebe, držel jsem tě za ruku a hladil jsem tě po černých vlasech, ty ses nebránila, Sine, ty jsi nechala svou ruku v mé a dala jsi svým vlasům lesknouti se pod mou rukou, tvé vlasy byly tak hebké, já na ně asi nikdy nezapomenu. Vzpomínáš si, jak František otevřel okno a jak jej Eta a Eta uchopili? Vzpomínáš si, co jsem volal na Eta a Eta já? To jsem tě chtěl zachránit, Sine, to jsem tě chtěl před nimi zachránit, myslil jsem, že tě zabijí, že tě usmrtí, Sine, ale oni tě nezabili, nesnědli tě, já nevím, co s tebou udělali. Potom si nevzpomínám už na nic, vrátil jsem se do města a do svého pokoje, druhého dne jsem potkal Světlušku a ta mi řekla, že s tebou mluvívá, že se s tebou vídá a že jsi byla nedávno nemocna, že ses asi někde nachladila. Kde ses nachladila, Sine? Můžeš mi to říci? Ámos povídal, že tě potkal. Šla prý jsi s nějakým pánem, ach řekni mi, Sine, kdo zažene mé zlé myšlenky. Kdo mě zbaví těch strašlivých obrazů, které mám před očima, kdo mě zbaví mé představivosti. Chceš, abych ti řekl, co vidím, Sine? Obávám se, že se na mne proto velice rozzlobíš, že již nikdy na mne nebudeš chtít pohlédnouti, že mi již nikdy nepodáš svou ruku, Sine, až ti to povím. Vidím tě políbenu. Jsi políbena a kdosi tě objímá, má žlutý šat. Tvá ňadra, Sine, tvá nepatrná ňadra jsou v jeho dlaních a tvá kolena jsou nesmírně rozevřena, vidím propast mezi tvými koleny a nemohu do ní pohlédnouti, neboť by se mi zamotala hlava a já bych zemřel. Vím, že bych zemřel, Sine, vím, že zemru, nezbavíš-li mne těchto obrazů. Vidím tě políbenu vždy znovu a vždy jinak, tvůj jazyk hraje zde velikou, velikou roli, roli komickou, neboť se mrštně uklání a seká poklony, jako jsem to vídal na divadlech, tvé ruce hrají úlohu

72

tragickou, ovíjejí se kolem pevného prostoru, jenž není prázdný, ovíjejí se kolem pevného prostoru a škrtí ten prostor, nedávají mu dýchat, tvé ruce, tvé bílé ruce, tvé chladné ruce, Sine. A ňadra zakrouží a střemhlav se snášejí, ňadra zakrouží nám nad hlavami, ne mně, ne mně, Sine, nám, to jsme my, na něž se dívám, to jsme my, pro které trpím, to jsme my v žlutém šatě, to jsme my s ohavnými zobáky a jiskrnýma, zlověstnýma očima, které se usmívají, tvá ňadra zakrouží nad námi a střemhlav se vrhnou dolů, k nám, abychom je uchopili, abychom je zardousili, Sine, proč snáší tvá ňadra tuto smrt, proč snáší tvá ňadra takovou tíhu, proč snáší naše dlaně. Hleď, vidím tvůj klín. Tvůj klín mokvá, odpusť mi to slovo, Sine, tvůj klín mokvá a nemohu na něj déle hleděti, mokvá zasažen a kolena nad ním pláčí, jediným kolenům je to vše líto, jediná kolena v pláči se lámou a trnou, jediná kolena jsou bezmocná, jako já jsem bez moci, jako jsem já bez moci, Sine, a jako ta kolena se nikdy neuzavřu nad prázdnotou svého žalu. Slyšíš mne, Sine? Tajemství, které je nyní v tvých očích, tajemství, pro které nedovedeš zakrýti něco, co se skrývá za všemi tvými pohyby, co se skrývá za tvou chůzí i za tím, když se usmíváš, i za tím, když pláčeš, toto tajemství, v němž jsi poznala, snad, snad poznala něco, co já nikdy nepoznám, zlámalo můj jazyk a můj jazyk mlčí, tebou hypnotizován k mlčení. Jdu městem. V ulici, kam chodívám za svými povinnostmi, jede prudce povoz, zatáčí a naráží na kameny, které jsou narovnány u kraje chodníku. Vymršťuje se do výše odražen kameny, vidím kohosi, kdo opsal křivku a dopadl na dlažbu, běžím k němu. Lidé mi však zastavili cestu, seskupili se kolem neštěstí a rokují. Přichází lékař. Přijíždí záchranné auto. V té chvíli se prodírám mezi lidmi, spatřuji nohu fantasticky a směšně pokroucenou, je mimo svůj směr, je mimo svou věčnou cestu, je mimo svou chůzi, už nikdy nebude kráčeti, jako kráčejí mé nohy, tak bezhlavě a bez cíle, je skoro odtržena od trupu, visí na jediném vlásku rozdrcena a mokvající, kape z ní krev.

73

Nevidím nic jiného než onu hrůznou nohu, ale v okamžiku, kdy je tělo přenášeno na nosítkách k převozu do nemocnice, spatřuji oči, a jsou to tvé oči, Sine, tvé ulekané, bezmocné a poznavší oči. Odcházím a potkávám přítele, jiného než mí ostatní přátelé, dlouho jsem s ním již nemluvil. Jdeme spolu do kavárny. Sedím s ním, je mi trochu dlouhá chvíle, poznávám, že se změnil on, nebo že jsem se změnil já, že si nemáme co říci. Ale pak sahá do náprsní kapsy a ukazuje mi list. Je to anonymní list, psaný roztřeseným stařeckým písmem. Jeho zlověstný obsah se mi mihá před očima, čtu veliká slova o zradě, o zradě přítelovy ženy, jež prý spává s kdekým, jež spává s dělníky jako se šoféry, jež spává s neznámými jako se známými, jež se dává v plen, a je tedy pleněna. Přítel, můj bývalý přítel říká: „Včera jsem ji zbil. Nebránila se. Klečela přede mnou a prosila, jen abych bil víc, a já ji počal škrtit, škrtil jsem ji tak dlouho, až se dusila. Zalekl jsem se pak a ustal jsem, neboť jsem ji mohl zabíti.“ Připadá mi to všechno podivně násilné, nemožné a hrubé, připadá mi, že si to vymýšlím, že si to přítel vymýšlí, že lže a dopis sám falšoval, aby ohromoval své známé, podezřívám ho, že nemá žádnou ženu, že jeho žena je jenom zde, že vystupuje jenom v tomto sprostém dopise. Ale v téže chvíli letí mi hlavou myšlenka o tobě, Sine, a vím, že tento dopis je napsán o tobě, že vše, co v něm stojí, je pravdivé, že jsi to ty a přítel byl mi poslán osudem. Loučím se s ním krátce a odcházím, zmučen a trýzněn představou širokoramenného muže, jenž tě svírá v objetí, vidím ho všude. Přecházím z jedné strany řeky na druhou, kráčím po mostě a hledím na vodu, jež je tmavá, neboť nastal soumrak, nábřežní světla vrhají na ni mdlý odlesk. Tam, mezi těmi světly, na jedné či na druhé straně mostu, jsi. Vím, že tam jsi, a chtěl bych se za tebou rozběhnouti a prosit tě tisíckrát za odpuštění, chtěl bych před tebou pokleknouti a líbati cíp

74

tvého šatu, abys mi odpustila, abys mi odpustila všechny mé nečisté myšlenky. Tu však vidím před sebou chlapce s dívkou, chlapcova ruka obemyká dívku kolem pasu a dosahuje až na její pravé ňadro, hladí ňadro a pas, dotýká se vlasů a tváře, dotýká se rtů. Pudově poznávám, že dívka jsi ty, předbíhám onen pár a patřím dívce přímo do tváře, oni se zastavují, nechápavě na mne hledí, nevědí, co chci, leč já to vím, já vím, že tě chci přistihnouti při činu, že si toho nevýslovně přeji, že si nepřeji ničeho jiného, a že tato má touha je zlá a ukrutná, že je podlá a šílená. Vstupuji na druhé straně mostu do malé hospůdky, jsem tu sám až na dva obtloustlé muže, kteří jsou opilí a hlasitě prozpěvují žvanivý popěvek. Objednávám si víno a rychle je vypíjím, chci být opilý a alespoň poněkud zapomenout, zapomenout lze-li, lze-li vůbec zapomenout. Piji rychlými doušky a soustředěně, dávám do sebe vtékati nahořklému vínu, v hlavě se mi pozvolna rozsvěcuje a něco tam zhasíná, jsi to ty, Sine, opět ty, to ty zhasínáš a jsi nyní v přítmí, v přítmí mé hlavy, ach, cítím tě tam živě a naze, Sine, jsi tam rozložena v objetí mého mozku, který se tě dotýká a miliskuje se s tebou. Svírám skleničku, není to již sklenička křišťálová, jako bývala, je to nyní tvrdá a těžká sklenice plná jedu, který piji bez rozmýšlení. Náhle cítím na rameně lehký dotyk, vymršťuji se a setkávám se s pohledem Zlatoústého, který sem náhodou vkročil. Objímám jej, a zmožen vínem, zmožen únavou a utrpením, uklidňuji se na jeho prsou. Hýčká mne. Nemluvíme. Je tma. Ach Zlatoústý, míti tvou odvahu! Jak daleko bych odešel! Jak brzo bych se vrátil! Vidíte, tohleto se dálo s Odonem. Chřadl, jak se říká, a přátelé si s ním nevěděli rady. Ale i oni na tom nebyli o mnoho lépe. Ámos provozoval sice své sklenářské řemeslo, které ho od doby zkázy skleněného domu příliš netěšilo, ale nepřestával přitom

75

myslit na děvčátka, co se to s nimi jenom děje, že jsou jako vyměněná. A ona byla jako vyměněná. Jako by si tenkrát Eta a Eta ponechali tu starou Světlušku, Vilunku, Věru a Sine, kterou jsme znali my, s kterou jsme se měli rádi, s kterou jsme si hrávali tu krásnou hru na malé polibky a s kterou jsme byli až u Modrého jezera, jako by ji vzali a dali za ni nějakou jinou Světlušku, Vilunku, Věru a Sine, podobnou, ale jinou, která je, jako by tamté z oka vypadla, ale jen právě vypadla z oka, nic jiného. A z oka vypadlá Světluška, z oka vypadlá Vilunka, z oka vypadlá Věra, z oka vypadlá Sine byla jiná, než my jsme ji zná-li, ó je, ta byla docela jiná a jako vyměněná. A Ámos na to myslil a nedávalo mu to spát. Mamert čítal sice dál své milé knížky, ty knížky, které si zas přinesl s sebou nazpátek do města, ale častěji stával u okna, a když jsme se s ním sešli, býval zamlklý. Nemluvil, Mamert, on toho nikdy moc nenamluvil, ale teď to bylo až nápadné, jak málo mluví. Myslil na to, že dívky jsou na slovo vzaté, on to kdesi četl a teď si to vyložil po svém. Na slovo vzaté asi takhle: když jsme je tenkrát opustili ve Věřině pokoji, když jsme byli uchopeni Eta a Eta a vylétli jsme ven ze skleněného domu, někam daleko když jsme dopadli, vzali Eta a Eta na každou dívenku slovo. Dívenky byly od té chvíle na slovo vzaté a to je tak proměnilo. Ach, známe toho hodně, co je na slovo vzaté. Na slovo vzatá krajinka například, která se proměňuje, na slovo vzatý led, když taje, na slovo vzatý život, když umírá, na slovo vzaté dítě, když se z něj stává dívka nebo chlapec. Tak myslil na dívky Mamert, že jsou vzaté, vzaté na slovo a slovem proměněny, a nedávalo mu to spát. A František, ten samotář František chodil dál po svých osamělých procházkách, ale nepřestával myslit na jednu větu, kterou kdesi zaslechl. Nepřestával myslit na větu – svěšené hlavinky květin –

