FCHODoviny. ...přijal tělo z Marie Panny... ZPRAVODAJ FARNOSTI CHODOV ROČNÍK Christian Fenech: Matka a syn

FCHODoviny

„ ... přijal tělo z Marie Panny ...“ Christian Fenech: Matka a syn

ZPRAVODAJ FARNOSTI CHODOV ROČNÍK 7 2008

1

2

V ÝRO ČÍ

FC H OD OV I NY

Izrael ´97 „Zaradoval jsem se, když mi řekli: do domu Hospodinova půjdeme! Už stojí naše nohy v tvých branách, Jeruzaléme.” (Ž 122) Kromě žalmu 122 vystihují naši pouť do Svaté země, uskutečněnou před deseti lety, také slova Pána Ježíše: „Proste a bude vám dáno...” (Lk 11,9). Ani nevím, kdo tehdy přišel za P. Petrem Bubeníčkem s dotazem, zda by se nedala uskutečnit farní pouť do Svaté země (místo plánované pouti do Lurd). Bylo to odvážné! Předběžný průzkum však ukázal, že nebude stačit autobus jeden, ale budou muset být dva. Nakonec nás bylo dohromady 95. Ačkoli samotná pouť byla naplánovaná na říjen 1997, již od ledna jsme se pravidelně každý měsíc alespoň jednou scházeli nejen k vyřízení potřebných formalit, ale také k řádné přípravě. Na setkáních a víkendové rekolekci jsme se seznamovali s dějinami a pozoruhodnostmi jednotlivých míst spojených se Starým i Novým zákonem, s životem a tradicemi židovského národa, učili jsme se židovské písně a tance, zhlédli videofilm... a samozřejmě jsme se za zdar naší pouti, za židovský národ i za naši farnost společně modlili.

Z úvodního dopisu P. Petra Bubeníčka cituji: „Drazí přátelé! Přihlásili jste se na farní pouť... Křesťanské poutě na svatá místa naší víry mohou mít i jakýsi celkový úmysl. My se chceme v Izraeli modlit zvláště za stavbu ekumenického centra na Jižním Městě.” Pouť měla dvě trasy. Jeden autobus jel z Prahy přes Rakousko a Itálii se zastávkami v Raveně, v Loreto, San Giovanni Rotondo. Z Brindisi jsme trajektem odpluli do řeckého Patrasu, z Atén jinou lodí se zatávkami na ostrovech Patmos, Rodos a Kypr do izraelské Haify. Tam jsme se na hoře Karmel setkali s osádkou druhého autobusu, která týž den přiletěla z Prahy do Tel Avivu. Týden jsme pak společně putovali po slavných místech a denně slavili mši svatou s P. Petrem a P. Michaelem Špilarem. A životních zážitků bylo opravdu mnoho! Že cestou nebylo vždy vše jednoduché, je každému asi jasné. Jeden výsledek pouti však byl patrný ihned - všichni účastníci se dodnes cítí jako jedna velká rodina. A dnes po deseti letech můžeme též radostně volat: „Tobě, Bože, patří naše chvála a dík za nové Komunitní centrum Matky Terezy.” Amen! Marie Šmrhová

F C H O DOVI NY

Moji milí, máte před sebou vánoční v ydání našich Fchodovin. Advent byl letos opět velmi krátk ý, jen o den delší, než loni. Snad jste stihli vše, co jste si napláno vali. Snad jste mezi tím stíháním věcí a různým zař izováním měli čas myslet na to, proč se tak snažíme. Jedním z důvodů je určitě snaha potěšit t y, k teré máme rádi. Vymýšlíme dárk y, k ter ými bychom udělali radost. Chceme př ipravit kolem sebe pěkné prostředí, ve k terém se sami i s druhými bude me cítit dobře. Někdy je to trochu uhoněné a křečovité. To když př i té práci pro druhé víc myslíme na sebe, než na ně. Myslíme si, že jim udělá radost totéž, co nám. Chce me bý t dobří, ale už nemáme čas a sílu se vcítit do kůže druhého a reagovat tak na jeho očekávání. Často myslím v této souvislosti na našeho Pána. Jak dokázal naslouchat, v yhmátnout jádro konkrétního člověka, bý t tady pro každého konkrétně na míru. Je to samozřejmě ideál a nedostižný vzor. Ale to neznamená, že bychom měli předem rezignovat na snahu podobat se mu. Pravděpo dobně toho nebudeme schopni ve velkém, vůči všem lidem. Ale je potřeba to alespoň zkusit. Ideální příležitost čeká v rodině. Vzájemná blízká znalost nám dává

SLOVO

N A VÁ N OC E

3

větší šanci k tomu, bý t pro druhé. Vždyck y je mi smutno, když slyším někoho, jak říká, že už na Vánoce kašle, protože to není nic jiného, než svátek komerce. V takové v ýpovědi je skr y té zklamání z opuštěnosti. Opuštěný se může člověk cítit paradoxně i uprostřed hor y dárků, pokud jsou jen v ýsledkem snahy odbý t druhého věcmi, nebo si uklidnit vlastní svědomí a mít pokoj. To se pak snadno pozná. A naopak to platí také. Stačí jedna milující by tost a už nejsme sami. Znovu myslím na Pána Ježíše. Když se narodil, byl odkázaný na pomoc a lásku několika lidí. Žád né velké dav y. Ty př išly a odešly. Schválně, kdo by s tím na ruby obráceným slavením vánoc mohl něco udělat? Opět jde na pr vním místě o obrácení – o změnu smýšlení. O ujištění se o prav ých hod notách. Vánoce jsou především darem Boha lidem, na k ter ý hledíme s otevřenou pusou. Bůh se stává malým, aby se nám vešel do dlaně a do srdce. Nejvíc tomu rozumějí „ maličcí“, „chudí v duchu“, všichni „ nepodstatní“. V té „ maličkosti “ je ale velká síla. Síla lásk y Boží. Věř te tomu. Moc vám všem přeji velkou radost z malých věcí. Vždy ť náš Pán je malé miminko. Váš Otec Karel

4

K CMT

FC H OD OV I NY

Novinky z KCMT První klubové kino se povedlo

Dne 22.11. jsme v KCMT zahájili Filmový klub filmem „Jan“, který přilákal do klubovny v suterénu 40 diváků, což je na filmový klub obecně velmi slušná návštěvnost. Produkci filmu „Jan“ byl přítomen také jeho režisér, pan Ivo Trajkov, který hned v  úvodu svůj film krátce představil. Film zachycuje příběh Jana Zajíce tak, jak ho natočil ve svých 25 letech, přičemž se zaměřil na vedení děje v emocionální a symbolické rovině. Film dává svým zpracováním možnost naladit se na prožívání hlavních protagonistů. Po promítání sám režisér rozvedl detaily natáčení, postupy při hledání podkladů například i přes rodinné příslušníky. Jeho vyprávění plynule přešlo do diskuze s diváky. Za sebe mohu říct, že mě filmový klub překvapil a čas strávený zde nebyl rozhodně ztracený. Lída P.

