FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE Ústav pro dějiny umění
Bakalářská práce
Anna Kusáková
Bohumil Hypšman – moderní architekt v historickém městě Bohumil Hypšman – The modern architect in historical town
Praha 2013
Vedoucí práce: PhDr. Richard Biegel, Ph.D.
Ráda bych poděkovala především vedoucímu práce PhDr. Richardu Biegelovi Ph.D. za cenné připomínky a podněty ke zpracovávanému tématu. Velmi vděčná jsem také Prof. PhDr. Rostislavu Šváchovi, CSc. za mnohé rady a za upozornění na vybrané texty. Děkuji také Národnímu technickému muzeu jmenovitě PhDr. Tomáši Pavlíčkovi z Archivu architektury a stavitelství za možnost prostudování potřebných plánů a materiálů.
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze, dne 20. srpna 2013 ………………………….. podpis
Abstrakt (česky) Předkládaná bakalářská práce se zabývá pěti vybranými projekty architekta Bohumila Hypšmana. Hlavním cílem je vysledovat přístup tohoto architekta při projektování staveb do historického centra Prahy. Po počáteční kapitole shrnující celoživotní dílo Hypšmana je pojednáno již o samotných projektech. První dvě vybrané stavby, jimiž jsou dům pohřebního bratrstva Chevra Kadiša v Josefově a nájemní dům Matějovského na Národní třídě, sice představují domy ze stejné domy (1910 – 1912) a se stejnou funkcí (nájemní domy), ale nacházejí se ve zcela odlišné urbanistické situaci. Na základě rozboru lokalit, architektury domů a nastínění dobové architektury se snažím vysledovat styčné i odlišné momenty obou staveb. Následuje kapitola věnovaná přístavbě Plodinové burzy na Senovážném náměstí (1928 – 1929), na níž je ukázáno, jak Hypšman přistupoval, měl-li navrhnout dostavbu k historické budově. Dalším vybraným projektem je návrh na zástavbu Petrského nábřeží z 20. let, na níž Hypšman
spolupracoval
s architektem
Antonínem
Engelem.
Tomuto
velkému
urbanistickému záměru, který však zůstal dodnes nedokončen, je z důvodu rozsáhlosti věnována větší část práce. Poslední vybraný projekt – zástavba pod klášterem Na Slovanech také z 20. let – představuje Hypšmanovo stěžejní dílo. I jemu je věnována podstatná část této práce, neboť její výstavbě předcházely mnohaleté diskuze o regulaci této lokality. Na oba velké projekty je pohlíženo především z urbanistického hlediska. Práce je zakončena vlastními poznatky.
Klíčová slova (česky) Bohumil Hypšman, architektura geometrické moderny, novoklasicismus, Petrské nábřeží, Podskalí
Abstract (in English): This bachelor’s thesis analyses five selected works by architect Bohumil Hypšman. The mail goal is to identify the architect´s approach when designing buildings within historical center of Prague. The first two chapters summarize the architect´s life body of work in general. Then selected projects are described in detail. First two buildings, Funeral house of fraternity Cherva Kadiša in Josefov and apartment house Matějovského on Národní třída street, are from the same era (1910 – 1912) and both serve as rental housing. However, they are located in very different urban settings. This thesis compares and contrasts these two buildings. This analysis is based on factors such as location, buildings design and features typical for the same time period. Next chapter is devoted to Plodinová burza outhouse on Senovážné Square (1928 – 1929). This serves as an example of Hypšman approach to similar outhouses to historical buildings. Large portion of the thesis deals with Hypšman´s and Antonín Engel´s Petrské enbankment settlement proposal. This grand urban project from the twenties still remains unfinished. Last but not least one of the main focuses of this thesis is buildings below Na Slovanech monastery also from the twenties. Realization of this Hypšman´s most important project was preceded by years of disputes concerning regulation of this location. Both architectural and urban points of view are included in the analysis of these two Hypšman´s major work. The thesis is concluded with author´s findings.
Klíčová slova (anglicky): Bohumil Hypšman, architecture of Modern style, Neo-classicism, Petrské embankment, Podskalí
Obsah 1
Úvod ...........................................................................................................................8
2
Architekt Bohumil Hypšman..................................................................................... 11
3
Dům pohřebního bratrstva Cherva Kadiša ................................................................. 17
4
5
6
3.1
Historie místa..................................................................................................... 17
3.2
Popis budovy ..................................................................................................... 18
3.3
Zhodnocení ........................................................................................................ 19
Nájemní a obchodní dům Matějovského.................................................................... 22 4.1
Historie místa..................................................................................................... 22
4.2
Popis stavby ....................................................................................................... 23
4.3
Zhodnocení ........................................................................................................ 23
Přístavba Plodinové burzy......................................................................................... 27 5.1
Historie místa..................................................................................................... 27
5.2
Historie výstavby ............................................................................................... 27
5.3
Popis budovy ..................................................................................................... 28
5.4
Nerealizovaný plán Německého kasina .............................................................. 29
5.5
Zhodnocení ........................................................................................................ 29
Ministreské budovy na Petrském nábřeží .................................................................. 32 6.1
Historie oblasti................................................................................................... 32
6.2
Soutěž na podobu Petrské čtvrti ......................................................................... 33
6.3
Regulace Petrské čtvrti dle Antonína Engela a Bohumila Hypšmana .................. 35
6.3.1
Ministerské budovy dle soutěžního plánu .................................................... 36
6.4
Ostatní návrhy ze soutěže................................................................................... 37
6.5
Architektura ministerských budov ...................................................................... 38
6.6
Urbanismus nábřeží ........................................................................................... 39
6.6.1
Urbanismus Otty Wagnera a jeho vliv na pražské prostředí......................... 40
6.7
Vývoj oblasti v pozdějších letech ....................................................................... 42
6.8
Současný stav .................................................................................................... 44
6.9
Souhrnné zhodnocení ......................................................................................... 45
7
Zástavba podskalského nábřeží pod Emauzy ............................................................. 46 7.1
Stručná historie oblasti Podskalí......................................................................... 46
7.1.1
Klášter Na Slovanech.................................................................................. 47
7.1.2
Umístění pomníku Františka Palackého ...................................................... 48
7.2
Vývoj názorů na zastavění prostoru pod Emauzy ............................................... 49
7.3
Popis .................................................................................................................. 56
7.4
Architektura budov ............................................................................................ 58
7.5
Urbanismus ministerských budov....................................................................... 59
7.5.1
Camillo Sitte a jeho možný vliv na urbanismus v Praze .............................. 62
7.5.2
Ostatní možné vlivy dobového urbanismu................................................... 64
7.5.3
Pokus o shrnutí urbanistických vlivů ........................................................... 66
7.6
Komplex budov a klášter Na Slovanech po roce 1945 ........................................ 67
7.7
Souhrnné zhodnocení ......................................................................................... 69
8
Závěr ........................................................................................................................ 71
9
Seznam použité literatury a pramenů......................................................................... 74
10
Seznam obrazové přílohy ...................................................................................... 80
1
ÚVOD Architekt Bohumil Hypšman1 tvořil téměř po celou dobu první poloviny 20. století.
Vývoj architektury tohoto půlstoletí byl nejen na území Čech stejně překotný jako proměna společnosti samotné. Změny politických systémů, nové technické vymoženosti i přeměna společenského organizování v podobě zakládání nových spolků se výrazně podepsaly na novém uměleckém směřování. Veškeré dění pochopitelně značně ovlivnilo i Bohumila Hypšmana. Nebo možná lépe řečeno – sám se významně podílel na těchto dobových proměnách. Již kolem roku 1905 se stává členem Spolku výtvarných umělců Mánes a chvíli nato vstupuje do Klubu Za starou Prahu, kde působí až do roku 1959. V rámci tohoto spolku, ale i díky členství ve Státní regulační komisi, jejímž členem byl téměř po celá 20. léta, se dostává do veřejného života a spoluurčuje dobové otázky, týkající se architektury a především pak urbanismu. Díky své horlivé a velmi tvůrčí povaze se však současně na tyto otázky snažil ihned nastolovat adekvátní řešení. Zároveň je dodnes Hypšman znám jako neúnavný bojovník za zachování staré Prahy, a proto bude zajímavé sledovat, nakolik si dokázal podržet citlivý přístup k městu i jako tvůrčí architekt. Předkládaná práce se zabývá 5 vybranými pražskými projekty od Bohumila Hypšmana, na nichž bude ukázáno, jak přistupoval k historickému centru Prahy při projektování svých staveb a jak dané místo ovlivnilo samotnou podobu objektů. Tyto stavby byly zvoleny tak, aby zastupovaly širší celek. Nejprve bude nastíněno jeho celoživotní dílo, aby bylo poukázáno, jakým směrem se jeho tvorba ubírala. Poté již budou následovat samotné kapitoly o vybraných návrzích. Dům pohřebního bratrstva Chevra Kadiša v Široké ulici z let 1910 – 1911 je poměrně ranou prací Hypšmana, přesto se však jedná o důležitou stavbu své doby. Tento nájemní a spolkový dům se nachází ve starobylé části Prahy, která však na počátku 20. století prošla razantním proměnou, která dala této lokalitě zcela odlišný charakter. Jak k této situaci přistoupil Hypšman, bude tedy nastíněno této kapitole. Druhou vybranou stavbou je nájemní dům Matějovského na Národní třídě. Přestože je to dům ze stejné doby (1911 – 1912) a s podobnou funkcí jako dům pohřebního bratrstva, jedná se o zcela odlišnou urbanistickou lokalitu. Národní třída, která díky výstavbě mostu ve své ose vzrůstala od poloviny 19. století na frekvenci, se stala kolem roku 1910 významnou komunikací s živým městským charakterem. 1
Dříve psáno „Hübschmann,“ po roce 1945 si architekt jméno změnil na počeštělé znění „Hypšman.“ Ve své práci užívám jednotného označení v této podobě.
8
Vybrané projekty budou řazeny chronologicky, ovšem s jednou výjimkou, jíž představuje třetí vybraná Hypšmanova realizace – a to přístavba Plodinové burzy na Senovážném náměstí z let 1928 – 1929. Na této stavbě bude poukázáno, jaký přístup architekt zvolil, měl-li navazovat na konkrétní již stojící historickou budovu. Důvodem změny řazení staveb je potřeba, aby poslední dva vybrané projekty mohly být uvedeny za sebou a také proto, že oba vznikaly v širším časovém horizontu. Následovat budou totiž dva velké urbanistické návrhy – projekt zástavby Petrského nábřeží z 20. let, na němž Hypšman spolupracoval s Antonínem Engelem (později i Františkem Roithem) a poslední zvolenou realizací je pak hlavní dílo Hypšmanovy celoživotní tvorby – zástavba v oblasti Palackého náměstí pod klášterem Na Slovanech, kterou promýšlel již od 1906. K realizaci se však přistoupilo až po dlouhých diskuzích v letech 1924 – 1929. Oběma urbanistickým projektům bude z důvodu delšího časového vývoje i z důvodu složitější situace věnován větší prostor než třem
předcházejícím
Hypšmanovým
stavbám.
Na
projekty
bude
pohlíženo
jak
z architektonického, tak z urbanistického hlediska. V poslední kapitole pak shrnu hlavní poznatky svého bádání. Přestože osobnost architekta Bohumila Hypšmana je v novější odborné literatuře pravidelně zmiňována a zařazována do architektonických syntéz dané doby,2 není dosud vydána samostatná monografie, která by se zaobírala Hypšmanovým dílem v širších souvislostech. Ještě za jeho života roku 1961 vyšla od historika architektury a památkáře Aloise Kubička3 útlá knížka, která se snaží postihnout celé Hypšmanovo rozsáhlé dílo. Zároveň na něj nahlíží i z osobnější stránky, neboť oba architekti byli dlouholetí přátelé z Klubu Za starou Prahu. Kratší monografické texty pak vyšly až téměř o 30 let později. Nejprve roku 1989 text od Jana Svobody a Zdeňka Lukeše,4 a o necelých 10 let později článek od Martina Strakoše,5 který se dílem architekta Hypšmana zabývá již delší dobu a na téma jeho staveb publikoval vícero dílčích článků. Pro zhodnocení a stylové zařazení Hypšmanových staveb mi budou nápomocny především souhrnné texty, jež se zabývají architekturou dané doby. V tomto směru je dodnes nepřekonaná kniha od Rostislava Šváchy s názvem Od moderny k funkcionalismu, která pojednává o pražské architektuře první poloviny 20. století. 6 Užitečný výčet staveb
2
např.: Rostislav ŠVÁCHA: Architektura dvacátých let, in: Vojtěch LAHODA / Mahulena NEŠLEHOVÁ / Marie PLATOVSKÁ / Rostislav ŠVÁCHA / Lenka BYDŽOVSKÁ (eds.): Dějiny českého výtvarného umění IV/1, Praha 1998, 11 – 36. 3 Alois KUBIČEK: Bohumil Hypšman, Praha 1961. 4 Jan SVOBODA / Zdeněk LUKEŠ: Architekt Bohumil Hübschmann, in: Umění a řemesla 2, 1989, 16 – 20. 5 Martin STRAKOŠ: Bohumil Hypšman, in: Architekt 44, 1998, 51 – 54. 6 Rostislav ŠVÁCHA: Od moderny k funkcionalismu, Praha 1995.
9
v jednotlivých částech Prahy pro toto období představují knihy z tematické řady nakladatelství Libri zabývající se architekturou hlavního města.7 Při zpracování všech vybraných Hypšmanových stavbách bude čerpáno také z jeho vlastních plánů, uložených v Archivu architektury a stavitelství Národního technického muzea. V kapitolách o Hypšmanových urbanistických návrzích pro Petrské nábřeží i zástavbu pod Emauzy poslouží jako významný zdroj také dobová odborná literatura (především časopis Styl a časopis Klubu Za starou Prahu), neboť tato témata zatím nebyla souhrnně zpracována. Jaký přístup Bohumil Hypšman volil při projektování svých staveb do centra Prahy v době, kdy v celém městě probíhaly rozsáhlé stavební úpravy celých čtvrtí? Na tuto základní otázku se pokusí odpovědět následující stránky.
7
Jan SOVOBODA / Zdeněk LUKEŠ / Ester HAVLOVÁ: Praha 1891 – 1918, Praha 1997; Jan SOVOBODA / Jindřich NOLL / Ester HAVLOVÁ: Praha 1919 – 1940, Praha 2000.
10
2
ARCHITEK T BOHUMIL HYPŠMAN Bohumil Hypšman byl velmi výraznou osobností architektury celé první poloviny 20.
století. Jeho rozsáhlá stavební činnost z něj činní jedním z nejproduktivnějších architektů vůbec. Hypšman ovšem nepůsobil pouze jako architekt, ale také jako ochránce historických staveb, čímž spoluurčoval směr dobové památkové péče. Několik desítek napsaných článků k ochraně Prahy jen dokládá jeho činorodou povahu. Slovy Zdeňka Wirtha patřil „k hlavním bojovníkům za starou Prahu v theorii i praxi.“8 Přestože neprojektoval pouze v Praze, jeho osobnost je neodmyslitelně spjata právě s tímto městem. Hypšman se narodil 10. ledna 1878 do krejčovské rodiny. 9 Po dokončení pražské stavební průmyslové školy nastupuje na krátký čas do ateliéru architektka Jana Vejrycha, jemuž asistoval při projektu muzea v Chrudimi a školy v Jilemnici. V roce 1899 odchází do Vídně a nastupuje na Akademii výtvarných umění do ateliéru Viktora Luntze.10 Následujícího roku však již přechází na školu architektury Otty Wagnera, kde studuje až do roku 1904. Současně začne působit ve vídeňském ateliéru Friedricha Ohmanna, ovšem „nebylo to snad, že by podlehl oslňujícím zásadám Ohmannových, nýbrž jedině z důvodů materiálních.“11 Zásadním pro Hypšmana byl ale vliv Wagnera. Konstruování staveb na základě hlavního Wagnera hesla „nepraktické nemůže býti krásné“12 se pro něj stalo celoživotním heslem. Zdůraznění konstrukčních
prvků
(„Architekt
musí
vždy
tvar
umělecký
vyvinouti
z konstrukce.“13) plynoucí ze snahy o pravdivost architektury a zároveň také vymezení se proti dobovým dekorativním proudům byl pro oba typický. Jeho první návrh na dostavbu Staroměstské radnice z roku 1901 se sice ještě přidržuje historizujících novogotických forem,14 ostatní Hypšmanovy projekty se však již plně hlásí k wagnerovskému racionalismu. Jeho absolventská práce s názvem Mohyla minulosti umístěná na vyšehradské skále navržená jako velký Pantheon s rozměrnou sochou kněžny Libuše představuje velmi sebevědomé monumentální dílo. Soutěžní projekt na kostel v Bohnicích (1904), zaslaný do Prahy ještě z Vídně, v podobě centrály završené výraznou mohutnou kupolí, která je spínaná postranními pylony, přímo vychází z Wagnerova kostelu ve Steinhofu. [1]
8
Zdeněk WIRTH: Předmluva, in: Bohumil HYPŠMAN: Obnova památné Prahy, Praha 1947, 5. Není-li uvedeno jinak, biografické informace čerpány z: Alois KUBIČEK: Bohumil Hypšman, Praha 1961, 6. 10 SVOBODA / LUKEŠ (pozn. 4) 17. 11 KUBIČEK (pozn. 3) 6. 12 Otto WAGNER: Moderní architektura, Praha 1910, 30. 13 Ibidem 46. 14 STRAKOŠ (pozn. 5) 51. 9
11
Po příchodu do Prahy roku 1904 vstupuje do stavební kanceláře architekta Qiuda Bělského, u něhož spolu s Bedřichem Bendelmayerem dokončuje dnešní hotel Evropa na Václavském náměstí. Po dvou letech od Bělského odchází a zakládá si vlastní architektonický ateliér. Hypšmanovy první samostatné projekty si udržují velmi zdrženlivý výraz. Po realizaci několika vil, ovlivněných Kotěrovým přístupem v použití kombinace omítaných ploch a dřevěných prvků (vila v Klánovicích [2], v Bubenči, Vokovicích aj., vše okolo orku 1905)15 se již začne zabývat většími zakázkami. Roku 1908 se podílí na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory, když sem navrhuje dřevěný pavilon poživatin. Tato výstava znamenající jasný triumf moderny na poli architektury, znamenala také pro Hypšmana jasné zařazení se mezi vůdčí osobnosti tohoto směru. Jeho pavilon poživatin založený na „konstrukční čistotě a dekorativní zdrženlivosti“16 je více než Wagnerovým racionalismem ovlivněn spíše anglickou architekturou Charlese Rennieho Mackintoshe. [3] Naopak k Wagnerovi se hlásí Hypšmanův druhý projekt na podobu Staroměstské radnice z roku 1910, když navrhuje dostavění celého bloku v podobě pevných sevřených budov, jejichž nároží jsou zpevněny převyšujícími pylony. S příchodem do Prahy se začne také zapojovat do spolkového života. Nejprve vstupuje do Spolku výtvarných umělců Mánes, a chvíli na to se zapojuje také do Klubu Za starou Prahu. A právě druhý jmenovaný spolek se pro něj stává velmi důležitým, neboť se od té doby začne velmi aktivně zasazovat o ochranu historické podoby Prahy. Již roku 1905 se stává členem výkonného orgánu domácí rady, v níž setrvává nepřetržitě více než 50 let až do roku 1959. Kolem roku 1910 projektuje v Praze několik nájemních domů, z nichž dva (dům Pohřebního židovského bratrstva čp. 36 a 37 a dům Matějovského) se staly výraznými mezníky domácí architektury. O nich bude podrobněji pojednáno v následujících kapitolách. O Hypšmanově tvorbě tohoto období však lze říct, že tvořil nejsilněji pod vlivem Wagnerova pozdního díla. Stejně tak to platí i pro největší Hypšmanovu zakázku počátku 20. století areálu pro Akciové mlýny v Praze v Holešovicích (1905 – 1909). Klidná racionální forma, uplatňující se na fasádách, je prostoupena také v půdorysu komplexu. Obdobně rozsáhlý komplex továrních budov začíná projektovat také v Hostivaři roku 1917 pro pekárny, sklárny a továrny formy Podhajský. Následuje jeho největší průmyslový projekt na Československou továrnu na dusíkaté látky v Ostravě – Mariánských Horách (1923 – 1925). Všechny tyto
15 16
SVOBODA / LUKEŠ (pozn. 4) 17. STRAKOŠ (pozn. 5) 51.
12
areály mají vždy společnou jednu vertikální dominantu v podobě sila nebo vodárenské věže, okolo níž jsou rozprostřeny nízké horizontální tovární budovy. Během první světové války roku 1917 byl sice odveden k vojsku, nicméně zakázkami se mohl zabývat i nadále. Vedle zmíněného návrhu v Hostivaři projektuje také továrnu do Radotína. Množství těchto zakázek, doba, kterou jim věnoval, ale především řešením všech těchto továrních areálů z něj činí „jedním z těch projektantů, kteří položili základy moderní české průmyslové architektury.“17 Dvacátá léta představují pro Hypšmana nejproduktivnější období. Roku 1921 se stává členem Státní regulační komise, čímž se dostává přímo do centra, kde se diskutují nejdůležitější urbanistické projekty své doby, jež pak zásadně ovlivní podobu Prahy. Ještě před ukončením její činnosti však Hypšman roku 1928 z komise vystupuje na protest proti schválení regulačního plánu Letné, který počítal s výstavbou dvou stadionů. V této době se jeho architektonický výraz zjednodušuje. Začne se přibližovat dobovému purismu, nejvlastnějším projevem se mu však stává novoklasicismus, jenž si až na několik výjimek podrží po celou svou životní dráhu. Jeho první meziválečná budova v Kaprově ulici čp. 45 tyto tendence poměrně vystihuje. [4] Hladký povrh fasády členěný pouze horizontálními liniemi je doplněn v mezipatře pilastry s kubizujícím členěním. Ve dvacátých letech ale především pak realizuje svá významná díla, o nichž bude pojednáno v následujících kapitolách: zástavba pod Emauzy, návrh regulace Petrské čtvrti se třemi ministerskými budovami, jenž projektuje spolu s Antonínem Engelem, zároveň je pověřen dostavbou budovy Plodinové burzy. Vedle těchto velkých státních zakázek pak projektuje mnoho menších rodinných domů. Vila pro malíře Alfonce Muchu v Bubenči v ulici V Tišině 4 čp. 781 [5] a Barhoňova vila v Holečkově 6 představují Hypšmanův typický architektonický projev, v němž se pojí dobový novoklasicismus s nastupujícím purismem. Nejvýznamnější z nich je pak jeho vlastní vila ve Střešovicích (U Laboratoře 4), jejíž vnitřní funkční rozdělení se propisuje do jejího vnějšího objemu. [6] Tím se plně zařazuje do tehdejších snah architektonické avantgardy, jež usilovala o propisování stavby z interiéru ven.18 Také plocha fasády je pojata velmi střídmě, jen s minimem členících prvků, scelujícím motivem je pak střídmý dekor psaníček po obvodu silně předsazené římsy. Hypšman se v této době také účastnil několika architektonických soutěží jako např. na pojišťovnu Adriatica di Sicurta na nároží ulic Národní a Jungmannova (1922), kam umisťoval 17 18
SVOBODA / LUKEŠ (pozn. 4) 18. STRAKOŠ (pozn. 5) 53.
13
poměrně hmotný těžký objekt opět s kubizujícími pilastry v přízemí. V určitých motivech je pak ovlivněn snad i obloučkovým stylem. O něco střídmější jazyk pak volí při soutěžním návrhu na banku Union na ulici Na Příkopě (1927), jejíž kompoziční rastr byl založen na jednoduchých sloupech, které měly narušit dlouhý horizontální charakter budovy samotné. I když zde Hypšman stále balancuje mezi novoklasicismem a purismem, nevzdává se ani zalamovaného dekoru inspirovaného kubismem, jež v podobě mříže celou stavbu ukončuje. Ve 30. letech projektuje školní budovy v Litoměřicích i Havlíčkově Brodě, a i v těchto realizacích dosahuje významných výsledků, neboť „proti běžnému konservativnímu úřednímu pojetí jejich půdorysu a hmoty dosahuje odklonu tak podstatného, že tento typ byl opakován v mnoho dnešních typech,“ jak později popsal Alois Kubiček. Těsně před druhou světovou válkou se načas přiklání k funkcionalismu, jak je patrné např. z dejvické vily v ulici České družiny 17 či nájemního domu v ulici Rošických. Při této zakázce však Hypšman spolupracoval se svými syny Alešem a Bohumilem, tudíž je možno tuto výrazovou proměnu částečně připsat právě jejich spoluautorství.19 Bohumil Hypšman se po mnoho let věnoval studiu několika významných pražských lokalit. Ústředním tématem jeho tvorby byla již dostavba Staroměstské radnice. Během svého života se účastnil všech soutěží, jež byly od přelomu století do počátku 60. let vypsány. Na toto téma sepsal také 2 spisy zabývající se historií Staroměstského náměstí a rekapitulující dosavadní návrhy (1946 a 1948) nazvané Sto let Staroměstského rynku a radnice. Dalším obdobně rozsáhlým tématem, kterému se Hypšman věnoval již od počátku, co bylo aktuální, byla plánovaná zástavba Letenské pláně. Přes různé návrhy, které na toto místo plánoval, však později dospěl k závěru, že – jak shrnul Alois Kubiček – „zachovat intaktnost celé pláně je podmínkou pro všecka její prospěšná řešení v budoucnosti,“20 a odmítl její zastavění. Již bylo zmíněno, že silně nesouhlasil ani se schváleným regulačního plánu, který počítal mj. s výstavbou stadionů na Letné. Soustavně se zabýval také levobřežní pražskou komunikací, která tehdy byla plánovaná skrze historickou část Malé Strany. Kvůli tomuto záměru však byl v názorovém střetu s Klubem Za starou Prahu, neboť Klub odmítal jakékoliv narušení této části Prahy. Naproti tomu Hypšman dospívá k závěru, že vedení komunikace v těchto místech je pro rozvoj Prahy nezbytný, ale aby její trasa zasáhla Malou Stranu co nejméně, projektuje její cestu přes Petřín pomocí serpentin. Později návrh pozmění alespoň tak, že cestu projektuje pomocí tunelu skrze stráň a Pohořelec.
19 20
SVOBODA / LUKEŠ (pozn. 4) 19. KUBIČEK (pozn. 3) 8.
14
Během druhé světové války vznikají pouze dvě studie, avšak neméně zajímavé. V první z nich se Hypšman zabýval úpravou domu Malostranské záložny na nároží Malostranského náměstí a Mostecké ulice. [7] Odstraňuje nárožní věž, poslední patro odsouvá do pozadí a samotné průčelí pak zbavuje velkého množství plastických prvků. Jasně zde prokazuje svůj vysoký cit pro historické prostředí. Obdobnou míru pochopení projevuje v návrhu přístavby Uměleckoprůmyslového muzea v Praze z roku 1941 (viz kapitola o přístavbě Plodinové burzy). Po válce se stává členem Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů a vypracovává např. adaptační projekt bývalého kostela sv. Máří Magdaleny na Malé Straně pro Státní ústřední archiv. Důležitým tématem byla pro něj také tehdy oprava budov pod Emauzy, které byly velmi po válce poničeny. Také vypracovává projekty na obnovu věží Emauzského kláštera, jimž se chtěl dát výraz, jenž by v zásadě odkazoval k novogotickému průčelí, které zde dříve bývalo, ale chtěl dát věžím o něco purističtější a lapidárnější nádech. I nadále se účastní mnoha soutěží a zabývá se řadou urbanistických problému Prahy. Nejzajímavějším projektem této doby je pak jistě jeho návrh na dostavbu Národního divadla z roku 1952 v místech Chourových domů. [8] Při Národní třídě navrhuje zcela jednoduchou klidnou horizontální budovu, jež se přidržuje výšky římsy sousedící budovy kláštera sv. Voršily. Mezi tuto budovu a Národní divadlo situuje malé intimní náměstí, jehož jižní stranu uzavírá patrovou solitérní stavbou až téměř renesančního tvarosloví, kterou pomocí arkády spojuje s nově projektovanou stavbou. V květnu 1958 při jeho výročí osmdesátých narozenin byla v Obecním domě uspořádána výstava jeho celoživotního díla, k níž vyšel drobný katalog. V úvodu Jan E. Koula píše: „… jeho budovy mají koneckonců jedinou tvář,“ kterou „…bezpečně poznáte … především podle ducha, který z nich hovoří. Neváhal bych říci, že jsou to vpravdě jakési architektonické portréty svého tvůrce a proto, že jsou to architektury tak opravdové a plnokrevné“21 Přesně tak tomu vždy bylo. Hypšman si po celý svůj život udržel osobitý architektonický výraz, který měl své kořeny v díle jeho učitele vídeňského architekta Otto Wagnera. Zároveň však byl otevřený novým uměleckým směrům, jež se postupem času dostávaly ke slovu na umělecké scéně. Přestože je vnímal a vstřebával, v jeho díle se projevili vždy jen velmi střídmě. Obecně však lze shrnout, že přes svá raná díla, která tvořil v duchu geometrické moderny, se postupně dostal k výrazu novoklasicismu, který v souladu s učením svého pedagoga vycházel stále z racionálního základu. Ona racionalita se v jeho pozdějším
21
Jan E. KOULA: Výstava životního díla architekta B. Hypšmana, Praha 1958, 3.
