festivalové noviny 2

festivalové noviny 2 Titulek titulek titulek 58. Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl / 16. června 2016

titulek titulek

Titulek titulek titulek titulek titulek

Přátelství, které zpečetil čas Den rozhlasu na Smetanově Litomyšli Byla to tenkrát událost, v roce 1910! Americkým průkopníkům radiofonie se podařilo vysílat z Metropolitní opery. Live, jak se říká. Do éteru, prostoru řeckých filosofů a výsostné domény Boha, „vtrhla” nejprve Tosca, pak Enrico Caruso, ale také Ema Destinnová. Dnes bychom se asi jen velmi zdvořile pousmáli kvalitě zvuku, kterého se nemohli nabažit majitelé sluchátkových krystalek, a o rozhlasovém vysílání v pravém slova smyslu už vůbec mluvit nemůžeme, to čekalo na svou inauguraci dalších šestnáct let. A jak už tak na světě všechno souvisí se vším, v roce 1910 se narodil operní pěvec Karel Kalaš, který přijel 4. června 1949 spolu se souborem Národního divadla do Litomyšle, aby se zdejšímu publiku představil v roli Žalářníka ve Smetanově Daliborovi. Nejen tímto představením se započala historie festivalu Smetanova Litomyšl a u takové události nemohl chybět – rozhlas. Nepočítaně přímých přenosů odvysílali z Litomyšle od té doby jeho zaměstnanci,

po rozhlasových vlnách vstoupila díky jejich erudici hudba té nejvyšší kvality do milionů českých a moravských domácností, aby potěšila, přinesla radost. Krombholz, Vajnar, Válek, Lenárd, Brauner. Co mají tato jména společného? Jedno klíčové slovo je Symfonický orchestr českého rozhlasu – SOČR. První dva jmenovaní stáli u jeho počátků, tři následující reprezentují jeho současnost. Druhé klíčové slovo zní Smetanova Litomyšl. Všech pět dirigentů zde předvedlo své umění a ve festivalové historii zanechali nepřehlédnutelnou stopu. Bezmála šedesát let spolupráce rozhlasu s festivalem a devadesát let, které letos uplynou od založení Symfonického orchestru Českého rozhlasu, to jsou milníky, které nelze ignorovat. Devatenáctý červen bude tedy na Smetanově Litomyšli zasvěcen rozhlasu. Krom jiného v přímém přenosu odvysílá barokní hudbu českých piaristů i koncert, jehož se nemohou dočkat mnozí z nás. Mahlerovu Symfonii

tisíců. „Myslím, že není lepší způsob, jak slavit, než provést Osmou Mahlerovu symfonii. Litomyšl je klenot a skvost opery a koncertů v Evropě… to mohu říct, protože už tam budu nejmíň podvacáté,” vyznává se dirigent Ondrej Lenárd, jenž spolu s orchestrem, na devadesátníka v dokonalé formě, rozezní Zámecké návrší monumentálním opusem geniálního skladatele, jeho poselstvím lásky v bezcitných časech. Ve stínu výše uvedených událostí ovšem nezůstanou další vynikající koncerty. Skvělá Česká Sinfonietta uvede pod taktovkou Radka Baboráka vídeňské klasiky, v často nehrané, „minimalistické”, a navíc baletní podobě zazní působivá Carmina Burana, těšit se můžeme na nové nastudování Smetanových Braniborů v Čechách, nezapomenutelná jistě bude barokní opera v Nových Hradech a velký zážitek slibuje koncert Anety Langerové v doprovodu… Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Staré lásky nerezaví. A to je dobře.

Přeji festivalu tisíce spokojených návštěvníků Vážení milovníci hudby, Smetanova Litomyšl právem patří k tradičním a respektovaným hudebním festivalům. Za dobu své existence si vydobyla dobré jméno v České republice i v zahraničí. Dokladem úspěchu tohoto festivalu jsou především tisíce spokojených návštěvníků, kteří se do Litomyšle rádi vracejí. Lákají je špičkoví interpreti a skvělé hudební výkony i přátelská a neopakovatelná atmosféra, jež vládne ve městě, které je rodištěm Bedřicha Smetany

a zároveň tak i symbolickou kolébkou vážné hudby. Český rozhlas je tradičním partnerem festivalu Smetanova Litomyšl a je hrdý na to, že i v letošním roce je do programu festivalu začleněno vystoupení Symfonického orchestru Českého rozhlasu – Mahlerova Osmá symfonie. Rád bych Smetanově Litomyšli popřál do dalších let jen samé úspěchy a mnoho spokojených návštěvníků. René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu

Den rozhlasu na Smetanově Litomyšli NEDĚLE 19. ČERVNA 2016

9.00 –10.00 Bohoslužba – přímý přenos z Nového kostela Sboru Církve bratrské. 14.30 –16.00 Koncert v chrámu Nalezení sv. Kříže Přímý přenos programu souboru Capella Regia Praha s hudbou českých piaristů. 16.30 –17.30 Krásné hlasy z Litomyšle Moderovaný pořad za účasti publika o pěvcích na festivalu Smetanova Litomyšl, živě přenášený ze Zámecké jízdárny.

18.00 –19.00 Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl 2016 Moderovaný debatní pořad za účasti publika s informacemi o festivalu, jeho programu a zákulisí a s integrovanou ouverturou k večernímu koncertu, živě přenášený ze Zámecké jízdárny. 19.30 – 21.30 Koncert na zámeckém nádvoří Mahlerova Symfonie č. 8 zvaná Symfonie tisíců. Hraje Symfonický orchestr Českého rozhlasu, spoluúčinkují sólisté a tři sbory, dirigent Ondrej Lenárd.

Vysílejte s námi Přijďte se v neděli 19. června v 16.30 zúčastnit mimořádného vydání pořadu Krásné hlasy Českého rozhlasu Vltava. Stanice bude vysílat živě za účasti publika ze Zámecké jízdárny v Litomyšli. V pořadu zazní slavné árie významných domácích i zahraničních pěvců, kteří hostovali na Smetanově Litomyšli. Chybět mezi nimi nebude basista Eduard Haken nebo tenorista Neil Shicoff. Jako zvláštního hosta přivítá moderátor Vojtěch Babka dramaturga festivalu Vojtěcha Stříteského, který připomene i některé zajímavé momenty ze zákulisí koncertů festivalu.

Smetanova Litomyšl patří mezi nejlepší evropské festivaly Mezinárodnímu opernímu festivalu Smetanova Litomyšl byla udělena značka EFFE (Evropa pro festivaly, festivaly pro Evropu) pro období 2015–2016. Tento projekt Evropské festivalové asociace je vstupní branou pro širokou i odbornou veřejnost, který umožňuje poznat nejlepší evropské festivaly. Představuje novou mezinárodní platformu pro ty, kdož nabízejí kvalitní umění. Publikum z celého světa bude mít díky této platformě přístup k aktuálním informacím a bude se moci účastnit vybraných festivalů. Hlavním kritériem EFFE je vynikající úroveň zapojených a oceněných evropských festivalů v jejich každodenním provozu. Po náročném procesu hodnocení národními a mezinárodními experty bylo vybráno 761 festivalů z 31 zemí, které se tímto zařazují do první generace držitelů značky EFFE (www.effe.eu).

SMETANOVA LITOMYŠL DO KAPSY Mějte Smetanovu Litomyšl vždy po ruce s mobilní aplikací! Stahujte zdarma na Google Play a App Store.

2

HUDBA JE TU PRO RADOST

Umění tleskat v pravou chvíli Odhadnout správný okamžik, kdy na koncertě vážné hudby či při operním představení začít tleskat, není dovednost vrozená či a priori přirozená, ale výsledek staletého evolučního vývoje. S překvapivými peripetiemi. Stálým návštěvníkům koncertních síní se vybaví mnoho žánrových obrázků na podobné téma: Dozní první věta posluchačsky atraktivní symfonie, dirigentovy ruce klesnou, sofistikované ticho padá do sálu, a náhle ho protrhne potlesk. Šílený ve své nadšené osamělosti. Jakmile si ji Jan Tleskač uvědomí, zahanbeně ztichne a dobrovolně prchá do hlubin společenského faux pas. Dáma ve vedlejším sedadle si škodolibě vzdychne: „Tihle…” Ale to už se taktovka naštěstí znovu zvedá, smyčce nasazují. Neandrtálci, chtěla snad podotknout? Zase jí zážitek pokazil jeden, co neudržel emoce na uzdě, co neví, že mezi jednotlivými větami skladby se přece n-e-t-l-e-s-k-á?! Ale kdo to deklaroval, kdo publiku vsugeroval, že během díla, které staví především na emocích, má ty své potlačit a trpělivě čekat, až dirigent máchne taktovkou naposledy? Proč se má krotit tři, pět i více vět a potlesk, odměnu skladateli, orchestru, sólistům i dirigentovi si schovávat až na samý závěr koncertu?

S novinkou přišla opera pařížská – byla ovšem antického původu: s klakery. Roztleskávači řekli bychom asi dnes. První klakeři se začali objevovat koncem 18. století, následující století precizovalo a na jeho konci měla pařížská opera „povolání” klakera institualizované. Krásně ho popisuje neznámý autor v časopise Dalibor: Tleskači (klakéři). Tleskači francouzští rozpadávají na následující druhy: 1. Connaiseur (znatel), jenž obyčejně v první řadě sedí, verše zpaměti umí, své sousedy na krásy básně a hry

sovat nebudeme, jen stručně pro pochopení souvislosti: v jeho pojetí není opera zábavou, ale dílem hodným obdivu a respektu. Co z toho plyne pro potlesk? Absolutní ticho. Poprvé v historii hudby muselo být v Bayreuthu, chrámu Wagnerova operního umění, během představení hrobové ticho. Ve Wagnerových šlépějích kráčel Gustav Mahler a přispěl požadavkem, aby opozdilci byli vpouštěni do sálu až po přestávce. Tato praxe je dnes v Česku dosti běžná, naštěstí se ale neuchytila jiná Mahlerova praktika: dirigenti se neotáčejí po původcích byť jen tichého šepotu v publiku a neprobodávají je přísným pohledem. Velcí mistři mají prostě velké nároky na přijímání svého díla. Pochopitelně. Wagnerovsko-mahlerovský zvyk

Intermezzo Nebylo tomu ale vždycky tak. Vezměme takové baroko například. Koncerty tehdy vůbec nepřipomínaly to, na co jsme zvyklí dnes. I geniální Johann Sebastian Bach prováděl své skladby nejen v kostele, ale i v soukromí, tedy v prostředí, kde se jedlo, pilo, scházeli se přátelé, aby si popovídali, sdělili si pikantní „aktuality” a – při té příležitosti – poslouchali hudbu. Nebo Mozart kupříkladu: v jednom dopise otci (jak uvádí ve své knize dirigent Harnoncourt) líčí svůj zážitek z Paříže – na počátku skladby byli posluchači natolik unešení jistou hudební pasáží, že začali nadšeně aplaudovat, a skladatel litoval, že při jejím psaní neodhadl, jak působivá bude, protože by ji jinak ještě zopakoval v závěru… Co by na to řekla pohoršená dáma z vedlejšího sedadla? A to hudební vědci mohou doložit i další zmínky o tom, jak v Mozartově době publikum během hudebních produkcí spontánně reagovalo. Aplaudovalo, ale nejen to, křičelo bravo, bravissimo, dupalo, mlátilo hůlkami a vůbec dělalo dosti velký „kravál”.

