Fórum pro architekturu a média PIERRE HÉBERT Dvojkoncert

E

x

p

o

s

i

t

Octový syndrom / Vinegar Syndrome „Autokatalytický rozklad triacetylcelulózové (CTA) filmové podložky způsobený kyselou hydrolýzou glykosidických vazeb a urychlený působením oxidů dusíku a katalýzou těžkými kovy z ovzduší nebo z kovových krabic, v nichž jsou filmy uloženy.“

i

o

n

o

f

t

h

e

N

e

w

M

u

s

i

c

riálem, který byl zničen? Je skutečně určen pouze k likvidaci, nebo se může stát bodem nula, tedy novým počátkem, novým médiem, novým materiálem hodným kreativní realizace? Kromě audiovizuálních prezentací je též součástí expozice exkurz k počátkům noisové hudební scény. Hlavním cílem festivalu je nabídnout posluchačům další polohu soudobé hudby, postavenou na hledání, objevování a zpracování „nechtěných“ a „poškozených“ zvuků coby zdrojů neotřelého, invenčního, mnohdy konceptuálního tvůrčího projevu. Filmy zasažené octovým syndromem slouží jako libreto, vizuální složka či inspirace pro vytvoření svébytných hudebně dramatických, audiovizuálních a konceptuálních hudebních performancí. Takto koncipované zadání nám umožňuje nabídnout interpretace děl od přísných kompozic přes otevřené koncepty až po volné improvizace.

Vedlejším, ale neméně důležitým tématem festivalu je upozornit na samotný problém octového syndromu, revitalizovat v archivech pohřbené materiály a opětovně otevírat diskusi o možnostech, propadech, následcích i budoucnosti soudobé hudby. Prapodivná hudba zní z těla mršiny, jak napsal v roce 1857 Charles Baudelaire, ale jaká hudba zní z našeho světa? Neustálý rozpor mezi hudbou, která se již stala součástí a obrazem společnosti, a hudbou, která hledá nové cesty, bourá ustálené představy a nabízí jiná východiska. Na jedné straně úpadek a znechucení ze stávajícího stereotypu, bulvárnosti, vulgárnosti, narcisismu, morbidity, mysticismu, na straně druhé poznávání nových světů, tendencí a mnohdy nečekaných souvislostí.

STŘEDA 29/10 ČTVRTEK 30/10 PÁTEK 31/10

SOBOTA 1/11

NEDĚLE 2/11

17.00 Slavnostní zahájení

17.00 Krátké filmy

17.00 Krátké filmy

16.00 Živé koncerty

Besední dům, foyer

Univerzitní kino Scala

... s prezentací připravovaného CD s hudbou Alvina Currana a Gordona Monahana inspirovanou odkazem Leoše Janáčka

PHILL NIBLOCK Morning, The Magic Sun, Dog Track, Annie, Max, Raoul

PRAHA/ Fórum pro architekturu a média

14.00 Grahamovy noty a Janáčkův klavír Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad

KEITH ROWE kytarové improvizace

PETER GRAHAM Návštěva výstavy grafických partitur Petera Grahama a koncert Peter Graham, Pavel Zlámal

19.00 Vinegar Syndrome

Festival se koná pod záštitou Amerického velvyslanectví v Praze Nastartovaný proces rozkladu, který se nedá zastavit, je nakažlivý.

Koncerty, experimentální filmy, snídaně s interprety Audiovizuální, hluková, ruchová a interaktivní díla současných skladatelů

19.00 Zahajovací koncert Besední dům, koncertní sál

Ve dnech 29. října až 2. listopadu 2014 probíhá v Brně již 27. ročník mezinárodního hudebního festivalu soudobé a experimentální hudby Expozice nové hudby 2014, jehož tématem je „octový syndrom“. Dramaturgie je věnována sledování fenoménu destrukce, rekonstrukce a uplatňování přírodních (přirozených) procesů v kompoziční hudební i audiovizuální tvorbě významných tuzemských a zahraničních skladatelů a performerů. Octový syndrom je tedy vnímán coby proces, který nelikviduje, ale přetváří zaznamenané hodnoty, a především vytváří hodnoty nové, nezatí-

19.00 Filmy s živým hudebním doprovodem Univerzitní kino Scala

HENRYK MIKOŁAJ GÓRECKI Koncert pro cembalo (nebo klavír) a orchestr op. 40 (verze pro klavír) PHILIP GLASS Koncert pro cembalo a orchestr (česká premiéra) JUSTĖ JANULYTĖ Prodlužování nocí (česká premiéra) PHILL NIBLOCK #9 (Number Nine) (světová premiéra) Sára Medková – klavír Martin Hroch – cembalo Filharmonie Brno dirigent Maciej Tworek

TIBOR SZEMZŐ Az élet vendége: Csoma legendárium (Host života: Legenda Csoma) Invisible Story Tractatus „Jsem Čechoslovák, žiju však na jihu“ (na objednávku festivalu, světová premiéra) Tibor SzemzŐ a členové souboru Indigo quartet

21.00 Audiovizuální laboratoř

PIERRE HÉBERT & BOB OSTERTAG (Living Cinema)

PRAHA/ Fórum pro architekturu a média Otevřený prostor pro komunikaci, setkávání, debatování, pojídání i popíjení, čtení partitur, textů i nákup nahrávek ... místa konání:

Univerzitní kino Scala Moravské nám. 3, Brno

Besední dům

Komenského nám. 8, Brno

PRAHA/ Fórum pro architekturu a média

Husova 18, Brno

Dům umění města Brna Malinovského nám. 2, Brno

Galerie G99

Dominikánská 9, Brno

Památník písemnictví na Moravě Klášter 1, Rajhrad

Místogalerie na Skleněné louce Kounicova 23, Brno

21.00 Living Cinema Univerzitní kino Scala

žené původními obsahy a narativy filmových záznamů. Fascinace filmovým médiem v podobách rozvoje čistého a abstraktního filmu, spojovaná s výboji prvních avantgard, je oživována nezměrnými možnostmi současných digitálních technologií v nejrůznějších polohách experimentálního filmu, videoartu, VJingu, super_cut prezentacích a podobně. Náš pohled je však ještě blíže k archetypům a hledá prazákladní fascinaci (obavu, hrůzu, nadšení, vytržení…) přirozenými přírodními jevy, které z města vytvoří jezero, z lesa spáleniště a z automobilu hromádku šrotu. Jako neporučíme větru a dešti, tak neporučíme ani octovému syndromu. Nastartovaný proces rozkladu, který se nedá zastavit, je nakažlivý. Mimoděk se též dotýkáme aktuálních otázek a tendencí současného umění, věnovaných vlastní práci s archivem jako shromaždištěm, labyrintem chtěných i nechtěných informací a dokumentů. Co se stane s mate-

PIERRE HÉBERT

19.00 Dvojkoncert Besední dům, koncertní sál MILAN KNÍŽÁK & PHAERENTZ & OPENING PERFORMANCE ORCHESTRA Re/Broken Music NIHILIST SPASM BAND

19:00 Audiovizuální laboratoř PRAHA/ Fórum pro architekturu a média AFTER PARTY

 Viktor Pantůček, dramaturg festivalu

Galerie G99

Univerzitní kino Scala ENSEMBLE MARIJAN QUARTET TWENTYTWENTYONE (na objednávku festivalu)

21.00 Audiovizuální laboratoř PRAHA/ Fórum pro architekturu a média

22.00 Audiovizuální laboratoř 24fps for Piano

20:30 Fluxus Meets Scratch

… dále

PRAHA/ Fórum pro architekturu a média

Dům umění města Brna BEN PATTERSON – KEITH ROWE Fluxus Meets Scratch (na objednávku festivalu, světová premiéra)

[PRAHA/Fórum pro architekturu a média] Každodenní unikátní možnost setkání, vzdělání, diskutování a zdravého posnídání

PHAERENTZ 24fps for Piano (na objednávku festivalu)

KAŽDODENNÍ SNÍDANĚ S HOSTEM FESTIVALU od 11.00

VÝSTAVY

KEITH ROWE [G99] (15/10–2/11) PIERRE HÉBERT [G99] vernisáž výstavy 28/10 v 17.00 (do 2/11) JAN ZUZIAK [Místogalerie na Skleněné louce] 27/10–30/11 GRAHAMOVY NOTY A JANÁČKŮV KLAVÍR [Rajhrad] (24/10–14/12)

22.00 Audiovizuální laboratoř

ARTURAS BUMŠTEINAS [DUmB]

PRAHA/ Fórum pro architekturu a média

HUDEBNÍ FÓRUM SPECIÁL

Already 27th season of an international music festival of contemporary and experimental music titled Exposition of New Music 2014 will be held in Brno from 29th October to 2nd November 2014. The theme of the festival is the “vinegar syndrome“. Dramaturgy is devoted to the observation of the phenomenon of destruction, reconstruction, and application of natural processes in compositional musical and audio-visual creation of major national and foreigner composers. Thus, the vinegar syndrome is perceived as a process, which does not eliminate but reshapes recorded values and namely creates new values that are not burdened with the original contents and narratives of the film records. The fascination with the film media in the form of the development of a clear and abstract film connected to the sparks of the first avant-garde is activated with immense possibilities of current digital technologies in all

koncert u příležitosti výstavy Důstojnost lidstva (3/11) na ČRo Vltava (31/10 v 23.59, 7/11 v 23.15)

kinds of settings of experimental film, video art, VJing, super_cut presentations etc. However, our view is even closer to archetypes and it is searching for the very fundamental fascination (fear, horror, excitement, ecstasy…) with genuine natural phenomena that make a lake out of a town, a burnt place out of a forest, and a heap of scrap out of a car. In the same way, as we cannot command wind and rain we cannot command the vinegar syndrome. A started process of decomposition that may not be stopped, it is infections. Unwittingly we also touch topical issues and tendencies of current art devoted to own work with an archive as an assembly point, as a labyrinth of wanted as well as unwanted information and documents. Apart from audio-visual presentations, excursion to the beginning of the noise music scene will form a part of the exhibition.

The main target of the festival is to offer the audience another aspect of contemporary music based on searching, discovering, and processing of “unwanted” and “damaged” sounds as the sources of original, creative, and often conceptual creative performance. Films affected by the vinegar syndrome will be used as a libretto, visual component, or inspiration for the creation of distinctive musically dramatic, audio visual and conceptual musical performance. This design of assignment will allow us to offer interpretations of works ranging from strict compositions through open concepts to free improvisations. Secondary, however, no less important theme of the festival is to draw attention to the issue of the vinegar syndrome itself, to revitalize materials buried in archives and to open again a discussion on the possibilities, downswings, consequences, and future of contemporary music.

Exposition of New Music is one of the longest running festivals of contemporary classical music in Central Europe. This festival is specific thanks to its themes and the exposition nature. The dramaturgy is searching for new, often unbeaten paths and offers the audience quite extraordinary meetings with authors and their works, which in many cases have not been presented in the given circumstances anywhere else. Thanks to it genre, medial and space openness towards a wide assortment of contemporary musical exhibition, the Exposition of New Music festival supplements and often anticipates the offer of other prestigious festivals not only in the Czech Republic but also in neighbouring countries.  Viktor Pantůček, Programme Director

WW O dramaturgii a soudobosti Ve společnosti, která tak výrazně inklinuje k celebritám na úkor autorit (a je otázkou, zdali je vůbec potřebuje), je zřejmě přirozené, že standardní dramaturgie inklinuje k prezentaci interpretačních hvězd, a to mnohdy na úkor vlastní hudby, znějící hudební struktury, natož uceleněji a smysluplněji poskládaného dramaturgického celku celovečerního koncertu či celého cyklu. Je to zamotaný kruh, kdy interpreti chtějí hrát, co znají a co s jistotou mohou přednést i na jiných podiích, a naopak dramaturgové, mnohdy však manažeři či producenti chtějí interprety. Že se tento stav netýká jenom uplatnění soudobé hudby, ale zřetelného omezování symfonického repertoáru na pouhých několik desítek skladeb, ponechme stranou. Nepochybně se zde nabízí otázka: A co posluchači? Jistě je nepopiratelné, že návštěvníci koncertů mají své priority, chtějí hvězdy a chtějí repertoár, který znají, ale co s tvorbou, kterou neznají, neměli příležitost ji poznat a logicky netuší, zdali ji chtějí. Publikum není a nikdy nebylo hloupé stádo a často mne mrzí, je-li mu projevováno tak málo důvěry, že by to či ono nezvládlo nebo nepochopilo. Navíc bychom měli být opatrní, aby se klasický koncert, ustálený v 19. století, nestal

pouhou muzejní relikvií, ale aby zůstal živým organismem, který je pevnou a nedílnou součástí kulturní společnosti. Každý koncert by měl být mimořádnou událostí, kdy kvalitní interpretace je „pouhá“ samozřejmost. Smyslem hudební dramaturgie je tedy vytváření mimořádností, neopakovatelných událostí a nezapomenutelných zážitků. Je to cíl nemalý, ale jediný smysluplný. V každém okamžiku vzniká množství hudby, která je dobou současná, která však v přítomnosti pouze vzniká, ale dnešní společnost ani aktuální hudbu nijak nereflektuje. Takže rozhodně nestačí přijmout, že soudobé je vše mladší patnácti let. Na druhou stranu je standardně spojení soudobá hudba užíváno v souvislosti s tvorbou dvacátého a jednadvacátého století, to je však rovněž značně zavádějící; představme si, že bychom takto hovořili třeba o komunikačních technologiích. Dle v Británii žijícího polského sociologa Zykmunta Baumana se od nás očekává flexibilita, v době nejistoty se každý den stáváme novým člověkem, jelikož je doba tekutá, a tak se to může mít i s onou soudobostí v hudbě. To co bylo ještě před pár lety soudobé, je již zcela „out“, a to co naopak bylo „out“ před pár lety, je dnes soudobé. I v tak svobodném prostoru, jako je hudební kompozice, hrají nemalou roli módní trendy, bulvární výstřelky a ekonomické ukazatele.

STŘEDA 29/10 17.00 Slavnostní zahájení Besední dům, foyer … s prezentací připravovaného CD s hudbou Alvina Currana a Gordona Monahana inspirovanou odkazem Leoše Janáčka

VV Henryk Mikołaj Górecki

VV Instalace Gordona Monahana ze zvučící zahrady vily Tugendhat (ENH 2013)

19.00 Zahajovací koncert Besední dům, koncertní sál HENRYK MIKOŁAJ GÓRECKI Koncert pro cembalo (nebo klavír) a orchestr op. 40 (verze pro klavír) PHILIP GLASS Koncert pro cembalo a orchestr (česká premiéra) ——

JUSTĖ JANULYTĖ Prodlužování nocí (česká premiéra) PHILL NIBLOCK #9 (Number Nine) (světová premiéra) Sára Medková – klavír, Martin Hroch – cembalo Filharmonie Brno dirigent Maciej Tworek

Koncert pro cembalo (nebo klavír) a smyčcový orchestr op. 40 Henryka Mikołaje Góreckého (1933–2010) byl zkomponován v roce 1980 na objednávku Polského rozhlasu do série Skladatelské fórum, prezentující díla současných polských skladatelů. Hned v roce vzniku proběhla v Katovicích světová premiéra. Dnes však koncert zazní ve verzi pro klavír, která byla poprvé provedena v Poznani v dubnu 1990 v podání Jarosława Siwińského pod taktovkou Marcina Sompolińského. Sám Górecki označil koncert za žert, za určitý protipól roz-

či nikoliv. Soudobá hudba by měla být volnou, svobodnou tvorbou, autorským jazykem, kterým nám jsou nabízeny abstraktní vize velkých i malých pravd zhmotněných do zvukových struktur, tvorbou, která hledá svého posluchače, aby mohla být poslouchána a nikoliv pouze slyšena. Může však v době „všedostupnosti“ a zrychlující se „tekutosti“ soudobá autonomní komponovaná hudební tvorba ještě vůbec obstát a má nějaký smysl ji zařazovat na koncerty, když už dle Samuela Becketta nám zůstala pouze slova a to slova někoho jiného? Přijmeme-li konstatování, že důvodem hudební dramaturgie je vytváření nezapomenutelných zážitků a neopakovatelných událostí, pak to smysl nepochybně má. Když už je někdo ochotný věnovat čas návštěvě koncertu, dá se předpokládat, že bude ochotný věnovat čas i poslechu. Společnost se mění a proměňuje se i její umělecký obraz, soudobá hudba nám umožňuje reflektovat společenské i umělecké změny, ale též jistoty, velké i malé pravdy, banality i traumata, se kterými jsme dennodenně konfrontováni, a to nikoliv přímočarou a snadno srozumitelnou formou, ale nejvyšší formou abstrakce, která je vlastní právě a pouze lidské kultuře.

