FOGLAROVA STÍNADELSKÁ TRILOGIE JAKO INSPIRACE V DÍLE SVATOPLUKA HRNČÍŘE

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka a literatury

FOGLAROVA STÍNADELSKÁ TRILOGIE JAKO INSPIRACE V DÍLE SVATOPLUKA HRNČÍŘE Bakalářská práce

Vedoucí práce: PhDr. David Kroča, Ph.D.

BRNO 2013

Tereza Jordanová

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pramenů a literatury. …………………………….. V České 24.6.2013

Děkuji PhDr. Davidu Kročovi, Ph.D., za konzultace, podporu, vstřícnost a cenné rady, které mi poskytl při vypracovávání této bakalářské práce. Dále chci poděkovat Vilému Koubkovi za připomínky, podněty a motivaci k samotné tvorbě práce. Poděkování patří i mému dědečkovi, Pavlu Jordanovi, za dodání potřebných materiálů pro výzkum.

1. OBSAH 1.

OBSAH .................................................................................................................................4

2.

ÚVOD ...................................................................................................................................5

3.

VYMEZENÍ POJMŮ A METODOLOGIE.............................................................................6

4.

ŢIVOTOPIS JAROSLAVA FOGLARA .............................................................................. 10

5.

ŢIVOTOPIS SVATOPLUKA HRNČÍŘE............................................................................. 14

6.

ROZBOR FOGLAROVY TRILOGIE .................................................................................. 16

7.

6.1

POSTAVY VE FOGLAROVĚ TRILOGII.................................................................... 17

6.2

KATEGORIE ČASU A PROSTORU VE FOGLAROVĚ TRILOGII............................ 21

6.3

MOTIVY VE FOGLAROVĚ TRILOGII ...................................................................... 25

ROZBOR HRNČÍŘOVY TRILOGIE ................................................................................... 28 7.1

POSTAVY V HRNČÍŘOVĚ TRILOGII ....................................................................... 30

7.2

KATEGORIE ČASU A PROSTORU V HRNČÍŘOVĚ TRILOGII ............................... 33

7.3

MOTIVY V HRNČÍŘOVĚ TRILOGII ......................................................................... 35

8.

KOMPARACE .................................................................................................................... 37

9.

ZÁVĚR ................................................................................................................................ 44

10.

SEZNAM LITERATURY ................................................................................................ 48 10.1

PRIMÁRNÍ LITERATURA ..................................................................................... 48

10.2

SEKUNDÁRNÍ LITERATURA ............................................................................... 49

2. ÚVOD Jaroslava Foglara lze dnes povaţovat za jednoho z nejčtenějších českých autorů dětské dobrodruţné literatury. Jak podrobněji rozebereme v této práci, navazovalo na něj mnoho autorů, kteří vycházeli z podobných motivů a snaţili se stylizovat svá díla do podobného časového období. Podrobněji zmíníme tvorbu tří autorů, kteří na Foglarovu trilogii navazují. Zaměříme se na Josefa Červinku a jeho prózu Poselství ze Stínadel, dále dílo Jaroslava Velinského a jeho pokus o napsání čtvrtého dílu k Foglarově trilogii, Poslední tajemství Jana T. a prózu Meč Vontů Jiřího Hogana. Nejvíce prostoru v práci věnujeme vyuţití jednotlivých motivů v románech Svatopluka Hrnčíře. Detailněji analyzujeme jeho trilogii Ostrov Uctívačů ginga, Poklad Uctívačů ginga a Maják Uctívačů ginga. Pro tuto práci je stěţejní návaznost Svatopluka Hrnčíře na Foglarovu trilogii Dobrodruţství v temných uličkách, kterého zastupují výše zmíněné romány. Tato práce se pokouší odpovědět na otázku, zda můţeme Hrnčíře řadit mezi Foglarovy dědice a jakou literární hodnotu má jeho trilogie v porovnání s původní trilogií Jaroslava Foglara. Bakalářská práce si klade za cíl prozkoumat Foglarovu a Hrnčířovu románovou trilogii, uvést často pouţívané motivy a díla porovnat. Vycházíme z předpokladu, ţe Hrnčíř část motivů od Foglara přejal a některé z nich si pro svá díla upravil. Z široké škály pouţitých motivů se zaměříme jen na ty klíčové, pro práci zásadní. Zaměříme se také na porovnání literárních kvalit obou trilogií. V prvních kapitolách si představíme ţivotní osudy Jaroslava Foglara a Svatopluka Hrnčíře. U Foglara se pozastavíme nad jeho polistopadovou tvorbou a nahlédneme i do doby, kdy nesměl publikovat a vydával pouze v časopisech příběhy na pokračování. Zaměříme se na rozbor postav v obou trilogiích, a to jak na vnější popis, tak i na charakteristiku jejich vlastností a s tím související pouţití přezdívek a pseudonymů. V následujících kapitolách rozebereme obě trilogie z hlediska motivů místa, prostoru a času. Na základě rozboru se pokusíme posoudit vliv románové tvorby Jaroslava Foglara na tvorbu současných autorů chlapeckých románů, zvláště jeho přímého pokračovatele Svatopluka Hrnčíře.

5

3. VYMEZENÍ POJMŮ A METODOLOGIE Dobrodruţná literatura byla v minulosti chápána jako odpočinková a rekreační četba, nahlíţelo se na ni jako na literaturu méně hodnotnou aţ pokleslou. Objasněme si nejdříve různé definice tohoto pojmu. Např. Lexikon literárních pojmů uvádí, ţe dobrodruţný román se vyznačuje poutavým dramatickým dějem s překvapivými zvraty a zápletkami a se zdůrazněním nebezpečí, která neustále ohroţují hlavní postavu.1 Dětská literatura poskytuje dítěti napínavý děj, akčního hrdinu a exotické prostředí. 2 Osud hrdinů je často řízen prvkem náhody. Hlavní hrdina bývá idealizovaný a mladý čtenář ho bere za vzor, neboť záměna vlastního já

za hrdinu je pro pubescenci příznačná.3

Proto

se v dobrodruţných románech setkáváme s vyhraněnými typy postav. Dospívající jedinec rád poznává postupy, jakými dospělí řeší problémy, a mnohdy se je dozvídá v dobrodruţné literatuře prostřednictvím hlavních hrdinů. Tím dochází k utváření identity čtenáře a k napodobování chování kladných hrdinů v díle. Můţeme zde připomenout i jistou podobnost s pohádkou. V obou literárních ţánrech nacházíme kladného hlavního hrdinu, který vyniká vysokými morálními hodnotami i fyzickou silou. Otakar Chaloupka charakterizuje pohádkového hrdinu jako „správného muţe na správném místě“4, proti kterému staví zápornou postavu. Hrdina překonává překáţky a dosahuje svého cíle, mnohdy se jeho zápas s nepřítelem odehrává na nezvyklém místě. Pohádka i dobrodruţný román jsou ţánry plné nečekaných situací a dějových zvratů, coţ dopomáhá autorovi k celkové dynamičnosti díla. Jeden z rozdílů mezi dobrodruţnou prózou a pohádkou můţe prozradit věk čtenářů. Pohádka je určena čtenářům mladšího školního věku, kdeţto pro čtenáře starší je pohádka jiţ příliš nezajímavá

a

dávají

přednost

dobrodruţným

a

nebezpečným

výpravám,

jeţ jsou pro dobrodruţnou prózu příznačné. Pohádkové postavy jsou nadto vybaveny nadpřirozenými schopnostmi, coţ je prvek, s čímţ se v dobrodruţném románu většinou nesetkáme. Pohádka bývá často situována do zcela smyšleného světa, proto jsou při četbě

1

PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 82.

2

Tamtéţ, s. 92.

3

CHALOUPKA, Otakar. Rozvoj dětského čtenářství. Praha: Albatros, 1982, s. 383.

4

Tamtéţ, s. 380-381.

6

čtenáři nuceni zapojit fantazii více, neţ např. při četbě prózy o chlapecké partě pátrající po pokladu. Jaroslav Toman uvádí, ţe dobrodruţná literatura rozvíjí představivost a fantazii čtenáře.5

S tím

souvisí

exotické

prvky

v tomto

literárním

ţánru.

Nejedná

se jen o dobrodruţství odehrávající se v dalekých zemích, ale exotiku zde můţeme chápat i jako časovou vzdálenost. Máme na mysli odkazy do dávné minulosti, které nalézáme v historických románech, či směřování do budoucnosti v románech ţánru sci-fi. Existuje několik ţánrových variant dobrodruţné literatury, které často rozčleňujeme dle různých kritérií do sedmi kategorií. Ladislava Lederbuchová rozčleňuje román na: román dobrodruţný, mořský, pirátský, stopařský, špionáţní, kriminální a detektivní.6 U autorů, kterými se v práci budeme zabývat, můţeme vymezit další ţánrovou variantu, tzv. chlapecká prázdninová dobrodruţství.

7

Současná literatura přesné definování jednotlivých ţánrů ztěţuje. V dílech nacházíme jak prvky dobrodruţné prózy pro děti a mládeţ, tak pohádkové motivy i prvky sci-fi a fantasy románů. Proto je mnohdy těţké přesně definovat chlapeckou dobrodruţnou prózu a jednoznačně ji vymezit vzhledem k ostatním ţánrům literatury pro děti a mládeţ. Českou dětskou literaturu postihly po roce 1989 velké změny, které se dotkly také veškerého kulturního dění. V knihovnách a knihkupectvích se objevily tituly dříve zakázaných autorů a objevují se i autoři noví, vznikla nová nakladatelství a stoupla produkce dětské literatury vůbec.8

Díky literární svobodě se ovšem na kniţní pulty

dostala nejen literatura kvalitní, ale i braková a tzv. literární kýč. K orientaci v literatuře a utvoření vlastního názoru na literaturu vysokou a naopak brakovou nám slouţí nejen vlastní záţitek z četby, ale pro svou obsáhlost kategorií kupříkladu i literární ocenění. V současnosti můţeme jmenovat např. literární ocenění Zlatá stuha, které vyhlašuje Česká sekce mezinárodní organizace IBBY, Klub ilustrátorů dětské knihy a Obec nakladatelů

5

Viz TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské

univerzity, 1992, s. 90. 6

LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie.

Jinočany: Nakladatelství H&H, 2002, s. 89-90. 7

KARPATSKÝ, Dušan. Labyrint literatury. Praha: Albatros, 2008, s. 407.

8

PISTORIUS, Vladimír. Jak se dělá kniha. Praha/Litomyšl: Libri, 2005, s. 28.

7

a Památník národního písemnictví, dále i cenu Magnesia Litera, která mezi svá ocenění zařadila v roce 2004 i cenu za dětskou literaturu. V orientaci nám mohou pomoci i literární časopisy obsahující hodnotné recenze dětské literatury. Uveďme zde časopis Zlatý máj, vydávaný v 90. letech, dnes uţ zaniklý, časopis Tvořivá dramatika, nebo časopis Ladění, který vydával Ústav literatury pro mládeţ Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Specifický vývoj měla v 90. letech i dětská dobrodruţná literatura. Vedle opět vydávaného ţánru westernových Rodokapsů se na kniţní pulty dostala mimo jiné i díla Karla Maye. Po listopadu 1989 se také objevila řada autorů, kteří vycházejí z tvorby Jaroslava Foglara a více či méně jeho díla napodobují. Důvod, proč autoři dětské literatury vycházejí z Foglarovy tvorby, vysvětluje Jan Jandourek: „Na počátku zřejmě stojí fascinace tím, co jejich autor přinesl. Pak moţná následuje pocit lítosti, ţe původní nápad ještě nevydal všechny plody. Technicky je to snazší neţ hledat vlastní nápady. Autor-zakladatel představil jasné paradigma, které mnohé zařídí samo, a tak nese i epigony.“9 Obrodruţné romány foglarovského raţení píše zejména Svatopluk Hrnčíř, který však literaturu pro děti a mládeţ obohatil také svými kníţkami pro nejmenší čtenáře. Není ovšem jediným Foglarovým následovníkem. Ještě za Foglarova ţivota na jeho romány navázal Josef Červinka svým dílem Poselství ze Stínadel, které vycházelo na pokračování v časopise Trojka-Turistika-Táboření (1986/1987). V té době měl Foglar zakázáno publikovat a dopisoval třetí část trilogie Tajemství Velkého Vonta. Plánoval napsat další romány se stínadelskou tematikou, rozepsané romány Kdo byl Jan Tleskač? a Stínadla se budou bourat? ovšem jiţ nestihl dokončit. Spolu s Hrnčířem Foglarův odkaz rozvíjí i Jaroslav Velinský a Jiří Hogan. Jaroslav Velinský rozšířil Foglarovy motivy ve svém díle Poslední tajemství Jana T. (2003). Původní text nesl název Černé stíny, ale nebyl nikdy vydán. Román vyšel aţ v 90. letech poté, co si Velinský přečetl poslední díl Foglarovy trilogie. Hlavní linii díla, týkající se událostí okolo smrti zámečnického učně Jana Tleskače, autor ponechal téměř beze změny, zaměnil ale dobu, ve které se děj odehrává. Velinský děj zasadil do událostí roku 1938 a tíţi doby vyuţil k budování dějového napětí. Vypravěčským

9

JANDOUREK, Jan. Pestrá tvorba Foglarových sirotků. Mladá fronta Dnes, 7. 7. 2007, č. 156, s. D6.

8

stylem se snaţí neodlišovat od svého předchůdce. Jak sám uvádí, chtěl zbořit několik foglarovských mýtů, a proto do příběhu zapojil děvčata a otevřel Stínadla okolnímu světu.10 I Jiří Hogan zasadil své dílo do současnosti. Kniha s názvem Meč Vontů (1999) se odehrává téţ v městském prostředí, jedná se tentokrát o menší městskou čtvrť. Ačkoli je děj posunut téměř o padesát let kupředu, stále ve městě nacházíme např. staré pouliční lampy, které mají zřejmě navodit tajuplnou městskou atmosféru. Foglarovi pokračovatelé se chtěli odlišit, a proto do svých děl zařadili mimo jiné i cizokrajné prvky. U Hogana je to např. motiv keltství, ke kterému měl blízko i poslední Velký Vont Otakar Losna. Jiří Hogan od Foglara přejímá charakteristické vlastnosti postav i pojmenování skupin. (Bratrstvo kocouřího drápu, Pět šípů.) Podobně jako u Velinského nacházíme v díle ţenské postavy, kterým dal moţnost ovlivnit průběh děje. V následujících kapitolách se budeme věnovat tvorbě Jaroslava Foglara a zaměříme se zejména na jeho pokračovatele Svatopluka Hrnčíře, neboť v jeho trilogii můţeme nalézt četné foglarovské motivy, které Hrnčíř přejímá. Hlavním cílem je analýza stylu a způsobu, jakým Hrnčíř s Foglarovými motivy pracuje, jak hojně je vyuţívá a zda je on sám pokračovatelem Jaroslava Foglara, či se jeho tvorba ubírá jiným směrem.

10

MANDYS, Pavel. Zbořil jsem pár mýtů. S Jaroslavem Velinským o Rychlých šípech. Týden, 29. 9. 2003, č. 40, s. 82.