Evoluce Čas běžel, hudba se proměňovala. Skladatelé – romantici, neměli zájem davy bavit, šlo jim o pocity, o niterně prožívané emoce, a tak někteří z nich požadovali, aby se jejich skladby hráli v kuse, aby dojem z nich nebyl rušen obvyklými pauzami mezi větami. A potleskem samozřejmě! Do hudebních síní se začala vkrádat čím dál větší nejistota. Aplaudovat? Nebo ne? Kdy? Jak dlouho? A co v opeře?

pozorny činí a pikantní anekdoty ze života hereček vypravovati zná. 2. Topageur, jenž při nejmenší příležitosti nejzůřivěji tleská. 3. Rieur (smíšek), jenž se každému jalovému vtipu srdečně zasmáti dovede. 4. Plereur (slzeč), jenž to samé nejtklivějším pohnutím způsobí. 5. Chatonilleur, jenž od začátku kusu a mezi přestávkami šňupavým tabákem, cukrovinkami a divadelní cedulí své sousedy ku prospěchu kusu naladí a je veselou zábavou v dobrý rozmar uvádí. 6. Chauffeur, jenž na každém rohu ulice u každé divadelní cedule státi zůstane, a jenž jakmile se jich několik kolem něho shromáždí, nadšeně volá: Ach, jaký to klassický kus! 7. Risseur, jenž neúnavně Da capo! volá. Poslední druh dostává mezi všemi tleskači největšího platu. Mnohý z nich vydělá si tím ročně 12 000 – 15 000 franků. (Dalibor, 10. března 1863).

Wagnerův odkaz Evoluce aplaudování postoupila k Richardu Wagnerovi. O jeho vlivu na operu se rozepi-

netleskání „uprostřed” hudebního díla se v koncertních síních postupně úspěšně etabloval. Jen opera si vydobyla výjimku. Aplaus po skvěle zazpívané árii nikomu nevadil.

A dnes? Je to různé, ve světě i v Česku. V našich koncertních síních se spíš dodržuje zvyk ticha mezi větami skladeb, o to větší aplaus je pak umělcům odměnou po skončení koncertu. Obě strany si už zvykli. O jiné zkušenosti mluví například v pařížském operním domě Bastille, kam na předpremiéry chodí školy a mnozí mladí jsou v opeře poprvé, tudíž nemají vůbec žádné povědomí o tom, co je povoleno a co se počítá za faux pas. Aplaudují proto tak, jak to cítí jejich srdce, jak je vede hudba. Možná, že takový přístup, a jistě Paříž není výjimkou, změní kódy, které ustanovil Wagner či Mahler, možná, že přibude Janů Tleskačů. Uvidíme.

3

BEDŘICH SMETANA: BRANIBOŘI V ČECHÁCH

Braniboři z Ostravy do Litomyšle Smetanova Litomyšl si operu náležitě hýčká. Zvláštní péči se pochopitelně těší díla zdejšího rodáka, po němž festival nese jméno. A Smetanovy opery režíruje s erudicí sobě vlastní Jiří Nekvasil, současný ředitel ostravského Národního divadla moravskoslezského, který přijíždí s nově nastudovanými Branibory v Čechách.

4

Sto padesát let letos uplynulo od první inscenace první Smetanovy opery. Partituru Braniborů skladatel předložil porotě soutěže o českou národní operu, jíž vypsal hrabě Harrach, a vyhrál. Historickou zpěvohru o třech dějstvích opatřil libretem Karel Sabina. Premiérována byla s velkým úspěchem v roce 1866 v Prozatímním divadle. „Přestože se jedná o Smetanovu prvotinu, je to dílo nesmírně zralé a silné, sborové zpěvy jsou vynikající a mají mimořádně silný účinek,” říká režisér Jiří Nekvasil, který dal opeře novou jevištní podobu a před týdnem ji představil v Ostravě.

„Vezměte jen úvodní větu Nelze déle zde trpěti cizácké sbory, je potřeba se chopit zbraně a vyhnat z vlasti Branibory. V opeře je řada dalších silných míst, vynikajících sborových scén, připomenu jen Uhodila naše hodina, Pusťme hrůzu na vrahy, Noc je tak tichá a modlitbu Rozlučte se s domovem, které vyprávějí typicky české příběhy,” říká Jiří Nekvasil. Už jen z těchto názvů je jasné, proč se Braniboři nesměli hrát za okupace, proč je bylo problematické inscenovat po okupaci sovětské v roce 1968 a proč se vřelého přijetí dočkaly po skončení druhé světové války v Kašíkově Velké opeře 5. května.

Příběh stále aktuální

Jak operu inscenovat

Děj opery se odehrává v roce 1278 po smrti krále Přemysla Otakara II. Do Čech vtrhnou Braniboři, tedy králův synovec Ota Braniborský získává na pět let správu českých zemí (následník českého trůnu Václav II. není zletilý) a chová se jako každý jiný protektor. Královna Kunhuta i její syn jsou uvězněni a cizácké hordy drancují, vraždí a ničí zemi… Z tohoto stručného resumé je patrné, proč měla opera poměrně komplikovaný osud. Po prvním úspěchu začíná být stále méně a méně inscenována, často se uvádí, že příčinou bylo „mizerné” libreto a údajně nevyhraněný skladatelův hudební styl. Kontext dosti komplikované české historie však naznačuje, že Braniboři měli spíš smůlu proto, že byli příliš hrdinští, jejich syžet vystihoval obecné historické zákonitosti a byl z určitého hlediska i jakýmsi exkurzem do české národní povahy, čehož je důkazem třeba postava pražského starosty Wolframa Olbramoviče. A to není vše.

Bez jakékoli nadsázky můžeme říct, že Jiří Nekvasil je specialistou na inscenování smetanovských oper a nové nastudování Braniborů je součástí jeho projektu Smetanovský operní cyklus 2024. „Braniboři v sobě mají několik rovin, je to dílo s obrovskou energií, které chce dokázat, že se česká kultura může postavit soudobým trendům i velké francouzské opeře, která byla v té době v kurzu. Vedle silných míst jsou tam i taková, která dnes působí velmi ironicky, není potřeba se jim vyhý-

bat, ale naopak, pohrát si s nimi. Je tam i určitý druh jakési naivity, ale přesto se v ní skrývá ohromná síla,” vysvětluje Jiří Nekvasil. Pracovat nejen se Smetanou dokáže Nekvasil velmi zdařile, originálně, přesto s jistou pokorou: „Každý může mít na operní dílo jiný názor, ale pokud budeme dělat, že jsme chytřejší než autor, bude to špatně. Přestože jsou Braniboři Smetanovou prvotinou, je to dílo zralého skladatele. S ranými operami Dvořákovými se to vůbec srovnat nedá. Svým způsobem můžeme být na Branibory hrdi, je to krásná hudba.” Hudba je krásná, ale náročná, tedy i co se obsazení rolí týče. „Jsou tam tři tenorové role, Jíra je až tenor dramatický, náročná je barytonová role Tausendmarka stejně jako basová setníka Warnemana,” vysvětluje Jiří Nekvasil. A jak při inscenování postupoval? „Snažíme se jít po smyslu díla a zároveň se na něj dívat dnešníma očima. Pracujeme s určitou stylizací, s malovanými dekoracemi, je to variace na českou krajinu, trochu surreálná, kolážemi se pokoušíme vytvořit obrazy jistých situací, nejvíc tam, kde je určitá síla, tak, aby byla vidět.”

Ostravské premiéry Dvě premiéry Braniborů se už v Ostravě počátkem červa odehrály. „Měl jsem velkou radost z nádherného přijetí u publika obou ostravských premiér. Dílo zde bylo naposledy inscenováno před třiceti šesti lety! Je radostné zjistit, jak Braniboři v Čechách dokáží oslovit svou nádhernou hudbou, silou sborových scén i dramatických situací, ale i svým vlastenectvím, které dostává v naší době jiný rozměr. Není to archivní kuriozita, ale živé dílo, na které máme být, tak jako na celý Smetanův operní odkaz, právem hrdi, pečovat o ně jako o aktuální divadelní výzvu! Doufám, že o tom přesvědčí diváky i naše představení v Litomyšli!

SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU

Jak se stěhuje orchestr Zdá se to jako samozřejmost: začne hudební festival, přijedou orchestry, sólisté, prožijeme s nimi několik krásných okamžiků, zazní závěrečný potlesk a… balí se. Jenže přestěhovat orchestr není totéž, jako sbalit se a odjet na dovolenou. Už samotní sólisté, kteří cestují se svými často vzácnými a drahými nástroji, zažívají nechtěná dobrodružství, natož pak když se stěhuje těleso čítající víc jak sto lidí. A odpovídající počet hudebních nástrojů. Orchestry cestují, to je jaksi jejich povinností, putují za svými posluchači po celém světě. Platí to i pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR). A v těchto dnech ho čeká náročný přesun. V neděli 19. června v šest hodin ráno vyrazí z Prahy tři nákladní vozy a tři autobusy, aby do Litomyšle dopravily 109 hráčů, tři harfy, harmonium, housle, hoboje, fagoty, horny, kontrabasy… prostě kompletní nástrojové vybavení a Kühnův chlapecký sbor. Osm sólistů dorazí individuálně, Český filharmonický sbor Brno a Pěvecký sbor města Bratislavy přijede po vlastní ose ze jmenovaných měst. V Litomyšli je čeká generální zkouška a večer naostro Mahlerova Osmá symfonie – Symfonie tisíců.

Snadno i nesnadno Tak se orchestr stěhuje. Alespoň to říká Ondřej Kotrč, jeho manažer. „SOČR má 107 hudebníků, 2 orchestrální techniky, 3 členy vedení a v téhle sestavě většinou jezdí po světě, ale je to pochopitelně odvislé od programu a dohody s pořadatelem. Záleží zejména na obsazení smyčců,” vysvětluje, „za ´áčkový´se považuje orchestr, který disponuje až 18 primisty, tedy prvními houslisty. Ale v takovém obsazení hrajeme výjimečně, jen některé projekty wagnerovské, straussovské nebo mahlerovské.” Ve velkém obsazení SOČR běžně jezdí po Evropě, ale byl například i v Koreji, Japonsku, Číně, v USA. Velká „tour” se připravuje s velkým předsti-

hem, někdy až dvouletým, a orchestr je informován až ve fázi, kdy je akce jasně specifikovaná a podmínky dohodnuté. Hráči se musí naladit profesionálně i lidsky. Při zámořských turné je orchestr mimo domov tři až čtyři týdny.

