Format de citation. First published: Soudobé dějiny, 2010, 4. copyright

Format de citation

Sedlák, Petr: Rezension über: Josef Petráň, Dvacáté století v Ouběnicích. Soumrak tradičního venkova, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, in: Soudobé dějiny, 2010, 4, S. 707-712, http://recensio.net/r/1b2f9b1d3796c160617e21d184882ce3 First published: Soudobé dějiny, 2010, 4

copyright

Cet article peut être téléchargé et/ou imprimé à des fins privées. Toute autre reproduction ou représentation, intégrale ou substantielle de son contenu, doit faire l'objet d'une autorisation (§§ 44a-63a UrhG / German Copyright Act).

Krátké 20. století, které změnilo Ouběnice a tradiční venkov

707

Recenze

Krátké 20. století, které změnilo Ouběnice a tradiční venkov Petr Sedlák

PETRÁŇ, Josef: Dvacáté století v Ouběnicích: Soumrak tradičního venkova. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2009, 576 stran. Lokální historie má v českém dějepisectví značnou tradici. Nesčetné množství publikací o těchto dějinách dokládá autorský i čtenářský zájem o minulost (rodných) obcí. Nejde pouze o faktografický přehled a výklad místních událostí a dobových reálií, byť se nabídka a poptávka mnohdy omezuje na reprezentativní knihy s bohatou fotografickou výpravou, která je zarámována do popularizačního textu. Autoři i čtenáři chtějí mnohdy více. Vždyť člověk se prostřednictvím znalosti lokální historie s určitým místem individuálně i kolektivně ztotožňuje.1 Mezi autory lokálních dějin se uvedl též Josef Petráň, uznávaný specialista na historii 16. až 18. století a znalec osudů pražské univerzity. Stalo se tak před deseti lety zdařilou a čtenářsky velmi úspěšnou prací (dočkala se dvou dotisků) o jeho rodišti, vsi Ouběnice na Benešovsku, od raného osídlení do roku 1918.2 V roce 2009

1 2

Viz např. VOREL, Petr (ed.): Metodika výzkumu a interpretace písemných pramenů regionálních dějin. Pardubice, Univerzita Pardubice 2005. PETRÁŇ, Josef: Příběh Ouběnic: Mikrohistorie české vesnice. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2001, 250 s. (2., doplněné vydání). Kniha je rozšířenou verzí publikace Příběh Ouběnic v podblanické krajině (do roku 1918). Vlašim – Ouběnice – Bystřice, Muzeum okresu Benešov – Tělocvičná jednota Sokol Ouběnice – Město Bystřice 2000, 209 s.

708

Soudobé dějiny XVII / 4

přišel Petráň s druhou knihou, v níž dotahuje historii obce do současnosti. Autorův méně tradiční přístup, charakterizovaný termínem „mikrohistorie“ v podtitulu předešlé publikace, stahuje pozornost i k jejímu pokračování. Vzbuzuje očekávání, že i výklad historie Ouběnic v běhu „krátkého“ 20. století bude teoreticky ukotven a podán prostřednictvím zajímavé, navíc v českém prostředí dosud nezdomácnělé metody. Petráňova kniha skutečně představuje v rámci žánru lokálních dějin do jisté míry kvalitativní posun. Josef Petráň uvozuje knihu teoreticky v kapitole „O paměti a zapomínání“. Čtenáři zde minulost představuje ve dvou reprezentačních rovinách, jak je chápána ze strany veřejnosti a konstituována v tradičním dějepisectví. Petráň upozorňuje na napětí mezi oběma rovinami, respektive na svébytné prožívání takzvaných velkých dějin v každodenním životě široké veřejnosti. Snáší přitom (dnes již poměrně zažité) poznatky o poměru mezi zdánlivě objektivním dějinným výkladem a subjektivním osvojováním historického času lidskou pamětí. Připomíná, že obraz minulosti, jaký si lidé vytvářejí, zakládá cyklické vnímání času, které neodpovídá lineární periodizaci času v tradičním dějepisectví. První kapitolu knihy lze proto doporučit jako jeden z česky psaných úvodů do výkladového modelu o (oficiálních) ,,dějinách“ a (veřejné) ,,paměti“.3 Duální povaha každého výkladového modelu s sebou nese riziko hodnotového vymezování. Svádí totiž k projekci kladných znaků preferovaného pólu vůči (domněle) záporným vlastnostem jeho opozita. Riziko platí i pro reprezentanty takových přístupů k minulosti, kteří v nich deklarativně zohledňují sociální poměry a perspektivu dobových aktérů. Tyto přístupy totiž mohou vymezovat často v hodnotové opozici a vynášet je jako alternativu vůči tradičnímu dějepisectví, klasifikovanému jakožto pozitivismus. Tato tendence se v dějepisectví rýsovala již od počátků jeho profesionalizace v druhé polovině 19. století, naplno se však projevuje až v souvislosti s postmoderní kritikou v sociálních vědách od šedesátých let 20. století. Někteří historici jako by se pasovali na ochránce údajně obyčejných a dosud marginalizovaných, rozuměj utlačovaných lidí a bránili je vůči ,,dominanci shora“, ze strany státu a institucí, trhu či systému.4

