Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Ústav českých dějin

Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Ústav českých dějin

Písek v období třicetileté války

Diplomová práce Vedoucí diplomové práce:

Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.

Autor:

Kateřina Raabová Praha, červenec 2010


Diplomová práce

Strana 1

Poděkování Vedoucímu diplomové práce prof. PhDr. Jaroslavu Čechurovi, DrSc. za nekonečnou trpělivost a laskavé povzbuzení Pracovníkům Státního okresního archivu v Písku za ochotu a spolupráci při dohledávání archivních materiálů


Diplomová práce

Strana 2

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a na základě zde uvedených pramenů a použité literatury.

V Praze, dne 31. července 2010 _______________ Kateřina Raabová


Diplomová práce

Strana 3

OBSAH:

1 2

3 4

5 6

ÚVOD ....................................................................................................................................... 5 PRAMENY A LITERATURA ................................................................................................. 7 2.1 PRAMENY ....................................................................................................................... 7 2.2 LITERATURA................................................................................................................ 11 STRUČNÝ NÁSTIN DĚJIN KRÁLOVSKÉHO MĚSTA PÍSKU ........................................ 15 PÍSEK V OBDOBÍ TŘICETILETÉ VÁLKY 1618 - 1650 ................................................... 26 4.1 VLIV VÁLKY A JEJÍ NÁSLEDKY … ......................................................................... 26 4.1.1 …v jihočeském regionu ......................................................................................... 26 4.1.2 … v městě nad Otavou – v Písku ............................................................................ 27 4.2 NÁBOŽENSKÁ SITUACE............................................................................................ 33 4.2.1 Náboženská situace před a po bělohorské porážce ................................................. 33 4.2.2 Náboženské a národnostní poměry ve městě .......................................................... 37 4.2.3 Národnostní poměry v Písku ................................................................................... 45 4.3 HOSPODÁŘSKÉ POMĚRY .......................................................................................... 49 4.3.1 Nový statut města .................................................................................................... 50 4.3.2 Pivovarnictví ........................................................................................................... 51 4.4 PODOBA MĚSTA ......................................................................................................... 53 4.4.1 Městská samospráva................................................................................................ 53 4.4.2 Proměny a obnovy městské rady............................................................................. 62 4.4.3 Významný písecký rod Švantlů.............................................................................. 68 4.4.4 Proměny počtu domů, jejich majitelů i počtu obyvatel........................................... 70 4.4.5 Významné změny majitelů domů na Velkém náměstí............................................ 75 4.5 KALENDÁŘ UDÁLOSTÍ 1618 – 1650 ......................................................................... 82 ZÁVĚR.................................................................................................................................. 101 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY .................................................... 105 6.1 Prameny archivní........................................................................................................... 105 6.2 Prameny tištěné ............................................................................................................. 105 6.3 Literatura ....................................................................................................................... 106


Diplomová práce

Strana 4

1 ÚVOD Třicetiletá válka – pojem přitahující pozornost od tehdejších současníků až po dnešní badatele prakticky nepřetržitě. Pojem, který je spojován s nejrůznějšími událostmi, hlavně tragického rázu. Jedná se o období, jež bylo zpočátku zkoumáno z hlediska diplomatických a politických dějin nebo na ‚portrétech‘ panovníků a vojevůdců typu Valdštejna, Ferdinanda II. aj. K tomuto hledisku se velmi pomalu přidalo i hospodářské, sociální, demografické, kulturní i ‚všední dne‘ tak jak je zachytil tehdejší současník válečných událostí Hans J. von Grimmelshausen ve své Poběhlici Kuráž a příbězích Simplicissima.

Z tohoto důvodu jsem si téma třicetileté války pro svou diplomovou práci vybrala i já, ale svůj pohled jsem zaměřila regionálně – na oblast mého rodiště – města Písku. Diplomovou práci jsem tedy nazvala ‚Písek v období třicetileté války‘. Důvodů volby tohoto tématu bylo však více. Zmínila jsem první z nich, aby mělo téma vztah k Písku. Druhým důvodem byla dostupnost archivního materiálu. Dalším důvodem byla zvědavost jak vypadala doba a život lidí, pro něž se válka nestala hlavním zdrojem obživy, ale přesto se jí nedokázali vyhnout a nevyhnuli se ani jejím důsledkům.

Cílem práce bude najít odpovědi na otázky týkajících se života, podoby a fungování menšího královského města v jižních Čechách ve vymezeném časovém období 1618 – 1650 i s přesahem před a po ( pouze velmi okrajově a výjimečně na dokreslení situace ).

Práce je strukturovaná takto: 1) Úvod 2) Prameny a literatura 3) Stručný nástin událostí před 4) Písek v období 1618 - 1650 - projevy válečného konfliktu v jihočeském regionu a zvláště pak v Písku samotném


Diplomová práce

Strana 5

- postoj obyvatel měst, zvláště pak města Písku, k zavádění jediné katolické víry v Českém království - vliv válečného konfliktu na hospodářství Písku a jeho panství, existoval - li nějaký mechanismus, jak svůj movitý a nemovitý majetek ochránit - podoba města po stránce správní – jak fungovala městská rada, co její představitelé řešili, kdo mohl konšelský úřad zastávat a kdo ho ve skutečnosti zastával - shrnutí všech událostí v Písku ve sledovaném období 5) Závěr 6) Seznam použitých pramenů a literatury


Diplomová práce

Strana 6

2 PRAMENY A LITERATURA 2.1 PRAMENY Berní rula – Prácheňsko, sign. 21, 22 z roku 1654

Obecně k Berní rule lze říci, že po ustanovení komise (byla tvořena reprezentanty všech čtyř stavů) v každém kraji Čech byl shromážděn materiál, který velmi pečlivě a podrobně zaznamenával: Jméno majitele statku, název osady (města, městečka, vsi), jména majitelů gruntů s údaji, kdo z nich byl nově osedlý v letech 1651, 1652 nebo 1653, kolik kdo z nich držel korců polí i kolik z nich obdělával na jaro či na podzim, údaje o počtu dobytka a to potahů i chovného (koní, krav, jalovic ovcí a sviní), údaje o řemeslech a obchodech, o mlýnech (s počtem kol), údaje o mistříci a pacholcích, o faře, Židech atd. s celkovou charakteristikou každé osady i celého panství. /daje byly doplněny pozdějšími přípisy o roce vyhoření a „defalcírování“ toho kterého gruntu. Jde o vynikající pramen pro poznání dějin hospodářských, finančních, sociálních, společenských, národnostních i místopisných. Celá Berní rula je rozčleněna podle čísel do 25 svazků, přičemž č. 1 má Praha, č. 2 – Bechyňsko je kniha zařazená omylem z tereziánského katastru.1 Přesto od č. 2 – č. 25 jsou knihy abecedně řazené podle tehdejších krajů. Kladsko má č. 41.2

Berní rula pro Prácheňský kraj č. 21 zachycuje stav duchovní a panský s původní foliací 1 – 711. Berní rula č. 22 zachycuje stav rytířský, městský, svobodníky, židovstvo kraje s pokračováním předchozí foliace, tedy 712 – 1240. Datována je každá „rula“ a to od července až do poloviny října 1654. Rovněž každou rulu podepsala česky komice (bez pečetí): •

Matouš Ferdinand z Bilenbergu

•

Opat sv. Mikuláše

•

Ferdinand Arnošt Hýzrle z Chodů

•

Albrecht Kristian Příchovský z Příchovic

•

Pavel Václav Nygrin z Liboslavě

Tyto berní ruly Prácheňského kraje jsou pražským čistopisem, přepisovaným podle elaborátů komisí přivezených a linkovaných již podle rozsahu předlohy. Součty u vesnic jsou provedeny perem.3 1 2

A. HAAS, Berní rula tamtéž; Po nevizitačních svazcích č. 26 – 39 a Kalkulu, neboť přišlo naposledy.


Diplomová práce

Strana 7

Městské knihy vznikly jako produkt právního jednání soukromých osob s městskou samosprávou za účelem písemného stvrzení právního aktu (např. udělení měšťanství přistěhovalci v přítomnosti členů městské rady). V 16.století se ustálila městská správní a soudní organizace (a to v podstatě až do druhé poloviny 18. století) a současně s tím se ustálila podoba městských knih ve většině měst. Jejím základem se stala kodifikace městských práv v tzv. „Právech městských“, jež v roce 1569 sestavil Pavel Kristián z Kolína. V roce 1610 sněm uznal tento zákoník jako jediný platný v českém království. V souvislosti s nákladnými a vleklými válkami šlo habsburské straně především o dozor nad městským hospodařením královských měst, k čemuž byly i knihy určeny. Potřeba městských úřadů zpřehlednit si nejdůležitější obdržené výnosy nebo odesílanou korespondenci, vedla k zakládání např. kopiářů (šlo o knihy opisů výnosů a nařízení), knihy listů posélacích nebo podací protokoly, které zachycovaly korespondenci ve strušných regestech. Jde o prameny autentické, neboť se staly bezprostředně před zápisem do knihy.

V SOkA Písku je pod: •

Inv. č. 1 k dispozici nejstarší městská kniha z roku 1420 nazývaná „Staré knihy pamětní“ (tak je pojmenována v městské knize inv.č. 4). Začíná sice rokem 1420, ale první zápis je nedopsán a na tomtéž listu jsou zápisy ze 16. století nejrůznějšího charakteru. Od roku 1421 začínají zde zápisy o darování domů „sousedů odběhlých“. 4 Následuje pak několik zápisů z roku 1434, vložených mezi předešlé, hned potom dva zápisy z roku 1445 a poté 1455. Poté jdou zápisy z následujících let, z nichž je jich málo z 15. století a mnohem více ze 16. století. Zápisy jsou nejrůznější, z části jsou tu zachyceny trhy, poslední pořízení, smlouvy nejrůznějšího charakteru, svatební námluvy, kvitance aj., též zde najdeme soudní výpovědi a různé poznámky o statcích.

•

Inv. č. 2a tzv. Zelená kniha, obsahuje opisy městských svobod a všech důležitých listin pro město – privilegií.

•

Inv. č. 4 tzv. Kniha pamětní – skořicové barvy obsahuje nejrůznější zápisy týkající se Píseckého panství. Zčásti se jedná o opisy z Desk zemských a lejster

3

4

tamtéž, str. 28 Tyto zápisy jsou otištěny v J.MATZNER, Výroční zpráva obecných vyšších reálných škol v Písku, Písek 1894


Diplomová práce

Strana 8

komorního soudu, zčásti se jedná o originály, také jsou zde tzv. taxy, což jsou podrobné popisy statků. Předtím vším je uveden seznam. •

Inv. č. 6 je Kniha z let 1538 – 1693 – kaštanové barvy. Od listu 1 (rok 1538) až do listu 214 jsou zapisovány kšafty neboli poslední pořízení. Potom následují smlouvy z let 1607 – 1645, týkající se hlavně pří, které byly na radnici rovnány. Listy 219 – 231 jsou vyřezány nebo vytrhány (to bylo poznačeno ještě dřív, než byla tato kniha odevzdána c. k. okresnímu soudu. Na listu 254 opět začínají kšafty rokem 1656 a jsou dovedeny do roku 1682.

•

Inv. č 7 je Kniha z let 1538 – 1724 založená k tomu, aby se tam předměstí a vesští gruntové zapisovali. Jsou zde zápisy o předměstí a vsích Hradiště, Vrcovice, Dobešice, Zlivice, Nepodřice, Oldřichov, Semice, Smrkovice, Tálín, Selibov, Maletice, Myšenec, Nová Ves, Heřmaň, Putim, Rojice, Březí, Škůdra, které sahají do roku 1584, ale jsou zde také dva zápisy prodeje hospod v Semicích a Putimi z roku 1724.

•

Inv. č 9 jsou Knihy městské zápisné domovní – žluté barvy, založené roku 1584. 5 Obsahuje ponejvíce prodeje domů, méně již polností, zadávání statků zaživa, dělení pozůstalosti mezi děti a sahá až do konce roku 1660. Ovšem jsou zde vepsány i nějaké zápisy z pozdějších let, sahající do roku 1681. Folio č.494 je listem na nové založení kláštera. Zde jsou (snad) originály vlastnoručního podpisu a přípisy dona Martina de Hoeff – Huerty.

•

Inv. č.10 k dispozici městská kniha pod názvem Knihy městské zápisné neb gruntovní registra žlutá z let 1586 – 1693. Je tvořena dvěma částmi: V nepravidelném pořádku jsou zde zapisovány domy a dvory na předměstích a vsi při městě. Zápisy začínají koncem 16. století (jsou zde i zápisy starší z roku 1586) a končí 1. červnem 1621, protože vrchnost zakázala kupovat i prodávat bez jejího souhlasu. Začíná zapisováním v únoru 1623 a zápisy jsou vedeny do roku 1693 i pozdějšími přípisy. Opět se jedná o zápisy dvorů a vesnic i některých domů ve městě.

Radní manuály: •

Inv.č. 306 – Radní manuál bez začátku. První zápis je z roku 1608, poslední pak z 3. března 1625, zápisy jsou neuspořádané a bez foliace. Kniha je

5

Na deskách je však vytištěn rok 1586.


Diplomová práce

Strana 9

potrhaná, někde jsou zápisy na stránkách ustřiženy. Jsou na něj dány desky z manuálu z let 1706 – 1710. •

Inv.č. 308 – Radní manuál čili „Registra pamětní úřadu konšelského města Písku“. První zápis je učiněn 17. června 1632 a poslední 1641. Výpisy se týkají pouze záležitostí obecných, dále pak zvláště zajímavých a historicky významných. Převážná většina zápisů se týká záležitostí soukromých. První přestávka v zápisech nastává od 13. prosince 1632 až do 5. března 1633. Od konce března 1634 do obnovení úřadu 18. listopadu 1634 nastává v zápisech přestávka. V roce 1640 jsou zápisy poměrně řídké – zhruba jeden za dva měsíce, poté nastává přestávka v zápisech od 15. listopadu 1640 do 11. července 1641. Poslední zápis je na foliu č.184 a je z 29. října 1641 a obsahuje pouhé dva body – v první jde o potrestání pekařů a druhý bod o Matěji Voříškovi je již nedopsán. Celá kniha je psána téměř jednou písařskou rukou a česky. Foliace je patrně dodatečná (obyčejnou tužkou – patrně Sedláčkova).

•

Inv. č.309 – Radní manuál již s moderní převazbou, zápisy jsou bez foliace a listy jsou značně poškozeny a vyspravovány. První list je značně potrhaný a schází zde datum prvního zápisu. Druhý zápis je již datován 5. prosince 1641. Zápisy začínají stereotypní formulí: „ PPP ráčili býti pospolu v domě radním, též páni starší obecní i někteří z obce a jest toto řízeno (uzavřeno)………“ Dále jsou zde vedle výpisů významných událostí rázu obecného, zápisy zaměřené na rodopis píseckých Alšů a Martina Alexia Troyera. Poslední zápis je na „foliu č.58“ ze dne 16. srpna 1646.

•

Inv. č. 311 – Radní manuál již zachycuje období 1657 – 1661 (pro tuto práci nevyužitelné), je bez původní foliace a zápisy jsou české.

Slouží jako příklad pro vytvoření si představ, jakým způsobem fungovala městská rada, jak často se scházela a co všechno se projednávalo.

Knihy měšťanských práv poskytují údaje o právním aktu do stavu měšťanského. V zápisech je zaznamenáno: jméno novoměšťana, místo odkud se přistěhoval (doloženo zachovacími a výhostnými, později křestními listy, různými majestáty), dále zaměstnáním, mnohdy i jména a povolání dvou rukojmí. Vše je uzavřeno datumem a jménem úřední osoby, člena městské rady. Inventáře B I. – D I. roztříděné Augustem Sedláčkem a zahrnující období 1579 – 1905.


Diplomová práce

Strana 10

2.2

LITERATURA V následujících řádcích není vyčerpávající zpracování literatury, jež se zabývá vývojem

českých měst. Takových prací bylo napsáno velké množství a samotný seznam by byl několika stránkový.

Dějiny měst byly zpočátku včleněny do obecného výkladu politických dějin a teprve od druhé poloviny 19. století se jimi historiografie začala zabývat samostatně, avšak jednotlivé práce jsou tematicky dosti různorodé. Nejednotný názor panoval na samotný vznik měst. Na jedné straně František Palacký6 spolu Václavem Vladivojem Tomkem7 předpokládali, že kořeny vývoje našich měst byly starší, na straně druhé Jaromír Čelakovský8 a Václav Vojtíšek9 spojovali zakládání měst s německou kolonizací ve 13. století. Vznik měst totiž podmiňovali existencí městských práv a privilegií a s tím i městského zřízení – městské rady. Avšak i tato teorie našla své odpůrce, ti zdůrazňovali, že mnoho měst vzniklo na místě starých trhových osad. Např. Bedřich Mendl10 kladl důraz na hospodářské a sociální dějiny měst.

V popředí zájmu historiků a badatelů byla převážně města královská. Z nejvýznamnějších monografií k jejich dějinám bych ráda zmínila „Dějiny královského krajského města Písku nad Otavou“ Augusta Sedláčka 11 , jež se stala nepostradatelnou v mé práci, dále pak „Dějiny královského města Pelhřimova a okolí“ Josefa Dobiáše

12

či „Dějiny Plzně“ Miroslava

Bělohlávka 13 . Základní literaturu k jednotlivým královským městům a městům věnným uvádí Rostislav Nový14.

Zcela jiný pohled na města ve svém bádání uplatnil Zikmund Winter. Jeho „Zlatá doba českých měst“ byla určena studentům, proto je i tak čtivé. 15 Na města pohlížel z úhlu jejich každodennosti a množství materiálu nashromážděné k dějinám řemesel, obchodu i městských

6

Fr. PALACKÝ, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, Praha 1876, 3. vydání V. Vl. TOMEK, Dějepis města Prahy, Praha 1892, 2. vydání 8 J. ČELAKOVSKÝ, O vývoji středověkého radního zřízení v městech Pražských, Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy, I/2, Praha 1920 TÝŽ: O začátcích ústavních dějin Starého Města Pražského, Sborník věd právních, Praha 1904 9 V. VOJTÍŠEK, O českých městech, Praha1940 10 B. MENDL, Tak řečené norimberské právo v Čechách, Rozpravy ČAVU, č. 86, Praha 1938 11 A. SEDLÁČEK, Dějiny královského krajského města Písku nad Otavou I. – III., Písek 1911-1913 12 J. DOBIÁŠ, Dějiny královského města Pelhřimova a okolí, Pelhřimov 1936 13 M. BĚLOHLÁVEK, Dějiny Plzně, Plzeň 1965 14 R. NOVÝ, Počátky znaků českých měst, SAP XXVI, 1976, str. 367-412 15 Z. WINTER, Zlatá doba českých měst, Praha 1991, 2. vydání 7


Diplomová práce

Strana 11

institucí je úctyhodné. Nejdůležitější práce k dějinám měst je jeho dvousvazkový „Kulturní obraz českých měst“. 16 Pozdější historiografie mu vyčítala, že ze svého výzkumu nevyvodil obecně platné závěry.

Poválečná historiografie zaměřila svou pozornost zejména na sociálně ekonomické struktury ve městech a to v pořadí: města královská17 a později se vůči nim začaly vymezovat poměry měst poddanských.18 Josef Janáček rozdělil města na základě hospodářské složky, jež ve městě převažovala.19

16

Z. WINTER, Kulturní obraz českých měst. Život veřejný v XV. a XVI. věku, I. a II. díl, Praha 1890 – 1892 TÝŽ, Dějiny řemesel a obchodu v XV. a XVI. věku, Praha 1906 TÝŽ, Řemeslnictvo a živnost XV. věku v Čechách, Praha 1909 TÝŽ, Český průmysl a obchod v XVI. věku, Praha 1923 17 Fr. KAVKA, Třídní struktura Českých Budějovic v první polovině 16. století, Sborník historický 4, Praha 1956 TÝŽ, Majetková, sociální a třídní struktura českých měst v první polovině 16. století ve světle knih a rejstříků městské dávky, Sborník historický 6, Praha 1959, str. 253-294 18 A. MÍKA, Sociálně ekonomická struktura českých zemí před třicetiletou válkou I., Obchodní styky, města a měšťané, Sborník historický 21, Praha 1974 19 J. JANÁČEK, Řemeslná výroba v českých městech, Praha 1961


Diplomová práce

Strana 12

Prácheňský kraj, Berní rula, 1654


Diplomová práce

Strana 13

Prácheňský kraj – detail Písek a jeho panství, Berní rula, 1654


Diplomová práce

Strana 14

3 STRUČNÝ NÁSTIN DĚJIN KRÁLOVSKÉHO MĚSTA PÍSKU V úvodu bych ráda v krátké kapitole načrtla důležité události, jimž prošlo toto královské město nad Otavou od jeho založení, a soustředila bych se zejména na jeho vývoj v období raného novověku. Kdy je vůbec lokalita, ne tedy ještě město, s názvem Písek doložena?20 Jméno Písek pochází od říčního písku, z něhož se rýžovalo zlato, což se stalo jednou z mnoha prvních prací prvních obyvatel. Veškeré vyrýžované zlato patřilo českému knížeti či později králi. Je tedy dosti pravděpodobné, že zvýšený dozor nad rýžovníky, organizace jejich práce i ochrana jich samotných, byly důvodem k založení královského hradu a současně i města. Soustavné osídlení se archeologům pro 11.století zatím nepodařilo prokázat. Taktéž není prokázána hmotnými ani písemnými prameny tradičně předpokládaná osada v místech nynějšího Václavského předměstí – kolem kostela sv. Václava.21

V polovině 13. století prameny nasvědčují tomu, že došlo ke královskému rozhodnutí o vzniku hradu a města Písku. O Písku hovoří poprvé listina krále Václava I. z roku 1243 „ apud Pezch“.22 Důvodů k založení města bylo jistě mnohem více než jsem výše naznačila.23 Rozhodně

20

Jednou z kronik, jež se o Písku zmiňuje je i Kronika česká Václava Hájka z Libočan (poprvé tiskem vyšla r. 1541), avšak důvěryhodnost díla poněkud klesá, uvědomíme-li si, že autor se snažil historická fakta klást co možná nejdál do historie, čím docházelo ke zkreslování údajů. 21 Jediný doklad pro 12. století byl nalezen v roce 1999 archeology Prácheňského muzea v Písku, jenž odpovídal tvarem a zdobením jednoduchou vlnicí keramické nádoby. Vedle tohoto nálezu jsou pouze velmi malé lokality, u kterých se dá dřívější osídlení předpokládat. Např. lokalita Drlíčov a nedaleký dům U Koulí, jež od sebe odděluje tzv. soutka, necelá malá, úzká ulička, oddělující starší zástavbu od nově vyměřeného města nebo přímo v pozdějším královském hradu, kde tuto domněnku podporuje opukový románský sloupek. Další lokalitou mohla být osada severně od středu města / dnešní Lázeňská ulice / nebo i osada na protějším břehu řeky Otavy / na místě dnešní továrny Jitex /, kde byly objeveny velké zásobnice na obilí. 22 A. PROFOUS, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Praha 1951, str. 362; Samotný výklad „apud Pezch“ není jasný neboť může znamenat v nebo u Písku. Není ani z listiny z r. 1243 jasné, zda hovoří již o městě či ještě o osadě u „Václava“. Její obsah se vztahoval na komendu johanitů /=křížovníci svatojanští/ ve Strakonicích, ve které jim král Václav I. potvrzoval statky, jež jim daroval Bavor ze Strakonic. 23 Vedle rýžování zlata tudy vedla důležitá obchodní stezka, která zde překračovala Otavu – Zlatá stezka – a spojovala české země-Bavorsko-Horní Rakousy. Dalším důvodem mohlo být posilování královské moci panovníka na jihu a jihozápadě Čech, jejímž dokladem mohou být jednak reprezentativní sídla, např. hrad Písek, hrad Zvíkov či dnes již trosky hradu Myšenec , jednak v krátkém časovém sledu zakládaná města Písek, Vodňany, České Budějovice či klášter Zlatá Koruna aj. V neposlední řadě mohly k založení města vést důvody ekonomické, protože Písek se stal střediskem výroby i směny, tudíž daně plynuly do královské pokladny. Blíže k této problematice např. B. MENDL, Tak řečené norimberské právo v Čechách, Rozpravy ČAVU, č. 86, Praha 1938


Diplomová práce

Strana 15

budovatelem města byl Přemysl Otakar II., a to skutečně ve velkorysém pojetí architektonickém24, dokladem mohou být i četné návštěvy, během nichž král vydává řadu listin, kterým musel být nutně přítomen. 25 I období vlády jeho syna Václava II. bylo, nyní již pro královské město, přínosem. S jeho významnou mincovní reformou je spjato i jeho jméno.26 Jsme – li u drahých kovů, konkrétně u zlata, nelze nevytvořit analogii k píseckému městskému znaku. / Měsíc má symbolizovat stříbro a Slunce s hvězdou zlato /.27 Po smrti Václava III. se nový král, Jindřich Korutanský, Píseckým písemným slibem /r.1308/ zavázal, že město nebude nikomu zastaveno.

Dalším, pro Písecké významným obdobím, byl nástup nové dynastie na český trůn – Lucemburků. Již majestát, vydaným Janem Lucemburským byl pro ně skutečným požehnáním.28 V roce 1332 byla Písku darována obec Zátaví, čímž se mu zvýšil pravidelný roční příjem do městské pokladny o 3 kg stříbra. Sám Jan město navštívil dvakrát. Poprvé v lednu 1341 a podruhé v listopadu téhož roku. To už byl ostatně hrad vykoupen ze zástavy jeho synem Karlem IV.29 Karel navštívil město poprvé snad již roku 1343; bezpečně ho navštívil po velkém požáru 24

Město se mohlo pyšnit 1/ hradem typu středoevropského kastela se čtyřmi palácovými křídly, v nichž se nacházely obytné a reprezentativní prostory, soukromá kaple a dále třemi věžemi uprostřed nevelkým nádvořím s arkádami.Hrad zaujal nejnižší místo v lokalitě a byl od města oddělen příkopem a parkánem - jediný možný přístup byl pouze z města. 2/hradbami, jimiž bylo město obehnáno o celkové délce 1400m, přičemž byly zhruba po 70-80m ještě zesilovány půlválcovými věžemi. Ze tří stran je kopíroval 10m široký, částečně zavodněný, příkop, při vrcholu byly ukončeny cimbuřím a později byly ještě zvýšeny o 10m. Do města byl umožněn přístup třemi branami – Pražskou, Budějovickou a Putimskou. 3/kostelem Panny Marie na nejvyšší místě lokality, který se nacházel při jižním obvodu hradeb města. Šlo o stavbu bazilikální trojlodní s pětiboce uzavřeným kněžištěm a na západní straně s 74m vysokou hranolovitou věží, založenou roku 1489 mistrem Mikulášem Píseckým. V kostele jsou patrné vlivy ještě románské architektury. Zde se nacházel nejstarší písecký hřbitov /sloužící až do ruku 1549/. 4/dominikánským klášterem, vybudovaného při západní straně městského areálu a který patrně těsně přiléhal k trojlodnímu kostelu Povýšení svatého Kříže. O jeho konventu se nic neví. Ostatně obojí nepřečkalo husitské války – 20.8.1419 jej místní husité rozbořili a vypálili. Současný kostel vznikl mnohem později zhruba v severní boční lodi kostela původního. 5/ kamenným mostem -„nejstarším dochovaným kamenným říčním mostem v Čechách“ se 7 oblouky o délce 111m a šířce 6,3m a na obou koncích s věžemi. První písemná zmínka je až z roku 1348. Za řekou vznikl, podle první zmínky r. 1351, špitál. 25 Např. 25.3.1258 a v dubnu 1260 sbíral hotovost pro válku s Uhry; další pobyty jsou datovány k 1261, 1263, 1264, 1268 a poslední listiny vydané v Písku jsou datované 15. a 24. října 1274, kdy zde byl hostem Jindřich Bavorský. 26 Do Kutné Hory, tzv. Vlašského dvora, bylo soustředěno asi 17 mincoven z Čech a Moravy. To se samozřejmě týkalo i Písku - dodnes je nad jednou ze „šmiten“ možné vidět písecký městský znak s nápisem „Pysk“. 27 J. FRÖHLICH, Písecké hory známé i neznámé, Písek 1993; Zlato získané již nejen rýžováním, nýbrž i hornickým kutáním v Píseckých horách – Havírkách, se upravovalo a zpracovávalo tzv. amalgamací a směřovalo do Příbrami, kde se směňovalo v poměru 1:10 za stříbro. Souvislost s kutáním kovů mohou mít i tři náhrobní kameny, jež nesou na sobě hornické symboly, z nejstaršího píseckého hřbitova. 28 Tento majestát vydaný 17.3.1327 je dnes dochován pouze v opise Karla IV.a obsahuje stejná práva jako Staré Město pražské. /např. bylo nadáno rychtou a důležitá pravomoc rychtářova byla přesunuta na městskou radu, dále bylo nadáno clem, jež představovalo pravidelný finanční příjem města, naopak Písecké oprostilo od placení cla ve Volyni, Strakonicích, Netolicích, Vodňanech, Týně nad Vltavou, Milevsku, Březnici či Milovicích, a dalším důležitým ustanovením byla povinnost všech kupců vezoucích zboží z Rakous jet přes Písek. 29 Písecký hrad byl zastaven, stejně tak jako skoro veškerý královský majetek v Čechách, neznámo komu. Ale roku 1333 byl již vykoupen společně s rozsáhlým územím Píseckých hor / zlato, dřevo, honitby/.


Diplomová práce

Strana 16

20.6.1348 a hned následují měsíc vydal majestát, v němž Píseckým stvrdil všechna práva, privilegia a svobody od Přemysla Otakara II., Václava II. a Jana Lucemburského a sám přidal další.30 Pobyty krále a pozdějšího císaře Karla IV. v Písku byly poměrně časté. V roce 1352 pobyl v Písku dokonce čtyřikrát a 10.5.1353 zde byla vydána listina pro dominikány. Na sklonku své vlády, v únoru 1378, zavítal Karel do Písku naposledy již v doprovodu svého syna Václava IV. I Václav si Písek a jeho okolní hvozdy oblíbil, a to do takové míry, že ho upřednostňoval před Českými Budějovicemi. Do roku 1401 ho navštívil snad dvanáctkrát.31 Poté jeho zájem ochabl a hrad v Písku zastavil. Václav byl posledním králem, jenž obýval občas písecký královský hrad.

V 15. století byl Písek podle počtu obyvatel středně velkým městem přibližně s 2000 obyvateli32, v jehož čele stála městská rada, tvořená 12 konšely, z nichž každý byl jeden měsíc v roce purkmistrem. Každý rok byla rada obnovována /teoreticky/. To, co je pro čtrnácté i patnácté století nepřehlédnutelným jevem v Českém království, nemohlo v žádném případě minout ani toto město. Jednalo se o velmi početně silnou vrstvu duchovenstva33, jehož rozsáhlé církevní majetky, přepychový život, špatné plnění povinností, atd. se staly významnými příčinami následujícího

30

Jmění města Písku v I. polovici 16. století, in: Poutník od Otavy 13,14,15/1859, s.202-203….. V privilegii Karla IV. takto o této věci čteme: „Item račiéme ustanoviti, aby všickni i jedenkaždý, kteříž z lesuov našich vuokol města již psaného ležiéciéch drva suchá samochtě na karách nebo kolesách samotiéž vozié nebo na svých ramenú nosié, lovčiém nebo hajným nebyli nic povini platiti. ……… svobodnie mohli voziti drva suchá a shnilá, kteráž ležié a z každých kar nebo koles drev dva haliéře, malé mince Pražské jsú toliko povinni dáti. ………. Item ráčiéme …. z trojieho dřievié stojiecieho zeleného, totiž briezy, vosyky a volše….. z každých kar nebo koles takového dřievie čtyrky malé haliéře toliko povinni byli platiti. ….. Item dávati ráčieme a milostivě častopsaným měšťanuom dopúštieme, aby…. dobytky své drobné i veliké v předepsaných Hajnech a lesiech….. kdežby bez škody bylo, mohli bez překážky a svobodně pásti beze všeho peněžitého platu….“ Vedle tohoto povolení možno zmínit ještě např. svobodný obchod s obilím a povolení zřídit hned po Plzni největší obilní sklad pro případ války s Uherskem. Právě se svobodným obchodem s obilím a pokutami za nedodržení podmínek ze stran mlynářů je zmiňován písecký most, na jehož opravy byly pokuty určeny. Dále byli obyvatelé severně od Písku povinni nakupovat sůl pouze z velké solnice v Písku a v neposlední řadě, aby podpořil Karel IV. domácí české vinařství, měl Písek povolení dovážet obyčejná vína z ciziny. 31 I. HLAVÁČEK, Das Urkunden-und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel /IV./ 1376-1419, Stuttgart 1970 Významný byl Václavův pobyt v Písku v srpnu 1394, kdy zde byla vydána listina, ve které odpustil svým věznitelům a zaručil jim beztrestnost. Listina byla psána česky a je to vůbec první česky psaná královská listina. Do tohoto období spadá také znovuotevření špitálu sv. Jošta a sv. Alžběty, jenž sloužil hlavně k podpoře chudých a uzdravování nemocných, Špitál byl podporován církví a nadán majetkem - hlavně vesnicemi, dvory, ze kterých plynul pravidelný příjem pro jejich chod, in: Poutník od Otavy 13, 14, 15/1859;s. 201-204, 217-219, 233-236 32 J. PÁNEK, Města v předbělohorském českém státě, Opera Historica I., České Budějovice 1991, str. 17; Lze odhadnout lidnatost všech pěti zemí habsburského státu kolem roku 1600 na 3,5 mil. obyv. Kromě Jáchymova, který měl v době svého hornického rozkvětu (kolem roku 1533 ) přibližně 18 000 obyv., měla vesměs menší města kolem 10 000 obyv. Pro srovnání Plzeň měla v téže době přibližně 3000 obyv., Hradec Králové 4000 obyv., Cheb 6000 obyv., Kutná Hora 7000 obyv., Brno 4000 obyv. a České Budějovice 2500 obyv. Početně tedy v českých zemích převažovala malá města a městečka (bylo jich několik set ) a nositelem emancipačních snah měšťanstva byla především královská města. 33 V Písku to byly asi dvě desítky duchovních, což činilo přibližně 1% z celkového počtu obyvatelstva. To byl stav, který se již nikdy potom neopakoval.