Dostaňte to do dvou tun Orchestry preferují cestování s vlastními nástroji, s nimiž jsou hudebníci dobře obeznámeni a sžiti. „Každý centimetr krychlový má význam,” dodává Ondřej Kotrč, „u carga je zásadní objem, ale hmotnost pominout nemůžeme, často požadavek pořadatele nesplníme. Hned vedle letenek je cargo druhou největší položkou cestovních výdajů.” Nástroje cestují samy, zhruba dva dny před orchestrem, ovšem někteří hráči trvají na tom, že si svůj nástroj vezmou na palubu. Jistě, řekne si laik, jsou drahé jak vzácné šperky. Ondřej Kotrč však přidává ještě jeden důvod: „Někteří hráči chtějí ihned po příletu cvičit.” Když se ale rozhodne cvičit takový cellista, musí se jeho nástroj koupit zvláštní letenka…

Sbaleno Nástroje odletí ve speciálně konstruovaných transportních bednách, a když vše proběhne hladce, nezatoulají se. Pokud ano, nezbyde vedení orchestru, než sehnat náhradu takzvaně z místních zdrojů. To je ta lepší varianta. V horším případě se otevře bedna

a vypadne z ní – torzo. „Jednou v takovém stavu přiletělo violoncello,” říká Ondřej Kotrč, „ale to je výjimka, většinou se jedná o malá poškození, která si hráči dají opravit u svých mistrů. Je logické, že takový mohutný přesun nelze uskutečnit bez dobrého pojištění. „Máme rámcové pojištění, protože cena nástrojů bývá různá, od desítek tisíc až po milion,” doplňuje ředitel SOČRu Jakub Čížek, „a do konkrétních destinací se podle potřeby připojišťujeme. Pravděpodobnost zásadního poničení nástrojů je naštěstí malá. Například při jedné cestě do Japonska byly nástroje vystaveny vysokým teplotám, asi bedny zapomněli na nějakém terminálu, spousta kolegů měla poškozený lak. Pak se postupuje jako při vyřizování běžné pojistné události. Důležité je, aby smlouva s pojišťovnou byla dobře ošetřena.”

Letíme Před letem panuje mírné napětí, podmínky přepravy jsou v současnosti přísné. „Dle preferencí a destinace se zajistí cargo společnost, objedná se lokální přepravní firma, vyplní atacarnet, což je jakýsi daňový doklad o tom, že jedete do určité země, vezete určitý počet nástrojů v určité hodnotě a rozhodně s nimi nehodláte obchodovat. Je to takový veselý formulář, který projednává Hospodářská komora a následně Celní správa. Na nákladovém terminálu ještě hrozí kontrola celních úředníků, a když všechno dobře dopadne, letí se,” dodává Ondřej Kotrč. Kolují historky, že v časech, kdy tak „drsno” nebylo, se daly v nástrojových bednách objevit zajímavé věci: brambory, to když se orchestry přepravovaly do zemí, kde byla základní potravinou rýže, a dokonce prý plynový vařič. „Nemůžu to potvrdit,” říká Ondřej Kotrč, „je to spíš takový muzikantský folklor.” A co se náročného přesunu do Litomyšle týče? Oproti cestě do Japonska je cesta evidentně poklidným procesem. I když se jedná o akci vskutku olbřímých rozměrů.

5

GUSTAV MAHLER: SYMFONIE TISÍCŮ

Osmá je pro dirigenta velký dar Stojí-li s taktovkou před orchestrem, máte pocit, jako kdyby ještě nějakým kouzelným proutkem usměrňoval ohromný tok emoční energie, kterou v sobě hudba skrývá, tak, aby se posluchači vlévala přímo do srdcí. S emocemi Ondrej Lenárd, šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu, umí pracovat dokonale, jinak by ostatně svou profesi nemohl vykonávat ani tak dlouho, ani tak úspěšně. Jenže on se nerad chlubí. Raději vypráví o skladbách a skladatelích a o příležitosti, jakou dirigent dostane, když může uvést Mahlerovu Osmou symfonii – Symfonii tisíců.

Kolikrát se vám podařilo dirigovat tohoto monumentálního Mahlera? Pokud dobře počítám, tak v Litomyšli to bude popáté. Ona je to záležitost finanční, náklady na celý aparát jsou obrovské, a když nebudu brát v úvahu sbory, orchestr, který má atypické obsazení, bandu, stačí už jen těch osm sólistů. Když to všechno sečtete, je vám jasné, že finanční položka je to veliká. Je velké štěstí, že to padne na vás a vy si můžete Osmou symfonii oddirigovat. Kde se vám to všude podařilo? Třikrát v Japonsku, jednou v Bratislavě a teď na Smetanově Litomyšli. Můj nejsilnější zážitek je z Tokia, kde jsem ji uváděl vůbec poprvé, bylo to v devadesátých letech a sešlo se nás tam opravdu tisíc. Japonci milují Mahlera? Ano, kteroukoli jeho symfonii tam hrajete, jsou nadšení. Čím je jim tak blízký? Naučili se velice rychle poslouchat evropskou hudbu a mají obrovský vztah k hudbě české. Oni tak velice obdivují Smetanu, Janáčka, Martinů, až je to s podivem, a Mahler nesmí v tom výčtu chybět. Někdo bude protestovat, že Mahler není český skladatel. Já za to taky dostal, když jsem tohle jednou řekl v novinách! Vyčítali mi to, říkali, že je kosmopolita, ale já si trvám na svém, je to

6

český muzikant, ne proto, že se tady narodil, ale kořeny jeho hudby jsou české. Vezměte si jen typické tercie a sexty, jak jsou v Čechách v lidových písničkách, najdete je v jeho díle! A kde ho maminka jako kluka v Jihlavě vždycky našla, když zmizel z domu? U dechovky! Kosmopolita, ale s českými kořeny, to cítíte. Proč myslíte, že Japonce česká hudba tak uchvacuje? Myslím, že dokáže oslovit každého člověka na světě a je jedno, v jaké kultuře jsou lidé vychováni, protože kdo se chce kulturně vzdělávat, žádné hranice neexistují. Hudba je duchovní potrava, nesmí zmizet z našeho jídelníčku, jakmile zmizí, je konec etiky, morálky, citu člověka. Smetanova Litomyšl právě o tuhle duchovní potravu systematicky pečuje, nebojí se jít do náročných projektů, Osmá symfonie je toho potvrzením. To jsem strašně rád, a především také proto, že všechno zapadlo do oslav SOČRu. Musím poděkovat vedení Českého rozhlasu, že Smetanově Litomyšli podalo pomocnou ruku, protože tenhle projekt by byl pro festival finančně strašně náročný. A pro SOČR je nesmírně lichotivé, že oslavy jeho devadesátin začnou vlastně už v červnu v Litomyšli, i když oficiálně až v září. Myslím, že není lepší způsob, jak slavit, než provést Osmou Mahlerovu symfonii. Litomyšl je klenot a skvost opery a koncertů v Evropě. Je to, jako když vstou-

píte do krásného koncertního sálu, a to malé městečko se svou atmosférou, vypěstovanou za roky, se najednou naplní notami a přirozeně v takovém prostředí žije. Publikum je strašně pozorné, nesmírně vřele přijímá umělce. To mohu říct, protože už tam budu nejmíň podvacáté. V Litomyšli se sejde ohromné těleso. Jak se připravujete? Tak jako na každý jiný koncert, je to otázka praxe. Je tam hodně sólistů, partitura je komplikovaná, ale to interpret nesmí pocítit, nesmíte ho nechat v nejistotě. Nejsem zastáncem téhle dirigentské praxe, každého chci nějakým způsobem registrovat, nepustit ho ze zřetele. Je to náročné, ale myslím si, že praxe nám dává nějaký kredit pro to, abychom mohli takové symfonie dirigovat. Pojedete do Litomyšle na obhlídky, nebo všechny technické věci promyslíte až před koncertem? Přijedu trochu dřív, abych se podíval, kam všechny umístím. Paní Kněžíková, která zpívá Matku, musí být někde nahoře, bandě musím najít místo tak, aby zvuk šel napříč amfiteátrem… Třináctého června jsem zkoušel v Bratislavě s bratislavským sborem, čtrnáctého v Brně s brněnským, pak v Praze se SOČRem, v pátek se sólisty, v sobotu se sólisty, orchestrem a dětským sborem a jediná generálka bude v Litomyšli. Máme tři harfy, i když Mahler jich chtěl osm, 14 prvních houslistů, a to by jich mělo být 22, klavír, varhany…

Bude to zážitek i pro posluchače, nemají moc šancí Osmou slyšet. Před dvěma lety jsem v Litomyšli dirigoval Mahlerovu Druhou symfonii – Vzkříšení, a posluchači ji přijali spontánně, byla to taková spojka, abychom mohli uvést Osmou, protože ta opravdu jednoduchá není. V čem je obtížná? Velká náročnost partitury. Je dvouvětá, nikoli čtyřvětá. První část je latinský text Veni creator spiritus, druhá věta je scéna z Fausta. A už jen dát dohromady tyhle dvě věci! První, jak sám Mahler říkal, je výzva k radosti. A skutečně, vstup varhan, který tam zazní jedním akordem, tak to vás až mrazí! A pak se to rozvíjí, jde to jak sněhová koule – stále a stále – až do obrovských výšek, a končí absolutním triumfem štěstí a radosti, vznášíte se. A přijde Faust. Ten vás nechá přemýšlet, a já bych každému posluchači doporučil, ať přemýšlí nad výrokem pana Mahlera, že Osmá je poselství lásky v bezcitných časech. Tak to je dnes velmi aktuální. A jak! Dneska! A když budete o tomhle přemýšlet, přijmete Fausta úplně jinak. Samotný úvod druhé části je tak napínavý! Jako kdyby odbíjely hodiny, slyšíte je tikat, až se to dostává úplně do extáze závěru, kdy mám pocit, že se zaply nějaké motory a já se vznesl do jiného světa. Je to zvláštní efekt, který se v mozku vypěstuje, je to určitě spojené s takzvaným zvukovým šokem. Co to je? Přebytek zvuku, který se vám dostane do uší, do bubínků, a najednou zjistíte, že vám tečou

slzy. Je to taková gradace, pořád vás to zvedá, zvedá, a už tak moc, že byste se rozsypal. A ten zvukový šok v závěru symfonie je tak ohromný, že vážně nevíte, proč pláčete. Může člověk v takovém permanentním emočním vypětí vůbec existovat? Nebo se to stává jen u některých koncertů? Snažím se, abych se vznášel na každém koncertě. Jak to odbouráváte? To je nitro, nitro vám říká, že jste šťastný, že něco cítíte naplno, je to jako plyn, který vás nese nahoru, a je vám přitom dobře. Tomu rozumím. To se stane i posluchači. Ano, to je pravda. A já takový pocit mám, i když skladbu studuju. Jsou momenty, kdy se přistihnu, že mi vyhrkly slzy. Ale někdy přece ty emoce vypnout musíte. Mozek si to vypne sám, když už toho má moc, ale úplně vypnout se to nedá. Jsou noci před koncertem, kdy nemůžete spát. V takových chvílích se taky bojím řídit auto, protože mozek je tak strašně přeplněný… Ale je to správně. Pejorativně řeknu, že přežvýkáváte to, co jste se naučil, určitou etapu symfonie. Musíte mít fantazii, bez ní by to nešlo. A ta vám vyprovokuje určité asociace. Zapisujete realitu jinak než ostatní. Popsal to hezky dirigent Furtwängler. Někdy se o nás, umělcích, říká, že jsme vyšinutí, ale my takhle musíme život přijímat, s tou hloubkou. V hlavě se vám potom tvoří celá nahrávka života a najednou se octnete v určitém oka-

