First published: Soudobé dějiny, 2010, 3

Format de citation

Hauner, Milan: Rezension über: Laurent Binet, HhhH. Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich, Praha: Argo, 2010, in: Soudobé dějiny, 2010, 3, S. 477-481, http://recensio.net/r/6194b9b11c1aadeb0f2d3260bf26f84a First published: Soudobé dějiny, 2010, 3

copyright

Cet article peut être téléchargé et/ou imprimé à des fins privées. Toute autre reproduction ou représentation, intégrale ou substantielle de son contenu, doit faire l'objet d'une autorisation (§§ 44a-63a UrhG / German Copyright Act).

Chemický vzorec absolutního zla

477

Recenze

Chemický vzorec absolutního zla Francouzská posedlost Heydrichem Milan Hauner

BINET, Laurent: HHhH: Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich. Z francouzštiny přeložila Michala Marková. Praha, Argo 2010, 351 stran. Letos v březnu získal prestižní Goncourtovu cenu v kategorii za románovou prvotinu mladý autor Laurent Binet (narozen 1972), povoláním univerzitní učitel, který si jako téma pro svůj román vybral dramatický příběh z nedávné české historie – atentát na Reinharda Heydricha – a pojmenoval jej záhadnou zkratkou HHhH.1 Až někde v polovici knihy vysvětluje autor, proč zvolil za titul své literární prvotiny tento kuriózní akronym: Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich, Himmlers Hirn heißt Heydrich! To je přeci geniální. Jedna malá slovní hříčka dokáže sloučit oba charakterově tak odlišné zloduchy nacismu, kteří nesli hlavní zodpovědnost za zločinnou aplikaci rasové politiky „třetí říše“, jež vyvrcholila genocidou Židů! Nový akronym může posloužit jako chemická značka k symbolickému pojmenování absolutního zla. Binetova literární prvotina s provokativním tématem a titulem, navíc ověnčená Goncourtovou cenou, jistě přispěla k zájmu o co nejrychlejší překlad do jiných jazyků, přestože literární ohlas v samotné Francii byl zatím minimální. Českého vydání se čtenáři dočkali již na podzim letošního roku zásluhou nakladatelství Argo.

1

Paris, Bernard Grasset 2009.