9

4. ŽIVOTOPIS JAROSLAVA FOGLARA Jaroslav Foglar se narodil 6. července 1907 v praţském Podskalí. O čtyři roky později se jeho rodina přestěhovala k Ústí nad Labem. Jeho otec trpěl váţnou srdeční chorobou, a proto se posléze opět přestěhovali - tentokrát do Poděbrad. Přes všechnu snahu lékařů otec zemřel, a tak Foglar dále vyrůstal s matkou a bratrem. Po otcově smrti se rodina přestěhovala zpět do Prahy-Nuslí. Tamější místa pod hradbami ho inspirovala k sepsání knihy Hoši od Bobří řeky. V Praze navštěvoval Foglar i základní školu, kde se spřátelil s chlapcem jménem Mirek Stiebling, který byl později předlohou pro hlavní postavu v kníţce Boj o první místo. Jako kaţdý kluk touţil Foglar po novém kole, ale protoţe peněz neměla rodina nazbyt, začal si vydělávat. Nejprve prodával kníţky v knihovnách, poté si přivydělával půjčováním knih spoluţákům a pomáhal jim se slohovými pracemi a úkoly. Tento způsob výdělku se promítl později do knihy Přístav volá. Jiţ jako malý kluk navštěvoval Foglar skautský oddíl, kam ho přivedl jeho spoluţák Mirek. Vše, co se zde naučil, vyuţil později na pozici hlavního vedoucího skautského oddílu. Spolu s Mirkem se začali řídit tzv. Modrým ţivotem, coţ byl přesný plán dne, do kterého bylo zahrnuto povinné ranní cvičení, studená sprcha, vykonání alespoň jednoho dobrého skutku a další. Jeho kniţní prvotina Přístav volá začala vycházet v roce 1934 v časopise Slovíčko (kniţně v roce 1937). Tuto knihu napsal Foglar nejprve pod názvem Modrý ţivot Jiřího Draţana a zúčastnil se s ní soutěţe o nejlepší knihu pro mládeţ nakladatelství Melantrich v roce 1934. Kniha měla u mládeţe velký ohlas, coţ bylo jedním z důvodů, proč se Foglar rozhodl vydávat časopis pro mládeţ Mladý hlasatel pod nakladatelstvím Melantrich. Redaktorem se stal Dr. Břetislav Mencák a Foglar nejprve spolupracoval jako redaktor externí. V roce 1923 byl Foglar i se svým bratrem přijat do 48. klubu oldskautů, ačkoli věk na přijetí ještě nesplňoval. Zde získal přezdívku Jestřáb. Z klubu ovšem brzo vystoupil a jiţ jako dospělý začal navštěvovat skautský oddíl Ohnivci. Později byl oddíl sloučen s legendárním klubem Dvojka. Jako vedoucí tábora navštívil místo nazvané Sluneční zátoka, nacházející se na Sázavě, které bylo inspirací pro jeho knihu Hoši od Bobří řeky. V letech 1933–1941 vycházela Foglarovi kniha Boj o první místo jako román na pokračování v časopisu Skaut-Junák. 1933 10

Foglarovým snem bylo zprostředkovat nejen kniţně, ale i reálně mladým hochům a děvčatům dobrodruţství. Tento sen jej vedl nejen k zaloţení vlastního skautského oddílu, ale i čtenářských klubů. Jakýkoli klub o počtu minimálně čtyř členů se mohl přihlásit do redakce časopisu Mladý hlasatel, kam také Foglar psával nejrůznější rady, pokyny a návody k jejich uţitečné činnosti. Kaţdý klub měl členskou povinnost podávat o svém působení pravidelná hlášení, která se v Mladém hlasateli otiskovala. Po odchodu šéfredaktora Dr. Mencáka nastoupil na volné místo Foglar. V této době se v Mladém hlasateli objevil klub Rychlých šípů a zaujal mládeţ svými příběhy a dobrodruţnými výpravami. Autorem příběhů Rychlých šípů je Jaroslav Foglar a graficky je vypodobnil Dr. Jan Fischer do komiksové podoby. Foglar spolupracoval i s nakladatelstvím Jan Kobes v Plzni, kde mu od roku 1936 začaly vycházet další kniţní tituly. Během války byl Mladý hlasatel nacisty zastaven. V letech 1943–1945 pracoval Foglar jako redaktor v časopise Správný kluk, kde vycházel jeho komiks Svorní gambusíni. Byla zakázána i jakákoliv táborová činnost české mládeţe, a proto se Foglarův oddíl scházel ilegálně. Po válce redigoval časopis Junák a také se podílel na tvorbě časopisu Vpřed, který se zpočátku netěšil velké popularitě, ale v srpnu 1946 jeho oblíbenost mezi čtenáři stoupala. Podobně jako Mladý hlasatel byl i Vpřed politicky zakázán a Foglar se vrátil do redakce Junáka. V roce 1948 bylo zakázáno vydávání Foglarových knih. Hlavním důvodem byl únik do romantického světa, tematika skautingu a nedostatečný zájem o realitu. 11 Po únoru 1948 byl v naší zemi zakázán i skauting. Po roce 1948 za vlády komunistů chtěl Foglar pracovat jako spisovatel na volné noze. Kvůli tehdejšímu reţimu byl nucen pracovat několik let jako vychovatel mládeţe. V roce 1955 začal spolupracovat s komunistickou stranou, díky čemuţ získal krycí jméno Šípek. O rok později se rozhodl spolupráci ukončit. Do poloviny 50. let zmizely Foglarovy knihy z pultů knihkupectví a knihoven. V roce 1955 se objevila kritika Z. K. Slabého v Literárních novinách. V článku autor píše o chybách, kterých se podle něj Foglar dopustil, ale i o jeho kladných stránkách a přínosu pro mládeţ. Vytkl mu jazykovou

11

TOMAN, Jaroslav. Foglarova tvorba pro mládeţ v proměnách doby a literární kritiky. In K fenoménu Jaroslav

Foglar. Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 81.

11

nedokonalost děl, některá ovšem čtenářům doporučil. Reakce na tento článek v časopise Zlatý máj byly velké. Mnoho čtenářů posílalo po vydání čísla do redakce dopisy s reakcemi na kritiku Petra Sadeckého. „A stejně jako nerozumějí mládeţi, nechápou mnozí dospělí ani Foglara. Nechtějí být objektivní. Viděli a vidí jeho chyby (které si mnohdy sami vymysleli). Ale zapomněli, v čem je Foglarovo dílo i dnes ţivé a prospěšné.“ 12 Dopisy obsahovaly jak pozitivní, tak i negativní pohled na Foglarovo dílo. Většina kritiků zastávala obě stanoviska; vytýkala Foglarovi především jazykové prohřešky, kladně ovšem hodnotila výchovný potenciál a oblíbenost knih především u dětí a mládeţe. Podobně hodnotili Foglara i někteří z kritiků v časopise Zlatý máj v roce 1957 a 195813 – Jaromír Průša, František Továrka a František Benhart. Ve svých příspěvcích odsuzovali především Foglarovy výchovné tendence a neoriginalitu postav, naopak vyzdvihovali přínos děl pro mládeţ, metody a návody jejich výchovy. Další polemiky nad Foglarovou tvorbou vycházely v časopisech Tvar, Mladá fronta nebo Červený květ. Po delší odmlce se v 70. letech objevuje recenze Foglarových knih od Jana Lopatky, který na nich oceňuje vyzdvihnutí morálních hodnot a snahu o dosaţení svých cílů. V 80. letech dochází k uvolnění poměrů a heslo „Jaroslav Foglar“ se dostává i do Lexikonu české literatury, kde je autor hodnocen pozitivně. K Foglarovu dílu se vyjádřil i Rudolf Kohoutek a Zdeněk Zapletal. Ve své kritice oceňují Foglarův pedagogický talent a díla doporučují k vydávání. Podobného názoru byl i kritik Karel D. Janský. Zájem o Foglarovo dílo pokračoval i v 80. letech, kdy vyšla řada článků v brněnské Rovnosti. Autor Pavel Doušek se ve svém článku Foglarovky ano nebo ne? záporně vyjadřuje k jejich vydávání. Jeden z mála, který nehodnotí jazykovou stránku Foglarových děl, ale stránku obsahovou, byl Vladimír Nezkusil. „Dokonce se dá říci, ţe jistá nedbalost, neoriginalita, šeď je tu k dobru věci – přílišná vynalézavost v tomto ohledu by totiţ mohla

12

SADECKÝ, Petr. Proč mlčí Jaroslav Foglar? Zlatý máj. 1964, č. 3, s. 105-108.

13

RAMBOUSEK, Jiří. Diskuse o Jaroslavu Foglarovi. Ladění, 2002, č. 4, s. 9.

12

odvádět pozornost od toho, co je doopravdy podstatné – co se děje, co probíhá a co uţ tím samo o sobě demonstruje svůj smysl.“14 Pod neustálým dozorem státní bezpečnosti nemohl Foglar vydávat svá díla. Po roce 1989 vydal v nakladatelství Olympia stínadelskou trilogii pod názvem Dobrodruţství v temných uličkách a některá další díla, např. Tajemná Řásnovka a Poklad Černého delfína. Tyto knihy napsal Foglar jiţ v 50. letech, ale nesměly být vydávány. Po listopadu 1989 se vášnivě diskutovalo nad dílem Jaroslava Foglara, protoţe se po dlouhé době jeho knihy opět

dostaly

do

prodeje.

Články

ovšem

obsahovaly

spíše

obsahy

jeho

děl neţ kritiku, se kterou se setkáváme dnes. Názory na dílo byly vesměs kladné. Po roce 1995 byl jaroslav Foglar několikrát dlouhodobě hospitalizován, ale pokud to bylo jen trochu moţné, vyjíţděl na besedy se svými čtenáři. U příleţitosti jeho devadesátin byla v Praze uspořádána výstava Po stopách Rychlých šípů. Jaroslav Foglar zemřel v praţské Thomayerově nemocnici 23. ledna 1999 ve věku 91 let a pohřben je na Vinohradském hřbitově v Praze.

14

NEZKUSIL, Vladimír. Rozpory Foglarova světa: K prvnímu soubornému vydání „stínadelských“ příběhů. Zlatý máj,

1991, č. 3, s. 160–161.

13

5. ŽIVOTOPIS SVATOPLUKA HRNČÍŘE Svatopluk Hrnčíř se narodil 21. května 1926 v Lázních Bělohradě. Studium na gymnáziu nedokončil a během války si dodělal knihovnickou školu. Celý svůj ţivot věnoval dětské literatuře, především časopisům pro děti. 15 V Mladé frontě spoluzakládal časopis

Ohníček,

ovšem

mezi

lety

1953–1979

byl

redaktorem

časopisu

Pionýr, kde vycházely jeho obrázkové seriály. Jeho komiksy o vynálezci Semtamťukovi byly vydávány v časopise Čtyřlístek. V roce 1957 nastoupil do Státního nakladatelství dětské knihy, kde pracoval jako lektor na rukopisech. Do roku 1987 se účastnil literárních soutěţí jako porotce, později se věnoval pouze literatuře. Svou literární činnost rozdělil mezi dvě věkové skupiny čtenářů. Pro čtenáře mladšího školního věku napsal např. scénář kresleného seriálu Cour a Courek, prózu Únos krále hádanek, komiks Vynálezy pana Semtamťuka a Kouzelnou koloběţku. V těchto dílech autor nešetří vtipem, fantazií a přibliţuje nám dětský svět plný výmyslů a malicherností. Pro děti staršího školního věku psal literaturu dobrodruţného rázu. Sem můţeme zařadit trilogii o Uctívačích ginga – Ostrov Uctívačů ginga, Poklad Uctívačů ginga a Maják Uctívačů ginga. Hrnčíř čerpal při tvorbě především z vlastních proţitků z dětství. V dílech Ostrov uprostřed města (1976), Lovci z Ohňové hory (1998), Prázdniny s Pradědečkem (1963) nebo Kapsa ohnivého mloka (1983) popisuje typická chlapecká prázdninová dobrodruţství. Výpravy po stopách do neznáma nás obvykle nezavedou dál neţ do sousední vesnice či nedalekého lesa. Díky Hrnčířově fantazii mohou ovšem chlapci v jeho knihách proţívat svá dobrodruţství i v jim známé krajině, která je na první pohled nezajímavá. Na motivy Hrnčířova románu Případ skončil v pátek natočili redaktor Milan Vošnik, scénárista Milan Pavlík a Ota Hofman v roce 1959 film Zpívající pudřenka ,o sedm let později se Hrnčíř dočkal i rozhlasové dramatizace povídky Ztratil se král Hahaha. V rozhovoru s Ivo Fenclem autor prozrazuje, co ho přimělo k pokračování ve Foglarovské linii.

15

Působil v redakci dětských časopisů Pionýr, Větrník, Kometa, Ohníček, Slovíčko.

14

„Foglarovy Hochy od Bobří řeky jsem hltal se zatajeným dechem a vykulenýma očima. Právě jsem nadšeně četl Mladého hlasatele, kterého jsem odebíral od prvního do posledního čísla … A kdyţ si Jaroslav Foglar vymyslel kluby tohoto časopisu, změnila se naše Bukovská parta v klub Hoši z podhůří. Měli jsme svou Bobří říčku, prolézali romantické okolí našeho Bělohradu a vydávali klubovní časopis, kterému jsme dali název Vpřed … Naše klukovská dobrodruţství a znalost rodného kraje se pochopitelně později projevily téměř ve všech mých knihách.“16 Svatopluk Hrnčíř je dosud ţijícím autorem, literárně aktivním autorem. V následujících kapitolách se podrobněji zaměříme na jeho románovou trilogii, kterou navazuje na svého předchůdce Jaroslava Foglara.

16

HRNČÍŘ, Svatopluk. Semtamťukovi se nepodobám. Tvar, 2005, roč. 16, č. 8 s. 18-19.

15

6. ROZBOR FOGLAROVY TRILOGIE První díl trilogie nese název Záhada hlavolamu. Jak jiţ samotný titul napovídá, celý příběh se točí kolem malého ţelezného hlavolamu, jeţku v kleci, který je po dlouhé době znovuobjeven v městské části Stínadla. Hlavolam ukrývá tajemství, o kterém ví jen část dospívajících obyvatel města, a proto se snaţí hlavolam získat. Jednou ze skupin hledajících hlavolam jsou chlapci z klubu Rychlých šípů. Děj nás zavede přímo do samotného pátrání po jeţku, které se postupně vyvíjí aţ k samotné volbě Velkého Vonta, při které se hlavolam ztratí v kalné stoce Svatojakubského kostela. V druhém dílu trilogie s názvem Stínadla se bouří nastane opět rozruch a zmatky, protoţe se začne proslýchat, ţe se našel hlavolam zapadlý v podzemní stoce. Rychlé šípy tato zpráva zaujme natolik, ţe se opět vydávají do Stínadel po jeţku pátrat. Ve Stínadlech se seznámí s dvěma Vontskými skupinami – Rezatými klíči a Uctívači ginga. Rezatým klíčům nabídnou pomoc při hledání jeţka v kleci. Čekají je ale těţké zkoušky v podobě ztráty klubového psa Bubliny a rozkolu v klubu způsobeného údajnou zradou jednoho z členů. V závěru románu Rychlé šípy nalézají jak hlavolam, tak dokonce i starou vontskou kroniku, kterou předávají novému velkému Vontovi Vláďovi Dratušovi. Ve třetím dílu trilogie při jedné z výprav ale potkají Rychlé šípy Otakara Losnu, bývalého kandidáta na Velkého Vonta, který jim sdělí, ţe současný Velký Vont má problémy a kvůli nim se rozpadá celá hierarchie a řád ve Stínadlech. Rychlé šípy se okamţitě pustí do pátrání po muţi, který dopisem vyhroţuje Velkému Vontovi a chce po něm symbol Vontství – hlavolam jeţka v kleci, aby jej mohl vyrábět a prodávat ve velkém. Stopy je přivedou aţ na Kocouří hrádek, vyvýšeninu nad městem, kde naleznou pravou příčinu obav Velkého Vonta a záhadu objasní. Foglar zvolil pro své dílo jednoduchý a prostý jazyk. Romány jsou psány z pohledu vypravěče, který vyuţívá spisovnou češtinu. V přímě řeči postav se objevuje hovorová čeština doplněná o chlapecké neologismy. Typické pro Foglarovu tvorbu je pouţívání jím vymyšlených „nadávek“, které chlapci pouţívají místo sprostých a vulgárních slov. Uveďme např. himbajs šůviks, plantáţníci nebo u jóviše. I díky těmto slovním náhraţkám působí trilogie didaktičtěji, učí mládeţ nejen dobrým mravům, ale i slušnému vyjadřování. 16

V trilogii zaujme i autorův smysl pro detail - pečlivě popisuje zákoutí, uličky i dobrodruţství, které chlapci proţívají. Prostor věnuje i popisu okolní krajiny.