Diplomová práce

Strana 17

reformního hnutí. Jeho nositelé byli označováni za kacíře a byla proti nim nasazena inkvizice.34 I v Písku byla bohatá fara, škola, špitál, dominikánský klášter a neutěšené poměry uvnitř samotné církve.35

Po událostech 30.července 1419 v Praze a následné smrti Václava IV. na Novém Hradě u Kunratic, ovládli město Písek zcela stoupenci kalicha poté, kdy řeholníci byli svrženi z hradeb a dominikánský klášter byl vypálen.36 Po smrti Václavově r. 1419 se Písek stal hlavním střediskem revolty37 na jihu Čech, která trvala ze všech v Čechách nejdéle 1419-1452 (s přerušením r. 1347, kdy byl českým králem zvolen Zikmund Lucemburský). Současně patřil mezi pět měst – spolu se Žatcem, Louny, Slaným a Klatovy, jehož obyvatelé měli být při očekávaném konci světa (10.14.2.1420) spaseni. Po úspěšné bitvě u Sudoměře 25.3.1420, vedené Břeňkem Švihovským proti královským vojskům z Písku a oddílům strakonických křížovníků, se na scéně objevuje válečník Jan Žižka z Trocnova. Žižka asi s oblibou dlel v Písku, odkud na podzim r. 1420 vedl úspěšnou ofenzívu proti rožmberským pevnostem a donutil Oldřicha z Rožmberka uzavřít s ním a píseckou obcí příměří, neboť Tábor byl ve svých počátcích přece jen příliš radikální. Spolu s ním tu

34

Z. KALISTA, Století andělů a ďáblů. Jihočeský barok, Praha 1994, str. 44-45; Roku 1536 přišel do Písku přípis od ústředního inkvizitora Havla z Jindřichova Hradce, aby městská rada sledovala kacíře ve městě. O dvacet let později již plály na Jidřichohradecku hranice s kacíři. 35 V roce 1416 došlo v souvislosti s pronajímáním fary v Písku; spravoval ji pražský kanovník; jistým Janem, stálým vikářem farního kostela v Heřmani ke skandálu, který neměl v té době v Čechách obdoby. Dokladem této události byla zaslaná žaloba přímo na jednání Kostnického koncilu, avšak není známo jak dopadla. 36 Zmínka o zničení kláštera v Písku se nachází v Husitské kronice Vavřince z Březové. 37 V Sezimově Ústí byli husité po smrti Anny z Mochova vyhnáni.


Diplomová práce

Strana 18

pobývali i Chval z Machovic38, Mikuláš z Pelhřimova zvaný Biskupec39 a hejtman Matěj Louda z Chlumčan.40 Právě jemu byla přičítána velká zásluha na tom, že Písek po husitských válkách „netratil“. Král Zikmund Lucemburský mu 31.1.1437 uděluje milost v podobě osvobození od královské berně na 30 let.41 Jak vypadal život v Písku lze jen těžko usuzovat, neboť existuje velmi málo zpráv.

Po období rychlého střídání panovníků se v září 1452 Jiří z Poděbrad jako zemský správce obrací na Písek, aby se mu vzdal. To se neobešlo bez vojenského obléhání. Nakonec 15.9.1452 došlo ke smírnému jednání u Kestřan. Písečtí odmítli radikalismus a přistoupili ke kališnictví a na znamení dobré vůle vydali Mikuláše z Pelhřimova. Písek se vrací mezi královská města. Tento návrat znamenal potvrzení starých práv a svobod králem Ladislavem (27.8.1454). Stejná práva potvrdil i Jiří z Poděbrad.

Husitské války skončily a my bychom mohli očekávat, že královské město Písek bylo po všech stránkách „sraženo na kolena“. Je paradoxem, ale Písek stejně tak jako mnohá další královská města na válkách vydělalo. Došlo k obrovskému rozvoji zejména řemeslné výroby, s tím souvisel i postupně se rozvíjející obchod, slušné příjmy do městské pokladny byly z cel, mýt, pokut a jiných poplatků, z vaření piva, na které mělo město monopol a v neposlední řadě město získalo nemalý pozemkový majetek sekularizací katolické církvi. A nutno podotknout, že Písečtí střežili svá práva velmi bedlivě.42 Všechna privilegia byla Píseckými přepsána z ryze praktických důvodů do zvláštních knih, aby byl stále přehled o právech během četných soudů, psaných většinou česky. V roce 1538 si Písečtí založili nové knihy městské zvlášť pro trhy a zvlášť pro závěti a smlouvy též pro vesnice.43 Svou prosperitou však města značně ohrozila stagnující šlechtu a ta naopak využila svého politického vlivu k oslabení jejich moci vydáním Vladislavského zřízení

38

Byl správcem spolku „Písecký kraj“, jehož snahou bylo zrušit válečný stav, ale zachovat čtyři pražské artikuly. Nakonec se Písek i po odstoupení Domažlic a Klatov vymanil ze svazku s Táborem. 39 Autor „Kroniky táborské pře s pražskými kněžími a Mistry.“ Byl vydán na důkaz smíru Píseckými roku 1452 Jiřímu z Poděbrad. 40 Vzděláním právník, který se třikrát stal členem poselstva v Basileji. Na konci husitských válek usiloval a stál u zrodu smluv o přijetí Zikmunda českým králem, za což byl jmenován hofrychtéřem královských měst. Je zachycen a zobrazen na sgrafitu Mikoláše Alše na hotelu Dvořáček (dnešní hotel Otava). 41 Tehdejší berně pro Písek byla stanovena na 75 kop grošů ročně, což odpovídalo ceně nejlepších domů v Písku. 42 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 58; Roku 1487 vytáhli Písečtí vojensky do vsi Maletice, kde si její zástavní držitel Jan Radkovec z Mirovic vystavěl dřevěnou tvrz. Písečtí ji zbořili, poukazujíce na privilegia Karla IV.z roku 1348, že ve vzdálenosti jedné míle; přibližně 11km; od města nesmí být postaven žádný hrad či tvrz. Pokud již ke stavbě došlo má být zbořena. Tomu museli dát za pravdu i úředníci komorního soudu. 43 A. SEDLÁČEK, Dějiny; 1911, díl I., s.74


Diplomová práce

Strana 19

zemského roku 1500.44 Roku 1517 byla vydána „smírná“ Smlouva svatováclavská a nevraživost mezi oběma stranami byla zčásti otupena a šlechtě byly podstatě zpřístupněny městské trhy pro její počínající podnikání.

Pro Písek byl počátek nového 16. století významný ještě další událostí. 3.února 1509 byl Píseckými vykoupen místní královský hrad s celým panstvím.45 K předání hradu došlo 9. února 1509 na den sv. Apoleny a Písečtí tak poměrně snadno přišli k velkému majetku a od té doby dodnes mají ze všech měst v Čechách nejvíce lesů. Král Vladislav Jagellonský jim roku 1512 toto vlastnictví požehnal a pojistil do budoucna neplatnost jakékoli jejich další zástavy. O rok dříve daroval král věrnému městu Podskalský mlýn s valchou. 46 Nakonec vydává král ještě jedno důležité privilegium 6. srpna 1515, v němž připomněl stará písecká práva a na žádost měšťanů k nim podal vysvětlení. 47

Idylická prosperita a růst majetku Písku byla narušena jednou

z největších pohrom v tomto období – obrovským požárem v roce 1532, kdy byl zachvácen hrad, město, dokonce vyhořelo i předměstí za mostem. Z města zbylo údajně pouhých čtyřicet domů.48 44

V.RAMEŠ, Slovník pro historiky a návštěvníky archivů; Praha 2005, s.298-299; Šlo o první zákonnou kodifikaci zemského práva v Čechách, která platila až do roku 1627, kdy byla nahrazena obnoveným zřízením zemským. Jelikož zákoník vzešel z okruhu šlechtického, vedeného Zdeňkem Lvem z Rožmitálu , pochopitelně tento okruh upřednostňoval. Královská města jeho přípravu a situaci podcenila a zemského zřízení se nezúčastnila. Šlechta díky tomu prosadila dva články, které politickou moc měst vážně oslabovaly. Za prvé byla popřena platnost hlasu měst na zemském sněmu a za druhé byla dána možnost zemskému soudu zasahovat dozáležitostí městského práva. Konečnou redakci zpracoval královský prokurátor, rytíř Albrecht Rendl z Oušavy. 45 Jmění města Písku v I. polovici 16. století, in: Poutník od Otavy 13-15/1859 „Již roku 1503 koupili Písečtí od Petra a Henricha bratří z Mladějovic za 825 kop grošů Pražských „Vítkov ves celou, dvory kmetcí s platem, na kterých sedí Mašek rychtář, Tomeš, vítek, Šanta hrnčíř, Domín, Slava, Budík, Shýbala, kteří platí 80 kop a 14 grošův na míšensko platu ročního, s 5 dědinami ornými i neornými, s „porostlinami, chrastinami, s vodotočinami, s pastvami, s lesy, s pahorky, s lovy, s dvěma rybníky“. Též: A. SEDLÁČEK: Dějiny, díl I, s.60-61 Synové Hynčíka Pluha z Rabštejna a na Bečově – Jan, Šebestián, Hynčík, Beneš, Kryštof a Štěpán – prodali hrad a hory písecké za 9 tisíc kop grošů míšeňských (= 4,5 tisíce kop grošů českých). Podle smlouvy měli Písečtí zaplatit na sv. Jiří 4 tisíce kop, v témže roce na sv. Havla 3 tisíce kop a na přes rok opět na sv. Jiří zbylé 2 tisíce kop. Jmění města Písku , in: Poutník od Otavy 13-15/1859: „Roku 1519 koupili od křížovníkův za nejvyššího mistra špitálu u mostu města Starého Pražského václava z Hradešína „Talínu (dnešní ves Tálín) tvrz, dvůr poplužní s poplužím, ves celou „tutíž i dvory kmetcí s platem, Maletice a Selibov vesnice celé a dvory kmetcí s platem. V Heřmani dvůr kmetcí s platem, s dědinami, lukami, lesy, potoky, rybníky, s tůní, „vodotoky i se vší zvolí, což k tomu přísluší, s plným panstvím, to vše za 2200 kop vše pražských českých.“- Nad to příslušely k obci vsi Turna velká a mamá, Rojice, Šamonice a dvůr Čížový, o kterých všech však se neví, kdy a jak se k obci připojily.“ 46 Na tomto místě mnohem později byla založena městská elektrárna. Svým jménem se Podskalský mlýn zapsal též do Krškova nezapomenutého filmu Kluci na řece. 47 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 62-63; Přesně bylo stanoveno, jak vysoké clo a za co se má vybírat. Jednalo se konkrétně o „těžké zboží“, tj. kovy – z každého centu se platily dva peníze české, o „mokré zboží“,tj. víno – platba dle druhu, o dobytek – 16 grošů ze stovky krav, volů, koní a z každé ovce nebo prasete – jeden haléř. Odúmrť a pokuty měly připadnout městu na jeho údržbu. Místo na druhé straně řeky, kde kdysi stával mlýn patřící k hradu i se zahradou – v té době od povodní již zničený - daroval městu. Zde si Písečtí vybudovali druhý hřbitov, nazvaný Svatotrojický. 48 Zpráva z nejstarší písecké městské knihy památné: „ Anno Christi 1532 sabbato- ante Conductum Pasche shorzelo miesto Pijesek gednak wssiecko a wicze domuow w czelosti nad XL nezuostalo, k tomu zamek, prziedmiesti za mostem a skrz ten ohen sousede znamenitie ochuzeni a welikay pocziet gych na ziebrotu se oddalo, nemohucze sobie gine raddy dati…..“. Srov. A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 68


Diplomová práce

Strana 20

Není známo, jak oheň vznikl, ale následky měl nedozírné zejména pro písecký hrad. O patnáct let později se v konfiskačním protokolu uvádí v městě Písku zámek pustý. Bohužel ve své původní podobě již nebyl nikdy obnoven. Jedním z důvodů byl i rapidní úbytek finančních prostředků města. Zcela nepochopitelným způsobem unikla obrovské zkáze ohně Velká věž děkanského kostela, která svou zvláštní kopulovitou střechu dostala až po dalším požáru roku 1555.49 Po bitvě u Moháče v srpnu roku 1526 byl na volebním zemském sněmu řádně zvolen všemi třemi českými stavy českým králem Ferdinand I. Habsburský.50 Přesto byly nakonec stavy velmi obratnou Ferdinandovou politikou zatlačeny do defenzívy. (Jedním ze zásahů byl zákaz svolávání krajských sjezdů). Konec konců i města znamenala pro nového krále nebezpečí opozice, neboť kromě berně byla povinna dodávat vojáky, zbraně a vojenský materiál , či poskytovat půjčky, které nebyly nikdy splaceny.

Rozpor mezi centralisticky smýšlejícím panovníkem na straně jedné a českými stavy na straně druhé se poprvé vyhrotil v povstání r.1546-47 za velké veliké podpory a účasti měst. Když Habsburkové v bitvě u Mühlberka v dubnu 1547 snad i trochu nečekaně vyhráli, způsobila tato zpráva téměř okamžitý rozpad celého českého odboje.

26. července 1547 byla souzena provinilá města, mezi nimi i Písek, na Pražském hradě. K soudu byli vysláni primas, purkmistr, obecní starší a 30 předních měšťanů, kterým byly předloženy následující požadavky51: •

Distanc od odbojného spolku, tj. odvolání všech podpisů a pečetí

•

Vydání veškerých privilegií a svobod od předchozích panovníků

•

Vydání všech cechovních privilegií (nakonec byly cechy rozpuštěny)

•

Vydání střelných zbraní a střelného prachu jak městských tak i soukromých měšťanů (nakonec je na prosby Píseckých neodebral, aby nebyli zcela bezbranní vůči lapkům nebo vojenským propuštěncům)

•

Vydání všech cel a mýta

•

Vydání veškerých městských statků – polí, lesů, luk, rybníků, řek Otavy a Blanice, zemědělských dvorů i celých vesnic (což činilo pro Písek celkem slušný příjem)

49

Viz pozn.6 J. PRÁŠEK, Písecké 2. tisíciletí, Písek 2000, str. 54.; „O stavbě této věže nejsou žádné zprávy. Městu sloužila jako zvonice i hláska. Byla to stavba jistě velmi nákladná, musela stát několik tisíc kop grošů a bezpochyby se stavěla mnoho let.“ 50 Pozn. Aniž byly akceptovány jeho dědické nároky a současně byly stvrzeny všechny stavovské svobody a pravomoci. 51 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 77


Diplomová práce

Strana 21

•

Zavedení zvláštní daně – posudné – z vaření piva a výroby sladu

•

Zaplacení jednorázové pokuty 4000 kop grošů

Zachovala se rovněž majetková přiznání královských měst z roku 1543, tedy poměrně krátká doba před konfiskací. Přesto nemohou sloužit jako dobré vodítko, protože města zpravidla uváděla nižší hodnoty kvůli menším daním.52 1. srpna 1547 byli vysláni do Prahy písečtí konšelé do nově vytvořené kanceláře zemských desek53, aby odevzdali králi veškerý městský nemovitý majetek. Nakonec král zabavil i písecký hrad i s horami. Navíc se před případnými nepokoji král pojistil nejen v Písku, ale i v jiných královských městech, zřízením doživotního úřadu královského rychtáře, který podléhal přímo králi. Tím byla znemožněna jakákoli výraznější a aktivnější politika měst. Na druhou stranu o úřad rychtáře nebyl až tak velký zájem, neboť nepřinášel zase takový užitek, aby se vyrovnal neoblibě mezi obyvatelstvem. Prvními píseckými rychtáři se stali Jeroným Koloušek a Samuel Ladýř Horský.54

Jednou z mnoha povinností královského rychtáře bylo dozírat na hospodaření města. Po r.1547 nebylo vpravdě na co dozírat, neboť jak bylo naznačeno výše, město nedisponovalo žádným majetkem, financemi, ale naopak se topilo v dluzích, které nemělo z čeho splácet. Ze svých prostředků nebylo město schopno vydržovat kněze, kostely ani špitál, čímž velmi rychle upadala vzdělanost místních. Naproti tomu uskutečnili Písečtí několik do budoucna zásadních projektů. Předně to bylo založení nového hřbitova r.1549, původní kolem Děkanského kostela již svou kapacitou nedostačoval, poměrně na svou dobu netradičně mimo město. Nový hřbitov se nacházel za řekou, v místě, které kdysi již Vladislav Jagellonský městu daroval. Na „zafinancování“ hřbitova uvolnil panovník 400 tolarů z jakési písecké odúmrti. Byla zde postavena kamenná zvonice (stojí dosud), kde visel zvon, slitý r.1575 novoměstským zvonařem Brikcím z Cymperka, jedním z nejproslulejších českých zvonařů. Když se Písečtí trochu finančně vzpamatovali, nechali vystavět uprostřed hřbitova kamenný kostel Nejsvětější Trojice.55 Druhou akcí Píseckých byla oprava Děkanského kostela po požáru r.1555.56

52

J. PRÁŠEK, Písecké 2. tisíciletí, str. 62; „Z 32 měst je Písek v pořadí dle velikosti majetku uveden na 19. místě, přiznal svůj majetek v 15 947 kopách a 30 groších českých (např. Tábor přiznal jednou tolik, České Budějovice zhruba o třetinu více než Písek ).“ 53 Staré Desky zemské shořely při požáru Pražského hradu r.1541 54 Jeho bronzová náhrobní deska zdobí dodnes jeden z chórových pilířů bývalého hřbitovního kostela u sv. Trojice. 55 Dnes celý areál slouží jako kulturní a pietní místo. 56 In: Otavan 1890; s.318: „Léta páně 1555 v úterý noci na středu po desáté hodině při skonání toho roku a nastání nového léta 1556 povětří bylo veliké, pršel sníh s kroupami, v tom se zablesklo a beze všeho pohřimování hrom udeřil na novou věž při kostele a krov na které zapálil a když přístupu žádného nebylo k uhašení toho ohně, ta věž až do


Diplomová práce

Strana 22

Třetím počinem byla výstavba nové patrové budovy školy v r.1565. Pro Písek byla stavba nové školní budovy slavnostní a důležitou událostí. Nová škola stávala před hlavním vchodem do Děkanského kostela, v místech, kde se dodnes říká „Na Bakalářích“. 57 Budova byla opravdu výstavná (patrová o ploše asi 160m2) s hrdým latinským nápisem: „Utvrď se proti útisku“, což opět svědčí o pozornosti, jakou Písek věnoval vzdělání. Zachován je její obrázek i popis.58 K honosné budově školy tu byl nadán místním měšťanem pozemek, aby sloužil rovněž k výuce.59 Z kolika tříd se tyto školy skládaly se dnes dá jen velmi těžko doložit. Avšak v druhé polovině 16. století měly nižší třídy nejméně dvě třídy, některé i tři, vyšší školy potom třídy čtyři nebo pět. V každé třídě byl jeden učitel. Vysokou úroveň vzdělávacích a výchovných snah píseckého školství do roku 1620 dosvědčuje také to, že od dob Karla IV. vyšlo z místních škol na padesát absolventů, kteří dosáhli hodnosti bakaláře nebo Mistra. Nejlepší učitelé, kteří zde působili a prosluli svým humanitním vzděláním, patřili do okruhu slavného Jana Hodějovského z Hodějova – Václav Hladič Písecký, Jan Kocín z Kocínetu (ten navštěvoval nižší školu v Písku v letech 1552-1555) a jejich učitel Vít Trajánus Žatecký. Bude o nich zmíněno v následující kapitole. Jeden z mnoha důkazů, jak si Písečtí vážili učených mužů, nám zanechal profesor řečtiny z Prahy Matouš Kolinský, který asi v roce 1559 spolu s humanistickými básníky – doktorem medicíny Jiřím Hanžem z Limusu, rektorem pražské školy u sv. Jindřicha Tomášem Mitisem (rodem z Písku) a Prokopem Lupačem z Hlavačova – cestoval přes Písek navštívit svého přítele Jana Hodějovského na Řepici: „….. zrána brali jsme se ze Zvíkova do města, jemuž vůbec od písku jméno dáno a v němž dvoje náměstí vidí se. I vstoupili jsme do chrámu, započne se kázání slova božího, a my – přítomni jsme. Po skončených službách božích jdeme k obědu, hle radda městská pošle nám od sebe dva muže, kteří nám dva velké džbány chutného vína podají. Hospodský dal nám k jídlu patero jídel masitých. Když bylo po jídle, přišli čtyři měšťané přední,

země vyhořela a zvonové všichni se slily.“ Záhadně zůstal ušetřen nejstarší zvon „Karel“ (později „Václav“) ulitý r. 1552. Byl roztaven až v roce 1917. 57 Škola dosloužila roku 1843 a po výstavbě nové školní budovy na dnešním Alšově náměstí v letech 19. století byla stará a nevyhovující budova zbořena.padesátých letech 19. století byla stará a nevyhovující budova zbořena. 58 Návrhy budovy pocházejí od stavitele Bečky (reprodukce kresby se nachází v A. SEDLÁČEK, Dějiny, II. díl, ). Postranní zdi byly zdobeny psaníčkovými sgrafity. Hlavní průčelí bylo opatřeno bohatými ornamenty z květin a figur. V obloučkovém štítě byl letopočet 1565. byla zde zobrazena postava ženy s dítětem před tabulí s latinskou abecedou, níže umístěné postavy představují víru, spravedlnost a naději. Kolem oken v prvním patře se nacházel David s Goliášem (při pozdějším rozšiřování byla výzdoba narušena ) a jakási válečná scéna, pod níž byly další výjevy a nápisy (později již nerozluštitelné ). – viz Příloha 59 A.SEDLÁČEK, Dějiny, díl III., str.143: „Viktorin Aletin, bývalý královský rychtář (zem.1608) odkázal v pořízení svém (1607, 4.dubna) pro vychování mládeže školní louku zděděnou po nebožce manželce své Dorotě, na takovou výminku, aby od školy nikdy odtržena nebyla, nýbrž se pod plat pronajímala. Z toho platu mělo se každého dne téhodne přidávati žákovstvu na expensí, aby byli povinni každý pátek antifonu Tenebrae zpívati.“


Diplomová práce

Strana 23

nás vítajíce, i dají rakův; jíme a pijeme výborně a což se projedlo a propilo, od nich zaplaceno jest.“60

Po srpnovém dostavení se před mimořádný soud a do úřadu Desk zemských do Prahy byla poměrně záhy (již 24.září 1547) Písku králem vrácena a potvrzena všechna starobylá privilegia, s jistým omezením obnovena činnost cechů, ale panovník si ponechal právo odúmrtí, výnosy z cel, mýta a pokut s příslibem, věnovat část z těchto prostředků v případě potřeby zpět městu. /viz zřizování hřbitova u Sv. Trojice/. Pouze vrácená privilegia však k hospodaření nestačila, a tak se král rozhodl vrátit městu některé z dřívějších statků. Ze statků, které Ferdinand 8. května 1549 vrátil, to byly následující: •

Semice, Smrkovice, Putim, Hradiště s hradišťským lesem, Držkov, Vojníkov, Vršovice, Novosedlí a Dobešice, což byly vsi ustanovené jako zádušní a platy z nich hradily výlohy města na kněží, kostely, špitál a školu.

•

Do městské pokladny plynuly důchody z šesti rybníků a pěti plodových rybníčků u Putimi, cel v městských branách, cel z plavení vorů na Otavě, platů z domů ve městě i na předměstí, ze dvora Purkratice, ze zahrad, chmelnic, polí a luk, jež k městu patřily.

Král si však vymínil, že mu Písečtí mají platit z tohoto majetku daň ve výši 150 kop grošů českých a další obvyklé poplatky odvádět královským úředníkům. Písecký hrad s horami a lesy plus k tomu příslušející statky si král ponechal.61 Nakonec 27. ledna 1558 vrátil král Píseckým téměř veškerý zbytek zkonfiskovaného majetku, zejména pak písecké hory; pro další vývoj města dar neocenitelný; a hrad s panstvími, ale s výmínkou tzv. dřevní dávky.62 Jmění města Písku bylo sice asi stejné jako před stoletím, ale důchody byly vydávány jen na záduší. Není tedy divu, že město nebylo schopno platit „obvyklé královské platy.“ Postupným navracením zkonfiskovaného majetku se písecká městská obec pomalu vzpamatovala a začala nakupovat nové statky. 63 Vydání na tak rozsáhlé investice městská pokladna nepokryla a tak si začala půjčovat od svých věřitelů po celých Čechách.64 Hospodaření

60

J. PRÁŠEK, Písecké 2. tisíciletí, str.72 – doslovný přepis Jmění města Písku v polovici 16ho století, in: Poutník od Otavy 13-15/1859 62 Dřevní dávka byla dodávkou dříví z píseckých lesů na Pražský hrad, dle potřeby krále či jeho následovníků. Zrušena byla až roku 1933 63 Správa a jmění obce písecké před bělohorskou bitvou, in: Otavan 1865; č.13; roč. III, díl 2.,str. 205-208; Po roce 1580 koupili Písečtí např. Heřmaň, Humňany, Štětice, Ražice a pak jednotlivé objekty v Božejovicích, Žďáru, Myšenci, Skalách aj., dokonce i jeden dům v Praze. 64 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 106 ; zde Sedláček vypočítává, kolik, kdy a od koho si Písečtí v tomto období vypůjčili, dochází za léta 1596 – 1619 k dlužné částce 111 228 kop grošů míšeňských, což byla bezpochyby mnohem větší suma, než by činila účetní hodnota celého města Písku. 61


Diplomová práce

Strana 24

sice vynášelo dobře, ale souběžně s tím neutěšeně narůstaly úroky, které zatížily i budoucí potomky.


Diplomová práce

Strana 25

4

PÍSEK V OBDOBÍ TŘICETILETÉ VÁLKY 1618 - 1650

4.1

VLIV VÁLKY A JEJÍ NÁSLEDKY …

4.1.1

…v jihočeském regionu Třicetiletá válka na jihu Čech nebyla pouze konfliktem vymezeným jednoduše letopočtem

1618 – 1648, ale z regionálního pohledu mu ještě předcházelo vojenské střetnutí, které výrazně ovlivnilo život místního obyvatelstva. Před námi sledovaným obdobím to byl roku 1611 vpád Pasovských, poté samotné stavovské povstání až do bitvy na Bílé hoře (1618 – 1620) – též často označováno jako počátek třicetiletého konfliktu nebo též válka česká. „Zbytek“ války (1621 1648) již žádné přímé bojové akce, byl ve znamení průchodu vojsk a s ním spojené drancování, násilí a již zmíněné „ubytovávání“ vojsk, přesto jsou důsledky válečných let zřejmé i případě populačního vývoje.

Vývoj obyvatelstva na jihu Čech nelze uspokojivě doložit, neboť ucelené řady matrik začaly vznikat až v poslední třetině 17. století. 65 Určit počet píseckého obyvatelstva pro první polovinu 17. století je dosti problematické, neboť se jde o tzv. období předstatické. 66 I když pramenů v AM Písek není rozhodně málo (např. seznamy vybírání různých poplatků, pohořelých, berní rula), těch, které by evidovalo přímo obyvatelstvo není. 67 Jsou to prameny, které spíše vypovídají o důsledcích než průběhu změn v ekonomické, sociální a demografické oblasti během třicetileté války.68

Období neúrody se muselo přímo úměrně odrazit v nedostatku potravy a tím i v narůstajícím hladu obyvatelstva. Jev, který se od počátku existence lidstva nezměnil: byl – li, je nebo bude hlad, trpí tím a je oslabován organismus člověka, který tím pádem jen velmi obtížně odolává častým nemocem. Pominu – li mor 69 , pak se jednalo zejména o nemoci typu tyfus, 65

Josef Grulich: Populační vývoj a životní cyklus venkovského obyvatelstva na jihu Čech v 16. až 18. století, České Budějovice 2008, str. 110 66 Jedná se o období, kdy jsou značné mezery ve sledovaných údajích, zvláště demografických, což by mohlo vést ke značnému zkreslování údajů. 67 První písecká matrika byla založena 1686. V SOA Třeboň jsou uloženy Zbytky kostelních knih č.1-č.4 pro období 1625 -1674 68 Zdeněk Kalista: Století andělů a ďáblů, str. 80-85 69 Blíže k této problematice a výskytu moru např. Josef Petráň: Poddaný lid v Čechách na prahu třicetileté války, Praha 1964, str. 173; Eduard Wondrák: Historie moru v českých zemích, Praha 1999; Eliška Čáňová: Mor v Čechách v roce 1680, SAP 31, 1981, str. 265-337; problematikou moru v Českých Budějovicích se zabývala Martina


Diplomová práce

Strana 26

úplavice, ale i nemoci, které vznikají v místech vysoké koncentrace lidí a špatných hygienických podmínek, což bezpochyby vojenská ležení splňovala.

Vypukla – li válka, nejenže mlčely múzy, ale hlavně z pohledu fungování města se zvyšovala úmrtnost a klesala porodnost, což znamenalo úbytek obyvatelstva. 70

Zvýšenou

úmrtnost lze předpokládat během již zmíněné české války 1618 -1620, kdy byly jižní Čechy postiženy přímými vojenskými akcemi. Lze to též usoudit i z údajů „o domech pustých, bez hospodáře“. V případě Písku se obnova obyvatel vyrovnala až počátkem 18. století. Počty opuštěných nemovitostí, tak jak je zaznamenala berní rula71 či pozemkové knihy svědčí o špatné ekonomické situaci, jež měla za následek i zbíhání poddaných, ale na rozdíl od jiných regionů (např. severní, východní Čechy) není vidět na jihu Čech nějaké vážně se vyhrocující náboženské konflikty, které by měly za následek další velký úbytek nekatolického obyvatelstva. Obecně nelze než konstatovat, že válečné ztráty obyvatelstva nelze přesně stanovit, protože se lišily podle jednotlivých lokalit. Obecně lze říci, že léta 1618 – 1620 byla pro jihočeský region72 a samotné město Písek velmi dramatická, to ostatně zmiňoval ve svém díle i Pavel Skála ze Zhoře.73

4.1.2 … v městě nad Otavou – v Písku Písek byl poprvé v době povstání ohrožen císařským vojskem v březnu 1619, ale Jindřich Duval Dampierre se tehdy o dobytí samotného města nepokusil a spokojil se s vydrancováním předměstí.

