JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra dechových nástrojů Hra na klarinet
Folklórní soubory na Domažlicku Diplomová práce
Autor práce: BcA Tomáš Kůgel Vedoucí práce: doc. Mgr Milan Polák Oponent práce: doc. MgA Vít Spilka
Brno 2015
Bibliografický záznam KUGEL, Tomáš. Folklórní soubory na Domažlicku [Folklore ensembles in Domažlice]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra dechových nástrojů, rok. 2015, 85 s. Vedoucí diplomové práce doc. Mgr Milan Polák
Anotace Diplomová práce Folklórní soubory na Domažlicku pojednává o historii folklórních souborů horního a dolního Chodska, dudáckých muzik na Domažlicku. Dále pojednává o vývoji dud, jejich druhů, které se na Domažlicku objevili, vedlejších historických nástrojů, které jsou zachované, nebo na které se stále hraje. Dále o vývoji dudáckých muzik a kapel na Domažlicku a o historii a typech krojů na horním a dolním Chodsku. V práci se uvádí, kdo byli Chodové a kdy vznikaly chodské vesnice.
Annotation Diploma thesis Folklore ensembles on Domažlicke discusses the history of folk ensembles upper and lower Chodsko, bagpipe bands at Domažlice. Further discusses the development of bagpipes, the species which appeared to Domažlicke, historical struments that are preserved, or that are still playing. Also about development of bagpipe bands and bands on Domažlice about the history and types of costumes in the upper and lower Chodsko. The work shows who were Chodové and when formed Chodské village.
Klíčová slova Chodsko,kroje,Domažlice,Mrákov,Postřekov,Dudy,Konrády
Keywords Chodsko, costumes, Domažlice,Mrákov,Postřekov,bagpipes,Konrády
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. Brně, dne 4. května 2015
Tomáš Kůgel
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Josefu Kunešovi za poskytnutí materiálů, Josefu Nejdlovi za vypůjčení kroniky Chodského souboru Mrákov a Petru Buršíkovi za poskytnutí materiálů Národopisného souboru Postřekov.
Obsah Úvod…………………………………………………………………….………1 Dudy a další lidové nástoje na Domažlicku………………….………..6 2. 3. 4. 5. 6.
Dudácké muziky na Chodsku a vývoj hry………………….……...7 Chodský soubor Mrákov……………………………………….….….14 Národopisný soubor Postřekov……………………………….………22 Domažlická dudácká muzika………………………………….……..33 Konrádyho dudácká muzika…………………………………….……39 6.1. Zdeněk Bláha………………………………………….….……44 7. Chodsko……………………………………………………………………46 8. Kroje horního a dolního Chodska………………………………...…49 8.1. ženské kroje dolního Chodska………………………….….49 8.2. ženské kroje horního Chodska………………………….….61 8.3. mužské kroje horního a dolního Chodska………….……73 Závěr……………………………………………………………………………77 Použité informační zdroje………………………………………………….78 Seznam příloh………………………………………………………………..79 Přílohy………………………………………………………………………….80
Předmluva Domažlice jsou centrem Chodska. V okolí Domažlic jsou vsi, které se rozdělují na horní a dolní Chodsko. Do horního Chodska patří dřevařská vesnička Pec pod Čerchovem, Chodov, Díly, Postřekov, Trhanov a Klenčí. Do části dolního Chodska patří Mrákov, Klíčov, Tlumačov, Nevolice, Stráž, Chrastavice, Luženice, Újezd, Petrovice a Draženov.
Tyto vsi nemají krom pár krom krojů skoro nic zásadně rozdílného a všechny je spojuje dudácká muzika, zpěv a tanec. O tom, jak se dudácká muzika na Chodsku objevila a kdo folklórní tradice udržuje dodnes, se dozvíme v následujících kapitolách.
Úvod Téma folklorní soubory na Domažlicku jsem si vybral z toho důvodu, že jsem se v Domažlicích narodil a od šesti let se folkloru věnuji. Začínal jsem hrát na Es klarinet v chasnické dudácké kapele, která byla tehdy jako jeden z předmětů v Základní umělecké škole v Domažlicích. K dudácké muzice jsem měl velmi blízko, jelikož můj strýc Josef Kuneš je zakladatelem Domažlické dudácké muziky, která patří mezi jednu z nejlepších folklorních kapel v České republice a můj učitel na klarinet byl Vlastimil Konrády, syn slavného dudáka a zakladatele Konrádyho dudácké muziky, Antonína Konrádyho.
V této práci se budu hlavně zajímat o historii těchto souborů a dudáckých muzik, kterými jsou: Domažlická dudácká muzika, Chodský soubor Mrákova, Národopisný soubor Postřekov a Konrádyho dudácká muzika. Dále se budu zabývat vývojem hry dudáckých kapel na Chodsku, nástroji a kroji. Zmíním také menší soubory a kapely na Chodsku. Chtěl bych i popsat historii Chodska a významné osobnosti, které na Chodsku působily.
1
1. Dudy a další lidové hudební nástroje na Domažlicku
První zmínky o tomto podivuhodném hudebním nástroji lze vystopovat už ve 3. století před naším letopočtem v textech Aristofanových komedií1. V Čechách však asi až o 1000 let později. Dnes můžeme konstatovat, že dudy jsou rozšířeny téměř po celé Evropě. Mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích je dokonce důkazem toho, že se na dudy hraje téměř na celém světě. Pochopitelně se tento nástroj v každé zemi nazývá jinak2. Nás však bude zajímat, jak se tento nástroj rozšířil a uplatnil v Čechách, především v oblasti Chodsko.
Ikonografické odkazy na hradě Karlštejn dokládají, že se dudy v Čechách užívaly ve 14. století3. Z literatury se však dovídáme o dudách jako o jednom z nejoblíbenějších lidových nástrojů už od století třináctého. Jejich obliba vzrostla zejména koncem 18. století, o „dudáckém rozkvětu“ v Čechách hovoříme zejména v 19. století. Je však nutno podotknout, že se to netýkalo celých Čech. Nejdéle se dudácká tradice udržela v jihozápadních oblastech, jakými byly a některé dosud jsou Chebsko, Sulislavsko, Chodsko, Plzeňsko, Rokycansko, Prácheňsko, Doudlebsko a celé Pošumaví.
Tehdy se ale jednalo o trochu jiný typ dud, než které známe dnes.
1
Josef Režný: Škola hry na české dudy, 1.díl, str.5
2
V příloze je seznam dud a jejich názvů z nejrůznějších zemí světa
3
Josef Režný: Škola hry na české dudy, 1.díl, str.7
2
Dudy se nafukovaly ústy a byly nejčastěji laděny v C dur nebo Es dur. „Zlepšovák“, tedy čerpací měch (dymák), který namáhavé ústní nafukování odstranil a zároveň umožnil dudákovi při hraní zpívat, přišel do Čech v polovině 19. století z Německa. O těchto dudách, které dnes paradoxně považujeme za výlučně české, se tehdy mluvilo jako o německých. Označovaly se též slovem „pukl“, což je z německého der Bockler (kozel). Byly laděny v nižších tóninách (D dur, F dur). Později se vlivem klarinetu ustálila Es dur. V šedesátých letech 20. století navrhl domažlický výrobce dud Jakub Konrády další vylepšení. K jednotlivým otvorům na melodické přední píšťale přidělal šroubky, jimiž se každý tón mohl snadno a rychle doladit. Odpadlo tak složité a časově náročné dolaďování jednotlivých tónů včelím voskem.
Skutečnost, že obliba dud bývala na Chodsku více než značná, dokládá existence dudáka v každé vesnici, při každé svatbě, oslavě či výročním zvyku a koneckonců i při práci. Zprvu působili dudáci jednotlivě a byli zároveň jakýmsi „chodícím zpravodajem“. Později se začali sdružovat do různých instrumentálních skupin, ponejvíc s houslemi.
Na Domažlicku se však dochovala celá řada dalších instrumentálních lidových nástrojů. První z nich má podivný název fanfrnoch též bukál. Je to vlastně džbán nebo hrnec, jehož hrdlo je potaženo kůží. Středem kůže vedou koňské žíně. Při jejich přejíždění navlhčenou rukou vydává nástroj jednotvárný basový zvuk. Původně byl užíván chlapci při koledování po chodských vsích.
3
O tom, že byl chodský člověk důvtipný, svědčí i využití různého pracovního náčiní k provozování „hudby“. Pomocí kolíku se kupříkladu z cepu či hrábí vyluzovaly nejrůznější zvuky, které měly funkci rytmického doprovodu zpěvu. Povětšinou se takto hrávalo při narozeninách pod okny tzv. „muzikantské štandrle“. Teprve ve 2. polovině 20. století se vlivem častých jevištních představení staly doplňkem instrumentáře dudáckých muzik podobně jako nástroj zvaný vozembouch, na která se hojně hrálo v hospodách s heligonkou.
Dalším nástrojem z muzejních sbírek na Domažlicku, známější spíše z jiných oblastí a zemí, je niněra (též kolovratec či kobylí hlava). Té se užívalo ve třicátých letech 20. století při žebrotě v instrumentálním seskupení s houslemi. V ukázce je k tomuto duu připojen ještě Es klarinet. Niněru používali i cirkusoví komedianti ke svolávání publika na svá představení.
Do hudebního instrumentáře národopisně bohaté oblasti Chodsko se vloudily i nástroje, které bychom zde pravděpodobně neočekávali. Je to diatonický xylofon a malý přenosný cimbál. O malém cimbálku se zmiňuje i spisovatel a sběratel lidové slovesnosti na Chodsku Jan František Hruška. Vzpomíná na posledního cimbalistu na Chodsku, který hrával v Peci pod Čerchovem, kde se v jedné chalupě ještě do nedávna říkalo „U Cimbálů“4. Vladimír Baier pro tyto nástroje podle dochovaných pramenů zrekonstruoval hudební úpravy s využitím houslí G dur a violoncella se třemi strunami naladěnými v kvartách. Takto upravené violoncello měl nahradit vymřelý 4
Rozhovor se Z. Bláhou
4
nástroj zvaný baset. (Smyčcový basový nástroj lidových kapel. Většinou nahrazoval basu, která byla pro lidové muzikanty cenově nedostupná. Čtyřboký korpus z javorového dřeva je ve spodní části rozšířen a opatřen výškově stavitelným bodcem. Nástroj býval opatřen jednou až třemi
strunami).5 Těchto nezvyklých
a málo používaných nástrojů existovalo na
Domažlicku více. Máme o nich bohužel jen nepatrné množství informací.