6.1 POSTAVY VE FOGLAROVĚ TRILOGII Hlavními postavami kniţní trilogie Dobrodruţství v temných uličkách jsou členové chlapeckého klubu Rychlé šípy. Podobně jako téměř ve všech Foglarových dílech jsou středem děje chlapecké skupiny či kluby. Nefigurují zde osamělí jedinci, kteří se vydávají za dobrodruţstvím na vlastní pěst. Chlapci jsou součástí klubu, se kterým dobrodruţné výpravy podnikají. Vedoucím klubu je Mirek Dušín - čestný, poctivý a spravedlivý chlapec. Vţdy se snaţí pomáhat těm, kteří to potřebují, bránit pravdu a udrţovat přátelství nejen se svými kamarády. Jeho okolí jej povaţuje za vzor a kaţdý chce být jako on: „Mirek, sám chlapec vzácně ušlechtilý, měl jedinou snahu, udělat z Rychlých šípů vzorné hochy, čestné a dobré.“17 Mirkovým zástupcem je druhý nejstarší člen klubu Jarka Metelka. V klubu má pověst přemýšlivého chlapce, který rozluští kaţdou šifru. Je poklidný a rozváţný, dokonce je i autorem klubového názvu. Třetím členem je Jindra Hojer, kterého rádi nazývají „ty moje ublízané potěšení“ kvůli jeho pečlivě učesané pěšince ve vlasech. Jindra nijak zvlášť nevyniká mezi ostatními chlapci. Červenáček, známý pro svoji červenou lodičku, bez které neudělal ani krok, je nejmladší člen Rychlých šípů. Jaroslav Foglar nikdy neprozradil jeho skutečné jméno, ve všech příbězích vystupuje pod tímto pseudonymem. Pouze přezdívkou nazývá Foglar i posledního člena – Rychlonoţku. Vyslouţil si ji díky neobyčejně rychlým nohám, které ho nejednou zachránily, kdyţ utíkal z nebezpečného

území

pronásledován

nepřáteli.

Rychlonoţka

nikdy

nešetří

humorem, a to ani ve chvílích nebezpečí. Největší prostor v trilogii dostává Mirek Dušín. Zodpovídá za většinu klubových rozhodnutí a je tím, kdo vţdy skupinu vede a má hlavní slovo. Často slyšíme promlouvat i Rychlonoţku, jeho projevy ale nejsou zdaleka tak zásadní a důleţité, spíše odlehčují děj a navozují humornou atmosféru ve chvílích

17

FOGLAR, Jaroslav. Dobrodruţství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 43.

17

pohody i strachu a nebezpečí. Nejméně prostoru k projevu dostávají Červenáček s Jindrou Hojerem. Ačkoli i oni jsou důleţitou součástí klubu, nemají moţnost ukázat své přednosti a nemají příliš velký podíl na odhalení nejdůleţitějších záhad. Podobné vlastnosti jako měly Rychlé šípy, nalézáme i u klubu Ţlutý květ, se kterým se můţeme seznámit v druhé části trilogie. Jde o skupinu Vontů, kterým Rychlé šípy pomáhají v boji o Velké Vontství. Kaţdý člen Ţlutého květu nosí v klopě kabátu květ ţluté barvy, jehoţ symboliku charakterizuje Foglar prostřednictvím Jiřího Mrvy takto: „Kdo nosí Ţlutý kvítek, odmítá jakékoliv násilí, bezpráví, hrubost, nečestnost. Je naplněn dobrou vůlí pomoci kaţdému, kdo pomoct potřebuje a touhou po míru mezi jedinci a celky.“18 Podobné označení uţívali i samotní Vontové. Ti si jako svůj odznak zvolili špendlík se ţlutou hlavičkou, který taktéţ nosili v klopě kabátu. Bratrstvo Kočičí pracky je častým, avšak ne moc nebezpečným soupeřem Rychlých šípů. Toto seskupení tří podivínů závidí Rychlým šípům jejich slávu a obdiv a snaţí se za kaţdou cenu před ostatními vrstevníky zviditelnit. Zkouší toho ovšem docílit špatnou cestou, vyuţívají lsti a zákeřnosti, coţ se jim často nevyplácí. Proto si jich nikdo neváţí a často se stávají terčem posměchu. Vedoucím této party je Dlouhé Bidlo, dvoumetrový podivín, pro kterého je typické hnědé sako, pumpky a silné kulaté brýle. Je velmi pověrčivý a zbabělý. Druhý v partě dostal přezdívku Štětináč. Jeho zálibou je chov krys a myší. Často chodí ve špinavém obnošeném

oblečení,

které

zapáchá

od

krys.

Jeho

negativními

vlastnostmi

jsou nepřátelství, zákeřnost vůči ostatním hochům a vyhroţování mladším chlapcům. Posledním členem je Bohouš, nejmladší z Bratrstva. Snaţí se všem zavděčit, a pokud je v nebezpečí, dokáţe zradit i své nejbliţší přátele. Bratrstvo kočičí pracky se velmi brzy spřátelí s kluky ze Dvorců a společně bojují proti Rychlým šípům. Výraznou osobou Dvorečáků je Tonda Plíhal, který kluky ze Dvorců zastupuje a prezentuje na klubových schůzkách jejich návrhy, jak nejlépe Rychlým šípům překazit jejich plány. Přátelství Dvorečáků a bratrstva ještě více ohroţuje činnost a plány Rychlých šípů. Rychlé šípy vydávaly na vlastní náklady klubový časopis TAM-TAM, kde podávaly nové zprávy o průběhu a výsledcích svého pátrání a o tom, co se děje ve Stínadlech. Název

18

MRVA, Jiří. Jaroslav Foglar. Kroměříţ: Okresní knihovna, 1990, s. 12.

18

časopisu vymyslel Mirek Dušín, který touţil vzbouřit všechny hochy a děvčata z naší čtvrti z jejich nevšímavosti k nespravedlnostem Dvoreckých.19 Protoţe jejich časopis byl mezi čtenáři velice oblíben, začali Dvorečáci vydávat podobný časopis s názvem Sběrač. Ten ovšem tolik úspěšný nebyl, nepřinášel totiţ tak aktuální informace a slouţil spíše k posměchu a pomluvám směřovaným na Rychlé šípy. Vedle kladných vlastností a dobrých skutků Rychlých šípů autor zapojuje i motiv zrady. V Záhadě hlavolamu je pomyslným zrádcem Červenáček, který je podezřelý z vyzrazení

tajemství

o

jeţku

v kleci

Dvorečákům.

Červenáček

je pohoršen, ţe mu kamarádi nevěří a z klubu na nějakou dobu odchází. Vše se nakonec vyjasní a do klubu se vrátí. Zde nás autor opět směřuje k lepším mravním hodnotám, které nám ukazuje na chování Mirka Dušína. V druhém románu trilogie se obětí pomyslné zrady stává sám Mirek Dušín. Mezi chlapci se rozkřikne, ţe Mirek tajně spolupracuje s Vontskou organizací a sám se chce stát Velkým Vontem. Několikrát byl viděn ve Stínadlech a na zasedání předsedů ulic, kteří o

Velkém

Vontovi

besedovali.

Ostatní

členové

Rychlých

šípů

tomu

zprvu

nevěří, ale poté, co se sám Mirek začne chovat odtaţitě, na klubové věci nemá čas a schůzek se neúčastní, začínají i oni o Mirkově nevinnosti pochybovat. Zápletka se vyjasňuje, kdyţ se zjistí, ţe Mirek má ve Stínadlech dvojníka a jeho změna chování byla způsobena zanedbáním školních povinností. Třetí část trilogie také vypráví o zradě. Tentokrát se ovšem nejedná o zradu mezi Rychlými šípy. Velký Vont Vláďa Dratuš údajně ztratil symbol Velkého Vontství – jeţka v kleci.

Ve

skutečnosti

ho

dal

jako

zástavu

neznámému

muţi,

který

mu vyhroţoval, ţe odhalí tajemství jeho otce. Vláďa se ze strachu jeţka vydává, ale nikomu nic nepoví, tím zrazuje své kamarády, kdyţ tvrdí, ţe jeţka má stále u sebe. Sám se bojí k tomuto faktu přiznat a Rychlé šípy postupně odhalují celé jeho tajemství, kvůli kterému se z mladého Vonta stává uzavřený bojácný introvert, který se snaţí schovat před pravdou. Domníváme se, ţe Foglar tento motiv zbabělosti a strachu motiv zařadil do trilogie záměrně. Chtěl mladé generaci situaci přiblíţit a na ní ukázat, jak v podobných chvílích

19

FOGLAR, Jaroslav. Dobrodruţství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 28.

19

jednat. Ač povaţuje situaci za běţnou, nabádá k nápravě a okamţitému vyřešení problému, protoţe i přes dobrý úmysl vnímá celou problematiku negativně. Velkou skupinou, můţeme je nazvat i kastou, jsou obyvatelé druhé poloviny města. Svůj název Vontové získali po chlapci, který se zaslouţil o obnovení klidu a nastolení řádu mezi chlapci. Vontové tvoří menší skupinky a kluby, které se vyznačují svým vlastní strukturou a dalšími rituály. Jedním z vontských uskupení je i skupina Uctívačů ginga. Tento klub nacházíme aţ v druhé části trilogie. Jedná se o uskupení touţící po postu Velkého Vonta. Pravidelně se setkávají v nevelké zahradě uprostřed Stínadel. Svůj název získali podle cizokrajného stromu, který v zahradě vyrostl – Ginkgo biloba neboli Jinan dvoulaločný20. Strom uctívali jako posvátný a byl pro ně symbolem jejich společenství. Pro Foglarovo dílo ovšem není tato skupina nijak klíčová. Při četbě nás nijak zvlášť nezaujme, její příběh je nastíněn jen zběţně. Naráţíme na ni při soubojích o Velké Vontství v druhém a třetím románu trilogie. Symbolem a zároveň poznávacím znamením Uctívačů ginga byl list jejich posvátného stromu, který kaţdý člen nosil stále u sebe. Pokud byl kdokoli z Uctívačů v nesnázích, stačilo ukázat list ginga a ostatní byli povinni poskytnout potřebnou pomoc. Zde Foglar vykresluje silný motiv kamarádství a soudrţnosti mezi členy skupiny. Uctívači mezi sebou ţili téměř jako bratři. Povšimněme si ale situace, která se tomuto čestnému a bezchybnému kamarádství vymyká. Uctívači si poskytli pomoc vţdy jen mezi sebou. Pokud narazili na jedince, který potřeboval pomoc, ale nepatřil mezi ně, obrátili se k němu zády. Tento fakt nás vede k zamyšlení, jakou roli v trilogii skupina Uctívačů zaujímá. Na tuto partu můţeme nahlíţet ze dvou stran. Z jedné stránky je autor vykresluje jako mírumilovné čestné hochy oslavující cizokrajný strom, ale z jiného pohledu na ně můţeme nahlíţet jako na sobeckou sektu, která touţí po ovládnutí Stínadel. Kdyţ pronikneme do četby hlouběji, chovají se Uctívači skutečně sektářsky: neradi mezi sebe přijímají nové členy, svou zahradu s posvátným stromem nepřetrţitě střeţí a nevítané návštěvníky tvrdě trestají.

20

Botanický název stromu je Ginkgo biloba, v románech si autoři název zjednodušili – pouţívají název „Gingo biloba“. Pro pojmenování cizokrajného stromu uţíváme velkého písmene „Gingo biloba“, gingo jako znak Vontů píšeme s malým písmenem (gingo).

20

I ostatní Vontové měli podobné sektářské sklony. Oproti Druhostraníkům působí Vontové jako uzavřená skupina, která mezi sebe nechce vpustit kohokoli cizího. Mají své tradice, obřady a tajemství, která si střeţí a kaţdému nevítanému hostovi dají jasně najevo, ţe jeho místo není ve Stínadlech, ale za Rozdělovací třídou. Vontové toto geografické rozdělení pevně dodrţují a bezdůvodně se na druhou stranu města za Rozdělovací třídu nepouštějí. Vontové měli podobně jako Uctívači své znamení, kterým se poznávali a chránili před vetřelci: byl jím špendlík se ţlutou hlavičkou umístěný v klopě kabátu. „Vniknout do Stínadel byl odváţný počin. Kaţdý vetřelec byl Vonty brzy poznán, nepomohl ani ţlutý špendlík, připíchnutý na klopě kabátu pro oklamání Stínadelských.“21 I Rychlé šípy se pokoušely několikrát vniknout do Stínadel se ţlutými špendlíky v klopách kabátů, většinou se ovšem prozradily tím, ţe se neorientovaly v ulicích a často se doptávaly na cestu.

6.2 KATEGORIE ČASU A PROSTORU VE FOGLAROVĚ TRILOGII Geografické umístění Stínadel jiţ bylo kritikou zkoumáno. Dodnes přesně nevíme, kde bájná Stínadla leţí a zda vůbec mají reálný základ. Můţeme tedy vycházet z předpokladu, ţe Foglar si tuto tajemnou část města vymyslel. K tomuto tvrzení nás vede i způsob, jakým Stínadla popisuje - jsou tvořena úzkými uličkami, temnými zákoutími, kde na nás můţe číhat nebezpečí na kaţdém kroku: „Název čtvrti Stínadla dával mnohým posměváčkům z okolí příleţitost k všelijakým špičatým poznámkám… a stínadelští hoši se cítili právem uraţeni, roztrušoval-li někdo o nich, ţe bydlí na bývalém popravišti, nebo ţe jsou potomci popravčích mistrů.“22 Vstupem do této „nadreality“ je Rozdělovací třída, coţ je široká rušná ulice, po které jezdí tramvaje, a která je často vyhlíţeným spásným místem Rychlých šípů. V románu se tato ulice přirovnává ke „kouzelné křídové čáře.“23 Foglar zatajil nejen reálnou předlohu Stínadel, ale pozměnil

21

FOGLAR, Jaroslav. Dobrodruţství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 37.

