… byli jedné mysli …
… měli všechno společné… Sk 4,32-35
Farní zpravodaj Tábora a okolí ročník X
6
vánoce 2009
Tábor, Sezimovo Ústí, Pohnání, Ratibořské Hory, Chotoviny, Hlasivo, Hoštice, Borotín, Střezimíř
Sláva buď na výsosti Králi nebeskému a pokoj se svorností národu lidskému! Vtělil se, zrodil se Syn Boha živého, vtělil se, zrodil se, Ježíš jméno jeho. z Kancionálu, lidová
Milí bratři a sestry, milí přátelé! Krásná vánoční píseň nás zve: „Zpívejme všichni koledy … o tom co se vskutku stalo, ţe se lidem narodilo děťátko … on je světa Spasitelem … Syn Boţí a Syn člověka, na nějţ lidstvo věky čeká …“ A druhá, ještě známější koleda, doplňuje: „nám, nám narodil se …“ Opravdu: nám, lidem ţijícím na začátku třetího tisíciletí v Táboře a okolí, „narodil se Kristus Pán“. Narodil se, aby byl s námi ve všem, co proţíváme, aby pomáhal řešit naše problémy a nabízel nám nové a nové důvody k radosti. Například: hned na začátku roku 2010 proţijeme dvě zajímavá výročí. Na Nový rok to bude přesně 10 let, kdy „se narodila“ zatím nejmladší farnost českobudějovické diecéze – farnost Sezimovo Ústí. Tehdejší generální vikář, P. Václav Habart, který je svým způsobem sezimovoústeckým farníkem, při sváteční bohosluţbě 1. 1. 2000 v kostele Povýšení Svatého Kříţe oficiálně vyhlásil vznik této nové farnosti. Co od té doby vyrostlo? Z lecčehos můţeme mít radost: v kostele je nová podlaha, nová elektroinstalace včetně topení v lavicích, nové varhany, zrestaurovaná kříţová cesta a svatostánek, fara má novou střechu, fasádu i moderní podkrovní byt atd. Dva mladí muţi z této farnosti se rozhodli nastoupit cestu ke kněţské sluţbě: David Mikluš z táborského Sídliště nad Luţnicí a Jan Kulhánek ze sídliště na Kovosvitu. Připojují se tak ke dvěma řeholníkům z předchozí doby: dominikánovi Janu Rajlichovi a premonstrátu Marku Frant. Drábkovi. Kdyţ je nás v úterý či ve čtvrtek na mši svaté přes třicet a na následujících
nešporách někdy aţ 15, je to také docela radostná zkušenost. Pravidelná setkávání mariánského společenství, hojně navštívené farní táboráky, zájem o adorace, společnou modlitbu růţence nebo kříţové cesty v postě – to všechno jsou radostné skutečnosti. Ale bude se to dál rozvíjet? Počet dětí přihlášených na náboţenství se pomalu blíţí nule a na bohosluţbách jich také mnoho nebývá. Aby nám tedy tato desetiletá farnost velmi rychle nezestárla! Ale datum jejího vzniku ji nasměrovalo pod ochranu Matky Boţí Panny Marie a titul kostela ji staví pod Kristův kříţ, takţe snad i nám se podaří být tady a teď dobrými Boţími spolupracovníky na jejím dalším růstu. O několik dní později, v úterý 5. ledna, si s mnoha Jihočechy a zvláště s Američany připomeneme 150. výročí smrti našeho slavného rodáka a filadelfského biskupa sv. Jana Nepomuka Neumanna. Protoţe v následujícím roce uplyne 200 let od jeho narození, budou v těchto dvou letech výraznější oslavy -2-
zvláště v jeho rodišti, v Prachaticích – a pochopitelně i v místě jeho poţehnaného působení, v USA. My se letos můţeme těšit na velkou diecézní pouť v Prachaticích přímo v den jeho svatořečení 19. června a na sobotu 18. 6. 2011 se