Mé znovunalezení diváka, kterého mám rád

Musím se přiznat, že když jsem vcházel do Filmového klubu KCMT u příležitosti promítání mého filmu „Jan“, kromě potěšení z pozvání jsem pociťoval zároveň skepsi. Koho dnes může zajímat takovýto film? Koho dnes vůbec zajímá film natolik, aby se obtěžoval přijít do klubového kina? Očekával jsem jen několik málo návštěvníků a krátkou znuděnou debatu z povinnosti. O to radostnější bylo mé překvapení ze zaplněného sálu a z kvality následné diskuze, jakou zažívám zřídka i na profesionální úrovni. Děkuji organizátorům za mé znovunalezení víry v existenci vnímavého, citlivého a chápavého obecenstva, a ponejvíce můj dík patří oněm divákům za nevšední zážitek, který mi připravili. Ivo Trajkov, filmový režisér

V tanečních je nával

Vždy v úterý se sál KCMT mění na taneční parket. Do tanečních kurzů pro dospělé dochází dvacet párů. Většina z nich se v KCMT ocitla poprvé a byli nadšení prostředím. Paní lektorka Brožovská je člověk na svém místě. Počet účastníků se navýšil tak, že od nového roku poběží dva kurzy. Romi K.

F C H O DOVI NY

ŽIVOT

FA R N OS TI

5

Rok 2007 ve farních matrikách V roce 2007 v naší farnosti ... ... byli pokřtěni:

10.2. Josef Zeman, 17.2. Daniel Košťál, 25.2. Nikola Pilařová, 17.3. Valerie Nierostková, 24.3. Tereza Reichlová, 25.3. Alexander Hughes, 7.4. Jan Lomitzki, Václav Lomitzki, Anna Kymličková, 6.5. Laura Kočková, 12.5. Josef Dimitrov, 27.5. Štěpán Marák, Anežka Vedralová, 9.6. Lucie Teuberová, Josef Štark, 10.6. Mikuláš Lukavec, 16.6. Diana Štefanová, 1.7. Vojtěch Krhovský, 21.7. Amálie Škárová, Tereza Škárová, 28.7. Jonathan Bordag, 11.8. Sára Kučeráková, 1.9. Melanie Horvátho- Malý Štěpánek Václav - první křest v nové kapli bl. Matky Terezy 27.5. vá, 23.9. Karolína Musilová, 30.9. Adéla Duchačová, 10.10. Anna Marková, 13.10. Lukáš Kolečkář, 20.10. Tatiana Sušková, Sára Bendáková, 28.10. Barbora Mikovcová, 3.11. Karel Tlustý, Magdaléna Puci, Klára Závodská, 10.11. Lenka Babuljaková, Jana Babuljaková, 25.11. Viktor Kapralčík, 8.12. Amálie Hornová, 15.12. Lukáš Lhota

... do plného společenství katolické církve byla přijata: 22.11. Michaela Baudyšová

... byli oddáni:

13.1. Miroslav Krhovský a Dita Smetáková, 13.10. Martin Rohn a Magdaléna Vachová

... zemřeli:

26.1. Stanislav Černý, 29.1. Pavlína Salcmanová, Věra Vašíčková, 8.3. Marta Stehnová, 24.2. Antonie Šneppová, 19.7. Marie Bradová

... Eucharistii poprvé přijalo 12 dětí

6

P OUŤ

FC H OD OV I NY

OHLÉDNUTÍ ZA POUTÍ NA ŘÍMSKÝ VELEHRAD Na poutě z dětství a mládí na Slovácku mám ty nejhezčí vzpomínky. Jezdívala jsem obvykle se svojí milovanou babičkou Kolůchovou na Provodov, do Bzenca, ke sv. Antoníčkovi, ke sv.  Barborce u Buchlovic či na Velehrad. Většinou vlakem, ale někdy i pěšky. Babička chodila v kroji. Zespodu na sukni měla našitou větší kapsu, ve které nosila růženec, tak akorát peněz na vlak a na něco „z pútě“, pánský kapesník a kousek chleba. Vody se napila až na poutním místě, kde vždy vytékal památný pramen. Klíče od domku zůstaly pod rohožkou a šminky nepotřebovala. Byla pěkná od Pána Boha. První poutní zájezd do zahraničí jsem vyhrála na farním plese. Manželovi jsme ho přikoupili, a tak jsme začátkem devadesátých let vyjeli starou, dobrou a prostornou českou Karosou do Francie. Všichni dobře pamatujeme na spaní povětšinou v autobuse, v lepším případě ve Formulích a na toalety podél dálnic. Všechno jídlo se vezlo z domova a neustálé přepočítávání a šetření cizí měny bylo každodenním bodem programu. Byla jsem zvědavá, jak takové poutní putování vypadá po více než deseti letech, a tak jsem se přihlásila na zájezd do Říma. Necelé tři měsíce před odjezdem jsem upadla a způsobila si značné pohmoždění levé ruky. Dlouho jsem pak váhala, zda se budu moci zájezdu zúčastnit. Několik dnů před termínem odjezdu jsem se domluvila s kamarádkou Maruškou, která prodělala ve stejné době úraz pravé ruky, že utvoříme dvojici a dohromady budeme mít aspoň jeden pár rukou zdravých. Byl pozdní večer 13. září, kdy mne manžel doprovodil k autobusu u Hlavního nádraží. S ortézou na ruce jsem nastoupila do moderního autobusu pana Matěje z Krnova. Spolu s Krnováky, kteří tvořili většinu poutníků, a pod vedením zkušeného cestovatele pana Landkammera jsme se vydali na cestu. První nocleh byl v autobuse. Autobus byl sice moderní a perfektně udržovaný, ale místa oproti Karose bylo žalostně málo. Příruční taška se pod

sedadlo nevešla a navíc překážela paní sedící za mnou. Pán přede mnou byl větší do délky a paní za mnou zase do šířky, takže jsem si nemohla sklopit sedadlo a neměla kam uskladnit nohy. Až ke státním hranicím jsem vážně uvažovala o tom, že poprosím řidiče, aby mne pustil ven, že pojedu čímkoliv zpátky domů. Nakonec jsem s nohama skrčenýma na tašce usnula. Když jsem se v hluboké noci probudila, obloha za oknem byla poseta obrovskými hvězdami, přerušovanými vrcholky rakouských Alp. Kulisa jako z pohádky (Tisíce a) jedné noci. Ráno už jsme stáli blízko Benátek, u přístaviště lodních trajektů. Jedním z nich jsme odpluli kanálem Grande až k náměstí sv. Marka. Byl krásný letní den. V bazilice se třpytily kopule zlatými mozaikami, protkávanými emailovou výzdobou. Jen jsme se před hlavním oltářem poklonili ostatkům evangelisty, už nás postupující dav vytlačil zpět na náměstí. V pravé poledne nám dva černoši na Hodinové věži kladívky odklepli 12 hodin a přes mraky italských holubů jsme se všichni vydali na prohlídku Benátek. Spolu s davem jsme se prodírali kouzelnými uličkami a přecházeli přes můstky s průhledy na líně plující černé gondoly. Cestou jsme v rychlosti obhlédli světovou módu ve výkladních skříních a ještě rychleji nakoupili suvenýry se strachem, aby nám ostatní neutekli. Nahlédli jsme také do několika chrámů. Nakonec

