Citation style
Hamplová, Martina: Rezension über: Hartmut Kaelble, Sozialgeschichte Europas. 1945 bis zur Gegenwart, München: C. H. Beck, 2007, in: Soudobé dějiny, 2010, 1-2, S. 232-237, http://recensio.net/r/42208a2b66256cc443bc32a2e5585728 First published: Soudobé dějiny, 2010, 1-2
copyright
This article may be downloaded and/or used within the private copying exemption. Any further use without permission of the rights owner shall be subject to legal licences (§§ 44a-63a UrhG / German Copyright Act).
232
Soudobé dějiny XVII / 1–2
Recenze
Vyvážené sociální dějiny poválečné Evropy Martina Hamplová
KAELBLE, Hartmut: Sozialgeschichte Europas: 1945 bis zur Gegenwart. München, C. H. Beck 2007, 437 stran. Rozsáhlá publikace se zabývá historickou proměnou evropské společnosti od roku 1945. Autor, renomovaný profesor sociálních dějin Humboldtovy univerzity v Berlíně, v ní zkoumá řadu aktuálních problémů, kterým Evropa čelila po druhé světové válce, popřípadě s nimiž se potýká dodnes. Kaelble připomíná v současné době hojně diskutovaná témata, jako jsou změny rodinné struktury, pracovních poměrů, vzdělávacích systémů, konzumního chování, migračních proudů a systémů sociálního pojištění. Současně pojednává o změnách na trhu práce, přestavbě sociálního státu, různorodých postojích k důsledkům globalizace, ale také o společných evropských hodnotách nebo sociální nerovnosti. Evropa je zde definována jako celek: v úvahu autor vyváženě bere její střední, západní i východní část. Připouští však dvě geografická omezení: Bývalý Sovětský svaz a dnešní Rusko zahrnuje do výkladu pouze částečně, což vysvětluje tím, že Rusko bylo vždy chápáno jako stát zčásti evropský a zčásti asijský, ale také jako globální velmoc se specifickým postavením. Druhým sporným případem je Turecko, které není vnímáno jako součást Evropy a do knihy je včleněno pouze tehdy, pokud se nabízí vhodné srovnání s Evropou. Kaelble své rozhodnutí zařadit tyto země do rámce knihy pouze podmíněně obhajuje tím, že rozdíly kultury, společnosti, sociálních struktur a hodnot jsou zde velmi markantní a opačné řešení by tak znamenalo znatelný posun ve výkladu sociálních dějin Evropy. Rok 1945 autor chápe jako začátek nové epochy, která znamenala konstituování nového mezinárodního
Vyvážené sociální dějiny poválečné Evropy
233
politického a hospodářského systému, v němž Evropa již nebyla středobodem světa. Kaelble začíná popisem poválečného období a navazuje érou hospodářského rozmachu v padesátých a šedesátých letech. Významná část knihy je pak věnována sedmdesátým a osmdesátým letům. Nakonec autor popisuje zásadní změny poměrů a hodnot, které přinesl rok 1989. Publikace se opírá o rozsáhlou evropskou literaturu. Kromě ní Kaelble staví na statistických údajích institucí, jako je Eurostat, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) či UNESCO a na vyhodnocení nejrůznějších sociologických šetření. Úvod knihy přináší několik definic vytyčujících její tematický záběr. Jádro knihy se pak člení do tří základních, dále strukturovaných částí. První nese název „Sociální konstelace“ a pojednává o proměně základních pilířů evropské společnosti – rodiny, práce, konzumu a životního standardu, hodnot a religiozity. Druhá část se věnuje sociálním hierarchiím a nerovnostem: elitám, intelektuálům a také různým sociálním prostředím, jako je měšťanstvo, dělnictvo, rolníci a maloměstské obyvatelstvo. Dále jsou předmětem analýzy sociální nerovnosti životních situací, příjmu, majetku a šancí na sociální mobilitu. Tuto část knihy uzavírá kapitola o