připravuje dokonce národní pouť za účasti všech biskupů naší republiky. Pán Jeţíš, který „nám, nám narodil se“, chce v tom a mnohém dalším být s námi. Učme se být s ním a do všech našich záleţitostí ho s ochotou vpouštět. P. Václav Hes
Blahoslavená Mlada 8. února Byla dcerou českého kníţete Boleslava I. a proţila svůj ţivot v 10. století. Na kníţeti Boleslavovi i přes jeho pozdější lítost lpí zločin bratrovraţdy, jeho čtyři děti však byly dobrými křesťany. Syn Boleslav II. upevňoval křesťanství v zemi, zaslouţil se o zřízení praţského biskupství a obou nejstarších klášterů na území Čech, takţe od středověkých kronikářů získal přídomek Poboţný. Dcera Doubravka se provdala za polského kníţete Měška, obrátila jej na křesťanství a to úspěšně pomáhala šířit i ve své nové vlasti. Další syn se stal mnichem v řezenském klášteře, kde přijal jméno Kristián (Křišťan), a je autorem první česky psané legendy Ţivot a umučení sv. Ludmily a sv. Václava. V Řezně se v klášteře, kde byla vychována, seznámila s benediktinskou spiritualitou i druhá dcera Boleslavova Mlada. Odtud pravděpodobně na popud svého otce podnikla pouť do Říma. Kromě zboţné náplně měla tato pouť i poslání diplomatické, neboť Mlada tam
jednala s papeţem jménem svého otce o zřízení nové diecéze v Praze. Do té doby byla česká církev plně závislá na Německu, patřila totiţ do diecéze řezenské. V Římě vstoupila Mlada do benediktinského kláštera a přijala jméno Marie. Papeţ Jan XIII. ji pověřil zaloţením ţenského benediktinského kláštera v Čechách a ustanovil ji abatyší. Klášter byl zaloţen s hmotnou pomocí jejího bratra Boleslava na praţském kníţecím hradě a byl zasvěcen sv. Jiří. Mlada jiţ za svého ţivota získala pověst světice a proslula zejména svou štědrostí a péčí o chudé. Klášter se brzy stal důleţitým duchovním a kulturním střediskem a přispěl k rozkvětu řeholního ţivota v Čechách. Blahoslavená Mlada zemřela pravděpodobně v roce 994 a je pochována v bazilice sv. Jiří v kapli sv. Anny. O jejím uctívání je záznam v našem nejstarším kalendáři z počátku 14. století a kromě toho i v misálech kláštera sv. Jiří. Její jméno ve formě Milada je u nás zejména ve starší populaci dosud poměrně často uţíváno. Pramen: V jednom společenství – Ţivotní příběhy světců (autor neudán) J.V. -3-
Bor u Tachova – Poutní a děkanský chrám sv. Mikuláše Další poutní významnou stavbou v Boru německy zvaném Haid je chrám sv. Mikuláše. Rozměrná stavba vévodí protáhlému borskému náměstí.
zdobí fresky s výjevy ze ţivota sv. Mikuláše. Jsou dílem plánského rodáka V.S.T. Schmidta a Eliase Dolhopfa z Tachova. Fresky jsou téţ částečně v kaplových prostorech boků lodi. V kryptě pod chrámem odpočívají páni Švanberkové z Boru. Od roku 1990 je kostel postupně opravován. Mohutná hranolová věţ dostala měděným plechem oplechovanou novou kopuli, která nahradila provizorní stanovou. Byla obnovena fasáda, vyměněna okna a přistoupeno k opravě interiéru. Zrestaurovány byly fresky a kompletně i hodnotné zařízení. Pořízeny nové lavice i mramorová dlaţba. Oprava byla provedena za velké finanční pomoci německých rodáků a zásluhou vitálního borského děkana a tachovského vikáře P. Vl. Borna.