Holasová: Každodenní život městského obyvatelstva za časů morové epidemie v 16. a 17. století. České Budějovice 1680, Historická demografie 29, 2005, str. 5-28 70 Blíže k této problematice: Josef Grulich: Populační vývoj a životní cyklus venkovského obyvatelstva na juhu Čech v 16. – 18. století, České Budějovice 2008, str. 109-117 71 Antonín HAAS (ed.), Berní rula 27.-28., Kraj Prácheňský I-II, Praha 1954 72 Této problematice vojenských událostí na jihu Čech se věnovali v souvislosti se stavovským povstáním a bitvou na Bílé hoře např. Josef Polišenský (ed.): Dokumenta Bohemica Bellum Tricennale illustrantia II. Der Beginn der Dreissigjärigen Krieges. Quellen zur Geschichte des Böhmischen Kriegs (1618-1620), Praha 1972, str. 52-79, František Kavka: Bílá hora a české dějiny, Praha 2003; Jan P. Kučera: 8.11.1620 Bílá hora. O potracení starobylé slávy české, Praha 2003. Detailně se jimi zabývají dílčí studie např. Zdeně Kalista: Století andělů a ďáblů. Jihočeský barok, Praha 1994; Jan Toman: Zvíkov a Orlík v době českého stavovského povstání 1618 – 1622, JSH 37, 1968, s. 160-173; Miroslav Volf: Jihočeské bojiště v prvních měsících českého stavovského povstání roku 1618, JSH 29, 1960, str. 18-22; TÝŽ: Válka v jižních Čechách v zimě a na jaře 1618 – 1619, JSH 30, 1961, str. 24-43, 102-114; TÝŽ: Bitva u Velkého Záblatí a její následky, JSH 31, 1962, str. 123-134; TÝŽ: Druhá polovina roku 1619 na jihočeských bojištích, JSH 32, 1963, str. 79-91; TÝŽ: Zásahy ozbrojených houfů do stavovského povstání 1618-1620, JSH 33, 1964, str. 1-11; TÝŽ: Jižní Čechy v létě 1620 a příprava konečného střetnutí, JSH 35, 1966, str. 8-23; TÝŽ: Konec třicetileté války: finance a vojenství, JSH 50, 1981, str. 84-96 73 Sestavit rodokmen Pavla Skály ze Zhoře a informace týkající se jeho rodu, sahajícího svými kořeny do Písku i Vodňan, se pokusil J.MATZNER, Výroční zpráva obecných vyšších reálných škol v Písku, Písek 1880


Diplomová práce

Strana 27

Počátkem června 1619 dorazil do Písku hrabě Petr Arnošt z Mansfeldu, po citelné porážce v bitvě u Záblatí od buquovských vojáků. Do města Mansfeld přijel spolu s 25 jezdci a 15 vozy naložených raněnými. „Musím to vyznati, že nás Pán Bůh hodně potrestal. Měli jsme sice vyhráti, ale nyní to již tam. Musíme pomysliti na jinou vyhranou.“74 Toto pronesl Mansfeld sedě u stolu, než odjel směrem do Plzně, která po dobytí se stala jeho útočištěm, dostalo město posádku asi 500 stavovských vojáků, kterým veleli hejtmani Hokem, Kolichrejtarem z Kolichrejtu, Karlem Plotem z Koňařin.75

25. srpna se od západní strany objevila císařská vojska vedená Karlem Bonaventurou Buquoyem. Jeho cílem měla být samotná Praha, ale u Tábora na něj čekalo stavovské vojsko a tak se hrabě i s vojskem obrátil zpět. V cestě stála Bechyně, kterou dobyl a Písek. Po překročení řeky vypálili jeho vojáci Pražské předměstí a obsadili kamenný most přes řeku Otavu. Most byl na obou březích chráněn věžemi a před Pražskou bránou, kterou se vstupovalo do města, spálili vojáci dřevěné sruby a palisády, jež byly součástí městského opevnění. Hejtman Hok byl vyzván, aby se město dobrovolně vzdalo.76 Než však došlo k jednání, podařilo se Buquoyovým vojákům vniknout do města a město ovládnout. Za obsazení města byl obviněn primas Zikmund Švantle některými měšťany ze zrady. Michal Kazar ho vinil, že „on se chtěl brániti, ale že on (Švantle) jim kázal jíti se zdí, zapovídal stříleti pod hrdlem, kázal ubrus vzíti a vystrčiti a že jisté osoby toho povědomé jsou, které plachtu nesli.“ Měšťan Slavík ho napomínal, „aby města nevydávali, ale on na to řekl, že chtějí na to mysliti, kterak by mohli při svém zachováni býti.“77

Ta se však bez velkého odporu vzdala 26. srpna 1619 císařskému veliteli Buquoyovi. Odměna nejen pro císařské vojáky byla vskutku královská. Měšťané samotní měli slušný majetek a připočteme – li k tomu i majetek lidí z okolí, kteří si ho se uschovali. Řádění vojáků trvalo deset dnů – město vydrancovali, 66 domů vypálili a „…jak nelidsky a nekřesťansky nepřítel zacházel nyní s ubohými obyvateli mordováním, loupežnictvím, pálením, ženského pohlaví i dítek malých

74

J. JANÁČEK (ed.), Pavel Skála ze Zhoře: Historie česká. Od defenestrace k Bílé hoře, Praha 1984, str. 154 ; A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 106 75 tamtéž, str. 106; V nedalekých Vodňanech zanechal Mansfeld 800 vojáků, ve Strakonicích 250, v Prachaticích 900 a ve Vimperce 200, Jindřichově Hradci 600, Soběslavi 700 a na Bechyni 300 vojáků. 76 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 107. Tutéž a téměř doslovně popisuje i J. MATZNER, Královské město Písek. Průvodce městem a okolím, jakož i dějiny jeho, Písek 1898, str. 83 77 AM Písek, Radní manuál 306


Diplomová práce

Strana 28

šavlováním i jinými sodomskými způsoby, na to že netoliko Pánu Bohu se žalovati sluší….“78 Nakonec se samotné vojsko Hokovo přidalo k císařským (už od počátku obléhání nemělo chuť bránit se a bojovat) a tím, bohužel pro Písek, posílilo jeho řady a zároveň bojeschopnost výzbrojí, včetně dvou děl. Po této události zde bylo zanecháno asi 600 císařských vojáků „na ložument“ pod vedením hejtmana Martina de Hoeff – Huerty. Paradoxně byl v tento den 26. srpna 1619 zvolen v Praze generálním sněmem českým králem Fridrich Falcký.79

Avšak do Vánoc zažili Písečtí ještě jedno obléhání města. Koncem listopadu 1619 oblehl město velitel stavovských vojsk. Písečtí při něm okusili jistě mnoho strachu, když se Mansfeldovo vojsko rozložilo mezi Budějovickou a Putimskou branou. Huerta byl vyzván, aby se vzdal jménem českého krále Fridricha Falckého. Ten odmítl se slovy, že „o žádném jiném králi českém neví, kromě o Ferdinandovi a že nemůže také na ten čas žádné jiné odpovědi dáti jedině olovo a prach, pročež aby po své straně činil, co nejlépe umí a může, on že též po své bude se chovati, jakž na něho náleží.“80 Obě vojska se tedy připravovala k boji.

Mansfeld oblehl celé město a svůj hlavní stan si zvolil v blízké a opuštěné vesnici Smrkovice. Kanonádou kamennými koulemi způsobili vážné narušení jinak pevných městských hradeb i ochozů na jejich vnitřní straně. Po několika dnech byla zničena i jedna z bašt, která zesilovala opevnění. 2. prosince obdržel Mansfeld od krále Fridricha dvě těžká děla, která byla schopna střílet koule o hmotnosti 25 kg. Křížová palba na město vyvolala mezi obránci opravdové zděšení a paniku. Nakonec část vojáků, uvnitř obléhaného města, zajala Huertu, který v žádném případě nechtěl o smíru nic slyšet. Smlouva uzavřená 5. prosince mezi oběma stranami umožnila vzdát se vojákům a vydat Huertu. 6. prosince se císařské vojsko vzdalo. Martin Huerta byl

odvezen do Plzně. Poté

stavovské vojsko odtáhlo na Šumavu hájit Zlatou stezku a ve městě byly ponechány pod vedením kapitánů Holzingera a Smucharta dvě setniny vojáků. Tak tentokrát v Písku loupili stavovští vojáci.

78

J. JANÁČEK (ed.), Pavel Skála ze Zhoře: Historie česká. Od defenestrace k Bílé hoře, Praha 1984, str. 158 Nejnověji k problematice J. ČECHURA, Zimní král aneb České dobrodružství Fridricha Falckého, Praha 2004 80 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 108 79


Diplomová práce

Strana 29

Protistrana ztrátu a znovunabytí Písku stavovskými okomentovala dost jadrně, když Zdeněk Libštejnský z Kolovrat napomínal Soběslavské a Týnské, aby se poddali slovy: „Snadno bylo tomu pankartu (Mansfeldovi) město bráti, když se nemohlo žádnému na pomoc přitáhnouti; ale Písku byl by nevzal, kdyby nebylo zrady.“81 I přes neutěšené hospodářství, drancování a rabování procházejících vojsk, osobní tragédie se pustili Písečtí do obnovy města. Opravily obě Mansfeldovými útoky poničené brány – Putimskou a Budějovickou včetně hradeb, byla zřízena domobrana, svou činnost obnovila také městská rada a cechy.82

Písečtí s opravami chvátali s obavami v události příští. 27. srpna 1620 vpadla na území jižních Čech další císařská armáda vévody Maxmiliána I. Bavorského. Po spojení s armádou Buquoyovou (asi 40.000 mužů) vytáhli společně 24. září na České Budějovice. Po jejich dosažení se Maxmiliánova armáda oddělila a táhla na Vodňany a Buquoyova armáda na Prachatice. Po jejich dobytí a vším co s tím následovalo, se obě armády opět spojily před Protivínem. Protivín leží asi 12 km jižně od Písku a armáda směřovala na sever….. .

29. září 1620 stanuly obě armády před Pískem a císařský vojenský vyslanec vyzval obránce, aby se vzdali se slibem milosti. Písečtí odpověděli, ‚že nemohou vyhovět, neboť prý nejsou Vodňany‘ a žádali o strpení. V tuto chvíli Písečtí stále ještě věřili v královskou pomoc, kterou jim měla poskytnout stavovská vojska knížete Kristiána z Anhaltu, dlící mezi Milevskem a Zvíkovem,

a své nově opravené

hradby.

S útokem v rychlém sledu se započalo ráno 30.září 1620 mohutnou střelbou ze sedmi děl, během níž Buquoyovi vojáci vypálili chalupy na Budějovickém předměstí a zaútočili na hradby z východu. Mezitím vojsko Maxmiliána Bavorského obsadilo Pražské předměstí a most ve snaze dobýt Pražskou bránu. Krátce po poledni byla obrana neudržitelná a kolem druhé hodiny po poledni zavlál nad městem bílý prapor a začala vyjednávání o kapitulaci. Buquoyovi vojáci využili nepozornosti obránců a vnikli do hradeb (v místě dnešního náměstíčka V Koutě) 83 a otevřeli

81

tamtéž, str. 110 Zápis o tom je v AM Písek, Městská kniha č. 10….. ze dne 14. září 1620. 83 J. PRÁŠEK, Písecké 2. tisíciletí, str. 88 82


Diplomová práce

Strana 30

Budějovickou bránu stovkám spolubojovníků bez vědomí velitelů. Odpor obránců byl chabý a počínání obléhatelů neslýchaně kruté – vraždili vše živé, lhostejno, zda šlo o vojáky nebo civilní obyvatele. Nelze přesně určit kolik lidí zahynulo, bezpečně ze záznamů lze prokázat smrt královského rychtáře Jana Jandase, primase Zikmunda Švantleho, purkmistra Ondřeje Žďárského. Svou ukrutností vítězného vojska vzbudila velký rozruch v celé zemi. Mezitím pak když již začali rokovati s knížetem a měšťané neb soldáti neměli hrubého pozoru na zdi a na lid nepřátelský, tožť lid bukvojský, spatřiv jedno místo k přelezení příhodné, že při něm stráže žádné není, přistavivše k němu žebříky sami o své újmě, beze vší vůle a vědomosti nejvyšších, a vskočivše do města, hrozné tyranství v lidu pohlaví mužského domácím i přespolním provedli. Nebo neřku – li, všecky soldáty, jichž bylo tam 500 pěších a 40 rejtarů, do jednoho pomordovali, ale i z měšťanů předních, prostředních i nejzadnějších, počavše od Jana Jandasa, rychtáře královského, Zikmunda Švantle, primasa, Václava Vrouteckého a jiných osob radních, téměř všecky bez lítosti ostrostí meče zbili, po nich se po krovích a žlabích jako po kočkách neb psích scháněli, takže krev ze zbitých ze žlabů co voda deštivá tekla. A potom bylo vyhledáno, že v témž městě nic víceji pohlaví mužského nebylo zachováno naživě, kromě toliko osob 12 neb 18. Pohlaví však ženskému a dětem darováno hrdlo, ač s velikou nesnází a těžkostí. …………… Mimo tu bídu přistoupila k ní ještě druhá, že město téměř všecko do gruntu popelem položili, takže dosti namále domů nespálených ostalo.“ 84

Ti, kdo toto běsnění přežili a vrátili se, většinou své domy našli vypálené, vyrabované a v několika málo domech, které řádění odolaly, se ubytovalo císařské vojsko. Možná ještě doufali ve změnu stavu, ale to, že by se situace mohla změnit ve prospěch stavovských vojsk vzala s sebou bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620. A myslet si, že si Písečtí svůj válečný kalich hořkosti vypili do dna v prvních letech stavovského povstání (1618 – 1620) by bylo přinejmenším bláhové.

Žádné další přímé boje se již bezprostředně v Písku po roce 1620 neodehrály a většinou se přesunuly i za jižních Čech (výjimkou byla později bitva u Jankova v březnu 1645). Neznamenalo to definitivně mírový klid, který by tolik potřebovali na obnovu samotného města, hospodářství, …. . Vojenské oddíly, nyní většinou císařských vojsk, byly v Písku prakticky přítomny nepřetržitě. Hned počátkem roku 1632 se ve městě ‚zastavilo‘ na tři dny prchající císařské vojsko. Jejich pobyt stál město 850 zlatých. A tyto průtahy vojsk až do roku 1634 stály Písecké navíc dalších zhruba 25.000 zlatých, které si museli, jak jinak vypůjčit. Situace se ve městě ještě

84

J. JANÁČEK (ed.), Pavel Skála ze Zhoře: Historie česká. Od defenestrace k Bílé hoře, Praha 1984, str.288-289


Diplomová práce

Strana 31

zostřila přístupem bohatších měšťanů, kteří se snažili např. z kvartýrování vyplatit, takže vše padlo na bedra chudých. 14. února 1641 přitáhly od Klatov švédské oddíly obávaného generálmajora Fula a ve městě zůstalo na několik dní ‚ubytováno‘ 100 pěšáků a 100 koní k tomu. Ve chvíli, kdy opustil hranice Písku ho vystřídaly oddíly jiných švédských vojáků velitele Wittenberga. Opět vše uhradili Písečtí a to téměř 2.100 zlatých. Švédové ohrozili bezprostředně Písek ještě jednou a to v roce 1643, kdy se snažili zahájit ofenzívu na Vídeň. Při jejich cestě stál Písek. Nakonec k žádným velkým střetům nedošlo. V samém závěru roku 1644 nabylo švédské nebezpečí opět na aktuálnosti. To se před Pískem objevilo švédské vojsko velitele Torstenssona. Písečtí si vzpomněli, jak vojáci v roce 1620 vytloukli a vyrabovali kostel, předešli tomu a všechny cenné předměty odvezli do Českých Budějovic. Naštěstí byla v okolí Písku poměrně silná císařská posádka, která donutila Linharta Torstenssona, táhnoucího od Radomyšle, aby se Písku vyhnul. Švédové chtěli přejít u Písku Otavu a když se jim to nepodařilo, obrátili se na sever a nad Orlíkem přešli po ledě Vltavu. Střet obou armád u Jankova (severně od Tábora) rozhodl 6. března 1645 ve svůj prospěch Torstensson. Byla to jedna z nejkrvavějších bitev této války vůbec. Padly v ní čtyři tisíce vojáků a dva tisíce jich bylo zajato. Měsíc před oficiálním ukončením války táhl od Netopíc směrem ku Praze ještě jednou švédský generál Wittenberg, chvátal a díky nařízení hejtmanů Jiřího Vratislava z Mitrovic a Jana Václava Těšína z Běšin, kteří nechali narychlo opravit hrady a ‚srdnatostí‘ Píseckých se město ubránilo…


Diplomová práce

Strana 32

4.2 NÁBOŽENSKÁ SITUACE 4.2.1

Náboženská situace před a po bělohorské porážce Před rokem 1618 žila v českých zemích většina nekatolického obyvatelstva. Různé

příručky, knihy i učebnice dějepisu udávají, že nekatolíci tvořili zhruba 75 – 85% tehdejších obyvatel. Je nutné si však uvědomit, že zmíněné údaje jsou skutečně pouze orientační, protože řádné sčítání obyvatel v této době neexistovalo. Konfesionální rozvrstvení katolíků nebylo rovnoměrné. Katolíci převažovali mezi vysokou šlechtou, které se dostávalo podpory zejména od tzv. španělské strany 85 , naproti tomu převážná část měst se hlásila k vyznáním evangelickým. Výraznou výjimku tu tvořila odedávna katolická Plzeň či České Budějovice na jihu Čech. Pohlédneme – li směrem k pohraničním oblastem, především k těm, jež sousedily se Saskem, pohybovali bychom se v oblasti se silným luterským zázemím.86 Venkov byl zase více utrakvistický a k Jednotě bratrské se hlásily vymezené skupiny. Cílené pokusy o obnovení dávné slávy římsko – katolické církve nezačaly tedy až po Bílé hoře, ale v podstatě již s nástupem prvního Habsburka na český trůn Ferdinandem I. Významnou roli v tomto období předbělohorské rekatolizace sehrálo především obnovení pražského arcibiskupství v letech 1562 – 1563 a rovněž pozvání jezuitského řádu do Čech v roce 1556.

Bělohorská porážka stavovských vojsk otevřela ovšem rekatolizaci „dveře dokořán“ do zcela nového prostoru. Pokud by se podařilo potlačit v českých zemích evangelické konfese, rozhodně by tím posílila pozice panovníka a současně i přesvědčení myšlenky o „samospasitelnosti“ katolické víry.87

Důsledkem války, trvající dlouhých třicet let, byla nejen v českých zemích rekatolizace obyvatelstva. Začala již mnohem dříve, ale v plném rozsahu mohla být provedena až po válce. 9. září r.1624 byla ve Vídni zakázána víra podobojí, což znepokojilo tamější protestantské stavy natolik, že o několik dní později v suplice žádaly o vysvětlení samotného císaře. Odpověď na ni byla konejšivá: „.., že se jich tu nic nedotejče, aby se spokojili“, ale již 4.října byli vyhnáni z Vídně kněží téže víry.88

85

J. JANÁČEK, Ženy české renesance, Praha 1976 Této problematice a s ní spojenému exulanství se detailně zabývala L. BOBKOVÁ, Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně, v letech 1621 – 1639, Praha 1999 87 I. ČORNEJOVÁ, Pobělohorská rekatolizace. Nátlak nebo chvályhodné úsilí?, in: Dějiny a současnost 4/2001, str. 2-6 88 F. MENČÍK, Paměti Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic od roku 1624 do roku 1648, Praha 1897, 86


Diplomová práce

Strana 33

Ani v Čechách další zostřené postupy vůči protestantům nenechaly na sebe dlouho čekat. Od roku 1626 docházelo v Čechách k systematickému nucení k přestupu na katolickou víru a s ním i nové, člověka nedůstojné, „donucovací“ metody. Evangeličtí zemřelí, byli pohřbíváni nyní bez kněze89, často bez pozvání přátel90, dokonce, když se své víry i přes mučení vzdát nechtěli, byli nedůstojně uvrženi „ do příkopu, aby skrze bránu vezeni nebyli“.91

Z právního hlediska byla rekatolizace v roce 1627 uzákoněna pro tehdejší celou společnost. Výjimkou dosud byla šlechta. A rekatolizace šlechty byla pro úspěšné řešení české pobělohorské otázky klíčovou. Nejde pouze o společenskou vrstvu, která odolávala nejdéle, ale s ní byl spjat i postoj poddaných na jednotlivých panstvích. Je logické a pochopitelné, že smýšlení poddaných bylo závislé na postoji vrchnosti k probíhající rekatolizaci (na statcích nekatolické vrchnosti byli poddaní zatím více či méně chráněni a nebyli vystaveni tak silnému rekatolizačnímu tlaku, avšak i na panstvích katolické vrchnosti nebyli vždy důsledně ke katolické víře nuceni pod nejrůznějšími záminkami 92 ). Z tohoto zorného úhlu pohledu měla největší vlna emigrace s odchodem české nekatolické šlechty teprve přijít a s ustanovením rekatolizační komise, jako nástrojem rekatolizace, měla být během dvou následujících let situace v českém království vyřešena, tak jak bylo stanoveno v Obnoveném Zřízení Zemském z 31.července 1627.

Problém rekatolizace byl však závažným problémem i pro samotnou nekatolickou šlechtu. Vztah protestantů, kteří vytrvali u své víry, vůči těm, kteří pod nátlakem ‚odpadli‘, tvoří zvláštní kapitolu. Konverze byla pro ně důkazem slabosti a malosti ve víře druhých a z jejich pohledu byla zavrženíhodná. V případě Pamětí Jana Jiřího Haranta přinášela zpravidla osobní neštěstí konvertitům samotným či jejich blízkým. 93 Výjimkou byli ti, kdož byli dlouhodobě trýzněni a potom podlehli konverzi. Ti byli ospravedlněni.94

Obsah patentu proti nekatolické šlechtě, známý jako Obnovené Zřízení Zemské, vydané 31. července r.1627 pro české země a v březnu r.1628 pro Moravu, byl rozšiřován do jednotlivých krajů prostřednictvím krajských hejtmanů, ale nedělo se téměř vůbec nic. Nástrojem, který měl str. 12 89 tamtéž, str. 25 90 tamtéž, str. 23 91 tamtéž, str. 22 92 J. MIKULEC, Rekatolizace šlechty v Čechách, Praha 2005, str.117-120; příkladem pro porovnání mohou být panství trčkovská nebo terra felix Albrechta z Valdštejna 93 F. MENČÍK, Paměti, str. 19, 21, 25, 27-28 94 tamtéž, str. 20, 24


Diplomová práce

Strana 34

uvést obsah patentu do praxe, byla komise, avšak ta se po přípravných pracích vydává ‚do terénu‘ až na konci roku 1627 a počátkem roku následujícího. Přes počáteční naděje, jež dávaly nekatolíkům i některé úlevy císaře Ferdinanda II.95, byl obsah dokumentu poměrně jednoznačný Ze země měli odejít všichni nekatolíci, pokud nekonvertují.

Přitom situace se mohla vyvinout i jinak….Během vídeňských jednání, která vydání Obnoveného Zřízení Zemského předcházela, se mohla situace pro nekatolickou šlechtu vyvinout i příznivěji, neboť byly podány dva návrhy. Jezuité Philippi a Lamormain (císařův zpovědník) navrhovali mírnější postup rekatolizace než kardinál Arnošt Harrach. Oba navrhovali, aby panovník si dovolil ty, kteří nekonvertovali přehlížet, avšak na svých gruntech neměli mít nekatolické duchovní a aby se pozornost soustředila na ‚péči o dorost‘. Naproti tomu kardinál navrhl nepřizpůsobivé katolíky ze země vypovědět. K tomuto návrhu se připojil i panovník Ferdinand II.96

Zajímavé je, že ve druhém patentu, který vznikl za krátkého pobytu panovníka počátkem prosince 1627 v Praze, byla řešena poprvé otázka šlechtických sirotků, jimž byl odchod ze země zakázán a jejich majetek spravovala osoba katolického smýšlení.97

Problematika konverze – přijmout nebo odmítnout? – byla hlavně otázkou svědomí a hodnot. Velmi ‚úspěšnou metodou‘ jak donutit přestoupit měšťanstvo na katolickou víru bylo ubytování vojska do jejich domů a na jejich náklady.

Aby proběhla rekatolizace podle představ panovníka a katolické církve, musel by tom odpovídat i dostatečný počet katolického kněžstva (to bude patrné i v Písku), jeho nedostatek (někdy jeden kněz spravoval až deset farností) byl od poloviny 17. století zpočátku nahrazován příslušníky řádu a současně docházelo k zakládání nových klášterů a příchodu nových řádů do země.98 Mimořádný význam, z hlediska rozvoje školství a vzdělanosti, měly tzv. školní řády: řády

95

tamtéž, str. 29; Císařským patentem, datovaným 31.července 1627, měli pokojně opustit české země všichni příslušníci panského, rytířské i měšťanského stavu do 6měsíců, pokud nekonvertují. 96 J. MIKULEC, Rekatolizace, str. 67-69 97 F. MENČÍK, Paměti, str. 32; Na sv. Mikuláše v adventu byla žádost mnohých prodlužena lhůta do posledního květnového dne následujícího roku 1628. Sirotkem byla neplnoletý syn či neplnoletá neprovdaná dcera zemřelého šlechtice do 20. roku života. 98 I. ČORNEJOVÁ, Pobělohorská rekatolizace. Nátlak nebo chvályhodné úsilí?, in: Dějiny a současnost, 4/2001, str, 5; novými řády byly např. bosí karmelitáni, milosrdní bratři, bosí augustiniáni, irští františkáni – hyberni, barnabité. V roce 1650 přicházejí ve větší míře i ženské řády: voršilky nebo bosé karmelitánky.


Diplomová práce

Strana 35

jezuitů, kteří zakládali četné koleje a vzdělávali budoucí kněze a piaristů, kteří se soustředili na rozvoj nižších škol a gymnázií. Na misijní činnost se zaměřili kapucíni. Od roku 1630 probíhala jednání mezi panovníkem a papežem o zřízení čtyř nových biskupství v Čechách – v Hradci Králové (zal. 1664), Litoměřicích (zal. 1655) a v Plzni a Českých Budějovicích se založení biskupství neuskutečnilo pro odpor městské rady.

Probíhaly snahy obnovit i nižší složky církevní správy. Za episkopátu Vojtěcha Harracha byly zřízeny tzv. vikariáty a nebyly již obnovovány děkanáty a arcijáhenství. (Titul děkan zůstal pouze jako čestný titul při větším kostele). Vikář byl zástupcem biskupa na vymezeném území a vykonával jeho instrukce, tj. dohlížel na kněze, předkládal směrnice (tzv. synodální listy), sestavoval zprávy o činnosti.

Tam, kde se během války nepodařilo rekatolizovat obyvatelstvo z nejrůznějších důvodů (např. setrvání švédských posádek), byly veškeré předpisy proti nekatolíkům od roku 1650 znovu obnovovány. Ti, kdož byli připoutáni k půdě, nesměli ze země odejít (na rozdíl od šlechty, která se mohla rozhodnout), a měli být jakýmikoli prostředky ke katolické víře přinuceni.99

Podle zákonů a nařízení v Čechách sice katolíci být nesměli, ale přesto se ještě všichni ke katolické víře nepřihlásili a to ani veřejně. Svědectví o tom vydaly tzv. zpovědní cedule, což byla potvrzení o tom, že dotyčný se zúčastnil velikonoční zpovědi a svatého přijímání podle katolických předpisů vystavených příslušnými kněžími. Dalším důkazem pak byly Soupisy obyvatel podle víry na jednotlivých panstvích na příkaz pražského arcibiskupa v roce 1651.100

Opět byly ustanoveny rekatolizační komise, jež procházely krajem (to trvalo pět let) a obracely na katolickou víru. V této době opustilo velké množství nekatolíků českou zem.101 Do počátku 80. let 17. století byla evangelická víra ve velké části krajů českých zemí potlačena či vymýcena.102 Lze tedy říci, že první fáze rekatolizace v Čechách byla dovršena kolem roku 1680. Tehdy už stejně dospěla generace, jež neměla přímou zkušenost s jiným než katolickým vyznáním. Církevní správa doznala významných pozitivních změn: zvýšil se počet kněžstva, počet far a škol a vrcholem bylo zvolení dvou arcibiskupů a zřízení arcibiskupství v Litoměřicích a 99

A. KLÍMA, Dlouhá válka 1618-1648, Praha 1988, str. 188-192 Soupisy obyvatelstva podle víry roku1651 pro Prácheňský kraj nejsou v edici. 101 B. ŠINDELÁŘ, Útěk poddaných z Čech na Moravu po třicetileté válce, Praha 1985, str. 10-22, 31-57 A. KLÍMA, Dlouhá válka 1618-1648, str. 192 102 Výjimkou byly např. východní Čechy – viz. blíže J. ČECHURA, Selské rebelie roku 1680. Sociální konflikty v barokních Čechách a jejich každodenní souvislosti, Praha 2001 100


Diplomová práce

Strana 36

Hradci Králové. A současně skončila i vlna represí. Další vlna rekatolizace přišla o třicet let později…..

4.2.2 Náboženské a národnostní poměry ve městě Téměř polovinu let válečného konfliktu byl Písek spjat se jménem don Martin Hoeff – Huerta (1623 – 1637): „Od té doby ta ubohá a na nejvyšší zbědovaná obec…………dostala se dědičně do rukou tyranských toho jízlivého a úhlavního strany podobojí nepřítele.“103 Nebyl to pouze profesionální voják, stoupající rychle na kariérním žebříčku (ve chvíli, kdy mu byl roku 1623 jako spolupodílníkovi Písek zastaven, byl již podplukovníkem v Marradasově pluku španělských kyrysníků a rok nato získal hodnost plukovníka), současně s tím stoupal i společensky (v témže roce 1628 se stal příslušníkem panského stavu Království českého s přídomkem z Velhartic a i jeho erb doznal patřičného vylepšení).104 Na všech panstvích, která v Čechách získal, proslul jako nesmlouvavý a tvrdý protireformační komisař.105 „ Co pak jinde působil jednak sliby oulisnými, jednak pohrůžkami a mukami přísnými, to také vůbec lidem pobožným známé jest. Na dovršení tu své papeženské ukrutnosti neostýchal se také začasté zjevně a neukrytě tím pochloubati, říkaje, že v tom krátkém čase, co ta reformací v Čechách trvala, on víceji lidí na víru katolickou obrátil nežli Kristus s apoštoly svými po veškerý čas obcování jich zde na zemi a kázání evangelium svatého.“106

V Písku byla od roku 1419 fara pod obojí a až do roku 1620 zde nebyl katolický farář. I přes panovníkovu snahu, rovněž katolické církve, rekatolizovat zcela české země (viz výše), narazili hned na počátku na závažný problém – nebyl dostatek katolického duchovenstva. Než se tento problém uspokojivě vyřešil, přišla do Písku

v polovině

roku

1622

jezuitská

mise

z nedalekého

milevského kláštera, ale jen dočasně a po jejich odchodu stejně

103

J. JANÁČEK (ed.), Pavel Skále ze Zhoře: Historie česká, str. 289 J. PRÁŠEK: Písecké 2. tisíciletí, Písek 2000, str. 90-91 105 tamtéž; Jeho panství a statky, jež získal: Neustupov, Kašperské Hory, Písek s rozsáhlým panstvím, Nemilkov u Sušice, Mokrosuky, Velhartice a Miličín s Vlčkovicemi. 106 J. JANÁČEK (ed.), Pavel Skále ze Zhoře: Historie česká, str. 289 104


Diplomová práce

Strana 37

kněz zase chyběl. Jezuité neměli poskytovat pouze duchovní útěchu, které se Píseckým více jak půldruhého roku nedostávalo, ale jejich hlavním úkolem mělo být nenásilnou cestou obracet na katolickou víru rozhovory nebo přesvědčováním. Skupiny obyvatel, na které se obracely rozhodně nebyly náhodně vybrány – nemocní, pozůstalí a rodiny s malými dětmi (první skupina potřebovala útěchu více než kdy jindy a pro druhou skupinu musela být jistě představa bezplatného vzdělání dětí lákavá). Jestliže chtěli jezuité svou činnost opravdu rozvinout, potřebovali k tomu svatostánek (honosnou výzdobou chrámu Páně chtěli věřící ohromit, což strohost kostelů pod obojí nenabízela). Tak se započalo s opravami zničeného děkanského kostela a hřbitovního kostela u Svaté Trojice.107 Než byli z města odvoláni, vyzpovídalo se během léta 68 Píseckých a z nich 12 přestoupilo na katolickou víru.

Po odchodu jezuitů ‚vypomohl‘ na čas Huerta svým kaplanem Janem Batystou. Hned po první katolické bohoslužbě (28. února 1623) se konalo první zasedání obnovené rady, kde hejtman všechny přítomné napomenul: „….,aby každého pobuřování, všelikých rozpustilostí i povyků zbytečných zanechali, ……,aby každého dne svátečního buď každý hospodář aneb čeládka do kostela přišli a to pod pokutou libry vosku a 10 grošův míšeňských.“108 Zároveň byl pověřeny osoby, které dohlížely a zapsaly všechny ty, kteří se bohoslužeb účastnit nechtěli. Hejtman se zprvu domníval, že těch, kdo novou víru přijmout nechtěli bylo málo, ale již po několika měsících si děkan stěžoval, že lidí na mše nebo zpovědi málo chodilo. Ostatně toto lkaní se objevuje v zápisech městské rady ještě v roce 1637. 109 30. března téhož roku (1623) nechal hejtman Častoral svolat celou obec, aby ji napomenul a „pro Boha všechny prosil, aby se polepšili a Boha modlitbami kojili, nebo mají příklad, jak jest měšťany i město zkrotil a ztrestal, aby do chrámu Páně chodili, ve víře, lásce a svornosti křesťanské se snášeli, všichni za jednoho byli, …………, aby pánu (Huertovi) děkovali, že z veliké útrpnosti svého kaplana jim zapůjčil… .“110

Na konci října děkan Jan Batysta svůj úřad opustil a jeho místo po jednáních zaujal 16. listopadu 1623 nový farář Jan Hájek, jenž na rozdíl od svého předchůdce kázal opět česky, čímž si získal částečně sympatie Píseckých. I desátky, jež mu měly být odváděné, nebyly by zanedbatelné, kdyby byly skutečně odváděny. Vzhledem k nedostatku katolických kněží byly k Písecké připojeny fary v Kestřanech, Myšenci, Chřešťovicích, Záhoří, Červené, Čížové, Heřmani, 107

A. SEDLÁČEK, Dějiny královského města Písku, díl I. , Písek 1911, str. 123; Huerta sám nechal vyrobit do Děkanského kostela nákladně vyřezávanou kazatelnici, na níž je jeho erb. Dnes je umístěna v kostele Svaté Trojice. 108 tamtéž, str. 127 109 AM Písek, Radní manuál inv.č. 308, fol. 15, 16, 19, 21, 23 110 tamtéž, str.127; též J. MATZNER, Královské město Písek. Průvodce městem a okolím, jakož i dějiny jeho, Písek 1898, str. 87


Diplomová práce

Strana 38

Albrechticích, Oslově, Skočice a některé vesnice u Sedlce a u Štěkně. 111 Realita však byla poněkud jiná a tak ještě téhož roku, žádal farář Hájek arcibiskupa, aby se přimluvil u císaře za uvolnění statků zádušních z rukou Huertových, ze kterých by byl vydržován kněz, škola a špitál jako tomu bývalo původně. Ničeho se nedočkal a tak svůj úřad také opustil.