3

4

Viz např. NORA, Pierre: Mezi pamětí a historií. In: Antologie francouzských společenských věd: Politika paměti. (Cahiers du CeFReS, č. 13.) Praha, CeFReS 1998, s. 7–31; KŘEN, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha, Argo 2005, s. 44–48. Srv. též teze Dušana Třeštíka „O dějinách a paměti“. In: http://www.clavmon.cz/archiv/polemiky/prispevky/5HDFTrestik.htm (staženo 10.1.2010). Srv. též ironizující výklad v knížce Patrika Ouředníka Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku (Praha, Paseka 2001, s. 35). Viz LÖFGREN, Orvar: Everyday Life, Anthropology of. In: International Encyclopedia of the Social and Behavioral Sciences, sv. 7. Amsterdam – New York – Paris – Oxford – Shannon – Singapore – Tokyo, Elsevier 2001, s. 4969. Toto vymezení je však nutné chápat v souvislosti s podstatně hlubším a starším odcizením současné osvícenské civilizaci, resp. v ní dominujícímu racionálnímu myšlení (srv. IGGERS, Georg G.: Dějepisectví ve 20. století: Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2002, s. 21).


709

Josef Petráň reflektuje pronikání kulturně založených a antropologicky orientovaných dějepisných pojetí ze Západu do českých zemí a datuje je do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. I v tuzemsku je možné sledovat trend vymezovat nové kulturní dějiny vůči politicky orientovanému, jakoby již překonanému psaní dějin, respektive promítat lidskou zkušenost a paměť jako antipod „velkých“ dějin a sociálních procesů. Nemálo k tomu přispělo eklektické přebírání tezí z četných zahraničních prací, překládaných po roce 1989 i do češtiny, v mnohdy unáhlené snaze vyrovnat rychle dosavadní převahu tradičního výkladu minulosti a kompenzovat deficit alternativních přístupů.5 Petráň neopomíjí vztáhnout své úvodní mikrohistorické meditace k naznačeným myšlenkovým zdrojům v sociálních vědách poslední třetiny 20. století.6 Odkazuje přitom jak na nosné práce využívající mikrohistorické postupy v dějepisné praxi, tak na historiografické komentáře těchto postupů.7 Petráň si uvědomuje rizika využití postmoderně založených teorií a ani se k nim programově nehlásí. Nové přístupy nezpochybňuje a považuje ,,za užitečné, ba nezbytné, sledovat je jako výzvy … k dobrodružství historické vědy“. Upozorňuje však, že by neměly být přijímány jako ,,nová dogmata nebo módní šablony“ (s. 10). V úvodním textu tak například vzývá odklon od tradičního objektivistického popisu minulosti k mikrohistorické analýze prožitku dobových aktérů. Nemíní tím však povýšit historickou paměť nad historickou vědu, jak mimo jiné upřesňuje, když říká: ,,Nekladu každodennost … jako protiklad dějin.“ (s. 7) Člověk se podle něj k ustavenému konstruktu dějinného času vztahuje proto, aby se povznesl nad ,,normální“ každodennost a nalezl v něm prostředek ke svému dotvoření jako ,,subjektu duchovního“ (tamtéž). Svůj teoretický postoj autor konkretizuje odkazem na pragmatickou zásadu Jana Křena, deklarovanou v knize Dvě století střední Evropy, že výklad minulosti by měl operovat s určitými teoriemi a paradigmaty vždy podle toho, jak je to nejužitečnější v tom kterém případě. Tento přístup Křen vyzvedává jako ,,interpretační kombinatoriku“, platnější pro poznání minulosti ,,spíše než postmoderní eklektika“.8 Jak se daří Petráňovi aplikovat konkrétní mikrohistorické postupy v praxi? Historie či příběh obce Ouběnice jsou rozloženy do devatenácti kapitol. Druhá kapi-