5
http://www.histnastroje.gajdy.cz/strunne-nastroje.php
5
1.1.Nákres dud
6
2. Dudácké muziky na Chodsku a vývoj hry
V první polovině 19. století se na Chodsku užívaly nafukovací dudy ve vysokém ladění C dur, někdy Es dur. Než se později rozmohly dudy s čerpacím měchem laděné in F nebo in Es, sdružovaly se dudy do instrumentálního dua s houslemi. Dudáci užívali hru staccatto, kterou docílili neustálým vracením se na 5. stupeň, tzv. „ramenářská kvinta“. Vznikal tak dojem jakési dvojité prodlevy. Sběratel lidových písní a malíř Ludvík Kuba (1863-1956) na ní upozornil při svém zapisování lidové muziky na Domažlicku v roce 1893. Dudák se tak snažil hru rytmizovat. Houslista hrál zpravidla druhý hlas a těžké doby zdůrazňoval dvojzvuky či trojzvuky. Dudám byl přisouzen hlas první. Tento typ hraní představovali na Chodsku například dudáci Jan Dekr ze Zahořan (1819-1894), Wolfgang Koukol z Újezda
(1823-1890),
Adam
Kuttenberg
z Postřekova
(1810-1893)
a
houslisté Jan Konop z Mrákova (1820-1871), Bartoloměj Sladký z Postřekova (1829-1903) nebo Jakub Záhořík z Dílů (1829-1895).
Vlivem stále větší obliby klarinetu, který začal ve 2. polovině 19. století pronikat z rakouských vojenských kapel i na venkov, vznikl první typ dudácké
muziky.
Přidružil
se
k dudám
a
houslím
a
vzniklo
tak
instrumentální trio zvané „malá selcká muzika“. Klarinet byl v ladění Es, a proto se ustálilo užívání nízkých dud Es. Původní typ vysokých dud C postupně vymizel. Protože se klarinet v této tónině nejlépe pohyboval a mohl také nejlépe zdobit melodii, převzal funkci primu. Houslím se však v tónině se třemi „bé“ příliš dobře nehrálo. Je třeba si uvědomit, že vesničtí muzikanti 7
nebyli příliš technicky vybaveni a jejich ztvrdlé ruce s mozoly od celodenní práce se na hmatníku houslí pohybovaly jen velmi stěží. Hráli pouze v základní poloze a nepoužívali čtvrtý prst. Houslista, na Chodsku zvaný „houdek“ si však dovedl chytře poradit. Začal totiž užívat „krátkých houslí“ nebo houslí „capo tasto“. Z dochovaných materiálů však můžeme výskyt krátkých houslí na Chodsku vyloučit. Těch se užívalo spíše v oblastech jižních Čech. Druhý typ byl naopak u chodských „houdků“ velmi oblíben. Tajemství usnadnění hry spočívalo v podložení strun v místě druhé hmatové polohy dřívkem či sirkou a jejich podvázání. Místo původních prázdných strun (g-d1-a1-e2) tak vznikly prázdné struny b-f1-c2-g2. Houslisté hmatali již navyklé hmaty, které hráli při dudách C dur, ale zněla jim tónina Es dur. Mohli zároveň opět používat pomocí prázdných strun dvojzvuky či trojzvuky na těžkých dobách. Na začátku 20. století si někteří houslisté, například Rudolf Svačina z Domažlic nebo Oldřich Královec z Postřekova, nástroj dokonce podlaďovali. Jiní to dělali i nevědomky. Je pochopitelné, že housle tímto zásahem ztrácely na kvalitě barvy i intonace. S intonací si však muzikanti v hlučných hospodách při vesnických zábavách příliš starostí nedělali a ostřejší zvuk houslí se naopak lépe pojil s pronikavým až drzým tónem Es klarinetu a mečivým tembrem dud.
Vedení jednotlivých hlasů bylo čistě individuální záležitostí každého instrumentalisty, který si totiž čistě melodii zdobil po svém. Es klarinetista, nazývaný „pjískač“ ve dvoučárkované oktávě vedl prim. Housle mu v paralelních terciích či sextách sekundovaly, přičemž se nevyhýbaly ani ostatním intervalům a tím pádem ani disonancím. Dudy o oktávu níže 8
přeskakovaly z prvního do druhého hlasu a opět rytmizovaly hru pomocí „ramenářské kvinty“. Z těchto skutečností je patrné, že zde vznikala jakási primitivní lidová polyfonie. Toto polyfonní předivo pak ještě harmonicky umocňoval bas zadní dudácké píšťaly v podobě jediného tónu Es. Je však třeba zdůraznit, že šlo o polyfonii nahodilou, protože nebylo muzikanta, který by zahrál variaci dvakrát shodně. Nehledě na to, že v té době nebyly kapely ustáleny a šel hrát vždy ten, kdo měl právě čas. A tak se kolikrát stalo, že se na svatbě či na vesnické tancovačce sešla trojice muzikantů, která spolu předtím nikdy nehrála.
Ladění dechových nástrojů bylo tehdy znatelně vyšší. Dudy i housle se pochopitelně klarinet přizpůsobily, a tak kapela hrající v Es dur zněla téměř o půltón výš. Dokladem jsou i partitury „malé selcké muziky“, které pořídili sběratelé s absolutním sluchem (Ludvík Kuba nebo Otakar Zich /18791934/), a které jsou zapsány v E dur.
9
ukázka rukopisu Ludvíka Kuby
Instrumentální trio „malá selcká muzika“ fungovalo na Chodsku až do začátku 20. století. Jeho představitelé byli například dudáci Jakub Havel ze Sedlic (1846-1934), Jan Kobes z Domažlic (1849-1929), Jan Kupilík ze Zahořan (1854-1907), houslisté Josef Pelnář z Luženic (1853-1934), Josef Konáš z Radonic (1858-1930), Karel Echtner z Újezda (1878-1936) a klarinetisté Josef Koukol z Újezda (1850-1900), Jan Dufek z Tlumačova (1853-1913), Martin Konop ze Smolova (1870-1950).
V té době však triu začínaly konkurovat stále více se rozvíjející dechové
10
hudby. Muzikanti proto k sobě přibrali pro obohacení zvuku další nástroj – B klarinet, který přebral po houslích funkci druhého hlasu. Klarinety vedly dvojhlas převážně v terciích. Proto také Es-klarinetista vždy sháněl dobrého „tercaře“. Housle se tím pádem vrátily k prvnímu hlasu. Někdy hrály i o oktávu níž, čímž nutily dudáka hrát důrazně druhý hlas. Stále častěji však pomocí akordů pouze rytmicky zdůrazňovaly těžké doby. Houslisté už v té době užívali normálních houslí a právě zde docházelo k již zmíněnému podlaďování. Vzniklo tak, že houslista ladil nástroj prostřednictvím Bklarinetového a1 (znějící g1). Houdek hrál na podladěné housle v tónině F dur, což bylo nepochybně snazší než v Es dur, která mu zněla. Tento fakt nám dokazují i zápisy partitury dudácké muziky ze 40. let 20. století od Jana Mestla ze Staňkova (1878-1949), klarinetisty Svačinovy dudácké muziky6. Upravoval pro tuto kapelu chodské lidové písně a part houslí zapisoval právě v F dur. Vedle již zmíněné Svačinovy dudácké muziky z Domažlic, tímto stylem hrávala například Kajerova, později Frišholcova dudácká muzika z Postřekova nebo Tomajerova ze Kdyně.
Tento kvartet byl někdy podle potřeby rozšiřován o druhé dudy a druhé housle a nazýval se „velká selcká muzika“. I zde však byla stále ještě zachována lidová polyfonie. K úplnému zániku polyfonního přediva došlo po II. světové válce, když byl zaveden do dudácké muziky kontrabas. Ten měl funkci rytmicko-harmonického doprovodného nástroje. Ve dvoudobém taktu hrál na těžké doby a ve třídobém u sousedské buďto pouze na první nebo 6
Nejdéle hrající dudácká muzika na Chodsku, založena bratry Rudolfem a Stanislavem Svačinou
v roce 1917. Její členové čerpali ze hry starých vesnických muzikantů, a to pak dále předávali mladší generaci hrající v 2. polovině 20. století.
11
tzv. „kolečkový rytmus“ (čtvrťová a osminová nota ve tříosminovém taktu).
Housle v novém obsazení tzv. „velké dudácké muziky“ utrpěly značnou újmu. Byla jim totiž definitivně přisouzena role pouhého doprovodného nástroje v podobě akordických přiznávek na lehké doby. V kolečkovém rytmu hrály shodně s kontrabasem. První dudácká muzika, která používala kontrabasu, byla Tomajerova ze Kdyně, avšak ne pravidelně, ale o tom se budu zmiňovat v dalších kapitolách. Pravidelné užívání kontrabasu zavedla až jedna z nejslavnějších dudáckých muzik v Čechách, Konrádyho dudácká muzika z Domažlic. Založil ji dudák Antonín Konrády společně se Zdeňkem Bláhou v roce 1955. Dudácké muziky, které vznikly později, Mrákovská, Postřekovská nebo Domažlická, už navázaly na tuto „tradici“ hraní s kontrabasem. Je skutečností, že existovaly i kapely například Postřekovská dudácká muzika, které měly dva houslisty, z nichž jeden se navrátil k původnímu hraní melodie. Nelze zde mluvit o polyfonii, poněvadž ta byla setřena rytmicko-harmonickou složkou kontrabasu a druhých doprovodných houslí.
Ve dvacátém století došlo k jisté paradoxní situaci, což souvisí s dechovou hudbou, která měla svůj základ v lidových muzikách. Místo variování melodie písní však jako meziher používala komponovaných šestnáctitaktových lendlerů7. Protože v 1. polovině 20. století několik klarinetistů 7
například
bratři
Frišholcové
z Trhanova
hrávalo
zároveň
Tanec původem z Bavorska či Rakouska. Dnes je pod tímto názvem míněna instrumentální
šestnáctitaktová mezihra vložená mezi sloky. Dříve byl lendler spíše improvizací muzikantů, dnes je předem komponován.
12
v dudácké i v dechové kapele, přenesly později tyto „dechovkářské manýry“ i do stylu hry dudácké muziky. To vše pak ještě po II. světové válce umocnilo využívání kontrabasu. Dudácká hudba paradoxně začala čerpat z toho, co bylo původně jejím pokračovatelem a v jistém slova smyslu i konkurentem. Z těchto důvodů je dnes jakákoliv snaha o renesanci původního stylu hry dudáckých muzik nadšeně vítaná.