mžiku a – tady to je! Ale my nedokážeme říct, kde. V každém taktu, v každé hudbě hledáte tenhle moment, který vás spojí s vašimi vzpomínkami, asociacemi, které v mozku máte. Takže když diriguju Novosvětskou dneska i zítra, nemůže to být stejné. To neexistuje! Jste jinak naladění, máte jiný tep, něco vás rozrušilo, nadchlo… Dokáže vás rozhodit situace, která se přihodí těsně před koncertem? Strašně se tomu bráním, takovým situacím, protože potřebuju mít absolutní klid. Před koncertem si nerad dávám schůzky, chci být sám, a i kdyby se něco přihodilo, jsem už úplně izolovaný. V tom momentě, jako bych byl v nějaké fólii… A mám strašnou trému. Ještě dnes? Čím dál tím horší to je. Potřebuju „skočit do vody” a pak už plavu jako rybička. Jakmile začnou první akordy, všechny problémy, které jsou spojeny s neurózou žaludku a vším možným, zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. A po koncertě? Po každém koncertě, i po zkouškách, mě trápí věci, které mi nevyšly, a začíná osobní zpověď: proč to nevyšlo? Ale – příčinu hledej nejdřív u sebe, potom se obrať na muzikanta a snaž se spolupracovat. Dirigent se musí poučit z věcí dobrých i zlých. Ten film se vám ale vrací a nejstrašnější momenty mám právě po koncertě. Už se to nemůže vrátit a musíte vydedukovat, co bylo špatně. Nemám v tu chvíli rád chválu, nesnáším to. Musím si všechno přebrat sám a vyvodit určité resumé. A takové situace jsou pro mne výchovným bičem. Už jste si někdy řekl, že tohle nemáte za potřebí a že končíte? Ne! Bůh chraň, to bych umřel, okamžitě! Nekoukám se na svůj věk, to je jen číslo, a pokud mi život dává možnosti nabrat další životní zkušenosti, které můžu znovu přetavovat, protože starší člověk už nevyskočí tak vysoko jako mladý, tak toho budu užívat.

Ondrej Lenárd a sopranistka Sumi Jo při závěrečném koncertu Smetanovy Litomyšle 2011

Román se prostě čte v každém věku jinak. A úplně stejně je to s hudbou. To je jako s tou Novosvětskou, jak už jsem zmiňoval. Na turné ji hraju třeba patnáctkrát za sebou, a představte si, že bych ji dirigoval stejně! Tak to má na zádech orchestr a podle toho bude ta hudba vypadat. A to mě Bůh chraň, do takové komory nechci ani nakouknout, je nebezpečně prázdná. Víte, já mám strašně rád vizuální spolupráci s orchestrem. Ale když přijdete k orchestru, který se na vás ani jednou nepodívá, stále pohledy zapíchnuté v partituře…

7

GUSTAV MAHLER: SYMFONIE TISÍCŮ

A takové jsou? Jejda. A to můžou hrát výborně! Ale s mým SOČRem, to si hrajeme… Někdo má třeba sólíčko, a když vidí, že ho akceptujete, bere to jako podanou ruku. A když se něco nepovede? Přece po nich nebudu házet klacky! Zasmějeme se. Holt, takový je život, přináší nám všechny možné barvy, nálady. Stále zdůrazňuji, že na každého musíte mít stejný metr, jenže takové věci vás ve škole nenaučí, je to praxe, práce s lidmi. Když si budu hrát na nějakého velikána – protože teď mám bič v ruce, tak budete mě poslouchat – nastává konec. Jste z hudební rodiny? Ne, bylo nás šest dětí, jsem z velice skromných poměrů. Maminka byla doma, musela se o nás starat, tatínek byl stolár, truhlář, jak se česky říká, žádné velké bohatství jsme neměli. Otec byl amatérský hudebník, vzal housličky a mě, malého chlapce, posadil ke klavíru a musel jsem ho doprovázet. Ten klavír sám opravil, přinesl ho domů jako absolutní šrot. Hrál jsem podle sluchu, žádné noty jsem neměl, a když jsem něco zahrál falešně, dostal jsem smyčcem po hlavě. Otec asi zjistil, že mám nějaké vlohy, tak mě k hudbě vedl. Byl jsem samouk, i na varhany jsem se naučil sám, ještě jsem nedosáhl na pedály a už jsem prosil faráře, abych si mohl v kostele zahrát. Já to totiž strašně miloval! Hrozně rád jsem improvizoval, hrál podle sluchu a hledal souzvuk… Ale zeptám se vás, který umělec vyrostl v bohatých podmínkách? No, asi jich byla menšina… Na dvou prstech bychom je spočítali. Všichni

velcí umělci vzešli z obrovské chudoby. Prostě jsem rád, z jakých poměrů jsem vzešel. Sourozenci se taky věnují hudbě? Absolutně nikdo. Dokonce ani moje děti, mám dvojčata, a nic. A přitom manželka je zpěvačka. Tak kam to šlo? Nejste jen výborný dirigent, ale i výborný kuchař… Oba superlativy vynechte, nemám to rád. Jsem obyčejný dirigent a obyčejný kuchař. Ve všem vidím povinnost ega, toho Homo sapiens, využít života na to, abychom z tohoto světa s něčím odcházeli. To je moje doména.

Jsem normální člověk, tyhle nej, nej nemám rád. Ale vařím rád. Vaření a zahrádka je moje absolutní hobby. Letos mi pomrzla rajčata a papriky, přišel jsem domů a málem se rozplakal. Celé měsíce něco pěstujete a potom… Takže tohle je váš způsob relaxace? Kulinářství a zahrádka jsou v mém povolání, ale nejen v něm, potřebné jako relax. Jenže stejně když něco sázíte, okopáváte, ten Mahler vám pořád letí v hlavě, že byste nejraděj chytili motyku a hodili ji po něm. Ale je to tak, nepustí vás to. Na druhou stranu, kdyby mě to v hlavě všechno neznělo, byl bych nešťastný. Je to život…

SOUTĚŽTE SE ŠKODA AUTO

Vyhrajte na jeden týden nový Superb Stejně tak jako každým rokem mohou návštěvníci festivalu Smetanova Litomyšl soutěžit i letos o hodnotné ceny. Stačí správně zodpovědět otázky na soutěžním letáku a vyplněný vhodit do připraveného boxu. Otázky vás prověří jak ze znalosti programu festivalu, tak i automobilového průmyslu, konkrétně ŠKODA AUTO. Ten je tradičním partnerem Smetanovy Litomyšle. Losování proběhne 3. července 2016 v Klášterních zahradách. Soutěží se o následující hodnotné ceny: 1. Zapůjčení vozu ŠKODA Superb 2.0 TDI na týden. 2. Dárkový balíček ŠKODA AUTO a festivalu Smetanova Litomyšl v celkové hodnotě 5 000 korun. 3. Dárkový balíček ŠKODA AUTO a festivalu Smetanova Litomyšl v celkové hodnotě 3 000 korun.

8

Klíčové slovo je rozmanitost

Festival musí mít pevné zázemí

Smetanova Litomyšl vyrostla průběhem let do osobité krásy a dávno přesáhla záměr „otců – zakladatelů”, aby se stala reprezentativní přehlídkou děl Bedřicha Smetany. Nabídka koncertů je pestrá, žánry se přirozeně mísí.

Práce mladých brigádníků, tedy uvaděček a uvaděčů, se může zdát jednoduchou věcí. Ovšem to je velký optický klam. Lenka Moravcová o tom může vyprávět.

Aneta Langerová Na Radosti

Jak se tým uvaděčů sestavuje? Festival získává velkou prestiž, proto od loňského roku jsou uvaděčské pozice obsazovány formou konkurzu. Osmdesát procent uvaděček a uvaděčů, kteří loni konkurzem prošli, projevilo zájem pracovat i letos, takže se tým jen doplňoval.

Doposud se všechny naše zmínky o Symfonickém orchestru Českého rozhlasu víceméně točily kolem Mahlerovy Symfonie tisíců. Ovšem tím mise SOČRu na Smetanově Litomyšli zdaleka nekončí. V pondělí 20. června doprovodí zpěvačku Anetu Langerovou a spolu s její kapelou představí především písně z nového zpěvaččina alba Na Radosti. Posluchači, hudebníci i interpretka se sejdou „na hranách stylů” a přenesou se společně do míst, kde se zastavil čas a s ním i osudy lidí, kteří tam žili.

Viditelnou změnou je i jednotné oblečení Ano, nakoupili jsme stejné šaty, šátky, bolerka pro děvčata, obleky, košile a kravaty pro hochy, aby oblečení mělo jednotný tón a všechno ladilo do festivalových barev.

Karneval zvířat Každoročně myslí festivalová dramaturgie i na děti. Věříme, že se stejným zájmem, s jakým se setkaly opera Čert a Káča a #ujizdimNaSmetance, uvítají mladí návštěvníci Smetanky i Karneval zvířat, interaktivní taneční představení na motivy stejnojmenné hudební suity francouzského skladatele Camilla Saint-Saënse. Inscenace propojuje pohyb a tanec s videoprojekcemi, originální hudbou, zvuky a akcentuje hru světla a stínu, ticha a nehybnosti. Tvůrci se nechali inspirovat rozmanitým světem živočišné říše, vydali se pod zem, vzlétli na nebe, potopili se do hlubin i ztratili v trávě, a zároveň vytvořili mnohá nová, roztodivná stvoření.

Jak vypadá běžný pracovní den uvaděče? Devadesát minut před zahájením programu se sejdeme a probereme všechno důležité. Pozice, kde děvčata a chlapci budou stát, nejsou pevně přidělené, musejí se na nich podle potřeby střídat. Jen u vstupu jsou vždycky chlapci. Hodinu před začátkem už musí být všichni na svých místech a práce končí v okamžiku, kdy poslední host opustí festival. Věřte, že pro děvčata není třeba vůbec jednoduché trávit tolik hodin na podpatcích.

Barocco a Carmina Burana Projekt Národního divadla moravskoslezského Ostrava by mohl nést podtitul Bach a Orff v jednom večeru. Spojujícím prvkem představení, skládajícího se ze dvou osobitých částí, je tanec. Technicky dokonalé, výtvarně velmi působivé, o síle Bachovy a Orffovy hudby není potřeba nijak podrobně referovat. Věříme, že představení se stane jedním z nezapomenutelných zážitků letošního ročníku festivalu.

Hej, Mistře Východočeské divadlo Pardubice přiváží inscenaci inspirovanou životem hudebního skladatele Jana Jakuba Ryby, o němž většinou víme pouze to, že je autorem „Rybovky”, tedy České mše vánoční, bez níž si vůbec nedovedeme představit oslavu nejkrásnějších svátků v roce. Jeho život je dosud plný zavádějících informací a tradovaných klišé, která se divadelní hra pokouší narušit. V hlaví roli se představí litomyšlský rodák Tomáš Lněnička.

