… byli jedné mysli …
… měli všechno společné… Sk 4,32-35
Farní zpravodaj Tábora a okolí ročník XI
4
podzim 2010
Tábor, Sezimovo Ústí, Pohnání, Ratibořské Hory, Chotoviny, Hlasivo, Hoštice, Borotín, Střezimíř
Zdráva buď, nebes Královno, Maria, přesvatá Panno, s andělem tebe zdravíme, růžencem svatým slavíme. Ó, Matko Páně přemilá, zdrávas, zdrávas, Maria. Poutní kniha 1893
mohu znovu zřetelně uvědomit, jak úţasný to má význam i pro mě, pro mé přátele a příbuzné, pro ty, za které mám odpovědnost … Bůh v tomto našem světě znovu a znovu působí, jedná, pomáhá, a my to můţeme postupně objevovat, chápat, radovat se z toho a i druhým pomáhat, aby to do svého ţivota vpustili. Věřím tomu, ţe nám postupně dojde, jak je to mnohem důleţitější, ale i zajímavější, neţ různé seriály v televizi, všechna ještě nenavštívená místa naší planety, všechny senzace z denního tisku apod. A růţenec se můţe stávat prostorem k setkání nejen s Bohem a Marií, ale i s lidmi v našem okolí. Někdy se modlíme růţenec společně – a to bylo dobrým zvykem v mnoha katolických rodinách, jindy se domluvíme a kaţdý se modlíme jeden desátek a tak denně vytváříme konkrétní společenství pěti nebo dokonce dvaceti Boţích přátel (tzv. „ţivý růţenec“), a občas si – třeba při předávání „desátku“ – můţeme i trochu o tom, co jsme při setkání s Pánem nově objevili, popovídat.
Říjen – měsíc růžence Milí přátelé v Táboře a okolí. Proţíváme říjen – měsíc růţence. S růţencem se mnohý z nás setkává dost často. Vidíme jej za zpětným zrcátkem v mnoha autech, můţeme jej zahlédnout na krku některých ţen či dívek, kdyţ se vypravíme na Svatou Horu a zajdeme mezi stánky, uvidíme záplavu růţenců různých velikostí a barev. Také v mnoha kostelech, kdyţ jdeme na mši svatou, zastihneme skupinku věřících, kteří se přede mší modlí růţenec. Je dost moţné, ţe jsme i při svátosti smíření dostali „za pokání“ pomodlit se desátek růţence. A nebo jsme zaslechli, jak se někdo ptá na svůj desátek „ţivého růţence“. Přesto má leckterý křesťan s modlitbou růţence problém. A rovnou říkám, ţe ani já nejsem výjimkou. Co tedy můţeme udělat pro to, abychom si modlitbu růţence oblíbili? Především: je to modlitba! Tedy rozhovor člověka s Bohem. Je to úţasná skutečnost: Bůh je tady a teď přítomen a já se s Ním mohu setkat a vést s Ním debatu o různých tématech. Také si mohu uvědomit, ţe Bůh přichází do naší blízkosti viditelně a hmatatelně v osobě Jeţíše Krista a ţe tento Jeţíš má matku, která Jeţíše i nás, jeho učedníky a přátele, má stejně ráda, jako většina matek své děti. A ona, Maria, chce být naší společnicí i v tomto rozhovoru s Bohem, v této naší modlitbě. Potom si mohu postavit před oči různé události dějin spásy – zvěstování, navštívení Alţběty, narození Jeţíše … – a před Boţí tváří a v přítomnosti Marie si
Radostné a plodné setkávání s Bohem, Marií, i bratřími a sestrami při modlitbě růţence nejen v říjnu všem přeje P. Václav Hes -2-
Svatá Hedvika (16. října) Byla dcerou hraběte Bertholda von Andechs-Meranien a tetou svaté Alţběty Uherské. Její příbuznou byla i svatá Aneţka Česká, která byla u ní v Trzebnici u Vratislavi vychovávána v klášteře.
a sama se spokojovala jen prostou stravou. Snad proto, ţe v její rodině i v rodině jejího manţela docházelo ke krvavým sporům, chtěla „léčit protiklad protikladem“, jak říkala: nenávist láskou, vinu usmířením. Podrobovala se tvrdým formám kajícnosti, chodila i v zimě bosa, přísně se postila, nosila prostý oděv sluţebných. Kdyţ v roce 1238 zemřel její manţel na následky zranění z boje, uchýlila se do ţenského cisterciáckého kláštera v Trzebnici, který sama v roce 1202 zaloţila. Tam i 15. října roku 1243 zemřela. Její hrob v tamní bazilice se stal brzy cílem poutníků a jiţ v roce 1267 ji papeţ Klement IV. prohlásil za svatou. Sv. Hedvika je uctívána především jako patronka Polska a Slezska, ale řadí se i mezi patrony naší vlasti. Bývá zobrazována v cisterciáckém hábitu s bosýma nohama a modelem kostela v ruce.
Hedvika se narodila v roce 1175 na hradě Andechs v Bavorsku a křesťanskou výchovu získala v klášteře v Kitzingenu. Ve dvanácti letech se vdala za slezského kníţete Jindřicha. Měla s ním 7 dětí, z nichţ 6 zemřelo ještě za jejího ţivota. Z Bavor si přivezla přesvědčení, ţe zvláště z klášterů lze šířit křesťanský ţivot podle evangelia a proto usilovala o jejich zakládání v celém Slezsku. Vynikala láskou k chudým a nemocným. Ve Vratislavi zaloţila špitál a později i útulek pro malomocné. Stále u sebe měla 13 chudých, kteří ji doprovázeli na všech cestách po vévodství. Dávala jim své jídlo
Prameny: Josef Hejduk: Svatí církevního roku Petr Pracný: Český kalendář světců J.V.