Kobesova dudácká muzika 1989. Zleva: Jan Kobes, Jan Duffek, Josef Vaňek, Jan Duffek
13
3. Chodský soubor Mrákov Do rukou se mi dostala kronika chodského souboru Mrákov, která mapuje tento soubor rok po roku od jeho založení do dnešní doby. Pokusím se tedy co nejlépe sepsat významná data a události, které jsou v kronice zaznamenány. V některých letech jsou v kronice vedeny jen záznamy o vystoupeních a přiložené fotky, výstřižky z novin a programy z festivalů. Tyto informace nebudu nějak zásadně zmiňovat, protože mi pro mou práci nepřijdou až tak důležité. Jelikož jsem byl i pár let členem nejprve Malé dudácké muziky8 a poté Chodského souboru Mrákov, jsou některé informace od roku 2005 doloženy tím, co si sám pamatuji.
S původní myšlenkou o založení folklorního souboru v Mrákově, který by prováděl zvyky, tance a písně z dolního Chodska9 přišel v květnu 1960 Adam Nejdl při vystoupení chodského souboru spojařů z Domažlic při oslavě 50. let školy v Pelechách. S Janem Hofmanem a Ondřejem Němcem začali sbírat písně a staré tance. Čerpali z knih a sbírek Karla Jaromíra Erbena, Boženy Němcové a Jindřicha Jindřicha, kteří se Chodskem inspirovali pro svá díla. Zkoušky probíhaly v Mrákově ve staré škole za doprovodu harmoniky Karla Fraňka a Petra Herlíka, který hrál na housle.
Jejich první vystoupení se uskutečnilo 27. srpna 1961 při slavnostním otevření základní devítileté školy v Mrákově. Přípravou kulturního programu byl pověřen Tomáš Vísner ze Starého Klíčova. 8
Dudácká muzika z Mrákova, ve které působí nejmladší členové a doprovází Dětský soubor Mráček
9
Dolní a horní Chodsko viz kapitola Chodsko
14
Společně
s Janem
Hofmanem,
Adamem
Nejdlem
a
Josefem
Vogeltanzem připravili s místní mládeží pásmo písní a tanců. Na prvním vystoupení měl soubor okolo dvaatřiceti členů z Mrákova, Starého Klíčova a Tlumačova10.
Po tomto vystoupení se staly vedoucími Chodského souboru Mrákov Josef Weber (v té době zástupce ředitele základní devítileté školy v Mrákově) a František Polák. Na prvních vystoupení soubor doprovázela dudácká muzika Tomajera ze Kdyně. Později to byla dechová hudba Čerchovanka nebo Šumavanka. Až v roce 1978 měl soubor vlastní dudáckou muziku, ale o té se zmíním později.
Roku 1962 se díky stoupajícím nárokům na vystupování soubor rozšířil o několik starších členů. Díky tomuto kroku bylo možné provádět několikahodinová vystoupení. V té době v souboru účinkovalo okolo padesáti členů. O zhotovování krojů se tenkrát starali sourozenci Bílkovi z Mrákova.
Důležitým členem souboru se stal v roce 1963 Rudolf Svačina, který sestavil
pro
soubor
nové
dvouapůl
hodinové
pásmo
s názvem
„Na
starodávném Chodsku“, které bylo rozděleno do tří částí.
První část obsahovala recitace za doprovodu dudácké muziky a vesnické vyprávění tzv. „poudačky“. Ve druhé části bylo divákům ukázáno namlouvání neboli chodská svatba a třetí část s názvem „Hu muziky“ již byla 10
Seznam prvních členů v příloze
15
pojatá tradičně s tanci za doprovodu dudácké muziky. Tehdy to ještě bylo za doprovodu dechové hudby Šumavanka, kterou řídil Jakub Dufek a o vedení zpěvů se postaral František Polák.
Důležitým datem je 11. srpen 1963, kdy se poprvé uskutečnila v Mrákově slavnost s názvem „Chodská hyjta“, která má tradici dodnes. Právě pro tuto událost bylo v Mrákově o rok později postaveno betonové pódium a v roce 1965 dokonce k pódiu začali stavět i sál pro různé akce, kde mohl soubor mít i své nové působiště. Stavba byla dostavěna v roce 1972, kde se tomuto místu říkalo „Chodská scéna“. V tomto samém roce (1963) skončila spolupráce s Osvětovou Besedou a soubor začal působit nově pod Vesnickým klubem při JZD Mrákov.
První zájezd mimo republiku se uskutečnil 25. června do tehdejší NDR, kde soubor vystoupil ve městech Greiz a Kleinsdorf. V srpnu opět byla na hlavním programu již 4. Chodská hyjta v Mrákově, kde soubor opět provedl jedno nové pásmo a dvě stará. První a nové s názvem „Za Chodská práva“ (dva historické obrazy z boje Chodů za svobodu s národopisnou scénou voračky a pochovávání Masopusta). Druhá byla „Chodská svatba“ (národopisné pásmo zvyků a tanců) a třetí „Hu muziky“ (chodské tance mladých a starých). Chodské hyjty se poprvé zúčastnil i národopisný soubor z Velké Británie, který čítal 42 členů.
Český rozhlas nahrával v Mrákově v novém sále 14. března 1968 pořad, ve kterém vystoupilo za doprovodu Konrádyho dudácké muziky (v této 16
době neměl soubor stále svojí dudáckou kapelu) mnoho sólistů jako například: zpěvák Jaromír Horák, chodské trio ve složení J. Švec z Klenčí, Heindl11 z Postřekova a Věra Šteidlová, dále Jan Hofman, Vlastimil Dřímal, sestry Kuželkovy a manželé Kapicovi. Další významnou událostí bylo obnovení tradiční Chodské pouti na svatý Vavřinec, kde se konala mše. Chodská hyjta v Mrákově byla začleněna jako součást této pouti, kde se opět soubor představil s novým pásmem „Rok na chodské vsi“. Zde se také dochoval program: Dětský národopisný soubor z Mrákova – „Jaro na Chodsku“ Pěvecký sbor „Čerchovan“ z Klenčí Divadelní
kroužek
„Skřivánek v Praze“
OB
ze
Kdyně
–
12
Konrádyho dudácká muzika se sólisty J.Horákem a J. Černou Slovácký krůžek z Tvrdonic na Moravě Chodský
soubor
Mrákov
–
„Božena
Němcová hu muziky v Mrákově
V roce 1969 se někteří členové souboru účastnili natáčení dokumentu pro českou televizi „dudy a dudáci“. Jako jediný soubor z Čech se 6. a 7. září vystoupil na národních dožínkách ve Strážnici na stadionu Bludník, kde vystoupilo dohromady okolo tří tisíců krojovaných. V některých případech se mi nepovedlo zjistit celé jména některých členů, je to proto, že si na Chodksých vsích lidé říkávali „přezdívkami“ podle míst, kde bydleli nebo jen přijímením 11
12
Zdramatizovaná část knihy Jinřicha Šimona Baara
17
Jarmila Černá, Jan Hofman, B. Dufek, Adam Nejdl, Vlasta Dřímal, Josef Nejdl a Josef Thams sestavili v roce 1970 nové pásmo „Bulačina“ což bylo pásmo chodských písniček, vyprávění a tancování. Scénář napsali Rudolf Svačina a Miloslav Weber. Zde cituji názvy postav, které ve hře účinkovali, tak jak jsou v kronice zapsány: „Chod přednášející „Bulačinu“
13,
dudák, babička, Martínek dudáček, výměnkář - děrek14 Kolářuc, Dohazovač strejček Štěpánuc, Káče – chodské děvče, Kuba svobodný mládenec – Bulák, bubeník, ponocný, rychtář, Hančí – chodské dívče, Honzíček – chodský mládenec, chodská dívčata a chlapci, chodské ženy a muži, dudácká muzika a
plechová
dechová
muzika.“
Když Domažlice slavili v roce 1971 tisíc let od založení města, nacvičil Miloslav Weber s Chodským souborem Mrákov nové pásmo s názvem „Domažlice sú“15 jako poctu tomuto městu a centru Chodska. Mrákovští také nacvičovali „operu“ Fra Diaovolo, právě v novém sále, který byl v roce 1972 postaven, jak jsem již výše zmiňoval.
Soubor v roce 1976 slavil již 15. výročí svého působení. V tomto roce také Adam Nejdl, zakladatel kroniky vzpomíná na uplynulá léta. Od tohoto roku kroniku vede Helena Kohoutová a bohužel také od této chvíle je kronika vedena velmi stručně, dokonce se některé roky žádné údaje do kroniky nesepisovaly. Zde se mi podařilo vyjmout opravdu jen to nejdůležitější, v některých případech jsem musel pátrat sám a dozvídat se od některých 13
Chodské nářečí
14
Z bulačiny dědek
15
Domažlice sú je také název lidové písně
18
současných členů souboru, co které poznámky znamenají.
Důležitý je rok 1977, kdy byl v Mrákově založen Dudácký festival, na kterém vystupovali nejznámější dudáci z Chodska a západních Čech. Dokonce zpěvák Jaromír Horák se sám doprovázel na dudy. Dudácký festival má dokonce svou vlastní kroniku, kterou založili 9. června M. Weber, J. Hofman, J. Nejdl, J. Kupilík a B. Dufek. V kronice jsou jen stručné záznamy v podobě fotek a popisků, proto se jí více zabývat nebudu.
Jak jsem zmiňoval, Chodský soubor Mrákov doprovázela buď hudba dechová, někdy Konrádyho dudácká muzika, ale svou vlastní dudáckou si mrákovští založili až v roce 1979, kdy se vedoucím muziky stal Václav Kupilík (es klarinet), dále v kapele působil Václav Pernikl (Bb klarinet), Vlastimil Dřímal (dudy), Karel Franěk (dudy, housle) a Josef Tejml (basa). Od této doby má soubor svou vlastní dudáckou muziky až do dnešní doby, samozřejmě se sestava v průběhu let také měnila a stále mění.
V roce 1983 byl v Domažlicích uskutečněn první Chodský bál, který se koná dodnes. V kronice je poznámka od Karla Maříka, který v tom roce kroniku vedl. Cituji: „Byl to vlastně jakýsi pokus o obnovení tradice Chodských bálů. Pokus, který dopadl více než dobře. Bylo ujednáno, že se bude konat každoročně a to střídavě v Mrákově, Postřekově a v Domažlicích“.