– pomalu – rychle. První věta je založena na přerodu bachovské reminiscence v Glassův typický rukopis a zpět k pseudobachovskému tématu. Druhá, pomalá věta má výrazně neobarokní charakter podložený repetitivní rytmikou. Třetí věta je pak naplněna osobitými autocitacemi z violoncellového a klavírního koncertu, její závěr pak patří haydnovské variaci a rachmaninovovskému ukončení.

matic orchestra sounds like a utopian 84 string instrument. The harmony of the piece is based entirely on fifths, derived from the natural tuning of strings. Morton Feldman would have probably called such piece as Fifths in my Life. Commissioned by the Lithuanian National Philharmonic for the concert series “Viva Musica Via Baltica” (Vilnius – European Capital of Culture) and composed for Sinfonietta Rīga. Dedicated to autumning Vilnius.  Justė Janulytė

The Concerto for Harpsichord and Orchestra was completed by Philip Glass in spring of 2002. It was commissioned for the Northwest Chamber Orchestra by Charles and Diana Carey and published by Dunvagen Music. Glass wrote the concerto with the Baroque tradition in mind; however, in order to approach the work in a modern idiom, he calls for a contemporary chamber orchestra to accompany the harpsichord. The concerto was premiered in September 2002 in Seattle, with David Schrader as soloist performing with the Northwest Chamber Orchestra. It is approximately 20 minutes in length. The concerto was included in Glass' Concerto Project, a collection in four volumes.

sáhlých závažných kontemplativních kompozic vzniklých na přelomu 70. a 80. let, z nichž připomeňme především 3. symfonii, oratorium Beatus vir či Miserere. I na malé ploše devíti minut a za využití lehčí múzy je však v koncertu zřejmý skladatelův mistrovský rukopis. Harmonická a melodická průzračnost odkazující k hudbě polských horalů a rytmické ostinato ukazují jinou polohu Góreckého redukce postromantického odkazu, ke kterému autor přilnul po opuštění modernistických tendencí v první polovině šedesátých let 20. století. Henryk Mikołaj Górecki’s (1933–2010) Concerto for Harpsichord (or Piano) and String Orchestra Op. 40 (1980) was commissioned by the Polish Radio for the Composers Forum, a radio series of presentations of contemporary Polish composers. The first performance of the Concerto's harpsichord version took place in Katowice on 2nd March 1980 with Elżbieta Chojnacka, to whom the work is dedicated, as the soloist and the string group of the Polish Radio and Television Symphony Orchestra under Stanisław Wisłocki. It was not until ten years later, on 22nd April 1990, during the Poznań Music Spring, that the version with the piano instead of the harpsichord had its premiere with Jarosław Siwiński as the pianist and the Poznań Academy of Music Symphony Orchestra under Marcin Sompoliński.

Nás smrtelníky tohoto světa ponejvíce zajímá to, k čemu dostup nebo dosah je nám velmi nesnadný, ne-li nemožný. Je to naše nejkrásnější přirozenost, neb nás to pudí k neustálému progresu.  Jan Neubauer: Nekonečný prostor a jeho světy ve skutečnosti Zahajovací koncert Expozice nové hudby je již třetím rokem zajišťován pořádající organizací, tedy orchestrem Filharmonie Brno, což je úžasné, neboť to umožňuje vám, našim posluchačům, setkat se s aktuální soudobou orchestrální tvorbou v podání výborného tělesa a navíc na půdě krásného a funkčního Besedního domu. Dramaturgicky je koncert koncipován coby proměna tradičního koncertního sálu v Expozici nové hudby na pozadí soudobých kompozic. Spíše tradiční první polovina, s českou premiérou kompozice Philipa Glasse a v interpretaci dvou vynikajících mladých muzikantů, bude vystřídána monochromní skladbou mladé litevské skladatelky Justė Janulytė a světovou premiérou jejího amerického guru Philla Niblocka – pozor, za přítomnosti obou autorů! Vážení návštěvníci, vám těšitelům se za úvodní citát z Neubauerovy knihy omlouvám, vám skeptikům ji však doporučuji, neboť je ukázkou, že jasná představa o světě nemusí být zas tak jasná.

Možná to spíš platí o hudbě populární, ale co tento termín znamená? Všichni mu rozumíme, přesto je nám zřejmé, že i ten se již poněkud vyčerpal. Nikoliv pouze terminologicky pochybujeme o rozčleňování na populární a nepopulární, na artificiální či nonartificiální, ale ani ekonomický aspekt v pohledu komerční a nekomerční nám v mnohém nepomůže. Množství vulgárně epigonských projektů se honosí termínem alternativa, soudobá hudba, klasika a naopak v nejkomerčnějším reklamním průmyslu se setkáváme s nejedním mimořádně kreativním a inovativním počinem. Přitom právě vymezení vůči mainstreamu bychom měli chápat jako jeden ze stěžejních pilířů soudobé tvorby. Střední proud, cestu nejmenšího odporu, můžeme samozřejmě vnímat masmediálně, tedy jako to, co se běžně hraje či prezentuje v médiích, ale konkrétně v našich médiích je výběr tak neskutečně omezený, že ještě hodně daleko se nachází právě to, co nazýváme pořád ještě středním proudem. Dá se tedy říct, že se soudobá hudba vymezuje vůči písničce a vlastně vůbec vůči tradičním formám hudebního průmyslu, i když je ono vymezování mnohdy spíše intuitivní? Soudobá hudba nemá být designem, kdy vedle kvalit estetických je hlavním kritériem účelnost, na krásném křesle je rozhodující, zdali se nám na něm dobře sedí

VV Philip Glass, foto ©Jack Mitchell Americký skladatel Philip Glass (*1937) patří k vůdčím představitelům minimalismu. Jeho tvorba je postavena na výrazné rytmické struktuře naplňované opakujícími se paterny, tj. hudebními modely vyvěrajícími z odkazu hudební minulosti, a ze srozumitelné melodiky populární i klasické současné hudby. Koncert pro cembalo a orchestr byl zkomponován v roce 2002 pro Northwest Chamber Orchestra Charlese a Diany Careyových. Je napsán v přímém i symbolickém odkazu k barokní tradici třívětého koncertu s formální strukturou rychle

 Viktor Pantůček

VV Phill Niblock / zdroj: www.phillniblock.com

VV Justė Janulytė / zdroj: www.janulyte.info Litevská skladatelka Justė Janulytė (*1982) patří k předním představitelkám současné hudební scény. Její tvorba je prezentována na prestižních světových pódiích a autorka za ni sklízí množství mezinárodních ocenění. Do uměleckého světa vstoupila v roce 2004, když její absolventská skladba Bílá hudba (Balta muzika) byla Svazem litevských skladatelů označena za nejlepší komorní dílo roku 2004. Hudba Janulytė je většinou komponována pro „monochromní“ soubory (8 fléten, 11 smyčců, 15 hlasů apod.). Je postavena na pomalém a postupném rozvíjení, proměně „termodynamických“ zákonitostí struktury, barvy, dynamiky, artikulace a rytmu. Její skladby nejsou programní, ale vizuální, zkoumají zákonitosti viděných jevů a možnosti jejich ukotvení v aurálním prostoru hudebního jsoucna. Skladba Prodlužování nocí (Naktų ilgėjimas) je napsána pro 21 smyčcových nástrojů, kdy každý hráč má svůj individuální part. Je jakoby rozdělena do dvou partitur: první charakterizuje postupné mizení, odcházení dne a otevírání prostoru pro druhou, narůstající a zatemňující noc. Domnělý zpětný kánon vytváří iluzi utopického nástroje o 84 strunách. Harmonická stránka skladby je postavena na kvintách odvozených z alikvotních tónů strunných nástrojů. Skladba byla zkomponována v roce 2009 na objednávku Litevské národní filharmonie pro lotyšský komorní orchestr Sinfonietta Riga u příležitosti oslav Vilniusu coby Evropského hlavního města kultury.  Justė Janulytė The structure of the two-layered score of Elongation of Nights by young Lithuanian composer Justė Janulytė (b. 1982) reminds of the elongation of night while the day is getting shorter: one layer is setting down and getting quieter which makes way for the second layer that becomes louder and pulsates with elongating sounds. Every player has its own part (21 in total) similar to the echoes of a canon, thus such a monochro-

Významný americký skladatel, filmař, ředitel nadace pro avantgardní hudbu s názvem Experimental Intermedia a audiovizuální umělec Phill Niblock (*1933) je tvůrcem respektovaným napříč mnoha hudebními i uměleckými světy. Je jedním z objevitelů a průkopníků tzv. drone music (hudby, která se v jeho případě pomalu rozvíjí v dlouhých minimalistických elektronických plochách) a patří ke klíčovým osobnostem elektronického minimalismu, který se detailně zabývá zkoumáním samotného zvuku a jeho kvalit. Niblock spolupracuje s tak rozdílnými hudebníky, jako jsou Lee Ranaldo, Thurston Moore, Kaspar T. Toeplitz, Rafael Toral či Reinhold Friedl, vedoucí osobnost ensemblu Zeitkratzer. Niblockova otevřenost vůči různým disciplínám je dodnes značně široká a velice výběrová. Niblock je plným právem zastoupen v katalogu prestižního vydavatelství Touch, a jak dokládají jeho poslední alba, udává směr i elektronikům o dvě generace mladším. Pro Expozici nové hudby a Filharmonii Brno právě dokončil novou skladbu s názvem #9 (Number Nine), která dnes zazní ve světové premiéře. Phill Niblock (b. 1933) is an intermedia artist using music, film, photography, video and computers. Since the mid-60's he makes thick, loud drones of music, filled with microtones of instrumental timbres which generate many other tones in the performance space. Simultaneously, he presents films / videos which look at the movement of people working, or computer driven black and white abstract images floating through time. Since 1985, he has been the director of the Experimental Intermedia Foundation in New York – www.experimentalintermedia.org – where he has been an artist/member since 1968. He is the producer of Music and Intermedia presentations at EI since 1973 and the curator of EI's XI Records label. Phill Niblock's music is available on the XI, Moikai, Mode and Touch labels. A DVD of films and music is available on the Extreme label. In 2014, he is the recipient of the John Cage Award from the Foundation for Contemporary Arts. The new composition #9 (Number Nine) was written in 2014 for Exposition of New Music Festival and Brno Philharmonic Orchestra. Score & instructions realized by Guy De Bièvre as directed by Phill Niblock. Sára Medková (*1982), roz. Žalčíková, se hře na klavír věnuje od 5 let. Po absolutoriu konzervatoře vystudovala kompozici na JAMU v Brně pod vedením I. Medka a klavír na HAMU v Praze u P. Toperczera a I. Kahánka. Na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech absolvovala roční

staré hudby umělecky spolupracuje s Akademií staré hudby na Masarykově univerzitě v Brně. V roce 2010 se stal zakladatelem a ředitelem Mezinárodních interpretačních kurzů Zábřeh „Hudba ve městě J. E. Welzla“; mj. vede cembalovou třídu v místní hudební škole.

VV Sára Medková stáž u A. Zenzipéra. Své vzdělání si rozšířila na mistrovských kurzech (A. Gavrilov, E. Virsaladze, J. Pollack, D. Vandewalle, A. Kouyumdjian aj.). Získala mnohá ocenění v domácích i mezinárodních soutěžích. V letech 2009 a 2012 obdržela prestižní stipendia Českého hudebního fondu a grant ministerstva kultury. V roce 2011 jí byla udělena cena Ochranného svazu autorského pro nejhranějšího mladého skladatele vážné hudby a téhož roku byla vyzvána k napsání povinné skladby pro Rubinsteinovu klavírní soutěž. V roce 2013 získala 3. cenu v Mezinárodní klavírní soutěži J. Suka v Praze. Jako vyhledávaná interpretka soudobé hudby je často zvána k uvádění světových premiér. Pravidelně vystupuje jako sólistka s předními českými i zahraničními orchestry a nahrává pro Český rozhlas. Je členkou souborů ISHA trio a Ensemble Marijan. Zabývá se multimediální kompozicí a interaktivní improvizací. Sára Medková (b. 1982), born Žalčíková, has been playing the piano since 5 years of age. After graduating in piano at the conservatory, she moved on to graduate in composition at the Janacek Academy of Music and Performing Arts in Brno under the leadership of Ivo Medek. Today, she is a master degree student of piano at the Academy of Music in Prague with Ivo Kahánek and at the University of Music Carl Maria von Weber in Dresden with Arkadi Zenzipér. She attended international masterclasses under the leadership of A. Gavrilov, E. Virsaladze, J. Pollack, D. Vandewalle, A. Kouyumdjian and others. She was awarded many prizes from both national and international competitions. In the years 2009 and 2011, she received the prestigious stipendums of the Czech Music Fund and a grant from the Ministry of Culture. She is a much-sought performer of contemporary music too. She regularly performs as a soloist with noteworthy orchestras of both Czech and international acclaim (Brno Philharmonic Orchestra, Moravian Philharmonic in Olomouc, Academic Chamber Soloists, Moscow Contemporary Ensemble, Janacek Academic Orchestra and others). She is a member of ISHA Trio and Ensemble Marijan. Her activities include multimedia composition and interactive improvisation.

Martin Hroch (b. 1985) graduated in piano and harpsichord from the P. J. Vejvanovský Conservatoire in Kroměříž and the Faculty of Music, Janáček Academy of Music and Performing Arts in Brno. He furthered his education by participating in performance masterclasses led by distinguished artists and teachers. He focuses on period and historically informed performance of music from the Baroque era. In 2007, 2009, and 2011 he repeatedly won a prestigious scholarship from the Brahms Society in Baden-Baden to study music at the Brahmshaus. He is a winner of the competition International Forum – Musical Performance and Pedagogics. Martin pursues a career encompassing solo and chamber music performance, recordings for radio and television, and teaching. He is a member of the British Harpsichord Society in London and of the research team of the project EUR-TEXT as well as the programmer of his own concert series “Bravo…”. He founded and directs the Zábřeh International Masterclasses “Music in the town of J. E. Welzl”.

mera, Yefima Bronfmana, Rudolfa Buchbindera, Olgu Kernovou, Fazila Saye a Sofii Jaffé. Filharmonie Brno vyniká nahrávkami v televizi, v rozhlase i na CD. Diskografie orchestru je po 58 letech studiové práce impozantně obsáhlá a zrcadlí jeho repertoárovou orientaci na tvorbu Leoše Janáčka a na hudbu dvacátého století. Created in 1956 by merging the Brno-based Radio and Regional orchestras, the Brno Philharmonic earned critical international acclaim only a few months later at the Warsaw Autumn festival. Since then, it has been considered among the best Czech orchestras. On its tours abroad, it has performed about eight hundred concerts throughout Europe, the United States of America, Latin America, and the Far East. Of particular importance were the performance for Pope John Paul II in Vatican (2000), the Toyota Classics Tour across the capitals of six East-Asian countries (2004) and tours in Japan (2007, 2009 and 2011). The orchestra has also appeared at the renowned concerts of the Klubhaus in Switzerland, at the prestigious Cheltenham Festival, in the Gasteig Hall of the Munich Philharmonic Orchestra, Vienna’s Musikverein, Budapest’s Palace of Arts, the Brucknerhaus in Linz, the Auditorium di Milano and the Stuttgart Liederhalle. With its 112 players, the Brno Philharmonic is today one of the largest orchestras in Central Europe. The extent and quality of its activities rank it alongside both the great orchestras of Prague and the celebrated ensembles from nearby Vienna.