Poutní místo sv. Barbora u Děbolína V lese mezi Kardašovou Řečicí a Děbolínem leţí jedno z kdysi nejkrásnějších poutních míst. Malý poutní kostelík sv. Barbory se nachází na malém návrší v lese „Dubovka“. Na místo se dostanete asi 2 km po lesní cestě.
Jiţ někdy v 11. a 13. století a v prvních dobách křesťanských sídlili v této krajině mniši poustevníci. Můţe být oprávněná i domněnka, ţe tito první kněţí byli ţáky sv. Cyrila a Metoděje a ţe šířili mezi naším lidem v prvních stoletích po -3-
smrti věrozvěstů učení Kristovo jazykem staroslověnským a týmţ jazykem slouţili i bohosluţby.
Roku 1504 zřídil pan Adam II. v Jindřichově Hradci nákladnou jezuitskou kolej, vzdal se patronátního práva nad všemi kostely v panství a převedl je na Jezuity. Od té doby byly Jezuité patrony kostela sv. Barbory. Jejich přičiněním byly po třicetileté válce pořádány při kostelíku slavné pouti. Bylo nutno v něm zřídit i dva boční oltáře a prolomit druhé dveře (r. 1689), aby mohli lidé přijímající svátost oltářní pohodlněji z něho vycházet. Tehdy byly také v kostele ke zdem přistavěny renesanční sloupy a sklenut kříţovým klenutím presbytář a pak loď roku 1657. Novou šindelovou krytinou byl chrám opatřen roku 1679. Z Jindřichova Hradce a Kardašovy Řečice chodilo v této době na sv. Barboru procesí na pondělí velikonoční, o kříţových dnech, v úterý svatodušní, v neděli po sv. Bartoloměji a na svátek sv. Barbory v prosinci. V té době se začalo mluvit o léčivých účincích vody ve studánce pod kostelem. Kostel byl v té době filiálkou fary rosečské. Za jozefinských reforem byl roku 1789 zrušen. Došlo k veřejné draţbě a kostel koupilo černínské panství. Vysoké gubernium potvrdilo kupní smlouvu s podmínkou, ţe kostel bude slouţit jen ke světským účelům.
Poustevna sv. Barbory byla zaloţena na vhodném místě u křiţovatky starých zemských stezek. Kdyţ potom kolem roku 1200 vystavil Jindřich z Hradce pevný hrad nad Neţárkou a Hradec se stal střediskem celého kraje, odbočovala u Kornic stezka, která vedla okolo poustevny a vedla aţ k sídlu Jindřichovu. U poustevny, při které byl později postaven nynější kostelík, se rozkládal i hřbitov. Ještě v osmdesátých letech 19. století se nalézaly u kostelíka na jiţní a západní straně zbytky hřbitovní zdi. Za husitských válek poustevna u sv. Barbory zpustla a snad i vyhořela. Teprve katolický pán Jindřich IV. z Hradce kostelík počátkem 16. století obnovil. Nejprve presbytář a roku 1500 i loď, vše asi v nynější podobě, aţ na to, ţe stropy byly dřevěné. V domku u kostelíka bydlel v době Jindřicha IV. i za jeho nástupců dále poustevník, ale nebyl to jiţ ţádný duchovní, ale světská osoba. Měl na starosti úpravu v chrámu, dbal o potřebné opravy a později hájil i okolní lesy a měl jako hajný stálý příjem z důchodu hradeckého panství. Připravoval vše, čeho bylo třeba pro bohosluţby, které slouţili kněţí ze sousedních osad – K. Řečice, Stráţe i Lodhéřova. Druhým správcem byl vţdy jeden z jindřichohradeckých měšťanů.
Některé věci jako zpovědnice se dostaly do blízké vsi Mnich, dva zvony byly přeneseny do věţe kostela v Člunku, oltář sv. Anny do kostela v Roseči, oltář sv. Barbory do kostela v Lodhéřově. Od té doby budova pustla, podlaha byla vytrhána a kostel začal slouţit jako skladiště. Domek v němţ bydleli -4-
poustevníci byl roku 1888 zbořen a na jeho místě postavilo hradecké panství myslivnu ve švýcarském slohu. Naposledy byl kostel opraven zásluhou hraběnky Josefiny Černínové roku 1897. V roce 1900 byla okna opatřena barevnými skly, vydláţděn presbytář a v něm opět umístněna socha sv. Barbory. Pomýšlelo se i na to upravit kostel tak, aby se v něm opět mohly konat bohosluţby. Některé jindřichohradecké
spolky i ostatní osady o to ţádaly tehdejšího majitele Jaromíra Černína, ale nedošlo na to. Kostelík i myslivna byly majetkem státních lesů do roku 1975. Toho roku odkoupil sv. Barboru pan Josef Miláček a roku 1983 Jan Duraj. Kostel je tedy v soukromém vlastnictví a je postupně opravován. Bohosluţby se zde nekonají. J. Bartoň
Jak se měly na táboře Modřinky? I v letošním roce jsme my, Modřinky, strávily čtrnáct dní na skautském táboře. Tentokrát jsme v druhé polovině července tábořily na zbrusu novém tábořišti u rybníka Loviště nedaleko vesnice Zběšice. Tématem celotáborové hry byla zlatá horečka na Aljašce. Na začátku tábora jsme se seznámily se starým zlatokopem a vydaly se podle jeho vzoru nejprve na dlouhou cestu ze Spojených států aţ na Aljašku, a poté uţ přímo ke zlatonosným potokům… Kaţdý den nás čekala jedna etapa hry, při které jsme se po druţinách snaţily získat co moţná nejvíc dolarů. Za ně jsme si kupovaly claimy – území na březích aljašských řek – a pak v nich kutaly a doufaly, ţe právě v tom našem najdeme zlatou ţílu. Občas se na nás usmálo štěstí a my jsme zlato schraňovaly, abychom se pak mohly vrátit zpátky do Spojených států a tam ho vyměnily za jídlo a jiné poklady nebo ho třeba darovaly na dobročinné účely… Kromě toho jsme si samozřejmě jako vţdycky samy vařily, připravovaly dřevo na topení a v noci hlídaly. Taky na nás přišlo několik bouřek, při kterých jsme pochopily, proč se místu, kde jsme tábořily, říká Hromová louka – byla tam obrovská ozvěna. Právě kvůli těmto bouřkám se nám kuchyně s jídelnou proměnily v bahniště, všechny problémy jsme ale zdárně překonaly a dál si uţívaly tábor.