Kostel je zmiňován v historických pramenech roku 1282. Malý kostelík byl za Bohuslava III. ze Švamberka ve 2. polovině 14. století přestavěn v gotickém slohu do podoby, která mu zůstala aţ do roku 1526, kdy k němu byla přistavěna mohutná hranolová věţ. Roku 1738 byl původní kostel aţ na věţ zbořen a na jeho místě byl roku 1750 dostavěn nynější barokní chrám. Stavba trvala 2 roky. Mohutné průčelí chrámu zdobí sochy sv. Václava, Floriána a Mikuláše. Sloupový oltář, který je dílem J. Ch. Artschlaga, rodáka z nedaleké Stráţe, je kopií zničeného Würzburského oltáře od B. Neumanna. Středem hlavního oltáře je obraz sv. Mikuláše z roku 1783 od J. Kramolína. V nástavci je obraz korunování Panny Marie pravděpodobně od téhoţ malíře. Po stranách jsou sochy v nadţivotní velikosti sv. Josefa, Jana Křtitele, Jana Nepomuckého a Floriána. Nejcennější částí zařízení je deskový obraz Panny Marie obklopené anděly z roku 1475 přenesený ze zdejšího zrušeného kláštera. Boční oltáře Svaté Rodiny a Panny Marie jsou rokokové z 2. poloviny 18. století. Bohatě zdobená kazatelna je ze 3. čtvrtiny 18. století. V lodi jsou sochy šesti světců v nadţivotní velikosti – David, Roch, Barbora, Antonín Paduánský, Josef a socha biskupa. Klenební pole
Kaţdým rokem jsou zde kolem svátku Narození Panny Marie tradiční Borské Loretánské slavnosti. Probíhají od pátku večer do neděle. V sobotu po společné česko-německé bohosluţbě jde světelný průvod z chrámu sv. Mikuláše do Lorety a slavná nedělní mše svatá je odpoledne zakončena slavnostním svátostným poţehnáním. A tak kdysi morálně silně zdevastované městečko začíná pozvolna dýchat novým ţivotem. J. Bartoň -4-
Betlémská hvězda Kaţdý vnímavý člověk, který někam putuje, potřebuje k dosaţení svého cíle orientační body: značky, kompas, mapu... Noční poutník pod hvězdnou oblohou má cestu sice ztíţenou, ale nemusí být vţdy beznadějná, jestliţe se umí orientovat podle hvězd. Hvězdy na obloze zde byly i před 2000 lety. Tehdy vzešla na nebi jasně zářící hvězda, která jistě nevznikla náhodou. Poslouţila jako pomocný orientační bod, který se zaskvěl na noční obloze a důvěřivým lidem napovídal, ţe se stala nevídaná událost, při které jak vznešení mudrci, tak i chudí obyčejní pastýři poblíţ města Betléma, prokázali pokoru a na kolenou přivítali Boţího Syna, který se stal člověkem. Nenarodil se jako pozemský vládce – v příjemném prostředí a s bujarou oslavou. Prostředí, ve kterém se toto dítko narodilo, vzbuzovalo spíše soucit a politování. Přišel na svět nenápadně, jako bezmocné a bezbranné dítě. Památku této události si křesťané připomínají v době vánoční. Svátky vánoční slaví také bezvěrci, bohuţel ale s jiným úmyslem. Důleţitý prvek, střed veškerého dění – úmysl narození Boţího Syna – jim schází. Zato jim neschází hmotné pomíjivé dary, kterými se obdarovávají. A tak se nejednomu nezduchovnělému člověku můţe stát něco
podobného jako jednomu milionáři, který si posteskl: „Co je mi platné, kdyţ mám všechno, na co si jen můţu vzpomenout, ale lidská láska, něha pohlazení, radost a smysl ţivota, to vše mi schází...“ Také ve věřících rodinách jsou hmotné dárky na místě. Ty opravdu potěší, ale největším darem je láska, prokazovaná všemi moţnými způsoby, kterou postrádal vzpomenutý milionář. Kdyţ budeme důvěřovat a věřit v narození Boţího Syna, tehdy i nám vzejde v našich srdcích jasná hvězda, která nás povede v noční hodinu do Betléma našeho kostela, abychom se jako pastýři a mudrci poklonili malému bezbrannému Dítěti a dali mu tak najevo, ţe se nenarodilo zbytečně.
František Chromčák Převzato z časopisu Immaculata 6/2004
Pastýřova píšťalka Kdysi dávno ţil jeden starý pastýř, který rád sledoval noční oblohu a znal dobře dráhu kaţdé hvězdy. Kdyţ byla jasná noc, opřel se na pastvině o hůl a pozoroval hvězdy. „ON přijde,“ říkával. „A kdy?“ ptával se jeho vnuk, malý chlapec. „Brzy!“ Ostatní pastýři se smáli.