A co předávání květin? Není to tak snadné, jak to vypadá. Všechno se musí nacvičit. Ani velký květinový koš se nedá nést a stavět nahodile, má své místo. Letos poprvé máme květiny ve festivalových barvách, tedy bílo-zeleno-červených a bílo-zeleno-tmavě růžových, to aby ansámbl, který je na festivalu dva dny, nedostával stále stejné květy. Kolik uvaděčů festival zaměstnává? Nutně potřebujeme třicet čtyři lidí, pod tenhle počet nesmíme klesnout. S částí týmu se přesouváme i na externí koncerty, což znamená, že ten litomyšlský se musí umenšit. Musí si mezi sebou vzájemně pomáhat a být tam, kde je potřeba. Je to týmová práce. Dostanou se uvaděči vůbec někdy na koncert? Ano, je to pro ně odměna za práci, kterou vykonávají, mohou shlédnout každý koncert, ale musí mít skončenou práci na své pozici. A jak vypadá váš pracovní den? Odpovím asi takhle: od začátku festivalu jsem už zhubla dvě a půl kila.

9

GUSTAV MAHLER: SYMFONIE TISÍCŮ

Symfonie tisíců a samota v lese Ředitel vídeňské Dvorní opery Gustav Mahler bývá někdy označován za „prázdninového” skladatele. Ano – přes rok dirigoval a úřadoval a na jeho vlastní hudbu, v kombinaci s aktivním odpočinkem a s přípravou na další sezonu, mu zbýval čas skutečně jen v létě. Nicméně jeho novátorské vizionářské partitury nás nenechávají na pochybách, že to nebyl „sváteční” skladatel, ale zcela výjimečný umělec. Na jižním břehu Wörthersee nedaleko Klagenfurtu, kde si postavil letní sídlo, napsal Čtvrtou, Pátou, Šestou, Sedmou a v létě roku 1906 Osmou symfonii.

Lesní pěšina z pobřežní silnice Wörthersee-Südufer-Strasse patřící do obce Maiernigg vede šikmo, ale poměrně strmě vysoko do stráně ke zděnému domečku, který tu měl, aby měl kde v klidu tvořit. Někdejší pravděpodobný výhled na jezero dnes zakrývají vysoké stromy. V lese je zarostlý zbytek plotu a branky. Právě tudy musel z vily na břehu jezera do své samoty chodit. Nosili mu sem i jídlo – tak, aby kuchařku vůbec neviděl přicházet. Nechávala vše za oknem. Mahler nechtěl být vyrušován, když psal. Vyžadoval ticho… V domku je nyní malá expozice. A ve zdi vedle dveří se dokonce zachoval trezor, do kterého na noc vždy ukládal rozepsané noty. Svého času to tady bylo ale hodně zpustlé, dokonce bez střechy. Město Klagenfurt však naštěstí nakonec zasáhlo, zaplatilo rekonstrukci a od 80. let má domeček pod kontrolou.

Výjimečná koncepce V první větě Osmé symfonie zhudebnil Mahler svatodušní hymnus Veni creator spiritus – Přijď, Duchu Stvořiteli. Ve druhé využil závěrečné pasáže Goethova Fausta. Půldruhahodinové dílo nadepsal slovy „Představte si, že vesmír začne zvučet a znít" a poprvé je provedl 12. září 1910 v Mnichově. Orchestr tvořilo na 180 instrumentalistů, spojené sbory měly přes osm set členů. Odtud pochází spíše jen marketingový podtitul Symfonie tisíců, který Mahler sám neužíval. Všechny jeho symfonie potřebují u dirigenta i u posluchače citlivé naslouchání a empatii. Nabízejí pak zdrcující stavby i detaily, místa s nízkou dynamikou i vypjaté pasáže, náznaky tance a pochodu, závažnost i očekávání, idylu i zápasivost, ironický škleb i vizi krásy a spočinutí. Jsou to symfonie romantické, ale bez konkrétního programu, přesné i jemně emotivní. Nabízejí rozhodně víc než jen oslnivou instrumentaci a obrovité formy – nabízejí oduševnělost a s ní související hluboký smysl. Monumentální a mysteriozní

10

Osmá symfonie je možná dílem velikášským, ale filozoficky podnětným. Koncepcí se vymyká všemu předchozímu v hudbě. Spojuje v sobě prvky symfonie, kantáty, oratoria, motetu a písně. Ano, kosmickým vizím musí odpovídat překročení dosavadních známých omezení a dimenzí.

Událost koncertních síní Uvedení Osmé je vždy ojedinělou událostí. Například megakoncert s českými a německými orchestry a sbory, uspořádaný přesně sto let po autorově úmrtí, se stal největší a nejdražší akcí v historii Pražského jara. A to bylo účinkujících jen kolem pěti set… Podle skladatelova záměru jde o dílo odpoutané od všednosti i od běžného koncertního života. Použité texty vnímal Mahler jako vyjádření touhy po světě harmonie, míru a lásky, jako vyjádření důvěry ve věčnost lidského ducha. První a druhý díl spojuje idea spásy skrze sílu lásky i společný hudební materiál. Není divu, že někteří vykladači přirovnali Mahlerovu Osmou s jejím poselstvím pro 20. století k Beethovenově o téměř století starší Deváté symfonii. V létě roku 1906 přijel Mahler do Maierniggu s partiturou Sedmé symfonie, kterou chtěl dokončit v čistopise. Místo toho se však pod tlakem inspirace vrhl na postupné komponování hudby, která se nakonec stala Osmou symfonií.

obrátil pozornost dál k jihu a koupil velký pozemek pro dům s chatkou. Tuto každoroční letní idylu v Korutanech, mající počátek v roce 1900, přervala však smrt starší dcery v roce 1907. Mahlerovi sem už nedokázali dál jezdit a vilu prodali. Nic vám na břehu jezera dnes nenapoví, který ze soukromých výstavných secesních domů, zpola skrytých starými stromy pod silnicí u vody, to je. Musíte prostě vědět, že hledáte číslo 23. Villa Siegel, stojí ozdobným písmem nad kovanou brankou. Mahlera nepřipomíná žádná tabulka… Třetí domeček, skromný, dřevěný, stojí u lesa, překvapivě obklopen malou zoologickou zahradou, a to nedaleko horského hotýlku v Alt-Schluderbachu pod masivem Dolomit poblíž Toblachu. Italsky je to Dobbiaco. Tato část jižního Tyrolska dnes patří k Itálii. Poprvé sem skladatel na dlouhý letní pobyt přijel o prázdninách 1908, poté, co uzavřel své vídeňské působení a přijal nabídku dirigovat v Metropolitní opeře v New Yorku. Měl před sebou necelé tři roky života. Napsal tu Devátou symfonii a Píseň o zemi. Uvnitř to ještě stále vypadá, jako kdyby se od léta 1910, kdy tu byl naposledy a kdy odsud jel na mnichovskou premiéru Osmé symfonie, vlastně nic nezměnilo. Petr Veber

Skladatelské domky Mahlerovy „Komponierhäuschen”, skladatelské domky, existují v Alpách ještě dva podobné. Jeden, bíle omítnutý, stojí na břehu jezera Attersee jihozápadně od Lince v areálu jednoho z hotelů v Seefeldu. Mahler sem jezdil od roku 1893. Na idylickém místě, které je dnes ovšem uprostřed kempu, napsal některé písně a Druhou a Třetí symfonii. Po několikerých prázdninách strávených v pronajatých pokojích zde v Solnohradsku

Komponierhäuschen na břehu jezera Attersee

FESTIVAL NA ROZHLASOVÝCH VLNÁCH

V hlavní roli mikrofon Hudba je na rozhlasových vlnách samozřejmou věcí od konce dvacátých let. Když chtěl později ve 20. století někdo dát najevo, že je nějaká věc nemožná, nepravděpodobná či neuskutečnitelná, většinou poznamenal, že se to stane tehdy, až budou v rádiu vysílat obrázky.

Redaktorka Českého rozhlasu Jitka Novotná

Znělo to vtipně. Ne snad že by rozhlas na svých klasických stanicích na frekvencích FM obrázky nebo filmy dnes už přímo vysílal, ale fotografie a videa k němu jako k médiu delší dobu patří už zcela běžně. V prostředí internetu se bez nich nedá existovat, na adrese www.rozhlas.cz jich lze vidět spousty. A Český rozhlas už má také kameramany. Na rozhlasovém webu jsou vcelku běžnou věcí videopřenosy a videozáznamy. I z koncertů. Jako další způsob zprostředkování obsahu, jako další cesta k oslovení posluchačstva. Nic více, nic méně. Být další televizí rozhlas samozřejmě nechce.

Téměř v anonymitě Mezi přímým přenosem televizním a rozhlasovým – klasicky v éteru, tedy když necháme stranou web – zůstane určitě několik rozdílů. První přenos je záležitostí audiovizuální, druhý jen zvukovou. Rozhlas je ze své povahy nenápadnější a technicky méně náročný. Jaký obrázek se vám naskytne 19. června večer při Mahlerově Symfonii tisíců, při koncertě, který Český rozhlas vysílá živě na stanici Vltava? U litomyšlského zámku nebude stát rozsáhlý vozový park s několika velkými kamiony jako v případě televizní přítomnosti, v hledišti velké kamery nebudou. U vchodu, jímž se vchází do sklepení a jímž lze z boku projít zámkem i na nádvoří, bude zaparkován nevelký přenosový vůz, od něhož povede dovnitř svazek kabelů. Ničeho dalšího si asi nevšimnete. Oč menší je všechno hemžení kolem a oč méně jde o to, co je a co není vidět, o to větší je pozornost věnována kvalitě zvuku.

První byla Met Jedno z prvních radiofonních vysílání se uskutečnilo v roce 1910 z newyorské Metropolitní opery. Ojedinělá událost, v pravém slova smyslu ještě „předrozhlasová”. Po rozhlasových vlnách je možno hudbu poslouchat

od roku 1926. Vstoupili tak do éteru, tehdy skromně, s několika nástroji, hudebníci Československého rozhlasu. Díky obdobné technologii ve stejném roce například také Sanfranciský symfonický orchestr, ten s Beethovenovou symfonií Eroica. A v roce 1930 Symfonický orchestr BBC, který v Londýně hrál Ravela, Wagnera, Brahmse a SaintSaënse. Už v roce 1931 se z Metropolitní opery vysílala v rozhlase celá opera – Humperdinckova Perníková chaloupka. Později se k pravidelným operním přenosům z Ameriky jako příjemci přidaly další země, ať už na krátkých vlnách, nebo od roku 1973 na velmi krátkých vlnách. Dnes, v digitálním věku, se k přenosům z Met zapojují už tři stovky stanic v Severní Americe a čtyři desítky veřejnoprávních stanic dalších kontinentů, od Kanady přes Evropu a Austrálii po Čínu a Japonsko. Eurorádio se poprvé připojilo 8. prosince 1990 večer přenosem newyorského odpoledního představení Verdiho Traviaty. Československo bylo tehdy jednou ze šesti zemí na našem kontinentu, kam americký signál přes satelit a přes Frankfurt nad Mohanem směřoval. A koncertních přenosů? Těch jsou, vedle těch operních v mezinárodní výměnné síti Eurorádia, podchyceny každoročně další stovky.