Od Roku 1986 dodnes je vedoucím souboru Josef Nejdl z Mrákova. Kromě velkého souboru v Mrákově působí i dětský soubor pod názvem 19
„Buláci“ nebo Mladá dudácká muzika.
Chodský soubor Mrákov se účastnil mnoha tuzemských i zahraničních festivalů (Holandsko 1995, Japonsko 1998, Španělsko 2002, Belgie 2004 a další). Soubor dodnes drží tradici krojů, tanečních pásem, zvyků a v neposlední řadě také dudácké muziky. Dalo by se říct, že při porovnání stylu hry s jinými dudáckými kapelami na Chodsku je znát, že je soubor velmi ovlivněn dechovou hudbou, která jí od počátku několik let doprovázela.
Mrákovská dudácká muzika 1979 Zleva: Václav Kupilík, Václav Pernikl, Vlastimil Dřímal, Karel Franěk, Josef Tejm
20
Chodský soubor Mrákov 2006 Chodská Hyjta
Josef Nejdl, současný vedoucí soubor
21
4. Národopisný soubor Postřekov Podobně, jako to bylo u Chodského souboru Mrákov, jsem získal od vedoucího Národopisného souboru Postřekov Petra Buršíka kroniku a spisy, které mapují historii tohoto souboru. Opět sepíši jen to nejdůležitější, co se týče vývoje souboru, muziky, zachovávání zvyků a osobností, které v souboru působili.
První zmínky o národopisné činnosti v Postřekově jsou uvedeny v materiálech z národopisných výstav v Praze z let 1891 a 1895, a z výstavy v Domažlicích roku 1893, na kterých se Chodsko představilo ukázkami zvyků, krojů a dudáckou muzikou. I v roce 1906 v Praze na hospodářské výstavě byl Postřekov zastoupen zakázkou krajkářství a krojů žen.
Významným mezníkem se stala první světová válka. Po jejím skončení přibývá skupin, které se snaží o to, aby uchovaly a předali bohatství písniček, tradic a zvyků dalším generacím v původní čisté podobě. Podněty k udržování a obnovování národopisné činnosti v okrese dávalo Sdružení chodského národopisu se sídlem v Domažlicích, pod jehož patronací byly pořádány mnohé kulturní akce. Za zmínku zde stojí připomenout záslužnou práci profesora Univerzity Karlovy a ředitele Národního muzea v Praze prof. Kazimoura, který při svých pravidelných návštěvách Chodska při schůzkách se studenty domažlických škol, působil na jejich národní cítění.
Roku
1925
vystoupila
„chasa“
z Draženova
a
Luženic
na
národopisných slavností Obžinek, které celé režijně zpracoval Jindřich 22
Šimon Baar. Mezi množstvím diváků byli i Postřekovští, konkrétně trojice Jiří Lang, Jan Volfík a Josef Kuželka, kteří se při cestě domů shodli na tom, že by chtěli něco podobného mít i v Postřekově. Ze zápisek Josefa Kuželky: „Poprvé jsme ve větším měřítku viděli tu krásu a ladnost chodského kroje…zanechalo to v nás hluboký dojem a nadšení. Při zpáteční cestě k domovu jsme si slíbili, že musíme také u nás v Postřekově něco podobného udělat, až budeme mít více mužských krojů. O rok později vyjela z Postřekova skupina třiceti zpěváků a tanečníků na přehlídku folklóru chodských vesnic s názvem „Chodské dny“ do Domažlic. Jan Volfík ve svých zápiscích uvádí, jaký měli obrovský úspěch po prvním vystoupení: „Vstupní písnička byla Támle jedou řešatnící a potom už šla jedna za druhou. A když jsme byli v nyjlepším, valná část poroty povstávala a bylo slyšet volání Bravo, Bravo, tuto je to pravé!“
V roce 1931 jsou Postřekovští mezi chodskými zpěváky při natáčení gramodesek s ukázkami lidového umění českého. Nahrávky prováděla Radiožurnál s firmou Pathé. V tomto roce se zúčastňují i natáčení filmu Psohlavci a slavností při Chodském dnu v Domažlicích. Tato léta jsou charakterizována značným úsilím o vytvoření ustálení kádru národopisné skupiny. Počet tanečníků se pohyboval kolem 15 párů. Byla to doba učení při organizování akcí, při tvorbě programů, shánění krojů, sestavování dudácké muziky. Největší práci vykonali Jiří Lang s Janem Volfíkem a po stránce organizační Josef Buršík.
Mezníkem v národopisné činnosti Postřekova je považován rok 1933, 23
kdy Jiří Kajer nacvičuje s dudáckou muzikou ve složení Karel a Jiří Frišholcové z Trhanova (klarinety), Oldřich Královec (housle) a Jiří Kajer (dudy). Soubor nacvičil Chodskou svatbu, obžínky a tance. S tímto programem se představil při slavnosti „Chodský den“ který pořádal výbor Baarových oslav ve Starém Postřekově 6. července.
Během druhé světové války byla činnost souboru zastavena. Část Chodska včetně Postřekova byla 24. listopadu 1938 připojena k říši Velkoněmecké. Mnozí členové se však zúčastnili v krojích dne 15. srpna 1939 mohutného stodvacetitisícového shromáždění českého lidu, které bylo uspořádáno na Vavřinečku k podpoře národní jednoty Čechů v boji proti fašismu. Při této slavnosti vyhrávala postřekovská dudácká muzika téměř po celé dva dny a noci.
Ve válečných letech hrála dudácká muzika ještě několikrát, ale to na území „protektorátu“. V samotném Postřekově se podařilo uskutečnit pouze jediný bál. Jiří Lang a Josef Buršík tehdy přesvědčili německého celního úředníka, aby jim vymohl povolení.
Po válce se vrací několik Postřekovských z koncentračních táborů(Jiří Lang, František Kapic, Jakub Kuželka, Jakub Frei a další) a obnovuje se jeho činnost vystoupeními v Plzni a Praze. V roce 1947 a 1948 se skupina tanečníků s muzikou účastní jednoho z prvních festivalů ve Strážnici. Svým projevem upoutává pozornost diváků i festivalových organizátorů a tak již v roce 1949 se Strážnického festivalu účastní již celý Národopisný soubor 24
Postřekov.
V roce 1956 přechází soubor pod Osvětovou besedu obce. Vedoucím se stává Jiří Karban ve spolupráci s Janem Volfíkem, Antonínem a Jakubem Kuželkou, Františkem Kapicem a Barborou Heindlovou. Soubor čítá 58 členů a dudáckou muziku ve složení Jan Jahn a František Wimmer (dudy), Jiří (otec) a Jiří (syn) Frišholcové (klarinety), František Říha a Josef Marz (housle). Na programech pracovali Jiří Kajer a Jiří Kapic. Tohoto roku natáčí soubor pro Československý rozhlas pásmo Volání a další sólové zpěvy. Na chodských slavnostech v Domažlicích získává soubor 1. cenu a putovní Čakan za předvedení nově nacvičené Chodské svatby. Stejně tak získává o rok později na stejných slavnostech opět putovní Čakan a přebírá i pohár vítěze soutěže souborů Plzeňského a Českobudějovického kraje. S nově nastudovaným pásmem „Hu nás v Postřekově“, které v roce 1958 sestavil Jiří Kajer a ve kterém vystupuje na stovku účinkujících od malých školáků po dospělé, vyhrává soubor chodský čakan natrvalo.
Na druhých letních slavnostech na Výhledech již Postřekov vystupuje s novou dudáckou muzikou, se kterou nahrává i pro tehdy Československý rozhlas Plzeň. Složení muziky bylo takové: Jaroslav Kuželka (Es klarinet), Jan Pittner a Karel Kuželka (housle), Jindřich Šleis (dudy). Muziku zakrátko doplňují Jakub Váchal (Bb klarinet), Jan Kuželka (Bb klarinet), Štěpán Královec (housle) a Jindřich Šimek (kontrabas).
V kronice je zajímavá část, která popisuje, jak Postřekovští jako první 25
začali hrát s kontrabasem. Cituji: „Postřekovští hráli s kontrabasem, byla to zvláštnost u dudácké muziky, které se podivovali i odborníci, ale záhy po jejich muzikantech hraje s basou i Konrádyho dudácká muzika.“ Jak se mi podařilo vypátrat, je tato informace velice zavádějící, jelikož na kontrabas hrála dávno před tím již několikrát zmiňovaná Tomajerova dudácká muzika ze Kdyně. Nebyla tato sestava s kontrabasem sice ustálená, ale novinka to také nebyl, co se týče Postřekovské dudácké muziky. Dokonce je v několika zdrojích udáváno, že to byla právě Konrádyho dudácká muzika, která kontrabas, na který hrál Zdeněk Bláha, začala používat nastálo pár let před Postřekovskými.
Velkým přínosem pro zkvalitnění činnosti souboru měla spolupráce s odborníky v oblasti folklóru a národopisu. Paní Zdeňka Jelínková a dr. Hannah Laudová se souborem spolupracovaly na programech pro strážnické slavnosti. Zásluhou Zdeňka Bláhy soubor nacvičil nová pásma – Zelený kousky, sousedské, Bláhoviny a několikrát nahrával pro Československý rozhlas a televizi. V dalších letech je pro soubor velkým přínosem odborná pomoc ředitele Muzea Chodska Vladimíra Baiera (v té době člen Konrádyho dudácké muziky hrající na Es klarinet), který si s jejich dudáckou muzikou i několikrát zahrál.
V roce 1977 je soubor nebo některý ze sólistů několikrát přizván k nahrávání pro rozhlas. Čítá to na třicet hudebních snímků. Soubor pravidelně vystupuje na Chodských slavnostech v Domažlicích a je společně s Chodským souborem Mrákov řadu let jediným reprezentantem chodských 26
dospělých souborů.
Za dlouhá léta své existence účinkoval soubor na mnoha místech nejen po celém tehdejším Československu, ale i v zahraničí. Z okolních zemí snad není ani jediná, kam by soubor nezavítal, takže díky němu poznali krásu chodských krojů a písniček, ale i temperament chodských tanečníků v Rakousku, Maďarsku, Polsku, Německu, Francii, Jugoslávii (dnešním Chorvatsku), ale třeba i v USA. Vedle spousty jmen lidí, kteří souborem za ta léta prošli pak je na místě zvláště vzpomenout na ty, kteří tu působili jako vedoucí, autory pásem atd…
Vedoucími souboru od třicátých let až doposud byli: - 30.-40. léta – Jiří Lang, Josef Buršík, Jan Volík a učitel a hudebník Jiří Kajer - 50.-60. léta – Jiří Karban, Jiří Kapic a Václav Karban. Na počátku 50. let pak vedla dětský soubor učitelka Božena Štruncová a Ruda Lang - na konci 70. let let jim začali pomáhat Josef Kuneš, manželé Jan a Jiřina Holoubkovi a manželé Josef Malzer a Libuše Malzerová - Od poloviny 90. let pak přišli Miroslav Královec a Jana Královcová - V současnosti soubor pracuje pod vedením Radka Zubra, Jany Zuberové a Petra Buršíka.