15
dílem projevila zpurizováním uměleckého výrazu, ale stále byl věren určité tradici architektury. Současně je ale třeba zdůraznit jeho roli ochránce staré Prahy. „Bojoval od mladých let s obdivuhodným zápalem, ale vždy čestně, otevřeně, nezáludně, slovem i návrhy, mnoha články, vždy podnětnými, často burcujícími a přečetnými soutěžními návrhy,“22 shrnuje Jan E. Koula ve zmíněném katalogu. Hypšman byl pravidelným pisatelem článků ve věstníku Klubu Za starou Prahu, časopisu Styl a později také v periodiku Architektura. Neúnavně se vyjadřoval především k urbanistickým otázkám Prahy a jejímu architektonickému směřování. Současníci na něj vždy vzpomínaly jako na „stále svěžího, průbojného a iniciativního, stále nadšeného bojovníka v hájení památné Prahy a její novodobé, ale k prostředí ohleduplné výstavby.“23 Bohumil Hypšman umírá 3. listopadu 1961. Ještě před tím stačil Alois Kubiček sepsat dobrou Hypšmanovu monografii, v níž píše: „Jeho úmyslně nenáročná architektura prozrazuje klasickou střídmost, klid a jistotu, nikoliv rozpaky…. V bojích za naši národní chloubu, starou Prahu … sílil a nevzdal se zápasu, ani když se již stal nestorem českých architektů. To vše z velkého obdivu a z lásky k svému rodišti – matce měst – Praze.“24
22
Ibidem 2. Jan ALEMR: K sedmdesátinám arch. Bohumila Hypšmana, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu XXIII, 1948, 20. 24 KUBIČEK (pozn. 3) 13. 23
16
3
DŮM POHŘEBNÍHO BRATRSTVA CHERVA KADIŠA Dům židovského pohřebního bratrstva Cherva Kadiša čp. 36 a 37 vystavěný v letech
1910 – 1911 v Široké ulici v Josefově je sice poměrně raným dílem Bohumila Hypšmana, přesto však představuje jednu z nejpozoruhodnějších staveb své doby. Tento spolkový a nájemní dům se nachází na místě s dlouhou historií, která ovšem byla počátkem 20. století zcela vymazána, když bylo rozhodnuto o asanaci celé čtvrti. V následujících řádcích se pokusím ukázat, jak Hypšman k této lokalitě přistupoval.
3.1 Historie místa Ve své době zatracované dnes v již neexistující podobě vyzdvihované Židovské Město pražské bylo ve své době světem sám pro sebe. Dodnes jsou známé ony úzké spletité uličky, jež byly obestavěny nízkými během staletí neustále přestavovanými domky. Stejně tak známý je ale také jejich osud, který jim byl zpečetěn regulačním plánem z roku 1887 od inženýrů Hurtiga, Strunce a Heidy.25 Důvodem byly především katastrofální hygienické podmínky, které se navíc ještě stupňovaly v souvislosti s povolením vydaným na konci čtyřicátých let 19. století, kdy bylo povoleno Židům se ze čtvrti odstěhovat.26 To mělo za následek, že zde zůstalo jen nejchudší obyvatelstvo, které nemělo dostatečné prostředky na udržování svých domů. Dnešní Široká ulice, dříve Josefská třída, byla významným komunikačním směrem již od 12. století, neboť směřovala k brodu nacházejícím se v místech dnešního Mánesova mostu.27 V místech křížení s ulicí Maislovou, dříve Úzkou, se nacházela křižovatka, kterou bylo možno označit za „nejvýznamnější v Židovském městě.“28 Tomu v 19. století také odpovídal vzhled některých domů, které dostaly ucelenou klasicistní podobou. Při severovýchodním nároží křížení ulic, v místech, kde se dnes nachází budova Židovského pohřebního bratrstva, stával právě jeden z těchto reprezentativnějších objektů celé čtvrti. [9] Navíc tento třípatrový nárožní dům čp. 264 s jednoduchou klasicistní fasádou pokrytou jemným bosováním nepatřil k domům se středověkým základem, ale k jeho zbudování došlo až po roce 1830 na do té doby nezastavěném nároží.29 K němu ze západní strany přiléhaly dva další menší domky taktéž s klasicistně upravenou fasádou. [10] 25
ŠVÁCHA (pozn. 6) 28. SOVOBODA / LUKEŠ / HAVLOVÁ (pozn. 7) 15. 27 Edmund ORIÁN (ed.): Židovské město pražské na vedutách, fotografiích a pohlednicích, Praha 2003, 118. 28 Ibidem. 29 Ibidem 160. 26
17
Na počátku 20. století však byly všechny tři domy v rámci asanace zbourány stejně jako celá čtvrť.
3.2
Popis budovy Nájemní a spolkový dům Židovského pohřebního bratrstva Chevra Kadiša se nachází na
nároží ulic Široká a Maiselova a je tvořen dvěma domy. Jeden z nich byl určený pro provoz spolku (dnes se zde nachází administrativní prostory), druhý je od počátku využívaný pouze pro obytné účely. Směrem do Maiselovy ulice tvoří souvislou řadu nájemních domů, v Široké ulici však představuje samostatný blok, jehož kratší zakončující průčelí směřuje do Starého židovského bratrstva. [11 - 12] Oba domy jsou však řešeny shodně a vytváří jeden sourodý objekt. Plocha fasády tohoto pětipatrového domu členěna jen minimálně. Hlavním výrazem je především maximální jednoduchost a strohost, která je zdůrazňována drásanou omítkou pokrývající celou plochu budovy. Všechna průčelí jsou členěná pouze náznakovým spárováním. V Maiselově ulici jsou dva průběžné arkýře, jež zakončuje výrazně převyšující římsou. [13] Nad ní se pak ještě nachází poslední patro a obytné podkroví. Poslední osa domu, sousedící s vedlejší stavbou, je mírně zatlačena do objemu stavby. Budeme-li to vnímat v souvislosti se sousedním domem, zjistíme, že tím Hypšman alespoň pocitově opakuje sousedící osu vedlejšího domu, v níž se nachází nad sebou řazené balkony. Obdobné řešení však najdeme i u jiné shodou okolností také nárožní Hypšmanovy stavby čp. 45 z počátku 20. let 20 století, která se nachází jen o pár metrů dál v Kaprově ulici. I zde je poslední osa sousedící s domem, která je tentokrát z konce 19. století, lehce vtlačena, aby vytvářela jemný distanc od těchto dvou stylově odlišných staveb. Kratší průčelí směřující do areálu hřbitova je členěno nejvýrazněji. [14] Patra jsou spínána abstrahujícími pilastry, jejichž hrany zvýrazňuje motiv vejcovce. Je zde zopakován motiv arkýřů, ovšem ty jsou rozmístěny horizontálně pouze na úrovni prvního patra, za kterým se nachází hlavní sál. Tím je dosaženo jeho zvýrazněním na exteriéru (princip piano nobile). Arkýře jsou také převedeny i na delší strany stavby, ale jen v rozsahu velikosti sálu. Na hlavním průčelí směrem do Široké ulice se tak objevuje pouze jedem samostatný arkýř, ničím nevyvážený na opačné straně. Také pilastry jsou převedeny na další stěny objektu, avšak pouze při nároží. Díky tomu, že se k této stavbě obvykle přistupuje ze směru od Vltavy, pozorovatel tyto prvky automaticky vnímá v souvislosti s hřbitovním průčelím, protože jen tak je lze dát do logické souvislosti. Zajímavé je, že tyto arkýře jsou provedeny z tmavého dřeva, na rozdíl od zděných průběrných arkýřů v Maiselově ulici. Dochází tím k barevnému 18
kontrastu, neboť celá fasáda je ve velmi světlém béžovém odstínu. Lze to ovšem také interpretovat jako určitá návaznost či citlivost vůči hřbitovu a přírodnímu porostu, který jej pokrývá. Zadní průčelí směřující do dvora je pak utvářeno stejným způsobem, ozvláštňujícím prvkem jsou tělesa vnitřních schodišť, jež mírně vystupují z objemu stavby a tvoří výraznou vertikálu. K objektu Hypšman navrhl také ohradní zeď okolo hřbitova. Tu ztvárnil pomocí vertikálního vlnkování, které na svých stavbách později užíval velmi často (úprava průčelí domu čp. 472 na Starém Městě, úprava historické budovy Plodinové burzy, ministerské budovy pod Emauzy).
3.3 Zhodnocení Budova Židovského pohřebního bratrstva se svojí strohostí a minimem dekoru hlásí k proudu geometrické moderny, jež se do Prahy přichází přímo ze svého centra – z Vídně. Moderna se v pražské produkci začíná objevovat po polovině prvního desetiletí 20. století. Jejím hlavním principy spočívají v zásadách „pravdivosti, konstruktivnosti a účelnosti“.30 Dochází ke stále důslednější redukci dekoru. Výzdoba se z fasád téměř vytrácí nebo se alespoň zjednodušuje do nejzákladnějších geometrických útvarů, které pak pokrývají jen minimální rozsah plochy. Povětšinou ještě však zůstávají prvky zdůrazňující tektoniky stavby, které ji pak umocňují „pravdivý“ racionální charakter stavby. Jedna z prvních pražských staveb, která se plně hlásí k vídeňskému prostředí, je Dům vídeňské bankovní jednoty (1906 – 1908) od architekta německého původu Josefa Zascheho. [15] Přestože se Zasche vyučil ještě u Wagnerova předchůdce Karla von Hausenauera, dokázal vhodně vstřebávat nejnovější podněty moderny.31 Návaznost na architekturu Otty Wagnera, konkrétně na budovu Poštovní spořitelny, můžeme spatřovat právě v Zascheho realizaci tohoto domu v ulici Na Příkopech v Praze, jehož čisté racionální průčelí je obloženo leštěnými žulovými deskami a dodává jí tak na monumentálnosti. Důležitou linií architektonické moderny byla tvorba Jana Kotěry, který, i přesto, že patří mezi první české Wagnerovy žáky, se však začíná v této době kolem roku 1908 více než vídeňskou architekturou inspirovat spíše architekturou holandskou, německou, anglickou či dílem amerického architekta Franka Loyd Wrighta. Projevuje se to především v užití výrazného režného zdiva odhalující vlastní strukturu stavby, ale také ve změnách 30 31
ŠVÁCHA (pozn. 6) 62. Ibidem 88.
19
půdorysných dispozic. Pod vlivem stejných inspirací pak tvoří i další architekti, z nichž nejvýznamnějším je Otakar Novotný a jeho realizace Štencova domu (1909 – 1911). [16] Sám Hypšman ovšem měl blíže spíše k linii architektury ovlivněné vídeňským prostředím. Příhodnější se však jeví porovnání budovy Pohřebního bratrstva s okolní zástavbou Josefova. Jak už bylo nastíněno, jedná se o lokalitu s velmi dlouhou historií, která na konci 19. však prošla naprostou celkovou proměnou. Nově projektovaná uliční sít se sice snažila navazovat na strukturu, která ji předcházela, ovšem charakter místa se proměnil zcela zásadním způsobem. Od roku 1893 byl Josefov zastavován vysokými eklektickými nájemními domy o čtyřech či pěti patrech podél dlouhých širokých ulicích. Svůj historizující nádech si domy udržují po celou dobu výstavby až do desátých let 20. století. Část staveb postavených po přelomu století se ale od historismů oprošťuje ve prospěch redukované geometrické dekorace mnohdy doprovázenou sochařskou či mozaikovou výzdobou. V této souvislosti můžeme jmenovat např. domy čp. 15 a 16 v Kaprově ulici (1906 – 1907) od bratrů Františka Huberta a Josefa Richrada Neugebauerových,32 [17] ve stejné ulici čp. 40 (1913 – 1914) od Karla Jandy33, domy čp. 24 a 25 v Široké ulici (1912 – 1913) od Richarda Klenky34 nebo od stejného autora za spoluúčasti architekta Františka Weyra dům čp. 41 v Maiselově (1910 – 1911). [18] Mnohdy jejich průčelí jsou utvářena pomocí výrazných tvarovaných štítů, což jim dodává na zdobnosti. [19] Oproti těmto dekorativním stavbám sem Hypšman navrhl stavbu zcela jednoduchého racionálního charakteru. Představuje jednotnou kompaktní hmotu, která ve svém hlavním dlouhém průčelí do Široké ulice není nijak členěna a dekorována jen v určitých partiích a to jen zcela nejjednodušší formou geometrických útvarů. Veškerý výraz je soustředěn pouze do objemu stavby samotné. Navíc užitím mansardové střechy s výrazně strmým sklonem navozuje pocit rovné střechy a „dodává domu tvar detailně propracovaného kvádru.“35 V této stavbě se Hypšman plně hlásí k Wagnerovým zásadám účelnosti a konstruktivnosti. Jak blízkými cestami šli oba architekti v době kolem roku 1910, můžeme ilustrovat Wagnerovým nájemním domem na Neustiftgasse ve Vídni. [20] Průčelí domu pokrývají desky z šedého kamene, jejichž spáry vytvářejí obdobný síťovým systém, jaký je vytvářen v omítce domu Pohřebního bratrstva. Obě stavby jsou si blízké ve své základní jednoduché formě, které dekor, na obou stavbách sice užitých, ale pouze v nenápadných formách, je cíleně upozaděn.
32
SOVOBODA / LUKEŠ / HAVLOVÁ (pozn. 7) 22. Rostislav ŠVÁCHA: čp. 40/I, in: Pavel VLČEK a kol.: Umělecké památky Prahy. Staré Město. Josefov. Praha 1996, 163. 34 SOVOBODA / LUKEŠ / HAVLOVÁ (pozn. 7) 18. 35 STRAKOŠ (pozn. 5) 51. 33
20
Obzvlášť Wagnerova stavba míří k architektonickému purismu vyznačujícímu se maximální formální čistotou. Blízká Hypšmanově stavbě v Široké ulici se však jeví také stavba od Antonína Engla ve vedlejší ulici U Starého hřbitova (1910 – 1911), jejíž fasáda je pokryta dekorativní geometrickou strukturou ve svislých pásech. [21] Přestože se na svoji dobu jedná také o poměrně strohé ztvárnění, Hypšman v budově Pohřebního bratrstva ve své strohosti zašel o mnoho dále a vedle již zmíněných staveb Jana Kotěry a Otakara Novotného je možno budovu Pohřebného bratrstva zařadit do nejprogresivnějšího proudu architektury této doby, byť v zásadě ovlivněné jinými inspiračními zdroji. Budova Židovského pohřebního bratrstva Chevra Kadiša do oblasti Josefova vstoupila velmi sebevědomím přístupem. Okolní silně historizující zástavba s plastickým a notně dekorativním ztvárněním sice částečně začala ustupovat již před rokem 1910, domy si však povětšinou ponechávaly svůj dekorativní charakter. Naproti tomu Hypšman sem staví stavbu čistého objemu, jež se svojí jednoduchostí a čistotou vymyká dobovým architektonickým trendům a naznačuje směr, kterým se bude architektura ubírat v pozdějších letech.
21
4
NÁJEMNÍ A OBCHODNÍ DŮM MATĚJOVSKÉHO Ze stejné doby, jako je dům židovského pohřebního bratrstva, pochází také nájemní a
obchodní dům na Národní třídě čp. 949, jejž navrhl Hypšman v letech 1911 – 1912 pro Františka Matějovského.36 Na rozdíl od lokality Josefova, jakožto klidné obytné části města, se zde architekt musel vypořádávat s jiným charakterem místa, neboť Národní třída se vlivem celkového rozvoje města zásadně proměnila v živý městský bulvár.
4.1 Historie místa V místech dnešní Národní třídy byly ve 30. letech 13. století vystavěny staroměstské hradby.37 Ty však zanikly již roku 1287 při sloučení Starého a Nového Města a na jejich místě vznikla poměrně řídká zástavba s rozměrnými zahradami a dvory.38 Na významu nabyla tato třída roku 1781, kdy došlo k zasypání příkopů a následně zde byla vysázena řada lip (odtud původní název Nové aleje).39 Dalším důležitým podnětem pro rozvoj této ulice bylo vybudování řetězového mostu Františka I. z let 1840 – 1841,40 díky čemuž se Národní třída stala významnou komunikační spojnicí. Tehdy se také postupně začala zastavovat významnými budovami: vznikl zde palác Lažanských (1861 – 1863), budova bývalé České spořitelny (1858 – 1861) a v neposlední řadě také Národní divadlo (1868 – 1883).41 V místech, kde dnes stojí nájemní a kancelářský dům od Bohumila Hypšmana, stával původně – hned po zrušení hradeb – nízký přízemní objekt s čp. 340, který svým druhým volně stojícím jednopatrovým křídlem při nároží pokračoval do Staré Poštovské ulice (dnes Karolíny Světlé).42 Později ve 40. letech 19. století byl tento objekt klasicistně přestavěn.43 K jeho demolici došlo až těsně před výstavbou dnešního objektu čp. 949 v roce 1912.44 Jistě není bez zajímavosti, že ve stejném roce na demolici tohoto domu upozorňoval ve Věstníku Klubu Za starou Prahu Zdeněk Wirth s tím, že ztráty tohoto domu „je možno … litovati: byl skutečně příznačný i jako architektura a jako užitková stavba, ač ve svých formách nebyl právě přesným slohovým dílem.“45
36
Rostislav ŠVÁCHA: čp. 949/I, in: VLČEK (cit. v pozn. 33) 507. Kateřina BEČKOVÁ: Zmizelá Praha. Staré Město, Praha 2005, 9. 38 Kateřina BEČKOVÁ / Miroslav FOKT: Svědectví Langweilova modelu Prahy, Praha 1996, 152. 39 Emanuel POCHE: Prahou krok za krokem, Praha 19852, 38. 40 Ibidem 291. 41 Ibidem 41. 42 BEČKOVÁ / FOKT (pozn. 38) 152. 43 BEČKOVÁ / FOKT (pozn. 38) 213. 44 Ibidem. 45 Zdeněk WIRTH: Mizející Praha, in: Za Starou Prahu. Věstník Klubu za starou Prahu III, 1912, 69. 37
22
4.2 Popis stavby Šestipatrový obchodní a nájemní dům Matějovského tvoří souvislou řadu domů s obdobnou funkcí vystavěných podél Národní třídy. [22 – 24] Půdorys je přibližně ve tvaru L, s tím že ve volném prostoru se nachází pouze užitkový dvůr. Pro kvalitní větrání jsou ještě přidány další dva světlíky. Nejvýraznějším motivem hlavního průčelí jsou tři polygonální arkýře a výrazně převyšující kazetová římsa, kterou arkýře prostupují až do mírně ustupující patra. Vrcholy arkýřů jsou ztvárněny stupňovitým pyramidálním útvarem. Plocha fasády je hladká, strukturována pouze jednoduchou naznačenou mříží, která odkazuje na železobetonový skelet budovy. 46 Vyjma arkýřů, jejichž hrany akcentuje motiv vejcovce, není již výrazněji dekorována. Hlavní portál, orámovaný dřevěnou ústupkovou profilací do tvaru „nálevky“, tvoří jednotný vstup do nájemního domu i do dvou oddělených obchodních prostor.
4.3 Zhodnocení Dům Matějovského je ve své jednoduché formální stránce velmi blízký budově Židovského pohřebního bratrstva, jenž je ze stejné doby. Bývají proto v odborné literatuře zmiňovány současně. Stejně tak jim jsou zároveň přiznávány nesporné kvality. Obě budovy se však nachází v jiné urbanistické situaci. Dům Pohřebného bratrstva leží v oblasti, která již od počátku století sloužila jako klidná bytová čtvrť. Naopak Matějovského dům tvoří souvislou frontu domů při důležité městské komunikaci, která ve své době neustále nabývala na své důležitosti. Lokalita ohraničená ulicemi Na Pernštýně a Spálenou na jedné straně a na straně druhé ulicemi Karolíny Světlé a Voršilskou se postupem 20. století výrazně proměnila. Na počátku století se zde nacházela povětšinou dvou- či třípatrová klasicistní zástavba. Z dnešních staveb, které se nachází v linii, kde je Matějovského dům, stála tehdy pouze budova Policejního ředitelství ze 40. let 19. století a Palác Metro o 30 let mladší. Nájemní dům od Hypšmana tak byl jednou z prvních staveb, které zde byly počátkem století zbudovány. Navrhl sem architekturu velmi čistých formálních tvarů, jejíž výraz je založen na střídání plochých a plastických tvarů. Přestože celková forma je velmi zdrženlivá, její „tvarové cítění inklinuje k vyhrocování a zvýrazňování ostrých hran.“47 Tedy přes veškerou svoji výrazovou střízlivost je akcentován motiv vystupujících arkýř. Zde je možno citovat slova Otty Wagnera z jeho knihy Moderní architektura: „Stavitelská díla v úzkých ulicích musí se profilovati zcela jinak a musí míti plošší ornamentiku a něžnější strukturu 46 47
STRAKOŠ (pozn. 5) 51 ŠVÁCHA (pozn. 36) 508.
23
nežli díla na ulicích širších, na náměstí aneb taková, u nichž se vyžaduje působení na dálku.“48 Příhodně se zároveň jako jeví i následující Wagnerova rada architektům: „Architekt vyhledávej proto při domech nájemných … působivosti v dekoraci plochy útvary, jež navzájem kontrastují, jednoduchými a správně zvolenými detaily a ve zřetelném zdůraznění konstrukce, ale dbej, aby se všechno – jak je po hříchu často oblíbeno – nezvrhlo v přebíjení sousedů.“49 Tato slova plně vystihují, o co zde Hypšmanovi šlo. Aby vystihl sebevědomí budovy na rušném městském prostoru, zdůrazňuje motiv arkýřů nejen směrem ven, ale také směrem vzhůru, když je zakončuje pyramidálním vrcholením. Protože však byl Hypšman vlivem svého učitele „nepřítel kašírované monumentality,“50 snažil se dát domu uměřenou formu. Jednotlivé dekorované detaily, ať už v podobě vejcovce po hranách arkýřů, či samotný hlavní vstup, rámovaný stupňovitou profilací taktéž s motivem vejcovce, dávají najevo autorovu vytříbenost jeho architektonického projevu. (Ostatně oba citáty možno dát do souvislosti také s budovou židovského pohřebního bratrstva, když Hypšman dává této budově velmi střídmý výraz založený na racionalitě minimálně členěného průčelí na rozdíl od okolní zástavby, jenž překypuje plastickými arkýři, vikýři a tvarovanými štíty.) Opět bude zajímavé porovnat tento dům s okolní zástavbou ze stejné doby. Jen o rok mladší je sousední dům čp. 340, který projektoval Emil Králíček.51 [25] Jeho průčelí je pokryto ztěžklou reliéfní výzdobou. Nad vstupními portály sedí buclatí andělíčci, průběžné arkýře jsou odděleny pilastry klasického tvarosloví s patkami a plně rozvinutými hlavicemi, do podokenních parapetů jsou umístěny plastické kartuše. Ve stejném roce (1912) byl projektován také vedlejší dům čp. 341, jehož autorem je Josef Vajshajtl.52 Fasáda tohoto domu je již řešena střízlivěji, než dům od Emila Králíčka, přesto je z něj patrna určitá formální ztěžklost. [25] Také v půdoryse se projevil Hypšman jako inovátor. Každé patro je rozděleno na trojtraktové, kdy střední trakt, soustředěný při ústředním velkém světlíku, je určen obslužnému provozu. V každém patře se nacházely dva velké byty, první o čtyřech obytných pokojích, druhý s pokoji šesti. [26 – 27] V zásadě zde Hypšman vychází z typu pražského symetrického půdorysného typu, jak jej popsal Pavel Janák ve svém textu Sto let obytného domu nájemního v Praze v časopise Styl.53 Tento typ se vyvíjel již od počátku století. První
48
WAGNER (pozn. 12) 37. Ibidem 69. 50 KUBÍČEK (pozn. 3) 7. 51 SOVOBODA / LUKEŠ / HAVLOVÁ (pozn. 7) 291. 52 Ibidem. 53 Pavel JANÁK: Sto let obytného domu nájemního v Praze, in: Styl XIII. (XVIII.). 1933 – 1934, 15 – 18, 39 – 42, 55 – 65, 86 – 87. 49
24
příklad se dle Janáka objevuje roku 1901 v Pařížské ulici v domě čp. 1074 autorů Rudolfa a Klementiny Koukolových. [28] Každé podlaží obsahuje dva byty, jejich dispozice jsou zrcadlově totožné Dispozice domu je velmi blízká dispozici Matějovského domu. Třítrakt, jehož oba krajní trakty obsahují obytné místnosti, mezi nimiž je umístěn trakt obslužný. Aby bylo docíleno co nejvhodnějšího odvětrávání, jsou tyto místnosti soustředěny okolo ústředního světlíku Spolu s Janákem můžeme jmenovat další příklady tohoto pražského symetrického typu: dům v Pařížské třídě čp. 917 z roku 1903 od inženýra Josefa Brzáka a architekta Františka Weyra [29] (sice se jedná převážně od dvoutrakt, s obslužnou částí soustředěnou do zadního dvora, ale stále si podržuje symetrického půdorysu), dům v Bachmačské čp. 228 (přibližuje se svému prvnímu vzoru v Pařížské ulici se svojí symetrickou trojtraktovou dispozicí) z roku 1909 od bratrů Kavalírových či dům na Hradčanech čp. 274 z roku 1912 od autorů Františka Velicha, Josefa Žáka, Fejfra a Záveského. Přestože dispozice bytů vůči sobě navzájem v Matějovského domě není symetrická, díky obdobnému rozmístění traktů však můžeme konstatovat, že Hypšman v zásadě tento typ zde použil. Souměrnost bytů byla záměrně narušena vložením zadního dvoru, aby jednotlivé pokoje mohly být lépe odvětrávány. Z prvního bytu se pak stává byt spíš hloubkový, druhý naopak spíše šířkový. Podle toho také Hypšman volil velikost světlíků, když jej do prvního bytu navrhl svisle a do druhého bytu podélně. Jejich velikost je poměrně značná, nejedná se jen o malé odvětrávací prostory. V kombinaci se zadním dvorem vidíme snahu o co největší „prořezání“ domu, aby bylo dosaženo kvalitních prostor. Sice uprostřed dispozice se ještě ocitají dvě místnosti – komora a jeden pokoj pro služky – ostatní místnosti, již mají zajištěné přímé odvětrávání a díky vhodnému poměru velikosti oken a velikosti místností se dosahuje také vhodného osvětlení přirozeným světlem. To je již poměrně podstatný posun vůči ostatním dobovým příkladům. Ukazuje se také, že postupem času byla tendence obslužný trakt zmenšovat ve prospěch pokojů. V Matějovského domě si však tento trakt udržuje přibližně stejnou šíři, jako zbylé dva obytné trakty. I díky tomuto faktu se dům od Hypšmana více přibližuje jmenovanému dom v Pařížské ulici čp. 1074, kde je poměr traktů podobný. Rozdílné je zde však umístění arkýřů vůči samotným pokojům. Z výše uvedených příkladů vyplývá, že arkýř byl obvykle umisťován do rozměrnější místnosti. Hypšman jej zde naopak vložil do místností menších velikostí, aby je alespoň opticky rozšířil. I přes tyto detaily však můžeme zůstat u konstatování, že se jedná o vyspělý půdorysný typ řešení, jež započal počátkem století a v pozdějších letech byl nadále rozvíjen. V určitém 25
slova smyslu však můžeme říct, že tento typ Hypšman cíleně narušil, aby dosáhl lepšího hygienických podmínek. Stejně jako samotná architektura domu, tak i jeho půdorys lze zařadit na velmi vysokou úroveň dobového vývoje. Dům Matějovského od Bohumila Hypšmana na Národní třídě bývá právem zařazován do odborných publikací. Jeho čistý architektonický ráz si podržuje velmi klidné formy, zároveň pomocí určité strohosti a výraznějších proporcí se však Hypšman snažil dát domu monumentálnějšího vzhledu. Na jedné z dodnes nejdůležitějších tříd tak vznikla počátkem druhého desetiletí 20. století velmi sebevědomá stavba, jež dokázala plně vyjádřit živý městský charakter tohoto místa.
26
5
PŘÍSTAVBA PLODINOVÉ BURZY Tato kapitola je věnována přístavbě k historické budově Plodinové burzy na Senovážném
náměstí čp. 866, jíž Hypšman navrhl v letech 1928 – 1929. Zároveň na této realizaci bude nastíněno, jak architekt přistupoval v navrhování svých staveb, měl-li přímo navazovat na historický objekt.