F C H O DOVI NY

jsme se všichni šťastně sešli u našeho autobusu. Dalším cílem byla Padova, kam jsme dorazili k večeru. Útulné ubytování téměř proti bazilice Sant' Antonio bylo po předešlé noci přímo balzámem pro tělo. Večerní procházka historickým městem byla svižná, poučná a plná překvapení. Nechyběla ani ochutnávka pravé italské zmrzliny. Před budovou soudu ze 13. století s krásnými arkádami jsme přihlíželi obřadu dožinek v historických krojích. Již v r. 1222 byla ve městě založena univerzita, která dosáhla světového věhlasu, zejména ve středověku a v období renesance. Škoda, že jsme nemohli nahlédnout dovnitř budov. Na naší pouti jsme neměli kněze, na poslední chvíli onemocněl, a tak naše první poutní mše sv. byla až přímo v bazilice Sant` Antonio v Padově. U hrobu sv. Antonína Paduánského, mého patrona, jsme si vyprosili ochranu pro další putování. Po prohlídce baziliky a několika krásných rajských zahrad přilehlého kláštera jsme ještě stihli nahlédnout do velkolepé baziliky sv. Justiny. Bazilika je ukázkou vrcholné renesance. Po cestě směr Řím jsme zastavili na krásném místě v Toskánsku, v San Giminanu. Historickou ulicí mezi středověkými domy a vysokými rodovými věžemi jsme stoupali na hlavní náměstí. Tomu vévodí trojlodní románská Kolegiátní bazilika s nádhernými freskami, na jedné straně ze Starého a na druhé z Nového zákona. K večeru jsme dorazili do Říma. Na římském Velehradě nás vlídně přijali dva kněží z celkového počtu tří, kteří se tam starají o české poutníky. Jeden z nich byl povolán z Veselí nad Moravou, druhý z Prahy od sv. Kříže. Ten třetí, legenda Velehradu otec Hrubý již spal. „Tetičky“ z  Moravy nám rychle připravily večeři a my jsme se zatím rozmístili do přidělených pokojů. Nespala jsem ani ve „Slepici“, ani v „Kuřátku“, jak si podomácku pojmenovali budovy na Velehradě. Se dvěmi poutnicemi jsem bydlela v zahradním domku. Bylo nám řečeno, abychom moc nehlučely, protože za zdí našeho pokoje už spal sám otec Hrubý, o němž jsem toho hodně slyšela vyprávět. Byla to

P OU Ť

7

pro mne velká čest a byla jsem na něho zvědavá. Ráno jsme si s kamarádkou Maruškou přivstaly na ranní chvály v místní kapli. Těsně přede mší svatou přišel otec Hrubý oblečený do kněžského roucha. Menší postavy, hubený, úplně se v tom rouchu ztrácel. Sedl si vedle oltáře na židličku tváří k lidu a nohy dal na stoličku jakoby doma u kamen. Velehradská kaple je útulná, počet míst odpovídá jednomu autobusovému zájezdu. Na oltáři je busta sv. Václava, kterou sem nedávno přinesl z Čech turista přezdívaný Hroch. Hroch putoval z Čech až do Říma pěšky a na zádech nesl dvě dřevěné sochy sv. Václava. Tu větší věnoval při audienci papeži, tu menší Velehradu. V kapli se zpívá bez varhan, a to proto, že tam žádné nejsou. Duchovně i tělesně posilněni jsme vyjeli na první římský výlet. Vedl nás P. Hrubý. V černém svátečním obleku, na hlavě tmavězelenou rádiovku s patinou a přes ruku baloňák. Mně připadal jako Otec Braun z detektivek od Chestertona. Cestou nám vyprávěl o svém životě a o historii Velehradu. Pod jeho vedením jsme si zazpívali mariánské písně, které znám z poutí na Moravě. P. Hrubý nás zavedl na památná místa, kde ho už všichni dobře znají. Nejdřív na místo, kde se zjevila Panna Maria, pak do kláštera Trapistů a nakonec k bazilice sv. Pavla za hradbami. To byl první z pěti patriarchálních kostelů v Římě, kam jsme zavítali. V klášteře Trapistů jsme téměř vykoupili zásoby mentolových bonbónů a mentolového likéru, které Trapisté vyrábějí. P. Hrubý užívá tyto bylinné produkty několik desítek let na všechny choroby horních i dolních cest dýchacích. Asi díky tomu v tak pokročilém věku stále dobře zpívá. Bazilika sv. Pavla mne uchvátila nádhernou výzdobou, mezi jiným portréty 267 papežů i s nově vymalovaným současným papežem Benediktem XVI. Křížová chodba se sloupy rozličných tvarů s pestrými mozaikami prý patří mezi nejkrásnější křížové chodby v západní Evropě. Mramory různých barev a další ozdobné kameny, jako je porfyr, alabastr, jaspis a malachit na stěnách, podlahách a oltářích chrámů, jsou podle mne nejkrásnější výzdobou, jakou jsem

8

P OUŤ

kdy viděla. Barevnost kamenů přetrvávající věky mne vždy přímo uchvacovala, a tak jsem se nemohla odtrhnout od těch nádherných ornamentů, mozaik protkávaných emailovými prvky a od podlah pokrytých kamennými perskými koberci. V dalších dnech jsme naslouchali vlídnému a vtipnému vyprávění P. Pavla, Salesiána od sv. Kříže v Praze. S ním jsme procházeli Římem historickým i současným, antickým i křesťanským. Představovala jsem si, jak asi tenkrát lidé žili a hlavně jak se křest'ané obětovali a trpěli pro svoji víru. Pohnutí jsem prožívala v místech, kde jsou uloženy ostatky svatých nebo jsou tato místa spojena s významnými osobnostmi naší vlasti. Nejdříve to byla bazilika Sv. Kříže Jeruzalémského, kde je kardinálem titulářem současný pražský arcibiskup Miloslav Vlk. Jeho jméno je vyryto na konci obsáhlého výčtu předešlých titulářů - kardinálů a papežů. Dále P. Maria Větší s připomínkou sv. Cyrila a Metoděje v souvislosti se schválením slovanské liturgie papežem. Anebo náhrobek pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna v bazilice sv. Praxedy, na jehož žádost papež Urban VI. zavedl svátek Navštívení P. Marie. A také v Lateránské bazilice, matce a hlavě všech kostelů Říma a světa, jsme objevili v boční kapli obraz, na kterém malíř v pozadí zachytil Karlův most a v popředí vyzdvižení těla sv. Jana Nepomuckého z Vltavy. Samozřejmě jsme nevynechali ani vatikánská muzea. Tři hodiny jsme čekali ve frontě, abychom mohli aspoň dvě hodiny probíhat četnými sály, s jedinou delší zastávkou v nádherné Sixtinské kapli. Mrzelo nás, že jsme si v bazilice sv. Petra ve Vatikánu nemohli prohlédnout krásné mozaiky sv.