76

Vida, říkal si, my jsme svěsili hlavy, a když jsme je zase zvedli, než jsme je zvedli, cosi se ztratilo a my to již nenajdeme, neboť jsme nedávali pozor. Je to, jako když květiny svěsí hlavy, a když je zvednou, poznají, že byly zatím zaroseny, že na ně dopadla rosa, nevědí odkud, snad z nebe, snad ze země, dopadla na ně rosa, a nejsou už takové, jako bývaly. Je to asi tak, jako když se nedíváme dlouho do zrcadla, hodně dlouho, několik roků, a pak se do něj podíváme, a v zrcadle je někdo jiný, nejsme to my. Tak to asi je, říkal si, Světluška, Vilunka, Věra i Sine jistě svěsily hlavinky, a když je zase zvedly, nebyly to již ony. Možná že o tom samy nevědí. Na to myslil František a nedávalo mu to spát. Ach, o Zlatoústém nevíme nic, kdopak ví, co ten dělal a nač ten myslil, zatímco my jsme se tak trápili, zatímco my jsme hledali odhalení velikého tajemství. Chodil si po svých cestách, Zlatoústý, myje nikdy nevypátráme a snad je tak dobře. Scházívali se jako jindy, snažili se hrát si jako jindy, chodívali po svých drobných povinnostech a za svými malými radostmi jako jindy, vídali dívky zpovzdálečí, málokdy zblízka, jako jindy, měli ctižádost, svou ctižádost jít po jakési cestě, po jakési cestě nikým neproházené, jako bývá sníh, nikým neproklestěné, jako bývá křoví, nikým nevysypané, jako bývají pěšinky, měli svou ctižádost jako jindy, mívali strach, strach z věcí, které se noří ze šera a do tmy, mívali strach ze zázračnosti věcí jako jindy, líbil se jim sníh, líbil se jim déšť, líbil se jim vítr jako jindy, chodívali pozdě spát a dlouho do noci se procházeli po ulicích nepočítajíce kroků jako jindy, obraceli skleničky hádajíce jim ze dna, obraceli ty křišťálové skleničky plné hořkosti, kterou pili jako jindy, hrávali si na upřímnost, na mlčení, na dobrý den, podání ruky a zahledění jako jindy, a pošilhávali po všem, co by mohlo být jejich, jinak jejich, než si myslíte, ale nebylo. Něco však scházelo, něco se změnilo, něco bylo jiné, něco si zvrtlo chůzi a nyní kulhalo, pokulhávalo tak žalostně, jako když ve velikém orchestru kdosi zúmyslně hraje svou, svou falešnou,

77

a krátkozraký dirigent nemůže dopadnouti viníka, nebo jako když na celé stádo sněhových vloček dopadne jedna jediná saze a ta je černá, nebo jako když řasa padne do oka a špatně vidíme. Zlatoústý to jednou řekl: „Tak dlouho jsme chodili se džbánkem pro čistou vodu. A teď se už pro ni neodvažujeme jít.“

78

Odpočinek Je docela možné, že skok, který nyní provedeme, bude se vám zdáti jaksi příliš bizarní, jaksi příliš ochotný plakat, příliš odhodlaný skládat předem noty, ty noty, z nichž nebyl ještě zahrán ani jediný tón, a ty noty, které jsou nejblíže. Skok. Provedl jej Odon, kdo jiný. Odon provedl ten skok, a když dopadl, zdálo se mu, že se nic nestalo a že nikdy nezměnil své místo. Zdálo se mu, ano, asi se mu něco zdálo. Ta chvíle, kdy člověk o sobě neví, a přece ví, kdy chodí lehoučkými kroky po neznámých cestách a venku se sype sníh, ale on jej nevidí, neboť vidí tmu a na tmu svítí slunce, leč neosvětluje ji, nezahřívá ji, ta chvíle, kdy nejsilnější vystupuje na vrchol nejvyšší hory, není dost opatrný a zakymácev se padá, ta chvíle otevřela Odonovi oči, když oné noci spal, a potom to už nebylo žádné umění posadit se na loži, civět široce rozevřenýma očima do tmy před sebou a vidět všechno tak jasně, mít všechno před sebou, jako by to tam přinesl nějaký pořadatel minulého Odonova vidění, vidění, které bylo před touto nocí. Odon padal z vysoké hory, ale to se mu jen zdálo. Procitl s hrůzou a s radostí, s hrůzou, že padá, s radostí, že se mu to jen zdá, a posadil se na loži. Objal svá kolena. Hlavou mu prolétl sen, který již skončil, sen, který právě skončil. Pošeptejme si ten sen ústy do nastavených uší, pošeptejme si jej tiše a úzkostně, neztrácejme však hlavy. Před několika lety zemřel Odonův otec. V holém pokojíku sanatoria zemřel, je to již dávno, Odon si vzpomíná jen matně a zřídka. Od té doby se přihodilo mnoho věcí, však je zčásti znáte. Ale dnešní noci otec obživl, ten štíhlý, vysoký muž s tvářemi, které se lehce zardívají, a s bílýma rukama. Povstal z hrobu, Odon je svědkem, odvalil se těžký mramorový kámen, pozvedl se ze země,

79

jako by byl pírkem, hrob se otevřel jako za časů Kristových a on povstal, odcházeje zvolna ke svému domovu. Potom přeběhlo několik dnů a nocí, přeběhlo jako ve snu, a jednoho rána Odon dostal list s truchlivou zprávou o nové otcově nemoci, o nové smrtelné nemoci. Odejel za ním do města, které zná. Kráčel po náměstí, lidé se od něj ustrašeně odvraceli, báli se pohleděti mu do očí. Vstoupil do domu. Dozvěděl se jméno nemoci. Dozvěděl se jméno rakovina. Pravili mu, aby se neodvažoval vejíti do pokoje, v němž otec podruhé umírá, protože obličej nemocného je černý a rozpadá se, protože jeho bolest je strašnější než všechny bolesti. Odon se chvěl, štítil se zápachu, který přicházel z dálky a procházel domem, ale pak, pro lítost a lásku k umírajícímu, vyběhl do schodů a byl v předpokoji, mezi plačícími dívkami, s bratrem a matkou. Dveře se otevřely. Na vysokém loži spočíval obživlý a umírající. Jeho tvář byla černá a hnila. Hlava podložena bílými poduškami se kývala ze strany na stranu, bylo to příšerné a Odon nemohl potlačiti hnus. Ale postrčen zezadu čísi rukou postoupil k lůžku a zahleděl se do krví naběhlých očí. Zahleděl se do nich s bázní a odvahou, jako by musil a jako by tím přinášel nemocnému jediný lék, který ho může vyléčiti. Tatínek stočil oči na Odona. Poznal ho. Vztáhl k němu ruku. Odon odtahuje svou ruku, ale pak se sklání k otci, líbá ho na strašlivé čelo, líbá ho na strašlivá zející ústa. Otec se vztyčuje, křičí rozpadávajícím se hlasem a padá do podušek. Je mrtev, podruhé mrtev, Odon to ví, běží na ulici, pláče, slzy ho zaplavují, slyší ze všech stran podivné výkřiky, nerozeznává je, splývají, Odon běží za město, prudce vybíhá na vrchol nejvyšší hory, kymácí se, padá, padá, procitá. Objal svá kolena. Zahleděl se do tmy před sebou. A uviděl skoro tak, jako by ve tmě byla malá, docela malinká dírka, asi taková, jako bývá v zámku na klíč, uviděl klíčovou dírkou tmy. A to, co uviděl, nebylo snad světlo, jak byste si pomysleli, ale kuchyň.

80

Byla to kuchyň. Měla červenou podlahu a bílé stěny, v pravém rohu stála kamna, kachlíková kamna, dva stoly po obou stranách a kulatá lampa s talířem okolo žárovky se pohoupávala, dotkl-li se jí někdo. Ale nyní se jí nikdo nedotýkal. Odon uviděl kuchyň a usmál se na ni, neboť ji znal. Znal ji tak dobře, že se na ni musil usmát, i kdyby mu bylo sebevíc smutně, i kdyby umíral, musil by se na ni usmát, ale Odon neumíral, pouze seděl s rukama kolem kolen a hleděl klíčovou dírkou. Kuchyň byla prázdná. Byla tak prázdná, jako bývala v neděli odpoledne, a tu si Odon pomyslil, že je asi neděle odpoledne. Dívá se na neděli odpoledne, kuchyň, tam je můj koutek a tam, u toho stolku, vzpomínám, stávala židlička, na té židličce jsem sedával a obracel oči v sloup. Co je to, obracet oči v sloup? Můj bože, dívá-li se někdo do sebe… Ano, v sloup, není to asi dobře, protože oči se unaví, brzo se unaví a potom se už nechce vidět nic, nic vidět a to je škoda. Tam na té židličce, na stolku ležela kniha, byla to kniha o Třech zakletých psech a já ji četl, hltal jsem ji jako Trhej, jako Lámej, jako Pozor, hltal jsem ji jako tři zakletí psi, a princezna, pro kterou jsem usmrtil devítihlavou saň, to jste byla vy. Kdo vy? Tolik toho vidím touto klíčovou dírkou! Na stolku (je tam i teď) neleží žádná kniha. Je prázdný. Všechno v kuchyni je prázdné jako v neděli odpoledne, když lidé odešli na procházku a Odon také odešel na procházku, když kuchyň zůstala sama doma, nikdo si na ni nevzpomněl, každý měl plnou hlavu svých věcí. A teď ji tedy vidím takovou, jakou jsem ji nikdy neviděl. Je to tak málo, viděti klíčovou dírkou pouhou kuchyň. Je to tak mnoho, pomyslíme-li, kolik věcí by se do ní vešlo, kolik věcí je možno najiti, vidíme-li. A každá (je tak malá, ubohá věc!) má zázračnou moc. Dveře, o nichž Odon ví, že se otevrou, se skutečně otevírají. Tatínek! Co tu dělá tatínek! Tatínku, co tu děláte, jste mrtev a bojím se vás. Tatínku, vždyť jsem vás viděl dvakráte umírati a je to

81

tak dávno! Tatínku, k jakému strašnému skoku mne to nutíte, tatínku, k jakému strašnému skoku mne to pobízíte, tatínku, což zemru, že se objevujete, tatínku, což musím zemřít? Tatínku, proč jste vešel do nejprázdnější kuchyně? Dveře se otevřely, dveře kuchyně Odonova dětství, a směrem k tajemnostem ložnice, směrem tam, kde se léhalo, kde se léhalo a my se nikdy nesměli přijít podívat, kde bylo uzamknuto na sedm zámků a klíč trčel, smazávaje klíčovou dírku, směrem odtamtud přichází ten, kdo zemřel, kdo již dávno, dávno zemřel, je štíhlý, vysoký a bělovlasý, usmívá se…, ale ne, to není úsměv, hledí, tak tomu je, hledí ve strašném slova smyslu, ve strašném nesmyslu slova, neboť mlčí a kyne Odonovi. A Odon, jenž se bál, jenž nevěděl, co počít, povstává z lože, vyskakuje z lože pravou nohou, jako vždy, protože to znamená ŠTĚSTÍ, a jde, jde směrem ke klíčové dírce. Nediví se, ničemu se nediví, ani tomu, že když se obrátil, spatřil sebe sedícího na loži s rukama kolem kolen a s očima upřenýma velice nepřítomně vpřed. Pomyslil si jen, že když tamten na lůžku hledí nepřítomně, není asi přítomen a přítomen je zde, v tom, který jde ke klíčové dírce, za tatínkem, za mrtvým tatínkem, tak dlouho jsme se už neviděli. Ničemu se nepodivil. Ani tomu, že se proměnil před klíčovou dírkou v broučka (kdo jiný by jí mohl tak snadno proklouznouti) a stál v kuchyni, stál pevně v kuchyni před tatínkem, jako by to byl živý tatínek a jako by to šlo, jít za vším, co nám pokyne. A tatínek řekl Odonovi: „Je dobře, že jsi přišel. Půjdeme na procházku. Je neděle odpoledne.“ Odon věděl, že je nedělní odpoledne. A zaradoval se, když mu tatínek řekl, že půjdou na procházku. Řekl mu: „To jsem opravdu rád, že se půjdeme trochu projít. Vezmu si kabát.“ Ale tatínek ho zarazil: „Není třeba, abys si bral kabát.“