„To určitě! Říkáš to uţ tolik let a pořád se nic neděje.“ Starý pastýř si jich nevšímal. Bylo mu líto jen pochybností, které četl v pohledu svého vnuka. Kdo bude předávat slova dávného proroka, aţ on umře? Kéţ by přišel brzy! Tolik touţil dočkat se JEHO příchodu. „Bude mít zlatou korunu?“ vyrušil ho chlapec z přemýšlení. „Ano.“ „A stříbrný meč?“ „Jistě.“ „A královský plášť?“ „To -5-
víš, ţe ano.“ Chlapce jeho odpověď uspokojila. Sedl si na kámen a začal hrát na píšťalku. Starý muţ poslouchal. Chlapec hrál čím dál lépe, melodie zněly čistě a jasně. Cvičil se v hraní kaţdý den. Chtěl písničkou přivítat krále, aţ jednoho dne přijde. Nikdo neuměl hrát tak krásně jako on. „Zahrál bys také králi bez koruny, bez meče a královského pláště?“
Jedné noci se na nebi objevila znamení, na která starý pastýř tak dlouho čekal. Hvězdy zářily jasněji neţ obvykle a nad Betlémem svítila jedna zvlášť veliká. A pak se objevili andělé, kteří volali: „Nebojte se, dnes se vám narodil Spasitel!“ Chlapec se rozběhl za světlem. Píšťalku měl zastrčenou za pasem a utíkal, jak nejrychleji dovedl. Doběhl jako první. Pozorně si prohlíţel dítě, které leţelo v jesličkách zavinuté v plenkách. Jakýsi muţ a ţena se na něj šťastně dívali a pastýři, kteří doběhli chvíli po chlapci, padli před novorozenětem na kolena. A dědeček se mu poklonil. To tedy má být ten slibovaný král? Ne, to musí být omyl. Tady hrát nebude. Zklamaně a s opovrţením se obrátil. Zamířil do noci a nic nedbal na majestátní krásu nebes a anděly, kteří se objevili nad chlévem. Ale pak se dítě rozplakalo. Nechtěl ho slyšet. Zacpal si uši a rozběhl se pryč. Ale pláč ho pronásledoval, pronikal mu aţ do srdce a nakonec ho přiměl vrátit se k jesličkám. A tak před ním stál té noci uţ podruhé. Viděl, jak se Marie, Josef i pastýři snaţí utěšit plačící dítě. Ale nikomu z nich se to nedařilo. Co si jen s ním počít? Chlapec neměl na vybranou. Vytáhl píšťalku a začal hrát. Dítě se hned uklidnilo a přestalo vzlykat. Podívalo se na chlapce a usmálo se. V tu chvíli pocítil radost i chlapec – ten úsměv byl větší dar neţ všechno zlato a stříbro světa.
zeptal se starý pastýř. „Kdepak,“ zavrtěl hlavou chlapec. Jak by se mu asi za písničku mohl odvděčit král bez koruny, meče a pláště? Ten by ho jistě neodměnil zlatem a stříbrem! Zato král s korunou, mečem a pláštěm by ho zahrnul bohatstvím a ostatní by mu pak záviděli a zůstali by na něj koukat s pusou dokořán. Stařec posmutněl. Proč jen chlapci sliboval to, v co sám nevěřil? Jak vlastně má král přijít? Sestoupí na oblaku? Přijde z neznáma? Narodí se jako dítě? Bude chudý, nebo bohatý? Určitě se poprvé objeví bez koruny, meče a pláště, ale přesto bude mocnější neţ všichni ostatní králové. Jak jen to má vnukovi vysvětlit?
Bruno Ferrero
Kdy a kde jsou vánoce Pokaždé, … kdyţ si dva lidé navzájem odpustí, kdyţ najdete pochopení pro své děti, kdyţ pomůţete nějakému člověku, kdyţ se někdo rozhodne k lepšímu ţivotu, kdyţ se narodí dítě, kdyţ se lidé milují čistou a hlubokou láskou, kdyţ se lidé na sebe dívají s upřímností a s úsměvem, … jsou vánoce. -6-
Protoţe se narodila … láska pokoj spravedlnost naděje radost. Protože se narodil Kristus, náš Pán! Z archivu M.V.
Vánoční Jaroslav Durych Ó kráso, hledaná po světě celém, v úzkosti poznaná z hvězd nad tvým čelem, marně jsme volali, hledíce do dáli, a ty jsi zde!
Můţem jen slzami vidět je kvésti – Nemáš strach před námi o svoje štěstí, aţ se ti rozvije, ţe ti je zabije vlastní náš hněv?
Smíme tě spatřiti v nejvyšší kráse, jeţ z očí září ti, z rtů usmívá se, kdyţ tobě ke skráni hlavu svou přiklání Děťátko tvé?
Nedívej se nám teď do srdce zlého! S láskou svou na rty hleď Poupátka svého – Nám pak aţ z milosti v poslední úzkosti štěstí své zjev!
