Zitierhinweis
Šafařík, Petr: Rezension über: Freia Anders, Strafjustiz im Sudetengau 1938-1945, München: Oldenbourg, 2008, in: Soudobé dějiny, 2010, 1-2, S. 210-214, http://recensio.net/r/d3c20563a5e53ebd2852536e84b17d7d First published: Soudobé dějiny, 2010, 1-2
copyright
Dieser Beitrag kann vom Nutzer zu eigenen nicht-kommerziellen Zwecken heruntergeladen und/oder ausgedruckt werden. Darüber hinaus gehende Nutzungen sind ohne weitere Genehmigung der Rechteinhaber nur im Rahmen der gesetzlichen Schrankenbestimmungen (§§ 44a-63a UrhG) zulässig.
210
Soudobé dějiny XVII / 1–2
Recenze
Nacistická spravedlnost v župě Sudety Petr Šafařík
ANDERS, Freia: Strafjustiz im Sudetengau 1938–1945. (Öffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 112.) München, R. Oldenbourg, vii + 551 stran. Jedním z dosud jen zlomkovitě zpracovaných témat historie Říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland, respektive Sudetengau), která existovala od 15. dubna 1939 do 8. května 1945, jsou její právní dějiny. Obsáhlá monografie Freii Andersové, původně disertace obhájená na Univerzitě Bielefeld, pojednává o trestní justici v Sudetské župě. V první kapitole autorka objasňuje dosavadní stav poznání a představuje svá teoretická východiska a použitou metodologii. Činí tak s ohledem na celkový výzkum justice nacistického Německa. Teoreticky se badatelka opírá především o rozlišení tří druhů panství provedené sociologem Maxem Weberem. Při analýze proměn trestní justice na českém území připojeném k třetí říši Andersová z několika perspektiv a na základě rozmanitých pramenů dokládá svou hlavní tezi, že i trestní justice nacistického režimu se vyznačovala převládáním charizmatického panství nad byrokratickým. Její proměny autorka v dalších kapitolách popisuje především na těchto fenoménech: faktickém zrušení systému tří navzájem se vyvažujících mocí (justice byla podřízena moci výkonné), zřízení zvláštních soudů (měly ovšem tradici již z výmarské republiky), posílení role státních zástupců a omezení práv obžalovaných. Dále Freia Andersová zdůrazňuje hlavně personální politiku, v níž začal na úkor profesní zdatnosti (například prospěchu u státních zkoušek) hrát prim politický a ideologický profil právníků, a oslabení vlivu justice ve prospěch především gestapa a nacistické strany (NSDAP).
Nacistická spravedlnost v župě Sudety
211
Pramenná základna monografie je velmi rozsáhlá a vztahuje se k celé Sudetské župě: zahrnuje jak akta soudů, tak státních zastupitelství (Sudetská župa měla devět soudních krajů). Autorka se zabývala soudy obecnými i zvláštními (Sondergerichte). Pracovala především se zákony a dalšími normami, trestními spisy, personálními akty zaměstnanců justice i početnou úřední korespondencí. Autorka ze své heuristiky právem zdůrazňuje vytěžení dobře zachovaných generálních akt středních justičních instancí, jak označuje Vrchní zemský soud (Oberlandesgericht) v Litoměřicích a Nejvyšší státní zastupitelství (Generalstaatsanwaltschaft) (s. 60 n.). Druhá kapitola popisuje obsazení československých pohraničních území Německem, postoje sudetských Němců k novému režimu a postavení Čechů v něm. Tato kapitola je nejméně objevnou částí monografie, i zde ale autorka hojně pracovala s primárními prameny, především se zprávami Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst). Třetí kapitola líčí proměny trestního práva na území obsazeném po Mnichovské dohodě. Proces označený jako „expanze trestního práva“ Andersová nejdříve přibližuje exkurzem o změnách trestních zákonů od samotného vzniku nacistického režimu (s. 143 n.). Velké množství legislativních změn přijala podle badatelky širší i odborná veřejnost Sudetské župy kladně: mírně kritické projevy se netýkaly jejich ideologického či hodnotového obsahu, ale měly technický ráz (s. 151). Velmi přínosné jsou ty pasáže práce, v nichž se autorka zabývá novými prostředky ovlivňování soudů nebo dobovými změnami v používání starších nástrojů. V první jmenované skupině jde hlavně o takzvané Richterbriefe – metodické a další pokyny z říšského ministerstva spravedlnosti (s. 174–177), z druhé skupiny se autorka věnuje hlavně komunikaci soudů s tiskem, která měla sloužit nejen k informování o změnách válečného trestního práva, ale i k odstrašování od přečinů a jinému ovlivňování veřejného mínění. Toto úsilí hodnotí autorka jako neúspěšné z důvodů organizačních, ale i kvůli rezistenci vůči novotám, jež měla i zjevné rysy provinčnosti (například s. 181 n.). Z