V neděli bylo otevřeno trţiště, na kterém kaţdá nabízela ostatním, co umí, a taky jsme samozřejmě chodily k jiným to všechno vyzkoušet. A tak v tenhle speciální den bylo moţné navštívit nejrůznější kadeřnické a kosmetické salony, masáţe, nechat se svézt na šíleném vozíku, vyrobit si náušnice nebo smaltované přívěšky nebo si nechat zazpívat písničku jen pro nás. V prvním týdnu za námi přijel kněz Josef Prokeš – Křik z Českých Budějovic a slouţil v táborové kapli mši svatou. Zaţily jsme ještě mnohem víc věcí, ale tohle asi na malou „ochutnávku“ stačí. Letošní 19. oddílový tábor jsme pojmenovaly Tábor nucených prací po kolena v bahně. Myslím, ţe se vydařil a my se těšíme na další rok oddílové činnosti a samozřejmě i na příští tábor.
Stále mezi nás přijímáme nové členky jakéhokoli školního věku. Pokud byste věděli o někom, kdo by s námi chtěl chodit na schůzky, jezdit na výpravy a v létě tábořit, ozvěte se na číslo 721 962 369 (Dana Jakšičová) nebo napište na
[email protected]. Budeme se těšit! Napsala Alţběta -5-
Rytíři z Borotína večerním zdolávání cizího neprobádaného území, nočním výsadku v neznámém prostředí, vaření rytířské pochoutky, výrobě vlajek a dalších činností, které měly rolníky dovést přes ctnosti k rytířskému stavu. Všechny tyto poznatky se hodily na konci týdne při hledání pokladu na hradě Borotín. Nakonec rytířský řád, titul a diplom za zásluhy získali všichni . Moc bych na závěr chtěla poděkovat našemu vedení: Michalovi, Vojtovi, Šťěpánkám a Kryštofovi; kuchařkám Evě Slabé a Marušce Sovadinové. Panu faráři Kuníkovi za zapůjčení fary a vám všem, kteří jste nás provázeli modlitbou
V půlce července jsme s Piškoty odjeli na tábor na borotínskou faru. Večer navštívil královský vyslanec rolníky v jejich vesnici a tlumočil jim královo poselství. Král potřeboval rozšířit rytířský stav. Kaţdý rolník má moţnost nabývat ctnosti, jejichţ získání povede k rytířskému stavu. Pět ctností – smířlivost, jejímţ symbolem byla labuť, spolupráce – symbolem byla včela, ctnost poslušnost – symbolem byl pes, statečnost – symbolem byl lev a nakonec ctnost moudrost – jejímţ symbolem byla sova. Kaţdý rolník dostával ctnosti podle svých schopností a tak se posouval na společenském ţebříčku. Celý týden se zaměřoval na plnění těchto ctností, které obsahovaly hry pro děti speciálně určené. A tak bylo zapotřebí prověřit svoje schopnosti při vyrábění molitanových mečů a boji s obry, překonávání vlastního strachu, lovení zvěře,
Sova P. S. P. Jan Kuník děkuje všem obětavým pracovníkům, kteří se podíleli na zprovoznění fary.
-6-
Ministranský tábor ve Štěkni Druhý červencový týden jsme, bohoslovci společně s mladými ministranty, strávili týdenní pobyt na zámku ve Štěkni. Zde nám jiţ tradičně poskytly zázemí sestry z řádu Congregatio Jesu. Letos se nám sjelo z diecéze celkem třiadvacet kluků a holek prvního a druhého stupně ZŠ. Ty spolu spojuje ministrantská sluţba v našich kostelech. Téma celého tábora neslo název: Písmo svaté.
Dobrou Vodu u Hartmanic do místního kostelíka. Ten je známý nádherným skleněným oltářem. Zde jsme také měli mši svatou. Na táboře jsme uvítali i několik hostů. Na počátku to byl náš generální vikář P. Adolf Pintíř a v druhé polovině týdne to byl vojenský kaplan VÚ 1825 P. Jindřich Zdík Jordánek, OPraem, který nás velmi působivě seznámil s náročností i krásou své sluţby – především v nesnadných ţivotních podmínkách afgánské mise. Ve zpětném pohledu si dovolím malé shrnutí: Týden je sice krátká doba, ale kdyţ je dobře vyuţita, můţe všem přinést mnoho podnětného. Věřím, ţe letošní účastníci tábora odcházeli domů s pocitem dobře proţitého „kusu“ prázdnin a s povzbuzením do své další ministrantské sluţby.