Autoři pásem byli Jakub Josef Buršík, Jiří Kajer, Zdeněk Bláha, Antonín Kuželka, Vladimír Baier, Věra Bláhová a Jan Holoubek. Zmíním muziky, které od třicátých let až po dnešek doprovázely 27
soubor. Od roku 1933 Kajerova nebo taky Frišholzova dudácká muzika. Byla to první muzika, které soubor doprovázela. Jednotliví muzikanti se v kapele často obměňovali. Jmenuji alespoň Jiřího Kajera, Jiřího a Karla Frišholcovi a Oldřicha Královce. Později přišli Josef Kuželka a Antonín Kuželka. Později hráli ještě Jakub Jahn, Jiří Frišholc ml., František Kapic a další. V roce 1960 začíná v Postřekově éra dudácké muziky, která doprovázela soubor v malých obměnách dlouhých 25 let. S touto muzikou přichází do dudácké muziky již výše zmiňovaný kontrabas. Do té doby hrála dudácká muzika ve složené dudy, es klarinet a housle16. Kapelu tvořili Jan Kuželka, Jan Bittner, Jindřich Šleis, Josef Kapic a Karel Kuželka. Později přišli Jan Kuželka, Jakub Váchal, Jinřich Šimek a Štěpán Královec. V pozdějším období ještě vypomáhali František Danihelka, Michal Černý a Jan Dufek ml. V roce 1986 došlo k vystřídání na postu klarinetů, když přišli Bedřich Kůst a Jaroslav Kuneš. V tuto dobu působí ještě paralelně i Vladimír Baier, Jan a Jiřina Holoubkovi jako skupina „Drancalové“. Významným z pohledu muziky byl příchod tehdy třináctiletého dudáka Richarda Víznera ve druhé polovině osmdesátých let, který se tak mladý stal kapelníkem a je jím dodnes. Dříve ale než se tak stalo, vedl dudáckou muziku od konce osmdesátých let Jan Holoubek a v kapele hráli například klarinetisté Karel Bečvář, Josef Stočes (nyní člen Domažlické dudácké muziky jako hráč na Es klarinet) a Roman Kaas (nyní člen Konrádyho dudácké muziky jako hráč na Es klarinet) a na housle Antonín Kuželka ml., Marie Řezníčková a Helena Vítková. V druhé polovině devadesátých let přišli klarinetisté Jan a Jaroslav Řezníčkovi. Od počátku nového tisíciletí se vytvořila stávající formace ve složení kapelník 16
Tzv. malá selská muzika
28
Richard Vízner (dudy), Roman Kalous (Es klarinet), Jan Hrbáček (Bb klarinet), Radek Zuber (kontrabas), Pavel Ježek, Kateřina Karpíšková a Eliška Morysková (housle).
Co se týče dětského souboru a předávání folklóru mladší generaci, ani na to se v Postřekově nezapomíná. V dřívějších dobách se vedení dětského souboru ujímali většinou učitelé zdejší základní školy. Byli to například František Bělohlávek, Josef Mrz, Milada Buršíková, Anna Pivoňková, Jan Dufek,
Helena
Tomášková,
Marie
Čížková,
Andrea
Langová,
Jiřina
Holoubková a Alena Foistová. Dětský soubor většinou tedy působil při základní škole. V současné době je dětský soubor již nedílnou součástí Národopisného
souboru
Postřekov,
přičemž
se
školou
intenzivně
spolupracuje. Zde se například konají zkoušky souboru. Vedoucími jsou Jana Zuberová a Jana Kuželková.
Za celá ta desetiletí své existence prošlo souborem nesčíslné množství muzikantů, tanečníků a zpěváků. Počet členů v jednotlivých období kolísal, ale nikdy neklesl tolik, aby to mělo vliv na vystoupení a tedy aby se to projevilo negativně navenek. Snad je to tím, že lidé v Postřekově vždy rádi zpívají a tančí anebo tím, že Národopisný soubor Postřekov je jméno, které má zvuk a tak do souboru přicházejí další mladí zpěváci a tanečníci z bližšího a vzdálenějšího okolí. Všichni tak společně mohou pokračovat v další nové činnosti. V současnosti se soubor může pochlubit celou generací mladých a hlavně kvalitních tanečníků, takže i generační pestrost, pro postřekovský soubor tak typická, je o to výraznější. Střídání „staryjch ha 29
mladyjch“ v tanečních pásmech je totiž jednou z jedinečností v souboru. Pokud nepočítáme dětský soubor, tak v jednom pásmu je možné vidět tanečníka, kterému je třináct let a současně tanečníka, kterému je okolo šedesáti let.
Za své největší úspěchy soubor považuje ta vystoupení, která s velmi kladnou a intenzivní odezvou shlédlo co nejvíce lidí a po kterém bylo z publika cítit radost a souznění. Co se týče nahrávek, jedna z prvních je na gramofonové desce z roku 1933. Další natáčení proběhlo až v roce 1993, což je zatím poslední zvukový záznam, který soubor vydal. Národopisný soubor Postřekov bývá rovněž pravidelně zván do Českého rozhlasu Plzeň, kde od padesátých let minulého století až do současnosti bylo pořízeno mnoho nahrávek.
Národopisný soubor Postřekov byl a stále je více jak osmdesát let aktivním nositelem odkazu jejich předků.
30
Národopisná skupina z Postřekova, které natáčela v roce 1933 Chodskou svatbu Zleva: Jakub Havel, Josef Kupilík, Jan Pelnář
Postřekovská dudácká muzika 1935 I. generace Zleva: Antonín Kuželka, Oldřich Královec, František Schurer, Josef Kuželka 31
Postřekovská dudácká muzika 1970 II. generace Zleva: Jindřich Šlajs, Josef Kapic, Jaroslav Kuželka, Jan Kuželka, Štěpán Královec, Jindřich Šimek
Postřekovská dudácká muzika 2005 III. Generace Zleva: Roman Kalous, Václav Hrbáček, Richard Vísner, Pavel Ježek, Jan Holoubek
32
5. Domažlická dudácká muzika Jelikož předchozí kapitoly byly o dvou významných a největších souborech na celém Chodsku, chtěl bych v této a další kapitole zmínit také nejaktivnější a nejznámější dudácké muziky, které na rozdíl od výše zmíněných souborů působí jen jako kapely bez tanečních pásem, tudíž je jejich práce kladena s větším důrazem spíše na hudbu a sbírání starých písní,
nápěvů,
meziher
a
lendlerů,
v některých
případech
i
nové
zhudebňování starých textů. A je to právě Domažlická dudácká muzika, která se díky jejímu zakladateli Josefu Kunešovi (mimo jiné hudební skladatel, moderátor Plzeňského rozhlasu, ředitel základní umělecké školy Jindřicha Jindřicha v Domažlicích a v neposlední řadě také kontrabasista a dudák), díky kterému má tato kapela své vlastní originální úpravy písní a polek, které vyhledává ve starých sbírkách Jindřicha Jindřicha. Domažlickou dudáckou muziku založil v roce 1994 patnáctiletý Josef Kuneš a tehdy v ní účinkovali absolventi základní umělecké školy v Domažlicích nejprve pod názvem „Mladá dudácká muzika z Domažlic“. Teprve až v roce 1988, když si její členové uvědomili nutnost přijmout nadčasové univerzálnější pojmenování, byl název změněn na „Domažlickou dudáckou muziku“. Muzikanti, hrající dříve v nejrůznějších dětských folklórních souborech, se rozhodli, nadále udržovat, na Chodsku stále ještě živou, lidovou hudební tradici, která jim byla blízká. U zrodu kapely byl Roman 33
Kalous (Eb klarinet), Eva Lokajová (dudy), Josef Petržík (housle), Zdeněk Špaček (kontrabas), Jan Lstibůrek (housle), Jaroslav Gabriel (Bb klarinet) a Josef Kuneš (dudy). V průběhu let se vystřídali v kapele na postu kontrabasisty Jan Lstibůrek, Jan Faschingbauer a nyní hraje na kontrabas Kamil Jindřich, který do kapely přišel jako zpěvák společně s Josefem Stočesem (Es klarinet), který se vystřídal v kapele s Romanem Kalousem. Dodnes má kapela pouze jednoho zástupce ženského pohlaví zpěvačku Martinu Johánkovou. V počátcích se kapela výhradně orientovala na pokračování v tradici podle starších generací chodských muzikantů. Pochopitelně je této tradici věrná stále. Jak jsem již zmiňoval, snaží se hledat i nové vlastní cestičky. Ať již formou jiného zpracování původních materiálů, čí vědomého návratu k nejstarším způsobům hry dudáckých muzik na Chodsku. Květoslav Borovička, profesor Pražské konzervatoře o Domažlické dudácké muzice napsal: „Repertoár Domažlické dudácké muziky je nemírně bohatý a mapuje všechny typy chodské dudácké hudby. Kromě menšího počtu čistě instrumentálních skladeb výlučně k tancům (štajdyš, ryjduvák, tajč, chodské kolečko, apod.) jde o nepřeberné množství písní, z nichž bezkonkurenčně nejpočetnější jsou samozřejmě s texty o lásce a milování. Další významnou skupinou jsou písně pijácké, a dále pak koledy a ukolébavky. A jak Chodové rádi v žertu zdůrazňují, nejméně si zpívají o práci.
34
Domažlická dudácká muzika má dnes za sebou nejen desítky vystoupení na různých místech české republiky, ale také ve Slovenské republice, v Německu, Rakousku, Holandsku, Rusku, Litvě, Estonsku, Polsku a dlouhodobé účinkování v exotickém Japonsku.“17 Tento hudební soubor se během své více než dvacetileté existence stal jedním z předních souborů prezentujících chodskou dudáckou hudbu v různých stupních úpravy. Většina jejích současných členů jsou profesionální hudebníci, kteří hudbu vystudovali na konzervatořích a vysokých hudebních školách, v současné
době
působí
jako
pedagogové
a
výkonní
umělci.