5

6 7

8

K současnému dějepisnému diskurzu v českých zemích a roli sociálních dějin v jeho rámci viz např. PULLMANN, Michal: Sociální dějiny a totalitněhistorické vyprávění. In: Soudobé dějiny, roč. 15, č. 3–4 (2008), s. 701–717. Srv. IGGERS, G. G.: Dějepisectví ve 20. století, s. 95–110. Z českojazyčných prací viz např. BOROVSKÝ, Tomáš – HANUŠ, Jiří – ŘEPA, Milan (ed.): Kultura jako téma a problém dějepisectví. Brno, Matice moravská – Historický ústav AV ČR – Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy 2006; BURKE, Peter: Variety kulturních dějin. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2006; DÜLMEN, Richard van: Historická antropologie: Vývoj, problémy, úkoly. Praha, Dokořán 2002; RATAJ, Tomáš: Mezi Zíbrtem a Geertzem: Úvaha o předmětu kulturních dějin. In: Kuděj, roč. 7, č. 1–2 (2005), s. 142–158; NODL, Martin – TINKOVÁ, Daniela (ed.): Antropologické přístupy v historickém bádání. Praha, Argo 2007. KŘEN, J.: Dvě století střední Evropy, s. 38.

710


tola představuje tvůrce příběhu, tj. ouběnické osobnosti, jejichž zápisky, deníky a paměti autor využil k historické dokumentaci. Všechny další kapitoly přinášejí ve volné chronologii poskládaný soubor témat, jež považuje autor za typická, určující či ilustrativní pro jednotlivá období historie obce v minulém století: Liberalismus po selsku, Čestní občané, Válečný úděl, Kolportovaná demokracie, Utkání TJ Sokol versus farář Sedláček, Urbanizace na obzoru, Živobytí, Čapkův námět z Podhrází, Z pohledu četníků, Národní sjednocení, Za protektorátu, Heydrichiáda, Lidé ze zabraného a konec války, Necelá tři léta iluzí, Nástup, Zánik starobylého světa, Jedna z osad střediskové obce Bystřice, Závěr století s otevřenou přítomností. Přijde-li na teoretické aplikace, autor vysvětluje dílčí skutečnosti z historie obce v kontextu tamního mikrohistorického prostředí, do něhož pronikají aktuální makrohistorické události a procesy jen zřídka. Pokud na ně upře pozornost, nevykládá poměr mezi „malými“ a „velkými“ dějinami jednoznačně – s ohledem na konkrétní situaci napětí mezi nimi jednou umenšuje, jindy zdůrazňuje až do protikladnosti. Například demokracie první republiky (dle Petráně „kolportovaná“) se v obci reprezentovala stejně jako jinde především prostřednictvím veřejných manifestací. Jeho teoretický komentář zní následovně: ,,Nové politické memoriální rituály, organizované za republiky učiteli pro veřejnost přiškolených obcí, vyzdvihovaly etické ideály a vyvolávaly dojem dějinných zdrojů politické moci přesahujících lidskou existenci. Jimi se jednotlivec emočně identifikoval se zdůrazňovanými mezníky a osobnostmi v historii společenství a upevňoval národní vědomí. Bez toho lze sotva pochopit politickou motivaci v dění třicátých let u nás.“ (s. 261) Tento proces přitom autor hodnotí jako nenásilný. Podstatně hůře pohlíží na ideologicky motivované zásahy do místního společenství po skončení druhé světové války; zvláště to platí o kolektivizaci, která byla v přímém rozporu se selskou mentalitou zdejších lidí. Nepříliš teoreticky odstíněn či blíže komentován zůstává přímý pohled zevnitř, „zespodu“, tj. jak vnímali a vykládali si velké dějinné okamžiky a pohyby obyvatelé obce. Petráň připomíná reakce společnosti na události první a druhé světové války, neboť ty rozleptaly dosavadní hodnotový tmel lidských společenství, obec Ouběnice a její sousedské uspořádání nevyjímaje. Konkrétní projevy radikalizace části obyvatel a společenské paralýzy v obci a okolí v roce 1919 vypravěč vysvětluje ale pouze s odkazem na dobovou korespondenci a publicistiku Aloise Rašína, v níž si tento politik postěžoval na ,,těžké choroby pocházející z poválečného rozvratu“ (s. 166 n.). Přijde-li na negativní vlivy kolektivizace ve venkovském společenství, jejich příčiny nechává autor vysvětlit pouze nejmenovaného zemědělského odborníka: ,,Smutné je to, že k použití nesprávných metod a prostředků přispěly obvyklé negativní vlastnosti vesnice, závist, sousedská řevnivost a někdy i msta…“ (s. 414). Přímých teoretických odkazů a interpretací není v Petráňově knize mnoho. Její jádro nespočívá v přímé teoretické aplikaci, ale stejně jako ve většině jeho předchozích studií ve vyčerpávajícím a volném výkladu kvantitativních pramenů. Značnou část textu tvoří rozbor demografických údajů, evidenčních a matričních záznamů včetně účetních dokladů, vyvozené závěry jsou přitom pečlivě doloženy i archivními prameny místního původu a (auto)biografickými záznamy. Kapitoly a pasáže,