5.1 Historie místa Dnešní Senovážné náměstí (pův. Senný trh, později Havlíčkovo nám., poté Maxima Gorkého) bylo vytyčeno již při založení Nového Města Pražského roku 1348. Spolu s tehdejším Koňským trhem (dnes Václavské náměstí) a trhem Dobytčím (dnes Karlovo náměstí) představuje jedno ze tří ústředních náměstí této oblasti, přičemž Senovážné náměstí vzniklo jako hlavní náměstí dolní části města.54 Jeho dnešní „trojúhelný půdorys je výsledkem protnutí dvou pravoúhlých, avšak vzájemně různě orientovaných uličních sítí“55 a svým názvem odkazuje také ke své hlavní funkci ve své době – tj. konání trhů se senem a obilninami. Na východní straně bylo toto náměstí ukončeno novoměstskými hradbami s barokní Novou bránou. Ta byla zbořena v 70. letech 19. století.56
5.2 Historie výstavby Historická budova Plodinové burzy byla vystavěna v letech 1893 – 189457 v severozápadním cípu Senovážného náměstí při ulici Senovážná na místě třípodlažního klasicistně přestavěného pavlačového domu.58 Na její podobu byla vypsána soutěž, kterou vyhrál se svým návrhem architekt Friedrich Ohmann, ale realizovaná stavba se značně odchýlila od jím navržené podoby. Autory změn, k nimž během realizace došlo, jsou nejspíš provádějící stavitelé Jindřich Jechenthal a František Hněvkovský. Jejich autorský podíl však není přesně znám, stejně tak důvody těchto změn.59 V roce 1928 je Bohumil Hypšman pověřen vypracováním návrhu jak na přístavbu Plodinové burzy, tak na úpravy interiérů historické budovy. K realizaci Hypšmanova projektu došlo hned následujícího roku. 54
POCHE (pozn. 30) 210. Kateřina BEČKOVÁ: Zmizelá Praha. Nové Město, Praha 1998, 11. 56 POCHE 1985, 210 57 Jiří HILMERA: čp. 866/II, in: Růžena BAŤKOVÁ: Umělecké památky Prahy. Nové Město. Vyšehrad. Praha 1998. 484. 58 Luboš LANCINGER: Z místopisu Nového města pražského v 15. – 19. století. Na příkopě II, in: Pražský sborník historický XXV, Praha 1992, 132 – 171. 59 HILMERA (pozn. 57) 484. 55
27
5.3 Popis budovy Třípatrová novorenesanční budova se do Senovážného náměstí obrací ústřední trojicí rozměrných půlkruhově zakončených oken, jimž tvoří podnož přízemí a mezanin pokryté pásovou bosáží. Před rozměrná okna, nacházející se v prvním patře a kompozičně zasahující do patra druhého, předstupuje mělký balkon s balustrádou. Nároží jsou zpevněna mělkými rizality. Celou stavbu pak zakončuje atika. [30] Pro novodobou přístavbu byl určen pozemek nacházející se západně od historické budovy a ze směru ze Senovážného náměstí je začleněn do souvislé řady nájemních domů vzniklých převážně v 2. desetiletí 20. století. Tento obdélný pozemek je na straně směřující do dvora Slovanského domu mírně zkosen. Z tohoto základního tvaru také Hypšman prvotně vycházel. Navrhl sem budovu, jejíž půdorys je v místech zkosení parcely výrazně zaoblen a vytváří tak masivní konvexní tvar, do něhož vložil velkou ústřední halu. Hlavní průčelí na Senovážném náměstí sleduje uliční čáru náměstí, ovšem v místech těstě před historickou budovou Plodinové burzy cca o 2 metry uskakuje. Svým základním kompozičním rozvržením průčelí navazuje na historickou budovu. [31] Hypšman v zásadě zopakoval rozvržení plochy do tří nestejně vysokých pater, kdy přesně dodržel výšku jednotlivých částí – spodní část tvořená přízemím s mezipatrem obložená kamennými deskami, ústřední část s rozměrnými okny a část horní navazující na linii atiky ze staré budovy. V místech, kde průčelí ustupuje před uliční čáru, se sice toto členěné také dodržuje, ale ve střední části je místo oken jedna velká mělká nika. V ní je umístěna socha ženy se snopem obilí. Plocha fasády je nečleněná, bez dekorace, pouze okna v patrech jsou zvýrazněna rámováním. Určitým tektonickým způsobem je ztvárněno pouze přízemí, které je – zvlášť přízemí a zvlášť mezipatro – pročleněno jednoduchými lezénovými rámci. Zadní průčelí směřující do dvora je poněkud více tektonicky členěné. [32 - 33] Přímá i zaoblená plocha fasády je spínána abstrahujícími pilastry v podobě jednoduchých obdélných útvarů, které však nejsou nijak provázené a na fasádě tak „jaksi visí.“ [34] Celá plocha je řešena jednotně vyjma části, kde se nalézá ústřední schodiště. Aby Hypšmanova přístavba v místech konvexního zaoblení vhodně navázala na stavbu Slovanského domu, vložil mezi tyto části rovný jednopatrový v rozsahu pouze jedné okenní osy široký přístavek. V rámci projektu měl Hypšman také za úkol upravit také některé části historické budovy. Hlavní portál byl zbaven novorenesančního portiku s pololežícími postavami soch a namísto toho byl vstup pouze orámován kamenným obkladem. V interiérech pak došlo k proměně především v prostorách vstupní haly, schodiště, předsálí a hlavního sálu. Vstupní a 28
schodišťové prostory byly obloženy travertinem, na stěnách můžeme najít také motiv, který Hypšman užíval velmi často – motiv vertikálního vlnkování. Jednoramenné schodiště s kamenným zábradlím vede do prostoru předsálí, do půli stěn také obloženém travertinem. Nad schodištěm se nachází čtyři velká okna, která vyplňují vitráže abstraktních kompozice z bílého skla (u Hypšmana též velmi oblíbené).
5.4 Nerealizovaný plán Německého kasina Nejspíš již během stavebních prací na Plodinové burzy ve druhé polovině 20. let vznikl projekt na přestavbu a přístavbu Zemské banky a zahradního průčelí budovy Německého kasina (po roce název změněn na Slovenský dům). [35 – 36] Hlavním záměrem bylo především dát ústřednímu dvoru, který tyto stavby společně sdílí, jednotnou formu. Hypšmanova kompozice konvexní přístavby Plodinové burzy se měla zrcadlově promítnout i na protilehlou frontu fasád a na zbylá průčelí mělo přeběhnout jejich jednotné členění. Jihovýchodní průčelí pak mělo představovat střed celé kompozice, neboť se zde měl tyčit poněkud historizující - portikus. [37] Existuje však také varianta, která s ním nepočítá a naopak průčelí mírně snižuje, a tím pádem také lehce upozaďuje a dává do popředí samotný plastický tvar oblého objemu. [38] Obě kratší průčelí měla být řešena velmi jednoduše, v puristickém pojetí. K projektu se však zachovalo minimum dokladů. Literatura se o něm nezmiňuje, pouze stavebně-historický průzkum k objektu Plodinové burzy do Dobroslava Líbala a Jana Muka konstatuje jeho existenci, ovšem také zdůrazňují nedostatek materiálů. Nelze tak přesně říci, proč nedošlo k realizaci, stejně tak ovšem není známo, na čí popud návrhy vznikly. Jisto je, že v letech 1933 – 1934 došlo k zbourání dvorních staveb a namísto realizace Hypšmanova plánu zde byla vybudována čtyřpatrová novostavba dle projektu Fritze Lehmanna.60
5.5 Zhodnocení Bohumil Hypšman v přístavbě Plodinové burzy v základním členění průčelí směrem do Senovážného náměstí vycházel z historické budovy burzy, čímž ji k ní pohledově přičlenil. Vložením rozměrné niky však zároveň tuto návaznost pomyslně přerušil, a zakomponoval ji tak i k řadě sousedících nájemních domů z prvního desetiletí 20. století. Fasáda je pokryta hladkou omítkou, z níž vystupují pouze orámovaná okna. Svojí velmi čistou ničím nenarušenou podobou se řadí k dobovému purismu, který si vydobýval své místo v architektuře od první poloviny 20. století. Přestože se na této fasádě 60
SOVOBODA / NOLL / HAVLOVÁ (pozn. 7) 17.
29
příliš neuplatňuje pro purismus charakteristická práce s objemem, průčelí směrem na do dvora je na této hře založené. Výrazné masivní zaoblení vypínající se do prostoru vytváří hlavní výrazový prvek stavby v této části. Její plocha je pak na rozdíl od plochy průčelí opačného směřujícího do Senovážného náměstí členěna již popsanými tektonickými prvky. Tím se zase na druhou stranu hlásí k odkazu architektury, kterou ve 20. letech ve své tvorbě pěstovali žáci Jana Kotěry (rodinný dům od Kamila Roškota z roku 1923 v Bubenči [39], Jan Zázvorka a jeho budova muzea při Památníku osvobození na Žižkově z let 1926 – 1930 nebo spolkový dům Umělecké besedy na Malé Straně od autorů Čeňka Vořecha a Františka Jandy z let 1923 – 1925 [40]),61 která byla charakteristická redukcí „modernistického tvarosloví na několik logicky zdůvodnitelných tektonických článků – trnoží, říms, lezén.“62 Obdobná tvarová redukce byla v téže době vlastní ale také proudu, který v zásadě vycházel z předválečné geometrické moderny, šlo tedy o jakési „doznívání moderny,“63 jenž se snažilo o čistotu tvarů (např. budova Vítkovických železáren od Jana Kotěry z let 1921 – 1924 v Olivově ulici [41], budova Škodových závodů od Pavla Janáka z let 1923 – 1926 či spolkový dům zemědělské osvěty od Josefa Gočára z let 1924 – 1926).64 Oba tyto architektonické směry mají k sobě velmi blízko a není mezi nimi jasně stanovená žádná hranice. A v rámci obou proudů se setkáme s tektonickými prvky, které jsou někdy více zdůrazněné, někdy jen lehce naznačené či jindy zcela absentující. V rámci tohoto pohledu se nám již nemusí obě průčelí Hypšmanova nového křídla Plodinové burzy jevit až tak odlišné, byť ve svém formálním ztvárnění se nijak neshodují. Jednotný je však střídmý architektonický jazyk. Přístavba Plodinové burzy představuje bezpochyby jeden z nejcitlivějších stavebních zásahů konce 20. let. Hypšman se snažil novou budov na Senovážném náměstí navázat na řadu obchodních a nájemních domů vystavěných či upravovaných převážně kolem roku 1910, jejichž průčelí jsou dekorována prvky geometrické moderny. Přístavba se však navzdory tomu jakékoli výzdoby zříká a ponechává plochu zcela hladkou. Tím vytváří jakýsi neutrální, ale o to více citlivý přechod k historické Ohmannově budově Plodinové burzy. Tento citlivý přístup si Hypšman udržoval i při projektování jiných dostaveb. Pozoruhodný je v tomto směru jeho návrh pro Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze z roku 1941. [42 – 43] Na místě nezastavěné parcely při Široké ulici navrhl stavbu kompaktního objemu, jenž se přimyká k historické budově muzea, ale opět se Hypšman snaží svojí stavbou 61
ŠVÁCHA (pozn. 6) 250, 244, 250. Ibidem 240. 63 Ibidem 119. 64 Ibidem 203, 209, 213. 62
30
nepřebíjet její dominantní působení. Jeho přístavba tak o pár metrů uskakuje za uliční čáru, opticky ji o patro snižuje tím, když poslední ustupující patro zasouvá do pozadí. Zajímavé je také, že i zde Hypšman přebírá členění fasády z historické budovy, ale tentokrát o něco ortodoxněji, neboť z ní přístavba přebírá rytmus i tvar oken. Ostatní plocha fasády pak už měla být utvářena v duchu klasicizujícího tvarosloví. Celkově však lze říct, že se jeho přístavba stává plnohodnotnou stavbou na ploše náměstí, ale i přesto si udržuje spíše nenápadný přístup, aby tím daní prostředí nebylo narušeno. Vrátíme-li se zpět k budově Plodinové burzy, bude jistě zajímavé také její srovnání se zástavbou na celém Senovážném náměstí. Toto místo zastavěné již od dob Karla IV. bylo během 19. století bylo postupně zastavováno novými nájemními domy, jež sem přinesly zcela jinou výškovou hladinu zástavby (severovýchodní řada nájemních domů mezi ulicemi Senovážná a Dláždění, ale také některé jednotlivé domy i na jiných stranách náměstí – např. bankovní dům Slavia od Aloise Turka apod.). Úpravy dalších staveb probíhaly i v následující desetiletí, domy si stále udržovali ráz nápadných městských budov. V této souvislosti můžeme jmenovat některé další stavby z 20. let, jako je přestavba domu čp. 980 z let 1923 – 1925 od architekta Rudolfa Jonáše, přestavba domu Slavia od Františka Krásného [44] nebo rohový dům čp. 987 a při něm sousedící dům čp. 1565 od blíže neurčených autorů. [45] Všechny tyto budovy si udržují výšku úrovni pěti pater. Do této situace pak Hypšman vkládá velmi jemně svou přístavbu Plodinové burzy, jejíž průčelí je opticky členěno (pouze) na tři patra, jejíž plocha fasády není nijak dále členěna. Budova tak působí „tiše“ či až „skromně“, nebo alespoň minimálně velmi klidně. Hypšman sem navrhl budovu, která se vlastně „vymyká“ svému prostředí. Ovšem vymyká tím, že ji vizuálně důsledně podřizuje okolním výrazným domům. Některé jeho projekty z 20. let byly napadány (viz níže) pro nedostatečně progresivní ztvárnění. Bylo však nastíněno, že tato budova se zcela jasně a logicky řadí do dobových architektonických proudů, v rámci nichž tvořili svá významná díla přední čeští architekti. Ještě důležitějším se však stává fakt, že zcela jasně uvědomil, že se stavba nachází v pestrém prostředí, jež nechce dále tříštit. S ohledem na samotnou historickou budovu Plodinové burzy tak Hypšman projektoval nenápadnou přístavbu, jež na svém místě figuruje spíše jako „neutrální hmota,“ která celé místo velmi citlivě vyplňuje. Určitou nevýhodou místa je jistě dnešní stav dvora Slovanského domu, kam směřuje zadní průčelí přístavby. Celý areál byl v roce 1998 necitlivě přestavěn a budova burzy se tak nachází v poněkud unylém prostoru „administrativní architektury.“ Na kvalitách Hypšmanovy stavby to však nemůže ubrat. 31
6
MINISTRESKÉ BUDOVY NA PETRSKÉM NÁBŘEŽÍ Regulace Petrské čtvrti se zaměřením na projektované tři ministerské budovy na nábřeží
je společným dílem Antonína Engela a Bohumila Hypšmana z počátku 20. let. Později byl k projektu přizván ještě architekt František Roith, který se stal také autorem jedné z budov. Současně s Hypšmanem navrhl také budovu pro Sociální ústav, která byla ve své základní hmotě komponována již v počátečním soutěžním návrhu. Současný stav však představuje pouze torzo původně zamýšleného návrhu na úpravu nábřeží, navíc torzo nikoliv pouze jednoho návrhu. V následujícím textu se pokusím zanalyzovat tuto oblast ve vztahu k regulaci od Engela a Hypšmana.
6.1 Historie oblasti Do počátku 20. století patřila Petrská čtvrť k pražským unikátům. Postupně utvářené neregulované nábřeží se skupinkami mlýnů, jejichž časté přestavování jim dodávalo na osobité podobě, bylo v Praze jedinečným místem. K této oblasti přiléhaly také dva dnes již neexitující ostrovy – Primátorský a Korunní.65 Obyvatelstvo čtvrti se povětšinou skládalo z řemeslníků či zemědělců a charakter místa se tak notně blížil rázu venkova. Trefně popsal podobu města Pavel Novotný ve své knize o zabývající se touto oblastí: „Ještě do druhé poloviny 19. století si severní část Petrské čtvrti zachovávala svůj napůl venkovský ráz charakterizovaný úzkým neregulovaným pobřežím lemovaným ostrovy, třemi soustavami mlýnů, koželužnami a barvířskými provozy, lázněmi a kůlnami a provozy na zpracování dřeva.“66 Překotná doba přelomu 19. a 20. století se markantně podepsala také na této oblasti. Kvůli snazšímu splavnění Vltavy byl roku 1900 schválen a během let 1907 – 1912 realizován regulační plán, který asanoval celou historickou zástavbu.67 Při nábřeží vznikla vysoká zpevňující zeď, zanikly oba zmínění ostrovy, naopak rozšířen byl ostrov Štvanice, moderní zdymadlo nahradilo staré jezy. Původní zástavba pak byla postupně demolována až do roku 1938.68 Josef Sakař řešil tuto oblast ve svém regulačním plánu z roku 1901, která se však týkala celkově Starého Města, Josefova a části Města Nového, jehož propracovanější návrhy
65
Kateřina BEČKOVÁ: Zmizelá Praha. Nové Město, Praha 1998. Pavel NOVOTNÝ: Petrská čtvrť dům od domu, Praha 2008, 22. 67 Rostislav ŠVÁCHA: Moderní architektura, in: BAŤKOVÁ (cit. v pozn. 57) 54. 68 Ibidem. 66
32
pocházejí z let 1904 a 1906. Na současnou podobu ale nijak vliv neměli, neboť k jeho realizaci se ve své době nepřikročilo.69 Následně se zrodil nápad, že na nově zřízených místech bude vybudována čtvrť převážně obchodní s tím, že zde bude vybudován také přístav, skladiště, potažmo překladiště na železniční dopravu. V návaznosti na něj vznikla také myšlenka zbudovat při nábřežní nákladové nádraží.70 Od tohoto záměru se však po první světové válce upustilo. Sám Hypšman uvádí, že tento způsob využití by vzhledem k chybějícím komunikacím byl nevyhovující, stejně tak však by nebylo patřičné oblast zastavět obytnými domy, neboť poloha je obrácená k severu. Dospívá tedy k názoru, že zastavění ministerskými budovami je možno brát jako „poslední příležitost vytvořiti cosi ve vnitřním obrazu Prahy,“71 tedy dát mu jednotný ucelený obraz.
6.2 Soutěž na podobu Petrské čtvrti V lednu roku 1920 byla vypsána užší architektonická soutěž na regulaci této oblasti a její zastavění budov ministerstev veřejných prací, železnic a zemědělství. Předmětem soutěže byla lokalita ohraničená předmostí Hlávkova mostu, Těšnovem, dále ulicí Petrskou a Soukenickou, Revoluční třídou včetně prostorem před Štefánikovým mostem. Regulace se měla také dotýkat oblasti Dlouhé třídy, Hradební a Haštalské ulice až po areál Anežského kláštera. Z důvodu časové tísně byla ale vypsána pouze soutěž vyzvaná, v rámci níž byli osloveni pouze architekti Alois Dryák, Antonín Engel s Bohumilem Hypšmanem, Richard Klenka, Jan Kotěra a Rudolf Kříženecký.72 V porotě pak zasedli architekti Antonín Balšánek, Kamil Hilbert, Josip Plečnik, Jiří Stibral, za ministerstvo veřejných prací Karel Špaček a ministerští radové architekti Josef Piskač a Ladislav Tachecí.73 Jak známo, v soutěži vyhrál projekt Antonína Engla a Bohumila Hypšmana, a byli proto požádáni o dopracování projektu do definitivní podoby. Zároveň měli k sobě přizvat dalšího architekta, aby na každého zvlášť připadla jedna z ministerských budov. Projektantem objektu ministerstva železnic se stal Antonín Engel, ministerstva zemědělství František Roith a Bohumil Hypšman se stal hlavním architektem objektu ministerstva veřejných prací.74 Roku
69
Ibidem. Bohumil HYPŠMAN: K návrhům zastavění petrského nábřeží budovami ministerskými, in: Styl II.(VII.), 1921 – 1922, 20. 71 Ibidem. 72 Podmínky pro vypracování návrhů na regulování pozemků a náčrtků pro budovy ministerstev veřejných prací, železnic a zemědělství ve čtvrti sv. Petrské v Praze. Uloženo v Archivu architektury a stavitelství NTM, fond 8 Dryák, inv. č. 20070717/04. 73 Ibidem. 74 red.: O budovu ministerstva veřejných prací, in: Styl VIII.(XIII.), 1927 – 1928, 123. 70
33
1925 se první dvě zmíněné budovy již začali stavět, návrh budovy ministerstva veřejných prací však musel být vzhledem ke změně stavebního programu přepracován. 75 Mezitím roku 1927 ministerstvo veřejných prací vypsalo další užší soutěže, tentokrát však pouze na podobu své budovy, a oslovilo pět vybraných architektů. Ti měli v základní koncepci vycházet z návrhu Bohumila Hypšmana, i přesto, že on sám k účasti v soutěži vyzván nebyl a ani nebyl informován o použití jeho návrhu pro tuto soutěž. 76 Navíc došlé návrhy nehodnotila veřejně známá porota, ale byli osloveni pouze vybraní odborníci a ti jednotlivě požádáni o názor. V tom samém roce proto vypracoval Hypšman vlastní návrh, který je vlastně propracovanější verzí soutěžního projektu z roku 1920. Na rozdíl od této starší verze však odstraňuje ztěžklé klasické tvarosloví, které bylo původně navrhováno na všechny tři ministerské budovy, a celé stavbě dává střízlivější ráz, vycházející z geometrické moderny s určitým kubizujícím zalamováním v detailech. Přes nejasný průběh celé soutěže byl vybrán projekt Kamila Roškot, který pak byl vyzván, aby spolu s Hypšmanem dopracoval definitivní podobu návrhu. Hypšman se však proti celému nezvyklému postupu ministerstva veřejných prací ohradil a několikrát v tisku na sporné body průběhu upozornil. Nejdůrazněji si však Hypšman stěžoval na samotný projekt Roškota, neboť byl značně blízký jeho vlastnímu původnímu návrhu. Nařkl jej z nedovoleného použití jeho vlastní koncepce a jistě není bez zajímavosti, že Roškot měl použít i do své textové zprávy k projektu i část Hypšmanovy autorské zprávy z roku 1920. „Již tento shodný popis jest důkazem, že použito bylo mé ideje – a to neprávem, neboť se tak stalo bez mého svolení,“77 psal v roce 1928 Hypšman v časopise Styl a pokračuje: „Odvolání na přání M. V. P. není správné, neboť ani ministerstvo nemůže žádati od umělce, aby si počínal neobvykle, nepatřičně, po případě dle názorů uměleckých nečestně, ostatně jest zde okolnost, že druzí čtyři architekti nikterak nebrali přání ministerstva tak doslova jako arch. K. Roškot, naopak se snažili se co nejvíce o vlastní pojetí úlohy.“ Ministerstvo později navíc prohlásilo, že pro své potřeby vyžaduje budovy 2, tudíž každou z budov by mohl navrhnout jeden ze zmíněných architektů. I tuto výzvu Hypšman odmítl a poté, co jej Roškot zažaloval, měl celý spor pak dohru u soudu.
75
Bohumil HYPŠMAN: Návrh na výstavby na petrském nábřeží. Budova ministerstva veřejných prací, in: Styl VIII.(XIII.), 1927 – 1928, 124. 76 red.: O budovu ministerstva veřejných prací (pozn. 74) 123. 77 HYPŠMAN (pozn. 75) 125.
34
Roku 1933 se již můžeme v časopise Styl dočíst, že nové „budovy ministerstva veřejných prací se už asi nedočkáme,“78 a tak tento objekt nikdy nebyl realizován.
6.3 Regulace Petrské čtvrti dle Antonína Engela a Bohumila Hypšmana Ústředním tématem návrhu architektů Engela a Hypšmana bylo komunikační napojení Petrské čtvrti a její začlenění do této lokality.79 [46 – 47] Těžištěm návrhu měly být především oblasti předmostí Štefánikova a Hlávkova mostu. Vyústění mostu Štefánikova bylo utvářeno ustoupivšími budovami, které symetricky uváděly Revoluční třídu. Ta dle architektů měla být do budoucna rozšířena ze stávajících 15 metrů na 25 metrů. (Sami však uvádějí, že takovýto zásah není možné udělat naráz, ale musí se tak dít postupným utvářením.) Předmostí mostu Hlávkova pak řešili z důvodu neuspořádanosti celé lokality ještě radiálněji. „Celá oblast Těšnova je přímo chaotická kosým položením domů a budov navzájem a byla v nedávné době ještě více znesnadněna nevhodným umístěním nové hydrocentrály. Ani tuto, ani nádraží Denisovo nelze považovati za budovy v budoucnu neodstranitelné, má-li se vůbec k nějakému řešení dospěti! Odstraněním nádraží by se vytvořil prostor pro novu komunikaci, která by plynule pokračovala ulicí Petrskou a Klimentskou, čímž by byl odlehčen provoz soustřeďující se Na Poříčí.“80 Důraz je kladem však také na provoz kolmý k řece přes Štefánikův most. Tuto linii architekti navrhli jako „širokou parkovou třídu s nepřerušovaným pásem zeleně, vedoucí ze sadů Vrchlického přes park na Poříčí, odtud přes Štvanici do Holešovic.“ Prostor mezi těmito komunikacemi pak byl vyhrazen třem ministerským budovám, z nichž každá se svým hlavním průčelím obrací těmto komunikačním tepnám. Ministerstvo zemědělství je situováno směrem do předmostí Hlávkova mostu, ministerstvo veřejných prací je natočeno k Revoluční třídě a ministerstvo železnic umístěné doprostřed celého komplexu a svým rozložitým průčelí se obrací k nábřeží. „Takto povstala skupina tří mohutných budov při celkové délce 425m, což činí celé dvě třetiny nábřeží,“ píše Hypšman a pokračuje: „… Po ní musí následovati přiměřený interval prostorový, jenž by sáhal od západního průčelí ministerstva veřejných prací až ku předmostí mostu Štefánikova.“ Zde by se nacházel park s dvojitým stromořadím, v jehož střední ose, v místech, kde se kříží s osou Štefánikova mostu, by byl místěn pomník Revoluce. Stromořadí by při nábřeží pokračovalo podél budovy ministerstva veřejných prací, před budovou ministerstva železnic by se rozšířilo v alej, aby posléze pokračoval v již zmíněný dlouhý široký pás zeleně počínající ve Vrchlického sadech a přes Štvanici končící v Holešovicích. 78
Zprávy, in: Styl XII.(XVII.), 1932 – 1933, 95. HYPŠMAN (pozn. 70) 21. 80 Ibidem. 79
35
Již v tomto soutěžním návrhu byla projektová dlouhá horizontální budova při dnešní Lannově ulici, která by na jižní straně uzavírala zmíněný park, plánovaný před budovu ministerstva veřejných prací. Později padlo rozhodnutí, že zde bude sídlit Sociální ústav (později okresní nemocenská pokladna). 6.3.1 Ministerské budovy dle soutěžního plánu Samotné ministerské budovy vzhledem ke svému rozsáhlému stavebnímu programu byly řešeny jako 3 monumentální stavby, každá z nich dosahující rozměrů téměř jednoho samostatného bloku. Všechny tři objekty jsou výškově i hmotově pročleněné, vždy s několika vnitřními dvory. I fasády jsou utvářeny obdobným způsobem. Na pásovou bosáž dosedá pilastrový resp. sloupový řád akcentující buď střední rizalit (v případě budovy ministerstva zemědělství a ministerstva železnic) nebo jen střední osu (jako je v případě ministerstva veřejných prací). Stavby měly být obloženy pískovcovými kvádry. Objekt ministerstva zemědělství byl v původním projektu z roku 1920 plánován jako třikrát zopakovaná čtyřkřídlá dispozice se střední částí jakožto rizalitem předstupujícím před dvě boční části s vnitřními dvory. [48 – 49] Hlavní průčelí bylo směrováno – ostatně jako dnes stojící stavba – na východní stranu do předmostí Hlávkova mostu. Střední rizalit v patrech spínaly polosloupy, boční části pak byly ponechány bez výraznější dekorace, pouze tři poslední osy zdůrazňoval mělký rizalit. Ten pak byl zopakován na všech dalších rozích stavby. I budova ministerstva železnic otáčející se hlavním průčelím k řece je řešena jako třikrát zopakovaná čtyřkřídlá dispozice. [50 – 51] Jednotlivé části jsou ale řazeny za sebou, resp. střední dispozice je položena napříč a zbylé dvě části se k ní pak přimykají v jedné linii. Celá budova je pojata jako velmi dlouhá výrazná horizontála, rozvržení fasády však zachovává stejné, jako u předešlé budovy. Střední rizalit, který zde sice nevystupuje příliš z půdorysu, zato však o patro převyšuje boční křídla, je obdobně spínán polosloupy, jako u budovy ministerstva zemědělství. Poslední tři krajní osy bočních křídel jsou pak opět zvýrazněny mělkým rizalitem, zapakovaným znovu na však ostatních rozích dispozic. I tyto rizality jsou o patro převýšeny. Objekt ministerstva veřejných prací byl v zásadě také řešen popsaným způsobem, ovšem s tím rozdílem, že kratší strana jinak též výrazně horizontálního objektu byla pojata jako hlavní průčelí stavby, jež směrovalo na západ kolmo k Revoluční ulici. [52 – 53] Půdorysně je opět pojata jako ztrojnásobená čtyřkřídlá dispozice, kdy jednotlivé části jsou řazeny za sebou. Poslední z nich – sousedící s budovou ministerstva železnic – je mírně zúžena a odsazena od zbylých dvou částí. Mezi nimi je pouze ponechán průchod s chodbou. Hlavní 36
průčelí je spínáno ve střední ose polosloupy, trojosé mělké rizality jsou pak umístěny na bočních průčelích souběžných s nábřežím, aby pročlenily tuto dlouhou horizontálu. Všechny tři objekty ministerstev měly být mezi sebou při nábřeží spojeny nízkou jednoduchou pergolou, čímž dochází k určitému optickému spojení budov, a tím pádem také k umocnění mohutnosti, neboť navozují pocit jednotného objektu. Naproti tomu budova určená pro sociální ústav, na níž pracoval Hypšman s Frantičkěm Roithem, byla záměrně navržena v poněkud klidnějších formách. [54] Její detailnější zpracování je sice pozdější (z let 1924 – 1925), v zásadě s ní však již bylo počítáno již v soutěžním návrhu. Původně mělo jít dlouhou horizontální budovy, jejíž nároží měla být zpevněna o patro převyšujícími rizality. Nakonec realizována byla pouze polovina této budovy.81 Díky tomu však dodnes zůstalo zachováno posledních pár malých historických domků z původní zástavby této čtvrti. Budova se opět přidržuje novoklasicistního tvarosloví, byť v určité zpurizované formě. Plocha fasády je hladká, vystupují jí z ní pouze rámování okenních otvorů. Nárožní rizality jsou pak spínány svislými úseky stěn, jakož je možno pozorovat také na Roithově budově ministerstva zemědělství. Zajímavé jsou také kubizující či spíše rondokubistické vikýře pokrytí měděným oplechováním.