Na těch několik málo dní jsme se snaţili připravit nabitý program. Mimo klasického programu – tj. ranního vstávání, rozcvičky, modlitby, jídla, tématických přednášek, sportu, přípravy na liturgii, mše svaté a společných soutěţí, jsme také proţili pěší túru do Kestřan (na tvrze) a okolí. Jiný den pak patřil celodennímu výletu na Šumavu. Nicméně tentokrát autobusem. Jeli jsme navštívit hrad Rabí, podívali se z výšky do širokého okolí. Cestou jsme se zastavili v synagóze v Hartmanicích, která nám přiblíţila prostředí a kulturu Starého a Nového Zákona. Dobře nám tato návštěva korespondovala s naším tématem Písma svatého. Dojeli jsme aţ na
David Mikluš (bohoslovec 5. ročníku)
-7-
Křesťané v Pákistánu našli bezpečí v poušti předchůdců jiţ zesnulý biskup Josef Koukl nešetřil ve svých promluvách humorem, se ujal slova otec Günther za doprovodu snímků a videí ze své misie. Místní katolíci jej tam mají za svého a k ruce má uţ i domorodého kaplana. Mají také svůj moderní kostel, kde se však sedí při bohosluţbě na zemi, protoţe je to nejen zvykem, ale nejsou tam ani lavice. K liturgii pouţívají nejen místní písně, ale i tance, takţe bohosluţba můţe trvat aţ 2 hodiny. O mši místní ţádají zejména za zesnulé nebo na poděkování za úrodu. Před kostelem se vyzouvají podobně jako muslimové, protoţe se drţí starozákonního příkazu Boha, hovořícího k Mojţíšovi z hořícího keře, aby se vyzul, neboť půda, po které kráčí, je svatá. Doma pak pouţívají k sezení, spánku i při jídle pletená přenosná lůţka. Pitná voda se dováţí a placky k jídlu se pečou na malých ohništích na hliněných dvorcích jejich příbytků.
Sérii přednášek o svém působení v Pákistánu uskutečnil v českobudějovické a plzeňské diecézi rakouský oblátský misionář P. Günther Ecklbauer, OMI (Plzeň, Plasy, Nečtiny), mimo jiné také o hlavní srpnové pouti k Panně Marii Nanebevzaté v Táboře na Klokotech. Otec Günther vstoupil do řádu Oblátů Panny Marie Neposkvrněné, před více jak 10 lety se naučil dobře česky v Praze, na kněze byl vysvěcen v Kroměříţi a několik let působil jako řádový kněz na Klokotech, kde se stal i farářem. Rozhodl se však před více jak třemi roky, podobně jako jeho spolubratr otec Roman Musil, starat se o ty nejchudší a odcestoval na misie do Pákistánu. Letos stejně tak jako v minulých letech se na krátkou dobu vrátil do Čech, aby si z namáhavé práce v pouštní oblasti jednak na chvíli odpočinul, jednak informoval veřejnost o situaci tamních katolíků a pokud moţno načerpal nějaké další prostředky a podporu pro tamní obyvatele a pro svou práci. Odpoledne, po vystoupení hlavního celebranta klokotské pouti – litoměřického biskupa a bývalého generálního vikáře českobudějovické diecéze Jana Baxanta, který tak jako jeden z jeho
Situace pákistánských křesťanů není jednoduchá jako ostatně ve všech muslimských zemích. Jsou stále více diskriminováni a ohroţováni. Je jim především zabírána velkostatkáři půda jako zdroj jejich obţivy a zastání u úřadů jsou skoro nulová. Jeden z původních misionářů proto soustředil katolíky do pouštní oblasti v deltě dvou řek, kde nehostinnou půdu kultivují. Ta nepatřila -8-
nikomu a kdyţ ji obdělají, je jejich. Zde pak ţijí v jednoduchých hliněných domcích v primitivních podmínkách a starají se o své rodiny, přičemţ chovají domácí zvířectvo a pěstují obilí, které sečou ve ţních pouze srpem a v plodných letech prodávají za jiné zboţí. Část si ponechávají na obţivu, aby byli soběstační. Přesto se muslimští velkostatkáři snaţí jejich nově zkultivovanou půdu zcizit a otec Günther tak vedle pastorační práce funguje ještě jako obhájce chudých u soudů a úřadů. Naučil se totiţ jejich jazyk, i kdyţ dost obtíţně, protoţe se v tom místě hovoří dialektem, který je odlišný od běţného jazyka, takţe někdy jim nerozumí. Rozdíl je asi jako mezi češtinou a polštinou. Proti tamějším křesťanům je zaměřena naprostá většina úředníků a nemohou proto počítat se spravedlností a pouze jediný, který jim pomohl, nebyl Pákistánec, ale Chorvat. Sám misionář chtěl být chudý, ale aby se v místě, odkud je na trţiště a k civilizaci
daleko, obstojně po celý rok uţivil, musel si rovněţ pořídit dobytek, takţe si ke své nelibosti připadá jako malý velkostatkář, ale jinak to v tom kraji nejde. Důleţitým poznatkem z misie je způsob jak čelit agresivním sklonům muslimů vůči křesťanům. Na ten přišel při vyhýbání se automobilů na úzké asfaltce, vedoucí písečnou pouští a široké tak jen pro jeden vůz, kdyţ musí ze své stanice dojet do 20 km vzdáleného města. „Muslimům musíte dát najevo, ţe se za svou víru nestydíte a ţe si za ní pevně stojíte. Nesmíte se však dotknout ani jejich víry, to by byl konec. Pak teprve si získáte respekt“, upozorňuje otec Günther. „Nejdůleţitější ze všeho je nedat najevo strach. Jeho sebemenší náznak znamená, ţe to s vámi dopadne špatně, a to velmi špatně. Kdyţ se zachováte neohroţeně, obstojíte. Je to jako na té silnici. Kdyţ dáte protijedoucímu přibrzděním náznak, ţe uhnete a dáte mu přednost, můţete pak couvat stále zpět nebo skončíte špatně v písku. Kdyţ však jedete stále stejnou rychlostí a on proti vám to taky zkouší, tak se nebojte. Nakonec oba přibrzdíme a pomalu se vedle sebe vyhneme, dvěma koly sice ven, ale oba na silnici zůstaneme a pak klidně pokračujeme. Můţu vám říct, ţe mě to poslední dobou dokonce i baví“, uzavírá misionář. Jan Procházka
Musica da Chiesa Poslední srpnová sobota se dala trávit různě. Ale kdo byl ten večer zrovna v Chotovinách a třeba jen tak ze zvědavosti nakoukl do kostela sv.Petra a Pavla, mohl se na chvíli ocitnout tak trochu v jiném světě, do kterého všechny přítomné pozvala Musica da Chiesa. Co