19.00 Filmy s živým hudebním doprovodem Univerzitní kino Scala TIBOR SZEMZŐ WW Komentovaná projekce: Az élet vendége: Csoma legendárium (Host života: Legenda Csoma; 2006) Invisible Story (2009) WW Koncert: Tractatus (1991–1995) „Jsem Čechoslovák, žiju však na jihu“ (2014) (na objednávku festivalu, světová premiéra) Tibor SzemzŐ a členové souboru Indigo Quartet: Martin Flašar – housle, Martina Himerová – viola, Pavel Borský – violoncello

21.00 Audiovizuální laboratoř PRAHA/Fórum pro architekturu a média

VV Maciej Tworek Dirigent, hudební pedagog a klavírista Maciej Tworek (*1968) studoval na Hudební akademii v Krakově nejprve hudební výchovu, klavír (ve třídě Jana Hoffmana), v roce 1996 pak absolvoval dirigování u Józefa Radwana na katedře kompozice, dirigování a hudební teorie. Účastnil se mnoha dirigentských kurzů, například pod vedením Helmutha Rillinga, Rogera Norringtona či Kurta Masura. Je držitelem řady ocenění z mezinárodních soutěží a pravidelně spolupracuje s polskými a dalšími evropskými orchestry. Mimořádný zájem o intepretaci soudobé hudby jej dovedl k dlouhodobé a velmi významné spolupráci s Krzysztofem Pendereckým. Maciej Tworek (b. 1968) studied piano in the Krakow Music Academy in the class of professor Jan Hoffman. In 1992 he graduated from the Faculty of Musical Education and in 1996 he finished his conducting studies at the Faculty of Composition, Conducting and Musical Theory at the Krakow Music Academy in the class of professor Józef Radwan. As conductor he cooperates with Krzysztof Penderecki. In 1998 he was awarded in the 2nd Witold Lutosławski National Competition of Young Conductors in Białystok. He cooperated with numerous ensembles: Polish National Radio Symphony Orchestra, Hilliard Ensemble, Sinfonia Varsovia, Krakow Philharmonic Orchestra and Choir, Polish Radio Choir, NDR Choir, MDR Rundfunk Choir, MDR Sinfonie Orchester, etc. Currently he is the conductor of Capella Cracoviensis and lecturer at the Krakow Music Academy.

Audiovizuální laboratoř v prostoru PRAHA Celodenně otevřený prostor pro komunikaci, setkávání, debatování, pojídání i popíjení, čtení partitur, textů i nákup nahrávek. Navíc se speciálním laboratorním prostorem a mimořádným doprovodným programem. Zkrátka příjemné zázemí pro hosty, návštěvníky, pořadatele festivalu i náhodné kolemjdoucí. Doprovodný program, který se odehrává v novém kulturním prostoru PRAHA, na Husově 18 na nádvoří Pražákova paláce v sousedství Besedního domu, přináší sérii denních i večerních akcí, které obsahově doplňují hlavní nabídku festivalu. Každodenní společné snídaně a diskuze s umělci (Phill Niblock, Bob Ostertag, Nihilist Spasm Band nebo jiní) od 11 hodin, odpolední komentované prezentace stěžejních děl festivalových osobností nebo interaktivní laboratoř – objekt, se kterým budou moci návštěvníci během celého festivalu sami experimentovat. Večerní akce pak dávají prostor aktuální hudební tvorbě nejmladší generace zvukových tvůrců: svůj pohled na téma destrukce, rekonstrukce nebo real-time recyklace zvukového materiálů představí zástupci slovenského labelu LOM, pražského BABA VANGA, polského LATARNIA i místního kolektivu AVA. Součástí doprovodného programu bude i nedělní vysílání Radia R přímo z prostoru PRAHA. Náplní celodenního živého vysílání budou kromě přímého přenosu festivalového dění také tematické hudební bloky nebo ukázky z koncertů a diskuzí předešlých dní. Doprovodný program vzniká ve spolupráci místních iniciativ 4AM, Bumbum Satori, AVA a Rádia R. Nový variabilní kulturní prostor PRAHA provozuje od října 2014 na nádvoří Pražákova paláce sdružení 4AM ve spolupráci s Moravskou galerií. Aktuální spoluprací s festivalem Expozice nové hudby sdružení 4AM navazuje na svoje dosavadní aktivity na poli soudobého umění, experimentální hudby, architektury a dalších příbuzných oborů.

ČTVRTEK 30/10

Více k programu na: www.prahavbrne.cz.

17.00 Krátké filmy

VV Tibor SzemzŐ / zdroj: www.szemzo.hu Ideální host Expozice, skladatel, který ve své kompozici dlouhodobě pracuje s filmovým materiálem. Významný maďarský tvůrce představí svoji starší tvorbu, naváže unikátní audiovizuální interaktivní instalací, připravenou na objednávku festivalu přímo pro prostor Univerzitního kina Scala. Zazní skladba pro tři promítačky, tři interprety a poškozené filmy, nalezené v komnatách chátrajícího slovenského zámku, historického sídla Szemzöho předků. Tibor Szemző (*1955 v Budapešti) je skladatel, hudebník, filmař a intermediální umělec s akademickým diplomem z hudby a umění. Jeho různorodé zájmy spolu s osobitým komplexním vnímáním skutečnosti a společenských jevů v jejich komplexnosti ho dovedly za hranice různých žánrů. Od 70. let Szemző zakládal a účinkoval s několika hudebními a uměleckými seskupeními (Group 180, Fodderbasis, Gordian Knot). V tvorbě Szemzőho již od počátku jeho kariéry sehrává důležitou roli i umění filmové. Po delší spolupráci s filmařem Péterem Forgácsem na společných audiovizuálních intermediích a množství soundtracků natáčí Szemző od 90. let také vlastní filmy, ze kterých zaujmou zejména CUBA (1993), Az élet vendége: Csoma legendárium (Host života: Legenda Csoma; 2006) a Invisible Story (2009). Příležitostně přednáší na univerzitách v Maďarsku i zahraničí. Za svá díla a aktivity získal řadu ocenění. Jeho hudba a filmy byly publikovány na četných LP, CD a DVD a prezentovány na mnoha koncertech a festivalech po celém světě. Žije v Budajenő v Maďarsku. Tractatus (1991–1995) filmové úryvky: Péter Forgács, text: Ludwig Wittgenstein Tractatus je docela pochmurné a hloubavé dílo, které je samo o sebe kategorií. Možno ho označit za „minimalistické“ nebo dokonce „ambientní“, ale ani jedna z těchto kategorizací mu zcela nevyhovuje. Je to zvukové dílo, které z dálky dráždí smysly posluchače a vtahuje ho do svého vlastního přitažlivého světa. Nevěřím, že bych kdy slyšel podobně znějící dílo. Strhující a hypnotické.  Chris Meloche

Univerzitní kino Scala PHILL NIBLOCK Morning (1966–1969) The Magic Sun (1966–1968) Dog Track (1969) Annie (1968) Max (1966–1968) Raoul (1968–1969)

VV Martin Hroch Martin Hroch (*1985) vystudoval Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži v klavírní třídě Vandy Jandové a cembalové třídě Ivony Křivánkové. Dále pokračoval ve studiích na Hudební fakultě JAMU v Brně, kterou absolvoval v oborech klavír ve třídě Aleny Vlasákové a Jana Jiraského a cembalo u Barbary Marii Willi. Své vzdělání si rozšířil v rámci řady mistrovských interpretačních kurzů a seminářů pod vedením významných umělců a pedagogů. Zabývá se dobovou a tzv. historicky poučenou interpretací barokní hudby na oba nástroje. V letech 2007, 2009, 2011 získal opakovaně stipendium Společnosti J. Brahmse v Baden-Badenu a byl tak pozván k prestižnímu studiu hudby v Brahmshausu. Stal se laureátem soutěže International Forum – Musical Performance and Pedagogics. Jako sólista i jako komorní hráč vystupuje s řadou orchestrů a komorních ansámblů. Zabývá se sólovou i komorní koncertní činností. Nahrává pro rozhlas i televizi. Je členem londýnské The British Harpsichord Society. Na svém kontě má také účast na prestižní soutěži Pražského jara. Mimo četné umělecké aktivity působí i jako pedagog a je vyhledávaným komorním hráčem a korepetitorem řady umělců. Je členem badatelského týmu mezinárodního projektu EUR-TEXT a dramaturgem vlastní koncertní řady „Bravo…“. V oblasti provozovací praxe

VV Filharmonie Brno Filharmonie Brno – orchestr v srdci Evropy – představuje se svými 112 hráči jeden z největších středoevropských orchestrů, jenž se rozsahem i úrovní svého působení řadí k velkým orchestrům pražským i k proslulým tělesům z nedaleké Vídně. Brněnská filharmonie hraje na festivalech a v koncertních síních celého světa. Spolupracuje s věhlasnými dirigenty a hvězdnými sólisty. Z dirigentských osobností jsou to Jiří Bělohlávek, Serge Baudo, David Robertson ad. Z mnoha desítek sólistů stačí jmenovat Svjatoslava Richtera, Gidona Kre-

Přestože je Phill Niblock (více o něm viz text k Zahajovacímu koncertu 29/10) spojován především s elektronickou hudbou, jeho fotografie, filmy, videa a audiovizuální instalace jsou stejně důležitým příspěvkem do dějin uměleckých experimentů. Dlouho „utajované“ 16 mm snímky z druhé poloviny 60. let – Morning, The Magic Sun, Dog Track, Annie, Max a Raoul – ukazují Niblocka jako vynalézavého filmaře s neobyčejným smyslem pro empatické portrétování. Though Phill Niblock is associated mainly as an electronic composer, his photographs, films, videos and audio-visual installations are equally important contribution to the history of art experiments. For a long time „kept a secret“ 16 mm films from late 1960s – Morning, The Magic Sun, Dog Track, Annie, Max and Raoul – show Niblock as an inventive filmmaker with extraordinary sense for emphatic portraiting.

VV Ukázka z nalezeného filmu, použitého pro projekt „Jsem Čechoslovák, žiju však na jihu“ „Jsem Čechoslovák, žiju však na jihu“ pro smyčcové trio a tři promítačky (2014) Tento kus se vyvinul ze starých filmových kotoučů, které jsem našel na začátku 90. let v dřívějším bydlišti mého otce v Československu. Zvuk smyčcových nástrojů odhaluje svět, který je mi nejasně povědomý, období, které vymazalo předešlé éry, jen aby se opět rozplynulo v nicotě, stejně jako československý svět mého otce, ze kterého – kromě otce samotného – zmizeli všichni a všechno. Představení tudíž evokuje ztrátu ztráty.  Tibor Szemző

Tibor Szemző (b. 1955 in Budapest) is a composer, performer, filmmaker and intermedia artist with the degree in music and art. His varied interests coupled with his perception of reality and phenomena in their full complexity have oriented him toward the outer limits of various genres. From the 1970s he was the founder of several performing and artists’ groups (Group 180, Fodderbasis, Gordian Knot). Cinematic art plays an important role in the work of Szemző from the very beginning of his musical career. After a longer collaboration with filmmaker Péter Forgács on common audio-visual intermedia, and many soundtracks, since 1990s Szemző is shooting also his own films of which CUBA (1993), Guest of Life: Csoma Legend (2006) and Invisible Story (2009) are the most interesting. From time to time he lectures at universities, and has received a number of awards for his work and activities. His music and films were published on many LPs, CDs and DVDs and presented at many concerts and festivals worldwide. Lives at Budajenő, Hungary.

Dílo skladatele, instrumentalisty, historika, konstruktéra hudebních nástrojů, aktivisty a kajakového instruktora Boba Ostertaga (*1957 v Albuquerque, USA) není lehké shrnout nebo zaškatulkovat. Vydal 21 hudebních CD, dva filmy, dvě DVD a tři knihy. Jeho texty o současné politice byly publikovány po celém světě a v mnoha jazycích. Elektronické nástroje, které navrhl, jsou na pomezí hudební a video technologie. Účinkoval na hudebních, filmových a multimediálních festivalech po celém světě. Spolupracoval s tak odlišnými umělci a soubory, jako jsou Kronos Quartet, avantgardista John Zorn, heavymetalová hvězda Mike Patton, jazzový velikán Anthony Braxton, dyke punkový rocker Lynn Breedlove, drag diva Justin Bond, quebecký filmař Pierre Hébert a jiní. Proslýchá se, že má konexe na stínové guerillové seskupení The Yes Men. V březnu 2006 Ostertag zpřístupnil všechny své autorské nahrávky k volnému internetovému stažení pod licencí Creative Commons. V současné době působí jako profesor techno-kulturních studií na Kalifornské univerzitě v Davisu.

Tractatus (1991–1995) film excerpts: Péter Forgács, text: Ludwig Wittgenstein Tractatus is a quiet somber and thoughtful work, which stands in a category by itself. It could be termed “minimalist” or even “ambient” but neither one of these categorizations does it particularly appropriate justice. It is a soundwork, which teases the auditory senses from a distance and draws the listener into its own engaging world. I don't believe that I ever heard a work, which sounds quite like this. Engrossing and hypnotic.  Chris Meloche

Pierre Hébert and Bob Ostertag (Living Cinema) have been descending into Plato’s cave to box with the shadows since 2000. The shadows they find are those of major events from the world outside. After 14 years, they still cannot discern whether the shadow world is real or illusion. Caves they have visited include major museums of modern art, international film festivals in Europe, punk rock dives, and many places no one would ever want to go, in Canada, the US, most of Europe, Japan, China, Taiwan, Vietnam, Cambodia, and more.

“I am Czechoslovakian but Living in the South” for string trio and three loop projectors (2014) This piece evolved from old film reels that I found in the beginning of the nineties in my father’s former Czechoslovakian residence. The sound of the string instruments reveals a world, which for me is vaguely familiar, a period that wiped out earlier eras only to dissolve once more into nothingness just like the Czechoslovak world of my father of which – with the exception of my father himself – everybody and everything perished. Thus the performance evokes loss of a loss.  Tibor Szemző

21.00 Living Cinema Univerzitní kino Scala PIERRE HÉBERT – BOB OSTERTAG (LIVING CINEMA) Shadow Boxing

VV Living Cinema: Bob Ostertag a Pierre Hébert zdroj: www.pierrehobert.com Shadow Boxing (2000/2014) Mistrovský koncept dvou mistrů svého oboru. Kanadský filmař Pierre Hébert ve spolupráci s americkým hudebníkem Bobem Ostertagem prezentují živé setkání Východu a Západu, budování a rozpadu, nového a starého v interaktivním multimediálním projektu Living Cinema. Projekt byl prezentován na řadě prestižních filmových festivalů, v muzeích i hudebních institucích, svojí koncepcí je však vždy nový, neopakovatelný. Od roku 2000 sestupují Pierre Hébert a Bob Ostertag (Living Cinema) do Platonovy jeskyně, aby tam boxovali se stíny. Stíny, které potkávají, jsou stíny velkých událostí vnějšího světa. Ani po čtrnácti letech ještě nejsou oba umělci schopni rozlišit, zdali je svět stínů skutečný nebo iluzorní. Mezi navštívenými jeskyněmi byla velká muzea moderního umění, mezinárodní filmové festivaly v Evropě, punkrockové pajzly i mnohá místa, kam by sotva někdo toužil vstoupit – v Kanadě, USA, většině Evropy, Japonsku, Číně, Tchaj-wanu, Vietnamu, Kambodži, Mexiku, Argentině aj. Pierre Hébert (*1944 v Montrealu) natočil jako zaměstnanec Kanadské národní filmové rady přes dvacet krátkých animovaných filmů a celovečerní film La Plante humaine (oceněný v roce 1996 jako nejlepší quebecký celovečerní film). Dnes působí jako nezávislý umělec a filmař. Od roku 2001 procestoval se svým kolegou hudebníkem Bobem Ostertagem celý svět a v rámci projektu Living Cinema s ním odehrál více než osmdesát představení živých animací. Spolupracoval též s dalšími hudebníky – Fredem Frithem, Lori Freedmanovou, Stefanem Smulovitzem a Robertem Marcelem Lepagem – i tanečními seskupeními v New Yorku, Montrealu a Francii. Hébert je autorem dvou knih a množství článků o filmu a animaci. Zabývá se též výtvarným uměním. Jeho posledním projektem je cyklus filmů Místa a monumenty, na jehož realizaci obdržel od Conseil des arts et des lettres du Québec prestižní „kariérní grant“ pro film. V roce 2005 mu bylo quebeckou vládou uděleno filmové ocenění „Albert Tessier“ za celoživotní dílo. V srpnu 2010 získal čestnou profesuru na Emily Carr University of Art + Design ve Vancouveru.