478

Soudobé dějiny XVII / 3

Zastavme se nejdříve u formální stránky. Četba Binetova románu se podobá loupání cibule s nekonečným počtem slupek, které čtenář musí, jednu po druhé, odloupávat. Román má přes dvě stě padesát kapitol – ale „francouzských“, tj. o nestejné délce. Některá kapitola může mít více než deset stránek, může ale také sestávat z jedné věty či pouhého citátu. Mnichovu 1938 věnoval autor například dvacet kapitol, z nichž nejvíce zaujme kapitolka se čtyřmi verši známé Halasovy básně; ostatní „kapitoly“ jsou fragmenty o různé délce a budí dojem bezradnosti autora, který raději téma obejde, nežli by se s ním konfrontoval. Reinhard Heydrich, nacistický superman s železným srdcem, obávaná „plavovlasá bestie“, spolu s Heinrichem Himmlerem hlavní osnovatel konečného řešení židovské otázky (Endlösung), nepřestává přitahovat publicisty všeho druhu, včetně historiků. Heydrichova kariéra v řadách SS byla závratná. Když byl roku 1931, po devíti letech služby ve válečném námořnictvu, kvůli mravnostnímu deliktu a bez nároku na penzi propuštěn, přijal ho Himmler, v té době šéf SS a jediný „říšský vůdce“ (Reichsführer) v nacistické hierarchii, do řad těchto nacistických ozbrojených složek, které po uchvácení moci Hitlerem budou plnit funkci alternativní policie, zejména v záležitostech politických. O čtyři roky mladší Heydrich se stal během několika let Himmlerovým zástupcem a v září 1939 dokonce šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt – RSHA), nové superinstituce, která s výjimkou pořádkové policie (Ordnungspolizei) soustředila pod jednou střechou tři policejní složky třetí říše: výzvědnou, tajnou i kriminální policii (Sicherheitsdienst – SD, Geheime Staatspolizei – Gestapo, Kriminalpolizei – Kripo). V září 1941 byl SS-Obergruppenführer Heydrich jmenován Hitlerem do funkce „zastupujícího říšského protektora,“ tedy de facto vládcem Protektorátu Čechy a Morava, namísto nepříliš energického Konstantina von Neuratha. Heydrichovo devítiměsíční správcování bylo nejkrvavějším obdobím nacistické okupace. Vyneslo mu přídomek „pražský kat“. Vedle poprav a perzekuce českého obyvatelstva Heydrich usilovně pracoval na likvidaci evropského Židovstva, jehož většina se ocitla v důsledku válečných operací pod německou kontrolou. Právě v době Heydrichova úřadování v Praze putují první transporty Židů do nově zřízených vyhlazovacích táborů v bývalém Polsku; v lednu 1942 svolává Heydrich do berlínského předměstí Wannsee konferenci zástupců institucí, které se mají podílet na „konečném řešení“ židovské otázky. Ta se měla nyní „řešit“ deportací a později fyzickou likvidací na východních územích. Do tohoto historického rámce se Laurent Binet ve druhé části své knihy snaží vtěsnat často nesourodé fragmenty z poslední etapy Heydrichova života, které se odehrávají na české půdě ve znamení příprav a provedení atentátu. Českému čtenáři, který již po řadu desetiletí sleduje bohatou domácí literaturu o atentátu, bude Binetovo líčení připadat dost primitivní. Příčinou je nejen jeho nedostatečná znalost češtiny a také německých dokumentů, ale především krajně zjednodušený přístup k této pro Čechy ještě otevřené ráně. Binet sám tvrdí, že nechce psát tradiční historický román ani dokumentární text – a přeci se přiklonil k tomu druhému, přestože občas oživí text fiktivní konverzací. V rozhovoru pro Hospodářské noviny demonstrativně prohlásil, že se bude „vyhýbat jakékoliv psychologii … o tom, co si

Chemický vzorec absolutního zla

479

kdo myslel“.2 Budiž, výsledkem je ale dost stereotypní portrét: Reinhard Heydrich a Karel Čurda, jenž prozradil atentátníky policii, jsou přirozeně vylíčeni jako od narození negativní charaktery; naopak Jozef Gabčík a Jan Kubiš jako hrdinové, kteří téměř bez váhání se snažili s nasazením vlastního života splnit rozkaz uložený exilovým prezidentem Benešem a šéfem jeho zpravodajské služby plukovníkem Františkem Moravcem. Český čtenář mé generace si bude připadat jako při zkoušce na Fučíkův odznak. Pochyby nad tím, zda musely být obětovány stovky jiných životů a že představitelé domácího odboje, Arnošt Heidrich, Vladimír Krajina, Ladislav Vaněk (alias „Jindra“), a dokonce i velitel parašutistů nadporučík Alfréd Bartoš, žádali Londýn o odvolání atentátu na Heydricha z obavy před rozbitím odbojové sítě a těžkými ztrátami na životech v důsledku represálií, si autor nechce připustit. Přitom by si měl uvědomit, že i jeho přímočará rekonstrukce dramatických okolností atentátu samotného, nezatížená „psychologií“, sotva poslouží náročným čtenářům historie francouzského odboje. O českých čtenářích, zasvěcených už po léta slovem i obrazem do podrobného dokumentárního scénáře atentátu, ani nemluvě. To, že Binet neustále zaměňuje Černínský palác s hotelem Savoy a jméno Josepha Goebbelse píše Göbbels (alespoň ve francouzském originálu), jako by se s tím poprvé setkal v základní literatuře, určitě k jeho věhlasu nepřispěje. Laurent Binet není samozřejmě zdaleka prvním francouzským autorem, který zasvětil svůj román či biografii osudu esesáckého důstojníka. Z Binetových narážek je zřejmé, že byl ovlivněn historikem Édouardem Hussonem, zejména jeho poslední knihou Heydrich a konečné řešení.3 Významná je i předchozí Hussonova kniha Rozumět Hitlerovi a šoa, ve které shrnul výsledky staršího bádání o dopadu genocidy Židů na německou historiografii během poválečné diskuse mezi historiky Spolkové republiky.4 Už začátkem padesátých let napsal spisovatel Robert Merle román o veliteli osvětimského vyhlazovacího tábora Smrt je mým řemeslem.5 V roce 2006 získal mladý americký spisovatel Jonathan Littell za svůj francouzsky napsaný román Laskavé bohyně hned dvě nejprestižnější francouzské literární ceny, Velkou cenu za román Francouzské akademie a Goncourtovu cenu.6 Skoro tisícistránkový román