711

v nichž autor rekonstruuje podstatné změny ve skladbě a jednání místního obyvatelstva v souvislosti s celospolečenskými trendy (počet obyvatel a členů domácností, jejich stárnutí či úbytek školních dětí), lze považovat za vůbec nejpovedenější. Výraznou proměnu životního stylu Petráň dokládá na základě konzumních návyků obyvatel obce, jejich bydlení a majetkové vybavenosti nebo i vlastnictví motorových vozidel, a to zvláště ve třicátých a sedmdesátých letech (na jejich konci chyběl v obci televizor už jen v některých chalupách vlastněných rekreanty). Petráňova znalost dostupných pramenů je přitom obdivuhodná. Vedle pečlivého archivního výzkumu je nutné ji připočítat i jeho místním znalostem jako zdejšího rodáka. Nabízí se též otázka, zda se nezachovalo pro Ouběnice nadstandardní množství neoficiálních pramenů a záznamů. Cit autora pro detailní a plastické dokreslení společenských trendů na základě dokladů o hmotné kultuře, zvláště pokud jde o životní styl, je ovšem nepopiratelný. Dvacáté století v Ouběnicích není izolovaným a revolučním počinem v Petráňově dějepisné tvorbě. Knihu je ale možné chápat jako rozšíření a vrchol jeho přístupu k hmotné kultuře v podání lokální historie. Mikrohistorie zde vystupuje v souvztažnosti s makrohistorií jako teoretické východisko či inspirace, metodu uplatněnou při výkladu pramenů je ale možné charakterizovat spíše jako mikroanalýzu. Teoretické uvedení tématu a průběžné teoretické komentáře každopádně prospívají sevřenosti výkladu. Příběh vsi Ouběnice ve 20. století se odvíjí před čtenářem sice jako sled mnoha dílčích a detailních informací z jejího života, avšak odvisle od politických událostí a všeobecných sociálních pohybů v české společnosti. Autorovi se tak daří plnit jeho záměr předložit nikoli dějiny Ouběnic ve 20. století, ale sledovat 20. století v konkrétní obci (s. 11). Čím více se příběh Ouběnic uzavírá, tím více se mu dostává smyslu jako sevřenému celku s počátkem a otevřeným koncem. Příběh zde graduje a zpětně jej lze přehlédnout jako nepříliš známé, ale velmi zajímavé drama. Tím je proměna každodenního života tradičního českého venkova během 20. století, jak ji založily především dvě skutečnosti: urbanizace životního stylu jeho obyvatel a útlum jejich tradiční obživy v zemědělství. Samotné politické dějiny zde hrají spíše roli urychlovače společenských procesů. Platí to zvláště pro diktát poúnorového režimu. Kolektivizace a centralistické direktivy na českém venkově mimo jiné uspíšily celosvětový trend industrializace zemědělské výroby, probíhající zde s konečnou platností od sedmdesátých let. Jak napovídá podtitul knihy, vypsaná historie Ouběnic je příběhem radikální proměny tradičního venkova, jeho soumrakem. Autor knihu trefně uzavírá poukazem na zásadní změnu v uspořádání hodnot zdejších obyvatel, na průnik masové společnosti – ,,oněch neosobních formálních mechanismů industriální ‘masové společnosti’ s anonymitou izolovaného jednotlivce“ (dle sociologa Ferdinanda Tönniese) – do venkovského prostředí (s. 423). Tento koncept autor zdůrazňuje i závěrečnou periodizací 20. století jako samostatné časové jednotky, jako „krátkého století“, během nějž (od konce první světové války do sedmdesátých let) došlo k všestranné proměně venkovské společnosti v českých zemích. Shrnuto, Josef Petráň stahuje pozornost ke skutečnostem určujícím život Ouběnic nikoliv odtažitým teoretizováním, ale vyprávěním příběhu inspirovaného teorií.