Jak se to dělá Ale jak se takový přenos opravdu dělá? Na začátku je dramaturg a jeho nápad, záměr či touha nějaký konkrétní program z koncertní nabídky pořadatelů rozhlasovým posluchačům zprostředkovat. Následuje jednání o podmínkách, o technických možnostech, tedy zda se z daného místa vůbec dá vysílat, a pak vyjednávání s umělci či jejich agenturami, k jakému užití záznamu svého výkonu – a za jakých podmínek – dají souhlas. Zda natrvalo, zda jen pro tuzemsko, nebo i partnery v zahraničí… Vedle toho je nutné objednat telefonní linky, po nichž se signál z místa vysílá. Teprve potom lze naplánovat reali-

zační obhlídku, pokud je potřeba, určit osádku, shánět noty pro hudebního režiséra a udělat ještě mnoho dalších věcí, které souvisejí s každodenní prací produkčních.

Je to věda K rozhlasovému přenosu tedy patří především smlouvy a kabely, umělci, zvukoví mistři a technici, produkční, režisér hudebního záznamu, redaktor vysílající stanice a moderátorka, která je pro posluchače tím, kdo vidí, co se na místě děje, a kdo je tedy jejich průvodcem. Předtím, než se rozezní Mahlerova Osmá symfonie, bude lampička Jitky Novotné pár minut svítit na zámeckém nádvoří na arkádách vlevo nad pódiem. A pak samozřejmě k rozhlasovému přenosu ještě patří mikrofony. To je celá věda. Jde o to, jaké jsou, kde přesně stojí nebo visí a kolik jich je. Postavit a rozestavět je správně, to je skutečné umění. Právě proto, že je v rozhlase tak zásadní pozornost věnována kvalitě zvuku, plasticitě zvukového obrazu, prostorovému dojmu. V případě Mahlerovy Symfonie tisíců nebude kolem přenosu v pohotovosti o mnoho víc lidí než jindy. Ale mikrofonů ano. Zprostředkovat rozhlasovým posluchačům odpovídajícím způsobem tak velký interpretační aparát – čítající vedle stočlenného orchestru s řadou méně běžných nástrojů také tři početné sbory a ještě osm pěveckých sólistů, celkem na tři sta hudebníků – vyžaduje pro mistry zvuku a hudebního režiséra, kteří sedí v přenosovém voze u mixážního pultu, nejen mobilizovat veškerý um a invenci, ale také si přivézt do Litomyšle mnoho desítek mikrofonů. Všechny, které jsou k dispozici. Kdyby to nebyla jemná zařízení, ale lidé, řeklo by se, že bude v tomto případě na place „kdo má ruce a nohy”. Petr Veber, Český rozhlas Vltava

11

TROJHVĚZDÍ VÍDEŇSKÝCH KLASIKŮ

Vídeňské trojhvězdí, nebo čtyřhvězdí? Haydn, Mozart, Beethoven. Tři vídeňští klasici… Bylo by ovšem historicky spravedlivější nehovořit v souvislosti s Vídní o trojhvězdí, ale přidat do této společnosti ještě čtvrtého génia – Franze Schuberta. Beethovena zažil ještě naplno a k zakladatelskému odkazu slavné trojice prokazatelně existujícímu na poli komorní a klavírní hudby, symfonie i opery přidal přinejmenším píseň. Byl ovšem jako jeden z nejpoetičtějších hudebníků jak invencí, tak žánrovým a výrazovým ukotvením své hudby už zcela na cestě k romantikům. Takže je sice klasikem, ale nikoli období klasicismu jako ti tři před ním. K Vídni však rozhodně patří Schubert stejnou měrou jako oni. Dokonce jako jediný z nich byl rodilý Vídeňan. Žil střídavě na mnoha adresách, většinou z podpory svých příbuzných, přátel a obdivovatelů. Na té první a pak i na poslední jsou dnes muzea, na dvou desítkách dalších míst, včetně kostelů a hostinců, kam chodil, jsou alespoň pamětní desky či plakety. Dožil se pouhých jedenatřiceti let. Nikdy se mu nepodařilo opatřit si přiměřeně finanční zajištění a odpovídající postavení. Jeho hudbu širší veřejnost tehdy neznala. Jaký rozdíl oproti dnešku…

Evropě a od raného věku pod vedením cílevědomého otce komponoval. Rodný Salcburk opustil až v dospělosti a teprve posledních deset let nedlouhého života byl svobodným umělcem, usilujícím o publikum, společenské uznání i obživu ve Vídni. Jeho hudební projev je krystalickou podobou vídeňského klasicismu. Mozart zanechal stopy na desítce adres. Nejzachovalejší dům je ten, v němž napsal Figarovu svatbu. Dům, v němž komponoval Rekviem a v němž zemřel, před půlstoletím kdovíproč strhli. Jako kdyby chtěli navázat na skutečnost, že jeho tělo skončilo v anonymním hromadném hrobě.

Haydn a Mozart Joseph Haydn k Vídni patří jinak. Spadají sem jeho učednická léta, ale nejdelší a umělecky nejplodnější období je spojeno s kapelnickou službou v šlechtické rodině Esterházyů, sídlících vedle Vídně i na zámcích v Eisenstadtu nedaleko Neziderského jezera a v Esterháze, ležícím dnes na maďarském území. Až zase na sklonku života, už vyvázán ze služby, se zcela usadil ve Vídni. Právě tehdy, pod dojmem dlouhých návštěv Londýna, kde přetrvávala silná tradice uvádění oratorních děl i úcta k Händlovu odkazu, zkomponoval Haydn dvě velká vokální díla, jimiž výrazně přispěl k vývoji oratoria – Roční doby a Stvoření. Druhé z nich poprvé zaznělo

Beethoven

ve Vídni v roce 1798 ve Schwarzenberském paláci a o rok později mělo premiéru v Dvorním divadle. Wolfgang Amadeus Mozart cestoval už jako zázračné dítě hrající na klavír a na housle po

(1Ċ6' 5&ª.',6' .#,-7,6'69''67,6' ,'&01&7i'5'<#21,6'#7ä+,6'5+10.+0' 018+0-;.'61i0ª*1('56+8#.7

,' O0 .

' 0 +


12

Ludwig van Beethoven, nejmladší z trojice završitelů klasicistního slohu, se usadil ve Vídni ve dvaadvaceti letech. Počítal se mezi Haydnovy a Salieriho žáky. Jako pianista i jako komponista se začal ucházet o přízeň aristokracie. Byl nakonec úspěšný – dosáhl pravidelné podpory knížete Lichnovského a renty olomouckého arcibiskupa Rudolfa a několika dalších šlechticů, zejména z českých zemí. Mohl díky tomu postupně omezit rozsah díla ve prospěch individualizace každé skladby, takže ho od současníků začaly umělecky odlišovat zdroje umělecké inspirace – osobní prožitky, velké společenské ideály, heroické náměty i jasné mravní požadavky. Z haydnovsko-mozartovské tradice začal směřovat k jedinečnosti, k subjektivním a zápasivým momentům, a tím i směrem k romantismu. Jeho velkým obdivovatelem byl Schubert, který sám nicméně současně prozkoumával nový umělecký pohled na svět ještě důkladněji. Klasicismem byl hudební styl druhé poloviny 18. století zpětně nazván až po Beethovenově úmrtí. Ale ještě z jednoho důvodu není úplně přesné hovořit jen o vídeňském trojhvězdí. Haydn, Mozart a Beethoven ve Vídni na přelomu 18. a 19. století nebyli zdaleka jedinými skladateli. Do jejich okruhu patřili také Rakušané Wagenseil, Albrechtsberger či von Dittersdorf, Italové jako Salieri a pak mimo jiné Gassmann, Tůma, Pichl, Vaňhal, Štěpán, Míča, Koželuh, Kramář, Krumpholtz, bratři Vraničtí, Jírovec nebo Voříšek…Tedy řada hudebníků původem z českých zemí. Slušná dávka jmen. Petr Veber

FESTIVALOVÁ ZASTAVENÍ VÁCLAVA ŽMOLÍKA

Špýchar plný jízdních kol Až pojedete na některé z představení barokní opery na zámek Nové Hrady, která se tady, pár kilometrů od Litomyšle, pravidelně už léta konají, nezapomeňte si najít čas i na prohlídku tamějšího špýcharu. Zvlášť pokud jste vášniví cyklisté. Je totiž plný jízdních kol. A jak se tam dostala? „Tento špýchar je barokní, z konce 18. století, a má čtyři patra s nízkými stropy," vypráví mi majitel zámku Petr Kučera a hned varuje, „takže pozor na hlavu! A je to technická památka. To odstartovalo naše úvahy o jeho využití. Jaká technická ´hejbalata´ sem ale dát? Pro auta je to malé, motorky by se sem nehodily. Bicykly! To bude to pravé,” řekli jsme si.

Od slov k činům

Začalo to draisinou Hned u vstupu do muzea se zastavujeme u zvláštního dřevěného kola, kterému chybí pedály. „Však to je draisina, předchůdce jízdního kola," vysvětluje Petr Kučera, „tedy jakési odrážedlo poháněné silou lidských svalů. Jejím vynálezcem byl německý lesník Karl von Drais, který se na ní prvně proháněl v Mannheimu už v roce 1817." Mimochodem, v případě tohoto exponátu se jedná o jedinou repliku v muzeu.

Foto archiv Českomoravského pomezí

Od úvah nebylo daleko k realizaci. Pomohlo i to, že se zámecký pán kamarádí se sběratelem velocipedů Jaroslavem Uhlířem z Hostovlic na Čáslavsku. „Sbírá kola už mnoho desítek let," usmívá se můj průvodce, „a začal s tím ještě v dobách, kdy se dala pořídit za hubičku, jak se říká.” Oba pánové se domluvili a vzniklo jedno ze tří největších cyklistických muzeí v Evropě a zcela největší u nás. Uvidíte v něm více než 250 exemplářů jízdních kol, od nejstarších velocipedů až po závodní kola z konce 20. století Dál už mně můj společník ukazuje samé originály a unikáty. Třeba takzvané "mišóty", pojmenované podle francouzského výrobce Michauta, s předním šlapáním, anebo neskutečně veliká takzvaná vysoká kola, vyráběná ve své době známou firmou Kohout na pražském Smíchově. „Přední kola dosahovala výše až metr a půl, což bylo dost nebezpečné," říká můj průvodce, „a proto se koncepce vrátila k dopravnímu prostředku se dvěma koly stejnými. A tady vidíte takzvané bezpečníky, tedy kola bezpečnější než ona

vysoká, s klasickou konstrukcí, řetězovým pohonem, ale ještě s plným ráfkem, což znamená bez pneumatik."