Formerly an employee of the National film board of Canada where he directed over twenty animation shorts and a feature La Plante humaine (best Quebec feature award 1996), Pierre Hébert (b. 1944 in Montreal) is now an independent artist and filmmaker. Since 2001 he traveled the world with his musician colleague Bob Ostertag and presented the Living Cinema live animation performance over 80 times. He also worked with other musicians like Fred Frith, Lori Freedman, Stefan Smulovitz and Robert Marcel Lepage, as well as with dance companies in New York, Montreal and France. Hébert published two books and many articles on cinema and animation. He also pursues a career as a visual artist. His current project is a new series of films Places and Monuments for which he received from the Conseil des arts et des lettres du Québec the prestigious “career grant” for cinema. In 2005 he was the recipient of the “Albert Tessier” cinema award from the Quebec government for lifetime achievement. In August 2010 he was granted an honorary professorship by the Emily Carr University of Art + Design in Vancouver. Composer, performer, historian, instrument builder, journalist, activist, kayak instructor, Bob Ostertag’s (b. 1957 in Albuquerque, US) work cannot easily be summarized or pigeon-holed. He has published 21 CDs of music, two movies, two DVDs, and three books. His writings on contemporary politics have been published on every continent and in many languages. Electronic instruments of his own design are at the cutting edge of both music and video performance technology. He has performed at music, film, and multi-media festivals around the globe. His radically diverse collaborators include the Kronos Quartet, avant-gardist John Zorn, heavy metal star Mike Patton, jazz great Anthony Braxton, dyke punk rocker Lynn Breedlove, drag diva Justin Bond, Quebecois film maker Pierre Hébert, and others. He is rumoured to have connections to the shadowy media guerrilla group The Yes Men. In March 2006 Ostertag made all of his recordings to which he owns the rights available as free digital downloads under a Creative Commons license. He is currently Professor of Techno-cultural Studies and Music at the University of California at Davis.

22.00 Audiovizuální laboratoř PRAHA/Fórum pro architekturu a média Viz text k Audiovizuální laboratoři na s. 3

upraveným zvukem. Takto převedený zvukový záznam byl digitálně destruován, roztříštěn a nekompromisně zbaven všech svých původních atributů za použití principů tzv. fraction music. Skladbu Re:Broken Music poprvé uvedl soubor Opening Performance Orchestra v roce 2009 ve verzi pro dva gramofony a tři laptopy. Živý záznam koncertu pak vydal vlastním nákladem na kompaktním disku o rok později. V roce 2012 vystoupil na pražském festivalu Alternativa Milan Knížák za asistence Petra Ference (aka Phaerentz) s novou verzí své Broken Music a poté Opening Performance Orchestra s Re:Broken Music pro tři laptopy a video. Výsledkem spolupráce se v roce 2013 stala nová verze původního konceptu destruované hudby nazvaná Re/Broken Music. V první části vychází Knížák za Ferencovy asistence z originálního konceptu Broken Music. Původní instrumentárium bylo podstatně rozšířeno a obohaceno o moderní technické prvky – místo jednoho gramofonu, který Knížák používal v 60. letech, zapojuje v řadě čtyři až šest gramofonových přístrojů. Další zdroje zvuku tvoří kazetové magnetofony, CD přehrávače s destruovanými kompaktními disky, modifikované klávesové nástroje či destruovaný hlas. Ve druhé části skladby vyšel soubor Opening Performance Orchestra z Knížákova konceptu, přičemž původní mechanickou destrukci a fyzické přehrávání gramofonových desek nahradil – podobně jako v předchozích dvou interpretacích – použitím principů fraction music. Výchozím materiálem pro tuto část skladby byla nejen původní Broken Music, nýbrž též úryvky a zvukové citace z Knížákových skladeb, vydaných na kompaktním disku nazvaném Broken Tracks, a současně autorské zvukové stopy Opening Performance Orchestra, jež byly vytvořeny speciálně pro tuto skladbu. Všechny zvukové zdroje byly opět zpracovány a reinterpretovány. V roce 2013 byla společná verze destruované hudby uvedena na festivalu Pohyb – Zvuk – Prostor v Opavě pod názvem Re/Broken Music. Skladba Re/Broken Music týchž protagonistů byla uvedena na jaře 2014 v Berlíně ve speciální prodloužené hodinové verzi pro čtyři gramofony, tři kazetové magnetofony, dva CD přehrávače a destruované klávesové nástroje (Part I – Broken Music) a pro čtyři laptopy a video (Part II – Re:Broken Music). Průvodní text k CD (2010) s živým záznamem koncertu Re:Broken Music z roku 2009: BROKEN MUSIC / RE:BROKEN MUSIC V roce 1963–4 jsem zpomaleně nebo zrychleně přehrával gramofonové desky, tím měnil kvalitu skladby a tvořil vlastně skladbu jinou. V roce 2008–9 jsme převedli původní záznam z gramofonových desek do digitální podoby, přičemž nás nezajímaly snahy o maximální věrnost a čistotu digitálního světa. V roce 1965 jsem začal desky destruovat: škrábat, probodávat, lámat. Jejich přehráváním (které ničilo gramofonové jehly i gramofony samotné) vznikla zcela nová hudba – nečekaná, drásající, útočná i humorná, která ve své podstatě vede ke ztrátě jemných struktur přirozeného zvuku, do světa chyb a zkreslení, který zůstává skryt za posluchačsky vstřícným digitálně upraveným zvukem. Skladby trvající vteřinu anebo téměř nekonečně dlouho (to když jehla uvízla v hlubokém vrypu a neustále přehrávala jedinou frázi). Takto převedený zvukový záznam byl digitálně destruován, roztříštěn a nekompromisně zbaven všech svých původních atributů. Rozvíjel jsem dále tento způsob. Začal jsem desky přelepovat, přemalovávat, spalovat ohněm, rozřezávat a slepovat části různých desek do sebe atp., abych docílil co největší zvukové různosti. Žádné melodie, žádné rytmy, žádné harmonie – to je fraction music. MILAN KNÍŽÁK, BROKEN MUSIC (1965) OPENING PERFORMANCE ORCHESTRA, RE-BROKEN MUSIC (2010)

PÁTEK 31/10 17.00 Krátké filmy PRAHA/Fórum pro architekturu a média PIERRE HÉBERT

19.00 Dvojkoncert Besední dům, koncertní sál MILAN KNÍŽÁK & PHAERENTZ & OPENING PERFORMANCE ORCHESTRA Re/Broken Music (2013) — NIHILIST SPASM BAND V roce 2013 uplynulo padesát let od vzniku konceptu Broken Music. Na přelomu let 2008 a 2009 převedli členové Opening Performance Orchestra původní záznam z gramofonových desek do digitální podoby. V centru jejich zájmu přitom nebyla maximální věrnost a čistota digitálního světa, která ve své podstatě vede ke ztrátě jemných struktur přirozeného zvuku, nýbrž odvrácená strana těchto postupů – svět chyb a zkreslení, jenž zůstává skryt za posluchačsky vstřícným, digitálně

VV Milan Knížák hrající na foukací harmoniku Foto © D. Saudek Milan Knížák (*1940) zasahuje do mnoha uměleckých oborů i do oblastí ležících mimo umění. Jeho aktivity zahrnují výtvarné umění, architekturu, design, módu, básně, fotografie a v neposlední řadě také hudbu. Do raného tvůrčího období Milana Knížáka patří tzv. destruovaná hudba. Na gramofonu přehrával nejrůzněji preparované a destruované desky a dával tak vzniknout hudbě, v níž stejnou roli hrál obsah použitých nahrávek i povrch nosičů. Fragmenty známých skladeb byly nečekaně přerušovány skřípotem, šumem či přeskakováním

jehel. Hudba vznikající přehráváním destruovaných gramofonových desek nemůže být – nebo jen velmi obtížně – přepsána do not nebo jiného jazyka. Proto je možné desky samotné považovat zároveň i za notace, píše Knížák v textu Destruovaná hudba a v bookletu CD Broken Tracks dodává: Destruovanou hudbu jsem začal vymýšlet v roce 1964 a jsem jedním ze světových protagonistů tohoto druhu hudby. Prvně byla použita v II. manifestaci aktuálního umění v roce 1965. Později se dostala do obecnějšího povědomí pod názvem Broken Music, což je název mého LP, které vyšlo v sedmdesátých letech v Itálii. Hravá, monumentální i nervydrásající Broken Music je považována za výchozí koncept pro turntablismus, kreativní hraní na gramofony, které se v mnohem pozdější době v podobě DJingu prosadilo na poli taneční pop music, hip hopu a v mnoha dalších, zajímavějších formách na poli alternativní hudby. Přední světoví hráči na gramofon, jako jsou Christian Marclay, Philip Jeck, Dieb13 či erikM, mají v Milanu Knížákovi předchůdce i vzor. S destruovanou hudbou Knížák koncertuje dodnes, kromě gramofonů si na pódium ale bere i klávesy a kazetové magnetofony s nahrávkami svých dalších kompozic. Původní koncepce destruované hudby byla později rozšířena: z desek se díky podnětu galeristy Gina Di Maggia stala samostatně existující výtvarná díla, která si našla místo v předních soukromých sbírkách jakožto i ve stálé expozici moderního umění Národní galerie v Praze. Milan Knížák (b. 1940) grew up in Mariánské Lázně. After being thrown out of various Prague universities and art schools, he came to New York and associated himself with Fluxus, a group of postmodern conceptual artists. Knížák's performance art pieces usually involved very down-to-earth human activities turned into absurd gestures (like adults playing childish games in the middle of the street). His search for the ultimate desacralization of art took a new turn in the mid-'60s when he began to paint, break, scratch, and alter LPs in every possible way (including cutting them and pasting unrelated pieces together). These works stand as both art pieces and playable scores. He extended the concept to printed scores – erasing notes, changing bar sequences, pasting unrelated passages together, etc. Back in Europe in the late '70s, Knížák continued to create and lecture, even though he was persona non grata in Czechoslovakia and kept making enemies with his agit-prop antics and flammable politic statements. As president of the Academy of Fine Arts, he was the source of many scandals. He later became director of the National Gallery in Prague.

VV Phaerentz Phaerentz (Petr Ferenc) je pražský hudebník věnující se elektronice, promotér a hudební publicista. Pracuje se zvukem a různými médii, využívá přehrávače, většinou kazetové magnetofony, ale i minidisky, CD walkmany a gramofony, ty především ve skupině Birds Build Nests Underground spojující gramofonovou improvizaci a destrukci gramodesek s improvizovanou 8mm, 16mm, 35mm a KP8 projekcí. Jako sólista se Phaerentz zaměřuje na fyzické vlastnosti zvuku a specifika jednotlivých médií: každé má své kouzlo, určitou barvu zvuku a jedinečné vlastnosti co do možností opakování, náhodnosti a citlivosti hraní. Pro Phaerentzovu práci je typické opakování krátkých smyček (nalezených zvuků, terénních nahrávek, frekvencí) různých délek, přičemž jejich fázový posun vytváří překvapivé a zcela nepředvídatelné akustické a polyrytmické jevy, jež nelze plně předjímat a které jsou výrazně dotvářeny koncertním prostorem. Výsledkem je psycho-akustický minimalistický zážitek, při němž je opakování využito coby prostředek k objevování pohybu v nehybném a vice versa. Phaerentz (Petr Ferenc) is an autodidact and a devoted soloist. A Prague-based ex-member of various bands and projects (Birds Build Nests Underground, Radio Royal, Z veselého světa, Prkvoj, MCH Band, PPPP, Biokovo etc.). A co-founder of HIS Voice magazine (2001), Stimul festival (2005) and Wakushoppu concert series (2011). Opening Performance Orchestra je sedmičlenný soubor, který se žánrově pohybuje od elektronických výbojů hudební avantgardy 20. století až po současnou japonskou noise music. Vlastní tvorba souboru vychází především z tzv. fraction music. Výchozí zvuk je digitálním způsobem destruován, roztříštěn a nekompromisně zbaven všech svých původních atributů v duchu kréda „žádné rytmy – žádné melodie – žádné harmonie“. Kromě svých skladeb soubor uvádí vlastní interpretace děl jiných autorů, přičemž výsledkem jsou vlastní autorské skladby (např. série Spring Ceremony nebo Fraction Music, Evenfall, Creeping Waves) jakož i rein-

VV Opening Performance Orchestra Pohyb – Zvuk – Prostor, Opava 2013 terpretace skladeb jiných autorů, s nimiž členové Opening Performance Orchestra cítí myšlenkovou spřízněnost (např. Inspirium Primum, jež je odkazem na materiál představitele japonské noise music Hiroshiho Hasegawy, Perceived Horizons jako pocta musique concrète, Chess Show věnovaná Johnu Cageovi nebo The Noise Of Art odkazující k počátku 20. století a aktivitám italských futuristů, příp. právě Re/Broken Music vycházející z destruované hudby Milana Knížáka). Součástí živých vystoupení souboru je abstraktní videoprojekce nezávislá na zvukovém materiálu. Opening Performance Orchestra is Czech experimental music group from Prague. Its seven members have collaborated (both musically and otherwise) for almost two decades. Since 2006 the group has been engaged in creative musical activity. Opening Performance Orchestra follows in the path of 20th-century avant-garde composers and of Japanese noise music, and is based on so-called “fraction music” and the slogan “no melody, no rhythm, no harmony”. The group has created its own compositions as well as reinterpretations of the works of composers with whom Opening Performance Orchestra feels a kindred spirit.