FC H OD OV I NY

Cyrila a Metoděje, ani obraz sv. Václava. Prostor byl vyhrazen pro zpovídání a nikdo z poutníků si netroufl vyzpovídat se v italském jazyce. Větší štěstí nás potkalo v kryptách pod bazilikou sv. Petra. Mnozí naši poutníci se těšili na kapli se sarkofágem pražského arcibiskupa a kardinála Josefa Berana, cesta k ní však byla uzavřena. Napadlo mne zeptat se anglicky jednoho ze dvou strážců u hrobu papeže Jana Pavla II., zda by bylo možné se nějak k panu kardinálovi Beranovi dostat. Už proto, že někteří poutníci z našeho zájezdu ho znali osobně a v Římě byli možná už naposledy. Dokonce jedna z účastnic z naší chodovské farnosti si ho pamatovala z dětství, kdy světil zvony v Chodovském kostele. Strážce odvětil, že musí hlídat u hrobu, ale po chvíli, možná na přímluvu zesnulého Jana Pavla II., se nad námi smiloval, opustil čestnou stráž a sehnal zřízence, který nás vpustil do kaple k hrobu pana kardinála Berana. Velice milým zpestřením pobytu v Římě byl výlet s otcem Hrubým do benediktinského kláštera Montecassino a cisterciátského kláštera Casamari v oblasti Latio. Sv. Benedikt z Nursie založil klášter Montecassino v r. 529 na vrcholu hory, vysoké 519 m nad mořem. Na kopci byla původně stará svatyně zasvěcená Apollonovi, kterého lid ještě tajně uctíval. Benedikt rozbil podobiznu bůžka a  přestavěl jeho svatyni na kostel, který zasvětil sv. Martinovi z  Toursu,

F C H O DOVI NY

otci galského mnišství. Klášter byl v historii několikrát těžce zkoušen, za druhé světové války byl téměř úplně zničen, po válce však obnoven v  původním slohu. Sv. Benedikt sepsal pro mnichy řeholi, kterou nazýval „svatá řehole“ a která pro rozvoj benediktinství zůstala rozhodující až do dnešních dnů. Montecassino se stalo místem posledního odpočinku nejen sv. Benedikta, ale také jeho sestry, dvojčete, sv. Scholastiky, která byla abatyší kláštera v Subiacu. Z kláštera je nádherný výhled do okolí. Opět zásluhou otce Hrubého nám byl zapůjčen klíč, a tak jsme se dostali do míst, která nejsou běžným turistům zpřístupněna, a také k hrobu sv. Benedikta a sv. Scholastiky. Klášter Casamari nás překvapil čistým románským slohem. Je postaven z bílého mramoru, jeho vnitřek je vyzdoben pouze květinami. Květiny spolu s léčivými bylinami pěstují sami mniši. Pak je zpracovávají na likéry, bonbóny a medové produkty. Zvláště známá je jejich Císařská tinktura, kterou otec Hrubý již léta užívá. Uprostřed týdne jsme se zúčastnili audience u sv. Otce na Svatopetrském náměstí. Při vstupu na náměstí naší skupině zabavili jedlovou tyč (z vánočního stromku pana Landkammera), na které byla navlečena naše státní vlajka. To nás však vůbec nerozhodilo, nahradili jsme ji holí jednoho našeho invalidního poutníka. A pak jsme se s předem nacvičeným pozdravem „Zdravíme svatého Otce“ dočkali úsměvu a pokynutí sv. Otce, když krátce projel kolem nás. Následujícího dne jsme se oblíbenými písněmi P. Hrubého rozloučili s pohostinným Velehradem

P OU Ť

9

a uháněli ke světoznámé Pise v Toskánsku. Na Dómském náměstí, ze dvou stran obklopeném starými městskými hradbami s cimbuřím, stojí dóm, Šikmá věž, baptisterium a památný hřbitov. Tato skupina staveb je ve své celistvosti ojedinělá. Dóm je mimořádně krásná románská bazilika z bílého mramoru, zvláště její průčelí z 12. století je bohatě zdobené. Uvnitř je zlacený renesanční kazetový strop. Na zábradlí kazatelny jsou v nádherné figurativní kompozici devíti reliéfů zobrazeny výjevy z Nového zákona a ze Soudného dne. Bronzový lustr ze 16. stol. prý svým kmitáním poprvé upřel Galileovu pozornost ke kyvadlu. Sv. Reiner má v dómě překrásnou náhrobní kapli a v sakristii je uložen dómský poklad. Šikmou věž jsme si samozřejmě všichni vyfotografovali. Připomínala mně svatební patrový dort bohatě zdobený šlehačkou. Poslední nocleh v Itálii jsme prožili na pahorku Monte Berico, blízko mariánského poutního místa s bazilikou di Monte Berico. Ráno při svatém přijímání jsem si dokonce zazpívala píseň z italské mše, „Resta con noi Signore la sera“, kterou jsme kdysi nacvičili s chodovským chrámovým sborem. Děkuji našemu Pánu a všem svatým, jejichž hroby jsme navštívili, za ochranu při naší pouti. K úplnému štěstí na pouti mi chyběl český kněz, který by putoval s námi, a tři centimetry na délku sedadla v autobuse. Snad opět za deset let bude další poutní pokračování, kdo ví? Antonie Křížová

10 V Á N O C E

FC H OD OV I NY

P O S TAV I T S E V E D L E S VAT É R O D I N Y Bratr Tomáš z Celana nám ve svém životopisu sv. Františka podává zprávu o slavnosti jesliček, „kterou František o Narození Páně konal“. Stalo se to v Grecciu tři roky před smrtí sv. Františka. Sv. František chtěl „oslavit památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě, a pokud možno svýma očima vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, jak leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, i jak leželo na seně.“ Za pomoci jednoho z místních obyvatel všechno potřebné připravili a posléze s velkým duchovním užitkem slavili Narození Páně. „Když slavnost skončila, odcházeli všichni domů v blahé radosti“, píše Tomáš z Celana. Byl to vlastně první živý Betlém a mezi křesťany se od té doby začal šířit a upevňovat pro nás dnes již naprosto běžný zvyk připomínat o Vánocích událost Narození Páně stavěním jesliček. Rádi si je vystavujeme doma nebo se na ně chodíme podívat do kostelů. Každé jsou trochu jiné a každé jinak krásné. Každý jsme jich, zvlášť pokud žijeme v Praze, viděli za svůj život hezkou řádku. Když jsem se nad tím mnohotvárným znázorněním události Ježíšova narození zamýšlel, všiml jsem si jedné věci, která jistě neušla ani vaší pozornosti. Středem celých jesliček, na který je upřena naše pozornost, je vždycky betlémská jeskyně či stáj, kde stojí Panna Maria se sv. Josefem a mezi nimi právě narozený Ježíš položený do jeslí. Ovšem nejen naše pozornost, nýbrž také pozornost těch ostatních neživých figur, které do jesliček patří – ať už jsou to pastýři, mudrci z východu, či vzhledem k reáliím poněkud zvláštně se vyjímající česká selka v národním kroji a s velkou vánočkou v ruce, kterou se chystá Ježíška obdarovat – všichni směřují k jeslím, aby se Kristu Pánu poklonili.

A tak tedy my stojíce u jesliček můžeme vidět pouze jejich záda nebo je pozorovat z profilu, ale do tváří jim většinou nevidíme. Měl jsem kdysi takový nápad: pojmout uspořádání jesliček docela jinak. A sice tak, že by celá scéna představovala pohled směřující z jeskyně ven, pohled upřený právě do tváří lidí přicházejících v zástupu, přičemž sv. Rodina by byla zachycena třeba jen schematickou siluetou. K tomu mě pak napadly dvě otázky: Co by asi bylo v očích přicházejících lidí patrné? A proč to nikdo takhle ještě nezkusil znázornit? Jistě nepochybujeme, že ti, kdo k jeslím přicházeli, byli naplněni radostným očekáváním toho, co uvidí. Měli přece v  paměti slova andělů, kteří jim radostnou novinu o narození Spasitele zvěstovali, nebo byli vedeni světlem hvězdy, která pro ně měla veliký význam. A určitě také nepochybujeme o tom, že tato radostná touha se nemohla ve tvářích přicházejících lidí skrýt. Naopak musela být víc než patrná. A proč to tak nikdo neztvárnil? Ten, kdo by chtěl vidět to, co vidí Panna Maria či