Vánoce ve světě (pokračování z čísla 6/2008) Norsko – Otec Vánoc schovává dárky do dřeváků a bývá doprovázen vánoční kozou. Pro tu děti připravují do botiček lahůdku – nevymlácenou ovesnou slámu. Švédsko – Jeţíšek na sebe bere podobu vánočního kozla, který má rohy zdobeny červenou stuhou. Švýcarsko – Mají tajemného Monsieura Chalandé. Tohoto obrovského panáka, plného dárků, nacházejí děti za dveřmi pokoje. Mexiko – Tady se oslavují Vánoce pro Mexičany typicky – hlučně a vesele. Stromeček tu není. Sladkosti se dávají do velkého hliněného dţbánu na vodu – pinty, který visí ze stropu a je ozdobený peřím. Děti se po něm natahují, tlučou do něj dřevěnými hůlkami tak dlouho, dokud jim nespadne a sladkosti a dárky se nevysypou.
Španělsko – Vánoce ve Španělsku jsou svátkem rodiny. Dávají se dárečky, pije se šampaňské, jí se marcipán. Děti se však většinou obdarovávají aţ na den Tří králů. Mikuláš zde dětem nosí dárečky do dřeváků. Převzato z časopisu Nezbeda
-7-
Život v teologickém konviktu
Je právě chvíle po obědě a tak usedám ke „stroji,“ abych napsal několik řádků. Jiţ pouhý pohled oknem ven dává zvědět, ţe se opět přibliţuje další etapa kalendářního roku a nezadrţitelně plyne čas. Je tu mezidobí, advent, a neţ se člověk stačí pořádně rozhlédnout, také vánoce. Kaţdý, kdo připravoval a vyrovnával cestu skutečnému Králi králů, můţe o vánocích s opravdovou radostí otevřít dveře, aţ zaklepe, a přijmout jej do vyzdobených jeslí svého srdce. Ve skutečnosti je to práce na celý ţivot, kdy se připravujeme na příchod Pána. Proto můţeme po době vnitřního ztišení uprostřed hluku okolo nás zaţívat opravdovou vnitřní radost, která tryská ze skutečné hloubky srdce. Naprosto obdobně ubíhá čas, po který směřuji po nové ţivotní cestě a začínám ji postupně objevovat. Ani se to nezdá, ale jsou to tři měsíce po samém začátku. Nové „dobrodruţství“, kterému jsem řekl Ano, se neobejde bez úskalí, propastí a vysokých hor, ale jen tak mohu vyjít na
cestu poznávání Jeho vůle a připravovat Mu cestu. Teologický konvikt, kde se nyní nachází moje maličkost , je na malém vršíčku v centru Olomouce. Slůvko konvikt není z angličtiny odsouzený, ale z latiny, znamenající ţijící pospolu (dobrovolně). Tvoříme společenství osmadvaceti muţů, kteří se společně vydali z různých koutů a osudů. Kaţdodenní program modlitby, studia i dalších povinností stojí kus práce, ale společenství bratří umí podrţet i nastavit duchovní zrcadlo. Společnými silami zdoláváme všechno to, co je spojeno s touto cestou. Pro ty, kdo chtějí zvědět více, se mohou podívat přímo na internet http://konvikt.signaly.cz, starší nebojte se poprosit svá vnoučata. Můţete a chcete-li alespoň jedno zrníčko modlitby obětovat za ty, kdo hledají svou cestu, i ty, kdo se připravují na kněţství. J.J.K. TK „S305“
Zajímavé knihy Tomáš Halík je autorem knihy „Stromu zbývá naděje“ aneb Krize jako šance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny v roce 2009. V knize je pouţit autorský výběr ilustrací z díla Adriany Šimotové.
a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. z Knihy Jób 14,7-9 Je dostatek světla pro ty, kdo si z celé duše přejí Boha spatřit, a dostatečná tma pro ty, kdo mají opačné přání.