VV Destruované desky Padesát let s Broken Music (rozhovor s Milanem Knížákem) Vynálezem gramofonu, přístroje určeného pro přehrávání zvukového záznamu, obohatil svět Emile Berliner již v předminulém století, přesně roku 1895, i když o pár let dříve, konkrétně v roce 1878, jej předběhl Thomas Alva Edison svým patentem na fonograf, z jehož principů gramofon vycházel. Avšak teprve po uplynutí dalších 70 let se objevil nápad použít tento přístroj nikoli jako reprodukční zařízení, nýbrž jako hudební nástroj. Autorem tohoto konceptu byl na počátku šedesátých let Milan Knížák, který o něm praví ve svém textu nazvaném Destruovaná hudba následující: V roce 1963–4 jsem zpomaleně nebo zrychleně přehrával gramofonové desky, tím měnil kvalitu skladby a tvořil vlastně skladbu jinou. V roce 1965 jsem začal desky destruovat: škrábat, probodávat, lámat. Jejich přehráváním (které ničilo gramofonové jehly i gramofony samotné) vznikla zcela nová hudba – nečekaná, drásající, útočná i humorná. Skladby trvající vteřinu anebo téměř nekonečně dlouho (to když jehla uvízla v hlubokém vrypu a neustále přehrávala jedinou frázi). Rozvíjel jsem dále tento způsob. Začal jsem desky přelepovat, přemalovávat, spalovat ohněm, rozřezávat a slepovat části různých desek do sebe atp., abych docílil co největší zvukové různosti. V letošním roce tedy uplyne padesát let od okamžiku, kdy Broken Music aneb Destruovaná hudba spatřila světlo světa. Následující rozhovor vznikl jako zamyšlení nad samotnými počátky tohoto konceptu, jeho osudy a dalším vývojem v následujících desetiletích, jakož i pokus představit jeho potenciál v době budoucí. Jak se objevil nápad použít gramofon jako hudební nástroj? Byla Broken Music výsledkem dlouhodobé úvahy anebo přišla jako inspirace podobná blesku z čistého nebe? Podařilo se mi získat gramofon, ale měl jsem jen 4 gramodesky, které jsem hrál stále dokola. To začalo být po určité době dost nudné, a tak jsem se bavil tím, že jsem je pouštěl buď na větší rychlost, nebo jsem je zpomaloval. Ale i to brzy bylo málo, tak jsem rychlost zvětšoval tím, že jsem je honil prstem, nebo jsem je naopak rukou brzdil až do super pomalého po-

hybu. Desky tak vydávaly troubivé zvuky zcela nepodobné původní nahrávce či naopak změť pisklavých skřeků. No a odtud byl už jen malý krok k poškrábání desky… a pak k dalším destrukcím. V podstatě všechno, co jsem v životě dělal, vyplynulo ze situace. Neměl jsem dost místa uvnitř své „pracovny“ na Novém Světě, a tak jsem věci dělal na ulici, tím do procesu vstupovali lidé atd. Preparované desky byly původně zamýšleny k hudební produkci, ale přesto se nakonec ocitly jako výtvarné objekty v galeriích a jako takové jsou patrně ve všeobecném povědomí známější. Kdy a jak k tomu došlo? Dlouho jsem destruované desky zamýšlel jen jako hudební nástroje. Ano. Tak byly vytvořeny. Jejich estetická stránka mě nezajímala. Až když si některé desky odvezl Giancarlo Politi (Flash Art) a prodal je pozdějšímu editorovi Ginovi di Maggio – ten je začal věšet na zeď i jako vizuální objekt. Potom jsem vytvořil řadu destruovaných desek, které počítají s vizualitou jako s dalším prvkem, stávají se tedy konceptuálními díly počítajícími i s představou hudby. Například deska, na které je připevněn jednoduchý hudební nástroj – vzniká tak kombinace reprodukované a živé hudby, ale vše zůstává často jen v představách. Broken Music je pro živé hraní velmi atraktivní – intenzivní, pestrá, zvukově neočekávaná a proměnlivá. Kolikrát byla za dobu své existence koncertně uvedena? Utkvělo vám některé živé vystoupení zvlášť v paměti? Těch vystoupení bylo velmi málo. První v roce 1965 během II. manifestace aktuálního umění v Praze na Novém Světě. U nás se o tuto hudbu nikdo nikdy nezajímal, a tak jsem ji provozoval až v Západním Berlíně, kam jsem vyjel na disidentskou výjezdní doložku kvůli grantu DAAD. Zúčastnil jsem se několika výstav, kde jsem vystavoval i gramofon s destruovanými deskami, které se přehrávaly. Například známá Für Augen und Ohren v Berlínské akademii. Vzpomínám si na koncert pro rádio v Amsterdamu. Nejvýznamnější bylo asi vystoupení v berlínském Ballhausu, kde jsem poprvé použil více nástrojů, tedy nejen gramodesky, ale i magnetofony a keyboardy. V roce 1979 vyšel záznam Broken Music na vinylu u italského labelu Multhipla Records, jehož vydání kurátoroval Walter Marchetti. O jaký záznam se jednalo a jakým způsobem k vydání v Itálii došlo? Nahrávku jsem udělal v Praze, poněvadž jsem nikam nesměl. Bylo to velmi jednoduché. Hrál jsem desky na gramofonu a držel jsem u toho mikrofon. Marchetti se pak z toho mohl zbláznit. V roce 2002 byla Broken Music vydána na americkém labelu Ampersand a v roce 2005 na anglickém labelu Kissing Spell. Jedná se o hudebně stejný záznam jako na vinylu, anebo bylo vydáno jiné provedení Broken Music? O tomto vydání jsem nevěděl, ale byla to stejná nahrávka. Navíc vyšla i na magnetofonové kazetě spolu s malou destruovanou deskou jako multiple v nakladatelství Armin Hundertmark v Německu. U Armina jsem publikoval mnoho multiplů a byl jsem prvním cizincem v jeho edici, kterému vydal samostatnou sérii. Ze začátku 90. let pochází hudební materiál Broken Tracks, který vyšel o mnoho let později, konkrétně v roce 2008 na CD u českého labelu Guerilla Records. Jedná se o dvě rozsáhlé skladby – Bossa Nova Suite a Ballhaus koncert. Jak vznikl tento hudební materiál a jakou má souvislost, popř. přímou či nepřímou návaznost na Broken Music? Bossa Nova Suite vznikla v podstatě živou nahrávkou pro ORF ve Vídni, když mě oslovila Heidi Grundmann. Při natáčení jsem použil řadu principů, od míchání nejrůznějších nahrávek přes přehrávání destruovaných desek až po živě nahranou a zazpívanou banální píseň. Z těchto komponentů vzniklo několik různých hudebních vět, které tvoří barevnou suitu. Později se několik světových rozhlasových stanic zabývajících se experimentální hudbou dalo dohromady a vydalo CD, na kterém se ORF prezentovala právě mojí Bossa Nova Suite. Jednou z koncertních akcí, na nichž byla Broken Music uvedena, byly Ostravské dny pořádané v roce 2007 Petrem Kotíkem. Jednalo se o večer věnovaný hudbě protagonistů hnutí Fluxus, při němž byly uvedeny skladby Bena Pattersona, Yoko Ono, Emmetta Williamse, Richarda Maxfielda, Terryho Jenningse, La Monte Younga a rovněž Broken Music ve vaší interpretaci. Jaké bylo setkání kdysi tak různorodých a radikálních postav hnutí Fluxus po tolika letech v rámci jednoho večera? Podobných koncertů jsem zažil v životě hodně a musím říct, že už mě šeptavé minimalistické skladby na rozhraní slyšitelnosti, předstírající superumění, k smrti nudí. A tak jsem se domluvil se zvukaři, aby nastavili hladinu zvuku co nejvýše. A bylo to opravdu na hranici únosnosti. Myslím, že v sále zbyli 4 posluchači, ale všichni si ten koncert pamatují. Jinak většina autorů, které zmiňujete, jsou moji přátelé, včetně Bena Pattersona, který provedení většiny zmiňovaných skladeb řídil. V minulosti jsme měli možnost vidět několik dalších živých provedení Broken Music. Jedno vystoupení se konalo v Brně na Skleněné louce koncem 90. let (zde jste vystupoval sólo), kde Broken Music zněla do té doby, než oba hifi gramofony definitivně vypověděly poslušnost. Další vystoupení bylo v roce 2002 v Sukově síni pražského Rudolfina (za asistence paní Knížákové), kde byla prezentována hodinová verze Symfonie pro hluchoněmé (hluší neslyší a němí nemohou protestovat). Tenkrát se jednalo o velice hutnou verzi s destruovanými deskami, disharmonicky znějícími klávesami, zvonečky i velkým kravským zvoncem a volnou recitací. Poslední živá Broken Music zazněla v loňském roce na pražské Alternativě za asistence Petra Ference… Ten výčet není úplný. Poslední koncert Broken Music se odehrál v uměleckém klubu v německém Chemnitzu, kde jsem vystavoval se svými studenty z Akademie výtvarných umění, a mé vystoupení bylo jako bonus, který návštěvníky uzemnil. Vámi zmiňovaná vystoupení, např. na Skleněné louce v Brně či v Rudolfinu, si pamatuji tak matně, že nevím, jestli se mi

zdály nebo se skutečně staly. Vy jste mi teď potvrdil, že jsem nesnil. Krátký koncert na Alternativě ukázal, že můj způsob hry zatím nesklouzává do akademičnosti, alespoň já jsem měl takový pocit. A díky panu Ferencovi za pomoc, já se v těch páčkách moc nevyznám. Projevil v minulosti někdo zájem o uvedení Broken Music jako interpret a lze tuto skladbu chápat jako hudební materiál, který může a má být interpretován, popř. jakým způsobem? Byl zájem hlavně o destruované notace. Například Arditti String Quartet. Dokonce jeden z mladých českých pianistů (omlouvám se, že si na jeho jméno nevzpomínám) nahrál moji skladbu pro klavír vytvořenou systémem destruovaných notací. „Počítače zabíjejí hudbu“, zní povzdech leckterého staromilce. Řadě žánrů však technický pokrok svědčí a každopádně prospívá všem progresivním trendům. Může se v nejbližší době technický rozvoj ještě posunout radikálním způsobem vpřed a máte představu, jak by mohla znít Broken Music v roce 2050? Z mé práce i z mých postojů je jasné, že se nevyhýbám žádné oblasti. Nevím, jestli v roce 2050 bude mít ještě „destruovaná“ hudba smysl. Destrukce se může stát, a jsem přesvědčen, že už se stala, jednou z metod tvorby hudby. Ale podle mne v roce 2050 možná budeme opět blíže nějakému tzv. přirozenému zvuku. Současná generace hluchne pod náporem decibelů. Možná že přímá účast na tvorbě hudby bez dlouhodobého „štelování“ odposlechů atp. – to všichni muzikanti znají – bude aktuální. V letošním roce uplyne od zrození Broken Music padesát let. Chystáte se nějakým způsobem během letošního nebo příštího roku reflektovat toto kulaté jubileum? Na toto jubileum jste mě upozornili vy. V červnu nás navštívil náš starý přítel René Block (manžel Ursuly Block, majitelky galerie a obchodu Gelbe Music v Berlíně), který říkal, že jeho žena chce galerii po mnohaletém a velmi úspěšném fungování uzavřít a že by to chtěla udělat se mou, tedy s prezentací mé hudební práce.  S Milanem Knížákem rozmlouvali Jaromír Studený a Petr Studený, kráceno

VV Nihilist Spasm Band, London, Ontario 1966 DIY v té nejautentičtější podobě. Soubor Nihilist Spasm Band založilo v roce 1965 osm umělců v Londoně v kanadském Ontariu. Hrají na vlastní a upravené nástroje, nespadají do škatulek a nesnášejí klišé. Greg Curnoe zemřel v roce 1992 při havárii na kole a Hugh McIntyre dostal v roce 2004 infarkt. Všechny ostatní baví i po téměř padesáti letech existence společně hrát a hrát si. Už byli vším: rock’n rollem, punkem, industrialem, freak, volnou improvizací i noisem. Přesto jsou neustále a především sami sebou. Úžasné a gratulujeme. Nihilist Spasm Band: stále neuměle, stále zvesela, stále nahlas Tohle je jeden z muzikantských příběhů, které dokáže napsat jen život sám a který tolik usnadňuje práci nám hudebním škrabákům. Už skoro padesát let se v jisté londýnské galerii – mám na mysli město London v kanadské provincii Ontario – schází společnost pánů za účelem společného muzicírování. Všichni jsou zarytými nehudebníky, nástroje si vyrábějí sami a pro své město jsou podobnou atrakcí jako Woody Allen s klarinetem pro jistou newyorskou nóbl restauraci. Vítejte ve světě Nihilist Spasm Bandu. A abychom byli přesní – mezi pány je i jedna exotická dáma a místo pravidelných hlukových dýchánků se za ty roky jednou změnilo. Kolektiv emeritních nihilistů /// Vždycky jsem si myslel, že se tito „předchůdci ledasčeho“ (vysvětlím níže) jmenují Soubor nihilistické křeče – asi proto, že mi nihilismus připadá poněkud křečovitý. Jenže spasm band je terminus technicus a označuje kapely hrající na nástroje nalezené a samodomo vyrobené. Spasm bandy se vyrojily na přelomu devatenáctého a dvacátého století v New Orleansu, často byly tvořeny dětmi a sehrály významnou úlohu při zrodu jazzu, podobnou jako v Británii o šedesát let později skupiny hrající skiffle při zrodu bigbítu. Asi první kapela, která si slovní spojení spasm band vetkla do názvu, se jmenovala Stale Bread's Spasm Band (na plakátech při „lepších kšeftech“ byla často uváděna coby Razzy Dazzy Spasm Band) a v jejím instrumentáři bychom nalezli instalatérské trubky, čajovou konvici a housličky z krabice na doutníky. Od té doby si slova spasm band přisvojila nejedna jazzová skupina i parta nihilistických neumětelů z ontarijského Londýna. A spasm bandům rozhodně nedělá ostudu, její dechové a strunné nástroje sestavené z mrtvých těl „opravdových“ hudebních nástrojů i z materiálu, který člověk nalezne spíše v hobbymarketech, dokonale dodržují pravidla hry nastavená v New Orleansu koncem předminulého věku. Pozornost si zaslouží především sestava plastových armatur zvaná (podle člena NSB Arta Prattena) Prat-a-various. Pamětníci českých koncertů Wolf Eyes si vzpomenou, že na něco podezřele podobného hudl člen detroitského noiseového tria John Olson.