F C H O DOVI NY

sv. Josef stojící v betlémské jeskyni, klanící se narozenému Králi a vyhlížející ven vstříc zástupům, by se musel, obrazně řečeno, postavit vedle nich. To si možná mnozí lidé netroufají, připadá jim to třeba příliš opovážlivé. Jenomže nezapomínejme na to, že Kristus Pán se narodil a tak se nám přiblížil právě proto, aby nás do své blízkosti pozval, spasil nás, dal nám na svém kralování podíl a poslal nás také tuto velikou možnost nabídnutou každému člověku ostatním lidem oznamovat – tedy odpovídat druhým právě na jejich radostnou touhu po spáse a ukazovat jim na Toho, který jediný ji může naplnit. Ovšem vidět skutečnou radost a touhu v očích druhých vyžaduje, abychom ji také sami prožili a sami také ve vlastním životě nalezli Krále – Mesiáše. Stát smysluplně u Ježíšových jeslí a dívat se do očí ostatním lidem předpokládá, že jsme také dříve k jeslím sami s touhou přišli

VÁ N OC E

11

a nechali ve svém srdci radostnou zvěst o narození Spasitele skutečně zaznít. Otázka je, nakolik jsme to učinili anebo nakolik tato zvěst naopak jenom přešla okolo nás, aniž bychom si jí více všimli. Sv. František v Grecciu chtěl prožít, jak to tenkrát bylo. A prožil. Tomáš z Celana píše v závěru kapitoly: „Ukázala se tam štědrost a velkomyslnost Všemohoucího. Jeden zbožný muž měl podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení: vždyť Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut. Milostí Boží ho v jejich srdcích svatý služebník František probudil a znovu uvedl do jejich vědomí.“ Kéž by se něco podobného dařilo alespoň trochu i nám. Všem vám přeji milostiplné vánoční svátky. P. Ondřej Pávek

UVÍTEJTE CIZINCE! Jak mnoho jsme ještě ponořeni do režimů tohoto světa, jak moc jsme dosud ovlivňováni životními styly bohatých a slavných, lidmi, kteří správně mluví, správně se oblékají, mají skvělé zaměstnání! Mnozí z nás okamžitě odhadnou společenský stav druhého člověka. Teď víme, do které škatulky patří: „Je vzdělaný, bydlí ve správné části města – můžu mu důvěřovat. Dobře. To je můj člověk! Hrál v systému stejnou hru jako já, považuje za zisk totéž co já, považuje za úspěch…“ Když tohle děláme, vyhýbáme se obrácení. A proto už ve Starém zákoně Boží slovo vyzývá Židy, aby pozdravili a uvítali cizince v bráně. Židé měli vždy nakázáno vítat cizince. Tato tradice pokračuje až k listu Židům v Novém zákoně, kde autor říká, že mnozí nevědomky přijali anděly (Žd 13,2). Zdědili jsme tuto trvalou tradici, že anděl – Boží posel – je skryt v cizinci, v někom, kdo je cizí, zvláštní, kdo není jako my. Dnes večer Ježíš vstupuje do Betléma jako cizinec, utečenec, jako „outsider“. Dokážeme mu v naší přecpané hospodě udělat místo? Z knihy Richarda Rohra Radikální milost

12

K AT E C H E Z E O M Š I S V.

FC H OD OV I NY

5. Sláva na výsostech Bohu a vstupní modlitba Předposledním úkonem vstupních obřadů mše svaté je slavnostní zpěv starobylého křesťanského hymnu „Sláva na v ýsostech Bohu“. Při liturgii ve všední dny a v adventní a postní době se tento hymnus v ynechává. Tento zpěv uvádí účastník y liturgie do jednoho z nejdůležitějších rozměrů mše svaté, a tím je modlitba chvály. Ve zkratce lze říci, že v zásadě existují čtyři druhy modlitby: prosba, dík y, touha a chvály. Velmi často se obracíme k Bohu s prosebnou modlitbou. Ta je velmi důležitým v ýrazem postoje člověka chudého v duchu, čili toho, k ter ý se nachází v  nějaké nouzi, a tento stav nemůže sám v yřešit. Tehdy je prosba o pomoc téměř instink tivní. Proto přichází k Bohu a prosí. Velmi podobné to je ve stavu, kdy se člověk setká s hříchem, s nímž si neví rady. Hřích, k ter ý rozeznáme ve světle pravdy o milosrdné Boží lásce, způsobuje modlitbu touhy po odpuštění nebo li volání o   odpuštění a o pomoc, abychom se z této situace dokázali pozvednout. Děkovná modlitba je zase naprosto lidskou reakcí člo věka, k ter ý vidí, že byl obdarován. Na tomto místě bychom si měli připomenout velkou potřebu děkovné modlitby v duchovním životě křesťana. Ale co je modlitba chvály, jestliže přechází současně v prosbu, touhu po odpuštění i díkůčinění? Ty to tři druhy modlitby přinášejí s sebou znamení jisté v ypočítavosti. Dokon-

ce i díkůčinění je poděkováním „ za něco“. Naproti tomu chvála je modlitbou v nejv yšší míře „bez postranních úmyslů“. Můžeme si zde posloužit jistým obrazem ze života dvojice zamilo vaných. Ti prožívají chvíle, kdy se navzájem o něco prosí, za něco si děkují, nebo prosí o  prominutí. Ale také prožívají chvíle, kdy jdou obyčejně spolu a drží se za ruce a to jim úplně stačí. Nepotřebují mnoho slov, protože si dík y lásce dokonale rozumějí, i když nic neříkají. A vůbec tento čas nepovažují za ztracený. Co více, ty to okamžik y velmi potřebují, aby jejich láska rostla a jejich vzájemné spojení se prohlubovalo. A to je vlastně modlitba chvály. Je dobou strávenou v Boží blízkosti, někdy i bez velik ých slov, dobou, v němž se lidské srdce nekoncentruje na sebe a své problémy, ale na Boha, k terého miluje a  k ter ý může narovnat i ty nejkřivější cesty člo věka. Jistě, v yslovujeme určitá slo va, ale ta bez oddanosti srdce znamenají velmi málo – „Chválíme tě, velebíme tě, klaníme se ti…“ Chvála je také jedním rozměrem účasti na mši svaté. K tomuto aspek tu nás vede hymnus „Sláva na v ýsostech Bohu“. Pr vní, úvodní část mše svaté končí vstupní modlitbou neboli kolektou. Tento název pochází z latinského slova „colligere“ – sbírat. Tato modlitba totiž v jedné větě „sbírá“, shrnuje hlavní motiv y liturgie toho

F C H O DOVI NY

k terého dne. Začíná charak teristickou slavnostní v ýzvou celebranta „ Modleme se“. Všimněme si, že všechny modlitby ve mši svaté jsou napsány v pr vní osobě množného čísla, protože všichni, kdo jsou v kostele shromážděni, jsou součástí jednoho společenst ví vír y. Kolek ta se dělí na tři části: • Pr vní částí je formulace určité pravdy vír y nebo myšlenk y, týkající se patrona dne, nějakého aspek tu Božích tajemst ví, hlavního tématu modlitby a rozjímání konkrétního dne. • Druhou částí je prosba, aby se v ýše popsané tajemst ví odrazilo v našem životě a v ydalo v něm své plody. • Třetí část je konečná formule, k terá nejčastěji zní: „Skrze t vého Syna Ježíše Krista…“ Kolek ta téměř vždy směřuje k Bohu Otci skrze Ducha svatého. Je to tedy trinitární modlitba, protože směřuje k celé Nejsvětější Trojici. Po v ýzvě „ Modleme se“ následu-

K AT E C H E Z E O M Š I S V.