Motto knihy: Stromu zbývá aspoň naděje, ţe i kdyţ podťat, začne rašit znovu a ţe jeho výhonky růst nepřestanou, byť odumřel jeho kořen v zemi
Pascal „Myšlenky“ -8-
Naděje můţe, má, ba dokonce musí podpírat naše lidské úsilí obstát v kaţdodenních zkouškách. Plníme své všední úkoly a povinnosti a po kaţdé poráţce a zklamání musíme zase povstat a jít dál. S kaţdou lidskou nadějí bychom měli zacházet citlivě a s úctou. V kaţdé lidské naději je moţná skryto víc, neţ je jen ten cíl, k němuţ se vědomě upíná. Bůh je součástí našeho ţivota i velkého dramatu dějin a přírody. Pokud si toto neuvědomujeme, můţeme vlastní příběh (natoţ příběh dějin a přírody) pochopit špatně. Avšak Bůh, onen tajemný kontext našeho ţivota, je nám dán jen jako předmět naděje. Ateista, který Bohu kvůli špatnosti ve světě upírá právo být a „definitivně ho odepsal“, není příliš důsledný ateista, je to spíš „věřící“, jenţ neobstál ve zkoušce víry, kterou zlo ve světě nepochybně je, a trucovitě se k Bohu obrací zády; s Bohem uţ nechce diskutovat a bojovat jako Job či Jákob. Ale Bible nám říká, ţe Bůh má rád ty, kteří s ním zápasí. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D. (*1948) vzděláním filosof, sociolog, teolog a religionista. Za totality činný v náboţenském a kulturním disentu, nyní profesor Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, farář Akademické farnosti v Praze a prezident České křesťanské akademie, člen Evropské akademie věd a umění. Autor knih „Co je bez chvění není pevné“, „Oslovit Zachea“, „Vzýván a nevzýván“, „Noc zpovědníka“, „Dotkni se ran“ a dalších. „O duchovní zralosti“: na minutu s Ludvíkem Armbrustrem. Z promluv vybrala a sestavila Marie Rút Kříţková. Kniha vyšla v Karmelitánském nakladatelství Kostelní Vydří v roce 2008. Autorka představuje českým čtenářům kněze, jezuitu a v nedávné době i děkana Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, který v minulosti celá desetiletí působil jako profesor filosofie na tokijské Sophia Univerzitě a jako rektor
kněţského semináře v Tokiu. Zamyšlení o duchovní zralosti ve světle spirituality sv. Ignáce z Loyoly, která přináší tato publikace, jsou výběrem z pravidelných měsíčních duchovních obnov, které otec Armbruster vedl u Sv. Ignáce v Praze během posledních deseti let. Otec Armbruster říká: „Duchovní slovo je vţdy více neţ pouhá informace. Je výzvou, která můţe vést k přehodnocení osobních postojů.“ Kniha je určena nejen křesťanům, kteří usilují o prohloubení svého duchovního ţivota, ale i všem, kteří své duchovní zakotvení teprve hledají. Petr Karas je autorem knihy „Boží slovo na každý den“. Vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří v roce 2009. Tato praktická pomůcka k rozjímání nad Písmem zahrnuje odkazy na biblické texty, které se čtou při kaţdodenním slavení eucharistie v průběhu celého roku. Kniha poslouţí i čtenářům, kteří se ve všední den na mši svatou nedostanou, ale přesto chtějí ţít z Boţího slova a zůstat v kontaktu s liturgickým slavením církve, nebo i pro křesťany, kteří se chtějí předem připravit na nedělní bohosluţbu slova. Komentáře autora nejsou shrnutím celého poselství biblického textu, ale jen zdůrazněním určité myšlenky, jeţ nám má pomoci při vlastní modlitbě nad Boţím slovem. P. Petr Karas se narodil r. 1969 v Třebíči. Jako bohoslovec absolvoval roční evangelizační školu Jeunesse Lumiere, kterou ve Francii zaloţil P. Daniel Ange. Na kněze byl vysvěcen v roce 1997. Nyní působí jako farář v Dolních Bojanovicích. Z knih vybírala M. Skopcová -9-
Vánoční velepíseň lásky pro hospodyně Kdybych svůj dům perfektně ozdobila světelnými řetězy, jedlovými větvičkami a cinkajícími zvonečky, ale neměla lásku ke své rodině, nejsem nic víc, neţ dekoratérka. Kdybych se lopotila v kuchyni, napekla kila vánočního cukroví, navařila labuţnické pokrmy a připravila vzorově prostřený stůl, ale neměla lásku ke své rodině, nejsem nic víc, neţ kuchařka. Kdybych pomáhala vařit polévku pro bezdomovce, zpívala koledy v domově pro seniory a všechen svůj majetek darovala pro dobročinnost, ale neměla lásku ke své rodině, nic by mi to neprospělo. Kdybych ověšela vánoční stromeček třpytivými baňkami a vánočními hvězdami, zúčastnila se úchvatných slavností, zpívala sóla v kostelním sboru, ale zapomněla na Jeţíše, potom jsem nepochopila, oč o Vánocích běţí. Láska přeruší pečení, aby mohla vzít dítě do náručí.