Zpěváci
Domažlické dudácké muziky se stali v roce 2007 Laureáty festivalu ve Strážnici za výjimečnou interpretaci chodské lidové písně.18 Dlouhodobou snahou Domažlické dudácké muziky je interpretace původní lidové hudby z oblasti Chodska. Jako prameny, z nichž kapela při tvorbě čerpá, i jako inspirace pro úpravy písní obvykle slouží různé zpěvníky a sborníky sebrané písmáky v průběhu 19. stol., především pak zpěvníky J. Jindřicha.19
Repertoár Domažlické dudácké muziky obsahuje skladby ze všech oblastí života tehdejšího chodského lidu - písně milostné, darebné, hospodské, robotní, nechybí ani humorná vyprávění ze života Chodů, 17 18 19
Květoslav Borovička: text k CD „Ha ty svatyj Vavřenečku“ Magazín Domažlické dudácké muziky (zatím nevydáno) Z bookletu CD Truc na truc (2011)
35
takzvané „poudačky“. Zpestřením jsou pak instrumentální skladby se sólovou hrou na různé, téměř zapomenuté lidové nástroje. Současní členové Domažlické dudácké muziky: Josef Kuneš (od r. 1994) – umělecký vedoucí, dudy, zpěv Kamil Jindřich (od r. 1997) – zastoupení souboru, zpěv, dudy, vozembouch, jiné lidové nástroje a kontrabas Martina Pincová (od r. 1996) – zpěv Josef Stočes (od r. 1998) – Es klarinet, B klarinet Tomáš Kůgel (od r. 2002) – Bb klarinet Josef Petržík (od r. 1994) – housle, zpěv Bývalí členové DDM: Eva Lokajová – dudy, zpěv (1994 – 1998) Jitka Schwarzová – zpěv (1994 – 1995) Roman Kalous – Es klarinet (1994 – 1999) – nyní člen Postřekovské dudácké muziky „Sekáči“ Jaroslav Gabriel – Bb klarinet (1994 – 2011) Zdeněk Špaček - kontrabas (1994 - 1995) Jan Lstibůrek – kontrabas, housle (1994 - 2006) 36
Jan Faschingbauer – kontrabas (2007 - 2011) Diskografie: Ha, ty svatyj Vavřenečku – profilové CD (AINA 2001) Domažlická dudácká muzika plays Polka (U.F.O. Pictures 2007) Radůza: O Mourince a Lojzíkovi (Indies Records 2008) Truc na truc – profilové CD (AJIKA 2010) Koleda nám nastává – vánoční profilové CD (AJIKA 2013) DVD: Call of Dudy (U.F.O. Pictures 2005
Mladá dudácká muzika z Domažlic 1995 Zleva: Zdeněk Špaček, Josef Petržík, Eva Lokajová, Josef Kuneš
37
Domažlická dudácká muzika 2000 Zleva: Josef Stočes, Jaroslav Gabriel, Josef Kuneš, Martina Johánková, Josef Petržík, Jan Lstibůrek
38
6. Konrádyho dudácká muzika
V roce 1955 vznikla v Domažlicích dudácká muzika, která nese jméno svého zakladatele Antonína Konrádyho, který je dodnes také jejím vedoucím. Antonín, domažlický rodák, hrál na dudy už jako voják a vedl vojenské národopisné soubory. Zde bych napsal zajímavost, kterou jsem se dozvěděl z programů Chodských slavností v Domažlicích. Konrádyho dudácká muzika nese tento název až od roku 1959, do této doby vystupovali pod názvem dudácká muzika spojařů z Domažlic20. Tento údaj samotná kapela nikdy neuvádí, ale mě osobně to přijde jako zajímavé zjištění. Ke konci vojenské služby přešel do vojenského souboru letectva Vítězná křídla. Po ukončení vojenské služby byl nějaký čas členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Po návratu do Domažlic hrál krátkou dobu ve Svačinově dudácké muzice.
Jeho dudácký soubor sdružuje od svého vzniku výborné muzikanty, možno říci skutečné osobnosti. Dudáci Konrády a Zdeněk Bláha
21patřili
mezi elitu českých dudáků, výborný Es klarinetista Vladimír Baier měl jedinečné improvizační nadání. Se souborem hrál na Bb klarinet František Pikhart, kterého vystřídal později po návratu z vojenské služby klarinetista Vlastimil Konrády, syn Antonína Konrádyho (hraje i na Es klarinet, dudy a obojí vyučuje na ZUŠ Jindřicha Jindřicha v Domažlicích dodnes). Antonína Konrádyho staršího později nahradil na housle Stanislav Tomala (za kterého
20
Archiv programů chodských slavností - http://www.chodskeslavnosti.cz/cs/historie-archivprogramu/
21
39
dnes hraje Jaroslav Lucák) a kontrabas s dudami střídá dodnes Zdeněk Bláha. V rozhlasových nahrávkách a na gramofonových deskách hraje příležitostně kontrabas Vilém Štadher, basista Plzeňského rozhlasového orchestru.
Všichní členové Konrádyho dudácké muziky byli na svou dobu výborně sehráni, klarinetisté měli nevyčerpatelnou zásobu nápadů zdobení melodií a vymýšlení znamenitých dohrávek. Není proto divu, do své muziky získávali nejlepší zpěvačky a zpěváky z celého kraje pod Čerchovem.
Za léta svého trvání získala Konrádyho dudácká muzika mnoho cen v domácích i zahraničních soutěžích. Například v Polsku, Bulharsku, tehdejší NDR, Francii, Rakousku, Velké Británii a další…). Vedoucí skupiny Antonín Konrády zvítězil v roce 1965 na mezinárodní soutěži ve hře na lidové nástroje v Llangollenu (severní Wales) ve skupině hráčů na dudy.
Konrádyho dudácká muzika vystupovala při různých příležitostech, mnohokrát účinkovala v televizi u nás i v cizině. Vystupovali několikrát také v pořadech
bavorské
televize.
Chodských
slavnostech
a
na
A
nechyběli
Mezinárodním
Strakonicích.
40
přirozeně
každoročně
dudáckém
festivalu
na ve
Členové Konrádyho dudácké muziky od roku 1955 dodnes: -
1955: Zdeněk Bláha – dudy (začátek 60. let kontrabas) Antonín Konrády – dudy Jakub Konrády – housle Antonín Konrády st. (otec Antonína) - housle František Pikhart – Bb klarinet František Maier – Es klarinet Vladimír Baier – Es klarinet (v roce 1956) Jaromír Horák, Jiří Kapis - zpěv
-
60. léta: Stanislav Tomala – housle (místo Antonína Konrádyho st.)
-
70. léta: Václav Švík, Věra Rozsypalová – zpěv
-
1984: Vlastimil Konrády -Bb klarinet (místo Františka Pikharta)
-
1995: Roman Kaas – Es klarinet (místo Vladimíra Baiera)
-
2009: Jaroslav Lucák – housle (místo Stanislava Tomalu)
-
2010: Lenka Turníková – zpěv
41
Konrádyho dudácká muzika v muzeu Chodska 1958
42
Konrádyho dudácký muzika v Moskvě 1957
KDM se Zdeňkem Lukášem na housle 1957
KDM s Jaromírem Horákem uprostřed 1970
43
6.1. Zdeněk Bláha Velký podíl na úspěchu Konrádyho dudácké muziky má Zdeněk Bláha, dudák z Horní Břízy u Plzně, kam jeho rodiče přišli za prací z hornického Nýřanska. Bláhův otec byl znamenitým muzikantem, nemohlo tedy to v případě Zdeňka dopadnout ani jinak a ve svém mládí již začíná hrát na housle a kontrabas. Od svých šestnácti let vedl mládežnický pěvecký soubor po svém otci. Z lásky k lidové písni a muzice si koupil dudy u výrobce Jakuba Konrádyho a sám se na ně učil hrát. Prvním učitelem mu pak byl osmdesátiletý dudák František Bíba z Do ní Bělé, posledním profesor Albert Pek na pražské konzervatoři.
Zdeněk Bláha patřil a dodnes patří mezi nejvýznamnější dudáky u nás. Tento muzikant je od roku 1955 hudební redaktor Českého rozhlasu Plzeň, kde uvádí pořad „Špalíček lidových písní“. Tím si získal uznání na domácích i zahraničních festivalech a soutěží. Mezi jeho nejcennější úspěchy můžeme zařadit cenu na Prix Bratislava 1982 za interpretaci Krčkova tance pro dudy, vítězství v mezinárodní dudácké soutěži ve Francii v roce 1976, zlatou a stříbrnou medaili světového festivalu mládeže v Moskvě, prvenství ve hře sólistů na Chodských slavnostech. Hrál rovněž v USA a v Kanadě na tříměsíčním turné s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů.
V rozhlasových záznamech je na 1000 Bláhových nahrávek a jeho interpretace je též zaznamenána na desítkách gramofonových deskách, CD a DVD. Jeho velkou zásluhou jako redaktora a dudáka se v rozhlasovém vysílání uchovává hudební folklór Chodska i dalších oblastí Západočeského 44
kraje. Ocenění zaslouží jeho nezištná pomoc mnoha hudebním souborům a soustavná práce v souboru Úsměv v Horní Bříze.
Svou virtuózní hrou na starý lidový nástroj vydobyl Bláha dudám místo i mezi nástroji klasické hudby, když získal zájem skladatelů Jana Málka a Zdeňka Lukáše. V jeho podání zazněl v rozhlasovém vysílání a několikrát na veřejné provedení s Plzeňským rozhlasovým orchestrem Koncert pro sólové dudy, smyčce a bicí Jana Málka a Virtuózní tance pro dudy a orchestr Zdeňka Lukáše. K nim pak přiřadil i vlastní skladby pro dudy a orchestr. Zdeněk Bláha je velmi všestranný muzikant, je sběratelem, upravovatelem a skladatelem, hráčem na několik nástrojů, dirigentem a publicistou. Dnes má několik druhů dud. Například v ladění Es (klasické ladění českých dud), ladění D (pocházejí z dílny Jakuba Konrádyho) a dudy v ladění G, které získal od „krále dudáků“ Bohumila Krause. To mu umožňuje hrát s různými soubory a orchestry. V Konrádyho dudácké muzice hraje však nejvíce na kontrabas a občas se uplatňuje i jako zpěvák. Velkou zajímavostí je i to, že Zdeněk Bláha ustálil hru na kontrabas v dudáckých muzikách. Jak jsem zmiňoval v kapitole o vývoji dudáckých muzik na Chodsku, na kontrabas se v dudáckých kapelách hrálo již dříve (viz. Tomajerova dudácká muzika ze Kdyně), ale ustálilo se tak až v Konrádyho dudácké muzice a v dnešní době má každá velká dudácká muzika v kapele kontrabas.