82

Nevzal si jej tedy a šel tak, jak byl, v kabátku, o nějž se bude otírat vítr, v kabátku, jejž lze rozpínati tak snadno, v kabátku známém noci a snům, ale nikdy ne procházkám. Vyšli z kuchyně. Po chodbě, po studené chodbě a ze schodů k velikým, zaskleným dveřím, které Odon znal a které znal také tatínek, protože se na ně oba usmáli, jako by chtěli říci: „My vás dobře známe, skleněné dveře!“ A byli na ulici. Nikdo se na ně nedíval. Mnoho lidí se tu neprocházelo, ale těch několik, kteří šli přece kolem, ani nenapadlo ohlédnouti se na zaharašení klíče, když tatínek zamykal skleněné dveře, protože jinak by k nám mohl přijít někdo cizí. Tatínek řekl Odonovi: „Neboj se, Odone, nikdo nás nevidí. Jsme neviditelní, Odone, a můžeme vstoupiti všude. Jsme jako v pohádce, Odone, tak jsme neviditelní, jako v pohádce. Pojď.“ Odon byl spokojen, když mu to tatínek takto vysvětlil. Šel za ním. Kam ho asi tatínek vedl. Co mu asi chtěl tatínek ukázati, ten tatínek, který byl mrtev a nyní najednou zase žil, byl neviditelný a mohl i Odona učiniti neviditelným. Co mu šel tatínek ukázati a co tomu asi Odon řekne. A potom už nemusili dlouho jíti. Nemusili namáhati své nohy. Mohli si odpočinout, a přece vidět. A viděli. Tatínek jenom ukazoval prstem. Stáli uprostřed náměstí, kde se teprve před chvílí rozžala veliká lucerna. Stáli uprostřed kruhu světla a hleděli ven, do temnot, stáli uprostřed světla, ale nebylo to tak, jako v životě bývá, že jsme-li ve světle, nevidíme tmu, nevidíme, co je ve tmě, ale když jsme ve tmě, dobře, strašně dobře víme, co se skrývá ve světle, protože ve světle se neskrývá nic, nic, po čem bychom nemohli toužiti. Stáli uprostřed světla a viděli do tmy. Tatínek, mrtvý tatínek, který žije, ukazoval prsty obou rukou, ukazoval dlouhými bílými prsty a Odon se díval, kam prsty ukazují. A teprve později, když už zase dávno seděl na svém lůžku a rukama objímal kolena, když už zase dávno byl doma a očima

83

jenom nepřítomně hleděl před sebe, vzpomněl si, že vlastně tatínek něco říkal, že cosi říkal, ale neotvíral přitom ústa, že říkal cosi rukama a svou tváří a že on, Odon, nyní dobře ví, co to tatínek říkal. Tatínek říkal toto: „Jsme v okamžiku, kdy lidé vídají. Pamatuj si, Odone, že takových okamžiků je velice málo, a buď vděčen, že jsme v takovém okamžiku právě teď. Jsme v okamžiku vidoucím.“ Za všemi okny, za všemi okny, co jich na světě je, je veliká spousta těch věcí, které se dotýkají lidí. Za všemi okny jsou dívky, jsou chlapci, jsou muži a jsou stařeny a starci a jsou děti. To jsou lidé a dotýkají se sebe navzájem, neboť si vytvořili svůj svět, a přemýšlejí, neboť mají duši, když o ní nevědí. Ach, věci navzájem se dotýkající, jak jsou žhavé a jak dovedou studit! Dítě. To ty znáš. To ty jsi už zapomněl a děláš z toho něco, co není. Klid. Touha. Krůčky. Ještě ne vášeň. Ještě ne vášeň. Jenom zbožnění. Chlapec. Ten, kdo nemiluje. Každý, kdo nemiluje. Každý, kdo je trýzněn nemožností milovati. Ty, Odone. Sám, sám, sám. Ale jiného není. V jedné chvíli, jež není dána všem, přestane být chlapcem, aby se stal mužem, jak se tomu říká. Počíná trpěti. Hle, počíná trpěti, jak to dříve nedovedl. Říkají tomu láska… Ach Odone, to je dobře, že nemluvím, viď, že jenom ukazuji. Jsem líný a všechno se mění, jsem sobecký a všechno se ztrácí, co není sobecké, je jenom to, co nemá barvu, vidíš ji, co není sobecké, je jenom to, co o sobě neříká: já jsem zelená, já jsem rudá, já jsem modrá, já jsem krásná, já spím, já tvořím, co není sobecké, není ani samotno na světě a nemůže se dotýkati ani věcí, ani těl, ani rtů, ani slov, neboť co není sobecké, propadá se tam, kam není vidět, kde se mlčí. Proč ti mám dlouho ukazovat, Odone, podívej se hned, vím, že po tom toužíš nejvíce, podívej se hned na dívky.

84

Sedí za svými okny, v této chvíli za nimi všechny sedí, neboť můj prst je tam rozsadil, rozsadil je tam jako hráče nějaké podivné a spletité hry, aby odříkávaly svůj part, aby řekly větičku, jež jim patří, aby se usmívaly, aby se tvářily, že se usmívají. Neboť dívky jsou ty, které se tváří. Tvářiti se, toto slovo ti ukazuji a prohlédni si je pozorně. Pravím mu: ‚Co máš na mně nejraději?‘ A ono odpovídá: „Tvé oči. Tvůj hlas. Tvůj úsměv. Tvá slova.“ Hleď, Odone, kdybys nevěděl, kdybys předem nevěděl, že se jen tváří, nevěděl bys ani, že zatímco toto říká, myslí si: „Tvé pohlaví, tvé nepozorné pohlaví.“ To je dívka. Mluvím k tobě, Odone, Odone, můj synu, mluvím k tobě svým ukazujícím prstem a snad se ti zdá, že jsem rozmarný, snad se ti zdá, že žertuji. Ale to, co jsem ti teď ukázal, dívka, kterou jsem ti ukázal, je zoufalé jako tlukot srdce. Je to tak zoufalé, víš, jako všechno, co se nikdy nezastaví, leč jednou jedenkrát. Je to tak zoufalé jako to, že ani teď, v okamžiku vidoucím, neubráním se tomu, abych nemyslil na sebe, Odone, abych nemyslil na svůj případ. Mysliti na svůj případ a dávati mu tvářnost světa, vždyť to je také tváření se, Odonku, vždyť to je také lež jako všechno ostatní a já nevím, co bych ti řekl pravdivého. Znal jsem jiné dívky než tu, již jsem ti ukázal tváře se, jako bych ukazoval všechny, znal jsem jiné dívky a ty byly jiné, ale já jsem je neznal. Vidíš, tak vypadá pravda, chceme-li ji ukázati, tak vypadá pravda, tak složitě vypadá, pláčeš? „Neplač, Odone.“ Tatínkovi poklesla ruka. Ustal, ustal ve svém ukazování. Jeho obličej byl napjatý a ústa sevřena, a jak na něj Odon hleděl, pozoroval, že se chvěje. Chvěli se oba. Oba dva, protože nikdo jiný nestál ve světle, a stál-li, nebyl mezi nimi, neznali jej, nevěřili. Šli dál. Žádný se za nimi neohlížel, byli neviditelní. Přešli náměstí, splynuli s tmou.

85

A náhle Odon poznal, že se neodvratně blíží k místům, kde přebývá Sine, k místům, kde je Sine. Pocítil její vůni. Lokl si té vůně, bylo mu, jako by Sine obejmul, jako by ji políbil do středu její vůně. Vzal tatínka za ruku, za mrtvou ruku, která žije. Ta ruka studila, bylo to hrozné. Uposlechl. Nevzpíral se. Šel. Po schodech. Přede dveře. Na dveřích zvonek. Ruka se vztáhne, zazvoní, přivolá Sine. Sine přijde, nikoho neuvidí, jsme neviditelní. Podiví se, ale my zatím proklouzneme kolem jejího těla a budeme uvnitř, tam, kde ona dýchá. A poznáme ji. Poznáme? Tatínek se zastavil. Nezazvonil na zvonek, který by byl přivolal Sine. Zastavil se, pohlédl na Odona, poprvé na něj pohlédl od počátku této procházky a řekl: „Věříš Sine, Odone?“ Odon se hluboce zamyslil. Nedůvěra ho zmáhala. Zalykal se nedůvěrou. Rozplýval se v ní a nepoznával již nic, co bylo mimo ni. Padal pod nedůvěrou. Řekl: „Věřím Sine, protože pro ni trpím.“ Tatínek se usmál, pohladil Odona po vlasech, jako by ho těšil, že to nic není, poláme-li se hračka, že koupí zase novou a ta že bude přivírat a zase otevírat oči, bude to panenka, a pošeptal: „Trpíš málo.“ Svět se zatočil, tatínek byl mrtev, Odon žil. Jaký je tu rozdíl, jaký nepatrný rozdíl nám tu uniká a my jej nemůžeme zachytnouti? Můj Bože, jsou takoví, kteří věří? Odon z nich není, Odon z nich není, pomoz mu! A jak se měl vrátit, jak měl odejít nazpátek na své lože, když tatínek zmizel, když tatínek byl již zase mrtev, a jenom v Odonových očích, jak se měl vrátit klíčovou dírkou v podobě malinkého broučka. Šel, jako chodí náměsíčníci, nevěděl kudy. Nikdo však na něj nezavolal, aby ho probudil, nechali ho jít, možná že ještě trvalo kouzlo neviditelnosti.