tématu badatelka vytěžila řadu zajímavých postřehů: celkově způsob zpravodajství o práci soudů v Sudetské župě vytvářel přikrášlený obraz kvalitní práce německé justice, ve skutečnosti ale bylo informování selektivní: z lokálních soudních zpráv se soustředilo na méně závažné trestné činy, zatímco ty velké si vybíralo z jiných regionů. Zpravodajství neproporčně dávalo přednost kauzám občanů českého původu, i ty ale čerpalo spíše z protektorátu než ze Sudetské župy. Přestože počet trestních procesů v provincii po roce 1943 narůstal, informovanost prostřednictvím tisku rapidně poklesla (s. 199 n.). Vyšší místa dokonce naléhala, aby se tak dělo i s cílem snížit zájem lidí účastnit se procesů v roli diváků. Soudní sály tu a tam pročesávali kontroloři pracovních úřadů – v době zvýšeného nasazení pro říši prý neměl nikdo proč lelkovat u veřejných přelíčení. Třetí kapitola recenzované monografie přináší řadu pozoruhodných kvantifikačních rozborů, ozřejmujících především sociální profil zaměstnanců justice v Sudetské župě, včetně generačních a vzdělanostních ukazatelů a údajů o původu a kariérním postupu. Řada statistických zjištění je formou přehledných grafů k dispozici také na CD-ROMu přiloženém ke knize. Andersová nabízí i řadu dat k důležité
212
Soudobé dějiny XVII / 1–2
otázce, v jakém počtu do sudetské justice přicházeli pracovníci z území vlastního Německa. Toto téma je často zmiňováno v úvahách, do jaké míry se na nacifikaci (nejen) justice podíleli čeští Němci a nakolik mohla být část jejich elit frustrována profesní konkurencí. Mezi státními zastupiteli, jejichž vliv (jak uvedeno) vůči soudcům rostl, bylo Němců ze „staré říše“ osmačtyřicet procent, mezi soudci zvláštních soudů jich bylo jednadvacet procent a mezi krajskými soudci to bylo ještě méně. Pozice okresních soudců (Amtsrichter) v devětašedesáti soudních okresech župy byly vyhrazeny místním (s. 216). Autorka připomíná, že mezi vyšetřujícími soudci a tlumočníky, kteří v Sudetské župě a v protektorátu pracovali pro Lidový soudní dvůr,1 tvořili většinu sudetští Němci. Nepřesvědčivě (bez důkazů) k tomu ale dodává, že kvůli této skutečnosti „se mnozí Češi dodnes domnívají, že Lidový soudní dvůr byl sudetoněmeckou záležitostí“ (s. 217). Více chatrných aktualizací naštěstí kniha neobsahuje. Ve čtvrté kapitole Freia Andersová zkoumá státní zastupitelství Sudetské župy. Nejdříve zpracovává jejich dochovaná personální akta a podává sociální profil státních zástupců. Z kvalitativních analýz služebních posudků zaujme například zjištění, že u státních zástupců byla narozdíl od soudců velká pozornost věnována jejich fyzickému zdraví a dobře působícímu zevnějšku (s. 244 n.). Poté se autorka zabývá jednotlivými druhy trestné činnosti a nabízí především jejich statistický rozbor, přičemž se snaží srovnávat zjištěné počty mezi jednotlivými lety a postihnout i rozdíly mezi regiony Sudetské župy. Výklad naštěstí zdaleka nezůstává jen u statistických údajů a u oblasti justice, Andersová se snaží prohloubit poznání širší škály životních oblastí. Dokládá například, že za rostoucího hmotného nedostatku, kdy přibývalo krádeží spáchaných nuceně nasazenými a válečnými zajatci zaslanými na výpomoc do jednotlivých hospodářství, se někteří poškození Němci zdráhali podezřelé oznamovat úřadům, protože se jednak obávali ztráty cenných pracovních sil, jednak měli strach z pomsty (s. 272). Ochrana ze strany bezpečnostních orgánů se jim v době, kdy byly oslabeny v důsledku odvodů na frontu, nezdála dostatečná. Autorka posléze probírá jednotlivé skupiny trestných činů a poskytuje velmi zajímavá zjištění o tom, jak jejich stíhání ovlivňovala ideologická, genderová a další hlediska. Kupříkladu data o stíhání umělého přerušení těhotenství – odhadované počty případů, statistika trestně stíhaných a počet udělených milostí (ten byl pod celoříšským průměrem milostí udělovaných u jiných zločinů a přestupků, s. 275) – jsou velice pronikavou výpovědí o životě třetí říše, která spojuje její sociální a politickou historii s dějinami každodennosti a genderovými studii.
1
Volksgerichtshof, původně zvláštní soud určený ke stíhání závažných politických trestných činů, byl významným nástrojem nacistické zvůle. Je kromobyčejně temným stínem poválečného Německa, že s právní účinností byly rozsudky Lidového soudního dvora a výnosy zvláštních soudů třetí říše zrušeny teprve zákonem z 6. června 2008 (Gesetz zur Aufhebung nationalsozialistischer Unrechtsurteile in der Strafrechtspflege).