Láska zanechá zdobení a políbí manţela. Láska je přátelská a trpělivá navzdory chvatu a stresu. Láska druhým nezávidí jejich dům s vzácnými vánočními porcelánovými servisy a nádhernými ubrusy. Láska neokřikuje děti, ale je za ně vděčná, ţe jsou. Láska nedává jen těm, od kterých můţe něco očekávat, ale ráda obdarovává právě ty, kteří to nemohou oplácet. Láska všechno vydrţí, všemu věří, všechno doufá, všechno snáší. Láska nikdy nepřestává. Mobilní telefony špičkové kvality se rozbijí, perlové náhrdelníky se ztratí, golfové hole zrezaví. Ale darovaná láska zůstane.
Překlad z německého časopisu Jiří Mikulášek
Krátké zprávy Bennyho. Farnost Sezimovo Ústí poslala 6.000,- Kč pro nově adoptované dítě v Bělorusku a 7.000,- Kč pro Petra na Haiti. Všem kdo přispěli Pán Bůh zaplať! Všem farníkům, kteří přispěli během celého roku na opravu varhan a soch v Ratibořských Horách a na opravu varhan a kaple sv. Jana a Pavla v Pohnání upřímné Pán Bůh zaplať!
V sobotu 5. 12. se konala ve škole Bernarda Bolzana v Táboře mikulášská besídka pro děti. Na její přípravě se podíleli katecheté, učitelé a děti ze školy Bernarda Bolzana a Orbis Pictus a v neposlední řadě mnoho obětavých ţen, které napekly pečivo pro děti a připravovaly balíčky na besídku. Pán Bůh zaplať všem, kteří se na akci podíleli!
Římskokatolická farnost Tábor zaslala částku 1.200,- Kč potřebnou na krytí nákladů na školní výuku pro naše dvě adoptivní děti v Indii – Nicholase a - 10 -
Na biblický apoštolát bylo v měsíci listopadu zasláno: v Táboře 4.000,- Kč v Sezimově Ústí 2.000,- Kč v Pohnání 870,- Kč v Ratibořských Horách 550,- Kč Upřímné Pán Bůh zaplať za vaše dary!
Noc otevřených kostelů je duchovní akce, která se koná na popud Ekumenické rady církví na začátku Týdne modliteb za jednotu křesťanů, tedy v tomto roce v pondělí 18. ledna. Další informace lze najít na http://www.ekumenickarada.cz/ .
Ekumenická setkávání v lednu 2010 – vždy od 16.30 hod. Den Pátek 1. ledna Středa 13. ledna Neděle 17. ledna Neděle 24. ledna
Místo setkání Českobratrská církev evangel. Bílkova 3 Sbor boţích bojovníků CČSH Farského ul. 1960 Církev bratrská Bechyňská 1636 (u Kotnova) Kaple na řím.-kat. děkanství Děkanská 305
Téma Modlitby za mír na začátku roku Alianční týden modliteb Zakončení aliančního týdne modliteb Týden modliteb za jednotu křesťanů
Kazatel Petr Jareš Církev bratrská Josef Dvořák Církev adventistů s.d. Alois Sassmann Starokatolická církev Ondřej Soběslavský Českobratrská c. evang.