2 3

4 5

6

Rozhovor v Hospodářských novinách vyšel 3.8.2010 pod názvem „Laurent Binet: H jako Heydrich“. HUSSON, Édouard: Heydrich et la solution finale. Paris, Perrin 2008. Kniha je od loňského roku dostupná v českém překladu pod názvem Heydrich: Konečné řešení židovské otázky (Ostrava, Domino 2009). TÝŽ: Comprendre Hitler et le Shoah: Les historiens de la République Fédérale d’Allemagne et l’identité allemande depuis 1949. Paris, Presses Universitaires françaises 2000. MERLE, Robert: Mort est mon métier. Paris, Gallimard 1952. V českém překladu pod názvem Smrt je mým řemeslem vyšla kniha dvakrát: Praha, Melantrich 1990; Praha, Naše vojsko 2005. LITTELL, Jonathan: Les Bienveillantes. Paris, Gallimard 2006. Překladatelkou českého vydání Laskavé bohyně (Praha, Euromedia Group – Odeon 2008) je stejně jako v případě Binetovy knihy Michala Marková.

480

Soudobé dějiny XVII / 3

má zřetelné dvě roviny. V prvním plánu je to životní příběh SS-Obersturmführera Maxe Aueho, který se zříká své kariéry právníka, aby mohl vstoupit do jednotek SS. Jako literární předloha díla přitom autorovi sloužila klasická Aischylova tragédie Oresteia. Littellovi se podařilo uvést na scénu novodobého Oresta, který na mnohé čtenáře působí jako sexuálně zvrácené individuum, jež zabije svou matku, holduje incestu se svou sestrou a zároveň vstupuje do SS, aby naplnilo svou představu krutosti přímou účastí na masakrech Židů v rámci jednoho operačního oddílu (Einsatzgruppe) na východní frontě. Littell byl kritizován, že propadl „estetizaci násilí a kultu krutosti“, například v monografii výše uvedeného historika Édouarda Hussona o literárním ztvárňování zla7 a v řadě literárních recenzí. Na svou obranu Littell uvedl, že jeho vyprávění je doslova a do písmene inspirováno antickou Oresteiou... Laurent Binet zvolil ve své literární prvotině opačný postup. Zatímco Merle a Littell usilují dopátrat se toho, co se odehrává v mozku nacistických zločinců, Binet si vybral hotový historický prototyp, šéfa RSHA a vládce protektorátu Reinharda Heydricha, aniž by rozebíral motivaci jeho činů. Podařilo se Binetovi objevit něco nového o osobě Heydrichově? Najít nový klíč k interpretaci, který by doplnil, nebo dokonce nahradil například jedinečný portrét Heydricha od Joachima Festa v monografii Tvář třetí říše či z nedávné biografie Maria Dederichse Heydrich: Tvář zla?8 Jelikož Binet není ani historik, ani psychoanalytik, nemůžeme od něho očekávat, že by se pokusil objasnit záhadu kolem Heydrichova údajného židovského původu (druhý manžel Heydrichovy babičky se jmenoval Süss) jako základního motivu, který by mohl vysvětlit Heydrichovu posedlost mstít se svým osobním způsobem za minulé pomluvy a příkoří, jež musel doposud vytrpět v antisemitském prostředí vlastního okolí a které se nezakládaly na pravdě. Jestliže autor románu oblékl individuum Reinharda Heydricha do esesácké uniformy a seřadil v chronologickém sledu události od takzvané noci dlouhých nožů v červnu 1934 přes antisemitský pogrom „křišťálové noci“ (Reichskristallnacht) v listopadu 1938 až k založení obávaných operačních oddílů a zásadní konferenci ve Wannsee, ještě zdaleka to neznamená, že tím nastolil kauzální souvislosti. Odpověď na tuto klíčovou otázku k záhadné osobě Heydrichově v Binetově knize, která zůstává především pestrým kaleidoskopem fragmentárních informací, nenajdeme. Od Heydricha Binet přechází ve druhé polovici románu k samotnému atentátu a oběma jeho hlavním aktérům, parašutistům Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi. Ve svém sympatickém úsilí představit oba výsadkáře západnímu publiku si Binet