se počtu hudebníků týče, působí tohle seskupení na první pohled moţná trochu skromně, ovšem jen do chvíle, neţ se Tomáš Najbrt a P. Jaroslav Konečný chopí prvních z pestré řady svých historických nástrojů. Potom uţ je jen stěţí k uvěření, ţe tohle všechno mohou -9-
ţe mi jednu chvíli běţelo hlavou, na kterém programu ţe to dneska dávají takhle zajímavý pořad. Aţ tak byla Musica da Chiesa sehraná a profesionální. A zaplněný kostel rozhodně nelitoval, ţe byl ten večer zaplněný. Krásnou tečkou byl pak závěr celého programu. Oba hudebníci nabídli publiku, ţe si mohou všechny jejich nástroje nejen zblízka prohlédnout, ale dokonce si na ně i sami zahrát. A kdo si chtěl s pány Tomášem a Jaroslavem třeba jen tak popovídat, s prázdnou také neodešel. Poslední srpnová sobota se zkrátka dala trávit různě. Ale řekla bych, ţe kdo se ten večer nechal pozvat do Chotovin, je rád, ţe ho strávil právě tam. Marcela Sudková
zahrát a zazpívat opravdu jen dva lidé. Kostelem zněla loutna, citera, niněra, barokní kytara, kastaněta, háčková harfa, tarabuka nebo kravský roh (a i kdyţ se Vám takový roh můţe zdát pro duchovní hudbu třeba i nedůstojný, má naprosto báječný zvuk) a oba pánové střídali nástroje tak plynule a s přehledem, ţe publikum nevycházelo z úţasu. I děti, které při podobných příleţitostech často hledají všelijakou jinou zábavu, ani nedutaly a bedlivě sledovaly všechno, co se před oltářem dělo. Dvě malé princezny se dokonce postavily přímo před oba pány, aby jim z plejády nástrojů a skladeb nic neuniklo. Program koncertu byl pestrý, mezi duchovní hudbou sem tam zazněla i skladba světštějšího rázu a ke slovu se dostaly i středověké dudy. Člověk pak snadno zapomínal na to, ţe sedí v chotovinském kostele. Musím přiznat,
P.S. http://www.musica-da-chiesa.cz/
Říjen František Odvalil Je měsíc révy, vinobraní, Je měsíc naší krásné Paní, Toţ révy rajské – Marie; Té něţné přímluvkyně z Kány, Jeţ ráda dţbánek vyčerpaný Zas dobrým vínem nalije.
Aţ zţelí se ti smutných hostí, Jichţ zrak se stmívá do úzkosti A k Tobě vzhlíţí potají – Ó Matko, zem ta chmurná, tichá, Má mnoho nás, jiţ do kalicha Radosti vína nemají.
Je měsíc révy, vinobraní. Já klečím, ţalné srdce v dlani, Ten dţbánek prázdný přespříliš – A čekám, aţ Tvá láska shlédne Na všecky nás v té zemi bědné, Aţ také k nám se nachýlíš,
Ó Matko očí dobrotivých, Té touhy sednout za stůl ţivých I srdce mé zná tíţ – Já počkám však. Víc unavena Snad mnohá duše ţalně sténá – Té napřed naplň číš!
- 10 -
Zajímavé knihy Tomáš Špidlík „Vatikánské promluvy s humorem“. Knihu vydalo nakladatelství Centra Aletti Refugium Velehrad – Roma s.r.o. Olomouc v roce 2010. Nedělní zamyšlení kardinála Tomáše Špidlíka jsou publikací dosud ještě nevydaných promluv, které pronesl ve Vatikánském rozhlase. Jeho vypravěčské umění poslouţí kazatelům i posluchačům Boţího slova. První kniha, která vychází po smrti kardinála, podtrhuje Špidlíkovo kouzlo hovořit o váţných tématech s moudrostí, nadhledem a vtipem. Vojtěch Kodet je autorem kníţky „Učednictví“, která vyšla v Karmelitánském nakladatelství Kostelní Vydří v roce 2009 v oddíle Na minutu. Na pozadí biblických textů se autor v kníţce zamýšlí nad tím, co to znamená být dnes Kristovým učedníkem. Jeho krátké úvahy jsou rozděleny do pěti částí přibliţujících podstatu učednictví – vztah ke Kristu, ţivot z Boţího slova, ţivot z Ducha svatého, ţivot z eucharistie a také spiritualitu Matky Kristovy, Panny Marie, první a největší učednici Páně. Mariella Bombardieri napsala knihu „Správní rodiče?“ aneb Ţivotem se člověk učí; vydalo nakladatelství Paulínky v roce 2010. Jak vypadají správní rodiče? Jak se stát správným rodičem? Proč to u nás v rodině tak nefunguje? Co jsme udělali špatně? To jsou otázky, které trápí mnohé z nás. Autorka shrnula v této kníţce své četné zkušenosti ze skupinové i individuální práce s rodiči, s rodiči a dětmi i jen se samotnými dětmi ve školách, kde působila jako psychoterapeuta. Nejvíce se ve své publikaci zmiňuje o svých poznatcích ze
skupinové terapie se společenstvím rodičů, aby jednak ukázala, ţe taková moţnost vůbec existuje, a jednak aby ukázala, jak je úţasně přínosné vzájemné sdílení rodičů ve skupině. Problémy, které často těţce dopadají na jednotlivce, se ve společenství otevírají, nahlíţejí z různých stran a nakonec se stávají uchopitelnějšími s moţným východiskem. Celá kniha je psána laskavým a citlivým tónem. Madeleine Delbrelová je autorkou knihy „Misionáři bez lodí“, vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří v roce 2008. Kníţka má opravdu prorocký náboj. Vznikla ještě v době před koncilem, v období, kdy se ještě misijní poslání církve přisuzovalo jen lidem, kteří odplouvali na lodích do Afriky nebo jiných vzdálenějších končin světa. Ostatní křesťané se o misiích dozvídali z věstníků či katolických novin. Madeleine přichází s tehdy revoluční myšlenkou, ţe kaţdý křesťan je uţ svou podstatou misionář. Je povolán mít podíl na šíření radostné zvěsti, a to v jakémkoli prostředí, všude tam, kde ţije. Na závěr ještě dvě myšlenky M. Delbrelové: „Misionář je ten, kdo se modlí, ten, kdo svědčí, ten, kdo miluje.“ Nebo: „Je třeba opustit místo, kde Bůh je, abychom se vydali tam, kde Bůh není“. Z knih vybírala M. Skopcová - 11 -
Slohová práce žáka ZŠ na téma: Moji rodiče Rodiče se dělí na dvě části: matku a otce. Matka se ještě rozděluje na ţenu v domácnosti a v zaměstnání. Doma se potom ještě skládá z manţelky, matky, kuchařky, uklízečky, pradleny, zásobovačky, účetní, vychovatelky… Ostatní si nepamatuji, ale máma toho umí vyjmenovat víc, jako např. sluţka, otrok a jiné. Matka se vyznačuje tím, ţe se zázračně nachází na více místech najednou, umí v jedné chvíli myslet na sto věcí, přičemţ deset věcí dělá současně.