22

FOGLAR, Jaroslav. Dobrodruţství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 35.

23

Tamtéţ, s. 180.

21

dokonce i názvy ulic. Ve Stínadlech tudíţ můţeme nalézt ulici Ve Svíčičkách, Kropenatku, Černý plácek, Červené schody či koryto Černé vody. Na rozdíl od dalších svých děl situoval autor děj trilogie do městského prostředí. Opouští je pouze v poslední části, kde se Rychlé šípy vydávají nad město hledat Kocouří hrádek, nejvýše poloţené místo ve Stínadlech, a v něm klíč k záhadám a tajemstvím Velkého Vonta Vládi Dratuše. Kocouří hrádek můţeme situovat na pomezí mezi městem a začínajícím pásmem přírody. Díky jeho poloze na nejvyšším kopci Stínadel jej nevnímáme jako městskou část, ale jako prostor, kde město splývá s přírodou. I přes umístění do středu zdánlivě nezajímavého městského prostředí se však autorovi daří čtenáře zaujmout a napnout. Nemusí tedy být pravidlem, ţe veškerá dobrodruţství se odehrávají na vesnicích a v lesích a ţe kluci z města jsou o tyto hry ochuzeni. Domovem pro Rychlé šípy je tzv. Druhá strana. Nachází se zde jejich domy, školy a další věci spojené s běţným ţivotem kaţdého chlapce. Tato městská čtvrť je protikladem Stínadel a působí obyčejně, klidně a ţádná velká dobrodruţství se zde, aţ na pár výjimek, neodehrávají. Dochází zde k mezitřídním střetům a rozbrojům mezi Bratrstvem Kočičí pracky a Rychlými šípy, které se zbytečným sporům snaţí spíše vyhýbat. Druhá strana představuje prostor světla a dobra.24 Ulice jsou zde širší a nepůsobí tak tajemně jako Stínadla. Celý

příběh

Rychlých

šípů

se

v knize

odehrává

v průběhu

dvou let, a to vţdy ve studených ročních obdobích. Vše se děje nejčastěji na podzim, případně v zimě. V téměř kaţdém popisu okolí se objevuje zmínka o sychravém počasí. „[…] bylo jiţ od rána velmi nevlídně. Chvílemi pršelo. Bylo chladno. A večer byl větrný, strašidelný. Po nebi vítr rozháněl těţká oblaka a srpek měsíce jen chvílemi vhodil do ulic trochu své sinavé záře.“25 Záhada hlavolamu je situována do období podzimu: „[…] vítr hučel své podzimní zpěvy“26, druhý díl je umístěn opět do podzimu, tentokrát o rok později. V hlavní dějové linii se nedozvídáme nic o vzniku klubu Rychlých šípů ani o vzniku Bratrstva Kočičí pracky. Autor nám tyto informace ovšem zprostředkovává

24

VALÁŠEK, Martin; JANDOUREK, Jan. Svět Foglarových Stínadel. Souvislosti, 1996, č. 4, s. 71.

25

FOGLAR, Jaroslav. Dobrodruţství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 81.

26

Tamtéţ, s. 98.

22

v jednotlivých sekundárních příbězích, většinou formou vzpomínky na danou událost. Neváhá v textu odbočit a vyprávět příběh, který se odehrál v minulosti. Foglar často uţívá motivu tmy. Většina důleţitých zvratů a momentů se v trilogii odehrává za tmy, případně za večerního šera: „Šero zhoustlo ještě více, nebylo jiţ vidět do větší dálky.“27 Tímto postupem se autor snaţí ve čtenáři vzbudit napětí a vyvolat strach. Ten je podepřen i samotným faktem, ţe se skupina pěti mladých chlapců vydává do temných nebezpečných uliček při západu slunce a odbíjení zvonů některého stínadelského kostela. Pocit strachu o hlavní hrdiny vzbuzují i odchody chlapců do

Stínadel.

V situacích,

kdy

chlapci

tuší,

ţe

je

ve

Stínadlech

nečeká

nic dobrého, zanechávají vzkazy u spoluţáků pro případ, ţe by se v noci nevrátili domů. Povšimněme

si

relativní

benevolentnosti

rodičů.

V knize

narazíme

na pasáţe, kdy se starostlivé maminky loučí se svými syny odcházejícími za dobrodruţstvím. Rodičům se sice chlapecké výpravy příliš nezamlouvají, ovšem nestává se, ţe by jim nějakou výpravu zakázali. Motiv kostela a zvonů se prolíná celou Foglarovou trilogií. Téměř v kaţdé kapitole popisuje Foglar znějící zvony některého ze stínadelských kostelů. Sami Vontové je pojmenovali hrůzu nahánějícími názvy: Umrlčí prst, Velký Dominik, Ţivé srdce, Černý kapucín či Dunivá Kateřina. Motiv zvonice, spjatý s kostelem sv. Jakuba, je také důleţitým místem pro první část Foglarovy trilogie. Sem chodíval mladý Tleskač kaţdý den zvonit a zde byl také násilně ukončen jeho ţivot. Foglarovy romány o Rychlých šípech mají téměř vţdy stejnou strukturu. Členové nejdříve objeví zdánlivě nenápadnou stopu tajemství, za kterou se později vypravují. Po cestě potkávají někoho, kdo jim osvětlí další část příběhu, nebo je nasměruje k dalšímu pátrání. V tu chvíli přichází na řadu fyzické nebezpečí, se kterým se objevitelé potýkají. Poté je čeká odhalení dalších tajných symbolů a pronikání hlouběji do nitra záhady. Příběh končí objevením toho, co hledali a častým útěkem k domovu. Nazíráme-li na Foglarova díla jako na celek, nacházíme jisté prvky schematičnosti a stereotypu. Svatava Urbanová mluví o tzv. mýtu dobrodruţnosti, který je tvořen

27

Tamtéţ, s. 100.

23

modelem: touha – hledání – zápas – cíl. 28 Touhu podněcuje většinou objevení něčeho záhadného: šifry, deníku či jakékoli zprávy, která v chlapcích vyvolá spoustu otázek. Fázi hledání můţeme přirovnat k pátrání po klíči k šifře a řešení záhad. Většinou se při hledání setkávají hlavní hrdinové s nějakou překáţkou, a tím se přechází do fáze třetí – zápasu. Cíl je samotným závěrem příběhu, většinou šťastným, ačkoli to tak vţdy nemusí být. V dílech se vţdy objevují nesváry, chaos a zmatek mezi chlapci, který se rázem uklidní a ustálí poté, co se do problematiky zapojí Rychlé šípy, které svými dobrými vlastnosti, obvykle mírovou cestou, přesvědčí ostatní hochy, ţe mír a přátelství je lepší neţ neustálé boje a bitky. Zde se Foglarova tvorba stává aţ didaktickou. Na téměř bezchybném vzoru Rychlých šípů se snaţí dokázat mládeţi a čtenářům, ţe má smysl udrţovat mezi sebou dobré vztahy a pomáhat druhým. Souhlasíme s faktem, ţe Foglarova didaktičnost je zde na místě, ale své zásady autor podává se značným schematismem a se zkreslováním sociálního včlenění dítěte.29 Děj Foglarových románů se odehrává mimo kaţdodenní realitu. V textu sice narazíme na situace, kdy jsou chlapci nuceni pomáhat doma rodičům a plnit si své kaţdodenní povinnosti, ovšem většina děje se odehrává mimo toto rodinné prostředí a starosti spojené se školními závazky: „Hrdinové těchto kníţek byli z reality ţivotního prostředí vytrţeni a děje příběhů se odehrávaly pouze v situacích, jeţ zbavovaly autory nutnosti vidět celek skutečnosti.“30 Autor v díle nepřipouští fakt, ţe při honičkách a hrách by chlapcům bránili dospělí lidé. V komiksovém zpracování příběhů Rychlých šípů se ale setkáváme např. se stráţníkem, který chlapcům pomůţe dostat se ze spletí podzemních kanalizací. Jde pouze o jednu z výjimečných situací, kdy do osudu protagonistů zasáhl dospělý jedinec. Můţeme se tedy domnívat, ţe Foglar vykresloval chlapce jako „vládce nad ulicemi“ a vším děním s tím spojeným.

28

URBANOVÁ, Svatava. Dobrodruţná literatura. In URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ, Milena. Ţánry, osobnosti, díla.

Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2005, s. 179. 29

CHALOUPKA, Otakar; VORÁČEK, Jaroslav. Kontury české literatury pro děti a mládeţ: (od začátku 19. století po

současnost). Praha: Albatros, 1984, s. 158. 30

Tamtéţ, s. 158.

24

Inspirací pro vznik klubu Rychlých šípů byla údajně skupina mladých chlapců okolo Mladého hlasatele. Zda tento klub skutečně existoval, Foglar nikdy nepotvrdil, ovšem ani nevyvrátil. 31

6.3 MOTIVY VE FOGLAROVĚ TRILOGII Jedním z hlavních motivů Foglarovy trilogie je hlavolam jeţka v kleci, kolem kterého se točí celý příběh prvního a druhého dílu. Tento malý ţelezný hlavolam v sobě skrývá plán k sestrojení létajícího kola, jeţ vymyslel majitel hlavolamu, Jan Tleskač. Závist vedla Tleskačova zámečnického mistra k podlému činu. Shodil chlapce z kostelní věţe,

ale

hlavolam

nezískal,

protoţe

ho

Tleskač

prozíravě

ukryl

do své kůlny, kde ho později našly Rychlé šípy. Malý hlavolam se stal symbolem všech Vontů a tím i celých vontských Stínadel. K uctění Tleskačovy památky ho Velký Vont stále nosil u sebe. Okolo hlavolamu se vedlo několik chlapeckých bitev, které autor popisuje v prvním a druhém dílu trilogie. I v posledním románu je hlavolam ústředním motivem příběhu. Zde ovšem nejde o jeho ukořistění. Velký Vont Vláďa Dratuš nemá jeţka u sebe a vznikají dohady o jeho aktuálním majiteli. Podobně jako v jiných Foglarových dílech se i v románové trilogii objevuje motiv textu v textu.32 Jde o zařazení sekundárního příběhu do hlavního děje, z nějţ hrdinové vycházejí a díky němuţ se děj posouvá kupředu. V trilogii má tento sekundární příběh podobu Tleskačova deníku, jejţ Rychlé šípy naleznou v Jakubském kostele, a dozví se z něj informace potřebné k rozpletení několika záhad, jimiţ je obestřena smrt mladého zámečnického učně. Foglar zařazuje do své trilogie i motiv smrti a to hned v několika případech. Jako první se s ní setkáváme ve vyprávění starého kostelníka u kostela sv. Jakuba, který Rychlým šípům osvětluje záhadu nevysvětlitelné smrti zámečnického učně, Jana Tleskače.

31 32

MRVA, Jiří. Jaroslav Foglar. Kroměříţ: Okresní knihovna, 1990, s. 11. HAMANOVÁ, Růţena. K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar,

Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 18.

25

V tomto případě jde o smrt dokonce násilnou. Tleskač byl shozen z kostelní věţe svým mistrem, který dychtil po jeho vynálezu. Podruhé čtenáře Foglar překvapí smrtí klubového psa Bubliny. Ten byl ukraden Vonty, kteří ho chtěli vyměnit za starou vontskou kroniku. Aţ do poslední chvíle není jisté, zda Bublina své vězení přeţije či nikoli, nakonec ale ve sklepení umírá. Ani v posledním dílu trilogie Foglar neušetřil dětského čtenáře setkání se smrtí. V tomto případě jde ovšem o smrt dávno minulou - Rychlé šípy naleznou v proutěném koši starého Kocouřího hrádku ostatky po zemřelém otci posledního Velkého Vonta. Smrt nepůsobí ovšem tak drasticky, jako tomu bylo v případě smrti Bubliny, jedná se spíše o zamyšlení nad nešťastnou náhodou. Můţeme se zamyslet, proč Foglar motiv smrti tolikrát vyuţil. I v jeho dalších románech (např. Chata v Jezerní kotlině, Boj o první místo) či v komiksovém zpracování Rychlých šípů se se smrtí setkáváme. Zde Foglar nahlíţí na smrt i z jiné stránky, neboť do

komiksových

příběhů

Rychlých

šípů

začleňuje

nejen

smrt

přirozenou

a násilnou, ale i problematiku sebevraţdy. V jednom z příběhů si sběratel Maxmilián Dráp omylem spálí obálku s velmi vzácnou poštovní známkou a kvůli tomu ztrácí smysl ţivota. Rychlé šípy nachází jeho tělní pozůstatky, podobně jako kostra chlapce na půdě v posledním dílu trilogie, na osamělé půdě. V dětské literatuře se často setkáváme s tabuizací motivu smrti. Můţeme se domnívat, ţe chtěl autor tímto čtenáři přiblíţit svět dospělých, ve kterém je běţnou součástí ţivota. I přes fakt, ţe smrt zvířete je pro dětskou duši výrazným zlomem, nebojí se autor popsat nepříjemnou situaci detailně: „Pes se však nehýbal, ani hlavu nepozvedl, a kdyţ hoši poloţili ruce na jeho tělo, shledali, ţe je studené, ztuhlé.“33 Smrt je ve Foglarových dílech vţdy spojena s tajemstvím. Ať se jedná o smrt Tleskačovu (Záhada hlavolamu) nebo Dymourovu (Tajemství Velkého Vonta), vţdy se za ní skrývá nějaká ponurá historie. Nikdo zde neumírá jen tak, bez důvodu. Často se setkáváme s tím, ţe smrt zavinila nějaká druhá osoba, nemluví se zde tedy o smrti přirozené. Náhodná smrt postihla pouze Tleskačova zámečnického mistra, který při snaze překazit průběh voleb o Velké Vontství spadl do podzemní stoky Svatojakubského

33

FOGLAR, Jaroslav. Dobrodruţství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990, s. 344.

26

kostela, kde se napil vody nakaţené krysami a na následky nákazy zemřel. Jeho smrt je vnímána jako trest za násilný čin, kterého se dopustil na svém učni. Smrt zde autor ale pojímá i jako pozitivní impuls k pohybu věcí budoucích. Celé Vontské hnutí je postaveno na dávné minulosti, kdy mezi hochy panovalo bezvládí a nekonečná rivalita o vládu a moc. Na Rozdělovací třídě se odehrávaly klukovské rvačky, kterých se mnohdy účastnilo několik stovek chlapců. Tyto nesváry ukončila aţ událost, kdy byl Robert Komour, jeden z místních chlapců, zasaţen kamenem do hlavy a pár dní na to svému úrazu podlehl. Tato událost dokázala Stínadla stmelit a nastolit mezi chlapci alespoň na určitou dobu pevný řád. Od té doby byl ve Stínadlech řád a mezi chlapci vznikla pevná hierarchie. V komiksových seriálech můţeme narazit i na smrt výchovnou. 34 Autor nám prostřednictvím příběhu, ve kterém někdo těsně unikne smrti nebo jí nakonec podlehne, chce ukázat závaţnost a nebezpečí některých situací. Varuje děti prostřednictvím příběhů před bruslením na tenkém ledě, zahráváním si se zbraněmi či s hořlavinami a sirkami.

