Fotky žloutnou, vzpomínky ne... - 3. díl Autor: Jiří Seliger, 25. 11. 2010 22:42
eW
R
C
.c z
Podobně jako Erich Von Danikem nazval svou knihu – Vzpomínky na budoucnost, tak i já vzpomínám, ale s názvem – Vzpomínky na minulost, přeji hezké čtení…
V roce 1974 se startovala Rallye Teplice. Našel jsem fotku Jirky Šéna a Josefa Sítníka, na startovní rampě.
Oba byli členy našeho AMK Sklo Union Teplice a Pepa Sítník byl později ten, kdo tvořil krásné plakáty k rallye, a to nejen té teplické. Chodili jsme spolu na schůze, jezdili závodit a byl to Jirka Šén, se kterým jsem jel svou první Rallye Klíč Nový Bor, i když on byl jezdec a mně chtěl jen pomoci. S Pepou Sítníkem jsem si vždy přál jet rallye, ale mělo se to stát jen jednou, ale jak jsem už v jednom článku napsal, nemohl to uskutečnit pro své pracovní vytížení v JZD Slušovice, kde dělal šéfa tiskárny a propagace. Spolu s touto posádkou, ale i dalšími z našeho AMK Sklo Union Teplice, jsme startovali na mnoha rallye a potom přišla Rallye v Pačejově. Spali jsme jak ve stanech, tak v samotných autech. Jak vidíte, tak s nějakým hotelem se to nedalo srovnat – začátky to byly tvrdé, ale to bylo tou „láskou ke sportu, zvanému rallye“.
.c z
Vpravo Petr Faltus a Janem Butulou připravují rampu se světly.
eW
R
C
Potom přišel start na rallye v Pačejově, kde se udála kuriózní historka. Já jsem startoval se spolujezdcem Vaškem Hejdukem ve třídě A1 1600 s mým „rodinným klenotem“ Lada Žiguli a Jirka Šén s Pepou Sítníkem, ve třídě A2 1150 s klubovou Škodovkou 120.
Ranní porada po probuzení: zleva autor, Josef Sítník a můj tehdejší spolujezdec Vašek Hejduk. Na RZ1 jsem startoval za Alenou Štěpánovou z Rájova u Českého Krumlova, která jela se mnou ve třídě na stejném autě. Alenu znalo hodně lidí a byla velmi „zapálená“ do rallye a sama obětovala své auto, jako já k tomu, aby něco dokázala. Před Rallye Český Krumlov jsme se u ní sešli a jejich půda, kde bylo seno, byla plná závodníků a mechaniků, kteří zde „bydleli“!!!
.c z
eW
R
C
Před jejím domem v Rájově, se auta připravovala k přejímce a samotnému závodu. Já při přípravě auta, za mnou je Galina – náš „cifršpion“ a mezi námi vzadu ta blondýnka, je Alena Štěpánová u svého auta.
Na přejímce rallye. Vpředu fousatá tvář za kapotou je Josef Sítník, vpravo pruhované tričko je Jitka Šénová, manželka Jirky, který stojí před ní a drbe se na tváři. Jistě vám je divné, proč mám na zadním okně ty pruhy? To bylo moje opatření proto, aby když jsem na RZ předjel jedno, ale i dvě auta, aby mě zezadu svýma světlama neoslňovala. Vypadalo to sice děsně, ale svůj účel to plnilo. V té době se jezdily takzvané „sprint etapy“ a to kolem kopce Kleť, což znají už jen starší závodníci. Nebyla to doslova rychlostní zkouška, ale bylo to ještě mnohdy „tvrdší“, než jet RZtu. Úsek třeba v délce 18 km jsme měli zajet za předem určený čas! Že to nebyla jízda po asfaltu, není třeba vyprávět, ale jelo se po lese, ve tmě, s mnoha dírami a nástrahami a přijet do ČK na přesně určený čas, byl
C
.c z
velký problém. Proto se tyto sprint etapy museli natrénovat a napsat jako rychlostní zkouška, protože se nejelo na uzavřené silnici jako RZ!!!
R
Na jedné RZtě na rallye Český Krumlov.
eW
Ty „bohatší posádky, které měly peníze a známosti v cizině, byly vybaveny tvz. SPEEDPILOTY, přístrojem, který jim ulehčil práci a měli svou jízdu stále pod kontrolou. Ty posádky, které tento přístroj neměly a to byla většina, až na pár vyjímek, si to nejdříve musely spočítat a neustále hlídat čas, aby přijeli do ČK v danou hodinu a minutu. Za pozdní příjezd byla dost velká penalizace, předčasný příjezd byl povolen, ale to se málokomu povedlo!