Protireformace prováděná v Písku byla podobná všem ostatním na území českého království, možná se přece jenom lišila tím, že tlak vyvinutý Huertou byl opravdu silný a systematický, umocněný ještě vydanými příkazy hraběte Lichtenštejna roku 1624. On sám též jedné z protireformačních komisí předsedal, ale v jednotlivých krajích ho zastupovali knížetem jmenovaní komisaři.

27. dubna toho roku byly na jeho příkaz povolány na píseckou radnici všechny osoby protestantského vyznání, aby jim bylo velmi důrazně dáno na srozuměnou, že pokud nepřestoupí na jedinou pravou = katolickou víru, bude jim zakázáno vykonávat řemeslo i jakoukoli jiná živnost, nebude jim uděleno právo měšťanské. Dále kněží (katoličtí) nesmí je oddat či zaopatřit na poslední cestu, leda, že by přestoupili.112

Tlak byl na ně vyvíjen značný, avšak ti, kdo byli poprvé na radnici povoláni ho „ustáli“ a vyžádali si čas na rozmyšlenou, neboť „ta věc vyžaduje velikého soudu a rozumu“. Byla jim dána lhůta na rozmyšlení do konce roku. Byli to např.Lorenc Edlmon (o něm bude ještě psáno), Victorin Švantle, Jan Jordáček, Jiří Steindl, Bartoš Barák, Pavel Malíř, Matěj Netolička, Václav Říha, Michal Khlebl, Tomáš Čermák, Adam Švestka a Nikodým Švestka, Jan Karmazín, Melichar Vidourek, Pavel Pokorný, Bohuslav Kroupa, Kašpar Kruber, Pavel Dobešický, Jan Ubermesser, Martin Rauš, Pavel Záhorka, Jan Mlíčko, Ondřej Fifík, Matěj Šplíchal a Adam Makovička.113

Po Vánocích byli opět všichni předvoláni, tentokrát byly předvolány i některé vdovy a všem byl připomenut přestup na pravou víru, Hurtou jmenovaným, Janem Albrechtem st. Stříbrským z Rovin, jinak by musely být obnoveny předchozí omezení. Někteří přestoupili, např. Jan Ubermesser, jiní zůstali hluboce zakořeněné víře svých otců věrni i za cenu odchodu z města jako např. Pavel Strejc, Ondřej Fifík, Melichar Vidourek a Matěj koželuh, který si neodpustil 111

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 134 F. MENČÍK, Paměti Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic od roku 1624 do roku 1648, Praha 1897, str. 32; Obdobné praktiky jednání komisí popisoval Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic. 113 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 134; obdobně situaci popisuje J. MATZNER, Výroční zpráva obecných vyšších reálných škol v Písku, Písek 1879, str. 8-9; v obou případech údaje vychází z AM Písek, Radní manuál , inv. č. 306 z let 1618 – 1625 112


Diplomová práce

Strana 39

poznámku: „Buďte Vy evangelický! Netřeba se pak zpovídati, kde (kam) půjdeme“, Duchoslav Slavík odpověděl, „že raději hrdlo dá“ a Němec uzdář pak prohlásil, že: „dá se sebe řezati řemeny, než by se stal katolíkem“ .114 Někteří z mužů, např. Lukáš Pražák nebo Adam Šnejter si vyžádali další lhůtu na rozmyšlenou. Nakonec konvertovali oba. Poslední jmenovaný Adam Šnejter byl později dokonce povýšen za královského rychtáře a tím se stal první osobou ve městě.115 Ženy – vdovy se rozhodly pro odchod z města. Byly to např. nejbohatší Judyt Barvířská neb Pekařová, Alžběta Bešťáková, Krystyna Hřebenářová, Lidmila Kmotrová, Kateřina Kolínská, Kateřina a Barbora Koptiška, Anna Loková, Kateřina Písková a stejně jako někteří muži, např. Václav Ladýř, Jan Drobný, Jan Galus z Rajštejna, Ondřej Hejtmánek, Adam Plachouský, Jiřík Vacík, Matěj Acház.116 O jejich dalších osudech se více nevědělo.

Huerta obracel na katolickou víru i v jiných městech, přitom nezapomínal ani na Písecké. 8. ledna 1625 poslal z Tábora rozkaz všem píseckým měšťanům, aby hned, jakmile jim bude dopis s rozkazem dojde, přinesli do hradu všechny své knihy, aby katoličtí duchovní mohli rozhodnout o jejich vhodnosti či nikoli. A jako vždy následovala hrozba v případě neuposlechnutí: „kdyby někdo tohoto poručení zanedbal a někdy při něm taková neschválená kniha byla spatřena, že ten neřku – li přísně bude potrestán, ale ode všeho svého vyhnán a vystrčen.“117 „Leta 1625 13. Januarii byla wsseczkna obecz na Rathauze przi spolecznosti shromazdena za prziczinau Patentu od Rzehore pana pana odeslaneho, w nemz se w tom Patentu od Rzehore porauczi, aby wsseczkny knihy kdo jake kolyw ma do hradu daly snesti. Byl czten a podly tehoz Patentu od pana purkmistra panuw wssiczkny byly napominany. Przitom przedessly Patent byl jim od pana prymasa za poruczeni pana gubernatora ku pameti strany nabozenstwi, aby podly terminu sobe ulozeneho k wirze katolyczke przistaupily toho, ze sau az posawad mnozi neuczinily, prwe nezly by horssiho nam przisslo przi w den radeji, aby to k wirze katolyczke przistupily.“118

Aby si byl Huerta skutečně jist, že zlomil poslední odpor nekatolíků, použil svou osvědčenou taktiku – ubytování svých vojáků do rodin měšťanů na jejich náklady tak dlouho, dokud nepřestoupili. „Nařídil, aby jim čtyřikráte za den jísti dávali, a to co nejlepšího a víno každému za den 1 ½ pinty, též aby hospodář vojákům koní hlídal, oves, seno dával, dobře cídil a 114

TÝŽ, str.134 AM Písek, Radní manuál, inv.č. 308, fol. 25A 116 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 137-138; Podrobně je v této části popsán movitý majetek, který zde zanechali a současně je zde uveden zápis městského písaře Pavla Hamaty, jak velká částka ze zabaveného majetku připadla císaři a obci, s předpokladem, že i Huerta nějakou část uchvátil. 117 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 136 118 AM Písek, Radní manuál 306, fol. 130 A 115


Diplomová práce

Strana 40

kdyby toho nečinil neb upraveného jídla nedal, aby byl kyjem bit, rovněž tak hospodyně, kdyby jídla dobře nepřipravila aneb pěkné bílé lože neustlala.“119

V letech 1626 – 1627 se zdálo, že se většina obyvatel Písku přihlásila ke katolické víře, ale jak si lze domyslet, nešlo o víru upřímnou a hlubokou, spíše „naoko“. Z těch, kteří nepřistoupili na pravou víru a zůstali ve městě, byli Laurenc Edlmon, Nikodém Koloušek, Jakub uzdář a Apolena Žlutická. Němec Jakub uzdář byl za své protikatolické názory, jež vykřikoval německy v hospodě a „byl tak opilý, že na nohách státi nemohl, aniž věděl, co mluví“, jak později vypověděli předvolaní svědci, kteří prý však nerozuměli. Uzdář byl vsazen do vězení a mohl být propuštěn „na kauci“ za 50 kop míšeňských.120 Jiným způsobem jak donutit k přestupu na jinou víru bylo odepření dědického práva, tak tomu bylo v případě Apoleny Žlutické. Později nebylo její jméno uvedeno u těch, kteří byli ještě k přestupu upomínáni.

Ještě smutnější osud potkal dalšího ‚z neobrácených‘ - Laurence Edlmona, též Němce v Písku usedlého. Edlmon se tvrdošíjně přestupu bránil. V městě však již zůstat nemohl a tak utekl do lesů, kde se ukrýval a jako všichni jiné víry, čekal a doufal v obrat. Možná si více než ostatní uvědomoval, že by tím ztratil ‚svého‘ Boha jako nejvyšší hodnotu a nadpozemskou jistotu, ale i Boha svých předků a víru svých otců. Jeho uctívání bylo něčím mnohem hlubším než povrchní přijetí nové víry.

Huerta byl velmi vynalézavým, když si něco usmyslel. 21. září 1628 byla předvolána na radnici Edlmonova manželka Anna Koloušková a dotazována, proč manžel ještě nepřestoupil. „Odpověděla, že neví, že někdy říká, že to učiní a někdy nic.“121 Tato odpověď Huertu zjevně neuspokojila a jeho chamtivost mu dopomohla k rozšíření svého majetku. Na základě pouhé záminky, že Edlmon šířil kalvínskou víru na svém statku v Purkraticích, jeho dům ve městě, dvůr v Purkraticích a jeho tchánovi Kolouškovi rovněž dvůr zabavil a obratem prodal za 3.100 kop míšeňských 23. dubna 1630 Václavu Nečanskému z Minic. Nešlo o nic jiného, než krádež, protože statek patřil manželce po rodičích. Anna se odvolala přímo na místa nejvyšší a byla skoro úspěšná. Slůvko ‚skoro‘ znamená, že sice místodržící nařídili, aby Annu z vězení propustil a vše

119

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 137 tamtéž, str. 138 121 tamtéž, str. 140 120


Diplomová práce

Strana 41

aby jí a dětem bylo vráceno (dvůr se vším, obilí toho roku sklizené i nesklizené, atd.), ale ve skutečnosti Huerta neuposlechl a Anna jako zločinec byla s dětmi vyvedena ze dvora rychtářem.

Dalším důkazem, že Huerta rekatolizaci myslel opravdu vážně, byl případ Alžběty Simeonky, která byla v den Božího Těla vyzvána, „aby šla s jinými lidmi okolo kostela na procesí“122, striktně vše navíc s rouhavými slovy odmítla. Nedočkala se ničeho menšího, než ře byla biřici z města vyhnána.

Již v roce 1629 byl Huertovým přičiněním obnoven konvent, aby opět posílil vliv katolické církve. 123 Rovněž si u arcibiskupa vymohl, aby mohl na faru dosazovat kazatele, kteří by byli současně i převory místního kláštera a veškeré užitky, aby použili na budování kláštera. O Velikonocích přišel do Písku polský kazatel Baltazar Suicius, který se pro jazykovou bariéru nedokázal domluvit. Nechuť Píseckých k samotnému děkanovi a jeho bohoslužbám se okamžitě projevila na skoro nulové návštěvnosti. Marné bylo domlouvání i vyhrožování, na radě dokonce primas prohlásil, že ani on chodit nebude. Všechno strasti ohledně děkana nakonec vyřešil vpád saských do Čech, jehož se Baltazar natolik zalekl, že z Písku odejel.

Jeho uprázdněné místo zaujal v polovině dubna roku 1632 Antonín Ribbas pocházející ze Španělska. Svého úkolu se ujal velmi energicky. Předně se naučil česky poměrně obstojně číst, psát a domluvit se s lidmi. Na kázání a udílení svátostí v češtině si netroufal, dojel do Českých Budějovic a vyžádal si souhlas k přijetí pomocníka – Vincentia Furaria, rodilého Čecha, toho času působícího v Praze v konventu sv. Jiljí.

Důkazem, že obracení na katolickou víru myslí děkan opravdu vážně může dokreslit následující případ. 6. září 1632 probíhalo sáhodlouhé vyšetřování nenadálé a nejasné smrti Jana Skultetiho, který byl nalezen ve svém domě zavražděn a ‚okrvaven‘. Manželka a čeleď tu noc v domě nebyli, protože mleli v předměstském mlýně obilí. Děkan se zpěčoval Skultetiho pohřbít, neboť měl výhrady k jeho předešlému životu, „protože se opíjel a do kostela málo chodil.“ Nechtěl se nechat pohnout primasem k provedení pohřbu „i kdyby už sebe víc smrděl.“124 Na důkaz toho, že Huerta stál v této snaze děkana přivést Písecké na pravou víru na jeho straně, byla postavena na hřbitově trdlice pro ty, kteří ke zpovědi nechodili nebo desátky neplatili.

122

J. MATZNER, Královské město Písek. Průvodce městem a okolím, jakož i dějiny jeho, Písek 1898, str. 95 AM Písek, Městská kniha č.9, fol. 494 124 AM Písek, Radní manuál, inv. č. 308, fol. 6B 123


Diplomová práce

Strana 42

V roce 1633 si několikrát děkan a převor Ribbas stěžoval na zasedání městské rady skrz primátora na malou účast lidí při bohoslužbách a neplacení stanovených desátků. Za odpověď se mu dostalo, že přislibují pilnost v pobožnosti, ale „co se placení na pana Pátera týče, odporují v tom, že jim špatně jak svatými svátostmi posluhuje tak slovem Božím. Proč by mu měli tedy platiti?“125 Odpověď nenechala na sebe dlouho čekat. „ Pan Páter jménem některých sousedů přednesl, že zatímco někteří bohatí sousedé se z kvartýrů vojenských vykupují, ostatní tím více nesnesitelně trpí a nějaký pořádek by v tom měl býti učiněn. Za druhé: Někteří páni sousedé pálenými a jinými nápoji se opíjí, ale desátku platiti nechtějí, na rozarium nechodí a čeládek svých do kostela neposílají. Proto smlouvu svou s obcí učiněnou ruší a náležitý plat žádá.“126 Dále též žádal, aby ti, kteří vojákům z bydlení platí, aby i jemu desátky odváděli. Tak se na čas mezi oběma tábory strhla slovní přestřelka, která byla jednou z možných příčin zamýšleného odchodu děkana počátkem září téhož roku (tou druhou mohla být jeho odlišná mentalita, neboť byl Španěl a češtinu moc neovládal a silné katolické přesvědčení, jež se mu podle jeho představ nedařilo zcela šířit). Na zasedání městské rady tehdy oznámil, „Vymožení vrchnosti, aby byl ustanoven kazatel, kterému by osadníci rozuměli“ a současně žádal „aby se tedy nyní hledělo do kostela ke zpovědi choditi, svátost přijímati. ………, aby se vyvolila jedna osoba, která by pořídila sepsání všech dospělých, dítek a čeládky. ……… ,aby jako jinším kněžím plat se mu odváděl.………,aby starý rest zaplatil. ………,aby poněvadž mnozí za pálené každý den něco utratili, aby také jemu něco platili. ………,aby dříví do fary jako jinde vozili. ……… Rychtář, aby byl napomenut, a nebude – li povinnosti konat, aby byl potrestán.“127

Situace se uklidnila a jelikož nebyla fara obyvatelná, byla zničena ve dvacátém roce a o sedm let později ji ještě zachvátil oheň s celým městem, bylo třeba děkanovi sehnat alespoň částečně důstojnou střechu nad hlavou. Tu se Huerta projevil opět jako ‚muž činu‘ a cynik. 12. dubna 1635 bylo nařízeno dekretem Huertovým měšťance Kateřině Havlové, „aby domu svého, od vrchnosti za 250 kop (míšeňských) ošacovaného, postoupila ihned Panu Paterovi (děkanovi). Co se týče placení, o to se může listem u JM Pána pokorně ucházeti.“ 128

Nakonec děkan Ribbas zůstal v Písku až do své smrti počátkem listopadu 1637 na morovou nákazu. Na smrtelném loži, když bilancoval své úspěchy, mohl být pyšný na znovu 125

AM Písek, Radní manuál, inv. č. 308, fol. 19A AM Písek, Radní manuál, inv. č. 308, fol.21A 127 AM Písek, Radní manuál, inv. č. 308, fol. 23B 128 AM Písek, Radní manuál, inv. č. 308, fol. 42A 126


Diplomová práce

Strana 43

obnovenou účast věřících v kostele a tím i další počet konvertitů a zasloužil se velkou měrou o nebývalé povznesení kláštera, byť pod něj spadl i špitál, který byl vždy součástí města, ale též kostel sv. Trojice. Na druhou stranu umíral s vědomím, že ho Huerta postavil na úroveň vojáka, co se jeho platu duchovního týkalo.129

Po smrti Huerty si snad téměř všichni oddechli a hned se to projevilo i v náboženské „horlivosti“ některých Píseckých, což je patrné nejen z následujícího zápisu městské rady 16.5.1638, kdy primas Lukáš Vodňanský vytýkal nemalý úpadek pobožnosti, „že se nic slovem božím nezačíná, jak se asi od dvou let rozmohlo v městě nesmírné pití vína a s tím i mrzuté opilství a ožralství, až o tom těžko mluviti. Ať každý raději na spásu duše myslí, na své chudobné živnosti, zvláště na vydání obecní a mrzuté užralství že bude přetrhováno a i domácí bude pokutováno“130, ale po celé období 1640 – 1646 z Radních manuálů. Poté následovalo vybídnutí, „aby o Velkém Pátku přijali páni radní a obecní starší velebnou svátost, a že je ještě mnoho lidi, kteří jejich příkladu nenásledovalo.“131 Tato záležitost byla pravděpodobně projednávána na vyšších místech, protože bylo vydáno poručení krajských hejtmanů, aby „spasení duší, ať se neodkládá, kdo nekatolický víry ve městě je, ať se neprodleně oznámí, k tomu jisté osoby vybrány budou.“132

Ve stejném roce probíhala jednání mezi představiteli městské rady a jezuitskou obcí v Milevsku, aby se děkanem stal místní převor kláštera Martin Valaský. Do této doby probíhaly mše jednou za dvě až tři neděle. Žádosti bylo vyhověno a převor Martin se svého úřadu energicky ujal 6. srpna.133 Již 14. října vystoupil na zasedání městské rady o oznámil, že se domnívá, že „v městě Písku všichni lidé víry katolické jsou, ale že tomu tak není u: 1) Alžběty Švantlové: „sice ukázala cedulku, že byla u zpovědi u jakéhosi jezuity v Praze, ale je z toho zřejmé, že svátost oltářní nepřijala.“ Děkan tedy žádal, „aby ihned byla dána do arestu a tam tak dlouho setrvala, dokud od svého zpovědníka nedodá potvrzení o tom, co stále houževnatě tvrdí.“

129

Velmi podrobně popisuje toto A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl II., str. 311-312; rovněž je veden zápis v AM Písek, Radní manuál inv. č. 308, fol. 15A 130 AM Písek, Radní manuál, inv. č. 308, fol. 132B; Zde je 2. září téhož roku napomínána Alžběta Švantlová pro nekatolictví a ožralství. 131 tamtéž 132 AM Písek, Radní manuál, inv. č. 308, fol. 115A 133 AM Písek, Radní manuál, fol. 119B, 120A, 125A


Diplomová práce

Strana 44

2) Paní Reginy Žďárské, která „u sebe jakousi pannu z Drážďan přechovává.“ Zároveň žádal, aby pro toto nezákonné přechovávání nebyla trestána pokutou, „ale aby pro kostel jedno antipendium pořídila.“134

Arcibiskupovi se však jeho práce nelíbila, protože podle jeho mínění se nejvíce staral o klášter (snad ještě více než jeho předchůdce zvětšil majetek kláštera)135, ale u obce byl oblíben i pro svou povahu. Takže, když ho chtěl arcibiskup zbavit již roku 1644 děkanství, ponechal ho na přímluvu Píseckých do sv. Jiří. Prozatím ho úřadu nezbavil, ale vyhrožoval dalším termínem – sv. Havlem (r. 1645). Nakonec Martin Valaský odstoupil až roku 1648 sám.

Nový nástupce Rafael Delaminez se hned na počátku střetl názorově s obcí o školu. To bylo příčinou, že se několikrát o svůj úřad střídal s Václavem Vojtěchem Palatským z Kernštejna až do roku 1649, kdy se děkanství a kláštera ujal znovu na dalších pět let Rafael Delaminez, i když stanovená lhůta arcibiskupem byla do roku 1651. Když pak přišla do Písku zpráva, že chce arcibiskup děkanství řeholníkům odejmout a světským děkanem obsadit, ocitli se Písečtí v rozpacích, protože fara byla roku 1651 ohněm „zkažená a ještě nebyla vyzdvižena, v únoru učiněny povodní velké škody na mostu, pile, valše, tak, že musil padnout celý důchod na jich opravu a obci nebylo možno děkana bytem opatřiti.“136

Teprve na sklonku období, které je předmětem této práce, kolem roku 1648 (za posledních výše zmíněných děkanů) bylo s Píseckými ohledně víry mírněji nakládáno, začali se sami o katolickou víru ‚starat‘. Zakládali mnohá nadání k záduší, vznikala pobožná bratrstva či stavěli kaple, sochy,…. .

4.2.3 Národnostní poměry v Písku Písek se minulosti nikdy neuzavíral a ani nemohl (např. již vzhledem k tomu, že ležel na Zlaté stezce) vlivům zvenčí.

134

AM Písek, Radní manuál, inv. č. 308, fol. 136B; Regina Žďárská odevzdala na chudý lid ke špitálu svůj dvůr a spáleniště na Ohništích a ještě k tomu 70 zl.; Antipendium je zdobná (zpravidla vyšívaná ) textilní pokrývka- ubrus oltáře. 135 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl III., str. 105-107 136 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl II., str. 314


Diplomová práce

Strana 45

Od počátku 17. století pronikalo ve zvýšené intenzitě do jižních Čech obyvatelstvo žijící za hranicemi Šumavy a Českého lesa a odtud postupovalo do vnitrozemí. Během tohoto procesu se v Písku usadili některé rody: Merklové, Uebermesserové, Edlingerové, Edlmanové (původně Edlmonové). Rovněž se tu objevují rodiny, které ještě na ‚své‘ příjmení čekají, ale které charakterizuje jejich povolání např. Jakub uzdář. Dalšími cizinci ,profesí, byli solní, lazebníci, aj. Moc německých rodin asi v Písku nebylo, což by podporovala poznámka a narážka současně a tom, že děkan Ribbas se sice naučil obstojně česky, ale „německy neuměl a s těmi třemi, čtyřmi Němci, kteří ve městě byli, mluvil česky.“137 Jejich soužití s ostatními obyvateli bylo v intencích každodenního života a pravděpodobně bez výraznějších konfliktů, které by musela řešit městská rada (o čemž by byl bezpochyby učiněn i příslušný zápis). Je rovněž pravděpodobné, že se dokázali domluvit česky, čemuž by mohl nasvědčovat fakt, že v roce 1623 by Laurenc Edlmon jedním z radních konšelů.

Po druhé polovině 17. století se situace v užívání němčiny začala projevovat více a to i směrem k radním správám menších měst. Dovolím si uvést příklad, byť již nespadá do našeho sledovaného období (spíše na ‚dokreslení‘). 2. května 1659 vrátili krajští Píseckým jejich dopisy. Uznali, že byly sice dobře napsány, ale odvolávali se na zvláštní výnos místodržících, „aby krajští odesílali všechny vojenské spisy německy, poněvadž soldáti česky neumějí a pan Pempelfurt, jemuž ty věci při expedování přijdou, jest pouhý Němec.“ 138 Žádali tedy Písecké, aby přílohy přeložili do němčiny, protože jinak by ani kanceláří přijaty nebyly.

Další nepočetnou, dnešním slovem řečenou, menšinou žijící v Písku byli Židé. Od začátku stáli Židé zcela mimo dosah městské správy a měli uvnitř města zvláštní postavení. Poprvé bylo jejich postavení upraveno privilegiem krále Přemysla Otakara II. kolem poloviny 13. století, díky němuž byli vyňati ze soudnictví rychtáře či rady města a byli podřízeni přímo králi nebo zvláštnímu židovskému rychtáři, jehož později nahradil rabín. Židé byli vyloučeni z městského obchodu, ale ve městě mohli získávat nemovitosti. Na konci 16. století směli již provozovat některá řemesla, např. krejčíř, kožešník. Jako „servi camere“ platili králi zvláštní židovskou daň. Na královské komoře byla nadále podmíněna samospráva židovských obcí.

137 138

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 148 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 207


Diplomová práce

Strana 46

Po vydání protižidovských dekretů od dob Vladislava Jagellonského a následném vypovídání Židů z měst v letech 1557 a za zemí Koruny české v letech 1559 – 1567, byly samosprávy židovských obcí obnoveny až za Rudolfa II. Výjimkou trvalého zákazu však zůstala horní města a důsledkem

jejich vypovídání z královských měst bylo jejich usidlování se

v městech poddanských.

Pokusy sjednotit v 17. století židovské obce s městy nevyšla. V roce 1635 po trvajících sporech byly veškerá správa a hospodářství těchto obcí soustředěny pod kontrolu královského inspektora a rentmistra – katolíka. Sněmovní usnesení z roku 1650 dovolovalo existenci židovských obcí pouze tam, kde byl již od roku 1618 či po zvláštním souhlasu.

V Písku byli Židé bezpochyby od počátku existence královského města. První zmínka o nich byla z roku 1392.139 Bohužel více konkrétních údajů do 17. století chybí.140 Nelze je však vyloučit ze života města zcela, pokud zde nebydleli, pak do města docházeli alespoň na trhy.

Kolem roku 1620 byl Písek po vpádu císařských vojsk citelně vydrancován a domy i pozemky bylo možné velmi lacině skupovat. Tehdy se v zápisech objevilo jméno Jakuba Žabky z Mirotic s celou rodinou (manželka, dcera a dva synové), jenž v roce 1632 žádal hejtmana o svolení zůstat ve městě. 10. ledna 1636 byl Jakub Žid předvolán a vyslýchán městskou radou, kdo mu dal povolení se do města nastěhovat. Jeho odpověď, „že pro ty drancíře se sem dal, a že prý panu hejtmanu ohlašoval a že mu toho přijetí ráčí“ , přijali radní pozitivně a jen mu připomenuli, „aby svým náboženstvím jak on sám, tak lidé jeho, jak panu páterovi tak jiným protimyslnosti nečinil a kontribuci zapravil“.141 V roce 1639 ke třem rodinám (dcera i oba synové Jakuba Žabky uzavřeli sňatek) přibyly další dvě. Do Písku přesídlil z Prahy Žid Abraham s dvěma dcerami, které provdal a pod záminkou své zetě do města dostal.142 V našem sledovaném období 1618 – 1650 bylo v Písku pět rodin. Nebylo jim však dovolen zákup, pouze pronájem bytu a provozování obchodu, tzv. „špatné živnůstky“, což znamenalo

139

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl II., str. 327; Je zde připomínán jakýsi Aleš z Víckovic, který dlužil píseckým Židům 30 kop, dluh nezaplatil a převedl jej i s prodejem stejnojmenné obce Ondřeji z Kestřan, jenž dluh také nezaplatil. Pak následují ještě dvě konkrétní zmínky, a to: roku 1397 měl zde dům jakýsi Žid Markl a další: kolem roku 1497 zde žil Žid Majer Hořovský. 140 AM Písek, Inventář D I., Seznamy sousedstva, seznamy sirotčí, č.80, Písemnosti o věcech židovských 141 AM Písek, Radní manuál, inv. č. 308, fol. 61A 142 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl III., str. 327-328


Diplomová práce

Strana 47

obchod s peřím, kůžemi, veteší či „pod rukou“. V 17. století byl jejich obchod spojován i s kradeným zbožím a s tím i rostoucí kriminalitou.143

V 50. letech 17. století se jejich pobyt stal pro mnoho ostatních obyvatel města nepohodlný (lze předpokládat, že hlavní překážkou byla jejich víra) a snažili se je nejrůznějšími způsoby z města vypudit. Tyto snahy městských úředníků na jedné straně a dovolávání se práv Židů a protahování lhůt vystěhování se či jejich ignorování vůbec na straně druhé, se protáhly až do poloviny 80. let 17. století, kdy rozhodnutím podkomořího úřadu bylo Židům povoleno ve městě zůstat – „ byli pod ochranou města“ za předem stanovených podmínek (např. zákaz dovozu cizích piv do města, podrobení se rozhodnutí městské rady nebo placení ochranné daně, tzv. Schutzgeld; odtud označení „šucovní Žid“.144

143

Nejnověji k této problematice J. ČECHURA, Kriminalita a každodennost v raném novověku, Praha 2008 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl III., str. 330; Tato daň byla k roku 1690 určena následovně: Dva neosedlí Židé platili po zlatém, z žen po 30 krejcarech, z šesti dětí 15 krejcarů Marek Kavka (zeť Abrahamův ) platil za sebe 30 krejcarů, za ženu 15 krejcarů 144


Diplomová práce

Strana 48

4.3 HOSPODÁŘSKÉ POMĚRY Při zkoumání vývoje a sociální struktury měst a městského stavu hraje podstatnou roli stanovení počtu městského obyvatelstva, jeho pohybu, původu či hospodářského a společenského rozvrstvení. 145

Mezi výhody, které měšťanství poskytovalo, patřily základní svobody měšťanského stavu: 1) Soudní exempce neboli příslušnost k městskému soudu a kompetence tohoto soudu ve sporech městského obyvatelstva. 2) Svoboda majetku neboť měšťan neplatil poplatek panovníkovi za uznání jeho vrchního práva. Znamená to, že nepotřeboval souhlas k převodu nemovitostí – po smrti měšťana mohli příbuzní volně disponovat majetkem a to i v případě, že nestanovil poslední vůli. 3) Částečná svoboda od robot, trhu. Naproti tomu k jeho povinnostem patřilo placení obecních daní z domů, tzv. věčné platy, což byly v podstatě výpůjčky panovníkovi, vojenská služba na vlastní náklady. Situace se změnila po bitvě na Bílé hoře, především díky otázce náboženské, kdy se novou podmínkou pro přijetí do městského stavu stala příslušnost ke katolické církvi.146 V soudobé mentalitě se válka jevila jako živel či osud využívající moment překvapení.147 Představme si ilustrační příklad: „ Znenadání se odněkud vynořily menší vojenské oddíly, které se odtrhly od hlavního vojenského tělesa a blížily se směrem k městu. Reakcí obyvatelstva byl strach, poplach, panika a nakonec pokus o útěk pryč z města se vším nejcennějším, co ještě mělo. Když nepomohl spásný útěk, přešlo obyvatelstvo i do útoku a ve snaze přežít, páchali to samé, co žoldáci – rabovali, přepadávali zámožnější pocestné a často je i zabíjeli.“148

Připočteme – li epidemie, vysílení, špatnou hygienu, hladomory, jež se opakovaly, pak se nutně toto všechno muselo projevit již během války a následkem byl velmi citelný pokles počtu

145

E. SEMOTANOVÁ, Knihy městských práv – významný pramen předstatického období, in: Historická demografie 10, 1989, str.73-115 146 TÁŽ: str. 79; Po roce 1620 skládali novoměšťané také přísahu dědičné povinnosti, tzv. Iuramentum fidelitatis. 147 K této problematice např. M. KOLDINSKÁ: Válka a všední den. Odraz třicetileté války v životě české šlechty, in: Historie a vojenství 1/2001, s. 10 – 23 148 Obdobnou situaci popisuje během svého exilu Jan Jiří Harant ve svých Pamětech např. str. 77-78, 81-95


Diplomová práce

Strana 49

obyvatelstva na území Čech v první polovině 17. století, ale s tím i ruku v ruce pokles výroby, koupě a prodeje schopnosti měšťanů, celkový pokles ekonomiky města.149 Konec třicetileté války byl ve znamení hlubokého úpadku hospodářství a ekonomiky. I přesto, že až do válek Marie Terezie o rakouské dědictví (1740-1748) byl relativní klid, obnova prosperity královských měst postupovala velmi pomalu.150

4.3.1 Nový statut města V Písku byl tento pokles ještě umocněn roku 1623 zastavením královského města (po předchozích vyjednáváních Jindřicha Duvala Marradase s českou komorou o jeho zástavě) na základě smlouvy z 21. června 1623 Martinu de Hoeff – Huertovi a Filipu d’Areizaga v ceně 110.000 zlatých, přičemž 60.000 zlatých museli složit hned a zbylých 50.000 zlatých později. Ujednání obsahovalo body, i do budoucna, které Huerta zneužíval a jak Písečtí, tak i vdova po zesnulém Huertovi využili. 1. Aby měšťané slíbili poddanství, věrnost a poslušenství, sedláci však poddanství i člověčenství. (Později se Písečtí od sedláků v tomto bodě nelišili.) 2. Město nemají zástavní držitelé vydati, dokud jim 110.000 zlatých zaplaceno nebude. 3. Co vynaloží na stavení a lejstry dokáží, bude jim nahrazeno při výplatě. 4. Všechny škody skrze lid vojenský způsobené budou jim nahrazeny. 5. Císař slibuje město a panství nijakými břemeny neobtěžovati; a kdyby se něco takového stalo, nemá to míti platnost. 6. Výpověď na 110.000 zlatých má nejméně půl roku před tím oznámena býti; suma má být zaplacena v dobré minci151 (! Huerta platil tzv. ‚dlouhou mincí‘, čímž nesmírně vydělal) a při tom se mají všechny škody a náklady naraditi. 7. Dobytek a svršky, které by zástavní držitelé do panství přivezli, mají jim zůstati; a kdyby císař chtěl Písek doprodávati, mají být předkupníky.