13

je chvíle ticha. Je to jakési zastavení liturgické akce, pozvání věřících, aby se vnitřně ztišili a v tomto okamžiku podali Bohu své osobní úmysly mše svaté, všechny osobní radosti i starosti, s nimiž přišli do kostela. Při této příležitosti bychom si měli uvědomit podstatnou, možná že i největší bolest mešní liturgie v našich krajích. A sice, že je v ní mno ho řečí. Můžeme nabý t dojmu, že v našich kostelech je jak ýsi chorobný strach před tichem. Tento jev můžeme snadno pochopit, protože žijeme ve světě plném hluku a natolik jsme si na hluk zv ykli, že už se bez něj nedokážeme obejít a v tichu se cítíme celí nesví. Ale tento jev je současně i nebezpečný, vždy ť všichni velcí mistři duchovního života (a to nejen křesťané, ale i jiných nábo ženst ví ) se shodují v tom, že láska k tichu je nutnou podmínkou hlubšího duchovního života. Jestliže to chceme změnit, snažme se odpovídajícím způsobem připravit se na mši svatou. Tato příprava má kromě jiného spočívat ve vnitřním ztišení předtím, než vstoupíme do kostela, a dokonce už předchozí večer. Wojciech Zagrodzki, CSsR, Janusz Serafin, CSsR pokračování příště (převzato z časopisu Svatá Hora)

14

C HARI TA

FC H OD OV I NY

Zprávičky z Farní charity Vážení přátelé, prošli jsme adventem a slavíme vánoční svátky. V průběhu adventního období jsem jako každý rok přemýšlela o svém životě. O tom, jak žiji, co dělám a proč to dělám. Samozřejmě jsem přemýšlela i o výhledu do příštího, nového kalendářního roku. Uvědomila jsem si věc, o které už delší dobu přemýšlím. Uvědomila jsem si, jak je můj život vlastně zvláštní. Po všech těch letech už není žádným tajemstvím, že jsem členem církve Českobratrské evangelické. Byla jsem pokřtěna, konfirmována a již druhé volební období jsem starší farního sboru ČCE v Praze 4 – Nuslích. Jak se v naší církvi říká, jsem prostě rozený Nuselák. Stejně tak i moji synové jsou pokřtěni v našem kostele. Celý můj život je spjat s tímto farním sborem a naší církví, má cesta víry je evangelická a po stejné cestě se snažím vést své syny. Kdyby mi někdo před 10 lety řekl, že budu mít ještě další církevní společenství, kde se budu cítit stejně dobře jako v Nuslích, asi bych se mu vysmála. Před osmi lety jsem se stala zaměstnancem naší charity. Tehdy jsme ještě sídlili v Tererově ulici, přijímala mne Lída Horynová a já nemohla uvěřit, že skutečně budu pracovat pro katolickou organizaci. Od té doby se stále častěji pohybuji v katolickém prostředí. Jsem evangelík, žijící

v katolické církvi. Většina mých přátel, dokonce dva ze tří nejbližších, je katolického vyznání. Uvědomuji si, že když mluvím o farnosti, tak říkám „naše farnost“, „náš kostel“ a „naše kaple“. Přijala jsem farnost za vlastní, stejně jako náš nuselský kostelík a i mnozí z vás mi dávají najevo přátelství a podporu. V průběhu těch osmi let jsem si opravila mnoho falešných názorů a předsudků, které se o katolické církvi tradují v církvi evangelické a zase naopak průběžně opravuji předsudky, které o evangelících mají mnozí katolíci. A tak si poslední dobou stále více uvědomuji, že můj život je takovou ekumenou v praxi. Často mám pocit, jako bych seděla na pomyslném plotě mezi našimi vyznáními. V evangelickém prostředí hájím katolické barvy, v katolickém mávám praporem s beránkem a kalichem. V obou církvích se mezi lidmi cítím dobře a doma. A tak vidím, jak moc jsou si naše církve podobné. Všichni věříme ve stejného Boha. Všichni čteme a vykládáme Písmo, modlíme se a zpíváme. Naše písně jsou dokonce velice často stejné nebo podobné. Ve všech církvích jsou lidé silní i slabí, dobří i špatní, ti, co dojdou do kostela a tím to pro ně končí, a ti, kteří jdou po cestě víry stále. A mohla bych pokračovat v dlouhém výčtu. Nebudu lhát, jsem evangelík a evangelíkem zůstanu, má cesta víry byla, je a bude evangelická. Práce v katolické

F C H O DOVI NY

církvi moji víru ale v mnohém obohatila a naučila mne toleranci a dodala mé víře i trochu jiný směr. Jsem za tuto zkušenost velice vděčná. Možná právě proto mne velmi mrzí, jak málo se naše církve navzájem znají a jak málo se vzájemně stýkáme a jak málo o sobě víme. O ekumeně se hodně mluví, ale poměrně málo ji žijeme. Ani bych nespočítala, kolikrát jsem u nás v kostele slyšela prohlášení: „Ve středu je ekumenická biblická hodina, to tam nepůjdu…“ Stejně tak bych asi nespočítala, kolikrát jsem slyšela u nás ve farnosti prohlášení: „ Však ty na to jednou přijdeš, jak je to správně…“ A zase znovu bych mohla pokračovat v dlouhém výčtu zážitků, těch úžasných a pozitivních i naopak těch, na které nevzpomínám ráda. Teď se ale blížíme k vánočním svátkům. Jsme křesťané a všichni společně s nadějí očekáváme příchod Krista. Svátky Božího narození jsou spojovány s velkou radostí, přestože v pozadí je skrytý kříž a s ním současně naděje vzkříšení. Chtěla bych vám všem moc poděkovat za další rok, který jsem s vámi mohla prožít. Moc děkuji za veškerou přízeň, pomoc, přátelství a modlitby, které nám v charitě i mně osobně věnujete. Článek do vánočních Fchodovin píši jako obvykle hluboko po uzávěrce, v pondělí po druhém adventním víkendu. Tento víkend moji synové netrávili doma, přestože jsme se krátce potkali v neděli ráno v kostele, a tak jsem mohla část víkendu strávit předvánočním úklidem. V neděli večer jsem s pocitem dobře vykonané práce zasedla k počítači, abych se podívala, co hezkého mi během dne dorazilo do schránky elektronické pošty. Začetla jsem se do mailů, když do bytu

C H A R ITA

15

s velkým rámusem vpadli oba moji chlapečkové. Jak je jejich dobrým zvykem, vrhli se na mne jako dva tygři a začali jeden přes druhého líčit všechny zážitky uplynulého víkendu. Při tom průběžně odkládali jednotlivé části oděvu, vysypali na podlahu obsah svých batohů, mladší polil kuchyňskou linku šťávou a starší se jal kuchat Kinder vajíčko na čerstvě vypraném potahu gauče. Abych to zkrátila, během 5 minut náš byt vypadal jako obvykle, tedy jako po výbuchu atomové pumy. Jedinou nedotčenou a uklizenou částí bytu prozatím zůstala okna. Zamyšleně jsem hleděla na tu spoušť a přemýšlela, jestli se mám smát nebo brečet nebo začít nadávat. Kluci mne už přeci jen dobře znají, a tak se starší takticky zeptal, jak jsem se o víkendu měla. Stručně jsem klukům popsala svůj víkend a nakonec jsem tiše podotkla, že jsem také uklízela. Z hromady pokladů vysypaných z batohů se na mne od země zahleděl pár nevinných hnědých očí. Synáček se s rozpaky rozhlédl po původně uklizeném obývacím pokoji, potom se očima vrátil ke mně a pronesl: „No jo, mami, je tu sice nepořádek, ale tak nádherně útulno. My nemáme rádi, když je tu uklizeno, je to takový studený.“ Nemusím asi psát, že názor svých synů na úklid v našem bytě nesdílím, přesto jsem se zasmála, vstala od počítače, překročila hromadu v  prostředku pokoje a šla zlikvidovat rozlitou šťávu, abychom se po celý zbytek roku nelepili ke kuchyňské lince. Potom jsem zapálila svíčku a dvě svíčky na adventním věnci, uvařila čaj a zasedli jsme ke stolu,