.c z C
R
Tady se musím zmínit o té reklamně, na svém autě – Drůbež vejce, nic lepšího nenajdete- , která mi dávala „zabrat“! Za pouhých 5000,- korun, na celou sezónu jsem musel trpět „hlášky“lidí i soupeřů na téma, ať si dám na ty vejce pozor, ať z nich nemám „křapky“….atd. Já jsem byl rád, že jsem dostal alespoň tuto malou pomoc, protože příští rok jsem již tyto peníze nedostal a měl ji na autě samotný Petr Krejbich z Prahy, ale za asi zcela jiných finančních podmínek!
eW
Zpět k rallye v Pačejově. Přede mnou odstartovali Alenu v jejím červeném autě, za ní jsem po startu do RZ vyrazil, jak „bejk na červenou barvu“, abych jí dojel a třeba i předjel. Ve snaze ji co nejdřív dojet, jsem ale hned po několika kilometrech havaroval! Na mém voze, jsem měl vlevo a vpravo dole na vnitřních sloupcích u nohou namontovány hasičáky Avus Gloria, které byly přidělány dvěma samořeznými šrouby k plastové stěně. Potom ale přišly 3 levotočivé zatáčky do vesnice a odstředivou silou a vahou hasičáku se vytrhly z uchycení, hasičák mi padl pod pedály! Do první zatáčky jsem jej stačil nohou odkopnout a trochu přibrzdit, ale v té druhé a potom třetí jsem už nemohl brzdit a auto, které jelo bočním smykem, škrtlo o žlabnice u cesty pravým zadním blatníkem a potom změnilo trochu směr. Zachytil jsem půlkou pravého předního blatníku pootevřená vrata u soukromého stavení, ta jsem vyvrátil a strhl sebou celou zeď o šířce asi 60cm, v délce několika metrů z kamenů! Prostě, demoliční četa by to lépe neudělala… Auto se otočilo kolem své osy doleva a bokem se sunulo kousek dál, napříč silnicí, než se zarazilo a postavilo se na obě levá kola! V této pozici chvíli zůstalo stát. Stačilo snad, aby do něj prstem někdo strčil a bylo by zpět na všech 4 kolech, ale to nikoho kolem nenapadlo a zákon schválnosti nás přes levou stranu položil na střechu a bylo po závodech… Dodnes nezapomenu, jak jsem se po zastavení auta podíval na svého spolujezdce Vaška Hejduka, zda je v pořádku, a když jsem viděl, jak tam visí hlavou dolů a protože měl bradku, tak vypadal, jak špatně „vyřezanej svatej“ a tak komicky, že jsem se začal šíleně smát a smál jsem se ještě i ve chvíli, kdy jsme lezli po čtyřech ven z auta. Potom nám lidé pomohli auto obrátit zpět na kola a my jsme ho schovali za ten dům, aby nepřekáželo na RZtě. Lidi kolem, kteří vrátili auto zpět na všechna kola si mysleli, že jsem se zbláznil, ale já se smál jak cvok!
Co potom následovalo nemělo chybu – z domu vylezl ven majitel, nějaký inženýr uranových dolů, jak se později představil, podíval se na to, co jsme mu tam udělali za škodu, když viděl, jak jsme mu zlikvidovali kus zdi a vyvrátili vrata, prohlásil, že Pompeje dopadly hůř a pozval nás dovnitř se slovy, že se podává káva s bábovkou a příště ať alespoň zaklepeme, než vrazíme dál! Vzal nás za ramena a vedl dovnitř, kde nás představil celé rodině… Náš šok nebral konce, protože zastavili RZtu a hledali nás, kde jsme, auto našli, ale nikdo nechápal, že sedíme uvnitř na zahradě a pijeme kávu a jíme bábovku?! V této situaci nás oba našly naše manželky, které jsme tenkrát poprvé, ale taky naposledy vzali sebou na rallye! Ty z toho všeho byly v šoku a myslely, že se nám stalo daleko více a my si tam klidně sedíme, pijeme kafe a jíme bábovku…
eW
R
C
Tady je fotka jejich poničeného auta.
.c z
O to méně radostněji dopadli naši kamarádi Jirka Šén s Pepou Sítníkem, kteří dojeli o něco dál jak my. Na jedné RZtě byli rychlí na křižovatce tvaru T, to co následovalo, se ještě dlouho vyprávělo mezi závodníky… Přesně uprostřed té křižovatky byla plechová čekárna autobusu. Na šotolince, která na těchto místech bývá obvyklá, Jirka byl „dlouhý“ na brzdy a projel tou čekárnou. Za ní byl plot z pletiva a za obrubníkem byla střecha kozího chlívku. Nejen, že zbořili koze chlívek, ale přistáli přímo na koze, kterou zabili. Nevím jak a proč, ale museli se potom vrátit, postavit nový chlívek a snad pojišťovna potom paní zaplatila novou kozu!!!