6.4 Ostatní návrhy ze soutěže Další návrhy ze soutěže z roku 1920 na regulaci Petrské čtvrti a ministerské budovy jsou kvůli rozsáhlému stavebnímu programu řešeny obdobným monumentálním způsobem. Jan Kotěra navrhl při nábřeží od Revoluční třídy k ulici Barvířské pro ministerstvo veřejných prací velmi dlouhou výrazně horizontální budovu, která je v každé své třetině lehce zúžena. [55 – 56] Ve stejné linii na ni navazuje menší stavba s ústředním dvorem položená kolmo k řece. Budova ministerstva železnic umisťovaná za ulici Lodní mlýny v dané linii pokračuje a vytváří obdobně dlouhou monumentální stavbu jako. Nábřeží zakončuje budova opět položená kolmo k řece, zasahující už ke Klimentské ulici. V prostoru obou předmostí tyto bloky ustupují a vytváří zde výrazná náměstí. Celkově jsou budovy „komponovány na dvě asymetrické dominanty, z nichž jednu tvoří větší hmota ministerstva železnic a druhou pylonové ukončení ministerstva veřejných prací, které ovšem vyžaduje protiklad stejné hmoty na druhé straně,“ popisoval Kotěra ve své zprávě.82
81
Před třemi lety došlo k dostavění nové budovy při západním průčelí stavby, jež se snaží hmotově vyvažovat rizalit budovy bývalé nemocenské pokladny. 82 K návrhům zastavění petrského nábřeží budovami ministerskými, in: Styl II(VII), 1921 – 1922, 22.
37
Jeho řešení se vyznačuje určitou monotónností. Navržené budovy v podobě samostatně stojících bloků vytváří velmi mohutnou urbanistickou strukturu, která, i přesto, že reaguje na okolní obytné celky, působí značně těžkopádně. Alois Dryák se ve svém návrhu regulace naproti tomu snažil o částečné narušení podobné jednotvárnosti [57 – 58] a komentuje to následujícími slovy: „Vynecháním určitých volných prostor je nutné z ohledů architektonických a z ohledů na světové strany, neboť severní poloha celého nábřeží sv. Petrského žádá nevyhnutelně bohaté členění do hloubky, an by jinak snadno činila dojem velmi smutná.“83 Místo dlouhé budovy ministerstva veřejných prací projektoval 2 menší budovy. Nábřeží pak směrem k východu pokračovalo obdélným parkem, který byl obklopen ze tří stran dalšími budovami. Poté následoval rozhlehlý objekt ministerstva železnic, který byl sevřen za své východní i západní strany totožnými budovami. Dryák zároveň prodlužoval dnešní ulici Nové Mlýny, aby byl ulehčen provoz na Revoluční třídě. O ještě větší nepravidelnost se pokoušel ve svém návrhu na zastavění Petrského nábřeží architekt Richard Klenka. Tato snaha se však promítla pouze do členitých půdorysů jednotlivých ministerských budov, když sem navrhoval velmi rozsáhlé blokovité stavby o několika uzavřených i polo-uzavřených dvorech. Stále však budovy představují nepřiměřeně mohutné objekty, které nábřeží zastavují výraznými horizontálními bloky. [59 – 61] K obdobnému monumentálnímu řešení pak dospěl i poslední z vyzvaných architektů Rudolf Kříženecký, samotné stavby navíc navrhl v silně historizující formě. [62 – 63]
6.5 Architektura ministerských budov Architektura všech tří objektů měla být dle soutěžního plánu jednotná, jak již bylo popsáno. Tuto podobu si však nakonec podržela pouze jediná z budov, a to dnešní ministerstvo dopravy, na jejímž konečném vzhledu pracoval Antonín Engel. Engel – jak mu ostatně bylo velmi vlastní – ztvárnil její průčelí v těžké novoklasicistní podobě s mohutnou bosáží a monotónním vysokým řádem. [64 – 67] Na monumentalitě ji kromě nadsazeného měřítka dodává také kamenný obklad fasád. Stejné řešení ploch pak můžeme vysledovat také na budovách vysokých škol v Dejvicích, na jejichž podobě se Engel významně spolupodílel. O jejich styčných i rozdílných bodech bude popsáno v následujících kapitolách o urbanismu místa. Zde však ještě konstatujme, že určitá forma státní monumentality ve 20. letech byla poměrně častá, nejčastěji se uplatňovala, jak upozorňuje Rostislav Švácha, na bankovních
83
Ibidem.
38
domech, pojišťovnách, spořitelnách ale také na jiných státních zakázkách.84 K nim nutno počítat samozřejmě budovy ministerstev. Architektura sídla ministerstva zemědělství, jíž se zabýval František Roith, také svého autora nezapře. [68 – 70]A stejně jako Engelova budova, i ona si podržuje silný monotónní rytmus, i když vysoký řád je zde pouze evokován svislými úseky stěn mezi okny. Tento princip a stejně tak žulový obklad, jímž je pokryta, najdeme také na jeho jiných realizacích (budova bývalé Živnostenské banky z let 1935 – 1938, velmi blízká je též stavba bývalého Poštovního šekového úřadu na Václavském náměstí z let 1925 – 1935). Na rozdíl od těchto dvou budov měla být třetí ministerská stavba pojata trochu odlišným způsobem. Třetí fáze návrhu z roku 1927, na níž pracoval již jen Hypšman, zároveň odkrývá, že i přes společné východisko novoklasicismu, které bylo vlastní všem třem architektům, se Hypšman snaží svůj architektonický výraz odlehčit a zjemnit. [71 – 73] Tato výrazná horizontální stavba se dvěma převýšenými „pavilony,“ jež mají částečně narušit monotónnost horizontály, se svým racionálním charakterem opět obrací k architektuře Hypšmanova učitele Otty Wagnera. Hypšman této budově dává výrazný kubický objem, čímž stavba působí velmi jasným srozumitelným dojmem. V duchu novoklasicismu užívá prvků jako je atika, abstrahovaný pilastrový řád, podstatnou složku představuje také sochařská výzdoba. Zajímavým momentem je také lehce kubistické zalamování zmíněných „pavilonů.“ Samotné ztvárnění jednotlivých budov se – kromě sídla ministerstva železnic, potažmo budovy nemocenské pokladny – od prvního soutěžního projektu poměrně vzdálilo. Společných jim však zůstává styl novoklasicismu, z něhož všichni tři autoři významně čerpali po většinu své tvorby. Zároveň můžeme pozorovat, jaké „odstíny“ tento styl ve své době nabízel.
6.6 Urbanismus nábřeží Nově vzniklé nábřeží při severním okraji Petrské čtvrti představovalo ve své době volné prostranství, jež bylo nutno zastavět. Po vzniku Československé republiky padlo rozhodnutí situovat sem budovy pro tři ministerstva. Jak zmiňuje Ladislav Lábus, velmi zajímavá paralela s tímto místem se nabízí pro srovnání s vídeňskou Ringstrasse.85 Při rušení hradeb ve Vídni ve druhé polovině 19. století připadly nově vzniklé pozemky samotnému městu a na jejich místě tak začaly vznikat velké reprezentativní budovy. V Praze však byla situace rozdílná, neboť Vídeň odmítala městu pozemky obdobně darovat, a Praha je tak musela od 84
ŠVÁCHA (pozn. 6) 184. Ladislav LÁBUS: Úvodní přednáška k projektu Florencie – Praha, in: Carlo CANEPARI: Novomlýnská – brána města, Florencie 1996, 72. 85
39
Vídně vykoupit. Tyto parcely pak byly následně zastavěny „čistě spekulativní regulací“86 a významné budovy té doby se tak začaly budovat na jiných nově vzniklých místech v Praze – tedy na nábřežích. Jejich vkládání do těchto lokalit byl však na stejném principu, jako tomu bylo ve Vídni. Aby jim byl dodán reprezentativnější charakter, byly komponovány jako solitéry, okolo nichž se projektovaly otevřené prostory v podobě parků či promenád. Antonín Engel a Bohumil Hypšman na Petrské nábřeží situovali mohutné stavby v podobě monumentálních solitérů, jenž se snažili posunout dále od břehu řeky, kam – pro odlehčení této těžké zástavby – umisťovali park. Ve své monumentálnosti a přísné formě se notně blíží k urbanistickým koncepcím svého pedagoga Otto Wagnera. 6.6.1 Urbanismus Otty Wagnera a jeho vliv na pražské prostředí Jak se Wagner s racionalismem ztotožňuje jako architekt, tak jej plně přijímá i jako urbanista. Nejprve se vymezuje proti nekoncepčnímu a čistě inženýrskému projektování měst bez jakéhokoliv vlivu uměleckého cítění. Ideálem se pro něj stává pravidelné jasně členěné město vycházející za šachovnicové uliční sítě s uzavřenými či polouzavřenými bloky domů. Pravidelnost, monotónnost a jednoduchá čitelná forma je pro Wagnera tím nejvhodnějším pro moderní město, protože jen dodržením těchto principů se dosáhne nejúčelnější podoby. Přes veškeré zdůrazňování vlivu umění však klade důraz především na technické aspekty a rozvoj města. Wagner svoji koncepci moderního urbanismu shrnul ve svém spise Velkoměsto z roku 1911, který původně vznikal jako texty k přednáškám na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.87 Již na úvodu zdůrazňuje, že „nejdůležitějším momentem řešení takovéto otázky je nejúzkostlivější naplnění účelu a že provádění tohoto účelu musí všemu, co tu vzniká, dáti posvěcení uměním.“88 Ještě konkrétněji jeho zásady můžeme vyčíst z jeho studie pro XXII. vídeňský okresek, jímž se zabýval roku 1912. [74 – 75] Architekt navrhoval zastavění několika desítek kilometrů monotónní blokovou zástavbou, jež se neustále opakuje. Přibližně uprostřed okresu byl projektován ústřední rozsáhlý pásový park, v jehož středu měl být velká chrám. „Nadlidské rozměry a jednotvárnost bulvárů i mohutných bloků jako by předem vylučovaly jakoukoliv lidskou důvěrnost, spontánnost, improvizaci,“89 popisuje návrh Jindřich Vybíral. Přestože samotnému Wagnerovi nikdy nebylo umožněno uskutečnit svoji vlastní koncepci moderního urbanismu, jeho přístup si osvojili někteří jeho žáci, kteří se pak tyto 86
Ibidem. Jiří HRŮZA: Stavitelé měst, Praha 2011, 75. 88 Otto WAGNER: Velkoměsto, in: Styl V, 1913, 177. 89 Jindřich VYBÍRAL: Otto Wagner, in: Architekt 44, 1998, 55. 87
40
myšlenky snažili zrealizovat. Nejdůslednější ukázkou uplatnění tohoto principu je regulační plán Dejvic od Antonína Engela z 20. let. [76] Ten sem navrhuje ústřední podkovovité náměstí, z něhož radiálně vybíhají komunikace. Podle Engelova návrhu byly realizovány domy na Vítězném náměstí a dva bloky vysokoškolského areálu - Vysoká škola chemickotechnologického inženýrství z let 1925 – 1933 za spoluúčasti Severina Ondřeje a Vysoká škola zemědělská a lesnická s Fakultou architektury a pozemního stavitelství, část Fakulty stavebního inženýrství a Zkušební ústav stavebních konstrukcí z let 1929 – 1937 za spolupráce Theodora Petříka. [77 – 79] Oba bloky jsou zastavěné pouze jednou samostatnou budovou, která sleduje Engelem navrženou regulaci. Můžeme tak říct, že nejen racionální rozmístění jednotlivých bloků je blízké koncepcím Otty Wagnera, ale také určitá monotónnost dlouhých průčelí kopírující přímé ulice. Obdobnou monotónnost, jež dává rozvinout pocitu monumentálnosti, spatřujeme také v návrhu Engla a Hypšmana na zastavění Petrského nábřeží. Také tato realizace, a nutno podotknout stejně jako regulace Dejvic zůstala nedokončená, je proto bezprostředně spojována wagneriánským urbanismem. Budeme-li srovnávat Engelovy realizované dejvické budovy vysokých škol a navržené ministerské budovy na Petrském nábřeží, zjistíme, že průčelí obou souborů jsou řešena v zásadě stejně. Na bosovaný sokl dosedá klasický pilastrový řád, který je zakončen převyšující římsou, nad níž jsou umístěny další patra (/patro). Určitý rozdíl však mezi oběma realizacemi najdeme, a pro jejich konečné vyznění je to rozdíl poměrně zásadní. Engelovy budovy vysokých škol v Dejvicích se přidržují výšky 3-4 pater, budovy na rozhlehlém Vítězném náměstí pak o patro více. Ministerské budovy, z nichž dle Englova projektu bylo realizováno jen ministerstvo železnic, jsou však navrženy v silně nadsazeném nadlidském měřítku. Mohutná rustiková bosáž vytváří pocit budovy uzavřené do sebe, která velmi pevně označuje hranice mezi veřejným prostorem a budovou, která se na něm nesnaží nějak participovat. Odlišné měřítko budov není jediným zásadním rozdílem obou realizací. Engelovy dejvické budovy se plně začleňují do svého prostředí také díky tomu, že svým uspořádáním a rozmístěním vchodů v podstatě nemají žádné zadní průčelí. Naproti tomu průčelí budov y ministerstva železnic do Klimentské ulice představuje silně neprostupnou hráz. Oba areály v sobě nezapřou vliv urbanistických principů Otty Wagnera. Přesto jejich konečné hodnocení musí být rozdílné. V dejvickém komplexu Antonín Engel dokázal zvolit správné měřítko a i samotné ztvárnění fasád budov, byť poněkud robustní. To sice mělo být dodrženo i na ministerských budovách, jako je v původním soutěžním plánu, požadovaná 41
kapacita objektů však nedovolovala na vyznačené území navrhnout citlivější zástavbu. A tak se dostáváme ke třetímu rozdílu obou lokalit. Zatímco v Dejvicích byl dán Engelovy k regulaci rozsáhlý prostor, jenž pak rozvrhl do jednoduché strohé povětšinou pravidelné zástavby, na Petrském nábřeží jim s Hypšmanem byl určen jen úzký pás pozemku, na něj měli situovat budovy (navíc) s velmi obsáhlým stavebním programem. V jejich nejbližším okolí je pak drobnější bytová zástavba s naprosto odlišným měřítkem, kdežto v Dejvicích se v celé čtvrti nachází bloky podobných rozměrů. Také proto se ministerské budovy tolik vylučují ze svého prostředí. Nutno ještě podotknout, že velice monumentální řešení Petrského nábřeží navrhovali i ostatní účastníci vyzvané soutěže, což bylo dáno jednak zvolenými podmínky, a také jednak proto, že výběr architektů byl zaměřen především na starší generaci architektů.
6.7 Vývoj oblasti v pozdějších letech Již během 20. let se ukázalo, že nedojde k zastavění Petrského nábřeží podle Engelovy a Hypšmanovy regulace. V roce 1925 proběhla soutěž na výstavbu ministerstva obchodu (dnes ministerstvo obchodu a průmyslu). Vítězně z ní vzešel návrh Josefa Fanty, který celé předmostí Štefánikova mostu řešil symetrickou silně historizující kompozicí budov, které v ose mostu měly vytvářet výraznou triumfální bránou.90 V letech 1925 – 1932 byla realizována však pouze jedna budova, a proto stavba působí, jakoby vůbec nereagovala na své okolí. Záměr vytvořit na předmostí symetrickou kompozici původně sledoval také Jaroslav Fragner se svým návrhem pro paláce Merkur z let 1934 – 1935. Vystavěn byl nakonec také pouze jeden blok na roku ulic Revoluční a Řásnovky. S touto stavbou přichází do dané oblasti již charakter nového moderního města, když sem Fragner projektuje původně devítipatrovou (realizováno nakonec 7 pater) funkcionalistickou stavbu, byť s určitou klasicizující tendencí.91 [80] Nedokončená regulace zavdala v následujících obdobích k vzniku několika dalších desítek návrhů, jak oblast dotvořit. Před tím však ještě došlo k další důležité změně. V době druhé světové války byl odstraněn Štefánikův most a zároveň byl zbourán rohového domu tzv. Eliščiných lázní. Tato oblast se tak ještě více roztříštila. Na počátku 50. let zde byl
90 91
Jiří HRŮZA: Město: Praha, 310. ŠVÁCHA (pozn. 6) 451.
42
vybudován nový most dle návrhu Oldřicha Širce, Václava Daška a Vlastislava Hofmana z roku 1941.92 Prostor po zbořených lázní ale zůstal nezastavěn. Na dořešení vyústění jižního předmostí tehdy Švermova dnes Štefánikova mostu byla roku 1965 vypsána veřejná neanonymní soutěž, jejímž zadáním bylo umístit do tohoto prostoru mezinárodní hotel.93 Oblast byla ohraničena Revoluční třídou, nábřežím gen. L. Svobody a Klimentskou ulicí. Přepokládalo se však, že dojde k odstranění nejen posledních pozůstatků původní drobné zástavby v těchto místech, ale také že bude asanována celá východní uliční fronta v Revoluční třídě. Počítalo se tak pouze se zachováním renesanční vodárenské věže a kostelem sv. Klimenta. Co se týče objetu bývalého Vávrova mlýnu, v zadání sice stálo, že se počítá se „zachováním památkové podstavy … a s vhodným zhodnocením jeho prostorů v rámci společné části hotelu,“94 většina soutěžních návrhů však navrhovala jeho zbourání. Na druhou stranu nespornou výhodou zadání této soutěže bylo očekávané dostavění Hypšmanovy budovy nemocenské pokladny. Po posouzení došlých návrhů porota vybrala projekt architektů Jana Bočana, Aleny Šrámkové a Jana Šrámka a konstatovala následující: „Závěry poroty vyzněly v tom smyslu, že není vhodné dále pokračovat v kompaktní a nivelizovaní nábřežní zástavbě, ale naopak že je třeba nábřežní zástavbu v tomto místě uvolnit, prostorově a hmotově rozčlenit a zapojit památkový soubor do celé kompozice." Autoři vítězného návrhu sem navrhovali objemnou stavbu téměř dosahující výšky protilehlého paláce Merkur od Jaroslava Fragnera. Průčelí hotelu mělo být výrazně horizontálně členěno, aby byla zdůrazněna vertikálnost historické věže. Východně od ní nízké patrové křídlo, sahající až k Hypšmanově nemocenské pokladně. Pozoruhodné je, že architekti ji navrhli dostavět v původně zamýšlené podobě z 20. let. Ostatní oceněné soutěžní návrhy však její dostavbu předpokládali dotvořit v soudobém výrazu architektury 60. lelt. Žádný z návrhů však nedošel realizace. [81 – 82] V polovině 80. let vznikl návrh autorů Ladislava Lábuse a Aleny Šrámkové, kteří sem situovali malý hotel Sigma. Podle svých slov se snažili „zachovávat stávající měřítko lokality a naopak fixovat a potvrdit dnešní středověkou strukturu městské zástavby v panoramatu nábřeží. Vycházeli jsme ze zkušenosti, že tam, kde se na pražském nábřeží zachovalo toto drobnější měřítko, působí obytnějším dojmem.“95 Jejich návrh hotelu představuje velmi
92
Eva DVOŘÁKOVÁ: Švermův most, in: Růžena BAŤKOVÁ a kol.: Umělecké památky Prahy. Nové Město. Vyšehrad, Praha 1998, 176. 93 Miloslav MATAŠOVSKÝ: Soutěž na řešení mezinárodního hotelu v Praze, in: Architektura ČSR XXVI, 1967, 1. 94 Ibidem. 95 LÁBUS (pozn. 85) 76.
43
jednoduchou střízlivou architekturu v podobě dvou menších třípatrových domků se sedlovou střechou. Zatím poslední veřejně vypsaná soutěž proběhla roku 1991. Ta sice již nepřipouštěla plošnou demolici řady domů v Revoluční a přilehlých místech, stále se však dovolovalo odstranit klasicistní domky okolo vodárenské věže.96 Naddimenzovaná kapacita plánovaného hotelového a administrativního areálu ovšem měla za následek, že soutěžní projekty se musely uchylovat k většímu měřítku stavby, než je tato složitá oblast schopna akceptovat. Další série návrhů vznikla v polovině 90. let, kdy architekt Ladislav Lábus zadal tuto oblast jako školní zadání ve svém ateliéru na ČVUT. Přes roztříštěnost celé oblasti se však zadání týkalo pouze úzkého pásu pozemku při rohu Lannovy ulice a Revoluční třídy tak, aby bylo možno dořešit holou štítovou zeď stávajícího rohového domu. Některé práce je snad možné označit jako za adekvátně zvolený přístup k místu, aby však došlo k scelení lokality, je nutno ji řešit komplexněji. Tento cíl ovšem nesledovaly ani poslední projekty, které pro toto místo vznikly v poslední době (roku 2009 od architektonického ateliéru Rh-arch, roku 2010 návrh z kanceláře DaM).
6.8 Současný stav Dnešní podoba Petrského nábřeží představuje poměrně nepříjemnou oblast. Přes veškeré snahy návrhů o její scelené, však nábřeží dostalo spíše zásahy, které přispěly k jejímu dnešnímu roztříštění. Velkou ránu toto místo dostalo nelogickým vystavěním Těšnovského tunelu před budovou ministerstva železnic. Stejně tak zcela nevhodným je umístění na parkoviště na jeho povrchu před samotnou budovou, čímž došlo k naprostému umrtvení celého prostoru. Místo čestného nádvoří, na které jsou monumentální budovy projektovány, zde však dnes spatřujeme oplocené parkoviště (!). Na nelichotivém hodnocení se také podílí to, že prostor, kde byla plánovaná budova ministerstva veřejných věcí, zůstal nezastavěn. Kvůli tomu je tak dnes Engelova budova ministerstva železnic vnímána především ze svého bočního, tj. západního pohledu (od Revoluční třídy). Napojení široké komunikace Klimentskou ulicí na vyvýšenou severojižní magistrálu navíc přispívá k separování těchto budov od samotné Petrské čtvrti a spolu s budovou ministerstva zemědělství se tak ocitají na „ostrůvku“, který je ohraničen rušnými silnicemi. Ve zbylém páse nábřeží, kde původně měla stát budova ministerstva veřejných prací, a v místech, kde byl plánován veřejný park, jakožto prostor pro adekvátní vyznění průčelí této 96
Ibidem.
44
budovy, je dnes zřízeno dětské hřiště, jež je z důvodu okolních frekventovaných komunikací striktně odděleno od okolního prostoru. A je tak bohužel jen dalším samostatným střípkem v této oblasti, který není schopen se sladit s okolím. Na druhou stranu je nutno uznat, že právě prostor hřiště přivádí do této lokality jediné návštěvníky, kteří se zde jinak téměř nevyskytují a je to tak jediným místem, které tento prostor (aspoň částečně) oživuje. Základním problém ale spočívá v tom, že nedošlo k dokončení původně plánované regulaci a ani později se nepřistoupilo k úpravě lokality k rámci jednotné koncepce. Tento prostor je nutno řešit v rozsahu, jak byl promýšlen za první republiky, tj. od Hlávkova mostu k mostu Štefánikova. Ovšem na rozdíl od tehdejší doby je nutno oblast vnímat pietněji a vzhledem k současnému přístupu památkové péči nenavrhovat sem zásahy velkého rozsahu. Je třeba ctít každou dobu, která se v těchto místech uplatnila. Současně však nelze popřít, že jedná o jedno z nejroztříštěnějších míst v centru Prahy, a bylo by tak vhodné toto místo upravit.
6.9 Souhrnné zhodnocení Ministerské budovy na Petrském nábřeží projektované Antonínem Engelem a Františkem Roithem, za významné spoluúčasti Bohumila Hypšmana, nejsou dnes příliš kladně vnímány. Ve svém prostředí představují určitou hradbu, která neumožňuje proudění městského života z čtvrti směrem k řece. Také samotné architektonické ztvárnění v podobě obou realizovaných ministerských budov v podobě mohutných monobloků nepřispívá k pozitivnímu hodnocení. V celkové koncepci se autoři inspirovali urbanismem Otty Wagnera. Na popsaných rozdílech jsem se snažila ukázat, že jeho pojetí urbanismu je možné navrhnout do pražského prostředí tak, aby vytvářelo vhodné prostředí. To jsme mohli vysledovat na Engelově regulaci Dejvic. Kvůli rozdílným podmínkám a požadavkům na zástavbu Petrského nábřeží se však nepodařilo obdobně šťastně upravit také toto prostranství. K dnešnímu kritickému hodnocení ale také přispívá fakt, že nedošlo k dokončení jejich plánované regulaci. Namísto toho byl toto prostor dál roztřišťován.
45
7
ZÁSTAVBA PODSKALSKÉHO NÁBŘEŽÍ POD EMAUZY Nejvýznamnější realizací Bohumila Hypšmana je bezpochyby jeho projekt na zastavění
prostoru pod Emauzským klášterem. Po mnohaletých diskuzích, kdy se Klub Za starou Prahu v čele s Hypšmanem snažil o zachování průhledu na západní průčelí tohoto kláštera, došlo v polovině 20. let k uskutečnění Hypšmanova návrhu. Mezitím vzniklo množství jiných projektů, jejichž autoři se snažili s komplikovanou situací lépe či hůře vypořádat. Ve svém textu se zaměřím pouze na projekty, jež byly ve své době nejvíce diskutovány, a nastíním tak, jak se postupně utvářel názor na regulaci podskalského nábřeží. Následně se pokusím vysledovat možné inspirační zdroje pro tuto Hypšmanem navrženou zástavbu.
7.1 Stručná historie oblasti Podskalí Lokalita Podskalí představovala ve své době velmi svéráznou oblast. Charakter území byl určován bezprostředním stykem s řekou, neboť se původně jednalo o rybářskou a plaveckou osadu s drbnou architektonickou zástavbou. Neregulovaný břeh pak umožňoval snadný přístup k řece, díky čemuž se později rozvinul pro tuto oblast prosperující obchod se dřevem.97 Období 17. a především pak 18. století znamenalo díky vzkvétajícímu obchodu se dřevem období prosperity. Celá oblast v této době byla výrazně přestavěna a mnoho staveb získalo barokní podobu. Tu si pak udržela až do doby svého zániku.98 [83] Do panoramatu Nového Města tehdy také výrazně zasáhlo vybudování kláštera augustiniánů-poustevníků při kostele sv. Václava na místě královského letohrádku Václava IV. z konce 14. století.99 Klášter byl pak zrušen roku 1785 a přestavěn na tzv. Svatováclavskou trestnici,100 jejíž výrazně mohutná horizontální budova představovala další určující prvek této oblasti. Radikální proměnou prošlo Podskalí koncem 19. století. Hlavním podnětem bylo především zvýšení a zpevnění nábřežních zdí jakožto obrana proti povodním.101 Na tyto zásahy navázalo zbudování Palackého mostu v letech 1876 – 1878 a vytyčení stejnojmenného náměstí na pravém břehu Vltavy, jehož podoba byla dána regulačním plánem z roku 1890.