prádlo visí na balkoně. Potají si mámu prohlíţím. Máma má opravdu jen dvě ruce a přece, kdyţ přijde domů z práce má v jedné velkou a malou kabelku, v druhé dvě síťovky s nákupem a v třetí… ne, vţdyť jsem uţ povídal, ţe má jen dvě ruce, ale nese i Karlíka ve fusaku. Otec se neskládá ani nerozděluje. Nachází se v zaměstnání a doma, ale doma ho najdete málokdy. Kromě snídání a večeření, kdyţ sedí u stolu, vyskytuje se obyčejně v křesle nebo na gauči a bývá zakrytý novinami. Zanechává po sobě vţdy totoţné stopy: rozevřené a převrácené noviny a cigaretový popel, někdy i v popelníku. Na rozdíl od mámy, i kdyţ má taky dvě ruce, přichází domu s rukama prázdnýma. Jestli umí násobilku nevím, ale psát asi neumí, protoţe mi ještě ţákovskou kníţku nikdy nepodepsal. A ani není prozkoumané, proč patří do skupiny rodičů, kdyţ na rodičovské sdruţení vůbec nechodí. Pan učitel povídal, abychom se při psaní tohoto úkolu zamysleli nad prací svých rodičů. Ve škole přidělují ţáka, který řádně nepracuje a neučí se, dobrému a snaţivému ţákovi, aby se od něj něco naučil. Tak si myslím, ţe při svatbě přidělují muţe ţenám, aby je ţeny něčemu dobrému naučily a měly na ně dobrý vliv. Mojí mámě se to zatím bohuţel nepodařilo.
Vidím na vlastní oči, jak po návratu z práce dá vařit vodu na sporák, zatímco zadělá na buchty. Přitom jí běţí pračka, do které chodí vyměňovat prádlo, mně vymýšlí věty oznamovací, tázací a rozkazovací a naší Olinku zkouší z velké násobilky. Ţe potom přebalí malého Karlíka a udělá mu sunar s krupicí si ani nevšimnu. Dvě oči mi na to nestačí. Kdyţ potom zasedneme k večeři, všechno je připravené na stole, já mám na teplákách zašité nové díry, Olina má umyté vlasy a
Převzato z časopisu AVE z Lomečku
Hospic v Táboře Domácí hospic Jordán, obecně prospěšná společnost, je nezisková organizace, vznikající jako nový typ péče v regionu Tábor. Je určen nevyléčitelně nemocným lidem a jejich rodinám, které se rozhodnou pečovat o své blízké doma. Cílem je umoţnit lidem s nevyléčitelným onemocněním v pokro-
čilém a konečném stadiu nemoci zůstat v kruhu svých blízkých. Smyslem specializované paliativní péče je ulevit od bolesti a dalších tělesných a duševních obtíţí, které s sebou přináší závěrečné stadium těţké nemoci. Pracovníci týmu DHJ nezastupují rodinu v péči o nemocného, pouze pomáhají, aby rodina a nemocný důstojně - 12 -
a se zachováním co největší moţné kvality ţivota zvládli poslední ţivotní období. Podmínkou poskytování této sluţby je, aby v pečující rodině byl alespoň 1 člověk, který je připraven starat se o nemocného 24 hod denně. Multidisciplinární tým (lékaři, zdravotní sestry, ošetřovatelky, sociální pracovnice, dobrovolníci) přináší podporu a jistotu pečujícím a nemocným svou stálou sluţbou 24 hod denně 7 dní v týdnu. Nemocnému a jeho nejbliţším budeme poskytovat kromě ošetřovatelské pomoci i sociální poradenství jak v naší poradně, tak přímo v rodinách klientů a bude také moţnost zapůjčení kompenzačních pomůcek. V současnosti probíhají poslední přípravy pro rozběhnutí sluţeb, zdravotnické sluţby jsou jiţ registrovány a připravuje se registrace sociálních sluţeb.
dobrovolnictví, pomoc člověka člověku, jeho blízkost a upřímný zájem.