Mechanik Honza Butula „přejímá“ zbořené auto do „své péče“. Po této „čenichové“ zkoušce jsme jeli domů jak spráskaní psi! Já na laně, bez předního skla, na očích zimní brýle na lyžování – jiné jsme nesehnali, aby mi tekutý asfalt, který odletoval od tažného auta ze silnice zcela nezalepil oči, v obličeji jsem byl pihovaný, jak od špinavého ventilátoru v hospodě a po návratu domů jsem se musel hodně ostřihat, protože ten asfalt nešel z vlasů vymýt. Kluků mi bylo ale líto víc, protože byli terčem posměchu a volali na ně, kdy jedou na kozí brigádu a kdy nás pozvou na kozí hody, za kolik se dá sehnat nová koza, jestli si nechají patentovat pancéřovaný kozí chlívek apod.
Po této společné „plechové“ neděli jsme se dali do oprav svých aut.
R
C
.c z
Jako další historku bych rád napsal o události, která se stala při Rallye Teplice 1981. Přijela celá tehdejší „soutěžácká“ elita, aby zde svedla boje o Mistrovství ČSSR – v rallye. Jednou z nich byla posádka František Babor a jeho spolujezdec Karel Susa, na voze Lada Žiguli A2 1600. Při tréninku na tuto rallye měli kuriózní nehodu, při které v zatáčce dostali smyk, auto se zarazilo o okraj protipožární nádrže a oni se do ní převrátili střechou, takže měli kola nahoru! Auto se začalo pomalu potápět. Rozměr toho bazénu se téměř shodoval s půdorysem auta!
eW
Pohled na otevřené levé zadní dveře.
Pohled do auta po vytažení z nádrže. O to bylo zachraňování horší, protože kolem auta nebylo dostatek místa! Spolujezdec Susa udělal rychle to, že se odpoutal, stáhl okno a bočním oknem se protáhl a vytáhl Frantu ven a stoupli si vedle
.c z
auta.
C
„Bahenní“ lázně…za předními sedačkami…
eW
R
Na jejich tělech a hlavně na hlavách byly řasy a rostliny z té nádrže a vypadali jak Vodník Česílko a jeho „melody boys“. Auto bylo plné rostlin a řas, ale oba byli venku a čekali na pomoc, jak to auto vylovit ven. Ti kdo tam zastavili byli v šoku nad tím, co viděli. Dva „hastrmani“ stáli u nádrže a stopovali kolem jedoucí posádky, aby zastavili a pomohli jim, ale auto neviděli, to bylo v nádrži…
Přední část auta. Tak se jim po nějaké době podařilo s přivolanou pomocí jiných posádek, které jezdili kolem, auto vytáhnout a přivezli auto na traileru k Hotelu De Saxe, kde byli ubytováni. Každý kdo to auto viděl uvnitř, myslel, že je to pojízdné akvárium, které bylo plné řas a vodních rostlin, skoro ani nevěřil, že to oba přežili!
.c z C
Tady je článek, ze „Světa motorů“ z té doby, jak to popsal Franta Babor.
eW
R
Já jsem tehdy vběhl dovnitř do hotelu a při příchodu do restaurace, kde oba seděli a vyprávěli, jak se z toho dostali, zvolal jsem hned ve dveřích: „Tak kde jsou ti dva vodníci? Česílko a jeho pomocník“? V tu chvíli vstal Franta Babor a přes své brýle, které byly spíš svou tloušťkou jak dno od půllitru, na mně zařval: "Drž hubu, nebo tě zkroutím, jak tento otvírák!“ Ze stolu vzal otvírák na láhve a neskutečnou silou ho zkroutil mezi prsty do vrtule!!! Je to klasický otvírák na láhve, na jedné straně je oválné oko a na druhé je vidlice. Zkuste si to někdo ještě dnes a pokud se to někomu povede, tak před ním hluboce smekám!!!
.c z
eW
R
C
Posádka Franta Babor vpravo a Karel Susa po ráně v při Rallye Český Krumlov.
Posádka VÚGPT Eda Mašek a Karel Susa při Rallye Český Krumlov po setkání na rychlostní zkoušce s divokým prasetem.