V bookletu alba 1984 skupina ke svému instrumentáři píše: Používáme nejrůznější samodělné a upravené instrumenty. Ty se neustále mění. Používáme i nejrůznější ekvalizéry, kompresory, ring modulátory, kvákadla a jiné pedály. Používáme dva netlumené basové bubny o průměru 71 cm a sestavu dvou hluboce znějících dechovkových virblů. Jeden malý buben jsme ozvučili basovým reproduktorem coby mikrofonem a jeden z našich činelů je vlastně velký ocelový talíř. Používáme i ručně vyrobené snímače, mezi nimiž je jeden, který Murray Favro vyrobil ze zavírání lednice Arta Prattena. Na počátku ale byla (ne)politika a kazoo. Následuj volání kazoo /// Nihilist Spasm Band vznikl v roce 1965 coby hudební sekce Nihilistické strany Kanady, jež automaticky rušila členství všech kandidátů, kteří se jí nachomýtli, a jejíž činnost, jak se zdá, spočívala především v návštěvách tak trochu warholovsky otevřené domácnosti Grega Cunroea, kde se především poslouchaly desky a hovořilo o politice. Cunroe, který tragicky zahynul v roce 1992, natočil v roce 1965 film No Movie a požádal své přátele, aby k němu vytvořili soundtrack. Vzhledem k tomu, že nikdo z nich nebyl hudebník, bzučela celá asi dvacetičlenná smečka na kazoo. Myšlenka vytvářet společně zvuk byla na světě a z pestré společnosti postupem času vykrystalizovala osmičlenná sestava s kytarou, snižcovým basklarinetem, bicími i třípaůlstrunnými houslemi. Až na jedno úmrtí, dva odchody a příchod zmíněné exotické dámy to spolu pánové táhnou dodnes. A začalo se hrát – žádné zkoušení, ale pravidelné pondělní hlukové sessions před publikem. U nehudebnických kapel se to s pravidelným hraním mívá tak, že po čase z bezbřehé kakofonie začíná vystupovat nenapodobitelný tvar a překvapivá hudební řešení, která by školený muzikant nezopakoval. Že by je nezopakovali ani strůjci sami, je jiná věc: nejsou cvičené opice a faustovské „okamžiku, prodli, jsi tak krásný“ je, jak známo, cestou do pekel. S vydáváním desek se kapela, z níž se pomalu ale jistě stávala kanadská „oficiální“ kulturní atrakce, příliš nezatěžovala. Debut s nepřekvapivým názvem No Record vydala samonákladem v roce 1968, jeho následníka až o jedenáct let později. Obě desky prý vypustila do světa, aniž by se příliš starala o jejich další osud, vydala je prý prostě proto, že když už si hraje na opravdovou kapelu, musí taky něco vydat. Samizdatových artefaktů ale přibývalo… Ne nadarmo jsou ve skupině kromě lékaře (což se na cestách hodí) i tři výtvarníci. Padlo zde spojení „opravdová kapela“ a myslím tím kapelu rockovou – Nihilist Spasm Band na fotografiích opravdu ze všeho nejvíc připomínají bigbítovou smečku. Mají opravdické bicí, elektrické kytary (i když ta třicetikilová má prý snímač z magnetu tak silného, že dokáže „vycucnout“ barvu z televizoru) a především frontmana prezentujícího texty. Většinou je jím Bill Exley. NSB tím tak trochu odkazuje k beatnickému modelu čtení poezie do jazzové improvizace. Díky tomu, že sestavu Nihilist Spasm Band tvořili usedlí pánové s pravidelnou pracovní dobou, byla kontaktní adresa uvedená na obalu No Record platná i po desetiletích. A aniž by o tom přátelé věděli, jejich alba putovala světem. Po letech se začali ozývat fanoušci. Počátkem osmdesátých let to byl Steven Stapleton z Nurse With Wound, který Nihilistům na své značce United Dairies vydal album ¬x~x=x, a kapela začala být považována za protagonisty industriální hudby. Nebyla to první ani poslední nálepka, jíž se jí dostalo. V sedmdesátých letech nám zkoušeli říkat punkové, konstatuje kytarista Murray Favro v článku otištěném v červnu 2008 v The Wire. Předtím jsme byli flaks… [nebo] rock'n'roll volných forem… Pak se říkalo, že jsme industriál. A teď noise. Japonská spojka… žádná sranda /// Kdyby jen noise… Rovnou „otcové zakladatelé“ žánru. Můžou za to Japonci, konkrétně Jojo Hiroshige, protagonista nejstarší japonské noiseové skupiny, legendárních Hijokaidan, kteří rovněž toužili pouze dělat kravál, svá intenzivní vystoupení ale doplňovali transgresivními performancemi. Hiroshige na své značce Alchemy Records od začátku devadesátých let vydal slušnou řádku titulů Nihilist Spasm Bandu a pozval kanadské Londýňany do Japonska, kde je uvedl v kontextu tamní hlukové scény. Členové NSB to sledovali s lehkým pobavením a údivem, kam je jejich zpola privátní hlučení přivedlo. Z Japonska si rovněž přivezli přírůstek do sestavy – bubenici (a samozřejmě hráčku na kazoo) Ayu Onishi, někdejší členku Hijokaidan a prodavačku v obchůdku Alchemy Records, která se pod dojmem z NSB rozhodla odjet studovat do Kanady a stát se pravidelnou protagonistkou pondělních zvukových sessions. To už se ze členů Nihilist Spasm Bandu staly jaksepatří legendy. Čím dál víc koncertovali po celém světě, k čemuž přispělo i to, že postupně dosahovali důchodového věku a nemuseli brát ohledy na píchačky, a zahráli si s leckterým ze svých slavných obdivovatelů. Ve svém domovském městě dokonce založili a několik let provozovali No Music Festival, na němž podnítili nejeden společný koncert svých obdivovatelů od zmíněného Hiroshigeho přes Voice Crack, Thurstona Moorea a Jima O'Rourka (oba mj. ex Sonic Youth), filmaře a hudebníka Michaela Snowa či kytaristu a skladatele Alana Lichta až po saxofonistu Kena Vandermarka. Ve shodě se svou pověstí iniciátorů noise dokonce prohlašují, že slavný newyorský noiseový No Fun Fest, na který se sjížděly davy diváků z celého světa (na posledním ročníku byl klub našlapán šesti stovkami lidí), byl jejich No Music Festivalem přímo inspirován. To všechno je historie, která by ale neměla být důležitější než barvité dojmy, jež Nihilist Spasm Band vyvolávají svým radostným hlučením. Stále neuměle, stále zvesela, stále nahlas. Čechy počátku sedmdesátých let /// O japonské stopě Nihilist Spasm Bandu bylo napsáno dost, nás by ale mohla zaujmout vzpomínka jednoho z členů skupiny na setkání s českým undergroundem na počátku sedmdesátých let. Z ontarijského Londýna totiž kromě NSB pochází i hudebník, překladatel, spisovatel a později i vydavatel Paul Wilson, který v letech 1967–1977 žil v Československu (odkud byl následně vyhoštěn).

Jeden z kazooistů NSB, malíř John Boyle, vzpomíná: Jistý společný přítel Dona Sparlinga, Paula Wilsona (Kanaďanů žijících v Praze) a můj zařídil, že jsem v roce 1971 a poté ještě v roce 1973 mohl jet do Prahy. Důvodem mé návštěvy bylo tajně připravit výstavu českých umělců a přepravit jejich kresby a díla na fotografiích a diapozitivech do Kanady. Rovněž jsem přivezl ukázky děl umělců z Niagary v Kanadě, včetně svých, a představil je v jednom pražském bytě a v galerii v Blansku nedaleko Brna. Nepřijel jsem jako člen Nihilist Spasm Bandu, ale kazoo jsem s sebou měl. Hrál jsem improvizovaný koncert v tanečním sále, kde bylo přítomno mnoho umělců, a slavný výtvarný kritik a umělecký vedoucí Plastic People Ivan Jirous, kterému se mé obrazy nelíbily, mi řekl, že jsem úžasný kazooista. Paul Wilson byl tehdy členem Plastic People. Měli zakázáno vystupovat, Wilson mě ale vzal na tajný koncert někam na venkov. Sjely se tam stovky mladých lidí z Prahy a zcela zaplnily sál. I když neumím česky, hudba mi připadala jako syrový rock’n’roll s výrazně českým nádechem. Členové kapely se účastnili večírku v jednom ateliéru v Praze a já je slyšel zkoušet si americké lidovky z desek, které propašoval Wilson. A taky proběhla oslava na parníku na Vltavě. Tam členové Plastiků také hráli a já si s nimi zahrál na kazoo. Kromě mě se k nim přidal i Wilson a snad ještě jeden nebo dva další. Víc kontaktů jsem s tou kapelou neměl. Wilson v Kanadě vydal nějaké desky Plastiků, i tu první. A taky mě vzal na návštěvu k Milanu Knížákovi. Viděl jsem spoustu fotografií jeho performancí, jeho skupinu Aktual jsem ale nikdy neslyšel. Milan napsal skladbu pro kazoo a jazzové hudebníky [Kazooprayer], jejíž partituru jsem si odvezl do Kanady a publikoval v časopisu Twelve Mile Creek. Nevím, jestli jsem v ní měl být sólistou na kazoo, ta skladba ale nikdy nebyla provedena, alespoň ne mnou. Bylo to myšleno pro Boylea, upřesňuje Milan Knížák. Jinak to provedeno nikdy nebylo, poněvadž u nás v té době nebyl žádný zajímavý kazoo muzikant. Já jsem sice kazoo měl, přivezl jsem ho z Ameriky, ale nijak zvlášť mě to neoslovilo, takže jsem ho používal jen sporadicky. V podstatě je to stejné jako hrát na hřeben. Setkání Nihilist Spasm Bandu s Milanem Knížákem na jednom pódiu v rámci brněnské Expozice nové hudby tedy bude jistým shledáním po letech. Mám tě rád, brácho, zněl jediný text Knížákovy skladby, v níž se měl opakovat v nejrůznějších jazycích.  Petr Ferenc, otištěno s laskavým svolením časopisu HIS Voice

skladatele téměř vždy odlišný od standardního akademického ideálu a navíc prakticky v každé skladbě jiný. Mnohé Grahamovy partitury tak přestávají mít podobu relativně uzavřeného kódu, určeného k rozšifrování znak po znaku, a nabývají funkce volného projektu, inspiračního modelu a v krajním případě i díla, u kterého se již ani nepočítá se zvukovou realizací, a přesto si vyhrazují právo být hodnoceny jako svébytně umělecké, a tudíž mohou fungovat i jako svébytné, originální umělecké dílo, nezávislé na hudebním provedení. V koncepci výstavy Grahamovy noty a Janáčkův klavír hraje též mimořádnou roli Janáčkův klavír, nikoliv coby fetiš, kterého se dotýkala ruka mistrova, ale jako symbol proměny společnosti, umění a hudebního díla. Co zbývá z nástroje, není-li posvěcen tvorbou génia – dokáže žít vlastním, současným životem, nebo bude již navždy brán jako pouhá relikvie? Výstava je příspěvkem Památníku písemnictví na Moravě k Janáčkovu jubilejnímu roku a je chápána jako pocta tomuto tvůrci. Při veškeré rozdílnosti tvůrčího naturelu má Grahamova hudba s Janáčkem více společného, než by se na první pohled zdálo, a grafická podoba Janáčkových partitur byla Grahamovi vždy blízká – ostatně jeden z prvních jeho skladebných pokusů v oblasti grafické hudby, pocházející ze samého počátku 70. let, nese název Pocta Janáčkovi. Výstava poprvé představí veřejnosti Grahamovy notační principy v jejich rozmanitosti. Jejím prostorem bude současně znít klavír Leoše Janáčka, který byl použit (spolu s dalšími nástroji) k realizaci Grahamovy grafické partitury Zahrada Orfeova.

The Nihilist Spasm Band was formed in 1965 by a group of people who enjoyed music and wanted to play in a band. There was no desire to learn to play traditional instruments so kazoos were bought and assorted noise makers modified or built from scratch. The band started playing regularly every Monday night in 1966 and has just carried on. The personal has stayed the same. John Boyle (artist) kazoo and drums, John Clement (MD) bass, Bill Exley (geezer/latinist) vocals, Murray Favro (artist) guitar, Art Pratten (pensioner/gentleman of leisure) Pratt-a-various and Waterpipe, and Aya Onishi (constant guest performer) drums and kazoo. Greg Curnoe (deceased), Hugh McIntyre (deceased) and Archie Leitch (permanently retired) play less often.

VV Jeden list ze Zahrady Orfeovy

22.00 Audiovizuální laboratoř – 24fps for Piano PRAHA/Fórum pro architekturu a média PHAERENTZ 24fps for Piano (na objednávku festivalu) Phaerentz – více o něm na s. 4 Název 24fps for Piano je, myslím, všeříkající. Nahrávky klavírů v různém stupni (roz)ladění se rychlostí čtyřiadvaceti „okýnek“ za vteřinu střídají v rámci striktní, nejjednodušší možné partitury, již podkopávají právě zmíněnou rychlostí a nedokonalostí.  Petr Ferenc

SOBOTA 1/11 14.00 Grahamovy noty a Janáčkův klavír Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad GRAHAMOVY NOTY A JANÁČKŮV KLAVÍR Návštěva výstavy grafických partitur a koncert Peter Graham, Pavel Zlámal Mimořádná příležitost návštěvy unikátní výstavy partitur Petera Grahama s autorským komentářem a krátkým koncertem v prelatuře Benediktinského kláštera v Rajhradě. Na koncertě vystoupí Peter Graham a Pavel Zlámal. Slyšení je jev fyziologický a poslouchání psychický – ale co je hudba? Můžeme hudbu slyšet, nebo ji musíme poslouchat? A co když nebude znít, ale pouze vidět? Je hudba čtená a znějící pouze v představě ještě hudbou? A jestli ne, pak čím je? Hudba Petera Grahama se vzpírá jednoduchému popisu, jejím charakteristickým rysem je proměnlivost a otevřenost v používání rozmanitých hudebních i mimohudebních prostředků. Od samého začátku své kompoziční činnosti klade Graham velký důraz na grafickou podobu notového textu (i v případě používání zcela konvenční notace), neboť způsob notového záznamu je pro něj zároveň určitým druhem přednesového označení a má sugerovat způsob hry – u tohoto

VV Keith Rowe, Minneapolis 2012

VV Peter Graham

19.00 Audiovizuální laboratoř PRAHA/Fórum pro architekturu a média AFTER PARTY Jeden z vrcholů Audiovizuální laboratoře. Zajímá vás, co všechno je možné udělat se zničeným filmovým materiálem, zajímá vás, jak může vypadat současná klubová scéna, chcete se potkat se zajímavými lidmi a vyslechnout si, co a jak dělají?

20.30 Fluxus Meets Scratch Dům umění města Brna BEN PATTERSON – KEITH ROWE Fluxus Meets Scratch (2014) (na objednávku festivalu, světová premiéra)

Hudební skladatel, klavírista, improvizátor a hudební teoretik Peter Graham (*1952, vl. jm. Jaroslav Šťastný / Pokorný) vystudoval na brněnské konzervatoři hru na varhany u Josefa Pukla a kompozici u Bohuslava Řehoře. Ve studiu pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění ve třídě Aloise Piňose. Jeho skladby se pravidelně objevují na koncertech soudobé hudby v Praze, Brně, Ostravě i dalších městech a setkávají se s velkým ohlasem i v zahraničí (Velká Británie, Německo, Polsko, Rakousko, Itálie, Rumunsko, Nizozemí, Švédsko, Francie, USA, Japonsko atd.). Za svoji tvorbu obdržel též několik významných ocenění. V současnosti učí na katedře kompozice a dirigování Hudební fakulty JAMU v Brně. V letech 1993–2009 byl dramaturgem festivalu Expozice nové hudby. Poměrně početná je i jeho tvorba literární a výtvarná. Peter Graham (pseudonym of Jaroslav Šťastný-Pokorný, b. 1952) studied organ at the Brno Conservatory, and went on studying composition under Alois Pinos at the Janacek Academy of Performing Arts (JAMU), also in Brno. After completing his studies, he worked temporarily in quite a number of capacities – as an accompanist at the Conservatory, in theatre, as a music director in radio, as an employee of the Czech Music Fund, as a music school teacher, and as music editor for Czech TV in Brno. At present he is employed as a professor at JAMU, Brno, until recently he was artistic director of Exposition of the New Music Festival. His greatest interest, however, is in composition. Graham says of his own music, that it "grows as does timber in a forest", without predetermined plans and goals. He is concerned with creation itself rather than with the cultivation of the personality: "I am what I do." Several of his works have met with success at performances in Great Britain, Germany, Poland, Austria, Italy, Romania, Holland, Sweden, France and the USA. In 1993 his chamber cantata Der Erste gained him second prize in the Musica iudaica festival's international competition for works on texts by Franz Kafka. Pavel Zlámal (*1980) pochází z České Lípy, kde se od dětství věnoval hudbě, hře na klarinet, později i na saxofon. Po gymnaziálních studiích přesunul těžiště svého zájmu plně na hudbu a dále rozvíjel svůj talent na Konzervatoři v Teplicích (2. cena v soutěži konzervatoří ČR 2003). Postupně se zaměřoval na moderní vážnou hudbu a improvizaci – tehdy zejména jazzovou. Působil v regionálních kapelách různých žánrů i v big bandech. Jako sólista vystoupil se Severočeskou filharmonií Teplice. K dalšímu studiu hudby byl pak přijat na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, později i na Sibeliovu akademii v Helsinkách, kde strávil dva roky. Postupně se stal členem orchestru Městského divadla v Brně, orchestru opery Národního divadla v Brně, externě spolupracuje s Filharmonií Brno či Big Bandem Gustava Broma. Účastnil se mnoha mezinárodních klarinetových mistrovských kurzů. Po završení magisterského studia byl přijat do doktorského programu na JAMU, kde jako hráč na klarinet, basklarinet a saxofony dále rozvíjí své hudební zaujetí, s ještě hlubším zaměřením na soudobou a volně improvizovanou hudbu. Své dosažené zkušenosti uplatňuje též jako pedagog na Hudební fakultě JAMU i jinde. Díky své multižánrové průpravě a zkušenosti účinkuje v rozmanitých hudebních seskupeních a projektech.