97
BEČKOVÁ (pozn. 65) 257. Ibidem. 99 Pavel VLČEK: čp. 336/II, in: BAŤKOVÁ: (cit. v pozn. 57) 303. 100 Ibidem 304. 101 HRŮZA (pozn. 89) 256. 98
46
Ihned poté se začala s výstavbou činžovních domů po jeho severní straně.102 Všem těmto zásahům ale musela postupně ustupovat malebná historická zástavba. 7.1.1 Klášter Na Slovanech Nejdůležitějším architektonickým celkem je ale pro tuto oblast areál kláštera Na Slovanech. Ten byl založen roku 1348 při tehdejším farním kostele sv. Kosmy a Damiána. Nový klášterní kostel Panny Marie, sv. Jeronýma, Cyrila, Metoděje, Vojtěcha a Prokopa pak byl vysvěcen roku 1372 arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi mj. také za účasti císaře Karla IV.103 Přestože dodnes není v odborné literatuře ujasněno, proč zde byl založen klášter se slovanskou liturgií, je jisté, – s ohledem na kvalitu architektury, nástěnných maleb, ale také např. založení zdejšího skriptoria – že se jednalo o velice významný počin.104 Tento trojlodní halový kostel však měl tehdy zcela jinou podobu v exteriéru, než jak jej známe dnes, neboť byl tehdy zastřešen mohutným polovalbovým krovem, v jehož středu se nacházel velmi štíhlý sanktusník. Západní průčelí bylo tedy ponecháno bez věží.105 Podoba kostela se ale začala proměňovat roku 1636, kdy klášter přešel do vlastnictví montserratských mnichů ze Španělska. Ti ihned začali s přestavbou kláštera. Areál byl rozšířen západním směrem pomocí nové obvodové zdi, konventní budovy byly navýšeny o jedno patro, ale především – kostel nově získal západní dvouvěžové průčelí.106 Díky těmto zásahům získal kostel s klášterem své dominantní postavení a opticky ovládal celou podskalskou oblast. [84] Roku 1880 připadl klášter mnichům z jihoněmeckého Beuronu, kteří v duchu svého přísného řeholního řádu chtěli odstranit všechny barokní zásahy a dát budovám purističtější vzhled.107 Během následujícího desetiletí tak proběhla důsledná regotizace. Také věže byly zbaveny své původní podoby, došlo k odstranění raně barokního architektonického tvarosloví a fasáda byla ponechána čistě nečleněná. Sneseny byly také cibulové helmice s lucernou a nahrazeny helmicemi jehlancovými.108 [85] V takovéto podobě se nacházel kostel s klášterem v době, kdy postupně docházelo k zastavění Podskalského nábřeží. Stále si udržoval se dominantní pozici, i přesto, že jeho bezprostřední okolí již bylo zastavováno činžovními domy uspořádaných v pravidelných blocích. 102
Ibidem. Marie BLÁHOVÁ: Klášterní fundace Karla IV, in: Klára BENEŠOVSKÁ / Kateřina KUBÍNOVÁ (eds.): Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy, Praha 2007, 23. 104 Ibidem. 105 Klára BENEŠOVSKÁ / Zuzana VŠETEČKOVÁ / Dana STEHLÍKOVÁ: Kostel P. Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa, in: BAŤKOVÁ (cit. v pozn. 57) 134. 106 Klára BENEŠOVSKÁ, in: BAŤKOVÁ (cit. v pozn. 57) 295. 107 BENEŠOVSKÁ / VŠETEČKOVÁ / STEHLÍKOVÁ (pozn. 105) 135. 108 Ibidem. 103
47
7.1.2 Umístění pomníku Františka Palackého Celou situaci navíc ještě komplikovalo plánované umístění pomníku Františka Palackého, na jehož podobu byla vypsána roku 1897 soutěž.109 Umělci se museli vyrovnávat se složitou situací. Palackého most měl být původně položen v přímé ose na náměstí, tudíž se předpokládalo, že pomník bude poležen v této ose, ale nakonec byl most posunut poněkud na stranu, a otázku umístění pomníku bylo nutno řešit jiným způsobem. Navíc podoba pomníku musela reagovat také na tehdy již umístěné sousoší od Josefa Václava Myslbeka na pylonech mostu.110 Soutěž vyhrál návrh sochaře Stanislava Suchardy a architekta Aloise Dryáka. Dryák, jakožto autor architektonické stránky díla, sem navrhl pomník v podobě exedry, po jejíchž stranách měly být umístěny vysoké obelisky.111 Před nimi byly plánované sousoší Pohanství a Husitství, které měly připomínat odkaz Palackého, jež tyto historické epochy znovuobjevil.112 Ve středu celé kompozice se nacházela sedící postava Palackého.113 Samotný pomník byl lokalizován tak, aby levý obelisk byl umístěn v ose mostu, jakožto pointa této komunikace, a zároveň díky linii exedry by byl pohled směřován do středu pomníku. Autoři navrhovali umístit za pomník „Dům Palackého“, který by tvořil pomníku adekvátní pozadí. Tuto myšlenku pak dále rozvedli tím směrem, že místo pomníku navrhovali, aby se realizoval pouze Palackého dům, jehož fasáda by byla ztvárněna určitou sochařskou výzdobou. Celý tento dům by tak byl chápán jakožto pomník samotný.114 Sucharda však byl s lokalitou stále velmi nespokojený a usiloval, aby pro pomník bylo vybráno jiné místo. Sám navrhoval prostor u Rudolfina, kde měla být tehdy zřízena fontána, městská rada však se změnou nesouhlasila. Sucharda tak návrh přepracoval a roku 1901 se účastnil užší soutěže určení jen jemu a Ladislavu Šalounovi.115 I tentokrát vyhrál Sucharda. Práce na pomníku začali o tři roky později, slavnostně odhalen byl ale až roku 1912. Ve srovnání s původním návrhem z roku 1897 došlo k výrazné změně. Hlavním obsahem díla již nebyl odkaz Palackého, ale především velká osobnost samotného historika a jeho duchovní síla.116 Architektonická složka byla zredukována jen na minimum v podobě jednoduchého půlkruhového soklu spojujícího sousoší Útlak na jedné straně a Probuzení národa na straně druhé. Ve středu pomníku je umístěná sedící postava Františka Palackého, za nímž je na
109
Petr WITTLICH: Sochařství pražských veřejných prostranství, in: Emanuel POCHE (ed.): Praha našeho věku, Praha 1978,180. 110 Ibidem. 111 Petr WITTLICH: Stanislav Sucharda, in: Sochařství české secese, Praha 2000, 185. 112 Ibidem. 113 WITTLICH (pozn. 109) 180. 114 Stanislav SUCHARDA: K soutěži na pomník Palackého, in: Volné směry II, 1898, 436. 115 WITTLICH (pozn. 111) 193. 116 Ibidem.
48
vysokém pylonu vyvedena složitá alegorizující kompozice několik figurách zahrnující postavu Fámy, Buditele a dalších.117
7.2 Vývoj názorů na zastavění prostoru pod Emauzy Již roku 1886 byla vypsána soutěž na novou „úpravu Podskalí a Emauz,“118 kterou vyhrál návrh s názvem „Nám i budoucím“ Alfreda Hurtiga, Jana Heideho a Matěje Štrunce.119 Podle tohoto návrhu mělo dojít k zastavění celého Podskalí až k Palackého náměstí dvojitou řadou bloků, samotná náměstí pak byla vytvářena vynecháním čí zkrácením některých bloků. Osa Palackého mostu měla být vedena v přímé ose plánovaného stejnojmenného náměstí, v jehož středu se měl nacházet pomník tohoto historika. Na průčelí emauzského kostela měla být vedena ulice široká 18m obestavěná činžovními domy. Návrh byl roku 1902 zapracován do regulačního plánu. Ten se pak ještě během let postupně dopracovával. [86] Úřední plán schválený o pět let později roku 1907 pak doznal nejvíc změn v oblasti okolo Palackého náměstí a prostoru v blízkosti kláštera. [87] Osa mostu již nebyla vedena přísně symetricky na střed náměstí, ale mírně posunuta na sever. Také již došlo k určitému narušení pravidelné pravoúhlé zástavby alespoň tím, že některé z bloků byly zkoseny. Ovšem „náměstí Palackého mělo by čtyři široké ulice a čelo za pomníkem bylo by tak úzké, že by jeho poměr byl stojmý, nikoliv horizontální,“120 psal později Hypšman. K věžím kostela byly vedeny pouze dvě úzké zešikmené ulice. Proti tomuto návrhu se však vzedmula silná vlna nevole. V čele protestů tehdy stál především Klub Za starou Prahu, díky němuž nakonec oblast pod Emauzským klášterem získala dnešní podobu. Klub od počátku upozorňoval na jedinečnost a osobitost, jichž tato oblast v době přelomu 19. století a 20. století představovala. „Vzniká obava, že vysokým nábřežím a ohromnými činžáky na něm postaveným zkazí se nadobro nejromantičtější pohled pražský na půvabný břeh Podskalský a na posvátný všem Vyšehrad…,“121 můžeme se dočíst v dobovém zápise z jednání Klubu Za starou Prahu. Požadoval proto, aby bylo respektováno dominantní působení Emauzského kláštera především tím, že zůstane zachován průhled na jeho západní průčelí. Stejně tak ale Klub kritizoval, že úřední návrh nijak nedbá nárůstu obyvatelstva a není tak počítáno se službami
117
Petr WITTLICH: Sochařství na přelomu století, in, Vojtěch LAHODA / Mahulena NEŠLEHOVÁ / Marie PLATOVSKÁ / Rostislav ŠVÁCHA / Lenka BYDŽOVSKÁ: Dějiny českého výtvarného umění IV/1, Praha 1998, 112 – 113. 118 Zdeněk WIRTH: Podskalí 2, in: Václav Vilém ŠTECH / Zdeněk WIRTH / Václav VOJTÍŠEK: Zmizelá Praha 1. Staré a Nové Město s Podskalím, Praha a Litomyšl 20023, 146. 119 Ibidem. 120 Bohumil HYPŠMAN: Regulace okolí Emauz, in: Styl III(VIII), 1922 – 1923, 10. 121 Protokol ze schůze domácí rady ze dne 6. února 1905. Uloženo v archivu Klubu Za starou Prahu.
49
v této oblasti.122 Hlavním problémem však byla především celková geometrická schematičnost úředního regulačního plánu. V reakci na to vzniklo několik návrhů, jejichž hlavním cílem ale zpočátku nebylo zachování průhledu na Emauzský klášter, ale zejména úprava Palackého náměstí a spíše vhodnější umístění pomníku.123 První zatím čistě pracovní návrh vypracoval Bohumil Hypšman roku 1905. Spolu s Janem Herianem a architektem Müllerem formuloval základní principy, kterých by úřední návrh měl dodržovat.124 Komentář k tomuto návrhu se dochoval v dobovém zápise z jednání Klubu Za starou Prah ze dne 25. 7. 1906.125 Samotné výtky však byly buď velmi obecného rázu (např. aby „bylo zavčas pamatováno na postavení budovy, která by tvořila důstojné pozadí pomníku Palackého“126) nebo se týkaly jen dílčích úprav (např. co se týče vyústění Trojické ulice či zaklenutí Botiče). Nebyl zde tedy zatím vysloven požadavek na samostatné řešení celé této lokality. První veřejně projednávané a Klubem posléze propagované protinávrhy vznikly až roku 1907.127 Tyto návrhy od Vladimíra Zákrejse a Rudolfa Hraběte si již kladly za cíl uvolnit prostor pod Emauzy.128 Samotné plány ani bližší komentáře k nim se ale zatím nepodařilo dohledat. Odlišným způsobem k situaci přistoupili autoři dalších návrhů. Richard Novák se projektu zhostil na vyzvání sochaře Suchardy, kterého městská rada pověřila, aby si vybral architekta, jenž dokáže vytvořit adekvátní místo pro pomník Palackého.129 Architekt Novák se rozhodl prostor náměstí rozšířit směrem k Podskalí a do tohoto nově zřízeného prostranství pak umisťuje samotný pomník, ovšem nikoliv kolmo k řece, ale souběžně s ní.130 [88 – 89] V pozadí pomníku se měla nacházet budova knihovny. Nevýhodou však bylo, jak trefně upozorňoval Zdeněk Wirth, že hlavní komunikační směr je podél řeky, a tudíž „chodci vždy by se jevila skupina z profilu, při hmotě tak ohromné vždy nevhodném.“131 Uliční síť jinak ponechává v původní podobě.
122
Pavel JANÁK: Úřední návrh a návrh na regulaci Podskalí, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu I, 1910, 28. 123 HYPŠMAN (pozn. 120) 10. 124 Protokol ze schůze domácí rady dne 25. července 1905. Uloženo v archivu Klubu Za starou Prahu. 125 Na tento zápis upozornil již Milan Pavlík ve svém článku: Vývoj názorů na zástavbu nábřeží pod Emauzy mezi Palackého mostem a Vyšehradem, in: Kateřina BEČKOVÁ (ed.): Sto let Klubu za starou Prahu 1900 – 2000, Praha 2000, 127. 126 Protokol ze schůze domácí rady dne 25. července 1905. Uloženo v archivu Klubu Za starou Prahu 127 Zdeněk WIRTH: Úprava náměstí Palackého pro Suchardův pomník Františka Palackého, in: Styl I, 1909, 51. 128 HYPŠMAN (pozn. 120) 10. 129 WIRTH (pozn. 127) 51. 130 Ibidem. 131 Ibidem.
50
O něco později řešil tento prostor také Pavel Janák. Podle jeho návrhu mělo dojít k vytvoření náměstí tím, že bude z východní a jižní strany zastavěno jednolitým monumentálním blokem činžovních domů s jednoduchou geometrickou strukturou fasádou. [90 – 91] Pomník by tak dostal adekvátní uzavřený prostor a zároveň by tím byla dosažena úřady požadovaná kapacita. Za jižním křídlem měla být ponechána přímá kolmá ulice směřující na věže Emauzského kostela. V jihovýchodním rohu náměstí pak byl ponechán klenutý průjezd. Uliční síť jinak byla ponechána v podobě, jak ji navrhoval úřední plán. Janák se tak pokusil vyřešit dva hlavní problémy. Vytvořil uzavřené náměstí, přičemž ale také pracoval s alespoň částečným průhledem na kostel. Přestože oba problémy vyřešil poměrně umně, samotná forma budov je až příliš monumentální a představuje tak cizorodý prvek ve svém prostředí. Projekt následně úřad zamítl, neboť jižní úzké křídlo neobsahovalo vnitřní dvůr, který dle tehdejší vyhlášky musely činžovní domy obsahovat.132 S oběma jmenovanými návrhy však velmi souhlasil sochař Stanislav Sucharda, protože „v obou těchto případech zůstával pomník jediným účinným objektem v dominujícím středu celého náměstí.“133 S tímto postojem se však zase nemohl ztotožnit Klub Za starou Prahu, který požadoval zachování dominantního působení kláštera. Následoval návrh z roku 1908, který za Klub vypracoval architekt Josef Rosipal.134 [92 – 93] Stále se počítalo se zástavbou až těsně k Palackého náměstí, ale díky částečnému napřímení jedné z plánovaných ulic se již pracovalo s průhledem na průčelí kostela, i když jen velmi omezeným.135 Rosipalův plán pak především upravoval uliční sítě celé oblasti tím, že snažil blokovitou zástavbu více rozčlenit a narušit její pravidelnost. Klub si byl pochopitelně vědom, že nelze zachovat celou oblast, ovšem požadoval, aby byly uchráněny alespoň čtyři nejcennější objekty, které budou upomínat na původní charakter lokality. Rosipalův plán tak počítal s uchováním barokních domů čp. 383 a 389, dále čp. 411 a dům čp. 412 zv. Na Výtoni (též Podskalská celnice). Jako jediný byl nakonec zachován pouze poslední jmenovaný objekt, ostatní byly postupně zbořeny.136 V následujícím roce byl vypracován nový úřední návrh, který již bral v potaz mnohé připomínky. Janák to komentoval slovy: „Jest v celkových čarách lépe řešen, disponuje esteticky i prakticky logičtější sady, uvolňuje pohled k Vyšehradu, zachovává domek na Výtoni, vykazuje místo školám a tržnici a obsahuje konečně i předpisy pro jednotnou úpravu 132
Ibidem 52. Stanislav SUCHRADA: Úprava náměstí Palackého a jeho okolí, in: Styl V, 1913, 121. 134 Pavel JANÁK: Klub Za starou Prahu hájí zachování pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu I, 1910, 4. 135 JANÁK (pozn. 122) 27. 136 Ibidem 28. 133
51
domovních průčelí na nábřeží.“137 Následně také bylo rozhodnuto, že se má ponechat průhled na objem celého kláštera v šířce 96 metrů. Roku 1912, kdy už byly schváleny citlivější stavební podmínky, vypracoval návrh také Alois Dryák.138 [95] Dryák byl tehdy požádán emauzskými mnichy, aby jim navrhl projekt na rozšíření kláštera, a v rámci tohoto úkolu se architekt snažil upravit také na celou oblast pod Emauzy.139 Za pomníkem měla být umístěna jedna veřejná „monumentální“ budova „jako dostatečně široké a klidné pozadí pomníku.“140 Jižní křídlo kolmé k nábřeží posunul Dryák až na nejzazší místo směrem na jih, aby byl ponechán co nejvolnější prostor. Další stavbu pak umisťoval přímo pod areál kláštera, resp. přímo v areálu, zbylý prostor pak ponechával pouze v parkové úpravě. Tento návrh Dryák ještě ten samý rok přepracoval. Budova stojící za pomníkem měla získat asymetričtější podobu přibližně na lichoběžníkovém půdorysu, který se směrem k jihu rozšiřoval. [96 – 97] Jižní průčelí, tvořící základnu tomuto lichoběžníku, pak mělo být mírně předsazeno před objem hlavní budovy, což pak vytvářelo menší rizalit na západním průčelí. Tento rizalit tak pomyslně vymezuje prostor náměstí, i přesto, že toto náměstí na jižní straně již není nijak ohraničeno. Ono předsunuté křídlo Dryák pak velmi volně zopakoval také v prostoru pod Emauzy, aby na plochu mezi ně mohl vložit pergolu. V této formě pak byl návrh schválen městskou radou ovšem s tím rozdílem, že jižní kolmé křídlo opět požadoval posunout na rozhraní náměstí Palackého a prostoru pod klášterem. Tím však byl nastolen problém „dvou náměstí vedle sebe, rozdělených jen úzkou budovou, která do celkového prospektu ostře by se zařezávala,“141 jak to tehdy komentoval Dryák. Zemský výbor se s touto výtkou sice také ztotožňoval, ale jako nápravu navrhoval připojení jednopodlažní budovy při nábřeží. Zachován tak sice měl být pohled z Palackého náměstí, ze Smíchovského nábřeží, ovšem nikoliv i z nábřeží Palackého. K obdobnému pojetí prostoru dospěl roku 1910 také Jan Kotěra, kterému byl úkol svěřen jakožto znalci zemského výboru.142 V lednu 1913 se na místě vytyčuje tato úřední regulace a prokazuje, že „divák na kraji nábřeží stojící by nebyl viděl ani špičce kostelních věží. Tím by se byly staly všecky oběti na náměstí přinesení vlastně iluzorními, poněvadž namístě jich hlavního a jediného účelu,
137
Ibidem 28. Alois DRYÁK: Proti zastavění pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu V, 1914, 6. 139 HYPŠMAN (pozn. 120) 12. 140 DRYÁK (pozn. 138) 6. 141 Ibidem. 142 HYPŠMAN (pozn. 120) 12. 138
52
zachování průhledu k Emauzům, by byl býval docílen pravý opak,“143 popisoval ve své době Vojtěch Birnbaum. Proti dosavadním návrhům vystoupil veřejně také autor pomníku sochař Stanislav Sucharda. Jemu se však nezamlouval postup Klubu Za starou Prahu. „Přibyli mi noví nepřátelé, fanaticky zaujatí novým heslem, vymykajícím se idei celku, slepě se ženoucí jediným směrem, naprosto nesprávným v otázce takového významu, jako je řešení a přetváření celé této části města,“144 psal tehdy Suchrada. Jak už bylo výše zmíněno, Sucharda od počátku nebyl spokojený s výběrem místa pro pomník. O to víc jej však roztrpčilo zjištění, že jižní část Palackého náměstí má být ponechána nezastavěná. Na takovéto prostorové vnímání pomník nebyl komponován, a proto se silně stavil proti požadavku Klubu na ponechání pohledu na Emauzy. „Bylo nám přece dáno uzavřené náměstí, v jehož hlavní osu měl býti postaven jediný dekorativní bod celé plochy, bod takového významu, jaký se Palackého pomníku přisuzoval,“ 145 komentoval to Sucharda. S ponecháním průhledu na Emauzy nesouhlasil také Kotěra. Poukazoval na fakt, že dominantou oblasti má být pouze „vysoký Vyšehrad, kdežto blok emauský je pouhým kontrapunktem, jenž nikdy nemůže při přetvoření této části města hráti tu dominantu, kterou byl v době, kdy na nízkém nábřeží roztroušena byla malebně seskupená řada jednopatrových domů a domečků.“146 V reakci na to můžeme ocitovat Vojtěcha Birnbauma, který toto novoměstské panorama vnímá pouze při spolupůsobení obou dominant: „Ale Vyšehrad sám, bez Emauz, by byl jen nedořeknutou nápovědí; stojíť na samém konci novoměstské pobřežní partie a působil by tak jako izolovaný pahorek či ojedinělý výběžek, kdyby nebylo pohledu na onen druhý, střední výsek bývalé poříční krajiny, právě na Emauzy…“147 Na tento vývoj regulačního plánu, nepříznivý pro zachování emauzského panoramatu, zareagoval roku 1913 Hypšman svým vlastním návrhem, vypracovaný za Klub Za starou Prahu.148 [98 – 99] Tento návrh je již velmi blízký projektu, který zde by ve 20. letech zrealizován. Hlavním posun ve srovnání s předešlými projekty spočívá v tom, že Hypšman zde pracuje s výškovým odstupňováním budov. Stavba umístěná na východní straně Palackého náměstí vytváří pevné klidné pozadí pro pomník. Objem této stavby je pak přibližně symetricky zopakován směrem a jih. V prostoru před klášterem jsou k těmto 143
Vojtěch BIRNBAUM: Úprava pod Emauzy, in: Vojtěch BIRNBAUM: Vývojové zákonitosti v umění, Praha 1987, 317. 144 Stanislav SUCHRADA: Úprava náměstí Palackého a jeho okolí, in: Styl V, 1913, 121. 145 Ibidem. 146 Ibidem 123. 147 BIRNBAUM (pozn. 143) 316. 148 Bohumil HYPŠMAN: Proti zastavění pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu III, 1913, 82.
53
budovám připojeny zrcadlově komponované trojkřídlé patrové budovy s mansardou (nejvýchodnější křídlo je dvoupatrové s mansardou), mezi nimiž je ponechán průhled cca 35 metrů.149 Tím je díky malé výšce těchto budov dosaženo ponechání dominantního působení celého kláštera v čele dvouvěžovým průčelí kostela. Prostor při nábřeží je ponechán nezastavěný a od Palackého náměstí je oddělen arkádou. „Nedocenitelnou výhodou tohoto uspořádání pak byl jeho částečně nepravidelný ráz, zachovávající asi střed mezi zcela náhodným útvarem Emauz a důslednou pravidelností okolních moderních čtvrtí, a tím se znamenitě hodící ke zprostředkování nenásilného přechodu mezi obojím,“150 trefně komentoval návrh Birnbaum. Současně vznikal návrh na stavebním úřadě pod vedením architekta Vlastislav Hoffmanna.151 [100 – 101] Podle tohoto návrhu mělo být náměstí uzavřeno z jižní strany křídlem kolmým k řece, tedy obdobně jako to dříve navrhoval Pavel Janák, ale Hoffmann toto křídlo symetricky směrem k Podskalí zdvojuje. Obě tato křídla jsou spojená nízkou pergolou, za níž se pak nachází patrová budova. Ze vzdálenějších pohledů tak tento soubor vytváří určitou podnož pro budovy kláštera. Velmi zajímavě byla řešena architektonická stránka návrhu, neboť průčelí staveb mělo být výrazně kubisticky prolamováno. Tento projekt přivítal Stanislav Sucharda, když jej označil za „eminentní umělecký výkon, za jehož uskutečnění nutno se postavit,“152 a pokračuje: „… návrh svojí celkovou jednoduchostí působí velikým gestem architektonickým: A právě toto velké řešení je to, jež mně velí přímo vítati toto rozluštění formou, která je charakterem doby pozdější než byla doba, v níž jsem pomník Palackého navrhoval i prováděl.“ S návrhem se však ani zdaleka neztotožňoval Klub Za starou Prahu. „Myšlénka jest však pochybena v celku i v detailu,“153 psalo se tehdy v klubovním Věstníku. Klub poukazoval na fakt, že panorama Emauzského kláštera je výrazně horizontální, a proto i okolní budovy mají být komponovány tak, aby tento horizontální účinek byl zachován. Hoffmannův návrh však dvojící křídel kolmých k řece tento charakter popírá, tím spíše, že čela těchto bloků ještě navíc měla být po krajích zkosena, čímž by bylo umocněno vertikální působení staveb.154 Navíc průhled mezi nimi nebyl symetricky směřován na kostelní průčelí, ale ve středu této kompozice se ocitala pouze levá věž kostela. Další – a to také dosti
149
Ibidem. BIRNBAUM (pozn. 143) 316. 151 HYPŠMAN (pozn. 120) 12. 152 SUCHRADA (pozn. 133) 124. 153 Luboš JEŘÁBEK / Bohumil HYPŠMAN / Antonín ENGEL: Proti zastavění pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu V, 1914, 1. 154 Ibidem. 150
54
podstatná – připomínka se týkala umístění pergoly a za ní plánované nízké budovy, protože tyto objekty opět zakrývaly pohled na Emauzy přímo z nábřeží. I přes protesty však byl tento úřední návrh roku 1914 schválen městskou radou a následně zemským výborem.155 Stačilo již jen posvěcení c. k. místodržitelství a Hoffmannův projekt by se mohl realizovat. Ovšem „na naléhavé přání c. k. ústřední komise nařídilo c. k. místodržitelství … nové komisionelní jednání“,156 na jejichž žádost na počátku roku 1916 pak Hypšman vypracoval další projekt.157 Jednalo se o přepracovaný vlastní Hypšmanův projekt z roku 1913. [102 - 103] Prostor přímo pod Emauzy měl být zastavěn „nízkými objekty po obou stranách široké třídy průhledové, které tvoří základnu skupiny emauzské a zdůrazňují horizontální rozšíření a odstupnění stavebních hmot.“158 Jižní strana Palackého náměstí měla být opět ohraničena pergolou. Přestože Hypšman nedodržel úřední zadání požadující ponechání volného prostranství přímo pod Emauzy, dokázal sem navrhnout kompozici vhodnější i přesto, že toto prostranství zastavuje. Volný průhled byl ponechán pouze třídou o šířce asi 35 metrů, jenž směřuje na věže kostela. Pomocí do šířky rozvedené kompozice objemů staveb se ale ponechával také pohled na klášter samotný, a to až o rozsahu 200m volného vzdušného prostoru. V dubnu roku 1917 byla zemským úřadem svolána informační schůzka, kde byl diskutován vedle úředního návrhu také návrh Hypšmanův.159 Sám architekt tehdy na schůzi vystoupil a velmi zaujatě svůj projekt obhajoval. Následně došlo k vytyčení úředního projektu na místě samém, jenž – alespoň dle výpovědi zachyceném v klubovním věstníku – prokázal „neudržitelnost návrhu obecního a oprávněnost námitek proti tomuto řešení Klubem činěných.“160 Další den se konala přednáška zástupce Klubu inženýra Eustacha Mölzera. Také on přispěl ke zlepšení regulačního plánu, neboť díky této přednášce bylo rozhodnuto o zachování barokního domku na Výtoni. Do konce první světové války diskuze na toto téma ustaly, obnoveny pak byly až na začátku 20. let. Tehdy v roce 1921 byl totiž Hypšman pověřen Státní regulační komisí vypracováním nového návrhu.161 Hypšman již jen dopracoval svůj předešlý návrh. [104 - 106] Hlavní posun spočíval v tom, že celé náměstí pod Slovany ponechává na úrovni nábřeží
155
Bohumil HYPŠMAN: Poslední zbytek panoramatu Nového Města má být ohrožen, in: Za Starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu VI, 1917, 18. 156 Ibidem. 157 HYPŠMAN (pozn. 120) 12. 158 HYPŠMAN (pozn. 155) 19 – 20. 159 Ibidem 21. 160 Ibidem 21. 161 HYPŠMAN (pozn. 120) 12.
55
Podskalského.162 Ulice Podskalská je po celé své délce také ponechána na této úrovni, v místech křížení s náměstím Palackého je pak svedena do podjezdu. Toto řešení ostatně Klub navrhoval již v roce 1908.163 Samotné náměstí je po východní straně uzavřeno pergolou, která částečně pokračuje i na severní stranu. Celá jižní strana náměstí je ohraničena nízkou balustrádou, čímž mělo být zaručeno klidné a uzavřené prostředí pro pomník. Z důvodu snížení finančních prostředků však nakonec pergola ani podjezd nemohly být realizovány. Od této doby na regulaci oblasti pracoval již jen Hypšman. Návrh se sice dále ještě pozměňoval, základní hmotové rozřešení již ale bylo dáno jeho plánem z roku 1913. Končené plány pak vznikly roku 1923. K realizaci se přistoupilo následujícího roku a celý areál byl dokončen až počátkem 30. let v roce 1931. Hypšman měl ale také za úkol navrhnout přístavbu kláštera. Tento úkol ostatně řešil již Dryák roku 1910 a Hypšman ve 20. letech jej řešil podobně. V letech 1929 – 1930 byla jihozápadně od kostela vystavěna nízká křídla, která před klášterem vytváří uzavřený dvůr.164 Průčelí jsou velmi strohá, členěná velmi jednoduchým lezénovým rámcem. Upraven byl také přilehlý svah a před kostel vytvořena menší terasa. Z roku 1932 pocházejí plány signované Hypšmanem, na nichž je řešeno prostranství severně od kláštera. Klub sem původně roku 1908 navrhoval ulici kolmou k severnímu průčelí kostela, na rozdíl od úředního návrhu, který tímto prostorem vedl ulici diagonální od ulice Na Moráni směrem ke kostelu sv. Jana na Skalce.165 Hypšman sem plánoval dva bloky v patře propojené krátkými spojovacími křídly. Navrhovaná ulice mezi těmito bloky byla vedena v ose jí protilehlé Václavské ulice a měla ústit do menšího obdélného náměstí při severovýchodním průčelí kostela, kam byl situován – ovšem nikoliv již v ose – pomník. Okolo pomníku bylo pro jeho monumentálnější vyznění vytvářeno půlkruhové prostředí. Západnější blok byl projektován těsně k ulici Pod Slovany, která se měla zalamovat hned přímo podél východního průčelí ministerské budovy. Tato ulice pak měla podcházet ulici Na Moráni. Projekt však nikdy realizován nebyl.