86

V kuchyni byla tma. Ale Odon o ní nevěděl. Teprve když zaujal svou polohu na loži, když byl zpátky v sobě, jeho oči přestaly se obraceti v sloup a to bylo dobře. Položil se na záda. Usnul. Usnul, na rtech s jedinou větou, která mluvila o jitřence, co každou bolest zmírní. A jitřenka ji zmírní, znám ji, jakpak ne, jitřenka vždycky nová, růžová jako panenské jablíčko. Podívejme se, jitřenka prý mírní bolesti. Ano, i kdyby to byla sebenepatrnější bolest, pošetilý Odone! Odonovi se něco zdálo. Druhého dne nevěděl dobře, co to bylo, ale cítil cosi na jazyku, co měl jazyk vyslovit. Vyšel z domu a vstoupil do jedné z kaváren, v nichž se scházíval s chlapci. Měl před sebou papír. Zapomněl na chvíli na Sine. A nenapsal za tu jednu krátkou hodinu nic příliš hezkého, nic příliš zajímavého, ale usmíval se přitom a myslil si, že píše, že to není to, co by chtěl napsat a co má na špičce jazyku, že je to něco jiného, ale že se nedá nic dělat, že to nevadí. Napsal „Umění choditi“ a odnesl popsaný papír Zlatoústému, aby si jej přečetl. A Zlatoústý četl toto: Umění choditi Před sebou vidíme dodaleka ulici, jež kdesi končí. Jdeme po ní. Hleďme však, abychom se vyvarovali onoho osudného přirovnání o životě, jímž jdem a který kdesi přestává. Toto srovnání zavedlo by nás z cesty, jíž se jal pochodovati náš jazyk. Jdeme prostě po ulici, již vidíme končit, a není to pro nás nic pozoruhodného, neboť víme, že až konce dojdeme, vynoří se nový, po něm další a tak, neumdlíme-li, až do nekonečna. Nejde tudíž o nic jiného než o posunování a pozdvihování nohou, této pravé a této levé nohy, přičemž se jistým způsobem pohybuje i ostatní tělo. Vzdálenost nám řekla: „Zmenši mne!“

87

Cíl, jakýsi cíl nám pravil: „Přibliž se mi. Přijď ke mně!“ Nic není snazšího. Jdeme. Tato výzva, již si neuvědomujeme, již vykonáváme mechanicky a která se stane výzvou teprve pak, po přemýšlení, výzva vycházející z mozku, jím diktována, když do něj, chudinky, bylo předtím ťuknuto a on neodporoval, protože toho nebyl schopen, a okamžitě poslechl. Člověk právě narozený dostal do vínku, obdržel, přijal, přišel mezi nás s jakýmsi dosud nenaučeným a nepoznaným předurčením pochodovat (tedy se zastavovat, jedno podmiňuje druhé). Jednoho dne, když už mnohé zažil a mnohé vytrpěl, podrážděn vzdáleností mezi svýma očima a předmětem hry, předmětem rozkoše, předmětem tajemna, stane na nohou podivně vzpřímen a belhá se, pro smích jiným, zkušenějším, roztomilý a milován onou zlou láskou k těm, o nichž jsme přesvědčeni, že ještě neumějí, ale již brzy se přizpůsobí. Zde je počátek muky či rozkoše, jak je komu libo, zde teprve je počátek, neboť předtím mohli jsme pozorovat jenom bolestné vztahování rukou (ruček) a ulpívání očima. Člověk stane, jde, pobídnut. Od té památné chvíle, již je dobře si zapamatovati, nastává doba učednická. Popíráme tu se vší smělostí přežitý názor o utrpení učednických let s tím poukazem, že člověk, teprve se učící jíti, má radost z objevů, které mu chůze poskytuje. Dosáhnuv mistrovství, dosahuje i nudy. Ztratil možnost nejiti, musí, tedy i radost (chůze není pak ničím jiným než povinností) zanikla. A zde jsme konečně u ťuknutí, u diktátu pro mozek. Řekli jsme už, že prvním diktátem byla hra. Lampa, po níž se vztahovaly ruce, okno, na němž ulpívaly oči, suknice matky, za níž se poprvé vykročilo, to vše bylo hrou schopnou smazati zklamání po dosažení. (Výklad zklamání zabral by dle všeho hodně místa. Spokojme se tím, že řekneme: není pouhou lítostí; je to nepokoj zmítající vším, co

88

se hýbe, a schopný zabíjeti chůzi v nás, dojdete – tak dlouho, že už nelze jíti, čímž není míněna pouhá smrt!) Ale diktáty další! Zpočátku jsme je nerozeznávali. Říkali jsme: „Jdu na malou procházku, jdu do školy, jdu si hrát, jdu, abych uviděl onu osmiletou holčičku, jež je v moci draka, když jdu spat a ještě nespím (chtěl bych ji konečně osvoboditi), jdu, abych se utkal s nepřátelskými hochy z cizí ulice, jdu, aby mi bylo zima a mé tváře zčervenaly, jdu ke kamnům, tam je teplo.“ Věděli jsme o každém krůčku. Potom však, jaká hrůza, diktáty se množily. Zprvu jsme se bávali otevřít po spánku oči, bávali jsme se sejíti do ulice, jež vedla do dálky a kdesi končila. Tato bázeň zůstávala, zůstává, zůstane v nás v míře rozdílné. Je však, to nepopřeme. Když byl její nápor aspoň zčásti zdolán, odvážili jsme se ven a byli jsme napadeni. Napadeni rozkazy, jichž se nedopočítáš. Nuže, nebudeme je tříditi, jsou, víme o nich, a zoufalství unavených nohou nutí nás promluviti o počátku zemdlení, nohy říkají: „Přijde čas, přišel čas, uzamkneš dveře svého pokoje a spočívaje na znaku civěti budeš nad sebe. To nebude pouhá smrt. Jen únava, jen strašná únava a touha zapomenout, že kdesi byl přítel, že kdesi byla milá dívka, že kdesi bylo to, čemu jsi říkal ,malá básnička‘, že kdesi bylo to ostatní, to ostatní, Bůh. Můžeš k nim ještě jít, ještě za tím můžeš jít, my, tvé nohy, tě doneseme. Oni však, ono však za tebou nepřijde, za tebou ne.“ A tu, v této chvíli, již je dobře si zapamatovati, odpovíme, odpovídáme svým opuchlým, zhnisaným, rozkládajícím se a (dovolíte-li) ubohým nohám, zatímco srdce bije si dál a oči nezkaleny rozeznají vše, nač popatří: „Děkujeme vám, ó nohy. Není třeba. Není třeba se více namáhati.“ Zlatoústý neřekl nic, když si přečetl Odonův článek. Možná že se mu nelíbil, možná že si jen pomyslil, že jde o něco jiného a že na to musí přijíti všichni najednou, nejenom Odon sám a Zlatoústý sám,

89

že na to musí přijít všichni přátelé a snad je to vysvobodí, ale jen kdyby věděli, co to bude a kdy, protože už jsou trochu unaveni, právě o tom tady Odon píše. My jsme už trochu unaveni a dlouho nesmí nic trvat, nic, ani to krásné, protože bychom asi nedovedli déle čekat. Čekáme dlouho, ale nač? Tiše, kdosi šeptá. Ztište se, kdosi šeptá, naslouchejte mu. Šeptá zdálky, šeptá zblízka, je to brouček, je to had: „Musíš mne chvíli poslouchat. Ty čekáš na déšť, když není. Ty čekáš na slunce, když dlouho je zamračeno. Ty čekáš na taneček, když nikdo nehraje. Ty čekáš na teplo, když zima je. Ty čekáš na tmu, když je mnoho světla. Ty čekáš na ruku, aby tě vzhůru vyváděla. Ty čekáš na ruku, která se dotkne čela. Ty čekáš na anděla, ó já vím. A tu přicházím, lekám se každého šramotu, každého slova, padám na tebe jak bouřka červencová. O nejmenší, ó malý, to jsme se načekali!“ Podívejme se, ten hlas. Jako by vycházel z našeho hrdla. Jako by zdaleka promlouval. Jako by byl v nás. Jako bychom jej znali. Jako by chtěl všechno kolem dokola sepnout a rýmovati. Jako by nesmírně chtěl. Ale to nelze, to nelze, je nutno nenaslouchat a vrátiti se zpět. Je nutno hodně viděti a ještě více nevidět. Podívejte se, lidé, někdo musí pomoci Františkovi, nebo se utrápí, někdo musí pomoci Amosovi, Mamertovi, nám, Zlatoústému a Odonovi, nebo se utrápíme. Nesmí to však dlouho trvat, bože, což přijde pomoc pozdě? A kdo ji přinese. To nikdo neví.

90

Zahajovací představení Objevil se znenadání, kodrcal se uličkami, kolébal se po dláždění a každá kostka o trochu vyčnívající jím zatřásla. Schoulený do sebe v šedivé, všecko přečnívající plachtě, unavené deštěm, vánicemi a sluncem, na čtyřech otupělých a vrzajících kolech a omámený vším, co jej posunuje kupředu, vozík s tisíci překvapeními. Kůň, jenž tahá, cítil blízký odpočinek. Pohazoval hlavou a hříva vlála. Bylo to jediné vlání ze strany na stranu a mouchy, ukrutní nepřátelé, neměly k němu přístupu. Ohlížel se po vozíku, smutně se po něm ohlížel, jako by mu říkal příteli, jako by jej hladil, byl to koňův vůz, nepatřil již nikomu jinému. Nikoho jiného nebylo vidět. Což je to v pořádku, když ulicí jede vozík, jede, pomalu, jako by se rozmýšlel, zda se nemá ještě zastavit, zda se nemá vrátit, když jede vozík tažený koněm, ale pán vozu nikde, pánem vozu jako by byl koník, zašpiněný na bocích a s krásnou, vlající hřívou? Plachta mírně rozvlněná jízdou přikrývala ostatní. Ale pod ní veze se jistě nějaký náklad, nějaký tajemný náklad, mělo by se mu přijíti na kloub, zaťukat kloubem na kloub a přijíti na něj. Ach, jaképak tajemnůstkářství, Paspart tedy konečně přijíždí, vždyť jsme se na něj těšili po celý dlouhý rok. Paspart přijíždí. Čekali jsme na tebe, Pasparte, čekali jsme na vás oba, na tebe i na Ilonu. Vozík zatím předjel mnoho krámků, ještě více hospůdek a nejvíce dětí, které okouněly (byl opravdu krásný den). Děti znaly ten vůz, nikdo jiný jej neznal, znaly koně, znaly plachtu a věděly, ony dobře věděly, co je pod plachtou. Pod plachtou ležel na slámě na zádech natažený Paspart a klímal, protože byl dlouhou cestou unaven. Odkud přijížděl, nikdo neví, přijížděl z tajemných neznámých krajin, kde prožil nesčetná dobrodružství a naučil se tisíci novým kouskům. A Ilona seděla

91

nejdále ve voze, opřena svou plavou hlavou pohyblivou plachtu, a přemýšlela, dlouze přemýšlela. Paspart věděl, o čem přemýšlí Ilona. Co bylo kromě nich? Kromě nich již nic, již nic kromě tisíce překvapení. Koník se zastavil před velikým domem na náměstí, znal ten dům. Zastavil se a čekal, až se probere Paspart z dřímoty, až přestane Ilona přemýšlet, až si odpočinou. Vysoký dům se tyčil vzhůru do nebe a koníkova hříva ležela na nádherném krku bez pohnutí. Potom se rozhrnula plachta a Paspart lehce seskočil. Stál před vozem nesmírně vysoký a hladil koníka, stál před vozem a rozhlížel se kolem sebe, zástup dětí mlčky vyčkával a bylo slyšeti tlumené šeptání. Paspart neposlouchal. Kývl na Ilonu, Ilona beze slova vyšla z vozu, nesouc veliký, obrovský bílý papír stočený jako hlemýžď a také tak vláčný, neboť se Iloně poddával pod rukou, jak se jej dotýkala. Na náměstí, v celém městečku a možná že na celém světě se stmívalo, do osmé hodiny večerní bylo nedaleko. Paspart byl o tom zpraven. Vzal Iloně papír z rukou. Postoupil ke zdi velikého domu. Ilona popošla za ním, stála za jeho zády a dýchala mu na vlasy. Pak provedl Paspart cosi s rukama, rozhodil ruce a zároveň se rozlétl papír do veliké dálky na obě strany, přikryl celou zeď velikého domu, přikryl ji jako tisíce zelených listů, kdyby byly bílé, zahoupal se na vysokých nohách, rozběhl se na jednu stranu, rozběhl se na druhou stranu, uhodil dlaní na rohy papíru, nebyl to již pouhý papír, nebyl to již papír, byl to plakát, ohromný plakát s černými písmeny, která říkala překvapeným dětem:

92

DNES VEČER ZAHAJOVACÍ PŘEDSTAVENÍ. KOUZELNÍK PASPART SE SVOJÍ ILONOU K VÁM OPĚT ZAVÍTALI, DĚTI. VRÁTILI SE Z DALEKÝCH KRAJŮ, KDE MNOHÉ VIDĚLI, MNOHÉ SLYŠELI A JEŠTĚ VÍCE VYTRPĚLI. TISÍC RŮŽÍ VYKVETE NA JEVIŠTI! VÍM, JÁ PASPART, VŠE, CO SI MYSLÍTE, VÍM VŠE, CO SE STANE, VÍ TO I ILONA A POVÍME VÁM TO DNES VEČER, PŘIJDETE-LI. LEBKA MRTVÉHO MUŽE PROMLUVÍ CVAKAJÍC ZUBY SPADNE DÉŠŤ, A NEBUDE JEDINÉHO MRÁČKU. UDĚLÁM KOTRMELEC! ILONA SE USMĚJE A UHÁDNE, KOLIKRÁT BYL VÁŠ TATÍNEK NEŠŤASTNĚ ZAMILOVÁN. ACH, TO SE NASMĚJEME. NA SHLEDANOU. PASPART A ILONA Paspart poodstoupil od plakátu, přečetl si jej a byl spokojen, pak vzal Ilonu za ruku, usmál se na děti, které se pomalu rozbíhaly domů, aby pověděly o tom velkém překvapení všem lidem, a šel do hostince něco málo sníst, než začne představení. Mnoho času již nezbývalo a je nutno připraviti Veliký sál, vynést náčiní z vozu, přinést cukr koníkovi, vykartáčovat mu hřívu, aby se krásně leskla, stáhnout oponu, políbit Ilonu na čelo a obléci se do černého pláště. Jsou prázdniny. V městečku, do něhož právě přijel Paspart s Ilonou, jsou už asi týden na prázdninách Mamert s Amosem. Vyjeli si sem z velikého města, aby si trošku odpočinuli a trošku zapomněli. Dnes za nimi přijedou ostatní přátelé, František, Odon i Zlatoústý, alespoň jim to slíbili. Mamert a Ámos chodili celý týden na procházky po lese, po mnoha lesích, které jsou kolem dokola městečka, otevírali vrátka

93

obor, obor s jeleny, opalovali se na slunci a večer spolu chodívali vypít skleničku, aby si trošku odpočinuli a trošku zapomněli. A dnes přijedou ostatní, to bude radosti ze shledání, to si popovídají, to si stisknou ruce! Je léto. Kolik zimy jsme už viděli, kolikrát nám bylo zima a kolikrát jsme se brouzdali sněhem. Nyní na nás svítí slunce a ten kopec napravo za městečkem se jmenuje Milenka, jak je to podivné. Půjdeme na Milenku, budeme se jí lehce dotýkat bosýma nohama, zvyklýma jehličí, lehneme si do trávy jejích vlasů, chvilku si v nich pospíme a pak zvolna sestoupíme neotáčejíce se již, ani jedenkrát se neohlédneme, neboť byste nám, Milenko, příliš uvízla v očích. A v kašně na náměstí, v kašně střežené listnatými stromy, si smočíme tvář. Stmívalo se. Ámos a Mamert se procházeli po náměstí, myslili si, že třeba přátelé ani nepřijedou, že na ně marně čekají. Ale pak je uviděli, z dálky je uviděli přicházeti, rozběhli se jim naproti a tak se udýchali, že nemohli promluvit ani slova. Nepromluvili tedy. Podali si ruce. Byli jinde, jinde než bývají, bylo tomu tak dobře, a tady si odpočineme, uvidíte, půjdeme daleko, daleko, až budeme padat únavou, a ještě dál, tam štěkají psi, je tma a stavení jsou nízká, ještě dál, již se rozednívá, půjdeme nesmírně daleko celou noc hlubokými lesy a držíce se za ruce budeme tlumeně hovořit o malých věcech, které nám jsou blízko. Na ty veliké, na ty veliké ani nepomyslíme, ach, kam ty se poděly, zdá se nám, že je to tak dávno! A bylo to dávno. Potkali se na náměstí, byli pospolu, šťastni, že jsou pospolu, řekli si něco málo o tom, jak se jim jelo a jak na sebe čekali a jak se již nemohli dočkat a jaké tu jsou krásné procházky, až došli k velikému domu. Uviděli plakát. Přečtli si, co říkal. A beze slova, jako by byli předem srozuměni, vstoupili tam, kde se odbývá představení. U vchodu do Velikého sálu stála Ilona v dlouhých bílých šatech, se závojem na tváři a prodávala lístky. Mamert koupil pět lístků, pět

94

modrých lístků pro všechny chlapce. Ilona se jim uklonila. Hluboce se uklonila a řekla: „Běžte si, hoši, sednout do první řady. Tam nejlépe uvidíte. Čekali jsme vás a do první řady nikoho jiného nepustíme.“ Uposlechli. Bylo jim divné, že na ně již čekali, ale pak si řek že to asi patří ke kouzelnickému umění, vědět o každém, kdo má přijít. Smáli se na sebe, jaká je to švanda, že jsou spolu na čarodějnickém představení, a Amos řekl, že ještě nikdy nic takového neviděl a že se už hodně těší. Těšili se všichni. Veliký sál byl skoro prázdný. Jenom málo dětí smělo přijít, jenom ty směly přijít, které se nejvíc těšily a nejvíc prosily maminku. Potom kdesi zazvonilo a sál pomalu zhasl. Bylo tma. Na jevišti před námi se rozhrnula opona. Jeviště bylo prázdné. Viděli jsme stůl plný prapodivných věcí, jednu jedinou žid a lebku, která se smála. Ležela na stole mezi ostatními prapodivnými věcmi, mezi holuby, šátky a hůlkami, mezi vejci, klobouky a hady, mezi cukrátky, květinami a limonádou. Na jevišti nebylo nic než stůl s věcmi, stůl a jediná židle, na tu se asi někdo posadí, posadí se za stůl a rozkáže věcem, aby se hýbaly, řekne holubům, aby vzlétli, a oni doopravdy vzlétnou, řekne žlutému šátku, aby se stal modrým šátkem, řekne hůlce, aby pronášela zaklínadla, řekne vejci, aby udělalo kuřátko, řekne klobouku: „Zmiz, klobouku!“ a klobouk zmizí, řekne hadovi, aby ukázal zoubky, řekne cukrátku, abychom je snědli, řekne květině, aby zavoněla, a limonádě, abychom ji vypili. Ale jeviště bylo prázdné, představení ještě nezačalo, jenom veliké světlo vidíme na jevišti a sami sedíme ve tmě, tiskneme se k sobě a těšíme se, až to všechno započne. Jsme tu sami, přijeli jsme sem na prázdniny, je léto, ach, je léto a čekají na nás procházky, vzpomeneme-li si, že půjdeme spat, máme radost, vzpomeneme-li si, že ráno vstaneme, máme také radost, a vzpomeneme-li si na kouzelníka, zachvějeme se samou radostí.

95

A tu se tedy otevřela jakási tajemná dvířka, nikdo je předtím nezpozoroval, otevřela se, neviděli jsme, kdo je otevřel, a vstoupil Paspart v černém plášti, v černém plášti ke kotníkům a s vysokým špičatým kloboukem. Hluboce se uklonil. Postoupil kupředu, až na kraj jeviště, takže jsme se skoro dotýkali špiček jeho bot, rozpřáhl ruce (vypadal jako černý pták s širokými křídly, ale ne tak širokými, jak jsme zvyklí vídat) a usmál se. Usmál se. Přiložil dlaně k ústům, a nakloniv se tělem kupředu, zašeptal otvorem mezi dlaněmi: „Františku, nebuď smuten.“ Ulekli jsme se. Kdopak mohl vědět, že nás kouzelník zná? A zná nás? František zakryl tvář rukama, aby mu do ní nebylo vidět, aby nebylo vidět, že je smuten a že ještě, že stále vzpomíná, zakryl tvář rukama a sklopil hlavu. Paspart se zase narovnal. Oslovil obecenstvo. Oslovil je dlouhou řečí, ve které mnoho pohazoval rukama, mnoho se kroutil, mával kouzelnickou hůlkou, sekal poklony a usmíval se plnými ústy, byl mrštný jako opička a mazaný jako liška (ach, kdyby se liška dovedla tolik smát), věděl, kolik je komu let a komu kdy vypadl zub, věděl, kdo se právě na něco zlobí a kdo je nešťasten, věděl, kdy kdo zemře (všichni zadlouho, až zadlouho, ani pravda to už nebude) a kdy se komu poštěstí uvidět něco krásného. Mluvil s dětmi, s dětmi, které seděly za námi, zval si je k sobě na jeviště, hrál si tam s nimi, dal jim píti limonády, ale nebyla to už limonáda, bylo to červené víno a děti se motaly a smály, dal jim sáhnouti na vejce, ale místo vejce držely děti v hrstích hebké kuřátko, které pípalo, podal jim citron a ony do něho kousaly jako do koženého jablka, zavázal si oči, ukazoval prstem do Velikého sálu a oslovoval děti: „Ty jsi Karlíček, ty jsi Jiříček, ty jsi Mařenka, ty jsi Madlenka, ty jsi Pepík.“

96

Ani jednou se nezmátl, všechny děti pojmenoval správným jménem, kde se tomu asi naučil, to přece není jenom tak, pojmenovat každého správným jménem. Ach, Paspart uměl tolik věcí, jenom nás si již nevšímal, od té doby, co oslovil Františka, si nás již nevšímal a nám to bylo líto. Proč si nás Paspart nevšímá, když sedíme v první řadě a hledíme na něj tak upřeně a pozorně? Když se děti nemohly již více smát a byly smíchem celé uplakané, stalo se něco, co jsme neočekávali. Paspart se zastavil, složil ruce volně podle sebe, trochu jimi zakýval, jako když jdeme hodně pomalu na procházku, a řekl: „Teď si můžete jít domů, děti, už je pozdě. Zůstanou tu jenom ti, kteří mi jsou nejblíže.“ A my jsme tedy zůstali sedět. Rozsvítila se světla. Byla přestávka, Paspart čekal, až děti odejdou. Za chvíli byl Veliký sál prázdný, zůstali jsme jenom my, zůstal jenom Paspart a Ilona a potom ještě jeviště plné podivných věcí. Paspart vztáhl ruku. Světla zhasla. Kývl hlavou. Ilona k němu přistoupila a stanula vedle něj, otočená k nám zády. Paspart jí řekl: „Ilono, budeš hádat pánům. Kdo jsou ti páni?“ Ilona se zamyslila. Chvíli bylo ticho, uslyšeli jsme, jak dýcháme. Potom promluvila: „Ti páni jsou přátelé. Ti páni, ó Pasparte, jsou František, Zlatoústý, Odon, Mamert a Amos.“ Opravdu, v takovém pořádku jsme seděli vedle sebe. „Pověz mi něco o těch přátelích, Ilono,“ zašeptal Paspart. „Pojď na jeviště, Františku, pojď sem, Zlatoústý, pojďte sem, Odone, Ámosi a Mamerte, budu vám hádat,“ zašeptala Ilona. Povstali jsme a tiše, vážně jsme vstoupili na jeviště. Hráli jsme nyní s sebou, byli jsme herci tohoto představení, ale nikdo nás nesledoval, nikdo nám nebude aplaudovati, nikdo nás nepochválí za naši hru, neboť my si nezasloužíme pochvaly. Čekali jsme, co nám Ilona uhádne. A dočkali jsme se.