Podmínky přijetí – základní je zájem o domácí péči jak nemocného, tak jeho blízkých o domácí péči. Můţete nás kontaktovat jak telefonicky, tak přímo v otvíracích hodinách poradny. Sdělíme vám základní informace a moţnosti péče o nemocného. Pokud zájem rodiny právě o naši sluţbu trvá, navštíví vás naše lékařka se zdravotní sestrou a posoudí zdravotní stav pacienta (velice důleţitá je spolupráce s vaším ošetřujícím lékařem pro plynulost předpisování léků). Následně rodinu navštíví sociální pracovnice se smlouvou o péči a společně s rodinou zváţí moţnosti péče rodiny. Společně budeme hledat nejlepší cestu k efektivní péči o nemocného, aby čas, který na tomto světě nemocnému ještě zbývá, proţil co nejsmysluplněji a nejefektivněji, tedy ne v rezignaci a osamění, ale společně se svými blízkými v radosti z kaţdého darovaného dne a v postupném smíření s umíráním a smrtí. Pečující tým nemocného i jeho rodinu doprovází po celou dobu této cesty, aby na ní nezůstali sami a to jak v době umírání, tak i po odchodu jejich blízkého.
Základním principem v přístupu k nemocnému v hospicové péči je respektování jeho lidské důstojnosti, přístup k člověku v jeho neopakovatelnosti a jedinečnosti, které nelze ničím ztratit, ani momentální zdravotní či psychickou nemocí a bezmocí. Jsme si vědomi toho, ţe váţně nemocný člověk měl svou roli v rodině i ve společnosti, své úkoly, přání, zájmy, vztahy, postavení, to vše se nemocí mění a často zaţívá mnoho bolestných ztrát. Proto potřebuje podporu a pomoc, stejně jako jeho rodina. Nedílnou součástí hospicové péče je
Marie Sovadinová - 13 -
Dětský klub Klíček Program Klubu Klíček Út 16.30 – 17.30 Výtvarná dílna „Z pohádky do pohádky“ – určeno pro děti od tří do šesti let (různé výtvarné techniky, práce s přírodním materiálem, garfomotorická cvičení, keramika atd.) Čt 9.30 – 10.30 „Cvičení se sluníčkem“ – určeno pro děti od jednoho roku do tří let (rozvíjení jemné a hrubé motoriky, rytmického a hudebního cítění, pohybové aktivity atd.) Výše uvedené aktivity po odborné stránce zajišťuje a za chod Dětského klubu Klíček zodpovídá Bc. Jana Dvořáková. Kontakt: Tel 777 80 43 22, E – mail: modra.rybka@seznam. cz
5. 10. 2010 v 17.00 hod. byl v obci Mezno otevřen Dětský klub Klíček. Po přivítání, ekumenické bohosluţbě a vysvěcení prostor následovalo pohoštění. Klub vznikl pod záštitou o.s. Petrklíč (komplexního centra sluţeb pro rodinu) v Praze, Radotíně. Díky vstřícnosti SDH Mezno a OÚ Mezno bude sídlit v jedné z místností hasičské budovy v Mezně. Cílem klubu je nabídnout dětem z Mezna a přilehlých obcí alternativu, jak aktivně a tvořivě trávit volný čas, pozitivně přispívat k utváření osobností dětí a poskytnout jim moţnost navazovat kamarádské vztahy v rámci jednotlivých obcí.
P. Jan Kuník
Krátké zprávy Celodiecézní sbírka na bohoslovce 5. září vynesla: v Táboře 6.700,- Kč v Sezimově Ústí 6.700,- Kč v Pohnání 1.120,- Kč V Ratibořských Horách 1.150,- Kč
Na úterý 19. 10. připadá adorační den (osadní svátek) ve farnosti Ratibořské Hory. Program je následující: 16.30 výstav Nejsvětější Svátosti 17.30 modlitba růţence 18.00 mše svatá s poţehnáním
Sbírka na opravu varhan v Pohnání vynesla 14.000,- Kč a dále byly přijaty dary v hodnotě 6.200,- Kč. Sbírka na opravu jiţní stěny kostela sv. Bartoloměje v Ratibořicích vynesla 8.500,- Kč, vedle toho byl přijat dar v hodnotě 500,- Kč. Pán Bůh zaplať za vaše dary.
Kaţdý pátek od 20.30 hod. se schází mladí farníci v sokolovně v Táboře na volejbal. Srdečně zveme všechny sportovce jakéhokoliv věku. V sobotu 2. října se uskutečnila dětská diecézní pouť v Sušici – Na Andělíčku. Od 10.00 hod. bylo pěší putování z autobusové zastávky na nábřeţí ke kapli Na Andělíčku. V 11.00 hod. slouţil otec biskup Jiří Paďour poutní mši svatou a setkal se s dětmi a po obědě pokračoval program návštěvou turistických míst v okolí dle vlastního zájmu a výběru.
Sbírka na opravu fasády děkanského kostela v Táboře a dokončení restaurování hlavního oltáře v „klášterním“ kostele Narození P. Marie vynesla 16.300,- Kč. Kromě toho jsme obdrţeli dva dary po 20 000,- Kč. Upřímné Pán Bůh zaplať za vaše dary!
Výuka náboţenství na základních školách ve farnostech Borotín a Chotoviny: v Chotovinách kaţdé pondělí ve 13:00 /zatím 10 ţáků/,
Celodiecézní sbírky v říjnu: 24. 10. na „Misie“ 31. 10. na „Charitu“ - 14 -
v Borotíně pak kaţdou středu ve 13:00 hodin /zatím 3 ţáci/.
vou, která na začátku listopadu končí svou poţehnanou sluţbu jako farářka sboru CČSH v Chotovinách. Nejen jménem Římskokatolické farnosti Chotoviny při této příleţitosti moc děkujeme za několikaletou poţehnanou spolupráci a do nové sluţby v Novém Městě nad Metují přejeme milé paní farářce hojné Boţí poţehnání.