7.3 Popis Ústřední myšlenkou tohoto Hypšmanova díla je postupné hmotové uspořádání dvou přibližně zrcadlově umístěných budov. Aby ponechal co nejširší průhled na objekt Emauzského kláštera, umístil hlavní budovy co nejvíce do stran. Směrem ke středu se křídla 162
Ibidem 14. Změna plánu polohy Podskalí str. 12, č. j. III.7317/8, in: složka Nábřeží Podskalské až k Vyšehradu, v kartonu Regulace Starého a Nového Města 164 BENEŠOVSKÁ (pozn. 106) 296. 165 JANÁK (pozn. 122) 27. 163
56
těchto budov symetricky snižují. Střed kompozice je pak ponechán zcela nezastavěný a uvolňuje tak přímý pohled na průčelí kostela. Na tomto volném prostranství pak jako pointa figuruje pomník v podobě vysokého obelisku. [107 - 115] Budovu nacházející se při ulici Na Moráni a Palackého náměstí, tehdy určenou pro ministerstvo sociální péče (dnes Ministerstvo zdravotnictví), bylo nutno začlenit k již vybudovaným činžovním domů z konce 19. století stojících na této ulici. Hypšman tento původně plánovaný blok svojí stavbou dokončil až k náměstí Palackého a situoval sem hlavní část objektu. Při ulici Na Moráni je její průčelí mírně prohnuté a směrem k nábřeží se rozšiřuje tak, aby na náměstí, kam směřuje její hlavní průčelí, vytvářel pevné symetrické pozadí pro pomník. Budova je čtyřkřídlá, sjednocená okolo ústřední menší dvorany. K ní jsou pak připojena dlouhá rovná křídla, která svým rozmístěním a výškovou diferenciací umožnují dostatečné uvolnění prostoru pro budovu kláštera a zároveň jí vytváří ideální podnož z dálkových pohledů. Fasády jsou hladké, pouze s minimem dekorace. Celé přízemí hlavní budovy je obloženo travertinem a na průčelí směrem k náměstí je rytmizováno velkým výškovým vlnkováním. Obdobný rytmus pak přechází i dále směrem k jihu. Mezi objektem hlavní budovy a přidruženými nižšími křídly tento rytmus přebírá subtilní pergola. Ta pak již jen v podobě pilastrů pokračuje na úzkou stěnu nejnižšího z křídel, aby se pak plynule opět na průčelí tohoto křídla přeměnila v malou pergolu zastiňující pultovou střechu. Výrazným motivem nízkého křídla při dnešních Zídkových sadech jsou dvě velké mělké niky v krajních osách. Ty jsou opět obložené travertinem a nachází se v nich figurální sochy. Protější budova nacházející se k blíže Vyšehradu byla původně určena pro zemský úřad (dnes Ministerstvo práce sociálních věcí). Přestože leží v jiné situaci, je komponována obdobným způsobem. Tato lokalita byla totiž již zastavěna blokovou soustavou a Hypšman tak musel přizpůsobit nové objekty tomuto utváření. Hlavní průčelí s ústřední částí objektu se tentokrát obrací do krátké úzké ulice Na Poříčním právu. Vytváří zde další menší samostatný blok, ovšem aby nepůsobil příliš hmotně, je jeho ústřední část převýšená nad krajní osy a zároveň lehce potlačená. Průčelí je opět ponecháno převážně hladké, bez dekorace. Výjimku představuje ústřední převýšená část, která je položena na pásovou bosáž, na níž dosedají pilastry. K budově jsou opět symetricky k předešlému objektu připojena delší křídla. Sice se zde nesetkáme se sjednocujícím prvkem, jako byl vertikální rytmus v podobě pergoly/pilastrů u objektu minulého, ale v zásadě z budovy na náměstí Palackého vychází. Na nízkém křídle při Zídkových sadech je zrcadlově – ale jinak zcela totožně – zopakováno členění z protějšího křídla. V krajních osách jsou mělké travertinové niky s figurální sochařskou výzdobou a pultová střecha je kryta nízkou pergolou. 57
Nutno dodat, že celý areál, i když působí velmi jasně a symetricky, ve skutečnosti je alespoň půdorysně poměrně rozličný. Hlavní budovy se musejí vyrovnávat s odlišnými urbanistickými situacemi, boční křídla v základě sice jsou komponována na stejném půdorysu, ale k budově dnešního Ministerstva zdravotnictví je zadní části při ulici Pod Slovany připojeno další křídlo, aby dorovnávalo uliční síť. Pro veřejné prostranství je důležitý ještě prostor okolo pomníku legionářů, po jehož stranách je prostor konkávně probrán. Prostor při dnešním Rašínově nábřeží je ponechán zcela nezastavěný. Dnešní Zídkovy sady jsou ponechány na původní nízké úrovni terénu. Nábřeží nacházející se při západní straně těchto sadů pak postupně stoupá na zvýšenou úroveň, na níž je položeno Palackého náměstí. Náměstí je od sadů odděleno nízkou balustrádou.
7.4 Architektura budov Na zástavbě ministerských budov pod Emauzy se obvykle oceňuje především její urbanismus a vkomponování do daného místa. Neméně zajímavá je však také jejich samotná podoba. Jak je promyšlený celý komplex budov, tak je i jeho architektura řešena velmi důmyslně. Architektura obou budov by se dala charakterizovat jakožto styl „zpurizovaného novoklasicismu.“166 Obdobně jako u hlavního průčelí přístavby Plodinoví burzy i zde zvolil Hypšman čistě hladký povrch, z něhož vystupují orámovaná okna. Použil zde však více klasických prvků, jako jsou obelisky, pergoly, velké niky, polosloupy či balustráda. Tyto prvky však aplikoval velmi střídmě, a především s velkou dávkou citu. Neuchýlil se k nadsazenému měřítku, jakých je užito na Petrském nábřeží, ale vycházel zde spíše z citlivého přístupu, jako ve zmíněné přístavbě burzy. Přemýšlíme-li, který z tehdejších architektů dokázal obdobně mistrně pracovat s dobovým novoklasicismem, v určitém smyslu nám toto dílo může evokovat práce jiného Wagnerova žáka – Josifa Plečnika, které realizoval počátkem 20. let na Pražském hradě. Nejde zde pouze o jednodušší a čistší formu, ale především o užití klasických z antiky vycházejících prvků, jež jsou jemně zakomponovány do celku. Tím – jak v případě Plečnikových pracích na Hradě, tak případě Hypšmanově zástavbě – dávají vyznít na monumentalitě areálu. Pochopitelně nelze mluvit o nějakých přímých inspiracích mezi oběma architekty. Rozpory mezi nimi najdeme poměrně zásadní. Oba areály byly navíc realizovány ve stejné době současně. Také třeba zmínit, že Klub Za starou Prahu včetně Hypšmana Plečnikovy 166
Vladislava VALCHÁŘOVÁ: čp. 375/II a 376/II, in: BAŤKOVÁ (cit. v pozn. 57) 310.
58
práce velmi kritizoval. 167 Sám Hypšman napsal kritický článek k umístění obelisku v jižních zahradách Pražského hradu.168 Plečnik také vždy dával důraz na duchovní obsah svých děl. Rozhodně se jedná se o podstatné odlišnosti, ve své době však nenajdeme jiného architekta, který by suverénně užíval antikizující tvarosloví a přitom si dokázal zachovat určitou lehkost. Jiný wagnerovec Antonín Engel si tuto lehkost nedokázal udržet, i když jeho první díla k ní mohla mít nasměrována. Upustíme-li tuto volnou paralelu, tak ještě nutno zmínit, že na podobě areálu se také významně uplatňuje výtvarná výzdoba. V postranních nikách na nízkých spojovacích jsou umístěné alegorické postavy žen od Jaroslava Horejce. V interiéru budovy dnešního ministerstva zdravotnictví v ústřední hale nalezneme mozaiky Františka Kysely, na schodišti pak však vtipně umístěnou vitráž směrem ke klášteru s jeho vyobrazením ve své barokní podobě, čímž nenuceně odkazuje k historii místa. V protilehlé budově dnes ministerstvo práce a sociálních věcí je pak ve vestibulu plastika Horníci od Karla Hladíka. Nejdůležitějším dílem komplexu je ale ve středu kompozice pomník z mrákotínského žulového monolitu s názvem „Praha svým vítězným synům“ věnovaný československým legionářům z roku 1928. V základní koncepci se na jeho podobě významně podílel sám Hypšman, sochařskou stránku pak řešil Josef Mařatka, který zde vytvořil rozmístěné postavy legionářů.
7.5 Urbanismus ministerských budov Již bylo popsáno, v jakých urbanistických situacích se Hypšmanův komplex ministerských budov nachází. Prostor severně i jižně od Palackého náměstí byl na přelomu 19. a 20. století zastavěn blokovou zástavbou. Kvůli požadavku, aby byl zachován průhled na průčelí Emauzského kláštera, mělo dojít k narušení této pravidelné struktury. Obě budovy jsou tvořeny dvěma odlišnými částmi – objem ústřední části na jedné straně a dlouhá nízká křídla na straně druhé. V obou případech onen hlavní objem budovy dotváří tehdy již postavené bloky činžovních domů, čímž příhodně reaguje na dané podmínky, a nízkými křídly je zase propojuje s prostorem pod průčelím kostela. Tím Hypšman dosáhl vtažení kláštera do vlastního návrhu a celkové komponování ministerských budov je tak nutno chápat v přímé souvislosti s klášterem. Zároveň tak, jakoby skoro mimoděk, vytváří klidné a pevné ohraničení celého kláštera. Přestože obě budovy měly obsáhnout rozsáhlý stavební program, Hypšman se neuchýlil k monumentální formě, jako to bylo v případě ministerských budov na Petrském nábřeží. 167
Domácí rada Klubu Za starou Prahu: Klub Za starou Prahu a úprava třetího nádvoří pražského hradu, in: Za starou Prahu. Věstník klubu Za starou Prahu XIV., 1930, 1. 168 Bohumil HYPŠMAN: O mrákotínském monolitu, in: Styl VI. (XI), 1925 – 1926, 108 – 109.
59
Vycházeje z hlavní myšlenky na ponechání dominantního působení Emauz byl nucen hledat jinou formu. Dosavadní literatura označovala toto řešení zástavby pod Emauzy jako přímo ovlivněné urbanistickými koncepcemi Otty Wagnera. Rostislav Švácha dává tuto realizaci do přímé souvislosti s Wagnerovým spisem Velkoměsto, když o zástavbě tohoto prostoru píše (vedle ministerských budov na Petrském nábřeží) jako o realizaci „druhého monumentálního Hypšmanova návrhu inspirovaného Wagnerovým Velkoměstem.“169 Stejně tak Jan Svoboda se Zdeňkem Lukešem konstatují, že jde o „skutečně monumentální dílo, ve kterém autor opět nezapře, že je Wagnerovým žákem.“170 Jak upozornil Jindřich Vybíral, příhodnější se však jeví možný vliv Camillla Sitteho.171 Tento význačný vídeňský teoretik, architekt a urbanista z přelomu 19 a 20. století byl pro tehdejší Čechy, ale více pro Moravu a Slezsko důležitou postavou, neboť navrhl pro několik měst novou regulaci (Děčín, Liberec, Teplice, Olomouc, nejdůležitější pak byla Ostrava, pro jejíž části navrhl několik dílčích regulací – Přívoz, Hrušov, Moravskou Ostravu, Slezskou Ostravu, Mariánské Hory [1116 - 117]). Proslavil se svojí knihou Stavba měst podle uměleckých zásad vydanou roku 1889. V ní se zcela zásadě staví proti tehdejšímu schématickému blokovému způsobu zastavování podél dlouhých širokých tříd ústících do neohraničených náměstí, které však přestávají být náměstími a stávají se pouhou komunikační křižovatkou. Jeho kritika však směřuje ale také na tehdy zastavovanou vídeňskou Ringstrasse. Díky analytickému rozboru historických náměstí, jež byla utvářena na základě potupně rostlého vývoje, upozorňuje na její klady a vyvozuje z nich doporučení, jichž by měla dodržovat také moderní výstavba. Zároveň navrhuje konkrétní plány, jak kritizovanou zástavbu Ringstrasse uvést v soulad s doporučovanými principy. [118] I když hlavní inspiraci hledá v historických podobách měst, v jejich přirozené malebnosti dané během několika staletí, je dalek navrhovat do moderního města uměle zakřivené uliční čáry. („Umí však někdo vytvořit a záměrně do plánu začlenit náhody vytváření dějinami v průběhu staletími? Mohl by však někdo mít opravdové potěšení z takové předstírané vylhané naivity, z takové umělé přirozenosti? Zajisté nikoliv.“
172
A na jiném
místě spisu: „Smyslem našeho zkoumání není prosazovat uplatnění malebnosti starých měst v současnosti. … Musí se stát to, co je z hygienických či jiných hledisek nutné, i kdyby muselo
169
ŠVÁCHA (pozn. 67) 64. SVOBODA / LUKEŠ (pozn. 4) 19. 171 Jindřich VYBÍRAL: Urbanistické koncepce rané moderny, přednáška pronesená na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze dne 9. 5. 2013. 172 Camillo SITTE: Stavba měst podle uměleckých zásad, Praha 1995, 74. 170
60
být mnoho malebných motivů hozeno přes palubu.173) Jeho hlavní doporučení jsou pak především dvojího rázu: prostory, především pak náměstí, mají být zcela jasně vymezeny a obestavěny tak, aby bylo dosaženo uzavřeného jasně obvodově definovaného prostranství. V intencích tohoto pojetí pak požaduje, aby místo před význačnými budovami bylo utvářeno v monumentální jednotě, jejíž tradice vychází z barokního principu formování čestných dvorů. Ukazuje se, že obzvlášť druhá část by se mohla vztahovat k Hypšmanově zástavbě ministerských budov pod Emauzy. Když Sitte mluví o pozitivních příkladech prostorových koncepcích své doby, doslova o nich píše: „Patří sem vše, co pocitově vychází z tradice baroka. … Projevují se (tyto koncepce) v podkovovitých půdorysech budov a vytvářením volných prostorů před monumentálními stavbami.“174 Vatikánské náměstí spolu s chrámem sv. Petra pak uvádí jako „nejvýznamnější koncepcí svého druhu“.175 Dále jako dobré příklady udává např. projekt na náměstí před Zwingerem v Drážďanech od Gottfrieda Sempera či od téhož autora návrh na utváření náměstí před Hofburgem ve Vídni. Obě Semperovy koncepce jsou si značně blízké a obě rámcově vychází ze Svatopetrského náměstí, ostatně jak již poznamenává sám Sitte.176 Všem těmto projektům je společné to, že se v jejich hlavní ose nachází ústřední monumentální budova, před níž jsou postranní křídla proti sobě zrcadlově konkávně prohnuta. Tím je dosaženo jasně ohraničeného prostoru, který je utvářen jednotnou myšlenkou, totiž pointou areálu. Obdobné pojetí pak můžeme vysledovat také v Hypšmanově skupině budov pod Emauzy. Objemy staveb ustupují do stran, aby daly vyniknout Emauzskému klášteru, který je nutno chápat jako neoddělitelnou součástí celého komplexu. Také konkávně prohnutý prostor mezi křídly obou budov nás opět odkazuje na výše Sittem popsané příklady. Velmi důležitým je však také ještě pomník umístěný ve středu tohoto prostoru. Autorem sochařské stránky je Josef Mařatka, na základní koncepci se však významně podílel také sám Hypšman. Ten již během projektování staveb v těchto místech uvažoval pouze o pomníku v podobě vysokého obelisku. I v této souvislosti opět můžeme zmínit názor Camilla Sitteho, když píše, že na „kruhové náměstí Praterstern … se nehodí žádný jiný tvar než štíhlý vysoký sloup nebo obelisk. … Jediným správným řešením pro toto místo je masivní sloup, umístěný v polokruhu.“177
173
Ibidem, 22. Ibidem 75. 175 Ibidem 75 – 6. 176 Ibidem 76. 177 Ibidem 79. 174
61
Budeme-li pročítat Sitteho spis dále, najdeme další zajímavou poznámku: „Kostely a význačné budovy by se samozřejmě neměly stavět na volná prostranství, ale spíše by měly tvořit stěnu náměstí, čímž vzniknou dobré podmínky pro vhodné umístění v budoucnu zamýšlených kašen a pomníků.“178 Tento princip zcela zřetelně můžeme číst také v ministerských budovách pod Emauzy. Přestože jižnější z budov sice tvoří samostatný blok, zcela přirozeně se začleňuje do okolní blokové zástavby, a ze své severnější strany zase reaguje na protilehlý objekt ministerstva. Tato budova, dnešní sídlo Ministerstva zdravotnictví, pak zase vytváří stabilní pozadí jedné stran Palackého náměstí a současně se při ulici Na Moráni začleňuje do rozestavěného bloku činžovních domů z 19. století. Další z principů blízkých zásadám, jež doporučuje Camillo Sitte, spatřujeme ve straší, neprovedené, výše již popsané, Hypšmanově variantě zdejší zástavby z roku 1921. Tehdy totiž navrhoval, aby Palackého náměstí bylo ze své východní a částečně severní strany ohraničeno arkádou. Motiv arkády či kolonády Sitte doporučuje ve své knize více než často, neboť podle něj zaručuje dostatečné vizuální ohraničení prostoru, ale zároveň se tím nijak nenarušují komunikační směry. Přestože arkády pod Emauzy nakonec nemohly být realizovány, může to být další z principů, které spojují architekta Bohumila Hypšmana a Camilla Sitteho. 7.5.1 Camillo Sitte a jeho možný vliv na urbanismus v Praze Na základě těchto popsaných spojitostí mezi oběma osobnostmi se jeví, že Hypšman skutečně mohl vycházet ze zásad, jež Sitte ve své době propagoval. Po vydání svého spisu se Sitte stal velmi slavným a váženým odborníkem. Byl zván do mnoha měst na pronesení vlastní přednášky, zpracování regulační plán města, nebo aby se stal alespoň členem poroty při architektonických soutěžích.179 Jeho myšlenky byly velmi populární, pomyslíme-li, že v Čechách probíhalo zastavování právě dle neuměleckých principů, proti nimž Sitte ve svém spise protestoval. Tím, že zpracoval několik projektů pro Ostravu a Olomouc, které se následně z větší či z menší části realizovaly, je jeho vliv na tuto oblast nezpochybnitelný. Jeho spojitost s Prahou je však již komplikovanější. Sitteho spis byl bezpochyby znám po celých Čechách. Jiří Hrůza píše, že Antonín Balšánek „zdůrazňoval v přednáškách o stavbě měst své zaujetí Sitteho koncepcemi.“180 Zajímavější spojitost přímo s Bohumilem Hypšmanem můžeme vysledovat skrze osobnost Ješka Hofmana, archiváře, památkáře, s nímž se znal ze zasedání domácí rady 178
Ibidem 85. Jiří HRŮZA: Camillo Sitte, in: SITTE (pozn. 172) 8. 180 Jiří HRŮZA: K druhému českému vydání, in: Camillo SITTE: Stavba měst podle uměleckých zásad, Praha 20122, 6. 179
62
Klubu Za starou Prahu, kde společně několik let působili. Hofman roku 1912 napsal do Národních listů článek o regulaci Podskalí, kde kritizuje úředně plánovaný návrh projektující úzký blok mezi Palackého náměstí a náměstí Emauzské.181 V přímé souvislosti odkazuje na Sitteho rozbor benátského náměstí sv. Marka, aby poukázal na nevhodnost podskalského úředního projektu s vysvětlením, že pokud se mají nacházet dvě náměstí vedle sebe, je třeba, aby na sebe určitým způsobem reagovala, ale nekopírovala se. Přestože jeho myšlenky byly dobově dle Jiřího Hrůzy velmi diskutované, není zatím příliš doložen jeho vliv na dobové projektování v Praze. Rostislav Švácha uvádí špalíček na Senovážném náměstí jako „pravděpodobně … jednu z mála pražských aplikací organického, rostlými půdorysy středověkých měst inspirovaného urbanismu“182 od Camilla Sitteho. Základní formu špalíčku navrhl již roku 1902 Jan Koula, k realizaci se však přistoupilo až o deset let později a autory jeho současné podoby tak jsou Josef Zasche a Theodor Fischer.183 Dále se uvažuje, zda Sitteho zásadami nebylo ovlivněno také navržení Jiráskova náměstí, jehož podoba nepravidelného lichoběžníku k nim může odkazovat.184 S upozorněním na neznámé autorství a tudíž nemožnost vysledovat autory názorové okruhy se tato spojitost ponechává s pochybnostmi otevřená.185 Otázka však zní, co je zde vlastně použito ze Sitteho myšlenek? On sám totiž kritizoval nepravidelnosti urbanistických struktur, jež jsou vytvářena v některých moderních částech měst. Už bylo vysvětleno, jaké principy Sitte nejvíce doporučoval užívat při stavbě měst – tedy vytvářet jednotná celistvá obvykle jednou pointou ovládaná a zároveň dostatečně uzavřená prostranství. Sitte nejprve projektoval podobu samotného náměstí jako uceleného prostoru a na něj pak navázal okolní zástavbu. Půdorys Jiráskova náměstí o tomto přístupu nesvědčí. Vidíme zde naopak bloky činžovních bloků s vnitřními dvory, jež jsou jakoby uzavřené samy do sebe a nesnaží se nijak dovářet prostor náměstí. Navíc blok nájemních domů při východní straně náměstí, udávající také šikmý směr ulice Náplavní, byl postaven v letech 1892 – 1893, tedy jen tři roky po vydání Sitteho knihy. Jistě by bylo mylné v tuto chvíli vyvozovat závěr, že pouze areál ministerských budov pod Emauzy je jediným místem v Praze, které je ovlivněno Sittem doporučovanými principy při výstavbě měst. Jeho vliv by však neměl být spatřován v pouze realizacích nepravidelných křivolakých uličních síti, ale také v „promyšleném zastavováním ulic,“186 jak shrnuje Taťána
181
Ješek HOFMAN: Regulace Podskalí a stavba Akademického domu, in: Národní listy ze dne 2. 4. 1912, 17. ŠVÁCHA (pozn. 67) 55 – 56. 183 Ibidem 55 – 56. 184 Ibidem, 56. 185 Ibidem 56. 186 Taťána PETRASOVÁ: Neobaroko, secese (1884–1918), in: Petr KRATOCHVÍL (ed.): Velké dějiny zemí Koruny české, Praha 2009, 596. 182
63
Petrasová. Obdobně píše i Pavel Šopák: „Hlavním kompozičním principem je malebnost, dobově velmi diskutovaná hodnota a oblíbený pojem zároveň, jíž se dociluje zapojením stylově různorodých prvků do vizuálně zajímavého, opticky uzavřeného celku.“187 7.5.2 Ostatní možné vlivy dobového urbanismu Na vědomí je potřeba brát ale také následující upozornění Rostislava Šváchy. Na přelomu století byly v Čechách výrazné národností rozpory a Češi se silně vyhraňovali vůči politicky převažujícím národům. S odkazem na tento fakt Švácha upozorňuje, že Sitteho urbanistické koncepce nejsou – až na pár drobnějších zmínek – v odborné dobové literatuře příliš diskutovány a zároveň pracoval-li Sitte pro česká města, jednalo se o města s výraznou německou menšinou. Namísto Sitteho spíše Švácha poukazuje na vliv německého kunsthistorika Cornelia Gurlitta, jenž se jako urbanista zabýval také organicky rostlými městy, a bývá tak označován za Sitteho žáka. Roku 1904 vyšel v Architektonickém obzoru z pera Antonína Bráfa recenze na Gurlittův spis Über Bauknust (vydaný ve spise Die Kunst od Muthera), z níž můžeme vyčíst Gurlittovu koncepci výstavby měst.188 V úvodu Bráf píše, že „myšlenky, které tu autor vyvíjí, nejsou snad vesměs zcela nové; nalézáměť je po většině v podstatě rozvedeny v soustavných dílech, předmětu věnovaných.“ A jmenuje spis Josefa Hermanna Stübbena, německého architekta a urbanisty, a spis Sitteho Stavba měst dle uměleckých zásad (!). Dle Bráfa nejprve Gurlitt řeší otázku, zda projektovat ulice „přímé nebo křivé“, neboť oba druhy mají své klady. Dospívá k názoru, se kterými by jistě mohl souhlasit i Sitte: „Přímé buďtež stavěny hlavní třídy komunikační, křivé pak ulice, po nichž se většinou pochybují procházeči.“ A v podobném duchu se vyjadřuje také Stübben, jehož Bráf v tom samém článku cituje: „Křivé ulice jsou nám příjemnou změnou v obvyklém přímočarém schemtau, chtíti je zavésti pravidelně bylo by pošetilostí.“ K šíři ulic pak Gurlitt dodává, že on sám „jest zastáncem úzkých ulic, tak úzkých, jak jen možno.“ Plně v souladu se Sittem vyžaduje „uzavřená, tichá náměstí, jak za starobyla byla zakládána.“ Odmítá náměstí figurující jako křižovatky komunikací a navrhuje, aby se jim předcházelo pomocí menších jednotlivých křižovatek adekvátně rozmístěny. Stejně tak se staví také proti umisťování monumentálních budov do středu volného prostranství. Styčných bodů s koncepcí Sitteho zde tedy najdeme poměrně hodně. Zajímaví je, že Bráf se v některých bodech staví proti Gurtlittovým
187
Pavel ŠOPÁK: Camillo Sitte, in: Architekt 44, 1998, 61. Za upozornění na tento článek i následující tři citované texty vděčím Rostislavu Šváchovi. Antonín BRÁF: Cornelius Gurlitt o stavbě měst, in: Architektonický obzor III., 1904, 45 – 46. 188
64
požadavkům (odmítá pouze uzavřená intimní náměstí, v některých případech se staví za umisťování monumentálních budov doprostřed náměstí aj.) V dobové literatuře ale můžeme opakovaně nalézt, že obě osobnosti - Gurlitt, Sitte, konečně též Stübben, který však byl spíše inženýrem než urbanistou v dnešním slova smyslu, ale také Karl Henrici, německý architekt a urbanista, též označován za Sitteho pokračovatele – jsou zmiňovány na jednom místě. Tak např. ve Zprávách spolku architektů a inženýrů z roku 1895189 můžeme nalézt záznam ze schůze Spolku, kde se tehdy diskutovala otázka „Jakých zásad nutno šetřiti při úpravě Prahy, zvláště města Starého.“ Hned v úvodu architekt Osvald Polívka označuje Gurtlitta za jednoho z „nejvíc vynikajících uměleckých kritiků berlínských“. Zároveň však následuje jiné označení a to „českému umění velmi nepřátelský spisovatel.“ V tom samém zápise ze schůze Spolku však najdeme zmínky i o Henricim. („Henrici ukazoval k tomu, že třeba největší pozornost věnovati náměstí a hlavním třídám; ty že se musí rozřešiti malebně.) Následuje část věnovaná Vídni, když Polívka konstatuje, že toto město „ – ač má tolik nových náměstí – krásných náměstí mnoho nemá, a připomínám spis stav. rady Sitteho, v němž upozorňuje na to, že náměstí vídeňskou nejsou správně řešena, že Vídeň nepůsobí tak, jak by měla.“ O deset let později roku 1905 vyšel v periodiku Architektonický obzor, vydávaný stejným spolkem, článek Antonína Balšánka s názvem Inženýrství a moderní architektura.190 V souvislosti s výstavbou měst přiznává, že „rozvoj velkých měst zastal nás techniky nepřipraveny a že teprve trpké zkušenosti z chyb získané vedly nás ke studiu, kde vlivem architektů opět se obrátil zřetel na umělecké úkoly při úpravách měst.“ A následuje výzva: „Díla Sitteho, Stübbena, Baumeistra, Henriciho aj. jsou epochálními a měla by i každému inženýru, v tomto oboru pracujícímu, býti známa.“ Nyní se oklikou opět můžeme nazpět vrátit k osobnosti architekta Otta Wagnera. Na jeho spis Velkoměsto (viz min. kapitola a urbanismu Petrského nábřeží) totiž roku 1911 reagoval svým textem Cornelius Gurlitt, kde se velmi důrazně staví proti Wagnerově urbanismu. O této názorové výměně se můžeme dočíst v Uměleckém měsíčníku, kde o ní spravuje Josef Chochol.191 Centrem Gurlittovy kritiky je odosobněný přístup Wagnera v projektování měst, když se zcela vyhýbá „organickým včleněním prvků obraz města vytvářejících,“ a Gurlitt slovy Chochola konstatuje, že „ony prvky zdají se býti Wagnerovy pouhými frasemi, nikoliv však uměním skutečným.“ Monotónní projektování budov v pojetí 189
Jakých zásad nutno šetřiti při úpravě Prahy, zvláště města Starého, in: Zprávy spolku architektů a inženýrů XXIX, 1895, 13 – 22. 190 Antonín BALŠÁNEK: Inženýrství a moderní architektura, in Architektonický obzor IV, 1905, 33 – 34. 191 Josef CHOCHOL: Velkoměsto, in: Umělecký měsíčník I, 1911 – 1912, 54 – 56.