97

„Jste zlí. Jste dobří,“ řekla Ilona, jste krásní, jste oškliví. Z minulosti chci vám uhádnout vše, po čem jste šlapali. Chcete slyšeti, po čem jste šlapali? Šlapali jste po chodnících, ano, šlapali jste po nich zastavujíce se a přešlapujíce. Ale to není všechno, to ještě dávno není všechno. Pohleďme na Mamerta. Domníval se býti sám. Když chtěl být sám, byl. Uchyloval se stranou. Když nechtěl, byl také. Tak si to myslil on. A zatím nedělal nic jiného, než šlapal po své samotě, pronásledoval ji a ona mu neunikala, když ji pronásledoval. Bral ji za ruku a ona mu svou ruku ponechávala, byla to ohyzdná, kluzká ruka. Neboť Mamert uzavíral své srdce před každou jinou samotou, která je ve spolku s láskou. A někdy, někdy zřídka to věděl. Odcházel k vám, chlapci, a mluvil s vámi. Vy však jste ho neposlouchali, neboť jste se mu podobali. Pohleďme na Ámose. Domníval se nebýti sám. Když chtěl nebýti sám, byl. Když nechtěl, byl také. Přicházel k vám. Měl vás za bratry. Vaše oči však hleděly stranou. Tehdy odcházel a každé zábradlí mu bylo příliš vysoké. Pohleďme na Odona. Pýcha jím lomcovala. Vše, co dělal, byla pýcha, zlá a ukrutná pýcha. Zápasil s ní. Podléhal. Hleděl přes nijako přes brýle na všechny věci. Byl nešťasten. To však byla pýcha. Trápil se. To však byla pýcha. Přál si zemříti. Přál si odvrhnouti vše jisté a ponechati si prázdnotu. Byl pyšný a někdy to věděl. Tehdy zazpíval písničku a podíval se z okna. Uviděl, že je venku krásně, a odešel k vám, chlapci. Vy jste to však nezpozorovali, protože jste byli zahloubáni do sebe. Ámos do své bratrskosti. Mamert do své samoty. Odon do své pýchy. „Pohleďme na Františka.“ Ilona řekla: „Pohleďme na Františka,“ ale tu udělal Paspart prudký pohyb, otočil Ilonu čelem k nám a položil jí ruku na ústa. To bylo znamení, aby Ilona ustala, a my jsme si oddechli.

98

Stáli jsme celí bledí, zarmoucení z toho, co nám tu Ilona říká, protože my jsme nevěděli, že je to pravda. Zlatoústý postoupil o krůček dopředu před nás a pravil: „Paní Ilono, není dobře, že nám říkáš takové věci. Jsme-li takoví, jak jsi povídala, řekni, co máme učiniti?“ A Ilona odpověděla: „O tobě, Zlatoústý, nemluvím. Ty jediný víš, po čem šlapeš, a my to nevíme a snad je tak dobře.“ Hle, co Ilona řekla Zlatoústému. Uklidnili jsme se. Odon si vzpomněl na to, že také on jediný ví, po čem šlape, a byl pyšný. Mamert svěsil hlavu. Ámos se po nás rozhlédl. A František se tvářil, jako by myslil na něco docela jiného a ještě smutnějšího. Jen Zlatoústý stál na krůček před námi, chápal, oč jde, a přece to nechápal, myslil na hru, která bývá zoufalá, myslil na hru, která nikdy nekončí, myslil na únik z té hry, na jediný možný únik, neboť jinak se usoužíme. Řekl Paspartovi: „Co nás nemine, ó kouzelníku?“ A Paspart zakroužil rukama, pohnul celým tělem, jako by byl had, smekl klobouk, vysoký čarodějnický klobouk, zamával jím na všechny strany a ukázal nám, abychom si šli zase sednout do hlediště, abychom zase na něj hleděli, že nám něco ukáže. Usadili jsme se opět v první řadě. Pozorně jsme se dívali. Paspart se zastavil na dva kroky od stolu. Na stole ležela lebka, která se smála. Mlčela. Ale Paspart nad ní zakroužil hůlkou a poručil jí: „Promluv, smíšku.“ Ozvalo se cvakání, lebka cvakala zuby, jako by jí bylo zima, Amosovi se zpočátku zdálo, že to Paspart tahá za provázek, přivázaný k jejím čelistem, ale později se mu to již nezdálo, protože lebka přestala drkotat zuby a promluvila. Promluvila vysokým, vysokým hlasem, nemohli jsme sledovati výšku toho hlasu, pískal a fičel jako vítr, jako Meluzína, letěl k nám, zatočil s námi tak, že jsme se nemohli hýbat. „Smějte se všemu! Smějte se všemu!“

99

A smála se. „Smějte se smrti, smějte se dívkám, smějte se sobě!“ Domluvila. Paspart se jí uklonil a řekl: „Děkuji ti, smíšku.“ Potom sestoupil k nám dolů, postavil se před nás, bral nás za ruce a tiše, tichounce říkal, jako by nás chtěl utěšiti: „Nyní vážně, chlapci, nyní již beze žertu.“ Mnoho jsem uviděl na svých cestách, mnoho jsem zažil a vytrpěl. Mluvme vážně. Chtěl jsem vám říci, chtěl jsem vám říci o Sine, že by bylo krásné, kdyby byla mrtva. Co myslíte, je hříšné říkati to? Chtěl jsem vám o ní říci, že by bylo krásné, kdyby zemřela. To, co poznal její klín, víte to nyní, to, co poznal její klín, její oči a její tělo, nezatřáslo jejím srdcem, její srdce zůstalo chladné, jako bývalo. Její klín poznal totéž co klín Vilunčin, Světluščin a Věřin, klín Sinin, ach, klín Sinin, co poznal? Dotekl se jej, prošel jím Eta a Eta. Což jste nechápali? Což jste byli slepí? Jak je to snadné, vysvětlovat, jak je to zábavné! Hrávali jsme si, což, chlapci. Hrávali jsme si velice dlouho a nyní je toho právě dost. Co jsme všechno uviděli, co jsme všechno zažili, co jsme všechno vytrpěli. Jak málo toho bylo! A teď bez přestávky, bez oddechu do hloubky věcí, hoši, nebojte se, povedu vás. Vypravovali mi, že jste byli u Modrého jezera, tam to musilo být krásné, nemám pravdu? Byli jste u Modrého jezera s děvčátky, která jste neznali. Věděli jste o nich, že mají vlásky plavé jako koníkova hříva a černé jako tma, věděli jste o nich, že mají rty a ňadérka a kolena, krásná, krásná kolena, semknutá kolena, ale neznali jste je. A dívenky vám byly vzaty, myslíte si? Ne, nebyly vám vzaty, nikdo vám je nevzal, vy sami jste je opustili a nechali jste je napospas všemu, co bylo mimo vás. Mimo vás, kteří jste byli Modrým jezerem, skleněným domem, dlouhým mlčením,

100

Meluzínou, kvílivou Meluzínou a krátkými, rozechvívajícími polibky, mimo vás bylo to ostatní, to ostatní, Eta a Eta. Nuže, dosti hry, dosti hry, mluvme pravdu, pravdu, která je okamžitá jako smrt. Eta a Eta, kteří mohli milovati, kteří mohli milovati bez přestání a bez oddechu, kteří se mohli odvážiti všeho, to jste přece nebyli vy. Eta a Eta bylo všecko smělé, všecko nebezpečné, všecko kruté a tajemné, co by dívenky rády poznaly. Toužily po Eta a Eta, ničeho si více nepřály. Proto „od nich utíkaly, utíkaly s vámi a vy jste je zavedli jinam, tam, kam jste patřili vy, ale nikdy ne ony, nikdy ne ony se svými ňadry, se svými ňadry vystavovanými větru. Hleďme, potom oni přilétli. Báli jste se. Nevěděli jste, co to znamená. Ony se také bály, tušily to však. Opustili jste je, velice hrdinně a zbaběle jste je opustili a ony poznaly. Víte již, chlapci, že poznaly? Bojíte se toho? Nedá vám to spát? Ach, kampak s tím! Chtěl jsem vám říci, že Sine by měla být mrtva, že Světluška by měla být mrtva, že Vilunka by měla být mrtva, že Věra by měla být mrtva, že by měly být mrtvy, mrtvy, mrtvy, až se zase vrátíte. Plakaly byste pro ně. Co víc však? Co víc? To, čemu nelze věřiti, to jediné žije!“ Je ticho. Možná že už je po představení. Co to hoši vyslechli! Jakou moudrost to vyslechli, že se rozhlížejí tak bázlivě! Možná že ještě není po představení, že to nejkrásnější teprve přijde. A přišlo. Vstoupili zase na jeviště. Usedli kolem stolu, kolem stolu se zázračnými věcmi, s vylíhnutými kuřátky, s hadími zoubky, s limonádou proměněnou ve víno, se šátky jinak zbarvenými, s jablkem místo citronu, se zmizelým kloboukem a s rozesmátou lebkou. Usedli kolem stolu, kde všechny věci byly proměněné, nebyly to již ty věci, které viděli zpočátku, byly to docela jiné věci. Kdo je proměnil?

101

Proměnil je jediný verš, jediné slovo, jediný tón. Když se věci proměňují, když se věci proměňují, stačí zavřít oči. Znáte ten verš? Znáte to slovo? Znáte ten tón? Je to verš z Mamertova básníka. Zní jako proměna věcí, jako život věcí, jako dálka věcí, zní: – tucha smrti je krásná jak zkamenělý dav – Už ani slovo víc, to stačí. Však my jsme věděli, co věci proměňuje. Byla to smrt, smrt v koutku číhající, líbezná a sladká, smrt, která říkala – rozkoš –, chtěla-li říci – již přijdu, již brzy přijdu –, která však nebyla zákeřná, která útočila přímo a čelem, nezáludně a statečně, vzala za ruce a udělala z lásky zbytečnost, z utrpení zbytečnost, z tanečků zbytečnost. Jak blízká byla ta smrt, kterou jsme tušili! Jak přicházela, jak pozvolna a z jaké dálky přicházela! Byla to hudba, které jsme naslouchali a nedovedli zpívat s sebou, nemohli jsme si zapamatovati jedinou melodii, jediný trylek, a bylo jich tisíce, tisíce úžasných obměn, věci vystupovaly ze stínu a přistupovaly k nám, kladly nám ruce na čela, chladily čela a rozpalovaly čela, studily a hřály a my cítili, že uniká cosi, co nezachytíme. Teprve po dlouhé době jsme zpozorovali, že se nestalo nic zázračného, že žádné kouzlo nám nevzalo život, že jsme se pouze ztratili, ztratili v jakési hudbě, která nás pronikala, prohořívala nás a prostupovala námi, bylo zbytečné chtít jí uniknouti. Teprve po dlouhé době jsme zpozorovali, že Paspart přinesl hrací skřínku, starý, skřípavý gramofon plný chlácholivosti, plný hudby. Hudba počala hrát. Poslouchali. Bylo ticho. Hudba hrála a bylo veliké ticho. Kdosi měl zavřené oči. Hudba mu je zavřela. Jaká to byla hudba? Zapomněli se zeptat. Hrála vesele. Hrála smutně. Podávala jim ruce. A oni je přijali.