Vyfoťte se na vysokém kole! Ve druhém patře se jako fanoušek a pamětník různých cyklistických závodů zasním, a to při pohledu na stroje, na kterých ti nejslavnější borci absolvovali věhlasnou Tour de France, či na kola a dresy legendárních dvacetinásobných mistrů světa v kolové, bratrů Pospíšilových. A pak už mě Petr Kučera vede k bicyklům filmovým: „Vidět tu můžete Gabčíkovo kolo z filmu Protektor i velociped, na kterém jezdil Zdeněk Svěrák ve snímku Vratné lahve. A naše sbírka je filmaři, domácími i zahraničními, stále hodně využívána, a tak příště vám povím, které z kol si zase zahrálo." V kolekci muzea cyklistiky v Nových Hradech uvidíte i dětská kola a tříkolky z časů Rakousko-Uherska a nespočet dalších exponátů, náhradními díly a cyklistickými doplňky počínaje přes trofeje, staré fotografie, textilie, cyklomapy a dobovými tiskovinami konče. Než špýchar plný kol opustíte, nezapomeňte vzít děti na kolotoč, který je – jak jinak – na šlapací pohon, a pořiďte si na památku snímek na vysokém kole. Nebojte. Je jištěné!

13

LAUDATE PUERI – HUDBA ČESKÝCH PIARISTŮ

Za piaristy do chrámu Nalezení sv. Kříže exaltované, u piaristické církevní hudby to není však tak výrazné jako třeba v barokní opeře.

Poučené publikum „Barokní hudba byla psána pro publikum, které jí rozumělo, což je z určitého hlediska náš deficit,” vysvětluje Robert Hugo. Piarističtí skladatelé psali pro ostatní členy řádu, kteří byli velmi vzdělaní, hudbu poslouchali lidé hovořící latinsky, orientující se v zásadách poetiky a rétoriky. Nicméně to neznamená, že ji to znepřístupňuje dnešnímu posluchači. „Jde o to, jak ji budeme poslouchat. Jestli tak, že ji budeme chtít připodobnit dnešnímu poslouchání, a řekneme, tohle nezní, jak jsme zvyklí, takže to je špatně, a nebo jestli budeme říkat, to nezní, jak jsme zvyklí, to je dobře. Hudba je vždycky objektivní, a pokud se do ní budeme chtít nějakým způsobem vnořit a přemýšlet, jak ji máme poslouchat, otevře se nám.”

Stará hudba zní v Litomyšli v době festivalu pravidelně, letošní ročník není výjimkou, v některých případech se jedná o koncerty sestavené speciálně pro tuto příležitost, a navíc pro místo, kde jsou provozovány. Genius loci se tak dokonale mísí s krásnými tóny a zážitek je mimořádný. Všichni, kdo slyšeli nedávné Exaltatio v kostele Povýšení sv. Kříže, nám jistě dají za pravdu. I podruhé vás pozveme do chrámu, který má těsnou spojitost s hudbou, jež se k jeho klenbám bude nést – barokní skladby litomyšlských piaristů zazní na Zámeckém návrší v nově obnoveném chrámu Nalezení sv. Kříže. Laudate pueri (Chvalte, chlapci, Hospodina) je název koncertu, který sestavil Robert Hugo, umělecký vedoucí a dirigent souboru Capella Regia Praha.

Poselství hudebního řádu „Piaristé měli pro českou kulturu značný význam,” říká Robert Hugo, „velká piaristická kolej existovala i v Litomyšli a obecně se dá říct, že piaristé představovali výraznou konkurenci pro další školský řád, pro jezuity.” Údajně prý jezuité na piaristy žárlili, důvody mohly být všelikeré, ale nabízí se i jeden hudební – piaristé totiž měli velké zázemí vlastních, a velmi kvalitních skladatelů. „Víme o desítkách piaristických komponistů, a i když hudbu většiny z nich neznáme, z množství dochovaných skladeb si můžeme o piaristické tvorbě udělat dobrý obrázek,” přibližuje situaci Robert Hugo. „Vynikal mezi nimi Vojtěch Pelikán, řádovým jménem P. Adalbertus a Sancta Cecilia, který v Litomyšli nějaký čas působil a jehož skladby jsem do programu samozřejmě zařadil. Z hudebnin, jež se zachovaly v litomyšlském děkanském kostele, uvádíme Svatováclavskou mši Václava Kalouse, která zazní v novodobé premiéře. Byl výborný kontrapunktik

14

a jeho hudba, pozdně barokní až raně klasicistní, je trochu podobná Johannu Adolfu Hassemu, proslulému opernímu skladateli a dlouholetému vedoucímu drážďanské dvorní kapely. Kalous byl pravděpodobně učitelem slavného kapelníka pražské katedrály sv. Víta Františka Xavera Brixiho, od něhož také zazní dvě skladby.” Koncert uzavře skladba Antonína Mašáta, pro něhož byla hudba vedlejším oborem. Hlavně se věnoval filozofii a kanonickému právu. „V té době to nebylo nijak výjimečné, hudba měla zřejmě spíš povahu řemesla, kterému se někdo vyučil, a později vystudoval práva nebo třeba na kněze,” dodává Robert Hugo.

Jak rozumět staré hudbě „Stará hudba” se většinou říká hudbě od patnáctého do osmnáctého století a posluchač, který ji nikdy neslyšel, možná může být trochu překvapen. „V té době se jinak ladilo a pro dnešní publikum to může být nezvyk,” vysvětluje Robert Hugo. „Koncert bude proveden na dobové nástroje, které mají svá konstrukční specifika. Struny smyčců jsou nikoli kovové, ale střevové, mají měkčí zvuk, hrají o půltón níž, než jsme zvyklí. Trumpety jsou kopie původních nástrojů. Soubor bude postaven tak, jak to bývalo zvykem kdysi.” A technika hraní? Jiný smyk smyčců, jiné frázování, jiná artikulace. Prostě setkání s jinou dobou. Hudba, kterou Capella Regia Praha provede, se stylově řadí k baroku a ranému klasicismu. Jak známo, barokní umění je značně

Genius loci Koncert Laudate pueri – Hudba českých piaristů bude proveden v jednom z nejkrásnějších litomyšlských duchovních stánků. Citlivě rekonstruované dílo významných barokních architektů Alliprandiho a Kaňky si dokonale hraje se světelnými efekty a návštěvník má chvílemi dojem, že se ocitá v jiném, téměř nadreálném prostoru. Hudba litomyšlských piaristů se symbolicky vrátí domů, aby se rozezněla v plné síle. Těšit se z její krásy budou moci v přímém přenosu i posluchači Českého rozhlasu Vltava.

POSLOUCHEJTE S NÁMI

Festivalový playlist Současnost je náročná, jako bychom seděli na vahách, které naši individualitu kalibrují hodnotami „peníze”, „úspěch”, „kariéra”. Ploužíme se pak životem s antidepresivy po kapsách a přesvědčujeme jeden druhého, jak je to bezpečné, účinné a fajn. Není naším cílem bojovat s chemií, jen nabízíme jiný koktejl. Hudbu. Uklidňuje, tiší bolest, objímá, udivuje, uchvacuje, uvolňuje, přináší radost. Hudba může snadno nastavit rytmus našeho běžného dne, dovolíme-li jí to, stane se nám nevtíravou a nenáročnou společnicí od úsvitu do setmění. S technikou, kterou máme k dispozici, není žádný problém naprogramovat si vlastní rádio a každý den s jinými melodiemi přirozeně harmonizovat duši i tělo. A jaká hudba klidní duši těch, kteří se podílejí na přípravě či propagaci festivalu?

Jan Pikna ředitel festivalu Smetanova Litomyšl Naši práci bych označil za „kampaňovitou”. S blížícím se festivalem se samozřejmě snižuje počet volných kapacit pro myšlení na cokoli jiného, naopak po jeho skončení se rázem mozek potřebuje rychle uvolnit a od září se zas pomalu dostává do tempa. Tomu přizpůsobuji i hudební touhy. V době předfestivalové jsem multižánrový, při festivalu vypínám i rádio, o prázdninách převažuje hudba populární, ale na podzim, kdy začíná koncertní sezona, už se zase těšívám na klasiku. – přesně v sedm mě probouzí zvuk polnice. Jako budík ji má nastavenu naše dcera a vojenský budíček spolehlivě prochází stěnami. Školačka má přednost v koupelně, takže opět zavírám oči a v uších mi zní Pochod amerických námořníků The Marines' Hymn – Do práce jedu autem. Rád poslouchám rádio, moji oblíbenou stanicí je Dvojka, ale po ránu se dá poslouchat jenom na chalupě. Chce to nějaký adrenalin. Přepínám infotainment na Média a naskakuje Vlasta Redl. „Um ca ca, já nemám na taxi a tak si…” Adrenalin to není, ale ranní zpívání v autě rozhodně vylepšuje náladu. Vlasta Redl: Tak jsem tady – K práci se nic moc pozorně poslouchat nedá, tak něco do pozadí, náladovka, zkusme Suka. Josef Suk: Praga – Chtělo by to na chvíli vypnout. Káva a k ní podle mého to nejlepší, co v české populární hudbě dosud vzniklo. Dodnes moderní, dokonalé. Flamengo a Kuře v hodinkách. Flamengo: Doky, vlaky, hlad a boty – Cestou na oběd v autě přepínám kanál. Redl je pryč, teď potřebuju něco tvrdšího a hodně nahlas! Deep Purple: Bad Attitude

18.00

7.00

8.00

poslouchat. Takový Taras Bulba, ale musí to být nahrávka, kde ve finále dobře znějí varhany. Nejlepší je Česká filharmonie s Ančerlem. Leoš Janáček: Taras Bulba – Když to jde dobře, tak v kanceláři končím. Bazén. K odpočinkovému plavání jsem si nahrál takovou směs relaxační hudby. Mike Oldfield, Pink Floyd, Vangelis, Dire Straits… Dobře se mi ale plave i na ZZ TOP. ZZ TOP: Rough Boy – Večer dobře hraje právě Český rozhlas Dvojka. Starý desky jsou hezký, Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, Hudební pódium, Muzikál expres… Dal bych si třeba: Ella Fitzgerald: Summertime

21.00

A D E L E

2 5

– Po obědě trochu dobrého po14.00 píku?