65
Wagnera pak pro Gurlitta představuje „strašné moře nudy“ a obává se, že „by takto jedním rázem byla vzata všecka možnost další samostatné a osobité tvorby architektonické.“ A přes veškerou závažnost jeho přístupu k výstavbě měst však pro obyvatele nepřináší nic nového v oblasti bydlení a tak Gurlitt dospívá k závěru, že jediným „hlavním účelem vlastně jest: působiti monumentálně.“ 7.5.3 Pokus o shrnutí urbanistických vlivů Ústřední otázka tedy zní, jakými vlivy je ovlivněn Hypšmanův komplex budov pod Emauzským klášterem? Ve své době v Čechách působili dva směry, jež v zásadě stály proti sobě – monumentalizující urbanismus Otty Wagnera a naproti tomu vliv urbanistů vyzdvihující malebnost rostlých měst, k nimž lze souhrnně zařadit Camilla Sitteho, Cornelia Gurlitta, Karla Henriciho. S osobností architekta Hypšmana je zcela logicky pravidelně spojován vliv Wagnera, jakožto jeho učitele, pod jehož vlivem tvořil podstatnou část své tvorby. Proto bývá zdůrazňován monumentální charakter ministerských budov. Ve své době ale byly také diskutovány názory Camilla Sitteho a okruhu osobností, jíž Jiří Hrůza označuje jako jeho žáci (Gurlitt, Henrici). Při hodnocení je však třeba mít na paměti několik skutečností; přestože se dnes Sitteho názory působí velmi progresivně a nadčasově, nebyl ve své době takto nezírán. Naopak byl pokládán za člověka, jenž vychází z dobového historismu a obrací se pouze do minulosti. V duchu historismů tvořil také svá architektonická díla, která navrhoval v neoslozích. Velká vlna zájmu o dílo Camilla Sitteho se objevila až v 70. letech 20. století, kdy začal být vnímán jako hlavní zastánce rostlého urbanismu. Ve svém textu jsem se snažila dokázat, že tento urbanistický směr byl nejspíš dostatečně znám i v českém prostředí. Budeme-li posuzovat urbanismus Hypšmanovy zástavby pod Emauzy, nelze se zbavit dojmu, že přes značnou velikost ministerských budov se architekt snažil monumentální působení potlačit, aby mohlo být zdůrazněno dominantní působení kláštera. Pochopitelně i ve Wagnerových návrzích můžeme pozorovat akcentování chrámů, snahu o jednotné umělecké utváření míst, nicméně tak citlivé komponování celků je bližší spíše Camillu Sitte. Domnívám se tak, že na této realizaci se setkáme spíše s tímto citlivějším pojetím, než představuje hřmotný urbanismus Otty Wagnera. Srovnáme-li to se zástavbou Petrského nábřeží, kde je vliv Wagnerova urbanismu neoddiskutovatelný, rozpoznáme odlišnosti o něco snáz. Na rozdíl od těchto hmotných solitérních budov, které vytvářejí jasně danou hranici, jsou budovy pod Emauzy utvářeny jemnějším přístupem, kdy se i přes značné rozměry snaží (a více než úspěšně) zapojit pomocí hmotového rozčlenění do okolní zástavby. 66
To, že Sitte byl vnímán jako důležitá osobnost i pro české prostředí dokládají i dvě citace, na něž upozornil již Pavel Šopák. V roce 1909 se architekt Vladimír Zákrejs vyjádřil v tom smyslu, že knihu Camilla Sitteho je možno vnímat jako „počátek boje proti bezmyšlenkovitosti, střízliví pravidelnosti, nedostatku dobré vůle, ano i současnému barbarství.“192 A o něco směrodatnější pro nás může být také text Zdeňka Wirtha napsaný při výročí stého narození Sitteho roku 1943. Wirth jej zde označuje za „zakladatele novodobého urbanismu,“193 a přesto, že „že se moderní urbanismus vyvinul jiným směrem, … zůstane C. Sittovi vždy zásluha, že první ukázal svým současníkům, že má býti hleděno na město jako na velikou architekturu budovou podle jednotného plánu.“ Pokud jej takto vnímal Zdeněk Wirth, jedna z nejvýznamnějších postav kulturního dění v Čechách, myslím, že vliv tohoto vídeňského urbanisty na české prostředí je o něco prokazatelnější. Zajímavá je také zmínka Otakara Novotného, když o Antonínu Engelovi a Bohumilu Hypšmanovi napsal, že „čtou z nové stránky urbanismu, kterou světu otevřeli někteří zahraniční specialisté (např. Unwin, Brinkamnn).“194 Unwin je znám jakožto jeden z hlavních tvůrců zahradních měst, Brinkmann je pro nás již o něco zajímavější, neboť je vedle Karla Henriciho či Cornelia Gurlitta považován za Sitteho pokračovatele. Na jiném místě citované knihy Otakara Novotného však zaznamenáme postesk, že v utváření měst byl následován spíš „Stübben, a ne aspoň Sitte nebo Gurlitt.“195 Proti tomuto ovšem stojí skutečnost, že v dobové odborné literatuře Sitteho pojetí opravdu nebylo příliš diskutováno, To je zajisté pravda. Současně ale můžeme z krátkých zmínek vyčíst, že jeho dílo zde známé bylo. Možná bylo tehdy proslulejší dílo urbanisty Cornelia Gurlitta. Nicméně jejich utváření měst si je velmi blízké. A je to ten způsob navrhování měst, jako jsem se snažila vysledovat v Hypšmanově zástavbě pod Emauzy.
7.6 Komplex budov a klášter Na Slovanech po roce 1945 Během druhé světové války dne 14. 2. 1945 došlo k značnému poničení celého areálu leteckým náletem.196 Zasaženy byly obě Hypšmanovy budovy ale také samotný klášter včetně kostela, jehož klenby, věže i nosné pilíře byly vážně poničeny. „Kostel se ocitl na samém pokraji svého zániku,“ 197 konstatovali později Oldřich Dostál a Aleš Vošahlík.
192
Z důvodu obtížnosti dohledání originálního textu citováno dle: ŠOPÁK (pozn. 187) 61. Zdeněk WIRTH: Camillo Sitte, in: Umění XV, 1943 – 1944, 68. 194 Otakar NOVOTNÝ: Jan Kotěra a jeho doba, Praha 1958, 44. 195 Ibidem 20. 196 Tato podkapitola čerpá z dobového článku: Oldřich DOSTÁL / Aleš VOŠAHLÍK: Obnova západního průčelí bývalého emauzského kostela v Praze, in: Architektura ČSSR 24, 1965, 581 – 590. 197 Ibidem 581. 193
67
Následujícího roku byla ustanovena Společnost pro nové vybudování Emauz, jež začala shánět prostředky na obnovu kláštera. Současně bylo rozhodnuto, že budovy od Hypšmana se obnoví ve své původní podobě dle jeho vlastního návrhu. Za dostavění areálu usiloval též Klub Za starou Prahu, který opět pověřil Hypšmana, aby vypracoval vlastní návrh na dostavení kostela. Ve svém návrhu v zásadě vycházel z dvouvěžového průčelí, samotné věže však zkrátil pouze na jehlancovité věžice. [119] Na průčelí kostela měla být obnovena trojice oken s lomenými oblouky. Jediným moderním prvkem, který se Hypšman rozhodl průčelí ozvláštnit, měl být motiv pilovitého vlysu, která v té době použil i na jiných svých stavbách. I v tomto případě prokázal velkou míru citlivosti, neboť tento návrh dostavby kostela představuje velmi jemnou práci s novogotickým a novoklasicistním tvaroslovím současně. Mezi tím, co pod vedením inženýra Bedřicha Hacarema probíhaly technické zajišťovací práce, se vynořila otázka v jaké podobě klášter a především pak samotný kostel obnovit. Významný český historik umění Emanuel Poche byl toho názoru, že je třeba „odčinit výtvarně chudou a pro interiér chrámu dokonce nešťastnou barokizaci montseratkých benediktinů a restituovat vně i uvnitř gotickou architektonickou vznosnost 14. věku.“198 Protichůdný názor naproti tomu byl obnovit poslední dochovaný stav chrámu. V roce 1950, kdy mniši byli nuceni klášter opustit, jej pak získali do správy tři instituce – Státní úřad pro věci církevní, fakultní nemocnice a Československé akademie věd, která po roce 1961 získala do vlastní sama celý areál. Během 50. let nadále probíhala obnova kláštera, nedořešena však zůstávala podoba západního průčelí. Architekt Oldřich Stefan byl pověřen již roku 1948 architektonickým dořešením kostela. Dospěl k návrhu, který počítal s rekonstrukcí novogotického průčelí, na jehož podobu byl komponován Hypšmanův komplex budov. [120] Zároveň však Stefan záměrně obě západní věže vyvýšil, aby se výrazněji uplatňovali v dálkových pohledech. Roku 1960 se konala konference, jejímž úkolem bylo prověřit vhodnost jeho návrhu. Zde naopak poprvé zazněl požadavek, aby průčelí bylo navrženo v novodobém výrazu. Stavební práce probíhaly až do roku 1963, kdy byly zastaveny pro nedostatek financí, ale také proto, že dosud nebylo uspokojivě řešeno západní průčelí. Potřeba dostavět kostel byla ale stále aktuální, a tak byla roku vypsána omezená neanonymní soutěž na její dořešení. Porota, v níž zasedli přední české osobnosti oboru, jako byl Zdeněk Buříval, Vilém Dvořák, Jaroslav Fragner, Bohuslav Fuchs, Aleš Vošahlík a další, právem ocenila nejvyšší cenou projekt architekta Františka Mária Černého. Jako jediný se nesnažil o revokaci beuronských věží, ale zvolil soudobý architektonický jazyk. Jeho návrh, který byl následně realizován, 198
Cit. dle: Oldřich DOSTÁL / Aleš VOŠAHLÍK, 582.
68
vychází z podoby dvou navzájem prostupujících trojúhelníkovitých skořepin s pozlacenými hroty, které jen vzdáleně odkazují na starší dvouvěžové průčelí. Pozoruhodným momentem je prostor pod protnutím plošin, neboť jejich hrany v těchto místech vytváření hrotitý oblouk o šíři hlavní lodi kostela.199 Byť architekt zvolil výraznou moderní formu, jedná se o velmi elegantní řešení, které velmi kultivovaně dotváří celek.
Komplex budov od Bohumila
Hypšmana tím dostal velmi zajímavou pointu. Během německé okupace ale došlo také k odstranění pomníku věnovaný československým legionářům, jež tvoří velmi významný prvek celého areálu. K jeho obnově se přistoupilo až v 90. letech, kdy byla vytvořena jeho kopie, odhalen byl pak roku 1998. Přestože druhá světová válka se na celém areálu velmi tvrdě a nemilosrdně podepsala, od počátku byla snaha tuto lokalitu opět dotvořit. Diskuze především o podobě západního průčelí se sice vedly téměř dvacet let, vhodného řešení ale bylo dosaženo. Po znovu instalování pomníku na náměstí pod Emauzy pak získaly i budovy takového řešení, jak je ve své době Bohumil Hypšman navrhl. Dnes tak můžeme areál opět vnímat jako jednotné dokončení dílo.
7.7 Souhrnné zhodnocení V dnešní době je zástavba pod Emauzy hodnocena velmi kladně. Ovšem ne vždy tomu tak bylo. Ještě před započetím výstavby na v první polovině 20. let vyšla ostrá kritika od Jana E. Kouly v časopise Stavba: „Hübshmannův návrh … vyhovuje jistě stoprocentně všem absurdním požadavkům ochranářským a akademicko-estetickým, ovšem za cenu ekonomie, hygieny a zdravého rozumu především.“200 Doslova jej označuje za „kaktusový komplex“, který působí jako „konglomerát nejrůznorodějších princupů – strmé střechy a rovné střechy, horizontalismus a vertikalismus, terasy a obelisky na střechách, stavby bez systému, bez koncepce, architektura bez přesvědčení.“201 Přestože Koula svá nemyslel ani trochu pochvalně, s popsaným utvářením budov nelze nesouhlasit, neboť rozložité komponování areálu je ústřední myšlenkou tohoto díla. O něco mírnější, i když stále kritická, slova volil roku 1940 ve své knize Nová česká architektura a její vývoj ve XX. století, jenž vyšla v rámci výstavy Za novou architekturu: „Jeho regulační řešení okolí pomníku Palackého a ministerských budova v Praze pod Emauzy je pečlivě promyšlené, ale v podstatě bludné, protože ochraňuje pohled málo cenný a kvůli němu deformuje nebo dekorativně přizpůsobuje budovy, které měly býti především budovami kancelářsky účelnými.“202 A na konci 50. let už o 199
BENEŠOVSKÁ (pozn. 106) 297. Jan E. KOULA: Pražská revue II, in: Stavba II, 1923, 93. 201 Ibidem 94. 202 Jan KOULA: Nová česká architektura a její vývoj ve XX. století, Praha 1940, 79. 200
69
něco neutrálněji konstatuje, že jeho úpravou areálu „získal Palackého pomník klidné pozadí“ a zároveň se „podařilo Hypšmanovi zachovat nerušený pohled na Emausy.“203 Určité výtky má také Jiří Hrůza, jenž oproti Hypšmanovu návrhu vyzdvihuje spíše kubistický projekt Vlastislava Hofmanna.204 Ostatní literatura již však plně akceptuje Hypšmanův citlivý přístup jako plnohodnotný směr dobové architektury. Již bylo konstatováno, že přestože se jedná o rozsáhlé budovy, je jejich působení ve své lokalitě potlačeno. V této souvislosti můžeme znovu zmínit přístavbu Plodinové burzy, protože stejně jako na Senovážném náměstí, tak i pod Emauzy navrhl Hypšman velmi důmyslně kultivované stavby, které záměrně ustupují do pozadí, aby nenarušovaly své okolí. Architekti, kteří se zabývali návrhy na zástavbu pod Emauzy, stály před obtížným úkolem. Bylo potřeba brát ohled na pomník Palackého, většina vzniklých návrhů se nažila také pracovat se zachováním průhledu na Emauzský klášter nebo alespoň jeho kostel, současně se musely zohlednit již postavené okolní budovy. Oproti tomu stálo město, jež pochopitelně požadovalo co nejvyšší míru zastavění. Sledovali jsme mnoho autorů, kteří se s touto situací snažili vypořádat. A přestože některé z nich mohly znamenat opravdu jedinečné řešení své doby – jmenovitě právě projekt Vlastislava Hofmanna –, zůstane Hypšmanovo pojetí právě tím, které se do prostoru pod Emauzy a do okolí pomníku Palackého začleňuje nejcitlivěji a současně si podržuje velmi osobitý výraz. Také samotná architektura budov, přestože v literatuře většinou opomíjená pro samotné urbanistické řešení, je zvolena tak, aby tam, kde to není záhodno, na sebe nestrhávala příliš pozornosti. Tím se architekt přiblížil k purističtějšímu ztvárnění, ale věren zůstal také novoklasicismu, když používá klasické tvarosloví. „Je to nesporně dosud jediný pražský novodobý šťastně dovršený městský celek,“ vyzdvihuje Hypšmanovo „dokonalé vyřešení svízelné úlohy“ jeho přítel Alois Kubiček na počátku 60. let.205 Toto hodnocení zůstává v mnohém směru platné dodnes.
203
KOULA (pozn. 21) 3. HRŮZA (pozn. 89) 256 – 257. 205 KUBIČEK (pozn. 3) 9. 204
70
8
ZÁVĚR Architektonická tvorba Bohumila Hypšmana je velmi rozsáhlá. Ve své práci jsem se
zaměřila pouze na jeho pět realizací, na nichž jsem se pokusila ukázat, jak tento architekt přistupoval k historickému prostředí Prahy. První stavbou, jíž jsem se zabývala, byla budova židovského pohřebního bratrstva na roku ulic Široká a Maiselova z let 1910 – 1911. Lokalita bývalého Židovského Města představuje zvláštní místo, neboť přes dlouhou historii tohoto prostředí bylo na konci 19. století rozhodnuto o postupné demolici všech objektů. Začaly tak zde vznikat nové budovy, které již ničím neodkazovaly k původní podobě čtvrti. Historizující neoslohová zástavba sem byla projektována i dlouho po roce 1900, kdy se do Prahy již dostávaly nové tendence moderní architektury. Progresivnější tendence se sem dostávají až se Štencovým domem od Otakara Novotného z let 1909 – 1911. V jiném duchu, ovšem neméně pokrokovém, pak o rok později navrhuje Hypšman budovu pohřebního bratrstva. Přestože dekorativní utváření staveb stále nesporně převládalo, vlivem svého učitele Otty Wagnera Hypšman přemýšlí o stavbě mnohem strožejší, která je formována především svým vlastním objemem. Ve srovnání (nejen) s okolní zástavbou je jednoduchost a lapidárnost budovy na svoji dobu opravdu nevšední. Nicméně i přes Hypšmanův odlišný přístup, jenž zde zvolil ve srovnání s autory okolních domů, však nelze říci, že by se tato budova nějak vyčleňovala ze svého prostředí. Právě naopak. Jeho střídmé pojetí zde působí klidným, nerušivým dojmem. Nájemní a obchodní dům Matějovského na Národní třídě jsem zařadila do svého výběru jakožto dům, jenž sice má shodnou funkci i dobu vzniku jako první vybraná stavba, ale nachází se v lokalitě s odlišným charakterem. Tuto rozdílnost vysledoval také Hypšman, když se na rozdíl od budovy pohřebního bratrstva rozhodl dát domu na Národní třídě o něco plastičtější do prostoru akcentující výraz. I přesto, že také průčelí se zdá být na první pohled blízké průčelí minulé budově, je možné zde vysledovat aktivnější působení stavby, aby lépe vystihovala vzrůstající rozmach města, jež se na této třídě začal rozvíjet již od poloviny 19. století. Půdorysně se Matějovského dům přidržuje tzv. pražského symetrického typu, ale současně jej dále rozvádí pro výhodnější větrání i osvětlení, když půdorys pročleňuje vícero světlíky. V pořadí třetí realizace, o které bylo v této práci pojednáno, je přístavba k Plodinové burze na Senovážném náměstí z let 1928 – 1929. Protože se jedná „pouze“ o přístavbu, snažil se Hypšman její působení podřídit historické budově Friedricha Ohmanna, k níž se budova přimyká. Hypšman z ní převzal horizontální členění, aby lépe navázala na Ohmannovu 71
stavbu, a také jí opticky snížil vsunutím posledního nízkého patra do mírně ustupující střešní partie. Samotné průčelí je pak hladké, z něhož vystupují pouze orámované okenní otvory. Velmi elegantním motivem je také velká nika s figurální sochou, jenž společně představují decentní oddělení obou budov burzy. Zadní průčelí, které směřuje do dvora Slovanského domu, je však utvářeno jiným způsobem. Samotný objem budovy je v této části výrazně zaoblen, čímž tato výrazná konvexní křivka ovládá celé průčelí. Jeho plocha je pak pokryta jednoduchými geometrickými zpurizovanými prvky. Jedná se bezpochyby o velice zdařilou práci, přestože se vědomě podřizuje svému okolí. Dodnes nedokončená regulace Petrského nábřeží je dnes vnímána o něco kritičtěji. Antonín Engel s Hypšmanem sem navrhli 3 monumentální ministerské budovy (doplněné ještě čtvrtou rozsáhlou stavbou Sociálního úřadu), jež plně vycházejí z urbanismu jejich učitele Otty Wagnera. Přestože jiný Engelův regulační návrh inspirovaný též Wagnerem (regulace Dejvic) se dokázal začlenit do prostoru Prahy, projekt na zástavbu Petrského nábřeží z několika důvodů nemůže být hodnocen stejně pozitivně. Kvůli požadované velké kapacitě budov musel Engel s Hypšmanem navrhnout o něco rozsáhlejší budovy. Tím se však narostli do velkých monobloků, které se i kvůli velkému měřítku vydělují ze svého prostředí. Naproti tomu komplex budov pod Emauzským klášterem je Hypšmanovým stěžejním a dodnes oceňovaným dílem. Po dlouhých peripetiích táhnoucích se přes dvacet let se v polovině 20. let přistoupilo k realizaci Hypšmanova projektu. Ve svém základním rozvržení tento návrh vznikl již roku 1913, od té doby pak doznal ještě několik změn, ale ústřední myšlenka rozvrhnout budovy do rozložitého hmotově pročleněného komplexu vznikla deset let před tím, než se zde začalo stavět. „Nikdy v sobě nezapřel žáka vídeňské evropsky proslulé školy Otto Wagnera. Toto získané učení pojil s nevšedním smyslem a citem pro účelnost a vkomponování do daného prostředí. Jeho architektura je úzkostlivě střídmě a stále neměnná. Neprodělávala výkyvů mnoha jeho současníků,“206 vyzdvihoval Hypšmanovu tvorbu Alois Kubiček. Tato slova o architektuře Bohumila Hypšmana bezpochyby platí dodnes. Jestli je ovšem osobností Otto Wagnera ovlivněn také urbanismus budov pod Emauzy, je po nastíněném prozkoumání jiných dobových urbanistických vlivů myslím trochu znejistěno. Pro konečné hodnocení ale bude ještě třeba podrobněji probádat vliv zastánců urbanismu rostlých měst na české prostředí. Že Sitteho pojetí urbanismu (a jiných zastánců rostlých měst) bylo pozitivně vnímáno, o tom nás informují kratší zmínky v dobové literatuře, ale i Wirthovo pozdější označení Sitteho za „zakladatele novodobého urbanismu.“ 206
Alois KUBIČEK: Za Bohumilem Hypšmanem, in: Architektura ČSSR 21, 1962, 105 – 108.
72
Podobně vysokého ocenění se od Zdeňka Wirtha dostalo také Hypšmanovi: „Hypšman je především z prvních českých urbanistů,“207 napsal o něm v 50. letech. Toto konstatování jistě není nadnesené. Hypšman se zabýval velkým množstvím urbanistických celků, mnohým z nich se věnoval také opakovaně. Velice činorodý byl také v publikování textů k nejrůznějším architektonickým i urbanistickým problémům Prahy. „Jeho osobní projev je svérázný, jeho iniciativnost a průbojnost jedinečná, jeho forma úsporná a v celém vývoji svá, jeho všestrannost a pohotovost příkladná,“208oceňoval dále Wirth. Jak už bylo řečeno, jeho tvorba si po celou dobu udržuje jednotný ráz. Vycházeje z Wagnerova učení o účelu a konstrukci, snažil svým stavbám dát vždy velice jednoduchou, ale vždy velice promyšlenou podobu. Na jeho pěti vybraných stavbách jsem se snažila vysledovat jeho přístup jakožto moderního architekta k pražskému historickému centru. Můžeme říci, že se Hypšman vždy zabýval celým prostředím, do něhož svým dílem vstupoval, a přemýšlel nad jejím obecným charakterem. A závěrem poslední výstižná citace, tentokrát od Cyrila Merhouta: „Hypšman se dotkl ve své činnosti jako architekt tolika památkových problémů Staré Prahy a kdekoliv byla mu dána příležitost k jejich aktivnímu rozřešení, vždy působil, aby nebyl porušen jejich historický ráz a naopak, aby z něj bylo vytěženo vše, co může posloužiti i dnešnímu životu, uplatněno vše, co může dále soužiti vkusu a zůstati dokumentem dávného tvoření.“209
207
Zdeněk WIRTH: Osmdesátka Bohumila Hypšmana, in: Architektura ČSSR 17, 1958, 235 – 237. Ibidem 235 – 237. 209 Cyril MERHOUT: Bohumil Hypšman, in: Časopis Společnosti přátel starožitností LVI, 1948, 66 – 67. 208
73
9
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ
Použité prameny:
Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea v Praze
Archiv Útvaru rozvoje hlavního města Prahy
Archiv Klubu Za starou Prahu
Stavební archiv Prahy 1
Stavební archiv Prahy 2
Použitá literatura:
ALEMR Jan: K sedmdesátinám arch. Bohumila Hypšmana, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu XXIII, 1948, 20 – 21
BARTOŇ Miloš: Camillo Sitte a Ostrava, in. Československý architekt XVII, 1971, 2
BALŠÁNEK Antonín: Inženýrství a moderní architektura, in Architektonický obzor IV, 1905, 33 - 34
BAŤKOVÁ Růžena a kol.: Umělecké památky Prahy. Nové Město. Vyšehrad. Praha 1998
BEČKOVÁ Kateřina / FOKT Miroslav: Svědectví Langweilova modelu Prahy, Praha 1996
BEČKOVÁ Kateřina: Zmizelá Praha. Nové Město, Praha 1998
BEČKOVÁ Kateřina: Zmizelá Praha. Staré Město, Praha 2005
BEČKOVÁ Kateřina (ed.): Sto let Klubu za starou Prahu 1900 – 2000, Praha 2000
BENEŠOVÁ Marie: Česká architektura v proměnách dvou staletí, Praha 1984
BENEŠOVSKÁ Klára / KUBÍNOVÁ Kateřina (ed.): Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy, Praha 2007
BIRNBAUM Vojtěch: Úprava pod Emauzy, in: BIRNBAUM Vojtěch: Vývojové zákonitosti v umění, Praha 1987, 316 – 324
BRÁF Antonín: Cornelius Gurlitt o stavbě měst, in: Architektonický obzor III, 1904, 45 – 46
BULS Karel: Estetika měst, Praha 1900
CANEPARI Carlo: Novomlýnská – brána města, Florencie 1996
Domácí rada Klubu Za starou Prahu: Klub Za starou Prahu a úprava třetího nádvoří pražského hradu, in: Za starou Prahu. Věstník lubu Za starou Prahu XIV, 1930, 1 74
DOSTÁL Oldřich / VOŠAHLÍK Aleš: Obnova západního průčelí bývalého emauzského kostela v Praze, in: Architektura ČSSR 24, 1965, 581 – 590
DRYÁK Alois: Proti zastavění pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu V, 1914, 3 – 6
ENGEL Antonín / HYPŠMAN Bohumil: K návrhům zastavění petrského nábřeží budovami ministerskými, in: Styl II.(VII.), 1921 – 1922, 20 – 22
FRAMPTON Kenneth: Moderní architektura. Kritické dějiny, Praha 2004
HAAS Felix: Architektura 20. století, Praha 1978
HOFMAN Ješek: Regulace Podskalí a stavba Akademického domu, in: Národní listy ze dne 2. 4. 1912, 17.
HORÁČEK Martin: Camillo Sitte po stu letech. O agorafobii, peciválech a sardinkách, in: Architekt 49, 2003, 68
HRŮZA Jiří: Slovník soudobého urbanismu, Praha 1977
HRŮZA Jiří: Město: Praha, Praha 1989
HRŮZA Jiří: Stavitelé měst, Praha 2011
HYPŠMAN Bohumil: Proti zastavění pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu III, 1913, 82 – 83
HYPŠMAN Bohumil: Poslední zbytek panoramatu Nového Města má být ohrožen, in: Za Starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu VI, 1917, 17 – 20
HYPŠMAN Bohumil: Regulace okolí Emauz, in: Styl III.(VIII.), 1922 – 1923, 9 – 16
HYPŠMAN Bohumil: O mrákotínském monolitu, in: Styl VI. (XI), 1925 – 1926, 108 – 109
HYPŠMAN Bohumil: Návrh na výstavby na petrském nábřeží. Budova ministerstva veřejných prací, in: Styl VIII.(XIII.), 1927 – 1928, 124 – 125
HYPŠMAN Bohumil: Nové budování ve staré Praze, in: Architektura I, 1939, 81
HYPŠMAN Bohumil: Sto let Staroměstského rynku a radnice, Praha 1946
HYPŠMAN Bohumil: Obnova památné Prahy, Praha 1947
HYPŠMAN Bohumil: Architektonický soubor pod Emauzy, in: Ochrana památek. Věstník Klubu Za starou Prahu a jeho odborů XXIX, 1954, 47
HYPŠMAN Bohumil: Emauzský skupina, in: Ochrana památek. Sborník Klubu Za starou Prahu, Praha 1956, 82
HYPŠMAN Bohumil: Emauzské věže, in: Ochrana památek. Sborník Klubu Za starou Prahu, Praha 1958, 12 – 17 75
Jakých zásad nutno šetřiti při úpravě Prahy, zvláště města Starého, in: Zprávy spolku architektů a inženýrů XXIX, 1895, 13 – 22
CHOCHOL Josef: Velkoměsto, in: Umělecký měsíčník I, 1911 – 1912, 54 – 56
JANÁK Pavel: Klub Za starou Prahu hájí zachování pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu I, 1910, 3 – 6
JANÁK Pavel: Úřední návrh a návrh na regulaci Podskalí, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu I, 1910, 26 – 28
JANÁK Pavel: Sto let obytného domu nájemního v Praze, in: Styl XIII. (XVIII.). 1933 – 1934, 15 – 18, 39 – 42, 55 – 65, 86 – 87
JEŘÁBEK Luboš / HYPŠMAN Bohumil / ENGEL Antonín: Proti zastavění pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu V, 1914, 1 – 3
KOULA Jan E.: Pražská revue II, in: Stavba II, 1923, 93 – 94
KOULA Jan E. : Nová česká architektura a její vývoj ve XX. století, Praha 1940
KOULA Jan E.: Výstava životního díla architekta B. Hypšmana, Praha 1958
KRATOCHVÍL Petr (ed.): Velké dějiny zemí Koruny české, Praha 2009
KRUFT Hanno-Walter: Dejiny teorie architektury od antiky po súčasnosť, Bratislava 1993
KUBIČEK Alois: Bohumil Hypšman, Praha 1961
KUBIČEK Alois: Za Bohumilem Hypšmanem, in: Architektura ČSSR 21, 1962, 105 – 108
LANCINGER Luboš: Z místopisu Nového města pražského v 15. – 19. století – Na příkopě II, in Pražský sborník historický XXV, Praha 1992, 132 – 171
LUKEŠ Zdeněk: Architektura secese v Čechách 1896 – 1914, in: LAHODA Vojtěch / NEŠLEHOVÁ Mahulena / PLATOVSKÁ Marie / ŠVÁCHA Rostislav / BYDŽOVSKÁ Lenka (eds.): Dějiny českého výtvarného umění IV/1, Praha 1998, 127 – 154
LORENC Vilém: Nové Město pražské, Praha 1973
MATAŠOVSKÝ Miloslav: Soutěž na řešení mezinárodního hotelu v Praze, in: Architektura ČSR XXVI, 1967, 1 – 9
MERHOUT Cyril: Bohumil Hypšman, in: Časopis Společnosti přátel starožitností LVI, 1948, 66 – 68
NOVÝ Otakar: Česká architektonická avantgarda, Praha 1998
NOVOTNÝ Otakar: Jan Kotěra a jeho doba, Praha 1958 76
NOVOTNÝ Pavel: Petrská čtvrť dům od domu, Praha 2008
ORIÁN Edmund (ed.): Židovské město pražské na vedutách, fotografiích a pohlednicích, Praha 2003
Plán na úpravu Podskalí, in: Zprávy spolku architektů a inženýrů XXI., 1886 – 1887, 22 – 23, tabulka 5, 6, 7
PLATZER Monika: Mythus velkoměsta: architektura a urbanistické umění ve střední Evropě 1890 – 1937, in: Středoevropská architektura 1890 – 1998. Sborník příspěvků, Zlín 1999, 8 – 17
Podmínky pro vypracování návrhů na regulování pozemků a náčrtků pro budovy ministerstev veřejných prací, železnic a zemědělství ve čtvrti sv. Petrské v Praze. Uloženo v Archivu architektury a stavitelství NTM, fond Dryák 8, inv. č. 20070717/04.
Protokol ze schůze domácí rady ze dne 6. února 1905. Uloženo v archivu Klubu Za starou Prahu.