migracích a vzniku imigračního prostředí. Nerovnosti mezi pohlavími jsou vyloženy především v kapitole věnované rodině, práci a vzdělání, nerovnosti v péči o zdraví jsou tematizovány v kapitole o životním standardu. Třetí část knihy se zaobírá vztahy a pnutími mezi společností a státem. V kapitole o médiích a veřejnosti i v oddílu o sociálních hnutích, sociálních konfliktech a občanské společnosti je poměřován vliv společnosti na politiku. V kapitole o sociálním státě, ale také v oddílu o městském životě a rozvoji stejně jako v kapitole o vzdělávání, je naopak vylíčeno působení politiky na společnost. Knihu uzavírá shrnutí hlavních poznatků, přílohy se seznamem grafů, tabulek, věcný a jmenný rejstřík. Z metodologického hlediska autor každé dílčí téma pojednává na základě tří aspektů. Zaprvé je středem jeho zájmu dějinný vývoj a proměny Evropy v jeho rámci. Využívá přitom střídavě synchronní i diachronní způsob podání historických změn. Zadruhé si Kaelble pokládá otázku, zda se Evropa během historického vývoje spíše „rozdělovala“ nebo zda naopak „srůstala“. Popisuje nejen rozdíly mezi národy, ale rovněž mezi chudou periferií a bohatým centrem, mezi východní a západní Evropou. Proti těmto divergencím stojí konvergence, které zprostředkovávají většinový obraz Evropy – tematizovány nejsou jen podobnosti, ale také vzrůstající integrace, intenzivnější vzájemné zkušenosti a podobně. Zatřetí se autorův zájem zaměřuje na „zvláštnosti“ evropského sociálního vývoje, především ve srovnání s mimoevropskými společnostmi. Díky takto systematickému způsobu kladení otázek dochází Kaelble k následujícím závěrům: Evropská společnost sice bezpochyby prošla po roce 1945 zásadními sociálními proměnami, avšak druhou polovinu 20. století přesto nelze považovat za dobu extrémně rychlých zlomů. Bezprostředně poválečné období neslo důsledky druhé světové války – materiální a duchovní ztráty, problémy se zásobováním, rozvrat institucí, nedostatek bytové kapacity, zánik pracovních míst, vznik černého trhu a s ním spojené kriminality, zrod mládežnických gangů. Nastávaly proměny rodinné konstelace – měnila se role rodičů a mladistvých – i zánik sociálních vazeb.
234
Soudobé dějiny XVII / 1–2
Vedle stávajících sociálních nerovností se objevily nové, jako potřeba sociální a pracovní integrace bývalých vojáků, uprchlíků, deportovaných a válečných zajatců. Začala amerikanizace evropské společnosti. Stoupala moc odborů, ale i atraktivita církví. Byla provedena řada reforem sociálního státu a vzdělávacího systému, pokročilo prosazování demokratických principů, které však bylo vzhledem k mocenskému rozdělení Evropy omezeno pouze na západ kontinentu. Padesátá a šedesátá léta znamenala pro západní Evropu ekonomický růst, příznivé podmínky na pracovním trhu, ojedinělý vzestup osobních i státních příjmů. Ve stejné době nastal návrat ke klasické formě rodiny, současně se ale zvýšil počet výdělečně činných matek a vzdělaných dívek, a tím i šance na uplatnění žen na trhu práce. Prosadil se konzum a spolu s ním i masové používání automobilů a televize. Proměnily se některé společenské hodnoty. Rodina jako sociální instituce se stala pružnější, vzrostla touha po seberealizaci v zaměstnání, rozvolnily se vazby s církvemi. Sláblo napětí mezi jednotlivými vrstvami společnosti – mezi městským, maloměstským, rolnickým a dělnickým prostředím – až postupně ztratilo na významu. Důležitým trendem byl růst pracovní migrace, a to nejen ve směru z evropské periferie do centra, ale také z mimoevropských oblastí směrem do Evropy. Nerovnosti v