Adele: Hello – Kancelář se vyprazdňuje, telefonátů ubývá, teď by se něco už dalo

16.30

Pokud byste zatoužili sdílet s Janem Piknou jeho oblíbené melodie, stačí navštívit webové stránky festivalu.

vé noviny festivalo 58. Mez

oper inárodní

ní festi

val Sme

Litom tanova

6. červ yšl /

na 2016

9.00

10.00 12.30

festival

Titulek titule ové noviny k titulek 1 titulek titule Titulek titu k titulek titu lek titulek 58. Mezin

árodní opern

í festival

Smetanova

Litomyšl

/ 9. června

2016

lek

Nemáte předchozí čísla festivalových novin? Najdete je i na www.smetanovalitomysl.cz

. nou dobu k ve stej Každý rosáté osmé Po pade

rní ouc a Komo u své e Olom před vedoců. filharmoni smyč Moravské ie Pard ubice přijíždí pro 100 svůj u Sólo amem filha rmon yšli našli ého v pořad álním progr yšli před v Litom krásn umění se v LitomIV. k sedorigin kteří tohoto všem, S novým Pecková, která kdož dojí. život vokální hold Karlu ar i těm, ože sámDagm lety vdávala, dva vynikající Schola věky. domov, festival zavíta a přetrvat t. rok, přest ší mimo na dvaceti složí hned Ensemble galadokáže co se opíra města nzích festivalový není, přiná misetinám– Tiburtina událostí bude přátelství stavět, o formě, byLetošní nijak kulatý v určitých dime konOmlounsis, Kvalitní má na čem jí ve m. soubory nebe… Tímto Prage který sobě udržu ího sezna že o ý festivalu ho riana Proto program, ky předchozí.dě nechceme Grego Hvězdy opern program rů, které vit celý dlouh vůle. Vůle řádný zaslourt roční přípa celý Z fakto sesta nechyběla nicméně by si to konce mohli přesahuje v žádnémé renomé, , což je Smetase, ale žeme, byť kám, které ale chom slyšet í v její váme a zkouš a za tou nemů vysok by v něm statováním finále: ích titulů moni jejich Určitě se překážkám á a spřádá Velké opern Dva koncerty, vyjmenovat vyčkává, snižovat sami: osm už jen s Českou filharz nejlepších , natož postavit počet. vaně skládí poťouchle Častožil. Tak m vlast posuďte s jední nejvyšší tak neuslyšíte ! Ano, bem Hrůosud rafinokomplikac i poradíme. chleba. novu Mou formě a ka Jaku se dá jen historicky že hned jediném místěsymfosné barikádou nástraham říká, láme kvalita ntů dneš nejen deny na na co souča se dirige s jeho Osmou a Mši které prove to je něco, jak si vskutku, jak , erovu o to vyšší mladých aby byly mysli Mahl onie tisíců Pohybu je Litomyšli, t! o nic méně odpadne, v se í jeme krát se zahra bna šou e Symf enou era v sítích. Sociáln přitom mám bní dopln a to zdaleka vlastního zapom yšl a hudemá ou jako Mnohé vá. a. Mahl , rozhlasu těžko života, am hude ích, alu. yšl svého vodný em Litom nii, znám Bernstein Českého progr dobrých vztahů, Zkusme ale zůstá mezi měst anova Litom ou” to řené se- v Boha část festiv am dopro i rnou sítíchtývěku se se jí dotknou špatnýc Leonarda ý orchestr ny) v rozší mluví h za čím lý progr nejistot „Táhn a dvasociolog operou Přátelství alem Smet t, kdekoli y, jak otoho, obsáh jen výtva podloží. věrně bok po , rozezní něm a – podman krásné , slavnými áriemi, Symfonick devadesáti y, dětský sborněkdy ná-spoutáv Bauma slímen. V sítích, se ním festiv ě pevné tedy plně slaví nemy příběh, dokonc uslyšíme sólist které Česk žky, jež ivé sát let, ají aužijte si zámeckém (letos tři koutů nás konu klavír, í na sotva také pěknosmapade návat překá ly do nese nás housle i úderné tympán DoprovodíNa druhém čítajíc všech jak a. Nuže, škrtí, Tahle Bernste e ani když je s zestrnulí popadá už časem daleko, bl stavě. v koměst lidé né. me ním spjata.” že setaví y, podech, spolu vůli chtít překo anentně stavěn. losti, aby smíše sejde ansám nám ještě sjíždějí magi ztrácíme e svého a předs daleko do vyložit i takto: inova slova by se O se sbory perm víru, kdy yi lý romá ovšem dala minutudíž boku. Bernstein Přesto A další jazzu a vrátilanáhle zhoupla v rytmu jsou hudb podaří nadechnout. příběh, ale hudba nemá žádný citovou at obsáh za tu dobu dvoří se . Unikátního ch Dyk.věci e tří východiska. můžeme se jim se dal naps ená festival „obecný” příběhů jak se ke klasice. Skrývá rocku, Můžeme členů ný Vojtě cové sekcměnit. svých soukro do ní vložit starosta by Síť sta , znam va, ar, přece je z poháde nada flexibilní, se v ní podob. cesty bezpočet smyč mých, intimní é z nás e OstraA jednou I když… k Tisíce a mil Kašp í straně. má mnoho které nás hudebně Spoje né jedné noci. z nejkrás ch příběhů filharmoni „Pro mnoh” píše Rado následujíc festival naplní štěstím anta utkaná „Ať vám nějších je dou. Ostatně , zážitek: Janáčkovy napovídali, , radostí variti, kteří záležitost, hned na ečtyři mezery z notové osnovy. strů, která hudba co chtěli mluvit obou zaint na Bernste pojďme si to vyzkouš a pohoyšle, orche Pět u , spousta o tom, co znamená, Litom budo kuklených inově díle. černých teček linek, Smyslem stejně nasazení kontroverzní, zpříjemnit tónů, které Jeho Mši, et přímo hudby nejsouzapomeňte na to. Úplně víří v našich legendární Emoční jediný cíl – rezonují prostor– zažánrově komplik Hudba není ditelnou nějaké příběhy připravují. stran má nikdy o něčem. em, skladbu, ovaně zařadovolí nám hlavách, tančí s je . – uvede aných sama námi, nám svou Hudba o v nás, resov sami stávám zažít pocit, kdy představu. Vojtěch Dyk. Sdělí ných tónů sobě. Tvoří ji spousta prostě se na chvíli ta naše. Uvidíme, e... hudbou a zvuků sestave nádherHudba. Uklidňu jaká bude . že je potěše Už z pouhéh ných tak ní dobře, harmonizuje je, uvolňuje, přináší je o nahlédn poslouchat,” americký tošního ročníku utí do program duši. radost, dirigent napsal Hudební a Bernstein u leSmetanovy síť radosti zřejmé, jak s dodatke skladatel Leonar Litomyšle se to bude d skladbě m, že „je-li je síť velkory se festival mohutn popadesáté každý rok, a letos připoje k hudebn už nejen nad ě n nějaký se tomu. Svým í trpělivě čeká. rozepja la křídla. nadechl, příběh, nic nádherným osmé, rozprostře způsobem sančním proti litomyšlským A hudba ještě další zámkem než půl století.V Litomyšli už to dává renevýznam. , nad Zámeck mnohem hudbě ším, ale ného, jako Ale je to Připrav víc i nad obejmout, něco přidahořčice prostě mívá celou Litomyš ým návrrozveselit, ena nás přijmou Hořčice t, utěšit. město dokona lí. V červnu není jeho k vašem u párku. Právě tak součástí. lé pokrytí ani příběh Je … A hudba není součás navíc. ve skutečn tí hudby. ost nikdy Vítejte opět nepopisuje na Smetan přátelé! ově Litomy šli,

Smetanova Opět s vámi Litomyšl 2016 a v plné krás e

15

VEČER NA ZÁMKU V NOVÝCH HRADECH

Do Nových Hradů za barokní operou Nové Hrady jsme v tomto čísle festivalových novin už navštívili s Václavem Žmolíkem, ovšem tentokrát se do kouzelného zámku nedaleko Litomyšle vypravíme, jak jinak, za operou. Operní představení se tu konají mnoho let, originální a unikátní, a jejich hudební stránku zámecké prostředí geniálně umocňuje. Letošní rok je zasvěcen Františku Antonínu Míčovi a jeho opusu Operosa terni Colossi Moles – Usilovná stavba tří kolosů.

breta je kaplan farního kostela Jakub Želivský. Od doby premiéry nebyla opera nikdy provedena. Podle názvu díla jsou v prvním dějství vztyčovány tři pyramidy, znázorňující tři země, ve kterých měl Questenberk svá panství. Ve druhém dějství se scéna promění v moře a v něm i rozverné sirény svým sladkým zpěvem oslavují jméno Adam. Míča nastudovával pro Questenberga řadu oper vynikajících italských skladatelů a právě Operosa vykazuje v největší míře poučení tím nejlepším, co opera v té době nabízela. Zároveň je důkazem, že sám tenorista Míča i celý jeho jaroměřický tým byli vynikajícími zpěváky. Koloraturní árie patří k tomu nejobtížnějšímu, co bylo možné v dobových partiturách nalézt. Doprovod počítá se smyčcovým orchestrem, dvěma klarinami, tympány a jedním dřevěným dechovým nástrojem. V souladu s radostnou hudbou komponovanou k radostné události je i novodobá inscenace rozpustilou taškařicí plnou bizarních převleků.

Sólisté Pro sólové postavy se podařilo získat pět vynikajících a zkušených zpěváků specializovaných na barokní virtuózní koloratury, zmiňme alespoň zahraničního hosta, kontratenora Stefana Kunatha. Mužská postava Geodesia (Genius, ochránce Rakouska) je psaná v mezzosopránové poloze. V 18. století to byla doména kastrátů, v současnosti ji zpívají speciálně školení kontratenoristé. Dnes si lidé k svátku popřejí, věnují si nějaký dárek, ale byly doby, kdy jste mohli dostat celovečerní operní představení, které zaznělo jen jednou, a to právě na vaše jmeniny. Nebylo to krásné? A právě tenhle pocit výlučnosti a s tím spojené radosti by mohla opera vzbudit v každém z návštěvníků Nových Hradů.

Jedná se o novodobou premiéru barokní holdovací opery z roku 1735. Partitura latinské serenaty, oslavující jméno hraběte Johanna Adama Questenberga (1678–1752), je uložena v archivu Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni. Rozsahem i kvalitou jde o nejreprezentativnější zachované operní dílo jaroměřického hraběcího komorníka a kapelníka Františka Antonína Míči (1696–1744).

Tři kolosy Operosa terni Colossi Moles měla premiéru u příležitosti oslav svátku zámeckého pána v Jaroměřicích nad Rokytnou v roce 1735. Postavy vzdávají hold majiteli a budovateli největšího moravského zámku, mecenáši umění a šikovnému hospodáři. Autorem li-

Návrhy kostýmů Geodesiuse a Trigoniany

Těšte se na příště Příští číslo festivalových novin vychází ve čtvrtek 23. června • Rozhovor s Marií Fajtovou • Externí koncert ve Svitavách • Festivalová zastavení Václava Žmolíka • Hvězdy operního nebe • Rozhovor s Janem Piknou ... a mnoho dalšího

Generální partner festivalu Pod záštitou prezidenta České republiky Miloše Zemana, ministra kultury Daniela Hermana, ministryně pro místní rozvoj Karly Šlechtové a hejtmana Pardubického kraje Martina Netolického 58. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl spolupořádají Pardubický kraj, Město Litomyšl a Smetanova Litomyšl, o.p.s. za finančního přispění Ministerstva kultury, ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, Státním zámkem Litomyšl a Bohemian Heritage Fund.

Festivalové noviny • Noviny Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl 2016 • V nákladu 4000 ks vydala © Smetanova Litomyšl, o.p.s. • Redakce: Smetanova Litomyšl • Foto: František Renza a archiv SL • Grafická úprava a tisk: H.R.G. Litomyšl