Přijďte spolu s křesťany jiných církví naslouchat Božímu slovu a slavit Pána „Pepíčku, tak ty si myslíš, ţe jsi hloupý?“ „Ne, prosím, ale je mi líto nechat vás stát jedinou.“ Turista cestoval Skotskem. Jednoho dne přijel do vesnice, kde byla zrovna pouť. Pozoroval to veselé hemţení a najednou si všimnul, ţe na kolotoči s dřevěnými koníčky jezdí starší muţ a viditelně se nudí. Vţdycky, kdyţ se kolotoč zastavil, muţ si vzdychl, poposedl a jezdil dál. Při jedné zastávce kolotoče to uţ turista nevydrţel: „Promiňte, proč se pořád vozíte na tom kolotoči, kdyţ vás to nebaví?“ „Ale... Majitel kolotoče je mi dluţen padesát liber a tohle je jediný způsob, jak mi to můţe splatit!“
Přijde pacient k doktorovi a povídá: „Pane doktore, dejte mi nějaké prášky proti chamtivosti, ale dejte mi jich hodně, hodně, hodně, hodně..“ „Pane doktore, na určitých místech neustále tloustnu, co mám dělat?“ „Tak na ta místa raději nechoďte.“
Z Londýna přijel na návštěvu k Jimovi do Skotska kamarád. Usedli ke krbu, kamarád popíjel whisky a Jim se začetl do knihy. Kaţdou chvíli však Jim zhasl a znovu rozsvítil lampu. „Co to děláš?“ uţasle se podivil kamarád. „Šetřím elektřinu. Na obracení stránek přece nemusím vidět!“
Začínající učitelka si chce na své třídě vyzkoušet poznatky z psychologie: „Kaţdý, kdo si myslí, ţe je hloupý, ať se postaví.“ Po chvilce se v tiché třídě postavil Pepíček. Kantorka povídá: - 11 -
Pan Novák potká svého koktavého přítele. „Ahoj, jak se máš? Kde teď vlastně pracuješ?“ „A-a-ale, pro-prodávám Bi-bib-le.“ „Bible? A to tě uţiví?“ „Jas-jas-jasňačka. M-m-mám spou-stu pe-pe-peněz.“ „A jak to, prosím tě děláš, ţe ti to tolik nese?“ „No-no-normálně. Pří-přijdu ke dveřím, za-za-zazvoním a ptám se: Kou-kou-koupíte si jed-jed-jednu Bibbibli? A-a nebo já vám pře-pře-přečtu a-a-aspoň ka-ka-kapitolu.“
Řidič chce odjet, ale cestující ho přesvědčí, aby počkal. Chlapík doběhne k zadním dveřím, naskočí, dveře se zavřou, on si vítězoslavně oddechne a říká: „Revize jízdenek, prosím...“ Od očního lékaře odešel právě pacient. Sestřička se udiveně obrátila k doktorovi. „Proč jste mu zakázal hrát na bicí? Co to má společného se šedým zákalem?“ „Nic. Ale on bydlí vedle mne a kaţdý den cvičí.“
Úspěšný bankéř hovoří se synem: „Za kaţdou jedničku z písemky dostaneš sto korun. Platí?“ „Dobře, to beru.“ Druhý den ve škole navrhl syn učitelce: „Paní učitelko, nechtěla byste si občas vydělat padesátku?“
Mladý muţ chce udělat dojem na svou přítelkyni, a tak ji vezme do velice vybrané italské restaurace. Kdyţ tak chvíli usrkávají lahodné, značkové víno, vezme mladý muţ jídelní menu a zasvěceným okem jej studuje. „Dáme si Giuseppe Spondalucci,“ konečně řekne. „Promiňte, pane,“ řekne číšník. „To je majitel.“
Dva rekreační lyţaři se na běţkách dostali aţ ke skokanskému můstku. „Já si skočím,“ povídá odváţně pan Vyskočil. A za chvíli uţ nahoře obhlíţí terén. „Neblázni,“ varuje ho pan Opatrný. Marně. Pan Vyskočil skočil a zmizel za úrovní odrazového můstku. „Co se stalo? Co děláš?“ volá na něj se strachem kamarád. „Niííc,“ ozval se slábnoucí hlas, „stále ještě padááám!“
Farní zpravodaj Tábora a okolí vydávají římskokatolické farnosti uvedené v hlavičce. Redakce: Tábor, Děkanská 305, tel. 381 253 824 - vede Petr Svoboda. e-mail:
[email protected] Farní zpravodaj na internetu: www.sezusti.webzdarma.cz/zpravodaj Náklad 500 výtisků. Bezplatné.
Na Silvestra stojí na zastávce autobus, chystající se na odjezd. Běţí za ním zcela zpocený chlap a křičí: „Pane řidiči, zastavte, jinak nestihnu práci!“
Radujme se všichni v Pánu, protože se nám narodil Spasitel. Dnes z nebe sestoupil pravý pokoj. Hojnost Božího požehnání o Vánocích i v novém roce Vám a Vašim rodinám přejí: P. Václav Hes, P. ing. Jan Kuník, P. Stanislav Brožka, P. Krystof Henriko OMI a redakční rada Farního zpravodaje: Tereza Horváthová, Miloslava Skopcová, Jaroslav Nolč, Jiří Vančata a Petr Svoboda. - 12 -