Jaký je rozdíl mezi improvizací a kompozicí? Je výstupem tvůrčí činnosti artefakt, nebo koncept? Výrazná osobnost hnutí Fluxus a legenda improvizované hudby nám položí otázky, předloží koncept i artefakt a především zahrají ve společném projektu připraveném na objednávku festivalu. Fluxová hravost, noise, neidiomatická improvizace a akční kompozice se potkávají v heretické, přitom však empatické performanci dvou velikánů pozdní avantgardy.

VV Benjamin Patterson v Brně 2014 Benjamin Patterson (*1934 v Pittsburghu) získal vzdělání v oblasti klasické hudby, brzy však byl zaujat experimentem a vydal se na cestu hledání nových kompozičních přístupů. Po krátkém setkání s Johnem Cagem v roce 1960 se stal součástí experimentální hudební scény v Německu. V roce 1961 se s Georgem Maciunasem podílel na organizování prvního Mezinárodního festivalu nové hudby ve Wiesbadenu, který později vešel ve známost jako první oficiální událost hnutí Fluxus. Patterson je dnes jedním z mála žijících účastníků festivalu, na němž byla představena díla Johna Cage, Philipa Cornera, Dicka Higginse, Alison Knowles, Georga Maciunase, Nam June Paika, Davida Tudora, Emmetta Williamse a dalších. Pattersonova ikonická díla, z nichž lze připomenout Paper Piece (1960), Variations on Double Bass (1961) či Lick Piece (1964), se stala součástí repertoáru Fluxu. Avšak jeho nejvýznamnějším příspěvkem Fluxu je koncept „akce jako kompozice“ – produkování zvuků jednoduchými i komplexními akcemi. Patterson zkoumá spojitosti mezi akcí a hudbou; prostřednictvím obyčejných gest a akcí vytváří kompozice pro své rozpohybované tělo a kontrabas, na který hraje nekonvenčně. Po téměř dvacetileté přestávce, kdy žil „obyčejný život“, se Patterson v 80. letech znovu vynořil na scéně, aby obnovil svoji plodnou uměleckou kariéru. V roce 1989 se vrátil do Evropy, kde dodnes žije a pracuje. Od té doby vytvořil velké množství partitur, maleb, koláží, objektů, instalací a performancí. Keith Rowe (*1940 v Plymouthu, Velká Británie) studoval malbu na umělecké škole v Plymouthu, kde se seznámil s hudebníkem a kapelníkem Mikem Westbrookem. Ten ho angažoval jako kytaristu ve svých jazzových seskupeních. V roce 1965 Rowe stál u zrodu legendárního souboru AMM, ve kterém setrval až do roku 2005. Od té doby hrál a nahrával sólově i s mnoha prominenty moderní improvizované hudby a vedl též příležitostnou formaci MIMEO (Music In Movement Orchestra). Na Roweův umělecký vývoj měly největší vliv akční malby Jacksona Pollocka, pop art Roye Lichtensteina, ready-mades Marcela Duchampa, combines Roberta Rauschenberga,

grafické partitury Cornelia Cardewa a indeterminismus Johna Cage. Přestože jsou tyto vlivy v jeho hudbě a malbě patrné, podařilo se mu vytvořit svérázný způsob i styl muzicírování a malování, které se v jeho tvorbě navzájem ovlivňují. Žije a tvoří ve francouzském městečku Vallet. Heretic but empathic encounter of Fluxus playfulness, noise, non-idiomatic improvising and action composing by two greats of late avant-garde. Benjamin Patterson (b. 1934 in Pittsburgh) was trained in traditional classical music, but soon turned to experiments in new music composition. After a brief encounter with John Cage in 1960, he became a fixture in the experimental music scene in Germany. In 1961, he co-organized with George Maciunas the first International Festival of New Music in Wiesbaden that later became known as the first official Fluxus event. Patterson is one of the few surviving members of that constellation of artists whose works were featured at the festival, including John Cage, Philip Corner, Dick Higgins, Alison Knowles, George Maciunas, Nam June Paik, David Tudor, Emmett Williams, among others. Iconic works by Patterson, including Paper Piece (1960), Variations on Double Bass (1961), and Lick Piece (1964), have all become staples in the Fluxus performance handbook. But his most significant contribution to Fluxus was concept of the “action as composition”—the resulting sound from simple and complex actions. He explores the connection between action and music, creating compositions for both the body in action and unconventional playing of his instrument, the double-bass, through ordinary gestures and other actions. After a nearly twenty-year hiatus, performing an “ordinary life”, Patterson reemerged in the 1980s to resume his prolific career as an artist. In 1989 he returned to Europe to live, creating a vast repository of scores, paintings, collages, objects, installations, and performances. Keith Rowe (b. 1940 in Plymouth, England) studied painting at the art school in Plymouth and there he met musician and band leader Mike Westbrook who engaged him as a guitar player in his jazz groups. In 1965 Rowe stood at the birth of the legendary group AMM and remained with them till 2005. Since then he has played and recorded solo as well as with many prominent personalities of modern improvised music and he also led the occasional formation MIMEO (Music In Movement Orchestra). As an artist Rowe was influenced by the action painting of Jackson Pollock, the pop-art of Roy Lichtenstein, the ready-mades of Marcel Duchamp, the combines of Robert Rauschenberg, the graphic scores of Cornelius Cardew and the indeterminism of John Cage. Though all these influences are apparent in his music and painting, Rowe succeeded in creating an individual manner and style of music-making and painting that influence each other in his work. He lives and creates in Vallet, France.

NEDĚLE 2/11 16.00 Živé koncerty Galerie G99 KEITH ROWE kytarové improvizace

VV Keith Rowe

Při příležitosti výstavy Keithe Rowa Malované eventy / Painted Events (viz s. 7) v Domě pánů z Kunštátu, jejíž vernisáž proběhla 14. října 2014, vystoupí autor se svými kytarovými improvizacemi.

19.00 Vinegar Syndrome Univerzitní kino Scala ENSEMBLE MARIJAN (Lucie Páchová – vokál, Sára Medková – piano Jan Kavan – cello, elektronika, Ivo Medek – perkuse, inside piano, Petr Pařízek – flétny, vokál Tomáš Hrůza – interaktivní video, Jiří Pejcha – zvuk) — QUARTET TWENTYTWENTYONE (Arturas Bumšteinas, Lina Lapelytė, Antanas Dombrovskij, Vilius Šiaulys) World of Children (2014) (na objednávku festivalu) U televizních materiálů vyhlodá octový syndrom „pouze“ zvukovou složku, ta vizuální jej „nezajímá“. Co si však počít s hudebním dokumentem, který přišel o zvuk – má nějaký smysl, nějakou hodnotu, nějakou výpověď ? Většinou nikoliv: stává se nepotřebným a nechtěným souborem nudných obrázků otevírajících úst, pohyblivých snižců a „nerytmických“ tanečnic. Brněnský soubor Ensemble Marijan dostal tři hudební dokumenty natočené brněnským studiem České televize a předkládá posluchačům jejich multimediální revitalizaci.

VV Ensemble Marijan Ensemble Marijan byl založen v roce 2000 třemi skladateli-interprety: Markétou Dvořákovou (klavír, zpěv, harmonika aj.), Janem Kavanem (cello) a Ivo Medkem (bicí, klavír, dětské hračky aj.). V roce 2009 je doplnili mladí umělci Lucie Vítková (akordeon), Petr Pařízek (flétna, zpěv) a Sára Žalčíková (klavír). Soubor se zaměřuje na hudbu na pomezí kompozice a improvizace, jeho vystoupení často obsahují i multimediální prvky (světlo, projekci, scénické akce). Mnohá díla jsou výsledkem týmové spolupráce dvou nebo všech členů souboru. Členové Marijanu jsou rovněž autory celovečerního multimediálního projektu Ohně, sestávajícího z živé hudby, hudby elektroakustické, tance, videoprojekce a pyroefektů, a provedeného na mezinárodním festivalu Forfest 2002. V dubnu 2003 absolvoval Marijan turné po Kalifornii. Vedle koncertních skladeb a improvizací jsou členové souboru také autory operní halucinace v 38 scénách s názvem MrTVÁ?, která byla uvedena v rámci 50. ročníku festivalu Varšavská jeseň 2007, dále projektů Soundscapes a OT 301 – Live in Amsterdam. Soubor je členem brněnského Sdružení Q a často spolupracuje i s výtvarnými umělci. Skladby z repertoáru souboru zazněly v poslední době na festivalech V:NM ve Štýrském Hradci (Grazu), Wiener Festwochen, Audio Art v Krakově a Varšavě, GrabenFest ve Vídni a na dalších akcích v Holandsku, Německu, Polsku, na Slovensku, Ukrajině a opakovaně i v USA. Ensemble Marijan was founded in 2000 and it is focused on playing music on the borderland between improvisation and original compositions by its members, who all graduated from Janáček Academy of Music and Performing Arts in Brno. In a lot of compositions they also use electronic and electric-acoustic music and stage acts creating a multimedia character of their performances. Marijan’s lineup is variable, but its basis is formed by three permanent members – Markéta Dvořáková (keyboards, drums, vocal), Jan Kavan (cello), and Ivo Medek (drums, prepared piano, amplified objects and installations). Since 2009 a few young artists have been added to the ensemble – Lucie Vítková (accordion), Petr Pařízek (flute, vocal), and Sára Žalčíková (piano). Besides compositions and improvisations the ensemble members have written an “opera hallucination” in 38 acts called MrTVÁ? It has been performed at the 50th international music festival Warsaw Autumn 2007, the Fire Projects, Soundscapes, and at OT 301 – Live in Amsterdam. The ensemble is a member of Sdružení Q from Brno and it often cooperates with artists. Recently, the compositions from the ensemble’s repertoire were played at V:NM festival in Graz, Wiener Festwochen, Audio Art in Krakow and Warsaw, GrabenFest in Vienna, and at other events in Holland, Germany, Slovakia, Poland, Ukraine, and repeatedly in the USA. Litevský skladatel, soundartista a performer Arturas Bumšteinas patří k nastupující generaci skladatelů utvářejících soudobý evropský hudební prostor. Společně se svými kolegy, vynikajícími muzikanty, založil unikátní elektronický soubor Quartet Twentytwentyone, který se chopil laptopů nikoliv coby objevitel, ale již plně v intencích zkušené kompoziční práce. Poškozený pětatřicetimilimetrový film se mu stal podkladem pro hudební projekt vzniklý na objednávku festivalu.

VV Quartet Twentytwentyone / zdroj: www.refusenik.org Quartet Twentytwentyone byl založen ve Vilniusu v roce 2005, kdy vystoupil se svojí interpretací grafických partitur. Postupně se však jeho produkce přesunula do abstraktnějších poloh na pomezí kompozice a improvizace s výrazným podílem vizuální stránky. Poměrně rychle následovala účast v řadě prestižních pódií po celé Evropě. Kvarteto tvoří čtyři litevští interpreti, kteří se specializují na provádění soudobé hudby. Vedle iniciátora projektu Arturase Bumšteinase se představí Lina Lapelytė, Antanas Dombrovskij a Vilius Šiaulys, kteří používají laptop coby hlavní nástroj pro tvorbu a prezentaci své hudební performance. Ve svých projektech však mnohdy využívají i řady dalších elektronických i akustických nástrojů. Quartet Twentytwentyone uvede vlastní skladbu World of Children (Svět dětí), která je založena na 35milimetrovém filmu, poskytnutém momentálně nefungujícím Litevským filmovým studiem (Lietuvos kino studija – LKS). Tento film byl nalezen ve vlhké jámě spolu s tisíci dalších celuloidových filmových záznamů. K této „konzervaci“ došlo, když LKS zakoupila soukromá banka. Nový vlastník studia se zavázal k tomu, že se postará o část filmového archivu LKS, avšak místo toho jej zanedbával. Jeden desetiminutový film byl zachráněn z „masového hrobu“ a bude promítán zpomaleně, tak, aby byly odhaleny zničené součásti filmu. Hudební složka, která bude film doprovázet, je zkomponována při využití různých zvukových stop, které byly objednány u jednotlivých členů souboru Quartet Twentytwentyone, ale které pak byly filmovými režiséry odmítnuty a nikdy nebyly použity v původně zamýšlených filmových kontextech. Quartet Twentytwentyone was founded in Vilnius in the year 2005. It’s first performances were dedicated to sonic interpretations of graphic scores and moving image. Later quartet moved towards more abstract, improvised practices (as well as moved to live to different European cities). During few years of interrupted existence quartet performed in festivals such like Jauna Muzika (2006, 2008), Audio Art (2006), Holland Festival (2007), Cut & Splice (2008), Skanumezs (2008), iFEM (2008), Skalvija Cinema Theater (2009) etc. Quartet’s music was broadcast on the waves of BBC Radio 3 and published on several compilations of experimental music. Members of Quartet Twentytwentyone are four Lithuanian musicians Arturas Bumšteinas, Lina Lapelytė, Antanas Dombrovskij, Vilius Šiaulys. The quartet is using laptops as primary instruments for creating and performing the music but also there is a wide range of other electronic and acoustic instruments used (e.g. violin, flute, electric guitar, samplers, synthesizers, amplified objects, midi keyboards etc.). The guest musicians who performed with Quartet Twentytwentyone are Anton Lukoszevieze and Piotr Kurek. Quartet Twentytwentyone will present their piece World of Children which is based on a 35mm film reel, courtesy of now defunct Lithuanian Cinema Studios (LKS). This reel was found in the damp pit together with thousands of other examples of celluloid film footage. This incident of "conservation" happened when the LKS was purchased by a private bank. New owner of the studios became obliged to take care of the part of the Studio's film archive, but instead they decided to simply neglect it. One 10 minutes reel was saved from the so-called "mass grave" and will be screened in a slowed-down speed in order to reveal the destroyed elements of the reel. The musical part which will accompany the film will be composed using various soundtracks that individual members of Quartet Twentytwentyone were asked to compose but later were rejected by the film directors and were never used in the initially intended cinematic contexts. Tradicionalistický radikál Arturas Bumšteinas Kdo vlastně je tento drzý mladík, odvažující se nakládat s posvátným evropským hudebním dědictvím jako s nějakou veřejnou komoditou? Rozhodně to není žádný heretik. Spíše umírněný liberál, hlásící se ke cageovskému konceptualismu i jednoduchosti Roberta Ashleyho a minimalistů, jejichž odkaz s nadhledem a vtipem ve své hudbě komentuje, přičemž z jeho nevtíravých komentářů vane nepatetická úcta. Narodil se v roce 1982 ve Vilniusu, kde vystudoval akademii múzických umění. Paralelně s hudbou se však věnoval i vizuálním uměním; vytváří audiovizuální instalace a soundartové koncepty. Spoluzaložil hudební soubory Works and Days a Quartet Twentytwentyone a realizoval projekty v mnohých evropských zemích, nakonec však zakotvil ve Varšavě, kde v současnosti žije. Na rozdíl od většiny elektronických „hudebníků“ a sound-artistů své generace, kteří nepociťují potřebu vést dialog s tradicí a ignorantsky a technokraticky zužitkovávají všechno, co se jim náhodou dostane do rukou, je Bumšteinas přesvědčen, že umění nelze dělat „z ničeho“ a už vůbec ne bez historického poznání. Podle něj je lepší přepisovat historii, než se tvářit jako nějaký demiurg, nechal se slyšet v této souvislosti v rozhovoru s Michałem Mendykem. Jakkoliv jsou jeho poetická řešení radikální, znalost tradice a bázeň před ní mu nikdy nechybí a slyšet to je i z jeho wagnerovského a varhanního projektu. O jeho „tradicionalismu“ vypovídá též fakt, že často recykluje hudbu jiných autorů – v konceptuální (partitury)