102

Kolotoč Unaveni vytrmáceli se z Velikého sálu. Byli opilí, opilí nevěděním. Plni neznámých slov, plni tajemství, plni minulosti. Je možno zanechat ji jejímu osudu? Jaký je její osud? Byli v jakémsi domě. Ten dům byl domem oběšencovým, kdosi se v něm oběsil, jak to bylo směšné, oběsil se a musili smlčeti provaz v jeho domě. Jako by říkal: „Smlčte ten provaz v domě oběšencově! Smlčte jej!“ Proboha, jak smlčeti? Je proto lépe opustit dům? Vyjít, vytrmácet se na náměstí? Kráčet náměstím kolem kašny střežené stromy? Ponořit tvář do kašny? Ochladit si čelo? Je to lepší? Je vám již lépe? Bože, jak je vám? Dlouho kolem sebe přecházeli. Tak dlouho, že se poznávali čím dál méně. Nakonec se nepoznali. Někdo je však poznal. Již dost, již dost těchto opilých řečí! Běžeti za souvislostí, která se vymyká. Navrátiti se ke hrám, k třeba zoufalým hrám, ale ke hrám z minula. Navrátiti se k nim, nyní? Bylo pozdě. A za městečkem jsou lesy. Za městečkem je vrch Milenka. Půjdou na Milenku, půjdou na ni, třebas bylo pozdě, vždyť zítra je volný den. Půjdou za sebou, aby spolu nemusili hovořit, půjdou za sebou, jako chodí husy, půjdou, vkládajíce nohu do šlépěje toho, kdo kráčel před nimi. A někdo půjde první. Na vrcholku Milenky se zastavili. Lesy, které byly nejhlubší, je obklopily a mýtinka se objevila jako na zavolanou. Jistě někdo zavolal na mýtinku, a mýtinka tedy přišla. Nalámali chrastí. Dali je na sebe, uprostřed mýtinky. Zdálo se jim, že jsou ve skleněném domě. To však nebyla pravda. Byli na mýtince, na mýtince s nalámaným chrastím. Rozžali oheň. Zapálili chrastí. A kolem dokola ohně složili své hlavy.

103

Zde jsme. Zde jsme pospolu a nemluvíme, neboť se bojíme. To, co bylo nejdůležitější, na to jsme zapomněli. Chytili jsme se zrady. A zrada byla čistá. Chytili jsme se pláče. A pláč čistil. Čeho se tedy máme zachytit? Kdo promluví? Kdo se odváží promluvit? Ten, kdo vypravuje, obyčejně se vzdává prvnímu proudu, který se objeví, strhne ho a víckrát mu již neunikne. Noří se do něj hlouběji. Ústa plná slov. Polyká slova, jako polykáme slzy, také tak obtížně, nejraději by je chtěl vysloviti najednou, chtěl by vysloviti celou tu záplavu jako jedno jediné slovo, chtěl by říci – zbytečnost –, hle, na to jsem pomýšlel, chtěl by říci – mám rád, mám hrozně rád –, i na to jsem myslil, chtěl by říci – jsem smuten, jsem dostatečně smuten, abych mlčel –, to také. A z jediného slova vyskočí houf, je to houf bezhlavý a ničím nezvládnutelný, řítí se, nikdy se nezastaví, až jednou, ale to bude již pozdě. Ten, kdo vypravuje, obyčejně se skrývá za každým háčkem, ano, za každým háčkem. Za každou tečkou. Tečka je štít, krásná, vše koncující tečka, tečka před očima, aby nebylo viděti, že oči slzí, tečka cloní vypravěče, který kráčí na vrch Milenku za našimi chlapci, kráčí za nimi pozvolna, na každém kroku se rozmýšleje, aby se zúčastnil Velikého soudu. V tom okamžiku, kdy slyší praskot chrastí a mezi větvemi stromů pozoruje plamen ohně, zastavuje se, zastavuje se ve vlhké trávě, v trávě vlhké rosou, maličko jektá zuby, neboť je chladno, a aniž ho kdo spatřil, aniž ho kdo rozpoznal, stává se svědkem. A to je vše. Svědčiti. Trošku si zalhat. A pociťovat pravdu, která uniká, když jsme ji již již měli. Chlapci seděli kolem praskajícího ohně. Hleděli do ohně. Objímali svá kolena. Nic se nedálo, něco se však udát musí, protože tento večer podivně započal, započal tím, že jsme se shledali, že jsme se zúčastnili zahajovacího představení a vyslechli Pasparta a Ilonu, že

104

jsme se opili hudbou, že jsme došli sem, na vrch Milenku, že tu sedíme, netoužíce po ničem a přejíce si všeho. Jaký je mezi tím nepatrný a úžasný rozdíl! Tehdy, když uslyšeli vanutí větru, když větve stromů se počaly ohýbati, když přišla vichřice a les se rozsvětlil, nevzpomněli si, jak byste se snad domnívali, na to, že právě přichází mocný a strašlivý vypravěč, aby rozhodl a aby rozsoudil, ne, nevzpomněli si na takovou pošetilost, ale zůstali bez hnutí na svých místech, netoužíce po ničem a přejíce si všeho. Les se rozsvětlil, vstoupila do něj vichřice, prošla, proletěla jím, proměnila přízraky stromů ve skutečné stromy, pravila mechu, aby se objevil v celé své hebkosti, a mýtince, aby se nepolekala, že přináší pouze zázrak. A Eta a Eta plavně a s načechraným peřím usadili se na svých místech kolem ohně, seděli s námi, se Zlatoústým, s Mamertem, s Odonem, s Ámosem, s Františkem, seděli s námi se všemi. Vichřice se utišila, les opět ztmavěl. Jenom z mýtinky, na níž jsme byli také my, stoupala veliká žlutá záře. Stoupala až k nebi. Ale nebe o tom nevědělo. Chlapci se uklonili. Hluboce a vážně se poklonili směrem k Eta a Eta a pozdravili je. Řekli: „Dobrý večer, Eta a Eta. To je ale překvapení, že se shledáváme opět v této noční chvíli a právě na této mýtince! Vypadá to skoro, jako bychom byli smluveni!“ K tomuto pozdravení dodal ještě Zlatoústý: „Přiletěli jste k nám, k nám, s nimiž nejsou více žádné dívky, abyste nás rozsoudili, nemám pravdu? Doufám, že jste si s sebou přinesli sdostatek planet.“ Klid, který byl na celé mýtince, byl i v hlase Zlatoústého, byl v hlasech všech ostatních chlapců a vycházel, myslím, že byste neuhodli odkud, vycházel právě z Eta a Eta. Měli složená křídla a podobali se ochočeným orlům se žlutým peřím nebo velikým ochočeným papouškům se zahnutými zobáky. A jejich oči, jejich jiskrné oči, které se měnily, byly jako oči dívek, když se navrátily do

105

města a myje takovou náhodou potkali. Jejich oči byly trochu vyděšené a trochu prosící, trochu jako by o všem věděly a trochu jako by váhaly, váhavé, váhavé oči, plné dívenek. Dívenky, dívenky daleko, je to už dávno, co jsme za vámi chodívali. Nyní nejste, jako není vítr, když se utiší. Něco jako vůně z něj zůstalo, ach ano, snad ještě na klopách svých kabátů ji cítíme, a vztáhneme-li ruku před sebe, kde je čistý vzduch, máme pocit, že jsme se vás dotkli. Až se k vám jednou vrátíme, až se k vám jednou, Sine, Vilunko, Světluško, Věro, vrátíme, budeme i my jiní, z oka vypadlí, na slovo vzatí a proměnění jako květiny, když pozvednou hlavu. Ale vy, víme to již, budete jen částí, docela nepatrnou částí onoho zoufalství, které je nutno přijímati, jako se přijímá déšť, jako se přijímá spánek. Tam nahoru zahledíme-li se, nahoru nad mýtinku, odpovídá nám nebe lhostejností, jejíž počátek je v bázni a jejíž konec je v radosti. Mezi tím, mezi tím jsme my, mezi tím ztracení a takořka odhodlaní porozumět onomu ztracení, porozumět mu sice jen zřídka, ale dobře. Dívenky, dívenky daleko, malé části tajemství, vždyť víme již dobře předem, co bude na planetách, které nám svými zobáčky vytáhnou Eta a Eta tváříce se, jako by to bylo důležitější všeho ostatního. A je to jen nutnost, jedna z nutností, které podstupujeme. „Eta a Eta,“ řekl Zlatoústý, „povězte čarodějné slovo, povězte zaklínadlo.“ „Kakadu,“ odvětili Eta a Eta jedním hlasem. „Kakadu,“ řek jako by byli pouťovými papoušky, které drží v náručí muž s chromou nohou. „Kakadu,“ řekli a vyhlíželi přitom moudře a spokojeně, vyhlíželi jako hodní papoušci, kteří neznají život, ale dovedou vytahovat planety. Zlatoústý povstal, přistoupil až k nim, podivili jsme se, kde se tomu naučil, nastavil jim krabici plnou modrých, žlutých a bílých

106

lístků, to byly planety (krabice, zdálo se, přiletěla zároveň s Eta a Eta), a pravil: „Jednu planetu pro pána, jednu planetu pro dámu, Kakadu.“ Pravil – Kakadu –, a již jsme ho chtěli opraviti, že neužívá správného slova, že má říci – Eta a Eta –, a ne – Kakadu –, ale pak jsme si vzpomněli, že to asi patří ke hře na planety, a dovolili jsme mu, aby říkal Eta a Eta Kakadu. Zlatoústý pokračoval: „Planetu pro dámu, planetu pro pána, Kakadu.“ Eta a Eta se naklonili zobáky nad krabici, zakroužili hlavami a střemhlav vytáhli každý po jedné planetě. Jedna planeta byla modrá, to byla planeta pro dámu, druhá bílá, pro pána. „Otočte planetu pro dámu,“ řekl Zlatoústý, „jednou, dvakrát, třikrát, otočte planetu pro pána, jednou, dvakrát, třikrát, razítko pro dámu, razítko pro pána, děkuji vám, Kakadu.“ Eta a Eta otočili třikrát obě planety a proštípli je zobany. Planety ležely před námi. Byl v nich náš osud, nikdo jsme se neusmíval, byl v nich osud dívek i chlapců. A planeta bílá, planeta naše, natřikrát složená, třikrát obrácená a proštípnutá Eta a Eta, skrývala všechna tajemství, skrývala klíč, jak jim uniknouti, jak je odhaliti. Zlatoústý podal bílou planetu Odonovi. Odon ji rozevřel, chvíli se zamyslil a pak se jal předčítati, poslouchali jsme bez dechu, neboť zde byl náš osud. Odon četl: Život váš je příliš rozptýlen, nenalézáte nikde pevné opory, ani ve svém okolí, ani v sobě. Zlo má k vám příliš často přístup a vy mu podléháte; musíte se mu brániti. A víte vy, co je zlo? Zlo je nutnost. Braňte se nutnosti. Mluvte málo. Neživte nikdy netrpělivost ve svém

107

srdci, ó malé víry! Varnas, ve znamení tajném Kozoroha, šťastná čísla 7, 43,11. Odon dočetl. Bylo to směšné, co nám četl, všechna ta slova jsme znali, dávno jsme s nimi byli vyrovnáni, neříkala nic. Jak je smutný osud, jak je prázdný náš osud, že nám říká jenom tato slova! Dívali jsme se po sobě rozpačitě. Pak jsme si chtěli přečíst planetu pro dívky. Ale v tom okamžiku vzlétli Eta a Eta, uchopili dívčí planetu, roztrhali ji na tisíc malých, nepatrných kousků a odlétli, hněvivě mávajíce křídly. Byli jsme sami, bez Eta a Eta, na mýtince u dohořívajícího ohně. Kdosi řekl, nepoznali jsme kdo: „Již dost, již dost těchto marností!“ Poslechli jsme. Rozdupali jsme zbytky ohně. Jiskry, jiskry pod nohama! Ano, udusiti je, co zbývá jiného. Spustil se déšť. Sestupovali z Milenky, která jim měla dát rozhřešení. „Ne, ne rozhřešení,“ pravil Mamert, „je-li naše duše hříšná, hrajeli s ní jakýsi ďábel, pak ďábel je naše duše a Boha nikdy nedojde. Jaká je to zbytečná cesta!“ Mamert vedl samomluvu, nikdo mu nenaslouchal. Sestupovali s očima sklopenýma. Došli k nádraží, bylo k ránu. Jitro vždy znovu přicházející, sem s bolestmi, pronikni je! A neníli bolestí? Je-li jen cosi, co zbývá, co ještě zbývá? Nasedli do vlaku a rozejeli se, vlak je unášel, nevěděli kam. To, nač si hráli, bylo dohráno. Zbývalo odlíčiti se, uklonit se, přijmout chladný potlesk a popatřiti v tvář svému obecenstvu. Komu popatříme v tvář, probereme-li se konečně ze snů? Ach, naše sny byly tak skutečné. A tato skutečnost je tak malá, tak směšně malá. Vlak hrál svou drobnou hudbu, hudbu na es ta ta, es ta ta, letěl krajinou, nikde se nezastavoval, rychlost se zvětšovala, všechno