16 C H A R I T A abychom si jako každý večer popovídali. Celkem logicky jsme v hovoru rychle dospěli k blížícím se vánočním prázdninám. Kluci začali plánovat, co bude, jak to bude, a příjemně mne překvapili. Ani jeden z nich totiž nemluvil o dárcích a o tom, co budou mít pod stromečkem. Oba dva mluvili o tom, že pojedeme na hory s mým bráchou a jeho rodinou. Plánovali, co všechno prožijeme, jestli bude sníh a budeme lyžovat, jaký program jim vymyslím na Silvestrovský večer. Ptala jsem se jich, co by si přáli ze všeho nejvíc, a tady mne dokonale dostali. Oba dva totiž odpověděli shodně: „Ze všeho nejvíc bychom si přáli, abys s sebou na hory nevezla počítač a kdybys taky nechala doma oba své mobily. To by bylo skutečně príma.“ Dopili jsme čaj, společně zlikvidovali hromadu uprostřed pokoje, kluci se pomalu připravili do postele a nakonec spokojeně usnuli. Já jsem si zase sedla zpět k počítači a zamyšleně se zahleděla na monitor svého nejvěrnějšího a nejčastějšího společníka. Hlavou mi běžel průběh večera i uplynulých dní. Už zase budou Vánoce. Svátky narození Pána Ježíše, v kostele jako každý rok připravuji zvěstování dětí na 4. adventní neděli, čeká nás mnoho předvánočních i vánočních akcí a také společný rodinný čas i společný čas s bratry a sestrami ve sboru. Současně pro širokou veřejnost svátky konzumu. Adventní doba pro mnoho lidí poznamenaná během po obchodech, sháněním stále dražších a větších dárků a nákupů hromady jídla. Mně sice nákupy dárků nehro-

FC H OD OV I NY

zí, všechny mám nakoupené ještě před začátkem adventu a letos dokonce i zabalené a uložené v krabici, jen je vysypat pod stromeček. Přeplněným obchodům se zdaleka vyhýbám. Cukroví pečeme doma všichni společně, a jak to u nás vypadá s úklidem, už víte. A potom přání kluků – nech doma počítač. Uvědomuji si, že kam já, tam můj notebook a samozřejmě mobilní telefony. Díky mobilnímu připojení k internetu pak mohu pracovat prakticky odkudkoli a kdykoli. Samozřejmě vím, že kluci tvrdí, že mám svůj notebook raději než je, když s ním trávím tolik času a nosím ho všude s sebou. A chápu jejich touhu po tom, aby se s ním o mě nemuseli dělit alespoň na horách. Také vím, že to říkají napůl v legraci. A tak mi kluci znovu připomněli, že o Vánocích si můžeme dávat různé věci. Nejde o to, jestli máme pět nebo dvanáct druhů cukroví, jestli dárky pod stromečkem stály jeden nebo sto tisíc korun, nebo jestli je byt dokonale vyleštěný. Dokonce ani nezáleží na tom, jestli koledy zpíváme a hrajeme čistě nebo falešně. Daleko důležitější je, že si dáme navzájem svůj čas, jsme spolu rádi, možná vydržíme i ten „útulný nepořádek“, po kterém někteří členové rodiny touží. Důležité je být spolu, tady a teď v této chvíli. Nejen o Vánocích, ale stále a každý den. Dokázat si navzájem naslouchat a mít na sebe čas. Protože čas je jedním z nejvzácnějších darů, který si můžeme navzájem věnovat. Přeji vám všem krásné a požehnané vánoční svátky. Eva Černá

P ROGR A M

F C H O DOVI NY

K C MT

17

le de n v KC M T 6.1.

20.00 Česká mše vánoční J.J. Ryby

12.1.

15.00 dětský maškarní karneval

13.1. 14.00 Den zimních sportů v bezprostředním okolí KCMT - mládež si bude moci vyzkoušet zapůjčené sportovní vybavení pro nejrůznější zimní sporty a pozveme i slavného hokejového trenéra 14.1. 10.00 Mgr. Porazilová: Vstup dětí do školy - přednáška v rámci den- ního klubu 16.00 MUDr. M.Hošek, náměstek ministra: Sociální péče o seniory - přednáška v rámci Sdružení křesťanských seniorů 17.1.

19.00 filmový klub

18.1.

20.00 Farní ples

19.1.

19.30 Křesťanský ples mládeže (pořádá SHM)

23.1.

19.00 Asonance - koncert

29.1. 9.30 Neposlušná kůzlátka – divadlo pro děti

PF 2008

18

I N F O RM AČNÍ

SERVIS

FC H OD OV I NY

bohoslužby o Vánocích 2007 BOHOSLUŽBY O VÁNOCÍCH 2007

Římskokatolická farnost u kostela sv. Františka z Assisi, Praha–Chodov, Na Sádce 18 Poznámka Datum Den Hodina (dětská, s koledami, Rybova mše, obnova manželských slibů…) 17.12. 2007 630 Mše sv. pondělí 1700 Kající bohoslužba se svátostí smíření

Kostel (farní, filiální, kaple…) Kostel sv. Františka z Assisi Kostel sv. Františka z Assisi

30

8 1000 1030 1600 2400 2400

Kostel sv. Františka z Assisi Kaple bl. Matky Terezy - KCMT Kostel sv. Františka z Assisi Kostel sv. Františka z Assisi Kaple bl. Matky Terezy - KCMT Kostel sv. Františka z Assisi

23. 12. 2007 neděle

4. NEDĚLE ADVENTNÍ

24. 12. 2007 pondělí

VIGILIE NAROZENÍ PÁNĚ

25. 12. 2007 úterý

SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ

830 1000 1030

Kostel sv. Františka z Assisi Kaple bl. Matky Terezy - KCMT Kostel sv. Františka z Assisi

26. 12. 2007 středa

SVÁTEK SV. ŠTĚPÁNA

830 1000

Kostel sv. Františka z Assisi Kaple bl. Matky Terezy - KCMT

27. 12. 2007 čtvrtek

SVÁTEK SV. JANA EVANGELISTY

1800

Kaple bl. Matky Terezy - KCMT

28. 12. 2007 pátek

SVÁTEK SV. MLÁĎÁTEK BETLÉMSKÝCH

730 1800

Kaple bl. Matky Terezy - KCMT Kostel sv. Františka z Assisi

730

Kostel sv. Františka z Assisi

29.12. 2007 sobota 30. 12. 2007 neděle 31. 12. 2007 pondělí

30

SVÁTEK SVATÉ RODINY PAMÁTKA SV. SILVESTRA I., PAPEŽE

8 1000 1030

S obnovou manželských slibů S obnovou manželských slibů S obnovou manželských slibů