34

VALÁŠEK, Martin; JANDOUREK, Jan. Svět Foglarových Stínadel. Souvislosti, 1996, č. 4, s. 76.

27

7. ROZBOR HRNČÍŘOVY TRILOGIE Děj románů Svatopluka Hrnčíře se odehrává v malé vesnici Mlázovice a je časově zařazen do současnosti. První díl trilogie s názvem Ostrov Uctívačů ginga začíná na dětském hřišti v jiţ zmíněné vesnici, kam přijíţdí chlapec jménem František Hurych za svým dědečkem na prázdniny. Zde se setkává s dvěma chlapci, Tomášem a Kůkem, jimţ ukazuje časopisy s příběhy Rychlých šípů, které nikdy nebyly vydány. V časopisech se dozví o tajemném spolku, který si říká Uctívači ginga, a společně s Tomášem a Kůkem se rozhodnou po této skupině pátrat a dozvědět se více. Druhý díl trilogie má poněkud jinou strukturu - nacházíme dva prolínající se příběhy. První vypráví opět o chlapecké trojici z Mlázovic, druhý vede čtenáře do starého mnišského kláštera, kam se dostane neznámý trosečník Dominik, jehoţ loď ztroskotá v bouři. Jeho havárie mu způsobí ztrátu paměti, a proto se čtenář o jeho dávném osudu dozvídá postupně, podle toho, na co si trosečník vzpomene. V průběhu četby zjišťujeme, ţe mladí dobrodruzi z Mlázovic i Dominik se zabývají stejným tématem. V obou příbězích se snaţí nalézt tajemnou pyramidu a v ní ukrytý poklad dovezený z Egypta. Chlapci se aktivně zapojují do pátrání, nalézají mapy, deník a další stopy po stavbě pyramidy. Dominik tolik aktivní není. Jednak mu to neumoţňuje jeho aktuálně podlomené zdraví, jednak si kvůli ztrátě paměti spoustu věcí nevybavuje. V závěru knihy oba příběhy splývají a všechny postavy se setkávají na místě, kde je poklad ukrytý. Vychází najevo, ţe trosečník Dominik je kamarádem Cyrila Kasky – tzv. Dvoumetra, který se dobře zná s kluky z Mlázovic, čímţ se oba dosud paralelně se rozvíjející příběhy propojují. Kaska seznámí Dominika s Mlázovickou trojicí a společně pomohou Dominikovi nalézt chybějící dílky jeho ztracené paměti. Dominik pobýval dlouhý čas v buddhistickém klášteře v Tibetu. Autor se neomezuje pouze rodným krajem a nebojí se zapojovat motivy i z ciziny a exotické prvky, coţ samotný děj obohacuje. Třetí díl čtenáře hlouběji seznamuje se stínadelskou historií. Hlavní zápletku tvoří opět mlázovičtí hrdinové. Tentokrát pátrají po zmizelém stínadelském kurýrovi, který měl na starosti převoz „pokladu“ od Velkého Vonta k překupníkovi. Jak se postupně během četby dozvídáme, zmíněným pokladem nejsou drahokamy ani zlato, jedná se o list ginga zalitý v jantarové pryskyřici. Tento předmět byl Uctívači velmi ceněný, a proto se po jeho ztrátě společenství rozpadlo. Naši hrdinové spolu s Cyrilem 28

Kaskou pomohou Vontům nalézt zpět to, co jim patří. Klíč k záhadě objevuje tentokrát jeden z chlapců hned v prvních kapitolách knihy. Při výpravě do Stínadel narazí na velkou černou věţ, v jejímţ sklepení náhodou nalézá na zemi pohozenou velkou kandelu – svíci, kterou vyuţívá jako světlo na cestu sklepením. Aţ doma při pečlivějším zkoumání na ní nachází ornamenty značící, ţe svíce patřila Uctívačům. Později svíce prozradí i další tajemství a odkryje šifru, která vede k celkovému rozluštění záhady točící se okolo zmizelého kurýra s pokladem. V trilogii se autor nechává inspirovat svým předchůdcem, Jaroslavem Foglarem. Nepřímo zde navazuje na jeho trilogii Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta. V mottu Ostrova Uctívačů ginga vyslovuje autor přání, aby legendu knih Jaroslava Foglara rozvíjely i další generace,35 coţ se vzhledem k počtu Foglarových pokračovatelů daří. Hrnčířova románová trilogie je psána obecnou hovorovou češtinou. Příběh je vyprávěn z pohledu vypravěče a doplňován přímou řečí, ve které se často vyskytují nespisovné hovorové výrazy. Pro Hrnčířovu tvorbu je typické vytváření nových slov a pojmenování. Jejím prostřednictvím autor nutí čtenáře zapojit fantazii a při četbě si leccos odvodit a domyslet. Nejvíce těchto novotvarů vyuţívá Tomášova sestra Katka, která je zároveň autorkou mnoha z nich. Jedná se nejčastěji o zkratky delších názvů tvořené ze slabik jednotlivých slov, např. Mašíblové – MAgoři, ŠÍlenci, BLázni. Podobnou sloţeninu nacházíme i u pojmenování nových chlapeckých skupin, které se rozhodly pátrat ve Stínadlech. Takové skupiny Vontové v Hrnčířově trilogii nazývali Norýši – sloţenina prvních dvou písmen slov Nové Rychlé Šípy. Můţeme si povšimnout i novotvarů, které Katka vymýšlí, aniţ by je skládala z počátečních částí slov. Jedná se např. o chlupohrabku neboli hřeben, šiškokrytku čili čepici nebo fidlizubku jako zubní kartáček. Hrnčíř pouţívá i neobvyklá slova, kterými vyjadřuje rozhořčenost některého z hrdinů. Mezi hojně uţívané „nadávky“ řadíme kruciheršvec, a hrome, hernajs, krutibrko, kryndapána, dále také se zde vyskytují stejná slova jako ve Foglarově trilogii – himbajsšůviks, u jóviše či samotné šůviks. Na epigonské vyuţití těchto výrazů upozornil

35

HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 1999, přebal.

29

jiţ David Kroča, který ve své recenzi románu uvádí, ţe Hrnčířův protagonista v díle nepřirozeně kleje.36 S touto kritikou souhlasíme, neboť Hrnčíř své výrazy pouţívá nevhodně a příliš často a následkem toho se nám jeví jako neslušné a do textu se nehodící. Svatopluk Hrnčíř vyuţívá v textu i cizích slov, kterými rozšiřuje čtenáři jeho slovní zásobu. Autor je častěji opakuje a pro čtenáře je jednodušší si výrazy zapamatovat. Máme na mysli například výrazy grota (umělá jeskyně) nebo defufa (stará kruhová stavba, ukrytá na vyvýšeném pahorku).

7.1 POSTAVY V HRNČÍŘOVĚ TRILOGII Hlavní postavy autor představuje hned na prvních stránkách kaţdého románu. Jedná se o skupinku tří chlapců prepubertálního věku. Dva z nich – Tomáš a Martin – ţijí v Mlázovicích, v Podkrkonoší. K této nerozlučné dvojici se přidává třetí kluk z Prahy, František. Není to rodák z vesnice, přijíţdí sem pouze na prázdniny za svým dědečkem, ovšem velmi rychle se zde adaptuje a chlapci ho přijmou, jako by s nimi vyrůstal. Velkou pomocnicí při řešení záhad a šifer jim je Tomášova sestra Katka, kterou nejprve chlapci mezi sebe přijmout nechtějí, ale později poté, co jim osvětlí nejednu záhadu, jí dovolí podílet se na pátrání. Ač to klukům není vţdy příjemné, obrací se na ni s prosbou o radu a pomoc při řešení hádanek, nad kterými si sami lámou hlavy celé hodiny. Katka, zběhlá v luštění různých šifer, vše bleskově vyřeší. Na rozdíl od Foglara se v Hrčířově díle vyskytuje větší mnoţství dospělých hrdinů, kteří

se

snaţí

mladším

dobrodruhům

pomoci

v jejich

pátrání

a

často

jim i ona dobrodruţství a záhady tajně vymýšlí a připravují. Vedle hlavních postav tedy hrají neméně důleţitou roli. Výraznou dospělou postavou je Tomášův děda Schovánek. Jak se později v díle chlapci dozvídají, i on byl kdysi Uctívač, a tudíţ pomůţe chlapcům odhalit nejednu záhadu. Je velkým sběratelem achátů a díky tomu chlapcům poskytne důleţité informace o tajemném „mluvícím kameni“, který je navede na další stopu. Velkým pomocníkem je chlapcům i druhý z dospělých – Cyril Kaska. Díky svému zevnějšku si vyslouţil přezdívku Dlouhé Bidlo, inspirovanou postavou z Foglarovy

36

KROČA, David. Hrnčířův epigonský román. Ladění, 2000, č. 3, s. 24.

30

trilogie. Kaska vystupuje v prvním díle Hrnčířovy trilogie jiţ jako dospělý muţ, který ze začátku působí jako nepřístupný a nevrlý hospodský povaleč, později se ale ukáţe jako výborný informátor. Na rozdíl od Dlouhého Bidla, kterého známe z Foglarovy trilogie, zde nevystupuje jako postava záporná a škodící. Jak ve Foglarově trilogii, tak i u Hrnčíře nalézáme dvě skupiny mladých hochů, které se od sebe diametrálně odlišují svým chováním, jednáním i zevnějškem. U Foglara můţeme

postavit

proti

Rychlým

šípům

do

opozice

nejen

Bratrstvo

Kočičí

pracky, ale i chlapce z městské části Dvorce – tzv. Dvorečáky. I v Hrnčířově trilogii můţeme nalézt záporné postavy. V prvním dílu trilogie jsou to samotní Vontové, kteří se snaţí mlázovické trojici pátrání překazit. V knize nenacházíme jejich bliţší pojmenování. Obávanou, ale neškodnou skupinkou údajných nepřátel jsou i chlapci ze sousední vesničky Chroustov. Z důvodu jejich neustálého posmívání se protagonistům na ně padá stín podezření při jakémkoli pokusu o útok na mlázovické hrdiny. V závěru knihy ale zjistíme, ţe touto skupinkou chtěl autor pouze odvést pozornost od pravých nepřátel. Opravdového nepřítele nacházíme v druhém dílu trilogie. Jde o zákeřného mnicha Rufuse, který, hnán touhou po penězích, málem vědomě usmrtí bezbranného trosečníka. S nepřítelem se setkáváme i ve třetím Hrnčířově románu. Pod tzv. maskou Zorra se skrývá pan Farský, bývalý člen skupiny Uctívačů. Podobně jako v druhém dílu Rufuse, i jej motivuje touha po bohatství a svými výhruţnými nápisy po zdech podepsanými

„Zorro“

nahání

strach

hlavním

hrdinům.

Druhým

nepřítelem

je Širokko37, kterého autor přejal z Foglarovy trilogie. Foglar jej vypodobnil jako silného mrštného muţe bránícího post Velkého Vonta a celou Vontskou tradici. Široko byl ve skutečnosti poslední Velký Vont, svou identitu ale skrýval za bílou maskou, aby nebyl svazován při svých činech postavením mezi chlapci. I v Hrnčířově románu je Širokko postavou silnou, není zde sice v roli kladného hrdiny, ale také je úpěnlivým hledačem vonstkého pokladu. V závěru knihy se dozvídáme, ţe Zorro a Širokko jsou totoţní, oba totiţ ztělesňuje zákeřný Farský. Zde můţeme vidět

charakterovou podobnost

37

mezi Širokkem,

muţem v bílé

V prvních vydáních Foglarovy trilogii nalezneme tuto přezdívku psanou s dvěma „k“ (Širokko), v nejnovějším vydání je přezdívka zjednodušena a psána s jedním „k“ (Široko). Hrnčíř pouţívá původní verzi Foglarova pojmenování a svoji postavu pojmenovává s dvěma „k“ (Širokko).

31

masce, a Zorrem, který, dle originální předlohy napsané americkým spisovatelem Johnston Mcculleym, má masku černou. Lze tedy předpokládat, ţe Hrnčíř při tvorbě postavy Zorra vycházel nejen z Foglarova Širokka, ale také z literární postavy amerického spisovatele. Není to jediný odkaz na známou fiktivní postavu, vytvořenou jiným autorem. V trilogii odkazuje autor i do staré Anglie na proslulého detektiva Sherlocka Holmese, kdyţ chlapci tímto způsobem titulují Kateřinu luštící odkaz Uctívačů. „Watsone, to je skoro na jedničku!“ prohlásila slečna Holmesová. 38I Tomáš, zvaný Kůk, si vyslouţil svou přezdívku díky velkému zájmu o moře a zámořské obejvy po námořním kapitánovi Cookovi, proto ho jeho kamarádi oslovovali Admirále nebo Kapitáne. Jedním z hlavních motivů románu, jejţ Hrnčíř převzal z Foglarova díla, je skupina mladých chlapců, říkající si Uctívači ginga, po nichţ Hrnčíř pojmenoval i všechny díly trilogie. U Hrnčíře se ovšem tato skupina reálně nevyskytuje. Děj je zasazen do doby, kdy uţ se původní klub Uctívačů ginga dávno rozpadl a poslední opravdoví členové

této

party

jsou

v roli

dědečků

a

babiček.

Doslýcháme

se

tedy

o nich jen z vyprávění dospělých či z podkladů a stop, které mlázovická trojice nalezne při svém pátrání. Uţ samotný fakt, ţe děda Schovánek je dobrým přítelem Cyrila Kasky, bývalého Uctívače, nám dává naději, ţe se o skupině okolo cizokrajného stromu v trilogii dozvíme více. Důleţitým znamením všech Uctívačů je list z posvátného stromu, který kaţdý člen nosívá neustále při sobě. Největší pozornost se této skupině věnuje v prvním dílu Hrnčířovy trilogie, kde mlázovická trojice pátrá přímo po odkazu Jakuba Struny – bývalého Uctívače. Zde se dostáváme i do samotné svatyně Uctívačů ginga – na ostrov Chu leţící nedaleko Mlázovic. Ve druhém dílu naráţíme na skupinu Uctívačů zprvu spíše okrajově. Později nás ale děj dovede aţ do jejich stínadelské svatyně, která je kvůli časovému odstupu poškozená a posvátný strom uschlý.

38

HRNČÍŘ, Svatopluk. Maják Uctívačů ginga: bratrstvo ztraceného talismanu. Praha: Ostrov, 2005, s. 97.

32

7.2 KATEGORIE ČASU A PROSTORU V HRNČÍŘOVĚ TRILOGII Děj románů se odehrává v obci Mlázovice a jeho blízkém okolí. Autor si jako předlohu pro své dílo vybral reálné místo v severních Čechách nedaleko Jičína. Domníváme se, tato lokace byla zvolena nejen kvůli tomu, ţe se jedná o autorův rodný kraj, ale i z důvodu pestré okolní přírody. Pro svůj dobrodruţný příběh potřeboval prostředí členitých lesů a zajímavého terénu, kde se mohou odehrávat tajemné chlapecké výpravy. Zobrazuje jednoduchý ţivot na vesnici: děti si hrají, kdekoli chtějí, mají svůj vlastní prostor pro zábavu. Hned v úvodu prvního dílu trilogie autor seznamuje čtenáře s tzv. Okruhem smrti, místem, kde chlapci závodili na kolech a trávili většinu svého volného času. V okolí Mlázovic se vyskytují i tzv. Stínadla. Jde o místo leţící v údolí pod zříceninou hradu Pustohrad, kde se v minulosti konaly popravy vězňů. Autor jako jediný z Foglarových pokračovatelů prozrazuje údajnou předlohu Stínadel.