108

ubíhalo vzad. Všechno je vzadu. Kam jsme unášeni? Ó smrti, jediná, která jsi. Smrti lásek, smrti rozletu, smrti dobrého dne. Tady jsme. Nu tak si nás tedy vezmi. Jsme tvoji. Bylo však třeba žíti. Vlak zastavil. Vystoupili. Hned u trati spatřili obrovský nápis: VÍTÁME VÁS. Z dálky přicházel průvod. Jelo množství povozů, vepředu šly děti, za nimi dívky, chlapci, tisícihlavý zástup se blížil. Veliké věnce květin nad rukama dětí, dívky v bílém a usměvaví chlapci, zpívalo se do kroku. Z průvodu vystoupila dívka a malý chlapeček, přistoupili k našim poutníkům, dívka podala Františkovi kytici a chlapeček přednesl zpěvavým hláskem: „Zveme vás na hostinu. Vítáme vás.“ To bylo překvapení! Zmateně se ohlédli po vlaku, který je sem přivezl. Nebyl tu již. Dávno odsupal. Stáli, přešlapovali a nevěděli, co mají udělat. Ale tu se k nim rozběhlo několik chlapců, vysadili si je na ramena a s jásotem je odnesli do čela průvodu. Průvod se dal na zpáteční pochod. Zpívala se píseň. Ta známá, krásná píseň se zpívala, zpíval ji celý zástup lidí, všichni, i ti, kteří neuměli zpívat, to bylo velice žertovné, ale několik silných hlasů nade všechny vynikalo. Když se Odon ohlédl, kdo to tak krásně nahlas zpívá, uviděl Sine. Uviděl Věru. Světlušku. Vilunku. Vedly se pod paží s mládenci, s růžovými mládenci, ony byly také růžové, mladé a krásné, zpívaly na celé kolo a kráčely s průvodem. Odon se nepodivil. Samozřejmě že jsou tu také ony, myslil si, samozřejmě, kde by se jinak vzalo tolik lidí? V dálce se objevilo město. Ale nebylo to město, byla to zeleň, vysoká zeleň stromů a nízká zeleň trav, oči se položily do té zeleně a utonuly v ní, oči se do ní zamilovaly a nebylo lze je odtrhnouti. Byl to hluboký les s mnoha mýtinkami, lidmi a zvířátky. A průvod do něj vešel, splynul s ním, les zmizel, zůstalo zničehonic jenom hemžení lidí, stromů, zvířátek a barev na kusu země, kam nikdo jiný nesměl přijíti.

109

Na jednom velikém prostranství, na něž dopadalo slunce, se všichni zastavili. Klobouky položili do trávy. Zastavili se. Protřeli si oči. Nebyla to pravda. Nebyla to pravda! Lhaly jste, stromy. Lhaly jste, barvy. Lhali jste, lidé. Ano, nebyli již pospolu, každý sám, podívejte se jenom na něj, chudáka. Ach, bylo by možno jít s nimi až na konec světa, bylo by možno nevěsit hlavu tak hluboko na prsa, bylo by možno opustit tento mírně rozplakaný sloh světa, navrátit se k Sedmi havranům, Třem zakletým psům a Devíti bratřím černouškům, zamknouti dveře a oddati se teplu, bylo by možno namazati tlustý krajíc máslem, učesat si vlasy, obejmout někoho hodně starého, kdo na všechno dávno zapomněl a vzpomíná jenom o výročích, bylo by možno mít maminku s těžkýma rukama, které tě pozvednou, jako bys byl pírko, a vědí, co je to pohladit, bylo by konečně možno otočit rychle vypínačem tak, aby se náhodou udělala tma. Můj bože, tma! Aleje pouť. Mnoho, nesmírně mnoho sladkého medu a ještě sladší čokolády, mnoho, nesmírně mnoho hořkých mandlí, kolotoč, k němuž jsi připoután řetízky, hemží se tu lidmi, jsme sami. Ze všech stran volají, abychom prý vstoupili. Bubnují si přitom do prsou, opičky mrštně poskakují, medvědi tančí, oslíci tiše mluví, papoušci hádají a blechy tahají vozíky. Smějeme se. Hle, jak se vozík převrhl. Hle, jak osel zahýkal. Hle, jak medvěd zavrávoral. Hle, jak se opice spatřila v nastaveném zrcadélku. Hle, jak se princ-brambor s princeznou-bramborem v bramborovém divadle vášnivě obejmuli. Hle, jak žárlivec-brambor se na ně chystá s tasenou dřevěnou dýkou. Hle, jak zápasník napíná svaly, řetězy, jimiž je spoután, praskají. Hle onoho polykače ohně, plamen mu vystupuje z úst. Díváme se, slzy nám smíchem stékají po tvářích, otíráme je nedbale rukávem, ale pláčeme vždy nové, bavíme se, pak přichází večer, pouť končí, je tma, odcházíme. Řetízkový kolotoč se neotáčí, řetízky visí do vzduchu.

110

Ó ruleto, ruleto pro všechny zvědavé! Jsi jako had bez jedu, který škrábne jenom tak, abychom mohli říci: „Opravdu, utrpěl jsem značnou bolest.“ A točíš se, padá zelená, padám, zelená mne přikrývá, snažím se nadzvednout ji, nelze, polykám hlínu, víko dolehlo. Zamkl jsem dveře. Kdyby někdo přišel, ať je to kdokoli, ať je to Zlatoústý, ať je to třeba Sine, zaklepal na dveře a chtěl vstoupit, neotevřu mu. Neozvu se. V mém pokoji je zima. Houpací židle se mírně kýve, jak jsem o ni zavadil, kýve se, kolébá se. Obcházím pokoj, zastavuji se u těch několika obrázků na stěnách, u obrázků vybledlých a šedivých, prohlížím si je, jako bych si je prohlížel naposled. Dotýkám se stěn. Dotýkám se předmětů. Hladím je. Beru je do ruky. Sedám si ke stolu. Chtěl bych napsat několik dopisů, tak se to prý dělá. Chtěl bych se rozloučiti, chtěl bych si připravit příjemné pomyšlení na to, co jsem odhodlán udělat, chtěl bych si s tím pohráti a vychutnati to. Napíši dopisy. Zde na tom stole budou ležet, padnou do oka těm, kteří vypáčí dveře, padnou jim do oka po mém těle, které bude ležeti na zemi a nebude vědět o ničem. Padnou jim do oka. Na obálkách naleznou jména. A budou dopisy čisti, čisti, dotýkati se slov, dotýkati se modrého inkoustu, budou to mrtvá slova, zbytečná slova. Jsem odhodlán. Jsem odhodlán, plynový kohoutku. Levou ruku na srdce, pravou ruku na tebe. Zavříti oči. Otočit. Dýchat. Bylo-li na světě něco, nač jsem se těšil, nač jsem se těšil celým svým srdcem a celou svou duší, tedy to byla tato chvíle, v níž končím. Je tak slavnostní a tak malá. Lituji tě, malá chvíle, nejmenší z chvílí. Beru tě do dlaní. Dýchám na tebe. Žij ještě, chviličko, protáhni se ještě, nadechni se ještě, naber zeširoka dechu! Slyšel jsem o Františkovi, že již nežije. Není to tak dávno, asi týden, kdy jsme šli za jeho rakví. Nebudu první. Je to tak jedno! Někdo bývá vždy první.

111

Slyšel jsem o Mamertovi, že odcestoval. Byli jsme se s ním rozloučit, je to asi měsíc, mával nám z okna vlaku a cosi nám říkalo, že ho již neuvidíme. Slyšel jsem o Amosovi, že je nemocen a že jeho nemoc skončí smrtí. Ubohý Ámos. Tolik chtěl žíti. Byli jsme u jeho lůžka. Měl vysokou horečku a namáhavě kašlal. Potají prohlížel svůj kapesník po každém zakašlání, myslím, že plivá krev. A to, že jsem přes půl roku neviděl Zlatoústého, mě pomalu přestává bolet. Ztratil se nám, Zlatoústý, nikdo o něm neví. Ptali jsme se. Jednoho dne se nevrátil domů. Nezanechal vzkaz, snad je někde na venkově, sám, jako býval vždy. Zlatoústý, Zlatoústý, kdybys ty přišel, ani tobě neodemknu dveře svého pokoje. K čemu by to bylo? Je-li na světě jakési bratrství, já jsem je nepoznal. Bratrství, v němž by oběť, kterou bychom radostně podstoupili, přestoupila nás, v němž bychom přestali být malými, skrovnými trpiteli a stali se, chceš-li, stali se básníky, ono bratrství já jsem nepoznal. Je-li na světě, pak je svět krásný. Pozná-li je kdo, ať žije, ať dlouze a radostně žije. Já, co však je pro mne. Slyšel jsem o Sine, ne, nic jsem o ní neslyšel. Přicházela ke mně každého večera, když jsem usínal, sedala si na pelest mého lože, bral jsem ji za ruce a dlouze jsem k ní mluvil tisíci slovy, o nichž jsem věděl, že jsou marná. Ustával jsem v hovoru. Líbal jsem ji. Tomu rozuměla lepe, má krásná, zhýčkaná, ukrutná Sine. Dovedl jsem ji líbat. Žel, potom jsem usínal a ve snu ke mně již nepřicházela. Chtěl jsem napsati několik veršů. Naslinil jsem si rty. Ale slova, sotva přestoupila rty, zemřela. Tak je to se slovy. Tak je to s lidmi. Tak je to se vším kromě tajemství, jež jsem neuměl odhaliti. Všechno, co jsem dělal, bylo neuzavřené a spojitost chyběla, chyběla souvislost. Nuže, souvislost přijde, až tato chvíle skončí. Neboť vše končí, i pouť. Poslední hořkou mandli na rty, poslední doušek nasládlého vína, poslední kousek sladké čokolády. Přistupuji k oknu.

112

Dodaleka leží město. Nevidím velikou žlutou záři. Eta a Eta odlétli. Ale ohlédnu-li se, udělám-li krok, dva kroky, spatřím mnoho listů, mnoho bílých listů papíru, jež rozvál vítr, jsou rozvláty po stole, naplňují pokoj, nemohu udělati ani krok, abych o ně nezavadil, mám jich plné ruce, plná ústa, plné oči, zalykám se těmi papíry, dusí mne, ještě – jednou – bych – se – chtěl – nadechnout, pozvedám jeden papír vysoko nad sebe, vidím písmo, klikaté a hrozné, chápu se pera, chápu se pera, nasazuji špičku na papír, špička ryje do papíru, ryje do něj slovo konec, jak je to úžasné, konec románu, chtěl jsem se ještě rozhlédnouti, chviličko, počkej, chviličko, miluji tě, chviličko, neunikej mi, chviličko, chtěl jsem tě pohladit, jak jsi zlá, chviličko, jak jsi nelítostná. Na okamžik se zastavuje, kymácí se na jediném místě, mžitky před očima, mha, mha kolem dokola, ještě si dýchne, jen málo, na okraj hrdla pronikne dech, rozkročí se, jako by se chtěl rozběhnouti, zastavuje se, padá, náhle o všem ví, pohleďte, pohleďte na ten nesmírný úsměv, takto se usmívati, růžek naděje, růžek naděje, která se nevrátí.

113

Jiří Orten Záznam snu Eta, Eta, žlutí ptáci Malá víra Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 24. 2. 2014