příjmové a majetkové úrovni se výrazně zmenšily, rozkvět zažilo budování moderního sociálního státu a rozvoj vzdělání. Teprve s postupem času se ukázalo, že tato etapa byla výjimečná a že řada chybných rozhodnutí z tohoto období, jako byl například stát orientovaný na tradiční rodinu a na výdělečnou činnost, obrat k masovosti univerzitního vzdělání či upevnění společenských a kulturních rozdílů mezi východní a západní Evropou, může v budoucnu působit problémy. V sedmdesátých a osmdesátých letech hospodářský růst zpomalil, dostavila se hrozivě se zvyšující inflace a od osmdesátých let v západní Evropě rostla nezaměstnanost. Ve východní části Evropy se negativně projevovalo státní zadlužení, investiční mezery a slabá produktivita práce. V této době vznikaly vedle klasického modelu nukleární rodiny její nové formy. Výdělečná činnost byla přerušována častější ztrátou či změnou zaměstnání a zvyšováním kvalifikace. Prosadila se společnost založená na službách. Objevily se obavy o zdevastované životní prostředí a nedostatek energie, strach z rozšíření epidemií a nové války v Evropě. Posílila individualizace, přiostřily se sociální nerovnosti. Vyskytly se nové skupiny obyvatel postižené chudobou: imigranti, nezaměstnaní a rodiny sestávající pouze z jednoho rodiče a dětí. Odbory se ocitly v krizi. Konstituovala se nová sociální hnutí v západní Evropě a disidentská hnutí ve východní Evropě. Sociální stát začal být vnímán jako brzda ekonomických iniciativ, jako příliš drahý a byrokratický. Současně se objevila nespokojenost s městským plánováním i vzdělanostní situací a klesla důvěra ve veřejné instituce. Zlom z let 1989 a 1990 přinesl sice v mnoha ohledech zvrat pro východní část Evropy, v západní Evropě ale nedošlo k zásadním strukturálním změnám rodiny, práce ani konzumu. Důvěra ve veřejné instituce se opět částečně ozdravila, církve dočasně získávaly na významu v privátní sféře, migrace se stala celoevropským jevem, a to zejména ve směru z východu na západ. Středem zájmu se prostřednictvím debaty o vzrůstu sociální nerovnosti, o sociálním zabezpečení a reformách
Vyvážené sociální dějiny poválečné Evropy
235
vzdělání stalo téma zajištění pracovních míst a zaměstnanosti. K proměnám došlo i na úrovni Evropské unie, která stále více kladla důraz na sociální sféru. Nejvýraznější divergencí v dosavadním vývoji Evropy bylo její rozdělení na odlišné politické systémy v důsledku studené války, což se markantním způsobem dotýkalo společnosti i kultury. Byly to podle Kaelbleho právě propastné rozdíly mezi východní a západní Evropou v rodinném životě, v práci, v sociálním milieu a nerovnostech, v imigraci, v sociálním zabezpečení, a především v konzumu a konzumní politice, které v letech 1989 a 1990 vedly k pádu socialistických režimů. S následným transformačním procesem se však objevily nové divergence mezi Východem a Západem: ozřejmila se hospodářská zaostalost východní Evropy a prohloubil ji drsný způsob její deindustrializace, prováděné rychlým tempem a se závažnými společenskými dopady. Transformační krize dolehla také na rodiny, zároveň poklesla porodnost. Sociální divergencí s hlubšími kořeny v minulosti je rozdíl mezi bohatým, průmyslovým, dynamickým centrem a chudou, agrární a zaostalou periferií – jihem, východem a okraji západní a severní Evropy. Tato odlišnost má původ v industrializaci 19. století. Podle Kaelbleho se pouze „centrum“ Evropy, tedy Velká Británie, Nizozemí, Belgie, Francie, Německo, Švýcarsko, Rakousko a severní Itálie vyznačovaly rozvinutým průmyslovým sektorem, moderním