Jedná

se o praţskou městskou čtvrť – Staré Město. Jak se dozvídáme v prvním románu Ostrov Uctívačů ginga, název pro městskou část Stínadla je odvozen od míst, kde se konaly veřejné popravy –„stínání hlav“. Přesnější lokalizaci daného místa osvětluje Hrnčíř prostřednictvím hlavního hrdiny Františka, který přímo z Prahy pocházel. „Jo, ale Druhou stranu v Praze nenajdeš. Říká se, ţe je to Staré Město nebo Malá Strana. Spisovatelé vţdycky něco pozmění a přejmenují.“39 Sem se ovšem chlapci tak často nevydávají, své výpravy směřují do bliţšího okolí svého bydliště. Výpravy do Stínadel podniká častěji jen František, který bydlí v Praze a k samotnému pátrání nemá tak daleko jako Mlázovičtí. Jeho výpravy a celkový popis stínadelských uliček dosahují konkrétnějšího rázu. Vše se totiţ odehrává za denního světla, kdy se odhalují i ta nejtajnější zákoutí, a proto ulice nepůsobí hrůzostrašně. Chlapci se zde mohou cítit bezpečněji, protoţe vontská organizace jiţ po letech není tak aktivní, jako bývala za ţivota Rychlých šípů. Téměř bez jakýchkoliv problémů se mohou po Stínadlech pohybovat, nehrozí jim nebezpečí a nikdo je ze stínadelských uliček nevyhání. Třetí díl trilogie je do těchto ulic situován více

39

HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 2000, s. 9.

33

neţ oba předchozí. Objevuje se v něm touha po znovuobnovení vonstké organizace a celého hnutí. Tento fakt nutí chlapce být při pátrání obezřetnější. Příběh mlázovické trojice se odehrává vţdy o letních prázdninách, kdy chlapci nemusí myslet na školu a povinnosti s ní spojené a mohou se plně věnovat všem záhadám, které jim přijdou do cesty. Díky pěknému počasí mají chlapci více moţností pátrat venku, k čemuţ jim přispívá i fakt, ţe v létě jsou dny delší jak noci. Nezřídka přespávají i v přírodě. V tomto letním čase chlapce lákají i vodní hrátky. Díky moţnosti koupání mohou chlapci pátrat i po stopách vedoucích pod vodní hladinu, jak tomu je v prvním dílu trilogie, kdy se musí potopit či podplavat pod vodní překáţkou, aby se dostali k cíli svého snaţení. Voda chlapce přitahuje i v druhém dílu románové trilogie, kdy zcela náhodou naleznou těsně nad vodní hladinou rybníka stopy k „neviditelnému srubu“, jak jej později nazvali, a tento nález je pro další pátrání klíčový. Kompozice jednotlivých dílů trilogie si není vţdy podobná. V prvním dílu nalézáme jednoduchou hlavní linii příběhu, která je rozšířena retrospektivními odbočkami ve formě čtení deníku, který nalezne mlázovická parta. Druhý díl je jiţ rozdělen na dvě vzájemně se protínající příběhové linie, které v závěru vyústí ve společný konec. Třetí díl je strukturou velmi podobný dílu prvnímu - jednoduchá dějová linie, zabíhající občas do vontské minulosti, o které se dozvídáme z nalezených dopisů či rozluštěných šifer. Ač se autor snaţí výstavbu jednotlivých románů měnit, nacházíme zde schematické prvky, které ubírají trilogii na kvalitě. V jednotlivých románech naráţejí hlavní hrdinové vesměs náhodou na záhadnou stopu a vydávají se za dobrodruţstvím. Kdyţ si neví rady, objeví se některý z dospělých, který jim poskytne příslušnou radu či nějaký materiál, s nímţ mohou pokračovat v pátrání. Často nachází stopy náhodně, bez vlastních přičinění, coţ příběhu ubírá na reálnosti. Ve třetím dílu trilogie Tomáš zcela náhodou narazí ve vetešnictví na starou loď, a protoţe je ve svých představách vášnivým cestovatelem, o loď se zajímá. V jejích útrobách opět náhodou nalézá klíč k šifře, kterou objeví čtveřice (tentokrát i s mladou slečnou Kateřinou) ve svíci náhodně objevené Františkem ve sklepeních Černé věţe.

34

7.3 MOTIVY V HRNČÍŘOVĚ TRILOGII Svatopluk Hrnčíř navazuje na trilogii Jaroslava Foglara především prostřednictvím jiţ zmíněné skupiny Vontů, kteří se nazývají Uctívači ginga. Tuto skupinu jsme si představili jiţ v kapitolách výše, zaměřme se proto na další motivy, které autor v díle vyuţívá.

Protoţe

se

jedná

o

knihu

navazující

na

příběhy

Rychlých

šípů, očekáváme, ţe ústředním motivem bude opět hlavolam jeţka v kleci. Autor zde však naopak tento motiv téměř vynechává. Na jeţka v kleci a celou vontskou organizaci v díle téměř nenarazíme. Naráţíme na něj jen v podobě odkazu na dávnou minulost, pro aktuální příběh je bezvýznamný. Autor láká čtenáře k četbě pomocí tajemných názvů, kterými tituluje nejen romány samotné, ale i názvy míst a předmětů. Třetí díl trilogie Maják Uctívačů ginga jiţ svým názvem láká na moře, hledat tajemství na dalekém ostrově. Majákem se zde myslí jen stará věţ ukrytá v nedalekém lese, tudíţ se ani tentokrát chlapci do ciziny nevydají, ale „maják“ hledají ukrytý uprostřed mlázovických lesů. S podobným motivem se setkáváme i v prvním díle s názvem Ostrov Uctívačů ginga. Také zde nenajdeme ostrov v pravém slova smyslu, jedná se jen o malou část lesa ohraničenou potokem. I v díle Svatopluka Hrnčíře nacházíme motiv textu v textu. Reprezentují jej články z deníků, které v trilogii mlázovická trojice nalezne. Vypravují se v nich příběhy a osudy bývalých Uctívačů či dalších důleţitých postav s nimi spojených. Nejedná se ovšem o celistvé příběhy, většinou jen o úryvky z jejich ţivota, či poselství, která chtějí vzkázat mladším generacím. Motiv zrady nebo jakéhokoli selhání si najde místo téměř v kaţdé dobrodruţné literatuře. Pomocí zrady se autorům jednodušeji dosahuje dynamičnosti děje. I Svatopluk Hrnčíř pouţil jistou formu zrady ve svém díle. Poprvé na ni naráţíme hned v první části trilogie, kdy se mezi dva nerozlučné kamarády vmísí chlapec z Prahy. Přátelství mezi chlapci je pak ohroţeno. Jako zradu můţeme vnímat fakt, ţe jeden z prvotní dvojice se přidává na stranu nového kamaráda a vydává se s ním za dobrodruţstvím bez svého původního společníka. Později dochází k usmíření všech tří chlapců a začínají pátrat společně. Motiv zrady a podvodu autor vyuţil i v druhém dílu trilogie. Odhaluje identitu údajně neškodného Rufuse, správce budovy v mnišském klášteře, který pod rouškou hábitu byl ve skutečnosti uprchlý a hledaný zločinec. Rufus zrazuje důvěru ostatních mnichů tím, 35

ţe potají rozkrádá majetek kláštera. Jako další zradu můţeme vnímat i fakt, ţe stopy k vysvětlení záhad připravují mlázovické trojici dospělí lidé, nejčastěji jejich přímí příbuzní. Děj tím ztrácí na dramatičnosti a vytrácí se z něj skutečné tajemství. Chlapci sice proţívají dobrodruţství, ale autor vţdy vzápětí odhalí, kdo jim danou cestu za pokladem připravil. Smrt v díle Svatopluka Hrnčíře není hojně uţívaným motivem. Autor v trilogii zmiňuje vesměs jen smrt přirozenou. Na dvou následujících příkladech si ukáţeme i smrt násilnou, která se ovšem vyskytuje velmi zřídka. V druhém románu trilogie je tento motiv zastoupen v sekundárním příběhu o trosečníku Dominikovi, který je obestřen záhadným ztroskotáním jeho lodi a následnou ztrátou paměti. Nejdříve autor tuto skutečnost vysvětluje jako nešťastnou náhodu, později se dozvídáme, ţe se jednalo o pokus o vraţdu. Násilníkem byl nebezpečný zločinec Hais, v klášteře známý jako Rufus. Naštěstí se útočníkovi nepodařilo Dominika usmrtit, způsobil mu pouze lehká zranění, která mniši v klášteře ošetřili. Metaforicky můţeme smrt nalézt i v situaci, kdy musel kurýr s „pokladem“ Velkého Vonta, listem ginga zalitým v pryskyřici, uprchnout ze Stínadel. Ač to byl jeho domov, opustil toto místo, aby uchránil talisman Uctívačů ginga před odcizením. Pro Uctívače se ale kurýr tímto stal „mrtvým“, domnívali se, ţe talisman ukradl pro sebe, a proto na něj zanevřeli. Odchod do vyhnanství, skrývání se a utajování vlastní identity ho odřízlo od kaţdodenní reality a kurýr sám v sobě zemřel, ač tento jeho zásluţný čin se později ukázal jako zásluţný.

36

8. KOMPARACE Jaroslava Foglara můţeme zařadit mezi nejčtenější české autory dobrodruţné literatury pro

mládeţ.

Jeho

knihy přinášejí

četné příběhy chlapců touţících

po dobrodruţství a napětí. Některé kritické soudy hodnotí Foglarova díla jako schematická, s tím lze nepochybně souhlasit. Na druhé straně je třeba ocenit autorův přínos mladším generacím. Foglarovy dobrodruţné romány nabývají na autentičnosti svým zasazením do historie. Oproti tomu Hrnčíř své romány časově situuje do současnosti, vytrácí se z nich tajemný duch minulosti a trilogie ztrácí na přitaţlivosti. Foglarova díla se často setkávala s kritikou, která pomyslně rozdělila čtenářskou obec na „profoglarovskou“ a „protifoglarovskou.“ Jaroslav Toman uvádí: „Na jedné straně byl vehementně odmítán a umlčován a vykazován na okraj literatury, ať jiţ z důvodů uměleckých nebo ideologických, na straně druhé byl adorován a veleben.“40 Inspirace Foglarem pomohla Hrnčířovi k vytvoření základní myšlenky uctívačské trilogie, některé motivy ovšem nezapracovává tak dobře, jako jejich původní autor. Můţeme konstatovat, ţe při zpracování určitých motivů si Hrnčíř ulehčuje práci na úkor její kvality. Jeho díla nejsou tak napínavá a dobrodruţná jako Foglarova. V rozhovoru s Ivo Fenclem41 vysvětluje Svatopluk Hrnčíř, proč se rozhodl pokračovat

ve foglarovské

linii.

Chtěl podobně

jako

Foglar

obohatit

kniţní

trh dobrodruţnou literaturou. Zdá se ovšem, ţe kaţdý měl pro tento čin jiný důvod. Foglar svoje knihy psal s myšlenkou ukázat mládeţi vzor správného a slušného chování, který reprezentuje postava Mirka Dušína. Hrnčířova trilogie nemá tak výchovný charakter jako trilogie Foglarova. Hrnčíř Foglara a jeho přístup k mládeţi sice obdivuje, svou vlastní literaturu ale omezuje pouze na dobrodruţný příběh. Jakákoli hlubší výchovná myšlenka pro něj není prvořadá. Ač mají chlapci z Mlázovic dobrý morální základ, autor na něj přímo nepoukazuje, jako to dělá Foglar. Jediným výchovným motivem, který Hrnčíř vyuţívá, je aktivní zapojení čtenáře do děje. Několikrát sám autor čtenáře nabádá k zapojení

40

se

pomocí

přidané

mapy,

šifry

či

přesmyčky,

musí

TOMAN, Jaroslav. Foglarova tvorba pro mládeţ v proměnách doby a literární kritiky. In K fenoménu Jaroslav Foglar.

Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 81. 41

kterou

HRNČÍŘ, Svatopluk. Semtamťukovi se nepodobám, Tvar, 2005, roč. 16, č. 8 s. 18-19.

37

vyluštit, aby se dozvěděl, co se bude dít dál. „POZNÁMKA, která není určena pohodlným čtenářům a čtenářkám. Chceš se zapojit do příběhu našich hrdinů? Pokus se přečíst zašifrovanou zprávu a teprve potom pokračuj v četbě.“42 Zapojení čtenáře do děje vyuţívá ve svých dílech i Jaroslav Foglar. Jeho záměrem není jen dopřát čtenáři zábavu při četbě, jak je tomu u Hrnčíře, ale jeho hlavním záměrem je rozvíjet čtenáře prostřednictvím hádanek a šifer. Přínos pro rozvoj mládeţe a mravního základu nadcházející generace můţeme nalézt v Hrnčířově vztahu k přírodě. Uctívači ginga byli totiţ ochránci přírody a sám zakladatel Uctívačů čtenáře vybízí k zachování přírody i pro ty, kteří přijdou po nás. „Struna dbal také o to, aby znali přírodu, aby ji ctili a chránili.“43 Hrnčíř vyuţil podobného motivu jako Foglar – do role hlavních postav situoval skupinu dospívajících, kteří touţí po dobrodruţství a odhalování záhad. Odlišné je ovšem sloţení skupin. V Hrnčířově díle je součástí skupiny i ţena, na rozdíl od Foglarových Rychlých šípů, které tvoří jen chlapci. Při tomto zjištění se můţeme zamyslet, z jakého důvodu se Foglar rozhodl nezapojit opačné pohlaví do svých knih. V jiných jeho románech sice můţeme na ţenskou hrdinku narazit, ale nikdy není popsána v tak dobrém světle, jako tomu je u chlapeckých postav. V komiksovém zpracování Rychlých šípů se objevuje Alţběta Prknářová, přezdívaná Haha-Bimbi, kterou Rychlonoţka s radostí nazývá BabaHimhi. Je to dívka statné postavy, proti které bojují Rychlé šípy v bitvě o dosaţení pevnosti a své vlajky. V této souvislosti vystupuje ţena jako postava záporná. Příčinou absence ţen ve Foglarových románech můţe být i fakt, ţe mu ţeny ţivotní cestu výrazněji nezkříţily. Jak víme, nikdy se neoţenil, ačkoli krátkodobější známosti měl.

Jeho spolupracovnice v účtárně se k tomuto tématu vyjadřuje:

42

HRNČÍŘ, Svatopluk. Maják Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 2005, s. 98. Stejné oslovení čtenáře nalezneme v Pokladu

Uctívačů ginga (s. 38) a v Ostrovu Uctívačů ginga (s. 71/72). 43

HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga. Praha: Ostrov, 1999, s. 93.