Kostel sv. Františka z Assisi Kaple bl. Matky Terezy - KCMT Kostel sv. Františka z Assisi

1800

Mše sv. na začátek občanského roku

Kostel sv. Františka z Assisi

30

1.1. 2008 Úterý

SLAVNOST MATKY BOŽÍ PANNY MARIE, NOVÝ ROK

8 1000 1030 1700 2000

Ekumenická bohoslužba, přímý přenos ČT

30

6.1. 2008 Neděle

13.1. 2008 neděle

adresy:

SLAVNOST ZJEVENÍ PÁNĚ

8 1000 1030 2000

SVÁTEK KŘTU PÁNĚ

830 1000 1030 2000

J.J. Ryba: Česká mše vánoční

Kostel sv. Františka z Assisi Kaple bl. Matky Terezy - KCMT Kostel sv. Františka z Assisi Kaple bl. Matky Terezy - KCMT Kostel sv. Františka z Assisi Kostel sv. Františka z Assisi Kaple bl. Matky Terezy - KCMT Kostel sv. Františka z Assisi Kaple bl. Matky Terezy - KCMT Kostel sv. Františka z Assisi Kaple bl. Matky Terezy - KCMT Kostel sv. Františka z Assisi Kostel sv. Františka z Assisi

kostel sv. Františka z Assisi, Praha – Chodov, ul. Na Sádce kaple bl. Matky Terezy z Kalkaty, Komunitní centrum Matky Terezy, Praha – Háje, U Modré školy 1

pr av id el n ý p r ogr am v KCM T ve š ko ní m r o c e 2 0 07 /0 8 Trápí vás problémy, které nemáte s kým sdílet? Neostýchejte se zavolat na tel.: 731 625 970. Nabízíme rozhovory individuální i ve skupinách, pro osamělé a izolované (i cizinci), doprovázení v těžkých životních situacích i v momentálních „vyprahlostech“, možnost podělit se o své názory. Denní klub pro maminky s dětmi. Pondělí až pátek od 9.30 do 12.30 hodin. Vstup 40 Kč, děti zdarma. Prostor k posezení pro maminky a herna pro děti. V rámci klubu nabízíme půlhodinový program: každé úterý v 10.30 zpívání a každou středu v 10.30 cvičení pro děti. Anonymní alkoholici - každou středu v 17.30. M. Bobčík (731 120 365)

F C H O DOVI NY

IN FOR MAČ N Í

S E RV IS

19

program na měsíc leden • V neděli 1. 1. v 17.00 se v KCMT koná ekumenická bohoslužba za účasti pana kardinála Vlka, která bude v přímém přenosu přenášena Českou telvizí. • V neděli 6. 1. ve 20.00 v kapli bl. Matky Terezy v KCMT bude sloužena mše sv., při které prosecký sbor zazpívá Českou mši vánoční J.J.Ryby. Proto není mše v kostele sv. Františka! • V pátek 18. 1. ve 20.00 se v sále KCMT uskuteční Farní ples. Vstupenky je možné zakoupit po mších sv. v kostele a v kapli. K tanci a poslechu hraje skupina Burda bubu - band. Ceny do tomboly můžete přinášet do KCMT. První cena je večeře pro dvě osoby. • Pro zájemce o bližší poznání vlivu křesťanství na architekturu, výtvarné umění a historii bude možno navštěvovat kroužek Křesťanství a kultura. Vhodné od třinácti let i jako příprava ke studiu. Hlásit se můžete na [email protected] nebo vhoďte svoji přihlášku do krabice s nápisem FCHODoviny v předsíni kostela. V obou případech uveďte jméno a příjmení, věk a zanechte na sebe telefon a adresu. Termíny setkávání budou upřesněny po dohodě s přihlášenými. • V lednu budou dětské mše sv. 10. a 24. 1. v 17.30 v kostele sv. Františka na Sádce. • Setkání maminek na mateřské dovolené probíhají ve středu od 9.30 do 11.30 ve farním sále (suterén fary). Lednová setkání jsou 9., 16., 23. a 30. 1. Maminky by uvítaly pomoc někoho ochotného při hlídání dětí během setkání. Jedná se pouze o hodinu od 10 do 11 h. Nemusíte se předem hlásit, stačí přijít do farního sálu. Za maminky děkuje Katka Friedová (603 286 513). • Komunitní centrum Matky Terezy nabízí možnost pronájmu: – denního klubu např. k oslavám dětských narozenin atp. – víceúčelového sálu (kapacita 300 osob) ke konání firemních, společenských a kulturních akcí, prezentací, módních přehlídek apod. – krytých garážových stání - Dramatická dílna pro děti a mládež (příležitost pro amatérské herce, scénáristy, hudebníky…). Každé pondělí v 17.00 h. v budově KCMT. - Výtvarná dílna pro děti – každou středu ve 14.30 a 15.30 h. v budově KCMT. - Nízkoprahový sportovní a turistický klub – každý čtvrtek v 16.00 h. v budově KCMT. Informace a přihlášky na www.kskpraha.org nebo 603 256 411 (ing. J. Olšanský)

20 K O N T A K T Y

FC H OD OV I NY

A tu jak prst jim ukazuje ta hvězda do chudičké sluje. A oni vkročí za světlem. Vkročí - a kolena svá sklolní. Kdo jednou spatřil to, co oni, už neodvrátí oči zpět. „Ó, stokrát požehnaná matko, ukaž nám, ukaž Jezulátko, na něž tak dlouho čekal svět!

A dál za svitem hvězdy zase královsk ý průvod ubírá se, až dojdou do skal za Betlém.

Hle, naše dar y, stříbro, zlato, tmí se nám v dlaních jako bláto před t váří t vou. A tak i my, králové, věštci, mudrcové, před tím, jenž Synem Božím slove, jsme jenom dětmi malými.“ Václav Renč

PRAVIDELNÉ BOHOSLUŽBY Fara a kostel sv. Františka z Assisi



Na Sádce 18, 149 00 Praha 4  /fax: 272 934 261 [email protected] http://chodovska.farnost.cz

Pondělí

Komunitní centrum Matky Terezy U modré školy 1, 149 00 Praha 4  731 625 970 [email protected] www.kcmt.cz

Matka Tereza

6.30

Úterý

18.00 + adorace

17.00

Středa

18.00

17.00

Čtvrtek

jednou za 14 dní

17.30

Pátek

18.00

Sobota

7.30

Neděle

Karel Kočí (administrátor) Antoni Kośmidek (farní vikář) Ondřej Pávek (výpomocný duchovní) Pavel Urban (jáhen) Romana Kraleva (past. asistentka) Nenad Kralev (pastorační asistent) Martin Flosman (past. asistent) Eva Černá (ředitelka Charity) Kancelář Charity (peč. služba)

FCHODoviny

Sv. František

8.30





dětská

10.30 20.00

777 101 941 731 402 478 603 235 606 272 911 264 731 625 970 739 751 747 777 637 280 737 322 569 272 941 972

17.00 7.30 10.00

e-mail [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected]

 pravodaj farnosti Chodov • redakce: Martin, Katka • typografie: Josef, Petr, MarZ tin • korektury: Stáňa • za obsah odpovídá: Karel Kočí • e-mail: [email protected] • http://www.kcmt.cz/fchodoviny