POCHE Emanuel (ed.): Praha našeho věku, Praha 1978
POCHE Emanuel: Prahou krok za krokem, Praha 19852
red.: O budovu ministerstva veřejných prací, in: Styl VIII.(XIII.), 1927 – 1928, 123 – 124
REZEK Petr: Kam míří Sitteho pohled? Na okraj stého výročí úmrtí, in: Architekt 49, 2003, 61 – 62
RIEDL Dušan: Význam urbanistické tvorby Camilla Sitta a jeho účast na výstavbě Ostravska, in: Památková péče a ochrana přírody v jihomoravském kraji. 30 let Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody, Brno 1989, 115 - 127
SITTE Camillo: Stavba měst podle uměleckých zásad, Praha 1995
SVOBODA Jan / LUKEŠ Zdeněk: Architekt Bohumil Hübschmann, in: Umění a řemesla 2, 1989, 16 - 20
SOVOBODA Jan / LUKEŠ Zdeněk / HAVLOVÁ Ester: Praha 1891 – 1918, Praha 1997
SOVOBODA Jan / NOLL Jindřich / HAVLOVÁ Ester: Praha 1919 – 1940, Praha 2000
STRAKOŠ Martin: Bohumil Hypšman, in: Architekt 44, 1998, 51 – 54
STEFAN Oldřich: K článku Bohumila Hypšmana „Emauzské věže“, in: Ochrana památek. Sborník Klubu Za starou Prahu, Praha 1959, 92 – 97 77
SUCHARDA Stanislav: K soutěži na pomník Palackého, in: Volné směry 1898/II, 426 – 436
SUCHRADA Stanislav: Úprava náměstí Palackého a jeho okolí, in: Styl V/1913, 121 – 126
ŠOPÁK Pavel: Aspekty urbanistického vývoje Moravské Ostravy 1890 – 1938, in: GORYCZKOVÁ Naďa (ed.): Péče o památky moderní architektury. Sborník příspěvků, Ostrava 1999, 22 – 26
ŠOPÁK Pavel: Camillo Sitte, in: Architekt 44, 1998, 61 – 62
ŠTECH Václav Vilém / WIRTH Zdeněk / VOJTÍŠEK Václav: Zmizelá Praha 1. Staré a Nové Město s Podskalím, Praha a Litomyšl 20023
ŠVÁCHA Rostislav: Od moderny k funkcionalismu, Praha 1995
ŠVÁCHA Rostislav: Architektura dvacátých let, in: LAHODA Vojtěch / NEŠLEHOVÁ Mahulena / PLATOVSKÁ Marie / ŠVÁCHA Rostislav / BYDŽOVSKÁ Lenka (eds.): Dějiny českého výtvarného umění IV/2, Praha 1998, 11 – 36
VLČEK Pavel a kol.: Umělecké památky Prahy. Staré Město. Josefov. Praha 1996
VLČEK Pavel (ed.).: Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004
VORLÍK Petr: Areál ČVUT v Dejvicích v šedesátých letech, Praha 2006
VYBÍRAL Jindřich: Otto Wagner, in: Architekt 44, 1998, 52 – 55
VYBÍRAL Jindřich: Urbanistické koncepce rané moderny, přednáška pronesená na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze dne 9. 5. 2013
WAGNER Otto: Moderní architektura, Praha 1910
WAGNER Otto: Velkoměsto, in: Styl V, 1913, 177 – 214
WIRTH Zdeněk: Úprava náměstí Palackého pro Suchardův pomník Františka Palackého, in: Styl I, 1909, 51 – 56
WIRTH Zdeněk: Mizející Praha, in: Za Starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu III, 1912, 69 – 70
WIRTH Zdeněk: Osmdesátka Bohumila Hypšmana, in: Architektura ČSSR 17, 1958, 235 – 237
WITTLICH Petr: Sochařství na přelomu století, in: LAHODA Vojtěch / NEŠLEHOVÁ Mahulena / PLATOVSKÁ Marie / ŠVÁCHA Rostislav /
78
BYDŽOVSKÁ Lenka (eds): Dějiny českého výtvarného umění IV/1, Praha 1998, 95 – 125
WITTLICH Petr: Stanislav Sucharda, in: Sochařství české secese, Praha 2000
ZATLOUKAL Pavel: Urbanismus konce 19. století v českých zemích se zvláštním zřetel k činnosti Camilla Sitteho, in: OTTLOVÁ Marta / POSPÍŠIL Milan / VLČEK Tomáš (eds): Historické vědomí v českém umění 19. století, Praha 1981, 160 – 168
ZATLOUKAL Pavel: Architektura secese na Moravě a ve Slezsku, in: LAHODA Vojtěch / NEŠLEHOVÁ Mahulena / PLATOVSKÁ Marie / ŠVÁCHA Rostislav / BYDŽOVSKÁ Lenka (eds.): Dějiny českého výtvarného umění IV/1, Praha 1998, 155 – 180
ZATLOUKAL Pavel: Příběhy z dlouhého století: architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2002
Zprávy, in: Styl XII.(XVII.), 1932 – 1933, 95
79
10 SEZNAM OBRAZOVÉ PŘÍL OHY 1. Bohumil Hypšman: soutěžní návrh na kostel v Bohnicích, Praha, 1904. Reprodukce z knihy: Alois KUBIČEK: Bohumil Hypšman, Praha 1961, nepag. 2. Bohumil Hypšman: rodinná vila, Klánovice, 1905. Reprodukce z knihy: Alois KUBIČEK: Bohumil Hypšman, Praha 1961, nepag. 3. Bohumil Hypšman: pavilon poživatin na Jubilejní výstavě Obchodní a živnostenské komory, Praha, 1908. Uloženo v Archivu architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 102 Hübschmann, inv. č. 20070322/02. 4. Bohumil Hypšman: dům čp. 45 v Kaprově ulici, Praha, 1919. Foto: archiv autorky. 5. Bohumil Hypšman: návrh rodinné vily Alfonse Muchy v Bubenči, Praha, 1925 – 1928. Reprodukce z knihy: Alois KUBIČEK: Bohumil Hypšman, Praha 1961, 9. 6. Bohumil Hypšman: vlastní vila ve Střešovicích, Praha, 1926 – 1927. Reprodukce z knihy: SOVOBODA Jan / NOLL Jindřich / HAVLOVÁ Ester: Praha 1919 – 1940, Praha 2000, 48. 7. Bohumil Hypšman: návrh na úpravu budovy Malostranské záložny, Praha, kol. 1940. Reprodukce z knihy: HYPŠMAN Bohumil: Obnova památné Prahy, Praha 1947, 53. 8. Bohumil Hypšman: návrh přístavbu Národního divadla, Praha, 1952. Fotoreprodukce čís. neg. 10.078, uloženo v archivu Útvaru rozvoje hlavního města Prahy. 9. Vlevo nárožní dům čp. 264, přibližně křižovatka dnešních ulic Široká a Maiselova, Praha, kol. 1898. Reprodukce z knihy: ORIÁN Edmund (ed.): Židovské město pražské na vedutách, fotografiích a pohlednicích, Praha 2003, 160. 10. Průhled Josefskou třídou (dnes přibližně Široká) od křížení ulic Úzká a Rabínská (dnes Maiselova) směrem k Vltavě, kol. 1898. Reprodukce z knihy: ORIÁN Edmund (ed.): Židovské město pražské na vedutách, fotografiích a pohlednicích, Praha 2003, 118. 11. Bohumil Hypšman: dům židovského pohřebního bratrstva, Praha, 1910 - 1911, pohled od jihozápadu, současný stav. Foto: archiv autorky 12. Průhled Maiselovou ulicí, zcela vlevo dům židovského pohřebního bratrstva, pohled od jihu, současný stav. Foto: archiv autorky 13. Bohumil Hypšman: dům židovského pohřebního bratrstva, průčelí do Maiselovy ulice, pohled od východu, současný stav. Foto: archiv autorky
80
14. Bohumil Hypšman: dům židovského pohřebního bratrstva, průčelí do hřbitova, pohled od západu. Reprodukce z knihy: Rostislav ŠVÁCHA: Od moderny k funkcionalismu, Praha 1995, 79. 15. Josef Zasche: Dům vídeňské bankovní jednoty Na Příkopech, Praha, 1906 – 1908. Reprodukce z knihy: LAHODA Vojtěch / NEŠLEHOVÁ Mahulena / PLATOVSKÁ Marie / ŠVÁCHA Rostislav / BYDŽOVSKÁ Lenka (eds.): Dějiny českého výtvarného umění IV/1, Dějiny českého výtvarného umění, Praha 1998, 150. 16. Otakar Novotný: Štencův dům, Praha, 1909 – 1911 Reprodukce z knihy: Rostislav ŠVÁCHA: Od moderny k funkcionalismu, Praha 1995, 24. 17. František Hubert a Josef Richard Neugebauerovi: domy čp. 15 a 15 v Kaprově ulici, Praha, pohled od jihozápadu, 1906 – 1907. Reprodukce z knihy: Jan SOVOBODA / Jindřich NOLL / Ester HAVLOVÁ: Praha 1919 – 1940, Praha 2000, 22. 18. František Weyr: dům čp. 41 v Maiselově ulici, Praha, pohled od severu, 1910 – 1011. Reprodukce z knihy: Jan SOVOBODA / Jindřich NOLL / Ester HAVLOVÁ: Praha 1919 – 1940, Praha 2000, 18. 19. Pohled Širokou ulicí, zcela vlevo dům židovského pohřebního bratrstva, pohled od západu, současný stav. Foto: archiv autorky. 20. Otto Wagner: nájemní dům na Neustiftgasse, Vídeň, 1909 – 1910. Reprodukce z: Heintz GERETSEGGER / Max PEINTNER: Otto Wagner 1841 – 1918, Vídeň 1964, 134. 21. Antonín Engel: dům čp. 43 v Břehové ulici, Praha, 1913 – 1915, pohled od severovýchodu. Reprodukce z: Jan SOVOBODA / Zdeněk LUKEŠ / Ester HAVLOVÁ: Praha 1891 – 1918, Praha 1997, 24. 22. Bohumil Hypšman: dům Matějovského na Národní třídě, Praha, 1911 - 1912, pohled od jihovýchodu, současný stav. Foto: archiv autorky. 23. Průhled Národní třídou, čtvrtý zleva dům Matějovského, pohled od západu, současný stav. Foto: archiv autorky. 24. Bohumil Hypšman: dům Matějovského na Národní třídě, detail průčelí, současný stav. Foto: archiv autorky. 25. Vlevo: Emil Králíček, dům čp. 340, 1912. Vpravo: Josef Vajshajtl: dům čp. 341 od, 1912. Národní třída, Praha, současný stav. Foto: archiv autorky. 26. Bohumil Hypšman: Dům Matějovského na Národní třídě, Praha, 1911 - 1912, půdorys přízemí. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 102 Hübschmann, inv. č. 20070322/02. 81
27. Bohumil Hypšman: Dům Matějovského na Národní třídě, Praha, 1911 - 1912, půdorys patra. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 102 Hübschmann, inv. č. 20070322/02. 28. Rudolf a Klementina Koukolovvi: dům čp. 1074 v Pařížské ulici, 1901. Reprodukce z: Pavel JANÁK: Sto let obytného domu nájemního v Praze, in: Styl XIII. (XVIII.). 1933 – 1934, 58. 29. Josef Brzák a František Weyr: dům čp. 917 v Pařížské ulici, 1903, půdorys patra Reprodukce z: Pavel JANÁK: Sto let obytného domu nájemního v Praze, in: Styl XIII. (XVIII.). 1933 – 1934, 58. 30. Friedrich Ohmann: budova Plodinové burzy na Senovážném náměstí, Praha, ohled od jihu, 1893 - 1894, současný stav. Foto: archiv autorky. 31. Bohumil Hypšman: přístavba Plodinové burzy, Praha, pohled od jihovýchodu, 1928 1929, současný stav. 32. Bohumil Hypšman: přístavba Plodinové burzy, Praha, 1928 – 1929, průčelí do dvora, pohled od severovýchodu. Foto: archiv autorky. 33. Bohumil Hypšman: přístavba Plodinové burzy, Praha, 1928 – 1929, průčelí do dvora, pohled od severovýchodu. Foto: archiv autorky. 34. Bohumil Hypšman: přístavba Plodinové burzy, Praha, 1928 – 1929, detail zadního průčelí, současný stav. Foto: archiv autorky. 35. Bohumil Hypšman: návrh na přístavbu a zastavění dvora Německého kasina, Praha, 1930. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 144 Lauremann, Polívka, inv. č. 20090121/03. 36. Bohumil Hypšman: návrh na přístavbu a zastavění dvora Německého kasina, Praha, 1930, perspektivní pohled do zahrady od jihu. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 144 Lauremann, Polívka, inv. č. 20090121/03. 37. Bohumil Hypšman: návrh na přístavbu a zastavění dvora Německého kasina, Praha, 1930, perspektivní pohled do zahrady od severu Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 144 Lauremann, Polívka, inv. č. 20090121/03. 38. Bohumil Hypšman: návrh na přístavbu a zastavění dvora Německého kasina, Praha, 1930, perspektivní pohled do zahrady od severu Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 144 Lauremann, Polívka, inv. č. 20090121/03. 82
39. Kamil Roškot: rodinný dům v Bubenči, Praha, 1923 – 1924. Reprodukce z knihy: Rostislav ŠVÁCHA: Od moderny k funkcionalismu, Praha 1995, 251. 40. Čeněk Vořech a František Janda: spolkový dům Umělecké besedy na Maké Straně, Praha, 1923 – 1925. Reprodukce z knihy: Rostislav ŠVÁCHA: Od moderny k funkcionalismu, Praha 1995, 254. 41. Jan Kotěra: budova Vítkovických železáren, Praha, 1921 – 1924. Reprodukce z knihy: Vojtěch LAHODA / Mahulena NEŠLEHOVÁ / Marie PLATOVSKÁ / Rostislav ŠVÁCHA / Lenka BYDŽOVSKÁ (eds.): Dějiny českého výtvarného umění IV/2, Dějiny českého výtvarného umění, Praha 1998, 18. 42. Bohumil Hypšman: návrh na přístavbu Uměleckoprůmyslového muzea, Praha, 1940, perspektivní pohled. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 102 Hübschmann, inv. č. 20050422/10. 43. Bohumil Hypšman: návrh na přístavbu Uměleckoprůmyslového muzea, Praha, 1940, pohled od západu. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 102 Hübschmann, inv. č. 20050422/10. 44. Zleva: Rudolf Jonáš: dům čp. 980, 1923 – 1925, František Krásny: bankovní dům Slavia; Bohumír Kozák: 1920 – 1921 a 1928 – 1928; Bohumír Kozák: dům čp. 977, 1924 – 1926, pohled od severu, současný stav. Foto: archiv autorky. 45. Zleva: dům čp. 987 a 1565, pohled od severozápadu, současný stav. Foto: archiv autorky. 46. Antonín Engel a Bohumil Hypšman: návrh regulace Petrské čtvrti, 1920. Reprodukce z: Styl II (VII.), 1921 – 1922, 22. 47. Antonín Engel a Bohumil Hypšman: návrh regulace Petrské čtvrti, 1920, pohled od severozápadu.
Reprodukce z: Alois KUBIČEK: Bohumil Hypšman, Praha 1961,
nepag. 48. Antonín Engel a Bohumil Hypšman: návrh budovy ministerstva zemědělství, Praha, 1920, východní průčelí. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 9 Engel, inv. č. 20100528/08. 49. Antonín Engel a Bohumil Hypšman: návrh budovy ministerstva zemědělství, Praha, 1920, půdorys. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 9 Engel, inv. č. 20100528/08. 50. Antonín Engel a Bohumil Hypšman: návrh budovy ministerstva železnic, 1920, severní průčelí. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 9 Engel, inv. č. 20071119/02. 83
51. Antonín Engel a Bohumil Hypšman: návrh budovy ministerstva železnic, 1920, půdorys. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 9 Engel, inv. č. 20100528/08. 52. Antonín Engel a Bohumil Hypšman: návrh budovy ministerstva veřejných prací, 1920, severní průčelí. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 9 Engel, inv. č. 20071119/02. 53. Antonín Engel a Bohumil Hypšman: návrh budovy ministerstva veřejných prací, 1920, půdorys. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 9 Engel, inv. č. 20100528/08. 54. Bohumil Hypšman a František Roith: návrh budovy Sociálního ústavu, Praha, 1925, severní pohled. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 102 Hübschmann, inv. č. 20070321/01. 55. Jan Kotěra: návrh na regulaci Petrské čtvrti, Praha, 1920, pohled od severu. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 21 Kotěra, inv. č. 20080205/01. 56. Jan Kotěra: návrh na regulaci Petrské čtvrti, Praha, 1920. Reprodukce z: K návrhům zastavění petrského nábřeží budovami ministerskými, in: Styl II.(VII.), 1921 – 1922, XVI. 57. Alois Dryák: návrh regulace petrské čtvrti, Praha, 1920, pohled od severozápadu. Reprodukce z: K návrhům zastavění petrského nábřeží budovami ministerskými, in: Styl II.(VII.), 1921 – 1922, XVII. 58. Alois Dryák: návrh regulace petrské čtvrti, Praha, 1920. Reprodukce z: K návrhům zastavění petrského nábřeží budovami ministerskými, in: Styl II.(VII.), 1921 – 1922, XVII. 59. Richard Klenka: návrh regulace petrské čtvrti, Praha, 1920. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 19 Klenka, inv. č. 20110525/02. 60. Richard Klenka: návrh regulace petrské čtvrti, Praha, 1920, pohled od severozápadu. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 19 Klenka, inv. č. 20110525/02. 61. Richard Klenka: návrh budovy ministerstva železnic, 1920, pohled od severu. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 19 Klenka, inv. č. 20110114/04.
84
62. Rudolf Kříženecký: návrh budovy ministerstva železnic, 1920, pohled od severu. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 24 Kříženecký, inv. č. 20110525/02. 63. Rudolf Kříženecký: návrh budovy ministerstva železnic, 1920, půdorys. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 24 Kříženecký, inv. č. 20110525/02. 64. Antonín Engel: budova ministerstva dopravy na Petrském nábřeží, Praha, 1922 - 1923, pohled od severu, současný stav. Foto: archiv autorky. 65. Antonín Engel: budova ministerstva dopravy na Petrském nábřeží, Praha, 1922 - 1923, pohled od severozápadu, současný stav. Foto: archiv autorky. 66. Antonín Engel: budova ministerstva dopravy na Petrském nábřeží, Praha, 1922 - 1923, pohled od jihozápadu, současný stav. Foto: archiv autorky. 67. Antonín Engel: budova ministerstva dopravy na Petrském nábřeží, Praha, 1922 - 1923, detail severního průčelí, současný stav. Foto: archiv autorky. 68. František Roith: budova ministerstva zemědělství, pohled od východu, současný stav. Foto: archiv autorky. 69. František Roith: budova ministerstva zemědělství, pohled od jihozápadu, současný stav. Foto: archiv autorky. 70. František Roith: budova ministerstva zemědělství, detail průčelí, současný stav. Foto: archiv autorky. 71. Bohumil Hypšman: návrh budovy ministerstva veřejných prací, 1927, pohled od severozápadu. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 2 Hübschmann, inv. č. 20070326/04. 72. Bohumil Hypšman: návrh budovy ministerstva veřejných prací, 1927, pohled od západu. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 2 Hübschmann, inv. č. 20070326/04. 73. Bohumil Hypšman: návrh budovy ministerstva veřejných prací, 1927, půdorys. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 2 Hübschmann, inv. č. 20070326/04. 74. Otto Wagner: návrh regulace XX. okrsku, Vídeň, 1912, perspektivní pohled. Reprodukce z: H Reprodukce z: Heintz GERETSEGGER / Max PEINTNER: Otto Wagner 1841 – 1918, Vídeň 1964, 46.
85
75. Otto Wagner: návrh regulace XX. okrsku, Vídeň, 1912. Reprodukce z: H Reprodukce z: Heintz GERETSEGGER / Max PEINTNER: Otto Wagner 1841 – 1918, Vídeň 1964, 45. 76. Antonín Engel: návrh regulace Dejvic, Praha, 1921 – 1924. Reprodukce z: Vojtěch LAHODA / Mahulena NEŠLEHOVÁ / Marie PLATOVSKÁ / Rostislav ŠVÁCHA / Lenka BYDŽOVSKÁ (eds.): Dějiny českého výtvarného umění IV/2, Dějiny českého výtvarného umění, Praha 1998, 13. 77. Antonín Engel a Theodor Petřík: část budovy s Vysokou školou zemědělskou a lesnickou s Fakultou architektury a pozemního stavitelství a další, Praha, 1926 – 1937, pohled od jihozápadu, současný stav. Foto: archiv autorky. 78. Antonín Engel a Theodor Petřík: část budovy s Vysokou školou zemědělskou a lesnickou s Fakultou architektury a pozemního stavitelství a další, Praha, 1926 – 1937, pohled od jihozápadu, současný stav. Foto: archiv autorky. 79. Průhled Studentkou ulicí, vlevo: Antonín Engel a Severin Ondřej: Vysoká škola chemicko-technologického inženýrství, 1925 – 1933; vpravo: Antonín Engel a Theodor Petřík: část budovy s Vysokou školou zemědělskou a lesnickou s Fakultou architektury a pozemního stavitelství a další, 1926 – 1937, pohled od jihozápadu, současný stav. Foto: archiv autorky. 80. Jaroslav Frangner: palác Merkur, Praha, 1934 – 1935, pohled od severozápadu. Reprodukce z knihy: Jan SOVOBODA / Jindřich NOLL / Ester HAVLOVÁ: Praha 1919 – 1940, Praha 2000, 25. 81. Jan Bočen, Alena Šrámková, Jan Šrámek: soutěžní návrh mezinárodního hotelu na Petrském nábřeží, Praha, 1965. Reprodukce z: Miloslav MATAŠOVSKÝ Miloslav: Soutěž na řešení mezinárodního hotelu v Praze, in: Architektura ČSR XXVI, 1967, 2. 82. Jan Bočen, Alena Šrámková, Jan Šrámek: soutěžní návrh mezinárodního hotelu na Petrském nábřeží, Praha, 1965. Reprodukce z: Miloslav MATAŠOVSKÝ Miloslav: Soutěž na řešení mezinárodního hotelu v Praze, in: Architektura ČSR XXVI, 1967, 2. 83. Pohled na podskalské nábřeží, kol. 1895, pohled od jihu. Reprodukce z: Jan JUNGMANN: Zaniklé Podskalí; Vory a lodě na Vltavě. Praha 2005, 285. 84. Pohled na zástavbu pod klášterem Na Slovanech, kol. 1870, pohled od západu. Reprodukce z: BEČKOVÁ Kateřina: Zmizelá Praha. Nové Město, Praha 1998, 266. 85. Celkový pohled na Palackého nábřeží, Praha, kol. 1890. Reprodukce z: BEČKOVÁ Kateřina (ed.): Sto let Klubu za starou Prahu 1900 – 2000, Praha 2000, 130.
86
86. Alfred Hurtig, Jan Heide, Matěj Strunc: soutěžní regulační plán na úpravu Podskalí, Praha, 1896. Reprodukce z: Plán na úpravu Podskalí, in: Zprávy spolku architektů a inženýrů XXI., 1886 – 1887, tabulka 5, 6, 7. 87. Úřední regulační plán Podskalí, Praha, 1907. Reprodukce z: Pavel JANÁK: Úřední návrh a návrh na regulaci Podskalí, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu I, 1910, 27. 88. Richard Novák: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1908. Reprodukce z: Zdeněk WIRTH: Úprava náměstí Palackého pro Suchardův pomník Františka Palackého, in: Styl I, 1909, 52. 89. Richard Novák: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1908, pohled od severovýchodu. Reprodukce z: Zdeněk WIRTH: Úprava náměstí Palackého pro Suchardův pomník Františka Palackého, in: Styl I, 1909, 53 90. Pavel Janák: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1908. Reprodukce z: Zdeněk WIRTH: Úprava náměstí Palackého pro Suchardův pomník Františka Palackého, in: Styl I, 1909, 54. 91. Pavel Janák: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1908, pohled od severozápadu. Reprodukce z: Zdeněk WIRTH: Úprava náměstí Palackého pro Suchardův pomník Františka Palackého, in: Styl I, 1909, 57. 92. Josef Rosipal: návrh na úpravu Podskalí, 1908. Reprodukce z: Pavel JANÁK: Úřední návrh a návrh na regulaci Podskalí, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu I, 1910, 27. 93. Josef Rosipal: Studie za zachování barokních domů čp. 383 a 389 v Podskalí, 1908, pohled od severozápadu. Reprodukce z: Pavel JANÁK: Úřední návrh a návrh na regulaci Podskalí, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu I, 1910, 28. 94. Schematický nákres úředního regulačního plánu Palackého náměstí, 1910. Výřez z plánu Přeměna Nového Města. Uloženo v: Archiv Útvaru rozvoje hlavního města Prahy, přírůst. č. SRK001621. 95. Alois Dryák: návrh na úpravu prostranství před Emauzy, 1912, varianta II. Reprodukce z: Alois DRYÁK: Proti zastavění pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu V, 1914, 4. 96. Alois Dryák: návrh na úpravu prostranství před Emauzy, 1912, varianta II. Reprodukce z: Alois DRYÁK: Proti zastavění pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu V, 1914, 5.
87
97. Alois Dryák: návrh na úpravu prostranství před Emauzy, 1912, pohled za smíchovského břehu, varianta II. Reprodukce z: Alois DRYÁK: Proti zastavění pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu V, 1914, 5. 98. Bohumil Hypšman: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1913, pohled od západu. Reprodukce z: HYPŠMAN Bohumil: Proti zastavění pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu III, 1913, 83. 99. Bohumil Hypšman: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1913. Reprodukce z: HYPŠMAN Bohumil: Proti zastavění pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu III, 1913, 83. 100.
Vlastimil Hofmann: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1913. Reprodukce z:
Luboš JEŘÁBEK / Bohumil HYPŠMAN / Antonín ENGEL: Proti zastavění pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu V, 1914, 1. 101.
Vlastimil Hofmann: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1913, pohled od
západu. Reprodukce z: Luboš JEŘÁBEK / Bohumil HYPŠMAN / Antonín ENGEL: Proti zastavění pohledu na Emauzy, in: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu V, 1914, 3. 102.
Bohumil Hypšman: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1913, pohled od
severozápadu. Reprodukce z: Bohumil HYPŠMAN: Poslední zbytek panoramatu Nového Města má být ohrožen, in: Za Starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu VI, 1917, 18. 103.
Bohumil Hypšman: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1913, pohled od
západu. Reprodukce z: Bohumil HYPŠMAN: Poslední zbytek panoramatu Nového Města má být ohrožen, in: Za Starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu VI, 1917, 18. 104.
Bohumil Hypšman: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1921. Reprodukce z:
Bohumil HYPŠMAN: Regulace okolí Emauz, in: Styl III.(VIII.), 1922 – 1923, 15. 105.
Bohumil Hypšman: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1921, pohled od
západu Reprodukce z: Bohumil HYPŠMAN: Regulace okolí Emauz, in: Styl III.(VIII.), 1922 – 1923, 14 106.
Bohumil Hypšman: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1921, pohled od
severozápadu. Reprodukce z: Bohumil HYPŠMAN: Regulace okolí Emauz, in: Styl III.(VIII.), 1922 – 1923, 14
88
107.
Bohumil Hypšman: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1923 – 1931. Uloženo
v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 102 Hübschmann, inv. č. 20041013/06. 108.
Bohumil Hypšman: návrh na úpravu Palackého náměstí, 1923 - 1931 pohled od
severozápadu. Reprodukce z: KUBIČEK Alois: Bohumil Hypšman, Praha 1961, nepag. 109.
Celkový pohled na dnešní Rašínovo nábřeží, pohled od západu. Foto: archiv
autorky. 110.
Bohumil Hypšman: návrh budovy ministerstva sociální péče (dnes ministerstvo
zdravotnictví), 1923, půdorys. Uloženo v: Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea, fond 102 Hübschmann, inv. č. 20041013/06. 111.
Bohumil Hypšman: dnešní budova ministerstva zdravotnictví, pohled od
severozápadu. Foto: archiv autorky. 112.
Průhled ulicí Na Moráni, pohled od východu, současný stav. Foto: archiv
autorky. 113.
Bohumil Hypšman: dnešní budova ministerstva zdravotnictví, východní
průčelí, současný stav. Foto: archiv autorky. 114.
Bohumil Hypšman: dnešní budova ministerstva práce a sociálních věcí, pohled
od jihovýchodu, současný stav. Foto: archiv autorky. 115.
Bohumil Hypšman: dnešní budova ministerstva práce a sociálních věcí, detail
jižního průčelí. Foto: archiv autorky. 116.
Camillo Sitte: návrh regulačního plány Ostravy - Mariánských Hor, 1903.
Reprodukce z: ZATLOUKAL Pavel: Architektura secese na Moravě a ve Slezsku, in: LAHODA Vojtěch / NEŠLEHOVÁ Mahulena / PLATOVSKÁ Marie / ŠVÁCHA Rostislav / BYDŽOVSKÁ Lenka (eds.): Dějiny českého výtvarného umění IV/1, Praha 1998, 156. 117.
Camillo Sitte: návrh regulačního plánu Olomouce, 1894. Reprodukce z:
ZATLOUKAL Pavel: Architektura secese na Moravě a ve Slezsku, in: LAHODA Vojtěch / NEŠLEHOVÁ Mahulena / PLATOVSKÁ Marie / ŠVÁCHA Rostislav / BYDŽOVSKÁ Lenka (eds.): Dějiny českého výtvarného umění IV/1, Praha 1998, 156. 118.
Camillo Sitte: projekt úprav části Ringstrasse, 1889. Reprodukce z: Camillo
Sitte: Stavba měst podle uměleckých zásad, Praha 1995, 100.
89
119.
Bohumil Hypšman: návrh na obnovu věří Emauzského kostela, 1946.
Reprodukce z: BEČKOVÁ Kateřina (ed.): Sto let Klubu za starou Prahu 1900 – 2000, Praha 2000, 78. 120.
Oldřich Stefan: návrh na obnovu věří Emauzského kostela, 1958. Reprodukce
z: BEČKOVÁ Kateřina (ed.): Sto let Klubu za starou Prahu 1900 – 2000, Praha 2000, 78.
90