Dočasná ztráta statutu královského města (trvající ve skutečnosti čtrnáct let) znamenala v praxi ztrátu všech dosavadních privilegií.(Ta byla Písku navrácena roku 1641 císařem 149

J. GRULICH, Populační vývoj a životní cyklus venkovského obyvatelstva na jihu Čech v 16. až 18. století, České Budějovice 2008, str. 100 150 Z. KALISTA, Století andělů a ďáblů. Jihočeský barok, Praha 1994, str. 200; např. v roce 1607 se v Písku nacházelo 230 domů. V roce 1757, tj., více než sto let po válce, jich zde bylo 225. 151 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl i., str. 130; Huerta platil tzv. ‚dlouhou mincí‘, čímž nesmírně vydělal, protože jak praví Sedláček vydělal asi 4/5, tak by celá zástavní hodnota Písku činila přibližně 8.000 zlatých v dobré minci.


Diplomová práce

Strana 50

Ferdinandem III. a město bylo opět přijato mezi města královská. K tomu ještě přibyla roku 1650 dvě nová privilegia, povolující konat výroční trhy). I Písek po válce zažil svou konjunkturu, přestože nebyl tvořen např. velkým dominiem, jež by tvořilo jeho hospodářskou základnu 152 a příliv obyvatel, kteří se usazovali v zaniklých předměstích, protože pozemky tu byly levnější a stavby, vzhledem k lokalitě, mohly být skromnější, než ve vnitřním městě. Opět začalo platit, že Písek stával tržním centrem s rozvinutou řemeslnickou výrobou, které ‚navazuje přetrženou nit‘ na předválečné tradice a hodnoty.

4.3.2 Pivovarnictví Právo várečné, nebo – li právo vařit pivo a dělat slad ve městě Písku bylo uděleno již Janem Lucemburským 17. března 1327.153 Ve starších dobách si každý měšťan vařil pivo ve své režii a domácnosti sám. Po vydání Svatováclavské smlouvy zřídila obec pro méně zámožné měšťany v zadní části hradu královský pivovar, kde bylo povoleno chudším měšťanům za malý obnos si pivo svařit. Právo vařit pivo a mít podíl na společném pivovaru bylo spojováno s vlastnictvím měšťanských domů, takže ziskem či ztrátou téhož domu se získávalo nebo naopak pozbývalo právo várečné a podíl na pivovaře. Tyto domy byly nazývány právovárečnými a byly asi čtyřikrát dražší při případném prodeji než jiné domy.

Po prvním povstání v roce 1547 byla města nejprve všech práv a privilegií zbavena, ale postupně jim byla z ekonomických důvodů vracena pouze práva a privilegia hospodářského rázu a ještě stím rozdílem, že byla města nucena platit zvláštní daň, tzv. posudné z každého sudu piva. Tato daň se platila až do roku 1820.

Třicetiletou válkou bylo celé město de facto zničeno a veškeré živnosti a řemesla téměř zanikly nebo pozastavily svou činnost. Když město dostal v zástavě Huerta, mohl ve městě a vařil pivo sám, ostatních osm sousedských pivovarů mělo tuto činnost zakázanou. Jelikož bylo po událostech letech 1618 – 1620 ve městě a okolí málo obyvatel, vařil do roka pouze dvacet várek, což představovalo přibližně 260 věder.

152 153

Z. KALISTA, Století andělů a ďáblů. Jihočeský barok, Praha 1994, str. 210 AM Písek, Městská kniha privilegií č. 4 – skořicové barvy


Diplomová práce

Strana 51

Po jeho smrti a vydáním Majestátu Ferdinandem III., s tím znovu nabytými privilegii a právy roku 1641, bylo mezi jinými potvrzeno výhradní vaření piva v královském městě Písku, ale bylo povoleno pouze katolickým měšťanům. Po skončení války, jak již víme, upadlo celé město do obrovských dluhů a věřitelé chtěli získat alespoň výnosy z vaření piva. Nakonec byla obec nucena „svým sousedům žebravým vzít všechny várka k obecné potřebě je obrátiti.“154 Následkem toho byla ještě větší chudoba pro obec a tím i nemožnost splácet dluhy a úroky z nich. Obrátili se tedy opět Písečtí na radu na komoru do Prahy, která vyjednávala s věřiteli. Písečtí naříkali, „že nikdo při městě Písku se osazovati a domů tu četných prázdných ani za desátý peníz ceny spravedlivé koupiti nechce“ a žádali, „aby věřitelové neměli žádného práva na pivovar, poněvadž vaření piva jest vlastně měšťanská nejpřednější živnost,………a aby císař v povinných kontribucích, skrze rozptýlení měšťanů a vaření piva nezúčastněných, důchodu svého pozbyl, poněvadž se to především císaře a celého království Českého dotýká,……… .“155 Císař po zralé úvaze nakonec nařídil roku 1670, aby byl pivovar z placení dluhů věřitelům vyňat.

154 155

AM Písek, Radní manuál 309, fol. 53B J. MATZNER, Výroční zpráva obecních vyšších reálných škol v Písku, Písek 1892, str. 26-28


Diplomová práce

Strana 52

4.4 PODOBA MĚSTA

4.4.1 Městská samospráva Ať v dobách mírových nebo válečných, vždy byla města a život v nich někým či něčím řízena. Než se podíváme trochu blíže na tu v Písku, bylo by dobré si uvědomit souvislosti obecnějšího rázu. Nic totiž nefunguje samo od sebe a je zpravidla někým řízeno. V období předbělohorském byly základním fórem stavů zemské sněmy, jejichž kompetence byly, postupem doby a blíže k Bílé hoře, stále více omezovány a kontrolovány královskými komisaři. Hlavním předmětem jejich jednání byly berně. Od konce 17. století však panovník začal ukládat nové, ponejvíce nepřímé berně, ty mohly být vymáhány již bez souhlasu a povolení zemských sněmů, čímž se jejich pravomoc nakonec omezila na tzv. kontribuci neboli pozemkovou daň. Dále sněmy jednaly o svolání zemské hotovosti, dluzích, hospodářských záležitostech, obchodu atd.

Bitva na Bílé hoře znamenala zásadní přelom tedy i v dějinách správy nejen měst, ale českých zemí vůbec. Touto porážkou byly na jedné straně dány předpoklady k omezení stavovských práv a tím na druhé straně vzrůstala absolutistická moc panovníka. Panovník se stal vlastně jediným zákonodárcem a tím zároveň stoupl význam centrálních úřadů, které měly své sídlo ve Vídni. Jejich rozhodnutí se do Čech dostávalo prostřednictvím české dvorské kanceláře. Ta také sídlila ve Vídni a stala se jediným úřadem jsoucím ve stálém styku se dvorem. V jejím čele stál nejvyšší kancléř, ale i když byl vybírán z příslušníků panského stavu, stal se výlučně zeměpanským úředníkem, jmenovaný králem na pět let. Přísahu skládal výlučně panovníkovi a jeho dědicům, ne stavům. Stejně tomu tak bylo v případě ostatních nejvyšších úředníků např. nejvyššího purkrabí, nejvyššího zemského hofmistra, zemského podkomořího, prezidenta nad apelacemi či prezidenta české komory.


Diplomová práce

Strana 53

Zemští podkomoří ve sledovaném období:156 stal se podkomořím před rokem 1603 a byl Purkart Točník z

jím do roku 1619, kdy mu byly stavy

outec

všechny úřady odňaty, neboť byl katolík. podkomořím byl v období 16169- 1620; Prokop Dvořecký z Olbramovic

ustanoven za povstání, nato byl odsouzen a sťat 21. června 1621. podkomořím byl 1623 – 1624; zemřel r.

Kryštof Vratislav z Mitrovic

1645. podkomořím byl zvolen 24. února 1624; jmenován byl komisařem a horlivě se snažil

Přibík Jeníšek z Újezda, pán na Březnici

o rekatolizaci v jižních Čechách, o čemž svědčí založení jezuitské koleje v Březnici. Později se stal král. místodržícím a v roce 1640 nejvyšším písařem.

Jan Jiří Chanovský z Dlouhé Vsi na Rábí

Oldřich Sezima Skuhrovský ze Skuhrova

Mikuláš z Gerštorfu

podkomořím byl zvolen 11. srpna 1640 a byl jím až do své smrti v dubnu 1647. podkomořím byl zvolen 22. května 1647; v r. 1651 se stal nejv. písařem a místodržícím. podkomořím byl zvolen 7. července 1651; ve své funkci byl jen krátce

Nejenom, že česká dvorská kancelář byla nejvyšším správním orgánem, byla současně i nejvyšším soudem všech zemí českého státu, protože měla jako jediná nadřízené postavení nad všemi soudy a úřady. Přes ni byla připouštěna odvolání proti rozhodnutí všech nižších úřadů ke králi, např. suplikace, revize atd. Obráceně šla přes ni taková rozhodnutí, která se týkala českých zemí, např. nové zákonodárství, organizace úřadů, finanční záležitosti atd. 17. ledna roku 1622 byl kancléřem zvolen český šlechtic Karel I. z Lichtenštejna. Když roku 1625 odjížděl do Vídně, byli správou země pověřeni místodržící, kteří začali od té doby pravidelně úřadovat. Finanční správu v Čechách vedla česká komora a nikoli dvorská kancelář. 156

Údaje jsem převzala od A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl II., str. 343


Diplomová práce

Strana 54

Jak jsem již výše naznačila české země byly ovlivňovány rozhodnutími dvora zprostředkovaně českou dvorskou kanceláří, ale obyvatelé se o nich dozvěděli prostřednictvím městských rad. Podívejme se tedy na ně, jak fungovaly, co ovlivňovaly a řídily a v neposlední řadě si udělejme malý obrázek i tom, jací ji tvořili lidé.

Základy městského práva vznikaly již ve středověku mimo naše území a k nám byla přenesena jako právo obyčejové. Důležitou součástí těchto zvyklostí bylo právo zvláštní samosprávy v podobě rychtáře. Naše města tvořila dva právní okruhy vzhledem ke zmíněným městským právům: 1) severoněmecký (též magdeburský), který ovlivnil města severně od stanovené hranice a 2) jihoněmecký (též norimberský), který ovlivnil města jižně od stanovené dělící hranice tvořené města. 157 V 16. století však již výrazně převažovala města řídící se pražským právem. Jednotný charakter městského práva se týkal pouze jeho základních rysů, neboť každé město tvořilo samostatnou jednotku, která si zachovávala své zvláštnosti.

Se vznikem a podobou městské samosprávy souvisí také sociální struktura měst. Nejzákladnější rozdělení bylo určováno zejména společenským postavením a výší majetku. Procentuálně nejmenší skupinu tvořil městský patriciát, z něhož se z velké části rekrutovala městská rada, největší skupinou byly střední vrstvy, téměř 70% obyvatel města. Skupina majetkově a sociálně rozděleného řemeslnického, obchodnického a dalšího obyvatelstva a skupina nejdynamičtější. Poslední skupinu tvořila tzv. městská chudina, jež byla uvnitř města v podstatě bezprávnou skupinou.

Nejdůležitější pro fungování života městské správy byl vznik a zformování městských rad, které měly celou řadu znaků, jimiž se vyznačovaly. K těm vnějším znakům patřila stavba radnice (než však byla budova radnice vybudována, „úřadovalo“ v některém z konšelských domů), kde byla umístěna truhlice s městskými privilegii, městské knihy, finance nakonec tam přesídlil rychtář (později městská rada) a kde byla uložena také městská pečeť. Na radnici byla trvale přenesena také činnost městského písaře.

157

Z. HLEDÍKOVÁ – J. JANÁK, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989, str. 236; Pomyslnou hranici mezi oběma právními okruhy tvořila města: Chomutov, Louny, Slaný, Malá Strana – Praha, Kolín, Kouřim (tato dvě přešla záhy na právo jihlavské ), Polička, Olomouc.


Diplomová práce

Strana 55

Rada byla vlastní samosprávný orgán města, který byl volen samotným městským patriciátem a králem nebo podkomořím byla potvrzena. Avšak volba konšela byla již zásadně vázána na plné městské právo. „Voleni bývali měšťané letití a k tomu způsobilí, aby spravovali statek městský.“ 158

Toto právo měl pouze ten, kdo ve městě trvale sídlil, vlastnil v něm

nemovitost a platil městský census nebo též šosovné, což byla pravidelná roční daň. 159 Další doplňující požadavky byly např. kvalifikace konšela, majetková hranice nebo vyloučení některý tzv. nečestných řemesel.160

Rada byla složena z konšelů, kterým jeden z nich předsedal. Konšelé se v předsednictví střídali, přesedající konšel byl jmenován purkmistrem. První purkmistr roce, dosazený podkomořím na první místo byl nazýván primas nebo také primátor161 , jemuž připadla správa městského hospodářství, na které dohlíželi ještě tzv. starší obce. Na početnosti rady 4 – 12 členů, podle velikosti města pak závisela délka funkčního období purkmistra.

Městští písečtí primasové ve sledovaném období: Václav Vroutecký, jinak Žatecký

roku 1610; zavražděn 30. září 1620

Zikmund Švantle

roku 1614, 1618; též zavražděn 30. září 1620

Jan Mitys

1620

Lukáš Lucius Vodňanský, jinak Varhaník

1621 – 1633 a 1634 – 1644

Adam Šnejter

1633 – 1634

Jan Uebermesser

1644 – 1645

Martin Aleš Troyer

1654 – 1668

Na radě závisela úprava řemeslnické činnosti ve městě, plně jí zůstaly podřízené cechy, např. jmenovala oficiálně nové cechmistry, regulovala cechovní statuta aj. Rovněž vybírala všechny daně a poplatky, které byly od města požadovány, soustřeďovala je ve své pokladně a odtud je ve stanovených termínech předávala podkomořímu nebo zvlášť k tomu určenému písaři. Z úhrnu vybrané daně město pak financovalo jak vlastní potřeby, tak odvádělo stanovenou daň

158

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl II., str. 359 Census byla daň zpravidla všeho osedlého obyvatelstva, jehož daňovým základem byla stálá nemovitost ve městě nebo přiměřený lán. 160 Obecně k problematice např. R. van DÜLMEN, Kultura a každodenní život v raném novověku. (16.-18. století) Díl II. Vesnice a město, Praha 2006 161 Z. WINTER, Kulturní obraz z českých měst. Život veřejný v XV. a XVI. věku, díl I., Praha 1890, str. 115; Někdy býval primas také nazýván předním purkmistrem, protože jako první přebíral úřad purkmistra a ten šel od prvního po posledního konšela. 159


Diplomová práce

Strana 56

králi. Ve zvláštních případech (požár, válečné či živelné zpustošení) přenechával král městu na určitou dobu výnos ze speciálních berní. S rozvojem městské administrativy se městský písař stal ve větších městech stálým zaměstnancem (tak tomu bylo i v Písku) a v malých městech byl současně i správcem městské školy.

Městští písečtí písaři ve sledovaném období: Jakub Hercinský

období 1616 – 1617 druhý písař, 1617 radní písař

Jakub Italides Kralovický

období 1623

Václav Podcetenský Václav Vokůrka

období 1623 – 1624

Jan Karmazin

období 1626 – 1628; od r. 1635 důchod. písař na píseckém panství

Pavel Hamata

období 1628 – 1643; později král. rychtář

Matyáš Hládecký z Kadlštorfu

období 1644,1645; poté prokurátor v Písku a od r. 1659 písař ve Volyni

Zachař Krocín Mgr. Daniel Martin

období 1645 outec

období 1650 – 1656

Jindřichohradecký

Po porážce povstání v roce 1547 došlo ke změnám ve fungování měst a jeho městské správy. Předně plné podřízení měst zprostředkovanému dohledu krále bylo jen důsledkem toho, že města byla prohlášena královskou komorou. Města byla postižena hospodářskými sankcemi, které spočívaly v konfiskaci pozemkového majetku, odevzdání městských i zádušních důchodů králi. Nakonec byly tyto sankce poměrně brzy postupně rušeny a většinou plně vše vráceno. Na druhou stranu městům nebyla vrácena městské a cechovní privilegia.

Co se správy města dotýkalo, byla vydána nařízení na její reorganizaci. Císař jmenoval svého hejtmana, kterým byl příslušník šlechty, jehož úkole bylo dohlížet na veřejný a politický život ve městě. V Prácheňském kraji krajskými hejtmany, v námi sledovaném období, byli zvoleni (zpravidla byli voleni rok co rok jeden příslušník panstva a druhý rytířstva):


Diplomová práce

Strana 57

stav panský

stav rytířský

Ferdinand Rudolf hrabě Lažanský z Bukové (1640) Adam Hynek Vrabský z Vrábí na

Jan Václav Běšín z Běšin na Kožlí (1640, 1641)

Jan Václav Běšín z Běšin na Kožlí (1642, 1643)

Drahenicích (1642, 1643) Jan Vilém ze Švamberka (1643, 1644)

Mikuláš Deym ze Stříteže (1643, 1644)

Adam Hynek Vrábský z Vrábí na

Jiří Mikuláš Dlouhoveský z Dlouhé Vsi na

Drahenicích (1644 – 1648)

Zavlekomě (1644 – 1646)

František Ignác hrabě z Rozdražova

Jan Kořenský z Terešova na Radomilicích a

(1645, 1646)

Chřešťovicích (1646, 1647)

Jiří Vratislav z Mitrovic a na Protivíně

Adam Loubský z Lub na Myšlíně (1647, 1648)

(1648 – 1650)

Jan Václav Běšín z Běšin (1648 – 1650) František Ignác hrabě z Rozdražova

Mikuláš Deym ze Stříteže (1650)

(1650 – 1652)

Albrecht Beneda z Nečtin (1650- 1652)

Pro dohled soudní, správní i policejní byl jmenován královský rychtář. Ten byl přísahou zavázán pouze králi, ale podřízen byl hejtmanovi. Jeho úkolem bylo dohlížet na veškerý život ve městě, zejména na královské finance. Pravidelně zasedal v městské radě, sledoval její průběh a o výsledcích informoval zprostředkovaně krále.

Královští rychtáři v námi sledovaném období: Jan Hradišťský Jan Jandas Matyáš Stefanides Blovský Jiří Vilém Hrdlička Velvarský Jan Uebermesser

1617 – 1618 zabit 30. září 1620 jeho úřad zástavou pominul 1642 – 1646 správce rychtářství od září 1646, poté „ JMC přestavený rychtář“

Samuel Bartovic

1647 – 1649

Adam Šnejter

1649 – 1663


Diplomová práce

Strana 58

Po roce 1620 se toho v městské radě a jejím fungování moc nezměnilo. K obnově městské samosprávy v podobě jakou měla v druhé polovině 16. století došlo navrácením privilegií roku 1627 nejprve pro Staré a Nové město pražské a v roce následujícím i ostatním městům. Novinkou bylo, že členem rady se mohl stál pouze katolík. Rada města se stala hlavně odpovědnou za hospodářskou a finanční správu, pod stálým dohledem rychtáře, primátora a jednoho staršího obce. Pravidelné roční vyúčtování bylo předkládáno přímo české komoře nebo podkomořímu, ne tedy radě. Nadále radě zůstával zachován dohled nad cechy, které v této době prodělaly značný úpadek. Po prodeji rychty Píseckým v roce 1437 rychtářem Maternou 162 , si obec jmenovala každoročně svého městského rychtáře, který měl na starost „nižší policii“ a tento úřad trval v Písku až do roku 1788, kdy byl k tomu založen královský úřad a policejní moc byla přenesena na některého z konšelů, jemuž pomáhal rotmistr, který měl dohled nad policejními strážníky.

Zmínila jsem se o několika málo vnějších znacích, které byly nedílnou součástí každá městské samosprávy. Jedním z nich byla budova radnice. Poprvé je doložena z roku 1407 a bývala v raně gotickém domě č. 38, což byla i původní rychta, na jižní straně Malého náměstí. V roce 1509 zřídilo město radnici v královském hradě. Současná barokní radnice byla postavena na místě bývalé renesanční městské sýpky.163

V období zástavy Písku Huertovi byl patrný jeho zásah i do obecních záležitostí. Jelikož během válečných let byl v Písku málo obyvatel, nutil Huerta radní, aby přijímali do města co nejvíce lidí, kteří by se chtěli zde usadit a byly jim v tomto duchu udělovány zvláštní výsady např. ohledně neplacení daní nebo provozování živnosti. V radních manuálech jsou o tom pouhé poznámky, proč situaci radní dále v zápise nešetřili se lze jenom domýšlet. „Eliáš Husenecký za souseda na poručení Dona Martina přijat.“ Či „Martin Vinohorský přinesl poručení od Huerty,

162

V roce, kdy byla rychta prodána Píseckým se rozcházejí s udáním roku tohoto prodeje A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl II., str. 358 a Z. HLEDÍKOVÁ – J. JANÁK, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989, str. 241; Jedná se s největší pravděpodobností o záměnu jmen v čase. Materna st. byl rychtářem roku 1410 a zemřel kolem roku 1420, je tedy zřejmé, že on rychtu v roce 1427 (tak, jak je uvedeno v Dějinách správy ) prodat nemohl. Mohl ji tedy daleko pravděpodobněji prodat až jeho syn Materna, který se úřadu ujal v roce 1437 a témže roce ji prodal (tak jak uvádí A. SEDLÁČEK ). Pro tuto teorii svědčí ještě jeden fakt, a to, že mezi otcem a synem, úřadoval v roce 1422 jakýsi Mikuláš a po něm Ela Maternová, vdova po Maternovi st., která však Písek opustila s jakýmsi Matouškem v roce 1424. 163 K. KUČA, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2002, str.126-149


Diplomová práce

Strana 59

aby mu živnost městská propůjčena byla, též kontribucí žádných neplatil.“164 Avšak to, že se mohli usadit, zaplatili zpravidla předem stanovenou částkou 10 krejcarů. Ale ani po Huertově smrti se Písečtí příchodu nových obyvatel, kteří se chtěli usadit moc nebránili. Byl přijat např. kovář Jan z Putimi za městského souseda 165 , kožešník Jan Molenda166 , Jan Kantorovský, Jiřík Edlinger, Jakub Kučera167. Byli i tací usilovali o propuštění z města do jiného.168

Jiným příkladem zasahování Huerty (a to mu ještě Písek nebyl ani zastaven) do radních záležitostí způsobem, jaký ještě v Písku nezažili, se stal 16. června 1621, tehdy Anna barvířka prodala vesnici Adamu Jiršovi svému manželovi a jej z přijetí peněz ‚kvitovala‘. V Huertovi dřímal možná skrytý byrokrat, protože mu neušel žádný záznam v městských knihách, které buď glosoval nebo, jako v případě Anny barvířky roztrhl s přípisem: „Nemohla prodat ani žádný koupit bez povolení vrchnosti.“ 169

Dalším výrazným, pro Písecké velmi nešťastným, obdobím, bylo zvolení Mikuláše Čejkovského hejtmanem v prosinci 1633. Podle jeho rady nechal Huerta znovu šacovat (= odhadnout) celý majetek všech občanů a výsledek: z každé kopy šacuňků požadoval jeden krejcar od každého souseda. Proti tomu se vzepřeli i radní a byli ochotni opustit nejen svůj úřad, ale dokonce město. Když to primas Huertovi oznámil, nic nepořídil, naopak dostal výše zmíněné poručení. „Kdo by měl domění, že byl vysoko šacován, může si stěžovati.“170 Usnesli se napsat pánu suplikaci a primátor ji v tom nebránil. V této chvíli se opřel i primas do městského rychtáře, že je bázlivý, že je vlažný v konání svých povinností, na pana primase ukazuje, žádným právem neporoučí.“171

Tím to však neskončilo, hejtman Čejkovský žádal, aby byly obnoveny v městských knihách všechny gruntovní zápisy, to proto, aby byly obnoveny všechny ‚staré‘ platy, všichni měli povinnost poslat ze svého domu jednu či více osob na roboty. Avšak ani se samotnými radními nejednal lépe. Když byl Nikodém Jistebnický poslán ještě s Lukášem Vodňanským a Pavlem Hamatou 19. ledna 1635 do Sušice zaplatit kontribuci, nejprve jim nadával do „kluků a šelem“, poté zesílil nadávky a označil je za „zloděje a zrádce“, nakonec „chtěl za nimi sekerou řeznickou 164

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 121 a též AM Písek, Radní manuál 306 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 159B 166 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 175A 167 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 182A 168 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 175A; Byl jím Antonín Rezek, jenž chtěl odejít do Nového Kolína. 169 AM Písek, Městská kniha č.9, fol. 189A; V této knize je takových přípisů, i pozdějšího data mnohem více. 170 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 22B-23A 171 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 23A 165


Diplomová práce

Strana 60

házeti.“172 Vrcholem a pomyslnou kapkou přeteklého poháru trpělivosti bylo oznámení, nyní již plnomocného regenta, 23. srpna téhož roku, že rada má zákaz scházet se bez jeho vědomí.173

Písečtí si tedy stěžovali přímo u české komory. (Když se to Čejkovský dozvěděl, nešetřil nadávkami a tak zrádci, šelmy a psi byli všude přítomní.) Jestliže v předchozích letech byli Písečtí, co se stížností na vrchnost týkala, většinou neúspěšní, tentokrát tomu bylo obráceně a Huertu asi příliš nepotěšila ‚domluva‘ nejen od české komory, ale i od císařského dvora, kdy mu bylo připomenuto, „že jemu tito statkové ne pro sužování lidu pod záminkou, že by rebelovali, ani pro trest za rebelii, kteráž se jim ani více připomínati nemá, ale toliko proto podstoupeni byli, aby užitkův zatím obyčejných z nich vyplývajících dotud požíval, dokud dluh jemu od komory české se nevyplatí, následovně toliko místo úroků.“174

To už si nemocný Huerta asi uvědomil, že se nad ním ‚stahují mraky‘, protože se nebránil obnoveným prosbám radních za znovu vybavení Písku. Na českou komoru byla tedy poslána nová žádost.175 Již 6. května 1637 sepsala dvorská komora zprávu císaři, jak by měl Písek být vybaven. Pak nabraly události rychlý spád. 13. května císař Ferdinand III. nařídil, aby byl Písek ‚vysvobozen‘ a jako komisaře při jednání s věřiteli jmenoval Jindřicha Hýzrleho z Chodů a Mikuláše Deyma ze Stříteže, dále bylo nařízeno, aby byl Písek s panstvím odhadnut a Písečtí měli vyhotovit seznam věřitelů a pořizovacích cen veškerého majetku.

To již bylo patrné, že vybavení Písku bude úspěšné a tak si dodali odvahy a do Prahy docházela další a další oznámení o Huertových ‚zločinech‘. 1) Poddal se dobrovolně, že vydá všechny urbáře, téhodní cedule a hlavní počty z doby zástavy (1623 – 1637),aby se vědělo, co přijímal, ale nedal nic. 2) Jiří Vacík odkázal svůj spálený dvůr ke kostelu (sv. Václava), ale Huerta nejen toho nepotvrdil, nýbrž i některá pole, louky a něco obilí pobral. 3) Velmi starý, ale dobře stavěný špitál za mostem rozboural a jeho důchod k faře obrátil. 4) Předměstí a v něm okolo 150 domův, dvorův a chalup a v městě 34 domův (některé vdov a sirotkův) rozboural a zničil, ze bran a bašt cihelné krovy, které byly ozdobou města, sebral, tak že tím škodu několika tisíc zlatých způsobil. 5) Huerta konfiskoval také statky sirotčí. 172

AM Písek, Radní manuál 308, fol. 36B, též A. SEDLÁČEK, Dějiny, str. 150 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 36B 174 J. MATZNER, Královské město Písek. Průvodce městem a okolím, jakož i dějiny jeho, Písek 1898, str. 100 175 AM Písek, Radní manuál 308, fol.69A,B 173


Diplomová práce

Strana 61

6) Zakázal statky bezdětných odevzdávati oprávněným dědicům a sám je pro sebe zabíral. 7) Bral chudým sousedům pole a obilí. 8) Vybíral komorní plat a sám ho užíval. 9) Odňal radě pečeť a městské knihy. 10) Zavedl nebývalá mýta a cla. 11) Bral užitky z prodeje vína a od řezníků i z pokut. 12) Majitele 89 spálenišť nutil, aby platili kontribuce. Atd.176 Prvních osm článků bylo posláno Huertovi, aby se k nim vyjádřil. Nenašla jsem zápis, že by se k této záležitosti vůbec vyjádřil. Než byly jeho zločiny souzeny, přibyl k nim ještě jeden – bezdůvodné zabavení dvora Švantlovského.

4.4.2 Proměny a obnovy městské rady Rok 1620 – pouhá zmínka o obnově městské rady : •

Královský rychtář: Zikmund Švantle, Jan Jandas

•

Primas: Václav Vroutecký

•

Purkmistr: Ondřej Žďárský

Rok 1621 – •

Hejtman: Jan Častolár

•

Primas: Lukáš Vodňanský (Varhaník)

Rok 1622 – •


•

Primas: Lukáš Vodňanský

•

Purkmistr: Václav Vočadlo

Rok 1623 – složení celé konšelské rady (viz Příloha 2); Jde o jeden z mála úplných zápisů. •


•

Rychtář: Matyáš Stefanides Blovský

•

Primas: Lukáš Vodňanský (byl sám dvanáctým konšelem)

•

Purkmistr: Václav Vočadlo

•

Konšelé: 1. Matěj Hlava

176

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 157 fol.85A


Diplomová práce

Strana 62

2. Martin Vinohorský 3. Martin Vodňanský 4. Petr Wolfart 5. Nikodém Jistebnický 6. Viktorin Švantle 7. Václav Celestýn 8. Jiří Krejsa 9. Adam Makovička 10. Laurenc Edlmon •

Městský písař: Jakub Italides Karlovický

Poté se v záznamech Radních manuálů nic podobného dalších deset let neobjevuje. Vždy jde o zmínky některých jmen a funkcí. S největší pravděpodobností Huerta snížil počet konšelů z obvyklých dvanácti na čtyři. 13. srpnu 1623 byla městská rada obnovena za přítomnosti Maxmiliána Pechlara z Meininku (kapitán pěšího pluku) takto: hejtmanem byl opětovně zvolen Jan Častolar a k němu byli dále zvoleni Joan Gossue (rytmistr), Jan Albrecht Stříbrský z Rovin a primasem Lukáš Vodňanský. 177 Až v roce 1633 se uvádí konkrétní jména a změny v úřadě. Rok 1633 – byla projednána žádost městského rychtáře Šimona Strejce za propuštění z úřadu (s žádostí byl také seznámen Huerta) a současně s ním byl propuštěn z primátorské hodnosti Lukáš Vodňanský. •

Rychtář: Jindřich Hamata a jeho pomocníky byli: Jan Miller a Václav Mach

•

Primas: Adam Šnejter

Rok 1634 – složení obnovené celé konšelské rady, jmenované hejtmanem Čejkovským. Poprvé jsou zaznamenáni i Starší obecní. Primas přednesl k obnovenému úřadu ‚vinš‘ a s ním předal Adam Šnejter panu primasovi obě pečeti.178 •

Rychtář: Jindřich Hamata

•

Primas: Lukáš Vodňanský

•

Purkmistr: Nikodém Jistebnický

•

Konšelé: 1. Adam Šnejter

177

AM Písek, Radní manuál 306; též A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 133, též J. MATZNER, Královské město Písek. Průvodce městem a okolím, jakož i dějiny jeho, Písek 1898, str.90 178 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 32A


Diplomová práce

Strana 63

2. Pavel Kučera 3. Václav Celestýn 4. Václav Žlutický 5. Jan Uebermesser 6. Lukáš Pražák 7. Bohuslav Kroupa 8. Tomáš Koudele 9. Vojtěch Štěchovský 10. Václav Mach •

Městský písař: Pavel Hamata

•

Starší obecní: 1. Václav Vočadlo 2. Jan Miller 3. Duchoslav Slavík 4. Jiří Krejsa 5. Václav Raus 6. Šimon Strejc

Další období je opět těžko zmapovatelné. Záleželo i na Huertovi, koho do úřadu na přední posty ‚doporučil‘ nebo ‚navrhl‘. Situace se změnila až po jeho smrti (13.12.1637), když na zasedání rady po novém roce 1638 bylo odsouhlaseno, aby se vrátili k ‚tradici‘ , aby se páni radní střídali v úřadu purkmistrovském po měsíci, bylo vše jednomyslně odsouhlaseno.179 16. října 1638 bylo z císařova rozhodnutí město prohlášeno městem krajským a nadále v sequestraci. 27. října oznámil primas radě obsah této rezoluce, jíž bylo město vyvázáno z Huertova poddanství a zároveň připomněl hrozivou výši dluhu 160.000 zlatých. Na radu rychtáře Jana Millera se shodli na nezbytnosti obrátit se o radu na vyšší místa „o milost, jak k té svobodě, by se ty dluhy zapraviti měly.“180 Na to se vypravili primas Lukáš Vodňanský a Nikodém Jistebnický do Prahy, aby žádali o pomoc u nejvyššího komorníka.