Nacistická spravedlnost v župě Sudety
213
Pátá kapitola, věnovaná soudnictví Sudetské župy, přináší zajímavá zjištění například o druzích nejčastějších přečinů a proměňujícím se vztahu mezi obecnými a zvláštními soudy. Andersová konstatuje, že do roku 1942 byly zvláštní soudy méně využívány, státní zástupci a soudci měli značnou interpretační volnost a udělovali relativně nižší tresty. V této kapitole si čtenář udělá dobrou představu také o vlivu rasových hledisek na chování justice k jednotlivým národnostem (s. 412) a o průměrné výši trestů udělovaných za jednotlivé delikty. Ty nejčastější – zakázaný styk s válečnými zajatci, jehož se „dopouštěly“ zejména mladé průmyslové a zemědělské dělnice – byly trestány až osmnácti měsíci vězení nebo až dvěma roky káznice. Například litoměřický soud ovšem za takový prohřešek proti perverzním zákonům občas udělil pět, ale i osm let káznice. Smutnou „perličkou“ je, že proti jednomu takovému litoměřickému rozsudku se ohradil i Adolf Hitler, a to s odůvodněním, že „ženy nelze činit odpovědnými za jejich pohlavní život“ (s. 414). Freia Andersová ve své monografii průběžně a s gustem upozorňuje na vliv místních vazeb na práci justice Sudetské župy a v dané souvislosti poznamenává, že litoměřičtí soudci a státní zástupci se od své trestní politiky v kauzách týkajících se zakázaného styku s válečnými zajatci nenechali odradit ani hlasem z nejvyšších míst. V přísnosti se shodli s místními elitami, vždyť prý župní vůdkyně žen (Gau-Frauenschaftsführerin) by za uvedenou skutkovou podstatu udílela trest smrti, jelikož – jak ji parafrázuje jedna situační zpráva – „žádná školení ani žádné tresty dosud nepřinesly žádoucí odstrašení“ (s. 414). Šestá, závěrečná kapitola je věnována rozsudkům. Andersová si všímá například počtu argumentů, jimiž byly tresty zdůvodňovány, výskytu pejorativních výrazů a spojitostí s nacistickými ideologématy. Na základě těchto sond autorka opětovně zdůrazňuje svou klíčovou tezi o mísení prvků racionálního (legálního) a charizmatického panství: znění rozsudků v Sudetské župě opouštěla tradičně precizní formu a větší váhy nabýval performativní rozměr ortelů. Pozoruhodná jsou také zjištění sémantických rozborů, že se při vyzdvihování morálnosti v rozsudcích pojila nacistická ideologie s „měšťáckými resentimenty a konzervativními a křesťanskými postoji“ (s. 458). Monografie Freii Andersové je velice precizním pojednáním, které především co do kvantifikačního vytěžení justičních pramenů k dějinám Říšské župy Sudety odstranilo mnohá „bílá místa“. Platí ovšem, že se nezabývá celou justicí, jak autorka opakovaně tvrdí (například na straně 459), protože ponechává mimo záběr celou oblast výkonu trestu, tedy především vězeňství. Navzdory velkému podílu statistických údajů a terminologické náročnosti právních dějin je práce překvapivě čtivá, jelikož autorka svůj výklad soustavně zaměřuje i na politické a sociální skutečnosti obsazeného českého pohraničí a pojednává i o několika individuálních osudech. Velmi přínosné je i průběžné zasazování sledované problematiky do kontextu dění v samotné říši. Andersová má zjevně výborné znalosti také ze starších právních dějin a teoretické právní literatury, protože řadu popisovaných změn a právních institutů hodnotí s přihlédnutím k tomu, jak vypadaly za výmarské republiky a ještě dříve. Velice zdařilým počinem je přiložený CD-ROM, který obsahuje vedle zmíněné vizualizace mnoha kvantifikačních rozborů i několik cenných seznamů (například
214
Soudobé dějiny XVII / 1–2
dobových právních norem, pracovníků justice nebo občanů Sudetské župy internovaných v koncentračním táboře Dachau). Na vysoké úrovni je i doprovodný aparát knihy, kromě jmenného rejstříku zde čtenář najde i rejstřík místních jmen s uvedením jejich české podoby. Mnohým čtenářům by jistě četbu usnadnila prezentace většího počtu organizačních schémat (jako je schéma systému státního zastupitelství na straně 267). Monografie by si také zasloužila kvalitní mapu Sudetské župy. Jedna je sice vyobrazena hned na obálce, s tou se ale nepracuje dobře. Freia Andersová výrazně přispěla k hlubšímu poznání dějin Sudetské župy a nacistické justice. Nepochybně také upozornila další badatele na mnohé zajímavé prameny a další témata. Nabízejí se nyní po mém soudu především taková, v nichž se větší pozornosti dostane těm občanům Sudetské župy, kteří s nacistickou justicí přišli do styku jako obžalovaní.