zemědělstvím, mocnou městskou vrstvou a dělnickou základnou s výrazným potenciálem. Jen zde se rozvinul masový konzum, migrace z evropské periferie, moderní média, moderní sociální státy, rozsáhlé městské plánování, moderní zdravotnické systémy, jen zde došlo k odstranění analfabetismu a k expanzi sektoru vzdělávání. Ještě v padesátých a šedesátých letech 20. století byl podle něj tento rozdíl značně patrný. Teprve v druhé polovině století začaly tyto rozdíly ztrácet na intenzitě. Dříve periferní území, jako například Finsko či Irsko, ale také Itálie jako celek, jsou dnes srovnatelné se zbytkem rozvinuté části Evropy. Také země jako Španělsko, Portugalsko, Řecko, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko dorovnaly rozdíly a dostaly se na roveň vyspělých evropských států. Dodnes zaostávají jen země na východě a jihovýchodě Evropy, především Bulharsko, Rumunsko, Ukrajina a Moldávie. Třetí významnou divergencí jsou důsledky druhé světové války. Autor zde rozlišuje mezi zeměmi zasaženými válkou, jako je Polsko a Sovětský svaz, zeměmi, které válku rozpoutaly, k nimž je vedle Německa přiřazena také Francie, země Beneluxu, Itálie a Velká Británie, a konečně mezi zeměmi, které byly války ušetřeny, tedy Španělsko, Švýcarsko nebo Švédsko. Evropské vlády vyvodily z války velmi odlišné důsledky. V mnoha zemích, jako například ve Velké Británii či Francii, byly po válce prosazeny zásadní sociální, zdravotní i vzdělávací reformy. Spolková republika Německo nebo Itálie byly v provádění reforem zdrženlivější, s časovým odstupem se však dorovnaly i tyto odlišnosti. Pro Evropu byly typické dlouhodobé zvláštní národní vývojové linie, znatelné především ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Polsku, Skandinávii, Švýcarsku a Německu. V posledních desetiletích se však i tyto zvláštní linie oslabily. Kaelble uvádí následující důvody: Prvním je politické srůstání Evropy, provázené nastolením demokratických principů lidských práv, tržního hospodářství a trvalého zajiště-
236
Soudobé dějiny XVII / 1–2
ní míru v západní Evropě. Konkurenční boj již nemá nepřátelský charakter. V mnoha společenských oborech vnikly rozličné národní instituce. Jako charakteristický příklad je možno uvést oblast školství. Kromě toho Evropská unie cíleně prováděla politiku sbližování svých členů. Do osmdesátých let byla tato strategie zaměřena na zboží, služby, pracovní místa a podnikání, od devadesátých let zasahovala i oblast sociální a kulturní politiky. K integraci evropských států přispěl rozhodující měrou mezinárodní transfer lidského potenciálu, cestování, ale i konzumu. Masový konzum byl podle Kaelbleho mínění ve vysoké míře evropeizován. Znalost cizích jazyků jako základní předpoklad pro kulturní vazby ve 20. století výrazně vzrostla, především mezi mladými lidmi. Mezi evropské zvláštnosti střednědobého charakteru, jež spadají do druhé poloviny 20. století, řadí Kaelble na prvním místě rodinu. Evropská rodina se vyznačovala intimní organizovaností, nezávislostí mladých párů při zakládání domácnosti, uzavíráním sňatku ve vysokém věku a nízkou porodností. Třígenerační domácnosti byly výjimkou. Od sedmdesátých let však nastoupily nové rodinné modely, čímž se smývaly rozdíly mezi evropskými a mimoevropskými rodinami. Druhou evropskou zvláštností byla struktura a organizace práce. Sektorem, který zaměstnával nejvíce lidí, byl již od 19. století průmysl. Po roce 1945 se kromě toho v Evropě rozvinul specifický postoj k práci. Práce a povolání byly vnímány jako významné součásti lidského života a jako