V téže době se vdova po Huertovi Anna Marie Vejdovny, nyní provdaná Donínová, začala domáhat svého dědictví. Následující požadavky Anny Marie buchhalterie komory pečlivě prozkoumala a postupně mnoho z nich, pro nemožnost řádného doložení, zamítla.181 Po mnoha 179

AM Písek, Radní manuál, inv. č. 308, fol. 96B-97A AM Písek, Radní manuál, inv. č. 308, fol. 141A 181 Nároky Anny Marie Donínové i jejich zamítání – A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 165-167 180


Diplomová práce

Strana 64

vleklých jednáních byla část jejích nároků vyřízena v roce 1642.182 Další jednání mezi ní a Píseckými o náhradě z domů a statků na její jméno koupených a nezaplacených se vlekla až do roku 1659. Ze změn majitelů některých domů v Písku je patrné, že od poloviny 17. století byla většina těchto sporných domů a gruntů již v držení ‚sousedském‘.

V létě 1641 sepsali Písečtí radní poslední prosebný dopis ohledně vybavení města a poslali jej císaři. Císař Majestátem, vydaným 23. července 1641 v Řezně a v němž se mimo jiné praví, „že sice Písečtí pro účastenství v rebelii své svobody propadli, ale protože osoby ty, které toho přečinění příčinou byli, na větším díle pomřeli a potomkové jich toho srdečně želejíce nejen ke katolickému náboženství přistoupili, nýbrž i v něm setrvali a věrnými poddanými býti připovídají…………, za město čtvrtého stavu užívající vysazuje a vyzdvihuje svobody jich tak, jak jim l. 1547 navráceny byly.“, obnovil městu Písku statut královského města se všemi privilegii.183

Městská rada po celou dobu války měla povinnost platit berně, kontribuce a odvádět i jiné daně. Kromě toho byli Písečtí neustále upomínáni, aby platili dluhy nebo alespoň úroky z nich. Každou chvíli umořovali dluh jinde si vypůjčenými penězi a zároveň získat někde nebo něčeho peníze na potřeby samotného města, na jeho nejnutnější opravy. Šetřilo se jak se dalo. Byla odmítnuta žádost z Kašperských hor na dodání soli pro potřebu obce, s tím, že dodání soli bude zajištěno zdejším občanem Janem Bečvářem.184

Jejich velkou starostí byly i přípravy na císařovu dvojí návštěvu v Písku. Snažili se ze skromných prostředků nic nezanedbat a uctít císaře ‚jak se patří‘. Měl to být v podstatě i jejich dík za znovu vybavení Písku statutem královského města a privilegii i snahou pomoci umořit alespoň částečně dluhy. Úředníci sháněli nejenom čisté ubytování, ale museli se postarat o pohoštění.185 První zástavku císař učinil z Lince do Prahy 24. července. Během ní, když uviděl schátralé, rozbořené a poloprázdné město, padla nevinná císařova otázka, proč tu obyvatelé nestaví? Byly mu vysvětleny důvody proč tomu tak je a císař prý řekl: „Es wehret eben zu lang“.186 Druhá

182

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str.170; Anně Marii Donínové mělo být zaplaceno 16.000 tolarů. A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 167; Český přepis Majestátu Ferdinanda III. J. MATZNER, Výroční zpráva obecných vyšších reálných škol v Písku, Písek 1879, str. 45-48 184 AM Písek, Radní manuál 309, fol. 35B 185 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str.179-180; též AM Písek, Radní manuál 309, fol. 55A; Protože byl postní den, spíše večer, byly připraveny ryby, chléb, pivo ječné a bílé a k tomu řezníci zabili čtyři voly. Na obsluhu byli najati mladí lidé. 186 Tamtéž; výraz by se dal zjednodušeně přeložit ve smyslu: „ Ano, již dlouho to trvá.“ 183


Diplomová práce

Strana 65

návštěva s noclehem proběhla při cestě z Prahy, přes Březnici do Lince. Bylo nařízeno krajskými, aby potraviny byly čerstvé a pro kus ledu se jelo do Strakonic.187

Městská rada žila nejen tím, že neustále byla pod tlakem věřitelů, kteří upomínali o své dluhy, děkan si stěžoval na nedostačně rychlý a ‚vroucí‘ přestup obyvatel na katolickou víru nebo musela čelit Huertovým příkazům či zákazům. Rada žila i běžnými starostmi a povinnostmi jako v dobách mírových. Musela nechat spravit rozbitou studnu na rynku188, vydláždit Budějovickou bránu189, zakázala pálit lihoviny.190 Schvalovala cechmistry či privilegia cechů.191 Neustále řešila výběr kontribucí na vojáky nebo plat děkana.192 Dokázala však také, že se umí chovat hospodárně, když přikázala lidem ‚s městem netrpících‘ (pozn. Ti, kteří neplatili daně a nevydržovali vojáky), aby posekali a sklidili obecní louky do zásoby.193

Řešila i záležitosti uvnitř samotné rady. Příjemnou záležitostí, alespoň pro purkmistra bylo, že od nového roku 1642 dostával měsíčně sud bílého piva, „neboť servusa držeti musí.“194 Těmi nepříjemnými záležitostmi byla obhajoba Lukáše Vodňanského na přelomu září a října roku 1638 před radou, byl nařčen vdovou po Huertovi, nyní provdanou Donínovou z toho, že na všechny žaloval Huertovi, což se mu nakonec podařilo vyvrátit: „Prý vždy co pánu psal, napřed v radě oznámil.“195 Na dalším případě zjistíme, je lhostejné v jakém jsme století, postavení atd., že některé vzorce chování lidí jsou stejné. Primas Lukáš Vodňanský obvinil rychtáře Václava Kouteckého, že „ prý měl nějaká slova v opilém čase v domě pana Stanislava Kroupy proti ouřadu mluviti a to že se od něho nečekalo.“ Rychtář vše samozřejmě popřel. A tak se „pro přetrhání neřádů a nezpůsobů, kteří až posaváde v této obci nedbanlivostí pana rychtáře předešlého (Kouteckého) se konaly, pan purkmistr a páni z prostředku svého ráčili voliti za rychtáře městského pana Václava Žlutického a předešlého rychtáře z povinnosti propustili. Ten napomenut, aby svou neprozřetelností přehlédl a z toho pokání učinil.“ Než ex-rychtář opustil jednání novému rychtáři a N. Jistebnickému „dvou ptáčků nadal.“196 Nakonec Václav Koutecký toho asi řekl víc než bylo ‚zdrávo a skončil pro urážku magistrátu v šatlavě. Jeho propuštění bylo

187

AM Písek, Radní manuál 309, fol. 55A AM Písek, Radní manuál 398, fol. 48B 189 AM Písek, Radní manuál 309, fol. 26A 190 AM Písek, Radní manuál 309, fol. 43A 191 AM Písek, Radní manuál 309, fol. 4A 192 AM Písek, Radní manuál 309, fol. 10A 193 AM Písek, Radní manuál 309, fol. 54B 194 AM Písek, Radní manuál 309, fol. 1B 195 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 169A 196 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 158A 188


Diplomová práce

Strana 66

podmíněno složením kauce 20 kop míšeňských.197 I dalším rychtáři Janu Uebermesserovi bylo několikrát důrazně připomenuto, že by neměl zanedbávat své povinnosti.198

Když 1. května 1639 byla obnovena městská rada po ‚tak dlouhé době a po královsku‘, byly vydána pravidla, jimiž se měli konšelé, starší a celá obec řídit. 1. Opakování přísahy a napomenutí obce a vedle ní poslušně se a povinně zachovati. 2. Strany horlivosti katolické víry, jakož i pilného chození do kostela, svátků svěcení, pátkův a sobot vigilií a postů zachování. 3. Mládež do školy dání, obzvláště osiřelý pacholata. 4. Všelijakých lání, nečistoty, smilstva a rufiánství (=kuplířství) přetržení, pro ujití pokuty boží, kterýchž až dosavad všichni pociťujeme. 5. Přichránění vdov a sirotkův, obzvláště při ložírování soldátů, aby proti odvedení jisté kvóty ložírování a kvartýrování uchráněni byli. 6. Počty obecní, ordinární, tak uložené a odvádění contrybucí extra ordinárních. (= Počty, aby v pořádku byly.) 7. Spravedlivé rozvržení statků podle možnosti a šacunkův při odvozování platův a sbírek. 8. Konšelé k svornosti, aby sobě všichni pomáhali, společně pilnost do rady pod pokutou 30 krejcarův, dobrého příkladu všem dávati ve všech ctnostech, skutcích a rady (=usnesení) aby nepronášeli. 9. Též radu nepomenouti, aby s obcí spravedlivě procedírovala, ji milovala a zastávala. 10. Obec napomenouti k poslušnosti a despektu konšelů. 11. Kdykoliv se komu zkrácení stalo, že na svobodu JMC přednosti a spravedlivého dopomožení užíti. Nad těmi punkty předloženými, že ruku budou držeti, držitele zastati a rušitele pak trestati. Na to, aby společně do kostela šli a Pánu Bohu poděkovali: CANTAM DO TE DEUM LAUDAMUS.199

Rada musela řešit záležitosti daleko přízemnějšího rázu. Alespoň dva příklady, které měly společné – zachovat a udržet ve městě, byť ve válce, náležitou čistotu. „Hnojův a neřádův, nemá se v rynku ani v ulicích pod pokutou dvou kop míšeňských nechávati.“200 Také byly

197

AM Písek, Radní manuál 309, fol. 54A AM Písek, Radní manuál 309, fol. 35A 199 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 162A 200 AM Písek, Radní manuál 309, fol. B 198


Diplomová práce

Strana 67

projednány opakované stížnosti na sládka a neřády v pivovaře. Rada se usnesla, aby se sládek z hradu (tady byl pivovar) vystěhoval do jiného domu.201 S dějinami městské správy v Písku bylo ponejvíce spojováno jméno rodu Švantlů.

4.4.3

Významný písecký rod Švantlů Rod pocházel z Třebska a patřil k nejstarším a nejbohatším patricijským rodinám v Písku.

Rodu patřily mimo mnohé pozemky některé domy ve městě, dvůr za kamenným mostem (později zvaný špitálský) a dvůr na Budějovickém předměstí zvaný Švantlovský (dnes Zemský hřebčinec). První písemné zmínky o něm pocházejí již z 15. století, kdy byl zmiňován Matěj Švantle sladovník a držitel domu a o něco později Jan Švantlík, řezník a držitel domu č.3.202

Od konce 15. století se objevovalo příjmení Švantle již poměrně často v zápisech městských knih a radních manuálů v souvislosti s konšelským úřadem. Syn Jana Švantla – Švantlíka Martin byl již uváděn mezi přísežnými konšely v letech 1480 – 1494. I Martinův syn Jan kráčel v otcových konšelských stopách v letech 1510 – 1534. Jan s bratrem Zikmundem nabyli již slušného jmění. 203 Jan zemřel poměrně brzy – jeho nezletilého syna Václava vychovávala matka Marta sama. I Václav krátce po svatbě následoval svého otce.

Po smrti Václavově spravovala krátce celé jmění manželka Regina, která krátce po manželovi zemřela. O jejich děti - sirotky Jana, Viktoryna a Martina (byli zletilí kolem roku 1562) se starala babička Marta. Jan se stal bakalářem svobodných umění a prodejem Dobšovského dvora (dnes Dobešice), který získal v pozůstalosti po otci, si zajistil slušné živobytí, oženil se s Annou ze Šonova a byl přijat za měšťana Starého města Pražského.

201

AM Písek, Radní manuál 309, fol. 33B-34A I když jsou příjmení obou dotyčných trochu rozdílná, domnívám se, že pocházeli ze stejného rodu a buˇdošlo k chybnému zápisu jména nebo tím byla dána najevo následnost. Podle Sedláčkovy topografie A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl II., str. 376; oba domy na Velkém rynku č.2 a č.3 patřily Švantlům. 203 AM Písek, Městská kniha - kaštanová č. 6, z let 1538 – 1692; Je zde uveden zápis po při mezi Adamem Horským a Zikmundem Švantlem, kdy městská rada 1. září 1614 dosvědčila, „že Zikmund Švantle jiným a poctivým a vzácným lidem, jak stran vyššího tak nižšího pro své šlechetné chování a šetrnost znám a sobě dobré jméno mezi všemi způsobil, jako že s poctivými lidmi v mnohých městech královských spřízněn jest a až posaváde nic scestného k umenšení jména svého dobrého před sebe nebral.“ 202


Diplomová práce

Strana 68

Nejmladší bratr Martin získal ‚řádným trhem‘ od bratrů a sestry dům otcovský (dům č. 2) a od bratra Jana koupil i dvůr Dobšovský. Měl syna Jana a čtyři dcery. Jan zemřel při obraně Písku v září roku 1620. Viktoryn měl ve městě několik domů – poslední z nich je připomínán na Malém rynku, který doplatil r. 1579. Z jeho manželství vzešli tři synové Jan, Zikmund a Jiří.

První Viktorínův syn Jan zemřel již roku 1612 zanechav po sobě jednu dceru. Jiří se oženil a Alžbětou204 a zdatně rozmnožili rodinný majetek (přikoupili Dobikovský dvůr za městem, ve městě koupili dva domy – jeden z nich tzv. Pražákovský. Později byl Jiří obviněn z dobytí města.205 Zemřel rovněž při obraně města v září 1620. Zikmund se stal bakalářem a oženil se s Apolenou, která mu během manželství porodila tři syny Zikmunda, Viktoryna Zikmunda, Adama a dvě dcery Alžbětu a Reginu. Společně koupili dům u masných krámů a Zikmund dlouhá léta (1590 – 1620) zastával úřad primase. Také on padl při obraně města v září 1620. Vdova Apolena se v roce 1627 vdala za Jana Uebermessera.

Zikmundův první syn, také Zikmund, zemřel v útlém dětském věku. Adam vstoupil do císařských služeb. Viktoryn – Zikmund byl v roce 1622 přijat za městského souseda píseckého, ale jako ‚registrátor při zemské berni‘ bydlel v Praze. Císařem Ferdinandem II. byl povýšen do rytířského stavu a byl mu potvrzen i erb.206 V roce 1644 prodal Švantlovský dvůr sestře Alžbětě207 i dům ve městě jí prodal208, prodal i zbytek svého píseckého majetku a svůj život dožil v Praze. Jeho manželkou byla Zuzana Kochanka z Prachové, která byla před ním provdána nejprve za Václava Vrouteckého (zemřel v září 1620 při obraně města) a po něm za Jana Hradišťského. Alžběta se napřed provdala za Tobiáše Breitenberga a po něm si vzala Jiřího Viléma Hrdličku (rovněž velmi bohatého).209 Poslední Regina (Rejna) se provdala za Ondřeje Žďárského a byla připomínána svou nadací kostelu a slitím zvonu Zikmund, aby zvonil chudým.

204

AM Písek, Radní manuál 308, fol. 132; Alžběta byla později obviňována z nekatolictví, opilství a nadržování mladšímu synovi Jiřímu. 205 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 111 206 Podobu erbu se mi dohledat nepodařilo. 207 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 150B, 171A, 177A; 13. ledna 1639 pan rytmistr složil 500 kop míšeňských na koupený dvůr Švantlovský (od Jana Švantla) za 1.000 kop. Ten ho prodal a 1. června byl učiněn zápis pro Alžbětu Velvarskou za 600 kop míšeňských. Po dalších transakcích ho získal Viktoryn –Zikmund. 208 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 29; Alžbětě Hrdličkové byl povolen přípis na dům Viktoryna 209 Z toho vyplývá, proč byla Alžběta při dělení města na čtvrti počítána do první čtvrti a vůbec mezi nejbohatší ve něstě.


Diplomová práce

Strana 69

Nesmíme zapomenout na syny Jiřího a Alžběty – Jana a Jiříka, jejichž případ z roku 1621 nenechal nikoho na pochybách, jak velká lakota a násilnické sklony v sobě Huerta měl. Huerta zkonfiskoval Švantlovský statek. Teprve, když bratři Jan a Jiřík dospěli, stěžovali si na nezákonný postup vůči jejich rodině císaři Ferdinandovi III. Císař nařídil (únor 1637), aby Huerta vše, co bratrům po otci bezprávně sebral, zpět bez vytáček vrátil. Ten se však lehce nabytého majetku nehodlal vzdát a žádal po městské radě, aby mu potvrdila, „že Jiřík Švantle korespondenci s lidem nepřátelským míval, z města ven se ukradl, když lid nepřátelský komendýroval zase přišel, fähnrichem u stavovských byl………To aby pod pečetíměstskou stvrzeno a vydáno bylo, pročež co jest, o tom pánům přítomným známo a povědomo, neubližujíc svému svědomí to aby oznámili.“ Proti tomuse jednohlasně vyslovila městská rada a „řada starých lidí ze shromážděné obce rovněž vysvědčila, že Jiřík Švantle fähnrichem nebyl a že k nepříteli nezběhl.“210 I když tímto způsobem Huerta ničeho nedosáhl, majetek nevrátil. Byl znovu v polovině července upomínán, ale nic se nedělo. Teprve, když 7. srpna přijeli do Písku krajští hetmani a ukázali mu císařský rozkaz a rejstřík pozůstalosti po Jiřím Švantlovi, Huerta dvůr odevzdal. Bez dalších problémů a naschválů se to však neobešlo.211 Zdálo by se pro Švantly: ‚konec dobrý – všechno dobré‘. Nikoli poté začaly spory mezi oběma bratry a matkou, které se řešily i na městské radě. Jan, představitel městské rady, vyplatil ze statku bratra i matku a žádal ho, aby se z něj vystěhoval. Matka stála na straně syna Jiříka. Jan nakonec udělal všemu rázný konec, když začátkem roku 1639 celý dvůr prodal. Po složení úřadu se Jan Švantle stal hejtmanem na panství Škvořetice u paní Ludmily Kalenicové. V Písku pro ni koupil dům od Václava Macha za 300 zlatých a hned ho nechal zapsat do městských knih s tím, „že všechny povinnosti měšťanské bude odvozovati jako každý jiný soused.“212 Poději žili Švantlové na Rokycansku, v Praze „a jinde na venkově ještě před sto lety.“213

4.4.4 Proměny počtu domů, jejich majitelů i počtu obyvatel Stanovit odpověď na otázku, kolik bylo v první polovině 17. století obyvatel v Písku (vynechávám zbylé panství), bude značně problematické. Jednak proto, že nejsou pro toto období Švantla za 1.500 kop. 210 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 85A, 91B-92A 211 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 157 212 AM Písek, Radní manuál 308, fol. 135B, 138B, 163B, 171A; též A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl III., str.402 213 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl III., str.402


Diplomová práce

Strana 70

téměř souvislé prameny214 a jednak na rozdíl od mnohých jiných krajů se mi nepodařilo dohledat edici Soupisu poddaných podle víry z roku 1651. Bylo by možné vytvořit nějakou hypotézu na základě Berní ruly pro Prácheňský kraj215 nebo přibližné výpočty podle počtu domů. Rozhodně musela populaci v Písku ovlivnit morová epidemie, která v podobě dýmějového moru vypukla v jižních Čechách na konci 16. století a rozšířila se dále do celých Čech. Jak rychle se obyvatelstvo po skončení epidemie zotavovalo není zcela průkazné, ale předpokládejme, že probíhalo poměrně rychle.216 Dalším impulsem pro úbytek obyvatelstva mohl být odchod po roce 1627 do exilu, ale v samotném Písku se tato situace dramaticky neprojevila. (viz Náboženské poměry v Písku). Možná, že z kusých údajů o počtu obyvatelstva si budeme moci udělat obrázek i o tom, jak zrovna město prosperovalo či nikoli.

Nejstarší podrobnější sčítání domů v královských městech proběhlo až kolem roku 1567. Tehdy poprvé český sněm zavedl domovní daň ze všech domů ve městech Českého království na válečné potřeby proti Turkům. Do tohoto roku nabyla daň pravidelně vybírána. Daň tehdy činila z každého domu v královských městech 1 kopu a 15 grošů českých. Poté musela města přiznat počet domů ve městě i na předměstí.217 Podle tohoto sčítání bylo v roce 1567 v Písku 270 domů. V roce 1568 oznámili purkmistr i konšelé města, „že všechny domy neb chalupy, v kterých lidé neb hospodáři bydlí, vyhledali a těch počet berníků v listě přiznacím odeslali, že v jich městě našel se počet domů 270 a jeden dům paní Kateřiny z Lippy a na Drahonicích, který v přiznacím listu podle snesení sněmovního není položen,….“218 Podle pozdějších zpráv klesal počet domů v roce 1591 na 231, stejný údaj byl uveden i pro rok 1604 a v roce 1610 bylo o jeden dům méně. Před třicetiletou válkou bylo pro město uváděno pro rok 1618 154 domů a na předměstích 111.

214

V SOA Třeboň je uložena první písecká matrika pro období 1685 – 1727; pro toto období by bylo možné využít Zbytky kostelních knih č.1 (1625 – 1640 )- 74 listů); č.2 (1640 – 1648); č.3 (1649 -56); č.4 (1651 – 1674), je v nich zahrnut farní obvod – Dobešice, Malé a Velké Nepodřice, Oldřichov, Písek, Purkratice, Semice, Topělec a jsou zde zápisy křtů a sňatků. 215 A. HAAS (ed.), Berní rula 27.-28., Kraj Prácheňský I-II, Praha 1954 216

L. DOKOUPIL, Přirozená měna obyvatelstva českých zemí v 17. a 18. století,Praha 1999, str. 63-34 Opět půjde jen o počty přibližné, protože se lze domnívat, že města hodnoty udávala menší, ve snaze platit nižší daně. 218 J. Matzner, Výroční zpráva obecních vyšších reálných škol v Písku, Písek 1892, str. 31; Matzner použil údaje z Časopisu Českého Musea r. 1881, str. 478 a Časopisu Českého Musea r. 1882, str. 67 217


Diplomová práce

Strana 71

Avšak již po prvním vpádu do města císařskými vojsky pod vedením Karla Bonaventury Buquoye bylo vypáleno 66 domů ve městě a na předměstí nezůstalo nic. Otázkou je, zda předměstí zničila pouze císařská vojska nebo je zpustošili sami obyvatelé, aby nepadla do rukou nepřítele. Další poničení města následovalo od Mansfeldových stavovských oddílů v závěru stejného roku 1619. Město bylo zničeno zejména ‚ohnivými koulemi‘. Již na jaře 1620 začali obyvatelé města s nezbytnými opravami, hlavně zastřešováním domů. Nejhorší vpád nastal v září roku 1620219, o jehož hrůzách bylo psáno již výše a po němž obyvatelstvo přibývalo jen velmi pomalu. Ze zprávy z roku 1629 vyplynulo, že v Písku bylo k tomuto roku 53 domů zbořených a bez hospodářů, 69 shořelých, na předměstích shořelých všech 111 – celkem tedy domů 230. Zachováno zůstalo 35 domů a stejný počet hospodářů a z nich bylo ve městě osedlých 20. Aby se jejich počet zvýšil, zakládal Huerta nově osedlé penězi, dobytkem či jinými výhodami v podobě zproštění kontribucí nebo kvartýrování vojáků. Spáleniště prodával za pouhých šest kop grošů českých.

Několikrát jsem se zmínila, že útrapám Píseckých ani po trojím vpádu, neměl být konec. 26. června 1627 vypukl poprvé ve městě tak prudký a hlavně nečekaný požár, že celé město až na tři domy lehlo popelem.220 Jako se zvedl bájný pták Fénix z popela, muselo se zvednout i město. Jednak zpráva z roku 1655 udávala ve městě 87 domů, zkažených stavení 27, pustých 40; na předměstí 28, pustých 15 – celkem 198 domů. Patrně nešlo o nějakou prudkou výstavbu nových domů, ale daleko pravděpodobněji se jednalo o nejnutnější opravy a zastřešení. Jednak museli Písečtí během dlouhé války často někam ‚ubytovat‘ vojáky a mnohdy byl jejich počet dost veliký.221 Podruhé si oheň vybral svou daň 26. května 1651, když se z Rybářské ulice přenesl větrem přes zeď a ve vnitřním městě vyhořelo 56 domů (některé z nich nebyly ještě ani pořádně opraveny).222

219

J. MATZNER, Výroční zpráva obecních vyšších reálných škol v Písku, Písek 1892, str. 31; Zajímavá byla pro mne poznámka, „protože téměř žádný dům po tomto vpádu nezůstal zachován, nemůže se naše město vykázat žádným starším domem, který by nám podával obraz pravého domu středověkého.“ 220 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 139 221 Např. generálmajor švédského oddílu Fula zde ubytoval v roce 1641 100 pěšáků a stejný počet koní. 222 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 192


Diplomová práce

Strana 72

Rok

Město

1567

270

1596

231

1604

231

1610

230

1618

154

111

1626

35

3

1629

35

3

1654

154

43

1743

146

Budějovické předměstí

Pražské předměstí

76

31

u sv. Václava

11

Předměstí celkem

118

Z tabulky vyplývá: 1) Stav počtu domů z roku 1618 se podařilo obnovit až po více než sto letech v roce 1743. 2) Srovnáme – li oba mezní údaje, je patrné, že obnova Písku v roce 1743 probíhala více v lokalitách předměstí, což souviselo s nižší cenou koupě pozemku. 3) Bylo téměř nemožné určit počet domů na předměstích do chvíle, než bylo v roce 1770 zavedeno číslování domů.

Těžko budeme odhadovat počet obyvatel, ale čistě teoreticky. Pokud zpráva z roku 1691 udávala (a to i další morové epidemii, která stihla Písek roku 1681) 223 číslo 893 veškerého obyvatelstva, rodin bylo 120 podle šacunku

v roce 1651, pak počet obyvatel asi číslo 800

nepřekročil. Z příkazu podkomořího Františka Leopolda Věžníka z Věžníku byl v roce 1651 proveden šacunk (= odhad jmění) veškerého obyvatelstva Písku, jež bylo podle výše majetku rozděleno na čtyři čvrtě: 1.čtvrť – zde žili a bydleli nejbohatší a nejváženější obyvatelé. Celkem to bylo 27 domácností, které se nacházely na dnešním Velkém náměstí, v Hejdukově a Karlově ulici. Celkový odhad jmění této čtvrti činil 14.814 kop. Byli to např.: Alžběta Breitenbergová, která žila v domě č.2, podle přiznaného majetku (3.035 kop) byla nejbohatší ve městě, Jan Ubermesser (1995 kop), Jiřík Ubermesser, Lukáš Vodňanský, Martin Aleš Troyer (1.267 223

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 235


Diplomová práce

Strana 73

kop), Jakub Toman, Pavel Hamateus, Pavel Procházka, Jan Kříž, Václav Zlatohlávek, Paulin Brodský, Daniel Lanczt, Jiřík Rulík, Matěj Hubač, Jiří Putimský, Václav Koutecký, Matěj Miller, Jan Vojsa, Fabian Kurz, Jan Matějka, Jan Drobný, Jan Táborský, Jan Kantorovský, Gregor Mensator, Pavel Kopřiva a Jan Jordáček. 2. čtvrť – zde žili též lidé bohatí. Bylo zde 31 měšťanů, z toho 6 vdov a jejich domy se nacházely na dnešním Alšově a Havlíčkově náměstí, v Ningrově a Smetanově ulici. Celkový odhad jmění této čtvrti činil 9.495 kop. Byli to např.: Jakub Licelman (1.050 kop), Jan Putimský (770 kop), Šimon Strýc (840 kop), Engelhart z Volu (608 kop), Václav Mach, Václav Celestin, Laurenc Zvíkovský, Jan Karmazín, Václav Procházka, Pavel Čermák, Jakub Vorel, Jan Pixa, Matyáš Hladecký, Václav Čáslavský, Jiřík Záhuba, Vít Zmrzlý, Lukáš Strčka, Martin Koutecký, Jan Košťálek, Václav Čermák, Václav Bečvář, Martin Bezděka, Jakub Kamzík, Jan Volf z Volfenburku, Jiřík Urbanides, Zuzana Švantlová, Kateřina Multuska, Netoličková, Jiršová, Keclíková a Eva Kliková. 3. čtvrť – zde žilo 31 rodin, převážně střední a nižší vrstvy. Jejich domy se nacházely v dnešní Chelčického, Soukenické, Janáčkově, Jungmannově a částečně Šrámkově ulici. Celkový odhad jmění této čtvrti činil 7.858 kop. Byli to např.: Dorota Zátková, Dorota Byšická z Byšic, Ondřej Rencz (720 kop), Pavel Šmekher (710 kop), Jan Blahna (518 kop), Pavel Šafář, Jan Chvojka, Tomáš Svach, Jiří Čapek, Jan Slavík, Florián Svatoš, Vladislav Vorel, Jiří Máška, Jan Žádný, Joachym Karmazin, Jan Polentar, Jan Kazar, Šebestián Čapek, Vojtěch Slavík, Jan Koutecký, Ondřej Holeš, Jan Kniha, Jindřich Hamateus, Jiřík Špolc, Jiří Mareš, Matěj Baron, Bohdan Matyades, Jan Hamateus, Krištof Pek, Matěj Kratochvíle a Václav Hesoun. 4. čtvrť – zde žilo také 31 rodin, byly to rodiny nejchudší a jejich domy se nacházely v dnešní Šrámkově ulici, na Drlíčově a v západní části Velkého náměstí. Celkový odhad jmění této čtvrti činil 5.580 kop. Byli to např.: Kateřina Krejsová, Anna Stříbská, Jan Petrovic (509 kop), Vojtěch Štěchovský (476 kop), Daniel Drachovský, Matěj Keclík, Daniel Rezek, Krištof Sander, Jiřík Ledecký ml., Václav Pelikán, Jiřík Šíma, Tomáš Sedmihradský, Pavel Lykaon, Jan Sedláček, Adam Švestka, Pavel Pokorný, Jan Dvořáček, Martin Zolárek, Matěj Čech, Martin Liška, Václav Jireš, Písek v období třicetileté války

Diplomová práce

Strana 74

Václav Berounský, Jan Molenda, Jan Pouzar, Jiřík Edlinger, Bartoloměj Jelínek, Jiřík Ledecký st., Václav Žlutický, Martin Juzek, Jan Mirovský a Václav Pacovský. Na předměstích žilo celkem 27 rodin a u Václava 6 rodin.

Části města

šacunk

počet rodin měšťanů

I. čtvrť

14.814 kop

27

II. čtvrť

9.495 kop

31

III. čtvrť

7.858 kop

31

IV. čtvrť

5.580 kop

31

Celkem

37.747 kop

120

K nejstaršímu správnímu rozdělení Písku došlo asi nejdříve v období vzniku Berní ruly (1654). Tehdy byly obyvatelé rozděleni na měšťany skutečně osedlé ve městě a hospodáře na předměstí.224 V roce 1770 došlo k očíslování domů a z nařízení hejtmana v roce 1785 měli Písečtí povinnost ulice pojmenovat a označit cedulí. Po schválení vůbec prvního regulačního městského plánu v Čechách roku 1895 došlo k přejmenování některých ulic. Názvy nově pojmenované ulice nesly hlavně po českých obrozencích.

4.4.5 Významné změny majitelů domů na Velkém náměstí DŮM č. 1 • Nebyl podle všech předpokladů radní dům, ale obecní dům (po majitelích ze 16. stol. Se nazýval Sklonkovský). V r. 1606 – 7 jej odkoupila obec. V r. 1623 se nově nazývá kompanie (bydleli zde vojenští důstojníci).

224

J. PRÁŠEK, Písecké ulice, Písek 1998, str. 11


Diplomová práce

Strana 75

DŮM č. 2 • Švantlovský dům – podle původního majitele Jana ml. Švantla. Na krátký čas byl v držení Radkovců z Lažan a na Drahonicíc. Na počátku 17. stol. se vrátil Švantlům ( Zikmundovi a Apoleně). Během požáru r. 1627 dům vyhořel. Nakonec ho v r. 1638 zdědila Alžběta Hrdličková (sestra Viktora Švantla).