712


Nebrání se zároveň osobnímu přístupu, s děním v obci se ztotožňuje nebo se vůči němu vymezuje, často užívá ich-formy. Kniha je tudíž i dokladem o vyrovnávání rodáka a pamětníka s fenomenální proměnou „jeho“ obce během 20. století. Autor si je pochopitelně vědom hodnotového rozměru této proměny, nesnaží se ale o jeho rozsouzení – pomůže si opět odkazem na teorii, když proti sobě staví dvě protichůdné teze: ,,Nepomíjím přitom nivelizující působení masové kultury úzce spjaté s rozšířením masové komunikace, již umožnila zejména televize. Názory na to se dnes neshodnou. Jedni takové přizpůsobování nazývají městskou socializací, oceňují šíření kulturních hodnot osvojených nejširším publikem (A. Kloskowská), jiní v tom vidí konzumní zploštění a zpovrchnění života masové společnosti (E. van den Haag).“ (s. 457) Sám Petráň vyjadřuje svůj osobní postoj k pronikání spíše velkých procesů než velkých dějin do konstituce obce snad nejvýrazněji v následujícím emotivním zvolání: ,,Bože chraň, že bych chtěl s resentimentem vzpomínat časů, kdy strouhy u silnic, vysoké meze a lesní paseky kdysi chudé domkářky vyžínaly srpem pro každý kousek trávy. Nehovořil bych o tom, kdyby to nebyl, jak se ukazuje, pozoruhodný jev obecný, související s vývojem zemědělství, jeho rozhodujícím přelomem v sedmdesátých letech, kdy se rovněž u nás přiblížilo vysoce mechanizovanému průmyslu.“ (s. 445) Knihu Josefa Petráně Ouběnice ve 20. století lze vnímat jako významný posun českého dějepisectví na poli lokální historie. Je tomu tak jistě i díky teoretickým inspiracím, byť o jejich metodickou aplikaci usiloval autor jen v omezené míře. Je to kniha samotná, co představuje svého druhu inspiraci – třeba k tomu, jak shromáždit a vyložit jinak nezáživná a vyčerpávající data o minulosti, aby získala rozměr něčeho, co lze pochopit jako historicky závažný celek a co zároveň zůstává živou (žitou) skutečností s otevřeným koncem. Téměř okamžité rozebrání výtisků knihy svědčí o tom, že širší veřejnost takové podání minulosti vítá.

Format de citation. First published: Soudobé dějiny, 2010, 4. copyright

Recommend Documents