způsob seberealizace. Současně se ale také přísně rozlišovalo mezi prací a volným časem. Ve srovnání s mimoevropskými státy klesl v Evropě od padesátých let výrazně počet denních a týdenních pracovních hodin. To vedlo k prodloužení doby pro dovolené a k rozvoji „rekreační kultury“. Zkrátila se i doba, kterou musel člověk odpracovat za svůj život. Narozdíl od severoamerických a východoasijských průmyslových zemí nebyla podstatná část evropské ženské populace výdělečně činná. Popsané elementy byly vnímány jako významné prvky sociálního pokroku. Třetí osobitou charakteristikou evropského kontinentu jsou podle Kaelbleho hodnoty a náboženství, respektive zvláštní postoj Evropanů k náboženství a církvím. V posledních desetiletích 20. století se ukázalo, že sekularizace byla jedním z evropských specifik. Nezmizela ovšem protichůdnost náboženských směrů a na jejím základě vznikající konflikty: například mezi katolickými Chorvaty a ortodoxními Srby, mezi muslimskými menšinami a křesťanskou, popřípadě ateistickou většinou. Čtvrtou raritou, kterou autor spatřuje ve srovnání evropské společnosti s národy mimoevropskými, je její postoj k násilí. Evropské státy projevily výraznou snahu zamezit projevům násilí, tělesným trestům jako výchovnému prostředku, ale také omezit vlastnění zbraní, což mělo za následek snížení počtu kriminálních činů. Zrušením trestu smrti došlo k podstatné redukci násilí ze strany státu vůči občanům. Rovněž pojetí války a její legitimity je v Evropě vnímáno odlišně než například v Americe. Důvodem těchto posunů byly katastrofální důsledky obou světových válek, ale také pozitivní zkušenost se stabilním zajištěním míru prostřednictvím dohod, usmiřovacích aktů a vzájemné kontroly původně znepřátelených národů. Jako páté evropské unikum vidí Kaelble sociální, respektive třídní milieu, která svými charakteristikami a vzájemnými pnutími od pozdního 19. a raného 20. století
Vyvážené sociální dějiny poválečné Evropy
237
určovala ráz evropské společnosti. Teprve od sedmdesátých let minulého století se začaly odbourávat markantní rozdíly mezi sociálními skupinami. Další zvláštností je skutečnost, že Evropa zažila během krátkého období zásadní proměnu migrace. Z kontinentu vysílajícího emigranty se stal kontinent přijímající imigranty. Kaelble také poukazuje na poválečný sociální stát jako na specifikum, které se (na principech sociálního zajištění jedinců v osobních životních krizích a ve stáří, zabezpečení standardu bydlení a vzdělání) stalo vzorem pro mimoevropské společnosti. Jako poslední evropskou zvláštnost autor uvádí orientaci na transnacionalitu. Typická je otevřenost Evropy vůči ostatním civilizacím a osvojení mnoha zásadních myšlenek, konceptů, životních stylů, které vycházejí z odlišných kultur. Vedle toho je znatelný i nesporný vliv Evropy na vývoj světových dějin, přinejmenším v rozsahu jednoho století, a to prostřednictvím koloniálních i neformálních impérií, ale také v důsledku masivní emigrace evropského obyvatelstva do jiných částí světa. Ve srovnání s jinými syntézami evropských sociálních dějin, které se zabývají obdobím po roce 1945, Hartmut Kaelble neopomíjí z geografického hlediska východní část Evropy, z hlediska časového zahrnuje i poslední čtvrtinu 20. století a z hlediska tematického se snaží o kompaktní sociálněhistorické podání a o detailní postižení společnosti. Jeho kniha je výjimečná tím, že se nesnaží zprostředkovat pouze rozdíly v rámci Evropy, ale pokouší se interpretovat také spojitosti, které jsou charakteristické pro evropskou společnost.