DŮM č. 3 • Byl původně též Švantlovský (do poloviny 16.stol.). V r. 1639 ho koupil Vojtěch Štěchovský. DŮM č. 4 • Ladýřovský dům – v r. 1612 tento dům koupil Václav Ladýř od Mikuláše a Ludmily Barvířových. Avšak přišli o něj v r. 1661 za nezaplacení posudného. DŮM č. 5 • Od r. 1597 tento dům patřil Václavu Vrouteckému ze Žatce. V r. 1612 ho koupil Nikodém Jistebnický a v r. 1648 ho prodal Janu Táborskému. DŮM č. 6 • Tadyáškovský dům po jednom z majitelů konce 16. stol. – mydláři Tadeášovi. Dům často měnil majitele. R. 1604 ho koupil Ondřej Žďárský, jehož žena Regina (Rejna) ho prodala r. 1639 Antonínu Rezkovi. Po něm jej koupil Lukáš Vodňanský a v r. 1646 ho prodal Martinovi Troyerovi z Plzně. Regina Žďárská věnovala všechny peníze z prodeje tohoto domu na špitál a pro chudé. DŮM č. 7 • Kolouškovský dům – v 16. stol. ho drželi bohatí Kolouškové. V r. 1620 dům vyhořel a zůstal pustým. A to až do r. 1635, kdy jej rada pustila Anně Marii Vejdově. DŮM č. 8 • Hájkovský dům (nárožní) – od poloviny do konce 16. stol. patřil Hájkům. Poté se majitelé střídali. R. 1620 vyhořel a stihl ho stejný osud jako dům Kolouškovský. DŮM č. 102 • První majitel byl Jan Ceplecha (†1561) – po jeho smrti vystřídal 7 majitelů . Až v r. 1620 též vyhořel. Jedním pro nás známým majitelem byl v r. 1651 Jiří Mach. DŮM č. 103 • Tlápovský dům – celá řada majitelů.


Diplomová práce

Strana 76

DŮM č. 105 • Laurynovský dům. V r. 1612 byl dům prodán Adamu Horskému. Horského zadlužení nahrálo Huertovi, který jej lehce získal. Po Huertově smrti koupil dům Jan Nebermesser (†1655) DŮM č. 106 • Získal ho v r. 1592 Matěj Nebermesser a v držení rodiny zůstal až do r. 1669. Dnes je tento dům označován jako „Dům U Zlaté lodi“. DŮM č. 108 • Byl Martou Švantlovou prodán v r. 1533 Janu Vítovi. Poté vystřídal několik majitelů až jej r. 1636 Ludmila Tadeáška prodala Janu Kováři Putimskému. DŮM č. 110 • V r. 1631 spáleniště, které koupil Havel Sládek a o rok později ho prodal Václavu Bezděkovi, po něm následovala celá řada jiných majitelů. DŮM č. 111 • Stojí v místnostech bývalého hradu – jeho severní část posloužila později k vybudování kasáren. DŮM č. 112 • Také vznikl v místech hradu, později zde byla zřízena šatlava a krámy k pronájmu. Od r. 1815 zde byla solnice. DŮM č.114 • Dnešní radnice též stojí v místech bývalého hradu. Před radnicí stával pranýř, který byl ale zlikvidován. Uvnitř hradu byl vybudován pivovar. DŮM č. 115 • Až do r. 1620 patřil rodině kloboučníka Tlapy. V roce 1620 po požáru koupila spáleniště Alžběta Beneška a v r. 1638 ho prodala Kateřině Čapkové. DŮM č. 116 • V r. 1620 byl tento dům též vypálen a v r.1645 bylo spáleniště prodáno Václavu Machovi. DŮM č. 117 a 118 • Spáleniště koupil v r. 1619 Daniel Rezek a na místě domu č. 118 vybudoval nový dům( „U zvonu“). DŮM č. 119 • Kolouškovský dům – patřil od r. 1561 jedné z nejbohatších rodin v Písku (ještě vlastnili dvůr v Purkratice,další dva domy, mlýn a rybníček). V r. 1625 byl dům prodán Albertovi Stříbrskému z Rovin, gubernátorovi města, až do r. 1643 ho držela Anna Stříbrská. DŮM č.121 – 125 a 127 • Vystavěn na místě bývalé solnice a spálenišť dominikánský klášter.


Diplomová práce

Strana 77

DŮM č. 27 (nároží) • V 16. stol. patřil rodině Václava Hladiče Píseckého. Od r. 1655 byl majitelem Kryštof Pek (později zde bylo c.k.hejtmanství). DŮM č. 28 • V r. 1625 patřil Laurenci Edlmonovi. Poté skonfiskován. DŮM č. 24 (rohový) • Poblíž domu byla obecní studna. DŮM č. 25 • V r. 1620 spáleniště, které r. 1628 koupil Václav Žlutický a o 10 let později ho prodal Bohuslavu Kroupovi. DŮM č. 26 • Říkalo se zde „U Písařů“ podle městského písaře bakaláře Václava. • Dům Michlovský – po majiteli Michalu Kazarovi, v r. 1623 dům koupil Jan Batista.


Diplomová práce

Strana 78

Pražské předměstí, r.1882


Diplomová práce

Strana 79

Celkový pohled na Písek, r.1892


Diplomová práce

Strana 80

Historické centrum, r.1892


Diplomová práce

Strana 81

4.5 KALENDÁŘ UDÁLOSTÍ 1618 – 1650 Rok 1618 – začala třicetiletá válka, na jejímž počátku se odehrálo stavovské povstání v Čechách 1618 – 1620, které bylo zahájeno 23. května 1618 vyhozením královských místodržících Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořity Martinice s jejich sekretářem Fabriciem z oken České kanceláře na Pražském hradě. Povstáním, kde se vlády ujalo 30 direktorů, jejímž prezidentem byl zvolen Vilém z Roupova. Prostřednictvím spisu s názvem Apologie, v němž stavové v podstatě ospravedlňují své jednání a chování i díky němuž vtáhly do konfliktu i řadu měst. Povstání, kdy obě strany, ať stavovská či císařská hledaly spojence i finanční zdroje a jehož boje se odehrály z velké části na území jižních Čech. Byla to doba, která se stala svědkem volby protestantského Fridricha Falckého (1619 – 1620) českým králem, protože si stavové představovali, že si tím zajistí podporu protestantské části Evropy. Období, které vyvrcholilo, z pohledu náboženského i mocenského, v Čechách 8. listopadu 1620 bitvou na Bílé hoře. Po definitivní porážce stavovského povstání byl nad celým územím českého státu plnomocným místodržitelem ustanoven kníže Karel I. Lichtenšejna. → Ještě před květnovými událostmi si Písečtí vypůjčili velké množství peněz (přes 9.000 kop grošů míšeňských, aby tím umořili předchozí obrovské dluhy.225 → 7. června byla v písecké městské radě čtena Apologie, v níž direktoři Písecké napomínali, aby se proti nepříteli nejdříve každý desátý, potom každý pátý a nakonec všichni připravili do zemské hotovosti. Tímto činem se Písek postavil s mnoha dalšími městy na odbojnou stranu proti císaři. → Do svatého Havla 16. října ve městě fungovalo vše „při starém“. Poté se přestalo zapisovat do radních manuálů.

Rok 1619 – skončila vláda krále Matyáše II. (započala v roce 1611) a jeho nástupcem byl zvolen Ferdinand II. Hrabě Petr Arnošt Mansfeld vytlačil z většiny obsazených měst císařské vojáky, vyjma Českých Budějovic či Českého Krumlova – zde operoval císařský velitel hrabě Karel Bonaventura Buquoy a útok dalšího vojska císařského velitele Jindřicha Duvala Dampierra na sebe nenechal dlouho čekat. → 20. března oznamoval písecký primas Zikmund Švantle, že „nepřítel do předměstí jejich vskočil, je vydrancoval a dvanácte vesnic vyplenil; za ním prý se pustil jeden

225

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 101-104


Diplomová práce

Strana 82

komisař krajský v padesáti koních, aby naň toliko přístrach pustil a jej od dalšího vpádu zdržel.“226 → Písečtí si stále ještě všude půjčovali značně vysoké částky. Celkem se dluhy vyšplhaly v letech 1596 – 1619 na 111.228 kop grošů míšeňských (což bylo v přepočtu 129.766 zlatých rýn.) a od tohoto roku přestala obec definitivně platit úroky z těchto ohromných dluhů.227 → 25. srpna přitáhl, po dobytí Bechyně, k Písku císařský vojevůdce hrabě Karel Buquoy a hned město oblehl. Druhý den bylo město dobyto (vedle klenotů, peněz aj. byla sebrána i městská pečeť) a byla tu zanechána stálá císařská vojenská posádka, jíž velel don Martin de Hoeff – Huerta. → 21. listopadu došlo k druhému obléhání Písku. Tentokrát stavovskými vojsky vedenými opět velitelem Mansfeldem, který žádal Huertu jménem krále Fridrich Falckého, aby se vzdal a město vydal. Ten odmítl a došlo ke střetu, při kterém bylo město dobyto a Huerta zajat a odvezen do Plzně. → Do konce roku a na několik dalších měsíců se situace ve městě uklidnila. Rok 1620 – Po bitvě na Bílé hoře 8. listopadu a porážce stavovských vojsk, uprchl král Fridrich Falcký s rodinou a dvorem ze země do slezské Vratislavi a když se dozvěděl o tom, že se chce Jindřich Matyáš Thurn s vojskem vzdát císaři, opustil země Koruny české nadobro. Jediným králem se tedy stal Ferdinand II. Urputné boje na jihu Čech budou přenesena i na další území a z lokálního konfliktu se stane konflikt evropský na dlouhých téměř třicet let. → Od března probíhala „ krajská mustrování“. → V polovině roku se do Písku vrátil ze zajetí bývalý primas Zikmund Švantle s úmyslem pečovat o obecné blaho a městská privilegia. Byl rovněž požádán městskou radou, která se opět obnovila a nechala hned v Praze zhotovit novou městskou pečeť, zda by také spravoval městské účetnictví. → V polovině září rytmistr krajské jízdy Jan Býkovec z B7šova zjistil po příjezdu do Písku, že zde po krajské jízdě nebylo ani památky a podal o tom zprávu hejtmanům Prácheňského kraje. Než nakonec jízda do Písku dorazila, byli před jeho branami 28. září Buquoy a Maxmilián Bavorský se svými vojsky. O den později 29. září začalo být město obléháno a po bojích bylo 30. září dobyto a velká část obyvatelstva zmasakrována i přes rozhodný zákaz svých velitelů. Město Písek 226 227

tamtéž, str. 105 tamtéž, str. 112


Diplomová práce

Strana 83

i s „panstvím“ bylo svěřeno Janu st. Častoralovi z Dlouhé Vsi a do města byla opět ubytována vojenská posádka. → Počala v Písku rekatolizace – zatím poměrně mírná. Již se však projevila i v řízení obce, kdy bylo jmenováno šest osob katolického vyznání v čele s Lukášem Vodňanským. → I v tuto, pro Písek strašlivou, dobu se ozývali věřitelé a domáhali se vyrovnání svých dluhů. „………, že mají útrpnost s nešťastným městem, a že proto nevypovídají jistiny, ale aby jim alespoň úroky od roku 1619 zadržené byly placeny.“228

Rok 1621 – 21. června bylo exemplárně popraveno na Staroměstském rynku 27 rebelů a strůjců celého povstání. Jejich majetek byl zkonfiskován ve prospěch druhé strany. Další opatření nenechalo na sebe dlouho čekat. Ferdinand II. zrušil Rudolfův Majestát. Památná pergamenová listina byla symbolicky rozříznuta či rozstřižena vedví. → V březnu byl do Písku dosazen po dvou stoletích katolický kněz, ale nevydržel tu déle než rok. → V létě byl ustanoven řádný konšelský úřad a současně s ním byla ustanovena i rada starších z obce. Poté byly na radnici obnoveny cechy a zvoleni cechmistři. → Nadále upadali Písečtí do dluhů neboť hospodářství města bylo zruinováno a nebylo čím z vlastních zdrojů platit, proto si půjčovali, kde to jenom šlo, aby alespoň zaplatili úroky z dluhů. Přestože královský místodržící Liechtenstein o této situaci věděl, přesto svolal na schůzku přestavitele Prácheňského a Plzeňského kraje, aby žádal o půjčku peněz pro císaře. → Don Martin Huerta již celkem znatelně zasahoval do záležitostí města Písku a „u městského úřadu, znajícího pánovitost Huertovou, čím dále tím více zahostila se poddajnost a podlízavost; mínili snad tím dosíci prospěchu pro obec………, jednali s ním (pozn. Huertou) skrze Lukáše Vodňanského a on nerci – li to schválil, ale i svou laskavou přímluvou se zamluvil.“229

Rok 1622 – Byli vypovězeni všichni nekatoličtí kněží a pražská univerzita z rozhodnutí panovníka a jeho tajné rady byla předána do správy jezuitům. 3. února byl vydán Dvorskou kanceláří tzv. „Generální pardon“, jímž císař oznámil, že již žádného rebela nebude stíhat a trestat 228 229

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 119 tamtéž, str. 122


Diplomová práce

Strana 84

na cti i hrdle, ale poručil, se každý sám přihlásil a svou vinu oznámil, a aby očekával podle toho trest či pokutu. → 12. května byl Generální pardon čten i v městské radě a do Prahy byl v této záležitosti vyslán zástupce Jan Duchoslav, kterému bylo v Praze řečeno, že „Pardon“ se nevztahuje na města jako spíše na stav panský a rytířský. → 5. června se konala první katolická bohoslužba, kterou sloužili dva jezuité z milevského kláštera v narychlo opraveném a hlavně nazdobeném kostele. → Pomalu se začalo obnovovat písecké hospodářství (začaly se konat trhy, město si mohlo na podzim slovit za určitých omezujících podmínek jeden z rybníků, atd.). → Koncem roku se žádalo o snížení kontribucí, jež byly uvaleny v roce 1621 – v tuto chvíli neměli víc než 100 fl.

Rok 1623 – Moci jezuitského řádu se dostalo další podpory, když tohoto roku vznikla samostatná česká provincie Tovaryšstva Ježíšova.230 → 25. ledna byla obnovena rada města. → Do Písku se přijeli přesvědčit o skutečné hospodářské a ekonomické situaci královští komisaři Jiří Vilém Michna z Vacínova a Oldřich Bechyně z Lažan. Vše dopadlo pro Písecké příznivě, neboť jim byly kontribuce sníženy. → 26. února nastoupil do úřadu děkana, místo obou předchozích jezuitů, osobní kaplan Huertův Jan Batysta a ihned se počaly konat bohoslužby. → 15. – 19. června proběhlo jednání mezi místodržícím knížetem z Lichtensteina a císařským vojevůdcem Marradasem, aby Písek s panstvím zastaven Martinovi de Hoeff – Huertovi a Filipovi d´ Areizaga za 110.000 zlatých. → 15. července přijel z nařízení knížete Jindřicha Hýzrleho z Chodů do Písku hrabě Vratislav z Mitrovic na Protivíně, od císaře jako komisař ustanovený, aby odevzdal jménem císaře Ferdinanda II. město Písek s náležejícími panstvími donu Martinu de Hoeff – Huertovi a Filipovi d´Areizaga (ten byl pravděpodobně tichým společníkem, neboť na žádné z listin tohoto období není jeho podpis) v zástavní ceně 110 000 zlatých, kterými Huerta císaře ve válce založil. Hejtmanem byl ustanoven Jan st. Častolar z Dlouhé Vsi. Písek ztratil statut královského města a stal se městem poddanským. 230

I. ČORNEJOVÁ, Pobělohorská rekatolizace. Nátlak nebo chvályhodné úsilí?, in: Dějiny a současnost 4/2001, str.

4


Diplomová práce

Strana 85

→ Město se nestačilo ještě vzpamatovat z předchozích útrap a nastala další, z jeho pohledu jistě hrozná, protože neměla v dohledné době skončit. Vojsko, jemuž Huerta velel bylo „ubytováno“ na účet civilního obyvatelstva. → Děkan Jan Batysta postoupil svůj úřad Janu Hájkovi, který na rozdíl od svého předchůdce kázal česky.

Rok 1624 – toho roku začala v celém českém království na příkaz královského místodržícího Karla z Lichtenštejna systematická rekatolizace a nevyhnula se ani Písku. Pro lepší zmapování situace byly ustanoveny tzv, reformační komise, kde byly rovnoměrně zastoupeni představitelé světské i církevní moci. → Počátek zvýšené rekatolizace v Písku probíhal ve znamení výhrůžek: ztrát živnosti, městských práv pro protestanty a zákazu přijímání nekatolického obyvatelstva, radními přímo na radnici. → Opět bylo naléháno komorou, aby byly placeny kontribuce, přestože bavorská vojska ležící okolo města do konce června stála písecké měšťany navíc přes 11.000 fl. a navíc kapitán pěších žádal o „kvartýrování“. K tomu se ozvali i věřitelé o své dluhy.

Rok 1625 – → Tento rok byla malá úroda obilí díky nejdříve dlouhým holomrazům a později vše dokončilo krupobití. → Novým gubernátorem města byl jmenován Jan Albrecht Stříbrský z Rovin a hned začal pro sebe skupoval vesnice okolo Písku. → 13. ledna v rámci zvýšené rekatolizace měli katoličtí duchovní schválit „pouze správné knihy“ u všech měšťanů a ty jim měly být vráceny. Napřed je měli měšťané odnést na příkaz Huerty do hradu ke kontrole, opět s dodatkem trestu pro ty, kteří by tak neučinili. Aby Huerta zlomil poslední odpor nekatolíků, ubytoval v jejich rodinách vojáky – jezdce.


Diplomová práce

Strana 86

Rok 1626 – → Rok plynul, z pohledu města, celkem poklidně i nadále pokračovalo obracení na pravou víru těch nejzatvrzelejších. → Vzhledem k předchozí neúrodě obilí bylo vydáno opatření, aby se obilí z města nevyváželo, ale naopak. Bylo to opatření na udržení stávajících cen obilí a tím i potravin.

Rok 1627 – tragickým momentem pro všechny evangelíky se stalo vydání nové zemské ústavy - Obnoveného zřízení zemského v Čechách (pro Moravu 1628), které povolovalo jako jediné náboženství v zemi katolické a z hlediska právního231 změnilo postavení duchovenstva jako stavu. Preláti se stali stavem prvním v království. → První polovina roku byla pro obyvatele Písku celkem poklidná. → 27. července vypukl ve městě nenadálý oheň, který se nepodařilo zlikvidovat a výsledek byl: celé město, vyjma třech domků vyhořelo. Obilí, které se obyvatelům ještě podařilo uschovat do sklepů, shnilo díky následujícím velkým a vytrvalým dešťům. Představitelé města se vypravili hledat a vybírat pomoc po jiných městech. Sehnali asi 200 fl. → Na podzim jednal primas Lukáš (Varhaník) Vodňanský s Hurtou o navrácení svobod, odpuštění kontribucí na pět let vzhledem s tíživé situaci. Avšak Huerta neměl příliš velký zájem na obnově města (musel by finančně přispět), proto se zoufalí radní obrátili zprostředkovaně přímo na císaře. Ten se zrovna nenacházel v dobré válečné situaci a tak problém Píseckých přehrál na komoru. Pro Písecké to bylo velké zklamání a další finanční zatížení.

Rok 1628 – → Tento rok byl ve znamení obrovského Huertova vzestupu. Byl povýšen do panského stavu, obdržel inkolát (přísahu 14. září 1629 složil v němčině !) a získal rozsáhlé statky v západních Čechách („koupil“ Velhartice, Mokrosuky, Nemílkov, z konfiskací získal Milčín a Neustupov), k tomu město Písek s panstvím a dva domy v Praze (z toho jeden patříval Píseckým).

231

K. MALÝ – F. SIVÁK, Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r. 1918, Praha 1993, str. 255-271


Diplomová práce

Strana 87

Rok 1629 – → 14. února dostali Písečtí nařízení z Prahy, aby vybrali osoby, „které by loupežníkův, zákeřníkův a škůdcův po silnicích toulajících se jali, do města přivedli a vězením stížili.“232 → 25. – 27. února se konaly, i přes zákaz, masopustní veselice. „Když pak Jan Jordáček, Jan Trčka a Volf Kavka v mumraji se objevili a na hnojném voze s dudami jezdili, vzat Jordáček od děkana do vězení v domě farním, odkud jej po několika dnech rychtář vzal. Ostatní dva zavřeli do šatlavy. Obec pak napomenuta (8. března) k pobožnosti a aby nepili pálené přes poledne.“233 → 17. května vydal Huerta dekret na obnovu píseckého kláštera (zdálo se mu, že lidé jsou málo pro katolickou víru zapálení), jemuž bylo vymezeno větší území než předtím. → Regentem panství se stal Jiří Běšín z Běšin, řízení záležitostí týkajících se poddaných bylo ponecháno Lukášovi Vodňanskému.

Rok 1630 – 3. června byla patentem místodržícího Karla I. z Lichtenštejna udělena císařem nekatolíkům milost, ale podmínkou bylo – do čtyř měsíců měli přestoupit na katolickou víru. → 6. března přišel rozkaz, „aby všichni každého roku k velebné svátosti přistoupili, vysvědčení od kněze brali a u komisaře k tomu zřízenému skládali.“234 → 20. srpna byl Písek vložen Huertovi do Desk zemských, ale pouze k zástavě. → V témže měsíci bylo jednáno s Hurtou „o vybavení a osvobození Písku“, čemuž se Huerta značně vyhýbal (nebylo se čemu divit, vždyť dluh již činil 122.700 kop grošů míšeňských) a radil, aby se dluh umořil prodejem zabaveného majetku zemřelých povstalců, popřípadě ze statků města. Písečtí se obrátili na komoru a ta si vyžádala „seznam dluhův, jimiž věřitelé pro povstání propadli a taxu všech městských statků.“ Patrně se nic nevyřídilo, protože vše zůstalo při starém. → Ze svého úřadu odešel děkan Jan Hájek a do Písku byli opět povoláni jezuité. Jedním z tzv. pomocných jezuitů známých jménem, byl jezuita Albrecht Chanovský z Dlouhé Vsi.

232

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 141 tamtéž, str. 141 234 tamtéž, str. 141 233


Diplomová práce

Strana 88

Rok 1631 – Na přelomu let 1631 – 1632 našim evangelíkům svitly naděje na zvrat situace při vpádu nekatolických vojsk saského kurfiřta Jana Jiřího do Čech, ale tyto tužby razantně zarazil vojenským zásahem Albrecht z Valdštejna. → Pokračovalo se ve snaze obsadit úřad děkana a současně převora zdejšího kláštera. Po mnoha jednáních se jím nakonec v dubnu stal Polák Baltazar Suicius. Nechuť k tomuto duchovnímu byla ze strany Píseckých obrovská, což se projevilo téměř okamžitě nízkou účastí na bohoslužbách. Tentokrát stáli při obyvatelích i radní. → Hejtmanem města se stal Andres Frydrych Dierpeck. → Když se Huerta dozvěděl o blížících se Sasech k Praze, přikázal zesílit obranu města před jejich případným vpádem, ale Písečtí byli poměrně neteční. Nakonec byla posílena hlavně Putimská brána, odkud se očekával případný útok.

Rok 1632 – → 2. ledna přitáhlo do Písku na tři dny císařské vojsko a průtahy městem nakonec trvaly celé dva další roky. Písecké to stálo 25.000 fl. → Ke zřízenému klášteru byl připojen na příkaz Huerty špitál (ten však nikdy součástí kláštera nebyl) místo desátků. Po dohadech mezi děkanem a obcí ohledně dalšího navýšení desátků, se obec nakonec uvolila platit 120 fl. ročně jenom proto, aby jí byl vrácen zpět špitál. Děkan souhlasil. Brzy na to odešel ze svého úřadu obávaje se saského vpádu. → Jeho místo zaujal 14. dubna Španěl Antonín Ribbas (dominikán) a aby zde opravdu působil tak jak měl, naučil se číst, psát a domluvil se česky. Svého úřadu se ujal velmi energicky a když zjistil, že účast měšťanů na bohoslužbách byla malá, neváhal si ji zajistit nejen pod pohrůžkou nejrůznějších trestů, ale i tím, že byl k němu ještě dosazen páter Cyprianus, který kázal česky. Opět byly obnoveny seznamy účasti na bohoslužbách. → Až do tohoto roku byly pivovary pouze ve městě a tak se Huerta rozhodl vystavět i pivovar panský. Pivovar byl postaven v hradu, přičemž byly zničeny na jižní straně jeho gotické arkády a sloupy.

Rok 1633 – → Zase propukly velké spory mezi městskou radou a Huertou o dluhy, které odmítal společně platit (argumenty radních byly celkem logické – město v zástavě se vším


Diplomová práce

Strana 89

patří jemu) a mnozí

radní hrozili odchodem ze své funkce. Odezva na sebe

nenechala dlouho čekat. → V říjnu byl Hurtou vyhlášen ve městě nový řád, který ve své podstatě neznamenal nic jiného než zvýšení daní ze živností, odebrání solného obchodu, atd. → 26. října byl Lukáš Vodňanský propuštěn z úřadu primase a na jeho místo byl dosazen Adam Šnejter a byly mu svěřeny i obě městské pečeti. Svůj úřad zastával pouze jeden rok; nejspíš byl příliš „samostatný“; poté byl nahrazen staronovým Lukášem Vodňanským. → 30. prosince se nad Pískem zatáhl černý mrak v podobě neurvalého a pomlouvačného, nově zvoleného hejtmana nad městem Mikuláše Čejkovského z Čejkov(ic).

Rok 1634 – zavražděn Albrecht z Valdštejna → Za krátkou dobu svého úřadování Čejkovský povýšil na plnomocného regenta. → 29. března poručil nový regent k „obraně města“ domy a chalupy v Rybářské poblíž mostu a hradeb strhnout. Stejně tomu bylo i uvnitř města, poblíž Pražské a Budějovické (Týnské) brány.

Rok 1635 – → Všichni byli přinuceni, aby „každý ze svého domu jednu osobu na humno v robotu poslal.“235 Všechno obilí, které bylo vymláceno zabavil a novinkám neměl být ještě konec. → Městská rada se bez jeho svolení nesměla scházet a současně mu musela odevzdat obě pečeti, městské knihy i záznamy platů komorních. Všechno bylo uloženo na „bezpečném“ místě – v hradu u Huerty. → Počátkem roku – 15. února – se zhoršil Huertův zdravotní stav natolik, že sepsal „poslední pořízení“, v němž všechny statky nabyté v Čechách, klenoty i dlužní úpisy odkázal nikoli zákonné manželce236, ale Anně Marii Vejdovně z Moldavy, kterou „svou dcerou zalíbenou neb adoptivnou“ nazýval.237 Dále zaopatřil svou rodinu ve Španělsku a 50.000 kop míšeňských odkázal kostelům, klášterům a 235

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str. 150 V roce 1615 se oženil Huerta s Marií Magdalénou hraběnkou Zrinskou, rozenou Kolovratovou na Opálce, která byla vdovou po synovci Rožmberků, Janovi Zrinském ze Serinu. Sňatek byl uzavřen za podivných okolností, Marie Magdaléna se nakonec roku 1636 domohla rozvodu. 237 A. SEDLÁČEK, Dějiny, I. díl, str. 151 236


Diplomová práce

Strana 90

přátelům. Tělo své odkázal františkánům u Panny Marie Sněžné v Praze.238 Ještě jeden úkol měl před sebou – sehnat pro sebe a Annu Marii Vejdovou v Písku co nejvíce statků.239 → 25. srpna učinil jakési vypořádání s obcí ze své strany, ještě roku 1643 zaplaceno nebylo.

Rok 1636 – → 14. listopadu zemřel děkan Ribbas při morové nákaze (předtím zemřel jeho kaplan). Děkan mohl dosti spokojen, neboť odvedl velký kus práce – toho roku, až na nezvěstného Edlmona, byli všichni u zpovědi. (Již fungovali tzv. zpovědní cedule.) → Znovu byl obnoven spor s Prachatickými ohledně vybírání mýta ze soli v Prachaticích. Hurtou oblíbený Čejkovský silnici, po které se z Prachatic přes Strakonice do Prahy vozil solný náklad, přeložil do Písku a mýto chtěl vybírat zde. → 28. listopadu bylo Hurtou nakonec vše vráceno „do starých kolejí“ a Čejkovský byl vyslán do Prachatic, aby tam vybíral mýto tak, jak si ve svých vzpomínkách vybavil písecký Florian Barvicius, který ho vybíral před rokem 1620.

Rok 1637 – Vlády se ujal syn neblaze v Čechách proslulého Ferdinanda II. – Ferdinand III. (až do roku 1657). → 6. května byla dvorskou kanceláří sepsána zpráva pro císaře jak by měl být Písek „vybaven“. → 13. května nařídil císař Ferdinand III., aby byl Písek vysvobozen a jako komisaři při jednání s věřiteli byli ustanoveni Jindřich Hýzrle z Chodů a Mikuláš Deym ze Stříteže. → 28. května přišla od výše zmíněných výzva a nařízení, aby bylo písecké panství odhadnuto a „v taxu uvedeno“ → Počátkem června byly s hotovou zprávou posláni do Prahy Lukáš Vodňanský a Adam Šnejter. Vypracování zprávy se komoře nelíbilo a tak byl nakonec vydán 16. června patent všem věřitelům města, „aby ten dluh na komoře v šesti nedělích ohlásili a buď prvopisem neb hodnověrným přípisem dokázali.“

238 239

tamtéž, str. 151 tamtéž, str. 151


Diplomová práce

Strana 91

→ 18. června byl patent ještě jednou opakován, což se moc nezamlouvalo v místním klášteře, neboť si byli dobře vědomi, jakým způsobem některý majetek nabyli (tzv. „dar“ od Huerty). Vše tedy směřovalo k opětovnému vybavení Písku. → Konečně pro Písecké byl odvolán proklínaný Mikuláš Čejkovský. → 23. listopadu se Huerta oženil s „ onou dcerou zalíbenou“ Annou Marií Vejdovnou z Moldavy. → Z manželského štěstí se dlouho neradoval -13. prosince zemřel a hned nastaly tahanice o jeho pozůstalost. → 14. prosince se v Písku objevil vyslanec hraběte Baltazara Marradase (v té době generála a zemského velitele), který oznámil městské radě, že jménem hraběte se ujímá správy města (Marradas měl zájem o město již v roce 1623). Písek nakonec nezískal, jak je patrné ze zápisu v radních manuálech, ještě v závěru roku 1642 se Marradasův dědic o získání Písku pokoušel, v té době již Písek znovu nabyl statut královského města. → 23. prosince byl Huerta pohřben V Praze v kostele Panny Marie Sněžné jak si přál, před oltářem sv. Františka (nechal ho zhotovit na své náklady). Představitelé katolické církve si ho vážili, jiní ho považovali za dobrodruha majícího štěstí při sobě, Písečtí a lidé z okolních vesnic, ze kterých vydřel, co se dalo si ho ve svých pamětech uchovali veršíkem: „Huerta poberta, tak už je u čerta.“240

Rok 1638 – Od března probíhala jednání na české komoře – téma bylo jasné- dluhy všech královských měst. → Písek si smrtí Huerty oddechl a hned 11. ledna bylo navrženo opět obnovit tradici obnovování purkmistrovského úřadu po měsíci. → 21. ledna převzala vdova po Martinu Huertovi pozůstalost od komorníka Zemských desek. Problém byl v tom, že nová majitelka nebyla schopná silně zadlužené hospodářství města dostat z krize a naneštěstí pro ni a naštěstí pro Písecké se začaly na nejvyšších místech projednávat Huertovy zločiny. Na základě udání byly vyšetřovány zločiny proti panovníkovi, výsledkem rozhodnutí panovníka byla konfiskace veškerého Huertova majetku posmrtně. → 12. června byla na Písek uvalena dočasná úřední správa, tzv, sequestrace (trvala necelý rok). Panství spravovali královští komisaři Jindřich Libštejnský z Kolovrat 240

A. SEDLÁČEK, Dějiny, I. díl, str. 158


Diplomová práce

Strana 92

(nejvyšší komoří), Oldřich Popel z Lobkovic (nejvyšší lovčí) a Mikuláš Deym ze Stříteže. Jejich přímým zástupcem v Písku byl místní císařský rychtář Jiří Hrdlička Velvarský, jehož funkce nově zněla sequestor. → Současně s tím byl otaxován Písek na čtyři díly a již bylo rozvrženo, co bude či nebude prodáno. → Po smrti děkana a převora Antonína Ribbase vykonávali dočasně v Písku bohoslužby opět jezuité, tentokrát z Bernartic. → 1. července byl děkanem (jmenován Annou Marií Vejdovnou) a převorem (jmenován provinciálem) zvolen Martin Valaský. Jeho činnost se soustředila především na zvelebování a rozmnožování statků zdejšího dominikánského kláštera. → První tajná jednání komory s Annou Marií nyní vdanou Donínovou. Návrh zněl: Anně Marii by zůstal všechen majetek vyjma Písku, Píseckého panství a okolních lesů. → Nadále Písku zůstávaly dluhy ve výši 160.000 zlatých. → Z města, které po zástavě Huertovi roku 1623 mělo spíše statut poddanské se stává město krajské.