Všichni zírali v němém úžasu, jakou má sílu a protože Franta byl hlavní skladník náhradních dílů LADA v Praze na Jarově, tak si to u něj nikdo nechtěl rozházet, protože díly byly tehdy nedostatkové zboží a nebýt Franty, tak se k nim závodník, který jich měl daleko větší spotřebu než normální majitelé aut, nemohl ani dostat! Představit si Frantu, jak leze s pomocí Karla Susy z té nádrže s těmi řasami a rostlinkami na hlavě, z nás ale dělalo zcela neovladatelné idioty plné smíchu, i když tady šlo zcela jistě o život! Fotografie a výstřižek z novin /Světa motorů 1982/ poskytl „přímý“ účastník této „koupele“ – Karel Susa. Součástí našeho každoročního setkání na teplické rallye, bylo pozvání většiny posádek na „čínu“, kterou jsme tehdy vařili u známých doma a kde se sešly posádky, které tehdy na Rallye Teplice startovaly a kde se vyprávěly příběhy kolem závodů. To se stalo tak populární, že se všichni už při
příjezdu ptali, zda budeme vařit „čínu“ a kdy a kde to bude. Byli tam jak kluci z továrny Škoda, tak ze Slušovic a také naši přátelé z VÚGPT, Míra Jandík a Lojza Horák, Franta Babor, Hadrávek, Leoš Pavlík a Karel Jirátko, Sváťa Kvaizar, Bořek Motl, Franta Šimek,Vašek Blahna,Míra Lank, Pavel Valoušek, Pavel Malý a Víťa Klímek, Milan Wohlan, Mirek Lank a mechanici, jejichž výčet jmen by zabral dost místa. Při jednom setkání u přítele Nekoly Dončeva doma, kde jsme vařili „čínu“, byly posádky Slušovic kontrolovány vysílačkou, zda trénují a kde právě jsou. Oni ale seděli pouze 1,5 km daleko od hotelu De Saxe, u mého přítele Nekoly Dončeva a dole v garáži na dvou kanystrech, byla nadzvednuta zadní částí tréninková Š130, hadicí byl ven vyveden výfuk, auto běželo na asi 3500 otáček se zařazenou rychlostí, kola se točila ve vzduchu a my jsme o patro výš jedli, pili a povídali si o závodech…
C
.c z
Olda Gottfried, tehdejší manažer rallye teamu Slušovic, když volal, tak jsme všichni ztichli, aby nás nebylo slyšet do vysílačky a když „hlášení“ skončilo, tak zábava opět pokračovala. Ty posádky, které kontroloval, dostaly přednostně najíst a co nejdříve, smutní odešli trénovat. Po skončení jídla a kdy nálada byla na „hodně vysoké“ úrovni, jsme došli k závěru, že vyjedeme „nahoru, na kopec“ a to do hotelu Pomezí na Cínovec na hranicích s Německem, kde dole byl bar a diskotéka, na tehdejší dobu už na „západní úrovni“. Nekola Dončev, u kterého doma se toto setkání odehrálo, již dost posilněn pitím, vyšel ven a protože mírně koktal, tak se začal sázet o „bababasu šampápáňa“, že přeběhne svoje auto odzadu dopředu a nic mu neudělá??? Auto stálo mírně z kopce a podle kondice Nekoly se dalo předpokládat, jak to dopadne. Za velkého jásotu se tedy všichni vsadili o tu basu šampusu, což bylo asi 12 lahví, samozřejmě Sovjetskoje Igristoje….