38

„Bylo mu uţ osmadvacet a mně bylo nápadné, ţe mu nikdy nezavolala holka, ţe nikdy nešel na rande. Měl jen ty své skauty, psal Bobří řeku a bydlel s maminkou.”44 Je nutné si ale uvědomit dobu, ve které Foglar ţil. Za jeho ţivota bylo přátelství mezi muţi navzájem daleko pevnější, téměř „na ţivot a na smrt“. Není tedy divu, ţe Foglar toto chlapecké přátelství vykresluje i ve svých knihách. Z pohledu dneška nám však některé pasáţe mohou připadat přehnané a dokonce evokovat homosexuální ladění. Hrnčíř udělil jednu z hlavních rolí mladé dívce Kateřině, sestře Tomáše. Ač ji v díle chlapci moc v oblibě nemají, chodí za ní pro radu a pomoc při pátrání. Katka je sama velmi aktivní dívka a tudíţ se snaţí z kluků vyzvědět co nejvíce informací. I z tohoto důvodu ji moc v lásce nemají, ale protoţe bez ní se pátrání těţko pohne kupředu, snaţí se s ní dobře vycházet. Výjimkou je František, který ke Katce chová jisté sympatie. Hrnčíř narozdíl od Foglara začleňuje do díla i prvky mladické lásky a Františka vykresluje jako mladého, velmi nervózního a stydlivého se chlapce, který při jakémkoli střetnutí s Kateřinou není úplně ve své kůţi: „Nebohý František opět zazmatkoval. Protoţe dívka k němu mířila s napřaţenou rukou. Nečekal to, copak si někdy podávali ruce? ... Zrudl. Co má udělat dřív? Jenomţe – asi by měl něco říct. Na co se ptala?“45 Hrnčíř přisuzuje dívce kladné vlastnosti a popisuje její přitaţlivý zevnějšek. Následující ukázka pochází z třetího dílu trilogie, kdy František na začátku letních prázdnin potkává v Mlázovicích Kateřinu: „Je vyšší, dospělejší a má delší vlasy, které jsou upravené, jako kdyby právě šla do tanečních.“46 Naráţíme na první vlnu sympatií, které František ke Kateřině chová. Oproti tomu ve Foglarových dílech ţeny a dívky příliš prostoru nedostávají, a pokud se zde o některé zmíní, vţdy jen okrajově. Nejsou popisovány jako krásné nebo přitaţlivé, spíše jsou jim přiřknuty chlapecké vlastnosti, tudíţ se nechovají tak ţensky, jak by se od nich očekávalo, ale mají bojovnou chlapeckou povahu.

44

PEŠEK, Ondřej. Byl Jaroslav Foglar gay, nebo ne? A záleţí na tom vůbec? In: topzine.cz, 17. 5. 2011. Dostupné z:

http://www.topzine.cz/byl-jaroslav-foglar-gay-nebo-ne-a-zalezi-na-tom-vubec. 45

HRNČÍŘ, Svatopluk. Maják Uctívačů ginga: bratrstvo ztraceného talismanu. Praha: Ostrov, 2005, s. 44.

46

Tamtéţ, s. 45.

39

Foglar Stínadla vylíčil jako tajuplnou městskou část, plnou temných zákoutí, úzkých uliček, pavlačí a nároţí. V Hrnčířově románu taková Stínadla nenalezneme. Ačkoli Hrnčířovi

hrdinové

podnikají

výpravy

do

Stínadel

za

odhalením

některého

z tajemství, nepotkávají po cestě jiţ mladé skupinky Vontů, ze kterých by měli mít strach. Do cesty jim vstupují spíše dospělé osoby, které pro ně ovšem nejsou nebezpečné. V trilogiích je výrazný kontrast lokalizace prostředí, kde se příběhy odehrávají. Rychlé šípy svá dobrodruţství proţívají v zákoutích ulic, pavlačí, náměstí a odlehlých městských prostorách. Aţ na pár ojedinělých případů nevedou jejich cesty mimo město. Hrnčíř oproti tomu své příběhy situuje na venkov a do přírody. S městským prostředím se v jeho díle téměř nesetkáme. Hrnčířův příběh zavede čtenáře i za hranice naší země, konkrétně do italského a čínského mnišského kláštera v druhém dílu trilogie. O kultuře cizích zemí se nic nedozvíme, ale vnáší to do příběhu prvky exotična, podobně jako záhada točící se okolo zmizelé buddhistické sošky či modlitebního bubínku. Dospějeme ovšem k názoru, ţe autor tyto prvky pouţívá aţ příliš, coţ oslabuje reálnost vyznění příběhu. Exotiku představuje jiţ samotný cizokrajný strom Ginkgo biloba, jehoţ listy se staly symbolem Uctívačů ginga. Z Foglarovské trilogie přejímá Hrnčíř i konkrétní názvy ulic a kostelů. V Hrnčířových Stínadlech můţeme znovu nalézt ulici Kropenatku, Větrnou uličku, ulici Ve Svíčičkách či kostel sv. Jakuba. Docházíme tedy k závěru, ţe názvy ulic Hrnčíř nepozměnil ani neupravil, pouze Stínadla zasadil a vykreslil v novodobém, modernějším světle. Rozdílné je i časové zařazení příběhu do ročních období. Foglar volí období studená a pošmourná a jeho dílo díky tomu ve čtenářích vyvolává ponurou náladu. Sychravé počasí a brzké stmívání dopomáhají autorovi k nastolení tajuplné atmosféry. Oproti tomu Hrnčíř situuje své příběhy do prosluněných letních období, kdy vše kvete, voní a ze všeho sálá pozitivní duch a dobrá nálada. Moţná také proto Hrnčířova trilogie působí daleko pozitivněji neţ dílo Foglarovo. Ač i v Mlázovicích chlapci proţívají dobrodruţství, málokdy se opravdu dostanou do nebezpečí, většinou jen hledají stopy a

cestu

za

pokladem.

Tváří

v tvář

nesetkávají, a tak jim reálné nebezpečí nehrozí.

40

se

s ţivým

protivníkem

většinou

Kritik Jan Jandourek hodnotí Hrnčířovy postavy takto: „Rychlé šípy a další postavy jsou ztraceny kdesi v minulosti.“47 Tím upozorňuje na fakt, ţe Hrnčíř sice přejímá od Foglara některé charakteristiky postav, ale obměňuje jejich smýšlení, časově je řadí do jiného období, a to vše se promítá v odlišném pohledu na dílo. Míra dramatičnosti a napětí je také dána tím, kdo celou záhadu vymýšlí a tvoří. Trojici chlapců z Mlázovic většinu dobrodruţných cest a záhad připravuje tajně Františkův dědeček Schovánek společně s kamarádem Kaskou. Tuto informaci autor nepodává v úvodu knihy, ale aţ téměř v jejím závěru a udrţuje ve čtenáři napětí aţ do konce četby, kdy vyjde najevo, ţe tajemné symboly a cesty za pokladem připravovali dospělí. Tento fakt je sice uklidňující, ale pro mladého čtenáře můţe být zklamáním. Dospělému hrdinovi není ve Foglarově trilogii téměř dán prostor. Uţitečný je Rychlým šípům starý kostelník z kostela sv. Jakuba, který jim podá cenné informace o sirotkovi Janu Tleskačovi. Kostelník ale figuruje pouze jako informátor. Na rozdíl od bývalého Uctívače ginga pana Schovánka

není

jeho

záměrem

připravit

chlapcům

dobrodruţnou

cestu

za pokladem, ale pouze zprostředkovat informace. Další návaznost na Rychlé šípy nalézáme

přímo

u

Tomáše

Hurycha.

Tomáš

nosí

červenou

čapku, tzv. bejsbolku, stejnou, jako nosil Červenáček. Tomáš tvrdí, ţe Červenáček byl jeho příbuzný a ţe v rodině je nošení červených čapek tradicí: „Zkrátka – u nás v rodině je taková tradice. Nosíme červené čepice. Protoţe – vy tomu nebudete věřit, ale jeden můj strejda byl fakticky Červenáček z Rychlých šípů.“48 Ostatní kluci přijali Tomášův „červenáčkovský“ zevnějšek a dokonce ho občas touto přezdívkou oslovovali. Můţeme si povšimnout, ţe některým postavám přiřadili oba autoři pseudonym nebo přezdívku. Jedná se většinou o odvozeninu z jejich pravého jména (Jastr – Jakub Struna), nebo z jejich zevnějšku (Dvoumetr – Cyril Kaska, který byl „dvakrát větší“ neţ jeho kamarád Dominik, kterému se říkalo Metr).49 Ve třetím dílu Hrnčířovy trilogie se můţeme setkat se stráţcem majáku, kterému se říkalo Strmaj nebo s hlídačem Majáku

47

HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga: po stopách neznámých příběhů Rychlých šípů. Praha: Ostrov, 1999,

s. 49. 48

Tamtéţ, s. 47.

49

HRNČÍŘ, Svatopluk. Poklad Uctívačů ginga: po stopách neznámých příběhů Rychlých šípů. Praha: Ostrov, 1999,

s. 148.

41

zvaným Hlíma.50 Nejedná se přímo o přezdívky v pravém slova smyslu, autor je skládá z počátečních částí jejich povolání. Přezdívky vyuţívá i Foglar ve své trilogii. Můţeme si toho všimnout prakticky hned na začátku, kdy narazíme na hochy z klubu Rychlých šípů. Jak jiţ bylo zmíněno, pravá jména Červenáčka a Rychlonoţky Foglar nikde nezveřejnil. I Hrnčíř ve svém románu potvrzuje, ţe nikdo uţ dnes neví, jak se doopravdy Červenáček s Rychlonoţkou jmenovali a pokud ví, tak to nesmí prozradit: „Kdo něco věděl o Rychlých šípech, musel mlčet. Pan Foglar si to přál. A tak vám to jméno nepovím.“51 Nesmíme opomenout četnost výskytu nejdůleţitějšího symbolu celé Foglarovy trilogie – jeţka v kleci. Celý příběh se točí kolem tohoto malého talismanu, který je zároveň symbolem Velkého Vontství, v němţ se ukrývá Rychlými šípy dlouho hledaný plán na sestrojení létajícího kola. Oproti tomu v díle Svatopluka Hrnčíře na jeţka v kleci téměř

nenarazíme.

Chlapci jej zmíní jen v souvislosti s odkazem na Rychlé

šípy, ale dál se jím nezabývají. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o četbu navazující na odkaz Rychlých šípů, očekávali bychom, ţe autor vyuţije tohoto motivu daleko více. Díky modernějšímu zpracování Foglarova odkazu se Hrnčíř problematikou smrti příliš nezabývá. Ač u Foglara byla smrt jedním z ústředních motivů, Hrnčíř ji do svých děl zapojuje jen okrajově. V trilogii Jaroslava Foglara smrt Jana Tleskače provází čtenáře nejvíce prvním, částečně i druhým dílem.

Zde je na smrt

nahlíţeno jako

na tragickou, ne vlastní vinou zaviněnou. U Hrnčíře nalézáme motiv vraţdy v druhém dílu trilogie, kdy se zákeřný člen kláštera Rufus snaţí hned několika způsoby zbavit nevinného poustevníka, protoţe zatouţí po jeho zpeněţitelném talismanu. Na rozdíl od Foglarova vraha se Rufusovi tento čin nepodaří, je dostiţen a spravedlivě odsouzen. Můţeme tedy konstatovat, ţe Foglar je daleko více fascinován smrtí a nebojí se jí věnovat více prostoru, ať se jedná o smrt zvířete nebo dítěte. Tento fakt můţeme vysvětlit s ohledem na rodinnou situaci, ve které Foglar vyrůstal. Protoţe se se smrtí setkal jiţ v útlém dětství, nepovaţuje smrt za něco tabuizovaného a cizího, ale naopak ji přijímá jako součást běţného ţivota.

50

HRNČÍŘ, Svatopluk. Maják Uctívačů ginga: bratrstvo ztraceného talismanu. Praha: Ostrov, 2005, s. 17.

51

HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga: po stopách neznámých příběhů Rychlých šípů. Praha: Ostrov, 1999, s. 7.

42

Pouţívá tohoto motivu k názorné ukázce situací, ve kterých v případě naší neopatrnosti hrozí váţné nebezpečí. Hrnčíř se oproti němu motivu smrti vyhýbal, coţ můţeme povaţovat za krok k přiblíţení příběhu mladším čtenářům. Děj bez motivu násilí a smrti je podle jeho názoru snadněji přijatelný pro mladší generaci, ačkoli tím můţe děj ztrácet na napětí. Povšimněme si také nových výrazů, které Svatopluk Hrnčíř ve své trilogii pouţívá. Hrnčířův jazykový styl je bohatší, ozvláštnil jej zmíněnými slovními zkratkami, přesmyčkami i cizími slovy. Tento jev u Foglara nenalezneme. Můţeme tedy konstatovat, ţe tato Hrnčířova ojedinělost přispívá k zajímavosti a originálnosti jeho díla. Hodnotíme tedy kladně jeho hravost se slovy, díky které můţe čtenář obohacovat svou slovní zásobu. Hrnčíř přejímá Foglarovy nadávky a slova, která chlapci pouţívají v situacích plných napětí a zvratů. Ač se jedná o stejná slova, z úst hrdinů obou trilogií působí na čtenáře odlišně. Rychlonoţka vyřkne své „himbajsšůviks“ jak v komických situacích, tak i v situacích napínavých. Z jeho úst vţdy tyto „nadávky“ působí vtipně a čtenáře pobaví. Hrdinové Hrnčířovy trilogie podobná slova pouţívají taky v situacích napínavých, ale dojem jiţ není tak pozitivní. Hrnčíř přejímá Foglarova slova, aby dovolil chlapcům uvolnit se v nepříjemných chvílích. V tomto ohledu ovšem zachází dále neţ Foglar a neslušné výrazy v jeho románu opravdu nacházíme (drţ klapačku52, jsme to hlupáci, pitomci, debilové…53), které se do textu viditelně nehodí.

52

HRNČÍŘ, Svatopluk. Maják Uctívačů ginga: bratrstvo ztraceného talismanu. Praha: Ostrov, 2005, s. 93.

53

Tamtéţ, s. 136.