7

8

HUSSON, Édouard: Les Complaisantes: Jonathan Littell et l’écriture du mal. Paris, François-Xavier de Guibert 2007. Titul knihy je zjevnou aluzí na název Littellova románu Les Bienveillantes a jeho český překlad není jednoznačný: mohl by znít „Shovívavé“, „Úslužné“ nebo i „Servilní“, se zamlčeným substantivem „bohyně“. FEST, Joachim: Das Gesicht des Dritten Reiches: Profil einer totalitären Herrschaft. München, Piper 1963; DEDERICHS, Mario R.: Heydrich – Das Gesicht des Bösen. München, Piper 2005.

Chemický vzorec absolutního zla

481

značně zjednodušil svou spisovatelskou úlohu. Vyloženě negativním hrdinou je přirozeně parašutista Karel Čurda, který je vylíčen krajně schematicky: svou zradu nosí napsanou na čele snad od narození jako prospěchář, zbabělec a nakonec zrádce. Mladý nositel Goncourtovy ceny ho prokoukl. Je to dobrodruh a jde mu jen o peníze. Napadne ho sice, že Čurda, ponechán sám sobě – narozdíl od ostatních sedmi parašutistů, kteří naleznou dočasně útočiště v kryptě kostela sv. Karla Boromejského – nedokáže jako izolovaný jedinec zvládnout obrovský psychický tlak, jemuž je vystaven zejména během pětidenní amnestie (13.–18. června 1942). Binetovo vysvětlení je však charakteristické. Jelikož má Čurdu označkovaného od samého počátku jako zrádce, musel to eo ipso udělat kvůli penězům. (Já se domnívám, že Čurda v první řadě chtěl zachránit svou maminku před popravou – potvrdit to ale samozřejmě nemohu.) Kdo může zaručit, že kdokoli z ostatních, například impulzivní Gabčík, ponechán sám sobě, by se neodhodlal k demonstrativní sebevraždě? (Připomeňme Gabčíkovy opakované monology, jak se dostat k ministrovi Emanuelu Moravcovi a spáchat sebevraždu v jeho pokoji jako gesto zoufalého vzdoru.) Ani něco takového by však určitě nezastavilo popravy, které pokračovaly, jak víme, i po likvidaci parašutistů. V den Heydrichova pohřbu v Berlíně vzplála obec Lidice a z protektorátu byl vypraven první transport českých Židů do vyhlazovacích táborů v bývalém Polsku. Zakrátko následovaly další dva. Z tří tisíc českých Židů, kteří do něj byli zařazeni, přežil válku jediný. Atentát na Heydricha nebyl v Londýně plánován se záměrem zastavit genocidu Židů, ale protože Beneš to považoval za nejefektivnější způsob, jak získat uznání své exilové vlády a obnovit Československo. Smrt Heydricha – jednoho z hlavních autorů „konečného řešení židovské otázky“ – nezpomalila genocidu Židů, naopak ji urychlila. Zdecimovala i domácí český odboj. Polemika o tom, zda provedení atentátu stálo zbytečně život několika tisíc Čechů, se dá protahovat donekonečna. K popravám českých rukojmí by jistě došlo i v případě, kdyby Gabčík s Kubišem zahynuli na místě atentátu anebo kdyby se nějakým zázrakem vrátili do Anglie. Existuje ovšem i druhý pohled na atentát: Heydrichova smrt vzpružila morálně celý antihitlerovský odboj, otřásla sebejistotou okupačního režimu a jeho kolaborantů. Smrt tyranova povzbudila pokořené a dala jim naději, že existuje spravedlnost.