eW
R
Kluci si stoupli kolem auta, aby ho mohli případně zachytit a sázka mohla začít. Nekola šel za auto, všichni odpočítali jedna, dva, tři a on se rozběhl… Věřte nebo ne, on to přeběhl, aniž by promáčkl střechu, nebo kapoty a jen tam nechal stopy od prachu z bot!!! Obrovský jásot a potlesk, který následoval, byl ukončením této sázky a jelo se na Cínovec do baru zvaného PEKLO. Před barem jsme zaparkovali svá tréninková auta a šli jsme dovnitř. To bylo asi mezi půlnocí a jednou hodinou a všichni jsme se dobře bavili. Potom ale za nějakou dobu už v baru byl vzduch, že se o něj člověk mohl „opřít“ a tak kolem čtvrté hodiny ranní jsme chtěli vyjít ven na čerstvý vzduch. Ve chvíli, kdy jsme otevřeli dveře ven na parkoviště, nám doslova zmrznul úsměv na rtech! Po prsa jsme stáli proti jednolité závěji sněhu a sotva byly vidět střechy našich aut na parkovišti!!! Ten rok byla Rallye Teplice zrušena pro sněhovou kalamitu… Dost groteskní, ale skutečně se stalo a dodnes jsou pamětníci, kteří příběh mohou potvrdit. Při jedné Barum rallye – asi v roce 1982, jsem přijel do Gottwaldova a po „přidělení“ zahraniční posádky, pro kterou jsem měl pracovat, jsem zajel za svými přáteli Mirkem Jandíkem a jeho týmem do Hvozdné, kde Míra bydlel. Tam jsme se sešli, jak jinak, než dole v garáži, kde probíhaly přípravy aut na rallye. Padl návrh, že bychom mohli uvařit čínu, jak na to byli zvyklí z Teplic. Všichni věděli, že si „vozím fidlátka“ na vaření sebou. Lojza Horák, spolujezdec Mirka Jandíka, dostal tedy za úkol sehnat maso a potřebné ingredience, abych mohl uvařit. To v této době nebyl vůbec lehký úkol a protože to byla spíš říše „Sámova“, dáš – dostaneš, nebo hlavně o známostech, tak se Lojza po nějaké době vrátil a měl vše potřebné sebou. Dali jsme se do práce, začali krájet a připravovat, protože to trvá nejdéle. Potom ale padla otázka, kde to vlastně budeme vařit? Míra se nabídl, že půjde nahoru a zeptá se své ženy, zda by to šlo u nich v kuchyni. Vrátil se dolů celý smutný, že bohužel to nejde a jeho žena si to nepřeje! Hlad a nadšení kluků bylo tak velké, že padlo rozhodnutí, že si to uvaříme právě v té garáži a jen talíře a příbory si půjčíme „o patro výše“. Dali jsme se do práce! Všichni byli pilní jako „včely“, protože hlad a chuť na dobré jídlo nás „hnalo“ dopředu. Nakrájeli jsme maso, zeleninu, uvařili rýži, nakrájeli věci
C
.c z
na salát a nyní došlo k akci, která nemá obdoby. Jako „vrchní topič“ byl určen Eda Mašků.
R
Posádka zleva - Eda Mašek a spolujezdec Karel Susa.
eW
Ten si natáhl dlouhé svářečské rukavice, potom dostal štít před obličej, aby mu prskající olej „nepopálil“ obličej, dostal svařovací zástěru a takto „vyzbrojen“ vzal autogen, dal tam velký hořák, aby to mělo „grády“, jak se sluší. Já jsem roztáhl velký svěrák, na něj jsem dal WOK pánev, kterou jsem vozil sebou, kterou jsem si koupil u „Ping Pongů“ v Londýně a začali jsme vařit, nebo spíš „svařovat“!!! Lituji, že se z té doby mám pouze dvě fotografie, ale jsem si jist, že někdo z účastníků bude jistě mít doma nějakou, kde Eda Mašků byl „vyzdoben“ na daleko „vyšší úrovni“, než všichni čerti na Mikuláše!!! Muselo se to dělat porce po porci a vše se dávalo do 10-ti litrového kamenáče, potom se vše promíchalo s Lombem, mou omáčkou na Čínu a servírovalo se. To samé bylo se salátem, který jsme speciálně pro tuto akci udělali, ve stejném množství, tedy 10 litrů!
.c z C
R
Právě míchám část už hotového jídla a psal se rok 1982, kdy vlevo je vidět kapota Žigulíka Míry Jandíka, s nápisem VÚGPT.
eW
Protože jsme měli málo talířů, tak jsme si ještě museli „vypůjčit“ pokličky, kdy strávník chytl pokličku za ucho a na plochu nahoře si naložil jídlo a takto jedl! Protože se vůně šířila „kotáry“, tak dokonce přišli nějací sousedi a potom dokonce sešla „dolů“ paní Jandíková s dětmi, se podívat, co se to tam vlastně děje. Syn a dcera Míry Jandíka dostali taky malou pokličku a dali se do jídla, i když paní Jandíková měla obavy, aby jim z toho nic nebylo… Dodnes žijí a mladý syn už je taky závodník.
Že chutnalo, o tom je tato další fotografie s několika účastníky. Zleva autor článku, za mnou Franta Babor /černé brýle/, proti němu jí z jednoho talíře Lojza Horák, Míra Jandík zapíjí, mechanik v kloboučku a nakonec „topič“, Eda Mašků – v té době jezdec VÚGPT teamu, jak jinak, než se Žigulíkem.
eW
R
C
.c z
Přeji vám hezké čtení, účastníkům historek krásné vzpomínání a někdy zase, pokud se to bude líbit, napíšu nějaké pokračování.