45
7. Chodsko
V této práci se zabývám jen folklorními soubory a muzikami na Domažlicku, čili na Chodsku. Je tedy potřeba napsat něco málo o historii Chodska a kdo to vlastně Chodové byli.
Chodsko je rozděleno na horní a dolní. Do těchto dvou částí jsou zařazeny
vesnice
Klenčí
pod
Čerchovem,
Postřekov,
Chodov,
Újezd,
Draženov, Stráž, Tlumačov, Mrákov, Klíčov, Pocínovice a Chodská Lhota. Rozdíl mezi horním a dolním Chodskem je převážně v krojích, což je způsobeno důsledkem dřívějších ekonomických rozdílů.
Tyto svobodné vsi byli obydleny místními, kteří byli tenkrát poddaní jen králi, jelikož měli mnoho privilegií, ale o těch se zmíním až později. Chodsko je název odvozený od místních obyvatel, kterým se říkalo Chodové. Zajímavé je, že tento název vznikl až někdy ve 2. polovině 19. století díky velkému zájmu českých historiků, národopisců, literátů a turistů.
Termín Chodsko se později rozšířil na další vesnice, ale původně to byly jen ty výše zmiňované. Chodské vsi byly založeny mezi 12.-13. století což dokazuje jejich poloha a typ návsi a také jejich koncovky u názvů – ov (Mrákov, Postřekov, Klíčov atd…).22
Úkolem Chodů bylo střežit hranice české země kde procházela stezka 22
Lucie Kalousová – Chodský kroj na prahu 21. století: kapitola 1, str.5 (2011, Plzeň)
46
z německého Řezna přes Cham, Waldmunchen a Klenčí pod Čerchovem do Domažlic a dále pak přes Plzeň do Prahy.23 O Chodech je první zmínka v Dalimilově kronice, kde se píše, jak přispěli v roce 1040 k vítězství vévody Břetislava I. v bitvě u Brůdku.24 Historikové spekulovali o původu Chodů, nakonec se shodli, že jsou Chodové původu českého.
Jak
jsem
již
zmiňoval,
Chodové
hlídali
hranice,
obcházeli
je,
upozorňovali na možná nebezpečí, ve válečných období zasekávali zemské silnice a ochraňovali pocestné. Většinou sebou měli psa, proto se jim mimo jiné říkalo „Psohlavci“.
25
Jako zbraně používali čakanu, kopí, píku, sekyru,
cep, kosu, luk atd…
Za svoje služby dostali mnoho práv a svobod. Byli například osvobozeni od roboty, neplatili mýto ani clo, mohli vlastnit zbraň (později v 16. století i střelnou), volně se stěhovat, ženit, lovit zvěř.
Jejich první privilegium jim udělil Jan Lucemburský. Od roku 1325 do roku 1612 jich získali dohromady 24. Chodové si volili vrchního soudce (což byl většinou gramotný domažlický měšťan), 12 konšelů, písaře a posla. Jejich sídlo bylo v Chodském hradu v Domažlicích. Kde také soudy probíhali a kde uchovávali majestáty. V 15. století měli i své symboly – pečeť s čakanou a nápisem „Chodové u Domažlic“ a prapor s vyobrazením páru bot. 23 24
Lucie Kalousová – Chodský kroj na prahu 21. století: kapitola , str. 6 (2011, Plzeň) Do dnes u Brůdku stojí pomník ve tvaru klobouku, který při úprchu v roce 1431 zde ztratil kardinál
Cesarini 25
Alois Jirásek – Psohlavci (1883-1884)
47
Všechna práva jim však byla sebrána v 16. století za vlády pánů se Švamberka, jelikož vznikaly armády a vojny. Chodové museli platit za lesy, luka, pivovar, krčmy. Nejhorší časy však nastaly až po bitvě na Bílé hoře, kdy Chody získal Wolf Vilém Lamingen z Albenreuthu. Po jeho smrti se správa panství dostala do ruky jeho mladšího bratra Maxmiliána Lamingena tzv. „Lomikara“.
„Lomikar“ vzal Chodům všechna práva a museli dvakrát týdně robotovat a nesměli užívat pohraniční les. Po výpravě do Vídně v roce 1692, kdy se Chodové snažili jednat u dvora vídeňského a pak i pražského, svoji při prohráli. Jejich ozbrojený odpor skončil popravou vůdce Chodského povstání – Jana Sladkého Koziny v Plzni v roce 1695.
Zde prý podle pověsti Jan Sladký Kozina zvolal „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne zvu tě na boží súd.“26 Je sice historicky doloženo, že Lomikar opravdu za rok zemřel, ale není dokázáno, zda Jan Sladký Kozina svou větu opravdu řekl. Spíše lze soudit, že po této shodě náhod vznikla tato historka. Po smrti „Lomikara“ koupil celé panství Jiří Jindřich Stadion pán z Wallburku a Sautrachu. Až do zrušení nevolnictví roku 1781 se stále Chodové bouřili.
Na tuto historii se vážně má další kapitola o chodských krojích. Jelikož muži i ženy odívali různá množství krojů podle toho, zda šli do práce, zábavu nebo svatbu. 26
Alois Jirásek – Psohlavci (1883-1884)
48
8. Kroje horního a dolního Chodska
O krojích se dají psát rozsáhlé kapitoly. Já se nebudu zde zabývat jejich historií, ale spíše popíšu části dámských a pánských krojů z horního a dolního Chodska, které se nějakým způsobem ustálily a používají se dnes na svatby, vystoupení, na běžné nošení doma nebo v kostele, protože někteří starší občané Chodských vsí a Domažlic jiné oblečení v dnešní době nenosí.
8.1. Ženské kroje dolního Chodska Ženské kroje dolního Chodska oblékaly ženy z Mrákova, Klíčova, Tlumačova,
Nevolic,
Draženova.
Dolské
Stráže, kroje
Chrastavic,
nosily
i
Luženic,
v Pašešnici,
Újezda,
Petrovic
Havlovicích,
a
Bořicích,
Zahořanech a Milavčích. V některých obcích se nosí v hojné míře dodnes, někde jej užívá již jen několik starších žen.
Chodský dolský kroj se objevoval i v městském prostředí Domažlic. Sem si ho přenesly přivdané nebo přistěhované ženy ze svých domovů. Pro jeho efektní vzhled si finančně nákladnější sváteční kroj pořizovaly i majetnější městské ženy, aby v něm vystupovaly ve folklorně zaměřených spolcích nebo si jej oblékaly při národopisných slavnostech, chodských bálech a při významných poutích, které byly od konce 19. století poměrně časté. Na pravidelné čtvrteční jarmarky přicházely selky z okolních vesnic oblečené do pestrobarevných flámišek27 a prodávaly na domažlickém
27
sukně
49
náměstí máslo, tvaroh, vejce, drůbež apod. Kroje zde byly vidět i po nedělních bohoslužbách, kdy vesnická děvčata korzovala se svými mládenci na jižní straně rynku, zatímco domažlická městská omladina obsadila stranu severní. Před polednem se městská i vesnická mládež rozcházela.
Sváteční kroj s rukávci se skládá ze sukně, spodničky, spodní plátěné košile, rukávců, fěrtuchu, šátku na krk, šátku na hlavu, šátečku do ruky, punčoch a bot.
Sváteční kroj s rukávci 50
Sváteční kroj s rukávci při tanci
Sváteční kroj s kabátkem má shodné složení s předchozím krojem (tzn. Spodnička, sukně, červené punčochy, vyšívaný šátek na hlavu, hedvábný šátek na krk, šáteček do ruky, boty) Místo rukávců se obléká kabátek – špenz, košile „Pistulková“ s pokosnými douhými rukávy nebo košile „žejdlíčková“ s rukávy krátkými.
plizované sukně a cípy vyšívaných šátků 51
V obřadních kožíšcích
Detail výšivky rukávů na ženském kabátku 52
Hlavními oděvními součástkami kroje pro nevěstu byla tmavě modrá sukně šerka, spodničky, spodní košile s pokosnými rukávy, kožíšek se šedým astrachánovým lemováním, bílý tylový šátek na krk překrytý tmavě modým hedvábným šátkem, bílý tylový fěrtuch, na nohou červené punčochy a vyšívané bůtky, na hlavě čepení a v ruce bílý vyšívaný šáteček spolu s modlitební knížkou. V kroji nevěsty vždy převládala tmavě modrá barva, která měla vyjadřovat smutek ze ztráty svobody.
vlevo nevěsta s družičkami
53
Nevěsta v čepení (r. 1954)
Detail zdobení a výšivky zad na svatebním kroji 54
svatební pár
55
Kroj s obřadní plenou se skládá ze spodničky, červené sukně, vyšívaným
soukenným
kabátkem
nebo
kožíškem
s astrachánovým
lemováním a stuhou nápěnkou ve výstřihu, na krku podkladový bílý tylový šátek, navrchu hedvábný šátek s třásněmi, sváteční fěrtuch brokátový nebo nevolický, červené punčochy a vyšívané bůtky, na hlavě podkladový černý vyšívaný šátek vázaný na hřeben, na šátku uvázaná bílá vyšívaná plena.
Sváteční kroj s plenami na hlavách
56
Polosváteční kroje se dělí na tři typy. První je kroj pláštkový nebo také dožínkový. Kroj se dochoval jen majetku starších žen a v muzejních depozitářích.
Starodávný práštkový kroj se sukní moldonkou
Starodávný práštkový kroj s detailním pohledem na moldonku 57
Druhým typem kroje byla takzvaná Flámiška – šaty. Podle doložených písemných vzpomínek tento typ kroje vznikl kvůli požár v roce 1861, po kterém téměř celá vesnice lehla popelem. Lidem nezbylo skoro nic, a proto byli odkázáni na pomoc okolních vesnic. Ženy si z darů sestavili jednoduché kroje složené z jupky a sukně. Tento typ kroje se stal později velmi oblíbeným díky jeho jednoduchosti a praktičnosti.
Sváteční plyšová flámiška
58
Žena vpravo ve sváteční plyšové flámišce váže šátek dívce v rukávcích
Žena ve všední kartounové flamišce 59
A posledním typem polosvátečního ženského kroje je tzv. kroj do tance.