i zvukové (nahrávky) podobě – a že jeho kusy bývají (i když nekonvenčně) notovány. Apropriovanou partituru či nahrávku ale nechápe jako pomocnou berli nebo nezbytný technický prostředek pro realizaci svého díla, nýbrž jako zdroj inspirace a pojítko s obecným uměleckým vývojem. Kopa jazyka /// Nejvhodnějším médiem k seznámení se s hudbou, hudebním myšlením a hudebními postupy tohoto zajímavého umělce – samozřejmě vedle návštěvy živého provedení jeho díla – je CD Heap of Language (Bôlt Records, 2010); klidně může sloužit jako jeho reprezentativní profil. Název dostalo podle ikonického díla konceptualismu – stejnojmenné kresby (nebo vizuální básně či vizuální partitury pro fónickou poezii) Roberta Smithsona z roku 1966, na níž jsou kumulovány písemné reprezentace pojmů z lingvistiky a filozofie jazyka do tvaru jakési kopy nebo kopce. Kopa jazyka v Bumšteinasově hudební interpretaci je instrumentována pro zpívajícího cellistu (Anton Lukoszevieze), smyčcové kvarteto (Chordos) a magnetofonový pás. Smithsonovo klasické dílo výtvarného konceptualismu hudebník použil jako výchozí partituru. Jednoduše nechal cellistu pročíst slova na kresbě, jeho čtení nahrál a pak v počítači zmanipuloval, čímž získal rytmicko-harmonickou kostru pro smyčcové party i zvukový materiál pro doprovodný pás. Digitálně zmanipulovaná nahrávka hlasu čtoucího instrumentalisty posloužila též jako zvuková partitura pro sólový part violoncella. Smithsonův konceptuální kus Bumšteinasovi zcela jistě učaroval, jelikož po něm pojmenoval celé album i jeho úvodní kompozici, která je na něm již ve své třetí verzi (z roku 2009). Ve skladbě Verbatim pro soprán, beatbox a orchestr (2007–2010) zase nasamploval nahrávku Webernova Koncertu pro 9 nástrojů op. 24, aby posléze mohl re-orchestrovat jeho harmonie a spojit je s vokálním partem a zvuky beatboxu, imitujícího rytmickou strukturu orchestru. Manipulací již existujících nahrávek vznikly též další dvě skladby alba pro vokálně-instrumentální soubor a v interpretaci tělesa Geba: Nasquad a Malcowa (obě z roku 2009). První vzešla z nahrávek tradiční perské hudby, druhá vznikla manipulací zpěvu polské folkové zpěvačky Malcowy. Ve své starší Antiradikální opeře (2001–2003), jež album uzavírá, použil Bumšteinas libreto Jesse Glasse, traktující reálie „novinové války“ z pohnutých časů americké občanské války, a pracoval s jednoduchou notací, číselnou i instruktivní. Poté rozeslal její party profesionálním i amatérským pěvcům, ti mu obratem dodali své nahrávky, které byly posléze zmixovány a přearanžovány do chóru, jehož členové se nikdy fyzicky nepotkali. Tento „virtuální“ sbor je doprovázen komorním ansámblem ve složení flétna, klarinet, trubka, housle, kytara, klavír (autor) a sampler. V hudbě i ve vizuálních a intermediálních kreacích Arturase Bumšteinase se různorodé vlivy a konkrétní díla rozmanité provenience dostávají do poetické rovnováhy s vyhraněnými autorskými záměry a jejími přesvědčivými realizacemi, čehož je docíleno břitkým konceptuálním myšlením skvělého umělce, jeho znalostí tradice a rekontextualizačními schopnostmi. Volnomyšlenkářský Bumšteinas zatím kopy svých nápadů bravurně zvládá a neváznou ani jejich realizace.  Jozef Cseres, otištěno s laskavým svolením časopisu HIS Voice Arturas Bumšteinas (b. 1982, Vilnius) is composer / sound artist working in the fields of electro-acoustic and instrumental music, radio art, installations and experimental electronic music (under his Refusenik moniker). He is founding member of ensembles Quartet Twentytwentyone, Works & Days, Zarasai and Wolumen. Since the year 2000 he collaborated with many international musicians and artists. His interdisciplinary projects were presented in dozens of exhibitions around Europe and festivals where his music and art projects were presented include The Holland Festival, Sensoralia / Romaeuropa, Angelica, Vilnius Jazz, Kody, Skanumezs, Cut & Splice. His music is published by labels such as Bolt, Cronica, Unsounds, Con-v, Sangoplasmo and others. In year 2013 he was awarded “Palma Ars Acustica” prize for radiophonic arts.

Stejně jako ve své hudbě, kde si vždy počínal spíše jako malíř, ani malováním Rowe nevytváří fikce, ale zvýznamňuje a amplifikuje možné procesy, které lze realizovat. A přestože by se na první pohled mohlo zdát, že jeho malířský jazyk používá prvoplánovou popartovou zkratku, nezobrazuje banalitu konzumu. Autor spíše animuje předmětnou realitu způsobem, jenž jeho malbu spojuje s hudební kompozicí. Není to tudíž žádná akční malba, ale promyšlené komponování znaků, jejichž konfigurace reprezentují na obrazech předem nebo posléze realizovatelné události. První sólová výstava Keithe Rowea v České republice konfrontuje jeho malbu s předlohami a realizacemi obalů gramodesek a kompaktních disků. Výběr je doplněn o asambláže s preparovanou kytarou, ve kterých autor rekonstruuje vlastní hráčskou minulost. Thanks to the cover illustrations to plenty of LPs and CDs with the recordings of his music, Rowe – the fine artist is better known among the music audience. These were never mere illustrations but adequate representations or animations of eventualities, mostly of sound situations or stories. The same as in his music, where he always behaved more like a painter, neither does Rowe creates fictions in his paintings but he gives meaning to and amplifies (i.e. realizes) the possible processes. And though at first glance his pictorial language seemingly uses a straightforward pop-art shortcut, it does not depict a banality of consumption but it animates an object reality the way that Rowe’s painting are linked with musical composition. Therefore it is not an action painting but the well-considered composition of signs resulting in the configurations that create images representing realized events (either in advance or ex post). This first solo exhibition of Keith Rowe in the Czech Republic confronts his drawing and painting with propositions and realizations of LP and CD covers. The selection is completed with the assemblages with prepared guitar, where Rowe reconstructs his own musical past in a Spoerrian way. The exhibition was realized in collaboration with the Exposition of New Music Festival. PIERRE HÉBERT „Místa a monumenty“ a Berlín / “Places and Monuments” and Berlin Dům umění města Brna 28. 10. – 3. 11. 2014, vernisáž: 28. 10. 2014 v 17.00 Videoinstalace předního kanadského animátora a filmaře Pierra Héberta z cyklu Místa a monumenty. Každodenní scény ze života, odvíjejícího se kolem památníků jako ukazatelů času, historie, paměti i zapomínání. Video-installation by prominent Canadian animator and filmmaker Pierre Hébert from the Places and Monuments series. Everyday scenes of life unfolding around monuments as a marker of time, history, memory or forgetting. JAN ZUZIAK Partitury / Scores Místogalerie na Skleněné louce 27. 10. – 30. 11. 2014

21.00 Audiovizuální laboratoř PRAHA/Fórum pro architekturu a média Viz text k Audiovizuální laboratoři na s. 3.

VÝSTAVY

VV Jan Zuziak: Partitury Nový cyklus grafických partitur brněnského výtvarníka Jana Zuziaka (*1946), v nichž se snoubí autorův celoživotní zájem o přírodní struktury a procesy s bezprostřední vizuální imaginací. New series of graphic scores by Brnonian artist Jan Zuziak in which his lifelong interest in the natural structures and processes blends with immediate visual imagination.

KEITH ROWE Malované eventy / Painted Events

Důstojnost lidstva… / The Dignity of Man…

Galerie G99, Dům pánů z Kunštátu

Dům umění města Brna

15. 10. – 2. 11. 2014, vernisáž: 14. 10. 2014 v 17.30

24. 9. – 16. 11. 2014, vernisáž 23. 9. 2014 v 18.00

Výtvarná tvorba Keithe Rowea je sice méně známá a reflektovaná než jeho hudba, nicméně je neoddělitelnou složkou komplexního vyjádření skvělého umělce. Výtvarná tvorba nejenže stála u zrodu jeho hudby (Rowe je vystudovaný výtvarník bez akademického hudebního vzdělání), ale Rowe po celou svou hudební dráhu neodkládal štětec a při strukturování zvuků zužitkovával také vizuální impulzy. Již na začátku své hudební kariéry přišel s nápadem vlepovat do tradičních partitur výstřižky z obrázkových časopisů, čímž vznikaly koláže odpovídající rodícímu se neidiomatickému hudebnímu improvizování. I jako výtvarníka zná Rowea především hudební publikum, zejména díky malbám ilustrujícím četná alba, na kterých účinkoval coby invenční kytarista a jeden ze strůjců nového hudebního myšlení. Nikdy to však nebyly pouhé ilustrace, nýbrž adekvátní reprezentace či animace eventualit, většinou zvukových situací či příběhů.

Impulzem ke vzniku mezinárodního výstavního projektu Důstojnost lidstva… bylo přání měst Vídně, Sarajeva a Brna připomenout si počátek prvního světového válečného konfliktu, od kterého nás tento rok dělí 100 let. Výstava reflektuje situaci v současném světě, kde je důstojnost člověka často pošlapávána a potlačována. Miliardy lidí trpí a umírají hladem, obyvatelé některých zemí jsou vykořisťováni a ponižováni a jejich životní podmínky jsou v příkrém kontrastu s pojmem lidská důstojnost. Respektování individuality ve vztahu ke společnosti je popíráno, ekonomická hlediska často negují lidská práva a svobodu jedince. A na tyto skutečnosti svou tvorbou reagují právě umělci zastoupení na výstavě Důstojnost lidstva… Při konfrontaci pozic tří rozdílných kultur Rakouska, Bosny a Hercegoviny a České republiky vzniklo několik dominantních tematických okruhů – reflexe první světové války, emigrace a bezdomovectví, dětství a mládí, reakce na

aktuální společenské události s projevy protestů proti bezpráví a komercializaci. Výstavu doprovází bohatý doprovodný program. Velmi rádi bychom upozornili především na vystoupení Arturase Bumšteinase a jeho kolegů na koncertě v pondělí 3. listopadu v Domě umění.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory

The impulse behind a concept of an international exhibition originated in a wish of three cities Vienna, Sarajevo and Brno – to commemorate the beginning of the first worldwide conflict and its 100th anniversary in 2014. The motto of the exhibition is a poem The Artists (1789) by German romantic poet Friedrich Schiller, in which he appeals to the society and its responsibility to preserve values that are not expendable for meaningful human existence. The five curators have created a representational selection of contemporary pieces of art dealing with this topic in the European context. The multitude of such works in the international art scene illustrates the urgency and currentness of the challenge presented in the Schiller’s bygone poem. The exhibition reflects upon a common world practice when the human dignity is often trampled and repressed. Even though the Bill of Human Rights is an inseparable part of the majority of the constitutions, everyday reality shows completely different picture. Billions of people suffer and die of hunger, some are exploited, humiliated and their living conditions are contradicting the meaning of the human dignity. In the respect to the society, the respect for an individual is often denied; economic criteria often negate human rights and freedom of an individual. These are the topics reflected in the works of the artists that are part of The Dignity of the Man…

Státní fond kultury ČR

Hlavní mediální partneR

za spolupráci děkujeme

Expozice nové hudby 2015 TADY A TEĎ / Brno centrem soudobé hudby? 10–14/6/2015 Proč není Brno centrem soudobé hudby? 28. ročník Expozice nové hudby se opět vydá do brněnských ulic, zahrad, budov a parků. V dramaturgii se vyrovnáváme s fenoménem site-specific, který však rozšiřujeme na celkové otázky pomíjivosti umění TADY A TEĎ. Na pár dní přestěhujeme do Brna mezinárodní soundartovou galerii, otevřeme pražský improvizační prostor, nabídneme elektronické procházky po stálých expozicích, ozvučíme Vilu Tugendhat, památník Leoše Janáčka, Mendelovo muzeum, Besední dům, evangelický chrám, Hudební pavilon a pavilon na brněnském výstavišti. Otevřeme tři zvukové laboratoře a nabídneme k poslechu ambient města Brna. Připomeneme 70 let od konce II. světové války. Zajímá nás, jak to, co v Brně máme, rezonuje se světovým děním. WW Zvukové instalace, koncerty a hudební prostory: Paul Panhuysen ve Vile Tugendhat na Černopolní ulici Hans W. Koch v Mendelově muzeu na Mendlově náměstí Christina Kubisch ve všech objektech Moravské galerie Andreas Oldörp v Betlémském kostele na ulici Pellicova TONspur na nádvoří Domu pánů z Kunštátu Wakusphoppu v Duckbaru v Kamenné kolonii Brno Improvising Unit v bývalém Hudebním pavilonu – promenádní koncert kurátorský projekt Michala Rataje pro EXPO 2015 v Pavilonu Y na BVV autorský večer Jakoba Ullmanna v podání sdružení Konvergence v Betlémském kostele na Pellicově a v synagoze na ulici Skořepka Martina Kudlaček + OtomoYoshihide v kině Art (z roku 2014) výstava partitur od maďarského tvůrce Sándora Györfyho v Městském divadle Brno hudba mladých skladatelů v podání MI4 WW Zvukové laboratoře pro performance, happening a improvizaci: INTERMEDIA LAB v kulturním prostoru PRAHA /Fórum pro média a architekturu LAB FOR IMPROVISATION, SOCIAL ART AND PARTICIPATION ART v Duckbaru a okolí Kamenné kolonie LAB FOR BUSSTLE ART, Moravské náměstí 13 HUDEBNÍ OBJEKT BRNO – poslechová místa po městě Brně Čestný výbor JUDr. Michal Hašek, hejtman Jihomoravského kraje Bc. Roman Onderka, MBA, primátor statutárního města Brna doc. PhDr. Mikuláš Bek, Ph.D., rektor Masarykovy univerzity prof. Ing. MgA. Ivo Medek, Ph.D., rektor Janáčkovy akademie múzických umění Jiří Morávek, generální ředitel SNIP & CO, spol. s r. o. Umělecká rada předseda: MgA. David Mareček, Ph.D. členové: PhDr. Jiří Beneš, Mgr. Aleš Březina, MgA. Jan Hlaváč Mgr. Marek Hrubecký, PhDr. Marie Kučerová Mgr. Vladimír Maňas, Ph.D., Mgr. Vítězslav Mikeš, Ph.D. Mgr. Viktor Pantůček, PhDr. Viera Rusinková MgA. Lucie Šnajdrová, Mgr. Vladimír Strakoš Mgr. Jan Špaček, Mgr. Jaroslav Šťastný, Ph.D. Mgr. Jiří Zahrádka, Ph.D., Mgr. Jan Žemla Generální intendantka PhDr. Marie Kučerová Dramaturg Expozice nové hudby Mgr. Viktor Pantůček Manažerka festivalu MgA. Lucie Šnajdrová

NOVÉ ZÁŽITKY S VAŠÍ FILHARMONIÍ