43

9. ZÁVĚR V bakalářské práci jsme se věnovali analýze Foglarovy trilogie Dobrodruţství v temných uličkách a motivům, které ve své trilogii o Uctívačích ginga vyuţil Foglarův pokračovatel Svatopluk Hrnčíř. Shrňme si získané poznatky. Foglarovy romány o Rychlých šípech se stávají pouze východiskem pro Hrnčířovu trilogii, nejsou tedy předlohou pro jeho romány. Vyplývá to z faktu, ţe Hrnčíř primárně přejímá od Foglara pouze některé literární postavy (skupinu Uctívačů ginga) a své romány rozvíjí dále po svém. Jedná se proto o samostatné romány, které na Foglarovu trilogii bezprostředně (z hlediska syţetového řešení) nenavazují. Důleţité je i obsazení hlavních postav v trilogiích. Foglarovi protagonisté jsou chlapci v dospívajícím věku. Téměř se zde nesetkáme s dospělým hrdinou. Dospělí v románech figurují pouze jako starostliví rodiče či pamětníci, od kterých se hrdinové dozvídají informace o věcech minulých, které vyuţijí v pátrání. Hrnčíř se dospělým protagonistům věnuje více. Jeho hlavní hrdinové jsou sice také dospívající jedinci, ovšem nezastupitelnou roli hrají i jejich prarodiče a příbuzní. Ti v dílech fungují převáţně jako tvůrci příběhu a také jako informátoři. Prostor a čas pojali autoři také velmi odlišně. Hrnčíř příběhy situuje na vesnici a do přírody, z čehoţ můţe autor těţit. Na vesnici mají chlapci více moţností výprav, výletů a dobrodruţství v lesích a kopcích. Nalézají stopy v jeskyních, přitaţlivý je pro ně i nedaleký Pustohrad či potok nebo řeka. Hrnčíř na rozdíl od Foglara při tvorbě dějové linie vychází z vlastní zkušenosti, proto se lépe vcítil do „dobrodruţné duše“ malého chlapce a svět kolem sebe vidí „klukovskýma očima“. Foglarovy romány se odehrávají v jednom městě rozděleném na „klidnou“ a „temnou“ stranu. Městské prostředí autora můţe na první dojem omezovat v kreativitě a moţnostech chlapeckých výprav, ovšem Foglar dává své fantazii průchod i v prostoru zdánlivě na první pohled nezajímavém. Čtenáře dokáţe vtáhnout do ponurých stínadelských ulic, aniţ by potřeboval atraktivní hloubky lesů, kopce a jeskyně. Jeho město není tak zalidněné a rušné, jako jsou ta dnešní. Jediná ţivější ulice, kterou autor představuje, je Rozdělovací třída. Ostatní jsou většinou tiché, temné, místy prosvětlené pouličními lampami. I časové zařazení obě románové trilogie výrazně odlišuje. Foglarova studená a chladná podzimní Stínadla působí pesimističtěji, coţ ale autor vyuţívá k vytvoření ponuré a tajemné atmosféry. Na dramatičnosti a napětí se podepisují i večerní odchody Rychlých 44

šípů do stínadelských ulic. Stínadla oţívají paradoxně většinou v pozdním odpoledni či v noci, proto Rychlé šípy na své výpravy odcházejí vţdy za šera, aby se mohly v případě nebezpečí snadno skrýt. Příběhy Hrnčířových hrdinů se naopak odehrávají v letních obdobích, coţ mj. způsobuje, ţe se celý děj vyznačuje pozitivní náladou. Styl vyprávění pojali oba autoři rozdílně. Foglarův vypravěč se více věnuje popisu krajiny, blíţe čtenáři přibliţuje město a okolí, ve kterém se hlavní hrdinové nacházejí. Oproti tomu vypravěč Hrnčířových románů se více zaměřuje na samotný děj a krajinu čtenáři představuje jen zběţně. Svoji trilogii obohatil Svatopluk Hrnčíř o neologismy, které sami hlavní hrdinové vytvářejí. Ve svých románech komunikuje autor se čtenářem prostřednictvím

úkolů,

které

zadává

v podobě

šifer,

přesmyček

a

hádanek.

To nám umoţňuje zapojit se aktivně do děje a nebýt jen pasivními čtenáři. Tento jev vyuţívá i Jaroslav Foglar; do stínadelské trilogie jej ovšem téměř nezařadil, více je zastoupen v románu Hoši od Bobří řeky. Hrnčířovy romány můţeme charakterizovat jako oddechové a relaxační. Na rozdíl od Foglarovy trilogie v nich nenacházíme výchovné motivy a vštěpování mravních hodnot. Hrnčíř píše povrchněji, bez hlubší myšlenky. Zápletky nejsou sloţité a autorovým záměrem není aktivizovat čtenáře prostřednictvím hlavních hrdinů a dávat jim vzor slušného chování. Pro Jaroslava Foglara je ovšem výchovný motiv v dílech zásadním a často opakovaným prvkem. Celý ţivot, nejen prostřednictvím svých literárních děl, se snaţil předávat mládeţi mravní hodnoty. Ve své trilogii na příkladu poctivého a svědomitého Mirka Dušína, vůdce Rychlých šípů, představuje kladné vlastnosti, které by

„kaţdý

chlapec

měl

mít“.

Oproti

Mirkovi

staví

Bratrstvo

Kočičí

pracky, na němţ ukazuje negativní vlastnosti, kterých se má dětský čtenář vyvarovat. Oba autoři kladou velký důraz na skupinu kamarádů podílející se společně na jednom konkrétním projektu. Motiv stmelování kolektivu je pro ně také zásadní. Hrnčíř na rozdíl od Foglara vyuţívá ve svých románech postavy ţenských hrdinek. V jeho dílech hraje dívka významnou roli a není na ni nazíráno negativně nebo opovrţlivě, jak to můţeme nalézt ve Foglarových románech. Důleţité je si povšimnout i vykreslení vztahu mezi oběma pohlavími. Hrnčíř dává ve svých románech moţnost sblíţení chlapce a dívky a prostor pro jejich případný vztah. Foglar se tomuto tématu vyhýbá.

45

Autoři pojímají dobrodruţství z různých úhlů pohledu. Zatímco Jaroslav Foglar vytváří reálné dobrodruţství, které chlapci mohli ve svém dětství zaţít, trilogie Svatopluka Hrnčíře spíš připomíná hru na dobrodruţství. Tato hra je podepřena dvěma fakty. Důleţitou roli hraje hybatel dobrodruţství, coţ u Hrnčíře jsou většinou dospělí lidé připravující (nebo minimálně upravující) dobrodruţnou cestu pro své vnuky a vnučky. Druhým zásadním prvkem, ovlivňujícím vývoj celého příběhu, je náhoda. Náhody vyuţívá Hrnčíř častěji, coţ sice způsobuje zvraty v ději, ale autor tím uměle a často aţ nelogicky vytváří dynamiku příběhu. V závěru práce můţeme konstatovat, ţe oba autoři se zaslouţili o rozšíření kvalitní a z hlediska výchovných intencí vhodné dětské literatury. Jakkoli se Foglarova i Hrnčířova díla někdy řadí mezi literaturu triviální, jsou jejich knihy stále pro čtenáře přitaţlivé a lze díky nim zaţít dobrodruţství, která by v reálném světě dnešní doby nejspíše nebyla moţná. Ač se hodnoty dnešní mládeţe od třicátých let 20. století změnily, stále jsou Foglarovy i Hrnčířovy romány literaturou hodnotnou a čtenou. I dnešního čtenáře zaneprázdněného televizními pořady, počítačovými hrami a ţivotní šedí zaujmou dobrodruţné výpravy, chlapecká tajemství a nebezpečí. Svatopluk Hrnčíř dokázal obohatit českou dětskou literaturu romány plnými fantazie a kaţdodenního dobrodruţství. Absence reálné záhady sice románům ubírá na přitaţlivosti, přesto se autorovi daří čtenáře zaujmout stylem vyprávění, slovními hříčkami a úkoly, které v průběhu děje čtenářům předkládá. Ačkoli byl Jaroslav Foglar kritizovaným autorem, jeho myšlenky, postavy a vzory nezemřely, ale stále ţijí nejen ve skautských klubovnách, ale i v domácích knihovnách. Foglarovy názvy a výrazy se staly dodnes pouţívanými frazémy: „Bratrstvo Kočičí pracky uţ zase kuje pikle“. Kaţdý, kdo se s Foglarovou literaturou setkal, si pod tímto frazémem představí nečestně jednající skupinu. Tento pseudonym se vyuţívá i dnes zejména v publicistických článcích: „Bratrstvo Kočičí pracky zase v akci“54. Docházíme tedy k závěru, ţe díla Jaroslava Foglara nejsou odsunuta čtenáři do pozadí, ale stále ţijí. Potvrzují to i slova Michala Pribáně: „To, zda lze foglarovky dnes povaţovat za ‚ţivou literaturu‘, však není dáno jen tím, kolik mají prepubertálních čtenářů či čtenářůpamětníků, ale i tím, v kolika současných literárních dílech, divadelních a filmových adaptacích, v kolika nově vznikajících komiksech se udrţují foglarovské mýty

54

Podobné obraty můţeme opakovaně nalézt na internetu.

46

a legendy, oţivují jeho literární postavy, motivy jeho příběhů a třeba jen pouhé věty a pouhá slůvka [...].“55 Podobně hodnotí Foglarovo dílo i Zdeněk Pírek: „Stínadelské příběhy jsou rozhodně čtenářsky přitaţlivé [...], neztratily na své poutavosti ani po létech, kdyţ se dobrodruţná literatura posunula víc do jiných oblastí [...]“56 Svatopluk Hrnčíř se jako Foglarův epigon zasadil o odchýlení foglarovské linie chlapecké prózy jiným směrem. Ačkoli stěţejní motivy v jeho románové trilogii jsou „foglarovské“, nepouţívá je zcela s výchovným záměrem, a tudíţ se místy mohou jevit jako povrchní. Hrnčířova trilogie je díky své jednodušší fabuli vhodná pro čtenáře mladšího školního věku, starší čtenáři více ocení tvorbu Foglarovu, neboť čtenářsky sloţitější děj, zápletky i rozsah jim poskytnou moţnost více proniknout do příběhu a intenzivněji jej proţít. Jaroslav Foglar není tedy pouhým doznívajícím autorem, ale spisovatelem stále čteným a vyhledávaným, a to i díky svým pokračovatelům, kteří stále jeho myšlenku a záměr, ač často v pozměněné podobě, předávají dalším generacím. Tím se v povědomí mládeţe udrţuje stále ona pověstná Foglarova touha po mravnosti a čestnosti, která je v dnešní době jiţ velmi vzácná…

55

PŘIBÁŇ, Michal. Foglarovi dědicové, pohrobci a levobočci. Host, 2007, č. 6, s. 39.

56

PÍREK, Zdeněk. Jaroslav Foglar, Dobrodruţství v temných uličkách. Komenský, 1990/1991, č. 1, s. 62.

47

10. SEZNAM LITERATURY 10.1 PRIMÁRNÍ LITERATURA

FOGLAR, Jaroslav. Boj o první místo. Praha: Olympia, 2004. 89 s. FOGLAR, Jaroslav. Dobrodruţství v temných uličkách. Praha: Olympia, 1990. 571 s. FOGLAR, Jaroslav. Dobrodruţství v Zemi nikoho. Praha: Olympia, 1969. 196 s. FOGLAR, Jaroslav. Hoši od Bobří řeky. Brno: Blok, 1991. 207 s. FOGLAR, Jaroslav. Chata v Jezerní kotlině. Praha: Olympia, 1993. 188 s. FOGLAR, Jaroslav. Poklad Černého delfína. Brno: Blok, 1966. 151 s. FOGLAR, Jaroslav. Přístav volá. Senica: Arkus, 1991. 117 s. FOGLAR, Jaroslav. Tajemná Řásnovka. Brno: Blok, 1965. 184 s. HOGAN, Jiří. Meč Vontů. Praha: Leprez, 1999. 280 s. HRNČÍŘ, Svatopluk. Maják Uctívačů ginga: bratrstvo ztraceného talismanu. Praha: Ostrov, 2005. 175 s. HRNČÍŘ, Svatopluk. Ostrov Uctívačů ginga: po stopách neznámých příběhů Rychlých šípů. Praha: Ostrov, 1999. 184 s. HRNČÍŘ, Svatopluk. Poklad Uctívačů ginga: tajemství neviditelného srubu. Praha: Ostrov, 2000. 191 s. HRNČÍŘ, Svatopluk. Prázdniny s Pradědečkem: ze zápisníku jedné druţiny. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1963. 190 s. VELINSKÝ, Jaroslav. Poslední tajemství Jana T.. Libouchec: Kapitán Kid, 2003. 243 s.

48

10.2 SEKUNDÁRNÍ LITERATURA

DOUŠEK, Pavel. Foglarovky ano nebo ne? Rovnost, 12. 11. 1986, č. 267, s. 1 a 4. FOGLAR, Jaroslav. Ţivot v poklusu. Praha: Olympia, 2005. 218 s. FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1, A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. HAMAN, Aleš. Úvod do studia literatury a interpretace díla. Praha: H & H, 1999. 179 s. HAMANOVÁ, Růţena; LÁBUSOVÁ, Dorota (eds.). K fenoménu Jaroslav Foglar: sborník příspěvků z konference Fenomén Jaroslav Foglar. Praha: Památník národního písemnictví, 2008. 230 s. HEŘMAN, Zdeněk. Svatopluk Hrnčíř. Praha: Albatros, 1989. 1 sloţ. list. HRNČÍŘ, Svatopluk. Proč tvořím pro děti. Učitelské noviny, 1979, roč. 29, č. 27, s. 10. HRNČÍŘ, Svatopluk. Semtamťukovi se nepodobám. Tvar, 2005, roč. 16, č. 8 s. 18-19. CHALOUPKA, Otakar; VORÁČEK, Jaroslav. Kontury české literatury pro děti a mládeţ: (od začátku 19. století po současnost). Praha: Albatros, 1984. s. 158. JIRÁSEK, Ivo (ed.). Fenomén Foglar. Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2007. 477 s. KARPATSKÝ, Dušan. Labyrint literatury. Praha: Albatros, 2008. 541 s. KROČA, David. Hrnčířův epigonský román. Ladění, 2000, č. 3, s. 24. LOPATKA, Jan. Sláva a úskalí amatérismu. Zlatý máj, 1990, č. 8, s. 459. MANDYS, Pavel. Zbořil jsem pár mýtů. S Jaroslavem Velinským o Rychlých šípech. Týden, 29. 9. 2003, č. 40, s. 82–83. MIŇOVSKÁ, Jana. Návraty Svatopluka Hrnčíře. Albatros, 1986, č. 5, s. 3. MRVA, Jiří. Jaroslav Foglar. Kroměříţ: Okresní knihovna, 1990. 66 s. NEZKUSIL, Vladimír. Rozpory Foglarova světa: K prvnímu soubornému vydání „stínadelských“ příběhů. Zlatý máj, 1991, č. 3, s. 160–161. PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 422 s. PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000. 187 s. PISTORIUS, Vladimír. Jak se dělá kniha. Praha/Litomyšl: Libri, 2005. 248 s. PÍREK, Zdeněk. Jaroslav Foglar, Dobrodruţství v temných uličkách. Komenský, 1990/1991, č. 1, s. 62. 49

PŘIBÁŇ, Michal. Foglarovi dědicové, pohrobci a levobočci. Host, 2007, č. 6, s. 39–43. RAMBOUSEK, Jiří. Diskuse o Jaroslavu Foglarovi. Ladění, 2002, č. 4, s. 9. SADECKÝ, Petr. Proč mlčí Jaroslav Foglar? Zlatý máj, 1964, č. 3, s. 105–108. ŠUBRTOVÁ, Milena. Hrnčíř Svatopluk. In Slovník autorů literatury pro děti a mládeţ 2. Čeští spisovatelé. Praha: Libri, 2012, 465 s. ŠUBRTOVÁ, Milena. Tematika smrti v české a světové próze pro děti a mládeţ. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 127 s. TOMAN, Jaroslav. Současná česká literatura pro děti a mládeţ. Tvorba devadesátých let 20. století. Brno: Cerm, 2000. 31 s. TOMAN, Jaroslav. Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládeţ. Brno: Cerm, 2000. 22 s. URBANOVÁ, Svatava. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládeţ 90. let XX. století: reflexe české tvorby a recepce. Olomouc: Votobia, 2004. 457 s. VALÁŠEK, Martin; JANDOUREK, Jan. Svět Foglarových Stínadel. Souvislosti, 1996, č. 4, s. 71.

50