Současná podoba polosvátečního kroje
Varianta současného polosváteční kroje do tance (foto z Chodského bálu v Domažlicích) 60
8.2. Ženské kroje horního Chodska Nosilo je obyvatelstvo chudých podhorských obcí Haltravany a Čerchova. Patřily sem: dřevařská vesnička Pec pod Čerchovem, Chodov, Díly a největší z nich Postřekov. Částečně je oblékali obyvatelé Trhanova a městečka
Klenčí.
Později
se
jejich
existence
ustálila
v obci
v Postřekově, kde je kroj mezi ženskou populací a nošen dodnes.
Obyvatelé Postřekova rok 1924
61
Díly
a
Kroj bavorského typu, tzv. panské šaty se skládají z jupky, sukně do pasu, bílé košile s dlouhými rukávy, fialovým fěrtuchem, bílými nebo růžovými punčochy a červenými střevíci.
Svatební pár z horního Chodska – nevěsta v brokátové jupce bavorského typu
62
Kroj pro nevěstu – „smuteční kroj vdávající“ se skládá z černého kabátku, černé sukně, spodičky nebo kanduše, bílého tylového fěrtuchu, rukávců, tylového šátku na krk, čepení nebo vyšívaným černým šátkem, červených punčoch a červených střevíců.
Nevěsta a ženich v tradičním kroji horního Chodska
63
Nevěsta a ženich v tradičním kroji horního Chodska
družka a druřba v Postřekově v roce 1933 64
Sváteční kroj vdaných žen je složen z černého kabátku, rukávců s dlouhými rukávy, červenou sukní, brokátovým nebo atlasovým fěrtuchem, hedvábným šátkem na krk, vlněným lajblíkem a černým vyšívaným šátkem na hlavu.
Ženský sváteční kroj s kabátkem
65
pohled na vyšívaný cíp šátku Sváteční kroj svobodných děvčat je složen z rukávců s vyjkladkem, červenou sukní, spodničkou, lajblíkem, fěrtuchem, hedvábným šátkem na krk, červenou stuhou, černým vyšívaným šátkem na hlavu, červenými punčochami a černými střevíci.
66
Dívka v kroji družky (dnes se nosí jen k národopisným vystoupením)
67
Přástkový kroj se skládá z rukávců nazývaných práštková košile, sukní šerky, spodničky, fěrtuchu, šátku na krk, bavlněného šátku na hlavu, lajblíku, červených punčoch a černých bot. Tento kroj oblékala děvčata k tanci a do přástek. Odtud pochází i jeho název. Přástkový kroj se příležitostně nosí ještě dnes.
Práštkový kroj
68
Sváteční ženský kroj novějšího typu se skládá z rukávců, kolové sukně, spodničky, fěrtuchu, šněrovačky, šátku na krk, šátku na hlavu, lajblíku, bílých punčoch a černých bot.
Současný dívčí kroj nošený na masopust a na bály
Detail šněrovačky
69
Kroj z konce 19. století s kanafasovým kabátkem a sukní šerkou z režného plátna
Novější podoba ženského kroje z vlněného materiálu tkaného v postřekovské tkalcovně 70
Rozplášenka a kanduš přešité ze starého gangárového materiálu
Posové vlněné sváteční rozplášenky a kanduše
71
Dívčí kroj nošený do kostela a na poutě
72
8.3. Mužský kroj horního i dolního Chodska
Tento kroj prošel opačným vývojem než ženský kroj. Zatímco ten se zdokonaloval a výzdobně rozvíjel od 19. století, mužský kroj pozvolna zanikal a byl nahrazován civilním oděvem. Pamětní kniha obce Postřekov uvádí, že do roku 1925 běžně oblékali tradiční kroj tři staří Chodové. Byl to Pajdar, který byl inspirací pro spisovatele J. Š. Baara při ztvárnění hlavní postavy povídky Skřivánek, Královec a Šimon Kubíček. Poslední krojovou součástí, která zůstala zachována, je bílá plátěná vyšívaná košile. Přesto se tradiční mužský kroj v mnoha rodinách uchovává a obléká především k folklorním vystoupením a řídce ke zvlášť výjimečným příležitostem. Mužský kroj se v horním a dolním Chodsku nijak výrazně střihově ani složením neliší. Jeho hlavní rozdíly jsou patrné jen ve výzdobě ručními výšivkami, které u krojů horního Chodska chybí.
Mužský kroj se skládá z kalhot „praštěnek“, košile, vesty, kazajky, dlouhého „ženícího“ kabátu, bílého kabátu, černého klobouku, čepice vydrovky, hedvábného šátečku na krk, čakany, bílých punčoch a černých kožených bot.
73
Stařec v kroji dolního Chodska
Detail mužské vyšívané košile 74
Jiří Kapic v kroji horního Chodska
Detail výšivek na mužském kroji z dolního Chodska 75
Ženich a družba v doprovodu svobodných mládenců
76
Závěr Obsahem mé práce bylo zjistit co nejvíce o současných chodských souborech a dudáckých muzik na Chodsku, které dodnes pokračují ve folklórních tradicích. Tato práce popisuje nejdůležitější fakta a historii o Chodském souboru Mrákov, Národopisném souboru Postřekov, Domažlické dudácké muzice a Konrádyho dudácké muzice. Dále se zabývá historií chodských dud a jiných nástrojů, vývojem dudáckých muzik a souborů, historií a původem Chodů, Chodska a okolí, vývojem a rozdílech krojů na horním a dolním Chodsku.
Pro mne byla tato práce velmi obohacující, jelikož jsem se na Chodsku narodil a ve všech zmiňovaných souborech jsem nějako dobu působil, v některých stále působím, byl jsem velmi překvapen, co všechno jsem o chodském folklóru nevěděl a o konkrétních skupinách nevěděl.
77
Použité informační zdroje NEJDL, Adam, KOHOUTOVÁ, Helena, MAŘÍK, Karel, FEILOVÁ, Marie, NEJDLOVÁ, Marie – kronika Chodského souboru Mrákov (1961-2015) KALOUSOVÁ, Lucie – Chodský kroj na prahu 21. století (Typos, Plzeň 2011) MARKL, Jaroslav – Česká dudácká hudba (Orbis, Praha 1962) SVAČINA, Rudolf – Dudáci a dudácká muzika na Chodsku (Domažlice, 1990) KUMPEROVÁ, Iva – Chodské kroje (Domažlice, 2010) – fotografie chodských krojů REŽNÝ, Josef – škola hry na české dudy (ÚKVČ Praha a KKS České Budějovice, 1981) Domažlická dudácká muzika – CD Ha ty svatyj Vavřenečku (Radioservis a.s., 2001, Praha), CD Truc na Truc (Ajika, 2010) BAIER, Vladimír- lidová muzika dudácká na Domažlicku (MCH Domažlice, 1992) BAIER, Vladimír – Rekonstrukce vývojových stylů lidové instrumentální hudby na Domažlicku, magnetofonová kazeta + průvodní list (archiv MCH Domažlice) BOROVIČKA, Květoslav – booklet Domažlické dudácké muziky CD Ha ty svatyj vavřenečku Obrazový archiv Muzea Chodska v Domažlicích – fotografie hudebníků
V této práci je čerpáno z rozhovorů s Josefem Kunešem, Petrem Buršíkem a Josefem Nejdlem.
78
Seznam příloh Příloha č.1 – zvuková příloha
79
Příloha č. 1 zvuková příloha 1. „Rejdovák“ – František Kopšík ze Soběslavi, nahrávku pořídil prof. Otakar Zich roku 1909 2. „Čí je to dívčátko“ –Vladimír Baier – C dudy měchové, Stanislav Tomala – housle, Jiří Sauer – zpěv 3. „Ta náše máma“ – „Drancalové“ (Vladimír Baier –Es klarinet, Jiřina Holoubková – housle, Jan Holoubek – dudy, Barbora Kuželková – zpěv) 4. „Ha ty svatyj Vavřenečku“ – Domažlická dudácká muzika (Josef Stočes – Es klarinet, Jaroslav Gabriel – Bb klarinet, Josef Petržík – housle, Josef Kuneš – dudy, Kamil Jindřich – zpěv) 5. „Ach ta paňmáma“ – Konrádyho dudácká muzika (Vladimír Baier – Es klarinet, Vlastimil Konrády – Bb klarinet, Stanislav Tomala – housle, Antonín Konrády – dudy, Zdeněk Bláha – dudy) 6. „Koledování s Fanfrnochem“ – Domažlická dudácká muzika viz. č.4 + Kamil Jindřich a Josef Petržík – zpěv 7. „Marjánko, Marjánko“- Zdeněk Bláha – niněra, Vladimír Baier – Es klarinet, Václav Švík – zpěv, housle, Věra Bláhová – zpěv 8. „Služ děvečko“ –„Drancalové“ (Vladimír Baier – diatonický xylofon, Jiřina Holoubková – housle, Jan Holoubek – baset, Jiří Kapic – zpěv) 9. „Buj sedláče!“ – „Drancalové“ (Jan Holoubek – přenosný cimbál G, Jiřina Holoubková – housle, Vladimír Baier – G dudy, Oldřich Heindl a Adolf Švec – zpěv) 10.
„Furiant“ – nahrála skupina tří muzikantů z Chodska, v roce
1909 pořídil nahrávku prof. O. Zich
80
11.
„část z Chodské svatby“ – Jakub Kupilík – Es klarinet, Josef
Pelnář – housle, Jakub Havel – dudy, v roce 1933 nahrál Radiožurnál Praha 12.
„Ha já mám holku“ - v roce 1970 nahrála „Svačinova dudácká
muzika“. Josef Bauer –Es klarinet, Bohumil Kalous – Bb klarinet, Rudolf Svačina – housle, Stanislav Svačina – dudy, zpěv 13.
„Chodíla Marýjá po rose“ – Domažlická dudácká muzika (Josef
Kuneš – dudy, Josef Petržík – housle, Kamil Jindřich – zpěv, přenosný cimbál G) 14.
„Pověz mi má zlatá“ – Domažlická dudácká muzika (Josef Kuneš
– dudy, zpěv, kontrabas, Josef Stočes – Es klarinet, Tomáš Kůgel – Bb klarinet, Martina Pincová – zpěv). Jedná se o jednu z mála chodských písniček v mollové tónině 15.
„Mrákovská věž“ – Chodský soubor Mrákov (Vlastimil Dřímal –
dudy, Václav Kupilík – Es klarinet, Tomáš Johánek – Bb klarinet, Marie Hrušková – housle, Jiří Duffek – kontrabas) 16.
„Mrákovská věž“ – Plzeňská filharmonie, upravil Zdeněk Bláha,
Jaromír Horák - zpěv
81
82