Za účasti duchovních církve římskokatolické a církve československé husitské a pana starosty obce Radkov se v úterý 28. září se v obecní kapli v Radkově (farnost Borotín) opět konala ekumenická bohosluţba u příleţitosti slavení slavnosti svatého Václava. Na závěr bohosluţby jsme se loučili se sestrou Petrou Tamchyno-
Bohoslužby s modlitbami za zemřelé kolem dne Vzpomínky na všechny věrné zemřelé v Táboře a Sezimově Ústí: Úterý 2. 11. – Vzpomínka na všechny věrné zemřelé: 8.00 Tábor, děkanský kostel mše sv. s ranními chválami 15.00 Čelkovice – hřbitov poboţnost na hřbitově 16.00 Čekanice – hřbitov poboţnost na hřbitově 16.00 Horky – hřbitov poboţnost na hřbitově 18.00 kostel sv. Filipa a Jakuba mše sv. s modlitbami za zemřelé 18.00 Sezimovo Ústí, farní kostel mše sv. s modlitbami za zemřelé Pobožnost na „novém“ hřbitově v Táboře – neděle 7. 11. v 15.00 hod.
v Pohnání a Ratibořských Horách: pondělí 1. 11. úterý 2. 11. neděle 7. 11.
16.00 16.00 11.30
Ratibořice – mše svatá + hřbitov Ratibořské Hory – mše svatá + hřbitov Pohnání – kaple na hřbitově – mše svatá + hřbitov
v Chotovinách a okolí: Pondělí 1. 11. – Slavnost Všech svatých 16.30 Hlasivo mše sv. ve hřbitovní kapli sv. Jana Nepomuckého, po ní bohosluţba na hřbitově 18.00 Chotoviny mše sv., po ní bohosluţba na „starém“ hřbitově Úterý 8.15 16.30 18.00
2. 11. – Vzpomínka na všechny věrné zemřelé: Chotoviny mše sv., po ní bohosluţba na „novém“ hřbitově Borotín mše sv., po ní průvod se světly a bohosluţba na hřbitově Střezimíř mše sv., po ní bohosluţba na „starém“ hřbitově
Sobota 6. 11.: 10.00 Mezno 15.00 Kostelec
ekumenická bohosluţba ve hřbitovní kapli mše sv., po ní bohosluţba na hřbitově
Neděle 7. 11. – 32. neděle v liturgickém mezidobí: 17.00 Hoštice mše sv., po ní průvod se světly a bohosluţba na hřbitově - 15 -
Přišli manţelé Novákovi k zubaři. Na panu Novákovi bylo vidět, ţe spěchá. Povídá zubaři: „Pane doktore, ţádné vymyšlenosti, ţádné umrtvení, prášky, prostě jen vezměte kleště a vytrhněte to.“ „Tedy, to vás obdivuji, takový klid. Mít víc takových pacientů,“ povzdychne si doktor, „tak mi ukaţte, který zub to je.“ „Marie, otevři ústa.“
Rozmlouvají dva otcové: „A jak to jde vašemu synovi ve škole?“ „Uţ je to lepší, ale pořád chodím raději na rodičovské sdruţení pod cizím jménem…“ Lékař radí pacientovi: „Musíte jíst víc ryb. Vaše tělo potřebuje fosfor.“ „Ale, pane doktore, já se chci vyléčit, a ne po nocích svítit!“
U oběda manţel říká: „My máme k obědu jen salát?“ „Ano, kdyţ začal hořet řízek musela jsem ho uhasit polévkou!“
Reklama nelţe! Šlápl jsem na kostku rostlinného tuku… a jel jsem jako po másle. Paní učitelka vysvětluje rozdíl mezi nehodou a neštěstím. „Můţe mi někdo z ţáků říci nějaký příklad?“ „Prosím, pani učitelko, kdyţ ztratím ţákajdu, je to nehoda, a kdyţ ji tatínek najde, je to neštěstí.“
Na úřadě vyřizují stíţnost. „Proč si myslíte, ţe byl pan Vočko opilý?“ „Protoţe vykřikoval, ţe se nebojí manţelky ani tchýně!“ „Miláčku, co ti předepsal lékař?“ „Pohyb ve vyšších nadmořských výškách.“ „Výborně, tak to bys mohl přes víkend uklidit na půdě.“
Dva učitelé církevní školy přišli o přestávce do sborovny. „Tak jsem si dneska ve třídě připadal jako na setkání charizmatiků,“ prohodil jeden. „Jak to myslíš?“ podivil se druhý. „Ale, jenom jsem přišel oznámit, ţe jim odpadá zbytek výuky.“ „No a co to má společného s charizmatiky?“ „Následoval jásot a ruce zvednuté nad hlavou.“
Ţena si stěţuje manţelovi: „Ten náš Péťa nechce jíst špenát.“ „Máš špatnou metodu,“ povídá manţel, „vţdyť je demokracie, musíš mu dát vybrat.“ Jde za Péťou a říká mu: „Tak, Petříčku, chceš špenát nebo facku?“ Pepíček dostane krásné autíčko a maminka mu připomíná: „Co se říká?“ „Nevím!“ – „Co říkám tatínkovi, kdyţ přinese výplatu?“ „Aha!“ vzpomene si Pepíček a odpoví: „Neříkej, ţe to je všechno!“
Farní zpravodaj Tábora a okolí vydávají římskokatolické farnosti uvedené v hlavičce. Redakce: Tábor, Děkanská 305, tel. 381 253 824 - vede Petr Svoboda. e-mail:
[email protected] Farní zpravodaj na internetu: www.sezusti.webzdarma.cz/zpravodaj Náklad 500 výtisků. Bezplatné.
Otec povídá nakvašeně dvacetiletému synovi: „Nedám ti uţ ani haléř. Ode dneška jsi pro mě mrtvej!“ „Tak mi dej aspoň na pohřeb…“
- 16 -