Rok 1639 – → 11. února byla sepsána smlouva, která úředně obsahovala výše uvedené ujednání, avšak paní z Donína vznášela další požadavky, takže se úplné vyrovnání protáhlo na několik dalších let. → 6. března začala likvidace všech požadavků na Písek a Písecké panství. Proces to byl zdlouhavý a pro Písek znamenal citelné zmenšení majetku, jímž město disponovalo před rokem 1618. → 1. května byla konečně poprvé obnovena městská rada podle ‚starých královských‘ tradic a primasem byl zvolen Lukáš Vodňanský. Zároveň byla vydána pravidla, podle kterých se měla řídit nejen celá rada, ale i obec. → Ke konci tohoto roku přitáhla k městu švédská vojska….. Rok 1640 – → ……. a ležela před Pískem téměř celý rok. → Začalo se s prodejem Píseckých statků prostřednictví komisařů královské komory.


Diplomová práce

Strana 93

→ Jelikož válka ještě nekončila a docházely zbraně, koně i lidé, bylo nařízeno císařem skupovat veškerý kov na výrobu zbraní a munice. Písečtí po počátečních obavách z případných represí nakonec přiznali dvě děla (= dvě železa). Jedno do Prahy odtáhli sami Písečtí, druhé z nařízení hejtmana odtáhli Vodňanští. → Obnovilo se jednání s Annou Marií Donínovou, která opět vznášela jeden požadavek za druhým. Po prošetření jejich oprávněnosti českou komorou byl postupně jeden požadavek za druhým zamítán pro nedostatek ‚průkazných‘ dokumentů. → Opět začali ve zvýšené míře hrozit Píseckým i věřitelé, „že se na ně (Písecké) shrnou než se nadějí a všecko zlé na ně úhrkem uvalí, protože se prý k císaři neutíkají, milosti stran dluhův nevyhledávají a komory za přímluvu nežádají.“241

Rok 1641 – → 14. února přitáhl k městu neblaze pověstný oddíl švédského generálmajora Fula a za několik dní po něm ještě další oddíl. Náklady na jejich vydržování nebyly zrovna malé, přes 2.000 zlatých a radní si zase museli vypůjčit. → V létě byl poslán císaři od Píseckých poslední prosebný list, „aby při svobodách zachováni a k vyzdvižení města, kostelův, špitálu, hradeb a mostu byli obdařeni, mýto a clo aby bylo nadvýšeno, formané aby zase od Budějovic, Prachatic a Vimperka starou silnicí k Písku jezdili, od placení kontribucí za pět let a ubytování vojákův byli osvobozeni a čtyři vesničky s lesy byly při městu zanechány.“242 → 23. července byl císařem Ferdinandem III. vydán v německém Řezně Majestát, jímž byl Písek opět mezi královská města povznesen a vrácena mu byla všechna privilegia z roku 1547. → 30. července byl Majestát vložen do Desek zemských. → 22. října probíhalo odevzdávání zbytku bývalého Píseckého panství. Rok 1642 – → 12. ledna byla vydána konečná rezoluce, která v 8 bodech porozprodávala majetek Písku, potvrzovala předchozí transakce a také městu něco zanechala (pouze rychtu Putimskou se všemi lesy).

241 242

A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str, 167 fol.183A Tamtéž, str. 167 fol. 182A


Diplomová práce

Strana 94

→ 1. března při konečném jednání městských úřednických představitelů v Praze s komorou. Písečtí souhlasili se vším, co jim bylo předloženo, ale i když měli dobrou vůli a snahu vše splnit, nemohli. Chyběly jim peníze. → 27. dubna byla vydána královská rezoluce, jejímž cílem bylo zastavení exekucí věřiteli. → Paní Donínové bylo vyplaceno 16.000 zlatých. Přesto se spory o domy a statky písecké, nabyté ‚darem‘ či pozůstalostí Huertovou mezi ní a Píseckými táhly až do roku 1659. → V náboženských otázkách nastal klid, protože děkanovi byly řádně placeny desátky z pěti filiálních kostelů a téměř většina věřících byla již katolíky. → V Písku byli ubytováni téměř na celý rok vojenští invalidé armády Hatzfeldovy a pluku Kleinova. Celkem asi 50 osob. → 13. listopadu přišlo nařízení z kraje, aby zběhlí vojáci byli soustřeďováni v Písku (do 30 osob). Václav Dráchovský měl vypracovat jejich seznamy, konšelé vyhledat a poskytnout byty, ale zbytek potřeb si měli již zběhové platit sami. → V listopadu byla v Písku z císařského rozhodnutí založena zásobárna proviantu z kontribucí pro císařské vojsko, tzv. magacíny. Písečtí, stejně jako mnozí jiní, nařízené dávky neodváděli.

Rok 1643 – → Opět byla 12. března a 23. srpna vydána nařízení místodržícím, aby nedopustili nátlak věřitelů na Písecké. → Po dlouhém čase Písečtí nakupovali. Odkoupili dvůr v Purkraticích, ale zaplatit se jim ho podařilo až v roce 1651. → Začaly spory mezi obcí píseckou a držiteli některých statků u Mirotic o lesy. → 24. října byli do Písku, z vyšších nařízení, svoláni zvláště příslušníci tzv. třetího – rytířského stavu, aby si vyslechli a zařídili se podle královského patentu, který jim přikazoval buď koně s výstrojí a pistole poskytnout nebo 60 zlatých zaplatit. Účast byla mizivá a tak byli vyzváni ještě jednou, ale již do Sušice.

Rok 1644 – → 18. července chtěl znát císař stav ohledně konverze na katolickou víru. Z každého kraje, panství i měst měla být vydána zpráva jaká byla skutečnost. Z Písku přišla


Diplomová práce

Strana 95

odpověď, že ve městě byl jeden malíř, který sice přestoupil, ale ve víře byl ‚poněkud vlažný‘ a na vesnicích bylo pět mužů a žen nekatolických. → Od 22. ledna do 18. března byli ve městě opět ubytováni vojáci. Na základě tzv. Řezenského řádu měli dostávat přesný počet porcí jídla a pití z magacínu. Když byl však vystaven konečný účet, obě strany se v sumě rozcházely. Rozdíl muselo doplatit město – téměř 2.850 zlatých. → Ke konci roku z obavy před případným vpádem švédských oddílů pod vedením Torstensonovým, odvezli Písečtí ze svého děkanského kostela cenné předměty (např. velké stříbrné ciborium s přikryvadlem, velký zlacený kalich, stříbrný koflík na oplatky, stříbrné ampulky na svěcený olej, tři vyšívané příkrovy na kalich, dva ornát,….) do úschovy do Českých Budějovic. → Mezi 31. březnem a 30. dubnem objížděli krajští z příkazu místodržících města, aby byly vybrány daně, které měly být zaplaceny do konce února. Prvně byli počítáni osedlí, ale ti, kteří osévali nejméně 4-5 korců na zimu, aby mohli odevzdat obilné a peněžité kontribuce. V Písku bylo takových osedlých 23 a v zádušních vesnicích 21.

Rok 1645 – 6. března byla svedena mezi císařskými a švédskými oddíly bitva u Jankova (severně od Tábora). Císařští utrpěli zdrcující porážku. → Průtahy císařských vojsk městem začaly nabírat na intenzitě již počátkem ledna a neskočily ani v následujícím roce. Do Písku byl poslán se sto císařskými jezdci i Vilém Kryštof Harant. Celý tento rok byl Písek konfrontován s válečnými událostmi prostřednictvím císařských vojsk, jimž měli být ve všem nápomocní, „poněvadž císaři a milé vlasti mnoho záleží na Písku jako dobré pevnosti a rád by jej měl uchráněný od nepřátelských útokův.“243 → Od 12. dubna do 29. června v Písku pobýval oddíl kyrysníků Filipa van der Becka, který učinil nadání místnímu klášteru. Šlo o první německy psanou listinu, vloženou do městských knih. Později obléhal Český Krumlov.

Rok 1646 → Nadále probíhaly zesílené průtahy vojsk krajem i Pískem.

243



Diplomová práce

Strana 96

→ Nejzajímavější událostí tohoto roku byly bezesporu dvě návštěvy města Písku samotným císařem Ferdinandem III. První návštěva byla avízována na 24. června, ale císař se kvůli prudkému dešti dva dny zdržel v Budějovicích. Když přijel do Písku, byl

zděšen pohledem na zničené a polopusté město i vyprávěním o

strastech, které jeho obyvatelé zakusili v této dlouhé válce. Potom odjel císař do Prahy. Druhá návštěva následovala brzy po první. Císař přespal ve městě ze 13. na 14. srpna cestou z Prahy do rakouského Lince. → Stále ještě bylo ve městě ubytováno 31 válečných invalidů, k pramalé radosti jeho obyvatel, kteří jimi byli velmi často vydíráni.

Rok 1647 – → Celý rok byl tak jako předchozí dva poznamenán průtahy vojsk a nic nebyla platná slova hraběte Petra Holtzappela, který prohlásil, město i s vesnicemi a jeho obyvateli přijal pod svou ochranu a osvobodil je od všech válečných a samovolných ubytování. Byla to jen slova bez větší platnosti. Příklad za všechny – na konci roku bylo do města umístěno 120 nemocných vojáků a přestože poukazovali Písečtí na možnou nebezpečí jakékoli nákazy, nebylo jim to nic platné.

Rok 1648 – 24. října – oficiální konec třicetileté války a všem nadějím nekatolíků učinily, jak známo, formulace vestfálského míru. → Od 1. ledna leželi tu zranění vojáci mnoha pluků. Některé pluky nedostávaly od Píseckých jídlo, protože jim bylo posíláno podle dohody z Hlubockého panství. Byla to záležitost pro Písecké finančně značně náročná a proto prodali Švantlovský dům na Malém rynku za 350 kop míšeňských, aby měli vůbec čím platit. → Opět hrozilo nebezpečí dalšího vpádu Švédů do Čech. Wittenbergův oddíl při cestě z Českého Krumlova do Prahy oblehl Písek. Na tom, že město nebylo dobyto, měli obrovskou zásluhu Jan Václav a Jiří Vratislav Běšínovi z Běšin. Písečtí se z toho, že byli dalšímu vpádu ušetřeni, velmi radovali a tak i trochu se později chlubili, že s vynaložením, nerci – li statečků a hrdel, ale nešanujíce ani manželek a dítek svých, proti nepříteli postavivše se bedliě setrvali, v nedostatku olova cínové nádobí snášeli i z všelikého železa tuplhákův nadělati dali a nemalý náklad vedli na zdi městské, ana se toho hrubá zkáza ukazovala.“244 244



Diplomová práce

Strana 97

→ I když byl 24. října oficiálně vyhlášen mír, Písečtí po všech útrapách, jež si prožili, tomu prostě a jednoduše nevěřili. Nadále byli v obraně ostražití a oslavy konce války odsunuli na později. → Od konce roku leželo v Písku c.k. dělostřelectvo. Rok 1649 – → Na jaře byl jmenován novým rychtářem Adam Šnejter s odůvodněním, Lukáš Vodňanský zůstával těžkém nářku od půl léta, z něhož se prý stěží vyvede a musí jíti z povinnosti konšelské při obnově a Paulin Brodský byl každý dne opilý kořalkou.“245

Rok 1650 – → Po uzavřeném míru nastala doba obnovy, ale též splácení starých dluhů a to doslovně. Písečtí dlužili věřitelům 158.000 zlatých. Dohodli se a poslali císaři pamětní spis do Vídně a prosili ho, „aby je od těch dluhův osvobodil a poručil komorám dvorské a české, aby v té věci jisté prostředky vynalezly.“246 → A komory patrně řešení ‚vynalezly‘ a předložily císaři. 8. února císař etdy povolil, aby dál plně platila rezoluce z roku 1643 a navíc udělil městu dva výroční trhy navíc – jeden po sv. Trojici a druhý v den sv. Alžběty. → V červenci konečně oslavili Písečtí uzavření míru a konec války. Oslav se zúčastnili i Mikuláš Deym te Stříteže a Jan Kořenský z Terešova. „Po osmé hodině začalo Te Deum od děkana…………, přičemž měšťané z rozličných ručnic třikráte salvu dali. Po vykonané mši konáno procesí se všemi korouhvemi z farního kostela po ulicích a rynku mezi postavenými májemi, při čemž lidé zpívali a modlili se. Po navrácení do kostela zase sloužena mše, okrášlená polními trubači ‚dle chudé obce možnosti‘ a vypuštěna po několikráte střelba. Aby pak ‚vynikl podnět k většímu obveselení srdcí lidských‘ vyvalili konšelé na rynk tři sudy piva, každému přístup přejíce.“247

Rok 1651 – 4. května byla královským patentem nařízena opět přísná reformace ve snaze, aby se katolická víra stala pouze tou jedinou a správnou. Tehdy vznikaly soupis poddaných podle 245

tamtéž, str. 185 tamtéž, str. 187 247 A. SEDLÁČEK, Dějiny, díl I., str 187-188 246


Diplomová práce

Strana 98

víry, aby bylo jasné jaká situace ve skutečnosti byla. Reformace šla mnohdy až do maličkostí, které dnes budí spíše úsměv. → 13. října 1656 přišlo Píseckým nařízení, aby ponocní a hlásní oznamující hodinu neužívali starého veršíku: ‚Již odbila ….hodina, chval každý duch Hospodina.‘, protože to zavánělo kacířstvím. Nově měli odříkávat: ‚Chval každý duch otce syna Ducha Boha Hospodina i již odbila ……. hodina.‘ → Neštěstím pro Písek byl 26. května oheň, který vznikl v Rybářské ulici (byla to ulice u řeky), ale díky velkému větru se přenesl i do města, kde vzhořelo 56 výstavních domů,hradby, fara, věž Týnské – Budějovické brány i brána Pražská, poničen byl i most. Písečtí byli zoufalí, prosili tedy místodržící, aby jim kontribuce byly alespoň z části odpuštěny. Císař v podstatě věnoval Písku na obnovu 7.000 zlatých tím, že povolil, aby jim byla ponechána polovina posudného až do výše zmíněné částky.

Částku použili na opravy nejen města, ale i vesnic k Písku

náležejících.


Diplomová práce

Strana 99

Jedna z nejstarších dochovaných map města Písku, r. 1742


Diplomová práce

Strana 100

5 ZÁVĚR V této práci jsem se pokusila sledovat vybrané problémy z dějin malebného jihočeského města Písku, někdejšího města královského, během období třicetileté války (1618 – 1650). Struktura práce vycházela z možností daných bohatstvím Okresního archivu v Písku, dostupností literatury a na začátku stanovených témat – válečný vliv v regionu a na město Písek, náboženské poměry a hospodářské poměry, podoba města a jeho správa a na závěr kalendář událostí, který měl vše ve stručnosti shrnout a zopakovat. Téma bylo stanoveno a já začala shromažďovat materiál v SokA v Písku, netuše, kolik materiálu se tu k tématu skrývá a dá využít, pokud to člověk umí.

Problematika třicetileté války v městském prostředí není v české historiografii zrovna frekventovaná, na rozdíl od vojenských, politických událostí či ‚portrétování‘ velkých panovnických a šlechtických osobností. Tak jsem narazila hned v úvodu bádání na problém. Nepodařilo se mi sehnat, vyjma Sedláčkova monumentálního díla Dějiny královského krajského města Písku nad Otavou, žádnou syntézu, která by se zabývala dlouhou válkou a na ní navazujícího barokního období. Městům pokud je věnována pozornost z hlediska politického, hospodářského a ekonomického, sociokulturního či antropologického, pak je ve většině případů pozornost historiků zaměřena především do období předbělohorské. Dalo by se využít k této problematice i městských kronik, jako narativního pramene a být svědkem nejen samotných událostí, nýbrž i pozoruhodné jazykové i literární stránky těchto pramenů. Město Písek však takovou kroniku nemá. Má však ‚svého‘ archiváře a historika Sedláčka či Matznera – Sedláčkova předchůdce a přítele – s jeho Výroční zprávou obecných vyšších reálných škol v Písku a bohatý Archiv Města Písku. Některé oblasti jsou bohaté méně – zejména pro otázky demografické by bylo třeba přibrat materiál ze Staré Manipulace nebo z SOA Třeboně. Nicméně městské knihy, radní manuály i tzv. inventáře mi byly pro tuto práci dostatečným zdrojem a ne všechno jsem dokázala využít tak, jak jsem si představovala a jak by si mnohé materiály zasloužily.

Jsem si vědoma, že tato práce není ovlivněna snad ani tolik nedostatkem některých materiálů, ale strukturou výstavby jiných prací. Tu mi poskytly inspirativně diplomová práce Martiny Novozámské, Prachatice roku 1585. Sonda do poměrů v raně novověkém poddanském


Diplomová práce

Strana 101

městě a kniha Jana Kiliána, Město ve válce, válka ve městě. Mělník 1618 – 1648. Dále jsem si uvědomila, že konfrontovat archivní materiály se Sedláčkovými Dějinami znamená pro mě, vymanit se z narativně – deskriptivního stylu práce, což se však stejně nepodařilo. Stále jsem měla v podvědomí, že Dějiny nesmím a nechci přepisovat, ale některé archivní materiály se téměř s jeho částmi v díle shodovaly. Nezbývalo mi, než je řádně citovat, protože jsem je nedokázala do jinak transformovat. Rovněž jsem si při závěrečném pročítání této práce uvědomila, že ‚závěry‘ jednotlivých kapitol jsou spíše naznačeny než pečlivě zformulovány a vysloveny. Zároveň, jak má práce přibývala, přicházely další a další otázky, na které jsem z nejrůznějších důvodů nedokázala uspokojivě odpovědět. Například: Jaký by byl vysloven závěr při studiu městských elit a radních elit? Musely být vždy obě provázány? Jak se změnilo postavení žen během války (nechci užívat slova emancipace)? Jak se vnímali měšťan – voják? Vnímal by měšťan rozdílně vojáka ‚pouze‘ procházejícího a déle ubytovaného? Jakou podobu měla kriminalita během války? Jaký byl všední – nevšední den jedné měšťanské rodiny? A řada dalších. Snad bude tedy tato práce alespoň někomu inspirací a motivací. Snažila jsem se uplatnit mikrohistorickou sondu, avšak nyní, když píši tento závěr si nejsem jistá, zda jsem ji na vybraných problémech dostatečně využila.

V kapitole týkající se podoby města byla pozornost zaměřena na jeho strukturu, demografii a topografii, dotkla jsem se i jedné z elitních rodin města, spjatou po dlouhá léta s úřady v městské radě. Snad se podařilo ukázat, že Písek v rámci královských měst patřil k městům významnějším a z pohledu Českého království středně lidnatým (jiná situace nastala po válce). Vedla tudy významná obchodní cesta se solí - Zlatá stezka a zároveň město leželo na trase měst Praha – České Budějovice – Linec. Významnými partnery byla města Sušice, Prachatice nebo Vodňany. Architektonická podoba města vznikla ve 13. století se zachovala prakticky až do 19. století. To, co podobu města nesmazatelně podtrhlo byl fortifikační systém, který měl, pro mnou sledované období, klíčový význam a byl pochopitelně předmětem okamžitých oprav. Co se týká městské správy, lze říci, že byla podobná mnohým dalším v královských městech. Existence správního systému byla sice válkou a jinými okolnostmi utlumena, nikoli vymazána (neustále byl v této době nejdůležitější úkol – vybírat daně a jiné poplatky, ale nebylo to jedinou náplní). Bylo naznačeno, že městskou elitu tvořila skupina nejzámožnějších měšťanů, většinou těch, kteří vlastnili největší domy, dále si lze utvořit minimální představu i o tom, jak sňatky umožnily průnik do této skupiny, jak konverze umožnila společenský i majetkový vzestup. Pouze dva rody měly vícenásobné zastoupení v radě. Unikátní je i případ primase, který svůj úřad zastával déle než polovinu sledovaného období. Na rodě Švantlů jsem chtěla ukázat nejen Písek v období třicetileté války

Diplomová práce

Strana 102

problematiku neoprávněné konfiskace vrchností, ale též na ‚zcela běžné‘ mezilidské vztahy uvnitř rodiny. Na vrchol elit v Písku bychom mohli zahrnout, vzhledem k jejich významu i katolické děkany a současně převory obnoveného dominikánského konventu ve městě. Nelze tu však přehlédnout ne právě idylické vztahy mezi děkan – měšťané či děkan – městská rada. Spory, které tyto vztahy provázely byly především kvůli hmotnému zajištění duchovních. Na přiložených mapách jsem chtěla ukázat, že podoba Pískuje až do rozbourání hradeb a zbourání bran v 19. století v podstatě nezměnila, zároveň jsem chtěla přiblížit, proč se počty domů během vpádu do města tak citelně měnily. V souvislosti s nechráněnými předměstími, mělo být naznačeno kudy se ubíral budoucí urbanistický vývoj města. Zároveň jsem se snažila pomocí map ukázat lukrativnost jednotlivých částí města. Naopak v růstu či poklesu populace nemohu podat spolehlivé údaje, protože spolehlivé materiály pro toto období chybí.

V kapitole věnované náboženským otázkám jsem se snažila ukázat, jak složité bylo ‚vnutit‘ někomu víru jinou, když tu od svých otců má v sobě zakořeněnou nebo naopak. Jak složité bylo soužití obyvatel se střídajícími se dosazovanými duchovními, kteří často neuměli ani česky nebo i to, jak šlo víru prosazovat nejrůznějšími prostředky. Během několika let se z utrakvistického města stalo město katolické.

Ke kapitole věnované hospodářství mám dluh největší. Nejvíce jsem se na tuto problematiku těšila a nejhůře se mi zpracovávala a je to citelně vidět. Vše, co bylo na panství vyprodukováno nebo se vyrobilo a prodalo, spolykaly nejen vysoké daně, ale v případě Písku obrovské dluhy a úvěry z nich. Snažila jsem se ukázat, že dluhy se kterými vstupovali Písečtí do válečného konfliktu jim během války značně ztěžovaly situaci a že ani znovu povznesení města v roce 1641 do královského stavu, se všemi privilegii, neznamenalo zbavit se dluhů. To nakonec mohl učinit prostřednictvím české komory pouze císař. Zaměřila jsem se na pivovarnictví, ostatní řemesla jsem pouze naznačila.

V kapitole věnované válečným událostem, jsem se snažila zachytit hlavně tragédii Píseckých na samém počátku války v podobě tří, po sobě následujících, vpádů během dvou let na pozadí konfliktu celého regionu. S tím vším spojené problémy Píseckých se zástavou města Martinu Huertovi. Utrpení je čekalo na dlouhých čtrnáct let. S ním následovalo tvrdé vymáhání


Diplomová práce

Strana 103

všech daní a dalších finančních povinností od všech Píseckých a obyvatel píseckého panství. A v neposlední řadě finanční problémy s průtahy vojsk městem či ubytováním po celé období války.

Co říci na úplný závěr. Snad jen, že vojsko bylo rozpuštěno a výlohy na něj rozvrženy, dávno vytoužený mír nastal, ale následky dlouho trvající války zůstávaly a životy lidí, jimž jsem alespoň na chvíli mohla ‚nahlédnout do života‘, šly nejrůznějšími cestami dál. Tady mé ‚bádání‘ o jednom městě na jihu Čech v někdejším kraji Prácheňském v období dlouhé třicetileté války končí. „Historikové nejsou odborníky, kteří naprosto nezaujatě a za použití přesných nástrojů a exaktních metod přistupují k jim indiferentnímu předmětu, aby na světlo vynesli nový kousek pravdy. Podmíněni dosavadní badatelskou, ale i diskursivní tradicí, svým zájmem, možnostmi, dochováním pramenů, ale i schopností tomuto torzu porozumět (tedy přenést psané informace do svého soudobého myšlení), nemohou předkládat víc než svůj pohled.“248 V duchu této myšlenky vznikala i má práce.

248

Pavel Himl: O „zločinu“ a vině v dějinách. 17. a 18. století – věk netolerance, násilí a represe?, in: Dějiny a současnost, 2/2002, roč. XXIV, str.32-35


Diplomová práce

Strana 104

6 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY 6.1 Prameny archivní Státní okresní archiv Písek: Archív města Písek Knihy městské zápisné neb gruntovní registra žlutá 1586 – 1693, inv. č. 10 RM - Radní manuály, č. 306, 308, 309 Inventáře B I. – D I. (Roztřídil a uspořádal August Sedláček) Sb. M a P - Sbírka map a plánů, sign. XVI / 1, 3, 4, 5, 36, 44

6.2 Prameny tištěné •

Jaromír ČELAKOVSKÝ, O vývoji středověkého radního zřízení v městech Pražských, Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy, I/2, Praha 1920

•

Jaromír ČELAKOVSKÝ, O začátcích ústavních dějin Starého Města Pražského, Sborník věd právních, Praha 1904

•

Karel DOSKOČIL (ed.), Berní rula 2/I. Popis Čech r.1654, Praha 1953

•

Richard van Dülmen, Kultura a každodenní život v raném novověku. (16.-18. století), Díl II. Vesnice a město, Praha 2006

•

Antonín HAAS (ed.), Berní rula 27.-28., Kraj Prácheňský I-II, Praha 1954

•

Ivan HLAVÁČEK (ed.), Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha 1981

•

Josef JANÁČEK (ed.), Pavel Skála ze Zhoře, Kronika česká. Od defenestrace k Bílé hoře, Praha 1984

•

Hermenegild JIREČEK (ed.), Obnovené Právo a Zřízení Zemské dědičného království Českého - Verneuerte Landes-Ordnung des Erb-Königreichs Böhmen 1627, Praha 1888

•

Ferdinand MENČÍK (ed.), Paměti Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic od roku 1624 do roku 1648, Praha 1897

•

Josef POLIŠENSKÝ (ed.), Dokumenta Bohemica Bellum Tricennale illustrantia II. Der Beginn der Dreissigjärigen Krieges. Quellen zur Geschichte des Böhmischen Kriegs (1618-1620), Praha 1972, str. 52-79


Diplomová práce

Strana 105

6.3 Literatura •

Miroslav BĚLOHLÁVEK, Dějiny Plzně, Plzeň 1965

•

Tomáš Václav BÍLEK, Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618 I-II, Praha 1882-1883

•

Lenka BOBKOVÁ, Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně, v letech 1621 – 1639, Praha 1999

•

Václav BŮŽEK – Pavel KRÁL (edd.), Člověk českého raného novověku, Praha 2007

•

Jaroslav ČECHURA, Kriminalita a každodennost v raném novověku, Praha 2008

•

Jaroslav ČECHURA, Selské rebelie roku 1680. Sociální konflikty v barokních Čechách a jejich každodenní souvislosti, Praha 2001

•

Ivana ČORNEJOVÁ, Pobělohorská rekatolizace. Nátlak nebo chvályhodné úsilí?, in: Dějiny a současnost 4/2001, str. 2 - 6

•

Josef DOBIÁŠ, Dějiny královského města Pelhřimova a okolí, Pelhřimov 1936

•

Lumír DOKOUPIL, Přirozená měna obyvatelstva českých zemí v 17. a 18. století,Praha 1999

•

Richard van DÜLMEN, Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století) II. Vesnice a město, Praha 2006

•

Josef GRULICH, Populační vývoj a životní cyklus venkovského obyvatelstva na jihu Čech v 16. až 18. století, České Budějovice 2008

•

Pavel HIML, O „zločinu“ a vině v dějinách. 17. a 18. století – věk netolerance, násilí a represe?, in: Dějiny a současnost, 2/2002, roč. XXIV

•

Ivan HLAVÁČEK, Das Urkunden-und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel /IV./ 1376-1419; Stuttgart 1970

•

Zdeňka HLEDÍKOVÁ – Jan JANÁK, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989

•

Josef JANÁČEK, Města v českých zemích v 16. století, Hospodářské dějiny 4, Praha 1979, str. 165 – 203

•

Josef JANÁČEK, Řemeslná výroba v českých městech, Praha 1961

•

Josef JANÁČEK, Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, Praha 1963

•

Josef JANÁČEK, Ženy české renesance, Praha 1976

•

Jaroslav KADLEC, Přehled českých církevních dějin II., Praha 1991

•

Zdeněk KALISTA, Století andělů a ďáblů. Jihočeský barok, Praha 1994

•

František KAVKA, Bílá hora a české dějiny, Praha 2003


Diplomová práce

Strana 106

•

František KAVKA, Třídní struktura Českých Budějovic v první polovině 16. století, Sborník historický 4, Praha 1956

•

František KAVKA, Majetková, sociální a třídní struktura českých měst v první polovině 16. století ve světle knih a rejstříků městské dávky, Sborník historický 6, Praha 1959, str. 253-294

•

Jan KILIÁN, Město ve válce, válka ve městě. Mělník 1618 – 1648, České Budějovice 2008

•

Arnošt KLÍMA, Dlouhá válka, Praha 1988

•

Marie KOLDINSKÁ, Válka a všední den. Odraz třicetileté války v životě české šlechty, in: Historie a vojenství 1/2001, s. 10 – 23

•

Karel KUČA, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2002

•

Jan P. KUČERA, 8.11.1620 Bílá hora. O potracení starobylé slávy české, Praha 2003

•

Karel MALÝ – Florian SIVÁK, Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r. 1918, Praha 1993

•

Jan MATZNER, Královské město Písek. Průvodce městem a okolím, jakož i dějiny jeho, Písek 1898

•

Jan MATZNER, Výroční zpráva obecných vyšších reálných škol v Písku, Písek 1878 1894

•

Bedřich MENDL, Tak řečené norimberské právo v Čechách, Rozpravy ČAVU, č. 86, Praha 1938

•

Alois MÍKA, Sociálně ekonomická struktura českých zemí před třicetiletou válkou I., Obchodní styky, města a měšťané, Sborník historický 21, Praha 1974

•

Jiří MIKULEC, Rekatolizace šlechty v Čechách, Praha 2005

•

Jiří MIKULEC, Mezi konverzí a emigrací, in: Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526-1740), Opera historica 10, 2003, s. 397 – 414

•

Jiří MIKULEC, Rekatolizace šlechty v Čechách, Praha 2005

•

Martina NOVOZÁMSKÁ, Prachatice roku 1585. Sonda do poměrů v raně novověkém poddanském městě, Praha 1999 (diplomová práce FF UK)

•

Rostislav NOVÝ, Počátky znaků českých měst, SAP XXVI, 1976

•

Hanuš OPOČENSKÝ, Protireformace v Čechách. Po bitvě na Bílé hoře, Praha 1921 (2. vydání)

•

František PALACKÝ, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, Praha 1876, 3. vydání


Diplomová práce

Strana 107

•

Jaroslav PÁNEK, Města v předbělohorském českém státě, Opera Historica I., České Budějovice 1991

•

Josef POLIŠENSKÝ, Třicetiletá válka a evropské krize XVII. století, Praha 1970

•

Jiří PRÁŠEK, Písecké ulice, Písek 1998

•

Jiří PRÁŠEK, Písecké 2. tisíciletí, Písek 2000

•

Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Praha 1951

•

August SEDLÁČEK, Dějiny královského krajského města Písku nad Otavou I-III, Písek

•

1911-1913

•

Eva SEMOTANOVÁ, Knihy měšťanských práv – významný pramen předstatického období, in: Historická demografie 10, 1986

•

Bedřich ŠINDELÁŘ, Útěk poddaných z Čech na Moravu po třicetileté válce, Praha 1985

•

Jan TOMAN, Zvíkov a Orlík v době českého stavovského povstání 1618 – 1622, JSH 37, 1968, s. 160-173

•

Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy, Praha 1892, 2. vydání

•

Václav VOJTÍŠEK, O českých městech, Praha1940

•

Miroslav VOLF, Jihočeské bojiště v prvních měsících českého stavovského povstání roku 1618, JSH 29, 1960, str. 18-22

•

Miroslav VOLF , Válka v jižních Čechách v zimě a na jaře 1618 – 1619, JSH 30, 1961, str. 24-43, 102-114

•

Miroslav VOLF, Bitva u Velkého Záblatí a její následky, JSH 31, 1962, str. 123-134; TÝŽ: Druhá polovina roku 1619 na jihočeských bojištích, JSH 32, 1963, str. 79-91

•

Miroslav VOLF, Zásahy ozbrojených houfů do stavovského povstání 1618-1620, JSH 33, 1964, str. 1-11

•

Miroslav VOLF, Jižní Čechy v létě 1620 a příprava konečného střetnutí, JSH 35, 1966, str. 8-23

•

Miroslav VOLF, Konec třicetileté války: finance a vojenství, JSH 50, 1981, str. 84-96

•

Zikmund WINTER, Zlatá doba českých měst, Praha 1991, 2. vydání

•

Zikmund WINTER, Kulturní obraz českých měst. Život veřejný v XV. a XVI. věku, I. a II. díl, Praha 1890 – 1892

•

Zikmund WINTER , Dějiny řemesel a obchodu v XV. a XVI. věku, Praha 1906

•

Zikmund WINTER, Řemeslnictvo a živnost XV. věku v Čechách, Praha 1909

•

Zikmund WINTER, Český průmysl a obchod v XVI. věku, Praha 1923


Diplomová práce

Strana 108

Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Ústav českých dějin

Recommend Documents